ke stažení zde

REPORTÁŽ
cestopis
text
text petr
a foto
volf
michal horáček
foto petr jedinák
foto profimedia.cz
bagan
Jeden z největších divů planety patří
i k těm nejlépe utajeným. Donedávna jste
o Baganu těžko hledali i jen zmínku. Michal
Horáček o něm v exkluzívní reportáži podává
slovy i snímky zprávu čtenářům Reflexu.
66 X REFLEX 16–10
Hubené krávy a kozy se loudají
po rozlehlé pláni. Pasáček je pohání; zvířený prach už rudne zapadajícím sluncem. Cesta domů je
daleká, a přesto: uběhne jen chvíle
a stádo se mi náhle ztrácí z dohledu. Jako by tu nikdy nebylo.
Mizet z očí je na této pláni snadné, a nemusí to být dílem soumraku. Roztroušeny až k obzoru, podobné poutníkům, které povolala
tajuplná zvěst, tu hustě stojí nesčetné stavby. Jsou oblé i hranaté,
hladké i plné tváří démonů, hlídané kamennými lvy nebo jen skomírajícími kaktusy, neprostupné
i protkané chodbami, vysoké čtyři
nebo i sedmdesát metrů. Z některých zbyla sotva víc než hromada
cihel, jiné jsou oděné do bělostných omítek a vzpínají se k nebi
věžemi pokrytými zlatem.
Je horko, sucho a ticho. Podobně
jako ty stavby i sám čas tu postojí; buddhistický čas zklidněného
dechu. Je-li někde na planetě ještě
místo, které nevydalo globalizaci svou osobitost, je to právě tady.
V Baganu.
Po sedm století a za panování
třiatřiceti králů se lidé usedlí kolem břehů řeky Iravadi učili pálit cihly. Až Pjinbjá, čtyřiatřicátý
král, usoudil, že jsou zruční dostatečně, a nařídil jim zbudovat
kolem obce hradby s dvanácti branami. V dalekém světě křesťanů se
tehdy psal rok 849.
Pjinbjáovo království nebylo
ani rozlehlé, ani mocné. Nacházelo
se hluboko ve vnitrozemí a říkalo
se mu Vyprahlá země – i dnes tu
ročně spadne nejméně srážek v celém Myanmaru. Rýži se nedařilo
a hlína na cihly se musela dovážet po řece. Ale právě řeka, po níž
plynuly suroviny, zboží a myšlenky od severu Indie až k pomoří a k ostro­v ům, jakým byla Srí
Lanka, umožnila zdejším lidem
poznat a osvojit si nejrůznější řemeslné postupy a stát se obchodníky. Jejich údělem bylo dohadovat
se s jinými; na jednom ze šťastně
objevených kamenů (připomněl
mi rosettskou desku) je tentýž text
uveden ve čtyřech jazycích. Když
k místním etnikům připočteme
přítomnost Bengálců ze severu
a Tamilů z jihu Indie stejně jako
Číňanů a obchodníků přicházejících až z Kambodže, zaslechneme
ozvěnu halasu města skutečně
kosmopolitního.
Soudím, že Pjinbjáovy hradby byly dobré: na volském potahu
jsem projel do města stále impozantní hlavní bránou i v roce 2010.
Král a jeho poddaní ovšem dnešní
nebyli; žili v přesvědčení, že ještě
víc než opevnění z cihel potřebují ke smysluplné existenci přízeň
mocností povahy duchovní. K jejich poctě proto začali stavět svatyně.
Není jednoduché říci, které
mocnosti měli na mysli. V kraji panoval animistický respekt k místním duchům, jimž se říkalo nat.
Dva nati, známí jako Bratr a Sestra, ostatně sedí před hlavní bránou
dosud. Orientaci Evropana, zvyklého žárlivým nárokům monoteistických náboženství, komplikuje
skutečnost, že pohlavárem všech
natů je tu Indra, jedno z hlavních
božstev hinduismu. Největší úctu
a posléze rozhodující vliv si nadto
vydobyly myšlenky buddhismu,
hlásané tu už od 1. století.
O tom, že k buddhismu se přiklonil i král, svědčí i stúpy z jeho
doby, solidní cihlové stavby ve tvaru žárovky inspirované nebeskou
michal
horáček
textař
horou Meru (pro změnu původně
bráhmanský koncept, ale tím se
nenechme rozrušit). Stúpa slouží jako relikviář – zpravidla zubu
nebo vlasu – Buddhy Gautamy,
nebo aspoň nějakého jeho mocného zpodobení, obvykle ze vzácného
materiálu. Především však Buddhu
a jeho učení připomíná a oslavuje
inspiraci, kterou nabízí.
Králové si postupně osvojili pozici bódhisattvů, budoucích Buddhů, kteří nesobecky odložili svůj
vstup do nirvány a rozhodli se
lidskému pokolení asistovat v hledání cesty ke spáse. Nikdo nepochyboval o tom, že jejich moc pramení z předchozích vtělení, během
nichž si prostřednictvím ušlechtilých skutků nastřádali zásluhy.
V akumulaci zásluh očividně nemohli ustrnout ani ve vtělení panovníků – a nejjistější cestou k zásluze bylo budování svatyní.
Králové podporovali víru a víra
podporovala krále. Inspirativní
vize cesty ke spáse dala všemu konání smysl: střádání zásluh se totiž ujali nejen vysocí úředníci, ale
vposled všichni až po posledního
rolníka, hudebníka či prostitutku.
Duchovní i materiální rozmach
připravil půdu pro příchod muže
smělých snů. Stal se jím vojevůdce
Anoratcha, který se hned na počátku své vlády v roce 1044 sám
nazval Anoratchou Velikým. Svůj
nárok zdůraznil přejmenováním
Vyprahlé země na šarmantnější
Město těch, kteří drtí nepřátele,
ale zejména pokorně naslouchal
osvíceným mnichům. Jeden z nich
svým kázáním dojal krále natolik,
že ten se mu vrhl k nohám s výkřikem: „Jen od tebe, ó moudrý, chci
být poučen o pravdě!“ Mnich proti
tomu nic nenamítal, připojil však
technickou poznámku: bez svitků
Tipitaka, posvátného písma théravádské odnože buddhismu, se
vyučování nedá pořádně provádět.
Naštěstí je známo, kdo tyto svitky
vlastní: Manúha, král vzdáleného
Thatonu.
Anoratcha poslal Manúhovi
slušně formulovanou žádost, v níž
ho seznámil se svou žízní po pravdě. Velmi ho proto zklamalo, že
Manúha mu odmítl svitky vydat,
REFLEX 16–10 ` 67
a tak zahájil vojenské tažení. To
vyvrcholilo v roce 1060 Manúhovým zajetím a ziskem nejen jeho
konkubín, umělců a řemeslníků,
ale i přístavů v deltě Iravadi. Také
všechny díly Tipitaky, sepsané
na palmových listech, se našly.
Úměrně svému významu posléze
dorazily k vítězovu dvoru na hřbetech dvaatřiceti bílých slonů.
Během dalších tažení dobyl
Anoratcha další městské státy,
a tak vybaven přístupem k moudrosti, početnými Buddhovými
ostatky i rozsáhlými zdroji sjednotil mnohá etnika v jeden politický národ. A kdysi čilý, ale nepříliš
významný Bagan učinil hlavním
městem velké říše.
V době největšího rozkvětu tu
stávalo na deset tisíc staveb. Ještě dnes jsou jich prý dva, ale spíš
tři tisíce, a tak odpovědět na otázku, kudy vede cesta k těm, které
dal zbudovat Anoratcha, může jen
znalec. Ten můj si říká Min Min.
Narodil se tu. Má tichý hlas a jako
buddhista je povznesený, jak zdůraznil, nad hmotné statky. Zřejmě
proto žádá jen 35 dolarů (podstatnou část z toho odvede vládě, jež
má k hmotným statkům naopak
velikou náklonnost) za to, že je
ochoten chodit se mnou křížem
krážem plání od svítání do soumraku.
Knihovna Pitaka-Taik má jediný úzký vstup obrácený k východu. Hrnul jsem se dovnitř, ale
Min Min mě zarazil: „Před vstupem do hpaya prosím sejměte svou
obuv.“ Bosý a skoro nevidoucí jsem
doklopýtal do čtvercové místnosti ve středu budovy. Dokázal jsem
o ní říct jediné – že je v ní sucho.
Anoratcha nepochybně měl jediný cíl: chránit převzácné rukopisy
vůči nemilosrdnému povětří. Prostá myšlenka, prostá stavba.
To stúpa Šveisando, vzdálená
od knihovny dobrých šest kilometrů, má jiné ambice. Anoratcha ji
dal postavit nad Buddhovým vlasem – „daroval“ mu jej král, který
očividně nechtěl opakovat Ma­
núhovu fatální nevstřícnost –, ale
připomínat měla hlavně jedinečný vojenský triumf. I stúpa proto měla být doslova jedinečná.
Byla. Znamenala radikální odklon
od předchozího stylu „žárovek“
a představila užaslé říši pyramidu.
Nad jejími terasami se tyčí mohutný dóm ve tvaru zvonu, zakončený
lotosovým listem, který ještě kryje
hti, cosi jako slunečník umně spletený z kovových prutů a vybavený
různými drahocennostmi.
Terasy zdobilo kromě jiného
i 550 glazovaných kachlí zpodob-
68 X REFLEX 16–10
ňujících 550 předchozích vtělení
Gautamy, dosud posledního Buddhy. Poutník k nim nejen mohl
vystoupit, ale byl k tomu přímo
vyzýván. Předpokládalo se, že je
negramotný, a proto si měl příběhy prohlédnout.
„Myslím, že tohle je nejdůležitější hpaya ze všech. I ty pozdější,
i ty dnešní se stavějí podle ní,“ sdělil mi Min Min.
„Hpaya? Měl jsem dojem, že tak
jste říkal knihovně,“ namítl jsem.
„Správně. Knihovna je taky
hpaya.“
„Aha.“
„A hpaya je i chrám. I klášter.
„A tak.“
„I zpodobení Buddhy.“
„Neříkejte.“
„Ano, ano. I mnich. Ten přece uchovává a předává Buddhovo
učení …“
„Já vám to věřím, Min Mine.“
„To jsem rád.“
„Zdálo se mi totiž … jak jsem se
včera večer díval na pláň … jako
by se ty stavby podobaly lidem.
Takovým lidem, co se někam přišli zamyslet. Nebo pomodlit. Jako
by tu … mizel rozdíl mezi učením
a tím, co to učení symbolizuje. “
„To se vám nezdálo. Tak to u nás
chodí. Aspoň teď víte, proč se
v každé hpaya zouváme.“
Následujícího dne mě Min Min
měl vzít na jednu z hpaya sledovat
východ slunce. Přišel včas, ale sdělil mi, že na cestě z domova zaslechl hudbu. Něco se chystalo a já si
to neměl nechat ujít.
Ball Lone Kyaun bylo buď jméno
vesnice, do které jsme posléze dorazili, anebo se tak říkalo ceremonii, jíž se tam obyvatelé od batolat
po stařenky už nadšeně věnovali.
Možná to taky znamenalo obojí a třeba ještě tucet dalších věcí.
Svědomitě jsem si to zapsal, ale
v tom zmatku nepochopil; hned
mě obklopil průvod, v němž svátečně vystrojení lidé dílem šli,
dílem jeli na volských potazích.
I voli byli v gala a odevšad se ozývaly monotónní zvuky, nejspíš ta
Min Minem zmíněná „hudba“.
Ti, kteří nepochodovali, vařili
rýži, zeleninu, čaj a polévky. Brzy
jsme navázali přátelství; nejpozději poté, co jsem do společné kasy
přispěl částkou zvíci 4,40 dolaru.
Za tak velkomyslný dar jsem získal
právo zapsat se do školního sešitu mezi mecenáše. Pod své jméno
jsem připojil hrdé Czech Republic
a nechal místní, aby se pro změnu
oni zmítali v pochybách, co to asi
znamená.
Obřad měl jediný cíl: vyprovodit
dva šestileté chlapce do kláštera.
Slavnosti při odchodu chlapců do
buddhistického kláštera se účastní
nejširší rodina v nejlepším oblečení
Chrám na hoře Pouppa
Bagan za soumraku
„Šest let? Není to na mnicha trochu brzy, Min Mine?“
„Víte, u nás se každý muž stane
aspoň na čas mnichem. Taky jsem
byl. Můj noviciát byla velká událost, táta se na to léta těšil. I dědeček. Naštěstí se toho dožil. Ale každý dědeček se nedožije …“
„Takže děda těchhle kluků nechtěl riskovat, že o tu radost přijde?“
„Tak nějak. Oholí jim hlavy, přijmou a zase pustí domů. Vážně si
mnišstvím projdou, až budou dospělí. Ovšem jak dlouho se studiím
v klášteře věnujeme, to záleží jen
na nás. Někdy doživotně. Jindy pět
let anebo třeba jen dva měsíce.“
„Aha. A kam ten průvod vyrazil?“
„Prosit místní naty o přízeň.“
„Dobré duchy? Myslel jsem, že
animismus tu potlačil už Anoratcha.“
„Proč by potlačoval? Buddhismus není náboženství, místa je
v něm dost.“
Nati mě zaujali. Svěřil jsem se
s tím Min Minovi, jehož to potěšilo: „V tom případě pojedeme k hoře
Pouppa.“
Na cestu dlouhou šedesát kilometrů jsme se vydali v letité
toyotě jednoho z Min Minových
movitých příbuzných po silnici
sestávající především z výmolů
(přesto tu vláda vybírala mýtné).
Po dvě hodiny jsem zpochybňoval
moudrost svého rozhodnutí, ale
v okamžiku, kdy před námi Pouppa vyvstala, jsem se rázem peskovat přestal.
Je to kamenný kužel trčící nad
planinou tak bujaře, že člověk dostane lepší náladu, jen se na něj
podívá. Na vršku má bílý a zlatý
svatostánek. Cesta k němu čítá 777
schodů a musíte se vyhýbat nepřetržitě kálejícím paviánům, ale je
odtamtud pěkný výhled. Naty tam
ovšem neuvidíte.
Jak mě Min Min později informoval, jsou ve zvláštním přístřešku pod kopcem. Tvoří veselou sešlost a nejveselejší mezi nimi je Ko
Gyi Kyaw, což se vyslovuje Kočičó.
Má tenký knírek sňatkového podvodníka a trůní na bílém koni.
Do jedné ruky mu návštěvníci vetkli svazeček bankovek, ve druhé
má vybraný alkohol (skotská whisky ze Singapuru).
„Jak se zrovna Kočičó stal natem?“
„Tak jako ti ostatní. Za života
vešel ve známost a pak sešel spektakulární smrtí,“ vysvětluje mi
Min Min.
„Něco jako naši svatí mučedníci?“
„Vaše svaté neznám. Ale Kočičó
se proslavil jako ochmelka a gambler. Cestou za nějakou hazardní
seancí zajel s koněm do řeky a utopil se. Ti, co si chtějí vsadit nebo
založit nějaký podnik, prosí o zdar
právě jeho.“
„Aha. No, naši patroni taky
byli za života slavní, ovšem jejich
smrt …“
„No jistě! Třeba Elvis Presley.
Nebo princezna Diana. Ty znám.
Nosíte jim kytky a tak. U nás by
z nich byli skvělí nati.“
A pak že lidi z různých kultur
mají potíže se domluvit.
Návrat do Baganu. Za řekou se
tyčí hora a na jejím vrcholku jedna
ze čtyř stúp, které dal Anoratcha
zbudovat ve čtyřech rozích svého
města. V zapadajícím slunci do daleka září její zlato, obnovované
každých sedm let.
Tři zbývající hraniční stúpy
jsou podobně působivé. Nejskvělejší je Šveizigoun, „proslulá ve světě
lidí i ve světě duchů“, jak se vyjádřil jeden z kronikářů už před staletími. Je to chrámový komplex
o mnoha stavbách. Zřejmě nejpopulárnější z nich je zasvěcená
místním natům, jsou tu ovšem
i čtyři chrámy pro čtyři v bronzu
vyvedené Buddhy a také přístřešek
pro velkolepý zvon. Do toho může
a má poutník udeřit, a to kolikrát
se mu zlíbí – za předpokladu, že
počet úderů bude lichý. Ústřední
pyramida, jejíž terasy jsou v rozích
zdobené věžemi, je mohutnou základnou pro zlatý dóm.
Zvolit místo pro stavbu takového významu nebylo jen tak. Král
proto položil dvě vzácné relikvie –
stužku, kterou si Buddha Gautama
zavazoval okolo hlavy, a jeho zub –
na hřbet nejbělejšího ze svých bílých slonů a oznámil: „Chrám zbudujeme na místě, kde poklekne.“
Slon bloumal dlouho. Znaven,
odebral se konečně do jednoho
z ramen řeky, napil se — a při tom
si klekl. Co se dalo dělat? Navozit
kámen z lomu v hoře Tuywin …
Anoratcha stihl zbudovat jen
tři terasy. V díle však pokračoval
jeden z jeho nástupců, král Ťjansistha. Ten se považoval za naplnění Buddhova proroctví, které bylo
právě v té době příhodně objeveno:
jednoho dne povstane v Baganu
vladař, za jehož panování se víra
očistí a rozkvete. Král dal proroctví vytesat na dva kamenné sloupy
a vzápětí zahájil stavební práce.
Svědectví z oněch dob říká, že pod
vedením prorokovaného panovníka byla celá pagoda, tehdy ještě
stále stojící uprostřed vod, dokončena za sedm měsíců a sedm dní.
REFLEX 16–10 ` 69
foto profimedia.cz
Zlatý dóm Šveizigoun
O tom, jak se Ťjansistha dostal
na baganský trůn, se dodnes spekuluje. Možná to byl uzurpátor, docela určitě však měl pěkné nápady.
Při pohledu na osm vychrtlých
starců, kteří jednoho dne přibyli
do města z neznámých končin, ho
napadlo, že je bude zdarma krmit.
Když poutníci pookřáli, sdělili mu,
že přicházejí od hory Gandhamadana. Zajímavá informace: podle
pověstí byla právě tahle hora jednou ze čtyř, jež stojí v rozích obývaného světa.
Legendu znal i král. Snad chtěl
hosty vyzkoušet, a tak projevil
přání, aby mu vyprávěli o jeskyni
zvané Nandamula, která se v hoře
měla nacházet. Starci opáčili, že by
bylo ztrátou času o jeskyni mluvit,
když ji mohou ukázat. Obratem ji
králi vykouzlili před očima.
Jakmile král posvátnou jeskyni
spatřil, nemohl se myšlenek na ni
zbavit. Posléze rozhodl, že podle
ní postaví v Baganu chrám – takový, jaký svět neviděl. Když byl
v roce 1090 hotov, dal mu jméno
Ananda.
Bílá a spanilá Ananda je vidět
zdaleka. Ocení to i dnešní poutníci. Odkud přicházejí třeba ti­
hle, kteří mají kolem hlav turbany
z froté ručníků?
70 X REFLEX 16–10
Vyslal jsem Min Mina, aby to
zjistil. Vrátil se s nepořízenou;
myanmarsky neuměli. Usoudil, že patří k horským kmenům
a do Baganu se vydali na svou životní pouť.
Pozoroval jsem, jak zvolna obcházejí chrám zvenčí a bedlivě si
prohlížejí zobrazení předchozích
vtělení Buddhy Gautamy a poté
vzrušující sekvenci asi pěti set příběhů o Gautamově zápasu s rozličnými potvorami vedenými ďáblem
Marou.
„Ne, školní docházka ještě není
v Myanmaru povinná,“ vyložil si
Min Min bystře můj pohled. „Dívají se stejně jako naši předci před
staletími.“
Anandu musel projektovat architekt mimořádných schopností. A sebedůvěry, jež si nezadala
s královou. Předsevzal si rozložit
hmotnost ohromné stavby tak,
aby poskytla nejen úchvatný pohled zvenčí, ale i působivé prostory uvnitř.
Ten, kdo vstoupí do systému
klenutých chodeb, odkudsi matně
osvětlovaných denním světlem,
a prochází špalírem meditujících
soch usazených v temných výklencích, jako by opravdu vstupoval do mytické jeskyně. Posléze
se dostane ke čtyřem vnitřním
svatyním, z nichž každá je zasvěcena jednomu z Buddhů „našeho
věku“. Buddhismus myslí ve velkém, a tak se „naším věkem“ myslí
mnoho tisíc let …
„Odkud začneme?“ ptá se mě
Min Min. A přidá nápovědu: „Nikdo z nás by si jakživ nelehl jinak
než hlavou k východu nebo k severu …“
Volím sever, a tak se zanedlouho seznamuji s Buddhou Kakusandhou. Ačkoli se tomu těžko věří,
Min Min trvá na tom, že navzdory bouřlivým událostem z dalších staletí je to originál z Ťjansisthovy doby. Temně zlatý na mě
Osvícený pohlíží z devítimetrové
výše, s ušními lalůčky tak protáhlými, že se takřka dotýkají ramen, s rukama v gestu známém
jako dana, jež naznačuje ochotu
podělit se o moudrost. Nepochybuji, že příchozímu sděluje: Záleží jen na tobě, zdali mou nabídku
přijmeš.
Kupuji od mnicha v oranžové
róbě svazek santalových tyčinek
a sedám si na zem, abych se o to
pokusil.
Přišli další králové a na pláni
vyrostly další chrámy, ještě rozsáhlejší než Ananda. Pak, v roce
1287, do kraje vtrhli Mongolové.
A po nich hordy z kraje Šan. A v 17.
a 18. století armády z nejrůznějších
směrů. I lupiči pátrající po skrytých pokladech. I Evropané, kteří
mnohá díla odvezli do svých muzeí. I sucha. I nárazy nelítostných
monzunových dešťů. A hlavně
zemětřesení, z nichž to dosud poslední drtivě udeřilo v roce 1975.
A přesto zdejší lidé nikdy neopustili myšlenku, která zrodila div,
jímž je Bagan; pokolení za pokolením oddaných věřících se usilovně
uchází o zásluhy usnadňující důstojnější a plnější život v příštím
vtělení.
Pobořené stavby se nepřetržitě
opravují a dómy pagod dostávají
zas a znovu zlaté pláště především
díky darům těch, kteří tu pasou
krávy a kozy, pěstují banány, burské oříšky a palmy, vyrábějí lakované krabičky nebo na volských
spřeženích vozí ty, kteří se sem
zatoulají. Stále přicházejí, zblízka i zdaleka, možná s poněkud
směšnými ručníky na hlavách, ale
nepochybně se záviděníhodnou
touhou po intimním rozhovoru
s Osvícenými v duši.
Říkám si, že Bagan nese své
jméno oprávněně: Město těch, kteří drtí své nepřátele.