Občasník pro literárně-kulturní degustátory - Lžička v šuplíku

Transkript

0
l
1/2014
LŽIČKA
v šUplíku
Občasník pro literárně-kulturní degustátory
reportáž|proplouvání do nového roku
poezie|jan zbořil|tomáš gabriel|jonáš hájek
recenze|… s bývalými anděly… S62687
nevítaný host, nebo dva noční host|devil is a cowboy! my heart soars like a hawk
na strunách citů jana eyrová|až lusknu, probudíš se a dáš mi goyu… trans
rozhovor|vladimír gračka
próza|jan mazák|lukáš navrátil|jiří hort|tomáš gottwald
obsah
na světlo světa zveršovaná věta
jan zbořil|rozhoupeš nahoře kyvadlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2
tomáš gabriel|naprosto přesné pohyby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
jonáš hájek|můj příběh je zatopená vesnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
etudy z kredence
... s bývalými anděly...
(recenze na básnickou sbírku s krycím názvem S62687) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
zjevení z jeviště
na strunách citů
(recenze na divadelní představení jana eyrová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . ... 14
o
l
o
l
U
U
editorial
,iřánetč íliM
ďet il-etejubeřtopeN .ecor otmot v ínv rp ,ykčižL olsíč íšlad olatsod uoku r od máv es ěvárp
-opod ,pots ínátemaz k kapoan dans ič ůksito ínámíns ,tuop ínávozasan k uku r uovarp išav
.aktácrz ohínsepak ňopsela ič akčílks ohícavoštěvz ,ypul mínež rd tantsěmaz ij máv ijuču r
etžaryv a udarb dop cemíl etňrhyv ,dilk etjevohcaz ,etámen ohénbodop cin ebes u dukoP
ančels ádžak ,hcetaš hcýtakítnup v unčels uovs ám anrávak ádžaK .ynrávak íšžilbjen od
etežům ,lairotide etetčeřp ícomop íjej s is ža A .oktácrz ínsepak évs ám hcetaš hcýtakítnup v
énij omim žitot ej akčižL ,en ykat obenA …íšlad a íšlad a unarts íšlad an tavočarkop elěms
.ínemánzes k kíndeřtsorp ýnrobýv i
hcýndilk z tcétu žen ,ohénij cin mán olybzen a inež rvaz ilyb emsj žměn v ,mélunim elsíč oP
ydžv ot íneN .ebes imas tadelh emáníčaz ďet ,ykčiludnA do čy rp ,íčepzeb hcýnlp ůkílpuš
etž rD .tědelhop tsodar …esup v uokfjaf s a ménavorák v akčižL .ot sán ívab ela ,éhcudondej
!medjan esaz es yz rb a áv rten ohuold ot ťa ,eclap mán
pět otázek pro...
azita haidarová|už nedokážu obyčejně číst knížku, aniž bych se v ní nerýpala . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16
divnodění
eva johnová|králíci jsou všude . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
z poličky do lžičky
nevítaný host, nebo dva
(tip na knihu noční host) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
ickader aZ
ávotuohoK anazuZ
lžička filmofilka
až lusknu, probudíš se a dáš mi goyu!
(recenze na film trans) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
gramozaika|devil is a cowboy!
(recenze na album my heart soars like a hawk) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
je to prozaické, přátelé
jan mazák|putování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
lukáš navrátil|motýli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
jiří hort|vrtulník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .32
tomáš gottwald|můžu už domů? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
na čaji s…
vladimír gračka|pane řediteli, našel jsem poklad! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
reportáž z batohu
proplouvání do nového roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
příborník|redakce doporučuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
oben u rínk ohénevarpu ěvilčep mínávoksov ,elsuoh an uorh tadálkorp emejuču ropod ínetČ
olš yb oc ,lteč siposač máv es kaj ,těděv mísorp mán etjeD .ětšálp ohévonolab mínánvor
.ykíD .idár emedub ubzav uontěpz uodžak aZ …tadiřp ,tarbu ,tiněmzop
http://lzicka.wbs.cz
editorial
lžičkultura
seznamte se, kája saudek
(recenze na výstavu hommage ā kája saudek|retrospektiva krále českého komiksu) . . .. . . . . . . . . . . . . . . 44
1
JAN ZBOŘIL|rozhoupeš nahoře kyvadlo|narodil se v roce 1979 v Praze, kde stále žije. Vystudoval a živí se grafikou. Vydal sbírku básní Skříň (Psí víno, 2010). Publikoval v literárních periodicích
Host, Tvar, Weles, Psí víno, Wagon, Atempo revue a několika sbornících. Jeho texty byly přeloženy do
polštiny. Je šéfredaktorem internetového kulturního magazínu Totem, kde také publikuje své texty pod
nickem Šedé.
III.
Rozhoupeš nahoře kyvadlo
sejdeš dolů
posloucháš, jak se kýve
I.
Nemá smysl cokoli vysvětlovat
– jsi tady!
Pak otevřeš rum
piješ a posloucháš to kyvadlo
dole u kamen
s rukama opřenýma o spánky
jak se kýve
Nikdo tě nečekal
a ty nemůžeš čekat radost
z toho, že jsi zpátky
V okolních oknech svítá
držíš tašku a klíče
jako důkaz
Mluvíš tupě na psa
který důsledně
hlídá své vlastní vězení
Stopy na sněhu
jsou nejisté
jako víra
IV.
Otec zemřel minulou zimu
II.
Taxík se odrazil od ticha
vrávoráš před brankou
olámané zuby klíče
se těžce prořezávají ztuhlým masem zámku
2
Ráno vynášíš z kůlny na oheň nánosy zpuchřelých věcí
z rozviklané skříně vypadne po cestě oprýskaný trup nedostavěného letadélka
Vybavuješ si, jak jste se s otcem přeli, která část kam přijde
Stojíš strnule nad rozsypanými věcmi
a poprvé po letech zjišťuješ, že nemáš věci pod kontrolou
LŽIČKA V ŠUPLÍKU 1/2014
jan zbořil
V domě je tma
věci tam čekají
až začneš šmátrat rukou po pojistkách
nasazovat brýle
až rozsypeš po zemi
strašnou tíhu žlutých obálek
3
V.
VII.
Večer zezadu přicházíš k rampě zavřené prodejny
(dříve se na mandarinky stály fronty
teď se jich tu válí několik beden)
Přímo nad stolem
dost vysoko
visí ikona svatého Františka
kterou sem kdysi někdo
ze strachu přibil ke dřevu
Prohrabuješ rukama kvasící oranžové smetiště
a vybíráš ty dobré
Vždycky, když dopíjíš rum z lahve
musíš k němu zvednout oči
Za zády se ti ozve „vypadni!
Táhni, odkuds přišel“
Stojí tam ohromný plešatý muž
v army oděvu
– hlídač plesnivých mandarinek
VIII.
Trať odstavili
odstavili z ní vlaky
závorářka odstavila z plotny konev s vodou
pak dokonavě vytáhla závory
Na druhém břehu řeky už skrze šero
nevidíš, jestli to je zlomený kmen
kus sloupu nebo postava
V tomto odbytém kraji
tam možná někdo krmí labuť
Labuť tam je, není to kus sněhu
ale postava se nehýbe
Na okamžik zapochybuješ
Pak zavoláš přátelsky přes proud
„haló, krmíte tam labuť?“
4
Kmen se pohne
o překot sype obsah sáčku do vody
a spěšně se ztrácí
sežehnut plamenem ozvěny
IX.
Sundáš kabát
a odhrneš sníh z auta
toporně svíráš v ruce
škrabku na led
Stojíš před svým domem
s nastartovaným autem
a upřeně se díváš do oken
[email protected]
jan zbořil
VI.
nic tady ničemu neustupuje
jen se vypnutím pojistek
zastavuje čas
5
TOMÁŠ GABRIEL|naprosto přesné pohyby|1983, vydal básnickou sbírku Tak černý kůň tak pozdě
v noci, za kterou byl nominován na Cenu Jiřího Ortena 2013. Básně a články publikoval v časopisech
Tvar, Host, Dobrá adresa a na serveru Literarni.cz. Věnuje se začínajícím autorům na literárním serveru
Písmák. Nedokončil studium na Fakultě humanitních studií UK a nyní pracuje jako softwarový analytik.
Žije v Rosicích u Brna.
Nálezné
Na místě, kde měl mít dům můj známý
našel jsem jen rozvaliny a v nich
zarezlou pistoli.
Bál jsem se ztuhlou spoušť pokusit povolit
aby mi to celé nevybuchlo v dlani
– nezažil jsem válku.
Odkaz k předchozí sbírce
Se špinavou namířenou hlavní
vešel jsem do posledního arku
který měl ještě strop.
Každý keř v lese je něčím umělý,
jakoby pod ním ležela petlahev
anebo mrtvý člověk.
Uprostřed na boku ležel klavír
rozpadlý hraním i opuštěností
– kopl jsem do něj a sklonil pistoli.
Stromy, jen vy mne uklidňujete,
u vás si ve volné chvíli rád zapálím
a kdybyste měly snad shořet,
doufám, že povstanete!
Případ
Za skelety oken jejichž vyklepaný kit
obrátil mi nenechavý palec
přistál holub: uzel na jeho nožce
dožíral zbytky psaní
omláceného křídly.
6
Za letu naklovnul venkovní osvětlení
– divné že nikdo nevyšel v noci ven –
a prohlížel si bez zájmu
co bylo v tom světle ptáku pěkného,
nezakrytého hlavou uvnitř na stole.
Nedopalky cigaret
nejsou v popelníku.
Dokonce i noviny s rozhozeným hřbetem
zdají se být již přečtené.
Vrah po sobě nezanechal
ani vraždu.
Všechen ten dokonalý spěch
ruší jenom šálek vyschlé kávy,
ačkoli i ta vypadá jako právě dopitá...
tomáš gabriel
Složitá scéna
Zapálil si a řekl:
Narychlo opuštěný byt,
ve kterém se ale na nic nezapomnělo...
7
Místo činu
Stačí jen nemít rozum. Totiž mít ho,
ale ne dobrý, aby se vražda povedla
a detektiv se přitom neocitl v úzkých.
Totiž aby se v úzkých ocitl,
ale dál už to znáte...
ale ne příliš, aby vyřešil případ.
Pokud nemůžete jinak
posuňte proloženou část do takové výšky,
aby vás text pod ní přestal nebo začal
bavit nebo urážet.
Ronin
Záleží mi na věcech obce,
na mezilidských vztazích mezi lidmi a jejich vztahy,
na mezích lidskosti, tedy hlavně na tom před nimi:
to na mezích je zároveň i na okraji mého zájmu,
a za nimi už nejsem k dispozici –
tam si jen pohrává má představivost.
Vidím v ní sebe jako samuraje, protože ty mám rád,
napůl díky manga komiksům, napůl proto,
že jejich meze lidskosti
byly v jistých směrech posunuty dál.
Dočasná melancholie
Mám to již za krátko, promluvil vězeň,
brzy se poděkuji za podržení
vrat, přejdu po zebře silnici z kočičích hlav
a vkročím do krámku, který si nepamatuji.
Dostihy ve třech na pohovce,
ty časy na samotce,
ty už se nevrátí.
8
Když si tak představím ten meč, jeho ostří,
držátko a vážnost,
mé naprosto přesné pohyby, ťa ťa!,
vidím, že hranice nebyla překročena,
je v mezích lidskosti bojovat s odvahou na život a na smrt.
—
Chtělo by se (komu?) ironicky dodat,
... pokud ty zlé někdo přivede až k tobě, do pokojíčku...
Tak to ale bylo vždy. Nemůžu za to, že ve zprávách
mluví i o tom, co se děje jinde. Nemůžu za to,
že jinde se mluví i o tom, co se stalo zde.
Taky mě nikdo neobviňuje.
tomáš gabriel
Zeď vedle hřiště je zvláštně klidná.
Čůral jsem u ní do gatí,
abych se přiznal.
9
JONÁŠ HÁJEK|můj příběh je zatopená vesnice|1984 v Praze, vydal sbírky poezie Suť (Fra, Praha
2007) a Vlastivěda (Fra, Praha 2010). Za první z nich získal Cenu Jiřího Ortena a byl nominován na
cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Novou sbírku Básně 3 připravuje nakladatelství Triáda.
Spolupracoval se servery A tempo revue, Respekt a Literarni.cz, básně a recenze publikuje nejčastěji
v Souvislostech a Tvaru. Překládá z němčiny (Günter Eich, Mascha Kaléko), k vydání připravil almanach básní mladých evangelíků Hrst (Biru, Praha 2013) a dvě knihy Stanislava Vávry. Žije v Praze.
Zastavení
malý náhrobek
Pramení-li poezie z bezradnosti,
měl bych teď napsat něco velkého.
Ale nemělo by to úroveň.
Jít kamkoliv, kde slovesa spí.
Svěžest ulice v barevných přikrývkách
bezdomovců. Svěžest striptérky
v prohnutém těžišti svobody.
Vyhazovač-fénix jen tak ze sportu
každý večer shoří. Svěžest
vykopávek, jako nové, jako nové.
Nekonečné šňůry cestujících.
Můj příběh je zatopená vesnice.
pod rukama v kouli
když v lampě narazíte
na hrst hmyzu
vpravujete ji cukrářsky
do koule
během práce sice
svítidlu narostou nožky a zmizí na autobus
takže musíte dělat potmě a už úplně sami
ale to
nevadí protože vy
tu okřídlenou hlavu z vlasů
dáte na profil
[email protected]
jonáš hájek
když odejde žena
do lovišť
sbíráte z podlahy
vlasy
jež připomínajíce
hustou síť nočního
města mění se
Svítáníčko
LŽIČKA v ŠUPLÍKU 1/2014
Má Diotima, mé slunce!
Pomalu dotýká se země,
s úctou, jež mimo vážnost i nevážnost
dá napít mrtvým… je to ona!
Jen kráčej, spanilá, šířeji
pojednej hlas, vždyť Bůh má tělo,
a jen co vstanem, potmě hledáme hůl…
Pak znovu vyjdeš, krátká bude noc.
Teď odpočívám, přátelé,
to duše velí: zahálej!
Je mnoho smutných sedmých dnů,
co nenalezly nikoho,
a nádobí se nezlobí.
Viděl jsi život z letadla
anebo jako dispečer.
Schovával ses za aparát,
napospas větrům vydaný.
Teď spi. Tvé věci vydrží
jak autopilot do rána,
jak stráž při tobě budou stát.
Důkladně nech se zkonejšit,
ať volně mluví tvoje sny.
Je služba, kterou ocení
na jiném místě světa čin.
10
Má Diotima
11
Jan Skácel|S62687
ENS
EC
noc – vždy tajemná a trochu nedostupná – proměňuje v nebývale kouzelný prostor,
rozechvělé cesty mezi loupežníky, do ledové sluje za krásnou Zimní paní, do hedvábné
hudby tmy… jsme potřebovali a čas od času ještě stále potřebujeme všichni. A tam, kde
se nekonečná fantazie pojí s hlubokou moudrostí, k tomu máme nejvhodnější příležitost. Nové světy získávají jasné obrysy, za nimiž lze díky křídlům, ať už andělským,
nebo ptačím, objevovat a bez ustání žasnout. Průzračnost a křehkost, jimiž básník své
Uspávanky naplnil, jsou totiž vlastnostmi nejen inspirativními, ale také pravdivými
a důvěryhodnými, nabízejícími pohledy z nejrozmanitějších perspektiv. Ať už se díváme
na svět obráceni hlavou dolů, z výšky letu, z hloubi lesního strachu, z nekonečnosti dna,
skrze mírný smutek z neznáma, stále si klademe otázky, s nimiž putujeme od básně
k básni, od nápadu k cestě, od snu k sobě a zase zpátky. A to je asi podstata toho, proč
bude tato sbírka, vydaná před třiceti lety, průvodcem neustále aktuálním.
Víceméně všichni jsme bývali uspáváni a víceméně všichni uspávat budeme. Pro tento
mnohdy přetěžký úkol snad není lepší inspirace. Pátrejme, hledejme, navazujme. Vracejme se k síle dobrých knih. Ulička stará vyhrává po celou noc až do rána.
O
…REsCEbývalými NSOR
ED
anděly…
R
R
E
D
Lžičk
a v š
uplík
u
12
Tentokrát účelově miňme sbírky narozené letos či jen o něco dříve a pokusme se
– v souladu s tématem této Lžičky – zapátrat v paměti, v knihovně, v antikvariátu, pod
postelí, v dávnu… Snad bude projednou milé zase uvidět, jak prastarými uličkami, kde
staré domy stojí samy pod prejzovými střechami, putuje měsíc křížem krážem, hedvábnou nití pevně váže hvězdičky k sobě na nebi. Komu tato slova nic nepřipomínají, stojí
na prahu dobrodružství dopátrat se jejich původu. Byla by škoda, kdyby tak neučinil,
vedou totiž do nezapomenutelných krajin. Namísto mapy jest možno zvídavému čtenáři
poskytnout první indicii v podobě tajného kódu S62687, popřípadě 472:025/1183. A vy,
kteří pamatujete: Uspávanky! Jako celek vyšly sice v Albatrosu už v roce 1983, ilustrovány Otou Janečkem, ale zařazeny byly samozřejmě i do svazku Skácelových Básní pro
děti, vydaného v roce 1996 v brněnském Bloku. Nejaktuálnějším počinem je samostatné
vydání Uspávanky s plavčíkem a velrybou v nakladatelství Sursum roku 2011, přičemž
tuto knihu korunují půvabné ilustrace Pavla Čecha.
Většinu uspávanek psal Jan Skácel v období normalizace, v časech, kdy všechno, co
měl, bylo obráceno dovnitř. Začátek 80. let, který mu umožnil opět publikovat (ovšem
jen v nakladatelství Blok), přinesl postupně sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými
křídly a Odlévání do ztraceného vosku. Uspávanky následovaly. Z nedávného průzkumu
mi jaksi vyplynulo, že generace narozená během 80. let je v podstatě rozdělena na
dva tábory. Zatímco první polovina dokáže zpaměti recitovat své oblíbené uspávanky
dodnes, půle druhá se s nimi nesetkala ani v dětství, natož v pozdějších letech. K doporučování této Skácelovy sbírky je ovšem mnoho důvodů. Jejich „předčítači“ z praxe by
možná mohli namítnout, že většina příběhů rozproudí dětskou fantazii na maximum
až k nekonečnému PROČ?, takže poněkud pozbývá své uspávací funkce, nicméně tajné
výlety, podnikané ve snu na ta nejroztodivnější místa, jakými jsou například útroby
velryby, mořské dno či naopak důvěrně známé uličky našeho vlastního města, které
klára goldstein|jan skácel
etudy z kredence
foto|archiv Muzea města Brna
13
Divadlo Tramtarie|Jana Eyrová
retrospektivně do linie hlavního děje, jako když pinzetou skládáte malinkou skleněnou
mozaiku, a celý život hlavní postavy se tak před divákem pomalinku spojuje kousek po
kousku, až je dílo v celé své barevné kráse hotovo.
Na strunách citů
Pravidelné degustátory zdejšího divadelního menu možná překvapí výběr, samotná inscenace však v sobě nese citlivé prolnutí tragického milostného příběhu a tramtarijské
poetiky. Nechybí prvky jemné ironie a příběh Jany Eyrové je vyprávěn dynamicky a s citem. Přenést takto kanonický text do divadelního tvaru, a ještě k tomu v dnešní době,
to se samo o sobě může zdát obdivuhodné. Kamenná divadla si to díky svému postaršímu publiku mohou dovolit, neboť ono jim leccos odpustí. Tramtarie vsadila na silné
herecké typy a režijní um a povedlo se. R
E
NSOR
D
RECE
O
scénář a režie|Matěj T. Růžička j.h.
úprava textu|Vladislav Kracík
ENS
EC
R
scéna a kostýmy|Natálie Pelcová, Kristina Ketmanová
hudba|Martin Peřina
světla, zvuk|Jana Posníková
obsazení|Gabriela Veselá|Vojtěch Johaník|Dáša Rybářová
Petra Konvičková|Zuzana Zapletalová|Václav Stojan
Lžičk
a v š
Veronika Löflerová|Jan Konopčík
uplík
ED
zjevení z jeviště
u
14
Tramtarie se ve svém repertoáru neujímá pouze pohádek, gangsterských komedií či
romantických poetických příběhů. Prostorem nezávislého olomouckého divadla rezonuje i příběh tragický, uvězněný v pevně šněrovaném tmavém kabátě své doby a jako by
železem okovaných protagonistů. Zda se tu i takto ušité látce daří, prozrazuje sám čas;
adaptace srdcervoucího románu z devatenáctého století se na tramtarijských prknech
drží již přes rok. Tragický osud Jany Eyrové do svých rukou uchopil režisér Matěj T.
Růžička, zakládající člen brněnského nezávislého Divadla v 7 a půl. Z jeho režijních
počinů jmenujme například Nabokovovu Lolitu, Lawrenceova Milence lady Chatterleyové či Rushdieho Satanské verše. Zkušenost s adaptacemi románů je v Janě Eyrové
zřetelná, jsou vybrány důležité okamžiky z života hlavní postavy. Ty jsou uvedeny
Nejsilnějšími stránkami inscenace jsou výtečné herecké výkony dvou hlavních postav,
tedy Jany Eyrové v podání Gabriely Veselé a Edwarda Rochestera ztvárněného Vojtěchem Johaníkem. Zejména výkon Gabriely Veselé je velmi přesvědčivý, netopí se v patetismu tragického údělu postavy, naopak přesně vystihuje její charakter, plachost a tiché
rozjímání – tančící zmítavý tanec s vášnivou a spalující láskou. Diváka omračují některé
scény, kdy Jana a Edward balancují na hraně tak ostré, že se velmi lehce můžete říznout.
Nejblyštivější břitva mezi láskou a nenávistí, kdy se realita ostrým řezem dělí vedví; romantickou scénu vášnivého polibku na straně jedné, nehty pevně zaťaté do horké kůže
v gestu nenávisti na straně druhé. Emocionální bouře zahoupou prachem na chodbě,
zvířené částečky se ale po nějaké době snesou pomalu zase na své místo. Herci drží své
postavy pod kontrolou, ale stále na hraně, nesmí spadnout do určité plytkosti a schematizmu. Inscenace má za sebou tolik uvedení, že se herci se svými postavami zřejmě
dokázali více ztotožnit, více splynout, což divák samozřejmě vnímá.
[email protected]
kateřina ráchel valášková
foto|archiv Divadla Tramtarie
Při představení jako byste se okamžitě ocitli v šedivé a deštivé Anglii, kde chodby chladného panství tiše sténají pod stoletými nánosy prachu a kde ani světla svíček neohřejí
lidská srdce dostatečně na to, aby se dokázala otevřít. City a tajemství jsou pečlivě schovány pod krustami zasmušilých lidí. Ti stejně jako jejich duše bloudí světy svého utrpení
jako plaménky ve tmě. Atmosféra na vás mocně dýchne celou svou tíhou. To vše ještě
domalovává specificky řešený prostor jeviště, stejně jako úžasná práce se světly. Jeviště
má tvar písmene T, vystupuje do hlediště, které je rovněž tomuto tvaru přizpůsobeno,
diváci tedy mohou sedět jak po stranách jeviště, tak k němu čelem. Světla jsou po dobu
představení tlumená, reálný svět, stejně jako svět postav, pohlcuje tma. Jak již bylo řečeno, práce se světly je vynikající, herci bývají osvětleni bodovými světly, které v případě
vysoce vypjatých scén dodávají na atmosféře. Atmosféru dávné chladné Anglie ozařuje
také plápolavé světlo svíček, které je tu využito efektně a umně.
15
Už nedokážu obyčejně číst knížku,
aniž bych se v ní nerýpala
AZITA HAIDAROVÁ|vystudovala moderní
filologii, finštinu a švédštinu na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Živí se
jako překladatelka odborných textů a beletrie, případně i jako tlumočnice. Ze švédštiny
přeložila kultovní kriminální trilogii Milénium
Stiega Larssona, jež u nás rozpoutala čtenářský zájem o severské detektivky.
pět otázek pro...
foto|archiv Azity Haidarové
16
Čím si podle vás získaly severské detektivky své čtenáře?
Skandinávská detektivka spočívá na solidních základech – na prastaré epické tradici, jejíž
historie sahá ke staroislandským ságám. Drsné klima, především dlouhá, tuhá a temná
zima potřebuje nějakou přirozenou psychoterapii, jíž je takřka niterná potřeba vymýšlení
a tradování příběhů. K všeobecné oblibě skandinávské krimi podstatnou měrou přispívají
i severské – pro Středoevropana často exotické – reálie, zejména krásná drsná příroda, která
často vstupuje do příběhu, předznamenává jej nebo dokresluje a vytváří mrazivou mystickou
atmosféru. Události bývají velmi brutální, odehrávají se v syrovém pochmurném prostředí,
autoři nešetří mrtvolami ani bizarními podrobnostmi. Čtenář má pocit zvláštní autentičnosti a nenásilně je tak vtažen přímo do víru událostí, příběh se mu doslova dostane pod
kůži. Nelze opominout ani obecné sympatie, jimž se Skandinávie těší ve světě díky typickým
vlastnostem svých obyvatel – slušnosti, toleranci, respektu k druhým a vztahu k životnímu
prostředí, které se v literatuře přirozeně odrážejí.
Záliba v detektivkách ještě nedávno budila v akademických kruzích stejné rozpaky jako přiznání k sexu za úplatu, časy se však mění a i ti nejzarytější odpůrci jsou nuceni uznat, že
kvalita skandinávské krimi od šedesátých let minulého století neustále roste a detektivní
romány (označení je kvůli žánrové rozvolněnosti spíš orientační) nabízejí kromě kriminální
zápletky značnou přidanou hodnotu především díky pronikavé společenské kritice a skvělému obrazu roztříštěného a globalizovaného světa. Na počátku nového tisíciletí se objevil
zářivý meteorit v podobě Milénia Stiega Larssona, který rozčeřil dosavadní tradičně laděné
a poněkud depresivní vody severské krimi a vnesl do ní novou jiskru v podobě humoru,
nadsázky, ironie a parodičnosti. Relativizace dosavadních pravidel je patrná jak v „recyklaci“ románových postav jiných autorů – ožívají hrdinové dětských knih, kteří bez problémů
koexistují se skutečnými, stále žijícími postavami a s autorovými smyšlenkami, tak i v experimentování s žánry a postupy a odkazy na další literární díla. Na klasickou pohádkovou
strukturu reflektující boj dobra a zla je naroubován nepostradatelný společenskokritický
podtext a obecně platné morální otázky, přičemž tato závažná témata jsou podána velice
neotřelou optikou a výsledkem je skvělá freska postmoderní medializované společnosti.
Po larssonovské smršti se dala do pohybu nová vlna severské krimi, která v posledním desetiletí zažívá neuvěřitelnou renesanci. Nabídka je přebohatá ve všech ohledech – kromě skandinávské přírody čtenář procestuje celý svět, setká se s vyšetřovateli nejrůznějšího ražení
od klasických rozmrzelých detektivů přes emancipované úspěšné profesionály obou pohlaví
rekrutující se ze všemožných oborů, v poslední době se na scéně dokonce objevují mytické
bytosti, jakási specifická forma severského magického krimirealismu. Vliv médií – především filmu – má za následek až obsendantní vizualizaci násilí a někdy až podbízivé množství akčních scén okořeněných sexem podobajících se spíše filmovému scénáři (smlouvu na
filmové zpracování má úspěšný autor prakticky v kapse).
Spisovatelům detektivek však nelze upřít nečekanou invenci a obrovitou míru fantazie, která
jakoby opravdu neměla mezí. Otázkou samozřejmě zůstává, jakým směrem se detektivka
bude ubírat v budoucnosti a zda zdánlivě nezničitelná vlna nepodemele sebe samu.
Zatím o přesycenosti trhu rozhodně mluvit nelze – přinejmenším dokud je schopen absorbovat další a další díla (a dokud autorům nedojde inspirace).
Má překlad detektivek oproti jiným překladům určitá specifika?
Obecně lze říci, že překladatel ze skandinávských jazyků naráží především na strohost předlohy, kterou je díky bohatosti češtiny možné rozbujnět a zkultivovat. V mnoha případech je
přetlumočení atmosféry původního textu důležitější než přesný doslovný překlad. Dalším
úskalím je hledání synonym – severský čtenář na rozdíl od českého nepociťuje opakované
používání stejných výrazů jako stylistickou chybu (samozřejmě do určité míry). Konkrétně
u kriminálního žánru je třeba pečlivě dohledávat reálie ze všech možných oborů a pokud
možno mít ochotné konzultanty (policejní práce, medicína, sport, hudba). V akčních scénách je nezbytné dbát na spád dialogů a potažmo na dramatičnost situace.
Co je na překládání nejtěžší?
Nejtěžší jsou obecně termíny. Trh se s překladateli (ani autory, kteří se upsali na několik dílů)
prostě nemazlí. Kromě deadline je pro mě nejobtížnější pracovat s první verzí překladu, kterou pořídím řádově za několik měsíců: cizelování a pilování textu mi obvykle vypije obrovskou spoustu krve.
Když čtete knihu, dokážete se oprostit od své profese a užít si čtení, nebo už vám to „profesní
deformace“ nedovoluje?
Jako zřejmě všichni kolegové už nejspíš nedokážu obyčejně „číst knížku“, aniž bych se v ní
nerýpala. Myslím, že v každé profesi je takováto deformace takříkajíc nemocí z povolání,
nelze se jí ubránit. Na druhé straně se dokážu nechat unést dobře napsaným příběhem a
atmosférou do té míry, že na své hnidopišství chvílemi úplně zapomínám.
Překládáte ze švédštiny, jak jste se dostala právě k tomuto neobvyklému jazyku? A kdybyste si
mohla k překladu vybrat jakoukoliv knihu (ne)přeloženou do češtiny, jaká by to byla?
Ke švédštině mě přivedla prastará záliba ve Skandinávii a všem, co s ní souvisí. Mým
nesplnitelným snem jsou Staroislandské ságy, které již do češtiny přeloženy byly, navíc by
vyžadovaly mnohem fundovanější jazykovou výbavu.
Děkujeme za rozhovor.
petra plevová s azitou haidarovou
Azita Haidarová
[email protected]
17
divnodění
Králíci jsou všude
eva johnová
divnodění
Do Sewardu jsme dorazili stopem, s deseti dolary v kapse, v batohu jen trička s krátkým rukávem a krátké kalhoty. Začínalo léto, ale sníh na horách kolem zátoky na nás
uličnicky pomrkával. Když naše letadlo přistávalo mezi ledovci v Anchorage, největším
městě Aljašky, ze zoufalství nad nedostatkem teplého oblečení jsem ukradla deku rozdávanou zimomřivým pasažérům. Lepší šálu jsem od té doby neměla.
Seward leží v zátoce Resurrection Bay, zátoce Zmrtvýchvstání. Jediné město Aljašky
bez rychlého občerstvení. Turisté odsud podnikají výlety do fjordů či za pozorováním
velryb. My přijeli kvůli práci – konzervárna na kraji města měla čtyři volná místa a nás
vyhodili z prodeje encyklopedií v Kalifornii, nemohli jsme si moc vybírat. Ubytovali nás
ve stanovém městečku za továrnou. Na molu pokřikovali racci obřích rozměrů, chlapi
na rampě třídili čerstvou zásilku ryb a vyměňovali si vtipy, jinak nikde nebylo vidět ani
človíčka. Ve městě bylo oproti tomu docela živo. V centru jsme potkali dva losy, o sto
metrů dál velkého hnědého medvěda. A pár lidí s foťákem. Místní noviny obrovskými
titulky informovaly o dvou zabijáckých medvědech na druhé straně zátoky. Divočina
a civilizace se prolínaly a nepříliš přátelsky pošťuchovaly.
Ranní vstávání do promrzlého vzduchu. Ještě se pořádně nerozednilo, první den
v práci nesliboval nic příjemného. Brýle se mi zarosily při nandávání (důkaz dlouhodobě velice nízkých teplot), zakopla jsem o batoh a vypadla ze stanu. Jen metr od spokojeně snídajícího černobílého králíka. Chvilku jsme na sebe nevěřícně zírali, načež
odvrátil hlavu a krmil se nevzrušeně dál. Pro králíka byla v tu chvíli důležitá jen tráva na
náměstí stanového městečka, já ho považovala za halucinaci, nejspíš způsobenou časovým posunem, brýlemi, spánkem, zimou nebo tím vším dohromady. Jenže když jsem
cestou do přístaviště konzervárny potkala další tři ušáky, bez výjimky bílé s černými
fleky, už nebylo možné jejich přítomnost popírat.
Později jsem se dozvěděla, že město Seward se pyšní stabilní populací domácích
králíků od doby, kdy jedinému místnímu chovateli králíků úřady pohrozily zrušením
chovu kvůli nebezpečí pro okolní přírodu – pokud by králíci utekli z kotce – a on je na
protest všechny vypustil na svobodu. Vesele tak žijí a množí se v ulicích města, divočina
je neláká, nešíří se mimo hranice centra města. Sezónní dělníci konzervárny se s nimi
naučili žít, ignorovat jejich nory pod podlážkou stanu, pořádat na ně hony a pak se
s nimi nehorázně mazlit. Není divu, že jediná věta, kterou jsem se z všudypřítomné
turečtiny naučila, zní: Tavşanlar her yerde. Králíci jsou všude.
Do Lžičky přispěla ilustracemi:
TEREZA PROCHÁZKOVÁ|(1987, Vyškov) vystudovala Výtvarnou kulturu na UJEP v Ústí nad Labem, rok
pobývala a tvořila pod istanbulským sluncem na Marmara Üniversitesi. Pozoruje, objevuje, zkouší, tápe,
vynalézá, prodává „talismany“ a plánuje sladkou budoucnost.
18
19
ENS
EC
R
R
O
Nevítaný host,
RECEdva
nebo
NSO
E
D
RED
Lžičk
a
z poličky do lžičky
v šup 2013.
McFarlane, Fiona: Noční host. Paseka,
líku
20
V tomto čísle se podíváme na plody moderní
literatury u protinožců. Konkrétně mám na
mysli úspěšnou prvotinu Noční host Australanky Fiony McFarlaneové (36).
Ústřední postavou příběhu je 75letá Ruth,
která po smrti manžela žije osaměle ve svém
domě na australském pobřeží. Poprvé ji
zastihneme v okamžiku, kdy v posteli tiše
naslouchá, jak se po domě potlouká tygr.
Když to zatelefonuje jednomu ze svých dvou
zdroj obálky: Kosmas
synů, z následujícího rozhovoru začneme
chápat, co se s Ruth děje. A ačkoli sama uzná, že není možné, aby měla doma tygra,
přece jen si nemyslí, že by se jí to zdálo.
Hned následující den se pak na prahu objeví další stěžejní postava – pečovatelka Frida.
Očividně přichází jako na zavolanou, aby Ruth poskytla své služby. Postupem času se
Frida stává pro Ruth, jejíž stav se rychle zhoršuje, čím dál nepostradatelnější. Frida nyní
uklízí dům, obstarává nákupy, vyzvedává pro Ruth poštu, dávkuje léky atd. Navíc je
Frida jedinou osobou, která dělá osamělé vdově společnost (se syny je jen v občasném
telefonickém kontaktu), ačkoli si Ruth nejprve sama není jistá, jak moc se jí přítomnost
této ženy vlastně zamlouvá.
Příběh je vyprávěn ve třetí osobě, ale vše je nám zprostředkováno z pohledu Ruth,
která si z počátku uvědomuje, že stáří ji dostihlo a ona už není jako dřív. Tento stav je
ještě zvýrazněn vloženými retrospektivními pasážemi, v nichž Ruth vzpomíná na své
mládí strávené na Fidži a svou první lásku. Tyto momenty vyprávění patří k nejzdařilejším. Autorce se v nich podařilo uceleně a elegantně charakterizovat Ruthinu osobnost, názory, způsob života, dostává se nám dostatečného srovnání mladé a naivní Ruth
a staré a naivní Ruth.
Možná zní cynicky označovat za naivního někoho, kdo trpí stařeckou demencí, ale
jak jsem již řekla, Ruth si nejprve svůj stav uvědomuje a na počátku příběhu není ani
zdaleka nemohoucí starou dámou. Přesto si počíná poměrně naivně, když do svého
domu pustí Fridu. Právě způsob, jakým se na scéně Frida objeví, byl jako zvuk nehtů
přejíždějících po školní tabuli. Tato pečovatelka si prostě jen tak nakráčí s kufrem do
domu a řekne, že ji za Ruth posílá vláda. Tečka. Stačilo říct tohle a Ruth nic nenamítá.
Tak jo, je jí 75 let. Jenže chvíli na to volá její syn, kterému Frida do telefonu zopakuje to
samé. A syn? Ten je rád, že o jeho matku bude postaráno. Připomínám, že synovi není
75 let. Takže ono se stačí zaštítit v tomto případě dost vágním slovem vláda a už nemusíte mít ani žádné osvědčení, pověření, výpis z databáze čekatelů na domácí ošetřovatelské služby nebo jakýkoli jiný úřední papír, který by celou záležitost udělal alespoň trochu uvěřitelnou. Ale Frida očividně dělá skutečně to, kvůli čemu ji vláda poslala, takže
fajn, budu hrát s autorkou. Ostatně, co já vím o australském sociálním systému, že?
Postupem času se Ruthin vztah k Fridě začíná proměňovat. Jak je její stav vážnější
a vážnější, stále častěji přicházejí okamžiky, kdy se ze spolehlivé a nepostradatelné Fridy
stává lstivý a úskočný nepřítel. Autorka má svou osobní zkušenost s lidmi trpícími stařeckou demencí (obě její babičky), a tak se jí daří (alespoň chvíli) držet čtenáře v nejistotě ohledně pravdivosti popisovaných událostí. Co je pravda a co si Ruth jen vymýšlí?
A mezitím se objevuje tygr, po jehož návštěvě se vše okolo Ruth ještě zhorší.
V anotaci knihy internetových knihkupectví si můžete přečíst, že by knihu snad
někdo mohl přirovnat k psychologickému thrilleru nebo duchařskému románu. Ukažte
mi takového člověka. Ne, kniha má do thrilleru daleko a dát ji do souvislosti se slovem
„duchařský“ mi připadá dost absurdní.
Není to strašidelné ani záhadné a jen zdráhavě bych příběh označila za napínavý.
Ale jde o originální podání nepopulárního tématu stáří a jeho schopnosti hluboce
a nezvratně proměnit člověka nejen po fyzické stránce. Díky retrospektivním odbočkám
se nám nabízí ucelený pohled na život jednoho člověka, jehož závěr je smutný a jímavý
právě kvůli možnosti srovnání toho, jak moc se tento člověk liší od svého mladšího já,
které ještě dokázalo ovládat své tělo a svou mysl.
Co však autorce budu jen těžko odpouštět, je závěr. Všechno tak nemastně neslaně
vyšumělo, místo velkého závěru zůstaly jen velké rozpaky. Vznikly nové otázky bez
odpovědí a nezodpovězeny zůstaly i otázky staré. Jak skončila Frida v moři? Bylo tím
pádem vážně nutné nechávat Ruth v zahradě? Jak je policie daleko s pátráním? Co říkala
banka? A co to bylo sakra za prášky, které Ruth dostávala od Fridy a poslušně polykala?
To myslí autorka opravdu vážně? Skoro to působí dojmem, že psaní už ji najednou přestalo bavit a chtěla mít celou tu záležitost s knížkou co nejdřív z krku. Škoda, právě
závěr mohl příběh ještě povznést, ale místo toho mu přichystal osobní setkání s tygrem.
Tenhle sice nesymbolizoval stáří, ale pocit zmaru po něm zůstal.
Do Lžičky přispěl komiksem:
ZBYNĚK SEDLÁČEK|25 let, živí ho výroba čokolády, kde dohlíží na to, aby se všechno vyrobilo podle všech
pravidel. Potraviny se staly jeho životním koníčkem. Zajímá se jejich o výrobu, složení, analýzu a senzoriku.
Ve svých volných chvílích však rád maluje na počítači kreslené obrázky. Malováním se dostává do světa
fantazie a může své myšlenky přenést do obrázku. Doposud si svou tvorbu nechával pouze sám pro sebe.
Kresba komiksu je jeho první veřejnou prezentací.
[email protected]
vendula drozdová
Fiona McFarlane|Noční host
21
ENS
EC
E
RECE
R
R
O
Až lusknu, probudíš se a dáš mi Goyu
D
NSOR
Lžičk
ED
a v š2013, 101 min
Velká Británie,
uplík
u
režie|Danny Boyle
scénář|Joe Ahearne|John Hodge
hudba|Rick Smith
hrají|James McAvoy|Vincent
Cassel|Rosario Dawson|Tuppence
Middleton|Sam Creed|Danny Sapani
foto|Fox Searchlight
Jak ví každý správný detektiv včetně doktora House, všichni lžou. Úkolem správného
detektivního příběhu je rozplétat klubko lží a na jeho konci nalézt pravdu. Jenomže
hypnoterapeutka Elisabeth Lamb (Rosario Dawson) říká, že „skrýváme tajemství před
spoustou lidí, nejvíc ze všeho ale sami před sebou. A říkáme tomu zapomenout“.
lžička filmofilka
Udělej si pořádek v hlavě
Zapomínání je vlastně zdravé, kdybychom si pamatovali všechno a všechny, náš mozek
by se dost rychle zavařil. Zapomínání souvisí taky s mentální hygienou. Některé věci
náš mozek milosrdně vytěsní, zapomene a zamkne v nejhlubším sklepení prostě proto,
aby zbytek stroje mohl dál fungovat. Nehodící se, nefunkční či destruktivní je škrtnuto,
zasouváno daleko z dohledu, jenže ve své podstatě to nikdy není zapomenuto. Teorie
praví, že dochází k vytěsnění, kompenzacím, negaci, regresi, racionalizaci a spoustě dalších veselých slov. Teorie jich má po ruce vždycky spoustu. Jenomže když vám banda
ostrých hochů trhá nehty na prstech a vy si pořád ne a ne vzpomenout, kam jste zašantročili Goyův obraz za 27 milionů liber, někde je problém.
22
A tak se Simon (James McAvoy) rozhodne zajistit si odbornou pomoc z oblasti hypnózy.
Lidská psychika je ovšem pořádně složitý mechanismus, nestačí říct: „Až lusknu prsty,
práskneš mi, kams dal toho Goyu.“ A tak se součástí neortodoxní terapie spolu se Simonem a terapeutkou Elisabeth stanou taky tři gangsteři s ostrým Francouzem Franckem
(Vincent Cassel) v čele. Místo toho, aby se věci konečně začaly vyjasňovat, se klubko lží
začíná rozplétat, jenom aby se volný konec opět smotal do dalšího. Lžou všichni a úkolem detektivky je hledat pravdu na základě vodítek.
Boyle si hraje rád
Režisér Danny Boyle je prostě borec. Jistěže má slabší i silnější chvilky a někdy se dokáže
tak opájet svým vlastním umem, až se z toho vlastně trochu opije. Ale tak komu občas
neujede ruka, když pepří oblíbenou polívku? Jestli na ni nemáte žaludek, dejte si příště
přesnídávku. Fakt je, že se už Mělkým hrobem (to už je vážně 20 let?) zařadil mezi režijní špičku. Zvládnul všechny varianty filmového nebe, jeho Trainspotting získal kultovní
status, Milionář z chatrče dojal všechny od levicových intelektuálů až po vaši babičku
a 127 hodin bylo tak drsných, že si nehty kousal i ten ostřílenej frajer od vedle. Taky
jenom tak mimochodem režíroval zahajovací ceremoniál LOH v Londýně. A pořád mu
to jde od ruky, jeho filmy vypadají jako vyleštěné videoklipy pro MTV v době, kdy ještě
za něco stála, rytmicky jim to odsýpá a většinou dokážou vyprávět i zajímavé příběhy.
Forma nepohltí příběh, ale zároveň neustoupí ani o píď.
Lupičský film? Ale kdeže…
Loňská premiéra filmu Trans se nedočkala takové pozornosti jako muzikální chuďas
z Indie, ale to asi ani nebyla režisérova ambice. Je fakt, že lupičské filmy se čas od času
v kinech objevují v pravidelných intervalech, a tenhle ani není z těch nejpřekvapivějších.
Jeho zásadní problém leží ve stejné oblasti jako problém psychoterapeutických metod.
Musíte jim věřit. Musíte věřit hypnóze, musíte věřit filmu, musíte věřit vyprávění. Jedině
tak se můžete nechat překvapit tím, co lidská psychika a kvalitní vypravěč umí udělat
s tím, co si myslíte, že víte. A Danny Boyle je zatraceně kvalitní vypravěč. Ačkoliv nabízí
film o lupičích a zmizelém obrazu s vizuálním prototypem francouzského zloděje na
úrovni – Vincentem Casselem – v jedné z hlavních rolí (ale vážně, kdo hrál evropské
lupiče a mafiány před ním? Nějak si nemůžu vzpomenout...), není nad to si uvědomit, že
člověk sleduje detektivku s klasickým půdorysem. Od začátku víme, co se stalo, ale trvá
101 minut přijít na to, že vrah je zahradník. Anebo není?
Tak hlavně že se bavíš, Danny
Filmu Trans se nedostane mezinárodního uznání ani kultovního statusu. Jenomže tam
už Danny Boyle byl, tyhle hory zdolal. Proto si teď může točit, co ho baví. A Trans ho od
pohledu bavil moc. Nejsem si jistá, jestli takhle bude bavit taky všechny diváky. Námět
není nijak zásadně originální, také to chce možná trochu toho obdivu k autorovi a vztah
ke způsobu, jakým pracuje. Což je naštěstí něco, co mně osobně nechybí. Ačkoliv by se
možná psychoanalytici hádali o to, jestli takhle doopravdy funguje hypnóza, po dlouhých
letech trávených ve fikčních světech jeden tak nějak přivykne tomu, že filmy nejsou realistické. Co ovšem realistické být může, je zážitek, který si člověk odnese. A fakt je, že už
při sledování jsem tak trochu ztrácela hranici mezi realitou a sugescí, aby se nakonec ukázalo, že je všechno jinak. Za mě tedy ano, nechala jsem se unést, ačkoliv těm šarlatánům,
co se vám hrabou v hlavě, obvykle moc nevěřím. To už si raději pustím nového Boylea.
MONIKA BARTOŠOVÁ|pochází z drsného pohoří Hrubého Jeseníku. Do úrodné Hané sestoupila, aby tam
studovala svůj milovaný film a novinařinu. Ačkoliv ji později studium zavedlo trochu dál ke kulturálním studiím a ještě později k doktorskému studiu lingvistiky, k filmu se stále vrací. Při jeho sledování se potácí mezi
fanouškovstvím, které nesvědčí objektivitě, a mnohaletým studiem, které nesvědčí rekreačnímu fanouškovství.
[email protected]
monika bartošová
Danny Boyle|Trans
23
Debutové album Nylon
Jail, vzniklých na podzim 2011, vrhá český
bigbít do nevyčpělé
roviny. Zároveň oživuje
zašlá přátelství české
nátury s americkou
country.
O
spaghetti westernů s monumentální hudbou
Ennia Morriconeho není nahodilá. Skladba
M
Fort H.H.G. posluchače šikovně manipuluje
do nostalgie a syrovosti jeho legendárních
filmů. Samotný název desky je aluzí na film
Little Big Man Arthura Penna. I vokální projev
Jiřina Jiráka v sobě nese určitou dávku šamanické deklamace a zaklínání, což je dle mého
to nejdůležitější na desce. Problém vidím spíš
v anglickém jazyce, který kapela prezentuje.
Devil is a cowboy!
Pokud se totiž NJ podaří vykročit ze stínu
českého regionu, nebude to, myslím si, díky
Nylon Jail: My Heart Soars Like a Hawk
(Indies Scope, 2013)
E N S verbálnímu projevu. Ten místy působí
jejich
C
E
R
vágně, kostnatě a jak také podotkl můj blízký
spolupracovník: „vokální i verbální projev
Invokační skladba Sun in Hell je výborná.
Jiřina Jiráka je pod vlivem tvůrčí tenze z doby
Posluchač je vržený do zrcadlového světa,
prvních demo nahrávek, a není horšího řezu
který v prvních chvílích může identifikovat
než přílišný tlak na pilu.“ Je škoda nevyužít
jako „divoký západ“. Zdání klame. Pokud
Lžičk
chce, může se po hlubším průzkumu nadrea v šmožností českého jazyka v tak originálním
uplík
u
projektu,
v našich zeměpisných šířkách, tím
ality ocitnout v podivné a smutné grotesce. Je
spíš
vzhledem k české přilnavosti k písničkato zvláštní, pokřivené a výživné. Co na tom,
ření a hlubšímu zakořenění americké country
že vás některé další skladby mohou po opakov české hlavě. Skladby NJ vybízejí k vlastní
vaném poslechu možná až „nudit“ obměnami
interpretaci i jinde než jen na pódiu. Trošku
poloh jezdce jedoucího nadreálnou krajinou,
tuto módní vlnu poangličtění české hudby,
à la „tempo di kůň“. Je v tom samozřejmě
která ji degraduje jen na něco poslechového,
určitý záměr. Doprovodné efekty hodící se
tuctového a doživotného, nechápu. Kapela
spíše do filmové a scénické hudby (déšť, cvamá za sebou zatím dva výjezdy mimo ČR
kání zapalovače, střelba) odvádějí pozornost
(Rumunsko, Ukrajina), anglicky psané texty
od samotné hudby, hlavního syžetu alba,
ale úspěchy v exportu hudby automaticky
kterým je právě atmosféra „divokého elektronezaručí ani neulehčí. Zda se tedy z desky My
-západu“. Tyto ozdoby nepřináší, dle mého,
Heart Soars Like a Hawk stane vývozní oložádnou přidanou hodnotu.
moucký artikl (viz dřívější úspěchy Romana
I když cítím určitou dávku osobního zklaVičíka v Narcotic Fields a Beeline), ukáže
mání a nenaplněnosti z personálních obměn
až čas. Zatím je jistě vynikající PR Nylon
kapely na jaře 2013 (které zásadněji posuJail především o klipech, trailerech, focení
nuly původní elektrozvuk ke kytarovému
a kostýmech, které samotnou hudbu výrazně
naturelu – také výměna mandolíny a houslí
upozaďují. Myslím si, že až další jejich řadová
za el. kytaru) i nenaplněného očekávání
deska ukáže, kdo jsou Nylon Jail a jak to
kompozitu elektro-cowboy konceptu, který
s hudbou myslí vážně.
byl patrný už na prvních demo nahrávkách a
Přestože mám spoustu dílčích a hlavně subEP One World, z něhož zůstalo jen torzo (No
jektivních výhrad, hudební jazyk, kterým NJ
Way, One World)… citelně chybí demo-hit Saipromlouvají, je svěží, autorsky originální.
ling the Soul. Přesto jde v regionálním, a nebál
Celek desky už tak kompaktní bohužel není.
bych se říct i v českém, měřítku o výrazný
Na pódiích vás ale odpálí a možná to je právě
počin (nominace na objev roku v ceně Vinyla
smysl kapely.
2013). Na desce jsou velice zvláštní a povedené momenty asociující vidění kapely ve
světle arizonského slunce. Atmosféra Leoneho
R
E
RECE
D
gramozaika | lukáš sedláček
NSOR
24
ED
Jan Mazák
Putování (výběr)
Procházel jsem se po lese. Cesta tam byla téměř neznatelně vyšlapaná od nenechavých
houbosběrů, borůvkomilů a pochytávačů klíšťat. Tři kategorie lidí pro jednu cestu, myslel
jsem si, a stejně je téměř neznatelná. Nicméně pohřbil jsem své krátké úvahy o bezsmyslnosti některých širších a jasněji značených cest a soustředil se na les. Na cestě mám vždy tak
trochu povznesenou náladu, a tak mi, když jsem narazil na první osobu, vesele ujelo:
„Zdravíčko.“
Stará paní toto prohlášení pochopila jako úvodní větu dialogu a spolupracovala: „Aby
bylo, aby bylo.“
Spolupracoval jsem též. „Rostou?“
„Ále, jako houby po dešti!“
Neměl jsem potuchy, jakou ze tří komodit myslí, ale než jsem se stačil zeptat, pokračovala.
„Člověk se ani nenaděje a má to kdejakej sajrajt ve vlasech, železo po těle a za ruku se to
vodí, rači nevědět.“
Byl jsem trochu zmatený.
„Mladej, dávejte si pozor! Ve tři to tu zavíraj.“
„Co?“
„No tenhlencten les přeci.“ A pak dodala už polohlasem: „Tihle lufťáci…“
Hned jsem si sliboval, že už příště s podobnou stařenou do dialogu nezabřednu. Podíval
jsem se na hodinky a stály na nich dvě ručičky. Malá byla vpravo a velká vlevo společně
v rozpažení a to znamenalo, že třetí hodina na sebe nenechá dlouho čekat. Pochopil jsem, že
jako lufťák jsem generalizován a mám stereotypní zařazení neznalce. Nechtěl jsem se nechat
zahanbit nějakou nepříjemnou příhodou z nevědomosti a obrátil svůj krok směr „zles“.
Když jsem vylezl před les, cesta zmohutněla a vedla Vdál (5 km po žluté) a Pryč (3,4 km
po červené) už rozmohutněná. Sedl jsem si k ceduli u cesty a čekal. Když se velká ručička
postavila k dvanáctce a malá se zabydlela na trojce (malá byla vždycky línější, pomyslel jsem
si), upřel jsem oči k lesu. S listovím dubů a další směsicí listnáčů rostoucích na okraji lesa si
pohrával vítr a vysoké smrky hlouběji v lese líně pohoupával celé. Vytáhl jsem si mysli-tyčku.
„Dávají si na čas.“ Pomyslel jsem si, ačkoli jsem nevěděl, co si od tohoto pomyšlení slibuji.
Nicméně neuběhlo ani několik vteřin a stromy se zleva doprava uklonily, ty za nimi se předklonily a ohnuly přes ně, jakoby to byli jacísi kopiníci bránící pevnost. Stromy vytvořily
dokonalou neproniknutelnou hradbu. Les byl prodyšně uzavřen, jelikož dýchal svěžestí.
Mezitím už jsem dojídal svou mysli-tyčinku. Její rozjedený konec jsem nechal v ústech
a zatleskal. Poté jsem její obal pohodil do trávy a vydal se po žluté, po cestě dál na Vdál. Jen
co jsem se otočil k lesu zády, uslyšel jsem jak si stromy znatelně oddechly.
[email protected]
je to prozaické, přátelé | jan mazák
Ve tři to tu zavíraj
25
26
Tak mně přišlo na mysl, že na této cestě nic nechápu. Nicméně jsem zamlada poslouchal
pohádky od maminky a věděl tedy, že na jejich hrdiny ze startu nic moc vábného nečekalo.
Že princezny byly vždy až na koncích příběhů a že taky až tam vše dobře dopadlo. A tak jsem
teď poslouchal cestu a nechal se jí vést. Dovedla mě zase do lesa, jiného lesa s jinou cestou.
Popošel jsem kousek do vnitřku lesa po lesní cestě. Byla sice lesní, jelikož se nacházela
celá v lese, ale byla poctivě vyasfaltovaná. Konečně jsem uviděl jednu neuchvácenou. Sehnul
jsem se pro jahodu u cesty, když v tom mě někdo nakopnul do zadku tak silně, že jsem
udělal parakotoul do příkopu a než si sundal všechny slimáky z těla a postavil se do postoje,
kdy hlava nebyla zvláštně ohnutá pod váhou těla, nýbrž ono tělo bylo vzpřímené pod váhou
hlavy, jahoda nikde. Nikdo nikde.
Popošel jsem o ještě další kousek do vnitřku lesa po lesní cestě, co byla sice lesní, ale asfaltová. Pečlivě jsem si prohlížel jahodník u cesty. Jeho květy byly proměněny v převážně nezralé
plody. Nicméně jeden plod se již těšil dostatečné červeni pro konzumaci vhodné. Známka
zralosti. Naznačil jsem zájem a jemně se předklonil a ještě v tu samou setinu vteřiny ohlédl
za sebe. Nic. Nikde nikdo. Čapnul jsem si s rukou nastraženou k utrhnutí objektu mého
zájmu a hlavou natočenou k mým zádům. Šmátrám, šmátrám, ale po hmatu bez pohledu
očí nemohu nalézt. Rozhodnu se tedy pro čtyři rychlé pohledy směr jahodník, vzad, jahodník, vzad. Akce. Jahodník: vidím jahodu na tři prsty od mé ruky. Vzad: Nikdo nikde, nikde
nic. Jahodník: periferně vidím nastavenou pěst, která se velkou rychlostí přibližuje k mému
oku. Zvětšuje se. A! Prásk! Natáhnu se jak dlouhý, tak široký (což se jen tak říká, protože ve
skutečnosti bych musel tvořit krásný kruh) na asfaltovou lesní cestu, ale nelenoším a jakmile
si uvědomím, co se stalo, pohlédnu na jahodník: jahoda nikde. Rychle se tedy věnuji ještě
v pořadí čtvrtému pohledu vzad. Prásk! Čísi pěst si mě opět našla. Natáhnu se na zem po
druhém směru jak široký, tak dlouhý. V tu chvíli mně jiná ruka palcem rozmázne jahodu
o čelo a udělá tam rudý křížek. Sotva se vzpamatuji, nikdo nikde a nikde nic, jen já s rudým
jahodovým křížkem na čele.
Popošel jsem k maliní, nikdo nikde, nikde nikdo, jen jeden zralý plod. Opět mě popadlo
pokušení a někdo uvnitř lesa i mne si promne pěst…
Hypnotizuji malinu a cítím, jak ve mně stoupá napětí do míry neudržitelné a proto: „Mám
dost toho teroru!“ Zakřičím. A hlasitě sípu provoněný lesní vzduch. Ale nikde nic, nikdo nikde.
A v tom mi to dojde! Nikde nikdo, nikdo nikde, jen NIC. A jelikož nehodlám pohřbívat
své morální statusy pod lehkou lesní půdu, odkud by se mohly lehce zvednout potřísněny
povadlým jehličím, rozhodnu se to neudělat. Nač bych se bičoval za své touhy? Nač bych je
zakopával a dusil v nevědomí? Podávám si ruku s mým uvědoměním, tiskne fest. Natahuji se
pro malinu. Je sladká jako nebe!
Tato stať si právě zasloužila přejmenování na Morální status uvnitř mne i lesa aneb pojednání o pokušení, a jelikož jsem si to uvědomil, mohu pokračovat ve své cestě a pojídat jahodníkové plody bezbolestně. A to dokonce i maliní, borůvčí a nedej bože rybíz a angrešt.
JAN MAZÁK|jmenuji se Jan, ale líbí se mi za to přidávat -ek či -ík, takže Janek a příjmením Mazák. Studuji
speciální pedagogiku a dramaterapii. Toto je můj první tvůrčí sebe-otisk do veřejných řádků. Se vší pokorou za tuto možnost děkuji vydavatelům a čtenářům přeji nekritické oko, bystrou mysl a radím ke čtivu
popít spíše tmavší čaj hutnějšího nálevu – nejlépe Yunnan. Dobrou chuť Vám přeji při degustaci obého...
Lukáš Navrátil
Motýli
„Motýli. Vždycky to tak začíná. Motýlama. Jsou všude a nutí mě se usmívat. Nechci se usmívat, protože to bolí. Ti zatracení motýli a jejich křídla, která mě hladí. Je to pocit, jako když
vám po krku přejede nůž. Jen ta krev není skutečná. Nechci je tu, doktore. Ať táhnou. Do
prdele, doktore! Pomozte mi! Dřív než bude pozdě!“
Díval jsem se na toho ztrápeného malého kluka, který se skrýval ve dvoumetrové postavě
Jiřího F. Jeho léčbou se zabývám už od jeho dvaceti let. Moje snaha se už třetí rok rozbíjí
o jeho motýly. Ale stejně je to pokrok, protože začal mluvit. Od doby, kdy zabil celou svou
rodinu, je to už patnáct let. Zatím se neví, proč to vlastně udělal. A také je záhadou, proč
to udělal s takovou brutalitou. Moc dobře si vzpomínám na ten den, kdy mě zavolali, abych
přijel na místo činu.
Měl jsem pár let po vysoké škole a pracoval jako asistent doktora Březiny v sanatoriu pro
duševně choré v Lazci. Nechápal jsem, proč zavolali mě, ale souhlasil jsem. Asi za hodinu
jsem přijel na místo. Kolem domu, kde se ten strašný čin udál, byla do výšky asi tři a půl
metru vztyčena plachta a policie právě vztyčovala další sloupy, aby mohla napnout nové
plachty. Policista, který hlídal perimetr, mě po prokázání totožnosti poslal dál. A pak jsem
věděl, proč vybrali mě.
U jednoho z policejních aut stál policejní psycholog a můj přítel ze studií. Když mě uviděl,
unaveně se usmál a šel mi vstříc.
,,Ahoj Honzo,“ pozdravil a potřásl mi rukou.
,,Nazdar Petře. Co se tady stalo? A proč jste nezavolali Březinovi?“
„Jedno po druhém. Vidíš toho kluka u sanitky?“ ukázal na malého chlapce, který si hrál
s nějakou hračkou a podivně se usmíval.
„Jistě.“
„On je důvod, proč jsi tady. A zavolali jsme tebe, protože Březina neumí mlčet. A tohle je
hodně ožehavý, takže jsme potřebovali někoho, kdo si nepustí pusu na špacír. A to je druhý
důvod, proč jsi tu. A teď pojď se mnou. Jo a mimochodem, už jsi snídal?“
„Ne, proč?“
„Uvidíš.“
Petr odsunul plachtu a pokynul mi, abych vešel. Ten výjev nikdy nezapomenu.
Na stromech kolem domu s rozbitými okny visely čtyři obří, jakoby motýlí kukly. Vzduchem se šířil podivný zápach. Pomalu jsem přišel k jedné kukle, abych si ji zblízka prohlédl.
To, co jsem uviděl, mě vyděsilo, až jsem uskočil. Z jedné díry v obalu na mě zíralo oko. To
vůbec nebyly žádné kukly, ale mrtvá těla obalená v toaletním papíru. Obrátil se mi žaludek
a musel jsem se moc snažit, abych jeho obsah nevyklopil na trávník.
lukáš navrátil
Nikdo nikde, nikde nic a nikde nikdo
30
27
[email protected]
28
31
„Nemáš za co. Jo a dík za kafe,“ vzal jsem mu jeden kelímek, nasedl do auta a odjel.
Když jsem přijel do kanceláře doktora Březiny, všimnul jsem si na zdi jednoho obrazu,
který tam visel celou dobu mé stáže. Bylo na něm vyobrazení Mefista, jak z nějakého nebožáka rve duši. Výraz v Mefistově tváři mě zamrazil. Byl stejný jako u toho malého chlapce.
Jen náhoda, řekl jsem si a mávnul nad tím rukou.
Tohle se stalo před patnácti lety. Od té doby si Jiří prošel nákladnými soudními procesy,
32
[email protected]
lukáš navrátil
„Jsi v pořádku, Honzo?“
„Sakra. Nejsem v pořádku. Jaká zrůda mohla udělat něco takovýho?“ šermoval jsem rukou
směrem ke stromům.
„Jo, je to hrozný. Odnesla to celá rodina. I pes. Všichni ještě stažení z kůže. Vzadu je
ještě jedna oběť, ale kdo to byl, zjistíme snad podle otisků zubů. Ten šílenec ho nebo ji totiž
zapálil. A podle toho, co vypověděli sousedi, tak asi kolem druhé hodiny ráno slyšeli strašnej
křik. A všichni se báli vylízt z baráků. Tohle je totiž dost pochybná čtvrť.“
„Panebože. A co ten kluk? Jak ten do toho zapadá?“
„Každá vražda má svýho pachatele, Honzo.“
„Chceš říct, že ten kluk …?“
„Jo. Všude jsou jeho otisky. Prostě všude.“
Byl jsem v šoku.
„Jak?“
„To nevíme, Honzo. Proto jsi tu ty. Aby ses ho zeptal.“
„Dobře. Jdeme za ním.“
„Nechceš vidět víc?“
„Ne. Viděl jsem toho už dost, Petře.“
Pomalu jsem vstal a uklidnil jsem svoje vnitřnosti. Vzpamatuj se, Honzo, seš profík. Je to jen
práce. Zeptáš se toho kluka, co udělal – a proč udělal z celý rodiny kukly zatracených motýlů –
a tím to hasne. Už ho v životě neuvidíš.
Upravil jsem si sako a odešel jsem zpátky za plachtu. Pryč od hrůzného výjevu. Sotva se za
mnou zavřela stěna z plachty, tak jsem si zapálil, abych si dodal odvahu a ještě víc se uklidnil.
Došel jsem k sanitce a podíval se na chlapce.
Byl docela malý, asi tak sto dvacet centimetrů. Mohlo mu být něco kolem šesti, maximálně
osmi let. Měl krátké blond vlasy, vodově modré oči a usmíval se, jako by se nic nestalo.
Zhluboka jsem si potáhl a odhodil jsem skoro celou cigaretu. Vyfoukl jsem kouř a přidřepl si
k chlapci, který si přestal hrát a podíval se na mě. Jeho úsměv zmizel.
„Ahoj. Máš hezkého medvídka. Jak se jmenuje?“
„Jeho jméno neumím vyslovit, tak mu říkám Méďo.“
„To je hezké. A jak se jmenuješ ty?“
„Jirka. A ty?“
„Já jsem Jan Hálek. Ale říkej mi Honzo. Rád bych se tě na pár věcí zeptal, pokud ti to
nebude vadit.“
„Myslíme, že mi to vadit nebude,“ odvětil Jirka.
„Myslíte? Kdo?“
„Nikdo. Jen já,“ pověděl klidně a zase se usmál.
Ten jeho úsměv byl podivně známý. Pravděpodobně trpí rozdvojením osobnosti, zapsal
jsem si do paměti.
„Dobře. Takže, Jirko. Co se tu dnes stalo?“
„Já nevím, pane. Spal jsem. Všichni jsme spali.“
Zase to podivné „my“.
„Neslyšels nějaké zvláštní zvuky, když jsi spal?“
„Ne. Vlastně ano, ano. Slyšel jsem, jak se venku na zahradě a kolem domu stávali z kukel
motýli. Je to krásný zvuk. Třeba ho taky někdy uslyšíte.“
Zhluboka jsem se nadechl. Tohle je moc i na mě. A to jsem s doktorem Březinou vyslýchal
všelijaká individua.
„Takže si vůbec nic nepamatuješ? Jen ten zvuk? Nic víc? Ani rozbíjení skla?“
„Opravdu ne, pane. Nic si nepamatuju. Jenom ten zvuk. Už můžu jít domů?“
„O tom já nerozhoduju, Jirko. No, já teď musím jít. Měj se.“
Vstal jsem a vrátil se k Petrovi, který čekal u mého auta se dvěma kelímky s kávou.
„Tak co? Jak to šlo?“
„Já nevím. Buď je ten kluk geniální lhář, nebo o tom nic neví. Ale jedno je jisté. Trpí rozdvojenou osobností. A jeho osobnosti se nejspíš překrývají. Chvilku mluvil v první osobě
singuláru a pak zase na chvilku mluvil v první osobě plurálu. Je to záhada, Petře.“
„I tak díky za pomoc, Honzo. Sepiš mi, prosím, zprávu. Předám ji lékařům, kteří se jím
budou zabývat. Vzhledem k jeho věku nejspíš neskončí v base.“
29
30
Sedím proti němu a dívám se do té tak kontroverzní tváře. Výraz v jeho očích byl ten malý
chlapec, kterého jsem vyslýchal před patnácti roky. Ale úsměv patřil ďáblovi z obrazu na chodbě.
Napil jsem se vody a pohodlně jsem se usadil.
„Už jsou pryč, Jirko?“
„Jo, prozatím jo. Můžu dostat trochu vody? Máme žízeň.“
„Máš žízeň, Jirko. Nikdo tu není. Tumáš,“ řekl jsem a podával jsem mu sklenici s vodou.
Zatímco pil, tak jsem mu vysvětloval, že jsme tu jen my dva a nikdo jiný. Konečně dopil
a vrátil mi sklenici.
„Vážně tu není?“ zeptal se mě.
„Není tu nikdo. Jen já a ty. Motýli tu také nejsou. Pověz mi o nich, prosím. Zajímá mě to.“
„Opravdu smím?“ zeptal se do vzduchu. „Jistě, Jirko. Můžeš,“ odpověděl sám sobě hlasem,
ze kterého mrazilo.
„Jirko. Koho ses teď ptal, jestli smíš mluvit? Nikdo tu přece není. To už jsme si přece
domluvili, ne?“
„Já vím, já vím, já vím, sakra!!! Ale ON tu je vždycky, hahaha, on nezmizí nikdy. Rozumíte? Nikdy!!“
„Kdo, Jirko? Kdo nikdy nezmizí?“
Začalo se mi to vymykat z rukou. Ale pokud ho uklidním, tak tohle sezení dnes skončí,
Jirka dostane dávku léků a já si konečně dám na uklidnění čáru štěstí.
„Já už jsem vám to říkal. Jeho jméno nesmím vyslovit, tak mu říkám Méďa,“ řekl dětsky.
Znovu jsem se napil vody a snažil jsem se uklidnit.
„Dobře. Tak se uklidni. Zase bude dobře. Pro dnešek jsme skončili. Sestra Marie ti dá léky
a my dva se sejdeme zase za týden, ano?“
„Ano.“
Vstal jsem od stolu a zazvonil jsem na sestru. Dveře do pracovny se otevřely a vešli dva
zřízenci ústavu, nasadili Jiřímu pouta a odváděli ho za dveře.
Jiří se naposledy otočil a řekl:
„A doktore? Neberte drogy. Dostanou vás do pekla.“
Zapotácel jsem se. Sakra. Jak o tomhle ví?
Zřízenci se na mě také otočili a podivně se na mě dívali. Mávnul jsem nad tím rukou. Ti
dva se tím dál nezabývali a odešli s mým pacientem za dveře. Přešel jsem ke stolu a horečnatě
jsem hledal svoje zrcátko, trubičku a sáček se štěstíčkem. Tak jsem říkal kokainu.
Našel jsem ho, udělal jsem na zrcátku dvě dlouhé čáry a rychle jsem je sjel. Vtom se za
dveřmi začalo dít něco strašlivého. Ozval se Mariin křik a zvuky trhání něčeho. Do toho
práskly dva výstřely a ozvaly se dva mužské hlasy na pokraji šílenství. Pak bylo chvíli ticho.
Hledal jsem telefon. Vypadalo to na další Jiřího záchvat. Popadl jsem mobil a začal vytáčet
policii. Když jsem přiložil sluchátko k uchu, uslyšel jsem jen šum a nějaký hlas šeptal:
33
„Poslouchej, Honzo. Slyšíš zpívat motýly?“
Odhodil jsem mobil a přeběhl jsem k sejfu, který byl v polici na knihy. Zběsile jsem otáčel
číselníkem. V sejfu mám zbraň.
Sakra. Mysli, Honzo, mysli! Jak to bylo? Moje datum narození? Otočil jsem číselníkem.
Nic se neozvalo. Datum narození dcery? Zase jsem šíleně otáčel číselníkem. Opět nic. Sakra!
Za mnou se ozvala strašlivá rána. Prudce jsem se otočil, abych zahlédl Mariinu zohavenou
mrtvolu, jak naráží do zdi mezi okny a zbytky dveří, které odletovaly všemi směry. Ježiši
Kriste, co se to tu děje?
Rozbitými dveřmi vešel Jiří. Bez pout, celý od krve a s šíleným výrazem ve tváři.
Zvolna kráčel ke mně, ve vší své velikosti.
„Honzo, doktore Hálku. Ten váš kód. Mohl bych vám pomoci. Zkuste datum vaší svatby.“
Ani jsem se nerozmýšlel. Nevím, jak to věděl. Zkusil jsem to.
Zámek tiše cvaknul a sejf se otevřel. Vytáhnul jsem svou berettu a s prstem na spoušti jsem
se otočil.
Jiří tam nestál. Pracovna byla prázdná až na velkou motýlí kuklu. Jen nějaký zvuk doplňoval onu klidnou scenérii. Kukla se začal svíjet a pomalu pukat do rytmu té omamné hudby.
Sklonil jsem zbraň a zaposlouchal se. Ten zvuk. Tohle bylo to, o čem mluvil Jiří té osudné
noci. Zvuk pukání kukly, ze které se klubal motýl.
Jenže z téhle kukly se neklubal motýl, ale stvoření ne nepodobné Mefistovi z obrazu doktora Březiny. Omámen hudbou jsem zapomněl na zbraň, která nyní těžce dopadla na podlahu. Mefisto se přibližoval.
Podíval jsem se na jeho úsměv, který mi byl tak důvěrně známý. Usmál jsem se také.
„Víš, Mefisto. Já na tebe nevěřím. Seš jenom moje představa. Ten koks byl nejspíš řízlej.“
„Doktore Hálku. Měl byste věřit. Chcete něco vidět?“ řekl ďábel hlasem studeným jako smrt.
„Ano.“
Mefisto máchnul svým rudým drápem a před doktorem Hálkem se zjevil obraz. Obraz
zkázy jeho těla i duše. Jan viděl, jak Jiří pokládá jeho tělo na stůl. Poté ho vysvlékl a podíval
se skrz obraz.
„Smím, Méďo?“
Mefisto se usmál.
„Smíš, Jirko. Jistěže smíš.“
Poslední, co doktor Jan Hálek viděl, byla šílená tvář Jiřího F.
„Slyšel jste zpívat motýly, doktore?“ zeptal se nevinně.
„Slyšel, Jirko, slyšel.“
„Tak teď přijde bolest. Sbohem, doktore.“
LUKÁŠ NAVRÁTIL | Je mi 26, pocházím z Uničova. Psaním se zabývám už 7 let. Píšu hlavně povídky,
sem tam nějaký článek nebo báseň či písňový text. První pokus o literární dílo jsem datloval do starého
psacího stroje, avšak tento pokus vzal za své během jednoho jarního úklidu. Mám rád hudbu, četbu
a věci s tím spojené.
[email protected]
lukáš navrátil
třemi nápravnými zařízeními, ze kterých byl kvůli svému zkratovému chování a zabití spoluvězně odsunut do sanatoria v Kroměříži. Mělo ho za těch patnáct let na starosti asi dvacet
různých odborníků na psychoanalýzu, psychiatrů a dalších odborníků, z nichž se dva
zbláznili a jeden spáchal sebevraždu. Je to s podivem, protože Jiří začal mluvit až se mnou.
Možná to bylo tím, že se na ně tak zvláštně usmíval.
Nakonec po těch letech skončil Jiří u mě, když v jednom ze svých agresivních záchvatů
v mírovském vězení křičel moje jméno.
31
Vrtulník
32
Šero ohleduplně sestupovalo do ulic a pohyb za okny se stával vláčnějším. V azylovém
domě bylo dnes živěji než v ostatní dny. Před sprchami se vytvořila nezvykle dlouhá
řada. Přivezli balíky čistého šatstva a dobrovolnice, třebaže jsou dnes vlídnější, trvaly na
svém. A chlapi nebrblali. Nebrblají ani jindy, ale dnes se proti nim spiklo i těch několik
málo bezdomovkyň, které se mohly v ženských sprchách cákat, jak dlouho chtěly. Co
chvíli některá upozornila na špatně oholené místo, upravila někomu límeček nebo se
významně usmála.
Vrtulník, jinak Milana nikdo ani neznal, sebou málem trhl, když ho dobrovolnice
oslovila „pane“ a příjmením, aby podepsal převzetí vánočního balíčku. Odvykl si. Přezdívku si přinesl z kriminálu, kam se pravidelně vracel a kde se kupodivu cítil docela
spokojený. Nedostal se tam sice k chlastu, zato si liboval ve své pověsti zručného zahradníka. Pokaždé, když byl zavřený, bylo to ve věznici znát. Upravené záhony, ostříhané
keře, posekané trávníky, nalíčené obrubníky. Raději pobýval celé dny venku s kolečky
a zahradnickým náčiním než na cele. A přes zimu natíral sokly, katry a plechové záchodové boxy. Co chvíli byl vidět na jiném místě, a odsud i přezdívka. Venku to bylo ale
horší. Chlast je svinstvo, přiznával rezignovaně pokaždé, když ho opilého nechtěli vpustit na ubytovnu. A opilý byl téměř denně, s výjimkou, kdy mu bylo špatně a celý den
prospal. Naštěstí neměl zlou opici, jen každému skákal do řeči. Byl to takový všeználek,
ale v autech se vyznal. Řidičák mu vzali už před léty, na obnovu neměl prachy, ale i tak si
občas zajezdil, než ho znovu načapali a „mařenku“, jak se v hantýrce říká maření úředního rozhodnutí, mu přičetli k drobným krádežím, když už neměl co pít.
Dnes však nepil. Na Štědrý den nepil nikdy. Měl své zásady, říkával „svátek je svátek“. Ani nebyl naměkko. Také nikdy nevyprávěl o svých šťastnějších dobách. Pokaždé
mávl rukou, a když měl vyjmenovat své tři už dospělé děti, odříkal to jako jednoduchou
násobilku a tím to pro něj skončilo. Nebyl cynik, jen si dávno přiznal, že to zpackal,
a byl rád, že když byly malé a on ještě dělal na šachtě, na dárcích nešetřil. Nejel ani
do televizní Pošty pro tebe, kam si ho pozvaly. „Zkurvil jsem jim život už dost a jiný
stejně nebudu“, sprovodil věc ze světa. Možná i zatrpkl, když ho v kriminále chtěl ředitel
za odměnu pustit na pár dnů domů. Psal všem třem, jestli by mohl k nim, ale nikdo
se neozval. Tehdy v noci na záchodě, kam si šel zakouřit, našel pověšeného mladého
feťáka. Rychle ho nadzvedl a držel, než přiběhli dozorci. Ještě ho rozdýchali, ale za týden
v nemocnici stejně zemřel. Když vyzvali rodinu, aby si vyzvedla tělo, odmítla. Tak ho
vězeňská služba zpopelnila na své náklady. Všichni okolo nad tím kroutili hlavou, ale on
JIŘÍ HORT|žije v Ostravě, kde donedávna pracoval jako vychovatel ve věznici. Publikuje na literárním
serveru Písmák pod nickem a2a2a, jeho povídky byly otištěny v revue Weles, básně v Hostu. Získal
řadu literárních ocenění, mimo jiné v soutěži festivalu Literární Vysočina.
[email protected]
jiří hort
Jiří Hort
se nedivil. Jednou skončím stejně a ani pes po mně neštěkne, pomyslel si. Chválili ho,
že zachránil lidský život, říkával, že by to udělal každý, a tak si to i myslel, ale přece jen
byl rád. Ochotně na potkání každému vyprávěl detaily, ale především měl po dlouhé
době pocit, že alespoň na chvíli ho řadí někam jinam. Rád by tomu i uvěřil, ale dobře
si uvědomoval, kam patří. Nestyděl se. Každý jsme nějaký, tvrdíval a považoval si, že si
umí na tabák a kafe vydělat a nechodí po buzeráku sbírat vajgly.
Když už byli všichni vykoupaní a převlečení, roznesli na stoly rybí polévku a přípitek a pan farář začal pronášet řeč. Vrtulník byl zticha, ale moc neposlouchal. Věděl
dopředu, co farář řekne. Pozemské soudy ho jaksi míjely, zakládal si alespoň na tom, že
nic nepředstírá a že mu to jednou bude přiznáno jako polehčující okolnost.
Před půlnocí se z azylového domu vytratil. Pan farář je pozval na půlnoční a kostel
byl jen nějakých patnáct minut pěšky. Ani nebylo příliš zima. Jak se blížil, potkával
přicházející rodinky, páry a party puberťáků. Zastavil se. Byl sám. Z ochozu kostela se
nesly melodie koled v podání místních trubačů, které zvaly ke mši. Chvíli naslouchal
a vrátil se.
33
Můžu už domů? (kráceno)
„Tady není nic, co by tě mohlo zajímat, Honzíku. Vrať se do pokoje.“
„Shoříš v pekle za všechny ty jehly, cos do mě napíchal, za všechny ty pilulky, cos do mě nasypal,
a za každý neboj se, cos kdy v mý přítomnosti použil! Přísahám, že jednou budu v noci plakat tak, až
z toho chcípnu.“
„To přece nejde.“
„Vypadni!!!“
„Vrať se prosím zpět do svého pokoje, Honzíku.“
„Nebudu tě poslouchat!“
„Pak se odtud ale nedostanu.“
„Vypadni!!!“
„Paní Jasná, odveďte prosím Honzíka zpět do pokoje.“
„No copak se tu zase touláš… Pan doktor teď pracuje,“ uculila se na mě s e s t ř i č k a - č ů z i č k a . A pak mě ta kráva Jasná zase chytla a táhla na moji cimru. Já to tam nesnáším. Je
tam akorát okno ve dveřích, aby na mě mohli čumět a nemuseli ke mně. Ponorka. Přesně to
to je. Chtěl jsem se jen projít. Je přece vycházka.
„Už není.“
„Vypadni, nesnáším tě!!!“ zařval jsem na něj. Pořád to zkouší. Chce mě přemoct, ale tohle tělo
je moje! Stiskl jsem sestřičce ruku a zatáhl ji, až se zapotácela.
„Co není, Honzíku?“ pozvedla na mě pravé obočí. Nic jsem jí neřekl.
„Tak to hezky spolkni, Honzíku,“ řekla mi z ničeho nic Jasná. Jak jsem se sem…?! To von! Jak
se mu to zase povedlo. Musím se příště víc hlídat a nesmím se nechat přemoct.
„Z modrejch bleju!“ štěkl jsem po ní.
„Ale vždyť jsi byl teď tak klidný… Sněz je a povím panu doktorovi, že je nemáš rád a třeba
ti napíše jiné,“ usmála se.
Co se na mě furt culí?! Směje se mi, že mě zase přemohl. Honzíček to, Honzíček tamto. Debil.
34
„Tak sníš je? Jinak to budeme muset udělat…“ A ruka jí sjížděla do kapsy u pláště.
„Zkus na mě vytáhnout jedinou jehlu! Rozpíchám ti s ní ksicht. Nechci. Slyšíš, ty, já jsem JÁ!!!“ zařval
jsem z plných plic a v tu chvíli mi hodila prášek do pusy.
„A šup. A nenadechneš se, dokud ho nespolkneš,“ řekla vítězně.
Jak to ta mrcha udělala? Nespolknu. Radši se zadusím. Ne.
„To jste nemusela, sestřičko. Můžete říci panu doktorovi, že je mi lépe. Děkuji.
Chvíli se natáhnu. Jsem unaven.“
„Dobré ráno, pane doktore. Dobré ráno, Honzíku, vyspal ses hezky?“ ptala se mě sestřička.
Přikývl jsem. „Přijela zásilka. Čekají před sanatoriem. Ten nový přístroj. Mimochodem funguje
ten odvar na ten váš kašel, pane doktore?“ tázala se a pozvedla pravé obočí. Přikývl a odkašlal si.
„Honzík půjde vyzvednout zásilku s námi.“
Podívala se na doktora a on znovu přikývl.
Mám rád, když jdeme ven. Je tam slunce a volnost.
„Budu moci dnes odejít, pane doktore? Už mi nic není.“
„Ne, Jane,“ vysípal ze sebe doktor a pak se ošklivě rozkašlal.
„Honzíku, neobtěžuj pana doktora. Bere tě ven a to by ti mělo pro teď stačit,“ a pak se na
mě krásně usmála. Budu hodný a pak budu volný. Přece mi nic není.
Před s a n a t o r i e m , tak se to tu jmenuje, stálo velké auto s velkými světly. Vystoupili z něj
dva pánové. „Jak se máš, šikulo?“ povídal vyšší z nich a pocuchal mi vlasy.
„Nesahejte na naše chráněnce, ano?!“ vyštěkla na něj sestřička. Ani jsem nestačil říct, že se
mám hezky a že bych mohl jet s nimi dolů do města.
„S takovou fúrií se asi moc dobře nemáš, co…“ dodal ten nižší. Měli takové legrační čepice
s vyšitou trumpetou. „Vy jste doktor Tomáš Lob?“ zeptal se pana doktora ten vyšší a držel
v ruce nějaký papír.
„Ano, to je pan doktor Lob,“ řekla suše sestřička vyššímu pánovi, „má teď hlasovou
indispozici.“
„Ano, jsem doktor Lob,“ zazněl tiše doktorův hlas.
Ten menší se na mě najednou podíval a začal se hrozně hihňat. A tak jsem se začal taky hihňat.
„Je nemocný, nesmějte se mu!“ štěkla sestřička zase. Takovou jsem ji neznal. Pan doktor
podepsal papír od toho velkého a dal ho tomu malému. Oba dva pak otevřeli dveře vzadu
a vytáhli ven velkou krabici.
„Kam s tím krámem?“ řekl ten menší.
„Pojďte za námi, odvedeme vás do elektrokonvulzivní komory,“ oznámila oběma sestřička.
„Cože, kam?“ „Prostě jdi za nima, ty pako,“ pošťuchovali se.
„Honzíku, jdi do společenské místnosti,“ řekla najednou sestřička, když jsme prošli hlavním vchodem.
„Chci vidět ten krám!!! A vy dva nečumte!!!“ „Neměl bys na ně být takový, nesou něco
důležitého.“ „Táhni, vypadni, nesnáším tě!!! Jdi ze mě!!! Héj, nech mě, ty krávo!!!“ Ale to už mě Jasná
táhla dlážděným koridorem k cimrám.
„Půjdeš si lehnout,“ zaštěbetala na mě ta mrcha a zase se tak blbě uculila. Proč to dělá, když
ví, že mě to sere. Jasně, že přesně proto. Ona mě chce srát.
„Tu máš, mrcho!!!“ No ta sedla, přesně na solar. „Ale copak, copak? Špatně se nám dýchá, paní
Jasná?“ Dobře jí tak, svini. Myslel jsem, že se belhá ke stěně, že se chce opřít. Najednou ale něco
zmáčkla. Tlačítko! Ta mrcha je zavolala. Zas tak jsem ji přece neflákl. Ale ne. Už jdou. Ti tři
hajzlové už jdou. „Já nechci!!! Já tam nechci!!!“ „Ne, prosím, ne, prosím, ne, prosím…“
Proč jsem musel do tmy? Já přece nic neudělal. Chce se mi čůrat. Nemůžu se hýbat. Já to tu
nevydržím. Ty řemeny táhnou. Já chci pryč. Pomoc.
„Pomóc!“
„ÁÁÁÁÁÁ!!!“
Co to bylo? Takhle tu nikdo nekřičí. Že by někdo nový? Kdybych se tak mohl podívat. Ta
hloupá tma. Ach ne. Počůral jsem se. Vždyť jsem přeci volal. Asi jsem usnul. A pak ty sny.
Všude byly záchody. Všecky byly zaklopené a nešly odklopit. A pak. Už to nešlo vydržet.
36
[email protected]
tomáš gottwald
Tomáš Gottwald
35
Jak jsem se sem…? Asi jsem musel na chvíli omdlít. Au, zase mě přivázali. Aspoň, že je otevřené okno. Sestřička má krásný výhled. Všechny ty stromy a hlavně město dole. Už tu nechci
být! Není tu něco, čím bych mohl přeřezat ty řemeny? Tam něco je. Ještě že ta židlička má
kolečka. Víííí. Dojel jsem skoro na opačnou stranu sesterny. Ach jo, je to jen hřebínek. Ještě je
na stole lampička a telefon. Ten má i pan doktor. Vždycky na něm zatočí tím točítkem a řekne
své jméno. Pak si něco přeje, třeba aby přišla sestřička. Někdy se ptá, co má vytočit, aby si zase
mohl něco přát. A co je tohle?! Papírek…
Dobré ráno, paní Jasná,
přes noc jsem připravil k provozu náš nový přístroj na elektroterapii. Záběr poruch, které lze
za jeho pomoci léčit, není ještě plně ohraničen. Je to novinka. Nicméně lze počítat s tím, že se
již dnes můžeme pokusit aplikovat tuto novou metodu na našich případech. Až se probudím,
sdělím vám, kteří to jsou. Vím, že byste ráda viděla pacienta Jana již zdravého, i přesto, co se
včera večer stalo. Ano, vím to. Zřízenci mi to včera řekli, když mi pomáhali montovat přístroj.
Proč jste mi nic neřekla? Nic bych mu neprovedl. Ale jak jsem slyšel, postarala jste se o něj sama.
Doufám, že Vám Jan neudělal žádné modřiny.
Nevím, jak bude přístroj fungovat na hlavní chorobu, ale jeho deprese a paranoiu by vyléčit měl.
Děkuji Vám ještě jednou za Váš odvar. Je výtečný. Dnes v noci se mi již výborně odkašlávalo.
Tom Lob
36
„Copak tu děláš, Honzíku?“ nakoukla sestřička do dveří. „Šmarjá! Co kdyby se rozvázal
a skočil z okna? Proč ho nehlídáte?“ křičela na zřízence.
„Vždyť sotva dosáhne na parapet, paní,“ řekl jeden z nich.
„Hlupáci,“ odvětila jim sestřička, „jasně jste viděli, že v něm byl ten zlý! Proto jsme ho připoutali a vy jste pak u něj měli být, aby si neublížil. Na co tu vlastně jste…“ povzdechla si.
„Na to, abysme ho přišli zpacifikovat, když vás začne pacifikovat von, paní,“ uculil se jeden
z nich na sestřičku.
„Dost řečí, vezměte Honzíka do elektrokonvulzivní komory,“ jen to dořekla, už mě zřízenci
odpoutali od židličky a nesli mě ven ze dveří.
„Ahoj, Jane,“ řekl mi pan doktor tiše a pak si odkašlal. „Proč není Honzík ve svém pokoji?“
29
Sestřička zvedla pravé obočí a podívala se zmateně na pana doktora.
„Nejprve léčbu, pak Jana zavedete do pokoje,“ dodal tiše a pokynul rukou ke zřízencům.
„Připoutat jako toho Standu?“ zeptal se jeden z nich. Doktor jen kývl a zakašlal.
„Sundejte ze mě ty hnusný pracky!!! Do toho krámu mě nedáte!!! Rozumíte, svině!!! Ne! NE!!! Co se
culíš, ty krávo, co se na mě porád culíš?!!! Nechte mě!!!“ ječel jsem, cukal jsem se, všechno bylo na
houby. Připoutali mě k lůžku. Nade mnou stála nějaká mašina a z ní trčely dráty. Zřízenci,
sestra a doktor se seřadili po boku postele jako nějaký svatý ďáblové.
„Dobře, pánové, a teď mu dejte na hlavu ta sluchátka,“ zašeptala sestra.
Na co mi cpou na hlavu ten bazmek? Kdybych se tak mohl hejbat. Do háje, jsem úplně přikurtovanej! „Vy mrchy!!! Za tohle vás zabiju, slyší… ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! Doktore zkur… ÁÁÁÁÁÁ!!!“ „Pane doktore,
proč mi to děláte? To bolí!“ To ta páčka! Tahá za ni a pak to bolí. „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
To není možný! Jak se sem dostal on? Vždyť už byl tak dlouho pryč…
„…přece ten vyděšený výraz, sestřičko,“ řekl tiše doktor a odkašlal si.
„Myslíte, že se slyšel? Že se už zase navzájem vnímají?“ podivila se. Pokývl. Co se to děje? Asi
jsem byl znova bez sebe. O čem to ti dva mluví? „Ale to by znamenalo, že by se vracel k předchozímu stadiu, že?“ ptala se sestřička. Pokývl. „A je to dobře?“ doptávala se. Pokrčil rameny.
Chce se mi spát. Strašně to bolelo. Ta sluchátka to udělala. A páčka. A sestřička se zřízenci.
Proč mi to udělali? Chce se mi spát.
To už je snad podesáté, co jsem se probudil. Hrozně prší. Proč mě jen sestřička zradila. Byla
na mě vždycky tak hodná. „Musíš se jí pomstít, svini.“ „Ne, to nejde.“ To nesmím. Jak bych
se pak odtud dostal? Ta bouřka je strašná, ty blesky. Co se to tu pálí? To je něco u dveří. Zkusím se podívat okýnkem ve dveřích. Dveře povolily! Jak to?! Možná byly zavřené jen na elektriku a ne na zámek. Zřízenci jsou líní. Často to tak nechávají a pak otevírají jen přes tlačítko
u dveří. A to teď shořelo. A to znamená, že jsem volný! Už můžu domů!
„Ano, pane doktore, podívám se na všechny pokoje, ale půjčte mi, prosím, svítilnu, než nahodíte pojistky.“ To byla sestřička! Jde sem. Musím se schovat. Musím. Za lavičku na chodbě!
„Stando, jsi tu?“ zeptala se u dveří vedle.
„N-ne, n-nejsem,“ ozval se Standa ze svého pokoje. „B-běžte pryč. N-nechci ty klapky na
uši už nikdy v-vidět.“ Sestřička zamkla Standovy dveře a začala svítit na moje.
„Honzíku, jsi tu?“ špitla na mě a nakoukla do dveří. Pootevřela víc.
Posvítila do pokoje svítilnou. Ale to už jsem vyskočil zpoza lavičky a kopl ji do pokoje.
„Tumáš, ty jedna zrádná!“ „Jen jí dej, svini!!!“ A než se stačila postavit na nohy, dovřel jsem
dveře a zapřel je lavičkou.
„Co to děláš, Honzíku?“ křičela a bouchala vyděšeně do dveří. „Musíš nad ním vyhrát! Ty
jsi přece hodný!“
„Byl jsem hodný, a stejně jste mě nechtěli pustit. A ten nový stroj mi ublížil! Už tu
nechci být. A vy byste mě nikdy nepustili.“ „Honzíku, zůstaň tu!“ bědovala a tloukla do dveří.
Pak najednou problikla světla a z doktorova kabinetu se ozvala strašná rána. Sestřička řvala,
ale mně to bylo jedno. Je čas odjet do města. Posunul jsem druhou lavičku na dveře zřízenců a spěchal do kabinetu. Doktor ležel nehybně na zemi a měl popálené ruce. Venku pořád
strašně pršelo a hřmělo.
„Pane doktore, je vám dobře?“ zašeptal jsem na něj.
tomáš gottwald
Doufám, že se nebudou zlobit. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ Ale to zní jako Standa z vedlejšího pokoje.
Co mu to dělají? Proč mu to dělají?
„Áááááá…“
Proč tak ztichl? Kdo to jde? Já už to tu nevydržím… Proč jsou ty kroky tak blízko? Určitě
si jdou pro mě. Někdo mi přece musí pomoct! „Sestřičko, pomoc! Já to tu nevydržím!“
Snad mě slyšela. Ty kroky jsou blíž. Co to zabzučelo? Blízko a vpravo. Asi zámek na Standově
pokoji. Tak vážně křičel Standa. Co mu to provedli?! Někdo otevírá!
„Honzíku, je všechno v pořádku?“ zašeptala sestřička ve dveřích a vstoupila na samotku.
„Sestřičko!!! Jste to vy! Pomoc.“ Usmívá se. Pak je tedy vše v pořádku. Proč jsou s ní ti
tři? „Co je Standovi?“ ptal jsem se vyděšeně.
„Neboj se o něj. Pan doktor ho léčil,“ řekla klidným hlasem a zase se usmála. Je hodná.
„Pánové, vezměte Honzíka ke mně na sesternu, než bude pan doktor připraven, zrovna si
kloktá,“ řekla mile a mrkla na zřízence. Na co budu čekat na sesterně?
37
38
„Jdi do svého pokoje, Honzíku,“ ozval se doktorův hlas. Ruce měl zkroucené v křeči, a když
mluvil, tvář se mu ani trochu nepohnula. Byl úplně mimo, ale slyšel jsem ho dobře. Třeba mi
pomůže, pokud to budu chtít. A já to vážně chci!
„Já chci odtud pryč!“ zakřičel jsem a bouchl do doktorova stolu.
„Pokud něco chceš, stačí zavolat telefonem na stole,“ ozval se doktor.
„Ano! Váš kouzelný telefon! Ale já s ním moc neumím,“ odpověděl jsem a vyskočil
jsem si na stůl k telefonu.
„Pomůžu ti. Však už jsi mě viděl volat tolikrát. Tady přece vždycky ukážu na nástěnku. Na
ní jsou číslice a jména. Ty číslice pak vytočíš tady na těch na telefonu,“ napověděl mi doktorův
hlas. No jistě! Tak jste to přece vždycky dělal.
„A co mám vytočit, abych mohl pryč?“ doptal jsem se ho.
„Když něco nevíš, zavolej si informace. To je tohle číslo,“ vysvětloval mi dál. Vytočil jsem
čísla, co byla na nástěnce s popiskem „INFO“. Něco v telefonu tůtlo, a pak už tam mluvila
nějaká paní.
„Haló? Tady INFO – Informace přímo pro vás, co si přejete?“ zachrastilo v telefonu.
Nechal jsem doktora říct svoje přání: „Chtěl bych odvézt svého chovance pryč ze sanatoria,
ale prší.“
„Prosím? Kdo volá?“ zeptala se paní nejistě.
„Dobrý den. Zdravím. Vy jste taxi? Chtěl bych jet dolů do města.“
„Co to má znamenat?“ vytřeštil oči pán, který vylezl z auta s nápisem TAXI.
„No jedeme všichni tři, pan doktor byl nakonec hodný, a tak jedeme spolu, že pane
doktore?“ „Dobrý den, jsem doktor Tomáš Lob, volal jsem tím telefonem,“ zazněl důstojně
a neústupně doktorův hlas.
„Co to meleš, kluku pitomá?!“ zíral nevěřícně pán.
„Chyťte toho kluka!!! Je nemocný! Chce utéct!“ zaječela od dveří sestřička. Proč?! Ta svině
zrádná. „Ty svině zrádná!“ A pak už jsem viděl jen velké ruce toho pána z taxi.
„Paní Jasná, vypadá to, že ten váš odvar konečně nese výsledky. Sice ještě chraptím, ale už
je to dobré.“
„To jsem ráda, pane doktore.“
„A co ty, Jane, jakpak se dnes máš?“
„Jsem Honzík! Už si to konečně zapamatuj. Jsem přivázanej k tomu blbýmu
stroji…, tak se mám. Kéž bys chcípl, doktore pitomej!!!“
„Jen by mě, paní Jasná, zajímalo, jestli to patřilo mně, anebo mně v něm. Dejte mu, prosím,
sluchátka a kousátko. Začneme. Neboj se, Jane.“
TOMÁŠ GOTTWALD|27 let, živí se slovem. Ovšem tedy mluveným, psané má jen pro radost. Napsal
už několik povídek, ale tato zatím získala největší úspěch. V literární soutěži Univerzity Palackého se s ní
v roce 2012 umístil na 2. místě. Dle poroty byl tento ročník zvlášť vydařený, a tak má buď velký talent,
nebo velké štěstí. Posuďte sami. Povídku napsal během chorobného odporu k psaní diplomové práce
a je tedy dílem skrz naskrz prokrastinačním.
[email protected]
tomáš gottwald
„Doktor Tomáš Lob,“ zazněl rozvážný, jemný hlas.
„Aha. Chcete kontakt na městské taxi?“ ptala se paní dál.
„To nás odveze, kam budeme chtít?“ zeptal jsem se nedočkavě.
„Odveze vás, kam mu řeknete, je to taxi. Je vše v pořádku? Zníte zvláštně,“ vyptávala se
paní. Zatraceně, nesmím skákat do řeči panu doktorovi.
„Ach ano, zapomněl jsem. Měl jsem nehodu,“ zareagoval doktor po chvilce.
„Číslo je 1161,“ ozvala se paní stroze.
„Děkujeme.“ A položili jsme sluchátko.
„Tak zavoláme to taxi, Honzíku.“ Začali jsme vytáčet nová čísla.
„Halo, to je městské taxi? Tady doktor Lob,“ mluvil za nás doktor.
„Zdravím, ano, co potřebujete?“ zeptal se nějaký pán.
„Chtěli bychom odvézt do města,“ opáčil doktor.
„Kolik vás je? A jaká je vaše adresa?“
„Jsme tři. Honzík Hodný. Honzík Zlý. A taky pan doktor Tomáš Lob. Jsme v sanatoriu tady nad městem na kopci,“ řekl jsem nadšeně do telefonu.
„To je nějakej fór, kdo to je?“ zeptal se pán.
„Nikoliv, toto není žádný fór,“ převzal pohotově telefon můj doktor.
„Aha. Tak chvíli vydržte. Taxi tam přijede,“ sdělil pán, a pak to začalo tůtat.
A teď si tu klidně všichni zůstaňte. My už jedeme pryč.
39
Pane řediteli, našel jsem poklad!
VLADIMÍR GRAČKA|1943, zedník, památkář, publicista. Prozkoumal mnohá historická místa Olomouce, např. Michalské
návrší, Korunní pevnůstku, dómský vršek
či univerzitu nad hradbami. Na začátku
90. let objevil i slavný poklad arcibiskupa Prečana. Je autorem několika knih,
např. Objevovaná Olomouc (2001, 2012),
Domovní znamení, ochranné plastiky
a obrazy v Olomouci (1986), Domovní
znamení v Olomouci (2008, 2013), Olomoucké panoptikum (2013).
foto|Jiří Kopáč, denik.cz (14. 6. 2013)
na čaji s...
V den, kdy jsme se sešli s panem Vladimírem Gračkou, bylo počasí deštivé a nálada ponurá. Vcházel jsem do recepce Vlastivědného muzea v Olomouci, kde jsme měli domluvenou
schůzku, ponořen do vlastních myšlenek a téměř bez nálady. To jsem však ještě nevěděl, jak
zajímavý a působivý dialog na mě čeká. Sám milovník historie a všelijakých záhad jsem žasl
nad zkušenostmi pana Gračky. Předem připravené otázky jsem brzy odložil. Témata rozhovoru se postupně měnila. Nakonec se nám podařilo vytvořit příjemnou přátelskou atmosféru, která přemohla i mou melancholickou náladu. Připadalo mi, jako bych se znovu vrátil
do dob, kdy jsem ještě jako malý chlapec poslouchal babiččino vyprávění o „starých časech“.
40
Jste pravděpodobně nejslavnější „hledač
pokladů“ v Olomouci. Jak jste se k tomuto
„oboru“ dostal?
Je to moje záliba už od dětství. V knize
Objevovaná Olomouc zmiňuji vliv mého
otce, který mě ještě před školou, ve školce,
vodil po městě a vysvětloval mi – protože
byl takový sečtělý – různé zajímavosti.
Tehdy se mi město zdálo hrozně veliké.
Zavedl mě třeba do dómu sv. Václava
a tam vzadu mi ukázal velké kamenné
kvádry, které sloužily při regotizační přeLŽIČKA V ŠUPLÍKU 1/2014
stavbě. Nějak to ve mně zůstalo. Ve škole
jsem měl hrozně rád dějepis, vždycky
jsem měl jedničku. Historii jsem se věnoval zprvu jako amatér, pak, když jsem se
vyučil zedníkem a památkářem, i jako
profesionál. Dodatečně jsem si udělal ještě
průmyslovku. Později jsem dlouhá léta
pracoval u památkářů v podniku, který
se zabýval rekonstrukcemi a opravami
památek. Hrozně mě to bavilo. Když vás
něco baví, tak to jde samo.
Doslechl jsem se, že jste v minulosti emi-
groval do Afriky a pracoval tam...
To bylo v roce 1968, kdy nebyly hlídané
hranice. Po překročení hranice Rakouska
a po částečném pobytu v uprchlickém
táboře, kde bylo několik tisíc Čechů. Bylo
to přesněji v září 1968. Nejlepší podmínky
pro emigraci měla Jižní Afrika. Amerika
měla určitá pravidla pro počet přijímaných emigrantů a do Kanady se hlásili
především dřevorubci. Nejprve bylo
nutné složit zkoušky jazyka afrikaans.
S kamarády jsme se tedy rozhodli pro
odjezd do Jižní Afriky. Po příjezdu jsem
hned začal hledat práci. Zprvu jsem dělal
to, co jsem se vyučil. Jeden kamarád ale
toužil dělat na lodích. Tak jsme se z Pretorie a Johannesburgu dostali do loděnic
v Kapském Městě. Všechny lodě, které jely
z východu, se zastavovaly právě zde. Přístav byl přeplněn a hledali se bílí pracovníci, co měli co do činění s montéry. Dělal
jsem ve třech firmách, které opravovaly
lodě. Později jsem ještě pracoval u firmy,
co vyráběla medicínské vybavení. Když
jsme měli čas, jezdili jsme na výlety. Byli
jsme třeba u Viktoriiných vodopádů nebo
v Johannesburgu ve zlatých dolech, jako
bílí návštěvníci. Většinou zde totiž pracovali černí dělníci z Angoly.
Váš asi nejslavnější nález je tzv. Prečanův
poklad, kolem něhož dodnes koluje řada
historek. Mohl byste mi říct, jak to bylo
s pokladem a jeho nalezením doopravdy?
Už bych o tom neměl moc mluvit, protože
je to věc minulá. V té době jsem prováděl
zednické práce jako živnostník a byl jsem
požádán pracovnicí památkové péče –
protože jsem dělal sondáže, tzn. stavebně
historické průzkumy – o pomoc při sondážích v bývalých kanovnických domech.
V květnu jsme dělali v jedné budově na
Wurmově ulici, kde byl archív. Na rohu
Wurmovy a Křížkovského ulice je konzervatoř. Někdy dopoledne jsem v přízemí narazil při sondáži na slabé místo
ve dvoumetrové zdi. Vyboural jsem cihlu
a našel velký prostor uvnitř. Sáhl jsem tam
a vytáhl vršek biskupské berly. Nejdříve
jsem si myslel, že je to nějaká moderní
věc, ale když jsem to pak vynesl na světlo,
zjistil jsem, že to je pravá slonovina. Když
jsem pak vyboural zazdívku celou, našel
jsem bedny, ve kterých byly předměty
zabalené do papíru. Nechal jsem to tak
a šel za ředitelem. Řekl jsem mu doslova:
„Pane řediteli, našel jsem poklad.“ Začali
jsme to později vybírat už i s památkáři,
a dokonce jedním pracovníkem arcibiskupství. Zpočátku se nevědělo, jestli je to
ještě na území paláce. Později se zjistilo,
že to byl původně suchý záchod. Předměty se ukládaly do košů a každý z nich
byl natočen kamerou. Pak se to odneslo
do trezoru. Na dně bedny byla nalezena
taky kniha. Byla to inventární kniha
oněch nalezených předmětů a pamatuji
si, že tam bylo napsáno jméno pana Saidla, který nakupoval po 1. světové válce,
někdy v těch 20.–40. letech, předměty ze
slonoviny pro arcibiskupa Prečana. Byly
tam různé religiózní věci. Třeba soška biskupa, která měla v břiše malý oltář. Nebo
malá vyřezávaná krabička, v níž byly
tzv. katsuke, tedy japonské kuličky, znázorňující různé motivy, třeba i sexuální akt mezi gejšou a samurajem. Tyto
katsuke jsou tak precizně vypracované, že
například ona zmiňovaná gejša má neobutou nohu a na ní i detailně znázorněné
nehty na prstech. Těch předmětů bylo celkem osm beden, byly mezi nimi i nějaké
polodrahokamy, smaragdy. To vše jsme
vrátili a já se pak druhý třetí den ptal paní
doktorky, která vedla sondáže, jestli bych
nedostal nějaké nálezné, a ona mi to hned
michal šimčík s vladimírem gračkou
Vladimír Gračka
41
vička světce z pískovce, a uvádí se, že to
sloužilo k odvádění dešťové vody. Ovšem
voda v poustevně vystupuje, je to tzv.
puklinová voda, která tam stoupá z mlýnského potoka. Je to podobný efekt, jako
když dáte kostku cukru na talířek s vodou.
Voda začne stoupat – vzlínat. Může za to
pórovitý materiál. Michalský vršek nebyl
nikdy zarostlý a odjakživa přitahoval obyvatele okolí Olomouce. Bylo to kultovní
místo – voda, kámen a rozhled do širého
okolí. Tady na kopci je historické jádro
Olomouce jako města. Kolem vršku se
shromažďovala osídlení již od nepaměti.
Dnes už můžeme říct, že v Olomouci
byly dokonce i římské legie. Byl jim také
postaven památník v Neředíně, který
ukazuje počet mil do Říma. Proto už má
také smysl Caesarova kašna. Caesar zde
sice doopravdy nemusel být, ale legie zde
byly určitě. Také patron sv. Mořic pochází
z římských dob. Byl to černý velitel římské setniny v Egyptě. Nechtěl na rozkaz
obětovat římským bohům, proto byla celá
jeho legie zabita v Alpách při pochodu
do Galie. Později byl prohlášen za svatého. Mořice si oblíbil biskup Bruno ze
Schaumburku, proto jeho kult přivedl sem
do Olomouce.
V centru města Olomouce jsem si všiml
několika domovních znamení. Můžete mi
říct, jak vůbec domy k těmto znamením
přišly?
Souviselo to nejspíš s něčím, co se v tom
domě stalo. Například štika a černý kůň.
V domě U Černého koně žil šlechtic,
který měl syna, mládence. Zamilovala se
do něj služka, on si jí však nevšímal a ona
nevěděla, jak by se mu zalíbila. Nechala
si proto poradit od ostatních služebných,
které nabíraly vodu z kašny naproti jejich
domu. A ty jí poradily, ať zajde pod hradby
do Výpadu za kořenářkou. Kořenářka
jí dala koření, které prý když uvaří a dá
vypít svému vyvolenému, zblázní se do
ní. Tak to udělala a nesla horký čaj pánovi.
Jenže v průjezdu se střetla s jeho koněm,
krásným černým hřebcem, kterého vedl
pacholek k večeru napojit. Pacholek do
ní v neopatrnosti vrazil a ona trochu toho
čaje vylila na zem. Hřebec se napil a sotva
spatřil služku, vyrazil za ní. Ta se ho lekla
a utíkala po schodech nahoru ve strachu,
že ji udupe. Zděšením vyskočila z okna
na dlažbu a zabila se. Kůň skočil za ní,
ale zůstal zaklíněný v okně. A zůstal tam
dodnes. Nebo třeba řemeslníci dávali své
nástroje jako domovní znamení. Dnes je
v Olomouci zhruba dvacet pět domovních
znamení.
Nějaké nálezy jste učinil i na místě Korunní
pevnůstky. O co přesně se jednalo?
Já jsem tam čistil násypy v prachárně
i v tom velkém dělostřeleckém skladu.
A pak je zde ještě malý sklad, který je
ale v dezolátu. Je tam podlaha. Pod ní
v násypu jsme našli kousky barevných
kovů. Nejprve jsem si myslel, že to byly
dílny, ale pak mě památkáři opravili.
Do konce 1. světové války byla nouze
o barevné kovy k výrobě střeliva. Pod tou
podlahou byly ještě mince, psí známky,
knoflíky, a to všecko z mosazi, mědi
a cínu. Zůstalo to tam, jak jim to propadalo mezi fošnami v podlaze. S přestávkami se tam pracovalo rok. Později jsem
ještě prosíval materiál z rumiska a našel
jsem spoustu jiných předmětů, které jsou
nyní vystavené v prachárně. Prostě mám
na takovéhle nálezy štěstí.
Sám se zabývám vojenskou historií a slyšel jsem pověst o ztraceném ruském pokladu, který byl ztracen u Slavkova v době
bitvy Tří císařů. Myslíte, že by tam ta pokladnice někde mohla skutečně být?
Jen laicky. Byly dvě armády. Volyňská, která táhla přes Halič, dostala se do Slezska
a pochodovala přes tehdejší Těšín. To byla
tehdy císařská silnice, vedoucí z Vídně
přes Brno, Olomouc. Ve Velkém Újezdu
je dodnes přepřahací stanice – ty byly co
třicet kilometrů –, další byly v Hranicích,
Novém Jičíně, Těšíně, Krakově a tak dál
až do Lvova. Myslím si, že když oni tudy
jeli, tak s sebou museli táhnout vozy se
žoldem. Byly to bedny peněz a zásoby. Rusové byli přátelé Rakouska, proto, na rozdíl od dřívější napoleonské armády, která
byla nepřátelská a rabovala, platili za potraviny. Rusko bylo odjakživa bohaté na
zlato. Zlaté a stříbrné ruble a pětiruble určitě vezli s sebou. Je ale nemyslitelné, aby
to bylo přímo na bojišti, tedy u Slavkova.
Spíš se to dá předpokládat v okolních vesnicích, kde Rusové měli zázemí.
S panem Gračkou jsme pak ještě chvíli
pokračovali v rozhovoru na různá témata.
Vyprávěl mi například o českých legionářích na Rusi. O jejich zlatě, které pak bylo
základem pro vznik Legiobanky. Nebo
o tom, kolik různých pokladů měli ruští
vojáci, jež pak po Sametové revoluci museli
odejít zpátky do Ruska. Nakonec jsem panu
Gračkovi poděkoval za rozhovor a přátelsky
jsme se rozloučili. Přišlo mi opravdu fascinující, kolik vzácných a tajemných pokladů
lze nalézt v našem nejbližším okolí. Přitom
jak málo o těchto věcech víme. Dnes se
díváme na svět kolem nás čistě realistickým
a utilitaristickým pohledem. Ale jak jsme
se s panem Gračkou shodli, žádná budova
či předmět nebyl v minulosti vytvořen bez
nějaké hlubší souvislosti.
Děkuji za rozhovor.
michal šimčík s vladimírem gračkou
na čaji s...
42
vyvrátila. Pak jsem sám aktivně požádal
o nálezné a začala celá tahanice se soudy
mezi mnou a panem arcibiskupem. Pak
mě to mrzelo, ale já byl nevinen. Nic jsem
si nenechal, všechno jsem poctivě odevzdal. Arcibiskup první tiskovou zprávu
o nalezení pokladu popřel. V době nálezu
pokladu byla celá situace v arcibiskupství
dost chaotická, protože arcibiskup Vaňák
zemřel a Graubner ještě nebyl jmenován.
Arcibiskupství bylo právě bez arcibiskupa.
Nakonec jsem od souzení upustil. Nyní
provázím v několika církevních stavbách.
S panem arcibiskupem jsme si to vysvětlili
a dnes spolu máme dobré vztahy. Mimochodem, později jsem zjistil, že v Chomoutově žil zedník, který ten poklad
v roce 1948 zazdíval.
Prý jste také dělal nějaké výzkumy na Michalském návrší.
Jako pomocník pana doktora Bláhy jsem
se účastnil výkopu na podlaze křížové
chodby. Byl jsem i u toho, jak pan doktor Bláha kopal přímo v kostele. Našel
tam nějaké zbytky hrobu, náušnice a jiné
šperky z doby Velké Moravy, nebo přesněji
rané gotiky. Původně tam byla románská kaplička sv. Michala a později raně
gotický chrám sv. Michala s klášterem
dominikánů. Denně, když jsem v Olomouci, chodím na Michalský vršek, je to
místo s geniem loci, velmi klidové místo,
a navíc je tam shromážděno nejvíc památek v Olomouci. Kostel, náměstí, zvonice.
Taky jsem tam chodil ministrantovat.
Slyšel jste o malém tunelu, jehož vchod je
ve zdi v poustevně kostela sv. Michala?
Je to vytesané ve skále. Nejsou to podzemní chodby, jak si lidé často pletou,
protože zdejší materiál je těžko opracovatelný. Ten otvor je vyzděn a je to taková
chodbička, která vede až do středu rajské
zahrady pod kašnu, kde je nyní posta-
43
se, Kája Saudek
foto|Petr Pyjer Bílek
lžičkultura
Jméno Saudek prochází v druhé polovině 20. století řadou odvětví umělecké výtvarné
scény. Je to zásluhou dvojčat Jana a Karla, řečeného Kája. Prvně jmenovaný je považován za nejvýznamnějšího představitele české aranžované fotografie, druhý se proslavil jako grafik, ilustrátor a komiksový kreslíř. Jeho dílu je v těchto dnech věnována
zvláštní pozornost. Před Vánoci mu vyšla rozsáhlá životopisná kniha, na začátku roku
se svého opětovného vydání dočkal podle mnohých nejlepší komiks československé historie Muriel a andělé a Muzeum umění Olomouc připravilo retrospektivní výstavu jeho
tvorby. Při bádání nad jeho životem a dílem narazíme na spoustu zajímavých momentů,
které si na první pohled ani neuvědomíme.
44
Ani propaganda nebyla komunistům dost dobrá
Jako v případě mnoha umělců za komunistického režimu, i jeho tvorbu ovlivnila politika. Z politických důvodů mu nebylo umožněno dokončit školu, nastoupil tak jako
technický kreslíř do barrandovských ateliérů. To udalo jeho tvorbě nečekaný směr. Filmové plakáty, které v té době zpracoval, se řadí do zlatého fondu. K vrcholu jeho spolupráce s filmem patří kulisy a grafické zpracování snímků Kdo chce zabít Jessii (1966)
a Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), jimž jeho specifický výtvarný styl vtiskl neopakovatelný komiksový ráz.
Komiksy určují jeho tvorbu i nadále. V 60. letech jsou známé jeho příběhy Pepíka-Hipíka
a hlavně pak příběhy loupežníka Lipse Tulliana. Následující dekáda však není obdobím,
jež by komiksům přálo. Obrazové vypravování bylo považováno za zápaďácký patvar.
I přesto se Kája Saudek pokusil prosadit, a sice komiksovým zpracováním případů
Jako bych ten styl znal
Umělecký styl Káji Saudka ovlivnilo několik faktorů. V první řadě je to svébytná poetika amerických komiksů. Ty pilně studoval i v 50. letech, kdy jejich opatřování nebylo
zrovna jednoduché.
Druhým a svým způsobem zásadnějším momentem bylo seznámení se s prací Alfonse
Muchy. Inspiroval se výraznými liniemi, které Mucha využíval ke zvýraznění obrysů
svých postav. Zároveň ho fascinovalo secesní množství detailů v pozadí, jež často sám
využíval, byť je přizpůsoboval svému stylu. Oba umělci rovněž balancují na hranici kýče
a umění a propojují uměleckou a praktickou stránku tvorby. Výrazně se prosadili jako
komerční propagační grafici – Muchovy plakáty pro francouzské firmy jsou dnes cenným sběratelským artiklem, stejně jako Saudkovy filmové plakáty z let šedesátých.
Neváhejme a saudkujme
Ačkoli se může zdát, že je dnes Káji Saudka plno, jeho tvorba si naši pozornost zaslouží,
neboť jeho dílo je skutečný fenomén. Člověk nemusí být zrovna milovník komiksů, aby
ocenil grafickou kvalitu jejich zpracování. Zkuste navštívit Saudkův komiksový svět na
výstavě v Muzeu umění Olomouc, pobavit mysl kvalitním komiksem a potěšit oko krásnou grafikou.
Výstava probíhá do 18. května 2014.
foto|Petr Pyjer Bílek
[email protected]
petr pyjer bílek
K
č
Lži
ura
ultSeznamte
Majora Zemana. Ty však cenzura považovala za příliš brutální a nesocialistické. Autor
sám o nich říká: „Dnes jsem rád, že můj největší ústupek režimu byl pro soudruhy nedostatečně socialistický.“
Umělecký azyl mu poskytla Česká speleologická společnost, v jejímž propagačním
oddělení pracoval. Pod její hlavičkou vytvořil řadu komiksových sešitů. Zde měl možnost částečné umělecké svobody, jediné, co musel splnit, bylo umístění motivu jeskyně do každého díla, což nebyl problém. V 80. letech se částečně vrátil k pohyblivým
obrazům a společně s Janem Grygarem vytvořil unikátní naučnou sérii Okna vesmíru
dokořán.
45
reportáž z batohu
foto|Markéta Lančová
46
Jen tak být. Trochu si číst, povídat, mlčet, koukat se po lidech… Nad hrnkem silného
mléčného čaje intenzivně plánujeme naši cestu. Cestovat líně, pomalu. Vlastně už ani
nepotřebujeme vidět žádné památky. V Barmě je jedna zlatá pagoda vedle druhé, buddhové nejrůznějších odstínů a velikostí po chvíli splývají. Je pět ráno a my jsme právě
dorazili do Mandalay, města se zvukomalebným jménem z Kiplingovy slavné básně,
kterým protéká největší místní řeka Íravádí. Řeka. To je ono.
Ministerstvo pro vnitrostátní lodní dopravu. Zatuchlá místnost, tři úředníci a dvě
zelené tabule s křídovými nápisy. Pomalé trajekty vyplouvají na sever třikrát týdně.
Pozítří.
Pozítří je dnes, než se naděješ. Zase pět ráno. Tentokrát na molu. Místo pravého poctivého barmského čaje se salkem instantní teamix ze sáčku. Co se dá dělat. Za pár dolarů
kupujeme palubní lístek s číslem. Loď je naložená k potopení. Pytle s rýží. Košťata. Ledničky. Balíky ručně vyrobených struhadel z plechovek od piva… Po schodech nahoru je
paluba pro cestující. Dřevěná podlaha rozdělená bílou barvou na identické obdélníčky.
V minulém čísle jsme chybně otiskli básně Vieroslavy Otrubové a Margot Vémolové.
Autorkám se ještě jednou omlouváme. Opravené básně můžete najít ve webové verzi, která
je volně ke stažení na našich stránkách. Redakce
[email protected]
markéta lančová
Proplouvání do
nového roku
Podle čísla hledáme své místo. Jedno místo je asi metr čtverečný. Ve dvou je to dvojnásobek. Souhlasíme, to půjde, když se dva dobře schoulí. Rozbalujeme matrace a deky
a sledujeme, jak se paluba plní. Rodiny s dětmi si vytvářejí hnízda mezi pytli a taškami.
Jen co se uvelebí, vyndávají ešusy, krmí se rýží, louskají arašídy a plivou kolem sebe
slupky slunečnicových semínek.
Během deseti minut už sedím na rohoži mezi třemi ženami. Rozhodně musím
ochutnat jejich salát z nakládaných čajových lístků. Trochu se upejpám, ale má chabá
barmština na to nestačí. Za chvíli už mi jedna soustředěně nanáší na obličej barmskou
přírodní verzi make-upu – pastu z kůry tanaku – a druhá mi lakuje nehty na fosforově
zeleno.
Máme před sebou společné čtyři dny a tři noci. Už tu v Barmě nějaký čas žijeme, jídlo
jsme na cestu nebrali. Nejenže nás krmí okolní spolupalubníci, ale na lodi si na živobytí
vydělává jedna rodina improvizovanou restaurací. Hrnec rýže a termoska s čajem jsou
pořád plné. Mezi několika lahvemi alkoholu objevujeme marakujové víno. Bude nám
tu dobře.
Jako cizinci máme pořád jisté výhody. Místní policajt, který do sebe klopí jednu lahev
whisky za druhou, nás nechá vylézt na střechu trajektu, pozorovat západy a východy
slunce. Naše samonafukovací matračky odlákávají děti od svých rodičů, z našeho
kousku paluby se stává improvizovaný dětský koutek.
Krajina se čím dál více vlní, přibývá kopců, ochlazuje se. Noci ve dvou svetrech,
místní mají vlněné čepice. Z problikávajících zářivek na nás padají můry, občas přeběhne nějaký ten šváb. Jakmile přestane kňourat jedno dítě, rozbrečí se druhé. Ráno se
na sebe všichni usmíváme. Přežili jsme další noc.
Po cestě je několik zastávek. Některé rodiny vystupují a přidávají se nové. Dvě hodiny
se vykládají pytle s rýží, které se vezly z Mandalay do Kathy, aby se mohly naložit nové
z Kathy do Bhama. Při jedné ze zastávek se nám připlete do cesty Maris. Umí anglicky, vypadá na třináct, je jí sedmnáct a už je vdaná. Když se jí ptám, jestli má svého
muže ráda, plácá mě po rukou a čertí se nad nevhodností takové otázky. Hned nato mi
ale pošeptá, že včera večer byla moc smutná, protože na něj čekala dlouho do noci, až
usnula sama, hladová, bez večeře. Rozplýváme se v krátkých společných okamžicích,
obě překvapené, jak jsme si blízko. Možná sestry z minulých životů… Teď ale každá
máme jinou cestu. Maris zůstává na molu, já odplouvám dál na sever.
Vpodvečer posledního dne starého roku naše plavba končí. Usínáme v čínském
hotýlku dlouho před půlnocí, aby nás vzbudilo kokrhání kohoutů a zvonky žebrajících
mnichů před úsvitem roku nového. Letos už žádné předsevzetí. Všechno je, jak má být.
47
LITERATURA
Lars Kepler|Písečný muž – děsivé a vzrušující drama, které nebudete chtít odložit
Jon Steele|Strážci – detektiv pátrající po zmizelém olympionikovi se za podivných
okolností dostává k biblické knize Henochově, aby pochopil tajemství, jež jeho případ skýtá
Bianca Bellová|Celý den se nic nestane – příběh matky a dcery, které čekají na někoho, kdo zmizel
z jejich životů. Pokuste se sami zrekonstruovat případ zmizení pomocí indicií, které kniha nabízí
Alexander Stainforth|Duchové by se raději neměli vyvolávat – dívky toužící po dobrodružství se
rozhodly vyvolat ducha. Výsledek? Několik brutálních vražd. Kdo nebo co se skrývá za podivnou
vraždící bestií?
Koethi Zanová|Následky – psychologický román, z jehož napětí a tajemna vás bude mrazit v zádech
Dick Francis|Do černého – autor knih o přežití bude sám muset podle svých rad jednat poté, co se
nedobrovolně připlete do kolotoče policejního vyšetřování vraždy v domě svého klienta
HUDBA
Dědovy blechy|čtyřčlenná kapela z Vysokého Mýta stavějící svůj styl na punkovém základě
Kafka Band|nový literárně-hudební projekt kreslíře a hudebníka Jaromíra 99 a spisovatele
Jaroslava Rudiše
Martin E. Kyšperský|jeho nové album Svetr je jako hudba znějící z ulice.
Kachna a Zodiac|kapela, která se nechala inspirovat keltskou mystikou. Zajímavý akustický folk
DIVADLO
K. Čapek, V. Kracík|R. U. R. – autorská divadelní adaptace klasického Čapkova dramatu, kterou po
Válce s mloky uvede olomoucké divadlo Tramtarie
činohra brněnského Divadla Bolka Polívky|Prachy !!! – téměř detektivní příběh plný nečekaných zvratů
a vyústění
VÝSTAVY
Recykliteratura|krátké anekdoty sestavené z nalezených obrázků a textů, někdy mohou šokovat
(naleznete na facebooku)
Někdy v sukni. Umění 90. let|výstava představuje tvorbu žen, které se prosadily v 90. letech minulého
století. Výstava potrvá do 18. 5. 2014 v Moravské galerii v Brně
LABYRINTHUM|výstava pro hravé dospělé i zvídavé děti, hlavolamy obří velikosti a nekonečné labyrinty. Přijďte si do 4. 5. 2014 pohrát na pražské Výstaviště!
48
o
l
tiráž
U
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
první číslo|čtvrtý ročník 2014
šéfredaktorka|zuzana kohoutová
zástupkyně šéfredaktorky|petra plevová
redakce|vendula drozdová|klára goldstein|michal šimčík
externí redaktoři|monika bartošová|petr pyjer bílek|eva johnová
jana kopečková|lukáš sedláček|kateřina ráchel valášková
korektury|klára goldstein|jana kopečková
obálka a ilustrace|tereza procházková
komiks|zbyněk sedláček
sazba a typografie|zuzana kohoutová
na světlo světa zveršovaná věta klára goldstein
etudy z kredence klára goldstein|pět otázek pro… petra plevová
divnodění eva johnová|zjevení z jeviště kateřina ráchel valášková
lžička filmofilka monika bartošová|z poličky do lžičky vendula drozdová
gramozaika lukáš sedláček|na čaji s… michal šimčík
je to prozaické, přátelé vendula drozdová a petra plevová
lžičkultura petr pyjer bílek
reportáž z batohu markéta lančová
telefon|723 911 975
e-mail|[email protected]
web|http://lzicka.wbs.cz
časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání:
univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, konvikt)
knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci
kavárny|café 87, kavárna õde, café sant' angelo, café m, jazz fresh café
čajovny|té & café kratochvíle, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka, čajovna sofie
hospody|ponorka (hospoda u musea), hospoda u kuděje
knihkupectví|knihkupectví studentcentrum
speciální místa|transfuzní oddělení fakultní nemocnice olomouc
v brně v místogalerii a čajovně na skleněné louce, ve valašském meziříčí v schlattauerově kavárně
časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu
a katedry bohemistiky ff up
vyšlo v březnu 2014 v nákladu 350 ks
časopis je neprodejný
uzávěrka zasílání příspěvků do dalšího čísla je 27. dubna 2014
„Den je jako skříňka s tajným dnem.“ Richard Weiner
příborník
redakce doporučuje
FILM
The Raven / Havran (2012)|mysteriózní thriller, jenž populární formou připomíná
povídky E. A. Poa
Sinister (2012)|mistrovský kousek hororového žánru. Pozor, ten kdo nezvládl
Kruh, ať se Sinisteru raději vyhýbá
8 femmes / 8 žen (2002)|napínavá detektivní komedie s prvky muzikálového
žánru. Uhodnete, která z 8 femmes je vražedkyně? Nebo že by jich bylo víc?
Cloud Atlas / Atlas mraků (2012)|filmová adaptace románu Davida Mitchella.
Několik různých příběhů zobrazuje myšlenku kontinuální propojenosti našeho bytí
a činů napříč časem a prostorem
The Woman in Black / Žena v černém (2012)|klasický duchařský příběh s Harry
Potterem (pardon, Danielem Radcliffem) v hlavní roli
Detektivka.
ělrmoennol
sinoupsínb
ímuckstmea
mi,eáeiáčt
nnssmznmnr
eulekrk.ěo
tjydoyt !s
mišelcy !
anírehz
.ocomle
čnusus
neneji
ízabel
pnpe.u
oáo, j
hmva í
yérb .
bzcy
mvhc
ěu.h
sk v
ty ě
e. d
m ě
. l
a
.
Časopis vzniká v rámci projektu Inovace bohemistiky v mezioborových kontextech.
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.

Občasník pro literárně-kulturní degustátory - Lžička v šuplíku

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení