Předzvěst loupeže století

„Mlč ty a já taky.“
staré české přísloví
Předzvěst loupeže
století
Tolar (mincmistr Taubenreutter)
Malý groš (mincmistr Taubenreutter)
výkup počítaly některé tolary po 70, jiné po 73 či po 80 krejcarech, a teprve zbytek, tj. to, co nepřišlo do výkupu, po 84
krejcarech, ačkoliv všechny tolary měly stejnou jakost.
Za těchto okolností bylo přirozené, že i císař měl větší zájem
na ražbě hrubé mince, než na ražbě mince drobné. Výsledkem byl katastrofální nedostatek drobné mince, který umož-
nil zvýšený příliv cizích nehodnotných ražeb, a opět hnal
ještě výše cenu tolaru. Stoupání jeho ceny a obecné stoupání
cen přimělo jáchymovské kverky k žádosti o zvýšení ceny
stříbra z výtěžku. Hejtman, desátník a mincmistr se proti
tomu postavili, neboť zvýšení ceny stříbra by se považovalo
za příznak snížení zrna v minci.
Tolar (mincmistr Gipfel)
Malý groš (mincmistr Gipfel)
Tolar (mincmistr Lengefelder)
Malý groš (mincmistr Lengefelder)
60
Půltolar (mincmistr Lengefelder)
Malý groš (mincmistr Lengefelder)
Ještě v roce 1606 se tolar administrativně rovnal 73 krejcarům, ale úředníci ho měnili po 76 i více krejcarech. Od roku
1611, kdy v českých zemích dominovala cizí „lehká“ mince
(zejména polská), se tolar směňoval už za 84 krejcarů, neboť
písaři a další zaměstnanci mincoven si tak proměňováním
drobných za tolary „přilepšovali“ k platu. Byla to vůbec
divná doba a nikomu nepřišlo na rozum, že může být hůře.
Nedostatek kvalitních mincí v zemi se přelil i do vlády Matyáše, syna císaře Maxmiliána, korunovaného za českého krále
3. května 1611. Kupci, když „zaplatili“ značný obnos komoře,
beztrestně stahovali staré dobré peníze, tavili je, vybíjeli
„lehké“ a ty pak vraceli do oběhu. Nic nebyli platní ani jmenovaní dva zemští prubíři, ani stavy ustanovená zvláštní
komise, která měla dbát, aby bylo vybito dostatečné množství dobré drobné mince a cena dukátů a tolarů dále nestoupala. V roce 1612 se tolar směňoval už za 88 krejcarů, před
Bílou horou dokonce za 105 krejcarů. Stavové žádali krále,
aby prubíři při jeho povinnostech nebyly kladeny překážky,
„… aby mohl řádně kontrolovat stříž i zrno v mincovně Kutnohorské, Pražské i Jáchymovské“. Mince, jako nadmíru důležitý zemský problém, neustále vyplňovala jednání českých
sněmů, avšak bez viditelného výsledku. Když chybí vůle…
Mikuláš Dačický příkladně popsal ve svých pamětech neutěšené poměry v mincovně Kutnohorské:
„Komissí opěty na Hory Kutné k přetržení neřádův horních nařízena jest; kteréžto neřády až posavad a již zjevně se
provozovaly a skrze to nemalé dluhy se na minci královskou,
prve zadlužilou, vzdělávaly. Auředníci pak horní, zvláště cizozemci, tu sobě naháněli a bohatli a sami se někteří mezi sebou
v nevěrnosti a zlodějství naříkali a se vinili, však žádný až posavad z ničeho nevyvedl a vždycky vše do dlouhé truhly zavřeno.
Auředníci mince drobné dělati dáti nechtěli, samé toliko celé
tolary, a ty se toliko auředníkům a od nich vechslířům dostávaly, kterýmžto vechslem sami sobě oužitky provozovali; skrze
což nejhorší mince cizozemská houfně se do Čech, a naproti
Tolar (mincmistr Lengefelder)
Tolar (mincmistr Lengefelder)
Půltolar (mincmistr Lengefelder)
Malý groš (mincmistr Lengefelder)
tomu česká, domácí, dobrá mince nová i stará ven z země
dostávala na velikou škodu a posměch království Českého.
Z mince královské na Horách Kutných zlau, falešnau minci, kteráž za předdotčené nové, celé, dobré tolary zvechslována byla,
nákladníkům horním platili a bezděk strkali. Kdo ví, kdy a kde
svýho dostanau!
Malý groš (mincmistr Lengefelder)
61
K té komissí nařízeni byli tito: pan Adam st. z Waldšteina
na Žehušicích, pan Adam Slavata, kterýž tu při Hoře až posavad bytem zůstával, pan Pavel Hrabaně z Přerubenic na Pečkách, a jakýsi doktor Nicolaus, příjmím Majus, Němec, a ten nic
české řeči neuměl a nerozuměl, však horlivě šíbaly a zloděje
vyhledávati počal, až se o to, nebo sobě v něčemž na odpor
nastaupili, svadil s dotčeným pánem Slavatau. Náklad nemalý
z mince vycházeti musel na ty pány komissaře, čehož týž pan
Slavata nejlépe užil a k němu se tu jiní, a kdo se v těch příčinách
potřeboval, nacházeti dali.
Nejvyšší mincmejstr pan Hanibal z Waldšteina, ten zůstávajíc mincmejstrem toliko jménem a ne skutkem nic také opatřiti
nechtěl, jen také svého hledíce, ničehož přítomen nebyl, všeho
se vzdaloval, toliko jalovými řečmi a trošty auředníkův se hojiti
dal a s nimi držel, a maje je spravovati, nimi se spravoval a sám
na ty hory se nedostavoval, a také těm horám a na nich šíbalů
naprosto nic nerozuměl. Auředníci toliko se projížděli v drahých šatech s ženami a dětmi svými dostavše se tu někteří
od polu nazí a hladovití jako vlci, se procházeli a holdovali,
nic neopatrovali, jen stance nesmírné, kterýchž hodni nebyli
a nezasluhovali, brali a ještě na tom nepřestávajíce, kde mohli
víceji sobě přidělávali a naháněli. Když na ně lid obecní horní
naříkali, toliko se smáli a vrchnost přelhávajíce a kojíce, předce
brali a svou nevěrnost a šíbalství novými tolary a dary zastíňovali, podle toho přísloví: Mlč ty a já taky.“
Do Kutné Hory sice byly vyslány další komise, které chamtivé úředníky zbavily míst, ale trvalý pořádek se nastolit
nepodařilo, vzdor častým výnosům sněmovním, zakazujícím
vývoz dobrých mincí za hranice, a přísným trestům, které
hrozily provinilcům. Na podvodech se podíleli i drobní darebáci. „Tak nadělal léta 1615 jakýs Michal Hazler z cínu na malé
minci za mnoho tisíc“, než ho chytli na pouti u sv. Prokopa
v Praze. Protože v zemi obíhalo i množství malých pruských
měděných a železných penízů, na své si přišli i „šikovní“
kutilové, kteří je podomácku „vyráběli“. Koníčkem zvláště
Židů bylo stříbrné mince ostřihávat a opilovávat. Rozkvetlo
i nekalé řemeslo falšování mince. Haléř se roztepal na veli-
kost bílého peníze a vbil se nový ráz, z ošizených plátů se
falzy kolků nebo železy odcizenými přímo z mincoven razily
mince, které měly více mědi nežli stříbra. Přesto ještě roku
1617 mohl s čistým svědomím prohlásit zemský prubíř Šustr
z Goldperku, že „… žádná mince se zrnem českým rovna
není“.
Úřad nejvyššího mincmistra se stal bezvýznamným, když
i sám císař Matyáš uznal, že jeho neobsazením se ušetří
zbytečné výlohy. Korunu všemu nasadila Česká komora,
bezradně přihlížející sílícímu importu cizích drobných nekvalitních mincí, zejména polských „dudků“ (polské groše
Zikmunda III. Vasy po dvou krejcarech), a nežádoucímu
„exportu“ českých velkých mincí, která snad pouze z čirého
zoufalství radila králi, aby mincování zařídil jako polský král,
neboť mu to vynese padesát procent. Vskutku trudná předehra k tragedii, jejímž velkým jevištěm se staly po roce 1620
všechny země Koruny české. V jáchymovské mincovně setrval po celou dobu vlády Matyáše jak mincmistr Centurio Lengefelder, tak i vardajn David Knobloch. Razily se zde tolary,
půltolary, čtvrttolary, malé groše a početní peníze.
Už rok či dva před smrtí císaře (20. března 1619) se málokdo namáhal skrývat svůj vzdor. Slabá Matyášova vláda
krmila naději stavů, že provedou vítězný převrat co se dynastie týče i politického uspořádání. Ale jak už to tak bývá, tak
nejasné cíle a nedostatek jednoty byly překřičeny hřmotnými
slovy nemoudrých. Čeští stavové se na republice neshodli,
takže převládající protestantský proud zvolil za krále Fridricha Falckého. Zimní král však po bitvě na Bílé hoře Prahu
Peníze, halíře či půlkrejcary byly jednostranné, ale drobnější
mince jáchymovská mincovna nerazila. Do Jáchymova se
z pražské mince vrátil Benedikt Hübmer, který se stal vrchním hejtmanem a tím, že pozvedl mincovnu a doly, opět
Jáchymovským pomohl.
Mincovní řád z 28. června 1619, vydaný českými stavy,
byl prvým osudným krokem k inflaci české mince v letech
1619-1623. Kurs tolaru stoupl na 105 krejcarů, ale důlní stříbro bylo ponecháno ve staré ceně 8 tolarů za hřivnu, i když
podle nově stanoveného zrna měla být jeho cena vyšší.
V Jáchymově se přesto začalo znovu těžit na mnohých sta-
Fridrich Falcký
Čtyřiadvacetník (čtyřiadvacetikrejcar)
(mincmistr Lengefelder;
průměr 30,0-30,5 mm, váha 6,98-7,87 g)
Dvanáctník (dvanáctikrejcar)
(mincmistr Lengefelder;
průměr 26,5-28,0 mm, váha 4,23-4,35 g)
Čtvrttolar (mincmistr Lengefelder)
„
Auředníci toliko se projížděli v drahých šatech s ženami
a dětmi svými dostavše se tu někteří od polu nazí
a hladovití jako vlci, se procházeli a holdovali, nic
neopatroval...
62
neslavně opustil a protestantský národ stanul na pokraji
záhuby. Silná slova vyšuměla v liknavost a zbabělost, neboť
prohra v jediné nevýznamné bitvě nelogicky vyústila v definitivní ztrátu všech snů a idejí. Za hříchy stavovské oligarchie
začal pykat všechen lid, protože převrat politicko-náboženský provedl katolicko-absolutistický vítěz.
Na Jáchymovské jistě nepříjemně dolehlo, když jim stavové uložili válečnou daň jednoho zlatého z každého domu.
Po vydání nového mincovního řádu ubýval v minci drahý
kov a zbylo jen málo úředníků, kteří se v nastalých zmatcích
neobohacovali na účet mincovních pánů. Během revolty
svěřili stavové péči o ražení mince sami sobě a na groše
přestali počítat. Snad proto, aby česká mince lépe odpovídala německé měně a oni mohli vyplácet žold cizím vojákům
v krejcarech. Zpronevěřili se tak sami sobě, neboť sněmovní
usnesení z doby Maxmiliána krejcary, coby německé, razit
zakázalo – „… na zlaté a krejcary počítají a nepamatují se, že
otcové jich počítali na velké peníze“. Stavové konec konců
nerazili tolary ani půltolary, bílé a malé groše zrušili. Nejčastěji se vybíjely čtyřiadvacetikrejcary (čtyřiadvacetníky,
čtvrttolary) a dvanáctikrejcary (dvanáctníky). Na někdejším
groši byla cena vyznačena číslicí 3, takže se transformoval
v tříkrejcar, na obdobném krejcaru byla pro jistotu jednička.
63
rých dolech, neboť nákladníci zřejmě doufali ve zvýšení ceny
stříbra. Cena zvýšena nebyla, za minci se dostalo stále méně,
horníci byli placeni stejně jako v době rozkvětu hor, kdy ceny
byly poloviční, takže houfně odcházeli. Za Fridricha Falckého vyvrcholily nominální zmatky četnými změnami cen
stříbra i výhradním užíváním erfurtské hřivny v mincovně
jáchymovské. Z usnesení generálního sněmu vyplynul příkaz
stavů do jáchymovské mincovny (20. dubna 1620), ze kterého přímo bije do očí, jak na sebe páni pamatovali. „Stříbro
přijaté z berni stavovské, které oni ve vysoké ceně přijímati
musejí, placeno budiž hřivna po 23 kopách míšeňských, avšak
od jiných privátních osob po 18 kopách, a placeno býti má čtyřiadvacetníky, které vycházejí z mincovny Pražské, Horské neb
Jáchymovské, každý po 30 krejcarech počítaje.“ Centurio Lengefelder, jáchymovský mincmistr, upozorňoval, že mincují-li
se tolary z erfurtské hřivny, tak na rozdíl od pražské hřivny
„Lakomství a ziskuchtivosť nezachvátila jen
sobecké jednotlivce, ale i vládu zemskou. Místo,
aby povzneseny byly finance a blahobyt národní,
rval jednotlivec prospěch na úkor celé vlasti
a chvat zemské správy Fridrichovy ukazoval, že
věci tohoto království svěřeny nezkušeným rukám,
které národ zavedly, až se sřítil v propasť, jak
osvícení vlastimilové předzvídali.“
přitom dochází ke ztrátě 3 kop 50 grošů a 3 penízů. Žádal
proto, aby i v Jáchymově Česká komora zavedla pražskou
hřivnu. Odpověď byla záporná, neboť musel být brán ohled
na zahraniční kverky, aby opět nepráskli do bot.
Centurio Lengefelder i David Knobloch přečkali
v jáchymovské mincovně i vládu českých stavů a Fridricha
Falckého, přičemž v roce 1619 a 1620 razili čtyřiadvacetníky a dvanáctníky, v roce 1620 přibyl osmačtyřicetník.
Rozklad Lengefeldera však naznačuje, že v roce 1620 byly
v Jáchymově mincovány i tolary, kterými se zřejmě platili
výtěžky zahraničním kverkům, na jejichž dolování komoře
neobyčejně záleželo. Okolnost, proč se žádné Fridrichovy
jáchymovské tolary nezachovaly lze bezpochyby spatřovat
v tom, že ihned mizely za hranicemi, kde byly spekulativně
přemincovány do jiné podoby.
Mikuláš Dačický (paměti)
Ferdinand II.
Osmačtyřicetník (půltolar)
(mincmistr Lengefelder; průměr 35,0-35,5 mm, váha 15,0-15,25 g)
Osmačtyřicetník (půltolar)
(mincmistr Lengefelder; průměr 35,0-35,5 mm, váha 15,0-15,25 g)
Osmačtyřicetník (půltolar)
(mincmistr Lengefelder; průměr 32-33 mm, váha 14,6 g)
Čtyřiadvacetník (čtvrttolar)
(mincmistr Lengefelder; průměr 31-32 mm, váha 7,25 g)
64
Čtyřiadvacetník (čtvrttolar)
(mincmistr Lengefelder; průměr 31-32 mm, váha 7,25 g)
Karel, kníže z Liechtensteinu
Veletunel
do státní kasy
Druhý den po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu) obsadily císařské šiky bez odporu Prahu. Ustrašená česká elita
sepsala již 13. listopadu 1620 listinu, ve které slibovala věrnost králi Ferdinandovi II. (za českého krále korunován už 29.
června 1617), který svěřil vládu v Koruně české Karlovi, knížeti z Liechtensteinu. Mnozí opouštěli domovinu bojíce se
trestu, jiní kvůli náboženskému vyznání. Dne 21. června 1621
propadlo hrdlem katovi 27 nešťastníků a rozvrácenou zemi
začaly drásat hrůzné útrapy třicetileté války.
Válečná doba znamenala zvýšení nákladů. Znehodnocování mince začalo postupovat závratným tempem. Např.
čtyřiadvacetníky, bité českými stavy, měly na počátku roku
jejich vlády jakost 10 lotů a z hřivny se jich získalo 31 a ¾ kusu.
Na konci roku se jakost zhoršila o dva kventlíky a vybito bylo
32 a ½ kusu. Za vlády Fridricha Falckého se v srpnu z hřivny
razily 33 kusy jakosti 9 lotů a v září 34 kusy jakosti 8 lotů a 2
kventlíky. V roce 1621 se už jejich kvalita zhoršila na 4 loty 2
kventlíky a z hřivny se vybilo takřka 55 kusů, takže byly horší
než stavovské dvanáctníky z roku 1619.
V jáchymovské mincovně nadále zůstával ve funkci mincmistra Centurio Lengefelder a jako vardajn David Knob-
65
loch. V roce 1621 byl jmenován novým mincmistrem Řehoř
Steinmüller (1621-1637, levé orlí křídlo v závorkách). V letech
1621-1623 se i zde vedle kvalitních mincí (dvoutolar, tolar,
půltolar, čtvrttolar, krejcar a groš) razily i ty méněhodnotné,
jako čtvrttolar po 30 krejcarech, půltolar po 60 krejcarech,
půltolar po 70 krejcarech, půltolar po 75 krejcarech, tolary
po 150 krejcarech, ale i osmačtyřicetník, patnáctník a krejcar.
Stavovské a „falcké“ stříbro, deponované v kutnohorské
mincovně, bylo zřejmě z větší části vítězi rozkradeno. Podezření padlo na generála Buquoye a syna místodržitele, ale
vyšetřování se protáhlo až do časů císaře Leopolda I., kdy
bez výsledku vyšumělo. Lichtenštejn, obávajíce se vlivu
Mansfelda, který se pokoušel zviklat některá města ve věrnosti k císaři, nechal zásoby kovu i ražené mince uložené
v jáchymovské mincovně převézt do Prahy. Městu nařídil
opatřit zbraně, ale Jáchymovští nebyli ochotni na výzbroj
peníze obětovat. Teprve když do nedalekého Hroznětína
přiharcovalo několik Mansfeldových jezdců, o zbraně požádali. Než se kdo nadál, odevzdal mincmistr Lengefelder
na písemné požádání Mansfeldovi pokladní hotovost, a jeho
osud byl zpečetěn. Protože byl kompromitován svou přímou spoluprací s Mansfeldem, byl povolán z Prahy bývalý
zaměstnanec jáchymovského výkupu Řehoř Steinmüller,
který mincovnu převzal. S novým panovníkem se vrátil
do úřadu vrchního hejtmana Kryštof Grad a Benedikt Hübmer byl na Lichtenštejnův rozkaz opět povolán do pražské
mince.
Ferdinand II. použil všechny peníze, stejně jako jeho předchůdci, ihned na válečné účely. Překotná ražba a množství
druhů mince dávaly opět příležitost ke vnášení špatného
peníze do země. Obchodníci cínem a cizí kverkové, dolující
na Jáchymovsku cín a stříbro, platili nekvalitními penězi, jež
pocházely ze Saska, Branibor i odjinud. Obchodníci, prodávající potraviny, je nechtěli brát, vojáci z polních ležení je
rovnou vyhazovali jako bezcenné. Cokoli koupit jste mohli
jen za staré dobré mince, jichž stále ubývalo, takže horníci
nemohli za svou mzdu nakoupit vůbec nic. Upadalo dolování, tenčily se příjmy státní pokladny. Protože i v Sasku
obíhalo velké množství nehodnotné mince, začal být život
v příhraničí nesnesitelný, neboť zásobovací situace obou
stran Krušných hor se rapidně horšila.
Místodržící Karel, maje dobrou výmluvu, že okolní kurfiřti
a knížata snížili jakost mince, takže ještě pořád obstojná
česká mince stále mizí za hranicemi, „inovoval“ monetární
politiku. Není doloženo, zda Lichtenštejn vypsal na světě
66
první výběrové řízení na pronájem státních mincoven, zato
je jisté, že se okamžitě přihlásili zájemci, kteří by rádi království ulehčili nevděčnou odpovědnost a za určitý poplatek
by na svá bedra naložili strasti s vydáváním vládních mincí.
Výběrové řízení krystalicky průzračné určitě nebylo, neboť
nikoho nepřekvapilo, že hned napoprvé zvítězil spolek, mezi
jehož utajovanými členy byli císařští rádci, včetně samotného místodržícího Karla. Přitom pod návrhem smlouvy z 2.
listopadu 1621 mezi zástupci Koruny a nájemnou společností
se nesměle krčil pouze podpis jakéhosi Jakuba Bassewiho
a Jana de Witte. Česká komora odeslala návrh k dobrozdání
nejvyššímu mincmistrovi a ke všemu ochotný Vilém z Vřesovic bez námitek přání mocných obratem vyhověl a zamýšlenou transakci posvětil.
S ohledem na plánovaný pronájem bylo královským mincovnám zakázáno vykupovat pagament, neboť 21. listopadu
1620 svěřil místodržící Karel jeho výkup pouze do rukou
Čtvrttolar dobré kvality (mincmistr Steinmüller)
Dosud kvalitní tolar (mincmistr Steinmüller)
(průměr 40,5 mm, váha 28,8 g)
Jakuba Bassewiho, rychtáře pražské obce židovské. Bylo mu
dovoleno, že smí mít židovského nákupčího nejen v Praze,
ale i v Kutné Hoře a v Jáchymově (Židům byl dosud obchod
s drahými kovy v horních městech odpírán). Dne 2. března
1621 nařídil Lichtenštejn pražskému mincmistru kupovat
pagament pouze u Bassewiho, a to hřivnu za 25 zlatníků,
obdobně v Jáchymově měla hřivna pagamentu stát 24 zlatníků.
Po úpravě ceny pagamentu nastalo v Jáchymově opět
údobí intensivní ražby, která se zvyšujícími dodávkami pagamentu stále narůstala. Dodávky rostly na základě stoupající
ceny pagamentu. Mincmistr Steinmüller navrhoval úpravu
ceny erfurtské hřivny na 26 zlatníků, neboť tato cena se
platila v Sasku. Nařízeno však bylo platit hřivnu pagamentu
25 zlatníků, pouze pro Bassewiho byla cena upravena na 27
zlatníků. Koncem roku byla cena stříbra v Jáchymově opět
snížena na 24 zlatníků. Z roku 1621 je mezi jáchymovskými
ražbami uváděn i desetidukát. Tato ražba, o níž nejsou žádné
záznamy, byla zřejmě jen příležitostná, aby se zužitkovalo
zlato, obsažené v nakoupeném pagamentu.
Velké množství jáchymovských mincí přesto nestačilo
krýt válečné výdaje. Ve finanční tísni vyčerpával císař stále
více zdroje příjmů, aby nakonec přistoupil na dosud nevídané. Propůjčit na dobu 1 roku všechny mincovny v Čechách,
na Moravě, ve Slezsku a v Dolních Rakousích soukromníkovi.
Dne 18. ledna 1622 byla uzavřena smlouva Dvorní komory
s předsedou patnáctičlenného spolku Janem de Witte,
holandským obchodníkem, o pronájmu mincoven. Roční
nájem z českých mincoven měl činit 3 000 000 zlatých po 60
krejcarech (z Moravy 1 800 000, z Rakouska 1 200 000).
O tři dny později oznámil Lichtenštejn panovníkovo rozhodnutí jáchymovskému hejtmanu Gradovi. Mincmistrovi
nařídil udělat inventuru, mincovnu předat de Wittemu a být
poslušen jeho rozkazů. Mincmistr a vardajn měli pokračovat
ve své práci jako císařští úředníci. Případné nesprávnosti měli
hlásit panovníkovi, dostali však rozkaz do ničeho se nemíchat. Staré zásoby stříbra měl de Witte odkoupit a za každou
hřivnu měl zaplatit 32 zlatníků. Výnos ze zmincovaného stříbra měl však již patřit jemu.
Celým fíglem tohoto obrovského kšeftu, kromě extra
výhodného povinného výkupu stříbra, byla výroba mincí
nestoudně šizených. Umožňovalo to dnešní mluvou zločinné spolčení členů de wittského konsorcia, neboť veřejně
známí členové císařské komory a tajní nájemci mincoven
byly osoby totožné, kdy ruka ruku myla. Staré devítilotové
mince byly přepalovány a nově byly raženy jakosti dvoulotové. De wittští náhončí za nové mizerné mince vykupovaly
ty kvalitní, takže hodnota zbývajících starých dobrých peněz
v oběhu stoupala, tudíž narůstala drahota a bída. Vrcholem
arogance bylo, když místodržící Karel mandátem z 1. dubna
1622 zakázal v zemích Koruny české každému z obyvatel (bez
ohledu na stav) brát a opět vydávat jakoukoli starou minci.
Tragickou lumpárnu několika pacholků dokládá v pamětech
Mikuláš Dačický:
„Tak vše dobré v království Českém hynulo, ježto předešle
dobrá česká mince všechny jiné předčila a pochvalu měla. Již
bídu bída následuje! Drahota veliká nepřestávala, což té minci
přičítáno. Při tom chudí hladem mřeli, zvláště v Praze, bohatí
hodovali a cizí statky sobě osobovali, jak mohli. Práva a spravedlnosti lidské spaly a mlčely.“
Původně měla de wittská smlouva podmínku, že cena
stříbra se zvýší pouze čtyřikrát, aby se vylepšily císařské
důchody, a aby páni věrní císařovi získali dostatek hotovosti
pro nákup zkonfiskovaných majetků. Protože s jídlem roste
chuť, čtyřnásobné snížení jakosti mince nenasytům nestačilo. Bez vědomí a bez povolení (?) císaře Ferdinanda II. snížili kvalitu mince desetkrát, takže grošíky po 3 krejcarech už
byly prakticky jen z čisté mědi (drobnější mince se nerazila).
Půltolar z roku 1621, prozatím o 48 krejcarech
(mincmistr Steinmüller; průměr 32,5-35,0 mm, váha 8,18-9,20 g)
Tolar z roku 1622, už o 150 krejcarech
(mincmistr Steinmüller; průměr 40-42 mm, váha 23,56-24,70 g)
67
O tom, že Hans de Witte vybičoval jáchymovskou mincovnu k vysoké produktivitě, polemizovat nelze. Pochybovat lze pouze o kvalitě práce. Nájemní smlouva měla
vypršet 16. února 1623, císař však neměl na provoz, takže
teprve 1. dubna přešla mincovna opět do státní správy. Konsorcium samo nebylo jediným dodavatelem kovu, dodalo
zhruba polovinu. Celkem zmincovalo hrubé i drobné mince
za 1 634 618 zlatých a 54 krejcarů. De wittské konsorcium
odcházelo z Jáchymova s 1 040 558 zlatých a 52 krejcary čistého zisku. I v době, kdy mincovna byla v nájmu, hradily se
z jejích důchodů válečné výdaje.
Z vyúčtování císařské Dvorské komory, provedeného 15.
května 1622, vyplynulo, že slíbených šest milionů zlatých
za nájem mincoven bylo beze zbytku zaplaceno. Proto zřejmě
za zásluhy (jestli snad někomu není jasné za jaké, tak za blaho
země to určitě nebylo) císař Ferdinand II. povýšil Jakuba
Bassewiho do stavu šlechtického (první český Žid povýšený
do šlechtického stavu). Zkrátka nepřišel ani Jan de Witte, nyní
už císařský rada, který obdržel přídomek z Lilienthalu. Pavel
Michna z Vacínova, kardinál a rada České komory, se stal hrabětem, Albrecht z Valdštejna a další císařští radové se spokojili
s tím, že si pořádně namastili kapsy.
Roční anabáze „soukromého“ mincování zanechala hluboký dojem široko daleko. Drahota nesužovala pouze Ferdinandovo impérium, nýbrž i okolní státy a státečky. Panovníci
na to reagovali vydáváním nařízení, jakou pevnou hodnotu
má ta která mince mít. Než-li se věci uvedly na pravou míru,
trvalo to velmi, velmi dlouho. Snad proto se tyto ožebračené
mince nazývaly „dlouhé“ (Voigt název vysvětluje takto: „…
dlouho vypláceti se jí musilo, když za ní chtěli dobrý tolar neb
dukát vyměniti“).
Patnáctikrejcar byl již téměř pouze z mědi
(mincmistr Steinmüller; průměr 24-26 mm, váha 2,53-3,25 g)
68
Pod neslýchanou ozvěnou zmaru císař Ferdinand II.
31. března 1623 rozhodl, že pro příště už bude mincovat
pouze státní správa. Dne 2. června téhož roku zakázal, aby se
zkonfiskované majetky mohly kupovat za „dlouhou“ minci.
Zbídačelému lidu to ale na optimismu nepřidalo. „Měděných“ tolarů a grošů neubývalo, o staré mince jste stejně
nezakopli. Cena krávy vyšplhala na 200 kop grošů, prasete
na 90 kop. Po císařském rozkazu z 1. srpna 1623 se jakost
nově vybíjených mincí sice vrátila na starou úroveň, ale moc
to nepomohlo, neboť nové mince byly určeny především pro
císařské vojsko, protože v cizině vojáci nekvalitní mince neudali. Ve vzduchu neustále visela otázka, co dál? Rozdíl mezi
starou a novou mincí nebylo možno srovnat pouhou jejich
výměnou. Dne 14. prosince 1623 byla patentem prohlášena
tzv. mincovní kalada čili úpadek (v Čechách se tak stalo 28.
prosince), kdy dvouzlatník měl platit dvacet krejcarů, zlatník
deset krejcarů, osmačtyřicetikrejcar šest krejcarů, čtyřiadvacetikrejcar tři krejcary, patnáctník dva krejcary, dvanáctník
šest peněz atd. Cena mince obecně klesla o 86,87-91,89 %
(při státním bankrotu v roce 1811 byla snížena hodnota
peněz na 20 %, ztráta tedy činila „pouze“ 80 %).
Opět kvalitní tolar (mincmistr Steinmüller)
(průměr 42 mm, váha 28,59-28,85 g)
Přechod z hodnoty na hodnotu, z hodiny na hodinu, vyvolal neslýchanou drahotu a bouře nespokojenosti, neboť měšťané, řemeslníci i sedláci zvyšovali ceny výrobků a potravin
až do té výše, oč klesla hodnota peněz. V Jáchymově se zvýšily ceny tak, že chléb, který byl před rokem 1619 za 3 krejcary se nyní platil osm tříkrejcarů, žejdlík piva sedm. Výměna
peněz se neustále prodlužovala, neboť stanovený kurs
neodpovídal skutečnému. Prodlužování výměny opatřilo
mincovně tolik pagamentu, že část stříbra mohla být poslána
ke zmincování do Prahy. Na důlní stříbro už nebylo možno
spoléhat, i když se panovník snažil všemi prostředky udržet
doly v činnosti. Nastupující násilná rekatolizace na klidu rovněž nepřidala. Knobloch a Steinmüller preventivně požádali
o dovolení vystěhovat se ze země, ale nebylo jim vyhověno.
Když Wiebel odmítl stát se katolíkem, byl Steinmüller pověřen i správou výběrčího a desátkového úřadu. V době saského vpádu však Steinmüller vyžadoval na nepříteli pomoc
proti císařskému vojsku, za což byl na něj vydán zatykač.
Správa mincovny byla svěřena vardajnu Davidu Knoblochovi,
dozorem nad výnosem z mince a placením stříbra byl pověřen J. J. Küttner. Funkci vardajna prozatímně zastával perkmistr Zachariáš Freistein, po čase byl ale upřednostněn jeho
syn Jan, jemuž mohla být vzhledem k jeho mládí snížena
mzda.
Rok 1624 přinesl do českého mincovnictví důležitou změnu.
Za základ byla vzata vídeňská hřivna (280,0064 g). Nové tolary
nabyly bývalého zrna tolarů Ferdinanda I. a Rudolfa II., tj. 14
lotů 4 grénů, a platily 90 krejcarů, rýnský zlatý 100 krejcarů.
Ekvivalentně k tolaru se změnila parita dalších mincí. Vyvstal
nový problém. Ti, kteří si nahrabali dostatek „lehké“ mince
v době, kdy byla její cena silně nadhodnocena a splatili s ní
např. své bývalé dluhy nebo zakoupili nemovitosti, byli zvýhodněni vůči těm, kteří tyto nehodnotné mince získali nevýhodným prodejem. Věřitelé proto žádali minci platnou v době
zápisu pohledávky, dlužníci o tom nechtěli ani slyšet. Množily
se hádky, soudní spory, ti nejzoufalejší se chtěli věšet. „Tak
sobě satan také nahání.“ Ferdinand II. proto vydal 26. dubna
1625 řád s návodem, jak při řešení sporů postupovat:
„Dlužník má platiti dotčeným druhem peněz, když tak uvedl
výslovně onoho času v dlužním úpisu. Protože mnozí nakoupili
si statků za dlouhou minci lacino, a teď by chtěli v téže minci
spláceti, nařizuje se, aby dle měny nynější splatili. Kdo splatil
(třeba v nehodné minci) a od věřitele obdržel kvitanci, nemá
být nucen k jakési náhradě.“
Výměna „lehké“ mince za novou byla prodloužena do konce
roku 1625. Rada České komory, Pavel Michna z Vacínova, jeden
z bývalých nájemců mincoven, se prý chlubil, že „… zlehčením
mince Čechy rychleji a vydatněji potrestal na majetku, nežli
kdyby musili deset roků vojsko vyživovati“. Beze sporu měl zločinnou pravdu, neboť lidé tehdy věci znalí tvrdili, že „… Čechy
tímto způsobem větší ránu utrpěly, nežli kdyby bylo polovic
země ohněm zkaženo“. Proti bývalým nájemcům mincoven byl
formálně zahájen nekonečný proces. Jenom místodržící Karel,
který se obohatil nejvíce, zkrátil státní pokladnu o několik
milionů zlatých. I proti němu byla vznesena obžaloba, neboť
nenasytná chtivost ho zavedla na kriminální cestu. Jeho syn
byl odsouzen ke zpětnému zaplacení částky, kterou otec
zpronevěřil (za Ferdinanda III. byli stíháni i dědicové). Dobré
úmysly i spravedlnost se více méně bez výsledku definitivně
rozplynuly v době panování císaře Leopolda I., přestože Lichtenštejnovi dědicové museli v roce 1665 zaplatit Habsburkům
275 000 zlatých za machinace konsorcia mezi lety 1621-1623.
Půltolar (mincmistr Steinmüller)
(průměr 34,5-37,5 mm, váha 13,8-14,6 g)
Půlkrejcar (Steinmüller)
(12,5 mm, váha 0,52 g)
Čtvrtkrejcar (Steinmüller)
(průměr 11 mm, 0,25 g)
69
dílech, která do té doby ležela ladem. Důlní stříbro se tehdy
platilo 15 zlatníků 20 krejcarů za hřivnu. Mincovna, značně
zpustošená válkou, pokračovala v práci i ve 40. letech,
i když byly její výkony stále nižší. Těžiště práce se přesunulo
na výrobu drobné mince (tříkrejcarů a čtvrtkrejcarů). Důlní
stříbro přicházelo do mincovny zřídka, pagament vůbec ne.
Následkem válečných nepokojů mincování ochabovalo,
neboť ani jediné z českých mincoven nestačilo stříbro vytěžené z dolů (upadávaly i doly, neboť mnoho horníků odešlo z náboženských důvodů zejména do Saska). Zvýšenou
poptávku po pagamentu navíc rozmělnili překupníci, kteří
drahé kovy dodávali i do soukromých mincoven Albrechta
z Valdštejna v Jičíně a šlikovské v Plané. Pagament potřebovala i knížata z Eggenbergu, která si nechávala razit své mince
v pražské mincovně. Česká komora si dokonce stěžovala
(1630), že v jičínské mincovně oproti pražské přeplácejí stříbro o čtvrt tolaru, a žádala, aby tento „škodlivý nepořádek“
byl odstraněn. Dlouho přehlížené špatnosti se těžko napravují. Pouze v polovině 30. let příliv jáchymovského důlního
stříbra poněkud zesílil, neboť se znovu začalo pracovat na 16
Groš český (tříkrejcar; mincmistr Steinmüller)
(průměr 19,5-21,0 mm, váha 1,27-1,95 g)
Groš český (tříkrejcar; mincmistr Steinmüller)
(průměr 19,5-21,0 mm, váha 1,27-1,95 g)
Vestfálský mír uzavřen
Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír
Ještě za života svého otce byl za českého krále korunován Ferdinand III. (25. listopadu 1627). Českému národu
byl nakloněný a už jako arcikníže věnoval svou pozornost
zejména jáchymovským dolům. Za jeho vlády nespadaly
jáchymovské doly pod kompetenci nejvyššího mincmistra
jako doly v K. Hoře, u Jílového, u Knína, v Příbrami, v Krupce
apod., ale spravovala je Česká komora. Pod pravomoc nejvyššího mincmistra se vrátily až za Mikuláše ze Schönfeldu
(1652-1663). Nebýt válečných útrap třicetileté války, mincovnictví i hornictví by se za jeho vlády patrně zlepšilo.
Vestfálským mírem (24. října 1648) skončila třicetiletá
válka. V zemích Koruny české přežily dvě třetiny zubožených
obyvatel (zhruba dva miliony) a někdejší stavovské soustátí
vystřídal centralizovaný absolutismus habsburského dědičného království. Baroko vystřídalo renesanci, protestantství
nahradil katolicismus, češtinu jazykový utrakvismus, optimismus upadl v beznaděj.
70
71