1. Úvod do literatury

4. Syntetické – slučování předchozích tří typů umění (film,
divadlo)
1. Úvod do literatury
Přístup ke světu
1. vědecko-teoretický – svět je objektem výzkumu
2. materiálně-praktický – hledáme nějaký užitek
3. estetické vnímání světa – postavené na prožitku – základ umění a
umělecké literatury
Literární druhy
1. Epika



Estetika

věda, která zkoumá krásno, zabývá se estetickým vnímáním světa
Základní kategorie estetiky







Krásno – to, co nás obohacuje, je příjemné a pomáhá našemu
rozvoji
Ošklivo – protiklad krásna, brání nám v rozvoji a působí na nás
záporně
Tragično – zničení krásna
Komično – navozuje dobrou náladu
Tragikomično – spojení tragična a komična
Idylično – skutečnost je harmonická, neexistuje žádný problém
Absurdno – nesmyslnost
Umění


složka společenského vědomí postavená na estetickém vnímání
druhy umění
1. Statické – nemění se (sochařství, malířství, architektura,
keramika)
2. Dynamické – vnímáme ho v čase (hudba, vystoupení)
3. Slovesné – literatura, lidová slovesnost
podstatou je děj
může být psána prózou i veršem
žánry: (příběh)
1. román
2. povídka – kratší prozaický útvar
3. epos – rozměrná epická veršovaná skladba volné
kompozice s pomalým dějem a zálibou v epizodách,
zobrazující zpravidla války a hrdinské činy
4. bajka – Krátké vyprávění veršem nebo prózou, v němž
vystupují různá zvířata jako ztělesnění (personifikace)
určitých rysů lidského charakteru
5. pověst
6. pohádka
2. Lyrika





podstatou jsou pocity, myšlenky, nálady autora
o tom, co prožívají jiní
neexistuje děj
druhy lyriky:
1. Intimní – osobní; soukromé básníkovy city; subjektivní –
o jedinci
2. Přírodní – zachycen prožitek z přírody
3. Společenská – sociální; odráží city a nálady vyvolané
společenskou situací
žánry:
1. óda – oslavná báseň delšího rozsahu psaná vzletným až
patetickým jazykem na významné téma
2. hymnus – chvalozpěv, slavnostní píseň oslavující zemi,
panovníka, národ, božstva, …
3. elegie – žalozpěv, vyjadřuje smutek
4. píseň – skladba menšího rozsahu, značně melodická
5. popěvek – krátká píseň o jedné sloce s vtipným obsahem
6. satira – kritika zesměšněním (obsahuje ironii); dnes se
promítá i do epiky
7. epigram – krátká satirická báseň, která se týká aktuálního
problému, nebo jevu
1. námět (1. část)
2. pointa s vtipným zakončením (2. část)
3. Drama


literární druh, kde je děj, který je určený k předvádění na jevišti
žánry:
1. tragédie – divadelní hra, která končí tragicky (smrt,
beznaděj)
2. komedie – příběh s humorem (vtipná a veselá)
3. činohra – zachycuje současné společenské problémy
4. Lyricko-epický


jsou zde obsaženy pocity i děj
žánry:
1. balada – rozsáhlá skladba s pochmurným dějem a
tragickým koncem
2. romance – opak balady (radostný tón a optimistické
zakončení)
3. poema – rozsáhlejší básnická povídka, veršovaný děj +
pocity
Literární věda

vědecká disciplína, která se zabývá uměleckou literaturou
1. literatura – druh umění zachycený písemnou formou
2. slovesnost – souhrn umělecké tvorby vyjádřené slovy
3. folklór – ústní lidová slovesnost
3 části literární vědy, podle toho co řeší
1. literární historie – dějiny literatury
2. literární teorie – způsob vzniku literárního díla, jeho strukturu a
prostředky
3. literární kritika – hodnotí literární díla
Struktura literárního díla


= složení
tvoří ji veškeré prostředky v díle obsažené
3 základní plány literárního díla
1. Ideově tematický plán 
2. Kompoziční plán 
3. Jazykový plán 



tyto tři plány vytvářejí obsah a formu
Obsah
o vše, o čem dílo vypovídá (děj, pocity a nálady)
Forma
o způsob vyjádření obsahu
2. ichforma – 1. osoba, prožívání hrdiny
3. erforma – 3. osoba, autor se neúčastní, pouze vypravuje
1-1. Ideově tematický plán
1. Idea – nápad, hlavní myšlenka díla
2. Tematika díla – soubor témat v díle obsažených (o čem autor
píše)
Typy témat podle rozsahu
1.
2.
3.
4.
5.
6.
celkové téma – základní námět
hlavní téma – ústřední
vedlejší téma – do textu vložené
motiv – menší téma v díle obsažené, dále nerozložitelné
leitmotiv – motiv, který se v textu neustále opakuje
epizoda – vedlejší dějová linie
vložka – samostatný útvar
1-2. Kompoziční plán

složení, sestavení díla
Typy kompozice
Složky témat
1. postava
o téma člověka v textu
2. prostředí
o vše, co postavu obklopuje
2. hmotné prostředí
3. psychické prostředí
4. sociální prostředí
3. děj
o zachycuje změnu stavu, vyjadřuje nějaký příběh
4. principy tematické výstavby
o individualizace – soustředění na jedince, subjektivní
hledisko, výjimečný hrdina
o typizace – objektivní přístup autora; hrdina je typickým
představitelem určité společenské skupiny
Kompoziční prostředky






kronikářská – chronologická
retrospektivní – zpětná
rámcová – na začátku a na konci bývá stejný motiv
řetězová – v textu se kupí nové události, které jsou spojeny
jedním prvkem
5. paralelní – dva i více příběhů se rozvíjí vedle sebe a postupně se
prostupují
1.
2.
3.
4.

gradace – stupňování děje

gradace – stupňování; řazení stále silnějších motivů stoupajících
stále za sebou (upoutání čtenáře)
kontrast – protiklad
konfrontace – srovnáváme nebo stavíme vedle sebe dva motivy
paralelismus – souběžnost motivů nebo určitých témat
pointa – myšlenka zařazená na konci
syžet – děj; dějová výstavba díla
1. expozice – úvod
2. kolize – zápletka
3. krize – vyvrcholení děje, nebo konfliktu
4. peripetie – zvrat v ději (rozuzlení konfliktu)
5. závěr – zakončení děje
1. happyend
2. smírný (rezignace)
3. tragická
dějové napětí
souvisí se syžetem a gradací
2. retardace – zpomalování děje a oddalování řešení
3. příběh s tajemstvím – uvádíme nové motivy, neznáme
původ
4. falešná motivace – myšlenky jsou sváděny na špatnou
cestu
o
1-3. Jazykový plán

funkce
1. sdělná – chceme se domluvit
2. estetická – v umělecké literatuře; používá se spisovná i
nespisovná

Dělení jazykových prostředků
1. Zvukové prostředky 
2. Syntaktické prostředky (figury) 
3. Přímá a obrazná pojmenování 
1-3/a. Zvukové prostředky




používají se v básních
onomatopoeia (zvukomalba)
o dána hláskovou instrumentací
o tvoření slov dle zvuků přirozených
3. eufonie – libozvučnost
4. kakofonie – nelibozvučnost
paronomázie – užívání slova téhož základu
prozódie
nauka o výstavbě verše z hlediska zvukové stránky jazyka
dělí se na prozodické systémy:
1. sylabický systém – základem je pravidelný počet
slabik (Polština)
2. tónický systém – základem je pravidelný počet
přízvuků ve verších (Ruština)
3. časoměrný systém – základem je normování
slabičných délek (antická literatura)
4. sylabotónický systém – záleží na počtu a
pravidelném střídání přízvučných a
nepřízvučných slabik (Čeština)
5. volný verš – není to systém, každý veršuje podle
sebe
rytmus – pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných slabik
0. – takto se značí přízvučná
1. U takto se značí nepřízvučná
o viz Druhy rytmu 
stopa – skupina slabik spojených jedním přízvukem; jednotka
rytmu
logaedický verš – pravidelně se střídá
verš – rytmicky i významově ucelený úsek, který je na
samostatném řádku
o viz Typy veršů 
metrum – zvukové schéma verše
strofa = sloka – ucelená skupina veršů, jejíž rytmický, popřípadě
i rýmový vzorec se v básni pravidelně opakuje
enjambement = přesah – verš přesahuje do dalšího řádku
rým – zvuková shoda slabik na konci veršů
asonance = planý verš – přibližný rým, shodují se pouze
samohlásky
vnitřní rým – rýmují se dva poloverše v témže nebo sousedním
verši
apokopa – odsouvání poslední hlásky, nebo skupiny hlásek, aby
byl dodržen určitý rým (padl – pad)
o
o












césura = přerývka – předěl mezi slovy, spadající dovnitř stopy
ve verši
anakruze = předrážka – jednoslabičné slovo na začátku veršů
bez důrazu
Druhy rytmu
1. Trochej
o metrická stopa o jedné slabice dlouhé a jedné krátké nebo
o jedné slabice přízvučné a jedné nepřízvučné
o |–U|–U|
2. Jamb
o metrická stopa o jedné slabice krátké a jedné dlouhé nebo
o jedné nepřízvučné a jedné přízvučné
o |U–|U–|
o pro češtinu je nejobtížnější, protože první slabika je bez
přízvuku
3. Daktyl
o trojslabičná metrická stopa o jedné slabice dlouhé a dvou
krátkých nebo o jedné přízvučné a dvou nepřízvučných
o |–UU|–UU|
4. Daktylotrochej
o verš skládající se z pravidelného uspořádání stopy
daktylské a trochejské
o nejvíce odpovídá češtině a je hodně užívaný
1-3/b. Syntaktické prostředky






Odchylka od pravidelné větné skladby





Druhy rýmů

1.
2.
3.
4.
5.
obkročný – a b b a
střídavý – a b a b
sdružený – a a b b
postupný – a b c d
přerývaný – a b c b
všechny prostředky, které se týkají větné stavby a mohou mít
syntaktickou vlastnost
délka vět – ovlivňuje dynamičnost textu
slovosled – pořádek slov (inverze – změněný slovosled)
řečnická otázka – není na ni uvedená odpověď, jen má
vyprovokovat k přemýšlení
apostrofa – oslovení
enumerace – výčet – vyjmenováváme více věcí

anakolut
o vyšinutí z větné skladby
o př. ichforma se v půlce věty změní na erformu
elipsa = výpustka
o vypustíme nějakou část věty
o např. přísudek: My o vlku a vlk za humny.
parenteze = vsuvka
o text doplňujeme vložením nové myšlenky
aposiopese
o nedokončená výpověď (tři tečky)
vytčený větný člen (samostatný)
o předsouvá se před věty, nebo za větu
o většinou se na něj odkazuje ukazovacím zájmenem
osamostatněný větný člen
o uvolňuje se tak, že stojí mimo větu, ale patří do věty
atrakce
o změna tvaru slova podle jiného slova v téže větě
o „vezmi, kde vezmi“ místo „vezmi, kde vezmeš“
Syntaktické figury







přízračné pro umělecký styl
vznikají opakováním některého slova
opakování slova – ve větě, nebo delším textu, ne však za sebou
epizeuxis – opakování slova v jedné větě po sobě
anafora – opakování jednoho nebo několika slov na začátku
několika veršů, nebo po sobě jdoucích vět
epifora-opakování jednoho nebo několika slov na konci dvou po
sobě jdoucích vět nebo veršů
epanastrofa – opakování téhož slova na konci jednoho a na
začátku následujícího verše a věty





1-3/c. Přímá a obrazná pojmenování


souvisí s významovou stránkou jazyka
rozdíl mezi přímým a obrazným pojmenováním:
o u obrazných dochází k nahrazování slov – přeneseme
význam původního pojmenování na nové pojmenování
1. Přímá pojmenování




epiteton – básnický přívlastek
1. constans – označuje stálou vlastnost
2. ornans – zdobný přívlastek
příměr – básnické přirovnávání ( … jako … )
paralelismus – přirovnávaný jev a jeho obraz jsou kladeny vedle
sebe
antiteze – přirovnáváme protikladem
2. Obrazná pojmenování = Tropy







metafora
o přirovnání na základě vnější podobnosti
o užívá se tu také personifikace
metonymie
o pojmenování na základě vnitřní podobnosti
o slunce – světlo, život, sláva, …
synekdocha
o označuje se nějaká věc jménem věci jiné na základě jejich
věcných souvislostí kvantitativních
o mnoho jar místo mnoho roků; obloha se třpytila místo
hvězdy se třpytily
perifráze
o vyjádření opisem
o nepojmenujeme přímo, ale pomocí opisných znaků
eufemismus
o zjemnění
o zemřel – zesnul
dysfemismus
o zdrsnění
o opilec – ožrala
oxymorón
o vtipně spojující dva pojmy zdánlivě si odporující
o svítání na západě, chudý boháč, živá mrtvola, výmluvné
mlčení, mrtvé milenky cit
ironie
o užití slova v opačném významu
o způsob vyjádření posměchu
sarkasmus
o jízlivý výsměšek – zesílená ironie
synestézie
o záměna smyslového vnímání
o př. červené fanfáry trubek
hyperbola – nadsázka
alegorie = jinotaj
o v textu je jiná skutečnost, ponaučení