Sborník přednášek

Transkript

Sborník přednášek

r 2005
á
in
m
e
s
ý
k
s
š
á
l
u
ik
m
ý
k
Rovers
zase zpátky“
a
m
ta
ta
s
ce
eb
an
TA
LI
„TOTA
k ÈR
autu a skaute
k
s
z
a
sv
k
á
Jun
Mikulášský seminář 2005
TOTALITA aneb cesta tam a zase zpátky
Totalita
Nepřichází sama od sebe, ale od lidí k lidem.
Může přijít znovu.
Je proto i nyní živým tématem.
Přijďte o ní přemýšlet s námi.
Protože nám, skautům, přece záleží na tom,
zda máme MOŽNOST VOLBY.
Když jsme na počátku tohoto roku přemýšleli nad tématem letošního semináře,
hledali jsme něco, co je důležité a zajímavé pro naše roverstvo. A z dlouhé diskuse se
vynořilo téma, které vám zde předkládáme. Tématem semináře je Totalita.
Může se zdát, že dnes je toto téma věcí minulosti, že se doba, kdy lidé nesměli říkat,
co si myslí a cítí, je dávno pryč a nemůže se vrátit…Ale pokles účasti mladých lidí ve
volbách, nárůst volebních preferencí komunistické strany, či rozhovory s pamětníky,
kteří i v roce 1948 věřili, že vláda komunistů nemůže trvat více než pár let do příštích
voleb, ale už se žádné další svobodné volby nekonaly, ukazují pouze na změnu
dějinných kulis a osob. Možnost jakékoli totality si nese společnost v sobě…
Odpovědnost za to, že se tak znovu nestane, má každý z nás osobně. Minimum,
které každý z nás může a měl by udělat, je jít k volbám, které nás čekají již v příštím
roce. Pokud tak někdo nečiní, není to, dle mého názoru, projev svobody jednotlivce v
demokracii, ale odmítnutí spoluodpovědnosti…
Přijměte prosím tento sborník jako soubor pohledů, zamyšlení a ohlédnutí na téma
ztráty možnosti svobodně rozhodovat o svém životě, názorech a budoucnosti. Nenechme
si toto právo vzít. Nezapomeňme na to příští léto až budeme mít v době voleb něco
neodkladného na práci.
Ve sborníku najdete i odraz přehlídky roverské tvořivosti Polibek múzy, informace
o roverském odboru, celostátních roverských projektech či kursech. Věříme, že sborník
pro vás bude užitečným zdrojem myšlenek a inspirace při vašem putování po roverských
stezkách.
Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří se na přípravě celého víkendu podíleli.
Jmenovitě pak Bostonce, Pískleti, Pajádovi, Lence, Jardovi, Renči, Petrovi, Einsteinovi,
Karlovi, Kimovi, Pudilovi, Áše, Vojtovi, Šli, Mauglí, Breptě, Dingovi, Karkulce a
Roverskému odboru za podporu.
Za přípravný tým Roverského mikulášského víkendu 2005
Josef Výprachtický – Jose2
1
Obsah
Témata přednášek
184
Časový harmonogram semináře
185
Medailonky přednášejících
186
Sborník vybraných přednášek
Totalitarismus – nekonečný příběh?
PhDr. Stanislav Balík
811
Teorie totalitarismu Raymonda Arona
jako předpoklad teorie svobodné společnosti
prof. Miloslav Petrusek
813
Počátky persekuce církví a náboženských organizací – pohled historika
Text Bedřicha Marjánka přepracovala Hana Synková
126
Skauti v odboji
Jiří Navrátil
135
Občanská společnost
Ing. Ivan Dejmal
138
Afgánistán – země zrodu Al Kájda?
Petr Franc
142
Nedaleká Kuba
Ilia Hlybouski
145
Projev u příležitosti projednávání senátního návrhu novely trestního zákona
Text senátora Jaromíra Štětiny, předmluva Lenka Šablová
147
Jak vznikla Sluníčka
Helena Illnerová
151
Z knihy Srdcerváč – rozhovor se spisovatelem a scénáristou Jiřím Stránským
Jan Lukeš
154
Z knihy vzpomínek Děkuji, mám se výborně
Ivan Medek
157
Charta 77
160
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
165
2
Metodická část
Výchova k demokracii ve skautingu
Roman Šantora – Bobo
168
Zájazd do Juhoslávie
Martin Macharik – Kolohnáth a tím FONS Orava 2003
170
Demokratický stát
VRK Skrypta, Jaromír Čtrnáctý – Chodník, Petr Panský
174
Vládnu, vládneš, vládneme
Všechno své nosím s sebou
Volby
Omezení svobody pohybu a pobytu
všechno projekt LP (www.skauting.cz/lidskaprava)
176
178
180
182
Malé ohlédnutí za Polibkem múzy
Poslední volba
Blanka Truliková
185
Konec nebo začátek
Ivana Raková – Nunu
186
Zvolil jsem v létě…
Miloš Říha – Šípek
187
Vole, brácho, vol
Jana Pivničková – Pivňa
188
Možnost volby*
Roman Tilcer – Filtr
189
Správná volba
Josef Vajskebr – Bobr
196
Několik důležitých informací navíc
O Amnesty International
Český helsinský výbor
Asociace Film & Sociologie
Člověk v tísni – společnost při ČT
Roverský odbor Junáka
Zlatý fond roverských programů
Roverský kmen
Orbis 2006
Rodina roverských kurzů KIF
Odkazy
199
100
101
102
103
107
108
109
110
112
3
Témata přednášek
V hlavních přednáškách ve velké aule nás nejprve osloví sociolog prof. Miloslav
Petrusek, který pro nás z ptačí perspektivy svého oboru zodpoví klíčovou otázku, co je
to totalita. Jinou odpověď poskytne prostřednictvím svého vlastního osudu signatářka
Charty 77 paní Daniela Brodská. Závěrečný příspěvek celého semináře bude patřit
senátoru Jaromíru Štětinovi, který se zaměří na otázku, co mohou poznatky o totalitě
znamenat pro náš život teď a tady.
Kromě společných programů si podle svého zájmu můžete vybrat z programových
sekcí, které poběží paralelně. Krátce vám je představíme:
Exil a disent
První část poodhalí život disidentů – lidí, kteří proti režimu bojovali doma. Přijde
mezi nás jedna z mluvčích Charty 77 Mgr. Dana Němcová. Ve druhé části se dozvíme,
jaké to je opouštět rodnou zemi, jak vypadal komunistický režim zvenčí a jak se po
letech domů vracelo. Část o exilu proběhne formou panelové diskuze mezi PhDr. Olgou
Marlinovou, psycholožkou, která velkou část života strávila v exilu v USA, a Ivanem
Medkem, hudebníkem, který z politických důvodů odešel do Rakouska a tam mj.
spolupracoval s rozhlasovými stanicemi jako Svobodná Evropa či Hlas Ameriky.
Junák v období totality
Slíbili jsme vám osobní setkání s legendami českého skautingu, skauty, kteří aktivně
vystupovali proti komunistickému režimu a byli za to stíháni. Nyní již můžeme
prozradit, že onou legendou je bývalý starosta Junáka Jiří Navrátil a spolu s ním nám
svůj spletitý životní příběh bude výprávět spisovatel Jiří Stránský. V druhé části
přibude pohled další generace skautů z doby normalizace. Prof. Helena Illnerová a Jiří
Klaban – Kyb budou mluvit o tom, jaké bylo vést oddíl pod hlavičkou jiné
organizace…
Totalitní výchova a výchova proti totalitě
V sekci nám doc. Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR ukáže, jakým
způsobem může být a byl vzdělávací systém zneužíván pro potřeby totalitního režimu.
Druhá část bude věnována výchově proti totalitě a proběhne formou workshopu, který
pro nás připravila Kateřina Šašková – Kašpra. V centru pozornosti bude schopnost
bránit se manipulaci a dělat si na věci vlastní kritický názor.
Duchovní život v totalitním státě
První polovina bude patřit Dr. Danielu Tothovi a tzv. „politickým náboženstvím“,
tedy tomu, jak si totalitní režimy mnohdy vytvářejí celou řadu rituálů a jiných prvků,
které nápadně připomínají náboženství či přímo jeho karikaturu. Druhým mluvčím bude
PhDr. Rudolf Vévoda, který nám pomůže porozumět situaci věřících lidí za minulého
režimu u nás, „podzemním církvím“ atd.
4
Totalita a občan
Na workshop o občanské společnosti vás zve Mikuláš Pštross. Proč a jak
nedemokratické režimy občanské aktivity krutě potírají, uvidíme na skutečném příkladě.
Bývalý ministr životního prostředí Ing. Ivan Dejmal bude mluvit o občanských
aktivitách v zájmu životního prostředí, kterých se účastnil v komunistickém
Československu a o reakcích režimu na ně.
Totalita dnes
Věřili byste, že demokratických států je na světě jen asi čtyřicet? V sekci se
dozvíme, kde všude najdeme nedemokratické režimy a jak fungují. Kromě toho
nahlédneme do práce zahraničního pozorovatele, kokrétně volebního pozorovatele EU
Petra France.
Bojovníci za lidská práva
Martin Kryl nás zasvětí do činnosti Amnesty International, mezinárodní
organizace, která se zaměřuje na nestrannou ochranu lidských práv. Nebude chybět ani
zahraniční host, který se podělí o své přímé zkušenosti s porušováním lidských práv v
současném totalitním režimu. Bude jím Ilia Hlybouski z Běloruska, momentálně
pracovník Běloruského centra při společnosti Člověk v tísni.
Sekce roverského odboru
V první části na vás čeká Roverský odbor Junáka, který se těší na vaše názory o
RoverConnection a dalších projektech. Na oplátku se určitě dozvíte aktuální informace
k Roverské poradě 2006 a dalším záměrům Roverského odboru Junáka. Ve druhé části
se dozvíte více o mezinárodním roverském setkání Roverway, které proběhne od 6. do
14. srpna nedaleko italské Florencie. Na setkání se těší Vítek Koutenský – Pudil.
Sekce zahraničního odboru
V první části se dozvíte, jak snadno a levně vycestovat do zahraničí. Tipy, triky,
rady na skautské cestování prozradí Pavel Trantina – Goblin. Ve druhé části se dozvíte,
jak využít milióny na podporu zahraničních aktivit s mladými lidmi v programu EU
„Mládež“ Těší se na vás Vojtěch Brouček – Chroust a Daniel Matocha – Vědobyl.
Časový harmonogram semináře
8:00 – 8:45
9:00 – 9:10
9:10 – 10:05
10:05 – 10:15
10:15 – 10:55
11:10 – 12:20
12:35 – 13:45
14:00 – 14:20
14:20 – 15:00
15:20
Vstup do budovy, vyzvedávání a kupování lístků, výběr sekcí
Úvodní slovo k Mikulášskému semináři v aule
Úvodní přednáška v aule – prof. PhDr. Miloslav Petrusek, Csc.
Prezentace sekcí
Druhá přednáška v aule – Daniela Brodská
První část přednášek v sekcích
Druhá část přednášek v sekcích
Prezentace Roverského odboru a kurzů
Závěrečná přednáška v aule – senátor Jaromír Štětina
Uzavření budov
5
Medailonky přednášejících
Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, Csc.
absolvoval obor filozofie a dějepis na FF MU v Brně. Má velký podíl na
znovuzavedení sociologie jako vědního oboru u nás. Jeho první výzkumy a publikace
však byly po sovětské intervenci staženy a vyřazeny z knihoven. Spolupracoval
s brněnskou disidentskou skupinou Prameny, vydával samizdatový časopis Sociologický
obzor. V devadesátých letech byl dvakrát zvolen děkanem Fakulty sociálních věd UK
a posléze i prorektorem Univerzity Karlovy. Je autorem celé řady publikací, např.
Velkého sociologického slovníku a dodnes přednáší sociologii na třech fakultách UK. Se
skautingem začal už jako vlče v roce 1945, poté byl v Junáku do zrušení a dnes je
členem Kmene rvavých v Uherském Hradišti.
Daniela Brodská
v roce 1968 dostudovala Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu a začala
pracovat jako evangelická farářka. V roce 1973 po odebrání státního souhlasu vystřídala
několik zaměstnání. Signatářka Charty 77. Po roce 1989 pracovala rok a půl jako
starostka Jihlavy. Poté se znovu vrátila k výkonu kněžského povolání a v současné době
působí jako farářka na Kladně.
Jaromír Štětina
vystudoval VŠE a obor geologie na Přírodovědecké fakultě UK. V letech 1970 –
1999 uspořádal více než dvacet pět přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do
asijských zemí. V letech 1987 – 89 pořádal série politický přednášek a několikrát byl
zadržen StB. Po roce 1989 působil jako novinář a později šéfredaktor LN. V roce 1994
zakládá soukromou novinářskou agenturu Epicentrum a je spoluzakladatelem
společnosti Člověk v tísni. Jako reportér se specializuje na válečné konflikty v Evropě,
Asii a Africe. Je autorem mnoha statí, deseti knih a desítek dokumentárních filmů. Jako
senátor se zabývá především problematikou lidských práv.
Mgr. Dana Němcová
vystudovala psychologii. V 70. letech byla celá rodina perzekvována režimem, Dana
Němcová byla zbavena možnosti působit ve svém oboru a pracovala jako uklízečka
a domovnice. Patřila mezi první signatáře Charty 77 a v roce 1978 mezi zakládající
členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V květnu 79 zadržena za
činnost ve VONS a podmíněně odsouzena na 2 roky. V letech 1989 – 90 mluvčí Charty
77. Po roce 1989 založila Poradnu pro uprchlíky, které věnuje většinu svého času. Je
předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové.
Ivan Medek
vystudoval akademické gymnázium a konzervatoř. Pracoval jako hudební
organizátor a publicista. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a o rok později mezi
zakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Byl propuštěn ze
zaměstnání a pracoval jako sanitář a myč nádobí. V roce 1978 odešel pod tlakem
6
stupňující se perzekuce do exilu v Rakousku. Spolupracoval s rozhlasovými stanicemi
Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, BBC a Rádio Vatikán. Po roce 1989 působil jako
poradce v České filharmonii, poradce ministra kultury ČR a v letech 1933 – 96 byl
vedoucím Kanceláře prezidenta republiky.
PhDr. Olga Marlinová
je klinická psycholožka a psychoanalytička. Studovala na FF UK, výcvik
absolvovala v USA. Do USA utekla přes Rakousko, 27 let pak žila a pracovala v New
Yorku. Vrátila se v roce 1994, když ji Katedra psychologie pozvala přednášet. I nadále
učí a pracuje v oboru.
Dr. Jiří Navrátil
vstoupil do Junáka v roce 1936, během války pokračoval oddíl v činnosti pod
hlavičkou KČT. Člen odbojové skupiny, zatčen gestapem a nasazen na nucené práce.
V únoru 1948 vyloučen těsně před promocí na Právnické fakultě UK ze všech vysokých
škol. V květnu 1949 zatčen pro protistátní činnost (spolu s D. Skálovou, J. Řehákem a
Fr. Falerskim a dalšími navázán na vojenskou skupinu, jež připravovala státní převrat).
Odsouzen na 20 let ztráty svobody, práce v uranových dolech na Jáchymovsku. Po 11
letech propuštěn na amnestii. Pracoval jako čistič bazénů a údržbář. V roce 1968 se
aktivně účastnil obnovy Junáka a byl zvolen členem náčelnictva. Působil jako redaktor a
překladatel z angličtiny a němčiny. V roce 1989 se opět aktivně účastnil obnovy Junáka,
v roce 1990 zvolen členem ústřední rady. Od roku 1992 je střídavě starostou a
místostarostou Junáka.
Jiří Stránský
autor románů Přelet, Štěstí, Tichá pošta, Za plotem, Zdivočelá země, Aukce a
dalších. Pochází z protikomunisticky a protifašisticky zaměřené rodiny. Jiří Stránský byl
zatčen v roce 1953 a odsouzen na dvanáct let za velezradu, propuštěn byl až v roce 1960
na amnestii. Po propuštění z vězení pracoval jako zedník a později pumpař u
benzínových pump, spolupracoval s filmem a překládal. V roce 1973 byl znovu zatčen a
o dva roky později, v roce 1975, byl podmínečně propuštěn. Až do roku 1989 pak
pracoval ve Státním souboru písní a tanců. Od roku 1992 je prezidentem Českého centra
PENklubu.
Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc.
vystudovala na Přírodovědecké fakultě UK. Od roku 1961 působí na Akademii věd
ČR, v letech 2001 až 2005 jako její předsedkyně. V říjnu 2005 jí prezident republiky za
její činnost a úspěchy v oblasti vědy vyznamenal Medailí za zásluhy II. stupně. Od roku
1976 do poloviny 80. let vedla oddíl světlušek pražské Vodní pětky, která se skrývala
pod TJ Slavoj Vyšehrad.
Ing. Jiří Klaban – Kyb
celoživotním povoláním výzkumný chemik a vědecký pracovník v oblasti
makromolekulární a fyzikální chemie. Skautem je od roku 1945. V období normalizace
dál pokračoval v činnosti formou „tříhodinného“ skautingu. Po roce 1990 založil
7
v Pardubicích roverský kmen PARS. Vymyslel a realizuje dlouhodobý projekt Skautské
univerzity.
Doc. PhDr. Jiří Kocian, CSc.
vystudoval historii a filozofii na FF UK. Zástupce ředitele Ústavu pro soudobé
dějiny Akademie věd. Věnuje se především českým a československým dějinám po roce
1945 se zaměřením na vývoj politického systému a politického stranictví. Učí na Ústavu
politologie a českých dějin UK.
Kateřina Šašková – Kašpra
studuje na pedagogické a filozofické fakultě UK a připravuje se tak na budoucí
učitelské povolání. Absolvovala roční kurz kritického myšlení (RWCT). Působila jako
vedoucí smíšeného oddílu světlušek a vlčat Letorost. Jako instruktorka nebo šéfová týmu
se podílela na přípravě a realizaci vzdělávacích kurzů Svatoplukovy pruty a Fonticulus.
PhDr. Rudolf Vévoda
je historik, pedagog, ředitel VOŠ publicistiky. Před rokem 1989 přispíval do
samizdatového tisku, spolupracoval s polským disentem a přispěl k založení opoziční
iniciativy Československo-polská solidarita. Působil v Ústavu pro soudobé dějiny
Akademie věd ČR, byl archivářem a novinářem. Jako historik se věnuje převážně
dějinám 19. a 20. století, zejména pak vztahu kultury a politiky, církevním dějinám a
historii Polska. Vyučuje na VOŠ publicistiky a externě také na Evangelické fakultě UK.
Dr. Daniel Toth
vědecký pracovník Masarykova ústavu Akademie věd ČR a vedoucí Katedry
náboženské výchovy a charitativní práce Univerzity v Hradci Králové. Studoval filozofii
a teologii na Univerzitě Karlově a na univerzitách v Heidelbergu, Regensburgu a
Bayreuthu. Přednáší filozofii na Univerzitě v Hradci Králové na filozofické fakultě UK,
zkoumá Masarykovu teorii náboženství, zabývá se politikou a morální filozofií a dílem
významného německého myslitele Paula Tillicha.
Mikuláš Pštross
je studentem Fakulty humanitních studií UK, zaměřuje se na problematiku
občanského sektoru. Prakticky působil či působí v neziskových organizacích Hestia,
NROS, Egredior a Asociace debatních klubů. Založil občanské sdružení DKNA.
(Debatní klub při pražském Gymnáziu nad Alejí, kde také debatování vyučuje jako
volitelný předmět.) Není skaut, ale za to bydlí v Praze na Novém městě v bytě, který
kdysi obýval samotný A. B. Svojsík…
Ing. Ivan Dejmal
studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze, odkud byl v roce 1970 vyloučen po
zatčení za činnost ve studentském hnutí. Čtyři roky byl ve vězení, poté pracoval
v dělnických profesích. Podílel se na vzniku Charty 77, od roku 1987 vydával a
redigoval časopis Ekologický bulletin. V letech 1991–92 byl ministrem životního
prostředí, poté pracoval v Českém ekologickém ústavu a v letech 1994–95 byl ředitelem
8
Českého ústavu ochrany přírody, angažoval se i ve straně Zelených. V současnosti
působí jako nezávislý projektant v oboru územního plánování a krajinářské tvorby a je
předsedou občanského sdružení Společnost pro krajinu.
Jiří Nenutil – Neny
studuje politologii na FF ZČU v Plzni. Přispívá do zájmových časopisů a místních
deníků. V zimním semestru 2003 zpracoval kompletní studii vzniku a zániku
Občanského fóra ve Stříbře. Každoročně přednáší na setkání příznivců J. R. R. Tolkiena
„Tolkiencon“. Bakalářskou práci „Tranfer německého obyvatelstva ze Stříbrska“
připravuje ke knižnímu vydání. Na ZČU je členem fakultního i univerzitního
akademického senátu. Je členem studentského akademického spolku CPSSU a členem
České společnosti pro politické vědy.
Petr Franc
působí již řadu let jako mezinárodní pozorovatel především v oblasti Balkánu.
V současné době pracuje jako dlouhodobý volební pozorovatel EU v Afghánistánu, kde
je zodpovědný za provincii Samangan na severním úpatí Hindúkuše.
Martin Kryl
je v současné době předsedou koordinačního výboru Amnesty International v ČR.
Od roku 2000 působil v AI ČR jako člen pražské skupiny a koordinoval také projekt
výchovy k lidským právům Human Rights – Ideas in Action. Absolvoval mezinárodní
studijní program na Lester B. Pearson United World College v Kanadě a nyní studuje na
FHS UK v Praze.
Ilia Hlybouski
kvůli aktivitám v běloruském studentském hnutí byl režimem perzekvován a získal
politický azyl v ČR. Pracuje v Běloruském centru společnosti Člověk v tísni při České
televizi o.p.s, které bylo založeno v březnu 1998. Jeho hlavním cílem je podporovat
rozvoj nezávislých iniciativ a médií v Bělorusku. Snahou centra také je poskytovat
objektivní informace o dění v Bělorusku a monitorovat porušování lidských práv tamním
režimem. Běloruské centrum rovněž podporuje běloruské kulturní aktivity, které stojí
mimo oficiální režimní struktury.
Martin Mejstřík
vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Divadelní fakultu AMU, obor
loutkoherectví. Byl jedním ze studentských vůdců během Sametové revoluce.
Spoluzakládal studentský časopis Kavárna A.F.F.A., jehož redaktoři a spolupracovníci
sehráli významnou roli v přípravě a během převratu 1989. Po vyhlášení stávky byl spolu
se Šimonem Pánkem předsedou celostátního stávkového výboru VŠ. Po revoluci
vládním zmocněncem pro "zestátnění" majetku ÚV SSM, později zastupitelem
v městské části Praha 1, v současné době je nezávislým senátorem. Píše poezii, má rád
hory, vodu, klasickou literaturu, výtvarné umění a hudbu.
9
SBORNÍK VYBRANÝCH
PŘEDNÁŠEK
10
Totalitarismus – nekonečný příběh?
PhDr. Stanislav Balík
Totalitarismus poznamenal přinejmenším ve dvacátém století život téměř celého
světa. Po vládě „dějinami vyvolených“ komunistických či nacistických stran zůstaly
hekatomby mrtvých, oceány slz a potoky krve. Jaké znaky totalitní režimy nesly? Jak
vznikaly? Hrozí jejich znovunastolení?
Totalitarismus: jev pradávný, či moderní?
Mnoho desetiletí se mezi sebou přou společenští vědci o to, zda je totalitarismus
fenoménem pradávným či moderním. Jedna skupina (např. E. H. Carr, K. R. Popper či
V. Čermák) tvrdí, že totalitarismus je nedílnou částí lidské přirozenosti od počátku
civilizace. Příklady totalitních režimů pak nemusíme hledat pouze ve 20. století, ale
např. již v systémech antické Sparty, inkvizičního Španělska, Kalvínovy Ženevy či
jakobínské Francie. Totalitarismus v tomto pojetí pomáhá nasytit pradávný hlad vládců
po lidské duši.
Druhá skupina vědců (např. H. Arendtová, G. Sartori či J. J. Linz) upozorňuje na to,
že společenské a především technické podmínky neumožnily spartským tyranům ani
Maxmiliánu Robbespierrovi ovládat společnost v úplnosti. Totalitarismus je proto podle
nich výlučně projevem a výrazem moderní masové společnosti – společnosti bez
vnitřních vazeb, jejíž členové žijí izolované životy. Pouze v (post)moderním světě mají
vládcové s totalitními choutkami v rukou technické nástroje, které jim umožňují
proniknout do osobního života člověka. Mohou si tak dělat nárok na jeho plnou
oddanost, kterou si umí vynutit. Podle tohoto přístupu znají dějiny prozatím tři podoby
totalitarismu: bolševickou, nacistickou a islamistickou.
Podstatné rysy totalitních zřízení
Řada politologů se pokusila sestavit základní výčet podstatných znaků totalitarismů.
Vyberme z nich alespoň nejpodstatnější.
Předpokladem vzniku totalitních režimů je společnost složená
vykořeněných ze všech tradičních společenských struktur.
z jedinců
Existuje Strana, která je středobodem jak politické moci, tak všeho dalšího dění.
Veškeré společenské funkce jsou jí zaštiťovány, mimo její vliv nemůže být nic (politické
strany, zájmové organizace). Strana je faktickým velitelem armády a policie a zcela
ovládá média. V jejím čele stojí obvykle všemocný Vůdce – Prorok a Vykupitel,
přičemž jeho kvazibožské atributy mohou mít nejrůznější zdroje. Totalitní režim
11
deklaruje jednoznačnou anti-náboženskost, ve skutečnosti přinejmenším využívá mnoha
náboženských prvků. Společnost je zcela podřízena jedné ideologii, která se domnívá, že
vysvětluje veškerou skutečnost. Jedná se o režimy přirozeně aktivistické. Ke svému
přežití nutně vyžadují aktivní účast občanů na veřejném životě. Horečná aktivita,
neustálý pohyb, činnost – to jsou nezbytné charakteristiky. Zpočátku se tato aktivita
vybíjí na bourání starého řádu, na bojích s jeho příznivci, později se obrací dovnitř
Strany – čistky ve stranických řadách, popravy apod.
Společnost ovládá teror, který může mít podobu jak přímého fyzického násilí, tak
podobu psychologickou – formu hrůzy, strachu. Společnost je kontrolována
prostřednictvím tajné policie, která si vytváří efektivní síť donašečů. Totalitní
společnosti mají schizofrenní charakter, jsou spletitým předivem klamu a sebeklamu.
Ačkoli vyžadují bezmezný aktivismus, vzbuzují lhostejnost.
Jak vzniká totalita?
Řada myslitelů se snažila vypořádat s otázkou, jak vzniká totalitní zřízení.
Pozoruhodným postřehem přispěl český filozof Rio Preisner, který poukázal na „sílu a
lstivost“ totalitarismu. Ve svobodném státě se totiž jeho pravá tvář vynořuje až ve chvíli,
kdy všechna moc, jež by byla schopna jej zničit, je definitivně podlomena.
Totalitarismus se, jednoduše řečeno, nikdy neutkává se svým nepřítelem tváří v tvář.
Totalita je dále budována na lhostejnosti. Vychází ze zásady, že vražda jednoho člověka
vždy zneklidní lidské vědomí, zatímco vražda tisíců či milionů lidí, jev jakoby
„nemyslitelný“ ve „století vědy a pokroku“, přesahuje lidské vědomí. Vyhlazovací praxe
stalinismu tak nijak nebránila západním intelektuálům vzdávat hold sovětskému režimu
jako pochodni zítřka.
Žádná společnost na světě není vůči totalitním tendencím netečná. Budoucí
totalitarismy však nemusí mít pouze ty barvy, které už dějiny zaznamenaly: rudou,
hnědou či černou. Totalita se rodí všude tam, kde jsou v masovém měřítku přetrhávány
přirozené vazby mezi lidmi, kde se člověk snaží zbavit zodpovědnosti za svůj život a
předat ji něčemu vyššímu (straně, státu), kde si lidé myslí, že může vzniknout nebe na
zemi (společnost rasově čistá, beztřídní, ekologická), kde se snaží pod pláštíkem
krásných úmyslů přinutit ostatní žít podle vlastních představ.
Zásadním nepřítelem totalitarismu je svoboda a pluralismus. Kde je společenská
svoboda omezována a kde jsou pod dohled státu zařazovány nejrůznější společenské
instituce, plíživě se vkrádá totalita. Spousta lidí ji ignoruje. Až se projeví naplno, bývá
na dlouhou dobu pozdě cokoli činit.
Autor je výkonným ředitelem Centra pro studium demokracie a kultury a vůdcem
skautského střediska v Bludově
12
Teorie totalitarismu Raymonda Arona
jako předpoklad teorie svobodné
společnosti
prof. Miloslav Petrusek
Existují dvě vlivné teorie totalitarismu, jeho vzniku a fungování, jež vznikly
v různých dobách, s různými cíli a měly výrazně odlišnou podobu. První z nich je teorie,
kterou vypracovala ve 40. letech 20. století německá filozofka a politická socioložka
Hannah Arendtová, která je známa dostatečně dobře i u nás. Jde o trojsvazkový
(v českém vydání v jednom svazku) spis „Původ totalitarismu, který Arendtová vydala
v roce 1950. Práce se dělí na tři samostatné oddíly – Antisemitismus, Imperialismus a
Totalitarismus. Již z názvů je patrné, že Arendtová odlišuje různé formy totalitního
vládnutí – co spojuje její teorii s koncepcí Raymonda Arona je poslední kapitola
věnovaná roli ideologie v totalitních systémech. To je snad jediný podstatný bod, kde se
obě teorie setkávají. O to je snad poučnější seznámit se podrobněji alespoň s jednou
z nich.
Protože si letos připomínáme sto let od narození významného francouzského
filozofa, politického teoretika, komentátora a žurnalisty a především sociologa,
popíšeme podrobněji jeho teorii.
O Aronově pojetí totalitarismu rozhodně neplatí bonmot Benjamina Barbera z roku
1969, že „termín totalitarismus je konceptuální prostitutka, která nepatří nikomu a
obsluhuje všechny“. Aronova analýza a kritika totalitarismu není samoúčelnou
žurnalistickou kritikou, ale je (nejen, ale také) polemickou obranou demokracie:
totalitarismus je Aronovi vždycky v opozici k demokracii (arci kromě jejích historických
počátků) a je jejím ohrožením. V zásadě Aron formuluje jako ústřední charakteristiku
totalitarismu to, co se někdy označuje jako totalitní syndrom, totiž pět znaků, jež tvoří
„dokonalý fenomén tehdy, když jsou všechny prvky spojeny a plně realizovány“ [Aron
1993: 158], totiž:
• monopolní existence jedné strany, případně obecněji: „monopol jedné strany na
politickou činnost“ s tím, že princip duality „jedna strana“ – „pluralita stran“ je
rozhodujícím diferenciačním znakem totalitních (případně autokratických) a
1
demokratických společností, je montesquieuovským „principem“ , který zde
1
Je nesmírně zajímavé, že analýza totalitarismu je u Arona podložena právě dokonalou znalostí
Montesquieua (a četnými odkazy na jeho dílo). Ale není také bez zajímavosti, že studiem
Montesquieua začíná svou kariéru také Louis Althusser, a to prací s podtitulem Politika a dějiny
[1959], v níž je Montesquieu sice oceněn, nikoliv však doceněn („mýtus dělby mocí“). Aron po
13
znamená, že přijmout jako kritérium rozlišení dvou základních politických typů
(„režimů“) „existenci jedné nebo více stran znamená považovat formu organizace
stranického boje za charakteristický znak politického zřízení naší doby“ [c.d.: 54];
• ideologie, jíž je vedoucí strana řízena a jíž přikládá „absolutní prioritu“ a proměňuje
ji v „oficiální státní pravdu“;
• monopol násilí a monopol prostředků přesvědčování, tedy obrazně jakási jednota
„cukru a biče“, přičemž proporce užití se s proměnami doby samy proměňují
(připomeňme zde, jakkoliv „nearonovská“ tato naše připomínka je, že jde o
fenomén popsaný dobře Gramscim v jeho teorii hegemonie – vládnout se nedá
jenom násilím, vládnout se musí také ovládnutím „duší“ ovládaných, duchovní
hegemonií, kterou zprostředkovávají intelektuálové);
• podřízení většiny ekonomických a profesních aktivit státu, tedy proměna ekonomiky
a profesních činností v „součást fungování státního soukolí“;
• politizace všech chyb jednotlivců, která je důsledkem ideologizace celého
sociálního života (soukromého i veřejného) a která vede k tomu, že společnost je
ovládána terorem nejen ideologickým, ale i politickým, lidé jsou v rukou státní
bezpečnosti.
2
Aron (na rozdíl od jiných teorií totalitarismu, třebas Hannah Arendtové aj.)
formuluje současně „fundamentální tezi“ o jeho původu: „Podstatným jevem, původní
příčinou je sama revoluční strana. Režimy se nestaly totalitními nějakým postupným
vývojem, ale v důsledku původního záměru, snahy od základů přeměnit existující řád
podle nějaké ideologie“ [Aron 1993: 159]. Odtud odvodil Aron svou myšlenku o
rozhodující roli Leninovy knihy „Co dělat?“, v níž je historicky poprvé formulována role
3
„revoluční strany jako politické avantgardy“ (rozuměj: proletariátu) . Do jaké míry znal
Aron Stalinovy texty, mi není známo. Je ovšem nesporné, že Aron přesně pochopil, že
„učení o straně“ je jádrem celé postmarxovské komunistické totalitní teorie. Stalin je
rozvinul zejména v textech „O základech leninismu“ z roku 1924 a „K otázkám
leninismu“ z roku 1926. Explicitně (ve snaze zmírnit Leninovy radikální teze o
„diktatuře strany“) říká, že „v několika málo případech, kdy byl Lenin nucen mluvit o
diktatuře strany, mluvil obvykle o diktatuře jedné strany, tj. o tom, že naše strana drží
letech, kdy už měl polemiku s Althusserem za sebou, připomíná – „ukažte mi jediný případ, kdy
althusserismus ovlivnil skutečnou politickou debatu“ [Aron 2003: 251].
2
Jak konstatuje Nicolas Baverez, koncepce Aronova a Arendtové se „jasně odlišují“, protože
„přesně zapadají do rozdílných tradic německé filosofie, do kritického historismu Maxe Webera na
jedné straně a Heideggerovy fenomenologie na straně druhé“ [Baverez 1997: 87]. Zajímavý je
Baverezův poukaz na roli koncepcí, které Arendtové i Aronovi předcházely, zejména Emila
Lederera a Franze Neumanna Behenmotha, ve vztahu k Aronovi v neposlední řadě pak Elieho
Halévyho.
3
Aron knihu několikrát datuje do roku 1903, ačkoliv byla napsána v roce 1901 a vydána poprvé
v roce 1902.
14
moc samojediná, že nesdílí vládu s jinými stranami, a přitom vždy vysvětloval, že
diktaturou strany vůči dělnické třídě je nutno rozumět vůdcovství strany, její vedoucí
úlohu“ [Stalin 1950: 139]. Výslovněji se vyjádřit snad ani nebylo možno.
Aron se totalitarismem, zejména a především sovětským, komunistickým či
stalinistickým, zabýval také proto, že pochopil (teoretickou analýzou, ale i na základě
historické zkušenosti), že inherentní vlastností všech totalitarismů je rozpínavost. Proto
analyzoval stalinismus jako sekulární náboženství, které je nebezpečné tím, že
„neexistuje země, kde by nemohla vzniknout přinejmenším komunistická sekta“ [Aron
1999: 192], v jejímž rámci by se realizovaly tři výchozí funkce:
• morální příprava profesionálních revolucionářů,
• u protivníka vzbuzování nejistoty ve správnosti vlastní věci,
• vytváření předpokladů pro formování nového člověka, tj. nové elity a nových
podřízených podle pravidel hodnotového řádu komunistické ideologie.
Aron samozřejmě nemohl nenarazit na otázku, která se vrací dokonce po pádu
totalitarismů: „Máme upustit od teorie totalitarismu, která byla módní v době studené
války, ale už vyšla z módy? A vyhlásit, že obě revoluce, hnědá i rudá, neměly nic
společného, nebo jen málo? Nebo má být nacismus zařazován mezi fašismy a
komunismus ponechán stranou jako jediná revoluce 20. století, která přetrvala a
vybudovala společnost?“ [Aron 1999: 200]. Aron od teorie totalitarismu neupustil,
ačkoliv dokázal velmi pečlivě rozlišovat podstatné a jevové stránky obou typů
totalitarismu (např.: „Odmítám, že záleží pouze na moci, že ideje nemají žádný význam.
Avšak stejně jako odmítám uznat za rozhodující argument o neslučitelnosti ideologií,
nesouhlasím ani s argumentem, podle něhož víra komunistů v univerzální a humanitní
hodnoty nic neznamená.“ [Aron 1993: 161]) a v rámci sovětského totalitarismu odlišovat
jeho jednotlivé vývojové fáze (leninismus – stalinismus – poststalinismus).
Obecnou sociologickou otázkou – svým způsobem weberovskou (a jiným způsobem
paretovskou) – mu ovšem bylo také toto tázání: do jaké míry dokážeme učinit
pochopitelným jednání, které oprávněně považujeme za iracionální? Komunistický
totalitní režim totiž prokázal, že bez ohledu na proklamace či dokonce případné hluboké
vnitřní přesvědčení o tom, že jeho vlastní smysl není v současnosti, ale v budoucnosti,
která přijde jako „nové, ideální uspořádání lidských věcí“ (Aron mluví o ideokracii jako
jednom z definičních znaků komunismu), a že jeho geneze sahá k osvícenskému
racionalismu, připustil nejen zjevný rozpor mezi „ústavní fikcí“ (zvláště nápadnou ve
„stalinské ústavě“ z roku 1936) a sovětskou realitou, ale racionálně nepochopitelné
použití teroru v dobách, kdy teror neměl politický ani jiný smysl a kdy byl obrácen proti
lidem, kteří nebyli nepřáteli režimu – dokonce naopak. Aron je historicky chladný, když
konstatuje, že lze mít jisté porozumění (jakkoliv to může být lidsky bolestné) pro
porevoluční teror let 1918–1922, ba dokonce pro teror let 1929–1930 („zde jde o formu
teroru neříkám legitimní či nelegitimní, ale rozumově vysvětlitelnou, protože ruští
rolníci skutečně vědomě vybili polovinu dobytka a stali se „nepřáteli systému“ [Aron
1993: 153]).
15
Ale i z Aronovy perspektivy je zhola nepochopitelná politická a ideologická4
iracionalita teroru rozpoutaného po zřejmě inscenované vraždě S. M. Kirova (1934) proti
stranickým a vojenským kádrům, naprosto oddaným a naprosto spolehlivým. Solženicyn
má nepochybně pravdu v tom, že „analýza fenoménu Gulag“ nemůže začínat až rokem
1937, kdy došlo k největším pogromům vůči „vlastním“, protože historie teroru začíná
dávno předtím, než do táborů přišli „pravověrní“ [srv. Solženicyn, sv. 2: 1990, zejména
kap. 11: 164 a násl.], tedy než revoluce začala masově požírat své děti. Solženicyn ale
také nedovede odpovědět na otázku, jak je možné, že „pravověrnost“ u uvězněných
přetrvala. Ostatně kapitolu o iracionálním teroru uzavírá více než výmluvně: „Celý ten
dlouhý přehled a analýza pravověrných? Místo toho pouze napíšeme palcovými písmeny
JÁNOS KÁDÁR, WLADYSLAW GOMULKA, GUSTÁV HUSÁK. Prošli
nespravedlivým zatčením i vyšetřováním a mučením, řadu let si odseděli. Celý svět vidí,
co se z toho naučili. Celý svět poznal, zač stojí.“5
Jakkoliv je Solženicyn práv ve svém odporu k pravověrným a jakkoliv má
historicky pravdu v tom, že pravověrní nejen mlčeli, když se „šlo proti nepřátelům
revoluce“, ale byli aktivními spolutvůrci revolučního teroru (exemplárním příkladem je
heroizovaný maršál Tuchačevskij, který nejprve brutálně potlačil rolnickou vzpouru
v Tambově a potom byl sám popraven), přesto neodpovídá na otázku – odkud se vzala
ona paranoidní forma zla, která je – nota bene – specifická pro sovětský (stalinskokomunistický) totalitní systém. Otázky, které klade Aron po psychologii a logice
doznání, zůstaly zodpovězeny jen částečně (skvělým anticipujícím případem je slavná
Koestlerova kniha Tma o polednách) a otázky po psychologii žalobců a vyšetřovatelů
zůstanou otevřeny asi navždy: má snad v „dějinách teroru“ analogie fenomén, kdy
vyšetřující ví, že vymáhá od vyšetřovaného lživou výpověď, a kdy žalobce ví, že
obžalovaný mluví vynucenou nepravdu – a on ji chce slyšet? V tomto fenoménu vidím
snad největší zrůdnost komunistické varianty totalitarismu, která nadto přesáhla hranice
„barbarského“ či „byzantinizovaného“ Ruska. Aron má jen částečnou, zato závažnou
odpověď, když poukazuje na „roli osobnosti v dějinách, téma tak oblíbené v bolševické
teorii. Nadto důrazně klade otázku, jak bylo možné vytvořit tento „neskutečný svět“ a
donutit zbytek světa, aby se ptal po „skutečnosti této neskutečnosti“.
K doplnění Aronovy úvahy o tom, že totalitarismy stojí vždycky na jednotě víry a
strachu, chci dodat náčrt vlastní doplňující verze obecné teorie totalitarismů. Nejde,
myslím, pouze o strach sám o sobě, o přítomnost strachu ve společnosti. Tento fenomén
přesvědčivě popsal např. Franz Neumann [1967, srv. Čermák 1992: 120]), který dokonce
ukázal, jak v totalitních režimech musí být strach z reálného světa „transmitován“ i do
4
Jak známo, ideologicky tento teror Stalin zdůvodnil svou proslulou teorií „zostřování třídního
boje“, podle níž třídní boj zesiluje v přímé závislosti na velikosti „budovatelských úspěchů“. Aron
tuto poučku komentoval tak, že „vzbuzuje údiv, jako bychom byli v úplném logickém deliriu“
[Aron 1993: 140].
5
Tento fenomén byl i u nás teoreticky reflektován v knize, jejíž monumentálnost zastrašila
čtenáře, totiž v Čermákově Otázce demokracie, v níž figurují všichni velcí teoretici tohoto jevu,
Aron však zcela chybí, není uveden dokonce ani v jediné poznámce pod čarou. [Srv. Čermák
1992.]
16
„světa fikcí“, strach prostě musí být „omniprezentní“. Ale to samo o sobě nestačí,
protože strach je nejen v totalitarismech „dán“ jako conditio sine qua non jeho existence,
jím je vědomě manipulováno, takže prakticko-politicky (propagandisticky, šeptandou,
ideologií) dochází k jeho nerovnoměrnému rozložení synchronně i diachronně:
vládnoucí moc disponuje strachem jako nástrojem a rozkládá jej tak, že ohrožuje
v různých dobách a v různých souvislostech různé sociální skupiny (vrstvy), čímž
vytváří stav permanentní nejistoty, existenciální i existenční úzkosti. Strachu nejsou
uchráněni, jak dobře víme z pamětí zejména komunistických mocných, ani ti, kdo stojí
v hierarchii moci nejvýše: po obdobích relativního klidu přichází období zoufalého
strachu a nejistoty. Dokonale je popsán v sovětských románech, například
Rybakovových (Rok třicátýčtvrtý), u nás poprvé v knize Jiřího Weila Moskva-hranice.
Druhým principem totalitarismu, který se u Arona nečte, je zásada nelegitimního (a
někdy přímo nelegálního) vylučování určitých vrstev společnosti z určitých standardních
občanských a lidských práv. Jestliže bolševická revoluce ještě ve své první ústavě, jak ji
popisuje Aron [1993: 135], byla legislativně otevřená, „upřímná“, protože se explicite
hlásila k diktatuře proletariátu a vykořisťovatelské třídy (výslovně vyjmenované)
zbavovala volebního práva, pak následující dvě ústavy zakládaly fenomén „ústavní
fikce“, jak tomu říká Aron; obecněji pak vytvářely nejen možnost, ale dokonce
nezbytnost nelegálního (či aspoň nelegitimního) vylučování velkých skupin lidí
z možností zastávat určité pozice nejen ve světě politiky, ale v občanském životě vůbec:
vzniká početná vrstva marginalizovaných, „exkludovaných“. Proto pokládám za druhý
definiční znak totalitarismů fenomén „neviditelné exkluze“ nebo – v jiné podobě –
exkluze stupňované až na hranici genocidního chování (holocaust je příkladem nad jiné
výmluvným).
Tím se samozřejmě pojem exkluze významově rozšiřuje – překračuje obvyklý
„diskurs chudoby“, statusového znevýhodnění atd. a vrací jej i historicky tam, kam patří,
protože exkludováni jsou nejen „moderní chudí“, ale i antičtí ostrakizovaní, středověcí
kacíři, židé v nacistickém Německu a kulaci v bolševickém Rusku. Podstatou
totalitarismů je ale to, že pro vymezení toho, kdo je, kdo bude, kdo se stane vyloučeným,
nejsou nikdy stanovena explicitní pravidla. Zatímco osoby poválečnými soudy u nás
(1945–1947) odsouzené podle „velkých“ či „malých“ dekretů explicitně věděly, podle
jakých pravidel se věci dějí, osoby vyloučené z veřejného života v 50. a 70. a 80. letech
nikdy od nikoho nedostaly „potvrzení“, že jejich vyloučení je motivováno politicky.
Tato „skrytost pravidel“ je tak jedním z neviditelných, ale podstatných znaků totalitních
režimů.
Aron a marxismus:
marxismus Marxův a marxismy „imaginární“
Analýza totalitarismů souvisí u Arona (a samozřejmě nejen u něho) úzce s analýzou
marxismu. Aron byl důsledný protivník a odpůrce marxismu ve všech třech pro něj
relevantních formách – marxovské, sovětské („marxismus obyčejného člověka“,
17
sekularizované náboženství) a francouzské (Sartre, Althusser aj.)6. Přitom ale důsledně
rozlišoval mezi původní verzí Marxova učení a jeho pozdějšími modifikacemi.
Základní tezi zformuloval Aron v knize, která je věnována kritice francouzského
marxismu Od jedné Svaté rodiny k druhé (Zdánlivý marxismus): „Zakladatel
I. internacionály se z rebela proměnil v proroka a z proroka v teologa. Nekonečné spory
mezi ortodoxními a heretiky jsou nakonec více určovány argumenty síly než silou
argumentů. Ale velikost našeho myslitele pochyby vyvolat nemůže ani u těch, kteří jako
já jej desetiletí znovu a znovu četli, ani u těch, kteří jej nečetli nikdy, protože platí to, co
řekl kdysi de Gaulle: Existuje přesvědčivější důkaz velikosti než veliký spor? Budeme-li
poměřovat Marxovu velikost velikostí diskusí, jež vyvolává, s kým jej lze za poslední
dvě století srovnat?… Ale co to znamená – veliký spor? V jakém smyslu dokazuje
velikost člověka, vědce, revolucionáře? Jak jsem kdysi napsal, každý historický výtvor je
nejednoznačný a nevyčerpatelný. A právě to platí o Marxovi. Kdyby nebylo
nejednoznačnosti, nepochopili bychom množství rozličných interpretací. Ale bez
nejednoznačnosti by nebylo ani bohatství myšlenek, jež by stálo za to brát v úvahu.
Kdyby dnešní věda vyřešila otázky položené Marxem, patřil by Marx minulosti. Ale
všechno se zdá nasvědčovat tomu, že Marx je prostě stále naším současníkem“ [1970:
357].
Aron se Marxem zabýval ve třech podstatných souvislostech:
• v souvislosti se vznikem sovětského totalitarismu jako vtělením „oficiálního
marxismu“ (který Aron nikdy neztotožňoval s „původním“ Marxovým učením; jak
ostatně přesvědčivě ukázal v Imaginárním marxismu, ani hlavní protagonisté boje o
„nový marxismus“ nemohli dělat nic jiného než se více méně intelektuálně
rafinovaně distancovat od „sovětského marxismu“),
• v souvislosti s vlastním obsahem Marxovy teorie – filosofické, ekonomické a
sociologické (podle Arona „Marx přešel přes sociologii k ekonomii a zůstal navždy
filosofem“) a
• v souvislosti s intelektuálním impulsem, kterým Marxova teorie byla pro evropské
myšlení 20. století (včetně vnitřních krizí a proměn marxismu).
Při všem obecném respektu k Marxovi je Aron celý život radikálním a zasvěceným
antimarxistou, je polemikem a kritikem všech dimenzí marxismu. Ve studii Od
marxismu ke stalinismu (toto téma pokládá Aron za nebagatelní: přechod není přímočarý
a jednoznačný) Aron rozlišil tři znaky-témata „marxismu jako křesťanského kacířství“:
6
V roce 2002 vydal Jean-Claude Casanova monumentální text, více než osmisetstránkový Aronův
rozbor „Marxova marxismu“ (Le marxisme de Marx, 2002), který je založen na přednáškách, jež
Aron přednesl na pařížské Sorbonně na přelomu let 1962–1963. Aron text upravoval do závěrečné
publikovatelné podoby, chtěje se „definitivně“ vyjádřit k tématu, ale plicní embolie práci zdržela,
potom zcela znemožnila. V Casanovově citlivé úpravě máme k dispozici Aronovu velkou
rekonstrukci, která – budiž to dovoleno říci – v některých momentech (zejména detailním
srovnáním I. a III. svazku Kapitálu) připomíná Masarykovu Otázku sociální.
18
• téma křesťanské, které slibuje odplatu ponižovaným a trpícím, což je podle Arona
vlastně „myšlenka převrácené hierarchie, jež je součástí materialistické dialektiky“ a
která „zastírá svůj pravý původ, jenž tkví v křesťanských tužbách“. Pozitivistické
vědecké zastírání vyvolává u věřících klamné představy, ale citové zdroje víry tím
nevyschnou [(Aron 1999: 171]7; pojetí „marxismu jako nového náboženství“ je
ovšem poměrně časté, čteme je třebas u Schumpetera: „Marxovo poselství o
pozemském ráji socialismu slibovalo pro milióny lidských srdcí nový paprsek světla
a nový smysl života. Chceme-li, můžeme nazvat marxistické náboženství falešným
nebo je označit za karikaturu víry,… avšak nemůžeme přehlédnout velikost
takového počinu a nepřipustit obdiv“ [Schumpeter 2004: 24];
• téma prométheovské, které vypovídá o tom, jak člověk stále více zvládá přírodní
síly a zapojuje je do svých služeb, čímž vytváří předpoklady pro vznik „království
hojnosti“, v němž se stane nerovnost pohoršujícím útlakem a kde „volný čas a
bohatství nebudou vyhrazeny několika málo jedincům na úkor většiny, ale díky
lidskému géniu budou dostupné všem“; v jiné formulaci – „touto prométheovskou
hrdostí, vírou ve schopnost sjednocených lidí stát se pány přírody a pány společnosti
se marxistická inspirace zásadně liší od inspirace liberální a zůstává, stejně jako
inspirace liberální, duší průmyslových společností“ [Aron 1992: 31];
• téma racionalistické, které odkazuje k osvícenskému původu marxismu, ale
centrální ideu osvícenství přece jen specifikuje: dosavadní dějiny byly dějinami
„nutnosti“, společnost se vyvíjela živelně a nesvobodně, teprve nyní, kdy lidé znají
zákony vývoje dějin, je možné jednat s plnou uvědomělostí a odpovědností;
„soukromé vlastnictví a anarchie trhu ustoupí kolektivnímu vlastnictví a plánování“
[l. c.].
O tom, že Aronovo vidění obecné charakteristiky Marxe je přiměřené, svědčí
nepřímo i to, že nezávisle na Aronovi Leszek Kołakowski [1989, sv. 1: 345] konstatuje,
že pohlédneme-li na myšlení Karla Marxe „panoramaticky“, lze identifikovat „tři hlavní
motivy“:
• motiv romantický (odpovídá Aronovu křesťanskému), který je variantou romantické
kritiky kapitalismu, je snem o zrušení všeho zprostředkování mezi jedincem a
společností, „jeho teorie odcizení, teorie peněz, jeho víra v budoucí jednotu, v níž
jedinec sám a dobrovolně chápe své síly jako síly společenské, jsou jen variantou
romantické kritiky kapitalismu“;
7
Aron touto metaforou ani v nejmenším nenaznačuje, že by mělo jít o genetickou souvislost, že by
marxismus vyplýval z křesťanství. Karl Kautsky, významný představitel tzv. ortodoxního
marxismu a oponent Leninův, se o takovou genetickou řadu, ostatně kdysi nikoliv neobvyklou,
pokusil. Ukazoval v práci Předchůdcové moderního socialismu (1909) „kořeny moderního
socialismu“ v prakřesťanském komunismu, v komunistických středověkých sektách, v kacířském
komunismu italském a francouzském, u Tomáše Münzera a novokřtěnců. Protože „idea socialismu
je věčná a bude se objevovat stále znova“, jak píše kdesi právě Aron, není s podivem, že myšlenku
spravedlnosti a odplaty lze takto historicky vysledovat včetně komunistické redistribuce majetku.
S Marxem to ale „geneticky“ má společného jen málo [srv. Kautsky 1958].
19
• motiv prométheovsko-faustovský, víra v neomezené možnosti člověka-tvůrce, pojetí
dějin jako procesu sebeutváření prostřednictvím práce, pohrdání tradicí a kultem,
přesvědčení, že člověk poezii svého života bude čerpat z budoucnosti, nikoliv
z minulosti a
• motiv osvícenský, deterministický, racionalistický, který je nejúplněji vyjádřen
v Marxově pojetí zákonitosti dějin a jeho konceptu revoluční praxe.
Aron se jakési srovnávací analýze Marxova díla jako celku nejsystematičtěji
věnoval ve skvělých „dějinách sociologie“ Les étapes de la pensée sociologique [1967],
v nichž je vývoj sociologického myšlení přesvědčivě vyložen na sedmi osobnostech:
Montesquieu – Comte – Marx – Tocqueville – Durkheim – Pareto – Weber8.
Marx je zde analyzován zevrubně, podstatný je Aronův neustálý poukaz na
ambivalentnost, nejednoznačnost Marxovy teorie filosofické i sociologické. Vidí ji
jednak v tom, jak nejasný je vztah mezi výrobními silami a tím, co „určují“ – jde o vztah
determinace, kauzality či podmíněnosti? A dále v tom, jak nejasné jsou pojmy základna
a nadstavba a vymezení jejich vzájemných vztahů. Připomeneme-li poststrukturalistický
obrat – základna a nadstavba jsou typickými produkty metaforického uvažování, které je
sice inspirující a rétoricky většinou přesvědčivé, současně však velice nebezpečné právě
pro svou pojmovou nejednoznačnost a neurčitost. To podstatné a současně
nejnebezpečnější, co Aron shledával na marxismu, byla (a zůstává) jeho inherentní
vnitřní dvojdomost: může být „vědou i „ortodoxií“, „výkladem světa“ i „revolučním
plánem“, je „revoluční ve jménu vědy a vědecký ve jménu revoluce“ [Aron 2002: 575].
Protože Aron připouští, že věcná analýza kapitalismu vedená z marxistických pozic je
možná, zavádí upřesňující pojem militantního marxismu, jímž rozumí koncepci, která:
• je bytostně „esencialistická a totalizující“ v kritické analýze kapitalismu
(kapitalismus je principiálně nespravedlivý a proto je „odsouzen k smrti“, což plyne
z jeho „strukturální povahy“);
• je bytostně diskriminující, protože tím, že jedné třídě (proletariátu) přisuzuje
extrémně významnou dějinnou roli, staví ostatní do pozice marginalizovaných
8
Jde zajisté o výklad sociologie jako par excellence „evropské vědy“, ale ona ve své klasické fázi
ani jiná nebyla, ba u Arona lze mluvit dokonce o „frankocentrismu“, ale ani to nic neubírá na
hodnotě tohoto základního spisu. Na jiném místě rozvádíme asi nejsystematičtější argument o tom,
že naposledy „sociální vědy byly v celých svých institucionalizovaných dějinách eurocentrické“,
jak jej formuloval – již poučen sporem mezi „modernizátory“ a „dependentisty“ – Immanuel
Wallerstein, který dokládá, že imanentní eurocentrismus sociálních věd plyne z jejich dějin,
omezeného univerzalismu, dominace „západních“ témat, neadekvátního uchopení fenoménu
órientalismu´ a konečně ze snahy vnutit všem ostatním ideu pokroku [srv. Wallerstein 2004: 205].
Zde stojí za připomenutí Aronovo kategorické přesvědčení: „Lze žít obranou lidských práv. Pokud
jde o zahraniční politiku, říkám ne. Zahraniční politiku nelze stavět na myšlence lidských práv.
Pokud by Spojené státy bezpodmínečně trvaly na zásadě, že jejich spojencem mohou být pouze
státy, které dodržují lidská práva, ptám se v duchu, kolik států, vyjma západní Evropu, by mohlo
být spojencem Spojených států“ [Aron 2003: 308].
20
(jakoby obracel společnost z hlavy na nohy, ostatně oblíbené hegelovské úsloví
Marxovo);
• je bytostně zjednodušující tím, že celá filosofie dějin marxismu stojí a padá s tezí, že
pohyb socioekonomických formací je dán zákonitě a že jejich posloupnost je
závazná (kdyby tomu tak nebylo, idea socialismu jako „historicky nevyhnutelné
dějinné vývojové fáze“ by ztratila smysl“ [c. d.: 576].
Aron si kategoricky nesmlouvavě postavil otázku po odpovědnosti (samozřejmě ex
post) Marxova klasického učení za to, co se v dějinách 20. století stalo, za stalinismus,
gulagy atd. Aron ale právě proto (nikoliv pro potřeby akademické diskuse) rozlišil velmi
ostře oficiální marxismus sovětského státu (podobně jako Herbert Marcuse [1961]) a
původní marxismus: samozřejmě, že spolu geneticky souvisejí, ale identické nejsou.
Navíc – „pluralita marxismů“9 po Marxově smrti znemožňuje jednu interpretaci –
s Marxem to prostě není tak snadné jako s některými jinými „klasiky“ už proto, že každá
interpretace Marxe je politicky zatížená: „Asi opravdu nemá smysl se ptát, čím by se
Marx stal, zda stalinistou, trockistou, chruščovovcem nebo maoistou. Marxovi se
podařilo – nebo nepodařilo – žít o století dříve. Neodpověděl na naše otázky, my však
můžeme odpovědět za něho. Budou to ale naše, nikoliv jeho odpovědi“ [Aron 1967:
287]. Ale na jiném místě Aron říká toto: „Je možno namítnout, že dialog Chruščova a
intelektuálů nebo maďarská revoluce nemají nic společného s marxismem a že ten
nechtěl zrušit, ale doplnit formální svobody buržoazie. Ale učení o boji, jako je učení
Marxovo, je odpovědné nejen za své vlastní záměry, ale také za své implikace, dokonce i
když jsou opačné než jeho hodnoty a cíle. Souhlasím však s tím, že všemohoucnost
jediné strany, jako je strana bolševická, neodpovídá Marxovým myšlenkám“ [Aron
1992: 45]. V této ambivalenci lze paradoxně spatřovat nejodpovědnější odpověď na
otázku po „Marxově odpovědnosti“ za to, co se stalo po jeho smrti.
Tím, jak Aron neustále klade věcné, aktuální a politicky živé otázky v souvislosti
s marxismem jako teorií, se liší od oné levicové skupiny „imaginárních marxistů“, kteří
spojovali nespojitelné (Sartre marxismus s existencialismem, Althusser marxismus se
strukturalismem), pro něž však celý problém byl navýsost akademický – „v dialogu mezi
existencialismem a marxismem má přednost metafyzický spor, nikoliv konkrétní
studium situace ve Francii a ve světě“ nebo ještě ostřeji a obecněji ve vztahu
k Althusserovi: „Proč althusserovci pokládají za vědecké to, co většina vědců vztahuje
k filosofii? Jedna z příčin spočívá v tom, že buď neznají, nebo odmítají soudobou
ekonomickou vědu. Druhá příčina takové interpretace Kapitálu spočívá v jejich vášnivé
touze odhalit v marxismu ekvivalent pojmu struktury, který je tak módní v pařížských
intelektuálních kruzích“ [Aron 1970: 321]. Ostatně právě v polemice s althusserovským
„strukturalistickým marxismem“ Aron hájí „fundamentální problematiku Marxova
marxismu“, jíž je právě to, co Althusser tak radikálně odmítl, totiž jeho „antropologický
rozměr“. Aron, při vší zásadní kritičnosti, bere poněkud paradoxně Marxe pod svá
ochranná křídla, když ukazuje, že kritika kapitalismu i u „pozdního Marxe“ je
9
Asi není bez zajímavosti, že při Aronově znalosti věci je zcela pominuta frankfurtská škola;
vysvětlení pro to nemám.
21
oboustranná – je „kritikou kapitalistické skutečnosti a vulgární ekonomie, která ji odráží,
ale i antropologickou kritikou životních podmínek člověka za kapitalismu“ [Aron 1970:
320]. Nakonec Althusser sám přiznal, že si „vyrobil jakéhosi vlastního Marxe, dosti
cizího Marxovi skutečnému, určitý imaginární marxismus, jak to nazval Raymond Aron“
[Althusser 2001: 213]. Dnes už ale nejde ani o „imaginární“, ani o „autentický“
marxismus, spíše jde o brilantnost metodologického myšlení, kterou Aron prokazuje i
v polemice s koncepcí, o niž by asi ani okem nezavadil, kdyby to nebyla koncepce ve
20. století vpravdě světodějná.
Aron byl téměř posedlý permanentním studiem, ale i aktivním politickým
engagement v politických zápasech zejména mezi „levicí“ a „pravicí“ (v 50. až
70. letech mělo toto členění ve Francii rozhodně smysl). To bylo engagement sice „čistě
politické“, ale sociologicky fundované, to byla sociologie politiky v politice (a nejen o
politice). V padesátých letech, kdy zejména existencialisté sartrovského ražení ovládají
pařížskou filosofii a kdy Merleau-Ponty píše onen neuvěřitelný spis Humanismus a teror,
v němž hájí moskevské procesy (ať pravé, ať zfalšované!) ve jménu vyšší ideje sociální
spravedlnosti sovětského státu, Aron publikuje Opium intelektuálů (1955), drobný
spisek, v němž dokládá, jak intelektuálové snadno propadají magii několika málo slůvek
– spravedlnost, rovnost, svoboda apod. – a jak potom z těchto slov vytvářejí deštník pro
politiku velice špinavou (o níž toho opravdu nemusejí mnoho vědět, a vědí-li, jsou
ochotni uzavřít i se špinavou politikou intelektuální kompromis): „V Opiu intelektuálů
s komunisty vůbec nediskutuji. Vedu diskusi se svými přáteli, kteří existenci
koncentračních táborů uznali, kteří nejsou komunisty, ale nechtějí být ani antikomunisty.
Do značné míry je tak Opium intelektuálů v podstatě mým dialogem se Sartrem a
Merleau-Pontym. Tedy dialogem s muži, kteří začali ve stejném bodě jako já, kteří do
jisté míry nasáli tutéž filosofii, existencialismus, prošli marxistickým obdobím, byli proti
fašismu, po celá léta je pojilo blízké přátelství a nakonec se z nich stali nesmiřitelní
nepřátelé, protože jedni si říkali nekomunisté a druzí antikomunisté“ [Aron 2003: 184].
Aronův vlastní vztah k Opiu intelektuálů je zajímavě ambivalentní – na jedné straně
v Angažovaném pozorovateli zjišťuje retrospektivně, že „všechny tyto velké
intelektuální debaty, kterými se bavila francouzská inteligence, neměly na život ve
Francii sebemenší, ani krátkodobý vliv“ [Aron 2003: 188], na druhé straně podle
Tannegye de Quenetain [1997: 86] pokládal Aron sám za své tři nejdůležitější knihy
Úvod do filosofie dějin z roku 1938, Opium intelektuálů z roku 1955 a konečně Mír a
válku mezi národy z roku 1962. „Komerčně“ však byla nejúspěšnější kniha „lekcí o
industriální společnosti“ (jen ve Francii přes 100 tisíc výtisků). V každém případě
Opium intelektuálů sehrálo mimořádnou roli v sebereflexi středo a východoevropských
vzdělanců, kteří propadli – byť na čas – marxistické ideologii „en bloc“, aniž byli hloupí
nebo nečestní (podle norského sociologa Jon Elstera ti, kteří uvěřili v marxismusleninismus, byli buď hloupí, nebo nečestní, protože nelze být současně marxistouleninovcem a čestným a inteligentním člověkem – což Elsterovi nebrání v tom, aby se
sám hlásil k obdivovatelům Marxe a k umírněnému socialismu).
Aron, který „začal ve stejném bodě“ jako Sartre, Merleau-Ponty či Camus, nakonec
zůstal velkým solitérem francouzské sociologie a žurnalistiky tím, že se nekonformoval
22
s dominující levicí a nikdy, ani v jediném textu, neudělal „úlitbu marxistickým
božstvům“ (viz jeho vystoupení proti revoltujícím studentům v roce 1968 v Nezvěstné
revoluci a jeho slavné vyjádření, že „představa, že by banda uličníků měla svrhnout
vládu, režim a rozbít politickou strukturu Francie, mi přišla zcela nedůstojná“[Aron
2003: 268]).
Na druhé straně se ale Aron nikdy nesnížil k vulgaritě a simplifikaci, a to ani tam,
kde polemizoval – ostře a nekompromisně – se svými třemi velkými současníky
Merleau-Pontym, Sartrem a Althusserem, třebas v uvedené knížce příznačně nazvané
Domnělý marxismus (Marxisme imaginaire). Hlavními tématy knížky nejsou ani tak
kritické analýzy jednotlivých autorů jako spíše velkých témat marxismu a neomarxismu
– dialektika, organický celek (postulát marxistického holismu), vztah k Hegelovi atd.
Není pochyb o tom, jak užitečné by bylo srovnání této pronikavé nevelké analýzy
Aronovy s upovídaným (tehdy ještě) marxistou Rogerem Garaudym v jeho
Perspektivách člověka [česky 1964], kde je na skoro pěti stech stranách zmíněn Aron – a
navíc opravdu jen marginálně – jednou.
Aron na sklonku života postřehl, že nelze směšovat dvě debaty, debatu o povaze
sovětského systému (ta je konec konců uzavřena jeho pádem) a debatu o „filosofickém
výkladu marxismu“, protože ta druhá je „v románských zemích, třebas v Itálii, stále
aktuální a v Latinské Americe běžná“ [Aron 2003: 187]. Ba dokonce „v anglosaských
zemích lze rovněž pozorovat návrat marxismu, ovšem zcela odlišného od marxismu
Sartrova či Merleau-Pontyho. Je to marxismus vycházející z Marxových méně
filosofických textů. Nejde ani tak o historickou úlohu proletariátu, o historickou pravdu,
ale o následující otázky: Určují, podmiňují výrobní síly výrobní vztahy? Existuje nějaká
posloupnost společenských zřízení, kterou by bylo možné rekonstruovat na základě
výrobních sil nebo vztahů?“ [c. d.: 188]. Tyto otázky nejsou antikvovány proto, že
v poněkud jiné dikci jsou kladeny stále znova v kontextu diskusí o modernizačních
procesech, o „nezbytnosti modernizačních etap“, o „závislosti“ atd. (a nejen v souvislosti
s teorií Wallersteinovou, Goldthorpovou, Wrightovou etc.).
Literatura
Althusser, L. 1959. Montesquie. La politique et l´histoire. Paris: PUF
Althusser. L. 2001. Budoucnost je dlouhá. Fakta. Praha: Karolinum
Ardoino, J. (ed.). 1991. La sociologie en France. Paris: Éditions La Découvetrte
Aron, R. 1960. Dimensions de la conscience historique. Paris: Plon
Aron, R. 1963. Dix-huit leçons sur la société industrielle. Paris: Gallimard
Aron, R. 1965. Main Currents in Sociological Thought. Vol. I and II. London: Penguin
Books
23
Aron, R. 1966. Trois essais sur l´âge industriel. Paris: Plon
Aron, R.. 1969. Les désillusion du progrès. Paris: Calman-Lévy
Aron, R. 1970. Marxisme imaginaire. Dúne saint famille à láutre. Paris: Gallimard
Aron, R. 1977. Plaidoyer pour lÉurope décadente. Paris: Laffont
Aron, R. 1986 (1938). Introduction à la philosophie de l´histoire: Essai sur les limites de
lóbjectivité historique. Paris: Gallimard
Aron, R. 1992. Esej o svobodách. Bratislava: Archa
Aron, R. 1993. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis
Aron, R. 1993(b). Etapy razvitija sociologičeskoj mysli. Moskva: Progress
Aron, R. 1999. Historie XX. století. Praha: Academia
Aron, R. 2000. Izbrannoje: Vveděnije v filosofiju istorii. Moskva – Sankt Petěrburg:
Akaděmičeskaja kniga
Aron, R. 2003. Angažovaný pozorovatel. Praha: Mladá fronta
Balík, S. a Kubát, M. Teorie a praxe totalitních a autokratických režimů. Praha: Dokořán
Baverez, N. 1997. „Hannah Arendt – Raymond Aron: Zoči voči totalitarizmu.“ In:
Kritika a kontext, vol. 2, No. 4, s. 87–91
Berthelot, J. – M. 2000. La sociologie française contemporaine. Paris: PUF
Bourdieu, P., Chamboredon, J. – C. et Passeron, J. – C. 1968. Le métier do sociologue.
Paris: Mouton
Corcuff, P. 1995. Les nouvelles sociologies. Paris: Édition Nathan
Čermák, V. 1992. Otázka demokracie. Sv. 1: Demokracie a totalitarismus. Praha:
Academia
Dějiny VKS(b). Stručný výklad. 1954. Praha: SNPL
Durand, J. – P. et Weil, R. 1989. Sociologie contemporaine. Paris: Vigot
Frank, M. 1994. „Rosenbergův Mýtus 20. století a tradice německého myšlení.“ In:
Souvislosti, roč. 22, č. 4
Gane, M. 2003. French Social Theory. London – Thousand Oaks – New Delhi: Sage
Publication
Grawitz, M. et Leca, J. (eds.). 1985. Traité de science de politique, vol. 1–4. Paris: PUF
Grawitz, M. et Leca, J. (eds.). 1999. Rozprava o spoločenskej vede. Sv. l.: Politická veda
ako spoločenská veda. Politický poriadok. Prešov: KM Systém
24
Jelonek, A. W. a Tyszka, A. 2001. K. Koncepcje rozwoju społecznego. Warszawa:
Scholar
Jeřábek, M. 2004. Konec demokracie v Rakousku, 1932–1938. Politické, hospodářské a
ideologické příčiny pádu demokracie. Praha: Dokořán
Kautsky, K. 1958. Predchodcovia moderného socializmu. Bratislava: Pravda
Kołakowski, L. 1989. Główne nurty marksizmu. Część I: Powstanie. Warszawa: Krąg
Lenin, V. I. „Co dělat: Palčivé otázky našeho hnutí.“ In: Vybrané spisy v pěti svazcích.
Sv. 1: 1894–1904. Praha: Svoboda 1975 (s. 265–441)
Lévi, B. -H. 2003. Sartrovo století (Filozofické zkoumání). Brno: Host
Lukács, G. 1958. Rozklad rozumu. Cesta iracionalismu od Schellinga k Hitlerovi. Praha:
SNPL
Machonin, P. 2005. Česká společnost a sociologické poznání. Problémy společenské
transformace a modernizace od poloviny 60. let 20. století do současnosti. Praha: ISV
Marcuse, H. 1961. Soviet Marxism. A Critical Analysis. New York: A Vintage Book
Panarin, A. S. (ed.). 1999. Filosofija istorii. Moskva: Gardariki
Quénétaine de, T. 1997. „Raymond Aron.“ In: Kritika a kontext, vol. 2, No 4., s. 86–87
Rainko, S. 1979. Marxismus a jeho kritici. Praha: Svoboda
Rutkevič, A. M. 2001. „Istoričeskaja sociologija Norberta Eliasa.“ In: Elias, N., O
procese civilizaciji, t. 2. Moskva – Sankt Petěrburg: Akaděmičeskaja kniga
Schumpeter, J. A. 2004. Kapitalismus, socialismu a demokracie. Brno: CDK
Sichère, B. 2001. „Léta struktury, léta revolty.“ In: Padesát let francouzské filosofie.
Praha: CEFRES, s. 7–50
Solženicyn, A. 1990. Souostroví Gulag: Pokus o umělecké pojednání. Praha: OK
Centrum
Stalin, J. V. 1950. Otázky leninismu. Praha: Svoboda
Wallerstein, I. 2004. Koniec świata jaki znamy. Warszawa: Scholar
Winock, M. 1998. Historie extrémní pravice ve Francii. Praha: Academia
Winock. M. 1999. Le siècle des intellectuels. Paris: Édition du Seuil
25
Počátky persekuce církví
a náboženských organizací
– pohled historika
Text Bedřicha Marjánka přepracovala Hana Synková
V procesu ničení občanské společnosti byly církve pro komunistickou moc
významným objektem. Zvláště katolická církev byla režimu trnem v oku. Proto se
komunisté ihned po uchopení moci zaměřili na potlačení jejího vlivu s cílem její úplné
likvidace. Následující řádky jsou určeny pro čtenáře, kteří se nebojí historických textů.
Dozvíte se v nich, jak geniálně komunistická moc tuto likvidaci prováděla – jakými
útoky nenápadně začala a jak se její boj rozvinul do téměř válečné strategie v útoku proti
klášterům. Dotkneme se osudů mnoha lidí, kteří byli těmito procesy zasaženi, není ale
v silách tohoto textu věnovat se jim do velkých podrobností. Čísla postižených jdou totiž
do tisíců. Prostřednictvím textu je především možné si uvědomit, jaké důsledky mohla
mít taková opatření státu na jeho samotné obyvatele, kteří jsou dnes ve věku našich
prarodičů, a druhotně pak i na nás samotné…
Pronásledování církví a jejich představitelů se uskutečňovalo v celém tzv.
socialistickém bloku. V únoru 1948 byli v Albánii odsouzeni k smrti a popraveni dva
katoličtí biskupové, a arcibiskup Durazzi byl odsouzen k dvaceti letům vězení. Rok poté
vynesl bulharský soud vysoké tresty nad představiteli evangelické církve. V červnu 1948
byli v Rumunsku zatčeni dva katoličtí biskupové a 137 kněží bylo zbaveno svých míst.
Nejznámější však byl proces s maďarským primasem, kardinálem Józsefem
Mindszentym, který byl zatčen 26. prosince 1948. Mindszenty byl pro svůj odpor
k nacismu vězněn již za druhé světové války, později kritizoval i komunismus. Jeho
proces a odsouzení na doživotí v únoru 1949 vyvolalo mezinárodní protesty. Zároveň se
stal předmětem proticírkevní propagandistické kampaně v ostatních zemích sovětského
bloku.
Jak zlikvidovat církev?
Komunisté již od samého počátku usilovali o přeměnu církví v poslušný nástroj
moci. Především katolická církev byla komunisty chápána ne jako kulturní a sociální
instituce, ale jako politická síla. Proto proti ní používali stejných metod a prostředků
jako proti tzv. politické reakci (opozici). Již 27. února 1948, tj. dva dny po převzetí
moci, zastavili komunisté vydávání většiny katolických periodik. Důvodem byl údajně
„nedostatek papíru“. Místo tří katolických týdeníků: Katolík (náklad 30 000), Neděle
(120 000 výtisků) a Rozsévač (120 000 výtisků), bylo slíbeno vydávání jediného
periodika Nedělní rozsévač, bez udání nákladu. Do církevních záležitostí začali svévolně
26
zasahovat místní straničtí funkcionáři a množily se případy šikanování kněží.
Komunistické vedení si zprvu pro vztah státu a církví stanovilo tři cíle:
• spolupracovat s církví, pokud bude „poslušná“
• dosáhnout její politické neutralizace tím, že představitelé církve zveřejní svou
loajalitu vůči novému režimu
• a v případě neúspěchu těchto variant vyvolat konflikt a začít s ní otevřeně bojovat
Zároveň však pod vedením Klementa Gottwalda, Alexeje Čepičky a Rudolfa
Slánského připravovali dlouhodobou koncepci likvidace církve. Její první etapa se
skládala z těchto úkolů: přesvědčit věřící o kladném postoji režimu k náboženství,
odhalit církevní hierarchii jako služebníka imperialistů – Vatikánu, připravit zákony
zajišťující kontrolu církví státem a trestně stíhat všechny pokusy o zneužití náboženství
proti vládní politice. Druhá etapa obsahovala izolaci církevních představitelů a vytvoření
nového mluvčího katolicismu – Svazu českých a Svazu slovenských katolíků, s nimiž by
vláda jednala jako s představiteli církve. Třetí etapa pak představovala úplné oddělení od
Říma tak, že Svazy prohlásí katolickou církev za „národní“, nezávislou na Římu,
převezmou její majetek a zajistí vysvěcení biskupů.
I přes tyto likvidační plány vydal ústřední akční výbor Národní fronty dne
18. března 1948 prohlášení o náboženské svobodě, které slibovalo nerušený výkon
náboženských obřadů a odsuzovalo zásahy do církevního školství i jakékoliv jiné akty
proti náboženské svobodě.
Ještě půl roku po únoru převažovala spíše snaha o neutralizaci církví. Stát se
připravoval na jednání s církevními představiteli, při Národní frontě byla 15. dubna
založena Komise pro církevní a náboženské otázky, v jejímž čele stanul Alexej Čepička
a ve které byli i dva kněží – Josef Plojhar a Josef Beneš. První fáze jednání probíhala
v květnu. Církevní představitelé chtěli zejména zachovat církevní školství, komunistická
moc zase dostat církev do úplného područí. Zatímco probíhala jednání, nižší složky
státního aparátu zasahovaly proti katolickým školám, spolkům i tisku. Zásadní taktikou
komunistů bylo rozdělit církevní představitele a nižší duchovenstvo, i samotní duchovní
byli děleni na tzv. „vlastenecké“ a „reakční“.
25. května byla jednání pod záminkou konání voleb přerušena. I další jednání
v červnu byla pro obě strany neúspěšná – církev neprohlásila loajalitu režimu a stát i
nepřestal zasahovat do církevních záležitostí.
Snaha o vnitřní rozkol církve – Katolická akce
V koncepci „církevní politiky státu“ dochází ke zlomu zejména na jaře roku 1949.
Komunistické vedení rozhodlo o nové linii, podle níž mělo být podřízení církve
dosaženo nikoli dohodou s církevními hodnostáři, ale bojem proti nim. Stát se rozhodl
vytvořit vlastní „národní církev“ oddělenou od Vatikánu. Pro naplnění první etapy
27
koncepce likvidace církve byla přijata série politických a administrativních opatření,
která měla vytvořit předpoklady k již zmíněnému vnitřnímu rozkolu církve: zlikvidovat
písemný styk biskupů s kněžími, aktivita církve se měla omezit na obřady v kostele (ke
všem shromážděním mimo kostel a k pořádání církevních sbírek musel kněz žádat o
povolení okresní úřad) a úplně zastavit periodický tisk církve.
Politicky nejvýznamnější bylo rozhodnutí o organizování „obrodného hnutí
katolíků“, za jehož účelem vznikla tzv. „Katolická akce“. Stát nejprve koncem května
1949 vyvolal kampaň za vytvoření hnutí „pokrokových katolíků“. Lživá propaganda
hlásala, že tato akce má podporu více jak pěti set kněží. Název hnutí „Katolická akce“
byl dosti matoucí, neboť se stejně nazývala i účast laiků na církevní činnosti. Nic
nezmohly protesty účastníků olomoucké biskupské konference a 10. června 1949 se
konal ustavující sjezd „Katolické akce“ v Obecním domě v Praze, kterého se zúčastnilo
asi 67 „vlasteneckých kněží“ a blíže neurčený počet laiků. Do čela výboru byli postaveni
laici: předsedou byl zvolen dramaturg Národního divadla Ferdinand Pujman (manžel
spisovatelky Marie Pujmanové).
Bezprostředně po ustanovení KA se konaly krajské a okresní konference „věřících“,
na nichž se tvořily krajské a okresní výbory KA. Stát si představoval, že vznikne rozkol
uvnitř církve a z KA se stane mluvčí církve, s nímž bude jednat. Avšak to se nestalo,
akce spíše vyvolala odpor věřících a biskupové její přívržence vyloučili z církve.
Komunisté proto přikročili k ofenzívě. Navštěvovali kostely, kde poslouchali obsah
kázání a podávali o něm zprávy. Při bohoslužbách vyvolávali incidenty, které
poskytovaly záminku k pronásledování kněží. Do všech biskupství byli jmenováni státní
zmocněnci vybavení velkou pravomocí a vykonávající dohled nad činností konzistoře.
Ministerstvo školství vydalo výnosy, podle nichž všechny pastýřské listy a oběžníky
určené kněžím i veřejnosti podléhají jeho schválení. Vatikán odpověděl na vznik KA
tím, že na ni vydal exkomunikační (vylučující z církve) dekret. V reakci na tento dekret
vláda oznámila, že bere vyřešení církevní a náboženské otázky do svých rukou.
Vnější útok – změna zákonů
Když se zatím nepovedl vnitřní rozkol, rozhodla se vláda pro novou formu boje –
změnu zákonů, na základě kterých církve fungují. Ty byly schváleny národním
shromážděním 14. října 1949. Na základě Zákona o hospodářském zabezpečení církví a
náboženských společností státem poskytoval stát osobní požitky jen těm duchovním,
kteří v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu
duchovních působí se státním souhlasem. Znamenalo to, že státní orgány mohly
kdykoli a pod jakoukoliv záminkou zbavit kněze či dokonce biskupa státního souhlasu.
Bez soudu, bez disciplinárního řízení, bez možnosti odvolání. Státní moc toho náležitě
využívala. Pod nejrůznějšími záminkami zbavovala souhlasu nepohodlné duchovní a
nahrazovala je tzv. vlasteneckými knězi. Ti, kteří nedbali zákazu a pokračovali neveřejně
v duchovní činnosti, byli souzeni za „maření dozoru státu nad církvemi“. V padesátých
letech byl tento přečin rekvalifikován na „velezradu“.
28
Dalším zákonem byl zřízen Státní úřad pro věci církevní, jehož úkolem bylo „dbát
o to, aby se církevní a náboženský život rozvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidově
demokratického zřízení“. Do čela Státního úřadu jmenoval prezident Gottwald ministra
spravedlnosti Alexeje Čepičku a na Slovensku byl do čela jmenován Gustáv Husák,
známý později jako prezident ČSSR. Státní úřad v podstatě vzal církvi pravomoc
rozhodovat o naprosté většině věcí, které se jí týkaly. Do rozsahu jeho působnosti totiž
náležely: řídící činnost ve všech církevních a náboženských věcech, správní věci církví,
ochrana církevních památek, osobní a platové hodnocení duchovních, úprava vyučování
náboženství, odborné posuzování církevního tisku, vydávání publikací pro duchovní,
náboženské spolky a charity a sledování mezinárodních styků církve. Na krajské a
okresní národní výbory byli dosazeni církevní tajemníci, kteří plně dohlíželi na činnost
církevních organizací ve svém obvodě. Byli neomezenými pány nad bytím či nebytím
všech duchovních osob.
Podle dalšího vládního nařízení se stávají duchovní sice zaměstnanci církve, ale
nepersonálně spadají pod okresní národní výbor. Podle tohoto nařízení činil základní plat
duchovních 3000 Kč, v nové měně po měnové reformě v roce 1953 pouhých 600 Kč.
Duchovním zastávající úřad se „zvláštní zodpovědností“ mohl být přiznán tzv. hodnostní
příplatek odstupňovaný podle čtyř kategorii, od administrátora fary až po diecézní
biskupy.
Útok na veřejné mínění – monstrprocesy 1950–51
Pro komunistický režim bylo důležité církev zbavit nejen moci, prostředků,
duchovních vůdců a totálně ji kontrolovat, ale velmi podstatné bylo také získat pro tyto
kroky podporu veřejnosti, církev v očích veřejnosti znemožnit a vyvolat v lidech pocit,
že církevní představitelé se dopouštějí trestné činnosti či přímo velezrady. Pokud se
nepodařilo lidi přesvědčit, byla snaha je alespoň zastrašit, aby s církví už nechtěli mít nic
společného. Proto režim uspořádal několik procesů s církevními představiteli – pro jejich
masovost, publicitu, „divadelnost“, krutost vůči souzeným, „výchovný efekt na občany
socialistické vlasti“ a zcela vykonstruovaná obvinění, proti kterým se nešlo racionálně
bránit, se jim říká „monstrprocesy“. Stát se chtěl těmito procesy veřejně očistit od
zrádců, do publika byli zváni pravověrní komunisté, kteří zinscenované procesy
doprovázeli svým potleskem. Zkrátka a dobře masová psychická manipulace, jaká se
děla již v dobách nacismu. Dobře známý je v této souvislosti proces s Miladou
Horákovou, to bychom ale odbočili od záležitostí církevních.
První proces se konal od 1. března do 4. dubna 1950, kdy na lavici obžalovaných
usedlo deset význačných teologů a představitelů řádů (viz. kapitola Akce „K“). Žaloba je
vinila ze špionáže, z přechovávání zbraní, z nenávisti k režimu, z přípravy převratu a ze
spolupráce s gestapem. Prokurátor Urválek žádal pro čtyři obviněné trest smrti. Konečný
rozsudek soudu zněl: P. Mantilák doživotí, ostatní celkem 132 let. Procesu se dostávalo
značné publicity v tisku a filmových týdenících. Byly organizovány komentáře
29
v rozhlase, uveřejňovaly se „názory pracujících“ a rezoluce, které požadovaly ty nejtěžší
tresty, o procesu byla dokonce vydána brožurka.
Kromě tohoto procesu se režim připravoval na tažení proti vysokému kléru.
Uspořádat procesy s biskupy navrhovala tzv. církevní šestka (Církevní komise
Ústředního výboru KSČ) již v březnu 1950. Detailnější podobu dostala příprava procesů
v září 1950, kdy tehdejší předseda Státního úřadu pro věci církevní Zdeněk Fierlinger
navrhl uspořádání tří církevních procesů. V prvním mělo být souzeno 14 osob „pro
vykonstruované finanční defraudace“. Druhý proces měl zahrnovat 21 vyšších
hodnostářů a třetí směřovat proti slovenským pomocným biskupům. Nakonec
předsednictvo ÚV rozhodlo o konání „pouhých“ dvou procesů – českého a slovenského.
Důvodem byla určitá obava z reakce prostých věřících, které režim usiloval získat na
svoji stranu.
27. listopadu 1950 začal tzv. český monstrproces s devíti vysokými církevními
hodnostáři1. Celý proces se nesl v rámci široké propagandy – souzeni byli nejen církevní
představitelé, ale „církev“ jako celek. Obžaloba vinila hodnostáře ze „spolčení za účelem
zničení lidově demokratického zřízení“, „z vyzvídání státního tajemství“ a dokonce ze
spolupráce s gestapem. Obvinění byli odsouzeni k vysokým trestům. Následovaly další
procesy s profesorem P. Oto Mádrem, profesorkou Růženou Vackovou a představenou
Žofií Langrovou či s litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou. Při proticírkevním
tažení došlo i k několika úmrtím a popravám. P. Josef Toufar, farář v Číhošti, byl
v souvislosti s vyšetřováním dodnes nevysvětleného tzv. číhošťského zázraku umučen
vyšetřovateli StB v čele s Ladislavem Máchou a v souvislosti s tzv. babickým případem
byli odsouzeni k smrti a popraveni kněží Václav Drbola, František Pařil a Jan Bula.
Ačkoli tažení směřovalo hlavně proti římskokatolické církvi, v nemalé míře byly
postiženy i ostatní církve – starokatolická církev, řeckokatolická církev zcela zanikla
poté, co jí násilně sloučili s pravoslavnou. V červnu 1953 proběhl proces se čtyřmi
hlavními představiteli baptistické církve.
Bilance obětí procesů s církevními představiteli vypadala následovně: většina
sídelních biskupů (litoměřický, pražský, královéhradecký) byla internována a diecéze
spravovali dosazení vikáři z řad „vlasteneckých kněží“. Osiřelé biskupské stolce
v Českých Budějovicích, Brně a Olomouci již nebyly znovu obsazovány. Ve věznicích
se v červnu roku 1956 nacházelo celkem 433 církevních hodnostářů, kněží a bohoslovců.
Z nich bylo 383 odsouzeno za velezradu – tu obžaloba používala často a dostávaly se za
1
ThDr. Stanislav Zela, světící biskup a generální vikář olomoucké arcidiecéze – odsouzen na 20
let, Jan Anastáz Opasek, opat benediktýnského kláštera v Praze, Břevnově – doživotí. ThDr.
Bohuslav Stanislav Jarolímek, opat premonstrátského kláštera na Strahově – 20 let (zemřel krátce
po rozsudku). ThDr. Josef Čihák, prelát arcijáhen metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze – 10 let.
ThDr. Otakar Švec, papežský prelát a metropolitní kanovník u sv. Víta v Praze – 20 let. ThDr.
Jaroslav Kulač, kanovník u sv. Víta v Praze – 17 let, ThDr. Antonín Mandl, ředitel Arcidiecézního
pastoračního ústředí v Praze – 25 let. ThDr. Jan Boukal, první sekretář pražského arcibiskupa – 18
let. P. Václav Mrtvý, salesián, pracovník Apoštolské administratury v Praze – 15 let.
30
ni vysoké tresty. 129 hodnostářů mělo trest v trvání deseti let, 148 od deseti do patnácti
let, 63 od patnácti do dvaceti let a 39 dokonce nad dvacet let.
Internace
Trest na svobodě, tedy internace, zdaleka nebyla procházka růžovým sadem, často
byl člověk internován bez rozsudku. Postihla všechny představitele církve – od biskupů,
opatů a teologů až po řeholníky a prosté kněze. Její intenzita a způsob se lišily podle
místa, doby i případ od případu.
Arcibiskup pražský Josef Beran byl internován jako první. Internace začala po
slavnosti Božího Těla na základě provokací příslušníků StB 19. června 1949. Zpočátku
měl domácí vězení v arcibiskupském paláci, od srpna 1950 pak zostřený dozor. Poté byl
stěhován z jedné internace do druhé, až se v roce 1963 v Radvanově u Mladé Vožice
setkal s mnoha dalšími biskupy a představiteli církve, například s biskupem
litoměřickým Trochtou, který byl internován poté, co přečetl pastýřský list „Věřícím
v hodině velké zkoušky“2. 10. ledna 1965 papež Pavel VI. jmenoval Berana kardinálem.
Beran pak v únoru navždy opustil Československo a zemřel po čtyřech letech v Římě.
Internace mohla probíhat dlouhodobě i ve vlastní rezidenci. Například arcibiskup
olomoucký Josef Matocha měl do jara 1950 volný pohyb, na Květnou neděli dostal
zákaz vykonávat velikonoční obřady a jakoukoli funkci ve své arcidiecézi. Období od
července 1954 až do své smrti v roce 1961 strávil v ostré samovazbě v arcibiskupské
rezidenci. Měl vypnutý telefon, odebrali mu rádio, znepřístupnili mu i část osobní
knihovny. V předpokoji se střídali hlídači, kteří jej doprovázeli i na verandu, když se šel
nadýchat čerstvého vzduchu.
Akce „K“
Likvidace nezávislé církve pokračovala. Koncem roku 1949 schválilo komunistické
vedení zrušení klášterů. Tomuto kroku předcházela politická a ideologická příprava, jejíž
hlavním bodem mělo být zatčení a proces s významnými představiteli řádů. 15. března
1950 začalo zatýkání spojené s důkladnými prohlídkami klášterů. Následoval proces
s deseti představiteli řeholních řádů (mezi nimi například opat premonstrátského
kláštera v Nové říši Augustin Machalka, opat premonstrátského kláštera v Želivě Vít
Tajovský, provinciál jezuitů František Šilhán a mnozí šéfredaktoři církevních časopisů).
Proces vyvolal zděšení mezi věřícími, a nejen mezi nimi. Kampaň vedoucí ke
kompromitování řeholí vrcholila. Ve sdělovacích prostředcích byly uveřejňovány dopisy
2
Salesián Štěpán Trochta (1905–1974) je rovněž významnou postavou odporu proti veškerým
totalitám. Prošel velmi těžkým vězněním v několika koncentračních táborech, pak vězněním a
pronásledováním za komunismu a umírá na slabé srdce po šestihodinové návštěvě vyhrožujícího a
podnapilého krajského církevního tajemníka Dlabala.
31
pracujících odsuzující „protistátní a vlastizrádnou činnost“ řeholníků. Osm dní po
skončení procesu dal generální tajemník strany R. Slánský pokyny krajským
sekretariátům strany provést akci „K“.
Akce K proběhla podle podrobného plánu vypracovaného StB, který se podobal
směrnicím k vojenskému přepadení nebo útoku. Dokument obsahoval časový rozvrh
postupu i konkrétní úkoly pro každý klášter: do kterých centralizačních či internačních
klášterů odvézt mnichy a jejich představené, určoval nové správce a personál klášterů,
bezpečnostní ostrahu a denní režim v centralizačních klášterech. Akce K se týkala všech
3
řádů a kongregací, které v českých zemích a na Moravě působily. Při první etapě akce
v noci ze 13. na 14. dubna 1950 bylo soustředěno a internováno pres 900 řeholníků a
obsazeno 76 klášterních objektů. Druhá etapa proběhla pak v noci z 27. na 28. dubna.
Pro příslušníky českých a moravských řádů a kongregací zřídila StB centralizační
střediska v odlehlých končinách republiky: v Bohosudově na Teplicku, v Hejnicích
v okrese Liberec, v Broumově na Náchodsku, v Králíkách v okrese Hradec Králové a
v Oseku v okrese Teplice a internační střediska v klášteře premonstrátů v Želivě v okrese
Pelhřimov a v České Kamenici.
Během celé Akce K bylo do centralizačních klášterů převezeno 2376 mnichů z 28
řádů a z 219 řádových domů, 175 z nich skončilo v internačních klášterech se zvlášť
ostrým režimem. Likvidace klášterů nepříznivě zasáhla do života několika set mladých
lidí, kteří byli v klášterních školách či internátech a pocházeli ze sociálně slabých
skupin. Nenahraditelné a nevyčíslitelné škody způsobila Akce K v oblasti kultury, neboť
byly ničeny kulturní památky, knihovny a další umělecká díla. Vyklizené kláštery
převzala státní správa, mnohé dostala armáda a během krátké doby se na nich počaly
projevovat následky nedostatečné péče.
Likvidace ženských klášterů
Poněkud odlišná situace byla u ženských řádů. Jejich příslušnice totiž tvořily
podstatnou část personálu v nemocnicích, sociálních ústavech a charitativních
zařízeních. Patřily ke špičkovým odbornicím, takže se jak lékaři, tak ředitelé ústavů
bránili jejich odstranění. Přesto mocenské orgány rozhodly o soustředění řeholnic do
internačních táborů. Vlastní podnět k tomu dal ministr Čepička, jenž na 3. březen 1950
svolal tzv. církevní šestku, kde se projednala „Akce VŽK“ (vyklizení ženských klášterů).
Na rozdíl od „Akce K“ neprobíhala tato akce najednou, ale postupně od konce srpna do
3
Mužské řehole před záborem: maltézští rytíři, křížovníci s červenou hvězdou, premonstráti,
benediktýni, cisterciáci, dominikáni, františkáni, minorité (františkánská větev), kapucíni
(františkánská větev), obutí augustiniáni, milosrdní bratři, jezuité, piaristé, redemptoristé, salesiáni,
salvatoriáni, školští bratři, těšitelé.
32
října 1950. Celkem bylo zlikvidováno kolem 720 klášterů a internováno na 10 000
řeholnic.4
Hlavním internačním táborem se stal klášter Broumov, do něhož byly sváženy
příslušnice různých řádů. Velitelkou tábora byla důstojnice StB s. Divoká. Režim zde
byl tvrdý, nikdo nesměl bez zvláštního povolení ven ani dovnitř, cenzurovala se veškerá
pošta, internované procházely tvrdým ideologickým působením. Byl vyvíjen tlak,
zejména na mladší řeholnice, aby vystoupily z řádu a navrátily se k světskému životu.
Většinou bezúspěšně. Jednotlivé řeholní komunity se přes všechny překážky snažily
zachovávat svoji řeholi, pokud to jen šlo.
Proces s Československým Orlem
Pronásledování a persekuce se netýkala pouze církevních představitelů či církví jako
takových, ale i institucí a spolků s křesťanským zaměřením. Jedním z nich byla i
tělovýchovná organizace „Orel“. Tato organizace sdružovala křesťansky orientovanou
mládež zejména na Moravě a za první republiky měla přes 100 tisíc členů.
Ihned po převzetí moci se komunisté snažili zlikvidovat všechny instituce
s nekomunistickou ideologií (skauting nevyjímaje, ale o tom se dočteme jinde). Již
v březnu svolali shromáždění v Obecním domě, kde bylo slavnostně vyhlášeno
sjednocení československé tělovýchovy. Sokol, Orel, Dělnická tělovýchovná jednota a
Federovaná dělnická TJ se spojily do jedné organizace s názvem „Sokol“. Na tomto
shromáždění se Orel pokusil bránit poukazem na to, že provozuje také činnost kulturní,
osvětovou a náboženskou a žádal, aby mohl na tomto poli pokračovat. Akční výbor Orla
vydal také prohlášení, v němž informoval, že tato organizace nebyla žádným právním
aktem zrušena.
Již na přelomu let 1948 – 49 dochází k hromadnému zatýkání orelských
funkcionářů. Zatčení byli převezeni do vazby v Uherském Hradišti, která měla pověst
gestapácké mučírny. Zde byli vystaveni psychickému i fyzickému násilí, na jehož
základě se mnozí doznali, k čemu bylo třeba. Odsouzeno bylo osmnáct funkcionářů
Orla, někteří až na osmnáct let. Čtyři z odsouzených se vrátili po dvanácti letech na
základě amnestie v květnu 1960, ostatní si odpykali trest celý. Na tento proces
navazovala řada dalších procesů, které měly za úkol odstranit tzv. potencionální
nepřátele režimu. Komunistická ideologie se stala jedinou přípustnou ve výchově
4
Ženské řehole před záborem: bosé karmelitky, dominikánky II. řádu sv. Dominika, cisterciačky,
alžbětinky, salesiánky, voršilky, boromejky, notredamky, školské sestry, sestry sv. Kříže,
milosrdné sestry sv. Františka, šířavské sestry, šedé sestry, brněnské sestry (větev šedých sester),
chudé sestry sv. Františka, apoštolát III. řádu sv. Františka, rafaelky, dominikánky III. řádu sv.
Dominika, dílo bl. Zdislavy, sestry sv. Hedviky, sestry sv. Alžběty, služebnice Mariiny, služebnice
Nejsvětějšího srdce Ježíšova, sestry Německého řádu, karmelitky Božského srdce Ježíšova, sestry
Nejsvětější svátosti, sestry chudých nemocných (těšitelky), premonstrátky III. řádu, dcery Božské
lásky, cyrilometodějky, anglické panny.
33
mladých lidí. Aby se zamezilo nebezpečí ideologicky nesprávné výchovy, vznikly
organizace Pionýr a Socialistický svaz mládeže.
Závěr
Komunistické moci se podařilo během několika málo let narušit fungování církve, a
to velmi promyšlenými metodami – vzala církvi, co mohla – prostředky, kterými
oslovovala věřící, zázemí kostelů a klášterů i zázemí zákonů. Systematicky ničila i
společenství mezi lidmi a nasazovala do církve „své“ lidi, aby přiměla další ke
kolaboraci. Kolik lidí při jejich praktikách utrpělo újmy, kolik mentálně postižených a
nemocných přišlo o své pečovatelky a kolik nádherných budov osiřelo. Někteří myslitelé
tvrdí, že komunismus byl tak důsledným a nesmiřitelným potíračem všeho náboženství
právě proto, že byl sám určitým pseudonáboženstvím. Ty, kdož v něj nevěřili, postihl
trest za „kacířství“.
Režim však nezvítězil úplně. Oproti církvi pod dohledem se začala formovat i
církev podzemní, mnoho lidí také odešlo do zahraničí, spolupracovalo s rozhlasem (mj.
Rádio Vatikán), vydávalo knihy a časopisy, které se pak pašovaly do republiky. Věřící se
často stali nositeli naděje a oporou pronásledovaných, ukrývali je a pomáhali jim na
útěku do zahraničí. Křesťanství se z veřejného prostoru stáhlo do soukromí rodin a
malých společenství. Následky čtyřiceti let však nelze lehce vymazat. Společnost ztratila
fungující instituci a mnoho lidí, kteří jí uměli připomenout, že neexistují jen materiální
hodnoty, ale také svědomí, víra a důvěra.
34
Skauti v odboji
Jiří Navrátil
Jedním ze tří základních principů skautského hnutí je služba svému národu a čeští
skauti tak ve svém slibu dokonce hned na prvním místě slibovali: „Slibuji na svou čest,
jak dovedu nejlépe milovati vlast svou republiku Československou a sloužiti jí věrně
v každé době…“ Svůj chlapecký slib vždy brali vážně – v této části Evropy možná víc
než kdekoli ve světě. Již ve třicátých letech, kdy se na obzoru objevilo nebezpečí
německého nacismu, stáli skautští pracovníci u zrodu branné výchovy a spolupráce
s armádou byla tak úzká, že skautské družiny se zúčastnily i posledních letních manévrů.
Ti, kdo prošli skautskými oddíly, proto také byli a jsou oddáni svobodě.
To vše ovšem každý totalitní režim naprosto nenávidí – a naopak skautky a skauti
nenávidí každou totalitu. Ukázalo se to za II. světové války, kdy se zapojili do rozsáhlé
protinacistické činnosti a bezmála tisíc jich za své přesvědčení zemřelo.
O skautském odboji se vlastně velmi málo ví. Skautské ilegální skupiny, jako byla
například Zpravodajská brigáda, kterou pod vedením Veleslava Wahla založili skauti
pražské Vodní pětky, totiž dokázaly dodržet pravidla utajení a jazyk za zuby, byly
odolné vůči nepřátelským agentům a Němci je zpravidla neodhalili. (Po únoru 1948 pak
V. Wahla popravili komunisti.) Vedoucí desítek oddílů, které dál pracovali například
v odborech Klubu českých turistů v Praze i po celých Čechách a Moravě, zase udržovali
ideály demokracie a skautingu ve vědomí mladších sester a bratří. Jejich činnost pak
nabyla na významu, když nacističtí okupanti vyhlásili povinnou službu mládeže a zřídili
proto i zvláštní státní úřad tzv. Kuratorium pro výchovu mládeže. Jeho působení se pak
skautským, sokolským a sportovním pracovníkům podařilo naprosto ochromit. Skautská
ilegální práce vyvrcholila napojením na odbojové skupiny a v Praze zejména účastí na
Pražském povstání.
Celá tato činnost je dnes zcela neznámá. V krátkém období po osvobození sice
v tehdejším Svazu národní revoluce působila i tzv. historická skupina „Junák“, celkem
však její členové nepokládali za vhodné nějak se svými činy honosit. Po únoru 1948 pak
komunisti jakoukoli zmínku o jiném odboji než komunistickém soustavně potlačovali.
Již před „vítězným únorem“ většina skautek a skautů chápala hrozící nebezpečí a
snažila se mu čelit, jak se dalo. Proto také členství ve skautském hnutí potom tzv.
„akčním výborům“ a prověřovacím komisím na fakultách vysokých škol stačilo
k okamžitému vyloučení a poslání do pracovních táborů.
V prvním čísle druhého ročníku Lidových novin (ještě jen rozmnožovaných) vyšla
směrnice ústředí sovětské tajné policie KGB „Jak zacházet s domorodci“ z roku 1947.
V bodě 6. nařizuje: „Sloučit všechny mládežnické organizace do jedné a funkce v ní
35
obsadit od okresního vedení výše lidmi potvrzenými našimi zvláštními službami. Ještě
před definitivním sloučením zlikvidovat známé vedoucí skautského hnutí.“
Body těchto instrukci odpovídají politické praxi v padesátých letech. Zcela v jejich
duchu předcházelo skautským procesům politické rozhodnutí doložené v usneseních
Ústředního výboru KSČ a zápisu schůze širšího předsednictva ÚV KSČ ze dne 23. 12.
1948 – viz např. sborník Český skauting v dokumentech KSČ 1945 – 1948 – mjr. M.
Kopt a kolektiv (vydal Čin) či kniha ing. Karla Lešanovského Se štítem a na štítě,
vydaná díky Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, která svědčí
nejen o perzekuci českého skautingu, ale i o protikomunistické činnosti skautů a skautek,
skautských procesech padesátých let a uvádí sta jmen vězněných a deseti popravených
skautů, většinou vysokoškoláků. Vůbec poslední politický vězeň popravený
v komunistickém Československu – dávno po odhalení zločinů období kultu osobnosti –
byl skautský vůdce Vladivoj Tomek, komunisti ho zavraždili v poledne dne 17. listopadu
1960 (!).
Vůbec první souzená skautská skupina vedená Dagmar Skálovou, do níž se
podařilo získat na dvě stě starších skautů, většinou vysokoškolských studentů, byla
napojená na důstojnickou organizaci, která v květnu 1949 připravovala státní převrat a
obnovu demokracie. Byli to tedy nikoli oběti, ale skuteční odpůrci komunistického
režimu a tzv. „soudní znalec z oboru vojensko-politického“ je při přelíčení označil za
vůbec nejnebezpečnější skupinu.
Opět se tu osvědčily zkušenosti z protinacistického odboje: skautský výcvik,
mlčenlivost a charakterová pevnost. StB se totiž nepodařilo odhalit skutečný rozsah
skupiny. Při nástupu do akce, předem prozrazené prý manželkou jednoho z důstojníků,
se jí sice podařilo zatknout kolem padesáti skautů, obžalováno však bylo jen 23 a pro
velezradu nakonec byli odsouzeni pouze vedoucí skupiny – Dagmar Skálová k trestu
odnětí svobody na doživotí (prožila pak ve věznicích 16 let), autor tohoto článku na
dvacet let a František Falerski, student FF UK, na deset let. Dalších šest skautů, všichni
posluchači vysokých škol, „vyvázlo“ s tresty od jednoho do pěti let pro „neoznámení
trestného činu“ (§35 zákona 231/48 Sb.). Všem ostatním se vzdor těžkým výslechům
podařilo udržet tvrzení, že se dostavili na běžný noční podnik v programu starších skautů
obvyklý a o žádné „protistátní“ akci nic nevěděli. Sám fakt, že je vyšetřovala StB, však
u všech stačil k vyloučení ze školy. Zcela utajená zůstala další napojená skupina vedená
jiným skautským pracovníkem Dr. K. Průchou, tu ovšem StB pozatýkala ve zcela jiné
souvislosti v září 1951.
Václav Černý ve svých Pamětech píše: „Pokus o ozbrojený státní převrat
připravovala složitě strukturovaná organizace. V čele byla armádní opozice, připojili se
skauti, sokolové a další… Velitelem měl být už uvězněný generál Kutlvašr. V noci ze
16. na 17. května 1949, kdy mělo k rozsáhlé protikomunistické akci dojít, čekalo na
určených místech také několik set skautů a skautek připravených plnit úkoly spojovací a
zásobovací…“. (Skupině, která chtěla osvobodit z pankrácké věznice gen Kutlvašra,
velitele Pražského povstání v květnu 1945, měl sloužit za průvodce vysokoškolák
36
vyloučený v únoru 1948 z Chemické fakulty ČVUT, dejvický skaut Ivan Kieslinger.
Věděl jak se dostat k jeho cele, neboť byl z Pankráce propuštěn krátce předtím.)
Po prvním skautském procesu následovaly v letech 1949–1954 i později desítky
dalších s neméně závažnými a bolestnými následky pro postižené. Mnoho
vysokoškoláků – skautů a skautek bylo dále pronásledováno v politických případech se
skautingem přímo nesouvisejících.
Moudří lidé dnes moudře hovoří o tom, že na létech komunismu všichni neseme
jistý díl viny. Jiní zase mladým vytýkají naivitu ba hloupost, které je přivedly do neštěstí
– nikdo jim však nemůže vytýkat zbabělost.
Každý zločinec vždy útočí především na hlavu své oběti, každý totalitní režim a
každý okupant vždy usiluje zbavit každý národ a každou zemi mozků a lidí, kteří jsou
schopni něco vést. Především se je však snaží zmocnit dětí a mládeže – aby se zbavil
možných odpůrců či mstitelů a zabezpečil si moc i nad budoucím pokolením – jak se
naposled ukázalo v zemích bývalé Jugoslávie. Nacisti i komunisti byli ve své zvrácené
politice důslední, proto vždy zaútočili především na budoucí inteligenci – studenty a také
na skauty.
Akční výbory, sestavené vždy z těch nejhloupějších a nejneschopnějších či
nejbezcharakternějších, vyloučily deset tisíc studentů ze studia, mezi nimi i stovky
skautů. Pro ty, jimž se nepodařilo uniknout za hranice, to znamenalo na celý život úděl
občanů třetí třídy, celoživotní kádrovou diskriminaci a znevýhodnění (u mnohých trvá
dodnes).
Tak zvaný „vítězný únor“ byl také vzpourou méněcenných – lidé „zvláštního
ražení“ využívali své moci, aby se zbavili konkurence, všech kdo by je mohli ohrožovat
na cestě za kariérou.
Totality se vždy snaží zbavit společnost skutečných elit. Dokonce samotné toto
slovo se v jejich ústech proměňuje v nadávku. O jednu svou elitu Češi přišli již po bitvě
na Bílé hoře. Po roce 1948 a 1968 musely odejít elity další. Tím větší úlohu by měli plnit
dnešní roveři a rangers. V tom také spočívá poselství děvčat a chlapců z let 1940–45 a
1948–1989 děvčatům a chlapcům dnešním.
37
Občanská společnost
Ing. Ivan Dejmal
Jakkoli můžeme spatřovat její náznaky již v Antice, je dnešní občanská společnost
ryze novověkou záležitostí a je podmíněna společenským a duchovním pohybem
vrcholného středověku.
V úplném základu stojí dva jevy tehdejší doby – jednotný obraz světa daný
křesťanským universalismem a vzrůst významu jedince založený na porozumění světu
čím dál tím více zprostředkovávanému vlastním studiem a pochopením Písma. Mnozí se
tehdy podobně, jako nakonec coby kacíř upálený Savonarola, domnívali, že nastává „věk
všeobecného mnišství“, ve kterém mezi člověkem a Bohem již nemusí stát církev a na
naplňování Boží vůle nemusí dohlížet ani církevní vrchnost ani světská moc.
Přes všechnu hrůznou realitu náboženských válek počátku 16. století vstoupila
Evropa do novověku s takto strukturovanou vírou v samostatnost člověka. Humanismus
této samostatnosti přispěchal na pomoc novým pojetím vědy a ústy Francise Bacona ji
definoval jako manipulativní nástroj generující nové dovednosti sloužící k svobodnému
pobývání člověka na světě.
Tento krok byl na cestě k občanské společnosti nesmírně významný, protože spolu
se zmnožením druhů výrob se zmnožil i počet ekonomicky soběstačných, někdy i značně
silných subjektů, pro které se vrchnostenské pořádky a správa staly značnou přítěží.
Zrodil se třetí stav, jehož majetková váha si vynutila hluboké politické a společenské
změny. Odehrávaly se prudce a ve výsledku vrhaly špatné světlo na své nositele, kteří
nově definovali jednotu světa jako říši volnosti, rovnosti a bratrství.
Demokracie se po různých jakobínských excesech a peripetiích královských a
císařských restaurací přece jen ustavila jako způsob vlády, či přesněji jako způsob
správy země „ve všem všudy“ – a tedy i ekonomicky svobodných jedinců. Proto byl
například před prvním dodatkem ústavy občanem Spojených států amerických jenom
ten, kdo na jejich území vlastnil díl země, kdo měl majetek. To ale nebylo projevem
asociality. Logicky to vyplývalo z emancipace třetího stavu, na jejímž počátku byla ještě
plně ctěna feudální zásada, že odpovědnost za zemi nese ten, komu zem patří, kdo drží
její díl jako svůj majetek. To se však neprojevovalo jen v politické rovině, ale ve všech
strukturách sebeorganizace společnosti.
Vlastnictví tehdy bylo po výtce začínajícího bankovnictví konkrétní, to znamená
spojené s místem. Různé profesní hospodářské a obchodní komory byly ustavovány
teritoriálně. Místně byla pojata i péče o území – okrašlovací a zvelebovací spolky byly
vázány na obce a města stejně jako různé umělecké, literární, muzeální či divadelně
ochotnické a pěvecké spolky. Ke konkrétnímu místu či územnímu obvodu se vztahovaly
i různé vzdělávací a obecně kulturní nadace a matice a posléze i sportovní kluby. Místně
38
byly zakotveny i univerzální zemské, národní či mezinárodní církevní, kulturní nebo
sportovní organizace.
Vznikly i ryze světské charitativní organizace přestože základní odpovědnost vůči
lidem na sociálním okraji na sebe z feudálních panství převzaly obce a místní politická
správa a občanská společnost je kontrolovala prostřednictvím nezávislých občanů ve
správních radách sirotčinců, starobinců a podobných zařízení.
Takto třetí stav, jako třída více méně odpovědných vlastníků, položil základy
občanské společnosti a prakticky po celé 19. století vytvářel všechny její struktury.
Avšak průmyslová revoluce, která zpočátku přinesla třetímu stavu rozkvět, posléze vedla
k redukci jeho početnosti. Výrobní technologie, zejména pásová výroba a její
ekonomická efektivita vedly k zániku řemeslníků a s místem spjatých drobných
průmyslníků a továrníků. Mobilita vytvořeného kapitálu si následně vynutila i mobilitu
pracovníků a dále rozvolnila vazbu člověka ke konkrétnímu místu a snížila jeho motivaci
pečovat o své okolí.
V prostředí střední třídy, která se ve druhé polovině 19. století utvořila z prořídlého
třetího stavu, úřednictva, techniků a humanitních vzdělanců, se navíc rozšířil ateismus a
materialistické koncepty světa, které daly péči o svět zcela jiné zakotvení, vycházející
z pozitivistického pojetí přirozeného práva. Povinnost péče vycházející z vlastnictví jako
daň za to, že mohu využívat plodů, které mi vlastnictví poskytuje, byla nahrazena
právem na to, aby mně byly plody péče zpřístupněny a zajištěny. Spolu s tím bylo
pochopitelně řečeno co mohu, musím a nesmím, a odpovědnost se tak z roviny vědomé –
poznání, pochopení a svobodného rozhodnutí – posunula do roviny dodržování zákonů a
státem formulovaných, financovaných a realizovaných programů.
Na státu nezávislé iniciativy občanů tak přestaly rozhodujícím způsobem
spoluvytvářet charakter společnosti a přidržely se spíše zálib a nebo soustředily své úsilí
do oblastí, kde stát nekonal, nebo konal špatně ve své kontrolní a řídící roli, jako jsou
například ochrana kulturních a přírodních památek, kulturní a sociální osvěta,
mimoškolní výchova mládeže apod.
Výsledkem je, že řada původně ryze tvůrčích iniciativ se dnes z větší části zabývá
spíše kontrolou byrokracie a ochranou území než vlastním materiálním a duchovním
zvelebováním domoviny, které bylo počátečním programem občanské společnosti.
Změna charakteru práce však neovlivnila občanskou společnost pouze proměnou a
marginalizací třetího stavu. Zasadila též smrtelnou ránu heslu rovnosti a bratrství.
Hospodářská a sociální soudržnost ve společnosti jako celku nikdy nenastala.
Soutěživost hospodářských subjektů vedla k paralyzaci a posléze k zániku jejich
samosprávných struktur. Vzrůstající nepoměr mezi vlastnictvím a prací, podmíněný
technologickou inovací a akumulací kapitálu, vedl k prohloubení sociálních rozdílů a
rozvrstvení společnosti do často až nepřátelských uskupení, pro které se určujícím
kritériem spolčování stalo třídní nebo nacionální hledisko. Tedy v sobě se zabydlující
oddělenost namísto někdejšího universalismu, kterým byla až do Francouzské revoluce
39
držena hospodářská činnost ve službě zájmům společnosti a v degradované podobě
alespoň jejím mocenským elitám.
Tvorba a akumulace kapitálu se však v prostředí hospodářského liberalismu staly
samy sobě účelem a třídní a nacionální „universalismus“ nad nimi nedokázal získat
kontrolu bez radikálního omezení svobody.
Občanská společnost, násilně zbavená svých struktur a institucí, se tak ocitla před
velkou výzvou. Množina těch, kteří svobodu potřebovali, byla množinou těch, kteří
nechtěli nebo nemohli přizpůsobit své osobní nebo skupinové cíle panujícím pořádkům a
poměrům a vzhledem k vítězství nesvobody byla logicky vždy v nevýznamné menšině.
K překonání různosti, kterou kdysi Ludvík Vaculík charakterizoval jako „společnou
nechuť přes různé motivy“, a k společensky účinnému odporu vůči totalitě a boji za
prostor svobody bylo nutno udělat krok za jednotlivé zájmy a pochopit svobodu jako
metafyzickou kategorii, jako veškerou utilitu a osobní existenci přesahující hodnotu. To
se ale z dosavadní praxe občanské společnosti nenabízelo a ani nemohlo, protože takto
pojatou svobodu neměla při svém zrodu ve vínku. Je třeba říct, že se to nikdy žádnému
hnutí odporu pro nedostatek vůle nebo času nepovedlo a nacionální a třídní totality se
zhroutily jen vnějším tlakem a degenerací vlastních struktur nikoli odbojovou nebo
disidentní činností. Byly však dvě komunity, které přinejmenším tímto směrem
vykročily. Polská Solidarita a československá Charta 77.
Polská Solidarita to měla o to jednodušší, že většina jejích účastníků byla
praktikujícími věřícími a zahraniční zpravodaj pak mohl dění v Polsku a jednotný
charakter odporu charakterizovat zkratkou „představitelé Solidarity vystupují jako kněží
a kněží vystupují jako politici“.
Zcela odlišná byla situace u nás. Filosof Jan Patočka svou statí Co je Charta 77
vyložil svobodu jako určující podmínku lidské existence a boj za její vnější ale i vnitřní
prostor postavil jako úkol a smysl existence před nesourodou skupinu 251 nespokojenců.
Reptali, ale nedalo se nic dělat. Zvláště když za takto prezentované angažmá zanedlouho
potom zaplatil životem. Většina z nás se tomuto úkolu pak po třináct let snažila přiblížit.
Učili jsme se přidržovat toho, co nás spojovalo, a neřešit věci, o kterých jsme věděli, že
se na nich tady a teď neshodneme. Budilo to sympatie a obdiv přemýšlivých lidí ve
svobodných společnostech Západu, kteří v každodenní praxi společenského a politického
života svých zemí viděli mnoho chyb a nepravostí a doufali, že naše zkušenost
k překonání potíží současné demokracie nějakým způsobem pomůže.
My jsme však tuto jedinečnou zkušenost nepřenesli ani do dalšího života naší
obnovované občanské společnosti. Nedokázali jsme ji reflektovat jako „kánonický
princip“, za kterým je nutno stát, a s koncem vnější nesvobody jsme dali průchod
nesvobodě vnitřní a rozběhli se za svými parciálními různostmi a v půtkách jim
opětovně obětujeme svou duši a tělo a svůj pozemský čas.
Demokracie, jako forma vlády svobodných jedinců třetího stavu, přežila své
nositele. Z jejích formálních struktur, ve kterých se uskutečňovala odpovědnost, však
zbyly jen decizní a administrativní instituce, do nichž se již dávno nedostávají lidé
40
převážně na základě osobní kvality a prokazované starosti o svět. Z původní platformy
pro vytváření konsensu se demokracie proměnila v boj o 51%, které umožní zadupat do
země konkurenta.
Občanská společnost ve svých aktivních nepolitických strukturách už dávno z větší
části nepracuje za své a ani z části nerozhoduje o svém majetku. V zápase o uplatnění se
jednotlivé organizace předhánějí s granty u několika málo nadací a státních zdrojů.
Posláním řady organizací je pouze inherence do rozhodovacích řízení a početně největší
část občanské angažovanosti má podobu petic „za“ něco či „proti“ něčemu. Ve výsledku
to spíše než k společně sdílenému světu vede k bytostně nepřátelské atmosféře zásadní
nespolupráce, podezřívání a osočování.
Úkolem, který dnes stojí před občanskou společností, není nic menšího než nově
konstituovat „jeden svět“ jako svou výchozí a existenční podmínku. Zatím k tomu však
má pouze zkušenost, jak se to nedělá, a částečné povědomí o tom, co tomu brání nebo
k tomu nesměřuje.
Před vámi se tak otevírá náramné pole působnosti. Je jen na vás, co do něj po
vytrhání našeho býlí zasejete.
41
Afgánistán – země zrodu Al Kájda?
Petr Franc
Letošní léto jsem strávil jako pozorovatel EU na volbách v severním Afghánistánu
v pohoří Hindukuš. Bylo to přes “kopec“ do Tibetu a do Číny.
Afghánistán je obrovská, ale velmi chudá země, nejchudší v regionu, prakticky bez
průmyslu. Hlavní vývozní artikl donedávna byl a zřejmě dlouho bude opium. Odhaduje
se, že se odsud vyveze až 70% světové produkce opia. Mezinárodní organizace sice
nabízí rolníkům kompenzace, ty jsou však nedostatečné.
Zdá se, že zde v horách se tisíce let nic podstatného nezměnilo. Viděl jsem sekat
obilí po kláscích srpem, mlátit pomocí dobytka a čistit prohazováním ve větru. Chlebové
placky se pečou v hliněných pecích. Řemesla jsou na velmi primitivní úrovni. Lidé na
venkově žijí v domcích uplácaných z hlíny. Živí se hlavně tím, co vypěstují. Všude se
popásají veliká stáda ovcí a koz. Práci v našem slova smyslu má málokdo. Ještě tak pár
lidí pracuje ve státních službách a u mezinárodních organizací. Stát však platí mizerně.
Měsíční plat chirurga ve státní nemocnici v Kábulu je asi 40 USD. Uvědomil jsem si
zde, jak je naše země bohatá. Možná, že mnoho problémů s terorismem by zmizelo,
kdyby se bohaté krajiny o mnoho víc dělily s chudými.
Na první pohled je znát, že se zde od roku 1978 skoro nepřetržitě válčilo. Masakry
mnoha tisíc lidí byly na všech stranách – podle toho, kdo právě vyhrával. Všude se
povaluje zničená vojenská technika. Afghánistán patří k nejvíce zaminovaným zemím na
světě. Mezi lidmi je stále ještě velmi mnoho zbraní.
Tragédie této země začala krvavým komunistickým pučem a následným terorem.
Následovala desetiletá sovětská okupace zakončená 1989 vítězstvím mudžáhidů –
bojovníků „svaté“ války. Pak přišlo období národnostních a kmenových bojů a
především anarchie. Tu ukončil až Tálibán, hnutí žáků islámu podporované Pákistánem
a dalšími arabskými zeměmi, ale také USA. Tálibán postupně nastolil svůj pořádek –
extrémně totalitní režim. Postupně na dobytých územích začal kontrolovat život do
nejmenších detailů. Za sebemenší odklon od krajního fundamentalistického výkladu
islámského práva šária následovaly velmi tvrdé tresty. Všudypřítomní špiclové se činili.
Jen za vynechání pravidelné modlitby bylo poprvé bití, pak vězení. Za nenošení
plnovousu na šířku dlaně bylo vězení a to tak dlouho, dokud vous nenarostl. Za krádež
bylo useknutí ruky. Těžší přestupky se řešily veřejnými popravami. Číst se mohl jen
korán. Vysílání televize bylo zastaveno nebo silně omezeno. Dívky nesměly chodit do
škol, ženy neměly vycházet z domu a tedy ani nesměly chodit do zaměstnání.
Samozřejmě, že za těchto podmínek klesla i kriminalita. Ale všichni lidé, se kterými
jsem mluvil, hodnotili vládu Tálibánu za mnohem horší než sovětskou okupaci. Sovětští
vojáci se prý chovali mnohem kultivovaněji. Na rozdíl od Tálibánu nerabovali, mnohem
méně mučili, neničili zbytečně obydlí a civilní obyvatelstvo neterorizovali.
42
Po 11. září 2001 operace spojenců „Trvalá svoboda“ za účinné podpory Severní
aliance ukončila vládu Tálibánu. Bojovníci Tálibánu původem z arabských zemí se
vraceli domů a jako obranu proti zkaženému západnímu světu začali vytvářet buňky Al
Kájda.
Často jsem se při různých setkáních místních lidí ptal, kam se bude Afghánistán
ubírat.“Hlavně už ne válku“, odpovídali všichni. “Demokracie je ale pro Afghánistán
přijatelná, jen pokud zde všichni budou dodržovat zásady islámu.“
Afghánistán je dnes země nejen hospodářsky, ale především morálně zdevastovaná.
Mnoho lidí uprchlo před válkou a terorem za hranice. Jen část se jich vrátila. Další
početná skupina Afghánců žije jako vnitřní uprchlíci sice v Afghánistánu, ale bez
domova – v hrozných podmínkách utečeneckých táborů. Velká část mužské populace
zná jen válečné řemeslo.
Neexistuje centrální distribuce vody a kromě několika výjimek ani elektřiny. V celé
zemi neexistuje kanalizace. Asfaltové silnice jsou výjimkou. Úroveň vzdělanosti je
otřesná. Kolem 80% lidí je úplně negramotných. V mnoha vesnicích nenajdete ani jednu
gramotnou ženu a stěží gramotného muže. Psát a číst umí někde jen mulla nebo imán –
muslimští duchovní. Hygiena je hrozná. Na mnoha místech myjí sebe i nádobí
v odporných stokách. Často tam také berou vodu na afghánský zelený čaj. Chodívají tam
však také na záchod.
Velkou nadějí pro budoucnost této země je, že díky mezinárodní pomoci jsou dnes
na mnoha místech stavěny a opravovány školy. Navštívil jsem školy, které opravila nebo
postavila česká organizace Člověk v tísni. Byl to pro mě velmi silný zážitek. Mnoho dětí
včetně děvčat do školy už chodí. A chodí tam rády.
Spousta věcí v Afghánistánu byla pro mě nepřijatelných nebo těžko pochopitelných.
Slušné ženy jsou na veřejnosti vždy zahaleny burkou a nechodí nikdy samy. Nevěstu
pro syna vybírají výlučně rodiče, především matka se sestrami. Nevěsta se vždy kupuje.
Za obyčejnou nevěstu ženich zaplatí otci nevěsty 6.000 USD za lepší až 10.000 USD.
Ženich budoucí nevěstu poprvé nakrátko uvidí při zásnubách a pak až na svatbě. Je zde
úplně důsledná sexuální segregace. Na různých oslavách včetně obřízky, svatby, pohřbu
atd. jsou vždy muži a ženy zvlášť. Je pro nás dost zvláštní vidět muže tančit spolu, držet
se za ruce a líbat se.
Přesto je určitě mnoho věcí, které pro nás mohou být podnětné.
Pověstná je afghánská pohostinnost. Každý příchozí je přítelem Alláha, tedy
váženým hostem. Do vesnic jsme přijížděli neohlášeni. Vesničané nám však vždy dali
velmi zřetelně najevo, že jsme jejich hosté. Kromě čaje nám téměř pokaždé nabídli i
jídlo a velmi často i nocleh. Velmi bychom je urazili, kdybychom jim za to chtěli
zaplatit.
Rád vzpomínám na návštěvu nomádů, několik hodin jízdy autem po poušti. Nabídli
nám kromě berana, kterého kvůli nám zařízli, i sklenici chladné vody. Přestože jsem
nikdy nepil ze špinavější skleničky, moc si jejich daru vážím. Pro pitnou vodu museli
43
hodně daleko. Čistá voda je zde totiž vzácná a vážená a servíruje se při zvlášť
slavnostních příležitostech.
Muži s sebou vždy nosí velký šátek. Když nastane čas modlitby, položí šátek
směrem k Mekce a modlí se. Při organizování programu pro místní lidi jsme dělali
přestávky na modlitbu. I náš řidič se pravidelně modlil. Většina setkání, a to např. i
schůze policie nebo volební trénink začínala zpěvem veršů z koránu a modlitbou. I po
každém jídle se přece sluší za jídlo Bohu poděkovat.
Při jednom setkání s vesničany jsem se zeptal, co si představují pod pojmem lidská
práva. Odpověď zněla: „Všichni jsme děti jednoho Boha“. Zdá se mi, že tato tak
jednoduchá ale hluboká pravda nám může dodat optimismus a naději na pozadí násilí,
znesvářeného a trpícího světa.
44
Nedaleká Kuba
Ilia Hlybouski
Abyste si představili, co se nyní odehrává na Kubě, jak Castrův režim pošlapává
lidská práva a vězní nebo vyhání ze země své oponenty, nemusíte letět tisíce kilometrů
na „ostrov svobody“. Pouhých 500 kilometrů od českých hranic se nachází země,
připomínající kubánskou diktaturu. Tou zemí je Bělorusko. I když běloruský diktátor
Alexandr Lukašenko nenapodobuje zcela důsledně staršího a zkušenějšího soudruha
Fidela, mají stejně mnoho společného.
Obě země jsou zhruba stejně velké. Kuba má 11 milionů obyvatel, Bělorusko 10
milionů. Obě patřily do socialistického bloku. Bělorusko mělo během sovětského období
vlastního zástupce v OSN.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 Bělorusko získalo nezávislost a pomalu
se začalo pohybovat směrem k demokracii. Dobrovolně odmítlo jaderné zbraně, což bylo
asi poprvé v dějinách, začaly politické a ekonomické reformy, začalo národní obrození.
Ale trvalo to pouhé tři roky. V létě 1994 v demokratických volbách zvítězil
populista Alexandr Lukašenko. Už během prvního roku jeho prezidentství se na stránky
novin vrátila cenzura, bylo rozehnáno několik svobodných odborových organizací, začal
posilovat represivní aparát (dnes je v Bělorusku dvakrát více policistů než vojáků).
Na jaře 1995 nechal Lukašenko své commandos, aby z parlamentu vynesli
stávkující opoziční poslance. Měsíc po této události se konalo referendum, během
kterého se režim učil falšovat lidové hlasování, což se mu hodilo ještě mnohokrát.
Proces vyvrcholil na podzim 1996 referendem, které plně restaurovalo totalitu
v Bělorusku. Byla schválena nová ústava, která dává veškerou moc prezidentovi.
Zhroutil se systém rovnováhy mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí. Prezident
jmenuje celou exekutivu od premiéra po předsedu MNV na nějaké vesnici. Jmenuje
polovinu horní komory parlamentu, tu druhou volí regionální představitelé exekutivy,
kteří sami od prezidenta závisí. Jmenuje soudce Ústavního soudu, soudce nižších
instancí jmenují opět místní představitelé exekutivy. Jmenuje také členy volebních
komisí.
Parlamentní volby se falšují velmi snadno. Jmenujete si „své“ volební komise,
omezíte přístup pozorovatelů, opozičníka nezaregistrujete jako kandidáta nebo mu
registraci pár dní před volbami odeberete. Opozice tedy nemá zastoupení v parlamentu
ani v samosprávě, je odsunuta na úplný okraj a nemá žádný vliv na reálnou politiku. Na
rozdíl od Kuby v Bělorusku není nějaká strana s „vedoucí rolí“, ideologií a kominternou.
Zato jsou lidé věrní prezidentovi a nic víc kolem nepotřebují – buď jsi s prezidentem,
nebo proti.
45
A ještě jeden pikantní moment. Přijetím nové ústavy se prezidentovo funkční
období počítalo opět od začátku. Proč se obtěžovat s prezidentskými volbami, když je tu
možnost vládnout dalších pět let i bez nich? Když máte takhle zařízený stát, další volby
už nejsou problémem. Na podzim 2001 Lukašenko, jak se sám vyjádřil, „elegantně
zvítězil“ v dalších prezidentských volbách.
A je třeba říci, že těch pět let prodlouženého funkčního období prezident rozhodně
využil. Ze země museli odejít nebo záhadně zmizeli nejpravděpodobnější uchazeči o
post prezidenta. Zenon Pazňjak musel emigrovat, Viktar Hančar a Jurij Zacharenka
zmizeli. Nejspíše se stali obětí komanda, které režim vytvořil pro likvidaci svých
politických odpůrců. Jen v České republice dostalo politický azyl více než 100 občanů
Běloruska. Podle analogie s Kubou je ČR takovou evropskou Floridou.
Nejvíce zaráží, že běloruská diktatura je přímo v samotné Evropě. Vlak z Karviné
do nejbližšího běloruského města Brestu jede pouhých devět a půl hodiny. Od jara 2004
Bělorusko hraničí rovnou se třemi členskými státy EU – Polskem, Litvou a Lotyšskem.
Demokratická Evropa sousedí se zemí, která prodává zbraně do států, na které je
uvaleno embargo, se zemí, která potlačuje svobodu vlastních lidí, každý rok popravuje
několik desítek svých občanů a ostentativně ignoruje výzvy světového společenství.
Zvítězit nad Lukašenkovým režimem můžeme jen společným tlakem všech
evropských zemí – vzpomeňme na jeho reakci na neudělení víza na summit NATO.
Můžeme podporovat opozici, nezávislá média a organizace a obecně sledovat situaci
v Bělorusku. Žijeme v jedné Evropě a sousedit s Kubou není v našem zájmu.
46
Projev u příležitosti
projednávání senátního návrhu
novely trestního zákona
Text senátora Jaromíra Štětiny, předmluva Lenka Šablová
K textu, kterým přispěl do letošního sborníku Jaromír Štětina, jsme si dovolili
doplnit pár řádků o legislativě týkající se právě komunismu a dalších ideologií
směřujících k totalitě.
Na konci roku 1989 platila v Československu socialistická Ústava ČSSR (ústavní
zákon č. 100/1960 Sb.). Ta měla být právním vyjádřením úspěšného dosažení tzv.
socialistické společnosti, předstupně beztřídní společnosti komunistické. Mnohé
formulace v této ústavě byly vysloveně ideologické – především úvodní Prohlášení
(”Socialismus v naší zemi zvítězil! Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme
odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu,
přecházíme k budování vyspělé socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro
přechod ke komunismu.”). Úvodní články ústavy zakotvují ČSSR jako socialistický stát
a KSČ jako jeho vedoucí sílu.
Tehdy platný Trestní zákon č. 140/1961 Sb. oproti svému předchůdci z roku 1950
sice podstatně zmírňoval trestní represe, ale stále v něm zůstalo relativně mnoho
trestných činů proti republice a hrozily za ně poměrně přísné tresty. Ochrana veřejných
činitelů se vztahovala na neúměrně široký okruh osob včetně představitelů podniků a
družstev.
Po listopadu 1989 byly postupně schváleny normy, které zakotvují protiprávnost
komunistického režimu a stanovují sankce za podporu, schvalování či propagaci hnutí,
které by směřovalo k potlačování práv a svobod člověka či hlásalo mj. třídní zášť. Jedná
se např. o níže uvedené zákony nebo novely zákonů:
• zákon 480/1991 Sb. o době nesvobody ze dne 13. listopadu 1991, který jednoznačně
konstatuje, že „V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i
své vlastní zákony“.
• zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu ze dne 9.
července 1993, ve kterém mj. můžeme najít, že „Komunistická strana
Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další
organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování
lidských práv a demokratického systému.“
• novelu trestního zákona 140/1961 Sb. ze dne 25. října 2000, kterou byl do stávající
normy doplněn odstavec do paragrafu 198, který vymezuje trest za „veřejné
47
podněcování k nenávisti k některému národu, rase, náboženství, třídě nebo jiné
skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků“ a paragrafy 260 a
261, které stanovují trestní sazby za „podporu nebo propagaci hnutí, které
prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní,
rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“ a za
„popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování nacistické nebo
komunistické genocidy nebo jiných zločinů nacistů nebo komunistů proti lidskosti“.
Dále si dovoluji navázat citací z projevu pana senátora Mejstříka, který pronesl
při senátním projednávání novely trestního zákona. Pokud by byla tato novela – kterou
společně předložili právě s Jaromírem Štětinou a dalšími senátory – schválena
v navrhovaném znění, došlo by a) k doplnění § 260 jmenovitě o komunismus a b) by byl
stanoven postih za veřejnou propagaci komunismu, která je zatím beztrestně přehlížena.
„…Zásadním problémem naší legislativy je, že na jedné straně jsou zde platné
normy, které kriminalizují komunismus, zmiňme třeba zákon o protiprávnosti
komunistického režimu nebo zákon o době nesvobody, na druhé straně zde zcela
beztrestně působí nástupnická organizace zločinecké KSČ
ČR se nemůže stát plně fungujícím právním státem, pokud nebude tento rozpor
odstraněn. Zcela určitě by v této zemi nebylo povoleno založení nacistické, fašistické
strany, a to bez ohledu na to, co by strana hlásala ve svých stanovách, protože takováto
strana by již samotným názvem propagovala nacismus nebo fašismus.
V případě komunistické strany je situace zcela analogická. Pojem komunismus je
natolik spojen s potlačováním základních práv a svobod, že pokud si tento pojem dá
nějaká strana do svého názvu, je zřejmé, že tím dává současně najevo sympatie ke
zločinné podstatě tohoto pojmu a k jeho původním zločinným doktrínám. Buď musíme
zrušit protikomunistické zákony, nebo musíme zrušit KSČ.“
Všichni, kteří jsme studovali vysoké školy v pitoreskní a chmurné době českého
komunismu, jsme se se zkouškou z marxismu-leninismu vypořádávali po svém:
s pocitem ponížení, s tichým opovržením, s pocitem přijímané nutnosti… Zkusme se na
klasiky podívat s odstupem dvaceti, třiceti, čtyřiceti let, s nadhledem uplynulých patnácti
let a z úhlu prudce se rozvíjejících událostí po loňském 17. listopadu. Není třeba chodit
do čítáren, ani sahat do spodních pater vlastních knihoven; stačí zalistovat
v internetových stránkách a projevech představitelů KSČM. Zkuste se znovu začíst do
Leninova „Státu a revoluce“ a vykřiknete – zpola nadšeni objevem a zpola znechuceni
obsahem textu – nad přesnou, praktickou a neskrupulózní příručkou ozbrojeného teroru.
Konec konců stačí prolistovat i díla samotného Karla Marxe a postoje našich dnešních
komunistů ke klasikovi. Lehce tu najdete citáty z Manifestu komunistické strany Karla
Marxe (tj. základního programového dokumentu, o nějž se program KSČM opírá).
Kdyby žil Marx, hrozilo by mu za výzvy k majetkovým loupežím a násilí uplatnění
paragrafu 260 našeho trestního zákona, který říká, že je trestné rozněcování třídní zášti.
Autora Komunistického manifestu už bude soudit jen Stolice Boží, světská vina je
promlčena, přejme mu klid v duši a lehké spočinutí. Jenže tu máme praktické vyznavače
a chtivé uskutečnitele Marxovy ideologie. Najděte si na webu oficiální dokument
48
českých komunistů, Programové prohlášení KSČM pro období do VII. sjezdu, přijaté na
VI. sjezdu v květnu 2004. Je tam napsáno (citujeme přesně): KSČM nadále opírá svou
politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit.
Ocitujme z oněch programových tezí:
• Citát č. 1: Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly.
Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého
dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou
revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.
• Citát č. 2: Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval
buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj.
proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu
výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do
vlastnického práva.
Navrhovaná metoda změny je popsána v uvedených citátech jasně a nedvojsmyslně;
jsou to hlavní pilíře myšlení a činění našich stalinistů. Znovu vám ocituji větu z platného
programového prohlášení KSČM: KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi,
že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. To už není žádné akademické
teoretizování, studentská diskuse, hospodské klábosení, ale přímá výzva KSČM
k používání násilí. Samozřejmě, že je zakuklená kdesi na konci programového
prohlášení, které se snaží odpoutat pozornost veřejnosti farizejskými tvrzeními o
podpoře demokracie. Jakoby komunisté svůj zvláštní ideologický klenot výzvy
k násilnému svržení režimu prozatím opatrně a takticky skrývali.
Kterýkoliv policajt by byl jistě schopen v uvedených veřejných textech veřejné
tajemství trestného činu objevit. Není však známo, že by to někdo učinil. Jakýsi zastaralý
puch se vine naší zemí. Jakoby to byl pach prasklého vředu: komunisté, kteří nám
devastovali zemi, řeční na Letné za podpory Policie ČR, její příslušníci surově odvlékají
Jana Šinágla, který učinil jen to, co se považuje ve všech demokratických zemích za
běžnou součást mítinkové diskuse – totiž vykřikl na adresu KSČM protestní hesla.
Odveden je na přímý pokyn předsedy strany Grebeníčka, který navíc po skončení akce
policii veřejně děkuje. Je to jen další dějství pokračující komunistické ofenzívy, která
začala absurdně a zároveň symptomaticky projevem soudruha Grebeníčka
k listopadovému výročí, a vyvrcholila shromážděním komunistů ze třiceti dvou zemí
v pražském hotelu Olympik o víkendu 23. – 24.dubna 2005, proti němuž česká policie
také nezasáhla.
A tak se ptám, proč policie neuplatňuje paragraf 260. Viníci, kteří ho porušují,
na rozdíl od Karla Marxe žijí.
Příčin je více. Policie je právě tak jako naše soudy prosycena bývalými i
současnými komunisty a nemá důvod ani vůli zkoumat takové právní nuance jako je
ideologické využívání vousatého klasika z 19. století. Nezasahuje. Proč taky, když
komunisté nevadí ani premiérovi tohoto státu. A proč taky, když historická paměť
národa mizí jako pára nad hrncem.
49
KSČM v rámci své strategie nastoupila cestu cílevědomého radýrování a falšování
historie. Příkladem je například hlasování poslanců KSČM o zákonu o odškodnění obětí
sovětské okupace naší země, které proběhlo 3. května 2005. Všech sedmatřicet
přítomných komunistických poslanců se jako jeden muž zdrželo hlasování a zákon
nepodpořilo. Proč by měl být někdo odškodňován, když se z historického hlediska nic
nestalo? Začněte mluvit s komunisty o gulagu, o stalinských lágrech, o našich lágrech, o
mrtvých a o zničených životech. Vždyť se nic nestalo. Miliony mrtvých? Nepřehánějte.
Všechno bylo jinak. Potichu začínají naši komunisté vytvářet povědomí „osvětimské
lži“, stejně jako neonacisté. Jak cílevědomá je to snaha si můžete přečíst v projevu
předsedy KSČM Grebeníčka v Olympiku na zmíněném webu. To není náhoda, že se na
shromáždění evokujícím obnovení kominterny věnuje šéf našich stalinistů dějinám
dvacátého století v řeči plné nepravd a polopravd.
Co udělat pro chudáka mladého policajta, kterému bylo v roce 1989 deset let?
Zasloužil by si pozornosti. Nastoupil u policie se svatým nadšením potírat zločin. To by
měla společnost respektovat a nenechat ho v nouzi. Určitá dělba práce by nezaškodila.
Ministr vnitra a ředitel policie by měli vzít na vědomí všechny případy komunistických
diverzí uvnitř svého resortu, my ostatní bychom měli pomoci mladému policistovi (i
nám všem) vrátit paměť. Vrátit do škol výuku moderních dějin, která vesměs končí kdesi
u roku 1945, odstranit narůstající strach veřejnosti před komunistickou revanší, který
brání znovu, tak jako před lety, říkat dětem v rodinách pravdu, podporovat instituty
shromažďující svědectví o minulosti, odkrýt utajované materiály, zpřístupnit archívy
STB, zabránit infiltraci komunistů do funkcí ve složkách ministerstva vnitra na základě
politických handlů a konečně vytvořit Ústav národní paměti tak, jako ho už mají bývalé
socialistické země v našem okolí. Ale hlavně, hlavně bychom neměli jako zákonodárci
mlčet, vidíme-li, že plnění dosavadního zákona je nevymahatelné.
Náš policista potřebuje pomoc. Zaslouží si ji. Jeho práce je těžká. A společnost ho
ještě bude potřebovat. V jednom totiž měl Marx pravdu: bez policie nemůže stát
fungovat. Vzpomeňte si na poprvomájové prohlášení tiskové mluvčí české policie. Řekla
to tehdy zcela přesně: neexistuje legislativa, podle níž by mohla policie ČR postupovat
proti činnosti komunistické strany.
Specifikujme tedy zákon. Přijměme návrh novely, kterou máme před sebou. Žijeme
v době neklidné a nevypočitatelné. Při historických krizích v našem státě v posledních
desetiletích politické elity takřka bez výjimek vždy zklamaly. Ukažme, že ve chvílích,
kdy dochází na lámání chleba a komunisté ohrožují znovu demokracii v tomto státě, je
senát skutečnou pojistkou demokracie. Postavme se proti rudému nebezpečí. A
vyvarujme se prázdných floskulí, že nelze zakázat ideologii. Přijetím navrhované novely
žádné ideologii neubližujeme. Ať si vyznává každý, jakou chce. Přijetím novely zákona
jasně stanovíme, ze propagace nacismu a komunismu je demokracii nebezpečná a proto i
trestná.
50
Jak vznikla Sluníčka
Helena Illnerová
Sluníčka vznikla v zimě roku 1976. Tehdy byli u turistického oddílu Slavoj Praha
velcí kluci, nositelé tradice Pětky. Byla tam i děvčata, kterým se říkalo Děbenky. U
kluků již vznikl oddíl malých chlapců ve věku vlčat – Pišišvoři. A Děbenkám stále
chyběl oddíl malých děvčat ve věku světlušek a jezdily na tábor všechny, od sedmi let do
osmnácti. Ty malé se trápily, že ničemu nerozumí, ty velké zase, že musí brát ohled na
mrňousy. A tak byl u Slavoje Praha založen oddíl Sluníček – holčiček od šesti do deseti
let.
Proč Sluníčka? Inu, první vedoucí těchto Sluníček, Helena, byla také kdysi
světluška, dokud skautské oddíly nebyly po únoru 1948 zrušeny a oddíl rozprášen. A
chodila do 37. dívčího skautského oddílu, který vznikl za války a jmenoval se Sluníčka.
Vedoucí u skautek byla tehdy Eva Filipová – Grizly, vedoucí u světlušek Hana Filipová
– Bucla, a pak ještě Olga Loskatová – Ouško. Světlušky byly velmi hezky vychovávány
k vzájemné lásce, toleranci, zodpovědnosti. A pokřik, který měla Sluníčka, byl též
pěkný:
„Sluníčka se jmenujeme,
skautským světem putujeme,
na cestu si svítíme,
dobro, krásu vidíme.“
Protože se psal rok 1976, nemohl samozřejmě v pokřiku zůstat "skautský svět". A
tak nově založená Sluníčka již putovala "širým světem". Ale to nevadilo. Jednak svět,
kterým musíme putovat, je daleko širší než jen skautský a jednak podstatné je, že se
Sluníčka již od začátku učila kolem sebe vidět dobro a krásu, aby je mohla též tvořit a
rozdávat. Nic nevadilo, že zlé pusy od začátku pokřik komolily: "na cestu si svítíme,
stejně nic nevidíme", protože kdo chce, dobro vždy vidí.
U zrodu Sluníček stála Helena Illnerová – Holinka a pak ještě Jarmila Hořavková –
Sulika, která po deset let obětavě pomáhala Sluníčka vést. A ještě jedna dívka se
zpočátku ve vedení Sluníček vyskytovala, než se provdala za Ivana Kasalického – Reypa
a počala mít vlastní děti: Eva Průšová – Efča. A tady se tradice po více než třiceti letech
uzavřela. Efča Kasalická byla dcerou první vedoucí 37. oddílu Sluníček, Evy Filipové.
Oddíl Sluníček nezaplnil jen věkovou mezeru ve struktuře turistických oddílů
mládeže Slavoje Praha. Zaplnil i něco jiného. Léta sedmdesátá byla roky tvrdé
normalizace. A sdružování dětí umožňovalo též sdružování rodin, sdružování rodičů,
vyhledávání lidí obdobně smýšlejících, mezi nimiž se každý mohl cítit dobře, svobodně
a jistě. Tuto funkci oddíl Sluníček splňoval zcela. Nezapomenutelné byly letní táboráky
s rodiči a přáteli na konci táborů, kdy malí a velcí se při večerce společně drželi za ruce a
51
cítili, že k sobě patří. A k táboráku dětskému patřil i potom pokračující táborák rodičů,
se zpěvem písní Vodňanského a Skoumala, s kytarou Vojty Vojtěcha a později
Vladimíra Merty a s flétničkou Jirky Stivína.
A neméně spojeni jsme bývali o vánocích, kdy jsme společně zpívali tehdy
nedovolované koledy, dlouho v Havírně, pokud jsme ji měli jako klubovnu, a později
v zámeckém parku v Jirnech u pohostinných Koděrů či jen tak v lese okolo ozdobeného
vánočního stromku. Atmosféra těchto vánočních setkání pro děti, rodiče a přátele byla
neopakovatelná, cítili jsme se na ostrůvku jistoty v moři nejistot.
Dospělí členové Slavoje se o Sluníčka starali jako o své děti, když Sluníčka zavítala
do Krkonoš na Patrášku. A Slavoj pomáhal zajišťovat tábory, zabezpečovat organizační
náležitosti a pak se všichni kamarádi Sluníček sešli v létě u táboráku. A houf lidí, kterým
se přátelsky říkalo "táboroví ometáci", jezdili z táboráku velkých kluků na táborák
Děbenek a odtud opět na táborák Sluníček. I kapitanát byl přes svou občasnou přísnost
na Sluníčka hodný. Ani jinak nemohl, Sluníčka byla malá a bylo zapotřebí jim vytvořit
skupinovou mámu.
Sluníčka tábořila na mnoha krásných místech, a vždy jim pomohli postavit tábor
tatínkové a maminky. První tábor v roce 1976 ve Stříbrných hutích u Tábora i druhý
tábor u Přívětic ve Škaredí byly ještě hodně spartánské – vařilo se na otevřeném ohni.
V roce 1978 se na táboře u Pírkova mlýna u Pohorské vesnice poprvé objevila kamna.
Však si je tam Sluníčka také zasloužila. Tábor položený vysoko v Novohradských
horách blízko hranic s Rakouskem se vyznačoval, kromě nepříjemností s mladými
strážci hranic, i velkou zimou – do rána nám zamrzala voda v ešusech. Od tábora Na
větrné hůrce u Skomelna u Radnic v roce 1979 již vždy Sluníčka svá kamna i kuchyň
měla a v teplíčku jim bylo dobře. V roce 1980 a 1981 tábořila Sluníčka u hájovny Marek
u potoka Javornice v Křivoklátských lesích. Vyluštila tam záhadnou smrt Johana
Fürstenberga, potomka knížecího rodu a v roce 1981 při stoleté vodě jejich tábor jako
jediný v povodí Javornice a snad i Berounky přetrval a nebyl evakuován. Voda tehdy, po
64 hodinách deště, obtékala tábor ze všech stran, jen stany ještě stály na vyvýšenině, a
když bylo nejhůř, šla Sluníčka spát na seník k hájovně Marek.
Po dvou táborech na Javornici začaly roku 1982 tábory na Vejráčku, u rybníka
Výrov blízko kláštera v Kladrubech. Tam Sluníčka pomohla nalézt kladrubský poklad
výpravě z Mauritia, která potřebovala peníze pro léčbu svých nemocných leprou. Když
pak Sluníčkům anglicky poděkoval sám velvyslanec ostrova Mauritius didus ineptus
(Blboun nejapný) a pozval je na návštěvu ostrova, neznala radost Sluníček mezí. Snad
by se tam i rozjela, kdyby si nezjistila, že letenka je přece jenom drahá. Na Vejráčku
došlo též k poznávání se, přátelství a vzájemnému se zvaní s velkými kluky, kteří tehdy
tábořili na blízké Fučce a vedl je Tudor.
Po Vejráčku následoval v roce 1983 tábor na krásné louce u Žďáru nad Sázavou,
kde Sluníčka pomohla najít Muzeu knihy cenné předměty, ukradené při vlakové loupeži,
pak v roce 1984 opět oblíbený Vejráček a v roce 1985 Javornice III. To již byl tábor, kde
nový kapitanát nastupoval a starý dosluhoval.
52
Sluníčka se během roku o schůzkách a o výletech a pak na táborech učila mnoha
sportovním, kulturním a praktickým znalostem. To ale nebylo to nejdůležitější.
Podstatné bylo, že se učila přátelství, toleranci, zodpovědnosti za sebe i za ostatní, fairplay, žití v pravdě, čestnosti, tj. hodnotám, které tehdejší režim příliš necenil.
Vzpomínky! Sluníčka byla báječná. Vlastně práce se Sluníčky, kromě péče o
rodinu, byla to nejkrásnější a nejradostnější, co jsem v životě dělala. A Sluníčka přebraly
jiné obětavé a výborné duše. Iva Knappová – Konopí a po ní a současně s ní – Dorka
Lábusová. Obě se o Sluníčka staraly výborně, ale to by již lépe řekly samy. Zaměření
literárně-přírodovědné se možná malinko pozměnilo ve výtvarně-rukodělné, ale to bylo
moc dobře, protože toto zaměření Sluníčkům chybělo.
V létě 1995 jsem byla na táboráku Sluníček u Nežárky. Jela jsem si zavzpomínat a
ukázat tábor vlastním vnukům. Tábor byl velmi pěkný, táborák hezký. Sluníčka
nastupovala ve skautských krojích a ne v bílých, žlutých a modrých tričkách podle barvy
družin jako dříve – psal se již rok 1995. Jako první pokřik tato nová malá Sluníčka
křičela pokřik Pětky:
Do čela, nepovol,
bij se, vpřed,
pět, pět, pět!
a pak teprve sluníčkovský pokřik. Tradice se propletly, doplnily a zkřížily se. Stejně
si však myslím, že do života je pro malé holky důležitější svítit si na cestu a vidět dobro
a krásu dle starého sluníčkovského pokřiku, než se probojovávat do čela. Někdo tu
osvětlující a zahřívající lucerničku nést musí – a kdo jiný, než budoucí ženy. Všichni do
čela nemůžeme.
Text je převzatý z Almanachu Pětky, který vyšel ke stému výročí narození Jaroslava
Nováka-Braťky.
53
Z knihy Srdcerváč
– rozhovor se spisovatelem a scénáristou
Jiřím Stránským
Jan Lukeš
Skauting
Skauting…, to je pro mě dost důležitá etapa, musíme ale skočit trošku nazpátek, do
roku 1939, kdy jsem se stal skautem, respektive tehdy nejdřív vlčetem ve slavné „vodní
pětce“, 5. oddílu vodních skautů, který vedl kapitán a spisovatel Jaroslav Novák, zvaný
Braťka. Spolu se mnou byl jeho členem například pozdější spisovatel František Nepil
nebo filozof Radim Palouš. A s tímto oddílem jsem také hned následující rok jako
mrňavé vlče zažil na skautském táboře v Nižboru, když nás z něho příslušníci
Hitlerjugend doslova vyhnali klackama.
Také skauting byl – kromě sokolství – rodinná tradice, a pořádná, protože druhým
bratrancem mého tatínka byl A. B. Svojsík, zakladatel českého skautingu. A ten, než
v roce 1914 oficiálně založil spolek Junák – Český skaut, vyzkoušel si zásady a praxi
skautingu mimo jiné i na mém tatínkovi, který byl právě tehdy v klukovských letech.
Táta o tom pak skvěle vyprávěl, jak ho Svojsík všelijak potápěl a věšel na stromy…
Takže u nás doma se pěstoval i skauting a nevadilo to, přestože rodina byla opravdu
sokolská. Můj život skauting ovlivnil zcela výjimečně, vždyť náš oddíl byl jedním
z nejslavnějších československých skautských oddílů vůbec a vyvíjel činnost i za války
jako tzv. Zbojnická brigáda (ZB), zpravodajci. Řada členů oddílu to také odnesla, jiní
byli po válce vyznamenáni. Já jsem byl tehdy na odbojovou práci ještě příliš malý, něco
jsem ale o tom přece jenom věděl, žil jsem v atmosféře, která na mě nějak působila,
takže nakonec jsem byl za pražského květnového povstání vyznamenán i já medailí Za
zásluhy 1945 jako jeho nejmladší účastník se zbraní v ruce. Dělal jsem tehdy jakousi
spojku a zároveň tlumočníka u sv. Tomáše, kde se shromažďovali navrátilci
z koncentráků. Dodnes si pamatuju na přízračnou atmosféru přecpaných chodeb, kde
jedni umírali a druzí se rodili. A do toho buráceli varhany, na které hrál se samopalem na
klíně ruský důstojník. Zešílel a nikdo se k němu nesměl přiblížit. Hrůza. Ale kdo v tom
ovzduší žil, pokládal aktivní účast na veřejných věcech za samozřejmou a na žádné
pocty nečekal.
54
Zatčení
Bezprostředně po zatčení mě odvezli do Bartolomějské ulice v raze, a to byla celou
dobu moje „kmenová“ vyšetřovací vazba. Odtud mě asi na týden převezli někam jinam,
nevím kam, kde mě nechali chodit v cele po kotníky ve vodě. Asi proto, aby mi ukázali,
zač je toho loket, když jsem byl ze začátku tak sveřepý. Jestli jsem tam byl čtyři, pět,
šest nebo sedm dní, to opravdu nevím, mě to připadalo jako rok. Vždycky, když mě
převáželi, strčili mě do dodávky a sedli si na mě, takže člověk neměl sebemenší šanci
zjistit, kam ho lifrují. Vím ale, že pár dní jsem byl taky v Ruzyni, kam mě odváželi ke
konfrontaci s nějakými dvěma úplně cizími chlapy, o kterých mysleli, že s nimi mám
společnou tu záležitost s vysílačkou. Žádného jsem nikdy předtím neviděl, jednoho
z nich jsem pak potkal v kriminále.
Soudní proces se odehrál koncem července 1953, udělali z nás tříčlennou skupinu
spiklenců. Hlavní můj zločin spočíval nakonec v tom, že jsem měl zhotovit a dodat plány
tajného muničního skladu v nějakém dutém vrchu. Dost věrně jsem ten motiv použil
v titulní povídce knihy Štěstí (1969).
Napařili mi osm let a ještě jsem mohl být rád, že v době údajného spáchání mého
zločinu jsem nebyl plnoletý, jinak bych dostal původních šestnáct. Já ale ještě dělal
hrdinu, protože v té době jsme byli všichni přesvědčeni, že za pár neděl „to praskne“ a
přijedou nás osvobodit Američané. Takže když se mě předseda soudu po vynesení
rozsudku zeptal, jestli se budu odvolávat, schválně jsem přehlédl, že můj obhájce kroutí
hlavou, jako že to nesmím ani náhodou, a povídám: „To máte jedno, pane předsedo, osm
nebo sto osm …“ Hned mě za to šoupli do korekce, ostříhaného dohola, a stejně jsem byl
všem kamarádům až podezřelý, že mám takový nízký trest. Ale bez osmi měsíců jsem si
těch osm let opravdu odseděl. Jak to bylo hned po soudu dál, jsem myslím taky dost
vyčerpávajícím způsobem zachytil ve Štěstí.
Tábory
Na Svatopluku jsem začal fárat. Nejdřív jsem dělal na sledné, to je ruční kutání po
uranové žíle, pak na překopu a nakonec mě kluci, už moji kamarádi, vyreklamovali a
dostal jsem se k těžbě. Na Vojně jsem začínal také na sledné, ale brzy, protože už jsem
byl erudovaný havíř, jsem byl předisponován a téměř celou dobu, kterou jsem tam
strávil, jsem pracoval zase na překopu jako lamač-bagrista. To ovšem nebylo dlouho,
protože brzy došlo na Vojně ke slavné „nudlové aféře“.
Začalo to úplně nevinně, podřadným obědem. Hlavní útlak v komunistických
kriminálech a táborech byl až do roku 1953 založen na fyzickém násilí. Fasovaly se
minimální dávky jídla, občas se dozorci ožrali a stříleli do vězňů, při sebemenší zámince
tě vrazili do bunkru a nechali stát za trest v mrazu. Pak se začal provoz v táborech přece
jenom zlepšovat, ale zase jako by si bolševici řekli, že spíš než fyzicky nás budou deptat
psychicky. A první, s čím začali, byla buzerace. Do té doby, když člověk přišel ze
šichty, šel do umývárky, tam se převlékl do takového „lepšího muklovského“, po cestě si
55
vyzvedl jídlo v kuchyni, a hned si ho vzal na cimru a tam ho snědl. A ten den vyhlásili
rozkaz, že se musíš umýt, jít na cimru, čekat tam na vyhlášení oběda, v útvaru jít na
oběd, po pětkách si ho přebírat – a ještě k tomu nám dali k jídlu nudle, už ani nevím
s čím. Těžce fyzicky pracujícím horníkům … Jíst se to nedalo, takže výsledkem bylo, že
tři dny celý tábor opakovaně odmítal jíst a raději držel hladovku.
Vedení tábora to vzalo jako naplánovanou stávku, vzpouru a celá „nudlová aféra“
skončila tak, že asi třináct muklů odvezli do Leopoldova a s některými z nich proběhl
proces, při kterém dostali další tresty. Mě převezli na vedlejší tábor Bytíz, a tam jsem už
vydržel až do tzv. amnestie v květnu 1960.
Vina, trest a pomsta
Měl jsem strašnou kliku na dobré lidi, se kterými jsem se potkal. Ti mě vždycky – a
dalo by se říci i s předstihem – poučili o podstatném. Do dneška všude opakuju, když se
mě někdo ptá, jak jsem mohl přežít lágry a zůstat životním optimistou, jak to, že neumím
nenávidět, že jsem se včas setkal s lidmi, jako byl Jan Zahradníček. Když viděl, jak ve
mně doslova bublá nenávist za to, co se mnou dělali ve vyšetřovací vazbě, právě on mi
řekl, abych se jako první věci v kriminále zbavil touhy po pomstě. „Čím dřív s té
nenávisti a touhy se mstít zbavíš, tím líp pro tebe. Protože jinak, ať chceš nebo nechceš,
první obětí té nenávisti budeš ty sám.“ Dodávám, že jsem tomu nejdřív moc nevěřil, že
chvíli trvalo a bolelo přijmout to za své, ale v okamžiku, kdy se mi to povedlo a
překročil jsem ten pomyslný Rubikon, dostavila se obrovská úleva. Nastaly pro mě
skutečně nádherné časy, protože najednou se mi všechno jevilo v úplně jiném světle.
Z nenávisti zůstal už jenom ironický nadhled.
Knížka rozhovorů s Jiřím Stránským Srdcerváč vyšla na podzim letošního roku.
Jiřího Stránského se ptal publicista Jan Lukeš. Knihu vydalo nakladatelství Hejkal.
Jan Lukeš
je literární, filmový a televizní publicista, kritik a historik. Vystudoval češtinu a
dějepis na FF UK, po té pracoval jako čistič oken, od roku 1978 časopisecky publikoval.
V letech 1988 – 89 přispíval do samizdatových Lidových novin. V 90. letech pracoval
jako vedoucí kulturní rubriky LN. Napsal portrétní eseje o několika spisovatelích –
politických vězních z 50. let Stalinské spirituály (1995) a řadu dalších titulů.
56
Z knihy vzpomínek
Děkuji, mám se výborně
Ivan Medek
Doba poválečná
A pak v té těsně poválečné době byl stále ještě otevřený případ Talich. Chodil jsem
na konzervatoř a většina mých kamarádů byli mladí dirigenti, kteří chtěli studovat u
Kalicha. Jenže Talich nesměl do školy. Platil tu nepsaný zákaz Zdeňka Nejedlého.
Příčinou byla v podstatě osobní nenávist, protože u čestných soudů nebylo Talichovi nic
dokázáno. Chtěli jsme v té věci něco udělat. Sestavili jsme pro Kalicha malý komorní
orchestr složený z posluchačů konzervatoře a z absolventů a posluchačů Mistrovské
školy (ta byla předchůdkyní nynější AMU), který by Talich ve škole vedl a zároveň by
se u něj učili studenti dirigování. Těch šestadvacet hráčů na smyčcové nástroje bylo
naprosto nadšeno, všem bylo kolem dvaceti let. Nápad však narazil na obavy ředitelství
konzervatoře. V jejím čele stál tehdy doktor Václav Holzknecht, noblesní, ale přece jen
velmi opatrný pán. Říkal: „Já nevím, co s tím, vždyť je tu stále ten zákaz.“ Měl jsem
shodou okolností nějakou funkci ve Spolku posluchačů konzervatoře – tehdy byly
studentské spolky mocné instituce, směšně mocné. Ještě asi se třemi kluky
z dirigentského oddělení jsme se vypravili ke Zdeňku Nejedlému na ministerstvo.
Byla to nesmírně zajímavá schůzka, dodnes na ni vzpomínám. Ohlásili jsme se a
řekli, oč nám jde. Nejedlý nás přijal velmi neobvyklým způsobem. Seděl ve své
kanceláři, zatímco my jsme stáli v předpokoji u sekretářky, k němu nás nevpustili. Pan
ministr vždycky něco za dveřmi řekl, my jsme to slyšeli a odpovídali jsme sekretářce, a
ta tlumočila. Rozhovor jako na divadle. Na moji otázku do jaké míry je Talichovi
zakázáno veřejně dirigovat a vystupovat, odpověděl Nejedlý: „Na to se mě neptejte,
protože případ Václava Kalicha není v kompetenci ministerstva školství, to je případ pro
ministerstvo vnitra.“ Já jsem přes ty dveře drze řekl: „Pane ministře, to jsme přece
všichni. Dokud něco neuděláme, tak na nás ministerstvo vnitra dohlíží, a když něco
spácháme, tak si pro nás přijde. Ale tady se nic takového nestalo.“ On opakoval, že je to
věc ministerstva vnitra, a já stejně drze povídám sekretářce: „Mohl by nám to dát pan
ministr písemně?“ A on nám tu větu písemně dal!
Charta 77
...Na konci toho všeho stála věc, pro kterou dodnes spousta lidí u nás nenašla slušné
jméno – Charta 77. Ten vlastní impuls, to znamená proces s hudebníky z The Plastic
People of the Universe, se mi zdá dodnes zástupný, přestože v úvodním prohlášení hraje
hlavní roli. Text Charty 77 mi do kavárny U Nováků ve Vodičkově ulici přinesl
57
v prosinci 1976 Jiří Němec. Řekl, že se rozmýšleli, zda mi to mají dát podepsat, protože
to pro mne může znamenat konec existence. Řekl jsem, že to vím, ale podepíšu, i když
Plastiky vlastně nemám rád. Přesně řečeno – není to můj druh hudby, nerozumím tomu,
jsem někde jinde. Ale jestli začnou někomu něco zakazovat, tak je mi úplně jedno, jestli
je to člověk, se kterým sympatizuji nebo ne, je to, jako by to zakazovali mně. Jednou
zakážou něco někomu, s kým nesouhlasím, vzápětí někomu, s kým souhlasím, a nakonec
zakážou všechno všem. Povídám: „Mně umřel táta, mně umřela maminka, mně umřel
bratr. Kdyby tady byli, všichni by to podepsali. Já to podepisuji za víc lidí, nejen sám za
sebe. Pro mne je to povinnost vyplývající z celého mého životního postoje, z hodnot, ze
kterých jsem vždycky vycházel. Tady to máš.“
Exil
Exilu předcházela celá řada výslechů na StB kvůli činnosti v Chartě 77. Charta
vypracovávala dokumenty, na některých jsem spolupracoval. Znamenalo to také chodit
za mluvčími. Jednu dobu zbyl z trojice prvních mluvčích jenom Jiří Hájek; Patočka
zemřel a Havel byl zavřený.
(...)
V květnu 1978 se mi přihodila nepříjemná věc. Po jednom z výslechů na Státní
bezpečnosti mě večer se zavázanýma očima odvezli do lesa někde u Lán. Tam mě trošku
praštili, až jsem ztratil vědomí, odjeli a nechali mě tam ležet. Tehdy jsem si pomyslel, že
chci-li odvádět opravdu užitečnou práci, v těchto podmínkách ji doma dělat nemohu.
Nevím, jak bych to jinak formuloval. Bylo to zcela subjektivní, spontánní rozhodnutí, ale
bylo to rozhodnutí vážné.
Při Brežněvově návštěvě Prahy v červnu 1978 mě na čtyři dny zavřeli. Ale to byli
pod nejrůznějšími záminkami zadrženi skoro všichni známější chartisté. Zavřeli mě pro
příživnictví. Pak mě pustili a několik dnů nato mě předvolali na policii v Bartolomějské
ulici. Byl tam chlap, vypadal jako Hemingway, hodil na stůl papíry a řekl, že odjíždím
bez možnosti návratu. Dostal jsem definitivní vystěhovalecký pas – takový papír, kde
bylo v rubrice doba pobytu napsáno „natrvalo“.
Návrat
Do Prahy jsem se vrátil na Silvestra roku 1989 a s Václavem Havlem, tehdy už
prezidentem, jsem se sešel na silvestrovském setkání Charty 77 a jejích příznivců ve
smíchovském Národním domě. Požádal jsem ho o rozhovor. Pan prezident mě přijal na
Hradě 14. ledna. Zeptal se, co pro mě může udělat. Řekl jsem, že jsem se ho přišel
zeptat, co pro něj mohu udělat já. Václav Havel chvíli přemýšlel a pak ho napadlo napsat
dopis tehdejšímu řediteli Československé televize. Psal, že se budou v televizi
pravděpodobně měnit lidé a že mu tedy doporučuje, aby uvažoval o mně.
58
(...)
Z televize nakonec nic nebylo a tak jsem se vrátil do Vídně a pokračoval v psaní pro
Hlas Ameriky. Pak mě požádal ministr kultury Milan Uhde, abych mu dělal poradce, tak
jsem nějaký čas docházel na ministerstvo kultury. A pak mě Federální shromáždění
zvolilo předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. S rozdělením
republiky skončila i tahle práce.
(...)
Pak se mi ozval Václav Havel a oznámil mi, že by mě potřeboval na Hradě.
Formálně jsem požádal o čas na rozmyšlenou, ale nerozmýšlel jsem se dlouho. Osmého
března 1993 jsem nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky jako ředitel odboru
vnitřní politiky. Tuto funkci jsem vykonával tři roky. A pak, když Luboš Dobrovský
nastoupil na velvyslanectví v Moskvě, jmenoval mě prezident vedoucím své kanceláře.
Knížku Ivana Medka Děkuji, mám se výborně vydalo nakladatelství Torst v létě
letošního roku. Předmluvu knihy napsal spisovatel Ivan Binar.
59
Charta 77
Při výběru sekce, kterou byste na semináři rádi navštívili, jste si možná všimli, že u
několika hostů semináře se v anotaci vyskytuje věta: „Je signatářem/signatářkou
Charty 77…“. A co vlastně ta Charta 77 byla a jaký měla význam?
Pokud si nejste jisti odpovědí a rádi byste měli jasno, čtěte dál…
Vznik Charty 77
V roce 1976 se spojily názorově nesourodé skupiny občanů, kteří nesouhlasili
s represivním postupem mocenských orgánů proti undergroundové skupině The Plastic
People of the Universe. Takový postup mocenských orgánů byl možný proto, že vedení
ČSSR nikdy v praxi nepřistupovalo k dodržování lidských práv tak, jak jej k tomu
zavázal prezident Gustáv Husák svým podpisem pod mezinárodními pakty na Helsinské
konferenci v roce 1975.
V prosinci 1976 začaly být shromažďovány podpisy občanů různého politického i
profesního zaměření pod prohlášení Charty 77.
Ti v něm poukazovali na to, že v Helsinkách podepsané pakty (Mezinárodní pakt o
občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a
kulturních právech), které byly v říjnu 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, nejsou
dodržovány a reálně tak platí pouze na papíře.
Text prohlášení bezprostředně podepsalo 242 signatářů (jeden z nich později svůj
podpis odvolal). Další podpisy však i přes represi signatářů přibývaly. V převážné
většině však bylo prohlášení podepisováno jen v českých zemích, na Slovensku jej
podepsalo jen několik desítek občanů.
Činnost Charty 77
Charta 77 si vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí.
Zejména upozorňovala na různé konkrétní případy porušování lidských práv, vedla
jejich dokumentaci a také navrhovala řešení.
Chartu 77 navenek reprezentovala vždy trojice mluvčích, kteří byli jmenováni vždy
na rok. Prvními mluvčími byli filozof Jan Patočka, Václav Havel a prof. Jiří Hájek. Za
dobu své existence se vyjádřila k řadě společenských problémů, jako např.
k diskriminaci v zaměstnání a povolání, ke svobodě cestování, ke stavu životního
prostředí, k právům věřících občanů a stavu řeholí, stavu ekonomiky, problematice
60
důchodců, k toxikomanii a mnoha dalším. Několikrát též žádala amnestii pro konkrétní
uvězněné politické vězně.
Od roku 1978 vydávala nezávislá skupina signatářů časopis Informace o Chartě 77
("Infoch"). V něm byly publikovány dokumenty Charty 77, sdělení Výboru na obranu
nespravedlivě stíhaných (VONS) a informace o samizdatových novinkách. Časopis byl
nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval
s jejími mluvčími.
V roce 1992 byla činnost Charty 77, která se stala v 70. – 80. letech centrem opozice
v Československu, oficiálně ukončena.
Text prohlášení Charty 77
Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní
pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských,
sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce
1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976.
Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami,
k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může
významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto
paktům přistoupila.
Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních
občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního
paktu.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že
zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem
nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací;
zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.
Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního
aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí
pracovní a jiné možnosti.
V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je
nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro
názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili
v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva
na vzdělání.
61
Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho
druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umní“
(bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod
rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy
s mladými hudebníky).
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích
prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký
názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie
či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových
společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a
urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a
pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá
obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní
cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho
vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před
lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc
odsuzuje.
Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je
systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad
nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce;
existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem
projevují; potlačováním výuky náboženství apod.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém
faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu
vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní
zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových
rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi
nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní
hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i
výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních
společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol
a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se
organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou,
nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně
omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz
jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení
veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také
brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné
organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat
práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).
Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do
soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu),
62
jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby
kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty,
osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad
obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často
přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a
organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích
prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže
nijak bránit.
V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční
orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs.
zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje
lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.
Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo
svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je
toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování
vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR
například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás
diskriminovanými.
Někteří občané – ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné
jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) – na soustavné porušování lidských práv a
demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy;
jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především
na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné
poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen
vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i
společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit
CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení,
různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o
respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku
přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné
další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a
která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.
CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud
ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné
členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje
ji.
63
CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému
zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na
Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či
změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí,
zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a
občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé
obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako
prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.
Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku,
který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference
zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof.
dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka DrSc., úlohou
mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými
organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu
jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své
spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a
budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.
1. ledna 1977
Podepsáno prvních 242 signatářů prohlášení.
64
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) byl ustanoven 24. dubna 1978
sedmnácti československými občany a z hlediska právního postavení občanů byl patrně
nejdůležitější společenskou iniciativou v tehdejším Československu.
Jeho úkolem bylo v duchu poslání Charty 77 sledovat případy osob, které byly
v ČSSR trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení, nebo které se staly
oběťmi policejní či justiční svévole.
Činnost VONSu
VONS obhajoval v letech 1978–1989 stovky našich občanů i cizinců, kteří se stali
oběťmi nespravedlivého stíhání, činil tak ve smyslu československých zákonů a
mezinárodních paktů o lidských právech. O těchto případech vydal do konce roku 1989
(za skoro dvanáct let) 1120 sdělení, která zveřejňoval a zasílal čs. státním orgánům;
sdělení byla též předávána světovým tiskovým agenturám (Reuters, AFP, DPA). Jednalo
se však pouze o zlomek případů porušování zákonnosti v ČSSR, protože kvůli obavě
z vystupňování perzekuce přivoláním pozornosti, VONS jednal pouze po tom, co byl
informován a také se nezabýval případy z období před svým vznikem.
Snahou VONS bylo seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým
podle možnosti pomáhat. Sdělení vydávaná k jednotlivým případům uváděla (tak jak je
to uvedeno např. ve výzvě sdělení č. 400) informace o tom kdo byl trestně stíhán, odkdy
a za co, kdo ho odsoudil, ale i další důležité související informace – v jakých
podmínkách se nachází dotyčný i jeho rodina, kde je vězněn, adresy věznic atd. VONS
pracoval zcela otevřeně, sdělení byla doprovázena plnými jmény a adresami členů.
Pokud možno, byly oznámené případy, při jejichž adopci platilo právo veta,
sledovány od začátku do konce. Pro vězně i jejich rodiny měla tato solidární činnost
ohromný význam – věděli, že nebyli zapomenuti, že na ně někdo myslí, cítí s nimi a
snaží se jim pomoci. Mezinárodní publicita byla zvláště důležitá pro tzv. "obyčejné lidi"
doposud světu neznámé, u nichž se totalitní režim nerozpakoval uplatnit nejtvrdších
postihů – v obavách před mezinárodním veřejným míněním se státní orgány patrně přece
jen poněkud kontrolovaly.
V prosinci 1979 se VONS stal členskou ligou FIDH, Mezinárodní organizace pro
lidská práva, která se podílí na práci OSN jako její přidružená nevládní organizace
s konzultativním statutem. Jako členská liga FIDH užíval VONS rovněž označení
Československá liga pro lidská práva. FIDH zvolila v listopadu 1984 (a podruhé
v prosinci 1986) člena VONS Ladislava Lise svým místopředsedou (viceprezidentem) a
pověřila jej mj. i zastupováním svých zájmů u orgánů OSN ve Vídni.
65
Členové VONS byli většinou také signatáři Charty, ale zatímco Charta 77 byla ve
skutečnosti snahou o otevřené demokratické fórum o problémech společnosti, VONS
přímo poukazoval na konkrétní případy porušování zákonů mocenskými složkami
komunistického systému, záměry a metody policejní, justiční a vězeňské správy. Postih
členů VONS byl proto zřetelně tvrdší.
V roce 1979 bylo jedenáct (Otka Bednářová, Václav Benda, Jarmila Bělíková,
Albert Černý, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, Jiří Němec,
Dana Němcová, Petr Uhl) z tehdejších 21 členů zatčeno, pět z nich (Uhl, Havel, Benda,
Bednářová a Dienstbier) bylo odsouzeno nepodmíněně na 3 až 5 let, Němcová byla
odsouzena podmíněným trestem, ostatní byli po půl roce bez soudu propuštěni. Tato vlna
zatýkání byla pro Československo velkou mezinárodní ostudou.
Na zatýkáním uprázdněná místa vzápětí nastoupili další. To bylo pro režim nemilým
překvapením, snad až šokem, perzekuce ale pokračovaly. Ba co víc, mnozí byli
postihováni jako recidivisté (co na tom, že v oblasti boje za lidská a občanská práva) a
jejich další tresty byly o to tvrdší. Od roku 1980 byl Rudolf Battěk nucen strávit 5,5 roku
ve vězení. Petr Cibulka vyfasoval ke svému trestu 6 měsíců (zvýšených po odvolání
prokurátorem na 12) za hladovku, kterou držel ve vězení na Borech v roce 1980. Ivan M.
Jirous, další recidivista, byl odsouzen na 16 měsíců za petici o případu Pavla Wonky.
Po listopadu 1989 předložil VONS jména osob neprávem stíhaných, ty byly
propuštěny, mnozí z těch, jejichž případy se VONS zabýval, byli později rehabilitováni.
VONS se také snažil o jisté právní urovnání a odstranění soudců, kteří jasně měli vinu na
neutěšeném stavu našeho soudnictví. Bohužel, tato logická snaha o dosažení
spravedlnosti byla neúspěšná. Tím byla činnost VONS de facto ukončena. V novém státě
přebral její funkci do jisté míry spolek Šalamoun, kampaní za dodržování mezinárodně
uznaných lidských práv se zabývá Amnesty International.
Prohlášení o cílech VONS, vydané při založení VONS
V duchu poslání Charty 77 a v souladu s její snahou podporovat vznikání užších
pracovních společenství, zaměřených k jejím dílčím úkolům, rozhodli jsme se – po
několika měsících předběžné práce – ustavit Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
Cílem tohoto výboru je sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny
za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční svévole.
Budeme s těmito případy seznamovat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat
postiženým osobám. Chceme přitom spolupracovat s každým, kdo projeví o spolupráci
zájem.
Žádáme zároveň občany, aby nás, (nejraději osobně) na takové případy
upozorňovali. Věříme, že působení našeho Výboru přispěje k tomu, aby lidé nebyli
nespravedlivě pronásledováni a vězněni.
Text zveřejněn 27. dubna 1978
K 17 signatářům původního prohlášení a k činnosti VONS se postupně přidávali další.
66
METODICKÁ ČÁST
67
Výchova k demokracii ve skautingu
Roman Šantora – Bobo
Tím asi nejlepším a zároveň nejsmutnějším důkazem, že skauting vždy vychovával
k demokracii, je snaha totalitních režimů ho zlikvidovat. I v dnešní době jsou jedny
z mála zemí světa, kde skauting neexistuje, právě ty s nedemokratickým režimem – jako
je Kuba, Barma či Severní Korea. Proč tomu tak je? Základní rozpor je dán už
v principech, které stály u zrodu skautingu a definovaly ho jako dobrovolné hnutí
založené na „svobodné vůli“. Což je nezbytný předpoklad pro naplnění skautské
sebevýchovné metody – dělám věci proto, že chci, nikoli z nařízení.
Velmi jasně vyjádřil postoj skautingu k totalitě Baden-Powell, když se v roce 1933
setkal s Mussolinim. Ten se ho tázal na námitky proti své militantní organizaci Balilla.
B. P. mu tehdy řekl: „Balilla je oficiální organizace namísto dobrovolné, je zaměřena na
stranický nacionalismus místo na šíření mezinárodního porozumění, věnuje se pouze
fyzickému rozvoji, bez jakékoli duševní protiváhy a rozvíjí masovou disciplínu místo
individuálního charakteru.“1 Myslím, že v těchto několika větách je shrnuto, oč
skautingu jde a jaká je jeho identita. Že z demokratických principů vyrůstá a je s nimi
pevně spojena. Pojďme se proto nyní podívat na cesty, jak demokratický postoj utvářet u
našich členů.
Výchova nepřímá
je výchovnou cestou, při které do sebe vstřebávám hodnoty a utvářím své postoje
samotným žitím v oddíle. Zde je asi nejsilnějším nástrojem výchovné prostředí, které je
složeno z neviditelného přediva hodnot, vztahů, způsobů jednání, vedení, řízení a mnoha
dalších. Proto bychom se měli snažit, aby naše prostředí bylo v souladu s hodnotami, o
které usilujeme. Ty jsou (jak dokazuje úvodní odstavec) totožné s hodnotami
demokracie. Ať je to úcta k druhým, zájem o věci obecné, aktivní postoj ke světu a
mnoho dalších.
Klíčovou hodnotu pro utváření demokratických postojů skautů a skautek je způsob,
jakým vůdce oddíl řídí. Mluvíme o tzv. výchovném partnerství, ve kterém je rovnovážně
zastoupeno „přátelství (aby je povzbudil) a autorita (aby je navedl na správnou cestu)“2.
Základním postojem vedoucího musí být co nejvýraznější směřování k sebevýchově. To
se projevuje především v uplatňování autority, která nesmí být neomylnou, neboť nikdo
z nás není vlastníkem pravdy. Musí vést děti k samostatnému úsudku a k hodnocení sebe
sama. Poskytnout jim prostor pro uvědomění si své osobnosti. Čím více my hodnotíme
druhé, tím zvyšujeme jeho závislost na nás. A právě lidé závislí na mínění druhých, bez
vlastní důvěry sami v sebe, jsou velmi snadno zneužitelní jakoukoli formou propagandy
– ať ve jménu politiky, či většího nákupu.
68
Řízení oddílu se také výrazně projevuje v uplatňování družinového systému. „Ten
má mimo jiné mladým lidem pomoci pochopit demokracii tím, že si ji skutečně zažijí a
demokratické principy se stanou součástí jejich jednání.
Demokracie ve skautském oddíle je založena:
• na zajištění toho, aby se braly na vědomí potřeby a zájmy všech členů. Znamená
to neustálou snahu o konsens. Kdyby o všem rozhodovala většina, ignorovaly by
se tím potřeby a zájmy menšiny;
•
na dodržování souboru pravidel, na kterých se oddíl shodl na základě skautského
zákona;
•
na skutečnosti, že skautský oddíl podporuje každého ze svých členů a každý tak
má podíl na odpovědnosti za úspěšné fungování skautského oddílu a pomáhá jej
zlepšovat ve prospěch všech jeho členů.
Demokracie ve skautském oddíle tedy skutečně představuje formu vedení, na
kterém se podílí všichni. Ale nezakládají se v něm žádné politické strany, nelobuje se
v něm, neprobíhají žádné kampaně za vítězství ve volbách o mocenské pozice, ani nic
podobného.“2
Výchova přímá
je cestou, která nám pomáhá utvářet konkrétní znalosti, dovednosti či postoje
nějakým výchovným nástrojem – ať je to hra, činnost, projekt atp. V našem případě se
jedná o programy, které jsou přímo zaměřeny na výchovu k demokracii či k některým
jejím aspektům. Jejich prostřednictvím umožňujeme mladým lidem hlouběji porozumět
principům, které si osvojují výchovou nepřímou, a spojujeme jim nabyté postoje
z oddílu, s reálným světem, ve kterém žijí. Což je nezbytné pro naplnění cílů skautingu,
kterými není život v něm, ale život ve společnosti.
Asi nejpoužívanějším nástrojem jsou simulační hry, jejichž předností je učení se
prostřednictvím osobní zkušenosti. Nabídku těchto her obsahuje následující kapitola.
Velmi vhodné jsou dále hry přímo odvozené s demokratických procesů – např. volby či
parlament3, které se velmi dobře dají uplatnit při plánování oddílové činnosti. Je dobré
tyto hry opět ukotvit k realitě – účastí v dětském parlamentu, návštěvou městského
zastupitelstva, diskusí se starostou obce apod. Možností je mnoho.
1
Nagy László: 250 miliónů skautů, Tiskové a distribuční centrum Junáka, Praha 1998.
Scouting: An educational system, WOSM. 1998,
http://www.scout.org/wsrc/ll/docs/ScoutEducSyst_E.pdf, překlad Petra Poslušná
3
Skauting č. 11, ročník 44, listopad 2005
2
69
Martin Macharik – Kolohnáth a tím FONS Orava 2003
Cíl
Hra slúži na priblíženie „dobového pocitu“ a priblíženie praktík, ktoré museli
absolvovať naši rodičia, ak chceli získať zdanlivo banálnu vec – zájazd. Výsledkom hry
má byť „blbý pocit“ z kompromisov a presvedčenie sa na vlastnej koži, nakoľko človek
dokáže odolávať lákavým ponukám za cenu ústupkov svedomia.
Charakteristika
Simulačná hra vracajúca účastníkov o niekoľko rokov späť do dôb komunizmu.
Celá hra sa má odohrávať v mrazivo nadšenej budovateľskej atmosfére. Po hre je
bezpodmienečne nutné review, niektorých účastníkov môžu vlastné zlyhania celkom
vziať.
Počet hráčů:
20 a viac
Čas na přípravu:
1 hod.
Instruktoři na přípravu:
2
Čas na hru:
2–3 hod.
Instruktoři na hru:
9–10
Terén:
chata
Materiál:
papier s vycestovacou doložkou pre každého účastníka, banány, pionierske odznaky
a iné reálie z dôb komunizmu k dotvorenie atmosféry
Libreto
Tento zájazd ste pred svadbou sľúbili manželovi/manželke ako svadobnú cestu.
Odvtedy uplynulo už pár rokov a doteraz zájazdy do Juhoslávie neboli v ponuke.
Pretože sú zájazdy do Juhoslávie vzácnosť, chcete využiť príležitosť, že Cestovná
kancelária Družba ponúka práve takýto zájazd od cudziny. Aby ste partnerovi/partnerke
splnili sľub, chcete byť práve Vy ten, kto jeden zo zájazdov získa. Ste preto rozhodnutý
prekonať všetky byrokratické nástrahy stojace Vám v ceste. Vášmu partnerovi na
dovolenke mimoriadne záleží, je to jeho životný sen. Na to, aby ste mohli zájazd do
Juhoslávie kúpiť, potrebujete Vycestovaciu doložku... Česť práci!
70
Pravidla
Hráčom sa prečíta libreto a potom už sami musia prísť na to, čo k vycestovanie
potrebujú a kde danú miestnosť a človeka nájdu. Postupne získavajú pečiatky a podpisy,
dôležité je ako verne zahrajú inštruktori svoje role – hra nemá byť ladená humorne,
postoj inštruktorov má byť odmeraný, nepríjemný. Počas realizácie je možné očakávať
vzburu, je však lepšie ak sa zlikviduje v začiatku a rebeli sa izolujú v uzamykateľnej
miestnosti (osvedčilo sa WC☺).
Cestovná kancelária mala pôvodne rozdeliť tri zájazdy, no jeden si nechal okresný
tajomník KSČ, druhý si nechala jeho dcéra a tak zostal len jeden. Na záver, keď sa časti
účastníkov podarí vycestovaciu doložku získať, treba nejako rozhodnúť, kto zájazd
získa. Pred všetkými ostatnými musí predniesť záverečnú reč a vyznať sa zo svojho
úprimného vzťahu k socializmu. O víťazovi rozhodne moderátor hry.
Metodické poznámky
Informácie pre inštruktorov:
• Pre každú pečiatku potrebnú pre vycestovanie je určený jeden – dvaja inštruktori,
ktorí hrajú rolu uvedeného funkcionára. Okrem týchto zamestnancov príslušných
oddelení treba moderátora hry (napr. okr. tajomník strany, al. vedúci cest.
kancelárie Družba. Ďalší dvaja inštruktori sa snažia nahovárať čo najviac ľudí ku
vstupu do KSČ a ŠTB.
• Oslovovanie: Súdruh, Súdružka! Pozdravenie: Česť práci! Všetci sú ženatí/vydaté
a majú milujúce rodiny a deti. treba im pripomínať, že zájazd im sľúbili a tak by
sa mali snažiť.
• Devízový prísľub: dá sa získať iba raz za niekoľko rokov. Banka ho nevydá na
prvýkrát nikomu pod akoukoľvek zámienkou a vypýta si lepší posudok od
akéhokoľvek orgánu.
• Zamestnávateľ dá pečiatku každému, kto má všetky pečiatky od ROH, KSČ
a kádrováka. Mal by však buzerovať napríklad na tom, že pečiatka ROH musí byť
hranatá a nie guľatá, ale pečiatka KSČ okrúhla a nie hranatá… Pečiatka
kádrováka môže byť akákoľvek, dôležitý je čitateľný podpis. Prípadne má byť
pečiatka červená a nie zelená a pod.
• Kádrováci: Preklepávajú účastníkov. Vŕtajú sa v ich rodinách (emigranti, kňazi,
chodenie do kostola, dieťa v Pionierskej organizácii a Socialistickom zväze
mládeže a pod.) Náhodne rozhodnú, kto potrebuje pečiatku Uličného výboru.
• KSČ: preskúšavajú sa reálie zo socialistického sveta a dôkaz, že socialistické
ideály vštepujú svojim deťom, musia dokázať prinesením nakreslenej Auróry
(kreslili akože „ich deti“), alebo obrázok fabriky.
• ROH, Uličný výbor sú skôr formality, kde získajú pečiatku iba po „ľahkom
preverení“ z príslušnej oblasti – či si dávajú vlajky na 1. mája do okien, či chodia
do sprievodu či deti nosia pio. uniformy…
71
•
•
•
•
•
•
•
72
Agitátori: nahovárajú ľudí vstúpiť do ŠTB a KSČ. Sľubujú za to rýchlejší postup
na úradoch, možnosť kúpiť banány a všeobecne hory doly. Každému musia vydať
preukaz.
Ak sa sťažujú účastníci, že nie sú jasné pravidlá, odpoveď je: „Vy chcete ísť do
Juhošky, tak sa starajte!“ alebo „Vy tam chcete ísť alebo ja?“ alebo „Ja som len
úradník, súdruh vedúci je na dovolenke“ alebo „Úradné hodiny visia predsa na
dverách!“
Ak vznikne šóra, je treba sa spýtať, či je niekto členom KSČ, ŠTB, alebo či je
niekto vedúci Pionierskeho oddielu (čo sa však nedá získať nikde) a vziať ho skôr.
Môžu to samozrejme povedať i sami a predbehnúť sa takto.
Na kádrovom by nemali byť dlhé fronty, ískôr ide o blbý pocit z kádrovania.
Banka, ROH, Uličný výbor môže mať fronty.
Ktokoľvek sa môže opýtať na počet vyzbieraných mandeliniek, koľko
týždňov boli stavať priehradu mládeže, žel. trať mládeže, hodnotiť oduševnenosť
výkriku Nech žije KSČ! a iné.
Ak už vypadá, že niekto vybaví všetko, zistí sa že má zle vypísané záhlavie
svojho tlačiva (meno a pod.) alebo že mu tam chýbajú mená druhého dieťaťa,
manželky a tieto preto nemôžu cestovať s ním a musí to vybavovať ešte raz.
Členovia KSČ a ŠTB dostanú počas dňa benefit – banány.
Příloha
meno občana:
stav:
adresa:
dieťa:
VYCESTOVACIA DOLOŽKA:
(vystavuje Verejná bezpečnosť)
poznámka: Vycestovaciu doložku je nevyhnutné priniesť do cestovnej
kancelárie. Bez nej vám nepredajú zájazd. Vycestovaciu doložku získate
až keď budete mať Devízový prísľub.
DEVÍZOVÝ PRÍSĽUB:
(vystavuje banka)
poznámka: Devízový prísľub dostanete, len ak budete mať Doporučenie od
zamestnávateľa, posudok kádrového oddelenia, odporúčanie Závodného
výboru Revolučného odborového hnutia a KSČ, prípadne Uličného výboru.
Bez Devízového prísľubu nedostanete Vycestovaciu doložku.
DOPORUČENIE OD ZAMESTNÁVATEĽA:
poznámka: Je nevyhnutné ho doniesť do banky, bez neho vám nedajú
devízový prísľub. Vydáva sa ak máte dobrý posudok kádrového oddelenia,
ZV ROH a KSČ.
POSUDOK KÁDROVÉHO ODDELENIA:
devízový prísľub
ODPORÚČANIE ZÁVODNÉHO VÝBORU
REVOLUČNÉHO ODBOROVÉHO HNUTIA.
ODPORÚČANIE ZÁVODNÉHO VÝBORU
KOMUNISTICKEJ STRANY
ČESKOSLOVENSKA:
ULIČNÝ VÝBOR:
poznámka: Je potrebné ho získať ak si ho kádrové oddelenie vyžiada.
BONUSY: členstvo v Štátnej bezpečnosti - ŠTB, členstvo v KSČ
získate ho vstupom do KSČ, alebo do Štátnej bezpečnosti – ŠTB. Váš
postup bude potom oveľa jednoduchší a rýchlejší.
73
Demokratický stát
Vysokoškolský roverský kmen Skrypta,
Jaromír Čtrnáctý – Chodník, Petr Panský
Motto
Občanská lhostejnost, ono „já se o politiku nestarám“, je pro demokracii smrtelným
nebezpečím, neboť umožňuje třeba jen hrstce fanatiků, aby se stali rozhodující silou
„těch, kdo se o politiku starají“.
Erazim Kohák
Cíl
Získat představu o tom, jak má fungovat demokratický stát a jak mohou občané
ovlivňovat věci veřejné.
Charakteristika
Simulační hra, skupina občanů musí najít způsob, jak vyřešit nějaký problém ve
svém okolí demokratickými prostředky.
Počet hráčů:
8 a více
Čas na přípravu:
4 hod.
2
Čas na hru:
3 hod.
2–3
Terén:
klubovna
Materiál:
Ústava ČR;
Upravený zákon, o kterém hra bude (např. stavební), zhuštěný do dvoustránkového
koncentrátu, kde je vybráno vše potřebné (pravý zákon má desítky stran a je
„nečitelný“);
Špatný zákon pro každého účastníka (změněný dvoustránkový koncentrát, který je
nesmyslný, protiústavní, dvojsmyslný, apod. vše pěkně zamaskované);
Herní plán (schéma zákonodárné složky moci na úrovni celostátní – tři čtení zákona
v Poslanecké sněmovně, výbory, Senát, Prezident… – a obecní – zastupitelstvo, rada,
starosta…);
Kartičky s otázkami (pár desítek otázek o volbách, statních institucích, soudech,
občanských právech, na které by účastníci měli znát odpověď);
Pamětní kartička s mottem a důležitými kontakty a odkazy pro každého účastníka
(webové stránky sněmovny, portál veřejné správy, ombudsman…)
74
Pravidla
Hru řídí jeden nebo dva moderátoři, ostatní účastníci jsou „občané“. Občané jsou
postaveni před nějaký konkrétní problém (např. stavba nešetrného silničního obchvatu
města a s ním spojené vyvlastnění a zbourání jejich klubovny). Moderátoři jim sdělí, že
právě teď jde do parlamentu návrh zákona, který se jejich problému týká (rozdají jim
pozměněný zákon). Pokud se návrh zákona občanům nelíbí, musí společně přijít na to,
jak jeho znění ovlivnit. Tady končí část hry, kterou lze předem naplánovat, protože
způsobů, kterými to občané mohou zkoušet, je spousta (dopisy poslancům, občanská
sdružení, petice, poukazování na protiústavnost návrhu…).
Během celé hry ale platí, že když se občané dohodnou na nějakém postupu, tak to
moderátorům oznámí a ti jim řeknou, čeho tím dosáhli. Pokud občané neví, kudy dál,
zajdou do tzv. občanské poradny. Aby ale občan mohl do poradny vstoupit, musí
správně zodpovědět vylosovanou otázku. (Pokud neví, tak mu ji moderátoři vysvětlí).
Poradna může občanům pomoct tipem, radou, nasměrováním atd. Na herní plán se
jednou barvou zakresluje trasa návrhu zákona a druhou barvou všechny pokusy občanů
jej nějak ovlivnit, případně se tam dají dokreslovat další instituce, které se do procesu
zapojily atd.
Nakonec je návrh zákona v nějaké podobě schválen. Hra se pak přesouvá do obecní
úrovně, kde je podle zákona připravována vyhláška (v našem případě vydání stavebního
povolení), která už se týká přímo občanů. I tady se občané snaží ovlivňovat konečné
rozhodnutí zastupitelstva, chodí do poradny, trasa vyhlášky se zakresluje do herního
plánu atd. Čím horší zákon nechají občané projít, tím těžší to budou mít na obecní
úrovni. Hra končí, když je problém nějakým způsobem vyřešen.
•
•
•
•
•
•
Moderátoři toho musí vědět dost, aby uměli reagovat na vývoj hry, proto uvedené
4 hodiny přípravy považujte za spodní hranici, toho jak se připravit. Moderátoři si
mohou zahrát na poslance, senátory, zastupitele, ale i soudce.
Je dobré vyvěsit na zeď kromě herního plánu i Ústavu a zvýraznit na ní ty pasáže,
které se zákona týkají.
Vyhláška se nedá přesně připravit předem, záleží na tom, jaký zákon projde.
Po skončení hry by účastníci měli dostat všechny otázky z poradny se správnými
odpověďmi a nějaký „manuál“(základní informace o tom, jak sestavit petici, jak
zorganizovat demonstraci, jak založit sdružení, atd.)
To je zhruba všechno, co se k tomu dá říct. Jak se tahle hra vyvine třeba zrovna ve
vašem kmeni, záleží na vás. Budou občané postupovat jednotně? Rozdělí se na
zájmové skupiny? Dojde ke korupci? Dopustí se někdo trestného činu?
Nezjistíte, dokud to nezkusíte!
75
Vládnu, vládneš, vládneme
projekt LP (www.skauting.cz/lidskaprava)
Cíl
Uvědomit si pozitiva demokracie a negativa diktatury, vyzkoušet si váhu svého
rozhodnutí.
Charakteristika
Jednoduchá simulační hra základních systémů vládnutí.
Počet hráčů:
10 a více
Čas na přípravu:
1 hod.
1
Čas na hru:
4 bloky (lépe s denními odstupy) po 2 hodinách
1
Terén:
Hra neklade speciální nároky na terén, hodí se na vícedenní akce (tábory, kurzy).
Materiál:
Pár stránek s výstřižky o dění v diktaturách a s fotografiemi dokumentujícími
utrpení občanů zemí s těmito systémy vládnutí (Kuba, KLDR, Libye, Irák, nacistické
Německo, Sovětský svaz, ale i starověký Řím, Řecko či starověké otrokářské státy,
středověké absolutistické monarchie). Krátký přehled o vývoji demokracie (starověká
demokracie, zrod parlamentu – Anglie, USA…)
Pravidla
Příprava velice úzce souvisí s riziky, které tato aktivita má, je totiž nutné mít jistotu,
že skupina účastníků takovou aktivitu zvládne a bude mít kýžený výsledek. Je tedy nutné
mít mezi účastníky „brzdu“, která by případně ukončila nechtěný vývoj hry. Je též
žádoucí připravit si „krizový plán“ pro případ, že by se hra nějakým způsobem zvrhla.
Hra sestává ze čtyř částí, z nichž každá simuluje určité státní zřízení. První den by se
měli nečekaně a neplánovaně probudit účastníci do dne bez vedoucích, kteří by měli
situaci pozorovat a případně zapisovat vývoj. Nejvhodnější dobou pro tuto aktivitu je
dopoledne zhruba po dobu oběda – tato část by měla popisovat anarchii. Další den by se
měl vymezit zhruba dvouhodinový blok, ve kterém bude „vládnout“ na akci účastník,
který bude vylosován, bude největší, nejsilnější, nejbohatší… Třetí den by měla
„vládnout“ opět zhruba po dvouhodinovou dobu menšinová skupinka účastníků opět
76
vylosovaných, největších, nejsilnějších apod. Čtvrtý poslední den by měl být
dvouhodinový program demokraticky zvolen po diskusi účastníků.
Na konci každého dne by se měly jednotlivé části vyhodnotit. Co bylo vykonáno pro
tábor, kurz…? Kdo si program užil? V čem jsou pozitiva či negativa různých systémů
vládnutí? (Bylo včas jídlo?, Jedli všichni?, Byl nějaký program? Bavil program alespoň
většinu?). Při každém takovém hodnocení by měly být prezentovány informace o
příkladech daného systému vlády ve světě či v historii (anarchie – revoluční doby, různé
bouře, puče…, diktatura jednotlivce – starověké státy, hitlerovské Německo…, diktatura
menšiny – nacistické Německo, monarchie, komunistické totalitní státy…).
Je nutné si uvědomit, že tato aktivita je určena pouze pro vůdce, který je svým
svěřencům schopen svěřit obrovský kus důvěry. Pokud by se tato aktivita vymknula
z rukou vedoucích, bude mít absolutně opačné a destruktivní účinky. Pokud vedoucí
nemá úplnou jistotu, může systém této aktivity nastavit tak, aby některý s vedoucích byl
ve vedení diktatury (například vláda nejvyšších, nejbohatších…). Hra se samozřejmě za
žádných okolností nesmí zvrhnout, proto je dobré mít v kolektivu nějakého člověka,
který dokáže situaci řešit. V případě nesmyslných pokynů diktátora, je možné se mu
postavit na odpor, což také dokazuje historickou zkušenost s konci takových systémů…
Tuto hru může použít opravdu jen zkušený vedoucí!
77
Všechno své nosím s sebou
Cíl
Představit si těžkost opuštění domova. Nahlédnout blíže do osudu uprchlíků a
exulantů. Uvážit, co jsou pro mě skutečně důležité věci.
Charakteristika
Modelová situace nutného útěku ze země, spojená s debatou s uprchlíkem.
Počet hráčů:
5 a více
Čas na přípravu:
1 hod.
1
Čas na hru:
1,5 hod.
1 + člověk pro besedu – uprchlík
Terén:
Město, ve kterém účastníci bydlí, klubovna.
Materiál:
Dopisy pro účastníky. Podklady o českých exilantech a uprchlictví v Čechách.
Pravidla
Účastníci jsou před srazem upozorněni, aby půl hodiny předtím, než hodlají odejít
z domova, otevřeli dopis s instrukcemi. Dopis obsahuje sdělení, že přišlo hlášení, že
kvůli svým kontaktům a přátelům v zemi na ně došlo udání a za půl hodiny by měli být
zatčeni. Přitom je pravděpodobné, že v této zemi by ve vězení strávili díky drsnému
právnímu řádu klidně celé roky a rodina by byla dále perzekuována. Je jim nabídnuto,
aby do půl hodiny opustili dům se vším, co považují za důležité, ale nesmí to být více
věcí, než kolik se jim vejde do obyčejného batůžku. Musí vypadat nápadně, jejich dům
je určitě sledován. Po příchodu hráčů do klubovny, usedneme do kruhu, abychom si
pověděli o rozhodováních a volbách, které museli v minulé hodině učinit. Necháváme
volný prostor všem pro vyjádření.
Pak zveme do místnosti hosta – nějakého uprchlíka, který u nás dostal azyl, a
necháme ho, aby účastníkům pověděl vlastní zážitky z útěku z rodné země a o
uprchlictví obecně.
78
Je dobré mít také připravené podklady o uprchlictví u nás: z jakých zemí nejčastěji,
kolik lidí ročně, jak vypadá průběh žádání o azyl atd.
Po odchodu hosta se účastníků můžeme zeptat, jak na ně setkání s uprchlíkem
působilo, zdali to nějak změnilo jejich pohled na uprchlictví atd.
Více informací o uprchlících lze najít na techto stránkách:
• www.unhcr.cz – Vysoký komisař pro uprchlíky OSN
• www.helcom.cz – Český helsinský výbor
• www.opu.cz – Organizace pomoci uprchlíkům
79
Volby
Cíl
Pochopit základy demokracie a jejích postupů. Zjistit, jak vzniká parlament, vláda,
zastupitelstvo či rada obce. Uvědomit si, o čem takové orgány vlastně mohou rozhodovat
a jaký to má dopad na občany.
Charakteristika
Simulační hra volebního boje.
Počet hráčů:
12 a více
Čas na přípravu:
1 hod.
1
Čas na hru:
2–3 hod.
2
Terén:
Místnost, louka.
Materiál:
Velká tabule, na které se budou objevovat důležité informace. Papíry, potřeby na
psaní a malování. Volební lístky (kartičky), volební urna (krabice). Pro mladší účastníky
můžeme atmosféru dotvářet převleky, volebními plakáty jiných stran, apod.
Pravidla
Před hrou připravíme místo na volební kampaň a pro vyhlášení výsledku voleb.
Účastníci vytvoří politické strany a vymyslí si jejich program, volební heslo a podle
času případně i billboard. Když mají vše hotové, vyjíždí na volební kampaň a prezentují
svou stranu voličům (vedoucí a ostatní účastníci). Poté následují volby, kdy účastníci
nesmí volit svou stranu, ale voleb se musí zúčastnit, instruktoři volí také. Po vyhlášení
vítězů voleb následuje rozdělení křesel v Poslanecké sněmovně a vítězná strana má za
úkol sestavit vládní koalici. Sestavená vláda má za úkol přednést vládní program
parlamentu a získat jeho podporu.
Hru ukončíme diskusí o smyslu demokracie, o prosazení názoru většiny a tolerance
menšin, o možných úskalích demokracie (populismus, časté rozhodování
neodborníků…).
80
Pro závěrečnou diskusi jevhodné si připravit praktické ukázky toho, co může
v jejich životě ovlivnit parlament (délku školní docházky, podmínky táboření, věk trestní
odpovědnosti, podmínky kácení stromů v lese…) a také praktické ukázky toho, co
mohou v jejich životě ovlivnit někteří ministři (hygienické podmínky táboření,
zdravotnické kurzy, podmínky chovu pejska doma…)
Možnou modifikací této aktivity je její zařazení jako aktivity etapové například na
kurzu. Zde je možno, aby se politické strany a programy formovali podle názorů na kurz
a podle návrhů na jeho zlepšení (k snídani Nutela, pozdější budíček, zařazení výletu na
nedaleký hrad do programu kurzu…)
Největším rizikem je nepřipravenost vedoucího na tuto aktivitu. Pokud totiž nebude
mít vedoucí dost znalostí a argumentů při závěrečné diskuse, bude mít tato hra negativní
dopad na mínění účastníků o demokracii a jejím systému vůbec.
Dalším rizikem je přílišná formálnost hry, kterou je možno okořenit zvláště pro
mladší účastníky dalšími vnějšími znaky voleb, parlamentu, poslanců (obleky, státní
znak v místnosti, místnost podobná parlamentu s lavicemi a řečnickým pultem…).
81
Omezení svobody pohybu a pobytu
aktivita inspirována letním táborem 54. oddílu Modré
střely Plzeň
Cíl
Zamyslet se nad omezením svobody pohybu a pobytu. Prožít si chvilky omezení
svobody pohybu či pobytu. Pochopit, jaké konkrétní lidské právo má každý z nás.
Charakteristika
Vyzkoušení omezení pohybu a pobytu na vlastní kůži.
Počet hráčů:
8 a více
Čas na přípravu:
1 hod.
1
Čas na hru:
2–4 hod.
1
Terén:
Nejvíce vyhovuje tábor, může být i u chaty na výpravě.
Materiál:
Kartičky s označením omezení svobody pohybu nebo pobytu, těžký kámen.
Pravidla
Každý z účastníků si vylosuje kartičku s označením omezení, které pro něj bude po
stanovenou dobu platit, mimo dobu nezbytně nutnou pro vykonání potřeby.
Návrhy kartiček: musíš s sebou nosit kámen o hmotnosti asi 2 kg; musíš se
pohybovat v okruhu max. 4 m od táborového stožáru; musíš se pohybovat po čtyřech;
nesmíš vkročit do žádného stanu ani jídelny; nesmíš vkročit do tábora, musíš ale být na
dohled od paty táborového stožáru…
Po každé hodině si hráči losují novou kartičku a mění svá omezení.
Po hře jsou účastníci tázáni na to, jak se během hry cítili, při jakém omezení jim
bylo lépe, při jakém hůře? Zda srovnávali své omezení s omezeními ostatních a s jakým
výsledkem? Prožili podobná omezení ve skutečném životě? Jaká podobná či jiná
omezení pohybu či pobytu existují ve skutečném životě? Proč si lidé vytváří omezení
pohybu a pobytu? Existují i přípustná/žádoucí omezení pohybu a pobytu a jaká?
82
Na závěr je vhodné vysvětlit obsah pojmů svoboda pohybu a pobytu, vysvětlit rozdíl
mezi nimi, případně vše doplnit o popis omezení svobod pohybu a pobytu v současnosti
i v historii.
Je třeba brát ohled na psychiku, věk a bezpečnost jednotlivých hráčů. Hra se
samozřejmě za žádných okolností nesmí zvrhnout v psychické či fyzické týrání hráče.
Hru je vhodné zařadit po fyzicky náročném programu a doplnit ji individuálními
úkoly hráčů spočívajícími např. ve výtvarném vyjádření jejich situace. Hru lze též
pojmout jako etapu celotáborové hry a zařadit do jejího kontextu, nebo jednotlivá
omezení zahrnout do jiných her.
83
MALÉ OHLÉDNUTÍ
ZA POLIBKEM MÚZY
84
Poslední volba
Blanka Truliková
Nad hlavou proděravělá střecha noci,
pod nohama betonové ticho mostního oblouku.
Zpoza zavřených víček zíráš do tmy,
podzimní vítr ti rozpustile cuchá vlasy
a přináší důvěrně známý pach výfukových plynů.
Co vidíš, člověče?
Tisíce domovních dveří bez zájmu,
blikotající světla ulic
a lidská srdce s cedulkami „K pronájmu.“
Pár vteřin letu,
hladové vodní hlubiny…
Jsi jediným svým dnešním společníkem.
Ty, dřív vždycky středem pozornosti,
stáváš se osamělým tanečníkem.
Aspoň že nejsi trémista.
A jedno, jedno víš teď jistě –
po tomhle sólu už se žádné další nechystá…
85
Konec nebo začátek
Ivana Raková – Nunu
Je noc, dítě oči zavírá,
chystá se spát.
Je noc a dítě usíná,
bude se mu zdát:
o louce plné květin,
modrém nebi bez mráčků,
o tom jak si letí
v hejnu plném vrabčáků.
Je tma a světlo zaniká,
všechno staré mizí.
Je tma a vzniká panika,
svět kolem je cizí.
Kromě bílé Luny,
co na nebi nám roztočí
zářivých hvězd tuny,
až vzdycháme rozkoší.
Je noc, já oči zavírám,
nemá smysl stlát.
Má duše s tělem usíná,
chce se mi moc spát.
Na louce plné květin,
v doprovodu měsíčku,
v pocitech svých změti –
– vždyť smrt mi leží na víčku.
86
Zvolil jsem v létě…
Miloš Říha – Šípek
Prolog:
„Viděl jsem v létě dutá stébla
a rozhodl se jít vlastní cestou…“
***
divotvorné úzko drah
na zdech znávám brázdy předpoledne
a divotvorné úzko drah
a vzdechy dýmu taky znávám
a prach
druhdy tichý
na lampách
a je ránům dáno do poledne
léto rázem zimu znává
zebe v trní
brzká tma
a modlím se když poprchává
a rána jsou tak do jemna
je divotvorné úzko drah
a v zahradách se střílí laně
zvolím si
i za ně
když je těžko
na poslední skok
ostřicím se stvoly chvějí
k dalším břehům jít se chce
a modlím se když odpouštějí
loupež citů
ze srdce
a budou letní vrásky
jak se jen k létu přimknou vrásky
pak chvíle (dlouhá jako hodina)
volí ticho
bez otázky
a křídla k nebi rozpíná
hodina k hodině
se nese zpátky
mrtvá volání
jsme jako vlci
za nocí když známe
ohlodaná štěstí
když nadosmrti umíráme
ber ze dvou na marách
v kostech zebe strach
je modro v alejích
a úzko v nevírách
chvíli za chvílí
ví se
že dávno
jsme se ztratili
dívám se do dlaní
pro lásku Pane chtěl bych brát
z dlaní nitky rozlámané
a ty rovné
vybírat
***
Epilog:
„…a ptám se teď,
kam mne má volba
zavedla!“
87
Vole, brácho, vol
Jana Pivničková – Pivňa
Vemte velkej kvádr
Do něj lidi, co ze sebe udělají za peníze hadr
Bik bradr
Jeden je celkem nadr
Ženej
Druhá má mluvu jadr
Nou
Jen jejich dětem se hlasy zadr
Hávaj
A slzy nejdou zadr
Žet
Když máma volí adr
Enalin
A táta prý už nebude muset dělat na dr
Áze
A my ovladače na padr
Ť mačkáme
Vedle vysílají vyvolené
Volají vysílené
Ven
Vevnitř
Vře vášnivý vztek, vzrušení vrcholí
Vyhraješ, vydržíš-li víc
Venku
Vesele výskají vilní voyeři
Vyvalení vylovení
Ve vlastní vůli vykoupaní
Vypadněte vyřazení
Vivat vítězům
Vidina výhry ve vile vábí
Vy volové se chcete bratříčkovat
Jenže
Pravdu mají děti
88
Možnost volby*
Roman Tilcer – Filtr
„Co udělal? Co je to vůbec ta zasraná krádež možnosti volby? To mně nic neříká.“
„Je to jediný zločin, který známe, Grimneb´line,“ odpověděl Karúčai monotónním
hlasem. „Vzít jinému možnost volby… zapomenout na jeho konkrétní realitu,
abstrahovat ho, zapomenout, že jsi uzlem v matrici, že činy mají své důsledky. Nesmíme
jiné bytosti upírat možnost volby. Společenství je jen prostředkem… pro nás všechny
jednotlivce, jak mít možnosti volby.”
Karúčai pokrčil rameny a neurčitým gestem obsáhl veškerý okolní svět. „Vaše
městské instituce… Pořád dokola mluví o jednotlivcích… ale drtí je ve vrstvách a
hierarchiích… až se jejich možnosti volby ocitnou mezi třemi druhy odpornosti.“
China Miéville, Nádraží Perdido
2. měšince, prachdek, 1687. Hejno se vracelo z dlouhé výpravy, nazpět, do tábora.
Osmnáct garudů bylo po blankytně modré obloze pod horkým cymeckým sluncem
rozprostřeno do dokonalého půlměsíce, formace tak těsně sevřené, že se ptačí muži
téměř dotýkali křídly. Okrové, hnědé, rudé i kropenaté perutě se mastně leskly pod
žhavými poledními paprsky, černé a šedě mramorované oči zasazené do ptačích tváří
zarputile hleděly vpřed. Většina garudů ve svých z větší části lidských rukách třímala
nevelké, ale těžké dřevěné bedny, vepředu, kolem Jažhńara, který nesl podobné
břemeno, však letělo několik garudů vyzbrojených luky a kopími. Každý z hejna, které
se vydalo na nebezpečnou cestu, měl určitou zásobu zbraní – oštěpy, luky, nože, biče a
krátké šavle-, Jažhńarův doprovod se jimi ale přímo ježil. On sám měl v bedně, jíž
neúnavně třímal pod sebou, položenu mohutnou křesadlovou pistoli.
V přestrojení za klan kočovných garudských knihovníků se před měsícem vydali na
obtížnou a velmi nejistou výpravu, a teď, po té krátké době, se jich vracela sotva
polovina. Bylo to krvavé a uslzené válečné tažení, ale bylo nutné. Pochybný předmět,
obalený látkou a ukrytý ve spodní části Jažhńarovy bedny pod falešným dnem,
zaskládán rádoby cennými knihami, všechna ta úmrtí vyvažoval.
Tajemný voďanojský artefakt, který měl ochránit před následky torze, před rebechlažhnar-h´k, ‚rakovinovým sourozencem‘, silou, jíž nelze důvěřovat‘, se neklidně
převaloval v útrobách dřevěné krabice.
(...)
Rudé zapadající slunce viselo těsně nad obzorem a mraky, které ho obklopovaly,
připomínaly kaluže pomalu se rozlévající krve. Kal-as-ček přimhouřil oči a zahleděl se
do dáli, do bezútěšné pouštní krajiny, v níž šedé fleky znamenaly roztroušené balvany a
89
jiné šedé fleky uschlé trnité keře; do vyprahlé pláně, po níž se plížily dlouhé stíny
umírajícího dne.
Zítra večer, pomyslel si, možná i dřív, konečně dorazíme… A pak… Vzpomněl si na
svou milou, Variach. Zatímco on, jeden z nejlepších lovců, byl s ostatními měsíc na
výpravě, nemohl o sobě dát vědět a ona se o něj bála, sám trpěl nevědomostí, co je s ní.
Myšlenku, že by ji odnesli mutanti stvoření vlivem podivného záření torzní bouře, která
se prohnala Cymekem, prozatím držel bezpečně uzavřenou mimo vědomí, nenechal se jí
zneklidnit. Přesto však cítil, jak něco vysměvačně klepe na dveře jeho mysli, vyčkává na
prahu jako zlá předtucha.
Do tábora přiletěli následujícího dne za soumraku. Do tváří, z nichž čněly ptačí
zobáky, a pod mohutná, dva sáhy široká křídla jim vanul teplý vánek. Obloha byla matně
šedá, bez mraků, a na temnějícím se východě už svítily první hvězdy.
Garudové rozpustili formaci (až na Jažhńara a jeho ochranku, která se neustále
držela v jeho těsné blízkosti) a ve velkých spirálách se začali snášet na osamocenou
stolovou horu. Kroužíc ve sloupech žhavého vzduchu, který vzlínal z rozpálené země, se
neustále přibližovali k tábořišti, jež zároveň sloužilo jako opevnění, kde na ně měli čekat
jejich druhové. Několik garudů jim vylétlo vstříc.
Kal-as-ček rozpoznal pár svých přátel: letěli se podívat, kteří lovci se vrací. Sklopil
zrak k zemi pod sebou. Zasáhla ho náhlá vlna smutku a slzavých vzpomínek, kterou po
několik posledních dní úspěšně ignoroval. Nakonec však hlavu hrdě pozvednul. On se
vrací. Bojoval statečně a nepadnul, a jeho vítězství mu patří. Majestátně rozepjal křídla,
aby zpomalil, a začal sestupovat.
Spolu s užaslým doprovodem, jenž hořekoval nad ztrátou dobrých válečníků, se
snášeli na okrový vrch obklopený četnými jardangami – na osamocenou skálu, jejíž
okraje tvořily větrem erodované tvary podobné zářezům od obrovských pařátů. Na
plochém vrcholu kolem svých stanů postávali garudové-strážci, ozbrojeni dlouhými
skládanými luky a oštěpy, a další z nich pomalu vylézali. Velká část kmene byla ukryta
ve vysokých zářezech okolo skály, a i ta nyní své přístřešky opouštěla, aby se zúčastnila
nastávajícího shromáždění.
Všichni garudové – strážci, válečníci, lovci i všichni ostatní – se scházeli či slétali
do neklidného a neuspořádaného kruhu, jakmile na obloze spatřili navracející se
výpravu. Rychle a vzrušeně mezi sebou hovořili a pospíchali na ploché prostranství
uprostřed hory, jež bylo lemováno oštěpy s nechutnými trofejemi. Osmnáct garudských
válečníků pomalu klouzalo vzduchem a ve zmenšujících se kruzích se přibližovalo
k zemi.
Kal-as-ček dosedl mezi posledními. Několikrát nízko přeletěl nad shromážděnými a
bystrýma očima se rozhlížel po Variach. Když ji ani po třetím přeletu nespatřil,
polknutím a krátkým přivřením očí zahnal narůstající paniku a zoufalství. Přistál
v oblaku zvířeného písku, zařadil se do kruhu a bednu, jíž nesl v rukách, položil na zem
před své drsné ptačí spáry. Čekal a rozhlížel se vlevo i vpravo: bez výsledku. Jažhńar se
svojí družinou stanul na vzdálenější straně rondelu, asi třicet stop od něj.
Všichni garudové zmlkli a chvíli nebylo slyšet nic než jejich neklidné přešlapování.
90
Ticho prolomil Sal´žhur, starší lovec s šedivým peřím. Hlavu a část hrudi měl
černou a přísný pohled mu spolu s ostře zahnutým zobákem dodával na aristokratickém
vzezření. Předstoupil, oděn v bederní roušce, s kopím v pravé ruce.
„Vítáme vás,“ zvolal mocným, i když poněkud nakřáplým hlasem. Rozhlédl se
okolo sebe a každému z navrácených věnoval krátký pohled. Pak se na okamžik odmlčel
a zadíval se do země. Když znovu pozvedl hlavu, už nemluvil tak nahlas. „Málo se vás
vrací…“ pronesl.
Znovu pohlédl na účastníky výpravy, neurčitě roztroušené všude po kruhu. „Uspěli
jste?“
Jeden z garudů hrdě popadl svoji bednu a předstoupil s ní o několik kroků vpřed.
Byl to Jažhńar. Položil ji na zem a začal z ní vytahovat v plátně zabalené jídlo a svazky
starých knih. Upíraly se k němu zraky všech přítomných. Jen Kal-as-ček se nervózně
rozhlížel vlevo i vpravo, jestli někde nezahlédne Variach. Čekal, zda rychle nepřiběhne
či nepřiletí, opožděná, nezařadí se do kruhu a neusměje se na něj.
Nestalo se tak a Kal-as-ček si s úžasem uvědomil, že v kruhu postrádá mnohem víc
známých tváří.
Jažhńar mezitím otevřel tajnou skrýš ve své krabici a vytáhl další v plátnu zabalený
předmět. Jako pyšný otec ho pozvedl do výše; shromáždění garudové k němu se
sborovým vydechnutím vzhlédli. Jažhńar nechal sklouznout bílou látku a předvedl ho
svému kmeni. Držel ho vysoko nad hlavou a obešel tak celé shromáždění.
Ve svých velkých dlaních svíral matně lesklý, oválný kámen temně modré barvy, na
němž šly snadno rozpoznat hluboké vrypy; ty dohromady dávaly vzniknout absurdně se
šklebícímu obličeji s širokými ústy a vytřeštěnýma očima. Měl velikost dětské hlavy.
Bizarní voďanojský artefakt tajemné moci.
„Uspěli jsme!“ zvolal Jažhńar vítězoslavně. „Draze jsme zaplatili, ale odteď
budeme v bezpečí!“
Kal-as-ček trpělivě přihlížel a vyčkával konce sněmu. Chladně v sobě potlačoval
všechny zběsilé kalkulace.
Když se shromáždění rozpustilo, garudové se po déle jak měsíci utrpení a nejistot
cítili spokojení. Artefakt, jak říkal Jažhńar, je měl uchránit před mutagenním zářením
torze i před těmi, kdo jsou jím poznamenáni. Konečně mohli spokojeně spát. Většina
hlídek byla stažena, jen několik garudů bylo pověřeno chránit stan, v němž měla být
relikvie uložena.
Během toho, co se všichni ptačí lidé rozcházeli, v malých debatujících skupinkách i
samostatně, Kal-as-ček zůstal na místě. Rozhlédl se a když spatřil Sažina, svého přítele,
který se před měsícem rozhodl zůstat v táboře a bránit jej, rychlým krokem ho dohnal.
Sažin se zrovna chystal vzlétnout, ale když za sebou zaslechl pohyb, zase si srovnal
křídla a otočil se.
„Zdravím… tě, Kal-as-čku…“ Očima ho přeletěl od hlavy k patě a nazpět.
Nervózně přešlápl.
„I já tebe.“ Kal-as-ček krátce kývl hlavou. „Jsem rád, že tě vidím... Kde... kde je
Variach? Nikde jsem ji neviděl.“
Sažin sklopil zrak.
91
Kal-as-ček pochopil. U srdce ho zasáhla svíravá bolest, jeho duši zaplnil náhlý žal.
„Ne…“ zamumlal a odvrátil se od Sažina. „Ne…“
Hlavou se mu honila spousta věcí.
„Jak?“ Zpříma na něj pohlédl, myšlení opět pod přísnou kontrolou. To ho naučil
lovecký tranz jažhu-sák.
Sažin se jeho ostrému pohledu musel vyhnout. Zahleděl se nejdřív do země, pak do
nebe, nakonec i neurčitým způsobem na něj. „Včera přiletěli… Vzali ji. Nedovedli jsme
tomu zabránit. Mnoho z nás padlo. Sar´lech, Jahr´mur… a další… Hodně z nás zabili…
a ostatní odvlekli. Nevím proč…“
Kal-as-ček dvakrát přikývl a pomalu se otáčel k odchodu. Sažin mu položil ruku na
rameno.
„Soucítím s tebou. Byli tam i-“
„Kam ji odvlekli? Odkud přiletěli? Řekni mi to. Musíš to vědět.“ Jeho oči byly jako
led.
(...)
„Vyleťte, pojďte do jejich doupěte! Víme, kde jsou, a máme tohle…“ Kal-as-ček
ukázal na temný obrys stanu, před kterým stála po zuby ozbrojená hlídka. Vyzíval
garudy, kteří se toho dne už podruhé shromáždili do kruhu, chodil kolem ohně a hlásal
svoje názory. Panovala tma a svítily hvězdy. „Máme zbraně a umíme válčit! Dobudeme
zpátky své příbuzné!“ Rozhlédl se okolo sebe, aby zjistil ohlasy. Tváře a výrazy halily
stíny.
„Hlasujme,“ řekl rozhodně. „Mohou být živí. Pod ochranou-“
„Nebudou živí,“ řekl někdo. „Nemají důvod, aby je nezabili.“ „Už jsme trpěli dost,“
ozval jiný. Někteří s mručením přikyvovali. Ostatní mlčeli.
„Hlasujme,“ zopakoval Kal-as-ček zkroušeně. Neměl dost argumentů.
K obloze se zvedlo několik rukou (to jsou ti, co včera taky o někoho přišli, pomyslel
si Kal-as-ček. Možná i nějací další), ale bylo jich příliš málo. Šest proti šedesáti.
Dodatečně se zvedly ještě některé paže, ale nestačilo to. Kal-as-ček sklopil hlavu.
„Myslím, že je rozhodnuto,“ řekl Jažhńar. Sněm se rozpustil.
Kal-as-ček se zničeně odebral stranou a začal stavět stan, který s sebou nosil na
cestách uložený v krabici. Napínal koženou plachtu, do suché, drolící se země zarážel
krátké kolíky. Když bylo všechno hotovo, vlezl dovnitř a začal vybalovat všechen svůj
majetek. Ruce se mu třásly vztekem, který zápasil se smutkem. Pod okem mu visela slza.
Hodil na zem balíček jídla, krátký nůž, smotaný bič a luk. Zlostně praštil několika
svazky starých knih. Rozhodil toulec se šípy.
Zatraceně, pomyslel si. To, sakra, nemohli…?
Je jich málo, odpověděl si sám. Těch, co je unesli. Kdyby jich bylo víc…
...mohl by ses vydat za Variach. A doufat.
To můžu i teď.
Ano, můžeš, ale nebudeš pod ochranou. Torzní mutanti by tě zabili. Možná by tě
znetvořila torze samotná, kdybys nebyl dost rychlý a nechal je utéct příliš daleko.
Žije Variach?
Ano. Určitě. Tím si byl jistý.
Musím za ní vyletět.
92
Byla by pošetilost letět bez ochrany. Nepomohl bys ani sobě ani jí.
Ale jak ji mám získat?
Nedají ti ji, tak…
...sobě ji vem. Sám nad sebou trochu žasl.
Budou bez obrany. Všichni! namítl.
Jen na krátkou dobu. Vydrželi doteď, vydrží ještě pár dní…
Nemohl bych se pak vrátit. Všem bych odepřel možnost volby… Možnost nebýt
unesen, možnost volby nebýt zabit. Možnost nebýt znetvořen rebech-lažhnar-h´k…
Možnost být chráněn. Zabili by mě. Přinejmenším.
Ano, to je pravda. Takhle zemře jen Variach a několik dalších…
Nemůžu! Hlasovalo se!
Pak ji nech zemřít.
Zemřít… odfrkl si. Nechej ji zemřít…
Je to tvoje volba. Variach – život ve kmeni. Zachráníš ji (– možná – napadlo ho) a
několik dalších, připravíš o ochranu celý kmen. Který…
Bude dost chytrý, aby si uvědomil, že má konečně odletět. Že to od začátku byly
pošetilé plány.
Přesně. Nic se jim nestane.
A já zachráním několik přátel…
Ano.
Chvíli byl v jeho myšlení klid, absolutní vyrovnanost, krátká meditace.
Co musím udělat?
Vzít ochranu…
Jak? To ...a rychle vyletět. Ještě dnešní noci.
V hlavě se mu zrodil plán. Celý se třásl rozrušením, nervozitou a pocitem viny za
svoje myšlenky. Pohlédl na své ruce, jako by na nich už teď byla krev.
Zabít dvě stráže, pomyslel si. Odebrání možnost volby druhé stupně s absolutní
neúctou. Dvakrát. Navždy budu vyhnancem.
Tím by ses stal, i kdybys je nezabil.
Kal-as-ček zkontroloval tětivu na svém luku a napěchoval toulec jídlem. Připnul si
ho k pasu a zasunul do něj několik šípů. Zbytek se povaloval na zemi. K opasku
připevnil i krátký nůž a černý roztřepený bič. Vše prováděl s chladnou zarputilostí lovce
s myslí uvedenou do tranzu. Jažhu-sák prostupovalo jeho myšlením.
Několik minut seděl a koncentroval se. Pak se tiše zvedl, sebral několik dalších šípů
do dlaně a vyklouznul ze stanu. Nehlučně se přemístil do jeho stínu, kde se přikrčil a
založil střelu do tětivy. Rozhlédl se.
Tábor byl klidný. Všichni spali, jen z jednoho okrajového obydlí slyšel tlumený
hovor. Plochý vrchol stolové hory pokrývaly černé boule stanů, malých garudských
příbytků, a řeřavějící uhlíky z jediného ohniště vydávali slabou rudou záři. Dva strážci u
stanu, v němž byl uložen artefakt, ospale otáčeli hlavami – dvě temné okřídlené siluety
proti horizontu.
Ještě si to můžu rozmyslet, pomyslel si. Mám možnost volby.
Můžeš, ale víš, že jinak to nejde. Takhle je to nejlepší, odpověděl si.
93
Můžu je jen omráčit, zauvažoval.
Nemůžeš. Víš, že jsou příliš rychlí. Pokud je nezabiješ z dálky, zabijí oni tebe – což
možná udělají i tak.
Dobře.
Kal-as-ček se opatrnými, kradmými pohyby plížil ve stínech, jenž halily tábor.
Nebyl slyšet jediný zvuk jeho pohybu. Zastavil se pár kroků před stanem s voďanojskou
relikvií – a jejími strážemi. Doteď ho neviděly, ani nepojaly podezření. Pozvedl luk; za
slabého praskotu napjal tětivu.
Když vypustil šíp, oba strážci se prudce otočili za zvukem. Jeden z nich ihned
padnul k zemi s prostřeleným hrdlem; vydal jen slabé zachroptění. Druhý garuda ho
odhalil a pozvedl ruku s kopím. Kal-as-ček vystřelil podruhé – a zasáhl ho do žeber.
Zároveň s vypuštěním šípu se skulil na bok a kopí se zarazilo do země u jeho nohou.
Strážce za sípání padl k zemi a kroutil nohama. Rozrušený Kal-as-ček k němu přiskočil a
rychle taseným nožem mu prořízl hrdlo.
Když Sažin uviděl, co se děje, rychle uskočil do hlubokých stínů. Udělal to
neslyšně: také byl lovcem. Sledoval garudu – vraha, jak za vlhkého zvuku vytáhl strážci
z hrudi šíp a zmizel ve stanu s relikvií. Poznal Kal-as-čka.
Rychle se plížil k místu, kde se do suché půdy rozlévala hustá temná krev.
Jak mohl? Brzy mu to došlo.
Zastavil se u stráží a zkusil jim nahmatat tep. Oba byli mrtví. Kus od sebe, pár
metrů, uvnitř stanu slyšel zvuky Kal-as-čkova zápasu se zamčenou truhlou.
Musí být strašně rozrušený, přemýšlel horlivě. Zaslechl slabé klení. Nechal mrtvoly
venku… Můžu zavolat ostatní a… zabít ho. Nebo ho chytit. Bude se bránit.
Nebo…
Unesli i Až´hearra – a Furiach… A další. Vím, co má v plánu… Zatraceně. Dopadla
na něj děsivá tíha rozhodování. Tiše zaklel.
Zvuky ve stanu utichly a ozvalo se slabé zašustění dveřní plachetky. Sažin se prudce
vrhl pryč, aby se ukryl, ale nadělal příliš mnoho hluku. Když zvedl zrak, Kal-as-ček na
něj mířil lukem.
„Sažine?“
Zatraceně. Sažin se s trochou důstojnosti postavil. Kal-as-ček mu na hruď neustále
mířil ostrým hrotem kostěného šípu. „Já…“
Kal-as-ček ho zkoumal pohledem. Sažin za jeho očima téměř viděl myšlenky.
Zabije mě, abych ho neprozradil. Kal-as-ček ale sklopil luk a pomalým pohybem povolil
tětivu. „Co tady děláš?“ Ohlédl se do stran a pak se mu zase věnoval. Sažin přešlápl.
„Š-šel jsem za tebou… kvůli…“ Kal-as-ček na něj dál tázavě a podezřívavě hleděl.
Zbytek tábora byl tichý; uslyšeli zvuk, jak se někdo ve spánku pohnul v malém stanu.
Kal-as-ček nadále vyčkával.
„Jdu s tebou,“ vyhrkl Sažin a ucítil lavinu důsledků, varování, která začala
bombardovat jeho mysl. Ignoroval je, neposlouchal. „Chci jít s tebou, unesli i moje
milované.“
S tímhle Kal-as-ček nepočítal. Nadzvedl své ptačí obočí v lidském výrazu.
„Uvědomuju si to… všechno. Budeme vyhnanci. Znám důsledky, ale je to moje
rozhodnutí. Dáme jim šanci. Ještě můžou být živí.“
94
Kal-as-ček s napůl skrývaným potěšením přikývl. Zohnul se k zemi, sebral kopí a
hodil ho Sažinovi. „Rychle. Nemusíš si nic brát,“ řekl mu. „Jídla mám dost. Mám i
artefakt. Musíme letět.“
Sažin souhlasně kývnul hlavou, krátkým úsečným pohybem. Musíme letět. Zvedli se
ze země tak, jak byli, a po několika úderech křídel, které je dostaly do výšky, zamířili na
severovýchod. Sažin cítil neúprosnou váhu osudu, který si právě zvolil; málem mu
bránila v letu. Stačilo jedno zbrklé rozhodnutí a… Zřejmě bych se tak rozhodl, i kdyby
měl víc času na rozmyšlenou, uvažoval. Oba jsme měli možnost volby… a ta první bývá
nejlepší. Rozhodl jsem se.
95
Správná volba
Josef Vajskebr – Bobr
Do toho soudce bych klidně řekl, že už se pár lidem v životě vrtal. Jen si tam sedí za
tím svým stolkem a rovná si nějaký spisy. Na mě se ještě ani nepodíval. Poloprázdný
soudní sál, odpolední slunce si skrz žaluzie pohrává s poletujícím prachem.
Předsedající předčítá můj případ a v místnosti panuje ospalá nálada… teď! Teď se
na mě letmo podíval. Zajímavé. Byl to pohled asi jako by se chtěl přesvědčit, že mu zde
obžalovaný nechybí. No jen počkej, však ještě uvidíš!
Vypovídá nějaký odborník. Mluví o mě a o těžkém dětství.
„Tomáši, dáš si k zelí bramborový nebo houskový knedlík?“ To mámě poradil můj
doktor. Asi do sedmi let mi odstraňovala z života nutnost se rozhodovat. Pak vyšel ve
Francii jeden článek a mě se zcela změnil život. Máma začala záměrně vytvářet situace
zcela opačné situace.
„Tomáši, bramborový nebo houskový?“ Ze začátku to bylo peklo, pak jsem konečně
našel řešení.
„Bramborový!“ dovedl jsem pak již říct zcela okamžitě.
Odborník to nazývá umělými vzorci řešení problémů. Které byly ze začátku
samozřejmě jednoduché. Jemu se řekne „samozřejmě“.
„Tomáši, chceš zelenou nebo oranžovou?“
„Zelenou.“
„Tomáši, uděláš úkol ty nebo já?“
„Já.“ samozřejmě, že já.
„Tomáši, umyješ nádobí nebo si půjdeš s námi hrát?“
„Umyju ho já.“ No jasně, že ho umyju! Co mi také jiného zbývá, vy hadi? To byste
se museli zeptat opačně. Jenže to vy neuděláte.
Poslouchám dál. Mluví o tom, že postupem času si tvořil… totiž tedy že já jsem si
tvořil vzorce složitější a lépe reagující na podněty okolí. Aby taky ne. Ze začátku mě
totiž vždy rychle prokoukli. Ale pak přišel Ondra.
„Poslední vzorce chování již byly velice složité. Jak se vyjádřil pan Pospíšil,
zakládali se nejlepší varianty na ohodnocení každé možnosti dle uměle vytvořeného
žebříčku hodnot. Podobně jako například cena práce v různých ekonomických teoriích.“
Jo jo. Ondra je kabrňák na matematiku. Už jeho první rozhodovací schéma mi
vydrželo skoro tři měsíce. A pak jsme vymýšleli další a další. A byly opravdu dobré.
Kdo mě neznal z dřívějška, nic nepoznal. Až na mou ženu. Ta jejich intuice!
96
„Takže ten systém hodnot, podle kterého se obžalovaný rozhodoval, byl vytvořen
zcela uměle?“ ptá se soudce odborníka.
„V podstatě ano. Dost se to podobá přirozenému způsobu rozhodování normálního
člověka. Ale ten systém hodnot musí být uzpůsobený pro normativní zpracování.“
„Čili je obžalovaného systém hodnot zcela pokřiven?“
„Dá se říci, že ano. Přirovnal bych to ke stejnému problému, jako vysvětlit počítači
problém ‚láska‘“. Výborně. Už mě přirovnal ke stroji. Však tu taky tak o mě celou tu
dobu mluví.
„Mohl si obžalovaný tento systém hodnot vytvořit sám?“ ptá se soudce zachmuřeně.
„Vyloučeno. Autorem posledních vzorců a tedy i systémů hodnot je pan Pospíšil.“
„Odročuji jednání soudu na jeden měsíc a vydávám pokyn k vyslechnutí pana
Pospíšila.“ Prásk!
Sleduji kapky, které mi stékají z obočí a čela na kořen nosu, pak dál a odkapávají ze
špičky na zem. Kolem všichni utíkají schováni pod deštníky, jen já tu klidně sedím.
Kolem je zima, jen mě hřeje pocit dobře vykonané práce. A bude ještě lépe.
Už by ale mohl skončit, ne? Ale není kam pospíchat. Toho odborníka ještě pár
hodin nenajdou a já opravdu nepospíchám. Čekal jsem tři roky, pár minut už to vydržím.
Mluvili o mě jako o stroji. A stejně se tak ke mně chovali. Já ale jsem normální!
A jak to dopadlo? Ačkoliv jsem všechno přiznal, zavřeli ne mě, ale Ondru.
Paradoxní! Přistihnu ženu při nevěře a místo vraždy si jde někdo zcela jiný odsedět
několik let za obecné ohrožení. Mně sebrali svéprávnost a zavřeli mě do blázince. Že prý
za to nemůžu. To jste mi ale ublížili. Moc ublížili. Nejsem stroj. Mám totiž city.
Z budovy soudu vyšla osamocená postava a vyhlíží taxík. Soudce. Vstávám a
pomalu vyrážím k němu. „Teď, pane soudce. Neutíkejte, snad víte, že za nic nemůžu.“
97
NĚKOLIK DŮLEŽITÝCH
INFORMACÍ NAVÍC
98
O Amnesty International
Amnesty International (AI) je celosvětové hnutí lidí, kteří vedou kampaně za
mezinárodně uznaná lidská práva.
AI se řídí svou vizí světa, ve kterém každý človek požívá všechna lidská práva,
která jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv a dalších mezinárodních
aktech o lidských právech.
Pro naplňování této vize si AI vytkla jako své poslání provádět výzkum a různé
aktivity zaměřené na prevenci a ukončování vážných porušování takových práv, jako je
právo na tělesnou a psychickou integritu, svobodu svědomí a projevu a právo na ochranu
před diskriminací, a to vše v rámci svého úsilí prosazovat dodržování lidských práv.
AI je nezávislá na jakékoli vládě, politické ideologii, ekonomickém zájmu či
náboženství. Nepodporuje ani nestojí v opozici vůči žádné vládě ani politickému
systému, nepodporuje ani neoponuje názorům obětí, jejichž práva se snaží chránit.
Zaměřuje se pouze na nestrannou ochranu lidských práv.
AI má po celém světě rozmanitou sít členů a sponzorů. V současné době má více
než 1,5 milionu členů, sponzorů a pravidelných přispěvatelů z více než 150 zemí a
oblastí na světě. Přestože pocházejí z různých prostředí a mají často odlišná politická a
náboženská přesvědčení, jsou jednotní ve svém odhodlání pracovat pro svět, kde může
každý požívat lidská práva.
AI je demokratické a samostatné hnutí. Nejdůležitější strategická rozhodnutí přijímá
Mezinárodní rada, která je tvořena zástupci ze všech národních sekcí.
Financování hnutí závisí především na národních sekcích a místních
dobrovolnických skupinách AI. AI pro svou činnost, která spočívá ve vyšetřování
situace lidských práv a vedení kampaní proti jejich porušování, nevyhledává ani
nepřijímá finanční pomoc od vlád.
Více informací o Amnesty International najdete na www.amnesty.cz.
99
Český helsinský výbor je nevládní neziskovou organizací pro lidská práva. Je
členem Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHF) se sídlem ve Vídni
sdružující helsinské výbory z 39 členských zemí OBSE.
Hlavním posláním Českého helsinského výboru je především:
• Sledování zákonodárné činnosti týkající se lidských a občanských práv.
Připomínkování návrhů zákonů a předkládání alternativních návrhů pokud souvisejí
s ochranou lidských práv.
• Monitoring stavu lidských práv v ČR se zvláštním důrazem na vybrané oblasti.
Pravidelné vypracovávání zpráv o stavu lidských práv v ČR.
• Sledování situace těch skupin obyvatelstva, u nichž ochrana lidských práv vyžaduje
zvláštní pozornost.
• Bezplatné právní poradenství jednotlivcům, jejichž lidská práva byla porušena.
• Výchova k lidským právům, pořádání diskusí a seminářů s touto tematikou. Školící
programy pro školy, profesní skupiny i pracovníky a aktivisty nevládních
organizací. Publikační činnost.
• Informační a dokumentační činnost, knihovnické služby.
• Mezinárodní spolupráce v rámci IHF a dalších mezinárodních a zahraničních
institucí. Spolupráce na mezinárodních projektech rozvoje demokracie a lidských
práv.
Hlavní oblasti působení:
• Vězeňství a trestní justice; práva vězňů a zadržených
• Policie
• Práva žen (zejm. oblast rovných příležitostí pro ženy a muže / trh práce)
• Cizinecká problematika
• Informační činnost
• Práva seniorů
Více informací o Českém helsinském výboru najdete na www.helcom.cz.
100
Asociace Film & Sociologie
Základní poslání asociace Film & Sociologie je snaha postihnout na konkrétních
osudech lidí rozpory a proměny doby. Chce odpovídat na aktuální potřeby české
společnosti a spoluvytvářet "ekologii mínění". Chce formovat schopnost lidí zvládat
svobodu a ukazovat, jak v případě neúspěchu do hry vstupuje lidská solidarita.
Hlavní cíle se dají vymezit těmito stěžejními tématy:
• Umění svobody (pozitivní řešení životních problémů)
• Rizika svobody (nezvládnutí svobody)
• Lidé v nouzi (solidarita a její absence)
Programem F&S je také informovat politiky, vládní instituce a prostřednictvím
masmédií i širokou veřejnost o tom, jak mohou jednotlivci i skupiny participovat na
řešení společenských problémů a přejímat za ně odpovědnost. Záměrem je pomáhat
budovat prestiž neziskového sektoru a formovat svou činností občanskou společnost,
která se stává živným roztokem i garantem demokratického státu.
Více informací o Asociaci Film a Sociologie naleznete na www.afis.cz.
101
Člověk v tísni
— společnost při ČT
Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni vznikla jako humanitární organizace
s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě.
Její počátky se datují do května 1992, kdy její zakladatelé realizovali první projekty na
pomoc lidem v nouzi ještě pod názvem Nadace Lidových novin. V únoru 1994 se změnil
název na Nadaci Člověk v tísni při České televizi, v dubnu 1999 pak byla zaregistrována
jako obecně prospěšná společnost.
Společnost Člověk v tísni má čtyři hlavní cíle:
• efektivně pomáhat lidem v krizových a postkrizových oblastech světa
• podporovat diskusi o roli, kterou hraje Česká republika a její občané ve světě
• spolupodílet se na vytvoření tolerantní a otevřené společnosti, ve které jsou kulturní,
etnické, rasové a jiné odlišnosti zdrojem obohacení a nikoli konfliktů
• mobilizovat veřejnou podporu pro aktivní, prodemokraticky zaměřenou zahraniční
politiku České republiky, pro niž není dodržování lidských práv jen frází
• Více informací o Asociaci Film a Sociologie naleznete na www.clovekvtisni.cz.
Jeden svět
Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádá
Člověk v tísni — společností při České televizi, o.p.s. Za šest let své existence se Jeden
svět stal jedním z největších a nejprestižnějších lidskoprávních festivalů v Evropě
a neopominutelnou součástí kulturního dění v Praze a ČR.
Více informací o festivalu naleznete na www.jedensvet.cz.
102
Co je Roverský Odbor
Současný Roverský odbor (RO) ožil na počátku roku 2004, navazuje na činnost
předchozího odboru pro výchovu roverů a rangers. RO je zřizován Výkonnou radou
Junáka a tvoří ho skupina roverů a roverek, kterým není jedno, co se děje mezi R&R.
Posláním odboru je podpora roveringu na celostátní úrovni, podpora roverských
kmenů, roverských skupin při oddílech, ale i jednotlivců a všech zájemců o rovering.
Roverský odbor aktivně působil v letech 1998 – 2001. V rozmezích těchto let
proběhlo pod jeho záštitou několik úspěšných akcí a uskutečnilo se několik projektů, na
většinu z nich se snaží současný odbor navázat a pokračovat v nich.
Roverské porady
Uskutečnily se celkem čtyři v rozmezí let (1997 – 1999). Porady nabízely inspiraci
pro další program roverských kmenů, možnost seznámení s rovery a kmeny odjinud,
možnost prezentace zajímavých projektů, prostor pro předávání informací. Konkrétní
témata porad zněla: Rovering, Roverský program, Lidové zvyklosti a rukodělné činnosti,
Evropa pro Tebe a Pas pro Evropu.
Cíle odboru
Cílů roverského odboru je několik, jistě se nedaří naplňovat je všechny dostatečně
rychle, ale usilujeme o to, aby to nebylo příliš pozdě nebo nikdy.
Komunikace
Chceme podporovat komunikaci mezi jednotlivými R&R, mezi R&R a ústředím
Junáka a samozřejmě mezi R&R a Roverským odborem. Proto byl například zřízen
internetový portál RoverNet nebo elektronická konference RoverInfo. Pro vzájemnou
komunikaci mezi roverstvem je určen i časopis Roverský Kmen. Komunikovat se dá i na
celostátních akcích podporovaných odborem!
Celostátní akce
Usilujeme o zjištění poptávky po akcích, programech, kurzech a tu zharmonizovat
s nabídkou… Mezi celostátní akce podporované RO patří již tradiční akce jako Obrok,
Mikulášský víkend či připravovaná 5. Roverská Porada.
Metodika a program
RO by chtěl zpracovat použitelnou metodiku roverské činnosti typu: Jak založit
kmen, rady zkušeného antirovera aneb tudy cesta nevede, rukověť pořadatele
celostátních akcí, rady pro vedení kmene, apod.
Místo roveringu v Junáku
Chceme jasně definovat R&R a jejich postavení ve vzdělávacím systému Junáka.
103
[email protected]
Roverská porada 2006
Roverský odbor Junáka oznamuje konání Roverské porady 2006.
Co potřebuje náš rovering?
Kam směřujeme, kam chceme směřovat?
Známe místo roveringu uvnitř skautingu?
Nabízíme atraktivní program pro mladé lidi?
Je třeba vytvořit z R+R dvě věkové skupiny?
Mají smysl "roverské stezky"?
Mají se R+R připravovat na rodinný skauting a oldskauting?
Jak "dělat" rovering lépe?
Potřebujeme metodiku roveringu?
Můžeme a chceme spolupracovat jinak a nově?…
Toto jsou jen některá z témat, kterými se bude RP 2006 zabývat. Chcete přispět
svým názorem? Zajímají vás nějaké další otázky?… Dejte nám vědět! Pište na mail
[email protected] nebo přijďte na tradiční sekci k vedení roverských kmenů v rámci
Mikulášského semináře.
Roverská porada 2006 proběhne o víkendu 24. až 26. března 2006 v místě dobře
dostupném ze všech koutů České republiky.
Na již 5. roverskou poradu jsou zváni především:
• zástupci roverských kmenů a skupin (vůdcové, členové kmenových rad)
• regionální hybatelé roveringu
• instruktoři roverských kurzů
Jedná se o setkání, jehož výstupem bude hodnocení dosavadních roverských
projektů celostátní úrovně, náměty pro tvorbu roverské metodiky a programu. Každý
účastník bude moci přispět vlastním dílem k úspěchu celku, každý si bude moci odvézt
spoustu inspirace pro činnost vlastního roverského uskupení a čerpat ze zkušenosti
ostatních.
Další informace a přihlášky čekejte v prosinci 2005 na RoverNetu a v RoverInfo.
Na setkání se těší Roverský odbor Junáka
Čiča, Eve.ta, Malina, Míla,
Permoník, Pudil, Rozárka, Xanda
104
hledá tým, který v roce 2007 uspořádá
celostátní setkání roverů ObRok 2007,
a tím zásadně ovlivní rovering v ČR.
Hledáme:
• tým, v počátcích alespoň o 4 lidech (šéf a tři členové týmu), který bude schopen
vytvořit vizi ObRoku 2007 a díky schopnosti realizovat tak rozsáhlý projekt ji uvede
ve skutečnost
• tým, který bude schopen komunikovat o projektu s Roverským odborem i s dalšími
subjekty a osobami tak, aby projekt po všech stránkách klapal.
Předpokladem (ne jediným) pro to je vědomí jednotlivých členů týmu, že jejich
povinnosti v Junáku i jinde nebudou překážkou při práci na ObRoku 2007.
Nabízíme:
• pomoc při hledání obsahového zakotvení ObRoku 2007 a jeho cílů
• pomoc při komunikaci s ústředními orgány Junáka, TDC, popř. dalšími subjekty
• pomoc při hledání východisek z krizových situací v průběhu příprav i akce samotné
Podmínky:
• do 4. 1. 2006 zpracovat projekt, který bude:
• vymezovat hlavní cíl akce a rámcově nastíní prostředky k jeho naplnění
• obsahovat hrubý rozpočet, harmonogram, příprav, předběžný termínu akce, hrubou
představu o realizačním týmu (koho a jak oslovovat)
• obsahovat následující údaje čtyř osob (šéf a tři členové týmu), které se za přípravu a
realizaci akce zaručí:
• jméno a příjmení, přezdívka
• kontaktní informace (adresa, telefony, e-mail)
• věk
• místo pobytu v současnosti a v době příprav ObRoku
• domovský oddíl/kmen a středisko (+ kontakt na ně)
• zkušenosti s podobnými akcemi, jaká byla vaše role na nich apod.
Snažte se projekty napsat co nejpodrobněji, na jejich základě proběhne hlavní výběr.
Své dotazy či připomínky posílejte na [email protected]. Na stejnou adresu posílejte
také své projekty.
Uzávěrka pro podávání projektů je 4. 1. 2006 ve 12:00 hodin.
Na spolupráci se těší Roverský odbor Junáka
105
RoverNet – portál českého roveringu
Koncem května 2004 se ve vodách českého skautského internetu objevila stránka, která
si klade ambice sloužit rangers a roverům. Na počátku stála potřeba usnadnit R+R
vzájemnou komunikaci.
RoverNet je.
Je zatím pouze místem určeným vzájemnou komunikaci, pro získávání informací a
sdílení vlastník zkušeností s ostatními. RoverNet není cílem, je a chce být pouze
prostředek či ještě lépe prostředníkem. Prostředníkem mezi jednotlivci i kmeny,
prostředníkem mezi pořadateli kurzů a jejich potencionálními účastníky, mezi
jakýmikoli dvěma a více roverskými entitami.
RoverNet může být.
Může být místem, kde každý z nás najde rychle to, co právě hledá. Rychle proto, že se
správci webu postarají o to, aby se udržela přehlednost, která byla jedním z hlavních
nároků. A najde proto, že to tam předtím už někdo zadal. Někdo, kdo tušil (nebo doufal),
že se právě po téhle informaci bude někdo pídit. Nějaký jiný uživatel RoverNetu.
Rovernet umí.
Umí přijmout informaci, kterou mu zadáš a okamžitě ji vystavit tak, aby se k ní
pohodlně dostali i ostatní. Můžeš využít rubrik a psát zprávy o roverském vzdělávání či
tipy k putování, ale také vystavit své umění či prezentovat svůj názor. Kromě rubrik
najdeš fotogalerii, diskusní fórum, kalendář akcí, odkazovník nebo třeba chat.
Komunikace mezi R+R
RoverNet je jedním ze dvou hlavních projektů Roverského odboru v oblasti komunikace.
Druhým je emailová konference RoverInfo, určená přednostně pro rozesílání pozvánek
na akce. V tuto chvíli je do ní zaregistrováno více než 300 adres. Informace k fungování
RoverInfo, včetně instrukcí k přidání nové adresy, najdeš samozřejmě na RoverNetu.
Co můžeš udělat Ty.
Navštiv stránku www.skaut.cz/rovernet a prohl0dni si, co ti nabízí. Zaregistruj se,
registrace ti dovolí nejen číst, ale i vkládat, anvíc ti zpřístupňuje některé pokročilejší
služby. Prostuduj složení rubrik, jejich obsah, nejrůznější pokyny a doporučení a ozvi se
nám na email [email protected]. Napiš, co by mohlo být lepší (pokud možno nastiň
možné řešení) nebo co Ti na RoverNetu chybí.
RoverNet sespolečným úsilím české roverské obce může stát užitečným a používaným
nástrojem, díky němuž už nebudeme muset přemýšlet o tom, kde všude musíme právě o
té naší super akci dát vědět, aby se o ní někdo vůbec dozvěděl. Zbude nám tak více času
na to, věnovat se roveringu a vymýšlet další a lepší roverské projekty.
za Roverský odbor Junáka Permoník
106
V tuhle chvíli ještě k ničemu:)
S Ášou o Zlatém fondu roverských programů, co, kde, jak
a tak…
K čemu je vlastně Zlatý fond dobrý?
K čemu je dobrý? No v tuhle chvíli ještě k ničemu:) Ale až vyjde, bude z něj moct čerpat
každý rover a využít tak programy už jednou, a zpravidla dobře, vymyšlené. Ale k tomu
všemu bylo potřeba zejména dostatku lidí, kteří šli a svůj program do databáze Zlatého
fondu napsali. A těm patří díky.
Měli jste příspěvků hodně nebo málo?
Přípěvků bylo sice relativně dost, bohužel ne všechny se daly použít. Některé moc
nepatřily do roverských programů, jiné už zas byly v knihách s hrami dříve popsány. Ale
i tak tam těch pěkných „zbylo“ spousty.
Já jsem do Zlatého fondu přispěla. Jak zjistím, jestli se v něm nakonec můj
program objeví?
Ať už tak či tak, my se Ti ozveme. To abys věděla, jestli se máš těšit, že budeš slavná.
Jak rozsáhlý nakonec Zlatý fond bude?
Uvidíte. Jaký jste si ho udělali, takový ho máte:) Najdete v něm mnoho kvalitních a,
myslím, velmi inspirativních programů. Jen škoda, že nebyl využit všechen potenciál
dnešního (a potažmo i „minulého“) roverstva.
Jaké programy v něm najdu?
Hodně rozmanité. Takže ať už potřebujete seznamovačky, krátké fitky a „blbárny“nebo
programy delší a složitější, na přemýšlení nebo pro zábavu, vyplatí se do Zlatého fondu
nahlédnout.
A kdy se můžeme těšit?
Na Roverské poradě v březnu se už určitě se Zlatým fondem potkáte osobně.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zdaru.
S Ášou si povídala za Zlatý fond Áša ([email protected])
107
Roverský kmen
Časopis o 64 stranách pro
každého rovera i rangers.
Součástí každého čísla je
literární příloha „Semínka“
• Zajímalo by vás, jak to chodí v kanceláři ústředí Junáka nebo třeba ve
vinařické věznici?
• Potřebujete tip na dobrou hudbu, knihu nebo film?
• Tušíte, co podnikají roveři v Olomouci, Hukvaldech nebo na Náchodsku?
• Víte, jak lze být trojnásobnou sestrou?
• Co si myslí o skautech Bára Hrzánová, pionýři nebo mentálně postižení?
Čtěte Roverský kmen – časopis, který vám odpoví.
Co v Kmeni najdete?
• rozhovory s inspirativními osobnostmi
• náměty na činnost kmenů i jednotlivců
• soutěž o knížky a další ceny
• nástěnku roverských akcí
• reportáže z roverského života,
• cestopisy,
• úvahy a texty k zamyšlení,
• literární dílka
• a další
Za 225 Kč ročně, vychází jako dvouměsíčník.
Ještě teď si můžete objednat devátý ročník včetně říjnového čísla na bezplatném
telefonním čísle 800 10 44 10 nebo na www.skaut.cz/casopisy.
Podpořte nás!
Díky.
[email protected]
www.skaut.cz/kmen
108
Velevážené rangers,
velevážení roveři,
zveme vás na 8. středoevropské jamboree Orbis 2006, které proběhne ve dnech
29. 7. – 6. 8. 2006. Orbis 2006 je mezinárodní setkání, kam jsou zváni skauti z celé
Evropy, hlavně ze zemí sousedících s naší republikou, ale také ze států vzdálenějších.
V nedávné době se nám přihlásili skauti z Kalifornie, Tunisu, Konga. Dokonce chce
přijet skupina katolických skautů z Côte d'Ivoire (bývalé Pobřeží Slonoviny).
Orbis 2006 se uskuteční v Mariánském údolí u Brna, tedy téměř na hranici
Moravského krasu, známé přírodní památky. Nedaleko se také nachází zámek Slavkov u
Brna. Tato a samozřejmě i další místa navštívíte, pokud se rozhodnete na
8. středoevropské jamboree přijet. Tato akce je určena všem skautům a skautkám ve
věku 12 – 17 let. Cena pro účastníky je 60 € / 1700 Kč.
Pokud je vám více než 17 let, nezoufejte. Může jet na Orbis 2006 jako člen service
teamu, který zajišťuje plynulý chod tábořiště, programu i ostatních věcí nutných
k hladkému průběhu celé akce. Na letošním středoevropském setkání bude připraveno
pro service team také několik vylepšení, která nejsou úplně běžná. Cena pro service team
je 18 € / 550 Kč.
Další informace včetně přihlášek naleznete na adrese:
www.orbis2006.cz
Pokud Tě zajímá účast na Orbis 2006 v roli servistýmáka, tak neváhej a napiš na:
[email protected]
109
Beníšky a Slovensko
Roverský lesní kurz pro dívky 15-16 let a chlapce
15-17 let urþený zejména tČm, kteĜí se vČnují práci
u oddílĤ nebo družin.
Uskuteþní se
18. - 27.8.2006
Na skautské
hájence PísaĜov
na pomezí Hrubého
Jeseníku a Orlických Hor
Bližší informace vþetnČ pĜihlášky naleznete na
www.skauting.cz/madera.
PĜihlášky až do 14.2.2006 pĜijímá a dotazy i pozdČji
zodpovídá: Kašpra - Katka Šašková, Fantova 1789, 15500
Praha 5 - StodĤlky, [email protected], mob.: 605 101 221
Dva soubČžné roverské kurzy se zamČĜením na
sebepoznání, sebevzdČlání, hledání životních
cest a rovering.
V termínu
18. – 27.8.2006
Na Beníškách v Krkonoších
a u Banské Štiavnice na Slovensku
Pro R&R ve vČku 17 - 27 let.
PĜihláška ke stažení na http://www.skauting.cz/fons. Nemáte-li
pĜístup na internet, pĜihlášky na vyžádání zašleme poštou.
Kontakt: [email protected], mob.: 608 151 335
PĜihlášky posílejte do 15. února 2006 na adresu:
FONS - Ora Pechová,
Junák - Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1
Motto: nejdĤležitČjší je setkání...
Kurz pro zaþínající rovery a rangers, které láká
rovering, ale nevČdí, jak na to. ýekají TČ
všechny možné i nemožné aktivity
– budeš se radovat z tvoĜení
i lapat po dechu, nastavovat
zrcadlo sobČ i ostatním,
vášnivČ debatovat i
jen tiše naslouchat …
To vše v letních dnech
mezi 19. – 27.8.2006
Pro kluky 16-18 let a holky 15-17 let
PĜedbČžné pĜihlášky (jméno, vČk, stĜedisko, adresa,
e-mail) posílejte do 28. února 2006 na
[email protected]
Více informací nalezneš na
http://www.skauting.cz/fonticulus.
Druhý roþník oldroverského kurzu se bude konat
15.-24. 9. 2006 v Jeseníkách nebo Beskydech.
Pro lidi ve vČku 23-33
(mladí duchem až do 43) let,
každý trochu úþastníkem
i instruktorem.
Žádné orvávaþky, ale
smysluplná práce a nČjaké
Ĝemeslo. Žádné promyšlené
psychohry a prožitková pedagogika, ale
setkání a diskuse tČch, kteĜí pĜemýšlejí o svém
místČ ve skautingu, ve svČtČ, o duchovních hodnotách
TĜídenní cesta do hor...
PĜihlášky do konce bĜezna na [email protected]
Možná i na tebe se tČší Bohouš, Lenka, Provázek,
Peca, Vobo a další.
Safír
Safír je roverským výukovo - zážitkovým lesním
kurzem zamČĜeným na rovering, roverský
program, roblematiku roverských kmenĤ
a osobnostní rozvoj.
6. roþník se uskuteþní v
termínu
8. - 18.8.2006
Svatoplukovy pruty
Roverský lesní kurz podporující rozvoj a þinnost
roverských kmenĤ.
Inspirace pro váš kmen v oblastech: roverský program
(tvoĜivé a outdoorové aktivity, pĜíroda a ekologie),
služba, vedení a fungování kmene.
Osmý roþník probČhne
18. – 27.8.2006
v ýeském stĜedohoĜí.
Je urþen pro rovery a rangers
ve vČku 17 – 27 let, se zájmem
o aktivní þinnost v roverském kmeni.
Kurz je urþen
4 – 6 þlenným skupinám
roverĤ a rangers ve vČku 16 – 24 let
z již existujících þi vznikajících kmenĤ, zvláštČ pro ty,
kteĜí se aktivnČ podílejí na vedení kmene.
PĜihlášky stejnČ jako další informace jsou k dispozici na
http://www.rlksafir.net.
UzávČrka pĜihlášek 1.února 2006
PĜedbČžné pĜihlášky za celou skupinu (název kmene, stĜedisko,
jména a vČk pĜihlášených, kontaktní osoba: e-mail, adresa,
telefon) posílejte do 31.ledna 2006.
Kontakt: Pavel Vrba – ýokta, Burešova 19, 602 00
Brno, [email protected], mob.: 776 551 288
Kontakt: [email protected] nebo pĜihlašovací
formuláĜ na www.skauting.cz/pruty
KIF
Obscura volné sdružení skautĤ fotografĤ.
Jeho cílem je podporovat zájem o fotografii u
roverĤ, rádcĤ družin i ostatních zájemcĤ.
Obscura poĜádá pravidelné
semináĜe, umoĖuje
setkání a výmČnu
zkušeností, seznamuje s
klasickou i digitální technikou.
Rodina roverských kurzĤ pĤvodnČ
vycházejících z kurzĤ FONS,
které spolu dlouhodobČ
spolupracují a sdílejí
své zkušenosti.
SemináĜe se konají zpravidla
jednou do roka na jaĜe.
Více informací je dostupných na www.skauting.cz/obscura
nebo na mailu [email protected].
www.skauting.cz/kif
Odkazy
K tématu semináře:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Stránky věnované totalitě – www.totalita.cz
Stránky věnované holocaustu – www.holocaust.cz
Památník Terezín – www.pamatnik-terezin.cz
Muzeum komunismu – www.muzeumkomunismu.cz/cz_mission.html
Stránky Čechů žijících v zahraničí – www.krajane.net
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – www.usd.cas.cz
Kritické myšlení o. s. – www.kritickemysleni.cz
Amnesty International ČR – www.amnesty.cz
Český helsinský výbor – ww.helcom.cz
Poradna pro uprchlíky – www.uprchlici.cz
Běloruské centrum při společnosti Člověk v tísni – www.belcentrum.org
Informační centrum neziskových organizací – www.neziskovky.cz
Osobní stránky některých našich přednášejících:
•
•
•
•
Prof. Miroslav Petrusek – tucnak.fsv.cuni.cz/~petrusek
Jaromír Štětina – www.jaromirstetina.cz
Martin Mejstřík – www.martinmejstrik.cz
Dr. Daniel Toth – www.danieltoth.info
Pořadatelé:
•
•
•
•
112
Stránky Mikulášského semináře – www.skauting.cz/seminar
Junák – Svaz skautů a skautek ČR – www.skaut.cz
Roverský odbor Junáka – www.skaut.cz/rovernet
Vysokoškolský roverský kmen Skrypta – www.skrypta.wz.cz
Amnesty International
Martin Kryl
V Německu přišli nacisté pro Židy a já se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro odboráře a já se neozval, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro katolíky a já se neozval, protože jsem protestant.
Pak přišli pro mě a tou dobou už nezbýval nikdo,
kdo by se mohl ozvat na mou obranu.
– Martin Niemüller
Možná se vám také někdy stalo, že jste četli v novinách článek nebo viděli
dokument o nespravedlnostech, které musí někteří lidé vytrpět. Možná jste si řekli, že by
stálo za to něco pro ně udělat, ale nevěděli jste co. Na několika příštích stranách najdete
zběžné přiblížení organizace snažící se již více než 40 let o jediné. Snažící se umožnit
lidem, kterým není porušování lidských práv ve světě lhostejné, zapojení se do kampaní
na zlepšení situace v té které zemi. Dokud je člověk sám, je šance na změnu malá – AI
má však dnes více než jeden a půl milionu členů po celém světě.
Každý den, když otevřete noviny
Jednoho dne v roce 1961 jel londýnským autobusem do práce jistý anglický právník.
Jako obvykle otevřel noviny zakoupené po cestě a zrak mu padl na článek o
nespravedlivém uvěznění několika studentů ve vzdálené zemi1. Onen právník je
samozřejmě neznal, ani nikdy neviděl. Přesto si uvědomil, že mu není lhostejné, jestli
lidé trpí ve vězení jen za to, že svobodně vyjádřili svůj názor. Někdo jiný by možná
vzápětí nalistoval sportovní rubriku, aby zjistil, jak hrál v neděli Arsenál
s Manchesterem. Tento muž však vystoupil jen tak uprostřed Londýna z autobusu… a
založil Amnesty International (AI).
Takto lze s trochou nadsázky popsat vznik dnes již 40 let fungující mezinárodní
nevládní organizace zabývající se lidskými právy. Zůstává základní myšlenka Petera
Benensona, jak se onen anglický gentleman jmenoval, totiž, že lidská práva jsou
nedělitelná a má na ně nárok každý bez ohledu na rasu, národnost, náboženství, politické
přesvědčení, pohlaví nebo sexuální orientaci. Smyslem existence AI je za tuto myšlenku
bojovat, a to tak dlouho, jak bude potřeba. Základními principy organizace jsou
nedělitelnost lidských práv a nezávislost na politických strukturách. Členové AI tvoří
celosvětovou komunitu obránců lidských práv. AI působí ve 140 zemích a má více než
1,5 milionu členů, z nichž někteří se sdružují v přibližně 7500 místních skupinách.
1
Onou vzdálenou zemí bylo Portugalsko a zmiňovaní studenti byli uvězněni za to, že si připili „na
svobodu“.
113
Jakým způsobem své cíle AI vlastně prosazuje? Mezinárodní sekretariát AI
v Londýně shromažďuje, prověřuje a vyhodnocuje informace o porušování lidských
práv. AI zároveň do rizikových oblastí vysílá své odborníky, kteří na místě prověřují
fakta, jako pozorovatelé se účastní soudních procesů, setkávají se s vězni, vládními
úředníky a podobně. Organizace působí také při mezinárodních organizacích (OSN,
EU,…), kde lobbuje za přijetí a dodržování mezinárodní lidskoprávní legislativy.
Místní dobrovolnické skupiny AI pak nashromážděné informace využívají k další
práci na ochraně lidských práv. Vedou informační kampaně o porušování lidských práv
v různých zemích, protože věří, že čím více lidí bude o bezpráví vědět, tím větší je šance
na jeho ukončení. Druhou hlavní oblastí práce skupin AI je přímá pomoc obětem
porušování lidských práv, která spočívá v intervenci v konkrétních případech (například
prostřednictvím urgentních akcí). Smyslem Amnesty International je tedy umožnit lidem
kteří mají zájem zasadit se o dodržování lidských práv na celém světě v míře, kterou oni
sami zvolí za vhodnou.
Členové a skupiny Amnesty International v České republice organizují s podporou
české centrály AI akce o lidských právech pro veřejnost (promítání filmů, přednášky,
výstavy, happeningy a další), spolupracují se školami, iniciují otevřené dopisy a zapojují
se do celosvětových, regionálních a tematických kampaní AI (například kampaň Zbraně
pod kontrolou, Ženská práva a ozbrojené konflikty, kampaň za přijetí Mezinárodního
trestního soudu ICC a podobně).
Představení jedné z kampaňových metod:
Urgentní apely, síť „rychlé reakce“
Když přišlo prvních 200 dopisů, dozorci mi vrátili šaty. Pak jsem obdržel
dalších 200 dopisů a navštívil mě ředitel naší věznice, aby mě poznal. Když
jsem dostal další balík dopisů, ředitel věznice se spojil se svým nadřízeným.
Přicházely další a další dopisy – celkem asi 3000. Byl o tom informován
prezident. Dopisy nepřestávaly chodit a prezident zavolal do věznice a přikázal,
aby mě propustili.
– dopis od bývalého vězně svědomí v Dominikánské republice2
Síť urgentních apelů je jedním z nejrozšířenějších kampaňových metod Amnesty
International. Jedná se vesměs o konkrétní případy závažného porušení lidských práv,
které potřebují rychlou reakci. Může se jednat například o rozsudek smrti, vyhrožování
či útoky na obránce lidských práv, mučení, případy zmizení, špatné zacházení ve
věznicích a podobně. K porušení lidských práv přitom často nedochází z popudu
nejvyšších orgánů země, ale jsou důsledkem přesvědčení výše či níže postavených
policistů, státních úředníků či vojáků, že jejich chování zůstane nepotrestáno. Vyskytují
se však samozřejmě i případy, a bohužel jich také není málo, kdy vycházejí rozkazy
k umlčení nepohodlných protivníků přímo z nejvyšších míst.
2
Samozřejmě se nedá předpokládat, že by kampaně AI dosáhly vždy podobných výsledků. I
kdyby se však něco podobného povedlo v jednom případu ze sta.
114
Po prověření případu mezinárodní centrálou v Londýně se informace rozešlou do
všech poboček AI po světě a lidé na jejich základě píší dopisy jednomu z lidí uvedených
u případu, což je zpravidla prezident, ministr spravedlnosti, vrchní prokurátor, soudce či
vedoucí věznice. Na každý apel, který AI vydá, reaguje v průměru 3–5 tisíc lidí z celého
světa. Když se zkusíte vžít do role adresáta – člověka, který je zodpovědný za daný útok
na lidská práva, vězte, že budete mít nejen hromadu papíru na svém pracovním stole,
záviděníhodnou sbírku známek, ale také jistotu, že mnoho lidí z celého světa o vašich
činech ví a nehodlá k nim mlčet.
Dlouhodobé zkušenosti ukázaly, že přibližně ve 40% případů, které AI do
urgentních apelů zahrne, došlo k nějakému zlepšení. To znamená, že alespoň ve čtyřech
z deseti případů byl vězeň svědomí propuštěn, „zmizelý“ byl nalezen, trest smrti byl
nahrazen trestem mírnějším, bylo upuštěno od mučení nebo byly vězněnému poskytnuty
léky, přístup k právnímu zástupci či kontakt s rodinou. Je samozřejmé, že tyto úspěchy
nejsou způsobené pouze prací AI a je velice těžké odhadnout, do jaké míry pomáhaly
právě její akce. Zprávy od mnohých propuštěných však dosvědčují, že jim vědomí zájmu
ostatních lidí o jejich osud dává velkou morální oporu.
Zásady Amnesty International
Po podpisu Charty 77 jsem se společně s kolegou, katolickým knězem Róbertem
Gombíkem, dostal do potíží se státní bezpečností. Byli jsme trestně stíháni za
tzv. podvracení republiky a v roce 1978 jsme byli oba zadrženi a internováni
několik dní v cele předběžného zadržení v Bratislavě. Protože důkazné řízení
bylo dokončeno a spisy byly uzavřeny, čekali jsme na soudní přelíčení. V té
době obdržely příslušné státní orgány množství dopisů od francouzské a
německé skupiny AI, které nás adoptovaly jako vězně svědomí. Byli jsme krátce
poté propuštěni a do roku 1989 stíháni pouze na svobodě. Podle vyjádření
našeho právního zástupce Jana Čarnogurského to byly právě zmíněné dopisy,
které rozhodly o našem propuštění.
– Marián Zajíček, bývalý disident a dlouholetý předseda AI ČR
Někteří lidé se diví, jak může mezinárodní organizace takové velikosti fungovat už
více než čtyřicet let. Odpověď je poměrně jednoduchá, nutná je zacílenost a, jak se říká
ve fotbale, jasný „tah na branku“. V AI se postupem času jasně vykrystalizovalo několik
základních zásad práce, které při zacílení organizace pomáhají a alespoň teoreticky
vedou k tomu, že se bude práce AI kdekoliv na světě držet stejných standardů. Cílem
tohoto článku není detailní popis fungování Amnesty, a tak se podíváme jen na ty
principy, které jsou důležité pro pochopení způsobu práce Amnesty International vůbec:
• Nestrannost a apolitičnost – AI se už od svého počátku soustředí na kampaně proti
porušování lidských práv bez ohledu na to, kde se odehrává. Netvrdí, že je někdo
špatný a někdo dobrý, že někdo pravdu má a někdo ne. Dokonce se ve valné většině
případů nezajímá, co propagují či hlásají lidé, které obhajuje (s výjimkou toho, že
by propagovali či podněcovali k použití násilí). I přes závažná porušování lidských
práv například na Kubě tak nikdy nebude požadovat změnu vládního zřízení či
nebude volat po sesazení generála Castra (všimněte si, že jsem nepoužil termín
115
diktátor a to ani ne tak proto, že bych si to snad nemyslel – jen AI se pokud možno
zdržuje hodnotových soudů). Nepožaduje nezávislost pro Tibet, nestraní v konfliktu
na blízkém východě Palestincům ani Izraeli. Je tento přístup alibismem? Ne tak
docela. AI se zabývá pouze případy porušení lidských práv. Je si vědoma, že některé
otázky přesahují její rozlišovací schopnost a soustředí se tedy na případy, ve kterých
může pomoci. Tento přístup také umožňuje zapojení do práce na kampaních lidem
s různým politickým zaměřením či přesvědčením.
• Nezávislost – aby se Amnesty International nestala závislou, zásadně nepřijímá
finanční ani jinou podporu od žádného státu. Je financována především z menších
darů od široké veřejnosti a z příspěvků svých členů. Finanční příspěvky od firem
jsou sice přípustné, avšak podléhají poměrně přísným pravidlům.
• Spolehlivost – AI dbá na to, aby byly veškeré jí zveřejněné informace co
nejpřesnější. V praxi to znamená, že mezinárodní centrála v Londýně prověřuje
podněty a vydává podklady, na kterých je postavena převážná většina práce AI.
Pokud se tak například plzeňská skupina rozhodne zaměřit na Kolumbii, pracuje
převážně na základě materiálů AI, a pokud používá jiné, musí to dát jasně najevo.
Tato zásada je sice do jisté míry omezením, avšak zkuste si představit situaci, že by
si každá z více než 7000 místních skupin shromažďovala podklady pro práci sama.
O jednotném hnutí by se pak nedalo mluvit a ztratila by se také jedna z hlavních
zbraní AI – velký počet lidí, kteří se do kampaní zapojují.
Jak výzkum AI funguje? Na každou oblast je v mezinárodní centrále zřízen
výzkumný tým, který má výzkum na starosti. Sbírá podněty jednotlivců, komunikuje
s neziskovými organizacemi na místě a případně posílá pozorovatele přímo na soudní
líčení. V „rizikovějších“ zemích jsou pak výzkumníci AI přítomni na místě dlouhodobě.
Samozřejmostí je také požádání o vyjádření zúčastněných stran (většinou vládních
orgánů). Podobný postup je sice pomalejší, avšak pokud mají na základě vydávaných
údajů pracovat dobrovolníci po celém světě, je spolehlivost výzkumu zásadní.
Velice si vážím práce Amnesty International, s níž jsem byl poprvé v kontaktu
už před více než třiceti lety. Velmi pomohla i zápasu za lepší poměry v naší
zemi a mně osobně v dobách, kdy jsem byl ve vězení. Spolupracuji s ní občas
dodnes, byť při pomoci jiným – těm, kteří jsou pronásledováni v jiných
zemích.
– Václav Havel
Amnesty International nabízí jednu z možností, jak se zasadit o dodržování lidských
práv na celém světě. Vytvořila síť, do které se může zapojit i ten, kdo si nemůže dovolit
věnovat podobným aktivitám více než třeba hodinu měsíčně – i tato hodina však může
pomoci. Pokud vás toto zběžné přiblížení AI zaujalo, podívejte se na internetové stránky
www.amnesty.cz, kde naleznete více informací o současném kampaňovém zaměření AI
ČR, možném zapojení a místních dobrovolnických skupinách.
116
Poděkování Lence, Jardovi, Pískleti a Pajádovi,
za přípravu Sborníku přednášek.
Roverský odbor Junáka
Junák - svaz sk
autù
Roverský odbor
vydal tuto publik a skautek ÈR
aci jako pracov
úèastníky Mikul
ní materi
ášského semin
áøe v roce 2005 ál pro
Náklad 400 ks
Neprodejné - ur
èeno pouze pro
vnitøní potøebu
sdružení

Sborník přednášek

Transkript

Podobné dokumenty

Zpráva o zákaznících za rok 2011

prosinec 2006 - Roverský kmen

Migranti a domácí násilí - Intervenční centrum Praha

Untitled - Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED

Sigismund Bouška: Josef Váchal

Elisabeth-Haich-ZASVECENI

Orl-2014-11

Vzdělávání odsouzených ve druhé polovině 20

podzim 2007

Kéralský model rozvoje: alternativní interpretace

Manažer slévárenské výroby/Technolog

Publikace o družinovém systému

Pedagogicko-psychologické aspekty dětských pojetí

ÚSTAVNÍ stížnost - Bankovní poplatky