symbolyvtarotu - ď á bel

SYMBOLY V TAROTU-ĎÁBEL
Ďábel je karta plná rozporů a většina vykladačů se zaměřuje na temné projevy, úskočnost a zradu. Ďábel je
popisován jako bytost, která nám ukazuje vlídnou a milou tvář, ale je to jen maska, která zakrývá intriky,
podvod, manipulaci, faleš a zneužívání moci. Ďábel je spojen s agresivitou, závislostí, bezohledností,
krutostí, fanatismem, posedlostí, drogami a alkoholem. K jeho lepším stránkám patří vytrvalost, těžká
práce, odhodlanost, vitalita, sexualita, tvůrčí energie, individualismus a radost ze života bez ohledu na to,
co tomu říká okolí. S Ďáblem jde člověk za svým cílem tvrdě a nekompromisně a může se přitom chovat
velmi bezcitně ke svým blízkým. Často jsou zde vyobrazeny postavy, které mají okolo krku okovy. Řetězy,
které od nich vedou, drží ďábel. Představují omezení, spoutání a manipulaci. Musíme si však uvědomit, že
dotyčné osoby se mohou okovů zbavit, když budou chtít.
Představa ďábla je stará jako lidstvo samo. Původně představoval vše, co člověka ohrožovalo zvenčí, tedy
noc, zimu, dravou zvěř, neznámé zvuky, v širším významu smrt… Představa ďábla tak nebyla nikdy příliš
přesně vymezena, ale na druhé straně si velmi konkrétní a všeobecná zkušenost se zlem vynucovala její
konkretizaci i pojmenování. Tak vznikly rozmanité konkrétní představy ďábla jako člověku podobné
bytosti, od spíše pohádkového čerta až po „knížete pekel“, Satana nebo Lucifera, které hrály v evropské
tradici velkou roli – zejména v pozdním středověku a v novověku. Kromě toho se ovšem vyskytují i v
lidovém náboženství, v pověrách a v pohádkách.
Samotné slovo ďábel je odvozeno z latinského, resp. řeckého slova diabolos, což je odvozenina od
diaballein – zpřeházet, rozházet, konkrétněji žalovat, obviňovat, klamat. V Bibli se ďábel označuje
hebrejským slovem sátán, což znamená protivník nebo žalobce.
Ďábel má ještě mnohá jiná označení; Belzebub je zkomolenina hebrejského ba´al zevuv, což je nejčastěji
vykládáno jako Pán much, a lze tu tedy vidět odkaz na smrt a rozklad. Naproti tomu latinské Lucifer, což je
doslovný překlad řeckého slova Eósfóros, znamená Nositel světla, Světlonoš a byl bohem a zosobněním
Jitřenky, naší Venuše. V biblickém příběhu byl Lucifer jedním z andělů (božích poslů), kteří se ve své pýše
vzepřeli boží vůli a Bůh je za to svrhl s nebe na zem. Je to vlastně varianta řeckého mýtu o Feéthónovi či
Ikarovi, neboli o tom, že “pýcha předchází pád”.
Všeobecně přijímaná představa ďábla jako rohaté bytosti s kopyty a ocasem a s trojzubcem je výmysl 19.
století a je odvozena od řeckého boha lesů a stád Pana. Pan však nebyl jediným božstvem tohoto typu a dá
se říci, že tzv. rohatý bůh se vyskytuje napříč evropskými pravěkými a starověkými kulturami po celé
Evropě a lze ho chápat jako mužský protějšek ke všeobecně uctívané Bohyni Matce. Zobrazován bývá
nejčastěji s kozlími nebo beraními rohy, což naznačuje, že byl spojován převážně s plodností a sexuální
nevázanností. Atribut beraních rohů jsme zaznamenali už u karty Císař a plodnost je zase doménou
Císařovny. Základním výrazem karty Ďábel je tedy naše tělesnost a to, do jaké míry jsme schopni ji
přijmout jako součást nás samých.
Mezi tarotové karty se ďábel dostal nejspíše jako personifikace hříchu, k němuž je šlověk neustále sváděn a
jemuž je třeba odolat. Hlavních hříchů bylo sedm: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a
lenost. Hlavními nejsou nazývané pro svou závažnost, ale proto, že jejich podstata vychází z hlavy, tedy z
lidské mysli. Jde o hříchy či lidské slabosti, ze kterých vychází další zlé činy. V popisu jednotlivých
hlavních hříchů (někdy nesprávně označovaných jako smrtelné hříchy) najdeme mnoho z uváděných
významů karty Ďábel:
Pýcha - Je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také
vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse,
bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nadřazeným chováním.
Lakomství – též lakota, se vyznačuje touhou samoúčelně navyšovat majetek a realizování této touhy
Závist – vzniká, když určitá osoba vášnivě touží po majetku nebo vlastnostech druhé osoby. Závist může
vyústit v poškozování jiné osoby, ke krádeži nebo k sabotáži
Hněv (též Zlost) - se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě
Smilstvo - označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení (odtud tedy spojení karty
s pohanskými rohatými božstvy)
Obžerství – znamená nemírné, nestřídmé požívání nápojů a potravin
Lenost – též malomyslnost, duchovní znechucenost, absence víry v sebe i v Boha, absence snahy cokoliv
zlepšit a nezájem svoje dobré úmysly uskutečnit.
Nejčastějším zpodobněním této karty je
obrázek rohaté obludy s chlupatýma nohama
s drápy a ocasem, popřípadě s trojzubcem.
Takového ďábla představuje Rider-Waiteův
tarot a vychází samozřejmě ze starší předlohy
Éliphase Léviho, který takto ztvárnil
Baphometa, údajnou modlu templářů, jejíž
údajné uctívání se stalo hlavní záminkou jejich
vyvraždění. Lévi ho nakreslil jako mendéského
kozla sabatu, byť se tato podoba s popisem
templářů rozchází. V této podobě se jedná o
okřídlenou bytost s hlavou kozla s lidským
tělem, rukou ženy a rukou muže a
rozštěpenými kopyty. Na hlavě je kromě rohů
také zapálená pochodeň. Samotný Bafomet
ukazuje na dva srpky měsíce, přičemž na pravé
ruce má napsáno latinské slovo SOLVE a na
levé COAGULA. Obojí je odvozeno z alchymie a znamená to odděluj/rozpouštěj a zahušťuj/srážej. Je to
popis vlastního procesu alchymické proměny, jejímž znakem byla dvojitá spirála a šlo v podstatě o
neustálé očisťování, rozkládání a skládání původní látky. Dnešní satanisté obecně považují Léviho
Bafometa za zpodobnění ďábla, ale Lévi zamýšlel Bafometa zpodobnit spíše jako starodávného
pohanského boha plodnosti. Samotné jméno Bafomet je buď francouzskou zkomoleninou jména
muslimského proroka Mohameda (fr. Mahomet) nebo spojením dvou řeckých slov bafé a métis což
znamená křest ohněm. Srpky měsíce jsou symbolem Trojjediné měsíční bohyně, znamenají přijímající
ženskou energii, vodu, rohy a hořící pochodeň zase směřují k mužskému rohatému božstvu a značí
mužskou energii, oheň. Zvýrazněná ženská ňadra a Hermova hůl, kterou má v klíně místo penisu odkazují
k sexualitě a znovuzrození, křídla a dračí nohy symbolizují zvířecí pudy, zatímco pentagram na čele
představuje vyšší mysl. Jako celek ukazuje Bafomet více než na zpodobnění Zla spíše na spojení mužského
a ženského principu, instinktu a poznání, dobrého a zlého. Stejný motiv nacházíme též na kartě milenci,
která se ostatně Ďáblovi nápadně podobá. Znamená to, že Milenci jsou o našich vztazích k druhým a ďábel
více o našem vztahu k nám samým. Archetypálně představuje Ďábel náš stín, což v psychologii znamená
nevědomou součást naší osobnosti, kterou jsme vytěsnili a o které obvykle vůbec nevíme. Stín je to, co
sami na sobě nepřijímáme a nemáme rádi, něco s čím se nedokážeme smířit: naše "temné já", které obvykle
obsahuje naše agresivní, nemorální, egoistické nebo pudové složky, které jsme vlivem našich rodičů
asociovali s pocitem viny. Stín si obvykle projektujeme na své nejbližší okolí, na rodinné příslušníky,
partnery a kolegy v práci. Lidé, na něž si projektujeme svůj stín, v nás budí nenávist, odpor a znechucení;
nejradši bychom se jich zbavili, necítíme se v jejich přítomnosti dobře, rádi je očerňujeme, pomlouváme a
zostuzujeme. Teoreticky by neměl existovat v našem okolí člověk, na kterém nám něco vadí, který nás
irituje nebo k němu cítíme odpor, ale ani člověk, jehož nekriticky adorujeme. Princip stínu totiž říká: co
nám vadí na ostatních, to nám vadí na nás samých. Čím jsme kritičtější k sobě, tím jsme kritičtější k
ostatním.
V historii umění i literatury byl Satan zobrazován četnými způsoby. Podle populárního výkladu knihy
Genesis je Satan ztotožňován s hadem, který přesvědčil Evu, aby okusila zakázaného ovoce;
“Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had” (Gen 3,1). Ve skutečnosti však
Genesis přímo netvrdí, že by had měl další identitu, ať už Satana nebo jakoukoli jinou, nicméně had byl
v pradávných dobách symbolem plodnosti, nízkých pudů i prohnanosti a snad právě proto začal být
s ďáblem spojován. Jako např. v Janově Zjevení: „Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana,
na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil“ (Zj 20, 1-3). V moderní době se obraz ďábla
upravil do lidštější podoby snědého, hrozivě vyhlížejícího muže s bradkou; někdy bývá zobrazován jako
šarmantní a přitažlivý muž, což odpovídá populární mytologii, podle níž ďábel získává duše lidí tím, že
využívá jejich marnivosti a předkládá jim lákavá pokušení, např. Mefisto v příběhu o doktoru Faustovi.
V této souvislosti můžeme na Mefista-Ďábla nahlížet jako na stín osobnosti Fausta-Mága. Je tedy
nabíledni, že podobně jako ke kartě Síla má Ďábel blízko i k Mágovi. Vládnutí významně vyššími
schopnostmi než ostatní totiž vyžaduje sílu odolat pokušení své schopnosti a moc zneužít.
Ďábel bývá obvykle spojován s nocí a
nočními zvířaty, nejspíše proto, že
původně
představoval
jakékoli
nebezpečí a to obvykle přicházelo za
tmy, kdy se člověk cítil nejméně jistý.
Jeho častým převtělením je černá
kočka či kocour a ty jsou zase
spojovány s čarodějnicemi a kouzelníky (tedy Mágy), jejichž znalosti a
schopnosti vždy působily jaksi
podezřele. Bohyní čarodějnic byla ve
starém Řecku Hekaté, kterou na kartě
Ďábla představuje Olympský tarot.
Jedná se opět o původní trojjedinou
ženskou bohyni zasvěcenou noci,
porodům, bylinkářství, měsíci a
podsvětí. Místem jejího působení byly
cesty, kde se proháněla za noci v
doprovodu černých psů. Za helénismu byla hlavním božstvem kouzelnic (a magie); nakonec se změnila v
mocnou vládkyni démonů. Hekaté je zobrazována ve třech podobách, které během dne střídala – ráno
panna, na poledne žena, večer stařena. Spolu s Dianou a Selenou to byla také bohyně Měsíce. Jejím
emblémovým zvířetem je had. Mezi atributy patří pochodeň.
S Ďáblem souvisí i další téma a to je vina, trest a peklo. Peklo je pojem
vyskytující se v mnoha náboženstvích v souvislosti s vírou v posmrtný
život. Často bývá zobrazováno jako apokalyptická krajina či podzemní
království, kde dočasně či trvale trpí duše zemřelých za své viny. Český
výraz peklo je slovanského původu. Původní význam, doložený ve
staroslověnském slově pěkěl byl ‚smůla„, ‚dehet„. K odvození došlo
zřejmě na základě křesťanského obrazu o pekle, kde hříšníci trpí ve
vroucí smůle. Lidová etymologie odvozující slovo peklo od pečení se
hříšných duší na ohni vznikla až dodatečně a není správná. Podle
katolické nauky Ježíš Kristus mluví v Novém zákoně o pekle jako o
spalujícím, neuhasitelném a věčném
ohni, kam je uvržen anděly Páně ten,
kdo do konce svého života odmítá
přijmout víru a umírá ve smrtelném
hříchu. V pekle pak zahyne jak tělo,
tak
duše
takového
hříšníka
potrestaného odloučením od Boha. Ti,
kteří činili při svém životu zlo, budou,
dle katolické věrouky, při posledním
soudu vzkříšeni, aby mohli být odsouzeni a odejít do věčného trápení,
zatímco ti, kteří činili dobro, budou vzkříšeni k životu. Pro věčně trpící
pak již nebude existovat cesta zpět, k nápravě. Podle katolického učení
si však tito věčně trpící vybrali svou cestu dobrovolně, zcela svobodně,
tím, že odmítli zachovat zákon Boží. Všichni křesťané tedy mají podle
tohoto učení usilovat o vykoupení, tedy o záchranu duší, aby byly od
věčného utrpení v pekle uchráněny.
Jedním z projevů Ďábla je nemírné chtění a závislost vznikající z toho,
že se té či oné věci nedokážeme vzdát. Stáváme se na té věci závislí a
jsme nuceni vzdát se části sebe sama, své duše, abychom to mohli mít.
Jsme díky tomu samozřejmě zranitelní, protože tím dáváme druhým do ruky mocný nástroj k tomu, aby nás
mohli ovládat, vydírat a nutit k věcem, které se nám příčí a které jsou nám nepříjemné. Začneme pociťovat
nechuť k tomu, kdo nás ovládá a pak k sobě, protože se cítíme vinni. Ale cesta vede jen přes poznání a
následné odmítnutí toho, co nás činí závislými. Stejný efekt vyvolává naopak věc, kterou bychom raději
neměli, ale musíme s ní žít. Stydíme se, že k nám patří a udělali bychom cokoli, aby to nikdo nezjistil.
Stáváme se otroky svého strachu a studu. Proto je u této karty tak důležité být upřímný a poctivý v první
řadě sám k sobě. Jen tak můžeme svého Ďábla porazit.
Herman Haindl přiřazuje kartě šestnácté hebrejské písmeno ajin a patnáctý
runový znak Algiz. Jak si dále povíme, obojí má ke kartě úzký vztah.
Písmeno ajin znamená oko či vidět a také vědět. Oko, zrak, velmi dobře
vystihuje základní aspekt Ďábla, který se ve výkladech uvádí, a to je
zmíněné nemírné chtění. Musíme mít vše, co vidíme, často čteme v
literatuře: “uviděl ji a okamžitě po ní zatoužil…” Mít vše, co spatříme,
zmocnit se toho, je negativní aspekt této karty a ne náhodou je hlavní
záporná postava Tolkienova románu Pán prstenů – Sauron - zastupována
právě vševidoucím, planoucím okem, které vše pohltí. Znamená sobectví a
lačný materialismus. Stejný princip nacházíme v Bibli: „Žena viděla, že je to
strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost.
Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též
jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí.“ Gen 3, 6-7) Ajin Připomíná
písmeno Y (ypsilon) a s trochou představivosti také rozeklaný hadí jazyk,
který zase připomíná toho, jenž Adama a Evu k prvnímu hříchu svedl.
Hada také vidíme na obrázku. Karta se jmenuje jednoznačně – Pan – a
mluví o životodárné sexuální energii a přirozených instinktech, neboť obě
zvířata – kozel i had – jsou spojována se sexem. Haindlův Ďábel v podobě
bílého kozla má nejen dvě oči, jež mu umožňují vidět a tudíž i vědět, co se
kolem něj děje. Vidět věci jen obyčejnýma očima, mít na zřeteli vždy jen to co, je zjevné, je také projevem
materialismu a většinou to nestačí, proto má Pan na kartě ještě tzv. třetí oko (vnitřní zrak), umístěné
uprostřed čela podobně jako je umístěn pentagram na čele Bafometa Eliphase Léviho. Kozel je symbol
plodnosti, had symbolem moudrosti. Ale také může být
chápán jako zvíře úskočné, lstivé a vychytralé, podobně
jako někteří vnímají kozla spíše jako náruživce posedlého
chtíčem. Runa algiz znamená los. Los je starými Germány a
Skandinávci považován za významné posvátné zvíře. Jeho
rohy a kůži často vlastnili kouzelníci a jeho podobu
znázorňovaly jejich totemy. Představoval symbol ochrany
před zlem a nenávistí, před zlými démony. Ostřice, což je
druhá podoba této runy, roste v bažinách a na krajích jezer,
dokáže způsobit nepříjemné poranění každému, kdo se oni
neopatrně škrábne. Proto je to také prvek ochrany, ostřice
dává úkryt před nepřítelem (srov. umisťování soch a plastik
démonů na budovy katedrál).
Živlem Ďábla je země, symbolizující příchylnost k (po)zemskému chtění a
prožívání reality. Astrologickým znamením je Kozoroh, znamení proslulé
materialismem, silnými ambicemi, pro něž je ochotno udělat mnohé a nezdolnou
touhou šplhat stále nahoru. Vládcem Kozoroha je Saturn. Jeho typickým
projevem je budování hranic a omezení. V lidské psychice reprezentuje zejména
touhu po uznání, touhu po dosažení vyššího společenského postavení.
Crowleyho tarot dává Ďáblovi rovněž podobu kozla. Jeho mohutné, zatočené
rohy, čnící vysoko do nebe, odkazují na jeho přístup ke kosmické energii a
vyššímu vědomí. Také otevřené třetí oko na jeho čele vyjadřuje schopnost
rozšířeného a intuitivního vědomí. Ozdoba hlavy znázorňuje jeho úspěchy a
úskalí - pyšně se vyvyšovat nad ostatní nebo zneužívat svoje schopnosti ve
vlastní prospěch. Sloup za ním symbolizuje vztyčený penis, obě koule varlata.
Jde o znázornění mužské tvůrčí síly. Ženské a mužské postavy ve "varlatech"
ukazují, že spojením mužského a ženského vzniká nový život. Hůl s okřídleným
sluncem a hady svědčí o velké plodivé síle nebo tvůrčím potenciálu. Falický
sloup proniká nebeskou klenbou, která je naznačena kruhem nahoře. Dřík hole vede také nekonečně daleko
dolů a spojuje se se zemí. Zlatá kosmická energie se spojuje s tmavohnědě zbarvenou zemí.
Ďábel však není jen smyslně moudrý, bezprostřední tvor ochotný si přiznat
svou přirozenost. To bychom ho vykreslili příliš lichotivě. Nesmíme
zapomenout, že ďábel je především protivníkem dobra, ztělesněním zlých
sil. A proto jsem si tuto jeho jistě nejméně příjemnou stránku ponechala
nakonec a vybrala jako příklad Ďábla ze sady Art nouveau Tarot
(Primavera tarot). Skoro jako by se autoři karet v případě
patnácté karty inspirovali Jokerem z filmu Batman,
dokonce i podoba jeho filmového představitele
Tommy Lee Jonese je rozpoznatelná. Postava
Jokera z filmu Batman představuje čisté zlo,
je ďábelsky inteligentní a ďábelsky zlý,
posměvačný a cynický, krutý a bezohledný,
schopný a také ochotný kdykoli vraždit. Na
rovinu a jasně nám sděluje, kam až se
Blázen může dostat, podlehne-li vlivu svého
stínu. Je to trochu extrémní Ďábel, pravda,
ale extrémy většinou vznikají tam, kde se
snažíme tvářit, že je vše v naprostém pořádku.
Číslem karty je patnáctka, nepříliš výrazné číslo, zmiňované spíše ve starém
zákoně – patnáct loktů vysoko sahaly vody při potopě světa. Ve staré Mezopotámii byla 15 číslem Ištary,
jejímž protějškem byla římská Venuše. 15 je vnímána spíše jako součin 3 a 5, což můžeme v tarotu
vztáhnout k plodnosti a úrodnosti Císařovny a moudrosti Velekněze nebo jako součet 1 a 5, tedy číslo šest,
číslo Milenců, kterážto karta s Ďáblem rovněž souvisí. Ďábel je také dilema mezi dvěma cestami,
reprezentovanými 1 – Mágem – a 5 – Veleknězem: Mág je cesta nepoznaného, nebezpečného a vzrušujícího,
cesta plná experimentů a překvapení. Naproti tomu Velekněz nabízí jistotu stokrát opakovaného a
mnohokrát vyzkoušeného. Na stromu života náleží Ďáblovi
šestnáctá stezka spojující sefiroty Tiferet (Krása) a Nádhera (Hod).
Ďábel v tarotu představuje převážně temné stránky osobnosti,
charakterové vady, závislosti a potlačení. Neupřímnost k sobě
samému, popírání vlastních chyb apod. Ďábel je naší třináctou
komnatou. To co v ní ukrýváme, je pro nás samotné natolik
nepřijatelné, že bychom udělali všechno možné, aby se to nedostalo
na veřejnost. Obáváme se totiž, že veřejnost, resp. společnost, by
nás odsoudila a zavrhla. Ďábel je tedy náš strach, stud a v důsledku
toho se pak rodí lež a falešné představy, které si o sobě vytváříme.
Ďábel však také může být výzvou k tomu, abychom si uměli
vychutnat slastné pocity, ať už je vyvolalo cokoli, obdivovat sebe i
své tělo a své tělesné potřeby brali jako něco samozřejmého a
zdravého. Ďábel je vlastně kartou sebevědomí. Buď příliš vysokého,
nebo příliš nízkého. Je to poznání, že v životě je vždycky něco za
něco.

Homo sum. Humani nil a me alienum puto. – „Jsem
člověk a nic lidského mi není cizí“ (Terentius, římský
básník a dramatik)

Nejlepší prostředek jak ovládat lidi je držet je za jejich
vášně. Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.)