Justin římské Soluna
Transkript
OBRÁZKY Z CÍRKEVNÍCH DĚJIN 1. část (Určeno pro vnitřní potřebu Církve adventistů s.d.) Milé sestry, milí bratři, učitelé dětské sobotní školy. Dostáváte do rukou učebnici, která je určena pro starší žáky (třída C). Znát církevní dějiny je velmi užitečné, protože to také znamená uvědomovat si, jak Pán Bůh vedl svůj lid v biblických i pozdějších dobách. V našich církevních školách všude ve světě je předmět církevní dějiny pravidelně vyučován. V současné době máme množství pramenů a literatury k této problematice. Pro účely vyučování dětí a mládeže jsou vhodné zejména knihy Vítězství Boží lásky od E. G. Whiteové a Dějiny křesťanské církve od Štěpána Šoltésze (vydavatelství Kalich), které Vám mohou posloužit pro pečlivější přípravu a živé předávání látky. Celé církevní dějiny jsou zpracovány do tří čtvrtletí. Nyní dostáváte do rukou první část Obrázků z církevních dějin. Modlíme se, aby byla Vám i mladým lidem k hojnému užitku a radosti. Pokládáme za užitečné zařadit ke každé lekci myšlenku z Bible, biblický obraz nebo komentář, aby bylo zřejmé, že Bůh Bible je stále Pánem svého lidu a přivede jej v pravý čas k sobě. VLB = Vítězství lásky Boží (E. G. Whiteová) DKC = Dějiny křesťanské církve (Štěpán Šoltész) SA = Skutky apoštolů (E. G. Whiteová) 1. ZAČÁTKY ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ Verš k zapamatování: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20) Ve slavnostní rozlučkové řeči na Olivové hoře Ježíš řekl svým učedníkům: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15) Učedníci se možná nedůvěřivě ptali: Jak se to může stát? Nejsme přece nijak významní lidé, bude nás vůbec někdo poslouchat? Ježíš je ovšem povzbudil, když dodal: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. (…) A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18.20) Kristus se ve svých učednících nezklamal, protože brzy po letnicích začali jeho výzvu uskutečňovat. Během několika desetiletí zvěstovali první křesťané evangelium v celém tehdy známém kulturním světě. V době učedníků byla římská říše velmi rozsáhlá a pokrývala oblasti od Španělska po řeku Eufrat, od pouště Sahary a Egypta až k Dunaji a Rýnu; vláda římského císaře sahala až hluboko do Anglie a dokonce i na germánská území, odkud však byla říšská vojska vytlačena Arminiem, náčelníkem kmene Cherusků, který Římany porazil roku 9 v bitvě v Teutoburském lese. Brzy se v této obrovské říši začalo mluvit o mesiáši, Božím Synu. Po sto padesáti letech od Kristova nanebevstoupení byla země naplněna evangeliem. Kolem roku 170 se již můžeme setkat s rozvinutou církví v oblastech kolem Eufratu. V Egyptě byla střediskem křesťanství Alexandrie, odkud se dobrá zpráva o Boží záchraně šířila do středního a horního Egypta. Pavel zakládal křesťanské sbory v Malé Asii a Řecku, z těchto oblastí potom křesťanství pronikalo dále na západ do Říma a do Španělska. Římští křesťané z Malé Asie nesli evangelium do Francie. Kolem roku 185 byla římská města na Rýně a Mosele již křesťanská. V Kartágu se kolem roku 250 konalo velké shromáždění, kterého se účastnilo osmdesát sedm severoafrických biskupů. Křesťanství se v té době šířilo nejen v nižších vrstvách obyvatelstva, ale také v zámožných kruzích a vznešených rodinách. Rychlé šíření křesťanství dokládá výrok církevního otce Tertuliána, kterým kolem roku 200 na adresu Římanů pronesl tato slova: „My jsme tu teprve od včerejška, a přece jsme již zaplnili vaše území, města, ostrovy, pevnosti, svobodná města, shromáždění rad, dokonce vojenské tábory, cechy, dekurie (1), palác, senát, fórum.(2) Jen chrám jsme vám nechali.“ Z odstupem času můžeme žasnout, jak rychle křesťanství zvítězilo. Ale stejně jako rolník hnojí a orá pole dříve, než zaseje, musel být také tento svět připraven přijmout semínka evangelia. Římská říše sice byla jednotným státem, ale žilo v ní mnoho různých národů a ras. Křesťanští misionáři a kazatelé proto mohli přicházet k mnoha národům, aniž byli omezováni hranicemi mezi zeměmi. Rozuměli však obyvatelé Malé Asie, Egypta nebo Španělska tomu, co jim bylo zvěstováno? Víme, že dnes musí misionáři věnovat mnoho času tomu, aby se naučili řeč národa nebo kmene, k němuž jsou posláni. Tento problém apoštol Pavel, učedníci nebo jiní kazatelé neměli, protože v celé římské říši lidé rozuměli řečtině (tzv. koiné). Mnozí také dovedli číst řecky psaný Nový zákon. Síť silnic s pevným podkladem z kamení a malty spojovala jednotlivé provincie. Půl metru vysoké milníky na okrajích silnic informovaly o vzdálenosti mezi jednotlivými městy. V Římě se pak všechny silnice sbíhaly u „zlatého milníku“. Po těchto silnicích cestovali římští kupci s výměnným zbožím do Arábie, Indie nebo až do močálovitých hlubokých lesů Germánie. Na celém území říše platily stejné peníze. Po takových silnicích pochodovala vycvičená vojska římských legií, které střežily hranice a chránily římské občany před nájezdy nepřátel a lupičů. A tyto silnice používali také křesťanští putovní kazatelé na svých obtížných misijních cestách. Římská říše tehdy žila v míru. Loďstvo vyčistilo moře od pirátů. Obchodní lodě vozily do Říma zboží z Egypta, Španělska a Řecka. „Světový obchod“ vzkvétal. Jestliže se některému římskému občanu stalo bezpráví, obrátil se na soud, kde se mu dostalo jeho práva. Také křesťanští kazatelé se dovolávali římského práva, jako například apoštol Pavel, když se odvolal k římskému císaři. (Sk 16,37.38; 22,25-30; 25,10-12) A přesto v této mohutné, právně zajištěné, mírové říši vládla velká duchovní bída. Každý národ a každá rasa se modlily k jiným bohům. Egypťané uctívali boha slunce Osirise dlouhými průvody, během kterých za hluku klapaček přenášeli modly. Podle egyptské pověsti byl Osiris zabit svým lstivým a zákeřným božským bratrem, ale vstal z mrtvých, aby vládl říši mrtvých. Každý Egypťan věděl, že po smrti bude přiveden před Osirise, který ho bude soudit. V Persii, v Malé Asii i v ostatních pohraničních oblastech uctívali hlavně muži boha slunce Mithru. Věřili, že křtem krví býka (v Mithrově kultu božstvo obnovuje řád světa obětí kosmického býka) budou očištěni od svých hříchů. V posvátné hostině, při níž jedli chléb a víno, hledali účastníci Mithrových mystérií spojení se svým bohem. K poctě slunci a bohu Mithrovi slavili uctívači tohoto boha neděli.(3) Řekové uctívali mnoho bohů, kteří podle jejich příběhů žili na Olympu (hora v Řecku). V nádherných chrámech jim každý den přinášeli oběti. Nad všemi těmito bohy Římanů však stál jeden, kterého uctívali všichni – císař v Římě. Při hlučných slavnostech mu jako vyjádření pocty pálili kadidlo na krásně zdobených oltářích. Dokonce ho nazývali bohem a spasitelem světa. Přesto se v hledajících srdcích pohanů často vynořovala otázka: Může snad člověk, nedokonalý císař, být bohem celé římské říše i celého světa? Nevládne spíše nad všemi lidmi neviditelný, neznámý bůh, kterého jsme ještě nepoznali? V Athénách našel apoštol Pavel oltář, který byl postavený právě tomuto neznámému Bohu. (Sk 17,22-31) Přemýšliví lidé různých národů římské říše toužili po všemohoucím Bohu, Otci na nebi, který se sklání ke každému člověku. O tomto Bohu kázali křesťanští kazatelé, kteří na svých cestách od města k městu zažívali různé obtíže. Ti, kdo je poslouchali, nesli jejich zprávu zase dál. Živý obchodní ruch způsobil, že se zpráva o Ježíši Kristu rychle šířila. Ale možná nejsilnějším dojmem působil slušný (morální) způsob života těch, kteří se stali křesťany. Život těchto lidí se natolik změnil, že ostatní je nadšeně následovali. Byla to slavná doba, vítězný běh evangelia, jak to ztvárnil apoštol Jan ve Zjevení symbolem bílého jezdce. (Zj 6,2) Prvotní církev zářila svou radostnou prací, svou opravdovostí, svým nadšením i trpělivostí. (Zj 2,2.3) Poznámky: (1) Dekurie je skupina deseti mužů, kteří vyřizovali správní záležitosti v římském vojsku a ve státě. (2) Fórum je římské tržiště a soudní dvůr. (3) „Náboženství Mithrovo slavilo každý den planetu, kterou se řídil den, a neděli jako den slunce slavilo nejvýše.“ (Achelis, Křesťanství v prvních třech stoletích, Lipsko 1912, sv. I, str. 116) Kontrolní otázky: Které výhody měli první křesťané při hlásání evangelia v římské říši? Které podstatné rysy byly přeneseny z pohanství do křesťanského náboženství? Po čem toužili mnozí římští pohané? Jak můžeš použít pro náš úkol následující texty: Mt 13,31.32; Mk 4,26-29? Pomocná četba: DKC (str. 18-21; 28.29) SA (str. 388-394) 2. PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ Verš k zapamatování: „Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj 2,10) Příbuzní a sousedé křesťanů si brzy začali všímat jejich odlišnosti od většiny společnosti. Ježíšovým následovníkům příliš nezáleželo na okázalých šatech a drahých špercích, neúčastnili se bujarých oslav, nepřitahovala je povrchní masová zábava v římském cirku nebo divadle, zato svou práci vykonávali svědomitěji a poctivěji než ostatní. V jejich rodinách nebylo slyšet nadávky, státu poctivě platili daně a zachovávali římské zákony. Mezi sebou křesťané žili jako jedna rodina, starali se o vdovy, sirotky a nemocné, navštěvovali vězně, finančně podporovali chudé křesťanské sbory. Jejich láska vyzařovala do okolí, byli příkladem mnoha lidem, a přesto se s nimi zacházelo jako se zločinci. Několik desítek let byl život Kristových následovníků v nebezpečí. V létě roku 64 vypukl v Římě velký požár, který zničil větší část města. Ze žhářství byl podezříván císař Nero, který se už dlouho chtěl proslavit tím, že vybuduje nový Řím. Nero však ze založení požáru obvinil křesťany a mnohé z nich nechal mučit. Ve svém parku postavil kříže, na ně pověsil smolou natřené křesťany a zapálil je. Jiní křesťané byli zašiti pod kůži dravých zvířat a pak roztrháni psy. Kolem takto mučených, sténajících a umírajících lidí se Nero projížděl na svém voze. V této době byl podle tradice apoštol Petr ukřižován hlavou dolů a apoštol Pavel sťat. O něco později zakázal římský císař křesťanství. Kdo přesto zůstal křesťanem, musel počítat se smrtí. V roce 115 byl biskup Ignác z Antiochie v okovech zavlečen do Říma a předhozen divokým šelmám. Když se jako zajatec plavil na lodi do hlavního města, napsal římskému sboru: „Sděluji vám všem, že rád umírám pro Boha.“ O čtyřicet let později vypátrali římští vojáci Ignácova přítele biskupa Polykarpa ze Smyrny, který ještě slyšel kázat apoštola Jana. Nebojácný starý muž nabídnul vojákům jídlo a pití a celou dobu se hlasitě modlil, takže někteří z přítomných vojáků byli dojati a litovali, že přišli zajmout tak výjimečného muže. Když později vstoupili ozbrojenci s Polykarpem do arény, kde měl být popraven, římský místodržitel jej vyzval: „Zapři Krista a proklínej ho!“ Polykarpos mu odpověděl: „Osmdesát šest let mu sloužím a on mi nikdy nezpůsobil zármutek. Jak bych se mohl rouhat svému Králi a Vykupiteli?“ Ani výhrůžky dravou zvěří a ohněm nezměnily Polykarpův odvážný postoj. Běsnící dav nakonec přinesl dřevo, postavil hranici a biskupa na ní upálil. Mučedník Polykarpos umíral s chvalozpěvem na rtech. Justin Mučedník byl původem vzdělaný pohan z Palestiny, který mnoho let hledal pravého Boha. Jednoho dne, když se procházel na břehu moře, mu jeden starý křesťan řekl o Bibli. Justinus ji začal číst a stal se křesťanem. Potom mnoho let, oblečený v bílém plášti, kázal evangelium v Palestině, Egyptě, Malé Asii a v Římě. Dokonce napsal dlouhý dopis, ve kterém seznamoval s křesťanstvím samotného císaře. Kolem roku 165 jej císař nechal popravit mečem. O deset let později vypuklo pronásledován v Lyonu, během něhož byly krutě umučeny desítky křesťanů. Jednou z nich byla služka Blandýna, kterou římští vojáci položili na rozžhavený rošt, potom předhodili rozzuřenému býkovi a nakonec sťali mečem. Blandýna však až do konce trpělivě a radostně vyznávala: „Jsem křesťanka!“ V následujících desetiletích pronásledování poněkud ustalo, ale potom se opět rozšířilo. Za účast na bohoslužbě hrozil trest smrti, mnoho duchovních bylo usmrceno, společensky významní stoupenci Ježíše Krista přicházeli o svůj majetek. Za vlády císařů Diokleciána a Galeria dosáhlo stíhání křesťanů svého vrcholu a mnozí byli opět krutě mučeni. Prameny například uvádějí, že jeden císařský sluha byl zbičován tak silně, že mu byly vidět kosti. Potom mu jeho trýznitelé nalili do ran ocet, posypali je solí a pomalu jej opékali na rožni. Věznice byly přeplněny křesťany a pro skutečné zločince v nich mnohdy nezbývalo místo. – Až na smrtelné posteli vydal císař Galerius dekret k ukončení pronásledování. Proč vlastně byli křesťané pronásledováni? Snad proto, že se bouřili proti říši? Mnozí s tímto názorem souhlasili, protože křesťané neuctívali císaře jako boha tak jako ostatní římští občané, neobětovali mu kadidlo, ani se neklaněli jeho obrazu. Takové jednání se považovalo za protistátní zločin. – Pravda však byla taková, že křesťané věřili, že nejvyšší úcta náleží pouze Hospodinu (1) (2M 20,3); vyznávali, že jejich král Ježíš Kristus brzy opět přijde, aby soudil svět. Proto byli podezříváni, že na místo císaře chtějí dosadit svého krále a zničit římskou říši. Mezi lidmi kolovaly pomluvy o křesťanských bohoslužbách, které se vinou pronásledování musely konat tajně. Tvrdilo se o křesťanech, že zabíjejí malé děti, pijí jejich krev, uctívají oslí hlavu, praktikují kouzla a jiné špatné věci. Když se v říši stalo nějaké neštěstí, zemi postihly záplavy, neúroda, mor nebo hlad, mohli za to křesťané – prý se nemodlili k bohům, kteří se nyní mstí a stíhají zemi pohromami. Přesto se křesťanství nejen udrželo, ale sbory dokonce rostly. Nad životem zkroušených křesťanů bylo zářícím písmem napsáno: „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.“ (Zj 2,10) Poznámky: (1) „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (2M 20,3) Kontrolní otázky: Proč se zdá pronásledování křesťanů nepochopitelné? Z jakých důvodů byli křesťané pronásledováni? Jaký vliv mělo pronásledování na církev? Napiš jména zmíněných mučedníků. Na mapě římské říše označ uvedená místa. Vyprávěj o pronásledování za císaře Nera a snaž se vžít do situace pronásledovaného křesťana. Vyprávěj o Polykarpově smrti, jako bys ty sám byl vojákem, který ho přišel zajmout a potom viděl, jak umírá. Pomocná četba: VLB (str. 30-36) DKC (str. 22-24) 3. JAK SE KŘESTANSTVÍ V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI STALO UZNÁVANÝM NÁBOŽENSTVÍM Verš k zapamatování: „Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (L 20,25) I tři sta let po Ježíšově smrti se mnoho chudých i bohatých občanů ve městech, na venkově i v nejodlehlejších částech říše stávalo Kristovými následovníky. Římští císaři většinou považovali křesťanství za stát ve státě a doufali, že je vyhladí stále krutějším pronásledováním. Překvapivě však mělo pronásledování opačný efekt: čím více mučedníků trpělo, tím více se křesťanství šířilo. Císař Konstantin proto zvolil jinou cestu. Římská říše se za jeho vlády již jen velmi těžce řídila a stále těžší bylo udržet mnoho národů a kmenů jako součásti jednoho celku. Křesťané, kteří tak statečně vyznávali svou víru, byli roztroušeni po celé říši mezi všemi národy. Konstantin uvažoval takto: když uznám náboženství křesťanů, pak je nepochybně získám na svou stranu; a co když je jejich Bůh nakonec přece jen opravdový a skutečný? – A tak se křesťanství začalo stávat státním náboženstvím. Krvavé popravy už unavovaly nejen katy, ale týraných křesťanů se zastávalo stále více pohanů, především sám císař Konstantin. Rozlehlé římské říši tehdy ovládali čtyři císařové, přičemž se velice snadno mohlo stát, že nebudou vládnout spolu, ale proti sobě. Na severozápadě vládl Konstantin, v Itálii a v Africe Maxentius, Konstantinův nepřítel, který krutě zacházel s křesťany. Konstantin nečekal, až jej Maxentius napadne, ale sám v roce 312 vtrhl se svým vojskem do Itálie. Své vítězství neměl vůbec jisté. Vypráví se, že se mu před bitvou na nebi zjevil kříž s nápisem: „V tomto znamení zvítězíš!“ Konstantin proto umístil symbol kříže na štíty vojáků i na prapory a zaútočil na Maxentia poblíže Říma. Bitva skončila Konstantinovým vítězstvím. Maxentius zahynul ve vlnách Tibery „jako farao v rákosovém moři“. Avšak Konstantin, „druhý a šťastnější Mojžíš“, vybojoval křesťanům svobodu a přivedl je do „zaslíbené země“(1). Spolu s císařem, který vládl východní říši, vydal Konstantin roku 313 v Miláně zákon, který Ježíšovým stoupencům zajišťoval svobodu vyznání. Křesťané dostávali zpět svůj majetek i budovy k setkávání. Císař vydával další nařízení, která církev nejen chránila, ale dokonce jí poskytovala výhody. Duchovní nemuseli platit daně, stát podporoval sbory a kostely, tresty ukřižováním a pohanské domácí oběti byly zakázány a v celé říši zákon nařizoval svěcení neděle.(2) Také Konstantin se krátce před svou smrtí nechal pokřtít, nicméně jeho život příliš neodpovídal Ježíšovým výzvám – nechal usmrtit svého nejstaršího syna, svou druhou manželku a některé své přátele. I přesto jej mnoho biskupů oslavovalo jako Konstantina Velikého. Jiní jej však zavrhovali jako pokrytce, který křesťanství pouze využil k záchraně nejednotné říše. Křesťanství v té době přijímalo mnoho neobrácených pohanů, pokrytců a prospěchářů, kteří doufali, že budou dosazeni na lepší posty v úřadech. Křesťanské kostely se plnily při nádherně připravených bohoslužbách, zatímco pohanské chrámy navštěvovalo stále méně a méně lidí. Křesťanství stále více a více hrozilo nebezpečí zesvětštění. Jestliže mnozí křesťané považovali pronásledování za „čas soužení“, po němž má Kristus opět přijít, aby svůj lid vysvobodil (Mt 24,21.22.29.30), pak nyní mylně věřili, že Konstantinovou velkolepou podporou církve se uskutečnilo Boží království na zemi. Také Konstantinovi synové podporovali křesťanství a za přinášení pohanských obětí hrozili trestem smrti. V této době se narodil Julián, syn Konstantinova nevlastního bratra. Juliánova matka zemřela několik dní po porodu, proto ho Konstantinův syn vychoval na svém dvoře v křesťanské víře. Juliánův otec, nejstarší bratr a ostatní mužští členové rodiny byli zavražděni, pravděpodobně na rozkaz Konstantinových synů. Julián byl sice křesťanem, ale pokrytecké křesťanství na dvoře ho odpuzovalo. Přestože bylo zakázáno číst pohanské knihy, sám si některé opatřil a brzy se stal tajným pohanem. Veřejně se sice zúčastňoval bohoslužeb, ale tajně snil o tom, že kdyby se stal císařem, opět by zavedl uctívání pohanských bohů. A jeho čas opravdu přišel. Julián byl velice oblíbený jako vojevůdce na Rýně a roku 361 jej vojsko zvolilo císařem. Julián souhlasil a vytáhl se svou armádou do Konstantinopole sesadit císaře. Během tažení jej však zastihla zpráva, že císař zemřel. Jeho čas nastal. Julián sice vládl jen několik roků(3), ale v této krátké době odstranil křesťany ze státních úřadů, stavěl pohanské chrámy, zrušil daňové úlevy pro křesťanské duchovní. Místy opět docházelo ke krvavým srážkám mezi pohany a křesťany. Pohanským kněžím, kterých nebylo mnoho, dával peníze, aby se stejně jako křesťané starali o nemocné, chudé a staré. Kněží si ale peníze nechávali pro sebe. Julián pořádal velkolepé pohanské slavnosti, ale navštěvovalo je jen málo lidí. Císařovy sny z mládí se rozplynuly. Chtěl bojovat proti křesťanství a vyhladit je, avšak místo toho musel bojovat proti Peršanům a v bitvě byl smrtelně zraněn. Když umíral, prý zvolal: „Tak přece jsi zvítězil, Galilejský!“(4) Po Juliánově smrti začalo římské pohanství velmi rychle upadat. Císař Theodosius Veliký roku 380 nařídil, že všichni římští poddaní se musí stát křesťany, a o rok později zakázal přestupovat na pohanství. Křesťanství se za podpory císařské vlády stalo státním náboženstvím. Poznámky: (1) Tyto biblické pojmy použil ve svých církevních dějinách Konstantinův současník Eusebius. (2) Konstantinův nedělní zákon ze 7. března 321: „Všichni soudci a obyvatelé měst, také provozující živnosti, mají odpočívat ve ctihodný den slunce. Avšak venkované smějí svobodně a bez překážky konat svou polní práci, poněvadž se často stává, že v žádný jiný den nemohou tak vhodně svěřit brázdám obilí a révu důlkům, aby se využilo příležitosti pohody, kterou poskytla Boží prozřetelnost v tak krátké pídi času.“ (3) Julián vládl v letech 361–363. (4) Mínil Ježíše z Nazaretu. Kontrolní otázky: Proč nechtěl Konstantin pronásledovat křesťany? Které úlevy poskytl Konstantin křesťanům? Která nebezpečí se skrývala v Konstantinových opatřeních? Zamysli se nad Konstantinovým rozpolceným charakterem. Co podnítilo Juliána bojovat proti křesťanství? Jaký význam má rok 380 pro křesťanství? Pomocná četba: VLB (str. 37-44) DKC (str. 28-32) 4. KŘESŤANSTVÍ SE STÁVÁ STÁTNÍ CÍRKVÍ Verš k zapamatování: „A kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel.“ (2Tm 2,5) Už apoštol Pavel varoval své spolupracovníky, členy církve i starší (biskupy) v Efezu: „I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. … Buďte proto bdělí a pamatujte …“ (Sk 20,17.28-31) Falešní učitelé usilující o rozkol v církvi se tu a tam objevovali i v těžkých časech pronásledování, avšak biskupové proti nim bojovali a vylučovali je ze společenství. Katolická církev tvrdila: „Kdo nepřísluší ke katolické církvi, nemůže být spasen.“ (Označení „katolická církev“ původně znamenalo „všeobecně rozšířená církev“, od slova katholikos = všeobecný.) Pro někoho je možná obtížně představitelné, že by do této velké církve mohlo proniknout učení, které neodpovídá Bibli, nicméně státní, tj. katolická církev se již v mnoha ohledech lišila od společenství prvních křesťanů (Zj 2,12-17). V čele sboru prvokřesťanské církve stál starší neboli presbyter, později také nazývaný kněz. Diakoni pomáhali knězi při bohoslužbách, ale hlavně měli na starosti chudé a nemocné členy církve, které navštěvovali a podporovali. Když ve městě vzniklo více sborů, byl vyčleněn jeden hlavní vedoucí nazývaný presbyter nebo také biskup. Kolem biskupa se však postupně soustřeďovala stále větší moc, takže dle svého uvážení přijímal a vylučoval členy církve, vedl bohoslužby a konal křty, vysvěcoval a ustanovoval kněze pro jejich úřad a byl považován za strážce věrouky. Kdo neposlouchal biskupa, nemohl být spasen. Duchovního bylo možno poznat už podle zevnějšku – nosil dlouhý oděv a na hlavě měl dohola ostříhaný kruh (později nazývaný tonsura). Místo kněze nebo biskupa bylo velice dobře placené a nebylo pro ně třeba žádné zvláštní vzdělání, a tak se stávalo, že tato místa zastávali ne vždy ti nejlepší a nejvhodnější křesťané. V době pronásledování byla bohoslužba velmi jednoduchá. Křesťané se scházeli v domech, které byly zařízeny a upraveny pro společné setkávání. Byly to místnosti bez oltářů a bez obrazů. V době pronásledování se bohoslužby konaly na osamělých místech, občas i v noci. Ještě dnes můžeme v Římě navštívit podzemní chodby – katakomby, kde křesťané střídavě zpívali a četli Bibli a kde také pochovávali své mrtvé. Když pronásledování přestalo, církev za podpory císařů začala stavět velké kostely a oltáře. Členové církve se shromažďovali každý týden v neděli a kromě toho o nově zavedených svátcích, jako byly vánoce, velikonoce a letnice. Stále méně křesťanů četlo Bibli, kázali z ní jen kněží při bohoslužbách. Vyvrcholením bohoslužeb se stávalo slavení eucharistie. Kdo vstoupil do kostela, pokřižoval se, tj. položil ruce křížem přes prsa, poklonil se a políbil práh nebo vchodové dveře. Potom si návštěvník umyl ruce a přistoupil k jednomu z obrazů, které představovaly mučednickou nebo biblickou událost, často také Krista, některého z apoštolů nebo Marii s malým Ježíšem. Křesťané uctívali obrazy, protože věřili v jejich zázračnou moc, pálili kadidlo, zapalovali svíčky a stále více se soustřeďovali na samotná gesta a obřady. Přibývalo kostelů, kde se uctívaly kosti nebo oděv mučedníků, někdy i nástroje, kterými byli umučeni. Legendy říkají, že matka císaře Konstantina dokonce nalezla při odklízení hrobů v Jeruzalémě Kristův kříž, který se stal brzy předmětem uctívání. Křesťanství se stávalo náboženstvím vnějších forem a symbolů. Mnoho křesťanů už nebylo možné odlišit od pohanů. Církevní otec Chrysostom (zemřel roku 407) k této smutné skutečnosti poznamenal: „Jakmile někdo začne milovat Boha, opovrhne světskou slávou, neoplácí urážky, netouží po bohatství nebo pozemském štěstí, ale věrně kráčí za Kristem, musí počítat s tím, že nejen pohané jej nazvou potřeštěným, nýbrž – což je daleko smutnější, protože i v církvi mnozí spí a nechtějí se probudit – také od křesťanů si musí vyslechnout: Co tě to jen napadlo!“(1) Společensky dobře postavení křesťané milovali blahobyt, zážitky a radovánky. Většina z nich raději navštěvovala divadlo a závody vozů než bohoslužby. Kněží si užívali života a bylo mezi nimi mnoho svárů. Z jejich způsobu života i slov se vytrácel duch prvotní církve. Někteří křesťané na tento neutěšený stav reagovali odchodem do ústraní, kde chtěli o samotě žít opravdovým křesťanským životem. Jedním z prvním mnichů byl Antonius (Antonín), který pocházel se zámožné egyptské rodiny. Po smrti svých rodičů se musel starat o značný majetek a také opatrovat svou malou sestru. Jednoho dne slyšel v kostele příběh o bohatém mládenci. Osloven Ježíšovým příběhem prodal svůj majetek, svou sestru dal na vychování do ústavu pro dívky a začal žít jako poustevník. Později odešel do opuštěné tvrze, kde byl vyhledáván jako svatý. Podle legend také konal zázraky. Brzy Antonína mnozí následovali. Stále více poustevníků přicházelo do skal egyptské pouště. Některé možná lákalo nicnedělání, jiné snad ctižádost být považováni za svaté, mnohým však nelze upírat upřímné odhodlání žít podle Kristových slov. Mnoho Antonínových následovníků nakonec zjistilo, že takový život není pro ně, někteří naopak zůstali a společně bydleli, pracovali a modlili se. A tak mohl vzniknout na jednom z ostrovů řeky Nilu první mužský klášter a krátce nato také klášter, v němž byly pouze ženy. Mnich Benedikt z Nursie přinesl poustevnický život do Itálie. Na Monte Cassino u Neapole založil roku 529 první benediktinský klášter. Od každého mnicha žádal tři sliby. Kdo byl přijat do kláštera, musel odevzdat celý svůj majetek, slíbit poslušnost opatovi (představenému kláštera) a zavázet se, že zůstane svobodný. Podle pravidla „modli se a pracuj“ (ora et labora) byl den nejen rozdělen na čas modlitby a čas práce, ale modlitba se měla stávat životem a život modlitbou. Třebaže mnišství není nikde v bibli výslovně nařízeno a v něčem neodpovídá Ježíšovým výzvám, je třeba pokorně uznat a ocenit, že mnoho mnichů a poustevníků to se svým životem myslelo (a myslí) opravdově a velice vážně. Můžeme říci, že i když navenek se oficiální církev těšila velké vážnosti, její povaha byla často velmi vzdálena tomu, co učil a svým životem potvrzoval Ježíš Kristus se svými učedníky. Poznámky: (1) Preuschen, Církevní dějiny pro křesťanské rodiny, Reutlingen 1905, str. 123. Kontrolní otázky: Co původně znamenalo označení „katolická církev“? Kdo byl nazýván biskupem? Která práva a povinnosti měl biskup? Popiš, jak vypadaly bohoslužby v době pronásledování a jak ve státní církvi? Kdo to byl Antonius (Antonín)? Které požadavky kladl Benedikt z Nursie na své mnichy? Pomocná četba: DKC (str. 28.33.49.50) 5. SPORY O KŘESŤANSKÉ UČENÍ Verš k zapamatování: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,1-3.14) Město Nikáj v Malé Asii (dnešní Turecko) se stalo v roce 325 svědkem významné události. Přes tři sta biskupů z celé římské říše se zde sešlo na církevním sněmu (tzv. První nikajský koncil), který svolal sám císař Konstantin I. Veliký. Biskupové jej přivítali vestoje. Když dal císař znamení, aby se posadili, tváře všech zúčastněných napjatě očekávaly, co se bude dít. Proč císař svolal tak veliké zasedání? Hlavním a vlastně jediným bodem prvního ekumenického sněmu byl spor dvou mužů ohledně pojetí osoby Ježíše Krista. První z nich, Arius, hubený a vysoký muž v nejlepších letech, byl knězem v Alexandrii. Laskavým a přesvědčivým způsobem získával mnoho lidí pro své názory, že pouze Bůh Otec je věčný a nestvořený, zatímco Ježíš Kristus byl Otcem zplozen a stvořen jako „První vznešené stvoření“ a až postupně se stal dobrým a svatým jako Bůh Otec. Toto učení, které Arius také zbásnil, se z Egypta rychle rozšířilo do Palestiny, Sýrie a postupně na celý východ říše. Proti Ariovi nejen na sněmu, ale po celý svůj vystupoval jiný muž z Alexandrie, diakon Atanáš (Athanasius), který zdůrazňoval Kristovo božství. Spor obou mužů brzy zasáhl celé křesťanství a hrozilo rozdělení církve. To byl důvod, proč Konstantin, který se obával o jednotu říše, svolal všechny biskupy do Nikáje na první církevní sněm (koncil). Učení o Ježíši Kristu jako stvořené bytosti bylo v Nikáji odsouzeno a Arius byl zbaven svého úřadu. Ariovi stoupenci však nepřestali působit na císaře, který Atanáše vyhnal z Egypta. Útočiště našel v německém Trevíru. Byl to Atanášovo první (305– 307) z jeho celkem pěti vyhnanství. Před svou smrtí se ještě mohl vrátit do svého úřadu. Zemřel roku 373 ve věku sedmdesáti tří let. Boj obou křesťanských směrů trval však ještě dlouho. V době zmítané těmito spory se na severu Afriky (v dnešním Alžírsku) narodil chlapec Augustin. Jeho otec byl prchlivý pohanský důstojník, matka byla opravdová, přívětivá a obětavá křesťanka, která s láskou vyprávěla mladému Augustinovi o Ježíši Kristu a křesťanském životě. Augustin však vzdoroval a odmítal křest. Chtěl se stát řečníkem, jako velmi mladý odešel studovat do Kartága, kde se mu velmi dařilo a stal se pro své úspěchy pyšný. Své matce Monice však působil starosti především nezkrotným a nezřízeným způsobem života. Když jednou líčila svému biskupovi, jaký strach má o svého syna, těšil ji slovy: „Syn, za nějž bylo prolito tolik slz, se nemůže ztratit.“ Jednoho dne Augustin odjel i přes varování své matky do velkoměsta Říma, dokonce se s ní ani nerozloučil. Usadil se v hlavním městě jako vyhlášený učitel řečnictví a dál vedl život, na jaký byl zvyklý. Za nějaký čas odešel do Milána na nové místo učitele rétoriky. V Miláně se setkal s nejvýznamnějším italským biskupem Ambrožem, který byl známý nejen jako dobrý kazatel, ale také pro svou odvahu a pevný charakter. Když chtěl svého času císař Theodosius po válečném masakru, který nařídil v Soluni, slavit Večeři Páně v Ambrožově kostele, biskup mu ji odpíral tak dlouho, dokud se císař nekál a nelitoval svého jednání. Císař si Ambrože pro jeho odvahu velmi vážil a svou úctu k němu vyjádřil slovy: „Nalezl jsem muže, který mi řekl pravdu. Je to Ambrož. Nikdo není tak hoden být biskupem jako on.“ Promluvy charakterního a odvážného biskupa poslouchal také Augustin. Zpočátku jen proto, aby se naučil umění Amrožových proslovů. Postupně však obsah Ambrožových kázání přibližoval Augustina ke křesťanství. Nemravným způsobem života však Augustin klesal stále hlouběji a hlouběji. Jednou jej navštívil krajan z Afriky a vypravoval mu o jednoduchém, ale přísném životě mnicha Antonína a o tom, kolik chce žít podle jeho příkladu. Na Augustina to velmi zapůsobilo. Vstal, vešel do vedlejší zahrady, kde plakal a bojoval se svým hříchem. Náhle si povšiml opakovaných slov: „Vezmi a čti“, která dětským hlasem doléhala do zahrady z ulice. Augustin vztáhnul ta slova na sebe, otevřel list Římanům a tam četl: „Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.“ (Ř 13,13.14) „Ta slova jsou pro mě,“ řekl si a od té chvíle se díky Boží milosti stával jiným člověkem. V tichu venkovského statku poblíž Milána se modlitbou a čtením Písma připravoval na nový život. Největší přání jeho matky Moniky se splnilo, když se na Velikonoce roku 387 dal pokřtít biskupem Ambrožem. O několik let později se Augustin stal biskupem ve městě Hippo Regius v severní Africe. V roce 409 přicestoval z Anglie do Říma vzdělaný a asketický učitel jménem Pelagius. Nikdy nepoznal, jaké trápení může působit hříšný způsob života, nikdy neklesl tak hluboko jako Augustin. Snad také proto nikdy silně nepotřeboval Boží milost. Pelagia trápilo, že křesťané v Římě nežijí tak šlechetně a svatě jako Ježíš Kristus a apoštolové. Proto jim kázal: „Nemusíte hřešit. Člověk dokáže velmi dobře žít bez hříchu a je od přirozenosti dobrý.“ Proti šířícím se Pelagiovým názorům vystoupil Augustin, který naopak tvrdil, že člověk je od svého narození zatížen hříchem a jen Bůh jej změnit k dobrému. (Ř 7,15-25) Protože spor pokračoval, byl v roce 418 svolán sněm do Kartága, kde bylo Pelagiovo učení prohlášeno za bludné. Nicméně ještě dlouho po smrti Augustina i Pelagia se křesťané na Západě přeli, zda je člověk od přirozenosti dobrý, nebo zlý. Spory církev vysilovaly a v mnohém poškodily, ale především zastínily radostné a pokojné poselství Ježíše Krista. Kontrolní otázky: O co se přeli křesťané na Západě a o co na Východě? Jak se jmenovali významní představitelé západní a východní církve? O kterých názorech (herezích) jsme se zmiňovali? Pomocná četba: DKC (str. 31-35) 6. JAK GÓTOVÉ DOSTALI PRVNÍ BIBLI Verš k zapamatování: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (J 5,39) Ke konci krutého pronásledování křesťanů obývali rovinu jižně od Karpat v dnešním Rumunsku Gótové. Žili z toho, co jim dával chov dobytka, les a lov. Z vyprávění svých prarodičů však věděli, že dříve jejich předkové žili v hlubokých hvozdech a rovinách na pravém břehu dolního toku Visly blízko Baltského moře. Nepřátelští sousedé, hlad, ale také jejich záliba v putování způsobili, že se v 2. století začali přesouvat na jihovýchod směrem k Dunaji. Večer u ohně si vyprávěli o posvátných hájích, kde uctívali své mocné bohy a přinášeli jím oběti. Slýchali o bohu polí a domů, který se ve svém voze taženém kozly žene v bouři po obloze jako vichřice, shazuje na zem své zkázonosné kladivo a z očí mu vycházejí blesky. Vyprávěli si o bohu, kterým jim přinášel vítězství v bojích, o jednookém bohu větru, o duchu zemřelých, který se za bouřlivých podzimních a zimních nocí s družinou duchů divoce prohání lesy. Jejich srdce se pozvedala vzhůru k nebeskému hradu, kde bohové sídlili a kam bojovné panny odnášely jejich otce padlé v krvavých bojích. V nebeském hradu nyní jejich předkové seděli u dlouhých stolů, jedli, pili a vyprávěli si o svých bohatýrských činech ve válce a na lovu. Odtamtud se otec všech bohů díval na všechny lidi a jednou za čas se v modrošedém plášti a s kloboukem na hlavě vydal na pouť po zemi, kde jej poznávali jen největší hrdinové, moudré ženy, trpaslíci, víly a obři. V hradu bohů vedle boha otce tiše vládla jeho žena, která chránila domy a opatrovala studny s dušemi ještě nenarozených dětí. Odhodlání k boji se zračilo v očích mužů pokaždé, když si vyprávěli o budoucí poslední kruté bitvě bohů s obry, která měla přinést soumrak bohů – jejich zánik. Když táborové ohně kolem dohořely a kolem gótských obydlí se rozprostřela jasná a mlčenlivá hvězdná noc, v srdci nejednoho Góta vyvstávala otázka: Přišli s námi sem, do nového domova také naši bohové? Zde v cizí zemi je potřebovali o to více, ale ještě více toužili po jediném věčném Bohu, který všemu vládne. – A zatím tam na druhé straně hranice, v římské říši, křesťané takového Boha hlásali. Mezi Góty žil jeden kazatel, snad poloviční Gót, který však nebyl světlovlasý a modrooký jako oni, ale měl tmavé oči i vlasy jako Řekové. Vyprávělo se o něm, že během válečných gótských výprav byli jeho předkové uneseni na pobřeží Černého moře. Nyní však žil s nimi a všichni jej dobře znali. Jmenoval se Wulfila (malý vlk). Kromě toho, že byl jako většina Gótů zkušeným pastevcem, byl také velice vzdělaný. Kromě gótštiny ovládal latinu a řečtinu. Když Wulfila Gótům vyprávěl o Ježíši Kristu a jeho učednících, o tom, jaké zázraky Ježíš konal a co učil, viseli mu na rtech a jejich srdce zahořela pro křesťanství. Nedokázali si představit, že by něco z toho, co Wulfila říká, nebyla pravda. A přece byly Wulfilovy názory mylné. V dobách sporů mezi Ariem a Atanášem (vzpomeň si na minulou kapitolu) kázal ariánské učení a v pozdějších letech byl dokonce vysvěcen na ariánského biskupa. Zároveň však byl opravdovým křesťanem a získal pro Ježíše mnoho Gótů, takže se pohanský náčelník západních Gótů (Vizigótů) Athanarich začal obávat, že všechny západní gótské kmeny přijmou křesťanství. Athanarich proto na Vizigóty zaútočil a pronásledoval je tak tvrdě, že Wulfila a jeho stoupenci museli odejít za Dunaj do dnešního Bulharska. V nové vlasti mohli žít podle své víry. Wulfilu však stále častěji trápila otázka, zda Gótové zůstanou křesťany i po jeho smrti. Napadlo jej, že Gótové by mohli zůstat věrní Ježíši Kristu, když jim daruje Bibli, která kdysi i jej přivedla ke křesťanství. Nikdo z Gótů však neuměl číst, a i kdyby to někdo uměl, stejně by Bibli nerozuměl, protože byla napsána v řečtině. Wulfila se proto rozhodl, že svým Gótům Bibli přeloží do jejich jazyka. Wulfilu však čekalo mnoho překážek. Dnes se nám zdá samozřejmé, že z dvaceti šesti písmen abecedy dokážeme sestavit všechna slova. Ale Gótové ještě abecedu neměli, znali pouze jednotlivé znaky nazývané runy. Kombinací run a řeckých písmen Wulfila nejprve sestavil gótskou abecedu a potom začal s překladem Bible. Výsledkem tohoto nadlidského úsilí byl Gótský překlad bible. Ještě dnes můžeme její část vidět v muzeu ve švédské Uppsale (tzv. Codex Argenteus, neboli Stříbrná Bible je ruční přepis ze 6. století obsahující Wulfilův překlad ze 4. století). Athanarich ještě jednou napadl Vizigóty a dokonce roku 378 u Adrianopole bojoval s římským císařem, který křesťanské Vizigóty chránil. V roce 383 Wulfila umírá, ale jeho překlad Bible působil dál – o několik desítek let později se ze všech Vizigótů stávají křesťané. Na svém dlouhém putování prošli balkánskými zeměmi, Itálií, jižní Francií a nakonec ve Španělsku založili svou říši. Vizigóti zůstali ariány a teprve kolem roku 585 přijali katolickou víru. Jejich vlivem se však již dříve arianismus donesl Ostrogótům, Burgundům, Vandalům, Langobardům a Herulům. Kontrolní otázky: Proč západní Gótové (Vizigóti) nemohli zůstat v ústí Visly? Stručně popis gótské náboženství (mytologii). Kdo byl Wulfila a jaké učení hlásal? Jaký význam měl Wulfila pro Góty? Nakresli tažení Gótů do mapy. Na dějepisné mapě vyhledej ostatní ariánské kmeny. Pomocná četba: DKC (str. 36.37) 7. VZNIK PAPEŽSTVÍ Verš k zapamatování: „Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6) Z důvodu lepší organizace života církve ustanovovali apoštolové ve městech jako vedoucí sborů tzv. starší. (Tt 1,5) Po smrti apoštolů získávali starší stále větší vliv. Ve městech s více sbory byl zvolen jeden hlavní starší – biskup. O něco později v hlavních městech jednotlivých provincií získal biskup právo dozírat na biskupy pod sebou a stal se z něj arcibiskup.(1) Arcibiskupové v Římě, Konstantinopoli, Antiochii, Jeruzalémě a Alexandrii se dožadovali výjimečné vážnosti jako tzv. patriarchové. A z těchto pěti arcibiskupů – patriarchů se ještě důležitějšího postavení domáhal římský biskup, později nazývaný papež. Proč vzniklo papežství zrovna v Římě? Řím byl světové hlavní město a měl vynikající pověst. Když roku 330 císař Konstantin Veliký přestěhoval (2) své vladařské sídlo z Říma do Konstantinopole, byl římský biskup nejváženější osobou na Západě. V Římě byl velký sbor, který byl už v době apoštolů známý svou štědrostí a ochotou pomáhat. (Ř 1,8) Podle tradice v Římě zemřeli apoštolové Petr a Pavel mučednickou smrtí. Také někteří římští biskupové zaplatili během pronásledování za své přesvědčení životem. Kromě toho biskupové v Římě tvrdili, že Petr měl výsadní postavení mezi apoštoly. (3) A jelikož Petr římský sbor založil, měli by také římští biskupové jakožto jeho nástupci mít lepší postavení než ostatní.(4) Ke konci pronásledování křesťanů již měl římský biskup moc nad italskými a severoafrickými biskupy a zasahoval coby „Petrův nástupce“ v roli smírčího soudce do jejich náboženských sporů. Když se roku 395 římská říše rozdělila na západní a východní, vypukl spor mezi biskupy v Římě a Konstantinopoli, hlavních městech obou říší. Na církevním sněmu v Konstantinopoli roku 381 sice všichni přítomní biskupové rozhodli, že biskup z Konstantinopole by měl mít větší autoritu než biskup z Říma, nicméně římský biskup se stále dožadoval důležitějšího postavení. V příštích dvou stoletích zasedli na římský biskupský stolec(5) dva muži, kteří stáli u počátků papežské moci: Lev I. (440–461) a Řehoř I. (590–604). Lev I. ve svých kázáních, která se nám dochovala, zdůrazňoval, že je Petrovým nástupcem a následníkem, a proto má výjimečné postavení mezi ostatními biskupy. Na základě tohoto přesvědčení sesadil nejvlivnějšího francouzského biskupa a na jeho místo dosadil nového. Důrazně zasahoval do života zanedbané severoafrické církve, patriarchovi v Konstantinopoli hrozil klatbou.(6) Do hlavního města východní říše poslal svého vyslance, který měl císaři tlumočit papežovy názory a rady. (7) Pověsti říkají, že se choval jako zkušený vladař: roku 452 vyšel se dvěma císařskými vyslanci naproti hunskému králi Attilovi, který vpadl do horní Itálie, a přiměl jej k odchodu. Svým rázným vystoupením roku 455 údajně odradil krále Vandalů Geisericha před zničením Říma. Když v roce 476 zanikla západořímská říše, byl římský biskup pokládán za samozřejmého nástupce císaře. Řehoř I. pokračoval v církevní politice Lva I. V jeho osobě dosedl na papežský stolec první mnich. Řehoř I. upevnil katolicismus mezi Franky v dnešní Francii a Vizigóty ve Španělsku, přinesl katolické učení Langobardům na severu Itálie, poslal první mnichy k Anglosasům na britské ostrovy. Řehoř znovu oživil starý spor o prvenství mezi římským a konstantinopolským biskupem. Patriarcha Jan IV. Konstantinopolský, nazývaný též Jan Postník, začal jako první pro sebe používat titul „všeobecný (ekumenický) patriarcha“. Řehoř si na takové počínání stěžoval u východořímského císaře a označil tuto opovážlivost za protikřesťanskou. Sám sebe přitom ve falešné pokoře nazýval „sluhou Božích služebníků“. Za několik desetiletí se římský biskup prohlásil za „všeobecného papeže“. Tímto byly položeny základy pro budoucí papežství, jehož moc a vliv v příštích staletích stoupaly. Poznámky: (1) Původně nazývaný metropolitní biskup, tj. biskup v hlavním městě; hlavní město se řecky řekne metropolis. (2) Tehdy se toto město nazývalo Byzanc. Teprve později dostalo po Konstantinovi jméno Konstantinopol, tj. město Konstantinovo. (3) Odvolávali se přitom na místa v bibli jako Mt 16,16-19 a J 21,15-17. Podle toho měl být Petr skálou, na které je vystavěna církev. – Měl mít v církvi nejvyšší moc, dokonce být zástupcem Kristovým. Jak je to s výsadním postavením apoštola Petra? Kristus sice již při prvním setkání s Petrem v něm viděl budoucí „skálu“ – muže (Kefas, J 1,42). Cenil si jeho zvláštních schopností, které ho předurčovaly stát se duchovním pastýřem (L 22,32), ale to ho jako člověka nepovyšovalo na skálu, na níž chtěl Kristus založit svou církev. Písmo jmenuje spíše jen Krista jako skálu a úhelný kámen (1K 10,4; Ef 2,20; 1K 3,11; Ř 9,33). Petr však jako první apoštol poznal v této skále Syna Božího. Takové vyznání se stalo i do budoucna základem Boží církve. Pověření do církve lidi přijímat, nebo je z církve vylučovat (Mt 18,15-20; 1K 5,12.13) Kristus udělil nejen Petrovi, ale i ostatním apoštolům (J 20,22.23). Vznětlivý Petr se sice často tlačil vpřed a býval mluvčím apoštolů. Ale byl snad proto nejvyšším apoštolem? Když se učedníci přeli, kdo je mezi nimi nejvyšší, Ježíš je varoval před ctižádostí a panovačností a začal mluvit o službě a pokoře (Mt 20,20-28; 23,8-12). Když se Jidáš Iškariotský sebevraždou vyloučil ze skupiny učedníků, určil nového apoštola nikoliv Petr, ale los (Sk 1,16-26). Stejně tak všech dvanáct apoštolů společně volilo první diakony. (Sk 6,2-7). Na shromáždění apoštolů v Jeruzalémě nepředsedal Petr, ale vyjadřoval své názory jako Jakub a ostatní (Sk 15,7-21). Pavel dokonce Petra v Antiochii pokáral (Ga 2,11-14). (4) Když katolická církev tvrdí, že Petr v Římě založil sbor a tam byl přibližně čtvrtstoletí od roku 43 biskupem, lze to jen obtížně dát do souvislostí s jeho vystoupením na shromáždění apoštolů v Jeruzalémě kolem roku 50 nebo s jeho návštěvou Antiochie (Ga 2,11-14). Pavel se ve svém listě Římanům nezmiňuje o Petrovi ani slovem, ačkoli v 16. kapitole dává pozdravovat celou řadu členů římského sboru. Když Pavel přišel do Říma, šla mu naproti skupina křesťanů, ale ani tehdy mezi nimi není jmenován Petr (Sk 28,13-16). Sbor v Římě byl podobně jako jiné sbory založen ve vší tichosti, snad na základě svědectví „cizinců z Říma“, kteří byli svědky kázání o letnicích (Sk 2,10). (5) „V Římě však v pátém století seděli na biskupském stolci muži, kteří rozuměli znamením doby a dovedli je využít. Římská církev záludně zaujala místo římské světové říše; v římské církvi nalezlo západní císařství své skutečné pokračování; nezaniklo, jen se proměnilo.“ (Harnack, Podstata křesťanství, Lipsko 1902, str. 157) (6) Vyřknout klatbu znamená někoho z církve vyloučit. (7) Papežský vyslanec u vlády má titul nuncius. Kontrolní otázky: Jak došlo ke vzniku úřadu patriarchy? Jak můžeme vysvětlit vznik papežství? Jakým způsobem založili papežství Lev I. a Řehoř I.? Pomocná četba: DKC (str. 40-43) 8. JAK SE KATOLICKÁ VÍRA ŠÍŘILA NA ZÁPAD Verš k zapamatování: „Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ (1Te 5,23) Vánoce roku 496 v Remeši se staly něčím více než svátkem připomínajícím Kristovo narození. V každé ulici vlály pestré přikrývky, kostel byl ozdoben bílými záclonami a naplněn příjemnou vůní. Plamínky vonných svíček se komíhavě odrážely na nově upravené křtitelnici. Slavnost mohla začít. Před remešským biskupem Remigiem se objevil francký král Chlodvík I. se svou družinou a prosil o křest. Když před deseti lety pronikl do střední Francie a podrobil si katolické obyvatelstvo, často se zamýšlel nad tím, jak by mohli jeho pohanští Frankové splynout s katolickými Galy v jeden stát. Stále častěji jej napadalo, že kdyby se on sám stal katolíkem (Chlodvík nakonec opravdu nepřijal ariánské křesťanství), následovalo by jej mnoho Franků. Měl katolickou manželku, která ho ke křtu přemlouvala a nechala pokřtít jejich děti. Chlodvík se však stále zdráhal. V krvavé bitvě proti Alemanům však slíbil křesťanskému Bohu, že se dá pokřtít, pokud zvítězí. A opravdu zvítězil. Splnil svůj slib a spolu s ním přijalo křest mnoho knížat a velmožů, takže za několik desetiletí byla Franská říše katolická. O křesťanství se však ještě nevědělo na pravém břehu Rýna. Tam radostnou zprávu o Ježíši Kristu nepřinesli římští katolíci, ale misionáři z Irska a Skotska. Byli to putovní kazatelé, kteří nadšeně hlásali Krista pohanům. Bydleli v misijních domech na vesnicích, navštěvovali rolníky u nich dma a tam s nimi hovořili o Ježíši Kristu, často kázali jednoduše na poli nebo v lese. Také se velmi věnovali mládeži, s nadšením četli Bibli, zachovávali její doporučení a žili opravdovým, ale radostným křesťanským životem. Křesťanství iroskotské církve nebylo tak přísné jako římské, mělo otevřenější vztah ke vzdělání, také ale více tolerovalo některé pohanské zvyky. Římského biskupa však iroskotští křesťané neuznávali jako hlavu své církve a lišili se od katolické církve ještě v jiných věcech.(1) Jedním z prvních iroskotských misionářů byl Kolumbán starší, který přišel s družinou 20 mužů kolem roku 590 do Francie. Byl nejen vzdělaný, ale také žil zbožně, bezúhonně, velice střídmě a jeho známost rostla. Jeho odvaha a láska k pravdě dovolily, že se nebál pokárat ani burgunského krále za jeho hříchy. Když byl z Burgundska vyhnán, putoval k Bodamskému jezeru a k hornímu Rýnu, kde kázal germánským Alamanům. Překročil Alpy a v severní Itálii založil klášter Bobbio, kde se naplnil jeho život zasvěcený misionářské práci. Ve Švýcarsku Kolumbán opustil svého žáka Havla (latinsky Gallus), který onemocněl. Havel se později usadil v lesnaté divočině kolem řeky Steinach a se svými přáteli zde vystavěl osadu. Z těchto chatrčí později vznikl proslulý klášter Sankt Gallen (Svatý Havel). Havel umíral v devadesáti letech a až do svého konce vykonával to, pro co žil celý svůj život: když kázal, dostal tak silnou zimnici, že jej museli odnést. Krátce nato v pokoji zemřel. Jiný irský Skot a významný misionář Franků jménem Kilián nesl evangelium do Durynska a do údolí Mohanu. Zemřel u Würzburgu mučednickou smrtí. Zanedlouho se slova a činy iroskotských misionářů šířily Irskem, Anglií, Skotskem, severní Francií a Belgií, Hesenskem, Durynskem a z údolí Mohanu až do horního Porýní. V roce 672 se v Anglii narodil Winfried (Bonifác). Ještě jako velmi mladý vstoupil do katolického kláštera. Později se rozhodl, že se stane misionářem. Když nakonec dostal v Římě od papeže příkaz, aby kázal mezi Durynky, ihned odcestoval. Na durynském území ovšem již působila iroskotská misie, jejíž vliv i oblíbenost u lidu i šlechty byly veliké. Bonifác se rozhodl jejich vliv odstanit, k tomu však potřeboval státní nebo jinou pomoc. Po tříleté práci pro fríského biskupa odešel k papeži do Říma, kde byl roku 722 vysvěcen na biskupa a u Petrova hrobu složil papeži přísahu, v níž sliboval, že bude bojovat proti Irům a Skotům i proti všem, kdo se nedrží katolické církve. Papež Bonifáce doporučil franskému panovníkovi Karlu Martelovi, kterému měl pomáhat a chránit ho před nepřáteli. V jiném dopise žádal vévody, místodržitele a hrabata, aby Bonifácovi poskytovali podporu. Pod ochranou papežské i státní Bonifác hlásal katolické učení mezi obyvateli Hesenska a Durynska. Během několika let byli iroskotští kazatelé vyhnáni, jejich místo zaujali katoličtí mniši a jeptišky z Anglie a mnoho lidí přijalo katolickou víru. Za tyto úspěchy jmenoval papež Bonifáce arcibiskupem. V dalších letech za podpory franského knížete Bonifác organizoval bavorskou a durynskou církev. Vzniklo nové biskupství a nově ustavené církve byly podřízeny římskému papeži. Poslední léta svého života trávil Bonifác v mohučském biskupství. I jako starce ho to ještě stále táhlo k misijní práci mezi Frísy, kde však byl v roce 754 zabit tamějšími pohanskými obyvateli. Je pohřben v klášteře ve Fuldě, který založil a kde se s oblibou zdržoval. Po Bonifácově smrti bylo katolictví pevně zakotveno mezi Franky, v Hesensku, Durynsku Bavorsku. Katolíky však nebyli ještě Sasové, silný kmen obývající území dnešního Vestfálska. Mezi Sasy a Franky navíc již dlouho trvaly spory o hranice. Karel Veliký plánoval, že si Sasy podrobí a zároveň je obrátí na katolickou víru. Roku 772 zahájil vleklé saské války (trvaly přes 30 let) zničením Eresburgu a Irminsulu – svatyně pohanských Sasů. Táhlé boje vyvrcholily krvavou bitvou u Verdunu na Alleře roku 782. Během jednoho dne bylo údajně popraveno 4500 Sasů. Karel Veliký zaváděl katolickou víru násilím. Odpor krutě trestal, často i smrtí.(2) Po křtu saského vévody Vidukinda boje postupně slábly, až Karel Veliký i poslední saské povstalce zavlekl na franské území. Saská země byla katolická, ne však dobrovolně podle Kristova příkladu, ale použitím násilí. (Násilí museli ustoupit také iroskotští kněží.) Šíření katolické víry pokračovalo také v příštích dvou stoletích. Ansgar, apoštol severu, přinesl křesťanství z Brém a Hamburku do Šlesvicka, Švédska a Dánska. Mezi Prusy kázal pražský biskup Vojtěch. Roku 968 bylo založeno arcibiskupství v Magdeburgu a stalo se středisko slovanské misie. Odtud se katolická víra šířila na východ. Kolem roku 1000 byli všichni obyvatelé západní Evropy sjednoceni katolickou církví. Poznámky: (1) O misijní činnosti Iroskotů podávají zprávu: Wissig, Wynfrith, Bonifác, Gütersloh 1929, str. 5, 48, 142, 143. Timerding, Rané, Křesťanství Německa ve zprávách o věrozvěstech, I. díl, Jena 1929, str. 4. Ebrard, Iroskotská misijní církev v 6., 7. a 8. století a její rozšíření a význam na pevnině, Gütersloh 1878, str. 384, 456. (2) Ze zákoníku pro Sasy z roku 782: „Když někdo z nevážnosti křesťanské víry zanedbává svatý čtyřicetidenní půst a jí maso, má za to pykat životem. Avšak kněz sám má rozhodnout o tom, zda ho nedonutila bída, aby jedl maso. Když někdo podle pohanského zvyku spálí tělo mrtvého a tak promění kosti v popel, má za to pykat životem. Když někdo v saském národu snad nepokřtěný chce se skrývat a pohrdne křtem s úmyslem zůstat pohanem, má být potrestán smrtí.“ (Vytištěno u Bära, Metodická příručka německých dějin, II. díl, Berlín 1921, str. 158-159.) Kontrolní otázky: Co přimělo Chlodvíka ke křtu? Kdo byli iroskotští křesťané? Popiš Bonifácův život. Které kmeny byly katolické, když Bonifác zemřel? Jakým způsobem bylo zavedeno křesťanství na saském území? Jak se dále rozšiřovala katolická církev? Ukaž na mapě, jak katolická církev postupovala. Uveď letopočty a vyjmenuj příslušné osoby. Pomocná četba: DKC (str. 38) 9. KLÁŠTERY VE STŘEDOVĚKU Verš k zapamatování: „Světské babské báje odmítej a raději se cvič ve zbožnosti. Tělesné cvičení má skrovný užitek, ale zbožnost je užitečná v každém ohledu, neboť má zaslíbení nynějšího života i toho budoucího.“ (1Tm 4,7.8) Ze syté zeleně luk a světle žlutých obilných lánů vystupovala červená střecha kláštera, obklopena smrkovým a borovicovým lesem. Mohutná šedá kamenná zeď oddělovala klášter od vnějšího světa. Kolem byly rozprostřeny dvory klášterních sedláků, kteří opatovi poctivě odváděli desátek ze své sklizně. Ovoce, zeleninu a ostatní plodiny pro mnichy poskytovala dobře opečovávaná klášterní zahrada. Dobytek v čistém dvoře zajišťoval příjem mléka a masa. Mnoho takových klášterů vznikalo v údolích Evropy během 9. století. Kam přišli mniši ve svých tmavých hábitech a s kapucí na hlavě, přepásáni jednoduchým koženým páskem a v lehké obuvi na nohou, tam si postavili domky ze stromové kůry a začali kácet mohutné stromy. Na mýtinách obdělali a oseli půdu, zahrady osázeli zeleninou, bobulovitými keři a ovocnými stromy. V krátkém čase na místě mnišské cely postavili kamenný klášter s vysokými hradbami. Od brzkého rána až do pozdní noci svolával zvon na věži několikrát za den v určenou chvíli mnichy do ponurého klášterního kostela. Zbožný zpěv mnichů a tlumený šepot jejich modliteb občas přerušily jen klidné zvuky lesa. Mezi hodinami modliteb mniši pracovali na poli, v zahradě, jako pekaři, krejčí, obuvníci. Někteří dokonce dovedli vymalovat klášterní kostel, jiní ve svých celách opisovali latinské knihy. Zvláště nadaní učili v klášterní škole děti šlechticů z okolí. Každý mnich obýval v klášterní budově jednu celu, kam se v daný čas odcházel modlit a číst svaté knihy. Při společném jídle jeden mnich předčítal z Bible nebo životů svatých. Večer uléhali do postelí umístěných ve společné prostorné ložnici. Všechny tyto předpisy, které přísně zachovávali, jim zanechal svatý Benedikt. Podle svého učitele se nazývali benediktini. Tento způsob života však sváděl některé mnichy k zahálce a jiné dokonce odváděl od Boha, třebaže se navenek zúčastňovali všech společných modliteb a zpěvů. V mnoha klášterech se žilo rozmařile, proto na počátku 10. století zavedl opat nově založeného kláštera Cluny v jižní Francii pro mnichy přísnější pravidla. Mniši se měli více postit a modlit a několik hodin denně bylo zakázáno mluvit. Stále více lidí si mnichů z Cluny vážilo a zbožní lidé je hojně obdarovávali. A právě bohatství je svedlo na scestí. Na základě těchto špatných zkušeností by založen cisterciánský řád, který kladl ještě větší důraz na jednoduchost. Cisterciáci se příliš nevěnovali vzdělání, ale pracovali hlavně na poli. V divokých a osamělých údolích zakládali své kláštery, kde se věnovali chovu dobytka, vinařství a sadařství. Přinášeli katolické křesťanství a kulturu hlavně slovanskému obyvatelstvu východních zemí. Časem se řeholníci usazovali také ve městech, která se rozvíjela se vzkvétajícím obchodem a řemesly, a veřejně tam kázali. Tito kazatelé ovšem nemohli žít z toho, co si vypěstovali na polích, a tak žili z toho, co si vyžebrali. První řád žebravých mnichů založil František z Assisi. Jako syn bohatého obchodníka se suknem v Assisi prožíval František veselé a bezstarostné mládí. Utrpení, které kolem sebe viděl, i jeho vlastní sny v něm však stále silněji budily pocit pomíjivosti tohoto světa. Jedné vlahé letní noci roku 1207, když se vracel se svými přáteli z oslavy domů, se náhle rozhodl, že změní svůj život. Mučen výčitkami svědomí poklekl jednoho dne v rozpadlém kostelíku poblíž Assisi před obrazem Ukřižovaného. Zdálo se mu, že slyší hlas, který k němu promlouvá: „Františku, nevidíš, jak se můj dům rozpadá? Jdi tedy a oprav jej!“ František uposlechl. Prodal několik stůčků otcovy látky a peníze přinesl knězi té kaple na opravu. Když jej rozzlobený otec káral, že prodal jeho sukno, vrátil mu peníze a začal žít v chudobě. Kutnu dostal od kněze, přespával v kostele, jídlo si vyžebrával do hrnku. Brzy začal ošetřovat malomocné a sbírat prostředky na opravu kostela. Když roku 1209 slyšel kázat o vysílání apoštolů podle Matouše 10. kapitoly, rozhodl se, že bude kázat evangelium v co největší prostotě podle Kristova příkazu – bez hole, bez mošny a bez obuvi. Postupně se přidávalo stále více těch, kteří s Františkem kázali, pracovali a žebrali, takže si od papeže vyžádal povolení založit nový řád. Řád františkánů se začal rozšiřovat. Jeho nemajetnost, dobrovolná chudoba, skromnost a kajícná mysl působily hlubokým dojmem. František zemřel roku 1226, ležel na studené kamenné podlaze kostela a zpíval až do posledního dechu radostným srdcem. Po dvou letech jej papež prohlásil za svatého. Ve stejné době založil Dominik, který pocházel ze Španělska, žebravý řád dominikánů. Žebraví mniši byli nejen kazateli, ale také misionáři mezi muslimy. Vyučovali na univerzitách, sloužili mše a zpovídali. Podle Františkovy poslední vůle nechtěli mít majetek. Po jeho smrti ale začali přijímat dary, pozemky a kláštery, takže mnozí zbohatli. Žebrali pouze na oko, a ve skutečnosti často vedli prostopášný život. Jejich kázání ztrácelo vážnost a proměňující sílu. Mnoho se jich ocitlo na špatné cestě. Do jednoho takového žebravého řádu později vstoupil Martin Luther. Mnišský život ho však neuspokojoval, proto jej do evangelické církve nezavedl. Kontrolní otázky: V čem se od sebe lišili benediktini, mniši z Cluny, cisterciáci a žebraví mniši? Proč se mnišské řády odchýlily od svých původních ideálů a zásad? Pomocná četba: DKC (str. 48-51) 10. ŘECKOKATOLICKÁ CÍRKEV A ISLÁM Verš k zapamatování: „V nikom jiném není spása - na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni!“ (Sk 4,12) Zpočátku žila většina křesťanů na Východě. Čím více lidí však přijímalo křesťanství, tím více rostl význam západní církve. Když císař Konstantin opustil Řím a jako hlavní město římské říše zvolil Konstantinopol, vypukly mezi římským biskupem a konstantinopolským patriarchou spory o prvenství. V roce 395 se římská říše rozdělila na západní a východní a nebezpečí rozdělení hrozilo také církvi. Římský biskup se považoval za hlavu západní církve, patriarcha v Konstantinopoli se prohlašoval za zástupce církve východní. Zatímco po zániku západořímského císařství v roce 476 se římský biskup stal velmi samostatným a na státní moci nezávislým (svým způsobem státní moc nahradil), patriarcha v Konstantinopoli se musel často podrobovat rozhodnutím císaře. Víme už z minulé kapitoly o konfliktu mezi papežem Řehořem I. a východním patriarchou Janem Postníkem. Každý z nich chtěl být v církvi ten nejdůležitější (srv. Mt 20,25-28). V příštích stoletích ještě přibývalo konfliktů mezi Římem a Konstantinopolem ohledně náboženských otázek, čímž se obě církve vzájemně odcizovaly. Roku 1054 patriarcha v Konstantinopoli podezříval římského papeže, že odpadl od křesťanského učení. (Katolická církev označovala odpadnutí od katolické církve jako kacířství.) Tehdejšího papeže takové obvinění rozčílilo a tak jeho vyslanec položil v konstantinopolském kostele sv. Žofie na oltář bulu, kterou uvalil klatbu na patriarchu a tím ho vyloučil z církve. Na oplátku zase patriarcha uvalil klatbu na papeže. A tak se přičiněním těchto událostí v roce 1054 církev římskokatolická oddělila od církve řeckokatolické. Všechny pokusy o sjednocení až do dneška ztroskotaly. Řecká církev se před Západem uzavřela. Její vyznavači pronikli na Balkán a hluboko do Ruska. Jejich poselství se ovšem značně vzdálilo prvokřesťanskému učení lásky a nadšení pro Ježíše Krista a místo něj kladlo důraz na uctívání obrazů, svatých, vnější formy a zvyky. Ve středověku církev procházela ještě další těžkou zkouškou, která nebezpečně visela nad Východem i Západem jako přicházející bouře. Na Arabském poloostrově žily bojovné kmeny Beduínů, které se živily chovem dobytka, obchodem a žily nomádským způsobem života. Kočovný život je posiloval, ale také v nich vzbuzoval touhu bojovat. (Jejich původ se někdy vysvětluje od Abrahamova syna Izmaele: 1M 16,12; 21,9.10; 25,18) Jako příslušník těchto kmenů se roku 570 v Mekce narodil Mohamed. Na svých četných obchodních cestách poznal židovství a křesťanství. Dostal se žel do styku s křesťany, kteří se vzdálili od Ježíšova učení a jejichž způsob života nebyl nijak vzorný. Mohameda trápilo, že náboženství jeho národa tvoří jen neozvláštněné bohoslužby a nesmyslné pověry. Proto se rozhodl, že dá svým Arabům nové náboženství. Mohamed často odcházel do samoty jeskyně, kde nabyl přesvědčení, že ve snách a viděních dostává vnuknutí od Boha Alláha. Ve čtyřiceti letech se prohlásil za proroka a zakladatele náboženství a začal svá zjevení předávat Arabům. Jádrem tohoto poselství bylo, že Alláh je jediným Bohem a Mohamed je jeho prorok. Tento všemohoucí Bůh předurčuje každému člověku jeho osud a věřící jej nedokáže změnit, proto se musí poddávat Alláhově vůli. (Toto odevzdávání se věřícího do Alláhovy vůle se nazývá „islám“. Alláhovi se líbí, když se k němu každý muslim pětkrát denně modlí a chudým dává štědré almužny. Věřící má povinnost se jednou za rok v měsíci Ramadánu třicet dní postit a nejméně jednou ve svém životě vykonat pouť do posvátné Mekky. Kromě toho muslimové nepijí alkohol a nejedí vepřové maso. Mohou se ale oženit s více ženami. Všechna tato zjevení byla později sepsána do Koránu. Až dodnes je tato kniha pro muslimy vodítkem víry. Muslimové si však často nesprávně vykládali slova Koránu, že jejich učení je třeba šířit „ohněm a mečem“ nebo že s nevěřícími (jinak věřícími) národy je třeba vést svatou válku. Faktem nicméně zůstává, že Mohamed i některá slova Koránu neodmítali násilí, což až dodnes ovlivňuje charakter islámu. Za účast ve svaté válce Mohamed sliboval ráj s mnoha požitky a radovánkami. O nevěřících Mohamed naopak tvrdil, že se budou trápit v pekle, které vykreslil těmi nejkřiklavějšími barvami. Na začátku se k Mohamedovi přidávalo jen málo lidí. V rodné Mekce mu dokonce hrozila smrt, proto roku 622 utekl do Medíny. Mohamedův útěk do Medíny se nazývá hidžra a od této události Arabové počítají svůj letopočet. V Medíně Mohamed získával další stoupence a přes všechny hádky a boje jeho náboženské hnutí rostlo. Mohamed měl velké plány, avšak roku 632 zemřel. Jeho smrt však nezbránila šíření nového náboženství. Do čela islámu nastoupili kalifové, kteří věrně podle Mohamedova příkazu šířili jeho učení svatou válkou. Mezi lety 672–678 pronikli přes Jeruzalém a Damašek až ke Konstantinopoli (města se však nezmocnili) dobyli Egypta a sever Afriky, přes Gibraltar se přeplavili do Španělska a dostali se až do Franské říše. Franskému králi Karlu Martelovi se však roku 732 podařilo útok Mohamedových následovníků odrazit, čímž zachránil Západ před zpustošením. V zemích, kde vládli Arabové, bylo křesťanství potlačováno. Východní a severoafrická církev téměř zanikly. Muslimskému tažení vzdoroval již jen Konstantinopol. Křesťané, především však římská církev se nedokázala smířit s faktem, že Jeruzalém včetně Ježíšova hrobu je v rukou muslimů. Během staletí se vytvořil zvyk putovat k Ježíšovu hrobu a modlit se na místech Kristova působení. Poutníci sice stále ještě mohli bez překážek navštěvovat posvátná místa, avšak stále více je tížilo, že jsou v rukou jiného náboženství. Situace se však zhoršila. V 11. století začala invaze Turků ze střední Asie. Napadli Araby, dobyli kalifskou říši, ovšem současně přijali jejich víru. V roce 1076 dobyli Turci Jeruzalém a pro poutníky do Svaté země nastaly zlé časy. Turci je vyháněli, bili, mučili i usmrcovali. Hrozivé zprávy o tureckém zacházení s křesťanskými poutníky se donesly i na Západ, odkud se stále silněji ozývalo volání po vysvobození Svaté země z rukou nevěřících. Na velkém církevním shromáždění v Clermontu roku 1095 panovala bouřlivá atmosféra. Papež Urban II. v ohnivém kázání mluvil o zneuctění křesťanství a vyzýval přítomné, aby vyrvali město Jeruzalém nevěřícím. Jeho slova vyvolala davové šílenství: celé shromáždění nadšeně volalo, že právě taková je Boží vůle! Shromáždění křesťané byli rozhodnuti osvobodit Svatou zemi i krveprolitím. Chtěli nést Kristův kříž a na stvrzení svého rozhodnutí si přišívali krvavě rudé kříže na pravé rameno. Křižácké hnutí a jeho myšlenka osvobození Božího hrobu brzy zaplavila celou Evropu. Vojáci, poutníci, kněží, mniši, dokonce i ženy táhli v nespořádaných zástupech a za nepředstavitelných obtíží přes Balkán a Malou Asii do Jeruzaléma. Cestou umírali hladem, žízní, na následky nemocí nebo tureckých útoků. Mnoho životů bylo zbytečně zmarněno. Roku 1099 byl Jeruzalém dobyt a křížové vojsko povraždilo mnoho Turků. Na obranu Svaté země a poutníků byly zřízeny rytířské řády, jejichž příslučníci byli současně vojáci (rytíři) i mniši. V letech 1096–1291 podnikli západní císařové a králové mnoho křižáckých tažení, která si vyžádala mnoho obětí na obou stranách. Vytrvale bojujícím Turkům se nakonec podařilo vytlačit křesťany z Palestiny. Křížové výpravy, které podporovali papežové i panovníci, skončily neslavně. Útoky Osmanské říše však zdaleka nepřestávaly. Roku 1453 Turci dobyli Konstantinopol a přes Balkán pronikli až k hranicím Franské říše. (Ještě roku 1683 obléhal velkovezír Kara Mustafa Vídeň a chtěl město vyhladovět, byl však poražen lotrinskými a polskými vojsky, která přišla císaři na pomoc.) Východořímská říše po dobytí Konstantinopole zanikla a patriarchát řecké církve byl přeložen do Moskvy. V Rusku se řeckokatolické křesťanství šířilo přibližně od roku 1000 a po pádu Konstantinopole se Moskva začala považovat za centrum východního křesťanství. Ruský car si brzy přisvojil roli nástupce východořímského císaře i hlavy řecké církve. Církev v Rusku se ubírala svou vlastní cestou a držela si odstup od ostatních církví. Její bohoslužby obsahují mnoho starobylých forem uctívání Marie, světců i obrazů a její učení se často ocitá v nebezpečné blízkosti pověr. O ryzím Ježíšově učení pravoslavný křesťan příliš často neuslyší. Avšak vzhled a výzdoba kostelů a kaplí ortodoxní církve, denní křižování věřících při modlitbě, uctívání mnoha svatých a slavností ráz bohoslužeb (zvláště velikonočních) působí na věřící hlubokým dojmem a vyvolává v nich nevšední zbožnost. V Rusku a balkánských zemích si řecká církev (v rámci širšího společenství pravoslavné církve) zachovala svůj vliv. Kontrolní otázky: Jak došlo k odštěpení řeckokatolické církve? Jaké záměry měl Mohamed? Vyjmenuj některé náboženské názory muslimů. Ve kterých zemích se rozšířil islám? Popiš začátek a konec křížových výprav. Jak došlo k založení ruské (pravoslavné) církve? Zakresli do mapy oblasti rozšíření islámu a řeckokatolické (pravoslavné) církve. Pomocná četba: DKC (str. 39.40.51-53) 11. BOJ MEZI PAPEŽSTVÍM A STŘEDOVĚKÝM CÍSAŘSTVÍM Verš k zapamatování: „Ježíš řekl: Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud. Pilát mu řekl: Jsi tedy přece král? Ježíš odpověděl: Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas".“ (J 18,36.37) Když se v 8. století papežům podařilo rozšířit na Západě katolickou víru a podrobit si všechny biskupy, začali stále více zastávat úlohu světských panovníků. Franský král Pipin III. Krátký (též Pipin Menší) porazil roku 756 ve střední Itálii Langobardy a získaná území daroval papeži (tzv. Pipinova donace). Tyto oblasti se staly základem papežského státu. Papež Štěpán II. tvrdil, že má na území dávný nárok a odvolával se na listinu, podle níž měl Konstantin při svém odchodu z Říma předat tehdejšímu římskému biskupovi Silvestru I. císařskou hodnost (a tedy i moc nad západořímskou říší) a výsostná práva nad ostatními patriarchy. O pravosti této listiny (tzv. Konstantinova donace) se pochybovalo dlouho; jasné důkazy, že jde o padělek, přinesl v 15. století italský humanista Lorenzo Valla. Papežství se stalo královstvím tohoto světa a stále více se vzdalovalo Božímu království, o kterém mluvil Ježíš (Jan 18,36). Z papeže se stal politik a vladař usilující o moc a slávu. Při svých politických mocenských rozhodnutích se papežové odvolávali na to, že jednají podle Božího příkazu, čímž se stále častěji dostávali do střetu se světskými knížaty a panovníky. Mikuláš I., papež v letech 858–867) jednomu knížeti napsal: „Papežovo slovo je Boží slovo, papežův skutek je Boží skutek. I kdyby papežova výtka byla neoprávněná, musel by ses jí podvolit, jako se Job poddal Božímu trestání, neboť to má skrytý a uzdravující cíl.“ (Otištěno v Zangových Svědectvích církevních dějin, Güterslohn 1826, str. 37.39) Císařové Ota I. a Jindřich III. chtěli papežskou rozpínavost omezit. Když se např. v Římě tři papežové hádali o papežský stolec, sesadil Jindřich všechny tři a dosadil papeže nového. Za zmínku stojí spor papeže Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV. o investituru. Císař Ota I. dal za své vlády německým biskupům jako léno (do podmíněného držení) zemi a města, čímž je vlastně povýšil na světská knížata. (Ve středověku se uvedení do úřadu, ať šlo o uvedení vazala v držbu léna nebo uvedení církevního hodnostáře do úřadu, označovalo pojmem „investitura“.) Za to od nich požadoval jen věrnost a loajalitu, tak jako od ostatních podřízených knížat. Biskupové tedy byli v církevních záležitostech podřízeni papeži a ve světských věcech císaři. Na čí stranu se však měli postavit, když se císař s papežem dostali do sporu? Před touto otázkou stáli biskupové za papeže Řehoře VII. Když se Řehoř VII. roku 1073 ujal papežského úřadu, bylo mu přes padesát let. Byl nápadně malý, v obličeji bledý, jeho zevnějšek každopádně nebyl přitažlivý. O to více však měl duchovních sil, byl pronikavý v řeči a neústupný v jednání. Tvrdil, že papež má právo sesadit císaře nebo zbavit poddané věrnosti nespravedlivému knížeti. Římská církev se podle něj nikdy nemýlila a nikdy mýlit nebude. Řehoř nosil mnišské roucho, žil prostě a často se postil. Za jeho askezí a prostotou se ovšem skrýval neslýchaně vysoký cíl: šlo mu o to, aby římská církev vládla celému světu. Brzy po svém nastolení Řehoř VII. zakázal kněžím sňatky. Pokud už byli ženatí, museli své rodiny opustit. Papežovo nařízení způsobilo ženám a dětem kněží mnoho bolesti a z některých kostelů se ozýval ostrý nesouhlas. Řehoř však na svém příkazu trval a vyhrožoval věřícím, aby nepřijímali večeři Páně od ženatých kněží. Zároveň zakázal biskupům přijímat půdu od krále. Biskupové měli být ve všem podřízeni pouze papeži. Kdo neposlech, byl předvolán do Říma. Tehdejší německý král Jindřich IV. zpočátku nevěnoval papežovu výnosu pozornost. Papež jej proto roku 1076 vyzval, aby před začátkem postního období přišel do Říma a vysvětlil své jednání. Rozhněvaný král okamžitě svolal do Wormsu většinu biskupů a s jejich souhlasem Řehoře VII. za jeho opovážlivost sesadil. Napsal papeži dopis, v němž ho nazývá „falešným mnichem“ a který končí slovy: „Sestup! Opusť Petrův stolec, který sis přisvojil!“(1) Rozhořčený Řehoř uvalením klatby vyloučil krále Jindřicha z církve a udělal z něj opovrhovaného muže. Následující léta nebyla pro Jindřicha vůbec snadná. Všichni biskupové, kteří ve Wormsu schválili sesazení papeže Řehoře VII., se mu postupně zase všichni podřídili a německá knížata volala po volbě nového krále. Jindřich se proto rozhodl, že se bude kát a jako poutník se vydá k papeži s prosbou, aby jej zbavil klatby. Uprostřed tuhé zimy přešel s velkými obtížemi Alpy a koncem února 1077 stal se svou malou družinou před hradem Canossa, kde papež pobýval. Tři dny čekal v chatrných šatech před hradní bránou, dokud jej papež nezprostil klatby a nepodal mu večeři Páně. Když se vrátil do Německa, zjistil, že knížata si mezitím zvolila vlastního krále. Jindřich ale boj o svůj trůn nevzdával, a tak na něj papež opět uvalil klatbu. Tímto krokem ale papež zašel už příliš daleko, mnoho lidí v Německu i v Itálii pro klatbu nevidělo důvod, dokonce si začali myslet, že Jindřich je povinen proti novému králi bojovat. Papež se modlil k apoštolům, aby nový král nad Jindřichem zvítězil, ale vítězem se nakonec stal Jindřich. Krátce nato vzdorokrál Rudolf z Rheinfeldenu zemřel. Po tomto vítězství Jindřich vojensky zaútočil na Řím a po několika marných pokusech se mu jej podařilo roku 1084 ovládnout. Řehoř VII. z Říma uprchl a ochranu nalezl u sicilských Normanů, kde v roce 1085 zemřel se slovy: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl bezpráví, proto umírám ve vyhnanství.“ Nástupci Řehoře VII. klatbu na Jindřicha obnovili. Když byl Jindřich od roku 1056 německým císařem, šlechtická opozice proti němu popudila jeho dva syny. Po těchto trpkých zkušenostech zemřel roku 1106 jako vyloučený z církve. Rakev s jeho ostatky stála pět let v boční kapli špýrské baziliky, dokud papež nezrušil klatbu a Jindřich mohl být řádně pohřben. O sto let později za papeže Inocence III. se spor mezi papežstvím a císařstvím opět rozhořel. Inocenc III. se stal papežem už v mladém věku, byl rozvážnější než Řehoř VII, ale na svých rozhodnutích pak neochvějně trval. Chtěl zvýšit moc a slávu svatopetrského stolce, proto tvrdil, že papež je menší než Bůh, ale větší než člověk. (2) Papežství srovnával se sluncem a císařství s měsícem, neboť se domníval, že tak jako měsíc přijímá světlo od slunce, tak královská moc získává svůj lesk od mocí papežské.(3) Politická situace nahrávala jeho plánům. Ve sporu dvou německých knížat o královský trůn se podle situace přidával střídavě na obě strany a nakonec přišel z vlastním kandidátem. Anglický král platil papeži daně za půdu, kterou od něj dostal jako léno. Francouzského krále pod pohrůžkou klatby donutil, aby přijal zpět svou manželku, kterou zavrhl. Za korunovaci španělského krále si účtoval roční poplatek. Dokladem jeho moci se stal církevní sněm v Římě roku 1215, na kterém bylo přítomno 71 arcibiskupů, mezi nimi patriarchové z Konstantinopole a z Jeruzaléma, 412 biskupů, 800 opatů a prelátů a rovněž vyslanci téměř všech křesťanských knížat. Mohl se skutečně pokládat za duchovní slunce mezi křesťanskými národy. Po smrti Inocence III. nastal v dějinách papežství obrat. Začalo upadat a několik let nebyl papežský stolec ani obsazen. O uznání usilovali vzdoropapežové. Sto let po Inocencově smrti za papeže Bonifáce VIII. utrpělo papežství rozhodnou porážku. Bonifác VIII. donutil svého předchůdce Celestýna V., aby se vzdal svého úřadu a pravděpodobně ho také zavraždil. Vypálil sídlo šlechtické rodiny, která se proti této bezohlednosti ozvala. Roku 1300 vyhlásil první milostivé léto a poutníci z celé Evropy zaplavili Řím, aby se jim dostalo odpouštění hříchů (odpustků). Bonifác byl opojen svou mocí, ale brzy měl přijít jeho pád. Jeho letité spory s francouzskými králi, živené představou, že papež stojí výše než král, vyvrcholily uvalením klatby na krále Filipa IV. Král na to reagoval přepadením papežova rodového sídla a jeho uvězněním. Bonifác byl po dvou dnech propuštěn, ale krátce nato v Římě zemřel. Bonifácovi nástupci se stále více stávali pouhými loutkami v rukou francouzských králů, což vedlo až k přemístění papežského sídla z Říma do Avignonu ve Francii. Nastala nejsmutnější etapa římského papežství. Poznámky: (1) Plné znění dopisu u Bruna, Kniha saských válek. Dějepisec německého dávnověku, Lipsko 1893, sv. 45, kap. 67. (2) Porovnej Prutz, Dějiny států Západu ve středověku, v Onkenových světových dějinách, str. 580. (3) Líčí ve svém listu Acerbusovi dne 30. října 1198, otištěno u Bonwtsche, Spor mezi císařstvím a papežstvím, Teubnerovy sešity pramenů II, 33, str. 19 Kontrolní otázky: Srovnej vztahy mezi papežstvím a královstvím za Řehoře VII., Inocence III., a Bonifáce VIII.? Co si o papežství mysleli Řehoř VII., Inocenc III. a Bonifác VIII.? Jak se zachoval Kristus, když mu byla nabízena světová vláda? (Mt 4,8-11) Jak se Kristus bránil snahám Židů učinit jej králem? (J 6,15) Pomocná četba: DKC (str. 42-45) 12. STŘEDOVĚKÁ CÍRKEV NA SCESTÍ Verš k zapamatování: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ (2Tm 4,2-4) Středověká katolická církev stále více připomínala dobře organizovaný a silný stát. V jejím čele stál římský papež, který si nárokoval božskou úctu. Stupňovitá papežská koruna se zlatými obroučkami se jmenuje tiára a označovala papežovu světskou politickou moc, kněžský úřad symbolizovala pastýřská hůl v podobě kříže. Papeži podřízeni arcibiskupové a biskupové nosili při bohoslužbách a procesích na hlavě biskupskou čepici – mitru a v ruce biskupskou berlu. Arcibiskup měl na ramenou bílý vlněný pláštík s černými kříži zvaný palium, který převzal od papeže při svém nástupu do úřadu. Správní a ekonomické záležitosti církve mělo na starosti mnoho duchovních a úředníků. Kontakt mezi církví a věřícími zprostředkovávali kněží, kteří byli do své funkce uváděni zvláštním vysvěcením. Nesměli se ženit a od ostatních věřících se odlišovali také kněžským rouchem a vyholeným kruhem na vrchu hlavy, tzv. tonzurou. Raná církev neznala zvláštně vyčleněný kněžský stav a každý věřící přicházel před Boha bez prostředníků.(1) Hlavní úlohou kněze bylo vést bohoslužby, v nichž se však stále méně kázalo z Bible; v menších kostelech kázání úplně vymizela. Znovu zavádět kázání do bohoslužeb začaly žebravé řády. Bohoslužby však svou nádherou a okázalostí upoutávaly a ohromovaly zúčastněné. Chrámy byly bohatě vyzdobené a dovnitř pronikající světlo se barvilo o nádherné vitráže. Centrem chrámu i bohoslužeb byl umělecky zhotovený oltář. Během velké mše V kostele hořely svíce, ministranti dávali zvonkem znamení k modlitbě, vzhůru stoupal kouř kadidla a kněz latinskými formulemi a různými gesty proměňoval chléb a víno v tělo a krev Kristovu. (Proměněný chléb se nazývá hostie.) Věřící s úctou poklekali před proměněným chlebem, který se natrvalo opravdovým Božím Synem.(2) Kdo chtěl přijmout hostii, měl se nejdříve vyzpovídat knězi, který pomocí zpovědních otázek vyhodnotil velikost hříchů a určil, co má věřící vykonat k jejich odčinění. Ze zvyklosti zpovídat se dobrovolně před Večeří Páně se časem stala povinná soukromá (tzv. ušní) zpověď, která kněze povyšovala na soudce a duchovního rádce věřících. Na církevním sněmu v Římě roku 1215 papež požadoval od každého věřícího nejméně jednou za rok ušní zpověď. To vedlo k tomu, že žádnému katolickému věřícímu nemohly být odpuštěny hříchy bez kněze coby prostředníka celého aktu. Pouze kněz mohl sloužit mši a poskytovat ušní zpověď. Zprostředkovával odpuštění a spasení mezi Bohem a prostými věřícími, jímž se však svou rolí stále více vzdaloval. Až do dnešních dní se na tomto chápání kněžství v katolické církvi příliš nezměnilo.(3) Náprava hříchů vyznaných při zpovědi většinou spočívala v tom, že věřící měl udělat dobré skutky, pomodlit se předepsané modlitby, často podle růžence, (4) dát peníze na kostel, almužnu chudým, účastnit se poutí nebo procesí. Když někdo neodčinil své hříchy dobrými skutky během svého života, musel od nich být očištěn po smrti v očistci a teprve potom mohl vejít do nebe. Věřilo se, že v katolické církvi žili muži a ženy, kteří vykonali více dobrých skutků, než kolik jich bylo třeba ke spasení jejich duše, a tak z přebytečných dobrých činů těchto „svatých“ a z dobrých skutků Kristových může církev věřícím odpustit. Tyto odpustky, které si věřící kupovali, dokázaly vykoupit duše věřících z očistcových muk. Během středověku bylo mnoho katolíků prohlášených za svaté. Jejich počet vzrostl natolik, že téměř každé místo, každé povolání a dokonce každý věřící měl svého svatého. O životě, zázracích a smrti světců se vyprávělo v mnoha legendách. Uctívali se nejen svatí, ale také jejich ostatky (relikvie), ať už to byly části těla (kosti, vlasy, zuby), nebo něco s nimi spojené (oděv, pás, boty). Nejvýznamnější svatou byla matka Pána Ježíše Marie, které bylo jako božské pomocnici a orodovnici zasvěceno mnoho dní v roce. V každém kostele byly mariánské obrazy nebo obrazy svatých, před kterými se věřící modlili a pokládali dary. Mnoho těchto náboženských představ a zvyků nemá svůj původ v Bibli, podle níž nás našich hříchů nemohou zbavit dobré skutky, ale pouze Ježíš Kristus, když k němu přijdeme. Nemusíme mu za to platit, své odpuštění nabízí zdarma (J 8,34–36; 1J 1,7–9). V Bibli nemá oporu ani učení o očistci nebo uctívání svatých, jejich ostatků a obrazů. Bible však středověku nebyla snadno přístupná. Její četba nebyla dovolena (většina lidí stejně číst neuměla) a když se ojediněle předčítala, stejně jí většina věřících nerozuměla, protože byla psána latinsky. Církev ve středověku se velmi vzdálila ideálům rané církve. Mnoho lidských názorů a zvyků mnohdy téměř znemožňovalo opravdové uctívání Ježíše Krista. Jednoho dne však musela zase vyjít najevo pravda evangelia. Postaral se o to sám Bůh, který si povolával a připravoval své statečné svědky. Poznámky: (1) Všeobecné kněžství; porovnej 1Pt 5,1-4; 2,9. (2) O přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista (transsubstanciaci) neví nic ani Nový zákon, ani první křesťanství. Prvotní církev znala Večeři Páně jako připomínku poslední večeře (1K 11,24-26). Chléb a víno nebyly opravdové tělo nebo opravdová krev Kristova, ale jejich znamení (symboly). První křesťané přijímali chléb a víno, věřící ve středověku mohli přijímat jen chléb; přijímání chleba i vína bylo určeno jen kněžím. Z památky poslední večeře se stala katolická mše, kde se slovem kněze děje nekrvavé opakování Kristovy smrti na kříži. Franz Xaver Esser, jezuita, Žezlo a klíče v ruce kněze, Freiburg v Badensku 1924, str. 13,14: „Slovo kněze při mši svaté dává Synu Božímu vlastní způsob existence. Nicméně je přítomno pravé tělo Páně, skutečně a podstatně. Jak slabý a povrchní zdá se nám často dech z našich úst, která pronášejí slova proměnění. Rozděl svatou hostii na tisíc částeček a každá skrývá celého Krista, a přece je jen jeden. Vlož každou z tohoto tisíce částeček do vlastního tabernáklu* ve mnohých a mnohých kostelech a kaplích na celém povrchu zemském a v každém jednotlivém kousíčku uctívají lidé celého Krista, a přece je jen jeden.“ (3) Porovnej 1K 11,28. Franz Xaver Esser, na uvedeném místě str. 11,12,32,29: „Od té doby však, kdy kněží nosí ve svých rukou zlaté žezlo, je jim pečlivě střežené nebe otevřeno. A všichni andělé plaše a plni úcty ustupují a dělají jim místo, třebaže vědí: oni (tj. kněží) jdou nyní k našemu nebeskému tabernáklu,* aby to nejsvětější, Syna Božího, vzali a přinesli dolů na zem na oltář. Lidé jásají, ale ne sami, když kněží kráčejí k oltáři, nýbrž i andělé jásají. Mohl by se očekávat právě opak: neboť od toho času, co jsou kněží, hne se v nich něco skoro jako závist. Ta byla zpočátku jen v pekle u ďáblů. Avšak po prvním vysvěcení kněze větry zanesly její semenné spory (výtrusy) také nahoru do blažených luhů. Nemá proto země s lidmi všechen důvod, aby knězi, který kráčí k oltáři, stlala na cestu palmové ratolesti a zpívala: Požehnaný, kterýž se béře ve jménu Páně? Jak veliký jsi, o knězi, v lesku zlatého žezla, mocný přímluvce za lidstvo ztuhlé v hříších!“ (4) Modlitební pomůcka – šňůrka s navlečenými korálky a křížkem. Růžencové modlitby mají opakovací a meditativní charakter a na Západ se dostaly z Východu při křížových výpravách. *Schránka k uchovávání eucharistie, od 13. stol. bohatě zdobená, často ve tvaru věže, se vznášející se holubicí, jako nástěnná skříňka. Před svatostánkem svítí věčné světlo na připomínku svátostné přítomnosti Ježíše Krista. Název se odvozuje od latinského tabernaculum, což znamená stan. (iEncyklopedie.cz) Kontrolní otázky: Vyjmenuj výše uvedené nauky katolické církve. Ve kterých z uvedených nauk se katolická církev odchýlila od učení první církve? Pomocná četba: DKC (str. 45-47; 54-56)
Podobné dokumenty
Co je nového ve hře Total War: ATTILA?
pod Alarikovým vedením nevyrazili proti Frankům na pomoc císaři Theodosiovi I. Přestože zvítězili,
císař Theodosius jim odměnu vydat odmítl. Nyní se Alaric v touze po pomstě zaměřil na samotný
Řím…...
Co nás napadne po přečtení tohoto nadpi su? Krásná příroda
máme v Bibli prorockou knihu Apokalyp
su od sv. Jana, poslední knihu Bible. Tam
nám Jan předává od Boha zprávu, kterou
máme slyšet. Ale nesmíme se dívat na pro
roctví jenom z tohoto zvláštního po...
Vysoká škola vojensko historická Rudé rytířky na Sigilu
Ani další voják ZVS si neodpustil reakci, a byl jsem to já sám – Dalcor .................... 25
Dalcor a ZVS............................................................................................
masarykova univerzita - Kongregace Sester Těšitelek
třiceti let podařilo zřídit celkem 19 řeholních domů. Díky své obětavé činnosti při
ošetřování osob, které se nacházely na okraji zájmu společnosti, se sestrám dostalo
nejenom vděku mnoha lidí, ale...
základy esoteriky
Rudolf Steiner se vyjadřuje o charakteru těchto soukromých tisků ve
své autobiografii Běh mého života (35. a 36. kapitola, březen 1925) takto:
„Obsahy těchto tisků byly míněny jako ústní sdělení, k...
křesťanství - základ
Byzance i její pád po arabských nájezdech. Postupně se náš pohled zaostří na naše území již bez evropského kontextu a na jeho hlavní křesťanská světla, později prohlášená za světce. Konečně navštív...
Globální a mezinárodní právo - Výzkumný záměr FMV VŠE v Praze
a vystihující definici globálního práva. Přes hojné používání není obsah tohoto
pojmu dosud ustálen, v předchozím textu bylo zmíněno nejméně pět možných
výkladů. Můžeme očekávat, že s prohlubováním...