Spolupráce s mladistvými pachateli z pohledu kurátora pro mládež

Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Katedra sociální patologie a sociologie
Spolupráce s mladistvými pachateli z pohledu
kurátora pro mládež
Bakalářská práce
Autor:
Hana Vitnerová
Studijní program:
B 7507 Specializace v pedagogice
Studijní obor:
K-BPP Sociální patologie a prevence
Vedoucí práce:
Hradec Králové
prof. PhDr. Blahoslav Kraus, CSc.
2012
Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Zadání bakalářské práce
Autor:
Hana Vitnerová
Studijní program:
B7507 Specializace v pedagogice
Studijní obor:
Sociální patologie a prevence
Název závěrečné
práce:
Spolupráce s mladistvými pachateli z pohledu
kurátora pro mládež
Název závěrečné práce The cooperation with underage offenders: From the
AJ:
perspective of a juvenile liaison officer
Cíl, metody, literatura, předpoklady:
Teoretická část bakalářské práce se zabývá významem práce kurátora pro mládež, jeho
pracovní náplní, jeho rolí v trestním řízení s mladistvými, analýzou komunikace
kurátora s mladistvým, a to v obvodu Městské části Praha 1 Zvolené metody:
obsahová analýza dokumentů (opatrovnické spisy, statistky) a případové studie.
Zdroje: literatura z oblasti sociální patologie, sociologie, psychologie a práva.
Garantující pracoviště:
Katedra sociální patologie a sociologie, Pedagogická
fakulta
Vedoucí práce:
prof. PhDr. Blahoslav Kraus, CSc.
Konzultant:
Oponent:
Mgr. Stanislava Hoferková, Ph.D.
Datum zadání závěrečné práce:
25. 2. 2011
Datum odevzdání závěrečné
práce:
25. 4. 2012
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala (pod vedením vedoucího
bakalářské práce) samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Praze dne 14. 4. 2012
Děkuji prof. PhDr. Blahoslavu Krausovi, CSc. za jeho ochotu a cenné rady při
odborném vedení mé práce.
Anotace
VITNEROVÁ, Hana. Spolupráce s mladistvými pachateli z pohledu kurátora pro
mládež. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2012, 50 s.
Bakalářská práce.
V bakalářské práci si kladu za cíl popsat a vysvětlit práci kurátora pro mládež,
upozornit na to, jak je důležitý při práci s mládeží, která má výchovné problémy, jakou
má nezastupitelnou roli v procesu trestního řízení. V teoretické části se zabývám
činností kurátora pro mládež, jeho náplní práce, cílovou skupinou, formami práce
s mladistvými pachateli, rozebírám legislativní předpisy, které přímo nebo do určité
míry ovlivňují jeho práci. Zamýšlím se nad pojmem mládež, nad zdroji informací
o mladistvých, kteří mají výchovné problémy, nad spoluprací s mladistvými, zákonnými
zástupci, odbornými zařízeními.
V empirické části se věnuji analýze statistických dat, a to se souhlasem
kompetentního nadřízeného Úřadu městské části Praha 1. Ze spisové dokumentace
oddělení sociálně-právní ochrany dětí za období let 2006 až 2010 zjišťuji, zda se
mladiství v průběhu sledovaných let dopouštěli častěji provinění či přestupků, zda se
provinění více dopouštěli chlapci či dívky, zamýšlím se nad otázkou, jaká provinění se
mladistvých nejčastěji týkala a zda v průběhu sledovaných let průměrný věk pachatelů
klesal. Dále se v empirické části věnuji třem případovým studiím, ze kterých je patrné,
jak náročná profese kurátora pro mládež je.
Klíčová slova: mladistvý, mládež, kurátor pro mládež, provinění, pachatel.
Annotation
VITNEROVÁ, Hana. The cooperation with underage offenders: From the perspective
of a juvenile liaison officer. Hradec Králové: Faculty of Education. University of
Hradec Králové, 2012, 50 s. Bachelor´s dissertation.
This Bachelor´s dissertation evaluates duties and responsibilities of a youth liaison
officer. Subsequently, it points out the irreplaceable position of a youth liaison officer in
dealing with problematic youth in general, and during a criminal procedure, in
particular. The theoretical part of this dissertation elaborates the work, duties, and
responsibilities of a youth liaison officer. This paper also pursues the legislative frame
within a youth liaison officer works. Furthermore, it gives an overview of the
terminology used in this Bachelor´s dissertation.
The empirical part analyses statistical data for the period of 2006 and 2010 in the
Prague 1 municipality. It evaluates types of legal misdemeanour and offences as well as
age and gender of offenders. The last part of the dissertation examines three case
studies, which clearly point out how demanding the profession of youth liaison officers
is.
Key words: youth, youth liaison officer, legal misdemeanour, legal offence.
Obsah
Úvod ..………………………………………………………………………….……......8
1. O profesi kurátora pro mládež .……….…………………..….……………....…..….10
2. Činnost kurátora pro mládež ………………………………………………………...14
2.1 Náplň práce kurátora pro mládež …………………………………………….…..14
2.2 Cílová skupina kurátora pro mládež ………………………………….….............16
3. Formy práce s mladistvými pachateli ………………….……..…...………………...23
4. Trestná činnost mladistvých pachatelů v číslech .…….………………………...…...26
4.1 Metodologická východiska …………………………..…………………………..26
4.2 Analýza statistických dat …………………………..………………………….…28
4.3 Shrnutí …………………..………………………….............................................32
5. Případové studie ………………………...……………………………..…………....33
5.1 Jan ……………………………..…………………………..………….….……....33
5.2 Marek ………………………………………………………..……….………..…38
5.3 Adéla …………………………………………………………..……….………...45
5.4 Shrnutí ……………………………………………………………...……..….….49
Závěr …………………………………….……………………………………………..49
Seznam použité literatury a dalších zdrojů
Úvod
V bakalářské práce si kladu za cíl popsat profesi kurátora pro mládež, jeho pracovní
náplň, vysvětlit, jak je důležitý při práci s mládeží, která má výchovné problémy, jakou
má nezastupitelnou roli v procesu trestního řízení. Zabývám se cílovou skupinou, se
kterou spolupracuje, formou práce s mladistvými pachateli, informuji, s jakou
legislativou přijde kurátor pro mládež nejčastěji do kontaktu. Zamýšlím se nad pojmem
mládež, nad zdroji informací o mladistvých, kteří mají výchovné problémy, nad
spoluprací s mladistvými, zákonnými zástupci a odbornými zařízeními. Rovněž se
zabývám úvahou, jak sama česká společnosti přistupuje k povolání kurátora pro mládež.
Ve své práci vycházím z vlastních zkušeností, poznatků a odborných vědomostí
o zvolené problematice. Pracuji deset let na Úřadě městské části Praha 1 jako kurátor
pro mládež. Co mě v mé profesi, kterou považuji za velmi důležitou a nenahraditelnou
jak ve výchovném, tak v trestním řízení, vždy scházelo, byl ucelený pohled na danou
problematiku, jednotné celorepublikové (nebo alespoň celopražské) vedení. Nejednotné
řešení a různý náhled na danou problematiku je až zarážející. „Institut kurátora pro
mládež je nedostatečně normativně i obsahově zakotven, nedostatečně jsou vymezeny
kompetence, pravomoci i kontrolní oprávnění kurátorů“ (Zoubková et al., 2001, s. 50).
Pro výkon funkce kurátora pro mládež nejsou dostatečně definovány kvalifikační
předpoklady, profesní dovednosti, druh a délka praxe (Zoubková et al., 2001).
Problematice kurátorství pro mládež není, dle mého názoru, věnováno příliš mnoho
publikací, a pokud jsou, tak se spíše zabývají sdělováním obecných informací (např.
pracovní náplní, výchovnými možnostmi). Nenašla jsem však žádný odborný metodický
materiál, který se profesí kurátora pro mládež zabývá. S tím souvisí i fakt, že ani
neexistuje příručka, která by mohla instruovat začínající pracovníky v této oblasti.
Zatím nebyla vydána žádná ucelená monografie, což by zvýšilo prestiž a odbornost této
profese. Mnoho pracovních postupů, které jsem získala, jsem si musela sama nejdříve
vyzkoušet a ověřit jako fungující přístup. V bakalářské práci si kladu za cíl vytvořit
odborně využitelnou příručku, která by mohla pomoci především začínajícím sociálním
pracovníkům zorientovat se v jednotlivých činnostech kurátora pro mládež. Profese
kurátora pro mládež je specifickou oblastí, která, dle mého názoru, není zcela doceněna
jak odbornou veřejností, tak laickou.
8
V analýze statistických dat zjišťuji, zda se mladiství dopouštěli častěji přestupků či
provinění, zda se trestná činnost týkala více chlapců či dívek, jakého provinění se
mladiství nejčastěji dopouštěli a zda v průběhu let 2006 - 2010 průměrný věk pachatelů
klesal, a to vše v lokalitě Městské části Praha 1.
V případových studiích v praktické části poukazuji na to, jak dlouhodobým
procesem je vedení mladistvých pachatelů, kolik času, energie, elánu je třeba vydat ze
strany kurátora pro mládež. Avšak i poté je výsledek ve výchovném procesu
s mladistvými velmi nejistý. „Téměř čtrnáct procent dopadených pachatelů je mladších
osmnácti let. Některé typy kriminality mládež téměř ovládá. Například drobné krádeže
a vloupání mají z jedné třetiny na svědomí právě mladiství a děti“ (Možný, 2002,
s. 176).
9
1. O profesi kurátora pro mládež
Místa kurátorů pro mládež vznikla v 70. letech 20. století v rámci okresních
národních výborů. V činnosti pracovníků tehdy převládal ve větší míře prvek kontroly.
Až koncem 80. let 20. století se začalo stále více objevovat téma zprostředkování
pomoci mladistvým, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, zároveň byla snaha
pomoci i jejich rodinám (Doubravová et al., 2001). V současné době činnost kurátora
pro mládež je nedílnou součástí sociálně-právní ochrany dětí a sociální prevence.
„Sociálně-právní ochrana dětí je uceleným, moderním systémem, fungujícím
samostatně v systému českého práva. Jejím účelem je zejména poskytnout zvýšenou
ochranu státu nezletilým dětem, tedy těm občanům, kteří se nemohou sami bránit
v případě působení negativních vlivů na jejich osobu a jejich vývoj“ (Tomeš, 2002,
s. 152). Výkon kurátora pro mládež byl přenesen v rámci transformace veřejné správy
od 1. 1. 2003 na obecní úřady obcí s rozšířenou působností, kurátor pro mládež je
zaměstnancem obce, činnost vykonává na základě zvláštního oprávnění vydaného
tajemníkem daného úřadu. Kurátoři pro mládež pracují většinou v rámci odborů
sociálních věcí. Každé pracoviště má různě odlišné podmínky pro činnost kurátora,
záleží na organizačním zařazení, také na místních možnostech jednotlivých pracovišť.
Ze statistického dotazování Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v roce 2003
vyplynulo, že kurátor pro mládež mnohdy zajišťuje i jiné agendy, které svým
zaměřením s prací kurátora pro mládež nijak nesouvisí. Jedná se například
o poskytování dávek zdravotně postiženým, zajišťování administrativní práce v rámci
odboru nebo náhradní rodinné péče. Nejčastěji je agenda spojena s výkonem funkce
sociálního kurátora (na rozdíl od kurátora pro mládež se věnuje osobám po nabytí
zletilosti) a protidrogového koordinátora. Kumulace funkcí mírně převažuje nad
činností kurátora pro mládež na plný úvazek, činí 50,8%, činnost na plný úvazek 49,2%.
Zajišťování více agend najednou klade na pracovníky vysoké nároky, ti nemohou
systematicky rozvíjet svou činnost pouze v jedné oblasti a zvyšovat si tak snáze svou
odbornost (Šťastná, 2003). Toto zjištění není dobré. Je třeba, aby kurátor pro mládež
měl časový prostor a plně se mohl věnovat svým případům, svým problémovým
klientům. Cílem dotazování Ministerstva práce a sociálních věcí ČR bylo také
zmapovat, kterou agendu ze sociálně-právní ochrany dětí, nebo který dílčí problém
10
z této oblasti považují jednotlivé obecní úřady za nejméně teoreticky propracované,
a kde jim nejvíce chybí informace, jak postupovat při jejich řešení. Mezi problémovými
oblastmi se ve větší míře objevovala také práce kurátora pro mládež (Šťastná, 2003).
V lednu roku 2009 projednala česká vláda materiál Národní akční plán
k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období let 2009 až 2011,
který se týká i kurátorů pro mládež. Cíl byl stanoven takto:

zvýšit kvalitu práce a dostupnost služeb pro ohrožené děti a rodiny ukotvením
společenských standardů kvality péče o ohrožené děti, nastavit systém
celoživotního vzdělávání pro pracovníky v systému péče o ohrožené děti,
optimalizovat řízení, kontrolu, financování péče o ohrožené děti a rodiny,
zasíťovat služby, přenést důraz na primární prevenci, která zabrání zbytečnému,
byť krátkodobému, umisťování dětí do ústavní péče

sjednotit postup pracovníků při řešení konkrétní situace ohrožení dítěte, využít
případové konference a individuálního plánu práce s klientem

snížit počet dětí dlouhodobě umístěných ve všech typech ústavní péče posílením
preventivní složky práce s ohroženým dítětem a rodinou, rozvojem podpůrných
služeb pro ohrožené dítě a rodinu, navýšením počtu kvalifikovaných pracovníků
V materiálu se uvádí, že transformace systému práce s ohroženými dětmi a rodinami
je dlouhodobý proces, jehož úplná realizace je otázkou několika desítek let
(http://www.mpsv.cz/files/clanky/7710/Narodni_akcni_plan.pdf).
V roce
2011,
na
základě výstupů z celkové analýzy, došlo ke zhodnocení tohoto akčního plánu.
Výsledkem je reforma systému péče o ohrožené děti. Odbor rodiny a dávkových
systémů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR se v témže roce zabýval změnou
a legislativní úpravou činnosti oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Změny jsou
zaměřeny na sociální práci s dětmi a mládeží, na ty, kteří jsou ohroženi trestnou
činností.
Dodnes chybí jasná definice kurátora pro mládež a jeho agendy. V zákoně
č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, dojde k legislativnímu ukotvení pojmu
kurately pro děti a mládež. Novela zákona by měla vstoupit v účinnost v lednu 2013.
Přesné vymezení funkce a činnosti kurátora pro mládež by zde mělo být uvedeno.
V návrhu, se kterým jsem byla seznámena na školení úředníků státní správy v listopadu
r. 2011, se konstatuje, že kurátor pro mládež je specificky zaměřenou činností, kterou
11
vykonává na úseku sociálně-právní ochrany dětí. Provádí specializovaná opatření
směřující k odstranění, zmírnění, zamezení, prohlubování nebo opakování poruch
psychického, fyzického a sociálního vývoje dítěte. Ministerstvo práce a sociálních věcí
ČR ve svém návrhu zdůrazňuje, že se standardizací práce kurátora pro mládež úzce
souvisí trvalý profesionální rozvoj. Pracovníci by měli využívat moderních metod
sociální práce, tím by se měla zvyšovat jejich dovednost a kvalifikace. Měli by být
schopni variabilně reagovat na spleť nejrůznějších institucí, se kterými svoji součinnost
budou vyvíjet děti, mladiství a jejich rodiče. Předpokládá se také spolupráce mezi
kurátory pro mládež a sociálními kurátory.
Zástupce odboru rodiny a dávkových systémů Ministerstva práce a sociálních věcí
ČR konstatoval na uvedeném školení nejednotnost v postupech mezi kurátory. Tato
skutečnost byla také zjištěna v dotazníkovém šetření, které bylo zasláno kurátorům pro
mládež z celé České republiky, a to v roce 1997. Týkalo se rozhodování o podání
návrhu na ústavní výchovu. Návratnost dotazníků byla 54%. „Při rozhodování o návrhu
na ústavní péči existuje velká variabilita mezi jednotlivými kurátory, a zejména mezi
okresy. K represivnějším postojům mají blíže kurátoři pro mládež z okresů s nevyšší
kriminalitou a také čeští kurátoři sahají k návrhu na ústavní výchovu ochotněji než
kurátoři moravští“ (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 158).
Kurátor pro mládež, který má zájem se blíže orientovat v sociální oblasti a dozvídat
se nové informace, může být na základě vlastní žádosti přijat do Společnosti sociálních
pracovníků České republiky. Z členství vyplývají práva i povinnosti. Členové
společnosti jsou vázáni Etickým kodexem sociálního pracovníka České republiky
(http://socialnipracovnici.cz/sekce-socialnich-pracovniku/). V roce 2010, pod záštitou
Společnosti sociálních pracovníků ČR, vznikla Sekce kurátorů pro mládež. V současné
době je hlavním smyslem propojení a sdílení informací všech kurátorů pro mládež po
celém území České republiky, pokud o to projeví zájem. Společná, jednotná školení
touto formou neprobíhají. Sekce je na začátku své činnosti. Za cíl si klade celkový
rozvoj a zvyšování kvality činnosti kurátorů pro mládež. Vytváření pracovní
sounáležitosti a snaha identifikovat se s profesní skupinou, která je specifická, vychází
od samotných kurátorů pro mládež. Ti si přejí založení profesního sdružení. Přínosem
by byla odborná setkávání, vzdělávání, zastupování na veřejnosti. Je předpoklad, že
jednotný přístup kurátorů pro mládež by měl pozitivní vliv na jejich samotný výkon
12
činnosti, na sjednocení po odborné stránce, také na interpersonální vztahy. Již z podnětu
Sekce kurátorů pro mládež se uskutečnilo zmapování vzdělávacích potřeb kurátorů pro
mládež. Zájem výrazné většiny těchto pracovníků o další rozšiřování dovedností
a znalostí je zřejmý (http://socialnipracovnici.cz/sekce-kuratoru-pro-mladez/).
Problémem dalšího vzdělávání je omezená nabídka kurzů akreditovaných
u Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. V letech 2000-2002 byl realizován naprosto
výjimečný projekt týkající se i kurátorů pro mládež, a to vzdělávací program v rozsahu
350 hodin a 96 hodin supervize pro zvyšování profesních dovedností a znalostí
pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí na úřadech městských částí města
Ostrava. Cílem bylo rozvíjet odborné kompetence kurátorů pro mládež. Program byl
ukončen složením závěrečné zkoušky. Ideálním výsledkem zvládnutí profesní role,
odborných znalostí, schopnosti reflexe a aplikování hodnot profese je samostatný,
aktivní klient, který žije v přirozeném prostředí své rodiny a má kompetence řešit
konfliktní situace společensky přijatelným způsobem. Garanci vzdělávacího programu
a supervizi zajišťovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR (Bechyňová et al.,
2005). V současné době (v roce 2012) je možné využít nabídky vzdělávacích aktivit ze
strany občanského sdružení Nadace Sírius. Vzdělávací program je určen pro pracovníky
orgánů sociálně-právní ochrany dětí v celé České republice. Je akreditovaný, zaměřený
na podporu pracovníků těchto orgánů při péči o ohrožené děti, na přístupy a dovednosti
při výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Projekt byl připraven za odborné spolupráce
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, je hrazen ze zdrojů o. s. Nadace Sírius. Nabízí
také sérii supervizí (http://www.nadacesirius.cz/cs/aktivity/podpora-pracovniku-ospod).
Odchody a výměna pracovníků se jeví jako kontinuální problém mnoha pracovišť
oddělení péče o rodinu a děti. Další skutečností je, že kurátor pro mládež potřebuje mít
ke své práci právní vědomí. Zákony procházejí neustálým vývojem a změnami, což
zvyšuje náročnost této profese. Častá složitost situace vyžaduje zvládání minimálně
základů řady oborů, neobejde se bez kvalifikovaného interdisciplinárního přístupu.
Kurátoři pro mládež jsou koordinujícím prvkem v péči o děti, často na mezirezortní
úrovni. Řada kurátorů pro mládež si v současné době doplňuje formální vzdělání na
vysokých školách. Nejsou však důležité pouze profesní dovednosti a odborné znalosti,
ale také praxe.
13
2. Činnost kurátora pro mládež
Přestože je činnost kurátora pro mládež součástí sociálně-právní ochrany dětí, nese
s sebou některé zvláštnosti, které jsou pro jeho práci charakteristické a nezaměnitelné.
2.1 Náplň práce kurátora pro mládež
Kurátor pro mládež vede administrativu týkající se mládeže, se kterou pracuje, vede
statistiku nezletilých, u kterých se objevují výchovné problémy, mladistvých, kteří se
dopustili provinění a přestupků, dětí, které se dopustily činu jinak trestného,
mladistvých cizinců, kteří spáchali provinění, a to vše v obvodu místa působnosti
daného kurátora. Na základě požadavků orgánů činných v trestním řízení (policie,
státního zastupitelství, soudů) podává zprávy. Ty mají být obsáhlé, aby sdělily co
nejvíce potřebných informací. Je důležité, aby bylo možné z těchto zpráv vycházet při
případném udělování opatření, a to mělo na mladistvého co největší výchovný efekt.
Kurátor pro mládež převážně spolupracuje se středisky výchovné péče, s dětskými
diagnostickými ústavy (jsou určeny pro děti, které nemají splněnou povinnou školní
docházku), s diagnostickými ústavy pro mládež (jsou zvlášť zařízení pro děvčata
a zvlášť pro chlapce, a to po ukončení povinné školní docházky), s Probační a mediační
službou ČR, s dětským i dorostovým detoxikačním centrem, s občanskými sdruženími,
která mají v náplni práce nabízet služby výchovného charakteru či prevenci sociálně
patologických
jevů
a
protidrogové
politiky,
s terapeutickými
komunitami,
s výchovnými ústavy, s doléčovacími centry a podobně. Dle V. Bechyňové
a M. Konvičkové je důležitou podmínkou pro účinnou sanaci rodiny multidisciplinární
spolupráce, partnerský přístup mezi všemi členy týmu (Bechyňová, Konvičková, 2008).
Kurátor pro mládež se stává jakýmsi koordinátorem, určitá represivní složka je mu dána
zákonem (Vitnerová, 2010). Dle O. Matouška a A. Kroftové je však jednoznačnou
prioritou podpora nerepresivních, ale efektivních preventivních strategií. Větší zřetel je
nutno brát k osobě pachatele než k jeho činu. Důraz je třeba klást na dlouhodobou
osobní perspektivu delikvencí ohroženého mladého člověka spíše než na okamžitou,
razantní reakci společnosti (Matoušek, Kroftová, 1998). „Trestná činnost dětí
a mladistvých má svá specifika: předmět útoku je zpravidla určován jiným hodnotovým
14
systémem, než je tomu u dospělých, trestná činnost je převážně páchána ve skupinách
a organizovaně, kriminální činy jsou stále brutálnější, velmi často je kriminální činnost
páchána pod vlivem alkoholu, případně jiných návykových látek, které zvyšují
agresivitu, mladiství pachatelé jednají více pod vlivem emocí než rozumu“ (Kraus,
Hroncová, 2007, s. 70).
Kurátor pro mládež pracuje s dětmi mladšími 15 let, s mladistvými do 18 let věku,
provádí šetření v rodině, spolupracuje s rodiči, se školskými, zdravotnickými
zařízeními. V. Běchyňová a M. Konvičková (2008) upozorňují na to, že pracovníci
sociálně-právní ochrany dětí mohou jako jediní z pomáhajících profesí bez souhlasu
zákonných zástupců provádět sociální šetření v místě bydliště rodiny, dotazovat se na
dítě či rodiče ve škole mateřské, základní i střední, ptát se u pediatra, zaměstnavatele
(jak mladistvého, tak zákonného zástupce). Poté musí získané informace vyhodnotit.
Kurátor pro mládež dále spolupracuje s úřady práce, s kurátory z jiného obvodu
působnosti. Zúčastňuje se úkonů v přípravném řízení týkajících se trestné činnosti (např.
výslechu na Policii České republiky, dochází na seznámení s výsledky vyšetřování),
u soudu se účastní hlavního líčení či veřejného zasedání v trestních věcech mladistvých
a řízení ve věcech dětí mladších 15 let. Před soudním jednáním nezletilé osobě vysvětlí,
jaké postavení a jakou roli v probíhajícím řízení má soudce, státní zástupce, obhájce
(u mladistvých), advokát (u dětí mladších 15 let), kurátor pro mládež (má právo klást
dotazy, navrhovat důkazy, náleží mu závěrečná řeč s návrhem řešení), svědek, zákonný
zástupce a sám pachatel. Kurátor pro mládež dále dochází na přestupková řízení vedená
proti mladistvému (v souladu se zákonem o přestupcích), spolupracuje s vězeňskou
službou ohledně výkonu vazby a výkonu trestního opatření odnětí svobody.
Je třeba, aby se kurátor pro mládež zúčastňoval všech jednání institucí, kam je
předvolán mladistvý, který spáchal trestnou činnost či má výchovné problémy, obdobně
to platí i u dětí mladších 15 let. Kurátor pro mládež dále poskytuje sociálně právní
a výchovné poradenství dětem, mladistvým, zákonným zástupcům při řešení jejich
rodinných, osobních, sociálních problémů, akutních krizových situací. „Klienti kurátorů
se rekrutují z plné poloviny z neúplných rodin, ale navíc mnohdy ani úplná rodina není
zcela funkční“ (Matoušek, 2009, s. 14). Kurátor pro mládež zprostředkovává pomoc
odborných poradenských a zdravotnických pracovišť, podává podněty soudu na
zahájení řízení o předběžném opatření, podává podněty na výchovná opatření u obtížně
15
vychovatelné mládeže, sleduje jejich účinnost. Navštěvuje děti a mladistvé umístěné
v ústavních zařízeních a věznicích. Spolupůsobí na zlepšení podmínek v rodinách
obtížně vychovatelných dětí a mladistvých, u kterých je vykonávána ústavní výchova
nebo ochranná výchova, s cílem umožnit jejich návrat do rodiny. Pomáhá dětem
a mladistvým, kteří jsou propuštěni z ústavní nebo ochranné výchovy a mladistvým
propuštěným z výkonu trestu odnětí svobody, aby se co nejlépe začlenili do společnosti.
Analyzuje situaci v oblasti patologických jevů, navrhuje preventivní opatření
(Vitnerová, 2010). „Služby jsou poskytovány bezplatně. Těžiště práce kurátora spočívá
v podpoře rodiny a v pomoci při řešení vzniklého problému. Kurátor má ze zákona
povinnost chránit zájmy dětí. Může nabídnout možnosti řešení, včetně kontaktů na
další odborníky, avšak sám terapii neprovádí (nepůsobí v roli psychologa)“ (Vágnerová,
2009, s. 135).
Kurátor pro mládež nejčastěji pracuje se zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti
mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, zákonem č. 359/1999
Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, zákonem
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zákonem
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a zákonem č. 200/1999 Sb.,
o přestupcích.
2.2 Cílová skupina kurátora pro mládež
Věková kategorie dětí i mladistvých je nejednoznačně určena, záleží na tom,
z jakého pohledu se na problém díváme. Je možno pohled právní, hledisko sociologické,
psychologické či biologické. Tak například Úmluva o právech dítěte, která byla přijata
v roce 1989 v New Yorku a podepsána Českou a Slovenskou federativní republikou
v roce 1990 (v platnost vstoupila v roce 1991), chápe dítětem každou lidskou bytost
mladší osmnáct let, pokud podle právního řádu, který se na dítě vztahuje, není zletilosti
dosaženo dříve.
16
Cílová skupina ze sociologického hlediska
J. Alan (1989) se životní etapě mládí věnuje ze sociologického hlediska. Dle jeho
názoru tato etapa nekončí naráz. Pozornost se soustřeďuje na několik opěrných bodů,
jako je např. vstup do zaměstnání, uzavření sňatku, založení rodiny. Existují však
i právem určené hranice, jako předání občanského průkazu či získání volebního práva.
Prolíná se i několik hledisek, a to věk, sociální postavení, biologická dospělost, právní
norma. Některá kritéria mají jednotnou věkovou platnost v daném historickém období,
jako je dosažení zletilosti či volebního práva, jiná jsou diferencována, jako je vstup do
zaměstnání, pohlavní zralost. Ukončení vzdělání a vstup do zaměstnání se v současné
době posouvá do pozdějšího věku, což znamená, že doba mládí se prodlužuje (je dobou
druhé socializační fáze, první je období dětství). Souvisí s přípravou na převzetí
sociálních rolí, učení se zodpovědnosti, opouštění dětství. Je to období očekávání,
nadějí. U jedince vyvolává stav napětí, který je provázen vývojem osobnostní identity.
Pro stále větší počet mladých lidí znamená rozvoj jejich vzdělání delší návštěvu školy,
proto, aby získali kvalifikační předpoklad profesního uplatnění. V mládí převažuje
proces personalizace, individualizace. Je to období hledání identity, autonomie,
zodpovědnosti vůči druhým, často v rozporu s přebíráním modelu dospělého, obdobím
osamostatňování se. „Vztah závislosti je nahrazován vztahem vzájemnosti: dospívající
se považuje za rovného partnera dospělých dříve, než je v této roli uznán. (Navíc i v této
souvislosti platí princip synchronie sociálního věku: jako vrcholový sportovec je
objektem obdivu a uznání třeba v 18 letech, ale pro převzetí vedoucí funkce je často
ještě v 35 letech považován za příliš mladého)“ (Alan, 1989, s. 153). Mládí lze chápat
jako generační přechod od procesu sebe uvědomování k procesu sebeurčení. Životní
zkušenosti dospělých jsou zdrojem ambivalentního hodnocení. Na jedné straně dospělí
více znají, umí, dovedou, na druhou stranu však jejich mládí bylo určováno jinou
historickou situací, a tak jsou i mnohé jejich životní zkušenosti a dávné zážitky
mladými lidmi brány spíše jako příběhy než pádné argumenty. Mladí vyhledávají místa,
kde manifestují odlišné generační postavení (např. diskotéky, koncerty oblíbených
hudebních skupin), vytvářejí si svůj styl vnějších projevů, symbolů (např. módu,
mluvu), jsou nakloněni vrstevnickým skupinám. Období přechodu z dětství do
dospělosti je zprostředkováno socializací a přebíráním rolí. Avšak dospělí se v jistém
smyslu mladým přizpůsobují, vracejí se k učení, ke studiu, přebírají symboly subkultury
17
mladých, např. módu, vzhled, sportovní aktivity. I v tomto smyslu se mládí prodlužuje
(Alan, 1989).
Sociologickým hlediskem se zabývá také J. Jandourek (2001, s. 160), popisuje
mládí jako fázi životního cyklu mezi dětstvím a dospělostí charakterizovanou
„dokončováním fyzických změn organismu započatých v pubertě, přípravou na převzetí
rolí dospělého, odpoutáváním od primární rodiny, hledáním nových autorit
a konkrétnější přípravou na budoucí povolání. Prožitek „krize dospívání“ v mládí je
způsoben především různou rychlostí biologického, psychického a sociálního vývoje
dospívajícího. Biologicky je např. dospívající připraven k sexuálnímu životu
a reprodukci, ne vždy však psychicky a téměř nikdy sociálně. Časově se mládí obtížně
vymezuje. Jeho počátkem může být dokončení základní školní docházky a koncem
vstup do zaměstnání a založení vlastní rodiny.“
Sociolog P. Sak (2000) vidí mládež jako velkou sociální skupinu se specifickou
pozicí a úlohou ve společnosti. Jsou sem zařazování jedinci ve věku od ukončení
základní školní docházky do věku ukončení sociální zralosti, do doby, než převezmou
všechny role dospělých a získají plnohodnotný občanský status. Dle jeho názoru je
obvykle za horní hranici považován věk 26 až 30 let. Upozorňuje na to, že význam této
skupiny je málokdy doceňován. Některé skupiny mládeže vstupují do pracovního
procesu dříve (učňovská mládež, středoškolská), začínají vytvářet ekonomické hodnoty.
V tomto období se rozhoduje o reprodukci vzdělanostní úrovně celé společnosti, na
základ získaný v tomto období je možné navazovat celoživotním vzděláváním. Na
profesní přípravě mladé generace, na její kvalitě je závislá výkonnost celé ekonomiky.
V posledních letech však dochází k nárůstu nezaměstnanosti mládeže, s tím je spojen
růst negativních jevů, jako je i kriminalita. „Mládež a děti se dostávají do kontaktu
s negativními vlivy, které ohrožují jejich mravní a sociální vývoj ve věku, kdy ještě
nejsou sociálně zralí a nejsou proto sociálně kompetentní k obraně před těmito vlivy
(Sak, 2000, s. 14).
Důležité v období dospívání jsou vrstevnické skupiny. B. Kraus poukazuje na to, že
to jsou primární, převážně neformální skupiny, většinou vznikající spontánně. Jsou
přirozenou formou života dětí a mládeže. Je pro ně charakteristická věková, také
názorová blízkost. Vyznačují se silným pocitem sounáležitosti ke skupině,
bezprostředními kontakty. Vrstevnické skupiny mládeže se vymaňují z přímé kontroly
18
rodičů, ve skupinách manifestují touhu po samostatnosti, dospělosti, projevuje se u nich
konformita v oblékání, dodržování rituálů, vyjadřování, vztahu k tradicím, hodnotové
orientaci apod. Význam vrstevnické skupiny se v mládí zvětšuje, důležitost skupin
v průběhu let vzrůstá. Na rozvoj osobnosti mají vrstevnické skupiny značný vliv, a to
jak kladný, tak záporný. Jedinec se snaží se skupinou identifikovat, přebírá její hodnoty,
normy, postoje, které však mohou být i v rozporu se zájmy společnosti. Probíhá proces
socializace, jedinec přejímá od svých vrstevníků vzorce chování, jednání. Důležité jsou
společné zážitky (Kraus, 2008). „Dospívající se cítí dobře, když mají pocit, že jsou
vrstevníky viděni, slyšeni a oceňováni. Posiluje to jejich vlastní pozici a pocity
významnosti. Vědomě či nevědomě sdílejí stejnou zkušenost, stejnou životní pozici,
stejné problémy, nejistoty a nejasnosti. Toto sdílení ovšem nebrání pocitu, aby se
necítili ve vrstevnických vztazích sami“ (Macek, 2003, s. 57). Ke konci adolescence se
vztah k vrstevnické skupině mění. Jedinec již nekriticky nepřijímá vše, co skupina
vyžaduje, odpoutává se ze závislosti na partě, dokáže vyjádřit svůj nesouhlas
(Vágnerová, 1999).
Cílová skupina z psychologického hlediska
Z psychologického hlediska se adolescencí zabývá P. Macek. Sděluje, že mládež je
označení širší, je charakterističtější pro sociologii a pedagogiku. Pro lékařské vědy je
typické označení dospívající či dorost. Označení adolescent je typické pro psychologii,
v české terminologii se užívá slova adolescence či mládí. Tato věková kategorie je
většinou datována od 15 do 20 (či 22) let. Začátek má souvislost s plnou reprodukční
zralostí, v průběhu se obvykle ukončuje tělesný růst. Na konci adolescence jsou
důležitější kritéria psychologická, tím se míní dosažení osobní autonomie, případně také
sociologická, čímž se myslí přechod do role dospělého. Biologická kritéria však tak
významnou váhu nemají. Stále častěji se v celosvětovém měřítku chápe adolescence
jako období mezí dětstvím a dospělostí, má zvláštní význam, ekonomický, sociální,
pedagogický, kulturní a zdravotní rozměr. V adolescenci se povaha učení mění, je to
dáno rozvojem mentálních schopností dospívajícího, také složitostí nových situací.
K nově získávaným dovednostem patří i přijímat nové sociální role. Dochází
k přechodu od období nutné závislosti na druhých lidech do relativní nezávislosti na
druhých, což je charakteristické pro dospělost. V průběhu dospívání si mladý člověk ve
19
stále větší míře uvědomuje odpovědnost za vlastní život. Důležitý je rozvoj
komunikačních dovedností. Je obtížné najít jasná psychologická kritéria, která by určila,
že adolescent překročil práh dospělosti (Macek, 2003).
Vývojovou psychologií se zabývá M. Vágnerová (1999). Adolescence, dle jejího
názoru, trvá od 15 do 20 let, je však v tomto období individuální variabilita v oblasti
psychické a sociální, vzácněji somatické. Adolescence je biologicky ohraničena
pohlavním dozráváním, dalším biologickým mezníkem je první pohlavní styk. Sociální
mezníky jsou dva, a to ukončení povinné školní docházky a dovršení přípravného
profesního období. Jednou z největších proměn je na počátku role žáka základní školy
a na konci role zaměstnaného, ekonomicky nezávislého jedince. V adolescenci jedinec
pokračuje na vytváření své identity, tu již spíše dotváří, proces je zahájen v pubertě.
Mnohé prožitky adolescent preferuje intenzivní, jsou nové či nově zpracované, tak jako
zkušenosti. Je pro něj frustrující odklad a nutnost dělat něco pomalu, být trpělivý. Dává
přednost rychlejšímu tempu. Adolescence je přechodným obdobím, má za úkol
poskytnout jedinci možnost a čas, aby se stal dospělým ve všech oblastech, ve kterých
to společnost vyžaduje. Tempo biologického, psychického a sociálního vývoje může být
u každého jedince odlišné. Ekonomická samostatnost je považována za důkaz
dospělosti. Schopnost výdělku dosahují nejdříve učni, poté středoškoláci a nejpozději
vysokoškoláci. Zde se objevuje rozpor mezi statusem a rolí. V adolescenci pokračuje
proces osamostatnění a rozvoj identity. Dospívající ke konci této fáze dosahuje takové
individuální identity, kdy si již nepotřebuje nic dokazovat, cítí se již dostatečně
separován, nepotřebuje demonstrovat své projevy. „Adolescence by měla být
ukončena dosažením dospělosti. Dospělost znamená svobodu rozhodování,
spojenou se zodpovědností za své rozhodnutí a z toho vyplývající jednání.
Adolescenti velmi často přijímají pouze svobodu, ale o zodpovědnost nestojí.
Dostávají se do fáze psychosociálního moratoria“ (Vágnerová, 1999, s. 313).
Vývojovou psychologií se taktéž zabývá např. J. Langmeier spolu s D. Krejčířovou
(1998). Dle jejich názoru je období dospívání vymezeno dolní hranicí 11 – 12 let
a horní hranicí asi 20 – 22 let. Je ale velký rozdíl mezi dvanáctiletým, ještě skoro
dítětem a dvacetiletým, již skoro dospělým. Proto je toto celé období ještě dále členěno
na období pubescence (přibližně od 11 do 15 let) a období adolescence (přibližně od 15
do 20 – 22 let). V této době se dokončuje tělesný růst, dosahuje se reprodukční zralosti.
20
Mění se postavení jedince ve společnosti a jeho sebepojetí. Tato věková skupina bývá
označována jako dorost, mladiství, teenagers. Převážně v období pubescence pokračuje
zrání mozku, se změnami může souviset i zvýšená emoční labilita a těkavá pozornost.
Nároky současné společnosti na dospělé členy ustavičně stoupají, proto vyžadují ve
všech směrech delší přípravu. J. Langmeier a D. Krejčířová (1998, s. 142 – 143) chápou
postavení dospívajících ve společnosti jako „nejisté a jejich výchovné vedení často
nejednotné. Nejasnosti související s rychlými společenskými proměnami mohou být
jistě příčinou mnoha obtíží mládeže v dnešním světě a vytvářejí četné problémy při
jejich výchově.“
Cílová skupina z pedagogického hlediska
V Pedagogickém slovníku je mládež chápána jako „sociální skupina, která je
tvořena lidmi přibližně ve věku od 15 do 25 let, kteří již ve společnosti neplní role dětí,
avšak společnost jim ještě nepřiznává role dospělých. Má charakteristický způsob
chování a myšlení, jiný systém vzorů, norem a hodnot“ (Průcha et al., 2009, s. 395).
B. Kraus se zamýšlí nad mládeží jako nad sociální skupinou, která je rozličná dle
zařazení do pracovního procesu. Žáci učňovských škol vstupují do pracovního procesu
dříve, než studenti škol středních či vysokých, sociální dospělost u nich nastupuje
podstatně rychleji. Dříve se osamostatňují, jsou ekonomicky aktivní, vstupují do praxe,
zakládají vlastní rodiny. Vzdělání není u nich tak důležité, i když podle některých
výzkumů až 30% z nich má zájem pokračovat ve studiu. Středoškolská mládež se po
absolvování školy zařazuje k dělníkům, zemědělcům, zaměstnancům či k pracující
inteligenci, jsou tedy z hlediska své budoucnosti nejrozptýlenější skupinou mládeže.
Studenti vysokých škol mají odloženou sociální dospělost, tím mají výrazné obtíže,
které vyplývají z rozporu mezi dospělostí biologickou a psychickou, prodlužuje se
u nich závislost na rodině. Získání vzdělání je pro ně důležité (Kraus, 1998).
Cílová skupina z právního hlediska
V § 8 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se uvádí: „Způsobilost fyzické
osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost
k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. Zletilost se nabývá dovršením
osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením
21
manželství“. V Ústavě České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) je zajištěno právo
každého občana našeho státu volit, pokud dovršil věku 18 let. Do Poslanecké sněmovny
může být zvolen, pokud dosáhl věku 21 let.
Pojmem mladistvý se zabývá zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za
protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Mladistvým je ten, kdo v době
spáchání provinění dovršil 15 rok a nepřekročil 18 rok svého věku. Za dítě se považuje
osoba mladší 15 let, ta není trestně odpovědná. Mládeží se rozumí děti a mladiství. Pro
účely zákona o sociálně-právní ochraně dětí se dítětem rozumí nezletilá osoba do 18 let
věku (zákon č. 359/1999 Sb.). Kurátor pro mládež pracuje s cílovou skupinou mládeže,
tj. dětmi do 15 let věku a mladistvými, kteří dovršili 15. rok a nepřekročili 18. rok
života, a to s poruchami chování či s trestnou činností. „Mládež (především
středoškolská) se skutečně stává tou částí populace, ve které se objevuje výrazný nárůst
všech sociálně patologických jevů (kriminalita, alkohol, kouření, drogy, gambling).
Varovný je nárůst násilí, agresivity, brutality“ (Kraus et al., 2006, s. 18).
Trestný čin je nazýván proviněním, a to u mladistvého, jako čin jinak trestný je
nazýván u dítěte mladšího 15 let. Místo slova trest se užívá slovo opatření, které může
být výchovné, ochranné či trestní. Sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na
mládež, která zanedbává školní docházku, požívá alkohol nebo návykové látky, živí se
prostitucí. Dále se zaměřuje na ty, kteří spáchali provinění, dopustili se přestupku,
opakovaně se dopouští útěků od rodičů nebo fyzických a právnických osob, které jsou
odpovědné za jejich výchovu (http://www.mpsv.cz/search.php).
22
3. Formy práce s mladistvými pachateli
O mladistvém, který má výchovné problémy, se dozvídám z různých zdrojů. Jako
kurátor pro mládež mohu být upozorněna školou na záškoláctví, na šikanu páchanou
dítětem, na agresivní chování žáka, na podezření ze zneužívání návykových látek, atd.
Dalším zdrojem informací je Policie ČR, lékař nebo další organizace. Snahu o řešení
situace mohou vyvíjet sami zákonní zástupci. Ze zkušeností však vím, že ti
odpovědného pracovníka nekontaktují vždy, kdy je třeba. Pokud se k tomuto kroku již
odhodlají, většinou to bývá pozdě, řešení problému se stává složitějším. Jsou rodiče,
kteří se snaží vzniklou situaci vyřešit doma sami, jiní před problémem svých dětí
„zavírají oči“ a konat nechtějí nic. Někteří o možnosti oslovit kurátora pro mládež
nevědí. Domnívám se, že v tomto směru je zanedbáno všeobecné povědomí občanů
o této profesi. Alarmující je však fakt, že ani někteří učitelé o náplni práce kurátora pro
mládež nejsou informováni. Vysokoškolsky vzdělaný učitel by měl mít informace
o náplni práce jak kurátora pro mládež, tak sociálního pracovníka. Setkávám se však
i s učiteli, kteří o těchto profesích mají jen velmi malé znalostí.
Z mé praxe vyplývá, že mezi nejdůležitější formy práce s mladistvými pachateli
patří navázání spolupráce, poté společné hledání řešení a v neposlední řadě domlouvání
pravidel. Důležité je nezapomenout na pochvalu, ocenění a motivaci klienta.
Navázání spolupráce, hledání řešení
Jednou ze základních metod práce kurátora pro mládež je rozhovor. Pokud se
kurátor pro mládež dozví o nezletilém, který má výchovné problémy či se dopustil
provinění, potřebuje odbornou pomoc či radu, zve si ho na první schůzku spolu
s osobami, které jsou za něj zodpovědné. Převážně to bývají rodiče. Já se snažím
navázat spolupráci s matkou i s otcem. I když je nezletilý svěřen do výchovy jednoho
z nich, i druhý rodič má právo se s ním stýkat, výchovně na něj působit. Pokaždé se
snažím se všemi zúčastněnými hledat společné řešení. Rodičům vysvětluji, proč je
důležité navázání vzájemné spolupráce. Konzultuji s nimi následný postup. Je třeba
navodit atmosféru důvěry mezi kurátorem pro mládež, rodičem, dítětem. Ze zkušenosti
vím, že většina rodičů má zájem vzniklou situaci ohledně jejich dítěte řešit, pokud se
jim vše vysvětlí. Je výrazně menší procento rodičů, kteří spolupráci odmítají, problém
23
své dcery či syna si nepřipouští či ho bagatelizují. Je velmi důležité navázání vzájemné
důvěry mezi všemi zúčastněnými. „Faktom je, že výchova je zložitý, dlhodobý, ťažko
merateľný proces, a jeho výsledky sa nedosahujú ihned. No existenciu, či účinky
výchovy na život člověka nemožno popierať“ (Ondrejkovič, 2009, s. 483). „Z hlediska
výchovy mládeže a jednání s ní je důležité si uvědomit základní osobnostní rysy, které
jsou typické pro tuto věkovou kategorii. Jedná se zejména o touhu po samostatnosti,
svobodu myšlení a jednání, rozporuplné sebehodnocení. Mladí lidé často neradi
přijímají kritiku, mají touhu po dobrodružství, charakteristické je pro ně rychlé střídání
citů, vytvářejí své hodnotové systémy“ (Kraus et al., 2006, s. 11-12).
Domlouvání pravidel
Jako kurátor pro mládež domlouvám společně s rodiči a nezletilým pravidla, která
jsou třeba, aby klient respektoval (například pravidelná docházka do školy, stanovení
přesného času návratu domů v odpoledních či večerních hodinách, přípravu na
vyučování, nedopouštění se protiprávního jednání, neužívání návykové látky, bavíme se
o trávení volného času, o povinnosti pomáhat rodičům). Pokud dojde k dohodě týkající
se určitého plnění povinností, je třeba ji dodržovat, a to jak ze strany nezletilého, tak ze
strany rodičů. Při další návštěvě s chlapcem či děvčetem kontroluji dodržování daných
pravidel. Žádám také rodiče, aby mě sdělovali, co se podařilo a co ne, jsem s nimi
v kontaktu. To vyžaduji také od dítěte. Podstatné je vědět, zda se nezletilý stýká či
nestýká se závadovou partou, jak respektuje rodiče. Otázka standardně uklizeného bytu
či naplněné ledničky musí jít mnohokrát do pozadí. Seznamuji jak jeho, tak rodiče
s kroky, které podniknu, pokud by to bylo třeba. Vysvětluji, za jakých podmínek je
možné udělit napomenutí, jaké jsou mé možnosti ohledně případných návrhů na soudní
dohled, předběžné opatření či ústavní výchovu. Vždy si na schůzce domlouváme datum
příští návštěvy nezletilého. Povídáme si o tom, co se přihodilo nového od našeho
posledního setkání, co se podařilo, co více, co méně, co je nového ve škole, mimo
školu, jak proběhl víkend, jak chlapec či děvče vychází s rodiči apod., vedu tzv.
výchovné pohovory. Zavádím diskusi o tom, co je „dobře“ a co „špatně“.
Dle
J. Langmeiera a D. Krejčířové (1998) dospívající vědomě přijímají základní normy
a principy, které rozhodují o tom, co je či není správné a dobré. Přijaté morální normy
platí podle morálky adolescenta pro všechny a za všech okolností, bez jakýchkoliv
24
omezení, jsou většinou morálkou absolutní. Dospívající má tendenci vnímat svět černo
-bíle, kritičnost se spíše vztahuje na okolí. Uznávaná pravidla se v jejich vlastním
praktickém jednání a rozhodování příliš neuplatňují. Tento absolutismus morálky je
častým zdrojem konfliktů s okolím.
Pochvala, ocenění, motivace
Chválím, pokud je to jen trochu možné, hledám věc, za kterou je možno ocenit. Dle
V. Bechyňové a M. Konvičkové (2008) oceňování podporuje růst, rozvoj oceňované
osoby, přispívá ke konstruktivní změně. Oceňováním dává kurátor pro mládež dítěti
zprávu, že ho respektuje, všímá si, že plnění konkrétních činností, domluvených změn
stojí úsilí a za to si nezletilého vážíme. Motivuji chlapce či děvče k následné návštěvě
našeho oddělení. Uvědomuji si, že se nejedná o chuť dobrovolně docházet na naše
oddělení, spolupracovat, ale spíše o jakýsi nátlak pod pohrůžkou případných sankcí.
Dítě bývá velmi často negativně naloženo, nedůvěřivé, je třeba odstranit i jeho
počáteční nevoli. Pokud se jedinec nedostaví na domluvený termín a neomluví se, již
toto může být signál, že se něco děje a něco není v pořádku. Žádám, aby mě
telefonovali nezletilí, sami se omlouvali, pokud se nemohou dostavit. Nechci, aby tuto
povinnost automaticky přebírali rodiče, u těch mohu případně ověřit, zda důvody
omluvy jejich dítěte jsou pravdivé. I o těchto pravidlech s chlapcem či děvčetem
dopředu mluvím. Nezletilý velmi často nedokáže identifikovat problém, který je třeba
řešit, nemá náhled na své chování, na to, co se děje. Vzhledem k věku mu chybí životní
zkušenost, ne vždy dokáže správně vyhodnotit závažnost situace. V různých odborných
zařízeních jsou pracovníci, které doporučuji, dokážou dítěti účinně pomoci. Jejich
názory a pohled na věc je pro všechny zúčastněné přínosem.
Na co je nutné se zaměřit a věnovat se, je otázka prevence. „Jestliže předmětem
úvah je prevence, která zároveň představuje otázku změny (aby jev buď nenastal, nebo
jestliže nastal, pak aby se neopakoval a jestliže se opakuje, pak aby měl alespoň
změněnou intenzitu či formu), měli bychom především pochopit jeho individuální smysl
(pro strukturu, subjekt, jedince). Smysl je vlastně hledisko vnitřního světa věcí, vztahů
a jevů. Bez pochopení problému zevnitř není možné uvažovat o změně, protože nevíme,
co má pro jedince onu subjektivní hodnotu. V takovém případě nemáme co nabídnout.
Nevytváříme základní předpoklad pro změnu“ (Řezníček, 1994, s. 11).
25
4. Trestná činnost mladistvých pachatelů v číslech
V empirické části se věnuji analýze statistických dat na Úřadě městské části Praha 1
za období let 2006 – 2010, v případových studiích se zamýšlím nad klienty kurátora pro
mládež, tedy nad mládeží, se kterou jsem osobně pracovala. Všichni klienti měli trvalé
bydliště v lokalitě působnosti Městské části Praha 1.
4.1 Metodologická východiska
Výsledky vychází ze statistik a opatrovnických spisů, které jsou vedeny na Úřadě
městské části Praha 1. Vše se týká mladistvých pachatelů a jejich trestné činnosti za
období let 2006 – 2010.
Cíl výzkumného šetření:
Cílem výzkumného šetření bylo zjistit, zda se v průběhu sledovaných let mladiství
dopouštěli častěji provinění či přestupků, zda se mladiství chlapci dopouštěli provinění
více jak dívky, zda v průběhu sledovaných let průměrný věk pachatelů klesal a zda se
mladiství nejčastěji dopouštěli krádeží.
Výzkumný problém:
Výzkumný problém byl stanoven: Jak se vyvíjela trestná činnost mladistvých pachatelů
v průběhu sledovaných let 2006 – 2010?
Popis respondentů:
Respondenty jsou mladiství pachatelé (ve věku od 15 let do 18 let), kteří se dopustili
provinění v letech 2006 – 2010 a měli trvalé bydliště v obvodu působnosti Městské části
Praha 1.
Výzkumná metoda:
Výzkumnou metodou je analýza statistických dat.
Hypotézy:
H 1: V průběhu sledovaných let se mladiství častěji dopouštěli provinění než přestupků.
H 2: V průběhu sledovaných let se mladiství chlapci dopouštěli více provinění než
mladistvé dívky.
H 3: V průběhu sledovaných let průměrný věk pachatelů klesal.
H 4: V průběhu sledovaných let se mladiství nejčastěji dopouštěli krádeží.
26
Ve třech případových studiích se snažím o detailní popsání, důkladné prozkoumání
každého případu. Dvě první studie se týkají mladistvých chlapců páchajících trestnou
činnost, a to již od doby, kdy ještě nebyli trestně zodpovědní. Třetí studie je věnována
dívce, která měla problém se závislostí na návykových látkách. I touto problematikou se
musí kurátor pro mládež zabývat a snažit se ji řešit.
27
4.2 Analýza statistických dat
H 1, graf 1
Provinění a přestupky mladistvých v obvodu
Městské části Praha 1 v letech 2006 - 2010
20
18 17
4 3
2
4
rok 2006
rok 2007
22
18
17
6
rok 2008
9
10 10
4
rok 2009
rok 2010
počet mladistvých, kteří se dopustili provinění nebo přestupku
počet spáchaných provinění
počet spáchaných přestupků
V grafu je uveden počet mladistvých, kteří se dopustili provinění či přestupku ve
sledovaném období. Dále je zde vyčíslen počet spáchaných provinění a přestupků. Proti
jednomu pachateli může být zahájeno trestní stíhání pro více provinění, také správní
řízení
ení pro více přestupků. V roce 2006 se 4 mladiství dopustili 3 provinění a 2
přestupků, v roce 2007 se 18 mladistvých dopustilo 17 provinění a 4 přestupků, v roce
2008 se 20 mladistvých dopustilo 17 provinění a 6 přestupků, v roce 2009 se 22
mladistvých dopustilo
pustilo 18 provinění a 9 přestupků a v roce 2010 se 10 mladistvých
dopustilo 10 provinění a 4 přestupků. V obvodu MČ Praha 1 se mladiství dopouštěli
nejvíce trestné činnosti v letech 2007, 2008, 2009. Celkem se v rozmezí let 2006 až
2010 provinění nebo přestupků
přestupků dopustilo 74 mladistvých, bylo spácháno 65
provinění a 25 přestupků. Každý rok je na území obvodu Městské části Praha 1
mladistvými spácháno v průměru 13 provinění a 5 přestupků, tohoto jednání se
v průměru za rok dopustí 14,8 mladistvých.
Je prokázáno, že ve městech a průmyslových lokalitách je větší výskyt sociálně
patologických jevů (Kraus, 2008). „Delikventní chování mladistvého může být jen
ojedinělou epizodou, nebo začátkem zločinecké kariéry“ (Matoušek, Kroftová, 1998,
s. 23). Většina delikventně jednajících lidí má negativní sebehodnocení, nepřipisují
sami sobě hodnotu, neváží si sami sebe (Matoušek, Kroftová, 1998).
1998
28
H 2, graf 2
Počet obviněných mladistvých v obvodu Městské části
Praha 1 v letech 2006 - 2010
počet obviněných ze spáchání provinění
14
14
13
z toho chlapců
z toho dívek
13 13
11
6
4
3
2 2
0
rok 2006
1
rok 2007
2
0
rok 2008
rok 2009
rok 2010
Z grafu vyplývá, že ve sledovaném období v obvodu Městské části Praha 1 bylo
obviněno 49 mladistvých. Někteří mladiství se dopustili provinění opakovaně. V roce
2006 se provinění dopustili 2 chlapci, žádná dívka, v roce 2007 se provinění dopustilo
13 chlapců a 1 dívka, v roce 2008 se provinění dopustilo 11 chlapců a 3 dívky, v roce
2009 se provinění dopustilo
pustilo 13 chlapců a žádná dívka a v roce 2010 se provinění
dopustili 4 chlapci a dvě dívky. V letech 2006 až 2010 se dopustilo provinění celkem 43
chlapců a 6 dívek. V každém roce se v průměru dopustilo provinění 8,6 chlapců a 1,2
dívky.
B. Kraus a J. Hroncová (2007) tento výsledek potvrzují. Přibližně okolo 90% veškeré
trestné činnosti připadá na vrub mužů, a to bez ohledu na věkové kategorie
kategorie. Stejný
názor zastává také I. Možný.
Možný „Trestná
restná činnost je činností převážně mužskou: skoro 90
procent z objasněných trestných činů je spácháno muži“ (Možný, 2002, s. 176).
Podobné stanovisko zastávají i O. Matoušek a A. Kroftová (1998, s. 34). „D
„Disponujícím
konstitučním faktorem je i pohlaví jedince. Muži se podle dostupných statistik
dopouštějí trestných činů mnohem častěji než ženy, a to ve všech společnostech, ve
všech dobách, nezávisle na své příslušnosti k etnické skupině i nezávisle na druhu
trestné činnosti.“
29
H 3, graf 3
Průměrný
růměrný věk pachatelů v letech 2006 - 2010
v obvodu Městské části Praha 1
17,4
17,2
17
průměrný věk pachatelů v
letech 2006--2010
16,8
16,6
16,4
rok
2006
rok
2007
rok
2008
rok
2009
rok
2010
Průměrný
růměrný věk pachatelů v roce 2006 byl 17 let a 3 měsíce, v roce 2007 16 let a 9
měsíců, v roce 2008 16 let a 8 měsíců,
měsíců v roce 2009 16 let a 8 měsíců a v roce 2010
17 let a 4 měsíce. Z výsledků vyplývá, že průměrný věk pachatelů neklesá, naopak,
v posledním sledovaném roce je věk pachatelů nejvyšší. Provinění se pachatelé dopouští
v průměru ve věku 16,93 let. Je to tedy v době, kdy mladiství nejsou žáky devátých tříd
základních škol, ale
le studenty převážně druhého ročníku střední školy či učiliště.
Z počtu 49 obviněných bylo patnáctiletých pachatelů 8, šestnáctiletých 13
a sedmnáctiletých 28. Výsledek vypovídá
vypovídá i o tom, jak je toto životní období důležité jak
pro rodinu, tak pro školu v rámci prevence. „Nespecifická prevence představuje
působení směřující k celkovému formování osobnosti ve smyslu zdravého životního
stylu. Tedy osobnosti, schopné odolávat nejrůznějším ohrožením, negativním vlivům,
lákadlům ap. Svoji roli zde sehrávají nové
nové poznatky a koncepce psychologie zdraví,
využívání psychoterapeutických přístupů ap.“
ap. (Kraus, Hroncová, 2007, s. 301).
30
H 4, graf 4
Druhy a počet provinění, kterých se dopustili mladiství v
obvodu MČ Praha 1 v letech 2006 - 2010
14
12
12
10
8
8
5
6
4
2
1
1
1
1
1
2
5
9
10
6
3
0
počet mladistvých
Jak z výše uvedeného grafu vyplývá, nejčastějším proviněním, kterého se mladiství
dopouštěli ve sledovaném období, bylo poškozování cizí věci. Týkalo se to např.
poničení laviček, poškození okapní roury, motocyklu, chaty, sprejerství. Dle J. Smolíka
jsou různé názory, zda v grafitech jde spatřit umělecký protest adolescentů a mladých
dospělých proti fádní architektuře, dle jejich názoru fádní, či zda jde o podvědomou
obranu proti nadutosti a hlouposti konzumní společnosti. V grafitech hraje podstatnější
roli forma než obsah, jeho prostřednictvím nechává autor odkaz a nezajímá ho, jak bude
interpretován veřejností. Pro některé sprejery je nejdůležitější motivací právě potřeba
zanechat odkaz či poselství (Smolík, 2010). Moje úvaha byla tedy chybná, když jsem
v hypotéze uvedla názor, že se nejvíce mladiství dopouštějí krádeží. Těch se dopustili
v 8 případech. Pokud bychom však ke krádežím započítali i loupeže, dostaneme číslo
14, a tedy největší podíl všech spáchaných provinění. Loupež se od krádeže liší
použitím násilí. Je všeobecně známo, že brutalita pachatelů narůstá.
31
4.3 Shrnutí
Hypotéza číslo 1 se potvrdila. Mladiství se v průběhu sledovaných let častěji
dopouštěli provinění než přestupků. Za sledované období bylo spácháno celkem 65
provinění a 25 přestupků. Výsledek však není povzbudivý. Vyplývá z něho, že
mladiství páchají více závažnou trestnou činnost, která je posléze řešena za spolupráce
orgánu činných v trestním řízení.
Hypotéza číslo 2 se potvrdila. Chlapci se v průběhu sledovaných let dopouštěli
trestné činnosti více než dívky. Je obecně známo že se muži dopouští více trestných
činů než ženy. Týká se to i mladistvých pachatelů. V období let 2006 – 2010 bylo
v lokalitě Městské části Praha 1 spácháno 65 provinění, obviněno bylo 49 mladistvých,
a to 43 chlapců a 6 dívek. V průměru se v každém roce dopustilo provinění 8,6 chlapců
a 1,2 dívky.
Hypotéza číslo 3 se nepotvrdila, v průběhu sledovaných let průměrný věk
pachatelů neklesal. V roce 2006 byl průměrný věk pachatelů 17 let a 3 měsíce, v roce
2007 byl 16 let a 9 měsíců, v roce 2008 byl 16 let a 8 měsíců, stejný výsledek byl
i v roce 2009, tedy 16 let a 8 měsíců. V roce 2010 však výsledek ukázal, že průměrný
věk pachatelů byl 17 let a 4 měsíce. Jedním z důvodů zvýšení věkové hranice může být
zrušení provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, a to od
1. 1. 2010, v souvislosti se změnou trestního zákoníku. Naposledy toto provinění mohlo
být trestně stíhané v roce 2009. Později může být řízení motorového vozidla bez
řidičského oprávnění řešeno již jen jako přestupek. Bez vědomí rodičů si převážně auta
půjčovali chlapci okolo 16. roku věku, alespoň v rámci našeho obvodu působnosti.
Hypotéza číslo 4 se nepotvrdila. V průběhu sledovaných let se mladiství nejčastěji
nedopouštěli krádeží (tohoto provinění se dopustilo 8 mladistvých), ale poškozování
cizí věci (dopustilo se ho 12 mladistvých). Moje úvaha byla chybná, neuvědomila jsem
si, že se u provinění krádeže musí ze strany mladistvého jednat o škodu způsobenou na
cizím majetku nikoliv nepatrnou, to znamená škodu dosahující částky nejméně 5.000
Kč. Převážná část krádeží způsobených mladistvými je řešena ve správním řízení jako
přestupek. Jedná se např. o krádeže bižuterie, oblečení, alkoholu, sladkostí, hraček,
drogerie.
32
5. Případové studie
„V případové studii jde o detailní studium jednoho případu nebo několika málo
případů. Zatímco ve statistickém šetření shromažďujeme relativně omezené množství
dat od mnoha jedinců (nebo případů), v případové studii sbíráme velké množství dat od
jednoho nebo několika málo jedinců. V případové studii jde o zachycení složitosti
případu, o popis vztahů v jejich celistvosti… Předpokládá se, že důkladným
prozkoumáním jednoho případu lépe porozumíme jiným podobným případům“ (Hendl,
2008, s. 102).
Pro případovou studii jsem si vybrala tři mladistvé osoby, na kterých se snažím
ukázat, jak složitá a náročná je práce kurátora pro mládež a přitom výsledek
výchovného procesu je vždy nejistý. Z mé praxe vyplývá, že většina mladistvých se
dopustí protiprávního jednání poprvé a naposled. Jsou poučeni z toho, co se stalo, co
následovalo, snaží se pochopit, že udělali chybu, stydí se za své jednání, čin již nechtějí
nikdy opakovat. Je jim nepříjemné, když musí hovořit o tom, čeho se dopustili. Velmi
důležitým výchovným momentem je odčinění škody mladistvým, škody, kterou sám
způsobil. Ideální situace nastává tehdy, když sprejer osobně přemaluje lavičku, kterou
pomaloval, přebarví posprejovanou zeď či ji vyčistí, ten, kdo se dopustil krádeže
v obchodě, zboží nepoškozené vrátí do prodeje apod. Kde je třeba zaplatit vzniklou
škodu, tam ji převážně hradí rodiče. Je však na mladistvém, aby si našel brigádu
a rodičům veškerou uhrazenou částku postupně splácel. Je možné škodu vyrovnat
například i z kapesného či ušetřených peněz. Nikdy nelze vrátit to, co se stalo, je však
třeba se ze vzniklých následků poučit do budoucnosti.
5.1 Jan
V mé první případové studii se Jan z páchání provinění nepoučil. Vystupoval vždy
suverénně, sebejistě, na svém problémovém chování neměl snahu nic měnit. Otec ho
v jeho postoji podporoval.
Jan vyrůstal v úplné rodině do svých čtrnácti let. Otec se vyučil automechanikem,
později vystudoval gymnázium. Pracuje jako řidič městské hromadné dopravy. Matka je
absolventkou střední odborné školy výpočetní techniky, je v plném invalidním důchodu.
33
Jan má staršího bratra, který nedokončil střední školu, stálé zaměstnání nemá. Vztahy
mezi sourozenci Honza vždy hodnotil jako perfektní. Z opatrovnického spisu vyplývá,
že starší bratr měl jako mladistvý výchovné problémy, dopouštěl se trestné činnosti, té
se dopouští i v dospělém věku.
S Janem začaly výchovné problémy v době, kdy mu bylo osm let. V páté třídě
hodnotí třídní učitelka chlapce jako zákeřného. Honza stále někoho napadal, urážel,
neuznával své chyby, autority nerespektoval. Byl vůči dětem nesnášenlivý. Prospěch
měl špatný, což neodpovídalo jeho schopnostem, příprava do školy byla nedostatečná.
V této době byla zahájena Janova spolupráce s kurátorem pro mládež (vzhledem k místu
bydliště s kurátorem z jiné části Prahy). Se školou spolupracovala matka, její vliv na
syna byl však malý. Vztah mezi matkou a synem byl komplikovaný. Chlapec začal
páchat trestnou činnost.
1. Spolu s kamarádem ve dvou různých dnech vypáčili desku do kanceláře autobazaru,
kde vzali klíče od zaparkovaných vozidel, auta poté nastartovali a popojížděli s nimi
po areálu, úmyslně s nimi do sebe naráželi. Způsobili škodu na poškozených věcech
ve výši 117.000 Kč, na odcizených věcech ve výši 4.000 Kč. Matka vzniklou škodu
za syna splácela a dosud splácí (tedy i v době jeho zletilosti). Jan jí ničím na úhradu
nepřispívá. Několikrát jsem chlapce upozorňovala, aby převzal zodpovědnost za
svůj čin a tím i úhradu vzniklé škody, výzva se však nesetkala s žádnou odezvou.
2. Jan se spolu s dalším nezletilým vloupal do trvale obydlené maringotky, zde
společně odcizili věci.
3. Jan spolu s kamarádem násilím vnikl do zdravotního střediska, kamenem rozbil
výplň dveří, odcizil šanony s papíry.
Vzhledem k věku pachatele byly veškeré výše uvedené skutky odloženy. Soud
v řízení ve věcech dětí mladších 15 let udělil Janovi napomenutí.
V šesté třídě přestoupil nezletilý na jinou základní školu. Zde byl z počátku
hodnocen jako slušný, na školu se připravoval, nevybočoval z řady. Změna školy mu
prospěla. Spolupráce s kurátorem pro mládež byla po roce a půl ukončena. V sedmé
třídě výchovné problémy s chlapcem opět narůstaly. Školní práce ho nezajímala,
vyhýbal se povinnostem. Mezi spolužáky vystupoval jako škodolibý, oslovoval je
sprostými výrazy, neustále vyvolával nepokoje. Měl problém s hygienou (s mytím,
převlékáním). V sedmé a osmé třídě byl klasifikován sníženou známkou z chování, měl
34
neomluvené hodiny. Prospěch ve škole měl podprůměrný. Domluvy matky ani školy nic
nevyřešily. V osmé třídě spolupráce s kurátorem pro mládež byla obnovena. Jan byl
umístěn na dobrovolný preventivní pobyt do střediska výchovné péče, pobyt byl však
předčasně ukončen, Honza odmítal ve středisku vydržet dva měsíce. Když bylo chlapci
14 let, rodiče přestali vést společnou domácnost, matka podala návrh na rozvod
manželství a úpravu poměrů k nezletilému. Jan byl na ni drzý, neposlouchal ji, byl
nezvladatelný. Nevycházel s přítelem matky, který po něm požadoval dodržování
pravidel. Honza se odstěhoval do bytu k otci a babičce (matka otce). Soud schválil
dohodu rodičů, Jan byl svěřen do výchovy otce, matce bylo stanoveno výživné ve výši
1.500 Kč, které platila pravidelně. Jan o matku neprojevoval až do dospělosti žádný
zájem, odmítal s ní být v kontaktu. Rodiče nebyli schopni se spolu na čemkoliv
domluvit, tedy ani ne na výchově syna.
Po ukončení povinné školní docházky byl nezletilý přijat do středního odborného
učiliště, oboru automechanik. Do kontaktu s Janem a jeho rodiči jsem vstoupila v době,
kdy chlapec navštěvoval první ročník učiliště. Byla jsem požádána policií
o vypracování zprávy, Honza začal páchat trestnou činnost i jako mladistvý. Ve škole
měl velké množství neomluvených absencí, prospěch slabý. Do druhého ročníku již
nenastoupil, se souhlasem otce studium ukončil. Zaměstnání neměl, ani o ně
neprojevoval zájem. Z evidence úřadu práce byl pro nespolupráci vyřazen. Otec
nezasahoval do rozhodnutí Jana, co bude dělat, čím se bude živit, vše nechával na jeho
úvaze. Odmítal být na něj přísnější. Chlapec do doby své zletilosti nic nedělal, čas trávil
doma či venku s partou.
Na základě mé žádosti, když bylo Janovi sedmnáct let, byl chlapec vyšetřen
v pedagogicko-psychologické poradně. Ze zprávy vyplynulo, že úroveň rozumových
schopností se pohybovala v pásmu dobré normy. Z psychologického hlediska byl Jan
hodnocen jako nezralý jedinec se sklonem nerespektovat pravidla a sociálně únosné
hranice v chování. Měl narušený hodnotový systém, který mu nedovolil relevantně
posuzovat důsledky svého jednání. Příčinou jeho vývoje byla i výchovná zanedbanost
ve smyslu nejednotné výchovy a velké tolerance. Nebyl schopen náhledu na své
asociální jednání a tím si ani stanovit životní priority sociálně přijatelné. Jednalo se
o nezralou osobnost.
35
Jako mladistvý se Jan měl dopustit těchto provinění:
1. V šestnácti letech výtržnictví a ublížení na zdraví. Jan měl jak verbálně, tak
nonverbálně napadnout poškozenou, hrubě na ni křičet a způsobit jí podvrtnutí
kolenního kloubu. Chlapec toto popíral. Soud rozhodl o vině Jana, odsoudil ho
k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Na můj návrh, který
podpořil i státní zástupce, bylo mladistvému uloženo i výchovné opatření, a to
dohled probačního úředníka (na dobu osmnácti měsíců). Jan se prostřednictvím
svého obhájce odvolal, Městský soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu
a věc postoupil k projednání a rozhodnutí k přestupkovému řízení, ve kterém
nebylo dosud rozhodnuto. Čeká se na vrácení trestního spisu, který musel být celý
postoupen k jinému, závažnějšímu trestnímu řízení týkajícího se Jana.
2. V sedmnácti letech se Jan dopustil loupeže a provinění neoprávněného držení
platební karty, ve spolupachatelství. Jan měl spolu se svým bratrem pod pohrůžkou
násilí donutit poškozeného k vydání platební karty a poté mu odcizit peněženku.
Provinění Jan odmítal, uvedeného se, dle jeho vyjádření, nedopustil. Jan byl
odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření (ve spojitosti s bodem 6).
3. V sedmnácti letech řídil Jan motorové vozidlo (motorku) bez řidičského oprávnění,
trestní stíhání bylo zahájeno, byla podána obžaloba, v souvislosti se změnou novely
trestního zákoníku soud rozhodl, že uvedené jednání není trestným činem, věc byla
posouzena jako přestupek. Janovi byla uložena pokuta ve výši 1.000 Kč, zákaz
činnosti řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců, povinnost nahradit
náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč.
4. V sedmnácti letech řídil Jan opět motorové vozidlo (automobil) bez řidičského
oprávnění, situace se opakovala, bylo zahájeno trestní stíhání, v souvislosti se
změnou novely trestního zákoníku byla věc posouzena jako přestupek. Janovi byla
uložena pokuta ve výši 2.000 Kč, dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši
1.000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců.
5. V sedmnácti letech se Jan dopustil krádeže a poškozování cizí věci, vše ve
spolupachatelství. Mladistvý vniknul společně se svým bratrem dvakrát do stejné
kanceláře, odcizil zde věci v celkové výši 38.700 Kč a způsobil škodu ve výši
11.300 Kč. Státním zástupcem byla podána obžaloba. Soud dospěl k závěru, že
v dané věci je možno trestní stíhání obviněného mladistvého zastavit, a to
36
s odůvodněním, že byl pravomocně odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody
v trvání jednoho roku (viz. bod 6) a trestní opatření, které obviněnému v dané věci
hrozilo, bylo zcela bez významu vedle trestního opatření, které mu již bylo
pravomocně uloženo.
6. V sedmnácti letech se Jan dopustil provinění krádeže a poškozování cizí věci ve
spolupachatelství. Spolu s neztotožněným spolupachatelem (vyšetřovatel byl
přesvědčen, že spolupachatel, který utekl a byl svědky zahlédnut, byl jeho starší
bratr) se vloupal do novinového stánku, čímž způsobil škodu na odcizených věcech
ve výši 20.000 Kč a škodu nikoli nepatrnou na poškozeném stánku. Za toto (spolu
s bodem 2) byl odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání
jednoho roku. Výkon trestního opatření mu byl podmíněně odložen na zkušební
dobu tří roků. Zároveň byla mladistvému uložena povinnost zaplatit poškozenému
náhradu škody v celkové výši 21.560 Kč. Proti tomuto rozsudku podal Jan
prostřednictvím svého obhájce odvolání. Před zahájením veřejného zasedání vzal
své odvolání zpět, rozsudek nabyl právní moci.
Spolupráce se mnou, jako s kurátorem pro mládež, byla ze strany Jana velmi
nepravidelná, v průměru asi na polovinu domluvených schůzek se nedostavoval (byl
zván jedenkrát za týden či čtrnáct dní). Chlapec vše, co se stalo, bagatelizoval,
nepřipouštěl si, že by pochybil. Na své problémové chování neměl náhled. Vedl
zahálčivý způsob života. Otec zásadní problémy se synem neuváděl, chlapec ho, dle
jeho vyjádření, respektoval, poslouchal. Dle mého názoru měl otec na syna velmi malý
vliv, problémové chování chlapce si vysvětloval jeho mladickou nerozvážností. Na otce
bylo mnohokrát apelováno, aby výchovu syna zpřísnil a vedl ho k nutnosti přípravy na
budoucí povolání. „Utváření osobnosti člověka a jeho chování probíhá v určitém
sociálním prostředí ve vzájemné interakci jedince s lidmi, kteří ho obklopují.
V nejranějším dětství je formován především rodinou, později přáteli, nejrůznějšími
partami či jinými skupinami“ (Němec, 1993, s. 28).
S Janem a otcem bylo hovořeno o Probační a mediační službě ČR, vysvětleno,
doporučen kontakt. Oba se do tohoto zařízení jednou dostavili, další spolupráci však
považovali za bezpředmětnou a odmítli ji. Mladistvému jsem uložila napomenutí za
narůstající trestnou činnost, za vedení zahálčivého způsobu života, za naprostý nezájem
se připravovat na své budoucí povolání, za nerespektování autorit a norem Janovi byla
37
doporučena docházka do střediska výchovné péče, o tuto nabídku však neprojevil
zájem, otec ho v jeho rozhodnutí podporoval. V době, kdy u mladistvého narůstala
trestná činnost, jsem podala návrh k soudu na nařízení ústavní výchovy. Jednání se
odročovala. V době blížících se osmnáctých narozenin chlapce soud již návrh
neakceptoval a zamítnul ho. Jan u soudních jednání vystupoval sebevědomě, svoje
chyby neuznával. „Mnoho studií prokázalo, že osoby chovající se delikventně dávají
přednost okamžitému uspokojení před uspokojením vzdáleným, a to i v případech, kdy
odměna za oddálené uspokojení potřeby je mnohokrát vyšší než zisk, který přinese
okamžité uspokojení potřeby“ (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 55 – 56).
Dle P. Mühlpachra má trestná činnost mládeže své specifické znaky, je výrazně
determinována věkem pachatelů, jejich zkušenostmi, vlastnostmi, psychickým
i somatickým vývojem. Trestná činnost je, na rozdíl od dospělých, páchána častěji ve
spolupachatelství a ve skupině, není obvykle plánována, projevuje se ničením předmětů,
devastací, znehodnocením zařízení, často je použito neúměrných prostředků k dosažení
cíle. Agresivitu zvyšuje alkohol, případně jiná návyková látka. Trestná činnost je
většinou páchána pod vlivem momentální situace, mladí pachatelé jednají spíše pod
vlivem emocí než rozumu, často odcizují předměty, které se jim líbí nebo které v tom
okamžiku potřebují. Zvyšuje se počet mladistvých, kteří se dopustili násilné kriminality,
tři čtvrtiny jsou stíháni za majetkovou kriminalitu (Mühlpachr, 2001).
5.2 Marek
Další případovou studií je Marek. Jeho rodiče měli občas snahu poslouchat, co jim
říkám a řídit se tím. Nestačilo to však. Ani jeden z nich (obzvláště matka) neměl
dostatečnou mentální kapacitu výchovný proces u svých dětí změnit (chlapec měl
mladší sestru také s výchovnými problémy). Po rozhovoru s rodiči jsem došla k závěru,
že se oni sami dopouštěli obdobných výchovných stereotypů jako jejich vlastní rodiče.
Při místních šetřeních, která probíhala pravidelně, byl byt vždy vzorně uklizen, působil
však stroze, chladně. Hračky na rozvoj dětského myšlení chyběly, prostředí bylo
nepodnětné. Větší hodnotou byla pro rodiče zapnutá televize a její neustálé sledování,
než věnování se svému dítěti.
38
Marek vyrůstal v úplné rodině. Rodiče manželství neuzavřeli, žili spolu jako druh
a družka. Soužití rodičů se vždy jevilo jako problematické. V rodině docházelo
k častým hádkám, po kterých otec opouštěl rodinu, aby se k ní po několika dnech znovu
vrátil. Byl vyučen obráběčem kovů, zaměstnání nevyhledával. Později mu byl přiznán
plný invalidní důchod, na výplatu neměl nárok, neodpracoval potřebný počet let. Matka
vychodila pouze zvláštní školu, ani ona neměla snahu sehnat zaměstnání. Rodina byla
dlouhodobě v hmotné nouzi, mnoho let pobírala sociální dávky.
Do první třídy nastoupil nezletilý téměř v sedmi letech. Již ve druhé třídě dostal
dvojku z chování, a to za dlouhodobou neomluvenou absenci. Pro zanedbání školní
docházky bylo s matkou vedenou přestupkové řízení, rodina přešla do péče sociálního
pracovníka. Marek výukovým požadavkům nestačil, od třetí do sedmé třídy byl žákem
speciální školy. Měl zde problém s docházkou i s kázní. Postupně dostal napomenutí
třídního učitele za pozdní příchody, za vyrušování při vyučování a za neplnění zadaných
úkolů. Za porušování školního řádu a urážku veřejného činitele mu byla uložena
ředitelská důtka. V šesté třídě dostal Marek snížený stupeň z chování za hrubé
vystupování vůči druhé osobě. V této době podávala sociální pracovnice k soudu návrh
na nařízení dohledu, po vleklém sporu a dokazování ze strany oddělení péče o rodinu
a děti byl návrh zamítnut s odůvodněním, že výchovné problémy Marka nejsou tak
výrazné, péči o dítě rodina zvládá. Výchovný efekt preventivního opatření soud v této
fázi podcenil. Rodiče nabyli dojmu, že je vše v pořádku a o své děti se starají dobře.
Během školní docházky byla i období, kdy se Markovo chování zlepšilo, prospíval
s pochvalou, byl kamarádský. V osmé třídě však dostal další důtku třídního učitele, a to
za nošení nebezpečných předmětů do školy a slovní agresi směrem k vyučujícím, v této
době byl již žákem praktické školy. Dopouštěl se trestné činnosti, přešel do péče
kurátora pro mládež, tedy do mé péče. V pololetí deváté třídy bylo Markovo chování
hodnoceno jako uspokojivé, na konci roku jako neuspokojivé. Prospěch měl průměrný.
Rodiče si chování syna idealizovali, dle jejich vyjádření byl doma bez výchovných
problémů, poslouchal, rodiče respektoval, pomáhal. Když však byl chlapec venku, byl
pod vlivem party. Zde experimentoval s toluenem, plynem do zapalovače, měl
zkušenost s pervitinem, houbičkami, pravidelně kouřil marihuanu, občas užíval extázi.
39
V době před dosažením trestní odpovědnosti, když bylo Markovi čtrnáct let, se
dopustil těchto jednání:
1. Policií byla na dětském hřišti spatřena parta mladíků, která seděla na lavičce,
znečišťovala veřejné prostranství papíry a zápalkami, čichala k papírovým
kapesníkům, které byly namočeny v toluenu. Ve skupině mladíků byl i Marek.
2. Marek se spolu s kamarádem dopustil činu jinak trestného výtržnictví. Společně
napadli nezletilého chlapce, a to třemi ranami pěstí do obličeje a kopem do
břicha. Důvodem napadení byla skutečnost, že poškozený oznámil doma krádež
finanční hotovosti 600 Kč, jako pachatele uvedl Marka a jeho kamaráda.
3. Marek společně s jinými osobami fyzicky napadl pěstmi a kopanci další osoby.
4. Marek se dopustil činu jinak trestného, a to vydírání ve spolupachatelství
a výtržnictví ve spolupachatelství. Přítomné dívce byl odcizen mobilní telefon,
diktafon, peněženka, doklady. Poškozená požadovala navrácení svých věcí, za to
pachatelé po ní chtěli vysání pohlavního údu každému z nich. Stejní pachatelé
napadli mladíka, strkali do něj, uhodili ho pěstí. V řízení ve věcech dětí
mladších patnácti let byl za tento čin Markovi soudem uložen dohled probačního
úředníka, chlapec byl také zařazen do výchovného programu ve středisku
výchovné péče.
5. Marek byl přistižen při kopání do okapní roury domu, způsobil na okapu mělkou
promáčklinu.
Veškeré výše uvedené skutky byly vzhledem k věku Marka Policií ČR odloženy.
„Životní období kolem 14 let je pro současnou mládež mimořádně kritické
a nebezpečné. U mládeže je tendence orientovat se na kamarády. Parta či individuální
kamarádský vztah mají pro jedince v tomto věku velký význam“ (Sak, 2000, s. 221).
Sociální pracovnice začala spolupracovat s rodinou, když byl Marek v útlém věku.
S narůstajícími výchovnými problémy byla rodina předána do mé péče. V době, kdy
chlapec plnil povinnou školní docházku, jsem dvakrát žádala policii o vypracování
psychologického posudku, ani jednou mému návrhu nebylo vyhověno.
S nezletilým bylo vždy hovořeno o tom, co se stalo. Také s rodiči. Ti však měli
k synovi velmi ochranitelský, nekritický postoj, jeho problémy si nepřipouštěli,
bagatelizovali je. Trvali na tom, že doma je Marek bezproblémový. Dle
K. Vágnerové et al. (2009) je časté, že dítě se chová doma výrazně jinak, než ve škole.
40
Snažila jsem se Markovi sehnat vhodný výchovný program, zařadit ho do něj. Nezletilý
začal docházet na individuální terapie do sdružení zabývající se prevencí sociálně
patologických jevů. „Preventivní programy ohroženým mladým lidem dávají naději na
obrat k lepšímu“ (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 19). K soudu jsem podala návrh na
nařízení dohledu nad výchovou Marka, tentokrát byl akceptován, dohled byl nařízen.
Vzhledem ke stále větším problémům v praktické škole a narůstající trestné činnosti
jsem Markovi formou správního řízení udělila napomenutí za záškoláctví, za řádné
neplnění školních povinností, za nerespektování učitele a nevhodné chování vůči němu,
za nekázeň ve škole a za narůstající trestnou činnost. Zároveň byl s matkou
a chlapcem domluven dobrovolný nástup dítěte do střediska výchovné péče na
internátní oddělení. Marek do zařízení nakonec odmítnul nastoupit. V této době jsem
podala k soudu návrh na nařízení ústavní výchovy. Bylo třeba chránit společnost před
narůstající trestnou činností nezletilého, rodiče byli na výchovu dítěte slabí.
Marek ukončil povinnou školní docházku a byl přijat na odborné učiliště, obor
malířské práce. Pod tlakem hrozícího soudního jednání nastoupil na začátku prvního
ročníku dobrovolně na pobyt do střediska výchovné péče. V zařízení byl bez problémů.
Dle vyjádření terapeutů chlapec dobře funguje, respektuje pravidla i autority, pokud je
v prostředí, které je nezávadné.
Podle A. Komendy mají obecně sdílená pravidla
chování normativní význam, stanoví co „má být“, jsou vyžadovány a vynucovány, tedy
sankcionovány příslušným sociálním útvarem. V procesu socializace je třeba, aby bylo
dosaženo žádoucích účinků při osvojování sociálních norem. Sankce působí buď
preventivně (lidé se chovají v souladu s příslušnou normou), nebo následně (za porušení
normy následuje určitý postup). Zda dojde k porušení normy či ne závisí na daném
jedinci, na jeho motivaci, a tou může být trest i odměna (Komenda, 1999). V tomto
konkrétním případě odměnou Markovi bylo případné nenařízení ústavní výchovy.
Chování Marka bylo na učilišti zpočátku hodnoceno jako velmi dobré, chlapec byl
považován za lepšího studenta. Návrh na nařízení ústavní výchovy byl vzat zpět, v té
době se skutečně Marek hodně snažil, výchovné problémy s ním nebyly. Zpět vzetí
návrhu mělo Marka motivovat. Nezletilý byl zařazen do dalšího terapeutického
programu se zaměřením na zvládání stresových situací. Později se však chování Marka
opět výrazně zhoršilo. Chlapec přestal pravidelně spolupracovat s Probační a mediační
službou ČR, ve škole se značně zhoršil, první ročník učebního oboru uzavřel se slabým
41
prospěchem, chování bylo hodnoceno jako uspokojivé. Na odborném výcviku si přesto
nezletilého učitel chválil jako šikovného na práci.
Na začátku druhého ročníku se docházka Marka do školy citelně zhoršila.
Nezletilému jsem udělila další napomenutí, a to za nespolupráci a nedocházení do
terapeutického programu, za nepravidelnou docházku na Probační a mediační službu
ČR. Vzhledem k narůstající trestné činnosti byl k soudu znovu podán návrh na nařízení
ústavní výchovy. Návrhu bylo vyhověno, Marek byl umístěn do diagnostického ústavu.
Zde byl opět bezproblémový, patřil k jedněm z nejlepších. Dodržoval pravidla, která
byla nastavena. Po třech měsících byl přemístěn do výchovného ústavu. Zde měl
krátkodobé útěky, poslední se však proměnil v dlouhodobý. Marek byl nahlášen na
policii jako pohřešovaný. V osmnácti letech byla moje spolupráce s chlapcem
ukončena. Nemělo smysl podávat návrh na prodloužení ústavní výchovy do devatenácti
let věku, tu má význam prodloužit jen v době, kdy zůstává šance, že nezletilý úspěšně
školu ukončí.
Jako mladistvý se Marek dopustil těchto provinění:
1) V patnácti letech provinění výtržnictví ve formě spolupachatelství – společně
s dalšími stíhanými napadl jiného chlapce, udeřit jej pěstí do ramene, poté shodil
na zem a následně udeřil zezadu dalšího chlapce pěstí do hlavy. O dva dny
později zaútočil na mladého muže basebalovou pálkou, úderem mu způsobil
jeden centimetr tržně zhmožděnou ránu na prstu ruky.
2) V patnácti letech provinění krádeže ve stadiu pokusu - společně s dalšími
stíhanými strhnul měděné svody o celkové délce 15 metrů, následně je sešlapal
a pokusil se je ukrást. Vznikla škoda ve výši 25.000 Kč.
3) V patnácti letech provinění ad1) loupeže (skupina chlapců požadovala po
poškozeném finanční hotovost, na nátlak poškozený vydal své věci) a ad2)
výtržnictví (mladiství napadli poškozeného), vše ve spolupachatelství. Soud
rozhodl o vině Marka, podmíněně upustil od uložení trestního opatření, stanovil
zkušební dobu v trvání jednoho roku, s odůvodněním, že se mladistvý značně
zlepšil, je ochoten spolupracovat na převýchově. V té době tomu tak bylo.
4) V šestnácti letech provinění krádeže a neoprávněné držení platební karty,
spáchané formou spolupachatelství. Marek spolu s dalším stíhaným odcizil
kabelku včetně v ní uložených věcí, tímto oba způsobili poškozené škodu ve
42
výši 15.000 Kč. Marek byl ve spojitosti s bodem č. 1), 2) a 4) uznán vinným,
byl odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi
měsíců, zařazen do věznice pro mladistvé s dozorem. Chlapec situaci psychicky
nezvládl. Místo toho, aby podal do rozsudku prostřednictvím svého obhájce
odvolání, což mu bylo doporučováno, a aby se snažil, řádně docházel do školy,
plnil si své povinnosti ve výchovném ústavu, tak z něho utekl, byl pohřešován.
Vůči rozsudku jsem podala odvolání jak já, tak rodiče, kterým jsem se sepsáním
odvolání musela pomoci, sami toho nebyli schopni. Dle mého názoru měl být
Markovi výkon trestního opatření odnětí svobody odložen na zkušební dobu.
Soud nepřihlédl k žádným polehčujícím okolnostem. J. Němec (1993, s. 32)
popisuje výchovu jako „proces, který není nikdy ukončen, jedním právním
aktem nelze zpravidla dosáhnout zásadní změny v chování člověka.“ Odvolacím
soudem byl Marek odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody
v trvání pěti měsíců, výkon trestního opatření mu byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání jednoho roku.
5) V sedmnácti letech provinění krádeže a provinění neoprávněné držení platební
karty, vše ve spolupachatelství. Marek spolu s další osobou vniknul do
neuzamčeného vozidla, odcizil koženou tašku s obsahem, bundu, poškozenému
vznikla škoda ve výši 57.700 Kč. Marek byl odsouzen k úhrnnému trestnímu
opatření odnětí svobody na šest měsíců. Výkon trestního opatření byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Mladistvému byla na můj
návrh uložena ochranná výchova a výchovné omezení spočívající v neužívání
návykových látek. Ochranná výchova nebyla nikdy realizována, jednání bylo
několikrát odročováno a než byl rozsudek vypracován a nabyl právní moci,
Marek nabyl zletilosti.
6) V sedmnácti letech provinění loupeže ve spolupachatelství. Marek poškozeného
uchopil pod krkem, žádal o vydání mobilního telefonu a peněz. Soud uznal
mladistvého vinným, zrušil rozsudek Městského soudu (viz bod 4), uložil
souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon byl
podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců, současně byl nad Markem
uložen dohled probačního úředníka.
43
Jako kurátor pro mládež jsem se snažila pracovat s Markem velmi intenzívně.
Chlapec se měl ke mně dostavovat jedenkrát týdně, což však ne vždy splnil. Nastavená
a domluvená pravidla odmítal respektovat. Navštěvovala jsem ho pravidelně
i v ústavním zařízení. Rodiče byli z trestné činnosti syna nešťastní, neměli však na
Marka žádný vliv, problémovému chování chlapce nedokázali zabránit. Na nezletilého
jsem mnohokrát apelovala, aby svůj čas trávil účelně, aby si našel nějaký zájem či
koníček, kterému by se pravidelně věnoval. „Jednou z efektivních forem boje proti
rostoucí kriminalitě a drogové závislosti dětí je účelné využití volného času. Nejlepší
předpoklady nabídky kvalitního využití volního času mají bezesporu školní kluby, které
jsou navštěvovány především dětmi, které nejsou nikde organizovány“ (Krejčířová et
al., 2007, s. 31). Ač byl Markovi školní klub několikrát nabízen, odmítal v něm trávit
svůj volný čas. Raději chodil ven, kde se s partou bezcílně potuloval. „V období
mládeže mají pro vznik deviantního chování rozhodující roli party, vrstevnické
skupiny. Různá šetření ukazují, že se stávají jakýmsi podhoubím takového jednání.
Většina trestné činnosti, vandalství, konzumace alkoholu i drog, to vše se odehrává
převážně v různých seskupeních, individualisté jsou spíše výjimkou. Party se stávají
zázemím především pro děti z disfunkčních rodin. Skupinové mínění, nároky na
konformitu, skupinový tlak bývají těmi faktory, které vedou k deviantnímu chování.
Snaha předvést se před kamarády a ukázat, že nejsem žádný slaboch, bývá oním hnacím
motorem takového jednání“ (Kraus, Hroncová, 2007, s. 27).
Trestná činnost Marka narůstala. Velký problém byl v prostředí, ve kterém se
pohyboval. „Rodič, který se chová delikventně, nadměrně pije, bere drogy, je často
nezaměstnaný nebo má podobné projevy „sociální nepřizpůsobivosti“, také zvyšuje
pravděpodobnost, že dítě bude během dospívání přestupovat meze zákona“ (Matoušek,
Kroftová, 1998, s. 45). Chlapec se dostal do party mladíků, kteří páchali závažnou
trestnou činnost, bylo otázkou, zda se Marek dokáže z tohoto vlivu vymanit či ne. Bylo
na zvážení, jak velkou snahu Marek sám pro změnu svých postojů vyvíjel, jak on sám
chtěl skutečně situaci řešit. S mladistvým jsem ukončila spolupráci v jeho osmnácti
letech. Z kontaktu s rodinou vím, že se po dlouhodobém útěku vrátil k rodičům, ve
dvaceti letech dokončil tříletý učební obor malíř pokojů. Ve své profesi nepracuje,
občas si přivydělává různými brigádami. S rodiči nebydlí, jako zletilý je stíhán pro
krádež. Dle H. Válkové a J. Zezulové tvoří méně a středně závažná majetková trestná
44
činnost přibližně 75 - 80% kriminality mládeže, které se mladiství pachatelé dopouštějí
zpravidla ve skupinách. Ve většině případů má trestná činnost mladistvých epizodní
charakter a po dovršení určitého věku (zpravidla kolem 20 let) dochází k odklonu
směrem od delikventních forem chování, v té době dochází k dovršení určitého stupně
mentální a sociální zralosti (Válková, Zezulová, 1996).
5.3 Adéla
Kurátor pro mládež se nezabývá pouze trestnou činností, má na starosti i jedince,
kteří mají problém s návykovou látkou. S Adélou byla spolupráce velmi náročná. Ač se
dívka chovala suverénně, sebejistě, ve skutečnosti byla křehká, velmi zranitelná. Její
rodinné zázemí bylo značně konfliktní.
S dívkou byly výchovné problémy od čtvrté třídy základní školy. V té době se
začala dopouštět krádeží peněz. Z těchto důvodů docházela půl roku do pedagogickopsychologické poradny. Rodiče měli pronajatý penzion, neměli čas se dívce věnovat.
Matka se starala o chod zařízení, také o restauraci, která k objektu patřila. Trávila zde
stále více času, s hosty bývala vzhůru až do ranních hodin. Otec se staral o zařízení jako
údržbář. Když bylo dívce jedenáct let, rodiče se rozvedli. Oba žádali o svěření dcery do
své péče. Otec upozorňoval na to, že má matka problém s alkoholem, matka
upozorňovala na to, že má otec psychické problémy. Na základě znaleckých posudků
byla nezletilá svěřena do péče matky. Otec situaci těžce nesl, s Adélou přerušil na pět
let kontakt. Nezletilá se dopouštěla i nadále krádeží peněz či drobných věcí. Od
jedenácti let kouřila marihuanu, postupem doby denně. Později přiznala narůstající
zkušenost s extází, pervitinem, crackem, kokainem, LSD.
Když bylo dívce šestnáct let, objevily se u ní sklony k sebepoškozování, z těchto
důvodů byla umístěna na dětskou psychiatrii, později do psychiatrické léčebny. To bylo
v době, kdy se otec znovu zkontaktoval s dcerou, rodiče se snažili situaci zvládnout. Po
propuštění Adély z psychiatrické léčebny mě matka poprvé navštívila, rodičům již bylo
jasné, že jejich dcera má problém s užíváním návykových látek. Dívka sama nebyla
motivovaná k žádné léčbě, problém neviděla, z léčebny byla propuštěna z důvodu
úmyslného porušení léčebného řádu. Na mé doporučení se matka zkontaktovala
s denním stacionářem zabývajícím se problematikou návykových látek. Adéla začala
45
docházet na motivační skupiny a během měsíce byla přijata do intenzivní ambulantní
léčby. Pravidla denního stacionáře však dokázala dodržovat pouze necelý týden.
S dívkou byly domluveny jedenkrát týdně návštěvy u kurátora pro mládež, Adéla to
však nerespektovala. Byla studentkou prvního ročníku střední školy, pro neomluvenou
absenci byla ze studia vyloučena. Potulovala se, užívala drogy, nebývala přes noc doma.
V této době jsem podávala k soudu návrh na předběžné opatření, život a příznivý vývoj
děvčete byl vážně narušen a ohrožen, nezletilá se ocitla bez jakékoliv péče. Matka i otec
se k návrhu připojili, soud rozhodnutí vydal (později následovalo řízení týkající se
klasického návrhu na ústavní výchovu). Při jedné z náhodných návštěv Adély doma
byla dívka za spolupráce matky zadržena policií, převezena do dětského a dorostového
detoxikačního centra. Nezletilá nebyla motivována k následné léčbě. Pokud však měla
mít vůbec šanci na změnu životního stylu, bylo třeba, aby nastoupila do terapeutické
komunity. V detoxikačním centru dívka odmítala komunikovat, byla nepřístupná,
zatvrzelá, o případné následné léčbě se nechtěla s nikým bavit, tedy ani ne se mnou. Po
čtrnácti dnech byla Adéla převezena do diagnostického ústavu pro mládež.
Pracovníci tohoto zařízení měli těžký úkol, dovést dívku k přehodnocení užívání
drog. Adaptace na nové, specifické podmínky probíhala pozvolna. Zpočátku byla Adéla
ostražitá při navazování nových vztahů, vůči okolí nedůvěřivá, první dny pobytu
upřednostňovala samotu. Postupem času již byla iniciativnější při zapojování se do
společnosti vrstevnic a života na oddělení. Začala se projevovat dominantně, byla patrná
zvýšená touha po uznání a obdivu okolí, snaha upoutávat na svou osobu pozornost, ve
které se spolu s nižší schopností zpracovat kritiku odráželo nevyvážené sebehodnocení.
Zpočátku byla dívka kolektivem přijímána, byla jím oblíbená, později se však
zvýraznily dívčiny sklony vystupovat vůči vrstevnicím s náznaky povýšenosti
a nadřazenosti, nezletilá nevyvíjela výraznější snahy přizpůsobit se skupině, což vedlo
k jejímu postupnému vyčlenění z kolektivu.
Diagnostickému ústavu pro mládež se postupně podařilo názor děvčete ohledně
léčby přehodnotit. Adéla si svoji dlouhodobou drogovou kariéru začala uvědomovat,
byla motivována k následné léčbě. Ústav dojednal nástup nezletilé do terapeutické
komunity. Zde se Adéla snažila z počátku zapojit do programu, po určité době však
měla konflikty s ostatními klienty, byla kritizována za arogantní a drzé chování. Byl
patrný její neujasněný názor na návykové látky, i nadále plánovala užívání marihuany
46
a alkoholu, dívka měla problém s přijetím autority. Za dva měsíce od nástupu do
komunity se nezletilá rozhodla léčbu předčasně ukončit, začala inhalovat plyn ze
zapalovačů, vrátila se do diagnostického ústavu. Odtud začala docházet na motivační
skupinu do denního stacionáře, později byla přijata do intenzivního programu v tomto
zařízení. Zpočátku fungovala bez problémů, později však došlo k relapsu alkoholem
a THC, přesto Adéla dostala šanci do zařízení dále docházet. V průběhu léčby proběhlo
v denním stacionáři také několik sezení s rodiči. Za tři měsíce Adéla program úspěšně
ukončila. V této době jí bylo sedmnáct let. Nastoupila do denního doléčovacího centra,
které zajišťuje následnou resocializační péči. Program byl naplánován na období šesti
měsíců s možností prodloužení.
Adéla byla znovu přijata do prvního ročníku téže střední školy. U soudu bylo
jednání týkající se nařízení ústavní výchovy přerušeno, bylo třeba vyčkat, zda pozitivní
postoj Adély, snaha neužívat návykové látky, bude mít trvalý ráz. Z prvotních
průběžných zpráv ze školy vyplývalo, že dívka projevuje zájem o obor, aktivně se
zapojuje do procesu výuky. Později však došlo opět k dalšímu relapsu, s nezletilou byl
doléčovací program předčasně ukončen. Adéla přijmout zodpovědnost do budoucna
nedokázala.
U
nezletilé
se
během
prvního
pololetí
střední
školy
objevila
snaha
o sebepoškozování, Adéla byla opakovaně umístěna na psychiatrii. Dle vyjádření
ošetřujícího lékaře nejde do budoucna říci, jak vysoké je riziko dalšího pokusu.
Nezletilá se po ukončené hospitalizaci vrátila zpět do školy. Vzhledem k věku děvčete
a blížící se zletilosti byl návrh na nařízení ústavní výchovy vzat zpět. Dívka úspěšně
ukončila první ročník střední školy. Do druhého ročníku již nenastoupila. V té době
byla zletilá, spolupráce se mnou byla ukončena. Z útržkovitých zpráv od jiných klientů
vím, že Adéla nad drogou nedokázala, alespoň prozatím, úspěšně zvítězit.
Z uvedeného popsaného příběhu vyplývá, jak složitá a nejistá je práce s nezletilou
osobou, kolik různých organizací a odborníků je zapojeno do snahy o její abstinenci, jak
hodně se kurátor pro mládež věnuje jednomu klientovi. Adéla zpočátku začala ke mně
docházet jedenkrát za týden, vzájemnou spolupráci se však podařilo navázat jen na
velmi krátkou dobu, co abstinovala. V době, kdy se potulovala, se mnou
nespolupracovala. Ať byla umístěna v jakémkoliv typu zařízení, vždy jsem s ní byla
v kontaktu (denní stacionář, diagnostický ústav pro mládež, terapeutická komunita,
47
znovu denní stacionář, doléčovací centrum, škola, nové doléčovací centrum), také
s rodiči. Bylo období, kdy byla Adéla velmi negativní vůči všem změnám, nechtěla na
sobě pracovat, nebyla motivovaná, nechtěla měnit svůj životní styl. S matkou měla
složitý vztah, proto chtěla být, pokud by byla propuštěna z ústavu, v péči otce. Ten však
měl své osobní problémy, uzavřel se do sebe, přestal se svou dcerou komunikovat.
Adéla byla na otce velmi rozzlobena, tato situace ji však více přiblížila k matce. Ta
o dívku vždy zájem projevovala, také spolupracovala se mnou, snažila se respektovat
různá má doporučení, na rozdíl od otce měla zájem docházet na rodinné konzultace.
Na vývoji děvčete měla nefungující rodina výrazný vliv. „Je zcela přirozené, že
velice významná role ve vývoji každého člověka je připisována rodině. Z hlediska
utváření dispozic ke zneužívání drog není ani tak důležité, zda je rodina úplná, ale jak
funkční jsou vztahy mezi jejími členy“ (Němec, 1993, s. 29). V těchto případech jsou
možnosti kurátora pro mládež omezené. Nezletilému může ukázat cestu, směr, stává se
určitým dohlížitelem, koordinátorem, největší díl úspěchu však zůstává na samotném
dítěti a jeho rodině. „Každý jedinec totiž musí sám chtít změnit své chování a jednání,
což je mnohdy pro něj to nejnáročnější“ (Němec, 1993, s. 7). Adéla přišla do kontaktu
s drogou ve velmi nízkém věku. Rodiče na ni neměli čas a ona si hledala svou náplň
volného času. Sakovi ve svém díle zjišťují, v jakém věku je mladým lidem poprvé
nabídnuta droga a jaký to může mít do budoucna dopad. „Z porovnání věku nabídky
a konzumace drog můžeme vyvodit závěr, že jednou z příčin toho, že se jedinec
stane závislým na drogách, je velmi nízký věk, kdy je mu droga nabídnuta. Čím je
nižší věk jedince, v němž je mu nabídnuta droga, tím je větší pravděpodobnost, že
se droga stane pro něho problémem“ (Sak, Saková, 2004, s. 82). B. Kraus et al.
(2006, s. 13) sděluje, že pro období mládí je „charakteristický také nedostatečný vývoj
pocitu osobní identity, vnitřní zmatek, citová dezorientace vedoucí k pocitům
méněcennosti, bezmocnosti. Důsledkem může být opět deviantní jednání (projevy
agresivity, drogy apod.).“
48
5.4 Shrnutí
Z výše uvedených tří případových studií vyplývá, jak náročná je profese kurátora
pro mládež. Kolik energie, snahy, vůle, času na řešení konkrétní situace musí vydat
a přesto je výsledek jeho snažení nejistý. Při práci s dítětem se nikdy nesmí zapomenout
pracovat i s rodinou. Pokud ta se nezmění, není možná trvalá změna ani u nezletilého.
„Rodina je tradičně považována za hlavního činitele, jenž svým selháváním dětem
umožňuje kriminální chování“ (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 37). Z. Helus ve svém
díle zdůrazňuje, že rodina se do dítěte promítá svým životním způsobem, jak naplňuje
volný čas, jak se členové rodiny navzájem k sobě chovají, jak řeší své problémy, spory,
jaký styl soužití v rodině je. Rodina není jen vnějším prostředím dítěte, ale svou
atmosférou vstupuje do jeho nitra. Ještě v době dospělosti se jedinec bude dívat jak na
sebe, tak na události, které prožívá, očima svých rodičů. Rodina, ve které jedinec
vyrůstá, se stává zdrojem názorů a postojů v jeho vlastní budoucí rodině (Helus, 1984).
B. Kraus (2008) pokládá za jeden z kořenů mnoha problémů s mládeží disharmonii
mezi sociální a fyziologickou dospělostí. „Celé období mládí s sebou nese řadu
rizikových faktorů. Jedná se např. o nedostatečné uvolňování dětských vazeb dospělými
autoritami s dospívajícími, které vede k vnitřnímu napětí. Dochází často k selhávání při
naplňování jednotlivých rolí souvisejících s postupným nabýváním dospělosti, ale také
k selhávání dospívajícího ve vytváření uspokojivých vztahů s vrstevníky. Důsledkem
může být odmítnutí skupinou a to může vést k deviantnímu chování, přijímání norem
antisociálních skupin či k sociální izolaci“ (Kraus et al., 2006, s. 13).
Závěr
V teoretické části jsem popsala práci kurátora pro mládež jako činnost, která
vyžaduje vysokou odbornost, morální předpoklady a odborné dovednosti. Došla jsem
k závěru, že pro další rozvoj této profese je zapotřebí, aby vznikaly metodické příručky,
monografie a odborné texty v časopisecké literatuře. Podrobně jsem se věnovala přímé
práci s klientem. Domnívám se, že jsem dokázala splnit cíl bakalářské práce, postihla
jsem všechny důležité postupy práce kurátora pro mládež, se kterými by se měl
49
začínající sociální pracovník seznámit. V neposlední řadě čtenáře seznamuji s klíčovými
legislativními předpisy, podle kterých se kurátor pro mládež při výkonu svých činností
řídí.
V praktické části jsem zjistila, že se ve sledovaném období v dané lokalitě mladiství
dopouštěli častěji provinění než přestupků. Trestné činnosti se dopustilo celkem 74
mladistvých, bylo spácháno 65 provinění a 25 přestupků. Tím se potvrdila hypotéza.
Potvrdila se i ta, která říkala, že mladiství chlapci se dopouštěli více provinění než
mladistvé dívky. Chlapců bylo 43, kteří se v průběhu sledovaných let dopustili
provinění, dívek bylo 6. Nepotvrdilo se však mé tvrzení, že v průběhu sledovaných let
průměrný věk pachatelů klesal. Naopak, v roce 2010 byl průměrný věk pachatelů
nejvyšší. Nepotvrdilo se ani to, že by se mladiství pachatelé dopouštěli nejčastěji
krádeží. Z výsledku vyplývá, že nejčastějším druhem delikventního chování ve vztahu
k trestně právním normám bylo poškozování cizí věci.
V závěru jsem se snažila na případových studiích vystihnout, jak je profese kurátora
pro mládež odborně a psychicky náročná. Kurátor pro mládež musí zároveň vycházet
z podstatného faktu, že rodinné zázemí je jedním z nejdůležitějších prvků pro úspěšnou
reintegraci mladistvého pachatele do řádného způsobu života.
Při psaní bakalářské práce se mi potvrdila skutečnost, že činnost kurátora pro mládež
se stává zcela odbornou až tehdy, když je jí řádně věnována i teoretická pozornost. Je
důležité, aby samotní kurátoři pro mládež vyvíjeli další aktivity (mimo přímou práci
s klientem), které smiřují k zvyšování kvality a publicity této důležité práce v rámci
sociálně-právní ochrany dětí.
50
Seznam použité literatury a dalších zdrojů
ALAN, Josef. Etapy života očima sociologie. 1. vyd. Praha: Panorama, 1989, 439 s.
ISBN 80-703-8044-6.
BECHYŇOVÁ, Věra a KONVIČKOVÁ, Marta. Sanace rodiny: [sociální práce s
dysfunkčními rodinami]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 151 s. ISBN 978-80-7367-392-5.
BECHYŇOVÁ, Věra et al. Vzdělávací program pro kurátory pro mládež - sociální
práce s klientem a jeho rodinou. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí,
2005. 31 s. ISBN 80-86878-19-8.
DOUBRAVOVÁ, Dagmar et al. Příručka pro probaci a mediaci. Praha: SPJ - Institut
pro probaci a mediaci, 2001. [180] s. v různém stránkování. ISBN 80-902998-0-6.
HELUS, Zdeněk. Vyznat se v dětech. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství,
1984. Knihy pro rodiče, 206 s. ISBN 14-570-84.
HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2., aktualiz. vyd.
Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7367-485-4.
JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001, 285 s. ISBN 807178-535-0.
KOMENDA, Antonín. Sociální deviace: historická východiska a základní teoretické
přístupy. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999, 313 s. ISBN 80-244-0019-7.
KRAUS, Blahoslav. Sociální aspekty výchovy. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus,
1998, 165 s. ISBN 80-7041-841-9.
KRAUS, Blahoslav et al. Středoškolská mládež a její svět na přelomu století. Brno:
Paido, 2006. 156 s. ISBN 80-7315-125-1.
KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 215 s.
ISBN 978-807-3673-833.
KRAUS, Blahoslav a HRONCOVÁ, Jolana. Sociální patologie. Vyd. 1. Hradec
Králové: Gaudeamus, 2007, 325 s. ISBN 978-80-7041-896-3.
KREJČÍŘOVÁ, Olga et al. Prevence sociálně patologických jevů jako významný
fenomén poradenské činnosti: sborník. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v
Olomouci, 2007, 74 s. ISBN 978-80-244-1628-1.
LANGMEIER, Josef a KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 3. přeprac. a dopl.
vyd. Praha: Grada, 1998, 343 s. ISBN 80-716-9195-X.
MACEK, Petr. Adolescence. 2., upr. vyd. Praha: Portál, 2003, 141 s. ISBN 80-7178747-7.
MATOUŠEK, Jan. Když vstoupí do hry kurátor, legrace končí: S Honzou ze školy do
výchovného ústavu a zase zpátky. Učitelské noviny. 2009, roč. 112, č. 24, s. 14. ISSN
0139-5718.
MATOUŠEK, Oldřich a KROFTOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. Vyd. 1. Praha:
Portál, 1998, 335 s. ISBN 80-717-8226-2.
MOŽNÝ, Ivo. Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Vyd. 1.
Praha: Portál, 2002, 207 s. ISBN 80-717-8624-1.
MÜHLPACHR, Pavel. Sociální patologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001,
104 s. ISBN 80-210-2511-5.
NĚMEC, Jiří. Psychopatie a kriminalita: (život ze dne na den). Vyd. 1. Praha:
Centurion, 1993, 71 s. ISBN 80-901-1217-X.
ONDREJKOVIČ, Peter. Sociálna patológia. 3. dopl. a preprac. vyd. Bratislava: Veda,
2009, 577 s. ISBN 978-80-224-1074-8.
PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška a MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 6.,
aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2009. 395 s. ISBN 978-80-7367-647-6.
ŘEZNÍČEK, Matouš. Prevence sociálních deviací. (S.I.): Nadace Ethum, (mezi 1989 a
1994).
SAK, Petr a SAKOVÁ, Karolína. Mládež na křižovatce: sociologická analýza postavení
mládeže ve společnosti a její úlohy v procesech evropeizace a informatizace. Vyd. 1.
Praha: Svoboda Servis, 2004, 240 s. ISBN 80-863-2033-2.
SAK, Petr. Proměny české mládeže: česká mládež v pohledu sociologických výzkumů.
Praha: Petrklíč, 2000, 291 s. ISBN 80-7229-042-8.
SMOLÍK, Josef. Subkultury mládeže: uvedení do problematiky. Vyd. 1. Praha: Grada,
2010, 281 s. ISBN 978-802-4729-077.
ŠŤASTNÁ, Jana. K výkonu sociálně právní ochrany dětí obecními úřady obcí s
rozšířenou působnosti. Sociální politika: měsíčník Ministerstva práce a sociálních věcí,
2003, roč. 29, č. 10, s. 4-6, ISSN 0049-0962.
TOMEŠ, Igor. Sociální správa. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 303 s. ISBN 80-717-85601.
VÁGNEROVÁ, Kateřina, ed. et al. Minimalizace šikany: praktické rady pro rodiče.
Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. 147 s. ISBN 978-80-7367-611-7.
VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999, 353 s.
ISBN 80-718-4803-4.
VÁLKOVÁ, Helena a ZEZULOVÁ, Jana. Trestní soudnictví nad mládeží. České
vězeňství. 1996, roč. 4, č. 4, s. 33-37. ISSN 1213-9297.
VITNEROVÁ, Hana. Specifika práce kurátora pro mládež. In: Mladiství a drogy:
Sborník odborné konference. Praha: Sananim, 2010, s. 63-68. ISBN 978-80-904536-09.
ZOUBKOVÁ, Ivana, ČERNÍKOVÁ, Vratislava a NIKL, Jaroslav. Kriminalita mládeže.
1. vyd. Praha: Policejní akademie České republiky, 2001. 89 s. ISBN 80-7251-070-3.
Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období
2009 až 2011. Oblast sociálně-právní ochrany dětí nemá dostatek pracovníků, pomoci
má Národní akční plán [online]. 17.6.2010 [cit. 2012-04-14]. Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/7710/Narodni_akcni_plan.pdf.
Mapování vzdělávacích potřeb kurátorů pro mládež. Sekce kurátorů pro mládež
[online].
26.1.2012,
13.4.2012
[cit.
2012-04-14].
Dostupné
z:
http://socialnipracovnici.cz/sekce-kuratoru-pro-mladez/aktuality/mapovanivzdelavacich-potreb-kuratoru-pro-mladez.
Společnost sociálních pracovníků ČR. Činnost SSP ČR v roce 2011 [online]. 2.2.2012,
13.4.2012 [cit. 2012-04-14]. Dostupné z: http://socialnipracovnici.cz/sekce-socialnichpracovniku/.
Pomáháme dětem, které neměly v životě štěstí: Podpora pracovníků orgánů sociálněprávní ochrany dětí při péči o ohrožené děti. Nadace Sirius [online]. 2010, 28.3.2012
[cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.nadacesirius.cz/cs/aktivity/podporapracovniku-ospod
Děti s výchovnými problémy. Funkce kurátora pro děti a mládež [online]. 30.6.2009
[cit. 2012-04-17]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/search.php
Česká republika. Ústava České republiky. In: 1/1993 Sb. Ostrava: Sagit, 2009, č. 746,
ÚZ. ISSN 978-80-7208-755-6. Dostupné z: www.ust.sagit.cz
Česká republika. Občanský zákoník. In: 40/1964 Sb. Ostrava: Sagit, 2009, č. 751, ÚZ.
ISSN 978-80-7208-766-2. Dostupné z: www.obc.sagit.cz
Česká republika. Trestní zákoník. In: 40/2009 Sb. Ostrava: Sagit, 2010, č. 768, ÚZ.
ISSN 978-80-7208-782-2. Dostupné z: www.tre.sagit.cz
Česká republika. O odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech
mládeže a o změně některých zákonů: (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). In:
218/2003. Ostrava: Sagit, 2010, č. 768, ÚZ. ISSN 978-80-7208-782-2. Dostupné z:
www.tre.sagit.cz
Česká republika. O trestním řízení soudním: (trestní řád). In: 141/1961. Ostrava: Sagit,
2010, č. 768, ÚZ. ISSN 978-80-7208-782-2. Dostupné z: www.tre.sagit.cz
Česká republika. Přestupky a další správní delikty. In: 200/1990. Ostrava: Sagit, 2010,
č. 784, ÚZ. ISSN 978-80-7208-802-7. Dostupné z: www.pre.sagit.cz
Česká republika. O rodině. In: 94/1963. Ostrava: Sagit, 2010, č. 691, ÚZ. ISSN 978-807208-699-3. Dostupné z: www.rod.sagit.cz
Česká republika. O sociálně-právní ochraně dětí. In: 359/1999. Ostrava: Sagit, 2010, č.
691, ÚZ. ISSN 978-80-7208-699-3. Dostupné z: www.rod.sagit.cz