Miroslav Hruška, 3. místo, 1. kategorie

Hruška Miroslav
Byli jsme a budem
„Uplatněním plné volnosti zbrojení Německa by se dostala Evropa
do periody nových těžkých krizí politických, které by nejprve vedly
k novému velikému závodění ve zbrojení a nakonec snad i k novému
nezadržitelnému konfliktu válečnému.“
E.Beneš – Projev v parlamentu 7.11.1932
1
24. září 1938 – Pohraničí,sever Československa, 7.divize I.armády
S ledovým klidem si sáhl do kapsy pro krabičku své oblíbené značky cigaret. I když měl
strach, před svoji četou to nesměl dát najevo.Vzhlédl k obloze. Byl zatažený podzimní den.
Jeho divize hlídala pohraničí.Vojáci byly připraveni v bunkrech a čekali.Nikdo nevěděl,
jak ještě dlouho budou čekat,než dojde ke střetu.
„Nějaké zprávy z velitelstvím?“ zeptal se Pavel, přicházejícího kamaráda-vojáka.
„Ne, Pavle, Kutná Hora mlčí, nic zatím neví.“
„Dobrá.“ Nabídl Pavel svému kamarádovi Markovi cigaretu, který jí neopovrhl a zapálil si.
„Sliboval nám posily a zatím se ani neozvali.“ prohodil Pavel.
Nadporučík Pavel Novák,velitel 7.divize se znal s poručíkem Markem Moláčkem téměř od
dětství. Bydleli oba v Čáslavi, v jedné ulici. To že se dali oba k armádě byla spíše náhoda,
za kterou může vlastenectví obou. Pavel sloužil v Armádě ČSR od roku 1932, pracoval na
výcvikové základně. Mužstvo, které vždy cvičil, ho mělo rádo, hlavně díky jeho lidskému
přístupu a přirozené autoritě. Marek Moláček pracoval v armádě od roku 1936 a na post
poručíka se dostal díky Pavlovi. Pavel věděl, co v tom klukovi je, proto se patřičně
postaral, aby byl na patřičných místech. Marek měl výborné velitelské a taktické
schopnosti,což Pavel jedině uvítal a při velení si vždy nechával poradit. Oba důstojníci
nyní stáli s cigaretou v ruce a hleděli po okolní kopcovité a zalesněné krajině. „Často jsem
přemýšlel o tom, že budu někdy v terénu, že budu čekat na nepřítele, ale takhle jsem si to
nepředstavoval“, rozprávěl Marek.
,,Já taky, myslel jsem si, že budu nadále cvičit vojáky. Když o tom tak přemýšlím.....“
odmlčel se na chvíli a pokračoval „.....tak nevím, jestli se ubráníme. Pokud nám nepřijdou
posily a pokud přijdou Němci ve značné přesile, nevím, jak dlouho vydržíme zápasit s
odporem.“ pronesl Pavel svoji myšlenku.
„Zásob máme dost, ale lidí málo.“
„Právě a Hora mlčí.“
„Já doufám, že ještě uvidím svoji rodinu.“
„Uvidíš“, uklidnil ho Pavel a šel se podívat jaká je nálada v bunkru.
Nálada v bunkru byla silně vlastenecká, vojáci hráli karty. Pavel se podíval, co dělají jeho
muži a přidal se k hráčům kanasty. U té příležitosti do sebe kopl panáka, který mu nalili
vojáci. Karta se mu dařila a on měl vítězství na dosah, ovšem přiběhl telegrafista.
„Pane, mám na drátě Horu.“
Pavel se okamžitě zvedl a běžel do druhého bunkru a k telefonu.
„Ano, pane?“ pronesl klidně Pavel.
„Posily k vám posíláme, jelikož očekáváme největší odpor na severu, hlavně v místech kde
jste, rozumíte? Posily k vám dorazí za několik hodin, zhruba před 22. hodinou, tudíž je
očekávejte.“
„Dobře, pane, děkuju.“ zavěsil Pavel telefon.
Po oznámení mužstvu o příchodu posil, morálka značně stoupla.Vojáci byli natěšení na
boj, na boj proti Fašismu, na boj proti německým vojákům, na boj zblízka.
Po dorazení posil nařídil Pavel obranné pozice, protože právě na 25. září se očekával
největší odpor.
28. září 1939
Ve skrytu duše si už přáli být doma se svými rodinami. Dělat to, co normálně, nebo
alespoň vědět, co bude následovat. Německá vojska nedorazila. Bude se bojovat, nebo
nebude? Od velení věděli, že se diskutuje o jisté smlouvě, která by to měla co nejvýhodněji
vyřešit, ovšem nic přesnějšího nikdo z nich nevěděl. Oči vojáků upřené na silnici hleděli
bez mrknutí, už velice dlouho.Už to bylo k nevydržení.
Ta noc z 28. na 29. září byla pro vojáky snad nejdelší. Čekali v zákopech v naději, že už
přijdou nějaké zprávy.Samozřejmě že byli ochotni položit život za svoji vlast, ale to, že
neví co bude dál, je k nevydržení.....
Pavel držel telefonní sluchátko velmi pevně až křečovitě a snažil se uchovat profesionální
kamennou tvář pokerového hráče.Vyslýchal si slova od svého nadřízeného a plně se je
snažil pochopit a vnímat. Začal přemýšlet, jak je podá svému týmu, který byl připraven na
cokoliv, ovšem na toto a za těchto podmínek. Na to, co si Pavel vyslýchal, na to připraveni
asi nebyli. Po ukončení rozhovoru, položil telefonní sluchátko a prošátral si kapsy, aby
našel krabičku cigaret. Nenašel nic. Vzhlédl k obloze, chvíli se zapřemýšlel a pak šel
oznámit zprávu své jednotce. Stáhl vojáky z bojových pozic a shromáždil si je v bunkru s
největším prostorem. Na vojácích bylo jasně vidět, že jsou trochu unaveni, ale odhodláni
bojovat. Pavel pomalu začal mluvit
,,Právě jsem mluvil s velitelstvím. Řekli mi, že v Mnichově byla podepsána smlouva!”
Nastalo chvilkové ticho.
,,Podepsali, že nás Československo obětují, aby nenastala válka. Tudíž se stahujeme, jenže
my jsme byli a budem.” Oznámil Pavel s vlastenectvím v hlase. Vojáci rázem ztratili dech
a přece šťastni z toho, že budou doma u svých rodin, byli šíleně nešťastni nad pomyslnou
prohrou.
2
9. červen 1942
Právě se unavený vrátil ze zahrady, těšil se na to, až si chvíli sedne a odpočine. Těšil se na
sklenici, až se něčeho napije a dá si oběd. Práce na zahradě byla nyní pro něj vyčerpávající
ještě víc, jelikož bylo nepředstavitelné horko. Josef vešel do kamenného baráku a zabouchl
za sebou dveře. Jeho žena Eva právě podávala oběd na stůl. Jeho dvě děti už seděly u stolu
a jedly vařené brambory.
,,Jdeš akorát včas.” Mile přivítala manžela Eva, který pracoval už od rána na jejich velké
zahradě. Tu zahradu měli všichni rádi. Měla asi na padesát jabloní, několik třešní a také
malé políčko, kde pěstovali brambory a mrkev. V zahradě byl také nenápadný sklep na
jablka. Sklep nebyl moc vidět, jeho vchod byl šikovně schován za křovím a ve sklepě byly
dobré podmínky pro uchování jablek.
,,Už toho mám akorát po krk.” Usmál se na ni Josef a pokračoval. ,,Tak co hoši” oslovil
své děti. Jeho dva synové i přes fakt, že ve světě zuřila válka, s úsměvem na tváři přikývli,
že se mají čile k světu a že jim nic nechybí. Co by jim také chybělo. Barák byl dobře
vybaven.
,,Odpoledne zajdu k Horákům, ano a vezmu s sebou děti!” Oslovila manžela.
“Prosím tě, to ne!! Víš, co se děje. Buďte, prosím, tady a ke statku se ani nepřibližujte!!”
,,Tati, svezeš nás na motocyklu?” Otázal se starší (desetiletý) syn Jan.
,,Dnes asi ne, mám hodně práce, ale zítra zajedeme do města jo?”
Jan se usmál a pokračoval v obědě.
Josef dopřával svým dětem a ženě vše, na co si vzpomněli. Několikrát si už hledal druhé
zaměstnání, aby se měli dobře a aby pokryl všechny výdaje rodiny. Josef pracoval jako
řidič náklaďáku, proto také jeho starší syn Jan, měl takový vztah k jeho nákladnímu vozu a
jeho motorce. Josefův nákladní vůz značky Praga stál před jejich domem.Vždy ráno okolo
páté vyjížděl do práce. Dnes ovšem ráno nevyjel. S jeho zaměstnavatelem měl smluvené,
že na noc pojede do Prahy pro zboží, aby měl zdejší obchod na měsíc červen, co prodávat.
I za fakt, že byla válečná krize a že bylo málo pohonných hmot Josef jezdil docela dost,
bylo to asi tím, že pracoval pod státem. Pod bývalým státem.
Měl svoji práci rád a často brával i Honzu, ale dnes ho nevezme, protože přijede až někdy
k ránu. Jeho práce opravdu před válkou vydělávala, měl více zakázek, ale momentálně má
zakázek méně, i když jak již bylo zmíněno, práce i tak dost.
Josef se pustil do jídla. ,,Prosím tě” otázala se jeho žena ,,v kolik odjedeš do Prahy? Abych
ti stihla udělat svačinu.”
,,Pojď sem.” Něžně si přitáhl svoji ženu a políbil ji. ,,Nic nedělej, vždyť ráno okolo šestý,
budu doma.”
,,Ne, přece nebudeš hladovět. Vždyť budeš nakládat celý náklaďák, j á ti něco udělám, ať
máš sílu.” Usmála se na něj žena.
,,Dobrá.” Opět si ji přitáhl a láskyplně políbil a pokračoval v obědě.
Josef svoji ženu miloval. Seznámili se v roce 1928 v Praze. Jako teď jel Josef do Prahy pro
zboží pro Lidice, ovšem tenkrát za první republiky, jezdil pro zboží do obchodu každý
týden. Seznámil se s ní v jedné kavárně. Jen náhodou tam zašel a tam se s Evou seznámil.
Ona byla rodná “Pražanda”, ale ráda šla s ním o rok později do Lidic. Ona měla vesnici
ráda. Ráda pracovala na zahradě, nebo i pomohla na statku Horákových. Nebýt Josefa,
nudila bych se stále v tom velkém městě.Tady to je o mnoho lepší. Říkala si často Eva.
Roku 31 se vzali a rok na to se jim narodil Jan a o šest let později i Jiří.
Po obědě se Josef zadíval z okna na svoji pragovku. Už se začal těšit, až si u volantu
trochu odpočine od té manuální práci na zahradě. To mi připomíná, že to ještě musím
dodělat. Ale už se mi nechce... pomyslel si.
,,Jdu to dodělat.” Oznámil ženě a dětem.
,,Nesedři se.” S úsměvem podotkla Eva.
I když bylo šest večer, stále bylo teplo. Josef už si oblékl svůj “služební mundůr”, jak tomu
s oblibou řidiči říkali a vešel do kuchyně, kde byla jeho žena a děti.
,,Na, tady jsem udělal svačinu, aby si neměl hlad.”
,,Děkuju.” Políbil ženu na tvář a pokračoval. ,,Tak se tady mějte, já přijedu až ráno na
šestou, sedmou, tak na mě nečekejte. Zašel ke klukům a pohladil je po vlasech.,, Čau,
hoši.” ,,Čau táto.” Ozvalo se dvojhlasně.
,,Tak ahoj.” Pozdravil na konec Josef.
Josef přešel přes dvorek, podrbal ochomejtajícího psa, kterého vlastnili, zamknul vrátka ke
dvorku a vydal se k pragovce. Odemkl ji, nastartoval, odložil si svačinu na vedlejší
sedačku, podíval se na barák a plynule se rozjel.
Josef si zapálil cigaretu a opřel se o jeho pragovku. Hodina po půlnoci a já to teprve
naložil. Pomyslel si Josef a unaveně si vychutnával cigaretu. Cítil únavu a jeho kolega si
toho asi všiml.
,,Hele, Pepo, nechceš tady nechat káru a vyspat se tady v Praze. Máme v bytě místo a ženě
to vadit nebude.
,,Fakt to nebude vadit?”
,,Ne.”
Josef se dlouho nerozmýšlel. ,,Tak jo, děkuju, mám toho už dneska dost. Díky.”
Byla tma, hrobové ticho, klid. Vražedná tma. Hrůzostrašná tma, která jako by popisovala
slet dalších nevyhnutelných událostí. Pomstu na nevinných lidech.Ticho přerušil zvuk
motorů. Hlasy německých vojáků. Hlasy vrahů. Hlasy masových vrahů. Německé ledové
bezcitné hlasy, které jako by byly hrdy na to, co dělají, vždyť také byly. Těšili se na to.
Chtěli vyhladit tuto vesnici. Chtěli střílet, zabíjet nevinné lidi - Čechy – středoevropskou
verbež, která byla vždy lepší, než oni. Která byla vždy vyspělejší a mentálně rozumnější.
Je potřeba ji zlikvidovat, když oni na nás tak. Když nedrží hubu a krok. Když dělají
atentáty, když mají tendenci svobodně myslet. Honilo se hlavou německých vojáků.
Vojáci začali křičet fanatická hesla a pomalu šli k vesnici. Za nimi jely vojenské vozy.
Ticho bylo pryč, tma stále zůstala, krvavá tma. První potkaný dům.Vojáci rozbili okno u
ložnice, ale vešli do domu dveřmi, které rozrazili. Jako krve dožadující maniaci, vtrhli do
rodinného domu a za velkého hluku odvedli ženu, dítě a muže. Rodina pochopitelně
propadla něčemu, něčemu nepopsatelnému.Vždyť ještě před chvílí spali a teď? Teď je
vedou pryč. Dítě brečelo a žena volala na muže, ovšem to nikam nevedlo.Vojáci odvedli
muže.Muže odvedli na jeho statek a ženu s dítětem do vozu. Muže začali nelidským
způsobem vyslýchat pomocí svěráku. Podobnou taktikou byly brány i ostatní domy.
Pláč, křik, zoufalství, takovým způsobem by dali popsat masové vraždy v Lidicích.
Je zle. Pomyslela si Eva, ovšem zachovala chladnou hlavu.Vojáci vešli už do její ulice,
byli čtyři domy od ní. Není moc času. Probudila děti a obula je do bot. Eva rozhodně
neztrácela naději. Padly výstřely. Kruci. Děti se očividně lekly, ovšem ona je začala
uklidňovat. Děti se uklidnily. Krucinálfagot, náckové, zahrada, jablka. Blesklo jí
hlavou.Vzala děti a oknem vylezli ven. Přeběhli ulici a utíkali do zahrady.
,,Was?” Pokřikl vrah a rozeběhl se směrem k zahradě. Eva rychle utíkala do sklepa. Byla
tma, byla vražedná tma, všude byl slyšet řev. Řev lidí, dětí, ale i vojáků. Padli i výstřely.
Eva si rychle otevřela dveře do sklepa s jablky a honem přibouchla dveře. Pane bože. Eva
potichu uklidňovala také nervózní děti. Němec se rozběhl do zahrady za nimi. On měl
situaci už jednodušší v tom, že už docela dobře viděl na cestu, protože na ní mu svítilo pár
hořících domů. Jestli tam byli lidé, nebo ne, nikdo z vrahů neřešil. Eva měla strach. Jaký
ještě neměla. Teprve teď si začala uvědomovat, že vyvražďují vesnici a co Josef? Je v
pořádku? Pane bože, pomoz nám.
Vesnice byla zatím likvidována, němečtí vojáci drancovali rodinné útulné domky. Bez citu
oddělovali členy rodiny od sebe za použití násilí. Muži na Horákův statek, ženy do
jednoho náklaďáku, děti do druhého.Vojáci měli rozkaz navést děti do Kladna a ty, co
budou hodné poněmčení, přežijí, ovšem ti, kteří nebudou hodné, budou zabiti. Další rozkaz
byl, že ženy do náklaďáku budou odvezeny do táborů a muži na statku zabiti.Všichni
vojáci to dělali za přesvědčení, že dělají správnou věc pro svoji “Třetí říši” a také za
Heydrichovu pomstu.
Němec se rozhlédl po zahradě. Šel se podívat k rohu, právě k tomu rohu, kde byl vchod do
sklepa.Vůbec se nesnažil jít potichu, právě naopak, chtěl jít hlasitě, aby navodil strach,
věděl, že tu někde někdo je.
Eva slyšela, jak přicházejí hafa Němců, právě do jejich zahrady, kterou měli tak rádi. Byla
nanejvýš zoufalá. ,,Pane bože!” Už nevydržela zadržovat slzy a rozplakala se. Vzpomněla
si, jak si házeli všichni míčem, jak sbírali jablka a česali třešně, právě na této zahradě. To
už se nebude opakovat.
Vrazi si toho pochopitelně všimli. Slyšeli, že někdo pláče. Začali křičet, něco pořvávat,
aby navodili ještě více strachu.Všimli si betonové budovy v zahradě, ale jak se tam dostat?
Začali bouchat po stěně. Hlaveň pušky, která obouchávala stěnu se pomalu dostávala k
ocelovým nezamčeným dveřím.
Zoufalství, strach a pláč. Evě bylo jasné, že je za chvíli objeví. Objala děti a políbila je,
bylo jí jasné, že je konec. Za chvíli Němci otevřeli dveře do sklepa a cosi začali křičet,
vytáhli Evu a odvedli jí ze zahrady a děti dali do náklaďáku, směr Kladno. Eva byla
nanejvýš zoufalá a propadla křiku a pláči. Její děti taktéž.
Výstřely z pušek oznamovaly, že je konec. Konec jak této vesnice, tak i životů
mužů.Vojáci si cynicky prohlíželi svoje “dílo”, které vykonali. Svoje umělecké dílo. Jak
tomu říkal, jeden důstojník.
,,Můžete na sebe být pyšní.” Ostře promlouval důstojník a pokračoval.
,,Tento národ ubožáků ve středu Evropy, dostal zabrat.Fertig.” Dodal.
Josef se probudil, bylo až letní ráno. Musím už konečně vyrazit, snad to tam Eva zvládla.
Pomyslel si. V tom se rozlétly vchodové dveře do bytu. Stál tam jeho kamarád, který měl i
ve válce známé na dobře postavených místech, moc jich sice nebylo, jelikož vše zaobírali
Němci a on se kamarádil pouze s českými. Josefův kamarád zabouchl dveře a stále
nehnutě stál. Josef trochu znejistěl.
,,Děje se něco?”
Kamarád kývl hlavou a odhodlával se promluvit.
,,Víš, víš, nikomu nesmíš nic ani ceknout, jinak jsme mrtví, já, ty i František, od kterého to
mám. Nevracej, nevracej...” Popadal dech a po chvíli dalšího přemlouvání sama sebe
pokračoval ve větě.
,,Nevracej se do Lidic. Nesmíš tam jet, musíš zůstat tady, nebo budeš mrtvej.”,,Cože, co se
děje, něco s Evou a dětmi?”
Kamarád přišel k Josefovi blíž a tichým smutným hlasem mu oznámil. “Oni je vypálili,
vyvraždili, Lidice už nejsou a jestli se tam vrátíš, zabijí tě......”
3
11/ 1943
Byli nešťastní, byli unavení a byli Židé. Mnozí z nich vzpomínali na Vánoce, kdy byli
všichni pohromadě, všichni spolu. Právě sněžilo, byla krutá zima , ale nikdo nebyl vhodně
oblečen. Šli v průvodu lidí, pomalu, nejistě a s obrovským strachem z toho, co bude. I
mezi nimi byla rodina Krušovská. Židovská rodina s dvěma dětmi a babičkou. I oni šli až z
vlakového nádraží do toho úděsného tábora.Velkou část cesty měli teprve před sebou, ale
už teď jim všem byla úporná zima, která se stěží dala vydržet. Podmínky byly nelidské a
ponižující.Tento průvod šel s německými vojáky v zádech. Paní Krušovská, která měla
malý často navštěvovaný obchůdek, teď držel za ruce své menší děti a pan Krušovský ,
který byl majitelem, vystudoval práva a živil se poradenstvím, šel tiše za nimi myslíc si o
této situaci své.
Babička, která kdysi byla švadlenou, už téměř přestávala moci. Cesta byla daleká a ona
pociťovala, že už dál jít prostě nemůže. Za sebou měli zhruba tak polovinu cesty, ale ona
věděla, že za tak husté vánici a v tak silném mrazu, nedojde. A kdyby došla, pomyslela si,
jak dlouho by tam vydržela, ovšem její vnitřní hlas jí stále přemáhal, aby pokračovala dál
se svoji milující dcerou a vnoučaty, přeci to nemůže jen tak vzdát. Po chvilce přemáhání
starší žena upadla, spadla a po pádu se ani nepohnula.
,,Ale né.” Vykřikla paní Krušovská a otočila se za svoji matkou. Chtěla se zastavit a
pomoci jí, ovšem průvod nezastavil, a tak vystoupila z průvodu. Na okamžik utíkala proti
průvodu, ale v tom zazněly tři výstřely z pušky a paní Krušovská padá bezvládně k zemi.
Její manžel se okamžitě otočil a vyběhl z průvodu, ale to už na něj mířil německý voják,
cynicky se usmívající. ,,Nein, du geht retour, oder wirst du totgeschossen.” Pokřikl na něj
německý voják. Pan Krušovský dobře rozuměl slovům a pochopil, že se má vrátit nebo
bude zastřelen. Pan Krušovský pocítil najednou absolutní bezmoc. Pomyslel na děti, musel
jim to nějak rozumně vysvětlit, ale jak pomyslel si? Pan Krušovský se vracel do průvodu
ke svým dětem, ty ovšem vyběhly, protože zpozorovaly svoji vlastní matku, jak bezvládně
leží. Utíkaly jí naproti. Pane bože, pomyslel i přes svoji víru, musím je zastavit, nesmí se k
ní dostat. Bylo mu jasné, že by se k ní ani nedostaly přes německé vojáky. Rozběhl se za
dětmi. ,,Halt.” Křičel německý voják, aby zastavily. Pak opět křičel ten samý voják, ten
samý vrah na pana Krušovského, ať ty děti zastaví, nebo že bude střílet. Pana Krušovského
zachvátila panika, běžel za dětmi a svého prvorozeného syna chytl pevně za ruku, načež se
jeho syn rozbrečel. Padl výstřel. V panu Krušovskému zamrazilo. Neviděl svého syna.
Nikde. Ne..... to se nemohlo stát!! Tomu já nevěřím! Nesním pouze? Nezdá se mi to? Je
tohle realita? Jsme vůbec v civilizované Evropě ve 20.století? Německý voják k němu
přistoupil, byl to ten odporný vrah a řekl mu do očí něco ve smyslu “tady máš syna, ale
smrti se stejně nevyhnete,jste Židé.” Pan Krušovský se vrátil honem do průvodu a mírně se
mu ulevilo, jelikož měl oba syny u sebe.Aspoň že tak, pomyslel si. Když vstupovali do
tábora, doufal pan Krušovský, že se jeho žena ještě vrátí, že to nemůže být pravda. Ovšem
byla to realita.
Německý náklaďák křižoval úzkou cestu. Byla sice tma, ale němečtí vojáci viděli jako
ostříž. ,,Zastav tady.” Pokřikl německy voják na řidiče. ,,Pojď mi radši pomoct.” Oba
vystoupili z auta a hodili na korbu bezvládné tělo muže.
Opět sedli do vozu a po sto metrech opět zastavili. Zase vystoupili z auta a naložili tělo
dítěte, mrtvé tělo.,,Dnes je tu svinstva.” Poznamenal s nelidským sarkasmem německý
voják, přesvědčen v nacistickou ideologii.
O padesát metrů dál naložili starou ženu. Ještě žila, ale bezohledně jí hodili na korbu a o
deset metrů dál naložili mladou ženu, mrtvou. Obě byly z rodiny Krušovských. Náklaďák
pak zastavoval asi vždy po sto metrech, než dojel dva kilometry do tábora. Děti zůstaly
nadále ubytované v budově bývalé škole. Ovšem po atentátu na Heydricha se chování
dozorců a prakticky všech vůči vězňům rapidně zhoršilo, o tom svědčí i fakt, že těch dětí si
téměř nikdo nevšiml.
12/ 1943
Tu práci neměl příliš rád, přímo jí nenáviděl. Několikrát za den se ptal sám sebe, proč to
vlastně dělá? Aby si zachránil vlastní kůži a aby zachránil i svoji rodinu? Aby byli všichni
v relativním bezpečí? V hlavě se mu přemílaly tyto otázky. Dvanáctihodinová směna byla
v polovině a on se vracel do vzpomínek, když ještě dělal opravdu u četnického
sboru.Vzpomněl si na případ, na který přišel až po dvou letech, ale nakonec na něj přišel.
Byl to jeho poslední případ. Věděl, že tady v táboře už asi dlouho nebude. Po atentátu
dělají pořádkové služby z větší části Němci. Bývalí četníci dělají momentálně nezáživnou
práci. Starají se o drobné přestupky v táboře. Být tak doma se svojí rodinou. To byla jeho
častá myšlenka. Kdo ví, jestli je ještě uvidím. Také jeho častá myšlenka. Co dělali asi o
vánočních svátcích. Určitě přijeli ti příbuzní. A za chvíli nový rok, další rok, který určitě
strávím zde. Přemílalo se mu v hlavě. Pohodlně se opřel do křesla, ovšem hned jak toto
vykonal, zběsile zaklepal na dveře jeho kanceláře další bývalý četník.
,,Honzo, rychle pojď, jeden kluk spáchal sebevraždu.” Oznámil četník
,,Co? Hned jdu, kde to je?”
Jan okamžitě vstal z křesla, zatím co mu kolega popisoval místo.
Jan pozdravil svého německého “kolegu” (i když si o něm myslel svoje) a zamířil si to ke
svým českým kolegům a přistoupil k mrtvému čtrnáctiletému chlapci. Copak tohle utrpení
nikdy neskončí, copak toho už nebylo dost, panebože? Co jsme komu udělali, proč? Vždyť
za nic nemohl, byl ještě velmi mladý. I za takových myšlenek si udržel kamennou tvář
profesionálního hráče mariáše, který tak rád hrával ještě za Masaryka.
,,Co o něm víme?” Otázal se kolegy.
,,Martin Krušovský, oba rodiče jsou mrtví, zemřeli na cestě sem a otec zemřel zde. Má
ještě devítiletého bratra Jiřího.”
,,Zanechal nějaký dopis, nebo tak něco? ,,Ne.”
Rozumný, ví, že i kdyby zanechal něco, stejně by to tady v tomhle “cvokhausu” nebylo k
ničemu. Samozřejmě, obyvatelstvo tábora to pochopí a projeví soustrast, ovšem náckům to
je u schaize.
,,Fajn. O jeho bratra se někdo postaral?”
,,Ne pane.L”
,,Dobře a kde ho najdu? Chtěl bych ho vidět.” Tady je velení města nad jeho obyvateli
naprosto lhostejní, proč by se starali, že jo?Parchanti!
,,Je v druhém patře v pokoji č.23.”
,,Dík.” Honza odběhl ihned za sirotkem, který ještě k tomu přišel o svého bratra.
Jiří seděl na posteli a plakal.Bezcitně mu bylo oznámeno, co se stalo s jeho bratrem.Co se
stane v budoucnu asi s ním? Po tom atentátu se i o ty děti přestávají starat. Co teď? Snad
to nezvržu....
Jan vešel do místnosti, kde seděl Jiří na posteli. V místnosti bylo nejméně pět palandových
postelích. Jan si přisedl k Jiřímu a přemýšlel, jak to začít.
,,Ahoj. Já se jmenuju Honza a jsem četník.” Teda býval, jo to byly časy.....
,,Ahoj.”
,,Venku je ale pěkně viď?” To je asi jediná věc, která je zde pěkná.
,,Hm.”
,,Já mám taky kluka, je zhruba ve tvém věku. Je fajn, určitě jako ty.Ty jsi Jiří, viď?”
,,Hm.”
,,Hele, co kdybychom si zašli ven a nebo jestli chceš vidět moji četnickou kancelář?”
Četnickou, četnickou, spíš ... to je jedno.
,,Jo, to bych chtěl.” Jiří očividně pookřál. ,,Fajn, tak pojď.”
Jirka po prohlídce služebny očividně pookřál a bylo mu značně lépe, protože přišel na jiné
myšlenky. Asi po dvou hodinách trávení času s Jirkou vrátil Jan opět kluka do budovy
bývalé školy.
,,Chceš abych zítra také přišel?” Jiří radostně přikývl.,,Fajn, já přijdu, slibuju.”
4
Ordinace, nebo spíše kancelář jak tomu sám Johny říkal, byla velmi slušně zařízená.
Nechyběla tam ani lednička, psací stroj, obraz na zdi a květina v rohu. A k tomu všemu
krásný výhled na velkoměsto. Kancelář působila velmi klidným dojmem, tudíž splnila svůj
účel. To právě Johny chtěl, aby působila klidně a uklidňovala. Samozřejmě také chtěl, aby se
mu i líbila, jelikož v ní trávil někdy i šestnáct hodin denně. Zvlášť nyní v tomto období má,
jak často říká “nával zboží”. Jeho cynický postoj k jeho práci je sice pro jeho kolegy téměř až
netaktní, ovšem on to musí brát tak, aby se z toho i on nezbláznil a nemusel se jít léčit k jeho
pomyslné konkurenci.
Pondělí, zase pondělí, jak já ho nesnáším. Promítalo se hlavou Johnymu. Prošel budovou a
namířil si to ke dveřím čekárny. Prošel zatím prázdnou čekárnou a namířil si to s klíčkem v
ruce ke dveřím ordinace. Otevřel dveře a pomalu a s rozmyslem je zavřel. Hbitě popoběhl ke
svému pracovnímu stolu a položil si svoji tašku na uklizený stůl, na kterém stál také psací
stroj. Odložil si sako a pohlédl z okna. Kafe, chtělo by to kafe. Podíval se na chodník dolů.
Kolik z nich potřebuje asi moji pomoc. Stejně největší cvok jsem asi já. Uvažoval. Kdy mi taky
začne hrabat. Johny převedl svoji myšlenku do skutečnosti a uvařil si kávu. Položil si kávu na
stůl a sáhl do šuplíku. Z něho vytáhl diář. Fajn, za půl hodiny první pacient. Snad to stihnu
vypít. Opět se Johny zadíval do okna. Ulice pod ním byla velmi rušná. Nová, ale i stará,
kolikrát ještě hodně předválečná auta, brázdili silnicí. Lidé spěchali do práce. Johny si sedl do
svého koženého křesla a vzal si k ruce kávu.
Několik minut po osmé otevřel Johny do čekárny. Seděl tam muž. Byl objednaný.
,,Prosím, pojďte dál.” Příjemně zavelel Johny na muže, který se beze slova zvedl a šel za
Johnym.
,,Prosím, posaďte se.” Usadil muže na pohodlné křeslo Johny. Johny si sedl na druhé křeslo
oproti němu. Muž se posadil.
,,Já jsem Johny a Vaše jméno?” Johny moc dobře věděl, že jméno tohoto muže je Pavel,
ovšem z psychologického hlediska musel nějak navázat plynulý rozhovor.
,,Jsem Pavel Nowak.” Odpověděl muž Polské národnosti, který ovšem uměl velmi dobře
anglický jazyk.
,,Jakou jste měl cestu ke mě do ordinace?” Začal opět řeč, i když ho tato odpověď na tuto
otázku absolutně nezajímala.
,,Hodně aut.”
,,Vy jste jel autem?”
,,Ne. Pěšky.”
,,A máte auto?”
,,Měl jsem, před válkou. Byla to pragovka. V Polsku jí moc lidí nemělo.”
To bylo ono, to bylo to co Johny chtěl, plynule navázat hovor o válce, nebo aspoň o
předválečné situaci.
,,Pragovka?” Otázal se Johny a pokračoval. ,,Bylo to spolehlivé auto?”
,,Ano, to bylo.Vzpomínám si jak jsme jednou vyrazili s rodinou ven, jen tak se projet do
přírody. Víte, já mám auta rád a kor mám rád spolehlivé a pohodlné auta. S tou pragou jsme
také jezdili do Prahy. To je hlavní město Československa, máme tam známé.”
Pavel se na chvíli zamyslel a Johnovi bylo jasné nad čím přemýšlí. Máme, nebo měli jsme?
,,Byl jste někdy v Praze?” Zeptal se Pavel.
,,Dvakrát, já tam mám taky známé. Moc se ale nevidíme.” Opravdu jsem je dlouho neviděl a
kdo ví, kdy je zase uvidím. Jedna věc je, že stále pracuji a druhá věc, jestli se tam budu moci
vůbec dostat. Teď po válce. Aspoň že vím, že jsou v pořádku.
,,Je to hezké město.” Oznámil svůj závěr Johny.
,,Vy máte děti a ženu, že?” Zeptal se Johny. Samozřejmě že věděl, že je má, že nezahynuli.
Kdyby totiž padli ve válce, Johny by se na tuto otázku ani nezeptal,aby zbytečně
nepřipomínal prožité utrpení.Zatím ne.
,,Ano, dvě děti a ženu Marion. Je to Češka.”
,,Žije vaše rodina s vámi, zde ve Státech?” Johny sám očekával odpověď, protože sám
odpověď neznal. Snad ho tím nepřivedu do nějaké situace, jestli jsem se na tohle měl vůbec
ptát. Znejistil.
,,Ano.” Usmál se Pavel. ,,Žijeme na Canal street.” Smích opět zmizel.
Pocit štěstí a pak následné deprese... Pomalu si Johny tipoval diagnózu.
,Před válkou bylo vše fajn že?”
,,Ano” Odpověděl Pavel nejistě.
,,Kdy vás povolali?” Otázal se Johny. Jak já tuhle otázku nemám rád.
,,V březnu 1942.” Nic víc Pavel neřekl.
Fajn, jedeme dál.
“V březnu?Kde jste sloužil.”
,,U Rudé armády.” Pavel znejistěl.
,,To vás nejdříve odvezli do výcvikového střediska, že?” Johny se snažil přeskočit tu
nenáviděnou pasáž o loučení se s rodinou.
,,Ano.” Zněla mírně opět nejistá odpověď a pokračoval.
,,24. března jsem nastoupil do výcvikového střediska a 11.června už jsem držel v ruce pušku
a...” Chvilková pomlka
,,A?”
,,A zabíjel jsem.”
Na tomhle světě je něco od jeho začátku špatně. Blesklo Johnymu hlavou.
,,Popište mi, prosím, boje, co jste prožíval.”
,,Viděl jste už někdy tolik mrtvých, tolik trpících lidí. Tolik lidí, kteří nemají ruku, nohu, nebo
kteří postrádají ruce i nohy. Viděl jste už někdy tolik mrtvých?”
Johny pocítil že by měl odpovědět. ,,Pavle, já byl sice ve válce, ale tolik mrtvých, jako vy
jsem určitě neviděl.”
Johny byl ve válce od ledna roku 1943, ovšem vzhledem k jeho vzdělání a schopnostem,
nikdy nebojoval a nedržel v ruce zbraň. Je to pacifista, který pouze léčil lidi s psychickými
poruchami. Ovšem ani to nebylo jednoduché. Kolikrát si Johny v té době říkal, jestli by
nebylo lepší jít a bojovat také, než aby to denně poslouchal. Poslouchal cizí utrpení.
Poslouchal od lidí takové věci, které by nejraději zapomněl, ale takové věci se nezapomínají.
Často myslel na jednoho důstojníka, byl to hodností kapitán.Velel nějaké pěší rotě. Ještě dnes
slyšel jeho hlas. Byl to velmi schopný velitel, jenomže díky jistým okolnostem, za které tento
kapitán vůbec nemohl a neměl s nimi nic společného, právě díky těmto okolnostem bylo
zabito šedesát vojáků z jeho roty. Následně v jeho rotě zbyli pouze tři vojáci, ošetřovatelé,
kteří nedobývali dům s odstřelovači. Ještě dnes slyší kapitánův vyčítající hlas, který říká, že
udělal chybu, že je vrahem vlastních lidí. Poslal jsem je na smrt, říkal mu stále dokola, než se
velitel roty uklidnil. Kapitán stále nemohl pochopit, že je nezabil on, ale pouze špatná
informovanost ze strany velitelství, ovšem ty si z toho nic nedělali. Ty to nezajímalo. Po roce
léčení se z toho kapitán téměř dostal. Ovšem dalo to Johnymu rok práce. S kapitánem si teď
pravidelně píše dopisy a vánoční přání. Johny o válce vždy jen slyšel a i když měl hodnost
majora, nikdy nedržel v ruce zbraň a nikdy nikoho za války nezabil, jen sebe postupně zabíjel.
Po válce totiž propadl Johny alkoholu.Nebylo dne, aby byl Johny střízlivý, ale to už je pryč.
To už bylo před dvěma lety. To už je pro něj minulost, ovšem Johny má stále velmi pozitivní
vztah k alkoholu.Johny už bere také práci dočista jinak. Nebere si jí domů a když je doma s
rodinou, na svoji práci nemyslí.
,,Sloužil u Rudé armády, nebylo taky snadné.” Dal se do řeči Pavel a pokračoval v monologu.
,,Já vyfasoval v bitvě pušku, můj kamarád Vasil vyfasoval deset patron. Drželi jsme se vedle
sebe,ale tušili jsme několik metrů a můj kamarád Vasil už ležel na zemi s prostřelenou
hlavou. Už jsem měl i patrony. Pak jsem sestřelil několik Němců a od zabitých skopčáků jsem
si bral jejich zbraň a hlavně patrony do nich.
Doslova jsem se prosřílel spolu s naši četou do zákopu, kde jsme bojovali o jedno náměstí s
poštou a bankou.V té četě nás bylo asi dvě stovky. Stovku zabil nepřítel a dvacet, dvacet
našich lidí zabil náš velitel. Báli se, tak je zabil.”
Pavel se odmlčel a zamyslel se. Johny nic neříkal a čekal co bude dál, co mu dál řekne Pavel.
Nechtěl na něj nějakým způsobem tlačit klást mu zbytečné otázky. Po chvíli jak Johny
předpokládal opět Pavel pokračoval.
,,Se všemi, co jsem se znal, ty padli, padli za vlast, se kterou neměli vůbec nic společného,
padli za Rudou armádu. Ovšem všichni chtěli, chtěli jsme je postřílet a být už doma. Jenomže
to bychom museli mít munici a patřičné vybavení. To jsme samozřejmě neměli. Naše síla byla
v počtu, pouze v počtu. Posílali nás na předem prohrané bitvy. Bylo to neskutečné, ani jsme
nechtěli věřit, že někdo může takhle velet. Jak je vidět může. Pak asi o měsíc, jsme šli válčit
jinam, z pěti set lidí z naší čety přežilo sedmnáct, včetně mě. Nemělo vůbec cenu se s někým
seznamovat, protože za pár okamžiků jste se mohl opět s někým seznamovat a pak zase
dokola. V tom zápalu boje mi ani nepřišlo, že připravuji o život lidi, lidi jako já. Většina
Německých vojáků do války nechtěla stejně jako my, ale prostě jsme se stříleli, protože
kdybychom to neudělali odrovnali by nás vlastní lidi. Ironie co?”
Obrátil se rázem na Johnyho s mírným úsměvem na tváři.
,,Ironie.” Poznamenal Johny. Celej tenhle způsob života je ironie.
,,Jenže po válce, až v červnu 1945 mě pustili domů, to začalo.” Úsměv Pavla naprosto opustil
a pokračoval.
,,Po válce se mi zdály sny, jak zabíjím a všude kolem mě je krev, tím to začalo. Chodil jsem
za nějakými psychiatry a psychology a ti mi pomohli, ale opět se mi to vrací. Nejen sny. I
když jsem vzhůru, mám někdy halucinace, vidím tváře a postavy lidí, které jsem zabil, poslal
na smrt. Lidi kterým jsem ukončil jejich život. Slyším i jejich hlasy. Jejich němčinu, jejich
jazyk. Nemohu se taky soustředit na práci a prostě na nic. Nemohu dělat někdy vůbec nic.”
,,Kolikrát jste už pomyslel na sebevraždu?”
,,Nespočetněkrát, ale pouze pomyslel. Nikdy jsem se neodhodlal. Možná to je chyba, leccos
by to vyřešilo.”
,,Ne, nic by to nevyřešilo.” Jen bych měl o pacienta míň. Pomyslel si cynicky.
,,Takže tohle je můj problém.” Ukončil debatu Pavel.
Johny pochopil, že už Pavel nechce dál konverzovat. Dobrá nebudu ho dál trápit.
,,Dobře, poslouchejte, napíšu vám prášky, budete je brát ráno a večer. Aspoň měsíc. Do příští
návštěvy ano?”
Pavel kývl. Johny se zvedl a u stolu napsal otočen k Pavlovi zády recept. Najednou ucítil
velmi ostrou, chladnou bolest v zádech. A slyšel také dech jeho pacienta Pavla. ,,Už, už
nemůžu, zase je slyším. Nepomohl jste mi. Nepomohl,jste k ničemu, jako i ostatní doktoři.
Jenže dnešek je jiný. Dneska jsem ty hlasy vojáků poslechl, vem si nůž říkali a vyzpovídej se
a ve vhodné chvíli nůž použij.”
Bolest, ostrá chladná bolest. Bolest nože, který mám zapíchnutý v zádech.Jak to že jsem to
nepředpokládal, jak to? Co jsem udělal špatně? Vzpomněl si na toho kapitána, kterého za
války léčil. Také se sám sebe ptal, jak je možné, že jsem udělal takovou chybu, za kterou
nemohl. Jak je možné, že jsem udělal takovou chybu? Co to je za případ?
,,Pavle, takhle se to nevyřeší, ty prášky vám pomůžou.”
,,Myslíte, to si myslíte? Položte si opravdu otázku, viděl jste už tolik mrtvých lidí? Tolik
utrpení? Jistě že ne.”
Bolest, kterou Johny cítil se stupňovala a začal krvácet. Co, co dělat? Tyhle cvoky já léčit
neumím.To jsou blázni.
,,Vy psychologové, jste stále chytrý, sarkastický a cynický a povyšujete se, ale když na to
přijde, nedovedete pomoct.
Udělej něco. Blesklo Johnymu hlavou. Zkus ignorovat tu bolest a pokus se něco udělat.
Johny po přemáhání praštil loktem Pavla do obličeje, s tím Pavel očividně nepočítal, protože
se svalil dolu a ležel na zemi. Blázen, co dělá u mě v kanceláři? Uvažoval se svým
sarkastickým humorem Johny.
,,Tobě prášky stačit nebudou.”
Johny si po přemáhání a s bolestí vytáhl nůž ze zad a s krvácením vyběhl do čekárny, prošel
prázdnou čekárnou a pokřikl na chodbu, kde byly nějaké kanceláře.
,,Zavolejte záchranku a policii. Já krvácím a mám v kanceláři blázna- vraha- schizofrenika.”
Lidi v kancelářích si ho všimli a uposlechli ho. Johny se vrátil k Pavlovi a sedl si na svoji
koženou židli. Zasviním ji od krve. Kde sakra jsou, krve čím dál víc. Tiskl si ránu.
,,Proč Pavle,kde byla chyba.......???”
Doslov autora
V těchto čtyřech povídkách, které na sebe nenavazují, (např. shoda jmen Pavel v 1.a 4.
povídce) jsem se snažil poukázat na bezmoc, utrpení a všudepřítomnou smrt ve válce.
Tyto čtyři příběhy se snaží popsat,co se dělo lidem, ať vojákům, lidem v táboře, lidem v
Lidicích a co se dělo po válce, co prožívali vojáci, kteří ve válce zabíjeli.
Doufám, že z příběhů je zcela očividný můj negativní postoj k válkám a k válce.
Samozřejmě, že by stálo za několik kapitol i to, co se dělo po válce u nás, konkrétně po roce
1948 až do roku 1989, kdy u nás vládli komunisté. Těchto čtyřicet jedna let, nelehkého života
u nás v Československé republice, by určitě stálo za zmínku, ale o tom až jindy......
Hruška Miroslav