Franz Schubert: Lazarus aneb Slavnost zmrtvýchvstání Duchovní
Transkript
Franz Schubert: Lazarus aneb Slavnost zmrtvýchvstání Duchovní
Franz Schubert: Lazarus aneb Slavnost zmrtvýchvstání Duchovní drama ve třech dějstvích od A. H. Niemeyera pro sólové hlasy, sbor a orchestr První dějství. Scéna je zahrada před vesnickým domem. Lazarovy sestry Marie a Marta vyvádějí nemocného bratra z domu, vedou jej pod stinnou palmu a něžně jej pokládají na kvetoucí trávník. Jeho tvář je bledá, ne však znetvořená. Lazar (slabým hlasem): Zde nechte mne odpočívat poslední hodinu, ještě se potěšit božím stvořením! V jemném, mírném šumění přichází Milostiplného hlas a volá, že prach v prach se zase obrátí. Neplačte, drahé duše, neplačte, že od vás odcházím k našemu Otci. Život je okamžik, ještě na okamžik vás obejmu! Marta: Ještě na okamžik? Můj bratře, ach můj bratře! Hodiny jsou věčností bez tebe, a ty nyní odcházíš do stínu hrobů, daleko od nás, abychom tě v pustých nocích, v osamělé chatrči oplakávali, aby ve vrcholku palmy se náš nářek rozléhal, na tvé hrobce dozníval. Marie: Nermuť lkáním jeho duši, aby ho neopustil vznešený mír. On sice odejde, my zůstaneme! Umlkám před moudrým řízením, skloněna v prachu se modlím k Nejvznešenějšímu. Ach, cítím hluboce jako ty, že můj Lazar spěchá pryč; však jak šťastny byly bychom, kdybychom byly jako on a jako on hodny toho, vidět prach země brzy u našich nohou. Jestliže jsi nyní dobojoval svůj poslední boj, pak spásu tobě, můj bratře. (Arie) Stůj v posledním boji při znaveném, ó Pane smrti, stůj při něm, aby jeho duše byla plna vznešeného, sladkého míru. Až mu hlava zemdlelá klesne, pak stůj při něm, aby hříchů mstitel pohár smrti vypil s odvahou hrdiny. Až mu hlava zemdlelá klesne, pak stůj při něm... Lazar: Plna míru, ano, plna míru je duše, plna žhavé žízně po nesmrtelnosti. Nepomyslel jsem, že bude hodina polibku na rozloučenou tak radostná. Často, když jsem zde ležel ve stínu palmy, přemítal jsem, důvěrná stala se mi myšlenka na smrt, údy mi prochvívala tajemná hrůza! Zemřít! Zemřít! Už nikdy nespatřit tuto louku, tyto květiny, a vás, mé milé! Jak úzko mi bylo 1 na duši! Nyní je kol mě jasno jak za svítání! Žehnám tomu, kdo mu přinese zprávu o brzké smrti! Nathanael (přišel při posledních slovech): Nuže mně požehnej, můj bratře! Ach, tak blízko, tak blízko hrobu! Ne, neděsí tě to! Jak unikla životní síla a smrtelná bledost se rozprostírá mdle na tváři trpícího. Bůh žehnej svého trpitele! Chladný pot stéká po čele, krev v jeho žilách vázne. Jsi u cíle, u cíle, Bůh kéž tě vede při posledním kroku! Velmi blízko je naplnění, velmi blízko, můj příteli! Lazar (velmi slabě): Vítej, můj Nathanaeli, přicházíš od našeho učitele? Nathanael: Od něj! Já, když posel přišel, stál jsem mu těsně po boku a naslouchal jsem vznešené moudrosti jeho slov. „Jdi,“ řekl, „a řekni mým přátelům: Ne ve smrti leží Lazar; vysoko budete velebit Syna Otce!“ Spěchal jsem k tobě. Ne, to není smrt, Marie, Marto, hleďte nebeský pohled, předtuchu odměny, která bojovníka brzy korunovat bude, a onen sladký klid! (Arie) Až budu dost bojovat spolu s nebeským vítězem, až blažený den triumfu se objeví v jeho vznešenosti: přijmi pak, ó klide v hrobě, který oplakává milá harfa, přijmi pak, když jsem dost bojoval, ó klide v hrobě, přijmi také mě, tak něžně jako mého přítele! Až budu dost bojovat... Marta: Nathanaeli, mohu tě jen obdivovat, i tebe, můj Lazare, s takovou odvahou hledět vstříc hrobu! Však ohromná myšlenka se mě ještě zmocňuje. Ach dejte mi, dejte mi jen kapku své útěchy, svého klidu! Nadarmo, nadarmo! Myšlenky strachu a hrůzné obrazy smrti, kam pohlédnu! Marie: Ó Marto, kdyby ses uklidnila, pomohl by ti ten, kdo všechny slzy počítá. Pohleď, jak se Bůh v Lazarovi zjasňuje, jak tiše trpí. Lazar: Kdo by to nechtěl, Marie! Víc, mnohem víc bude muset jednou ten, kdo na sebe vzal naši nemoc, kdo nás vede cestou k Otci, ach, kdo nás miluje, skrze 2 nějž jsme blažení, mnohem víc bude muset snášet! Nepřichází každé utrpení od něj, který je láska, celá láska? Marie: Útěcha ať tě provází tam do říše světla, kde už se mnozí naši bratři shromažďují, tato útěcha, poslední útěcha v hodině smrti. Jak by jinak snesl pozemský člověk břímě utrpení? Když nyní s tisícinásobnou trýzní bolestí houf na něj naléhá, když v poháru, jenž už neosvěžuje, se množí slza raněného oka, v zuřivém boji tváře žhnou, prchá klid od lože, na němž bída chabě spíná ruce, ňadra bez dechu s každým vdechnutím nová dýka proniká! Klesající povaha podléhá a přece to snáší a ráda by dala život v utrpení tvůrci ochotně zpět, a vzdychá a bojuje k umírání, a trpí ještě mocněji, a přece to snáší. Kdo ho tu drží, že neklesne? Lásko boží, tys jeho naděje. Skála v moři, ať vlny až k vrcholu se vzdouvají, tys jeho naděje, Lásko boží, ty, jen ty jsi jeho naděje. V noci obav z utrpení, když se probouzí bouře pochybností, podrží tě a nezakolísá, v noci obav z utrpení jsi, lásko boží, jeho naděje. Jemina, zmrtvýchvstalá dcera Jariova (rychle přispěchá): Ach, tak jej ještě nacházím. Šla jsem za Nathanaelem, ztracena ve starostech, že vás uvidím trpět, vy něžné sestry! „Možná už je ušlechtilý opustil.“ To pomyslela jsem, si, vstala a spěchala, abych ti ještě jednou, ty drahý, požehnala! Lazar: Jemino, dcero vzkříšení, také ty, Bože, můj Bože, kolik milosti se mi ještě dostane, než zemřu! Mnoho blažených hodin dala přátelství slast životu, který opouštím. Všechny se mi při pohledu na vás vrací, jako andělské bytosti! Přijď, lásko, ke mně do květin, zpívej mi píseň o smrti a zmrtvýchvstání, jak jsi nám ji často zpívala v letních nocích, když něžný třpyt měsíce ozařoval hru tvých strun. Jednou, až družkám svého mládí, mým sestrám tam zpívat budeš, snesu se níže v jemném svitu hvězd. A nyní, možná vystoupí můj duch k Bohu, po němž žízní. Jemina (Arie): Tak usíná na růžích, tak usíná nevinnost, kde něžné vánky ševelivě ji květy posýpají. Jak sladce spí, s andělským mírem v rozkvetlé tváři, vaňte jemněji, vánky, nevzbuďte ji! Tak jsem dřímala, a družky mě zasypávaly růžemi Šaronovými. Tak usíná na růžích, tak usíná nevinnost... 3 Nyní uletěl rychlým mávnutím tento duch a snaží se dostat vzhůru. Rychle se ke mně přidružili andělé. „Buď vítána, sestro, spásu nebes tobě.“ V dálce jsem viděla vznešený třpyt, však příliš oslňoval a zářil stále. Najednou zaznělo mému uchu jako ze země vzhůru: „Probuď se, probuď se, má dcero, probuď se!“ Tak vrátila jsem se, jak myšlenka rychlá, k vám zpět, probudila jsem se a slyšela ještě poslední tóny nářku kolem svého lože a spatřila tvář prostředníka. Bratři, sestry, větší blaho nemá ani nebe! Tak to bylo se mnou, Lazare. (nakloní se nad něj) Ach, pohleďte, je tak bledý, tak bledý. Marie, Marta: Náš bratře Lazare! Nathanael: Můj příteli Lazare! Lazar: Umírám! Umírám! Ach, nyní přichází, přichází smrti rána. Jsem připraven kráčet temnou cestou. Je přece temná, ó Pane, můj Pastýři, veď mě, ach kéž mé srdce nyní pukne. Pak Milostiplný, pak mě neodvrhni. Nathanael: Svatý, neopusť jej v poslední hodině! Jemina: Ó, milosrdný, ó neopusť jej v hodině smrti! Marie: Ach nechte mě zlíbat z jeho rtů poslední požehnání! Marta: Ó kéž bych ležela už jako ty zahalena smrtelnou temnotou. Sbor (přátelé, kteří se nyní shromáždili): Milostiplný, uzdrav rány našich duší! Ó milosrdný, ó neopusť nás v poslední hodině! Předobrý, neopusť nás! Druhé dějství Scéna je zelená louka plná náhrobních kamenů, obrostlá palmami a cedry. V pozadí hájek a v dálce cesta k Lazarovu domu. Šimon saducejský (vstoupí, velmi neklidný): Kde to jsem? Běda, kolem mě hroby, kameny porostlé mechem, květiny klíčí z prachu, a zetlelé lidské kosti, smrt a zkáza kolem mě, a já, a já, možná ještě dnes druh těch ležících mrtvých, spuštěn dolů, do strašlivých hlubin, zhasne to, co ve mně myslí, vyhlazen z božského stvoření. Běda! (v hlubokém zamyšlení obchází, v hájku spatří otevřený hrob, ucouvne) Už připravujete, hrobníci? Pro mě? Budiž! Ha, zbabělý Šimone, chvěješ se před hroby a toužíš po tom odejít z tohoto světa nářků, bázlivě hledáš klid, a utíkáš před ním? Ach kéž bych se mohl, Všemocný, v prachu jen jednou, než zahynu, tak radostně jako tehdy, kdy jsem ještě snil sladký sen o věčném životě, před tebou pomodlit! Já nemohu, nemohu! Běda! Běda, strašlivé myšlenky na smrt! Mé údy vrávorají, před mýma nohama otevřený hrob, běda! Všemocný, kéž se mě 4 chopí. Smrtící, slituj se! Umírám, smrtící, slituj se! Běda, už mě pohřbívá otevřený hrob do své hlubiny, běda! Běda! Běda, strašlivé myšlenky na smrt! Běda! Nathanael (přichází z jiné strany): Čí je ten žalobný hlas, který můj sluch tak děsí? Šimone, ty, můj příteli? Bledá je tvoje tvář! Učitel nesmrtelnosti ať se nad tebou slituje, aby tě osvěžila útěcha věčného života. Šimon: Jak šťastný jsem byl, když mi to ještě bylo útěchou, když věčnost, vzkříšení a poslední soud mi byly útěchou v tichu mého života. Avšak nyní, příliš moudrý, abych mohl být klidný, se má znavená duše potácí mezi touhou po věčném spánku v hrobě a chladnou hrůzou z hniloby a tlení! Nathanael: Nuž počkej zde, můj příteli, tam vynášejí z domu našeho milého zesnulého Lazara, možná ti v písni přátelství zašeptá sladké tušení nesmrtelnosti! Pohleď, mnoho našich přátel už se shromáždilo, mnoha květy již hrob zasypali, já ho neoplakávám, smrt mu byla velmi milostivá, bude i tobě, bude i mě, jen až přijde vážná hodina! (vejde hlouběji do hájku a Šimon na druhé straně odchází) Sbor Lazarových přátel (dva sbory): Tiše a klidně spí náš přítel, po poledním parnu jej brzy přijme chladný hrob, plačte, sestry, plačte, bratři! Horké poledne pominulo, chladný stín na tě čeká, sladký klid lože přijme tě, milý, do svého chladu. Posypte cestu myrtovým listím, lukami a okolní přírodou ať zní smutný žalozpěv. Posypte cestu myrtovým listím, lukami a okolní přírodou ať zní slastná píseň naděje, že ten, jenž nyní tlí, znovu rozkvete. Připravili jste mu místo odpočinku? Připravili jsme mu místo k zmrtvýchvstání. Tak vyklič zde, cedře boží, vezmi jej, hrobe, do svého stínu. Přijmeš jej, on vyklíčí, vyroste v cedr boží. Nathanael: Nuž položte jej do květin, abychom na něj ještě jednou, žehnajíce, pohlédli. Vidíte, ten klid, jako by snil sen o svých přátelích. Marie, ach Marie, vzmuž se, copak se jednou nevzbudí, až po posledním okamžiku spánku všichni povstaneme z prachu hrobů? Ona mě neslyší, objímá v němé bolesti kupku hlíny, která má bratra přikrýt. Marta: Nebuď ji, ten pohled by nevydržela. Můj Lazare, můj bratře! Bledý a němý leží, ó smrti, ó smrti, vrať mi ho zpět. Kde je jeho vznešený úsměv? Kde melodie rtů? Mládí jeho skrání, kam? kam? A brzy, dřív než jaro dvakrát nebo třikrát na jeho hrobě rozkvete, kosti a prach ztraceny, ach ztraceny v klínu země. Ó kéž bych klesla s ním, ó kéž bych mohla zemřít, můj Lazare, ó můj Lazare! Zdvihněte mě, křídla bouře, vzhůru od kopečku hrobu, vzdouvajícími se vlnami, všemi drahami hvězd jej chci následovat! Překlad Vlasta Reittererová 5
Podobné dokumenty
Poetická životní výpověď Helen Lawsonové Josef
dostupných. Přeložené ukázky z poezie Helen Lawsonové, Lindy Pastanové a
Maxine Kuminové byly tak zpřístupněny českému čtenáři ve čtvrtém čísle časopisu roku 1988. (Pokud jde o tu velkou, reprezent...
CESTA DOMŮ ~ Kryonovo podobenství ~ Kryon Kniha 5
Uplynul ale rok a kniha se ke mnì zase souhrou náhod vrátila. Prostì se to tak sebìhlo a já vlastnì potají trochu zajásala. Zároveò ale bylo
jasné, e budeme muset být vichni velmi rychlí, abych...
čerpání DZO za měsíc listopad 2013
Spoledenstvivlastnikfi.lednotekbl. 5 2 5 ,d .p .3 0 9 6 -3 1 0u
9l,i c eJ a v orovd
P i e h l e d o i e rp rl n f D Z O(FU I) S V - obdobi OD I1.2013D O I1.2013
(Vyfbdrovdpiedvaha)