docVyškovský cedník 2007 - Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově
download 
Stížnost Transkript
Vyškovský cedník 2007 - Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově
Vyškovský cedník 2007 Sborník oceněných prací literární soutěže pro děti a mládež Vyškovska Tři brány komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci Knihovna Karla Dvořáčka 2 Obsah Úvodní slovo ředitelky Nadace Tři brány Vyhodnocení soutěže ………………………………………. 4 ............................................................................................ 5 Stanislav Burda – Traktor Oskar ……………………………………………… 6 Kateřina Čermáková – Když nevíte, co dál … ........……………………………… 7 Kateřina Foltánková – Tajemství žlutého javoru ………………………………… 11 Veronika Gecová – Mrazivá pomsta ……………………………………………… 15 Kamila Grimová – Ukradený řetízek ……………………………………………… 25 Věra Hynštová – Šikana …………………………………………………………… 28 Tomáš Loucký – Všichni občas děláme věci, … ………………………………… 31 Šárka Mládková – Všichni občas děláme věci, … ………………………………… 34 Karel Nippert – Nehoda …………………………………………………………… 36 Veronika Patloková – Všichni občas děláme něco, … ………………………….. 38 Eliška Srncová – Modré růže …………………………………………………….. 40 Lucie Ševčíková – Boj o tátu 41 …………………………………………………….. Zuzana Valášková – Síla lásky nestačí ……………………………………….. 51 …………………………………………………………… 54 Katka Vrbacká – Máslo …………………………………………………………… 59 Petra Braunová – Kámen na srdci 63 Katka Vrbacká – 527 ……………………………………………… 3 Není to poprvé, co se Tři brány, komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci, a Knihovna Karla Dvořáčka sešly ke spolupráci na projektu určeném dětem a mládeži.Tentokrát se na půdě knihovny zrodil nápad uspořádat literární soutěž, která by ukázala, do jaké míry - z hlediska kvantity i kvality - jsou mladí lidé našeho regionu schopni své myšlenky, pocity, názory, své vidění okolního světa ztvárnit do podoby literárního díla. A aby to mladí tvůrci neměli snadné, bylo dáno motto, určující myšlenkové směřování textu: "Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl." Po dlouhých diskuzích byl přijat i název soutěže - Vyškovský cedník. Nabírat a sbírat vše, co voda přinese, aby nakonec jen čisté a kvalitní propadlo sítem. Výsledek předčil naše očekávání. V termínu uzávěrky se sešlo šedesát prací padesáti sedmi autorů. Porotu čekala nelehká práce. Nakonec - jak pravidla soutěže velí - byly vybrány a k ocenění navrženy některé texty. To ale vůbec neznamená, že neoceněné práce postrádaly kvalitu. Naopak. Soutěž ukázala, kolik dětí a mladých lidí umí pracovat se slovem, pro kolik z nich je literatura zdrojem poznání i způsobem seberealizace. A to je pro nás, vyhlašovatele a organizátory soutěže, dostatečný důvod, abychom i v roce 2008 vyzvali mládež našeho regionu k účasti ve 2. ročníku Vyškovského cedníku. Mgr. Libuše Procházková, ředitelka nadace 4 Vyhodnocení soutěže: Soutěž proběhla ve dvou kategoriích, hodnocení provedla porota ve složení: Mgr. Libuše Procházková, předsedkyně poroty, zástupce vyhlašovatele Dagmar Marušincová, zástupce vyhlašovatele Mgr. Halina Rumpelová Tomáš Dorazil Petr Muzikář Soutěž byla obeslána celkem 60 pracemi od 57 autorů. V první kategorii soutěžilo 47 prací, ve druhé 13 prací. Hodnocení proběhlo ve dvou kolech. První bylo vyřazovací, do druhého kola postoupily práce, z nichž byli posléze vybráni vítězové. Patronka soutěže spisovatelka Petra Braunová provedla vlastní hodnocení prací a udělila vlastní ceny Tomáši Louckému a Šárce Mládkové. Vítězové literární soutěže: 1. kategorie, 12 – 15 let 1. místo: 2. místo: 3. místo: Eliška Srncová: Modré růže Lucie Ševčíková: Boj o tátu Kateřina Čermáková: Když nevíte, co dál Katka Vrbacká: Máslo, 527 Čestná uznání: Kamila Grimová: Ukradený řetízek Karel Nippert: Nehoda Zuzana Valášková: Síla lásky nestačí 2. kategorie, 16 – 19 let 1. místo: 2. místo: 3. místo: Kateřina Foltánková: Tajemství žlutého javoru neuděleno Veronika Gecová: Mrazivá pomsta Věra Hynštová: Šikana Čestná uznání: Stanislav Burda: Traktor Oskar Tomáš Loucký: Všichni občas … Veronika Patloková: Všichni občas… Ceny pro vítěze byly zakoupeny z nadačního daru, který věnovala PharmDr. Marie Lužová. 5 Stanislav Burda Traktor Oskar Žil byl jednou jeden traktor jménem Oskar. Když přišel na svět, byla z toho veliká sláva, poněvadž to byl nejlepší a také nejhezčí traktor, jaký se kdy narodil. Hezký po mamince a silný samozřejmě po tatínkovi. Ale jak už to chodívá u traktorů a jiných strojů, které pomáhají lidem s pracemi, s nimiž by si člověk dnes už sám neporadil, tak malému Oskarovi odvezli maminku i tatínka, protože si je koupil jeden bohatý pán. A tak malý Oskar zůstal sám a krátce na to byl prodán na jednu farmu, kde byla spousta jiných traktorů. Netrvalo dlouho a našel si kamarády, s nimiž si mohl hrát a povídat. Oskarovi se na farmě velmi líbilo. Každý den jezdil, poznával novou krajinu a byl za to strašně rád, protože jiné traktory, které byly třeba staré nebo byly nemocné, už nikam nejezdily a neužily si ten krásný pocit projíždět se přenádhernou přírodou a dýchat čerstvý vzduch. Vozíval spoustu lidí. Třeba i takové, které vůbec neznal. Ale jak ho maminka učila, tak se choval ke všem lidem slušně a byl na ně hodný. Stejně ale nejraději jezdil se svým milým věrným pánem, který si ho velmi oblíbil. Dalo by se říct, že u něj byl na prvním místě, protože byl nový a neporouchával se tak často jako jiné traktory, které farmář vlastnil. Ale o tom, že má farmář nejraději právě jeho, Oskara, nikomu ze svých kamarádů neřekl, protože je nechtěl ztratit. Jezdíval po nejrůznějších cestách, některé byly rovné a měkké, jiné zase hrbolaté a tvrdé. Jednou byl až vysoko v horách pro dříví, podruhé jel velkou dálku pro písek, jindy zase vezl staré harampádí na skládku. Ale nejvíce se mu líbilo, když mohl jezdit po poli a orat, zasévat, postřikovat, sklízet, prostě dělat všechny práce na poli. Jednou takhle když jel Oskar s pánem na podzim orat pole, aby mohli zasít ozimy, začal najednou z ničeho nic kašlat a byl tak trochu pomalejší. Ne že by se mu nechtělo pracovat, ale bolela ho kola a motor. Farmář ho zastavil, obešel ho z obou stran a pak ho zase nastartoval a odjeli domů. Když byl pěkně zaparkovaný na svém místečku, přišli tam za ním nějací lidé. Bylo jich asi pět a všichni měli stejné oblečení. Jeden se mu díval do motoru, další dva obcházeli kolem kol a zbylí dva se jenom koukali a mudrovali. Asi za hodinu prohlídku skončili a nechali Oskara samotného. Když se ráno probudil, zaslechl nějaké hlasy, které se blížily k němu. Řekl si: ,,Á, už pojedeme, musím být připravený.“ Ale když se víc zaposlouchal, zaslechl: ,,No, já už jsem ho chtěl stejně prodat. A teď, když se pokazil, není co řešit." A druhý pán odpověděl: ,,No, je dost starý, takže se to dalo čekat." Oskar nechtěl věřit svým uším. Začal plakat a už pod ním byla veliká louže. V té chvíli se otevřely dvéře od garáže a vešel majitel: ,,No, ještě ke všemu mu začal téct i olej. To je ale nadělení!" spráskl ruce. ,,Ale zítra si už pro něj konečně přijedou," řekl a odešel. Oskar z toho byl hrozně zklamaný a řekl si: ,,To snad nemůže být ani pravda. Tak dlouho a věrně jsem mu sloužil a on mě teď prodá?“ Když nastalo ráno, přijel si pro něj kupec, nějaký starý pán a odvezl si jej domů. Ten pán však doma neměl žádný jiný traktor, se kterým by si Oskar 6 mohl povídat. Žilo se mu opravdu velmi špatně, protože jeho nový pán se o něj vůbec nestaral, a dokonce mu někdy nedal ani najíst. Jak plynul čas, žilo se mu čím dál hůř a hůř, až nakonec se rozhodl, že uteče. Vydal se směrem k domu svého bývalého majitele. Ale bylo to už velmi dávno, co tudy jel naposledy, takže zabloudil. Začalo se stmívat a Oskar byl poprvé v noci venku sám. Moc se bál. Sedl si pod strom a začal plakat, až usnul. Když se ráno probudil, zjistil, že je v krajině, kterou moc dobře zná. Byla tam jeho oblíbená pole i stromy, prostě vše, co si pamatoval z dětství. Celý šťastný se rozjel do kraje podívat se, jak to tady po tolika letech vypadá. Potkával své staré kamarády. Povídali si o všem, co zažili, jak se jim dařilo, no prostě o všem. A pak najednou zahlédl své rodiče, kteří se projížděli kolem rybníka vroubeného topoly. Okamžitě se za nimi rozjel. Rodiče už byli opravdu velmi staré traktory, ale ještě vypadali pěkně. Nebyli vůbec poškrábaní, ani nijak moc zničení, a tak jim vyprávěl, co všechno zažil. A pak se zeptal: ,,Jak jste se dostali zpátky sem, když si vás koupil ten bohatý farmář?“ A oni mu řekli, že když je ten farmář již nepotřeboval, tak jim a všem ostatním vysloužilým traktorům postavil domov a stará se o ně, i když je nepoužívá na poli. A Oskar tu zůstal taky a žije tu teď se svými rodiči a kamarády dodnes. Kateřina Čermáková Studuji na nižším gymnáziu ve Vyškově a ještě mne čekají čtyři roky. Baví mě psaní krátkých povídek a hodně ráda čtu. Věnuji se herectví a chtěla jsem podat přihlášku na JAMU, ale rodiče mi to zakázali a můj sen se rozplynul jako malý obláček na modrém nebi. Za hereckou konzervatoř jsem si zatím nenašla náhradu, ale uvažuji o právu nebo o žurnalistice. Kdosi mi radil, ať se věnuji češtině a napíšu knihu, která mi vydělá miliony, ale na to si netroufám. Když nevíte, co dál... Seděla jsem na chodbě u dveří a poslouchala, jak se moji rodiče hádají. Z bytu pod námi stále hrála Beethovenova 9. symfonie. Nebýt těchto dvou vad byl by můj život možná i narůžovělý. Denně jsem slýchávala ty otřesné tóny a překlepy starého piána stejně jako neustávající hádky kvůli maličkostem. Nechápala jsem to. Nemůžou se naši, stejně jako tisíce jiných rodičů, spokojeně koukat na romantické filmy z devadesátých let? Rodiče mé spolužačky Diany to dělají běžně. Když jsem u nich byla na náštěvě podívat se na její sbírku fotek Lordů, smáli se a povídali si. Bylo tam perfektně uklizeno a navíc i lesklá podlaha. Měla jsem strach, abych něco neušpinila. Jenže u nás to je jiné. Podlaha se umývá jenom jednou na Vánoce a špína je všude, kam se podíváte. Všude jsou jen samé popelníky a prázdné lahve od Staropramenu. Možná i proto jsem já tak zkažená. Ještě chvíli jsem poslouchala to překřikování dvou lidí, kteří se nazývali mými rodiči a vychovateli. Vychovávat mě přestali v době, kdy jsem se naučila sama najíst a dojít na záchod. Ale to je jiný příběh. Potichu jsem se odplížila do svého pokoje. Podívala jsem se na přeplněné stěny. Černá lihovka na dveřích, plakát Lordů, 7 reproduktory, které byly nejlepší snad v celé republice, a hlavně moje kytara mě vždycky dokázaly povzbudit. Dnes mi z toho všeho bylo výjimečně opravdu špatně. Všechno, co jsem měla ráda, mi připomínalo moje rodiče a jejich hádku o pár metrů vedle. Měla jsem chuť odejít. Odejít a hlavně si zapálit. Poslední dobou se mi stávalo čím dál častěji, že jsem měla nedostatek nikotinu. Kouřila jsem asi od patnácti, ale teď mi to chybělo čím dál víc. Pořád jsem si říkala, že bych měla přestat, ale prostě to nějak nešlo. Oblékla jsem si své oblíbené černé rifle, do kapes jsem strčila klíče od bytu, zapalovač s polonahým mužem, který se nechutně usmíval, krabičku startek, kterou jsem koupila ráno v trafice, a peněženku, ikdyž ta mi připadala zbytečná. Začal listopad a dlouhé kalhoty doplněné takovým tím kabátem, který máte až po kotníky a vypadáte, jako byste zrovna vylezli z Matrixu, se mi vyplatily. V poklidu a beze spěchu jsem si zapálila první cigaretu. Dávka nikotinu mi zklidnila nervy. Kouř pomalu odplouval do prázdna a já cítila úlevu. Chtěla jsem přemýšlet o rodičích a o tom, co bude dál. Jenže na myšlení jsem nikdy nebyla. Kdyby se jen tak jeden den nehádali! Poslouchala jsem to, nevím odkdy. Nejspíš to začalo, když pro mě vybírali barvu do dětského pokoje a pokračovalo to vybíráním jména. Nejspíš naše rodina skončí jako v pravém americkém seriálu. Naši se rozvedou a budou se strašně dlouho soudit a nakonec nikdo nebude bohatší, protože veškeré peníze, které máme, přijdou na zaplacení právníků a já budu bez univerzity. Stejně geniální holku ze mě chtěla mít máma. Já se chtěla věnovat autům. Měla jsem se narodit jako kluk. Každé ráno bych vstala s pocitem, že světem vládnou chlapi a že si můžu po snídani, která by se skládala z pořádného kusu chleba a mastného salámu, odejít do dílny a pokračovat v zakázkách svých milých zákazníků řidičů. Určitě by mě čekalo krásné modré Evo, kterému bych s láskou vyměnila olej a pár matic. Jenže já to nikdy tak jednoduché mít nebudu. Maminka mě poslala na gymnázium za studenty, kteří se můžou přetrhnout, aby měli všechny dobrovolné domácí úkoly na jedničku. To zrovna budu i já. Holka, která se původně měla jmenovat Tomáš a fandí Baníku Ostrava. Tohle naši prostě nikdy nepochopí. Za rohem tovární budovy se objevil kluk tak kolem dvaceti. Oblečen do černého, ovšem ve vybraném stylu. Vzbuzoval respekt jak u malých dětí tak u starých mrzáků. Byl to můj nejlepší přítel, říkala jsem mu bráška. Když ke mně došel, také si zapálil cigaretu. Zeptal se mě, proč tu stojím tak osamocena. Když zjistil, že doma září hurikán v podobě hádky mých rodičů, tak se jen usmál. Kdykoliv jsem měla depresi, tak mě dokázal podržet, ale dnes mu to zkrátka a dobře nešlo. Chtěla jsem jít někam, kde mě prostě neznají, kde nebudu mít na čele nálepku ,,Ano, to jsem já“ a kde si na mě budou všichni ukazovat. A taky jsem šla, nevěděla jsem kam. Napřed jsem šla do jednoho klubu u náměstí, kde byla spousta pankáčů a kde mi vždy ochotně nalili, přestože mi osmnáct bude až za dva měsíce. Pak to byla taková diskotéka na předměstí. Byla tam spousta technařů a mně se opravdu nechtělo poslouchat tu jejich příšernou hudbu nebo jak tomu říkají. Poslední, co si pamatuju, byla skupina lidí s rozkrokem u kolen a širokým oblečením, která po prohlášení věty:,,Jé, tolik hoperů a jenom pro mě,“ vzala nohy na ramena a zmizela na nejbližším pánském záchodě, kde vytáhli pytlíčky s trávou a ochotně šlukovali. 8 Probudila jsem se doma v posteli a bylo mi pěkně blbě. Takovou kocovinu jsem neměla hodně dlouho. Bylo něco málo po poledni. Do pokoje za mnou přišel táta. Vždycky jsem si s ním rozuměla víc než s mámou. Sedl si vedle mě na kraj postele a usmál se tím jeho úsměvem, který mě vždycky povzbudí. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct a pak ji zase zavřel. Asi se mu nedostávalo slov na můj noční příchod. Už jsem párkrát došla opilá, ale pamatovala jsem si, co jsem dělala. Dnes se mi vybavovalo jen jedno velké okno. Táta se nakonec odhodlal a řekl větu, kterou asi nezapomenu. ,,Budeme se s maminkou rozvádět. Chceme, aby ses sama rozhodla, s kým budeš dál bydlet.“ Do mě jako by uhodil blesk. Ležela jsem v posteli a nevěděla jsem co říct. Táta měl mámu doopravdy rád a ona ho celý život jen využívala. To by poznal každý. Celý den jsem proležela v posteli a přemýšlela, co budu dělat. Normálně tak moc nepřemýšlím, ale situace si to vyžádala. A pak jsem asi poprvé za život udělala chybu. Večer, když už se mi nechtělo ležet, jsem šla do kuchyně. Máma stála u sporáku. Tatínek asi byl v garáži s naším starým favoritem. Vzala jsem si suchý rohlík, protože nic jiného bych neudržela v žaludku a posadila jsem se na židli k malému jídelnímu stolu. Po chvíli přišel tatínek. Podíval se letmo na mámu a mě pohladil po dlouhých černých vlasech. Oči měl červené. Nejspíš brečel. A pak, když nastala ta trapná chvíle ticha, jsem to řekla: ,,Budu bydlet sama. Bude mi za chvíli osmnáct a chci se osamostatnit.“ Máma se rozbrečela. Nejspíš doufala, že budu bydlet s ní a budu jí pomáhat. Tatínek se na mě podíval jeho krásně hnědýma očima, pak mi dal pusu na tvář a zašeptal, že jsem si určitě vybrala správně a že mi ze začátku pomůže. Pak jsem se radši uklidila do své komůrky. Bylo mi blbě. Zvedla jsem kytaru a znovu jsem zkoušela zabrnkat pár not z mojí oblíbené písničky od Linkin Park. Náhodou mi to poprvé za život šlo. Hrála jsem ji znova a znova a pořád dokola, až mi zazvonil telefon. Volal mi bráška, abych vylezla ze svého brlohu a podala mu svoji něžnou ručku. Vykoukla jsem z okna. Bylo to poprvé, co jsem viděla kluka s květinami, co byly určeny mně. Do očí mi vyhrkly slzy dojetím. Spěšně jsem si oblékla černé kalhoty, které mírně zaváněly alkoholem. Do kapes jsem nacpala klíče od bytu, zapalovač s polonahým mužem, který se nechutně usmíval, krabičku startek, která mi zbyla z předchozí noci, a prázdnou peněženku, i když ta mi připadala zbytečná. Začal listopad a dlouhé kalhoty doplněné takovým tím kabátem, který máte až po kotníky a vypadáte jako byste zrovna vylezli z Matrixu, se mi vyplatily. Seběhla jsem ze schodů. Brala jsem to po třech. Jakmile jsem otevřela vchodové dveře, omámila mě vůně růží. On věděl, že miluju růže. Byla jsem mu za ně vděčná. Nabídl mi cigaretu jako pravý gentleman a já ji ochotně přijala. Celou noc jsem mu vykládala svoje pocity. Potřebovala jsem se někomu vyzpovídat a on byl ten, kdo mě ochotně poslouchá za každé situace. Chodili jsme po městském parku a zhulení kluci, co poslouchají hiphop, se mi vyhýbali obloukem, ačkoli netuším proč. Nejspíš to bude jedna z těch věcí, co si nepamatuju. Pak jsme šli k němu domů. Obdržela jsem velkou sklenici vaječného koňaku a nemravně měkké křeslo. Dokonce mi nabídl, abych s ním bydlela. Prý je stejně sám a nudí se tu. Ochotně jsem přijala. Téměř ve stejném okamžiku jsme vyjeli k našemu paneláku. Kolem nás projelo několik hasičských vozů a pár sanitek, ale mně to bylo jedno. Byla jsem šťastná. 9 Až kousek od našeho bytu jsem si uvědomila, že bych jim měla věnovat pozornost. Z našeho okna se valil černý kouř a slyšela jsem svoji mámu, jak křičí o pomoc. V tu chvíli jsem udělala další nepochopitelnou věc. Netuším, jak jsem se prosmekla kolem hasičů a policie. Běžela jsem po schodech do třetího patra. Boty s ocelovou špicí mi to velmi znepříjemňovaly. Matčin hlas byl čím dál blíž. K našim dveřím jsem dorazila v rekordním čase. Byly zavřené. Nejspíš ještě nikoho nenapadlo vytáhnout mámu z plamenů. Napřed jsem zkoušela dveře vyrazit, ale popálila jsem si celou ruku o rozžhavené železo. Vytáhla jsem klíče a odemkla. Nebrala jsem za kliku, věděla jsem, že bych si akorát popálila prsty. Odemčené dveře už bylo snadné vykopnout. Utíkala jsem do obýváku, jenže tam už jsem se nedostala. Byl příliš plný plamenů. Kouř mě začal dusit. Z horka se mi motala hlava. Mámu jsem našla v kuchyni. Zkoušela ten oheň uhasit vodou z vodovodu. Moje máma byla vždycky bláhová. Vzala jsem ji na záda. Pomalu jsme se šinuly k východu. Podařilo se mi vyjít z bytu, ale na schodech jsem upadla. Pod její váhou jsem se skutálela dolů. A pak jsem ztratila vědomí. Probrala jsem se až tady v nemocnici. První, co jsem spatřila, byl bráškův rozmazaný obličej. On mi šetrně řekl, že tatínek tam nejspíš uhořel a že o záchranu maminky jsem se snažila zbytečně. Při pádu ze schodů si zlomila vaz. Taky mi řekl, že mám popálenou dost velkou část těla a že se to časem zahojí. Dlouho mi povídal, co jsem si nepamatovala. A já jsem se rozhodla to aspoň trošku sepsat, než to zase zapomenu. Zítra budou mít rodiče pohřeb. Tolik mi chybí. Třeba se tam nahoře nebudou hádat. Dává smysl ničit historii? Martin Hradil, ZŠ Moravské Prusy 10 Kateřina Foltánková Chtěla bych vystudovat vysokou školu s humanitním zaměřením – nejraději žurnalistiku, momentálně jsem členkou redakce školního časopisu Gympl Times. Podílím se na vedení 3. oddílu skautek Vyškov. Mezi mé záliby patří četba, gaučing, turistika a cestovaní. Na začátku tohoto roku jsem si plnila svůj velký sen - navštívila jsem Norsko. Tajemství žlutého javoru Babí léto se nenápadně vytratilo a místo něj nastoupil podzim. Listí javoru před domem se už stihlo zbarvit dožluta, ale veselé barvy překrylo rychle postupující šero, které zalezlo do každé skulinky, aby se později mohlo přeměnit v dokonalou tmu. Tu narušovalo pouze bledé světlo pouličních lamp. Dopadalo oknem do bytu v prvním patře a v obývací pokoji vytvářelo tajuplné stíny. V pruhu světla dopadajícího na koberec byly vidět kárované důchodcovské papuče. Nohy, které je měly obuty, se skrývaly v temnotě, stejně jako zbytek postavy. Dalo se pouze tušit, že osoba sedí v masivním křesle. Za okny poryv větru ohnul větve javoru a dovolil, aby pouliční světlo dopadlo do všech koutů pokoje. Na okamžik se ze tmy vyloupla i záhadná postava a mohli jste spatřit její tvář. Byla to přízračná tvář starce. V předsíni téhož bytu se rozsvítilo a klaply dveře. Agáta se ráda zbavila nepohodlných lodiček, které jí celý večer svíraly nohy. Ale odpustit si je nedokázala. Takové už ženy bývají. Pro krásu dokáží velice trpět. Když si sundala kabát, šla do kuchyně, aby se napila. Pro jistotu se přidržovala zdí, protože nechtěla riskovat pád ve vlastním bytě. Kamarádka Soňa ji pozvala na premiéru nové hry, kde sama účinkovala. Agáta chtěla jít původně do divadla se Zbyňkem. Ale její přítel nebyl moc kulturně založený a kvůli práci na veledůležitém projektu s ní nemohl jít. Agáta tušila, že je to bohapustá výmluva, ale nechtěla se s ním hádat. Nedokázala Soňu zklamat, a proto se rozhodla jít sama. Po představení přemluvila Soňa Agátu, ať si s ní a se zbytkem souboru zajde do blízké hospůdky zapít vydařenou premiéru. Charismatičtí herci zvali Agátu na jednoho panáka za druhým, ale ona s nimi brzy nedokázala udržet krok. Měla toho v sobě víc, než bývalo jejím zvykem, a byla ráda, že v pořádku trefila domů. V jejím stavu to byl dobrý výkon, protože se nedávno přestěhovala a cestu ještě neměla úplně v malíčku. Ale už byla doma a jediné po čem toužila, byla trocha džusu a horká sprcha. Nalila si pití a zamířila do obývacího pokoje, aby se posadila. Když vtom ho uviděla. Přízračného starce s knihou, jak sedí potmě v jejím křesle. Vykřikla a upustila sklenici. Šťáva se rychle vpíjela do koberce, ale Agáta nebyla schopná jediného pohybu. Zkameněla na místě a měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Utekla zpátky do kuchyně. Třásla se úlekem a nevěděla, co má dělat. „Haló, je tam někdo?“ Ale jedinou odpovědí jí bylo ticho. Opatrně znovu nahlíží do obývacího pokoje. Nikde nikdo. Trochu se jí zatočila hlava. Opřela se o dveře. V celé místnosti nikdo nebyl, žádný stařík schovávající se za skříní. Vrátila se do kuchyně a vyčerpaně se posadila k jídelnímu stolu. Došla k závěru, že musela mít halucinace. Někdo vidí bílé myšky, ona vidí cizí lidi ve svém bytě. V duchu si říkala, že to s tím alkoholem neměla tolik přehánět. 11 Ale pozdě honit bycha. Dál už nad tím moc nepřemýšlela a šla si lehnout, protože se cítila velmi společensky unavená. Ráno se Agáta probudila s kocovinou jako hrom a události předchozí noci jí mírně splývaly. Asi po týdnu se stalo něco, co oživilo její vzpomínky. Když se odpoledne vrátila z práce, stalo se to znovu. V jejím křesle seděl sešlý, starý pán a četl si. Agáta nevěřila vlastním očím. Ale nic jiného jí nezbývalo, protože tohle mohla sotva považovat za opilecký přelud. Když si muž zabraný do četby všiml její přítomnosti, začal se jí před očima rozplývat. Za chviličku po něm nezůstalo vůbec nic. Agáta stála ve dveřích jako solný sloup. Když se po chvíli nic nedělo, mávla nad tím rukou a šla se věnovat něčemu jinému. Vůbec netušila, jak by se měla zachovat, proto se rozhodla, že bude dělat jako by se nic nestalo. Po několika dalších podobných setkáních usoudila, že má co do činění s duchem. Předpokládala, že by to mohl být některý z předchozích majitelů bytu. Necítila, že by ji duch jakkoli ohrožoval, a proto ho nechávala na pokoji. Jakmile se vrátila domů, tak se samozvaný návštěvník vypařil doslova jako pára nad hrncem. Ale jejich zvláštní symbióza neměla trvat věčně. A tím, kdo ji porušil, byl Zbyněk. Agáta ho k sobě pozvala na romantickou večeři a doufala, že si udělají příjemný večer. Celé odpoledne vařila, a když se úderem sedmé dostavil Zbyněk, už měla slavnostně prostřeno. Atmosféra vzrušeného očekávání byla porušena ve chvíli, kdy Zbyněk bloumal po bytě a čekal, až Agáta naservíruje jídlo. I on spatřil starého pána, jak sedí v křesle nerušeně si čte. Muž pomalu zvedl oči od knihy a probodl Zbyňka vyčítavým pohledem. Pak se teprve začal rozplývat. Zbyněk byl vyděšený a šokovaný. Toto setkání obrátilo naruby celý jeho dosavadní život. Byl zarytý ateista. Pracoval u softwarové firmy a víra v metafyziku mu byla na hony vzdálená. Nechtěl zůstat ani minutu v bytě, kde byl duch. Trval na tom, že musí okamžitě odejít. „Ale já mám uvařeno,“ namítala Agáta. „Momentálně je mi to jedno, promiň, ale já tady prostě nezůstanu! A ty bys taky neměla. Co kdyby ti něco udělal?“ „A co by mi tak mohl udělat?“ smála se Agáta. „No to já nevím, ale duchové přece bývají hrozně zákeřní a přicházejí ze záhrobí, aby škodili lidem!“ „To víš ze kterého horroru?“ zeptala se ironicky Agáta. Ale pochopila, že svého přítele nepřesvědčí. Šli na večeři do restaurace, ale na romantický večer mohla Agáta zapomenout. Zbyněk byl pořád hodně rozrušený a naléhal na ni, že to tak nemůže nechat. „Vždyť je to proti přírodě! Nemůžeš ho tam nechat. Musíš ho nějak vystrnadit!“ přesvědčoval ji. „A jak ho mám asi tak dostat pryč?“ ironicky se otázala Agáta. „Já ho nepozvala.“ „No, vždyť na to jsou takoví ti exorcisti.“ „Cože? Exorcisti? Co to je?“ nechápala. „Myslím tím vymítače, třeba nějakej kněz by ti to doma mohl pokropit svěcenou vodou nebo něco na ten způsob…“ „Žádného kněze ve svém bytě nechci, už se o tom nebudeme bavit,“ ukončila rozhovor. Ale Zbyněk dál naléhal a přesvědčoval. Když pokračoval dál a dál a hledal další důvody, Agáta to už nevydržela. „Dobře, já se toho ducha pokusím zbavit,“ slíbila mu, aby už konečně dal pokoj. 12 Zbyněk ji opravdu svými argumenty nahlodal a tak Agáta začala shánět exorcistu. Nikoho takového neznala a v telefonním seznamu taky žádný nebyl. Se svým problémem se svěřila Soně. Té zasvítily oči a prohlásila: „Já vím jak na to!“ Nakonec z ní Agáta dostala to, že vlastně nic moc neví, ale v antikvariátu sehnala starou knížku o magii a kouzlech. Rozhodly se, že za zkoušku by to stálo. O dva dny později se sešly u Agáty doma. Po duchovi zatím ani vidu, ani slechu. Soňa přinesla knihu a vše potřebné. „Podle návodu se má postavit na zem pět červených svíček. Myslíš, že vadí, že na nich jsou sněhuláčci? Já jsem doma jiné neměla,“ konstatovala Soňa. „No, snad ne,“ doufá Agáta. „Kolem nich se má nakreslit kruh krví,“ četla dál Soňa. „Krví? Naší?“ zděsila se Agáta. „Né, co blázníš, stačí jakoukoli. Mám v mrazáku zbytek krvavé polévky od babičky. To musí stačit.“ V kastrolku rozmrazily polévku. Soňa si v ní namočila prst a na podlahu kolem svíček nakreslila kruh a pak přimalovala záhadné klikyháky podle obrázku v knize. Agáta v duchu doufala, že to půjde z linolea dobře smýt. „Tak a teď si stoupneme do kruhu a chytíme se za ruce.“ Soňa natáhla ruce k Agátě. Chytily se za ruce a začaly odříkávat: „Duchu, odejdi,“ a pak latinské formulky, kterým ani jedna nerozuměla. Když ukončily zaříkávání, neměly pocit, že by se něco změnilo. Nicméně duch na svém obvyklém místě v křesle neseděl. Na výsledky své práci si ještě musely počkat. Příští den ráno Agáta vstala a hned se šla podívat do obývacího pokoje. Duch tam nebyl. Ani po jejím návratu z práce se neobjevil. Večer se Agáta chlubila do telefonu Zbyňkovi, jak se se Soňou zbavily ducha, a že to vůbec nebylo těžké. Ale Agáta se přepočítala. Třetí den od vymítaní byl duch zase na svém místě. Když ho uviděla, doopravdy se začala bát. Ten duch, ať to byl kdokoliv, určitě nebyl rád, že se ho pokusila odeslat zpět do záhrobí. Dokud mu dávala pokoj, tak jí to oplácel stejným. Ale co teď? Pokusí se jí ublížit? Co může čekat od rozzlobeného ducha? Nevěděla a byla v ní malá dušička. Pozorovala starého muže a čekala, jestli se pohne a pokusí se jí ublížit. Pohnul se. Sundal si brýle. Pomalu zvedal hlavu. Agáta stála jako přikovaná. Čekala, až se jeho pohled setká s jejím, a bála se, co z něho vyčte. Ale nic takového se nestalo. Stařec se nepřítomně podíval z okna, brýle si vyčistil o cíp košile a poté si je opět nasadil. Teprve pak začal pomalu mizet. Na Agátinu přítomnost nijak nezareagoval. Agátě se ulevilo, ale stále nevěděla, na čem je. Co když to byl jen klamný manévr, který měl ukolébat její pozornost? Dny utíkaly a duch starce se nepokusil o žádnou levotu. Ale potom, co se Agáta dala přemluvit k vymítání, začala jí přítomnost ducha značně vadit. Nechtěla se o svůj byt s nikým dělit, zvlášť s duchem ne. Ale netušila, jak by se ho měla zbavit, když ani zaříkávání nepomohlo. Při četbě matčiných časopisů narazila na další řešení. V srdceryvných a dojemných příbězích věrné čtenářky psaly o tom, že poté, co našly nebožtíkovy ztracené hodinky, on došel konečně svého klidu. Agáta doufala v podobné rozřešení. Promluví si s tím starcem a zjistí, co ho tu drží. Potom se bude konečně moci odpoutat a přejít na druhý břeh. 13 Několik dní si k tomuto kroku musela dodávat odvahy. Navečer vstoupila do obývacího pokoje. Stařec seděl v křesle a četl si. „Ehm, chtěla jsem se vás na něco zeptat…,“ začala nejistě Agáta. Stařec si přestal číst a vypadalo, že zbystřil svou pozornost. „Myslela jsem, že bych pro vás mohla něco udělat, co jste nestihl dokončit, a vy byste potom mohl v klidu odejít.“ Na tuto nabídku duch nijak nereagoval. „Chtěl byste někomu něco vzkázat?“ zkoušela konkrétnější otázku. Stařec pomalu zavrtěl hlavou. Agátě z toho všeho běhal mráz po zádech. „Potřebujete něco dokončit?“ Duch opět zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „A nehledáte něco?“ vytáhla Agáta svůj trumf. Ale opět se jí dostalo záporné odpovědi. Jako už mnohokrát ve svém životě se přesvědčila, že to, co píší v ženských časopisech, nemusí být vždycky pravda. Už nevěděla, jak by mu mohla pomoci. „Mohla bych pro vás něco udělat?“ Doufala, že tato otázka je natolik obsáhlá, že pokud po ní duch něco chce, tak teď bude muset kývnout. Ale stařec jí znovu řekl ne. Potom vzdala jakýkoli pokus o další rozhovor. Už nevěděla kudy kam. Ten duch neměl žádný očividný důvod, aby zde zůstával. Přesto tu stále byl. Minulo několik týdnů, javor před domem už opadal, ale Agáta stále vídala ducha číst si v obývacím pokoji. Doufala, že až muž knihu dočte, odebere se konečně do věčných lovišť. Ale ani tak se nestalo. Někdy už vypadalo, že je na konci, ale další den si zase četl začátek. Agáta se začala smiřovat se svým přízračným inventářem. Představovala si, že jednou tady bude žít se svým milujícím manželem, malými dětmi a duchem starého muže. Protože toho se už nikdy nezbaví. Ale věděla, že tím milující manželem nebude moct být Zbyněk, protože ten by ducha v bytě nesnesl. To jediné jí dělalo vážné starosti, protože v dohledné době se už stěhovat nechtěla. Babička měla pravdu, když říkala, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Začala uvažovat, že si dá do novin inzerát znění: Atraktivní žena hledá milého muže pro dlouhodobý vztah. Značka: Přátelský vztah k dětem a duchům podmínkou. Jiná naděje jí asi nezbývala. Večer se vrátila unavená z několika pracovních schůzek. Apaticky nahlédla do obývacího pokoje. Duch byl samozřejmě na svém místě. Stal se neměnnou jistotou jejího života. A těch Agáta moc neměla, protože její život se někdy podobal jízdě na horské dráze. Někdy byla dole, někdy nahoře. Ještě jednou se podívala na ducha a ten se jí jako obvykle začal rozplývat před očima, až zmizel úplně. Na křesle po něm zůstala jen malá knížečka, kterou si čítával. Vzala knížku do ruky, aby si ji mohla pořádně prohlédnout. Vypadala, že své nejlepší časy už má dávno za sebou. Na zašedlé a trochu potrhané obálce byl napsán zlatým písmem název : Moudrost věků. Byla to kniha citátů. Pod nadpisem byl namalován starý javor se žlutými listy, které se třepetaly ve větru. Otevřela knihu a na první stránce si přečetla „Jedni čtou, aby si zapamatovali, druzí proto, aby zapomněli“. Autorem citátu byl Heinrich Heine. Agáta měla dojem, že pochopila. A zjistila ještě jednu věc. Že nic není tak úplně jisté. 14 Veronika Gecová Mrazivá pomsta Crrr! Bezostyšně mě probudí otravný zvuk budíku. Nenamáhám se ani, abych se posadila, jen po něm mrsknu něco, co mám po ruce…myslím, že to byl polštář, protože když po něm šmátrám rukou, nic nenacházím. Podívám se z okna, abych zhodnotila situaci..k čertu! Zase jedno z těch šedivě – pesimistických podzimních rán, které tak ze srdce nesnáším. Je to vlastně paradox…na podzim jsem se narodila. O mnoho lepší je zima, především moje oblíbené lyžování. Na lyžích jsem uměla vlastně ještě dřív, než jsem se naučila chodit. Je to moje součást. Část sebe sama. A svoje staronové lyže miluji. Za jejich hrdého vlastníka se sice považuji teprve dva roky, ale jsou pro mě něco jako moje druhé nohy. Krásné červeno – černé Fisherky, stejná barva bundy, černé kalhoty, „lyžáky“ a čerstvě napadaný prašánek osvícený umělými světly potemnělého Červenohorského sedla…to je můj svět, ve kterém se cítím sama sebou, ničím a nikým neomezovaná. Ale v zimě na mě taky dost často padají splíny a melancholická nálada, kvůli…kvůli mé mamince. I když je to letos už osmnáct let a já jsem ji nikdy nepoznala, bolí to o to víc…nikdy už ji nepoznám. Prý jsme byli jako dvojčata..tedy..byli bychom. Taková ironie osudu. Kdybych byla nezúčastněný divák, tak mi to celé přijde dost možná k smíchu. Asi bych měla onu situaci lépe osvětlit, protože onen nezúčastněný divák v této fázi řadu věcí nechápe. Zima mi prostě a jednoduše vzala maminku. Sotva měsíc po mém narození. Táta mi to celé vyprávěl... i když… podle mě nejspíš relativně celé. Podle mě skrývá celá ta léta nějaké tajemství. A podle mě souvisí s její smrtí. Ví něco, co já ne a ani nechce, abych to já věděla. Prý hned po porodu začala s tréninkem na závody na běžkách. V den závodů, bylo špatné počasí, chtěli je dokonce odvolat. Nakonec se stejně jelo. Maminka prý měla vítězství na dosah, ale organizátoři si pro soutěžící nachystali past. No prostě na konci sjela z cesty – jako jediná. Dodnes se neví proč, možná něčí záměr…nevím. Každopádně se našla asi po týdnu a co je ještě divnější o pět kilometrů dál. Zmrzlá.. a mrtvá. 15 Táta její smrt nesl hodně těžce. Nechtěl vidět vůbec nikoho, s nikým nechtěl mluvit, nechtěl jíst, nespal, prostě byl ve stavu totální traumatizující apatie vůči všem…a hlavně vůči mně. Nenáviděl mě za to, že jsem se narodila o měsíc dřív, než jsem měla, a maminka ještě stihla přípravu na závody. Málem ho strčili do blázince a mě do sirotčince, ale naštěstí se do toho vložili moji prarodiče. Vzali si mě k sobě a táta zůstal úplně sám… pak se nám ale naštěstí do života vkradla jedna náhoda, která všechno rapidně změnila od základů. V té době mi byly asi dva roky a začínala jsem se ptát, kde mám maminku jako každé malé dítě v tom věku. Aby mi to dědeček vysvětlil, vzal mě na místo maminčiny smrti. Na místo, které je v mém současném životě mé nejoblíbenější a kam se vracím vždy ráda, ať už kvůli lyžování, nebo šťastným vzpomínkám. Jistěže je to už zmíněné Červenohorské sedlo. Stejný nápad ve stejnou dobu měl i můj otec. Věděl, že mu to sice ubližuje, ale na to místo se vracel často…hlavně v zimě. Když mě uviděl, prý jako by zmrzl a jako by se s ním zastavil čas.. jenom se díval do těch mých očí…jejích očí. Pohled mu sjel na moje lyže. Moje první lyže vypůjčené z půjčovny, protože na vlastní prarodiče neměli. V duchu si řekl, že to tak nesmí dál být a od té doby žijeme s tátou spolu. Táta mi často říká, jak jsem jí podobná. Vzhledem jako bych jí z oka vypadla – stejné oříškově hnědé vlasy, hnědé skoro až černé velké oči, alabastrová pleť, plné červené rty…jako srnka. Ale i vnitřně se prý ve spoustě názorů shodujeme a v některých otázkách jsme skoro až kompatibilní. Také mám jistou potřebu pomáhat jako ona – jen s tím rozdílem, že já jsem šla na „zdrávku“ a ona byla psycholožka. Také miluji, jak už jsem řekla, zimu, víc mě ale baví sjezdy než „běžky“…i když teď se chystám na jedny závody na běžkách. Určitě by se našlo ještě víc věcí, ale ať neodbíhám. Dědečka jsem měla opravdu moc ráda – možná nejraději ze všech. Před týdnem tomu byl rok. Naštěstí měl hezkou smrt, jestli taková vůbec existuje – ani zimou ani žalem, prostě stářím. Navíc ve spánku. Od dědovy smrti je to všechno ještě horší. Skoro nežiju – prožívám jen takové mihotavé okamžiky, záblesky nebo spíš jen…střípky štěstí. Táta Uslyším výstřel. Nickie!! Moje malá Nickie!!! Vydrž, táta už jde! Hlavou mi běží představy, co všechno se mohlo stát, že jsem jí v tom měl zabránit, že jsem jí neměl dovolit, aby jela, že jsem měl upozornit policii…oh, můj bože, ten dopis! Až teď chápu...Bože, já jsem nenapravitelný! Jestli se jí něco stalo…radši ani nechci domyslet… napřed Rebeka a teď i moje malá Nickie?! To se nesmí stát! Ztichlým davem zazní výstřel číslo dvě. Všichni stojí, jako by je někdo přimrazil, jenom já nazouvám „lyžáky“ a skoro běžím. Několikrát zakopnu a potkám pár vyděšených závodnic. Nevím ani, kde jsem… Ptám se po Nickie, ale všichni jen vyděšeně kroutí hlavami se strachem v očích, Mezi stromy se mihne stín – ale tohle nebyla závodnice. Už už se chci rozběhnout za ním, myslím, že tuším, kdo to je, ale něco mi říká, že bych měl jít přesně opačným směrem. Po chvilce nacházím stopy zápasu a…můj bože, to snad ne! To jsou přece lyže mé Nickie! Hledám dál…krev…na sněhobílé podložce to ani nevypadá jako krev člověka, ale určitě se nemýlím! Krvavá cestička mě dovede až k bezvládnému tělu…propadám panice… zkouším nahmatat tep…žádný není..smrtelné ticho v údolí protne srdcervoucí výkřik raněného zvířete…až později mi dochází, že jsem to já a spolu s touto myšlenkou i jiná daleko horší skutečnost…moje malá Nickie je mrtvá! 16 Celý zpocený se vymrštím na posteli a s oddechem se svalím zpátky do peřin. Zase ten sen. Už rok mě pronásleduje, bere mi klidný spánek i klidné svědomí. Nickie… Nikdy jí nedovolím, aby se přihlásila na nějaké závody, moje svědomí by to neuneslo… stačí Rebeka…problém je v tom, že jí už nejsou dva roky, ale přesně za týden slaví osmnáctiny. Dominik Právě na zeď lepím další její fotku, když se ozve známý zvuk přijetí zprávy z ICQ: Nickdeer: Čau BlackDom: Ahoj srnečko;-) Tak jakpak se dneska máme? Nickdeer: Až na to, že jsem se dneska pohádala s tátou, ok…nechce jet tento rok na hory… „Pohádala?? Tak to ne, holčičko, vy se teď nesmíte hádat. Vy dva se teď musíte milovat víc než kdy předtím, aby měl můj plán tu pravou dohru. Aby ho to úplně zničilo.“ BlackDom: Ale no tak, bude ti přece osmnáct, to mu vážně nedochází, že tam pojedeš, i když ti to zakáže:-D? Nehádej se s ním. Prostě mu to oznam den předem. Navíc mám pro tebe báječnou zprávu! Na těch závodech mají pro tebe ještě jedno účastnické místo volné! Nickdeer: Asi máš pravdu…v mém věku asi už nemá smysl hádat se..Co? Vidím dobře? To je super! Ty jsi super! Sice tě neznám osobně, ale začínám tě fakt milovat! „Jen tak dál, jenom mě miluj a hlavně mi věř…pomsta bude sladká.“ Nickdeer: Přijdeš teda na tu mou oslavu? Strašně ráda bych tě viděla. BlackDom: Jasný srnečko Ale teď už budu muset. Tak zatím ahoj a nehádej se s tátou. Jde to jako po másle. Začíná se do mě zamilovávat. Stejně jako její matka. Docela paradox…tohle měla být moje dcera a já ji teď…Ale podstatné je, že není a že mě její matka odmítla. Ta už za to zaplatila…ještě zbývají tihle dva. Nicol „A promyslela sis to dobře? Co když je to deviant nebo šereda? Není to trochu přehnaný zvát ho na tvou oslavu? Vždyť tam nikoho nebude znát a my jeho také ne a když bude za trapáka, tak to bude trapas pro všechny!“ Právě jsem své trhlé kámošce Šárce oznámila, že ten můj „černý neznámý“, jak se mu rozhodla říkat podle jeho přezdívky na ICQ, bude s námi a naší partou slavit moje osmnáctiny. Podle její reakce usuzuji, že není až tak trhlá a nekonzervativní, jak jsem si celé…počítám…celé tři roky myslela. Celé tři roky se totiž navzájem trpíme v jedné lavici ve škole a kupodivu nám to trpí i učitelé. Ale v tomhle bude mít nejspíš smůlu, i když je zvyklá si vždycky a všude prosadit svoje, tak já mám tuhle nádhernou vlastnost bohužel taky: „Promiň Šáry, ale já jsem se neptala. Vím, že vždycky všechno řešíme spolu, ale tohle je výjimka. Normálně bych to asi neudělala, ale já prostě nějak cítím, že je jiný a že mu můžu věřit. Říkej si tomu, jak chceš, třeba virtuální zamilovanost, která může opadnout s tím, jak ho uvidím, nebo totální šílenství, ale on prostě na té oslavě bude, ať se vám to líbí, nebo ne a už se mi to nezkoušej rozmluvit!“ Tak a je to. Takhle dlouhý monolog jsem snad naposledy vedla 17 na „základce“, když jsme ještě přednášeli mluvní cvičení. Když se podívám na Šárku, abych odhadla její reakci, musím se smát. Takhle v šoku jsem ji snad naposledy viděla, když jí stará Zehnálková v „dějáku“ našla tahák. „ Fajn. Rozumím. Už ode mě v tomhle směru neuslyšíš jedinou výtku.“ Aleluja! Tohle jsem chtěla slyšet. „Ale nemysli si, že jsi mě přesvědčila, že je ten chlap normální. Až ho uvidím, uvěřím. Ale o jedné věci jsi mě přesvědčila. I když jsi asi nechtěla. Naše Nickie se nám snad poprvé v životě zamilovala. A až po uši. A to ho ani nezná.“ Přemýšlím nad smyslem jejích slov . Je pravda, že jsem zatím s nikým nic takového necítila…až s ním. Je pravda, že jsem už vystřídala několik kluků a že jsem se opravdu pokoušela zamilovat se a nepopírám, že jsem tím některým zlomila srdce…ale tohle je jiné…spíš se pokouším nic zvláštního necítit, ale nemůžu si pomoct. Při pohledu na jeho fotku cítím zvláštní šimrání v břiše…něco jako když stojím nahoře a dívám se na neznámou sjezdovku pode mnou, kterou mám v plánu sjet…ten zvláštní pocit neznáma, který mě přitahuje…,, Heeej, Nicky, co to k čertu děláš? Vždyť to věsíš úplně jinam, než jsme se domluvily!“ vytrhne mě z mého zamyšlení Šárka. A opravdu. Právě totiž dotváříme výzdobu našeho oblíbeného podniku, kde za necelé tři hodinky vypukne oslava. Už se nemůžu dočkat. I když…nevím, jestli víc mé plnoletosti nebo jeho… Dominik Stojím před zrcadlem a dolaďuji poslední detaily. Myslím, že jsem neodolatelný. S touhle vizáží mi sedne na lep. Dneska jí podstrčím, že kvůli závodům bude muset začít s tréninkem o něco dřív. Silná konkurence. A přestěhuje se ke mně na Červenohorské sedlo. Daleko od svého táty. Daleko od té své podezřívavé kámošky. Daleko ode všech. Sedám do auta a za necelých deset minut jsem u dveří onoho podniku No Barriere, kde se koná ta její oslava. Jak vidím, zábava je v plném proudu. Právě bouchli láhev nějakého sektu a připíjejí si. Dívá se kolem sebe. Asi jí chybím. Jak dojemné. Ušklíbnu se v duchu. Opravdu přesně jako její matka. Skoro mě jí začíná být líto. Ta podoba je..neskutečná. V tom okamžiku mě spatří a už si ke mně dere cestičku. Nechám ji ke mně doběhnout a obdaruji ji tím nejkrásnějším úsměvem, jakého jsem schopný, určeným výhradně pro takové příležitosti: ,, Všechno nejlepší, srnečko,“ k tomu přidám kytici osmnácti růží, kterou jsem do té doby schovával. Doufám, že jsem se trefil…alespoň Rebeka je milovala: ,,Tvoje nejoblíbenější, ne?“ Dívá se na mě, jak na zjevení: ,, Jak…jak to víš?“ koktá: ,,Nikdy jsme se přece o tom…“ nenechám ji dopovědět a se smíchem apeluji: ,,Já to ale nevím, jenom jsem tipoval a řekl jednu z těch klišé – hlášek.“ Hraji to do autu: ,,Docela náhoda, nemyslíš? Známe se tak dobře a přitom jsme se poznali až dnes.“ Usměje se a sklopí oči, to gesto je mi povědomé…Obejmu ji a ona mi vlepí pusu. Pak začne klasické unavující a mé nedočkavé nervy drásající představování jejích kámošů. Tipoval jsem dobře také v tom, že ta její kámoška mě zrovna nemiluje. Dívá se na mě jako na vraha. Ale to už brzy nebude problém. Pak se konečně otočím k Nicky: „Mám novinky ze závodů.“ Podívá se na mě s rozzářenýma a vzrušením rozšířenýma očima: „Tak honem, rychle, povídej, hořím nedočkavostí.“ To je vidět i bez toho, abys na to upozorňovala, ušklíbnu se opět v duchu: „Termín se posunul z ledna na prosinec, myslím, že přesné datum je 16. prosince“, mlžím, i když to datum si v duchu odříkávám jako modlitbu už několik měsíců. „Prosince?!“ zděsí se. „Ale to je bezmála 18 za měsíc! Nestihnu přípravu! Vždyť jsem tak dlouho nelyžovala a...“ Opět ji přeruším: „A právě proto se přestěhuješ ke mně do mé horské chaty už zítra.“ Zamyslí se: „Ale co táta...ten to nepřežije...i když...je mi osmnáct...nemá mi co mluvit do života, dneska jsme se zase pohádali kvůli závodům...“ Mám pocit, že jsem ji přesvědčil, i když dost možná jenom z trucu vůči svému otci, ale nakonec kývne a ještě mi děkuje: „Nevím, co bych bez tebe dělala. Díky tobě se mi plní můj dětský sen.“ Obejme mě...Zazní první tóny nějakého ploužáku. Protančíme zbytek večera. Je tak...tak lehce zranitelná a ani si neuvědomuje, co to pro ni může znamenat. Všichni se sbírají domů: „Pomůžu ti ještě s úklidem...jestli ti to nevadí,“ hraji si na obětavého. Vyšle krátké, leč všeříkající gesto své kámošce, které říká: Hned zmiz!, k tomu ještě dodá prosebný pohled a ta nemůže nic jiného, než jí vyhovět. Když sklízíme ze stolu, je vidět, jak se drží, aby se nedívala mým směrem a jak je nervózní. Musím se v duchu smát. Vždyť jí všechno padá z rukou. Než se rozloučíme, zahraji si ještě na romantika a do karet mně hraje i to, že právě padá hvězda: „Podívej, padá,“ ukáži rychle nad sebe. „Co sis přála?“ „Přání se nemají vyslovovat nahlas, jinak se nevyplní,“ apeluje. „Tak fajn,“ směji se, „daleko lepší je ho rovnou vyplnit, ne?“ poté se k ní skloním a líbám ji. Trvá to celkem dost dlouho a cítím, jak se jí podlamují kolena. Málem upadne, když se konečně rozpojíme. „Zítra ve tři tě budu čekat na nádraží, ok? Dobrou noc.“ Táta „Ne. V žádném případě. To nemůžeš myslet vážně! Já tě tam prostě nepustím. Vždyť toho kluka ani neznám. Na hory! Víš, jak je to nebezpečné?! Co tam vůbec budete dělat?“ To snad nemyslí vážně, právě teď si chce odjet pryč ode mě! Právě teď, když se bojím vyplnění toho snu! A řekne si to úplně v klidu, jako kdyby se nic nedělo... jako kdyby říkala: „Zavři okno, nebo podej mi sůl.“ „Jsem dospělá, tati. Nemůžeš mi už nic zakazovat nebo přikazovat. Prostě tam pojedu, tečka,“ apeluje mezi dveřmi a za sebou táhne dva kufry. „Nejsi dospělá! Vždyť jsi ještě dítě. A já o tebe nechci přijít stejně jako o tvou matku....“ zhroutím se apaticky do křesla. Vnímám, jak ke mně se slzami v očích přistupuje, objímá, líbá mě do vlasů: „Nepřijdeš o mě...zatím tati...“ Všechno ve mně křičí NE! celou svou existencí ji volám zpátky a něco ve mně se hroutí a proti mé vůli říká: „Sbohem, Nickie.“ Nicol Ona „horská chatička“ v takovém větším zapadákově, jak jí Dom barbarsky říká, předčila moje očekávání ve všech směrech. Z chatičky se vyklubala nadmíru luxusní chata, sice víceméně odříznutá od okolního světa, nicméně jako stvořená pro zamilované páry toužící po romantice a soukromí. Navíc ono odříznutí od světa činí bezmála jen asi půl kilometru, což není nepřekonatelná vzdálenost. Po překonání této „vzdálenosti“ se otevírá čarokrásný výhled podnícený lehkým mlžným oparem a poletujícími vločkami, na malebné vysokohorské městečko, mně už důvěrně známé z mých dětských let. Věděla jsem, že Dom je profesionální trenér, ale že je až tak dobrý, co to mluvím, výborný, se mi jaksi nesvěřil. Každý den padám do postele se smrtelnou únavou a spím slastným bezesným spánkem spravedlivých. Na svahu i na běžkách mě nutí být čím dál 19 lepší, vydat ze sebe to nejlepší, překonávat své osobní výkony a jak on říká „jít přes mrtvoly“. Nevím, zda to je opravdu jeho profesionalitou, či mou vlastní snahou dokazovat mu, že na to mám a že si mě nevybral špatně. Jak už jsem řekla, tohle místo je pro romantiku jako z pohádky, jako by přímo stvořené, což dostává náš vztah do jiných dimenzí. Když pominu večery strávené u praskajícího ohně a milování za svitu svíček okořeněné tím nejlepším vínem nebo teplým svařáčkem, omotal si mě zde dokonale okolo prstu, i když to mě měl i než jsme sem přijeli. Tak či tak...opravdu jsem poprvé ve svém životě zamilovaná až po uši, poprvé někomu věřím tak moc jako jemu a poprvé mám pocit úplného klidu a bezpečí, který je jenom podněcovaný blížícími se závody a který mně nikdy nedal ani můj vlastní otec. Dominik Ještě sice není všemu konec, ale myslím, že můžu s přehledem říct, že jsem vyhrál. Teď už to bude jednoduché. Ještě zařídit, aby byl její tatík u toho, až ji... Ale to už je to poslední. Ji mám úplně omotanou okolo prstu, běhá za mnou jako pejsek a co je na tom všem nejlepší, nemá ani špetku podezření a bezmezně mi věří. Jsem pro ni něco jako bůh. A on? Sedí doma, utápí se už teď výčitkami a strachem o svou malou Nickie. Přitom jí se po něm vůbec nestýská nebo to alespoň na ní není vidět. Tak či tak. Závod je za týden a mně už zbývá jenom poslat ten dopis, aby byl výsledek zcela zdrcující. Nicol je teď na jednom ze svých tréninků...myslím, že teď je ta nejvhodnější doba... Sedám ke psacímu stolu, nechávám svoje myšlenky volně plynout a zvolna se vracím v čase do doby svého mládí...do doby dávno minulé, rádoby bezstarostné vyplněné štěstím a mou bláhovou láskou k Rebece: Úvodem mého dopisu bych chtěl vyjádřit upřímné politování nad tvou situací... před 18 lety Rebeka a teď i Nickie...s Nickie to sice ještě není zcela vybavené, ale výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Já vím...obě jsi je tak moc miloval (všímej si, už mluvím v minulém čase i o Nickie). Nejspíš tě to úplně zlomí, až o ni přijdeš, nemám pravdu? Jak dojemné...celá rodinka bude pěkně pohromadě na hromadě. Musím se smát. Jenže nebyl jsi jediný. Rebeku jsem miloval z celého svého srdce tak jako nikdy nikoho a tak jako nikdo jiný. Problém byl v tom, že ona se tak hloupě zamilovala do tebe! To byla ovšem její osudná chyba. Ovšem slyšíš dobře. Velmi dobře. Osudná. Myslím, že ti to došlo, už když ti policie oznámila, že zemřela přičiněním někoho jiného, takže můžeme mluvit otevřeně. Tuhle skutečnost jsi sice před Nickie skrýval celých osmnáct let, ale bylo ti to k ničemu...nebude mít do poslední chvilky ani náznak podezření a já to tím pádem budu mít o to jednodušší. Díky tobě. Prostě jsi mi nahrál do karet. A aby toho nebylo málo, mám pro tebe takovou...řekněme třešničku na dortu. Slibuji ti, že se to před svou smrtí dozví. Takže ses snažil celých těch osmnáct let marně. 20 V době, kdy čteš tyhle řádky, do její smrti zbývá už jen pár hodin, nejspíš se asi právě milujeme v mé horské chatě, tak doufám, že stihneš alespoň její smrt...a kdyby přece jenom ne... víš, co kdyby čistě náhodou byla špička ve městě nebo ucpaná dálnice... neměj strach - rezervuji ti místo v první řadě na jejím pohřbu. Je to ode mě sice značně nelidské, ale tys mi zpackal život tím, že si vybrala místo mě tebe, takže teď přichází poslední fáze mé odplaty... upřímně... tahle „mrazivá pomsta“, jak jí v duchu před spaním říkám, je víc než sladká. S pozdravem tvůj věčný „přítel“... Dominik P.S.: Doufám, že jsi seděl, když jsi to četl, vážně bych byl rád, kdybys dorazil včas a ten „konec“ jsi stihnul. Dává smysl shodit oblečeného kamaráda do bazénu? David Chujac, ZŠ Moravské Prusy 21 Vrzly dveře: „Ahoj, zlatíčko“, vyřítí se ke mně Nicol jako tornádo, ani se nenamáhá zouvat: „Mně se po tobě tak moc stýskalo,“ udělá smutný obličej a než stačím něco namítnout nebo říct, sedí celá promočená na klíně a líbá mě, jako bychom se neviděli celé věky. Když mě konečně pustí, zeptá se sladce: „Co jsi tady celou dobu dělal tak sám? Můžu se podívat? Už už se natahuje po onom dopise, ale naštěstí jsem rychlejší: „Neměla bys to číst... je to pro tetu... je nemocná a už jí nezbývá moc času... mám ji strašně rád a... bože to bolí... promiň Nickie,“ rozbrečím se. Ta chudinka mě utěšuje, vaří čaj na uklidnění a stará se o mě celý večer jak o mimino. Začíná mi to chvílemi lézt krkem, ale uklidňuje mě představa, že to budu trpět už jen týden. Táta Ztěžka dosedám do křesla a všechno ve mně křičí jediné jméno... Nickie!!! Sedím tam dál nevnímám, že mi dopis vypadl z rukou, ani, že průvan bouchl oknem a přichází bouřka. Ani jsem se s ní nerozloučil, nejen to, já se s ní dokonce pohádal. Naše poslední společná vzpomínka bude hádka.... Je to nervy drásající pocit, snad to ani nejde vyjádřit slovy, když člověk něco strašně moc chce udělat a nemůže... nemůže... to stejné jsem si říkal, když jsem boha prosil, ať mi vrátí Rebeku... šok vystřídal stejný pocit bolestné apatie vůči všem a především vůči Nickie, kterou jsem nenáviděl za její předčasné narození... po dvou letech se to v srdci celé ovšem změnilo. Na místě, kde to má teď skončit?! A já jsem svou lásku, kterou jsem v srdci choval a stále chovám k Rebece, vložil do výchovy naší Nickie... byla to moje malá Nickie... moje malá naděje...naděje... vždyť už ani tu nemám. Naděje? Vždycky je naděje... vždyť ta přece umírá poslední... a až zemře má naděje, zemřu s ní i já... ještě ale žije... takže i pro tu špetku naděje, která mi ještě zbývá, nemá smysl ztrácet čas... čas pro mě ztratí smysl, až ztratí smysl i naděje. Probírám se. Konečně mi dochází, co se asi bude v nadcházejících hodinách či snad minutách dít. Dochází mi, že nemůžu ztrácet ani minutu i přes nadcházející bouřku. Moje malá Nickie mě potřebuje jako ještě nikdy předtím. Ani se neoblékám. Sedám do auta, šlapu prudce na plyn a na tachometru ručička poskakuje vysoko nad povolený limit. Vydrž Nickie. Táta už jede. Nicol Právě mně Dominik zapíná vázání a chystáme se rozloučit... sice to bude jen na chviličku, ale mně ta chvilka přijde jako celé století! Myslím, že když budu dobíhat do cíle, že nebude vůbec myslet na to, kolikátá budu nebo že chci vyhrát... spíš na něco jako: „Ať už jsem u něj v náručí!“ Musím se smát. ,, Čemu se směješ? Čeká tě důležitý závod a ty se tu řehníš, jako by se nechumelilo.“ směje se Dominik. ,,Ale ono se nechumelí. Má začít až za hodinu, to budeme v půlce tratě.“ Dom se podívá nahoru, pak na mě, pak zase nahoru a nakonec prohlásí: ,, Ok, rezignuji...to byl celkem parádní stěr,“ pak ale zvážní, nějak zvláštně se na mě podívá, jako by mě viděl poprvé a má přitom bolest v očích: ,,Vyhraješ to. Ty na to máš. Budeš mně chybět,“ vysouká nakonec ze sebe. ,, Ty mně víc.“ usměji se na něj. Pak se políbíme. Přijde mi, že Dominik do toho polibku vkládá úplně všechno...jako bychom se líbali naposledy v životě...paradox...,, Miluji tě 22 až k smrti, Dome,“ zase ten bolestný úsměv. Co s ním k čertu dneska je?! ,,Měla by ses jít připravit na start. Zatím ahoj, ještě si tu něco musím zařídit.“ Na takové vyznání řekne jenom „ahoj“?! Vážně je dneska divný. Ale to už pořadatel píská na znamení, aby se všechny závodnice připravily ke startu. Ještě zahlédnu mizející Dominikovu postavu... z myšlenek mě vytrhne druhé zapískání: ,,Připravit ke startu.“ Proč se se mnou k čertu pořádně nerozloučil?! ,,Pozor.“ A co s ním dneska je? ,,Start.“ Výstřel z pušky konečně úplně přeruší proud mých myšlenek a já se celou svou myslí soustřeďuji na závod. Hlavou mi ještě bleskne, že tady není táta...na všech ostatních závodech zatím byl...vždycky to nějak zařídil, i když nemohl. Po počátečním strkání se o to, kdo hned na začátku urve první pozice se utváří vedoucí skupina asi osmi dívek, mezi nimiž jsem čirou náhodou i já. Držím se na strategicky výhodném místě, abych nebyla úplně vzadu a měla jistotu, že neodpadnu, ale také, abych prozatímní boje o první tři místa nechala těm pěti. Na to je času dost, do nich se zapojím až později. Celé okolí a terén znám za ten měsíc přípravy celkem dost, takže k mé nelibosti musím konstatovat, že organizátoři si opravdu nemohli vybrat hůř sjezdnou trať. Začíná prudkým poklesem s namrzlým terénem. Spoustě závodnicím sklouzne lyže a ztrácí naději hned na začátku. Když jedeme bezmála hodinu, spustí se prudký vítr do protisměru, všichni si nasazují brýle, aby se ubránili letícím vločkám a terén se dostává do jiné sféry. Na řadě je opravdu strmý svah. Právě na něm jsem několikrát při tréninku s Domem málem vypustila duši, ovšem teď mi to přihrálo do karet. I když jsem tempo nezvýšila, dostávám se pomalu ale jistě do vedoucí skupinky, nabírám náskok a zanedlouho je úplně ztrácím z dohledu. Následuje menší dolinka a opět stoupání. Když jsem asi uprostřed oné dolinky, někdo na mě volá:,,Nicol! Tak stůj. Zastav!“ Otáčím se a vidím Dominika: ,,Znám zkratku. Ty ji sice už nepotřebuješ, ale proč si neušetřit námahu.“ ,,Proboha, Dominiku, co tady děláš?“ Zděsím se. ,,Není čas na vysvětlování. Já jsem ten závod také jezdil. Radím ti dobře. Rozhodni se.“ Nevím, proč to dělám, ale vždycky mi radil dobře, takže souhlasím. Po chvíli ztrácím smysl orientace. A není ho ani moc za potřebí. Po chvíli se zastavujeme u nějakého náhrobku:,,Co tu děláš? Nemůžu se zastavovat, nerozhýbu nohy!“ ,,Myslím, že je nebudeš potřebovat. Čti.“ Tohle není Dominikův hlas.Ten hlas je mi cizí, i když je pronášen Dominikovými ústy. A zaznívá v něm přikazující a výstražný tón, takže radši poslechnu. Ovšem hned po přečtení prvních dvou řádků, je mi jasné, kde jsme. Zde leží Rebeka Saundersnová, pochovaná dne 16.12.1988. Oněmím překvapením a jsem schopná jediné věty:,, Proč jsi mě sem zavedl?“ Dominik se na mě podívá nenávistným pohledem a propukne v ďábelský smích. Z toho smíchu mně mrazí v zádech a chvílemi připomíná smích šílence: ,,Nic nechápeš. Dohráli jsme hru. Můžeme složit masky. Celé ty roky tvůj milovaný otec před tebou tutlá, jak tvá matka zemřela. Myslíš, že nešťastnou náhodou? Opravdu si to myslíš? Proto jsme tady, abych tě vyvedl z omylu. Až se tě tvá matka tam nahoře zeptá, jak jsi zemřela, tak jí řekni to samé...očividně to bude v nebi...protože andělé, jako byla ona, a srnky, jako jsi ty, patří do nebe...“ Na to vytahuje revolver, namíří a střílí. Jako by se se mnou zastavil čas. Snažím se to množství informací srovnat v hlavě a až ta má hlava dospěje k závěru, že to byla jen jedna velká fraška a já mu jen hloupě sedla na lep...Konečně se vzpamatuji a tak tak uskočím před letící kulkou. Neztrácím ani vteřinu a mizím ve smrkovém houští...opravdu jako srnka. Myslím, že ho 23 můj úskok vyvedl z konceptu, ale asi ne dost a na dlouho. Utíká za mnou. Je rychlejší. Ohlédnu se. Naposledy se podívám do těch oříškových očí, uklouznu na odkrytém listí a on střelí. Vnímám už jen ostrou bolest, tupý náraz na kámen a pak všechno pohltí tma. Táta Uslyším výstřel!! Nickie!!! Moje malá Nickie!!! Vydrž, táta už jde! Hlavou mi běží představy, co všechno se mohlo stát, že jsem jí v tom měl zabránit, že jsem jí neměl dovolit, aby jela, že jsem měl upozornit policii...oh můj, bože, ten dopis! Až teď chápu...Bože, já jsem nenapravitelný! Jestli se jí něco stalo...radši ani nechci domyslet...napřed Rebeka a teď i moje malá Nickie?! To se nesmí stát! Ztichlým davem zazní výstřel číslo dvě. Všichni stojí jako by je někdo přimrazil, jenom já nazouvám lyžáky a skoro běžím. Několikrát zakopnu a potkám pár vyděšených závodnic...Nevím ani, kde jsem...Ptám se po Nickie, ale všichni jen vyděšeně kroutí hlavami se strachem v očích. Tahle situace mi přijde nějak povědomá...jistě! Ten sen! Realita se stává skutečností. Domýšlím, jak ten sen skončil...radši nechci domýšlet!!! Mezi stromy se mihne stín...tohle nebyla závodnice. Už už se chci rozběhnout za ním, myslím, že tuším, kdo to je, ale něco mi říká, že bych měl jít přesně opačným směrem. Po chvilce nacházím stopy zápasu a...můj bože to snad ne! To jsou přece lyže mé Nickie! Hledám dál...krev...na sněhobílé podložce, to ani nevypadá jako krev člověka, ale určitě se nemýlím! Krvavá cestička mě dovede až k bezvládnému tělu...propadám panice...zkouším nahmatat tep...žádný není...smrtelné ticho v údolí protne srdcervoucí výkřik raněného zvířete...až později mi dochází, že jsem to já a spolu s touto myšlenkou i jiná daleko horší skutečnost...moje malá Nickie je mrtvá! Objímám ji a myslím, kdyby byla naživu, tak vykřikne bolestí. Je ještě tak teplá...jako by žila...roztřesenýma rukama opisuji kontury její tváře...ty oči...už se na mě nikdy nepodívají, ty hnědočerné oči plné něhy...Rebečiny oči...ještě pořád rudá ústa.. už z nich nikdy neuslyším ani slova hádky, ostrá jako břitva, ani slova lásky a porozumění...dotýkám se její tváře...tak čistě bílá...andělsky bílá...nakonec spočinu na jejím krku a já jen vzlykám nad bezvládným tělem, ale...co to? Buď se mi to zdá nebo jsem zešílel. Tep! Nahmatal jsem tep!!! Žije, moje srnečka žije!!! Rychle rozepínám bundu a zjišťuji, že vlastně utrpěla jen lehké škrábnutí na boku...ten tep jsem v nervozitě prostě přehlédl, nejspíš byl chladem oslabený. Ale jak to, že není při smyslech... pochopím, když jí nadzvednu hlavu a uvidím krev...chci volat doktora, ale není to potřeba. Andělé v bílém plášti už jdou... Dominik Sleduji, jak ji nakládají do auta, a ač nerad slyším slova dvou saniťáků: „Jak je na tom?“ ptá se jeden. „Tu holku lituji. Podle mě se z toho dostane, ale myslím, že bude mít celkem ostrý návrat do reality.“ „Proč myslíš?“ „Její otec nám chtěl darovat hned na místě krev, prý má zvláštní krevní skupinu a ta holka taky, prý kdybychom ji náhodou neměli na skladu...no nedal si to vymluvit, znáš takové lidi. Poté jsme porovnávali ty dvě ampulky, jestli jsou opravdu kompatibilní a to nebyly v žádném případě. Ta její byla B+ a moc dobře víš, že tyhle zvláštní krevní druhy se dědí z otce na děti.“ „Tím chcete říct...vy tím chcete říct...že to nebyla jeho dcera?!“ koktám. „Co jiného tady říkám, 24 prostě...“ ale zbytek jeho slov mi uniká. To stačí. Málem jsem zabil vlastní dítě. A svému dítěti jsem zabil jeho matku. Utíkám jako šílený na to místo...klekám si k jejímu hrobu a brečím jak malé dítě... Pocit totálního zoufalství...nedá se popsat slovy...jako by vám někdo vrážel nůž do srdce...bolí to...strašně to bolí...nejsem schopen normálně mluvit, myslet, cítit...jenom mi dochází ta strašná skutečnost, že jsem nejenom sobě, ale i další třem lidem totálně zpackal život. Ne on. Ale já. Své dceři, mé Rebece a tomu, koho obě milovaly... Promiň, Rebeko. Ztichlým údolím zazní v ten den poslední třetí výstřel. Kamila Grimová Chodím do ISŠ školy ve Slavkově, kde studuji obor hotelnictví a turismus. Mezi mé zájmy patří cestování a přátelé, se kterými podnikám různé akce. Nemohla bych žít bez rock a punk hudby. Jsem velká fanynka kanadské rockové zpěvačky Avril Lavigne. Také si ráda přečtu nějakou knihu od Lenky Lanczové. Mým plánem do budoucna je hodně dlouho studovat. Ukradený řetízek Nacházíme se u Stachových doma, tedy v odlehlé vilové čtvrti Bakov. Stachovi jsou velice bohatou rodinou, která si zakládá na své pověsti. Mají luxusní vilu s bazénem, tři auta, …žijí v přepychu. I přesto, že by uživili alespoň deset dětí, mají dítě jen jedno, a to dceru. Jmenuje se Beata, má sedmnáct let a nosí zásadně jen značkové oblečení. I do školy ji vozí máma, aby se náhodou dívence neudělalo v autobuse špatně. Zkrátka Beata Stachová, která chodí druhým rokem na Gymnázium T.G.M. v Bakově, je rozmazlené dítě bohatých rodičů. Také její matka působí jako velice namyšlená a povrchní dáma. Je jí kolem čtyřiceti let. Každý týden chodí na kosmetiku, ke kadeřnici, na manikúru a pedikúru, či do solária…Jen do zaměstnání byste ji nedostali ani párem volů. K čemu taky, když pan Stach pracuje od rána až do večera a někdy i přes noc. Doma se sotva ohřeje a už zase pádí vstříc novému pracovnímu dni. Je totiž majitelem pojišťovny, takže vydělává velké peníze. Jen je nemá čas utrácet. Ale s tím už mu pomáhá manželka s dcerou. Je středa ráno a Bea se chystá do školy. U vchodu do budovy se setká se svou spolužačkou Anežkou Kulhánkovou, která se považuje za její kamarádku. Ale vlastně to není vůbec tak horké! Beata by se s touhle holkou nikdy nikde neukazovala. Vždyť chodí v oblečení od Vietnamců a bydlí v bytě 2+1. Jenže na rozdíl od Beaty je pilná studentka a na každý den se pečlivě připravuje. No a to je hlavní důvod, proč se s ní Bea vůbec baví. S tím, co od Anežky pochytí, je alespoň někdy považována za chytrou. Jejich rozhovor může začít: ,,Ahoj, Bejí, tak co? Učila ses na tu písemku z matematiky? Tu ti dát opsat nemůžu, víš, jak to je, ne? Každá budeme mít úplně jiné zadání…“,,No tak mi to budeš muset vypočítat zvlášť. Má máti by asi nebyla moc ráda, kdybych domů donesla za pět. Je to na tobě, chápeš?“ 25 No a takhle to chodí mezi nimi den co den. Beata nemá kvůli své povaze žádné kamarádky, a proto nemá co dělat. Všechen svůj volný čas tráví doma nebo nakupováním zbytečností. Učit se? Ne, tak to ji ani nenapadne! Na to je moc líná. A podnikat něco s Anežkou? Tak to už vůbec ne! Vždyť je to totálně nudná intelektuálka s brejličkama. Jenže ve třídě ty dvě berou všichni za nerozlučnou dvojku, která bez sebe nedá ani ránu. Přitom to dává smysl jen v tom, že každou přestávku tráví společně pouze kvůli tomu, že na sebe zbudou. Poslední hodina odpoledního vyučování začíná. Mají chemii, což také není Beatin oblíbený předmět. Jedna spolužačka je zkoušená, každý se jí snaží napovídat, protože vědomostmi zrovna neoplývá. I tak vyinkasuje z chemických sloučenin za dva. ,,No a ještě si vyzkoušíme nějakou osobu. Tak třeba Stachová! Pojďte, Beato, a řekněte nám něco o chemických látkách a iontech,“ ozve se hlas z místa, kde sedí učitel. ,,Můžete začít.“ Bea mu řekne jen druhy iontů a dál už ani ,,ň“. Je ticho. Třída tradičně mlčí, jen v zadní lavici se cosi nesrozumitelného snaží naznačit Něža. Prostě a jasně třída dává najevo, že jim jsou Beatiny známky jedno. Kdo by jí radil, když každého jen zesměšňuje a má se za lepší. To jen hloupá dobračka Něža ji ještě neprokoukla. ,,No tak dnes to bylo velice slabé, píši vám za pět, Stachová!“ Hlas učitele zaskřípe, ale Bea jen pohodí hlavou.,, No, bóže!“ 26 Odpoledne se jde porozhlédnout do města. Musí si přece nějak vylepšit náladu! Sice má jen 2000 Kč, ale i tak by si něco koupit mohla. Dojde do obchodu s hloupostmi typu výzdoba a dekorace. Padne jí do oka velká kočka ze dřeva, která podle ní vypadá přinejmenším zvláštně. A tak si ji koupí. Je sice hodně těžká, ale co…zavolá tátovi, aby ji odvezl autem. Zaplatí za kočku 1200 Kč a je spokojená s levným nákupem.,,Ahoj, tati, mohl bys pro mě přijet do…“ „Dcero moje,“ přeruší ji otec, ,,já teď zrovna nemám vůbec čas, dojdi to pěšky, ano?“ a zavěsí. ,,Tak to bychom tedy měli. Teď abych se s tak velkou věcí táhla až do naší čtvrti. Tak to tedy ne…!“ Všimne si kontejneru na ulici a kočku do něho hodí.,,Jsi moc těžká a stejně tě nemám kam dát!“ Druhý den měly dívky z 2.A tělocvik. Beatina spolužačka Nikola se chlubila novým řetízkem s přívěskem, který symbolizoval znamení zvěrokruhu, v němž se narodila. Beatě se moc nelíbil. Viděla spoustu hezčích a dražších. Spolužačka do něho byla ale evidentně zamilovaná. ,,Jé, Niky, ten je opravdu nádherný,“ křičela děvčata jedna přes druhou. Ale jen dvě ze třídy neprojevovaly nadšení – Bea s Něžou. Holky si pomyslely, že Anežka mlčí proto, že závidí, ale nebylo tomu tak. Vždyť Anežka žádné prstýnky a řetízky nikdy nenosila. V uších se jí houpaly jen staré náušnice po prababičce, které se v její rodině dědily z generace na generaci. Holky, myslíte, že si ho mám na tělocvik sundat?“ Odpovědí bylo souhlasné zamručení. Dívky, teď už převlečené do cvičebních úborů, se shlukly u dveří tělocvičny a za chvíli přišel tělocvikář. ,,Dnes budeme hrát volejbal, takže natáhněte síť a hurá do toho!“ Asi v polovině hodiny se chtělo Beatě na záchod. Potichu se protáhla dveřmi, a když procházela kolem šatny, tak ji napadlo, že se na Nikolin řetízek podívá zblízka. Hm, vlastně se jí zdál úplně obyčejný. To jí by rodiče koupili něco extravagantnějšího a výraznějšího, ale…! Řetízek ji pálil v rukou jako rozžhavené uhlí. Už se moc nerozmýšlela a šup s ním do kapsy od tepláků. Vrátila se do tělocvičny a hrála…Po konci hodiny se všechny dívky převlékly a rychle se přemístily do učebny, kde se měla konat poslední hodina tohoto dne. Jen Nikola se ještě nevrátila. Za chvíli se přivlekla s brekem do třídy: ,,Paní učitelko, omluvte mi zpoždění, ale někdo mi ukradl můj nový řetízek a já ho nemám a …“,,Prosím vás, Nikolo, uklidněte se, určitě jste se jen špatně podívala, pojďte se mnou…“ Jenže řetízek se opravdu nenašel, a tak se muselo do ředitelny. Beata v té chvíli rozčileně přemýšlela, proč ten pitomý řetízek vzala. A za chvíli se může přijít na to, že zlodějem je ona, vždyť jako jediná opustila hodinu a bude ostuda. Ale co! Počká, jestli to nějaké spolužačce dojde, protože ji možná odcházet nikdo neviděl. No, každopádně se jí tento adrenalin zamlouval. Líbilo se jí, že se bála, že by se na celou věc přišlo. Proto vrátit řetízek nešla. Vyučování skončilo a samotná Bea nedokázala své reakce pochopit. Dalšího dne ve škole se snad nikdo nebavil o ničem jiném. Nikomu stále nic nedošlo a Beata už byla celkem klidná. Jenže další přestávku přistoupily holky k Beatině a Anežčině lavici. „Vy dvě jste jediné, které se s nikým nebaví, a proto vám vůbec nevěříme,“ zaútočila na ně potichu Nikola. „No a já si myslím, že už vím, kdo mi ten řetízek ukradl…“ Odmlčí se. Beatino srdce bilo přímo zběsile, vyzrazení je jasné. A pak vyřkne Nikola svůj soud: 27 „Anežka!“ Čím zřetelněji se Beatě uleví, tím víc se Něži přitíží. „Já? Co, co? Cože? Jak, jak jsi na to přišla?“ vysouká ze sebe Anežka. „Úplně jednoduše. Musel to být někdo ze třídy, respektive nějaká dívka ze třídy a já věřím všem spolužačkám víc, než vám dvěma. No a proč by to kradla taková Beata, když ona může mít, cokoliv si zamane. To ty přece nemáš skoro nic. Takže je to jasné…dej mi ten řetízek!“ „Ale já ho nemám.“ Anežčin hlas nese stopy pláče. „Jestli mi ho zítra nedoneseš, řeknu vše ředitelce.“ „Ale já ho neukradla.“ Anežka se už slzám nesnaží zabránit. Odpoledne dožene Beu. „Musel to být někdo, do koho by to holky neřekly. Potřebuju pomoct, Beo, slyšíš?“ „Nemám čas, čau!“ To zabolí! Skoro to vypadá, jako by jim Bea věřila. Anežka se zastaví a smutně se dívá, jak Beata mizí za rohem ulice. Celý víkend si Bea přes samé nakupování na incident s řetízkem skoro nevzpomněla. Jenže v pondělí je k tomu okolnostmi donucena. „Dopsala mi propiska, můžu si od tebe půjčit jinou?“ ptá se Něža Beaty. Bea kývne. „Jasně, vem si nějakou v pouzdře!“ Anežka otevře pouzdro a zůstane celá zkoprnělá stát. Blýská se na ni zlatý řetízek. Vezme ho do prstů a napřáhne ruku k Beatě. „No to snad ne…! Ty potvoro…!“ Anežka křičí tak, že to uslyší i učitelka u tabule. „Stalo se něco, Kulhánková? A jak se to vyjadřujete o své spolužačce?“ Ale Anežka neslyší, cítí jen zlost a zklamání: „To tys ho ukradla a já si myslela, že jsme kamarádky!“ Beata, rudá až za ušima, mlčí. Ostatním všechno pomalu dochází. Zvedají hlavy a třída pohoršeně zašumí. Jen učitelka neztratí hlavu a zavede Nikolu, Beu a Anežku do ředitelny, kde se musí „nález“ řetízku vysvětlit. Beata stojí a nechápe, proč je kolem celý ten povyk. Kvůli tretce za pár korun! Aby se všichni z toho nezbláznili. A proč se na ni Anežka ani nepodívá, to už je nad její síly chápání. ,,Viděla jsem ho, tak jsem ho vzala, nevím proč,“ řekne sice popravdě, ale spíš jí to ublíží. Ze školy je vyhozena. Dnes však dokončuje studium na jiné prestižní škole, kterou jí dohodil starostlivý tatínek. Maminka zase všem povídá o Anežce, která Beatce řetízek podstrčila do pouzdra. A Beata? Obléká luxusní šatičky, obouvá moderní střevíčky a je sama. Bude jí to stačit k životu? Věra Hynštová ŠIKANA Občanka se opět nese ve znamení nudy, takže s Táňou vyndáváme čtverečkovaný papír a pouštíme se do hraní lodí, jak je při poslední páteční hodině naší obvyklou zábavou. Čas se táhne jak žvýkačka na botě. Kopičková cosi žvatlá o středověkých filosofech, aniž by jí kdokoliv věnoval pozornost, a když Táně vyhledám všechny lodičky, nevíme, do čeho posledních patnáct minut píchnout. Při vzpomínce na uplynulou hodinu těláku mi v hlavě bleskne trošku dětinský nápad, který ale, jak se později ukáže, má dokonalý ohlas. Vyrobíme s Táňou papírovou cedulku, na níž nakreslíme bujná ňadra, a pod ně připíšeme nesmrtelný Mařčin výrok: „Já tu kozu měla nějak nakřivo.“ Horní část papíru opatříme izolepou a opatrně, aby si toho ani jedna ze spolužaček nevšimla, 28 nalepíme naše veledílo Mařeně na záda. Výbuchy smíchu se nesou nejen naší třídou, ale posléze, když Mařena vyjde na chodbu a vydá se do jídelny, i celou školou. Zvlášť kluci, truhláři, jdou po přečtení nápisu do kolen a já s Táňou tak během okamžiku máme pověst nejvtipnějších holek našeho učiliště. Nenajde se jediný člověk, který by Mařenu na její ozdobu upozornil. Dokonce ani Jindra nic neříká, nechá svou kamarádku, aby se v tom plácala. "Co si dáš dobrého?" hledám inspiraci u Táni, když stojíme frontu na svačinu před školní kantýnou. "Asi sojový rohlík a jogurt. To víš, musím jíst zdravě. Přes léto jsem děsně ztloustla." " Ty jsi magor, vždyť jsi hubená. To já bych potřebovala shodit daleko víc, ale nemůžu si pomoct, mám chuť na něco sladkého. Tatranku nebo něco takového." "Jéé, čokoládová kobliha," neváhám a koupím si hned dvě a k tomu jablečný Mentosky, abych dostávala dobrý nápady. Budu je potřebovat, protože příští hodinu se zkouší ze světový gastronomie a já jsem se na to o víkendu vykašlala. Se svou sladkou kořistí zapadnu společně s Táňou do třídy, kde se usadíme na lavici a chystáme se spořádat svoje dopolední papáníčko. Fuj, zdá se mi to, nebo má Mařena opravdu chleba se sádlem a se škvarkama? Nasaji vůni čerstvých škvarků a div se nehroutím k zemi. „To snad ne! Bléé, jak to může vůbec vzít do pusy? Mirko, sleduj." "Maruško, ty máš škvarky?" zaklepe našemu třídnímu telátku na rameno. Mařena s nedobrým tušením přikývne." " Já miluju chleba se škvarkama. Dáš mi kousnout?" hraje divadlo a já jen zírám, jak jí dobře mířeným hodem krajíc umístí do odpadkového koše. "Proč jsi to udělala?“ kuňkne Mařena nešťastně. „Protože přede mnou nebude nikdo žrát takový blafy, dělá se mi z toho špatně,“ odsekne jí Táňa. „Ale já nic jiného k jídlu nemám,“ namítne Mařka. „Tak tady máš korunu, kup si žvýkačku, ta ti zažene hlad,“mrskne po ní Táňa mincí a dál si jí nevšímá. „Hele, nepřehnala jsi to trochu?“ „No, máš pravdu. To byla blbá sranda. Mařenko, promiň,“ začne se sarkasticky omlouvat a v koutcích už jí škube jako obvykle. „Já to ale myslela vážně," řeknu beze smíchu. Táňa si jen zaklepe na čelo. „ Že by se v naší Mirce začaly probouzet ochranitelský pudy?“ vysměje se mi a otočí se směrem k holkám za námi, který jí uznale poplácávají po rameni, jaký se jí zase povedl vtipný kousek. “Au, au au, proč zrovna já? Vždycky, když to dostanu, mám hrozný bolesti břicha. Tenhle měsíc je to snad ještě horší než jindy, takže ve středu do školy nejdu a radši zůstanu doma v peřině schoulená do klubíčka. Nicméně uznávám, že další den bych už asi měla zase vstříc vyučování vyrazit, protože pochybuji, že by náš třídní měl pochopení pro dlouhodobou absenci kvůli bolesti břicha.“ A tak chtíc nechtíc se zase sunu do třídy. „Proč, prosím tě, nejdeš na gyndu?“spustí na mě Táňa, když dorazím a přisednu si k ní do lavice. "Vždyť já si tam zajdu," vymlouvám se. Ani kdyby mě natahovali na skřipec, nepřiznala bych se, že se bojím gynekologického vyšetření. Pro mě nepříjemné téma náhle přeruší přicházející Marie. „Ježiš, co to má s vlasima ?“ nevěřím vlastním očím. Několik zadních pramenů její hřívy jí někdo podivně sešmiknul. S takovýma zubama, jaký má na vlasech, by snad rozkousala i šutr! Táňa se na mě šibalsky uchichtne. „To jsme s Jitkou šikovný co? Úplný kadeřnice,“ prohodí zákeřně. 29 „Jak to myslíš?“ zeptám se s neblahou předtuchou. Včera seděla Jíťa vedle mě a napadlo jí, že bychom mohly Marušce ty její mastňáky trochu poupravit, aby nevypadala jak Mařena od krav. Teď se přece nosí postupně sestříhaný účesy, ne, “ zasměje se, až mi z toho přeběhne mráz po zádech. Tohle už mi teda nepřijde vtipný ani trošku. To není legrace, ale normální otevřená šikana! Bolesti břicha už trochu polevily, přesto v pátek ale ještě necvičím! Tentokrát nečekám na Táňu v šatně, už mi ty její řeči nějak nebaví, a tak se přemístím rovnou do tělocvičny. Omluvím se profesorce, že mi není dobře, dřepnu si na lavečku a sleduji přicházející spolužačky. Táňa dorazí v chlumu holek celá vysmátá. A proto jakmile zaslechnu: „To se ti zase něco povedlo,“ zmocní se mě opět nepříjemný pocit. Navíc Marie ještě nedorazila. Minuty utíkají, holky se začínají rozpinkávat na volejbal a tělocvikářka Dostálová otevře třídnici, aby zapsala absenci. „Kovářová odešla?“ ptá se po Marii, když zjistí, že předchozí hodiny nechyběla. „To ani ne, paní profesorko,“ uchichtne se Jitka. „No tak kde je,“obrátí se na její nejlepší kamarádku Jindru, která opět krčí rameny. „Já se za ní doběhnu podívat,“ nabídnu se a za tlumeného řehotu holek pádím do školy, kde najdu břečící Marušku, která se drží za krvavou nohu. „Proboha, co ti ty mrchy udělaly?“ vrhnu se k ní ihned. Chvíli není schopna přes vzlyky odpovědět a nakonec z ní vypadne pouhé ukníknuté: „Nic, to je dobrý." Skočím do tělocvičny a řeknu Dostálové, že Marušce je nevolno a že ji doprovodím domů. Cestou na autobus se dozvím, že holky přivázaly její cvičky jarmilky, ze kterých jsme měly s Táňou vždycky děsnou srandu, ke světlu, a když je chtěla sundat, roztrhla si kůži na holeni. Nicméně ji nepřesvědčím, aby si zašla k doktorce. Stále mi tvrdí, že to nic není. Očividně mi moji starostlivost ani za mák nevěří a tuší za ní jen nějakou další legraci. Mám děsný vztek! Hlavně na Táňu. A taky mě štve Jindra. Copak se nedokáže zastat kamarádky? Jak může pořád jen tak zírat a krčit rameny? A co ostatní spolužačky? Lezou Táně do zadku čím dál tím víc a už neví, jak by si zachovaly přízeň. Ale co já? Nejsem snad úplně stejná? Kdopak měl na Marušku kecy kvůli oblečení? A kdo jí tenkrát nalepil tu cedulku na záda? Najednou si připadám sama sobě odporná. Celý víkend se mnou nic není. Musím pořád myslet na Marušku a na to, jaký hnusný člověk se ze mě stal. Nakonec se rozhodnu. V pondělí Táně řeknu, co si o celý tý její „srandě“ myslím, i kdyby to mělo znamenat, že se hněv celý třídy obrátí proti mně. Jenže k ničemu takovému nedojde, protože zkrátka není příležitost. Maruška se totiž v pondělí ve škole neukázala. A neobjevila se ani v úterý a ani celý týden. Strach, jestli si náhodou něco neudělala, se ukázal jako lichý. Další pondělí se dozvíme, že naše spolužačka byla celý týden za školou. Průšvih jako hrom! "Ty, co když ji vyhodí ze školy? To už tady nebude žádná sranda," lituje o přestávce Martina. „Jak tohle můžeš říct?“ utrhnu se na ni. "Á, naše samaritánka se ozvala!“ ušklíbne se Táňa. „Ještě nedávno ses děsně smála, když jsi Mařeně lepila cedulku na záda,“ vpálí mi do očí a já nekontrolovatelně zrudnu. „Jo, jenže to, co jí děláte vy, už není žádná sranda! Měly byste se stydět," neovládnu hlas a začnu křičet, čímž si vykoleduji tak akorát řehot svých spolužaček. Nevydržím a prostě musím zdrhnout ze třídy. A tak když se po chvilce uklidním, 30 zavedou mě nohy samy do kabinetu našeho třídního Buška. Už v sobě dál nemůžu dusit naše pokřivený třídní vztahy, zkrátka se to všechno musí začít řešit. A taky jo. Hned to běžel do třídy rozebrat. "Když jste v září přišly do téhle třídy, říkal jsem si, že z vás bude určitě za pár měsíců kolektiv. A moc mě mrzí to, co jsem se dozvěděl. Netušil jsem, že se mezi vámi mohou vyskytovat i tací, kteří se neštítí ani takového morálního poklesku, jakým je šikanování spolužačky. Jistě víte, o čem mluvím…" Vcelku apaticky poslouchám monolog třídního a nevím, kam s očima. Spolužačky se jen zmateně rozhlížejí. Nemůžou uvěřit tomu, že Maruška vyzradila, co se děje. Bušek je charakter. Neprozradil, že jsem je napráskala já. „Zajímalo by mě, kdo s tím vlastně přišel,“ pokračuje třídní dál a udělá dramatickou pauzu. Zřejmě čeká, že se někdo dobrovolně přihlásí. „Vidím, že na sebe nikdo nevezme tu zodpovědnost, a proto to uděláme anonymně. Každý, mi na lísteček napíše, kdo se šikanou začal,“ říká a už nám rozdává papíry. Koutkem oka zahlédnu, jak se Táňa zašklebí a mrkne směrem do třídy. Tajné hlasování dopadlo tak, jak sem ve snu nečekala. Na pětadvaceti lístečcích ze třiceti se ocitlo mé jméno! Byla jsem označena za viníka, za agresora a iniciátora všeho. Hmm, možná, že to je částečně pravda, jenže… Nikdy nezapomenu na Tánin vítězný pohled, když si Bušek s překvapením přečetl výsledné jméno. I když, není se čemu divit. Vybočila jsem z řady. Odvážila jsem si otevřít pusu a napadnout Táňu. Za to se platí. Maruška naštěstí popřela, že bych jí jakkoliv ubližovala, takže jsem vyvázla bez snížení známky z chování, stejně jako všichni ostatní, protože nechtěla nikoho jmenovat. Takže jako by se vlastně nic nestalo. Je fakt, že šikana už vymizela, i když nevím, na jak dlouho. Ale stejně se s těmi lidmi nedokáži bavit jako dřív. Od Táni, své bývalé kamarádky, jsem si musela odsednout! A teď vůbec nevím, jak v týhle prohnilé třídě vydržím ještě víc než dva a půl roku. Někdy totiž děláme věci, nad kterými zdravý rozum zůstává stát. Ale taková už asi je každodenní realita života, na které se zřejmě už nikdy nic nezmění. Spíše naopak. A současná společnost proti tomu bohužel nic nedělá, jen mlčky přihlíží, jak stále dál a dál a stále víc a víc silní ubližují bezmocným. Tomáš Loucký Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl „Dneska jsem na zemi našel dvacku,“ oznámil Pavel Hrozný svému kamarádu Petrovi, kterého právě potkal. Oba bydleli nebydleli v jedné pražské čtvrti. I přesto, že byli bezdomovci, Pavel stále věřil, že se stane milionářem. Měl velice rád kovové mince. V kapse nosil všechny mince od padesátikoruny až po starý pětihaléř. Vyhledával místa, kde se zrovna nikdo nenacházel, hlavně z jeho kamarádů bezdomovců, a všechny mince si vyskládal vedle sebe od nejmenší po největší (nebo od největší po nejmenší) a prohlížel si je, aby mu je nikdo nemohl ukrást. I když byl ve velké hladové krizi, minci „z postupky“ nikdy nevydal. 31 Petr a Pavel přišli k místu, kde bydleli a kde kolem ohýnku seděli jejich kamarádi. „Pavel našel dvacku,“ pověděl všem Petr. U některých přísedících to vyvolalo závistivý úšklebek. „A co, Pavle, stále věříš, že se staneš milionářem?“ někdo z nich zvolal a všichni se začali smát. „Však já jím budu, ještě uvidíte,“ odsekl Pavel. Takovéhle řeči, které říkaly, že by něco neměl dokázat, měl ze všech rád nejmíň. Sebral se a od ohně odešel. Vešel do supermarketu, kde si za svou dnešní nalezenou dvacetikorunu koupil chleba. Za pokladnou, u které platil, seděl Jindra Novák. Jindra dvacetikorunu přijal a Pavlovi vrátil nějaké drobné. Jindrovi bylo něco přes dvacet let a za pokladnou pracoval rok. Velice moc se zajímal o druhou světovou válku, doslova jí byl posedlý. Neustále sledoval válečné filmy a jezdil po různých válečných srazech. Objednával si i staré uniformy a zbraně. Jeho koníček ho velice vyčerpával, dostával ho na mizinu i do dluhů. Tak tak sháněl peníze na zaplacení nájmu a často si nekupoval ani jídlo. Dvacetikoruna ležela v pokladně asi pět minut, než ji Jindra při vracení peněz dal červenovlasé paní Zdeně Kuchařové. Paní Zdena byla silně věřící. Její víra jí říkala i to, že spát musí chodit úplně čistá. K její smůle se jí velice líbily červené vlasy. Každé dopoledne chodívala do kadeřnictví na obarvení vlasů načerveno a každý večer chodívala do kadeřnictví na odbarvení vlasů, aby nechodila spát s poskvrněnou hlavou, nýbrž čistá. Martin Hradil, ZŠ Moravské Prusy 32 Paní Zdena přišla na poštu. Za časopis zaplatila dvacetikorunou. Za přepážkou pracovala starší paní Petra Slepičková. Paní Petra se snažila angažovat v různých politických děních, i když to u ní asi nemělo smysl. Byla členkou jedné politické strany, ale při volbách dala hlasy zástupcům strany jiné. Na otázku: „Proč jsi dala hlas tamté straně, když jsi členkou té?“ odpověděla, že jí tamta strana řekla, ať jim dá hlas, a tak jim ho dala. Na poštu si přišel koupit noviny pan Ondřej Matějíček. Za noviny, které stály jedenáct padesát, platil tisícikorunou. Paní Zdena mu vrátila. Mezi vrácenými penězi byla i dvacetikoruna. Pan Ondřej vlastnil firmu, která mu vynášela miliony. Z prodavačů si dělával legraci. Třeba přišel do obchodu, koupil si jen lízátko za čtyři koruny a platil tisícikorunou. Smál se, když viděl, jak prodavači nebo prodavačky hledají a přepočítávají na vrácení. Platil pouze velkými penězi. Všechny drobné si schovával, a až jich měl dostatek, koupil si nějakou elektroniku za padesát tisíc korun a zaplatil pouze těmi schovávanými drobnými. Když jednou pan Ondřej platil za zboží v obchodě s elektronikou, mezi penězi byla i dvacetikoruna. Peníze přijímal asi třicetiletý pan Michal Vaněk, který byl z přepočítávání peněz zmatený. Pan Michal hrával šachy a luštil sudoku. Také rád četl knihy, ale trochu jinak než ostatní. Nečetl knihy od počáteční strany po konečnou, ale od konečné po počáteční. Prý to velice zlepšuje a posilňuje myšlení, říkával. Když u přepážky nebyl žádný zákazník, četl si. Dvacetikoruna ležela v pokladně poměrně dlouho. Když se u přepážky objevil Karel Soldán, pan Michal se blížil ke konci knihy, zrovna otáčel z dvanácté strany na jedenáctou. Pan Michal vrátil Karlovi dvacetikorunu za zakoupení sluchátek. Karlovi bylo patnáct let a bydlel ve vesnici. Jelikož pocházel z bohaté rodiny, nevážil si peněz. Každé všední ráno vystupoval s kamarádem na kopec na vlakové nádraží. Vlak je odvážel do školy. Po cestě si Karel zkontroloval, jestli má vlakovou jízdenku. V peněžence si všiml i dvacetikoruny a zahodil ji do vysoké trávy. „Co blbneš?“ zeptal se ho kamarád. „Vždyť to byla jenom dvacka,“ odpověděl Karel. Kamarád zavrtěl hlavou a pokračovali. Dvacetikoruna ležela ve vysoké trávě nebo pokryta sněhem několik let. Potom pozemek, na kterém ležela, někdo koupil a rozhodl se zde postavit dům. Nejprve si na úklid pozemku najal Františka Zouvala. Pan František pomáhal při vesnických pracích. Vše zkoumal a byl až příliš pečlivý. Vysokou trávu na pozemku nejprve sťal kosou. Potom trávu posekal sekačkou, ale ne tak, aby ji přejel jednou jako ostatní, ale rovnou čtyřikrát. Při první jízdě nastavil sekačku na nejvyšší možnou výšku. Při každé nové jízdě nástavec sekačky o jeden stupeň snížil, než docílil výšky požadované majitelem. Nakonec ještě František zkontroloval, jestli není nějaká travička vyšší než ostatní a přitom zvolal: „Jé, dvacka.“ Sehnul se pro ni a dal ji do kapsy. Doma si ji pak prohlížel a všiml si na ní věci, které si předchozí majitelé nevšimli. Na zadní straně mince kolem lva mělo být napsáno Česká republika, bylo tam však napsáno Čseká republika. 33 Pan František zajel za odborníkem přes mince panem Martinem Strakou. Pan Martin nabídl panu Františkovi za vadnou minci deset tisíc korun. Pan František souhlasil a dohodnutou sumu na místě dostal. Zanedlouho dal pan Martin dvacetikorunu do dražby. Vyvolávací cena byla sto sedmdesát tisíc korun. Zájem o minci měli pánové s čísly čtyři a dvanáct. Cena dvacetikorunové mince už vystoupala na dvě stě padesát tisíc korun. „Číslo dvanáct, dvě stě šedesát tisíc poprvé,“ vyvolával licitátor. „Číslo čtyři, dvě stě sedmdesát tisíc poprvé.“ „Číslo dvanáct, dvě stě osmdesát tisíc poprvé, podruhé.“ „Číslo čtyři, dvě stě devadesát tisíc poprvé.“ Pan číslo dvanáct opět zdvihl ruku. „Číslo dvanáct, tři sta tisíc poprvé, podruhé, potřetí. Prodáno.“ Licitátor odklepl minci panu číslo dvanáct za tři sta tisíc korun. Po ukončení dražby musel ještě pan s číslem dvanáct podepsat formulář o převzetí. Podepsal se. V kolonce pro podpis licitanta (nynějšího majitele) věci číslo 14 (dvacetikoruny) stálo jméno Pavel Hrozný. Tuto práci ohodnotila jako nejlepší spisovatelka Petra Braunová. Šárka Mládková Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl, pokusila jsem se o to i já ... Jednoho dne, ano, dne, slunce už vysvitlo, tedy můžeme hovořit o dni. Tak tedy toho dne vyrostla v lese houba. Ale to sem nepatří. O tomhle vůbec mluvit nechci. To je naprosto nepodstatné...přece na tom, že vyroste v lese houba, není nic zajímavého. Zkusím to tedy jinak. S lesem to souviset bude, ale rozhodně ne s houbami, ne to ne. Hub se to netýká, nemají s tím nic společného. Vlastně ani nevím, proč jsem začala zrovna o nich. Les, o kterém vám chci vyprávět, je starý, prastarý. I nějaké ty houby v něm rostou, ale vážně to není příběh o nich. Ten les je rozsáhlý a hustý. A protože je hustý opravdu hodně, rozhodla se Anička, že si půjde do města koupit novou sukni. To víte, Anička... takové milé, hodné a šikovné děvče, radost pohledět. U všech je velice oblíbená, jen pošťák ji nemá příliš v lásce, prý ho jednou kousla do nohy. Ale určitě si to vymyslel, pacholek jeden. Takhle házet na Aničku špínu, že se nestydí. Asi se pořád ještě nesmířil s tím, že mu kohout snáší málo vajíček. Má ho víc krmit, hamoun. Ale zpět k Aničce, její sukni a k houbám...tedy k lesu. O houbách se ode mě nic nedozvíte, to si pamatujete! Jsem snad mykolog? No to bych řekla, že nejsem! 34 Jak tak jde Anička tím hustým lesem do města pro sukni, vyskočí najednou zpoza jednoho stromu vlk. Zastaví ji v domnění, že je to Červená Karkulka. Anička se hned ohradí, že si ji s někým spletl. Vždyť ona ani červenou nemá ráda. Kdyby to měla být třeba Zelená Karkulka, to by šlo, minimálně by jí to ladilo se svetříkem, jenže tou červenou barvou ji vlk urazil. Anička a Červená Karkulka...nikdy. Ani za nic. Ať si vlk klidně skáče po uších, stejně nic nezmůže. To by Anička spíš snědla žížalí nos či hadí stehýnko, než aby se jí zalíbila červená. Kdo za to mohl, že byl vlk od narození barvoslepý. Kvůli tomu nemohl chodit ani do autoškoly. Ona není žádná legrace plést si červenou se zelenou. Takže musí denně do práce dojíždět autobusem. Chudák malý, každé ráno čekat na zastávce, za každého počasí, potom se mačkat v autobuse, kde ho ani nepustí sednout. Ta dnešní mládež. Nemá to jednoduché takový barvoslepý vlk. Doktoři ho vyléčit neumí a on ani nerozezná, kterou holčičku má vlastně sežrat. Opravdu velmi smutný příběh. Náš vlk je tedy opět zklamaný, když zjistí, že se už po sto padesáté sedmé nejedná o Červenou Karkulku, popřeje Aničce šťastnou cestu a spěchá na autobus. Anička pokračuje dál, cestou necestou a jak tak jde, vesele si pobrukuje, aby jí to rychleji ubíhalo. Jde hodinu, dvě, tři, z pobrukování už je celá ochraptělá, a pak jí dojde, že vlastně neví, kam šla. To se tak někdy stane, člověk se zamyslí a je to hned. Hlavně když trpíte sklerózou. Dost často víte, že vlastně vůbec nic nevíte.Tohle byl přesně ten případ, Anička zkrátka a jasně nevěděla. Jenže ono je někdy lepší nevědět. Ale netýká se to zrovna této situace. Anička by hrozně ráda věděla. Třeba kde je, kam šla a jak se dostane zpátky. Nikde nebylo ani živáčka, naštěstí ani mrtváčka. Jenom tudy párkrát projelo slůně na buldozeru, ale to není v těchto zeměpisných šířkách nic zvláštního. Od slůněte nemůžete čekat žádnou radu ani pomoc, neumí totiž mluvit. Zdá se, že je Anička nadobro ztracená, navíc z několikahodinového broukání nemůže skoro mluvit. Pomoci se tedy nedovolá. Z dlouhé chvíle začne prozkoumávat okolí. Les je opravdu hustý, pomyslí si. A kolik v něm roste hub. Mají různé barvy, tvary a určitě i chutě. Kdyby byl tento příběh o houbách, řekla bych vám o nich něco víc, ale pochopte, že není, nesnažte se mi je sem pořád cpát! Copak nevíte, že to nikoho, ale opravdu nikoho nezajímá? Jestli chcete číst něco o houbách, vezměte si encyklopedii proboha! A opakuji to naposledy, toto není ani v nejmenším příběh o těch věcech s kloboučkem a nožičkou...myslím tím houby. Anička nám tedy trčí ztracená v hustém lese, nikde nikdo, začíná padat tma...nebo si jen sluníčko nechalo udělat černý přeliv, kdo ví. Každopádně se stmívalo a les utichal. Vše se ukládalo ke spánku. Vlastně všechno ne... K Aničce se blížil veselý zpěv a v dálce se mihotalo světýlko. To trpaslíci se vraceli ze šichty. A protože trpaslíci mají rádi společnost - nebo spíš potřebovali uklidit chaloupku, co si budeme namlouvat - vzali Aničku s sebou. Holčička byla celá hladová, doufala, že v chaloupce bude něco k snědku, proto neváhala a ochotně trpaslíky následovala. Ti ji v chaloupce uctivě pohostili - také určitě dáte na první dojem, nepletu se že? Nemohli po ní hned chtít vysmejčit kuchyň. Naservírovali Aničce co jiného než omáčku. Houbovou. A dost, já vás varovala, ať o nich nezačínáte, už nenapíšu ani řádku! Tohle je definitivní konec! Tuto práci ohodnotila jako nejlepší spisovatelka Petra Braunová. 35 Karel Nippert K psaní povídek jsem nikdy neměl sklony, ale když jsem se doslechl o této soutěži, řekl jsem si, proč to nezkusit. A jelikož jsem nedopadl nejhůře, asi v tom budu pokračovat. Nějaké závratné plány do budoucna zatím nemám, od září začnu studovat 1. ročník Gymnázia ve Vyškově. Mimo školu si rád zahraji fotbal a občas si zkusím práci s počítačovou grafikou. Nehoda „Pojď mi s tím pomoct,“ zařval jsem na mého společníka Dimitrije Morozova. Pozoroval jsem ho, jak vylézá z dřevěného srubu, ve kterém jsme už měsíc bydleli. Byl to statný mladý Rus, který ale už od svých patnácti let bydlel v USA. Tak jako já patřil k organizaci, která se zabývá měřením, pozorováním a ochranou Aljašky. Jako jediní dva jsme se přihlásili na zimní pozorování asi osmdesát kilometrů od nejbližší civilizace, jíž byla vesnice Levelock, která měla asi sto padesát obyvatel, což nebylo mnoho, ale stačilo to, kdyby se vyskytly nějaké potíže. Já se přihlásil, protože už mě to začalo nudit ve městě, Dimitrijovi asi trochu chyběl život bez aut a velkého počtu lidí, který vedl jako mladý. „Co je?“ zamračil se, když se konečně přebrodil přes menší sněhovou závěj k zadní straně srubu, kde byl umístěn náš generátor. Místo odpovědi jsem ukázal na starý přístroj, který jsme tu měli kvůli teplu a některým zařízením na naše měření. Musel jsem ho každé ráno zapínat, abychom si mohli, až se vrátíme z pravidelné dopolední obchůzky, zatopit a uvařit si oběd. Tohle nebylo v letních měsících nutné, bývá celkem teplo a vařit se dá na ohni, ale teď v zimě bylo venku až mínus třicet, což nedělalo moc dobře Dimirijovi, který vyrůstal na Sibiři, natož mně. Dimitrij si hlasitě povzdechl a sehnul se k hromadě železa, kterou byl náš generátor, a začal si pobrukovat nějakou melodii. Jelikož se to nestalo poprvé, věděl jsem, že oprava bude trvat alespoň půl hodiny. Zašel jsem do srubu, kde bylo alespoň trošku tepleji, a překontroloval nejdůležitější věci, které jsme potřebovali na nadcházejí pravidelnou obhlídku. Asi o půl hodiny později jsem zaslechl tiché vrčení generátoru a po chvíli se otevřely dveře a vešel Dimitrij, který byl navzdory venkovní teplotě zpocený. „Zase ta uvolněná hadička,“ zavrčel „opravdu nevím, co s tím děláš. Spravuju to každou chvíli!“ „Jááá?“ protáhl jsem uraženě. „Co bych s tím asi tak dělal, nevíš? Jen tam každé ráno jdu a zmáčknu tlačítko, kterým se to pouští!“ „Nojonojo. Dyť já vím,“ konejšil mě, protože vycítil, že se chystá další rozepře. Pravidelně jsme se totiž alespoň jednou za den pohádali, navzdory tomu, že jsme byli oba vděčni za společnost toho druhého. Po této slovní výměně nastala chvíle, kdy jsme na sebe museli „naházet“ hromadu oblečení, abychom venku neumrzli. „Jdeme,“ zavelel jsem, když jsme byli řádně ustrojení. „Už tak máme zpoždění kvůli tomu generátoru a dneska potřebujeme udělat nějaký fotky.“ Dimitrij zamručel 36 na souhlas a popadl starou armádní pušku, kterou jsme měli na obranu. Šance, že potkáme nějakého medvěda, kteří stejně přes zimu spí, nebo nějaké jiné nebezpečné zvíře, byla tak mizivá, že se rovnala skoro nule, ale jak prohlásil Dimitrij, když jsme sem přijeli: „Opatrnosti není nikdy dost.“ Vrátili jsme se asi kolem jedné hodiny odpoledne celí promrzlí, a proto jen co jsme přišli, popadl jsem hovězí konzervu a hodil ji na hořák. Po obědě jsme neměli co na práci, tak se Dimitrij rozhodl, že se bude věnovat své oblíbené zábavě: stavění iglú. A já, jelikož jsem stihnul všechny knihy, co jsem si s sebou přivezl, přečíst, naplánoval jsem si, že se budu také věnovat své oblíbené zábavě, což bylo pozorování Dimitrije, přičemž jsem se mu snažil vysvětli, že to co dělá, nemá žádný smysl. „No tak, dej si říct,“ snažil jsem se ho přesvědčit asi posté, „kdo to iglú potřebuje? Máme přece srub!“ „Když ti to tak vadí, tak si běž do toho svýho srubu a nedívej se na mě,“ odvětil a usmál se. Já se však nehodlal tak lehce vzdát. Vymluvit mu to, jsem si dal z nějakých záhadných důvodů na seznam priorit úplně nahoru za vaření oběda a chození na obhlídky. „Jen se nemůžu dívat, jak zbytečně plýtváš svými silami,“ pokrčil jsem rameny. „Pojď přece dovnitř, ať se zahřejeme. Zahrajeme si kostky, nebo tak něco. “ „Říkám ti to pokaždé a říkám ti to i teď,“ rozohnil se „žádný kostky, ani to tvoje “nebo tak něco“ s tebou hrát nebudu! Hraj si o peníze třeba s veverkama.“ „Hmmm. Kdyby nebyly všechny zalezlý, tak bych si s nima klidně zahrál o zimní zásoby,“ zazubil jsem se na něj, ale jeho pohled mi byl dostatečnou odpovědí. Zbytek odpoledne jsem tedy strávil ve srubu, kde jsem střídavě uklízel, „kontroloval“ zásoby potravin a hrál kostky a poker sám se sebou, přičemž jsem prohrál a zároveň se obohatil o padesát dolarů. Nakonec totiž vyhrála moje levá ruka nad pravou, která vsadila všechny své peníze. V této schizofrenní roli jsem přečkal až do večera, kdy už do srubu přidusal i Dimitrij (který se tvářil značně potěšeně, což znamenalo, že se mu podařil dokončit už jeho čtvrté iglú, co jsme tu), a po večeři, ke které jsem připravil smažená vejce, jsme se usadili na jediných dvou židlích, co tu byly. Povídali jsme si o různých věcech. Asi už podesáté jsem si vyslechl, jak Dimitrij jako malý zastřelil na Sibiři pod dohledem svého otce vlka, a on na oplátku poněkolikáté vyslechl můj příběh o Chicagské průmyslové čtvrti, kde jsem se jako malý ztratil. Zrovna, když jsem se asi posté chystal popisovat vysoké haly s komíny, vytáhl Dimitrij odkudsi velkou láhev vodky. Vyprávění šlo pěkně, i když později jsem slova artikuloval už velmi špatně a ta Dimitrijova jsem sotva vnímal. Probudil mě štiplavý zápach. Otevřel jsem oči a zalkl se. Jednak to bylo překvapením a jedna všudypřítomným hustým dýmem. Zatřásl jsem s Dimitrijem, kterého jsem našel pohmatu sedět na židli naproti mně. „Dělej, musíme ven,“ zařval jsem, jak mi jen tričko, které jsem měl přes nos a pusu, dovolilo. Dimitrij se probral k vědomí a než stačil vydat jediný zvuk, popadl jsem ho za ruku a zvedl ho. Oba jsme se rychle vrhli ke dveřím a vypadli s hlasitým kašlem do sněhu. Žádné vysvětlování nebylo nutné. Oheň vznikl vzadu u generátoru. Stroj byl už starý a musel se na noc vypínat, aby vychladl, což jsme oba dobře věděli, ale ve stavu, v jakém jsme se předešlou noc ocitli, nebylo na takové starosti místo. 37 „No, nějak jsme včera zapomněli, co?“ snažil jsem se to trochu odlehčit, ale Dimitrij se na mě podíval pohledem schopným vraždit. „Vožrali jsme se jako prasata!“ zařval dramaticky, načež se sesunul na zem, kde tupě zíral do ohně. „No, aspoň nám dnes nebude zima,“ přesvědčoval jsem i trochu sám sebe, „máme tu pěkný táborák…“ rozmáchl jsem rukama do ztracena. „Táborák? Ty si myslíš, že to vydrží celou noc? Vždyť je to jen pár dřev! Za dvě hodiny tu nebude nic! Ani srub, ani táborák!“ zakřičel panicky a já věděl, že má samozřejmě pravdu. Cesta sněžným skútrem, který jsme tu měli na dopravu, nepřicházel v úvahu. Desítky kilometrů po tmě, to byla velmi malá šance, že dorazíme do cíle. Mezitím, co jsem přemýšlel, se Dimitrij někam vytratil. „Hej, kde jsi?“ zařval jsem z plna hrdla. V odpověď mi přišel křik z druhé strany hořícího srubu. Nasadil jsem nejrychlejší tempo, kterého jsem byl schopen a když jsem se ocitl vedle Dimitrije, málem jsem se rozplynul štěstím. „Ještě že seš takovej vůl, kterej staví iglú vedle srubu,“ poplácal jsem ho po zádech v euforii, když jsme se uvelebili uprostřed ledového přístřešku, kde sice zatím nebylo teplo, ale to naše tělesná teplota a tlustá izolace brzo zařídí. Za chvíli se skutečně udělalo tepleji a tak jsem nerušeně usnul. Když jsem se ráno probral, Dimitrij už netrpělivě přešlapoval u skútru. „Vidíš?“ usmál se na mě. „Ještě že dělám nesmysli, jinak už bys asi dneska nebyl.“ Téměř okamžitě jsme vyjeli a vpodvečer byli v teple srubu v Levelocku. Veronika Patloková Všichni občas děláme něco, co tak trochu nedává smysl Pan T. byl nejpodivnější z obyvatel vesnice Velký Somrákov. Ne, nebyl to Róm, ani homosexuální farář, či anarchista, a dokonce ani nepracoval ve vládě. O jeho profesi by se daly vést sáhodlouhé pře. Sám se považoval za velmi talentovaného, leč současnou dobou nedoceněného pětapadesátiletého malíře na volné noze. Od věci by však také nebylo podotknout, že žádný z jeho obrazů nikdo nikdy neviděl. Lidé jej měli za podivínského blázna, alkoholika a nejhoršího kriminálníka ze všech kriminálníků. Vyhýbali se mu, seč jen mohli, a pokud před sebou na ulici zahlédli jeho klátící se siluetu, raději přecházeli na protější chodník držíc si kapesník přes nos a ústa. Bydlel v podkrovní zatuchlé cimře místního hostince na návsi. Společnost mu po většinu času tedy dělal pouze jeho věrný pes, malířské plátno a láhve rumu. Nikdo kromě tamějších štamgastů už vlastně s určitostí nedokázal popsat, jak pan T. vypadá. Zhnusen despektem svých sousedů totiž vycházel už pouze v noci za účelem venčení velmi tlustého vypelichaného jezevčíka. V hostinci pak sedával sám u zadního stolu, popíjel do ranního rozbřesku, načež se řádně posilněn odporoučel do „svého ateliéru“ tvořit převratná umělecká díla. 38 Na dobrou polévku najdou se vždy hosté, říká jedno přísloví, a přesně to potkalo i našeho milého pana T. Abyste rozuměli, za záhadných okolností náhle zemřel jeden velmi zámožný majitel vepřína, jeho bratranec byl nalezen v sudu s vazelínou o několik dní později a co čert nechtěl, ukázalo se, že pan T. nyní ráčí být jediným žijícím příbuzným a taktéž dědicem nesmírného jmění! Samozřejmě tu šťastnou novinu nepověděli panu T. nikde jinde než ve vězení, pro nedostatek důkazů však musel být z předběžného zadržení za týden propuštěn a na místě mu bylo vyplaceno padesát milionů v naturáliích. Inu stádo vepřů už se stačilo jen prodat a z těžkého alkoholika se v tu ránu stal … ano, zajisté, ještě těžší alkoholik. Hned dalšího dne se v Somrákově začaly dít věci! První, co si pan T. pořídil, byl starý známý hostinec. Celá vesnice zde mohla pít zadarmo, co jen hrdlo ráčí, a den co den se pořádaly zabíjačky. Už tak dobře živený jezevčík ztloustl natolik, že se mu přes jeho náramný břich ztratily nožičky a o tři dny později praskl. Pan T. si však pořídil dalších dvacet jezevčíků, skoupil všechny hospody v Somrákově a nechal stavět další. Z jedné hospody do druhé se pak nechával vozit na povoze s trojspřežím a všech jeho dvacet jezevčíků cupitalo za páníčkem. Vskutku bizarní podívaná! Samozřejmě netrvalo dlouho a panu T. došly nápady. „Moc rozumu a fantazie nepobral, vždyť to dokazuje i jeho nedávná malířská proslulost!“ posmívali se mu lidé za zády. 39 Pan T. si velmi brzy vykopal vlastní hrob. Začal půjčovat všem svým vzdáleným příbuzným a přátelům, kteří se sjížděli z nejzapadlejších koutů, stávali přede dveřmi dennodenně kilometrové fronty, ale zpátky se mu nikdy pochopitelně nevrátil ani halíř. Za týden pochcípala i „dvacítka“ nových jezevčíků, což jako by předznamenalo i definitivní konec našeho pana T. Zašátral rukou v kapse, nahmatal poslední pětikorunu a ocitl se na smetišti. Mrzlo, až praštělo, pan T. se toulal podnapilý ulicemi, nohy i ruce měl fialové mrazem, ale on chlad necítil, stýskalo se mu po jeho psech a zpíval si: „ Když jdu ulicí a padá sníh, broukám si píseň o topičích, jak voní popelem a v očích maj oheň, jak ráno odchází z podzemí ven. Když jdu ulicí a zebe mráz, broukám si píseň o těch z nás, co škrabali chodník, mrzly jim prsty, teď nahlas říkaj, co si jen myslí… “ Žádný ze sousedů neměl s panem T. slitování. Vesnice jej svou lhostejností odsoudila k smrti. O rok později projevil o byt zesnulého pana T. zájem jistý pan M. Svou nedbalou elegancí a pachem po tabáku nepůsobil zrovna dojmem nejvěrohodnějšího nájemníka, navíc si s sebou vedl šilhavou fenku kokršpaněla, zaplatil však nájemné na dva měsíce dopředu a tak se směl nastěhovat. Říká se, že pan M. přišel ke svému jmění ještě ten den, co se nastěhoval. Narozdíl od pana T. díky dražbě skvostného obrazu neznámého mistra… nějaký záhadný současník. Eliška Srncová Modré růže V jedné malé vesničce za Dračím údolím a Žlutou řekou žil starý muž jménem Jang. Z celé jeho bytosti byly cítit mnohé zkušenosti. Jeho obličej byl ošlehán léty a zpod hustého bílého obočí zářily dvě modré oči. Žil sám a žádný člověk z jeho vesnice si nepamatoval, že by měl nějaké příbuzné. Nikdy s nikým nemluvil a neměl žádné přátele. Celé roky se věnoval jediné činnosti, pěstoval modré růže. Nikdo nevěděl, jak k nim přišel, a když se ho ptali, proč je pěstuje, jen pokrčil rameny a pokračoval v práci. Lidé z jeho vesnice přicházeli, odcházeli, umírali a rodili se, ale on si ničeho nevšímal a stále jen pěstoval své modré růže. Jednoho dne se Jang probudil a zjistil, že je slepý. Byl zvyklý na rány osudu. Vše ve svém domě znal zpaměti a to, že se růžím dobře daří, poznal po doteku a podle jejich vůně. Jednou, když zrovna hladil sametově hebké okvětní plátky jedné z růží, povzdechl si: ,,Kéž bych ji tak mohl vidět, musí být neobyčejně krásná.´´ Jeho růže ho měly moc rády a cítily, že je mu smutno. Rozhodly se tedy, že ho vyléčí, a ta nejkrásnější z nich k němu promluvila: ,,Víš proč nemůžeš vidět svět?´´ Při každém slovu se vzduch v místnosti zaplnil jemnou, sladkou, osvěžující vůní. 40 ,,Nevím,´´ odpověděl Jang. ,,Protože když jsi ho vidět mohl, nevšímal sis ho,´´ řekla růže. ,,Vrátíme ti tvůj zrak a ty nám na oplátku slíbíš, že si budeš všímat všeho, co působí radost, třeba šumění vody, zpěvu ptáků, vůně země, krásy motýlích křídel a hlavně přátelství lidí.´´ Modré růže starce vyléčily a ten se změnil. Stále se staral o své květiny, ale neměl je jen pro sebe, rozdával lidem jejich kouzelné květy a ty jim nosily štěstí. Všichni sousedé ho měli rádi a jejich děti ho zbožňovaly za to, že jim každý den ve své krásné, voňavé zahradě vyprávěl pohádky. A že jich uměl! Jednou se svým novým přátelům svěřil, že také měl děti. Když zemřely, uzavřel se před světem ve svém zármutku. Díky dobrým lidem a hlavně díky kouzelným růžím však vtrhla do jeho života znovu radost a jeho tvář stále zářila úsměvem. Když v požehnaném věku devadesáti let zemřel, lidé o něm vyprávěli svým dětem a ty zase svým dětem... Vesničané poselství Jangova života uchovávali, radovali se ze života a jejich vesnice byla známá jako nejšťastnější v celém císařství. Lucie Ševčíková Chodím do ISŠ školy ve Slavkově, kde studuji obor hotelnictví a turismus. Volný čas věnuji svým kamarádům, ráda cestuji, miluji rockovou hudbu. Snad jako každý občas kouknu na televizi, kde mě nejvíc zaujal seriál Lost. Ve chvílích volna také sáhnu po knížce. Nejradši mám Lenku Lanczovou a různé fantasy. Také mě baví psát vlastní povídky. Řídím se heslem: Žij, dokud můžeš ! Boj o tátu Vletím do domovních dveří, jako by za mnou hořelo. Prolítnu verandou, kde zanechám botasky, a hned vím, kde mám tátu hledat. Snad už jen ze zvyku prohrábnu dnešní poštu, abych znovu a zase zjistila, že si na mě nikdo nevzpomněl, a nakouknu do obývacího pokoje. Samozřejmě, táta sedí rozvalený v křesle, talířek se zbytkem párku položený v klíně a zrak upřený na televizní obrazovku, kde se právě odehrává veledůležitý fotbalový zápas. Pro mě nijak zvláště zábavný. To jen táta by nepřežil, kdyby mu unikl jediný gól! Kvůli poskakujícím a pobíhajícím chlápkům na trávníku, kde nejzajímavější jsou snad jen fauly, si bere dokonce volno z práce, až se jeho vedoucímu divím, že mu to toleruje! Ale když se nad tím tak zamyslím, ono je to vlastně velmi jednoduché. Tátův vedoucí je totiž taky chlap! A ti, jak je známo, táhnou za jeden provaz! Hlasitě vzdychnu, ale jak očekávám, táta si mě přesto ani nevšimne. Unuděně a trochu naštvaně sebou hodím na sedačku. Hm..táta je stále zažraný do utkání, leze mně to krkem. No vida, sportovec v dresu, co kdysi býval bílý, míří k bráně a… „Gól!“ Táta vyletí ze sedu s rukama nad hlavu, až se talířek skutálí na podlahu. Teprve teď si konečně uvědomí, že mu přišla dcera ze školy! Omluvně se na mě usměje a přisedne si ke mně. 41 „Tak jak ses měla, zlato?!“ Konečně se se mnou pustí do konverzace. „Matikářka je hrozná. Zase mně dala kouli!“ postěžuji si s radostí na školu, nenáviděnou učitelku a ještě nenáviděnější předmět! Táta má pochopení. Taky býval student! A to ne zrovna velké nadání na počítání zlomků a všechna ta čísla jsem zdědila po něm. Celou půlhodinku, co si takto společně povídáme, si stěžujeme navzájem na spoustu povinností, ale také plánujeme, co podniknout v létě. Je nám spolu nejlíp! Tátu prostě zbožňuju. Od té doby, co mně zemřela maminka, máme k sobě tak nějak blíž! Začátky byly těžké. Skoro jsem s tátou nepromluvila, on měl svých starostí dost, ale s narůstajícím časem a mým přechodem do věku, kterému se říká puberta, jsem začala chápat, jak moc se navzájem potřebujeme a stali se z nás kamarádi! Svěřuji tátovi všechno. I to, co holky probírají jen s mámou. Žádná z mých kamarádek se tátovi nevyrovná. Táta je prostě jen jeden a ten můj je nejlepší! Vyruší mě, když si večer dělám domácí úkoly. Zrovna se snažím přijít na kloub matematickým intervalům, když zaklepe na dveře pokoje a bez vyzvání vstoupí. „Neruším?“ nakloní se mi přes rameno a zadumá se nad příkladem. Otočím k němu hlavu. „Vůbec. Za chvíli mně z té matiky přeskočí,“ přiznám pravdivě a sešit zabouchnu. Táta si udělá pohodlí na mé posteli a zamyšleně zkoumá plakáty v pokojíku, jako by tu nikdy předtím nebyl. Pochopím, že má něco na srdci, chce mi něco říct, ale moc se mu do toho nechce. Pomůžu mu. „Tak copak se děje?“ Táta se poškrábe ve vlasech, na svůj věk jich má spoustu, a s mírným pousmáním mi oznámí: „Připrav se, za chvíli jedeme na večeři. Dnes se mi vařit nechce.“ Kývnu. Čekala jsem něco mnohem horšího než večeři, třeba domácí vězení, i když nevím za co, nebo tak něco. „Za patnáct minut jsem hotová,“ informuji ho a otevřu skříň, abych zjistila, že nemám co na sebe. Zklamaně se na tátu otočím a než stačím cokoli říct, kývne hlavou. „Příští týden můžeš udělat nákup.“ Viditelně mi tím zlepší náladu. Táta není jako každý chlap! Je úplně jiný. Rozumí mně, rozumí mým problémům, starostem, šatníku… Jak jsem slíbila, zanedlouho sedím připravená v autě vedle navoněného gentlemana, ve kterém bych těžko hledala tátu. Nechce se mi věřit, že by se kvůli večeři, na kterou jezdíme pětkrát do týdne, oholil, vyžehlil si sváteční oblek a použil voňavku! „Nepoznávám tě, tati,“ zavrtím překvapeně hlavou. Odkryje svoje bílé zuby a zvesela šlápne na plyn. No jo, pro odpověď nemusím chodit daleko. Čeká na mě v restauraci! A upřímně řečeno, pozitivní vůbec není! Tuhle restauraci už znám jako svoje boty. Když se tátovi nechce vařit, což je skoro pořád, řešením je hospoda nedaleko našeho domu. Jenže dneska to máme i s bonusem! U stolu, kam mě táta zavede, už někdo sedí. Tento fakt mě dost zaskočí. „Ehm…u jiných stolů je volno, tati!“ Nechce se mi k nikomu přisedat a už vůbec ne k poměrně mladé a slušně vypadající ženě. Jenže tátovi ano! Mladá žena kvůli nám vstane a nechá se od táty políbit na tvář! „Ahoj,“ pípne směrem ke mně s úsměvem. 42 „Jsem Lucka.“ A podá mi ruku. Když vidí, že já se k představování nemám, začne přátelsky navazovat konverzaci. „A ty musíš být určitě Pavla.“ Uchichtnu se. „Logicky. Jak jinak, když táta víc dcer nemá!?!“ „Pavlo!“ napomene mě táta. I přes to, že mi odsunul židli vedle té ženské, sednu si natruc na tu nejvzdálenější. Vedle ní sedět nebudu! Když nám číšník přinese jídelní lístek a já si začnu s chutí vybírat, Lucie mě zarazí. „Pavli, už máš objednáno. Stihla jsem to, než jste přijeli.“ A koukne po tátovi. Ten se pouze jakoby nic usměje! Totálně mě to dorazí. Jak mi proboha může objednat sama bez mého svolení?! Vždycky si vybírám sama! „Dík, nechci!“ Odsunu talíř s kuřecím řízkem, který mi obsluha v příštím momentě servíruje. „Pokaždé si vybírám sama. A měnit to nehodlám!“ syknu vztekle. „Ale…!“ Lucka to nechápe. „Táta říkal, že máš řízek nejraději. A myslela jsem, že nám objednám, než přijedete, abyste dlouho nemuseli na jídlo čekat a…“ Táta Lucii vlepí pusu. „Neomlouvej se. Pavla to jídlo sní. Vždycky si dává řízek, tak nechápu, co proti tvé objednávce má!“ Nechápavě na něho zírám. On je snad na její straně?! Ale já se vzdávat nehodlám! „Zrovna dneska jsem si chtěla objednat něco extra!“ přednesu s úšklebkem. „Tak fajn!“ Tátu tím neodradím. Podstrčí mi svoje vepřo, knedlo, zelo a spokojeně si začne ukrajovat z mého řízku. Začíná mi svítat. Slečna dokonalá se zná s tátou zřejmě už poměrně dlouho, když se stačila dozvědět nejoblíbenější jídla naší familie. S nenávistí v očích začnu pomalu jíst. Celou dobu u jídla si ti dva povídají. Smějí se u toho a okouzleně se na sebe dívají. Chce se mi domů! Lucie se snaží se mnou navázat řeč, občas ke mně něco prohodí, ale po chvíli zjistí, že to nemá smysl, já s ní komunikovat nehodlám!. Tak se zase věnuje jen tátovi. Bolestně si uvědomuji, že čas strávený u žehličky a v konečné fázi i u zrcadla mu pomohl! Lucka na něm může oči nechat. Chvílemi mám dojem, že se začnou líbat a na mě úplně zapomenou! Jsem hrozně ráda, když táta dojí poslední hranolek, dopije červené víno, které na oslavu mého a Lucčina seznámení slavnostně objednal. Já to sice za moc velké seznámení nepovažuji, ale budiž, zvedám se k odchodu, protože já už dojedla dávno. Teda spíš nedojedla! Zelí odjakživa nesnáším! „Ještě nikam nejdeme!“ upozorní mě táta a zamává si na číšníka. „Čeká nás další chod. Co takhle zmrzlinový pohár?“ mrkne na mě vesele. Trhnu hlavou: „Raději chci domů. Dík!“ Lucka je chytrá holka. Pochopí, že mi její přítomnost vadí a navrhne tátovi, že raději odejde, aby si se mnou ještě užil zbytek večera! „V žádném případě!“ táta ji nechce pustit. „Však Pavlu to přejde!“ a přísně se na mě zadívá, až se mi chce brečet. Co se s ním stalo?! „A pokud nám chce tento večer kazit i nadále, pak může jít pěšky. Domů to není zas až tak daleko.“ 43 Vyhrožuje mi? Buď zůstanu, nebo půjdu pěšky? Se smíšenými pocity sednu zpátky na židli a za celý večer už nepromluvím. Nepromluvím ani v autě, když táta konečně dostane rozum a uzná, že už je nejvyšší čas jet domů. Neodpovídám na otázky, nic! Jen si v hloubi duše přemítám její úsměvy, kterými zasypávala tátu, její slova, jak je jí s námi hezky, jak moc mě chce více poznat… Sluneční paprsky, které se mi opřou bez varování do spící tváře, nejsou moc příjemné. Donutí mě otevřít oči a zjistit, že je dneska sobota! Budík potvrdí pravé poledne a mně nezbývá nic jiného, než vstát. Po celém domě voní oběd. I v koupelně, kterou navštívím jako první. Řízek!…Táta je super! V kuchyni ho najdu se zástěrou kolem pasu a vidličkou v ruce. „Dobré poledne!“ šťastně se usměje. Zapadnu ke stolu a dlouze zívnu. To už mi ale talířek s krásně velkým řízkem podává přímo pod nos. „To je za ten včerejšek. Zelí ses moc nenajedla,“ vypíná sporák a sedá si za mnou. Poděkuji mu a už se vlastně ani vůbec nezlobím. Tátové mívají občas úlety! A dcery jsou tady od toho, aby jim je odpouštěly! Odpoledne se posadíme v obýváku a zahájíme debatní kroužek. Shrneme si věci za uplynulý týden a je nám krásně. Zase je to ten starý dobrý táta! „Co se ti nelíbí na Lucce?“ přepadne mě najednou neozbrojenou. Tohle téma jsem nečekala! Zavrtím hlavou. „Co proti ní máš? Vždyť ji ani neznáš! Je to skvělá holka.“ Měním názor! Není to ten starý dobrý táta! Pokrčím rameny. „Vadí mi všechno! Nepotřebujeme ji. Jsme šťastní spolu. Jen my dva!“ napodobuji tátova slova před pár měsíci, když nám bylo nejhůř. „Až ji lépe poznáš, uvidíš, že si budete rozumět.“ 44 „Ale já ji nechci lépe poznat!“ vykřiknu. „Už s ní nechci nikdy na večeři, už nikdy se s ní nechci bavit, už nikdy…!“ Táta zklamaně vzdychne. „Tak to bude složité. Zítra se k nám totiž stěhuje!“ Tak tahle věta přišla jako blesk z čistého nebe! Bodne mě u srdce a vytlačí malou slzičku. „Co?! To nemůžeš! Mně je dobře bez ní! Je nám dobře, když jsme sami! Tati?!“ Opět vzdychne a zadívá se mi do očí. „Ale já ji miluju!“ Prudce vstanu. Bohužel! Tohle jsem prohrála! S třísknutím dveří se zabouchnu v pokojíku, jedině tady teď najdu útočiště, které tolik potřebuji! Bude se k nám stěhovat. Stěhovat! Došlo to pěkně daleko! Od nevinné večeře po stěhování! Kdoví, jak dlouho se už znají?! Co spolu všechno podnikli a co jí o mně táta navykládal?! Tak tohle teda ne! Touhle minutou začala válka o tátu! Celé odpoledne nevystrčím nos z útulné místnůstky. Ještě to tak! Táta by si potom myslel, že mně to nevadí! Ale mně to vadí! A moc! Nedělní dopoledne obvykle bývá jednou z nejoblíbenějších chvílí celého týdne. Pomáhám tátovi vařit, skvěle se u toho bavíme, jelikož táta rád všechno komentuje, a tak celkově jsem nějak uvolněnější. Jenže o dnešku to v žádném případě neplatí! Sotva otevřu rozespalé oči, dojde mi, co se včera událo. S nehraně otráveným výrazem nakouknu do centra našeho domku kuchyně. Jak jsem očekávala, táta je v plném kole. Z trouby vytahuje kuře, na sporáku se mu smaží hranolky, cosi sesmoleného v malé misce bude zřejmě tatarka a vedle má rozkrájenou zeleninu. Nestíhá! Ráda bych mu pomohla, vážně, ale za to, co mi provedl!? Hrdost mi to nedovolí. Když jsem se rozhodla trucovat, tak až do konce! Projdu bez zájmu kolem něj a zapadnu do koupelny. Přes zacákané okénko vidím, že je dneska venku zataženo a mírně poprchává. No vida, i počasí mě v té pochmurné náladě podporuje! Těsně před dvanáctou se celým domem rozezní zvonek. Táta slavnostně prostírá stůl, nemůže mi ujít, kvůli komu se tak příšerně snaží, že nemůže ani otevřít. „Pavli, prosím!“ houkne na mě k televizi. To tak! Otevírat té ženské, co se omotala tátovi kolem krku, nebudu! Sedím dále přikrčeně v křesle a nemám se k žádnému pohybu. „Pavli. Mám ruce plné práce. Dojdi Lucce otevřít.“ Ne! Když vidí, že se mnou nic nezmůže, jelikož nijak nereaguji, praští rukou do stolu a stoupne mi před obrazovku. „Tak hele, holčičko! Pokud se k ní nebudeš chovat slušně, máš zaracha! A žádné smlouvání!“ Vzteká se a běží rychle k domovním dveřím, jelikož netrpělivá Lucka se znovu dožaduje přivítání. Zaracha, zaracha! To slovo už ani neznám! Kdy mi naposledy dal táta zaracha?! Snad nikdy. To jen občas máma, když jsem domů nosila špatné známky, ale táta?! Očividně udělá vše pro to, abychom byly kamarádky! Ale to ještě neví, že na mě žádné domácí vězení neplatí! Lucka ve svátečním oblečení vstoupí do kuchyně, je trochu mokrá od deště. „Ahoj!“ mává mi zvesela. Zřejmě si myslí, že mě páteční nálada u večeře přešla! Za ní dorazí táta, kterého zdržel velký kufr. Postaví ho do kouta a pozve nás ke stolu. „To je nádhera,“ rozplývá se Lucka nad prostřeným stolem. „To jsi nemusel,“ políbí ho za odměnu. Znechuceně vypnu televizi a přidám se k nim. „Pavli, podej prosím tě Lucce minerálku,“ 45 poprosí mě táta u oběda, když Lucka dopije víno, které mně bylo samozřejmě odepřeno. Tak fajn, když mám být milá, tak budu! Andělsky se usměji a zavítám do komory, kde popadnu požadovanou věc a tradá s ní do kuchyně. Sama od sebe minerálku rozliji do dvou sklenek, také mám žízeň a táta si rozdělal pivo, a s potutelným úsměvem na tváři je nesu ke stolu. Lucka je mým chováním překvapená a táta si naivně myslí, že zabralo domácí vězení! Jakmile stojím za Luckou, obrátím zápěstí a… „Pavlo! Ani na krok z domu!“ zaječí táta výhružně, když promáčená Lucka nechápe, co se stalo. Její zřejmě nová košile momentálně moc nově nepůsobí a Lucčiny vlasy vypadají jako po koupeli! Roztomile a omluvně se usměji. A má to, přebíratelka tátů! „To…to je v pořádku. Každý občas něco vylije,“ koktá Lucka, které to vůbec nedochází. Neustále mě omlouvá! Že to všechno dělám naschvál, to by ji ani ve snu nenapadlo! „Omluv se Lucce!“ dožaduje se táta mého pokoření a podává té mokré ženě osušku. „Cizí ženské se omlouvat nebudu!“ Třísknu dveřmi a nedojedené jídlo nechám ležet na stole. Vůbec tátu nechápu! Najde si novou ženskou, která je navíc o dost mladší než on! Mohla by být skoro moje sestra! A odnesu to samozřejmě já! Kdo jiný?! Jak táta řekl, nesmím ani na krok z domu! Pro školu to bohužel neplatí. Jakmile mám za sebou dopoledne úmorného učení a nudných výkladů pánů učitelů a učitelek, jejichž každá snaha je marná, protože tolik informací stejně do hlavy nenacpu, zalezu s obědem do pokoje. I když se tátovými slovy řídím, trošku jsem si jeho zákaz upravila podle svého. Z domu ani na krok, jak chce on, ale já se rozhodla, že nevylezu ani z pokoje! Tak to chci zase já! A to do doby, dokud bude stejný dům jako já obývat ta příšerná Lucie! Táta mi samozřejmě už dávno odpustil. Nedokáže se na mě zlobit věčnost. Co věčnost?! On se nedokáže zlobit ani den! Najde mě v pokoji nad rozečtenou knížkou. „Ahoj,“ začne opatrně. Udělá si vedle mě místečko a chystá se k rozhovoru. „Jak bylo dneska ve škole?“ nadhodí každodenní téma. Brouknu, že byla nuda a zase se zahledím do knížky. Nečtu, čekám, co táta vytasí dále. Nezklame. Další téma je Lucie! „To, co jsi udělala včera, nebylo dobré! Lucka ti nic neudělala, jen se s tebou snaží spřátelit. Tak proč jí oplácíš takto?“ Zavřu knížku a pohlédnu mu do očí, ve kterých najdu starosti a smutek. Stoprocentně počítal s lepším seznámením, než jaké jsem předvedla. O tomhle se s ním bavit nechci. Vstanu, ale táta mě zadrží. „Slyšíš? Proč ji tak ničíš? Proč ničíš mě?“ Zavrtím hlavou. „To tys ji sem dovedl, ne já, tak po mně nechtěj, abych na ni byla milá!“ Táta zavrtí hlavou a opustí můj pokoj. Večer se přemůžu a vylezu k televizi. Tady nemůžu narazit na nikoho jiného, než na tu otravnou Lucku. Jak jinak! Bez pozdravu zapadnu do pohodlného křesla a bez ptaní lapnu po ovladači. Film, na který se dívá Lucka, není nijak zajímavý, proto zkouším najít lepší program, u něhož by se dal strávit pondělní večer. „Pavli, já se koukala,“ upozorní mě Lucka. Pokrčím rameny. „Ale tohle je můj dům, moje televize a moje rozhodování, na co se budu koukat,“ odvětím a s radostí sleduji Lucčino rozčilení. „Proč jsi tak protivná? Vadí ti na mě něco? Snažím se být k tobě milá, přátelská. Proč se chováš takhle?“ Kdybych byla u zpovědi, vyšlo by to nastejno. Nemám náladu 46 odpovídat. Raději zesílím zvuk a dělám, že pořad o přírodě, jak žijí velbloudi, mě nadmíru nadchl. Lucie se sebere a nechá mě u televize samotnou. Ráno mě místo budíku vzbudí táta. „Vnímáš?“ informuje se, aby nemluvil do větru a později to nemusel opakovat znovu. Kývnu a rozespale si protřu oči. „Vstávej, jdeš na ty nákupy, co jsem ti slíbil. Do školy ti omluvenku napíšu.“ Vyrazí mi to dech. Nákupy místo školy? To se ještě nestalo! „Díky, tati!“ Vyletím z postele, nazuji si ponožky a běžím se věnovat ranní hygieně. Táta nakoukne do koupelny: „Tak si to užijte. A moc neutrácej!“ popřeje táta a už se má k odchodu do práce. „Moment,“ zarazím se. „Užijte? Jak užijte?“ Nic by mi nemohlo zkazit radost víc než věta, kterou bych nejraději přeslechla: „Já ti to neřekl?“ diví se a jako by nic mi oznámí: „Lucka půjde s tebou.“ Kartáček mi spadne na zem. Zůstanu stát jako přimražená. „Tak to teda ne! To raději půjdu do té školy!“ reaguji. Táta je mým chováním vyvedený z míry. „Pavlo, myslel jsem, že budeš ráda. Holky chodí na nákupy raději ve dvou než samy. A Lucka ti s výběrem pomůže. Byla ráda, když jsem jí o tom řekl.“ Vrazím do táty, který stojí ve dveřích a čeká na odpověď. Vrátím se zpět do pokojíku a zalezu do rozestlané postele. Táta mě následuje. Rozhodl se, že ze mě vysvětlení dostane, i kdyby ho to stálo místo v práci! „Vůbec tvoje chování od pátku nechápu! To, jak se chováš k Lucce, ke mně…zamysli se nad sebou!“ Na chvíli se odmlčí. „Dělám to všechno i kvůli tobě! Ale dámě se to samozřejmě nelíbí!“ vyčítá mi bezmocně. „Já se tě o nic neprosila!“ křiknu a schovám hlavu pod polštář. Chvíli je ticho. Slyším tátu, jak hlasitě dýchá, sedá si na židli, potom zase vstane a ukončí rozhovor. „Tak si jdi raději do školy. Na nákup sama nepůjdeš!“ Zabouchne dveře a nechá mě ještě v tmavém pokojíku samotnou. Taky že jsem do školy šla! Moje hrdost mi nedovolí, abych se vzdala. Abych se podvolila tátovi a šla na nákup. I když jsem hrozně chtěla. Při představě, že budu zase celé dopoledne sedět, mi běhá mráz po zádech. Mohla jsem si udělat skvělý den v obchodním centru, nakoupit nové oblečení a kosmetiku. Jenže ne! Hrdost je hrdost! Když se vrátím domů, naleznu tu jen Lucku sedící u kuchyňského stolu. Vyplňuje křížovku a popíjí kávu. „Ahoj. Jak bylo?“ uvítá mě. Na její řeči nemám náladu. „Nesnaž se být moje máma!“ poradím jí a zalezu do pokoje. Než se stačím převléci do domácích věcí, klepe mi na dveře. „Smím?“ zeptá se klidně. Mlčení bere za souhlas. Neodváží se posadit na židli, raději zvolí opatrnější cestu, stání u dveří. „Myslela jsem, jestli by sis nedala třeba kávu nebo čaj? Mohly bychom si v klidu promluvit mezi čtyřma očima.“ Ignoruji její dotazy i návrhy. Sednu k počítači a dělám nepřítomnou. Lucka zavře dveře a zmizí za nimi. Nic mě dneska nebaví. Ani knížka, po které sahám v nejhorších chvílích, ani nejmodernější způsob zabíjení času, počítač. Nic! K televizi nechci, abych nenarazila na Lucku. Pak mě něco napadne! Ze skříně vyhrabu menší batoh a naházím do něj pár potřebných věcí, jako je občanka, peníze, jízdní řády, mobil a podobně. Když se vecpala do našeho domu ona, potom musím pryč já! Pro obě tu místo není! Při úniku z domu na ni znovu nenarazím. To je jedině dobře. Vyptávala by se, kam jdu a tak. Jsem rozhodnutá, krok zpět už neudělám! Zamířím k silnici. Nevím, kam půjdu, ale vím, že někam musím! Tátovi později napíšu esemesku, že jsem v pořádku 47 Dává karikatura smysl? Někdy ano. Michal Klíč, ZŠ Moravské Prusy 48 a že si nemusí dělat starosti, teď na to ale není čas. Díky celkem teplému počasí se mi jde dobře. Projíždí kolem mě auta, sem tam i nějaký cyklista mě mine, a já si čistím hlavu. Jsem teprve kousek za městem, když kolem mě někdo projíždí. Červené auto, které zastaví těsně přede mnou, patří… „Pavlo, co tady děláš? Jdeš na nějaký výlet?“…tátovi! Ach ne! Nemůžu mu jen tak říct, že jsem se rozhodla odejít z domu. Že jsem mu chtěla napsat, až budu někde daleko, kde mě nenajde! „Pojď, nasedej. Vezmu tě domů.“ Otevře mi dveře. Vzdychnu a nasoukám se do auta. Možná že můj odchod byla kravina. Já jsem u táty doma. Když už někdo bude odcházet, měla by to být ona! „Tak- kam jsi šla?“ hledí na mě v zrcátku. Pokrčím nejistě rameny. „Projít se.“ Táta nic nepochopí. Naštěstí! Začne se mě vyptávat na školu, téma ráno raději nevytahuje. Tátovi odpovídám. On je moje jistota. Nevetřel se mi do života. On ne. Jeho mám ráda! Šťastně se přivítá s Luckou, jako by se týden neviděli. Ta mu ohřeje oběd a já se raději odebírám do pokoje. Dnešní útěk mi nevyšel a možná je to tak dobře! Táta už od Lucky zřejmě nic nepotřebuje, protože ta se znenadání objeví v mém pokojíku. Tentokrát se posadí. Zadívá se mi do očí a začne s přednáškou: „Myslíš si, že nevím, kam jsi šla? Co jsi měla v plánu? Já to vím moc dobře! Ty si myslíš, že útěk z domova by všechno vyřešil? Jen bys tím zklamala tátu a ranila ho! Víš, občas musíš přemýšlet, než něco uděláš jen tak z trucu!“ Nemám slov. Nadává mi?! „Chováš se jako malá holka! Ještě hůř než malá holka! Ale fajn, ať je po tvém, moudřejší ustoupí! Odcházím. Když ti tolik vadím, tak půjdu! Ale zapřemýšlej si, komu všemu jsi svým chováním ublížila!“ Vstane a otevře dveře. V půli pohybu se zastaví. Otočí se ještě na mě, sedím s otevřenou pusou, protože tohle jsem nečekala, a ukáže na mě prstem. „A ještě jsem ti chtěla něco říct. Mámu ti dělat nechci. Nikdy jsem nechtěla. Pouze jsem se snažila získat tvoji důvěru, být tvoje kamarádka. Ale to už je stejně jedno.“ V tom momentě otevře dveře a opustí můj pokoj. Snažím se to vstřebat. Odchází? Konečně zase bude všechno při starém! Sice se trošku stydím, ale co, dosáhla jsem svého a to je hlavní! Lucka vážně odešla. Ani táta ji nezastavil! Nežalovala na mě. Jako důvod, proč odchází, uvedla, že všichni potřebujeme čas. „Je mi to hrozně líto,“ byla její poslední věta. Táta pochopil, že za všechno z velké části mohu já, ale nevyčítá mi to. Ví, že to nemá cenu. Já si zase říkám, že se všechno vrátí do starých kolejí a že nám bude zase dobře. Na Lucku po čase zapomene! Jenže nic se do starých kolejí nevrátilo! Už týden je Lucka pryč, já mám skvělou náladu, je mi fajn, ale táta chodí po domě jako tělo bez duše! Nemluví se mnou, nedívá se na fotbal, skoro nejí! Pořád se kouká na její fotku, kterou nosí u sebe. Čas všechno spraví, říkám si v duchu a jsem spokojená! Pak ale zjišťuji, že to v tátově případě není pravda! Každý den spěchám ze školy rovnou domů. Nahlédnu do obývacího pokoje a pokaždé ho najdu, jak sedí v křesle s pivem v ruce, před zapnutou televizí. Ale vůbec ji nevnímá! Chci si s ním popovídat jako dřív, jenže on nemá evidentně zájem. Nemá totiž zájem o nic! „Tati, dneska jsem si opravila matiku na trojku,“ pochlubím se s úsměvem. U mě je to velký pokrok! Nic. „Táto, půjdeme večer zase do restaurace?“ Zase nic. „Tati!“ Zamávám mu rukou před očima. „Hm?!“ Konečně pohne hlavou. Vzdychnu. Tak tohle nemá smysl! 49 Zavřu se v pokojíku a přemýšlím…přemýšlím a lituji! Přehrávám si poslední týden v hlavě jako nějaký film. Moc špatný film. A já v něm figuruji jako zlá a nevděčná mrcha! Najednou je mi všechno líto! Jak jsem se chovala k tátovi, k Lucce…dochází mi, jak jsem byla zlá! Lucka měla pravdu, svým chováním jsem ublížila spoustě lidí a nejvíc tátovi! Tátovi, kterému jsem vůbec ublížit nechtěla! Chovala jsem se sobecky a hlavně nespravedlivě! Soudila jsem Lucku a vůbec ji vlastně neznám! Od začátku jsem ji neměla ráda, ale proč vlastně? Protože se snažila učinit šťastným mého tátu? Protože tátovi chtěla nahradit mámu? Protože jsem strašně žárlila! Ach jo, jak jsem mohla být tak pitomá?! Utřu poslední slzičku, nedokázala jsem pláč zadržet, a jdu za tátou. Stále sedí bez hnutí na stejném místě jako před chvílí. „Tati?“ špitnu. Cukne hlavou. „Ano?“ Nadechnu se. Musím si to vyjasnit, musím se omluvit. „Byla jsem nemožná.“ Jdu přímo k věci, nerada chodím kolem horké kaše. Táta pochopí, na co narážím. „Jo, chovala ses hrozně,“ potvrdí zklamaně. Na srdci mi leží spoustu otázek…a jedna mě tíží hrozně moc. „Proč sis vlastně začal s Luckou?“ Nechápavě se na mě podívá. „Mám ji rád, líbí se mi, je milá, jsem s ní šťastný!“ Kývnu, tím mi potvrdil moje domněnky. „A navíc, ty už jsi velká, za pár let odejdeš z domu, budeš žít vlastní život a co já? Já bych zůstal sám! Lucka je člověk, který mi rozumí, dokáže mě vyslechnout a má mě ráda! A byla ochotná, dokonce víc než ochotná, pomáhat mi s tvojí výchovou. Ale to tys zřejmě nepochopila!“ Zavrtí hlavou a zakouká se znovu do obrazovky. Má pravdu, nepochopila! Nepochopila jsem vůbec nic! Když mi ji táta představil, brala jsem to, jako že si našel náhradu za mě. Že už ho to se mnou nebaví…že se jí bude věnovat více než mně a později na mě úplně zapomene! Brala jsem ji jako nepřítele, místo abych se s ní spřátelila a nechala ji, aby mi dělala kamarádku! Brala jsem ji jako někoho, kdo mi přebral tátu! Nebylo pro mě důležité, že je s ní táta šťastný! Šlo mi jen o moje dobro! Nemyslela jsem na tátovu budoucnost, na Lucku, na nikoho… „Nepochopila,“ pípnu omluvně, „ale už to chápu!“ Vstanu a běžím ven. Musím všechno napravit. Jak asi bylo tátovi, když jsem Lucce dělala naschvály? Když jsem jí nedala ani šanci, aby se mi mohla přiblížit? Musel být hrozně zklamaný! A tím, jak jsem se chovala, jsem vyhnala Lucku a zkazila tátovi budoucnost! Naštěstí vím, kde Lucka bydlí. A není to zas až tak daleko! Zkontroluji jmenovku na zvonku, tady už není co rozmýšlet, a už se ozývá dlouhé zvonění! Nemůžu utéct, nechci, ani není kam. Co jsem si nadrobila, to taky sním! Musím se problémům postavit čelem! Lucka otevře dveře, je pouze v županu, kruhy pod očima, nevyspalá. Vypadá hrozně unaveně. Tím víc mě to všechno bolí! Kéž by se čas dal vrátit! Zachovala bych se úplně jinak! Vůbec svoje chování nechápu! A nechápal ho ani táta, ani Lucka… „Ahoj!“ mírně se pousměji. Tentokrát jsem to já, kdo začíná navazovat rozhovor. Lucka se podívá kolem. „Kde máš tátu?“ Nechápu. Myslí si, že jsem malá, že mě všude musí vodit za ručičku?! „Je doma, neví, že jsem šla za tebou.“ Lucka svraští obočí. „Myslela jsem, že tě poslal on, aby ses omluvila,“ seznámí mě se svojí teorií. Sklopím hlavu. Stydím se. Ublížila jsem jí. Vůbec bych se nedivila, kdyby mi zabouchla dveře před nosem a odmítala se se mnou bavit! Ale Lucka je charakter. Neudělá to, vyslechne mě. 50 „Přišla jsem se omluvit za svoje chování! Moc mě to všechno mrzí. Vážně. Byla jsem pitomá, a pochopím, když mi nedáš druhou šanci, ale tátovi ji prosím dej! On za moje chování nemůže!“ Opatrně jí pohlédnu do očí. Bojím se, jak zareaguje. Odpustí mi? „Konečně jsi pochopila, že ti tátu nechci ukrást? Že ti nechci rozkazovat ani se vám dvěma plést do života? Že jen chci být šťastná a to budu právě s tebou a s ním?!“ Sklopím hlavu a ona se nepatrně usměje. „Dám ti druhou šanci, pokud ji dáš i ty mně. Myslím, že by z nás ještě mohly být kamarádky, co říkáš?!“ Usměji se. Je milá, vážně! Táta má vkus! Prostoupí mě úleva. Konečně! Druhé seznámení tedy proběhlo na jedničku! Ledy jsou prolomeny, Lucka si jde sbalit nejnutnější věci a autem mě bere domů. K nám domů! Tak, najednou mám tušení, že nám to bude klapat, ovšem pouze do doby, než mně zase něco přeletí přes nos a já se začnu chovat nesmyslně! Zuzana Valášková Síla lásky nestačí Na seznamovacím pobytu v horách se mi líbilo. Kolektiv mé nové třídy byl skvělý. Spaly jsme všechny holky na jednom pokoji, stejně jako kluci. Ale delší část dne většinou trávíme všichni pohromadě. Druhý den do jídelny přijde naše třídní Malinka. „Děcka, poslouchejte mě. Abychom se lépe poznali a zjistili, co každý z nás rád dělá a čemu se věnuje, připravila jsem pro vás soutěž. Jedná se o to, že si vymyslíte něco, co před námi ostatními předvedete. Třeba tanec, hudbu nebo něco podobného.“ Po dokončení jejího proslovu zavládla v jídelně vřava. Všichni se začnou bavit o tom co předvedou. Jen já v klidu sedím a přemýšlím. Poslední tři roky jsem se ničemu nevěnovala. Co bych jim tak ukázala? Něco z gymnastiky, baletu nebo free dance? Možná. Něco vymyslím. Večer se neúprosně blíží. Když nastala chvíle soutěže, všichni byli plni očekávání. Losujeme si pořadová čísla. Já jsem někde u konce. Většina lidí nám zarepovala, zavtipkovala nebo zabreakovala, jak jsem přepokládala. Bylo to zvláštní. Nic z toho jsem už neuměla. Tři roky udělá své. Když na mě přijde řada, pořád nevím, co předvedu. Podám Markovi CD. Hudba se rozezní a já se začnu pohybovat. Přemety, gámplié a dolů na záda. Pak se rychle zvednout. Několik dalších kombinací a píseň zase utichá. Místností se ozve obrovský potlesk. Celý večer se všichni vyptávali, kde jsem se to naučila. Naštěstí jsem se z toho vždy rychle vykroutila. Několik měsíců byl klid. Nikdo si mě nevšímal a já jsem byla spokojená. Začala jsem po vyučování v tělocvičně trénovat. Jednoho dne, při rozcvičce, přichází do tělocvičny můj spolužák Dan. Překvapeně se na něj dívám. „Co tady děláš?“ ptám se udiveně. Zřejmě nečekal, že tu někdo bude. „Promiň, já myslel, že tu nikdo není,“ reaguje vážně vyjeveně. Nakonec jsme se shodli, že ani jeden druhému nepřekážíme, tudíž tu můžeme být oba. „ Dáš si nohu za hlavu?“ nečekaná otázka se ozve z rohu místnosti. 51 „Vždycky mě udivovalo, jak jsou některé holky ohebné.“ Dan se nedal odbýt, takže jsem mu vyhověla. Zvednu svou pravou nohu a s menší námahou si jí dám za krk. „Páni, to je úžasný!“ Dan se směje od ucha k uchu. Několik dalších dní se spolu setkáváme v tělocvičně. Namlouvám si, že jsou to pouze náhodná setkání. Jenže dobře vím, že si lžu. Asi po měsíci se Dan konečně odhodlá a někam mě pozve: „Ty, Emo, nešla bys se mnou do kina? Jenom jako kámoši, víš dávají komedii. Samotnému se mi nechce.“ Zamyšleně se na něj dívám a nakonec řeknu, že ano. A tak jsme spolu začali chodit. Tohle je nekrásnější období mého života, nic ho nemůže zkazit, říkala jsem si. Ale mohlo. První týden v dubnu se to stalo. Byla jsem ve škole a nebylo mi dobře. Odpoledne jsme měli jít s Danem oslavit „apríl“. Proto jsem se snažila své zhoršení stavu ignorovat. Ale nešlo to, bylo mi pořád hůř. Poslední hodinu jsem omdlela. Vzbudila jsem se až v nemocnici. Vedle mé postele seděli rodiče. „Jak dlouho tu jsem?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po pokoji. „Dvě hodiny, beruško. Jak ti je?“ maminka se ptá a úzkostlivě mě chytí za ruku. „Už je mi líp. Co ve škole?“ mé další otázky byly pro tatínka. „Všichni jsou z tebe hotoví, určitě o tobě ví každý na škole.“ Pokračuje. Taťkův úsměv a tón hlasu chtěl situaci zlehčit, jako vždy, ale jeho oči zůstávaly vážné a ustarané. „Proboha, Dan!“ do hlasu se mi vmísil podtón paniky. „Neboj, je tu. Emo měla bys mu to říct. Má právo to vědět.“ Maminčina odpověď mě moc neuklidní. Najednou do pokoje vchází doktor. „No, konečně ses nám probudila. To je dobře. Jak se cítíš?“ zjišťuje doktor, velice příjemný člověk. „Je mi trochu lépe,“ odpovídám, zatímco mi kontroluje tlak a tep. „Emo, budu upřímný. Je to horší. Musíš se přestat namáhat. Tím, že jsi začala trénovat, se tvůj organismus přetížil. A navíc ti přestaly působit prášky. Zatím nevíme proč.“ Rodiče i já jsme zneklidněli. „Ale vy jste mi přece dovolil začít s tréninkem. Nechápu to. Proč je mi hůř? Testy přece neukazovaly žádné zhoršení,“ ptám se vyčítavě. V očích mám zoufalstvím. „Ano. Testy neprokázaly žádné zhoršení. Nevím, čím to je. Vážně jsi brala prášky?“ zjišťuje. Jeho poznámka se mě dotkne. „Samozřejmě, že ano!“ Odpovídám. Doktor vypadá bezradně. „Nezměnila jsi něco ve své životosprávě?“ zajímá se. Tato otázka mě zaskočila. V mém životě se hodně změnilo. Rychle reaguji: „Ano pár věcí se změnilo. Mám přítele. Občas zajdeme do kina a tak, párkrát jsme byli i na nějaké diskotéce. Jinak vše při starém,“ informuji ho. Má odpověď doktora zaujala. „Kdy naposledy jsi byla na nějakém večírku?“ Položí mi otázku. Překvapeně se podívám na rodiče. „Nevím, minulou sobotu. Ano, byla tam balónková párty.“ Vybavila se mi bezva zábava. „Udělám ti nějaké testy. Ale myslím si, že jsi na té zábavě chytila nějaký vir a ten zhoršil tvůj stav. Teď si hlavně odpočiň,“ pokračuje. Po doktorově odchodu se začali zvedat i rodiče. Máma ještě řekla, že mi sem pošle Dana. „Lásko, co se ti stalo? Jak ti je? Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe takový strach!“ Dan mě starostlivě hladí po tváři. Nemůžu mu to udělat. Nemůžu mu říct, že za chvíli ochrnu nebo něco horšího. „Neboj se, všechno je v pořádku,“ lhala jsem, jako když tiskne. „Jak to, že jsi omdlela?“ Dan o mě měl opravdové starosti. „Před několika lety jsem měla nehodu a od té doby se mi někdy udělá špatně,“ vysvětluji. Bylo mi ho líto. 52 O několik dní později mě pustili domů. Doktorova diagnóza byla správná a já dostala nové léky. Nesměla jsem trénovat a celkově se namáhat. Rodiče a Dan o mě pečovali. Celé dva měsíce mi bylo relativně dobře. Potom to zase začalo. Při předávání vysvědčení jsem byla bledá jako stěna. Dan o mě začal mít obavy a já věděla, že je čas mu říct pravdu. Ten večer jsme se procházeli parkem. Dan si mě přitáhl k sobě a položila jsem mu hlavu na rameno. „Dane, musím ti něco říct,“ váhavě řeknu. Sedli jsme si na lavičku. „Dane, když jsem byla v dubnu v nemocnici, tak jsem ti neřekla pravdu.“ Nevěděla jsem, jak to říct. „Cože? Jakou pravdu? O čem to mluvíš?“ Do jeho očí se vloudily obavy. „Dane.. Nebyla to jen malá nehoda. Já..“ nedokázala jsem se mu podívat do očí. „Mám nějaký nález na míše. Musím na operaci, není jisté, jak to dopadne,“ vysvětluji pomalu. A je to. Danův výraz byl vyděšený. Teď se změnil do nenávistného vzteku. „To nemůže být pravda! Proboha, proč jsi mi to neřekla dřív?!? Můj otec zná mnoho doktorů, pomůže ti. Panebože, to jsem ti nestál ani za to, abys mi něco takového řekla? Lásko, proč jsi to udělala??“ ptá se vyčítavě. Jeho momentální výraz byl smutný. „Nechtěla jsem ti ublížit. Chtěla jsem tě toho ušetřit,“ odpovídám. Po tvářích mi tekly slzy. Dan se ke mně nahnul a něžně mi je setřel. „Neboj to zvládneme,“ uklidňuje mě. Smutně jsem se pousmála: „Miláčku. Už mi žádná léčba nezabírá. Prášky, které beru, mi nemoc jen ulehčí, ale nijak ji nezastaví. Nejde to.“ Dan mě vezme do náručí a pevně sevře. Navzájem si stíráme slzy. Dan mi byl velkou oporou. Prožila jsem s ním krásné léto. A když jsem na konci prázdnin zase skončila v nemocnici, pořád byl se mnou. V den mé operace pršelo. Po několika hodinách vyšel doktor ze sálu a řekl: „Přežije.“ Všichni si oddechli. Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že jsem napojena ně nějaké přístroje. Doktor si všiml, že jsem vzhůru a šel mě zkontrolovat. Za nějakou dobu dovnitř vchází Dan. Viděl mou uplakanou tvář. „Dane, já už nikdy nebudu chodit,“ říkám nešťastně. O půl roku později.. Děvče na kolečkovém křesle vesele uniká blonďatému chlapci. Když ji dostihne, něžně ji políbí a řekne: „Emo, miluji tě.“ Dívka se usměje. „Já tě také miluji, Dane. 53 Katka Vrbacká Jsem studentka víceletého Gymnázia Vyškov a v nejbližší době to nehodlám měnit. Ráda kreslím, hraji na kytaru, aktivně se věnuji ragby, jezdím na kole a chodím do skautu:). Nemám ráda to "Až dostuduji chci být...", protože do budoucna zatím žádné větší plány nemám a podle mě je ještě čas se rozmyslet, ale bavilo by mě dělat něco s grafikou a designem. 527 Zase jsem se tam vracela. Tentokrát naposledy. Domů. Bydlíme na okraji města. Ne že by se tomu dalo říkat periferie, ale lepší název to asi nemělo. Už to tak bylo a já jsem nebyla schopná s tím udělat něco jiného. Vypadalo to jako lidská králíkárna. Byly to velké bloky betonu a říkalo se tomu domy… Naše ulice se jmenovala Osvobození. Nevím už, kdo to vymyslel, ale vůbec se to nehodilo. U nás ve městě vůbec byl zvyk dávat věcem jména, která se absolutně neshodovala s realitou. Třeba ulice Jarní. Stály tam dvě školky a stromy už odtamtud dávno vykáceli, takže na jaře tam nemělo co kvést… A tak to bylo se vším. Když jsme se ze svého pokoje podívala každé ráno z okna, uviděla jsem několik komínů z nedaleké továrny, jeden větší obchod, pár paneláků a světla místní hospody. Ta hospoda mi vadila nejvíc. Pokaždé jsem se v noci budila a slýchávala průpovídky těch ožralců, co chodili kolem našeho. Celé město na mě působilo zašle. Všechno zahaloval šedý oblak, a když sem se podívala nad sebe, viděla jsem jen ocelovou oblohu. Nikdo si to neuvědomoval. Lidé už to tak brali a nikdo se s tím nezaobíral déle než slovy: ,,To je ale dneska hezky.“ Nebo ,,Už dlouho nepršelo.“ Na chodnících se válely odpadky a u sloupaných a strhaných omítek se občas povalovali bezdomovci. A těm to koneckonců bylo taky jedno. Nikdo se o ně nestaral, tak se ani oni o nic nezajímali. Takhle to fungovalo v celé společnosti. Každý si hrabal na svém písečku a zbytek světa ho nezajímal. Teď ale začnu pěkně od začátku a řeknu vám jak to se mnou vlastně bylo. Bylo mi skoro šestnáct a měla jsem před sebou ještě skoro celý život - alespoň jak všichni tvrdili.V reále to ale bylo trochu jinak, a to nikdo zatím nevěděl. Byl říjen, nebo listopad. Fučel studený vítr, každou chvíli pršelo a listy se povalovaly po chodnících a na cestách. Děti je házely proti větru a sledovaly, jak letí. Tehdy to všechno začalo. Kolotoč se rozjel a už nešel zabrzdit. Jako vždycky jsem šla z nákupu kolem hospody ,,Na Růžku“. Trochu jsem spěchala, protože nebylo zrovna teplo a navíc začalo pokapávat. Po cestě jsem potkala nějakou partičku lidí, kteří se smáli a ze všechno si dělali legraci. Chytla jsem pár urážek na svou adresu, ale na to už jsem byla zvyklá. Zbytek cesty jsem většinou přemýšlela, o čem se ti lidé baví, nebo o tom, jak dopadl poslední zápas ve fotbale. Když jsem odemykala vchodové dveře do domu, zhaslo mi světlo a nechtělo se rožnout. Výtah taky nejel, a tak jsem si prostě řekla, že počkám. Až to zas naskočilo, vyjela jsem 54 do čtvrtého patra a zaklepala na dveře. Nikdo neotvíral, tak jsem opatrně vklouzla dovnitř. Doma byla jen mamka a ta vysávala, takže bych neřekla, že doma proud vyskočil taky. Pak jsem se zběžně informovala, ale mamce se nic podobného jako mně nestalo. Poslední dobou se mi to stávalo často a já jsem začala mít zvláštní tušení. Chvíli jsem si jen myslela, že je to jen to babičkovské.: ,,Bolí mě koleno, asi bude pršet.“ Nebo ,,Dneska se mi špatně spalo, radši nikam nepůjdu“… Bylo to ale jiné. Bylo to mnohem intenzivnější. Musela jsem o tom co chvíli přemýšlet a nemohla jsem se toho zbavit. Prostě to nešlo. Zkoušela jsem nějak přijít na to, proč se mi to děje, ale vzdala jsem to a pojmenovala jsem si to jako ,,zatmění“. Bylo to jen ve mně a poslední dobou mi někdo pořád v hlavě zhasínal a to i ve chvílích, kdy mi to začínalo vadit. Nikomu jsem o tom neřekla. Všichni by mě považovali za blázna. Dalo se s tím vcelku žít jen do chvíle, kdy k nám do bytu přišli ti lidé. Byla jsem doma se sestrou. Hlídala jsem ji často. Jednou u nás někdo zaklepal, a tak jsem nasadila řetízek na dveře, protože kukátko jsme neměli, a otevřela jsem. Někdo přestřihl řetízek velkými kleštěmi a odhodil mě stranou ode dveří. První mi bleskla hlavou sestra. Běžela jsem k ní a chtěla jsem ji někam schovat nebo ji jakkoliv ochránit od těch lidí. Neměla jsem z nich dobrý pocit. Vyvolali ve mně panickou hrůzu. Byli oblečeni v černém a z ramen jim splývaly dlouhé pláště, které jim sahaly až po kotníky. Měli železné opasky a nedalo se u nich poznat, co jsou zač. Asi v půlce cesty k sestře mi v hlavě cvaknul vypínač a já jsem se ocitla zase v té tmě. Nejdřív bylo úplné ticho, ale pak mi projel hlavou výkřik. Nechápala jsem nic. Ve zlomku vteřiny jsem si ale uvědomila, že ten výkřik patřil mojí sestře. Duněl mi hlavou jako ozvěna. Zaplavila mě vlna bezmoci a já jsem se marně snažila najít ji a dostat ji od těch lidí. Bylo ale pozdě. Uslyšela jsem jen klepnutí dveří a pak už si nic nepamatuju, protože jsem zakopla a bouchla se do hlavy. Další týden jsem pak proležela v nemocnici. Byla jsem v komatu na přístrojích. Časem se mi začaly vracet vzpomínky. A já jsem začínala chápat, že pokud mají všichni v mém okolí zůstat v pořádku, budu muset někam pryč. Jak běžely dny a pak i týdny, dopadala na mě silná melancholie. Nic jsem nemohla. Byla jsem pořád ještě na lůžku. Sice jen doma, ale pořád jsem musela ležet. Rodiče u mě sedávali a já jsem vzpomínala na sestru. Ve spánku se mi pořád objevoval její cinkavý smích a pokaždé, když jsem zavřela oči, byla tam ona. Jediné, co mě zaráželo z těch všech věcí, byl fakt, že testy, které mi provedli, jasně říkaly, že do komatu jsem upadla ještě asi pět minut před tím, než jsem se uhodila do hlavy. Co se stalo těch pět minut mi ale nikdo nedokázal vysvětlit a já jsem se definitivně smířila s tím, že se něco začalo dít. Rozhodla jsem se, že sestru najdu a ty lidi s ní. Škola už byla plná řečí o tom, jak jsem upadla do komatu a šířily se i historky, na kterých bylo pravdivé snad jen moje jméno. Už mi bylo všechno jedno, a tak jsem řekla, co se mi opravdu stalo, ale dopadlo to tak, jak jsem to čekala. Všichni se mi smáli a měli mě za blázna. Nic jiného se ani nedalo čekat. I s tímhle jsem se ale po čase smířila a jediné, co mě teď opravdu zajímalo, byla moje sestra a Oni. Nechtěla jsem si je pojmenovat, protože pak by mi to nedalo pokoj. Prostě Oni a moje sestra. 55 S odstupem času jsem o všem přemýšlela a uvědomila jsem si, že mám ještě šanci a měla bych něco podniknout. Vůbec jsem nevěděla co a jak, ale důležité bylo moje odhodlání. Doma jsem vždycky říkala, že jdu ven s kamarády, ale žádné jsem vlastně už neměla. Vždycky jsem měla batoh s nějakými zásobami a malým řetízkem, který sestra často nosívala. Nosila jsem ho stále s sebou a začínala jsem věřit, že s jeho pomocí se mi bude hledat lépe. Účel mých procházek byl jediný. Soustředit se na zatmění a dozvědět se něco právě z něj. Nedařilo se mi to, protože jsem se skoro nikdy pořádně nesoustředila a to ani tehdy, když jsem byla pryč z domu. Už pomalu přicházelo jaro a do mě jako by se dostala nová energie. Začala jsem se všemu věnovat mnohem intenzivněji. Výsledky se začaly pomalu dostavovat. Byly to jen malé obrázky. Jen jeden z tisíce kousků skládačky v mé hlavě. Při Zatměních se mi matně zjevovaly dva obličeje. Byla jsem si jistá, že patří Jim. Neměla jsem jistotu, ale někde jsem začít musela. Začala jsem využívat internet a knihy k tomu, abych se něco o Nich dozvěděla. Zašla jsem na policii a tam jsem oznámila, že mi byla odcizena peněženka s poměrně velkou finanční hotovostí. Popsala jsem je, ale policisté mi řekli, že tyto tváře nejsou registrovány ani v jedné z jejich databází. Shoda tam taky nikde nebyla, takže tento plán padl. Bylo to to poslední, co mě přesvědčilo, že u lidí už pomoc nenajdu. Nikdy příště jsem se na to už nespoléhala. Ale moje celoodpolední pochůzky se projevily i na mém prospěchu ve škole. Bohužel záporně. Rodiče mi pomalu začali zakazovat chození ven a já jsem se musela postavit dalšímu problému. Ten problém se jmenoval rodiče.Ven jsem tedy začala chodit v noci, když celé město spalo a venku se potulovaly jen nebezpečné živly. Často mi bývalo úzko, ale musela jsem jít a bojovat. Za co? Za svou sestru. Její obraz jsem měla pořád v paměti. Až jednou. Mohly být tak dvě hodiny ráno, protože radnice zrovna odbíjela. Něco jsem zahlédla. Přimrazilo mě to k zemi, ale já jsem si nebyla jistá, jestli to jsou Oni. Nemohla jsem se pohnout. V ten den začal můj hon. Už jsem věděla, kam Oni chodí, a tak nebylo těžké je stopovat a pak i vypozorovat jejich sídlo. Pro tu noc mi to stačilo, a tak jsem se vypravila domů. Moje jiskřička se pomalu rozsvěcovala a já jsem byla se sebou spokojená. Přestala jsem chodit do školy. Proč taky?…Akorát mi to bralo drahocenný čas při mém pátrání. Moje hledání se časem zvrhlo a úplně se vymklo mé kontrole. Bylo to jako droga, kterou jsem musela mít za každou cenu. Nikdy jsem si to nechtěla připustit a dál jsem hledala a hledala. Všechno vyplavalo na povrch na konci školního roku. Rodiče se všechno dozvěděli. Všechno kromě mých večerních aktivit. Chvílemi mi dokonce připadalo, že je jim jedno, co se stalo s jejich dcerou. Chovali se, jako by žádnou druhou neměli. Doma se to už nedalo snést. Naši se poslední dobou pořád hádali. O banalitách, o kterých dřív nebyla ani řeč. Nevěděla jsem, jestli to nějak zapadá do toho šíleného kolotoče, ale doma jsem už zůstat nemohla. 56 Dává smysl posmívat se starším lidem a ničit přírodu? Kateřina Svobodová, ZŠ Moravské Prusy 57 Moc věcí jsem si s sebou nevzala. Jídlo, pití, spací pytel, karimatku. Malou želvičku pro štěstí a těch pár šupů, co jsem si ušetřila. Nevím, kam jsem šla, hlavně co nejdál od domu. Cestovala jsem mezi okolními vesnicemi a hledala jsem vhodné místo pro skoro šestnáctiletou holku, co utekla z domu. V nedalekém lese jsem si našla jeden větší krmelec pro zvěř. Z novin jsem se dozvěděla, že už po mně bylo vyhlášeno pátrání, a tak jsem si začala dávat pozor na to, kudy chodím a kudy chodí ostatní. Hrála jsem s nimi hru. Velkou hru na kočku a myš. Já jako myš jsem měla docela štěstí. Dokud mi ovšem nezačaly docházet zásoby. Asi den jsem vydržela bez jídla, a pak jsem si musela začít hledat něco, čeho bych se najedla. Nejdřív jsem chodila do obchodu. Bylo léto, takže jsem využila situace a zamaskovala se listím. V obchodě jsem tvrdila, že hraju bojovku a že mám nedaleko tábor. Nikdo mě tak nepoznal, ale i báchorka o táboře se časem všem přejedla. Pokoušela jsem se trochu povzbudit, ale moc se mi to nedařilo. Tvrdila jsem si, že by mi stejně brzo došly peníze a nemohla bych tam chodit. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se spolehnout na přírodní zdroje. Celý den jsem tak většinou proseděla s hrnkem u jahod a všeho, co se dalo jíst. Permanentně jsem byla unavená, protože v noci jsem chodila do města hledat, ale nic jsem nenacházela. Pomalu se mi začal vytrácet cíl toho všeho, co jsem chtěla. Už jsem ani pořádně nevěděla, kdo jsem, proč jsem a kolik mi je let. Ovoce už se stalo pro mě normální stravou a chtěla jsem vyzkoušet něco nového. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, a tak jsem si prostě natrhala pár hub a nějak jsem je snědla. Byly to ale jedovaté houby a já jsem najednou o sobě nevěděla. Všude se zase najednou objevili Oni a sestra. Tak mě našli. Ležela jsem schoulená v příkopu u nějaké silnice. Nebyla to náhoda. Vždyť moje fotka byla snad všude. Z každého rohu se na vás šklebila ta ztracená holka. Našla mě nějaká starší paní, která byla na procházce se psem. Prý jsem křičela. Mysleli si, že jsem blázen. A nebyli od pravdy. První, co udělali, bylo to, že mě odvezli na záchytku. Byla jsem si jistá, že jsem neprovedla nic, co by bylo špatné, a tak jsem svůj hněv dávala silně najevo. Bušila jsem do všech, co byli okolo a kopala do všeho, do čeho se dalo. Museli mě držet dva chlapíci. Nakonec zavolali i domů. Nejspíš rodičům. Přijela si pro mě jen moje máma. Řekla mi, že se s tátou rozvedli. To byla ta poslední rána. Na víc jsem prostě neměla. Máma byla ubrečená a moc se mnou nekomunikovala. Celou cestu jsem tak proseděla v tichu. Jako ticho to ale jen vypadalo. Od té doby, co mě vzbudili, mi zněly v hlavě výkřiky. Slyšela jsem svou sestru a hádky rodičů. Byla jsem v pasti. Ta past byla moje tělo. Uvězněná sama v sobě. Nic mě teď nezajímalo. Zase jsem se tam vracela. Tentokrát naposledy. Domů. Poté, co jsem vystoupila z auta a uviděla naše sídliště, udělalo se mi špatně. Doma jsem se zhroutila. Bylo to naposledy, co jsem byla doma. Čekalo mě to nejhorší probuzení. Poprvé v nemocnici, podruhé v lese a potřetí… Bylo to to nejhorší, co mohlo být. Už mi bylo jedno, kdo jsem, kolik mi je let a kde jsem. Stal se ze mě primitivní člověk. Jediné, co mě zajímalo, bylo jíst a pít. Ležela jsem v posteli se sítí, která byla 58 všude okolo. Natáhli na mě bílé pyžamo s číslem 527. Bylo velké a vytahané. Mé dlouhé černé vlasy přes něj splývaly a už nevypadaly tak jako dřív. Malá příšerka. Takových nic jako já tu bylo víc. Ne že bych se s tím smířila, ale nic se nedalo dělat. Zavřeli mě do blázince. Nevěděla jsem kam a proč. Celé dny jsem proležela a dívala jsem se do stropu. Byl bílý. Jako všechno kolem mě. V hlavě jsem měla taky bílo. Vnímala jsem jen tikání hodin a na vzpomínky nebyl čas nebo spíš už žádné nebyly. Často se za mnou chodili dívat dva lidé. Nikdy ale nepřišli spolu. Neznala jsem je. První osoba byla žena s hnědými vlasy. Druhý byl muž. Měl nakrátko střižené černé vlasy. Černé jako já. Něco mi neustále říkali, ale já jsem nebyla schopná dávat si věci do souvislostí. Nevnímala jsem, co mi říkali, jen jsem ležela. Nevím, kolik času uběhlo, ale rok potom, co začal tenhle kolotoč, jsem si začala vzpomínat, ale jen matně. Ten muž se ženou byli moji rodiče. Naposledy jsem je viděla spolu ten den, kdy se pohádali a já jsem utekla. Jediné, co mi ale nebylo jasné, bylo to, že nikdo nikdy nemluvil o mé sestře. Buď na ni všichni zapomněli, nebo se o tom nechtěli bavit. Jednou jsem se pokusila zeptat, co se s ní stalo. Otec, co u mě seděl, se na mě podíval a pak se mlčky zvedl a odešel… Jana nikdy žádnou sestru neměla. Žila v překrouceném světě a to ji poznamenalo i dál do života. Její otec ji navždy opustil a ten ,,otec“, v kterého věřila, byl jen jeden z mnoha přátel její matky. Po roce a půl v blázinci ji rodiče přestali navštěvovat úplně. Matčin přítel se odstěhoval a ona byla sama. Když Jana dosáhla plnoletosti, byla téměř ,,zdravá“. Pár dní ji ještě opatrovali a pak ji nechali jít. Ale kam? To Jana sama nevěděla. Přespávala po zastávkách a měla kousek chleba, co dostala ještě v léčebně. Pak jí někdo našel byt, kde bydlela do konce života. Každý den chodila se sklopenou hlavou do parku a seděla celý den na lavičce. Házela holubům, co chodili okolo, drobky od chleba. Byli to její jediní přátelé. Celý život žila Jana uzavřená do sebe. Přestala věřit na zázraky a na lásku. Naposledy se s ní přišli rozloučit kněz, hrobové ticho a houf holubů. Houf jejích přátel… Katka Vrbacká Máslo Ráno jsem se vzbudil. Občas si říkám jestli bohužel, nebo bohudík. Zvedl jsem se z postele a chvíli jsem jen tak seděl a zíral do zdi. Bylo to normální. Aspoň u mě. Občas mě přepadaly takové ty záchvaty deprese, kdy si myslíte, že celý svět je proti vám. Dokonce i jaderné zbraně v Iráku, před kterými vás už hranice neuchrání, protože vlastně už žádné nejsou. Za zdražování másla můžete taky vy, protože svět vás chce prostě jen tak poškádlit a naštvat, u doktora budete platit zřejmě ze stejného důvodu a globálnímu oteplování se asi taky nevyhnete, protože milujete sníh a hory. Měl jsem 59 „vzdělání na úrovni“, jak tomu říkala matka, úspěšně za sebou. Stačila mi maturita za třináct a zkoušky na vysoké pak většinou v opravném termínu, a proto jsem se považoval za vzdělaného člověka a bylo mi dovoleno nad takovými věcmi přemýšlet. Možná jsem byl trošku povrchní, možná ne. Na to si sám asi neodpovím, i když bych si to o sobě nikdy nemyslel. Po ránu jsme vždycky býval nepoužitelný, tak jsem se aspoň protáhl a došel do kuchyně, kde jsem si začal chystat snídani. Při pohledu na máslo jsem ale radši položil mazací nůž, protože jsem zase začínal přemýšlet… Nakonec jsem si dal na snídani dvě koblihy s čokoládou a čaj. Kafe nepiju a už vůbec ne po ránu. To by mě asi zabilo. Nechápu, jak někdo může pít takovou břečku. Po snídani jsem se šel osprchovat, abych se konečně trochu probral k životu. Ve sprše si vždycky zpívám. Naštěstí bydlím sám, takže mě nikdo nemusí poslouchat. Trochu si tím kompenzuju tu hroznou směsku, co se hraje v rádiích. Nedá se to poslouchat… Zlatý Led Zeppelin nebo Deep Purple. Vylezl jsem ze sprchy a šel znovu do kuchyně. Chodím se dívat na kalendář. Nikdy nevíte, kdy potkáte v ulicích nějaké demonstranty nebo lidi, co oslavují různé nově zavedené státní svátky a výročí. Bylo jich tolik, že jsem měl pocit, že školáci jsou doma víc než ve škole. To za nás… To byla jiná doba. Dneska byl v kalendáři svátek nějakého Silvestra. Zakroutil jsem hlavou a chystal se obléct. Měl jsem ale nutkání jít ke kalendáři znovu. Prohlédl jsem si stránku, kde byli odshora napsaná jména Štěpán, Žaneta, Bohumila, Judita, David a… a najednou mi ztuhl úsměv. Vrátil jsme se do koupelny a dal si další sprchu, a to i přesto, že to znamenalo znovu se obléct a vyslíct. Ne že bych byl tak čistotný, nebo trpěl nějakou nemocí. Prostě jsem musel. Byl totiž Silvestr. Ten Silvestr, kdy se většina národa nad 15 let spráská do němoty, a protože platí „Jak na Nový rok, tak po celý rok“, budou mít zase výrobci alkoholu celý rok nacpanou kapsu a Česko se udrží do dalšího roku v čele tabulky konzumentů piva. Už jsem byl konečně vzhůru, a tak jsme si musel reálně představit svou situaci. Byl Silvestr. Já jsem neměl žádný plán a na náměstí se mi chodit nechtělo. Letos je tam už podruhé nějaká komerční šaškárna. Mejdan roku z Václaváku nebo tak nějak se to jmenuje. Doma jsem tvrdnout nechtěl a za rodiči jsem nemohl. Naši byli rozvedení a to znamenalo, že pokud bych trávil Silvestr s matkou, otec by se se mnou dokonce života nebavil a nejspíš by se se mnou dal i rozvést, kdyby to šlo. V opačném případě platilo to samé, jenom bych ještě vyslechl asi hodinovou srdcervoucí přednášku o tom, že jsem nevděčník, že za všechno včetně rozvodu můžu já a ať se už nikdy neopovážím se třeba jen ukázat ve dveřích. Ve skutečnosti měl ale otec milenku, a proto se naši rozvedli. A tak jsem vlastně zjistil, že jako vždy nemám žádný plán. Po loňských zkušenostech mi to sice moc nevadilo, ale přece… Posadil jsem se na sedačku a začal jsem přemýšlet. Ne o globálních problémech lidstva, ale o jednom velkém problému jednoho malého člověka, který v téhle společnosti neznamená skoro nic a zároveň se objevila myšlenka, jestli má cenu vůbec přemýšlet. Rozhodl jsem se, že všechna silvestrovská rizika podstoupím, a vydal jsem se na nákup všeho potřebného. Povánoční šílenství bylo snad ještě horší, než to předvánoční a všichni zběsile nakupovali ve slevách, které byly stejně jen uměle vytvořené oblbováky 60 na lidi. Vzpomněl jsem si, jak jednou říkala jedna mladá holka v televizi: „Byli jsme na výletě na Šárce, kde byla strašná nuda, ale když jsme vešli do obchodu, jako by vyšlo sluníčko.“ Tahle věta se mi prostě zaryla do paměti, protože si ji otec zopakoval pokaždé, když jsme třeba jen projížděli kolem velkých obchodních řetězců. Nemělo smysl to komentovat… Snad že nakupování bylo jakousi pohonnou energií dnešní doby. Před stánkem se zábavnou pyrotechnikou jsem se chvíli zastavil. Určitě jsem chtěl něco koupit, ale nebyl jsem si jistý, že zrovna tady. Loni se mi totiž krabice s rachejtlemi rozletěla na všechny strany, jen né nahoru. Na začátku roku jsem měl kvůli tomu dovolenou a spravoval dům u sousedů, kam moje rachejtle taky zavítaly. Malý vietnamský spoluobčan, který u stánku stál, se na mě díval a já jsem jen čekal, kdy spustí to svoje ,čistapade´. Možná to byly jen moje hloupé předsudky, ale mě taky lidi často odsuzovali jen tak od pohledu, tak jsem si zvykl a taky se trochu do tohohle kolotoče zapojil. A co se týče Vietnamců, měl jsem jich už taky celkem plné zuby. Nejen že zaplavovali trh nekvalitním zbožím, ale uznejte sami. Při procházce historickou Prahou nejen že vidíte ta nádherná panoramata, ale z každého rohu na vás blikají větrníčky, které se točí a všemožně hrají a pískají. Kromě toho, že vám to zkazí celkový dojem, máte i pocit, že ten, kdo sem nepatří, nejsou oni, ale vy, protože vy jste ten, komu to vadí. Začínaly mi mrazem brnět prsty. Otráven sám sebou, vydal jsem se domů. Bylo už hodně po poledni, tak jsem si uvařil vodu a udělal polívku z pytlíku. Vím, že jsou strašně nezdravé a přesolené, ale co už. Stejně na něco umřeme. Věděl jsem, že moje nálada se opět promítne v celém příštím roce, a tak jsem na to radši nemyslel. Za předpokladu, že osmička na konci nového letopočtu má přinést štěstí, jak to vesele vytrubovali ve všech rádiích, jsem sice měl trochu lepší vyhlídky, ale stačilo mi, když jsem si vzpomněl na roky 1938, 1948 nebo 1968. Všechny byly tak šťastné, až to bolelo.. Ohňostroj jsem nakonec nekoupil a občerstvení pro jednoho taky nemělo cenu dělat. Budík jsem si natočil na půl dvanáctou, aby mě ostatní neměli za anarchistu, když neslavím tak významnou událost, jako je příchod nového roku, a v klidu jsem si šel lehnout. Mohlo být kolem půl sedmé. Celkem mi trvalo, než jsem usnul, protože všude se už ozývaly rány a veselý křik. Navíc mě zase přepadla myšlenka o másle… Probudil jsem se o půl. Ještě jsem tak deset minut ležel a přemýšlel o tom, co se mi zdálo. Zjistil jsem ale, že si to vůbec nepamatuju, a tak jsem se nad tím už nezdržoval. Došel jsem k oknu a opřel si hlavu o rám. Zadíval jsem se ven. Připadal jsem si trochu mimo. Všechny ty rány a veselý smích… Doléhalo to ke mně jakoby z dálky. Z velké dálky. Okno jsem zabouchl, nachystal jsem si sklenici a ve dvanáct jsem bouchl šampus. Vyslechl jsem si novoroční přípitek na ČT1 a lehl jsem si na gauč. Chvíli jsem se pak ještě díval, jak kolem domu sviští rachejtle a bouchají petardy, a musel jsem se zasmát, když jsem si představil tu spoustu lidí, kteří budou na Nový rok čekat v nemocnici s ohořelýma rukama a utrženými prsty, nemluvě o doživotních problémech s játry. Vypnul jsem televizi a šel jsem spát. Nemělo cenu dál sedět u televize. 61 Hned po ránu jsem se šel opláchnout do koupelny. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a uvědomil jsem si, že jsem zase o rok starší. Nechtěl jsem nadávat hned od nového roku, a tak jsem se na sebe usmál tím nacvičeným úsměvem, bez kterého by se snad člověk už v téhle době neobešel, a odešel jsem do kuchyně. Otevřel jsem ledničku. Bylo tam máslo. Hned mě napadlo, že bych ho v mikrovlnce rozehřál a pak jen seškrábl do koše, ale slitoval jsem se. Nevím proč, ale začínal jsem si myslet, že to máslo za to nemůže a že je vlastně ve stejné pozici jako já. Namazal jsem si ho tedy na chleba a začal jíst. Bylo mi ho i celkem líto. Jednou snad přijde čas, kdy si každý bude moct říct, že tenhle svět zažil rád. 62 Petra Braunová Narozená 31. 1. 1967 v Praze. Po studiu Střední ekonomické školy na Vinohradech a maturitě v roce 1985 pracovala jako: sekretářka, asistentka, průvodkyně Prahou, au-pairka, účetní, redaktorka, obchodní zástupce….až se dobabrala k tomu nejcennějšímu – spisovatelce. Je rozvedená a se svými třemi dětmi – Oliveček,, Máří a Johanou – bydlí v Praze. Více na www.petrabraunova.cz . Kámen na srdci Doktor Charvát stál čelem k oknu a pohrával si v ústech s nezapálenou cigaretou. Prázdný mokrý dvůr v něm vždycky vzbudil lítost. Bylo po dešti, nebe zůstalo šedivé a nevlídné. Povzdychl si tak hluboce, že rozpohyboval záclonu. Ucítil kouř, kterým byla nasáklá jako houba. Bude muset záclony sundat a nechat vyprat. Pravou rukou si nenápadně přejel rukou po levé straně hrudníku. Kámen na srdci jako každé ráno bolel. Pohlédl na zápěstí. Je půl deváté, touhle dobou už se mu lék v žaludku rozpustil a jeho blahodárné účinky se díky síle a vlivu dobře pulzujícího srdce rozmístily i do těch nejtitěrnějších vlásečnic. Už jenom to vědomí ho uklidnilo. Bolest ustupovala. Čtyři hodiny bude relativně v pohodě. Život je absurdní. Člověk pomáhá všem kolem dokola, ale sám sobě nedokáže. Odkašlal si a otočil se do místnosti. "Takže vy jste mě vyhledala na doporučení pana…" "Pana magistra Krátkého." Doktor Charvát pokýval hlavou a znovu ženu přejel zpytavým pohledem. "To je zvláštní, to jméno mi vůbec nic neříká." Žena pokrčila rameny. Byla na svůj věk stále dost hezká, i když jí u temene hlavy prosvítaly šediny. Zřejmě nepovažuje návštěvu lékaře za důležitou tak, že by si musela čerstvě nabarvit vlasy. Doktor Charvát si znovu povzdychl. Zlobil se sám na sebe, že na ženách hledá nejdřív to špatné. Možná kvůli tomu se mu nepodařilo najít tu pravou. Tato měla kromě odrůstajících šedin další dvě neodpustitelné vady. Povislá prsa a hluboké kruhy pod očima. I kdyby měla srdce ze zlata, doktor Charvát věděl, že by si nikdy s takovou ženou nic nezačal. "Kontakt na vás mi dal on," trvala žena na svém. "Jestli chcete, můžu mu zavolat. Mám jeho telefonní číslo." "Ne, to není důležité," doktor Charvát mávl rukou.“ Moje adresa přece není tajná. Jen už dlouho neprovozuji praxi, tak jsem trochu. tak jsem vaší návštěvou trochu zaskočený, to je logické." Doktor Charvát vsunul cigaretu zpátky do stříbrného pouzdra. Tohle malinké vítězství nad sebou samým mu vždy dokázalo na tváři vyvolat úsměv. "Magistr Krátký už taky neprovozuje praxi," řekla žena trochu nejistě. Zřejmě by podobnou větu nikdy takhle nezformulovala. "Seznámila jsem se s ním díky Rexíkovi. To je náš pes." Žena zmlkla. Nezdálo se jí vhodné před takovým odborníkem mluvit o obyčejném psovi. 63 "Aha," řekl doktor Charvát, jako by se tím všechno vyjasnilo. "Zřejmě někdo, kdo mě ještě zažil na vrcholu." Přestože to neřekl úmyslně zklamaně, hluboké zklamání bylo slyšet, nemusel ani povzdychnout. "Mluvil o vás velmi nadšeně," řekla žena. "Vlastně, spoléhám už jenom na vás. Nedá se to vydržet." Žena poposedla. "Víte, byla jsem na všech možných vyšetřeních a teď už spoléhám jenom na vás. Nedá se to vydržet..." Doktor Charvát si všiml ženiny slabé slovní zásoby. Další nedostatek, který ženám netoleroval. Možná taková, kterou hledal, neexistuje. Hezká, chytrá, vtipná a sečtělá. Znovu ho zabolelo pod žebry. Lehce se zamračil. Přítomnost ženy ho znervóznila, ale ovládl se. Žena otevřela kabelku a trochu zbrkle začala vytahovat bílé obálky různých velikostí. "Mám tu všechny. výsledky vyšetření, podívejte se sám. nevynechala jsem vůbec nic. Všude mi řekli, že je všechno v pořádku, ale." "Ale bolest trvá." "Ano," žena se zajíkla. "Hrozně to bolí." Věděl, že když se na ni bude o trochu déle dívat, žena se rozpláče. Nepřekvapovalo ho to. Věděl, že bolest není hraná a plakali před ním všichni. I muži. "Kde přesně?" Žena si ukázala na levou stranu hrudníku. "Tady. Přímo tady." Zavzdychala. "Bolí to nejvíc ráno, viďte." "Ano," přikývla. Po tváři jí skutečně stekla slza. Popotáhla nosem. Chvíli zaváhala. "Mám si. svlíknout blůzu?" "Ne, zatím ne." "Byla jsem na EKG, dokonce několikrát. Na všech možných vyšetřeních, tady, podívejte se." Žena vstala a začala z obálek vytahovat lékařská potvrzení a kladla je doktorovi na stůl. "Nakonec mě hnali i na psychiatrii," povzdychla si. "Zavřeli mě jako bych byla blázen." "A výsledek?" "Žádný. Jsem prý přecitlivělá. Podléhám stavům úzkosti. Zklamaná z rozpadlých vztahů. Nesmířená se samotou. Nemám ráda sama sebe." Žena pokrčila rameny. "Ale srdce prý mám v pořádku." Doktor ženě pokynul, aby se posadila zpátky do křesla a usedl proti ní. "Léta už praxi neprovozuji." "Já vím, ale." "V novinách o mně psali, že jsem šarlatán... a blázen." Doktor Charvát se pousmál. "Já vím, ale." "Zákrok je. velmi. riskantní. Vlastně nikde nemáte jistotu, že vám skutečně pomůžu." "Já." "Nemusím vám vůbec pomoci. Možná by vám pomohla dobrá psychoterapie." "Ale magistr Krátký říkal." 64 "Neříkám, že vám nepomohu, ale." "Nechci to zadarmo," vyhrkla žena. "Zrušila jsem stavební spoření a nesu vám všechno, co mi dali. Podívejte se..." Žena začala překotně prohrabovat kabelku. "Zákrok provádím zdarma," řekl unaveně doktor Charvát. "To vám přece musel magistr." "Krátký." "Magistr Krátký - pokud mě doopravdy zná - musí vědět, že zákrok provádím zadarmo, tedy skoro zadarmo." "Vím," řekla žena. "Ale já bych vám radši dala peníze a tamto bych." "Ne, to bohužel nejde." "Ale já bych." Doktor Charvát vstal. "Pokud nechcete, nebudu vás přemlouvat." "Ale." Žena pár vteřin přemýšlela, ale pak prudce přikývla. "Dobře. Tak dobře. Ať je po vašem. Hlavně, když to nebude bolet." "Nemělo by." Tentokrát pokrčil rameny doktor Charvát. Díval se, jak žena sklopila oči. Zvláštní, lidé před zákrokem vždycky zrozpačitěli, ženy i muži. "Mám se někam položit?" "Jak chcete. Můžete zůstat sedět, jestli je vám to pohodlnější." "Mám si svlíknout blůzu?" "To ano, teď ano." Doktor Charvát se usmál. Byl to ovšem stejně nepřirozený úsměv jako ženin. Bylo určitě dobře, že s praxí přestal. Je starý. Už se nenechá přemluvit. Tato žena bude poslední. Pomohl už tolika lidem a jemu je stále hůř. Boží nespravedlnost. Žena si svlékla světle žlutou blůzu i bílou podprsenku. Aniž by se na něj podívala, usedla do křesla. Přesně jak tušil, prsa jí ležela na neforemně zkrabatělém břiše jako dva vyfouklé balonky. Doktor Charvát na chvíli zavřel oči, aby potlačil zklamání. Cítil, jak se ženě zrychlil dech a jak několikrát zbytečně zakašlala. Doktor k ní vztáhl ruce a uchopil její dlaně. V jedné svírala papírový kapesník. Když oči otevřel, žena seděla klidně, dokonce se usmívala. Taky se usmál. Levou ruku jí pustil a pohladil ji po krku a oblém rameni. Nepřekvapilo ho, když lehce strnula, ale nepohnula se. Sjel rukou ještě níž, až se zastavil na hrudníku. Po několika minutách cítil, jak se jí dech zklidnil natolik, že se jí hruď téměř nehýbala. Díval se jí upřeně do očí. Neměla je příliš bystré, ale určitě hodné. Když ji o to požádá, docela jistě jeho adresu už nikomu neprozradí. Panenky se jí konečně rozšířily, zakryly téměř celou duhovku. Cítil únavu a zvláštní rozechvění, možná trochu slabé na to, k čemu se chystal. Už je opravdu starý a je rozumné, když dnešním dnem skončí. Náhle si vzpomněl. Magistr Krátký byl ten muž, který při zákroku nepřestal vyprávět o golfu. Kroužil ženě levou dlaní po levém prsu. Spokojeně sledoval, jak jí zpomaluje tep. Může začít. Konečně našel to správné místo. Ano, docela jistě je to tady. Pravou rukou pevně svíral ženinu pravou ruku, současně přehmátl, aby se ujistil, že jí levá ruka taky odpočívá bez hnutí v klíně. Žena se usmívala, oči upřené na doktora. Levou rukou jí pár minut hladil hrudník, pak se nadechl, lehce přimhouřil oči a dvěma prsty zatlačil ženě do kůže nad levým prsem. Jako by byla z másla, 65 ucítil, jak prsty projely kůží. Pár vteřin trvalo než roztáhl kosti a skrz svalovou hmotu se dostal k srdci. Pod bříšky prstů ucítil, jak je pružné a hladké. Zavřel oči a vychutnával tu nenahraditelnou slast. Sval se smršťoval ve velmi pomalých intervalech. Kousek po kousku ho hladil, od levé komory k pravé, než nahmatal aortu. Soustředěně stiskl zuby. Tady někde...nahoře... Byl tam. Kámen ležel na úplné špičce srdce. Opatrně, ale pevně ho stiskl. Velmi pomalu, možná pomaleji, než když se dostával dovnitř, mířil ven. Konečně ruku vyprostil. Usmíval se. Žena zamrkala. Také se usmála. "Máte ho?" Beze slova jí kámen položil na dlaň. Byl tmavě zelený, ve tvaru podkovy. "Skoro nic neváží..." "Sedmnáct gramů?" "Teď už to přestane bolet?" "Jistě." "Páni, to je neuvěřitelný." Muž vstal, aby kámen opláchl pod kohoutkem teplou vodou. "Je to pryč?" "Je to pryč." Žena se oblékala. "Tak... děkuju." "Nemáte za co." "Opravdu... nejsem nic dlužná?" "Ne." "Tak... můžu jít?" "Jistě." Žena odešla. Doktor Charvát došel k zásuvce, otevřel ji a kámen položil mezi ostatní. Odhrnul záclony a otevřel okno. Žena pospíchala podél pavilónu, ani se neohlédla. Rád by ji vyprovodil pohledem až k bráně, ale v tom, aby se pořádně vyklonil, mu bránily mříže. Zvedl oči k nebi, podle všeho bude zase pršet. 66 Jste soutěživí? Rádi píšete? Máte plný šuplík? Jste z Vyškova či Vyškovska? Je vám více než jedenáct a méně než dvacet let? Pokud jste na všechny otázky odpověděli ano, sledujte informace z Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově. V říjnu vyhlásíme druhý ročník naší literární soutěže Vyškovský cedník 2008. 67 Tento Sborník vydaly společně Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově a Tři brány, komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci Vyškov v květnu 2008. K vydání připravila Zdeňka Adlerová. Obrazové přílohy - není-li uvedeno jinak - pocházejí z archivu Knihovny Karla Dvořáčka. Vychází za podpory Tři brány, komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci. ISBN 978-80-85063-05-9 68
