1998
Transkript
Vážené kolegyně, vážení kolegové. Nadace Charty 77 realizuje několik programů, mezi nimi i program ASTRA 2000. Co je jeho cílem ? Česká republika je spíše malý než velký stát, nemá žádné významné zdroje nerostných surovin, nemá moře, nemá klima a půdu, které by umožňovaly zemědělství specializované na nedostatkové produkty. Co však má jsou lidé s vysokým stupněm intelektuálního potenciálu. To není fráze. Podívejme se na to, kolik vynálezů, kolik uměleckých děl, pochází z hlav lidí žijících v této části Evropy. Jak úspěšná byla naše země již v minulém století a zejména pak mezi dvěma světovými válkami. To není samo sebou, že jsme byli nejrozvinutější součástí Rakouska-Uherska. To není samo sebou, že jsme se před druhou světovou válkou řadili mezi deset nejvyspělejších států světa. O to víc k vzteku je, kam až jsme spadli. Jak se znovu dostat mezi ty nejlepší? My vidíme jedinou cestu. Je to podpora a otevření všech možností ke zvyšování vzdělanosti našich občanů a zejména naší mládeže. Historií je prověřeno, že investice do vzdělání jsou investice s nejlepší návratností. Jsou to však bohužel investice dlouhodobé - a na to politikové zpravidla neslyší. Musíme se sami snažit vzbudit v mládeži zájem o studium přírodních a technických věd a přivést ji k poznání, že vědecká práce je zajímavým dobrodružstvím. Analýzy ukazují, že současné nejprogresivnější podniky ve vyspělých státech zakládají svůj úspěch na práci odborníků, kteří získali nejvyšší stupně vzdělání v nejkvalitnějších laboratořích. V průmyslu stále více dominují držitelé titulu Ph.D., jenž je získáván za obhájení disertace založené na prvotřídní vědecké práci. Absolvovat pouze pětileté magisterské nebo inženýrské studium na vysoké škole už dnes nestačí - a v budoucnu bude stačit ještě méně. Je naléhavě třeba, aby více a více absolventů pětiletého studia pokračovalo ve vědecké práci na pracovištích vysokých škol, Akademie věd, ale i v kvalitních výzkumných ústavech resortů a průmyslových podniků. Tito lidé budou rozhodovat o vývoji naší země. V tom všem mají zásadní úlohu učitelé na středních školách. Oni jsou to, kdo nejlépe mohou objevit talenty a podchytit zájem mládeže o studium přírodních a technických věd. Oni jsou to ale také, kdo mohou snadno mládež odradit. Jejich odpovědnost je obrovská. Středoškolští profesoři jsou dnes sice zavaleni administrativou, řeší ekonomické obtíže osobní i své školy, ale na druhé straně se již nemusí zúčastňovat různých politických školení, aktivů, slavností, brigád, a zejména mohou a měli by do výuky svého předmětu vložit svou invenci. Učitelé biologie se nemusí bát Lysenka, učitelé fyziky nemusejí popírat princip neurčitosti, učitelé chemie mohou přednášet o teorii resonance a učitelé matematiky nezapírají kybernetiku. V hodinách přírodních věd lze zajisté mluvit i o náboženských představách. Kolik různých takových a jiných tabu jsem si užil jako student já! Program Astra 2000 chce napomoci středoškolským profesorům při přípravě jejich přednášek. Chce je seznámit s našimi předními vědci. Chce, aby se na ně mohli kdykoliv obrátit. Aby věděli kam vzít na exkurzi své studenty, kam studenty poslat když projeví zájem o vědeckou činnost. Rada programu Astra 2000 při tom vychází z přesvědčení, že je účinnější ovlivňovat studenty prostřednictvím jejich profesorů než snažit se organizovat přednášky našich odborníků přímo na středních školách. To ale vůbec neznamená, že by si takové přednášky nemohly naše střední školy vyžádat. Astra 2000 vám ráda zprostředkuje příslušné kontakty. Prof. RNDr. Václav Pačes, Dr.Sc. Předseda Rady Programu Astra 2000 1 OBSAH. Úvodní slovo...........................................................................................................................................................1 Václav Pačes: Jak se čte genetická informace.........................................................................................................3 Vladimír Dvořák: Neobvyklá uspořádání atomů..................................................................................................13 Jaroslav Nešetřil: Moderní diskrétní matematika II.............................................................................................22 Jan Novotný: Co víme a co nevíme o vesmíru.....................................................................................................37 Milan Bezděk: Strukturní nestabilita genomů a epigenetický kód: Počátky nového paradigmatu biologie..........44 Zdeněk Kluiber: Práce s talentovanými studenty ve fyzice..................................................................................49 Aleš Lacina: Atom - od hypotézy k jistotě............................................................................................................54 Václav Novák: Intermetalika - nové kovové materiály.........................................................................................61 Ivan Hrdý: Juvenoidy a feromony v „ekologicky zdravé“ ochraně před škodlivým hmyzem..............................72 Oldřich Ambrož: Plazmové technologie pro vytváření ochranných povlaků.......................................................86 Karel Štulík: Současná analytická chemie..........................................................................................................100 Vladimír Mařík, Olga Štěpánková: Umělá inteligence....................................................................................106 Helena Jelínková: Aplikace laserů.....................................................................................................................118 2 Jak se čte genetická informace Václav Pačes Ústav molekulární genetiky AV ČR, 16637 Praha 1. Chemická podstata genetické informace 2. Mechanismy využívání genetické informace v buňce 3. Organizace genetické informace v buňce 4. Metody čtení genetické informace 5. Genomové projekty - projekt „Lidský genom“ Dnes již docela dobře rozumíme nejen molekulární podstatě genetické informace, ale i mechanismům jimiž je předávána na potomstvo a jimiž řídí pochody v buňce a v celém organismu. Techniky molekulární genetiky navíc umožňují nejen si genetickou informaci „přečíst“, ale i ji cíleně měnit a různými způsoby využívat. Samozřejmě se nejedná o její plánovité změny v lidských zárodečných buňkách tento typ experimentů je nejen zatím mimo naše metodické možnosti ale je i legislativně regulován. Molekulární genetika však umožňuje realizovat nové biotechnologie, včas rozpoznávat dědičné choroby u lidského embrya, jednoznačně identifikovat osoby (například v kriminalistice) a mnoho dalších moderních postupů. Mnozí soudí, že molekulární biologie je „vědou 21. století“. 1. Chemická podstata genetické informace Genetická informace je uložena v jádře buňky ve formě deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Ta se skládá z jednotlivých písmen „genetické abecedy“, jimiž jsou chemické sloučeniny adenosin (A), guanosin (G), cytidin (C) a thymidin (T). Chemickým sloučeninám tohoto typu se říká nukleosidy - jsou složeny z bazické heterocyklické molekuly (adenin, guanin, cytosin, thymin) a z cukerné molekuly (deoxyribosa). 3 Nukleosidy jsou spojeny do dlouhých řetězců prostřednictvím fosfátových skupin (odvozených od kyseliny fosforečné). Při uchovávání a přenosu genetické informace mají zásadní význam slabé chemické interakce, zejména vodíkové můstky. Ty specificky párují adenosin s thymidinem a guanosin s cytidinem. Molekulu DNA tedy tvoří dva řetězce, obtočené kolem sebe do známé a slavné dvoušroubovice. Oba řetězce jsou si co do obsahu informace (pořadí nukleosidů) rovnocenné, ale nejsou stejné. Tam, kde je v jednom řetězci A je ve druhém T a kde je G je ve druhém řetězci C - říkáme, že řetězce jsou vzájemně komplementární. 2. Mechanismy využívání genetické informace v buňce Podstatu informace tvoří pořadí písmen (nukleosidů) A, G, C a T. Trojice sousedících nukleosidů tvoří znak pro vřazení jednoho stavebního kamene do funkčních molekul. Konkrétně je to vřazení určité aminokyseliny do určitého proteinu. Proteiny, jak známo, katalyzují veškeré chemické reakce v organismu (soubor těchto reakcí se nazývá metabolismus) a jsou i stavebními molekulami (například svalu, kůže, vnitřních orgánů). Složitost a rozmanitost života jsou dány velkým množstvím různých proteinů, z nichž každý má určitou, zcela specifickou, úlohu. Toto využití genetické informace pro život buňky se děje na dvou úrovních. Nukleosidy jsou nejprve přepsány z DNA do molekul ribonukleových kyselin (RNA) a teprve z nich přeloženy do jednotlivých proteinů. Dvoušroubovice sestávající z komplementárních vláken se navíc rozplétá a ke každému vláknu je syntetizováno komplementární vlákno. Tak vznikají z jedné dvoušroubovice dvě identické dvoušroubovice. Každá přejde do nově se tvořící buňky a tím je zajištěno předávání informace na potomstvo. (Tak je tomu ovšem jen u jednobuněčných organismů typu bakterií. U vyšších organismů, např. u člověka, je proces předávání genetické informace složitější, ale je založen na stejných principech.) 3. Organizace genetické informace v buňce DNA je v buňkách uložena ve formě dlouhých vláken. Například buňka bakterie Escherichia coli obsahuje jednu cirkulární molekulu DNA složenou ze 4 milionů nukleosidů (vlastně jejich dvojic v dvoušroubovici). Lidská buňka je složitější. Má DNA rozdělenou do 23 chromosomů (každý ve dvou kopiích) o celkovém počtu písmen asi 3 miliardy. 4 Obrázek Error! Unknown switch argument. Struktura savčího genu kódujícího jeden typ globinu. Čísla udávají počet nukleosidů v jednotlivých úsecích DNA. U různých organismů jsou některé úseky různě dlouhé. Souhrn genetické informace jedné buňky se nazývá genom. Genom je tedy tvořen veškerou buněčnou DNA. Jak bylo uvedeno výše, vždy tři sousedící nukleosidy (tzv. kodón) kódují vřazení jedné aminokyseliny do proteinu. Sled všech kodónů určujících syntézu jednoho proteinu tvoří nejpodstatnější, ale zpravidla ne jedinou, část genu. Vezměme si jako příklad nějaký lidský gen, třeba gen pro protein globin, přenášející v krvi kyslík. Z obrázku 1 je vidět, že kromě kódujících trojic nukleosidů (tzv exony) obsahuje gen části jež ani nic neregulují a ani nekódují vřazování aminokyselin do proteinu (tzv. introny). Struktura genů vyšších organismů je tedy přetržitá: kódující části jsou proloženy Obrázek Error! Unknown switch argument. Gen kódující kuřecí protein kolagen se skládá z jedenapadesáti exonů. Celková délka intronů je podstatně větší než délka exonů. Čísla značí tisíce nukleosidů (kbp). částmi nekódujícími. Vznik intronů ani jejich funkce v organismu nebyly dodnes uspokojivě vysvětleny, ale je jisté, že introny tvoří podstatnou část některých genů (obr. 2). 5 4. Metody čtení genetické informace Stanovení pořadí nukleosidů v DNA (tzv. sekvenace DNA) je mimořádně významnou metodou současné biologie, protože umožňuje získat přesné informace o jednotlivých genech a tím i o proteinech, jež jsou těmito geny kódovány. Každému kodónu lze totiž zcela jednozněčně přiřadit jím kódovanou aminokyselinu a tak ze znalosti pořadí nukleosidů odvodit pořadí aminokyselin v proteinu. Obrázek Error! Unknown switch argument. Proncip sekvenace DNA Sangerovou metodou. K nukleosidům v řetězci DNA (templát) se připojí vodíkovými můstky (tzv. hybridizace) úsek sestávající z několika nukleosidů (primer). Enzym DNA-polymerasa pak podle předlohy templátu prodlužuje primer tak, že k němu připojuje komplementární nukleosidy (za odštěpení dvou zbytků kyseliny fosforečné -pp-; jeden zbytek kovalentně spojuje nukleosidy v řetězci). Koncem sedmdesátých let byly vyvinuty dvě základní metody sekvenace DNA. Dnes se pro sekvenaci větších úseků DNA používá především metoda Sangerova. Ta je založena na syntéze vlákna DNA komplementárního k úseku DNA, jenž chceme sekvenovat (obr. 3). Využívá se k tomu specifického enzymu, DNA-polymerázy. DNApolymeráza je enzym, který v buňkách syntetizuje k rozpleteným vláknům DNA komplementární vlákna a DNA tedy zdvojuje (a tím zdvojuje i genetickou informaci). Jestliže máme úsek DNA, v němž chceme stanovit pořadí nukleosidů, začleněný (metodami genového inženýrství) do DNA o známé sekvenci, použijeme syntetický kousek DNA k nastartování syntézy komplementárního řetězce. Zjednodušeně je tento proces naznačen v obrázku 4. Reakční směs, obsahující neznámou DNA, syntetický kousek DNA (primer), enzym DNA-polymerázu a všechny monomerní jednotky (A, G, C, T), rozdělíme do čtyř mikrozkumavek a do každé přidáme v malém množství inhibitor syntézy DNA specifický pro začlenění jednoho druhu nukleosidu do rostoucího řetězce. Mikrozkumavky pak inkubujeme po krátkou dobu a produkty enzymových reakcí analyzujeme elektroforézou. V elektrickém poli putují vzniklé fragmenty DNA různou rychlostí podle své délky. Kratší kousky DNA jsou rychlejší než ty delší. A protože se inhibitor přidal do každé zkumavky jen v malém množství, 6 Obrázek Error! Unknown switch argument. Začlenění DNA, jíž chceme sekvenovat (cizorodá DNA) do molekuly DNA, jejíž sekvenci známe (zde replikativní forma DNA fága M13). Tuto cirkulární molekulu DNA rozštěpíme specifickým enzymem (zde EcoRI) a cizorodou DNA včleníme enzymem DNA-ligasou. Primer nasedá na známou sekvence nukleosidů a tentýž primer může být proto použit k sekvenaci libovolné DNA. zastavuje se syntéza rostoucích molekul nahodile. V každé zkumavce vzniká populace fragmentů DNA lišící se délkou ale vždy začínající primerem a končící v místě, kde by byl vřazen jen jeden určitý typ nukleosidu (např. A). Z obrázku 5. je zřejmé, jak vypadá výsledek takové analýzy. Získáváme žebříček fragmentů DNA různé délky a víme u jakého nukleosidu se syntéza zastavila. Potom můžeme odečítat pořadí nukleosidů. Kromě Sangerovy metody se ve speciálních případech používá tzv. metoda Maxama a Gilberta. Při ní se molekula DNA štěpí působením různých velice specifických chemických činidel. Na rozdíl od prvé metody, kterou bychom mohli označit za metodu syntetickou, je metoda Maxama a Gilberta metodou degradační. Roztok DNA je rozdělen do čtyř mikrozkumavek a do každé je v nízké koncentraci přidáno chemické činidlo, jež reaguje vždy jen s jedním typem nukleosidu. V prvé zkumavce vzniknou fragmenty DNA končící tam, kde bylo písmeno A. Ve druhé zkumavce jsou fragmenty končící u G, a tak dále. Vzniklé reakční směsi se opět rozdělí v elektrickém poli podle délky a lze pak určit pořadí jednotlivých nukleosidů v původní molekule DNA. 7 Obrázek Error! Unknown switch argument. Sekvenační reakce a elektroforéza produktů. 5. Genomové projekty - projekt „Lidský genom“ Shora popsanými metodami lze jednou elektroforézou stanovit pořadí maximálně tisíce nukleosidů. Většinou to však je méně. Pokud chceme sekvenovat delší úseky DNA, například jednotlivé geny, složené z mnoha tisíců až statisíců nukleosidů, nebo dokonce celé genomy, je třeba dlouhé molekuly DNA rozčlenit na úseky kratší, například složené z několika set nukleosidů. Tyto úseky se pak sekvenují nejčastěji Sangerovou metodou. Rozdělení dlouhých molekul DNA do kratších úseků lze provést v zásadě dvojím postupem. Jednak je možno dlouhé molekuly DNA tzv restrikčně mapovat, tj. zjišťovat místa, kde jsou štěpeny specifickými enzymy (restrikčními endonukleasami). Potom jsou molekuly DNA štěpeny vybranými restrikčními endonukleasami na menší kousky, které 8 lze snadno sekvenovat. Protože je z restrikční mapy známo jak spolu jednotlivé fragmenty sousedí, lze z takto získaných dílčích sekvencí sestavit celkovou sekvenci nukleotidů v dlouhé molekule DNA. Druhá strategie je založena na štěpení DNA na kratší úseky bez znalosti restrikční mapy. Sekvenované krátké úseky DNA jsou k sobě řazeny počítačem podle svých vzájemně se přesahujících částí. Pro velké sekvenační projekty, jakým je například projekt Lidský genom, je třeba používat kombinací obou strategií doplněných ještě dalšími přístupy. V roce 1996 byla stanovena úplná nukleotidová sekvence prvního buněčného genomu - byla to DNA bakterie Haemophilus influenzae. Od té doby byly sekvenovány další genomy mikroorganismů. Dnes tedy již známe úplnou dědičnou informaci potřebnou k životu jednoduchých (zatím jen jednobuněčných) organismů. „Přečíst si“ úplnou dědičnou informaci člověka je však projekt mimořádně ambiciosní a náročný, mnohými přirovnávaný k prvnímu vysazení lidské posádky na Měsíc. S projektem se začalo v roce 1990 a ačkoliv pokračuje rychle vpřed, současné metody bude ještě třeba hodně zrychlit, aby se současníci dočkali stanovení úplné sekvence nukleosidů lidské buňky. Pro zopakování: lidská buňka má DNA složenou z přibližně tří miliard nukleosidových párů. Tato DNA je v jádře buňky uložena v 23 párech chromosomů. Všechny buňky organismu mají úplnou dědičnou informaci, tj stejnou sadu chromosomů. Proto také v poslední době tolik diskusí okolo možností klonovat člověka a jiné živočichy z jediné tělní buňky. U ovce Dolly se to v podstatě podařilo a zprávy o klonování dalších živočichů následují. Zajímavé je, že jen asi 10% lidské DNA tvoří geny. Zbývajících 90% nenese žádnou informaci pro řízení životních pochodů. Je to DNA, o jejímž smyslu víme velmi málo. Většina se skládá z několika neustále se opakujících sledů nukleosidů, asi tak jako bychom v novinách četli: "šli jsvlfavlfavlfame vvvvvlllllfffffaaa na pivo vlfavlfa vlfa". Tato zdánlivě zbytečná DNA se v buňkách udržuje i přes to, že by podle všech biologických předpokladů měla být evolucí eliminována. Vždyť to je pro buňku velká zátěž "nesmyslnou" DNA syntetizovat a s námahou pak v tom zmatku selektovat to smysluplné. Ale je to tak. Co můžeme čekat od přečtení celé dědičné informace člověka? Především poznáme všechny geny, jichž je odhadem asi sto tisíc. Dosud je jich identifikováno jen několik tisíc a izolováno a přečteno podstatně méně. V záplavě repetitivní DNA nebude však snadné rozhodnout co je a co není gen. Živočišná DNA se navíc skládá z exonů a intronů. Je to asi tak jako bychom slovo pampeliška napsali pammpsfpsfpsfffrpelllsttliškavvvv. Těžko se pak stanoví zda slovo liška 9 není samostatné a ještě obtížnější by bylo číst takto zakódovanou zprávu v cizí řeči, kde význam slov často jen tušíme. Předpokládejme však, že se nám podaří určit všechny lidské geny. Snad se nám pak i podaří identifikovat další geny zodpovědné za dědičné poruchy. Ani to ale nebude snadné, protože znalost genu ještě nemusí nic vypovídat o funkci, jíž v buňce zajišťuje. Snadno sice zjistíme strukturu proteinu jenž je daným genem kódován, ale obtížně pak přisoudíme takovému hypotetickému proteinu biochemickou účinnost. Daleko víc se snad dozvíme srovnáním genomů několika jedinců. Musíme však počítat se značným polymorfismem lidské DNA, tedy s rozdíly v DNA, jež nijak neovlivňují funkci jednotlivých genů. Před několika lety jsem se sám zůčastňoval identifikace změny v genu pro enzym ornithintranskarbamylasu, jež způsobuje úmrtí novorozenců (mají porušenou tvorbu močoviny a nezbavují se odpadních dusíkatých sloučenin). Získávali jsme DNA novorozenců, kteří v USA zemřeli na tuto poruchu a stanovili jsme pořadí bazí příslušného genu. Rozdílů mezi geny izolovanými z různých jedinců bylo tolik, že se nám nepodařilo identifikovat změnu vedoucí k této fatální poruše. Kromě toho však je ještě daleko doba, kdy bude možno přečíst si úplnou dědičnou informaci mnoha jedinců. Velmi důležité budou poznatky o mechanismech řídících funkci jednotlivých genů v organismu a též informace o negenové DNA. Nejzajímavější však asi bude srovnání lidské dědičné informace s dědičnou informací našich nejbližších příbuzných - primátů. Co nás od nich odlišuje? Kde je zakódována naše schopnost abstrakce, o níž se soudí, že tvoří podstatu rozdílu mezi člověkem a jinými živočichy? Budeme blíže pochopení toho jak a z čeho se člověk vyvinul? V souvislosti s projektem Lidský genom se často mluví a píše o etických, právních a sociálních aspektech molekulární genetiky. Jsme svědky patentování nových, genovým inženýrstvím upravených organismů, přestávají se publikovat vědecké výsledky, protože mohou přinášet velké zisky, jsou obavy ze zneužití genových manipulací. Všechny tyto otázky jsou sice zajímavé, ale zdaleka ne tak kontroverzní, jak by se někdy mohlo zdát. Vezměme si například obavy z toho, že by mohla znalost dědičné informace jedince vést k jeho diskriminaci v povolání. Například by se ukázalo, že bude náchylný k rakovině a zaměstnavatel by nebyl ochoten takového člověka příjmout do práce, nechat ho vyškolit v určité práci a pak riskovat, že ho ztratí. Ale výběr pro povolání podle zděděných vlastností se dnes již běžně provádí. Nikoho nepřekvapí, že letci nemohou být náchylní k infarktu, že řidiči nesmějí být barvoslepí a že houslisti musejí mít hudební sluch a talent. 10 Zajímavá je otázka pojišťovnictví. Budou lidé, u nichž se na základě genetické analýzy projeví náchylnost k vážné chorobě, platit vyšší zdravotní nebo životní pojistku? Zdá se to absurdní, vždyť za své zděděné dispozice nemohou. Pak ale musí být zbytek společnosti připraven platit vyšší pojistné aby mohli tito lidé být pojištěni levněji než odpovídá riziku vyplývajícímu z jejich genetické výbavy. Jen málokdo snad zpochybní právo manželů být vzájemně informováni o případných dědičných sklonech druha. Úplná dědičná informace, založená na znalosti sledu nukleosidů v DNA, je jen přesnější a podrobnější informace - nic víc. Na základě metod molekulární genetiky lze dnes s velkou přesností provádět prenatální diagnostiku případných zděděných poruch a umožnit tak manželům vyhnout se narození postiženého dítěte. To ale též není nic nového - dříve se to jen provádělo méně přesnými metodami. Někdy se poukazuje na nemorálnost genetické úpravy rostlin a zvířat a zejména na patentování výsledku těchto experimentů. Ale ani tento problém není nijak nový. Vždyť křížením vznikala nová plemena domácích zvířat a nikdo proti tomu nic nenamítal. Mutovaly se mikroorganismy, aby produkovaly více antibiotik, a byly běžně patentovány. Dnes je pouze možno změny genomu provádět cíleně a s větší přesností. Tím ovšem i s lepší kontrolou a bezpečněji. Na druhé straně je však třeba aby lidstvo bylo připraveno na případné nové fenomény, jež se možná se znalostí úplné dědičné informace člověka objeví. Je třeba být připraven i na možnost zneužití nových znalostí například pro stigmatizaci osob nebo rasové známkování. Proto bylo rozhodnuto, že z patnácti miliard dolarů alokovaných Spojenými státy na projekt Lidský genom, tři procenta mají být vynaložena na studium otázek legálních a etických. Kontroverzní otázka, s projektem Lidský genom související, je genová therapie. Genovou therapií rozumíme náhradu vadných genů v organismu geny plně funkčními. Prvních úspěchů genové therapie bylo dosaženo při náhradě poškozených genů zapojených do krvetvorby. Do buněk kostní dřeně byl ve zkumavce vpraven gen, jímž měl být nahražen gen poškozený, a takto upravená kostní dřeň pak byla transplantována. Podařilo se skutečně obnovit poškozenou funkci a pacienti přežívají. Náhrada genů v jiných buňkách je obtížná, protože metody transplantace těchto buněk nejsou vypracovány do té míry jako transplantace kostní dřeně. Proto se dnes intenzivně zkoumají možnosti přenosu genů do buněk přímo v organismu. Tyto metody většinou využívají virů, jež infikují cílové buňky. Například herpesviry, infikující nervové buňky, se považují za možného 11 kandidáta pro přenos genů do mozku. Snad se tak blíží doba, kdy bude možno nahražovat geny, jejichž poškození vyvolává mentální poruchy. Z etického hlediska není takováto náhrada genů kontroverzní a lze ji přirovnat k transplantaci orgánů. Náhrada se zde vždy týká jen příslušného pacienta. Principiálně jiná je ovšem náhrada genů v buňkách zárodečných. Tam by se gen mohl předávat na potomstvo a pak se šířit populací. I když se na první pohled zdá, že vpravením normálního genu do zárodečných buněk nelze nic pokazit, je třeba vzít v úvahu, že není zatím přesně prozkoumáno kam do chromosomu se geny integrují, jaký vliv by na organismus měl například nosičový virus apod. Pokusy tohoto typu nelze proto zatím provádět ani u pacientů, kteří jsou jinak odsouzeni k smrti, protože při úspěšné náhradě vadného genu genem normálním v zárodečných buňkách by ovlivnění potomků mohlo mít těžko předvídatelné následky. Není ovšem též možné nechat možnosti genové therapie zárodečných buněk bez výzkumu a je nezbytně nutné vypracovat bezpečné a dobře kontrolovatelné systémy a modely ke studiu všech otázek z genovou therapií souvisejících. Často se mylně soudí, že experimenty s izolovanými geny jsou nebezpečné. Ve skutečnosti však jsou experimenty s dobře definovanými úseky DNA daleko bezpečnější než práce s nepřehledně složitým systémem, jaký představují celé organismy nebo jejich buňky. Někdy se diskutuje o tzv. pozitivním genovém inženýrství, čímž se rozumí dodání genetické výbavy jedinci "na přání". Snadno se pak přejde k vizi šlechtění vojáků, geniů a krásných žen. Je to nesmysl, protože vlastnosti člověka jsou určeny nesmírně složitou souhrou nejenom genů, jíž zřejmě nikdy nebude možné ovlivňovat. Jsme teprve na začátku možností genového inženýrství a je třeba poctivým výzkumem stanovit možnou užitečnost a riziko případných výsledků. 12 Neobvyklá uspořádání atomů V. Dvořák Fyzikální ústav AV ČR Na Slovance 2, 180 40 Praha 8 Úvod. I v neživém světě kolem nás se setkáváme s nesmírným bohatstvím přirozených a uměle připravených struktur - polohovým uspořádáním atomů či molekul. Budeme se zabývat strukturami, které se vytvářejí v makroskopických systémech s velkým počtem atomů (typicky 1020 v mm3) a které jsou v termodynamické rovnováze (mají všude stejnou teplotu jako jejich okolí). Dříve než se seznámíme s poněkud neobvyklými uspořádáními atomů, připomeňme si, jaké typy uspořádání známe a jak vznikají. Silové působení mezi atomy je základní příčinou jejich uspořádání. Ze čtyř známých druhů sil jen elektromagnetické síly jsou důležité pro tvorbu struktur. Magnetické síly jsou slabé a tak obecně řečeno, za vznik struktur jsou zodpovědné kulombovské síly mezi záporně nabitými elektrony a kladně nabitými atomovými jádry. Podle zaplnění elektronových obalů atomů se pak kulombovské síly projevují buď jako silné kovalentní vazby mezi nejbližšími atomy, nebo dalekodosahovými silami mezi ionty anebo slabými krátkodosahovými přitažlivými van der Waalsovými silami. V těsné blízkosti se atomy od sebe odpuzují svými elektronovými obaly. Podle Nernstova principu musí mít při nulové teplotě systém nulovou entropii, což znamená, že se v rovnovážném stavu musí nacházet v jediném možném stavu, kterému odpovídá nejmenší energie. Ukazuje se, že tento stav je krystalický a vznikne trojrozměrným opakováním (ve třech kolmých směrech) jediné tzv. elementární buňky krystalu. V krystalickém stavu se tedy polohy atomů pravidelně donekonečna opakují (v praxi na makroskopické dlouhé vzdálenosti) a hovoříme o polohovém periodickém uspořádání atomů na dlouhou vzdálenost. Současně vzniká i orientační uspořádání na dlouhou vzdálenost, čímž rozumíme stále stejné orientace vazeb mezi nejbližšími atomy. Tyto orientace nejsou libovolné a krystaly proto mají výrazné anisotropní vlastnosti. Se zvyšováním teploty roste kinetická energie atomů, které kmitají kolem svých rovnovážných poloh. Zhruba řečeno, jakmile kinetická energie převýší vazební energii atomů, dochází k rozrušení struktury, pevná fáze přechází v kapalnou a posléze v plynnou, ve kterých atomy již nemají žádné pevné střední polohy. Vznik či zánik struktury pevné látky je tedy jakýmsi soubojem tepelné a vazební energie atomů. Makroskopické vlastnosti kapalin i plynů jsou ve všech směrech stejné - isotropní. Jaká v nich existují uspořádání? Charakterizují se tzv. korelační funkcí hustoty atomů, která v podstatě vyjadřuje, jak poloha atomu v jednom místě ovlivňuje polohu atomu v místě druhém. Důležité je, že tuto korelační funkci lze přímo měřit např. rozptylem neutronů příslušnou látkou. Ukazuje se, že v plynech žádná korelace poloh 13 ani mezi nejbližšími atomy neexistuje a není tedy žádné polohové ani orientační uspořádání atomů. V kapalinách existuje polohové a orientační uspořádání atomů na krátkou vzdálenost v okruhu nejbližších atomů. V krystalech se periodické uspořádání na dlouhou vzdálenost projevuje, jak je dobře známo, v charakteristických ostrých difrakčních obrazcích při rozptylu rentgenových paprsků. Připomeňme si ještě, že pevné látky mohou existovat v nerovnovážném amorfním stavu, který je vlastně přechlazeným stavem kapaliny a atomy jsou v něm proto uspořádány rovněž jen na krátkou vzdálenost. Kapalné krystaly. Obraťme se nyní ke strukturám, které v porovnání s krystalickými lze označit za neobvyklé. Prvním takovým příkladem jsou kapalné krystaly - anisotropní kapaliny, které představují přechod mezi krystaly a isotropními kapalinami. Anisotropní vlastnosti kapalných krystalů jsou způsobeny tvarem organických molekul, které jsou jejich stavebními jednotkami; obvykle mají tvar několik nanometrů dlouhých tyček. Základní typy kapalných krystalů jsou znázorněny na obr. 1. V nematiku jsou těžiště molekul, stejně jako v normální kapalině, obr. 1 obr. 2 14 náhodně rozmístěny. Osy molekul jsou však uspořádány do jednoho směru, takže v nematiku je sice polohové uspořádání jen na krátkou vzdálenost, ale orientačně jsou molekuly uspořádány na dálku. Ve smektických (Sm) kapalných krystalech jsou molekuly uloženy v rovnoběžných vrstvách, ve kterých se projevují normální kapalné vlastnosti. Stejně jako v nematikách v nich existuje orientační uspořádání na dálku. Kromě toho mají ještě polohové uspořádání molekul na dálku, které je periodické, ale na rozdíl od krystalů pouze v jednom směru (kolmém na vrstvy). Jsou-li molekuly smektika chirální (tzn. zrcadlový obraz molekuly není s ní totožný) vytvoří se ještě zajímavější struktura: molekuly jsou sice ve všech vrstvách odkloněny od kolmice k vrstvám o stejný úhel, avšak v sousedních vrstvách postupně v poněkud pootočeném směru. Vzniká tak spirálové uspořádání, přičemž krok šroubovice (nejmenší vzdálenost mezi vrstvami, ve kterých jsou molekuly odkloněny ve stejném směru) není celistvým násobkem tloušťky vrstvy (viz obr. 2). V takovém kapalném krystalu, který se označuje jako SmC*, vznikají dvě nesouměřitelné periody - jedna není celistvým násobkem druhé - a jeho struktura se nazývá nesouměřitelná či modulovaná. Anisotropních vlastností kapalných krystalů se využívá v četných aplikacích. Nejznámnější z nich jsou displeje na hodinkách. Používá se v nich nematikum v tzv. zkrouceném stavu mezi dvěma sklíčky, kterými se dá nastavovat orientace k nim přilehlých molekul nematika (obr. 3). Na sklíčka jsou nalepeny polarizátory světla, které z něj vybírají (polarizátor) anebo propouštějí (analyzátor) pouze vlny s elektrickým polem ležícím v určité tzv. polarizační rovině. Procházející světlo stáčí svou polarizační rovinu podle orientace obr. 3 15 molekul nematika a analyzátor je nastaven tak, aby ve zkrouceném stavu nematika světlo prošlo. Vnějším elektrickým polem je možné zkroucené nematikum "narovnat" tak, že při původních orientacích polarizátoru a analyzátoru nyní světlo neprojde a v této oblasti displeje se pod průhlednými elektrodami, kterými je přiváděno elektrické pole, objeví tmavé místo. Nesouměřitelné struktury. Kapalný krystal typu SmC* byl prvním příkladem nesouměřitelné struktury. V pevných látkách jsou nesouměřitelné struktury poměrně velmi častým jevem, který se objevuje ve zcela různých fyzikálních systémech. Nutnou podmínkou jejich vzniku je existence alespoň dvou vzájemně si konkurujících sil, z nichž každá by chtěla uspořádat atomy s jinou periodou. Kromě základní periody danou elementární buňkou se tak vytvoří v jednom (nebo i více) směru ještě perioda druhá, která je podstatně delší než perioda základní a není s ní souměřitelná. Na takovou strukturu můžeme nahlížet jako na prostorovou modulaci struktury se základní periodou. Dvě nesouměřitelné periody ovšem znamenají ztrátu periodického polohového uspořádání atomů v daném směru, orientační uspořádání však v modulovaných strukturách zůstává krystalografické (tj. dvou-, tří-, čtyř-, šestičetné osy symetrie; zrcadlové roviny). Uveďme několik příkladů nesouměřitelných struktur v pevných látkách: v některých kovech ze skupiny vzácných zemin se stáčejí magnetické momenty atomových rovin tak, že vytvářejí šroubovici s krokem d, který není celistvým násobkem vzdálenosti a sousedních atomových rovin. Příčina takového uspořádání spočívá v tom, že efektivní magnetické síly (kvantově mechanické povahy) mezi nejbližšími rovinami dávají přednost feromagnetickému uspořádání (souhlasně orientované magnetické momenty), zatímco mezi druhými nejbližšími rovinami by vedly k antiferomagnetickému uspořádání (opačně orientované magnetické momenty). Vzájemná konkurence těchto sil vede k "nesouměřitelnému" stáčení magnetických momentů (viz obr. 4, na kterém je čárkovaně vyznačena chybějící atomová rovina, kde by byl ukončen první krok d šroubovice). obr. 4 16 V některých nevodivých krystalech dochází při určité teplotě k samovolnému vysunutí atomů z jejich původních poloh (ty tvoří základní translační periodu) tak, že výchylky atomů vytvoří vlnu s délkou nesouměřitelnou se základní periodou (obr. 5). obr. 5 Ve vrstevnatých sloučeninách přechodových kovů jako TaSe2, NbSe2, TaS2 vznikají vlny nábojové hustoty. V normálních kovech jsou elektrony rozloženy rovnoměrně a hustota záporného náboje je tedy všude stejná (a je kompenzována kladným nábojem iontů). V uvedených látkách však v důsledku interakce elektronů s ionty vzniká nehomogenní rozložení elektronů v podobě vlny, jejíž délka není souměřitelná s periodou mřížky iontů. Systémy s nesouměřitelnou vlnou nábojové hustoty slibují zajímavé aplikace. Vlna se v krystalu nemůže volně pohybovat, neboť je k určité poloze připoutána různými defekty mřížky. Přiložíme-li na krystal slabé elektrické pole, vlna se ze své upnuté polohy vychýlí jako celek, čímž vznikne obrovský elektrický dipólový moment, který je možné dále elektronicky zpracovávat. Krystal s vlnou nábojové hustoty by tedy mohl sloužit jako detektor velmi slabých elektrických signálů. Dosáhne-li vnější elektrické pole kritické hodnoty, vlna se utrhne ze své polohy, začne se krystalem pohybovat, což se projeví prudkým nelineárním vzrůstem elektrické vodivosti, čehož lze rovněž v elektronice využít. Ve všech uvedených příkladech existuje nesouměřitelná struktura jen v určitém teplotním oboru a vzniká při určité teplotě z normální souměřitelné struktury fázovým přechodem. Zmiňme se ještě o látkách, jejichž jediná modifikace již má nesouměřitelnou strukturu v sobě zabudovanou (nevzniká tedy při změně teploty fázovým přechodem z nějaké souměřitelné fáze). Patří sem některé minerály a látka s pozoruhodnými anomáliemi elektrické vodivosti Hg2,86AsF6, ve které atomy rtuti vytvářejí řetězce nesouměřitelné s elementární buňkou tetragonální mřížky tvořené osmistěny AsF6. Za takové látky bychom mohli považovat i adsorbované jednoatomové vrstvy např. elektropozitivních kovů (Li, Na, Cs, Sr, La) na podložce z wolframu nebo molybdenu. Při dostatečné koncentraci vytvářejí adsorbované atomy hexagonální mřížku nesouměřitelnou s tetragonální mřížkou podložky. 17 Kvazikrystaly. Nedávno byla na některých speciálně připravovaných slitinách hliníku (např. Al86Mn14) prokázána pětičetná osa symetrie a současně ostré difrakční obrazce získané rozptylem elektronů na těchto slitinách, zcela jasně svědčily o polohovém uspořádání atomů na dlouhou vzdálenost. To byl pro krystalografy skutečně překvapující objev, protože doposud se mělo všeobecně zato, že ostré difrakční obrazce mohou poskytovat pouze periodické krystaly, které však nemohou mít pětičetnou osu symetrie. Důvod je snadno pochopitelný v dvourozměrném případě, neboť rovinu nelze beze zbytku vyplnit jen pravidelnými pětiúhelníky. Pro neperiodické systémy s orientačním a polohovým uspořádáním atomů na dálku se vžilo označení kvazikrystaly. Jak je možné si takové uspořádání představit? Je jasné, že nemůže být vytvořeno použitím jen jedné elementární buňky. Jednoduchý dvourozměrný příklad kvazikrystalického uspořádání je proslulé Penrosovo neperiodické dláždění roviny dvěma různými dlaždicemi - strukturními jednotkami (obr. 6). obr. 6 Je vidět, že tato struktura není periodická, že však polohy bodů, kde si můžeme myslet umístěny atomy, jsou přesně určeny. Vazby mezi atomy jsou v celé rovině orientovány do pěti ekvivalentních směrů - struktura má pětičetnou symetrii. V trojrozměrném případě lze neperiodickou strukturu se "zakázanými" osami symetrie vytvořit např. ze dvou typů klenců. Reálná struktura kvazikrystalů je však složitější. Neperiodické uspořádání atomů má za následek neobvyklé fyzikální vlastnosti kvazikrystalů ve srovnání s krystalickými slitinami. 18 Kvazikrystaly jsou velmi pevné, ale křehké, mají malou tepelnou vodivost a velmi malý koeficient tření. Očekává se proto využití kvazikrystalů jako tepelně izolujících vrstev a jako povrchových vrstev ve válcích motorů. Tenké vrstvy z kvazikrystalických zrn jsou superplastické, jsou schopny absorbovat různou tepelnou roztažnost kovové podložky a vytvářejí tak výborně přilnavé povlaky trvanlivé i při vysokých teplotách. Současně mají malou přilnavost k biologickým materiálům a již nyní se vyrábějí kuchyňské pánve s kvazikrystalickými povlaky. Nové formy uhlíku. Uhlík, tento lehký prvek, který je základem organické chemie a biologických procesů, je již dlouhá desetiletí předmětem základního i aplikovaného výzkumu a dalo by se proto očekávat, že všechny jeho formy, ve kterých se může vyskytovat, jsou již známy. V přírodě nacházíme uhlík zejména v karbonátových usazeninách, jílech, naftě a uhlí a to v amorfní formě. Dobře známe dvě krystalické formy uhlíku: diamant a grafit - tuhu. V diamantu je každý atom uhlíku prostorově obklopen čtyřmi nejbližšími sousedy, se kterými je spojen pevnými kovalentními vazbami, což mu dává neobyčejnou tvrdost. V grafitu vytvářejí atomy uhlíku rovinnou hexagonální strukturu, v níž má každý jen tři nejbližší sousedy. Roviny jsou mezi sebou vázány poměrně slabě, a proto lze grafit snadno roztírat. Nedávno byla objevena nová forma uspořádání klastru atomů uhlíku v podobě molekul s velkým počtem atomů. Jedná se o molekuly C60, C70, C84 a další. Skládají se z určitého počtu pravidelných pěti- a šestiúhelníků a jsou do sebe dokonale uzavřeny zcela podle více než 200 let starého Eulerova teorému, že totiž z 12-ti pětiúhelníků a libovolného počtu šestiúhelníků lze vytvořit dokonale uzavřený mnohostěn. Molekula C60 je ze všech nejkulatější a je přesnou kopií kopacího míče sešitého z dvanácti pětiúhelníků a dvaceti šestiúhelníků (obr. 7). Ve styčných bodech těchto mnohoúhelníků je umístěno celkem 60 atomů uhlíku. Pětiúhelníky jsou tvořeny jednoduchými kovalentními vazbami a jsou od sebe odděleny šestiúhelníky benzenovými jádry se třemi dvojnými vazbami. Prudký rozvoj výzkumu těchto neobvyklých struktur uhlíku nastal po nalezení poměrně jednoduchých metod jejich přípravy: používá se elektrického oblouku v heliové atmosféře mezi grafitovými elektrodami. Později se ukázalo, že tyto "velké" (průměr C60 je asi 1 nanometr) kulovité molekuly se vyskytují, byť ve velmi malých množstvích i v přírodě a to v uhelných vrstvách a v sazích. Na počest Američana R. Buckminstera Fullera, který projektoval budovy podobných tvarů (např. americký pavilon na EXPO 67 v Montrealu), se tyto uhlíkové molekuly nazývají fullereny. Molekula C60 se patrně stane základem zcela nové "trojrozměrné" chemie a sehraje podobnou roli jako dvourozměrné jádro benzenu v organické chemii. Narušením fullerenových vazeb se podařilo připravit různé deriváty, např. C60H60, C60F60 a celou řadu dalších. Dovnitř molekuly C60 19 lze umístit téměř každý atom, např. Na, La, U a také He a vytvořit tak vlastně první známou sloučeninu helia. Shluky obr. 7 obr. 8 molekul C60 vytvářejí molekulární krystal, tzv. fullerit, který má krychlovou symetrii (obr. 8). Ve svých krystalových polohách se kulaté molekuly prakticky volně otáčejí kolem náhodně orientovaných os rychlostí řádově sto miliónů otáček za vteřinu. Při nízkých teplotách, asi 100 stupňů pod nulou, dochází k fázovému přechodu, kdy se chaotické rotace změní na komíhání kolem os orientovaných podél tělesných úhlopříček krychle. Do volných izolovaných míst struktury fulleritu lze interkalovat cizí atomy (např. alkalické kovy) a kvalitativně tak měnit jeho vlastnosti. Tak např. z K3C60 se stane vodič, který při velmi nízkých teplotách (asi do dvaceti stupňů nad absolutní nulou) existuje dokonce v supravodivém stavu, tzn. že vede elektrický proud beze ztrát. Začínají se již rýsovat první aplikace fullerenů a fulleritů. Mohly by sloužit ke skladování ekologického paliva - vodíku, který snadno difunduje do prázdných poloh krystalové mřížky mezi molekuly C60. Povrch fulleritů má podobné katalytické účinky jako platina. Vrstvy C60 pod tlakem přecházejí na diamantové vrstvy. Vrstvy C70 se používají jako podložky pro přípravu diamantových vrstev. Duté struktury molekul fullerenů budou možná sloužit v lékařství k transportu molekul léčiv v lidském těle, jejichž přímé podávání by bylo nebezpečné. Jako vedlejší produkt při přípravě fullerenů byly objeveny tenké uhlíkové jehličky o průměru několika nanometrů a o délce několika mikrometrů. Jak ukázala studia elektronovým mikroskopem, jehličky se skládají z do sebe vložených nanotrubiček různého průměru. Jedna 20 taková nanotrubička je v podstatě svinutá hexagonální rovina grafitu zakončená jakousi čepičkou, takže se opět jedná o do sebe uzavřenou strukturu (obr. 9). Do nanotrubiček je obr. 9 možné implantovat atomy kovů (např. chrom, nikl) a vyrobit tak nanodrátky s velkou elektrickou vodivostí. Nanotrubičky mají zřejmě před sebou slibné perspektivy jak v základním tak i aplikovaném výzkumu. Bude možné zkoumat různé fyzikální jevy na atomární úrovni probíhající v malém prostoru vymezeném nanotrubičkami, jejich katalytické event. supravodivé vlastnosti. Nanotrubičky se patrně stanou základním kamenem nových nanostrukturních materiálů s význačnými elektrickými a mechanickými vlastnostmi šitými na míru. Závěr. Tento výčet neobvyklých uspořádání atomů není ovšem zdaleka úplný. V posledních letech se prudce rozvíjí technologie a výzkum různých vrstevnatých struktur s pozoruhodnými elektrickými, magnetickými a optickými vlastnostmi, kde se významně uplatňují kvantové jevy. Intenzivně se zkoumají struktury s ještě nižší dimenzí - kvantové dráty a tečky. Všechny tyto umělé struktury slibují i rozmanitá uplatnění v moderní mikroelektronice. To však již je ale další nesmírně bohatá a zajímavá kapitola fyziky kondenzovaných systémů. Dá se očekávat, že v budoucnosti budou připravovány látky s novými dosud neznámými strukturami. Ani v anorganickém světě nejsou totiž všechny možnosti jestě zdaleka vyčerpány. Např. syntéza kvaternárních sloučenin (ze čtyř různých druhů atomů jako např. vysokoteplotní supravodiče typu YBaCuO) je vlastně teprve na samém počátku. Mezi desítkami miliónů těchto dosud nevypěstovaných látek se jistě najdou nová neobvyklá uspořádání atomů. Nakonec uvádím odkazy na české přehledné práce otištěné ve snadno dostupném Československém časopise pro fyziku (Čs. čas. fyz. A), ve kterých je uvedená tématika podrobně rozebrána a kde lze i nalézt odkazy na bohatou odbornou literaturu. O nesouměřitelných strukturách ve svazku 30, číslo 2, strana 97, rok 1980, o kvazikrystalech sv. 21 38, čís. 1, str. 1, r. 1988 a sv. 38, čís. 2, str. 105, r. 1988, o fullerenech sv. 47, čís. 2, str. 91, r. 1997. 22 MODERNÍ DISKRÉTNÍ MATEMATKA II Jaroslav NE·ET€IL Katedra aplikované matematiky (KAM) a Centrum DIMATIA Universita Karlova Podklad pro pfiedná‰ku pfiednesenou na konferenci pro stfiedo‰kolské uãitele, ·lapanice, 25-30.10. 1997 Pofiádá Nadace Charta 77 ve spolupráci s M·MTV v rámci programu PHARE. Napsáno s podporou GAUK 194 a GAâR 0194 23 MODERNÍ DISKRÉTNÍ MATEMATIKA II Jaroslav NE·ET€IL Katedra aplikované matematiky (KAM) Centrum DIMATIA Universita Karlova Diskrétní matematika a kombinatorika zvlá‰tû zaujímá v sestavû matematick˘ch disciplín specifické místo, místo vyznaãující se protiklady a neobvykl˘mi rysy. Pro úspû‰nou v˘uku je vhodné o tûchto rysech vûdût, neboÈ se prolínají cel˘m pfiedmûtem a jsou urãující pro jeho filosofii. Cílem pfiedná‰ky (a tohoto roz‰ífieného abstraktu) je právû zdÛraznûní takov˘ch rysÛ a jejich zafiazení do souvislosti souãasného v˘voje oboru. Tento text je doplnûn˘m a (na více neÏ dvojnásobek) roz‰ífien˘m textem, kter˘ byl pfiipraven pro pfiedná‰ku na obdobné konferenci ve ·tifiínû v srpnu 1996. Text v‰ak spolu s obrázky tvofií jednotn˘ celek a proto je myslím vhodné reprodukovat v tomto sborníku nejenom novou ãást, ale obû ãásti najednou. Je‰tû jednu obecnou poznámku úvodem: Diskrétní matematika (DM) a kombinatorika vznikly jako obor nedávno. Napfi. na MFF UK se uãí pfiedmût DM posledních 10 let, i kdyÏ jiÏ cca 15 let se uãí pod jin˘mi názvy (Úvod do teorie mnoÏin apod.). Obdobná je situace i v zahraniãí. "Vpád" kursÛ DM do úvodních roãníkÛ universitního studia pfii‰el z USA a tam rovnûÏ záhy zdegeneroval na pfiípravn˘-úvodní kurs "základních matematick˘ch pojmÛ". V dÛsledku toho komerãnû dostupné americké uãebnice "Discrete Mathematics" jsou vût‰inou v na‰ich podmínkách nevhodné (a odpovídají odli‰né tradici stfiedních ‰kol). Evropské tradici odpovídají uãebnice nároãnûj‰í. ZmiÀme napfiíklad: L.Lovász: Combinatorial problems and exercises, Akademiai Kiado-North Holland (nûkolik vydání), P.Cameron: Combinatorics, Cambridge University Press, 1994 a 1996, J.Matou‰ek,J.Ne‰etfiil: Kapitoly z diskrétní matematiky, Matfyz Press 1996. Poslední skripta jsou základem knihy stejn˘ch autorÛ Invitation to Discrete Mathematics, Oxford University Press, která má vyjít poãátkem roku 1998.. 24 KAPITOLA I: MAPY A KRESLENÍ GRAFU Cesty historie jsou klikaté a mnoho dobovû populárních témat bylo záhy zapomenuto. RovnûÏ se v‰ak také ukázalo, Ïe nûkteré problémy a témata jsou trvalky, které nechtûjí uvadnout. Dnes uÏ se nikdo ani neptá proã a k ãemu jsou. Krása a uÏitek ze záhonku, kter˘ okolo tûchto stálic vykvetl, pfiesvûdãí kaÏdého jen trochu vnímavého. Takové trvalky nacházíme v podstatû v kaÏdém oboru matematiky, mnoho je jich napfi. v teorii ãísel a geometrii. Urãitû k nim náleÏí i následující problém: PROBLÉM 4 BAREV: Je moÏno státy libovolné mapy obarvit pomocí 4 barev tak, Ïe sousedící staty jsou obarveny rÛznû? V definici státu a obarvení je tfieba jisté opatrnosti, ale cel˘ problém je dosti názorn˘ a je vystiÏen dobfie pfiíkladem na obrázku. Luxembursko (ale i Rakousko) dokazují, Ïe 4 barvy budou zajisté potfieb 25 Tento problém je doloÏen poprvé v roce 1852 v dopise anglického matematika A.de Morgana ("de Morganovy vzorce"). Mnohokrát byl (chybnû) vyfie‰en, mnohokrát (pfiedãasnû) oznámeno, Ïe byl vyfie‰en. Seznam matematikÛ (a byli i nematematici), ktefií se pokusili a pfiispûli k jeho fie‰ení se ãte jako "kdo je kdo" matematiky 19. a 20. století (namátkou: Lebesgue, Minkowski, MacLane, Tutte, J.D.Birkhoff, Steinitz, Heawood, Whitney). Po více neÏ stu letech byl problém vyfie‰en v roce 1977: VùTA (K.Appel, W.Haken): Problém 4 barev má kladné fie‰ení. Zdálo by se tedy, Ïe se jedná o uzavfienou kapitolu. Opak je v‰ak pravdou a v˘ãet dÛvodÛ pro tuto skuteãnost je ilustrací hlubokého a v‰estranného pfiístupu souãasné vûdy. Zmíníme jen 4 souvislosti. a. Problém 4 barev byl vyfie‰en ne právû elegantním zpÛsobem. Metodika fie‰ení, vypracovaná na poãátku tohoto století, byla rozvinuta do neb˘valé ‰ífie a ukázalo se nezbytné pouÏití poãítaãe. Z hlediska ãisté matematiky, kde estetická stránka je podstatná, se jednalo vlastnû o metodu "hrubé síly". Situace v‰ak není tak jednoduchá. Poãítaãe bylo pouÏito nikoliv aby probral nûkolik obtíÏn˘ch mal˘ch pfiípadÛ (aby napfi. obarvil v‰echny mapy s ménû neÏ 100 státy), ale aby probíral jednotlivé pfiípady v dÛkaze samotném. Plné ovûfiení dÛkazu bylo tedy pfienecháno poãítaãi. A protoÏe se na‰ly jednotlivé (dosud vÏdy odstranitelné) chyby, vzrÛstala k dÛkazu samotnému nedÛvûra. Proto byl cel˘ postup zopakován a zjednodu‰en Robertsonem, Sandersem, Seymourem a Robinem Thomasem v roce 1994. Ale hledá se stále nov˘, elegantnûj‰í, nebo alespoÀ na poãítaãi nezávisl˘ postup. b. JiÏ ve 30t˘ch letech bylo ukázáno, Ïe problém 4 barev je jen zdánlivû problém ãistû geometrick˘. Dnes víme, Ïe ho lze ekvivalentnû povaÏovat za problém kombinatorick˘, problém teorie grafÛ, i teorie ãísel. Nûkteré z tûchto souvislostí daly vzniknout cel˘m teoriím (napfi. teorii matroidÛ coÏ je jedna z úheln˘ch ãástí diskrétní optimalizace). Îádná z tûchto souvislostí, z tûchto pfiekladÛ (nebo fieãeno s J.P.Serrem "slovníkÛ") neusnadnila fie‰ení pÛvodního problému. c. Souvislosti problému v‰ak nevy‰ly "naprázdno". Napfi. zku‰enosti získané s geometricky representoan˘mi grafy vedly k neb˘valému rozvoji topologické teorie grafÛ, ale i nov˘ch oblastí teoretické informatiky (napfi. v˘poãetní geometrie) i aplikací (napfi. obvody vysoké integrace). 26 d. Tyto zku‰enosti v‰ak vedly v nedávné dobû i k zásadní zmûnû chápání základních kombinatorick˘ch pojmÛ. Na v˘znamu nabyl napfi. netradiãní pojem minoru grafu, pojem kter˘ pfiedstavuje ‰Èastnou kombinaci algebraické a geometrické stranky grafu (chápaného jako relace a jako obrázek). Tento, fieknûme motivaãní, zdroj se zdá b˘t dosud nevyãerpán. Uveìme pfiíklad z poslední doby, pfiíklad tzv. "linkless embeddable" grafÛ, kter˘m pro neustálenost ãeské terminologie fiíkejme pro tuto chvíli volné grafy: Graf G = (V,E) naz˘váme VOLN¯, jestliÏe existuje jeho znázornûní v prostoru (dimense 3) tak, Ïe pfii tomto znázornûní nenajdeme v grafu dvû navzájem propletené kruÏnice. Smysl definice je zfiejm˘ z nasledujících obrázkÛ: propletené kruÏnice nepropletené kruÏnice Thomas a autor si v roce 1985 v‰imli, Ïe volné grafy lze koneãnû charakterizovat pomocí zakázan˘ch minorÛ. Explicitní charakteristika (tj. seznam v‰ech zakázan˘ch minorÛ) byla pracnû nalezena Robertsonem, Seymourem a Thomasem o cca 10 let pozdûji. Lovász a Schrijver nyní dokázali, Ïe volné grafy jsou právû ty grafy, jejichÏ vhodn˘ algebraick˘ invariant tzv. Colin de Verdierovo ãíslo je nejv˘‰e 4. Tedy stejnû jako pro grafy rovinné (nebo pro mapy v rovinnû) tak i pro volné grafy existuje kromû intuitivní geometrické definice jak kombinatorická tak algebraická charakteristika. J.Ne‰etfiil,R.Thomas: A note on spatial representation of graphs, Comment.Math.Univ.Carol. 26,4(1985),655-659 N.Robertson,P.Seymour,R.Thomas: Sachs' linkless embedding conjecture, J.of Comb.Th.B 64(1995),185-227 L.Lovász,A.Schrijver:The Colin de Verdiere number of linklessly embeddable graphs (preprint 1996) 27 KAPITOLA II. ALGORITMY - DISKRETNÍ OPTIMALIZACE Domnívám se, Ïe jedním z nejv˘raznûj‰ích rysÛ souãasné matematiky je její návrat k poãítání, ke konkrétnímu poãítání s ãísly, k experimentování s jednotliv˘mi pfiíklady, k vytváfiení hypotéz na základû rozsáhl˘ch vzorkÛ. Jakoby se matematika v tomto rysu opût pfiibliÏovala k pfiírodním vûdám, k fyzice. Jeden z dÛvodÛ pro tyto skuteãnosti je nasnadû: nikdy v historii nemûli matematici tak oddanného sluÏebníka k provádûní pracn˘ch v˘poãtÛ a manipulací. Pracn˘ch v˘poãtÛ rutinních i ménû rutinních, ba i dávno zapomenut˘ch. A tak do‰lo k renesanci v˘poãetních metod. Knihy D.Knuth: Art of computer programming a R.L.Graham, D.Knuth a O.Potashnik: Concrete Mathematics (obû vy‰ly v nakladatelství Addison Wesley) jsou i pfies svÛj název pfiehlídkou v˘poãetních celé dlouhé historie matematiky. Tato situace pfiinesla zv˘‰en˘ zájem o efektivnost a pfiesnost v˘poãtÛ a o úlohy optimalizaãního charakteru: o úlohy kde nehledáme fie‰ení jedno (popsané nûjak˘m vzoreãkem), ale spí‰e jedno z fie‰ení, které je v‰ak nejlep‰í vzhledem k dann˘m omezujícím podmínkám. Úlohami tohoto typu se zab˘vá KOMBINATORICKÁ (nûkdy DISKRÉTNÍ) OPTIMALIZACE. Je pro nás pfiíjemné si uvûdomit, Ïe jedni z vÛbec prvních matematikÛ, ktefií podobné úlohy uvaÏovali, byli ãe‰tí matematici BorÛvka, Jarník a Kössler. Jednalo se o následující úlohu: Pfiedstavme si (opût) mapu, tentokrát napfi. mapu jiÏní Moravy. Máme na ní vyznaãeno 30-40 mûst a vesniãek. Na‰ím úkolem je tyto obce navzájem propojit (napfi. elektrick˘m vedením) tak, aby délka vzniklého spojení nebyla pfiíli‰ velká, nebo aby byla rovnou co nejkrat‰í. Pro jednoduchost (napfi. prvního pfiiblíÏení) nebudeme pfiipou‰tût moÏnost vûtvení mimo spojované obce. 28 Je zfiejmé, Ïe podobnou úlohu dostaneme uváÏením libovolné mnoÏiny X (obcí) a váhy (nebo ceny) w(x,y) definované pro libovolnou dvojici obci x a y. Cílem je nalézt souvislé propojení souvisl˘ graf (X,E) tak aby souãet v‰ech vah w(e) pro e z mnoÏiny E nab˘val co nejmen‰í hodnoty. V tomto obecnûj‰ím tvaru se uvedená úloha naz˘vá PROBLÉM MINIMÁLNÍ KOSTRY. JestliÏe mnoÏina X má tvar naznaãen˘ na obrázku uvedeném vlevo a jestliÏe w(x,y) oznaãuje vzdálenost bodÛ x a y, potom fie‰ení úlohy je naznaãeno na obrázku vpravo. Tento pfiíklad si autor nevymyslel pro pobavení. Obrázek i motivace je z následujících publikací: O.BorÛvka: Pfiíspûvek k fie‰ení otázky ekonomické stavby elektrovodn˘ch sítí, Elektrotechnick˘ obzor 15(1926),153-154 O.BorÛvka: O jistém problému minimálním, Práce Mor.Pfiírodovûd.spol.v Brnû 3(1926),3758. Otakar BorÛvka tak znaãnû pfiedbûhl svou dobu. Mimo âeskoslovensko bylo navázáno na tyto v˘sledky aÏ v padesát˘ch letech se silou a energií novû se rozvíjející teorie poãítaãÛ. BorÛvka nejenom problém správnû formuloval (i to by mu zajistilo proritu), ale rovnûÏ ho vyfie‰il: v dne‰ní terminologii podal algoritmus, kter˘ umoÏÀuje optimální spoje obcí nalézt.Algoritmus je moÏno formulovat následovnû: BORÒVKÒV ALGORITMUS: Postulnû vytváfiíme mnoÏiny dvojic E0, E1,..., Et. Et bude hledané minimální propojení. E0 nechÈ je prázdná mnoÏina. Pfiedpokládejme, Ïe jsme jiÏ urãili mnoÏinu Ei. JestliÏe (X,Ei) je souvisl˘ graf, potom i = t a Et je hledané fie‰ení. JestliÏe graf (X,Ei) není souvisl˘, potom pro kaÏdou jeho souvislou komponentu K nalezneme takovou dvojici (x,y), kde x náleÏí K a y K nenáleÏí , Ïe váha w(x,y) je nejmen‰í. V‰echny takové dvojice (x,y) (pro v‰echny komponenty K) pfiidáme k mnoÏinû Ei a vzniklou mnoÏinu oznaãíme E(i+1). BorÛvkÛv algoritmus skuteãnû podává fie‰ení problému minimální kostry. Je tfieba pouze pfiedpokládat, Ïe Ïádné 2 dvojice nemají stejnou váhu (tj. Ïe funkce w je prostá). To je v‰ak jednak realistick˘ poÏadavek a jednak to lze pfiedpokládat bez újmy na obecnosti. 29 Na druhé stranû není v‰ak BorÛvkÛv algoritmus pfiíli‰ jednoduch˘, zvlá‰tû pak v pÛvodním podání, kdy je‰tû neexistovala vhodná terminologie. Tuto skuteãnost si uvûdomil záhy Vojtûch Jarník a napsal proto ãlánek s t˘mÏ názvem a s podtitulem "Z dopisu O.BorÛvkovi" (Práce Mor.Pfiírodovûd.Spol.v Brnû 6(1930),57-63). V tomto ãlánku navrhl Jarník jin˘ a jednodu‰‰í postup pro fie‰ení problému minimální kostry. JARNÍKÒV ALGORITMUS Opût postupnû vytváfiíme mnoÏiny dvojic E1, E2,...,En a mnoÏiny bodÛ X1, X2,..., Xn. E1 nechÈ je prázdná mnoÏina a X1 nechÈ je libovolná mnoÏina jednobodová. JestliÏe mnoÏiny (pro Jarníka je‰tû "mnoÏství") Xi a Ei jsou jiÏ definovány a i < n (n je poãet prvkÛ mnoÏiny X), potom nalezneme dvojici (x,y), kde x je prvkem Xi a y prvkem Xi není, která má nejmen‰í váhu. Xi+1 vznikne z Xi pfiidáním prvku y a Ei+1 vznikne z Ei pfiidáním dvojice (x,y). En je hledané fie‰ení. Díky BorÛvkovi i Jarník pfiedbûhl o ãtvrtstoletí svou dobu. Ale jeho jméno u uvedeného algoritmu vût‰inou nenajdeme. Tento moÏná nejjednodu‰‰í postup pro fie‰ení problemu minimální kostry se dnes vyskytuje témûfi v kaÏdé uãebnici a témûfi v kaÏdé je tam uveden pod jménem "PrimÛv algoritmus" podle svého znovuobjevitele z roku 1957. Pro fie‰ení problému minimální kostry jsou známy i dal‰í algoritmy (mezi nimiÏ zaujímá prominentní postavení tzv. hladov˘ algoritmus), v‰echny v‰ak mají spoleãn˘ nedostatek: Ïádn˘ z nich není (dosud) moÏno implementovat (tj. upravit pro urãit˘ poãítaã) tak, aby pro mnoÏinu X velikosti n a mnoÏinu dvojic E velikosti m (ostatní dvojice mÛÏeme povaÏovat za pfiíli‰ tûÏké, aby byly vÛbec uvaÏovány) byl problém minimální kostry vyfie‰en v lineárním ãase. Tj. chtûli bychom aby poãet elementárních krokÛ algoritmu byl omezen ãíslem K(n+m) pro nûjakou konstantu K nezávislou na n a m. Je ponûkud pfiekvapivé, Ïe nejrychleji lze upravit BorÛvkÛv algoritmus. A zcela nedávno se ukázala dal‰í pozoruhodná vlastnost BorÛvkova algoritmu: Lze ho upravit na náhodn˘ algoritmus tak, Ïe tento náhodn˘ algoritmus potfiebuje skoro vÏdy lineární poãet krokÛ.(P.N.Klein, R.E.Tarjan: A Randomized Linear Time Algorithm for Finding Minimum Spanning Trees, STOC 1994, 9-15). Zdánlivû nejsloÏitûj‰í postup se tak ukázal z hlediska (moderní teorie) poãítaãÛ jako nejv˘hodnûj‰í.Poznamenejme, Ïe BorÛvkÛv algoritmus je dnes v˘hodn˘ i z praktického hlediska. Historii problému minimální kostry jsou vûnovány práce: R.L.Graham, P.Hell: On the History of the Minimum Spanning Tree Problem, Annals of the History of Computing,7,1(1985),43-57 a J.Ne‰etfiil: A few remaks on the history of MST-problem, Archivum Math.(Brno) 33(1997), 15-22 I tento mal˘ úsek historie je vlastnû neukonãen. ZmiÀme alespoÀ krátce na zavûr, Ïe Jarník spolu s dal‰ím ãesk˘m matematikem Kösslerem se k uvedene problematice je‰tû jednou vrátil dÛleÏitou prací V.Jarník, M.Kössler: O minimálních grafech obsahujících n dan˘ch bodÛ, âasopis pro pûst.matem. 63(1934),223-235. O podrobnostech se ãtenáfi mÛÏe doãíst v práci B.Korte, J.Ne‰etfiil: Vojtûch Jarník's works in Combinatorial Optimization, KAM Series 96-315 30 KAPITOLA III. JEDNA, DVù, T€I - JEDNODUCHÉ ÚLOHY Graf G je dvojice (V,E) , kde V je mnoÏina vrcholÛ a E je mnoÏina dvouprvkov˘ch podmnoÏin V -mnoÏina hran grafu G. Takov˘ graf naz˘váme rovnûÏ grafem neorientovan˘m (protoÏe hrany jsou neorientované). JestliÏe E je mnoÏina uspofiádan˘ch dvojic vrcholÛ V (tedy jestliÏe E je podmnoÏina mnoÏiny V x V), potom G se naz˘vá graf orientovan˘. Místo dlouhého vysvûtlování si staãí prohlédnout pár obrázkÛ a pfiesvûdãit se tak, Ïe se jedná o opravdu názorné a pfiirozené pojmy: neorientovan˘ graf G orientovan˘ graf H V prvém pfiípadû graf G representuje dvojici (V,E) , kde V = {1,2,3,4,5} a mnoÏinu E tvofií dvojice {1,2},{1,3},{2,3},{2,4},{3,4}a{4,5}. V druhém pfiípadû má graf H stejnou mnoÏinu vrcholÛ a mnoÏina orientovan˘ch hran (nebo ãastûji ‰ipek) je tvofiena mnoÏinou E = {(1,2),(2,3),(3,1),(3,4),(4,2),(4,5)}. Jin˘m pfiirozen˘m a názorn˘m pojmem je kruÏnice v grafu: je to posloupnost vrcholÛ v1,v2,...,vn pro kterou plati, Ïe po sobû následující vrcholy (napfi. v3 a v4) a rovnûÏ vn a v1 31 tvofií hranu. Tak napfi. vrcholy 1,2,3 , nebo vrcholy 1,2,4,3. tvofií kruÏnici v grafu G. âíslo n naz˘váme délka kruÏnice v1,v2,...,vn. Pro orientované grafy postupujeme obdobnû: posloupnost v1, v2,...,vn se naz˘vá orientovaná kruÏnice (nebo ãastûji cyklus) v orientovaném grafu H, jestliÏe uspofiádané dvojice (v1,v2), (v2,v3),...., (vn,v1) tvofií hrany (‰ipky) grafu H, n je opût délka cyklu. Víme jiÏ, Ïe graf nemusi obsahovat kruÏnici a dokonce jsme se v kapitole II presvûdãili, Ïe struktura grafÛ neobsahující kruÏnice je velmi zajínavá a bohatá, protoÏe zahrnuje napfi. v‰echny stromy: graf G neobsahuje Ïádnou kruÏnici pravû kdyÏ G je les (les je graf jehoÏ kaÏdá komponenta souvislosti je strom). I orientované grafy, které neobsahují Ïádn˘ cyklus pfiipou‰tûjí jednoduchou charakteristiku: Orientovan˘ graf H = (V,E) neobsahuje cyklus právû kdyÏ existuje uspofiádání v1,v2,...,vn v‰ech jeho vrcholÛ, které je v souladu s orientaci v‰ech jeho hran. Tím míníme, Ïe pro kaÏdou ‰ipku (vi, vj) grafu H platí i < j. Takové uspofiádání vrcholÛ se rovnûÏ naz˘vá topologické uspofiádání orientovaného grafu G. Je to dÛleÏit˘ pojem pfii poãítaãovém zpracování grafÛ (tato charakteristika vlastnû tvrdí, Ïe orientované grafy bez cyklÛ jsou ãástmi lineárních uspofiádání). V daném grafu mohou b˘t kruÏnice rÛzn˘ch délek, zajímavé tfiídy grafÛ vznikají napfiíklad podle toho zda graf obsahuje kruÏnice sudé ãi liché délky. Tak napfiíklad platí následující jednoduché, ale dÛleÏité tvrzení: VùTA (charakterizace bipartitních grafÛ) Neorientovan˘ graf G = (V,E) neobsahuje kruÏnici liché délky právû kdyÏ vrcholy grafu G lze obarvit dvûma barvami tak, Ïe vrcholy Ïádné hrany nejsou obarveny stejnou barvou. JestliÏe oznaãíme V' a V" vrcholy obarvené stejnou barvou, potom v‰echny hrany grafu G jsou "mezi" V' a V" a graf G má tak schematick˘ tvar jak naznaãeno na obrázku Proto takové grafy naz˘váme bipartitní (z nedostatku jiného a snad lep‰ího ãeského názvu). Definujeme-li barevnost grafu G jako minimální poãet barev které postaãují k obarvení vrcholÛ grafu G tak, aby vrcholy Ïádné hrany nebyly obarveny stejnou barvou, potom bipartitní grafy jsou právû ty grafy jejichÏ barevnost je nejv˘‰e 2. A problém 4 barev, kter˘ 32 jsme uvedli v kapitole I je pouÏitím této terminologie otázka zda kaÏd˘ rovinn˘ graf G má barevnost nejv˘‰e 4. Z jiného hlediska pfiedstavují bipartitní grafy velmi bohatou tfiídu grafÛ. Tak napfiíklad kaÏdou m x n matici A = (aij) , jejíÏ prvky jsou 0 a 1 (takové matice naz˘váme krátce 0-1 matice) si lze ekvivalentnû pfiedstavit jako bipartitní graf G = (V',V",E) .Souvislost je jednoduchá: V' odpovídá fiádkÛm a mnoÏina V" sloupcÛm matice A, pfiiãemÏ i-t˘ vrchol mnoÏiny V' je spojen hranou s j-t˘m vrcholem mnoÏiny V" právû kdyÏ aij = 1. Pfiíklad této korespondence je na obrázku: 1 1 0 A = 1 0 1 1 0 G= 1 0 0 1 Tato souvislost (a podobné psouvislosti, protoÏe matici lze pfiifiadit danému grafu rÛzn˘mi zpÛsoby) je uÏiteãná v obou smûrech: jednak umoÏÀuje zkoumat grafy pomocí metod lineární algebry (coÏ je uÏiteãné napfiíklad pfii rÛzn˘ch enumeraãních úlohách; napfi. pfii v˘poãtu poãtu koster daného grafu) , jednak umoÏÀuje zkoumat matice pomocí metod teorie grafÛ. VraÈme se zpût ke zkoumání existence kruÏnic v neorientovanám grafu. PfiipomeÀme, Ïe jsme jiÏ nahlédli následující skuteãnosti: grafy bez kruÏnic jsou právû lesy a grafy bez lich˘ch kruÏnic jsou právû grafy bipartitní. Jak vypadají grafy bez sud˘ch kruÏnic? Mezi uveden˘mi tfiídami je tato tfiída nejméÀe zajímavá a grafy bez sud˘ch kruÏnic je moÏno popsat rÛzn˘mi zpÛsoby. Tak napfiíklad platí následující: VùTA (charakterizace neorientovan˘ch grafÛ bez sud˘ch kruÏnic): Libovoln˘ graf bez sud˘ch kruÏnic vznikne z vhodného stromu nahrazením nûkter˘ch hran lich˘mi kruÏnicemi. Operaci nahrazení hrany nebudeme formálnû popisovat. Operace je zfiejmá z následujícího pfiíkladu: Pro neorientované grafy jsme tedy hotovi (není to uplnû pravda, vÏdy je co zkoumat a struktura grafÛ neobsahujících kruÏnice p mod q je zajímavá a jsou zde nûkterá 33 "pfiekvapení"). Ale v prvním pfiiblíÏení jsme probrali v‰echny pfiípady. Ov‰em pouze pro neorientované grafy. Zkusme tedy zodpovûdût podobné otázky pro grafy orientované. Orientované grafy bez cyklÛ jsme jiÏ charakterisovali (jsou to právû ãásti uspofiádání). Jaká je tedy struktura grafÛ bez lich˘ch (nebo sud˘ch) kruÏnic? MÛÏeme se pokusit postupovat obdobnû jako pro grafy neorientované. Tento poãáteãní vpodstatû optimistick˘ pfiístup je záhy vystfiídán skepsí. Zdá se, Ïe analogie s neorientovan˘mi grafy pfiíli‰ nepomÛÏe (stejnû jako nepomÛÏe pro grafy bez kruÏnic nebo cyklÛ - stromy a grafy uspofiádání nemají pfiíli‰ spoleãného). Zkoumámeli otázku dále uvidíme, Ïe pro orientované grafy je struktura orientovan˘ch grafÛ obsahujících cyklus dané parity sloÏitûj‰í. Ve zbytku tohoto ãlánku se budeme této otázce vûnovat. Otázka zda orientovan˘ graf G obsahuje kruÏnici liché délky je opût pfiístupnûj‰í. Ve skuteãnosti následující trik umoÏÀuje nalézt nejkrat‰í cyklus liché délky v orientovaném grafu: Pro dan˘ orientovan˘ graf G = (V,E) utvofime nov˘ graf H = (W,F) takto: poloÏíme W = V x {0,1} a mnoÏina ‰ipek F je definována pravidlem, Ïe pro kaÏdou ‰ipku (v,v') mnoÏina F obsahuje obû ‰ipky ((v,0),(v',1)) a ((v.1),(v',0)). Nov˘ graf H je opût orientovan˘ a navíc "bipartitní". Celá konstrukce je znázornûna na následujícím obrázku: UÏiteãnost konstrukce grafu H plyne z následujícího tvrzení: VùTA (o nejkrat‰ím lichém cyklu grafu): Nejkrat‰í cyklus liché délky v grafu G obsahující vrchol x je roven nejkrat‰í délce orientované cesty z vrcholu (x,0) do vrcholu (x,1) v grafu H (zde jsme zachovali v˘‰e uvedené znaãení: H je graf pfiifiazen˘ grafu G). ProtoÏe jsou známy jednoduché ( lineární) algoritmy pro nalezení nejkrat‰í orientované cesty z daného vrcholu do libovolného jiného vrcholu (nejznámûj‰í je DijkstrÛv algoritmus, kter˘ je vlastnû vhodnou modifikací Jarníkova algoritmu), uvedená vûta umoÏÀuje rozhodnout snadno zda orientovan˘ graf obsahuje lich˘ cyklus nebo ne. TakÏe v na‰em uvaÏování zb˘vá jen jedin˘ pfiípad: chceme pro dan˘ orientovan˘ graf G zjistit zda obsahuje sudou kruÏnici. Jak uÏ to b˘vá tento poslední pfiípad se ukázal b˘t nejtvrd‰ím ofií‰kem. Ale nejenom to. Tento pfiípad, tzv. problém sudého cyklu (even cycle problem), 34 má pozoruhodné mnoÏství souvislostí a aplikací. Ze v‰ech uveden˘ch otázek je právû tento pfiípad moÏná nejdÛleÏitûj‰í (jak teoreticky, tak z hlediska aplikací, nebo souvislostí). Pouh˘ popis hlavního v˘sledku by vyÏadoval rozsah samostatného ãlánku (takÏe tuto ãást mÛÏeme odsunout do MDM III). Omezme se proto jen na zmínku o bohat˘ch souvislostech problému. Problém sudého cyklu je ekvivalentní následujícím problémÛm: 1.pro danou matici A = (aij) rozhodnûte zda existuje matice B = (bij) téhoÏ rozmûru tak, Ïe matice B je rugulární a pfiitom pro kaÏdé i,j prvky aij a bij mají stejné znaménko. 2.pro danou mnoÏinu X velikosti n a pro systém podmnoÏin M1,M2,M3,..., Mn rozhodnûte zda tento systém je minimální pro nûjÏ neexistuje obarvení X dvûma barvami takové, Ïe Ïádná z mnoÏin M1,...,Mn není jednobarevná. 3.pro danou 0-1 matici A rozhodnûte zda existuje matice B tak, Ïe det B = per A. 4.Pro dan˘ neorientovan˘ bipartitní graf G rozhodnûte zda G má tzv. Pfaffianovskou orientaci. 5.V daném orientovaném grafu naleznûte nejkrat‰í sudou kruÏnici. Jak pfiekvapivé souvislosti tak zdánlivû jednoduchého a pfiístupného problému! Problému lichého cyklu je vûnována rozsáhlá literatura z které mÛÏeme uvést pouze zlomek. V uveden˘ch citacích jsou v‰ak dokázány v‰echny uvedené ekvivalence (a vût‰ina tûchto dÛkazÛ pfiesahuje moÏnosti tohoto ãlánku). P.W.Kasteleyn: Dimer statistics and phase transitions, J. Math. Phys. 4(1963), 287-293 P.W.Kasteleyn: Graph theory and crystal physics. In: Graph Theory and Theoretical Physics (F.Harary ed.), Academic Press, 1967, 43-110 V.Klee, R. Ladner, R. Manber: Sign-solvability revisited, Linear Algebra Appl. 59(1984), 131-158 P.D.Seymour: On the two-colouring of hypergraphs, Quart.J.Math.Oxford 25(1974), 303-312 C. Thomassen: The even cycle problem for directed graphs, J. Amer. Math. Soc. 5(1992), 217-229 V.V.Vazirani, M. Yannakakis: Pfaffian orientations, 0-1 permanents, and even cycles in directed graphs, Discrete Appl. Math. 25(1989), 179-190 MoÏnosti tohoto ãlánku pfiesahuje rovnûÏ úpln˘ popis v‰ech pojmÛ, které se v uveden˘ch ekvivalentních tvrzeních vyskytují. Vûnujme pozornost alespoÀ vysvûtlení tvrzení 3. Jak v‰ichni víme, pro ãtvercovou matici fiádu n A = (aij) je její determinant urãen následujícím vzoreãkem Je vlastnû velmi pozoruhodné, Ïe takov˘ velmi komplikovaní vzoreãek je tak uÏiteãn˘. Samozfiejmû klíãem k tomu je v˘znam determinantu v rozmanit˘ch souvislostech a tedy 35 skuteãnost, Ïe sloÏit˘ vzoreãek vyjadfiuje vlastnû jednoduchou vûc (napfiíklad objem ndimensionálního rovnobûÏnostûnu). Pfies formálnû sloÏit˘ zápis je moÏno hodnotu determinantu dané matice snadno vypoãítat, nebo fieknûmû lépe teoreticky snadno vypoãítat. Existuje totiÏ jednoduch˘ (a polynomiální v rozmûru matice) postup, kter˘ vede k urãení hodnoty determinantu. Formálnû pfiíbuzn˘m a vlastnû jednodu‰‰ím pojmem je pojem permanentu matice per A. Vzoreãek je úplnû podobn˘ jako pro determinant , pouze se nemusíme starat o znaménko permutace: Také funkce permanentu má mnoho souvislostí a pro speciální matice má konkrétní v˘znam. Tak napfiíklad pomocí funkce per lze urãit poãet párování daného bipartitního grafu nebo poãet permutací vyhovujících dan˘m lokálním podmínkám (vzpomeÀte si na problém ‰atnáfiky). Ve v‰ech tûchto v˘znamech se v‰ak funkce vyskytuje v kombinatorick˘ch souvislostech a poãítá ãísla, o kter˘ch se ví, Ïe jsou v konkrétních pÏípadech obtíÏnû urãitelná. Je to vlastnû paradox, Ïe jednodu‰eji popsaná funkce se jeví jako obtíÏnûj‰í. Tato skuteãnost na‰la i teoretické zdÛvodnûní v práci L.G.Valiant: The complexity of computing the permanent, Theoret. Comput.Sci. 8(1979),189201 (Tato práce se stala poãátkem rozsáhlého v˘zkumu.) JiÏ v roce 1913 si tyto skuteãnosti (intuitivnû) uvûdomil G. Pólya a poloÏil otázku zda alespoÀ ve speciálním pfiípadû kdy matice A je 0-1 matice není moÏno redukovat v˘poãet per(A) na det(B) kde matice B vznikne zámûnou nûkter˘ch prvkÛ "1" matice A za prvky "-1". Tento problém je právû otázka 3., kterou jsme v˘‰e uvedli. O v‰ech uveden˘ch problémech je moÏno jiÏ psát v minulém ãase. Zcela nedávno bylo ukázáno, Ïe problém sudého cyklu (a v‰echny v˘‰e uvedené problémy 1.- 5.) mají polynomiální fie‰ení. Tento dÛleÏit˘ v˘sledek je uveden v práci W.McCuaig, N.Robertson, P.D.Seymour, R.Thomas: Permanents, Pfaffian Orientations, and Even Directed Circuits, Proc. STOC 1997,402-405 (Jedná se o roz‰ífien˘ abstrakt a pfiedbûÏné sdûlení, kompletní ãlánek je mnohem del‰í a není je‰tû publikován.). Moderní diskrétní matematika (a moderní kombinatorika) je dnes velmi aktivní souãástí matematiky a informatiky. Je vlastnû hraniãní disciplínou, které se po‰tûstilo, Ïe její motivací jsou nûkteré ze základních problémÛ souãasné vûdy. V‰echny obrázky v tomto ãlánku jsou dílem J.Naãeradského, Jakuba Ne‰etfiila a autora. 36 37 CO VÍME A CO NEVÍME O VESMÍRU Jan Novotný Přírodovědecká fakulta MU, Brno Co je vesmír? Nejprostší odpověď na tuto otázku si nevyžaduje ani jedno slovo - stačí ukázat na úchvatné noční nebe. (Mimochodem řečeno, je tento pohled v našem hvězdném městě - Galaxii, vzácným privilegiem. Astronomové se domnívají, že asi před 340 tisíci let kolem nás prolétla rázová vlna způsobená výbuchem supernovy Geminga, která "vymetla" zaprášený kosmický prostor v našem okolí a umožnila tak průhled do dálek, z něhož se dnes těšíme.) Co nám však dává právo prohlásit za vesmír - doslova: všechen svět - oblast, kam dohlédnou naše oči, popřípadě co pro nás zviditelní soudobé technické pomůcky? Zdá se, že pro to máme dva dobré důvody. Náš pohled je omezen principiálně. Hledíce do dálek, díváme se vlastně do minulosti, z níž k nám přichází světlo. Nebudeme proto moci nikdy vidět hlouběji než k okamžikům, kdy se hustý rodící se vesmír stává pro jakoukoliv informaci neprůhledným. A i kdyby nebylo této překážky, nemůžeme spatřit objekty, jejichž světlo nemělo od počátku vesmíru čas k nám doletět. Rozpínající se vesmír je pro pozorovatele ohraničen horizontem. Právě během psaní tohoto textu se dovídám, že Hubblův kosmický teleskop objevil zatím nejvzdálenější galaxii, kterou námi zachycené záření opustilo v době, kdy stáří vesmíru činilo pouhých sedm procent jeho dnešního věku. To znamená, že přehlédneme již značnou část toho, co vůbec přehlédnout můžeme. Je to tedy vesmír přinejmenším pro každého jeho pozorovatele, byť by nás svými schopnostmi nesmírně předčil. Dále se zdá být rozumný předpoklad, že ve vskutku vesmírném měřítku jsou zahlazeny místní nepravidelnosti a vesmír je zhruba všude stejný. Pozorování nasvědčují tomu, že úrovní galaxií výrazné strukturování náplně světa končí. Galaxie ještě vytvářejí kupy a nadkupy, ale to jsou už jen volná sdružení, jakási vesmírná souměstí. V měřítku přiměřeném rozlohám, které jsme již přehlédli, se svět stává stejnorodým a to naznačuje, že jsou to měřítka vskutku vesmírná. Trochu nejistoty ovšem zůstává. Nenazýváme vesmírem jen námi pozorovatelnou bublinku v něčem, co ji nekonečně přesahuje jak velikostí, tak mnohotvárností?. Jak je velký? První obdivovatelé a zkoumatelé vesmíru zdaleka netušili jeho skutečné dimenze. Řečtí přírodní filosofové směšovali astronomické jevy s jevy meteorologickými a když Anaxagoras tvrdil, že Slunce je hořící kámen velký jako Pelopones, pokládali to jeho současníci za plané přehánění. Na sklonku řeckého období antiky však Eratostenés určil rozměry zeměkoule a to posloužilo mužům, jakými byli Aristarchos, Archimédés či Ptolemaios k nalezení správné metodiky pro zjištění vzdálenosti a velikosti Měsíce a Slunce. I když jejich měření nebyla a nemohla být dostatečně přesná, dospěli tak k základní představě o velikosti Sluneční soustavy a poprvé povznesli lidskou mysl nad pozemská měřítka. Moderní věda zrozená v době 38 renesance pokračovala v jejich úsilí, které ovšem zjištěním zákonů pohybu a gravitace a pokrokem v pozorovací a měřicí technice postavila na mnohem vyšší úroveň. Ani velikáni tohoto období, Koperník, Galilei, Kepler či Newton, však ještě netušili, jak daleko jsou hvězdy. Ani tak velká základna, jakou je poloměr oběhu Země kolem Slunce, nedovolovala dosáhnout na hvězdy trigonometricky. Bylo třeba úsilí několika staletí, aby se měření zpřesnila natolik, že roku 1838 mohli být astronomové ohromeni prvními daty o skutečné vzdálenosti hvězd. Namísto čísel, která stejně přesahují naši představivost, uveďme, že kdyby se Slunce zmenšilo na velikost míče, vešla by se celá Sluneční soustava do sálu brněnského planetária na Kraví Hoře, avšak další podobný zářivý míč bychom museli hledat až za hranicemi České republiky. Poznání přírodních zákonů postupně dovolovalo určit množství energie, kterou hvězdy vyzařují do prostoru, a z intenzity jejich pozorovaného svitu usuzovat na jejich vzdálenost od nás. Byly tak proměřeny dimenze nejen našeho hvězdného města, ale i měst okolních. Pozměňme poněkud předchozí přirovnání: kdybychom zmenšili hvězdy na mikroskopické rozměry tak, abychom vzdálenost mezi nejbližšími z nich překlenuli rozepjatýma rukama, vyplnily by desítky miliard hvězd naší Galaxie celé Brno a další podobné hvězdné ostrovy by byly opět až za českými hranicemi. V dvacátých letech našeho století tak dozrál čas k tomu, aby lidská mysl vykročila do skutečného vesmíru. Největším kosmologickým objevem se stal Hubblův objev rudého posuvu spekter vzdálených galaxií, svědčící o rozpínání vesmíru. Rozpínáním vzrůstá vlnová délka světla vyslaného galaxiemi a vidíme je proto tím červenější, čím větší dráhu muselo od nich k nám světlo urazit, zatímco se vesmír rozpínal. Přijmeme-li tento výklad rudého posuvu (a jak se zdá, žádná rozumná alternativa neexistuje), stává se zjišťování tohoto posuvu metodou pro změření největších vzdáleností ve vesmíru. Pokračujeme-li v našem přirovnání, můžeme říci, že nejzazší pozorované vesmírné objekty se při něm nacházejí ve vzdálenosti několikanásobně převyšující poloměr dráhy Měsíce. Tento výrok je však poněkud ošidný. Tak daleko jsou uvažované objekty dnes, my je však vidíme v čase, kdy byly nám, či přesněji řečeno místu, kde se dnes ve vesmíru nalézáme, mnohem blíže. Na rozdíl od běžného kruhového horizontu se kosmologický horizont sbíhá v jediném bodě - místě zrodu celého pozorovaného vesmíru. Dvě propasti, mezi nimiž podle Pascala stojí člověk, propast nekonečně malého a nesmírně velkého, tak mají společný úběžník. To je jeden z důvodů, proč mikrofyzika vrhá světlo na kosmologii a kosmologie naopak na mikrofyziku. Jakými zákony se řídí? Silou, která rozhoduje o chování vesmíru, je nepochybně gravitace. To je pro jeho poznání velkou výhodou: gravitace je univerzální a její působení nezáleží na druhu hmoty, kterou je vesmír vyplněn, ale jen na jejich základních charakteristikách, jakými jsou energie, hybnost či tlak. V současné době, kdy je tato hmota nesmírně rozředěna, záleží jen na hustotě energie, která je podle slavného Einsteinova vztahu úměrná hustotě hmotnosti. Nepatrnost této veličiny přibližme opět přirovnáním: kdybychom rozptýlili jeden gram hmoty v krychli, jejíž hrana je pětinou vzdálenosti od Země k Měsíci, dostali bychom pravděpodobnou hustotu vesmírné náplně. Základní rys dnešního chování vesmíru lze pochopit i bez vzorců: je to boj mezi setrvačností, s níž vesmír pokračuje ve svém rozpínání, a gravitací, která se snaží toto rozpínání zastavit. Gravitace zpomaluje rozpínání a rozpínání oslabuje gravitaci. Kdo zvítězí? To zatím nevíme, protože neznáme hustotu hmoty ve vesmíru ani jiné jeho parametry s dostatečnou přesností. 39 Je zajímavé, že základní rys chování vesmíru lze takto postihnout již newtonovskou fyzikou. Před vznikem obecné teorie relativity se však toho nikdo neodvážil: zdálo se totiž, že na každou hmotu ve vesmíru by musela působit nekonečná síla od hmot dalších. Ve skutečnosti smíme předpokládat, že se vzdálené galaxie pohybují pouze pod vlivem hmot uprostřed koule se středem v našem místě, na jejímž obvodu se nacházejí - neznamená to však, že vesmír má střed a že jsme v něm právě my, což se zdá být dvojnásobně absurdní? Nikoliv, protože stejným právem můžeme považovat za střed kterékoliv místo ve vesmíru. Musíme se pouze rozloučit s představou, že se lze na vesmír dívat z hlediska pevného, tuhého vztažného systému. Kosmologický vztažný systém se rozpíná spolu s celým vesmírem. Chování vesmíru, který je podle později pozorováním potvrzeného předpokladu všude a ve všech směrech stejný (učeněji řečeno homogenní a izotropní), předpověděl počátkem dvacátých let ruský fyzik Fridman, když vyřešil pro tento případ rovnice Einsteinovy obecné teorie relativity. Ve zmíněném již Hubblově pozorování rudého posuvu bylo pak rozpoznáno potvrzení Fridmanova objevu. Fridmanovy modely vesmíru jsou dosud základem moderní kosmologie. Stojí za upozornění, jak je kosmologie v tomto základním přiblížení jednoduchá ve srovnání s mnohými pozemskými a praktickými fyzikálními problémy. Určení vývoje vesmíru si žádá vyřešení jediné diferenciální rovnice druhého řádu. Jednotlivá řešení se odlišují hodnotou dvou číselných parametrů, jeden z nichž souvisí s libovolností volby počátku odečítání času. Fridmanovy modely se proto rozlišují hodnotou jediného parametru. Dělí se na uzavřené, prostorově konečné (ale bez hranice, podobně jako nemá žádnou hranici povrch koule) vesmíry, v nichž rozpínání bude vystřídáno smršťováním, a na otevřené, prostorově nekonečné vesmíry, které se rozpínají trvale. Obyvatele vesmíru ovšem zajímá nejen to, ve kterém vesmíru žije, ale i jaká doba uplynula od jeho vzniku. Potřebuje proto určit pozorováním hodnotu dvou parametrů. V principu to může učinit ze zjištěné závislosti rudého posuvu na svítivosti galaxií. Tato pozorování naznačují, že vesmír se nachází blízko hranice mezi uzavřenými a otevřenými modely. Dodejme ještě, že jako první přikročil k řešení kosmologického problému Einstein. Předpokládal však, že vesmír se nemění v čase, a aby toho dosáhl, byl nucen přidat do svých rovnic tzv. kosmologický člen. Fridmanovy výpočty ve spojení s Hubblovým pozorováním však prokázaly, že nejen lidstvo a Země, ale i vesmír má své dějiny. Neznamená to, že kosmologický člen v Einsteinových rovnicích je nutno zavrhnout. S jeho případnou nenulovostí počítal i Fridman. Určení a zdůvodnění skutečné hodnoty tohoto členu patří k nevyřešeným problémům kosmologie. Neporovnatelně složitější se stává kosmologie v raných vývojových etapách, kdy je nutno uvažovat o konkrétních vlastnostech hmoty vyplňující vesmír. Dále je třeba uvažovat o odchylkách vesmíru od ideální symetrie (fluktuacích). Právě tyto fluktuace se mohly stát "semeny", z nichž se zrodily dnešní galaxie a hvězdy. Z čeho je? V učebnicích astronomie bývá někdy s jistou škodolibostí připomínán výrok významného filosofa minulého století Comta, že člověk se nikdy nedozví, z čeho jsou hvězdy. Mylnost výroku se stala zřejmou již brzy po jeho pronesení. Spektrální rozbor světla hvězd ukázal, že se v nich vyskytují, byť ve velmi odlišných podmínkách, tytéž prvky, které známe na Zemi. Hmotu, z níž jsou složeny hvězdy i Země, nazýváme baryonovou, protože její co do 40 hmotnosti nejvýznamnější složkou jsou baryony - protony a neutrony. Naprostou většinu této hmoty tvoří nejlehčí prvky - vodík a helium. Současné kosmologické teorie vesměs předpokládají, že tyto prvky vznikly syntézou elementárních částic v raných fázích vesmírného vývoje. Rozepnutí vesmíru a s tím spojený pokles teploty syntézu těžších prvků již nedovolil a bylo třeba čekat na první generaci hvězd, aby tyto prvky ve svých nitrech "upekla" a svými výbuchy rozptýlila v kosmickém prostoru. Jak řekl velký astrofyzik Jeans, i naše těla jsou vytvořena z popela vyhaslých hvězd. Jadernými reakcemi ve hvězdách se poněkud proměnil i podíl vodíku a helia ve vesmíru. Známe-li však dostatečně historii kosmických objektů, můžeme z různých pozorování zjišťovat i původní, tzv. primordiální podíl. Z něho pak lze dělat závěry o věrohodnosti různých kosmologických teorií. O baryonové hmotě ve hvězdách víme a její množství můžeme odhadnout díky světlu, které k nám vysílá. Položme si na první pohled podivnou otázku: Čeho je ve vesmíru víc, této hmoty nebo světla? Odpověď závisí na tom, je-li mírou množství hmoty její hmotnost-energie či počet částic. Co do energie ( převážně klidové) bezpečně vítězí baryonová hmota, co do počtu částic je však situace opačná. Jeden baryon připadá ve vesmíru na miliardy světelných kvant - fotonů. Rozpínáním vesmíru ztrácejí fotony svou energii rychleji než baryonová hmota a dnes již většinou odpovídají velkým vlnovým délkám radiového záření. Toto záření se nazývá reliktní, protože je památkou na rané fáze vesmírného vývoje, kdy bylo i co do své energie nejvýznamnější složkou vesmíru, takže ostatní částice se vlastně koupaly ve světelném moři. Penziasův a Wilsonův objev izotropního radiového šumu z vesmíru, v němž nedávno zemřelý vynikající teoretik Dicke rozpoznal reliktní záření, je po Hubblově objevu rudého posuvu patrně nejvýznamnějším kosmologickým objevem. Pozorovací zařízení vynášená dnes do kosmického prostoru umožní detailněji rozpoznat vlastnosti reliktního záření a obohatit tak naše znalosti o počátcích vývoje vesmíru. Je ovšem nepochybné, že přímo pozorovaná svítící hmota tvoří jen malý zlomek celkové hmoty ve vesmíru. Nesvítící hmota se projevuje svým gravitačním působením na hmotu svítící a na celkový vývoj vesmíru. Kromě toho se staví do cesty svitu hvězd a galaxií a tak je "rozblikává". Kolik je ve vesmíru temné hmoty a o jaký druh hmoty jde, patří k největším kosmologickým problémům, na jehož řešení intenzivně pracují pozorovatelé i teoretici. Tento problém se těsně prolíná s problémem, jak probíhal raný kosmologický vývoj. Proč má čas šíp? Spor o to, zda dálnice vede z Prahy do Brna či z Brna do Prahy, by nevedl k žádnému rozumnému výsledku. Všichni fyzikové se však shodují v tom, že hvězdy vznikly později než lehké prvky. Proč není možné vykládat vesmírný vývoj "pozpátku" a tvrdit, že vesmír se smršťuje a otepluje? V takto opačně vykládaném vesmíru by nepatrné příčiny měly často velké následky, jeho vývoj by byl obtížně předvídatelný, nestabilní. Zdá se, jako by takový výklad odporoval našim představám o příčinnosti. Možnost plné a jednoznačné orientace času, rozlišení, co je pro danou událost minulé a co budoucí, bývá vyjadřována slovy, že čas má šíp. Statistická fyzika vysvětluje místní směr času jako směr od uspořádanosti k neuspořádanosti, který je při velkém počtu částic účastnících se děje nesrovnatelně pravděpodobnější než děj opačný. Je to směr růstu entropie, o němž hovoří druhý zákon termodynamiky. Proč je však vůbec vesmír v nepravděpodobném stavu? Uvedené vysvětlení směru času neřeší otázku jeho nejzazšího původu a odkazuje nás tak na kosmologii. Lze se například ptát, jak souvisí šíp času daný růstem entropie s šípem daným rozpínáním vesmíru. Je vůbec možné, aby se vesmír smršťoval? Nepovažovaly by bytosti v něm žijící za šíp času takový šíp, který je 41 orientován proti smršťování, a nenazvaly by proto smršťování rozpínáním? Jestliže se vesmír rozepne do maximálních rozměrů a začne se zase smršťovat, zachová si šíp času směr anebo se obrátí? Na tyto otázky nezná žádný fyzik odpověď tak přesvědčivou, aby uspokojila všechny jeho kolegy. Je vesmír věčný? Už v dávných kulturách panovaly na tuto otázku rozdílné názory. Některé (snad v analogii s během individuálního života) předpokládaly, že čas vesmíru má svůj počátek, popřípadě i konec. Jiné, inspirovány střídáním ročních dob a astronomických úkazů, přisuzovaly vesmíru věčný koloběh. Moderním vědcům byl většinou blízký názor, že jsou-li neměnné elementární přírodní zákony, pak se ani ve vesmíru, pojímáme-li jej v dostatečně velkém měřítku, nic podstatného nemění. Z tohoto názoru vycházel Einstein při prvním pokusu exaktně řešit kosmologický problém. Tento názor bylo ovšem těžko možné sloučit jak s druhým zákonem termodynamiky, tak s postupným poznáváním geologického a biologického vývoje na Zemi. Ve Fridmanových modelech vychází vesmír ze singulárního stavu s nekonečnou hustotou hmotnosti a nekonečnou křivostí prostoročasu. Bylo ovšem možno se domnívat, že tento výsledek je způsoben přílišnou idealizací a změní jej uvážení skutečných vlastností hmoty při velkých hustotách a teplotách a odchylek od ideální symetrie jejího rozložení, k nimž nutně vede už sama diskrétní povaha hmoty, jak ji odhalila mikrofyzika. V případě uzavřeného vesmíru by se pak dalo uvažovat o cyklech mezi minimálním a maximálním rozepnutím. Tím by ovšem vyvstal problém konfliktu s nevratností fyzikálních dějů. Konec cyklu by se nemusel podobat jeho počátku a každý další cyklus by byl odlišný, takže otázka po hranicích vývoje by se jen posunula do vyšší roviny. Matematický rozbor rovnic obecné teorie relativity, dovršený Raychardhurim, Penrosem a Hawkingem, však odhalil, že takovýmto způsobem se singulárním situacím vyhnout nelze, resp. že alternativy k singularitám působí ještě nepřijatelněji než singularity. (Stojí za zmínku, že jedním z iniciátorů tohoto objevu byl brněnský rodák Kurt Gödel, proslulý svými pracemi v oblasti matematické logiky.) O počátku vesmírného vývoje, který různé varianty teorie kladou do doby mezi 10 až 20 miliardami let, můžeme proto říci jen tolik, že se vymyká našim schopnostem fyzikálního popisu. Nemůžeme ani předpokládat, že se v jeho blízkosti lze ještě spolehnout na obecnou teorii relativity a na naše současné znalosti o chování hmoty. Očekávaná syntéza fyzikálních teorií, založená na myšlenkách kvantové mechaniky, může snad vrhnout na problém počátku nové světlo. Budoucí vesmír by se měl podle dosavadních našich znalostí zcela rozptýlit a jeho rozptylování by trvalo věčně. Není ovšem vyloučeno, že objev dostatečného množství skryté hmoty by mohl tento názor změnit a že čas mezi "velkým třeskem" a "velkým krachem" by činil jen desítky miliard let. Při úvahách o čase trvání vesmíru se objevuje několik zajímavých okolností. Předně ve srovnání s prostorovými rozměry vesmíru se nám čas 10 miliard nezdá tak nepředstavitelný. Souvisí to s tím, že měříme-li čas například v sekundách, pak přirozenou jednotkou vzdálenosti je světelná sekunda, to jest dráha, kterou za sekundu urazí světlo a která je blízká vzdálenosti od Země k Měsíci. Z tohoto fyzikálního hlediska je doba trvání lidského života nesrovnatelně větší a proto přiměřenější vesmíru než prostorové rozměry lidského těla. Kdyby měl vesmír trvat věčně, dospěli bychom ovšem k nepředstavitelným časovým 42 rozlohám, v nichž by se mohly odehrát i takové fyzikální procesy, jejichž realizace je v běžných časových intervalech naprosto vyloučena pro svou nepravděpodobnost. Filosofové někdy upozorňují na rozdíl mezi minulostí a budoucností z hlediska jejich lidského pojímání, který se v kosmologii může stát podstatným. Nekonečná budoucnost je potenciální a znamená pouze možnost trvalého pokračování. Každý okamžik, který jednou nastane, bude od nás oddělen konečným časovým intervalem. Naproti tomu nekonečná minulost by byla aktuální, nekonečný čas by musel vskutku uplynout, aby dospěl až k nám, a to se zdá být nemyslitelné. Proč jsme v něm my? Na první pohled se zdá, že tato otázka je zcela mimo kompetenci fyziky. Ve fyzice si spíše klademe otázku "jak" než otázku "proč". Chceme objevit soustavu matematických zákonů, jimiž se běh světa řídí; zda je za těmito zákony nějaká moc, která nutí přírodu je plnit, nelze vědeckými metodami postihnout. Vědecké "proč" znamená v tomto smyslu "jak" na hlubší úrovni. Takto nazíráno by v nadpisu položená otázka mohla znamenat, že je mezi naši existencí a vesmírem nějaká významná souvislost. Vzhledem k nesmírným rozměrům vesmíru a jeho trvání, jak jsme o nich již mluvili, zní takové tvrzení skoro rouhavě. A přece již pouhá naše existence o vesmíru mnohé vypovídá. Zmínili jsme se o tom, že skutečný vesmír je blízko hranice mezi uzavřenými a otevřenými modely. Dostatečně důvtipný teoretik by na to mohl přijít a předpovědět tak výsledky budoucích pozorování, i kdyby neměl dosud k dispozici žádná data o rudém posuvu a důvěřoval by pouze Fridmanovým modelům a svým znalostem fyzikálních zákonů. Kdyby byl vesmír výrazně uzavřený, nemohl by se dostatečně rozepnout, aby se v něm hmota rozdrobila do hvězd, popřípadě by neposkytl dost času na proběhnutí biologické evoluce. Kdyby byl naopak výrazně otevřený, rozplynul by se tak rychle, že by se hmota nestačila do hvězd seskupit. Vesmír proto musí být dostatečně blízko modelu meznímu a je-li v tomto stavu ještě po více než deseti miliardách let svého vývoje, jeví se to na první pohled jako zcela nepravděpodobná šťastná náhoda, asi jako kdyby míč, vržený dítětem na ostrý hřeben střechy, se po něm kutálel bez jakékoliv odchylky až do konce. Úvahy tohoto druhu můžeme rozšířit a dojdeme k závěru, že naše existence ve vesmíru je podmíněna řadou jeho dalších vlastností a dokonce i vlastnostmi fyzikálních zákonů, jimiž se jeho běh řídí. Mluvíme proto o antropickém principu, který ve své slabé, ale nejméně spekulativní formě říká, že naše existence si vyžaduje splnění jistých nutných podmínek ze strany vesmíru a jsme-li tu my, znamená to, že tyto podmínky byly splněny. Takovým způsobem se již dospělo k řadě vědecky hodnotných předpovědí, které byly později ověřeny jinou cestou. Antropický princip otvírá cestu i dalším zobecňujícím úvahám o tom, jak souvisí vesmír se svými pozorovateli. Nepochybně tito pozorovatelé (a nevíme, zda právě my jsme jejich zvláště reprezentativním příkladem) patří také ke kosmickým extrémům, nikoliv svými rozměry, ale svou složitostí, jíž je potřeba k tomu, aby mohli vesmír vnímat a přemýšlet o něm. Vracíme se tak k pohledu na noční nebe, kterým jsme začali a napadá nás ve vztahu k vesmíru Kiplingova věta z Knihy džunglí : "Jsme jedné krve, ty i já". Doporučená literatura k dalšímu studiu Jeans, J.: Prostorem a časem, Dělnické nakladatelství,Praha 1934. Grygar, J., Horský, Z., Mayer, P.: Vesmír, MF, Praha 1983. 43 Weinberg, S.: První tři minuty, MF, Praha 1982. Novikov I.D.: Černé díry a vesmír, MF, Praha 1986. Grygar, J.: Stavba a vývoj vesmíru, Hvězdárna Úpice, 1991. Davies, P.: Poslední tři minuty, Archa, Bratislava 1994. Hawking S.: Stručná historie času, MF, Praha 1994. Hawking S.: Černé díry a budoucnost vesmíru, MF, Praha 1995. Barrow, J.: Teorie všeho, MF, Praha 1996. Davies, P.: Jsme sami?, Archa, Bratislava 1996. Fraser, G., Lillestol, E., Sellevag, I.: Hledání nekonečna, Columbus, Praha 1996. Malina, J., Novotný, J.(editoři): Kurt Gödel, Nadace Universitas Masarykiana, Brno 1996. Mikulášek, Z., Pokorný, Z.: 220 záludných otázek z astronomie, Rovnost, Brno 1996. Weinberg, S.: Snění o finální teorii, Hynek, Praha 1996. Grygar, J.: Vesmír, jaký je, MF, Praha 1997 44 Strukturní nestabilita genomů a epigenetický kod: Počátky nového paradigmatu biologie. Milan Bezděk, Biofysikální ústav AV ČR, Brno Objev dvoušroubovicové struktury deoxyribonukleové kyseliny DNA (Watson a Crick), dešifrování genetického kodu uloženého v posloupnosti složek DNA (Nirenberg, Khorana, Ochoa) a odhalení principu kontroly funkce genů, které jsou předlohou pro biosyntézu bílkovin (Jacob a Monod) zahájilo na konci padesátých a na počátku šedesátých let novou epochu biologie, epochu molekulární genetiky. Většina experimentálních poznatků byla v té době čerpána studiem mikrobiálních objektů neboť buňky vyšších organizmů ještě zůstávaly neproniknutelnou černou skřínkou. Přesto, nebo právě proto, byly získány jednoznačné odpovědi na některé základní otázky: a) Bylo zjištěno, že zdvojování genetické informace při dělení buňky lze vysvětlit semikonzervativní replikací DNA (každé z obou vláken mateřské dvoušroubovice DNA slouží jako předloha pro zkopírování dceřinného vlákna; dělící se buňka pak poskytne každé z obou dceřinných buněk kopii svého genomu, DNA složenou z mateřského a dceřinného vlákna). b) Informace ze „zdrojového“ kódu v genech (DNA) se napřed přepisuje (transkribuje) do „pracovního“ kódu t.zv. mRNA. c) Posloupnosti bazí (základních stavebních kamenů DNA) v genech je transkripčními enzymy a proteosyntetickým aparátem přiřazována posloupnost aminokyselin v bílkovinách. Trojicím bazí DNA a mRNA odpovídají jednotlivé aminokyseliny bílkovinného řetězce. d) Korespondence posloupnosti tripletů bazí a posloupnosti aminokyselin v bílkovinách je zajištěna vlastnostmi proteosyntetického aparátu buňky, který informaci uloženou v genech překládá postupně, v krocích po jednotlivých trojicích bazí. e) Funkce genů jsou kontrolovány regulačními bílkovinami mechanizmem zpětné vazby. Poznatky se hromadily s ohromující rychlostí a brzy se zdálo, že zbývá už jen pilně doplňovat zpřesňující údaje do mozaiky, jejíž hlavní uzly jsou již v podstatě známy. Vyvrcholením badatelského úsilí v šedesátých letech byla formulace „centrálního dogmatu“ molekulární genetiky: Tok informace v biologických systémech probíhá od DNA přes RNA k bílkovinám a ne naopak. Toto centrální dogma, které může být chápáno jako zákaz Lamarckistické ukládání životních zkušeností do genetického aparátu, nebylo zpochybněno dodnes. Celé toto období biologie bychom mohli charakterizovat jako období klasického paradigmatu: Dědičnost podléhala zákonům Mendelovské genetiky, genomy byly stabilními strukturami tvořenými hladkou dvoušroubovicí DNA, struktura bílkovin byla jednoznačně definována tripletovým genetickým kódem, vlastnosti buňky byly výsledkem regulačních schémat fungujících jako binární logické sítě. Jediným neregulérním momentem v systému byl vznik informačního šumu, mutací, v důsledku nahodilých chyb, vznikajících při replikaci DNA. Mutace jsou však současně chápány jako nevyhnutelná komponenta Darwinovské evoluce. Nicméně, v téže době byly v řadě světových laboratoří pozorovány jevy, které se vymykaly rámci klasického paradigmatu a staly se zárodkem současného, nového paradigmatu. Typickým příkladem mohou být t.zv. paramutace (Brink) Projevují se jako nepravidelné barevné skvrny na povrchu zrn některých kultivarů kukuřice. Jejich frekvence, velikost a barva se nečekaně mění v určité fázi vývoje rostliny. Tyto barevné změny studovala i B. McClintock a vysvětlila je působením t.zv. kontrolních mobilních elementů, „skákavých genů“, pohybujících se nahodile v genomu. Předpověděla, že mobilní elementy při změně místa v genomu mohou ovlivnit funkci přilehlých genů, na příklad genů odpovědných za produkci barevného pigmentu. Němečtí badatelé P. Starlinger a H. Saedler pozorovali náhlé změny ve schopnosti metabolizovat laktózu u střevní 45 bakterie Escherichia coli. Prokázali, že tyto změny souvisejí s přemisťováním (transpozicí) specielních bloků DNA (t. zv. inzerčních elementů či transpozonů) v genomu bakterie. Pokud transpozice elementu narušila kontinuitu genu, došlo současně ke ztrátě příslušné funkce. Brzy bylo prokázáno, že Brinkovy paramutace, jevy pozorované McClintock a inzerční mutace Starlingera a Saedlera mají jeden společný jmenovatel: mobilitu DNA. Připomeneme-li si dva základní principy chromozomové teorie dědičnosti, jak byly zformulovány v letech 1900-1935, že chromozomy jsou stabilním mediem nesoucím genetickou informaci a že genetická informace je v chromozomech uložena jako invariantní sled genů (tento sled lze formálně zobrazit lineární genetickou mapou), pak pochopíme, že pro většinu badatelů té doby byla mobilita genů (transpozice) netypickou, okrajovou záležitostí. Jevy transpozice však byly pozorovány stále častěji: Transpozicí bylo vysvětleno šíření násobné rezistence k antibiotikům v populacích mikroorganizmů (mobilní elementy bakterií často obsahují různé geny pro rezistenci. Jejich přeskupováním vznikají stále nové typy odolnosti). Transpozice genů je též příčinou antigenní proměnlivosti trypanosom; bílkovinné složky jejich buněčného povrchu jsou rozeznávány imunitní obranou savců. Přesto trypanosomy často imunitní obraně unikají a při léčení choroby pozorujeme charakteristické vlny vzplanutí a útlumu příznaků. Molekulární mechanizmus kontroly antigenních vlastností trypanozom se zakládá na repertoáru rezervních genů pro povrchové antigeny, kde každému genu odpovídá odlišná povrchová bílkovina a kde každý gen má stejnou šanci k uplatnění. Stačí, aby se jeho kopie transponovala do místa, určeného k zahájení proteosyntézy. Tak se v základní populaci trypanosom může vyskytnout jedinec s antigenní strukturou odlišnou od zbytku populace. Jednotlivým „úspěšným“ aktům transpozice pak odpovídají nové vlny trypanosomiázy. Podobným mechanizmem je ovládáno střídání „samičího“ a „samčího“ pohlaví u kvasinek. Přeskupování bloků DNA v oblasti genomu, která kóduje t.zv. variabilní složku protilátek, umožňuje vytvářet specifické protilátky proti obrovskému množství antigenů, se kterými se v životě setkáváme. Vrátíme-li se k logice života parazitických trypanosom a srovnámeli ji s logikou tvorby protilátek, pochopíme projevy interakcí obou systémů: jde o soutěž v účinnosti dvou mechanizmů, založených na mobilitě genů. Lze shrnout, že se mobilita genů uplatňuje především tam, kde jsou nezbytné rychlé adaptace na změny v prostředí. Dnes víme, že transpozice nejenže nejsou okrajovou záležitostí, ale jsou naopak základním atributem genomů. V genomech všech živých bytostí vždy nacházíme dvě kategorie genů. Základní genetickou výbavu určující vlastnosti (fenotyp) organizmu (ta je tvořena imobilními geny), a geny mobilní, odpovědné za strukturní plasticitu genomů. V této souvislosti přinesla mnohá překvapení fyzikálně-chemická analýza genomů eukaryontních buněk, zejména buněk vyšších rostlin a obratlovců. Analýzou kinetiky reasociace vláken DNA, oddělených tepelnou denaturací dvoušroubovice, v kanonickou dvouvláknovou strukturu byly objeveny nečekané složky genomů. t.zv. repetitivní sekvence DNA. Jsou to úseky DNA složené ze základních jednotek, které se vyskytují v genomech ve stovkách, až statisících kopií (Davidson a Britten). Na příklad lidský genom, genomy ostatních savců, ale i genomy kulturních rostlin, obsahují více než čtyři pětiny veškeré DNA ve formě repetitivních sekvencí, odlišných od strukturních genů. Mimořádným překvapením byl právě fakt, že strukturní geny, které v pojetí klasické genetiky nesou informaci pro syntézu bílkovin, vlastně představují jen minoritní složku genomu. Je téměř nepochybné, že repetitivní DNA je reliktem, doprovázejícím evoluci genomů. Molekulárněcytologickou analýzou bylo zjištěno, že některé rodiny repetitivní DNA nesou nový typ biologické informace, strukturní informaci pro regulérní uspořádání genomu v buněčném jádře. 46 Většina složek repetitivní DNA má původ v mobilních sekvencích a přispívá podstatnou měrou ke strukturní plasticitě genomů. Jinak ale funkce repetitivní DNA zůstává do značné míry neznámá. V této části je vhodné se zmínit ještě o jedné velmi významné kategorii mobilních elementů, o retrotranspozonech. V roce 1970 učinili Temin a Baltimore významný objev, že viriony určitého typu virů (t.zv, retrovirů) obsahují reverzní transkriptázu, enzym schopný překopírovat RNA viru do DNA hostitelské buňky. Tak bylo prokázáno, že je možný obousměrný tok genetické informace mezi DNA a RNA (ne však od bílkoviny k RNA, takže „centrální dogma“ zůstává v platnosti). Dalším krokem byl důkaz transpozice i genomové DNA, podmíněné působením reverzní transkriptázy. Meziproduktem transpozice je opět molekula RNA. Ukazuje se že genetické elementy aktivně se transponující tímto mechanizmem (retrotranspozony) jsou přítomny v genomech všech eukaryont od kvasinek po člověka a že jev reverzní transkripce hrál významnou úlohu při evoluci dnešních genomů. Tvoří li repetitivní DNA většinu v genomech a jsou li mobilní elementy většinovou složkou repetitivních sekvencí, naskýtá se otázka kde jsou meze jejich šíření. Neohraničená mobilita DNA by nakonec mohla vést k totální entropizaci genetické informace. V raných etapách evoluce živých systémů byl vysoký stupeň genetické variability nepochybně výhodný. Horizontální (mezidruhové) a vertikální (vnitrobuněčné a vnitrodruhové) toky genetické informace byly účinným mechanizmem, akcelerujícím evoluci živých systémů. Horizontální šíření genetické informace zprostředkovávaly nejrůznější druhy virů a plasmidů (DNA specialisovaných na mezibuněčný přenos). Za přenos DNA v rámci genomu nebo mezi jednotlivými organelami téže buňky (jádrem, mitochondriemi, plastidy), jak víme, odpovídají hlavně mobilní elementy. Právě kombinace plasmidů s mobilními elementy umožňuje u mikroorganismů šíření multirezistence k antibiotikům. Naproti tomu vzrůstající komplexita buněk, a zejména vznik mnohobuněčných organizmů, vyžadovaly pro udržení identity druhu i určitou míru stability. Zdá se proto, že k vyvážení obou protichůdných tendencí musely při evoluci genomů vzniknout prostředky ochrany proti nekontrolovanému šíření DNA. Primární ochrannou genomů byla si , t.zv. epigenetická paměť organizmu, umožňující rozlišovat původ DNA na základě její chemické modifikace. Podobně jako jevy založené na mobilitě genů, i první zjištěné jevy založené na epigenetických mechanizmech se zpočátku (šedesátá léta) zdály být okrajovou, kuriozní záležitostí. Posuďme jeden typický případ. Jde o t.zv. hostitelskou modifikaci-restrikci ve vztahu bakteriální virus-buňka: Bakteriální virus Lambda, oblíbený studijní objekt molekulární biologie, využívá ke svému množení buněk bakterie Escherichia coli. Při tom je schopen „zapamatovat“ si posledního hostitele díky specifické modifikaci své DNA enzymatickým aparátem bakterie. Na př. bakteriální kmen typu B modifikuje genom Lambda tak, že omezí jeho růst právě jen na tento kmen. Na většině ostatních bakteriálních kmenů je virus restringován jako cizí DNA. Restrikce v tomto případě znamená desintegraci genomu většiny virových částic. Avšak ty částice, které náhodou uniknou zničení, získají novou modifikaci DNA, tentokrát vloženou restringujícím kmenem. Setkáváme se zde s jinou dědičnosti, která se netýká primárního genetického kodu, t.j. posloupnosti bazí v DNA, ale je podmíněna kódem, jehož molekulární základ spočívá v metylaci bazí v DNA. Je na místě zdůraznit podstatné rozdíly mezi mutační a metylační změnou v DNA. Obě vedou zpravidla ke změně fenotypu a jsou dědičné. Zatím co mutace postihují základní genetický kód a tedy i aminokyselinové složení bílkovin, jsou jen omezeně vratné (zpravidla za cenu další strukturní, t.j. genetické změny v DNA), metylace DNA neovlivňuje strukturu ale funkci genů. Je reversibilní beze změny ve složení DNA. 47 Metylační modifikace DNA v bakteriích a v eukaryontních buňkách se v konečných důsledcích podstatně liší. Zatím co v bakteriích cizorodá DNA s nevhodnou metylační epigenetickou značkou zpravidla podlehne rozkladu restrikčními enzymy, eukaryontní buňky, vládnou úspornějším epigenetickým mechanizmem. V buněčném jádře se cizí DNA metylací pouze inaktivuje a uloží do genomu. Je tak připravena pro další využití v evolučních procesech. Mobilita DNA a restrukturace genomu totiž umožňují rekombinovat vhodné stavební bloky z „odložené“ DNA pro konstrukci nových genů. Analýza struktury „mladých“ bílkovin (t.j. těch, které se váží k fenotypům evolučně mladých taxonů) skutečně prokazuje, že jejich bílkovinné řetězce jsou budovány z modulů osvědčených už ve „starých“ bílkovinách (na př. v enzymech základních metabolických cyklů). Souhra genetické informace uložené ve statickém primárním kódu genů s flexibilním epigenetickým kódem umožnila další inovace: kroky ve směru k diferenciaci buněk v rámci mnohobuněčných organizmů. Problém vzniku složitých mnohobuněčných organizmů je do značné míry problémem evoluce mechanizmů rozrůzňování (diferenciace) buněk. Na př. v případě organizmů se sexuálním cyklem jde o mechanizmy, které vedou ke vzniku specializovaných tkání z jediné buňky, oplodněného vajíčka. Elegantní experimenty s obojživelníky, založené na transplantaci buněčných jader prokázaly, že veškerá genetická informace, nezbytná pro genesi jedince zůstává v buněčném jádře zachována i v pozdních stadiích vývoje (ontogenese) nejen ve svém úhrnu, ale i v původním uspořádání. Plyne z toho, že v jednotlivých typech tkání fungují jen určité podmnožiny genů z celého genomu. Ty odpovídají za charakteristické vlastnosti daného typu buněk. Tento typ, jakmile jednou vznikne se dědí v dalších buněčných pokoleních, vzniká klon diferencovaných buněk. Zachování integrity primární genetické informace v diferencované buňce a současně klonální dědičnost různých fenotypů jsou těžko vysvětlitelné bez pomoci epigenetických mechanizmů (Scarano). Ty umožňují diferenciální kontrolu funkce genů v procesu ontogenese a fixaci buněčně-specifických regulačních schémat metylační modifikací DNA. Fixací rozumíme, že jsou realizovány jen určité kombinace genů, nutné pro vznik daného typu buňky. K metylační modifikaci DNA dochází v rozhodujících uzlech diferenciace a příslušný epigenetický kód se pak kopíruje při replikaci DNA v rámci klonu buněk. Umělou inhibicí metylačních procesů lze dosáhnout ovlivnění diferenciačních procesů. Na př. diferenciaci t.zv. fibroblastů myši lze takto snadno přeprogramovat v diferenciaci svalových nebo tukových buněk. Ostatně dnes široce známé klonování ovce Dolly patří do kategorie epigenetických jevů. Buněčná jádra z vysoce diferencované tkáně (buněk vemene) byly přeprogramovány tak, že se staly zdrojem celistvého organizmu. Spontánní přeprogramování diferenciace buňky je běžné u rostlin. Stalo se dokonce součástí strategie vegetativního množení. Souhrn poznatků o mobilitě DNA, o nestabilitě genomů a epigenetických fenoménech nám nyní poskytuje příležitost kriticky zhodnotit biologická rizika klonování vyšších organizmů, zejména savců, z jejich tělesných buněk. Tvorba tělesných orgánů se v procesu ontogeneze brzy oddělí od základů zárodečné tkáně. Úkolem zárodečné tkáně je zachovat kontinuitu druhu; vznik pohlavních buněk proto podléhá řadě kontrolních a opravných procesů, bdících nad informační i strukturní integritou genomu. Úkolem tělesných buněk a orgánů je vytvořit optimální podmínky pro reprodukci. Proto integrita genomu a genetické informace v tělesné buňce není absolutní podmínkou, pokud jsou zachovány geny a jejich propojení, nutné pro určenou specielní funkci. Z tohoto hlediska se plasticita genomu a mobilita DNA se může v každé buňce projevovat potud, pokud nenaruší její úkol v organizmu. Nyní pochopíme, že přeprogramování epigeneze pro účely klonování organizmu je sice možné (a dokonce snadné), ale rizika genetických defektů v důsledku spontánních restrukturací genomu v somatických buňkách jsou velmi značná a nepředvídatelná. 48 V předchozím pojednání o mobilitě DNA jsme se zmínili o retrotranspozonech jako zvláštním případu genetických mobilních elementů. Genomy všech živých bytostí obsahují mnohočetné retrotranspozony umlčené metylační modifikací. Ztrátová metylace v důsledku chyby v přenosu epigenetické informace při dělení buňky může způsobit jejich aktivaci a přemísťování. Aktivace retrotranspozonů pak často vede k fatálním důsledkům. Retroranspozon může totiž nahodile aktivovat přilehlé geny (vzpomeňme na neškodné paramutace u kukuřice) i tak, že se fenotyp diferencované buňky se změní ve fenotyp nádorový. Podobný důsledek může mít i přímá mutační nebo epigenetická aktivace těch strukturních genů, které kontrolujících dělení buněk v organizmu. Když se nyní zamyslíme nad souborem poznatků současné biologie, dojdeme k závěru, že prvky klasického paradigmatu jsou jen zvláštními případy obecnějších zákonitostí plynoucích z procesů a jevů na hranici mezi uspořádaností a chaosem. To je základní idea nového, současného paradigmatu biologie. 49 Práce s talentovanými studenty ve fyzice RNDr. Zdeněk Kluiber, CSc, Gymnázium Zborovská 45, Praha 5 Úvod Podchycení a rozvoj talentů na střední škole patří mezi nejdůležitější úkoly související s přípravou budoucích vědeckých a odborných pracovníků, budoucích učitelů fyziky. Rozhodnutí středoškolského studenta pro směr jeho budoucího studijního, resp. pracovního zaměření, musí vycházet i z odpovídajícího seznámení se s kvalifikovanou prací v daném oboru. Poznatky didaktiky fyziky v oblasti práce s talentovanými studenty střední školy ukazují na naléhavost zabezpečení těchto úkolů: 1. studentům je třeba umožnit vlastní tvůrčí práci 2. studenti by měli získat zkušenosti z řešení jednoduchých výzkumných úkolů v rámci začlenění do kolektivu řešitelů 3. do odborného procesu je nezbytné zahrnout samostatné studium odborné a vědecko-populární literatury 4. studenti by měli získat zkušenosti ze studia odpovídající cizojazyčné literatury 5. je vhodné umožnit studentům kontakt s vědeckými pracovníky pro získání aktuálních poznatků 6. rozvíjet kvalifikované jednotlivce formou kvalitních volitelných seminářů 7. umožnit studentům učit se formám a metodám vědecké práce, presentaci dosažených výsledků 8. vytvářet podmínky pro setkání talentovaných studentů z různých mimoškolních aktivit 9. učivo fyziky by mělo v odpovídající míře a na přiměřené úrovni zachytit jako důležitou motivaci i poznatky moderní fyziky 10. učit studenty schopnostem třídit a vyhodnocovat získávané informace Vzrůstá úloha přístrojů a experimentálních zařízení při získávaní a zpracování dat, široce se používá matematika a výpočetní technika. Student má možnost zúčastnit se čtyř fyzikálních soutěží, resp. přehlídek: Fyzikální olympiáda, Středoškolská odborná činnost v oboru fyzika, Turnaj mladých fyziků, First Step To the Nobel Price in Physics. Účast v libovolné z těchto soutěží, podle specifického individuálního zaměření každého studenta, je dobrou přípravou pro vysokoškolské studium fyziky [1]. Školní výuka fyziky Významným úkolem gymnázia (střední školy) je prohlubování individuální práce s talenty. Plnění tohoto úkolu předpokládá individualizaci vzdělání spolu s přihlédnutím ke schopnostem každého jedince. Studentova aktivita by měla vycházet z jeho vnitřních potřeb s cílem naplnit svou seberealizaci. Na druhé straně je samozřejmě nezanedbatelná i okolnost, v jakém prostředí je možné jednotlivé studenty k úspěšným výsledkům dovést. Důležitou úlohu v tomto směru bezesporu hraje – a to potvrzují naše zkušenosti – prostředí školy, které pro takovou činnost studentů zajistí po všech stránkách vhodné podmínky. Zásadním předpokladem pro první etapu práce s talenty je náročnost výuky fyziky, práce s celou třídou. 50 Teprve na základě vlastní práce studenta profesor poznává charakteristické rysy talentovaného studenta na fyziku. Správné řešení písemných zkoušek, přesná analýza fyzikálních jevů při ústním zkoušení, referáty na zajímavá témata, experimentální zručnost a správná interpretace naměřených hodnot, projev fyzikálního myšlení – to vše umožňuje identifikovat talentovaného studenta na fyziku. Zde totiž může – na základě zkušeností – profesor fyziky odhadnout, pro kterou fyzikální soutěž, resp. pro který směr individuální přípravy, má student optimální předpoklady. Musí ale s takovým studentem hovořit! Musí ho naprosto přesně znát z hlediska odborných a morálních kvalit, z pohledu jeho předpokládaného studijního zaměření, ale i z předpokládané profesionální orientace. Fyzikální soutěže Rozvoj talentovaných studentů na fyziku vychází z kvalitní školní výuky fyziky a na ni navazujících mimoškolních forem práce – zejména fyzikálních soutěží, ale i dalších fyzikálních aktivit. Jedná se o druhou etapu práce s talenty. Studenti střední školy svoji účastí ve fyzikálních soutěžích rozvíjejí svoje schopnosti a dovednosti jako základní předpoklad pro svoji budoucí práci ve fyzice [2]. a) Fyzikální olympiáda Fyzikální olympiáda (FO), která byla zahájena v roce 1959, patří mezi nejosvědčenější formy práce při rozvoji talentovaných studentů ve fyzice. Toto tvrzení potvrzují praktické výsledky účastníků FO , nyní již vědeckých a odborných pracovníků, učitelů vysokých a středních škol. I když řešení fyzikálních úloh je základní formou práce se soutěžícími, samotná soutěž v řešení úloh by měla být vyvrcholením dlouhodobější činnosti se zájemci o fyziku. Vedle řešení úloh musí být účastník FO dobře připraven i v oblasti experimentální fyziky, zároveň i v oblasti kvalitního zpracování naměřených hodnot. Tato činnost s talentovanými studenty je proto výrazně založena na dlouhodobé intenzivní práci učitele se studenty, na systému odborných fyzikálních seminářů, na regionálních a republikových soustředěních studentů, na kroužcích FO na školách, na korespondenčních seminářích atd. b) Středoškolská odborná činnost v oboru fyzika Středoškolská odborná činnost (SOČ) je unikátní aktivita studentů v České republice a ve Slovenské republice. Byla založena v roce 1978. SOČ umožňuje odborný rozvoj podle individuálního zájmu studentů, podporuje rozvoj talentů, vytváří studentům možnosti své vlohy a nadání projevovat. Zásadní rysy SOČ: podle vlastního zájmu nebo na základě doporučení vyučujícího, resp. konzultanta, studenti zpracovávají písemná řešení – zhruba v rozsahu 30 stran + přílohy (až 200 stran) – zvolených témat, resp. tematických úkolů a svoje písemné práce na přehlídkách veřejně obhajují. Zpracování tematického okruhu provádí jeden nebo více studentů. K písemné práci se vyjadřují prostřednictvím odborného posudku konzultant práce a další posuzovatelé. Studenti mohou řešit jen takové úlohy, které jsou jako středoškoláci schopni zvládnout. Účast v SOČ je výrazným přínosem především pro odborný rozvoj talentovaných studentů, kteří mají vyhraněný zájem o specializovanou problematiku a věnovali jí dosud značnou část svého volného času. Funkce konzultanta bývá v mnoha případech nezastupitelná. Pouze on může studentům umožnit pracovat s vysoce specializovanými přístroji, on má k dispozici nejnovější 51 informace o dané problematice, on může studentům poradit správný směr postupu řešení, může s nimi vše podrobně prodiskutovat: konzultant neřeší tedy úkoly za studenta, ale vede jej v jeho práci. c) Turnaj mladých fyziků Turnaj mladých fyziků (TMF) vznikl zhruba v roce 1979, od roku 1988 probíhá na mezinárodní úrovni. TMF je soutěž družstev studentů středních škol v jejich schopnosti řešit komplikované fyzikální problémy a presentovat jejich řešení formou vědecké diskuse – fyzikální souboje. 1. pro každý ročník je zadáno 17 úloh, jejichž témata vycházejí z fyzikální praxe, ale i z širokých možností aplikací fyzikálních postupů v technice, v přírodních vědách, v ekonomii, ve zdravotnictví, ve sportu 2. družstvo tvoří pětičlenný kolektiv studentů s vedoucím – profesorem fyziky 3. k postupu do vlastního turnaje je nezbytné nejprve vypracovat písemná řešení úloh; úlohy jsou pojaty tak, že není známo jejich přesné řešení, resp. výsledek. 4. turnaj probíhá podle přesně stanovených pravidel 5. v mezinárodním TMF soutěží družstva jednotlivých zemí, která se – zpravidla – kvalifikovala v republikových finále TMF 6. jednacími jazyky mezinárodního TMF jsou angličtina a ruština 7. TMF výrazně rozvíjí schopnosti studentů v odborné práci ve fyzice a jejich jazykové znalosti Etapy soutěže jsou následující (uvádíme postup aplikovaný v České republice): na školách se nejprve vytvoří pětičlenný tým studentů (i z různých ročníků). Studentům v jejich práci poskytuje podporu a usměrňuje jejich činnost profesor fyziky jako vedoucí družstva. Na základě písemných řešení jsou nejlepší družstva pozvána do republikového finále. Ve finále se jednotlivá družstva postupně střetávají ve fyzikálním souboji prostřednictvím zástupců podle schématu „REFERUJÍCÍ – OPONENT - RECENZENT„. Vítěz tohoto finále postupuje do mezinárodního TMF. Referující na základě výběru úlohy Oponentem předkládá podstatná fakta řešení úlohy, zaměřuje se na základní fyzikální poznatky, využívá připravené obrázky, schémata, fotografie, grafy atd. Oponent uvádí svůj názor na hlavní myšlenky referátu a vyjadřuje k nim kritické připomínky. Recenzent krátce vystihuje zásadní pozitivní momenty v řešení Referenta a nejpodstatnější momenty z kritiky Oponenta. V polemice, která prostupuje vždy celé kolo soutěže, jsou podrobně všechny názory zúčastněných diskutovány. Hodnotící komise oceňuje veřejné vystoupení studentů přidělením bodů. Na hodnotící komisi (na mezinárodním TMF až patnáctičlenné) spočívá úkol objektivně posoudit odbornou kvalitu řešení, probíhající diskusi. Přínosem z účasti v TMF pro studenty je zejména: práce v kolektivu řešitelů řešení konkrétních problémů provedení kvalitní analýzy problémů a vymezení fyzikálních jevů, které s tímto problémem bezprostředně souvisejí intenzivní studium literatury konzultace problematiky řešení s odborníky, osobnostmi stanovení optimálního modelu řešení problému návrh a realizace příslušných experimentů získávání a zpracovávání dílčích podkladů k řešení na specializovaných pracovištích 52 - získávání návyků odpovídajících pojetí vědecké konference: obhajoba vlastního řešení, smysluplná argumentace, kritické posuzování a objektivní hodnocení kladů a nedostatků řešení ostatních účastníků fyzikálního souboje podstatné rozšíření jazykových znalostí navázání kontaktů s budoucími potenciálními spolupracovníky publikování výsledků práce a) 1. krok k Nobelově ceně za fyziku Soutěž byla založena v roce 1993 Fyzikálním ústavem Polské Akademie věd. Její účastníci zasílají ve stanoveném termínu do uvedeného ústavu své dvacetistránkové práce v angličtině s fyzikálním tématem podle vlastního výběru. Práce zpravidla zahrnují zajímavé a hodnotné výsledky; všechny jsou recenzovány pracovníky ústavu. Autoři nejlepších prací – kategorie Vítězové – jsou zváni ke čtyřtýdennímu pobytu do ústavu. Seznamují se s prací Fyzikálního ústavu Polské Akademie věd, se zaměřením jeho vědeckých oddělení, bezprostředně se podílejí na některých experimentech, seznamují se s Varšavou, s Polskem. Dalšími kategoriemi oceněných prací jsou: Vědecké práce, Příspěvky, Přístroje. Publikace studentů Mimořádnou pozornost při práci s talentovanými studenty na fyziku je třeba věnovat presentaci výsledků jejich činnosti. Jestliže studenti získávají úspěchy v soutěžích, je třeba, aby mohli buď písemně – což je jistě obtížnější, ale pro studenty významnější – nebo ústně před publikem svých spolužáků, ale i profesorů, presentovat zásadní poznatky ze své práce. Talentovaní studenti získávají první zkušenosti z vlastní publikační činnosti. Vždyť byli schopni sepsat mnohostránkové práce, resp. řešení problémů. Vynikající náměty pro svoji další práci, resp. témata prací (a později témata publikací), získávají talentovaní studenti na odborných seminářích, na besídkách s odborníky, od svého profesora fyziky, na mezinárodních výstavách a přehlídkách, na studijních pobytech, přímo z bezprostředních informací z fyzikálních pracovišť atd. Závěr Vyhledávání a rozvoj talentovaných studentů na fyziku přináší zvýšené nároky na práci profesora fyziky. Rozvoj talentovaných studentů na fyziku se odvíjí od kvalitní školní výuky fyziky a na ni navazujících mimoškolních forem práce, zejména fyzikálních soutěží, ale i dalších fyzikálních aktivit. Studenti získávají a rozvíjejí svoje schopnosti a dovednosti jako zásadní předpoklady pro svoji budoucí práci ve fyzice. V sytému jejich přípravy má významné místo i odpovídající presentace výsledků jejich práce. Důležité místo v rozvoji talentů má komunikativní dovednost, i s ohledem na mezinárodní akce a především bezprostřední kontakt s fyziky. Literatura [1] Kluiber, Z. et al.: The Development of Talents in Physics. The Union of Czech Mathematicians and Physicists – Prometheus, Prague 1995, 112 p. [2] Janouch, F. – Hanzl, S. – Zahradník, R. – Malý, K.: Prohlášení. Vesmír, roč. 74, 1994, č. 12, str. 664 [3] Volf, I. – Kluiber, Z.: Jak pomoci při hledání a výchově talentů ve fyzice. Československý časopis pro fyziku, 1997, svazek 47, č. 2, str. 118 53 54 ATOM - OD HYPOTÉZY K JISTOTĚ Aleš Lacina Přírodovědecká fakulta MU, Brno I když každý řadový občan "ví", že látky mají nespojitou strukturu, jen málokdo je schopen toto konstatování podpořit přesvědčivými argumenty. Většina lidí na existenci atomů prostě věří a považuje ji za nepopiratelný fakt, který žádné zdůvodnění nepotřebuje. Právě tímto způsobem je totiž jeden z nejzávažnějších přírodovědných poznatků, jichž lidstvo dosáhlo, standardně prezentován ve školním vzdělávání: jako vpodstatě axiomatické tvrzení - nanejvýš okořeněné zmínkou o "starých Řecích", případně efektními, avšak pro laika nesrozumitelnými frázemi o nejmodernějších experimentálních technikách. Teprve na základě takto vštípené hotové představy o stavbě látek se přistupuje k výkladu (zpravidla značně sugestivnímu) některých jevů, z nichž by ovšem drtivou většinu bylo možné vyložit i jiným způsobem. A byla to právě možnost alternativního výkladu, která vedla ještě na počátku našeho století řadu velmi kvalifikovaných přírodovědců k pochybnostem o existenci atomu. Přednáška se zabývá moderní historií atomistické koncepce. Podrobně sleduje a komentuje zejména nejdůležitějších sto let postupného vývoje této představy - od položení základů chemického atomismu na přelomu osmnáctého a devatenáctého století až po teoretickou a experimentální analýzu Brownova pohybu, provedenou v prvních letech století dvacátého, která byla všeobecně uznána za první nesporný důkaz částicové struktury látek. Již staří Řekové ... Vlastnosti předmětů okolního světa a jejich vzájemné souvislosti zajímaly člověka odnepaměti. Snaha o jejich pochopení přivedla záhy první vzdělance i k úvahám o možném vztahu mezi vnějšími projevy a vnitřní stavbou látek. Už čtyři sta let před naším letopočtem řecký filosof Demokritos z Abdér (asi 460 - asi 370 př. n. l.) učil, že vše existující (země, voda, vzduch, oheň, rostliny, zvířata, i lidské tělo a duše) se skládá z drobounkých neměnných částic - atomů (řecky atomos = nedělitelný) - a všechny jevy a změny, probíhající ve světě, připisoval jejich pohybu. Pro správné hodnocení těchto představ - v obecné formulaci tak podobných představám dnešním - je třeba zdůraznit, že starověcí atomisté uvažovali čistě spekulativně a svoje vývody nespojovali s žádným pozorováním. Na otázku o dělitelnosti látek, pokud už byla položena, se dalo v zásadě odpovědět jen dvojím způsobem. A obě odpovědi se také objevily. "Dělíme-li", píše Demokritos, "kousek látky nejostřejším nožem, jaký si lze představit, dojdeme nakonec k částicím, které již nelze dále dělit. To jsou atomy." Ani pozdější následovníci prvních atomistů nebyli dlouho s to postavit tuto koncepci na solidnější - přírodovědecký - základ. Vcelku lze říci, že až do začátku dvacátého století, kdy byla existence atomů prokázána přímými experimenty, vycházelo toto pojetí jen ze snahy o redukci mnohotvárnosti a proměnlivosti světa na pohyb neměnných stavebních elementů, s cílem popsat co nejvíce jevů jednotným způsobem. 55 První úvahy o tepelných jevech Z přírodovědeckého hlediska stojí z pozdějších atomistických snah za zmínku první pokusy Boyleovy (1672 - 1691) a Newtonovy (1642 - 1727) interpretovat teplo jako vnitřní pohyb, které ještě nebyly ovšem ani náznakem konzistentní kinetické teorie. Skutečný pokrok v rozvíjení této koncepce znamenaly až práce Bernoulliovy a Lomonosovovy. Daniel Bernoulli (1700 - 1782) ztotožnil ve své Hydrodynamice (1738) vzduch s "pružnou kapalinou", jejíž částice se "neobyčejně rychle pohybují v různých směrech" a na základě tohoto modelu odvodil již dříve experimentálně objevený zákon Boyleův (1662) - Mariottův (1676) (pro zadané množství plynu a neměnnou teplotu je součin tlaku a objemu konstantní). Stanovil při tom i vztah mezi rychlostí pohybu částic (předpokládal, že se pohybují všechny stejně rychle) a zahřátím plynu a vysvětlil tak zvyšování jeho pružnosti při zahřívání. O několik let později (1745 - 1747) vytváří Michail Lomonosov (1711 - 1765) - na základě hypotézy, že teplo je formou pohybu stavebních částic těles - víceméně důsledný mikroskopický popis, z něhož vyplynula celá řada jak kvalitativních, tak kvantitativních závěrů. Přestože Lomonosov spojoval - jak dneska víme, nesprávně - teplo pouze s rotačním a vibračním pohybem částic (jejich translaci vůbec neuvažoval), byl schopen vysvětlit například pružnost plynů a předpovědět i odchylky od Boyleova - Mariottova zákona způsobené konečnou velikostí molekul. (Dnes se tato odchylka popisuje korekcí b ve Van der Waalsově rovnici.) Po celé následující století byl při studiu tepelných jevů preferován makroskopický přístup fenomenologické termodynamiky, který (mikro)strukturu látek - ať už by byla jakákoli nebere vůbec v úvahu. Jeho úspěšnost, prakticky demonstrovaná zejména řadou bezprostředních technických aplikací, vyvolala oprávněné uspokojení, které vedlo u některých badatelů až ke snaze o jeho absolutizování. Na druhé straně ovšem vědce nutila hledat případné hlubší příčiny jeho univerzálnosti. Mezi nejradikálnější, a velmi vlivné, představitele první skupiny patřili například z fyziků Ernst Mach (1838 - 1916), z chemiků pak Wilhelm Ostwald (1853 - 1932), kteří jakékoli úvahy o struktuře látek striktně odmítali jako zbytečné a nepodložené spekulace. Vůdčí ideou druhého směru byla naopak atomistická koncepce. Geometrická krystalografie Nezávislým podnětem k úvahám o vnitřní stavbě látek se stala geometrická pravidelnost krystalů. Skutečnost, že krystaly téže látky vykazují - bez ohledu na svoji velikost - tutéž symetrii, přivedla Roberta Hooka (1635 - 1703) k domněnce, že krystaly jsou pravidelným uspořádáním drobných částic. K témuž názoru dospěl o něco později na základě vlastních výzkumů i Christiaan Huygens (1629 - 1695). Tuto poněkud spekulativní představu podpořil René Just Haüy (1743 - 1822) empirickým zjištěním, že krystaly lze poměrně snadno štípat podél určitých význačných směrů. Postupné štípání krystalu na menší a menší části by mělo, podle něj, nakonec přivést k nejmenšímu stavebnímu bloku. Těsným naskládáním takových bloků (v dnešní terminologii elementárních buněk) vedle sebe vysvětloval naopak vznik krystalů a jejich geometrické vlastnosti. Chemický atomismus Přibližně v téže době, kdy Haüy položil svými pracemi základy geometrické krystalografie, byla vzkříšena atomistická koncepce i v chemii. V prvních letech devatenáctého století vytvořil John Dalton (1766 - 1844) kvantitativní teorii chemických reakcí spočívající na 56 postulátu o existenci atomů - nezničitelných a nestvořitelných - které jsou v chemických reakcích zcela určitým způsobem spojovány či naopak rozlučovány. Přestože se z této myšlenkové konstrukce dala přímo vyvodit řada dříve empiricky zjištěných zákonů (zachování hmoty - Lavoisier 1789, stálých poměrů slučovacích - Proust 1799, násobných poměrů slučovacích - Dalton 1802), nekonzistentnost jiných závěrů, k nimž pomocí ní Dalton dospěl, dlouho bránila mnoha chemikům na ni bezvýhradně přistoupit. Molekulárně-kinetická teorie Z fyziků začal mikroskopické pojetí znovu rozvíjet Rudolf Julius Emmanuel Clausius (1822 1888), který je znám jako jeden z hlavních tvůrců termodynamiky. V článku O povaze pohybu, který nazýváme teplem (1857) sice zdůrazňuje, že jeho předcházející termodynamické výzkumy jsou zcela obecné a nevyžadují žádnou konkrétní představu o povaze tepla, na druhé straně však přiznává, že si ji už na jejich počátku vytvořil. Jeho nová teorie plynů, kterou sám nazývá "kinetickou", předpokládá, že plyn sestává z molekul, pohybujících se přímočaře s konstantní rychlostí, která se mění při srážkách s jinými molekulami nebo nepropustnou stěnou. Tlak plynu Clausius vysvětluje nárazy molekul na stěny nádoby a vyjadřuje jej matematicky pomocí jeho objemu a střední hodnoty vnitřní energie. Na Clausiovy průkopnické práce navázal James Clerk Maxwell (1831 - 1879), jenž v roce 1860 odstranil z kinetické teorie plynů provizorně zavedenou hypotézu, že všechny molekuly mají stejně velkou rychlost a nahradil ji zákonem rozdělení rychlostí, který dnes nese jeho jméno. S tímto výpočetním aparátem se podařilo získat řadu velmi působivých výsledků, například odvodit stavovou rovnici ideálního plynu pV = konst.T , která byla - v poněkud odlišném tvaru - nalezena již dříve (1824 Carnot, 1834 Clapeyron) empiricky. Tyto nesporné úspěchy však nejsou tak přesvědčivým argumentem ve prospěch atomistické koncepce, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na výsledcích by se totiž nic nezměnilo, pokud bychom ve svých úvahách snížili hmotnost každé částice na polovinu a jejich počet zdvojnásobili nebo hmotnost zredukovali na třetinu a počet ztrojnásobili ....Dokonce by bylo možné pokračovat tímto směrem až k limitě nekonečného počtu nekonečně malých částic, což by ovšem nebylo ničím jiným než přechodem ke konkurenční představě spojitého rozložení hmoty. Základy statistické mechaniky Završením molekulárně-kinetické teorie plynů je dílo Ludwiga Eduarda Boltzmanna (1844 1906). V letech 1868 - 1871 se Boltzmann v řadě prací pokoušel zobecnit Maxwellovo rozdělení podle rychlostí na případ, kdy se plyn nachází ve vnějším silovém poli a odvodil tak rozdělení, které se označuje jeho jménem. Tento výsledek svým významem daleko přesáhl konkrétní problematiku, v jejímž rámci byl odvozen a spolu s dalšími Boltzmannovými teoretickými pracemi se stal základem mnohem obecnější fyzikální discipliny - statistické mechaniky. Je smutnou ironií osudu, že právě úvahy rozvíjené v těchto pracech, vycházející z předpokladu nespojité struktury látek, se staly za Boltzmannova života terčem ostré kritiky. Již zmínění jednostranní přívrženci makroskopického přístupu, popírající samu existenci atomů, stavěli snahy o molekulárně-kinetický výklad termodynamických zákonů na roveň zdiskreditovaným pokusům o vysvětlení vlastností elektromagnetického pole pomocí mechanického modelu éteru, označovali je za nevědecké a kategoricky je odmítali. Boltzmann, který neustálými, často značně nevybíravými, útoky velmi trpěl, roku 1904 v předmluvě ke druhému dílu svých Přednášek o molekulární teorii plynů píše: 57 "... Jsem přesvědčen, že tyto výpady pramení z nepochopení a že význam kinetické teorie dosud není doceněn. Podle mého názoru bude pro vědu velikou ztrátou, jestli se jejím současným oponentům podaří dosáhnout toho, aby upadla v zapomenutí, podobně jako se to díky Newtonově autoritě - dočasně stalo s vlnovou teorií světla. Plně si uvědomuji bezmoc jednotlivce hájícího svůj názor proti mínění většiny. Aby však lidstvo, až se jednou ke kinetické teorii vrátí, nemuselo znovu objevovat už známé věci, budu se snažit vyložit její nejobtížnější a nejméně pochopitelné partie co nejsrozumitelněji." Boltzmannova slova o budoucnosti kinetické teorie byla prorocká. Špatně odhadl jenom dobu, za niž se prokázala správnost jejích předpokladů. Když roku 1906 ukončil - v duševní depresi - dobrovolně život, zbývaly pouhé dva roky do experimentálního důkazu existence atomů. Hypotéza nebo jistota? Až do roku 1908 tedy byla představa o částicové struktuře látek (atomistická koncepce) pouze nadějnou hypotézou, která rozdělovala tehdejší vědeckou komunitu na svoje nadšené příznivce, zaryté odpůrce a ovšem také váhavý zbytek. Současná učebnicová literatura tuto skutečnost příliš nereflektuje: tvrzení o existenci atomů zpravidla servíruje jako odvěkou pravdu - holý fakt, v nejlepším případě doplněný stručnou zmínkou o Daltonově atomismu (učebnice chemie), případně výkladem molekulárně-kinetické teorie látek (učebnice fyziky). Tato témata sice mohou posloužit jako podpůrné argumenty atomistické koncepce, spolehlivým prubířským kamenem však samy o sobě nejsou. Na základě shody teoretických předpovědí s experimentálními výsledky lze totiž usuzovat pouze na přijatelnost použitého teoretického popisu pro uvažovanou experimentální situaci. Dostatečně široký okruh experimentů, v nichž se určitá teorie osvědčila zajisté posiluje naši víru v její správnost (jsmeli ochotni věřit), jednoznačnou přednost před případnými alternativami bychom jí však měli dát až na základě experimentu, který současně diskvalifikuje její konkurentky. V případě sporu mezi diskrétní a spojitou představou o stavbě látek se stal tímto arbitrem právě Brownův pohyb. Brownův pohyb a jeho Perrinova analýza Názvem Brownův pohyb se označuje neustálý chaotický pohyb malých částeček (o průměru řádově 10-6 - 10-7 m) rozptýlených v kapalině nebo plynu. Pojmenování tohoto jevu je poctou anglickému botanikovi Robertu Brownovi (1773 - 1858), který jej roku 1827 náhodně objevil při zkoumání vodní suspenze pylových zrnek mikroskopem. Sám objevitel považoval tento pohyb nejprve za projev života, zopakováním pokusu s částicemi minerálního původu však dostal stejný výsledek. Přestože byl tento jev nečekaný (podle představ mechaniky tekutin měla každá částice v závislosti na své hustotě buď klidně klesat nebo stoupat), vzbudil minimální pozornost a byl dlouho téměř všeobecně považován za analogii známého vířivého pohybu prachových částic (pozorovatelného v ostrém světle), který je způsoben slabými vzdušnými proudy vyvolanými nevelkými rozdíly teploty a tlaku. Ve druhé polovině devatenáctého století se však objevil i konkurenční názor, zastávaný téměř bez výjimky badateli, kteří studovali jev podrobněji. Jeho východiskem byl předpoklad, že kapalina, v níž se Brownova částice nachází, má sama korpuskulární (molekulovou) strukturu. Je-li povrch této částice velký, silové účinky nárazů molekul kapaliny z různých směrů jsou navzájem v rovnováze a pohyb Brownovy částice nevyvolají. Pokud je však její povrch menší, nepravidelnosti v počtech molekul dopadajících na ni z 58 různých stran se již navzájem nevykompenzují. Výsledná síla, působící na Brownovu částici, je v tomto případě nenulová a neustále se mění, jak co do směru, tak co do velikosti, což má za následek její chaotický pohyb. Mezi oběma alternativními názory na podstatu Brownova pohybu rozhodla - po řadě předchozích prací věnovaných dílčím problémům - důkladná teoretická a experimentální analýza tohoto jevu provedená roku 1908 Jeanem Baptistem Perrinem (1870 - 1942). Perrin se ztotožnil s molekulárně-kinetickou představou, kterou formulovala již řada badatelů před ním (Wiener 1863, Exner 1867, Carbonelli (1870), Gouy 1888). Na rozdíl od nich - a dnešních učebnic - se však nespokojil se závěrem, že existence Brownova pohybu je teoretickým důsledkem nepotvrzené hypotézy o částicové struktuře látek existence molekul (atomů) => hypotéza existence Brownova pohybu (teoretický) důsledek ale jako první logický sled obrátil, takže tvrzení o korpuskulární struktuře látky se v jeho úvaze objevilo jako teoretický důsledek experimentálně zjištěné existence Brownova pohybu existence molekul (atomů) <= (teoretický) důsledek existence Brownova pohybu experimentální fakt Tento argumentační klenot je nejlépe ocitovat přímo z Perrinovy práce Brownův pohyb a molekulární realita: "... Skutečně překvapivé a nové je na Brownově pohybu to, že nikdy neustává. Na první pohled se zdá, že jeho existence odporuje naší každodenní zkušenosti s třením. Nalejeme-li například kbelík vody do vany, považujeme za přirozené, že zanedlouho pohyb kapaliny ustane. Rozeberme si však, jakým způsobem se ustaví tento zdánlivý klid. Zpočátku mají všechny části vody přibližně stejně velké a stejně orientované rychlosti. Tento řád se naruší v okamžiku, kdy některé z nich narazí na dno vany a odrazí se od něj do různých směrů s různými rychlostmi, aby se srazily s další kapalinou, která je odrazí zas do jiných směrů. Tak se brzo po dopadu všechny části vody ještě pohybují, ale teď už musíme sledovat dosti malý objem kapaliny, chceme-li, aby rychlost ve všech jeho bodech měla stejný směr a velikost. O tom se snadno přesvědčíme, vhodíme-li do kapaliny několik drobných tělísek: uvidíme, že se navzájem pohybují stále neuspořádaněji a neuspořádaněji. To, co nyní vidíme, pokud můžeme vůbec ještě něco rozlišit, není vymizení pohybu, ale jeho čím dál chaotičtější rozdělení do menších a menších částí kapaliny. Pokračuje tato chaotizace donekonečna? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, nebo abychom alespoň mohli studovat proces chaotizace co nejdéle, musíme namísto pouhého oka použít k pozorování mikroskop a jako detekčních zrníček užít mikroskopických částic. Tím dospějeme k podmínkám, v nichž se pozoruje Brownův pohyb, při čemž zjišťujeme, že chaotizace pohybu, tak zřejmá v běžných měřítcích našeho pozorování, nepokračuje bez omezení a že na mikroskopické úrovni se ustaví rovnováha mezi korelací a chaotizací. ...Zřejmě se nelze vyhnout následujícímu závěru: Poněvadž chaotizace pohybu v kapalině nepokračuje donekonečna, ale od určité úrovně již neroste, musí se kapalina ve skutečnosti skládat ze zrníček či molekul, které se mohou vůči sobě navzájem libovolně pohybovat, do jejichž vnitřku však již pohyb být přenesen nemůže. 59 Pokud by takové molekuly neexistovaly, pak by chaotizace pohybu musela pokračovat bez omezení. ..." Po tomto sice přesvědčivém, ale jen kvalitativním rozboru Perrin pokračuje kvantitativní analýzou jevu. V jejím rámci nejprve ukazuje, že soubor Brownových částic, vznášejících se v kapalině, se chová ve všem všudy jako ideální plyn, což mu dále umožňuje snadno vyjádřit Avogadrovu konstantu pomocí makroskopicky měřitelných veličin (koncentrací Brownových částic ve dvou různých výškách preparátu, velikosti Brownových částic a hustoty kapaliny i materiálu Brownových částic). Po jejich důvtipném, pečlivém a velice pracném experimentálním určení - při němž všechny veličiny měřil na různých vlastnoručně připravených homogenních emulzích několika nezávislými, často originálními, metodami získává už jednoduchým statistickým zpracováním pro Avogadrovu konstantu hodnotu 7.05 .1023 mol-1. Podělením molární hmotnosti touto hodnotou pak stanovil absolutní hmotnosti molekul různých látek (10-26 - 10-27 kg) a odhadl i průměr molekul různých plynů (10-10 m). Svoje zcela vyčerpávající studium Brownova pohybu Perrin završil (spolu se svým asistentem M. Chaudesaiguesem) experimentálním potvrzením výsledků fyzikálně statistické teoretické analýzy tohoto jevu, kterou provedli krátce předtím nezávisle na sobě Marian Smoluchowski (1872 - 1917) a Albert Einstein (1879 - 1955). Perrinův brilantní rozbor Brownova pohybu je bezesporu mezníkem v nazírání na strukturu látek. Jeho provedením se původní hypotéza změnila v jistotu, což hned v roce 1908 čestně uznal jeden z jejích největších tehdejších odpůrců Wilhelm Ostwald: "Přesvědčil jsem se, že od nedávna máme ty experimentální důkazy zrnitosti těles, které atomová hypotéza hledala bezvýsledně sta a dokonce tisíce let." A atom se stal ústředním pojmem přírodovědy začínajícího dvacátého století. Rozšiřující literatura: Již staří Řekové ... Lucretius Titus Carus: O přírodě. Svoboda, Praha 1971. Zubov V. P.: Razvitije atomičeskich predstavlenij do načala XIX. veka. Nauka, Moskva 1965. První úvahy o tepelných jevech Zajac R., Šebesta J.: Historické pramene súčasnej fyziky 1. Alfa, Bratislava 1990. Kudrjavcev P. S.: Kurs istorii fiziki. Prosveščenije, Moskva 1974. Geometrická krystalografie 60 von Laue M.: Dějiny fyziky. Orbis, Praha 1963. Lukáč R.: Všeobecná mineralógia I. Kryštalografia. SPN, Bratislava 1968. Chemický atomismus Čeleda J., Kuba J.: Cesta do nitra hmoty. SNTL, Praha 1981. Brdička R. a kol.: Úvod do fyzikální chemie. SNTL, Praha 1972. Molekulárně-kinetická teorie Svoboda E., Bakule R.: Molekulová fyzika. Academia, Praha 1992. Dorfman J. G.: Vsemirnaja istorija fiziki s načala XIX. do serediny XX. vv. Nauka, Moskva 1979. Základy statistické mechaniky Cooper L. N.: Fizika dlja vsech (Vvedenije v suščnosť i strukturu fiziki) 1. Klassičeskaja fizika. Mir, Moskva 1973. Reif F.: Statističeskaja fizika. Nauka, Moskva 1972. Hypotéza nebo jistota? Einstein A, Infeld L.: Fyzika jako dobrodružství poznání. Orbis, Praha 1962. Born M.: Pokus a teorie ve fysice. Pokroky matematiky, fysiky a astronomie IV (1959) 446. Brownův pohyb a jeho Perrinova analýza Perrin J. B.: Brownian Movement and Molecular Reality. Taylor and Francis, London 1910. Trigg G. L.: Rešajuščije eksperimenty v sovremennoj fizike. Mir, Moskva 1974. Czudková L.: Perrinova analýza Brownova pohybu. Diplomová práce, PřF MU Brno 1997. 61 INTERMETALIKA NOVÉ KOVOVÉ MATERIÁLY Václav Novák Fyzikální ústav AV ČR 1. Úvod Kovové materiály využívá člověk již několik tisíc let pro nejrozmanitější účely. Stačí snad připomenout různé nástroje počínaje vidličkou a nožem, šroubovákem, nebo třeba šperky ze stříbra a zlata; stavby – mosty, věže; až po náhrady opotřebeného lidského těla – klouby nebo zuby. Co je na kovových materiálech tak významného, že jsou tak široce využívány? Je to ne jedna, ale řada vlastností, pro které jsou používány. Navíc různé kovové materiály se mohou svými vlastnostmi velmi lišit - hustotou, bodem tání, tvrdostí atd. Především pevnost, odolnost proti opotřebení, snadná tvářitelnost, elektrická a tepelná vodivost, jejich lesk jsou atraktivní vlastnosti, určitou roli také hraje jejich snadná příprava a cena. Samozřejmě pro každý účel hraje rozhodující roli při výběru jen některá z těchto vlastností. Zkušenost při přípravě kovových materiálů předávaná z generace na generaci a empirické hledání nových postupů vedly v minulosti k pokroku ve využívání kovových materiálů. Fyzika zaznamenala výrazný pokrok v oblasti kovových materiálů až v posledních padesáti letech. Teorie dislokací vysvětlila plastické chování materiálů a je možné připomenout, že se objevila o třicet let později než teorie relativity. V současné době je vývoj nových materiálů a technologií přece jen více doménou fyziků a pracovníků materiálového výzkumu než technologů, kteří postupují spíše empiricky při získávání nových materiálů. Empirický postup tak úspěšný v minulosti nevede v současné době již k cíli. Pokud byl zájem soustředěn na binární slitiny (složené ze dvou prvků) byla empirie dosti úspěšná – z 5000 možných binárních slitin je jich podrobně prozkoumáno více než 4000 a ostatní jsou považovány za nezajímavé. Současně používané slitiny jsou však většinou složeny ze tří i více složek (ternární, kvaternární …). V současnosti intenzivně probíhá systematický výzkum ternárních slitin– je studována závislost struktury a vlastností na teplotě a koncentraci všech tří složek. Při současném tempu experimentů by však byla k dispozici experimentální data o všech ternárních systémech podle odhadu až v roce 5500. Ternárních systémů je totiž asi 160 000 a kvaternárních téměř čtyři miliony. Na empirii a systematický průzkum se tedy nemůžeme spolehnout a fyzikové tedy hledají kritické parametry, které určují vlastnosti slitin a podle kterých by dokázali předpovědět složení a postup přípravy nových materiálů se žádanými vlastnostmi. Mezi materiály, které jsou nejen intenzivně zkoumány, ale začínají být v praxi využívány, patří tak zvaná intermetalika. Nejedná se o úplně nové materiály, jak bude ukázáno dále, ale spíše o modifikaci již známých materiálů, tak aby mohly být využity jejich atraktivní vlastnosti (odolnost proti korozi, pevnost při vysokých teplotách) a potlačeny ty nevýhodné (např. křehkost) , pro které dosud využity nebyly. Intermetalika jsou takové slitiny, které se svou strukturou a vlastnostmi liší od jednotlivých složek a pouhou interpolací nelze jejich vlastnosti předpovědět, většinou existují jen v úzkém oboru koncentrací, mají přesné chemické složení, kterým jsou charakterizovány. 2. Struktura kovů Kovové látky se většinou nacházejí v krystalickém stavu a tvoří polykrystaly. Jednotlivá zrna nebo alespoň jejich části jsou pak vlastně monokrystaly, které jsou homogenní co do složení i struktury. Pokud všechna zrna polykrystalu mají stejné chemické složení i strukturu, tedy jsou tvořeny jednou fází, nazýváme takové látky jednofázové na rozdíl od vícefázových, kde jednotlivá zrna mohou mít rozdílné chemické složení nebo strukturu. Jednotlivé fáze pak mají i rozdílné fyzikální a chemické vlastnosti. 62 Pro geometrický popis krystalové struktury byl zaveden pojem základní (elementární) buňka. Pouhým periodickým opakováním tohoto základního motivu ve třech směrech můžeme získat celý krystal. U čistých kovů se nejčastěji vyskytují mřížky kubická plošně centrovaná (Au, Ag, Cu, Ni, Al, atd.), kubická prostorově centrovaná (Na, K, Mo, W, Nb, V) a hexagonální (Cd, Mg, Zn). Některé kovy se mohou vyskytovat ve více modifikacích (např. Fe v mřížce k.pr.c. i k.pl.c., ovšem při různých teplotách). Při popisu krystalové struktury slitin je třeba uvažovat nejen o geometrických polohách atomů, ale i o zákonitostech uspořádání jednotlivých atomů vůči sobě navzájem. Podobně jako u iontových a) c) b) d) krystalů (NaCl) se atomy jednotlivých prvků pravidelně střídají a jsou tedy uspořádány na Obrázek Error! Unknown switch argument. Prostorově centrované dálku. Intermetalikum je látka složená ze dvou struktury binárních slitin – a) B2 (NiAl) , b) B32 (NaTl) , c) nebo více atomů kovů (stejně jako slitina), která B11 (TiCu) , d) D03 (Niˇ3Al) uve-deno je označení struktury, v je homogenní, má uspořádanou strukturu a charakteristické chemické složení, často jsou závorce je příklad slitiny označovány jako intermetalické sloučeniny. Vazba mezi atomy u intermetalik je ve své podstatě kovová, avšak má přídavný iontový charakter, který je způsoben rozdílem v elektronegativitě atomů. Jednotlivé atomy intermetalika jsou uspořádány v krystalové mřížce tak, že jsou umístěny přednostně v některých pozicích, které jsou pak označeny jako podmřížka. Podmřížky pak tvoří supermřížku. Uspořádání atomů do podmřížek a silná meziatomová vazba ovlivňují vlastnosti intermetalik jako je bod tání, hustota, oxidační schopnosti, elastické vlastnosti, křehkost, pevnost. B2 (NiAl) Ni Al Al L2 (Ni AlTi) Ni Al Ti 1 2 D0 (Fe Al) Fe Fe Al 3 Na příklad Ni a Al mají základní mřížku kubickou plošně centrovanou. Slitina Ni-Al tvoří několik intermetalik, při poměru atomů 1:1 tvoří mřížku kubickou prostorové centrovanou, ve které se pravidelně střídají atomy Ni a Al ve směru tělesové úhlopříčky krychle (struktura B2). Bod tání tohoto intermetalika je vyšší než obou prvků, z nichž je tvořeno a je 1911 K (1638 °C). 3 Poměr atomů jednotlivých složek intermetalika je obvykle tvořen celými čísly, neboť důležitá je chemická vazba těchto složek a pro označení intermetalik je také používána chemická Obrázek Error! Unknown switch argument. Krystalové struktury odvozené od typu B2, ilustrace symbolika, např. Cu3Sn pro t.zv. β-bronz. Jedna slitina ovšem příbuznosti struktur L21 a D03 , zároveň jsou může tvořit řadu intermetalických fází v závislosti na uvedeny příklady uspořádání s umístěním koncentraci, například u slitiny Ni-Al existují intermetalika Al3Ni, Al3Ni2, AlNi, Al3Ni5, AlNi3. Právě tyto celočíselné jednotlivých atomů. poměry atomových koncentrací, u kterých se pozorovaly anomálie vlastností slitin, byly jedním z prvních poznaných znaků intermetalik. Ovšem nejen poměr počtu atomů, ale i poměr počtu elektronů na atom je u některých intermetalik celočíselný, například tzv. Hume-Rotheryho fáze mají poměry elektronů na atom 3:2, 7:4, 21:13. Stejnou strukturu a podobné vlastnosti mají však intermetalika v celém intervalu koncentrací, pro uvedené intermetalikum Ni-Al je struktura B2 pozorována pro 45 – 58 % Ni. Naopak Al3Ni existuje jako homogenní pouze pro velmi úzký interval koncentrací u 25 % Ni. Jestliže definujeme intermetalika jako fáze (homogenní látky) s kovovými vlastnostmi, bude mezi intermetalika počítána i řada minerálů v rudách jako sulfidy, selenidy, arsenidy pro jejich výrazný kovový lesk. Pro užší vymezení pojmu jsou přidávány další vlastnosti a to především elektrická vodivost a její pokles s rostoucí teplotou (růst elektrického odporu). Tím se vylučují prvky B, C, Si, P, Ge, S, a jejich sloučeniny s kovy, avšak pokud jsou přítomny ve formě tuhého roztoku je látka počítána obvykle mezi kovy (např. Fe-6%Si užívaná jako transformátorový plech, nebo Fe s malým obsahem uhlíku je měkká ocel ). 63 Struktura intermetalik je velmi rozmanitá, jak ukazují obrázky 1.-3., na kterých jsou uvedeny jednoduché příklady struktury intermetalik. Základní buňka krystalové mřížky může obsahovat několik atomů jako v těchto jednoduchých případech, jsou však známy případy velmi velkých základních buněk, které obsahují několik set atomů. Pro přesné určení krystalové struktury se používají metody rentgenové strukturní analýzy, která je užívána již sedmdesát let, kromě toho jsou používány další difrakční metody – elektronová difrakce nebo i neutronová difrakce. Moderní zdroje rentgenového záření (rotační anoda, synchrotron), silné zdroje neutronů (pokusné reaktory) a výpočetní technika urychlily pokrok v identifikaci nových látek, mezi nimi i intermetalik. Název látky Ni NiAl Al Jednotky Teplota tání 1726 1911 933 K Hustota 8902 5900 2698 kg/mˇ3 Resistivita 6,84 8-10 2,69 µΩ/cm Mřížková konstanta 0,3524 0,2887 0,4049 Nm Mez skluzu při 295 K 10-20 200-1500 5-10 MPa Tabulka 1. Některé veličiny niklu, hliníku a jejich intermetalické fáze. Zvláště bod tání a mez skluzu intermetalika se výrazně liší od čistých kovů. a) b) c) Vlastnosti pevných látek jsou výrazně ovlivněny poruchami krystalové mříže, jako jsou hranice zrn, hranice mezi fázemi, dislokace, bodové poruchy. Zcela speciální úlohu u intermetalik hrají dislokace. Vzhledem k mřížce s atomy uspořádanými na podmžížkách se v těchto látkách pohybují dislokace ve formě supedislokací (aby byla co nejméně narušena symetrie) a to je také jeden z důvodů proč jsou dislokace málo pohyblivé a jako důsledek jsou intermetalika často u nízkých teplot velmi křehká. Vzhledem k pevné vazbě atomů intermetalik je pohyb dislokací, při kterém jsou narušovány vazby, silně ovlivněn typem atomů. Tedy v intermetalikách se stejnou strukturou mřížky mohou být dislokace velmi rozdílně pohyblivé. Obvykle až tepelná aktivace pohybu dislokací zvyšuje jejich pohyblivost. Křehkost intermetalik má podobnou příčinu jako u keramických materiálů, které jsou křehké u nízkých teplot a začínají být plastické až při teplotách přesahujících polovinu bodu tání. d) Obrázek Error! Unknown switch argument. Typické příklady plošně centrovaných struktur binárních slitin – a) L10 ( CuPt ) , b) L11 ( CuAu ) , c) L12 ( AuCu3 ), d) D022 ( TiAl3 ). Uvedeno označení uspořádané struktury, v závorce je příklad slitiny. 64 3. Fázový diagram slitin Většina kovových materiálů je používána ve formě slitin. Binární slitinou rozumíme materiál tvořený dvěma prvky, který má vlastnosti kovu – tak i Fe-C, Fe-Si jsou slitiny, ačkoliv obsahují nekovový prvek, ale výsledné vlastnosti jsou výrazně kovové. Slitina se připravuje obvykle roztavením směsi T[oC] prvků, v kapalném stavu tvoří slitina homogenní tekutinu, po L 1000 ztuhnutí může být slitina homogenní, avšak často je tvořena dvěma L+k.pl.c. rozdílnými fázemi. Z termodynamiky totiž vyplývá, že binární slitina 900 v rovnovážném stavu je tvořena nanejvýš dvěma fázemi, pouze za 800 speciálních podmínek může existovat více fází současně (při jedné 700 koncentraci nebo jediné teplotě). Fází složky rozumíme homogenní k.pl.c. formu látky daného chemického složení. Pro popis fázového složení 600 slitiny v závislosti na koncentraci a na teplotě se používá fázový 500 diagram. Jednotlivé čáry v diagramu pak znázorňují hranice oblastí, ve kterých má slitina stejné fázové složení. 400 300 0 20 40 60 Au - at.% 80 netvoří intermetalické fáze. 100 ObrázekAg4. Fázový diagram slitinyAuAg-Au, L – kapalná fáze, kubický plošně centrovaný tuhý roztok - k.pl.c. Na obrázku 5. je uveden příklad poněkud složitějšího fázového diagramu binární slitiny, tentokráte již takové, která tvoří intermetalické fáze, je to slitina Ni-Al. Pro malé koncentrace hliníku v niklu se pozoruje tuhý roztok (Ni), podobně pro velmi malé koncentrace niklu v hliníku (Al). V oblasti diagramu označené písmenem L existuje slitina v kapalné homogenní fázi. Ve všech ostatních oblastech diagramu se vyskytují intermetalické fáze buď čisté nebo ve směsi. Oblasti označené Al3Ni , Al3Ni2 , AlNi, Al3Ni5 , AlNi3 souvisí s výskytem jediné intermetalické fáze. Je třeba připomenout Gibbsovo pravidlo fází, které v tomto případě dovoluje existenci nanejvýš dvou fází v jedné oblasti fázového diagramu. Tedy v neoznačených oblastech je složení slitiny dvoufázové, přičemž se jedná o směs fází, které se v diagramu nacházejí v těsném sousedství. Při vyšších teplotách je dokonce jedna z těchto fází kapalná. Například slitina Al-32%Ni při chlazení a-b-c-d-e je v úseku a-b T [oC] a 1600 1400 b L 1200 c 1000 d 800 600 400 0 Al 20 40 Al Ni Al Ni 3 v kapalné fázi (L), v úseku b-c ve směsi L+AlNi , v úseku c-d ve směsi L+Al3Ni2 , v úseku d-e ve směsi Al3Ni+ Al3Ni2 , tedy až pod bodem d je celá v pevné fázi. (Ni) e (Al) 3 2 Al Ni 60 80 at.% Ni 100 Al Ni Al Ni Ni 3 5 Obrázek 5. Fázový diagram slitiny AlNi, vlevo je čistý hliník, vpravo čistý nikl. L – kapalná fáze. V označených oblastech se vyskytuje jediná fáze, v neoznačených směs dvou fází, které se vyskytují vlevo a vpravo od dané oblasti. Symboly v závorce (Al) a (Ni) značí oblast tuhého roztoku, tedy oblasti, ve kterých není přítomna žádná intermetalická fáze. 3 65 4. Mechanické vlastnosti Kovové materiály jsou nejčastěji používány pro konstrukční součásti právě pro jejich mechanické vlastnosti. Základní charakteristiky jsou pak mez pevnosti, mez pružnosti, únavové vlastnosti (chování materiálu při cyklickém namáhání), vlastnosti při nízkých a vysokých teplotách a teplotní závislost těchto charakteristik, dále pak křehkost, která úzce souvisí s šířením trhlin při únavě a tečení (creepu). Mechanické vlastnosti materiálů jsou především dány vlastní mřížkou a poruchami této mřížky, především dislokacemi a hranicemi zrn. Dalším rozhodujícím faktorem jsou přítomnost příměsí (jednotlivých cizích atomů) a jejich rozložení v mřížce, precipitáty (třírozměrné útvary lišící se strukturou nebo složením) a celkové fázové složení materiálu. Monokrystaly čistých kovů jsou většinou velmi měkké a snadno se deformují, pouze u k.pr.c. kovů je pozorována zvýšená pevnost za velmi nízkých teplot. Základní metody jak zvýšit mez pružnosti i pevnosti jsou založeny na následujících postupech : 1. Zpevnění substitučními nebo intersticiálními atomy – např. Fe při 295 K má mez skluzu asi 20 MPa, Fe-6at.% Si až 300 MPa. Atomy v tuhém roztoku ovlivňují pohyblivost dislokací. 2. Deformační zpevnění – je známo, že již plasticky deformovaný materiál má vyšší mez skluzu, neboť dislokace vytvořené plastickou deformací jsou významnou překážkou pro dislokace pohyblivé. Vytvoření plastické zóny kolem již vzniklých trhlin značně omezí jejich další pohyb. 3. Zpevnění hranicemi zrn – jemnozrnné materiály mají vyšší mez skluzu, neboť hranice zrn tvoří často nepřekonatelnou překážku pro dislokace. To potvrzuje i intenzivní výzkum v oblasti nanokrystalických materiálů (zrna velikosti řádově nanometru). 4. Disperzní zpevnění částicemi jiné fáze nebo i kompozit složený z plastického a vysoce pevného materiálu (uhlíková vlákna v hliníkové matrici). 5. Speciální postupy jako tepelné zpracování a příprava termodynamicky nerovnovážných slitin, které mají žádané vlastnosti. I kalení – tj. prudké ochlazení z vyšší teploty je dlouho známý postup u slitin železa. Využití segregace některých prvků na hranicích zrn mění vlastnosti těchto hranic – např. jejich křehkost (přidání B nebo Mn má tento účinek). Požadované vlastnosti jsou často dosti protichůdné a je důležité pro který účel je materiál připravován. Bez pořadí důležitosti je možné uvést nízkou hustotu (nízká hmotnost součástí letadel a kosmické techniky), vysokou pevnost (různé nosné konstrukce), pevnost při vyšších teplotách (motory, turbíny), odolnost proti korozi (chemický průmysl), nízkou cenu (při masovém použití), biokompatibilitu (při lékařských aplikacích), elektrickou a tepelnou vodivost, lesk, vzhled, barvu aj. Byly nalezeny i některé unikátní vlastnosti– supravodivost, magnetické vlastnosti, jevy tvarové paměti. 5. Malá exkurze do historie Od pradávných dob užívá člověk kovy, po některých se nazývají dokonce celá historická období – doba bronzová a doba železná. Odborníci v tomto oboru byli spíše než metalurgové kováři a slévači, nebo i alchymisté. Řídili se zkušeností, kterou získali od svých předchůdců. Znovu zkoušeli nové postupy i materiály až postupně nalezli materiály takových vlastností, které mohly být uplatněny. Ačkoliv to nevěděli pracovali i s intermetaliky. Nalezli bronz pro zvony i děla – to byla slitina mědi s 25% cínu, tedy Cu3Sn. Mosaz pro štíty a lodní pancíře byla slitina blízká Cu3Zn. Amalgamy užívané pro výplně zubů obsahovaly ve slitině Ag-Sn-Hg intermetalika Ag3 Hg2 , Sn8Hg i Ag3Sn. Mezi velmi známé odborníky patřil i Lazarus Ercker ze Schreckenfelsu (1528-1594), původem ze Saska, od roku 1568 pracoval v Kutné hoře, působil i jako pražský mincmistr a nejvyšší hofmistr v zemích koruny české. Byl autorem proslulé „Knihy o prubířství“ (Praha 1574). Popisoval jak lze užít rtuti při získávání zlata z rud a přitom vlastně používal vlastností intermetalik zlata a rtuti. Lazar Ercker byl také projektantem Rudolfovy štoly v Praze. V osmnáctém století začalo systematické experimentální studium binárních slitin. Gellert v Petrohradě zkoumal deset tehdy známých kovových prvků a jejich kombinace a zjistil, že hustota některých slitin je vyšší než odpovídá pákovému pravidlu až o 17 %. Počátkem 19. století byla s rozvojem chemie zjištěna u některých slitin odolnost vůči kyselinám. Všechny tyto slitiny se zvláštními vlastnostmi jsou dnes označovány jako intermetalika. Během 66 dalšího půl století byla objevena diskontinuita řady dalších vlastností – elektrických, mechanických, magnetických a zvláště chemických. Další pokusy nalézt speciální slitiny (intermetalika) byly někdy úspěšné, jindy docházelo i k omylům. Jako další experimentální metoda byla použita termická analýza a pomocí ní byly sestrojeny první fázové diagramy binárních slitin. V roce 1900 bylo známo s jistotou 37 intermetalických látek, o dvacet let později 400, dnes je odhadován jejich počet na více než 25 000. Začátkem tohoto století skončila v materiálovém výzkumu čistě empirická doba a za pomoci teoretické termodynamiky (významné práce Gibbse), užitím rentgenových difrakčních metod a dalších experimentálních metodik začala éra oboru, který se dnes nazývá fyzika kovů. 6. Intermetalika v přírodě Relativně málo kovů se nachází v přírodě v „čisté formě“ (jen Cu, Ag, Au), hlavně se vyskytují jako slitiny, oxidy, sulfidy a jejich komplexy. V případě slitin se jen zřídka jedná o tuhý roztok (např. Au-Ag), ve většině případů se v přírodě kovy vyskytují jako intermetalika a jejich směsi. Mezi základními minerály je asi 50, které vyhovují definici intermetalika a dalších asi 500, které jsou na hranici této definice. Mezi typické představitele intermetalik mezi minerály patří např. Cupalit – Cu-Zn-Al, který je tvořen směsí CuAl2 a ZnAl2 , Auricuprid – Cu3Au , olověný amalgam - HgPb2 , taimyrit – Pd3Sn , isoferroplatinum – Pt3Fe. Fyzikální znalosti o struktuře, stabilitě a dalších vlastnostech intermetalik pomáhají určit tepelnou historii hornin a minerálů i další informace. Výskyt intermetalika Cu7Hg6 v rudách a meteoritech vedl k závěru, že daný minerál chladl velice pomalu po dobu milionů let. Výskyt uspořádané slitiny Fe-Ni v meteoritech pomohl určit fázový diagram slitiny Fe-Ni. V laboratorních podmínkách se totiž nepodařilo připravit intermetalikum Fe-Ni se strukturou B2 ani po několika letech pomalého chlazení, ačkoliv se jeho existence teoreticky předpokládala. Na základě teorie difúze odhadli teoretičtí fyzikové, že teprve velice pomalé chladnutí rychlostí stupeň za milion let vede při teplotách pod 350 °C k vytvoření termodynamicky rovnovážné fáze. 7. Intermetalika pro vysoké teploty Vývoj materiálů pro motory, turbíny a všech zařízení pracujících při vyšších teplotách prodělal v tomto století velký vývoj. Vývoj letecké techniky si vyžádal studium nových materiálů pro letecké motory, které musí mít vysokou pevnost i při vysokých teplotách a navíc nízkou hustotu, aby celková hmotnost motoru byla co nejnižší. První slitiny užité pro letecké turbínové motory byly jen upravené austenitické nerezavějící oceli (slitiny typu Fe-Ni-Cr s malým množstvím Al a Ti). Hlavní důvod pevnosti i při vyšších teplotách byl právě obsah precipitátů intermetalické fáze Ni3Al. Další vývoj v 50. letech vedl ke zvýšení obsahu niklu a přidání kobaltu pro zvýšení odolnosti vůči korozi, slitina pak obsahovala až 40 objemových % Ni3Al. Příprava slitin s vysokým obsahem niklu je technologicky náročná, proto bylo dosaženo zlepšení vlastností až při tavení ve vakuu (v 60. létech). Poslední fáze vývoje superslitin (jak jsou tyto materiály také nazývány) je příprava směrovým tavením, kdy zrna v polykrystalu již nejsou orientována náhodně, ale mají jednu přednostní orientaci. Takovýto materiál se již blíží monokrystalu, skutečně některé prvky, jako lopatky turbín, jsou připravovány jako monokrystaly – tím je vlastně vyřešen problém praskání po hranicích zrn – monokrystaly žádné hranice zrn nemají. Materiály pro motory, turbíny a jiné aplikace při relativně vysokých teplotách jsou vyvíjeny s velkým úsilím, neboť účinnost těchto zařízení se zvyšuje s rostoucí teplotou spalování a právě na vstupní části jsou kladeny požadavky tepelné a korozní odolnosti, navíc v letectví hraje významnou roli i hmotnost a tepelná vodivost. Z těchto důvodů je pozornost věnována slitinám hliníku a titanu, od kterých se takové vlastnosti očekávají. Nejdůležitější intermetalikum pro vysoké teploty - Ni3Al – je slitina se strukturou L12 . Mez skluzu, tj. napětí, na které může být materiál zatížen bez plastické deformace, je 400 MPa při teplotě 1000K, přidáním příměsí jako Hf a Ti se ještě výrazně zvyšuje. Tento materiál vykazuje anomálii teplotní závislosti meze skluzu. U klasických slitin mez skluzu s rostoucí teplotou klesá, kdežto u Ni3Al mez skluzu roste až do teploty 900 K a pak teprve klesá. Tento neobvyklý jev byl vysvětlen chováním dislokací v tomto intermetaliku. Klasická slitina vyvinutá z Ni3Al má stejnou strukturu při poněkud komplikovanějším složení (Ni-16%Al-8%Cr-1.5%Mo s malým množstvím Zr a B). 67 Tyto materiály se používají hlavně v letectví ke konstrukci spalovacích turbin, perspektivní použití je i pro výrobu parních turbin a ve sklářství. Řezací nástroje z tohoto materiálu mají větší odolnost proti přehřátí a nemusí se tedy tolik chladit. Písty a ventily pro naftové motory mají větší odolnost proti korozi a opotřebení. Ovšem nejširší použití je pro tryskové motory – slitina Ni-16.3%Al-8.2%Mo směrově utuhlá může být použita až do 1300 K a zároveň má v oxidačním prostředí vysokou korozní odolnost. NiAl – struktura tohoto intermetalika je B2 (obr. 1), vlastnosti byly uvedeny v tabulce 1. Jeho hlavní předností je o 30% nižší váha než u Ni3Al, výrazně vyšší tepelná vodivost. (asi 5 krát) a vysoká odolnost proti korozi. Čisté NiAl je ovšem velmi křehké při pokojové teplotě a plastické začíná být až nad 700 K. Jeho křehkost je způsobena jednak malou pohyblivostí dislokací u nižších teplot, jednak v polykrystalu dochází snadno k praskání po hranicích zrn. NiAl má totiž vysokou anizotropii svých vlastností a při změně teploty a hlavně pod vnějším napětím vznikají na styku zrn velká vnitřní napětí, ty pak usnadňují šíření trhlin. Přidání malého množství Fe, Ga, Mo zvyšuje plasticitu i u nízkých teplot. NiAl je perspektivní materiál, který se však dosud neužívá. TiAl – intermetalikum se strukturou L10 , je slabě tetragonální. Nejatraktivnější vlastností tohoto intermetalika je jeho nízká hustota, která je nižší než 4000 kg/m3 (oceli mají hustotu téměř 8000 kg/m3 a superslitiny v současné době nejčastěji užívané dosahují hodnot 6000 kg/m3 . Navíc má TiAl vysokou tepelnou vodivost a odolnost proti korozi a opotřebení až do 1200 K. Podobně jako NiAl má poněkud sníženou plasticitu. Při dostatečné technologické kázni a pečlivé konstrukční přípravě může nahradit superslitiny hlavně v letectví, kde váha je velice kritickým parametrem. Již byly navrženy i ventily z tohoto materiálu pro spalovací motory, u kterých pak je výrazně příznivější chování motoru při startu právě pro malou hmotnost. Na rozdíl od NiAl byly předvedeny již hotové součásti turbin, technologie přípravy je již zvládnuta a některé firmy připravují motor s větším zastoupením součástí z TiAl. Mezi další intermetalika uvažovaná pro užití při vysokých teplotách (která jsou v současné době také intenzivně studována) patří : FeAl, Fe3Al, Ti3Al, Zr3Al, Al3Ti a mnohá jiná. 8. Intermetalika – amalgamy Pojem amalgamy je všeobecně používán pro slitiny rtuti, ovšem nejširší uplatnění nalezly zubní amalgamy, tedy slitina Ag-Sn-Hg, která je obecně užívána k doplnění ztracené nebo poškozené zubní struktury. Odhadem je ročně na celém světě umístěno do zubů několik set milionů výplní – ve vyspělých zemích připadá jedna výplň na dva obyvatele ročně. Co tuto slitinu přivedlo k takové popularitě a proč nebyla nikdy v širším měřítku nahrazena alternativními materiály? Hlavní přednost je vysoká pevnost nutná během kousání a odolnost proti agresivnímu prostředí v ústech. Amalgamy na bázi zlata jsou ovšem pevnější a mají větší odolnost proti korozi, mají však nevýhodu ve vysoké ceně a hlavně pro jejich přípravu je třeba daleko složitější technologický postup, který by musel být realizován přímo v ordinaci dentisty. Amalgamy na bázi stříbra hlavně rychleji tvrdnou (asi pětkrát) a čas hraje pro pacienta také významnou roli. Jiné materiály na bázi plastů a keramik mají příznivou barvu (z estetických důvodů výhodnou pro přední zuby), a nejsou drahé, ale kupodivu nejsou tak pevné, také méně odolávají vlivům eroze a jejich životnost je menší. Kompozity (z plastů nebo keramik) jsou pak aplikovány všude tam kde významnou roli hrají estetická hlediska. Z hlediska intermetalik dentální amalgamy po vytvrzení (po několika hodinách až dnech) obsahují intermetalika Ag2Hg3 , Sn8Hg a hlavně nejpevnější Ag3Sn. Po několika letech se postupně vytvoří i fáze Ag9Hg11 , která není přítomna v čerstvé výplni. Postup dentistů je pak relativně jednoduchý – mají k dispozici prášek hlavně tvořený Ag3Sn a rtuť, jejich smícháním vzniká nejdříve polotekutá směs, která rychle tuhne a tvrdne. Během několika minut vlivem difuse vznikají zárodky intermetalických fází. V té době je materiál celkově měkký a dá se vytvarovat do žádaného tvaru. V ústech pak je vyšší teplota než v laboratoři a difuse se urychluje, takže po asi jedné hodině téměř dosahuje žádanou pevnost. Složení moderních amalgamů se jen málo liší podle výrobní firmy, důležitější je homogenita prášku a velikost zrnek prášku. V současné době zubní amalgamy obsahují stříbro Ag 22-38%, cín Sn 10-16%, měď Cu 6-15%, zinek Zn do 1% a hlavně rtuť Hg 44-47%. Přidání mědi snižuje praskání výplně a šíření trhlin. Zinek zvyšuje odolnost vůči korozi. Důležité je, aby výchozí prášek obsahoval již intermetalikum Ag3Sn , které má pevnost vyšší než 500 MPa, ve formě co nejmenších částic. 68 Problémem, i když vlastně jen psychologickým, je přítomnost tak velkého množství rtuti v zubních výplních. Rtuť je vysoce toxická a může způsobit nejen otravy, ale i různá onemocnění. Chemické chování prvků v intermetaliku však je zcela odlišné od vlastností čisté látky právě pro velmi pevnou vazbu mezi atomy v uspořádané mřížce intermetalika. Studie toxicity zubních amalgamů provedené v poslední době ukázaly, že množství rtuti uvolňované z amalgamu výplně (i z úplně čerstvých amalgamů) je zanedbatelné ve srovnání s normální dávkou z okolního prostředí, která je přijímána v potravě a přichází vzduchem. Do vzduchu a potravy se rtuť dostává převážně z průmyslových zdrojů, takže nejvíce ohroženi jsou laboranti, kteří v ordinaci míchají materiál zubní výplně. Vlastnosti stříbrných amalgamů jsou známy po několik století a značně se rozšířily v posledních 150 letech. Problémy jsou s jejich stříbrnou barvou a neprokázanou toxicitou, avšak ostatní vlastnosti natolik převažují, že žádná náhrada nebyla a není natolik úspěšná, aby amalgamy vystřídala. Technologický vývoj posledních dvaceti let umožnil navrhnout nové typy amalgamů, zlepšit technologii přípravy a porozumět fyzikálním procesům v nich probíhajícím. 9. Tvarová paměť intermetalik Jev tvarové paměti z pohledu uživatele trochu připomíná kouzelnický trik. Element z paměťové slitiny je ochlazen a potom je zdánlivě plasticky zdeformován, pak stačí element ohřát a ten se samovolně vrátí ke svému původnímu tvaru. Jako trik tento postup vypadá, protože deformace může být relativně velká a změna tvaru výrazná, navíc návrat může být i dost rychlý a pokud se mu snažíme bránit, element vyvine značnou sílu. Před popisem jevu tvarové paměti je třeba se na počátku vrátit ke krystalové struktuře a fázovým transformacím. Krystalová struktura intermetalik závisí na řadě faktorů, z nichž se nyní budeme věnovat teplotě T a působícímu vnějšímu napětí σ. Obě tyto veličiny totiž ovlivňují energii mřížky a jako důsledek i krystalovou strukturu. V závislosti na teplotě a napětí mají totiž různé krystalové struktury pevných látek různou energii a v termodynamické rovnováze je pak ta, která má nejnižší energii. To ovšem znamená, že se změnou teploty nebo vnějšího napětí se může měnit i typ krystalografické mřížky s nejnižší energií. Pro udržení termodynamické rovnováhy pak musí dojít k fázové transformaci mezi dvěma pevnými látkami. Takové fázové transformace jsou někdy velmi obtížné a pokud probíhají difúzním procesem mohou trvat i velice dlouho, takže v reálném čase vůbec neproběhnou. Naopak snadno mohou probíhat bezdifúzní fázové transformace, kdy dochází jen k malému pohybu jednotlivých atomů na vzdálenosti menší než je vzdálenost nejbližších atomů. Takový proces je podobný skluzu za účasti dislokací, jedním z typů těchto transformací je tzv. martensitická transformace1. Touto transformací se rozumí fázový přechod prvního druhu, který probíhá relativně rychle a lze jej vyvolat jak změnou teploty, tak za působení vnějších sil. Je věcí dohody, jak jsou nazvány jednotlivé fáze materiálu, ovšem z historických důvodů je jedna z nich nazývána austenit (v analogii se slitinami železa), obvykle ta s kubickou mřížkou. Ostatní fáze mají obvykle symetrii nižší – mřížka je ortorombická, tetragonální, monoklinická apod., a jsou nazývány martensity. Přeměny jsou zhruba rozděleny do tří skupin a) transformace austenit – martensit, b) transformace martensit – martensit, c) přeměna jednoho typu martensitu, kdy dochází jen ke změnám orientace a struktura se nemění (vlastně se jedná o druh vratné plastické deformace). Všechny tyto přeměny v závislosti na teplotě a působícím napětí se znázorňují ve fázových diagramech σ-T – obrázek 6 ukazuje diagram pro monokrystal slitiny Cu-Al-Zn-Mn. U této slitiny je austenit označen β1 , martensity α’1 , β‘1 , γ‘1 s horními indexy T pro tah a C pro tlak. V diagramu jsou čarami znázorněny možné transformace, ke kterým dojde při dosažení určitých podmínek σ,T . Například teplotní cyklus při tlaku -150 MPa začíná při teplotě 200°C v austenitu β1 , při konstantním napětí je ochlazen a při teplotě asi 10°C dojde k transformaci z β1 přes β‘1 až do γ1‘ . Při ohřevu dojde ke zpětné transformaci do austenitu β1 až při 100°C. To je také znázorněno jako křivka 4 (změna délky v závislosti na teplotě) v obrázku 7.b. Typickými představiteli slitin, u kterých se pozoruje martensitická transformace jsou binární slitiny mědi Cu-Al a Cu-Zn (s přibližně 75 % Cu) a od nich odvozené ternární slitiny např. Cu-Al-Ni, Cu-Zn-Al, Cu-Al-Be, Cu-Al-Mn, dále pak slitina Ni-Ti (50% Ni a 50 %Ti) a od ní odvozené ternární jako Ni-Ti-Ga. Vůbec první slitinou s tvarovou pamětí byla slitina Au-Cd. Existuje řada dalších materiálů, které patří do této skupiny, avšak většina z nich je neatraktivní, neboť vykazují jen malý efekt, případně jsou nestabilní. 1. 1 Martensitická transformace je nazývána od roku 1895 podle německého metalurga Alfreda Martense, který popsal transformaci v kalených ocelích (ve slitinách železa). 69 Teoreticky byl přechod mezi dvěma strukturami při martensitické transformaci popsán již před téměř padesáti lety. Experimentální ověření některých podrobností této teorie však nebylo provedeno dodnes. Základní charakteristiky jsou zkoumány na monokrystalech, základní testy jsou teplotní cyklus při konstantním napětí a deformační cyklus při konstantní teplotě. Příklady těchto testů jsou ukázány na obrázcích 7. a, 7. b. Průběh teplotního cyklu vykazuje úplný přechod z austenitu do martensitu a zpět, přičemž je pozorována hystereze. Vzorek při zatížení a odtížení (a) nebo při chlazení a ohřevu (b) mění svou délku, velikost této změny závisí na materiálu, druhu transformace, orientaci vzorku a může být až 10 %. Zjednodušené fyzikální vysvětlení jevu tvarové paměti je založeno na fázových transformacích. Výchozí materiál je polykrystal v austenitickém stavu, tedy struktuře s vysokou ( obvykle kubickou ) symetrií. A). Při ochlazení dojde k transformaci do martensitu, element je tvořen polykrystalickou látkou, není tedy po ochlazení patrna žádná změna tvaru. Každé zrno sice svůj tvar změnilo, ale zcela náhodně, takže výsledný efekt je prakticky nulový. Martensit má nižší symetrii, proto mohou vzniknout různě mikroskopicky orientované části jednotlivých zrn nazvané varianty martensitu – obvykle je variant 24 . B) Reorientace těchto variant je možná již při malém napětí, mechanismus reorientace je podobný Obrázek 6. Fázový diagram napětí – dvojčatění (růstu oblasti se zrcadlově symetrickou teplota, σ-T, pro monokrystal slitiny Cuorientací) a z jedné varianty martensitu vzniká jiná. Al-Zn-Mn orientace [100], čáry se vztahují Plastická deformace martensitu mění jen geometrickou k možným transformacím při překročení orientaci variant bez změny krystalové mřížky. Jedná se čáry ve směru šipky. Přitom proběhne vlastně o změnu jedné varianty martensitu do jiné varianty, naznačená transformace (podrobněji která probíhá působením vnějšího napětí. C) Při ohřevu v textu). dochází k transformaci zpět do austenitu, vzhledem k vysoké symetrii austenitu je návrat mřížky zpět možný jedinou cestou ( z 24 variant martensitu vznikne jediná varianta austenitu), makroskopicky se element vrací ke svému původnímu tvaru. Užití jevu tvarové paměti v praxi. Jevy spojené s martensitickou transformací intermetalik mají rozmanité využití, základní jsou jednocestný jev tvarové paměti, dvoucestný jev tvarové paměti a superelasticita. Širší použití těchto materiálů naráží na dvě překážky – jednak jejich cena není právě nízká, nejčastěji užívaná slitina NiTi je relativně drahá, jednak konstruktéři raději používají klasické materiály, neboť chování intermetalik je relativně složité a všeobecné technické vzdělání v tomto směru je nedostatečné. Kupodivu se jev tvarové pamětí používá častěji v medicíně než v technických oborech. Superelasticita. Běžné kovové materiály jsou pružné a elastická deformace je plně vratná – ovšem její velikost je pouze několik desetin procenta. Jak je vidět z obrázku 7a, při martensitické transformaci může být vratná deformace i více než deset procent, proto se také nazývá superelasticita, navíc tato deformace neprobíhá lineárně, ale nejprve je materiál klasicky elastický a až při určité úrovni napětí, která závisí na teplotě, dojde k martensitické transformaci vyvolané působícím napětím. Úroveň napětí během napěťově indukované transformace se téměř nemění. Podobné jevy probíhají i při odtížení. Dostupné i u nás jsou dvě aplikace superelasticity. Ze slitiny NiTi jsou vyráběny obroučky brýlí, které lze sice značně zdeformovat, avšak jakmile síla přestane působit obroučky zaujmou původní tvar. Významnější aplikace jsou používány v ortodontii na zubní rovnátka. Ta totiž vlivem superelastického chování působí na zuby stále stejnou silou při postupném pohybu zubu na určenou pozici. Slabé kolísání úrovně síly vlivem změn teploty v ústech je pro probíhající proces jen prospěšné a zkracuje se doba úpravy polohy zubů až na pouhých několik týdnů. Téměř konstantní napětí při deformaci od jednoho do osmi procent využívá řada aplikací. Sluchátka spojená páskem se superelastickým chováním jsou přitlačována na uši stejnou silou nezávisle na velikosti hlavy – nemusí se nastavovat. Podobně podrážky bot, v nichž jsou vloženy takové pásky, jsou pevné a zároveň měkké, takže běh na tvrdém terénu neunavuje tolik nohy. Užití v medicíně je široké – řada nástrojů využívá superelastické chování (ohebné katetometry) a navíc biokompatibilita u běžně používané slitiny NiTi umožňuje trvalejší umístění prvků 70 přímo v lidském těle. Svorky umístěné ve zlomené kosti přitlačují obě části stále stejnou silou a snižují čas potřebný ke srůstu. Umělé meziobratlové ploténky se snadno prohýbají a přitom jsou dostatečně pevné. I části kyčelních endoprotéz ze slitiny NiTi vykazují pro lidský organizmus příznivější mechanické chování při zatížení než klasické kovy. Tvarová paměť. (Jednocestný jev tvarové paměti – one-way shape memory effect). Žádný podobný jev u jiných kovů neexistuje. Bylo navrženo množství aplikací, ale realizováno v širší míře bylo pouze několik. Důvodem je, jak σ [MPa] 600 a) α 'T ε 1 400 β 'T 200 0 1 1 γ 'T 1 2 0,00 γ 'C 1 -0,04 -400 3 -600 -0,10 b) β' 0,04 1 -200 0,08 -0,05 0,00 0,05 0,10 ε -0,08 4 γ 'C 1 200 250 300T[K] 350 Obrázek 7. a) Deformace monokrystalu Cu- Al-Ni při teplotě 243 K, v tahu se postupně tvoří dva druhy martensitu, v tlaku pouze jeden, avšak odlišný. b) Teplotní cykly při konstantní úrovni vnějšího napětí, v tlaku se tvoří pouze jeden martensit, v tahu závisí typ martensitu na napětí. Šipky v obrázku ukazují průběh transformace během a) zatěžování a odtěžování, b) během ochlazování a během následujícího ohřevu. Typy martensitu - α - struktura ortorombická typu 6R, β - monoklinická typu 18R, γ orthorombická typu 2H. už bylo zmíněno, cena materiálu a určitá konzervativnost výrobců. Nejrozšířenější použití tohoto jevu je u rozmanitých spojek, specielně u spojek potrubí. Z paměťové slitiny je vyrobena spojka, jejíž vnitřní průměr je o něco menší, než spojované potrubí. Před spojením se spojka ochladí, roztáhne se na větší průměr, nasune se na spojované trubky a spoj se zahřeje. Během zahřátí spojka pevně spojí obě trubky, neboť se vrátí do původního tvaru. Pouhé ochlazení nebo zahřátí tvar součástky už nezmění. Tímto způsobem jsou spojovány trubky různých materiálů, které nelze jednoduše svařovat, nebo trubky různých průměrů, také je tento způsob spojování užíván pro spojení na špatně přístupných místech. Několik milionů takovýchto spojek je instalováno na letadlech F15 a jiných. Návrat tvaru při transformaci zpět do austenitu probíhá při napětí, které je úměrné teplotě. Když je třeba při návratu překonávat vnější sílu stačí zvýšit teplotu. To vedlo konstruktéry k aplikacím, při nichž nástroje z paměťové slitiny konají práci. Využívá se i relativně vysoké napětí, které materiál vyvine (až 500 MPa). K roztržení kamene nebo skály jsou užívány nástroje, které po deformaci při nižší teplotě jsou zasunuty do otvoru a při zahřátí vyvinou tak velkou sílu, že dokáží skálu roztrhnout. Na podobném principu jsou založeny lisy, které mohou razit i medaile a mince. Tvarová paměť (opakovaná). (Dvoucestný jev tvarové paměti – two-way shape memory effect). Samovolná změna tvaru paměťové slitiny během pouhého ohřevu je natolik atraktivní, že vedla k vypracování postupů jak materiál může opakovaně měnit tvar jak při ohřevu, tak i při chlazení. Takovýto postup se nazývá trénink paměťové slitiny. Je možné zvolit dva různé tvary téhož konstrukčního prvku a pouhým ochlazením nebo zahřátím opakovaně měnit jeho tvar mezi dvěma předem zvolenými. Byla navržena řada použití tohoto opakovaného jevu pro opakované otvírání a zavírání (okna, dveře, svorky, konektory), stačí jen měnit teplotu okolí. Reálné použití však zůstalo za očekáváním – materiály mění své charakteristiky po větším počtu cyklů, hystereze je příliš velká, působící vnější síla mění charakteristiky materiálu. Využití dvoucestného jevu tvarové paměti je perspektivní v zařízeních s malými rozměry, neboť byla vyvinuta technologie přípravy tenkých vrstev s lákavými vlastnostmi. Miniaturní pumpy, ventily, záklopky i jemné ruce robotů mohou obsahovat prvky z paměťových slitin, výhodou je malý počet pohyblivých součástí a malá velikost. 71 Již na počátku výzkumu paměťových slitin byl sestrojen tepelný motor, který dokáže pracovat i při malém rozdílu teplot. Jeho účinnost je však malá a tak až s poklesem ceny paměťových slitin při jejich širším použití a růstem ceny energií je znovu tento projekt aktuální. Uvažuje se hlavně o využití odpadního tepla z parních elektráren, které by mohlo tyto motory roztáčet a získávat alespoň část nevyužité energie. 10. Závěr Intermetalika jsou kovové materiály, spíše kovové sloučeniny, se kterými se denně setkáváme a ani o tom nevíme. Bylo ukázáno alespoň několik příkladů, kde všude se s nimi můžeme setkat, jaké jsou jejich typické vlastnosti a jak široké je jejich použití. 72 Juvenoidy a feromony v "ekologicky zdravé" ochraně před škodlivým hmyzem Ivan Hrdý Ústav organické chemie a biochemie AV ČR Od "tvrdé" chemie k "jemným" bioracionálním prostředkům pro potlačování škůdců Odmítavý postoj k chemickým pesticidům je do značné míry emotivní. Svědčí o tom např. výsledky průzkumu uskutečněného na začátku osmdesátých let v USA mezi universitní mládeží. Mezi třiceti vyjmenovanými rizikovými faktory zařadili studenti podle jejich "nebezpečnosti" prostředky pro ochranu rostlin na čtvrté místo (hned za silniční nehody s 50 tisíci mrtvými ročně), ačkoliv podle objektivní analýzy přísluší pesticidům až dvacátá osmá příčka. Pochopitelně negativní vedlejší účinky a rizika, spojená s používáním pesticidů nelze podceňovat (Tab. 1). Laickou veřejností je však málo vnímán pokrok, který zaznamenala chemie pesticidů od druhé světové války; pokrok směřující od chlorovaných uhlovodíků na čele s DDT k pyretroidům, které se pro svou vynikající účinnost aplikují v dávkách stokrát nižších, a k bioracionálním insekticidům, které jsou nejen toxikologicky (Tab. 2), ale i ekologicky velmi bezpečné. Výzkum a vývoj nových prostředků a metod boje se škůdci je motivován zejména tím, že pesticidní přípravky rychle zastarávají a musí být z užívaní vyřazeny buď proto, že ztrácejí účinnost v důsledku vzniku vůči nim rezistentních populací škůdců, nebo proto, že nesplňují stále přísnější kritéria hygienické a ekologické bezpečnosti. Podle mezinárodně kodifikovaných pravidel je k registraci nového pesticidu třeba předložit množství údajů (např. o akutní perorální toxicitě, kožní a oční dráždivosti pro běžná laboratorní zvířata, o chronické toxicitě, mutagenitě, karcinogenitě, teratogenitě atd.). Dalšími pokusy se posuzuje ekologická bezpečnost zkoušeného pesticidu, např. metabolismus v rostlině, koloběh a perzistence v půdě, účinnost na necílové organismy atd. Málokdo si uvědomuje, že informace o syntetických přípravcích pro ochranu rostlin, před uvedením do praxe, jsou daleko úplnější, 73 než naše současné znalosti o mnohých rizikových přírodních látkách, které běžně konzumujeme s potravou. Získání všech potřebných informací o nové látce, která se má stát pesticidem, je časově i finančně velmi náročné. Od objevení do registrace nového pesticidu uplyne zpravidla osm až deset let a náklady na výzkum a vývoj činí 100 až 200 milionů US $. Výzkum a vývoj nových pesticidů se proto soustředil v laboratořích několika málo světových firem, které se snaží uplatnit na trhu především takové pesticidy, u nichž je naděje na úměrný zisk, jímž by se brzy zaplatil drahý výzkum?? Z tohoto hlediska se tedy vyplatí vyvíjet přípravky, které bude možné vyrábět ve velikých objemech, použitelné proti širokému okruhu škůdců na hlavních zemědělských kulturách a tedy většinou neselektivní. Požadavky všeobecně přijímané strategie integrovaného boje se škůdci (IPM - Integrated Pest Management) jsou však protichůdné. Ekologicky přívětivá (zdravá) ochrana před škodlivým hmyzem Z ekologického hlediska jsou žádoucí selektivní prostředky a metody, postihující cíleně škůdce, ale maximálně šetrné k necílovým druhům (zejména bezpečné pro opylovače a antagonisty škůdců). Poté, co byly zásady IPM prosazovány mezinárodními organizacemi, např. IOBC (International Organization for Biological and Integrated Control of Noxious Animals and Plants), staly se vůdčí doktrínou FAO a byly vtěleny do Mezinárodního kodexu pravidel distribuce a použití pesticidů (Rome 1986), nemohou být přehlíženy ani státními orgány odpovědnými za regulaci oběhu a použití pesticidů a samozřejmě ani výrobci. Zmiňovaný kodex definuje IPM takto: Integrovaný boj se škůdci představuje systém regulace škůdců, který v kontextu se spolupůsobícím prostředím a populační dynamikou škodlivého druhu používá všechny vhodné techniky a metody v co nejlepší součinnosti a udržuje populace škůdců pod hladinou, při níž by tito způsobovali ekonomicky nepřijatelné škody nebo ztráty. Převedeno do ekologické terminologie je cílem IPM účelná regulace druhové diverzity při použití energeticky maximálně úsporných a zdravotně nezávadných korektivních opatření. Biologický boj se škůdci a bioracionální pesticidy Klasickou biologickou metodou potlačování (regulace) škůdců je zavedení parazitoidů, predátorů nebo patogenů do populací škůdců s tím, že se dosáhne dlouhodobě rovnovážného stavu bez opakovaných intervenčních zásahů - navodí se nižší populační hustota škůdce, než jaká by panovala bez působení uvedených regulačních činitelů. Příkladem 74 jsou jednorázové nebo jen nečetně opakované introdukce specifických parazitoidů či predátorů do oblasti, kde chyběli (např. dravý roztoč Typhlodromus pyri proti svilušce ovocné). Další možností je opakované použití biologických přípravků na bázi entomopatogenních organismů (virů, mikrobů a pod.). V této stati se však budeme zabývat jen chemickými látkami pro boj se škůdci a pokusíme se o jistou rehabilitaci chemie pro ochranu rostlin. Většina dosud používaných konvenčních insekticidů vznikla obměnami různých základních struktur, jako výsledek "skríningu" (tj. výběrových testů velikého množství chemických látek). Významný pokrok znamenaly objevy toxikologicky bezpečnějších insekticidů (Tab. 2.) s vysokou účinností na cílové organismy, což umožnilo podstatně snížit hektarové dávky. Z hlediska IPM jsou však žádoucí přípravky specificky účinné jen na cílové druhy škůdců a bezpečné pro necílové organismy. Tomuto požadavku vyhovují zejména tzv. bioracionální pesticidy. Podle původní definice (US Environmental Protection Agency, 1982) jsou bioracionální pesticidy pro své specifické vlastnosti vyhraněnou skupinou, podstatně odlišnou od konvenčních pesticidů. V základních rysech se vyznačují tím, že se vyskytují přirozeně, nebo byly syntetizovány podle přírodního modelu, aplikují se ve velmi nízkých dávkách a jsou specifické pro cílové druhy (skupiny) škůdců. Na cílové druhy nemají přímý toxický vliv, ale působí např. jako regulátory vývoje nebo chování. Analogy juvenilního hormonu hmyzu - juvenoidy V roce 1917 Kopeč poprvé ukázal, že růst a vývoj hmyzího organismu je regulován hormonálně. Poté Wigglesworth a Williams rozvinuli nový obor - endokrinologii hmyzu. V.J.A. Novák (1959) je autorem jedné z prvních monografií na toto téma. Charakteristickým znakem hmyzu je pevná vnější kutikula, která znemožňuje kontinuální růst. Růst se tedy odehrává ve skocích - periodicky se vytváří nová kutikula a stará, příliš těsná se odvrhuje při svlékání (ekdysi). U hmyzu s nedokonalou proměnou (Hemimetabola) probíhá vývoj z larvy (resp. nymfy) posledního instaru při posledním svlékání přímo na dospělce. U hmyzu s proměnou dokonalou (Holometabola) je mezi larvu a dospělce vloženo stadium kukly, které umožňuje rozsáhlejší tvarovou proměnu. Pochody spojené se svlékáním, růstem a proměnou jsou regulovány hormonálně třemi endokrinními 75 systémy, jejichž produkty jsou prothoracikotropní hormon (PTTH), svlékací hormon ekdyson a juvenilní hormon (JH). PTTH je produkován neurosekrečními buňkami mozku a vylučován ve speciální neurosekretorické žláze - corpora cardiaca (CC). PTTH stimuluje prothorakální žlázy k sekreci ekdysonu. Ekdyson působí na epidermis tak, že tato začne vytvářet novou kutikulu, stará kutikula se odděluje a dochází ke svlékání. Charakter nově vytvářené kutikuly závisí na přítomnosti JH, který je uvolňován z párové žlázy za mozkem corpora allata (CA). Při vysoké hladině JH se vytváří larvální kutikula, při nízké hladině nastává metamorfóza - degradace larválních a tvorba nových tělesných struktur, charakteristických pro dospělce. Konečné fáze svlékání jsou regulovány dalšími "dodatečnými" hormony. Je zřejmé, že ústřední roli v metamorfóze hmyzu hraje juvenilní hormon. V roce 1956 objevil Williams kontaktní působení JH a předpověděl, že tento hormon může být použit jako "insekticid třetí generace" proti hmyzím škůdcům. JH se převážně vyskytuje v jedné formě (Tab. 3) a pouze u řádu Lepidoptera byly zjištěny tři další homology. Hlavní funkcí JH, využitelnou při vývoji nových insekticidů, je inhibice metamorfózy (proměny v dospělce). U některých skupin hmyzu se JH uplatňuje při řízení polymorfismu (morfy u mšic, kasty u sociálního hmyzu) a larvální diapauzy. U mnoha skupin hmyzu JH v dospělosti stimuluje tvorbu žloutku a jeho ukládání do vajíček. Při aplikaci JH na hmyz ve vysokých dávkách nebo ve fyziologicky neadekvátním vývojovém období dochází k poruchám životně důležitých funkcí. Na tomto principu je založeno využití synteticky připravených analogů juvenilního hormonu (JHA), tzv. juvenoidů, které jsou pro praktické použití mnohem výhodnější než vlastní JH. Od první poloviny šedesátých let, kdy Schmialek, Bowers, Sláma, Williams, Romaňuk a další popsali první juvenoidy, bylo připraveno a otestováno několik tisíc těchto látek, z toho celá pětina v ústavech Akademie (Ústav organické chemie a biochemie, Entomologický ústav). Většina prvních juvenoidů byla v prostředí značně nestálá. Ve snaze zvýšit jejich stabilitu byly připraveny dostatečně stabilní aromatické juvenoidy a současný výzkum pokračuje syntézami a zkouškami juvenogenů, konjugátů juvenoidů s hormonálně neaktivními cukry, mastnými kyselinami a alkoholy. Vzniklé sloučeniny (glykosidy, estery a pod.) se enzymaticky rozkládají až v hmyzím organismu, který je pak následně uvolněným juvenoidem ovlivněn. Pro použití juvenoidů jako novodobých bioracionálních insekticidů je důležité, jak působí na různé skupiny hmyzu a na jejich různá vývojová stadia (Tab. 4). 76 Aplikace na vajíčka nebo kladoucí samice může způsobit poruchy v embryogenezi. Inhibice metamorfózy je nejznámějším účinkem juvenoidů. Vhodnou aplikací na larvy posledního instaru a kukly holometabolního hmyzu lze dosáhnout žádoucího efektu, tj. pouze částečné inhibice metamorfózy. Vznikají přechodné formy, nesoucí znaky dvou vývojových stadií: mezi larvou a mezi kuklou a imagem. Při aplikaci juvenoidu na citlivé larvální stadia heterometabolního hmyzu vznikají přechodné formy mezi larvou a imagem. Přechodné formy hynou při svlékání nebo krátce po něm a nejsou schopny rozmnožování. kuklou nebo Příkladem využití účinků juvenoidů u Lepidopter je postižení kuklících se housenek i ovlivnění plodnosti samic a líhnivosti vajíček. U partenogenetických populací mšic je po aplikaci juvenoidů na citlivá stadia larev neplodnost způsobována tím, že vznikají nadpočetné instary - superlarvy, které mají nedokonale vytvořené vnější pohlavní orgány (resp. vývody pohlavních orgánů). U sociálního hmyzu pod vlivem juvenoidů může dojít k degradaci kolonií, která je způsobována ovlivněním diferenciace kast (např. u termitů) nebo zablokováním vývoje krátkověké dělničí kasty (u mravenců). Je zřejmé, že požadovaný účinek, tj. smrt nebo neplodnost, se projeví až za určitou dobu po aplikaci juvenoidu. To je hlavní nevýhodou juvenoidů ve srovnání s konvenčními insekticidy. Z toho, co bylo řečeno obecně o účincích JH je zřejmé, že juvenoidy mohou být s úspěchem použity jen tehdy, lze-li jimi zasáhnout populaci cílového druhu v citlivém stádiu vývoje. Dalším předpokladem dostatečně vysoké účinnosti je pokud možno synchronní výskyt citlivého stádia škůdce v časově přijatelném intervalu (z hlediska perzistence účinné látky v prostředí). Za tohoto předpokladu mohou juvenoidy uplatnit svou přednost, totiž že jimi bude postižena jen populace škůdce, zatím co ostatní složky hmyzí entomocenózy, pokud nejsou v době zásahu v citlivém stádiu, nebudou postiženy. Jsme teprve na začátku éry praktického využití juvenoidů, která byla zahájena začátkem sedmdesátých let v americké výzkumné laboratoři Zoecon. Prvním zde syntetizovaným juvenoidem, který se uplatnil v praxi, byl hydroprene (Tab. 3, II). Původně byl vyvíjen jako aficid a dnes se v USA využívá v boji proti švábům. Další juvenoid methoprene (Tab. 3, III) je prvním juvenoidem, který byl použit v rozsáhlých terénních pokusech (1973 k ošetření líhnišť komárů) a prvním juvenoidem, který jako přípravek Altosid® dosáhl v USA plné registrace (1975). Methoprene je účinnou látkou několika přípravků. Použití juvenoidu methoprene v nástraze proti synantropním mravencům, zejména proti mravenci faraonu, Monomorium pharaonis, je založeno na jevu zvaném forese. Dělnice slídí za potravou a přinášejí ji do hnízda k matkám a plodu. Pod vlivem juvenoidu nastávají vývojové poruchy, v koloniích postupně ubývá dělnic, matky hladoví (chybí dělnice pečovatelky) a kolonie se rozpadají. 77 První alifatické juvenoidy pro svou malou stabilitu se neuplatňují v ochraně rostlin. Teprve v posledních letech se objevily aromatické juvenoidy (např. fenoxycarb, Tab. 3, IV), které se používají proti červcům, obalečům v sadech a ve vinicích i proti některým dalším škůdcům, (píďalka podzimní, bělásek zelný, předivky, klíněnky). Sémiochemikálie - chemické dorozumívací látky - feromony Termín sémiochemikálie označuje obecně látky sloužící k přenosu informací; feromony jsou látky zprostředkující přenos informací v rámci druhu a allelochemikálie slouží k přenosu informací mezi různými druhy. Termín feromon byl navržen Karlsonem a Butenadtem v roce 1959 v souvislosti s identifikací první hmyzí dorozumívací látky bombykolu (sexuální feromon bource morušového). Sémiochemikálie se výrazně uplatňují zejména u hmyzu, který na většinu životních situací reaguje vrozeným vzorcem stereotypního chování. Feromony lze kategorizovat podle způsobu účinnosti, podle orientace příjemce k chemické zprávě a podle chování, které u příjemce vyvolají. - Feromony působky nevyvolávají okamžitou změnu v chování (behaviour) příjemce, ale navozují dlouhodobější nevratné fyziologické změny. - Feromony spouštěče vyvolávají okamžitou změnu v chování příjemce; do této kategorie patří sexuální a agregační feromony. - Feromony s funkcí agregační - příjemce se orientuje ke zdroji chemické zprávy. Např. zvyšují počet jedinců v určitém místě a tím zvyšují pravděpodobnost setkání obou pohlaví pro páření, zesilují obranu proti predátorům (poplašné feromony sociálního hmyzu), nebo usnadňují překonání odolnosti hostitele (agregační feromony kůrovců). Sexuální feromony zprostředkují setkání partnerů pro páření, stopovací feromony označují cestu k nalezené potravě (mravenci, termiti). - Feromony s funkcí disperzní - příjemce se orientuje od zdroje chemické zprávy. Disperzní feromony upravují vzdálenost mezi příslušníky téhož druhu při osvojování habitatu, např. označují místo, kde již bylo položeno vajíčko. - Poplašné feromony sociálního hmyzu navozují alternativní reakce, mohou vyvolat útěk, obrannou reakci a útok. 78 - Sociální feromony typu působků a spouštěčů zajišťují soudržnost kolonií sociálního hmyzu, uplatňují se při determinaci vývoje kast, inhibici vývoje ovárií (u sterilních dělničích kast), regulují chování při ošetřování plodu a pod. Některé další kategorie sémiochemikálií: Allomony zprostředkují přenos informací mezi příslušníky různých druhů, přičemž je zvýhodněn producent - např. obranné či odpudivé sekrety. Kairomony zvýhodňují příjemce zprávy, např. pachy, podle nichž dravci nebo paraziti vyhledávají svou kořist. Synomony jsou látky, nesoucí informaci užitečnou pro producenta i příjemce, např. vůně květů rostlin, odkázaných na opylování hmyzem. Nejprozkoumanějším skupinou sémiochemikálií jsou feromony, které až na výjimky jsou tvořeny směsí několika těkavých sloučenin, produkovaných ve specializovaných žlázách a vnímaných čichem. Jsou to látky nejčastěji s molekulovou hmotností 100 až 300, což je i předpoklad dostatečného množství strukturních obměn. Vysoké druhové specificity feromonů se dosahuje přítomností různých funkčních skupin v molekule a konstituční nebo stérickou izomerií. Z hlediska funkčních skupin jsou hlavními typy feromonů estery, alkoholy, aldehydy, karboxylové kyseliny, laktony, ketony a uhlovodíky (Tab. 5). Méně často jsou zastoupeny epoxidy, ketaly, acetaly a fenoly. Při biologických testech jak etologických tak elektrofyziologických bylo prokázáno, že hmyz velmi dobře rozlišuje mezi sloučeninami různé konstituční nebo stérické stavby. Feromony vnímá hmyz čichovými receptory (senzilami) převážně umístěnými na tykadlech. Jednotlivé čichové receptorové buňky v senzilách jsou zpravidla přizpůsobeny k přijetí odpovídajícího čichového signálu; přitom jednotlivé složky směsných (komplexních) feromonů mohou vyvolávat buď různé, na sebe navozující kroky určitého vzorce chování, nebo působí synergicky. Hmyz velmi dobře rozlišuje i přimíšeniny opačného izomeru menší než 1 % a ty pak mohou mít za následek pokles nebo ztrátu aktivity pro cílový druh. Nároky na čistotu konečných produktů při přípravě syntetických feromonů jsou proto neobyčejně vysoké. Dnes jsou známé feromony u více než 2 000 druhů hmyzu. Základní výzkum (izolace, identifikace) ani nejlépe prostudovaných sexuálních feromonů motýlů není zdaleka uzavřen. Lze však konstatovat, že pro mnoho významných hmyzích škůdců jsou k dispozici velmi účinné atraktanty, i když založené často jen na hlavní komponentě nebo na kombinaci několika hlavních složek feromonu. Již na samém počátku výzkumu feromonů se předpokládalo, že získané poznatky budou prakticky využitelné v rámci IPM. Feromony, resp. sémiochemikálie obecně, splňují řadu kritérií kladených na ekologicky vhodné chemikálie. Působí ve velmi nízkých koncentracích, jsou vysoce účinné a v daných ekologických situacích druhově specifické. Používané syntetické atraktanty jsou většinou věrné kopie feromonů (tedy přírodních látek), 79 nebo alespoň jejich hlavních složek, a nejsou problematické z hygienicko-toxikologických hledisek. Naděje vkládané do výzkumu a vývoje přípravků na bázi feromonů hmyzu se začínají naplňovat ve dvou oblastech: - sexuální feromony se uplatňují při selektivním monitorování škůdců - agregační a sexuální feromony se uplatňují jako prostředky pro snižování populační hustoty škůdců (pro přímý boj se škůdci). V prvém případě se nejčastěji využívají sexuální feromony motýlů, jimiž neoplozené samičky lákají samce ze vzdálenosti několika desítek až stovek metrů. Vhodně formulované syntetické feromony se používají v lapácích zejména pro - zjišťování přítomnosti a ověřování nepřítomnosti určitého škůdce: např. mapování výskytu, kontrola výskytu karanténních škůdců - zjišťování termínů prvního výskytu, maxima a konce letu určitého druhu: lze využít např. pro časování ochranných zásahů - stanovení relativních změn v populační hustotě určitého druhu a ev. odhad populační hustoty: lze využít v usměrněné ochraně rostlin k termínování dalších kontrolních metod nebo pro odhad prahů škodlivosti. Monitorovací systémy na bázi feromonů hmyzu, jako pomůcky pro signalizaci výskytu a usměrnění boje se škůdci, obvykle sestávají z feromonového odparníku, který má dlouhodobě stejnoměrně uvolňovat vhodné množství účinné látky a z lapáku vhodné konstrukce, který má zachytit (nejčastěji pomocí lepové vložky) maximální množství přilákaného hmyzu. Jako prostředky pro potlačování škůdců se feromony mohou používat pro masový odchyt, ve formě atrakticidů, resp. atraktant-patogenů a k dezorientaci. Metoda masového odchytu byla rozpracována u kůrovců. Atrakticidy jsou prostředky, které slučují účinnost atraktantu a insekticidu. V praxi se dosud nejčastěji využívají atraktanty k nalákání hmyzu na vhodné místo, kde se účinněji hubí insekticidem. Největší zkušenosti s touto metodou jsou zatím při boji s kůrovci a s nosatcem (Anthonomus grandis) škodícím na bavlníku. Je k dispozici insekticidní přípravek s kodlemonem (sexuální atraktant obaleče jablečného) a zkouší se metoda atraktant-patogen, např. kombinace pastí s kodlemonem a preparátem viru granulózy obaleče jablečného. 80 Mnoho úsilí již bylo vloženo do výzkumu využití feromonů pro dezorientaci neboli "zmatení samců", tj. pro přerušení chemické komunikace v populacích škůdců. Tato metoda vyžaduje velkoplošné ošetření zamědělské nebo lesní kultury syntetickým feromonem tak, aby samci nebyli schopni ve "feromonovém oblaku" lokalizovat samice a tyto zůstaly neoplozené. Literatura Büchel K.H. (ed.) 1983: Chemistry of pesticides. John Wiley & Sons, New York, 518 pp. Cardé R.T. & Minks A.K. (eds.) 1997: Insect pheromone research, new directions. Chapman & Hall, New York, 684 pp. Gilbert L.I. (ed.) 1976: The juvenile hormones. Plenum Press, New York, 572 pp. Henrick C.A. 1991: Juvenoids and anti-juvenile hormone agents: Past and present. In: Hrdý (ed.) Insect chemical ecology, Proc. Conf. Tábor 1990. Academia Praha and SPB Acad. Publ., The Hague, p. 429-452. Hodgson E. & Kuhr R.J. 1990: Safer insecticides. Marcel Dekker, New Zork, 593 pp. Hrdý I. a kol. 1991: Biopesticidy v zemědělství. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha, 107 str. Mayer M.S. & McLaughlin J.R. 1991: Handbook of insect pheromones and sex attractants. CRC Press, Boca Raton, 1083 pp. Novák V.J.A. 1959: Insektenhormone. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 283 str. Ridgway R.L., Silverstein R.M. & Inscoe M.N. (eds.): Behavior-modifying chemicals for insect management. Marcel Dekker, New York, 761 pp. 81 Rockstein M. 1978: Biochemistry of insects. Academic Press, New York, 649 pp. Sláma K., Romaňuk M. & Šorm F. 1974: Insect hormones and bioanalogues. Verlag, Wien, 477 pp. Springer- Wimmer Z., Rejzek M., Zarevúcka M., Kuldová J., Hrdý I., Němec V. & Romaňuk M. 1997: A series of bicyclic insect juvenile hormone analogs of Czech origin: Twenty years of development. J. Chem. Ecol. 23: 605-628. 82 Tabulka 1. Přehled nežádoucích vedlejších účinků pesticidů _____________________________________________________________________________________________ Postižený prvek Možný důsledek __________________________________________________________________________ Cílový organismus - Selekce rezistence (škůdce, konkurent, patogen) Životní prostředí - Přítomnost reziduí v půdě, ve vode a ve vzduchu Autotrofní organismy - Přítomnost reziduí (producenti - rostliny) - Genetické riziko - Poškození - fytotoxicita - Ovlivnění metabolismu - zvýhodnění pro fytofágní škůdce - Ovlivnění druhové diverzity - vliv na stabilitu ekologického systému (při použití herbicidů) Heterotrofní organismy - Přítomnost reziduí v tělech a produktech zvířat - Toxicita pro některé druhy savců, ptáků a ryb - Genetické riziko - Patofyziologické změny - vlivy na reprodukci vyšších živočichů - Toxicita pro necílové druhy členovců - Patofyziologické změny u necílových druhů členovců - Ovlivnění druhové diverzity - vliv na stabilitu ekologického systému (při použití zoocidů) Člověk - Zdravotní riziko při práci s pesticidy - Genetické riziko - Přísun reziduí z kontaminovaného prostředí a kumulace potravním řetězcem ___________________________________________________________________________ 83 Tabulka 2. Účinnost konvenčních a bioracionálních insekticidů (podle různých autorů): Toxicita pro savce a účinnost na hmyz (různé druhy) ___________________________________________________________________________ Insekticid Skupina Krysa LD 50(1 mg . kg-1 obecné jméno Relativní toxicita(2 krysa : hmyz ___________________________________________________________________________ parathion OF 3-6 5 DDT CHU 118 - 250 18 dieldrin CHU 40 80 dimethoate OF 200 - 300 357 fenitrothion OF 800 571 malathion OF 1 400 - 1 900 917 decamethrin PY 135 4 500 bioresmethrin PY 8 600 43 000 diflubenzuron B-ICH 20 000 2 000 000 methoprene B-AJH 34 600 346 000 000 ___________________________________________________________________________ (1 Střední letální dávka pro krysu (= laboratorního potkana) (2 Toxicita nebo inhibice normálního vývoje OF - organofosforové insekticidy CHU - chlorované uhlovodíky PY - pyrethroidy B-ICH - bioracionální, inhibitory tvorby chitinu B-AJH - bioracionální, analogy juvenilního hormonu hmyzu 84 Tabulka 4. Přehled účinku juvenoidů na hmyz ______________________________________________________________________________________________ Vývojové stadium Účinek ___________________________________________________________________________ Imága a vajíčka Inhibice a poruchy embryogenese Larvy Poruchy diferenciace kast u sociálního hmyzu a morf u mšic, případně vliv na jiné typy polymorfismu Larva posledního instaru Prodloužení instaru, případně stav podobný diapauze Období metamorfózy (poslední, výjimečně Inhibice proměny do dospělce předposlední larvální instar, kukla) Diapauzní kukly Indukce vývoje Diapauzní imága Stimulace reprodukce Larvy, kukly, imága Poruchy gametogeneze a tvorby vajíček neplodnost imág ___________________________________________________________________________ 85 Tabulka 3. Strukturní vzorce juvenilního hormonu a některých juvenoidů O I O O III O O O O O II IV O O NH O O I juvenilní hormon, II hydroprene, III methoprene, IV fenoxycarb Tabulka 5. Strukturní vzorce některých hmyzích feromonů I OCOCH3 III OH H V OH II OCOCH3 IV OCOCH3 VI H O H O O I (Z)-8-dodecen-1-yl acetát a II (E)-8-dodecen-1-yl acetát, látky vyskytující se jako složky sexuálních feromonů řady druhů obalečů, např. u obaleče švestkového, Cydia funebrana. III (E,E)-8,10-dodekadien-1-ol, codlemone (kodlemon), feromonu obaleče jablečného, Cydia pomonella. hlavní složka sexuálního IV (E,Z)-7,9-dodekadien-1-yl acetát, sexuální feromon obaleče mramorovaného, Lobesia botrana. V (R)-ipsdienol, složka agregačního feromonu kůrovců. VI periplanon B, jedna ze složek sexuálního feromonu švábů Periplaneta americana a Blatta orientalis 86 PLAZMOVÉ TECHNOLOGIE PRO VYTVÁŘENÍ OCHRANNÝCH POVLAKŮ Oldřich Ambrož Fakulta strojní, VUT Brno ========================================= Úvod Hnacím motorem rozvoje plazmových technologií, tedy technologií využívajících jako zdroje plazmového oblouku, byly výhodné vlastnosti plazmového oblouku. V průběhu vývoje jsme si zvykli nazývat plazmu celou řadu produktů reakcí. Plazma s nižší teplotou, t.zn. nízkoteplotní plazma má na rozdíl od vysokoteplotní plazmy vznikající jadernou reakcí, termonukleární reakcí mnohem výraznější technické aplikace, snad také proto, že vysokoteplotní plazma má povětšině krátkou životnost, i když teplotu řádově vyšší. Nízkoteplotní plazma má teplotu řádově 104K (10÷20.103K), což pro většinu technických aplikací je teplota dostačující. Fyzikální pojem „plazma“ byl v roce 1923 zaveden LANGMUIREM pro zvláštní stav plynu,za něhož se tyto stávající elektricky vodivými následkem odštěpování se elektronů od atomů. Tento stav je často označován jako čvrtý stav hmoty. Odštěpování jednoho nebo více elektronů je nazýváno ionizací. Podle jejího stupně hovoříme pak o částečné, jednoduché nebo vícenásobné, několikanásobné ionizaci. K oddělování (odštěpování) elektronů je zapotřebí energie. Dobře se k tomu hodí energie tepelná elektrického oblouku. Elektrický oblouk je již vlastně plazmou (plazmatem), avšak v technice se vžilo hovořit o plazmě teprve tehdy, je-li elektrický oblouk kontrahován, a zvýšila-li se v důsledku vyšší hustoty energie jeho teplota. V plazmových technologiích se pracuje s částečně ionizovanou plazmou. Jsou zde tedy v plazmě přítomny elektrony, ionty a neutrální částice. Podle použitého plazmového plynu lze získat plazmu o různých teplotách, viz tabulka 1. Tabulka 1 Teploty plazmy při použití různých plazmových plynů použitý plazmový plyn teplota plazmy (C°) vodík voda dusík argon helium 4000÷8000 50 000 7 500 15 000 20 000 Teprve dosažením stabilního z kontrahovaného plazmového paprsku se dosáhne teplot uvedených v tabulce 1. Kontrakce plazmového paprsku se vyjadřuje hustotou energie ve W.cm-2, viz tabulka 2. Tabulka 2 Hustoty energie různých zdrojů tepla zdroj tepla kyslíko-acetylen.plamen elektrický oblouk plazmový paprsek elektronový paprsek laser min. průřez paprsku (cm2) 10-2 10-3 10-3 10-7 10-9 max.hust.ener.pap.(W.cm-2) 103 ÷ 104 104 ÷ 105 105 ÷ 106 10-9 10-11 87 Stabilizace plazmového paprsku se v současné době provádí a zajišťuje dvojím způsobem: - plazmovým plynem (plynová stabilizace vírem plynu) - vodou (vodní stabilizace) Kontrahovaný plazmový paprsek dovoluje jeho využití v technologických procesech, jako jsou: svařování, mikroplazmové svařování, tepelné dělení a nanášení různých materiálů. Teoretické základy zařízení pro plazmové technologie byly položeny již v roce 1939, avšak teprve v roce 1956 se objevily první prakticky použitá zařízení na trhu. Po době zavedení vyznačující se přehnanými nadějemi (viz průmyslové lasery) a očekáváními následovala, jak už to v technice bývá,etapa zvratů a nejistot, vyznačující se znova bádáním a vyvíjením. V současné době jsou vyvinuta zařízení pro plazmové technologie třetí generace, která jsou bezpečná a provozně spolehlivá, že mohou být nasazeny do výroby a použity pro hromadnou výrobu. Plyny pro plazmové procesy Plazmové procesy a také vytváření povlaků plazmou aplikují plazmové plyny (nebo jejich směsi) viz tab.1 a 2, které se vyznačují specifickými vlastnostmi. Pro jednoduchost jsou do plazmatického stavu přiváděny jednoatomové plyny, jako jsou argon, helium nebo jejich směsi. Dvouatomové plyny prochází ještě před ionizací disociačním stupněm, který rovněž spotřebuje energii el. oblouku. Plazmové plyny prochází nebo mohou procházet disociačním stupněm podle rovnice (1), např. dusík. Tabulka 3 Energie disociace vybraných plazmových plynů druh plazmového plynu energie disociace-disociační potenciál (eV) vodík 4,46 kyslík 5,11 dusík 7,96 oxid uhličitý 9,60 voda 5,00 Ionizační potenciály vybraných plazmových plynů vztažené na valenční elektrony a nebo na elektrony v sousední sféře (obálce) směrem k jádru atomu jsou uvedeny v tabulce 4. Tabulka 4 Energie ionizace vybraných plazmových plynů druh plazmového plynu ionizační potenciál (eV) u valenčních elektronů u elektr.v sousední sféře Helium 24,6 54,4 Neon 21,6 41,0 Argon 15,7 27,6 vodík 13,6 - dusík 14,5 29,6 kyslík 13,6 35,1 Energie disociace pro další plyny jsou uvedeny v tab.3 ... (1) N2→2N a posléze ionizačním stupněm podle rovnice (2) . ..(2) N→N* +e ** N*→N + e v jednonásobné nebo vícenásobné ionizaci. Po výstupu plazmového paprsku z plazmového hořáku dochází k průběhu pochodů opačných nazývaných nekombinací, kdy dochází naopak k uvolňování energie. Rekombinace probíhá ve stupních, jako je tomu např. v případě dusíku, viz rovnice (3) N***⇔N** + e + 47eV . (3) N**⇔ N* + e + 29 eV 88 N* ⇔ N + e + 14,5 eV N + N ⇔ N2 + 9,7 eV Jednoatomové plyny nedisociují a tím chybí odpovídající rekombinanční krok probíhající za nižších teplot. To má za následek, že jasně zářící plazmový paprsek argonu je kontrahovanější než např. plazmatcký paprsek dusíku při stejném výkonu hořáku. Argon jako plazmový plyn má tu přednost, že snadno přichází do stavu ionizovaného, dává stabilní elektrický oblouk a také vyžaduje nízká provozní napětí. Avšak jak ukazuje obr. 1 je tepelný obsah (entalpie) argonu a také helia podstatně nižší než tepelný obsah dvouatomových plynů. Obr. 1 však také ukazuje, že teploty plazmových plynů argonu a helia při dané přivedené energii jsou mnohem vyšší než dusíku nebo vodíku. Tato skutečnost souvisí s energiemi potřebnými k disociaci a ionizaci těchto plynů a jejichž hodnoty jsou pro ionizaci 10 až 50 eV a 4 až 10 eV pro disociaci. V důsledku vyšší entalpie a větší délky plazmového paprsku dusíku lze využít tohoto paprsku pro ohřev materiálů na vyšší teploty než v případě aplikace paprsku argonového není-li k dispozici potřebný výkon. Ze stejného důvodu při aplikaci dusíkové plazmy je nutno dodržet větší vzdálenost plazmového hořáku od povrchu zpracovávaného materiálu než u argonové plazmy, což může při provrstvování vést k ochlazení nanášených částic materiálů. Významnými vlastnostmi plazmových plynů jsou dále také jejich specifické teplo a tepelná vodivost, viz tab. 5. Tabulka 5 Specifické teplo Cv a tepelná vodivost některých plazmových plynů druh plynu specifické teplo Cv (cal. g-1.°C-1) tepelná vodivost (kcal.g-1.h-1 °C-1) argon helium vzduch kyslík dusík vodík 0,122 1,250 0,240 0,219 0,248 3,420 14,9 - 10-3 130,0 .10-3 22,1 . 10-3 22,5 . 10-3 22,0 . 10-3 157,0 . 10-3 Poznámka: uvedené hodnoty platí pro 20°C a 760 Torr Z tabulky 3 vystupují do popředí vyšší hodnoty specifického tepla Cv a tepelné vodivosti vodíku. Proto se samotný vodík jako plazmový plyn nepoužívá vzhledem k tomu, že takovýto plazmový paprsek způsobuje nadměrné opotřebení elektrod v hořáku (anody a katody), neboť pro něj obvyklé používáné vodní chlazení již nestačí. Pouze za účelem zvýšení tepelného obsahu plazmového plynu se přidává k argonové plazmě vodík a i v tom případě se jedná pouze o množství vodíku do 20 % z celkového množství plazmového plynu. Elektrická vodivost plazmových plynů je v podstatné míře závislá na pohyblivosti elektronů, která je asi 100 x větší než pohyblivost iontů. Plazmy s hodnotou elektrické vodivosti 100 Ω-1.cm-1 vedou elektrický proud stejně dobře jako kovové vodiče. 89 Při volbě plazmových plynů je nutno zohledňovat i chemickou reaktivitu zpracovávaných materiálů. Např. zirkon a titan se velmi snadno sytí dusíkem a vytváří nitridy, kyslíkem a vytváří oxidy. Za přítomnosti vodíku v plazmovém plynu nebo okolní atmosféře vytváří zirkon a titan hydridy. Tyto chemické sloučeniny jsou tvrdé a křehké a při využívání jednotlivých plazmových technologicích mohou způsobovat problémy. Můžeme tedy shrnout, že plazma je zvláštní stav plynu, který se stává vodivým v důsledku ionizace atomů. Jako celek je plazma elektricky neutrální. Teplota částečně ionizované plazmy je 5000÷15000 °C, teplota úplně ionizované je asi 100000 °C. Plazma je elektricky vodivá a podléhá účinkům elektrického a magnetického pole. Vzniku plazmy lze dosáhnout elektrickým výbojem - elektricky, koncentrovaným ionovým svazkem mechanicky a rozpadovými a slučovacími jadernými reakcemi. Pro průmyslovou praxi se využívá nejčastěji pro vznik plazmy elektrického výboje, tedy elektrického oblouku. Elektrický oblouk jako takový je již vlastně jakousi kvaziplazmou. Stabilizace plazmy můžeme v technické praxi dosáhnout několika způsoby: - konstrukcí a tvarem elektrod plazmového hořáku (anody a katody) - proudícím plynem (vírem) kolem plazmového paprsku - vodou Zařízení používaná na plazmové technologie Zařízení používaná v současné době jsou zařízení provozně spolehlivá s vysokou životností a spolehlivostí. Významnou částí všech těchto zařízení je plazmový hořák zajišťující stabilizaci hoření plazmy a velkou kontrakci plazmového paprsku. Podle systému zapojení rozeznáváme různé typy hoření plazmového oblouku. V současné době rozeznáváme dva způsoby hoření plazmového oblouku, viz. obr. 2 - přenesený (závislý) plazmový oblouk - nepřenesený (nezávislý) plazmový oblouk Jak je ze schemat na obr.2 zřejmé, vyžaduje přenesený oblouk elektricky vodivé,danou plazmovou technologií zpracovávané materiály (svařování). Pro technologické metody zpracovající elektricky nevodivé materiály se ve všeobecnosti používá nepřenesený plazmový oblouk, viz obr. 2b. Podle aplikace přeneseného a nepřeneseného plazmového oblouku je možno také rozdělit technologické procesy takto: a) přenesený plazmový oblouk se používá pro následující technologie: - svařování plazma - MIG - svařování plazma - WIG - mikroplazmové svařování 90 - tepelné dělení el. vodivých materiálů b) nepřenesený plazmový oblouk se používá pro následující technologie: - navařování práškových materiálů - žárové nanášení povlaků - tepelné dělení el. nevodivých materiálů Plazmový hořák Všechny dříve popsané pochody (ionizace,disociace i rekombinace) se při žárovém nástřiku plazmou realizují v plazmovém hořáku, viz obr. 3, který patří mezi nejdůležitější části plazmových souprav a na obr. 3 se jedná o hořák využívaný pro vytváření povlaků na materiálech - žárový nástřik plazmou. Jak je patrno z obr. 3 jedná se o systém s nepřenosným (nezávislým) plazmovým paprskem. V tomto hořáku se mezi wolframovými katodou a anodou zapálí pomocí vysokofrekvenčního oblouku hlavní elektrický oblouk. Následovně vháněný plazmový plyn teplem tohoto elekrického oblouku disociuje a ionizuje a tento přechází do stavu plazmy, která v podobě plazmového paprsku vystupuje z kanálu anody. Dochází k uvolňování velkého množství tepelné a kinetické energie, které způsobují vysokou teplotu v jádře plazmového paprsku a nadzvukovou rychlost plazmového paprsku. Teplota plazmového paprsku a jeho rychlost jsou současně dva nejvýznamější parametry tohoto media. Experimentální práce provedené v tomto směru u plazmového hořáku zobrazeného na obr. 3 prokázaly vysoké hodnoty obou parametrů. Pro stanovení teplot v plazmovém paprsku jsme vybrali metodu spektrální, u níž byla teplota plazmy stanovená z intenzity a rozšíření spektrálních čar vybraného plynu nebo kovu. S výhodou jsme použili spektrálních čar o určitých vlnových délkách,např. Ar 400,0÷430,0 µm, apod. Vedle uvedené spektroskopické metody lze dále použít pro měření teplot plazmového paprsku ještě také metody interferometrické,pomocí laserového paprsku, pomocí rozptylu volných elektronů a měření teplot podle Langmuirovy sondy, event. holografických metod. Pro měření rychlosti plazmy 91 jsme použili tedy spektrální metodou využívající jak čárového, tak i spojitého spektra vyzařovaného plazmou. Spektrální metody mají mimo jiné i tu výhodu, že neporušují podmínky vytékání plazmy a nezpůsobují deformaci plazmového paprsku. Spektrální snímky radikálního rozložení intenzit nebo rozšíření čar (např. Balmerovy serie vodíku) byly pořízeny pomocí spektrografu ISP-22. Byla zachycena oblast 250 až 500 µm. Zjišťovali jsme střední teploty a radiální rozložení teplot plazmového paprsku pro plazmové plyny Ar+H2 a N2, tedy v podstatě argonovou a dusíkovou plazmou. Stanovili jsme střední teplotu plazmy, závislosti teploty na vybraných parametrech plazmy i radiální rozložení teplot v plazmovém paprsku. Celkový obraz rozložení teplot v plazmovém paprsku pro argonovou plazmu je vidět na obr. 4 a pro dusíkovou plazmu na obr. 5. V případě argonvodíkové plazmy byla nejvyšší dosažená teplota až 20000 K a větší délka plazmového paprsku a v případě dusíkové plazmy byla dosažena max. teplota asi 15700 K a menší délka plazmového paprsku. Výtokovou rychlost argonové a dusíkové plazmy jsme stanovili ze zákona o zachování hybnosti, kdy platí vztah (4) 2π ∫0Rρ.v.r.dr = G (4) kde ρ - hustota plazmy v závislosti na teplotě G - průtočné množstvé plazmového plynu v - rychlost plazmy v bodě r R - poloměr výstupního otvoru anody plazmového hořáku Když nahradíme integrál střední hodnotou rychlosti, pak můžeme určit střední výtokovou rychlost plazmy vstř ze vztahu (5) G = πR2 vstř.ρ (5) Vztah (5) se dá použít přesně pro určení výstupní rychlosti plazmového paprsku u ústí plazmového hořáku, neboť s rostoucí vzdáleností od ústí plazmového hořáku se mění průtočné množství plynu G. S touto skutečností souvisí i chyba výpočtu rychlosti plazmového paprsku. Pro plazmový plyn Ar + H2 je vidět průběh zmíněné 92 rychlosti na obr. 6., tedy rychlosti plazmy dosahují až 2000 m.s-1. Dosahované rychlosti dusíkové plazmy jsou o poznání nižší asi o 600 m.s-1, viz obr. 7. Tyto značně vysoké výstupní rychlosti plazmového paprsku způsobují nadměrný hluk při technologických procesech, např. při žárovém nástřiku plazmou až 125 dB ve vzdálenosti 1m od plazmového hořáku. 93 Žárový nástřik plazmou Technologických variant žárového nástřiku je celá řada a žárový nástřik plazmou představuje jednu vývojovou etapu ve využívání technologie žárových nástřiků právě na základě dříve popsaných parametrů, kterými jsou teplota a rychlost plazmy. V tabulce 6 je provedeno srovnání základních parametrů zdrojů tepla využívaných pro vytváření povlaků technologií žárového nástřiku. 94 Tabulka 6 Porovnání parametrů tepelných zdrojů používaných pro technologii žárových nástřiků metoda žár. nástřiku maximální teplota (oC) dopadová nanášený rychlost částic materiál (m.s-1) forma nanášeného materiálu výkon nanášení (kg.h-1) plamen (drát) 3160 až 200 kovy drát 6-8 plamen (prášek) 3160 až 50 všechny prášek plamen (plasty) elektrický oblouk plazma laser vysokorychlostní nástřik plamenem detonační nástřik 3160 cca 5000 až 30 cca 150 plasty el. vodivý granulát drát kovy 3-6 keramika 1-2 2-4 8-20 až 20000 > 10000 3160 až 450 >1 až 550 všechny všechny všechny prášek prášek prášek 4-8 1-2 kovy 4-8 keramika 2-4 3160 cca 600 všechny prášek 3-6 Objev technologie žárového nástřiku je připisován Švýcaru Ing. Max Ulrichu SCHOOPOVI, který jej patentoval v roce 1910. Původně vyvinutá byla tato technologie vytváření povlaků zinku jako ochrana proti korozi a jako zdroj tepla se využíval kyslíkoacetylenový plamen. Stejný technik byl i vynálezcem technologické metody žárového nástřiku elektrickým obloukem. Ve svých počátcích byla však tato technologie vzhledem k nedokonalosti techniky velmi nedokonalá. Jak je patrno z tabulky 6 je žárový nástřik plazmou ze všech uvedených metod nejuniverzálnější a lze jej použít pro vytváření povlaků všech dostupných technických materiálů. Zjednodušeně lze proces vytváření povlaků žárového nástřiku popsat jako proces vstupu materiálu povlaku (přídavného materiálu) do zdroje tepla (viz tab. 6) a ohřevu přídavného materiálu na teplotu tavení nebo teplotu blízkou teplotě tavení. Ohřáté částice přídavného materiálu jsou nanášeny k předem připravenému povrchu povrstvované součásti. Rychlosti unášených částic přídavného materiálu je dosahováno přiváděným tlakovým vzduchem (žárový nástřik plamenem, el. obloukem) a nebo specielní konstrukcí systému trysek (žárový nástřik plazmou, vysokorychlostní nástřik plamenem. Celý proces vytváření povlaků žárového nástřiku lze rozložit na jednotlivé fáze, tak jak je to uvedeno na obr. 8. Ze všech specifikovaných fází jsou některé méně a některé více významné. Rozhodně však mezi ty významnější fáze patří ohřev částic přídavného materiálu při vstupu do zdroje tepla a tvorba nanášeného povlaku. Vstup částic do zdroje tepla 95 Částice přídavného materiálu vstoupivší do zdroje tepla,musí být dokonale ohřáty na teploty blízké teplotě tavení. Objevuje se zde problém velikosti těchto částic vstupujících do zdroje tepla. Významnou roli hrají fyzikální vlastnosti tohoto materiálu i nosného media. Při aplikaci diferenciální rovnice nestacionární tepelné vodivosti pro částice nanášeného materiálu (6) Ttav - Tr = Φ 1 (Bi, Fo) = Φ δ.ro , d.ε (6) Ttav - T1 λ ro2 kde Ttav - teplota tavení materiálu částice Tr - teplota částic kulového tvaru na poloměru rč (pro povrch částic platí rč = ro, pro střed částice rč = 0) a - teplotní vodivost a= λ ρ.c ε - doba ohřevu částice Bi Bi = δ.ro - kriterium Bio λ Fo -kriterium Fourierovo Fo = d.ε ro2 ρ -hustota materiálu částice c -měrné teplo materiálu částice δ -součinitel sdílení tepla λ -měrná tepelná vodivost materiálu částice d -průměr, event. maximální rozměr částice lze po dosazení okrajových podmínek dospět ke vztahu (7) udávající maximální průměr nebo maximální rozměr této částice dmax dmax = 4a.ε 0,3 (7) V podstatě to znamená, že velikost částic nanášeného materiálu se pohybují u běžných plazmových souprav v intervalu několika desítek um (např. 20-40µm). Důkazy o natavení,event. protavení částic přídavného materiálu je možno předložit ve dvojí formě. a) natavením povrchu částic a zkoagulováním tvaru částic (obr.9)41 b) protavení celého objemu částic (obr.10) 96 Tvorba povlaku žárového nástřiku Tvorba povlaku žárového nástřiku se začíná realizovat po dopadu natavených částic na podložku v místě, které má být povrstvováno. Natavené částice nebo částice v plastickém (těstovitém) stavu se deformují do tvaru disku - základních stavebních elementů povlaků žárového nástřiku. Vzhledem k tomu, že se jedná o reálný proces, který s sebou přináší i různé anomálie, vyskytují se v povlacích žárového nástřiku vedle vlastního materiálu povlaku dále také další anomálie a artefakty. Schematicky je struktura povlaku žárového nástřiku vidět na obr. 11 a na obr. 12 pak reálný povlak. Celková tloušťka povlaku se pak může pohybovat v rozmezí několika desetin mm. Přídavné materiály (materiály povlaků) Jak je patrno z tabulky 6 používají se přídavné materiály pro technologie žárového nástřiku ve dvou formách: prášek a drát ( v závislosti také na použitém zdroji tepla, apod.) Dalo by se říci, že častěji je používána forma prášková, protože častěji používané přídavné materiály specielní nelze vyrobit ve formě drátu. 97 Přídavné materiály se v současné době vyrábí téměř ve všech skupinách materiálu, tzn. kovy, slitiny, keramické materiály, cermety i plasty. V současné době je sortiment přídavných materiálů velmi široký čítající téměř stovku vyráběných a dostupných typů přídavných materiálů a dále celou řadu přídavných materiálů vyráběných na objednávku zákazníka. Z pohledu chemického složení je zvykem dělit přídavné materiály na několik skupin. - přídavné materiály na kovové bázi - přídavné materiály na keramické bázi - přídavné materiály s exotermickým účinkem - přídavné materiály specielní - přídavné materiály na bázi plastů V řadě zemí jsou určité skupiny přídavných materiálů normalizovány, jako např. v SRN. V SRN je to norma DIN, která rozděluje všechny přídavné materiály z hlediska účelu a použití pro danou technologii žárového nástřiku, např. DIN 8566 a DIN 32529. V posledním časovém období se velmi frekventovaně používají pro vytváření povlaku žárového nástřiku povlaky keramické. Zcela jednoduchým důvodem jsou vynikající vlastnosti keramických povlaků v některých směrech jako jsou např. tvrdost, odolnost proti opotřebení a vlastnosti izolační (tepelné i elektrické), tedy vlastnosti, kde využití kovových materiálů je na samé hranici využití. V tabulce 7 jsou uvedeny nejčastěji používané keramické materiály na povlaky. V tabulce 7 jsou dále uvedeny některé další vlastnosti práškových keramických materiálů Tabulka 7 Přehled nejčastěji používaných keramických materiálů povlaků Typ přídavného materiálu rozsah kmitosti (µm) teplota tavení (°C) tvrdost Použití a aplikace povlaků oxid hliníku (Al203) oxid titanu (Ti02) oxid chromu (Cr2O3) oxid hliníku + 3% oxid titanu oxid zirkonu + 8% oxid yttria 5,6÷45,0 2050 2300 HV 5,6÷45,0 1840 1600 HV 5,0÷63,0 2340 2500 HV 5,0÷63,0 2030 2000 HV 16,0÷63,0 2030 - odolnost proti opotřebení elektroizolační vlastnosti pro hladké povrchy přísada pro Al 203 odolnost proti opotřebení a proti oxidaci za tepla odolnost proti opotřebení odolnost proti tepelným šokům odolnost proti tepelným šokům a tepelné únavě 98 Zvláštní skupinu tvoří přídavné materiály vazné a materiály s exotermickým účinkem. Oba dva typy materiálů se používají pro zvyšování přilnavosti povlaků k podložce. První typ přídavných materiálů pro vazné povlaky má zajištěnu svoji funkci prostřednictvím vzniku pevné chemické vazby mezi částicí a podložkou a nízkým součinitelem teplotní roztažnosti. Přídavné materiály s exotermickým účinkem využívají tepla uvolňujícího se v průběhu exotermické reakce probíhající během žárového nástřiku a částečně i po dopadu na podložku ke zvýšením přilnavosti vazného povlaku a tím i vlastního funkčního povlaku. Jde o přídavné materiály na bázi Ni-Al a Ni-Ti. Tyto materiály se vyrábějí jak ve formě drátů, tak i ve formě prášků.Nejčastěji je obsah Al omezen na rozpětí 5 až 8%. Jak bylo stanoveno, nejde ani o pouhou slitinu obou kovů, ani o směs připravenou mechanickým způsobem. Příkladem takového přídavného materiálu s exotermickým účinkem je vidět na obr. 13. Vlastnosti nanesených povlaků a jejich zkoušení Vlastnosti nanesených povlaků žárového nástřiku lze rozdělit na vlastnosti: obecné všem povlakům: přilnavost a pórovitost povlaků - vlastnosti specielní : mechanické vlastnosti povlaků, drsnost povrchu povlaků, odolnost proti všem druhům opotřebení -odolnost proti korozi za vysokých teplot tepelně-izolační vlastnosti (odolnost proti kvazistaciálnímu působení teploty odolnost proti tepelné únavě, žáruvzdornost), elektroizolační vlastnosti, kompantibilita s kostní tkání (implantáty), estetický vzhled, apod. Pro zkoušení a ověřování těchto vlastností byla vyvinuta a ověřena celá řada metodik a jednoúčelových zkušebních zařízení a standů simulujících více či méně provozní podmínky. Na našem pracovišti byly vyvinuty nové postupy pro zkoušení přilnavosti povlaků s pomocí zkušebního přípravku, viz obr. 14 a porovitostí povlaků pomocí obrazové analýzy. 99 Praktické aplikace povlaků zhotovených žárovými nástřiky Povlaky vyrobené technologií žárových nástřiků jsou využívány ve výrobách celé řady průmyslových odvětví počínaje strojírenstvím a konče kosmickým výzkumem. V posledních letech jsou využívány především povlaky keramické a z toho pramenící technologie žárového nástřiku plazmou, především pro svoji univerzálnost. V současné době se realizují povlaky žárového nástřiku ve dvou oblastech: - v prvovýrobě u nově vyráběných součástí, kde maximálního efektu se dociluje zvyšováním technických parametrů výrobku a nebo prodlužováním životnosti výrobku. - v renovační technice a v opravárenství u opotřebovaných součástí během provozu Řada aplikací povlaků žárového nástřiku bude dokumentována diapozitivy. Přesto však bych se zmínil o jedné aplikaci povlaků a sice ve zdravotnictví při výrobě zubních implantátů pouvlakovaných hydroxyapatitem, viz obr 15. Jedná se o korpusy vyrobené z titanové slitiny Ti 6 Al 4V (ASTM F 136), jejichž introsseální část má buď válcový nebo šroubový tvar. Tato introsseální část je opotřebena bioaktivním povlakem zmíněného hydroxyapatitu. Hydroxyapatit má chemický vzorec . Ca10(PO4)6 (OH)2 a stechiometrickou molekulovou hmotnost Ca/P=1,67a je to v podstatě keramický materiál. Zavedení zubního implantátu znamená jeho zavedení do čelistní kosti. Implantát vlastně představuje umělý kořen. Umělý kořen zarůstá postupně do čelisti a po třech měsících se do spodní čelisti a po šesti se do horní čelisti vhojí. Na umělý kořen pak nasadí lékař umělý porcelánový (zub), který je nejen uměleckým, ale i výrobně náročným produktem. Za relativně dlouhé časové období byla uspokojena řada zájemců a spoluobčanů při obtížích s jejich chrupem. Použitá literatura 1. Matejka,O., Benko,B. : Plazmové strikanie kovových a keramických práškov. Vydavatelstvo Alfa,Bratislava 1988 2. Turňa,M. : Špeciálné metody zvárania Vydavatelstvo Alfa, Bratislava 1989 3. Ambrož,O.,Kašpar.J. : Žárové nástřiky a jejich průmyslové využití SNTL Praha, 1990 100 Současná analytická chemie Karel Štulík, Katedra analytické chemie, PřF UK Praha Jistě jen málokdo pochybuje o významu identifikace látek a určení jejich množství pro všechny obory lidské činnosti, od základního vědeckého výzkumu až po stanovení obsahu dusičnanů v mrkvi, kterou si kupujeme na trhu. Zatímco praktická důležitost chemické analýzy je jasná i laikům, vymezení a obsah vědního oboru, jehož výsledky chemickou analýzu umožňují, je stále předmětem diskusí. Široké spektrum názorů je na jedné straně ohraničeno přesvědčením, že vědní obor „analytická chemie“ neexistuje vůbec (viz např.Ostwaldovo pojetí analytické chemie jako řemesla, služky) - toto přesvědčení místo přežívá dodnes. Opačnou krajností je názor, že obsahem analytické chemie je obecná teorie a praxe měření (např. Pungorova definice praví, že „analytická chemie je věda o vytváření signálu a jeho interpretaci“) - pak by ovšem zahrnovala veškeré měřicí metody v přírodních a technických vědách. Domnívám se, že pravda leží kdesi uprostřed mezi těmito dvěma extrémy a že ji do značné míry vystihuje stručná definice Laitinerova: „Analytická chemie je věda o chemické charakterizaci a měření“. Současná analytická chemie je samostatné vědní odvětví chemie, které se zabývá nejen vlastní kvalitativní a kvantitativní analýzou, ale i obecným studiem dějů, jichž lze v analýze využít, a sledováním příčinných souvislostí mezi složením látek a jejich vlastnostmi. Je to aplikovaná věda, která využívá poznatky všech odvětví chemie , jakož i mnohých fyzikálních a matematických disciplin, elektroniky a výpočetních technik, teorie informace a biologie. V současném světě se na analytickou chemii kladou neobyčejně vysoké a rozmanité požadavky. Množství látek, která je třeba sledovat, se pohybují od desetin gramu až po jednotlivé atomy či molekuly. Přitom ve většině případů mají měřené látky složitou matrici. Jindy není vlastní stanovení příliš obtížné, je však třeba analyzovat velký počet vzorků nebo sledovat měřenou látku kontinuálně, a to s vynaložením co nejmenšího množství lidské práce a v co nejkratším čase. Mnohdy nestačí informace o průměrném obsahu určité složky v daném materiálu a je zapotřebí určit jeho distribuci v prostoru, v různých chemických formách nebo v čase. Jak tedy analytická chemie tyto problémy řeší? Základem je experiment, kterým se vytváří požadovaná informace. Ta je obsažena jako signál v naměřených hodnotách, a to spolu s balastními složkami, které dohromady tvoří šum. Při zpracování výsledků je pak zapotřebí oddělit signál od šumu s co nejmenšími ztrátami informace. Kvalitu analytického experimentu lze pak nejjednodušeji posoudit podle několika základních kritérií, kterými jsou citlivost měření (tj. směrnice závislosti signálu na hodnotě měřené veličiny) spolu s mezí stanovitelnosti, určenou v podstatě poměrem signálu k šumu, dále pak selektivita měření a konečně spolehlivost (tj. přesnost a správnost) naměřených hodnot. Význam mají i další faktory, např. časové nároky, finanční náklady, množství potřebné práce, možnosti automatizace atd. 101 Díky nevídanému rozvoji elektroniky, přístrojové techniky a výpočetních technik má současná analytická chemie k dispozici rozsáhlý arzenál prostředků pro měření a zpracování signálu, jejichž výkonnost by se ještě před několika málo lety zdála být fantazií. Oslněni firemními prospekty a reklamními slogany však máme tendenci zapomínat, že i sebelepší měřicí technika poskytuje užitečné výsledky jen tehdy, je-li splněna řada praktických podmínek (a to je často větší problém než vlastní měření). Povšimněme si jich díře, než budeme hovořit o měřicích metodách. K získání nezkreslené informace o určitém materiálu by bylo třeba analyzovat veškerý tento materiál. Tím, že odebíráme vzorem o určité velikosti, v daném čase a z určitého místa a provádíme na něm nezbytné operace před měřením, způsobujeme podstatnou deformaci. Problematika odběru vzorků, jejich rozkladu a úpravy na formu vhodnou pro měření je velmi rozmanitá a je často faktorem limitujícím spolehlivost analytické metody. Přitom této části analytického postupu je věnována podstatně menší pozornost než vlastnímu měření a bude třeba ještě velkého úsilí, aby byla postavena na racionálnější a obecnější základ. Ukažme si šíři této problematiky na dvou příkladech. Při analýzách velkých množství značně heterogenních materiálů (např. rud a pevných paliv) se velikost vzorku určuje statisticky v závislosti na typu a rozsahu heterogenity a na velikosti částic. Požadovaná velikost vzorku pak dosahuje často hodnot řádu tisíců tun. což je ovšem pro analyzování neúnosné. Řešení tohoto problému záleží především v zavádění automatizovaného vzorkování v krátkých časových intervalech při přemísťování materiálu, např. na dopravních pásech, s okamžitým zmenšováním velikosti částic a objemu vzorku. Při stanovení biogenních aminů (např. noradrenalinu a adrenalinu) v krevním séru je problém v tom, že stanovované koncentrace jsou velmi malé, typicky desetiny až jednotky nanogramu v mililitru, velmi rychle se mění s časem v závislosti na vnějších podnětech působících na sledovaný organismus a závisejí i na takových maličkostech, jako je poloha těla při odběru vzorku. Nejslibnější cestou k řešení problému tohoto typu je přímé analytické měření in vivo, které je však dnes ještě v počátcích vývoje. V mnoha případech působí obtíže nestálost odebraného vzorku. Typickým příkladem jsou vzorky přírodních vod, jejichž složení se mění adsorpcí některých složek na stěnách nádob, mikrobiologickými pochody a redoxními a fotochemickými reakcemi. Současné úsilí zde směřuje k měření in situ a v souvislosti se sledováním znečištění prostředí k vytváření rozsáhlých sítí automatických analyzátorů napojených na centrální počítač. Metody rozkladu vzorku a jeho převedení na formu vhodnou pro měření jsou stále značně empirické, vyžadují zkušenosti pracovníka a jsou obtížné zejména při stopové analýze vzorků se složitou matricí, jako jsou nerostné suroviny a biologické materiály. Největšího pokroku v této oblasti se prozatím dosáhlo rozvojem tlakových rozkladů vysoce čistými činidly v autoklávech. Dalším velmi závažným problémem jsou standardní materiály, protože většina analytických měření je relativní. Je trvalý nedostatek spolehlivých standardů, zejména pro stopovou analýzu, a také jejich analytická kontrola často není spolehlivá. V současné době se věnuje neobyčejná pozornost standardizaci a mezinárodní harmonizaci standardních materiálů a postupů. 102 Přistupme nyní k vlastním měřicím metodám. Je třeba zdůraznit, že u většiny metod je v současné době limitujícím faktorem čidlo, protože měřicí přístroje a počítačové techniky určené ke zpracování signálu jsou na neobyčejně vysoké úrovni. Vývoj postupně směřuje k použití počítače jako univerzálního měřícího přístroje, ke kterému se budou připojovat speciální interface s čidly. Nejdůležitější měřicí metody lze zhruba rozdělit do čtyř skupin, a to na metody nukleárně chemické, elektrochemické, spektrometrické a separační. Z nukleárně chemických metod jsou analyticky nejvýznamnější neutronová aktivační analýza a metody izotopového zřeďování či izotopové výměny, při kterých se často využívá substechiometrického principu. Tyto metody si již po řadu let udržují významné místo především při analýze anorganických systémů. Neutronová aktivační analýza byla např. nejčastější metodou při analýze lunárních hornin a patří k nejběžnějším metodám stopové analýzy nerostných materiálů vůbec. Tyto metody jsou velmi citlivé a spolehlivé, mají však určitou nevýhodu v tom, že práce s radioaktivním zářením vyžaduje speciální bezpečnostní opatření, i když aktivity běžně používané při metodách izotopového zřeďování lze zpracovávat v normálních chemických laboratořích. Radioaktivně značené sloučeniny jsou neobyčejně významné ve většině oborů vědy a techniky, zejména při sledování pohybu látek v organických i anorganických systémech. Elektrochemické metody, které mají u nás zvlášť hlubokou tradici díky polarografii laureáta Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského a jeho elektrochemické školy, se však v pozdních padesátých a šedesátých letech vytratily z analytických laboratoří, protože nebyly schopny citlivostí a zejména selektivitou konkurovat novým spektroskopickým metodám, především atomové absorpční spektrometrii. Od počátku sedmdesátých let jsme však naštěstí svědky jejich návratu, který je způsoben hned několika příčinami. Jednak jsou díky rozvoji instrumentace k dispozici levné a spolehlivé přístroje pro pulsní polarografii, která je podstatně citlivější než klasická polarografie a ve spojení s předběžným elektrochemickým nahromaděním stanovené látky patří k nejcitlivějším metodám vůbec. Dále se v souvislosti se Obr. 1: Diferenčně pulsní rozpouštěcí stanovení kovů v neupraveném vzorku mořské vody. Doba předběžného nahromadění elektrolýzou je pouhých 400 sekund 103 sledováním znečištění životního prostředí zvýšila potřeba stanovení obsahu těžkých kovů, pro které se polarografie ideálně hodí (obr. 1). Rozvinula se i technologie a aplikace iontově selektivních elektrod, které kromě neobyčejné jednoduchosti aparatury i měřícího postupu přinesly pokrok zejména při stanovení aniontů a při určování biologicky významných kationtů (K+, Ca2+) ve tkáních a biologických tekutinách. Iontově selektivní elektrody se snadno miniaturizují a spolu s pevnými voltametrickými elektrodami se hodí pro měření in vivo. Velmi významnou vlastností polarografie i iontově selektivních elektrod je možnost rozlišit různě chemické formy sledované látky, což se uplatňuje např. při analýzách přírodních vod nebo tělních tekutin. Velkým pokrokem jsou chemicky modifikované elektrody, u kterých můžeme měřicí systém ušít na míru danému problému. Obecnou nevýhodou elektrochemických metod je skutečnost, že čidlo je v přímém kontaktu se studovaným roztokem, takže je obtížné udržet jeho povrch v reprodukovatelném stavu. Při měření je tedy třeba mít určité specializované znalosti a zkušenost, což často nepříznivě kontrastuje s některými jednoduchými spektro-skopickými metodami. Elektrochemické metody zřejmě nikdy nedosáhnou tak širokého pole aplikací jako metody spektroskopické, avšak pro určité typy analýz jsou bezesporu nejlepší. Obr. 2: Část interferenčního 13C-NMR spektra 3ethylpyridinu před a po rychlé Fourierově transformaci a filtraci signálu. Původně je signál překryt šumem (viz záznam v horní části obrázku); transformací se šum se prakticky zcela odstraní a po vyhlazení signálu se získají dobře vyhodnotitelné křivky (dolní část obrázku). 104 Současná spektroskopie je tak rozsáhlé a důležité odvětví (zahrnuje desítky metod, které pokrývají celé elektromagnetické spektrum, od tvrdého záření γ až po radiové vlny, s aplikací ve všech oblastech přírodních věd), že zde nezbývá než uvést jen několik málo příkladů. Je třeba jmenovat ohromnou výkonnost automatických emisních spektrometrů, které během jedné minuty stanoví několik desítek prvků při metalurgické analýze, neuvěřitelnou citlivost a selektivitu hmotnostní spektrometrie, která umožňuje postřehnout tři atomy 14C vedle 1016 atomů 12C, což odpovídá době 70 000 let při datování radioaktivním uhlíkem, fantastickou rozlišovací schopnost Mössbauerovy spektroskopie, kdy šířka čáry může dosáhnout hodnoty pouhých 5 x 10-8 elektronvoltu. K nejdůležitějším vývojovým tendencím patří nové, reprodukovatelnější zdroje záření, především laser, který často slouží i pro dálkové sledování sloučenin a aerosolů v ovzduší, a indukčně vázaný plazmatický výboj. Dále je to rozvoj studia povrchů látek a prostorové distribuce složek metodami spektroskopie elektronů nebo elektromagnetického záření buzených vhodným primárním zářením (např. mikrosonda nebo ESCA). Citlivost a rozlišovací schopnost vibrační spektroskopie se podstatně zvyšuje Fourierovou transformací signálu (obr. 2) - tato transformace je samozřejmě použitelná pro jakýkoli periodický signál, např. i v elektrochemii. Neobyčejný význam pro diagnostiku chorob má tzv. NMR-spektroskopie živých buněk (NMR - nukleární magnetická rezonance), která vede k NMR-tomografii, tedy ke spektroskopické analýze živého člověka. Těžištěm moderních separačních metod jsou vysokoúčinné chromatografické techniky, které spějí ke stále jemnozrnějším stacionárním fázím a k použití mikro-kolon a kapilárních kolon z taveného oxidu křemičitého, jejichž účinnost již dnes dosahuje statisíců až miliónů teoretických pater (obr. 3). Neobyčejným rozvojem v současné době procházejí i metody elektroforetické. Patrně vůbec nejvýznamnějším pokrokem v současné analytické chemii je kombinace vysokoúčinných chroma-tografických technik s výkonnými detekčními technikami (jako je hmotnostní spektrometrie, infračervená spektrometrie či elektrochemie) spolu s účinným počítačovým zpracováním signálu (obr. 4). V takovéto optimalizované kombinaci metod spočívá z velké části budoucnost analytické chemie. 105 Obr. 4: Chromatogram spalných produktů polyamidu získaný kombinací kapilární plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Kombinace vysoce účinné separace s vysoce selektivní a citlivou detekcí umožňuje i složité analýzy stopových látek za přítomnosti velkého množství rušivých materiálů. Chromatogram je rekonstruován z hmotnostních spekter snímaných jednou za sekundu Obr. 3: Analýza steriodů po derivatizaci na methotrimethylsilyl deriváty plynovou chromatografií v kapilární koloně z taveného oxidu křemičitého s filmem stacionární fáze. Kapilární kolony umožňují rozlišit velký počet chemicky podobných látek ve stopových koncentracích Je třeba se ještě zmínit o průtokových měřeních, která zahrnují nejen kontinuální monitorování látek, např. v průmyslu, ale i laboratorní analyzátory založené na principu kontinuální průtokové analýzy a průtokové injekční analýzy, jež jsou významně zejména z hlediska automatizace a zvýšené produktivity práce. Z letmého pohledu na široké pole moderní analytické chemie plyne, že její budoucnost spočívá ve stále rozsáhlejší instrumentalizaci, v rozvoji analytických čidel, v racionálním využití výpočetních technik a zejména v účelné kombinaci principů a metod ze všech odvětví přírodních věd a technologie, které tedy musí být na patřičně vysoké úrovni (elektronika, vysoce čisté materiály atd.). Nejdůležitější je však stále člověk. Nesmírně rychlému technickému vývoji musí odpovídat i zásadní kvalitativní změny v systému výchovy od základní školy až k postgraduálnímu studiu. 106 Umělá inteligence Vladimír Mařík, Olga Štěpánková FEL ČVUT, Technická 2, 166 27 Praha 6 e-mail: [email protected], [email protected] 1 Úvod Inteligence je vlastností některých živých organismů, která jim dává v přírodě mimořádné postavení např. tím, že jim umožňuje efektivně reagovat na složité projevy prostředí nebo dokonce aktivně využívat vlastnosti prostředí k dosažení vlastních cílů. Vznikala a vyvíjela se v průběhu dlouhého vývoje biologických druhů. Souběžně s rozvojem techniky si lidé kladou otázku, zda lze i u uměle vytvořených systémů dosáhnout podobného účinku, t.j. celkového chování, kterému bychom u živých organismů dali přívlastek inteligentní. Lidé se takto ptali dávno před vynalezením elektronických počítačů a snažili se hledat odpověď v oblasti filozofie a později i psychologie. S otázkou "Mohou stroje myslet?" se setkáváme v 17. století u tak významných myslitelů, jakými byli Descartes, Pascal, Hobbes či o století později La Metrie. Závěry filosofů měly zpočátku pouze spekulativní povahu, neboť úvahy se soustředily především na shromažďování argumentů pro a proti. Neposkytovaly samozřejmě návod, jak strojového myšlení dosáhnout. Podařilo se v nich všakidentifikovat významné problémy, na jejichž řešení závisí možnost realizovat vytčený cíl. Tyto problémy měly podobu zásadních otázek pro filosofii, matematiku, techniku i biologii. Pokusme se jen velmi krátce upozornit na ty výsledky ve zmíněných oborech, které lze považovat významné mezníky na cestě k "myslícím strojům" a umělé inteligenci (UI). 1.1 Teoretická východiska umělé inteligence Za jeden z rozhodných kroků filosofie směrem k praktické realizaci inteligentního chování lze považovat Russellu teorii logického positivismu. Russellův logický positivismus nabízí vhodný formální aparát pro získávání znalostí na základě zkušeností v duchu Baconova a Humeova empiricismu. Russellova teorie byla budována v první polovině našeho století - k jejím základním pilířům patří i formální aparát matematické logiky. Principy formálního jazyka matematické logiky navrhl G. Boole v polovině 19tého století při studiu logického důsledku. K dalšímu zdokonalení jazyka i nalezení vhodných důkazových prostředků významně přispěli ve 20tém století matematici G. Frege, B. Russell a A. Tarski. Díky jim se podařilo objasnit podstatu vztahu mezi "dokazatelným" a "pravdivým" tvrzením. Ve 20tém století se do centra zájmu matematické veřejnosti dostávají i otázky návrhu algoritmických postupů pro řešení některých matematických úloh - výchozích 23 problémů tohoto typu formuloval D. Hilbert v roce 1900. Za probuzení ze snu o všemocné síle formálního aparátu můžeme vděčit německému matematikovi K. Gödelovi. Upozornil totiž ve 30. letech na meze navrhované formální metody logiky 1. řádu, když dokázal, že pro Hilbertův 23. problém nemůže existovat řešení. Nikdy se totiž existovat žádný algoritmus, který by byl schopen pro libovolné tvrzení o přirozených číslech rozhodnout, zda je pravdivé či nikoli. Charakterizaci algoritmicky řešitelných úloh a složitosti algoritmů je věnována v současné době v rámci matematiky značná pozornost. Výsledky S. Cooka a R. Karpa ze 70tých let týkající se nedeterministicky polynomiálních (NP) problémů a NP úplných problémů vytyčují hranice pro úlohy zcela spolehlivě řešitelné našimi technickými prostředky. Metodiku logického positivismu dále prohlubují i další filosofové druhé poloviny 20tého století, např. R. Carnap a C. Hempel. Nástup a velice prudký rozmach výpočetní techniky po druhé světové válce se pak stávají skutečnými katalyzátory úsilí napodobit intelektuální schopnosti člověka. Postupně jsou navrhovány a experimentálně ověřovány metody, postupy a algoritmy umožňující modelovat určité hledisko inteligentního chování. K tomu jsou využívány jak výsledky z oblasti fyziologie získané detailní analýzou činnosti živých organismů na úrovni biologické či psychologické tak i techniky realizující jistý stupěň abstrakce mentálních procesů lidského mozku na úrovni kognitivní. Některé zákonitosti a principy, které byly objeveny v biologických systémech, umožňují navrhnout netradiční metodiky (neuronové sítě, genetické algoritmy atd.) pro řešení jistých typů úloh. Výsledkem jsou pak nové techniky, jejichž matematické a technické vlastnosti jsou podrobně zkoumány nejen uvnitř UI. Na druhé straně různé psychologické školy od behaviorismu J. Watsona, E.L. Thorndika a B.F. Skinnera ke kognitivní psychologii K. Craika motivují návrh representace znalostí pro systémy UI i postupy, jak se znalostmi zacházet. V poslední době UI těží i z výsledků studií sociálních aspektů chování individuí, např. analyzuje roli emocí v modelování inteligentního chování, či celých kolektivů. Významný vliv na návrh metod reprezentace a využívání znalostí mají i výsledky získané v souvislosti se studiem přirozeného jazyka - zde N. Chomský v roce 1957 upozornil na meze behavioristického modelu inteligentního chování, který mimo jiné nepostihuje 107 schopnost dítěte vytvářet původní dosud neslyšené věty. Teorie gramatik, které Chomsky navrhnul pro vysvětlení struktury vět, výrazně ovlivnila počítačové vědy v posledních 40ti letech. Její aplikace při zpracování přirozeného jazyka však ukázala na další bílá místa na vznikajícím obraze inteligentního chování. Pozornost se dále upřela na problémy porozumění kontextu, modelování přirozeného úsudku či zpracování nepřesných údajů. 1.2 Kdy lze stroj považovat za inteligentní? Všechny postupy a algoritmy, které ve svém důsledku vedou k určitému napodobení projevů inteligentního chování člověka, jsou předmětem zkoumání poměrně mladé vědní discipliny - umělé inteligence (artificial intelligence). I když lze k názvu této discipliny mít řadu výhrad, například termín "strojový intelekt" by byl zřejmě přiléhavější (Havel, 1980), je nutné ho v důsledku skutečnosti, že se již v české odborné literatuře vžil, plně respektovat. Pojem "inteligence" u živých organismů nemá jednoznačnou interpretaci. Existují sice metody "měření" inteligence (např. test IQ), ale každá z nich zdůrazňuje specifický aspekt inteligentního uvažování a nikdo nemůže tvrdit, že některá z nich je zcela objektivní. Snad proto ani obsah vědecké disciplíny "umělá inteligence" nebyl dosud přesně a jednoznačně definován, i když pokusů o definici umělé inteligence lze napočítat stovky (jenom např. na VIII. mezinárodní konferenci o umělé inteligenci IJCAI v r.1983 v Karlsruhe bylo předloženo více než 180 pokusů o takovouto definici). V této souvislosti bývá často citován tzv. Turingův test navržený vynikajícím britským matematikem A.Turingem v roce 1950, tedy ještě 6 let před "oficiálním" datem vzniku umělé inteligence jako vědní discipliny. Turingův test je založen na přirozené myšlence: Bude-li stroj reagovat na podněty lidského partnera takovým způsobem, že člověk není schopen rozeznat, zda jedná se strojem či s jinou osobou prostřednictvím terminálu, lze považovat stroj za inteligentní. Turingův test lze chápat jako prvotní - byť behavioristickou a pro praxi nepříliš vhodnou - definici, která v pozdějších letech svým způsobem přispěla k deklaraci umělé inteligence jako vědní discipliny. Dodnes tvoří základ mnoha diskusí o podstatě této discipliny. Podstatu problémů řešených v rámci umělé inteligence jako vědní discipliny dobře ilustrují příklady pokusů o definici umělé inteligence vybrané ze současné odborné literatury. Vedle nich vyzdvihneme i několik pojmů, které lze považovat za chrakteristické pro oblast UI. 2 Některé charakteristiky umělé inteligence Pokusme se blíže vymezit obsah technické umělé inteligence analýzou některých snah o definici této vědní discipliny. Z mnoha existujících definic či charakteristik se podrobněji zamysleme nad třemi z nich. 2.1 Definice umělé inteligence Minského definice vychází z Turingova imitačního testu: "Umělá inteligence je věda o vytváření strojů nebo systémů, které budou při řešení určitého úkolu používat takového postupu, který - kdyby ho dělal člověk bychom považovali za projev jeho inteligence" (Minsky, 1967). Z Minského definice vyplývá, že umělá inteligence řeší úkoly natolik závažné, že by jejich řešení člověkem vyžadovalo uplatnění jeho inteligence. V čem však spočívá složitost a jaké vlastnosti má "inteligentní" řešení? Složitost lze ohodnotit počtem všech variant, které připadají při řešení v úvahu. V jednotlivých úlohách lze nalézt řešení prostým přebíráním a vyhodnocováním jednotlivých variant. Ve složitějších úlohách takovýto postup není možný ani při použití superrychlých počítačů. Navíc postupné prověřování všech variant nelze ani označit za "inteligentní", spíš odpovídá použití "hrubé síly". Řešitel úlohy, postupující "inteligentně", bude prohledávat jenom nadějné varianty a ty, které neposkytují dostatečnou šanci, vynechá. K výběru vhodných variant slouží funkce odhadující vzdálenost aktuálního stavu řešení od cíle nazývaná heuristika. Čím více variant heuristika umožní oprávněně vynechat, tím inteligentnější se jeví řešení, které ji používá. Mechanismus, který umožňuje řešiteli některé varianty hned na začátku odmítnout, je založen na využívání znalostí. Podobně i umělá inteligence se pokouší řešit úkoly využíváním znalostí. Ty mohou být získány jednak převzetím od člověka, který je schopen úlohu inteligentně řešit, jednak analýzou příkladů zadání úlohy a jejího inteligentního řešení. Znalosti mohou mít jednak charakter exaktní (teorémy, fyzikální zákony apod.), jednak mohou být tvořeny heuristickými poznatky, které nebývají podloženy hlubší teorií, avšak velmi často pomáhají účinně nalézt řešení (i když obecně nalezení řešení negarantují). Exaktní znalosti umožňují obvykle využít korektních matematických postupů k řešení předloženého problému. Oproti tomu heuristické znalosti bývají často vyjádřeny pomocí nekategorických, neurčitých pravidel chápaných pouze jako neexaktní návod k řešení. Významným úkolem UI se tak stalo hledání metod pro využívání neurčitých znalostí. 108 Právě diskutovaná charakteristika umělé inteligence pomocí znalostí a složitosti úloh nezahrnuje některé úlohy, které patří do umělé inteligence jenom okrajově, nebo se od ní částečně oddělily a osamostatnily. Umožňuje však posuzovat umělou inteligenci výčtem dílčích problémů, které je třeba řešit při návrhu "inteligentních" systémů. Definice Richové: "Umělá inteligence se zabývá tím, jak počítačově řešit úlohy, které dnes zatím zvládají lidé lépe." (Rich, Knight, 1991). Podle této definice (nebo spíše upřesnění) předmětu zájmu umělé inteligence je obsah uvažované disciplíny bezprostředně vázán na aktuální stav v oblasti počítačových věd a lze tedy očekávat, že s rozvojem počítačové techniky se bude těžiště umělé inteligence posouvat a měnit. Určitou nevýhodou diskutovaného vymezení je ta skutečnost, že nezahrnuje úlohy, které je třeba řešit, avšak dosud to neumí nejen počítač, ale ani člověk. Na straně druhé jde o velmi stručné a poměrně přesné vymezení toho, co tvoří skutečný obsah umělé inteligence jako vědní discipliny. Toto vymezení se přitom vyhýbá filozofickým úvahám, které dominují většině pokusů o definici inteligence či dokonce inteligence umělé. Kotkova definice zahrnuje pod pojem umělá inteligence takové vlastnosti technických systémů, které jsou předmětem zkoumání umělé inteligence jako vědní discipliny: "Umělá inteligence je vlastnost člověkem vytvořených systémů vyznačujících se schopností rozpoznávat předměty, jevy a situace, analyzovat vztahy mezi nimi a tak vytvářet vnitřní modely světa, ve kterých tyto systémy existují, a na tomto základě pak přijímat účelná rozhodnutí, za pomoci schopností předvídat důsledky těchto rozhodnutí objevovat nové zákonitosti mezi různými modely nebo jejich skupinami" (Kotek a kol.,1983). Zavedení vnitřních modelů dovoluje definovat rozhodování a řízení k danému cíli takto: Nechť je dán • počáteční stav prostředí a cílový stav prostředí (oba svými modely) a • přípustné akce, kterými lze stav měnit. Úkolem je nalézt takové posloupnosti akci, které převedou počáteční stav do cílového a přitom budou respektována předem zadaná omezení. Takto formulovaný problém nazýváme v umělé inteligenci řešením úloh (problem solving). Formalizace modelů i akcí je zahrnována pod problematiku reprezentace znalostí ( knowledge representation). 2.3 Okruhy problémů řešených v UI Kotkova charakteristika umožňuje explicitně určit a vyjmenovat dílčí teoretické úlohy, které spadají do umělé inteligence. Jsou to především rozpoznávání, reprezentace znalostí, včetně logiky jako nástroje pro tuto reprezentaci, řešení úloh, kvalitativní modelování, strojové učení, plánování a rozvrhování, neuronové sítě atd. Na tyto partie organicky navazuje problematika počítačového vidění, zpracování přirozeného jazyka, problematika speciálních programovacích jazyků pro umělou inteligenci i programových systémů pro využívání špičkových znalostí expertů (t.j. problematika expertních systémů ), dále pak metody získávání znalostí (oblast tzv. znalostního inženýrství) a další. 2.3 Teorie pohyblivého cíle a vztah k dalším disciplínám Pro umělou inteligenci jako vědní disciplinu je specifické to, že zatím nemá pevně vymezený předmět a s jednotící teoretický základ - spíše jde o soubor metod, teoretických přístupů a algoritmů, které sjednocuje úsilí o počítačové řešení velmi složitých úloh. Typické pro umělou inteligenci je i to, že dosažením výsledků v řešení dílčích problémů přestávají být tyto výsledky součástí umělé inteligence a přecházejí plynule do jiných oborů, kde jsou aplikovány nebo slouží k formování nových, samostatných vědních disciplin. V tomto smyslu se hovoří o umělé inteligenci jako o vědní disciplině snažící se dosáhnout "stále se pohybujícího cíle" (Myers, 1986). Například rozvoj některých učících se algoritmů je dnes již nedílnou součástí moderní teorie automatického řízení. Techniky reprezentace a využívání znalostí tvoří páteř moderní, znalostně orientované části softwarového inženýrství (Král, Demner, 1991). Podobně teorie reprezentace znalostí pomocí rámců a scénářů (byť s využitím poněkud odlišné terminologie) plně "zdomácněla" ve světě objektového programování a objektově orientovaných databázových systémů atd. Pro umělou inteligenci jako vědní disciplinu je zcela logické, že ji tvoří souhrn stále se vyvíjejících a vzájemně prorůstajících partií. Tak například klasické příznakové metody rozpoznávání jsou dále zobecňovány a vedou až k simulaci neuronových sítí. Část problematiky expertních systémů postupně splývá s nově se formující partií kvalitativního modelování. Metody získávání znalostí jako specifický nástroj znalostního inženýrství prorůstají s technikami strojového učení atd. 109 3 Stručná historie umělé inteligence Umělá inteligence je jednou z nejrychleji se vyvíjejících vědeckých a technických disciplin v historii (Hunt, 1992). Začátek její historie se obvykle datuje rokem 1956. Nicméně již rok 1950 byl pro umělou inteligenci velmi významný - A. Turing jednak formuloval proslavený test, jednak shromáždil řadu argumentů proti inteligentním strojům a postupně je vyvrátil. V témže roce další velikán vědy John von Neumann vyjádřil své přesvědčení, že v krátké době počítače dosáhnou či dokonce překonají intelektuální schopnosti člověka. Obě osobnosti tak výrazně přispěly k tomu, že na - tehdy ještě velmi objemné a nepříliš výkonné - číslicové počítače začala odborná veřejnost nahlížet nikoliv jenom jako na mechanicky a slepě fungující kalkulačky, nýbrž v nich začala spatřovat nástroje pro simulaci některých hledisek inteligentního chování. 3.1 UI do roku 1970 V létě roku 1956 zorganizoval John McCarthy z MIT poměrně malou konferenci na Dartmouth College, New Hampshire, na kterou byli pozváni přední odborníci zajímající se o mentální schopnosti lidí i strojů. Sešli se tu odborníci z matematiky, elektrotechniky, lingvistiky, neurologie, psychologie a filozofie. Dartmouthská konference se zapsala zlatým písmem do historie umělé inteligence. Jejím cílem bylo prodiskutovat domněnku, že "každé hledisko učení nebo jakýkoliv jiný příznak inteligence může být v principu popsán tak přesně, že může být vyvinut stroj, který ho simuluje" (Rose, 1984). Je zdůrazňována myšlenka, že počítače by mohly pracovat se symboly stejně dobře jako s čísly. Poprvé tak bylo vlastně formulováno pole společného zájmu, a tím i obsah budoucí nové vědní discipliny, které se díky návrhu J. McCarthyho dostalo na místě pojmenování umělá inteligence. V průběhu konference byl představen a prezentován první program využívající technik heuristického prohledávání, vyvinutý A. Newellem, R. Solomonoffem a H. Simonem z Carnegie Institute of Technology (nyní Carnegie Mellon University) a nazvaný Logic Theorist. Výsledkem další práce tohoto týmu byl vývojově velmi významný systém GPS (General Problem Solver), který byl prezentován o rok později. Tento systém, kyerý se snaží napodobit lidské myšlení při řešení úloh ve stavovém prostoru, byl koncipován jako univerzální prostředek pro řešení úloh v libovolné problémové oblasti. Na dartmouthské konferenci byla vyslovena řada smělých předpovědí o rychlosti rozvoje umělé inteligence a o cílech, které se zdají být na dosah ruky. Bylo zde předpovězeno, že v roce 1970 počítač: • bude velmistrem v šachu, • odhalí nové významné matematické teorémy, • porozumí přirozenému jazyku a bude sloužit jako překladatel, • bude schopen komponovat hudbu na úrovni klasiků. Velmi ambiciózně formulovaná předpověď přinesla později díky svému nesplnění jisté zklamání a dočasnou krizi umělé inteligence začátkem 70. let. Na druhé straně však sehrála nesmírně důležitou stimulující roli v prvních měsících a letech vývoje umělé inteligence. Koncem 50.let byl F.Rosenblattem vyvinut perceptron (Rosenblatt, 1958) jako model nejjednodušší nervové buňky - neuronu. Tento významný model se pokusil simulovat chování neuronu pozorované v rámci první signální soustavy živých tvorů a položil základ výzkumu v oblasti klasifikace a rozpoznávání, tj. v oblasti automatizovaného zařazování objektů, jevů a situací do tříd. Výzkum perceptronu a modelů jednoduchých neuronových sítí poskytl též impuls ke studiu prvotních algoritmů adaptace a učení. Poznamenejme pro zajímavost, že výzkum neuronových sítí byl později - v 70.letech - silně utlumen, až téměř zastaven vlivem poněkud neopodstatněně kritické knihy M.Minského a S.Paperta (Minsky, Papert, 1969). Teprve po více než 10 letech, a to v období 1982-84, byla zahájena éra "restaurace" neuronových sítí, především díky pracím J.J. Hopfielda, D.E. Rumelharta, T. Kohonena a dalších. Tito autoři ukázali, jak odstranit Minským a Papertem deklarované nedostatky některými novými algoritmy, zejména algoritmem "zpětného šíření" (backpropagation). V 80. letech naopak nastává skutečný rozmach v oblasti neuronových sítí a konekcionismu vůbec. Z hlediska historie vědy je velmi poučné, že i jedna jediná práce (zejména od renomovaných autorů) může rozhodujícím způsobem zbrzdit vývoj celé vědní discipliny. Koncem 50. let navrhl J.McCarthy jazyk LISP jako jazyk určený pro umělou inteligenci. LISP je dodnes hojně využíván, zejména v USA. Později byly ke zvýšení rychlosti zpracování programů v jazyce LISP vyvinuty speciální "LISPovské" procesory a počítače, např. počítače řady SYMBOLICS 36XX (Symbolics Inc.), XEROX 11XX (Xerox Comp.) či EXPLORER (Texas Instr.). 110 Mezi zásadní teoretické výsledky tohoto období lze řadit obecnou metodu automatického odvozování vět v predikátové logice, založenou na tzv. rezolučním principu. Fomuloval ji v roce 1965 A.Robinson, její význam pro praktické aplikace potvrdil vývoj v sedmdesátých letech. Nicméně období konce 50. a 60. let je spíše než obdobím mnoha hmatatelných výsledků obdobím vášnivých diskusí a odborných seminářů o tom, zda a jakých pokroků lze v umělé inteligenci dosáhnout. Vznikají četné návrhy a prototypy jazyků pro umělou inteligenci. I jednoduché výsledky jednoduchých experimentů byly nekriticky zobecňovány a vytvářely se nové přehnané až fantastické hypotézy o možnostech napodobovat myšlení. S přibývajícími lety bylo čím dál tím zřejmější, že cílů předpovídaných pro rok 1970 nebude dosaženo ani s mnohaletým zpožděním. Při troše dobré vůle lze dnes říci, že do roku 2000 se UI podaří na jisté úrovni přiblížit cílům vytyčeným dartmouthskou konferencí. Stačí připomenout, že zápas mezi počítačem IBM a velmistrem Karpovem sledovala v roce 1996 s napětím široká veřejnost. Počítač je nyní schopen překládat texty v nějaké poměrně úzké aplikační oblasti. Nedávno se podařilo zkonstruovat program, který píše skladbičky na úrovni snaživého, leč ne příliš nadaného, studenta hudební kompozice. Přesto se nezdá, že by dosažení původních ambic bylo na dohled. Dosavadní zkušenost totiž ukazuje, že přechod od jednoho stupně složitosti řešené úlohy ke dalšímu se nezdaří pouhým znásobením výpočetní síly. Úspěšný přechod vždy vyžaduje kvalitativně nový přístup. Zůstává otázkou kolik stupňů a nových myšlenek bude ještě třeba k dosažení požadovaného výkonu. 3.2 Sedmdesátá léta Druhá polovina 60. let přinesla skepsi, rozčarování, z poměrně chudých praktických výsledků, která trvala až do poloviny 70. let. Říká se, že umělá inteligence vstoupila do "doby ledové". Za začátek nové etapy UI lze považovat zrod deklarativního programování jako alternativy ke klasickému programování procedurálnímu. U procedurálních jazyků musí programátor přesně popsat posloupnost operací počítače, která povede k vyřešení zadané úlohy. Naopak při deklarativním přístupu se těžiště práce programátora přesouvá k nalezení vhodného formálního popisu řešené úlohy a jejího prostředí. Tento popis pak může být vstupem třeba pro systém automatického dokazování vět, který samostatně nalezne řešení. Tuto originální myšlenku vtělili v roce 1972 Colmerauer a Kowlaski do návrhu programovacího jazyka PROLOG, jehož interpret je postaven na principu resolučního dokazování. Už název nového jazyka napovídá, že jde o pokus realizovat "programování v logice". PROLOG a různé jeho varianty získaly značnou oblibu při řešení úloh UI. Dnes je PROLOG (Jirků a kol. 1991) v Evropě a v Japonsku preferován jako jazyk vhodný pro umělou inteligenci. V letech 1971 - 72 byly prezentovány dva systémy navazující ideově na GPS, a to STRIPS (vyvinutý R.E.Fikesem a N.J.Nilssonem v SRI) a PLANNER (autor C.Hewit z MIT). Přesto, že tyto systémy nenalezly širšího praktického uplatnění (PLANNER nebyl nikdy ani v plném rozsahu implementován), jde o systémy velice významné z hlediska vývojového. Zejména se prokázalo (spolu s pokusy o praktické využití Robinsonova rezolučního principu), že univerzálnost systémů a schopnost odvozovat bez uvažování specifik problému, po níž komunita v oblasti umělé inteligence tolik prahla, je hlavní slabinou univerzálních systémů. Týmy výzkumníků si postupně začínají uvědomovat, že obecné metody jsou příliš slabé pro řešení vysoce specializovaných úloh (Feigenbaum, 1979), které jsou však na druhé straně efektivně řešeny specialisty-experty. 3.3 Zrod expertních sytémů Ukázalo se, že rozhodující pro vysokou efektivitu systémů umělé inteligence jsou použité znalosti, zatímco obecný formální aparát pro řešení úloh poskytuje pouze nástroj pro využívání znalostí a hraje tedy druhořadou roli. I.Goldstein a S.Papert (Goldstein, Papert, 1977) uvádějí: "Základním problémem umělé inteligence není odhalení několika efektivních technik, ale spíše otázka, jak reprezentovat velké množství znalostí ve tvaru, který by dovoloval jejich efektivní využívání a interakci." V umělé inteligenci se proto začínají projevovat tendence klást větší důraz na znalosti než na mechanismy jejich využívání. Značná pozornost se věnuje problémům získávání, reprezentace a využívání speciálních, expertních znalostí, a to s využitím dostupných metod a technik umělé inteligence. Vznikají tak systémy, jejichž síla tkví právě v kvalitě, rozsahu a reprezentaci znalostí - expertní systémy. Expertní systémy jsou počítačové programy simulující rozhodovací činnost specialistů (expertů) při řešení složitých úloh rozhodování a využívající vhodně zakódovaných speciálních znalostí převzatých od expertů s cílem dosahovat ve zvolené problémové oblasti kvality rozhodování na úrovni experta (Mařík, Zdráhal, 1987), (Popper, Kelemen,1988), (Ignizio, 1991). Znalosti převzaté od experta (včetně znalostí neurčitých) tvoří tzv. bázi znalostí, která je obvykle implementována, spravována a udržována jako samostatný soubor. Podstatnou 111 součástí expertních znalostí jsou znalosti nepřesné, neurčité, vágní. Proto je teorie zpracování neurčitostí ve znalostech i v datech velmi důležitou partií teorie umělé inteligence. V polovině 70. let přinesly zvrat ve skeptickém pohlížení na umělou inteligenci dva první prokazatelně úspěšné diagnostické expertní systémy MYCIN (autor E.Shortliffe ze Stanfordské univerzity) a PROSPECTOR (R.O. Duda, P.E. Hart, SRI). Oba vycházejí z modelů pro práci s neurčitou informací, tj. pracují s neurčitostí při usuzování. MYCIN byl určen k diagnostice infekčních onemocnění krve v medicíně, PROSPECTOR k odhalování rudných ložisek v geologii. Později vznikly problémově nezávislé verze EMYCIN a KAS. Zatímco systém EMYCIN se dodnes používá v americké zdravotnické praxi, PROSPECTOR si získal popularitu tím, že v průběhu prvních šesti týdnů svého nasazení odhalil ložisko molybdenových rud ve státě Washington v hodnotě 100 milionů dolarů. V roce 1980 začalo první komerční využívání expertního systému. Byl jím plánovací systém XCON pro konfiguraci počítačů řady VAX ve firmě DEC. Roční úspory z nasazení tohoto systému údajně dosahují částky 10 milionů dolarů.Vůbec nejdéle v praxi využívaným expertním systémem je systém plánovacího charakteru DENDRAL (B.G. Buchanan, E.A. Feigenbaum, SRI), jehož vývoj začal v roce 1965, od roku 1969 je rutinně využíván prostřednictvím počítačové sítě k vyhodnocování výsledků z hmotového spektrogramu (jde řádově o stovky trvalých uživatelů). Zajímavé je, že tento systém byl implementován dříve, než byl znám pojem "expertní systém" - do této kategorie, jejímž je významným vývojovým představitelem, byl zařazen teprve později "se zpětnou platností". Efektivita expertního systému je rozhodujícím způsobem ovlivňována kvalitou báze znalostí. Tvorba báze znalostí je obvykle dlouhodobým procesem získávání znalostí od experta a jejich kódování do tvaru akceptovatelného příslušným vyvozovacím mechanismem. Tohoto procesu se účastní jak expert ve zvolené problémové oblasti, tak i specialista pro tvorbu báze znalostí, tzv. znalostní inženýr. Jde o novou profesi, která úzce souvisí se vznikem expertních systémů. V lůně umělé inteligence se tak rozvíjí i nová inženýrská disciplína - znalostní inženýrství. Rozvoj expertních systémů lze sledovat od přelomu 70. a 80. let, a to v neposlední řadě díky jejich prokazatelnému ekonomickému dopadu. Jde v podstatě o nejznámější v praxi využitelný a využívaný výsledek výzkumu z oblasti umělé inteligence. V první polovině 80. let zaznamenáváme doslova módní honbu za expertními systémy. Některá nekritická očekávání vkládaná do těchto systémů byla až na hranici science fiction. Pojem expertní systém byl od samého počátku zneužíván s cílem zabezpečit dobrý odbyt i běžných softwarových produktů, a tak se jako expertní systém označoval kdejaký trochu sofistikovanější program. Skutečné expertní systémy však v té době prodělávaly spoustu dětských nemocí a obtížně a pozvolna se zabydlovaly mimo výzkumné laboratoře. 4 Vývoj UI v posledních patnácti letech Pohled na umělou inteligenci z nového úhlu, tj. z hlediska rozhodující úlohy speciálních znalostí, přispěl i k tomu, že expertní systémy významným způsobem ovlivnily a ovlivňují architekturu vyvíjených počítačů. 4.1 Japonský projekt a nová generace expertních systémů Japonskou vládou v r.1981 vyhlášený "Projekt počítačů páté generace" je zaměřen "na systémy zpracovávající znalostní nenumerické informace, založené na inovovaných teoriích a technologiích, které mohou poskytovat potřebné vyšší funkce, odstraňující omezení typická pro současné konvenční počítače". Tím bylo odstartováno úsilí odtrhnout se od teoretických základů konstrukce dnešních počítačů. Počítačový systém 5. generace nebude tvořen jedním počítačem, nýbrž se bude jednat o heterogenní síť nejrůznějších počítačů: od superpočítačů přes specializované počítače až po osobní mikropočítače. Superpočítače se budou používat pro vědeckotechnické výpočty a simulace. Specializované znalostní a databázové počítače budou propojeny do sítí s dnešními velkými počítači a budou tvořit informační systém v celosvětovém měřítku. Roli prostředníka mezi informačními systémy a člověkem jako uživatelem budou zabezpečovat osobní mikropočítače. O tom, že vývoj expertních systémů - vedle vývoje vysoce integrovaných elektronických obvodů VLSI výrazně ovlivňoval a bude ovlivňovat japonský projekt počítačů 5. generace, není žádných pochyb. Podívejme se na tři základní témata výzkumu a vývoje v rámci tohoto projektu (Report, 1981), kterými jsou : 1. Řešení úloh a odvozování. 2. Báze znalostí, jejich řízení. 3. Inteligentní komunikace s uživatelem. 112 Potřeby řešení úloh a složitého odvozování kladou zcela nové požadavky na činnost výpočetních systémů. Namísto počtu binárních operací za sekundu se novou mírou výkonu počítače stává počet logických inferencí za sekundu (označuje se jako LIPS). Systémy páté generace mají výkon od 100 milionů do jedné miliardy LIPSů. Paralelní inferenční počítače mají být řízeny tokem dat (data flow control) na rozdíl od klasické von Neumannovy architektury, kde probíhá řízení pořadím instrukcí. Počítače 5. generace budou pracovat s rozsáhlými bázemi znalostí, jejichž udržování, upravování a využívání bude řízeno speciálními databázovými a znalostními počítači. Jedním ze zvlášť významných cílů je poloautomatické získávání znalostí - počítá se tedy s tím, že systémy budou vybaveny učícími se mechanismy. Též vývoj inteligentních prostředků komunikace s uživatelem vychází z dnešních výzkumů v umělé inteligenci, rozpoznávání, počítačové grafice apod. Jistou protiváhu japonskému projektu počítačů 5.generace tvoří soukromá firma MCC (Microelectronics and Computer Technology Corporation) se sídlem v texaském Austinu, která byla založena 20 silnými americkými firmami (včetně Honeywellu, RCA a Eastman Kodak). Cílem MCC je vývoj pokrokových, především znalostně orientovaných technologií, které by podílníci mohli bezprostředně využívat či uvést na trh. Evropské společenství reagovalo v roce 1983 na japonský projekt počítačů 5.generace založením a financováním výzkumného grantového projektu ESPRIT "European Strategic Program for Research in Information Techlology", který dosud pokračuje. Od vyhlášení japonského projektu počítačů 5. generace uplynulo již více než 10 původně proklamovaných let. Ukázalo se, že cíle byly postaveny příliš vysoko (Kahaner, 1992). Dosud se podařilo dosáhnout jen zlomku z nich. To však není důležité. Důležité je, že práce na projektu upozornily na mnoho otevřených teoretických problémů. Nutno přiznat, že i dílčí dosažené výsledky jsou významné pro kvalitativní skok ve vývoji výpočetní techniky. Postupně totiž dochází k zásadní změně pohledu na kostrukci počítačů, která se plně podřizuje cíli vytvořit užitečný nástroj pro inteligentní zpracování informací (Štěpánek, Štěpánková, 1990). Jak už je obvyklé, období planých nadějí bývá vystřídáno obdobím vystřízlivění, tedy období rozmachu a konjunktury obdobím ztráty důvěry a deprese. A právě konec osmdesátých let je typickým, naštěstí jen krátkým, obdobím mírné deprese v oblasti expertních systémů. ES totiž nemohly splnit všechny naděje, které do nich přehnaně projektovali novináři a popularizátoři vědy. K depresi přispěly i první náznaky obtíží spojených s dosažením cílů japonského projektu počítačů 5. generace. Od počátku let 90. už můžeme však zase pozorovat známky nastávajícího oživení. Základním předpokladem tohoto oživení bylo realistické, kritické zhodnocení dosavadních expertních systémů a pochopení perspektiv dalšího rozvoje expertních systémů v těsné vazbě na nejnovější výsledky objektově orientovaných metodologií a programovacích technologií. Expertní systémy první generace prokazují vysokou kvalitu rozhodování, pokud se omezují na úzkou aplikační oblast. 4.2 Expertní systémy 2. generace Analýza nedostatků první generace expertních systémů, založená na vyhodnocování rozdílu mezi požadavky praxe a schopnostmi těchto systémů stimulovala výzkum v celé řadě podoblastí umělé inteligence. Velmi intenzivní je dnes například výzkum systémů kvalitativního modelování, tj. systémů schopných simulovat děje ve fyzikálních systémech na základě znalosti kauzálních vztahů či modelů (Kuipers, 1986), (Štěpánková, 1992). Velká pozornost je věnována architektuře a komunikaci v distribuovaných inteligentních systémech, stejně tak jako konstrukci vhodných rozhraní mezi různorodými softwarovými subsystémy (např. klasickými inferenčními sítěmi, neurononými sítěmi či systémy kvalitativního modelování). Ve středu zájmu jsou i otázky skutečné integrace takovýchto subsystémů za podpory technologie "otevřených systémů", atd. Vývoj se dnes ubírá dvěma cestami, a to jednak postupným vylepšováním a rozšiřováním stávajících expertních systémů první generace, jednak daleko perspektivnější cestou vývoje zcela nových, složitějších architektur 2. generace schopných slučovat závěry získané více různorodými subsystémy (tj. zdroji znalostí) současně a využívat lépe apriorní znalosti o studovaném nebo řízeném systému. Díky tomuto globálnímu přístupu jsou ES 2. generace schopny řešit úlohy v podstatně složitějším prostředí. Architektura expertních systémů 2. generace obvykle vychází z objektově orientovaného přístupu. Lze říci, že vývoj těchto systémů je dnes přímo stimulován výsledky v oblasti objektově orientovaných metodologií. Uplatňování zmíněné architektury však dosud naráží na celou řadu problémů, především teoretického, ale i inženýrského charakteru. Vyjmenujme alespoň některé z těchto problémů: • Plánovací a rozvrhovací činnost by měla být zcela samozřejmou na nejvyšší úrovni rozhodování. Ovšem, protože se v plné obecnosti jedná o řešení NP úplných problémů, jsou algoritmy pro plánování a rozvrhování, zejména v případě mnoha omezujících podmínek, dosud předmětem intenzívního zkoumání bez 113 významnějších praktických výsledků. Zajímavé je, že v souvislosti s rozvojem výzkumu v této oblasti (ale nejen proto) se znovu dostává do popředí programovací jazyk PROLOG, který je v některých moderních verzích vybavován schopnostmi efektivně zacházet s omezujícími podmínkami úlohy, jde o tzv. oblast CLP (constraint logic programming). K nalezení suboptimálního řešení se v poslední době též s úspěchem používají tzv."genetické algoritmy", které vznikly jako analogie procesu přirozeného výběru v genetice (Goldberg, 1989). • Programové nástroje znalostního inženýrství, zejména nástroje pro získávání znalostí (knowledge acquisition), jsou dosud poměrně slabě vyvinuty i pro první generaci expertních systémů. Základním teoretickým problémem je jak optimálně dekomponovat znalosti do menších zdrojů, neboť obecná teorie systémů dosud neposkytuje žádné konstruktivní řešení, a tak je dekompozice prováděna obvykle heuristicky či na základě empirických zkušeností. S jistou nadějí lze v oblasti znalostního inženýrství pohlížet na metody a systémy strojového učení, jako například na systém DUCE vyvinutý S.Muggletonem z Turingova ústavu v Glasgowě (Muggleton, 1990). Ty naznačují cestu jak získávat a současně hierarchicky strukturovat znalosti. • Z hlediska softwarového inženýrství se čím dál tím více uplatňuje metodika rychlé tvorby prototypů (fast prototyping). Tato metodika je například výborně podporována tzv. odloženými třídami a procedurami (deferred classes/procedures) u perspektivního objektově orientovaného jazyka EIFFEL, nicméně v případě běžných objektově orientovaných programovacích jazyků je lze zatím realizovat obtížněji. Nezanedbatelným přínosem dosavadního vývoje expertních systémů je to, že kromě dnes již "klasických" programovacích jazyků LISP a PROLOG a jejich podstatně méně rozšířených vrstevníků (jako POP, POPLOG apod.) byly vyvinuty vyšší programovací jazyky a prostředí pro vývoj programů na bázi umělé inteligence. Jde například o KEE, LOOPS, PICON a další. Do popředí se dostávají stále dokonalejší verze jazyka SMALLTALK, v poslední době je to jazyk EIFFEL apod. Tato prostředí vycházejí z objektově orientované filozofie programování i čím dál tím více z filozofie otevřených systémů a umožňují tak - více či méně efektivně - realizovat prototypy expertních systémů 2. generace. 4. 3 Robotika Robotika byla v ranných stadiích umělé inteligence její velmi důležitou součástí. Úvahy o inteligentních strojích byly totiž obvykle spojovány s antropomorfními představami o senzorických a akčních subsystémech. Většina prvotních projektů v umělé inteligenci se zabývala problematikou robotiky - vzpomeňme např. známý systém SHRDLU, který předpokládal spolupráci s jednoduchým robotem, či fakt, že systém PLANNER byl speciálně vyvinut pro účely robotiky. Taktéž systém STRIPS vznikl jako výsledek robotického projektu. Známý je i projekt robota SHAKEY zahájený v roce 1968 v SRI. Zatímco v 60. a 70. letech byly roboty uvažovány jako stacionární stroje, řešící omezenou množinu úloh v dobře strukturovaném a stabilním prostředí, dnes jsou středem zájmu mobilní roboty tvořící autonomní systémy a pohybující se bez jakékoliv externí pomoci. Mezi základní funkce těchto systémů patří např. detekce cesty a překážek, vyhýbání se kolizím, určování polohy a plánování trajektorie. Od počátku své existence byla robotika bytostně spojena s úlohami plánování, dnes však jde především o úlohy plánování v reálném čase. Dnes chápeme robotiku jako "inteligentní vazbu od vnímání k akci" (Brady, 1985), přičemž jak procesy vnímání, tak i vlastní vazba se nutně musejí opírat o metody umělé inteligence. Samozřejmě, že robotiku je nutno pojímat šířeji - zahrnuje totiž též speciální techniky předzpracování a zpracování signálů, teorii i techniky akčních zásahů atd. Proto dnes pohlížíme na robotiku jako na širší, samostatnou vědeckou a technickou disciplinu, která je sice součástí umělé inteligence z pohledu historického, avšak z hlediska robotiky jako již samostatné discipliny je dnes především významnou aplikační oblastí umělé inteligence. Úloha automatického vnímání, percepce pro potřeby robotiky se poměrně brzy rozpadla na samostatné oblasti zkoumání: na počítačové vidění, automatické rozpoznávání a porozumění přirozenému jazyku a na zpracování taktilní (dotykové) informace. První dvě z vyjmenovaných oblastí již dnes tvoří samostatné discipliny, třetí svým obsahem i rozsahem má dosud význam spíše okrajový. 4.4 Vnímání a komunikace Počítačové vidění zahrnuje komplexní soubor metod a technik pro zpracování a porozumění dvojrozměrným vizuálním obrazům (snímkům), které reprezentují dvojrozměrnou či dokonce trojrozměrnou scénu (Hlaváč, Šonka, 1992). Jde tedy o úlohy snímání a digitalizace snímku, jeho předzpracování a segmentaci, popis objektů ve snímku a porozumění jeho obsahu. V případě, že dvojrozměrný snímek reprezentuje trojrozměrný objekt, hovoří se často o "porozumění scéně". 114 Řešení některých z uvedených dílčích úloh vyžaduje užití speciálních metod a technik (např. se užívají techniky digitalizace snímku, matematické metody filtrace a ostření snímku apod.), nicméně významnou úlohu hrají metody umělé inteligence. Jde především o metody rozpoznávání (zejména v úlohách segmentace snímku a popisu objektů), metody reprezentace a využívání znalostí (především v rámci řešení úlohy porozumění obsahu snímku), atd. Dlouhodobým cílem automatického porozumění přirozenému jazyku je komunikace s počítačem v přirozeném jazyce, a to jak v jeho psané, tištěné (Sgall a kol., 1982) i mluvené formě (Psutka, 1995). Systém s uvedenými vlastnostmi by měl být schopen přijmout a rozpoznat člověkem vyslovenou (napsanou) zprávu, porozumět jí, připravit a realizovat "rozumnou" odpověď , t.j. vykonat požadovanou akci v případě robota nebo napsat či syntetizovat "umělým" hlasem odpověď. Jedná se o úlohu velmi složitou, a to z mnoha důvodů, mj. též proto, že komunikace se mohou zúčastnit lidé s různými typy hlasů, různým dialektem ap., úspěšná komunikace by měla být zabezpečena i při nedodržení gramatických pravidel, při vynechání slov, užívání parafrází, metafor a při využití nejednoznačnosti jazyka. Zatímco počítačové vidění má své kořeny jednoznačně v umělé inteligenci, říci totéž o oblasti automatického porozumění přirozené řeči by bylo příliš zjednodušující a zploštělé. Paralelně s umělou inteligencí se totiž rozvíjela komputační lingvistika jako ta část lingvistiky, která se orientovala na využití počítačů k řešení některých lingvistických úloh. Velmi brzy však oba směry vývoje, tj. snaha o porozumění řeči v robotice a umělé inteligenci a snahy komputačních lingvistů, splynuly v relativně samostatnou disciplinu automatického porozumění přirozenému jazyku. Tato disciplina má k umělé inteligenci zvláštní vztah, jednak z umělé inteligence čerpá obecné metody a metodologie (řešení úloh, prohledávání stavového prostoru, rozpoznávání atd.), jednak obohacuje umělou inteligenci o metody vyvinuté ve svém lůně. Vzpomeňme například, že sémantické sítě (Quillian, 1968) či řídicí struktura typu tabule (Erman a kol., 1980) byly vyvinuty při automatickém zpracování přirozeného jazyka (v rámci systému HEARSAY), avšak dnes tvoří součást metod umělé inteligence. Jako jistou extrapolaci robotiky chápeme dnes stále intenzivněji snahy o rozvoj tzv. subsystémů "virtuální reality". Jde o komplikované, avšak dosti přesné počítačové modely prostředí, které např. umožňují simulovat či emulovat vjemy, pohyby či akce člověka případně stroje v tomto prostředí. Takovéto modelování je využíváno např. v trenažerech, při simulaci práce člověka v kosmickém prostoru, při navrhování fyzické kooperace robotů atd., tedy tam, kde kvalitní, obvykle trojrozměrná, počítačová simulace může nahradit velice drahé (a často nerealizovatelné) fyzikální modely či experimenty v reálném prostředí. Metody umělé inteligence, a to jak již "klasické" metody reprezentace znalostí, prohledávání stavového prostoru, plánování apod., či nejnovější speciální techniky (jako techniky neuronových sítí, genetických algoritmů atd.) bývají zcela přirozenou součástí systémů virtuální reality. 4.5 Počítačem podporovaná výroba V posledních letech se do popředí dostává další významná aplikační oblast umělé inteligence - počítačem podporovaná výroba (CIM - Computer Integrated Manufacturing). Cílem systému CIM je integrovat všechny procesy i agendy spojené s průmyslovou výrobou pomocí sítě (typicky různorodých) počítačů. Jde o automatizaci a integraci takových činností, jako je návrh výrobku, plánování a rozvrhování výroby, vlastní výroba, řízení v reálném čase, manipulace s materiálem, montáž, kontrola jakosti, expedice výrobku, odbyt, marketing, atd., tedy o integraci aktivit technických, manažerských a obchodních. Bez znalostí, a tedy bez znalostně orientovaných přístupů nelze poměrně náročného globálního cíle CIMu dosáhnout. Zcela zvláštní postavení mezi aplikačními oblastmi umělé inteligence má softwarové inženýrství. Tato disciplina na straně jedné bezprostředně využívá metod umělé inteligence k automatizované tvorbě, integraci a údržbě složitých softwarových systémů (Lowry, Duran, 1989). Přispívá především i inteligentnímu navrhování architektury rozsáhlých programů a k integraci mnohdy různorodých programových celků Samostatnou perspektivní partií, která je v úplném počátku své existence, představuje automatizované programování, především automatizovaná syntéza programů. Na straně druhé, přesně v průsečíku umělé inteligence a softwarového inženýrství se nalézá znalostní inženýrství, které lze považovat za organickou součást obou disciplin. Znalostní inženýrství vneslo zcela novou metodologii do tvorby rozsáhlých softwarových produktů (Mařík, Vlček, 1992), která se opírá o již zmiňovanou rychlou tvorbu prototypů. Tato metodologie se úspěšně uplatňuje všude tam, kde specifikace úloh, které mají být naprogramovány, není a nemůže být zcela přesná, tedy tam, kde jde o specifikace vágní, vyjadřované přibližnou formulací požadovaného výkonu programu (performance-based specification). V takových případech 115 exaktní ověřování programů není možné a nahrazuje ho testování postupně zdokonalovaných prototypů založených na reálných datech. Velmi slibný je i výzkum v průsečíku umělé inteligence a databázových systémů. Jedná se jednak o vývoj tzv.aktivních databázových systémů, schopných provádět automatické vyvozování nad daty v nich uchovávaných, jednak o vývoj technologie tzv.dataskladů (data-warehousing). Tato technologie je zaměřena na zpracování a prezentaci stručných shrnujících přehledů a trendů a na hledání souvislostí v rozsáhlých datových souborech (data-mining). 4.6 Aplikace UI v biologických vědách Historicky velmi důležitou aplikační oblastí umělé inteligence je lékařská diagnostika i terapeutika. Zde bývají znalosti vyjádřeny často explicitně, bývají však vágní a neurčité, tedy mívají typicky expertní charakter. Proto zde expertní systémy zde nalézaly při svém vývoji četnou inspiraci. Navíc, lékařské diagnostice bývají k dispozici rozsáhlé soubory dat (kartotéky), tedy důležitý "výchozí materiál" pro rozvoj induktivních metod strojového učení. V širším měřítku se zde začínají uplatňovat metody kvalitativního modelování. Počítače se v poslední době stávají nenahraditelnými pomocníky i v dalších netechnických disciplínách. Jednou z nich je molekulární biologie, jejímž cílem je vysvětlit princip životních funkcí organizmů na základě informací o jejich chemické stavbě. Začátkem 90. let byl zahájen velkorysý mezinárodní projekt Human Genome, který se snaží odhalit genetické mapy člověka. Genetický kód lidského jedince tvoří miliardy údajů. Je zřejmé, že molekulární biologie zde musí získat, zaznamenat a zpracovat obrovské množství různorodých dat, která určitě nemohou pocházet z jediného pracoviště. Důvodů je celá řada, je tomu tak i proto, že výběr a dostupnost studijního materiálu nemohou lékaři a biologové plně ovlivňovat. Právě proto si laboratoře vyměňují informace o vzácných případech geneticky podmíněných chorob i své ostatní výsledky a sdílejí je pomocí počítačových sítí. V současné době má projekt Human Genome k dispozici ticíce megabytů údajů, objem dat se zdvojnásobuje asi každých 18 měsíců. Orientace v tak rozsáhlých souborech je nemožná bez účinné spolupráce mezi lékaři, biology a počítačovými odborníky. Data je třeba třídit, strukturovat, hledat mezi nimi podobnosti nebo typické vzory, navrhovat jejich novou klasifikaci. To vše jsou úlohy, které se pro uvažovaný rozsah zásadně vymykají možnostem ručního zpracování, neboť jejich řešení vyžaduje obrovský časový potenciál. Ukazuje se, že zde se není možné obejít bez výrazné pomoci počítačových systémů a technik vyvinutých v rámci umělé inteligence. Tuto situaci charakterizuje Harold Morowitz, renomovaný biofyzik z USA, slovy "počítače se stávají pro biologii tím, čím je matematika pro fyziku". Spolupráci mezi molekulární biologií a umělou inteligencí bylo od roku 1990 věnováno několik mezinárodních sympozií. Řada z jejich účastníků byla přizvána, aby shrnuli své zkušenosti s aplikacemi v této oblasti do pozoruhodné monografie (Hunter, 1993), která se snaží ukázat perspektivy kooperace obou zmíněných zdánlivě tak odlišných směrů. Teprve odborník s hlubokou znalostí problematiky molekulární biologie může plně ocenit výhody, eleganci a efektivnost navrhovaných postupů, a tak zvážit, zda orientace na využití technik umělé inteligence je skutečně nezbytná pro další rozvoj této disciplíny. Není však bez zajímavosti, že otázky řešené v rámci této spolupráce výrazně stimulují i rozvoj samotné UI. Proto se pokusíme jen krátce charakterizovat typy řešených úloh a ty postupy UI, které se buď zvláště osvědčily či ve které odborníci skládají výjímečné naděje. Josua Lederberg, člen kolektivu autorů systému DENDRAL - jednoho z prvních úspěšných expertních systémů pro medicínu, je jistě oprávněn hodnotit aktuální stav obou oborů. Ve svém doslovu (Lederberg, 1993) ke Hunterově knize (Hunter, 1993) nejprve shrnuje své bohaté aplikační zkušenosti v oblasti UI a snaží se vytyčit další cíle. Zvýrazňuje potřebu soustředit se na budování takových počítačových systémů, které se stanou svým uživatelům kritickými partnery při rozhodování ve složitých úlohách. Proto hlavní úlohu použití metod UI vidí ve vytváření takových počítačových systémů, kde se počítač stane nejen členem "konzilia" pro řešení nějakého problému, ale přinese vlastní nové a původní kvality, mezi které jistě patří schopnost systematicky zpracovávat obrovské množství informací či neúnavně provádět náročné důkazy nebo simulace. Takové systémy by měly především generovat nové relevantní hypotézy pro řešenou úlohu a dokonce v případě potřeby i navrhovat novou vhodnější strukturu znalostí. Člověk bývá konzervativní - zbytečně dlouho setrvává u tradičních názorů a pravd, o kterých se teprve ve světle mnoha nových poznatků věda přesvědčuje, že se jedná o omyly, nedorozumění či mýty. Moderní znalostní systémy by měly pomoci svým budoucím uživatelům-vědcům, aby se vyhnuli tomuto nebezpečí. Lederberg pro vytváření takových systémů argumentuje výčtem 13 takových mýtů, které podle jeho názoru zatížily v posledních 40 letech vývoj molekulární biologie. Považuje je za pochopitelné z lidského hlediska už proto, že na vzniku nebo setrvání u řady z nich se osobně podílel. Ale právě proto zde upozorňuje na znamenitou příležitost pro účinnou spolupráci mezi člověkem a počítačovým systémem. Doufá, že využití takových systémů bude znamenat vědeckou a technologickou revoluci. 116 5 Závěr Jak je z dosavadního výkladu patrné, umělá inteligence je svým způsobem zvláštní, netypickou vědní disciplinou. Stále se vedou diskuse o co nejvýstižnější specifikaci jejího obsahu. Její hranice jsou nezřetelně definovány a dynamicky se mění. Současně lze pozorovat stále se pohybující ohniska výzkumu v rámci UI. Její interakce se "sousedními" disciplinami jsou mimořádně silné a rovněž se dynamicky mění. Jednotlivé partie umělé inteligence přerůstají mnohdy v samostatné vědní discipliny s dosti přesně definovaným obsahem (např. rozpoznávání, počítačové vidění, automatické porozumění přirozenému jazyku apod.). Přitom vztahy mezi jednotlivými partiemi či zmíněnými dílčími vědními disciplinami jsou velmi těsné a vzájemně provázané. Podrobnější informace o jednotlivých partiích umělé inteligence lze nalézt v dvojdílné monografii (Mařík, Štěpánková, Lažanský, 1993, 1997). Zatímco v ranných stadiích umělé inteligence se výzkum soustřeďoval na vývoj jednotlivých technik, modelů či algoritmů, později (v 70.a 80. letech) je patrný posun směrem k tvorbě opakovaně použitelných a samostatných (stand-alone) systémů, které obvykle využívaly kombinace některých základních technik (prohledávání stavového prostoru, modely pro práci s neurčitou informaci atd.). Základním vývojovým směrem pro 90. léta je integrace nejrůznějších softwarových systémů s podporou filozofie a metodologie umělé inteligence a znalostního inženýrství (jako příslušné inženýrské discipliny). Rota ve své práci (Rota, 1992) doslova říká : "Základním problémem umělé inteligence je integrace dílčích komponent do rozsáhlých celků vykazujících kvalitativně jiné chování." Literatura Brady J.M.. Artificial Intelligence and Robotics. Artificial Intelligence, vol..26, 1985, pp. 79 - 121. Erman L.D., Hayes-Roth F.,Lesser V.R., Ready D.R.:The HEARSAY-II Speech Understanding Systém: Integrating Knowledge to Resolve Uncertainty. Comput.Survey, vol.1, 1980, pp. 213- 253. Feigenbaum E.A.: Themes and Case Studies of Knowledge Engineering. In: Expert Systems in Microelectronic Age (Michie, D. editor), Edinburgh University Press, Edinburgh, 1979. Gál E., Kelemen J. (editoři): Mysel, telo, stroj.Bradlo, Bratislava, 1992. Goldberg D.E.:Genetic Algorithms in Search, Optimization and Machine Learning. Addison- Wesley Co., Reading, Mass., 1989. Goldstein I., Papert S.: Artificial Intelligence, Language and the Study of Knowledge. Cognitive Science, vol.1, No.1, 1977. Havel I.M.: Robotika.SNTL, Praha, 1980. Hlaváč V., Šonka M.: Počítačové vidění. Grada, Praha, 1992. Hunt V.D.:The Development of Artificial Intelligence. In: Applied Artificial Intelligence (Andriole S.J., Hopple G.W., editors), McGraw Hill,Inc. New York, 1992, pp.5-59. Hunter, L.: Classifying for Prediction: A Multistrategy Approach tp Predicting Protein Structure, ve svazku Machine Learning IV: Multistartegy Learning (Michalski,R. ed.), San Mateo, CA: Morgan Kaufmann 1992 Hunter, L. (editor): Artificial Intelligence and Molecular Biology, AAAI Press, 1993, distribuováno The MIT Press Ignizio J.P.: Introduction to Expert Systems. McGraw Hill,Inc., New York, 1991. Jirků P., Štěpánek P., Štěpánková O.: Programování v jazyku PROLOG. SNTL, Praha, 1991 Kahaner D.K.: A Brief History of the Fifth-Generation Computer Project. IEEE Expert, vol.7, No.3, 1992, pp.62-63. Kotek Z., Mařík V., Zdráhal Z.: Metody rozpoznávání a umělá inteligence. In: Kybernetika ve výzkumu a výuce, ČSVTS FE VŠSE, Plzeň, 1983, s.16-30. Kotek Z., Mařík V., Hlaváč V., Psutka J., Zdráhal Z.: Metody rozpoznávání a jejich aplikace. Academia, Praha, 1993. Král J. Demner J.: Softwarové inženýrství. Academia, Praha, 1991. Kuipers B.J.: Qualitative Simulation. Artificial Intelligence, vol.9, 1986, pp.289-338. 117 Lederberg,J.: The Anti-Expert System - Thirteen Hypotheses an AI Program Should Have Seen Through, ve svazku Hunter, L. (editor): Artificial Intelligence and Molecular Biology, AAAI Press, 1993, distribuováno The MIT Press, str. 459-464 Lowry M., Duran R.: Knowledge-based Software Engineering. In: The Handbook of AI, vol.IV (second edition), Addison-Wesley Co., Reading, Mass., 1989, pp.243-322. Mařík V., Zdráhal Z.: Expertní systémy.ÚISK, Praha , 1987. Mařík V., Štěpánková O., Lažanský J. (editoři): Umělá inteligence I, II. Academia, Praha, 1993 a 1997. Mařík V., Vlček T.: Some Aspects of Knowledge Engineering. In: Advanced Topics in Artificial Intelligence (Mařík V., Štěpánková O., Trappl R., editors), Springer Verlag, LNAI No.617, Heidelberg, 1992, pp.316-337. Minsky M.: Computation. Finite and Infinite machines. Prentice-Hall, Engelwood Cliffs, 1967. Minsky M, Papert S.: Perceptrons: An Introduction to Computational Geometry. MIT Press, Cambridge, Mass.,1969. Muggleton S.: Inductive Acquisition of Expert Knowledge. Addison-Wesley Publ.Co., Reading, Mass.,1990. Myers W.: Introduction to Expert Systems. IEEE Expert, No.1, 1986, pp.100-107. Popper M., Kelemen J.: Expertné systémy. Alfa, Bratislava, 1988. Psutka J.: Komunikace s počítačem mluvenou řečí. Academia, Praha, 1995 Quillian M.R.: Semantic Memory. In. Semantic Information Processing (Minsky M. editor), MIT Press, Cambridge, Mass., 1968, pp.227-270. Report: Preliminary Report on Study and Research on Fiftth Generation Computers, Japan Information Procession Development Center, Tokyo, 1981. Rich E., Knight K.: Artificial Intelligence- Second Edition. McGraw Hill, Inc., New York, 1991. Rose F.: Into the Heart of the Mind. Harper & Row, New York, 1984. Rosenblatt F.: The Perceptron. Psychological Review, Vol.56, No.6, 1958, pp.386-408. Rota G. - C.: Artificial Intelligence Today. In: Applied Artificial Intelligence (Andriole, S.J., Hopple G.W. editors), McGraw Hill, Inc., New York, 1992, pp.597-600. Sgall P., Hajičová E., Piťha P.: Učíme stroje česky. Panorama, Praha, 1982. Štěpánek P., Štěpánková O.: Umělá inteligence: nový stupeň matematické informatiky? Softwarové noviny, roč.II, č.3, 1990, str.4-16. Štěpánková O.: An Introduction to Qualitative Reasoning. In: Advanced Topics in Artificial Intelligence (Mařík V., Štěpánková O., Trappl R., editors), Springer Verlag, LNAI No.617, Heidelberg, 1992, pp.404-418. 118 Aplikace laserů Helena Jelínková ČVUT- Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská Využití laserového záření v aplikacích nastalo téměř ihned po uvedení prvního laseru do provozu. Teodor Maiman sestrojil rubínový laser v roce 1960 a již v roce 1961 bylo záření tohoto laseru použito k léčení očních a kožních onemocnění. Za dobu více než třiceti let od svého vzniku se laser uplatnil v celé řadě oborů. Jako přístroj se dnes využívá v medicíně, při technologických operacích ve výrobě, v astronomii, geodesii, metrologii, chemii, biologii, spektroskopii, v energetice, ve výpočetní technice, v technice spojů, holografii, v automatizaci a dálkovém řízení, ve vojenské technice, v zábavním průmyslu, restaurátorství a v dalších aplikacích. Uveďme si některé hlavní vlastnosti laserového záření, které způsobují jeho tak všestranné využití. Především je to energie a výkon přenesené v úzkém vyzařovacím svazku, dále monochromatičnost, koherence a kolimovanost, vlastnosti, které umožňují oproti původním zdrojům světla lepší přesnost zásahu a větší účinek daný mnohonásobným výkonem laserového světla. Podívejme se nejprve na použití laserů v technologiích, protože tam je jejich využití nejrozšířenější. LASERY V TECHNOLOGIÍCH Do této oblasti patří aplikace laserů v medicíně a v průmyslu. Obecně je můžeme definovat jako opracování materiálu nebo tkáně založené na interakci optického záření s látkou a na využití schopnosti laseru koncentrovat optickou energii v prostoru, čase a spektrálním intervalu. Podívejme se na jednotlivé faktory ovlivňující tuto interakci. 1) Laserové záření využívané v aplikacích dnes pokrývá širokou oblast vlnových délek od velmi krátkých vln až po dalekou infračervenou oblast (obr.1). Je charakterizováno, kromě vlnové délky, výkonem u kontinuálních laserů a energií, délkou impulsu, průměrem svazku a opakovací frekvencí u laserů pracujících v impulsním režimu. Každý laserový systém je charakterizován svými výstupními parametry. V případě použití v aplikacích jsou velké nároky kladeny na kompaktnost systému, automatizované zabezpečení všech jeho nutných funkcí, na ochranu obsluhy před odraženým nebo rozptýleným zářením, na zmenšení nutnosti seřizování a oprav systému. 2) Vlastnosti ozařovaného objektu určují v mnoha případech výběr laserového systému (je nutno nalézt vhodnou vlnovou délku, která bude ozařovaným objektem absorbována). 3) Interakční procesy - na základě daných podmínek (určitá vlnová délka laserového záření, délka impulsu, energie, plocha ozářené oblasti, daný materiál) mohou při interakci záření s hmotou vzniknout různé interakční procesy. Schematické znázornění možných fyzikálních procesů je uvedeno na obr.2. Pro hustotu výkonu >100 W/cm2 nastává ohřev materiálu (obr.2a) a následně jeho roztavení (využívané např. při sváření). Při zvýšených hustotách výkonu 102-106 W/cm2 může dojít k vypařování materiálu (využívané např. při vrtání) (obr.2b) a při hodnotách 106-109 W/cm2 se vytváří plasma (obr.2c) a zpětná rázová vlna způsobuje roztržení ozářené látky (speciální aplikace v očním lékařství). 119 Obr. Error! Unknown switch argument. Spektrální rozložení laserového záření Při detailním zkoumání zjistíme, že primárními faktory při interakci laserového záření s materiálem jsou spektrální reflexe, absorpce a transmise záření. Sekundárními faktory jsou jevy termické, akustické, multifotonová absorpce, Ramanovský a Brillouinův rozptyl. Při interakci záření s biologickými nebo chemickými objekty může dojít také k interakcím fotochemickým. 120 Obr. Error! Unknown switch argument. Interakce laserového záření s hmotou: ohřev (a), vypařování (b), vznik plasmatu a rázové vlny (c). Lasery v medicíně Léčivou moc slunečních paprsků znali lidé odedávna. Moudrost, že slunce léčí lidské nemoci se traduje již ze starověku a uctívání Slunce jako boha přinášejícího zdraví je pravděpodobně staré jako lidstvo samo. V roce 1940 německý oftalmolog Gerd Meyer-Schwicherath ukázal, že světlo (bylo to směrované a koncentrované sluneční záření) může být užito k léčení odtržené části sítnice lidského oka. V roce 1949 byla provedena první úspěšná operace a o několik let později Zeiss sestrojil první oční fotokoagulátor s výkonovou xenonovou lampou. Je tedy zřejmé, že jakmile se objevil nový zdroj záření - laser, byl okamžitě použit pro aplikace v medicíně, konkrétně v oční chirurgii. Laser zcela nahradil minulé zdroje světla. Dá se říci, že medicína byla tedy ze všech pozdějších aplikací laseru nejvíce připravena na okamžité využití laserového záření. Rubínévý laser byl vyzkoušen nejen při operacích oka, ale také v kožním lékařství. S dalšími novými objevy v laserové fyzice začal zároveň rozvoj nového odvětví vědy i aplikací tzv. laserová medicína. Laser pronikal a proniká postupně do mnoha odvětví: oftalmologie, dermatologie, obecná, plastická a kardiovaskulární chirurgie, neurochirurgie, otolaryngologie, urologie, gynekologie, stomatologie, onkologie, gastroenterologie, ortopedie a další. Vlastnosti laserového záření jako monochromatičnost a koherence jsou užity primárně na poli lékařské diagnostiky. Malá rozbíhavost (divergence) laserového světla a možnost koncentrace velmi vysoké světelné intenzity v ohnisku čočky je základním parametrem důležitým pro terapeutické účely. Aplikace v chirurgii využívají konverze laserového záření na teplo uvnitř tkáně, jehož výsledkem je řezání a koagulace. Jako příklad si uveďme podrobněji lasery v oftalmologii. Laserového světla se užívá v očním lékařství pro velmi složité operace, jakými jsou např. přichycení odchlípené oční sítnice, operace šedého a zeleného zákalu, léčení diabetické retinopatie (choroby sítnice způsobené cukrovkou), otevření předního nebo zadního pouzdra čočky atd. Všechny tyto operace Ize pomocí laseru provádět bez vyjmutí oka, což umožňuje neporušit jeho celistvost, zamezit vzniku infekce a dalších komplikací. Operace jsou rychlé, méně bolestivé a lze je provádět i ambulantně. K očním operacím se dnes používá celá řada laserů. Prvně použitý laser rubínový byl při operacích sítnice nahrazen kvazikontinuálním laserem argonovým, pro operace předního pouzdra čočky se používá nejvíce Nd:YAG pulsního laseru a pro úpravu očních vad (krátkozrakosti a dalekozrakosti) se uplatnil laser excimerový. 121 Laserové průmyslové technologie Do tohoto odvětví patří dnes mnoho nových oborů zahrnujících laserové svařování, vrtání, řezání (dekorace skla, rýhování, trimování), žíhání, naprašování a další. Základní předností laserových technologických operací je možnost opracování bez mechanického kontaktu s výrobkem (opracování na dálku, v ochranné atmosféře), možnost opracování obtížně přístupných částí materiálu a technologické zpracování materiálů klasickými metodami těžce opracovatelných. Používá se k tomu optického svazku vystupujícího z laseru, který lze pomocí optiky soustředit na malé plochy o průměru až 10 µm, což má za následek zvýšení hustoty výkonu optického svazku na hodnotu až 1016 W/cm2. Laserové sváření využívá optického záření k roztavení materiálu do požadované hloubky s minimálním odpařením povrchu. V praxi se používají nejvíce lasery s aktivními materiály Nd:YAG a CO2. Svařování ve srovnání s dalšími aplikacemi vyžaduje menší intenzitu záření optického svazku a větší délku laserového impulsu (řádově ms). Výhodou sváření laserem je absence fyzického kontaktu s elektrodou, lokalizovaný ohřev a rychlé chladnutí, schopnost svářet různorodé materiály a geometrie, schopnost svářet součástky v ochranné atmosféře nebo zatavené uvnitř opticky transparentního materiálu (obr.3). Laserovým svařováním se např. spojují hermetická pouzdra miniaturních relé, kardiostimulátory, kontanty v mikroelektronice, plechy v automobilovém nebo leteckém průmyslu. Obr. Error! Unknown switch argument. Příklady laserového svařování; v těžce dostupných místech (a), v inertní atmosféře (b). Laserové vrtání je založeno na odstraňování materiálu odpařováním. Intenzita svazku musí být vyšší než v případě sváření, a proto se pro tento účel používá impulsních laserů s délkou impulsu menší než 1 ms. První laserové vrtání bylo provedeno již v roce 1965, kdy byl rubínový laser použit pro vrtání otvorů v diamantových průvlacích pro tažení drátů. V současné době se pro laserové vrtání využívá především Nd:YAG impulsního laseru. Předností laserového vrtání je vytváření velmi malých otvorů o průměru od 10 do 100 µm i v místech, kde je to pomocí jiných metod obtížné nebo dokonce nemožné. 122 Laserové řezání se využívá v případě, kdy je nutné oddělit materiál s malou tepelnou vodivostí. Při laserovém řezání je snahou odpařit materiál co nejrychleji při zachování co nejmenší oblasti zasažené tepelnými účinky. Nejpoužívanějšími lasery v tomto oboru jsou kontinuální C02 lasery se středním výkonem do l5 kW. Ve většině průmyslových aplikací využívajících laserové řezání se přivádí koaxiálně s laserovým svazkem na místo řezání proud plynu. Pro řezání kovů se přivádějí reaktivní plyny, jako např. kyslík. Dochází pak k exotermické reakci, která urychluje proces řezání. Tímto způsobem jsou řezány např. titan, oceli s nízkým obsahem uhlíku a nerezové oceli. Pro řezání nekovových materiálů, jako jsou keramika, plasty a dřevo, je na místo řezání přiváděn inertní plyn, sloužící pouze k odstraňování roztaveného a odpařeného materiálu. Tímto způsobem Ize řezat rovněž textilní materiály, papír a sklo. Výhodou laserového vrtání je velká rychlost, řezání různých tvarů (možnost automatizace), bezkontaktní působení, dobrá kvalita řezu a malá zóna tepelného působení. Dekorace skla laserem je jistou modifikací laserového řezání. V místě dopadu sfokusovaného laserového záření na povrch skla dojde k částečnému odpaření skloviny a k jejímu povrchovému popraskání. Na vzniklých trhlinách dochází k rozptylu světla a tím se dociluje zářivého vzhledu dekoru. Pro dekoraci skla se využívá laserů, jejichž záření je sklem dobře absorbováno např. kontinuálního C02 laseru. Laserové značkování je založeno na místním odpaření materiálu na povrchu daného elementu. Laserový svazek v tomto případě prochází maskou, ve které jsou vyříznuty znaky (písmena, číslice). Při dopadu záření na povrch materiálu vzniká na povrchové vrstvě obrazec daný předlohou. Znaky sloužící k identifikaci předmětů je možno nanášet na polovodičové, keramické a kovové povrchy, dále na papír, sklo, plasty, feritové elementy atd. Značkované objekty jsou bud' v klidu, nebo se pohybují. Výška znaků je obvykle rovna zlomkům až jednotkám milimetrů, tloušt'ka odpařené vrstvy materiálu je v řádu mikrometrů. Pro tuto aplikaci se používají výkonové impulsní lasery s energií v impulsu až desítky joulů nebo kontinuální lasery (Nd:YAG laser, excimerové lasery). Předností laserového značkování je bezkontaktní zhotovování znaků a tím vyloučení případných deformací a napětí ve značkovaném materiálu. Laserové kalení je tepelné zpracování kovů, využívající k jejich rychlému ohřevu optického záření laserů. Výhodou oproti jiným způsobům ohřevu je opět možnost lokalizovaného tepelného zpracování i na místech jinými způsoby nepřístupných a prakticky bezdeformační zpracování. V průmyslu se především používá této metody pro tzv. transformační zpevňování některých namáhaných automobilových a leteckých součástí. Používá se zpravidla kontinuálních C02 laserů o výkonu několika tisíc wattů. Lasery v mikroelektronice Od počátku sedmdesátých let se začaly objevovat technologie jako doladˇování jmenovitých hodnot odporů, kondenzátorů a elektrických filtrů. Běžně se dnes používá laserového rýhování pro dělení podložek z keramiky, křemíku nebo arsenidu galia. Všechny uvedené technologie jsou založeny na odstranění tenké vrstvy materiálu formou jeho vypaření, k čemuž dochází následkem ozáření intensivním laserovým svazkem. Laser se používá k opravě polovodičových pamětí, kdy jsou laserem odpojeny poškozené obvody a místo nich připojeny jiné. Rozvíjejí se metody laserového dopování příměsí do substrátu: zářením je rozložen nad povrchem substrátu plyn obsahující dopující příměs při současném místním roztavení podložky. Zářením uvolněný dopant pak difunduje do podložky. Laserem jsou opravovány 123 poškozené matrice pro litografii, odstraňovány nečistoty s povrchu materiálu, iniciován růst křemíku na izolační vrstvě Si02 atd. Nové typy mikroelektronických součástek Ize vytvářet laserovou depozicí tenkých vrstev, kdy je materiál terče odpařen laserovým svazkem, přičemž páry kondenzují na podložce a vzniklá tenká vrstva je stechiometricky shodná s materiálem terče. Jsou deponovány supravodivé, feroelektrické a feromagnetické vrstvy a vícevrstvové struktury. Z vrstev jsou zhotovovány např. nové druhy nedestruktivních pamětí, supravodivé kvantové magnetometry atd. Laserové dolaďování je způsob justování jmenovitých hodnot pasivních součástek elektronických obvodů, zejména tenkovrstvových a tlustovrstvových odporů a kapacit hybridních integrovaných obvodů a válcových odporů. Laserové dolad'ování spočívá ve vyřezávání korigující drážky v odporové vrstvě, což změní hodnotu elektrického odporu. Soustředěný laserový svazek dopadající na vrstvu způsobí její místní odpaření. Nejčastěji je používán Nd:YAG laser s kontinuálním buzením v režimu periodické modulace jakosti rezonátoru. Špičkový výkon je obvykle v rozmezí 2 až 20 kW při délce impulsu 0,1 až 1 µs a opakovací frekvenci 1Hz až 100kHz. Intenzita laserového záření na povrchu odporového materiálu dosahuje hodnot 106 až 107 W/cm2. Minimální šířka drážky je 5 až 10 µm. Pro laserové dolad'ování se používá i C02 laser. Tato bezkontaktní metoda dolaďování umožňuje dosahovat vysokých rychlostí a přesností justáže a konstruovat odpory menších rozměrů. Běžné zařízení s Nd:YAG laserem umožňuje doladit několik tisíc odporů za hodinu s přesností 0,1%. Při dolaďování hodnot kondenzátorů vytvářených na čipech je laserem odřezávána a tím zmešována plocha jedné z desek tvořících kondenzátor, popř. je hodnota kapacity ještě dolad'ována propalováním otvorů do kondenzátorových vrstev. Laserové rýhování se provádí zejména v mikroelektronice pro docílení snadného a definovaného dělení základního substrátu integrovaných obvodů. Pro laserové rýhování podložek z křemíku a arsenidu galia se používá nejčastěji kontinuálního Nd:YAG laseru s periodickou modulací jakosti rezonátoru, se špičkovým výkonem 1 až 40 kW, délkou impulsu 0,15 až 0,3 µs a opakovací frekvencí 1 až 40 kHz. Laserový svazek intenzity 1012 až 1013 W/cm2 taví a odpařuje substrát a takto vytvořené rýhování definuje tvar elementů, jež získáme po rozlámání podložky. Pro dosažení optimálních pnutí v podložce, a tím minimálního poškození elementů dělením, se volí hloubka rýh asi 25 až 30% tlouštky podložky. Laserovým rýhováním Ize získat elementy o délce strany 0,35 mm. Pro rýhování keramických podložek, safíru i skla se kromě Nd:YAG laseru používá i impulsní C02 laser obvykle se špičkovým výkonem 20 až 50 W, délkou impulsu 0,1 až 5 ms a opakovací frekvencí 100 Hz až 1 kHz. C02 laserem se do podložky při laserovém rýhování vrtají podél zamyšlené čáry dělení otvory, jejichž průměr bývá 70 až 200 µm při vzdálenosti děr 75 až 100 µm. Výhodou laserového rýhování je rychlé tvoření dělicí čáry (rychlost 10 až l5 cm/s) s malou šířkou řezu a vysoká výtěžnost nepoškozených elementů z podložky. Laserové žíhání Další aplikací, při které dochází ke změně struktury materiálu v důsledku místního ohřevu, je laserové žíhání. Používá se zejména pro rekrystalizaci krystalické mřížky substrátů mikroelektronických obvodů poškozených při iontové implantaci. Laserové záření je obvykle absorbováno v tenké povrchové vrstvě, jejíž hloubka je asi 40 až 450 nm. Po dopadu laserového záření dochází k rekrystalizaci materiálu. Lasery používané pro tuto aplikaci jsou pulsní rubín, Nd:YAG, alexandrit nebo kontinuálně běžící argon. Pro žíhání se tradičně užívalo ohřevu podložky v elektrické peci při teplotě zhruba 1000°C po dobu asi půl hodiny. Dlouhodobé působení tepla na podložku tloušt'ky asi 124 1 mm a průměru 10 až l5 cm má za následek nejen změny ve vytvořených strukturách, ale i vznik mechanického pnutí a poškození podložky. Laserové žíhání tyto problémy odstraňuje, má však konkurenci v žíhání nekoherentními zdroji světla, které jsou zatím levnější. S postupující miniaturizací však význam laserového žíhání poroste. Laserová litografie Litografie je technologický proces, který umožňuje přenesení obrazu půdorysného uspořádání určité optické, optoelektronické nebo mikroelektronické struktury součástky popřípadě obvodu na polovodičovou nebo dielektrickou podložku. Laserová litografie používá pro exponování fotocitlivé vrstvy materiálu laserového záření. Vrstva je ozařována přes masku, ve které je vyřezána struktura budoucího obvodu (rozložení prvků, kontaktů, spojů atd.). Ozářením substrátu vrstvy jsou na jeho povrchu na záznamovém materiálu (fotorezistu) vyznačeny oblasti, které budou podrobeny dalším procesům (např. depozici materiálu, difuzi, leptání atd.). V místech, kde je fotorezist exponován, vyvolá v něm záření fotochemické změny a vzniklou strukturu Ize odleptat. Pro dosažení ostrého obrazu struktur tvořených na podložce se při exponování fotorezistu používají zdroje emitující záření v ultrafialové oblasti spektra (obvykle v pásmu 200 až 300 nm). Oproti zdrojům používaným v optické litografii (vysokotlaké Hg nebo Hg-Xe výbojky), Ize s lasery docílit vyšších intenzit ozáření. LASER V MĚŘÍCÍ TECHNICE Laser v astronomii, geodézii a geofyzice Velmi brzy po uvedení laseru do provozu byl laser použit v systému radaru jako vysílač záření. V tomto případě se z charakteristik laserového záření využívá především jeho malá rozbíhavost (divergence) a dále schopnost generace velmi krátkých impulsů (řádově 10-12s). Pomocí tohoto tzv. laserového radaru (obr.4) jsou měřeny vzdálenosti k objektům, které odrážejí laserové záření zpět do směru přicházejícího svazku. Pro zvětšení intenzity do radaru se vracejícího záření se na měřené objekty umisťují tzv. laserové družicové odražeče - koutové hranoly, jejichž charakteristickou vlastností je odraz přicházejícího záření do zpětného směru. Podle využití laserového radaru (v astronomii, geodezii, geofyzice nebo ekologii) se tyto odražeče umisťují na pozemní cíle, družice nebo na povrch Měsíce. Určení vzdálenosti je založeno na měření časového intervalu, který uplyne mezi vysláním impulsu optického záření a okamžikem návratu odraženého impulsu od měřeného objektu. Velikost dosahu laserového radaru plyne z energetické kalkulace přijatého signálu, která je popsána tzv. radarovou rovnicí. Z této rovnice vyplývá, že velikost přijímaného signálu se zmenšuje úměrně čtvrté mocnině vzdálenosti. Dosah laserového radaru je do 20 km při měření pozemních objektů, oblačnosti, letadel apod. (tj. většinou objektů bez laserových odražečů). Vzdálenost 10000 km byla dosažena při měření umělých družic Země a nejvzdálenějším objektem měřeným laserovým radarem jsou laserové odražeče umístěné na povrchu Měsíce (asi 380000 km). Přesnost měření vzdálenosti laserovým radarem je dána délkou vysílaného impulsu, dosažitelnou přesností změření časového intervalu, geometrií měřeného objektu, konstrukcí a umístěním odražečů, přesností matematického modelu šíření optického záření atmosférou. Hodnota přesnosti se pohybuje od několika decimetrů dosahovaných při měření objektů bez odražečů, až k několika milimetrům při měření umělých družic Země. Výsledky těchto měření poskytují přesné hodnoty délek stran trojúhelníků pro astronomická úhlová měření, slouží dále ke studiu dynamiky Měsíce a umělých družic Země. V geodézii byl vyhodnocením dlouhodobých laserových družicových měření určen tvar zemského geoidu s přesností na 10 cm. V geofyzice umožnila tato měření určit vzájemný pohyb částí pevnin (vzájemný pohyb kontinentů dosahuje rychlosti 4 125 Obr. Error! Unknown switch argument. Schematické znázornění měření vzdálenosti umělých družic Země. až 5 cm za rok). Výsledky těchto měření jsou významné také pro seismologii. Jako laserové vysílače se v laserových radarech používají impulsní pevnolátkové lasery. Původně používaný rubínový laser byl nahrazen Nd:YAG laserem a nově laserovým systémem titan safírovým. V geodézii našly uplatnění také lasery helium-neonové. Používají se pro vytyčování tras na Zemském povrchu i v podzemí. Obr. Error! Unknown switch argument. Principiální schema lidaru s koaxiálním Laserový radar v ekologii Pozemní laserové radary (obr.5) se používají k měření znečištění ovzduší (lidary), vody, půdy apod. Lidary využívají k měření několika fyzikálních principů. Vyslaný laserový impuls je při průchodu atmosférou rozptylován přítomnými molekulami a aerosoly. Část záření rozptýleného ve zpětném směru je soustřeďována teleskopem a detekována fotodetektorem. Přijatý signál, jehož amplituda je v každém okamžiku úměrná intenzitě rozptýleného záření, je zaznamenáván jako funkce času, 126 Obr. Error! Unknown switch argument. Princip laserové tiskárny; L-laser, M-akustooptický modulátor, D-vstup dat, K-rozmítací kotouč, V-rotující válec; šipky ukazují smysl rotace válce, rozmítacího kotouče a směr rozmítání svazku na válci. což umožní určit vzdálenost rozptylujícího útvaru. Lidarem je přijímán signál vzniklý díky elastickému Mieovu rozptylu nebo Rayleighovu rozptylu na atmosférických složkách. Lidar slouží k monitorování rozložení a směru pohybu dýmových vleček, měření spodní hranice oblačnosti a profilu mraků, turbulence atmosféry, rozložení a profilu výskytu různých látek v ovzduší atd. LASER VE VÝPOČETNÍ TECHNICE Pro tuto aplikaci se využívají z důvodu malých rozměrů především polovodičové lasery. Do oblasti výpočetní techniky patří také i laserová tiskárna, která se dnes stává součástí vybavení výpočetních center. Laserová tiskárna je zařízení používající laserového záření k vytvoření obrazce, který má být tištěn, tj. přenášen z rotujícího válce na papír. Údaje o informaci, která má být tištěna jsou včetně zamýšlené grafické úpravy zakódovány v počítači a odtud jsou přiváděny na modulátor optického záření, který v souladu s kódováním přerušuje dráhu laserového svazku dopadajícího na odraznou plošku rozmítacího kotouče (obr. 6). Každá ploška na obvodu kotouče rozmítá svazek po celé délce válce. Válec je pokryt vrstvou fotocitlivého materiálu, který má vlastnost, že po dopadu laserového záření se v ozářeném bodě zmenší elektrický odpor materiálu až o několik řádů. Je-li tato vrstva nabita před záznamem informace na konstantní potenciál, pak se v ní po dopadu laserového záření vytvoří dle kódování obrazec složený z bodů, které mají potenciál odlišný od původního. Na předlohu vytvořenou takto na válci je elektrostaticky nanášeno tónovací médium, jehož přilnavost k válci je dána hodnotou potenciálu v jednotlivých bodech. Obrazec z válce je přenášen na papír. V laserových tiskárnách se převážně využívá heliumneonového laseru malého výkonu. Výhodou tohoto typu tiskárny je možnost dosažení kvalitního záznamu při vysoké rozlišitelnosti znaků a velkých rychlostech tisku (až desítky stran formátu A4 za minutu). 127 Vojenské aplikace laserů Tyto aplikace zasahují do různých oblastí vojenské činnosti.K nejrozšířenějím patří tzv. laserové dálkoměry umožňující přesným změřením vzdálenosti cíle stanovit optimální balistickou dráhu ničící střely, a tak zvýšit spolehlivost zásahu. Pro tyto účely se využívají obvykle impulsní Nd:YAG laserové systémy. Daleko jednodušší jsou laserové označovače, používané např. už i v pistolích, které umožňují na vzdálenost až do 20 m označit objekt zásahu. Pro tyto účely jsou vhodné malé diodové lasery. Naopak ničení mezikontinentálních balistických raket předpokládá použití vysokovýkonového laseru a zrcadel umístěných v kosmickém prostoru (obr.7). Odtud je svazek přenášen vzhledem k minimálnímu útlumu signálu v prostoru mimo Obr. Error! Unknown switch argument. Ničení mezikontinentálních balistických raket laserem (I-impulsní laser, OZ-odrazné zrcadlo, FO-fokusační optika, LS-laserový svazek). zemskou atmosféru prakticky beze ztrát na další zrcadlo, které svazek zfokusuje a zaměří na cíl (příp.raketu). Zrcadla jsou natáčena v souladu s údaji o letící raketě tak, aby bylo docíleno spolehlivého zásahu. Laser může být umístěn buď na pozemní stanici, nebo rovněž na oběžné dráze. Závěr V přehledu je uvedena podrobněji pouze část aplikací, kde se laser v současné době používá. Z rozpracovaných technik jsou dále odvozovány další (např. laserový dálkoměr se předpokládá využít v automobilech budoucnosti, kde zabudovaný laserový radar ve spojení s automatikou nedovolí řidiči přiblížit se k jinému vozidlu na vzdálenost menší než je vzdálenost bezpečná, spektrálně definovaná interakce laserového záření s látkami se využívá v restaurátorství k odstaňování nečistot na starých obrazech a sochách, ale také při běžném čištění vnějších plášťů lodí nebo letadel, s pomocí laserového záření zhotovené hologramy umožňují určit vady materiálu, atd.). Už z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že využití laserového záření je velmi rozsáhlé. U každé aplikace je ovšem vždy nutné zvažovat výhody použití této techniky ve srovnání s jejími nevýhodami (kromě laserových ukazovátek osazených laserovými diodami platí - vysoká cena, nutnost kvalifikované obsluhy a převážně nízký koeficient účinnosti laserových systémů). Je tedy nutno volit v každém jednotlivém případě 128 zvlášť, kdy je použití laseru podstatným přínosem, ať už k samotnému výkonu nebo k ekonomickému zhodnocení. Přesto platí, že využití laserů je v některých případech dnes už nezastupitelné a výzkum v aplikacích pokračuje dále. 129 SEZNAM LEKTORŮ. Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc. Ústav molekulární genetiky AV ČR Flemingovo nám. 2 160 00 Praha 6 Tel.:02 - 20183272 , 02 - 20183541, 02 - 24311019 Fax:02 - 24310955 Kancelář AV ČR Národní 3, 110 00 Praha 1 Tel.: 02 - 24240521 Fax: 02 - 24220933 E-mail: [email protected] RNDr. Vladimír Dvořák, DrSc. Fyzikální ústav AV ČR Na Slovance 2, 180 40 Praha 8 Tel.: 02 - 664113 00, 02 - 820263 Fax: 02 - 8584569, 02 - 821227 E-mail: [email protected] Prof. RNDr. Jaroslav Nešetřil, DrSc. Katedra aplikované matematiky Matematicko fyzikální fakulta, UK Malostranské nám. 25, 110 00 Praha 1 Tel.: 02 - 2191 4230 , 02 - 2451 0995 Fax: 02 - 2451 0995 E-mail: [email protected] Prof. RNDr. Jan Novotny, DrSc. Katedra obecné fyziky Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Kotlářská 2 611 37 Brno Tel.:05-41 129 466 Fax: 05-41 211 214 E-mail: [email protected] RNDr. Milan Bezděk, CSc. Biofyzikální ústav AV ČR Královopolská 135 612 65 Brno Tel.:05 - 415 17 152 Fax: 05 - 412 112 93 [email protected] 130 RNDr. Zdeněk Kluiber, CSc. Gymnázium Zborovská 45 150 00 Praha 5 Tel.: 02 - 24511085, 02 - 534459 Fax: 02 - 538595 Doc. RNDr. Aleš Lacina, CSc. Katedra obecné fyziky Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Kotlářská 2 611 37 Brno Tel.:05 - 41129461 Fax: 05 - 41 211 214 E-mail: [email protected] RNDr. Václav Novák, CSc Fyzikální ústav AV ČR Na Slovance 2, 180 40 Praha 8 Tel.:02 - 66052604 Fax:02 - 821227 [email protected] Doc. RNDr. Ivan Hrdý, DrSc. Ústav organické chemie a biochemie AV ČR Flemingovo nám. 2 166 10 Praha 6 Tel.:02 - 20183295, 02 - 20183420 Fax.:02 - 24310090, 02 - 24310177 E-mail: Doc.Ing.Oldřich Ambrož,CSc. Strojni fakulta VUT Brno. Technická 2 616 69 Brno , Tel.:05 - 41142632 Fax :05 - 4121 1994 Prof. Ing. Karel Štulík, DrSc. Přírodovědecká fakulta UK Albertov 6 128 43 Praha 2 Tel.:02 - 2195 2407 Fax:02 - 296084 E-mail:[email protected] Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc. 131 Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR Dolejškova 3 182 23 Praha 8 Tel.:02 - 66 05 20 67, 02 - 689 79 35 Fax:02 - 858 23 07 Kancelář AV ČR Národní 3, 111 42 Praha 1 Tel.:02 - 24229610, 02 - 268297 Fax:02 - 24240512 E-mail:[email protected] Prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc. Katedra řídící techniky Fakulta elektrotechnická ČVUT, Technická 2, 166 27 Praha 6 Tel.: Fax: E-mail: [email protected] Doc. Ing. Helena Jelínková, DrSc. Katedra fyzikální elektroniky Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT V Holešovičkách 2 180 00 Praha 8 Tel.: 02 - 21912243 Fax: 02 - 6641 4818 E-mail: [email protected] 132
Podobné dokumenty
KOMBINATORIKA A GRAFY I
jednom jejm bode. A proto bodem x prochaz prave n + 1 prmek.
3. Zvolme nejakou prmku p = (x0; x1; :::; xn ) a bod a 2= p.
Oznacme pi prmku axi, i 2 f0; 1; 2; 3; :::; ng. Kazd...
2000, 1
‰ílen˘ch krav“ skuteãné obavy vefiejnosti, zejména ve Velké Británii. V tûchto pfiípadech sice ne‰lo o vyuÏití GMO, ale v oãích vefiejnosti GMO, viry, bakterie a DNA
pfiedstavují infekãní materiál, a j...
2005 - Podzimní škola pro středoškolské učitele
Název cytochrom P450 neoznačuje produkt pouze jednoho genu. Dnes je
známo kolem 1000 různých genů pro enzymové formy cytochromu P450. Tyto
formy jsou na základě podobnosti aminokyselinové sekvence,...
Mlynářské noviny 4-2012 - Svaz průmyslových mlýnů ČR
proívají nejhorí údobí za posledních dvacet let. Ji
výsledky roku 2011 byly horí ne v pøedchozích letech,
a rok 2012 je doslova katastrofou. V jeho druhé polovinì
jsou u nás prakticky vechny ...
Tech Talk Elementary Wordlist
windscreen (n) Br Eng pfiední sklo;
Am Eng windshield
windshield (n) Am Eng pfiední sklo;
Br Eng windscreen
with (prep) s
wood (n) dfievo
wool (n) vlna
Návod k použití
se rozsvítí LED-kontrolky nastavené hodnoty.
• Stisknout seřizovací tlačítko mrazničky tak často, až se rozsvítí
LED-kontrolky žádané hodnoty teploty.
• Potvrzení: stisknout tlačítko SuperFrost. ...