japonsko - Zpět na hlavní stránku

JAPONSKO
11.8.2012, Praha  Mnichov  Tokyo
v sobotu opouštíme Českou Republiku až v odpoledních hodinách (17:10) a s krátkým
přestupem v Mnichově se vydáváme vstříc zážitkům v zemi, která je ve světě známá jako
země vycházejícího slunce. Vzdušný prostor Německa opouštíme v 21:00 s plánovaným
příletem do Japonska v 15:25 (japonského času). Časový rozdíl mezi Českem a Japonskem je
7 hodin a v případě zimního času ještě o hodinu více.
12.8.2012, Tokyo
do Tokya přilétáme v 15:25 tamějšího času. Imigrační procedura netrvá nijak dlouho, takže je
to OK. Problém měli pouze Ti, kteří zapomněli v letadle vyplnit příletovou kartu. Jakmile
jsme si vyzvednuli zavazadla, tak míříme na vlakovou stanici. Při cestě máme kancelář JR,
kde si necháváme vystavit JR pasy. Jednoduše ukážete vouchery, které vám úředník smění za
JR pasy. Ještě v letadle jsem vypočítal, že platnost dáme rovnou ode dne příletu, neboť konec
platnosti se bude akorát překrývat s odletem na Okinawu, kde JR nepůsobí. Tím pádem máme
i jednodušší jízdu do Tokya. Jedeme prostě linkou NEX (Narita Express) společnosti JR East
a to vlastně „zadarmo“, tedy na JR pasy. Komu by nevyhovoval začátek platnosti pasů ještě
tentýž den, tak nejlevnější variantou jak se dostat do Tokya je linkou Keisei a to za 1000 jenů
(nikoli Sky liner Keisei, ale obyčejná linka, která jede až na Ueno. Cesta trvá zhruba 80
minut). S NEX jsme na nádraží Tokyo za 50 minut. Metrem nemusíme, protože v Tokyu je
hustá síť železničních linek a JR pasy platí samozřejmě i na městské žel. linky. Z nádraží
Tokyo jedeme s Yamanote line na stanici Ueno, kde přestupujeme na Joban line. Okolo
18:00 jsme na cílové stanici Minami-senju. V tomto okamžiku startuji smartphone a dle
návodu na stránkách hotelu Fukudaya se snažím najít cestu k hotelu. Vzhledem k tomu, že
návod je doprovázen i fotkami, tak to jde vcelku snadno. Za 15 minut jsme v hotelu. Naši
rezervaci mají, takže ubytování je otázkou chvilky. V hotelu se platí pouze cash. Pokoj je
opravdu malý (tak 1,4 m x 2,3 metru). Pouze futon na zemi, malinkatý stoleček a v rohu
klimoška a nad ní lednička s televizí. Pokoj je čistý, sprchy jsou v hotelu dvě, ale nikdy jsme
nečekali (do sprch chodíte oblečeni v jukatě, kterou najdete na pokoji). Každé patro má
automat na čaj, který je zdarma. Po vybalení a odfrknutí jdeme na obhlídku čtvrti. Už za tmy
se procházíme naší čtvrťí a hledáme nějakou restauraci. Nakonec volíme takovou lidovou.
Menu je samozřejmě v japonštině, takže mi nezbylo, než ukázat na talíř jednoho z hostů a
naznačit, že chci to samé:-). Nudle byly fajn. Jsme úplně hotoví z cesty letadlem, takže jdeme
dříve na hotel a snažíme se usnout. Klimoška nefunguje (nějaký výpadek), takže skoro 30°C
na pokoji není ideálních. Spát také nemůžeme, protože naše bio hodiny hlásí ráno. Nakonec
jsme na pár hodin usnuli (až ve 4:00), ale jednoduché to nebylo.
Tip:
pokud nechcete utrácet za metro, tak pro dopravu v Tokyu používejte linky JR, na
které vám platí váš JR pas. Metru se občas nevyhnete, ale s JR se dostanete téměř
všude.
Pozor při oblékání jukaty - vždy si dejte pozor, abyste levou stranu jukaty měli
přes pravou. Pokud byste to udělali obráceně, tak je to společenské faux pas. Takto
se totiž oblékají pouze nebožtíci do rakve.
13.8.2012, Tokyo
po spíše probdělé noci vstáváme do slunečného, horkého a vlhkého rána a kombinací vlaku
(ty jsou zadarmo, pokud používáte JR pasy) a metra se dopravujeme do stanice Asakusa.
Naše první kroky směřují k chrámu Sensoji, který ztělesňuje nejposvátnější a nejvelkolepější
chrám v Tokyu. Chrám byl založen roku 645 světcem Šókaiem. Celý komplex je dost
rozlehlý a skládá se z několika budov, bran (např. známou branou Hózómon apod.) a zahrady.
Chrám se nachází nedaleko stanice samotné a je oblíbeným místem jak turistů, tak i obyvatelů
Tokya. Lidé se sem chodí pomodlit, poprosit o zdraví a štěstí pro sebe či svou rodinu. Pak
přejíždíme do stanice Shibuya (trochu jsme měli problém opustit prostory stanice, protože
jsem koupil lístky za 160 jenů, ale jízdné samotné stálo jenů 190. To jsem zjistil díky tomu, že
nás turnikety odmítaly pustit dále. Naštěstí jsme si všimnuly nedaleko stojících automatů
„Fare Adjustement“. Tam strčíte svůj lístek, doplatíte chybějící částku, vypadne vám nový
lístek a ten už můžete použít k výstupu z placených prostorů metra), kde procházím okolní
čtvrti a skrze čtvrť Ginza, kde si dáváme jednoduchý a levný oběd (Niku Udon za 280 jenů),
si to šineme k parku Hama, což je jeden z mnoha tokijských parků (vstupné 300 jenů). Park
je krásně upravený a úplně říká: „dejte si tu dvacet“. Máme štěstí, protože jeden z japonských
párů se zde fotí v tradičních japonských oblecích, takže fotíme též:-). Park se prostírá
v místech, kde se řeka Sumida vlévá do tokijského zálivu. Pak pokračujeme pěšky až
k císařskému paláci, ale k tomu se samozřejmě nedostanete. Máte pouze možnost si ho vyfotit
z dálky a to od vodního příkopu. Pak se přesouváme na stanici Tokyo, která se nachází
nedaleko císařského paláce, a rezervujeme zde sedadlo na vlak Šinkanzen do Kjóta. Asi by to
nebylo nutné, ale když už tady jsme, tak chceme mít jistotu. Je již pozdní odpoledne, takže
naším posledním cílem je známá čtvrť Akihabara aneb místo, kde můžete nakoupit
elektroniku. Kdo chce v Tokyu koupit notebook, telefon nebo televizi, tak míří do Akihabary.
Navíc my máme pro návštěvu i důvod – zapomněl jsem v Česku redukci, takže ji musím
sehnat v Akihabaře, což se mi daří a za 252 jenů kupuju jednoduchou redukci. Akihabara je
místo, které zabírá hlavní ulici a několik vedlejších. Je to místo, kde to žije, prodavači se vás
snaží upoutat zaručeně nejlepší nabídkou. Zajímavý zážitek. Takový trochu arabský trh. Jsme
už pěkně hladoví, takže se necháváme zlákat super nabídkou v jednom vícepodlažním baráku.
V šestém patře vystupujeme a jsme uvedeni ke stolu. Anglicky zde nemluví a jídlo si
objednáváte elektronicky přes tabuli, co máte na stole. Naštěstí je část menu přeložena do AJ,
takže to zvládáme. Když opouštíme restauraci, tak už je dávno noc a my jsme o pát tisíc jenů
chudší. Nic dalšího už v plánu nemáme a protože jsme minulou noc moc nespali, tak jedeme
na hotel. Klimatizace už funguje:-). Tentokráte už usínáme bez problémů. Zřejmě proto, že to
byl náročný den a my jsme celkem hotoví.
Tip: v Tokyu a vlastně i v celém Japonsku najdete na každém rohu automat na pití, kde si za
100 až 150 jenů koupíte vodu, colu, pepsi a spoustu dalších druhů nápojů. O svůj pitný režim
se tedy bát nemusíte.
14.8.2012, Nikko
Tokyo dnes necháváme ostatním a sami máme v plánu návštěvu místa vzdáleného ca 2
hodiny vlakem od Tokya a tím místem je Nikko. Sami Japonci říkají – Nikko is Nippon aneb
Nikko je Japonsko. Já bych si to přeložil jako - kdo nebyl v Nikko, tak nebyl v Japonsku.
Samotné Nikko je známým buddhisticko-šintoistickým náboženským centrem, které bylo
založeno buddhistickým duchovním Šódó Šónin. Ten zde založil první chrám zhruba před
1200 lety. Z Tokya vyrážíme Šinkanzenem v 8:08 do města Utsumaya, kde přestupuje na
místní lokálku, která nás dopravuje okolo 10:00 do Nikko. Protože máme JR pasy, tak jsme
k dopravě do Nikko použili společnost JR, ale ten z vás, který JR nemá či nehodlá použít, tak
levnější dopravou do Nikko je použít soukromou železniční společnost Tobu (odjíždí ze
stanice Asakusa). Ze stanice šlapeme pěšky přes celé Nikko (taková horská vesnice) až
k mostu Šinkjó, který se klene přes řeku Daija. Místo samotné je japonskou turistickou
atrakcí a je to vidět. Bílí turisté tvoří asi 0.5% z celkového počtu, zbytek jsou japonští turisté.
Aspoň je vidět, kdo táhne japonský turismus. Za mostem Šinkjó vcházíme do oblasti chrámů,
kterých zde najdete nepočítaně. Do každého jednoho z nich platíte vstupné, takže má smysl si
rozmyslet, kam se podíváte. Kdybyste měli platit vstup do všech z nich, tak přijdete na buben.
Oblast sice procházíme celou, ale jedinou svatyní, kam platíme vstup je svatyně Tóšógú
(1300 jenů). Tuto svatyni nechal zbudovat pro svého dědečka Tokugawa Iemicu. Ke svatyni
samotné přicházíte slavnou sugi namiki (ulice japonských cedrů). V areálu uvidíte např. velmi
známou řezbu tří moudrých opic nebo naopak spící kočku, kterou najdete nad vchodem na
východní chodbě. Celý areál Tóšógu je vcelku rozlehlý a pokud se sem přijdete podívat např.
14.8. jako my, tak i brutálně přelidněný. Hm, celé Japonsko má prostě tento týden dovolenou.
Okolo 13:30 chytáme autobus z Nikko (konkr. ze stanice číslo 8) k jezeru Chuvenji (čti
Čúzendži). Cesta trvá asi půl hodiny a po příjezdu se vám otevře nádherná podívaná na jezero
obklopené okolními horami. Okolní národní park tvoří náhorní sopečná plošina s jezery,
vodopády a horkými prameny (onseny). V okolí jezera se dá udělat nádherná procházka a
navštívit národní park, kde uvidíte mj. vodopády, ale hlavně nádhernou přírodu. Prostě hotový
relax a klid v duši. Od Chuvenji odjíždíme okolo 16:00. V Nikko si dáváme večeři a v 18:00
opouštíme toto příjemné místo a to po stejné ose jako ráno. V Utsumaya nemáme čas
provádět rezervaci ve vlaku, ale místa v nerezervované části nějaká jsou, takže v pohodě. Na
nádraží hlavně vidíte, které vagóny jsou rezervované a které nikoli, takže nikde zběsile
nepobíháte a nezjišťujete co a jak. V Tokyu jsme okolo osmé večerní. Před naším hotelem si
pak ještě dáváme s místními bezdomovci pifko před 7/11, kterým zakončujeme příjemný den
v Nikko.
Tip: v Japonsku je několik způsobů jak jezdit autobusem. Ten dnešní zahrnuje násl.: při
nástupu si vezmete lístek, kde je vyznačeno číslo (nikoli číslo zastávky). Posadíte se a
koukáte na tabule u řidiče. Na jedné tabuli vidíte násl. zastávky a na druhé čísla a u nich ceny.
Např. číslo na našem lístku bylo 3, sledujete tedy cenu u čísla 3. Ta se v průběhu jízdy mění
(narůstá). Částku, která svítí při vašem výstupu, pak vhodíte do automatu, který je přímo u
řidiče. Pokud nemáte přesně, tak se nic neděje, protože v automatu je možné peníze směnit.
Zní to složitě, ale velmi rychle si zvyknete.
15.8.2012, Tokyo  Kjóto
dnes je na programu přesun do Kjóta. Ráno před odchodem z hotelu ještě rezervuji hotel
Fukudaya na dalších 5 dní na konci naší cesty. S hotelem jsme spokojeni a jak jsem se
přesvědčil, tak včasná rezervace není od věci. V 10:33 odjíždí Shinkanzen Hikari z nádraží
Tokyo. Cestou na nádraží ještě kupujeme v našem oblíbeném obchodě Santoku u stanice
Minami-senju bento krabičky, které plánujeme sníst ve vlaku. Vlak vyráží na minutu přesně
(rezervaci sedadel jsme provedli ještě včera, ale nebylo to nutné). Vlak je čistý, cesta rychle
ubíhá. Ve vlaku nás kontroluje i průvodčí. Zajímavé je třeba jenom pozorovat příchod a
odchod průvodčí z/do vagónu. Vždy se ukloní směrem do vagónu k lidem. Dovedete se
představit něco podobného u nás? Přesně v 13:13 jsme v Kjótu. Jdeme rovnou na informace,
které se nachází v areálu nádraží. Zde kupujeme 2 jednodenní jízdenky na MHD v Kjótu.
Není nutné kupovat na informacích, protože lze bez problému zakoupit přímo u řidiče.
Informujeme se na památky, získáváme mapu města a autobusem číslo 9 si to šineme od
nádraží až na naší stanici Higashi Takanawacho. Je trochu zácpa, takže cesta trvá asi 40
minut. Systém jízdy v Kjóto je podobný jako když jsme použili autobus v Nikko, ale s jedním
malým rozdílem. V Kjótu nezáleží, zda jedete jednu stanici či z konečné na konečnou – vždy
zaplatíte 150 jenů a to při výstupu z autobusu. Mince vhodíte do kasičky u řidiče. Není od
věci se sunout k východu zastávku před onou zastávkou, kde chcete vystupovat. Než se totiž
proderete skrze všechny lidi, tak to může chvilku zabrat. Pokud nemáte přesně, tak nezoufejte.
Bez problému si u řidiče proměníte mince a 1000 jenovou bankovku. Stačí mince/bankovku
jenom vhodit/vsunout do mašinky a drobné vám vypadnou sami. Cesta od zastávky nám dle
návodu zabrala asi 5 minut. Během chvilky jsme ubytovaní. Pokoj je oproti Tokyu prostorný
a jde o klasické japonské ubytování. Moc příjemné. Majitel je velmi vstřícný a zahrnuje nás
informacemi, mapkami a je vůbec celkově hodně nápomocný. V GH je celkem 5 pokojů,
společenská místnost japonského stylu, kuchyň a společné toalety se sprchami. Po vybalení,
sprše a krátkém odpočinku míříme do sousedního komplexu chrámů Daitokuji. Komplex de
facto sousedí s GH. Chvilinku nám trvalo najít vstup, ale uspěli jsme. V komplexu najdete
určitý počet chrámů. Jako první, který navštěvujeme je Kotoin temple. Máme štěstí, že je
ještě otevřen. Kotoin se mi hodně líbil, ale to bude zřejmě tím, jak je budova samotná
zasazena do nádherné přírody – bambusový háj, stromy, keře atd. Procházíme celý komplex,
což nám trvá asi hodinu a něco. Daitokuji není v průvodcích zase tolik zmiňován, ale za
návštěvu rozhodně stojí. Pak jdeme pěšky na zlatý pavilón, ale do areálu již nejsme vpuštěni.
Je téměř 17:00 a to je zavírací doba s tím, že poslední návštěvníky pouští dovnitř nejpozději
v 16:00. Procházíme okolní čtvrť, z které je patrné, že zde nebydlí žádní chudáci. Pěkné domy
nalepené na zalesněný kopec skýtají zajímavou možnost jak pozorovat bydlení vyšší (střední)
třídy. Posléze si kupujeme v blízkém obchodě večeři a v nedalekém parku Funaoka-Yama
večeřím a již za šera a tmy park procházíme. Je odtud výhled na Kjóto a jedno z oblíbených
míst pozorování Daimondži. Pak už se jenom vracíme na GH, kde večer relaxujeme a kecáme
s dalšími hosty – španěly. Co mě vcelku překvapilo je nemalé procento španělských turistů.
Za celou dovolenou jsme jich potkali skutečně hodně. Cestou na GH jsme ještě za tmy
procházeli komplexem Daitokuji. Místo mělo osobitou atmosféru. Nepotkali jsme tam ani
živáčka a občas jsem si připadal jako v nějakém japonském hororu. Stíny, občas lampy a
okolo starobylé chrámy. V tento okamžik na vás dýchá dávnověk mnohem citelněji, než za
bílého dne. Nádhera.
Tip:
v Kjótu máte dvě možnosti jak se pohybovat. Buď autobusem anebo meterem, ale ukázalo se,
že mnohem zajímavější je jízda autobusem. Na metro můžete klidně zapomenout
16.8.2012, Kjóto
ráno vyrážíme ze zastávky Daitokuji mae autobusem číslo 204 na zastávku Ginkakuji-michi
v jejíž blízkosti se nachází známý chrám Ginkakuji (stříbrný pavilón). Chrám původně
sloužil jako horské útočiště šóguna Jošimasy, který chtěl tento chrám nechat pokrýt pláty
stříbra. To se nestalo, ale stejně mu všichni říkají stříbrný pavilón. K chrámu vede také ulička
se suvenýry, kde manželka kupuje slavnou Kjótskou panenku, které jsou vyhlášeny po celém
Japonsku. Odtud se dále vydáváme po filozofově stezce, což je jedno z oblíbených míst
v Kjótu a to hlavně, kdy kvetou sakury. Stezka se vine podél vodního kanálu a je lemována
právě sakurami. Byla pojmenována podle jednoho profesora filosofie z Kjótské univerzity,
který se po ní pravidelně procházel. Stezka není dlouhá, má něco okolo 2 km. Procházka je to
pravda příjemná, ale zajímalo by mě, jak by to tu vypadalo právě v období, kdy kvetou
sakury. Na konci stezky nastupujeme na další autobus, který nás převáží do Gionu. Gion je
nejznámější zábavní čtvrtí v Kjótu. My se po výstupu z autobusu vydáváme rovnou ke svatyni
Jasaka, která byla postavena kolem roku 656. Je hlavně známá svou dvoupodlažní
rumělkovou bránou a také slavností Gion macuri. Je zde vcelku hodně lidí modlících se za
své zdraví a blahobyt. Rituál je vždy stejný a to v celém Japonsku. Vhodit pár drobných do
blízké kasy, zazvonit na zvon, tlesknout a uklonit se. A je hotovo. Od svatyně Jasaka
přecházíme do parku Marujama, kde si dáváme zmrzku a přesouváme se skrze starobylé
uličky k Rjózen Kannon, což je betonová socha blízko chrámu Kódaidži, vysoká 24 metrů a
zasvěcená japonským vojákům, kteří zahynuli za 2. světová války. Uličkou Išibe Kódži se
přesouváme k pagodě Jasaka. Cestou jsme však zabloudili na hřbitov. Dnes je 16.8. a to je
svátek Daimondži, tedy po česku dušičky. Hřbitov je přeplněn lidmi, kteří se přišli poklonit
svým blízkým. Ze hřbitova jsme se vydali po hlavní promenádě, která nás dovedla až chrámu
Kijomizu. Díky svátkům Daimondži můžete dnes potkat velké množství žen a mužů
oblečených do tradičního japonského oděvu. Prostě pastva pro oči. Chrám Kijomizu je
navštěvován lidmi, kteří se sem chodí poklonit jedenáctihlavé bohyni Kannon a aby se napili
z posvátného pramene. Od chrámu se konečně dostáváme ke svatyni Jasaka a po ca 4.5
hodinách se vymotáváme z Gionu. Je nám jasné, že ještě jednu část Gion jsme nenavštívili,
ale necháváme si to na další dny. Ze stanice Gion se přesouváme do centra. Hlavní ulice je
lemována obchodními domy, obchůdky, restauracemi apod. Předtím, než jsme se úplně
vymotali z Gionu, tak jsme před překročením mostu potkali pravou gejšu. Je to zážitek. Od
ostatních dobově oděných Japonců ji poznáte snadno - je nalíčená a její bílá tvář je
nenapodobitelná. V centru se potloukáme v nákupních pasážích, přičemž v jedné narážíme na
zapadlou jídelnu, kde si dáváme Niku Udon. Pak se vydáváme do nedalekého císařského
parku. Jeden by řekl, že to není nic moc. Asi to není taková bomba, ale vzhledem k tomu, že
neplatíte vstupné, tak se sem můžete podívat. V císařském parku se pomalu usazují lidé, kteří
chtějí večer pozorovat slavnost Daimondži. Tato slavnost je vyvrcholením dušiček a na
okolních kopcích kolem města je zapáleno celkem 5 znaků, které symbolizují svátek
Daimondži. Tyto znaky jsou Dai, Myo, Funa-gata, Hidari Daimonji a Torii-gata. Z
císařského parku máte možnost pozorovat jeden z nich. Náš pan domácí nám ale doporučil
místo odkud můžeme pozorovat znaky dva. Nachází se nedaleko parku a to u řeky.
Přicházíme tam již okolo půl sedmé. Davy lidí nás přesvědčují, že to bude vyjímečná údálost.
Fotíme jako o život, protože je nám jasné, že toto můžeme zažít jednou za život. Proplétáme
se davem a okolo sedmé nalezáme místo, kde máme možnost vidět znaky Dai a Ho. Dav
houstne, policie ale situaci zvládá. Nakonec se před osmou hodinou, kdy má být zapálen první
znak Dai, tlačí v blízkém okolí tisíce a tisíce lidí. Přesně ve 20:00 je zapálen znak Dai a dav
skanduje, následuje znak Myo ve 20:10 a ve 20:15 znak Ho a Hidari Daimonji. Posledním
zapáleným znakem je znak Torii-gata ve 20:20. Okolo 20:30 se odhodláváme místo opustit,
ale není to jednoduché. Všude je tlačenice. Manželka se mě drží jako klíště. Kdyby tak
neučinila, tak se jednoznačně ztratíme. Pěšky se vydáváme ještě na noční procházku k chrámu
Shimogano-jinja. Díky dnešnímu svátku je chrám nasvícen lampióny a panuje zde zvláštní
atmosféra. Nedaleko chrámu pak nasedáme na autobus, který nás odváží ke GH, kde jsme asi
v 22:00. Máme toho tedy tak akorát. Celodenní chození, vedro, tlačenice – prostě zážitků
plno:-).
Tip: pokud máte možnost si to načasovat tak, abyste byli v Kjóto 16.8. a zúčastnili se
slavnosti Daimondži, tak určitě neprohloupíte. Byl to silný zážitek.
17.8.2012, Uji, Nara, Fušimi Inari
dnešní den máme celkem nabitý, takže už v 8:36 odjíždíme z Kjóta do nedalekého městečka
Uji. Městečko Uji je známé hlavně díky zelenému čaji, který se zde pěstuje. Dá se říci, že se
v této oblasti pěstuje nejlepší japonský čaj. Po příjezdu se řídíme dle mapky a vracíme se
k řece, kde najdeme onu zajímavou část města. V uličce čaje nakupuji zelený čaj jak pro sebe,
tak i pro kamarády, kteří mě o to požádali. Procházíme se podél řeky, navštěvujeme chrámy a
obloukem se vracíme na nádraží, tak abychom už v 11:00 nasednuli na vlak směrem Nara.
V Uji jsme se zdrželi asi 2 hodiny, ale déle jsme to stejně neplánovali. V Naře jsme o několik
minut později a z nádraží směřujeme k parku na západ od nádraží. Jde o obrovský narský park
s mnoha chrámy, zahradami, jezírky a vůbec jde o obrovský areál. Dnes je ultra vedro a
teploměr hlásí skoro 40°C ve stínu. U vstupu do areálu je rybník nesoucí název Sarusawa
Ike, kde uvidíte velké množství želv. Od rybníka stoupáme k chrámu Kohkufuji, kde se
chvilku zdržujeme u pagody. Kromě jiného je také Nara známá tisící jelínky Sika, kteří se
v parku volně procházejí a jsou naprosto krotcí. Lidí se nebojí a nechají se bez problémů
pohladit. Samozřejmě to u nich vyhrává ten, který v ruce drží něco k snědku, nejlépe
bambusové krekry, které v areálu koupíte za pár jenů. Za neustálého doprovodu jelenů (ti jsou
považováni za posly bohů) se procházíme tímto obrovským parkem s rozlohou daleko přes
500 hektarů. Další zastávkou je chrám Kasuga. Cestu k chrámu lemují stovky a stovky
kamenných luceren. Chrám samotný (či spíše svatyně) byl založen již roku 710 a od té doby
často přestavován. Odtud se vydáváme k chrámu Todaiji. Ten je asi největším lákadlem
narského parku. Před samotným vstupem k chrámu musíte projít devatenáctimetrovou velkou
jižní branou a až poté se dostanete k chrámu samotnému. Při vstupu do jeho areálu máte
možnost uvidět chrám v celé své velikosti. Po dlážděné cestě se dostanete k chrámu. Když do
něj vstoupíte, tak spatříte velkého sedícího bronzového Buddhu. Říká se, že tato 16 metrů
vysoká socha je největší bronzová sochy Buddhy na světě. V chrámu pak máte možnost
spatřit ještě několik dalších soch, např. Kómukuten (nebeský strážce), Bosacu Kokuzo
(osvícená bytost) aj. Odtud už se pomalu vracíme k nádraží, kde si ještě v místním bistru
dáváme oběd. Bylo to trochu s problémy, protože jídlo si musíte objednat v automatu a až
poté vám ho servírují. Takže jsem musel poprosit servírku, aby mi pomohla, protože jsem
nebyl schopen nic přečíst. Následně stíháme vlak do Tofukuji, kde přestupujeme na
soukromou linku Keihan. Vystupujeme hned na další zastávce Fushimi Inari. Fushimi Inari
je naší dnešní poslední zastávkou. Nachází se zde stejnojmenný chrám, ale co je zajímavější,
tak oblast je doslova prošpikovaná tisíci a tisíci torii. Torii jsou zde postaveny jedna za
druhou, takže tvoří de facto tunely s mnoha odbočkami vedoucími okolo tamější hory anebo i
na její vrchol. V oblasti se pohybujeme skoro 2 hodiny a stále nemůžeme najít východ. Je to
skoro jako bludiště :-). Každopádně jde o parádní zážitek a my jsme rádi, že jsme se sem
vydali. Toto místo najdete v každém průvodci a já se nedivím. Jde o něco úplně jiného.
V podvečer pak odjíždíme vlakem společnosti JR ze stanice Inari přímo do Kjóta, kde
přesedáme na náš známý autobus číslo 9, který nás úplně vyčerpané odváží na GH. Následuje
sprcha, doporučení našeho domácího na dobrou restaurace a vydáváme se na večeři do
nedaleké restaurace. Večeří zakončujeme náročný den.
Tip: návštěvou Fushimi Inari nic nezkazíte. Naopak uvidíte něco, co je jedinečné v celém
Japonsku.
18.8.2012, Ósaka
dnes je v plánu Ósaka, která je lehce dosažitelná z Kjóta a to pomocí železnice. Frekvence
spojení je velmi četná, takže nakonec jedeme vlakem v 10:30 a v Ósace jsme za půl hodiny.
Rezervace na vlak není nutná neb jedete příměstským vlakem, kde se rezervace ani nedělají
(pozor: vaše zastávka bude Ósaka, nikoli Shin-Ósaka). Naše první kroky směřují do
informačního centra, kde fasujeme užitečnou mapu a po diskuzi s paní za přepážkou také
kupujeme combi celodenní lístek na metro, který umožňuje i vstup do akvária a to za 2300
jenů (pokud byste toto kupovali zvlášť, tak zaplatíte 2600 jenů). Následně se přesouváme
k Floating Gardens. Tak se jmenuje (zřejmě) jeden z nejvyšší (ne-li nejvyšší) mrakodrap
v Ósace. Z nádraží je to asi 15 minut pěšky. Rádi bychom se podívali na Ósaku z výšky.
Vstupné je 700 jenů, ale stojí to zato. Z velké výšky máte Ósaku jako na dlani. Nahrává nám i
počasí, takže vidíme dostatečně daleko. Floating Gardens jsou známé také jako místem
zamilovaných. Máte zde možnost zakoupit zámek, který zamknete na konkr. místě k tomu
určeném. Poznáte ho bez problémů:-). U mrakodrapu naleznete i zámek hrůzy. Je docela
zábava poslouchat pištící Japonky:-). Vracíme se zpět na nádraží a metrem se přesouváme ze
stanice Umeda na stanici Osakako (předposlední stanice zelené linky). Kousek od stanice se
nachází pověstné akvárium a také ruské kolo. Akvárium je oblíbené místo japonských rodin,
takže je tu docela hodně lidí. Obrovské akvárium nabízí podívanou na kvanta a kvanta
různých druhů ryb a dalších zvířat (tuleni, kapibary atd.). Jedním z největších lákadel je
žralok velrybí. Akvárium je velmi pěkně navržené a vy jako ve spirále sestupujete níže a níže.
Pěkný zážitek. Měl jsem možnost navštívit akvárium v Baltimore v USA a stále se nemohu
rozhodnout, které se mi líbilo více. Návštěvu doporučuji. Vstupné není sice lidové, ale stojí to
zato. Po výlezu z akvária to vypadá na pořádnou buřinu. Déšť nás zastihnul akorát u
McDonaldu, takže nám nezbylo nic jiného, než se naobědvat tam. Přiznám se, že během
dovolené jsme McDonald asi třikrát navštívili. Důvod je prozaický – levné jídlo. Navíc
McDonald je v Japonsku mezi mládeží hodně oblíben, takže můžete pozorovat takovou
teenage-všechochuť. Po dešti se opět metrem přesouváme do čtvrti Namba (stanice Namba),
kde doporučuji projít tzv. Namba Walk, což je jakási promenáda ve vestibulu metra. Najdete
tu změť obchodů, restaurací apod. Namba je známá jako velká zábavní čtvrť. Noříme se do
útrob Namby, procházíme ulice a pasáže. Je vidět, že to tu žije. Ósaka je hlavně známá jako
město jídla. Obyvatelé Ósaky milujííííííí jídlo a je to vidět. Takových nepřeberných restaurací,
bister a podobných podniků jsme jinde tolik neviděli. I když jsme byli po obědě, tak nám to
nedalo a zašli jsme na suši. Prostě extáze i díky atmosféře okolo. Pak přejíždíme na stanici
Dobutsuen-Mae a přesouváme se k věži Tsukenkaku a k přilehající čtvrti. Jde o místní
atrakci a lidé tuto věž často přirovnávají k Eiffelově věži. Procházka v okolí je příjemná.
Protože už je docela pozdě, tak se přesouváme zpět na nádraží a jedeme zpět do Kjóta.
Bohužel jsme měli smůlu a náš příměstský vláček měl přes hodinu zpoždění:-(. Hm,
Shinkanzen načas jezdí, ale pro méně prioritní vlaky to už neplatí. Do Kjóta přijíždíme něco
po 21:00, takže na GH jsme okolo 22:00. Co se týče Ósaky, tak mohu směle prohlásit, že jde
o moderní, pulsující město oproti Kjótu, které je spíše klidnější město a také město, kde
japonské tradice nejsou prázdným pojmem.
Tip: v Ósace si prostě musíte dát nějaké to tradiční japonské jídlo. Říká se, že jde o jedno
z měst s nejlepším jídlem v Japonsku vůbec
19.8.2012, Kjóto
dopoledne věnujeme návštěvě zlatého pavilónu, ale ještě předtím si nedaleko GH vybírám
z bankomatu patřičnou částku. Trochu jsem to nedomyslel, protože jsem měl zato, že poplatek
za výběr bankomatu je 100 Kč, ale nakonec jsem u mé karty v ceníku dohledal komentář 100
Kč nebo 1%. V mém případě to bylo ono jedno procento, které nebylo zase tak malé. Ke
zlatému pavilónu se přesouváme autobusem na zastávku Kinkakuji-michi (ze zastávky
Daitokuji mae). Je nádherné počasí a zlatý pavilón se na slunci pěkně leskne. Celý areál je
vůbec docela pěkný a vstupné 400 jenů není nijak dramatické. Po prohlídce pavilónu se
autobusem přesouváme na zastávku Nijojo-mae, kde se nachází hrad Nijo. Nijak nás neláká
prohlídka areálu, ale raději ho obcházíme a obdivujeme zvenku. Procházíme se městem až
k chrámu Nishi Honganji a odtud autobusem na zastávku Toji Higashi monmae, kde
plánujeme návštěvu chrámu Toji. Z oblasti se přesouváme do centra, kde si v jedné zapadlé
restauraci dáváme Niku Udon a posléze procházíme širší centrum až k uličce Pontocho (je to
ulička s restauracemi, čajovnami je to místo, kde gejši baví své zákazníky) a procházíme se
podél řeky. U řeky je tak nádherně, že zde chvíli relaxujeme a odpočíváme (je to vlastně
z druhé strany uličky Pontocho). Následně procházíme čtvrť Gion, kde potkáváme velkou
skupinu žen oděných do tradičního oblečení a s tradičními účesy. Potkáváme i dvě Maiko
(učnice na gejšu). Jak jsem už někde zmiňoval, tak Gion je snad jediné místo na světě, kde
můžete ještě na ulici potkat gejšu (pokud máte štěstí). Z Gionu se pak už večer pouze
přesouváme do GH. Pak už následuje jenom večeře a balení zavazadel, neboť se zítra
přesouváme k hradu Himeji a pak do Hirošimi. Protože nemáme rezervované ubytování
v Kagošimě a na www.hostelworld.com nic zajímavého nemůžu najít, tak se jdu poradit
s majitelem GH. Je to děd vševěd a skrze nějakou japonskou stránku nám rezervuje ubytování
v Kagošimě v hotelu Hokke Club. Pak už následuje jenom zasloužený spánek.
Tip: pokud chcete vidět gejšu, tak procházka čtvrtí Gion či večerní procházka uličkou
Pontocho vám pomůže splnit váš požadavek.
20.8.2012, Kjóto  Hirošima
z Kjóta odjíždíme v 9:48, přičemž další zastávkou je Himeji. V tomto městě máme jediný cíl
a tím je návštěva hradu Himeji. Tento hrad je jedním z dvanácti dochovaných feudálních
hradů v Japonsku a také se říká, že ten nejvelkolepější. Mezi Japonci je spíše známější jako
pevnost bílé volavky. Hrad se nachází asi 1 km od železniční stanice. Bágly necháváme
v úschově na stanici a po hlavní třídě Otemae kráčíme k hradu. Máme jednu nevýhodu a to, že
hrad je v rekonstrukci a to až do března 2015. Lešení hodně snižuje zážitek z prohlídky, ale na
druhou stranu vidíte hrad tak trochu z jiné stránky. Výtahy vás vyvezou až ke střeše hlavní
budově a vy koukáte na dělníky, jak tam lezou po střeše a hrad rekonstruují. Také je odtud
nádherný výhled na město. Takže jsme si spíše užili prohlídku areálu, než hradu samotného.
Škoda. Hrad musí být krásný, když je bez lešení. V 14:30 pokračujeme Šinkanzenem Sakkura
do naší cílové destinace a tou je Hirošima. Do Hirošimi je to vlakem slabou hodinku. Ještě
v Kjóto jsem rezervoval přes internet hostel Hana, který se nachází v blízkosti vlakového
nádraží. Po příjezdu nám to do hostelu trvá skutečně pár minut. Pokoj je super, samostatný
záchod, pouze koupelna je společná (některým hostům by mohlo vadit, že v noci slyší
projíždějící vlaky, ale my tento problém nemáme). Moc se zde nezdržujeme a hned vyrážíme
tramvají od nádraží (číslo 2 nebo 6) do zastávky Atomic Bomb Dome. Zde se nachází důvod,
proč většina turistů do Hirošimi míří. Tím důvodem je budova (bývalý průmyslový palác),
která jako jedna z mála přežila svržení atomové bomby Američany 6. srpna roku 1945.
Bomba explodovala přesně v 8:15 nad budovou ve výšce přibližně 600 metrů. Z města pak
zbyly jenom trosky, zemřeli statisíce lidí a tato budova (navržená českým architektem Janem
Letzlem) zde stojí dodnes jako upomínka tehdejší tragédie. Procházíme okolí a ještě se
zastavujeme u zvonu míru, mírového pomníku dětí (jeho vznik provází hodně pohnutá
historie – pomník zachycuje dívku s nataženýma rukama a jeřábem a vypráví příběh jedné
japonské dívky jménem Sodako Sasako. Dívka byla během výbuchu vystavena velké dávce
radiace a po několika letech onemocněla leukémií. Věřila, že když vyrobí z papíru 1000
jeřábů, tak se uzdraví. Dívka samozřejmě zemřela, ale její příběh zná v Japonsku každý a u
pomníku vždy najdete spoustu ručně vyrobených jeřábů), plamen míru a kenotaf. Podél řeky
se pak vydáváme až k hirošimskému hradu. Pomalu padá tma a my umíráme hlady. Nakonec
v 7/11 kupujeme nějaké bento krabičky a atomového dómu je pořádáme. K dómu jsme se
chtěli ještě jednou vrátit a to za setmění. Je totiž nasvícen a fotografie téže budovy za tmy
mají úplně jinou atmosféru. Po nočních fotografických orgiích se vracíme na hostel, kde si
dáváme sprchu a pifko a spřádáme plány na zítřek.
Tip: atmosféra nasvíceného atomového dómu za setmění je tak trochu depresivní, ale i tak to
mohu doporučit.
21.8.2012, Myajima
ostrov Myajima je ostrovem, kde se nachází známá plovoucí Torii svatyně Icukušima. Ostrov
je posvátný a nikdo zde nemůže přivést na svět dítě a ani zemřít. Proto zde nenajdete ani
porodnici a ani hřbitov. Je zde zakázáno i kácení stromů a tak jako v Naře, tak i tady narazíte
na volně se potulující jelínky Sika. Z hlavního nádraží se přesouváme vlakem na stanici
Myajima guchi a odtud jedeme trajektem až na ostrov (na trajekt platí JR pas). Už z dálky je
vidět onen pověstný symbol Japonska – plovoucí Torii. Je příliv, takže Torii stojí ve vodě
(proto plovoucí). V přístavu nás vítají jelínci a my se skrze hlavní nákupní čtvrť vydáváme
směrem k Mikasanohama, odkud je Torri vidět nejlépe. Cestou si musíme dávat pozor na
jelínky. Jsou pěkně otrlí a stačí chvilka nepozornosti a z batohu vám vytáhnou cokoli. A věřte
mi, že z huby jim to už nevytáhnete. Stisk mají skutečně pevný. U Torii se fotíme a pak
obcházíme Icukušima chrám až k Daganii chrámu a odtud pak k parku Momijidani.
Procházka po ostrově je prostě kouzelná. Celý ostrov je zalesněný, takže se rozhodujeme pro
malou procházku japonskou „džunglí“. Z parku Momijidani se vydáváme po stezce
Tsutsumigaura. Procházíte zarostlou stezkou a občas narazíte na krásný výhled na moře či
samotnou Hirošimu. Je vidět, že tudy nikdo moc nechodí, protože vymetám jednu pavučinu
za druhou. Nelituji, procházka byla prostě super a mohu ji jenom doporučit, a pokud si budete
občas na stezce klást otázku, zda jdete dobře, tak nezoufejte, protože dobře jdete. Stezka
končí u rekreační oblasti, kde se evidentně rekreuje větší skupina japonských dětí. O kousek
dále se nachází nádherná pláž, kde se 2 hodiny opalujeme a koupeme. Téměř nikdo tam není,
takže je to hotová idylka. Pěšky se pak vracíme až k přístavu a odtud zpět k plovoucí Torii,
která tou dobou již není plovoucí, protože odliv odhalil její základy. Je tedy možné se dostat
až k ní. Spousta lidí pak vkládá k základům Torii mince pro štěstí. Pozdě odpoledne pak
odplouváme z ostrova. V přístavu pak vidíme ve vodě plavat rejnoky. Je to poprvé v životě,
co vidím v přírodě rejnoky. Tento den je vůbec tím nejkrásnějším dnem z celé dovolené.
Tip: pláž na Myajimě stojí za návštěvu. Je trochu z ruky, ale o to více klidu tam najdete. A
nebojte se, jsou tam jak sprchy, tak i toalety.
22.8.2012, Hirošima  Kagošima
dnešní den je tak trochu rozfázovaný. V 9:00 vyrážíme tramvají do stanice Atomic Bomb
Dome a následně se přesouváme pěškopusem do Peace Memorial Museum (muzeum
atomové bomby). Vstupné je symbolické a to pouze 50 jenů. Muzeum je vůbec taková
povinná zastávka pro všechny školní japonské výlety. Přiznám se, že muzea moc nemusím a
v životě mě hodně oslovilo pouze muzeum holocaustu ve Washingtonu a nyní toto muzeum,
které popisuje život před a po. Tedy PŘED svržením atomové bomby a PO svržení atomové
bomby. Najdete tu různé exponáty pocházející z místa výbuchu, fotografie, které vznikly
chvíli poté a vůbec celou historii, která předcházela svržení atomové bomby na Hirošimu (6.
srpen 1945 v 8:15). Při prohlídce muzea člověka občas zamrazí a to zvláště při pohledu na
dobové fotografie či při prohlídce konkr. dokumentů. Návštěvu doporučuji, nicméně rozjařeni
z muzea odcházet určitě nebudete. Dalším místem, které chceme shlédnout ještě před
odjezdem je zahrada Shukkeien. Zahrada samotná je prostě nádherná, což dosvědčují dvě
skupinky fotografů, kteří zde fotografují páry oblečené do dobových japonských oděvů.
Samotní Japonci, které v zahradě potkáváme se zajímají odkud jsme atd. Docela příjemné.
Pokud by se taková zahrada nacházela v Praze, tak bych tam byl pečený vařený. Na takovém
místě by si člověk hlavu lehce vyčistil. Tramvají se přesouváme zpět na nádraží. V hostelu
vyzvedáváme batohy a jdeme na vlak, který odjíždí v 13:29 do Kagošimi. Čistého času cesta
zabere 2.5 hodiny. Po příjezdu nás přivítalo tropické klima a město, o kterém se říká, že zde
žijí „jiní“ Japonci. Možná je to pravda. Ledva vylezeme z hlavního nádraží, tak se ke mně
přitočí postarší pán, který nám chce pomoci. Dáváme se do řeči. Nakonec se dozvídám, že jde
o učitele AJ. Jako dárek mi daroval pohled nejznámější turistické atrakce a tou je sopka
Sakuradžima. Pěšky se přesouváme do hotelu Hokke Club, kde máme rezervaci. Je to asi 15
minut pěšky. Po vyřízení nezbytností na recepci se přesouváme do pokoje v 11. patře. Jde
jednoznačně o naše nejluxusnější ubytování. Jsme nadšeni. Jasně, prostoru zde mnoho není,
ale veškeré nezbytnosti jsou k dispozici a hotel má i veřejné lázně. Cenová politika je na jihu
Japonska velmi příjemná. Za hotel platíme pouhých 2700 jenů. Po sprše se ihned vydáváme
do přístavu, kde fotíme věčně dýmající sopku Sakuradžima. Tamější obyvatelé se už naučili
s tímto živlem žít. Sopka vybuchla v roce 1955 a od té doby jsou zaznamenávány tisíce erupcí
ročně. Jednou větší a jednou menší. Však přítomnost popela ve městě vás uhodí do tváře
ihned - a to doslova. Stále jsme si říkali, co to všude poletuje a proč jsme tak černí. Hm, on to
byl popel ze sopky:-). Sopka samotná je tento den tak trochu schovaná v mracích, ale přesto
jde o zážitek. Pěšky procházíme město, přičemž naším cílem je park s vyhlídkou Shiroyama.
Lehce se už stmívá, takže procházka parkem je tak trochu strašidelná. Výhled na město se
sopkou přes záliv je nádherný. Však jde také o místo, které je jednoznačně doporučováno.
Město máte jako na dlani. Doporučuji zde počkat až do tmy! Park opouštíme opačnou
stranou, takže nám pak nějakou dobu trvá, než se zorientujeme a dostaneme do míst o kterých
můžeme prohlásit – ano, už vím, kde jsme. Kousek od hotelu jsme si všimli jídelny, která
vypadali lidově. Jsme hodně hladoví, takže to máme v plánu vyzkoušet. Musím konstatovat,
že za pár jenů jsme se zde najedli dosytosti. Na hotelu si už pak dáváme večerní pifko a
uleháme ke spánku po vyčerpávajícím dni.
Tip: Shiroyama observatory neboli vyhlídka Shiroyama je místem, které musíte navštívit.
Pokud tak neučiníte, tak jste v Kagošimě ani nebyli.
23.8.2012, Kagošima
z hotelu se ráno pěšky vydáváme do přístavu, odkud pravidelně odplouvá trajekt na
poloostrov Ósumi. Zde se nachází cíl naší dnešní cesty - věčně dýmající sopka
Sakuradžima. Jízdní řád ani nemusíte sledovat, trajekt odplouvá každou chvilku. Fouká
docela velký vítr a hlavně padá popel, takže na palubě trajektu ani není možné vydržet. Jede
s námi ještě skupina japonských školáků, kteří se na poloostrově chystají evidentně
k nějakému fotbalovému zápasu. Z přístavu se vydáváme pěšky k první atrakci. Tou je foot
spa (tedy horká voda, kde si můžete smočit vaše unavené nohy a užívat si pocitu „nožní“
lázně). Podél pobřeží se vydáváme po turistické cestě Yogan Nagisa trail směrem na jih.
Pobřeží je hodně skalnaté, s výhledem na Kagošimu a válečnou loď japonských námořních sil
kotvící nedaleko. Chůze je trochu komplikovaná, neboť všude je silná vrstva popela. Asi po
hodině se napojujeme na silnici a u památníku Akamizu View Park (u pobřeží je jakási
socha hlavy a kytary vytesané z kamene) chytáme vyhlídkový autobus Island View Bus,
který nás odváží až k vyhlídce u sopky (Yunohira observatory). Původně jsme zde plánovali
strávit nějakou dobu a dolu jít pěšky, ale fouká tak, že skrze popel a mraky v této nadmořské
výšce nic nevidíme a tím pádem jedeme autobusem zpět do městečka. Trajekt jede ihned.
V Kagošimě vyrážíme pěšky k pláži Iso, což je jediná pláž v okolí, kde se dá vykoupat. Je
sice pod mrakem, ale teplo je a koupání nám přichází vhod. Jsme špinaví od popela, zpocení a
vůbec se cítíme jako špinavci špinaví. Hned přes záliv koukáme na sopku, která se najednou
probudila a začala chrlit tuny a tuny popela. Nad ní rostou oblaka prachu a vítr je žene
směrem na Kagošimu. Super. Nicméně je to poprvé v životě, co vidíme reálný výbuch sopky.
K večeru už provádíme jenom rezervaci sedadel do Nagasaki, nějaké nákupy a pak si už
jenom užívám v hotelu veřejných lázní. Dbám pravidel a před vstupem se prvně sprchuji a až
pak lezu do bazénku. Dost řeším, jestli se tam chodí nahatý nebo v ručníku. Jsem tam sám,
takže nahatý. Po chvíli přišel ještě jeden Japonec, ale jak mě viděl, tak raději zmizel. Prostě
jim smrdíme:-).
24.8.2012, Kagošima  Nagasaki
z nejjižnějšího bodu/města naší dovolené se přesouváme v 9:00 do Shin-Tosu, kde přesedáme
na limited express do Nagasaki (přímé spojení z Nagasaki není). V Nagasaki jsme v 12:21.
Máme trochu naspěch, protože v našem hostelu Akari je možné se ubytovat pouze do 13:00 a
pak až po 15:00. Na informacích se nezdržujeme, bereme mapu a jdeme na hostel, který je
vzdálen asi 15 minut pěšky. Na recepci jsme těsně před 13:00, takže ubytování stíháme těsně.
Uff. Sprcha, trochu oddychu a vyrážíme do města. Na recepci nám ještě během ubytování
předali vyčerpávající informace ohledně města a dostali jsme slevový kupón na některé
atrakce v Nagasaki, což se později ukázalo jako velmi nápomocné. Naše první kroky směřují
podél řeky k mostu, který se jmenuje Spectatles Bridge (je to z toho důvodu, že se 2 oblouky
mostu odrážejí na hladině a tím pádem vytvářejí něco, co by se dalo považovat za brýle).
V řece jsou kvanta kaprů a vůbec i ostatní mosty, kterých je v okolí nezanedbatelné množství,
jsou vcelku pěkné. Noříme se do blízké obchodní čtvrti a jejích pasáží. Dále přecházíme do
staré čínské čtvrti, kde se můžete potulovat podle značených cest, kde najdete vždy nějaké
vysvětlivky k daným zajímavostem. Velmi příjemnou procházku zakončujeme u koloniálních
domů z dob, kdy se Japonsko otevíralo světu a pak přecházíme k cíli dnešní procházky – ke
Glover Garden. Nahoru se vezeme výtahem, protože Glover Garden jsou položeny vysoko
nad městem. Mimochodem u výstupu z výtahu se nachází místo, kde můžete fotografovat
Nagasaki a zachytit téměř celé město. Vstupné je 600 jenů, ale díky slevovému kupónu od
hostelu Akarai platíme pouze 300 jenů. Toto místo bylo vytvořeno anglickým obchodníkem
Thomasem Blakem Gloverem. Založil si zde sídlo, které se dochovalo v původní době až do
dnešních dnů. Jde o několik pěkných koutů s výhledem na Nagasaki a jeho záliv. Je to moc
příjemné místo pro odpočinek. Ze zahrad se ještě vydáváme na nedaleký vrcholek, který se
jmenuje Nabenkanmuri a je odtud také velmi pěkný výhled na město (Nabenkanmuri park
observatory). Je to asi 400 metrů od Glover Garden, ale stále do kopce. Zde čekáme do
soumraku a pak se pomalu vracíme zpět. Cestou se ještě stavujeme v China Town. Říká se,
že je to jedno z největších China Town v Japonsku (ono jich moc není). Kousek od China
Town ještě navštěvuji Pachinko slot. Pokud nemáte tušení, co je pachinko, tak jde o jakousi
hernu s automaty. Japonci jsou schopni zde prosedět celý den. Co je výhrou? Železné kuličky,
které můžete v okolních trafikách směnit za různé věci. Je tam plno, zakouřeno, takže ideální
místo k natáčení malého videa:-). Na cestě zpět se ještě stavujeme na pozdní večeři v oněch
pasážích, které jsme objevili po poledni. Nagasaki je moc pěkné město, které je roztahané po
okolních kopcích, protože roviny je zde málo. Proto zde také neuvidíte téměř nikoho na kole:). Přijde mi, že je to tak trochu jiné japonské město – což bude vzhledem k jeho historii asi
pravda.
Tip: pokud chcete vyfotit nádherné noční fotky Nagasak (jak hraje všemi barvami), tak
doporučuji místo nedaleko Glover Garden (viz onen výstup u výtahu u Glover Garden). Pozor
mám na mysli druhý, kratší výtah. Však to poznáte:-).
25.8.2012, Nagasaki
v klidu vstáváme a po snídani vyrážíme tramvají a to červenou linkou do stanice Ohashi
(číslo 18). U stanice Ohashi se nachází park míru. Nejznámějším monumentem v parku bude
asi devíti metrová socha míru, která připomíná onu smutnou událost z 9. srpna 1945, kdy
v 11:02 nad Nagasaki explodovala druhá atomová bomba shozená americkým bombardérem.
V parku najdete spoustu dalších soch a fontánu. Z parku se přesouváme do muzea atomové
bomby, kde uplatňuji další slevu poskytnutou hostelem Akari. Manželka už se mnou dovnitř
jít nechce. Těžce snášela už muzeum v Hirošimě, takže tentokráte se rozhodnula počkat
v předsálí. Muzeum má podobnou atmosféru jako to v Hirošimě - takže takovou depresivní.
Jsem rád, když to mám za sebou. Dalším místem našeho zájmu v oblasti je katedrála
Urakami. Jedna z mála křesťanských katedrál v zemi vůbec. Křesťané to v Japonsku neměli
jednoduché. Tramvají popojíždíme o pár stanic dále, kde kousek od nádraží navštěvujeme
památník popravených křesťanských misionářů. Hned vedle se nachází taková zvláštní
budova. Trochu mi připomínala Gaudího známé dílo v Barceloně. U nádraží ještě zjišťujeme,
odkud přesně odjíždí autobus na letiště. Není to nic těžkého. Terminál jsme našli ihned.
Jízdenka stojí sice 800 jenů, ale pokud jedete dva, tak máte slevu a jedna jízdenka vás vyjde
na 600 jenů. Po krátkém obědě v nedalekém bistru máme v plánu návštěvu Dejimy. Co je
Dejima? Dejima je ostrůvek, kde byli v době izolace Japonska, ubytováni Nizozemci (kteří
jako jediní měli možnost obchodu s Japonskem). Díky slevovému kupónu jsme vpuštěni
dovnitř areálu opět s 50% slevou a můžeme obdivovat dochované budovy a celkové
uspořádání areálu. Rozhodně to místo má svoji atmosféru. Odpoledne už jenom zevlujeme
v Seaside Nagasaki parku u nábřeží, kde si dáváme ve stínu dvacet. Před večerní návštěvou
Glover Garden ještě navštěvujeme Sofokuji temple a procházíme okolní čtvrť. Krátce se
zastavujeme v hostelu, abychom si dali sprchu, protože dnešek byl pěkně horký a my jsme
spoceni jako myši. Navečer se vydáváme opět ke Glover Garden, kde máme jediný cíl.
Fotografie nočního Nagasaki. Viz můj Tip výše. Vznikají zde nádherné fotografie. Výhodou
totiž je, že žádný stativ nepotřebujete. Stačí položit fotoaparát na zábradlí:-).
26.8.2012, Nagasaki  Tokyo
vstáváme v 5:15, tak abychom v 6:00 vyrazili z hostelu na autobusové nádraží. Po příchodu
kupujeme v automatu na jízdenky, který se nachází hnedle vedle nástupiště dva lístky na
letiště Nagasaki (jeden lístek stojí 800 jenů, ale pokud jste dva, tak je zde sleva a jeden lístek
vás vyjde na 600 jenů – příjemné). V 6:30 vyrážíme a za hodinu jsme na letišti. Letiště není
velké a orientace je vcelku snadná. Čeká nás zde pěkné překvapení – náš let plánovaný v 8:50
do Naha na Okinawě byl zrušen z důvodu tajfunu Bolaven, který na Okinawě začíná řádit:-(.
Je to jediný dnešní let z Nagasaki. Na zítřejším letu mají pouze jedno volné místo. Hm, čára
přes rozpočet a my řešíme náhradní variantu. JR pasy nám včera přestali platit, takže jsme
vcelku svázáni a rozhodnutí padá na Tokyo. Beru si potvrzení o zrušení letu kvůli reklamaci a
vyrážíme zpět do Nagasaki a odtud hned na vlakové nádraží. Kupujeme 2 lístky do Tokya a to
za neuvěřitelných 47 890 jenů (přes 12 000 Kč). Bohužel, to jsou ony JR pasy, které už
neplatí a tím pádem „perfketní“ vícenáklady. Holt vlaky v Japonsku jsou pěkně mastné.
Nicméně mám pojistku ke své debetní kartě a v případě, že je let zrušen, tak mi má pojišťovna
ony vícenáklady proplatit (tedy dražší hotel, vlakové jízdenky, občerstvení atd.). NOZOMI
má být v Tokyu okolo 16:30, takže nějakých 7 hodin z Nagasaki a to s jedním přestupem
v Hakatě. Ještě ve vlaku řeším rezervaci hotelu v Tokyu, což se ukazuje jako problémek,
neboť je všechno „vybukované“. Nakonec se mi daří přes hostelworld zamluvit jeden hotel
kousek od Ueno, takže aspoň máme kde spát. Přesně v 16:31 jsme v Tokyu a vyrážíme směr
Ueno a potom pěšky do hotelu Oak (ca 10-15 minut pěšky od Uena). Hotel je to pěkný, čistý
a na recepci mluví dobře anglicky. Pokoj je o něco větší, než ve Fukudaye a máme zde
privátní toaletu se sprchou (také je pokoj o 1100 jenů dražší, než ve Fukudaye). Po vybalení
volám asistenční linku a řeším ono pojištění. Slíbí, že se mi ozvou během dne. Vyrážíme do
parku Ueno, kde se procházíme a fotíme. Park je vcelku pěkný, ale je zde docela dost
bezdomovců. Nutno dodat, že japonští bezdomovci jsou úplně v pohodě a vcelku milí.
V podvečer mi volají z asistenční linky a mají pro mě dobrou zprávu – moje událost je
likvidní (což mě potěšilo, neboť po nedávné zkušenosti na Islandu bych toto už rozdýchával
hůře). Večeříme v blízké restauraci a procházíme okolí s tím, že zítra plánujeme Kamakuru.
Měli jsme ji v plánu o pár dní později, ale plány jsou od toho, aby se měnili. Dost nás sice
mrzí ta Okinawa, ale co bychom tam během tajfunu dělali. Doufáme, že se tam jednou
vrátíme. Večer ještě píšu na Lufthansu a žádám o vrácení peněz za letenky. Je mi sice jasné,
že jde o zásah vyšší moci a společnost mi nemusí vrátit ani korunu, ale zkusit to snad mohu
(Lufthansa mi během 3 dnů vrátila celou částku, ale jenom proto, že jim to vrátila japonská
společnost. Pokud by let operovala Lufthansa samotná, tak bych dostal „velký kulový“).
Tip: rozdíl mezi 14 denním a 21 denním JR pasem už není tak dramatický, takže se vyplatí
zapřemýšlet, zda se nevyplatí koupit ten 21 denní, než kalkulovat s tím, že se veškeré plány
podaří realizovat ve stanovených termínech.
27.8.2012,
přesně v 8:43 nám odjíždí ze stanice Tokyo vlak do přímořského městečka Kamakura.
Doprava je jednoduchá a to linkou Yokosuka line, která vás doveze z nádraží Tokyo až do
Kamakury. Kamakura je známá jako město chrámů, pláže a také bylo před mnoha staletími
hlavním městem země. Je to město, kam se v létě stahují lidé z Tokya za koupáním. Najdete
zde 19 šintoistických svatyní a 65 buddhistických chrámů. Město se dá bez problémů
prozkoumat pěšky. Potloukáme se uličkami a naší první navštívenou svatyní je svatyně
Hačimangú. Svatyně je zasvěcena bohu války a byla založena roku 1063 u moře (roku 1191
byla přestěhována na současné místo). Následně navštěvujeme ještě několik méně
významných chrámů, abychom se dostali chrámu Kaizoji. Chrám je pěkně umístěný, všude
kvetou květiny a velmi se nám líbí. A jak to tak bývá, tak máme opět štěstí. Probíhá zde další
fotografování (ani se nedivím. Scenérie je nádherná), takže máme další úlovek. Procházíme se
v okolí chrámu. Několikrát jsme zašli do slepých uliček (takříkajíc konec Kamakury),
abychom nakonec našli vstup do parku Genjiyama. V plánu máme nalézt cestu k velkému
Buddhovi, ale nějak jsme se netrefili a tak nějak jsme bloudili po parku. No nevadí. Nakonec
jsme našli výlez z parku, tak abychom v blízkém obchodě nakoupili krabičky bento a
poobědvali. Od obchodu se už vydáváme k velkému Buddhovi. Velký Buddha je zřejmě
nejznámější pozoruhodnost Kamakury. Byl vyroben v roce 1252 z bronzu a vysoký je téměř
14 metrů. Sedící Buddha je majestátní a místo samotné je hojně navštěvované. V jednu chvíli
tam naběhla skupina námořníků (zřejmě je v Kamakuře základna či akademie, protože
námořníků a důstojníků jsme potkali povícero), která nám pěkně salutovala do fotoaparátů:-).
Od chrámu se vydáváme k pláži Yuigahama. Lidí je tam přiměřeně, ale ve vodě nikdo není.
Trošku se podivuji. Jsou sice větší vlny, ale není to nic hrozného. Červené vlajky jsem si
samozřejmě nevšimnul, takže plavčík musel za mnou chudák až na širé moře. Na pláži jsme
asi jenom 2 hodiny. Ono to člověka moc nebaví, když si může smáčet jenom nohy. Vysoké
vlny jsou díky tajfunu Bolaven, který nám překazil cestu na Okinawu. Okolo 18:00 se
vracíme zpět do Tokya, kde ještě večer řeším pojistnou událost kvůli zrušenému letu. Večeři
si dáváme nedaleko Ueno parku. Dokonce si dávám i pivo v restauraci, což není úplně levná
záležitost.
Tip: chrám Kaizoji není v průvodcích moc zmiňován, ale nám se velmi líbil
28.8.2012, Yokohama
Yokohama aneb Jokohama je velmi známé přístavní město. Pro dnešek je naším cílem právě
toto město, které je de facto nalepené na Tokyo. Nejjednodušší doprava je pomocí JR (i když
způsobů je mnohem více). Ráno odjíždíme z nádraží Tokyo linkou Yokosuka (Yokosuka
line). Cesta trvá slabou půlhodinku. Na nádraží fasujeme (jako obvykle) mapu a pěšky
vyrážíme k nevětší dominantě Yokohamy a tou je mrakodrap Land Mark Tower. Cesta
netrvá dlouho. Orientace není složitá. Jenom si musíte zvyknout, že kamkoli se podíváte, tak
vidíte nějaký ten mrakodrap. Většinou jde o sídla japonských společností jako je např. Nissan.
Vyhlídka z mrakodrapu Land Mark Tower stojí 1000 jenů, takže nic lidového, ale ty peníze
stojí zato. Z patra číslo 69 a výšky 273 metrů máte možnost spatřit Yokohamu a to ve formě
360°. Hotové panorama. Zajímavostí je, že do této výšky vás vyveze výtah během 40 sekund
(max. rychlost výtahu je 750 m/s). Oproti výhledu v Ósace je tato vyhlídla vnitřní a Japonci ji
nazývají Sky Garden. Na jedné straně vidíte přístav samotný a na druhé straně právě
„vnitrozemí“. Po ukončení prohlídky procházíme okolo lodě Nippon Maru, která „parkuje“
hned vedle mrakodrapu a dále pak přecházíme po Kishamichi promenádě až na poloostrov
Minato Mirai 21 a odtud do Yamashita parku, kde chvíli odpočíváme a fotíme. Atrakcí
parku je právě výhled na moře a také parník Hikawamaru kotvící nedaleko věže Yokohama
Marine Tower. Procházíme okolo věže a vnořujeme se do útrob China Townu. Je tu poměrně
živo a restaurace na restauraci. Žádnou levnou restauraci tu ale nečekejte. Ceny nám přišli
normální, tedy nic levného. Procházíme městem až k Land Mark Tower a tam opět okolo
Nippon Maru k Pacifico Yokohama a pak zpět na nádraží. Dnešní výlet byl tak na 6-7 hodin.
V Yokohamě by se dalo strávit více času, ale hlavní lákadla jsou právě zmíněná místa. Po
příjezdu do Tokya jedeme přímo na stanici Shinjuku. Zítra plánujeme návštěvu Hakone a
nejjednodušší a také nejlevnější variantou je svézt se společností Odakyu. Ta nabízí Hakone
Free pas, který můžete využít na všechny typy dopravy v oblasti Hakone (lanovka, loď,
autobus atd.) Pas je sice nabízen jako dvoudenní, ale vyplatí se i na jeden den a to za cenu
5000 jenů. Pas se dá koupit právě přímo v kancelářích Odakyu na nádraží Shinjuku. Následně
přejíždíme na Ueno a hledáme stanici Keisei-Ueno, tak abychom věděli, kde se vůbec
nachází. Právě odtud budeme odjíždět na letiště. Stanice je opravdu „co by kamenem dohodil“
od stanice Ueno. V blízkosti stanice Ueno večeříme a poté s v hotelu Oak vyzvedáváme naše
batohy a jedeme do staré-známé stanice Minami-senju. V hotelu Fukudaya si nás ještě
pamatují:-). Máme tentýž pokoj, ale o patro níže (tedy patro třetí). Cítíme se jako doma:-). Po
vybalení a nezbytné sprše se jdeme ještě projít nočním Tokyem. To jsem v Japonsku miloval.
Člověk se může toulat v noci kdekoli a to beze strachu, že by ho někdo přepadl.
Tip: Pokud jedete do Hakone (a neplatí vám JR pasy), tak se jednoznačně vyplatí Hakone
Free pas. Pokud byste platili jednotlivé jízdné (lanovka, autobus, vlak, loď,..) zvlášť, tak vás
to vyjde na víc, než 5000 jenů!
29.8.2012, Hakone
Hakone se rozkládá na pozůstatcích zhroucené obrovské sopky, jež po sobě zanechala horké
prameny. Místo je vyhledávané jako místo odpočinku. Místo, kde můžete obdivovat
nádhernou přírodu. Vstáváme velmi časně, protože vlak nám jede již v 7:15 ze stanice
Shinjuku. O Shinjuku se říká, že je to nejrušnější železniční nádraží na světě. K tomu mohu
jenom dodat, že rušnější jsem skutečně ještě nezažil. Už jenom dostat se na perón a do vlaku
byl trochu boj. Pravý hardcore měl ale teprve přijít. Vlak už byl plný na Shinjuku, ale na
dalších stanicích jsme zažili to, co jsme vídávali na youtube. Průvodčí nacpávali lidi do vlaku,
tak aby byl využit každý čtvereční centimetr vlaku. A co dalších lidí zůstávalo ještě na
nástupišti. Legrace to ovšem přestala být velmi záhy a to v době, kdy jsem se ve vlaku už
nemohl ani pohnout. Japonci na mě byli namačkaní neskutečným způsobem, klimoška
nestíhala a vzduchu ubývalo. Manželka mi začala omdlévat. To jsme jeli tímto způsobem už
celou hodinu. Naštěstí na další stanici se dav vyhrnul ven a jedno místo se pro manželku
uvolnilo. Vlak měl jet až do Odawary, ale nakonec měl konečnou v Hadone. Tam jsme
museli přestoupit na další vlak do Odawary a v Odawaře jsme pak přestoupili na vlak do
Hakone-Yumoto. Tam už přestupujeme na horský vláček do vesnice Gora. Gora je umístěna
v horách a jde evidentně o něco jako Špindl. Přestupu už máme po krk, takže se jdeme projít
do nedalekého Gora parku (vstupné je zdarma, pokud máte Hakone Free pas). Park nás už
nemůže ničím překvapit, ale byl z něj pěkný výhled na okolní hory. Pak se přesouváme zpět
do stanice, kde přesedáme na lanovku (stejný typ jako lanovka na Petřín) do Sounzan. Zde
nic zajímavého nenajdete (kromě výhledu na hory) a místo slouží jako další přestup na
kabinkovou lanovku na Owakudani. Tady už skutečně dále nepřestupujeme a jdeme se
podívat na nedaleké výpary způsobené onou zhroucenou sopkou. Místo není daleko od
lanovky a je pověstné svými černými vejci, které si zde můžete dát jako takovou malou
ochutnávku. Vejce jsou vařena ve vodě, která je ohřívána sopečnou aktivitou. Je odtud pěkný
výhled do údolí. Pomalu se vracíme zpět na lanovku a jedeme do další stanice, kterou je
Togendai-Ko. Můžete ještě vystoupit na mezistanici Ubako, ale to má smysl pouze tehdy,
když máte čas anebo je vidět hora Fuji. Ano, pravě na tomto úseku máte možnost spatřit onu
bájnou japonskou horu v celé své kráse. Tedy, pokud nejsou mraky. V našem případě jsme
zahlédli kousek hory, ale to bylo asi tak vše. Zklamáni jsme nebyli, protože v tomto ročním
období je Fuji téměř vždy zakryta mraky. V Togendai-Ko se nezdržujeme a hned se
naloďujeme na pirátskou loď, která nás odváží přes jezero Ashi do Hakone Machi-Ko. Není
překvapením, když zmíním, že jezero vzniklo díky vulkanické činnosti. Plavba přes jezero
nám dala možnost obdivovat břehy jezera a okolní hory. V Hakone Machi-Ko si chvíli
dáváme pauzu/oběd a pak se pěšky vydáváme skrze park (který byl mimochodem nádherný),
věhlasnou cedrovou alej až do Motohakone-Ko. Tam jsme si chvíli poseděli na břehu jezera
a nasedli na autobus, který nás odvezl zpět do Hakone-Yumoto. Krátce jsme se prošli
městečkem a nasednuli na Rapid Express směr Tokyo, kde jsme se objevili po 90 minutách
(ráno jsme bohužel nenasednuli na Rapid Express, takže jsme jeli přes 2 hodiny). Večer jsme
už jenom provedli nějaké nákupy a spřádali plány na zítřek.
Tip?: pokud chcete zažít atmosféru nejrušnějšího nádraží na světě, tak se vydejte na nádraží
Shinjuku
30.8.2012, Tokyo
dnes to nehrotíme a v poklidu naše první kroky směřují na trh Amejoko, což je čtvrť hned
vedle stanice Ueno (de facto i pod viaduktem). Amejoko je známé hlavně jako tržnice a
skutečně zde najdete spoustu obchůdků s jídlem (v Amejoko se výborně najíte za rozumné
peníze a můžete si zde dát např. kebab u Turka nebo chicken tikka masala u Inda). Trh zabírá
několik ulic a prodává se zde úplně všechno a to přes oblečení, elektroniku, potraviny atd. Na
trh Amejoko jsme přišli krátce před desátou ranní, takže jsme ještě byli svědky velké fronty
před pachinko. Holt, pachinko je něco jako japonská droga. V Amejoko si dáváme výborný
kebab za 500 jenů a následně přes park Ueno směřujeme k národnímu tokijskému muzeu.
Několik budov se opravuje, takže je expozice přestěhována do dvou hlavních budov. Vstupné
je 600 jenů a v muzeu získáte přehled hlavně o japonské kultuře a zvycích. Jsou zde ohromné
sály věnované odívání, kaligrafii, obrazům atd. Díky návštěvě získáte ucelený přehled o
Japonsku jako takovém. Ani se to nezdá, ale v muzeu strávíte bez problémů 2 hodiny. Jde
skutečnou o rozlehlou expozici. Z muzea se přesouváme do moderní čtvrti Shinjuku, kde
najdete i tokijskou radnici (takový megamrakodrap). Shinjuku je známá hlavně svými
mrakodrapy a těch tu najdete skutečně požehnaně. Skrze Shinjuku si děláme procházku do
nedalekého parku, který slouží hlavně jako příbytek bezdomovců, jak jsme zjistili. Pravdou je,
že jsme zde narazili na nemalé procento příbytků zbudovaných z kartonů, které obývají
povětšinou postarší muži. Shinjuku je také známé jako nejrušnější železniční nádraží na světě.
Z Shinjuku se metrem přesouváme do čtvrti Harajuku, která je naopak známá jako místo
nákupů. Ulice lemují obchody známých značek jako je Dior, Dolce & Gabbana, Louis
Vuitton a další. Narazíte zde na mladé Japonce, kteří jsou schopni utratit nemalé peníze za
značkovou módu. Je to zase tak trochu jiný svět, který stojí za návštěvu. Protože se už stmívá,
tak se přesouváme do Akihabary, kterou chceme navštívit právě v noci, abychom viděli onu
pověstnou nasvícenou Akihabaru. Je to paráda a vznikají zde docela pěkné fotky. Ulice jsou
stále plné lidí, prodejny nasvícené. Téměř před každou prodejnou postává jedna či dvě mladé
Japonky oblečené do krátké sukýnky či miniaturních šatiček. Dost zajímavá podívaná:-). Po
procházce noční Akihabarou večeříme ve stejné restauraci jako na začátku naší dovolené a
okolo 22:00 jsme zpět v hotelu Fukudaya. V plánu byl takový odpočinkový den, ale nakonec
jsme stejně zase hodně uchození.
Tip: chcete-li se dobře najíst, tak doporučuji trh Amejoko, kde najdete určitě něco, co
uspokojí vaše chuťové buňky
31.8.2012, Kamakura
lenošení je náplní dnešního programu. V 10:02 opouštíme Tokyo a naší cílovou zastávkou je
Kitakamakura (jedna zastávka před zastávkou Kamakura). Oproti první návštěvě
v Kamakuře se tentokráte chceme vydat z Kitakamakury po lesní cestě zvané Kuzuharaoka
Daibutsu Hiking Course, což není nic jiného, než nádherná procházka skrze les až
k velkému budhovi (chrám Kotokuin). Cestou skoro ohluchneme, protože to, co předváděly
cikády by se dalo nazvat rušením denního klidu:-). Od budhy směřujeme stejnou cestou
k pláži Yugahama. Cestou míjíme 100-jenový obchod, takže se zásobíme pitivem a
zanedlouho uléháme na pláži. Pláž tedy není nic moc. Ve vodě se nachází hodně plastových
pytlíků a kvanta řas. Doporučuji vyzkoušet více míst na pláži, neboť někde to bylo o mnoho
lepší, než na jiných místech. Japonci se o pláž starat prostě moc neumí. Sluníme se a koupeme
celý den. Aspoň po nějaké době máme pěkný relax. Na pláži však na vás čeká jedno
nebezpečí a to jsou orli. Nad pláží se vznáší několik jedinců, kteří hladovým okem pozorují,
kde by se dalo co sezobnout. Během dne jsem si vytáhnul buchtu, pěkně a v klidu
vyrelaxovaný konzumoval, když tu moje manželka vykřikla a já zjistil, že už žádnou buchtu
v ruce nedržím, ale ta se vznáší desítky metrů nade mnou. Zezadu přilétnul orel, sebral mi
z ruky buchtu a zase odlétnul. Nutno dodat, že mě téměř neškrábnul. Aspoň mám za sebou
krmení divokého ptactva. Takže pozor při konzumaci na pláži. Odpoledne se zvedáme a
míříme k diskontu, který jsme objevili při své první návštěvě (takový japonský Lídl), kde
nakupujeme potraviny na večer a na zítřek. Pak už jen vlakem zpět ze stanice Kamakura do
Tokya. Po večeři na hotelu Fukudaya se jdeme ještě projít do míst (okolí hotelu), kam jsme
ještě nezavítali a večer v poklidu usínáme. Byl to skutečně takový odpočinkový den.
Tip: na pláži v Kamakuře si dávejte při konzumaci vašeho jídla, tak aby se váš oběd neocitnul
v pařátech dravého japonského ptactva.
1.9.2012, Tokyo
dnes je náš poslední celý den v Tokyo a tedy v celém Japonsku. Máme v plánu nějaký ty
organizační záležitosti a také resty ve formě pár míst, které jsme chtěli navštívit, ale ještě
k tomu nedošlo. Kupujeme opět celodenní lístek na metro a přejíždíme na stanici Ueno a
podzemními podchody se přesouváme na stanici Keisei-Ueno. Odtud odjíždí na letiště Narita
nejlevnější spojení. Zjišťujeme časy odjezdu, ověřujeme cenu (vše OK a cena je 1000 jenů) a
metrem přejíždíme do stanice Asakusa. Byli jsme tu sice první den, ale to jsme navštívili
pouze chrám Sensoji. Tentokráte chceme spíše k řece a do parku Sumida. Park Sumida není
tedy nic moc, ale je to park veřejný, kde nevybírají vstupné, takže super upravený parčík
čekat prostě nemohu. Po druhé straně řeky se vracíme do stanice Asakusy. Začíná pořádně
pršet. Další zastávkou je Akihabara, kde se ale okamžitě pěšky vydáváme do čtvrti Sumo –
tedy do čtvrti Ryógoku. Pěšky jdeme proto, že už máme pouze lístek na metro a JR pasy nám
dávno neplatí. Stanice Ryógoku je totiž pouze železniční. Cestou narážíme na výborná bistra,
která se jak jinak schovávají pod viadukty. Kupujeme výbornou ňamku. Tuto ňamku (šátečky
plněné zelím a masem) jsme spořádali u řeky s výhledem na čtvrť Ryógoku. Přecházíme most
a směřujeme ke stadiónu sumo. Rádi bychom navštívili muzeum, ale máme smolíka. Vstupné
je sice zadarmo, ale dnes mají zavřeno:-(. To nás docela mrzí. Postáváme u pokladen, protože
za pár dnů má začít velký turnaj sumo. Zjišťujeme jak je to s dostupností vstupenek (jen tak).
Téměř vše je vyprodáno. Sumo je v Japonsku stále populární. Procházíme čtvrť, která nás
překvapila svojí živostí. Mám tím na mysli, jak tam tepe život. V jedné ulici jsme narazili na
spoustu stánků, kde nabízeli prodejci různé pochutiny. Neodolám a kupuji za pouhých 400
jenů smaženou chobotnici. Další zastávkou je Ginza, kde jsme v prvních dnech pod
viaduktem objevili dobré restaurace. Chceme si dát nějaké dobré suši. Nakonec jsme objevili
perfektní suši restauraci. Za 1000 jenů celé menu. Uf, dobrota, ale jsme nacpaní k prasknutí a
protože už se stmívá, tak to balíme a jedeme na hotel. Je potřeba se sbalit, udělat checkin a
vyspat se, neboť vstáváme vcelku brzy. Ve 22:00 už chrníme.
Tip: muzeum sumo by mohlo být zajímavé. Má aspoň dobré reference a vstup je zdarma.
2.9.2012, Tokyo  Vídeň  Praha
musím přiznat, že už se vcelku těšíme domů, neboť tato dovolená byla celkem náročná.
Vstáváme v 6:00 a před sedmou už kupujeme lístky na metro na stanici Minami-senju a
během 20 minut jsme na stanici Keisei-Ueno, kde stíháme ještě ranní vlak v 7:26 (Keisei
Main Line) za 1 000 jenů na letiště Narita, kam přijíždíme po deváté hodině. Na letišti
utrácíme poslední jeny za japonské cukrovinky a v 11:15 se naše letadlo odlepuje od země
směr Vídeň. Austarin airlines mi trochu připadají jako low cost, ale zřejmě to bude tím, že náš
Boeing 777-200 už něco pamatuje a je to na něm vidět. Na letišti ve Vídni máme na přestup
45 minut, což je doba dostatečná, neboť vídeňské letiště je stejně ospalé jako to pražské a lidí
pomálu. Trochu nám přestup zkomplikoval fakt, že jsme nečekali kontrolu pasů a
bezpečnostní prohlídku v transferu, ale stejně jsme to stihli. V 18:00 dosedáme na Ruzyni a
užíváme si krásného pocitu aneb jak se říká...všude dobře, doma nejlíp. Příští rok nás čeká
Mongolsko anebo opětovně jižní Amerika.