Zde - SPUSA
Transkript
prosinec 2008 číslo 4 SPOLEČNOST PŘÁTEL USA SOCIETY OF FRIENDS OF THE USA Česko – americký klub The Czech – American Club Na Poříčí 6, Praha 1, 110 00 Czech Republic Tel. +420-2-2421 0813, fax: +420-2-2421 5561 www.spusa.cz NÁZORY - INFORMACE - DISKUSE - HISTORIE - DOPISY PROČ JE DŮLEŽITÁ ODVAHA Název článku je převzat z názvu knihy, jejímiž autory jsou John Mc Cain a Mark Salter. Kniha, která se sice dostala na náš trh, ale v tak malém nákladu (není uveden), že pokud ji budete shánět, musíte se spokojit spíše s neúspěchem. Je to škoda, protože je to výpověď autora, který byl kandidátem na prezidentský úřad ve Spojených státech. (Kniha vyšla v roce 2004 v USA pod názvem „Cesta ke statečnějšímu životu“ a nemá tedy s kandidaturou na prezidenta nic společného.) Pokud se ke knize dostanete, začnete na straně třináct a skončíte bez přestání v ... vydala Mladá fronta. Samo napsání knihy nebyl nápad autora, ale přesvědčování redaktora Johna Karpa z prestižního nakladatelství „Random Hous“ senátora Johna Mc Caina bezprostředně po 11. září. A proč byl osloven právě John Mc Cain? Byl a je to pro Američany válečný hrdina. Pilot sestřelený ve vietnamské válce. Pět a půl roku tvrdě žalářovaný. Mučený a týraný a dle výpovědí spoluvězňů vždy John Mc Cain charakterově a morálně nezlomený. Člověk, který získal svým chováním u spoluvězňů úctu a obdiv, když mu několikrát bylo jako synovi amerického admirála Vietnamci nabízeno propuštění mimo pořadí a kdy on pokaždé odmítl s tím, že napřed musí být propuštěni ti zajatci, kteří byli uvězněni před ním. Z výpovědí spoluvězňů se z výslechů vracel zkrvavený, ale nezlomený a s mnohem větším odhodláním vést svůj boj proti nepříteli i ve vězení. Závěr těch, kteří s ním tam v tom pekle byli, je jednoznačný. Osobnost s obrovskou silou vůle, neskutečnou energií a velkou pokorou. On sám pak říká, že jeho vzorem je Theodor Roosevelt, republikánský prezident Spojených států v letech 1901 až 1909, jehož odkaz pro jeho budoucí nástupce zněl: “Mluv tiše, ale choď s pořádnou holí”. Mc Cain se tím řídí. Z toho, co v tomto článku je napsáno o autorovi, není v knize vůbec nic, ale je nutné představit toho, kdo byl o napsání požádán a také proč byl požádán. Mc Cain odešel od vojenského námořnictva v roce 1981 v hodnosti kapitána. V roce 1982 byl zvolen do Kongresu, kde absolvoval dvě volební období. Stejná dvě období má za sebou v Senátu. Vše za republikány. Žije se svou rodinou v Phoenixu v Arizoně. Kniha sama představuje v každé své kapitole jeden příběh odvahy jedné osobnosti, pokaždé v jiné formě. Statečnost neznamená nutně vojáka, ale i osobu první dámy Eleanor Rooseveltové, indiánského náčelníka Barboncia, John Wesley Powela a ostatních osob. Díky tomu, že autor sám se nepovažuje za intelektuála, je kniha psána stylem „od začátku do konce jedním dechem“. John Mc Cain je pro Američany opravdový hrdina – veterán v tom plném slova smyslu, stejně jako jeho rotmistr speciálních sil Roy Benavidez a statisíce jeho vietnamských druhů, kteří všichni svorně říkají: Skutečnými hrdiny jsou ti, kteří obětovali životy své vlasti. Lidé, kteří Mc Caina znají, a to jako vojáka nebo senátora, prezentují jeho osobu dvěma slovy:´osobnost a pokora. Jsou to stejné vlastnosti, jaké má i Roy Benavidez, hrdina prvního příběhu knihy „Proč je důležitá odvaha“. Texas je místo, kde se Roy narodil rodině mexického zemědělského pachtýře. O rodiče přišel v raném mládí a školní docházku skončil v osmé třídě. Pracoval jako česač bavlny a v 19 letech vstoupil do armády. Při svém prvním nasazení ve Vietnamu 1968 byl těžce zraněn, když šlápl na minu a lékařský verdikt byl, že není naděje na uzdravení bez následků. Byl to omyl a Roy se nevzdal a na své zdravotní rehabilitaci pracoval tak důsledně, že se po uzdravení přihlásil k zeleným baretům, kde byl přijat a opět odvelen do Vietnamu. V bojích u Noc Ninh byli jeho tři kamarádi z jednotky a devět příslušníků pokračování na straně 3 Z OBSAHU: Američani koncem války v Čechách Masaryk nespáchal sebevraždu Partnerství měst Věznice - zajímavé počtení Američani koncem války v Čechách V. sboru a obsaďte Plzeň, s hlavním úsilím na ose Bor – Plzeň, Tato záležitost je stále živá. Letos v květnu jsme byli s manželkou na šumavské Kvildě. Nedaleko je Františkov, kde bylo jedno z míst, kde Němci za války vyráběli součástky pro jejich bojová letadla. Původní továrna v Rakousku byla totiž vybombardována a díly se pak vyráběly v různých tunelech, starých dolech apod. Traduje se, že se tam Němci proto dost bránili. V rámci výročí se tam nyní každý rok opět „bojuje“. Jednotky „SS“ byly vybaveny historickými vozy i oblečením a rovněž tak i „armáda USA“. Boj byl tak úporný, že se tam dokonce plašily i místní krávy a usazení Romové se raději vyzbrojili košťaty. Naštěstí však Američané opět vyhráli. Této záležitosti se věnuje spousta nadšenců a to také inspiruje k nahlédnutí do nedávné minulosti, kterou již naštěstí máme za sebou. První kontakt s naším územím měla americká průzkumná hlídka u obce Hranice mezi Chebem a Aší již 18. dubna 1945 dopoledne. Šlo o jednotku 3. praporu 358. pluku 90. divize americké 3. armády. První řadoví vojáci však patřili k 90. pěší divizi generálmajora Herberta Ernesta, ale po přeskupení přešla k XII. sboru. Při hlavním pochodu do ČSR operovala mnohem jižněji, až téměř u rakouských hranic. Bojový střet byl až 25. dubna 1945. Vojáci 97. pěší divize brigádního generála Miltona Halseyho pak sváděli urputné boje o Cheb, a to dům od domu. Ašský výběžek a pak Chebsko totiž úporně bránili příslušníci Hitler-Jugend. Dle válečného korespondenta listu The New York Herald Tribune, který měl úzký vztah k velitelství 1. pěší divize US Army, se pro houževnatý odpor Němců postupovalo na Karlovy Vary velmi pomalu. Velitel 33. pluku major Geisler nehodlal kapitulovat a kladl fanatický odpor, který obdivoval dokonce sám Hitler. Po zdolání Chebu americký předvoj dosáhl 1. května 1945 okraje Domažlic. Následujícího dne se američtí průzkumníci pod velením kapitána Stewarta dostali přes Bělou nad Radbuzou až do Hostouně u Horšovského Týna. Zde měla předválečná čs. armáda skvělý hřebčín. Několik set ušlechtilých koní zde ošetřovali britští a američtí zajatci a také zde bylo asi 750 leteckých motorů. Americké jednotce se podařilo převést na druhou stranu fronty nejen zajaté kamarády, ale i koně, kteří byli považováni za válečnou kořist USA. Z toho pak byly velké nepříjemnosti a vzájemné nedorozumění s našimi úřady. V den chystaného nástupu do ČSR byl V. sbor (dosud v sestavě 1. armády) vrácen do podřízenosti 3. armády, kde velel generál George Patton. Generálu Clarencovi Huebnerovi, který měl od 30. dubna své velitelské stanoviště na tankodromu německé armády v bavorském Grafenwöhru, nařídil, aby v časných ranních hodinách 4. května zahájil se svým sborem útok proti wehrmachtu v západních Čechách s tím, že na pravém křídle bude podporovat postup XII. sboru 3. armády generála Leroye Irwina a levý bok bude krýt VIII. sbor 1. armády. Vojska V. sboru měla operovat od Chebu a Karlových Varů až po Plzeň a Klatovy. Sousedé vpravo měli určený prostor jihovýchodně od Klatov a Strakonic k Písku a dále přes Hořice na Šumavě a Ostrov až po Horní Dvořiště. Jednotky 97. pěší divize V. sboru se vydaly 5. května ráno po ose Bor – Plzeň a 2. pěší divize po ose Klenčí – Plzeň. Hlavní úderná síla celého sboru, tj. 16. obrněná divize měla následující rozkaz: a) co nejrychleji se přesuňte do prostoru Waidhausu, b) buďte připraveni k postoupení skrze útočící součásti c) přednost na komunikacích do Waidhausu má 16.obrněná divize. Americkému postupu kladly se střídavou intenzitou odpor útvary: 2. pancéřové divize, 494. pomocné divize a 413. pomocné divize a některé další bojové skupiny ze 404. pomocné divize. Náčelník průzkumu V. sboru plukovník Thomas Ford odhadoval síly protivníka v západních Čechách na 15 000 mužů v prvním sledu obrany, s dalšími 15 000 muži ve druhém sledu a s 10 000 vojáky v prostoru Plzně. Počet mužů V. sboru byl přibližně 85 000 mužů (Západní Čechy v roce 1945, Hello boys! Cesta V. sboru US Army z Louisiany do Plzně – Thomas F. Brooks.) Plzeň pak Američané obsadili 6. května. V pondělí 7. 5. 1945 v 9 hodin ráno přišla na místní velitelství wehrmachtu zpráva o německé bezpodmínečné kapitulaci v Remeši. Ti kupodivu usoudili, že již nemá cenu zbytečně bojovat a plýtvat životy vojáků, když je prakticky již po všem. Jejich velitelství ve Varech také dříve rozhodlo o zasypání velkého biografu, který jako plně obsazený protiletadlový kryt dostal při náletu přímý zásah. Byl umístěn proti současnému dolnímu nádraží, na druhé straně řeky. Delší dobu po válce pak toto místo aromatizovalo celé město. Díky fanatickému odporu ozbrojených německých dorostenců na Chebsku nás pak osvobodili Rusové. Možno dodat, že od konce března 1945 se východní fronta ustálila severně od Krkonoš. Lužický Spremberg obsadila sovětská armáda 20. dubna 1945 a náš Broumov 2. května. Odtud pak jejich vojáci pokračovali na Prahu. Nikoliv až od Berlína, a dokonce ne na přímý rozkaz Stalina, jak se stále opakuje. Velké procento sovětských letadel tvořily tehdy plátěné dvouplošníky, zvané Kukuruzníky. Rovněž i ty by mohly dolétnout na pomoc Praze. Ruská normální dvoumotorová letadla samozřejmě do Prahy dolétla, ale až 9. května v dopoledních hodinách. Pamatuji se, že byl ještě houkán letecký poplach. Jejich formaci jsem viděl letět nad pražskou Dejvickou třídou směrem na “Kulaťák”, kde dříve Němci měli svá vojenská velitelství. Po obsazení Prahy totiž ztratilo sovětské armádní velení kontakt s postupující armádou této jejich pozdě realizované ofenzívy. Neozvaly se ani dodatečné spojky a tak vedení vyslalo na pomoc letadla. Obsluha letadel naštěstí hlásila, že Rudá armáda je v zajetí vítajícího obyvatelstva. Jinde však jejich letadla tak bezzubá nebyla. Němečtí letci měli tehdy po válce již jiné starosti. Kromě toho den poté, co vstoupila v platnost kapitulace, sovětské stíhací Jaky sestřelily nad Prahou americký průzkumný letoun typu Lightning od 67. TRG, který dopadl do Šáreckého údolí. Dle některých historiků lze tuto událost nazvat prvním sestřelem studené války. Pak již byly problémy s dohodnutou demarkační čárou, kterou Američani sice v mnoha případech překročili, ale následně se stáhli. Vzájemná demarkační linie pak byla za Borkem, tj. kousek na východ od Rokycan. Složité také bylo zajistit poslední odpočinek asi 2200 německých vojáků, kteří v této oblasti vlastně hrdinně padli za ruské zájmy. Petr Jílek, KCLJ 2 PROČ JE DŮLEŽITÁ ODVAHA schopného smysluplné akce při erupci strachu, jakou by každý z nás cítil v hrdle v tak beznadějné situaci, v jaké byl Roy Benavidez? Já určitě ne.” Ani nikoho takového neznám a to znám hodně udatných mužů. Také silně pochybuji, že by si to dovedl představit Roy sám. Pochyboval bych o zdravém rozumu čtenáře, který si takové vítězství nad bázní dovede představit sám u sebe. Očekávat se nedá u nikoho. S takovým strachem si nedokáže poradit žádná odvaha, která by oživila naše údy a řídila naši mysl. Strach by musel úplně zaniknout. V době, která trvala šest hodin, se Roy Benavidez stal andělem pomsty, energickým a nezdolným, který naprosto neznal pocit strachu. Hrdinský čin, spojený s mimořádnou odvahou a vysokou mravní úrovní, nás těžko může inspirovat k napodobení, ale může v nás vyvolat snahu vyrovnat se jeho autorovi. O osobě Roye Benavideze víme, že to byl dobrý člověk, který žil ve skromných podmínkách od svého mládí. Nezahořkl, ani nesešel ze správné cesty. Nebyl zahořklý ani v době, kdy jeho skutky nebyly oceněny dle zásluhy. Tedy celých 13 let. Původní vyznamenání v roce 1968 za jeho činy ocenil generál W. Westvood válečným křížem a teprve v roce 1981 prezident Ronald Reagan mu udělil vysoké vyznamenání „Medaili cti“ a mimo jiné uvedl, že kdyby někdo napsal takový scénář pro film, nikdy by tomu nevěřil. Roy těch třináct let, než mu byla udělena „Medaile cti“ komentoval slovy: „Nemám rád, když mi někdo říká hrdino“ a dodal běžná slova veteránů – „skutečnými hrdiny jsou ti, kteří své vlasti obětovali život!“ Zní to jako fráze a fráze to není. Myslí to vážně. Každé slovo. Roy zůstal v armádě až do důchodu v roce 1976. Jezdil po školách, radil, povzbuzoval a varoval před drogami. Zemřel v roce 1998 se dvěma střepinami v srdci a se slovy: Jsem hrdý, že jsem Američan! Na jeho památku válečné námořnictvo pojmenovalo jeho jménem jednu ze svých lodí. Armáda na památku pojmenovala svoji budovu. V městě, kde se narodil, stojí jeho socha. Na otázku, proč Hollywood nenatočil film, byla odpověď stejná jako od prezidenta Ronalda Reagana. Příběhu by nikdo nevěřil. To je načrtnutý příběh prvního hrdiny této knihy. Ovšem těch kapitol je víc a nelze je všechny reprodukovat, ale přece jen pár myšlenek stojí za otisknutí a snad se i někde zachytí, protože právě zde v Čechách bychom některé ty myšlenky měli mít v podvědomí, aby z něj vytlačily národního hrdinu Švejka a abychom se další století nespoléhali na bajky, že to za nás někdo vyřeší, které jsme si alibisticky vytvořili pro útěchu. V jednadvacátém století za nás asi patron sv. Václav nic nevyřeší a ani blaničtí rytíři, i když bude mnohem hůř, z Blaníku nevyjedou. Proč? Protože pro nás je pohodlnější věřit na báje než nalézt odvahu. A když nějaká přijde, tak ji pro jistotu zabalíme do sametu a místo bolševiků vládnou sameťáci. Pamatuji dobu po roce 1947, kdy národem zněla píseň „Až k nám přijdou hoši z ‚ju es ej‘, bude v Čechách zase hej.“ (Zase se čekalo, že někdo přijde a vyřeší.) Hoši nepřišli a v Blaníku řekli, že to tak hrozný není, mají bůček a dovolenou v Bulharsku, jak pravil sv. Václav k rytířům a dal povel „nikam se nejede, spíme dál“. Kluci sice přišli, ale ne z Blaníku, ale z Kremlu a vzali s sebou i okolní sousedy. Takže mrtví, mučení a věznění přibývali, ale Blaník to stále nebral na vědomí a bůh ví, jak to s Čechy dopadne. kmene Montagnard vysazeni 2. května 1968 na kambodžském území v husté džungli. Všichni účastníci dvanáctičlenné skupiny věděli o nebezpečnosti této akce, která se odehrávala ve středu vietnamské armády. Okamžitě po výsadku z helikoptér zaútočil na 12 mužů prapor Vietnamců a obklíčil je. Na jejich obranu byly vyslány 3 americké vrtulníky, ovšem prudkou střelbou Vietnamců byly posádky raněny a vrtulníky se vrátily na základnu. Roy Benavidez, který akci monitoroval, rádiem na základně slyšel volání o pomoc jednoho ze svých kamarádů a skočil do přistávající helikoptéry s tím, že chce další pokus o záchranu. Když pak při příletu na místo přistání viděl, že čtyři muži včetně velitele jsou mrtví a zbývajících osm raněno, bez možnosti dostat se k helikoptéře, seskočil z výšky tří metrů a běžel šedesát metrů k raněným kamarádům. Při tomto běhu byl zasažen do nohy, obličeje a hlavy. Když doběhl k raněným, začal je ošetřovat ze skrovných zásob první pomoci. Přemístil je do vhodnějších pozic s možností obrany a s ukradenou nepřátelskou puškou zaujal s nimi obranné postavení. Kouřovou signalizací přivolával pilota helikoptéry. Když se přiblížila, naložil čtyři raněné a běžel pro ostatní, vedle nízko letícího stroje a přitom opětoval střelbu. Všechny raněné naložil na palubu, mimo velitele. Pro toho se vracel jako pro posledního. Byl totiž nejdále od stroje a měl u sebe tajné dokumenty. Při této cestě za ním dostal kulku do žaludku a do zad se mu vryly střepiny od granátů. V této mezidobě byl zraněn pilot a vrtulník ležel na boku zničený. Vytáhl zbraně a pilota a snažil se je ukrýt před palbou. Rádiem, které bylo na palubě, zavolal letectvo i námořní dělové čluny, aby je ochránily před palbou a usnadnily pokus o únik. To vše trvalo šest hodin. Šest hodin roznášel raněným vodu, náboje a hlavně morální sílu. Při přistání záchranných vrtulníků dopravil polovinu mužů na palubu a když se vracel pro další, napadl jej zezadu Vietnamec a udeřil pažbou pušky. Roy se s ním utkal v souboji a zabil jej, při čemž utrpěl sečná zranění. Dostal se ke zraněným a naložil je na palubu. Při cestě pro dokumenty zastřelil dva Vietnamce. Vyskočil do vrtulníku, kde ztratil vědomí a byl pokládán za mrtvého. Jeho smrt konstatoval i vojenský lékař, když viděl zkrvavenou hmotu, která se nehýbe, nemluví a má vyhřezlá střeva. Uložili jej do vaku pro mrtvé. Když lékař zatahoval zip vaku, plivl mu zdánlivě mrtvý do tváře. Byl převezen do Saigonu a operován. Úspěšně. Bilance jeho zranění byla: sedm vážných poranění střelami, dvacet osm zranění střepinami a rány způsobené bodáky na obou rukou. Pokud by vám tento scénář někdo předložil v televizním programu, třeba na úrovni Jamese Bonda, tak to buď vypnete a nebo si něco pomyslíte o autorovi. Příběh četaře americké armády Roye Benavideze je však do posledního slova pravdivý. Otázka je, jak to pochopit? Lze najít vysvětlení snad v solidaritě, lásce a důvěře? V důvěře mužů po vaší pravici či levici? V kamarádství, které vás přiměje k takovým heroickým výkonům? Autor knihy Mc Cain říká: “Já jsem byl vycvičen jako letec, ne jako příslušník speciálních sil. Ale jak se kdokoliv – zelený baret, námořník, seal naučí být takto statečný? Jak v něm vyvoláte takový druh odvahy? Lidem s běžnou lidskou výbavou, ať jsou jakkoliv stateční a duchapřítomní, se to musí zdát nadlidské a nepochopitelné. Sám to vysvětlit neumím a neumí to nikdo, koho znám. Říká se a je to správné, že odvaha neznamená absenci strachu, ale schopnost ten strach překonat. Má někdo tak velkou zásobu odvahy, že si sám sebe dokáže představit jako 3 PROČ JE DŮLEŽITÁ ODVAHA Američané bohudík žádný Blaník ani rytíře nemají, ale mají své symboly. Mají generála Castra a sedmou kavalerii, na kterou se nespoléhají, že to za ně vyřeší, ale je jim vzorem. Problémy si řeší sami, bez použití sametového obalu a bez přísahy, že nebudeme zlí jako byli oni. Proto mají kandidáty na prezidenty, jakým je i autor této knihy. V závěru bych rád přenesl na stránku „Bulletinu“ pár myšlenek z této knihy. Třeba se někde na internetu najde někdo, kdo zapustí drápek. Když to nejde přenést od školy, kde je spíše věnováno myšlenkám na obrodu těla a ne morálce - etiky, tedy pár postřehů od Johna Mc Caina. poskytuje, ani pro samostatnost, již nám zaručuje, ale pro dobro, které umožňuje. Musíme ji milovat natolik, že ji nenecháme dusit strachem. Je to pak láska, která činí odvahu nezbytnou. A je to láska, co činí odvahu dosažitelnou pro nás pro všechny. Svobodu musíme milovat ze správných důvodů. Může se stát, že naše láska bude odvahu potřebovat, aby setrvala, abychom trvali na své svobodě. Budeme odvahu potřebovat, abychom byli šťastni. „Je-li muž statečný, pak mu dopřejme, aby se řídil svým svědomím.“ James Freeman Clark Všichni se něčeho bojíme. Někdo se více než ostatní bojí z příčin, jež jsou příliš různorodé na to, aby se daly vypočítat a prověřit. Jednoho se však musíme vyvarovat, a tím je strach ze sebe samých. Nedovolte pocitu strachu, aby vás přesvědčil, že jste příliš slabí na odvážné jednání. Strach je příležitost pro odvahu, nikoliv důkaz zbabělosti. Nikdo se nerodí jako zbabělec. Narodili jsme se pro lásku, pro ni máme mít odvahu. Proto buďte stateční. To ostatní bude snadné. Požehnaná buď sirka, jež dala život ohni. Požehnaný buď plamen, který hoří v tajné pevnosti srdce. Požehnané buď srdce, jež má sílu zastavit svůj tlukot ve jménu cti. Požehnaná buď sirka, jež dala život ohni. Hannah Seneshová, izraelská hrdinka popravená nacisty Mc Cain Každý národ má své hrdiny. Jsou to symboly, inspirace k odvaze. Američané si svých symbolů váží, mají k nim úctu, jinak by se rotmistři typu Roye Benavideze nerodili. Jak zacházíme s lidmi, kteří pro naši svobodu a myšlenky svobody něco znamenali, není snad nutné publikovat. Měli jsme ve své novodobé historii, v druhém a třetím odboji, své hrdiny. Nikdo je nepublikoval. Školské osnovy mlčely. Nesmělé zachycení třetího odboje (a o tom právě je nutné mluvit), postavené na několika větách bez výrazného zájmu výuky, se dnes formou petic snaží rudí sameťáci skartovat jako spisy, které z hlediska historického mystifikují veřejnost. A zde nastává zásadní otázka. Kdo nalezne odvahu postavit se na obranu proti sametu? Je tu vůbec ve školství a veřejnosti někdo, komu na tom záleží? Nemá být školská reprezentace v čele? Nebo její školské odbory, pokud neplánují právě stávky a petice proti něčemu a všemu? Nebo snad referendum soudruzi, pokud s ním nepřijdou dříve ti v opačném směru, soudruzi z levice? Zmizí odvaha Milady Horákové z podvědomí generací, zmizí odvaha Mašínů? Vymaže samet třetí odboj z naší historie? Pokud budeme citovat denně ve všech pádech a mystifikovat národ a mladou generaci slovem adrenalin jako vrchol odvahy, pak to bude s kodexem morálních pravidel – s etickými hodnotami, jimiž se má řídit (dosud neřídí) naše současná společnost, špatné. Pokud nedosadíme vedle bájného sv. Václava a Blaníku skutečnou realitu – Miladu Horákovou a Mašíny a nevytáhneme další hrdiny z archivů na světlo, pak nám sameťáci budou brzy servírovat Fučíka, Mladou gardu a Gottwaldovy spisy. To dohodnuté heslo z listopadu ’89 „Nejsme jako oni” bylo tragické. Když klíče zvonily před Melantrichem, nemělo tam znít „Budem jako vy?” Lidé, kteří se do naší paměti dostali jenom pro svoji popularitu, budou brzy zapomenuti. Lidé charakterní, kteří konají svoji okamžitou povinnost, jak jim velí jejich svědomí, zapomenuti nebudou. Poznal jsem mnoho fyzicky zdatných zbabělců, ale také pár docela skromných a fyzicky choulostivých lidí, kteří měli lví odvahu, když ji potřebovali. Oblíbenost nabízí dočasné bezpečí, zvyšuje důvěryhodnost, řeší malé problémy mládí a je možné si ji splést s láskou. Jde však o něco jiného, protože obliba nemá morální kvality. Je pouze jedna věc, o níž můžeme s jistotou prohlásit, že je pro odvahu nepostradatelná a která se musí dostavit, má-li být odvaha odvahou. Je to strach. Abychom byli odvážní, musíme se bát. Ne všichni z nás pozvednou zbraně za svoji vlast. Jen málokdo z nás se bude vrhat do hořící budovy, aby zachránil druhé, ani se nepostaví mezi zločince a jejich oběti nebo posune naše vědomí za dosavadní hranice, aby odvrátil nějakou pohromu dnešní doby. Ne mnoho z nás zasvětí své životy blahu druhých. Úspěch naší země nezávisí na všeobecném heroismu. Ani naše soukromé štěstí nezávisí na tom, abychom se ukázali být hrdiny. Musíme si vážit své svobody. Musíme ji milovat – ne pro materiální statky, které nám Bláha 4 Odvaha je první z dobrých lidských vlastností..... protože je zárukou těch ostatních Winston Churchill Masaryk nespáchal sebevraždu příživníků. Pak teprve dostali povolení k další plavbě. Po přistání se však cestující III. třídy ten den na pevninu ještě nedostali. Čekalo se až do pondělí. Pro nedostatek práce v USA byly tehdy vydány přísné předpisy, které počet přistěhovalců regulovaly a omezovaly. Někteří se tak dostali pouze na Ellisův ostrov, kde bylo sídlo přistěhovaleckého úřadu a pak posláni příští lodí zpět do Evropy. Na ostrově byly státní směnárny, které omezovaly možné soukromé podvody. Tony Barber píše (24. února), že dopis publikovaný v Rudém právu, údajně napsaný Janem Masarykem Stalinovi, že hodlá spáchat sebevraždu, řeší záhadu okolo Masarykovy smrti. Říkám, že jakýkoliv takový dopis je podvrh, publikovaný za účelem oprostit české komunisty jejich role v této vraždě. Masarykovi dva nejbližší přátelé ve světě byl můj otec, kterého znal od raného 1920 roku, a jeho velká láska Marcia Davenport. V neděli 7. března 1948 Masaryk požádal Marciu Davenport, aby opustila Prahu a jela do Londýna se zprávou pro mého otce. Přijela 8. března. Zpráva byla o tom, že Masaryk hodlá utéct na Západ a zároveň varoval mého otce, kterého před tím zval do Prahy, aby převzal klíč města, aby nejezdil, protože jeho život by byl v nebezpečí. Masarykova „sebevražda“ byla oznámena o méně než 48 hodin později, v 6.30 10. března. O několik týdnů později lékař, který podepsal úmrtní zprávu, také spáchal „sebevraždu“. Jak můj otec napsal: „Jestliže komunisté odhalili Janovo rozhodnutí opustit zem, měli pádný motiv ho umlčet na věky.“ V pozdější korespondenci se mnou Marcia Davenport vyjádřila své pevné přesvědčení, že Masaryk byl zavražděn. I kdyby plánoval sebevraždu, jakýkoliv dopis by byl adresován mému otci, Marcii Davenport nebo někomu jinému, jemu blízkému, kdo by světu sdělil důvod; nebyl by adresován Stalinovi, že by nikdy nespatřil světlo světa. Robin Bruce Lockhart, Hove, East Sussex Naši cestovatelé měli při proclení problémy s flétnou. Museli na ni zahrát. Tak dokázali, že není k prodeji. Jinak by museli platit clo. Z celnice se opět vrátili na loď. Po obědě je odvezl malý parníček na Ellisův ostrov. Tam procházeli velkou budovou, která měla různé místnosti. Zde byly další lékařské prohlídky. Všichni, kteří trpěli nějakým neduhem byli posláni zpět. Rovněž také i ti, kteří neuměli číst a psát. Někteří byli tak odtrženi od svých rodin a bez milosti vráceni na loď. Nejdůležitější kontrola byla však v posledním sále. U řady stolů seděli úředníci a skoro každý ovládal nějaký cizí jazyk. Vyslýchali vystěhovalce, jaké mají záměry a plány. Pokud neudělali dobrý dojem, měli smůlu. Ty úspěšné teprve pak odvezl další parníček na pevninu. Petr Jílek, KCLJ Trapný obraz České republiky Asi nikdo z nás by nechtěl za spojence někoho, kdo využívá pouze výhod plynoucích ze spojenectví a neplní své závazky z předem dohodnutých smluv. Takový spojenec si v rámci většího počtu subjektů-spojenců předem říká o malér. Tento malér může být samozřejmě odstupňován od personálních a finančních postihů (náhrady škod) až po vyřazení nespolehlivého spojence ze svazku. Nutno dodat, že v určitých případech může být posledně jmenovaná sankce pro takového spojence smrtelná. Problematický vstup do USA mezi světovými válkami (Jiří Baum, Toulky po USA, Praha 1939, Nákladem Československé grafické Unie a.s.) Dnes si mnozí neprávem přisuzují právo hodnotit způsob, jakým USA kontroluje příchozí, kteří se pokoušejí dostat se do jejich země. Domnívám se, že každý stát má nejen právo, ale i povinnost chránit své občany před riziky, která mohou přinášet i potenciálně nežádoucí osoby. Bylo by vhodné takovým kritikům připomenout, že jistě ani k nim domů nechodí kdekdo. Dnešní praxe USA je však nesrovnatelně benevolentnější než ta předchozí. Sami to můžete posoudit. Po I. světové válce se do Ameriky samozřejmě nelétalo a používala se lodní doprava. Péči o ubytování ve francouzském Cherbourgu převzala u našich cestovatelů v roce 1921 příslušná paroplavební společnost. Ve III. třídě ubytovala mnoho set cestujících ve velké budově. Dole byla jídelna a horní patro bylo vyplněno velkým počtem lůžek, umístěných vedle sebe i nad sebou. Jejich zaoceánská loď však zakotvila nikoliv u nábřeží, ale pouze poblíž pobřeží tak, aby majitel nemusel platit značné přístavní poplatky. K nastoupení pak cestující použili menší lodě. První byla pro cestující I. a II. třídy a druhá pro III. třídu a zavazadla. V tomto případě to byla ve své době velká moderní loď s kabinkami ve III. třídě pro dva nebo čtyři cestující. Byly však kratší než jedno oddělení pro osm cestujících ve vlaku. Jejich loď urazila za den a noc asi 900 km, a tak za několik dnů se přiblížili k americké pevnině. Obdivovali kanál pro lodě do New Yorku, který tehdy byl 12 m hluboký a 600 m široký. Na hlavním stožáru jejich lodi však dle předpisů stále vlála žlutá vlajka jako znamení, že na palubě ještě nebyl přístavní lékař. Ten teprve po prohlídce cestujících dal povolení k vjezdu do přístavu. Na jejich lodi lékař zjistil jeden případ onemocnění tyfem. Nemocného pak hned odvezli parníčkem do nemocnice za městem. Ostatní přistěhovalci byli podrobeni přísné prohlídce. Cestující, u kterých byly nalezeny vši, byli odděleni od ostatních a odvezeni na malý ostrůvek. Tam byli důkladně vykoupáni a jejich prádlo zbaveno Jak asi mnozí už uhodli, mám na mysli naše závazky a členství v NATO a hrozící stažení našich vojsk ze zahraničních misí, jejichž jednoznačným úkolem je zabránit rozšíření vnitřních krizí a konfliktů do dalších zemí, se všemi myslitelnými následky (hlad, exodus, teror, choroby, atd.). Zamyslíme-li se nad příčinami tohoto stavu v naší zemi, zjistíme, jdeme-li do důsledků, že to není naše levice, která za tento stav může. Za tento děsivý stav mohou naši voliči, kteří ač předem věděli, čeho je naše levice schopná (spojím se i s marťany, nechceme do NATO, nechceme do EU), jí dali ve volbách dostatek hlasů k prosazování jejích záměrů včetně zadlužování (90 000 Kč/osobu za jejich vlády) a nereálných slibů s náklady, na které nemáme (příkladem je Maďarsko nebo Island). Naši voliči stále nedomýšlí důsledky a nechají se snadno oklamat. Ve své praxi jsem se často setkal s lidmi, kteří ačkoliv zastávali důležité pozice ve společnosti a prožili svůj život v pokřivené komunistické ideologii, stále nemysleli a opakovaně hlásali prokazatelné nesmysly, občas publikované v médiích. Ne nadarmo se říká, že každý národ má takovou vládu jakou si zaslouží, v našem případě však toto plně platí o našem parlamentu, který je stále častějším terčem kritiky soudných občanů. Je však třeba si uvědomit, že tyto zástupce jsme si sami zvolili, aby rozhodovali za nás. S ohledem na způsob myšlení našich voličů, kterým často jejich rozhled končí na hranicích vlastních dvorků, se obávám, že nové volby dopadnou ještě hůře pro Českou republiku, než ty poslední. V tomto případě mně nezbývá, s ohledem na své potomky, než volat s klasiky „Bůh ochraňuj tento národ“. Prosinec 2008 J. Holub 5 Vražedné spojenectví Partnerství měst Krnov a Yukon (Oklahoma) Nyní se nejedná jen o radar. Nyní se spojuje nejen naše levice s komunisty, ale také i s antisemity. Z těchto důvodů je také podporováno arabským fundamentalismem. Politická situace jde až tak daleko, že si dnes nikdo nedovolí vydat ani Vaňkovo pokračování dobrého vojáka Švejka. Nejspíše asi proto, že tam jsou popsány reálie ruských zajateckých táborů z I. světové války. To by si měli dnes uvědomit všichni naši občané a neopakovat chyby svých předchůdců, pokud ještě není pozdě. Jak říkají odborníci, chybami se člověk učí, ale nejlépe na těch druhých. Každému váhajícímu lze rovněž doporučit návštěvu hřbitova v pražských Ďáblicích, kde jsou i hroby novorozeňat vězeňkyň, narozených v Pankrácké věznici. Petr Jílek, KCLJ Ve městě Yukon, které leží ve vzdáleném americkém státě Oklahoma, žije poměrně značná skupina našich bývalých krajanů, ale především většinou jejich potomků. I když se zde česky už nedomluvíte, idea češství a tradice vzdálené domoviny jsou neustále udržovány. Pravidelně jednou ročně, první sobotu v říjnu, se zde pořádá velkolepý festival, tzv. „Czech festival“. Hraje se česká hudba, zpívají se české písničky a celé město se hemží českými a moravskými kroji. Velmi atraktivní a u nás již nevídaná, je soutěž v tanci „Česká beseda“. Samozřejmě nechybí ani typické koláče a klobásy. V nejednom jméně poznáte české kořeny, nejedna dívčí tvář vám připomene rysy českých panenek a moravských děvuch. Této velkolepé akce se každoročně zúčastní desítky tisíc návštěvníků. V Yukonu u Českého domu byla na důkaz přátelství s ČR odkryta busta našeho prezidenta Václava Havla. První myšlenka na užší partnerství měst Yukon a Krnov vznikla právě před dvaceti lety, tedy v roce 1988, u příležitosti českého festivalu v Yukonu. Protože zájem ze strany tehdejšího MěstNV byl k tomuto podnětu vlažný, podařilo se díky krnovské pobočce SP USA tento záměr naplnit až v roce 1991. Hned následující rok navštívilo 28 občanů města Yukon, včetně starosty Dave O’Bannona, Krnov jako oficiální návštěva. Hlavními organizátory tohoto zájezdu i všech dalších zájezdů yukonských občanů do ČR byla paní Ilona Morris a její strýc, krnovský občan a člen SP USA pan Josef Kuník. Tyto dvě osoby stály po celých 15 let v čele všech společných aktivit obou měst. Připomenu jen ve zkratce některé z nich: Foto: Ďáblice – dětský hřbitov, kámen 270608 Upozornění pro členy SP USA Společnost přátel USA, pobočka Praha hl. město, na tradiční diskusní setkání v prostorách Amerického centra, Praha 1, Tržiště 13 - více než 10 zájezdů amerických občanů z Oklahomy do ČR a vždy i do Krnova. Krnov navštívil mimo jiné i oklahomský senátor Tony Kouba, - společné zasazení stromu přátelství „Platanu“ u hl. náměstí v Krnově, - několikanásobná účast členů SP USA i starosty Krnova na českém festivalu v Yukonu, Předkládáme vám termíny pro rok 2009: - měsíční odborná stáž členky SP USA v yukonských školách, 5. května 16. června 6. října 8. prosince Začátky od 15 – 17 hodin - poznávací pobyt žáků umělecké školy Město Albrechtice v Yukonu pod vedením učitele p. Hrubého, - korespondence mezi žáky středních škol obou měst. V současné době jsou vzájemné vztahy obou měst poněkud povadlejší. Po teroristickém útoku na New York a Washington v roce 2001 se už neuskutečnil žádný velký zájezd yukonských občanů do Krnova. Na vině je také výrazný pokles kurzu USD ke Kč a také změny ve vedení obou měst. Plavba na lodi Orca se koná 6. 6. 2009 od 14 do 17 hodin Těšíme se na vás Za výbor pobočky Bláha Téměř každý rok Krnov navštěvuje paní Ilona Morris, která se svým přátelským přístupem ke všem krnovským členům SP USA stala jednou z nás. Žídek 6 Věznice - zajímavé a inspirativní počtení Tahle věznice není daleko od Phoenixu v Arizoně. Šerif Joe Arpaio vytvořil „stanovou věznici“ proto, aby pomohl ušetřit státu Arizona miliony dolarů výdajů, které by jinak stál jakýkoliv jiný vězeňský komplex. Na vězeňské jídlo vydává o 20 centů méně na porci a nechává si za něj od vězňů platit. „Stanová“ věznice okresu Maricopa, Arizona. Vyhodil vězňům kabelovou televizi, dokud nezjistil, že podle usnesení federálního soudu kabelová televize musí ve věznici být. Takže ji znovu zavedl, ale povolil pouze kanál s kreslenými disneovkami a kanál o počasí. Když se ho ptali, proč povolil zrovna kanál o počasí, řekl: „Proto, aby tihle blbci věděli, v jakým horku musí pracovat, když makají u mne v řetězech.“ Zatrhli jim kávu, protože „má nulovou výživnou hodnotu a vyhazují se tím peníze daňových poplatníků“. Když si vězni stěžovali, odpověděl jim: „Tohle není Carlton, nebo Ritz, jestli se vám tady nelíbí, tak už se sem víckrát nevracejte“. Koupil také výukové lekce na pokračování historika N. Gingriche z historie USA, jejíž epizody se nějak dotýkaly amerických věznic. Když se ho reportér zeptal, zda má také nějaké lekce z historie demokracie v Americe, odpověděl, že výukové lekce z demokracie, které by pro změnu zase jednou skutečně říkaly pravdu, by uvítal a že by dokonce mohly vysvětlit, proč je 95 % vězňů v jeho vězení prvotrestaných – do jeho vězení se vrací jen 5 % vězňů. Když 2. června 2007 ve Phoenixu dosáhla teplota rekordu 47 °C, tisková agentura AP vydala prohlášení: „Pro 2000 vězňů, žijících za ostnatým drátem, kterým je obehnán stanový tábor v Maricopské okresní věznici, bylo vydáno povolení svléknout se do spodního prádla, tedy do vyfasovaných růžových boxerek.“ Několik dní na to, ve středu 6. června, stovky mužů, oblečených do růžových slipů, se bavilo ve stanu, v němž teplota dosahovala 53 °C. „Tohle je peklo, jsme tady jako v peci“ – řekl Ernesto Gonzales, který strávil ve věznici 2 roky z celkového trestu 10 let. „To je nehumánní!“ Ve věznici zakázal vězňům kouřit a číst pornografické magazíny, vyházel kulturistické nářadí a zatrhl všechny filmy s výjimkou filmů typu „G“ (filmy označené jakousi etickou filmovou komisí jako tzv. „G-rated movies“ zaručují, že neobsahují hrubé nadávky a rouhání, extrémní násilí a neobsahují sexuální scény – jsou to tedy filmy „pro děti“. Příklad: Shrek, Rattatouille. Šerif říká: „Jsou ve vězení proto, aby splatili dluh společnosti a ne proto, aby si pěstovali svaly pro to, aby pak napadali nevinné lidi, jen co vyjdou z vězení.“ Znovu zavedl „skupinové řetězy“ pro vězně, kteří zadarmo pracují na veřejně prospěšných pracích ve městě a v celém okrese a šetří tak peníze daňových poplatníků. Nedávno zavedl řetězy i pro potrestané ženy, takže ty si teď nemohou stěžovat na diskriminaci. Joe Arpaio, který oblékl vězně do růžového prádla a přinutil je jíst boloňské špagety, neprojevil s vězni ani špetku sympatií: „Kriminálníci mají být potrestáni za svůj zločin – a ne žít v luxusu do doby, než budou podmíněně propuštěni, aby vylezli ven a znovu páchali další zločiny, takže se vrátí zpátky 7 Výbor pobočky SP USA Praha hl. město Vás srdečně zve na výroční schůzi pobočky, která se koná 10. března 2009 od 15 do 17 hodin v prostorách Amerického centra, Praha 1, Tržiště 13 Těšíme se na Vaši účast Za výbor Bláha a budou tu žít za peníze daňových poplatníků a budou si užívat věcí, kterých si mnozí poplatníci nemohou dovolit.“ V ten den, kdy si vězni stěžovali na horko ve stanech, jim všem řekl: „V Iráku je v tyhle dny teplota kolem 49 – 55 °C a naši vojáci tam jsou taky ve stanech a musí celé dny pochodovat na pálícím slunci a v plné polní a jsou pod palbou, a to přesto, že nespáchali žádný zločin jako vy, tak držte svoje nevymáchané zatracené držky.“ Jen tak dál, šerife! Když všechny věznice budou jako ta vaše, mohlo by být o trochu méně zločinů a nemuseli bychom být v situaci, jako teď, kdy máme stále přeplněné věznice. P.S. Šerif Joe Arpaio byl v r. 2007 znovu zvolen šerifem okresu Maricopa, Arizona. Poslal Mike Wharton, Vancouver, Canada. Šerif Joe Arpaio Vězni v řetězech (na veřejně prospěšných pracích mimo areál věznice) SPOLEČNOST PŘÁTEL USA SOCIETY OF FRIENDS OF THE USA Česko – americký klub The Czech – American Club Na Poříčí 6, 110 00 Praha 1, Czech Republic tel.: 224 210 813 REDAKCE: J. Bláha, BULLETIN SP USA mobil: 721 910 475 e-mail: [email protected] Na Poříčí 6, 110 00 Praha 1, CZECH REPUBLIC 8
Podobné dokumenty
Důlní noviny ročník XVIII číslo 10
ocitli, o slovech na adresu politiků ani nemluvě. Co
jsou platné výhybky, které
se vzápětí objevily, jako že
když se ukáže, až jak Dukovany a že nedojde právě pro
mnoho „neznámých“ k odpisu zásob p...
Venušské občanské války
že Suttonova komise byla od počátku pod velikým tlakem plantážníků a když tento nepřinesl
výsledky, uchýlili se kolonialisté k výhrůžkám a násilí. Napětí eskalovalo, vzduchem létala
ostrá prohlášen...
Sociální zodpovědnost ve výročních zprávách českých a
Přestože výzkum Jeřábkové a Hartla jednoznačně říká, že prezentace podniků
vlastními kanály (např. internet, podnikové noviny a letáky) je méně efektivní než
jiné kanály, jiná cesta často podnikům ...
Lýkohubi na jasanu
Lýkohub zrnitý není příliš hojný a jeho škodlivé působení se často soustředí na stromořadí
či starší kmeny, které dovede po více let opakujícím se náletem postupně udolat. Lýkohub
jasanový náleží m...
Proč byla stvořena nebezpečná zvířata?
území Izraele byla země „pustá a prázdná“, coţ jsou stejné výrazy, jaké jsou pouţity v Gn 1,2. Na
tomto základě dochází k závěru, ţe tato fráze implikuje stav destrukce, který je vidět po skončené
...