ČSOP Vlašim
Transkript
ČSOP Vlašim
Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 3 • 2010 Pramen sv. Floriána u Dalkovic (k článku na str. 8). Náměstí v Trhovém Štěpánově na pohlednici vydavatele Františka Kameníka (rok vydání neuveden, fotograf neznámý, odesláno z pošty v Trhovém Štěpánově 23. 10. 1922) (k článku na str. 13). OBSAH ČÍSLA Na Kačíně – tradiční lokalita ochrany přírody na Podblanicku (M. Klaudys) Obnovená studánka sv. Floriána u Dalkovic (J. Vlček) Nález mincí ze 13. století z Vlašimi (P. Schneider) 720 let města Trhového Štěpánova (1) (J. Vlček) Navštívil K. H. Mácha hrad Borotín? (P. Schafferhans) Skladatel a dirigent Gustav Mahler a Vlašim (J. Svoboda) V Žinicích postavili novou kapličku (J. Moudrý) Malíř a krajinář Augustin Satra (1877 – 1909) (1) (J. Štogrová) Z historie ochotnického divadla v Čechticích (1) (S. Rýdlová) Sto let tělocvičné jednoty Sokol v Sázavě a Černých Budech (M. Štědra) Příloha Ze starších čísel Vítězství. (J. Honner) Slavný den 28. října 1918. (L. Trmal) Regionální literatura Trhový Štěpánov na starých pohlednicích (J. Nusek) Příběh velkovévodkyně Toskánské (J. Říha) Cestou kříže Votickem (R. Cáder) Český Merán č. 14 (V. Kovařík) Vyšel nový Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (L. Hanel) Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Život ve vlašimském zámku za války a po válce (1) (H. Erbertová) Jak vlašimský František šel na vandr (J. Zábranská) Rodná vesnička (J. Jarolímková-Lipinská) Zprávy a sdělení Životní jubileum profesora Josefa Petráně (R. Cáder) O autorce povídky Pod Skálou (J. Jarolímková-Lipinská) Příběh památného dubu u Měchnova (J. Urban) Za Pavlem Vašákem (R. Cáder) Vzpomínka na Jaroslava Lašťovičku (L. Kesner) Nejlepší ekoporadenský počin roku (2) (J. Urban) Vyhlášena soutěž Malujeme s muzeem (V. Hanusová) 2 8 9 13 16 20 23 25 29 32 I II II III III IV V VI IX IX X X XII XV XVI XVII XVII Vážení čtenáři, Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 3, 2010 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 20. 8. 2010 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 18 Kč (DPH 10 %), pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák. třetí číslo letošního ročníku vlastivědného čtvrtletníku Pod Blaníkem přináší mnoho zajímavých článků, dovolte mi však Vaši pozornost nasměrovat hned k prvnímu z nich. Martin Klaudys se v něm věnuje cenné přírodní lokalitě, která je v „hledáčku“ ochrany přírody již téměř padesát let. V mnoha ohledech může být toto území vhodným příkladem, na kterém lze demonstrovat vývoj krajiny a (ne)úspěšnost úsilí o ochranu zdejší přírody. Ještě v poválečné době dávají tušit záznamy botaniků bohatost společenstev rostlin v zemědělské krajině na Podblanicku. Mozaikovité uspořádání a obhospodařování polí a luk, existence drobných i rozsáhlejších obecních pastvin umožňovala existenci celé řady dnes vzácných či dokonce již vyhynulých druhů rostlin i živočichů. Významné ochuzení biodiverzity zemědělské krajiny přinesla kolektivizace, vytvoření velkých celků půdy a intenzifikace výroby. Naopak okrajové a výnosově nevýznamné pozemky byly opouštěny. Pro mokřadní louky znamenalo největší pohromu jejich plošné odvodňování („meliorace“), často jako součást tzv. náhradních zemědělských rekultivací. Narovnávání vlastnických vztahů po roce 1989 již nemohlo tento vývoj zvrátit, především z důvodu zpřetrhání vazby hospodářů k půdě spojené se změnou stylu života. Naopak dále pokračovalo opouštění půdy, její zalesňování či zastavování. Většina pastvin, luk, mezí a úvozů s výskytem zvláště chráněných druhů z naší krajiny zmizela, aniž byla objevena a popsána. Lokalita Na Kačíně u Kuňovic mezi taková místa nepatří, díky znalosti jejích přírodních hodnot byla již v šedesátých letech ušetřena odvodňovacích prací. Přesto i administrativní opatření státní ochrany přírody její hodnoty nedokázaly uchovat do dnešních dnů, než jen ve zlomcích. Odvodnění jejího okolí spojené se zorněním a úplnou obnovou travních porostů, zalesnění její části před deseti lety a zejména nesečení po několik desetiletí způsobily své. Rosnatku okrouhlolistou a další vzácné druhy bychom zde dnes již marně hledali. Přesto patří mezi několik málo luk, které je nutno uchovat, které jsou posledními místy s výskytem celé řady ohrožených druhů v širokém okolí. Snad se to díky péči dobrovolných ochránců přírody podaří a budou uchovány poslední lokality mnoha druhů. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (4. číslo XIV. ročníku) bude 20. října 2010. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo e-mailem. Příspěvky, pokud možno, doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout „NA KAČÍNĚ“ – TRADIČNÍ LOKALITA OCHRANY PŘÍRODY NA PODBLANICKU Lokalitu „Na Kačíně“ najdeme mezi obcemi Kuňovice a Mnichovice u Vlašimi, na levé straně od silnice spojující obě obce, cca 1 km severozápadně od Kuňovic. Lokalita se rozkládá v mělkém údolí, které se zvolna svažuje k středem protékajícímu malému místnímu toku. Návrh ochrany pochází již z šedesátých let Přírodní hodnoty lokality popsal Václav Zelený (Zelený, 1966). Lokalitu zmiňuje ve své práci i Vodolán (1967). Myšlenka návrhu chráněného území byla vytvořena na základě jednání V. Zeleného a pracovníků SSPPOP SKNV Praha v roce 1967 jako návrh na státní přírodní rezervaci. Již v roce 1969 bylo nutné za zachování vodního režimu bojovat společnými silami V. Zeleného a pracovníků SSPPOP SKNV Praha, když byla lokalita zařazena do melioračních plánů. Co bylo v lokalitě „Na Kačíně“ hodné ochrany? Představovala zachovalý komplex mokřadních společenstev Podblanicka s četnými vzácnými druhy rostlin. V centrální části lokality to bylo přechodové rašeliniště se společenstvem svazu Caricion fuscae s porosty ostřic a suchopýrů, na bultech rašeliníku se zde vyskytovala rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). V silně zamokřených místech rostla vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata) a mochna (zábělník) bahenní (Potentilla palustris). Na středové rašeliniště navazovala mokřadní louka se společenstvem svazu Calthion s bohatým výskytem prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) a tolije bahenní (Parnassia palustris). Okrajové, střídavě vlhké a plošně velké plochy zaujímaly smilkové trávníky se společenstvy svazu Violion caninae. V trávnících rostl všivec lesní (Pedicularis sylvatica) a hadí mord nízký (Scorzonera humilis). Na mělkých půdách se vyskytoval i vstavač májový neboli kukačka (Orchis morio). Na přechodech Lokalita na výřezu z mapy 1. vojenského mapování (1764 – 1768). Zdroj: oldmaps.geolab.cz 2 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Letecký snímek lokality z roku 1953. Zdroj: kontaminace.cenia.cz Letecký snímek lokality z roku 2008. Zdroj: kontaminace.cenia.cz Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 3 Seznam části druhů řas zjištěných „Na Kačíně“, parafovaný Dr. Karlem Rosou. 4 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Nová tůň na prameništi na jaře po vyhloubení (duben 2008) (foto: autor). mokřadní louky v smilkové trávníky byla vyvinuta i společenstva keříčků (svaz Genistion) s vřesem obecným (Calluna vulgaris). Tato posloupnost biotopů je pro mokřadní lokality Podblanicka typická. Společenstva se na lokalitě vytvořila dlouhodobým obhospodařováním. V minulosti zde byly jedno až dvousečné louky, které díky zamokření dávaly píci i ve vlhkých letech. Je pravděpodobné, že pro snadnější sečení byl na loukách vybudován a udržován systém stružek, odvádějících přebytečnou vodu. Pod lokalitou byl v 18. století v údolí Pekelského potoka velký rybník, zobrazený na mapě 1. vojenského mapování. Tato mapa současně zobrazuje i soustavu zaniklých drobných vodních ploch u Kuňovic, která je důkazem značné snahy lidí zadržet vodu v krajině. Také na vlastní lokalitě „Na Kačíně“ byly vybudovány drobné vodní plochy, minimálně jedna s umělým navršením hrázky. Hrázka zůstala v terénu patrná dodnes a byla využita při obnově tůně provedené ČSOP v roce 2007. S těmito vodními plochami jsou spojeny výzkumy Dr. Karla Rosy ze šedesátých let 20. století. Rosa zde nalezl 350 druhů řas, z toho 21 druhů nových pro území tehdejPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 šího Československa. Řasy (zejména rozsivky, jařmatkovité i dvojčatkovité řasy) představovaly flóru dystrofních až oligotrofních vod. Seznam části zjištěných druhů řas je uveden v obrazové příloze. Sedmdesátá léta: Státní ochrana a zemědělské meliorace Vlastní návrh na ochranu lokality byl vypracován v roce 1973 pro kategorii „chráněné naleziště“. Cílem ochrany bylo „… zachování zbytků původních rostlinných společenstev, zejména sv. Caricion fuscae s četnými chráněnými rostlinnými druhy a jedinečného naleziště vzácných druhů řas.“ Mokřadní plochy bylo navrženo kosit jednou ročně (otavy), hnojení, meliorace a zalesnění bylo v návrhu zakázáno. K návrhu vyjádřilo souhlas i JZD Kuňovice jako uživatel sousedních lučních pozemků (vlastní mokřadní plochu JZD již v době návrhu pravděpodobně neobhospodařovalo). V roce 1977 byl pro schůzi rady Okresního národního výboru (na den 14. 7.) připraven zpracovatelem Jaroslavem Jupou, inspektorem odboru 5 zovali, vybudování odvodňovacích systémů, vysoké dávky hnojiv a agrochemikálií se začaly na společenstvech rostlin projevovat. Lokalita byla prověřována v rámci prověrek chráněných území pracovníky státní ochrany přírody. Tak v roce 1983 navštívila lokalitu komise pracovníků OK ONV Benešov, SÚPPOP a SSPPOP. Prověrka území označuje jako návrh „Státní přírodní rezervace Na Kačíně“. Protokol o tůňce v dolní části lokality hovoří jako o vyschlé (uváděno do souvislosti s provedeným odvodněním). Protokol uvádí průsaky, splachy a úlety agrochemikálií do lokality a možnost expanze kulturních druhů. Na lokalitě již není nalezena rosnatka okrouhlolistá a mochna bahenní, naopak protokol uvádí plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum). ONV Benešov vypracoval v roce 1984 návrh vyhlášky o zvláštní ochraně území „Na Kačíně“ (společně s územím „Smrčiny“), k vydání vyhlášky ale následně nedošlo. Přes doporučení v ochranářském plánu nebyla lokalita sečena, JZD nemělo o zamokřené pozemky zájem. Dobrovolná ochrana Hadí mord nízký a informační tabule (foto: autor). kultury ONV, návrh na zřízení chráněného naleziště „Na Kačíně“. Návrh byl předem projednán s uživatelem pozemků – JZD Zdislavice (došlo k sloučení družstev). Radou ONV byl návrh přijat (č. j. 305/1977). ONV následně návrh postoupil Středočeskému krajskému národnímu výboru. V roce 1977 byl rovněž vypracován „ochranářský plán na období 1978 – 1987“. Plán vypracovalo SSPPOP SKNV. Ochranářský plán uvádí pravidelné kosení dvakrát ročně a zbytky po starých melioracích, jako negativní jev zmiňuje zajíždění těžkých mechanismů ze sousedních ploch. V roce 1978 byl návrh předložen SSPPOP na krajské úrovni. Návrh byl předložen radě KNV Středočeského kraje, kde byl návrh schválen 8. 8. 1978 usnesením č. 202/1978. Pozemky na lokalitě jsou v návrhu uvedeny jako louka, zčásti jako pastvina. V letech 1978 – 1979 probíhaly přípravy na vybudování melioračních systémů v k.ú. Kuňovice. Zásluhou pracovníků střediska SSPPOP SKNV Praha a OK ONV Benešov byla lokalita „Na Kačíně“ při projektu zohledněna. I když pracovníci státní ochrany přírody na ochranu lokality pouka6 Opuštěná lokalita zarůstající nálety dřevin se naopak dostala do zorného pole dobrovolných ochránců přírody. V letech 1981 a 1982 byla lokalita sečena členy ČSOP Benešov pod vedením Hany Pallové (roz. Stejskalové). Po zahájení činnosti ČSOP Vlašim v roce 1990 se organizace začala věnovat i lokalitě „Na Kačíně“. V roce 1995 zjistili členové ČSOP Vlašim rozorání jednoho z pozemků na lokalitě, který byl následně zalesněn smrkem. Při zahájeném správním řízení bylo zjištěno, že majiteli pozemku bylo vydáno souhlasné stanovisko k zalesnění pozemku. Důvodem fatální chyby úřadu bylo to, že lokalita „Na Kačíně“ byla zakreslena pouze na k.ú. Kuňovice, nikoli už na sousedním k.ú. Mnichovice. Mokřadní plochy v tomto období nebyly sečeny. ČSOP Vlašim v následujícím období stále vyvíjel snahy o obnovení sečení a současně vyhlášení lokality jako zvláště chráněného území v kategorii „přírodní památka“ Okresním úřadem v Benešově. Tato snaha narazila na nesouhlas uživatelů sousedních pozemků a byla ukončena v roce 2002 zrušením Okresního úřadu Benešov. V roce 2003 uzavřel ČSOP Vlašim nájemní smlouvu na pozemky v centru lokality ve vlastnictví Obce Kuňovice, čímž byla otevřena cesta k realizaci opatření pro záchranu mokřadních spolePod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 čenstev. ČSOP Vlašim postupně jedná v rámci programu „Pozemkový spolek pro přírodu a památky Podblanicka“ s vlastníky dalších pozemků a po dohodě s nimi zajišťuje potřebné sečení. Obnovy se dočkaly i tůňky. V roce 2007 provedl ČSOP Vlašim úpravu potoka rozvlněním v dolní části lokality. Do toku v horní části byly včleněny kamenné přehrážky, které zadržují vodu. Současně byly vybudovány tůně – jedna na pramenném vývěru rašelinné části a dvě v dolní části na potoce. Současný stav Současný stav lokality je možné srovnat s výsledky botanického průzkumu, který v roce 1975 provedla Martina Molíková. Díky starším údajům si můžeme udělat poměrně dobrou představu o velikosti a hloubce změn, kterými prošla lokalita za posledních třicet let. Centrální přechodové rašeliniště silně ustoupilo společenstvu mokřadních luk, kde dnes dominuje skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), sítina rozkladitá (Juncus effusus), blatouch bahenní (Caltha palustris) a pcháč bahenní (Cirsium palustre), zachovalé přechody k rašeliništi indikuje suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium). Rozšíření vachty trojlisté a mochny bahenní je omezeno na malé okrsky silně zamokřené. Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) se vyskytuje v několika kvetoucích jedincích, rosnatka okrouhlolistá vymizela. Naopak silného plošného rozsahu nabyla společenstva nesečených tužebníkových lad s tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria) a vrbinou obecnou (Lysimachia vulgaris). Na lokalitě se šíří i třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). Smilkové trávníky byly zčásti rozorány a přičleněny k polím. Zbylá část byla využita jako louky, hnojené a dosévané kulturními druhy trav, jako je psárka luční (Alopecurus pratensis) a ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius). Hospodaření ale dosud nesetřelo původní charakter louky, proto zde stále najdeme i svízel syřišťový (Gallium verum), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), bedrník obecný (Pimpinella saxifraga) a v hojném počtu i hadí mord nízký (Scorzonera humilis) – v roce 2010 zjištěno 573 kvetoucích jedinců. Keříčková společenstva vřesu vymizela, na jejich místě dnes najdeme dva remízy, vzniklé z náletů. Úplným novotvarem je na lokalitě výsadba smrků, která ovlivňuje i vodní režim svého okolí. Vybudovaná tůňka na pramenném vývěru je zarostlá sítinou žabí (Juncus bufonius), tůňky na poPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 toce osídlily vyšší byliny – zblochan vzplývavý (Glyceria fluitans) a žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica). V dolní tůňce zcela dominuje okřehek menší (Lemna minor). Hlavní příčinu změn lze spatřovat ve vysoké dotaci živin, které se na lokalitu dostávaly (a dostávají) úlety, splachy z polí a vodou z potoka. Na místo nižších porostů ostřic pak nastoupily vysoké byliny (skřípina, tužebník), místo dvojčatkovitých řas obsadil tůňku okřehek. Další příčinou změn byla absence sečení, což umožnilo rozvoj porostům tužebníku a zejména třtiny, která má vysokou schopnost šíření. Plány na obnovu I přes uvedené změny je lokalita „Na Kačíně“ přírodovědně velmi hodnotným územím. ČSOP Vlašim postupně seznamuje vlastníky pozemků na lokalitě s významem území a snaží se o obnovení hospodaření na celé lokalitě. Pravidelné sečení spolu se zachováním vodních poměrů jsou nezbytným předpokladem zachování vzácných druhů. Pro návštěvníky byly na lokalitě umístěny dvě informační tabule s textem o přírodních hodnotách lokality, programu pozemkového spolku ČSOP Vlašim a o zásazích prováděných na lokalitě. Martin Klaudys Zkratky: JZD – Jednotné zemědělské družstvo OK ONV – Odbor kultury Okresního národního výboru SSPPOP SKNV – Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského krajského národního výboru SÚPPOP – Státní ústav památkové péče a ochrany přírody Literatura: Klaudys M. (2010): Ochranářský plán „Na Kačíně“ 2011 – 2021. ms. depon in ČSOP Vlašim. Molíková M. (1975): Botanická inventarizace návrhu chráněného naleziště „Na Kačíně“. ms. depon in ČSOP Vlašim. Rosa K. (1969): Příspěvek k výzkumu řasové flory v okolí Vlašimi – II. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Benešov, 10: 32-75. Vodolán J. (1967): Výskyt vstavačů na Vlašimsku. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Benešov, 8: 146-147. Zelený V. (1966): Příspěvek k výzkumu květeny Vlašimska III. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Benešov 7: 46-57. 7 Obnovená studánka sv. Floriána u Dalkovic Hasiči z Trhového Štěpánova obnovili lesní pramen a postavili kapličku sv. Floriána v lese k Dalkovicům. Studánky, stejně jako jiné přírodní zajímavosti, rychle mizí z naší přírody. Proto se městští hasiči snažili tento pramen obnovit a upozornit tím na ochranu přírodních zdrojů. Mám dobrý vztah k přírodě a mrzí mne její devastace, ničení remízků i vodních zdrojů. Pamatuji na doby mládí, kdy jsme se na „zálesáckých“ výpravách občerstvili čistou vodou ze studánek, které již dávno neexistují. Nepoužívali jsme žádné PET lahve, jejichž používání vidím jako velký omyl ve vztahu k přírodě. Pohled na Štěpánovský potok v jarních měsících, kdy jeho břehy nejsou zarostlé trávou, mi nahání slzy do očí. Břehy zaplněné PET lahvemi mi připomínají skladiště odpadu a nezájem mnohých uživatelů přírody. Příkladnou akcí je známá „Čistá Sázava“ a zvažuji podobný zásah i na Štěpánovském potoce. Pramen sv. Floriána se nachází na městském pozemku v malebném údolíčku na hranicích katastru Trhového Štěpánova a Dalkovic v lokalitě nazvané Hřeben (430 m n. m.). Najdeme ji na pravé straně silnice necelé dva kilometry od autobusové zastávky na Náměstí v Trhovém Štěpánově. Hlavním důvodem obnovy studánky byla skutečná obnova pramene, ale zejména upozornění na nutnost obnovy a ochrany vodních zdrojů. Současně má vést nad nutností ochraňovat přírodu. Studánka je vyskružená a obezděna nad úrovní terénu kamenem. Zakrytá studánka slouží i jako malá kaplička sv. Floriána, patrona hasičů. Podnět k obnovení pramene dal pisatel tohoto článku. Veškeré výdaje na obnovu zaplatili hasiči z Trhového Štěpánova. Kapličku vyrobil truhlář Pavel Dušek z Dubějovic a ukazatel z hlavní silnice vyřezal z lipového dřeva restaurátor Petr Křepela z Trhového Štěpánova. Hasiči s P. Martinem Martiškou a starostou Trhového Štěpánova Ing. Václavem Nekvasilem. 8 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Hranice katastru byla důvodem k spoluúčasti hasičů i občanů z Dalkovic k přátelskému setkání, které pokračovalo v kulturním domě v Dalkovicích. Pramen s kapličkou vysvětil P. Marek Martiška, MIC, farář v Trhovém Štěpánově v neděli 16. května 2010. Zúčastnili se hasiči z Trho- vého Štěpánova a Dalkovic, starosta města Václav Nekvasil a občané z obou obcí. V okolí města Trhového Štěpánova vzniklo krásné a tiché místo, kde je možnost si odpočinout či meditovat. Josef Korn (foto: autor; titulní strana: Jaromír Vlček) Nález mincí ze 13. století z Vlašimi Nálezy mincí jsou dnes považovány za cenný pramen k poznání dějin směny a obchodu a to zejména pro období, ze kterých se dochovalo jen málo písemných zpráv; v případě českých zemí tedy minimálně do konce 13. století. Samotné nálezy by nám toho ale mnoho neobjasnily, pokud by nedošlo k jejich kvalitnímu zpracování a publikování. Předmětem tohoto příspěvku je rekonstrukce starého mincovního depotu z Vlašimi. Jedná se o významný nález, protože v něm byly zastoupeny jedny z nejstarších českých brakteátových ražeb. Stranou nezůstanou však ani regionální dějiny, které s ukládáním pokladů vždy úzce souvisí. Město Vlašim a jeho okolí ve 13. století Písemné zmínky o Vlašimi jsou do počátku 14. století jen sporadické. Název města je patrně odvozen od osobního jména Vlastislav, ze kterého se zkrácením vytvořilo ve středověku běžné jméno Vlašim. Výskyt osobního jména Vlašim (Vlašin) je navíc v písemných pramenech 13. století několikrát zachycen, což nepopiratelně svědčí o jeho užívání. Počátek osídlení Podblanicka je kvůli absenci systematického archeologického výzkumu obtížné datovat. Také okolnosti a doba vzniku Vlašimi zůstávají nejasné. Zakládání osad v blízkosti vodních toků bylo častým jevem již od pravěku a místo samotné by bylo díky své vyvýšené poloze a blízkosti řeky pro osadníky jistě výhodné. Zde byla ale situace komplikována členitostí terénu a hlubokými neprostupnými lesy, a proto trvalejší osídlení podél toku Blanice mohlo vzniknout nejdříve v 10. století v souvislosti s vnitřní kolonizací přemyslovských Čech. Určitou roli zde jistě mohla sehrát kolonizační aktivita ženského premonstrátského kláštera v Louňovicích (založen 1149), o jejím rozsahu ale prameny mlčí. Osada se patrně začala dynamičtěji rozvíjet až ve 13. století, kdy patrně začala užívat trhového Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 a soudního práva. Před rokem 1300 stál na pravém břehu kostel sv. Jiljí, jehož počátky není možné přesněji datovat. Okolo obydlené části obce se rozkládala pole. Levý břeh byl osídlen později, snad ve druhé polovině nebo nejpozději v závěru 13. století. O snaze lépe chránit obě městské části svědčí na počátku 14. století výstavba hradu a opevnění. Obchodní cesta vedoucí přes Vlašim a surovinové zdroje na Vysočině Výzkum středověkých obchodních cest představuje samostatnou a velmi obsáhlou kapitolu medievistického studia. Zde pouze poznamenejme, že mnoho nálezů mincí bylo učiněno právě v blízkosti obchodních stezek. Centralizovaná povaha přemyslovského státu měla za následek, že většina cest se rozbíhala z Prahy do ostatních částí země. Také zahraniční obchod směřoval nejprve do Prahy a teprve pak zboží putovalo do méně významných trhových sídlišť. Vlašim a nález brakteátů představují modelový příklad a je jistě cenné a zajímavé shromáždit a porovnat skromné písemné a hmotné prameny. Do třicátých let 13. století se datují počátky těžby stříbra na Českomoravské vysočině, jejíž objem dosáhl maxima někdy kolem poloviny téhož století. Tato okolnost se projevila výrazným zintenzivněním obchodních kontaktů mezi touto oblastí a centrem přemyslovské moci. Nález stříbra přilákal mnoho kolonistů přicházejících jak z ostatních částí Čech, tak ze zahraničí, přičemž nejsilnější byl proud ze sousedního Saska. Lidé byli lákáni vidinou nově odkrytého bohatství na Vysočině. Chtěli se podílet na těžbě stříbra a vydělané peníze pak použít na založení nové vesnice či města v neosídlené krajině Vysočiny, neboť k těžbě potřebovali dostatek pracovních sil a museli jim vytvořit určité podmínky. Domněnky, že se na Hum9 Rekonstrukce obchodních cest na základě mikulášského zasvěcení kostelů s vyznačenou cestou vedoucí přes Benešov a Vlašim na Vysočinu (podle T. Velímského, grafické provedení mapy: Jakub Velímský). polecku, Jihlavsku a Havlíčkobrodsku navazovalo na starší těžbu, je nutné odmítnout. Nejenom, že se v předpokládaném směru obchodní cesty neobjevily žádné nálezy, které by obsahovaly starší mince než přibližně z dvacátých let 13. století, ale těžba z hlubinných dolů by jistě nebyla ve 12. století nebo dokonce dříve technologicky proveditelná. Obchodní ruch byl pravděpodobně před odkrytím stříbrných ložisek minimální a Vysočina zůstávala s výjimkou okrajových částí hustě zalesněnou a těžko prostupnou oblastí. Samotná cesta začínala, jak bylo v přemyslovských Čechách typické, v Praze, a její hlavní větev vedla přes Benešov a Vlašim směrem k Humpolci, kde se posléze rozdělovala na několik dalších menších stezek a pokračovala na Moravu. Pro určení tohoto směru mluví rovněž blíže neurčený nález té10 měř tří set brakteátů z Vyklantic u Pacova, který byl učiněn krátce kolem roku 1847. Podél Blanice vedla od Kouřimi směrem k jihu ještě starší cesta, ale její význam zřejmě postupně upadal. Při lokalizaci trhových sídlišť ležících na obchodních cestách může být někdy vodítkem mikulášské zasvěcení kostelů, které se v souvislosti s rozvojem dálkového obchodu stávalo na počátku 13. století moderním, neboť sv. Mikuláš byl patronem cestovatelů a obchodníků. Mikulášský kostel je doložen jak pro Benešov, tak pro Humpolec, kde je toto patrocinium zmiňované k roku 1233 v Čechách vůbec nejstarším písemným dokladem mikulášského zasvěcení pocházejícího z městské lokality. Uvažovaná cesta (via Humpolcensis) se poprvé v písemných pramenech objevuje taktéž roku 1233. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Poklad stříbrných mincí Nález brakteátů byl ve Vlašimi učiněn roku 1846, měsíc a den bohužel nejsou známy. Mělo se tak stát při orbě na poli poblíž města; bližší lokalizace se však nikde nezmiňuje. Mince byly zpravidla ukládány v blízkosti měst a osad, neboť orientace v neobydlené pusté krajině byla obtížná a dohledání uložených úspor by bylo prakticky nemožné. Každý majitel finanční hotovosti přirozeně počítal s tím, že si úspory po určité době ze země vyzvedne, avšak tomuto záměru zabránila mnohdy smrt. Z nejistých válečných dob se proto dochovalo mnohem více mincovních depotů než z dob mírových. Mince byly proto pravděpodobně ukryty na pravém břehu Blanice, protože k osídlení levého břehu došlo později; pro nedostatek pramenů však zcela vyloučit nemůžeme ani druhou variantu. Nález se nedočkal v době odkrytí vědeckého zpracování a publikování. V tuto dobu nebyl ještě na Vlašimsku vydáván žádný regionální časopis, který by mohl poskytnout aspoň trochu přesnější informace (pokud se vůbec mezi lidmi v okolí o nálezu vědělo). Mince byly zřejmě brzy po odkrytí nálezcem nebo nálezci rozebrány a prodejem se dostaly do rukou sběratelů. Touto cestou skončila značná část depotu v rukou směnárníka Emanuela Mikše, kterého nálezové okolnosti nesporně zajímaly a tak si pro sebe poznamenal, co se dozvěděl a co považoval za zajímavé. Své poznámky pak poskytl numismatikovi Eduardu Fialovi, který je ve své knize České denáry často cituje. Podle soupisu mincovních nálezů od Pavla Radoměrského má být uloženo v depozitáři numismatického oddělení Národního Muzea osm mincí pocházejících z vlašimského depotu. Tyto kusy jsem se snažil dohledat, ale nahlédnout do sbírek bylo možné jen částečně. Nález byl záhy po začlenění do muzejních sbírek rozřazen. Přestože u jednotlivých kusů byl pravděpodobně uveden jejich původ, bombový nálet z konce druhé světové války způsobil, že došlo k pomíchání mincí a následné přiřazení podkladových lístků s informacemi o nálezové lokalitě nebylo vždy možné provést. Z nálezu se mi podařilo dohledat tři mince: míšeňské brakteáty typu Schwinkowski 443 v počtu dvou exemplářů a jeden exemplář typu Schwinkowski 980. Rozsah nálezu a potenciální majitel Svým rozsahem se nejedná o nález nijak výjimečný. Fiala se k počtu mincí vyjadřuje jen opatrnou formulací „něco brakteátů” a následně dodává, že „nález sám nebyl ani tak bohat počtem jako typy v něm zastoupenými”. To je důležitá informace, z které se dá vyvodit, že mince byly shromažďovány po delší časový úsek a nebyly bezprostředně vyjmuty z oběhu. Depot má tedy charakter pokladu, byť zřejmě jen o rozsahu několika desítek kusů. V nálezu byly zastoupeny velké české a míšeňské brakteáty, které v první polovině 13. století společně obíhaly v severních, východních a středních Čechách. Právě fakt, že se v nálezu nevyskytl ani Míšeňské brakteáty z vlašimského nálezu Schwinkowski 443 a 980 (sbírka numismatického oddělení Národního muzea v Praze). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 11 jeden fenik (denár fenikového typu), svědčí o tom, že majitelem mohl být kolonista přicházející z oblasti, kde se feniková mince vůbec nevyskytovala, tedy odněkud z česko-saského pomezí nebo ještě pravděpodobněji přímo ze Saska. Z prostého počtu známých mincí můžeme jen obtížně usuzovat na sociální postavení vlastníka. Hodnota ukrytého majetku se nemusí nutně shodovat se zámožností majitele, neboť se mohlo jednat jen o jeho aktuální hotovost. Sám se však spíš přikláním k názoru, že šlo o úspory jednotlivce, který nebyl příliš bohatý. Jen tím se totiž dá vysvětlit velké množství mincovních typů z širšího časového rozpětí, z nichž každý je zastoupen jen jedním nebo několika málo exempláři. O tom, že se některý z brakteátů vyskytoval ve větším počtu než ostatní, není v popisu uvedeno. Ukrytá hotovost by asi sotva stačila na nákup pozemku a stavbu obydlí, ale mohla sloužit k zajištění životních potřeb na několik týdnů či měsíců. Majitelem mohl být třeba horní prospektor hledající nová ložiska stříbra na Vysočině, kterého bychom podle dnešní terminologie označili za příslušníka střední třídy. Datace nálezu Na základě současného stavu poznání je možné míšeňské brakteáty obsažené ve vlašimském nálezu rozdělit do tří skupin a datovat je přibližně do let 1210 až 1235. Nejstarší skupinu tvoří pouze dva typy Schwinkowski 355 a 443, které bývají připisovány markraběti Dětřichu Utlačovanému (1197 – 1221). Další skupina pochází z období vlády Jindřicha Osvíceného pod poručnictvím (1221 – 1230). Nejmladšími míšeňskými ražbami jsou pak brakteáty z počátku jeho samostatné vlády (1230 – 1288). České mince pocházejí z užšího časového období než míšeňské. Je to pochopitelné už proto, že brakteáty byly v Čechách zavedeny až kolem roku 1225. Jak Fiala, tak jeho pokračovatel František Cach se ještě domnívali, že ve vlašimském nálezu jsou z českých brakteátů zastoupeny výhradně ražby pocházející z období královské vlády Přemysla I. Otakara (1198 – 1230), neboť počátky ražby brakteátů v Čechách byly tehdy zpravidla spojovány s rokem 1210. Přemysl I. Otakar jistě razil méně mincovních typů, než mu Cach v soupisu brakteátových ražeb Nejstarší české mince III. připisuje, protože by to zkrátka nestihl. S naprostou jistotou můžeme Přemyslu I. Otakarovi přiřknout pouze ty mince, které nesou různé modifikace zkratky jmé12 na Otakar (ODAC, ODOAC, ODCA) nebo se jim ikonograficky velmi podobají. Za nejmladší mince v nálezu lze považovat míšeňský brakteát Schwinkowski 980, pocházející již z doby Jindřichovy samostatné vlády a k němu ikonograficky shodný český protějšek Cach 712, jenž bývá připisován králi Václavovi I. Majitel si své úspory mohl ukrýt někdy po roce 1235; žádné mince z následujícího desetiletí v něm zastoupeny nebyly. Doba ukrytí koresponduje jak s objevem stříbra na Vysočině a s příchodem zahraničních kolonistů do této oblasti, tak s počátkem rozvoje města Vlašimi. Závěr Přestože kusé prameny nemohou o nejstarších dějinách Vlašimi mnoho prozradit, přece se podařilo na základě nového zhodnocení starého mincovního nálezu vytvořit alespoň jakýsi mlhavý obraz středověké osady ležící na důležité obchodní cestě. Příčinou rozvoje Vlašimi bylo nesporně objevení stříbrných ložisek na Vysočině, které představovalo významný impuls pro příchod kolonistů do této oblasti. Ne všichni se mohli bezprostředně podílet na těžbě drahého kovu, a tak docházelo k osídlování okolních oblastí ležících v nižší nadmořské výšce, které byly vhodnější pro zemědělství. Jedním z možných důkazů přítomnosti nově příchozího obyvatelstva je právě brakteátový depot se značným podílem zahraničních ražeb, který byl do země ukryt v druhé polovině třicátých let 13. století. O tom, že se počet obyvatel Vlašimi v průběhu 13. století skutečně zvyšoval, svědčí také osídlení druhého břehu Blanice a následná stavba hradu a opevnění. Petr Schneider Literatura: Arnold, Paul, Die Chronologie der meißnischen Brakteaten im 12. und 13. Jahrhundert, Numismatisches Nachrichtenblatt 51, 2002, s. 297-306 Cach, František, Nejstarší české mince III. České a moravské mince doby brakteátové, Praha 1974 Fiala, Eduard, České denáry, Praha 1895 Radoměrský, Pavel, České, moravské a slezské nálezy údobí brakteátového (13. století), in: Nohejlová-Prátová, Emanuela (ed.), Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II, Praha 1956, s. 77-111 Schwinkowski, Walter, Münz- und Geldgeschichte der Mark Meißen und Münzen der weltlichen Herren nach meißnischer Art (Brakteaten) vor der Groschenprägung. I. Teil: Abbildungstafeln., Franfurt am Main 1931 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Slavík, František August, Dějiny města Vlašimi a jeho statku, Tábor 1889 (reprint 1994) Velímský, Tomáš, Mikulášské zasvěcení kostelů a počátky trhových sídlišť a měst v Čechách, Mediaevalia Historica Bohemica 6, 1999, s. 7-64 Vlasák, Antonín Norbert, Okres vlašimský. Nástin historicko-archeologický, Praha 1874 Zaoral, Roman, Počátky brakteátové měny v Čechách, in: Peníze v proměnách času, Ostrava 1998, s. 51 -59 720 let města Trhového Štěpánova (1) Ještě v polovině padesátých let minulého století přetrvávalo u obyvatelstva Trhového Štěpánova povědomí, že byl městem. Pokud chodívali obyvatelé od Paseky či z jiných stran na náměstí, říkávalo se, že jdou do města. Později se toto povědomí ztratilo a ožilo až po roce 1990. Od té doby se datují snahy o znovunavrácení titulu města. Podívejme se trochu do historie a ruku v ruce si připomeňme definici města, abychom pochopili nejen minulost, ale i přítomnost. Zakládání měst v Českých zemích V České republice se v současnosti za město pokládá obec, které byl udělen status města. V Česku je celkem 593 měst, z toho 23 měst se statutem statutárního města. Vznik vrcholně středověkých měst se váže k 11. až 13. století a souvisel s příhodnými ekonomickými podmínkami. Zdokonalení technik obdělávání pole v 11. až 12. století vedlo ke zvýšení produkce a také zvýšené možnosti živit i osoby, které stály mimo bezprostřední zemědělskou produkci. Zároveň došlo ke stabilizaci státu, která souvisela s existencí plošné správní organizace (v Českých zemích se jednalo o hradskou organizaci) a ve svém důsledku vedla ke zvýšení hustoty obyvatelstva a opět i produktivity. Vlivem přebytků se rozvíjel obchod nejen se zemědělskými potravinami, ale s výrobky řemeslníků. Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s upev- Horní část: Celkový pohled. Dolní část: Dnešní Dubějovická ulice a bývalá Měšťanská škola v dnešní Dalkovické ulici. (Odesláno 21. 8. 1898. Nákladem Aloise Duba, fotografoval: „Velus“ Fr. Landisch, Karlín 430.) Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 13 V popředí Pomník padlým, vzadu za pomníkem Hostinec u Tomaidesů – později zde bylo i kino. Dům byl zbourán v roce 2007. (Vydavatel ani fotograf nejsou známi. Vydáno pravděpodobně po roce 1922.) něním královské moci (ne náhodou nejvíc měst v Českých zemích vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého v letech 1253 až 1278). V Čechách a na Moravě měl jediné právo udělit městský status panovník (jednalo se o regál) a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst. Zikmund Winter ve své knize „Zlatá doba měst českých“ píše, že „podle vzoru králova a z týchž finančních příčin i panstvo světské a duchovní proměňovalo své slovanské osady v města a městečka právem zákupu. Tak vznikala města panská, poddanská, biskupská a jiná, většinou rázu rolnického. Ale taková města mívala vždy méně svobod nežli města královská. Některá nebyla tak pevně hrazena jako královská. Většinou pořádně jako pevnost ohrazen jest jen kostel. To znamená, že když hrozilo městu nebezpečenství, měšťané se musí uchýliti za hradby kostelní a tu se brániti. Města poddanská mívala za všechen čas dosti povinností k vrchnosti; měšťané musili k hradu a ke dvoru panskému robotovati ve žních, při senoseči, při lovu, museli odváděti slepice, vejce a kdoví co všecko. Některé městečko nemívalo ani volnosti přijímati a propouštěti měšťany; pán, jsa stále nablízce, viděl do hospodářské činnosti města a pletl se do všeho svými rozkazy a zákazy. Je patrno, že města panská (i biskupská) jsou nový 14 útvar, jenž stanul tak na půl cestě mezi českou vsí a královským městem.“ Založení města Trhový Štěpánov Podívejme se do Kolmanových „Dějin Trhového Štěpánova do roku 1918:„Kdy bylo město založeno, nelze zjistit. Je však jisto, že jeho počátky spadají do nejstarších dob naší vlasti. Žili tu lidé již v době kamenné, což potvrzuje nález dvou kamenných mlatů. Tehdy ovšem vypadal zdejší kraj jinak. Rozsáhlé lesy a pastviny, v nich plno divoké zvěře – zubři, vlci, medvědi, rysi, jeleni, orli a jestřábi. Tito živočichové oživovali houštiny a lučiny. Jen někde, patrně u potoka skrývala se chata nevzdělané rodiny, která se živila lovem zvěře. Dodnes se ukazuje na nedalekém vrchu Pasece několik jam, do nichž prý byli v dávných dobách chytáni vlci. A název „U pohanského dubu“ jasně naznačuje, že tu bývalo obyvatelstvo již před příchodem křesťanství. Po osídlení Čech lidem slovanským byl to pravděpodobně kmen Zličanů, který postupem času vnikal od Kouřimě, k níž Štěpánov patříval, až za tichou, stříbropěnnou Sázavu a Želivku, nacházeje tu kraj romantický, plný přírodních krás, neprostupné lesy a bujné lučiny, a novým osadníkům dalo zajisté mnoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 ho práce, než získaná lesní půda byla proměněna v úrodná pole. Patrně tu žil vladyka Štěpán, který zde založil tvrz pojmenovanou po něm Štěpánov, čili Štěpánův majetek. Okolo dřevěné tvrze, chráněné valy a příkopy, později okolo kamenného hradu, se usazovalo poddané obyvatelstvo. Naproti hradu, na kamenném ostrohu, byl pak postaven chrám svatého Bartoloměje, obehnaný v braniborských dobách pevnou hradbou, čímž vznikla pevnůstka, kam se v nebezpečných dobách uchylovali obyvatelé, aby zachránilo aspoň holé životy a nejnutnější majetek. Původně patřil Štěpánov zlickým knížatům Slavníkovcům, kteří sídlili na Libici. Jejich panství se táhlo od Krkonoš přes střední Čechy k Šumavě. Byl to rod mocný a bohatý. Z něho pocházel druhý český biskup svatý Vojtěch. Slavníkovci byli roku 995 vyvražděni a celé zlické území i s Posázavím dostali Přemyslovci, kteří sídlili v Praze. Tak se stal i štěpánovský kraj majetkem Přemyslovců. Ti jej darovali pražskému biskupu. Byl tedy zdejší kraj – 11 celých i necelých vesnic biskupským, později arcibiskupským majetkem a to až do husitských válek, do roku 1422, kdy pražský arcibiskup Konrád z Vechty přestoupil k husitům. Tehdy se stal i Štěpánov husitským městem a přešel do moci pánů světských.“ Kolman ovšem neuvádí, kdy se tak stalo. Můžeme přijmout domněnku, že to bylo ještě v době krále Přemysla Otakara II., který vládl do roku 1278. V témže roce usedl na pražský biskupský stolec Tobiáš z Bechyně a působil na něm do roku 1296. Vnitřní situace Království Českého byla velice neutěšená. Tobiáš se projevil jako výrazný politik, stál v čele snah české šlechty omezit moc poručníka nezletilého krále Václava II. Oty Braniborského, který bezostyšně vysával zemi. Na vánočním sněmu v Praze roku 1281 dohodl s Otou, že braniborští žoldnéři opustí zemi a on sám se stane Otovým zástupcem. Zařídil pak i Václavův návrat do Čech roku 1283. Poté, co se stal královým rádcem Záviš z Falkenštejna, stanul Tobiáš v čele protivné strany. Využil odporu Václavovy manželky Jitky (Guty) Habsburské k Závišovi a díky jejímu vlivu byly nakonec Tobiášovy intriky úspěšné. Záviš byl zajat, obviněn ze spiknutí a později popraven. Vítkovci v odvetu vyplenili biskupovy statky, ale po zdolání odbojníků byl Tobiáš odškodněn ze statků poražených Vítkovců, a navíc byli biskupovi poddaní vyňati z pravomoci královských soudů. Tobiáš se brzy poté už v nejtěsnější blízkosti krále neobjevuje a nakonec roku 1296 umírá. Farář Antonín Norbert Vlasák z Hrádku poznamenává ve svém spisku „Vlašimský okres“, že na obranu proti loupeživým vetřelcům stavěl biskup Tobiáš Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 na svých statcích tvrze, kam se lid utíkal v nebezpečí a ochranu. Takovou tvrz dal prý postaviti také okolo štěpánovského chrámu, jenž sám svou polohou vybízel k tomu, aby se stal útočištěm domácího lidu. Okolo kostela vznikla kamenná hradba s dvěma branami. Jejich zbytky se zachovaly až do dnešní doby. Okolo gotického chrámu byli pochováváni zesnulí. A tak tu vznikl první hřbitov štěpánovský. Dr. Václav Mattauch, který vyučoval před druhou světovou válkou na štěpánovské měšťanské škole, objevil kdesi jiný záznam o vzniku hradeb okolo zdejšího chrámu. V braniborských dobách žil prý biskup v nevůli s jedním ze sousedních vladyků (na Hradišti u Vlašimě). V době bezvládí si vyřizovala šlechta spor mečem, při čemž ovšem trpěl nejvíce poddaný lid. Když se chtěl některý velmož biskupovi pomstít, ničil jeho statky, trápil, olupoval a okrádal jeho poddané. Tak prý v letech 1287 – 1290 pustošil biskupské statky a vsi Budivoj, syn Hroznaty z Úžic. Jeho lidé se vypravili na Štěpánovsko z Hroznatovy hradišťské tvrze a loupili, co se dalo. Bylo to proto, že Hroznata z Úžic záviděl biskupu Tobiáši, že je prvním rádcem mladičkého krále Václava II. (1278 – 1305) a tím také v českém království prvním mužem po králi. Tobiáši patřil také Benešov. Budivoj, syn Hroznaty z Úžic, zanesl do štěpánovského kraje hrůzu. Biskup Tobiáš, poučen smutnou zkušeností dal opevniti štěpánovský kostel a proměniti jej v tvrz, aby jeho poddaní měli místo, kam by se mohli v čase nebezpečí uchýliti a zachrániti tak své životy a cenné věci. Je pravděpodobné, že pevnůstka okolo štěpánovského kostela sloužila na obranu nejen proti škůdci Hroznatovi, ale i proti vetřelcům Braniborům (Dokončení příště.) Jaromír Vlček (pohlednice z archivu autora) Prameny: Kolman Karel: Dějiny Trhového Štěpánova do roku 1918 – vyšlo jako příloha Zpravodaje Štěpánovska v roce 2006 – 2007 Vlček Jaromír: Stručné zpracování záznamů událostí z let 1919 – 1994 vypsaných z Pamětní knihy Města Trhového Štěpánova – vyšlo společně s Kolmanovými dějinami jako příloha Zpravodaje Štěpánovska v roce 2006 – 2007 Vlček Jaromír: Trhový Štěpánov – Nakladatelství MAROLI, Praha 2005 Winter Zikmund: Zlatá doba měst českých – Odeon, Klub čtenářů, Praha 1991 15 Navštívil K. H. Mácha hrad Borotín? Na začátku mého příspěvku se přesuňme zpět v čase do jubilejního „máchovského“ roku 1936, kdy se připomínalo sté výročí od básníkovy smrti. Tehdy se konala ve zříceninách Starého zámku, jak bývá hrad Borotín také nazýván, vzpomínková slavnost, jejíž průběh nám přiblížil časopis Sedlčanský kraj v článku nazvaném Oslava K. H. Máchy na Borotíně1): „Staré zříceniny borotínské znovu oživly v neděli 3. května, kdy Okresní Osvětový sbor, Spolek divadelních ochotníků, učitelská jednota Komenský a Klub československých turistů v Táboře s místními spolky a korporacemi uspořádaly v nich vzpomínkovou slavnost 100. výročí smrti básníka K. H. Máchy s odhalením desky, zasazené na paměť, že básník tato místa r. 1829 navštívil a odnesl si odtud mocné dojmy pro svou pozdější literární tvorbu. Malebný průvod vedený sokolskou hudbou za řízení učitele Fr. Pradáče stanul na hradišti, kde zahrána byla úvodní, velmi vhodně volená skladba. O Máchovi a jeho významu se zřetelem ke kraji sedlec- Pamětní kartička pro účastníky slavnosti, vydané k roku 1936. 16 kému a motivům borotínským promluvil odb. učitel R. Cikhart z Tábora a odevzdal desku do ochrany starosty městečka J. Holasa. Deska umístěna jest na zbytku hradní kaple na nádvoří hradním; je z umělého kamene z dílny Frant. Schneidra v Táboře a má zlacený nápis: 1836 – 1936 Na paměť návštěvy Karla Hynka Máchy na Borotíně r. 1829. Zasazeno r. 1936 u příležitosti 100. výročí básníkovy smrti. V další části pořadu přednesla sl. Věra Soumarová, dceruška starosty města Tábora vhodně volené ukázky básníkovy tvorby, načež dramatický kroužek studujících st. reál. gymnasia v Táboře, předvedl 3 scény z „Máje“, nastudované řed. ústavu Fr. Prchlíkem: scénu v žaláři, tklivé loučení zločincovo s rodnou zemí a básníkův závěr. Svého úkolu zhostili se studující v nezvyklém prostředí velmi pěkně. Po zahrání státní hymny zasvitlo z mraku slunečko a tak zdrželo četné návštěvníky, aby si poslechli koncert sokolské hudby. Škoda, že neukázalo se hned ráno, aby přilákalo nerozhodné návštěvníky přespolní! Přes to návštěva byla pěkná a mezi návštěvníky viděli jsme mimo zástupce korporací a spolků také předsedu spolku rodáků „Český Merán“ vrch. insp. A. Šaška, spis. řed. Č. Habarta z Votic, redaktora „Českého jihu“ St. D. Kubíčka, ing. Hojdara aj. – Na závěr oslavy Máchovy se hrál dram. odbor Sokola v Borotíně Máchovy „Cikány“ v úpravě Nejedlého za pečlivé režie Fr. Pradáče a výpravy O. Karbana s obvyklým u něho úspěchem. – Borotínská slavnost zahajuje řadu Máchových vzpomínkových slavností sedleckého kraje, k němuž měl zakladatel novodobého českého básnictví úzké rodinné i literární vztahy.“ Tolik citace. Umístění pamětní desky završilo předešlé máchovské bádání, které bylo prezentováno na stránkách časopisu Český jih2). V letech 1928 až 1929, tedy v době stého výročí Máchova prázdninového pobytu v Sedleckém kraji (k němuž příslušel i hrad Borotín), zde publikovali své články R. Cikhart a K. Harmach. Ve svých studiích se snažili doložit nejen to, že Mácha (16. 11. 1810 – 6. 11. 1836) hrad Borotín navštívil, ale přišli dokonce s vykonstruovaným tvrzením, že byl i ovlivněn pověstí-truchlohrou Pramáti – Ahmfrau (1817) Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Pamětní deska návštěvy K. H. Máchy umístěné na hradě (současný stav). od rakouského básníka Grillparzera (1791 – 1872), jejíž děj byl často, ač nesprávně,3) umisťován právě sem. Zvláště Cikhart zašel ve svých spekulacích velmi daleko, když tvrdil, že postava otcovraha z Grillparzerovy tragédie byla předobrazem Viléma z Máchovy nejslavnější básně Máj (1836). Jakkoli byly všechny závěry jmenovaných badatelů nepodložené, velmi rychle se staly dogmatem a s nepochybující samozřejmostí byly přejímány všemi pozdějšími regionalisty, ty současné nevyjímaje.4) Můžeme však vyslovit téměř kacířský názor, že Mácha na Borotíně nikdy nebyl? Že je to jen jedna z mnoha legend, které se kolem národního básníka nakupily? Jak jsem tedy přišel ke svým pochybnostem? K Máchovu letošnímu dvoustému výročí narození jsem chtěl napsat skromnou připomínku jeho návštěvy Borotína a stejně jako jiní jsem o této skutečnosti nepochyboval. Jaké ale bylo moje rozčarování, když jsem otevřel knihu, která je považována za zdroj této informace. Jde o práci známého historika-topografa Podblanicka a Českého Meránu předminulého století Antonína Norberta Vlasáka Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 (1812 – 1901) nazvanou Okres Sedlecký v Táborsku5) a vydanou již v roce 1879! Vlasák žil ve 30. letech 19. století s rodiči v Prčici6) a v době Máchových prázdninových pobytů v Měšeticích (vzdálených cca 2 km od Prčice) podnikal s Máchou a dalšími přáteli skupinové výlety do blízkého okolí. Ve jmenované knize na tyto události vzpomíná a jeho svědectví je pro nás tedy nanejvýš důležité. Na stranách 53 až 57 píše o hradu Zvěřinci a odtud asi 1,5 km vzdálených Malkovicích, a především o samotném Máchovi toto: „V letech třicátých byl v Malkovicích lesníkem František Ništera, známý jako milovník staročeských dějin, památek i pověstí, i bedlivý čtenář kroniky Hájkové; manželka jeho Alžběta obírala se čtením herbáře, znala všecky byliny, jejich tajné síly i účinky u lidí i zvířat, a lid okolní hledal u ní rady a pomoci v rozmanitých záležitostech života. Manželé měli jediného syna, Františka Ništera, který jako spolužák spisovatele těchto pamětí v Praze na Malostranském gymnasiu s výborným prospěchem studoval, jsa ve všech třídách „prvním premiantem“ a královským štipendistou. Ništera oddal se 17 Roman Cikhart (1886 – 1957). stavu duchovnímu byv roku 1836 na kněžství vysvěcen, stal se kaplanem později farářem na nedalekém Chlumu, kdež roku 1858 zemřel. Na Chlumském hřbitově odpočívá syn s rodičemi – O prázdninách navštěvovali jsme jako studující rádi kolegu Ništeru v Malkovicích, někteří aby se bavili střelbou veverek, jiní aby poslouchali povídky starého lesníka. Mezi nimi byl i proslavený později básník náš, Karel Hynek Mácha, meškající u svého strýce v blízké vsi Měšeticích, kdežto otec jeho zrozen byl. Roku 1829 trávil tehdy studující, nynější na slovo vzatý učenec, Jakub Malý, prázdniny na Sedlecku, i účastnil se s námi na výletu do Malkovic….“ Dále společně pokračují na zříceniny hradu Zvěřince, kde jsou lesníkem seznámeni s pověstmi a historií hradu. Strany 112 až 125 téže publikace Vlasák věnoval Borotínu. V závěru tohoto popisu je od str. 121 zkrácená verze Pramáti, u které poznamenává, že jde o překlad z díla F. A. Hebera7). Ostatně některé pasáže popisu borotínského Starého zámku jsou zcela totožné se starším popisem Heberovým a je jisté, že jej Vlasák používal jako svůj zdroj. Bez zajímavosti není ani to, že Vlasák ve své vzpomínce zdůrazňuje přítomnost v té době oblíbeného spisovatele Jakuba Malého (1811 – 1885) před tehdy nepříliš pochopeným Máchou, jehož čas a popularita měla teprve 18 přijít s nastávajícím stoletím. Výslovnou zmínku o výletu na borotínské zříceniny jsem však nikde nenašel. Asi rok před smrtí se Vlasák ke svému setkání s Máchou ještě jednou vrací a svoji vzpomínku uveřejní v Hlasech od Blaníka v článku Karel Hynek Mácha v Benešově.8) Zde však už jen k našemu tématu opakuje a doplňuje: „O prázdninách navštěvovali studující z celého okolí rádi kolegu Ništěru v Malkovicích, někteří aby se bavili střelbou veverek, jiní aby poslouchali povídky starého lesníka. Někdy sešlo se nás až osm, mezi nimi kromě věhlasného pěvce Máje také znamenitý spisovatel Jakub Malý a mladší Chocholoušek ze Sedlce. Konali jsme krátké výlety na místa buď přírodou neb dějinami znamenitá…“. Dále Vlasák v článku ještě opakuje, že se s Máchou seznámili o prázdninách, tentokrát však udává rok dříve, t.j. 1828. O návštěvě Borotína však opět nic neuvádí. S odstupem 73 let téměř devadesátiletý Vlasák rozšiřuje svou vzpomínku také o spisovatele P. Chocholouška (1819 – 1864) a dodává pro nás důležitou zmínku o tom, že společné výlety byly krátké. Třicetikilometrovou túru z Malkovic na hrad Borotín a zpět tak ale označit nelze. Jmenovaným chlapcům tehdy bylo kolem sedmnácti let a Chocholouškovi dokonce jen deset, a jak můžeme vyčíst z Vlasákovy poznámky o střelbě veverek, „hoši měli v tomto věku samozřejmě i jiné starosti, než o vakacích naslouchat historii…“ Důležitost těmto svědectvím přikládá i pozdější přední máchovský badatel František Krčma9), který si všímá: „Všichni, kdož o této věci psali (R. Cikhart, K. Harmach a Fr. Teplý) vycházeli z Vlasáka“. Fr. Teplý se však o Máchově návštěvě Borotína přímo nezmiňuje10). Kde tedy najdeme první výslovnou zmínku o výletu na Borotín? V roce 1914, tedy celých 12 let od smrti A. N. Vlasáka, vychází pod jeho jménem (?!) v časopise Český jih fejeton Prázdninový pobyt Karla Hynka Máchy na Sedlecku roku 182911). Jde v podstatě o přepis Vlasákova svědectví z Okresu Sedleckého, avšak mezi popisem výletu na hrad Zvěřinec a popisem hradu Borotína je kýmsi vložena veledůležitá větička: „Druhý den vydali jsme se na starý zámek Borotínský.“ Který populizátor Borotína a tehdejší dopisovatel Českého jihu tuto větu do článečku „propašoval“? Vždyť posvětit Borotín Máchovou stopou by jistě nebylo na škodu a proč nepodpořit cestovní ruch městečka s hradem ležícím stranou železnice a hlavní cesty. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Neprozrazuje skutečného autora oné větičky následující úryvek z jiného článku v Českém jihu12)?: „V době, kdy regionalizmus žárlivě střeží všeho, co kraji náleží, považoval jsem za vhodno upozorniti, že nejen Mácha sám svým původem, ale i jeho nejslavnější dílo svými základními motivy náležejí našemu kraji, stejně krásnému, jako slavnému a romantickému.“ Autorem tohoto článku nebyl nikdo jiný než Roman Cikhart. Ostatně Cikhart se v tu dobu Máchou zabývá velmi intenzivně, dokonce vydává samostatnou knížečku Památce Karla Hynka Máchy13), ve které je mimo jiné Máchova návštěva vylíčena i v beletrizované podobě… Jako učitel nespouštěl ze zřetele ani výchovně vzdělávací cíle, obzvláště když se Mácha, právě od dob první republiky, nově stává i součástí školních čítanek. Nelze opomenout ani Cikhartův narůstající vliv v Českém jihu, který v roce 1938 dokonce rediguje. Svoje stanovisko k Máchově borotínské návštěvě nikdy neopouští, naopak ho stále prohlubu- je. Důkazem je jedna z jeho posledních přednášek, proslovená v roce 1954 pod názvem Vztahy K. H. Máchy k našemu kraji (viz foto). K uvedeným faktům zbývá na závěr už jen podotknout, že Máchovi, jako nadšenému divadelnímu ochotníkovi, nemusel být tehdy populární a často hraný divadelní kus Pramáti neznámý. Co se však týká odpovědi na otázku z názvu tohoto příspěvku, mohu směle prohlásit, že Máchova návštěva na borotínském hradě byla především zbožným přáním jednoho pracovitého a rodný kraj milujícího spisovatele-učitele, nikoli však prokazatelnou historickou skutečností. Pokud tedy někdy navštívíte zříceniny Starého zámku – Borotína, mějte prosím tento spletitý příběh na paměti, až pozdvihnete svůj pohled k již omšelé pamětní desce umístěné na torzu menší hradní věže. Pavel Schafferhans (foto a vyobrazení: archiv autora) Titulní list přednášky z roku 1954. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 19 Použité prameny: 1) Sedlčanský kraj, roč. III, 1936, 25. 6., čís. 6, str. 5 – 62) R. Cikhart, Motivy Máchova „Máje“, Český jih, roč. LVII, 11. 5. 1929, č. 19; Dějiště Máchova „Máje“ Český jih, roč. LVII, 18. 5. 1929, č. 20; K. Harmach(ch), Dopis z Prahy, Český jih, roč. LVI, 28. 4. 1928 č. 17; Dopis z Prahy, Český jih, roč. LVII, 18. 5. 1929, č. 20 3) Karel Jánský, Karel Hynek Mácha, život uchvatitele krásy, Praha 1953, s. 56; Pavel Schafferhans, Byla skutečně Pramáti na hradě Borotíně? Pod Blaníkem, roč. XI. (XXXIII.), č. 3, 2007, 9 – 13 (kde také mylně poukazuji na Máchovu návštěvu hradu) 4) např.: Bohumír Mráz, Karel Hynek Mácha:Hrady spatřené, Praha 1988, s. 24, 187; Vladimír Kovářík, Literární toulky po Čechách, Praha 1977, s. 156; Karel Jánský, o.c.; Hugo Božek, Jihočeské medailóny, Tábor 1989 s. 62 – 64 5) A. N. Vlasák, Okres Sedlecký v Táborsku, Praha 1879 6) Světozor, Antonín Norbert Vlasák, roč. XVIII, 12. 9. 1884, č. 39, s. 470 – 471 F. A. Heber, Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser, V, Praha 1847, 179 – 180 a 182 - 184 8) A. N. Vlasák, Karel Hynek Mácha v Benešově, Hlasy od Blaníka, roč. XVI, 15. 4. 1900,č.8, přetisk v Miloslav Novotný, Patero vzpomínek na Karla Hynka Máchu, Prostějov 1936, s. 5 - 8 9) František Krčma, Nové vzpomínky na K. H. Máchu, 1933, s. 2 10) František Teplý, in Josef Bělohlav, Království České II. Jihovýchodní Čechy, Praha 1908, s. 127 - 128 11) Ant. Norbert Vlasák, Prázdninový pobyt Karla Hynka Máchy na Sedlecku roku 1829, Český jih roč. XXXXII, 25. 7. 1914, č. 30 12) R. Cikhart, Motivy Máchova „Máje“ Český jih, roč. LVII, 11. 5. 1929, č. 19 13) R. Cikhart, Památce Karla Hynka Máchy, Třebechovice pod Orebem, 1936; R. Cikhart, Borotínské motivy v díle Karla Hynka Máchy, Český jih, roč. LVIV, 9. 5. 1936, č. 19 7) Skladatel a dirigent Gustav Mahler a Vlašim Rod Mahlerů byl rodem židovským. Jako takový patřil králi, neboť Židé patřili králi, byli tzv. královským reálem, jako jím byl reál mincovní, horní nebo solní. Neboli byli zdrojem královských Gustav Mahler (1860 – 1911). 20 příjmů. Nejstarší známí předkové Gustava Mahlera se objevují ve svobodnické vsi Chmelné, ležící nedaleko Dolních Kralovic. Podle Berní ruly z let 1657 a 1724 ve Chmelné žádní Židé nežili. Objevují se až v soupisu Židé z roku 1783. Byli bez příjmení. To dostali až v roce 1787 za císaře Josefa II. Jméno Mahler se tehdy ještě před rokem 1787 nevyskytuje, ale byl tu Abraham Jakub (Abraham syn Jakubův). Abraham Mahler se objevuje v roce 1793 (1720 – 1800). Byl to synagogální zpěvák, prodavač koření a dohlížitel nad rituálními porážkami zvířat (košer). Bydlel u svobodníka Matouše Giliga. Ve Chmelné se Abrahamu Mahlerovi narodilo sedm dětí. Z nich syn Bernard měl dětí šest. Šimon, Bernardův syn, byl dědečkem Gustava Mahlera, nebyl to tedy Josef Mahler zemřelý v roce 1894 a pohřbený na židovském hřbitově v Pravoníně ve věku 49 let. Šimon se narodil ve Chmelné v roce 1793. Bez povolení vrchnosti, tedy nelegálně, se oženil s Marií, dcerou řezníka Abrahama Bondyho, za níž se odstěhoval do Lipnice. Šimon Mahler měl deset dětí, které ale vzhledem k úředně nepovolenému sňatku byly v matrice zapsány jako nemanželské. To bylo napraveno až v roce 1850. Šimonův tchán si asi roku 1827 pronajal v Kališti na panství Dolní Kralovice malou panskou vinopalnu, ve které mu Šimon pomáhal až do roku 1827, kdy se Šimon Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 koupí stal majitelem vinopalny spolu s nemovitostí čp. 52. Tehdejší průměrná produkce palírny činila za rok 90 hektolitrů 25% pálenky. Roku 1827 se v Lipnici narodil syn Bernard, otec Gustava Mahlera. Ostatní děti se narodily již v Kališti. Bernard zdědil vinopalnu asi v roce 1855, kdy otec Šimon zemřel. Bernard se roku 1857, ve třiceti letech, oženil s Marií Hermanovou (nar. 1837 v Ledči n. Sázavou). Těmto manželům se roku 1858 narodil syn Isidor a roku 1860 Gustav. Téhož roku přesídlil Bernard Mahler s rodinou do Jihlavy, kde si zřídil malou výrobnu likérů a výčep lihovin. V Jihlavě se Bernardovi narodilo dalších 12 dětí. Z nich ovšem osm zemřelo ještě v dětském věku. O rok mladší sestra Mahlerovy maminky Anna se provdala do Vlašimi za Ignáce Franka, zdejšího bohatého obchodníka a majitele domu čp. 130 na Velkém, dnes Žižkově, náměstí. Jejich syn Gustav Frank, o rok starší než Gustav Mahler, studoval ve Vídni výtvarné umění a patřil k významným grafikům. Na přelomu 19. a 20. století vstoupil do služeb carského dvora a byl autorem všech tehdejších ruských bankovek. Mimo jiné ilustroval i cestopis následníka rakousko-uherského trůnu korunního prince Rudolfa (Gustavu Frankovi byl věnován obsáhlý článek v Pod Blaníkem č. 1/2009). Oba rodiče Gustava Mahlera zemřeli roku 1889 v Jihlavě a péčí o sourozence obětavě převzal Gustav. Pomáhala mu přitom manželka Alma, rozená Schindlerová, hudebnice, s níž se oženil roku 1902. Ale nepředbíhejme. Ve stejnou dobu jako Gustav Frank studoval ve Vídni i Gustav Mahler a s nimi Emil Freund ze Želivi a Theodor Fischer z Jihlavy, také spolužák z gymnázia. Ve Vídni se spřátelili a založili literární a debatní kroužek, který se o prázdninách scházel ve vlašimském Frankově domě. Po smrti otce Franka ho nahradil domek jeho vdovy v Pavlovicích. V oněch dobách ještě neexistovala do Vlašimi železniční trať a spojení se světem umožňovaly jen dostavníky, jejichž trasy se ve Vlašimi spojovaly. Stanice byla na Malém, nyní Palackého náměstí v domě čp. 62 „Na Poště“, kde byl i hostinec. Jak píše známý mahlerolog prof. Jiří Rychetský: „Jízda dostavníkem nevšedně krásnou krajinou, ozvučenou troubením postilionů, a mnohokrát opakované čekání na dostavník ve známém vlašimském zámeckém parku, na to vše nemohl Mahler nikdy zapomenout. Krásný anglický park, jenž byl chloubou celého kraje, s několika romantickými pavilony, mimo jiné i čínským a arabským, park s bohatou cizokrajnou florou i volně žijící cizokrajnou fauPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Alma Mahlerová (roz. Schindlerová), manželka Gustava Mahlera. nou, to vše ožilo znovu v jeho vzpomínkách, když skládal svojí třetí „přírodní“ symfonii, její scherzo a slavné „poštovské sólo“. Alespoň Mahler kdysi nazval třetí symfonii jako „Vzpomínku na vlašimský park“. Vzpomínkou na tento park, čínský pavilon je podle některých odborníků na Mahlerovo dílo i jeho Píseň o zemi, zhudebnění básní starých čínských poetů Li – Tai – Po, Chang – Tsi, Mong – Kao – Jen, Wang – Sei. Gustav Mahler zhudebnil tuto báseň v letech 1907 – 1908 v Schlöderbachu v Tyrolsku a později v Toblachu. Pracoval na tomto díle po smrti své čtyřleté dcery, roku 1907, dceru velice miloval. Navíc bylo zjištěno, že on sám trpí těžkou srdeční vadou, před nuceným odchodem z vedení vídeňské opery. Knížka Hanse Betheseda Die chinesische Flöte (Čínská flétna), kterou si vzal s sebou na dovolenou, přesně odpovídala jeho duševnímu rozpoložení: vyhlídce na smrt, omezení všech tělesných aktivit. Vzpomínal na krásy přírody, stále se obnovující bez ohledu na krátkost doby, po kterou jich mohou lidé užívat. Jistě v takovém stavu mysli vzpomínal i na svůj rodný kraj, rodnou vesnici, na nádherný romantický zámecký park ve Vlašimi s Čínským pavilonem, který mu čínské básně připomínaly. Podle svého vy21 Symfonie č. 6 Gustava Mahlera. 22 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 jádření pokládal Mahler tuto Píseň o zemi za „nejosobitější“ dílo, jaké kdy vytvořil. PhDr. Zdeněk Mahler v pořadu Host do domu (ČRo2 dne 26. 8. 2005) řekl, že „Rozloučení“ (Abschied) v Písni o zemi a verše tam uvedené skládal Gustav Mahler sám a jsou vzpomínkou na jeho rodný kraj. Založil ji symfonicky, o šesti větách. Její finále, nazvané Rozloučení, je dlouhá a pomalá věta podobná adagiu ve 3. symfonii, v níž Mahler vzpomíná právě na vlašimský zámecký park a na cesty do Vlašimi, Čínský pavilon v parku se mu asociuje s čínskými básněmi. Finále obsahuje rozsáhlý pohřební pochod, v němž jsou bolest i extase postaveny proti sobě, pomíjejícnost a věčnost. V první větě se čínský básník táže: „Jak dlouho, člověče, žiješ“? Odpověď přichází v posledních řádcích, v nichž Mahler svými vlastními slovy shrnuje svou vlastní filosofii: „Milá celá zemi, rozkvěť na jaře a znovu se zazelenej! Všude a věčně se modrají dálky … věčně, věčně...“ Do historie našeho města se Gustav Mahler zapsal i tím, že když 12. srpna 1881 vyhořelo v Praze Národní divadlo a po celých Čechách se rozběhla sbírková akce na jeho znovupostavení, uspořádal Čtenářský spolek v bývalém vlašimském hostinci „U Karla IV.“ na nynějším Husově náměstí necelý týden po požáru 18. srpna 1881 akademii na níž zazněl klavírní koncert Gustava Mahlera. Ten tehdy před nástupem na vedoucí místo v Zemském divadle v Lublani dlel právě ve Vlašimi. Ze zápisu Čtenářského spolku ve Vlašimi je ještě známo, že doprovázel na klavír sólová vystoupení místních zpěvaček. Zápis o tomto koncertu objevili členové Vlastivědného klubu P. A. N. Vlasáka. Ze zápisu je patrné, že za účelem co největšího výtěžku vydražili i obraz Národního muzea a doplnili tak čistý výtěžek na 100 zlatých, čímž se spolek stal řádným členem Sboru pro postavení Národního divadla. Proto není až tak nepochopitelným překvapením, že si Mahler, dle zjištění profesora Jiřího Rychetského, zapsal do přihlášky do Akademie mateřský jazyk český. Vždyť jeho děd pocházel z Chmelné, z ryze české krajiny. Z českého Posázaví pocházel i rod Hermanů, rod Mahlerovy matky. Mahler měl blízký vztah k české hudbě, přátelil se s J. B. Försterem, prosazoval uvedení děl českých skladatelů – např. Dvořákovy Rusalky ve Vídni, Dvořákových Písní bohatýrských aj. Gustav Mahler měl dvě dcery. Starší ale zemřela v roce 1907. Mladší Anna Justina (narozena roku 1904) se provdala za hudebního skladatele Ernesta Křenka, s nímž v roce 1936 odjela do USA. Jediný přímý potomek Gustava Mahlera, Anna Justina, se stala významnou sochařkou. Podle slov známého historika, publicisty, spisovatele a scenáristy Zdeňka Mahlera v dopise Jiřímu Rychetskému „dosavadní ledabylost, s jakou jsme tohoto génia ponechali jen rakousko-německým dějinám, nemálo uškodila našemu kulturnímu vědomí“. Gustav Mahler se narodil 7. 7. 1890 v Kališti u Humpolce, je tomu tento rok 150 let (J. Svoboda, J. Moudrý 2006). Jan Svoboda (obr. archiv autora) Literatura: Jan Svoboda, Josef Moudrý: Vlašim – po stopách předků, Vyšehrad 2006. V Žinicích postavili novou kapličku Kapličky, jako drobné sakrální objekty se v českých zemích objevují nejvíce v pobělohorské době, po třicetileté válce (1618 – 1648), zvláště pak od počátku 18. století. Kapličky mnohdy nahrazovaly vzdálený kostel. Stojí většinou o samotě u cest, či odbočkách polních cest. Na místech, vybízejících k zastavení a zamyšlení. V posledních letech bylo mnoho těchto drobných sakrálních objektů – kapliček opraveno a dáno do původního stavu. Vzácností je skutečnost, že bývají postavené zcela nové. Právě o jedné z nich bych se chtěl krátce zmínit. Byla postavena na okraji Podblanicka, jihozápadně Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 od obce Zvěstov, v malé osadě Žinice u Jiřetic, obec Neustupov. Žinice se prvotně jmenovaly Žinici. V roce 1843 tu bylo 5 čísel se 37 obyvateli, v roce 1920 jen 4 čísla s 19 obyvateli a v roce 1930 se 21 obyvatelem, jak uvádí Čeněk Habart, autor čtyřdílného díla Sedlčansko – Sedlicko a Voticko, 4. díl, 1941 (reprint 1994, s. 602). Dnes jsou zde jen čtyři popisná čísla s několika málo obyvateli. Je zde klid a kolem krásná příroda. Dozajista tomu tak nebylo v březnu roku 1645, kdy při bitvě u Jankova, která ukončila třicetiletou válku, měla v blízkosti obcí Žinice a Čečkov vojenská postavení švédská jízda. 23 Slavnost u nové kapličky dne 16. června 2008. Kaple sv. Panny Marie v Žinicích. 24 Nová prostorová kaplička („se zvoničkou“) v Žinicích byla postavena v roce 2008, je situována při cestě proti čp. 5. a zasvěcena sv. Panně Marii. Novou kapličku pokřtil dne 16. června 2008, farář P. Piotr Jerzykiewicz, MS z Mladé Vožice. Slavnostní události se zúčastnili nejen místní obyvatelé, ale i mnoho lidí ze širokého okolí. Křtem kapličky však slavnost neskončila, místní obyvatelé připravili pro všechny pohoštění, ke kterému velmi pěkně vyhrávala kapela složená z muzikantů z okolí. Nová kaplička má však jednu zvláštnost a odlišnost od ostatních. Je v ní instalováno elektronické zařízení řízené rádiem, které „gongem ohlašuje“, v letním a zimním čase, každou půlhodinu a hodinu, v době od 6.00 do 22.00 hod. svůj čas. Pozemek na stavbu poskytl obyvatel osady Žinice pan Jiří Mrázek a o postavení této krásné kapličky se postarali svépomocí sousedi manželé Ing. Jaroslav a Stanislava Maříkovi. Za tento záslužný čin jim všem patří dík. Josef Moudrý (foto: Petr Zhoř) Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Malíř a krajinář Augustin Satra (1877 – 1909) (1) „R. 1902 uspořádal ve škole kondracké akademický malíř Augustin Satra výstavku obrazů Kondrace, Dubu, Hradiště, Krasovic, Vracovic, Ostrova, Blaníka, Korfeštů, N. Mlýnů, Vítova mlýna, Lorety a Skalkova. R. 1903 týž vynikající umělec před odjezdem svým do Mnichova podruhé vystavoval v sále hostince u nádraží a to obrazy Vlašimi, Domašína, Rimovic, Zdislavic, Šebíře, Louňovic, Zvěstova, Ml. Vožice, Načeradce, Pravonína, Chmelné, Hrádku a Střížkova. Obě výstavky těšily se četné návštěvě hostí, zvláště studujících a učitelstva. Že obrazy Satrovy měly cenu, svědčí ta okolnost, že obdržela za ně půl páta tisíce korun.“ Michal Navrátil: Dějiny Kondrace pod Blaníkem1 tucemi v Clevelandu, kde Satra zemřel, jen abych se dozvěděla cokoli, co by mi malíře přiblížilo. Proseděla jsem mnoho hodin v knihovnách, soustřeďovala poznámky o Mařákově škole, „lovila“ drobné zprávy v regionálním i krajanském tisku, až se mi podařilo najít nekrolog, sepisovala na kartičky jeho reprodukovaná díla. V roce 2008 jsem koneč- JUDr. Michal Navrátil,2 rodák z Kondrace, zamlčel v úvodním odstavci, že sám byl Satrovým mecenášem již za malířových studijních let.3 Jak se spolu seznámili, nevím – snad na některém pobytu Mařákovy krajinářské školy nebo si dr. Navrátil všiml Satry na některé pražské výstavě? Jisté je, že Navrátil sledoval jeho osud až do roku 1909, kdy Satra (příliš mladý) zemřel v americké emigraci. O Augustinu Satrovi se toho příliš nedočteme v biografických slovních nebo encyklopediích umělců, hesla jsou stručná. Dostala jsem se k jeho dílu za studií dějin umění, kde jsem si vybrala tohoto malíře jako téma své seminární práce, zajímala mne tehdy krajinářská škola Julia Mařáka a začátek impresionismu u nás. Satrovo dílo bylo známé především v perokresbách, publikovaných ve Zlaté Praze. Šíře jeho zájmu, cesty po Evropě „na motiv“ mne natolik zaujaly, že jsem se pokoušela dosti naivně ještě v dobách komunistického režimu korespondovat s instiMichal Navrátil: Dějiny Kondrace pod Blaníkem, Praha 1915, str. 159 2 Navrátil, Michal (21.8.1861 Kondrac – 30.10. 1931 Praha ), regionální historik, publicista a původně magistrátní úředník v Praze. Dílo: Almanach sněmu království Českého, Almanach sněmu markrabství Moravského, Almanach sněmu vévodství Slezského, Parlamentární rukojeť, Z mých vzpomínek, Dějiny Kondrace pod Blaníkem, Okres Vlašimský, Dějiny školy v Kondraci, Pověsti o rytířích blanických, Proroctví, Písně a básně o Blaníku, Almanach československých právníků a mnohé další. 3 Satra obdržel soukromou podporu od dr. Navrátila 160 K, rok není uveden – viz Archiv Akademie výtvarných umělců Praha (výpis z karty absolventa Akademie) 1 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Augustin Satra (1877 – 1909). Repro z publikace Kodl M., Zachař M.: Mařákova škola. REFOT Praha 2007. ně našla Satrův medailon v katalogu galerie Kodl4. V roce stého výročí Satrovy smrti jsem nabídla redakci časopisu Pod Blaníkem, že o Satrovi a jeho pobytu na Podblanicku napíšu článek. V té době jsem také studovala dokumenty k životu a dílu dr. Jana Hertla (1907 – 1965), historika, známého na Benešovsku především jako profesora benešovského gymnázia a ředitele muzea v Jemništi.5 Martin Kodl, Michael Zachař: Mařákova škola, Praha, Galerie Kodl 2008 5 Jarmila Štogrová: Historik a badatel Jan Hertl, in: Pod Blaníkem, 2006, č. 2, s. 27 – 30 25 4 Mařákova škola v Lochovicích r. 1898. Zleva: Alois Kalvoda, Karel Langer, Augustin Satra, Josef Ullmann, Otto Bubeníček, Stanislav Lolek (foto: Archiv Kouřimské muzeum). V archivu Národního zemědělského muzea jsem v pozůstalosti lesníka Václava Barchánka, kde jsou uloženy Hertlovy dopisy, nalezla cestovní pas JUDr. Navrátila! Důvod se mi však nepodařilo z dokumentů vyčíst. Byla to však další pobídka věnovat se Augustinu Satrovi. A na závěr mého snažení jsem se dozvěděla, že Český svaz ochránců přírody chystá ve Vlašimi Satrovu výstavu ze sbírek Galerie Kodl, která vlastní část obrazů, patřících dr. Navrátilovi – a tak tento můj článek je zároveň příspěvkem k výstavě a kruh se pomalu uzavírá. Augustin Satra se narodil 30. 11. 1877 v Kouřimi u Kutné Hory jako syn bukačovského stárka Josefa Sátry a Marie Třešňákové, dcery kouřimského krupaře. Absolvoval dvě třídy měšťanky a tři třídy průmyslové školy pokračovací (Alžběta Birnbaumová6 uvádí, že Satra byl vyučen lakýrníkem). V letech 1897 – 1903 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech profesora Julia Mařáka a rytíře Rudolfa Ottenfelda. Viktor Šuman v monografii o mařákovcích píše7: „Satra byl malíř velmi plodný a z jeho palety vyšlo na 3000 krajin. Měl velmi jemný barevný smysl i cit, který úspěšně uplatnil ve svých olejích jemné, ale nevýbojné imprese.“ Líčí také jednu okolnost studia na Akademii po smrti Julia Mařáka v roce 1899. „Ideálem všech byl Slavíček, který svými šťastnými výboji ukazoval pevnou cestu dalšího vývoje.“ Uměleckou správou „však byl povolán Ottenfeld. S tím se však nechtěli smířit mladí a revoluční duch jejich postavil je proti vůli sboru tak ostře, že pět oposičníků: Havelka, Langer, Satra, Lolek a Bubeníček8 bylo ze školy vyloučeno. Ottenfeld byl zatím jmenován, byl by tedy zůstal bez 7 6 Alžběta Birnbaumová: Opuštěná paleta, Praha 1942 26 8 Viktor Šuman: Julius Mařák a jeho škola, Praha 1929 dalšími spolužáky byli Král a Ulmann Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 žáků… Když přijel Ottenfeld z Vídně do Prahy, poslali pro vzbouřence a ve speciálce krajinářské zavládl opět mír.“ V roce 1903 absolvoval Satra jako student „velmi dobrý“9. Dobu studia využil k cestám po Evropě, za pomocí stipendií se dostal na stáže i studijní cesty. V roce 1900/1901 získal státní stipendium 200 K a 3. cenu ve školní ateliérové výstavě v hodnotě 30 K, v roce 1902 obdržel Purmannovo cestovní stipendium pro krajináře10, pobýval v Dalmácii a Hercegovině, také v Mnichově. Navštívil Paříž, v roce 1903 se k těmto místům přidala Bosna, Černá Hora a Itálie, v roce 1904 zřejmě opět Mnichov, roku 1905 Benátky a Terst, roku 1906 Brémy, Warnemünde a Hamburk, odkud se odstěhoval natrvalo do amerického Clevelandu v naději, že tu najde lepší obživu. Malíř Ludvík Kuba, který se s Augustinem Satrou seznámil v Mnichově11, ho popisuje, že to byl „vysoký mladý muž mohutné postavy, mohutných svalů a vousů, které splývaly na hruď tak hluboce, že ani nevím, nosil-li kravat“ a „byl to člověk od rány: přímý a otevřený, což jeho postavě, vhodné pro hodnost spolkového praporečníka, dobře slušelo“. L. Kuba po letech poznal Podblanicko – a ve vzpomínce „vytýká“ tehdy již zemřelému Satrovi, že ho nikdy neupozornil na krásy tohoto kraje. Vše, co se od kolegy dozvěděl, bylo, že: „začíná pracovat v podblanickém kraji, že se mu tam líbí a že kondracký rodák dr. Navrátil mu tam poskytuje všecku pomoc, ba že mu v Kondraci chce uspořádat výstavu.“ Projděme nyní především Hlasy od Blaníka, jak podrobně referovaly o Satrových výstavách. Dozvíme se více o osudech malíře a přiblíží se doba po roce 1900 na Podblanicku. „Zprávy z kraje. Z Kondrace12. V minulém měsíci prodléval zde u svého přítele Dra Navrátila známý krajinář A. Satra z Prahy a použil svého pobytu k vymalování památného Blaníka a některých zajímavých krajinek z jeho okolí. Obrazy ty, počtem ke třiceti, zůstanou po celý měsíc srpen ve škole Kondracké k volnému prohlédnutí vystaveny, na což přátelé umění pozorny činíme.“ Druhou výstavu v roce 1903 sledovaly Hlasy od Blaníka velmi pozorně – avízovaly a komentoArchiv Akademie, výpis z karty absolventů akademie dtto 11 Ludvík Kuba: vzpomína na Satru, in: Pod Blaníkem 1, 2010 12 Hlasy od Blaníka, 17. srpna 1902, č. 33, s. 4 9 10 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 valy téměř týden po týdnu přípravu a průběh výstavy. Referující (předpokládáme, že dr. Navrátil) vždy přidal nějaký nový údaj o namalovaném místě nebo významném návštěvníku. Jak se ale dovídáme z pozdějšího svědectví malíře Aloise Kalvody, Satru tahle popularita netěšila13. „Z Kondrace pod Blaníkem (Umělecká výstavka na vsi)14 Právě se vrátil z cest po Dalmácii, Bosně, Hercegovině, Černé Hoře a Italii vynikající malíř čes…obklopen „roztomilou“ družinou lidí, kteří za něho mysleli, jednali, jemu radili a „pomáhali“, ovšem dle svého zdání a rozumu, v novinách ve formě „zpráv z Kondratce pod Blaníkem“. Tyto zprávy byly svého času v Praze populární; Satru ale dobíjely – jeho obrazy ještě nevystavené znechucovaly a zesměšňovaly... Článek in: Dílo VII, duben 1909, s. 150, pod šifrou -da14 Hlasy od Blaníka, 14. 6. 1903, č. 24 13 Augustin Satra: Libouň od Blaníka (olej na lepence, dat. 1903, sign. vpravo dole, 35 x 25 cm; repro z publikace Kodl M., Zachař M.: Mařákova škola. REFOT Praha 2007). 27 Augustin Satra: Vlašim (olej na lepence, dat. 1903, sign. vpravo dole, 35,5 x 25 cm; repro z publikace Kodl M., Zachař M.: Mařákova škola. REFOT Praha 2007). ký August Satra, který roku loňského dlel v naší vísce pod patou Blaníka a okolí. Také letos k pozvání spisovatele p. Dra. Navrátila zavítá k nám, aby svým štětcem mistrným zobrazil rodiště vynikajících rodáků kraje podblanického. Již v nejbližších dnech odebere se do Střížkova, aby tu maloval pohled na zámek a celou vesničku ku přání p. Oskara barona Villaniho, ministerského rady. Veškery obrazy Satrovy vystaveny budou po čas prázdnin ve škole Kondracké. Bližší zprávy podá ochotně p. Kar. Navrátil, hostinský v Kondraci.“ „Z Kondrace pod Blaníkem (Výstavka)15. V naší škole, v níž rodina Navrátilova působila ve století osmnáctém a devatenáctém, otevřena bude na druhý měsíc výstavka obrazů Blaníka a okolí. Mimo to vystaveny budou podobizny vynikajících rodáků kraje podblanického, jakož i jiné památnosti zdejšího okolí se týkající. Není pochybnosti, že jako loni tak i letos hojná návštěva sem se očekává. Jaký 15 interes budí výstavka naše patrno z toho, že již dnes si zamluvili obrazy četní rodáci, tak zejm.: ministerský rada baron Villani ve Vídni, advokát Dr. Oberstein v Uh. Brodě, advokát Dr. Balík v Mělníku, inženýr Bořkovec v Praze, farář P. Brázda v Drahňově Újezdě, sládek Bernkopf ve Vlašimi, spisovatel Dr. Navrátil v Praze. Mimo to o koupi některých obrazů se vyjednává. Jak vidno, zhotoví p. Satra, který právě k nám zavítal, celou galerii okolí blanického. Bylť v té příčině náš český jih dosud zanedbáván, vyjma snad Jansy žádný malíř nedlel u nás, ačkoliv kraj náš na půvaby přírodní tak jest bohat.“ „Není pochyby, že zejména o prázdninách návštěva Blaníka značně stoupne. Také výstavka akad. malíře p. Aug. Satry, který již u nás mešká, značnou měrou přispěje k vzrůstu návštěvy. Zájem o ní, zejména dík váženému učitelstvu a rodákům kraje podblanického, stále vzrůstá. Satra vymaloval již Vlašim, kolébku našeho výtečného romanopisce Dra. Serváce Hellera.“16 „Malíř Sátra vymaloval Načeradec, Pravonín, Chmelnou, Šebíř, Libouň, starý zámek v parku vlašimském a hříbky v parku (sedátka).“17 „Ve středu dne 15. m. m. otevřena byla v naší škole výstava obrazů z okolí Blaníka, jež vymaloval vynikající krajinář August Satra, nadaný žák prof. Ottenfelda. Již první den těšila se hojné návštěvě jak domácích hostí, tak přespolních. Některé obrazy jsou již zakoupeny. Vedle již minule uvedených krajanů dali si ještě malovati obrazy pánové ředitel reálky v Hodoníně, zasloužilý spisovatel Fr. Aug. Slavík, rodák z Domašína, c.k. soudní adjunkt ve Vlašimi JUDr. Oldř. Hladík, značný podporovatel literatury a c.k. notář v N. Brodě Jan Šátek, rodák z Konopiště. Nyní, kdy nastaly prázdniny a počala pravá turistické sezona, očekává se sem hojná návštěva zejména z kruhův studentstva, učitelstva a duchovenstva. Vzhledem k ideálnímu účelu jest vstup do výstavky zdarma. Návštěvníci zapisují svá jména v pamětní knize v hostinci p. Navrátila, kdež turisté obdrží též různé informace.“18 Hlasy od Blaníka, 5. 7. 1903, č. 27 Hlasy od Blaníka, 12. července 1903, č. 28, s. 5 18 Hlasy od Blaníka, 2. 8. 1903, č. 31 16 17 Hlasy od Blaníka, 28.6. 1903, č. 26 28 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 „August Satra, malíř opustil Čechy, aby pokračoval ve svých studiích v cizině.“19 „V těchto dnech došel sem tiskopis s touto adresou: August Satra, akad. malíř, t.č. Blaník, Morava. Zásilka dostala se do Mladé Vožice a přes Načeradec a Vlašim do Kondrace. Zasilatelem byl Ludvík Císař, obchodník s potřebami pro malíře v Praze. Český obchodník, který myslí, že Blaník je místo na Moravě – to je opravdu unicum.“20 F. X. Harlas hodnotí Satrovo krajinářské období z Podblanicka a z okolí Kondrace v Ottově slovníku naučném v roce 1904 takto: „akvarely, oleje z počátku byly jeho krajiny v detailech tvrdé a zbarvení syté, až příliš hlubokých tónů, postupem času a studia S. maluje jasněji, jeho obrazům přibývá vzdušnosti a hloubky“. Satra nezůstával pouze na Podblanicku. Jeho další motivy byly z okolí Jilemnice (v roce 1901), odkud pocházela jeho budoucí manželka, ze slovenské Detvy, kde pobýval v roce 1905, s Mařákovou školou maloval v Lochovicích, na Okoři. Známe obrazy z Divoké Orlice, z Jizery a dalších míst Čech. Ladislav Stehlík ve své vzpomínkové knize Země zamyšlená21 jmenuje malíře, kteří malovali v Protivíně. Hned vedle Mikoláše Alše a Josefa Bosáčka se zmiňuje o Satrovi: „Žák Mařákův, Augustin Satra, namaloval dva obrazy s motivem protivínského náměstí. Nevíme už, kdo si je tenkrát objednal, a nedozvíme se už také, zda ho nezlákala svou stromovou krásou místní Bažantnice nebo platan před zámkem či jiná Hlasy od Blaníka, 18. října 1903, č. 42, s. 5 Hlasy od Blaníka, 8. 11. 1903, č. 45 21 Ladislav Stehlík: Země zamyšlená, Praha 1986 19 20 zákoutí v zámeckém parku. Žádný z tehdejších krajinářů nebyl nepřítelem Gambrinova truňku a pivo uměli v Protivíně vařit převýborné.“ Z cest přivážel množství kreseb, akvarelů, vystavoval pravidelně s Uměleckou Besedou a Jednotou umělců výtvarných, jejichž byl členem.22 V roce 1903 referovaly o pražské výstavě Hlasy od Blaníka:23 „Výstava Jednoty výtvarných umělců v Praze těší se hojné návštěvě. Vedle posmrtné výstavy Liškovy zvláštní pozornost vzbuzují obrazy vynikajícího malíře Augusta Satry, který za účelem studií dlí v Mnichově. Jsou to Olivy, Pěny a Jizerka.“ K téže výstavě se vyjádřil dr. F. X. Harlas v Osvětě:24 „Také Satra přináší vzpomínku z jihu, poněkud suše plavou; lepší je jeho Malá Jizera, jejíž hladina se skutečně leskne. Pěny, tj. voda se tříštící na břehu, jsou rovněž méně zdařilé. Umělec hledá dosud techniku, která by jeho zamýšleným effektům vyhovovala“. O rok později Harlas píše o výstavě Jednoty opět v Osvětě:25 „Satrovy obrazy jsou s moderního stanoviska malované. A jsou tu lepty a kresby, akvarely; pastely a olejové obrazy jmenovaných již umělců… Co tu rozmanitých nápadů, jaká stupnice barev, jaký quodlibet nálad! A mnoho dobrých prací, mnoho pěkných ukázek vysoké úrovně našich výtvarníků.“ (Dokončení příště) Jarmila Štogrová 22 Žádost o povolení k vystavování s Krasoumnou jednotou r. 1901 – viz Archiv Akademie 23 Hlasy od Blaníka, 8. 11. 1903, č. 45 24 Osvěta, 1903, č. 12, s. 1122 25 Osvěta, 1904, č. 6, s. 551 Ochotnické divadlo na Podblanicku XXVI. Z historie ochotnického divadla v Čechticích (1) Na okresní silnici, která spojuje Vlašim s Pelhřimovem, leží malebné městečko Čechtice. A právě sem nás zavedly naše kroky při putování za kořeny ochotnického divadla v regionu. Cesta do minulosti, díky písemným archivním materiálům uloženým ve Statním okresním archivu Benešov, vedla k naší radosti až do druhé poloviny 19. století. Koncem roku 1867 ustavila skupina nadšenců Spolek za účelem zřízení a vedení divadla ochotnického v Čechticích. Zároveň 20. listopadu učinila půjčku 100 zlatých, při které se výbor spolku zavazuje, že zapůjčený obnos bude splácet Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 „dle poměru výtěžku z představení.“ Okresnímu hejtmanství v Ledči nad Sázavou byla současně zaslána žádost o povolení k uvádění her. Obratem získávají čechtičtí ochotníci povolení ve jménu Jeho excelence pana místodržícího „k odbývání šesti divadelních představení v sále hostince pana Jana Smetany proti tomu, že se divadelní a policejní předpisy přísně zachovati musejí a že hned po každém představení částku od nejméně 1 zl. r. č. (jeden zlatý rakouského čísla) k chudému ústavu obce čechtické, tamní správě tohoto ústavu odvedou.“ 29 Půjčka výboru pro zřízení divadla ochotnického v Čechticích ze dne 10. listopadu 1867. Na valné hromadě konané 5. března 1868 byly schváleny doplněné stanovy, podána zpráva pokladníka o zakoupení jeviště od křivsoudovských ochotníků (za 45 zl.) a provedeny volby výboru. Předsedou spolku se stal František Růžek, jednatelem Josef Novák, pokladníkem Josef Holba a režisérem Oldřich Brázda. Ze zachované pokladní knihy lze vyčíst, že finanční položky ve zmíněném roce vykazují převážně vydání s dozařizováním scény (plátno, barvy, truhlářské práce, divadelní texty), příjmy pak tvořily dary a tržby z představení. Není bez zajímavosti, že se v dalších písemných dokladech, přibližně od roku 1872, hovoří o ředitelství divadla v Čechticích v čele s ředitelem Františkem Růžkem. Kdy a za jakých okolností se tak stalo, prameny neuvádějí. Lze však z této skutečnosti odvodit, jak významnému postavení se v obci ochotnické divadlo těšilo. 30 Představení se konala v sále hostince U Města Prahy, převážně o nedělích s následující taneční zábavou. Výtěžky z nich, nebo jejich část, spolek často věnoval dobročinným účelům, např. ve prospěch žákovské knihovny nebo vánočních darů pro chudé školní děti. Uváděné hry, převážně lehčího žánru, byly ve velké oblibě a zejména v počátcích fungování spolku hojně navštěvovány (Mlynář a jeho dítě, Manžel bez ženy, Sedlák křivopřísežník, jednoaktové hry Opička z besedy, Hluchý podomek a Černý Petr). Ze zachovaných programů vyčteme jména řady herců – p. Pokorný, Drnovec, Zeman, Novák, Vaňkát a sl. Chocholková, Růžková, Čenská, Smetanová. Zmíněné období, jak by se mohlo zdát, však nebylo pro divadelníky jen selankou. Dokládá to dopis zaslaný 22. prosince 1874 ředitelství ochotnického divadla v Čechticích, kde občané žádají Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 vysvětlení, proč již dva roky je divadlo, které kdysi prosperovalo, osiřelé a opuštěné. Zároveň se ptají za občany podepsané, pí. Chocholková, Holejšovská, Šetlíková a Vorlová, jak bude naloženo s dluhy, které divadlo dosud nese. Odpověď na zmíněný dotaz, byla-li nějaká, se nedochovala. Pouze z kopií programu a žádosti o povolení k provedení nastudovaných her Okresnímu hejtmanství v Ledči nad Sázavou vyplývá, že nejméně do roku 1876 bylo spolkem divadlo provozováno i když s určitou ne- pravidelností. Tady, bohužel, výpověď z archivních písemných pramenů o existenci ochotnického divadla v Čechticích v druhé polovině 19. století končí. V příštím čísle našeho čtvrtletníku se pokusíme zmapovat století dvacáté. Slávka Rýdlová Prameny: SOkA Benešov – Ochotnický spolek Čechtice 1867 – 1876. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 31 STO LET TĚLOCVIČNÉ JEDNOTY SOKOL V SÁZAVĚ A ČERNÝCH BUDECH Ke vzniku tělocvičné jednoty Sokol V Sázavě – Budech došlo před sto lety 18. září 1910 v hostinci U Nováčků. Kronikář Stanislav Kuna píše, že na ustavující valné hromadě promluvil bratr Ottakar Herman z Král. Vinohrad o významu sokolstva v národě. Jeho slova padla na úrodnou půdu. „V tom krásném sázavském údolí vzplanul oheň lásky k národu a myšlenka sokolská slavila své vítězství.“ Cvičilo se v sále hostince U Nováčků (dnes potraviny a masna ve staré Sázavě), nářadí bylo zhotoveno svépomocí, koupena byla pouze bradla. „Ochotnický spolek jmenován zakládajícím složiv obnos 71 Kč. Za zakládajícího člena se přihlásil bratr Vladimír Kavalier, který složil obnos 200 Kč. Místní obec Sázava 50 Kč. Politická obec Sázava 50 Kč. Společenstvo různých živností v Sázavě 100 Kč. Sbor dobrovolných hasičů v Sázavě 50 Kč. Pan MUDr. Václav Holý slíbil, že veškeré lékařské prohlídky všech cvičících vykoná vždy zdarma. Což bylo chvalitebné,“ píše Stanislav Kuna. V roce 1910 měl sázavský Sokol 91 členů. Na valné schůzi v roce 1920 navrhl starosta jednoty bratr Dufek postavit vlastní tělocvičnu. Budovu vyprojektoval zdarma architekt Krahulík z Březnice. Výstava k výročí proběhla kulturní síni U Martina. 32 Sázavští nezištně lámali kámen na stavbu, vozili písek, tvrdě pracovali na stavbě, hráli divadelní představení a provozovali biograf, aby sokolovnu dostavěli. Výstavba trvala od roku 1920 do roku 1924 a třikrát se za tu dobu slavnostně otevírala. Stala se kulturním stánkem Sázavy a Černých Bud. Cvičilo se tady, hrálo divadlo, bylo zde kino, několik tříd základní školy a konaly se tu zábavy a plesy. Za druhé světové války byla činnost Sokola pozastavena. Po válce se do Sokola začlenily ostatní tělovýchovné spolky. V roce 1949 byla zrušena sokolská župa Podlipného a vznikl Tyršův Pražský kraj. V roce 1953 byl Sokol Kavalier přejmenován na Tělovýchovnou jednotu Jiskra. O rok později byl v celé republice sjednocen Československý svaz tělesné výchovy. V roce 1963 se sázavská Jednota nazývala Jiskra Technické sklo a od roku 1966 je to T.J. Kavalier. Se stejným nadšením a nezištně, jako kdysi Sokoli, vybudovali sportovci v letech 1961 až 1963 nový atletický stadion. V roce 1974 bylo v sokolovně vybudováno olejové ústřední topení. V letech 1984 až 1986 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce uvnitř budovy. V letech 1989 až 1991 byla provedena generální oprava vnějšího pláště budovy sokolovny včetně omítek, vybudováno Fitness Centrum a zřízena turistická ubytovna s možností ubytování po celý rok. V roce 1991 na sokolovnu uplatnily restituční nárok dvě obnovené sokolské župy: Havlíčkova župa se sídlem v Čáslavi a Středočeská župa Podlipného se sídlem v Praze. Sázavští sportovci uspořádali veřejné hlasování, ve kterém před možným obnovením Sokola jednoznačně vyhrálo setrvání v Tělovýchovné jednotě. Sázaváci se ale cítili být pokračovateli předků, kteří sokolovnu vystavěli, a rozhodli se ji nevydat. Tento spor se dostal až k okresnímu soudu, kde sázavští spor vyhráli. TJ Kavalier Sázava neprodleně požádala o samostatnou registraci na ministerstvu vnitra. V září získala právní subjektivitu a majetek ČSTV byl deliminován na TJ. Ke kulatému výročí připravila TJ výstavu v kulturní síni U Martina nazvanou Sto let tělocvičné jednoty Sokol v Sázavě a Černých Budech. Návštěvníci si během září mohli prohlédnout dokumenty a fotografie z nejstarší historie jednoty, její vliv na místní kulturu, historii výstavby sokolovny a sportovišť, seznámit se s galerií osobností jednoty i se současnou její činností. Milan Štědra Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 Sázavští Sokolové v roce 1911 na dvoře hostince a tělocvičny U Nováčků (foto: archiv autora). Z vernisáže výstavy 100 let tělocvičné jednoty Sokol v Sázavě a Černých Budech 17. září 2010 ve výstavní síni U Martina v Sázavě (foto: B. Boušková). Ze starších čísel Vítězství. (Maličká vzpomínka na den 28. října 1918.) Už přes čtyři roky trvala světová vojna. Maminkám zbělely vlasy od starostí a v očích jim vyschly slzy. Jejich děti byly pobledlé a hubené. Světničky zesmutněly a ztichly. Tátové byli kdoví kde, v šachtách zakopaní, v lazaretech rozstřílení a v zákopech vyhublí a šediví. Bída chodila po světě a nakukovala do okének od chaloupky k chaloupce. A přece přišel veliký a krásný den tenkrát 28. října 1918. Svoboda se narodila. Svoboda národa zmučeného a k smrti utýraného. A i ty nejchudší maminky byly naráz bohaté a zasmály se. Oči vyhublých a bledých dětí zajiskřily. Ranění vojáčkové v lazaretech se také rozveselili a ti tam v zákopech odhodili pušky a padli si do náručí. Svoboda se narodila. Láska sestoupila do lidských srdcí. Štěstí smířilo lidi a slzy zase vytryskly z očí. Slzy radosti! Tenkrát i tady u nás na Podblanicku bylo jako o nejkrásnějším dnu, kdy příroda slaví svoje slavné zmrtvýchvstání. Zdálo se, že i Blaník vyrostl a Neštětická se rozrostla do šíře. Šly maminky, šly děti, šli dědouškové a babičky, šli vojáci. Láska všechny objala laskavýma a měkkýma rukama. Byla slavnost veliká v ten čas, kdy se příroda pochovává: Bylo slavné vzkříšení československého národa. A nikdo necítil hladu, třebaže ještě nebylo co jíst; a nikomu nebylo zima, třebaže bylo studeno a šaty byly lehounké. A nebylo hněvu, nenávisti a záští. Byla jen radost, veliká, neskonalá, čistá a nezkalená. Vzkříšení nejkrásnější.*) Jakub Honner Vítězství. Původní dřevoryt V. Antůška. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha *) Původní dřevoryt V. Antůška z Benešova má také název Vítězství. Na těch postavách vidíte, kterak vyrostly, narovnaly se, zvedly hlavy. A vlasy jim vlají – ve větru nového života, svobodného a krásného. I Slavný den 28. října 1918 Vzrušení. Zpráva za zprávou. Každá jiná a všechny nejasné. Zmatek. Ale radostný zmatek, protože už všichni čekali, kdy ta zubatá vyžene poslední jiskřičky života z umírajícího Rakouska. O půl třetí odpoledne zazvonil telefon a brzy na to zacvakal telegraf: Samostatnost českého národa byla prohlášena! Lidé se vyvalili na ulice. Přestalo se pracovat a radost, veliká a neskonalá radost svítila všechněm z očí. Vítězství! Lidé se po ulicích zrovna rojili. Snad na 3000 jich bylo. Členové Národního výboru nařídili o 3. hodině odpolední vyvěsit národní prapory. Velké náměstí bylo nabito. Okolo šesté začaly padat dvojhlaví orli rakouští na dlažbu. A tak naráz byly bez těchto nenáviděných znaků c.k. okresní soud, c.k. okresní školní rada a c.k. berní úřad. A z náměstí se valilo množství jako rozvodněná řeka k c.k. okresnímu hejtmanství a k c.k. četnické stanici. Orlíci padali jeden za druhým. Shodili je se záložní nemocnice vojenské, s budovy finanční stráže, berního referátu a pošty. Odtud se valil proud rozvášněných lidí Táborskou ulicí k pivovaru a že půjdou až do kasáren a že i tam musí orel dolů! Členové Národního výboru lid však zastavili. Bylo by jistě došlo ke krveprolití. V kasárnách byl pluk německých tyrolských myslivců císařských. Vojáci měli pohotovost, ostré a chuť střílet do lidí. Letáky byla svolána schůze do sálu „Na Poštu“. Tam předseda Národního výboru, p. Fr. Mařík, oznámil, že jsme svobodní. Po něm mluvili i druzí členové Národního výboru, páni JUDr. František Veselý, Fuksa a Veverka. Všichni nabádali ke klidu a rozvaze. Mezi schůzí došel telegram prvního československého zákona, jímž byl prohlášen československý stát. Když byl přečten, vypuklo množství v neutuchající radostnou a jásavou bouři. Lidé plakali radostí a navzájem se objímali. Odvěký sen všech dobrých Čechů se stal skutkem. Zmizelo nepřátelství, zmizelo záští a hněv. Radost a láska vstoupily do lidských srdcí a neskonalé štěstí zářilo z očí všech. L. Trmal Pod Blaníkem, ročník VIII., 1928–29, č. 9 regionální literatura Trhový Štěpánov na starých pohlednicích Trhový Štěpánov o sobě dává v posledních letech významně vědět. V roce 2007 získal zpět titul město a letos vydal městský úřad drobnou publikaci „Trhový Štěpánov na starých pohlednicích“ s podtitulem „Ze sbírky pohlednic Jaromíra Vlčka, kronikáře města“. Příležitost uvádí tiráž jasně – „720. výročí povýšení sídla na město“. Pohlednice ukazují proměny zástavby v období let 1898 až 1975. J. Vlček je doplnil popiskami, včetně údajů o vydavatelích. Listování tak nabízí krátkou procházku Štěpánovem v průběhu téměř sta let. Cenný úvod k ní dodávají reprodukce listin z let 1541, 1567, 1612 a 1811, potvrzujících Štěpánovu privilegia. V publikaci nechybí ani současné atributy města – prapor, pečeť a erb. Jindřich Nusek II Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Příběh velkovévodkyně Toskánské V roce 2009 vydalo nakladatelství Toužimský a Moravec knihu Josefa Klempery Příběh velkovévodkyně Toskánské, aneb láska někdy bolí. Velmi pěkně vypravená publikace, mimo jiné s dvanácti, vesměs barevnými, fotografiemi na křídovém papíru, je pro nás zajímavá tím, že se okrajově dotýká panství Kácov, jehož byla velkovévodkyně dočasnou držitelkou, a zámku, který zde nechala postavit. Práce nejasného žánru kolísá mezi historickým životopisným románem (místy se sklonem k „červené knihovně“) a literaturou faktu. Zápletku tvoří nevyjasněná smrt krásné mlynářské dcery Terezky, nadějné zpěvačky a matky nemanželského syna velkovévody toskánského. Autor evidentně není historikem ani zkušeným spisovatelem. Historická fakta – zřejmě doslovně opsaná z encyklopedií nebo jiných prací – jsou násilně a nelogicky vložena do rádoby uměleckého beletristického textu. Obsahují věcné chyby zřejmé i laikovi, jsou podávána nepřehledně, někdy se navíc i zbytečně opakují. Chudičký seznam literatury (pouhých 5 položek!) svědčí o nepřipravenosti autora. Podobně výběr fotografií (vesměs pohlednicového typu) se orientuje na obce a exteriéry severočeských zámků na panstvích vévodkyně, tři fotografie jsou věnovány Kácovu. Interiéry jsou zcela opomenuty, stejně jako hlavní postavy příběhu (samu velkovévodkyni vidíme pouze na přebalu knihy). Také rodokmen a písemné materiály zcela scházejí. Katastrofální je zejména literární a zvláště jazyková úroveň práce. Autor zřejmě postrádá jazykový cit, základní znalosti slohu a zvláště pravopisu, především však nejzákladnější míru sebekritiky. Děsivá je úroveň pravopisná. Hrubé chyby se objevují již ve shodě přísudku s podmětem,v in- terpunkci, ale zejména v psaní velkých písmen (viz titul knihy). Vedle nich je chybný zápis cizích (zvláště německých) osobních a místních jmen maličkostí. Renovované nakladatelství by nemělo na jazykové korektuře šetřit. Závěrem je možno říci, že tato kniha sice najde své čtenáře, avšak náročného a poučeného čtenáře musí zklamat. Jiří Říha Cestou kříže Votickem Drobným sakrálním objektům se v Čechách v posledních letech dostává pozornosti v nedávné minulosti nebývalé, což je dobře. Patří totiž neodmyslitelně k charakteru české krajiny. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Může nás těšit, že Podblanicko patří v této oblasti k regionům, které se dokumentaci kapliček, zvoniček, křížků a dalších artefaktů naší historie věnují dlouhodobě a velmi pečlivě. Dokladem III toho je i publikace Cestou kříže Votickem, kterou vydalo město Votice v letošním roce za podpory Evropské unie. Autory textů jsou Václav Šustr a Lucie Krubnerová, fotografiemi publikaci opatřil Martin Schorný. Soupis mapuje 35 lokalit na Voticku a zahrnuje celkem 66 drobných sakrálních objektů. V úvodní části publikace je provedena základní charakteristika jednotlivých typů těchto objektů, následuje jejich základní zmapování podle jednotlivých lokalit, popsání jejich stavu, uvedení jejich historie a jsou obrazově zdokumentovány. Součástí publikace je i vložená mapa s vyznačením jednotlivých objektů a CD-ROM s elektronickou podobou knihy. Autoři neopomněli ani v současnosti již nezbytná cizojazyčná resumé. Milým doplněním publikace jsou hravé kvízy pro dětské čtenáře v závěrečné pasáži knihy a galerie dětských výtvarných prací s tématikou drobných sakrálních objektů na přiloženém CD. Grafické zpracování publikace je velmi nápadité. Kniha Cestou kříže Votickem je bezesporu další z řady zajímavých a kvalitních regionálních publikací, která by neměla chybět v knihovně zájemců o historii našeho kraje a milovníků krás Podblanicka. Radovan Cáder Český Merán č. 14 Sborník vydávaný Městem Sedlec-Prčice přináší především články o významných osobnostech, jejichž život byl významně spojen s krajinou pod Javorovou skálou. První je vě- IV nován akademickému malíři Aloisi Bílkovi (1887 – 1961). Narodil se ve Skoupém (13 kilometrů od Sedlce-Prčice), 15 let uměním naplněného života prožil v Paříži, pak žil v Praze a za druhé světové války bydlil pět roků v Prčici, kde si oblíbil okolní krajinu a získal mnoho přátel. Již druhý příspěvek vychází o generálovi Antonínu Pelichovi, tentokrát se jedná o osobní vzpomínky Květy Křemenové. Článek k dvoustému výročí narození Karla Hynka Máchy připomíná hlavně básníkovy předky z Českého Meránu, z nichž jeho otec Antonín Mácha se narodil v Měšeticích u Sedlce. Další vzpomínka je věnována právníkovi a malíři Jiřímu Vokálkovi, jehož druhým domovem byly vedle Prahy Jetřichovice. Spisovatel Otto Janka pracoval v Národním muzeu v Praze a od roku 1964 pravidelně pobýval ve své chalupě na Kvašťově. O jeho díle a životě, který se naplnil v roce 2010, pojednává článek nazvaný „Příběh Otto Janky“. Do oblasti vzpomínek zapadá i příspěvek „Hajní v Českém Meránu“. Přírodovědná tématika je zaPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha stoupena jen jedinou informací o hájových rostlinách. Čtenáře zaujme i přehledné zpracování historie pivovarnictví v Českém Meránu, výběr údajů z berní ruly (1654) pro území Sedlecka, zajímavosti z měsíčníku „Vltavské proudy“ (1937) a krátké sdělení o kapličce v Lidkovicích. Václav Kovařík Vyšel nový Sborník vlastivědných prací z Podblanicka Nové číslo tohoto sborníku je tentokrát rozděleno do dvou samostatných částí 1/49 a 2/49. Úvod první části tvoří další ze série článků Václava Kovaříka o dřevinách zámeckých parků, v tomto případě je podrobně zpracován méně známý park v Dobrohošti u Votic. Dále následuje zřejmě závěrečný, a to čtvrtý díl věnovaný houbám zámeckého parku ve Vlašimi (autoři František Kotlaba a Václav Zelený). První zoologický článek je věnován mihulím a rybám střední části Vlašimské Blanice a obsahuje mimo jiné kompletní seznam dosud zde potvrzených druhů. Jeho autory jsou Lubomír Hanel a Stanislav Lusk. Následující články jsou již věnovány společenským vědám. V prvním Jiří Úlovec zpracoval historii tvrze a zámku ve Zvěstově. V dalším se Jindřich Nusek zabýval Podblanickem a českými lokalitami v Trautsonsko-Auerspergském archivu v rakouském Innsbrucku. Závěr první části sborníku je vě- Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha nován výsledkům rekonstrukce zámku ve Vrchotových Janovicích a dlouhodobé obnově tamějšího parku (autorka Ludmila Fiedlerová). Druhá samostatná část sborníku je uvedena ornitologickým článkem hodnotícím dlouhodobé změny populací vodního ptactva na nádrži Želivka v období 1996 až 2008. Článek Davida Procházky o českém lékaři a politikovi Emanuelu Englovi seznamuje s jeho životem a významem. Osobností, které je věnován příspěvek Miroslava Brejchy, je František Veselý, jehož význam se uplatnil v období vzniku našeho samostatného státu v roce 1918. V dalším článku se Lukáš Tulach věnuje historickým krovům na Benešovsku a zdůvodňuje potřebu jejich ochrany. Jindřich Nusek ve svých „Dotecích orientu“ připomíná výstavu v Muzeu Podblanicka uspořádanou u příležitosti slavnostního otevření Čínského pavilonu ve vlašimském parku. V dalším příspěvku ředitel Muzea Podblanicka Radovan Cáder předkládá V veřejnosti zprávu o činnosti muzea za roky 2007 a 2008, která obsahuje informace o rozšíření sbírkového fondu, o výstavní, kulturně výchovné, ediční a výzkumné činnosti. Závěrečný příspěvek Jaroslava Pánka je věnován významné regionální historičce Evě Procházkové u příležitosti jejího životního jubilea a obsahuje také její kompletní bibliografii z let 2000 až 2009. Z výše uvedeného lze konstatovat, že nové dvoudílné číslo Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka z roku 2009 obsahuje na 350 stránkách 13 přírodovědných a společenskovědních příspěvků, které zaujmou tématickou pestrostí nejen podblanické patrioty, ale i specialisty jednotlivých oborů. Lubomír Hanel Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Život ve vlašimském zámku za války a po válce (1) Část jihovýchodního křídla zámku byla obydlena zaměstnanci knížecího panství, v dalších částech zámku byly knížecí prostory. V roce 1944 byla na krátké návštěvě v zámku knížecí rodina zřejmě naposledy. Několik malých dětí bylo oblečeno do námořnického obleku, neuměly česky a já neuměla německy, tak jsme se na dvoře na sebe jen dívaly. Park zámku nebyl přístupný veřejnosti, vlašimská brána se na noc zamykala. V prvním patře této brány bydlela paní Havránková se dvěma dcerami. Byla to příjemná paní, vlasy měla spletené vždy do copu a ten byl stočen do drdolu. Po obou stranách brány byly z venkovní strany patníky z kamene a vpravo od brány, kde je dnes ozdobný kovový plot, byla vysoká zeď obarvena žlutě a přikryta červenými taškami. Kousek od brány bývala u této zdi dřevěná bouda, ve které se prodávaly housky. Stejná zeď, ale nižší, je dodnes od brány směrem k bývalému pivovaru. Po projití branou do parku se přišlo ke kovové bráně, která je zachována dodnes, uzavírá dvůr a vpravo od ní v tomto domku je informační kancelář. Za války a ještě dost let po ní v tomto domku žila slečna Verunka Pouzarová, zámecká klíčnice. Malá, bílovlasá bábinka s očima jako pomněnky, měla v síni na skobách kruhy s mnoha klíči. V zámeckých knížecích prostorách větrala, udržovala pořádek v pokojích, před příjezdem knížecí rodiny navařila pastu na parkety, najala ženy na úklid a potřebná místa parket se drátkovala a pastovala, pasta bývala z včelího vosku. Pod bytem Verunky v suterénu nízkého VI domku byly sklepy a prádelna. Ženy bydlících zaměstnanců a služky některých tam praly prádlo. Prádelna měla betonový bazén na máchání prádla, kotel na vyvařování a dřevěné necky. Valchu si každý přinesl svou a také své topení pod kotel. U Verunky se půjčoval klíč od prádelny. V přízemí obydleného křídla zámku bydlel kastelán se ženou, byli to již starší lidé. Jejich snacha žije ve Vlašimi. V prvním patře nad bytem kastelána bydleli moje rodiče se mnou a mým bratrem. Vedle nás v prvním patře bydlel ještě lesní rada ing. Horáček se svou rodinou. Syn Fanouš a dcera Anička byli již téměř dospělí. Ve druhém patře bydlel ředitel veškerých panství knížecích Alfred Linke s manželkou, děti neměli. Pan Linke byl německé národnosti ze Sudet, paní byla Češka z Frýdku-Místku. Oba byli velice hodní lidé. V druhém patře žil s rodinou ještě fořt Skoupil s manželkou a dcerou Madlenkou. Jejich byt byl protažen do dalšího křídla zámku, kde byly podlahy a stropy v jiné úrovni, takže z kuchyně do pokoje měli krásné dřevěné schody směrem dolů. Dvě místnosti vedle nich měl jejich děda a služka Mína. Skoupilovi byli Rakušané a před příchodem do Vlašimi žili v Jugoslávii. U Skoupilů v dolním pokoji byla v silné venkovní zdi malá komůrka s okénkem ven, byla to komůrka na zásobu dřeva naštípaného pro potřebu kachlových kamen, kachlová pokojová kamna byla snad ve všech místnostech v zámku, a tak také komůrky na dřevo byly u všech velkých pokojů v bytech zaměstnanců. Průjezdem ze dvora se vcházelo na zadní Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha úzký dvorek, tam v bývalých konírnách měli zaměstnanci bydlící v zámku své dřevníky jako sklady na topivo, hlavně dřevo. Po zadním dvorku se dojde k rohové budově, která měla v přízemí sklad na dřevo a komory, v prvním patře žila rodina důchodního (dnes by se řeklo účetního), měl dva syny a dceru a jeho manželce pomáhala s domácností jejich teta. Jejich dcera jí byla velice podobná až do stáří. Ve druhém patře paní Marie Smutná, matka kancléře dr. Beneše Jaromíra Smutného. Paní Smutná dříve bydlela v úzkém, dlouhém domě vedle pošty, poštu a tento dům odděloval dvůr s průchodem. Z Vlašimi svou matku J. Smutný odstěhoval do své vily na Kolínsku, odkud však v roce 1948 emigroval do Anglie s rodinou a matku nechal ve vile, aby pohlídala rodinný majetek. Přišli však členové StB a vzali všechno, i její věci. Dožila pak v penzionu v Pyšelích ve značné nouzi. Po válce v bytě po ní ve druhém patře rohového domu za zámkem žila hodná učitelka, vdova se dvěma dětmi. Za války, jakmile se rozezněly sirény, ohlašovaly letecký nálet a všichni bydlící v zámku spěchali do protileteckého krytu, který byl ve sklepě tam, kde je dnes vchod do restaurace U blanických rytířů. Seděli jsme v podlouhlém sklepě s klenutým stropem, okolo zdí byly dřevěné lavice. Z tohoto sklepa vedly dřevěné schody ještě do nižšího sklepa, kde byla vidět voda v malé studánce. Po skončení druhého houkání sirén, které mělo označit konec náletu, šli jsme všichni zase domů, nikdo tehdy příliš nemluvil, všichni se báli. Někdy koncem roku 1944 nebo začátkem roku1945 jsme se u zdi za zámkem dívali směrem k Domašínu na ohromnou zář s rudou oblohou, to hořely sklady pohonných hmot, které měla německá armáda v Bruku. Říkali, že letci kotláři to Němcům rozstříleli. Koncem války vjely do parku vozy německé armády, brzy však, jakmile se blížili Rusové, Němci rychle odjížděli pryč směrem na jih a k Plzni. Jako děti jsme chodily po louce parku a hledaly, co tam Němci zapomněli, z vojenského proviantu např. konzervu, sáček mouky nebo jiné drobnosti. Bratr také někdy přinesl podivný kovový prak, který však byl rozbuškou. Doma vybuchla strašnou ranou, naštěstí způsobila jen malá zranění díky Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha včasnému odhození, avšak v podlaze ohromnou díru. Přijeli Rusové, tanky jely u pivovaru odspodu do kopce, jako od železného mostu, lidé běhali do pivovaru a nosili jim v papírových, voskových pohárcích pivo. Tehdy kvetly šeříky, byl slunečný den a já se na to dívala za zdí vedle brány, ta zeď vedle brány směrem k pivovaru zůstala dodnes zachována. Vojáci Rudé armády byli hladoví a žízniví, někdo vymyslel, že se ubytují v zámku. Byly to zbytky armády gen. Malinovského. Ze zámku, z panských pokojů, byly brzy vynášeny ven velké, žíněné a promočené matrace na dvůr. Dvě jámy na odpad, jedna na zadním, úzkém dvorku a druhá za zámkem u pivovaru byly brzy naplněny zámeckým porcelánem a nádobím, ušpiněným od hořčice a jídla. Místo umytí se to vyhazovalo do jam na popel a odpad. Za zámkem, u zdi pivovaru, býval ještě poklop otvoru do sklepů pivovaru. Tam dříve po celou zimu jezdily koňské potahy a na vozech přivážely veliké kusy a kvádry ledu z rybníků a táhly a tyčemi byl led po dřevěném korytu pouštěn do pivovarských sklepů, tam se pak po celý rok bral pro potřeby chlazení. Když Rudá armáda byla již nějaký čas v zámku, přišel příkaz, že všichni zaměstnanci velkostatku musí odejít z objektu, že s armádou tam nemohou být civilisté. Také přišel rozkaz, že Skoupilovi jsou Němci a musejí odejít. Na dvoře stál valník s koňmi, Skoupilovi si do ranců zavázali oblečení a prádlo a čekali i s dědou a Mínou na odvoz k vlaku. Když se s námi loučili, paní velice moc plakala. Asi půl dne čekali a seděli na valníku na svých zavazadlech, pak je někdo odvezl na nádraží. Později jsme se doslechli, že ještě u nádraží čekali asi půl dne a pak je někdo vykázal do vlaku a nesměli si vzít vůbec nic. Za 20 let jsem se dozvěděla, že odjeli do Vídně, a když měla jejich Madlenka před svatbou, zemřela na srdeční slabost. Z bytu byli již pryč a některé dopoledne si jakási slečna v náručí odnášela dar od Rusů – Madlenčinu velikou panenku – plaváka. Než jsme odešli z bytu ze zámku, známí nám půjčili jednu místnost ve dvoře. Bylo řečeno, že je to jen na několik dní a že nemusíme ani zamykat. Bylo to však na několik týdnů. Tehdy řekl mé matce ruský důstojník, že nebude doma s dětmi, že půjde do práce, jako to je u nich, a že VII Knížecí rodina a úředníci velkostatku ve Vlašimi před rokem 1939. První řada, sedící (zprava): Třetí je paní kněžna, vedle ní syn a je opřený o svého otce pana knížete. Vedle něho jsou manželé Hufnaglovi starší, vedle nich ing. Hufnagl ml. s manželkou, bývalý ředitel knížecího majetku. Stojící (zprava): Vychovatelka, vedle ní důchodní pan Čížek, šestý zprava B. Suchánek, vedle něho pan Alfred Linke, ředitel, vedle něho příbuzný pana knížete, inženýr, vedle pan lesní rada ing. Horáček, vedle něho sládek pan Ladislav Bittner. přijde komunismus, který je i u nich. Vzali jsme si jen nejnutnější oblečení, peřiny a kasičku s cennostmi a s penězi, které brzy přestaly platit. Otec všechno pečlivě pozamykal, když jsme se mohli vrátit, všechny dveře a zámky byly vypáčeny, i u nábytku byly zámečky vyštípány, oblečení, prádlo, nádobí – všechno pryč. I z komůrky ve zdi schované za knihovnou bylo všechno pryč. Nejlépe dopadl pánský pokoj, který byl přes chodbu od bytu (dnes je v něm učebna), bydlel v něm plukovník. Knihy zůstaly, jen některé měly vytrhané krajní ozdobné listy, koberec pryč, na lakovaném – leštěném psacím stole vypálené kruhy do laku od horkých hrnců. Někdo řekl, že vojáci si domů kromě náramkových hodinek nic nevezli, že všechno rozdali v nejbližších obcích za kořalku. Matka pak někdy viděla paní, která měla na sobě matčiny šaty, které si matka někdy ušila. Po Vlašimi byly národním výborem vylepovány plakáty s ohromnými pomluvami VIII a urážkami p. knížete, manžele Linkeovy někde na ulici zatkli (bez soudu) a odvedli jako Němce a kolaboranty do přízemních místností v zámku, které měly zamřížovaná okna na zadní dvorek. S nimi ještě některé lidi z Vlašimi, kteří uměli německy. Denně je vodili někam na manuální práci jako zločince, do bytu již nemohli a nesměli si nic svého z bytu vzít. Chodila jsem navečer k zamřížovanému oknu na zadním dvorku, čekala jsem na paní Linkeovou, donesla jsem jí z domu čaj a trochu prádla, moje matka jí pak donesla malý kufírek. Pan Linke se tehdy zhroutil z toho zacházení s nimi, někdo nám některý den ráno řekl, že se na záchodě, kde byli v zámku internováni, oběsil na klice dveří za své šle. Ten den pak přijeli dva zametači ulic s dřevěnou károu na vysokých loukoťových kolech, když po dvoře odjížděli s károu pryč, řekl nám kastelán, že vezli tělo pana Linkeho, že byl vysoký a nemohl se jim do káry vejít, tak mu zlomili nohy. PohřbiPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha li ho bez rakve vhozením do jámy, vykopané v pravém horním rohu hřbitova. Až do likvidace hřbitova byl v těch místech podlouhlý kopeček. Pak za několik dní přišel zase příkaz odněkud, že mají ty internované pustit. Paní Linkeová se s někým dostala do Prahy (nábytek a jejich věci z bytu již rozvezl někdo z národního výboru) a pracovala tam jako hospodyně v rodině cizího diplomata. S ním se pak přes Německo dostala do Kanady, kde se sešla se svým dru- hým manželem, vdala se a žili pak v Kalifornii. Psala mi téměř do své smrti. Jako malou holku mě často brávala k nim domů nebo na jejich zahradu Na Tenise. (Dokončení příště.) Helena Erbrtová (Redakční poznámka: Text je autentickým záznamem vzpomínek autorky a nebyl redakčně upraven.) Jak vlašimský František šel na vandr František Šebek, to jméno Vlašimákům nic neříká, i když kolem jeho daru, který věnoval městu Vlašimi, denně chodí. František se narodil v početné rodině panského zahradníka ve Vlašimi 15. dubna 1814. Už ve škole při slohovém úkolu psal, že chce být stavitelem, stavět velké prostorné domy, školy a tělocvičny... Vyučil se tedy zedníkem. Maminka mu upekla bochníček chleba, do uzlíku buchty a pár grošů do kapsy a synek se vydal na vandr. Kam jinam – do Vídně. Po cestě pomáhal při stavbách, jinde pořezal a naštípal dřevo, dostal jídlo, přespával po kůlnách nebo v přidělené komůrce, a tak se dostal do Vídně. Pracovité české ruce byly vždy a všude zapotřebí. Byl přijat u jedné stavitelské firmy. Brzy si ho zaměstnavatel všiml pro jeho nesmírnou pracovitost a nápady. Po čase ho doporučil na večerní studium a zařídil mu slušné ubytování. Čas běžel neúprosně dál a mladý Šebek se rozhodl, že se udělá „pro sebe“, čili založí si vlastní firmu. Najal dělníky, většinou Čechy. Dobře jim zaplatil a oni odváděli kvalitní prá- ci. Z vlašimského zedníčka se stal uznávaný zámožný stavitel. Jeho dětský sen se splnil. Avšak v soukromém životě nebyl šťastný. Zemřela mu manželka, děti neměl. Posléze předal zavedený podnik Janu Hlávkovi, českému architektovi, který pokračoval v jeho šlépějích. Zajímala ho politika. Byl zvolen poslancem a členem tehdejšího říšského sněmu. Všude prosazoval Čechy. Na rodnou Vlašim nikdy nezapomněl. Jako rodák a vlastenec v upomínku postavil na Velkém náměstí (dnešní Žižkovo) kašnu s vodotryskem a uprostřed na podstavci sochu Rolanda, patrona řemeslníků. Zemřel ve věku 48 let. Na jeho pohřeb do Vídně jela početná skupina Vlašimáků. Druhým darem Šebkovým byla nadace 10.000 zl., jejíž tříleté úroky měl dostat vlašimský student, absolvent kterékoli fakulty vysoké školy jako podporu na další vzdělávání. Právo na udělení těchto financí měl vlašimský purkmistr a děkan. Jarmila Zábranská (s využitím přednášek J. Pouzara a V. Stýblové) Rodná vesnička K tobě má vzpomínka z daleka zalétá, vesničko, v zeleni stromoví zakletá, blažené místo těch nevinných radostí, vidím tě stále jen zrakem své mladosti. Když s květem, janovce jaro si popílí, Pasekou zazáří zlatoví motýli a pod ní ve Hrázi potůček bublavý o časech minulých, o dálkách vypráví. Nad tebou modřínů větve se naklání, jak ruce matčiny vztažené k žehnání. To Skála, dětské sny sladce nám provoní, stříbrný hlas zvonku do ticha zazvoní. Když vyjdou hvězdičky v setmělém oknu sejdou se sousedé na chvilku hovoru. Veselá písnička zajásá dědinou, les kolem dokola vrací ji ozvěnou. Jaroslava Jarolímková-Lipinská Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha IX zprávy a sdělení Životní jubileum profesora Josefa Petráně Dne 23. srpna 2010 oslavil významné životní jubileum profesor Josef Petráň. Tento vynikající historik, který je uznávaným odborníkem světového věhlasu, se narodil před osmdesáti lety v Ouběnicích. Přestože celou svou profesionální vědeckou kariéru spojil s našimi předními univerzitními a vědeckými pracovišti, nikdy nezapomněl na své rodné Podblanicko a věnoval mu nemalou část svého vědeckého díla a organizačních schopností. Dlouhá léta redigoval Sborník vlas- tivědných prací z Podblanicka, podílel se na vzniku řady velmi kvalitních regionálních publikací (za všechny připomeňme alespoň Benešovsko – Podblanicko či Podblanicko proti okupantům) a svou lásku k rodným Ouběnicím přetavil v dvoudílné zpracování jejich historie pod názvem Příběh Ouběnic, kterážto práce se stala vzorovou ukázkou výborného zpracování regionálních dějin. Kromě mnoha jiných domácích a zahraničních cen byl také v roce 2002 oceněn mimořádný přínos díla profesora Petráně pro Podblanicko udělením titulu Blanický rytíř. Jménem redakce časopisu Pod Blaníkem a všech jeho čtenářů přejeme panu profesorovi Josefu Petráňovi do dalších let mnoho zdaru. Radovan Cáder O autorce povídky Pod Skálou (Redakční poznámka: V uplynulých osmi číslech časopisu Pod Blaníkem jsme Vám zprostředkovali poutavý příběh o mládí dívky Lídy z pera Jaroslavy Jarolímkové-Lipinské. Požádali jsme autorku, aby naši čtenářům svěřila příběh svého života. Nechme tedy autorku dál vyprávět…) Narodila jsem se 14. dubna 1921 v Lipinách u Velíše. Moji rodiče byli chudí, ale bídu jsme neměli, protože byli pracovití. Tatínek byl švec a maminka švadlena, živili se prací svých rukou. Také jsme měli kozu, králíky a dvě až tři slepice. Sousedi Bělkovi (Zemanovi) nám vždy propůjčili asi tři brázdy na jejich poli, kam jsme si vždy nasázeli brambory, a tak o nejnutnější živobytí bylo postaráno. Měla jsem čtyři sourozence, ale na živu zůstal jen nejstarší bratr Josef. Ti tři zemřeli brzo po narození. Když zemřela půlroční Mařenka, maminka si dojela do Prahy, že si z nalezince přiveze nějakou holčičku. Ale měli tam jen samé chlapečky a ona si vybrala toho nejubožejšího, protože měl krásné oči. Maminka ho vyléčila a byl z něho později zdravý a milý hoch a všichni X jsme ho měli rádi – byl to náš Frantík – a on stejnou láskou oplácel. Svoje krásné dětství jsem popsala v povídce „Pod Skálou“, proto se o něm nebudu více šířit. Další život nebyl nijak idylický. Měla jsem jen obecnou školu, protože měšťanská škola ve Vlašimi byla devět kilometrů vzdálená a chodit denně za každého počasí, na to jsem byla slabá. A rodiče neměli na to, aby mi platili pobyt ve městě. Nejdříve jsem nastoupila do učení v cukrárně, ale sladký život jsem tam neměla. Musela jsem v dílně nosit těžké plechy a jiné těžké práce, na to jsem slabá nebyla, ale když jsem měla po třech měsících dostávat 50 Kč, tak jsem nedostala nic, že prý jsem slabá. A když jsem pak navíc dostala nějakou herdu do zad, sbalila jsem se a z učení jsem utekla. Pak jsem vystřídala několik služeb, někde bylo lépe, někde hůře. Od vyjití ze školy jsem byla členkou Sdružení katolické mládeže (SKM). Chodila jsem v neděli odpoledne do dívčí skupiny na Skalce, a to byla velká posila. Odebírala jsem časopis Dorost a někdy jsem „spáchala“ i nějakou básničku. Tím jsem se Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha seznámila s P. Adolfem Kajprem, který byl redaktorem Dorostu a duchovním vůdcem SKM. Když k nám v roce 1939 vtrhli Němci, byl Otec Kajpr o dva roky později zatčen za kritiku nacistického režimu a postupně byl vězněn v koncentračních táborech Terezín, Mauthausen a v Dachau. Já jsem jako ročník 1921 musela roku 1942 nastoupit na práci do Říše. Pán Bůh mě chránil a asi po půl roce jsem byla propuštěna domů, protože oba moji rodiče těžce onemocněli a na jejich lékařské vysvědčení jsem se dostala domů a starala o rodiče. Jaké to bylo na práci v Říši, to by bylo na dlouhé vyprávění, ale ve všech nebezpečích mne Pán Bůh chránil. Po válce jsem jela navštívit svou přítelkyni na Moravu. Tehdy můj otec zemřel a Otec Kajpr se vrátil z vězení s podlomeným zdravím. Zastavila jsem se u něho v Praze a on se mne ptal, proč jsem ve smutku. Řekla jsem, že mi umřel otec, a on se mne ptal, co budu teď dělat. Když jsem odpověděla, že nevím, nabídl mi místo v sekretariátě SKM a od té doby mi pomáhal a staral se o mne jako vlastní otec. Asi po půl roce jsem absolvovala katechetský kurz a sedm roků učila náboženství v Praze Libni. Toužila jsem po vyšším vzdělání a opět to byl Otec Kajpr, který mne doporučil na Benešovo gymnázium v Praze Dejvicích, kde mne a moji kamarádku přijal (jako externistky) p. Dr. Artur Pavelka. Otec Kajpr nám nějaký čas dával hodiny latiny a dokonce šel za mne učit náboženství, když jsem dělala nějakou zkoušku. V padesátých letech byl ale s jinými významnými kněžími ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen jako „vlastizrádce“ na mnoho let do vězení na Mírově, Valdicích a v Leopoldově, kde v roce 1959 zemřel. Byl to svatý člověk a mučedník víry. Vyučování náboženství bylo stále více omezováno a znemožňováno, takže jsem v roce 1959 skončila. Těžko jsem vzhledem k této své minulosti hledala zaměstnání. Ale Pán Bůh mne neopustil a moje přítelkyně z SKM, ještě s jinou, také později mojí přítelkyní, mi pomohly do Náborového podniku hl. m. Prahy, kde jsem pracovala deset roků ve skladové účtárně, ve slušném prostředí. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Jaroslava Jarolímková-Lipinská na snímku ze srpna 2010 (foto: Jan Urban). Často jsem jezdila do svého rodiště, Velíše u Vlašimi, kde jsem také měla četné příbuzné. Proto jsem se znala s místním p. farářem J. Stoklasou a jeho hospodyní Mařenkou, která byla rovněž mou přítelkyní. Ale ona brzy zemřela a pan farář byl po tři roky sám, nestačil ke svým povinnostem se ještě starat o domácnost. Neměl mu kdo uvařit a uklidit. Viděla jsem v tom řízení Boží, opustila jsem Prahu a převzala jsem starost o jeho domácnost i o kostel. Byl to hodný, zbožný, upřímný člověk, spravedlivý, který neznal lsti. Nikdy jsem svého kroku nelitovala, i když jsem společensky přešla na nižší stupeň. Byla to požehnaná léta, i když za komunismu měla své těžkosti. Ale pan farář se o politiku nestaral, snažil se udržet v dobrém stavu pět kostelů, které měl na starosti, a tak neměl žádné větší potíže. Zemřel v lednu 1998 ve věku 86 let. Po jeho smrti jsem se vrátila do Prahy, kde jsem si udržovala trvalé bydliště. Do Velíše jezdím občas ráda, mám tam několik dobrých přátel a hrob rodičů i bratra Frantíka. Jaroslava Jarolímková-Lipinská XI Příběh památného dubu u Měchnova Nominační text finalisty ankety Strom roku 2010, kterou vyhlašuje Nadace Partnerství – www.stromzivota.cz. Památný dub u Měchnova v anketě získal 5002 hlasů a umístil se na celkovém čtvrtém místě. Můj příběh je dlouhý přes tři století, proto si toho pamatuji opravdu hodně. Rostu mezi Měchnovem a Šternovem – mezi dvěma malými vesnicemi, které k sobě patří jako bratři a které sdílejí osudy kraje už od 13. století. První dalo jméno slovo „mnich“, snad tu kdysi byl klášter, či aspoň mnich poustevník náležející k nedalekému klášteru v Sázavě. Druhá vesnice se jmenuje po hvězdě (stern), osmicípému znaku rodu Sternbergů. Rostu zde přibližně od druhé poloviny 17. století, zasazen jsem byl v době působení rytíře Jana Kryštofa Šice, správce panského statku v Měchnově. Dal jsem jméno cestě, která vede od měchnovského špýcharu do Šternova – říká se jí „K Dubu“. (V mé blízkosti je další starý památný dub, který je po pravé straně silnice z Divišova do Šternova – je trochu vyšší než já, ale „hubenější“.) Kolem mne chodili každou neděli místní lidé do románského kostela sv. Martina v Měchnově, jeho zvon patří ke zvukové kulise celého mého života. Mnohé místní rodáky tam s veselou přinesli jejich rodiče ke křtu a většinu zdejších tam také doprovodili jejich potomci, přátelé a sousedé k poslednímu rozloučení. Zažil jsem těžkou robotu místních lidí – koncem 17. století na okolních polích poddaní museli pracovat v dubnu osm, od května do září deset hodin. Když byl v nedalekém Divišově ustanoven hrdelní soud, viděl jsem, kterak v máji 1691 k soudu odvádějí z Měchnova Jana Oficírka, jinak Petrů zvaného, který byl následně na měsíc do želez vsazen a který se pak ke krádeži doznal a s podmínkou ztráty vlastního hrdla slíbil vyvarovat se jakýchkoli přestupků. Podobně o tři roky později měchnovského šenkýře Matěje Brodeckého s dcerou Alžbětou za přechovávání zlodějů i s kradenými věcmi a v roce 1724 Vácslava Štěpánka za vypálení měchnovské panské hospody odvedli a k několikaletým nuceným pracím odsoudili. Pamatuji náboženské, majetkové i školské reformy z doby panování Marie Terezie, a tak jsem začínal vídat první školou povinné děti, kteří koXII lem mne docházeli do školy v Českém Šternberku. Po tzv. sedmileté (též bramborové) válce se na polích kolem mne objevily brambory, jetel či řepa, pastviny a lada se obracely na ornou půdu, na které se hospodařilo šestihonně (úhor-ozimjař-jetel-ozim-jař) a devítihonně (okopaniny-ozim-jař-jetel-ozim-jař-úhor-ozim-jař), na polích se v té době objevily i první stroje… Pamatuji smutek z počátku 19. století – dvě generace mužů doplatily životy a zdravím na napoleonské války – z Měchnova a Šternova se 12 mužů zúčastnilo na podzim 1813 bitvy u Lipska, též zvané bitva národů. Roku 1839 se v nadohled vzdálené samotě Brtnici usazuje první zdejší průmysl – sklářská huť. Velkou slávou byly první volby roku 1850 a zrušení roboty roku 1851. Mnohého spílání jsem si musel vyslechnout, když kolem mne procházely vyjednávací skupiny do Šternova a Měchnova – při volbě do obecního zastupitelstva roku 1864 se nedostalo ani na jednoho z kandidátů zmíněných obcí. Přihlížel jsem také strádání venkovanů během rakousko-pruské válku roku 1866 a na ni navazující epidemii cholery a černých neštovic – Měchnovu se však nemoci jako zázrakem vyhnuly. Také po další válce (první světové) jsem musel přihlížet slzám vdov a sirotků. Z Měchnova a Šternova se nevrátilo nejméně 13 mužů v produktivním věku – bojovali na italské, francouzské i ruské frontě. Nastaly však i události radostnější. Po sousedním poli byl roku 1924 přiveden elektrický proud, spravovaly se obecní cesty a podél nich vysazovány ovocné stromy – však také hned vedle mne stojí statná hrušeň a opodál další spolu s třešněmi. Většina polí v okolí byla rozdělena podle zákona o pozemkové reformě, který mimo jiného pamatoval i na mne – na přidělených pozemcích se musí zachovat památné stromy. V roce 1927 kolem mne projela motorová hasičská stříkačka, první tohoto druhu v divišovské hasičské župě. Také místní hospodáři se dali dohromady, a tak jsem z Měchnova i Šternova slyšel první benzínové motory a mlátičky. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Památný dub letní u Měchnova, finalista ankety Strom roku 2010 (foto: Jan Urban, květen 2010). Také období druhé světové války bylo nejen pro mne smutné. Kromě všeobecně známých událostí jsem smutně přihlížel odchodu místních židovských obyvatel do nenávratna koncentračních táborů, v mém těsném sousedství se začaly kácet lesy, aby uvolnily prostor pro vznikající dálnici z Prahy do Brna. Ta rozetnula odvěké sousedství Měchnova a Šternova a zároveň mě i místní obyvatelstvo navždy připravila o blahodárné ticho. Konec války mi přinesl pohled na utíkající houfy německých vojáků, kteří ustupovali po nedaleké silnici před Vlasovci, a za pár dní sovětské vojáky bydlící v Měchnově. Další velké stěhování jsem zažil po válce, kdy část místních obyvatel odešla osídlovat české pohraničí. Zažil jsem i poválečnou eufórii, kterou však následovala chmurná léta padesátá. Smutný byl pohled na sedláky dlouho odolávající založit JZD a v roce 1958 přinucené vložit svá hospodářství do místního státního statku. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Moje přítomnost zachránila za tzv. socialismu i zmíněnou cestu „K dubu“. Státní statek žádal MNV Měchnov o povolení rozorání této cesty. MNV to odmítl mimo jiné s tím, že v blízkosti cesty se nachází dub, který je chráněný památkovým úřadem. Následovala fádní, monotónní desetiletí, která byla zakončena revolučními změnami na konci 20. století. Zažil jsem dějinné události, ale i mnoho okamžiků prostého života. Moje koruna dala příležitost mladým dvojicím hledajícím chvilku ticha, samotu pro objetí a vzájemné potěšení, snad i umožnila zrod nového života či dobrovolný odchod z něho. Vyslechl jsem bezpočet ustaraných řečí, běd i radostných zvěstí dětí, rodičů i prarodičů z divišovských kopců i údolí řeky Sázavy. Můj kmen a koruna již několik století slouží coby úkryt či místo odpočinku ptákům, XIII Členové a příznivci Českého svazu ochránců přírody Vlašim na exkurzi po památných a významných stromech Podblanicka dne 31. 10. 2009 (foto: Dagmar Tlustošová). mravenci si na mne zbudovali několik tras za potravou a dutinou u země vchod do podzemního mraveniště. Bohatá úroda žaludů z mých větví poskytuje dostatek potravy divokým prasatům i drobnému hmyzu, větve chrání rozlehlý koberec brčálu barvínku. Spolu s ostatními stromy chráním prameniště v okolním lesíku zvaném Doubí (jsou v něm sběrné studny, z kterých je vodou zásobován dvůr Šternov). V mé blízkosti sice přibývá automobilový provoz na dálnici D1, ale na druhé straně se to před pár lety začalo hemžit pěšími turisty i vyznavači kol na obnovené stezce na trase Divišov – Měchnov – Český Šternberk. Jmenuje se po již zmíněném rytíři Janu Kryštofu Šicovi. A protože naučnou stezku navrhli žáci nedaleké základní školy, kteří se o ni také starají, čas od času si odskočí podívat i na mne. Rád je budu pod svými větvemi vídat ještě hodně desetiletí… Další informace o navrhovaném stromu Strom je památný na základě usnesení Rady ONV v Benešově č. 42 ze dne 24. 2. 1983. XIV Strom je velmi pěkný, má malebný terminální kmen a větvení (viz snímek bez olistění) a široce rozloženou korunu. Majitelem stromu je Zdeněk Sternberg, bytem Český Šternberk 1. Jako památný strom ho uvádí již publikace Růžička J., 1941: Jak přibývalo okrasných a památných stromů v našem kraji. Pod Blaníkem, Benešov, roč. 21, č. 4. Další literatura, která se o navrhovaném stromu zmiňuje: Hanel L., 1982a: Chráněné stromy na našem okrese. Jiskra, Benešov, 25, 37: 3. Hanel L., 1982b: Stromy – chráněné přírodní výtvory – na okrese Benešov. Ochranář, zpravodaj OK ONV Benešov, duben: 6-7. Kovařík V., Jirko J., 1969: Chráněné stromy v okrese Benešov. SVPP 10: 213-216. Kovařík V., Pešout P., Zelený V., 1996: Zámecké parky a památné stromy Podblanicka. Český svaz ochránců přírody Vlašim. Ložek V., Němec J., 1996: Chráněná území ČR 1 – Střední Čechy. AOPK Praha. Petráň J. a kol., 1985: Benešovsko, Podblanicko. Benešov 366 pp. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Jak je uvedeno v příběhu stromu, památný dub u Měchnova se stává předmětem zájmu místních obyvatel. Rozvíjející se aktivity kolem udržitelného cestovního ruchu přivádějí na Divišovsko stále více zájemců o přírodu i historii oblasti. V tomto ohledu mají své místo i památné stromy a s ohledem na dopravní dostupnost nominovaného dubu má i tento strom svoji nezastupitelnou úlohu. Nominaci jsme se rozhodli podat na základě výběru, který jsme učinili v rámci exkurze pro členy a příznivce Českého svazu ochránců přírody Vlašim po cca třiceti památných a významných stromech na Podblanicku. Odborný doprovod erudovaně vedl doc. RNDr. Václav Zelený z České zemědělské univerzity Praha (viz skupinové foto). Ačkoli autor příběhu stromu a iniciátor nominace žije v nedalekém Divišově již pět let, nominovaný dub „objevil“ teprve nedávno právě na zmíněné exkurzi. Od té doby strom navštívil nesčetněkrát, sám, s rodinou či přá- teli. Místo i okolí navrhovaného stromu může (a jistě v budoucnu bude) sloužit jako učebna negativních i pozitivních vlivů člověka na životní prostředí. Přetížená dálnice, neudržované obslužné komunikace, erozní rýhy přilehlých velkých polních celků, marná snaha o likvidaci křídlatky herbicidem, z daleka nepřehlédnutelný zásah do krajinného rázu nedalekého logistického centra na straně jedné a na druhé straně aktivní péče o blízkou naučnou stezku a nedaleký židovský hřbitov, výsadba nových ovocných alejí v okolí, přírodovědné a vlastivědné exkurze v rámci výuky na místní základné škole, zájem místních obyvatel o vzhled obcí a jejich aktivní přístup k nápravě. Navíc tudy nepochybně kráčela historie – jedním z důkazů je nález starého rakouského dvojhaléře z roku 1912 v erozní rýze při poslední návštěvě navrhovaného dubu, nedaleko od něj… Jan Urban (s použitím publikace Karla Kočího Kronika Měchnova a Šternova) Za Pavlem Vašákem Dne 29. června letošního roku zemřel RNDr. Pavel Vašák. Toto strohé oznámení patří k nejsmutnějším zprávám letošního léta a rozesmutnila všechny, kdo ho znali. Pavel Vašák se narodil 10. července 1953 v Lounech. Již od dětství projevoval zájem o přírodu, a proto nebylo nijak překvapivé, že si později jako obor svého studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy vybral systematickou zoologii. Po studiích v roce 1977 nastoupil jako odborný přírodovědný pracovník v tehdejším Muzeu okresu Benešov (dnes Muzeum Podblanicka) v Benešově a následně ve Vlašimi. Zde se podílel výraznou měrou na odborném přírodovědném výzkumu a zejména na prezentaci jeho výsledků odborné i laické veřejnosti. V letech 1991 až 2000 pak stál v čele muzea ve funkci ředitele. Po odchodu z muzea přesunul své pracovní aktivity do Prahy, nejprve na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a poté na odbor školství Magistrátu hlavního města Prahy. Působil též jako přednášející na České zemědělské univerzitě v Praze. Nejvlastnějším oborem zájmu Pavla Vašáka byla bezesporu ornitologie. Spolupracoval Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha na celé řadě programů sčítání a monitoringu ptactva (inicioval například také možnost monitoringu ptactva v celém rozlehlém areálu jaderné elektrárny Temelín), stál u rozkvětu terénní ornitologické stanice Blatec-Dívčice. Byl nepřehlédnutelnou osobností České společnosti ornitologické, kde řadu let pracoval aktivně v jejím výboru a v letech 2008 a 2009 byl jejím předsedou. XV Zcela nepřehlédnutelný je přínos Pavla Vašáka jakožto autora publikací a odborných statí. Z jeho bibliografie je možno připomenout například publikace Lesní ptáci, ptačí část nové série Světa zvířat nebo Drůbež. Z regionálních publikací patří k nejvýznamnějším, na kterých se autorsky podílel, Ptáci Podblanicka, kde stál v čele kolektivu autorů. Významně se také podílel na podobě Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, a to jednak jako plodný autor otiskovaných statí, jednak jako dlouholetý člen redakční rady tohoto periodika. Všichni, kdo Pavla Vašáka znali, na něj také vzpomínají jako na vynikajícího a vždy galantního společníka, na rozeného vypravěče, který dokázal svým květnatým jazykem plným archaismů a neuvěřitelně originálních přirovnání barvitě líčit zážitky ze svých nesčetných cest, jako na člověka, který udivoval neuvěřitelným záběrem svých encyklopedických znalostí. V osobě Pavla Vašáka jsme ztratili vynikajícího znalce a milovníka přírody, dobrého muzejníka a vždy inspirativní osobnost. Radovan Cáder Vzpomínka na Jaroslava Lašťovičku (Redakční poznámka: Dne 27. června letošního roku nás navždy opustil Jaroslav Lašťovička. Tento učitel a neúnavný vlastivědný pracovník se velmi přičinil o poznání minulosti Podblanicka. Publikoval množství článků v regionálním tisku, v nichž svým nezaměnitelným způsobem připomínal nejrůznější události a osobnosti z dávné i novější historie. Nejvýraznějším autorským počinem Jaroslava Lašťovičky jsou jeho práce „Z historie Netvořic“ a především „Netvorští z Březí – Vyprávění o časech dávno minulých“, která vyšla jako 8. příloha časopisu Pod Blaníkem v roce 2003. Osobnost Jaroslava Lašťovičky (22. 8. 1934 – 27. 6. 2010) výstižně charakterizuje následující vzpomínka PhDr. Ladislava Kesnera ml.) Když jsem v uplynulých dnech přemýšlel nad tím, jakým způsobem připomenout svého přítele Jaroslava Laštovičku, v mysli mi stále rezonovaly ozvěny jeho nesčetných vyprávění, kterým jsem mohl naslouchat. Byl nejenom rozeným vypravěčem, obdařeným výjimečným smyslem pro humor, ale především výborným pozorovatelem lidského života. Nepoznal jsem ho v roli, kterou si v mládí zvolil a po desítky naplňoval – totiž jako svého učitele. Jeho učitelská léta jsem znal pouze z jeho vyprávění a vzpomínek. Vracel se v nich jak k počátkům své kantorské dráhy v Litvínově a na jednotřídce XVI v Horním Jiřetíně, tak i k více než třicetiletému působení v Praze, kde se věnoval výuce historie a geografie – oboru, který vystudoval. O svých bývalých žácích mluvil s opravdovou láskou, znal detaily jejich životních osudů, s mnohými až do své smrti udržoval osobní kontakt. Zanechal ve mně dojem, že byl jedním z těch učitelů, na které člověk v dospělém věku vzpomíná s opravdovou vděčností. Už během svých učitelských let v Praze pravidelně přispíval – především do Svobodného slova – články na různá témata z historie. V posledních patnácti letech, kdy již trvale pobýval v Netvořících, napsal desítky článků pro benešovskou Jiskru a další časopisy, v nichž se věnoval místní historii, významným postavám českých dějin či připomínce významných výročí. Napsal také dva rozsáhlejší texty – „Z historie Netvořic“ a „Netvorští z Březí – Vyprávění o časech dávno minulých“. Byl člověkem, který svůj čas věnoval důkladnému a poctivému bádání o místní historii a osobnostech. Myslím, že sám sebe viděl jako pokračovatele tradice oněch písmáků, díky nimž si naše společenství uchovala svoji paměť. Svědčí o tom věnování jeho netvořické historie: „Památce všech, kteří v dobách dávno minulých pečlivě zaznamenávali pro paměť budoucím slovo za slovem a větu za větu o tom, co se stalo.“ Svoji prací beze zbytku naplnil své krédo, že – „historie není jen suchopárnou naukou o odlehlé minulosti, je třeba ji chápat jako ruku podanou nám našimi předky pro zachování kontinuity s jejich životem a činěním.“ Ladislav Kesner Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Nejlepší ekoporadenský počin roku (2) Síť ekologických poraden STEP, jejímž zakládajícím členem je také Český svaz ochránců přírody Vlašim, vyhlásila první ročník soutěže „O nejlepší ekoporadenský počin“. Představujeme Vám další ze soutěžních projektů. Množící se stížnosti občanů na úhyny zvířat při stavebních činnostech a příjem na stavbách zraněných živočichů do Záchranné stanice ved- ly ČSOP Vlašim k vydání barevného plakátu s názvem Ochrana zvířat na stavbách (formátu A2) znázorňujícího několik desítek nešvarů a jejich možné eliminace při stavebních činnostech. Kreslený plakát vtipnou formou zachycuje pana Matláka a pana Koumáka při stavbě domu, včetně popisu jednotlivých opatření. Jan Urban Vyhlášena soutěž Malujeme s muzeem Muzeum Podblanicka v rámci Historického roku ve spolupráci se Středočeským krajem, městy Benešov, Vlašim a Votice vyhlašují dětskou výtvarnou soutěž pro kraj Podblanicka „Malujeme s muzeem“. Vyhlášeny jsou kategorie zvlášť pro mateřské, základní a střední školy. Téma: Lidové zvyky. Přijímají se pouze dvojrozměrné výtvarné práce, slovní doprovod je možný. Veškeré práce budou na zadní straně označeny jménem a příjmením autora, věkem, adresou bydliště Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha nebo školy a heslem „Malujeme s muzeem“ a budou zaslány na adresu: Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim. Uzávěrka 30. 11. 2010. Vyhlášení vítězů a odměňování proběhne dne 16. 12. 2010 v 16.00 h. v obřadní síni vlašimského zámku. Práce budou vystaveny pro veřejnost ve výstavním sále Muzea Podblanicka v zámku Vlašim od 25. 1. do 25. 2. 2011. Více informací na http://www.muzeumpodblanicka.cz Veronika Hanusová XVII do tohoto čísla přispěli Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Helena Erbrtová, Praha, tel.: 732 587 148 Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Mgr. Veronika Hanusová, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8 PhDr. Ladislav Kesner ([email protected]) Ing. Mgr. Martin Klaudys, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Josef Korn, Dubějovická 353, 257 63 Trhový Štěpánov Mgr. Václav Kovařík, Bezručova 1254, 256 01 Benešov Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov Mgr. Jiří Říha, Prokopova 1577, 258 01 Vlašim ([email protected]) Pavel Schafferhans, Werichova 951, 152 00 Praha 5 ([email protected]) Bc. Petr Schneider, Družstevní 416, 257 41 Týnec nad Sázavou ([email protected]) Jan Svoboda, Domov důchodců Velvary, Petra Bezruče 484, 273 24 Velvary ([email protected]) Milan Štědra, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou ([email protected]) Jarmila Štogrová, Národní obrany 31, 160 00 Praha 6 ([email protected]) Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jaromír Vlček, Dalkovická 244, 257 63 Trhový Štěpánov ([email protected]) Jarmila Zábranská, Březinská 473, 258 01 Vlašim přehled akcí Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim http://www.muzeumpodblanicka.cz Čtvrtek 28. 10. 2010: Den Středočeského kraje 9.00 – 12.00 h, 13.00 – 16.00 h.: Otevřeny všechny expozice Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Příroda Podblanicka; S přesnou muškou – tradice střelectví a zbrojařství; Zrcadlo minulosti (dlouhodobá výstava); Město pod věží aneb Vlašim na dlani; Prohlídka zámeckého sklepení s expozicí Tajemství sklepení; Vyhlídka ze zámecké věže. Vstup zdarma, poslední prohlídka v 15.30 h. 13.00 – 16.00 h.: Komentovaná prohlídka Podblanické galerie ČSOP ve Vlašimské bráně Provází vlašimský malíř Mgr. Stanislav Příhoda. 14.00 – 16.00 h.: Prohlídka interiérů Čínského pavilónu. Provádí Podblanické infocentrum. 19.00 h.: Koncert Vlado Ulricha. Vynikající peruánský hráč na andské flétny (Quena, Sikus) předvede strhující fúzi world music, jazzu a latinskoamerické hudby. Zazní nejen světové hudební klenoty, ale i jeho vlastní skladby, kde Vás magický zvuk přenese do vzdálených, ale i blízkých krajů. Farní charita Vlašim koncert pořádá na podporu nově zřízené sociální služby – osobní asistence. Den Středočeského kraje probíhá ve spolupráci s Českým svazem ochránců přírody a Podblanickým infocentrem. Výstavy Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno) Do 31. 10. 2010: Na cestách. Fotografie Mgr. Petra Palouše z celého světa. 4. 11. – 28. 11. 2010: Podblanický patchwork aneb velká krása z malých kousků látek. Vystavuje Podblanický patchworkový klub o. s. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 4. 11. 2010 v 17.00 h., zazpívá smíšený pěvecký sbor Dech. 2. – 31. 12. 2010: Ježíšku, panáčku. Muzejní výstava s tématikou narození Ježíše Krista. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 2. 12. 2010 v 17.00 h. XVIII Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha Čtvrtek 16. 12. 2010: Malujeme s muzeem. Slavnostní vyhodnocení výtvarné soutěže. Začátek v 16.00 h. Otevřené výstavy: Město pod věží aneb Vlašim na dlani (vyhlídka ze zámecké věže), Prohlídka zámeckého sklepení s expozicí Tajemství sklepení PŘEDNÁŠKY Úterý 9. 11. 2010: PhDr. Ivana Preislerová – Život ve Vlašimi v době I. světové války. Začátek v 17.00 h. Čtvrtek 11. 11. 2010: Radko Bílek – Poutní místa Podblanicka. Beseda s promítáním s autorem stejnojmenné knihy a autogramiáda. Začátek v 16.00 h. Vstup zdarma. Úterý 14. 12. 2010: Bc. Petr Schneider – Vlašimský nález mincí z roku 1846. Začátek v 17.00 h. KONCERTY Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h. Čtvrtek 18. 11. 2010: Artemiss trio – Proč bychom se netěšili. Komorní skladby Bedřicha Smetany; Adéla Štajnochrová – housle, Alžběta Vlčková – violoncello, Jana Holmanová – klavír. Mluvené slovo: Vladimír Čech. Známé klavírní polky, Duo Z domoviny a Trio g moll a ukázky z mistrovy korespondence. Čtvrtek 9. 12. 2010: Musica Dolce Vita – Vánoční klenoty české hudby. Daniela Demuthová – mezzosoprán, Žofie Vokálková – flétna, Zbyňka Šolcová – harfa. Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (neděle, pondělí zavřeno) 22. 10. – 20. 11. 2010: Výstava – Soňa Hanzlíková – Textilní tvorba. Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí, Náš pluk Český svaz ochránců přírody Vlašim http://www.csopvlasim.cz Výstavy Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h., vstupné dobrovolné. Do 27. 10. 2010: Zátiší, figury, portréty, objekty. Vystavují žáci 1. a 9. třídy a absolventi přijatí na umělecké školy, kteří navštěvovali kurzy kresby a malby pod vedením Mgr. Drahomíry Svobodové. 1. – 25. 11. 2010: Zaostřeno na hypermarkety. Výstava představuje téma expanze obřích nákupních řetězců. Na celkem deseti panelech pomocí textů, fotografií, tabulek i grafů ukazuje, jaké jsou dopady neregulované expanze nákupních center v ČR. Výstava nabízí pohled i do zahraničí a seznamuje se zkušenostmi jiných zemí s nákupními centry. Věnuje se též možnostem řešení problémů spojených s dalším růstem obřích obchodních center. 29. 11. – 3. 12. 2010: Předvánoční prodejní výstava UNICEF. Tradiční prodejní výstava. Výtěžek z prodeje pohlednic, blahopřání a dárků s logem UNICEF slouží k financování celosvětových programů UNICEF na pomoc znevýhodněným dětem ve světě. Zakoupením (adopcí) panenky přispíváte na očkování jednomu dítěti v rozvojových zemích. 10. 12. 2010 – 31. 1. 2010: Augustin Satra. Výběr z díla nadějného malíře, žáka Julia Mařáka. PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ dny, dílny Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné. Sobota 23. 10. 2010: Výlov rybníka Jírovce. Prodej kaprů na místě za 60 Kč/kg. Výlov začíná v 9.00 h., od 10.00 do 12.00 h. program pro děti. Občerstvení zajištěno. Čtvrtek 28. 10. 2010: Komentovaná prohlídka Podblanické galerie ČSOP ve Vlašimské bráně. Od 13.00 do 16.00 h. provází vlašimský malíř Mgr. Stanislav Příhoda. Akce v rámci Dne Středočeského kraje. 2. – 3. 11. 2010: X. pedagogická konference Výchova a vzdělávání pro život. Konference, která se uskuteční v rámci projektu M.R.K.E.V. v regionech, je zaměřena na otázky environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (zkráceně EVVO) na školách a školských zařízeních ve Středočeském kraji. První den je věnován mateřským školám, druhý základním a střední školám a dalším školským zařízením. Každý den je rozdělen do dvou částí. První přednášková je společná pro všechny účastníky Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha XIX a řeší aktuální otázky EVVO, druhá probíhá formou pracovních dílen plných nápadů a námětů pro konkrétní činnosti. Z konference vychází sborník příspěvků. Účast je zdarma. Tuto akci spolufinancuje Evropský sociální fond (ESF) a státní rozpočet ČR v rámci projektu Podpora zvyšování kvality environmentální výchovy ve středočeských školách. Pondělí 8. 11. 2010: Brouci na stopě zločinu (aneb Hmyz ve službách policie a soudů). Zajímá vás, jak může být hmyz využíván při vyšetřování trestných činů? Přijďte si poslechnout přednášku specialistky oboru forenzní entomologie pplk. Ing. Hana Šulákové, PhD. z Kriminalistického ústavu Praha. Dozvíte se například, jak probíhá znalecké zkoumání a zpracování vzorků hmyzu (entomologických stop). Na několika skutečných případech si ukážeme, jak výsledky zkoumání hmyzu napomohly při vyšetřování trestných činů. Začátek v 17.30 h. Úterý 23. 11. 2010: Tématický den pro ekologicky šetrné výrobky. Tématický den zaměřený na používání výrobků, které při výrobě a zpracování šetří životní prostředí. Celý den ukázka a možnost zlevněného nákupu k přírodě i člověku šetrných výrobků. Od 17.30 h. tématická přednáška. Středa 8. 12. 2010: Tančící stoly – Vánoce v Ekoateliéru. Výtvarné hraní pro malé i velké. Proměny odpadových materiálů a přírodnin při přípravě kouzelných Vánoc. Výroba dárků, balení dárků, zdobení stromečku, výroba přáníček, dekorace v interiéru, slavnostní stolování, svícny… Jednoduché a efektní mašle z odstřižků, výroba papírových andělů. Stálá výstava Vlašimský zámecký park (ve Starém hradu). Výstava kolorovaných rytin A. Pucherny s historickými motivy parku, informační panely a exponáty k historii parku, jeho obnově, přírodních zajímavostech apod., vyhlídková věž. Výstava je součástí exkurzního okruhu vlašimským zámeckým parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem. Podblanická galerie. Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně. V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli, v období od 1. 6. do 31. 8. denně, po předchozí dohodě i mimo sezónu. Provozní doba: 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj. Ekoporadna a Ekoobchůdek Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem. Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí. Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h. nebo písemně, telefonicky či emailem). Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h., v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech (10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.). Nabízíme - vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty - biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti, koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další) - potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena), konopnou kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí, - řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky - ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky. XX Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Podobné dokumenty
Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka
Vážení čtenáři,
Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 4, 2010
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesá...