docPublikace ve formátu PDF - Muzeum Mariánská Týnice
download 
Stížnost Transkript
Publikace ve formátu PDF - Muzeum Mariánská Týnice
Od masopustu k Velikonocům Křesťanské tradice a lidové jarní obyčeje na severním Plzeňsku 2 OD PRVNÍ ZPRÁVY O VELIKONOCÍCH DO DNEŠKA Není pochyb o tom, že s příchodem křesťanství do naší krajiny někdy v 9. století vstoupila evropská kulturní tradice, jejíž kodifi kující se obraz v podobě osnovy liturgického roku, který určoval rytmus veškerého, nejen náboženského života, zde natrvalo zakotvil. Dvě významná liturgická období – Vánoce a Velikonoce, či lépe snad advent a půst, odehrávající se v čase zimního slunovratu a jarní rovnodennosti, překrývala či propojovala starší řád zemědělských populací raně středověké střední Evropy s univerzálním rytmem života církve. Velikonoce byly a jsou pohyblivým svátkem a jejich přesné stanovení vedlo k vzniku kalendáře.1 Byly chápány jako svátek výroční, kterým se připomínají nejdůležitější události křesťanství – Ukřižování a Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. O procesu kristianizace, který znamenal přijetí univerzálních hodnot křesťanství, na severním Plzeňsku svědčí budování farní sítě, zakládání klášterů a vytváření jemného přediva církevních vazeb středověkých Čech. Na Plasku, kde byl již od poloviny 12. století centrem duchovního života cisterciácký klášter, vznikla během 12. a 13. století řada kostelů a kaplí, kde se každoročně náboženské svátky konaly podle dobových křesťanských norem. Víra a křesťanské náboženství se přirozeně staly prostředím, v němž nacházeli objednávku četní umělci, jejichž díla zobrazovala již od raného středověku řadu církevních námětů, mezi nimiž významnou roli hrál velikonoční příběh. Kromě náboženských rituálů se v církevních institucích každoročně Velikonoce připomínaly i dalšími zvyklostmi inspirovanými křesťanskou tradicí. Byla to především hostina pro chudé, která se konala na Zelený čtvrtek na památku Poslední večeře Páně. Právě v souvislosti s ní se objevuje první zpráva o Velikonocích v písemnostech plaského kláštera. V roce 1204 poměrně mladému cisterciáckému klášteru v Plasích darovala Anežka z Potvorova několik vesnic a účel darování mimo jiné spojila s podmínkou pohoštění chudých o Velikonocích. Darování potvrdila při slavnostní příležitosti, jíž bylo vysvěcení plaského konventního kostela, tehdy největší baziliky v Čechách. Byla to zřejmě velmi vhodně zvolená příležitost, při níž se sešlo mnoho tehdejších šlechticů, kleriků i lidu. Anežka, vdova po slavném Kunovi z Potvorova, účastníkovi křížového tažení do Svaté země, za přítomnosti olomouckého biskupa Roberta darovala klášteru několik vsí, aby měl dost prostředků na nákup oleje a ryb na večeři Páně [„oleum et alecia in Adventu Domini, ac in Quadragesima“, tj. olej a ryby o vánocích a velikonocích]. Další klášterní donace vesnice Vladměřic měla dostatečně pokrýt náklady [„in Coena Domini pauperes et advenientes“, tj. na večeři Páně pro chudé a příchozí]. Toto obdarování kláštera jistě jen usnadnilo již zavedenou praxi o významných svátcích hostit chudé tak, jak tomu bylo v bibli. Také další zvyk, který se udržel ještě v baroku, souvisel s velikonočním biblickým příběhem: plaský opat myl na Zelený čtvrtek chudým a žebrákům nohy, připodobniv se tak Ježíši Kristu v této službě bližnímu, jak to dodnes činí papež. Tato stará donační zpráva odpovídá klášternímu zvyku pohostit chudé na „večeři Páně“. Místo beránka se podávala, jak vyplývá z donace, ryba či polévka z ryb. Tak bychom nejspíše mohli přeložit latinský termín „alecia“, v němž se skrývá slovo hallec i hallex nebo allec, což je jakýsi rybí pokrm. O velké potřebě ryb svědčí rybníky, které plaský klášter zakládal, aby měl v půstu dostatek ryb. Řeholníci drželi půstů daleko víc než tento velký čtyřicetidenní (Quadragesima) před Velikonocemi. Mnohé ze zbylých, klášterem kdysi založených, rybníků dodnes mohou tento zvyk připomenout. Také další církevní vrchnosti na Plzeňsku, jako například johanité v Manětíně, jistě o Velikonocích projevovaly hostinou pro chudé své poslání, ta patřila ve středověku k pravidelnému rituálu církevních institucí. Nejen klášterům, ale i okolním vesnicím a městům určoval rytmus křesťanský kalendář stanovením masopustu a půstu či velkých svátků velikonočních a vánočních. Vedle těchto svátků a obřadů církevních jistě přetrvávaly lidové výroční zvyky, ale o nich středověké zprávy z regionu nemáme. O tom, že praktiky jako vynášení smrtky považovali katoličtí duchovní 1 Velikonoce připadají na první neděli po jarním úplňku, tedy po úplňku, který připadl na den jarní rovnodennosti nebo nejblíže po něm. Jarní rovnodennost je 21. března. Týden před Velikonocemi se jmenuje svatý neboli pašijový (hebdomada sancta, sacra). Jeho poslední tři dny se nazývají dies lamentationes či dies tenebrarum (dny nářku a temnot). Jsou to Zelený čtvrtek (večeře Páně, coena Domini, Gründonnerstag), Velký pátek (parasceve, Karfreitag), Bílá (svatá) sobota (Karsamstag) a velikonoční hod boží – Vzkříšení (Ressurectio). 3 za nevhodné, svědčí i údaje z obecních kronik, které dokládají, že proti nim kněží brojili ještě ve 20. letech 20. století, 2 kdy rozhodně jako dětské lidové obřady nemohly být žádnou hrozbou pro víru. Dokonce na nátlak faráře tento místní zvyk leckde ustal. Střídání lidových obřadů – bouřlivého masopustu s vážným Popelcem a půstem rozhodně přinášelo do emocionálního života lidí napětí a dynamiku, odstíny od nevázané radosti po pokornou sebereflexi, které jednotvárnému konzumnímu životu dneška buď vůbec chybí nebo se svojí povrchní připomínkou odehrávající jen v rovině zábavy, jsou vzdáleny pochopení významu tradičních hodnot, které rytmizovaly roční cyklus a stmelovaly sdílenými obřady a rituály společnost. Připomenutím historie dvou pólů života našich předků - lidových zvyků a křesťanské tradice, chceme objasnit jejich smysl a hluboké zakotvení ve středoevropské civilizaci. Zatímco mnohé lidové zvyky, obřady, zábavy a typické společenské aktivity venkovského prostředí na jedné straně aspirují na zápis do knihy nehmotného kulturního dědictví UNESCO, jsou na druhé straně bez zvláštní podpory a povzbuzení uskutečňovány místními nadšenci či dobrovolnými sdruženími, kteří přece jen ctí svým způsobem, zvláště v menších venkovských společenstvích, výroční závaznost těchto tradic, jejichž zánik by považovali za osobní prohru. Ať již masopust pořádají dobrovolní hasiči, tělovýchovná jednota či jen náhodně vytvořený kolektiv chalupářů, vědí jeho aktéři dosud alespoň něco málo o jeho hlavních postavách, jejich rolích a scénáři celého svátku. Mnoho lidí je ochotno si na jeho přípravu (a následky) vzít dokonce dovolenou a proměnit se na jedno odpoledne, zpravidla o masopustní úterý, v podivné bytosti, oděné, alespoň zčásti, do tradičních kostýmů a masek, k nimž samozřejmě přibývají karikatury současných osob, politiků či zpodobení oblíbených pohádkových postaviček. Křesťanské tradice i ve velmi sekularizované společnosti, jako je česká, udržují církevní instituce, které garantují svojí oficiální službou jejich kodifi kovaný průběh a včleňují jej do života celosvětového organismu křesťanství. Velikonoční období také bývá návratem mnoha svátečních katolíků do kostela na popelec, křížovou cestu či pobídkou k účasti na několika slavnostních bohoslužbách. V tuto dobu ožívají i mnohé po celý rok jinak zavřené kostely setkáním věřících. Ve většině venkovských kostelů bychom však dnes ozdobený „Boží hrob“ hledali marně. Tradiční křesťanské rodiny však stále přinášejí do kostela na posvěcení kočičky, mazance, beránky či malovaná vajíčka a pokračují tak ve staletém proudu obřadů, daných naší civilizaci do vínku na počátku druhého tisíciletí. Muzejní výstava a publikace jsou příležitostí zachytit oba tyto proudy života společnosti. Obě části jsou retrospektivní a nabízejí pohled na doklady materiální i duchovní kultury regionu severního Plzeňska. Čtenáři najdou lidové pranostiky, recepty tradičních výročních pokrmů, popisy lidových zvyků, ale i objasnění smyslu náboženského výtvarného umění, které je vizuálním ztvárněním křesťanské ikonografie. Nazvali jsme ji proto „Od masopustu k Velikonocům“ a rozhodně je vůbec první regionální publikací na toto téma. Doufáme, že bude podnětem k zamyšlení nad významem tradic a inspirací k jejich oživení s pochopením jejich autenticity a původního smyslu. Veselé Velikonoce a bohatou pomlázku! 2 4 Např. manětínský děkan František Wonka ve svém popise Velikonoc jen mimochodem zmiňuje, že: „Na Smrtelnou neděli Bohudík nemáme tu zvyk vynášeti smrt ani lítovat nechodí“. (Wonka F., Manětín posvátný. Rukopis, Manětín 1935). VELIKONOCE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ Zatímco období masopustu charakterizují převážně lidové zvyky a typické zábavy, velikonoční čas si stále uchovává povědomí svého křesťanského základu, přestože jej také stále víc překrývají zvykoslovné obřady. Do povědomí většiny lidí velikonoce vstupují spíše jako veselé lidové svátky, spojené s pomlázkou. Jejich křesťanská tradice se postupně stává kulturněhistorickou záležitostí, není-li naplněna živou vírou, časem se vytrácí i smysl náboženského sdělení a čitelnost velikonočních dějů. Příběh Ježíše Krista, který popisují v Novém zákoně v bibli čtyři evangelia, patří k základním námětům křesťanského umění. Je součástí evropské kultury a jeho znalost by měla být samozřejmá pro každého člověka. Pokusíme se přiblížit významné období roku zamyšlením nad velikonočními náměty ve výtvarném umění. Velikonoce z křesťanského hlediska představují vykupitelskou úlohu Krista symbolizovanou Ukřižováním a Vzkříšením. Vlastní velikonoční příběh se koncentruje na dění od Kristovy poslední večeře s učedníky až po snímání jeho mrtvého těla z kříže. Zobrazení příběhu mělo napomoci tomu, aby se mluvené slovo mohlo opřít o vizuální zážitek. Soustředíme svoji pozornost na důležité události, které se váží tematicky k velikonočním událostem tak, jak je podává křesťanská tradice. Poslední večeře Páně To, že se na Velikonoce peče beránek, ať ve formě sladkého tvarovaného korpusu nebo jako skopové maso, má svoji dlouhou tradici. Navazovala na židovské svátky, spojené se záchranou Židů v egyptském zajetí a byla přejata křesťanstvím na památku poslední Kristovy večeře s učedníky. Ještě před touto večeří se konal obřad mytí nohou, kdy Ježíš myl na znamení pokory svým učedníkům – apoštolům nohy. Tento obřad se stal součástí křesťanských rituálů a dodržuje jej například i dnešní papež. Vyobrazení Poslední večeře se objevuje v křesťanském umění od 5. století a její podání respektuje dobové stolování a určuje, zda její účastníci stojí, leží na lehátcích nebo sedí. Také vlastní uspořádání stolujících postav má v historii výtvarného umění různé varianty. Kristus obvykle žehná na stole položenému chlebu a vínu v kalichu, pozdní středověk již charakterizuje hostie nad kalichem v rukou Kristových. Nejslavnějším vyobrazením námětu Poslední večeře Páně je dílo Leonarda da Vinci, které se stalo téměř závaznou předlohou pro mnoho replik. Učedníci s Kristem sedí kolem stolu, u něhož se odehrává příběh, v němž Ježíš podává učedníkům chléb a víno s tím, že je to „jeho tělo“ a „jeho krev“, a že je mají společně „přijímat“ na jeho památku. Tento výjev se stal začátkem eucharistie – proměnění vína v krev a chleba v tělo Ježíšovo při svatém přijímání. Při zobrazení Poslední večeře je často v lidovém podání Ježíšova postava větší než apoštolové, protože tvůrce chtěl vyjádřit velikostí význam zobrazovaného. Nechme promluvit novozákonní texty: Janovo evangelium: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.“ Lukášovo evangelium: „Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: ,Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!´ Zeptali se ho: ,Kde chceš, abychom ho připravili?´ Odpověděl: ,Jakmile vejdete do města, potká vás člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde a řekněte hospodáři domu: Mistr ti vzkazuje: Kde je večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka? On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky, tam připravte večeři.´ Odešli a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.“ Markovo evangelium: „Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: ,Amen, pravím vám: Jeden z vás mně zradí, ten, který se mnou jí.´ Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: ,Jsem to snad já?´…Když jedli, vzali chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: ,Vezměte. To je mé tělo.´ Potom vzal kalich, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: ,To je má krev, krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny.´ “ 5 Tato evangelijní vyprávění se stala východiskem tradice a základem pro symboliku, používanou ve výtvarném umění, která ve zkratce odkazuje k velikonočnímu příběhu. Je to především symbol beránka, vyjadřující nevinnost, pokoru, oběť, jíž představuje Ježíš Kristus jako „beránek Boží, který snímá hříchy světa“. Jako symbol Krista se beránek s křížem objevuje od pozdní antiky a v této versi přešel do románského umění. Stal se přeneseně symbolem věřících a v souvislosti s tím je pak papež nazýván pastýřem stáda beránků – křesťanů. Eucharistické symboly „Poslední večeře“ – chléb a víno jsou součástí svatého příjímání v křesťanské církvi v podobě hostie, těla Páně, a kalichu s vínem, krví Páně. Dodnes se svaté přijímání v katolické církvi nazývá „večeře Páně“ nebo „hostina beránkova“. Odkazem na „Poslední večeři Páně“ byl i boj o charakter přijímání „pod obojí“ v reformovaných církvích. Přijímání pod jednou se začalo v církvi postupně zavádět od 12. století. Přijímání z kalicha pro všechny věřící, jak požadovali husité, koncil kostnický v roce 1415 zamítl. Složité teologické otázky transubstanciace, které řešily generace církevních myslitelů, se rovněž skrývají v motivu eucharistie odvozeném z „Poslední večeře Páně.“ Mohli bychom poukázat na i na celou řadu zázraků či diskuse o Kristově podstatě v eucharistii, tedy skutečné přítomnosti Krista ve svatém přijímání. Poslední večeře Páně, podmalba na skle, 2. polovina 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Druhým příběhem, který se u stolu při „Poslední večeři” odehrával, bylo Kristovo tušení, že jeden z učedníků jej zradí. Jeho jméno Jidáš se stalo synonymem zrady, protože za 30 stříbrných prozradil pronásledovatelům Ježíše Krista. Způsob označení Ježíše Krista mezi apoštoly spočíval v tom, že Jidáš Ježíše políbil, a tím určil, který ze skupiny podobných mužů je tím pravým. Jidáše najdeme na vyobrazeních „Poslední večeře” jako postavu, charakterizovanou váčkem s číslicí 30, která označuje jeho mzdu za zradu, zatímco ostatní učedníci, kromě mladého bezvousého Jana, jsou vcelku anonymně podáni. Na již zmíněném obrazu Leonarda da Vinci z refektáře kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně z let 1495-98 však zrádce není viditelně označen, a proto se učedníci živými gesty táží, kdo z nich by to mohl být. Takové vyobrazení mělo u řeholníků shromážděných v refektáři vyvolávat otázky o zradě a svědomí, které mohli vztáhnout i na své osobní postoje. V tomto smyslu pak označení za Jidáše vplynulo do obecného chápaní jako symbol zrady. Ze skupiny jinak blíže neoznačených Ježíšových společníků se tak Jidáš vymykal svojí negativní charakteristikou 6 a také jako jediný z apoštolů obvykle vstoupil i do lidových říkadel či dokonce do názvu výročního velikonočního pečiva zvaného „jidášky“. To mívá poněkud kuriózní podobu zkrouceného provazu, připomínajícího Jidášovu sebevraždu oběšením. Kristus na hoře Olivetské Biblický příběh pokračuje meditativní předehrou Ježíše Krista před neodvratným koncem jeho životního dramatu. Po večeři, která se odehrávala ve venkovském dvoře Getsemany, se Kristus odebral k modlitbě a vyzval učedníky Petra, Jakuba a Jana, aby šli s ním. Tento příběh smutné sebereflexe před tragickým koncem života je často zobrazován jako „Kristus na hoře Olivetské“, tedy vrchu porostlém olivovníky a pokrytém skalami. Výjev bývá často plasticky zobrazen u kostelů na vnější straně presbytáře. Někdy je i tento výjev součástí rozsáhlejší Křížové cesty. V zahradě Getsemanské Kristus prosil Boha Otce, aby od něj odňal kalich utrpení. Učedníci, kteří jej doprovázeli a měli s ním bdít, usnuli a v těžké chvíli Krista opustili. Povzdechl si: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte.“(Evangelium sv. Matouše). Modlil se k Bohu: „Otče, Tobě je všechno možné, odejmi ode mne tento kalich! Ne však co já chci, ale co ty chceš.“ Tu se před Kristem objevil anděl, který mu ukázal, kolik lidí vykoupí svou obětí. Přijal tedy vůli Boží. Příběh pokračuje: „Kristus se vrátil dvakrát k učedníkům, a našel je, jak spí. Potřetí jim řekl: Ještě spíte a odpočíváte? Už přišla hodina, kdy bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte a pojďme.“ Nejstarší vyobrazení Krista na Olivetské (Olivové) hoře pochází z baziliky S. Apollinare Nuovo v Raveně z l. poloviny 6. století. K českým středověkým vrcholným dílům tohoto námětu patří Olivetská hora od Mistra Vyšebrodského a Mistra Třeboňského oltáře. Kristus na hoře Olivetské. Grafický list z biblických ilustrací nazarenské školy. 7 Zrada, zatčení a odsouzení Krista Od této chvíle biblický děj směřuje rychle ke konci: „Když ještě mluvil, hned se objevil Jidáš, jeden ze dvanácti a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: Koho políbím, ten to je, toho se chopte. A když Jidáš přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: ,Mistře´ a políbil ho.“ Ježíš Kristus byl zajat, odvedli jej k veleknězi a hledali jeho vinu. Když nad Ježíšem vynesli soud, že se rouhá, vydali jej Pilátovi. Z učedníků, kteří se zdržovali poblíž, byl třikrát osloven Petr, zda Krista zná, ten však zapřel, že by jej znal, a tak se splnilo další proroctví: „Dříve, než kohout zakokrhá, mě zapřeš“. Petr neměl odvahu a obával se Kristova osudu, jemuž se stejně později nevyhnul, ale sám nad svojí zbabělostí zaplakal. Proto je kohout mezi předměty, doprovázejícími Kristovo utrpení. Kristus se nebránil narčením a Pilát nechal na davu, aby rozhodl o jeho vině. Dal lidu vybrat, kterého z vězňů má propustit, a když dav rozhodl, že bude osvobozen Barabáš, vydal Krista k ukřižování, i když sám na něm žádnou vinu neshledal. Tato postava Piláta, římského prokurátora a alibistického soudce, vstoupila do ikonografie s námětem Mytí rukou. Na výraz nesouhlasu s rozhodnutím davu, že má Krista dát ukřižovat a lotra Barabáše osvobodit, si podle Matoušova evangelia Pilát před Židy obřadně umyl ruce se slovy: „Já nejsem vinen krví tohoto člověka”. Po té dal Pilát Ježíše bičovat. Námět bičování se vyskytuje ve výtvarném umění od 9. století. Ježíš oděný pouze bederní rouškou je zobrazován u kůlu či sloupu bičovaný dvěma biřici, někdy také jako samostatná postava se zdůrazněnými ranami, jak tuto scénu prožívali ve svých mystických vidinách mnozí světci. Sloup, u něhož byl údajně Ježíš při bičování připoután, byl uctíván v kapli sv. Zenona v basilice sv. Praesedy v Římě jako relikvie. Patřil spolu s důtkami a provazem, jímž byl Kristus ke sloupu přivázán, k nástrojům Kristova umučení. Částečku sloupu přivezl do Prahy jako relikvii Karel IV. a malá část provazu je uložena jako cenná relikvie v tzv. Kříži Království českého ve Svatovítském pokladu, který dal zhotovit císař a král Karel IV. Sloupek se objevuje častěji ve variantě vysokého hladkého sloupu s mírnou entasí, bývá součástí samostatně vyobrazených nástrojů Kristova umučení. Křížová cesta Děj posledních hodin zachycuje sled obrazů zvaných „Křížová cesta“, latinsky „via dolorosa“ či také „pašije“, které ve stručnějším nebo podrobnějším vyprávění předvádí názorně v obvyklých výtvarných schématech, zvaných „zastavení“, jednotlivé okamžiky poslední cesty Ježíše Krista s křížem. Bývá jich nejčastěji dvanáct, ale jsou i rozsáhlejší pašijové cykly, které zobrazují významné momenty posledních Kristových hodin. Poté co dal Pilát Krista zbičovat (u Římanů před ukřižováním předcházelo kruté bičování důtkami s mnoha řemínky s kovovými kuličkami a háčky, při němž často odsouzenec zemřel) byl vydán k ukřižování. Evangelium Markovo praví: „Vojáci ho (Krista) odvedli dovnitř dvora a oblékli ho do šarlatového roucha, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali posměšně pozdravovat ,Buď zdráv, králi židovský!´ Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj.“ … „Když se mu dost naposmívali, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Ježíš vyšel ven s trnovou korunou v rudém plášti a Pilát jim řekl: ,Hle člověk - Ecce homo´“. Byla to fraška, která měla Ježíše a jeho majestát „židovského krále“ zesměšnit. Vojenský plášť načervenalé barvy měl představovat královský purpur, věnec z trní královskou korunu a rákos v ruce žezlo. Tuto scénu, v níž je divákovi předveden zesměšněný Kristus s rákosovou třtinou místo královského žezla a trnovou korunou místo královské, najdeme ve výtvarném umění od středověku až po novověk velmi často. Jako by Kristovu situaci přijali všichni ztrápení a ponížení lidé jako svůj vlastní obraz. Cesta na Golgotu se členila na momenty, které zobrazuje více či méně podrobně křížová cesta. Když vycházel smutný průvod s Kristem, doprovázeným biřici a nešťastnými Kristovými přívrženci z pevnosti na cestu dlouhou asi tisíc kroků, potkali Šimona z Kyrény a toho přinutili, aby pomohl zmučenému Ježíšovi nést kříž. Kristus vyčerpáním během cesty třikrát pod tíhou kříže upadl. Cestou potkal Marii, svoji zarmoucenou matku, svatou Veroniku, která mu otřela tvář rouškou, a židovské ženy. Během cesty pronesl několik vět, které se dostaly do evangelií. Když došli na Golgotu, nabízely 8 mu ženy, aby se napil vína s myrrhou, které by mu pomohlo lépe snášet muka, ale on odmítl. Pak ho přibili pochopové na kříž a rozdělili se losováním o jeho šaty, byly totiž tkané z jednoho kusu látky a dělením by se znehodnotily. Zároveň s Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci na vrchu, který se nazývá hebrejsky Golgota, což je latinsky Kalvárie, tedy vrch ve tvaru lebky (latinsky calva=lebka). Na kříži hlásal jméno oběti trojjazyčný nápis – hebrejský, řecký a latinský, z něhož známe na všech krucifi xech začáteční písmena INRI, což znamená „IESUS NASARENUS REX JUDEORUM - Ježíš Nazaretský, král židovský“. Ukřižování, tedy přibití Krista na kříž a jeho vztyčení podle evangelií nastalo na Velký pátek mezi devátou a dvanáctou hodinou, pak následovala do tří hodin odpoledne tma, v níž Kristus vydechl naposledy. Na kříži pronesl Kristus pouhých sedm vět: „Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí“ (tak se Ježíš přimlouval za ty, kteří mu působili bolest). „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (tato slova byla určena lotru na kříži po Kristově pravici). „Podívej se, tvůj syn. Podívej se, tvá matka!“ (Tak oslovil matku a apoštola Jana, stojící pod křížem). „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ „Žízním.“ „Je dokonáno.“ „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“. Sugestivně tento děj líčí opět evangelia: „Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny Ježíš zvolal: ‚Bože můj, proč jsi mne opustil´. Při tom jeden ze žoldnéřů namočil houbu do octa a podal ji Ježíšovi na dlouhé rákosové holi.“ Vlastní ukřižování bylo tradičním potupným středomořským usmrcením, při němž odsouzený bolestivě umíral přibit na vztyčeném dřevěném kříži. Pod křížem s Ježíšem stála skupina osob, v níž byla Panna Maria, matka Ježíšova, sv. Jan, mladičký apoštol a Ježíšův přítel, a někdy též Maří Magdalena. V bohatších komparsech nechyběli ani římští žoldnéři a další postavy. Výjev z Ukřižování byl častým námětem středověkého výtvarného umění, především deskového malířství. V redukované podobě se objevuje figurální stafáž jako součást dřevěných křížů v krajině, zdobených plechovou malovanou skupinou, jakou bychom před lety našli na starém dřevěném špitálku v Rabštejně nad Střelou. Zarmoucená skupina pod ukřižovaným Kristem byla v 19. století častou dekorací náhrobních křížů z plaské litiny, někdy byla redukována na pouhou postavu Maří Magdaleny, objímající v žalu patu kříže. V krajině se budovaly zvláště v baroku repliky kalvárií, obvykle na kopci, k nimž vedla zastavení křížové cesty. V elementární podobě příběh ukřižování Ježíše Krista připomínají všechny kříže, křížky a boží muka. Tak se velikonoční příběh promítá neustále na pozadí životů generací jako připomínka evangelijní zvěsti. Četné mariánské sochy, osamostatněné z výjevu Ukřižování, se staly rovněž součástí barokní české krajiny. Vzkříšení Další kapitola Kristova příběhu je již naplněna nadějí a tuto odkázala křesťanství do vínku. Příběh pokračuje tím, že v sobotu, druhý den po Ukřižování a pohřbení Ježíše Krista, šly ženy, v bibli označované za tři Marie, ke hrobu, našly jej otevřený a tělo Kristovo zde nebylo. Brzy na to se zmrtvýchvstalý Ježíš dal poznat svým učedníkům (po Jidášově oběšení jich zůstalo 11 – Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip, Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub menší, Šimon, Juda, k nim byl za Jidáše přidán Matěj). Po vzkříšení vstoupil na nebesa k Bohu a k životu věčnému. Splnil se tak slib věčného života, v který věří křesťané na celém světě. Biblický příběh Ukřižování ve výtvarném umění tvoří základ nejpočetnějších a nejčastějších námětů. Postupně se některé výjevy příběhu osamostatnily, jiné našly symbolické vyjádření jednotlivými předměty, jejichž smyslu bychom nerozuměli, kdybychom neznali souvislosti. Kristovo utrpení pro svoji expresivnost lákalo malíře i sochaře po staletí. Náboženské řády i jejich světci či zakladatelé si volili pro svoji reprezentaci symbolické spojení s Kristem. Odkazovalo na něho například 5 hvězd ve svatozáři Jana Nepomuckého, který byl svým utrpením chápan jako následovník Krista, a jehož pět ran (ruce a nohy probodnuté hřeby a rána v boku od kopí) představovaly zmíněné hvězdy. Ke Kristovu utrpení se hlásili cisterciáci, jejichž světec a duchovní otec sv. Bernard je zobrazován s nástroji Kristova umučení „arma Christi“ tedy křížem, trnovou korunou, kopím, holí s houbou, jíž se měly dotknout žíznící Kristovy rty. Stejně tak úcta k Ukřižovanému je vyjádřena sousoším 9 sv. Luitgardy, cisterciácké světice, k níž se Kristus sklání z kříže, kterou plaský opat dal postavit na Karlově mostě v Praze v roce 1710 od sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Úcta k předmětům považovaným za mystickou zbroj Ježíše Krista a současně za jeho „heraldický symbol“ sahá do středověku a souvisí s pašijovými meditacemi. Baroko oživilo zájem o nástroje Kristova utrpení. Od roku 1735 se slaví svátek „de armis Christi“. K symbolům, opředeným tajemnou legendou, patří kalich, do něhož andělé sbírali u kříže Kristovu krev, který byl později ztotožněn se svatým grálem. Rovněž takovým posvátným předmětem se stalo kopí setníka Longina, jímž byl probodnut Kristův bok. Trnová koruna, skropená Kristovou krví, se stala symbolem utrpení a trny z ní relikviemi, které ukrývají četné chrámové poklady. Mnohé z těchto předmětů najdeme spolu s dalšími vyobrazeny na lidových božích mukách, obrázcích na skle či v kapličkách. Patří k nim též hřeby z kříže, spolu s kladivem a kleštěmi, vrhací kostky, jimiž hráli žoldnéři o Kristův šat, kohout, který připomíná Petrovu zradu či váček se 30 stříbrnými, v němž byla Jidášova mzda za zradu Krista. K poslední Kristově cestě patří rouška svaté Veroniky, která se jako „veraikon“ vyskytuje na středověkých oltářních archách. Ježíš myje apoštolům nohy. Grafi cký list z biblických ilustrací nazarenské školy. Samozřejmě, že ve výtvarném umění je velikonoční výjev zobrazen především v nesčetných Ukřižováních, křížích s rozpjatým tělem Krista, či v řadě Piet, které představují vrcholy českého výtvarného umění. Ze severního Plzeňska k nim patří i Pieta ze Stvolen či Pieta z Nečtin. K námětu Kalvárií náleží také Panna Maria Bolestná (Dolorosa) či Sedmibolestná, kterou představují v našem regionu kamenné plastiky v Manětíně na Vysoké cestě nebo v Rabštejně. Vrcholnou ukázkou barokní expresivity jsou repliky a ohlasy Kalvárie Matyáše Bernarda Brauna, které vznikly pro kostely plaského kláštera (kostel sv. Jakuba Většího v Žebnici). Byly vzorem pro celou řadu Bolestných 10 Madon, kterými barokní mistři vyjádřili vyvrcholení velikonočního příběhu. Křížová cesta více než před dvěma tisíci lety byla závěrem jednoho lidského života, byla cestou bolesti s krutým koncem ze svobodného rozhodnutí zemřít. Její zastavení dodnes pomáhají zakoušet hloubku lidského osudu. Katalog Z exponátů Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, dokládajících výtvarné tradice křesťanské zvěsti v regionálním výtvarném umění, představíme pouze několik zajímavých předmětů z množství sbírek umělecko řemeslných, které se ke křesťanskému umění vztahují. Drobné stolní křížky z nejrůznějších materiálů, ze dřeva, kovů či skla, devocionálie, obrázky svatých, či sošky sériově vyráběné, ruční práce klášterní či běžné komerčně zhotovované svátostiny tvoří pestrý obraz lidové i měšťanské zbožnosti a našli bychom je téměř v každém muzeu v obdobném sortimentu. Zaměřili jsme se proto v této publikaci na představení významných či unikátních předmětů ze sbírek muzea a z expozice, které se svým námětem vztahují k velikonočnímu období. Protože se úcta a připomínka velikonočního příběhu každoročně opakovala, vytvořily se více méně závazné typy jejich zobrazení. Náměty zůstávaly stejné, měnila se pouze jejich výtvarná forma ve shodě s uměleckým vývojem. Velikonoční děj se díky křesťanskému náboženství ustálil ve stručném symbolickém vyjádření, které i ve zkratce je pochopitelné všem, kteří znají biblický příběh. Pokusíme se jej „chronologicky“, tedy ve shodě s průběhem biblického děje, představit na muzejních exponátech i na obrazové dokumentaci uměleckých děl z volné krajiny. Poslední večeře Páně Poslední večeře Krista, jíž předcházelo mytí nohou apoštolům, patří k nejzávažnějším námětům křesťanské ikonografie. Poprvé se její vyobrazení objevuje v 5. století a od té doby tvoří trvalou součást dějin výtvarného umění, neboť s námětem, který symbolicky vyjadřuje závažnost odkazu eucharistie, Poslední večeře Páně, podmalba na skle, tempera, 2. polovina 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. 11 se vyrovnávaly všechny generace umělců, ať již školených či lidových tvůrců. Z apoštolů, k nimž patřili Petr, Ondřej, Jakub zv. Větší, Jan Evangelista. Filip, Bartoloměj, Tomáš, Matouš, Jakub zv. Menší, Juda Tadeáš, Šimon, Jidáš (pak nahrazený Matějem) většinou můžeme v Poslední večeři Páně dobře identifi kovat pouze dvě postavy, a to obvykle bezvousého mladistvého Jana, který je nejblíže Kristovi, a Jidáše, většinou poznatelného podle již zmíněného váčku s penězi. Tuto scénu najdeme v muzejních sbírkách nejen i na litinové a mosazné desce z poloviny 19. století, ale též na lidových obrázcích na skle. Mosazná deska, odlitá v hořovické železárně podle modelu Dominika Zafouka kolem 1. poloviny 19. století s latinským textem: „AMEN DICO VOBIS QUIA UNUS VESTRUM ME TRADITURUS EST“ [Amen pravím vám, neboť jeden z vás mne zradí], byla napodobována českými slévárnami, mimo jiné i plaskou metternichovskou hutí. Upomíná na biblický Ježíšův výrok, který se týká jeho tušení Jidášovy zrady. Poslední večeře Páně, mosazná litá deska, modelér Dominik Zafouk, odlitek železárny Hořovice, kolem 1. poloviny 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Kristus na hoře Olivetské Po „Poslední večeři“, která se odehrála ve venkovském dvoře Getsemany, se Kristus odebral k modlitbě a vyzval Petra, Jakuba a Jana, aby šli s ním. Kristus se pohroužil do modlitby a meditace. Učedníci usnuli a v těžké chvíli Krista opustili. Tu se před ním objevil anděl, který mu ukázal, kolik lidí vykoupí svou obětí. Přijal vůli boží. V expozici muzea je z této existenciální scény představen osamocený modlící se Kristus. Monumentální skulptura klečícího Krista se sepjatýma rukama v modlitbě pocházející ze západních Čech, vznikla koncem 60. let 15. století. Je fragmentem početnější figurální nedochované skupiny Krista na hoře Olivetské. První scéna tohoto typu je v regionu doložena v roce 1448 u kostela sv. Bartoloměje v Plzni. Kristus z expozice Muzea a galerie severního Plzeňska patří k nejstarším západočeským pracem tohoto druhu. Kompozici sochy naplňuje vážný klid a tichá meditace. Monumentalitu podání charakterizuje nápadný nezájem o detail. Socha Krista vznikla zřejmě v některé západočeské dílně a jak z jejího povrchu vyplývá, byla zřejmě dlouho vystavena povětrnosti. Je vyřezána z lipového dřeva a opatřena mladší povrchovou úpravou. Má výšku 134,5 cm.3 3 12 Vlastníkem díla je Národní památkový ústav, inv. č. L0 322. Publikováno v knize „Gotika v západních Čechách (1230-1530) III. Architektonická skulptura a plastika. Náhrobní skulptura. Sochařství.“ Praha 1996, č kat. 294. Křížová cesta Křížová cesta patří dodnes k standardnímu vybavení kostelů a kaplí a na Velký pátek se u ní obvykle koná pobožnost, připomínající dávné dramatické události posledních hodin pozemského života Ježíše Krista. Umělecké dílo, které má muzeum ve sbírkách, vytvořil řezbář Jan Umlauf (1825-1916), se člení na obvyklých dvanáct zastavení. Soubor polychromovaných dřevořezeb v kaplicových rámech v nízkém reliéfu představuje základní scény z příběhu Ukřižování. Jejich autor studoval na vídeňské akademii, kde byl žákem Josefa Führicha. Věnoval se sakrálním námětům a za svůj dlouhý život namaloval více než 300 oltářních obrazů a vytvořil více než 20 křížových cest. Křížovou cestu darovali do Mariánské Týnice počátkem 20. století neznámí dobrodinci. Zastavení Křížové cesty: KRISTUS A PILÁT KRISTUS PŘIJÍMÁ KŘÍŽ A POMÁHÁ MU JEJ NÉST ŠIMON Z KYRÉNY KRISTUS PADÁ POPRVÉ POD KŘÍŽEM KRISTUS POTKÁVÁ MATKU KRISTUS NESE KŘÍŽ KRISTUS POTKÁVÁ SV. VERONIKU KRISTUS PADÁ PODRUHÉ POD KŘÍŽEM KRISTUS POTKÁVÁ ŽENY IZRAELSKÉ KRISTUS PADÁ POTŘETÍ POD KŘÍŽEM KRISTUS ZBAVEN ŠATU KRISTUS PŘIBÍJEN NA KŘÍŽ UKŘIŽOVANÝ KRISTUS A PANNOU MARIÍ A SV. JANEM Klečící Kristus, polychromovaná dřevořezba, západní Čechy kolem roku 1460. Národní památkový ústav územní odborné pracoviště Loket. Expozice Muzea a galerie severního Plzeňska. 13 Křížová cesta Křížová cesta patří dodnes k standartnímu vybavení kostelů a kaplí a na Velký pátek se u ní obvykle koná pobožnost, připomínající dávné dramatické události posledních hodin pozemského života Ježíše Krista. Umělecké dílo, které má muzeum ve sbírkách, vytvořil řezbář Jan Umlauf (18251916), se člení na obvyklých dvanáct zastavení. Soubor polychromovaných dřevořezeb v kaplicových rámech v nízkém reliéfu představuje základní scény z příběhu Ukřižování. Jejich autor studoval na vídeňské akademii, kde byl žákem Josefa Führicha. Věnoval se sakrálním námětům a za svůj dlouhý život namaloval více než 300 oltářních obrazů a vytvořil více než 20 křížových cest. Křížovou cestu darovali do Mariánské Týnice počátkem 20. století neznámí dobrodinci. Křížová cesta, Jan Umlauf, polychromovaná dřevořezba, konec 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Zastavení Křížové cesty: KRISTUS A PILÁT KRISTUS PŘIJÍMÁ KŘÍŽ A POMÁHÁ MU JEJ NÉST ŠÍMON Z KYRÉNY KRISTUS PADÁ POPRVÉ POD KŘÍŽEM KRISTUS POTKÁVÁ MATKU KRISTUS NESE KŘÍŽ KRISTUS POTKÁVÁ SV. VERONIKU 14 KRISTUS PADÁ PODRUHÉ POD KŘÍŽEM KRISTUS POTKÁVÁ ŽENY IZRAELSKÉ KRISTUS PADÁ POTŘETÍ POD KŘÍŽEM KRISTUS ZBAVEN ŠATU KRISTUS PŘIBÍJEN NA KŘÍŽ UKŘIŽOVANÝ KRISTUS A PANNOU MARIÍ A SV. JANEM 15 Jednotlivé samostatné výjevy z Křížové cesty Kromě souboru zastavení jsou zobrazovány ve výtvarném umění i jednotlivé výjevy či detaily z jejich scén samostatně. K nim patří časté sochařské zpodobnění Krista, a to jako „Krista bičovaného“, tedy obvykle oděného pouze v bederní roušku a připoutaného u sloupku okovy. Druhým oblíbeným sochařským námětem je tzv. „Ecce homo“, stojící Kristus oděný do pláště, na hlavě trnovou korunu a v rukou rákosovou třtinu. Tento náměť byl vyjádřením posměchu nad Ježíšovým údajným královským majestátem. Třetím kristologickým motivem je tzv. „Odpočívající Kristus“, tedy sedící postava Ježíše s trnovou korunou a rudým pláštěm přes ramena, představující závěr Křížové cesty, kdy znavený a vyčerpaný Kristus odpočívá před tím, než bude přibit na kříž. Mezi tím než však Kristus došel na konec svízelné křížové cesty, setkal se se svatou Veronikou, která mu otřela rouškou tvář. Pozdně barokní polychromovaná dřevořezba představuje devoční typ Krista připoutaného u sloupu. Tento ikonografický typ se vyskytuje od 15. století. Socha zbičovaného Krista připoutaného u nízkého balustrového sloupku se vyskytuje v západních Čechách v četných replikách. Jejich nejčastějším ikonografickým vzorem je barokní socha Krista z bavorského poutního místa Wies. Bičovaný Kristus, polychromované dřevo, 2. polovina 18. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Ve sbírkách muzea se nacházejí dvě kvalitní pozdně barokní dřevořezby, představující stojícího Krista, oděného bederní rouškou, připoutaného za obě ruce řetězem k nízkému balustrovém sloupku. Hlava Krista je opatřena paprsčitou dřevěnou svatozáří. Díla lze slohově přiřadit k pozdním pracem manětínského sochařského okruhu a datovat do druhé poloviny 18. století. Jedna ze soch (výška 65 cm, podstavec 28 × 18 cm, lipové dřevo s polychromií a zlacením, inv. č. 17012), pochází údajně z manětínské kapličky pod Chlumskou horou, kterou dal postavit kupec Matěj Fortner na místě bývalého popraviště. Druhá socha (inv. č. 1701, výška 60 cm) pochází z kapličky v Černčicích u Petrohradu a do muzea ji daroval Ladislav Hahn, který ji získal v roce 1963 od děkana Schregela. Obrázek „Jesus auf der Wiese“, který představuje bohatý souhrn všech atributů umučení Kristova, je podmalba na skle s německým nápisem, odkazujícím na název slavného bavorského poutního místa Wies, kde byla od roku 1730 vystavena milostná poutní socha zbičovaného Krista. Socha, k níž dodnes putují poutníci z Bavorska i z okolních zemí, podle tradice v roce 1738 ronila slzy a tento zázrak pak vedl k výstavbě velkého poutního kostela. Obrázek s podmalbou na skle může být i památkou pouti do tohoto jihoněmeckého centra nebo jeho ohlasem v západních Čechách. Ikonografický výklad všech prvků na obraze se vztahuje ke všem etapách Kristova bolestného konce života. Zobrazené předměty představují symbolicky některý z momentů Kristova umučení. Žebřík upomíná obvykle snímání Kristova těla z kříže, kostky se vztahují k losování o Kristův oděv mezi 16 vojáky, kteří nechtěli Kristův šat dělit na kusy, a tak o celou suknici hráli v kostky. Houba na holi připomíná motiv z Ukřižování, kdy na Ježíšovo zvolání „Žízním“ mu byla podána k ústům houba namočená v octě z nádoby, která bývá přiřazována k souboru nástrojů Kristova umučení. Meč a pochodeň se vztahují k evangelijnímu příběhu o zatýkání Krista za světla pochodní, při němž jeden z Kristových společníků mečem uťal ucho jednomu ze žoldnéřů, to však na dotek Kristův žoldnéři opět přirostlo. Kopí představuje nástroj, jímž římský voják Longin pro zjištění smrti Ježíšovy otevřel jeho hruď bodnutím (Janovo evangelium 19, 34). Trnová koruna připomíná Kristovo korunování trním a patří mezi velmi často zobrazované součásti Kristových nástrojů umučení. Dostala se i do jména cisterciáckého kláštera v jižních Čechách, dnes známého pod jménem Zlatá Koruna, původně Spinea (Trnová) Koruna, protože relikvií kláštera byl trn z Kristovy koruny. Kleště, kladivo a hřeby patří mezi nástroje Kristova utrpení, protože jimi byl přibíjen na kříž a snímán z kříže. Obrázek (podmalba na skle, tempera, 44 × 35 cm, rámeček je tvořený plochou lištou 4 cm širokou, inv. č. 13071) není signován, datovat jej lze do 2. poloviny 19. století. Socha Ecce Homo v Rabštejně nad Střelou, J. Rziha 1891. Bičovaný Kristus, podmalba na skle, tempera, 2. polovina 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Socha Ecce Homo na tzv. Vysoké cestě v Manětíně, Josef Herscher 1729. 17 Výjev s vyobrazením „Ecce homo“ z Křížové cesty muzejní sbírky nedokumentují, avšak můžeme se s ním setkat v podobě dvou soch v životní velikosti, z nichž jednu bychom našli na tzv. Vysoké cestě manětínské a druhou v Rabštejně nad Střelou. Uměleckým zobrazením vyniká především barokní socha v Manětíně na Vysoké cestě od Josefa Herschera (1729), stojící jako protějšek Matky Boží bolestné. Repliku někdejší poškozené barokní sochy „Ecce homo“ najdeme též v Rabštejně nad Střelou. Vytesal ji na přání zdejších obyvatel podbořanský sochař Rziha roku 1891. Veroničina rouška je námětem legendického původu a bývá součástí Křížové cesty. Kristu, který klesl pod křížem, otřela podle legendy sv. Veronika zakrvácenou tvář do šátku, na němž se zázračně objevila Kristova podoba s trnovou korunou na čele. Nejstarší motivy roušky sv. Veroniky se objevují po roce 1400. Někdy sudarium, tj. roušku, přidržují andělé, jindy sama sv. Veronika. Muzejní sbírky se mohou pochlubit oběma základními typy vyobrazení Kristovy podoby. Toto zobrazení Kristovy tváře bylo uctíváno jako vyobrazení nestvořené rukama, tedy „vera icona“, pravý obraz. Údajně původní rouška svaté Veroniky je uložena od středověku ve Vatikánu. Predela z oltáře kostela sv. Jana Křtitele v Hodyni, tempera na dřevě. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. K starším cenným vyobrazením této relikvie patří predela z Hodyně ve sbírkách Muzea a galerie severního Plzeňska.4 Dolní část nedochovaného pozdně gotického oltáře je tvořena podstavcem tvaru lichoběžníka, na jehož čelní stěně jsou vyobrazeni dva andělé, držící téměř čtvercovou roušku s Kristovou zakrvavenou hlavou s trnovou korunou. (Tempera na dřevě, výška 47 cm, horní šířka 160 cm, dolní 123 cm, inv. č. 8424). Oltář vznikl kolem roku 1520. Malba andělů prozrazuje saské vlivy, stejně tak celý oltář, jehož torza křídel zobrazují oboustrannou malbu se sv. Vítem a sv. Václavem na jedné straně a sv. Benediktem a sv. Bernardem na druhé straně. Týž námět zobrazuje čtvercová litinová deska, která zachycuje v nízkém reliéfu hlavy dvanácti apoštolů, uprostřed nichž je ve větším středním poli zobrazena klasická podoba roušky sv. Veroniky s Kristovou tváři a trnovou korunou. Apoštolské hlavy jsou umístěny po okraji desky v malých medailonech obdélného tvaru s okosenými rohy. Kristova tvář ve velkém čtvercovém poli. Deska není signována a pochází z Plas, kde byla zhotovena kolem poloviny 19. století, zřejmě podle předlohy, která putovala po četných slévárnách v střední Evropě. Litinová deska s apoštoly a rouškou sv. Veroniky, Plasy kolem poloviny 19. století. NPÚ územní odborné pracoviště Plzeň. Zapůjčeno do expozice muzea v Mariánské Týnici. 4 18 U příležitosti velké výstavy gotiky v Plzni byla uvedena v katalogu „Gotika v západních Čechách (1230 -1530), II. Nástěnná malba. Desková malba. Knižní malba. Umělecké řemeslo,“ č. kat. 49, Praha 1996. Socha stojící světice sv. Veroniky uzavřené kompozice, kompaktního tělesného tvaru, drží před sebou bílou roušku s obrazem Kristovy tváře a patří k obvyklým ikonografickým typům této světice, jejíž jméno je možná jen odvozeno od „vera icon“ – pravý obraz, tedy nestvořený lidskou rukou. Dřevořezba výšky 110 cm není signována a pochází z regionální sochařské produkce 2. poloviny 18. století a tvořila výbavu některého z kostelů na severním Plzeňsku. (Inv. č. 1692) Odpočívající Kristus patří k devočním námětům, které měly na věřícího působit daleko pronikavěji, něž celé narativní cykly a představuje v podstatě jednu scénu z Křížové cesty - sedícího Krista, který čeká na ukřižování a odpočívá po namáhavé křížové cestě. Zobrazení trápením znaveného Ježíše Krista bylo oblíbené téma pro lidové řezbáře a sochaře a zvláště v západních Čechách nalézáme při cestách a na rozcestích řadu soch tohoto ikonografického vzoru. Na severním Plzeňsku je ztvárněn v terénu sochou zvanou Kristus Trpitel v Pastuchovicích (1771) a v Manětíně v nice hřbitovní zdi u kostela sv. Jana Křtitele (1712), kde je expresivně podaný Kristus dílem Štěpána Borovce. Ve sbírkách muzea je tento námět zastoupen půvabnou polychromovanou lidovou dřevořezbou z měkkého dřeva s polychromií, která pochází z poloviny 19. století a respektuje běžné podání tohoto námětu. Kristus je oděn do šarlatového pláště a na hlavě má trnovou korunu. Nemá však stigmata, protože ještě nebyl ukřižován. Gesto vyjadřuje tíhu osudu, bolest a odevzdání. Drobná polychromovaná dřevořezba byla původně Odpočívající Kristus v Pastuchovicích, 1771. Svatá Veronika, polychromovaná dřevořezba, 2. polovina 18. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Odpočívající Kristus v Manětíně, Odpočívající Kristus, lidová Štěpán Borovec 1712. dřevořezba, polovina 19. století. 19 umístěna v zasklené skříňce jako součást Božích muk a do muzea ji věnoval v 50. letech 20. století pan Ing. Herles z Čisté. (Inv. č. 1715) Sedm slov Kristových, podmalba na skle, 2. polovina 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Sedm slov Kristových na kříži představuje eglomisovaná černozlatá rytá podmalba na skle. Ukřižovaného Krista zde najdeme s tradičním figurálním doprovodem - patu kříže, u níž leží lebka, ovíjí had a klečí u ní Maří Magdalena, vlevo postava Panny Marie, vpravo sv. Jana, apoštola. Německý text, psaný latinkou, cituje poslední slova Ježíšova na kříži, která podle evangelií řekl. Titulní text na obrázku zní: „Die heiligen sieben Worte Christi am Kreuze“. Zleva shora: „Mein Gott! Mein Gott!/ warum hast du mich /verlassen?“ - „Sieh deinen Sohn, /sieh deine Mutter!“ - „Heute noch wirst / du bei mir in Pa-/ radiese sein!“- „Vater, verzeih´ihnen, sie /wissen nicht, was sie machen!“- „Mich durstet!“ - „Vater in deine Hän/de [...] ich meinen Geist!“ -„Es ist vollgebracht!“ [Bože můj, proč jsi mne opustil? Podívej se, tvůj syn. Podívej se, tvá matka! Ještě dnes budeš se mnou v ráji! Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí! Žízním! Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! Dokonáno jest!] Obrázek je signován vlevo dole „Franz Looß“, což je u lidových prací velmi vzácný jev. Není datován pochází z německé oblasti západních Čech z 2. poloviny 19. století. (38 × 30 cm, rámeček plochý z měkkého tmavě mořeného dřeva šířky 3 cm, sklo obrázku prasklé, kryto tenkým ochranným sklem. Inv. č. 10630). Když Ježíš umíral na kříži na vrchu zvaném Golgota (Kalvárie), pod křížem stála skupina osob, v níž se vždy objevovala Panna Maria, matka Ježíšova, sv. Jan, mladičký apoštol a Ježíšův přítel a někdy též Maří Magdalena. V bohatších komparsech nechyběli ani římští žoldnéři a další postavy. V redukované podobě se objevuje figurální štafáž jako součást dřevěných křížů s plechovou malovanou skupinou, též u náhrobních křížů z litiny v 19. století. Z výjevu Ukřižování se vyskytují též často samostatné postavy Panny Marie, zvané Panna Maria Bolestná, Sedmibolestná. Zvláštním typem jsou pak Piety, představované sedící Pannou Marií, na jejímž klíně spočívá v různých polohách mrtvé tělo Kristovo. Zatímco stojící Panny Marie Bolestné jsou častější v baroku, Piety byly oblíbeným typem v gotice. Nejvýrazněji vyjadřuje žal a bolest nad Ježíšovým Ukřižováním socha Panny Maria Bolestné na Vysoké cestě v Manětíně z roku 1734. Na válcovém soklu zdobeném dvojznakem Lažanských a Černínů, korunkou a kartuší je vytesán prosebný latinský nápis „O mater, tVI DoLores faXIs qVosLIbet Vt nostros alleVIent angores“ (O, matko, učiň ať své bolesti zmírni naše strasti), který vyjadřuje myšlenku, že spoluúčast Panny Marie na Božím utrpení (compassio) znamená též její účast na spáse lidstva (corredemptio). Postoj Panny Marie v expresivním kontrapostu vyjadřuje hlubokou bolest, kterou akcentuje názorně do Mariíných prsou vetknutý meč. V pojetí díla je patrný vliv Braunovy kalvárie z Plas, zvlášť u drapérie. Také druhý typ, vyjadřující utrpení Panny Marie, najdeme v Manětíně. Pieta manětínská je vrcholně barokní sochou od Štěpána Borovce, která byla pořízena nákladem manětínské měšťanky 20 Panna Maria bolestná na Vysoké cestě v Manětíně, Josef Herscher 1734. Pieta manětínská, Štěpán Borovec 1712. Pieta v Rabštějně nad Střelou, 1714. Alžběty Omlerové kolem roku 1712. Představuje klasickou Pietu brokoffovského typu a je umístěna v nice hřbitovní zdi kostela sv. Jana Křtitele. Servitská Pieta na Rabštejně, označovaná jako „MATER DOLOROSA“ byla postavena na náklad Johanna Ferdinanda Schöffera, hejtmana rabštejnského (I. F. S.) roku 1714. Představuje klasickou Pietu s mrtvým tělem Kristovým na klíně, sedící pod křížem, na němž jsou připevněny „arma Christi“, nástroje Kristova umučení. Středověké ztvárnění bolesti Panny Marie reprezentují dvě pozoruhodné gotické Piety. Pieta ze Stvolen představuje z hlediska typologického vývoje variantu Piety s diagonálně položeným, poměrně drobným Kristovým tělem, které podpírá Panna Marie pravou rukou v podpaží a levou zlehka klade na levé stehno Kristovo. Kristovy nohy se neopírají o zem, nýbrž volně visí podél boku Panny Marie, jeho pravá ruka je spuštěna volně k zemi. Toto kompoziční schéma odpovídá Pietám 3. čtvrtiny 14. století a charakterizuje jej nápadná hmotnost a uzavřenost a blokové pojetí sochařského obrysu. Rustikalizovaná forma nižší umělecké úrovně a pozdější radikální úpravy řezby ztěžují přesnější časové vročení. Vzhledem k četným místům, ohořelým od svící, jež pokrývají celý povrch sochy, se zdá, že byla v minulosti předmětem zvláštní úcty a je velmi pravděpodobné, že je součástí původní výzdoby malého stvolenského kostelíka, který se poprvé připomíná roku 1337, i když je ještě starší. (Stvolny, kostel Narození Panny Marie, 70. - 80. léta 14. století, dřevo lipové, výška 70 cm, zbytky mladší polychromie, Zápůjčka farnosti manětínské do stálé expozice Muzea a galerie severního Plzeňska). Nečtinské sousoší Panny Marie s mrtvým Kristem typologicky představuje vertikální Pietu, vyznačující se historizujícími reminscencemi. Analogické štíhlé Piety patřily k naturalistickomystické tvorbě již v první polovině 14. století a k opakování této tradice se tvůrce Nečtinské Piety hlásí. Byla vytvořena pravděpodobně v některé dílně v Plzni rukou průměrného, ale přitom zkušeného mistra, jehož práce je dokladem vývoje slohového pohybu, směřujícímu k rozkladu krásného slohu pod vlivem dílny Mistra Týnského Ukřižování.5 Se sochou souvisí také západočeská Pieta z Bukovce u Domažlic, která je variantou téhož kompozičního typu. (Nečtiny, kostel sv. Jakuba, kolem 1425, lipové dřevo výšky 105 cm, vzadu vyhloubeno, mladší polychromie. Zápůjčka farnosti nečtinské do stálé expozice Muzea a galerie severního Plzeňska). 5 Dílo uvedeno v katalogu „Gotika v západních Čechách (1230-1530) III. architektonická skulptura a plastika. Náhrobní skulptura. Sochařství.“ Praha 1996, č. kat. 270. 21 Pieta ze Stvolen, lipové dřevo, 1. polovina 14. století. Pieta z Nečtin, lipové dřevo s polychromií, první polovina 14. století. Kristus v hrobě Samostatnou scénou navazující na křížovou cestu je námět Krista v hrobě. Objevuje se v celé řadě variant na obrazech i v sochařských dílech. Při velikonočních obřadech, jimiž si církev připomínala smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, se vždy významně uplatňovaly „divadelní“ prvky. V pozdním středověku se u oltáře pokládala socha mrtvého Spasitele, na Velikonoční pondělí se opět Kristus v hrobě, polychromovaný dřevěný reliéf, 1. třetina 16. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. 22 odstraňovala. Za protireformace oživili tradici Božích hrobů především jezuité, kteří kladli důraz na smyslovou názornost víry (v Praze první Boží hrob roku 1559). Inscenace božího hrobu měla nahrazovat cestu do Svaté země k původnímu místu, kde byl mrtvý Ježíš pohřben. Nebezpečí na cestě i častá nedostupnost tohoto posvátného místa vyvolala potřebu symbolického přenesení „posvátných míst“ do Evropy. Byly zřizovány stavby napodobující jeruzalémskou kapli božího hrobu nebo byly v chrámech stavěny ze dřeva či kamene scény, napodobující legendický výjev. Výjev patřil k běžné výzdobě všech kostelů stejně jako betlém. Tento příběh odpovídá biblickému popisu snímání z kříže a kladení do hrobu. Kostelní Boží hroby měly ráz divadelní scény a tento zvyk se udržoval po celé 19. století a v katolickém prostředí přetrvává nadále. U Božího hrobu se držela vigilie, noční modlitby. Ve sbírkách muzea v Mariánské Týnici patří mezi pozoruhodné reprezentace tohoto ikonografického tématu pozdně gotický polychromovaný reliéf těla mrtvého Krista z počátku 16. století z okruhu Mistra Týneckého Zvěstování, zlidovělé deskomalby andělů z Božího hrobu z Vysoké Libyně z konce 19. století a námět představuje též sklomalba s německým nápisem „Christus in Grab.“ Polychromovanou dřevořezbu ležícího mrtvého nahého těla Kristova, přehozeného od pravého ramene a nohou bílou drapérií, lze připsat slavnému gotickému regionálnímu sochaři, Mistru Týneckého Zvěstování. Řezba je velmi jemně propracovaná, zvláště v oblasti hlavy a hrudi. Na těle zdůrazněna rána v boku a stigmata. Reliéf je připevněn na hrubé silnější dřevěné desce, opatřené kovaným kroužkem na zavěšení, zřejmě na instalaci božího hrobu. Podle popisu muzejní akvizice pochází tento reliéf, datovaný do první třetiny 16. století, z božích muk z Hamru u Rabštejna. (Polychromovaný reliéf, lipové dřevo, deska délky 83 cm, inv. č. 1703). Tradiční výjev mrtvého Krista ležícího v hrobě, oděném v bederní roušku, je podmalba na skle z poloviny 19. století. Celá scéna je pojata jako pohled do oválného prostorového výřezu s naznačenou poodhrnutou bílou drapérií na obou stranách. Lůžko, na němž Kristus spočívá, je pokryté modrým přehozem s monogramem IHS (Iesus hominum Salvator). Pod výjevem je německý nápis latinkou „Christus in Grab“. Drobné devoční dílko ze západních Čech není ani signováno ani datováno. (28 × 21 cm, inv. č. 10854) Kristus v hrobě, podmalba na skle, 2. polovina 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. 23 Dvě desky z měkkého dřeva (sestavené ze širokých prken o rozměrech 120 x 83 cm, se zaobleným horním rohem, opatřené kovaným háčkem k zavěšení) tvořily původně pozadí scény Božího hrobu v kostele ve Vysoké Libyni u Kralovic. Z přední strany jsou desky dekorovány malovanými, proti sobě klečícími anděly, vyjadřujícími hlubokou pokoru. Andělé jsou zobrazeni z profi lu, jeden má sepjaté ruce k modlitbě, je oděn v modrý šat a bílý splývající svrchní oděv. Druhý anděl klečí v mírném předklonu s rukama překříženýma na prsou ve zbožném gestu. Hnědavá drapérie zpola kryje horní část jeho jinak nahého těla, spodní šat je modré barvy. Oba andělé mají mohutná zlatavá křídla. Na pozadí obrazu je schematicky vyznačený skalnatý terén a za každým andělem dotváří scenérii naivně zobrazená palma. Celek má přirozenou živou barevnost, podání je značně zlidovělé. (Tempera na dřevě, inv. č 13892 a 13893). Andělé z božího hrobu, tempera na dřevě, 1. polovina 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. 24 Andělé s nástroji Kristova umučení Dvě reliéfní křídla z oltáře z kaple sv. Kateřiny v Nynicích v podobě andělů s nástroji Kristova umučení zv. „arma Christi“, dal pravděpodobně pořídit opat Ondřej Trojer pro tuto kapli současně s jejím původním vybavením koncem 17. století. Nízký reliéf zobrazuje dvojici andělů, nesoucích nástroje Kristova umučení, tedy předměty, které souvisely s jeho ukřižováním. Jeden z andělů nese sloup, u něhož byl Kristus bičován, na kterém sedí kohout, připomínající Petrovo zapření Ježíše Krista („zapřeš mne, dříve než kohout třikrát zakokrhá“), kříž s tabulkou INRI a trnovou korunou. Zpoza sloupu vyčnívá část kleští a kladiva. Druhý anděl nese kopí setníka Longina, jímž byl probodnut Kristův bok, hůl s houbou, jíž se měly dotknout žíznící Kristovy rty, třtinu a důtky. Úcta k předmětům považovaným za mystickou zbroj Ježíše Krista sahá do středověku a souvisí s pašijovými meditacemi. Baroko oživilo zájem o nástroje Kristova utrpení a od roku 1735 se začal slavit svátek „de armis Christi“. (Výška 120 cm. Inv.č. 10359 a 10360). Andělé s nástroji Kristova umučení, reliéfní křídla z oltáře kaple sv. Kateřiny v Nynicích, konec 17. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. 25 JARNÍ OBYČEJE V LIDOVÉ KULTUŘE Období konce zimy a začínajícího jara bylo ve venkovských oblastech, kde hlavní obživou obyvatel bylo zemědělství, vždy spojeno s přírodou, s půdou, která se v té době postupně probouzí k životu. S tím je také spojena celá řada jarních lidových zvyků, které se částečně prolínají s církevní tradicí a jsou také přímo závislé na hlavním církevním svátku – Velikonocích, od nichž se odvíjí datum konání masopustu a pak dalších zvyků o nedělích v postním období a tzv. pašijovém týdnu. Mezi nejoblíbenější a také nejčastěji doložené lidové zvyky a zábavy na severním Plzeňsku patří různé masopustní zábavy, jimž vévodí průvod maškar o masopustním úterý, pochovávání Žida, obcházení se smrtkou o Smrtné a svěcení kočiček na Květnou neděli, velikonoční rachtání od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, omývání na Velký pátek a pomlázka o Velikonočním pondělí. Od masopustu do Velikonoc Veselé období, které začíná první neděli po svátku Třech králů nejlépe vystihují slova písničky: „Masopuste, masopuste, do kola mne holky pusťte“. V období masopustu se děvčata a chlapci scházeli na přástkách, tancovali a veselili se. O svatbách, které se uzavíraly v tomto období, se říkalo, že manželství bude šťastné a trvalé. Nebývala práce na poli, nastal čas zabíjaček. I taková zabíjačka Masopustní průvod na Hadačce, 1976. bývala obřadem. Hospodář vykrmeného pašíka soudil za provinění a předčítal rozsudek: “Zabíjej vepře a svině, ať se klobásek najíme, v ty doby sedláčkové za kamny sedí a jelita s uzeným masem jedí“. Masopust vrcholil v poslední tři dny celého období před tzv. Popeleční nebo Škaredou středou bujarým a nevázaným veselím. Těmto dnům se říkávalo „bláznivé dny“. Příprava na ně začínala už ve čtvrtek před masopustní nedělí, který byl nazýván „tučný čtvrtek“. Tento den se měl každý pořádně najíst. Mnohde předcházela zabíjačka, patřily k němu koblihy, těm plněným se říkávalo „s dušičkou“. Kdo podle pověry sní o tučném čtvrtku nejméně masa, ten v roce nejvíce tloustne a naopak. Toho dne se také nikde nepralo, aby se v hospodářství neusadily tučné blechy. Ani o masopustní neděli nebýval nedostatek v jídle. Odpoledne a večer se v hospodě vyhrávalo a všichni se veselili až do rána a zábava pokračovala i v pondělí. V některých obcích se konaly veselé a bujaré průvody masek, které se ale většinou odehrávaly až v masopustní úterý, tedy poslední den před nastávajícím půstem. 26 První písemné zmínky o masopustních rejích v Čechách a na Moravě pocházejí již ze 13. století, dochované záznamy ze severního Plzeňska se převážně vztahují k období od konce 19. století do 30. let 20. století. K tradičním maskám masopustních průvodů, popisovaným blíže např. v Bílově, Chrašťovicích, Stvolnech, Trojanech nebo Vejprnicích patřil medvěd a medvědář, ženich a nevěsta, kominík, Žid nebo kluk v nůši, většinou nechyběla muzika složená z různých nástrojů. V rámci regionu najdeme i některé rozdíly a odlišnosti, kdy medvěd na Kralovicku a Manětínsku byl omotán hrachovinou, zatímco ve Vejprnicích nosil obrácený kožich. Pouze ve Stvolnech je v průvodu popisován tzv. kolotoč. V Bílově a Trojanech je průvod také označován jako kasáta. Po skončení obchůzky vsi se v místním hostinci konala zábava a muzika měla hrát do půlnoci. Říkalo se: „Kdo bude o masopustním úterku tancovat přes půlnoc, objeví se mu čert v zeleném kabátě a bude strašit takového neznaboha“. Tento nepsaný zákon se ale dodržoval jen v některých obcích, jinde se zábava protáhla až do rána a někde se dokonce dojídalo a dopíjelo ještě o Popeleční středě. Poslední zábavou související s masopustem bylo pochovávání bakchuse, jinde masopustu a v řadě obcí Žida. Tento zvyk se odehrával buď ještě v úterý (např. v Bílově), ale častěji o Popeleční středě jak tomu bylo v Chrašťovicích nebo Stvolnech. Tradice masopustních průvodů byla ve 2. polovině 20. století pravidelně udržována jen v některých lokalitách, především v Kožlanech, Hadačce. S pokusy o obnovení tohoto zvyku se ale setkáváme i jinde, ovšem s méně tradičními maskami, bez obchůzky po jednotlivých domech a oproti tradici se průvody často konají o sobotách. Skončil masopust a začal předvelikonoční čas. Popeleční středou začíná čtyřicetidenní postní období, kdy se křesťané připravují na Velikonoce. Někde se této středě říká také Škaredá nebo Bláznivá. V tento den ráno se chodívalo do kostela na tichou a neokázalou mši. Domů se přinášel „Popelec“, což byl křížek, který posvěceným popelem vyznačil kněz věřícím na čelo. Popel se získával spálením kočiček vysvěcených předchozího roku na Květnou neděli a znamenal připomenutí pomíjivosti lidského života „jsi prach a v prach se obrátíš!“ Křížek měl nositele ochránit před nemocemi a zaručoval mu pevné zdraví. O Popeleční středě se říkalo: „Kdo bude dnes prát prádlo, tomu pak zůstane stejně po celý rok špinavé“. Po Popeleční středě se někde držel Pytlový čtvrtek, dojídaly se zbytky z masopustního hodování. Ve čtyřicetidenním postním období má každá neděle své pojmenování. První neděli se říkalo Černá, protože se ženy v tento den zahalovaly do černých šatů, čímž se připomínal nadcházející půst. Dále nesla název Sazometná, jelikož byla dnem úklidu a také Pučální, a to podle postního pokrmu z předem namočeného, naklíčeného a nakonec na omastku rychle upraženého hrachu, který se tento den jedl. „Pučálka“ se jídala na slano, na sladko nebo ochucená pepřem. Další název tuto neděli označuje jako Liščí, protože ze soboty na neděli matky napekly postní preclíky, navlékly je na vrbové proutky a zavěsily do zahrady na stromy. Ráno poslaly děti do zahrady s tím, že tudy běžela liška a nechala jim tam preclíky. Druhá postní neděle bývala Pražná, a to podle staroslovanského jídla, které se připravovalo z naklíčeného a opraženého nedozrálého ječmene, kterému se říkalo „pražma“. V novější době se obilná zrna opražila v troubě na plechu, rozemlela a pak se z tohoto polotovaru vařila polévka, které se říkalo „praženka“. Třetí postní neděli se říkalo Kýchavná. Tento název vznikl z různě vysvětlované pověry. Někde se tradovalo, kdo kolikrát v tuto neděli kýchl, tolik roků měl být ještě naživu. Jinde naopak platilo, že kolikrát kdo kýchl, za tolik roků měl zemřít. Když někdo kýchl třikrát po sobě, měl být po celý následující rok zdravý. Věřilo, se že kýchání pročišťuje hlavu, a proto se ještě podporovalo šňupáním. Čtvrtá neděle postní nesla pojmenování Družebná, dříve také Družbadlná nebo Družbadlnice. Prý podle družby, který chodíval se ženichem navštívit stavení, kam chtěli přijít na pomlázku a na námluvy. Další vysvětlení tohoto názvu se odvolává na výhradně dívčí odpolední zábavu, kdy se děvčata sešla, „družila se“ a při tom pojídala koláče zvané „družbance“. Jindy je zvaná také Růžová, protože se v kostele v tuto neděli mění fialová roucha za růžová. Pátá neděle postní měla název Smrtná, někde Smrtonosná, Smrtelná, ale i Černá. V kostelech se na oltářích zahalovaly kříže. Podle starokřesťanské tradice ze 3. a 4. století, kdy kříže ještě nenesly 27 postavu Kristovu, ale bývaly bohatě zdobené. Tato výzdoba by ale narušovala vážnost postního času. O „Smrtelné neděli“ se dodržoval zvyk vynášení „Smrtky“, které se říkávalo Morana, Smrtholka, Mořena i Mařena. Tento pohanský magický obřad byl katolickou církví přísně zakazován. Postupem doby však církev pochopila, že zákazy pohanské zvyky neodstraní, ale ještě více podpoří. A tak se postupně pohanský zvyk přeměnil na nevinný symbol konce zimy. Vesna zvítězila nad Moranou. Smrtku představovala loutka, vytvořená ze slámy, nastrojená do starých kusů oděvu s namalovaným obličejem, připevněná na tyč. Děvčata s ní obešla ves, za zpěvu obchůzkové písně, jejíž námět byl v jednotlivých lokalitách velmi podobný. Pro ilustraci uvádíme píseň z Újezda u Manětína: Smrt plyne po vodě, nové léto k nám jede s červenými vejci, žlutými mazanci. Jaký je to mazanec bez koření, bez vajec. A ty, svatá Markýto, dej nám pozor na žito, na to všecko obilí, co nám Pán Bůh nadělí. Svatý Petr z Říma dal nám fl aši vína, abychom se napili, Pána Boha chválili. Hory jdou, květy jdou, dej nám, Pane Bože, travičku zelenou, až po kolena vysokou. Dívky došly k řece či potoku za ves, kde smrtku vhodily do vody. Nazpět nesly malý zelený stromek ozdobený barevnými, převážně červenými mašličkami a vyfouknutými vajíčky, kterým se říkalo vejduňky nebo pouky. Do vsi přinášely „líto“. S ním obcházely stavení a koledovaly. Zvyk vynášení smrtky „das Todaustragen“ o Smrtelné neděli „Totensonntag“ je ale častěji popisován v německých obcích severního Plzeňska. I tady byl spíše dívčím svátkem a děvčata chodila dům od domu s panenkou zabalenou v polštáři, dokonce i válcem od mandlu na prádlo, který představoval mrtvou panenku (Chudeč, Tis u Blatna, Vysoká Libyně nebo Vejprnice na Plzeňsku, které ale byly vsí českou) a zpívala přitom písničky a od hospodyně si vyprosila malý příspěvek. Podle kronik je „z písniček patrná radost z probouzení mrtvé matičky země. Jaro je představováno jako mládenec, který přináší všechny druhy květin. Smrtelná neděle znamená radost lidí z příchodu jara“ a podle některých německých kronikářů připomíná „staré germánské pohanské zvyky“. Základní a všude se opakující text začínal „vynášíme smrt“ a co ta smrt dělala dál, se nepatrně lišilo, většinou letěla na radnici, na kostelní věž a pak podle rýmu s „Kirchenspitz“ do okolní vesnice, jejíž jméno končilo na – itz (Weseritz – do Bezdružic v Chudči, Rakonitz – do Rakovníka z Tisu u Blatna, do Šlovic, Malesic). Někde musela smrt do pivního sudu a pod kolnu (Tis u Blatna). Pak smrt musela do truhly (Kasten) a tam musela tři dny zůstat. Někde hrozilo, že smrt si odnese domácí hospodyni, a proto měla s sebou sáně. Z toho bylo možné se vykoupit, tím, že děvčata dostala vejce, a podle počtu vajec smrt ponechala hospodyni tolik let na živu. Zvyk přinášení „líta” (léta) je také na severním Plzeňsku hlavně zmiňován v německých obcích, kde se v dialektu nazýval „Sommertorka“, „Sommertorckenaustragen“ (Tis u Blatna) „Summadock“ (Vysoká Libyně). Dívky zde chodily na pochůzku s „létem“. To představovala jedna dívka ze vsi nesoucí v ruce zelenou smrkovou větev s panenkou, která na ní byla připevněna. Kolem pasu měla stuhu, jejíž oba konce nesla dvě děvčata a za těmito třemi dívkami šly v řadě ostatní děvčata ze vsi. Když přišla děvčata k nějakému domu, zanotovala (kromě „léta“) píseň, která se objevuje téměř shodně v nepatrných variantách ve všech obcích: Přicházíme do pokoje, pány a dámy o svolení poprosit, pánům a jejich paním nebesa chceme postavit, stavíme, stavíme až nahoru kde všichni milí andělé v nebesích sedí. V nebi je zlatý stůl, tam sedí otec, pán Ježíš Kristus. 28 V nebi je zlatý kruh, tam sedí dítě mnohé matky. Slyšíme zvonit klíček, paní matka nám něco přinese, ach, kdyby to bylo jen pět krejcarů, byli bychom spokojeni a šli domů, nechceme je projíst, nechceme je propít. Chceme si za ně hezkou modlitební knížku koupit. V Chudči zněla píseň takto: Přišli jsme k vám, chceme paní o něco poprosit, stojíme na zeleném plácku, přinášíme pěkný poklad, klíčky zazvoní. Paní nám něco dá, my to nevyměníme, my to neprochlastáme, něco hezkého si za to koupíme. Pak byla děvčata obdarována, otočila se a řekla: „Děkujeme paní matičko. Budou vám patřit nebesa.“ A pak šly do sousedního domu. Ve svém poděkování slibovala, že to, co dostala, neprojí a nepropijí a že si koupí modlitební knížku nebo něco hezkého. Poslední neděle postní se jmenovala Květná, někde také Květnice, Květnica nebo Palmová. Touto nedělí se slavila památka Kristova vjezdu do Jeruzaléma, kdy byl vítán palmovými ratolestmi. Na paměť této události se světí narašené větvičky jívy, břízy nebo střemchy, svazované do „košťátek“. Svěcení kočiček ve Hvozdě, 50. léta 20. století. 29 Ke Květné neděli se vztahuje řada pověr, např.: spolknuté tři svěcené kočičky chránily proti bolestem krku, a zubů, proti zimnici a uštknutí. Na Květnou neděli se lidé snažili oblékat do samých pěkných věcí, z nichž alespoň jediná musela být nová, to proto, aby je „nepokakal beránek“. Kdo se omyl mlékem pod komínem, ten prý byl přes léto bezpečný před kousavou havětí. Svěcené kočičky se dávaly za kříž nebo svatý obrázek ve světnici, v létě při bouřkách se spolu s „hromničkou“ (svíčka svěcená na Hromnice, 2. února) dávaly za okno, aby chránily stavení před bleskem. Do zasetého obilí se z posvěcených větviček udělal křížek, který sedlák zapíchl do pole, aby se odvrátilo krupobití. Při tomto obřadu také vzal hospodář nebo hospodyně do džbánečku svěcenou vodu „tříkrálovou“, kterou všechna pole pokropil (posvětil), aby byla chráněna od všech pohrom a napomohlo se větší úrodě.6 Hospodyně tuto neděli neměly nic péct, aby se nezapekl květ na stromech a bylinách, protože by se neurodilo žádné ovoce. Kdo si potřel oči svěcenými kočičkami se slovy: „kočičky, kočičky, aby nebolely vočičky“, nebudou jej bolet oči. Hospodyně „košťátky“ vymetala stavení, aby se v něm nedržely myši a jiná havěť. O Květné neděli se začíná oslava Svatého týdne průvodem okolo kostela, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Po Květné neděli začíná pašijový týden. Je to poslední týden čtyřicetidenního půstu, v němž se připomíná umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Pondělí se označovalo jako Modré a někdy i Žluté. Úterý bylo Šedivé. Tyto dva dny měly pouze své názvy a mimo mše svaté se nekonaly žádné obřady. Středa bývala Škaredá nebo ještě Sazometná nebo Smetná. Škaredá prý proto, že v tento den Jidáš zradil Krista a „škaredil se“ na něj. Sazometná nebo Smetná podle toho, že se vymetaly komíny, hospodyně uklízely, vymetaly pece, někde se bílily stěny místností a zdi domů. Traduje se, že se máte na své okolí usmívat. Pokud se budete mračit, škaredit, tak vám to zůstane na všechny další středy v roce. Na Škaredou středu končívaly zimní přástky. Než přadleny uklidily kolovraty, upředly si ještě kousek „pašijové nitě“. Ten kdo měl kousek této nitě zašitý v oděvu, byl od té chvíle chráněn před bleskem, nemocemi, strašidly i před uhranutím zlými duchy. Na Škaredou středu bývala bohatší večeře, aby každý lépe vydržel půst předepsaný na následující dny. Zelený čtvrtek, je dnem radosti i žalu, kdy se připomíná Kristova poslední večeře, jeho zatčení a odsouzení k smrti. Tento den umlkají zvony, které podle pověsti odlétly do Říma a vracejí se až na Bílou sobotu. Hlas zvonů nahrazují jiné nástroje, různé řehtačky, klapačky a křístačky. Ve sbírce Muzea a galerie severního Plzeňska jsou uloženy ruční řehtačky s jednoduchým rámem tvaru vidlice. V ní je vsazen dřevěný ozubený váleček na rukojeti a jeho zubů se dotýkající obdélná dužinka, která při rychlém otáčení řehtačky vydává praskavý zvuk. Tyto nástroje byly vyráběny podomácku, ručně. Jejich základní podoba byla většinou stejná, lišily se jen ozdobnými řezbami. Mírně odlišný tvar rámu má řehtačka z Brda, rovněž ruční výroby. Jiným typem byly ruční řehtačky v uzavřené dřevěné schránce, jejichž používání je doloženo např. v Horní Bělé, Žilově a okolí. Schránka měla tvar lichoběžníka, byla do ní vsazena dřevěná otáčivá rukojeť s ozubenými koly, jichž se dotýkaly dužinky a kladívka skryté ve schránce. Především na Manětínsku je doloženo také chození s dřevěnými tratárky. V rámu bylo vsazeno kolo opatřené obručí a na jeho ose po stranách byla umístěna dvě kola ozubená, jichž se opět dotýkala prkénka – dužinky vsazená v rámu. Tyto tratárky jsou dodnes uloženy v místních kapličkách, např. v České Doubravici nebo Hrádku u Manětína. Další ručním nástrojem byly klapačky. Jejich základ tvořilo obdélné nebo jinak tvarované prkénko, jehož středem procházel kolík na spodní straně sloužící jako rukojeť. Na horním konci byl opatřen jednoduchým dřevěným kladívkem, které při kmitavém pohybu celého nástroje naráželo na desku a vydávalo klapavý zvuk. Kromě těchto řehtaček, s nimiž děti obcházely ves, se také dochovaly velké řehtačky a klapačky kostelní. Jedna z nich, bohužel neznámého původu, je uložena v muzejní sbírce. Základem je dřevěná obdélná bedna. Na její horní desce jsou na obou koncích umístěny dvě dřevěné hřídele ovládané klikou a opatřené ozubenými koly a kolíčky. Ze středu desky vedou k těmto hřídelím volně ukončené dužinky, vydávající praskavý zvuk při otáčení hřídelí. Kromě této se dochovaly kostelní řehtačky např. v kostele sv. Petra a Pavla v Kralovicích nebo kostele sv. Martina ve Stražišti. O velikonocích se vynášela před kostel, kde její zvuk nahrazoval zvonění zvonů. 6 30 Vsazování svěcených kočiček do stavení, za trámy a na pole bylo běžné ve většině lokalit severního Plzeňska. Svěcení pole tříkrálovou vodou známe ale jen z Dýšiné z Národopisného dotazníku z roku 1894. Vznik velikonočních řehtaček, jimiž nahrazovali chlapci po tři dny Svatého týdne zvuk kostelních zvonů je spjat s lidovým prostředím. Klepání a hrkání bývá spojováno s obřadními rituály konanými v předkřesťanských dobách k zahnání zhoubných sil, které by v době, kdy příroda procitá ze zimního spánku, mohly ohrozit vegetační cyklus a ohrozit úrodu. Občas byl obyčej velikonočního hrkání kladen do souvislosti se zvykem rozšířeným ve středověku během liturgie pašijových dnů. Tehdy, na znamení symbolického vyjádření chaosu, který nastal po Kristově smrti, tloukli kněží o Velkém pátku knihami o chórové lavice a bouchali dřevěnými prkny o chrámovou dlažbu. Kostelní velikonoční řehtačka - klapačka z kostela sv. Martina ve Stražišti. Obcházení vsi s řehtačkami a klapačkami, nazývané rajrání, rachání, křístání, drkání bylo do konce 30. let 20. století velmi rozšířeným zvykem, který měl ve všech obcích podobný průběh a lišil se pouze v drobných detailech. Býval záležitostí čistě chlapeckou, pouze tam, kde bylo málo chlapců se jej zúčastňovala i děvčata. Ve většině obcí se kluci scházeli u kapličky, odkud se vydávali na pouť po jednotlivých staveních nebo částech obce. Byl mezi nimi určen nebo zvolen jedinec, mající organizační schopnosti, většinou starší ostatních, který průvod vedl. Říkalo se mu velitel, párovač, řadič, řadník nebo pán. Vybavení bývalo různé. Podle dobové zprávy např. ve Hvozdě se používaly tratárky a pouze vedoucí - tzv. řadiči měli rumpál, tj. ruční rajračku, v Dolní Bělé byla jako rumpál označována největší řehtačka, ovšem opět v rukou řadníka. Podle dochovaného záznamu7 byl rumpál typem větší ruční řehtačky s ozubenými koly a kolíčky v dřevěné, ze čtyř stran uzavřené, schránce na jíž čelní straně byl otvor většinou ve tvaru srdce. V Manětíně měli rajračky pouze bohatší chlapci a chudší se museli spokojit s klapačkami. Ve Stvolnech se naopak klapačky vůbec nepoužívaly. Různé bylo i vlastní provedení rajrání, které mělo nahrazovat zvonění a tím také oznamovat denní čas, jak je to doloženo např. v Potvorově. V Manětíně nebylo organizováno a odehrávalo se po menších skupinkách, v České Doubravici byla určena tři místa, kde chlapci při obchůzce rajrali, ve většině dalších vsí se ale chodilo po vsi a často i ke křížkům v jejím okolí, jak tomu bylo např. v Kaznějově, Kníjích nebo Lhotě u Chříče. Ve čtvrtek dvakrát, v pátek v Brdě např. čtyřikrát, v Dolní Bělé šestkrát. V některých vsích 7 Rumpál je popisován v kronice Františka Hájka z Horní Bělé (SOkA Plasy, [František Hájek] Doma – vzpomínka na rodnou obec [1960 – 1970]). V této obci je jeho používání doloženo také fotografiemi z počátku 70. let 20. století. 31 např. Hluboké, Horní Bělé nebo Nečtinech, chlapci organizovali společný nocleh, především proto, aby někdo nezaspal na ranní rajrání. Posledním dějstvím bylo sobotní rajrání a následné koledování, tj. cesta pro výslužku. Ta se potom dělila, podle zpráv, někde spravedlivě a jinde za doprovodu hádek i fyzického násilí, kdy starší dostali víc. Velikonoční řehtačka tzv. rumpál ze Žilova. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Zelený čtvrtek je také opředen spoustou pověr a zvyků. Hospodyně pekly „jidáše“, obřadní pečivo z kynutého těsta, které potíraly medem. Kdo jej sní, bude zdravý. Vstávaje na Zelený čtvrtek, stoupni na železo a nebudou tě bolet nohy. Po západu slunce hospodář kropil dům svěcenou vodou a chránil ho tak před čarodějnicemi. Naši předkové věřili, že v noci ze čtvrtka na Velký pátek se voda stává zázračnou, říkali jí „zlatá voda“.8 Hrst mladého uškubnutého žita, zastrčeného do postele, chránila proti blechám. Po ranní motlitbě se celá rodina omývala rosou, která měla zabránit onemocnění lišeji a jinými neduhy. Jedla se zelená strava, špenát z kopřiv a zelí, aby byl člověk po celý rok zdráv. Kdo si zacinká penězi, když naposledy zvoní zvony, budou se ho držet peníze po celý rok. Kdo zazvoní paličkou o hmoždíř, jeho stavení opustí myši a hmyz. Na Velký pátek se v mnoha kostelech konala pobožnost „Křížové cesty“ a dodržoval se přísný půst. Den byl obecně ve znamení smutku, ticha a rozjímání a vztahovalo se k němu mnoho pověr a zvyků, nejvíce po Štědrém dnu a večeru. Nepohneš se zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar. Mělo se vstávat před východem slunce a omýt se, což chránilo před nemocemi. Svobodní se myli ve vodě tekuté, tedy v potoce, ženatí a vdané ženy ve vodě stojaté a pak se lidé modlili v zahradě pod stromem: Šel Pán Kristus do zahrady, naklonil tam své svaté hlavy, na trávu zelenou, na rosu studenou. Used pod svůj milý stromeček, Židé ho tam jali, pět ran mu dali do hlavy, do rukou, do boku, do nohou. Přišla k němu jeho nejmilejší matička: Ach, můj synu, zdali máš zimnici nebo žloutenici? 8 32 Zvyk omývání se vodou je vcelku běžný v řadě míst severního Plzeňska, označení „zlatá“ pro vodu z noci ze čtvrtka na pátek je doloženo v Druztové (Západočeské muzeum v Plzni, národopisné oddělení, dopis A. MarklovéKyptové ze l4. 2. 1925). Má matičko, nic mi není, jen mé přehořké utrpení. Kdo se tu modlitbu třikrát pomodlí, tři duše z pekla vysvobodí: první otcovu, druhou matčinu, třetí sám svou, ten má do nebeského království cestu otevřenou. (Anna Janská) 9 Zahrada byla o Velikonocích místem nejposvátnějším. Modlitby se zde odříkávaly kromě Velkého pátku také v neděli na Boží hod velikonoční. Tento zvyk připomínal modlitby Ježíše Krista v Getsemanské zahradě před jeho zatčením. Na Velký pátek se nepracovalo na poli ani v sadu, aby se nehýbalo zemí a nerušil se tak klid, protože Kristus v zemi odpočívá. Nepralo se prádlo, protože by se prý namáčelo místo do vody do Kristovy krve. Lidé věřili v tajemnou moc Velkého pátku. V ten den se prý otvírají poklady v zemi. Jejich místo označuje světlo nebo kvetoucí kapradí. Nesmělo se nic rozbít, aby se nestalo neštěstí. Ženy smítaly pavučiny, aby byl po celý rok dostatek peněz. O půlnoci chodili hospodáři koupat koně do rybníka, aby byli silní, zdraví a aby se jim nic nestalo. Název Bílá sobota může pocházet od církevního obřadu „vigilie“, kdy jsou křtěni novokřtěnci, kteří nosí bílé roucho, které je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem. Před večerní bohoslužbou se před kostelem posvětil oheň a od něj se zapalovala velikonoční svíce zvaná „paškál“10. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které se nosily na pole, aby dobře rodilo. Popelem z posvěceného ohně se posypávaly louky, jeho oharky chránily stavení před požárem. Na Bílou sobotu se uklízelo, bílilo se a lidé se v domácnostech připravovali na „Vzkříšení“. Po návratu z kostela ze „Vzkříšení“, končil půst a na stůl byl podáván první masitý pokrm. Kdo první zaslechl slavnostní vyzvánění zvonů po jejich návratu, měl rychle zvednout něco těžkého, aby byl silný. Všichni ostatní běželi do sadu zatřást stromy, aby byla bohatá úroda ovoce. Boží hod velikonoční – neděle, přichází po „Velké noci“ a někde se také nazývá „Velká neděle“. Byla dnem radosti celého křesťanského světa, protože toho dne za svítání vstal Ježíš Kristus z mrtvých a křesťané jej proto nazývali „dnem Páně“. Na Boží hod, podobně jako na Velký pátek, se chodívala celá rodina modlit do zahrady před východem slunce. Všichni pokleknou, pozdraví se země: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“. Potom se udělá kříž, políbí třikrát země a celá rodina se hlasitě po třikrát modlí: „Vítám Tě, slavná Velkonoc, odříkám se všech nemoc: první žloutenici, druhé zimnici, třetí všech černých nemocí. K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Syn i Duch svatý“. Opět se udělá kříž a políbí se třikrát země. Modlí se třikrát „Otče náš“, „Zdrávas“ a „Věřím v boha“. Na Boží hod se myjí všichni vodou studniční, ale ne ze studny vlastní, nýbrž sousedovy, aby nemoci všechna voda vzala, neboť na ten den naházely zbožné ženy, které chtěly nabalzamovat tělo Spasitelovo, vonné masti do studny, a proto má voda zázračnou moc. Na Boží hod myje hospodář koním nebo volům nohy, aby nechroumali. V kostele se provádělo svěcení velikonočních pokrmů: beránka, mazance, nádivky, ale také vajec, chleba a vína. Kdokoliv přišel o velikonoční neděli do stavení, dostal část z posvěcených pokrmů. Byl také kladen důraz na soudržnost rodiny, která se po návratu z kostela rozdělila o posvěcené vejce. Světily se nejenom pokrmy, ale i obilí. V poledne býval slavnostní oběd, který sestával z pečeného jehněte nebo kůzlete, podávala se nádivka, které se někde říkávalo „hlavička“ a dále bochánek neboli mazanec, do kterého hospodyně zapekla peníz, aby obdarovaný netrpěl po celý rok fi nanční nouzí. O Velikonočním pondělí se odbývala pomlázka. Chlapci chodili s vlastnoručně upletenými dynovačkami, šlahačkami, mrskačkami, žílami po vsi, dům od domu, od děvčete k děvčeti. Na žádnou se nesmělo zapomenout. Pořádně děvčata vyšupali, aby byla hezká a zdravá. Pověra říká: „Když mladé vrbové proutky poštípají a nasekají mladé ženské maso, pak jarní míza a síla proudí z vrby do dívky“. Za to chlapci dostávali od děvčat barvená vajíčka. Velikonoční koledy z Plzeňska, které 9 Jméno Anna Jánská, nar. 1863, rozená Hochová, z Hadačky se objevuje u řady modliteb nebo říkanek. Nepředpokládáme její autorství, ale písemné zaznamenání. 10 Paškál pochází od slova pascha, které vychází z označení židovského svátku Pesach, o němž byl Ježíš Kristus ukřižován. Z téhož základu vychází také slovo pašije. 33 zvyk doprovázely, jsou popsány u jednotlivých obcí. Po obchůzce si kluci s vykoledovanými vejci pěkně vyhráli. Kutáleli vejce ze svahu, komu se dokutálelo nejdál vyhrál nad protivníkem jeho vejce. Bouchali se špičatějším koncem natvrdo uvařeného vajíčka do hlavy. Prohrál ten, jehož vejce se první nakřáplo. Další hrou bylo zasekávání mince do vajec. Jeden chlapec držel vejce v dlani tak, aby jeho malá část byla vidět a druhý se snažil do něj zaseknout minci. Když se mu to podařilo, bylo vajíčko jeho. Když ne, dal soupeři jedno svoje.11 Někde chlapci vajíčka „povejšovali“, vyhazovali je do výšky, kdo vyhodil výš a zase jej chytil, ten vyhrál. Do dnešní doby se v některých obcích na Plzeňsku dodržuje tradice pomlázkových obchůzek s koledováním. Dopoledne o Velikonočním pondělí chodí chlapci, odpoledne děvčata, v přestupném roce chodí všichni dopoledne. K tradičním koledám velikonoční pomlázky patřila např. tato: Dejte, dejte červený vejce, když nedáte červený, dejte bílý, slepička vám snese za kamny jiný. Tratar, tratar, na tratarec, dejte selka kopu vajec, nedáte – li kopu vajec, hodíme vám tchoře na pec. En ten tyky blechy ven, a vajíčka do košíčka sem! (z Horní Břízy) Velikonoční pohlednice, barvotisk kolem roku 1920. Sbírka Jany Svobodové. 11 34 Tyto hry popisuje Zdeněk Bláha v Horní Bříze (Bláha Z., Lidé a lidičky hornobřížští. Horní Bříza 1998). Masopustní a velikonoční zvyky v některých obcích na severním Plzeňsku. Popis zvyků z velké části využívá záznamů v kronikách obcí uložených ve Státním oblastním archivu v Plzni – vnitřní organizační jednotce: Státním okresním archivu Plzeň-sever se sídlem v Plasích (SOkA Plzeň-sever, Plasy), které se především vztahují k 1. polovině 20. století, s tím, že v nich mohou být zaznamenány i události starší, udržované tehdy jako součást místní paměti obyvatel obce, jak tomu je např. v kronice obce Vejprnice. Ale i ty sahají nejdále do poloviny 19. století. Dalším zdrojem byly odpovědi na národopisné dotazníky z roku 1894 vyplňované v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou v Praze konanou v roce 1895 12 a dále poznámky učitelů Blažeje Buška z Bílova z roku 1925 a Vyslyšela z Potvorova.13 Národopisnou problematiku severního Plzeňska popisuje také F. J. Zetek14 nebo Ladislav Lábek.15 Jarním zvykům na severním Plzeňsku věnoval na svých stránkách pozornost i Kralovický obzor v letech 1940 – 1941.16 Ve 2. polovině 20. století se dílčí národopisnou problematikou a popisem zvyků v některých lokalitách věnovali např. Franišek Pešík17 nebo Zdeněk Bláha.18 Popis zvyků není v tomto případě chápán jako jejich absolutní výčet v každé lokalitě, už proto, že se jich řada ve stejné podobě opakuje. Snažili jsme se proto spíše upozornit na některé rozdíly a zajímavosti. Lze také předpokládat dodržování řady zvyků i v dalších, zde neuvedených, obcích, kde ale pro ně často chybí prameny a podklady a jako celá řada jiných národopisných obyčejů jsou udržovány jen v lidské paměti a obměnou generací postupně mizí. Babiná Z kronikářského záznamu je patrné, že Babiná patřila k obcím, kde došlo po 2. světové válce k pokusu o obnovení masopustního průvodu maškar, který se ale od předválečné tradice již poněkud odchyloval. Průvod maškar z roku 1954 je označen jako staročeská veselka vedená „policajtem“a celá slavnost vyvrcholila maškarním plesem. / SOkA Plzeň - sever v Plasích, Pamětní kniha obce Babiny 1939 – 1958. Blatnice V Blatnici je také připomínáno obnovení tradice masopustního průvodu v roce 1959. Bývalo zde kolem šedesáti masek a pěti set přihlížejících diváků. / SOkA Plzeň - sever v Plasích, Pamětní kniha obce Blatnice 1948 – 1960. Bílov Obchůzka selských stavení byla zakončením veselého masopustu, proto se konala s velkou slávou. Říkalo se jí kasáta a bylo k ní třeba starých krojů, které se pro tuto slavnost uschovávaly. V neděli před kasátou se sešli hoši v hostinci na poradu a večer se konala zábava, při níž vytočili všechna děvčata, neboť ta platila výlohy vzniklé při kasátě. V pondělí pokračovaly přípravy a večer se zase tancovalo v obyčejném všedním obleku. Tato zábava se nazývala „trdlovačka“. Nejčilejší ruch nastal v úterý, kdy se hostinec už ráno proměnil v dílnu a pilně se pracovalo na 12 Uloženo v Západočeském muzeu v Plzni, oddělení národopisu. 13 Uloženo tamtéž. 14 Zetek, F. J., Život uplynulých let. 1938. 15 Lábek, L., Masopust na Plzeňsku (se dvěma obrázky). Český lid XXXI. 1931, s. 4-7. 16 Tehdy zde jako příloha vycházelo dílo F. J. Zetka Život uplynulých let. 17 Většinou z rukopisných prací nebo poznámek, např. Pešík, F., Rajrání v některých obcích na Manětínsku, strojopis. Brdo 1995. 18 Bláha, Z., Lidé a lidičky hornobřízští. Horní Bříza 1998. 35 přípravách k obchůzce. Hlavní složkou průvodu byla „staročeská svatba“, kterou tvořili starosvat, ženich, nevěsta, družba, 2 svatbíny (svatebčanky) a kmotr čili pantáta. Starosvat byl oblečen v dlouhý kožich, obrácený kožešinou navrch a přepásaný opentleným povříslem. Na levé straně splývaly pestré fábory s myrtovým věnečkem a růží nahoře. Na hlavě měl cylindr s kyticí z klestu, stuh a drobných růží. Kytice byla připevněna na levé straně a od ní visely dvě červenobílé stuhy. Obut byl do vysokých bot. Na levé ruce nesl košík, z něhož vyčnívala hlava kohouta a v pravé držel „cukrovou homoli“ (stromek s pamlsky). Starosvat nazývaný také tlampač šel v čele průvodu. Ženich byl oblečen v těsný frak s kytičkou myrty a se stuhami bíločervenými na levé straně. Na hlavě měl zdobený cylindr, na krku límeček s červeným šátkem, žluté koženky (kožené kalhoty) a vysoké boty se stuhami po stranách. Šel s nevěstou, kterou představoval mladík, napodobující ženskou chůzi. Byl oblečen v křiklavou kazajku s upraveným poprsím a v dlouhou sukni. Na hlavě měl uvázaný šátek a dlouhý závoj splýval až k patám. Družba byl oblečený podobně jako ženich a kráčel s družkou, která byla oblečená jako nevěsta, ale bez závoje a v ruce nesla kytici. Za družkou a družbou šly dvě svatbíny a mezi nimi druhý starosvat zvaný „pantáta“, „kmotr“ nebo „dědeček svatby“. Svatbíny představovaly starší ženy s brýlemi na nose. Oděny byly do černé sametové kazajky a až osmi sukní s bílou zástěrou. Na hlavě měly velký šátek zavázaný „na babku“. Pantáta neboli kmotr napodoboval některého dědečka ze vsi. Byl oblečen v dlouhý kožich s beránkem. Pod ním měl černé koženky a na nohou střevíce, na hlavě beranici, kolem krku modrý šátek, v ústech krátkou dýmku a v ruce držel hůl. Nejdůležitější maškarou byl medvěd a medvědář. Přistrojení medvěda dalo velikou práci. Základní pomůckou byla hrachovina, která se navinula na dlouhý pletenec ze slámy. Tím se ovíjel celý mladík, který medvěda představoval. Na hlavu se mu posadila vysoká slaměná čepice se zvonečky a v ruce držel hůl. Kolem pasu měl ovinutý provaz a k němu byl připevněn řetěz, na němž jej vedl medvědář, který byl oblečen jako Turek a držel malý bubínek. Když medvěd mrzutě mručel, začal mu zpívat a bubnovat, při čemž medvěd tančil. Žida poznal každý na první pohled. Měl modrou kazajku, záplatované kalhoty bez knofl íků, takže mu bylo stále vidět spodní kalhoty, roztrhaná „perka“ (střevíce) a červený špinavý kapesník. Na hlavě měl usmolenou čepici, v ústech malou dýmku a na zádech nosítka, jaká nosívali „kalunkáři“ nebo „gráni“ (obchodníci s drobným skleněným zbožím) a v ruce držel odřenou hůl. Líbezným hlasem nabízel své zboží ke koupi. Pastýř byl obratný mladík v krátkém kožichu, ve žlutých koženkách, u kolen zdobených stuhami, v zelených punčochách a v šněrovacích střevících. Na hlavě měl posazený široký klobouk, v ruce dlouhý bič „karabáč“ a trubku. Svůj příchod ohlašoval silným zapráskáním. Kominík měl černou masku, na hlavě kominickou čepici, přes rameno „ježka“ na dlouhém rákosu, v ruce držel koště a na druhém rameni žebřík, na nohou pantofle. Kominík se snažil „vymést“ komíny od uzeného masa, které vkládal bábě do nůše. Strašidlo bylo oblečeno do dlouhé bílé sukně a kazajky. Mladík, který představoval strašidlo, vyrobil z tyče dlouhé asi tři metry figuru, starou bábu, kterou držel vycpanou před sebou a podle potřeby zdvíhal, takže se strašidlo zvětšovalo nebo zmenšovalo. Od pasu vycpané figury se spustily dva dlouhé bílé ubrusy, které zakrývaly mladíka, oblečeného v bílou sukni a kazajku. Se strašidlem šla „bába s klukem v nůši“. Postava se vytvořila tak, že její představitel vlezl do bezedného koše, který zdvihl k ramenům. Oblékl několik sukní a vzadu měl vycpaného „honzíka“, aby se zakrylo vyražené dno. Před koš se upravil trup a hlava staré báby a široká sukně se zástěrou spojily obě figury v jednu. Tak nesla stařena dovádivého kluka. Průvod doplňovala komediantská kapela s harmonikou a bubnem. Za ní následoval kůň s jezdcem. Vycpaná koňská hlava se připevnila jednomu muži na prsa a nohy se zakryly houní. Druhý se postavil za prvního, dal mu ruce na ramena a třetí udělal totéž druhému. Oba sklonili hlavy a vše se zakrylo houněmi. Prostřednímu hochovi sedl za krk jezdec, oblečený jako v cirkusu. Za koněm jezdila pošta, která se skládala ze sáněk a koňského trojspřeží. Figury koní byly jen poloviční, totiž jen jejich hlavy a přední nohy. Sáňky byly upraveny jako kočárek. Vpředu seděl postilión a troubil známou poštovskou písničku, vzadu nějaký cestující. Na konci průvodu vedl na provaze celou smečku psů „rasík“ (pohodný), který nesl pytel s kůžemi a několik bičů a řemínků. Psi dělali strašný rámus. Průvod obešel všechna stavení a v každém některý člen této kasáty provedl něco veselého. Nejhůře se měl medvěd, neboť každá hospodyně si utrhla kousek hrachoviny, aby jí husy dobře seděly. Hlavní 36 snahou účastníků bylo při zmatku cokoli ve stavení „ukrást“. Vždy vyprosili alespoň ošatku žita, které nosil v pytli obecní „slouha“ a nějaké koblížky. Žito se prodalo, a tak se uhradily vzniklé výlohy. Koblížky sbírala nejchudší žena ze vsi. Průvod zakončil obchůzku vsi v hostinci, odkud byl za chvíli vynesen na márách Žid a pohřben na hnoji. Potom nastala taneční zábava, při níž měla přednost děvčata, která si sama vybírala hochy k tanci. Večer, když se rozsvítilo, končila nadvláda žen a k tanci opět vyzývali hoši. Kolem půlnoci nastal konec masopustu a také veškerá zábava. Tančil se půlnoční „dlouhý kousek“, kterého se zúčastnili všichni přítomní. Dva hoši předtím odešli do vedlejší místnosti, kam pak směřovaly tančící páry a kde děvčatům nastala jedna nepříjemná chvíle z celého masopustu, totiž placení. O Popeleční středu se pak propily zbylé peníze za prodané žito a zcela jistě si každý přinesl domů „popeleční opici“. V Bílově se na Velký pátek celá rodina modlila v zahradě svérázné modlitby k ukřižovanému Masopust v Bílově v roce 1910. Západočeské muzeum v Plzni, oddělení národopisu. Spasiteli. Lidé líbali zemi a třeli ruce o rosu, neboť v tento velký den spadla rosa svatá. Z toho důvodu se také omývali ve vodě potoční, při čemž ani nohy se neměly opomíjet. Na Boží hod velikonoční ráno se opět konala rodinná modlitba v zahradě. K mytí se ovšem nepoužívala voda potoční, ale ze studně, která prý obsahovala masti, jimiž zbožné ženy pomazaly tělo Kristovo. / Zetek, F. J., Život uplynulých let. Kralovice 1938, s. 270–274. Příloha Kralovického obzoru 19/1940 a 22/1940; Kronika obce Bílova psaná od r. 1937 [do roku 1953]. Bohy Průběh masopustního průvodu byl v Bohách podobný jako v jiných obcích, nechyběl v něm medvěd vedený na řetěze medvědářem, kterého se hlavně děti bály. Dalšími postavami byli ženich s nevěstou, žena s dítětem v náručí a nůší na zádech, Žid s orlím nosem a pytlem, doprovázený žebrákem a kominíci, kteří černili děvčata a děti. Ojedinělým byl konec obchůzky, při němž byl medvěd zastřelen místním myslivcem a odnesen do hostince. / Zetek, F. J., Život uplynulých let. Kralovice 1938, s. 305–306. Příloha Kralovického obzoru 39/1940. 37 Černíkovice Ve vsi se týden před Velikonocemi, o Květné neděli, světily kočičky, lidově řečeno „košťátka“. Nebývaly to jenom kočičky, ale i líska, střemcha a tis. Od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty zvony nahradily řehtačky a klepačky v rukou místních dětí. K místní kapličce, které se také říkalo „zvonička“ se vztahuje i tento veršík: Při zvonění v poledne, rodina ke stolu usedne. Večerní klekání, pro děti vyzvání, ukončit hry a běhání, k večeři neodmítnout pozvání, připravit se na spaní, u věřících vykonat pomodlení. Občas zazněl umíráček, zastavil se života vláček, vyzvánění pohřebnímu průvodu, dotvářet smuteční náladu. Kolem kapličky – zvoničky, ozývaly se klepačky a řehtačky, bylo to v době předvelikonoční, kdy nastalo zvonů mlčení. / Beneš, O., Černíkovice moje rodná vesnice (vzpomínky). l997. Dolní Bělá Kromě tradičního masopustního průvodu masek byl dodržován velikonoční zvyk obchůzky s tzv. rajtačkami a jednou velkou řehtačkou – rumpálem. Ten nesl nejstarší z hochů nazývaný pán. Chodilo se ráno ve čtyři, potom v poledne a večer místo klekání. Na Bílou sobotu dopoledne, když už byl půst skončen a Kristus Pán vzkříšen, obcházely děti každou domácnost, kde přednesly zpaměti část evangelia a za to byly hospodyní obdarovány. Z dělení dobrot a peněz v Dolní Bělé se dochovala kuriózní příhoda. Hoši v duchu tradice odrajrali, na Bílou sobotu odříkali evangelium a také se těšili na rozdělování peněz. Toto se dělo na zpola zakryté obecní studnici. Hoši se nemohli nějak dopočítat, došlo k pošťuchování, a tak se stalo to, co je ani v duchu nenapadlo, všechny peníze jim spadly do studny! A rázem bylo po dělení. Podle vyprávění jsou peníze ve studnici, která byla po 2. světové válce zavezena, dodnes. / Kumpová, V., Vzpomínka na velikonoční zvyky. Vlastivědný sborník pro regionální dějiny severního Plzeňska 1/2004, s. 2. Druztová Podle dobového záznamu se v rodině Václava Hegera v Druztové udržoval velikonoční rodinný zvyk, podle něhož se na Zelený čtvrtek naváží ze studně voda, která stojí venku v okovu přes noc. Časně ráno všichni vstanou, před chalupou kleknou na zápraží a krátce se pomodlí. Pak nejstarší přinesl naváženou vodu, která se nazývala zlatá, a všichni členové rodiny se v ní ve světnici a jeden po druhém myli, ruce, krk, obličej a nohy. I když se při tomto obřadu třásli zimou, podle pověry se jich nechytí „žádná neřesť“ po celý rok. / Západočeské muzeum v Plzni, národopisné oddělení. Dopis A. Marklové-Kyptové ze l4. 2. 1925 Dýšiná Na konci 19. století se podle dobového záznamu o Popeleční středě mužská část opíjela kořalkou, zvláště svobodní, prý aby piple neštípaly. Opíjení bylo škaredé. V postním období se nejedlo maso, vejce a sádlo a málo se navštěvovaly hospody. Lidé se každý den večer modlili růženec a častěji zavítali do kostela. O Smrtelné neděli nosily děti zavinutou smrť a o Květné neděli hospodáři dávali svěcené jehnědy do konírny a chléva, z proutků dělali kříže a nosili na pole do ozimu, aby nepotlouklo. Na Bílou sobotu po spálení svatých olejů věřící brávali uhle a dávali je na půdu za krov, aby neuhodil do stavení 38 hrom. Na Zelený čtvrtek před východem slunce lidé trhali na poli žito, dávali je do postele, aby se nerozmnožovaly blechy. / Západočeské muzeum v Plzni, národopisné oddělení. Národopisný dotazník v obci Dejšinské roku 1894, sepsal František Rádl, řídící učitel. Hlince Podobně jako v jiných obcích na Kralovicku i v Hlincích o masopustním úterku vodili medvěda na řetěze. Představoval jej člověk obalený hrachovinou. Před ním jel na koni král, který měl na hlavě královskou čepici z černého papíru, do něhož se balil cukr. Když vjel do dvora, zatroubil na trubku. Mezi tím vešel medvěd do světnice, kde z něj ženy strhávaly hrachovinu, aby se jim dařily husy. Medvěd se bránil, ale před přesilou musel obyčejně utéct. Po skončení průvodu bývala v hospodě muzika. Na Zelený čtvrtek se udělaly z kočiček, svěcených o Květnou neděli křížky a na Velký pátek se nosily před východem slunce na pole, aby bylo obilí požehnané. Proutky kočiček se vkládaly také do rukou zemřelého. Od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty chodily děti rachtat. Scházely se u zvoničky, obešly ves a vrátily se zase ke zvoničce, kde se pomodlily. / Zetek, F. J., Život uplynulých let. Kralovice 1938, s. 268. Příloha Kralovického obzoru 17/1940. Hluboká V obci se dodržovaly jarní a velikonoční zvyky v 1. polovině 20. století. Tehdy, o Smrtné neděli vynášeli chlapci19 ze vsi Smrt, symbol zimy, kterou představoval panák na laťkovém kříži, oblečený v bílou košili s dlouhým rukávem, vycpanou hlavou a namalovaným obličejem smrti. Na hlavě měl posazený klobouk a kolem krku červený šátek. Se Smrtí chodili dům od domu a zpívali: Vynášíme,vynášíme Smrtku, neseme ji před starostu, nesem ji pod sud piva. Aby skrz naskrz mokrá byla, neseme ji před stodolu, tam brzy oschne znovu. Neseme ji před dům bílý, tam vyhlíží mladá paní, bude o tom přemýšlet, dá nám kopu vajíček. Celá kopa je-li tuze, dá nám, co dát může. Nakonec Smrt vhodili do rybníka. Dívky tento den vítaly léto. Na zeleném smrčku měly nahoře upevněnou panenku „Sommerdogen” od ní viselo šest pestrobarevných stuh, v jejichž držení střídaly. Obcházely stavení a zpívaly (přeloženo z němčiny): Pomalu v tichu přichází k nám zas čarokrásná paní. Její krása rovná se hrdé rytířské paní, když bílé zuby ukazuje, jako sen před námi vystupuje. Vzali jsme ji mezi nás, že je nejkrásnější z nás. Pojď děvče, vyzdob se, a dej se s námi v tanec, z květů posadíme na Tebe divukrásný věnec. Ten věnec pro Tebe je uvitý, blonďatá děvečko, na Tvůj šat bílý. Za obchůzku dostávali chlapci i děvčata vajíčka. Jako ve všech vesnicích i v Hluboké kluci chodili rajrat. Začínali v poledne na Zelený čtvrtek. Na Velký pátek se rajralo již v šest ráno, potom v poledne a navečer. V sobotu brzy ráno se rajralo naposledy. V devět hodin se šla vybírat po staveních odměna. Byla to malovaná vajíčka, méně již peníze nebo sladkosti. Po válce noví osídlenci se zbytkem starousedlíků zvyk rajrání obnovili a rajrat chodila i děvčata. Tento zvyk v Hluboké skončil před rokem 1970. / Kraus, F., Velikonoční zvyky v Hluboké před rokem 1938. Archivní zpravodaj, čtvrtletník Státního okresního archivu Plzeň - sever se sídlem v Plasích 1/2000, s. 5. 19 Jde o jedinou zprávu, kde tento, jinde dívčí zvyk, provozují chlapci. 39 Hněvnice V obci se o masopustu konala třídenní tancovačka. Ženy pekly „Küchln“, tedy koblihy. V pondělí táhly od dvora ke dvoru maškary a přitom vybíraly nebo dostávaly koblihy, vejce a uzené maso, tu a tam chytily i slepici. Masopustní úterý bylo nazýváno „pěknou hodinkou“, kdy za doprovodu hudby průvod obcházel jednotlivé domy, aby přivedl děvčata k tanci. Ta si připravila dlouhé hedvábné stuhy a papírové květiny, jimiž ozdobila své tanečníky. Za výskání se vyzdobený průvod odebral do hostince, kde se děvčata musela vykoupit. To spočívalo v tom, že chlapci během tance dívku zavolali do vedlejší místnosti, kde musela dát svůj příspěvek na masopustní tanec. Na Popeleční středu byl nakonec masopust pohřben. Během tohoto obřadu byla na nosítkách, za doprovodu různých veselých kousků, nesena po vsi slaměná panna a nakonec byla vhozena do rybníka. Na Smrtnou neděli chodila děvčata v Hněvnicích s „Taud“ (Tod = smrt), což byla panenka zabalená v hadru, kterou nosila dům od domu a přitom říkala říkadlo o smrtce. Vynášíme smrtku, jdeme na radnici, z radnice na kostelní věž, z kostelní věže do Malesic, z Malesic do Tachova, tam zůstaneme. Plav rybičko, plav, děvčátko, jestli mne chceš, řekni mi to jistě. O půstu, leží hrách v truhle. Která nám dá, bude dlouho žít, smrt má saně, kdo nám nic nedá, toho si vezme. Na velikonoce, když ztichly zvony, chodily děti zvané „Ratschenbuben“, tedy chlapci s řehtačkami a místo zvonů nahrazovali na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu rachotem klapaček a tratárků odměřování řasu „Holzkappern, Ratschen”. O postní sobotě, brzy ráno, si v každém domě vyprosili za rajrání odměnu „Ratschengeld”. Často se přitom při jejím dělení poprali. Tento zvyk se udržoval ještě ve 30. letech 20. století. / Gedenkbuch der Gemeinde Hniemitz 1930 – 1946. Zapůjčeno obcí Hněvnice. Horní Bělá O Květné neděli se světívaly kočičky se střemchou, z kterých se svazovalo „koště“. Svěcení kočiček znamenalo pro kluky jistý příjem, protože ty, co se nespotřebovaly doma, odnesli k sousedům, za což bývali obdarováni. V obci se dodržovalo rajrání a od čtvrtka do soboty bývalo ve škole volno. Chlapci k rajrání byli ale vybíráni a nesmělo jich být víc než apoštolů. Nejstarší z hochů, nazývaný „pán“ veškerou činnost s rajráním spojenou organizoval. Chlapci spali společně v některém domě rajráka. Z domova si přinesli deku a polštář, majitel domu dodal slámu a na té spali. Společné nocování se neobešlo bez drobných šarvátek a potyček, které ale vždy dobře skončily. Rajrání mělo stejný průběh jako v jiných popisovaných obcích. Dosažením čtrnácti let ztrácel rajrák právo rajrat a na jeho místo byl zvolen jiný. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, [František Hájek] Vzpomínka na rodnou obec [1960 – 1970]. 40 Rajrání v Horní Bělé na počátku 70. let 20. století. Horní Bříza Masopust v Horní Bříze začínal 7. ledna po Třech králích a končil Popeleční středou. Sedlák Týr z Horní Břízy říkával: „Vánoce jsou špatný svátky, to se chodí jen z kostela do kostela. Masopust je daleko lepší, to se chodí z hospody do hospody“. Masky do průvodu chystala chasa již koncem ledna. Vymýšlely se i malé scénky, které měly pobavit spoluobčany. Nechyběly tradiční masky – velká nevěsta s malým ženichem, medvědář s medvědem ovázaným hrachovinou a slámou, Žid s rancem a s kozou. Mladík skrytý pod dekou držel v ruce hůl, na níž byla přidělána vyřezávaná kozí hlava s dlouhými rohy a pohyblivou čelistí, kterou procházel do hlavy provázek. Když za něj zatahal, čelist strašidelně klapala a strašila děti. Dále to byla bába v nůši, kominík, kat, cikánka, hajný, felčaři a spousta dalších masek. Po průvodu se masky převlékly do civilu a sešly se v hospodě, aby snědly a vypily všechno to, co během průvodu dostaly a třeba i „ukradly“. Po příchodu muzikantů začala poslední muzika s názvem „pěkná hodinka“. Před půlnocí se pochovával „Bakchus“. Býval to vycpaný panák nebo převlečený muž. Ležel na márách nebo v neckách a průvod v čele s farářem a kostelníkem s ním obcházel celý sál. Byla pronášena pohřební řeč – výčet všeho co Bakchus zavinil, ale také co kdo provedl a zavinil z přítomných. Závěr dlouhého kázání a obviňování zněl: „Se slzou v oku my hříšníci ošlehaní hospodskými větry i větry vlastními oznamujeme všem farníkům i farnicím, že v této chvíli pošleme kazisvěta, Bakchusa´ do pekla. Ó Satanáši, dej mu lehké odpočinutí a světlo věčné ať mu svítí až do úplného zblbnutí.“ Kostelník pak pokropil štětkou na bílení namočenou v kbelíku hříšníka, farář zazvonil na zvonec, oba pronesli amen, „Bakchuse“ vyhodili z necek do šenkovny a všichni si při muzice zazpívali starodávnou pohřební píseň: Škrunda už je nebožtíkem, Škrunda už je nebožtík. Dej mu pámbů věčnou slávu, von už nemá žádnou hlavu. Škrunda už je nebožtík, ať už umřel nebo chcíp! Podobně končívaly poslední tři dny masopustu, kterým se říkalo „ostatky“ nebo „bláznivý dny“. Byly v místě uznávány jako svátky a v úterý ani děti nechodily do školy. 41 Významnou událostí bylo velikonoční rachání. Chlapci se scházeli týden před Velikonocemi a domlouvali vše potřebné. Celou schůzku organizovali nejstarší chlapci, říkalo se jim „párovači“, byli to ti co měli za sebou nejvíce obchůzkových let. Ráchání bylo chlapecké právo, ale také povinnost vůči rodné vsi. Zúčastnit se mohli chlapci od 6 do 14 let. Na Zelený čtvrtek před polednem se sešli u kapličky ve Staré vsi. V průvodu chodili ve dvojicích a byla vyžadována bezpodmínečná poslušnost a pořádek. Ti kteří rachali prvním rokem, stáli hned za párovači a ostatní se řadili podle odsloužených let. Nejprve odříkali modlitbu, v pravé poledne dvanáctkrát zarachali a jeden z párovačů zanotoval o nevěrném Jidáši. Poté průvod prošel celou obcí. Rachalo se při cestě tam, zpět už ne. Chlapců chodilo kolem třiceti, takže rámus který vydávaly dřevěné nástroje, klepačky, řehtačky i tratárky, byl ohlušující. Ve čtvrtek se chodilo ještě v 18 hodin. Na Velký pátek procházeli Horní Břízou v 5 hodin ráno, ve 14, v 16 a v 19 hodin. Naposledy rachali na Bílou sobotu v 5 hodin. Poté se vybírala pomlázka za třídenní práci. U každého stavení se odříkávalo: Zvonění jsme oddychali, dejte vajíčko malovaný. Jestli-že nedáte, však se s tím shledáte, hrnce, mísy roztlučeme, co k vaření máte. Zaracháním se poděkovalo a popřály se hezké svátky. Na závěr probíhalo dělení vybraných vajec a korun. Dnem velikonoční pomlázky bylo a je odjakživa Červené pondělí. Koledníci dostávali od hospodyně několik vajec a vyplácené dívky darovaly chlapcům zdobená vajíčka, těm nejmilejším i pěkný, červený šátek. Chodilo se po dvou nebo po třech a koledovalo se: Proutek, ohnoutek, červený kohoutek. Slepička kdák, vajíčko křáp, nenechte mě tady dlouho stát, já musím ovečky k domovu hnát. Proutek se ohýbá, slepička kdáká. Chyťte mi tu slepičku, koupím za ní čepičku. Tu čepičku pánu, on dá za ní krávu. Tu krávu hraběnce, dá nám za ní na věnce. Paní jede z louky, nese mísu mouky. Bude-li jí maličko, ještě přidá vajíčko. Za dveřmi stojím, Boha se bojím, pes na mě vrčí, kapsa se krčí, panímáma do kapsy vajíčko strčí. Když nedá červený, dejte aspoň bílý, slepička vám snese zejtra zase jiný. Za kamna v koutku, na straně proutku, proutek se otočí, soudek piva natočí. Jen vy páni pijte, jen se neopijte, pomlázku nám darujte. / Bláha Z., Lidé a lidičky hornobřížští. Horní Bříza 1998. Hracholusky Podle kronikářských záznamů se o masopustním pondělí v této kdysi výrazně německé vsi konala zábava nazývaná „pěkná hodinka“ pro manželské páry a v úterý pro svobodné. Původně bylo toto rozdělení přísně dodržováno, ale ve 20. a 30. letech 20. století již na úterní zábavu chodili i ženatí muži a vdané ženy. Na masopustní úterý byly pečeny tzv. „kuchle“. V tento den chodili chlapci vesele oblečeni od domu k domu. Jeden z nich představoval jezdce na bílém velkém koni (na „šimlu“), přikrytém látkou. Všude bylo rozdělováno slavnostní pečivo a peníze na pivo. Někdy také jezdili chlapci na vozíku a k tomu vyhrávali muzikanti. Zábava končila v hospodě o půlnoci, když začínal půst o Popeleční středě a pohřbíval se masopust, představovaný chlapcem, který byl vezen na trakaři skrz vesnici. Tento zvyk ale postupně vymizel, protože při něm docházelo k výtržnostem. Na Popeleční středu se nesmělo chodit do lesa, neboť v ten den tam vládl čert. Totéž platilo i o Velkém pátku. O Smrtné neděli nosila malá děvčata smrtku. O Květné neděli byly v kostele svěceny koláče a kočičky. Děti je přinášely domů, do domů, kde nebyly žádné děti, je nosily jiné, které za to dostávaly 42 Velikonoční pohlednice, 30. léta 20. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. peníze. Ve velikonočním týdnu, v němž zvony přestaly zvonit, obcházely vesnicí děti s trakaři a ukazovaly hodiny. Na Bílou sobotu se modlily „Otče náš“ a říkaly říkadlo o falešných Židech: Falešný Jidáši, co jsi to udělal zradil jsi našeho Pána Ježíše, musíš teď trpět ve věčném zatracení. Peníze a vajíčka přijímáme, Kdo nám nic nedá, toho si odvedeme. Jako dárek dostávaly peníze nebo vajíčka. K Velikonocům se pekly bochánky zv. „Laibln“, což byly kulaté bílé chleby, uprostřed s křížkem. Hospodyně barvily vejce zelenými výhonky a cibulovými slupkami, ty pak děti dostávaly na velikonoční pomlázku. / Muzeum a galerie severního Plzeňka - knihovna, Chronik der Gemeinde-Hracholusky- Rakolus [1931 - 1945], kopie. Hůrky V obecní německy psané kronice v oddílu „Sitten und Bräuche“ najdeme celou řadu zvyků, spojených s velikonočním obdobím. Jeden z nich, který měl zajistit úrodný a hospodářsky úspěšný rok, spočíval v tom, že při první cestě z domu na pole s pluhem hospodyně položila pod pluh chléb, vajíčko a nějakou drobnou minci. Hospodář musel přes tyto předměty přejet, aniž je poškodil. Než vyjel na jarní orbu na pole, bičem udělal třikrát křížek nad volským spřežením a jel opatrně přes chleba a vajíčko. Když zůstalo neporušené, dostal je pak žebrák, který první vešel do stavení. Druhým popisovaným zvykem byl masopustní průvod a zábava. Podle kronikáře byl maškarní průvod v Hůrkách z celého okolí nejlepší a nejstarší. Zábava jako v jiných obcích, byla na útraty děvčat. Chlapci totiž po celý rok platili vstupné na zábavu, o masopustu dívky. Tento starý zvyk se udržoval v okolí do konce 18. století. Chudý chlapec platil 20-30 krejcarů, bohatý 50 krejcarů, ale 43 mohl dát i víc. Děvčata o masopustní zábavě platila až o půlnoci v úterý. Chlapci děvčata obvykle posadili do vedlejší místnosti u sálu ke stolu na lavici. Která seděla na prvním místě, musela více zaplatit. Pak šla tančit a na její místo poposedla další, zaplatila a chlapci ji vyvedli na tanec, tak se postupně musela vytančit všechna děvčata. Na žádnou dívku nesměli chlapci zapomenout. Když děvčata ke stolu chlapci dovedli, nalili jim víno, pivo nebo šnaps. Děvčata platila 3 zl, aby byla dobře provedena a někdy jim i matky přidaly, aby se chlapci o ně dobře postarali. Kluci platili muzikantům 20-30 zl za celý masopust, což bývalo předem domluveno. Když peníze ještě zbyly, společně je pak další neděli propili. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Gemeinde Gedenkbuch Hurkau. Hvozd u Manětína K rajrání se chlapci scházeli na Zelený čtvrtek před polednem u kapličky, kde již na ně čekali „řadiči“, tj. dva nejstarší hoši, kteří ostatní seřadili do dvojstupů. Všichni měli tratárky, jenom „řadiči”, jako odznak své důstojnosti, ruční řehtačku tzv. rumpál. Jeden řadič se postavil dopředu, druhý za poslední dvojstup. Na znamení, aby se všichni připravili, zvedl přední řadič rumpál a pak zavelel: „ráz, dva, tři!“ a začalo vlastní rajrání. Aby tratárky hodně rajraly, museli kluci rychle běžet, což bylo velmi těžké a nepříjemné při deštivém počasí a blátivém terénu tehdejších cest. Tímto způsobem obešli celou ves a pak se rajrání opakovalo na Zelený čtvrtek večer, na Velký pátek v 5 hodin ráno a potom odpoledne ještě třikrát. Na Bílou sobotu se rajralo jen ráno a po snídani kolem 8. hodiny se šlo vybírat. Místo tratárků nesli košíčky na vejce. V každém stavení na dvoře se všichni zastavili a „řadiči” vešli do síně, kde přečetli evangelium. Hospodyně je podarovala vejci a penězi. Nakonec se všichni opět sešli u kapličky k dělení, které často končilo hádkami a rozepřemi, protože ti starší si osobovali právo na větší podíl. Rajrání ve Hvozdě, 1966. / Lederer, A., Rajrání ve Hvozdě u Manětína. Vlastivědný sborník Rakovnicka s Křivoklátskem a Kralovicka s Manětínskem III. 1933/8, s. 123 – 124. 44 Chrást Podle záznamů z konce 19. století se lidé v obci v postní době zdržovali všech masitých jídel, nepili pivo, vyhýbali se všemu hlučnému a pravidelně se večer modlili růženec. Tradovalo se, že pokud prší na Velký pátek, bude suchý rok. Velikonoční pomlázka spočívala v tom, že si mládež dávala vejce zde obyčejně červená, žlutá nebo zeleně malovaná. Na Boží hod velikonoční nadělal hospodář z kočiček, svěcených na Květnou neděli, křížky, které zasadil do země v ozimním obilí. / Západočeské muzeum v Plzni, národopisné oddělení. Národopisný dotazník z 1. 10. 1894, sepsal Antonín Valeš učitel. Chrašťovice V masopustních dnech nedávali sedláci chase žádnou práci, to patřilo k jejímu právu. V té době se většinou pracovalo v lese, ale podle pořekadla: „Na masopustní úterý, Štědrý den a Silvestra jsou v lese čerti“, se nepracovalo. O masopustní neděli se ve vsi konala poslední taneční zábava. V pondělí chodily maškary do Stražiště, Malé a Velké Černé Hatě a v úterý pak v Chrašťovicích. V průvodu se objevoval pastýř s bičem, kominík s koštětem a sazemi, aby mohl lidi umazat. Medvěd obalený hrachovinou doprovázený medvědářem, nevěsta a ženich, dále hajný, Žid s Židovkou, fotograf a další masky. Průvod vodil harmonikář, který nosil na zádech nůši, do které mu lidé dávali koblihy. Tuto figuru představoval ve 30. letech 20. století pan Melka, kterému se říkalo Zrzek, a který do vsi přijížděl pravidelně před masopustem ze severních Čech, z Mostecka. Byl to neúnavný a dobrý harmonikář. V úterý odpoledne se tancovalo a bývala dámská volenka. Ve středu byl církevně nařízen půst. Ale přesto se chodilo po vsi „po mase“. Ten den se také pochovával Žid. Průvod vedl harmonikář a bubeník. Zvykem bylo pochovat Žida do kovářova hnoje, kam byl vhozen tak, aby si moc neublížil a Žid pak musel mít při ruce koště a tím honil diváky. Tento zvyk se zjednodušeně dodržoval i ve 2. polovině 20. století. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Třetí kronika obce Mladotic, Chrašťovic, Malé a Velké Černé Hatě, Strážiště 1987 – 1999. Chříč Na bývalém chříčském panství je mezi jinými zvyky také popisována masopustní zabíjačka. Chasa i hospodyně dlouho a toužebně den zabíjačky očekávaly. Konečně jednoho dne rána se hospodář rozezpíval: Advent už je za horama a masopust v síni, skoč pohůnku, pro pastýře, ať zabije svini. Voda již se klokotá, v měděnici skáče, zavolejte sem mladšinku, ať pro svini pláče! Bývalo zvykem, že chasa škádlívala děvečku, která krmníka krmila, tak dlouho, až ji rozplakala a potom se jí vysmívala, že pláče pro zabité prase. K zabíjení byl zván většinou pastucha (obecní pastýř), ale leckde funkci řezníka zvládl hospodář sám. V den zabíjačky byl stůl každému volně otevřen a nikdo neodcházel ze statku s prázdnou. Také rozličné časti masa mívaly svůj význam. Tak pohůnek míval nárok na ocas, podruh dostával uši, kdo z chasy se chystal změnit svůj stav, dostával obyčejně srdce. Děvečka, která krmila vepře, dostala pazour. Z krmníka bylo naděláno mnoho jaternic a jelit, které se pokládaly na dlouhá prkna a bylo plno špekvuřtů (tlačenky). Maso se udilo v komíně. O tučném čtvrtku se v každé, i sebemenší chaloupce, pekly koblihy a oběd sestával z masitých pokrmů. Kdo sní o tučném čtvrtku nejméně masa, ten v roce nejvíce tloustne a naopak. Toho dne také nikde neperou, obávajíce se tučných blech. O masopustní neděli, v pondělí a úterý bývala muzika. Pokud se nekonala v místě, tak chodívala chasa do blízkých městeček, kde bývala po 45 všechny tři dni. O masopustním úterý se strojila mužská chasa za maškary a chodila s muzikou po vsi. Obcházeli všechny domy a sbírali do nůše koblihy a do kasy peníze. Pak se odebrali do hospody, kde se tancovalo až do rána. O Popeleční středě se chodívalo do kostela pro popelec a pila se kořalka, aby v létě neštípaly mouchy. Na Smrtelnou neděli obcházely dcerky chalupníků ves, nosily neumělé loutky, zabalené v peřinkách a představující smrt, a zpívaly statek od statku: Smrt plyne po vodě, nové léto k nám jede s červenými vejci, žlutými mazanci. Jaký je to mazanec bez koření, bez vajec. A ty svatá Markýto, dej nám pozor na žito, na to všechno obilí, co nám Pán Bůh nadělí. Svatý Petr z Říma dal nám fl aši vína, abychom se napili, Pána Boha chválili. Hory jdou, květy jdou, dej nám, Pane Bože, travičku zelenou, až po kolena vysokou. Již několik neděl před Květnou nedělí hoši nařezali střemchové výhonky, které umístili za okno do nádoby s vodou, aby rozvily. Často také chodili do vzdálenějšího okolí pro tis, na Čertovec u Chříče nebo jinde snítky zeravu (lidově štěpního jalovce), aby jím ozdobili košťata. Kočičky z jívy měly být nejraději prostředně rozvité, zatímco málo rozvitým říkali „koťata“ a úplně rozvitým „kocouři“. Kočičky se světily v kostele v Čisté. Na zpáteční cestě z kostela pak museli jednu spolknout, aby je nebolelo v krku. Ratolesti se zastrkávaly za obraz nebo křížek, kde zůstávaly celý rok. Na Velký pátek se z několika proutků dělaly křížky, které před východem slunce hospodář pokládal do osení. Na Zelený čtvrtek pekly hospodyně všeobecně oblíbené pečivo, nazývané jidášky, pomazané medem nebo syrobem (sirup vařený z cukrové řepy). Hospodář se toho dne věnoval své zahradě, prořezával stromy, tradovalo se, že na Zelený čtvrtek takto ošetřené budou také hodně zelené. Na Velký pátek se lidé, podle staré pověry, myli před východem slunce v přírodě. Svobodní ve vodě tekuté (v potoce), vdané a ženatí ve vodě stojaté a pak se modlili v zahradě pod stromem: Šel Pán Kristus do zahrady, naklonil tam své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Useď pod svůj milý stromeček, Židé ho tam jali, pět ran mu dali do hlavy, do rukou, do boku, do nohou. Přišla k němu jeho nejmilejší matička: Ach, můj synu, zdali máš zimnici nebo žloutenici ? Má matičko, nic mi není, jen mé přehořké utrpení. Kdo se tu modlitbu třikrát pomodlí, tři duše z pekla vysvobodí: první otcovu, druhou matčinu, třetí sám svou, ten má do nebeského království cestu otevřenou. (Anna Janská) Podle jiné pověry dívky v poledne hleděly z okna a v okenní tabulce se jim měl zjevit souzený hoch. O půlnoci se prý zjevují na Šibeničním vrchu oběšenci. Pověst vypráví, že se jistý občan v pozdní noční době na Velký pátek vracel z Čisté s uzlíkem jaternic. Pojednou z čista jasna vidí na vrchu šibenici a na ní tři chlapy. Jak ho shlédli, seskočili a úprkem k němu. Kouleli ohnivýma očima a zaťatýma rukama hrozili tak dlouho, až se uzlíku zmocnili. Pochutnávali si pak na ukořistěných jaternicích, volajíce při 46 tom, jak dobrý mají poslední masopust. Poté uchopili ustrašeného sedláka a pustili se s ním do pekelného tance cestou necestou, poli a lukami. Šťastnou náhodou zakokrhal kdesi kohout a přízrak rázem zmizel. Časně ráno se dostal utrmácený soused domů a přinesl pouze šátek, na němž byly čtyři díry od drápů oběšence, který uchvátil uzlík. V ten den také nikdo nechodil do lesa. Stromy se prý toho dne rozštěpují od špičky ke kořenům a kdo projde mezi oběma polovicemi, zdánlivě dva stromy tvořícími, ztratí úplně paměť. Na Bílou sobota se při zvonění „Gloria“ třáslo stromy, aby měly hojnost ovoce. Velikonoční pondělí bylo dnem pomlázky a hoši je očekávali toužebně s připravenou žilou, ozdobenou barevnými hadříky a pentličkami. Ve statcích se ozýval zpěv: Dejte, dejte červený vejce, když nedáte červený, dejte bílý, slepička vám snese za kamny jiný. Snahou každého bylo zaopatřit si proutky žluté nebo červené, aby se žíla stala předmětem obdivu všech kamarádů. Časně ráno se ozýval vsí křik pronásledovaných děvčat. Vajíčka byla barvena buď barvami koupenými nebo domácími (odvar cibule, osení, černé kávy nebo olšových jehněd). / Zetek, F. J., Život uplynulých let. Kralovice 1938, s. 259 – 264. Příloha Kralovického obzoru 13/1940 a 15/1940. Chudeč Poměrně obsáhle o lidových zvycích informuje obecní kronikář v Chudči 20. Upozorňuje, že zvyků oproti minulosti ubývá a protože je považuje za součást našeho „lidového bohatství“, považuje za nutné již pozapomenuté zvyky opět oživit. Když vyjížděl z jara sedlák poprvé na pole, pokládala selka kus chleba a vajíčko pod pluh. Toto „Toanlsei“(Taglöhnersei) dostal první žebrák, který vešel do statku. V Chudči vynášela děvčata smrtku s říkánkou, která měla tuto podobu: Vynášíme, vynášíme smrt, neseme ji až na radnici, neseme ji na kostelní věž, letí do Bezdružic, V Bezdružicích je truhla, tam musí uvnitř tři dny zůstat. Vědro másla za dveřmi, odtáhni ho pryč a dej mi, 3 vejce nám můžeš dát, jinak nenechá smrt nikoho dlouho žít smrt táhne s sebou saně, když mi nic nedáte, vezme vás s sebou. Při obřadu přinášení „léta“ v Chudči zněla píseň takto: Přišli jsme k vám, chceme paní o něco poprosit, stojíme na zeleném plácku, přinášíme pěkný poklad, klíčky zazvoní. Paní nám něco dá, my to nevyměníme, 20 SOkA Plzeň - sever, Plasy, Gemeindegedenkbuch Chudeč, 1928-1933. V kapitole „O mravech a zvycích naší vesničky“ (Von den Sitten und Bräuchen unseres Dörfleins, s. 15-17.) 47 my to neprochlastáme, něco hezkého si za to koupíme. O velikonocích selky nosily na pole svěcené „palmové ratolesti“ a světily velikonoční posvěcenou vodou setbu. Na pšeničná pole se nosilo i velikonoční vajíčko. Dříve na svátek Narození Panny Marie ženy pletly věnečky z květin a olší, které na Velikonoce odnesly světit do kostela a které pak měly stejnou sílu jako posvěcené větvičky. Na Velký pátek se nesmělo nic kopat. Na Bílou sobotu, když se vrátily zvony z Říma a poprvé zazvonily, běželi všichni k tekoucí vodě, aby se omyli a to mělo chránit před nemocemi očí a pleti. Děti třásly ovocnými stromy, aby měly na podzim hojnost ovoce. Písně z Chudče na tzv. Smrtnou neděli uvádíme v závěru publikace. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Gemeindegedenkbuch Chudeč, 1928-1933. Chození se smrtí, kresba. Kaznějov V Kaznějově se udržovala tradice, podle níž na Zelený čtvrtek odletěly všechny zvony do Říma a jejich hlahol nahrazovalo rajrání a řehtání. V hořejší části návsi se sešli kluci s řehtačkami, klapačkami a trakárky a obešli všechny kříže ve vsi i okolí. Zastávka se konala i u Buchbinderova krámu, který měl obchod „zbožím smíšeným, železem a obilím“ jak hlásala tabule nad dveřmi. Na Květnou neděli se světily kočičky, střemcha a obilí. Kočičky chránily dům před bleskem a rodinu před nemocemi. Ke svěcení obilí sloužily tři spojené nádobky, kam se dávalo žito, pšenice a ječmen a takto posvěcené mělo zajistit bohatou úrodu. / Němec, V., Domov. Kaznějov 1997. 48 Trojnádoba na svěcení obilí, keramika, Kralovicko konec 19. století. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Kníje V obci, která byla převážně německá, je dochován popis zvyku obcházení se smrtí. Již týden před Smrtelnou nedělí si děti smrt vyrobily. Z hadrů vytvořily figuru malého děťátka a zabalily je do peřinky. Nechaly je pak v některém stavení po celý týden, na Smrtelnou neděli je vyzvedly a od rána obcházely ves, dům od domu, smrt nesly v náručí a zpívaly: Vynášíme smrtku ven. Smrt letí na radnici. z radnice na kostelní věž. Z kostelní špice do Čerňovic. Z Čerňovic do rybníka, Zmiz rybičko, zmiz. Krásná dívko, chceš-li mne mít, řekni mi to jistě. Uprostřed půstu, leží hrášek v truhle, když ho smlsnem. Smrt má s sebou saně, kdo nám nic nedá, toho si vezme s sebou. Můžete-li nám dát tři vejce, nechá vás smrt o tři roky déle žít. Také v Kníjích místo zvonění zvonů chodili chlapci po vsi rachtat „schnurren”. Začínali na Zelený čtvrtek, kdy se v poledne sešli u křížku za vsí a pomodlili se „Otče náš“. Pak obešli ves a rachtali. To se opakovalo večer místo klekání, ráno na Velký pátek, v poledne, ve tři hodiny a večer. Naposledy rachtali na Bílou sobotu ráno a pak obcházeli všechny chalupy a zpívali: O můj Ježíši, kdo může říci, co jsi z lásky vytrpěl, 49 když jsi pro život člověka sám svůj život dal. Pro svůj drahý kříž a utrpení pomoz nám vystříhat se hříchu. Hořkost tvé smrti přináší nám pravou lítost. / Západočeské muzeum v Plzni, oddělení národopisu, místopisná kartotéka, „Na neděli smrtelnou“ (podle zápisu žačky Barbory Myslivcové z Kníjí); Zápis učitele Jaromíra Vraštila z roku 1929. Koryta O Květné neděli chodili hoši světit košťátka. Na Bílou sobotu před východem slunce obcházeli hospodáři svá pole a do každého zastrčili část z posvěceného košťátka. Modlili se obličejem obráceni k východu a pole pokropili svěcenou vodou. Obešli tak všechna pole, umyli se v nejbližším potoce a nabrali džbán vody, kterou přinesli domů. Všichni členové rodiny se v ní umyli. Dělalo se to proto, aby byla pěkná úroda a byla chráněna před živelnými pohromami. Aby do domu neuhodil hrom, zastrkovala se posvěcená košťátka na půdu za krov a aby nebolelo v krku, polykaly se posvěcené kočičky. Od Zeleného čtvrtku až do Bílé soboty, kdy zvony umlkají, nahrazovali zvonění hoši řehtačkami, klepačkami a tratárky. Na Bílou sobotu časně ráno obcházeli stavení a vybírali za zvonění odměnu. Nejčastěji vejce a peníze, o které se rozdělili. O Velikonočním pondělí chodili chudí hoši „s pomyhodou“ koledovat dům od domu a odříkávali koledu: Vejce, vajíčka snáší slepička, hledá je, sbírá je hospodyňka. Až vyhledáte, však vy mě dáte červené vajíčko malované. Na to vajíčko pište slovíčko, ať se zaraduje mé srdíčko. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Vlastivědný deník školy z let 1930 – 1949. Kozolupy Z Kozolup známe, podobně jako např. z Babiné nebo Blatnice, autentický záznam o snaze oživit tradici masopustních průvodů, která je zmiňována v roce 1959. „27. 2. 1960 se v tomto starém zvyku pokračovalo. Oproti předchozímu roku byl lépe organizován a měl větší počet masek a byla přítomna i dechová kapela. Občanů mladých i starých tu bylo všude dost a dost, takže „biřici“ měli stále pilno, aby co nejvíce diváků odvedli do pojízdné „šatlavy“, kde se museli vykoupit pokutou. Byla tu i mladá vdova s miminkem, která vzbuzovala u přihlížejících takovou lítost, že kudy procházela, tam jí občané přispívali nějakou tou maličkostí. Objevila se i cikánka hádající osud občanů namanuvších se jí do cesty. Aby zvýšila produktivitu své práce, měla „osudy“ již natištěné. Jiné byly pro ženy, jiné pro muže. Dosáhla tak slušného obratu, zatím co prodavač „eskyma“ nemohl s ní, vzhledem k chladnému počasí, vůbec soutěžit. Průvod, který vyšel od Jána, vedl „ponocný“, aby byl udržován pořádek na silnici s ohledem na provoz a bezpečnost. Za ním pak pokračovaly masky např.: astronauti, mniši, myslivci, policajti, kočár tažený párem koní a obsazený měšťáckou společností a opět masky zvířat, pojízdná šatlava a zase masky. Průvod uzavíral „cikánský vůz“, před kterým vyhrávala kapela. Po průvodu byla večer maškarní veselice v sokolovně. Tato akce byla podporována občany a vynesla pořadatelům 2.230 Kč. Čistý výnos byl použit na vybavení nové požární zbrojnice“. Ve srovnání s popisy masopustních průvodů z 1. poloviny 20. století jsou zde zřetelné některé rozdíly, především ve výběru masek. Společná je naopak snaha uspořádáním průvodu získat výdělek, zatímco v tradičním lidovém prostředí obcházením jednotlivých usedlostí, v tomto případě od místních i náhodných kolemjdoucích a přihlížejících diváků. Rovněž použití výdělku je netradiční. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Kronika Kozolupy III 1957 – 1965. 50 Kožlany Slavení masopustu v Kožlanech má dlouholetou tradici, přetrvávající, i ve 2. polovině 20. století, do současnosti. Začíná v úterý dopoledne, kdy několik masek s kapelou obchází město, navštíví mateřskou a základní školu a podniky a pak odjedou do okolních obcí, což je chápáno jako pozvánka na odpolední průvod. Odpoledne vychází průvod masek od sokolovny. V jeho čele chodí dva šašci, kteří práskají bičem. Typickými jsou dva medvědi, kteří se omotávají hrachovinou a na hlavě mají posazenou masku. Příprava takovéhoto medvěda trvá i několik hodin. Medvěd musí mít také dobrou fyzickou kondici, aby dokázal v hrachovině přejít celé Kožlany. Vodí je medvědáři, kteří si vyhlídnou nějakou oběť a tu potom medvěd náležitě pocuchá. Hospodyně si z medvěda trhaly hrachovinu, protože se říkalo, že když se dá pod husu, tak dobře vysedí housata. Mezi další masky patří kůň, jehož konstrukci nesou dva muži. Vede je koňák a pro zpestření přihlížejících si kůň občas uleví, v lepším případě povozí malé děti. Další masky jsou odrazem doby nebo kulturní či politické události. Nikdy nechybí dostatek pytláků, kteří svázaným pytlem vyšupávají děvčata. Dříve byl součástí průvodu vůz tažený koňmi, na kterém seděli muzikanti, v současnosti chodí kapela pěšky. Odpoledne chodí v maskách většinou muži, v posledních letech ale i děvčata a děti, po průvodu přijde vhod grog a smažené koblihy. Večer s koná v sokolovně maškarní zábava, která byla většinou doménou žen. Pravidlem je, že masky si vybírají tanečníky. Tradice masopustního průvodu je v Kožlanech dodržována stále v úterý a většinu Kožlaňáků stojí dva dny dovolené, protože po masopustu následuje Popeleční středa, kdy jdou všichni do hospody, kde je připraveno občerstvení, většinou dršťková polévka. Každému návštěvníkovi je také podle tradice na čelo sazí namalován křížek a sezení doprovází hudba. Masopustní průvod v Kožlanech, 1973. Kralovice V Kralovicích je popisován jeden z nejstarších masopustních zvyků, kterým bylo v 50. letech 19. století chození s pometlem. Po pondělní taneční zábavě se v kostele konala tzv. mládenecká mše svatá, která byla předem objednaná a farář za ni byl honorován pěti zlatými. Účastníci mše se do kostela ubírali společně v průvodu, v jehož čele bylo místo při církevních obřadech obvyklé korouhve neseno pometlo. Teprve po této mši se konal průvod maškar, který začínal u městského sládka, kterému byla přána sláva mnoho zdaru v řemesle a ten pak gratulanty odměnil vědrem piva. Zvyk úterního masopustního průvodu masek ale již před 1. světovou válkou upadal. Poněkud 51 Masopustní průvod v Kralovicích, 1956. uměle byl obnoven ve 20. letech 20. století Dělnickou tělovýchovnou jednotou se stranou sociálně demokratickou a Místním sdružením republikánského dorostu, které uspořádaly velkou maškarní merendu na ukončení masopustu. „Do masek se oblékla všechna selská mládež i jejich kamarádi a návštěvníci této zábavy. Přes 100 nádherných masek představovalo pikové dámy, kominíky, kominičky, biedermayer, rokoko až k indickým maháradžům. Kostýmy byly vypůjčeny z divadelní půjčovny. Sál hýřil leskem barev, okolí Gšvindova hostince se podobalo shromaždišti osob různých národů, byly zde vidět kroje národní, dále masky z nebe i pekla“. Ze zápisu je ale patrné, že již nešlo o tradiční zvyk lidového prostředí, ale uměle pořádanou zábavu, ples inspirovaný lidovými tradicemi. / Kovářík, A. A., Pometlo v masopustním průvodu mládenců v Kralovicích u Plzně. Český lid XXIX 1929, s. 167 – 168; SOkA Plzeň - sever, Plasy. Kronika města Kralovic II 1923 – 1940. Krašovice Z roku 1975 pochází záznam, podle kterého se v obci dodržuje chození maškar o masopustu, a to podle tradice od domu k domu. Průvod byl doprovázen muzikou. Před každým domem se zahrálo a pokladník vybíral poplatek za režii. Masky byly rovněž tradiční a obdobné jako v jinde. K masopustnímu úterku, kdy se konala zábava, se váže pověra podle níž: „Kdo přišel na muziku, tomu narostly velké brambory“. V lidové poezii vztahující se k Velkému pátku se v Krašovicích dochovala říkanka z počátku 20. století: Šel Pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy, na zelenou travičku, na studenou rosičku. Přišla tam Panna Maria, tak smutně na něj hleděla, až jí krev z očí kapala. Není to žádná krev, jsou to slova Boží. Kdo ta slova třikrát přeříká, dříve nežli ráno posnídá, 52 tomu Pán Bůh štěstí, zdraví dá, od nemocí tělo jeho ostříhá, odvrátí od něho všechnu žalost, po smrti pak v nebi věčnost, radost má. / Západočeské muzeum v Plzni, oddělení národopisu. Národopisné zápisy učitele Blažeje Buška; SOkA Plzeň - sever, Plasy, Pamětní kniha I 1923 – 1975. Křelovice Zábavné časy pro mládež přinášelo veselé období masopustu, které začínalo bláznivým čtvrtkem „Tolldonnerstag” a končilo Popeleční středou. Vyvrcholením tohoto úsilí bylo pověšení masopustního šaška „Faschigsnarren”, což byla slaměná figura zvaná „Blasl“, která byla po předcházejícím soudu oběšena na dřevěné šibenici, stávající obvykle před domem čp. 24 o masopustní neděli. Poté se mládenci a děvčata sešli v hospodě a tančilo se až do rána. Pondělí bylo rezervováno starší generaci a v úterý odpoledne byl tzv. úvod. Masopust, zv. „Blasl“ byl obřadně pohřben ve středu. Pak se lidé po celou postní dobu třikrát denně dlouze modlili s celou rodinou. Na velikonoční neděli následuje svěcení polí a zapichování svěcených kočiček do země, aby Bůh polím požehnal. Žehnání polí mělo charakter prosebného procesí, doprovázeného běžnými zvyky a různými pověrečnými praktikami. Zvyky obnovovala po první světové válce nejčastěji německá mládež. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Gedenkbuch der Gemeinde Křelowitz, 1931. Kyšice V obci se dodržoval zvyk tzv. „ráchání“, jehož průběh je stejný jako v jiných obcích a skončil po druhé světové válce. Po roce 1995 se obnovilo chození s pomlázkami a nezbytnými košíčky na dary za koledování a vyšupání o Velikonočním pondělí. V té době již koledníci nestojí o vajíčko v jakékoliv podobě, ale především o fi nanční dary. Z Kyšic pochází zajímavá koleda, která se v jiných lokalitách neobjevuje: Chocholatá slepičko, dej nám jedno vajíčko. Obarvím ho na červeno, bude jako jablíčko. Koko, koko, koko – dák, jakpak ti ho mohu dát? Každé ráno paní máma přijde vejce vybírat. Paní mámo prosím Vás, nebyl jsem tu dlouhej čas. Dejte vy mi jedno vejce o dům dále půjdu dál. Ledce Jarní a velikonoční zvyky jsou v Ledcích zaznamenány ve 30. letech 20. století. Na Květnou neděli děti roznášely svazečky rozvitých větévek, lipových, jeřábu, snítky jehličnatých stromů, proutky jívové s jehnědami, ale i jiné. Opatřily si je již několik týdnů předem a uchovávaly doma ve vodě, aby se do Květné neděle rozvily. Od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty hoši místo zvonění chodili „rachat“, za což vybírali poplatek, buď v penězích nebo vejcích, o které se rozdělili. Toto dělení ale bylo často spojeno s více či méně nepříjemnými následky podle toho, jak spravedlivě si při něm počínali „řadníci“, kteří rozdělování prováděli, obyčejně v některé uzavřené stodole. Málokdy se však dělení obešlo bez pranic a pláče. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Pamětní kniha obce Ledce 1933. 53 Lhota u Chříče Ve Lhotě je popisována velikonoční obchůzka dětí s řehtačkami. Scházely se u kapličky v místě zvaném „pode vsí”, v níž stála na vyvýšeném oltáříčku mariánská soška s Jezulátkem, o kterou se také děti ze vsi staraly, zametaly kolem ní smetí a zdobily jí květinami, růžemi z papíru i věnečky z rosičky (kontryhel) a kopretin. O velikonočním týdnu v ní větší děvčata vymetla pavučiny a vyzdobila ji chvojím a růžemi z papíru. Na obchůzku vsi s řehtačkami a klapačkami na Zelený čtvrtek ráno a v poledne chodilo jen několik starších školáků, ale navečer již všechny děti ze vsi od třináctiletých až po tříleté. Sešly se u zvoničky, kde hoch s největší řehtačkou (podle osobní vzpomínky to býval Jeník Hornof a po něm Josef Matas) udělal kříž, tedy třikrát rukojetí řehtačky, opřené o křížek, zatočil a pak se vykročilo. Napřed šel Josef Matas s velkou řehtačkou, pak ostatní hoši s malými řehtačkami a klapačkami a naposled, na rozdíl od většiny ostatních lokalit, děvčata s malými dětmi. Všichni zpívali koledu: Židi, Židi nevěrní – jak psi černí, Vykopali jámu – Ježíši Pánu, Na Zelený čtvrtek – ho jali, Na Velký pátek – ukřižovali, Na Bílou sobotu – do hrobu dali. Když děti obešly celou ves, zašly od křížku u zvoničky dolů ke kapličce, kde Josef Matas opět udělal kříž a ostatní poklekly a modlily se nahlas třikrát „Otče náš“ a „Zdrávas“ a naposledy „Zdrávas královno“. Někdy se dětem tato obchůzka s řehtačkami tolik zalíbila, že chodily až třikrát po vsi a třikrát se u kapličky modlily, což je opět ve srovnání s ostatními obcemi poněkud neobvyklé. Tento zvyk se v obci zachoval do druhé světové války. / Leitnerová, R., U kapličky ve Lhotě. Vlastivědný sborník 7/1937, ročník VII, s. 88 – 89. Velikonoční klapačky. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. 54 Lomnička Podle dochovaných záznamů chodívaly o masopustu maškary od roku 1936. Masky byly tradiční včetně medvěda obaleného slámou. I v Lomničce se dodržoval zvyk, kdy hospodyně utrhávaly kus slámy, který dávaly do hnízd, aby husy dobře seděly. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Pamětní kniha obce Lomničky 1935 – 1959. Manětín Na tučný čtvrtek se v Manětíně chodilo na večerní zábavu a na pivo, aby se vydařily brambory. Tradiční byly úterní maškarní průvody, jejichž součástí byly, v blíže nespecifi kovaném období 21, mlýny na přemílání starých bab na mladá děvčata. Zřejmě místním zvykem bylo tlučení prkny na prašné silnici, aby se prach zvířil, což se nazývalo „bouchat čarodějky“. Pekly se koblihy a říkalo: „Koblížky na slunci, vajíčka na ledě“. Masopustní průvod v Manětíně, 60. léta 20. století. Na Velikonoce, od Zeleného čtvrtka se místo zvonů na kostelní věži používala řehtačka a město rovněž obcházely děti s rajračkami. Jinde téměř neuváděným zvykem 22 bylo pálení Jidáše na Bílou sobotu v sedm hodin ráno. Hranici na oheň připravoval kostelník a děti pak odnášely oharky domů a dělaly se z nich křížky na pole. / Wonka, F., Manětín posvátný. Rukopis, Manětín 1935. Mladotice Mladotice patří k lokalitám, kde byla tradice masopustních průvodů pravidelně dodržována, včetně tradičních masek, jakými jsou medvěd, medvědář, bába s nůší, nevěsta a ženich. V 70. letech 20. století již ale největší část tvořili tzv. „mládci a kominíci“, z nichž první sypali po lidech mouku a druzí je mazali krémem na boty nebo jiným podobným přípravkem. Při těchto výkonech byli 21 22 Můžeme se domnívat, že někdy ve 2. polovině nebo ke konci 19. století. Zmiňován je již jen ve Vejprnicích u Plzně. 55 velice nemilosrdní, zvláště k děvčatům, která honili a hleděli, aby jim ani jedna neutekla. Někde vysadili vrátka, zamazali okna či někoho vyváleli v blátě nebo sněhu. Před průvodem chodili výběrčí pořádající organizace, kteří v každém stavení připili na zdraví a vybírali poplatek, zatímco před druhou světovou válkou dostávaly maškary koblihy, vejce, maso a někde i obilí. Potraviny se tehdy při večerní muzice snědly, obilí se prodalo a peníze propily. Masopustní úterý pak končilo večerní zábavou. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Druhá kronika obce Mladotic II 1968 – 1986. Nečtiny V obci se v současnosti, skupinou lidí dodržujících odkaz původního obyvatelstva, při velikonočním rachtání odříkává říkanka: Klepu klepu jedna, slepice dostane něco malého. Klepu klepu dvě, slepice snese vejce. Klepu klepu tři, dostanu hodnou ženu. Klepu klepu čtyři, když nám toho hodně dáte, tak budu úplně nejraději. / Informaci poskytl Richard Šulko, 2007. Obora Na rozdíl od jiných zpráv je z Obory dochován záznam, který předvelikonoční dobu popisuje jako velké utrpení dětí. Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, byly totiž postní dny, kdy odpadla snídaně a dopolední svačina, oběd a večeře byly skromné. V tyto dny matka uzamkla všechno jídlo, aby děti nemohly šidit Pána Boha a nedopustily se hříchu. Teprve na Bílou sobotu se podávala bohatá večeře, na kterou se hladové děti přímo vrhly. Od konce masopustu musely děti chodit s matkou každý pátek odpoledne do kostela na pobožnost zvanou „Křížová cesta“. Na Velký pátek odpoledne se konaly v kostele pašije, což byla hra o životě Kristově, v jejímž ději vystupovaly tři osoby, představující Krista, Piláta a Jidáše. Další osoby předříkávaly monolog. Všichni seděli na kůru. Byli to starší sedláci a učitel, kteří tuto hru provozovali každý rok. Po tři předvelikonoční dny umlkly kostelní zvony a jejich funkci nahrazovali chlapci, kteří ráno, v poledne a večer chodili s klapačkami a řehtačkami po celé vsi a sborově se zdůrazněním dlouhých slabik ve slovech v intervalech hlásili, že zvoní na mši svatou, poledne a klekání. Teprve v sobotu večer se rozezněly zvony a hlásaly věřícím, že Kristus vstal z mrtvých. O velikonoční neděli se konala slavnostní mše v kostele a doma slavnostní oběd. / Motis, J., Kronika rodu Motisů v Oboře a Jarově. 1969. Potvorov V Potvorově se o masopustní neděli konal sousedský ples a zábava také bývala o masopustním úterý, jejíž součástí bylo pochovávání „bachusa“23. V postním období se modlívala celá rodina růžencovou modlitbu. Mezi jednotlivé desátky se vkládala sloka písně „Zdrávas buď Spasiteli“, na konec se přidávala píseň „Odpočívejte v pokoji“. Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty chodili děti s řehtačkami, zvanými rahračky a klepačkami „zvonit“, svolávat do kostela místo zvonů a nebo ohlašovat klekání. Při tom volali sborem s přízvukem a vyšším tónem na poslední slabice věty: „Zvoní ponejprv, Sezvání, Zvoní poledne, Zvoní klekání“. Zvyk „rajrání“ se v obci dodržoval do roku 1956. 23 56 Text rozsáhlé písně a řeči, které pochovávání „bachusa“ o masopustním úterý kolem roku 1830 doprovázely, se dochoval v rukopisu v pozůstalosti učitele Vyslyšela uloženém v Západočeském muzeu – oddělení národopisu a byl také publikován – Zetek, F. J., Život uplynulých let. 1938. O Velikonočním pondělí se chodilo s pomlázkou sbírat malovaná vajíčka. Při obchůzce se zpívalo: Hody, hody doprovody, dejte vajíčko malované, nedáte-li malované, dejte aspoň bílé, slepička vám snese jiné, za kamny v koutku na zeleném proutku, proutek se otočí, korbel piva natočí. Pijte, pijte, páni, máte plné džbány, pijte, pijte paničky, máte plné skleničky. Pijte, pijte, pijte, jen se neopijte, kdybyste se opili, všecko byste rozbili. Svatý Petr z Říma natočí nám vína, abychom se napili, Pána Boha chválili. Svatý Jiří vstává, zemi odmykává, aby rostla tráva, travička zelená, růžička červená, fiala modrá. A ty svatá Markyto, dej nám pozor na žito. Vejce, vajíčka snáší slepička, hledá je, sbírá je hospodyňka. Až je sesbíráte, tak mi je dáte, červený vajíčko malovaný. Za to vajíčko slyšte slovíčko, Ať se mé srdíčko zaraduje. / SOkA Plzeň - sever, Plas, Pamětní kniha obce Potvorov 1947 – 1958; Zetek, F. J., Život uplynulých let. Kralovice 1938. Rabštejn nad Střelou Z 90. let 19. století se dochovaly dva záznamy, které se vztahují k velikonočním svátkům v církevním prostředí. O Velikonočním pondělí dne 30. března 1891 posvětil pan vikář Jan Brichta, děkan v Manětíně, zdejší nově přelitý nejmenší zvonek na věži a dal mu jméno Jan Nepomucký. Přelil ho Robert Perner, zvonař v Plzni za částku 33 zlatých 50 krejcarů. V roce 1894 věnovala paní hraběnka Marie Lažanská, majitelka rabštejnského panství farnímu kostelu křížovou cestu v ceně 400 zlatých. / Městský úřad Manětín – archiv, Chronik der Stadt Rabenstein 1927. Rybnice V Rybnici o masopustním úterý obcházel po vsi od domu k domu průvod, nazvaný v dobovém záznamu „hlouček masek“, sestávající ze ženicha, nevěsty, čerta, medvěda a dalších. Hrálo se na harmoniku a účastníci dostávali rozličné dary, buď peněžité nebo různé domácí pečivo (koblihy). Výtěžek této sbírky připadl pak ve prospěch některého místního spolku.24 Na Smrtnou neděli chodívaly dívky, v 1. polovině 20. století již jen velice zřídka, po domech s velikou pannou a zpívaly: Smrt pluje po vodě, nové léto zas k nám jde. Jaký jest to mazanec, bez koření, bez vajec? 24 Věnování peněz vybraných o masopustním průvodu místnímu spolku je v 1. polovině 20. století zcela ojedinělý jev. V ostatních lokalitách byl vždy použit k zaplacení požitků na večerní zábavě. Teprve ve 2. polovině 20. století, kdy průvodu pořádaly místní organizace, byl výtěžek ukládán do jejich pokladny. 57 Fiala, růže, kvést nemůže, až jim Pán Bůh pomůže! Ty svatá Markýto, dej nám pozor na žito! Z velikonočního rajrání v Rybnici je doložena říkanka: Šla Maria šla do ráje, potkal ji tam anděl Páně. Kam, Maria, kam putuješ? Kam putuješ, tam nedojdeš! Maria tomu neuvěřila, hned do ráje vkročila. Půjč, Josífku, půjč plenčičku, ať to malé zavineme, do jesliček položíme s Kristem Pánem až na věky věkův Ámen. Židé nevěrní, jako psi černí, kopali jámu Ježíši Pánu, aby ho jali, ukřižovali, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota do hrobu dali. Velikonoční řehtačky. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. K Zelenému čtvrtku se také vztahuje pověra, podle které, zasedne-li si na děti nebo i na dospělé „můra“ (chřadnou), musí otec dítěte dojít beze slova na kostelní věž, tam vzít „mast“, kterou se mažou zvony, a namazat zapálené místo na prsou. Největší moc měla „mast“ přinesená v době, kdy se nezvoní, tedy o Velikonocích na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Přijde-li v noci na tuto „mast“ můra, popálí se a víckrát se neukáže. Na Velký pátek se v obci odříkávala tato modlitba: Na Velký pátek než slunce z hory vyjde, náš Pán tiše kříž přetěžký nese, až se pod ním celý třese. 58 Přišel k němu svatý Petr, svatý Jan: Náš pane Ježíši Kriste, co tu děláš? Počítám tu své svaté rány, co mě Židé dali. Petře, jdi domů, oznam svému lidu, starému, mladému, chudému, bohatému. Kdo tu modlitbičku na Velký pátek, než slunce z hory vyjde, třikrát říkati bude, nic zlého se mu nestane. K tomu mě pomáhej Bůh Otec, Bůh syn a duch svatý. Amen. (Anna Jánská) V pondělí velikonoční chodívali místní chlapci s pomlázkou spletenou ze 2 – 3 vrbových prutů a ozdobenou stužkami, přitom bili do dveří, někdy i do děvčat a zpívali: Hody, hody na provody, na červený vejce, když nemáte červený, tak nám dejte bílý, slepička vám snese za kamny jiný. Za kamny v koutku na zeleném proutku, ten proutek se otočí, korbel piva natočí. Páni, páni pijte, jen se neopijte! Náš pán taky pil, přece se nám neopil. / Zetek, F. J., Život uplynulých let. Kralovice 193825, s. 441 - 442. Příloha Kralovického obzoru 45/1941; Stražiště Podobně jako jinde na Smrtnou neděli chodila děvčata se „smrtí“, kluci o Zeleném čtvrtku a Velkém pátku „rajrat“. Na Zelený čtvrtek, když přestaly zvonit zvony, běželi lidé na zahradu, třásli stromy a říkali : „Třeste se stromečky, třeste a chutné ovoce nám neste“. Na Velký pátek, než vyjde slunce, chodili lidé zapichovat do polí křížky zhotovené z proutků „košťátek“ svěcených na Květnou neděli, aby nepotlouklo. Ráno se v zahradě modlili a myli v potoce. Na Bílou sobotu, když se odzvonilo postu, třáslo se stromy jako na Zelený čtvrtek. Kromě těchto zvyků jsou ve Stražišti doloženy následující pranostiky: Jak dlouho toká tetřívek před velikonocemi, tak dlouho bude po velikonocích zima. Prší-li na Květnou neděli, budou „scípat“ (chcípat) housata. Velký pátek deštivý dělá rok žíznivý. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Vlastivědný deník obecné školy ve Stražisti, 1932. Studená Pořadatelem masopustu bývala vždy chasa, tedy veškerá svobodná mládež, která mezi sebou ve společenských akcích nedělala rozdílu. Strojení maškar začínalo o masopustním úterý před polednem. Typickou maskou byl medvěd obalený hrachovinou s medvědářem, dále Žid v dlouhém kabátě s tvrďákem na hlavě a velkým zahnutým nosem. Přes rameno měl zpola nacpaný pytel, kterým každého na potkání mlátil. S ním pobíhal „péřivák“, který měl prázdný pytel od peří a každého 25 Zetek ve stejném díle rovněž cituje zprávu řídícího učitele v Rybnici Františka Petříka s odvoláním na Vlastivědný sborník (Petřík, F., Postní týden. Vlastivědný sborník Rakovnicka s Křivoklátskem a Kralovicka s Manětínskem 7/1937 roč. VII, s. 86 – 88), který se ale s největší pravděpodobností vztahuje k jiné lokalitě v okolí Kralovic. 59 tam chtěl strčit. Kominík černil přihlížející a všude chtěl vymetat kamna. Od této snahy upustil po velkém prošení, když hospodář medvědáři zaplatil a hospodyně dala bábě s nůší talíř koblih. Neplechy prováděli chlapci převlečení za ženské. Masky doprovázela muzika, v níž se hrálo na harmoniku, vozembouch a kuchyňské poklice. Průvod obešel všechna stavení ve vsi a zábava končila večer v hospodě „U Šenků“. / Holý, F., Masopustní úterý na Křicku. Vlastivědné listy 3/1975, s. 9-10. Stvolny Do roku l945 byla obec ze dvou třetin německá, z jedné česká. Na závěr plesové sezony se slavil masopust. O masopustní neděli odpoledne vyjel z většího statku průvod, v jehož čele se pohyboval jezdec na koni, oděný v selském kroji, za ním jel nazdobený žebřiňák s kapelou, následovali Židi, hrající karty, za nimi cikáni a policajti. Na konci vozu stála bedna, ve které hrál harmonikář a dále ženich a nevěsta. Průvod uzavíral kolotoč, který se v jiným lokalitách severního Plzeňska nevyskytuje.26 Tento průvod objížděl ves, zastavoval a chlapec na koni vyhlašoval masopust, zval na masopustní zábavu a ve veršovánkách četl, co se komu od minulého masopustu veselého nebo nepříjemného stalo. Večer se konala zábava, která trvala do rána. V pondělí dopoledne dvě masky roznášely „kvásek na koblihy“. Byl to hrnec s blátem. Šly od domu k domu a kde se jim podařilo vniknout do kuchyně, „flekly“ lžíci tohoto bláta třeba do hrnce na plotně. Nemaskovaná skupina zase obcházela s trakařem stavení a dostávala maso, vejce a obilí. Obilí od nich vykoupil hospodský, jinak sbírka vystačila na stravování všech chasníků během masopustu. Zlatým hřebem masopustu bylo úterý. Z hospody vyšel průvod, v čele s kapelou, která neustále vyhrávala. V popisu masek se setkáváme s pastýřem s bičem a pokladnou. Dostával do ní od lidí drobné mince a neustále s ní cinkal. Dalšími figurami byl ženich s nevěstou, fi nanční úředník v uniformě se šavlí, který vybíral „dlužné daně“, doktor, bába s nůší, kovář, který zatloukal velkými hřeby záchody. Za průvodem šly cikánky, které zůstávaly pozadu o jeden až dva domy a prohledávaly kurníky, sbíraly vejce a kradly slepice na polévku. Odpoledne o druhé hodině začínal „pres“. Když začala hrát kapela, chlapci si šli pro děvčata, která se soustředila před sálem. Při vstupu do sálu děvče chlapci přišpendlilo na levou klopu kabátu tzv. „prespantl“. Byla to bílá nebo růžová, ale také bleděmodrá stuha široká 10 centimetrů, nahoře složená do mašle, do níž se vkládala umělá růžička. Stuha sahala chlapci až po kolena. Pak chlapec odtančil s děvčetem tři kousky a byla jeho tanečnicí na celý den i noc. Odpoledne ve středu se pochovával Žid. Z hospody vyšel průvod s kapelou. Za ní chlapec nesl uprostřed pometlo na vymetání pece a po stranách další nesli dřevěnou lopatu na sázení chleba do pece a plechovou na vysazování z pece. Následovala nosítka pokrytá slámou a na nich ležel Žid, přikrytý bílým prostěradlem. Za ním kráčela naříkající žena s dítětem a pak celá hospoda. Hrobníci měli za úkol vykopat na dolejší návsi hrob, ale raději proháněli děvčata, když se nějaká ze zvědavosti přišla podívat. Jakmile se průvod blížil, hrobníci začali kopat, ale nic už nevykopali, proto položili Žida jen na místo hrobu, kde byl vykropen a maska kněze se modlila „Žaludské eso“ a ostatní odpovídali: „Pros za nás“. Kněz pokračoval v modlitbě „Kulová desítka“ a tak pak následovala dál, až Žid vyskočil a s koštětem proháněl okolostojící, hlavně děvčata a mladé ženy. Do honičky se zapojili i hrobníci. Potom všichni odešli do hospody, dojedli, co ještě zbylo, dopili pivo, utratili vybrané peníze a tím období masopustu skončilo. / Pešík, F., Jak se držel masopust ve Stvolnech. Vlastivědné listy 5/1972, s. 16-17. 26 60 Kolotoč popisuje F. Pešík: K plužňatům, taženým volem, byla připojena zadní dřevěná náprava od vozu, z níž bylo jedno kolo sejmuto. Na druhém kole, které tím dostalo šikmou plochu, seděly dvě masky a při jízdě neustále objížděly kolem nápravy. Byl to úkol namáhavý, obyčejně se masky při tom střídaly. Na konci nápravy byl vztyčen deštník. (Pešík, F., Jak se držel masopust ve Stvolnech. Vlastivědné listy 5/1972, s. 16). Tis u Blatna Při vynášení smrtky v Tisu děvčata říkala: Vynášíme, vynášíme smrt neseme ji k radnici, neseme ji pod pivní sud, tam bude mokrá skrz naskrz. Neseme ji pod kolnu, tam zase uschne. Postavíme ji na věž kostelíka, bude koukat až do Rakovníka. Vynášení smrtky. Zvyk přinášení „léta“ „Sommertorckenaustragen“. se nazýval v dialektu zdejšího kraje „Sommertorka“, Přišli jsme k vám, chceme Pána Boha prosit, přejeme hospodáři pytlík plný zlata, které ještě leží na zeleném poli. V nebi je zlatý kruh, tam sedí dítě mnohé matky, v nebi je zlatý stůl, tam sedí náš Ježíš Kristus. Slyšíme zvonit zvonky, hospodyně nám něco přinese, nechceme to projíst, nechceme to propít, koupíme si za to modlitební knížku. 61 Přišli jsme k vám, chceme Boha prosit, pro hospodáře a hospodyni postavíme nebesa, postavíme je až nahoru, kde sedí všichni andělé. Po odříkání básničky byla děvčata obdarována, otočila se a řekla: „Děkujeme paní matičko. Budou vám patřit nebesa.“ A pak šla do sousedního domu. Ve svém poděkování slibovala stejně jako v jiných vsích, že to, co dostala, neprojí a nepropijí a že si koupí modlitební knížku nebo něco hezkého. Oba zvyky již podle kronikářského záznamu ve 20. a 30. letech 20. století ale postupně zanikaly. Velikonoční pomlázka byla chlapeckým svátkem a při obchůzce se odříkávalo: Dobrý den o červené vajíčko, když slepice nesnesla, tak mi jí dejte i s vajíčkem. Dobrý den o mazanec, aby slepice dobře hrabaly, aby ptáci pěkně zpívali, aby mládenci správně hráli. Dobrý den o červené vajíčko, vstávej, líná ženská, jinak si vezmu pomlázku a běda tobě polsky a německy. Jsem malý král, nedávejte mi málo, půl kopy je moc, dejte nám, co chcete. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Gemeinde Chronik Tiss bei Pladen. Trojany Podobně jako v okolních vsích i v Trojanech chodívaly o masopustním úterý maškary po vsi s hudbou a sbíraly obilí a koblihy. Součástí průvodu, označovaného, stejně jako v nedalekém Bílově, kasáta, byl medvěd, z něhož hospodyně trhaly slámu, kterou dávaly na hnízda, aby prý jim slepice nezanášely. Získané obilí pak bylo prodáno a za stržený peníz se potom ještě celou Popeleční středu pilo. Ve středu pak býval též pochován Žid – masopust. Od jiných okolních lokalit se atrakce lišila tím, že některého chasníka, obyčejně přespolního, dříve chasa opila a pak na hnojišti některého statku pochovávala. Tyto zvyky se udržovaly do konce 30. let 20. století, kdy již ale podle dobových záznamů mírně upadaly. / Zetek, F. J., Život uplynulých let. Kralovice 1938, s. 415 - 416. Příloha Kralovického obzoru 28/1941. Újezd u Manětína Den před Smrtnou nedělí děvčata oblékla velkou kupovanou panenku do oblečení, které se používalo při křtu novorozeněte a pak ji zavinula do peřinky. Vzadu se na peřinku přišpendlily povijany (ozdobné stuhy), a to podle počtu děvčat. Starší děvče drželo panenku před sebou a ostatní dívky nesly konce povijanů, menší byly vpředu. Obcházely stavení, při vstupu do domu pozdravily: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ a pak následovala říkanka: 62 Velký noce, velký noce, kde tak dlouho byly? U studánky, u studánky, bílé nohy myly. Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede! Ó ty svatá Markyto, dej nám pozor na žito, na pšenici na zelí, co nám Pánbůh nadělí do tý naší kabely. Svatý Petr z Říma natočí nám vína, abychom se napily, Pána Boha chválili. Žejdlík másla, kopa vajec, to je pro nás dobrá věc. Brouk leze po polici, nese hrachu tabulici. Ó ty milý brouku, dej nám hrstku hrachu, my máme moc dítek, co červených slípek. Ó vy paní selko, když nedáte červené, dejte nám bílé, slepička vám snese jiné. Za kamny v koutku, na zeleném proutku, proutek se ohýbá, slepička kokrhá, dejte jí píti, dejte jí žráti. Dejte jí pšenice, snese vám tři vejce. Ó vy paní selko, jestli nám nedáte nic, přijde smrt a uřízne vám krk. Tento zvyk se v obci dodržoval do roku 1969. Hlas zvonů nahrazovali v Újezdě chlapci tzv. drkáním. Kromě odlišného názvu se celý obřad odehrával od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty podobně jako v okolních obcích. / Pešík, F., Újezd u Manětína, střípky z dějin obce. Strojopis, Brdo 1998. Úterý Z Úterý je dochován poněkud kuriózní záznam, který snad můžeme vzdáleně přiřadit k ohlasům masopustních tradic, když zde v roce 1950 uspořádala místní organizace KSČ maškarní merendu. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Kronika obce Úterý 1946 – 1950. Vejprnice Čtvrtek před masopustní nedělí, zvaný tučný čtvrtek, předzvěst konce masopustu, byl za starých dob27 dodržován snad všemi občany bez rozdílu. V ten den hospodyně pekly na sádle šišky, vařily vepřové nebo uzené se zelím a bramborovými knedlíky. Šišky se dělaly z kynutého těsta se zadělanými hrozinkami. Vykynuté těsto se rozválelo na placky, na malíček silné, rozřezalo se na trojhrany nebo na čtyřhrany a ty se házely do roztaveného sádla. Všechny šišky byly hranaté, každá jiná, všechny šišaté, proto šišky zvané. Koblihy se říkalo šiškám kulatým, skleničkou vykrajovaným, ale nenadívaným. Nadívané se začaly dělat později, podle vzoru plzeňských cukrářů. Na tučný čtvrtek chodilo hodně žebráků. Dostávali tu po šišce, tam po jaterničce nebo jelítku, aby také měli tučný čtvrtek. Hospodáři chodili večer do hostince, kde se prováděli různé taškařice, bez nichž by byl tučný čtvrtek neúplný. Je dochována následující historka 28: V č. 8 žil pololáník, který sice nerad ze svého rozdával, ale sám se z cizího rád najedl. O masopustě si zabil řádného krmníka, vyudil a na půdě uschoval. V hostinci si ho hosté často dobírali a žertem žádali, aby dal kus uzeného k lepšímu, ale soused že nemůže, že nemá. Přišel „tučný čtvrtek“, kdy se sousedé dle 27 Záznam v kronice zde většinou popisuje období 70. – 90. let 19. století. 28 V kronice obce je zaznamenána podle vyprávění Marie Sobotové, rozené Křenové z č.p 5, která ji slyšela od svého otce. 63 staré tradice scházívali ve staré hospodě, aby zapili dobrý oběd a pobavili se, a nějakou taškařici provedli. V ten den každý hospodář uzmul doma potají kousek uzeného a přinesl je do hospody. Hostinská přinesené maso uvařila a bylo dáváno celé společnosti k lepšímu. Ti kdož neměli nebo nedali maso, poručili pivo pro celou společnost. Večer přišel také soused z č. 8 a posadil se za sousedský stůl. Jeden ze sousedů však ukul proti němu plán. Předem vyzvěděl, kde lakomý maso má a zároveň zjistil, kudy a jak by se na ně nejsnadněji dostal. Po příchodu sousedově se z hostince vytratil, pomocí žebříku vlezl na jeho střechu, uvolnil několik došků, vlezl na půdu a vybral několik kousků masa a odnesl je do hostince. Vrátil se do šenkovny jako by se nebylo nic stalo. Ostatní na něj, že má dobré uzené, aby dal něco k lepšímu. Soused se upejpal, že má málo, že nemůže, aby dali jiní. Po delším zdráhání svolil, že něco přinese. Na oko vyšel ven a zanedlouho se vrátil s ošatkou uzeného masa a poručil hostinské, aby je uvařila. Bylo to arci maso lakomého souseda. Hostinská maso uvařila, rozkrájela a na míse hostům předložila. Lakomému nabídli předem. Vybral si nejlepší a největší kousek a jedl, až se mu od úst prášilo. Všichni chválili, jak je maso dobré a štědrému dárci srdečně děkovali a vyslovovali uznání, jak dobře umí maso vyudit. Pozdě v noci se sousedé rozešli a rána se dočkat nemohli, jak to dopadne. Soused doma vypravoval, jak se v hostinci měl a jak si na uzeném pochutnal. Ráno šel na půdu pro seno. Při tom neopomenul podívati se na maso. Ale jaké bylo jeho překvapení! Masa bylo půl pryč. Seběhl dolů a na selku, kam maso dala. Ona že o ničem neví a že tam maso musí být. Šla se sedlákem na půdu a při bedlivém prohlédnutí seznali, kudy maso zmizelo. Po vesnici se brzy rozneslo, co se lakomému stalo. Sousedé se při setkání ptali, jak si na mase pochutnal? Odplivl si a beze slova šel dále. Podobné a jiné kousky se s oblibou prováděly a každý postižený vzal je prostě na vědomí. Velké pozornosti se také těšívali droby (jaternice a jelita), na které byl dáván dobrý pozor, aby se nedostaly do rukou nepovolaných. Nezabezpečil-li je hospodář, mohl si být jist, že si na nich pochutnají jiní a pobaví se na jeho účet. Neděle po tučném čtvrtku byla nedělí masopustní. Hospodyně již od rána připravovaly masopustní hostinu. Ti, kteří měli zabito, pekli vepřovou pečeni nebo vařili uzené, pekli šišky, vše ve větším množství než obyčejně, aby se mohli uctít náhodní hosté, aby bylo pro maškary a také na žebráky bylo pamatováno. Některé hospodyně pekly „boží milosti“, tj. smažené nudlové těsto na sádle, ale jen pro hosty, aby se mohli něčím lepším pochlubit. Hospodáři šli na ranní mši a po ní do hostince, aby doma nepřekáželi. V poledne byl podáván tučný oběd. Po odpoledním požehnání začínal v hostinci masopustní rej. V neděli se sešla k muzice chasa i ženatí a tancovalo se obyčejně až do rána. Před nedělí chasníci připravovali bakula. Vycpali pytel senem, na nějž připevnili hlavu z bílého starého plátna, rovněž vycpanou a na ni uhlíkem namalovali oči, nos a ústa. Staré kalhoty vycpali slámou, přišili je k pytli, na nohy dali rozedrané boty. Na tělo navlékli starý kabát s vycpanými rukávy, na hlavu posadili tvrdý klobouk, na krk uvázali strakatý šátek a bakus byl hotov. Pak jej postavili v šenkovně do kouta. Čím byl pitvornější, tím byl lepší a tím víc smíchu a vtipu způsobil. V pondělí ráno vyšel z hospody maškarní průvod a prošel dům od domu celou vesnicí. Masky účinkujících opatřoval starý Žid Leib. Muži se převlékali za ženy, za Žida, za medvědáře a jiné figurky. Medvědář vedl na řetěze medvěda oblečeného v obrácený kožich s medvědí maskou na hlavě. Jeden z účinkujících nesl nůši na dárky, kterých se sešla celá řada. Maškary žádaly na hospodyních uzené, jaternice, jelita a šišky. Každá ráda něco dala, jen aby se dotěrných maškar zbavila. Ty se ale nespokojily jen s tím co dostaly. Mezi tím co část maškarního průvodu byla v kuchyni, ostatní jeho účastníci slídili po dvoře a hledali, co by mohli uzmout. Kohout, husa, kachna nebo slepice, vše se jim hodilo. Byla-li hospodyně neopatrná a např. odešla do komory pro jaternice nebo do vedlejší světnice (místnosti) pro šišky, mohla si být jista, že k její nemalé radosti zmizí z trouby pečeně a nebo z hrnce uzené. Průvod prošel celou obcí, ani jeden dům nevynechal. Cestou od stavení ke stavení hrála jedna z maškar na harmoniku nebo hudbu obstarával dudák. Největší radost měly z maškarního průvodu děti, kterým se nejvíce líbil medvěd stále přešlapující a bručící. Po ukončení obchůzky se maškary vrátily do hostince a tam ze sebraných darů vystrojily hostinu pro všechny přítomné. Nebylo šetřeno jídlem, které bylo zadarmo, ani pitím, které poskytl zčásti hostinský, zčásti účinkující. V pondělí večer se konala mužovská, zábava pořádaná jen pro muže, na níž svobodní neměli přístup. O mužovské platili vstupné muži a ženy měly vstup zdarma. Je uváděno, že „kdo dal zlatník, 64 byl vyhlášen, že se dal vidět“. Zábava trvala až do rána. O půlnoci před volenkou musela každá tanečnice vzít do kola bakula (figurína masopustu) a několikrát se s ním v kole otočit. Z toho měli muži nehoráznou radost a o vtipy nebyla nouze. Svobodní po nedělním reji a po pondělním maškarním průvodu vyspávali, aby byli odpočati na úterý „na pěknou“, která začínala o třetí hodině odpolední a trvala až do půlnoci. Ta byla zase jen pro svobodné. Od půlnoci začínala Popeleční středa, začátek doby postní, ve které církev taneční veselí přísně zakazuje. Stávalo se, že dvanáctá hodina byla překročena a tančilo se až do rána, o čemž ale duchovní správce nesměl vědět. O „pěkné” platily vstupné dívky. Větším dílem platily po dvacetníku. Podle kronikářského záznamu původně o masopustě hrávali učitelé nebo dudáci. Po roce 1870 si chasa zvykla na panskou muziku označovanou také jako plechovou, tedy kapelu s dechovými nástroji. Mezi nejžádanější tehdy patřila kapela staroledecká, která ale byla málokdy volná. Později ve Vejprnicích hrávala kapela „najštácká“ (Dolnobělská, Dolní Bělá Velikonoční pohlednice s motivem rajrání, byla nazývána Český Najštát), v níž hráli žáci 30. léta 20. století. Sbírka Jany Svobodové. řídícího učitele Laška. V 80. letech 19. století hrávala kapela Beranova, o něco později kapela Majerova, obě ze Sulkova. Na počátku 20. století účinkovala ve Vejprnicích kapela Staškova z Nýřan a v meziválečném období nejvíce hudební soubor místního kapelníka Josefa Havlíka. Po ukončeném masopustním veselí se pochovával bakus. Byl položen na nosítka a odříkávaly se nad ním různé žertovné průpovídky s nápěvem používaným při církevních obřadech. Po jejich ukončení byl vynesen ze šenkovny a vhozen na smetiště nebo do hnojnice za jásotu všech přítomných. V postní době začínající Popeleční středou se v mnoha rodinách ve Vejprnicích modlili denně růženec a v pátek křížovou cestu. V méně horlivých pak růženec jen ve středu. V tyto dva dny se také držel přísný půst. Ráno se nesnídalo a i v poledne a večer bylo méně jídla než jindy. Školáci drželi půst s dospělými, ale nebyl tak přísný. Maštění sádlem bylo nahrazeno máslem. Muži se sice také postili, ráno doma nejedli, ale pod různými záminkami odběhli do vsi do místních obchodů, k Leibovi nebo k Márině, na sklenku rosolky, kmínky nebo játrovku s jednou slanou houskou. Ve středu a hlavně v pátek se chodilo do kostela. V pátek po mši svaté se chodilo k líbání pacifi kálu (destička ve tvaru kříže nebo kříž z drahého kovu, slonové kosti popř. ze dřeva, většinou reliéfně zdobená a obsahující ostatky. Byla podávána věřícím k políbení před katolickým přijímáním). Po celou dobu postní se konala v neděli odpoledne po požehnání křesťanská cvičení, vyhrazená jednu neděli mužům, druhou ženám, třetí mládencům a čtvrtou pannám. Podobně jako při křesťanských cvičeních byly určité všední zpovědní dni vyhrazeny pro muže z Vejprnic, Vochova, Tlučné a Nové Hospody, po nich ve stejném pořádku následovaly ženy z uvedených vsí, pak se zpovídali mládenci a naposledy panny. Mše se ve všední dny konala o sedmé hodině ranní, zpověď začínala již o hodině šesté. Mimo to se zpovídalo každou neděli od půl sedmé ráno. Nedělní bohoslužby začínaly v osm hodin ráno. O Smrtelné neděli chodila ve Vejprnicích děvčata, školačky se smrtí. Na rozdíl od většiny ostatních obcí severního Plzeňska se zde smrtka zhotovovala z válečku na nudle29, který byl obalený zástěrou, na kterou se pak navléklo dětské prádélko. Hlava byla vyrobena z hadrů a ovázaná šátkem. Takto 29 Stejnou podobu měla smrtka jen v německých obcích, např. v Chudči. 65 připravenou loutku dívky zabalily do peřinky, ovinuly povijanem a okrášlily pentlemi. S tou pak obcházely všechna stavení a říkaly: Smrt plave po vodě, nové líto k nám jede, s červenými vejci, s žlutými mazanci. Jaký je to mazanec, bez koření bez vajec ? Fiala, růže, kvésti nemůže, až jí Pán Bůh pomůže. Velkonočko, velkonočko, kdes tak dlouho byla ? U studánky, u studánky bílé nohy myla. Svatý Petr z Říma, nese fl aši vína, abychom se napili, Pána Boha chválili. A ty svatá Markýto, dej nám pozor na žito, na to všecko obilí, co nám Pán Bůh nadělí. Říkanka končila křesťanským pozdravem: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ a pochází z doby po roce 1870. Děvčata za ní dostávala buchtu nebo čtyrák (čtyři krejcary), v chudších rodinách jeden nebo dva krejcary. O Květné neděli se dodržovaly stejné zvyky jako ve většině obcí. Jakmile však byly kočičky a jehnědy v kostele posvěceny, kluci se snažili být první ve vsi a posvěcené proutky nabízeli ke koupi. Rolníci je rádi kupovali obyčejně po třech, ale i po více kusech. Jeden pak postavili do osení na pole, aby chránil proti krupobití a živelným pohromám, druhý za trám do stáje, proti nemocem dobytka, čarodějnicím a raráškovi a třetí proutek dávali za kříž nebo obraz ve světnici jako ochranu před neštěstím. I velikonoční rachtání mělo ve Vejprnicích stejný průběh jako v jiných obcích, jiná je pouze říkanka, která je doprovázela: Klečí Kristus v zahradě, Bohu se modlí. Anděl strážce jej posilňuje. Klaní se ti máti, o Pane milý, abychom s tebou v nebi bydleli. Kyrie, eleison, Kriste eleison. Ty nevěrný Jidáši, cos to učinil, že jsi svého mistra Židům prozradil. Za to musíš nyní v pekle hořeti, s luciperem ďáblem tam musíš býti. Kyrie eleison, Kriste eleison. Abes Kristus Sonika, tacione sem polez, Izaiáš Graciál, sou ze mě kriminál. Guigue, guigue jenebus, páte fl e kabátus, oni mají pokory, sum peratus. Při slovech Kyrie eleison, Kriste eleison, se vždy dvakrát zarachtalo. Na památku Kristových modliteb v zahradě Getsemanské se dodržovala večerní modlitba v zahradách: Šel pan Ježíš do zahrady Getsemanské, naklonil své svaté hlavy, na trávu zelenou, na rosu studenou. I šel tudy svatý Petr. Ó Pane Ježíši, co zde děláš ? Spočítám si své svaté rány, které mě Židé dali. První do rukou, druhou do nohou, třetí do boku, čtvrtou do srdce. A pátou trnovou korunu na hlavu stavěli. Ten kdo tu modlitbičku o velikonocích třikrát za den odříká, vysvobodí tři dušičky z pekla. První tatíčkovu, druhou maminčinu, třetí svou má cestičku do nebe otevřenou. Na Velký pátek se v kostele naposledy zpívaly pašije. Po ukončení pátečních bohoslužeb a po celou Bílou sobotu se chodilo do kostela k líbání. Dospělí i děti chodili, aby se poklonili Ukřižovanému a uctili jeho rány polibkem. Líbalo se v kostele, v Božím hrobě, který byl vyzdoben a osvětlen 66 lampičkami, před kterými v kruzích visely skleněné koule, naplněné různě zbarvenou vodou. Olej do lampiček se kupoval z milodarů. Lampiček a barevných koulí bývalo v Božím hrobě asi dvacet čtyři. Na Bílou sobotu se na konci 19. století ve Vejprnicích nosilo duchovnímu správci i křimickému správci velkostatku jako velikonoční dar nejpěknější jehňátko. Dále se udržoval zvyk „pálení Jidáše”, které se odehrávalo v půl sedmé ráno před sakristií. Potřebnou hranici pořizoval hrobník a ženy a děti po mši sbíraly zbytky uhlíků, které doma vkládaly za trámy na půdě, aby ochránily dům proti blesku a požáru. Narodilo-li se dítě na Bílou sobotu, šli je hned pokřtít, protože dítě křtěné na Bílou sobotu bude šťastné po celý život. Zemřel-li někdo o Zeleném čtvrtku, měl pohřeb až na Bílou sobotu po dopoledních obřadech, kdy se již zvony vrátily z Říma. Na Boží hod velikonoční a až do svátku Nanebevstoupení Páně byly konány průvody okolo kostela s korouhvemi, lucernami a křížem v čele. Ministranti nesli sošku Vzkříšeného Ježíše Krista a paschál. Průvod končil v Božím hrobě. Zvyky spojené s chozením s pomlázkou na Velikonoční pondělí jsou stejné jako v jiných lokalitách. Z Vejprnic se dochovala koleda: Pomlázka, pomlázka, červené vajíčko. Nemáte–li červené dejte aspoň bílé, slepička vám snese zase jiné. Za kamny v koutku, na zeleným proutku. Proutek ve vám otočí, korbel vína natočí. Píte, páni, píte, jen se neopíte. Kdybyste se opili, byli by z vás kobyly. Pod naší pavlačí, byly by z vás valaši. / Muzeum a galerie severního Plzeňska – knihovna, Obecní kronika vejprnická, I. část - popis obce. Strojopis [1938]. Vrážné Nedělní masopustní zábava začínala ve tři hodiny odpoledne a protáhla se až do ranních hodin. V pondělí býval sousedský věneček a v úterý dopoledne chodily maškary. Masky byly obdobné jako v jiných obcích, včetně medvěda obaleného hrachovinou. Zajímavou maskou byl kominík, který nejraději hledal v komínech uzené maso. Obchůzka po všech staveních byla v poledne skončena a odpoledne od dvou hodin začínala tak zvaná „pěkná hodinka“. Často se stávalo, že hospoda byla plná dřív, než se začalo hrát. Hlavně ženy a baby na tak zvané porotní lavici, aby mohly posoudit, jaké má která dívka šaty. Na „pěkné hodince“ měla děvčata „ženské právo“ - mohla si vybírat chlapce k tanci, ale platila jim i útratu. Odpoledne na Popeleční středu se pochovával masopust, ve Vrážném, podobně jako v jiných vsích, pochovávali Žida. Mládence oblečeného za Žida položili na nosítka, která se používala na hnůj. V čele šel muž s hřablem, na kterém byl připevněn smrkový věnec, další muž s kosou představoval Smrt, pak následoval kněz a muzika, která hrála smuteční pochod a za nimi kráčely Židovky - plačky. Průvod prošel celou vesnicí a v posledním stavení, kde měli hnůj, vykopali hrob, kam Žida položili. Ten ale vyskočil, měl v ruce proutěné koště a začerněné ruce, aby mohl dát popelec tomu, koho chytne, přičemž se nejvíce soustředil na děvčata. / Muzeum a galerie severního Plzeňska – knihovna, Bíba, F., Zpěv, hudba, tanec na venkově v politickém okresu Kralovickém v minulém století. Strojopis, s. d. Vysoká Libyně Masopust byl obdobím, v němž se s oblibou konaly svatby. Významné byly poslední tři masopustní dny. Ve všech rodinách býval bíle prostřený stůl, v žádném domě nechyběly masopustní koblihy „Faschingskrapfen” a konala se jeden nebo dva dny taneční zábava. Na masopustní úterý musel každý hospodář zatančit alespoň jeden tanec, aby se vydařily brambory a oves. Nesměly chybět ani masky, což přinášelo mnoho legrace. 67 O masopustní úterní zábavě platili, na rozdíl od ostatních dní v roce, ženy či dívky. O půlnoci byl do sálu přinesen velký stůl, na něj postaveny dvě hořící svíce, láhev s pálenkou, sklenička a talířek na peníze. Dva muži s rudou kápí na hlavě byli současně pokladníky a číšníky. Taneční páry třikrát obtančily sál a pak tanečník dívku přivedl ke stolu, kde zaplatila a každý pár dostal po skleničce pálenky. Do půlnoci musela být zábava ukončena, protože začínala Popeleční středa „Asche Mittwoch”. Mnoho lidí chodilo časně ráno do kostela na „Popelec“, kde jim farář udělal křížek popelem na čelo. Místní zvyk velel o Popelci vypít šňaps, aby člověka neštípali komáři. O půstu, většinou kolem 25. března, chodily dívky na tzv. „Summadock“ (Sommer = léto). To představovala jedna dívka ze vsi, která nesla v ruce zelenou smrkovou větev s připevněnou panenkou, která měla kolem pasu stuhu, jejíž oba konce nesla dvě děvčata a za nimi šly v řadě ostatní dívky ze vsi. Když přišly k domu, zanotovaly, kromě dívky zvané „Summadock”, následující píseň: Přicházíme do pokoje, abychom poprosili pány a dámy o svolení, pánům a jejich paním nebesa chceme postavit, stavíme, stavíme až ke špici, kde všichni milí andělé v nebesích sedí V nebi je zlatý stůl, tam sedí otec, pán Ježíš Kristus. V nebi je zlatý kruh (prsten) tam sedí Dítě nebeské matky Slyšíme zvonit klíček paní matka nám něco přinese, kdyby to bylo jen pět krejcarů, byli bychom spokojeni a šli domů, nechceme je projíst (prožrat), nechceme je propít (prochlastat), koupíme si za ně hezkou modlitební knížku. Pak byla děvčata obdarována, otočila se a řekla: „Děkujeme paní matičko. Budou vám patřit nebesa.“. Chození s „lítem“, kresba. O Květné neděli „Palmsonntag” se světily větvičky z vrby v kostele. Kdo, podle pověry, tři takové kočičky spolkne, bude na celý rok ochráněn od horečky o onemocnění krku. Větvičky samotné byly vkládány za svatý obrázek či za kříž v obytné světnici, tu a tam také do stájí nebo do krovu na půdu jako ochrana proti blesku. Četné větvičky byly dávány také na hroby nebo na pole, kde měly chránit úrodu před krupobitím nebo před škůdci. Na Zelený čtvrtek odletěly zvony do Říma a podobně jako jinde chlapci obstarávali tzv. „Schnarren“ funkci zvonění (die Schnarre = řehtačka). Na Velký pátek šel každý do kostela, i když přes celý rok do kostela často nechodil. Také „svatý hrob“, který byl kostele vystavěn, byl velmi navštěvován. Podle pověry: „Když na Velký pátek pršelo, pršelo samé býlí a bodláky”, což znamenalo, že nebude dobrý rok. Když na Velikonoční neděli „Char- oder OsternSonntag” začaly zvony zvonit „Gloria“ zatřáslo se ovocným stromem, byla velká úroda. Na Velikonoční pondělí byla barvena vajíčka a chlapci jednotlivě nebo v malých skupinách již brzy ráno táhli po vsi a říkali téměř všichni stejné říkanky: Dobré jitro, za červené vajíčko, když slepice nenese, vezmem si ji, vejce ven, vejce ven, jinak děvče půjde s námi. 68 Chlapci dostávali vejce a sladkosti a někde i peníze. Dospělí podnikali odpoledne výlet do „Emauz“, což byl pravděpodobně některý z místních hostinců.30 Ve farní kronice Vysoké Libyně najdeme jen několik zmínek vážících se k Velikonocům. V roce 1904 dal farář zhotovit nový Boží hrob u čisteckého řezbáře Kouteckého. Za tělo Krista do hrobu bylo zaplaceno 100 korun 31. Křížová cesta se konala o půstu každou neděli. Stručně popsal farář též velikonoční zvyky tzv. přiškolené obce Lhota (Wellhota), kde se opět dodržoval masopust, popelec, přinášení léta a svěcení kočiček. Ty zapíchnuté do pole měly chránit osení před plevelem a krupobitím. / SOkA Plzeň - sever, Plasy, Gemeinde Gedenkbuch Hoch Libin 1925 – 1940; SOkA Plzeň - sever, Plasy, Farní kronika obce Vysoká Libyně. Žilov Sonet velikonoční : To bylo v oněch krásných jarních dnech, kdy zvony odlétaly do Říma, zvoníka kroky zmlkly v kamnech..... Vzpomínka jitří mysl, dojímá. Květná neděle : Šest týdnů před Květnou nedělí žilovští kluci jdou do polí, aby včas nařezat uspěli, proutí z jív, lísek, bříz v okolí. Zas vidím kluky na návsi, jak obléhají kapličku, jak řeší, na co zahrát si, zda risknout poslední svou kuličku. Doma je do sklenic nakladou a vodou sdostatek zalijí, okna jsou zelenou zahradou, z těch snítek košťátka uvijí. A poslušně se řadí v zástupu na staré váze poblíž Soukupů, by zahájili ráchání, navyklou vážně potom kráčejí tradicí vyšlapanou kolejí, nahrazujíce klekání…. V neděli v ledeckém kostele kněz posly Vesniny posvětí. S košťátky kluci pak vesele spěchají v žilovské chalupy maminkám, tetičkám v ústrety – kouzelnou moc jich jim postoupí. / Fencl, J., Od procitání k dnešku. [Žilov] 2006. 30 V místním zvyku se zřejmě odráží biblický příběh, podle něhož se Kristus setkal se svými učedníky při hostině právě v Emauzích. 31 SOkA Plzeň - sever, Plasy, Farní kronika obce Vysoká Libyně, s. 122. 69 PROJEVY VELIKONOC V MATERIÁLNÍ KULTUŘE V současnosti i v době nedávné se velikonoční svátky a svátky jara připomínaly různými zvyky, obřady, jídlem či dekorací příbytku. Mísila se v nich křesťanská tradice, často pokleslá na komerční připomínku velikonočních svátků, s tradicí lidovou či zcela nově vytvářenou nebo převzatou jako módní záležitost z okolních zemí. Projevy těchto obřadních zvyků se lišily v jednotlivých krajích i vesnicích. V některých případech však byly velmi obecné a téměř všude stejné. Připomínáme alespoň ty nejběžnější zvykoslovné a výroční rituály, které bychom našli v řadě domácností nejen na severním Plzeňsku. K Velikonocům se váží také předpovědi počasí či úrody, které byly úzce spjaté se zkušeností opakující se po generace zemědělců či lidí spojených svým povoláním s přírodou. Velikonoční pomlázka Tradice velikonoční pomlázky je připomínána od 14. století. Pomlázka je svazek spletených vrbových proutků, které když se nařezaly, musely se namočit na několik hodin do vody, aby změkly. Poté se mohlo zaplétat. Podle velikosti pomlázek se pletlo ze 3, 4, 6, 8, 9, 10, 12 proutků. Zdobila se barevnými stužkami. Proč se šlehalo? Aby byla děvčata zdravá, pilná a veselá po celý rok. Mladými proutky se předávala svěžest, mladost a zdraví. Hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila a ovocné stromky, aby se probudily ze zimního spánku k další úrodě. Také se šlehalo na znamení přátelství mezi rodinami, nechodilo se k těm sousedům, s nimiž rodiče nebyli zadobře. Vysévání obilí Vysévání obilí znamená počátek zemědělských prací. Obilí se vysévá do misek, aby zelená travička přivedla přicházející jaro do domovů. Zelená je barvou jara. Velikonoční beránek Symbol beránka byl rozšířený již v předkřesťanské době v celém Středomoří, kde žily pastevecké národy. U Židů byly ovce symbolem Izraelity jako člena „Božího stáda“, o něž se stará jejich pastýř – židovský Bůh. V křesťanství beránek symbolizuje památku Krista, „Beránka Božího“, který byl jako nevinný, čistý a poslušný beránek obětován na kříži a jeho krev zachránila pokřtěné od hříchu a smrti. Velikonoční vajíčko Podle legendy při svém putování přišel Ježíš se sv. Petrem do statku, kde prosili hospodyni o kousek chleba. Nešťastná hospodyně však neměla ani skývu chleba, ale chtěla pocestné pohostit. V tom uslyšela kdákání slepic, zašla do kurníku a našla zde vejce. Upekla ho v teplém popelu a podala pocestným. Když odešli, chtěla smést ze stolu skořápky, ale ty se proměnily ve zlato. Každému pocestnému potom nabízela vejce, ale žádné skořápky se již ve zlato neproměnily. Později vždy ve výroční den návštěvy začala rozdávat vejce. Vajíčko bylo již odpradávna symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení. Je také symbolem životní síly, narození, nesmrtelnosti, návratu jara a skořápka pocitem bezpečí. Vejce se také přirovnává k hrobu, který skrývá život, je tedy patrné symbolické spojení s Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Za typické barvy pro velikonoční vajíčka se považují červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá a černá, protože se daly získat z přírodních zdrojů. Žlutá se získávala z odvaru z cibulových slupek, do nějž se vejce krátce ponořilo. Červená z odvaru ze slupek červené cibule a octa, šťávy z borůvek nebo bezinek. Světle zelená z lipového květu, kmínu nebo šafránu. Tmavě zelená z mladého žita, vody ze špenátu nebo odvaru z olšové kůry. Hnědá barva jako odvar z dubové kůry nebo z cibulových slupek, kde se vajíčko nechalo delší dobu. Černá barva vznikla jako roztok sazí, na jehož dně je několik rezavých hřebíků. Potřeme-li obarvená nebo ozdobená vajíčka špekem nebo mastným hadříkem, jsou krásně lesklá. Nejednodušší byla vajíčka jednobarevná. Rozšířenou technikou je batikování voskem, jednoduché 70 Výstava velikonočních kraslic v Muzeu a galerii severního Plzeňska v roce 2006. je batikování s rostlinami a po té obarvení. Další technikou je vyškrabávání vzoru do sytě vybarveného vajíčka. V současné době se objevují i vajíčka, která jsou vytvářena technikou dírkování, dekorace vychází z krajkových vzorů. Velikonoční zajíček Tento symbol byl převzat z Německa, dětmi je velmi oblíben, protože jim o Velikonocích přináší vajíčka, a to hlavně čokoládová. Tajné roznášení vajíček mu bylo přisuzováno snad proto, že na jaře Velikonoční pohlednice s motivem zajíčků, Německo, 30. léta 20. století. Sbírka Jany Svobodové. 71 býval zajíc vídán u lidských obydlí, kde vyhledával potravu. V řecké, egyptské i čínské mytologii je symbolem štěstí, plynoucího času a krátkosti života. V Bibli je symbolem chudých, skromných a pokorných, ale také symbolem smyslnosti. V lidovém pojetí je považován za atribut zmrtvýchvstání, neboť zajíc prý nespí – to se zdá z toho důvodu, že nemá oční víčka. Velikonoční pohlednice a tisky Historie pohlednic se začala psát od roku 1870. Vznikly z korespondenčního lístku a jejich hlavním účelem bylo stále sdělení nějakého vzkazu adresátovi, ale druhá strana získávala postupem času mnoho rozmanitých podob. Vedle topografických námětů se prosazovaly různé žánrové a typ pohlednic blahopřejných, kam také patří i pohlednice velikonoční. Jsou o něco mladší než vánoční a dopátrat se nejstarší velikonoční pohlednice je asi nemožné. Jejich posílání navázalo na starší zvyk vzájemného přání a děkování za dary Zeleného čtvrtka. Na pohlednicích z konce 19. století se objevovaly církevní motivy, ať již „Poslední večeře” nebo modlitba v Getsemanech a jiné a pak krajinné s náměty Ukřižování. Postupem doby se ale stále více oblíbenějšími staly pohlednice s tématikou z lidového prostředí, různých jarních a velikonočních zvyků. Nejvíce se těchto námětů dochovalo na pohlednicích 1. poloviny 20. století a do jisté míry tak odrážejí většinu popisovaných lidových zvyků. Neznáme sice pohlednice, které bychom mohli jako jedinečné zařadit na severní Plzeňsko, ať již náměty nebo dokonce vydavatelem, i když v tomto případě lze pravděpodobnost jejich existence předpokládat. Většina reprodukovaných pohlednic v této publikaci pochází ze soukromé sbírky32, Muzeum a galerie severního Plzeňska vlastní jen několik málo jednotlivých exemplářů. Vedle velice častých postav mládenců a dívek v krojích, ať již při pondělní velikonoční pomlázce nebo krmících zvířata či drůběž, nejčastěji kuřata a nebo zobrazených jen ve vzájemném objetí, se pak velice často setkáváme s motivem velikonočních vajíček, na německých pohlednicích pak se zajíčkem. K dalším frekventovaným námětům patří hrající si děti, opět obklopené kuřaty nebo ovcemi (beránkem). Ohlas lidového zvyku představují pohlednice dětí s řehtačkami, v případě návrhu od akad. malíře Klimka je také doplněná říkankou. Velikonoční rachání, až téměř didakticky, osvětluje i pohlednice s dívkou točící řehtačkou a nad ní zobrazenými zvony, které odlétají do Říma. Je ale zřejmé, že tvůrci pohlednic námět oproti skutečnosti upravovaly, když je známo, že rachání bylo většinou výhradním právem chlapců a jen někde se jej zúčastňovali dívky. Na pohlednicích se dále objevuje motiv velikonoční pomlázky, pondělního šlehání dívek. Jejich znázornění má spoustu podob, od dětí pádících po vsi, chlapce v krojích s pruty nebo i jen samotné dívky s ošatkou vajec. Autory námětů předloh k velikonočním pohlednicím byli, vedle zcela anonymních osob, zaměstnávaným leckdy přímo tiskařem nebo nakladatelem, také tehdejší malíři. Uveďme alespoň M. Fischerovou - Kvěchovou a pak K. Šimůnka, A. Lukášovou, R. Kremličku. Od 50. let 20. století i v motivech velikonočních pohlednic došlo k určité korekci. Přetrvávají motivy probouzení jara, hrajících si dětí nebo např. dětí stloukajících budku pro ptáky. Typickou ukázkou té doby je pohlednice zobrazující pondělní koledování v prostředí socializace vesnice, a to muže s pomlázkou a proti nim ženu řídící traktor. Logicky téměř vymizely církevní motivy. V 70. a 80. letech 20. století pak převažovala různá fotografická zátiší s malovanými vejci a pomlázkou. Podobně jako jiné byly i velikonoční pohlednice tištěny různými technikami, vzhledem k námětům se zde snad nabízela větší možnost jejich kombinování nebo vytváření zvláštních pohlednic. K nim patří mj. pohlednice s motivem dvou ptáčků a konvalinek z doby kolem roku 1900, která je litografi í kombinovanou se slepotiskem a doplněná nalepenými textiliemi znázorňujícími vajíčka a květ. Na rozdíl od topografických pohlednic se u velikonočních přání méně často setkáváme se světlotiskem a pomaleji se zřejmě také prosazovaly fotopohlednice, které z výtvarného pohledu byly pro tento typ příliš ploché, nudné, šedé. Oblíbenu technikou byl především kolorovaný knihtisk a barvotisk dosahující v mnoha případech velké pestrosti a vyjádření radosti z přicházejícího jara a probouzejícího se života. 32 72 Sbírka Jany Svobodové, rozené Prusíkové z Hadačky. Velikonoční pohlednice, litografi e v kombinaci se slepotiskem a vajíčka doplněná z textilie, kolem roku 1900. Sbírka Jany Svobodové. Pranostiky Základní činností našich předků bylo rolnictví a chov dobytka. Svým povoláním byli závislí na přírodě a pozorováním počasí a jevů v přírodě samotné se snažili vysledovat její zákonitosti. Z dlouhodobého pozorování mnoha pokolení vznikala různá přísloví, pořekadla a pověry, jimiž se pak lidé ve svých hospodářských pracích řídili. Šimon Partlic (latinským jménem Partlicius), narozen v Třešti asi roku 1588, byl sběratelem lidových pořekadel o počasí, jednotlivých dnech a obdobích, které roku 1617 vydal v hospodářském kalendáři na rok 1617 pod titulem „Calendarium perpetuum oeconomicum“ (Kalendář každoroční hospodářský), který se stal základem všech později vydávaných titulů o pořekadlech a pranostikách. Jimi se pak hlavně zabýval Čeněk Zíbrt a dále Karel Pejml 33 a v poslední době např. Milan Dušek 34. V následujícím přehledu přinášíme několik pranostik, pořekadel, přísloví a pověr, které se vztahují k velikonočnímu období. Jaké Zvěstování Boží Matky – takové velikonoční svátky. Jaro zvěstuje Zvěstování, ale zimu ještě nevyhání. Týden před Květnou nedělí a týden po Květné neděli rády padají pašije [poletuje sníh]. Nečas na Květnou neděli, není pro rok dobré znamení. Na škaredou středu již nerada deru [konec draní peří]. Je-li Zelený čtvrtek bílý, tak je léto teplé. Na Velký pátek vláha úrody zmáhá. Prší-li na Velký pátek, je k doufání úroda. Velký pátek deštivý-dělá rok žíznivý. Když na Velký pátek hřmí, na poli se urodí. 33 Pejml, K., Pranostiky. Praha 1941. 34 Dušek, M., Pranostiky a svatí v českém kalendáři. Turnov 1996. 73 Déšť na Bílou sobotu, přivolává suchotu. Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude málo třešní. Když prší do Božího hrobu, bude žíznivý rok. Jestli před Velikou nocí ten den anebo v Bílou sobotu prší, bude hojně pršet mezi Velikou nocí a svatým Duchem. Prší-li o velikonočním Hodu, bude nouze o vodu. Déšť velikonoční suchou potravu přináší, ale čas pěkný, hojně sádla a potrav. Když na velikonoční neděli prší, na každé pondělí až do svatého Ducha pršeti bude. Prší-li na Boží hod velikonoční, budou všechny neděle až do letnic deštivé. Na Boží hod velikonoční prší, sucho úrodu poruší. Velikonoční a velkopáteční déšť, zřídka přináší žním požehnání. Na Velkou noc bude-li málo pršeti, ne mnoho píce pro sucho bude měti, pakli ten den jasno bude, máslo, omastek lacino přijde. Hezky-li na Boží hod velikonoční, s prací na poli zčerstva počni. Jasné počasí o velikonocích – nastane léto o letnicích. Na Velikonoce jasno – bude laciné máslo. Velikonoce krásné úrodu nám dají, pakli slunce hasne, louky sucho mají. Vítr, který od Velikonoc do svatého Ducha panuje, drží se celý rok. Co je na Zelený čtvrtek vyseto, vše se vydaří. Je-li Zelený čtvrtek bílý, bude teplé léto. Kostelní zvony po mši na Zelený čtvrtek odlétají až do Bílé soboty do Říma, když na Zelený čtvrtek naposledy zní, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Odkud na Bílou sobotu vítr, odtud v létě déšť. Odkud jdou na Bílou sobotu mračna, od té strany budou celý rok choditi. Kolik ros spadne před Velikonocemi, tolik dešťů v srpnu. Kolik ros spadne před Velikonocemi, tolik po Velikonocích lze ještě očekávat mrazů. Kdo se v neděli velikonoční první vrátí z kostela domů, tomu nejdříve dozraje obilí. Je-li deštivé Červené pondělí, neurodí se obilí [Velikonoční pondělí] Prší-li na Velikonoční pondělek, přijde zkáza na žita. Na mrskaný pondělek má hospodář vyšlehat všechnu čeládku, aby zůstala po celý rok zdravá a pilná. Je-li vítr o „Vzkříšení“, budou ten rok krávy hodně dojiti. Strava a pokrmy v masopustním a velikonočním období S jarní oslavou slunovratu, vzkříšením celé přírody ze zimního spánku a Zmrtvýchvstáním Spasitele se pojí mnoho starých zvyků. K nim se vztahují také zvláštní obřadní jídla, která zcela jistě stojí za ochutnání. Zpravidla jsou také zdravá, protože využívají prvních darů probouzející se přírody, zejména zelených bylinek. Skladbu velikonoční stravy nám také přibližují odpovědi dotazníků Národopisné společnosti při ČSAV z roku 1965 a malý průzkum provedený kronikářem Josefem Barčukem v Kyšicích. V Kralovicích se o masopustu se zabíjel vepřový dobytek, staré nebo vyřazené ovce. Pekly se koblihy. V lepších rodinách se smažily Boží milosti. O velikonocích na tučný čtvrtek byly tučné knedlíky (knedlíky se škvarkami nebo uzeným masem). Jako příloha se podávalo syrové kyselé zelí. 74 Dělaly se jidáše s medem. O velikonočním týdnu se jedlo střídmě, hlavně hrách, čočka a bramborová polévka. Na Velký pátek byl dodržován přísný půst a teprve na Bílou sobotu po Vzkříšení byla lepší večeře a jedl se beránek nebo bochníček – mazanec z pšeničné mouky. Na Boží hod velikonoční byla k obědu většinou pečeně. / Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Odpověď Antonína Vašmucia [respondent] na dotazník č. 9 [strava] Národopisné společnosti československé při ČSAV z roku 1965. V Manětíně se o masopustu pekly koblihy na sádle a Boží milosti (těsto zadělané se smetanou pečené se na sádle nebo másle), které se dělaly veliké jako talíř. Jedlo se vepřové, uzené se zelím, pilo pivo a likéry. O velikonocích se pekly bochánky mazance, na Velký pátek prodávali pekaři jidášky a maltošky (3-4 tyčinky spečeného těsta se solí symbolizující provazy). Na Bílou sobotu bývalo ráno „kafe“, v poledne bochánky. Po Vzkříšení káva, nebarvená vejce a masité pokrmy. Na Velkou neděli po návratu z kostela se barvila vajíčka koupenou barvou nebo cibulí a mladým žitem. / Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Odpověď Václava Žalmana [respondent] na dotazník č. 9 [strava] Národopisné společnosti československé při ČSAV z roku 1965. V Kyšicích v roce l983 zaznamenával kronikář, jak se stravují čtyři vybrané rodiny různých sociálních skupin, v jednotlivých obdobích roku, ale i o svátečních dnech. Průzkum prováděl v rodině elektrikáře a kuchařky, opraváře v JZD, jehož žena byla na mateřské dovolené, dále v rodině důchodců a v rodině redaktora deníku a sekretářky. O Velikonocích se ve všech rodinách pekl nebo kupoval velikonoční bochánek. Dalším tradičním jídlem byla velikonoční nádivka, ochucená čerstvým zeleným kondrhelem (kontryhelem). U jedné rodiny se objevil na jídelníčku „židovský koláč“ a plněná piškotová vajíčka. K obědu u všech rodin převažovala hovězí polévka, ale hlavní jídlo bylo různorodé: pečená husa, vepřové maso buď s knedlíkem a zelím nebo špenátem, pečené kuře s bramborem. K večeři nejčastěji vepřový řízek s bramborovým salátem nebo nádivka. V následující části uvádíme recepty jídel zmiňovaných v předešlém textu Koblihy 500 g polohrubé mouky, 40 g droždí, 6 žloutků, 4 lžíce cukru, 70 g másla, 2,5 dl mléka, 2 lžíce rumu, meruňková marmeláda, sůl, tuk na smažení, moučkový cukr na posypání. Do vlažného mléka s lžičkou cukru dáme rozdrobené droždí. Na teplém místě necháme vzejít kvásek. V míse utřeme žloutky s cukrem, přidáme rum, nastrouhanou citrónovou kůru, postupně přiléváme kvásek, zbylé mléko a po částech přimícháváme mírně osolenou mouku. Dobře vypracované těsto dáme na teplé místo vykynout. Dále vyválíme na plát asi čtvrt cm vysoký. Vyznačíme kolečka o průměru asi 7 cm. Na kolečko položíme kousek marmelády a přikryjeme prázdným vykrojeným kolečkem, prsty přitiskneme okraje. Potom vykrojíme, dáme ještě chvilku kynout. Smažíme v horkém tuku vrchní stranou ke dnu. Dozlatova osmažené koblihy necháme okapat a nakonec pocukrujeme. Pučálka Hrách namočíme do vlažné vody a necháme na teplém místě rozpučet, až vyraší z hrachu klíčky. Když je správně „napučený“, slijeme vodu a hrách upražíme na plechu v troubě. Trochu osolíme, opepříme a omastíme sádlem. Tento pokrm je možné jíst i oslazený. Pražma Celé obilky ječmene namočíme přes noc do vody, scedíme, dáme na plech a pražíme ve vyhřáté troubě tak dlouho, až obilky začnou praskat. Upražené obilky rozemeleme, omastíme, přisolíme a zalijeme teplým mlékem a osladíme medem. Z rozemletého ječmene se připravovala i polévka „praženka“, která se zahustila jíškou z hladké mouky a másla. 75 Jarní polévka s mladými kopřivami a smetanou 200 g kořenové zeleniny, 2 hrsti mladých kopřiv, 250 ml smetany, 1 lžíce hladké mouky, pažitka, citrónová šťáva, mletý pepř a sůl. Očištěnou kořenovou zeleninu nakrájíme na kostičky a uvaříme v 1 litru osolené vody. Když je měkká, přidáme nasekané mladé kopřivy. Zalijeme smetanou, v níž jsme rozkvedlali hladkou mouku. Povaříme za stálého míchání a dochutíme solí a pepřem. Do hotové polévky nasekáme zelenou pažitku a můžeme zakápnout citronem. Špenát z mladých kopřiv 5 hrstí mladých jarních kopřiv, 1 cibule, 2 stroužky česneku, 2 vejce, 1 lžíce sádla, 50 g másla, 2 lžíce sladké smetany, 2 lžičky hladké mouky, muškátový květ, pepř a sůl. Opláchnuté listy kopřiv spaříme. Okapané na jemno nasekáme nebo umeleme. Jemně nakrájenou cibuli zpěníme na sádle, přidáme kopřivy, podlijeme vodou. Přidáme česnek utřený se solí, ochutíme pepřem a muškátovým květem. Pod pokličkou dusíme do měkka. Jíškou z másla a mouky kopřivy zahustíme. Zjemníme smetanou, přidáme rozmíchané vajíčko a necháme ještě přejít varem. Dobře promícháme a dosolíme. Jidáše Toto pečivo má připomínat provaz, na němž se zrádný Jidáš oběsil. 1 kg polohrubé mouky, 30 g droždí, 2,5 dl vlažného mléka, 120 g másla, 100 g cukru, 2 žloutky, sůl, 1 vejce na potření a máslo na vymazání plechu, tekutý med. Z trochy mléka, lžičky cukru a droždí připravíme kvásek, který přidáme do prosáté polohrubé mouky s cukrem. Přidáme máslo a žloutky utřené do pěny, podle potřeby doplníme vlažným mlékem a vypracujeme těsto, které necháme vykynout. Z těsta vyválíme tenké asi 20 cm dlouhé válečky, které stáčíme do spirálek jako šnečí ulity, což je typický tradiční tvar Jidášů. Můžeme vyrábět i jiné tvary: v podobě „S”, brýlí, ptáčků, esíček a další, fantazii se meze nekladou. Klademe je na pomaštěný plech, necháme ještě mírně vykynout, potřeme rozšlehaným vajíčkem a nakonec upečeme. Po upečení potíráme medem. Mazanec – bochánek Dodnes nejrozšířenější velikonoční pečivo. Do těsta se dávalo hodně vajec, aby bylo žluté. Nešetřilo se hrozinkami ani mandlemi. 1 kg polohrubé mouky, 200 g tuku, 200 – 250 g cukru, 4 – 5 žloutků, 60 g droždí, ⅜ l mléka, hrozinky, mandle nakrájené na nudličky, citrónová kůra, vanilka a sůl. Z vykynutého těsta vytvoříme kulatý bochníček, necháme na plechu ještě vykynout, před pečením pomažeme vejcem. Pak uprostřed nožem nakrojíme do kříže. Kříž se při pečení rozevře a zůstane bílý, protože tam těsto není potřeno vajíčkem. Když začne v troubě červenat, přikryje se papírem, aby se nespálil. Mazance dávaly ženy svým mužům, děvčata chlapcům. O Bílé sobotě je dostávala chasa od hospodyně. Někde bývalo zvykem zapékat do bochánku peníz. Velikonoční beránek Původně se pekl z kynutého těsta v hliněných jedno nebo dvoudílných formách. Po upečení se ozdobil. Celý se pocukroval, místo očí hrozinky nebo sušené borůvky. Kolem krku se ovázala mašlička, nejlépe červená. Do tlamičky se vložila snítka něčeho zeleného. Býval ozdobou na stole nebo za oknem. V dnešní době se peče beránek převážně z piškotového nebo třeného těsta. Podle velikosti formy na beránka uzpůsobíme i poměr surovin: 4 žloutky, vanilkový cukr, ¼ l cukru, třeme do pěny. Přidáme půl litru polohrubé mouky smíchané s práškem do pečiva a l šlehačku. Nakonec přimícháme sníh ze 4 bílků. 76 Forma na pečení velikonočního beránka, keramika. Sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska. Velikonoční nádivka – hlavička 8 žemlí, 8 vajec, ½ kg uzeného vařeného masa (libovější buček), stejné množství uvařené vepřové krkovice, nasekané mladé kopřivy, česnek, majoránka, sůl. Masa vaříme společně v menším množství vody, pak nakrájíme na malé kousky. Pokrájené rohlíky namočíme vývarem, přidáme žloutky, kopřivy, rozetřený česnek, koření a sůl. Přidáme i pokrájené maso. Z bílků vyšleháme sníh, který do směsi opatrně vmícháme. Pečeme ve vymaštěném pekáčku nebo v chlebíčkové formě do červena. Velikonoční oplatky Velikonoční oplatky se pekly z nekynutého těsta v železných oplatnicích, formách, které bývaly kované nebo lité z litiny. Mají tvar dlouhých pákových kleští na kratších stranách ukončených protilehlými oválnými deskami. Na jejich vnitřních stranách jsou vyryty různé ozdoby, nebo symboly a nápisy. Dříve se pekly na otevřeném ohni nebo v chlebových pecích. Později na rozpálených plátech kuchyňských sporáků. Pečení velikonočních oplatek je už dnes zapomenutý zvyk. Ve sbírce Muzea a galerie severního Plzeňska je dochována mezi jinými jedna oplatnice s velikonočním motivem. Na deskách jsou vyryty iniciály IHS, motiv ukřižování a veraikon. Oplatnice s velikonočními motivy. 2. polovina 19. století. Sbírka Muzeaa galerie severního Plzeňska. 77 VELIKONOČNÍ MYŠLENKY O ŽIVOTĚ A SMRTI V LIDOVÝCH ŘÍKADLECH V kronikách v souvislosti s velikonočním obdobím, půstem a myšlenkami na pomíjivost lidského života se zachovala řada říkánek (možná písniček) o smrti a pomíjivosti lidského života. Připomínáme dvě, které jsou nepochybně ohlasem romantické či dokonce barokní sensibility. Jedna vyjadřuje smutek mladé dívky nad časnou smrtí, druhá je o věnci z rozmarýny. Ta se krom obvyklých říkadel o vynášení smrti na Smrtnou neděli zpívala v Chudči. V jiných kronikách se neobjevuje, vypráví se o rozmarýnovém věnci, který bude zdobit hlavu toho, co zpívá, až zemře. Poukazuje k velikonočnímu zamyšlení nad smrtí. Rozmarýnový věnec je nepochybně poetickou připomínkou Kristovy trnové koruny, neboť úzké lístky rozmarýny se podobají trnům, a karafiáty jsou v tradiční ikonografi i ztotožňované s hřeby z Kristových nástrojů umučení. Smrti, ach smrti, co jsem ti provedla, že na mé dveře ses klepat rozhodla. Děvče sotva osmnáct let, musí již na márách ležet. Vidíš, jak kvítky kvetou, a já musím v chladném hrobě spát. Rodičové milí, nermuťte se tak, i když slyšíte můj pohřební pochod hrát. Žijte blaze, přátelé a známí, žijte blaze do shledání. 78 Buď na stráži, rozmarýno připomínáš mi čas, protože rozmarýno, voníš stále, i když se zelenáš, i když již dlouho usycháš, dlouho usycháš. Když mi smrt život vezme, ozdobí mou hlavu věnec krásný, krásný věnec z rozmarýnu, rudé karafiáty mezi ním, mezi ním. Literatura: Gerd Heinz-Mohr, Lexikon symbolů. Obrazy a znaky raně křesťanského umění, Praha 1999. Gotika v západních Čechách (1230-1530), I.-III., Praha 1996. Lábek Ladislav, Macháček Fridolín, Valenta Josef, Masopust na Plzeňsku. Plzeň 1913. Ravik Slavomír, Velká kniha biblických příběhů. Praha 2002. Royt Jan, Slovník biblické ikonografie. Praha 2006. Toufar Pavel, Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004. Toufar Pavel, Velikonoce. Praha 2001. Vavřincová Valburga, Malá encyklopedie velikonoc. Praha 2006. Zíbrt Čeněk, Smrt nesem ze vsi... pomlázka se čepejří. Veselé chvíle v životě lidu českého – sv. III. Praha 1910. 79 Autoři a vydavatel děkují za spolupráci a zapůjčení fotografi í a materiálů Etnologickému ústavu AV ČR Praha, Farnímu úřadu římskokatolické církve v Kralovicích, Městskému úřadu v Kožlanech, Státnímu oblastnímu archivu v Plzni - vnitřní organizační jednotce: Státnímu okresnímu archivu Plzeň-sever se sídlem v Plasích, Západočeskému muzeu v Plzni - oddělení národopisu, Prof Dr. Ing. Janu Roytovi z FFUK Praha, Josefu Barčukovi z Kyšic, Marii Hlousové a Ladislavě Krojové ze Hvozda, Rudolfu Hrdličkovi ze Zbůchu, Mgr. Pavlu Sukovi z Manětína, Janě Svobodové z Hadačky, Richardu Šulkovi z Plzně, Dr. Kurtu Töpnerovi z Ansbachu a Haně Tupé z Kožlan. Fotografie dále pochází z fotoarchivu Muzea a galerie severního Plzeňska, kroniky obce Hadačka a kroniky města Kožlany. Překlad německých textů a říkanek PhDr. Irena Bukačová. Vydalo © Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici u Kralovic ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice © texty Irena Bukačová, Jana Dienstpierová, Jiří Fák © foto Jana Dientspierová, Jiří Fák, Václav Podestát ISBN 80 - 903165 - 7 - 3