odpovedi na otazky - Ekumenická rada církví

Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi (10.7.07)
a SUMÁŘ reakcí (10.7. – 27.7.07)
OBSAH:
1. Oficiální anglická verze dokumentu RESPONSES TO SOME QUESTIONS REGARDING
CERTAIN ASPECTS OF THE DOCTRINE ON THE CHURCH (orig.:Risposte a quesiti riguardanti
alcuni aspetti crica la dottrina sulla Chiesa) z 10. 07. 2007
2. Pracovní překlad do češtiny ( Milan Glaser, ĆBK)
3. Kongregace pro nauku víry odpovídá na některé otázky ohledně nauky o církvi (radio Vatikan
11.7.07)
Komentáře nadnárodních ekumenických organizací
4. Komentář zástupce generálního sekretáře Světové rady církví (WCC 10.7.07) (anglicky se shrnutím
v češtině) a překlad zprávy z ENI (11.7.07) vydaný ERC v SR
5. Prohlášení generálního sekretáře Konference evropských církví (11.7.07) (anglicky se shrnutím
v češtině)
6. Komentář Společenství evangelických církví v Evropě (10.7.07) (anglicky se shrnutím v češtině)
7. Vyjádření Svetového reformovaného svazu, (10.7.07) Svetového luterského svazu (11.7.07)
(zprávy ERC v SR)
8. Evanjelici a katolíci spoločne o apoštolicite (13.7.) (LWI, převztato z ERC v SR)
9. Generálny sekretár Svetovej aliancie reformovaných cirkví komentoval dokument Vatikánu (Křesťan
dnes, 12.7.07)
Vyjádření ERC v ČR a v SR
10. Vyjádření předsedy Ekumenické rady církví v ČR (11.7.)
11. Vyjádření ERC v SR „Cirkev patrí Kristovi“ (13.7.)
Komentáře ŘKC
12. Komentář k dokumentu vatikánské Kongregace pro nauku víry – Kardinál Vlk (20.7.)
13. Ćlánek „Dokument o církvi je třeba číst v jeho celistvosti“ - biskup Farell (ČBK, Jiří Gračka 19.7.)
14. Kardinál Kasper odpovídá na nespokojené reakce protestantů. (Christnet 12.7.).
15. Kard. Levada se diví některým reakcím na interní církevní dokument (radio Vatikan 26.7)
Komentáře církví v ČR
16. Stanovisko Ústřední rady CČSH v ČR k dokumentu Kongregace pro nauku víry (30.8.)
17. Článek „Papež znovu rozděluje křesťanský svět“ (s rozhovorem se s. biskupkou Šilerovou) (Deník
13.7.)
18. Článek: Postoj k stanovisku, ČZ č.32 (br. biskup Jan Hradil)
19. Vyjádření synodní rady Českobratrské církve evangelické (17.7.)
20. Vyjádření Rady Církve bratrské
21. Jak se k „Odpovědím“ vyjádřili: Ruská pravoslávna cirkev (ENI 11.7., převzato z ERC v SR)
22. Adventisté o katolickém dokumentu o církvi (17.7. zpráva ERC v ČR)
23. Dokument o církvi je neúplný Poznámky k tiskovému prohlášení biskupa Farrella
(Christnet, 27.7.07 Jiří G. Kohl )
Vyjádření ČTK
24. Nový dokument Vatikánu vyvolává protichůdné reakce
(13.7. 2007 podle ČTK/ redakce Christnet)
1
1.
CONGREGATION FOR THE DOCTRINE OF THE FAITH
RESPONSES TO SOME QUESTIONS REGARDING CERTAIN ASPECTS
OF THE DOCTRINE ON THE CHURCH
INTRODUCTION
The Second Vatican Council, with its Dogmatic Constitution Lumen gentium, and its Decrees on
Ecumenism (Unitatis redintegratio) and the Oriental Churches (Orientalium Ecclesiarum), has
contributed in a decisive way to the renewal of Catholic ecclesiology. The Supreme Pontiffs have also
contributed to this renewal by offering their own insights and orientations for praxis: Paul VI in his
Encyclical Letter Ecclesiam suam (1964) and John Paul II in his Encyclical Letter Ut unum sint (1995).
The consequent duty of theologians to expound with greater clarity the diverse aspects of ecclesiology
has resulted in a flowering of writing in this field. In fact it has become evident that this theme is a most
fruitful one which, however, has also at times required clarification by way of precise definition and
correction, for instance in the declaration Mysterium Ecclesiae (1973), the Letter addressed to the
Bishops of the Catholic Church Communionis notio (1992), and the declaration Dominus Iesus (2000),
all published by the Congregation for the Doctrine of the Faith.
The vastness of the subject matter and the novelty of many of the themes involved continue to
provoke theological reflection. Among the many new contributions to the field, some are not immune
from erroneous interpretation which in turn give rise to confusion and doubt. A number of these
interpretations have been referred to the attention of the Congregation for the Doctrine of the Faith.
Given the universality of Catholic doctrine on the Church, the Congregation wishes to respond to these
questions by clarifying the authentic meaning of some ecclesiological expressions used by the
magisterium which are open to misunderstanding in the theological debate.
RESPONSES TO THE QUESTIONS
FIRST QUESTION
Did the Second Vatican Council change the Catholic doctrine on the Church?
RESPONSE
The Second Vatican Council neither changed nor intended to change this doctrine, rather it developed,
deepened and more fully explained it.
This was exactly what John XXIII said at the beginning of the Council.[1] Paul VI affirmed it[2] and
commented in the act of promulgating the Constitution Lumen gentium: “There is no better comment to
make than to say that this promulgation really changes nothing of the traditional doctrine. What Christ
willed, we also will. What was, still is. What the Church has taught down through the centuries, we also
teach. In simple terms that which was assumed, is now explicit; that which was uncertain, is now
clarified; that which was meditated upon, discussed and sometimes argued over, is now put together
in one clear formulation”.[3] The Bishops repeatedly expressed and fulfilled this intention.[4]
SECOND QUESTION
What is the meaning of the affirmation that the Church of Christ subsists in the Catholic Church?
RESPONSE
Christ “established here on earth” only one Church and instituted it as a “visible and spiritual
community”[5], that from its beginning and throughout the centuries has always existed and will always
exist, and in which alone are found all the elements that Christ himself instituted.[6] “This one Church
of Christ, which we confess in the Creed as one, holy, catholic and apostolic […]. This Church,
constituted and organised in this world as a society, subsists in the Catholic Church, governed by the
successor of Peter and the Bishops in communion with him”.[7]
In number 8 of the Dogmatic Constitution Lumen gentium ‘subsistence’ means this perduring,
historical continuity and the permanence of all the elements instituted by Christ in the Catholic Church
[8], in which the Church of Christ is concretely found on this earth.
It is possible, according to Catholic doctrine, to affirm correctly that the Church of Christ is present and
operative in the churches and ecclesial Communities not yet fully in communion with the Catholic
Church, on account of the elements of sanctification and truth that are present in them.[9]
2
Nevertheless, the word “subsists” can only be attributed to the Catholic Church alone precisely
because it refers to the mark of unity that we profess in the symbols of the faith (I believe... in the “one”
Church); and this “one” Church subsists in the Catholic Church.[10]
THIRD QUESTION
Why was the expression “subsists in” adopted instead of the simple word “is”?
RESPONSE
The use of this expression, which indicates the full identity of the Church of Christ with the Catholic
Church, does not change the doctrine on the Church. Rather, it comes from and brings out more
clearly the fact that there are “numerous elements of sanctification and of truth” which are found
outside her structure, but which “as gifts properly belonging to the Church of Christ, impel towards
Catholic Unity”.[11]
“It follows that these separated churches and Communities, though we believe they suffer from
defects, are deprived neither of significance nor importance in the mystery of salvation. In fact the
Spirit of Christ has not refrained from using them as instruments of salvation, whose value derives
from that fullness of grace and of truth which has been entrusted to the Catholic Church”[12].
FOURTH QUESTION
Why does the Second Vatican Council use the term “Church” in reference to the oriental Churches
separated from full communion with the Catholic Church?
RESPONSE
The Council wanted to adopt the traditional use of the term. “Because these Churches, although
separated, have true sacraments and above all – because of the apostolic succession – the
priesthood and the Eucharist, by means of which they remain linked to us by very close bonds”[13],
they merit the title of “particular or local Churches”[14], and are called sister Churches of the particular
Catholic Churches.[15]
“It is through the celebration of the Eucharist of the Lord in each of these Churches that the Church of
God is built up and grows in stature”.[16] However, since communion with the Catholic Church, the
visible head of which is the Bishop of Rome and the Successor of Peter, is not some external
complement to a particular Church but rather one of its internal constitutive principles, these venerable
Christian communities lack something in their condition as particular churches.[17]
On the other hand, because of the division between Christians, the fullness of universality, which is
proper to the Church governed by the Successor of Peter and the Bishops in communion with him, is
not fully realised in history.[18]
FIFTH QUESTION
Why do the texts of the Council and those of the Magisterium since the Council not use the title of
“Church” with regard to those Christian Communities born out of the Reformation of the sixteenth
century?
RESPONSE
According to Catholic doctrine, these Communities do not enjoy apostolic succession in the sacrament
of Orders, and are, therefore, deprived of a constitutive element of the Church. These ecclesial
Communities which, specifically because of the absence of the sacramental priesthood, have not
preserved the genuine and integral substance of the Eucharistic Mystery[19] cannot, according to
Catholic doctrine, be called “Churches” in the proper sense[20].
The Supreme Pontiff Benedict XVI, at the Audience granted to the undersigned Cardinal Prefect of the
Congregation for the Doctrine of the Faith, ratified and confirmed these Responses, adopted in the
Plenary Session of the Congregation, and ordered their publication.
Rome, from the Offices of the Congregation for the Doctrine of the Faith, June 29, 2007, the Solemnity
of the Holy Apostles Peter and Paul.
William Cardinal Levada
Prefect
3
Angelo Amato, S.D.B.
Titular Archbishop of Sila
Secretary
[1] John XXIII, Address of 11 October 1962: “…The Council…wishes to transmit Catholic doctrine,
whole and entire, without alteration or deviation…To be sure, at the present time, it is necessary that
Christian doctrine in its entirety, and with nothing taken away from it, is accepted with renewed
enthusiasm, and serene and tranquil adherence… it is necessary that the very same doctrine be
understood more widely and more profoundly as all those who sincerely adhere to the Christian,
Catholic and Apostolic faith strongly desire …it is necessary that this certain and unchangeable
doctrine, to which is owed the obedience of faith, be explored and expounded in the manner required
by our times. For the deposit of faith itself, or the truths which are contained in our venerable doctrine,
are one thing; another thing is the way in which they are expressed, with however the same meaning
and signification”: AAS 54 [1962] 791-792
[2] Cf. Paul VI, Address of 29 September 1963: AAS 55 [1963] 847-852.
[3] Paul VI, Address of 21 November 1964: AAS 56 [1964] 1009-1010.
[4] The Council wished to express the identity of the Church of Christ with the Catholic Church. This is
clear from the discussions on the decree Unitatis redintegratio. The Schema of the Decree was
proposed on the floor of the Council on 23.9.1964 with a Relatio (Act Syn III/II 296-344). The
Secretariat for the Unity of Christians responded on 10.11.1964 to the suggestions sent by Bishops in
the months that followed (Act Syn III/VII 11-49). Herewith are quoted four texts from this Expensio
modorum concerning this first response.
A) [In Nr. 1 (Prooemium) Schema Decreti: Act Syn III/II 296, 3-6]
“Pag. 5, lin. 3-6: Videtur etiam Ecclesiam catholicam inter illas Communiones comprehendi, quod
falsum esset.
R(espondetur): Hic tantum factum, prout ab omnibus conspicitur, describendum est. Postea clare
affirmatur solam Ecclesiam catholicam esse veram Ecclesiam Christi” (Act Syn III/VII 12).
B) [In Caput I in genere: Act Syn III/II 297-301]
“4 - Expressius dicatur unam solam esse veram Ecclesiam Christi; hanc esse Catholicam Apostolicam
Romanam; omnes debere inquirere, ut eam cognoscant et ingrediantur ad salutem obtinendam...
R(espondetur): In toto textu sufficienter effertur, quod postulatur. Ex altera parte non est tacendum
etiam in aliis communitatibus christianis inveniri veritates revelatas et elementa ecclesialia”(Act Syn III/
VII 15). Cf. also ibid pt. 5.
C) [In Caput I in genere: Act Syn III/II 296s]
“5 - Clarius dicendum esset veram Ecclesiam esse solam Ecclesiam catholicam romanam...
R(espondetur): Textus supponit doctrinam in constitutione ‘De Ecclesia’ expositam, ut pag. 5, lin.
24-25 affirmatur” (Act Syn III/VII 15). Thus the commission whose task it was to evaluate the
responses to the Decree Unitatis redintegratio clearly expressed the identity of the Church of Christ
with the Catholic Church and its unicity, and understood this doctrine to be founded in the Dogmatic
Constitution Lumen gentium.
D) [In Nr. 2 Schema Decreti: Act Syn III/II 297s]
“Pag. 6, lin. 1- 24: Clarius exprimatur unicitas Ecclesiae. Non sufficit inculcare, ut in textu fit, unitatem
Ecclesiae.
R(espondetur): a) Ex toto textu clare apparet identificatio Ecclesiae Christi cum Ecclesia catholica,
quamvis, ut oportet, efferantur elementa ecclesialia aliarum communitatum”.
“Pag. 7, lin. 5: Ecclesia a successoribus Apostolorum cum Petri successore capite gubernata (cf.
novum textum ad pag. 6, lin.33-34) explicite dicitur ‘unicus Dei grex’ et lin. 13 ‘una et unica Dei
Ecclesia’ ” (Act Syn III/VII).
The two expressions quoted are those of Unitatis redintegratio 2.5 e 3.1.
[5] Cf. Second Vatican Council, Dogmatic Constitution Lumen gentium, 8.1.
[6] Cf. Second Vatican Council, Decree Unitatis redintegratio, 3.2; 3.4; 3.5; 4.6.
[7] Second Vatican Council, Dogmatic Constitution, Lumen gentium, 8.2.
4
[8] Cf. Congregation for the Doctrine of the Faith, Declaration Mysterium Ecclesiae, 1.1: AAS 65 [1973]
397; Declaration Dominus Iesus, 16.3: AAS 92 [2000-II] 757-758; Notification on the Book of Leonardo
Boff, OFM, “Church: Charism and Power”: AAS 77 [1985] 758-759.
[9] Cf. John Paul II, Encyclical Letter Ut unum sint, 11.3: AAS 87 [1995-II] 928.
[10] Cf. Second Vatican Council, Dogmatic Constitution Lumen gentium, 8.2.
[11] Second Vatican Council, Dogmatic Constitution Lumen gentium, 8.2.
[12] Second Vatican Council, Decree Unitatis redintegratio, 3.4.
[13] Second Vatican Council, Decree Unitatis redintegratio, 15.3; cf. Congregation for the Doctrine of
the Faith, Letter Communionis notio, 17.2: AAS, 85 [1993-II] 848.
[14] Second Vatican Council, Decree Unitatis redintegratio, 14.1.
[15] Cf. Second Vatican Council, Decree Unitatis redintegratio, 14.1; John Paul II, Encyclical Letter Ut
unum sint, 56 f: AAS 87 [1995-II] 954 ff.
[16] Second Vatican Council, Decree Unitatis redintegratio, 15.1.
[17] Cf. Congregation for the Doctrine of the Faith, Letter Communionis notio, 17.3: AAS 85 [1993-II]
849.
[18] Ibid.
[19] Cf. Second Vatican Council, Decree Unitatis redintegratio, 22.3.
[20] Cf. Congregation for the Doctrine of the Faith, Declaration Dominus Iesus, 17.2: AAS 92 [2000-II]
758.
2.
Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi
Kongregace pro nauku víry
neoficiální, pracovní překlad (Risposte a quesiti riguardanti alcuni aspetti crica la dottrina sulla
Chiesa)
Úvod
2. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium a v dekretech o ekumenismu Unitatis
redintegratio a o východních Církvích Orientali Ecclesiarum přispěl rozhodující měrou k hlubšímu
porozumění katolické eklesiologie. Papežové také přispěli k prohloubení tohoto tématu praktickými
směrnicemi: Pavel VI. encyklikou Ecclesiam suam (1965) a Jan Pavel II. encyklikou Ut unum sint
(1995).
Následné úsilí teologů, směřující k lepšímu vysvětlení různých těchto eklesiologických aspektů dalo
podnět k velkému rozkvětu literatury o této věci. Tématika se tedy vyjevila jako velice plodná, ale
někdy měla zapotřebí určitého upřesnění a záchytných bodů jako deklarace Mysterium Ecclesiae
(1973), dopis biskupům katolické Církve Communionis notio (1992) a deklarace Dominus Jesus
(2000). Všechny je publikovala Kongregace pro nauku víry.
Šíře argumentu a novost mnoha témat nadále vyvolávají teologickou reflexi, která nabízí stále nové
příspěvky ne vždycky imunní před mylnými interpretacemi, které vzbuzují podiv a pochybnosti, z nichž
na některé byla upozorněna Kongregace pro nauku víry. Ta předpokládá globální katolickou nauku o
Církvi a má v úmyslu na ně odpovědět upřesněním autentického významu některých eklesiologických
výroků učitelského úřadu, kterým v diskusi hrozí, že budou pochopeny špatně.
ODPOVĚDI NA OTÁZKY
První otázka: Změnil 2.vatikánský koncil předcházející nauku o Církvi?
Odpověď: 2.vatikánský koncil neměl v úmyslu tuto nauku změnit a ani ji nezměnil, nýbrž ji pouze
rozvinul, prohloubil a zeširoka vyložil.
Právě to vyjádřil s krajní zřejmostí Jan XXIII. na začátku Koncilu[1]. Pavel VI. to potvrdil[2] a takto to
vyjádřil během promulgace konstituce Lumen gentium: „Zdá se, že nelze učinit lepší komentář, než
říci, že tato promulgace na tradiční nauce opravdu nic nemění. To co chtěl Kristus, chceme my také.
To čím byl, zůstává. To co po staletí Církev učila, učíme my také. Jen to, co bylo jednoduše prožito, je
nyní vyjádřeno; to co bylo nejisté, je zřejmé; to co bylo rozjímáno, diskutováno a bylo částečně
5
kontroverzní, dostává nyní klidnou formulaci“ [3]. Tento úmysl chtěli biskupové opakovaně projevovat
a uskutečňovat[4].
Druhá otázka: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova Církev subsistuje v katolické
Církvi?
Odpověď: Kristus „ustanovil na zemi“ jedinou Církev a založil ji jako „viditelné a duchovní
společenství“[5], které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž
jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil[6]. „To je jediná Kristova
církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou… Tato církev,
ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je
řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“ [7].
V dogmatické konstituci Lumen gentium[8] je subsistence ona trvalá historická kontinuita a stálost
všech Kristem ustanovených prvků v katolické církvi, v níž konkrétně spočívá Kristova Církev na této
zemi.
Podle katolického učení, tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v Církvích a
církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k
prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny[9], ale slovo „subsistuje“ může být připisováno
výlučně samotné katolické Církvi, poněvadž se vztahuje právě na poznámku o jednotě vyznávané ve
Vyznání víry (Věřím .. církev jednu); a tato „jedna“ Církev subsistuje v katolické Církvi[10].
Třetí otázka: Proč je použit výraz „subsistuje“ a nikoli jednoduše slovesný tvar „je“?
Odpověď: Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve,
nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je
mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi
vybízejí ke katolické jednotě[11].
„Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení
lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti
milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ [12].
Čtvrtá otázka: Proč 2.vatikánský koncil připisuje jméno „církve“ východním Církvím odloučeným od
plného společenství s katolickou Církví?
Odpověď: Koncil chtěl přijmout tradiční užití tohoto názvu, „jelikož tyto církve, i když odloučené, mají
pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi
dosud těsně pojí“ [13], zasluhují titul „místní či partikulární církve“ [14], a jsou nazývány sesterskými
církvemi katolických partikulárních Církví[15].
„Slavením eucharistie Páně se tak v těchto jednotlivých církvích buduje a roste Boží církev“ [16].
Poněvadž však společenství s katolickou církví, jejíž viditelnou Hlavou je římský biskup a Petrův
nástupce, není nějakým vnějším doplňkem partikulární církve, ale jeden z jejích vnitřních
konstitutivních principů, vyznačuje se status těchto partikulárních církví, jak se nazývají ona ctihodná
křesťanská společenství, přesto určitým nedostatkem[17].
Z druhé strany, pak vlastní univerzalita Církve, řízená Petrovým nástupcem a biskupy, jež jsou s ním
ve společenství, kvůli rozdělení křesťanů naráží v dějinách na překážku svého plného uskutečnění
[18].
Pátá otázka: Proč texty Koncilu a následujícího učitelského úřadu nepřipisují titul „církev“
křesťanským společenstvím, která vznikla během reformace v 16.století?
Odpověď: Protože podle katolické nauky, tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve
svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní
společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou
podstatu eucharistického Tajemství[19], nemohou podle katolické nauky být nazvány „církvemi“ ve
vlastním smyslu slova[20].
Papež Benedikt XVI. během audience níže podepsaného kard. Prefekta Kongregace pro nauku víry,
schválil a potvrdil tyto odpovědi, přijaté na řádném zasedání této Kongregace, a nařídil je zveřejnit.
Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry, 29.června 2007, na slavnost sv. apoštolů Petra a Pavla.
William kard. Levada, prefekt
Biskup Angelo Amato, sekretář
Přeložil Milan Glaser
[1] Jan XXIII., Promluva z 11.října 1962: „…Koncil… chce předávat ryzí a celistvou katolickou nauku,
bez oslabovaní či zkreslování… za současné situace je však naší povinností, aby křesťanské učení ve
své úplnosti bylo všemi přijímáno s obnoveným, jasným a klidným přijetím… Je nezbytné, aby
křesťanský, katolický a apoštolský duch v celém světě učinil krok kupředu, aby tatáž nauka byla
rozsáhleji a hlouběji poznána… Je třeba, aby tato jistá a neměnná nauka, které náleží věrná
poslušnost, byla rozvinuta a vyložena způsobem, jaký vyžaduje naše doba. Jiná je podstata
6
depositum fidei, nebo pravdy, které jsou obsaženy v naší úctyhodné nauce, a jiný je způsob, jakým
jsou hlásány. Nicméně vždy ve stejném významu a smyslu“: AAS 54 (1962) 791;792.
[2] Srov. Pavel VI., Promluva z 29.září 1963: AAS 55 (1963) 847-852.
[3] Pavel VI., Promluva z 21.listopadu 1964: AAS 56 (1964) 1009-1010 (ital.překlad v L´Osservatore
Romano 22.listopad 1964, 3).
[4] Koncil chtěl vyjádřit identitu Církve Kristovy s katolickou Církví. Nachází se to v diskusích o dekretu
Unitatis redintegratio. Schéma dekretu bylo navrženo v Aule 23.9.1964 v Relatio (Act Syn III/II
296-344). V návrzích, které zaslali biskupové se objevují čtyři texty týkající se první odpovědi.
A) (In Nr.1 Prooemium Schema Decreti: Act Syn III/II 296,3-6)
„Pag. 5, lin 3-6: Videtur etiam Ecclesiam catholicam inter Ilias Communiones comprehendi, quod
falsum esset.
R(espondetur): Hic tantum faktum, prout ab omnibus conspicitur, describendum est. Postea clare
affirmatur solam Ecclesiam catholicam esse veram Ecclesiam Christi“ (Act Syn III/VII 12).
B) (In Caput I in genere: Act Syn III/II 297-301)
„4 – Expressius dicatur unam solam esse veram Ecclesiam Christi; hanc esse Catholicam
Apostolicam Romanam; omnes debere inquirere, ut eam cognoscant et ingrediantur ad salutem
obtinendam…
R(espondetur): In toto textu sufficianter effertur, quod postulatur. Ex altera parte non est tacendum
etiam in aliis communitatibus Christiani inveniri veritates revelatas et elementa ecclesialia“ (Act Syn III/
VII 15). Srov. také ibidem bod. 5.
C) (In Caput I in genere: Act Syn III/II 296s)
„5 – Clarius dicendum esset veram ecclesiam esse solam Ecclesiam catholicam romanam…
R(espondetur): Textus supponit doctrinam in constitutione De ecclesia expositam, ut pag. 5,lin. 24-25
affirmatur“ (Act Syn III/VII 15).
Komise, která měla posuzovat pozměňovací návrhy k dekretu Unitatis redintegratio vyjádřila zřejmost
totožnosti Kristovy Církve s katolickou Církví a její jednotu, a spatřuje založení této nauky v
dogmatické konstituci Lumen gentium.
D) (In Nr. 2 Schema Decreti: Act Syn III/II 297s)
„Pag. 6, lin 1-24: Clarius exprimatur unicitas Ecclesiae. Non sufficit inculcare, ut in textu fit, unitatem
ecclesiae.
R(espondetur): a) Ex toto textu clare apparet identificatio Ecclesiae Christi cum Ecclesia catholica,
quamvis, ut oportet, efferantur elementa ecclesialila aliarum communitatum“.
„Pag. 7, llin.5: Ecclesia a succesoribus Apostolorum cum Petri sukcesore capite gubernata (cf. Novum
textum ad pag. 6, lin.33-34) explicite dicitur „unicus Dei grex“ et lin. 13 „una et unica Dei
Ecclesia““ (Act Syn II/VII).
Obě citovaná vyjádření jsou z Unitatis redintegratio 2,5 a 3,1.
[5] Srov. Lumen gentium, 8,1.
[6] Srov. Unitatis redintegratio, 3,2; 3,4; 3.5; 4.6.
[7] Lumen gentium, 8,2.
[8] Srov. Kongregace pro nauku víry, Mysterium Ecclesiae, 1,1; Dekl. Dominus Jesus, 16,3; Notifikace
o knize O.Leonarda Boffa, OFM „Církev:charisma a moc“.
[9] Srov. Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint, 11,3.
[10] Srov. Lumen gentium, 8,2.
[11] Lumen gentium, 8,2.
[12] Unitatis redintegratio, 3,4.
[13] Unitatis redintegratio, 15,3; srov. Kongr.pro nauku víry, Communionis notio, 17,2.
[14] Unitatis redintegratio, 14,1.
[15] Srov. Unitatis redintegratio, 14,1; Jan Pavel II. Ut unum sint, 56.
[16] Unitatis redintegratio, 15,1.
[17] Srov. Kongr. pro nauku víry, Communionis notio, 17,3.
[18] Srov. Ibid.
[19] Unitatis redintegratio 22,3.
[20] Srov. Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 17,2.
7
3.
Kongregace pro nauku víry odpovídá na některé otázky ohledně nauky o církvi
Z Vatikánu, Miriam Cekotová, 11.7.2007, 19:00
Apoštolský stolec vydal dokument, ve kterém upřesňuje některé body nauky o církvi.
Vatikán: Kongregace pro nauku víry zveřejnila 10.7.2007 dokument s názvem "Odpovědi na otázky
týkající se některých aspektů nauky o církvi". Tento dokument, podepsaný kardinálem Williamem
Levadou, prefektem jmenované kongregace, a jejím sekretářem, arcibiskupem Angelem Amatem,
obsahuje odpovědi na pět konkrétních otázek ohledně nauky o církvi.
Cíl dokumentu přiblížil v rozhovoru pro italskou sekci Vatikánského rozhlasu arcibiskup Amato těmito
slovy: "Vzhledem k některým chybným nebo zavádějícím interpretacím koncilní nauky se Kongregace
pro nauku víry snaží znovu připomenout pravý význam výrazu "subsistit in", který se nachází v
dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium."
Kongregace v úvodu svého nejnovějšího dokumentu konstatuje, že rozsáhlost tematiky jakou je nauka
o církvi a rovněž mnoho nových témat v této oblasti neustále vyzývají k teologické reflexi. Nabízí se
stále nové příspěvky, které však nejsou vždy imunní vůči chybným interpretacím, což vyvolává zmatek
a pochybnosti. Některé z těchto interpretací byly předloženy Kongregaci pro nauku víry. Ta se
rozhodla formou odpovědí na několik otázek vysvětlit pravý význam některých ekleziologických
výrazů, používaných učitelským úřadem církve, které by mohly být v teologické diskusi nesprávně
pochopeny.
Při jednotlivých odpovědích se kongregace opírá o dokumenty II. vatikánského koncilu, především o
již zmíněnou dogmatickou konstituci Lumen gentium. Cituje také dekrety o ekumenismu (Unitatis
redintegratio) a o východních církvích (Orientalium Ecclesiarum). Skrze ně koncil "rozhodujícím
způsobem přispěl k obnovení katolické ekleziologie," píše se v úvodu dokumentu. K prohloubení
nauky o církvi přispěli svými praktickými usměrněními také papežové, konkrétně Pavel VI. v encyklice
Ecclesiam suam (1964) a Jan Pavel II. v encyklice Ut unum sint (1995), na kterou se dokument rovněž
odvolává.
První z pěti otázek, které nalezneme v dokumentu, zní: Změnil snad II. vatikánský koncil předešlou
nauku o církvi? Kongregace na ni odpovídá: "II. vatikánský koncil nechtěl tuto nauku změnit a ani ji
nezměnil, spíš ji chtěl rozvinout, prohloubit a podrobněji vyložit." Přesně to řekl i Jan XXIII. velmi jasně
na začátku koncilu, a později to potvrdil rovněž Pavel VI. při promulgaci konstituce Lumen gentium,
když řekl: "Nic se nezměnilo na tradiční nauce. Co chtěl Kristus, to chceme i my. To, co církev učila po
staletí, to chceme i my."
Odpovědi Kongregace pro nauku víry mají také důležitý ekumenický význam. V tomto smyslu se
následující otázka jeví jako ústřední: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova církev
"subsistuje" (z lat. "subsistit" = uskutečňuje se) v katolické církvi? Arcibiskup Amato k tomu pro
Vatikánský rozhlas řekl:
"Je to otázka, která byla různě interpretována. Ne všechny tyto interpretace jsou v souladu s naukou
koncilu o církvi. Odpověď kongregace, jež cituje koncil, říká, že Kristus ustanovil zde na zemi jedinou
církev: 'Tato církev (…) subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým
nástupcem a biskupy ve společenství s ním' (Lumen gentium 8.2), 'Subsistence' znamená trvalou
historickou kontinuitu a stálé trvání všech prvků, ustanovených Kristem, v katolické církvi, ve které se
konkrétně setkáváme s Kristovou církví na této zemi."
Třetí otázka, na kterou odpovídá dokument kongregace, přímo navazuje na tu předchozí: Proč se
používá výraz "subsistuje" a ne jednoduše slovesný tvar "je"?
"Někdo to interpretoval jako radikální změnu nauky o církvi," vysvětluje arcibiskup Amato a dodává:
"Ve skutečnosti výraz 'subsistuje', který potvrzuje plnou totožnost Kristovy církve s katolickou církví,
nauku o církvi nemění. Vyjadřuje však jasněji to, že 'mimo její organismus' není nějaké církevní
vakuum, ale že existuje 'mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi
vybízejí ke katolické jednotě.' (Lumen gentium 8.2.)"
Odpovědi, které nabízí dokument Kongregace pro nauku víry, podle jejího sekretáře eliminují falešné
interpretace o církvi a tím přispívají také k tomu, aby se upevnil ekumenický dialog. Dvě poslední
odpovědi vysvětlují vztah katolické církve k východním odloučeným církvím a k protestantským
církevním společenstvím.
Proč II. vatikánský koncil připisuje východním církvím, odděleným od plného společenství s
katolickou církví, označení "církve"?
Na tuto otázku Kongregace pro nauku víry odpovídá citací z dalšího koncilního dokumentu – dekretu o
ekumenismu Unitatis redintegratio: "Jelikož tyto církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a
především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud
pojí," (…) zaslouží si označení "partikulární" či "místní" církve a jsou nazývány sesterskými církvemi
katolických partikulárních církví. (srov. Unitatis redintegratio, 14.1 a Ut unum sint, 56 s). V této
souvislosti je podle arcibiskupa Amata ještě nutné upřesnit, že společenství s katolickou církví, jejíž
8
viditelnou hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není jenom nějakým vnějším doplněním
partikulární církve, ale jedním z jejich základních vnitřních principů. Proto stav partikulární církve,
kterému se těší tyto ctihodné křesťanské komunity, trpí určitým nedostatkem.
Proč koncilní dokumenty a následně dokumenty učitelského úřadu nepřipisují název "církev"
společenstvím, která vzešla z reformace 16. století?
"K tomu je nutno dodat, že tato rána je ještě mnohem hlubší", poznamenává arcibiskup Angelo Amato
a pokračuje: "Tato společenství, která vznikla po půl druhém tisíciletí katolické tradice, si nezachovala
apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, čímž se připravila o podstatný prvek, na němž je
založena církev. Především kvůli nepřítomnosti svátostného kněžství si tato společenství neuchovala
pravou a plnou podstatu eucharistického mystéria. Proto podle katolické nauky nemohou být
nazývána 'církvemi' ve vlastním slova smyslu."
V závěru dokumentu se uvádí, že všechny odpovědi byly schváleny papežem Benediktem XVI., který
také nařídil jejich zveřejnění.
Miriam Cekotová Zdroj: Santa Sede, RV
Komentáře nadnárodních ekumenických organizací
4.
WCC deputy general secretary comments on the document issued today by the
Congregation for the Doctrine of the Faith
"Each church is the Church catholic and not simply a part of it. Each church is the Church
catholic, but not the whole of it. Each church fulfils its catholicity when it is in communion with
the other churches."
This affirmation, made by the 9th Assembly of the World Council of Churches (WCC), which met in
Porto Alegre Brazil in February 2006, reflects the common struggle of the 347 WCC member churches
in fellowship as they seek to make visible their unity in Christ.
To recall this statement, contained in the document "Called to be the One Church: An invitation to the
churches to renew their commitment to the search for unity and to deepen their dialogue", seems
appropriate in view of the "Responses to some questions regarding certain aspects of the doctrine of
the church" issued by the Roman Catholic Church's Congregation for the Doctrine of the Faith today.
The WCC's 9th Assembly affirmed "the progress made in the ecumenical movement," and encouraged
the fellowship of member churches "to continue on this arduous yet joyous path, trusting in God the
Father, Son and Holy Spirit, whose grace transforms our struggles for unity into the fruits of
communion".
According to the Assembly, "the honest sharing of commonalities, divergences, and differences will
help all churches to pursue the things that make for peace and build up the common life".
As was stated in 2000, when the declaration Dominus Iesus was issued by the Congregation for the
Doctrine of the Faith, the World Council of Churches (WCC) affirms the importance of genuine
ecumenical dialogue, and of common Christian witness on the problems facing the world today.
Georges Lemopoulos
WCC deputy general secretary
The full text of the WCC 9th Assembly document "Called to be the One Church" is available at:
http://www.wcc-assembly.info/en/theme-issues/assembly-documents/1-statements-documentsadopted/christian-unity-and-message-to-the-churches/called-to-be-the-one-church-as-adopted.html
Additional information: Juan Michel,+41 22 791 6153 +41 79 507 6363 [email protected]
Shrnutí:
(Mgr. L. Nováková)
Komentář zástupce generálního sekretáře Světové rady církví Georges Lemopoulos k
“Odpovědím na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi” z 10. 7. 2007.
Zástupce generálního sekretáře Světové rady církví se odvolává na prohlášení přijaté na IX.
shromáždění Světové rady církví v Porto Alegre v roce 2006 a jako odpověď z něho cituje: „Každá
církev je Církví katolickou a ne pouze její částí. Každá církev je Církví katolickou, ale ne celou. Každá
církev naplňuje svoji katolicitu ve spojení s ostatními církvemi.“ Již na Shromáždění se ukázalo, že
círve spolu mohou v míru sdílet jedno společenství, a budeme v tom pokračovat.
9
Svetová rada cirkví: „Každá cirkev je katolíckou, keď je v spoločenstve s ostatnými cirkvami."
(Ženeva, 10. júl 2007 – ENI) "Každá cirkev je cirkvou katolíckou, v zmysle všeobecnou, a nie len jej
súčasťou. Každá cirkev je cirkvou katolíckou, nie je však ňou celou. Každá cirkev napĺňa svoju
katolicitu, keď je v spoločenstve s ostatnými cirkvami." Tento citát z dokumentu Svetovej rady cirkví
nazvaného „Povolaní byť jednou cirkvou" pripomenul zástupca generálneho tajomníka Rady Georges
Lemopoulos, v reakcii na dokument o náuke o cirkvi vydaný Vatikánom. Citované slová odrážajú
spoločný zápas 347 členských cirkví Rady v ich úsilí urobiť viditeľnou jednotu, ktorá je v Kristu.
Dokument vydalo spoločenstvo cirkví na svojom 9. Valnom zhromaždení v brazílskom Porto Alegre vo
februári minulého roku. Valné zhromaždenie potvrdilo „pokrok v ekumenickom hnutí" a povzbudilo
cirkvi k „pokračovaniu na namáhavej, ale radostnej ceste, dôverujúc Bohu Otcovi, Synovi, i Duchu
Svätému, ktorého milosť premieňa naše zápasy za jednotu na ovocie spoločenstva". Podľa Valného
zhromaždenia „čestné zdieľanie toho, čo nás spája a čo nás rozdeľuje a rozlišuje, pomôže všetkým
cirkvám presadzovať veci, ktoré vedú k pokoju a budujú spoločný život."
Slovami prehlásenia Valného zhromaždenia v Porto Alegre komentoval posledné vyhlásenie Vatikánu
Georges Lemopoulos, ktorý účinkuje na mieste generálneho tajomníka Rady, v čase, keď je tento na
cestách mimo sídla Rady v Ženeve. Súčasným generálnym tajomníkom Svetovej rady cirkví je
reverend Samuel Kobia.
5.
STATEMENT FROM THE GENERAL SECRETARY OF CEC
The following is a statement from the General Secretary of the Conference of European Churches
(CEC), The Venerable Colin Williams, in response to the statement of the Roman Catholic Church’s
Congregation for the Doctrine of Faith:
Because we confess "one, holy, catholic and apostolic church" our paramount ecumenical task is to
show forth this unity, which is always a gift of God.
Fundamental differences in faith are still barriers to visible unity. There are different views of the
church and its oneness, of the sacraments and ministries. We must not be satisfied with this situation.
Jesus Christ revealed to us on the cross his love and the mystery of reconciliation; as his followers, we
intend to do our utmost to overcome the problems and obstacles that still divide the churches. (Charta
Oecumenica)
The statement “Responses to some questions regarding certain aspects of the doctrine of the church",
issued by the Roman Catholic Church's Congregation for the Doctrine of the Faith yesterday,
highlights the need to continue to work urgently at this challenge offered us by Charta Oecumenica,
the basic statement of the shared ecumenical aspirations of the Churches of Europe. That those
different views of the Church and of its oneness to which the Charta Oecumenica refers still cause
pain and division is a matter of regret and not a situation with which we can be content.
It is unfortunate that this statement has been made on the eve of the Third European Ecumenical
Assembly (EEA3) which is due to take place in Sibiu in Romania from 4-9 September. The aim of that
Assembly, at which over 1000 delegates from the Roman Catholic churches in Europe will come
together with the same number of delegates from the Conference of European Churches (CEC)
member churches, is to explore ways in which the Light of Jesus Christ our common Lord can offer us
hope for renewal and unity. We must not let the issuing of this statement divert us from this crucial
task. The EEA3 will give delegates in Sibiu the opportunity through dialogue and through shared
prayer and worship to recognise and acknowledge each other as sisters and brothers in Jesus Christ
across denominational boundaries and so strengthen our will to find ways in which we can express
and live out that unity which is Christ’s will for His Church. The issuing of this statement by the Roman
Catholic Church’s Congregation for the Doctrine of the Faith demonstrates how urgent is the task of
ecumenical dialogue; and, for our part, CEC remains committed to that task despite the
disappointment which this statement has caused us.
For more information:
Luca Negro
CEC Office of Communication
Shrnutí:
(Mgr. L. Nováková)
Prohlášení generálního sekretáře Konference evropských církví Colina Williamse
k “Odpovědím na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi” z 11. 7. 2007.
Generální sekretář se odvolává na text dokumentu Charta Oecumenica, který vyzývá cirkve jednotě
(spolupráci). Po zveřejnění “Odpovědí na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi” vidí
práci na této výzvě ještě aktuálnější. Přestože text “Odpovědí” je pro CEC určitým zklamáním, věří, že
se na Třetím evropském ekumenickém shromáždění v Sibiu podaří nalézt cesty ke Světlu Ježíšovu,
jež nám nabízí náš společný Bůh jako naději k jednotě.
10
6.
Commentary on some statements in the document of the Vatican Congregation for the Doctrine
of the Faith
A handout for the CPCE member churches
Preliminary remark: The Roman Catholic Church is a church which is bound up with many Protestant
churches through ecumenical collaboration. Within its magisterium the Congregation for the Doctrine
of the Faith represents one of the highest authorities, if not the highest authority. Therefore the present
statement must first of all be noted and respected as a high-ranking declaration by this church. There
is no central magisterium among the Protestant churches and questions of the authentic exposition of
doctrine are responded to in the light of presuppositions some of which are different. Therefore in the
doctrine on the church in particular they arrive at different statements from their Roman Catholic sister
church. So with due respect some observations should be made on the document which can be
helpful in the assessment which each Protestant church must make independently.
Assertion 1. The Second Vatican Council neither changed nor intended to change the previous
doctrine on the church; rather, it developed, deepened and more fully explained it.
Commentary: Unlike the Protestant churches, the Roman Catholic Church starts from the assumption
than the church is infallible in its teaching and that its teaching is therefore in principle unchangeable.
This teaching can only be deepened. And that involves giving other emphases.
The Protestant churches do not have to judge whether the Roman Catholic Church has remained
faithful to its own doctrinal tradition, for example the Council of Trent. But they recognize gratefully that
the renewal of Catholic ecclesiology through the Second Vatican Council, especially through the
Dogmatic Constitution Lumen gentium and the Decree on Ecumenism Unitas redintegratio, has made
a normative contribution to opening up of the Roman Catholic Church ecumenically to the other
churches. Since then, among other things in bilateral conversations with Methodists, Reformed and
Lutherans, many common features have been discovered in the understanding of the church where
previously only irreconcilable oppositions had been seen. Therefore Protestant churches hope that
further ecumenical conversation can be continued along the line of the basic statements of the Second
Vatican Council.
Assertion 2: Only one church of Christ, which we confess in the creed as one, holy, catholic and
apostolic, is constituted and organized in this world as a society and subsists in the Catholic Church,
governed by the successor of Peter and the bishops in communion with him.
Commentary: It is impossible in the light of the Protestant understanding of the church to assent to this
statement from Lumen gentium 8. According to Martin Luther’s words, the church is the fellowship of
the “holy believers and sheep who hear the voice of their shepherd”.[1] Thus according to the
Protestant understanding it is constituted by the gospel and the faith which follows it and as such is a
hidden entity – regardless of the need also to create visible structures for the ministry of word and
sacrament and the realization of Christian discipleship. According to the common conviction of
Methodists, Reformed and Lutherans the true church of Jesus Christ is to be found wherever the
gospel is preached purely and the sacraments are administered in accordance with the gospel.[2] This
does not happen only in one of the existing churches but in many, in which together the one church of
Jesus Christ is realized.
Assertion 3: Even if the expression “subsists in” and not simply the word “is” is used in Lumen
gentium, the assertion of the complete identity of the church of Christ with the Catholic Church is not
diminished in any way. The formulation is merely meant to express more clearly that outside its
structure “numerous elements of sanctification and of truth” are found “which as gifts of the church of
Christ impel towards Catholic unity”.
Commentary: The formula was understood by many ecumenical observers at the Council and also by
numerous Roman Catholic theologians to mean that the self-identification of the Roman Catholic
Church with the one church, the body of Christ, should be relativized. This would also be in line with
the opening statements of Lumen gentium, according to which the glory of Christ is reflected in the
countenance of the church and the church is the sign and instrument for the innermost union with God
and for unity among all humankind. Now if the authentic interpretation (as already in the Declaration
Dominus Iesus of 2000) again asserts complete identification, there is a fear that ecumenical
conversation will be burdened and some agreements already achieved will be put in question.
Assertion 4: The Second Vatican Council grants to the Eastern churches, which are separated from
full communion with the Catholic Church, the designation “churches” in order to adopt the traditional
use of this designation and to appreciate that by virtue of the apostolic succession they have valid
sacraments and thus deserve the title “particular or local churches”.
11
Commentary: The Protestant churches recall that they too traditionally bear the designation churches,
which is also used in many countries by the local Roman Catholic churches in dealings between
churches. They have other criteria for recognition as an authentic realization of the church of Jesus
Christ (see 2 above). This does not prevent them from recognizing the existence of the catholicity of
the church in the Orthodox churches also.[3]
Assertion 5: The communities which emerged from the sixteenth-century Reformation cannot be given
the title “church” because according to Catholic doctrine these communities do not possess the
apostolic succession in the sacrament of Orders and therefore lack an essential constitutive element
of being the church.
Commentary: Protestant churches can first of all welcome the fact that it is conceded here that this
statement is made “according to Catholic doctrine”. In the declaration Dominus Iesus the apodictic
statement that the Reformation churches are “not churches in the real sense” had caused
unnecessary offence.
In terms of substance once again the different criteria for being the church should be recalled.
According to Protestant doctrine, to state that in a church the gospel is preached purely and the
sacraments are administered in accordance with their institution is enough to recognize this church as
an authentic expression of the one church of Jesus Christ. According to the Protestant view the
apostolic succession in the sacrament of Orders is not of the esse of the church, just as the episcopal
constitution is not the only possible way of realizing the episkopé which the church needs. Here,
rather, is a legitimate diversity which must not hinder recognition as part of the one, holy, catholic and
apostolic church or a declaration of church fellowship.
Protestant churches need not be disturbed if the Roman Catholic Church states that they are not
designated “church” according to the Roman Catholic definition. What is decisive for them is their own
definition. If need be they can also recognize the Roman Catholic Church one-sidedly as part of the
church of Jesus Christ. Also fundamental for the Protestant churches is the obligation, listening to the
word of God, to reform their shape and their praxis in such way that it corresponds to the foundation of
the church in Jesus Christ.[4] In so doing they confirm the Reformation insight that the true church
always is and remains a creation of the gospel.[5]
Vienna, 10 July 2007
Professor Martin Friedrich
[1] Schmalkaldic Articles III/XII (BSLK, 459).
[2] Augsburg Confession VII; Calvin, Institutes IV, 1,7; Article 13 of the Twenty-Four Articles of Faith
compiled by Wesley (from the Anglican Thirty-Nine Articles).
[3] Orthodox/Reformed Theological Dialogue: THE CATHOLICITY AND MISSION OF THE CHURCH.
A COMMON STATEMENT, 2005 (Implications, c).
[4] Cf. the document The Church of Jesus Christ, unanimously approved by the General Assembly of
the Leuenberg Church Fellowship in 1994, especially I.1.5.4 (Leuenberg Texts 1, 36).
[5] Leipzig Disputation of 1519.
Shrnutí:
(Mgr. L. Nováková)
Komentář Společenství evangelických církví v Evropě “Odpovědím na otázky, týkající se
některých aspektů nauky o církvi” z 10. 7. 2007.
K odpovědi na první otázku:
První otázka: Změnil 2.vatikánský koncil předcházející nauku o Církvi?
Odpověď: 2.vatikánský koncil neměl v úmyslu tuto nauku změnit a ani ji nezměnil, nýbrž ji pouze
rozvinul, prohloubil a zeširoka vyložil.
Komentář: Protestantské církve nazírají, že díky dokumentům vycházejícím z II. vatikánského koncilu
se římskokatolická církev ekumenicky otevřela vzhledem k ostatním křesťanským církvím. Proto
protestantské církve doufají, že ekumenické rozhovory budou pokračova v duchu prohlášení II.
vatikánského koncilu.
12
K odpovědi na druhou otázku:
Druhá otázka: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova Církev subsistuje v katolické
Církvi?
Odpověď: Kristus „ustanovil na zemi“ jedinou Církev a založil ji jako „viditelné a duchovní
společenství“, které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž
jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil. „To je jediná Kristova církev,
kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou… Tato církev,
ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je
řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“.
Komentář: Z hlediska protestantského chápání církve je toto vysvětlováno jinak. Pravá Ježíšova církev
je všude tam, kde se hlásá Boží slovo a svátosti jsou vysluhovány podle evangelia. A to se neděje
pouze v jedné církvi, ale v mnoha dalších, které společně tvoří jednu Církev Ježíšovu.
K odpovědi na třetí otázku:
Třetí otázka: Proč je použit výraz „subsistuje“ a nikoli jednoduše slovesný tvar „je“?
Odpověď: Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve,
nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je
mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi
vybízejí ke katolické jednotě.
Komentář: Tato formulace byla ekumenickými pozorovateli na II. vatikánského koncilu a i některými
římskokatolickými teology chápána jako výzva k revizi pohledu římskokatolické církve na sebe sama.
Současné „Odpovědi“, ovšem vkládají velké břemeno na budoucí ekumenické rozhovory.
K odpovědi na čtvrtou otázku:
Čtvrtá otázka: Proč 2.vatikánský koncil připisuje jméno „církve“ východním Církvím odloučeným od
plného společenství s katolickou Církví?
Odpověď: Koncil chtěl přijmout tradiční užití tohoto názvu, „jelikož tyto církve, i když odloučené, mají
pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi
dosud těsně pojí“, zasluhují titul „místní či partikulární církve“, a jsou nazývány sesterskými církvemi
katolických partikulárních Církví.
Komentář: Protestantské církve se domnívají, že římskokatolická církev nepoužívá vždy stejná kritéria
k posuzování autentičnosti církví.
K odpovědi na pátou otázku:
Pátá otázka: Proč texty Koncilu a následujícího učitelského úřadu nepřipisují titul „církev“
křesťanským společenstvím, která vznikla během reformace v 16.století?
Odpověď: Protože podle katolické doktriny, tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve
svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní
společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou
podstatu eucharistického Tajemství, nemohou podle katolické doktriny být nazvány „církvemi“ ve
vlastním smyslu slova.
Komentář: Protestantské církve vítají, že nemohou být nazvány církvemi ve vlastním slova smyslu
pouze podle katolické doktriny. Protestantská nauka má jiný pohled na „pravost“ církve (viz výše).
7.
Svetový Reformovaný zväz: „Exkluzívne vyjadrenie smeruje proti duchu kresťanského
povolania k jednote ..."
(Ženeva, 10 . júl 2007, WARC) Generálny tajomník Svetového Reformovaného zväzu, reverend Setri
Nyomi poslal 10.júla v reakcii na dokument vydaný Vatikánom v súvislosti s učením o cirkvi, list
kardinálovi Kasperovi, predsedovi Pápežskej rady pre napomáhanie jednoty kresťanov. V liste sa
uvádza že Reformovaný zväz je zmätený vydaním takéhoto prehlásenia, zvlášť v tomto období
histórie cirkvi. „V čase fragmentácie spoločnosti na celom svete by jedna cirkev Ježiša Krista, na ktorej
máme všetci podiel, mala posiľňovať spoločné svedectvo a potvrdzovať našu jednotu v Kristovi.
Vyhlásenie Katolíckej cirkvi, vydané 10. júla, žiaľ, prináša interpretáciu dokumentu Lumen Gentium,
ktorá nás prenáša naspäť do obdobia myslenia a do atmosféry, aká prevládala pred 2. Vatikánskym
koncilom. Toto neprospieva vzájomnej dôvere, ktorú sa snažíme budovať prostredníctvom
bilaterálnych dialógov.", uviedol Setri Nyomi.
„Exkluzívne vyjadrenie, ktoré identifikuje Rímsko-katolícku cirkev ako jedinú cirkev Ježiša Krista,
smeruje proti duchu nášho kresťanského povolania k jednote v Kristu." hovorí sa ďalej v liste. Vydanie
dokumentu bolo nešťastne načasované aj vzhľadom k tomu, že práve v tomto čase uverejňuje
Svetový Reformovaný zväz spoločne s Pápežskou radou pre napomáhanie jednoty kresťanov
13
výsledky tretieho kola spoločných rozhovorov. Tieto pokračovali v rozoberaní otázky cirkvi a hľadaní
styčných bodov, pričom sa podarilo dosiahnuť značný pokrok.
„V tejto chvíli sme vďační Bohu, že naše povolanie byť súčasťou cirkvi Ježiša Krista nezávisí na
interpretácii Vatikánu. Ono je Božím darom. Prijatie tohto daru zároveň znamená, že si vážime
Rímsko-katolícku cirkev ako súčasť tejto rodiny." napísal v závere listu reverend Nyomi. Svetový
Reformovaný zväz reprezentuje 75 miliónov Reformovaných kresťanov v 214 cirkvách v 107 krajinách
sveta.
Svetový luteránsky zväz: „My sami seba chápeme ako cirkev v plnom význame ..."
(Ženeva, 11.júl 2007 - LWI) Svetový luteránsky zväz vyjadril ohromenie a sklamanie nad
skutočnosťou, že dokument, ktorý minulý týždeň vydala Vatikánska Kongregácia pre náuku viery,
nanovo potvrdzuje z hľadiska Rímsko-katolíckych teológov, že pomenovanie „cirkev" sa nevzťahuje na
kresťanské spoločenstvá ako je Svetový luteránsky zväz a jeho členské cirkvi. Vo vyjadrení vydanom
11.júla ako reakciu na Vatikánsky dokument generálny tajomník Svetového zväzu Luteránov prehlásil:
„Evanjelické cirkvi neprijímajú chápanie cirkvi alebo popis žitej reality viery tak, ako sa nachádza
v dokumente." V súvislosti s predchádzajúcim dokumentom Dominus Jesus zo septembra 2000 Noko
poznamenal, že hoci súčasná pozícia Vatikánu nie je pre spoločenstvo evanjelických cirkví nová, „sme
zarmútení a sklamaní, že je nanovo vyslovená v našom dnešnom kontexte, kedy ekumenický
partnerský vzťah priniesol také významné výsledky." „My sami seba chápeme ako cirkev v plnom
význame, kde je evanjelium čistotne zvestované a sviatosti správne prisluhované. S týmto
presvedčením zostávame verní ekumenickému dialógu, vrátane pokračujúcej konverzácie s našimi
partnermi z Rímsko-katolíckej cirkvi. Budeme sa naďalej snažiť o dosiahnutie našej vízie kresťanskej
jednoty, ako si to želal a ako sa o to modlil sám Kristus.", zdôraznil generálny tajomník reverend
Ishmael Noko. Svetový Luteránsky zväz je spoločenstvo cirkví, ktoré tvorí 140 členských cirkví v 78
krajinách celého sveta. Reprezentuje takmer 67 miliónov evanjelikov.
8.
Evanjelici a Katolíci spoločne o apoštolicite
(Ženeva, 13. júl 2007 – LWI) Iba niekoľko dní po vydaní dokumentu „Odpovede na otázky týkajúce sa
niektorých aspektov učenia o cirkvi" Rímsko-katolíckou cirkvou, vyšlo júnové číslo Stručných správ zo
Svetového Luteránskeho zväzu. Prvý článok sa zaoberá publikáciou, ktorá bola prvýkrát predstavená
na zasadnutí Rady Svetového Luteránskeho zväzu v marci tohto roku vo Švédskom meste Lund.
Publikácia s názvom „Apoštolicita cirkvi: Dokument Luteránsko-Rímskokatolíckej Komisie" je dielom
Ekumenického oddelenia Svetového Luteránskeho zväzu a Pápežskej rady pre napomáhanie jednoty
kresťanov. Dokument uzaviera štvrtú fázu evanjelicko-katolíckeho dialógu na svetovej úrovni. Táto
fáza prebehla v rokoch 1995-2006. Študijný dokument si kladie za cieľ prispieť k prehĺbeniu
spoločenstva medzi Rímsko-katolíckou cirkvou a evanjelickými cirkvami. Ako v úvode spoločne
hovoria dvaja predsedovia komisie – evanjelický biskup z Maďarska Béla Harmati a Rímsko-katolícky
poľský arcibiskup Alfons Nossol, komisia dúfa, že štúdia „otvorí nové perspektívy v oblasti
ekumenickej ekleziológie a vrhne lúč svetla na cestu, ktorej kroky by mohli viesť k cieľu, ktorým je
úplné spoločenstvo medzi katolíckou cirkvou a evanjelickými cirkvami vo svete." Dokument sa
zaoberá štyrmi základnými témami: Novozmluvné svedectvo ako základ apoštolicity cirkvi; apoštolské
evanjelium a prvky apoštolicity cirkvi; apoštolicita ordinovaných služobníkov; a spôsoby, ako je viera
a cirkevné učenie zachovávané v pravde apoštolského evanjelia.
9.
Generálny sekretár Svetovej aliancie reformovaných cirkví komentoval dokument Vatikánu o
jedinej cirkvi.
Reverend Dr. Setri Nyomi zo Svetovej aliancie reformovaných cirkví (World Alliance of Reformed
Churches - WARC) komentoval vyhlásenie Vatikánu, že Katolícka cirkev je jedinou cirkvou Ježiša
Krista.
V liste adresovanom kardinálovi Walterovi Kasperovi z Pápežskej rady pre jednotu kresťanov
konštatuje, že vyhlásenie prichádza v čase kedy sú kresťania rozdelení a dávajú dôraz na jednotu,
informujú americké noviny The Christian Post.
„Exkluzívne vyhlásenie, ktoré identifikuje Rímskokatolícku cirkev ako jedinú cirkev Ježiša Krista...
ide proti duchu nášho kresťanského volania za jednotu v Kristovi,“ napísal v utorok.
“Vyvoláva v nás vážnu otázku ako Rímskokatolícka cirkev berie dialógy s reformovanou rodinou a
ďašími rodinami cirkví,“ píše ďalej v liste. „Vyvoláva v nás otázku či sa vôbec modlíme za kresťanskú
jednotu.“
Vo vatikánskom dokumete sa, okrem iného, uvádza: “Akokoľvek, takýto dialóg, aby bol skutočne
konštruktívny, musí zahŕňať nielen vzájomnú otvorenosť úćastníkov, ale aj vernosť identite katolíckej
viery.“
Dokument, ktorý má 16-strán, deklaruje, že „komunity výchádzajúce z reformácie“ – protestantské a
anglikánske cirkvi – „nie sú cirkvami v pravom význame slova“, ale sú skôr „ekleziálne komunity“.
V reakcii Nyomi napísal: „...nateraz, sme vďační Bohu, že naše zavolanie byť časťou cirkvi Ježiša
Krista nie je závislé na interpretácii Vatikánu“.
14
„Je to dar od Boha,“ napísal líder WARC. „Príjmajúc tento dar oceňujeme, že Rímskokatolícka
cirkev je súčasťou tejto rodiny.“
Za organizáciu WARC dodal, že verí v prechod od „exkluzívnych vyhlásení“ k ďalším krokom ku
jednote kresťanov.
WARC reprezentuje 75 miliónov reformovaných kresťanov v 214 cirkvách 107 krajín. Reverend Dr.
Setri Nyomi z Evanjelikálnej Presbyteriánskej cirkvi v Ghane je od roku 2000 prvým generálnym
sekretárom WARC, ktorý nepochádza z európskej krajiny.
http://cs.christiantoday.com
Vyjádření ERC v ČR a v SR
10.
Vyjádření předsedy Ekumenické rady církví v ČR k vatikánskému dokumentu označujícímu
katolickou církev za jedinou Kristovu církev
Nový dokument označující katolickou církev za „jedinou skutečnou Kristovu církev“ přišel ve velmi
nevhodnou dobu. V České republice v lednu 2007 řada církví podepsala s katolickou církví Chartu
Oecumenicu. V této chartě se hovoří o spolupráci církví a společném závazku budování jednoty. Je
těžké vést s někým ekumenický dialog a budovat jednotu, pokud zpochybňujeme jeho církevní
identitu. Obávám se, že nový vatikánský dokument nešťastným způsobem zasahuje do ekumenického
procesu, působí bolest a prohlubuje rozdělení a to těsně před 3. evropským setkáním zástupců církví
v rumunském Sibiu, v září 2007.
Na druhé straně toto eklesiologické vyjádření není nic nového. Katolická církev podle svého učení
bere ostatní církve jako křesťany druhého řádu. Leckde to brzdí ekumenismus, ale snažíme se to
překonávat a v současné době můžeme vidět mnoho nadějných znamení, která signalizují, že necitlivé
a netaktní vyjádření Vatikánu nezabrzdí ekumenické hnutí.
Podle našeho pohledu je církev tam, kde se zvěstuje Boží slovo a kde jsou řádně vysluhovány
Kristem ustanovené svátosti. Apoštolskou posloupnost chápeme v duchovním slova smyslu, jako
věrnost učení apoštolů vyjádřeném v Písmu svatém. Tak jak to již vyjádřili např. teologové husitského
hnutí při jednání se zástupci basilejského koncilu v tzv. „soudci chebském“ (1432). Nejvyšším
hodnotícím měřítkem pro ně nebyl názor představitelů instituce, ale „za nejspravedlivějšího a
nezaujatého soudce bude považován zákon Boží, životní sloh Kristův, apoštolů a prvotní církve s těmi
koncily a učiteli, kteří se na něm pravdivě zakládají.“
Domníváme se, že ani hierarchické pojetí církve samo o sobě nezaručuje skutečnou kontinuitu
s Kristem a jeho apoštoly. Je vážnou otázkou jestli monopol na „jedinou skutečnou církev“ a na
„disponování plností prostředků požehnání“ právě církev spíše neochromuje a nevhání do falešné
sebespokojenosti a za hradby izolace.
Pevně doufám, že nedávný příklon k tridentské latinské liturgii (7.7.07) a nové vymezení vůči
ostatním křesťanským církvím (10.7.07) nesignalizují pokus o návrat ke katolicismu před reformní II.
vatikánský koncil. Věřím, že v katolické církvi je mnoho křesťanů, kteří vedou dialog a spolupracují na
základě vzájemného respektu, úcty a lásky.
Pavel Černý
11.
Cirkev patrí Kristovi
Stanovisko predsedníctva Ekumenickej rady cirkví v SR
k dokumentu pápežskej Kongregácie pre náuku viery „Odpovede na otázky týkajúce sa
niektorých aspektov učenia o cirkvi“.
Predsedníctvo Ekumenickej rady cirkví v SR je hlboko znepokojené obsahom najnovšieho dokumentu
Vatikánu k učeniu o cirkvi. Toto znepokojenie nemôžu zmierniť ani tvrdenia predstaviteľov
rímskokatolíckej cirkvi o tom, že dokument je objasnením pozícií a pozvaním k dialógu.
Predstaviteľom cirkví združených v Ekumenickej rade cirkví v SR je známe rímskokatolícke učenie o
cirkvi a rovnako známe sú aj ekumenické dialógy na rôznych úrovniach zaoberajúce sa otázkou
učenia o cirkvi. Preto otázky, na ktoré najnovší dokument Vatikánu odpovedá, nie sú našimi otázkami,
nekladieme ich a ani sa necítime byť adresátmi uvedených odpovedí.
Predsedníctvo Ekumenickej rady cirkví v SR totiž so znepokojením sleduje ako najnovší dokument
Vatikánu vedie skôr k podnecovaniu neznášanlivosti, duchovnej pýchy a vášní ako medzi veriacimi
rímskokatolíckej cirkvi tak aj medzi veriacimi ostatných cirkví. Svedčia o tom prvé reakcie na úrovni
predstaviteľov cirkví ale aj medzi veriacimi ľuďmi. Tvrdenia o exkluzivite, nech už sú motivované
akokoľvek, neprinášajú pokoj a porozumenie. Preto ovocím najnovšieho dokumentu Kongregácie pre
náuku viery budú s najväčšou pravdepodobnosťou len ďalšie nedorozumenia a napätia. Takýto signál
15
nás znepokojuje aj preto, lebo kresťania v Európe sa pripravujú na 3. Európske ekumenické
zhromaždenie, ktoré bude v septembri 2007 v rumunskom Sibiu.
Zároveň je však zrejmé, že vzťahy medzi veriacimi rímskokatolíckej cirkvi a iných cirkví sú v mnohých
častiach sveta úprimné a otvorené. Schádzajú sa k spoločným modlitbám, k spoločnému štúdiu Slova
Božieho a na mnohých miestach aj napriek zákazu rímskokatolíckej cirkvi spoločne prijímajú sviatosti.
Hoci to podľa rímskokatolíckeho cirkevného práva a učenia nie je možné, de fatco takto už dnes
dochádza k uznaniu iných cirkví ako pravých a plnohodnotných cirkví zo strany mnohých
rímskokatolíckych veriacich a kňazov. Predsedníctvo Ekumenickej rady cirkví v SR neupiera Vatikánu
právo poučiť týchto svojich veriacich, že zachádzajú za hranicu oficiálneho učenia. Nazdávame sa
však, že zodpovednejšie by bolo, keby sme spoločne v poslušnosti Božiemu Slovu hľadali jednotu
a vzájomné uznanie našej príslušnosti k všeobecnej cirkvi, ktorú založil Pán Ježiš Kristus. Kontinuita
medzi cirkvou, ktorú založil Kristus a cirkvou, v ktorej vyznávame vieru v neho dnes, je predovšetkým
v zachovávaní apoštolskej viery a nie v poslušnosti ľuďom a ľudským poriadkom. Cirkev patrí Kristovi
a nik z ľudí nie je jej vlastníkom ani jej výhradným správcom.
Jednota cirkvi je dielo Ducha Svätého, ktoré nemožno zastaviť. Preto ani žiaden dokument postavený
na ľudskej autorite nemôže zastaviť ľudí, ktorí v poslušnosti Duchu Svätému chcú byť nástrojmi
jednoty cirkvi.
Predsedníctvo Ekumenickej rady cirkví v SR
V Bratislave, 13. júla 2007
Komentáře ŘKC
12.
Komentář k dokumentu vatikánské Kongregace pro nauku víry – Kardinál Vlk
„Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi“ - toto prohlášení vydala
Kongregace pro nauku víry jako svůj dokument. Má tedy nižší váhu než například motu proprio o
liturgii vydané nedávno samotným papežem, které stanoví, nařizuje určité skutečnosti. To je první věc,
kterou je třeba mít na paměti.
Je nutné si všimnout i názvu dokumentu: „Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o
církvi“. To znamená, že Kongregace nevytváří dnes uměle nové téma do diskuse, ale odpovídá na
otázky, které mezi teology existují. Jde tedy pouze o syntetické shrnutí pozice katolické církve k
teologické otázce „co je církev“ /kard. Kasper/. Po důležité dohodě mezi katolickou církví a Světovým
luterským svazem „O ospravedlnění“, /která nebyla jednoduchá, a ne všechny protestantské církve ji
přijaly/, se hovořilo o dalších krocích na cestě vzájemného teologického dialogu a o vyjasňování
některých závažných a podstatných otázek např. chápání kněžství a eucharistie. Tento obtížný dialog
se poněkud vleče. Místo toho se v praxi - zvláště ze strany protestantských církví ještě před
teologickým vyjasněním těchto otázek – rozvíjí úsilí o urychlení společné koncelebrace a
interkomunia. Přitom se šíří nesprávná myšlenka, zvláště při hlubokých bratrských vztazích, při
společné modlitbě, četbě Písma atd. že když budeme spolu slavit eucharistii a vzájemně si eucharistií
sloužit, uskuteční se jednota.
Katolický názor v této věci, který sdílejí i mnozí protestanti, říká, že společná eucharistie je výrazem už
dosažené jednoty v podstatných otázkách, a nikoliv jakási podivná náplast zakrývající nevyřešené
otázky. Takové názory jsou nepoctivé a neseriózní.
Na základě spirituality jednoty Díla Mariina se každoročně pravidelně setkáváme spolu s 50-60
biskupy různých křesťanských církví, usilujeme ve vzájemném respektu jedné církve ke druhé a ve
vzájemné lásce žít spolu to, co nás spojuje, jsme opravdu bratři a cítíme, že jsme v určitém smyslu
Kristova církev. Prožíváme spolu i bolest, že přestože jsme si tolik blízcí a cítíme, že jsme jedno,
nemůžeme společně stát u jednoho oltáře a účastnit se jedné eucharistie. Přijímáme spolu tuto
hlubokou bolest ve vědomí, že Ježíš právě utrpením a smrtí na kříži zjednal spojení, sjednocení mezi
nebem a zemí i mezi námi navzájem. A tak přispíváme ke vzájemné jednotě mezi námi, dokud
nebudou vyřešeny závažné teologické otázky.
Kongregace ve svém dokumentu nenastoluje nové téma vzájemného dialogu. Odpovědí ale reaguje
na závažné otázky, které si v současném ekumenickém dialogu kladou teologové. Není tu tedy snaha
katolické církve vyostřovat rozdíly, ale každý dialog – aby byl smysluplný – předpokládá vyjasnění
různosti pozic. To je první důležitý požadavek, který sdílejí obě strany. Proto chce Kongregace ve
snaze o zlepšení a prohloubení dialogu odpovědět i protestantským partnerům na jejich nedávné
požadavky a „jasně definovat ekumenismus“. Dokument totiž nikde nepopírá, že by protestantské
církve byly církvemi, ale upřesňuje, že nejsou církvemi v tom smyslu, v jakém katolická církev chápe
sebe samu jako církev. V tomto chápání jsme si blízko s celou ortodoxií, která náš dokument přijímá
vesměs pozitivně. O vztahu k ortodoxii hovoří v dokumentu odpověď na čtvrtou otázku.
16
Naši partneři dialogu budou jistě tak poctiví a znovu potvrdí, že „evangelikální církve samy nechtějí být
církvemi v katolickém smyslu“. Jejich koncept církve i tajemství je odlišný a neodpovídá katolické
nauce. V evangelické deklaraci ´“Tajemství a svěcení“ se říká, že chápání církve a služby v katolické
církvi není vlastní protestantům. Takže naši partneři zdůraznili tento rozdíl a vymezení už dříve a
katolíci to vzali na vědomí. V této situaci katolická církev znovu prohlašuje to, co učila vždycky /1.
odpověď v dokumentu/. V úvodu text navazuje na 3 dokumenty vatikánského koncilu / o církvi, o
ekumenismu a o východních církvích/, i na dvě encykliky Pavla VI. a Jana Pavla II. o církvi a dále na
3 dokumenty Kongregace pro nauku víry. Je tedy zřetelné, že se katolická církev od doby koncilu
zabývala svou identitou zcela průběžně – za posledních 27 let v 8 dokumentech. Není tedy nic
překvapivého, že v této linii pokračuje i dnes a vydává další dokument, který přináší odpovědi na
některé otázky teologů. Nemyslím proto, že by se církve měly cítit jakkoliv zaskočeny.
Není tedy žádný důvod se zlobit, ani být překvapen, když dnes katolická církev takto vymezuje samu
sebe a vlastně vyjadřuje to, co sami naši protestantští partneři řekli podobným způsobem už dříve,
totiž že protestantské církve nejsou církvemi ve stejném smyslu, jak se chápe katolická církev.
Nekatoličtí partneři se vymezují a definují svou identitu a katolická církev pochopitelně nemůže ani
nechce nic namítat. Je trochu bolestné, že naši bratři nejsou vždy ochotni toto právo uznat také
katolické církvi. V inkriminovaném dokumentu naše církev nedělá nic jiného a říká to, co říkala
vždycky. Nikoho nemůže ani nechce nutit, aby přijal katolickou koncepci o její vlastní identitě, a jestliže
říká, že druhé církve nejsou církví ve stejném smyslu, jak se ona sama definuje, potvrzuje jen to, co
naši partneři o sobě řekli už dříve. Ostatně ze srovnání sebevymezení katolické církve a vymezení
ostatních církví vyplývá samo, to co se konstatuje v dokumentu v odpovědích na druhou a třetí otázku.
Nechápu proto úplně ony zjitřené kritiky.
Těm, kteří četli dokument Kongregace jen jednou a zběžně, ať už jsou to naši partneři dialogu nebo
novináři, kteří celou problematiku neznají přesně nebo vůbec, nabízíme tento komentář. Je třeba si
dobře všimnout toho, co se říká v posledním odstavci druhé odpovědi, např. o protestantských
církvích: „Podle katolického učení tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v církvích a
církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k
prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny.“ Ve 3. bodě je položena otázka, proč se ve
vysvětlení koncilního dokumentu o církvi „Světlo národů“ užívá formulace, že v katolické církvi plnost
pravdy „subsistit“ /zůstává , trvá/ a ne prostého „je“. Odpověď zní, že tento výraz, který „indikuje
plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý
důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a
pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě.“ /LG 8,2/ To zahrnuje
uznání křtu, obsahuje také řadu pozitivních výroků o poslední večeři slavené v protestantských
církvích. Dokument nevynáší soud na druhými církvemi, ale srovnáním s nimi katolická církev přesněji
definuje sebe samu. A říká o nich, že “i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí,
rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti
a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“
Dokument tedy svým vysvětlením a upřesněním nepředstavuje krok zpět v ekumenickém pokroku,
kterého už bylo dosaženo, ale vybízí k řešení ekumenických úkolů, které máme ještě před sebou.
Rozdíly jsou zde nazvány pravým jménem a zaznívá tu silná výzva k pokračování v dialogu.
Poctivý čtenář dokumentu bude jistě ochoten se zamyslet i nad tímto komentářem. I naši bratři z
druhých křesťanských církví po podrobném prostudování dokumentu /byl publikován česky na mém
internetu/ nebudou jistě čerpat názory pouze z ne vždy přesných komentářů světových a jiných i
menších agentur, ale z originálního dokumentu.
13.
Dokument o církvi je třeba číst v jeho celistvosti
Z Vatikánu, Jiří Gračka, 19.7.2007, 15:00 (zdroj Zenit)
K porozumění dokumentu Kongregace pro nauku víry "Odpovědi na otázky týkající se některých
aspektů nauky o církvi" z minulého týdne je třeba hledat jeho skutečný smysl a nespoléhat se na
zkreslené informace, jaké přinášejí média, říká sekretář Papežské rady pro jednotu křesťanů, biskup
Brian Farrell.
Vatikán: Podle biskupa Farrella nebyl způsob, jakým sdělovací prostředky informovaly o dokumentu,
nejvhodnější. "Jak tomu často bývá, teologická celistvost se v mediální prezentaci zcela vytratila," říká
sekretář Papežské rady pro jednotu křesťanů a dodává: "Dokument nelze redukovat na tvrzení
'Katolická církev se považuje za jedinou církev,' ale je třeba dodat: 'Ve shodě s katolickou naukou je
možné tvrdit, že církev Kristova je činně přítomna v církvích a církevních společenstvích, které nejsou
s katolickou církví v plném společenství.' Všechna prohlášení dokumentu musí být vnímána v jejich
celistvosti."
Biskup Farrell také reaguje na to, že nový dokument vyvolal mezi nekatolickými církvemi negativní
reakce. "Nebylo v něm však řečeno nic nového ani překvapujícího," podotýká a vyjadřuje přesvědčení,
17
že se dokument může stát "pozvánkou k větší teologické přesnosti ve společném dialogu a k lepšímu
porozumění vlastních pozic."
Zneklidnění nekatolických církví biskup Farrell chápe, protože "žádné společenství křesťanů neslyší
rádo, že my katolíci si myslíme, že jim schází něco podstatného z pojmu církve, stejně jako zase my
neradi slyšíme například slova pravoslavných církví o tom, že oni jsou jedinými pokračovateli
nerozdělené církve prvního tisíciletí. Podobně se centrem reformace stala ostrá kritika katolické církve
a jejího vzdálení se věrnosti Kristu a Písmu." Nekatolické církve by tedy podle něj nemělo
překvapovat, že i katolická církev má vlastní pojem a obsah slova církev.
Jedním ze sporných bodů je také otázka primátu římského biskupa – papeže. Problémem podle
biskupa Farrella není samotný primát, ale způsob, jaký se uplatňuje. I zde se však podle něj nový
dokument může stát užitečným pro ekumenickou diskuzi: "Připomíná, že autorita Petrova nástupce
není postavena proti místním církvím, ale je jedním ze základních prvků každé místní církve."
Dokument Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi podle něj Mons. Farrella
ukazuje, jak tato univerzální služba římského biskupa pomáhá místním církvím udržet si nezávislost
na dobových kulturních a etnických podmínkách.
Katolická církev si je vědoma nutnosti ekumenického dialogu, říká též biskup Farrell: "Kvůli rozdělení
mezi křesťany nebyla univerzalita církve uskutečněna a dokument nás upozorňuje na to, že tento úkol
nelze přehlížet ani odkládat. Katolíci musí cítit, že tento neúplný stav, způsobený rozdělením, je i pro
ně tragédií a velikou překážkou v tom, abychom mohli nabízet přesvědčivé svědectví a svět aby tak
uvěřil."
14.
Kardinál Kasper odpovídá na nespokojené reakce protestantů.
Nový dokument Kongregace pro nauku víry vyvolal pobouřené reakce mezi protestanty. Jeho druhé
čtení ale ukáže, že neobsahuje nic nového, říká kard. Kasper v prohlášení vydaném den po publikaci
Odpovědí na otázky týkající se některých aspektů učení o církvi. Jak zdůrazňuje německý kardinál,
který má ve Vatikánu ekumenismus na starosti, jde pouze o syntetické shrnutí pozice katolické církve.
„Každý dialog předpokládá vyjasnění různosti pozic. V tomto smyslu právě naši protestanští partneři
nedávno požadovali jasně definovaný ekumenismus,“ stojí v prohlášení.
Kard. Kasper vysvětlil, že dokument nepopírá, že by protestanské církve byly církvemi, ale
upřesňuje, že nejsou církvemi v tom smyslu, v jakém katolická církev chápe sebe sama jako církev.
Což je konstatování zřejmé každému, kdo má i minimální ekumenické znalosti, dodává kard. Kasper,
a upřesňuje, že evangelikální církve samy nechtějí být církvemi v katolickém smyslu. Jejich koncept
církve a neodpovídá katolickému. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů cituje také nedávnou
evangelickou deklaraci „Tajemství a svěcení“, ve které se říká, že chápání církve a služby v katolické
církvi není vlastní protestantům.
Kongregace pro nauku víry tedy pouze upozorňuje na to, že termín „církev“ je v katolické církvi
užíván v jiném smyslu, než například ve Federaci luteránských církví v Německu apod.
Tyto rozdíly by nás měly pobízet a nikoliv rozrušovat, když je nazveme pravými jmény. Deklarace je
naléhavou výzvou k pokračování dialogu, upozorňuje kard. Kasper své prohlášení k dokumentu
Odpovědi na otázky ohledně některých aspektů učení o církvi.
www.christnet.cz
15.
Kard. Levada se diví některým reakcím na interní církevní dokument
San Francisco. Prefekt Kongregace pro nauku víry kard. William Levada vyjádřil svůj údiv nad
některými reakcemi, které následovaly po vydání dokumentu této Vatikánské kongregace o
teologických aspektech Církve. Americký kardinál zastával deset let úřad arcibiskupa San Francisca
před tím než byl jmenován do vedení této Kongregace. „Odpovědi na otázky, týkající se některých
aspektů nauky o Církvi – vysvětloval kardinál – to je interní církevní pracovní dokument, který nemá za
cíl snižovat hodnoty jiných náboženských společenství. Uznává naopak prvky svatosti a pravdy mimo
katolickou Církev. Duch svatý působí i v jiných církvích a společenstvích. Dokument jen koriguje mylná
přesvědčení některých katolíků, kteří se také - mimo jiné také v USA – domnívají, že utvářet Církev.
Bůh je však ten, který utváří Církev – řekl kardinál Levada – a my ji dostáváme jako dar“. Prefekt
Kongregace pro nauku víry kromě toho prohlásil, že k publikaci dokumentu Kongregace došlo jen
náhodou ve stejné době jako papežské Motu proprio liberalizující tridentskou liturgii. Spekulace o tom,
že šlo o jakýsi cílený úder mířící proti 2.vatikánskému koncilu jsou neopodstatněné. Kardinál Levada
upozornil na to, že papežský dokument o tradiční liturgii se týká problémů, které se vyskytují zejména
ve Francii, Německu a Švýcarsku a jen v menší míře v Americe.
18
Komentáře církví v ČR
Komentáře CČSH
16.
Stanovisko Ústřední rady CČSH v ČR k dokumentu Kongregace pro nauku víry s názvem
„Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi“ ze dne 29. června 2007 a
zveřejněného 10. července 2007
Ústřední rada CČSH v ČR na svém zasedání dne 30. 8. 2007 vyjádřila podobně jako zástupci
jiných církví z ekumeny znepokojení nad obsahem uvedeného dokumentu a také obavu nad dalším
možným průběhem ekumenického procesu.
Konstatujeme, že dokument obsahuje tradiční výklad římskokatolické nauky o církvi, vyjádřené i
v dokumentech II. Vatikánského koncilu ve věroučné konstituci Lumen gentium a dekretu o
ekumenismu Unitatis redintegratio. Podle této nauky patří k podstatným znakům církve také svěcení
nositelů úřadu v apoštolské posloupnosti a jejich jednota s Petrovým nástupcem. Z toho důvodu je pak
církvím vzešlým z reformace, které nemají svátost svěcení podle apoštolské posloupnosti, upřen
charakter církve a přiznáno označení „církevní společenství“. Dále je podle této nauky jedna církev,
Kristem založená a v krédu vyznávaná, identifikována s církví římskokatolickou, jíž je svěřena plnost
milosti a pravdy.
Připomínáme, že vedle tohoto římskokatolického pojetí církve existují také pojetí jiná,
z pohledu Božího zjevení v Písmu legitimní. Podle reformačního pojetí je církev Boží všude tam,
kde se čistě zvěstuje Boží slovo a řádně vysluhují svátosti podle evangelia1. Česká reformační tradice
k těmto znakům připojuje také vykonávání křesťanské kázně2.
Církev československá husitská ve své nauce formulované v Základech víry definuje Boží
církev jako „ospravedlněné hříšníky žijící v osobním obecenství s Bohem v Kristu a v bratrství
života 3... Tato Boží církev je jen jedna, ale žije pouze v útvarech místních obcí...“4 V důsledku hříšnosti
lidí, dějinných okolností, ale také zápasů o čistotu a věrnost Boží církve došlo k jejímu rozdělení do
rozmanitých organizovaných církví (institucí)5. V naší souvislosti je podstatná výpověď obsažena v ot.
18: „Organizované církve nejsou ani jednotlivě ani v souhrnu totožné s církví Boží, ale Boží
církev v nich žije jako duchovní obecenství a bratrstvo společného života v Kristu v místních
obcích.“ Toto poznání určuje i náš přístup k otázkám ekumenismu. Uznáváme, že ve všech
křesťanských denominacích se děje Boží církev, jejíž Hlavou je obětovaný a vzkříšený Ježíš
Kristus. Uznání vlády Kristovy nad celou Boží církví „nás vede k modlitbě a úsilí o ekumenickou
jednotu víry, naděje a lásky i života a díla všech církevních organizací a křesťanů na celém světě.“6
Domníváme se, že nezbytnou podmínkou ekumenického dialogu je společné a pokorné
naslouchání Písmu a také vzájemné poznávání a přijímání rozmanitosti tradic. Jsme připraveni i
nadále přes všechny překážky a obtíže pokračovat podle svých možností v ekumenickém dialogu a
spolupráci. Svým úsilím o věrné následování Ježíše Krista a kázáním jeho slova chceme přispívat
k duchovnímu bohatství jedné Boží církve 7, kterou vyznáváme.
Povzbuzujeme také všechny sestry a bratry, aby v tomto úsilí o věrné následování Krista
nepolevovali a nedali se odradit těžkostmi či překážkami, nýbrž na všech úrovních iniciovali,
podporovali a aktivně se účastnili ekumenických modliteb, bohoslužeb Slova, setkání a rozhovorů se
sestrami a bratřími dalších křesťanských církví. Hleďme naplňovat vůli našeho Pána, který chce, aby
jeho učedníci byli jedno (J 17, 21) a naplňovali jeho přikázání lásky. „Podle toho všichni poznají, že
jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (J 13,35).
1 Augsburské
vyznání VII,1;; Helvétské vyznání XVII, 10
2
Bratrské vyznání VIII, 4; České vyznání XI, 6
3
Základy víry CČSH, ot. 6
4
Základy víry CČSH, ot. 5
5
Základy víry CČSH, ot. 15
6
Základy víry CČSH, ot. 29
7
Základy víry CČSH, ot. 30
19
17.
Papež znovu rozděluje křesťanský svět
13.7.2007 6:10
Deník
Doba papežských líbánek se světem je pryč. Minulý víkend, dva roky po svém zvolení papežem,
nařídil někdejší kardinál Joseph Ratzinger používat latinu jako hlavní jazyk v kostelích. Po neděli zase
napsal biskupům dopis, aby nezapomněli, že jen katolická církev je ta jediná pravá. Dopis má fakticky
platnost dekretu.
Tím prvním krokem odpudil obyčejné věřící, kteří dosud mohli sledovat kázání a proslovy duchovních
při mších, křtech a církevních sňatcích ve svém národním jazyce. Teď nebudou miliony prostých lidí
tomu, co říká kněz, rozumět. Tvrzení Vatikánu, že návrat latiny si vyžádaly tisíce mladých věřících, se
dá těžko doložit.
Naopak se dá pochybovat o tom, že právě latina přitáhne do kostelních lavic mládež, která se od lůna
svaté církve stále více odvrací. Latinské texty, které z papežova nařízení budou duchovní číst, hovoří
navíc o zrádcovských židech a vyzývají je, aby přešli na pravou víru, tedy katolickou. Není proto divu,
že obnovení latinské liturgie pobouřilo židovská sdružení v Německu, Francii a Spojených státech.
Benedikt XVI. tak podkopal to, oč se snažil jeho předchůdce Jan Pavel II. – totiž o usmíření s židy. A
svým dopisem, podle něhož se církví může nazývat jen ta katolická, zbrzdil i usmiřování s evangelíky.
Protestanská, evangelická společenství, která vznikla v 16. století, nemohou být podle papeže
považována za církve. Tedy ani ta, z nichž se staly i v Čechách a na Moravě protestantské církve.
Proč to osmdesátiletý nejvyšší představitel katolické části planety dělá? Jen pokračuje v tom, co dělal,
když jako bavorský kardinál s předky kousek od českých hranic vedl vatikánskou Kongregaci pro
nauku víry. Cenzurní instituci, která jediná určuje miliardě katolíků planety, co je správné a co se smí a
nesmí.
Její předchůdkyně pod jiným názvem zatracovala ve středověku filozofy, matematiky, astronomy a
další badatele. A zakazovala jejich knihy. Benedikt XVI. kráčí v těchto stopách. „Železný Ratzinger se
dere do popředí s bavorskou rvavostí,“ napsal nyní o konzervativci, jenž v dubnu 2005 usedl na Petrův
stolec, deník Lübecker Nachrichten.
Je otázka, zda je to užitečné říká pražský pomocný biskup Václav Malý
Mezi protestantskými církvemi vyvolalo nové vatikánské prohlášení pozdvižení. Jak hodnotíte
zpochybnění jejich práva užívat název církev?
Ekumenický dialog pokračuje a bude pokračovat. Už není cesty zpět. Dokument neupírá protestantům
název „církev“. Ale je to církev jiného typu, jak říká kardinál Kasper. Dokument v podstatě opakuje
stanovisko před několika lety vydaného prohlášení Dominus Jesus. Je jistě otázkou, zda je užitečné
právě dnes stále takto výrazně a opakovaně deklarovat pozice katolické církve.
Papež Benedikt XVI. bývá vnímán jako konzervativní papež, který se snaží vrátit katolickou církev
před II. vatikánský koncil.
Jeho postoje se nedají zjednodušovat do nějakého schématu. Je pravda, že například v otázce
podoby bohoslužby zastává stanovisko, v němž neklade přílišnou váhu některým novým důrazům II.
vatikánského koncilu. Vrátit církev před koncil není v moci papeže. Žijeme v jiné době, mnohé se za
poslední desetiletí změnilo. Vyvstaly nové výzvy jako například bioetika, o nichž v nedávné minulosti
nikdo ani netušil.
Dokážete si v budoucnu představit sjednoceni katolíků a protestantů?
Cesta k opravdovému sjednocení západního křesťanství je daleká. Čeká nás i ty, co přijdou po nás,
mnoho potu, bolesti a zklamání. Naděje ovšem umírá naposled.
Znamená nové vyhlášení změnu pro vaši kněžskou praxi?
Mám velmi dobré osobní vztahy s mnoha sestrami a bratřími sesterských církví a budu je dále rozvíjet.
Vyhlášením se pro mne nic nezmění.
Církev není obchod s Duchem říká biskupka Československé církve husitské Jana Šilerová
Co říkáte papežskému zpochybnění apoštolské posloupnosti nekatolických církví?
Křesťanské církve, které neuznávají papeže, se ho v drtivé většině nedovolávají. Apoštolská
posloupnost je totiž dvojího druhu. Ta historická je kvůli některým hříšným biskupům a papežům v
dějinách diskutabilní. Že by třeba skrze tři papeže a jejich mocenské spory v době Husově procháze
Duch svatý? A poštolská posloupnostnám připomíná, že Duchem svatým nedisponuje a nemanipuluje
nikdo z lidí.
Katolická církev se novým vyhlášením označila za jedinou pravou.
Žádná církev se nemůže pokládat za jediný správný ústav spásy. Církev není obchodní dům s
Duchem svatým. Duch svatý je cele v Boží milosti a režii. Pro nekatolické křesťany už samo nazývání
papeže svatým otcem je hříchem. Kristus přece jasně říká: Nikdo není svatý než Otec náš v nebesích.
20
Domníváte se, ze současná situace a velice konzervativní postup katolické církve jsou dočasným
výkyvem, nebo novým směrem katolické církve?
Při vší úctě k Benediktu XVI. – papežové přicházejí a odcházejí. Konzervativní i liberálnější, usilující o
tuhý centralismus či větší univerzální otevřenost. Je smutné, že stále bohužel v církvích nejde o
vstřícný dialog, ale spíš o duel, kdomávíce, lépe a pevněji Boží věci v lidských rukou. Nic nekritizoval
Ježíš Kristus přísněji než pýchu člověka na svou svatost a spravedlivost. Všeho dočasu – jen Pán Bůh
na věky.A ten má určitě rád i eskymáckou holčičku nebo dalajlámu.
Luboš Resler
E-mail na autora článku: [email protected]
(jmeno.prijmeni = jméno a příjmení autora článku)
18.
Postoj k stanovisku (ČZ)
Človeku sa niekedy stáva, že si uplatní právo na niečo, čo mu nepatrí. Dôvody k takému
chovaniu bývajú rôzne. Chamtivosť, zištnosť, hlúposť a iné.
Čo si však myslieť o výroku pápežskej Kongregácie pre náuku a vieru neviem. Či išlo
o neuváženosť alebo o historickú reminiscenciu. Čo povedať o dokumente, ktorý nedávno vydal
Vatikán týkajúci sa učenia o cirkvi? Dýchol na mňa stredovek, kedy historicky chybujúca cirkev sa
pokúša uhájiť „miesto na slnku“. Je možné, že cirkev, ktorá si robí právo na jedinečnosť – neomylnosť
sa snaží zastrieť historické chyby, ktoré kresťanstvo celkom jedinečne poškodili. Reformácia,
protestantizmus, husitizmus by nevznikli, keby nebolo treba obnovenie cirkvi kvôli jej hriešnosti,
slabosti, zneužitia postavenia.
Slušnosť, tolerancia, ale aj naša vlastná slabosť nám velí, aby sme o týchto chybách veľmi
nehovorili. Čo však robiť, keď Rímsko-katolícka cirkev sa v „učení o cirkvi“ vracia dikciou do
stredoveku, či celkom iste pre II. vatikánsky koncil? Je takmer demagógiou, keď počujeme, že vyššie
zmienený dokument je pozvánkou k dialógu. K dialógu akému? Veď dokument sa tvári ako nezvratné
dogmatické tvrdenie.
Koľko rokov sme pracovali na spoločných dokumentoch. Koľko rokov trvalo než roztrieštená
mozaika kresťanstva sa začala skladať – obnovený dialóg dával možnosť istej jednoty a zhody.
Kladiem si otázku, či tento dokument celkom principiálne nemení oficiálne smerovanie kúrie. Takýto
dokument by celkom určite v tomto tóne a obsahu Ján Pavol II. nevydal.
Nedávno bola podpísaná Charta oecumenica. Pod pohľadom dokumentu pápežskej
Kongregácie pre náuku a vieru sa stala len neplatnou deklaráciou.
Bezpochyby prostí veriaci väčšiny cirkví sa schádzajú na modlitbách, hľadajú spoločnú
jednotu a navzájom si uznávajú vzájomnú príslušnosť k všeobecnej cirkvi.
Všimnite si ako umne vatikánski teológovia užívajú termín katolícka. Nie rímsko-katolícka ale
katolícka. Akoby ostatné cirkvi nemali nárok na katolicitu. Ani vatikánsky pokus deklarovať, že sú
jedinými vlastníkmi a výhradnými správcami nemôže zmeniť skutočnosť, že cirkev patrí Kristovi.
Žiadny dokument to nemôže zmeniť. Duch svätý pôsobí kde chce a kedy chce, dielom Ducha svätého
je cirkev, ľudsky rozdelená, hĺbkou kresťanskej zvesti jednotiaca sa. Je šťastím, že žiadny dokument
postavený na ľudskej autorite neomylnosti nemôže zastaviť dielo Božej múdrosti.
Tak neviem, bolo by škodoradostné povedať, že ostatné cirkvi, ktoré boli zaradené medzi
spoločenstvo II. kategórie, nedokázali zatiaľ vytvoriť inkvizičné súdy, krížiacke výpravy a iné?
Jan Hradil
19.
Vyjádření synodní rady Českobratrské církve evangelické k dokumentu „Odpovědi na otázky,
týkající se některých aspektů nauky o církvi“. (17.7. 2007)
Synodní rada Českobratrské církve evangelické (ČCE) je znepokojena obsahem posledního
dokumentu římskokatolické Kongregace pro nauku víry. Nedovede si vysvětlit důvod, proč
Kongregace pro nauku víry tuto interpretaci 2. Vatikánského koncilu vyhlásila právě v této době.
Synodní rada ČCE považuje dokument za konzistentní v rámci římskokatolické nauky o církvi a
v rámci toho, jak římskokatolická církev po celé dějiny sama sobě rozumí.
Synodní rada ČCE však prohlašuje, že Českobratrská církev evangelická díky své reformační tradici
nemusí diskutovat o tom, kde se uskutečňuje církev Kristova, protože věříme na základě biblického
svědectví i historických dosvědčení, že o tom rozhoduje Boží lid jen okrajově – první a poslední slovo
přísluší Ježíši Kristu.
Synodní rada ČCE se obrací na členy Českobratrské církve evangelické i na všechny církve z české
ekumény, kterým je tento přístup blízký, aby se posledními vyhlášeními Kongregace nenechali zavést
na takovou argumentační rovinu, na níž by sami popírali své odhodlání žít v následování Krista
a v duchu jeho učení, a to i přesto, že se jejím posledním dokumentem právem cítíme zaskočeni.
21
Synodní rada ČCE se dále s odkazem na obsah vyznání víry obrací na všechny členy církve s tím,
aby svou sílu k životu, nesení naděje a budování společenství víry bránili a opírali o zaslíbení Ježíše
Krista víc než o činy a vyhlášení, jejichž motivy příliš neslouží Boží slávě mezi lidmi.
Čím více nás takový dokument uvádí v nejistotu o upřímnosti ekumenických snah, o to více synodní
rada zdůrazňuje, aby všichni ti, kdo jsou osloveni Boží láskou k člověku a povoláni spoluvytvářet
společenství Kristova lidu, usilovali o věrohodný, pravdivý a svobodný život Božích svědků a
následovníků Kristových.
Ani v souvislosti s posledním dokumentem Kongregace není ČCE nucena nijak měnit to, jak sebe
sama chápe a rozumí svému poslání v této zemi, v této době a v současném poměru sil mezi věřícími
a nevěřícími: Českobratrská církev evangelická vyznává víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého,
která ji spojuje s křesťany všech vyznání a všech dob. Vyjadřuje svou naději, že spolu s ostatními
křesťany má účast na jedné obecné Kristově církvi, díle Ducha svatého. Hlásí se do společenství
reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem. … Svou touhu po obnovení
viditelné jednoty Kristovy církve vyjadřuje v přímluvných modlitbách a v účasti na ekumenických
snahách. Přihlíží k výsledkům ekumenických rozhovorů, zvláště k dokumentu Komise pro víru a řád o
křtu, večeři Páně a ordinaci a k Leuenberské konkordii, pod kterou připojila svůj podpis. Za jediné
pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona, jejichž
středem je Boží zjevení v Ježíši Kristu. Je přesvědčena, že posláním církve a jejích údů jest oslavovat
Boha slovem i celým životem, zejména zvěstovat evangelium o spasení v Ježíši Kristu každé generaci
a všem bez rozdílu, vysluhovat svátosti podle Kristova ustanovení, společnou prací horlivě usilovat o
vždy plnější poznávání pravdy Boží, tvořit obecenství víry, lásky a naděje ve vzájemné službě a
pomoci i v řádu a kázni podle Písem a přijímat odpovědnost za věci veřejné. (z preambule Církevního
zřízení ČCE)
Synodní rada ČCE veřejně vyjadřuje své odhodlání i nadále pomáhat všem ekumenickým vztahům
a snahám, které budou stát na vzájemné úctě a pravdivosti společného vyznávání Ježíše Krista jako
Pána a Spasitele, jak byl dosvědčen v Písmech Starého a Nového zákona.
Synodní rada ČCE podporuje každou věrohodnou snahu, která umožní nahlédnout, že Kristus je
živým Pánem každého, kdo jej vyznává a kdo takovým vyznáním přijímá určenost pro spásu v Ježíši
Kristu.
V naději pohledu k jednajícímu Bohu vyhlížíme okamžik, kdy nám bude dáno prohlédnout
nejasnosti lidských usilování a snažení a kdy budeme moci spatřit smysl toho, čemu dnes
nerozumíme.
V Praze dne 17. července 2007
Mahulena Čejková v.r.
Joel Ruml v.r.
synodní kurátorka ČCE
synodní senior ČCE
20. Kde je Kristova církev
Vyjádření Rady Církve bratrské
Církev bratrská se hlásí k reformačnímu chápání podstaty církve a proto nesouhlasí
s definováním církve ve vatikánském dokumentu „Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů
nauky o církvi“, z července 2007 (v českém překladu např. na http://res.claritatis.cz/?id=2506.)
Zpochybňování identity církví vzešlých z reformace a nové opevňování pozic římského katolicismu
vidíme jako škodlivé pro ekumenismus a ohrožující společné křesťanské svědectví v současném
světě.
Odmítáme především nepřiměřené povýšení předávání apoštolské posloupnosti od Petra a
ostatních apoštolů jako kardinálního znamení pravosti církve. Domníváme se, že předávání vůdčí
autority v církvi, odvozované od apoštola Petra a samotného Krista s nálepkou papežské neomylnosti,
mnohokrát opustilo biblickou linii a duchovní hodnověrnost, jak o tom svědčí církevní dějiny. Jsme
přesvědčeni, že návaznost na apoštoly je nejhlouběji zakotvena ve věrnosti Kristovu evangeliu a
apoštolskému učení a v kontinuitě života v Duchu svatém.
Slovo církev (ekklésia) je v Novém zákoně používáno jak pro označení celého křesťanství
(všeobecná církev), tak pro označení místní církve a dokonce i pro označení společenství křesťanů,
kteří se shromažďují po domech. Slovo církev používá Nový zákon také pro každé setkání křesťanů
shromážděných k bohoslužbě. Bible nepopírá identitu církve dokonce ani u těch společenství, která
v určité době zpochybňovala autoritu apoštolů a dokonce bloudila (např. církev v Korintě).
Třetí světové shromáždění hnutí „Víra a řád“ Světové rady církví v Lundu, roku 1952 deklarovalo:
„Ve své práci jsme byli vedeni k přesvědčení, že pro pokrok ekumenické práce má rozhodující
důležitost, aby s učením o církvi bylo zacházeno v úzkém vztahu k učení o Kristu a k učení o Duchu
svatém.“ I my se dnes domníváme, že eklesiologie – učení o církvi – musí být propojeno s učením o
Kristu (Kristus je hlavou církve) a s učením o Duchu svatém (skrze něhož jsme pokřtěni a zapojeni do
Kristova těla - církve). Vázanost absolutní autority na hierarchii může být v řadě situací překážkou
obnovy a dynamiky života církve.
Věříme, že sbory věřících křesťanů – „kristovců“ po celém světě mají právo se nazývat církví,
22
protože jednotliví křesťané přijímají Kristovo spasitelné evangelium a Duchem svatým jsou zapojeni
do Kristova těla. Naše církevní tradice a posloupnost víry jde nakonec ještě dál do minulosti a má své
kořeny u Abrahama, který byl ospravedlněn z víry a nazván otcem věřících. Odmítáme autorizaci
církve pouhou institucí. Církev křtí vodou, ale Duchem svatým křtí do svého těla Ježíš Kristus. Lidé
nejsou křesťany na základě toho, že jsou v církvi. Křesťany se stávají, protože je do svého těla –
církve povolal a zapojil sám Pán. Z tohoto hlediska zůstává nutným předpokladem ekumenismu, který
je založen na Písmu, společná víra v jednu obecnou církev na tomto světě, jejíž skutečné hranice zná
pouze Bůh.
Vyjádření Rady Církve bratrské, srpen 2007
21.
Ruská pravoslávna cirkev: „Kristova cirkev existuje, je prítomná a účinná v Pravoslávnej
cirkvi."
(Viedeň, 11.júl 2007 – ENI) Ruský pravoslávny biskup Hilarion Alfejev, ktorý pôsobí na území
Rakúska, sa vyjadril o dokumente vydanom minulý utorok Kongregáciou pre náuku viery. Dokument
podľa biskupa neprináša nič nové v porovnaní s predchádzajúcimi dokumentami podobného druhu,
ako bol napríklad „Dominus Iesus". Ďalej povedal, že vysvetlenie náuky o cirkvi, ako ho predkladá
dokument a zvlášť vysvetlenie vyjadrenia, že cirkev Kristova existuje – „subsistit in" v Katolíckej cirkvi,
je myšlienkou, ktorú pravoslávni neprijímajú. „Rozdiel medzi „existuje – subsistit in" a „je prítomná a
účinná" má pravdepodobne význam z hľadiska Latinskej teologickej tradície, nemá však taký zmysel
pre pravoslávneho teológa.", vyslovil sa biskup. „V našom ponímaní „existuje" vyjadruje presne to isté
ako „je prítomná a účinná" a my veríme, že Kristova cirkev existuje, je prítomná a účinná
v Pravoslávnej cirkvi." Prelát však potvrdil, že Pravoslávna cirkev zdieľa s Katolíckou chápanie
ostatných cirkevných spoločenstiev. „Aj Pravoslávna cirkev verí, že apoštolská postupnosť a sviatosti
sú podstatnými známkami Cirkvi. Z tohto dôvodu pravoslávni súhlasia, že tie cirkevné spoločenstvá,
ktoré nemajú apoštolskú postupnosť a nezachovali pôvodné pochopenie Eucharistie a ostatných
sviatostí, nemôžu byť pomenované „cirkvami" v pravom zmysle slova." Čo sa týka cesty k jednote
medzi pravoslávnymi a katolíkmi, biskup Hilarion pripomenul, že hlavnou prekážkou zostáva úloha
Rímskeho biskupa. Vyjadril však nádej, že v spoločnom hľadaní cesty bude a zostane pre obe cirkvi
prioritou jednota. „Prerušenie Eucharistického spoločenstva medzi východom a západom je spoločnou
tragédiou, ktorá zasahuje obe – Katolícku i Pravoslávnu cirkev. Hľadanie jednoty by preto malo byť
rovnako dôležité pre obe cirkvi."
Metropolita Cyril, hlava oddelenia pre vonkajšie cirkevné vzťahy Moskovského patriarchátu, sa
v Moskve vyjadril pre novinárov, že dokument Kongregácie pre náuku viery môže napomôcť
dosiahnuť k dosiahnutiu jednoty. „Ak máme mať úprimný teologický dialóg, mali by sme mať jasnú
predstavu o tom, aké je stanovisko tých druhých, pretože to nám pomôže porozumieť, do akej miery
sa odlišujeme," povedal metropolita Cyril.
Ruská pravoslávna cirkev je najväčšou zo všetkých lokálnych cirkví východného obradu a druhou
najväčšou cirkvou na svete hneď po Rímskokatolíckej cirkvi.
22.
Adventisté o katolickém dokumentu o církvi: „Nic víc, než tradice“. (17. července 2007 (ais)).
Těm, kteří se ptají, jaká církev je ta pravá, Vatikán přináší opět svoji tradiční odpověď.
Prohlášení Římskokatolické církve, které uvádí, že protestantské denominace nejsou pravými
církvemi, je podrobeno kritice mnoha náboženských společenství. Podle Církve adventistů sedmého
dne však stanovisko pouze vyjasňuje tradiční katolickou pozici.
Dokument „Odpovědi na otázky týkající se některých aspektů nauky o církvi“, který 10. července
schválil i papež Benedikt XVI., konstatuje, že protestantská společenství „podle katolické nauky
nemohou být nazývána ‘církvemi’ ve vlastním slova smyslu“, protože „si nezachovala apoštolskou
posloupnost ve svátosti svěcení“.
„Není to nic překvapivého,“ řekl Kwabena Donkor z Biblického badatelského institutu Církve
adventistů sedmého dne.
„Po II. Vatikánském koncilu, který v šedesátých letech minulého století zahájil modernizaci katolické
církve, se někteří lidé domnívali, že koncil církev zásadně změnil,“ řekl Donkor. „Ale nestalo se tak.“
„Jako adventisté sedmého dne máme naprosto rozdílné chápání církve,“ pokračoval Donkor.
„Neztotožňujeme církev s viditelnou institucí, v jejímž čele stojí papež.“
Ostatní představitelé protestantských církví vyjádřili nad postojem katolické církve zklamání.
„Je těžké vést s někým ekumenický dialog a budovat jednotu, pokud zpochybňujeme jeho církevní
identitu. Obávám se, že nový vatikánský dokument nešťastným způsobem zasahuje do ekumenického
procesu, působí bolest a prohlubuje rozdělení,“ stojí v prohlášení Pavla Černého, předsedy
Ekumenické rady církví v České republice a předsedy Rady Církve bratrské.
23
Lutheránský biskup Wolfgang Huber, který je čelným protestantským představitelem v papežově
rodné zemi Německu, v rozhovoru pro agenturu AP řekl, že katolická církev by měla spíše používat
vyjádření, která by stavěla v mezicírkevním dialogu mosty.
V článku s názvem „Ztracená šance“ Huber uvedl, že by mohlo být dostačující, kdyby katolická
církev mluvila o protestantských denominacích jako „ne o církvích v tomto slova smyslu“ nebo „o
církvích jiného typu“.
„Pro adventisty nejsou podobná prohlášení Vatikánu zklamáním ani se jich nijak nedotýkají,“ řekl
John Graz, vedoucí oddělení náboženské svobody Generální konference Církve adventistů sedmého
dne.
Graz dodal, že církev adventistů se vždy zdráhala připojit k ekumenickému hnutí, ale věří v „jednotu
v duchu, jednotu ve víře v Písmo a jednotu v lásce“.
„Adventisté upřednostňují dobré vztahy se všemi a náboženskou svobodu pro každého,“ uzavřel
Graz.
23.
Dokument o církvi je neúplný
Poznámky k tiskovému prohlášení biskupa Farrella
27.7. 2007 Jiří G. Kohl
Ani celistvé vnímání dokumentu o církvi Kongregace pro nauku víry z minulého týdne nezabrání
zjištění, že tento text obsahuje převážně výpovědi 19. století, které se nepoučily z novější
ekklesiologie, teologické discipliny o církvi. Jako vlastnosti „pravé“ církve se v dokumentu uvádějí tyto
tři: svátostné kněžství, apoštolská posloupnost a uznávání papeže za viditelnou hlavu církve. Všechny
tyto „vlastnosti“ mají bezpochyby novozákonní zdroj, a proto je nutno se o těchto zdrojích znovu ujistit.
V Novém Zákoně má církev dvojí původ, totiž Velikonoce a Letnice. Na jedné straně pochází církev ze
zjevování Zmrtvýchvstalého těm učedníkům, kteří náleželi okruhu vzniklému již před Velikonocemi a
kteří s Ježíšem slavili jeho poslední večeři. Na druhé straně ale pochází církev z letničního zážitku,
kdy shromáždění lidé obdarovaní Duchem svatým pochopili, že jsou ve jménu Ukřižovaného a
Vzkříšeného povoláni do nového Božího společenství. Na základě tohoto dvojího původu má církev
na trvalo dva rozměry, christologický a pneumatologický. Příklad christologického rozměru je svátostný
služebný úřad, přiklad pneumatologického rozměru je v církvi mnohost nejrůznějších charismat,
duchovních obdarování. Tyto oba rozměry určují církev takovým způsobem, že celá církevní struktura
je tvořena diferencovanou jednotou christologicky-úřední a pneumatologicky-charismatické struktury.
V Novém zákoně, v prvotní církvi i ve staré církvi přibližně do 4. století po Kr. byly obě tyto se
vzájemně doplňující a oplodňující struktury viditelné. Vedle svátostného služebného úřadu existovalo
spolurozhodování všeho křesťanského lidu na četných „provozních“ rozhodnutích církve.
V průběhu času se postupně vyvinulo jednostranné zdůrazňování christologicko-úřední struktury.
Následkem toho bylo to charisma, které bylo přislíbeno celému Božímu lidu, stále více normálním
členům církve odpíráno a monopolizováno u kleriků, ordinovaných či vysvěcených nositelů úřadů. Tím
byl peumatologicko-charismatický rozměr církve neustále vytlačován z oficiálního prostoru církve a
mohl se rozvíjet pouze velmi omezeně v některých formách tzv. lidové zbožnosti. Liturgické a
ekumenické hnutí první poloviny 20. století a Druhý vatikánský koncil (DVK, 1962-1965) objevily
pneumaticko-charismatickou strukturu církve znovu. DVK konkretizoval tento téměř zapomenutý
rozměr církve zvláště pomocí pojmového obrazu „Boží lid“. To vedlo v šedesátých letech 20. století k
obnovení pohledu na církev jako na společenství obdařené Duchem svatým a k místním opatřením o
obnovu synodálních struktur v Katolické církvi. Bohužel nenašel znovuobjevený pneumatologickocharismatický rozměr příslušnou odezvu při formulaci nového zákoníku církevního práva (CIC 1983).
Nicméně je tvrzení, že svátostné kněžství by bylo bez pneumatologicko-charismatického strukturního
prvku vlastností „pravé“ církve, značně jedostranné.
Také apoštolská posloupnost má dvě stránky. V Novém zákoně, v prvotní církvi i ve staré církvi je
doloženo, že pověření ke službě v církvi jako biskup, kněz (presbyter) nebo jáhen se předávalo dál od
jednoho nositele biskupského úřadu vzkládáním rukou na jiného. Ale stejně důležitý byl a je předchozí
výběr a volba kandidáta pro toto vzkládání rukou. Při tomto výběru a volbě se podílela celá obec nebo
místní církev, pro kterou měl kandidát budoucně vykonávat službu biskupa, presbytera nebo jáhna.
Proto je zdůrazňování apoštolské posloupnosti jako nepřerušeného pořadí při předávání (biskupské)
služby bez zahrnutí procesu výběru a volby vhodného kandidáta celým postiženým křesťanským lidem
pouhý formalismus, který nezaručuje nic. Výběr a volba kandidáta jsou totiž neseny vírou v působení
Ducha svatého, aby byl vybrán vhodný nositel služebného úřadu. Apoštolská posloupnost, jak je
uvedena ve vatikánském dokumentu, je značně jedostranná. Papež jako viditelná hlava církve je
podle staré tradice nástupcem apoštola Petra. Přední a významné postavení Petra mezi Ježíšovými
učedníky je v Novém zákoně dostatečně doloženo. Petr obdržel od Ježíše zvláštní úkol, povzbuzovat
a posilovat své bratry (a sestry) ve víře (Lk 22,31-32). To vyznávají všichni křesťané. Nicméně
současné papežství s vatikánskou kurií přerostlo mnohé novozákonní rozměry. Pravoslavné církve
(orthodoxie) nemohou nikdy uznat, že by římský papež mohl být univerzálním biskupem. Stejně tak
nemou orthodoxní církve uznat, že by mohl být biskup jako římský papež, který jmenuje a sesazuje
24
jiné biskupy. Církve reformace udělaly v minulosti špatné zkušenosti s papežstvím, jak se od 16.
století vyvinulo. Proto nemůže současné papežství jednoduše nárokovat přiznání jako hlava celého
křesťanstva.
„Pravá“ církev je ta, ve které se lidé shromažďují podle zalíbení Ježíše Krista: „Kde se dva nebo tři
shromáždí v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt .
24. Nový dokument Vatikánu vyvolává protichůdné reakce
Rozděluje postoj katolíků křesťany, nebo naopak jen vyjasňuje pozice v ekumenickém
dialogu?
13.7. 2007 ČTK/ redakce
Vatikán vydal 7. července dokument, v němž označil římskokatolickou církev za "jedinou skutečnou
Kristovu církev". Podle světových agentur tak fakticky upřel protestantům právo nazývat svá
společenství církvemi. Agentura AFP podotýká, že vatikánské kruhy bezpochyby zavdaly podnět k
široké polemice s ostatními křesťanskými vyznáními. Dokument zdůrazňuje jedinečnost a přednost
katolické církve. V uplynulých dnech jde již o druhý významný text potvrzující katolické tradice - v
sobotu vydal Vatikán dekret rozšiřující možnost slavení předkoncilní latinské liturgie vedle bohoslužby
v národních jazycích.
Šestnáctistránkový spis papežské Kongregace pro nauku víry tak potvrdil teze obsažené v
kontroverzním v textu nazvaném Dominus Jesus (Pán Ježíš) z 5.září 2000, který rovněž vyvolal v
křesťanském světě vlnu nesouhlasu. Dokument tvrdí, že křesťanská společenství, která neuznávají
papeže, se nemohou odvolávat na to, že jejich církevní činitelé jsou následníky apoštolů. Potvrzuje, že
nynější ekumenická angažovanost katolické církve neznamená, že by se tato církev "zřekla
přesvědčení, že je jedinou opravdovou církví Kristovou".
Text ale ujišťuje, že dialog s dalšími křesťanskými vírami zůstává "jednou z priorit katolické církve".
Druhý vatikánský koncil v letech 1962 až 1965 v tomto smyslu "nechtěl změnit a ani nezměnil
předcházející doktrínu církve", zdůrazňuje nynější dokument. Současně přitom odsuzuje "mylné
interpretace" tohoto koncilu. Deklarace Dominus Jesus upozornila, že z hlediska katolické doktríny
pouze katolická církev "disponuje plností prostředků požehnání".
Pohled katolíků na ostatní církve přiblížil v rozhovoru pro italskou sekci Vatikánského rozhlasu
arcibiskup Amato:
"Východní pravoslavné církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské
posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud pojí," (…) zaslouží si označení
"partikulární" či "místní" církve a jsou nazývány sesterskými církvemi katolických partikulárních církví" ,
říká Amáto. Podle arcibiskupa Amata je ještě nutné upřesnit, že společenství s katolickou církví, jejíž
viditelnou hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není jenom nějakým vnějším doplněním
partikulární církve, ale jedním z jejích základních vnitřních principů. Proto stav partikulární církve,
kterému se těší tyto ctihodné křesťanské komunity, trpí určitým nedostatkem. Rozdělení s křesťany,
kteří žijí v církvích vzešlých z reformace 16. století, je ještě mnohem hlubší", poznamenává arcibiskup
Angelo Amato a pokračuje: "Tato společenství, která vznikla po půl druhém tisíciletí katolické tradice,
si nezachovala apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, čímž se připravila o podstatný prvek, na
němž je založena církev. Především kvůli nepřítomnosti svátostného kněžství si tato společenství
neuchovala pravou a plnou podstatu eucharistického mystéria. Proto podle katolické nauky nemohou
být nazývána ´církvemi´ ve vlastním slova smyslu."
Za nešťastný zásah do ekumenického procesu považují nový dokument čeští zástupci menších církví.
"Nerozumím tomu, proč Vatikán již poněkolikáté sáhl k tak kontroverznímu vyhlášení," řekl v úterý
ČTK synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml. "Do jisté míry je mi líto, že zvolil
tento krok vymezení vůči ostatním, a moji lítost nemírní ani to, že zůstáváme, navzdory všemu, i my,
nekatolíci, hodni dalšího dialogu. Netuším však, jak další dialog po takovém impulzu může vypadat,"
dodal.
"Obávám se, že nový vatikánský dokument nešťastným způsobem zasahuje do ekumenického
procesu, působí bolest a prohlubuje rozdělení," uvedl ve vyjádření adresovaném ČTK předseda české
Ekumenické rady církví (ERC) Pavel Černý, který je rovněž předsedou Rady Církve bratrské.
"Podle našeho pohledu je církev tam, kde se zvěstuje Boží slovo a kde jsou řádně vysluhovány
Kristem ustanovené svátosti. Apoštolskou posloupnost chápeme v duchovním slova smyslu, jako
věrnost učení apoštolů vyjádřeném v Písmu svatém, " konstatoval Černý. Katolická
církev podle Černého pokládá ostatní církve za "křesťany druhého řádu", což spolupráci mezi církvemi
komplikuje. "Je těžké vést s někým ekumenický dialog a budovat jednotu, pokud zpochybňujeme jeho
církevní identitu," míní Černý. "Domníváme se, že ani hierarchické pojetí církve samo o sobě
nezaručuje skutečnou kontinuitu s Kristem a jeho apoštoly," konstatoval Černý. "Je vážnou otázkou,
jestli monopol na 'jedinou skutečnou církev' a 'disponování plností prostředků požehnání' právě církev
spíše neochromuje a nevhání do falešné sebespokojenosti a za hradby izolace," uvedl.
25
Není zcela jasné, zda Černý uvedl toto své stanovisko jako představitel protestantské Církve bratrské,
nebo zda vystoupil z titulu svého předsednictví v ERC. Členy ERC ČR jsou totiž nejméně dvě církve,
které považují biskupské předávání služby za závazné (pravoslavní a strarokatolíci).
Také v Německu většina protestantských biskupů nazvala dokument „políčkem pro ekumenismus.“ V
celé řadě rozhovorů pro německá média zaznívají hlasy, že katolická církev stále pohlíží shůry na
protestantské bratry. Předseda Rady evangelických církví v Německu, biskup Huber, označil podle
vatikánského rozhlasu dokument za „promarněnou šanci.“ A dodal, že „znovu překládá otázku, v čem
spočívá římskokatolické porozumění cílům ekumenismu.“ Zároveň v rozhovoru pro německý rozhlas
uvedl, že mu i nadále záleží na dobré spolupráci s německým episkopátem.
Naopak příznivě přijali stanovisko katolické církve představitelé moskevského pravoslavného
patriarchátu. „Je to poctivé prohlášení, daleko lepší než tzv. církevní diplomacie, uvedl pro Radio
Vatikán metropolita Kiryl . Takto je vidět, na kolik jsme si blízcí a nakolik rozdělení“ – dodal. Podle
pravoslavného metropolity je podmínkou otevřeného dialogu charakteristika vlastního stanoviska a
podle jeho názoru text odráží dosavadní učení římskokatolické církve. Představitel moskevského
patriarchátu dodal, že pravoslavná církev je právoplatným dědicem apoštolské tradice prvotní církve a
to, co je v dokumentu Kongregace pro nauku víry řečeno ve vztahu k římskokatolikcé církvi, platí
stejně tak o církvi pravoslavné.“
Na pobouřené reakce mezi protestanty reagoval kardinál Kasper, který má ve Vatikánu ekumenismus
na starosti. Druhé čtení dokumentu ukazuje, že neobsahuje nic nového, říká kardinál Kasper v
prohlášení vydaném den po publikaci Odpovědí na otázky týkající se některých aspektů učení o církvi.
Jak zdůrazňuje německý kardinál, jde pouze o syntetické shrnutí pozice katolické církve. „Každý
dialog předpokládá vyjasnění různosti pozic. V tomto smyslu právě naši protestanští partneři nedávno
požadovali jasně definovaný ekumenismus,“ stojí v prohlášení.
Kardinál Kasper vysvětlil, že dokument nepopírá, že by protestanské církve byly církvemi, ale
upřesňuje, že nejsou církvemi v tom smyslu, v jakém katolická církev chápe sebe sama jako církev.
Což je konstatování zřejmé každému, kdo má i minimální ekumenické znalosti, dodává kardinál
Kasper a upřesňuje, že evangelikální církve samy nechtějí být církvemi v katolickém smyslu. Jejich
koncept církve neodpovídá katolickému. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů cituje také
nedávnou evangelickou deklaraci „Tajemství a svěcení“, ve které se říká, že chápání církve a služby v
katolické církvi není vlastní protestantům.
Kongregace pro nauku víry tedy pouze upozorňuje na to, že termín „církev“ je v katolické církvi užíván
v jiném smyslu,než například ve Federaci luteránských církví v Německu apod. Tyto rozdíly by nás
měly pobízet a nikoliv rozrušovat, když je nazveme pravými jmény. Deklarace je naléhavou výzvou k
pokračování dialogu, upozorňuje kardinál Kasper ve svém prohlášení k dokumentu Odpovědi na
otázky ohledně některých aspektů učení o církvi.
26