Zobrazit celý článek
Transkript
Zobrazit celý článek
historie papír „Jestli si mne chceš Františku vzít, tak mne ale musíš také uživit.“ Tato nenápadná věta stála u zrodu jednoho z tradičních kartonážních podniků, které vznikaly nebo se znovu rozbíhaly po 2. světové válce ve východních Čechách. František Nutil se tenkrát ukázal jako správný chlap a koupil kartonážku v Solnici. Že si musel, kromě své milované, vzít také pořádný úvěr u banky, to je nabíledni. Malá kartonážka na břehu říčky Bělé však začala vzkvétat a prosazovat se a snad by tak činila dodnes, nebýt – inu právě té říčky Bělé. Jak to tehdy všechno vlastně bylo, vyzvídal v Solnici, Rychnově nad Kněžnou a Třebechovicích pod Orebem Petr Novotný. Jak se Nutilové pustili do krabic S olnice ano, tam to všechno začalo, ale proč Rychnov a proč Třebechovice? Vezměme to pěkně popořádku. Vzpomínáte na článek o společnosti SOLPAP a jeho řediteli Michalu Nutilovi? Ano, Michal Nutil je přece, jak už víme, vnukem výše uvedeného Františka a pokračovatelem práce, kterou jeho děd, bývalý obchodník s kancelářskými stroji, započal v Solnici. Když jsme si spolu tehdy povídali o materiálech Next Board v jeho kanceláři právě v Třebechovicích pod Orebem, všiml jsem si tří rámečků na zdi. V prvním byla olejomalba, znázorňující solnickou papírnu v prap ů vodním st av u, dr uhý rámoval perokresbu právě František Nutil dědeček pana Nutila seniora a třetí dokonce jeho živnostenský vění o papírenské historii maleblist. A Rychnov, přesněji rychnovský ného městečka v podhůří Orlických zámek dodnes patřící rodu Kolowratů hor začít od samého počátku. a spravovaný panem Janem Egonem Kolowratem Krakowským-LibštejnDo Solnice musíme nejprve ským? Právě do archívu kolowratpřes Kunčinu Ves... ského zámku jsme se vydali s Josefem Koblásou, nahlédnout do kroVývoj práce kartonážní záležel samoniky Solnických papíren, kterou tam zřejmě na tom, jaký měla ta která kartento jejich bývalý zaměstnanec před tonážka přístup k základním surovinám časem deponoval. Vlastně jen díky – papíru a lepence. V Solnici prvovýtomu dnes můžeme naše vyprároba nikdy nebyla, žádné „deklovky“, 62 3/2013 tím méně papírenské stroje, se tu nikdy netočily. Jak se tedy ony suroviny do místní kartonážky dostaly? Tady je třeba se poprvé ponořit do solnické kroniky. „Kartonážka solnická závisela na výrobě lepenky, jejíž základ vznikl v Orlických horách v Kunčině Vsi (nyní část obce Zdobnice, pozn. aut.). Tady již v roce 1836 obdržel Franz Schmidt od rychnovské vrchnosti povolení ke stavbě mlýna o jednom složení. Takto nazýváme jednoduchý mlecí stroj s jedním párem mlecích kamenů, jednoduchým vysévacím zařízením bez mechanické dopravy zrna či šrotů do násypky. Celý objekt po dostavení nebyl velký, náhon k mlýnici byl asi 300 m dlouhý, se spádem kolem 5 metrů. Po Schmidtově smrti provozovala mlýn nějaký čas jeho vdova se synem, ten ale dokázal zděděný majetek velmi rychle prohýřit.“ Pak také přes Kvasiny ... Novým majitelem mlýna se stal Josef Frieml z Hlásky u Rychnova. To byl již tak říkajíc „náš člověk“. Nechal mlýn mlýnem a místo něj postavil brusírnu dřeva, čili jak se tehdy po německu říkalo „Holzschleiferei“. Pravděpodobně na jediném brusu tu vyráběl dřevovinu, kterou dodával do papírny v Kvasinách. Odvážel ji koňskými povozy, jimiž pak vozil zpět do brusírny dřevo, nakoupené v panských lesích kvasinských a rychnovských. Dnes bychom jej nazvali člověkem s logistickým myšlením, tenkrát to byl prostě dobrý hospodář. Proto dřevobrusírna vzkvétala a když ji jeho nástupci (jméno firmy „Jos. Frieml Nachfolger“ bylo ještě dlouhou dobu možno číst na omítce jedné z budov) prodali Vilému Lerchovi, patřila k ní nová kotelna, pařírna dřeva a náhon dlouhý více než kilometr se spádem 14 metrů. Lerch byl majitel oné papírny v Kvasinách, do níž vozil Josef Frieml dřevovinu. Zůstalo tam však po něm pouze místopisné označení „V Lerchovně, neboť přesto, že plánoval zdejší provoz značně rozšířit, rodinné poměry (jak praví kronika) jej přiměly k prodeji papírny i všech výrobních práv.“ Na chvilku zpátky do Kunčiny Vsi ... V roce 1907 koupili dřevobrusírnu v Kunčině Vsi Ludvík a Jindřich Mahlerové ze Solnice. V té době již byla kvasinská papírna, do které dodával Josef Frieml dřevovinu, zrušena, a tak bylo třeba najít nový výrobní sortiment. Bratři Mahlerové proto doplnili strojní zařízení (zavedli mimo jiné i paření dřeva před broušením, což pak podstatně zvyšovalo kvalitativní parametry výrobků z takto vyrobené dřevoviny) a začali s výrobou dřevité hnědé ruční lepenky. Roční produkce v té době činila15 až 17 vagonů a vyráběný materiál se používal samozřejmě hlavně k výrobě pevných krabic. Nesmíme zapomenout na to, že v té době byly výrazy jako „recyklace“ „sběrový papír“ či „sekundární vlákno“ zcela neznámými pojmy a veškerá papírenská produkce v Čechách pracovala s vlákny primárními, ať již ve formě dřevoviny nebo buničiny. Krabice a bedny z takovýchto surovin pak byly velice pevné, vždyť nezřídka suplovaly funkce obalů dřevěných. Nově zrekonstruovaná papírna, nebo lépe řečeno lepenkárna, dodávala svoji produkci zejména tehdejšímu největšímu východočeskému podniku, jímž Solnická doprava byla První severovýchodočeská parostrojní výroba kartonáží Josef Kosař, v Dobrušce. A konečně a definitivně do Solnice Bratři Mahlerové však, jako podnikatelé pracující mimo papírenský kartel, který tehdy papírenské firmy (ale zejména ty větší a velké) sdružoval, začali mít problémy s konkurencí. Moudře se proto rozhodli nesoustřeďovat svoji činnost jen na papírenskou výrobu a v roce 1911 vybudovali naproti papírně, na druhém břehu říčky Zdobnice, na území obce Souvlastní, tkalcovnu. Poměrně velká továrna byla vybavena 40 tkalcovskými stavy a zdálo se, že alespoň v textilní branži se Mahlerům povede dobře. Bohužel se ani toto jejich úsilí nesetkalo s úspěchem. V tkalcovně se pracovalo jenom rok, když vypukly Balkánské války a hlavní zákazníci Mahlerovic exportu, pocházející právě z těchto, nyní válečných, území, se ze dne na den ztratili. Provoz v tkalcovně se zastavil; zůstala však lepenkárna, pro jejíž produkci se naštěstí našla další nová odbytiště a tak se ona tkalcovna v Souvlastním proměnila v sušárnu ručně sejmutých archů pevné, kvalitní „mahlerovské“ lepenky. V roce 1929 převzali lepenkárnu synové bratří Mahlerových, Otto a Bohuslav a právě oni to byli, kdo rozšířili její výrobu o kartonážku v Solnici. Lepenkárna v Kunčině Vsi a potažmo i solnická kartonážka prožily asi nejtěžší chvíle v průběhu německé oku- pace. Lepenkárna byla dokonce zabavena a majetek převeden na berlínského majora SS Carla Schrödera. Až do konce války zde pracovali francouzští váleční zajatci a sám nový majitel závod opustil v dubnu 1945, ze strachu před sovětskou Rudou armádou. Mahlerové a kartonáž Vznik vlastní kartonážky v Solnici se datuje od roku 1931. Rok předtím se totiž Otto a Bohuslav Mahlerovi dozvědí o likvidaci podniku pana Ludvíka Weinsteina v Holicích (L. Weinstein se bohužel o několik let později stane obětí nacistické zvůle vůči Židům a zahyne v koncentračním táboře v Terezíně) a protože se jedná právě o kartonážku, okamžitě je napadne její zařízení odkoupit a pustit se do výroby kartonáže z lepenky vyráběné v Kunčině Vsi. To se skutečně stalo a Mahlerové dopraví do Solnice stolové pákové nůžky, ohýbačku, vysekávací stroj s elektrickým pohonem, několik vysekávacích strojků na ruční pohon, šičku na plocho a šičku na hranu, obě na ruční, respektive nožní pohon. Hlavní zařízení, na které si bratři dělali největší zálusk – kombinovaný stroj, jakési rýhovací a nakrajovací kruhové nůžky, však L. Weinstein prodal Tomáši Baťovi do Zlína, a tak si jej pořídili nový, od lipské firmy Krause. Jinak se jim ale Weinstein snažil spíše pomoci, dokonce jim zprostředkoval dočasnou službu svého bývalého kartonážního mistra Antosche z Jablonce nad Nisou, pro zaučení >>> 3/2013 63 historie papír národního hospodářství a zajistili si tak účast a podíl na budování naší socialistické vlasti.“ Krásný eufemismus, viďte? Oni tu továrnu neukradli, jen si zajistili účast a podíl na budování naší vlasti. Solnická vnitropodniková doprava jejich vlastních zaměstnanců. Takové zkušenosti byly k nezaplacení, zvláště proto, že nové lidi bylo třeba naučit i vyrábět i tehdy velice oblíbenou, ale velice pracnou kartonáž potahovanou. František Nutil přichází Pro naše vyprávění je ale důležitější období zhruba o deset let později. Ano, právě v té době jezdil do Solnice na letní byt ten „náš“ František Nutil. Pracoval tehdy u známé firmy Gibián a spol. Ta měla za „První republiky“ velké jméno v oblasti zařízení pro kanceláře a zejména pak v tehdejší „výpočetní technice“, nejrůznějších mechanických počítadlech a kalkulátorech – tedy jakýsi Hewlett Packard či IBM třicátých let minulého století. Pan František byl jednak úspěšný obchodník, jednak výřečný a světa znalý muž, a tak, když došlo k onomu dialogu, popisovanému v úvodu článku, nezaváhal ani na chvíli. Od místního hodináře, pana Františka Faista věděl, že je solnická kartonážka toho času ve finančních problémech – byla válka a bratři Mahlerové (stejně jako zmíněný Ludvík Weinstein) byli Židé a měli s německým protektorátním režimem nesmírné problémy. Nezaváhal tedy a koupil ji i s celým zařízením. Nevadilo, že neměl pro kartonážní činnost živnostenské oprávnění – přibral prostě do společnosti místního knihaře Huberta Novotného a dali se do práce pod firmou „ Hubert Novotný a spol.“. Na místě mistra se jim ještě nějakou dobu podařilo udržet jednoho 64 3/2013 z bratrů Mahlerových – Otta, ale i on musel nakonec z „rasových“ důvodů odejít. V letech 1943 až 1946 se podnik rozrůstal, neboť se Františku Nutilovi podařilo vykoupit další nemovitosti v Solnici. Prostory k výrobě a skladování se rozrůstaly a rozmach společnosti přinesl firmě i žádané úspěchy na tehdejším papírenském trhu. Znárodnění na dvojí způsob Po skončení války vedli lepenkárnu v Kunčině Vsi opět bratři Mahlerové. Zajímavé je, že roku 1948 požádal Otto Mahler sám o znárodnění svého podniku a stal se tak, zhruba na rok, jejím národním správcem. Další osud tohoto malého podniku s výrobním sortimentem – hnědou ruční lepenkou, byl zajímavý. V rámci organizačních přesunů a delimitací byla Generálním ředitelstvím papírenského průmyslu nařízena jeho likvidace k 31. 12. 1952. Tehdejšímu vedoucímu provozu, Karlu Šabatovi, se však podařilo s vynaložením obrovského úsilí a diplomatického umu likvidaci oddálit, a tak lepenkárna, jejíž produkce potom stále stoupala, fungovala až do 60. let minulého století. Sama kartonážka v Solnici byla Františku Nutilovi znárodněna rovněž v roce 1948 a v kronice k tomu datu nacházíme zápis, jenž stojí za citaci: „V r. 1948 došlo k znárodnění závodu v Solnici. Přešel tak do rukou pracujících, kteří nebyli již vykořisťováni jednotlivými majiteli, ale začali pracovat kolektivně, s úspěchem, ku prospěchu našeho Solnice jako národní podnik Ale což, doba již byla taková a úspěch firmy konec konců vždy záležel zejména na pracovitosti a důvtipu lidí. V solnické kartonážce, která se po několika reorganizačních aktech ocitla od roku 1955 ve svazku Východočeských papíren, nejprve jako samostatný národní podnik, poté jako závod, bylo obého dost. A výrobní sortiment? Jedním z „exotických“ výrobků tohoto závodu byly odedávna papírové „špičky“ pro kuřáky cigaret, ale tím, co jej živilo, byly krabice. Zejména pak krabice jako pevný vnější přepravní obal. Mohli jste se s nimi setkat v Čokoládovnách Orion i Zora, v mlékárnách, pekárnách, v podnicích jako Synthesia Semtín, Svit Gottwaldov, zkrátka všude, kde bylo třeba balit jednotlivé výrobky ještě do obalů skupinových – přepravních. Ale, málem bych zapomněl, ještě dva typické výrobky je nutno ve spojitosti se solnickou kartonážkou jmenovat – lepenková pouzdra na cvičné dělbuchy pro Československou lidovou armádu, a zejména pak ony štíhlé podlouhlé krabice na elektrody, které jistě zná každý, kdo se někdy setkal se svářením elektrickým obloukem. Privatizace, restrukturalizace, kooperace .... a konec Alespoň částečné nápravy křivd z „osmačtyřicátého“ se Nutilové dožili po roce 1989, kdy jim byla kartonážka vrácena. Nebylo to však tak jednoduché – i současné vedení závodu s ní mělo své plány, a tak potrvalo až do roku 1996, než Michal Nutil se svým otcem dosáhli svého. Jejich privatizační nároky a plány byly potvrzeny Ministerstvem průmyslu a Michal Nutil se ve svých 26 letech stal nejmladším papírenským ředitelem. Vlastní restitucí však Nutilové získali (podle tehdejšího způsobu vypočítávání restitučních nároků) pouze 11,8 % celkové hodnoty továrny, zbytek si museli dokoupit. Jako normální občané, žijící do té doby stejně jako my všichni běžným „socialistickým způsobem života“, tak Nutilové vstoupili do nové éry svého soukromého podnikání zadluženi až po uši. Ve výrobě samozřejmě zachovali nosný program, tedy krabičky na svářecí elektrody pro firmu ESAB Vamberk, klopové krabice z bednových lepenek pro DELI Lovosice, přepravní bedny na droždí, dortové krabice a později též vysekávané paletky na jogurty a jiné mlékárenské zboží. Kromě hladké se začala zpracovávat i lepenka vlnitá. Do osudného roku 1998 se v historii kartonážky promítla i vítaná pomoc strategického partnera a investora, rakouské firmy Schausberger, člena skupiny Mayr-Melnhof, která se stala jejím majetkovým podílníkem. A proč osudný rok 1998? V noci z 22. na 23. července toho V šedesátých letech roku, díky obrovské povodni, stouply hladiny některých východočeských řek a říček až o 3 metry. Výjimkou nebyla ani Bělá, na jejímž břehu solnická kartonážka stála. A pak už to šlo ráz na ráz. Továrnu se sice podařilo znovu rozběhnout, selhala však pojišťovna a vše dovršila výpověď rakouských společníků. Následoval konkurs a zastavení výroby – i když to tak docela pravda není. Proč? Protože výroba běží, ale trochu jinak a trochu jinde. Ale to už je zase jiný příběh.
Podobné dokumenty
RANDÁL - Royal Riders motoklub Kutná Hora
Cesta vedla “klasicky” přes Českej Štemberk a Uhlířský Janovice. Jízdu jsme zakončili na Valech v Kutný Hoře. Tam si nikdo při loučení nechtěl připustit končící sezónu a už plánoval
další letošní v...
Číslo 8/2010
v podobě kaple byl vybudován již v 17.
století. Ten, který nad pramenem stojí
nyní,
pochází z doby, kdy plánské
panství vlastnili Nostitzové, a připomíná
spíše malou lázeňskou stavbu. Přesto, že
vy...
Léto 2016 - Pohledy AMB
Ale víte, že i při lenošení na lehátku se dá
leccos objevit? Zkuste si přečíst letní číslo
časopisu Pohledy AMB!
Přestože čtenáře našeho časopisu považuji
za vzdělané a sečtělé, troufnu si tvrdit, ...