Exkluzivně / Jan Zbořil: UkáZka ZE sbírky skříň Zaostřeno

Transkript

1/10
Exkluzivně / Jan Zbořil: Ukázka ze sbírky Skříň
Zaostřeno / Marcela Gunázerová , Petr Měrka
Úvaha / Tomáš Gabriel: iPadek tištěné kultury
Téma /
Komiks
efak éfac
1
časopis o internetové literatuře
2
Kafe 1/2010
Č
asopis Kafe má za sebou první rok.
Při této příležitosti je na místě
zamyslet se nad tím, co jsme světu
internetových literárních serverů přinesli, jak jsme změnili místní literární život.
S námi přišla možnost důstojněji publikovat literární díla internetových autorů,
kteří za publikaci a také o publikaci stojí.
S námi přišla možnost vyzkoušet si žurnalistickou práci a jistota, že nebude přehlédnuta. S námi přišel zákon. Jak tyto dříve
netušené možnosti využil lid?
Nebudu vás napínat, tyto možnosti
zůstaly vesměs nevyužity. Články psal úzký
okruh lidí, který se postupně ještě více zužuje – žádné zástupy horlivých žurnalistů,
ale ani autorů poezie a prózy na redakční
mail nedorážely a nedoráží. Myšlenka rovnějšího výběru autorů na základě zasílání
literárních děl do redakce zůstala jen myšlenkou. Fanoušky máme, ale tiché a leklé.
Přesto jsme dokázali tři čísla naplnit a ta
práce nás těšila, těší a bude těšit.
Pamatuji dobu na počátku tisíciletí, ve
které by vznik takovéhoto časopisu vedl
k lavině zájmu o spolupráci. Proč to dnes
nefunguje? Může za to nárůst počtu uživatelů serverů a s tím spojená rezignace
místních elit na jakoukoli konstruktivní
činnost? Opět vás nebudu dlouho napínat – ano, může. Nemyslím si však, že tato
rezignace je nutným vyústěním vývoje. Je
pouze nejsnazším vyústěním. Sám jsem si
několikrát vyzkoušel, že stačí na chvíli zapnout sebe sama, něco vytvořit a chaos je
ten tam. Kultivovat prostor internetových
serverů by dokázal i třeba jen jeden aktivní
člověk, který by dělal smysluplnou věc do-
editorial & obsah
statečně viditelně, kvalitně a systematicky.
A nemusel by ani trávit celé dny u počítače
a brát za to těžké peníze, jak praví jeden
místní rozšířený mýtus. K zachycení kvality
ve zdejším prostředí stačí pár hodin ročně.
Co tady chybí především, není kritika, ale
konstruktivní snaha samotných autorů
něco se svou tvorbou dělat.
Na této myšlence vyrostlo a stojí Kafe již
jeden rok. Těšíme se, že si toho v příštích
letech někdo konečně všimne.
02
03
04
05
šéfredak tor
Odkazy literárních serverů
Tomáš Gabriel
Fejeton — Stop oř!
Vaud
Téma — Komiksářův průvodce po internetu
Jana Fantová, Viktor Šauer
11
Zamyšlení — iPadek tištěné kultury
12
O knize — Milorad Pavić: Vnitřní strana větru
13
Carpe diem — A teď už vážně k věci
Tomáš Gabriel
Jan Hrnčárek
Marika Mariewicz
15
Exkluzivně — Ukázka ze sbírky Skříň
18
Vybraná kolekce — Elektrický pes
Tomáš Gabriel
Editorial
Tomáš Gabriel
22
24
26
30
P O EZIE
Jan Zbořil
Marcela Gunázerová
Kritika — Elektrický pes na elektrickém křesle
Tomáš Gabriel
PR ÓZ A
Rozhovor — Petr Měrka – Sedm otázek pro Měrku
Jan Hrnčárek
Vybraná povídka — Válečná zóna
Petr Měrka
Kritika — Akce bez příběhu, sci-fi bez záhady
Štěpán Princ
31
Kritika — Nad nezaslaným textem Petra Měrky
32
Kritika — Ze zaslaných povídek
34
Lógr
Jan Hrnčárek
Jan Hrnčárek
Novinky
aréna
3
text
odkyazy literárních serverů
Tomáš Gabriel
kloaka
kvílení
knihkupectví
Nepotrebujem
Kontrapoetické ozvěny Arény
Zase Ginsbergovo kvílení
Slovenský časopis Kloaka
Písmácké knihkupectví
Básne alebo niečo také
Zdeněk Lyryk Horner opět útočí. Od konce
minulého roku začal publikovat sérii glos
k básním, které jsou na literárním serveru
pismak.cz zařazeny do takzvané Arény.
V době vydání tohoto čísla již publikoval
šestou dávku. Za pozornost stojí také zatím
třídílná série Kontrapoetika, ve které autor
mystifikujícím způsobem rozkrývá neduhy
internetové literární kultury. Vše najdete
na autorově osobní stránce.
Objevování Ameriky je v písmáckých vodách docela častou recenzentskou kratochvílí. Konec konců proč nenapsat recenzi
třeba na Dostojevského, když jsem ho
zrovna dočetl a s výhradami se mi celkem
líbil. Autor jH ale Ginsbergovo Kvílení
probírá o poznání podrobněji, než je na
internetu zvykem, a tak není na škodu na
jeho práci upozornit.
Začátkem jara vyšlo první číslo slovenského „magazínu Kloaka, zameraného na
experimentálnu a nekonvenčnú tvorbu“.
Nejedná se o přímý protějšek Kafe, zaměření Kloaky je obecně kulturní, s důrazem
na literaturu, ale především na experimentálnost, která na nás kouká odevšad. Skoro
se až vtírá myšlenka, jestli by nebyl zajímavý experiment, odpublikovat v Kloace
něco neexperimentálního. První dvojčíslo
je doslova nabité nejrůznějšími texty, a tak
ho nemůžeme než doporučit.
Aleš Novák přišel s docela prostou myšlenkou, že by bylo dobré vytvořit seznam
knih, které vydali autoři působící na písmáku. Založil k tomu účelu klub s názvem
Písmácké knihkupectví. V současnosti je
tato knihovna poloprázdná a většinu příslušných knih v ní nenajdeme. Ale co není,
může být. Je jen na písmácké komunitě, jak
rychle a jak přehledně knihovnu doplní.
Málo se to ví, ale před každým vydáním
nového Kafe projdu všechny nové písmácké sbírky básní a většinou nic moc zajímavého nenajdu. Tentokrát jsem ale našel.
Básně slovenského autora nepotrebujem
si mne svou absurdní, přirozeně vtipnou
poetikou získaly. Dalo by se polemizovat,
zda je to poezie, či odentrovaná próza, zda
je vtip dostatečně poetickou náhražkou
za metafory. Kdo má na takovou polemiku
náladu, je poněkud zvrácený.
Dva staří bardi vycházejí, třetí se směje
bardi
V posledním půlroce se staly nejméně tři významné události na poli knižní publikace
internetových autorů. V minulém čísle zmiňovaná básnická sbírka Jana Těsnohlídka ml.
Násilí bez předsudků získala prestižní Ortenovu cenu. Talentovaný autor Martin Poch,
známý především pod nickem Swedish_Nigg, publikoval v nakladatelství Concordia
svou první básnickou sbírku s názvem Běhařovská lhářka. A do třetice autor Jan Zbořil,
na internetu známý jako Zbora či šedé, publikoval v edici Psí víno rovněž svou básnickou prvotinu s názvem Skříň. Všem gratulujeme a přejeme obří prodeje. Snad se brzy
zmůžeme také na nějaké recenze.
Stop oř!
K
romě menšin národnostních, máme
též menšiny slovní. Ve školách se
o nich neučí a jejich historie je pro
většinu z nás velkou neznámou. Jsou to
slušná-sprostá slova. Že nevíte oč kráčí?
Hned to vysvětlím! Zatímco sprostá-sprostá slova jsou podle průzkumů na vzestupu,
slušná-sprostá slova se do učebních osnov
opět nedostala.
Ještě moji rodičové měli ve vyjmenovaných slovech nadbytečnou babyku (snad
4
text
fejeton
Vaud
nějaká bylina?). Zato tam již léta trestuhodně chybí pyj. Ne, nespletl jsem se! „Pij
doktore, nebo ťa vyměním“, je úplně jiný
pij. Feminizované školství nám soustavně
tají tvrdý pyj. Ideálně by měl být někde
mezi pýchou a pytlem. No řekněte sami,
když jsou ve vyjmenovaných slovech takový prdele jako Ruzyně a Přibyslav, proč
tam, sakra, není pyj! Ve škole se dozvíte
vše o historii MDŽ nebo věci, které jste
snad ani nechtěli vědět o menstruačním
cyklu, ale vyjmenované slovo pyj se neučí
ani na střední. Na správné volbě i nebo
y záleží dost zásadně i význam věty: „Pan
školník kouří i pije“. Možná by to mohla
paní ministryně vyřešit nějakou ministerskou vyhláškou. Tedy, pokud v tom má
sama jasno.
Dalším slušným-sprostým na řadě je
slovo ztopořit. V takové angličtině můžete shodný výraz „to erect“ směle použít
například pro stavbu výškového domu (to
erect a skyscraper). V češtině neztopoříte
bez uzardění ani dvojdomek. Pan ředitel
se nepochlubí žactvu na začátku školního roku, že se přes prázdniny povedlo
ztopořit novou tělocvičnu. Proč se neříká
„zůstal stát, jako ztopořený“? Copak to jde
„zůstat stát jako opařený“? Opařili jste se
někdy a zůstali stát na místě? Štronzo? Já
jsem vždycky skákal! A topoření nám leží
nespravedlivě ladem… Přitom by se dalo
oprášit a využít! Například při pokynech
vozky koňům se používají nepochopitelné
výrazy hot a „čehý“ pro jízdu a prr! pro
zastavení. Zde se nabízí téměř balbínovský
výraz „stopoř!“ (nebo „stop oř!“), který by
jistě vyvolal více pozornosti nejen u koňů.
A pak je zde mnou propagovaný výraz stopořka! Řekněte sami, kolikrát jste si spletli
v pohraničí u cesty stopařku s devizově
placenou sociální pracovnicí? Jakpak by ne,
je to totiž stopořka! Ne, žádná prostitutka_
postávající_podél_hlavních_silničních_tahů_v_příhraničí. Chce to krátké a výstižné
slovo! Jedno takové zde nabízím: Stopořka!
Jestli nechcete, vaše chyba!
V našem jazyce lze topořit (někdy s obtížemi) pouze úd. Slovo úd získalo rovněž
ošklivou nálepku. Zatímco debata o znavených údech by byla ještě před několika lety
náplní sportovního pořadu, dnes by to spíš
patřilo do vysílání „Sama doma“. Přitom
úd je končetina jako každá jiná. Potřást
někomu rukou je výraz nepřesný. Třeseme většinou celou horní končetinou, tedy
celým údem. Jak by to ale vypadalo, kdyby
se psalo, že Klaus po podpisu smlouvy
podal Putinovi úd! Nebo mu údem dokonce několikrát potřásl! Věcně by to bylo jistě
správné… Takováto zpráva by nepochybně
ohromila celou poslaneckou sněmovnu.
Dost možná, že by z toho byli všichni její
členové ztopoření (erected members). A to
včetně ministryně školství…
Komiksářův průvodce po internetu
Výtvarného umění a literatury je plný
internet, jak to ale vypadá s médiem, které
v sobě obraz a text spojuje? Kde komiks
na internetu najít? Je vůbec pro internet
vhodný? Existuje nějaký kvalitní komiks,
který stojí za to sledovat? A jak jsme na tom
s českým online komiksem?
V
posledních letech v České republice
probíhá komiksový boom. Vychází
stále více původních i překladových
komiksů, velká nakladatelství rozjíždějí nové řady zaměřené na toto médium.
V českých fanzinech jsou publikována kvalitnější díla než před pěti šesti lety. Mladí
autoři, kteří mají přístup k zahraničním
publikacím, tvoří čím dál kvalitnější příběhy a časopisy mají z čeho vybírat. Zní to
jako idylka, ale je to jenom srovnání oproti
minulým letům komiksového sucha. Čtenáři, nakladatelé i samotní autoři si teprve
uvědomují možnosti tohoto média. Bourání
stereotypů, že komiks je čtení především
pro děti a puberťáky, že se nedokáže vyjádřit k vážným tématům a že v něm pobíhají
jen hrdinové v elasťákách, zabere ještě
hodně času a vysvětlování. Nejlepším prostorem, kde se k podobným tématům vyjádřit a ukázat i jiné možnosti, je internet.
Kam zabrouzdat
Kvalitních domácích portálů věnujících se
tomuto médiu není mnoho. Co se teorie
komiksu týče, jsou vlastně jen dva – Komiksarium.cz a již ukončený Komiks.cz. Na
obou se dá nalézt mnoho informací, především recenzí a publicistiky. Komiksům,
které v České republice vychází, je věnován
5
text
Jana Fantová & Viktor Šauer ze serveru www.humanart.cz
téma
Grus
Jiří Grus jako jeden ze současně nejznámějších a nejoceňovanějších českých komiksových tvůrců se na webu prezentuje ve
formě blogu, kde víceméně každý měsíc
představuje čerstvé kousky ze své tvorby.
Najdeme tam díla profesionální, ale i „odpočinková“. Pokud se ale zaměříme jen na
komiks, jde především o ukázky představující díla vydávaná klasicky. I díky tomu
styl, který mohou čtenáři nalézt například
u Volemana, ničím nepřekvapuje a zůstává
v kolejích silně inspirovaných Saudkem,
ale po technické stránce je velice kvalitní.
Většina děl je černobílých, ale najdeme
i díla barevná (Robert, Trutnovinky), ve
kterých je kolorování mnohdy velice jemné,
přesto efektní. Jak se zdá, hlavní inspirací
pro jeho díla zůstávají trampoty všedního
života (Voleman, Robert), které jsou ostatně blízké i jeho kresebnímu stylu.
6
comicsDB.cz, kde ovšem zase žádné články
a povídání nečekejte. Jedná se o seznam
vydaných publikací, u kterých můžete najít
jejich hodnocení čtenáři a registrovanými
uživateli. Součástí stránek je i databáze
autorů, která bude v budoucnosti rozšířena
o biografie a ukázky děl. A pak tu máme
samozřejmě stránky jednotlivých nakladatelství, které si ale každý z vás musí najít
sám podle toho, jaká produkce ho zajímá.
S tím, jak se v České republice za poslední
roky zlepšuje celkové povědomí o komiksu, se zvyšuje i počet nakladatelství, které
komiksy vydávají.
V zahraničí jsou na tom s informacemi
dostupnými online lépe, hlavně proto, že
tam komiksů vychází víc a dostává se jim
větší pozornosti a vážnosti. Celkovému
dění v oboru je věnován portál Comicsresearch.org, kde čtenář může nasávat informace dle libosti klidně i několik hodin. Co
ovšem fanouška zaujme více, jsou online
časopisy – mezi hlavními The Comic Journal, Imagetext či Image and Narrative.
Ale to všechno jsou zatím jenom řeči
o komiksu a komiksy nikde. A to je u autorského komiksu záhadou, že jich v porovnání s obrázky, fotkami, básněmi či
povídkami na internetu doopravdy moc
není. Důležité je slovíčko autorský, protože
naskenovaných sešitovek najdete dost. Jak
ale kvalitně spojit komiks coby lineární
sekvenční médium s nelineárním a decentralizovaným hypertextem? Nechci zde rozebírat téma, zda je lepší číst tištěný, či online text, protože ten, pro koho je důležité
si knihu ošahat a očichat, se po komiksu na
internetu pídit nebude. Spíš se chci věnovat
otázce, zda vůbec autoři využívají možnosti, které jim publikování online nabízí.
Pravidla online komixu
Komiks a jeho tvůrci v současné době
využívají jedinou přednost internetu, a to
finanční nenáročnost. Vydání knihy není
levná záležitost, a co teprve knihy, která je
na grafické zpracování mnohem náročnější než jiné, při větším riziku, že nezaujme
téma
DevCageR
Michael *DevCageR* Petrus má ze všech
zde zmiňovaných, dle mého názoru, nejpůsobivěji zpracovaný web, zaměřený
jak na jeho komerční, tak i tvůrčí činnost.
Galerie komiksů mapuje několikaletý vývoj
a najdete zde prakticky vše, co za tu dobu
v komiksu vytvořil. Za velký klad považuji,
že ve většině případů zde naleznete nejen
ukázky, ale i celá díla, což je ovšem umožněno také jejich kratší délkou. Zatímco
dříve kresbě dominovala ryze černobílá
perokresba (jen občas doplněná o červené prvky – Břečťan, Velký Národ), dnes
DevCageR hojně používá techniky mnohem
vyspělejší a barevnější, doplněné kvalitní
počítačovou postprodukcí. Jeho práce se
tak stále zlepšují a vyvíjí a jsou mnohdy
doplněné o nové prvky inspirované jinými
autory (např. Alex Ross – Kingdom Come).
Žánrově jsou jeho komiksy často dosti
rozdílné, a tak najdeme příběhy sci-fi, noir
ale i všedního života s prvky humoru. Tuto
rozdílnost můžeme vidět i na použitých
stylech kresby, kterou danému účelu vhodně přizpůsobuje. Hlavní doménou mu ale
i nadále zůstávají příběhy ponuřejší, plné
ostrých stínů a kontrastů (v minulosti silně
inspirované Frankem Millerem – Sin City),
se kterými se můžeme setkat například
v připravovaném díle Jed.
7
tolik čtenářů. Pro začínající autory je internet nejlevnější, nejsnazší a nejrychlejší
prostředek, jak svou práci představit a dát
o ní vědět. Jenže cílem většiny autorů je zaujmout nejdříve čtenáře, a pak nakladatele
natolik, aby mohla jejich práce vyjít v tištěné podobě. A proto své komiksy tvoří tak,
jako by byly rovnou k tisku určené. Originál
se pak oskenuje a není vytvořen přímo
pro web. Čtenář tak sice dostane příběh ve
formátu, na který je zvyklý, ale na obrazovce je to spíš nevýhoda, protože stále musíte
rolovat či upravovat velikost stran.
Tato první výtka může působit dětinsky – čtenář by mohl zvládnout tu námahu
a myš přece neváží tolik, aby s ní nepohnul.
Nicméně se za ní skrývají další souvislosti,
které nejsou na první pohled patrné. Pokud
autor vytváří komiks rovnou určený pro
web, musí zvolit nejen jiný styl práce, ale
především myšlení. V době tabletů už asi
není nutné zdůrazňovat, že výtvarník si nemusí vystačit jen s tužkou a ořezávátkem.
Současné online komiksy tak ale stále pů-
sobí – to nemusí být zákonitě špatně, jen je
škoda, že neexistuje pokročilejší varianta.
Literatura nebo výtvarné umění?
Převedení komiksu do digitální podoby
dává autorovi možnost hrát si s tímto médiem tak, jak mu to papír dosud neumožnil,
a když už, tak s komplikacemi. U stránky,
která má rozlišení obrazovky se dá dobře
pracovat s různými kompozicemi – to je
důležité například u čtvercových či atypických formátů (jak nevzpomenout tištěnou!
Saudkovu Muriel) či dokonce má o to větší
prostor si vymyslet vlastní kompozici. Další
výhodou digitalizace je, že si výtvarník
může zvolit libovolnou část komiksu jako
stavební prvek, může to být dvojstránka,
stránka, řádek, jeden panel či dokonce
jedna postava, s ním pracovat a tyto prvky
navzájem propojovat. Kdybychom vyšli ze závěru Davida
Carriera (pozn. 1.), že komiks jako médium má blíže k literatuře než k výtvarnému umění, a zkusili s jednotlivými panely
téma
Nikkarin
Pokud zmíníme jméno Michal Menšík,
nejspíše i v prostředí komiksových čtenářů najdeme takové, kteří budou tápat,
ale jen málokterý z nich nezná umělecký
pseudonym Nikkarin a s tím i jeho velmi
známou webovou prezentaci na uměleckém fóru HumanART, které jej bez nadsázky přivedlo do povědomí veřejnosti.
V komiksové části nalezneme tři složky.
První je krátkým souborem černobílých
stripů publikovaných v časopise Čili Chili.
Druhým oddílem je Skicák obsahující jak
už název napovídá různé pokusy a tvůrčí
nápady. Nejdůležitější je ale část třetí, která se v drtivé většině ukázek opírá o dílo
130:Odysea, které jakožto první díl chystané trilogie bylo publikováno minulý rok.
V poslední době můžeme nové práce najít
také na jeho blogu, kde čas od času představí své poslední výtvory, ukázky a upoutávky směřující především k dalšímu
dílu 130. Nikkarinův styl je velmi snadno
rozpoznatelný (bezpochyby inspirovaný
Moebiem, což lze ovšem jen těžko brát za
něco špatného, neboť tímto světoznámým
umělcem se inspirovala i celá řada jiných),
kdy pečlivou a detailní kresbu perem nebo
tužkou v poslední době často doplňuje
kolorováním na počítači, čímž vdechuje
pitoreskním obrázkům více života. Jeho
příběhy jsou plné futurismu, hravosti a bohaté tvůrčí představivosti vždy doplněné
lehkým nádechem hořkého humoru.
8
pracovat například jako s jednotlivými
odstavci textu, mnohem lépe by se ukázalo, jaké možnosti se komiksovým autorům
otevírají.
Interaktivní komix
Na internetu jsou texty navzájem prolinkované napříč různými stránkami. Panely
a celé sešity by mohly být mezi sebou
propojeny podobně jako texty. Odkazovat
na sebe uvnitř jednoho díla či spojovat
několik knih navzájem. Svět komiksových
postav by mohl být mnohem více propojen.
Nejsem sice fanoušek crossoverů, ale je
to přesně ten typ komiksu, u kterého jsou
poznámky pod čarou a bližší vysvětlení
potřeba nejen pro začátečníky. Tyto poznámky by se změnily v přímé odkazy na
původní díla a situace. Současně by pomocí
linků mohla vzniknout mnohem komplikovanější vnitřní struktura samotného díla
a autor by dostal nový prostředek pro práci
s časem. De facto i s prostorem. V komiksu
např. Pascal Lefévre (pozn. 2.) rozlišuje
několik druhů prostoru – vlastní prostor
postav versus prostor čtenáře a prostor,
který je viděný, versus prostor neviděný.
V podrobném zobrazování prostoru by pak
ale komiks mohl snadno sklouznout k animaci.
Všechny tyto postupy by udělaly online
komiks pro čtenáře interaktivním novými způsoby, zajisté zajímavějšími než jen
tlačítka next a back. Pojem interaktivní
zde míním ve stejném smyslu jako Rob
Cover, který se věnuje především formám „interaktivity, v jejichž rámci je text
nebo jeho obsah v interaktivním procesu
ovlivňován, nově řazen, upravován, přizpůsobován či převypravován publikem.“
(pozn. 3.) Tady je vidět mé hledisko –
na online komiks se dívám jako na dílo
určené mně jako publiku, chci na čtení
komiksu participovat ještě víc než dosud.
Přitom komiks ze své podstaty mnohem
více než jiná média dovoluje čtenáři, aby
příběh a prostředí díky své fantazii sám
dotvářel a konstruoval.
téma
Jerie
Na stránkách Karla Jerie, jakožto studovaného umělce, lze najít velké množství jeho
kreslířské a malířské práce, která ve velké
míře zahrnuje i komiks. Díky systematickému uspořádání se jistě každý zorientuje
a snadno se tak může ponořit do zkoumání
jednotlivých děl tohoto velmi zkušeného
tvůrce. Kromě vtipných jednostránkových
Kraťasů tvoří zbytek pestrá sbírka několika kompletních příběhů a nakonec i ukázky z nejrozsáhlejších knižních publikací.
Za velkou výhodu považuji dostatečně
vysoké rozlišení všech uveřejněných prací,
takže je možné si komiksy pohodlně prohlédnout i na obrazovkách počítače. Přestože jeho styl se u některých děl hodně liší,
nejvíce dominuje plně kolorovaná detailní
kresba/malba s velkým množstvím „naleštěných“ odlesků (Ecce Deus, MASO). Technické zpracování je pro daný styl perfektní
a dovolil bych si jej u některých děl nazvat
„český MARVEL“ (Oidipus, Dobrá trefa).
V příbězích je hodně prvků vypůjčených
z mýtů, bájí a jiných tradičních vyprávění,
které se nebojí vyložit a upravit po svém
(Jaroslav, H.R.M.G.D.N.) a nikdy nezapomene svou práci okořenit alespoň špetkou
sarkastického humoru.
9
Česká scéna
Jaké komiksy nám tedy domácí tvůrci na
internetu nabízí? A kde je najít a kde publikovat? Někteří výtvarníci mají svůj blog
či stránky, jako například Jiří Grus, Vhrsti,
Michael Petrus (DevCager), Pavel Talaš
(PaTa) či Jaromír Plachý, který je zároveň
animátor. Tady čtenář musí jít přímo po
konkrétním autorovi. Potom existují portály, kde mohou výtvarníci své práce publikovat a čekat na odezvu čtenářů – takovými
portály jsou například comx.cz, HumanArt.
cz, deviantArt.com a do určité míry server
KoCoGel.info, který dokonce jednou za čas
publikuje práce tamních autorů v tištěném
sborníku BubbleGun. Občas se dají najít
celá díla - např. Poslední Čech (od Petra
Vyorala.
Při hledání autorů, kteří patří k českým
komiksovým špičkám, si můžete nechat
poradit podle udělovaných cen, ať už to
jsou Muriel u KomiksFEST!u či Fabula Rasa
u Crweconu, nebo se pro začátek rozhodnout podle následujících recenzí. Při výběru autorů, které představíme, jsme měli
dvě hlavní kritéria – publikování online
a kvalitu.
Poznámky
pozn. 1.: Carrier, David. The Aestetics of
Comics. Pennsylvania State Press. 2000.
pozn. 2.: Lefévre, Pascal. „The Construction
of Space in Comics.“ in A Comics Studies
Reader. Eds. Heer, J. Jackson, MS: University
Press of Mississippi, 2008.
pozn. 3.: Cover, Rob. „Inter/aktivní publikum: Interaktivní média, narativní kontrola a revize dějin publika.“ Pp. 195-207 in
Mediální studia, r. 2, č. 2. 2007.
téma
MaComix
Marek Černý – MaComix – jak už svým nickem napovídá, má ke komiksu blízko a na
internetu se prezentuje hned na několika
místech, kde na vás bude vždy dohlížet
jeho ozubené očko. Jeho osobní stránky
„v jednoduchosti je síla“ jsou sice pěkné
na pohled, ale abych řekl pravdu, přijde mi
to stále trochu nepřehledné a ke komiksu
tam toho mezi spoustou jiných výtvorů bohužel moc nenajdete. Úspěšnější už ale budete, pokud zamíříte na některý jiný z jeho
profilů, ať už na FaceBook , DeviantART,
anebo nejlépe na HumanArt, kde toho
můžete najít asi nejvíce. Desítky veselých
barevných ilustrací sice trochu zastiňují
komiksovou sekci, ale nutno podotknout,
že i ta stojí za zhlédnutí. Krátké vtipné
příběhy a neotřelá grafická podoba hrdinů
jsou hlavními rysy jeho tvorby, která je ale
přece jen více zaměřená na samostatné
ilustrace, které se ovšem často nesou v komiksovém duchu.
10
téma
Plachý
PaTa
PaTa, vlastním jménem Pavel Talaš, se prezentuje na svém webu dlouhou řadou komiksových počinů, sahajících až do roku 2000. Můžeme tak sledovat vývoj jak v námětech, tak i kresbě. Většina děl si vystačí s rozsahem několika stran, a tak hlavním
krédem zůstávají především kousavé a překvapivé pointy (Nuda, Poslední jízda). PaTa
si očividně rozumí především s černobílou kresbou nejvíce podobnou karikaturám na
školních lavicích, kterou se za ty roky ale naučil poměrně dobře využívat a zachovat
si při tom vlastní osobitý styl. Ovšem také čerstvé pokusy tvorby s pomocí počítače
vypadají velmi slibně, jak se můžete přesvědčit v krátkých příbězích O sněhu.
Na konec jsem si nechal Jaromíra Plachého
s osobitým webem. Nenechte se odradit
poletujícími mouchami, neboť v tomto
případě hlídají objekty hodné bližšího
prozkoumání. V komiksech narazíte hlavně
na stripy, které jsou po technické stránce
jednoduché, až minimalistické, což však
umocňuje stránku obsahovou, která je
opravdu originální a často (černo)humorná, s čímž je ostatně možné se setkat
i u zbytku jeho rozdílné tvorby (především
animace, která jakoby přímo navazovala na
komiksovou část a naopak). Pěkná sbírka
komiksových dílek neznalé příjemně překvapí nekolísající kvalitou. Za nejvtipnější
považuji Jiné světy, u kterých je opravdu
těžké ubránit se hlasitému smíchu. Svérázné grafické zpracování dodává příběhům
Plachého ještě více na sarkastičnosti, kdy
nejčastěji sledujeme osudy malých tvorečků, řešících problémy s ostatními, sami se
sebou, nebo se světem, ve kterém žijí.
iPadek tištěné kultury?
v ideo , na k t erém m ů že t e v id ě t v akci aplik ace
ZDE
text
v ideo prová zející ná s z a z v uku
Tomáš Gabriel
s v ižné hudby aplik ací č a s opisu
ZDE
pro i P ad č a s opis ů
Všude se píše o iPadu, nové „čtečce“
elektronických textů od společnosti Apple, ale
komunitu internetových literárních serverů
tato novinka vzrušuje asi tolik jako nové číslo
časopisu Kafe. Přitom se jedná o zařízení,
které by mělo nadmíru zajímat všechny autory
i čtenáře a zejména ty internetové.
iPad
je v podstatě snadno přenosná dotyková obrazovka,
která zvládá funkce počítače a telefonu zároveň. Nepotřebujete žádnou myš, tlačítka,
kabely – prostě jen vytáhnete z aktovky poměrně lehkou destičku a můžete pracovat,
nebo po americku: můžete se bavit. V literárních kruzích se o iPadu mluví především
proto, že je svou stavbou ideálně využitelný
jako čtečka elektronických časopisů, novin
či knih. Hlavními výhodami tištěných médií
oproti elektronicnkým je jejich přenosnost,
uživatelská přívětivost a kvalita zprostředkování textu. Ve všech těchto oblastech udělal iPad velký krok kupředu, a tak je jedině
logické očekávat, že se čtení elektronických
textů s jeho příchodem úměrně rozšíří.
Papír versus křemík
Elektronické čtečky nikdy zcela nedoženou
tištěná média v samozřejmosti a komfortu
užívání, o to se ale ani nesnaží. Přiznávají
svou nedostatečnost a nabízejí výměnou
něco navíc: interaktivitu, multimediálnost
a nové funkce. Například pomocí textového
vyhledávání můžete rychle najít požadova-
nou citaci v obsáhlém textu, přes internetové připojení si můžete během několika
vteřin vybrat, zakoupit a otevřít jakoukoli
knihu z obrovské databáze atd.
Tato výměna „něco za něco“, exkluzivita
za interaktivitu, jednotlivé za mnohé, je tedy
slabou, ale zároveň i silnou stránkou iPadu.
Chybí dokonalá čitelnost papíru, estetický
zážitek z knihy jako takové, samozřejmá mechaničnost otáčení stránek. Otáčím-li prsty
stránku, můj nevědomý pohyb přímo kontroluje list papíru. Naproti tomu iPad funguje
jako prostředník, kterého se svým prstem
vždy ptám, jestli funguje, a teprve pokud
ano, stránka se otočí. To může rušit. iPad
se také leskne, hřeje, vybíjí se, nešikovným
dotykem v něm mohu aktivovat kdo ví jakou
funkci, mohu ho snadno a draze rozbít atd.
Uvážíme-li, jak si dovedeme užít kvalitně
provedenou vázanou knihu oproti levnému
paperbacku, který je ale z hlediska komfortu
užívání stále vysoko nad iPadem, rozhodně
se zde něco podstatného ztrácí.
Kniha není čtení
Je ovšem nutné určit, co z těchto kvalit
knihy přímo podporuje kvalitu čtení. Kniha
Po přečtení tohoto
článku budete
mnohem chytřejší.
Například budete
vědět, že:
Time , GQ a P opul ar S cience W ired .
11
úvaha
Revolučnost iPadu spočívá v tom,
že má potenciál vytvořit pro
elektronické texty obrovský trh.
je médium, které není totožné se čtením
knihy a právě a jenom o čtení se iPad uchází. Kvalita čtení je dána především tím, jak
se danému médiu daří nerušit, ztratit se.
Například za dobrou typografickou úpravu
je považována taková, která s obsahem textu ladí natolik, až se při čtení ztrácí. Jinými
slovy: zrakové, hmatové, čichové a jiné
estetické požitky z tištěného média jsou
zanedbatelné jako požitky jiného „žánru“,
pokud se nám daří číst text plynule a nerušeně. V tomto smyslu iPad knihu nemusí
dohánět v ničem jiném, než v dosažení
nerušeného čtení. Kniha zase nemusí iPad
dohánět v interaktivitě – ačkoli to po ní
kupodivu nikdo nežádá.
zato ale neskonale kvalitněji nežli iPad,
protože k zobrazení textu používá takzvaný
elektronický inkoust, který se svou čitelností blíží papíru. Rozšíření této čtečky sice
není zanedbatelné a přísně vzato právě ona
revoluci odstartovala, nicméně očekávání
vkládaná do iPadu jsou daleko větší. Když
přihlédneme k doslova nákupnímu šílenství, které zákonitě způsobí jakýkoli nový
výrobek od spolešnosti Apple, je velice
pravděpodobné, že čtečku iPad si právě
i kvůli všem jejím „nečtečkovým“ funkcím
pořídí celosvětově obrovské množství
uživatelů. Revolučnost iPadu tedy spočívá
především v tom, že má potenciál vytvořit
pro elektronické texty obrovský trh.
Proč se mluví o revoluci
Co bychom si přáli
Řekli jsme sice, že se o iPadu mluví především jako o revoluční čtečce textů, paradoxně je ale jeho revolučnost zapříčiněna
spíše všemi ostatními funkcemi. Co se
kvality čtení prostých elektronických textů
(tedy hlavně knih) týče, je jednoznačně
kvalitnější již pár let prodávaná čtečka
americké společnosti Amazon s názvem
Kindle. Ta sice nezobrazuje plnobarevně,
Teď je na místě přestat přemýšlet jen
o „hračkoidním“ iPadu a zamyslet se nad
tím, jaký mají internetové čtečky obecně
potenciál. Dá se totiž předpokládat, že na
dostatečně velkém trhu bude fungovat
otevřený publikační formát, který budou
využívat i jiné čtečky – třeba na bázi elektronického inkoustu – určené čistě pro
kvalitní čtení.
Například pro časopis Kafe a jiné pdfmagy je rozjezd čteček jednoznačně velkou
příležitostí, jak se dostat k většímu počtu
čtenářům. Daleko zajímavější se stává také
elektronická publikace autorských textů.
Kvalitně zpracovaná pdf kniha se díky
čtečkám stane knihou reálnou. Vezmemeli v potaz, že náklad papírového debutu
českého básníka se pohybuje okolo 200 ks,
stačí počkat na relativně ranou fázi rozšíření čteček, aby na tom byl autor lépe.
Příležitost k reformě
Literární publikační servery jako Písmák či
TOTEM se na iPad jistě dostanou, ale jen ve
své současné formě webových stránek. Přesto je vznik trhu s internetovými čtečkami
velikou příležitostí k reformě všech internetových serverů, kterým systém kvalitní
redigované publikace zoufale schází. Elektronická publikace by měla být přirozeným
vrcholem, na který by v rámci internetových publikačních serverů měly vést přímé
cesty. Pokud iPad skutečně dokáže vytvořit
dostatečně veliký trh s elektronickými texty, byl by hřích, kdyby na tento trh literární
servery nevstoupily.
Milorad Pavić – Vnitřní strana větru
autor: Milorad Pavić
překlad: Stanislava Sýkorová
naposledy vydáno: 2009
nakladatelství: Mladá fronta
S
pisovatel na vrcholu tvůrčích sil
je neomezeným vládcem příběhů:
zakládá je i boří, v příbězích, které
se běžným lidem zdají mrtvé, dokáže zažehnout jiskru života, v jasném plameni už
vidí spáleniště, zánik a smrt. Jeden příběh
ale neovládá. Milorad Pavić, nejznámější
současný srbský spisovatel, exemplární
představitel středoevropského postmodernismu, zemřel 30. listopadu na zástavu
srdce. Českého vydání románu Vnitřní
strany větru se nedožil. Příběh knihy tak
pokračuje bez svého tvůrce.
Naoko se ale jedná o příběhy dva:
stavitele Leandra, prchajícího ze Srbska
do Uher a zpět před tureckou, později
rakouskou armádou, a studentky chemie,
posléze překladatelky Hery. Ta z domovského Bělehradu odjíždí do meziválečné
Prahy, kde se setkává s bratrem, hudebníkem. Příběh mužský a ženský, dva póly,
které jsou od sebe odděleny nejen povoláním hrdinů, jejich osobnostmi a dvě stě
lety barvité a jakoby stejně protikladné
středoevropské historie, nýbrž i expli-
citním začátkem z opačných stran knihy
– pokud jste jej náhodou přešli, zadívejte
se, prosím, na přebal knihy – aby se vprostředku prolnuly.
Smiřování protikladů je ostatně motiv,
jemuž se Milorad Pavić věnoval po celý
život – a to natolik bizarními metodami,
že překračoval nejen hranice žánrů, jak je
u postmodernisty obvyklé, nýbrž i ryzích
forem. Porovnáme-li však představovaný
román s předešlými i pozdějšími díly, jako
známý trojbarevný lexikální Chazarský
slovník, do češtiny zatím nepřeložený kaligrafický román-křížovka Krajina malovaná
čajem nebo román/série tarotových karet
Poslední láska v Cařihradu, jeví se Vnitřní
strana větru ze všech nejklasičtější. Pávić
tentokráte tolik nespoléhá na formu jako
na samotný akt vypravování, jeho sílu
zacházet s protiklady dynamičtěji a s větší
citlivostí na mnohoznačnost situací, jejich
vzájemné provázání, korelaci, smíření
a komplementaci. Prvotně vyhrocená polarita je postupně (nejen v závěru) rozkládána na několika úrovních.
Někde v této
bystré recenzi
padne věta, které
dosud nikdo
neporozuměl:
V nejobecnější rovině se jedná o „rozmlžení“ dichotomie ženské a mužské poloviny, zdánlivě zdůrazněné parafrází starořeckého příběhu o Leandrovi a Héře. V této
básni se Leandr každý večer vrhá do moře,
aby doplaval k milované Héře, kněžce
zaslíbené nikoliv muži, ale bohu. Ta ho přes
rozbouřené vlny navádí světlem zažehnuté
svíce, jediným plamínkem uprostřed nekonečné temnoty. Po dlouhé a náročné cestě
je však Leandr natolik vysílen, že k jejich
spojení už nedojde. Tato neuzavřenost
rozděluje jejich příběhy na dva. Díky rozdílným zpracováním motivu (Ovidius, Musaius…) však zůstává nejasné, kdo z dvojice
sehrává archetypální „mužskou“ roli pokušitele a kdo „ženskou“ roli oběti. Lákající
Héra nebo naléhající, nicméně „nedůsledný“, protože unavený, Leandr? S touto
nejasností si pohrává i Pavić. Jeho Leandr
je mizerný milovník, Hera do svých milostných her zapřádá i bratra. Muž sice pochází
z „mužského“ rodu stavitelů, ale jeho díla
jsou pomíjivá, padají za oběť postupující
či ustupující turecké či rakouské armádě.
text
Jan Hrnčárek
12
o Knize
Vnitřní strana větru je samozřejmě – coby
„at last but not least“ rys postmodernismu –
koncipována jako dílo „otevřené“.
Žena z rodu chemiků se jako překladatelka
stává nesmrtelnou svévolným vpisováním
vymyšlených příběhů do děl světové literatury. Leandrův útěk opisuje kruh, symbol
„ženského“ znovuožívání, Héřin postupuje
po přímce, symbolu „mužského“ rozumu.
Oba však splývají do písmene théta, vodorovně přeškrtnutého oválu, písmena „jímž
začíná slovo bohorodička“.
Stran formy Pavić o Vnitřní straně větru
mluvíval jako o románu-klepsydře, vodních
hodinách, v jejichž úzkém krčku (právě přítomný okamžik času) se budoucnost spojuje
s minulostí, realita, jejímž zajatcem je před
smrtí, tj. jakýms koncem času, prchající Leandr, se snem, o němž si Hera poznamená,
že patří budoucnosti. Toto protažení přítomného okamžiku do více směrů, jeho rozprostření po ploše, má za následek nespočet
dílčích znakových transformací. Héřin bratr
hudebník ve shluku zdánlivě nesmyslných
písmen pozná Bachovu tříhlasou invenci,
a aby svou hudbu učinil viditelnou, lakuje si
nehty pravé ruky. Příbory, v jejichž rukojetích jsou vyryty věty z francouzských romá-
nů, se z nástrojů přijímání mění na prostředek vyprávění, „výdaje“. A tak dále.
Z jazykového hlediska je příznačné
časté přenášení významu, používání nejrůznějších „nedovysvětlených“ metafor,
synekdoch, metonymií a tak dále společně s prvky lidové slovesnosti, ustálenými
frazeologismy a podobně. Hravost jejich
užívání společně se spojováním nového
s ustáleným překračuje antonymickou hranici mezi uměním jako nástrojem pokroku
a institucí zachovávající kulturní paměť.
Vnitřní strana větru je samozřejmě –
coby „at last but not least“ rys postmodernismu – koncipována jako dílo „otevřené“.
A to jak v přístupu interpretačním (s výkladem můžeme začít hned od několika
fenoménů), tak čtenářském: tuto knihu
může číst kdokoliv, nejen hrstka pokoutných intelektuálů či snobů, ale ani ti nebudou ochuzeni. Nejvýraznější znak čtenářské otevřenosti je však částečně potlačen
nemilou vlastností českého vydání. Jakkoli
kniha zachovává zrcadlovost začátků, je na
ní našita pouze jediná záložka.
„A teď už vážně k věci...“
R
áda se ohlížím za sebe, protože
zpětná reflexe s patřičným časovým odstupem není nikdy od věci.
Ohlédnu se teď záměrně „nahlas“: když si
přečtu první svůj článek této rubriky, nutí
mne k jemnému pousmání přítomná až
urputná snaha se k tématu postavit „jak
se sluší a patří“. Jde o pokus o jakési bilancování možná i vcelku zbytečné, protože
s uvedenými „položkami“ jsme každý denně ve styku. V druhém článku se stavím na
přesně opačný pól ve snaze udržet balanc.
Negativně se vymezuji vůči pokusům vnést
do dané otázky jasno přetřásáním informací, ať už více či méně známých, pokouším se
vyhnout suchému teoretizování, přetnout
kruh a postavit se přímo do jeho středu.
V obou dvou případech jsem se snažila,
sama sobě úkolem, říci něco... něco „opravdu vážně k věci“. K něčemu, k čemu se dá
pouze zplna hrdla smát nebo mlčet. Anebo
je možné říci téměř cokoliv... Téměř cokoliv,
tak nezměrně široký, poddajný a vstřícný
je život, nemáme-li v úmyslu jej odborně
tematizovat, nasazovat si cvikr, abychom
vypadali dostatečně vážně a přesvědčivě,
nýbrž jej svobodně a nenuceně žít.
Naše společnost potřebuje vážné lidi:
všechny ty prezidenty, ministerské předsedy, vícekancléře, profesory, papeže, imámy,
komisaře, soudce, výběrčí, guvernéry...
všichni musí být vážní a seriózní. Pokud by
měli smysl pro humor, mohli by ztratit svoji
výkonnost. Pokud by měli smysl pro humor, mohli by se totiž chovat jako lidé... Je
to absurdní, ale chovat se jako lidé, to je to
poslední, co se od nás očekává. Myslím, že
jsme dočista ztratili představu, co to obnáší. A pokud se nějakým zázrakem setkáme
s někým, kdo takto žije, jsme jeho chová-
text
Marika Mariewicz
ním pobouřeni, jsme zmateni, zaskočeni,
konsternováni. „Je to blázen,“ řekneme
si, „pomatenec...“ A věc je vyřízena. Jsme
z obliga.
Být bláznem znamená být zdravý. Svět,
který jsme svořili, je příliš „rozumný“ na to,
aby se v něm dalo skutečně žít. Hravá bezprostřednost, otevřené spontánní jednání,
důvěra k životu v jeho neuchopitelnosti
a nevyzpytatelnosti, plnohodnotná, ve vší
své dynamice vyjádřená emocionalita... to
jsou atributy, které jsou pro onen „náš“ život neúnosné. My potřebujeme své jistoty,
své skvěle naplánované zítřky, své nenapadnutelné názory a postoje, své rozumné
důvody dělat, či nedělat to či ono... ano,
nám totiž nelze ani den být bez starostí,
strachu a omezenosti.
Hoteia, velkého japonského mystika,
nazývali smějícím se Buddhou. Je to jeden
Při čtení této
meditace si mimo
jiné uvědomíte tuto
šokující pravdu:
„Je to absurdní, ale chovat se
jako lidé, to je to poslední,
co se od nás očekává.“
z nejoblíbenějších japonských mystiků,
a přesto nikdy nevyslovil ani slovo. Poté,
co dosáhl osvícení, se začal smát, a kdykoliv se ho někdo zeptal: „Proč se směješ?“,
rozesmál se ještě víc. Putoval od vesnice
k vesnici a smál se. Jen tak. Neměl žádný tzv. „důvod“. Byl to blázen? Jistě. Jeho
„bláznovství“ spočívalo v tom, že se netrápil, nežil v úzkostech, nebál se smrti
a nezatěžoval svoji mysl malichernostmi.
Prostě pochopil a toto byla jeho odpověď.
Veškeré hry existence jsou tak absurdní,
tak nádherně absurdní, že jedinou skutečnou odpovědí na ně může být smích. Smích
a radost je jediným možným vděkem. Ale
společnost nás učí sebekázni. Nesmíme
se smát před učiteli, před svými nadřízenými, před knězi, nesmíme se smát v kostele. Přitom právě smích a radost je pravá
podstata zbožnosti a smysl pro humor
13
carpe diem
tvoří podstatnou část inteligence. Pokud
jej ztratíte, ztratíte klíč k životu. Pokud jej
ztratíte, dočista zhloupnete. Přitom stačí
odvalit pár balvanů, kterými nás zatížila
rodina, škola a naše okolí, a veškerý život
se stane „výhledem nad výhledy“, onou
věčně tryskající nádherou...
Být bláznem znamená být zdravý, rozhodně. Musíte sebrat veškerou svoji odvahu, a když vám budou lidé říkat, že jste
blázni, mějte z toho radost. Odpovídejte
jim: „Máte úplnou pravdu, na tomhle světě
mohou jen blázni být šťastní a plní radosti.
Já jsem si vybral bláznivost s její radostí, vy
jste si vybrali rozumnost a vážnost s jejich
bídou. Buďte si tedy rozumní a ponechte si
svoji trýzeň, mně ale ponechte mou pošetilost. Nebuďte tím dotčeni, ani já se necítím
být uražený – na světě je tolik rozumných
a vážných lidí, ale mne to neuráží.“
poezie
efak éfac
„Rci ó má něžná Liduško snědá /
/ cos to dnes...”
(po ránu k večeři snědlá)
— Prej ho bude vydávat Láďa.
— Tak to bude v pěknym balíku.
— Co si dáte?
— Maroko se sýrem. Bonaqu s tonikem.
Ukázka ze sbírky Skříň
On
Nakonec postavili velký dům
tak ohromný
že se v něm mohou po celý život úspěšně míjet
nepřítomné fotografie na zdech
tvrdá absence dětského pokoje
ticho velkého domu
***
On je řezník
pracuje celý týden
na víkend jezdí domů
a dívá se
jak kapky stékají po skle
má rád
když déšť sjíždí dolů
po vší té krvi tam
čistá rychlá voda
tady za oknem
***
Stěhovala se pokaždé
když řekl slovo motor
bylo jasné
že bez něj se s tím autem nehnou
ale co je na něm proboha pořád k dívání
prostě tam je
pevně srostlý s tělem auta
— nehybná vnitřnost
vytrvale čekající
na impuls podobný nádechu
Nechápala jemnou techniku vstřikování
(nikdy se jí to nesnažil vysvětlit, ukázat
— nedůvěřoval jejímu pohledu na ten motor)
ale když zase začala o dětech
šel se podívat na motor
au tor
Jan Zbořil
15
exkluzivně
16
exkluzivně
***
***
čekali, až se něco pohne
až někdo do tmy
něco řekne
projíždějící auta
batikovala jeho kalhoty
Zhasli —
svlékali se potmě
lehli
k sobě z opačných stran postele
***
V kuchyni
přímo nad stolem
dost vysoko
visí ikona svatého Františka
kterou sem kdysi někdo
ze strachu přibil ke dřevu
Vždycky, když dopíjí další pivo z lahve
musí k němu zvednout oči
***
Rozkýval nahoře kyvadlo
sešel dolů
poslouchal, jak se kýve
pak otevřel rum
pil a poslouchal to kyvadlo
dole u kamen
s rukama opřenýma o spánky
jak se kýve
Ležel na zastávce
uprostřed střepů z vypitých lahví
a mastných obalů
se zkroucenými logy
kolonizátorů průmyslového stravování
nepohnul se
ani když zastavil autobus
potažený reklamou
na báječnou dovolenou
pro celou rodinu
***
Přešla bouřka
odešla voda
v řece se uklidňuje hladina
Někdo
na druhé straně
vytrvale mává na rozloučenou
17
***
utopil se v řece
— vyneslo ho to o kus dál
přesně pod mostem
Když přes něj přecházím
říkávám si
ta voda je klidná
ta voda je klidná
a přece nezamrzne
***
exkluzivně
***
Obrovské háky v řeznické dílně
— všechno tady obestavili novými zdmi
vyhnali do vyšších pater
z obavy před nízkostí — ve strachu ze života v přízemí
Té dílny se ani nedotkli
chodí kolem po špičkách
vědí, že uvnitř jsou ty velké háky
háky, které s každým dalším patrem zůstávají níž
Ve zbořeném domě straší
cihly se bez udání důvodu
přesouvají z místa na místo
zůstala stěna
která se nehne
okno
vystřelené prakem
Ukázka pochází
z debutové básnické sbírky
Jana Zbořila Skříň,
která vyšla jako samostatná
příloha časopisu Psí víno č.52.
Elektrický pes
celou sbírku
si mů že t e u ží t ZDE
prosbu
li se tázal
punčochách
rybářích
ústa
ouze:pšššt!
aše obočí
nebesům
siluetu vran
hutnat?
tky temných slávek
y uspokojilo ústa
„Blondýna” Marcela Gunázerová
vybraná kolekce
Sýr realismu
Léto mšic
byl to ten
který špinavýma rukama
sedě na útesu pojídal slávky
a pak mi oblýskaným rukávem
osušil oči
drahá
mám k vám prosbu
kdyby kdokoli se tázal
vašich ok na punčochách
jak smýšlíte o rybářích
dejte prst na ústa
a zašeptejte pouze:pšššt!
u sta vran
a pláství vředů
jedůvky vrostly
kamsi k ledu
ubohá nebohá
malomocní za šera
do mantry zaklela
drolivé zbytky
z večera
......................................................
sbírala panna
v koš ten svůj
nosila vranám
sýr a lůj
na co že loje
srdce moje
stačí sýr
krákala vrána
– bohatýr
a to i kdyby vaše obočí
vzneslo se k nebesům
a spojilo se v siluetu vran
jedůvky lehly
kam dřív pýr
lehla i panna
nechcete ochutnat?
zbyly tu kabátky temných slávek
dejdete
a ještě něco by uspokojilo ústa
n spáleného masa
statné jedlice
bude dráždit moje chřípí
jakou jste zajisté i vy
sté i vy
si otřel ruce
ncie
au tork a b á sní a kol á ží
Pointe du Raz
nte du Raz
ma rukama
u pojídal slávky
skaným rukávem
18
dožrán sýr
vím že brzy odejdete
a po vás závan spáleného masa
ještě dlouho bude dráždit moje chřípí
řekl
I vepřík
rozptýlen,
setká-li se s motýlem
a zamyšleně
si jeotřel
ruce
do mapy Francie
Æ
6
I vepřík je rozptýlen, setká-li se s motýlem
jednou jí plivne pod nohy
ubohý nebohý
by srostla s sukovicí
a stala se sestrou dřeva
zatím co on
líčil na tetřeva
polévkou z jeho brků
nakrmit sedmero
hladových krků
k talíři sedmero lžic
je léto mšic
a mladá je Vožice
nemyslet na lžíce...
19
Elektrický pes
vybraná kolekce
Všichni za jednoho, jeden za...
Nesvítí se někde zbytečně?
Všem Popelkám
podomní obchodníci
vstavače v klopách
voní po synkopách
večer mě k sobě pozval Edison
rozezněl ve mně temnou strunu
věštil mi z kávy
run a hromů
podomní obchodníci
srpem
mi uťal kontryhel
vstavače v klopách
voní po synkopách
vyber
si milá
ze
dvou zel
kupte ten tovar
dnes ve mně psychopat
zlostně kleje
lidé milí
zle je!
zvracím nad snopy
v parném létě
Všichni za jednoho, jeden za...
kupte ten tovar
špína vám kvete
na koberci
a mezi vředovými bérci
je tak kujná
špína vám kvete
na koberci
konopím
jemně stáhnu
a mezi vředovými bérci
je tak kujnájsi tu se mnou
když
my pod fi remním štítem plujem
jsme jedno tělo
ještě
žiji
my pod firemním štítem plujem
jsme jedno
tělo se s tebou
rád
jsem
probouzel
a vlastně všechno
a vlastně všechno
se už kdysi
dělo...
šíji
dýchám přerývaně
se už kdysi
dělo...
moci si tak splésti cop
po vzoru dívky
z venkovského statku
mně však na ošatku
usedl černý pták
(za okny ráno
náhle zbité
opřelo čelo
o dřevěný rám)
a na břehu řeky Svratky
otevřel obchod
U oprátky
jednou mě doprovodí funebrák
a smát se budou
za kostelní svící:
to ona byla
rudolící
když přebírala mák...
Å Divokých husí let
11
Divokých husí let
zbyl
nápis na vinetě
a touha míří
do Bretagne
20
Elektrický pes
vybraná kolekce
Čekání na...
A hořeli i jiní mužové
u mých cest
lví ten chřtán zel do noci
nad námi rozezlené nebe
za okapem holubičí sten
jednou se ohlédnu do hovězích let
na Myjavě už koňům odestlali
a od časného jitra
k jihu se stáčí korouhev
přiložit husle k bradě
nabodnout léta na smyčec
pod okny teče řeka vína
večer mě uspal sedmým pádem
ání na...
n zel do noci
ezlené nebe
olubičí sten
y kdysi:
ožů se proměníš
tr
hádala z ruky kdysi:
ve vrhačku nožů se proměníš
až polkneš vítr
neradno tančit nahá ve výklenku
čit nahá ve výklenku es herbstelt...
zachytávám jednu z lekcí
ednu z lekcí
podzimu
schyluje se k podzimu
Elektrický pes
až budou kolibříci v rozpuku
až nakrájíš mi opuku
na misku k poslednímu spánku
stočím se v klubko u verpánku
ty pak tni
jako lomikat
my dávno
měli jsme si onikat
a říkat:oni jsou vlahý
lani
teď však mám přerývané lhaní
můj pane ze silážních jam
co zvracíš na burlesku
to tobě prchnul v les
zmatený
elektrický pes
Čas Æ
14
Čas
21
Elektrický pes
Jak se to všechno seběhlo, když
periodická soustava prvků visela
na jednom hřebíku a doutnala
e to všechno
seběhlo, když
hořela laboratoř
odická soustava prvků visela
profesor šílel
ednom hřebíku
a doutnala
toř
čný
ový, -istý
k vzplál
y se alegorické vozy
v na obraze
l
be řekl:
й театр !
a byl dýchavičný
hořel –ičelý, -ový, -istý
ba i –ičný
zelený rendlík vzplál
do šiků řadily se alegorické vozy
a Mendělejev na obraze
jen tiše hvízdl
a sám pro sebe řekl:
это бoльшой театр !
18
vybraná kolekce
Karafiátová pole
Bez názvu
odložila oči na noční stolek
promnula prázdné důlky
a směrem k oknu pronesla:
jakže? vy ke mně?
a v tuto noční hodinu?
přetekl přes parapet dovnitř
na prahu březence
tma vymkla rámě
má mě sůl
kape do třísel
jsem svůj had
vy Aeskulapovou holí
obtočím si vás devětkrát
stálice pevná v bocích
věříte v domovníky
a sílu klik
noc je neklidná
cestou ke mně mluvil vítr
pískal zle a
v mých límcích žijí hejna stesků
ač v kapsách maje cukru
koně jsem nepotkal
jen tiché ržání
odkudsi k uším doléhalo
myslím sen
a mluvím trny
vás pod jazykem chovám
z metel minula
větřím slet
Elektrický pes na elektrickém křesle
Tuto, řekl bych královskou, rubriku Kafe obvykle plní jeho veličenstvo
Zdeněk Horner alias Lyryk. Tentokrát tomu ale osud chtěl, abych jej
musel zastoupit já, a to ještě u příležitosti rozboru textů a koláží
kontroverzní umělkyně Marcely Gunázerové, na internetu známé
pod přezdívkou blondýna, v současnosti sojka. Nutno dodat, že tato
umělkyně je kontroverzní spíše svou osobností než tvorbou – a o tu
nám půjde především.
S
tojí přede mnou nelehký úkol, autorka doslova požaduje: „Nepřeji si
recenzi nebo kritiku, kdy vytrhnete
jen básně a budete je hodnotit, na to kašlu.“
Jemně tím naznačuje, že grafický doprovod
je nedílnou součástí jejího díla. Nejsem kritik výtvarného umění, jsem povýtce amatérský kritik poezie. Ke kolážím bych tedy
řekl asi tolik, že se mi líbí. Na první straně
sbírky posedává elektrický pes sestavený
z různě zvýrazněných řádků básně Pointe
du Raz. Když jsem si v jeho těle četl o „ústech statné jedlice, jakou jste zajisté i vy“
nebo když jsem doslova viděl, jak si jakýsi
muž pro dokreslení svého výroku „zamyšleně utřel ruce do mapy Francie“, zaváhal
jsem, jestli to není pes Kolářův. Marcela je
tomuto autorovi podobná jak vystřihovanými kolážemi, tak řečí, která svou elegancí
evokuje období první republiky. Takový byl
můj první dojem a takové bylo očekávání
po prozkoumání typografické koláže elektrického psa v úvodu sbírky.
Když jsem ale přešel k první básni sbírky,
ze které zároveň pocházela slova použítá
ve výše zmíněném psovi, prvorepublikový
dojem byl mírně narušen. „Drahá / mám
k vám prosbu / kdyby kdokoli se tázal /
vašich ok na punčochách / jak smýšlíte
o rybářích / dejte prst na ústa / a zašeptejte
pouze: pšššt!“. Vznešenost je náhle pryč.
Ptáme se ok na punčochách, což je mile
hravé, jak smýšlejí o rybářích, což je jistě
jinotajné, a odpovídáme pšššt, což je až ale
nepředvídaně banální. Báseň, jejíž krása
tkví v řeči samé a v tom, jak skrze volbu
slov promlouvá sama ženskost, je pokažena
kalkulem, nadbytečnou polopatickou poin-
22
text
Tomáš Gabriel
kritika
Medailonek
Marcela Gunázerová se narodila v roce 1970
v Chomutově. Publikovala zatím pouze na
literárních serverech pismak.cz, literra.cz
a totem.cz. Sama o sobě říká, že je „bohapustý amatér, který má výtvarno a poezii,
občas i prózu jako koníčka.“
tou. To se ovšem může stát, popravdě se to
stává mnohým autorům dosti často. Přesněji jenom těm, kteří dokážou většinu básně
napsat dosti podmanivě, aby bylo co kazit.
Sbírka pokračuje básněmi, které sázejí
na hru se slovy, s rýmy, se čtenářem. Marcela mluví v chytrých obrazných a slovních
hříčkách – přesně tak chytrých, aby se
nedaly zcela pochopit, ale přesto k tomu
vybízely a posmívaly se nám. Přesněji nám
mužům, protože tady nejde o hru autorky
se čtenářem, ale chytré ženy se slastně podrážděným mužem. Mnohé obrazy mají sexuální podtón, často jsou zmiňovány různé
hrubému muži neznámé reálie, či dokonce
femme fatale promluví cizím jazykem, což
by jednoho vytočilo. S narůstajícím zmatením roste mužova touha po přízraku, který
si ostatně může kdykoli prohlédnout na
některé z koláží. Kolážovitá je ale už samotná skladba textů, takže při jejich čtení máte
dojem, že si zároveň prohlížíte obrazový
doprovod a naopak.
Ještě bych dodal pár slov k formě. Pokud
jsem si u první básně stěžoval na onu polopatickou pasáž, musím také říci, že zbytek
básní tímto neduhem již netrpí. První
báseň sbírky ale vždy bývá nejvíce exponovaná a často může rozhodnout o tom,
jestli čtenář bude ve čtení pokračovat, nebo
ne. Vlnivý rytmus veršů je přesně tím, co
by muž očekával od křivek ženy, a musím
uznat, že právě rytmus dělá z Elektrického
psa velmi přijemně a dynamicky čtivou
záležitost. Stejně působí také téměř všudypřítomné rýmování, často opakující jednu
koncovku vícekrát. Zde je ale již dosti znát,
kdy měla autorka Múzu sama na rameni
a kdy se jen snažila přes její rameno opisovat. Některé rýmy (a je jich celkem dost)
působí poměrně banálně a nikterak elegantně – spíš si je čtenář snaží odmyslet.
Příkladem budiž sekvence z druhé básně
sbírky: sýr, bohatýr, pýr, sýr. Jsou tu ale
i rýmy tak lehké a expresivní, že se stávají
pointou: „zas zima do mě zaryje / svým
drápem-přetne rýmy / naprší mi“.
Závěrem bych se ještě chtěl omluvit za
chybějící rozhovor, který k této rubrice
správně patří. Ve svých odpovědích byla
autorka bohužel až příliš jízlivá a stručná,
takže jsem nakonec neměl jinou možnost,
než se zaměřit pouze na její sbírku a osobnost ponechat tam, kde je. Není to ale pro
Marcelu Gunázerovou nakonec typické?
Čím to, že si opět připadám jako umně odstrčený muž?
próza
efak éfac
„V tom bytě vůbec nic nebylo, jen
nábytek na vyhození a jeho holka.”
(Smělý syžet...)
— Seš na tahu.
— Cheche.
— Máte tu volno, pánové?
— Odlož si, když se mnou mluvíš.
Sedm otázek pro Měrku
Tento rozhovor
rozhodně stojí
za přečtení.
Najdete v něm
ostré obraty
a nevybíravá
slova jako
například:
1
24
text
rozhovor
Winter
Nikdy nevěř svému nakladateli!... Hnůj v dutině ústní... Být k sobě maximálně upřimný...
Uvězněni jako hleny v nose... Mozaika celého obrazu
Jsi fenoménem literárních serverů,
přestože ti zřejmě stačí funkce
„vložit dílo“. Jak jsi kdysi řekl,
publikuješ zde velkou část toho, co napíšeš.
Čím je pro tebe soustavné publikování na
webu tak důležité?
Nemyslím si, že bych byl fenomén. Ani
nevím, kdo takovou bláhovost tvrdí. A jistě, bohatě si vystačím s funkcí vložit dílo.
Snažím se však reagovat na ty poznámky v sekci kritika, které nejsou vyloženě
jalovými egomaniakálními výblitky pisatelů, kteří vyjadřují především svoji nijak
racionálně opodstatněnou zášť vůči mé
osobě.
Publikování na internetu je důležité. Je
totiž neobyčejně těžké, pokud člověk nemá
známosti a kamarády na vhodných postech,
dostat se do tištěných médií. Natožpak
své texty vstřebat do knižní podoby, jež by
zohyzdila pulty knihkupectví a pobavila
čtenáře nekontrolovatelným rozechvěním
bránice. Takže je to prosté: internet umožňuje, aby byl autor čten. A dostatečným
důvodem by byl i jeden jediný čtenář.
Tady bych chtěl podotknout, že mně osobně se v poslední době poštěstilo publikovat
v časopisech hned dvakrát. Těsně před
Vánoci v Psím vínu č. 50. A teď naposledy
v Labyrint Revue 25-26.
A není pravdou, že bych na netu prezentoval velkou část toho, co píšu. Hlavně se
totiž věnuji hektickému sestavování tripových novel, které prozatím bohatě skladuju
ve svých šuplících. Ale snad již brzy –
a v prostředí nakladatelství se jedná o velice relativní pojem v tom nejstriktnějším
slova smyslu – jednu takovou vyprodukuje
na světlo světa opět Fra. Aneb jak říká Erik:
„Nikdy nevěř svému nakladateli!“ Tato
poučka je pravdivá a bezpočet posunutých
termínů to jen stvrzuje.
2
Jaký je tvůj názor na „sociální“
hodnotu publikačních webů?
Myslíš, že má pro umělce,
řekněme, s jasnou vizí nějaký význam?
Umělec s jasnou vizí mě vskutku pobavil. Je
to termín, který nedokážu pochopit, protože mi připadá naprosto absurdní. Lidé všeobecně nemají ani jasnou vizi, co se stane
po snídani. A v tvorbě je nutné naslouchat
intuici, inspirovat se vnějšími podněty,
dekódovat skryté významy projeveného
jsoucna a snažit se zaznamenat skutečnost,
a to i třeba formou, která zdánlivě nemusí
mít s realitou jako takovou nic společného.
Důležitá je podstata, která však povrchnímu divákovi zůstane vždy skryta, a to
i kdyby si nechal vypadnout oči z důlků
a šťouchal do nich kulečníkovým tágem!
Jenomže celý náš život je jedna velká iluze
a notorické sebeobelhávání. Proto je těžké
stanovit něco konkrétního, natožpak vizi.
Člověk je mátoživý stín, který se potácí
pod tíhou tužeb, pudů a svého svrchovaně
sobeckého ega, které je ve vztahu ke svým
bližním naprosto nelítostné a bezcitné.
Sociální hodnota webů není žádná. Na
internetu nic takového jako sociální ani
neexistuje. Všechno to jsou pouze instantní
náhražky něčeho takového. Nezaměňujme
si skutečný kontakt s pseudokontaktem
alter-eg a alter-nicků. Z diskusí na fórech,
které občas sleduji, je jasné, že lidé jsou
prasata, hovada a stupidní kecálkové bez
kapky soudnosti, sebereflexe a objektivního nadhledu. Schází jim jakákoli sebekritika a svojí vyšinutou psychikou se
nevymanili ze škamen základní školy. Jsou
průměrní až do morku kostí a nevidí si ani
na špičku svého vlastního nosu.
Hodnota literárních webů ohledně prezentace textu je neocenitelná. Jak jsem se
již zmiňoval výše – dost už na tom, kdybyste našli jen jednoho čtenáře, a třeba pro
sebe objevíte i nadějného talentovaného
autora. Český literární rybník je příliš
maličký, zapšklý a nepřející. Tak kde jinde
publikovat?
3
Může to znít jako klišé, ale tvá
tvorba je skutečně přijímána
hodně rozporuplně: od nadšení
z „nelítostného zobrazení dnešního
chaosu“, po opovržení „nad neustálým
opakováním a zbytečnými vulgaritami
a obscénnostmi“. Viděl jsem ale i pár
poměrně neutrálních recenzí. Jak k takto
široké škále reakcí přistupuješ?
Erik tvrdí, že je to klad. A já v tom žádné
klišé nevidím. Takto pojímaná rozporuplnost je naopak ctnost. Je pak vidět,
že nejsi lidem lhostejný. Takový člověk
má jistě hloubku a není sterilní jako ten,
který je jednoznačný a dá se postihnout
snadno a nenáročně. Nebo ještě lépe, dá
se přejít, protože za pozornost prostě
nestojí. Taky bych chtěl zdůraznit, že se
neopakuji. Některé motivy použiji víckrát.
Některé jsou u mne vyloženě refrény.
Uvedu konkrétní příklad z poslední doby:
Puberťačka na informacích. Není z ní
možné dostat jediné slovo. Pije jen svůj
sliz vytlačený z akné vulgaris, co jí hyzdí
tvář. Takto použitý motiv slouží k dokreslení celé atmosféry.
Lidé si zaměňují opakování s prostředím,
které svými texty formuji. Je to zrcadlově
obrácený svět. Zrůdný a vyhnaný do extrémů. Jenomže jeho podstatnou složku tvoří
humor – byť černočerný, a pak také vysoká
míra cynické nadsázky. A zde bych rád uvedl nádhernou definici z úst Oscara Wilda:
„Cynismus je umění vidět věci takové, jaké
jsou, a ne takové, jaké by být měly.“ Z toho
lze snadno vyvodit, že použití vulgarismů
či obscénnosti ještě z textu žádnou vulgaritu ani obscénnost nečiní. Nemusíš použít
jediné sprosté slovo a tvoje povídka, novela, či román bude čirý průjem. Ostatně za
příklad nám mohou transparentně posloužit dnešní politici se svými permanentními
smradlavými hnoji v dutině ústní.
4
Jakou hodnotu má pro tebe
kritika?
Existuje v českých vodách nějaká
kritika? Celkem o tom pochybuji. Pro mě
není kritikou subjektivní blábolení o ně-
25
Sedm otázek pro Merku
rozhovor
Medailonek
O původu Petra Měrky koluje několik mýtů. Jedni tvrdí, že je x-tou paralelní reinkarnací Dalajlámy, jiní jej považují za posledního přeživšího svědka atomového holocaustu,
který proběhl hluboko v minulosti (nebo se teprve chystá?). Spojovacím článkem však
zůstává rok 1979, kdy se poprvé objevil na Valašsku, aby jej literárně exploatoval.
Zároveň se pustil do širokého průzkumu státní sociální sféry: od různých stupňů
školství, přes úřad práce, po relaxační pobyt v blázinci.
čem, čemu nerozumím. Místo kritika by se
mělo používat slovo domněnka. Tak zvaný
český kritik se domnívá a haní. Honí si své
ego. Ukájí svůj intelektuální pud. A vůbec
se nestydí žvanit nesmysly. V konečném
důsledku je mi takováto kritika lhostejná.
Každý tvůrce by měl svému dílu věřit. Měl
by mu naslouchat a spolupracovat s ním.
Měl by být k němu, ale i k sobě maximálně upřímný. A právě tyto body činí
z pseudokritiky snůšku nejapných blbostí.
Chtěl bych potkat kritika, který by mi své
mentální impertinence vmetl přímo do
očí. Upřímně se na takový okamžik dost
těším!
5
Kritici ti vyčítají nezměrné chrlení
textu. Kdysi ses vyjádřil, že pro
autora je důležité pravidelné
cvičení – udržuje ho ve formální kondici.
Nestává se tak ale autor zajatcem sebe
sama?
To nejsou kritici, ale impotentní závistivci. A jaké pak chrlení? Mohu si to dovolit
a píšu zásadně normativně. Pokud jsou
ideální podmínky, tak má norma denně činí
1000 slov kapitoly k novele a 1000 slov
povídky umisťované zpravidla na internet.
Povídky se současně snažím nabízet i do
periodik, na něž se dá natrefit v trafice. Ale
potkává mě většinou neúspěch. Existuje
tu málo vhodných časopisů a skoro žádné
noviny, kde by takovou tvorbu prezentovaly. Sice se mi občas něco podaří protlačit,
ale většinou zůstává opět internet. Mám
třeba pravidelné nedělní literární okénko
na: www.vaseliteratura.cz , kde mi byla
uveřejněna i moje první recenze. Řídím se
heslem, že na mysli dovede klesat každý,
a to opravdu není nic pro mě – házet flintu
do žita.
Ze začátku se může a většinou i jedná
o cvičení. Pravidelné psaní je důležitým
předpokladem pro zvládnutí řemesla.
V současnosti se plně věnuje literatuře: především próze. Píše povídky a novely spojující psychotickou fikci s hysterickým realismem. Hektické tempo povídek, mnohdy pouhého sledu šokujících obrazů, je, zdá se, neodlučitelně provázáno s lehkostí a rychlostí,
s jakou tvoří. Denně svá díla uveřejňuje na nejrůznějších literárních serverech – písmák,
totem, vaseliteratura.cz – aniž by těmto serverům přiznával širší funkci než publikační.
Přispěl také do časopisů A2 nebo Labyrint Revue. V roce 2007 mu nakladatelství Fra vydalo sbírku povídek Telekristus a Mentál, v současnosti můžeme očekávat novelu.
Ale čím víc tomu věnuješ, tím víc od toho
i dostáváš a to už se nejedná o cvičení. Je to
práce, jež je tvým nemalým potěšením.
Kdy se autor stane zajatcem sebe sama?
Jedině když je masochista a narcis. Takováto chorobná náruživost postihuje však
především kritiky. Nebo spíš jejich parodie,
které nejsou ani k smíchu, ani k pláči.
6
Když jsem zaslanou povídku
a vůbec tvou tvorbu na Písmáku
porovnával s Telekristem,
respektive tvou starší tvorbou vůbec,
připadlo mi, že jsi jednak výrazně
zabstraktněl, druhak opustil reálie
Valašské Polanky. Co tě k tomu vedlo? Jak
sám tento posun hodnotíš?
Asi ses špatně díval. Můj svět se odehrává
v Anonymní republice. A to dost často ve
Valašské Tatrance, Líhni zla, Velké Psychóze, Pýčkovci a podobně. A jak mám chápat
výraz zabstraktněl? Důležitou roli v životě
vůbec hraje psychika. Z té je ostatně stvořena i hmota. Žijeme v ní uvězněni jako
hleny v nose. A psychika nás den co den
vysmrkává. Naše skutečnost zůstává skryta
v kapesníku.
Telekristus vyšel v roce 07 s jednoletým
zpožděním a jsou v něm obsaženy převážně texty z let 04 a 05. Dovolím si tvrdit,
že od té doby jsem v psaní urazil notný
kus vpřed. Žánrově se řadím do literatury
metafyzické fikce. Ač se to nemusí jevit na
první pohled zřejmým. To, o čem píšu především, je realita. Ta je ústředním tématem
všech mých próz.
7
Mnohé povídky na mě působí
poměrně akčně, jako sled několika
psychedelických obrazů. Navíc
jsi zmínil, že ses po určitou dobu věnoval
grafice. Neměl jsi někdy chuť vyjádřit se
formátem komixu? Jaký máš ke komixu
vztah?
Mé texty jsou zdánlivě akční a skutečně
se jedná o sled obrazů. Každá věta u mě
stojí svým způsobem samostatně a teprve jedna s druhou vytvářejí mozaiku celého obrazu. Píšu stroze, snažím se o dětskost – ale nezaměňovat s dětinskostí.
Popisy prostředí anebo psychologie
postav nahrazuji universální psychologií
Měrkova světa. Velice často za tím účelem
využívám personifikaci, a i to může být
důvod toho tvého postřehu o mém zabstraktnění.
Grafice jsem se nikdy nevěnoval, jenom
jsem kreslil. A ke comicsu mám opravdu
vřelý vztah. Jsou jen kapánek drahé. Ale
koupil jsem si Muriel a oranžovou smrt od
Saudka a Transmetropolitan od Ellise. Sám
bych však volil kompromis. Comics je ideální médium, ale pro mě je tam trochu málo
textu. Osobně však za úžasného považuju
Mause od Arta Spiegelmana, což považuju
za mistrovské veledílo!
Válečná zóna
Klečela jsem u mrtvoly. Už byla řádně rozložená a vznášelo se
kolem ní hejno much. Hledala jsem, jestli by se z ní nedalo něco
pozřít. Když tu mi kolem lebky prolétla kulka. Rychle jsem sebou
plácla na břicho. Na zadku jsem ucítila palčivou bolest a nedaleko
mne vybuchl granát. Teď už bylo vážně jasné, že mi jde o život.
Mám hlad a žízeň a kdosi se mě pokouší zabít. Tomu říkám nepovedený začátek dovolené.
*
Rodiče mi před necelým týdnem radostně oznámili, že je propustili z práce. Oba vypadali na sebevraždu, až tak je to vzalo. Místo
výplaty za poslední 3 měsíce dostali poukaz na dovolenou ve
Válečné zóně pro celou rodinu.
Přijeli si pro nás na druhý den ráno. Dali nám železa, abychom
náhodou neutekli. Násilím nás přinutili nastoupit do zamřížovaného autobusu. Cesta byla dlouhá a nepohodlná. Uličkou se promenovala obézní Američanka, která po nás řvala:
„Nemáte právo na sociální dávky. Sociální dávky pro vás neexistují. Teď zapomeňte na všechno. Jedete se rekreovat. Budete
odpočívat na věky, vy kůže líné!“
A nezůstalo jenom u toho. Polévala nás neředěnou kyselinou.
Šla z ní vyloženě hrůza. Bylo to tak příšerné, že moje nebohá matka natáhla brka ještě dřív, než jsme dorazili na místo určení.
*
V koncentračním táboře jsme se nezdrželi dlouho. Kdo si chtěl ukrátit trápení, mohl požádat, aby ho rovnou tady zplynovali a jeho tělo
spálili v peci. Můj otec toho využil. Byl slabý a neměl nervy. Postrádal je už v dětství. Kdyby měl nějakou vůli, nikdy bych se nenarodila.
Mě poslali dál. Samozřejmě jsem měla strach. Uličkou z ostnatých drátů jsem spolu s ostatními postupovala směrem k obrovské
kupoli. De facto nebyla hmotná. Jednalo se o energii silového pole,
které obestíralo Válečnou zónu. Instruovali nás, že jakmile budeme jednou uvnitř, už se odtamtud nikdy nedostaneme.
Z každého, kdo se pokusil projít ochranným polem – a nebylo to
nemožné – se stala kostra. Zůstal vám jenom mozek. Svobodní lidé
vás chytli a mozek vyrýpli. Byl všeobecně považován za náramnou
au tor
Petr Měrka
delikatesu. Z kostí se dělaly posvátné amulety. Obchodovali s nimi
hlavně Vietnamci.
*
Prvních 100 metrů ve Válečné zóně jste mohli žít. Po překročení
hranice smrti začali umírat první z nás. Ti, co to přečkali, se rozutekli do všech stran jako králíci.
Ve Válečné zóně bylo několik záchytných bodů. Jedním z nich byl
muniční sklad. Označoval se jako D(éčko). Tam jsem musela pro
zbraň. Byla tu taky polní nemocnice H. Kdybych měla štěstí, mohla
jsem si tam nechat ošetřit zranění, anebo požádat o euthanasii. Potom tu byly strategické body, o které se bojovalo. Zatím jsem nepatřila k žádné skupině. Jako neozbrojená jsem byla lovná zvěř. Tohle
všechno jsem se dozvěděla z tenké příručky Nemáš naději.
*
Bez mapy jsem se neměla jak orientovat. Postupovala jsem tedy
nazdařbůh Přes den jsem se snažila co nejvíc krýt. Pohyb za světla
byl nanejvýš riskantní. Nebylo ale zbytí.
Vlastně zůstat na místě se mi podařilo jen první noc v zóně. Už
tu další mě vystrnadili z jeskyně plamenometem. Do Válečné zóny
se nedováželo jídlo. Jediná šance jak se nasytit byl kanibalismus.
Zpočátku se vám to zdá odporné, ale nakonec vám nic jiného
nezbývá.
*
Nevím kolik přesně uplynulo času. Odplazila jsem se do bezpečí
a vyčkala tmy. Ještě před setměním jsem spatřila několik bojovníků, co se mě pokoušeli dostat. Byli mezi nimi muži, ženy i děti. Ale
staré byste hledali marně. Měla jsem štěstí, že nedaleko té mrtvoly,
kde mě napadli, se rozkládaly trosky.
Podle toho, jak byly rozsáhlé, se nejspíš jednalo o menší osadu,
z níž však zůstaly zachovány pouze sporadické fragmenty zdí.
Sklouzla jsem do podzemí. Vyhrabala jsem si jámu a lehla si do ní.
Potom jsem se překryla sutí a harampádím. Netrvalo dlouho a dovnitř nakoukl jakýsi muž. Posvítil si světlicí. Můj provizorní úkryt
nebyl nejlepší, ale stačil k tomu, aby si mě nevšiml.
26
vybraná povídka
27
Válečná zóna
Po několika hodinách jsem si oddechla. Mohlo mě však prozradit kručení žaludku. Proto jsem spolkla nějakou hlínu. Nesměla
jsem usnout. Kdybych začala chrápat, byla bych v háji.
*
Nevím, jak dlouho jsem čekala. Rozhodně jsem naslouchala intuici.
Teprve až mi ona řekla, že se můžu pohnout, tak jsem se opatrně
zvedla. Setřásla jsem ze sebe nános a zaposlouchala se. Musela
jsem jednat velice obezřetně.
V místě, kudy jsem se semdostala, mě čekalo nemilé překvapení.
Jednalo se o senzorickou minu. Jakmile by zaznamenala prudší
pohyb v okruhu minimálně 10 metrů, tak by explodovala. Nejspíš
byla nastavená tak, aby mě roztrhala, ale jenom na větší kusy.
Lidské maso bylo ve Válečné zóně životně důležité! Tady se s ním
neplýtvalo jako v konzumní společnosti.
Teď jsem byla bezradná, protože jsem nevěděla, co mám dělat.
Rozhodně jsem tu nemohla zůstat. Co bych z toho asi tak měla?
Leda smrt hlady a žízní. Ale já jsem mladá a chce se mi, kurva,
žít!
*
Nakonec mě napadlo, že bych mohla zkusit meditovat. Ještě venku
na svobodě jsem slyšela o mysticích. Udržovali prý spojení mezi
iluzí hmoty a mimo-prostorem. Ale co jsem si pod tím měla představit, jsem vážně nevěděla.
Posadila jsem se do pozice lotosu přesně, jak jsem to viděla
v buddhistickém comicsu. Pomocí myšlenky jsem se vznesla asi
tak 10 centimetrů nad zem a mohutnou, bezmála extatickou, kontemplací zatlačila na podstatu universa. Během vteřiny se dostavila jaderná reakce, která mě zbavila fyzického těla.
Stala jsem se astrální bytostí. Ocitla jsem se v prázdnotě. Odkudsi ke mně dolehlo toto telepatické sdělení:
‚Občanko, zůstaňte, kde jste. Porušila jste karmický zákon. Budete separována v Nicotě a mučena věčností!‘
Už ze základní školy jsem věděla, že není jenom jedna věčnost.
Je jich mnoho. A každá z nich je jiná. Jejich délka závisí na vymezení konkrétního okamžiku.
vybraná povídka
*
Nebyla jsem blbá a rozhodla se bezodkladně zdekovat. Neměla jsem sice kam, ale to byl ten nejmenší problém. Jako astrální
bytost se totiž teleportujete. Když po vás jdou metafyzičtí detektivové, jako tomu bylo momentálně v mém případě, úspěch vašeho
úniku byl přímo úměrný míře bezbřehosti vaší fantasie. Čím větší
ji dokážete vyprodukovat, tím máte i větší naději, že se vám alespoň dočasně podaří proklouznout jim mezi ontologickými prsty.
Dalším předpokladem zdaru je teorie neexistence času. Nebo
lépe řečeno, její aplikace v praxi.
*
Už jsem neměla žádný čas. Já jsem čas. V okamžiku toho uvědomění jsem si musela dávat veliký pozor na realitu. Prosmekla jsem se
těsně kolem jejích ostrých a kauzalitou otrávených hran. Máchla
jsem imaginární rukou do prázdna. Podařilo se mi zachytit a následně i zatáhnout za splachovadlo všeho stvoření a rázem jsem se
ocitla v pěkném hajzlu.
Opravdu to tady vypadalo luxusně. Můj dojem mi pokazila až
veliká chlupatá prdel. Patřila nadanému básníkovi, ale to jsem
přirozeně nemohla vědět. Zavalil mě svým hovnem a spláchl do
odpadu.
Potkala jsem tam hodně Japonců. Ti takto cestovali po celém
světě a všechno si fotili. Ne na památku. Mohla za to docela obyčejná mánie. U nás, v Anonymní republice, by je nejspíš poslali za
psychiatrem, aby se pomocí velmi účinných psychofarmak léčili
z kompulsivně-obsedantní poruchy.
Pro mě osobně bylo důležité, že jsem se prozatím dostala z dosahu metafyzických detektivů.
*
Zastavila jsem se až v septiku. Nacházelo se tam nástupiště metra.
Nebyla jsem si vůbec jistá kudy se vydat. Vlastně jsem ani pořádně
nevěděla, kde to jsem. Zašla jsem se proto zeptat na informace.
Za sklem tam seděla sádlem oplácaná puberťačka. Jedla salám
a zapíjela ho smetanou. Když jsem přišla blíž, poznala jsem, že to
není smetana, ale vytlačené akné. Vyzvracela jsem se do blízké-
28
Válečná zóna
ho koše a najednou jsem zjistila, že nemám sílu se na cokoli ptát.
A kdybych neměla strach z dalšího přestoupení karmického zákona, tak bych ze všeho nejraději spáchala sebevraždu.
Mého hlubokého mentálního neštěstí si povšiml dýler drog. Přistoupil ke mně a nabídl mi extázi. Najednou se zarazil. Pokusil se mě
dotknout, ale nepodařilo se mu mě nahmatat. To ho vyděsilo. Začal
strašně hlasitě křičet. Nejspíš mě považoval za přelud anebo ducha.
Náhle jsem zpozorněla. Mohla za to zase má intuice. Cítila jsem, jak
se prostor v mé bezprostřední blízkosti deformuje. Nastoupila jsem
do soupravy. Dveře se zavřely a ona se dala do pohybu. Za sebou
jsem mohla vidět velkolepý kolaps souvztažnosti veškerého dění.
Takřka na poslední chvíli zmizelo metro v tunelu bílého světla.
Teprve teď jsem neměla doopravdy kam uniknout. Zaregistrovala jsem Samsára. Vynořil se odnikud. Oficiálně to byl vrátný
z Karmického úřadu. Ale tady se prezentoval jako revizor platných
jízdenek. Já jsem jela přirozeně načerno. Měla jsem 2 možnosti.
Propadnout bezuzdné hysterii, anebo to vzdát. Ani jedna z nich
pro mě nepřipadala v úvahu.
Zkusila jsem být zoufalá, ale nepomohlo to. Nekompromisně se
ke mně přibližoval. Kdybych se dala na útěk, prozradila bych se
předčasně.
*
Metro zastavilo na konečné a já vystoupila. Neváhala jsem ani
okamžik a rozběhla se k Vagíně, i kdyby to znamenalo se znovu narodit. Co jsem ve svém postavení mohla ztratit? Visel nade mnou
Damoklův meč, který vytvářel dojemné Kainovo znamení, a hrozil
mi Poslední soud, jehož verdikt byl předem daný.
Nevím, jestli přesně víte, co je to Nicota. Prostě si představte, že
jste středobodem vesmíru, ten vesmír je vaše pouhá iluze. Věčnost
do vás buší idejemi svobody a lásky, vy si hrajete na Stvořitele,
ale všechno se vám jen bez ustání bortí pod rukama a mění se to
v prach.
Tvrdí se, že prach jsi a v prach se obrátíš. Ale tady dochází k zásadnímu omylu. My lidé totiž nejsme vůbec nic, natož pak prach.
Zastavila jsem se těsně před ohanbím. Byla jsem zadýchaná
a naprosto vyčerpaná. Navíc mě cosi šimralo pod nosem. A v tom
vybraná povídka
jsem ucítila ontologické prsty na svém zadku. Zmohla jsem se na
labilní odpor a po hlavě se zřítila do lůna.
*
Ocitla jsem se v břichu matky. Doposud jsem k ní nepojala žádný
určitý vztah. Byla jsem tak zvaně hypotetická.
‚Nám nemůžeš uniknout!‘ zazněl ve mně hlas a v tom jsem
pochopila, že sedím v antonu a jsem převážená do Spravedlivého
údělu.
Na rukou jsem měla okovy. Na místě určení mě přinutili vystoupit. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila jen sebe. Nic jiného
než moje já tam nebylo. Nechali mě tu. Ale já tu nechtěla s ním
být. Protestovala jsem. V tomto soukromém vesmíru jsem byla
nejvyšší bytostí a zachovala jsem se k sobě jak jinak než nadmíru
hnusně! Vlastním palcem jsem se rozmáčkla o nukleární destičku
soudnosti. Začaly ze mě prýštit hříchy. Svinily universum sajrajtem
příčiny a následku a kdoví, co bych si počala, kdyby kolem právě
neprocházelo Vědomí.
Vytrhlo mě z náruče Nicoty a vložilo se mi ústy do mého nitra.
Teď jsem opět potřebovala fyzické tělo. Díky intenzitě vědomí
v sobě takto obsaženém jsem si mohla zvolit dobu své dočasné
vymezenosti. Aniž bych si to zpočátku uvědomila, postoupila jsem
na další úroveň bytí.
*
Zvolila jsem si nelegální formu neurčitosti a bezbřehé utopie.
Někteří narkomani jsoucna volí raději Ráj. Ale to je spíš jen takový
nevelký výběh pro mentálně zaostalé katolíky. My, co máme slušné
ego a sebevědomí, toužíme vždy po něčem, co se nedá nijak blíže
specifikovat a současně to pokud možno disponuje neuvěřitelnými
rozměry.
*
Oddychla jsem si, když jsem procitla na louce. Taky jsem byla ráda,
že jsem zůstala ženou a nestala se mužem. Věřím, že jen těžko
bych se smiřovala s opačným rodem. Nedaleko jsem identifikovala
studnu minulých životů. Nahlédla jsem do předposledního, lehce
29
Válečná zóna
vybraná povídka
zakaleného mezistupně. Bylo to jako nějaká počítačová hodně
akční hra. Samozřejmě se danost tématu dotýkala Válečné zóny.
Předěl mezi vyšší dimenzí byl vyplněn hned třemi věčnostmi co
jsem absolvovala a vzápětí na to zapomněla, jako by se to ani nikdy nepřihodilo.
Vyrušilo mě odchrblání. Polekaně jsem se po něm ohlédla
a spatřila Ducha svatého. To byl borec s křídly. Posvítil si na mě
přísně baterkou a řekl:
„Mám tu pro vás úřední oprávnění k dočasnému pobytu. Záleží
jen na vaší dobrotě, jak dlouho si tu pobudete. Stačí jediný přestupek a pošleme vás bez dlouhých cavyků zpátky do minulosti!“
To jsem přirozeně nechtěla. Tady, kde teď jsem, totiž nemusím
trpět. Poděkovala jsem za projevené milosrdenství a vydala se
k vodě.
*
Přemisťovala jsem se jako nějaký stín anebo fata morgána. Mohla
jsem si zvolit samotu, anebo společnost. Na obloze nebylo slunce,
ale nirvána. Světelné bytosti jako já se tu koupaly v poznání, které
už nebylo účelem, nýbrž požitkem nesmírné rozkoše. Odložila
jsem sebe jako tu největší iluzi ze všech a odevzdala svoji absolutní nahotu celistvosti.
Jakmile jsem se cítila patřičně osvěžená, zahalila jsem se do
harmonie a soustavné radosti.
11. prosince 2009
Petr Měrka
Akce bez příběhu, sci-fi bez záhady
text
Štěpán Princ
Válečnou zónu jsem začal číst se zaujetím mladého čtenáře vědeckofantastických
příběhů, kterému je hned v prvním odstavci bez dlouhých úvodů naservírována
akce, napětí, záhada a příslib zajímavého děje – zkrátka vše, co ve správném
sci- fi nesmí chybět. Petr Měrka však ignoruje sebou samým nastavený kurz
a hned ve druhém odstavci utíká jako hladový pes za jinou kostí. Příběh, který
šikovně rozjíždí zprostřed Válečné zóny, do které jsou posíláni lidé bez práce jako
na dovolenou, končí poměrně záhy, aniž bychom měli možnost pochopit proč.
P
etr zvolil formu známou zejména
z internetové tvorby. Vyznačuje se
úsečností a zkratkovitostí, proto také
vždy dva až tři odstavce odděluje hvězdičkou, jako by chtěl začít novou kapitolu.
Příběh tím samozřejmě trpí. Každá další
hvězdička ukrajuje z původního nápadu
a přidává nějakou novou myšlenku, nový
směr. Čtenář ale od válečného sci-fi očekává
naopak ucelený příběh s výraznou pointou,
který nebude přerušován a v němž autor
nebude odbíhat od toho, co začal.
Úsečnost bohužel nesvědčí ani slohu.
Vidíme snahu vměstnat do odstavců co
nejvíce informací, které však neplynou,
jak bychom čekali, v souladu s nějakou
promyšlenou osnovou. Spíše se zdá, že
jsou zapisovány, jak zrovna přišly, takže
čtenář nakonec nemá šanci ponořit se do
čtení a nechat se chvíli nést rytmem příběhu. Měrka napíše to, co ho zrovna napadne, přeskakuje, nerozvíjí - dozvídáme se,
že rodiče přišli o práci/byli odvezeni do
zóny/zahynuli/že jsou v zóně určité skupiny/že patrně existuje jakási vládnoucí
třída, která to celé řídí - nic bližšího však
řečeno není. Mozaice schází tmel. Vytrácí se tedy jak příběh, tak i záhada. Díky
úsečnosti zůstává pouze pocit akčnosti
příběhu.
Co je vlastně důležité?
Těžiště vyprávění je vsazeno do nitra dívky,
která je vhozena do Válečné zóny spolu
s rodiči. Skutečnost, že oba rodiče zahynou,
je konstatována se stejnou (nijakou) naléhavostí jako jiná fakta, přičemž nejsme s to
odhalit, co je vlastně důležité. (To je ostatně nedostatek drtivé většiny nezralé prózy
- autor se neumí rozhodnout, nebo neví, co
je a co není pro stavbu jeho textu důležité,
tudíž napíše vše, na co si zrovna vzpomene,
v očekávání, že čtenáře ohromí spontánností. Nebo je natolik přesvědčen o svém
spisovatelském talentu, že se domnívá, že
může psát spatra, a skoro jako by si myslel,
že z jeho pera automaticky prýští zlato ve
formě slov, čímž bohužel odhaluje akorát
svou prostřednost a nezájem o vlastní
tvorbu.)
Dívka se zpočátku snaží prostě přežít,
nicméně nejspíš proto, že autor zjistil, že by
musel svět, který začal tvořit, rozpracovat,
uniká duše dívky z tělesné schránky a začíná
karmické putování, jehož proměnlivý směr
je ovlivněn metafyzickými detektivy, o nichž
se sice nic nedozvíme, nicméně jsou tam
a pronásledují postavu. Následující pasáže
jsou ukázkou toliko Petrovy fantasie a jeho
jedinečné schopnosti spojovat absurdity
ve větší více či méně logické celky. Měrka si
libuje výhradně ve frázích, hláškách a nápadech s osvědčeným, úderným, zábavným
obsahem, avšak celek se rozpadá, zadrhává
a koktá. Čtení připomíná volný pád, který ke
vší škodě nekončí na zemi v omračujícím výbuchu, nýbrž se rozplývá někde ve vzduchu.
Když pominu konfety, je Válečná zóna
klasickým příběhem ze života, který se vyznačuje především retrospektivním viděním událostí, nikoli však dějů. Styl je velice
jednoduchý, přímočarý, srozumitelný, ač
jsem pozoroval prvky transcendentálního
uvažování, přesněji řečeno transcendentálního pohybu postavy, neboť o uvažování se
snad ani hovořit nedá. Tento pohyb cestování je použit jako prostředek k navršování
nápadů, což nepovažuji za chybu.
Něco, co musí být řečeno
Petr nabízí prózu, která je na první pohled
komplikovaná, přesto ale přístupná čtenáři, aniž by kladla vysoké nároky na jeho
mentální úroveň, což můžeme považovat
za sympatický krok, jakým chce Petr literaturu přiblížit širokým vrstvám čtenářů
a zároveň nechce vyloženě říci: jde mi jen
o zábavu. Smysl celého textu mi však poněkud uniká. Ne snad smysl povrchní, založený na zajímavém počátečním nápadu, který
v kombinaci s Měrkovým osobitým stylem
sliboval zábavné prožití několika okamžiků s trochu vtipným a trochu morbidním
čtením, nýbrž smysl vnitřní - ona nutkavá
potřeba sdělit světu něco, co musí být řečeno. Na tento požadavek na literární tvorbu
bychom neměli zapomínat, měli bychom
si jej často opakovat a trvat na něm, jinak
mám obavu, že nezbude nic, na čem bychom mohli jako čtenáři trvat.
30
kritika
Nad nezaslaným textem Petra Měrky
Výchozí dilema, před které nás staví rozrůstající
se dílo i nezaměnitelná osobnost spisovatele
Petra Měrky, by se dalo shrnout do zdánlivě
jednoduché otázky: je Měrka pouhý fenomén,
nebo rovnou fenomenální? Protože navíc
označení „fenomén” odmítá, odpověď se zdá
jasná. Zvažme ale celou otázku ještě jednou.
P
rvní, co Měrky neznalého čtenáře
(existuje v internetovém literáním
prostředí někdo takový?) praští do
očí, je brutální „obscénnost“ a „zvrácenost“
jeho psaní. Ledabylé řetězení vět a fakt,
že povídky nejsou vystavěny „cyklicky“
s jasným zaklenutím k pointě, ale jako sled
x kauzálních událostí, může svádět k podezření z laciné šokantnosti. Ovšem brutální
lineárnost Měrkova vypravování nejde
přímo proti „měšťáckým předsudkům“,
nýbrž proti předsudkům intelektuálským
(každá forma či anti-forma je svého druhu
předsudek), je přímým útokem na konkrétní způsoby literární narace.
Jaký smysl má v „literárně vyprázdněném“ příběhovém vakuu dnešní doby
(příběh o konci příběhů byl zpochybněn
stejně jako příběhy samy) používat složité
kombinace nebo pointy? Je úkolem spisovatele rozkrýt jevovost, vztahy a vnitřní
souvislosti, nebo „jen“ zprostředkovat obraz světa, jak se (mu) tento jeví? Myslím, že
oba způsoby jsou rovnocenné: výsledkem
je určitá poetika a příběh, jehož hodnota
(obsahová i formální) se odvíjí od míry,
s jakou zobrazuje a nasvicuje realitu.
V zajetí vlastního zobrazování
Druhým povrchním dojmem, zároveň
nejvděčnějším marketingovým lákadlem,
je sexuální a násilná obskurnost Měrkova
psaní. Samo slovo obskurnost se však stává
obzvláště podezřelým v době, která sebe
sama prohlašuje za epochu bořitelů hranic.
Průnik tabu do veřejného prostoru ovšem
neznamená zničení zábran, ale pouze
odsun estetické a morální hranice v oblasti
jejich reprezentace. Vezměme si za příklad
populární seriál Californication s Davidem
Duchovnym v hlavní roli zhýralého zkrachovalého spisovatele. Komplex reality má
být zprostředkován otevřenou sexuální
výpovědí. Při tom ale existuje hranice,
kterou filmaři nepřekročí: penis Davida
Duchovnyho nikdy neuvidíme. Postava se
Tak tohle
vás dostane.
Někde v této
pozoruhodné
kritice padne
věta:
text
Jan Hrnčárek
31
kritika
„Penis Davida Duchovnyho nikdy
neuvidíme. Postava se však chová,
jako kdyby nějaký měla.“
však chová, jako kdyby nějaký měla. Ovšem
rozpor mezi hranicí, o které se mluví,
a světem, do něhož je mluvení umístěno, se
stává příliš zjevný.
Svým způsobem většina obyvatel Měrkova světa je, podobně jako postava Davida
Duchovnyho, zajata vlastním zobrazováním
– a to hned trojnásobně. Šmírácká realita
Měrkova světa invertuje na povrch jejich nitro a tímto jej zároveň vyprazdňuje – proto
se zdají být ploší. Fakt, že se stali obětí literatury, je nutí konat – proto čtenář nemůže
rozjímat. Měrkova nestřídmá produkce jim
nedopřeje chvilky klidu – jakkoliv s nimi
život smýká až běda. Mechanický životní
rytmus postav předem vylučuje autorsky
důmyslnou kombinační hru, na jejíž místo
nastupuje nefalšovaná formální brutalita.
Forma zachovává sepětí s obsahem.
Víc než jen systém protikladů?
Z Měrkových textů, které si prakticky denně
můžeme přečíst na některém z interneto-
vých literárních serverů, se zdá, že jakkoliv
je autorův způsob vidění světa již kompletní
záležitostí, jeho literární přenos se nadále
radikalizuje. Situační komika je od povídky k povídce prostší, odstavce úsečnější
a kratší (občas nepřesáhnou ani čtyři řádky), popisy zlomkovitější a celkové vyznění
mnohem údernější, než bylo v „dávných“ dobách Telekrista (povídky z let 2004-2005).
Rostoucí počet postav se jmenuje po věcech,
případně podléhá zploštění do prázdných
archetypů, například politika nebo úředníka. Postavy už téměř nemluví, jen se zběsilou kadencí rozhazují vykřičníky na všechny
možné strany. Nikdo neposlouchá. Měrka
dobře ví, že stroj lze buďto rozebrat, nebo
rovnou rozmlátit. Monotematika a permutace několika se opakujících vzorců je nejtěžším kladivem, které může uchopit. Občas ale
bývá problém určit, co ještě je a co už není
hřebík.
Postupná radikalizace má totiž i několik
stinných stránek: archetypální uvažování je
z povahy zatížené lidovými či autorskými
předsudky a informační zkratka zatěžuje
lehkost neredukovaného pozorování. Úsečný a břitký jazyk společně s informační
zkratkou odmazává pozadí, pročež dochází
k postupné redukci na systém několika
výhradně pojmových protikladů. Kontrast
psychedelických rájů, kde se čas a hrdinové rozplývají do zenového nepohybu,
s hektickým hemžením pozemského pekla
často nebývá příliš zřetelný: i stavy psychedelické „transcedence“ jsou zatíženy hysterickým neklidem, způsob práce s děním
zůstává neměnný. Samopohyb Měrkova
psaní se v kritických chvílích mimo předpřipravené situace Měrkova světa stává
neúčinným, takže filozofické poselství,
které z něj občas vyplývá, nabývá poměrně
ambivalentní podoby.
Jaká tedy zní odpověď na úvodní otázku?
Možná tak, že můj článek je, ačkoliv se to
možná nezdá, plně komplementární s tím
Štěpánovým.
O kočce a dvou pánech.
Dům tu stál odjakživa. Odjakživa měl vchod směrem k cestě,
k němuž vedla krátká udusaná cestička, lemovaná zanedbávanou
řadou ibiškových keřů. Staré oprýskané dveře se začouzenými
skleněnými tabulkami civěly odvážně do ulice; měly štěstí, že jim
výhled částečně zakrývaly stromy, vysázené po obou stranách
vstupní branky. Pohled totiž za moc nestál. Ponurá ulice tovární
čtvrti probouzela v hlavě zašedlé, zrezivělé myšlenky – ať už to
Zdánlivě nenápadný text Jiřího Sváka, alias
Quakena, je dalším příspěvkem k průzkumu
situovanosti moderního člověka do okolního
světa, zde vyjádřeného starosvětskou metaforou „domu”. Její rozvedení povídku otevírá.
V souladu s určitou světonázorovou tradicí
Obraz
celou p ov ídku
si m ů že t e p řeč ís t
ZDE
znamená cokoli, optimismus a životní náboj ve výčtu chyběl. Odjakživa kolem procházeli různí lidé, ať už se jednalo o pány v klobouku a jejich paničky, hluboce v nich zavěšené, a rozverná dítka
otrhávající nejeden ovocný strom vysazený blízko plotu, či šedé
postavy se psy, loudající se nevýraznou ulicí ticha, přičemž ten
menší z páru byl vždy pán. A odjakživa čekal tento dům majitele,
přicházejícího v čase večerním, rušícího tak jeho celodenní klid.
je zde dům chápan jako pusté, téměř nezabydlené místo, kde se před člověkem rozevírá jeho samota. Ta je přerušena či rovnou
zrušena až nenadálou návštěvou. Jakkoliv se
ale jedná o námět vděčný, v dnešní situaci
zřejmě stále nevyprázdněný, v tomto přípa-
dě autor setrvává v kolejích zažité symboliky
nadále akcentované archaickým jazykem
(není míněno v negativní konotaci!), syntakticky poněkud kostrbatým. Určitá míra
zašlosti se dále promítá i do dialogů, které
v určitých chvílích nabírají snově mnoho-
ZDE
Jednou jsem tak seděl ve svém pokoji v křesle a četl nějakou
knihu, myslím, že se jmenovala NO ONE HERE GETS OUT ALIVE
/ NIKDO TO TU NEPŘEŽIJE a v tom jsem uslyšel podivné zvuky
vycházející z obýváku. Normálně se klíčovou dírkou nedívám, ale
Kratičká črta s názvem Obraz od autora Cuprumova se snaží navázat na poetiku surrealistické prózy. Prostor, čas, i vnější formy
jsou zde deformovány a jako by odkazovaly
celou p ov ídku
32
au tor
Quaken
Ze zaslaných povídek
(…)
„Však vy víte, jak jsem to myslel,“ domluvil návštěvník a zvedl se
z pohovky. „Nastal čas odejít.“
„Počkejte,“ zarazil ho Arne. „Co jste chtěl říci tou poslední slokou
té básně? Nedává to smysl.“
„Ale ano, dává. Je to přesně odpověď na všechny vaše otázky.“
významový ráz; právě z něj vychází úvodní
miniinterpretace, jíž jsme naši mikrokritiku
otevřeli. Ovšem doslovné zacházení s přidanými rovinami a obava plout za probádané vody – jako by autor nevěřil v sílu sebe
a svého čtenáře – znemožňuje posunout se
dále. Naštěstí jen v intenci daného textu, protože v celkovém náhledu Quakenovy tvorby
můžeme text hodnotit jako slibný odrazový
můstek autorova budoucího progresu. Ten
bude – alespoň v souvislostech písmáckého
/ JH
prostředí – jistě zajímavé sledovat. au tor
Cuprumov
teď mě nic jiného nenapadlo. Podíval jsem se a uviděl jsem vlka,
který se snažil sníst jehňátko. Otevřel jsem dveře, spíš jsem s nimi
trhl, a jakmile jsem se objevil na zápraží, vlk proskočil zavřeným
oknem jako duch a jehně se vypařilo ve sluneční záři. Byl jsem
k nezpracovanému, o to však autentičtějšímu, tvaru lidského podvědomí. Důslednější
pohled však odhalí vyprázdněnost jednotlivých obrazů, v nichž je význam opakovaně
potlačen na úkor vnější šokantnosti. Výjevy,
kterým chybí vzájemné reference (i surrealismus je racionálně interpretovatelný!),
jsou řetězeny spíše z rozmaru, proto se
v šoku, myslel jsem si, že jsem měl halucinace, ale nakonec jsem
dal vinu nespočtenému množství léků, které jsem bral.
brzy „slepí” do obrazového eklektitu, jehož
opětovnému rozklížení nepomáhá ani holý,
banální jazyk zatížený mnoha začátečnickými minelami – z nejmarkantnějších
zmíníme přemíru slovesa být. Ale obdobně
bychom mohli pokračovat. Nicméně celková nezvládnutost i tak krátký text vbrzku
/ JH
odsouvá mimo kritický zájem. O dívce, která slyšela hlasy
Na ulici zažívám pravá muka. Strkám si špunty do uší, ale nepomáhá to. Míjím spoustu lidí spěchajících do práce. Podívám se na
hodinky. Asi to dnes nestihnu. Na poslední chvíli dobíhám autobus
a za jízdy naskakuji zadními dveřmi. Zchváceně dosednu na sedadlo. Načerno jezdím už druhým rokem a nijak mě to netrápí. Ještě
se nikomu nepodařilo mě chytit.
Zřejmě nejambicióznější prózu tohoto
měsíce zaslala Taťána Kočková, na Písmáku
publikující pod nickem Puzzle. Text je vystavěn na jednoduchém, avšak vpravdě zajímavém kontrastu jevícího se světa a myšlenky překryté jeho povrchem. Hrdinka/
vypravěčka zde disponuje darem takové
vytěsněné myšlenky slyšet, alespoň zdánlivě. Díky tomu zjišťuje, že základ členitého
celou p ov ídku
ZDE*
Pobaveně pozoruji jednu uštvanou matku se dvěma malými dětmi, která loví v kabele a hledá jízdenku. Sakra, kam jsem to zase
strčila? Ulehčeně si oddechne, spokojeně cvaká jízdenku a láskyplně pohlédne na svoje dvě děti. Doufám, že nejsem zase těhotná, to
už bych opravdu nepřežila. Mám takový pocit, že jsem zapomněla
nakrmit křečka. Jo a Maruška potřebuje to lepidlo do výtvarky,
světa muže být až překvapivě jednoduchý:
polyfonie hlasů slyne v jediný výkřik sexuální frustrace. Toto „nahlédnutí”, transcendence, chcete-li, je prostředkováno krátkými, podobně vystavěnými epizodami: jedna
stručná věta představí postavu, následuje
odstavec myšlenek. V třecí ploše mezi nimi
vzniká zmiňovaný kontrast. Se vzrůstajícím počtem epizod se nicméně neměn-
ný postup brzy okouká a najevo vychází
skutečnost, že rámec, který by v ideální
povídce držel všechny postavy pohromadě,
v podstatě neexistuje. Autorka si dokonce
vypomáhá dvěma smrtícími klišé umístěním počátku vyprávění do okamžiku probuzení a jízdou hromadnou dopravou které
zpracuje přesně takovým způsobem, jehož
vyprázdněnost rozebral StvN v sérii něko-
33
au tor
Puzzle
Ze zaslaných povídek
to nesmím zapomenout koupit. Až vystoupíme, konečně zavolám
Honzovi. Včera mě pěkně nasral, kretén. Už mě to fakt nebaví! Jo,
kdybych z toho aspoň něco měla! Žena vstává a dere se ke dveřím.
„Pojďte děti, vystupujeme!“
lika úvah. Taktéž postava hrdinky zůstává
nedopracovaná, víme o ní jen to, že má
doma psa a, jak už zmíněno, „slyší hlasy”:
to svádí interpretovat její roli jako pouhý
katalyzátor umožňující literární vyjádření.
Schéma se sice komplikuje závěrem, kdy se
před námi otevírá možnost přiřknout hrdince schizofrenii (citlivější čtenář ostatně
po celou dobu chová podezření, že „myš-
lenky“, přespříliš uhlazené a celistvé, aby
působily autenticky, jsou pouhou projekcí
hrdinky), to ale neospravedlňuje monotónnost textu, který zůstává uzavřen pouze
skutečností nadcházejícího večera. Určitou
/ JH
odvahu však autorce upřít nejde. p
ř ípadně si p řeč t ě t e
volně nava zující druh ý díl
ZDE
34
časopis o internetové literatuře
lógr
publikujte u nás
1
1/10
e -mail : c a s k a fe @ gm a il .co m
S p o lup r ác e
w e b : e k a fe . b l o g s p o t.co m
w w w. pi s m a k .cz
w w w.t o t em .cz
Š é fr e dak t o r a e di t o r
T o m á š G a b r ie l
Re dakc e p r óz y
Ja n Hr n č á r e k
Š t ěpá n Pr in c
Re dakc e p o ezi e
Pub li c is t ika
2
w w w. h um a n a r t.c z
In t e rn e t o v é p ř ezd í v k y r e dakc e
na se r ve r e c h p ismak .c z a t o t e m .c z
Če s k á Ja n a : lee n a i
G a b r ie l T o m á š : Jin ovata , T i ch o ta m
Hr n č á r e k Ja n : W in t e r
M a r ie w i c z M a r ik a : M a r k é ta
Pr in c Š t ěpá n : S t v N
Ja n Hr n č á r e k
3
M a r ik a M a r ie w i c z
G ra f i c k á úp rav a
J ožk a G a b r i e l (w w w. duso t .c z)
O b č asní k Ka f e b y l sp o lu
Fe j e t o n
s in t e rn e t o v ý m se r ve r e m e ka f e .e u
Vau d
Jaz y ko v é ko r e k t ur y
Ja n a Če s k á
(ny ní e ka f e .b l o g sp o t .c o m) zal ože n
v k v ě t nu 2 0 0 9 sk up in o u uži v at e lů
č e sk ýc h li t e r ární c h se r ve r ů p ismak .c z
a t o t e m .c z . Ch c e b ý t mís t e m u v áže n é
E x t e rní sp o lup r ác e
p ub likac e a k ri t ik y t o h o n e jl e p ší h o ,
Ja n a Fa n t ová
c o p r os t ř e d í č e sk ýc h li t e r ární c h
V ik t o r Š aue r
se r ve r ů nabízí .
E x k l uz i v n ě
Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně
kolekci básní či povídku od zkušeného autora,
který se zaváže tento svůj text poprvé
publikovat právě v našem časopise. Pokud máte
zájem takto u nás publikovat, zašlete své dílo
na náš mail.
Povídku
V každém čísle bude publikována jedna
vybraná povídka jednoho vybraného autora,
který nám své dílo zaslal na mail. K vybrané
próze bude publikována také kritika a rozhovor
s autorem. Z těch nejlepších zaslaných, ale
nepublikovaných příspěvků jednou za čas
otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek
s krátkým komentářem.
Kolekci básní
V každém čísle bude publikována jedna vybraná
kolekce, či celistvá ukázka ze sbírky jednoho
vybraného autora, který nám své dílo zaslal na
mail. K vybrané kolekci básní bude publikována
kritika a rozhovor s autorem. Z těch nejlepších
zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků
jednou za čas otiskneme v samostatné rubrice
několik ukázek s krátkým komentářem.
Pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke
konkrétním článkům, stojíte o spolupráci nebo
nám chcete cokoli říci, neváhejte a napište nám.

Exkluzivně / Jan Zbořil: UkáZka ZE sbírky skříň Zaostřeno

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení