Aspekty reformy české vědecké scény

Aspekty reformy české vědecké scény
Jaroslav Šonka
V souvislosti s náběhy na radikální změny ve financování vědy y výzkumu se objevuje
řada názorových příspěvků, které brání jeden sektor a kritizují druhý. Tyto názory si logicky
oponují a zatím nikdo nevypracoval syntézu z argumentů. které téměř všechny dávají
smysl, ale nemohou existovat v bipolárním světě, nejsou tedy apodiktickými argumenty,
které by mohly eliminovat respektivní opačný názor. Co hledáme, je syntéza těchto
argumentů. A výsledek nemusí být vyloučení toho či onoho, popřípadě nadšená podpora
jednoho druhu výzkumu či struktury, nýbrž komplexní obraz toho, čím věda přispívá ke
společenskému a hospodářskému vývoji. Otázkou je také, které obory a jakým způsobem
se do společenského vývoje zapojují.
Historie české vědy – emancipace a mezinárodní komunikace
Česká věda má za sebou několik vývojových fází. Po osvícenských debatách na západě
Evropy se také ve střední Evropě začaly vytvářet vědecké společnosti. Jejich existence
obsahovala od počátku také snahu o mezinárodní komunikace a výměnu poznatků.
Iniciátorem, nebo také podporovatelem osvícenských iniciativ byl většinou panovník. Tak
vznikla 1784 Česká společnost nauk.1 Vedle zvýšení domácí vědecké úrovně zahrnovaly
tehdejší akademie i prvky mezinárodní komunikace (čestné členství apod.). Ovšem tato
doba také přináší upadající význam latiny jako vyučovacího a komunikačního jazyka.
Národní jazyky se dostávají do popředí a některé z nich dominují – administrativně je
prosazována v české oblasti němčina. Zastánci menších jazyků vyvíjejí emancipační tlak.
A vedle veřejné scény se tento proces nacionalizace odehrává také v oblasti vědy.
Proto je aktivita kolem české vědy koncem 19. století již plně ve službě českých
emancipačních snah. Jedná se o rozdělení pražské univerzity a založení České akademie
věd a umění 1988 – 90, tehdy. Zemští Němci tuto snahu doplňují symetricky vlastními
institucemi a v soutěži roste atmosféra nesmiřitelnosti. Tato atmosféra působí oběma
směry – po roce 1918 na univerzitě (lex Mareš) jako triumfalistické české tažení, které se
v roce 1939 obrací s plnou brutalitou nacistického režimu opačným směrem. Mezitím
došlo k založení Slovanského institutu a Orientálního institutu (1922) a k přejmenování
Německé společnosti věd a umění na Německou akademii věd a umění v roce 1937.
Transformace národnostních třenic v roce 1945 do pozice „konečného vypořádání“
s existencí německé národnostní skupiny v Československu sice odstraňuje část nacisty
napáchaných škod, uzavírá však aktivitu druhé národnostní skupiny Českých zemí
definitivně. Dochází k sebeuzavření české vědecké scény. A ideologie poválečného
budování obrací směr mezinárodní komunikace pod vlivem stalinizmu směrem na východ.
Centralizace ve službách komunizmu
Fakt, že do tohoto okamžiku byla mimouniverzitní vědecká scéna v podstatě
centralizovaná, byl vítán komunistickým režimem. Zatímco režim po válce sjednocoval
odbory, organizace mládeže a podobné, u politických stran pak redukoval jejich počet a
zbytek spojil do snadněji ovladatelné Národní fronty, bylo možné jednotnou ČAVU prostě
převzít a začít přetvářet podle vlastních úmyslů. I další vývoj se odehrával alespoň
částečně na základě politického zadání komunistického režimu. Založení Akademie věd
v roce 1952 m. j. reflektuje fakt, že v této době již řada vědeckých odvětví plnila
1
Josef Petráň: Královská česká společnost nauk. Vesmír 74, 632, 1995/11
1
strategické (atomový výzkum, biologické zbraně), nebo ideologické (zakázkové ideologie
v humanitních vědách a například i v genetice) funkce. Instrumentalizace vědeckých
odvětví si vyžadovala vhodnou strukturu. V tomto stavu došlo k rozštěpu vědecké
komunity a jejího povědomí (tedy k rozštěpu podobnému schizofrenii celé společnosti).
Vědu bylo možné pěstovat jako režimní zástěrku, ale také – po patřičných úlitbách – vážně
a s výsledky. Reforma Akademie věd po roce 1989 se musela zabývat právě touto
schozofrenií.
Ke kterým procesům věda přispívá?
Věda a její výsledky působí několika směry a vnucuje se otázka, zda by to nemělo mít vliv
na organizační strukturu vědecké činnosti. Vědou ovlivněné procesy jsou rozdělitelné do
několika sektorů:

Viditelné je autokatalytické působení – věda a výzkum mají dynamický vliv na
vlastní vývoj a na získávání dalších poznatků.

Hospodářské důsledky očekáváme především v oblasti aplikovaného výzkumu
v technologické či ekonomické oblasti.

Sociální důsledky má věda v oblasti pedagogiky a výchovy. Příprava mladých lidí
není bez dynamiky rozvoje poznání možná.

Strukturální služby na vědeckém podkladu, pedagogika, ale například i kriminologie,
zdravotní péče apod., mají etické opodstatnění, ale také hospodářské důsledky a důsledky
pro rozvoj společnosti, jejího pocitu bezpečnosti, demokratické participace. Tyto důsledky
jsou sice často nepřímé ale jednoznačně existují.

Politické rozhodování není představitelné bez argumentační základny, která stojí na
vědeckých poznatcích.
Tyto oblasti uplatnění vědy jsou do té míry různorodé, že hodnocení vědy z jejich
respektivní perspektivy musí probíhat různými metodami.
Kdo využívá vědecké výsledky?
Z předchozího je také ihned jasné že využití vědeckých výsledků je také velmi různorodý
proces. jedna metoda posuzování je nesmysl, který nejenže je nespravedlivý vůči vědecké
aktivitě, ale také znemožňuje patřičné využití vědeckých výsledků. Zájem osoby či
instituce, která se snaží uplatnit vědecké poznatky je už mimo vědeckou oblast a počítat
vědeckou efektivitu jen na patenty či na úspěšnost v získávání investivních grantů (tedy
takových, které nefinancují jen zodpovězení jedné otázky, ale i dlouhodobou strukturu pro
nutnou vědeckou činnost) z hospodářské sféry, je pochybené. To však nemá znamenat, že
počet patentů či hospodářské uplatnění nemají význam. Jen směšování vědecké aktivity
s uplatněním poznatků v pevném svazku nedává smysl, protože úspěch se v obou
oblastech měří různě.
Management vědy jinde
Příklad Německo:
V Německu existuje přehled vědeckých a analytických pracovišť
 University jednají s poměrně velkým tlakem na získávání grantových
prostředků – poradenství je jednou z cest, ale akademická nezávislost
zůstává zachována.
Financování – rozpočtové a grantové, rozpočty jsou v kompetenci
2





spolkových zemí.
Hermann-von-Helmholz-Gesellschaft, dříve AGF, Pracovní
společenství velkých výzkumných zařízení, má za účel provádět
výzkum extrémně komplexních otázek s nutným zabezpečení
přístrojové základny, kterou by menší instituce nemohly zajistit (ani
plně využít). Z této oblasti může pocházet poradenství jen tehdy,
pokud vznikne otázka na poli působení dané instituce (rakovina,
vesmír, energie).
Financování – rozpočtové a grantové (původně 80 spolkový/20
zemský rozpočet.
MPI, Instituty Maxe Plancka, jsou dočasné jednotky (ovšem v řádu
desetiletí), které se formují kolem dané výzkumné elity 8např. nosietlů
Nobelovy ceny apod.) v určité oblast výzkumu. Jejich personál
spolupracuje i na akademické výuce na univerzitách. Sem patří i
ústavy analyzující různé oblasti práva. Proto jsou jejich analýzy
relevantní i v poradenské rovině a řada výzkumných úkolů a grantů
pochází právě odtud.
Financování – rozpočtové a grantové (původně 50 spolek/50 daná
země)
Fraunhofer Institute jsou ústavy, které se věnují aplikaci vědeckých
poznatků a technologií na vysoké úrovni. Z této oblasti opět může
pocházet poradenství jen tehdy, pokud vznikne otázka na poli
působení dané instituce.
Financování – převážně granty průmyslu, plus rozpočtové
Blue list, modrá listina, je seznam institucí, které nepatří do čtyř výše
uvedených kategorií, ale jsou v oblast veřejného zájmu.
Financování - různé
Nezařazené instituce většinou pracují jako firmy, nadace či občanská
sdružení, jsou financované z grantů, dobrovolných příspěvků, od
zájmových skupin (svazy průmyslu, odbory). Poradenství je zde
částečně jediným účelem jejich zřízení. Jejich právní forma většinou
reaguje na záměry zakladatelů, které je možné kategorizovat podle
Pielkeho (viz níže).
USA
Příklad Spojených států se nedá analyzovat v dané krátkosti. Proto jen několik příkladů
s tím, co pro tuto úvahu znamenají.
 NIH je Instituce, která se na federální úrovni zabývá otázkami
zdravotnictví a biomedicínského výzkumu.

NASA vznikla jako propojení civilních a vojenských aktivit k výzkumu
tecnologií balistických raket a k výzkumu vesmíru.

MIT je typické výzkumné centrum různých technologií, které bylo
záměrně umístěno do blízkosti silných univerzit (Harvard University,
Boston State University, Brandeis Univeristy), se kterými existuje
intenzivní spolupráce.

CALTECH je podobné seskupení v Kalifornii
3

Na základě různých prací o fungování vědeckých institucí v USA (citované práce níže) je
opět možné podtrhnout heterogenitu organizačních a financujících struktur jako jednu
z hlavních vlastností této scény. Přizpůsobení instituce a její činnosti danému účelu je
důležitější, než přizpůsobení nějakým všeobecným mechanizmům organizace a
financování. Proto jsou také kvantitativní údaje o vědecké činnosti vědou samy o sobě a
nelze sečíst údaje o financování vědy v USA z několika čísel v rozpočtu. V USA je také
nápadné, že se do fungování vědeckých institucí promítá i struktura členských států
s významnými centry v Kalifornii, Texasu, Massachussets a jinde. Jsou to světoznámé
adresy, ale financování těchto center je velmi pestré. To silně připomíná nikoli stav
jednoho státu, jak dnes rozumíme suverenitě v Evropské unii, nýbrž konkurenční prostředí
celé EU a propojování aktivit tam, kde peníze z jedné členské země nestačí (například
CERN nebi EMBL).
Heterogenita jako nutnost
Z tohoto krátkého přehledu vyplývá, že různé vědecké či poradenské úkoly nelze splnit
institucionální základnou vytvořenou podle jednoho principu. Heterogenita je důležitým
aspektem vědecké scény.
Reforma Akademie věd všeobecně, ale především také v oblasti humanitních a
politologických oborů se z této perspektivy nedá realizovat podle jednoho vzoru. Akademie
věd a umění původně vznikla jako instituce, která měla posílit výzkumnou základnu ve
formujícím se Českém společenství. Následovala emancipace nového státu –
Československa. I nová Akademie, která se 1952 stala nástupnickou institucí své
předchůdkyně za časů Rakouska-Uherska, měla specifický a singulární cíl – podporu tzv.
rozvoje socializmu. O strategických aspektech tohoto rozhodnutí již byla řeč. Tento účel již
dávno její činnost neurčuje a výzkum se řídí celosvětově platnými principy. V přechodné
době komunistického totalitního režimu se jednotná organizační struktura hodila jako
převodová páka totalitní moci – tedy nikoli jako stimulující princip.
Mezinárodní úroveň
Zajímavé je, do jaké míry dne existuje mezinárodní propojení vědecké scény a jak
v různých vědeckých sektorech působí tzv. „peer review“, tedy společný přístup
k hodnocení vědecké kvality. Již od počátku metrického vyhodnocování vědeckých
výsledků (Science Citation Index) došlo k oddělení oborových oblastí. A od té doby
existuje kritická diskuse dané metodiky, kterou nikdo nepovažuje za definitivní a
všestranně použitelnou.
Již pohled na webové stránky vědeckých institucí vyspělých zemí jasně ukazuje, že vnitřní
kontrola kvality každé instituce sleduje principy, které se s principy užívanými v jiných
institucích překrývají jen částečně. A dobrá pověst instituce je spojená s přísností vlastní
kontroly. Kritéria kontroly si vyvíjejí instituce samy, ale otevřeně, v kontextu. Účast na
konferencích, které vyvíjejí kritéria kvality, je samozřejmá.
4
Lisabonská strategie
Úmysl EU zvýšit konkurenceschopnost evropské hospodářské činnosti a posílit její
založení a inovacích má v reálné rovině jistě řadu chyb. Záměr sám je však jasný a
diskuse v pejorativní a odmítavé rovině nedává smysl. Inovace a jejich podpora se mohou
pohybovat na nejrůznějších úrovních – od obcí až po celou Unii. V celku je však jasné, že
rovné podmínky hospodářské soutěže si vynucují společný evropský pohled. jako v řadě
dalších evropských iniciativ nejde ani tak o vytváření mechanizmů, jako o uplatňování
klíčové myšlenky. Evropská byrokracie se do konkrétních aktivit nevměšuje, ale hodnotí
pozitivně inovativní myšlenky a poskytuje podpůrné mechanizmy a zdroje. Věda ve všech
diskusích hraje roli nedůležitějšího konkurenčního faktoru. A jasné je, že tento faktor
potřebuje veřejnou podporu.
Kompetitivita a věda
Soutěživost sice není obsahem bádání, je však jednoznačně doprovodným jevem vědy,
ne-li součástí metodické struktury – nikoli jako něco, co je svázané s tématem, ale jako
komunikační struktura badatelské obce a součást veřejného hodnocení vědecké aktivity.
Ovšem soutěž se může odehrávat na několika úrovních.
•
Investigativní práce na určitém tématu může být objektem soutěže mezi vědci jako
zdroj individuálního uspokojení.
•
Tato soutěž ovšem může snadno přesáhnout hranici soutěže o zabezpečení
výzkumu – o prostředky v dané práci úspěšně pokračovat.
•
Soutěživě může vypadat i komunikace vědeckých institucí srovnatelných oborů,
které se mohou stávat „rozpočtovou kapitolou“.
•
Soutěž však také může vytvářet atmosféru mezi nesrovnatelnými obory, které se
snaží získat prostředky na úkor druhých a argumentují pojmy z oboru „společenské
důležitosti“.
Poslední případ vypadá jako současná debata o Akademii věd ČR.
Časové předpoklady změn
Reformy organizačních struktur vědy se musejí odehrávat v periodách které odpovídají
respektivnímu rytmu výzkumu, amortizaci vědeckých zařízení a zvyklostem mezinárodní
scény. Změny, které - jako v případě Ústavu hematologie a krevní transfúze – z politické
strany mají krátkodobé zadání, většinou vědě škodí. Mezinárodní certifikace, amortizace
drahých zařízení a jejich zahrnutí do složitě fungujících procedur, a řada dalších aspektů
se nedá reformovat bez řádné přípravy. Krátkodobé záměry nutně vedou ke ztrátám.
Perioda nutná k reformě větších celků jistě překračuje délku jedné legislativní periody a už
vůbec není uskutečnitelná během singulární rozpočtové debaty. Česká politická scéna si
v tomto kontextu musí zvyknout na vůli ke kompromisu a na nutnost kontinuální podpory
kompromisních řešení bez ohledu na volební výsledky. To neznamená, že koncepce na
základě politických představ se nemohou realizovat. Znamená to však, že k představám je
naprosto nutné připsat jejich časovou dimenzi a dohadovat ji i s politickým protivníkem
podle toho.
Poradenství
Jak již z několika argumentů vyplynulo, je věda důležitým prvkem přípravy politických
rozhodnutí. Věda je vlastně z podstatné části poradenskou strukturou v nejširším slova
5
smyslu. Kolik podnětů k vytváření politických aktivit vychází (a může vycházet) z
poradenské základny politiků a institucí? A jak vhodné jsou tyto podněty?

Parlamentní institut probírá odborné návrhy právních norem a mezinárodních
smluv, ale co nemá jako zadání, nevidí.

Nadace v blízkosti politických subjektů pracují také většinou na objednávku, ale
tentokrát definovanou různými politickými směry.

Vědecké instituce, Akademie věd apod., většinou zápasí o přežití. V takové
atmosféře vznikají publikace jako „Rozuměti dějinám“, sice s dobrou vědeckou základnou
ale s motivací, za kterou by se vědec měl stydět (byl to tehdy grant ministra Dostála s
účelem vybudovat frontu proti argumentům sudetských Němcům – šlo tedy o manipulativní
podnět).

Poradenská scéna také trpí paušálním odsudkem „lobbyismu“.
Jak tedy reformovat poradenskou základnu politiky a co od ní lze požadovat? Kdy je
poradenství vědou a kdy politikou?
K tématu existuje základní literatura hlavně z USA, protože tam je spolupůsobení vědy a
politiky běžné již zhruba 100 let. Standardní díla jsou:
Sheila Jasanoff: The fifth branch – Science Advisers as Policymakers. Harvard University
Press 1990
Bruce L. R. Smith: The advisers – Scientists in the Policy Process. The Brookings
Institution, Washongton, 1992
Roger A. Pielke Jr.: The Honest Broker – Making Sense of Science in Policy and Politics.
Cambridge University Press, 2007
Pielke například rozlišuje čtyří různé role vědce v politickém poradenství:
 „Pure scientist“, tedy vědec a jen vědec, který na výsledku, vzniklém
z jeho poradenství, nemá zájem a nehodnotí ho
 „Science arbiter“, vědomý pomocník v rozhodování, přistupuje na užší
definice zadání a odpovídá na dané otázky korektně
 „Issue advocate“, zastánce jedné verze, má sám úmysly, dané sice
tématem, ale vylučující alternativy
 „Honest broker of policy alternatives“, čestný zpracovatel politických
alternativ, zpracovává podklady tak, aby politik plně, ale současně
kvalifikovaně rozhodoval
6
Poradenství s vědeckou základnou lze analyzovat z několika perspektiv:
1) Úroveň hráčů
Kdo hraje jakou roli? Pro popis nestačí jen Pielkeho kvalifikace. Nutný je i popis toho, co
do hry přinášejí zadavatelé tématu (a co je na rozdíl od vědy tendenční či politické).
Sledují vlastní politickou linii, jsou schopni svou linii podle výsledku poradenské činnosti
adaptovat? Jak vypadá jejich pozice vůči poradcům, akceptují je jako partnery, nebo jako
podřízené? Jakou roli zúčastnění debatéři připisují občanské participaci? Známe přeci
osobnost, která připouští jen účast „zvolených“ a politikou bez úřadu a mandátu pohrdá.
Tuto osobnost (Václav Klaus) například nezajímá, že text Lisabonské smlouvy je jen
omezeně přístupný. Jeho zájmem je však prodej vlastních komentářů k tomuto textu, které
tak snad mají dominovat diskusi. Ovšem – pohrdání veřejností, veřejnou debatou a
občanskou participací je pozůstatkem totalitní periody. Poradenství musí bruslit někde
mezi vědeckou nezávislostí a cílevědomostí politického záměru. Ve druhém případě však
musí mít důležitou roli uznaného „advocata diaboli“.
2) Úroveň veřejnosti
Na jaké platformě se odehrává intelektuální příprava daného tématu? Jedná se o
důvěrnou přípravu, při které je strategický náskok někomu důležitý? Co to znamená,
výsledek z taktických pohnutek zatajit?
Zadavatelé výzkumných úkolů mohou mít o zahrnutí veřejnosti před uzavřením analýzy
různé představy a proto také budou volit různé organizační struktury – nebo vybírat z dané
nabídky podle vlastní představy. Poto také není vhodné mít jen jednotnou strukturu
politického poradenství.
3) Úroveň účelu
Co má být cílem analýzy? Náskok nad politickým protivníkem, zvýšení občanské
participace? Přímé ovlivnění voličské základny nebo vytvoření určité atmosféry? Nebo
věcné vytváření základny pro politickou kreativitu? Odborné publikace v tomto kontextu
musí mít vědeckou úroveň a musí se do značné míry osvobodit od politického zadání.
V této rovině může zahrnutí veřejnosti vypadat v různých fázích práce různě. Práce pro
zveřejnění nemusí být v každé fázi svého provedení zcela otevřená. Důvěra mezi
zadavateli a provádějící složkou je klíčová. Ovšem právě v takové fázi je poradce
partnerem, který neveřejně může zohlednit i pro zadavatele nepříjemná fakta.
4) Pořadí práce
Začíná se všeobecnou analýzou a je na ní dost času? Nebo je analýza spíše sondou do
reality a politika spěchá? Odehrává se proces v dialogu s politickými protivníky, nebo za
účelem politického boje?
Důležitá je jasná představa o tom, zda daný úkol je dílčí součástí většího komplexu a
povede k dalším pracím, nebo zda analytická jednotka má reagovat jen na krátkodobá
zadání. Kvalita výsledků je ovšem závislá na úrovni spolupracovníků, kteří se
dlouhodobými úkoly kvalifikují.
Závěr
7