průzkumy

Transkript

průzkumy

Čítanka starých časů VI
Stavebně-historický průzkum
částí areálu památky UNESCO Zahrady a zámek
v Kroměříži
Mlýnská brána
Gardiska (spojovací chodba mezi Mlýnskou
bránou a zámkem)
Colloredova kolonáda
Prostor před zámkem (Sněmovní náměstí)
Vstup do Podzámecké zahrady
Zpracoval: Mgr. Dalibor Janiš, Ph.D.
Odborná spolupráce: Mgr. Jan Štětina
Kroměříž 2015
Zpracováno pro Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště
v Kroměříži
SHP Kroměříž 2015
Obsah
I. Úvod
II. Mlýnská brána
III. Gardiska (spojovací chodba mezi Mlýnskou bránou a zámkem)
IV. Colloredova kolonáda
V. Prostor před zámkem (Sněmovní náměstí) a vstup do Podzámecké
zahrady
VI. Ikonografie a historická plánová dokumentace
VII. Prameny a literatura
VIII. Popisy vyobrazení – půdorysy
–––
2
I. Úvod
Arcibiskupský zámek v Kroměříži představuje jednu z významných dominant
historického města. Zámek samotný svojí architektonickou výpravou a mobiliárním
vybavením náleží k předním památkám tohoto typu nejen na území Moravy, ale i v
širším evropském prostoru, což potrhuje i jeho zápis do Seznamu světového
kulturního dědictví UNESCO v roce 1998.
Záměrem předkládaného průzkumu je stavebně-historický průzkum objektů,
které přímo navazují na objekt samotného zámku a tvoří s ním úzce propojený celek.
Následující text navazuje na starší stavebně-historické průzkumy a další průzkumové
práce, které byly realizovány v gesci NPÚ ÚOP v Kroměříži v areálu zámku a jeho
okolí.
–––
3
II. Mlýnská brána
Historie
Mlýnská brána společně s budovou tzv. Gardisky tvoří výraznou dominantu
severozápadní části Sněmovního náměstí. Dějinám Mlýnské brány nebyla ve starší i
novější literatuře věnována samostatná pozornost, ale zpravidla byla zahrnuta do
pojednání, která se týkají městského opevnění (hradeb) Kroměříže či dějin
Arcibiskupského zámku, se kterým sousedí a jak bude ukázáno i stavebně do jisté
míry souvisí.
V roce 1958 byl proveden dosud jediný, i když velmi zběžný, stavebně
historický průzkum brány pro potřeby hodnotícího pasportu města. Pojetí průzkumu,
který zahrnoval prakticky celou historickou zástavbu města, odpovídá i zpracování
objektu Mlýnské brány, které zde v celistvosti uvádíme: „Kroměříž, blok 8, Mlýnská
brána a strážnice. Mlýnská brána je upravena v gotizujících formách a je připojena po
levé straně krátkým křídlem k budově semináře, postaveným v roce 1911 při jeho
novostavbě. Toto křídlo navazuje svou architekturou na klasicistní strážnici, spojující
bránu se zámkem; uprostřed levého křídla pravoúhlý průchod. V přízemí je hrotitý
portál brány lemován gotisujícím profilovaným obloukem se třemi oblouny. Uvnitř je
brána zaklenutá nad průjezdem stlačenou valenou klenbou v patce podseknutou.
V prvém i druhém poschodí jsou trámové stropy s dvojitým záklopem. Široké
obvodové zdi jsou zachované i v patrech.
Na plánu katastru z roku 1830 byla situace kolem brány zcela odlišná od
nynější. Brána byla obestavěna zděnými stavbami. Křídlo spojovací k zámku již tehdy
existovalo.
Stavební historie: Mlýnská brána se jediná zachovala ze středověkých bran
města. Situace brány vnitř běhu hradeb nasvědčuje značnějšímu stáří, takže pochází
s velkou pravděpodobnosti z původního opevnění města v pozdním 13. stol.“ 1
1
LÍBAL, Dobroslav – BEISETZEROVÁ, Marie – FLODROVÁ, Helena: Kroměříž, historické
jádro. Stavebně historický průzkum. Strojopis. Praha 1958, s. 389.
–––
4
Stavební historie Mlýnské brány úzce souvisí s problematikou kroměřížských
městských
hradeb,
kroměřížských
jejichž
zděných
byla
městských
součástí.2
hradeb
Starší
literatura
již
dobou
s
spojovala
zakladatele
vznik
města,
olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka, tedy s 2. polovinou 13. století.
Vycházela přitom z informace tzv. Grana catalogi praesulum Moraviae, stručné
historie olomouckých biskupů, která vznikla někdy po roce 1420. Podle ní biskup
Bruno Kroměříž „obehnal zdí“ (muro cinxit).3 Tato zpráva je však spíše odkazem na
zakladatelské dílo biskupa Bruna pohledem pozdního středověku, než věrohodným
dokladem.
Vybudování
kroměřížských
hradeb
nevzpomíná
ani
olomoucké
nekrologium, zde je však řeba poznamenat, že text s panegyrikou na biskupa Bruna
vznikl již před rokem 1263.4
Jak bude podrobněji ukázáno v kapitole věnované stavebnímu vývoji Mlýnské
brány, lze vznik kamenných hradeb v Kroměříži spojit až s dobou kolem poloviny
nebo dokonce až po polovině 14. století. Původně se patrně jednalo jen o
dřevohlinité opevnění, sestávajícího patrně z hradebního příkopu, valu a dřevěné
hradby či palisády, která vymezila vnější obvod města. Tento typ opevnění patrně
vznikl již v 60. letech 13. století za biskupa Bruna. Hradby jsou poprvé zmíněny v
privilegiu biskupa Dětřicha pro Kroměříž z 19. června 1290. V listině je zmínka, že
kanovníci kapituly u sv. Mořice měli jako držitelé svobodných domů ve městě
2
K problematice městských hradeb PINKAVA, Jaroslav: Kroměřížské hradby a brány.
Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1987, č. 2, s. 13–26; 1988, č. 1, s. 27–36; 1989, č. 1, s. 1318; ŠTĚTINA, Jan: Středověká Kroměříž. In: Perůtka, Marek (ed.): Kroměříž. Historické
město & jeho památky. Kroměříž 2013, s. 60–66; ŠTĚTINA, Jan: Úvahy nad problematikou
stavebního vývoje kroměřížského zámku. Ingredere Hospes 3, 2010, s. 9–11.
3
LOSERTH, Johann: Das Granum catalogi praesulum Moraviae. Nach der Handschrift des
Olmützer Domcapitelarchiv. Archiv für österreichische Geschichte 78, 1892, s. 82.
4
DUDÍK, Beda: Über Nekrologe der Olmützer Domkirche. Wien 1884, s. 7–9; NECHUTOVÁ,
Jana: Vitae Brunonis. Časopis Moravského muzea, vědy společenské, 71, 1986, s. 175–182.
–––
5
příspívat na dostavbu „městského opevnění“ (ad munitionem civitatis complendam)
podobně jako ostatní měšťané.5
Další zpráva o kroměřížských městských hradbách se nachází až v listině
biskupa Mikuláše z Riesenburka ze 7. prosince 1389. Obsah listiny však vyvolává
otázku, nakolik odpovídá kroměřížským reáliím. Biskup Mikuláš toho dne vydal sérii
listin, kterými biskupským městům Budišovu, Brušperku, Ostravě, Svitavám,
Mohelnici, Kelči a Kroměříži udělil právo odúmrti. Formulář listin je však shodný.
Biskup v listinách uvádí, že se odúmrtního práva vzdal mj. z toho důvodu, aby města
mohla opravit a vylepšit hradby, věže, brány apod., a reagoval tak na události
spojené s markraběcími válkami na Moravě a napadáním biskupských statků.6 Je
však pravděpodobné, že kamenné hradby byly v Kroměříži ve 2. polovině 14. století
skutečně vybudovány.7 Nejstarší kamenné opevnění bylo zbudováno v nejjednodušší
podobě bez bašt a věží. Z pozdější situace je známo, že hradby byly opatřeny třemi
branami. Kovářská brána (stála při vyústění dnešní Masarykovy ulice) je dnes známa
především z ikonografických pramenů, šlo o mohutnou hranolovou průjezdní věž,
podobně jako v případě Mlýnské brány. Naopak Vodní (Moravská) brána byla tvořena
subtilnější hranolovou věží. Kovářská i Vodní brána byly v 16. století posíleny
výstavbou předbraní (v případě Kovářské brány, kterou můžeme považovat za hlavní
vstup do města, šlo o mohutný barbakán se vstupní věží).8
Jak bude níže podrobněji ukázáno, v případě Mlýnské brány lze uvažovat nad
její původním účelem. Předpokládá se, že Mlýnská brána sloužila pouze ke vstupu
z města, resp. od hradu (zámku) k hospodářskému zázemí biskupské rezidence,
5
CDM IV, s. 367–369, č. 291; PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. I.
Kroměříž 1913, s. 25–26, 29–30.
6
CDM XV, s. 262, č. 299 (regest); CDM XI, s. 492–505, č. 578–583; PEŘINKA, F. V.: Dějiny
města Kroměříže. I., s. 58–59.
7
ŠTĚTINA, J.: Středověká Kroměříž, s. 61.
8
ŠTĚTINA, J.: Středověká Kroměříž, s. 64–65.
–––
6
které se nacházelo v oblasti dnešních ulic Na Kopečku a Na Sladovnách. Je proto
pravděpodobné, že Mlýnská brána byla zbudována v 15. století v souvislosti se
vznikem kroměřížského hradu. Její počátky však písemné ani ikonografické prameny
nedokumentují. Za domnělou kresbu Mlýnské brány ještě v pozdně gotické podobě
byla považována kresba z doby kolem roku 1650, uložená dnes ve sbírkách Národní
galerie. Novější výzkumy však ukázaly, že se jedná o kresbu zámecké věže, resp.
věže hradu z doby biskupa Stanislava Thurza.9 Nejstarší dochované ikonografické
prameny vztahující se k Mlýnské bráně tak spadají až do závěru 16. století (viz rozbor
ikonografie). Dodejme, že jako Mlýnská byla brána označována z toho důvodu, že za
ní stál biskupský mlýn a pivovar.10
Starší literatura (F. V. Peřinka) uvádí, že Mlýnská brána byla vystavěna v roce
1585 biskupem Stanislavem Pavlovským.11 Ve skutečnosti však šlo jen o stavební
úpravy, které souvisely se zbudováním zvláštní kryté chodby, spojující biskupský
zámek s kolegiátním kostelem sv. Mořice (blíže v samostatné kapitole SHP). Městské
opevnění Kroměříže včetně městských bran bylo poškozeno v době třicetileté války
(ničivý byl požár města a zámku v roce 1643). Svědčí o tom zpráva kroměřížského
primátora a konšelů z ledna 1644 adresovaná vrchnosti, tedy olomouckému
biskupovi. Podle jednoho z bodů byly městské brány a branky, věže a domy úplně
rozstříleny a vypáleny a město mělo obtíže s jejich novým zbudováním. Biskup
Leopold Vilém následně poskytl městu půjčku 4000 zl. a část financí ve výši 2000 zl.
městu daroval – tato částka měla být použita na opravu městského opevnění, bran,
věží a městského vězení. Opravy však vázly a část financí město muselo vynaložit na
kvartýr vojska.12 V daném případě se pravděpodobně jednalo o opravy Kovářské a
9
Kresba je vyobrazena např. v práci DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER, Milan
(edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 28.
10
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže. I., s. 332.
11
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže. I., s. 410.
–––
7
Vodní (Moravské) brány. Pro 2. polovinu 17. století je totiž doloženo, že Mlýnská
brána s přilehlými úseky hradeb byla ve přímém vlastnictví vrchnosti (olomouckého
biskupa), která ji také opravovala a stavebně zajišťovala. Vrchnost také zajišťovala
na svůj náklad příslušný personál (stráže).13 Je pravděpodobné, že tato situace
mohla souviset s původní funkcí Mlýnské brány a její úzkou vazbou na biskupskou
rezidenci (hrad, resp. zámek).
K roku 1653 je doloženo, že obě brány ve správě města, tedy Kovářská a
Vodní, byly opraveny a byly v nich umístěny i byty pro branné.14 K dalším opravám
obou bran ve správě města došlo v následujících letech.15
Stavební úpravy či opravy Mlýnské brány nejsou pro tuto dobu doloženy. Při
požáru v roce 1643 byl poškozen zámek a nepochybně i přilehlá Mlýnská brána. V
roce 1644 došlo k nějakému provizornímu zakrytí budov zámku jako ochrany před
deštěm (pokryta byla i věž). K dílčím opravám zámku došlo až v roce 1649, kdy byly
opraveny některé obytné místnosti v zámku a byla obnovena střecha nad místností
vedle věže. V roce 1651 byly strženy některé klenby a nahrazeny novými. Ještě v
roce 1652 se však na zámku nacházely spálené střechy a zámecké místnosti (klenby)
byly proto výrazně poškozeny deštěm a sněhem. V témže roce došlo k obnově
střech, které byly pokryty šindelem. Opravy pokračovaly v letech 1653 a 1654. Lze
předpokládat, že v rámci těchto oprav došlo i na Mlýnskou bránu.16
12
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-1, 2. Kroměříž 1947, s. 252–253,
261, 262.
13
ŠTĚTINA, J.: Středověká Kroměříž, s. 63; PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města
Kroměříže. III. Kroměříž 1940, s. 18–19.
14
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže. II-1, 2, s. 379.
15
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-3. Kroměříž 1948, s. 126–127;
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže. III, s. 16–18.
16
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 258–259, 418–421.
–––
8
V červnu 1656 vypukl požár nový, zničena byla mimo jiné nově pokrytá věž
zámku a část přilehlých střech.17
V roce 1664 se olomouckým biskupem stal Karel z Liechtensteinu-Castelkorna
(1664–1695), který na rozdíl od svých předchůdců trvale sídlil v olomoucké diecézi.
Ve volební kapitulaci byl biskup Liechtenstein-Castelkorn olomouckou kapitulou
zavázán mimo jiné k obnově kroměřížské biskupské rezidence. V roce 1665 biskup
Karel zahájil jednání s architektem Filibertem Luchesem, který připravil základní
projekt obnovy zámku. Luchese však v roce 1666 zemřel.18 Později byly na objektu
zámku prováděny jen opravy a udržovací práce, jejichž příprava byla zahájena záhy
po biskupově nástupu v roce.19 Opravy pokračovaly až do roku 1672, stavební
podobu zámku však výrazněji nezměnily.20
Do této doby spadá také barokní přestavba Mlýnské brány, i když tato
stavební aktivita není přímo doložena písemnými prameny. Zdá se, že alespoň
provizorní oprava brány byla provedena krátce po nástupu Karla z LiechtensteinuCastelkorna na biskupský stolec. Toto tvrzení dokládá letopočet 1665, obsažený
v chronogramu, který ukrývá oslavný nápis na jižním průčelí věže (CAROLVS VRBEM
REPARARE STVDET) (viz blíže v kapitole o stavebním vývoji). Neznámý zůstává
celkový rozsah prací datovatelných k obnově roku 1665 včetně zásahů provedených
v interiéru. Nevíme, zda přestavba brány v roce 1665 přinesla i nové dispoziční řešení
v interiérech, funkční vazba interiérů Mlýnské brány, spojovací chodby se zámkem a
západního nárožního rizalitu zámku totiž může nasvědčovat i poněkud mladší dataci
17
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 385.
18
TOGNER, Milan: Barokní rezidence. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER,
Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 35–36.
19
PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 619.
20
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv.č. 12880, sg. F30/19-2, kart. 1711 (Odběr stavebního materiálu
pro stavbu zámku z let 1664–1687); PEŘINKA, F. V.: Dějiny, II-1, 2, s. 619–624 (zde
podrobněji k jednotlivým dílčím opravám).
–––
9
těchto částí až do období kolem roku 1690. Není proto vyloučeno, že k dalším
úpravám mohlo dojít v souvislosti s opravami městského opevnění včetně Kovářské a
Vodní brány v roce 1683 v souvislosti s nebezpečím tureckého vpádu.21
K dalším stavebním úpravám Mlýnské brány došlo v průběhu 18. století,
písemné prameny však tuto stavební činnost exaktně nedokládají a musíme se opřít
jen o výsledky stavebně historického průzkumu, resp. výpověď mapových a
plánových podkladů z 1. poloviny 19. století. Významnou událostí, která zasáhla do
stavebního vývoje zámku a tedy i přilehlé Mlýnské brány, byl požár, který dne 16.
března 1752 vypukl v Kroměříži a který se přenesl také na budovu zámku. Nákladně
vybudovaná biskupská tak v době episkopátu biskupa Ferdinanda Julia kardinála
Troyera (1746–1758) byla výrazně poškozena. Požár zničil všechny střechy a krovy
včetně střechy zámecké věže, poškozena byla také horní patra zámku. Šíření požáru
napomohla skutečnost, že zámecká střecha byla kryta šindelem.22 Opravy zámku byly
zahájeny krátce po požáru, k jejich dokončení došlo až za biskupa Maxmiliána z
Hamiltonu (1761–1776).23
Další stavební úpravy brány lze sledovat na základě dochované plánové
dokumentace,24 která zachycuje stávající i novou podobu Mlýnské brány, kterou
21
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže. II-1, 2, s. 799–800.
22
TOGNER, Milan: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek
– TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 53;
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, III, s. 25; TÝŽ: Dějiny města Kroměříže, II-4, s.
36–37.
23
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv. č. 12881, sg. F30/20-1, kart. 1712; inv.č. 12895, sg. F31/1-2,
kart. 1714.
24
Její soupis s údaji viz v závěrečném oddíle Prameny a literatura.
–––
10
zpracovala arcibiskupská stavební kancelář vedená architektem Antonem Archem
(1793–1851).25 Přestavba Mlýnské brány (a navazujícího komplexu budov) se
odehrála na počátku episkopátu v pořadí čtvrtého olomouckého arcibiskupa,
Ferdinanda Maxmiliána Chotka (1832–1836). Z výsledků průzkumů vyplývá, že
přestavba z let 1832–1834 zcela nově řešila exteriéry věže (resp. pouze její severní a
jižní průčelí), zatímco úpravy jejích interiérů byly vcelku minimální. Dochovaná
plánová a technická dokumentace obsahuje řadu variantních návrhů řešení fasády
Mlýnské brány. Variantní je umístění a počet okenních otvorů a utváření různých
gotizujících prvků, které měly pročlenit hlavní fasádu. V návrzích se objevují i různé
nerealizované střešní prvky (fiály, subtilní věžky apod.). Přestavba byla prováděna v
souvislosti s celkovou úpravou prostoru před vstupním průčelím zámku (dnešního
Sněmovního náměstí). Vzhledem k plošnému snížení jeho nivelety bylo nutno
podstatně snížit i úroveň podlahy průjezdu v přízemí věže Mlýnské brány (k tomu viz
v kapitole o stavebním vývoji).26 K dalším výraznějším úpravám došlo po roce 1889,
kdy byla Mlýnská brána opatřena novou střechou,27 a dále po roce 1911 v souvislosti
s výstavbou Arcibiskupského gymnázia (zbudování průchodu) (k tomu viz podrobněji
v kapitole o stavebním vývoji Mlýnské brány).
Situace
25
K jeho osobnosti ŠIŠKOVÁ, Martina: Arcibiskupský architekt Anton Arche. Ingredere
Hospes 6, 2013, s. 83–91.
26
ZATLOUKAL, Pavel: Kroměřížská architektura 1791–1918. In: Perůtka, Marek (ed.):
Kroměříž. Historické město & jeho památky. Kroměříž 2013, s. 232–233; PERŮTKA, Marek
(ed.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Průvodce. Kroměříž 2011, s. 87–88.
27
Návrhy na rozpočet oprav – ZAOpO, fond ÚŘAS, inv. č. 13 878; sign. F57/1-1; kart. 1870.
–––
11
Věž Mlýnské brány se nachází v bezprostředním sousedství arcibiskupského
zámku Kroměříž, do komplexu jehož budov administrativně i komunikačními
návaznostmi náleží. Jedná se o mohutnou, v přízemí průjezdnou věž, vystupující
z vývojově složité srostlice původně středověké městské hradby a klasicistního
souboru tzv. Gardisky, vsazené mezi Mlýnskou bránu a západní nárožní rizalit zámku.
Mlýnská brána odděluje prostor Sněmovního náměstí, odkud vede vstup do
kroměřížského zámku, od někdejší hospodářské části zámeckého areálu, nacházející
se v ulici Na Kopečku a Na Sladovnách. Společně s monumentální budovou
arcibiskupského zámku tvoří jedinečnou dominantu Sněmovního náměstí a svojí
podobou a složitým stavebním vývojem dokumentuje bohatý stavební vývoj celého
zámeckého komplexu.
Popis exteriéru
Čtyřpodlažní věž nepravidelně čtvercového půdorysu, prostupující spojovacím
krčkem
mezi
severozápadním
nárožím
Arcibiskupského
zámku
a
objektem
Arcibiskupského gymnázia. V celé výšce se projevuje jen severní a jižní průčelí věže
(viz následující popis), východní a západní průčelí je na výšku 1. a 2. NP kryto
bočními přístavbami. Střecha věže je dlátková, s výraznými námětky, krytá měděným
plechem. Z jižní střešní roviny vystupuje vikýř s jedním obdélným oknem, zastřešený
samostatnou jehlancovou střechou s měděným krytem. Hrot střechy vikýře vrcholí
drobnou korouhvičkou, odlišné korouhve korunují i hřeben střechy celé věže.
Převážnou
většinu
východního
průčelí
kryje
přístavba
s vnitřním
dvouramenným schodištěm a dvojicí místností v 1. a 2. NP; její 3. NP zaujímá
místnost rozšiřující obytný prostor věže. Rovněž západní průčelí vlastní Mlýnské brány
je kryto mělkou přístavbou s trojicí místností v každém z podlaží, osvětlených vždy
jedním oknem v severní i jižní fasádě. Fasády obou průčelí jsou opatřeny mělkou
pásovou bosáží. Boční, západní fasádu západní přístavby, orientovanou do průchodu
mezi Mlýnskou branou a objektem sousedního Arcibiskupského gymnazia, navíc člení
vysoký pilastrový řád. Boční zdí prostupuje dvojice obdélných dveří s dřevěnými
–––
12
výplněmi. Zděnou hmotu obou přístaveb završuje jemně profilovaná korunní římsa,
nad níž již následuje pultová, na obou koncích zvalbená střecha.
Jižní fasáda věže: 1. NP prochází značně převýšený průjezd, zaklenutý
stlačeně valenou klenbou s lehce odsazenými patkami a přístupný lomenými portály,
jehož drobně profilované ostění, tvořené sestavou subtilních oblounů a výžlabků,
vystupuje z hladkých patek. Výšce lehce zalomeného soklu portálu odpovídá i výška
hladkého soklu jižního průčelí věže. V soklu navazujícím na pravé (východní) ostění
brány, pod zvětralou omítkou proniká obklad soklu, tvořený tesanými pískovcovými
deskami. 1. NP jižní fasády brány pokrývá kvádrová omítková bosáž, nad záklenkem
vyvinutá do podoby klenáků. Nad úzkým hladkým omítkovým pásem, jímž bosáž
vrcholí, probíhá bohatě profilovaná horizontální římsa oddělující 1. NP věže od 2. a 3.
NP. Nad bosovaným 1. NP jižního průčelí se nachází hladce omítnutá fasáda, na
nárožích obohacená o široké a hladké lisény. Jižní fasádou věže v úrovni 2. NP
prostupuje dvojice obdélných oken s jednoduše okoseným omítaným ostěním,
vystupujícím z trojúhelných plošek skloněných k parapetu. Horní třetinu oken obíhají
profilované, pravoúhle zalomené římsy. Výplně oken jsou dřevěné, dovnitř otevíravé,
s šestitabulkovým členěním. Interiér 3. NP osvětluje na střední osu průčelí nasazené
sdružené okno s masivním středním sloupkem; také jeho ostění má jednoduché
okosení s trojúhelnými výběhy a pravoúhle zalamovanou, prožlabenou římsou
v nadpraží. Obdobnou profilaci má parapetní římsa okna 3. NP. Okno má prostou
dřevěnou, dovnitř otevíravou výplň členěnou do tří tabulek. V nadpraží okna je
osazen pískovcový erb olomouckého arcibiskupa, kardinála Bedřicha z Fürstenberga.
Vpravo od okna, při jihovýchodní nárožní liséně, se těsně pod korunní římsou nachází
analyticky prezentovaná horní část na omítce malovaných slunečních hodin nebo
veduty města s textem CAROLVS VRBEM REPARARE STVDET (tj. Karel usiluje o
obnovu města) a chronogramem 1665. Nad fragmentem malby již probíhá podstřešní
římsa, podepíraná sledem hustě řazených drobných konzolek. V horních partiích
nárožních lisén se nachází dekorativně ztvárněné konce závlačí.
Severní fasáda věže: 1. NP se opět otevírá výrazně převýšeným lomeným
portálem průjezdu. Jeho profilace sestává z širokého okosení při vnitřní hraně,
–––
13
doplněného mělkým výžlabkem a plochým oblounem při hraně vnější, lemované
navíc subtilní omítkovou lištou. Rovněž 1. NP severního průčelí člení v omítce
vyvinutá bosáž, posazená na vysokém hladkém soklu, vytvářejícím skarpovou podnož
věže. Středem severního průčelí prostupuje mělká vpadlina, dosahující až po úroveň
podlahy 3. NP věže. Plochu mezi lomeným záklenkem portálu v severním průčelí věže
a mezipatrovou římsou člení vlys, sestávající z osmi omítkových lomených obloučků
s vloženými jeptiškami. Mělký vlys vyrůstá z horního okraje ostění průjezdu
prostřednictvím drobných hranolových soklíků. Subtilní kordonová římsa, jejíž profil
tvoří dvě souběžné lišty oddělená vpadlou stezkou, odděluje spodní část severního
průčelí od 2. a 3.NP fasády. Římsa probíhá i v ploše středové vpadliny, kde je
obohacena subtilním oblounovým profilem.
Severní fasáda má ve 2. a 3. NP odlišné členění než fasáda jižní. Sjednocujícím
momentem je hladká základní plocha, z níž na severní fasádě v úrovni 2. NP
vystupuje čtveřice štíhlých pilířků hranolového profilu, v úrovni 3. NP završených
vysokými zděnými jehlanci. Pilířky flankují střední vpadlinu a jsou osazeny i na
severovýchodním a severozápadním nároží věže. Jejich dřík vylehčuje mělké vpadlé
pole, završené lomeným obloukem s vepsanou jeptiškou. Pilířky dosahují horního
okraje vpadliny nad vstupní branou. Nad jednoduše prožlabenou římsou jsou
zakončeny štíhlými jehlanci, odlehčenými vpadlým polem. Jehlance vyrůstající
v diagonálně natočené křížové kytky, polovinou svého objemu zanořené do plochy
průčelí.
V úrovni 2. a 3. NP se na střední ose fasády nachází dva okenní otvory. Velmi
vysoký otvor s lomeným záklenkem ve 2. NP má ostění profilované trojicí mělkých,
v omítce vyvinutých oblounů. Okno, z velké části falešné (viz dále) sestupuje až
k horní hraně horizontální římsy nad 1. NP. Samotný okenní otvor 2. NP se omezuje
na cca spodní třetinu lomeného otvoru a má podobu prostého obdélného výřezu
s dřevěnou dvoukřídlou výplní, tvořící spodní partii okenní výplně zmíněného většího
falešného lomeného okna.
V ose nad záklenkem lomeného okna se nachází okno 3. NP. Má jednoduchý
kruhový tvar s výplní členěnou příčkami do devíti tabulek a jeho vnější obvod je
lemován okružím ze subtilního dřevěného profilu. Nad oknem 3. NP probíhá korunní
–––
14
římsa podepíraná řadou drobných konzolek; přechází i na boční, tj. východní a
západní fasádu věže.
Východní a západní průčelí: Projevuje se pouze v úrovni 3. NP, nad
pultovými, na kratších koncích zvalbenými střechami, přiléhajícími k bočním fasádám
věže. Obě průčelí jsou zcela hladká, bez otvorů a architektonického členění, a vrcholí
již popsanou korunní římsou.
Popis interiéru
První nadzemní podlaží
Průjezd 101:
Interiér 1. NP věže, obsahující průjezd, je hladce vyomítán, neobsahuje žádné
otvory ani prvky architektonického členění. Klenba je stlačeně valená, s přibližně
vodorovnou vrcholnicí a nepatrným odsazením klenební paty. Při napojení na severní
i jižní vjezdový portál jsou patrné dovnitř průjezdu lehce rozevřené špalety, navazující
přímo na boční stěny průjezdu. Vnitřní hrana ostění obou portálů je od úrovně terénu
po paty záklenků zkosená, vnitřní hrana ostění obou archivolt je hladká,
neprofilovaná. Nad hrotitou archivoltou každého z portálů se nachází rovný překlad,
na který směrem do interiéru průjezdu navazuje segmentově vyklenutý pas.
Existence omítek sice znemožňuje posoudit materiálové řešení rovného překladu,
pravděpodobně je však dřevěný a sloužil k osazení točnic vstupních vrat brány.
Dlažba průjezdu je z žulových kostek, po bocích se nachází mírně vyvýšené pruhy
chodníků, vymezené žulovými obrubníky.
Interiér západní přístavby Mlýnské brány 102:
–––
15
Je přístupný dveřmi pouze z průchodu, spojujícího prostor Sněmovního
náměstí a navazující ulicí Na Kopečku. V přízemí se nachází střední, vstupní předsíň,
z níž se vstupuje do rozměrnější místnosti při Sněmovním náměstí a menší prostory
hygienického zázemí na opačném pólu dispozice. Protože dnes západní přístavba
provozně ani majetkově nesouvisí s Mlýnskou branou a navíc představuje nejmladší
část zájmového souboru objektů, nebyla v rámci stavebně historického průzkumu
detailně zkoumána.
Schodiště v interiéru východní přístavby Mlýnské brány 103:
Do 3. NP východní přístavby Mlýnské brány, situovaného v úrovni 2. NP
branské
věže,
vede
úzké
dvouramenné
schodiště
se
zděnými,
omítanými
podstupnicemi a stupni tvořenými dřevěnými deskami. Z nástupní podesty,
dosažitelné prostřednictvím schodiště 112, jež je však již součástí Gardisky (viz
samostatný text) vedou dveře do nevelkého prostoru pod výstupním ramenem; jeho
zadní stěnu tvoří neomítané, stupňovitě uspořádané lomové zdivo. Schodišťový
prostor dnes postrádá přímé osvětlení, segmentově završená nika v jižní zdi (v místě
mezipatrové schodišťové podesty) však prozrazuje existenci okna. Po oknu však na
klasicistně upraveném vnějším průčelí přístavby není stop – je tedy velmi
pravděpodobné, že okno náleželo starší, předklasicistní stavební fázi z doby před
přestavbou ve 30. letech 19. století. Schodišťový prostor uzavírá omítaná křížová
klenba s mírně odsazenými patami a stlačeně půlkruhovými čely. Nad částí
výstupního ramene schodiště, odpovídající úseku dělicí zdi mezi schodišťovými
rameny, se nachází segmentová klenba s obdélným, mělce vpadlým středovým
zrcadlem. Po dalším pravoúhlém zalomení schodiště, zaklenuté segmentovou
omítanou klenbou, prostřednictvím dalšího schodišťového ramene vstupuje do
severovýchodního koutu prostoru 204 ve 3. NP východní přístavby věže.
–––
16
Druhé nadzemní podlaží
2. NP věže je přístupné tzv. Knížecí chodbou na koruně hradební zdi, do níž lze
vstoupit z 3. NP jihozápadního nárožního rizalitu zámku. Dispozice 2. NP věže sestává
ze tří místností – při severním průčelí se nachází rozšířený úsek vstupní chodby
(původně vedoucí až ke kostelu sv. Mořice), jižní část půdorysu věže zaujímají dvě
obytné místnosti. K půdorysu 2. NP věže náleží ještě prostory v odpovídající úrovni
bočních přístaveb Mlýnské brány.
Chodba 200:
V rozsahu
věže
je
zaklenuta
třemi
poli
křížových
kleneb
s přibližně
půlkruhovými čely, mírně odsazenými patami a lehce vytaženými omítkovými
hřebínky. Z přístupové chodby vedoucí k zámku i jejího dalšího úseku (směrem
k Arcibiskupskému gymnáziu) je chodba přístupná vysokými vstupními otvory pod
segmentovými záklenky, ovšem bez tesaných dveřních ostění. V nadpraží otvorů,
resp. v obou klenebních čelech, se nachází rozměrné štukové mušle (?), lemované
rovněž štukovými festony s vegetabilní a ovocnou výplní. V severovýchodním rohu
chodby se na profilovaném, diagonálně vsazeném pískovcovém soklu nachází
štuková socha sv. Václava, v severozápadním nároží pak na shodném soklu stojí
figura zpodobňující sv. Mořice (obě sochy pravděpodobně z úprav v 19. století). Úsek
chodby v nitru věže osvětluje jediné okno, osazené lehce asymetricky vůči střední
klenební výseči severní stěny chodby. Okno je vsazeno do niky se segmentovým
záklenkem, dosahující až k podlaze. Obdélný otvor okna je zvenčí kamuflován
rozměrnou klamnou výplní většího, iluzivního okna s lomeným záklenkem. Do dvojice
místností v jižní části půdorysu 2. NP věže vedou novodobé dřevěné dveře, vsazené
do barokního kamenného obdélného ostění, jehož vnější obvod lemuje plasticky
vystupující páska. Na dveřní ostění přechází nátěry z plochy navazující stěny. Dlažba
chodby 200 sestává z rozměrných dlažebních desek, tesaných z pískovce.
–––
17
Místnost 201:
Obdélný prostor situovaný ve 3. NP západní přístavby věže Mlýnské brány.
Komunikačně dnes souvisí s areálem Arcibiskupského gymnázia, z jehož chodby,
dveřmi oddělené od chodby (místnosti 200) v severní části interiéru 2. NP Mlýnské
brány, je také přístupná. Dveře ve východní stěně, které spojovaly místnost 201
s navazujícím prostorem 202 ve 2. NP věže Mlýnské brány, jsou dnes zaslepeny.
Místnost 201 osvětluje obdélné okno v jižním průčelí. Protože dnes západní přístavba
provozně ani majetkově nesouvisí s Mlýnskou branou a navíc představuje nejmladší
část zájmového souboru objektů, nebyla v rámci stavebně historického průzkumu
detailně zkoumána.
Místnost 202:
Přibližně obdélný prostor (rozměry cca 400 x 500 cm), nacházející se
v jihozápadním nároží 2. NP věže. Od jihu jej osvětluje prosté obdélné okno,
umístěné poblíž jihovýchodního nároží místnosti. Rovněž mimo osu protější, tedy
severní zdi (ve vazbě na severovýchodní roh místnosti 202) se nachází segmentově
završená nika již popsaných vstupních dveří s barokním kamenným ostěním,
vedoucích do místnosti 202 z chodby 201. Pod novodobou dřevěnou zárubní,
vsazenou do ostění, proniká pravoúhlá drážka při vnitřním obvodu ostění, určená pro
zapadnutí dveřního křídla. Osou západní zdi prostupuje dveřní otvor s obložkovou
zárubní a kazetovanou výplní, vedoucí do místnosti ve 3. NP navazující západní
přístavby věže. Dveřní prostup je dodatečně zaslepen a po této úpravě byl využíván
jako skříň. Dveřím odpovídají materiálově a rozměrově shodně řešené dveře
v protější dělicí příčce mezi místnostmi 202 a 203. V severozápadním koutu místnosti
202 je vsazeno dvouramenné dřevěné schodiště do 3. NP věže, jehož delší (výstupní
rameno) přiléhající k severní zdi místnosti je umístěno v bedněné vestavbě s plným,
omítaným pláštěm. Výstupní rameno schodiště zpřístupňují jednokřídlové dveře
s dřevěnou svlakovou výplní. Prostor pod schodišťovým ramenem je volný, podestu
vzpírá omítaný pilířek. Strop místnosti je rovný, nosnou konstrukci velmi
–––
18
pravděpodobně tvoří dřevěné trámy, kryté deskovým a omítaným podhledem.
Podlaha místnosti sestává z dřevěných desek a spočívá na polštářích, uložených
v násypu.
Místnost 203:
Prostor přibližně obdélného půdorysu (rozměry cca 400 x 500 cm), situovaný
v jihovýchodním nároží 2. NP věže. Je přístupný jednak z místnosti 202 výše
popsanými dveřmi v dělicí příčce, jednak skrz kuchyň 204, umístěnou, spolu se
vstupním dvouramenným schodištěm, ve východní přístavbě věže. Dveřní otvor
z místnosti 203, vybavený obložkovou zárubní s kazetovanou jednokřídlou výplní,
prostupuje východní obvodovou zdí věže, jež má tloušťku 95 cm. Ze strany místnosti
203 jsou dveře vloženy do široké, segmentem překlenuté niky s dovnitř se
rozevírajícími špaletami. Osvětlení opět zprostředkovává okno při jihozápadním nároží
prostoru, vsazené do prosté niky s přímým završením. V severní partii východní stěny
se prasklinami v omítce projevuje dodatečně zazděný prostup do komína,
nacházejícího se původně v prostoru stávající místnosti 205. Polohu někdejšího
topeniště v severovýchodním rohu místnosti 203 spolehlivě indikuje zpevněná plocha
v dřevěné podlaze o obdélném půdorysu 108 x 89 cm. Stěny místnosti 203 jsou
hladké, strop rovný, zřejmě shodně konstrukčně řešený jako strop sousední místnosti
202. Rovněž materiálové řešení podlahy a její nášlapné vrstvy se shoduje. Prkna
dřevěné podlahy spočívají na polštářích, uložených do násypu, tvořeného převážně
drobnou stavební sutí.
Místnost 204:
Místnost, nacházející se v jižní polovině východní (schodišťové) přístavby věže,
má lichoběžný půdorys a rozměry cca 193 – 230 x 370 cm. Severovýchodní kout
místnosti zaujímá výstupní rameno schodiště, stoupajícího do 2. NP věže z nižších
podlaží. Druhý vstup do kuchyně 204 vede ze západně navazující prostory 203. Vlevo
–––
19
ode dveří je do zdi vsazena cca 30 cm hluboká nika obdélného tvaru, předělená
dřevěnými policemi. Jižní zdí prostory 204 prostupuje na osu zdi umístěné obdélné
okno, vsazené do mělké niky se segmentovým záklenkem. Svislé trhliny v omítce,
patrné přibližně ve středu východní zdi, prozrazují existenci dalšího okenního otvoru o
šířce niky cca 150 cm. Strop místnosti tvoří trojice poměrně subtilních, severojižně
orientovaných trámů se sejmutými hranami, vystupujícími z trojúhelných trnoží.
Záklop stropu je deskový, překládaný a má shodnou monochromní povrchovou
úpravu jako stropní trámy. Podlahu místnosti tvoří betonová mazanina, mírně
spádovaná směrem k jihu. Schodiště, opatřené nízkou segmentovou klenbou je
situované v severovýchodním koutu a vůči místnosti je vymezeno madlem s plným
omítaným pláštěm, v jehož čelním (jižním) líci se na celou výšku madla rýsuje svislá
železná pásovina (možná se jedná o pozůstatek staršího kovového zábradlí,
dodatečně začleněný do stávajícího, plného madla).
Místnost 205:
Miniaturní místnost neznatelně lichoběžného půdorysu (asi 100 x 120 cm),
původně zřejmě vnitřní prostor rozměrného komína, se nachází v severní třetině
půdorysu východní schodišťové přístavby, vetknutá do kouta mezi východní zdí věže
a jižní zdí přístupové chodby. Přístup vede prostým obdélným výřezem dveří
z místnosti 204, na vnitřní straně mu odpovídá nika se segmentovým záklenkem. Do
západní zdi místnosti, tvořené částí východní obvodové zdi věže Mlýnské brány, je
zahloubena rozměrná nika nepravidelného, ve výšce i půdorysu proměnlivého tvaru a
velikosti. Niku lze spojit s existencí topného zařízení v severozápadním koutu
místnosti, které se zde nacházelo před instalováním mladšího, dodnes dochovaného
sporáku. Ten se nachází v severní části místnosti 205 a je zaústěn do komína,
prostupujícího východní zdí schodišťové přístavby. Východní zdí místnosti 205
prostupuje i drobná pícka s valenou cihlovou klenbou. Prostora 205 dnes postrádá
strop, je otevřena do někdejšího komína (viz situace v místnosti 302 ve 3. NP věže).
–––
20
Třetí nadzemní podlaží
Přístupové schodiště 300:
Prosté dřevěné schodiště spojující 2. a 3. NP věže sestává ze dvou
schodišťových ramen, vzájemně oddělených pravoúhlou podestou. Krátké nástupní
rameno je situováno v interiéru místnosti 202, delší rameno vystupuje do interiéru 3.
NP ve formě dřevěné bedněné vestavby s plným pláštěm (prostor 300). Dveře jsou
prosté, jednokřídlé, dřevěné, svlakové. Poblíž dveří z podesty v místnosti 202
prostorem 300 proniká trám s okosenými rohy a miskovitým výběhem profilace.
Nepochybně se jedná o část stropního trámu, náležícího konstrukci patrně barokního,
blíže však nedatovatelného stropu nad místností 202.
Místnost 301:
Rozsáhlá prostora mírně lichoběžného půdorysu (cca 500 – 510 x 850 cm),
zaujímající cca jižní 2/3 půdorysu 3. NP věže. Vstup vede výše zmíněným dřevěným
schodištěm z místnosti 202 ve 2. NP věže. Také výstupní partii schodiště v místnosti
301 uzavírá dřevěné bednění, jehož deskový strop respektuje sklon výstupního
ramene schodiště. Při vnitřním líci východní zdi prostory 301 probíhá táhlo, tvořené
hrubě otesaným trámem, zakotveným v jižní obvodové zdi věže a severní zdi
místnosti 301. Lze předpokládat, že dřevěné táhlo je konstrukčně spojeno se skrytým
dřevěným věncem probíhajícím uvnitř obvodového zdiva věže – tomu napovídá i
mohutná železná pásovina osazená na jižním konci dřevěného táhla a zabíhající dále
do jižní zdi. Pod táhlo byla zřejmě dodatečně podložena omítaná plenta tl. cca 15 cm,
zbudovaná z cihlového zdiva (je patrné v lokálních narušeních omítek). Při západní
zdi interiéru místnosti 301 se dnes táhlo nedochovalo. Velmi pravděpodobně však
původně existovalo i zde, čemuž nasvědčuje asi 10 cm široká stopa dodatečné
přizdívky při patě západní zdi, patrná v podlaze. Strop místnosti 301 je trámový,
tvořený 4 hraněnými, ručně tesanými trámy uloženými ve směru východ – západ
(tedy na delší rozměr místnosti). Značná délka trámů způsobila jejich průhyb
–––
21
v podélném i příčném směru, který měla eliminovat dvojice mohutných dřevěných
průvlaků, umístěných přibližně v třetinách šířky místnosti. Záklop stropu tvoří
překládané dřevěné desky. Prostor 301 osvětluje sdružené okno, situované uprostřed
jižní zdi. Niky obou částí okna jsou hladce vyomítány, okna mají rovná nadpraží a
plný omítaný parapet. Omítky místnosti jsou hladké, vpravo od prosté trámové
zárubně dveří vedoucích do místnosti 302 se na omítce dochovala tužková kresba
okenního ostění s trojúhelnou suprafenestrou, schematický půdorys trojice křížových
klenebních polí a patrně náčrt valbové střechy věže. Tužková kresba okenního ostění
s trojúhelnou suprafenestrou a šestitabulkovou výplní se nachází i na omítce po levé
straně dveřní zárubně. Dvakrát pravoúhle zalomená tužková linie těsně na náčrtem
okna by mohla být schematickým půdorysem jihozápadního nároží věže, opatřeného
plytkou lisénou. Ve východní partii severní zdi (tj. vpravo od dveří do místnosti 302)
se cca 30 cm nad podlahou dochoval negativ podstavce topného zařízení (patrně
kamen). Negativ podstavce s vyžlabenou horní hranou má délku 128 cm. Zmíněné
vyžlabené nároží podstavce, orientované směrem ke dveřím, mělo zřejmě funkční i
estetické důvody. Vyvýšení podstavce otopného zařízení nad podlahu místnosti i
separace od východní zdi s dřevěným táhlem byly patrně dány bezpečnostními,
protipožárními důvody. Poloze topného zařízení v místnosti 301 dobře odpovídá i
v novější omítce zřetelný obrys přikládacího otvoru o formátu obdélníka o šířce 74 cm
a výšce 65 cm. Zazděný otvor se od plochy omítky odlišuje hrubější omítkou. Je
zajímavé, že poloha otvoru nekoresponduje s rozměry a situováním přikládacích
dvířek do komína ve vedlejší místnosti 301. V jihovýchodním a jihozápadním koutu
věže je do zdiva přibližně v polovině výšky vetknuta dvojice železných, diagonálně
osazených kolejnic. Jedná se patrně o pokus o statické zajištění obvodového zdiva
věže, provedený snad někdy v závěru 19. nebo na počátku 20. století. Podlaha
místnosti je pokryta půdovkami čtvercového formátu (obvykle 17 x 21 cm).
Místnost 302:
–––
22
Místnost výrazně obdélného půdorysu, situovaná v severní třetině interiéru 3.
NP věže (nad úsekem klenuté chodby ve 2. NP). Z předchozí místnosti 301 je
přístupná prostými dřevěnými svlakovými dveřmi, osazenými ve fošnové zárubni.
Odlišná výšková úroveň prostoru 302 (jeho podlaha je o 42 cm vyvýšena nad
podlahu místnosti 301) si vyžádala výrazné zvýšení prahu vstupních dveří i vsazení
dvojice schodišťových stupňů do podlahy místnosti 302. Z jihovýchodního rohu
místnosti vystupuje pravoúhlý blok zdiva – bývalý komín, jehož severní stěna
obsahuje zazděná obdélná dvířka do topeniště. Jejich kamenné ostění se projevuje
vystupující lištou při vnějším obvodu ostění a prahovým kvádrem, dodatečnou
zazdívku odděluje spára. Vzhledem k domodelování profilace obvodové lišty je
pravděpodobné, že ostění bylo druhotně sestaveno, snad se ani nenachází v primární
poloze. Poloha východní zdi místnosti 302 nekoresponduje s polohou východní zdi
prostory 301 – důvodem je existence příčkou vyděleného prostoru, patrně
souvisejícího s odvodem kouře z 2. NP věže. Stěny místnosti 302 pokrývá lehce
zvlněná omítka s řadou dodatečných vysprávek, opatřená několika vápennými nátěry.
Středem severní stěny prostupuje rozměrný okenní otvor kruhového tvaru, opatřený
okenní výplní osazenou ve vnějším líci zdi. Kruhový výřez okna se uplatňuje pouze při
vnějším líci zdi, vnitřní nika má přibližně čtvercový tvar, pravoúhle zalomené špalety
a přímé nadpraží. Parapet i nadpraží jsou opatřeny dřevěnými deskami. Strop
místnosti je trámový; trámy jsou kladeny v severojižním směru (tedy na šířku
místnosti), mají okosené hrany a trojúhelné trnože. Záklop je tvořen překládanými
deskami. Šířce bývalého komína v jihovýchodním rohu místnosti odpovídá dřevěné
přístupové jednoramenné schodiště do podkroví věže. Podlaha prostoru 302 je
tvořena půdovkami formátu 21 x 21 cm, resp. 21 x 17 cm. V severovýchodním a
severozápadním rohu místnosti jsou nevysoko nad podlahou osazeny diagonálně
probíhající kolejnice – pokus o statické zajištění obvodového zdiva patrně ze závěru
19. nebo počátku 20. století.
Čtvrté nadzemní podlaží – podkroví, místnost 400:
–––
23
Podkrovní, velmi nízké 4. NP zaujímá celý, velmi mírně obdélný půdorys věže,
dosahuje rozměrů 830 x 853 cm a je otevřeno do krovu. Přístup ve formě prostého
obdélného prostupu stropem 3. NP vede již zmíněným jednoramenným schodištěm
z místnosti 302. 4. NP vymezuje obvodové zdivo věže o výšce cca 140–160 cm nad
podlahou podkroví, tvořenou půdovkami formátu cca 21 x 21 cm; tento kryt podlahy
však místy chybí. Nízké 4. NP věže vymezuje cihlové zdivo s tloušťkou shodnou jako
obvodové zdivo nižšího podlaží. Vertikální skladba zdiva tohoto podlaží prozrazuje
složitější stavební vývoj – do výšky 100-110 cm nad podlahou 4. NP na jednotlivých
stěnách vymezujících interiér této úrovně věže shledáváme nepravidelné plochy
kvalitních bílených, původně interiérových omítek. Nejvyšší, asi 35–40 cm vysoký pás
zdiva byl zbudován z kvalitních cihel formátu 28,5 x 15 x 7 cm, pozůstatky omítek již
nevykazuje, dodnes zůstal dochován v režném stavu a omítán ani nikdy nebyl.
V severovýchodním rohu podkroví se nachází relikt později odstraněného
komína, na jehož existenci poukazují zadehtované cihly a otisky cihlového pláště
tloušťky 15 cm, neprovázaného s přiléhajícím zdivem věže. Z dochovaných reliktů
vyplývá, že vnitřní prostor komína měl půdorys přibližně 45 x 47 cm. Důležité relikty
stavu před historizujícími úpravami v 19. století se dochovaly jak na vnitřním líci
severní zdi, v bezprostřední blízkosti popsaného pozůstatku komína, tak na
interiérovém líci protilehlé zdi jižní. Ve vzdálenosti 320 cm od severozápadního koutu
interiéru shledáváme svislou, 33 cm širokou stopu po příčné, s obvodovým zdivem
stavebně neprovázané zdi. Obdobná situace je viditelná i na protější zdi, zde ve
vzdálenosti 290 cm od jihozápadního nároží. Pouze na nejzápadnějších úsecích
severní i jižní zdi interiéru 4. NP (tedy mezi západní obvodovou zdí a popsanými
otisky odstraněné interiérové příčné zdi) se dochovaly vždy dvojice rozměrných kapes
formátu 28 x 32 cm, náležících trámům někdejšího stropu západní prostory nižšího,
3. NP. Patrný je i horizontální, 18 cm vysoký pruh neomítaného zdiva, navazujícího
na horní hranu trámů. Tento pruh zjevně indikuje polohu samotného stropu, k jehož
konstrukci však nelze říci nic konkrétnějšího (deskový záklop se zásypem?). Samotné
trámové kapsy byly po vyjmutí trámů zazděny a zaomítány hrubou omítkou, která
však věrně uchovala jejich obrys. Přibližně uprostřed vnitřního líce jižní zdi se pod
opadanými omítkami 4. NP projevuje část cihlového segmentového pasu o
–––
24
neměřitelném rozpětí, jehož existence zřejmě upozorňuje na polohu nějakého otvoru
v příslušné části západní zdi nižšího, 3. NP.
Na podlaze půdy se dodnes nachází řada fragmentů, ale i celistvě
dochovaných břidlicových desek přibližně čtvercového formátu (23,5 x 23,5 cm)
s protilehlými okosenými rohy. Nepochybně se jedná o pozůstatky někdejší krytiny
střechy věže, odstraněné až při novodobých opravách.
Rozbor ikonografie
Představu o stavebním vývoji Mlýnské brány a její podobě v jednotlivých
stavebních fázích dotváří četná historická ikonografie. Nejstarší vyobrazení Kroměříže
z roku 1597 Mlýnskou bránu představuje jako čtyřpodlažní hranolovou věž,
zastřešenou vysokou dlátkovou střechou. Rozeznáváme i pravděpodobný průjezd
přízemím věže, nad nímž jsou patrná tři obdélná okénka osazená ve střední ose
severního průčelí. Podobné informace zprostředkovává přibližně o století mladší
pohled v grafickém albu J. van den Nypoorta (1691). Také zde je Mlýnská brána
zaznamenána jako tří či čtyřpodlažní věž krytá dlátkovou střechou, z jejíž paty na
viditelných stranách (severní a západní) vyrůstá patrně zděný vikýř se sedlovou
střechou. Severním průčelím věže proniká v přízemí průjezd, 2. a 4. NP má po dvojici
obdélných oken, kdežto 3. NP osvětluje pouze jediné okno. Před branou chybí příkop,
zakresleno je zde však předbraní, situované mezi dvojicí sypaných rondelů městského
opevnění a vymezené palisádou, tvořenou zahrocenými kůly. Zajímavým detailem
předbraní je zčásti pozvednutá závora. Zmínit musíme i vedutu Kroměříže z roku
1688, na níž však z Mlýnské brány spatřujeme pouze nejvyšší podlaží, patrně
opatřené dlátkovou střechou. Detaily věže (až na okno v nejvyšším podlaží) nejsou
patrné. Kresba F. B. Wernera z doby kolem roku 1750 o podobě Mlýnské brány
podává prakticky shodnou informaci jako starší Nypoortovo vyobrazení. Přestože
můžeme na základě stávajícího poznání v některých aspektech zpochybňovat
věrohodnost informací zprostředkovaných Nypoortem i Wernerem, zdá se, že oba
–––
25
autoři stav Mlýnské brány zaznamenali poměrně věrohodně. Důkazem může být
(bohužel velmi málo zřetelné) vyobrazení Kroměříže od západu z doby zřejmě těsně
před požárem z roku 1752. Mlýnská brána, z níž je dobře patrné severní průčelí, je
zde opět prezentována jako nevysoká hranolová věž s průjezdem v 1. NP a dvěma
dvojicemi obdélných oken ve 2. a 3. NP. V ose věže je přibližně v úrovni podlahy 3.
NP pravděpodobně osazena znaková deska. Z paty dlátkové střechy opět vystupuje
rozměrný vikýř. Je zajímavé, že vyobrazení Kroměříže ze 17. a první poloviny 18.
století nezaznamenávají úsek městské hradby mezi Mlýnskou branou a západním
rizalitem zámku. Tato zeď, korunovaná patrně renesanční spojovací chodbou ke
kostelu sv. Mořice, je v jádru středověká a přestože v 17. a 18. století prokazatelně
existovala, na vyobrazeních patrně ustoupila nutnosti zobrazit celou hmotu zámku
bez překrytí jakoukoliv jinou stavbou (zvláště dobře patrné je to u Nypoortových
vyobrazení i na vedutě F. A. Wernera, která je však zřejmě kopií staršího Nypoortova
pohledu). Vyobrazení Kroměříže z Barbořiny, datované do let 1775–1780,
zaznamenalo zámek již po obnově, následující po požáru z března roku 1752.
Zaatikové střechy zámku tehdy nahradily střechy valbové; Mlýnská brána, zřejmě
rovněž požárem poškozená, přišla o svou vysokou dlátkovou střechu, kterou
nahradila nižší střecha stanová. Věž, z níž se na vyobrazení uplatňuje vnější, severní
průčelí, je zaznamenána zřejmě jako čtyřpodlažní, s polohou okenních otvorů
odpovídající starším zobrazením ze závěru 17. a 1. poloviny 18. století. Opět zde
nejsme schopni rozpoznat, zda otvor uprostřed fasády je oknem nebo znakovou
deskou, jíž zejména biskup Karel z Liechtensteinu–Castelcorna obvykle vybavoval
stavby, na jejichž vzniku či obnově se podílel.
Stav, daný předpokládanou nenáročnou opravou po polovině 18. století,
zachytilo i několik dalších vyobrazení Mlýnské brány z první třetiny 19. století.
Pozoruhodná je zejména lavírovaná kresba Františka Rektoříka z 1. čtvrtiny 19.
století, na níž krom známých detailů a zastřešení patrně spatřujeme také pravoúhlý
rám na severním průčelí, který může mít souvislost s uzavíráním portálu v severním
průčelí věže padací mříží (viz dále). Další ikonografické doklady již zaznamenaly
podobu brány po úpravě, provedené v roce 1832 podle projektu arcibiskupského
architekta Antona Archeho. Jedná se zejména o Archeho plán původního a
navrhovaného stavu brány a jejího okolí, sestávajícího z pohledu na vnitřní (jižní)
–––
26
průčelí věže a přilehlých staveb a půdorysu původního a navrhovaného stavu lokality.
Víme tedy, že v první třetině 19. století byla Mlýnská brána třípodlažní, s lomeným
portálem ve vnitřním (jižním) průčelí. Nad ním, ve 2. NP, se nacházela dvojice
obdélných oken s ostěním doplněným o podokenní a nadokenní římsy; 3. NP mělo
v jižním průčelí pouze jediné, dosti rozměrné obdélné okno. Průjezd 1. NP brány měl
podlahu výrazně výše než dnes, ve vnitřním líci jeho východní zdi se otevírala široká
nika (možná sedile?). Díky dochovaným plánům lze dobře definovat výsledky
Archeho úpravy – změnu podoby okenních otvorů na severní i jižní fasádě. Jednalo
se zejména o prohloubení průjezdu v 1. NP, omítkovou bosáž v úrovni 1. NP, ve 2.
NP pak dvojici vysokých lomených okem na jihu a jedno na severu. Ve 3. NP se pak
v obou hlavních průčelích objevila rozeta. Střecha zůstávala nízká, stanová (vzhledem
k jejímu extrémně nízkému sklonu nelze vyloučit, že náhradou za odstraněnou starší
a vyšší stanovou střechu byla při Archeho úpravách zbudována nižší, nová střecha).
Zklidněnou atmosféru Kroměříže s dominantou arcibiskupského zámku a kostela sv.
Mořice dobře zachytilo vyobrazení patrně z doby kolem roku 1840, na němž
rozpoznáváme i Mlýnskou bránu již ve stavu po provedení Archeho úprav. Poslední
proměnu Mlýnské brány, spojenou se změnou formátu oken ve 2. NP jižní fasády a
stavbou nové střechy dlátkového tvaru, pak dokumentuje plán z roku 1889.
Mimořádně důležitým dokladem o podobě Mlýnské brány jsou také historické
půdorysy a situační plány. Na prvním místě musíme zmínit plán okolí Colloredovy
kolonády ze srpna roku 1832, který před severním průčelím věže zaznamenal později
zcela odstraněné dvoudílné předbraní, po stranách vymezené patrně přízemními
obytnými domky novověkého původu. Velmi instruktivním je i již zmíněný plán úprav
Mlýnské brány a jejího nejbližšího okolí z roku 1832, vzešlý z arcibiskupské stavební
kanceláře vedené Antonem Archem. Před jižním (vnitřním) průčelím brány se, při
jejím jihovýchodním rohu, nacházela jednopodlažní budova vrátnice s klasicistními
fasádami. Protější, jihozápadní roh obemykala třípodlažní stavba s barokními
fasádami a valbovou střechou. Před severní průčelí věže předstupovala snad
jednopodlažní
přístavba
s mohutným
obvodovým
zdivem,
jímž
na
východě
procházelo točité schodiště. K východní zdi vnitřní části předbraní přiléhala
jednoprostorová zděná stavba, patrně kolna či spíše kočárovna, dosahující až k vnější
zdi Colloredovy kolonády. Vnější předbraní bylo nezastřešené, v severním průčelí
–––
27
otevřené portálem brány bez výřezu pro padací most. Půdorys věrohodně dokládá
někdejší komplikovanou skladbu Mlýnské brány, která se před Archeho úpravami
skládala z dvoudílného předbraní a vlastní věže. Shodný stav zástavby v okolí
Mlýnské brány zaznamenala i mapa stabilního katastru z roku 1830 a také situační
plán z doby před polovinou 19. století. Teprve realizace Archeho úprav, spojená
s odstraněním většiny zástavby v okolí přebudované Mlýnské brány a snížením terénu
Sněmovního náměstí, dala prostoru podobu bez větších zásahů dochovanou dodnes.
Dochované plány také dokládají obnovu střechy po roce 1889 včetně variantních,
nerealizovaných návrhů.
Stavební vývoj Mlýnské brány
1. Širší kontext, urbanistické souvislosti
Stavební vývoj Mlýnské brány můžeme na základě poznatků získaných
povrchovým a archivním průzkumem rekonstruovat pouze částečně. Za nejstarší
dochované části považujeme 1. NP věže a navazující úsek někdejší městské hradby
mezi Mlýnskou branou a západním nárožním rizalitem zámku. K přesnější dataci
nejnižšího podlaží věže se nelze vyslovit, konkrétnější soudy jsou možné pouze s
využitím obecných poznatků o vývoji kroměřížské městské fortifikace.
Oproti mínění převážné většiny literatury nelze přijmout názor o výstavbě
zděných městských hradeb již v době episkopátu olomouckého biskupa Bruna ze
Schauenburku (1245–1281) a jejich dokončení v dobách jeho nástupce, Dětřicha
z Hradce (1281–1302). Pravděpodobně až do 14. století bylo rodící se město
Kroměříž obehnáno pouze dřevohlinitým opevněním, sestávajícím pravděpodobně
z hradebního příkopu, valu a dřevěné hradby či palisády, vymezující vnější obvod
města.
Hypoteticky
a
s
poukazem
na
obdobnou
situaci
u
důležitých
východomoravských královských měst – Uherského Hradiště a Uherského Brodu –
která zděné hradby dostaly teprve kolem poloviny 14. století, předpokládáme
přibližně ve stejné době počátek stavby zděných hradeb i v případě biskupské
Kroměříže. Na vznik kroměřížských hradeb v relativně klidném období 14. století lze
–––
28
usuzovat i z jejich nejjednodušší myslitelné formy, tj. hradební zdi tloušťky 2,5–3 m,
bez hradebních věží a bašt, umožňujících aktivní obranu hradebních úseků (srov.
situaci stabilního katastru z roku 1830, kde je ještě hradební pás zachycen před
demolicemi). Z nečetných archeologických průzkumů v oblasti hradeb zejména
v severozápadním segmentu města víme, že středověká hradba byla založena
v místech rozsáhlých hlinitopísčitých vrstev – ty můžeme (ovšem pouze pracovně)
ztotožnit se středověkým valem první fáze městského opevnění, který byl při
následné stavbě hradby zplanýrován. V této souvislosti je zajímavá i původní situace
výškové úrovně průjezdu Mlýnské brány před úpravami v 1. polovině 19. století –
z písemných pramenů i historických plánů víme, že původní vozovka průjezdu se
nacházela cca o 2 m výše než dnes. Je pravděpodobné, že tato situace mohla být
způsobena právě dodatečným založením brány přímo do koruny staršího valu z první
fáze městského opevnění (hypoteticky cca z 2. poloviny 13. století, existujícího snad
někdy do 2. poloviny 14. století). Dochovaný stav, kdy mohutná branská věž je téměř
celým svým objemem zatažena dovnitř městského obvodu a před vnější líc hradby
předstupuje pouze o tloušťku zdiva, zřejmě není nositelem chronologicky citlivých a
datačně využitelných informací. Pouze připomínáme, že rovněž druhá (ovšem
výhradně z ikonografie známá), tzv. Kovářská brána, před vnější líc městské hradby
předstupovala pouze zcela minimálně (nebo dokonce vůbec; není k dispozici kvalitní
zaměření věže z doby před její demolicí).
V souvislosti s pokusem o dataci výstavby brány jsou na místě i úvahy o její
původní funkci. Literatura předpokládá, že Mlýnská brána sloužila pouze ke vstupu
z města, resp. od hradu (zámku) k hospodářskému zázemí, nacházejícímu se
v oblasti dnešních ulic Na Kopečku a Na Sladovnách. Zde se skutečně již nejpozději
od 16. století koncentrovalo hospodářské zázemí biskupského sídla, zejména mlýn,
později i pivovar a od 60. let 17. století také biskupská mincovna. Podporou těchto
úvah zřejmě bylo i samo situování brány v ústí komunikace, napojující se pod
východním zakončením předměstské vsi Štěchovic k hlavní „brněnské“ cestě, mířící
k již zmíněné Kovářské bráně města Kroměříže. Propojení města, resp. biskupského
sídla v hospodářským areálem těsně před hradbami však nemuselo být jediným,
resp. hlavním účelem zřízení Mlýnské brány. Mohla zde i existovat přímá funkční
spojitost brány a hradu, jak ukážeme níže.
–––
29
Tradiční
interpretace
vychází
z
představ
o
lokalizaci
kroměřížského
biskupského hradu do míst stávajícího arcibiskupského zámku již v době biskupa
Bruna, tj. počínaje 2. polovinou 13. století. Archeologie však zatím přinesla pouze
velmi sporé stopy osídlení polohy dnešního zámku ve 13. a 14. století, jakkoliv tento
stav můžeme přičíst intenzivním pozdně středověkým a zejména novověkým sídelním
aktivitám.
Ani
dosud
realizované
stavebně
historické
průzkumy
pozůstatků
středověkého sídla integrovaného do organismu arcibiskupského zámku nepřinesly
přesvědčivá svědectví o raně a vrcholně gotické fázi sídla, naopak vyloučit nelze
určitou stavební činnost v průběhu 15. století. Zcela průkazné jsou však teprve stopy
velkorysé stavební aktivity, spadající na přelom 15. a 16. století. Tehdy, v době
episkopátu olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540) prokazatelně
vznikla obrovská vstupní věž hradu, orientovaná svým honosným portálem do
městského tržiště, dnešního Velkého náměstí. Dalším navýsost pravděpodobným
pozůstatkem Thurzova sídla jsou mohutné dělicí zdi v suterénech dvorního traktu
severovýchodního palácového křídla.
Zatímco umíme alespoň rámcově definovat rozsah Thurzova hradu, v otázce
jeho předchůdců se dostáváme pouze k hypotetickým řešením. Hrad (dobově
označený jako zámek) se v Kroměříži výslovně poprvé uvádí až v letech 1435 a 1437,
kdy město již spočívalo v zástavní držbě Smila z Moravan a jeho bratrů.28 Z dalších
souvislostí tak vyplývá, že hrad byl v Kroměříži vybudován velmi pravděpodobně
olomouckým
biskupem
Janem
Železným
(1416–1430).29
Jeho
poloha
byla
pravděpodobně již identická s místem dnešního zámku. K otázce staršího
biskupského hradu či sídla pro období ve 13.–počátku 15. století chybí nejen
jakékoliv stavebně historické doklady, ale také jednoznačně interpretovatelná
archeologická zjištění.30
28
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, I, s. 76–78.
29
K této možnosti se klonil i F. V. Peřinka – tamtéž, s. 81.
30
K tomu nověji ŠTĚTINA, Jan: Gotický hrad. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek –
TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 17–20;
–––
30
Za nejpravděpodobnější pokládáme dodatečné připojení organismu nevelkého
prvotního hradu k severnímu obvodu města někdy v období olomouckého biskupa
Jana Železného. Tomuto závěru – pokud zohledníme i zmíněnou řeč archeologických
pramenů – neodporuje ani podoba neorganického, zřejmě dodatečného napojení
úseku městské hradby za domem ve Ztracené ulici čp. 64 a směřujícího do místa
bývalého východního nároží hradu (nároží se nacházelo v těsné blízkosti dodnes
dochovaného přízemního rizalitu, vystupujícího z jihovýchodního průčelí zámku na
terasu schodiště do Podzámecké zahrady). Téměř pravoúhlá podoba severního nároží
města, daná půdorysem barokního zámku, však původní průběh severního úseku
městské hradby nedovoluje rekonstruovat. Pro období před stavbou (pozdně
gotického) hradu v severním nároží města předpokládáme přibližně segmentové
směřování městské hradby od zmíněného neorganického zlomu za domem čp. 64 ve
Ztracené ulici až přibližně do míst Mlýnské brány. Tuto rekonstrukci původního
průběhu hradby však může ověřit pouze případný archeologický průzkum, jehož
možnosti velmi výrazně determinují změny původní situace v důsledku mimořádně
rozsáhlé stavební činnosti zejména v pozdním středověku, druhé půli 17. století a
rovněž ve 30. letech 19. století, kdy došlo k plošnému snížení terénu v místě
dnešního Sněmovního náměstí.
2. Nejstarší stavební fáze brány (středověk – pozdní středověk; 14.–15.
století)
Určitou stavební činnost v prostoru dnešního zámku předpokládáme také
v letech 1435–1497, tedy v době, kdy byly biskupské statky již rozchváceny a
Kroměříž spočinula v rukách zástavních držitelů. Je otázkou, zda právě tato doba, kdy
JANÁL, Jiří – ŠTĚTINA, Jan: Příspěvek ke stavebním dějinám zámku v Kroměříži. In: Dějiny
staveb 2006. Plzeň 2006, s. 33–42; ŠTĚTINA, Jan: Úvahy nad problematikou stavebního
vývoje kroměřížského zámku. Ingredere Hospes 3, 2010, s. 8–9. Ze starších autorů se k
otázce údajného Brunova hradu stavěl kriticky již zmiňovaný PEŘINKA, F. V.: Dějiny města
Kroměříže, I, s. 18–19.
–––
31
hrad tvořil samostatný opevněný celek v severním nároží města, se nemohla stát
dobou výstavby Mlýnské brány. Tu bychom pak vnímali jako vstupní věž do hradního
areálu, v podstatě nezávislou na komunikačním schématu sousedního města.
Analogickou situaci lze (i přes nedostatek hmotných pozůstatků) rekonstruovat i
v případě blízkého města Holešova – ke zdejšímu hradu, původně manskému statku
olomouckého biskupství, již od středověku směřovala vstupní cesta kolem severního
obvodu městského jádra. Zajištění separátního vstupu do kroměřížského hradu
poskytuje jednu z možných odpovědí na poměrně náročnou podobu Mlýnské brány,
jejíž mohutná věž téměř čtvercového půdorysu (cca 10,5 x 10,5 m) byla svými
značnými rozměry prakticky totožná s již zmíněnou, hlavní městskou branou
Kovářskou. Naopak druhá kroměřížská městská brána středověkého původu, tzv.
Vodní, směřující k Hulínu a Holešovu, byla v (pozdním) středověku chráněna pouze
subtilní hranolovou věží. Mohutná hranolová věž nad Vodní branou vyrostla teprve
v pozdní renesanci, na počátku 17. století.
Z výše uvedených souvislostí vyplývá, že nejstarší stavební fázi Mlýnské brány
můžeme datovat nejpravděpodobněji do blíže neurčeného úseku 15. století s tím, že
nelze vyloučit její výstavbu již před polovinou tohoto věku. Z první fáze výstavby
velmi pravděpodobně pochází spodní podlaží věže přibližně do výšky podlahy 2. NP,
přibližně odpovídající výšce sousední hradební zdi, tvořící podnož spojovací chodby
mezi Mlýnskou bránou a zámkem. Spodní partie zdiva brány na výšku cca 2 m od
stávající vozovky průjezdu prošly však v 1. polovině 19. století razantní úpravou
v souvislosti se snížením terénu průjezdu, odkrytím základových zdiv brány a jejich
podezděním. Rozsah dochování (pozdně) středověkých zdiv v nejnižší úrovni věže
nelze tedy bez sondáží zpřesnit, v interiéru jsou zde původní zdiva ve značném
rozsahu zřejmě kryta přizdívkami ze zmíněných razantních úprav, provedených v
třetině 19. století (po roce 1832). Vzhledem k pokrytí interiéru průjezdu i exteriéru
věže kompaktními omítkami neumíme určit materiálovou skladbu zdiva a neznáme
detailní podobu případně dochovaných architektonických detailů (zejména ostění
portálů bran). Jediným pramenem k poznání přízemí branské věže zůstává plán A.
Archeho z roku 1832, který v jižním, do města orientovaném průčelí zachycuje portál
s hrotitým a v hraně snad okoseným obloukem, tedy nepochybně ještě pozdně
středověký. Interiér průjezdu byl bohatší o širokou, ale mělkou niku ve východní zdi.
–––
32
Archeho plány rovněž jednoznačně dokumentují přizdívky, vložené ve 30. letech 19.
století kvůli posílení zdiva k bočním zdem průjezdu. Teprve Archeho zásahy tedy
vytvořily stávající, výrazně obdélný půdorys průjezdu. Toto zjištění však příliš
nenapomáhá v úvahách o způsobu zastropení průjezdu. Dnešní segmentová klenba
s mírně odsazenou patou je nedatovatelná, je však pravděpodobné, že není pozdně
středověkého ani renesančního původu. Klenbu pokládáme za výsledek barokní
přestavby věže, přičemž za pravděpodobné pokládáme, že její dnes patrný
segmentový tvar včetně odsazených pat nejspíše vznikl překrytím výběhů barokní
klenby právě přizdívkami bočních zdí průjezdu z 30. let 19. století. Valenou klenbu
průjezdu navíc zaznamenávají i půdorysy přízemí věže z počátku 30. let 19. století,
vzniklé tedy ještě před Archeho přestavbou, provedenou po roce 1832.
Dalším pozoruhodným detailem severního, vně města orientovaného průčelí
věže je vpadlina, rámující severní portál a svojí šířkou tomuto portálu odpovídající.
Vpadlina, vystupující i na celou výšku 2. NP, může být stopou padací mříže,
spouštěné k zajištění vnějšího portálu brány. Tuto domněnku poněkud oslabuje
poměrně mělké pokračování vpadliny v úrovni mladšího, renesančního 2. NP
(renesanční výstavba však mohla starší, gotický stav pouze zopakovat). Je zajímavé,
že i Kovářská brána městského opevnění podle ikonografie, byť ne vždy
důvěryhodné, postrádala vpadlinu padacího mostu. Pokud by se prokázala existence
padací mříže, byla by na místě úvaha o existenci určité formy předbraní již ve
středověku – u Mlýnské brány máme však tento opevňovací prvek prokázán až po
barokních přestavbách (naopak, lépe poznaná brána Kovářská patrně již od pozdního
středověku disponovala rozsáhlým barbakánem, přístupným samostatnou hranolovou
věží).
Poměrně mohutné obvodové zdivo věže Mlýnské brány, dosahující v přízemí
tloušťky kolem 2 m naznačuje, že nejstarší (pozdně) středověká věž musela mít
několik nadzemních podlaží. Výsledky průzkumu však dokládají nikoliv středověký, ale
až novověký původ zdiva vyšších podlaží věže, počínaje 2. NP. Nejpozději
v pokročilejší druhé polovině 16. století tedy lze předpokládat destrukci nebo
odstranění horních podlaží středověké věže, nejspíše v souvislosti s renesanční
přestavbou v období olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598).
–––
33
3. Renesanční stavební fáze (r. 1585?, pravděpodobně kolem roku 1597,
biskup Stanislav Pavlovský)
Rozsah výstavby renesanční fáze lze (bez možnosti studovat skladbu zdiv a
návaznost konstrukcí, krytých dnes omítkami) určit pouze hypoteticky. Především
předpokládáme, že Pavlovského podíl nespočívá ve výstavbě samotné brány, jak je
obvykle uváděno, ale pouze v její razantní rekonstrukci (která ze starší, pozdně
středověké věže ponechala pouze přízemí). Na ponechané nejnižší patro byla pak
nastavěna další dvě až tři patra, vymezená poměrně subtilním zdivem tloušťky asi 85
cm. Pokud bylo možno zjistit ze sondáží provedených v interiéru věže, zdivo dnešního
2. a 3. NP je homogenní, zbudované z velmi kvalitních cihel pojených vápennou
maltou hnědé barvy s nerozmíchanými hrudkami vápna. K renesanční fázi věže
zřejmě náleží také interiérové omítky, zachycené v rozsáhlých plochách především ve
3. NP. Omítky jsou velmi tenké, o tloušťce asi 0,5 – 1 cm, s kvalitně zpracovaným
povrchem opatřeným vápenným nátěrem. Průzkum vnitřních prostor věže doložil, že
stávající interiérové dělení ve 2. a 3. NP souvisí až s následnou raně barokní
přestavbou v 60. letech 17. století. Případné vnitřní dělení věže po Pavlovského
přestavbě neznáme, zejména ve 2. NP je však musíme předpokládat – procházela
tudy totiž chodba, spojující biskupský zámek s kolegiátním kostelem sv. Mořice (blíže
k chodbě v samostatné části SHP). Je možné, že úsek renesanční spojovací chodby
v nitru věže nebyl ani zděný – mohl být konstruován např. ze dřeva či hrázděného
zdiva, což vysvětluje poměrně brzkou náhradu renesančních konstrukcí již při
následné, raně barokní přestavbě. Určitým stavebním pracem v bezprostředním okolí
brány (tj. na spojovací chodbě) a možná přímo v Mlýnské bráně by mohla
nasvědčovat zpráva z července roku 1597, kdy biskup Pavlovský psal kroměřížskému
hejtmanovi Lukáši Dembinskému: „Gang aby k příjezdu našemu byl domalovaný a
oratorium taky na místě zhotoveno bylo, Valentinus ať jak malíře tak stoláře k tomu
jmá, taky ta půda na altáně a tej baště, v kterej brána a pokoje pro tebe a písaře
důchodního jsou, od Honsa, tesaře, … se předělala a shotovila“.31 Podle našeho
názoru nelze vyloučit, že onou baštou obsahující bránu a pokoje je právě Mlýnská
31
JAKUBEC, O.: Kulturní prostředí, s. 250.
–––
34
brána (v současnosti není z areálu kroměřížského zámku známa jiná stavba, která by
popisem zmíněné baště s bránou a pokoji lépe odpovídala).
Renesanční fáze Mlýnské brány si vlivem mladších přestaveb opět neuchovala
žádné datovatelné architektonické detaily, alespoň v hrubých rysech však známe
celkovou podobu brány – na vedutě Willenbergově i monogramisty MC Mlýnskou
bránu spatřujeme jako poměrně vysokou, dvou – či spíše třípatrovou stavbu
s jednoduchými obdélnými okénky v severním průčelí. Věž do městského panoramatu
přispívala strmou dlátkovou střechou, nasazenou přímo na zděnou část, tedy bez
ochozu či obranného podsebití.
4. Raně barokní stavební fáze věže (přibližně od roku 1665 do 90. let 17.
století; biskup Karel z Liechtensteinu-Castelkorna)
Barokní přestavbu Mlýnské brány lze (byť opět pouze hypoteticky) propojit se
dvěma daty. Zdá se, že alespoň provizorní oprava brány byla provedena hned po
nástupu Karla z Liechtensteinu-Castelkorna na biskupský stolec. Toto tvrzení dokládá
letopočet 1665, obsažený v chronogramu, který ukrývá oslavný nápis na jižním
průčelí věže. Je tedy zřejmé, že věž právě tehdy dostala nové vnější omítky, o jejichž
podobě (vyjma zmíněného oslavného nápisu) bohužel není nic bližšího známo.
Exteriér obnovené věže dostal zřejmě bílý nátěr – jeho fragment se dochoval na
omítce vlevo od nápisového pole. Nevíme ani, zda oslavný nápis byl součástí
nějakého většího celku (vzhledem k textu nápisu by bylo možno očekávat např.
vedutu města), případně zda se malovaná výzdoba neopakovala i na levé části
jižního, pohledově velmi exponovaného průčelí věže. Neznámý zůstává rovněž
celkový rozsah prací datovatelných k obnově roku 1665 včetně zásahů provedených
v interiéru. Nevíme, zda přestavba brány v roce 1665 přinesla i nové dispoziční řešení
v interiérech, funkční vazba interiérů Mlýnské brány, spojovací chodby se zámkem a
západního nárožního rizalitu zámku totiž může nasvědčovat i poněkud mladší dataci
těchto částí až do období kolem roku 1690 (bylo by tedy na místě uvažovat o druhé,
mladší barokní fázi přestavby věže).
–––
35
Bez ohledu na možnou dvoufázovost barokní přestavby věže je zjevné, že při
poměrně razantních zásazích ve druhé polovině 17. století Mlýnská brána dostala
dispoziční řešení interiérů, dochované i přes řadu mladších úprav dodnes. Přízemí
věže zřejmě nadále zůstalo bez významnějších zásahů, tedy ve svém pozdně
středověkém, resp. renesančním stavu. První patro věže bylo při barokní přestavbě
předěleno příčkou, vydělující v severní části interiéru úsek spojovací chodby, vedoucí
ze zámku do kostela sv. Mořice. V interiéru věže je chodba zaklenuta valenou
klenbou s trojicí styčných výsečí, jejichž hrany jsou vytaženy do subtilních
omítkových hřebínků. Tloušťka dělicí zdi mezi chodbou a interiérem 2. NP věže není
konstantní – v západní partii dosahuje 62 cm, v navazující východní části je však
příčka poněkud subtilnější. Nelze zatím zjistit, zda subtilnější východní část je dílem
mladší úpravy – pravděpodobně nikoliv, protože i do této části zdi jsou zakotveny
klenby chodby. Západní část interiéru 2. NP je předělena příčkou o tloušťce asi 30 cm
– i tato příčka je nedatovatelná, vztahy k barokní zdi vydělující chodbu však
nevylučují její barokní původ. Vstup do západní prostory vede prostým obdélným
portálem, jehož profilace – subtilní lišta obíhající vnější obvod portálu – je
orientována do chodby. Na vnitřním líci portálu nacházíme při jeho vnitřním obvodu
pravoúhlou drážku, určenou pro zapadnutí dveřního křídla. Portál ze strany interiéru
rámuje mělká, segmentově završená nika.
Z výsledků barokní přestavby si v interiéru 2. NP věže, silně přestavěném
v mladších obdobích, můžeme prohlédnout snad jen širokou, segmentem završenou
niku s dovnitř rozevřenými špaletami, dnes využitou mladšími dveřmi do východní
schodišťové přístavby. Posouzení vztahu niky k obvodovému zdivu ani určení její
původní funkce však kvůli omítkám není možné. Otázkou také zůstává datace
trámového stropu nad 2. NP, zachyceného plány ze záměru 19. století, dnes však
skrytého mladšími omítanými podhledy. Ze situace trámu patrného v prostoru
schodiště 300 plyne, že trámy stropu byly kladeny v severojižní orientaci. Téměř jistá
je už pro barokní fázi i poloha topeniště při východní místnosti – podle situování
komína ve 3. NP důvodně předpokládáme, že se nacházelo v severovýchodním koutu
místnosti 203.
Konstrukce barokní přestavby si uchovalo i 3. NP. Zde se jedná především o
cihlovou dělicí zeď mezi severní a jižní částí interiéru, jež do 3. NP přerůstá z 2. NP.
–––
36
Zeď je oproti zdi o podlaží níže pouze subtilnější, dosahuje tloušťky 30 cm a je na
svislé spáry se zabíhající starší omítkou přistavěna k renesančnímu obvodovým
zdivům věže. Dělicí zeď 3. NP si uchovala několik pozoruhodných detailů, přestože na
stratigrafické vztahy jednotlivých detailů nelze, vzhledem k celistvě dochovaným
interiérovým omítkám, spolehlivě usuzovat. Mimo střed dělicí zdi je situován zcela
prostý, novější dřevěnou zárubní vymezený dveřní otvor do severně situované
místnosti 302. Také ve větší prostoře 3. NP fungovalo otopné zařízení (nejspíše
kamna), podobně jako o podlaží níže situovaná v severovýchodním koutu, kde mohlo
výhodně využít jediný komín. Datace cihlové přizdívky (?) při patě východní zdi je
problematická, stejně jako časové zařazení dubového táhla před lícem zdi. Není zatím
ani zřejmé, zda přizdívka pod táhlem je dodatečná či zda jsou oba prvky současné.
Smýcení dubu, který posloužil pro vytesání táhla, nebylo možno dendrochronologicky
datovat kvůli nedostatečnému počtu letokruhů. Jeho dodatečné osazení do zdiva
však není příliš pravděpodobné (táhlo jistě existovalo již v době funkčnosti blízkého
topeniště, jak
je argumentačně podloženo dále). Stopy barokní přestavby
shledáváme i v severněji situované prostoře, půdorysně odpovídající úseku spojovací
chodby 200 ve 2. NP věže. Kromě základního rozvržení prostor se jedná zejména o
situaci obdélného otvoru obslužných dvířek topeniště v jihovýchodním koutu
prostoru. Jednoduchá profilace pískovcového ostění dvířek (lišta na vnějším obvodu)
se shoduje s barokním portálem ve 2. NP věže. Situace je zde však komplikována
faktem, že celá východní partie severní místnosti 3. NP byla přeřešena patrně při
Archeho přestavbě ve 30. letech 19. století nebo pravděpodobněji ještě později (viz
dále).
K rekonstrukci vnější podoby věže Mlýnské brány v době po raně barokních
úpravách zásadním způsobem napomáhá již vícekrát zmíněný Archeho plán ze 30. let
19. století, zachycující kromě dalšího i jižní průčelí brány a navazujících staveb ve
stavu před provedením historizující přestavby. Je zřejmé, že je zde zachycen ještě
víceméně raně barokní stav. Nad hrotitým obloukem vnitřního portálu brány věž
v úrovni 2. NP přetínala horizontála subtilní římsy, nad níž se nacházela dvojice
nevelkých obdélných oken 2. NP, opatřených kamennými ostěními s přímou
nadokenní římsou. Na osu 3. NP bylo situováno shodně upravené okno jediné.
Stanová střecha nasedala na profilovanou korunní římsu. Nic však nevíme o tehdejší
–––
37
úpravě fasád, kde můžeme pro raně barokní fázi předpokládat např. obvyklý motiv
nárožního kvádrování, jehož rozvrh určily linky, vyryté do zavadlé omítky. Shodná,
nepochybně raně barokní úprava nároží se dodnes torzálně dochovala např. na
nárožích obslužných domků kroměřížské Květné zahrady nebo např. na barokních
exteriérových
omítkách
Starého
pivovaru
v
Prusinovského
ulici.
Z
výše
komentovaných vedut z raně barokního období, obsažených zejména v albu Justa
van den Nypoorta (1691) vyplývá, že v závěru 17. století se před severním, vnějším
průčelím brány ještě nenacházelo zděné předbraní s navazujícími objekty – to tedy
muselo vyrůst až při dalších barokních fázích, jejichž dataci však neumíme zpřesnit
(viz dále). Stavebně velmi jednoduché předbraní zde však v závěru 17. věku přece
jen existovalo – podle ikonografie byl však jeho prostor ohrazen pouze palisádou ze
zahrocených kůlů. Existence ikonograficky doloženého ohrazeného prostoru před
Mlýnskou branou je zajímavá i proto, že nepotvrzuje existenci hradebního příkopu
před vnějším, severním průčelím brány. Podobná je ostatně i situace v případě vnější
věže komplexu Kovářské brány, která byla dokonce vysunuta do hmoty sypaného
valu před hradebním příkopem.
I pro barokní období zůstává nejistota v otázce počtu pater branské věže –
např. v detailu poměrně věrohodná veduta Kroměříže z doby kolem roku 1770
zachycuje věž jako třípatrovou, završenou stanovou střechou. Nevíme však, nakolik
se jedná o důvěryhodné vyobrazení už proto, že Archeho plány věže ze třetiny 19.
století zaznamenávají pouze její dvoupatrovou podobu.
4. Pozdně barokní přestavby věže (druhá polovina 18. století, po požáru
roku 1752)
Plány z 20.-30. let 19. století, mapa stabilního katastru z roku 1830 a konečně
i půdorysy Antona Archeho na úpravu Mlýnské brány z roku 1832 před severním
průčelím Mlýnské brány zaznamenávají půdorysně komplikovaný útvar předbraní,
navazující na severní průčelí brány v celé její šířce (kolem 10 m) a celkové délce asi
17–18 m. Předbraní bylo dvoudílné, předělené dvojicí příčných zdí s branami. Zatímco
vnější, rozměrnější část předbraní postrádala zastřešení (tvořilo ji tedy pouze
–––
38
obvodové zdivo vymezující vnitřní, volný prostor), navazující část předbraní,
přiléhající přímo k severnímu průčelí věže Mlýnské brány, byla zastropena patrně
trámovým stropem a překryta střechou neznámého tvaru. Východní obvodová zeď
poblíž styku s obvodovým zdivem branské věže obsahovala točité schodiště, které
vedlo nejspíše do podkroví zastřešené partie předbraní, případně navazujících staveb.
Existence schodiště by mohla dokládat i dvoupatrové řešení této jižnější části
předbraní – současně však zůstává jedinou indicií pro takové řešení. Zástavba,
přistavěná k oběma bokům předbraní a známá z historické plánové dokumentace,
vyrostla pravděpodobně až v pozdním 18. století. Jednalo se o prosté přízemní,
obytné domky obdélného půdorysu, zbudované na šířku nezastřešené části
předbraní.
Rozšíření Mlýnské brány o složitěji utvářené dvoudílné předbraní neumíme
přesněji datovat. Důvěřujeme-li vyobrazení zámku z doby kolem poloviny 18. století,
kde ještě Mlýnskou bránu vidíme bez předbraní, můžeme o jeho výstavbě uvažovat
nejspíše až pro období po polovině 18. století. Nelze tedy vyloučit, že předbraní
vzniklo až v rámci rekonstrukce Mlýnské brány po požáru roku 1752. Důvodem k
poměrně pozdní dataci archaicky utvářeného předbraní je však především jeho
absence v četných ikonografických dokladech ze závěru 17. a první půli 18. století
(ač nemůžeme předpokládat jejich naprostou spolehlivost).
Doklady
o
(pozdně?)
barokních
úpravách
Mlýnské
brány
přinesla
i
dendrochronologie, a to sice prostřednictvím dat, získaných analýzou dřeva využitého
ve stropních trámech nad oběma místnostmi 2. patra. Dendrodata, získaná z trámů i
dřevěných desek záklopu stropu, poukazují k určité stavební aktivitě v první polovině
18. století, případně kolem poloviny tohoto věku. Nepodařilo se sice získat žádné
exaktní datum, ale jedle, poražené k výrobě zmíněných dřevěných prvků stropu, byly
smýceny v období po roce 1716, resp. po roce 1717 a v jednom případě i po roce
1745. Můžeme tedy předpokládat rozsáhlou stavební aktivitu v tomto období,
přičemž její výsledky, spočívající v obnově či výměně dřevěných prvků stropu nad
nejvyšším patrem věže, nevylučují možnou souvislost právě s rozsáhlým, výše
zmíněným požárem na sklonku zimy roku 1752. Zatímco jižní prostor doposud má
barokní strop v původní poloze, v severní místnosti 302 se podařilo doložit umístění
stávajícího trámového stropu v sekundární poloze. Primární situování stropu starší
–––
39
fáze (snad z konce 17. století) je zřetelné podle zazděných trámových kapes,
zřetelných v půdním prostoru. Je tedy zřejmé, že obě místnosti měly po první barokní
fázi z konce 17. století rozdílnou výšku, která reagovala na vzájemně odlišnou
niveletu podlah, danou existencí klenuté komunikační chodby v severní části 1. patra.
Rekonstrukce stropů nad 2. patrem předpokládá i obnovu střechy, která dostala
podobu prostého jehlanu, zaznamenaného na všech vyobrazeních z druhé poloviny
18. století. Nemůžeme zcela vyloučit, že právě při opravách po polovině 18. století
došlo ke snížení věže o nejvyšší, 3. patro – tato domněnka je však poněkud
problematizována naší nejistotou vztahující se právě k původní výšce věže (jak již
bylo uvedeno nevíme, zda věž po renesančních a barokních přestavbách dosáhla
dvou – či třípatrové výšky). Výškové poměry věže však byly jistě poněkud odlišné, jak
dokládá nález cihlového (nadokenního?) pasu v úrovni nízkého 4. NP západní zdi
věže. Bližší poznání otvoru, jemuž náležel, není za současného stupně poznání
možné. Pozdně barokní podobu, danou úpravami patrně po polovině 18. století, si
věž brány zřejmě bez větších změn uchovala až do přestavby ve 30. letech 19.
století. Vytápění interiéru věže a tedy jeho alespoň zčásti obytnou funkci potvrzuje
komín, stoupající ze severovýchodního nároží věže a zaznamenaný na věrohodném
vyobrazení Kroměříže od Josefa Fischera z roku 1802.
Nedostatek datačně citlivých prvků znesnadňuje časové zařazení schodišťové
přístavby při východním boku věže Mlýnské brány. Nevelkou přístavbu obdélného
půdorysu, obsahující dvouramenné schodiště, vymezuje poměrně subtilní zdivo.
Schodišťová přístavba je zanesena již na Archeho půdorysu původního stavu Mlýnské
brány z 30. let 19. století; na odpovídajícím pohledu ji však hledáme marně (právě
pohled však v místě schodišťové přístavby vykazuje poměrně značné nepřesnosti).
Nelze vyloučit, že schodiště mělo v nejstarší fázi výstavby zajišťovat propojení pouze
s nitrem či spíše podkrovím budovy strážnice při jihovýchodním nároží branské věže,
což však nelze vzhledem k náročnému řešení schodiště považovat za příliš
pravděpodobné (strážnice při patě Mlýnské brány je schematicky zachycena již na
plánu rozsahu kroměřížských farností po osvícenské reformě církevní správy od
Kajetána Hadarta z roku 1786). Pravděpodobnější, ač bez dalších hloubkových
průzkumů neprůkazné, je i možné pokračování jednoho ze schodišťových ramen skrz
východní obvodovou zeď věže Mlýnské brány a jeho zaústění do východní místnosti
–––
40
(203) prvního patra věže, případně do interiéru barokní spojovací chodby na koruně
středověké hradby. Z ní mohl být veden separátní vstup do obytného patra Mlýnské
brány, nezávislý na přístupové chodbě ze zámku. Při mladších přestavbách by však
pozůstatky tohoto komunikačního řešení musely být zcela zastřeny, což nelze
prokázat, ale ani zcela vyvrátit (zajímavá v této souvislosti je i výše popsaná,
segmentově završená, patrně barokní nika ve východní zdi místnosti 203).
Schodiště ve východní přístavbě i přes svoji stísněnost nepostrádalo
architektonické kvality – zajímavá je zejména valená, protilehlými trojúhelnými
výsečemi opatřená klenba nad vyšší podestou a pro pozdně barokní a zejména
klasicistní architekturu typická vřetenová zeď s dvojicí segmentových klenbiček nad
schodišťovými rameny, uplatněná rovněž v nejvyšší části schodiště (není ovšem
vyloučeno, že se jedná až o výsledek klasicistní přestavby z doby po roce 1832).
V úrovni druhé podesty interiér schodiště původně osvětlovalo okno, dodnes
indikované velmi mělkou nikou se segmentovým záklenkem ve vnitřním líci zdiva
(okno, zazděné při klasicistní přestavbě po roce 1832, zřejmě spatřujeme na Archeho
plánech původního stavu Mlýnské brány). V otázce datace výstavby schodišťové
přístavby se opět přikláníme k jejímu vzniku nejpravděpodobněji v rámci úprav brány
po požáru v roce 1752, ač mohla vzniknout např. i v rámci první fáze klasicistních
úprav souvisejících budov kolem roku 1800.
5. Přestavba v období arcibiskupa Ferdinanda Maxmiliána Chotka (po roce
1832)
Díky dochovaným plánům výchozího a nového stavu, vzešlým z arcibiskupské
stavební kanceláře vedené architektem Antonem Archem (1793-1851) máme téměř
detailní představu o přestavbě Mlýnské brány (a navazujícího komplexu budov) právě
za episkopátu v pořadí čtvrtého olomouckého arcibiskupa, Ferdinanda Maxmiliána
Chotka (1832–1836). Z výsledků průzkumů vyplývá, že přestavba zcela nově řešila
exteriéry věže (resp. pouze její severní a jižní průčelí), zatímco úpravy jejích interiérů
byly vcelku minimální. Přestavba byla prováděna v souvislosti s celkovou úpravou
prostoru před vstupním průčelím zámku (dnešního Sněmovního náměstí). Vzhledem
–––
41
k plošnému snížení jeho nivelety bylo nutno podstatně snížit i úroveň podlahy
průjezdu v přízemí věže Mlýnské brány. Nová úroveň průjezdu se dostala do hloubky
cca 2 m pod úroveň původní (jak informují Archeho plány i zmínky v literatuře).
Tento nepochybně náročný zásah sice na stavbě samotné nezanechal viditelných
stop, je však zřejmé že míra prohloubení průjezdu odpovídá lehce předsazenému
soklu a následné, nejnižší horizontální řadě omítkové bosáže. Prohloubení podlahy
průjezdu si vyžádalo i posílení podélných zdí průjezdu, včetně zazdění niky ve
východní, boční zdi průjezdu. Přizdívky překryly i paty valené klenby průjezdu, která
tímto zásahem dostala svůj současný, segmentový profil.
V podobě docílené Archeho přestavbou se dochovalo severní průčelí, které
bylo nutno řešit zcela nově řešit vzhledem k tomu, že po odstranění předbraní se
stalo průčelím pohledovým. Přízemí pokryla plastická omítková bosáž – z plánů
vyplývá, že vnější fasády věže při Archeho úpravě zřejmě nepřekryla cihlová plenta,
nanesená na středověké zdivo přízemí věže (dnešní stav, kdy vyšší patra věže
nasedají na lehce předstupující část přízemí, tedy pravděpodobně není výsledkem
přeplentování obvodového zdiva přízemí při opravě v 19. století). V úrovni 1. a 2.
patra již byla zvolena hladká fasáda, výrazně členěná jednak středním vpadlým
polem přecházejícím z přízemí, především však čtyřmi štíhlými pilířky při nárožích,
resp. hranách středového vpadlého pole. Pilířky, završené vysokými trojúhelnými
nástavci, korunují křížové kytky. Ve stavu z třetiny 19. století se dochovaly i všechny
tři otvory severního průčelí – rozměrný lomený oblouk severního portálu (tvarově
však převzatý ze středověké stavby), zatímco zčásti falešné okno v 1. patře dostalo
převýšený formát s lomeným završením a omítkovou šambránou. Nejvyšší podlaží
osvětlovala pouze jednoduchá rozeta.
Nové, ovšem poněkud jednodušší členění dostalo také k zámku orientované,
jižní průčelí věže, zčásti uvolněné po odbourání vrátnice při jihovýchodním nároží.
Rovněž přízemí jižní fasády pokrývala plastická bosáž, nad lomeným záklenkem brány
vyvinutá do podoby klenáků. Nad ústupkem (resp. horizontální římsou), oddělující
přízemí od pater, byla i jižní fasáda hladká, opatřená pouze dvojicí širokých lisén na
nárožích. Poloha fasádních otvorů – dvou oken v prvním patře a jednoho v patře
druhém – zůstala neměnná, dostaly však neogotické tvarosloví shodné s okny fasády
severní. V prvním patře se tedy objevila vysoká lomená okna s omítkovými
–––
42
šambránami a patrně dřevěnými kružbami v záklenku (okna byla však funkční pouze
ve spodní části velikostí odpovídající původním, barokním otvorům), v patře druhém
se objevila prostá rozeta. Starší, pozdně barokní stanovou střechu z doby po polovině
18. století nahradil velmi nízký stan, jehož obrys je zaznamenán ještě na plánech
nové dlátkové střechy z roku 1889. Prolamované gotizující zábradlí, které mělo podle
Archeho plánů lemovat patu střechy, nebylo zřejmě provedeno. Patrně se mělo
jednat o podobné zábradlí, jaké podle Archeho návrhů vzniklo při obnově zastřešení
kolegiátního kostela sv. Mořice (po několika desetiletích bylo však odstraněné;
dodnes se dřevěné neogotické zábradlí dochovalo pouze na jižní předsíni
svatomořického chrámu). Podobu Mlýnské brány, kterou dostala Archeho přestavbou,
zaznamenává řada vedut Kroměříže z doby kolem poloviny 19. století. Spatřujeme na
nich zklidnělé panorama města, jehož hmotovou dominantou nadále zůstávala
budova arcibiskupského zámku a mohutné objekty všech tří kostelů. Věž Mlýnské
brány se v obraze města po převážnou část 19. století výrazně neuplatňovala;
v dálkových pohledech hranolové tělo brány s nízkou střechou téměř splývalo
s navazujícím objektem kněžského semináře, z vnitřní strany přistavěným k městské
hradbě.
Do druhé poloviny 30. let 19. století klademe i úpravu a zvýšení východní
přístavby věže Mlýnské brány. Tato přístavba ve spodní části obsahovala patrně
pozdně barokní vnitřní schodiště, které zůstalo i po klasicistní přestavbě beze změn
(možná byla pouze vestavěna plná střední zeď a jistě bylo na jihu zazděno okno
v úrovni mezipatrové podesty). V úrovni patra brány byla východní přístavba zvýšena
o další podlaží, obsahující nevelkou prostoru, rozšiřující obytný a užitný prostor
v patře věže. Patro přístavby, situované v úrovni podlahy prvního patra věže,
obsahovalo nevelký, užitkové a komunikační funkce kombinující prostor s trámovým,
dendrochronologicky však nedatovatelným stropem. Jižní část prostoru v patře
přístavby sloužila jako předsíň před vstupem do bytu v prvním patře věže. Severní
část, vtěsnaná do kouta mezi východní zdí věže a navazující torzo středověké hradby,
byla využita k situování miniaturní kuchyně. Její kamna tak mohla využít staršího
(přinejmenším barokního) komína ve východní obvodové zdi věže Mlýnské brány.
V severovýchodním koutu kuchyně zbylo ještě místo na pícku, úsporně situovanou
nad klenbu krátkého, výstupního ramene vstupního schodiště. Exteriér východní
–––
43
přístavby věže střídmě členila omítková bosáž a v nejvyšším patře i dvojice zcela
prostých okenních otvorů obdélného formátu.
Objemově shodná přístavba při západní zdi věže Mlýnské brány je buď
výsledkem Archeho přestavby z 30. let 19. věku, nebo vznikla nedlouho poté. Nejistá
datace západní přístavby je způsobena její absencí na Archeho plánech nového stavu
Mlýnské brány, kde je při západním boku branské věže dosud zaznamenáno krátké,
do prostoru dnešního Sněmovního náměstí vystupující dvoupatrové křídlo barokního
komplexu arcibiskupského kněžského semináře. I západní přístavba v úrovni prvního
patra obsahovala nevelkou obytnou prostoru, přístupnou dveřmi přímo ze západní
místnosti bytu v patře věže. Západní přístavba však doznala významnějších úprav
interiéru i exteriéru zejména po roce 1911, kdy v sousedství brány vyrostla
novostavba Arcibiskupského semináře. Nad pultovou, v jižním čele zvalbenou
střechou západní přístavby fotografie z druhé půli 20. století zaznamenaly otisk
vysoké sedlové střechy objektu arcibiskupského semináře, odstraněného v roce
1911. Negativ střechy semináře, dosahující těsně pod korunní římsu věže,
koresponduje se stavem, zaznamenaným fotografiemi z doby před rokem 1911.
V rámci Archeho úprav bylo velmi podstatné nejen výše naznačené nové
řešení vstupního prostoru před arcibiskupským zámkem, ale i architektonicky
vytříbená výstavba tzv. Gardisky, které se věnujeme v samostatné části textu. Je
možné, že alespoň krátce po Archeho přestavbě Mlýnské brány zůstávalo zachováno i
dvoupatrové křídlo při jejím jihozápadním nároží, související již s objektem
sousedního arcibiskupského semináře (k jeho problematice viz výše).
Archeho přestavba Mlýnské brány se stala součástí rozsáhlejší stavební
aktivity, vyvíjené v Kroměříži ve 30. a 40. letech 19. století. Zmínit musíme alespoň
dvě významné stavební akce, provedené podle plánů arcibiskupského architekta
Antona Archeho. V první řadě se jedná o obnovu kolegiátního kostela sv. Mořice.
Počátkem března roku 1836 shořely všechny střechy kostela. Obnova chrámu se
stala prvním úkolem nového olomouckého arcibiskupa Maxmiliána Josefa SomerauBeeckha (1836-1853). Na přestavbě kostela se podílela plejáda významných,
především vídeňských tvůrců. Interiérovou architekturu – hlavní oltář, kazatelnu,
oratoř, kůr a náhrobek biskupa Bruna - ve „staroněmeckém“ stylu vyprojektoval
Franz Jäger II. (1780–1839). Oltářní obrazy, z nichž zaujme především obraz na
–––
44
hlavním oltáři s námětem umučení sv. Mořice, zhotovil ředitel malířské školy vídeňské
akademie Anton Petter (1781–1858). Sochařskou složku výzdoby (např. plastiky sv.
Cyrila a Metoděje u hlavního oltáře) zhotovil brněnský Karl Reiter, architekturu oltářů
i dalšího vybavení interiéru „v čistě gotickém, typu chrámové stavby přiměřeném
stylu“ zajistil šternberský stolař Gottfried Koblischke. Výrazně upraven byl i vnější
plášť kostela – odstraněná barokní zvonová patra obou věží nahradily oktogonální
nástavby s vysokými jehlancovými střechami a lomenými kružbovými okny,
akcentovanými vysokými trojúhelnými vimperky vrcholícími fiálami s křížovou kytkou.
Původně plánovaná druhá patra osmibokých nástavců zůstala nerealizována, zvýšené
věže,
kontrastující
s nízkými
střechami
kostela,
se
však
přesto
staly
nepřehlédnutelnou dominantou města. Západní průčelí trojlodí získalo rozměrnou
rozetu a celý kostel sjednotila hladká omítka s plasticky vystupujícím kvádrováním
věžních nároží. Chrám završila nová, velmi nízká střecha, lemovaná dekorativním
zábradlím probíhajícím v koruně zdiva. Novou podobu dostala i jižní, v jádru barokní
předsíň – její fasády doplnily slepé, novogotické kružby, nízkou střechu opticky
potlačilo dřevěné gotizující zábradlí.
Rekonstrukce svatomořického kostela představovala v tehdejší době zcela
zásadní počin. Vůbec poprvé zde byl v oblasti sakrální architektury překonán diktát
josefínského racionalismu ve prospěch využití neogotických prvků. Obnova exteriéru
a interiéru svatomořického kostela se stala jakýmsi prvním pokusem o obnovu
principu středověké stavební huti.
Přibližně ve stejné době pravděpodobně opět podle návrhů Antona Archeho
probíhala i úprava exteriéru věže hlavní městské, Kovářské brány, situované poblíž
kostela sv. Jana Křtitele. Věž byla ponechána ve své původní výšce včetně vysoké
dlátkové střechy. Nové řešení exteriérů věže bylo provedeno obdobně jako u Mlýnské
brány, tedy s využitím jednoduchého gotizujícího tvarosloví. Přízemí si uchovalo
gotické oblouky vstupních bran, vyšší patra věže při nárožích členily štíhlé, zřejmě
pouze štukové přípory, podepírající dekorativní vlys z lomených obloučků, probíhající
pod korunní římsou věže. Západní, vně města orientované průčelí akcentovalo vysoké
(zřejmě nefunkční) okno s lomeným završením, do jehož plochy patrně pronikala
menší okna osvětlující interiéry jednotlivých podlaží věže. Nedlouho po provedení
–––
45
neogotické úpravy byla však Kovářská brána zbořena a informace o její neogotické
podobě můžeme tedy dnes čerpat pouze z nečetných ikonografických dokladů.
6. Úprava Mlýnské brány v závěru 80. let 19. století a ve druhém desetiletí
20. století
Až do závěru 80. let 19. století si Mlýnská brána zachovávala podobu, danou
Archeho přestavbou ve 30. letech 19. století. Rokem 1889 jsou datovány plány nové
střechy, která měla nahradit zřejmě dožívající nízkou stanovou střechu z 30. let 19.
století. Plány vyhotovil jeden z architektů, zaměstnaných v arcibiskupské stavební
kanceláři – Anton Kybast. Obvodové zdivo 4. NP věže navýšila nízká cihlová
nadezdívka, na exteriérové straně doplněná římsou podpíranou řadou drobných
konzolek. Pro novou střechu věže byl zvolen dlátkový tvar s výraznými námětky,
půdní prostor osvětlovala dvojice nevelkých vikýřů. Původní krytinou byla štípaná
břidlice, jejíž části se i po její výměně za plech dochovaly v půdním prostoru. I po
vztyčení dlátkové střechy zůstával stále funkční komín v severovýchodním rohu věže,
který dostal romantizující korunu opatřenou miniaturním cimbuřím. Osazení nové
střechy výrazně změnilo objem věže a stalo se tak vizuálně nejviditelnější, nikoliv
však jedinou změnou exteriéru. Zatímco severní, do ulice Na Kopečku orientovaná
fasáda i nadále přetrvávala v podobě dané Archeho přestavbou, fasáda jižní,
obracející se do Sněmovního náměstí, byla na sklonku 80. let 19. století poněkud
zjednodušena. Nový tvar dostala trojice všech oken této fasády - zmizela tedy dvojice
vysokých oken s lomenými oblouky v prvním patře i rozeta o patro výše. Oprava
průčelí byla opět pojata v neogotickém duchu. Oknům prvého patra se navrátil jejich
obdélný tvar, daný již barokní přestavbou. Okenní ostění pouze doplnilo v omítce
provedené okosení s trojúhelnými výběhy a především nadokenní profilované římsy,
obíhající horní třetinu okna. Rozetu ve druhém patře nahradilo sdružené obdélné
okno, vybavené parapetní i zalamovanou, jednoduše profilovanou nadokenní římsou.
Drobné úpravy se dotkly i interiérů věže. Snad do závěru 80. let 19. století
můžeme datovat neobarokní štukové sochy sv. Václava a sv. Mořice, vsazené do
obou vnějších koutů chodby 200 (sochy mohly jistě vzniknout i při propojení
–––
46
s novostavbou Arcibiskupského gymnázia v roce 1911). Nejpozději ve v závěru 80.
let 19. století má původ dřevěné schodiště (300), vedoucí ze západní místnosti
prvního patra věže do patra druhého. Předpokládáme, že obnoveny byla i obytné
místnosti zmíněného patra, rozsah úprav však neznáme. Naopak, druhé patro, které
nesloužilo obytnému provozu, si ponechalo podobu danou staršími přestavbami.
Barokní trámový strop jižní místnosti druhého patra posílila trojice masivních
průvlaků, osazených v severojižní orientaci. Dendrochronologicky datováno bylo
smýcení jedle, která posloužila k vytesání východního průvlaku – byla poražena
v rozmezí let 1884–1889. Tato data lze nepochybně vztáhnout i ke střednímu a
západnímu průvlaku. Průhyb stropu druhého patra se tímto opatřením podařilo do
značné míry pozastavit. Opravu věže provedenou v pozdních 80. letech 19. století
datují nejen dochované plány, ale také pískovcový erb v nejvyšší partii jejího jižního
průčelí, který náleží olomouckému arcibiskupovi Bedřichovi z Fürstenbergu (1853–
1892).32
Další úpravy, které se dotkly nikoliv samotné Mlýnské brány, ale jejího
bezprostředního okolí, lze datovat rokem 1911 – spadají tedy do období episkopátu
Františka Saleského Bauera (1904–1915). Rokem 1911 je datována výstavba objektu
Arcibiskupského gymnázia, navazujícího na západní průčelí věže Mlýnské brány.
Objekt gymnázia nedosahoval až k západní klasicistní přístavbě Mlýnské brány, ale
32
ThDr. Bedřich Egon z Fürstenbergu – kardinál a šestý arcibiskup olomoucký (období
episkopátu 1853-1892). Základem erbu je čtvrcený štít se zlatým srdečním štítkem se
stříbrno-modrým oblačným lémem, na kterém je červená orlice s modrou zbrojí a jazykem,
která nese na prsou červeno-stříbrně čtvrcený štítek. V prvním a čtvrtém poli štítku je
stříbrná církevní korouhev se třemi cípy a třemi zlatými kruhy na zavěšení. Ve druhém a
třetím poli je kosmé lomené břevno. Na srdečním štítku s rodovým erbem je postavena
landkraběcí koruna (s pěti viditelnými jetelovitými výběžky a s červeným kloboukem uvnitř).
V prvním a čtvrtém červeném poli hlavního štítu je šest kuželů. Ve druhém a třetím zlatém
poli je černá orlice se zlatou hvězdou na hrudi. Za štítem je zlatý patriciášní kříž a na štítu je
postavená vpravo mitra a vlevo knížecí koruna. Kosmo za štítem je berla, závitem vpravo, a
šikmo stříbrný meč se zlatým jílcem, hrotem dolů. Nad vším je červený kardinálský klobouk,
s patnácti střapci na každé straně. Znak je položen na plášť, vycházející z vévodské koruny.
–––
47
byl od něj oddělen asi 4 m širokou prolukou, umožňující volný průchod ze
Sněmovního náměstí do severního předpolí Mlýnské brány, tedy na ulice Malý val a
Na Kopečku. Proluka byla přemostěna průchodem, nad jehož severní částí byla
v úrovni
prvého patra Mlýnské
brány zbudována uzavřená
chodba,
tvořící
pokračování barokního komunikačního koridoru mezi arcibiskupským zámkem a
kostelem sv. Mořice. Exteriér průchodu a chodby zdobila pásová, v omítce vyvinutá
bosáž, boční stěny průchodu pročlenily pilastry. Ostění monumentálního severního
portálu
architektonicky
zdůraznily
pilastry,
vynášející
přímé
kladí,
završené
profilovanou římsou přerůstající v trojúhelnou supraportu. Vytvoření průchodu
umožnilo i využití celého interiéru západní přístavby Mlýnské brány. Spodní, dosud
patrně pouze utilitárně využívaná část přístavby byla rozdělena do dvou podlaží,
osvětlených obdélnými okny prostupujícími severním i jižním čelem západní
přístavby. Přístup do přízemí vedl přímo z průchodu obdélnými dveřmi s několika
předloženými kamennými stupni.
Novodobé úpravy Mlýnské brány přinesly její několikeré statické zajištění
(např. ve druhém patře věže bylo provedeno s využitím traverz, zazděných do
nároží). Nejnovější fáze statického zajištění věže, provedeného zřejmě v souvislosti
s její celkovou opravou někdy v 80. letech 20. století, se dodnes projevuje zřetelnými
stopami zazdívek kotevních prvků statických lan či táhel.
–––
48
III. Gardiska (spojovací chodba mezi
Mlýnskou bránou a zámkem)
Historie
Nejstarší částí objektu tzv. Gardisky tvoří nepochybně pozůstatek středověké
městské hradby, která dosud tvoří severní obvod Gardisky (k problematice
kroměřížských hradeb viz blíže v části o Mlýnské bráně).
Hradba mezi Mlýnskou bránou a biskupským hradem zůstala zachována i po
rozsáhlé
přestavbě
biskupské
rezidence
provedené
olomouckým
biskupem
Stanislavem Thurzem (1497–1540) – tato stavební činnost však prakticky není
doložena písemnými ani ikonografickými prameny.
Za biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic (1575–1599) byly uskutečněny
výrazné stavební změny, které se dotkly patrně především koruny středověké
hradby. Šlo o stavební práce, které souvisely s rozsáhlou renesanční přestavbou
zámku. Podle ikonografických pramenů ze závěru 16. století, zaznamenávající
pravděpodobně ještě stav hradby před renesančními úpravami, šlo původně o
poměrně nízkou hradbu, která byla patrně završena ochozem s cimbuřím. Renesanční
přestavba však tento stav pronikavě změnila. Přestavba hradebního úseku byla F. V.
Peřinkou datována již k roku 1585,33 písemné prameny však stavební činnost
posouvají až do posledního desetiletí 16. věku. V listu biskupa Pavlovského ze dne
29. srpna 1594, adresovaném kancléři Valentinu Laubanovi, se zmiňuje „stavení…
gangu z zámku ku kostelu“. Dále se dozvídáme, že „zedník více než o puol sáhu nad
modell jemu danej zeď zvejšil, pročež že není možné, aby z gangu do města viděti se
mohlo“. Biskup svému kancléři, dohlížejícímu mimo jiné i na průběh stavebních prací
v Kroměříži nařídil, ať „to zase sníží a spraví, jak by mělo bejti a… gangk podle
prvnějšího vyměření se učiní“.34 K podrobnější interpretaci viz v části týkající se
33
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, I, s. 204.
34
–––
49
stavebního vývoje Gardisky. V červenci roku 1597 patrně probíhaly ještě dokončovací
práce na spojovací chodbě – tehdy biskup Stainslav Pavlovský psal kroměřížskému
hejtmanovi Lukáši Dembinskému: „Gang aby k příjezdu našemu byl domalovaný a
oratorium taky na místě zhotoveno bylo, Valentinus ať jak malíře tak stoláře k tomu
jmá, taky ta půda na altáně a tej baště, v kterej brána a pokoje pro tebe a písaře
důchodního jsou, od Honsa, tesaře, … se předělala a shotovila“.35
Za biskupa Karla z Liechtensteinu-Castelcorna (1664–1695), kdy proběhla
rozsáhlá přestavba biskupské rezidence v Kroměříži, došlo ke zbudování nové,
barokní spojovací chodby (zvaná později Fürstengang či Kirchengang), která
nahradila starší chodbu renesanční. Nová spojovací chodba ze závěru 17. století se
v téměř nezměněné podobě v úseku mezi zámkem a Mlýnskou branou nachází
dodnes. K okolnostem zbudování barokní chodby však chybí podrobnější písemné
prameny, z dobových ikonografických pramenů můžeme upozornit na plán prvního
patra zámku (patrně od Giovanni Pietra Tencally) z 80. let 17. století, který
zaznamenává napojení nového zámku na chodbu (až na okraji plánu je zaznamenán
malý díl půdorysu chodby).36 Chodbu mezi Mlýnskou bránou a zámkem barokní
ikonografie (včetně vedut) jinak vůbec nezachycuje. Severní průčelí spojovací chodby
se čtveřicí obdélných oken poprvé spatřujeme až na vyobrazení zámku a města
Kroměříže z let 1775–1780.
Dalším důležitým ikonografickým pramenem jsou plány arcibiskupského
architekta Antona Archeho z 30. let 19. století, které zachytily v podnoži jižního líce
chodby, tedy již ve hmotě středověké hradby, trojici vysokých slepých arkád,
zaklenutých valenými pasy. Tyto arkády zůstaly dochovány i po klasicistní přestavbě,
kdy však byly integrovány do objektu Gardisky, kde je identifikoval aktuální stavebně
35
JAKUBEC, O.: Kulturní prostředí, s. 250; JAKUBEC, Ondřej: Renesanční zámek. In:
DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a
zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 29–30.
36
Srov. TOGNER, Milan: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA,
Marek – TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009,
s. 40.
–––
50
historický průzkum (viz blíže v kapitole věnované stavebnímu vývoji Gardisky).
Archeho plány z roku 1832, zachycující starý i nový stav, podávají o přestavbě
Mlýnské brány a výstavbě Gardisky zásadní informace. Dochované písemné prameny
jsou spíše neurčité, zmiňují množství stavebního materiálu a stavební činnost tak
zmnohem
zřetelněji
dokládají
právě
uvedené
plány.37
Přestavba
vedená
arcibiskupským architektem A. Archem, spadá do let 1832–1834.
Zámek s Mlýnskou bránou nově spojil objekt tzv. Gardisky – tedy budova
strážnice arcibiskupské gardy („tělesné gardy Jeho knížecí milosti“), která byla až do
30. let 19. století umístěna při jižním a východním, k zámku orientovaných průčelích
Mlýnské brány.38
Situace
Gardiskou je nazýván soubor objektů, nacházejících se mezi věží Mlýnské
brány a západním nárožním rizalitem arcibiskupského zámku. Soubor budov dnes
sestává ze dvou objektů odlišného účelu i doby vzniku – severní, vnější obvod
Gardisky tvoří v jádru středověká hradba, korunovaná barokní spojovací chodbou.
Jižní část objektu je tvořena architekturou ušlechtilé klasicistní galerie, otevřené do
Sněmovního náměstí. Dnešní podoba budov vzešla z razantní klasicistní přestavby ve
30. letech 19. století; stavební vývoj zajímavého souboru budov, zčásti poodhalený
stavebně historickým průzkumem, byl však daleko komplikovanější. Poněkud
neobvyklý název zkoumaného souboru budov (Gardiska, někdy se uvádí též jako
Gardistka) vzešel z historického využití objektu, sloužícího v novověku jako strážnice
37
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv. č. 12 882, kart. 1712.
38
K arcibiskupské gardě nověji GROWKA, Květoslav: Deník Bedřicha Fialy, kroměřížského
arcibiskupského gardisty a archivního zřízence. Východní Morava 3, 2013, s. 145–163. Ze
starší literatury PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-4. Kroměříž 1948, s.
34–35, 324.
–––
51
biskupské, od roku 1777 arcibiskupské gardy. Toto využití ostatně podmínilo i
dispoziční skladbu budov a jejich vlastní podobu, analyzovanou v následujícím textu.
Popis objektu
Exteriér
Severní průčelí: Severní, asi 26,5 m dlouhá a 12 m vysoká fasáda tzv. Gardisky,
rozepjatá mezi věží Mlýnské brány a vnější obvodovou zdí západního rizalitu zámku,
je velmi prostá. Fasáda je hladká, opatřená novodobě opravovanou omítkou krytou
žlutým fasádním nátěrem. Severní fasáda postrádá jakékoliv tektonické prvky,
jedinou výjimku představuje korunní římsa s jemnou profilací, vyvinutou v omítce.
V úrovni 2. NP sousední věže Mlýnské brány se v nepravidelných intervalech nachází
čtyři obdélná okna v prostých pískovcových ostěních, opatřených jen subtilní
pravoúhlou lištou při vnějším obvodu. Před líc ostění předstupující parapetní římsa
má u všech čtyř okenních ostění prožlabený spodní okraj. Okna prosvětlují spojovací
chodbu mezi 3. NP západního rizalitu zámku a 2. NP Mlýnské brány. Chodbu
zastřešuje sedlová střecha, krytá pálenou bobrovkou.
Jižní průčelí: Svým bohatým architektonickým prokomponováním a přísně
symetrickým řešením ostře kontrastuje se severní, výše popsanou fasádou.
Architektura Gardisky spočívá na plné podnoži, vyrovnávající terén, mírně se svažující
od Mlýnské brány k zámecké budově. Dominantním prvkem průčelí je otevřená
trojosá galerie, po obou bocích vymezená krátkými, dvoupodlažními vestavbami,
vyvinutými na celou hloubku interiéru galerie. Fasády obou plných částí po bocích
galerie jsou zcela totožné – nad hladkým soklem východního, do Sněmovního
náměstí orientovaného průčelí, jeho fasádou proniká na osu situované obdélné okno
prosvětlující interiér 1. NP, nad ním je pak shodně široké, čtvercové okno, náležící
interiéru 2. NP. Fasády člení omítková, pásová rustika, jejíž spáry se ve dvou řadách
v nadpražích nad okny 1. NP zalamují tak, že imitují nadokenní klenáky. Napojení
Gardisky na věž Mlýnské brány na západě, resp. na opačné straně na západní rizalit
–––
52
zámku, zprostředkovávají velmi úzké hmoty, o patro převyšující zastřešení galerie a
dosahující tedy stejné výšky jako spojovací chodba nad Gardiskou. Oba koncové
útvary mají fasádu členěnu omítkovou, pásovou rustikou, jejich interiéry v nejvyšším
podlaží prosvětluje prosté obdélné okno. Nad profilovanou korunní římsou,
napojenou na korunní římsu spojovací chodby, se zvedá bobrovkou krytá pultová
střecha se zvalbením nad jižním čelem, navazující na sedlovou střechu nad spojovací
chodbou.
Prostá průčelí obou plných částí po obou bocích tzv. Gardisky se výrazně
odlišují od střední partie, vyplněné monumentální, vznosnou galerií o délce asi 11 m
a šířce přibližně 4 m. Strop a zastřešení galerie vynáší dvojice zděných, subtilních
pilířů, vztyčených v třetinách délky galerie; pilíře mají půdorysný průřez 0,86 x 0,86
m. Pilíře shodných dimenzí a tvarosloví jsou vyvinuty v nárožích obou výše
popsaných koncových částí po bocích galerie, byť nebyly budovány jako samostatné
prvky, ale konstrukčně vždy souvisely s plným vnějším pláštěm obou uvedených
koncových útvarů. Vnitřní prostor střední galerie, vyvýšený průměrně asi 1 m nad
terén před průčelím zámku, je přístupný trojicí krátkých, asi 170 cm širokých
schodišť, integrovaných do hmoty soklu. Schodiště mají pískovcové stupně a po
jejích bocích se nachází nečleněné, kvadratické bloky soklového zdiva. Mezi schodišti
na horní hranu soklu nasedají patky nosných hranolových pilířů v průčelí galerie. Nad
nízkým, nečleněným soklem patek následuje masivní obloun, završený dvojicí
subtilních pásků, z nichž již vyrůstá štíhlé, architektonicky nečleněné tělo pilířů.
Hlavici pilířů uvozuje subtilní oblounová římsička, nad níž pokračuje trojnásobně
odstupněná, subtilní lišta, následovaná oblounem, podepírajícím masivní krycí desku
čtvercového půdorysu. Nad její římsu již nasedá vlastní kladí, společné pro celou
architekturu Gardisky – tedy obě plné, koncové části i střední, otevřenou galerii.
Nejnižší úsek kladí tvoří hladký architráv - omítaný pás, výše následovaný
pravidelným sledem triglyfů, na jejichž spodní hraně spočívá vždy šestice drobných,
trojúhelných kapek. Metopy mezi triglyfy mají podobu lehce vpadlých, nečleněných
čtvercových polí. Nad triglyfy již probíhá korunní římsa, složená z odsazeného
čtvrtoblounu a výrazně vysazené krycí desky. Celou Gardisku kryje velmi nízká, do
Sněmovního náměstí spádovaná pultová střecha pokrytá plechem.
–––
53
Interiér
Interiér západní části Gardisky při Mlýnské bráně
Prostor trafostanice 104:
V 1. NP se nachází novodobě upravený prostor trafostanice, přístupný dveřmi
od východu, z prostoru pod sloupovým portikem přiléhajícím k tzv. Gardisce. Prostor
v 1. NP je plochostropý, s hladkými omítkami a podlahou opatřenou betonovou
mazaninou. V interiéru nejsou dochovány historické detaily a vyjma obvodového
zdiva a polohy otvorů ani stopy situací z doby před novodobou úpravou prostoru na
elektrocentrálu.
Interiér galerie 105:
Interiér galerie, situované ve střední partii Gardisky, opakuje architektonické
tvarosloví z jejích vnějších fasád. Stěny člení pásová, v omítce vyvinutá bosáž
shodného utváření jako bosáž na průčelích východní i západní části po bocích galerie.
Nosné sloupy z průčelí se do struktury zadní, tj. severní stěny galerie promítají
v podobě štíhlých pilastrů, spočívajících na soklech plasticky předstupujících před líc
zdi. V obou vnitřních nárožích jsou pak sokly i pilastry náležitě redukovány, takže
jsou z nich patrné pouze příslušné nárožní partie. V nejvyšších partiích pilastrů se
uplatňují i hlavice se shodnou profilací jako hlavice pilířů z průčelí. Zajímavými
detaily, které se uplatňují pouze zcela minimálně, jsou vysoké jehlancovité stříšky,
osazené pouze na vnitřních hranách krycích desek pilastrových hlavic. Nejspíše se
jedná o původní opatření, zabraňující usednutí ptactva v chráněných partiích hlavic a
následnému znečišťování vnitřního prostoru galerie.
Oběma bočními i zadní stěnou interiéru galerie prostupují rozměrné dveřní
otvory formátu výrazně převýšeného obdélníka. Funkční, tj. otevíravé jsou však
pouze oboje dveře v bočních stěnách galerie a střední dveře v její zadní stěně. Krajní
–––
54
dveře zadní stěny jsou pouze iluzivní, neotevíravé – jejich úloha je výhradně
estetická, zajišťují symetrii interiéru galerie. Každým dveřím v jejich nadpraží
odpovídá mělká obdélná nika, situovaná v úrovni oken ve 2. NP bočních vestaveb.
Rozměry všech pěti nik jsou opět shodné, funkční okna jsou však prolomena pouze
v bočních zdech Gardisky. Jejich účelem je prosvětlení interiérů ve 2. NP bočních
vestaveb Gardisky. V nice nad dveřmi ve středním poli zadní, severní zdi galerie se
nachází rozměrný litinový erb olomouckého arcibiskupa Chotka.39 Zajímavý detail
představuje dekorativní litinový štítek s označením Gardisky č. 2 a neidentifikovaným
arcibiskupským erbem, umístěný ve středním omítkovém klenáku nad středními
dveřmi zadní stěny galerie. Strop galerie je rovný, omítaný hladkou omítkou. Člení jej
pouze dvojice prostých průvlaků obdélného profilu, opět dodržujících rytmus pilířů a
pilastrů v čelní, resp. zadní stěně galerie.
Podlaha galerie je tvořena značně poškozenými pískovcovými dlaždicemi
čtvercového formátu, diagonálně kladenými na sraz, tedy téměř bez styčné spáry.
V místech, kde při mladších úpravách došlo k vyjmutí původních dlaždic nebo jejich
značnějšímu opotřebení prošlapáním či dodatečnými zásahy, je pochozí vrstva
tvořena pouze litým betonem s rytými linkami, napodobujícími skladebný rastr
39
ThDr. et PhDr. H.c. Ferdinand Maria Chotek z Chotkova a Vojnína, čtvrtý arcibiskup
olomoucký (období episkopátu 1832–1836). Znak je čtvrcený, opatřený srdečním štítkem s
rodovým znakem. Rodový znak je čtvrcený a nese dělený srdeční štítek. Horní pole je
stříbrno-červeně polcené. Dolní je červené s polovinou stříbrného kola, rostoucího od vrchu
pole, se čtyřmi (jindy i pěti) viditelnými loukotěmi. První a čtvrté pole rodového štítu je zlaté
s černým korunovaným orlem. Druhé a třetí pole je modré se zlatým medvědem obráceným
ke středu štítu. Na rodovém štítku spočívá hraběcí koruna. V prvním a čtvrtém červeném poli
hlavního štítu je šest kuželů. Ve druhém a třetím zlatém poli je černá orlice se zlatou
hvězdou na hrudi. Za štítem se nachází zlatý patriciášní kříž. Na štítu je postavena vpravo
mitra a vlevo knížecí koruna. Za štítem je kosmo položená berla, obrácená závitem vpravo, a
šikmo stříbrný meč se zlatým jílcem, posazený hrotem dolů. Vše je pod zeleným
arcibiskupským kloboukem s deseti střapci po obou stranách. Znak je položen na plášti
vycházejícím z vévodské koruny.
–––
55
původních dlaždic. Pískovcová dlažba nedobíhá až k obvodovým zdem interiéru
galerie – je zde lemována průběžným pásem z pískovcových desek.
Interiér 106:
Nevelká prostora mírně lichoběžného půdorysu o délce 330 cm a lehce
proměnlivé šíři 165–172 cm. Prostor se nachází pod někdejší střední slepou arkádou,
tvořící bázi spojovací chodby mezi zámkem a Mlýnskou branou. Přístup umožňují
dveře z galerie 105 (resp. pouze jejich levá, otevíravá polovina – pravá část je
pevná). Běžně nepřístupný prostor 106 nemohl být kvůli nepřístupnosti detailně
zkoumán.
Interiér východní části Gardisky
Vstupní chodba 107:
Interiér východní části Gardisky je přístupný z galerie 105 zmíněnými dveřmi,
vyplňujícími střední část její východní stěny. Mělká interiérová nika vstupních dveří
má vnitřní nároží vybrána čtvrtkruhovými výžlabky, nedosahujícími však až
k rovnému překladu niky. Plochostropá předsíň, vymezená novodobou subtilní, z cihel
zděnou příčkou, postrádá přímé osvětlení. Do následující, hlavní místnosti 1. NP
vedou dveře v novodobých ocelových zárubních.
Prostor 108:
Místnost je tvořena interiérem v nitru zděné části Gardisky a východní částí
někdejší nejvýchodnější niky pod spojovací chodbou mezi zámkem a věží Mlýnské
brány. Proto má tento prostor půdorys širokého písmene L s délkou 377 cm, šířkou
max. 422 cm a výškou 406 cm. Část někdejší niky, tvořící zúžený prostor místnosti
108 před vstupem do prostoru 109, má snížený, rovný strop – dosahuje výšky pouze
–––
56
258 cm. Trhlina, patrná v omítce, však jednoznačně dokumentuje dodatečné vložení
tohoto stropu, čímž bylo dosaženo snížení původně vyššího prostoru niky. Celý
interiér osvětluje jediné okno s mírně se rozšiřujícími vnitřními špaletami a novou
okenní výplní, prostupující jižní zdí. Na severní zdi prostoru, v místech dnes
odstraněného keramického obkladu, je zčásti patrná struktura zdiva i stratigrafie
omítek. V líci se nachází cihlová plenta, pod níž lokálně vystupuje lomové zdivo.
Cihlová plenta není uplatněna důsledně – např. na někdejší boční stěně niky (tedy na
boční stěně severní části místnosti) se nachází pouze vrstva omítky o tloušťce asi 10
– 12 cm. Pod novodobým cementovým ložem odstraněného keramického obkladu
prosvítá i kvalitní bílená omítka, překrytá vrstvami dalších nátěrů i omítkových štuků.
Z patrné situace je však zřejmé, že zmíněná stratigrafie souvisí až s výstavbou
Gardisky (jedná se o interiérové úpravy) a nesouvisí s možnými exteriérovými
úpravami vnější fasády barokní spojovací chodby, předcházející výstavbě klasicistní
Gardisky.
Východní zeď místnosti 108 má délku 245 cm, jeho nejjižnější část vyplňují
kvalitní dřevěné dveře v dřevěné zárubni, jejichž zvýšený práh slouží jako první
stupeň schodiště v prostoru 110, vedoucího do patra nad východní částí Gardisky.
Severní část východní zdi má ve spodní polovině odstraněnu omítku, pod níž je
patrné cihlové zdivo. V distanci 35 cm od severovýchodního koutu místnosti se ve
zdivu nad podlahou nachází svislá spára, na níž nasedá levá pata cihlového záklenku
půlkruhového či parabolického tvaru. Cihly v ostění a záklenku topeništního otvoru
mají šířku 16,5 cm, výšku 6,5–7 cm, jejich délka není měřitelná. Situace souvisí
s existencí někdejšího topeniště, jehož relikty jsou patrné i v sousední předsíni
dnešního WC, nacházející se v podnoži schodiště 110. Betonovou (?) podlahu
místnosti 108 kryje novodobé linoleum.
Prostor 109:
Malý interiér mírně lichoběžného půdorysu šířky max. 163 a hloubky 172 cm,
přístupný dveřmi v ocelových zárubních, osazených v novodobé cihlové příčce. Jedná
se o západní část někdejší nejvýchodnější niky pod spojovací chodbou mezi zámkem
–––
57
a věží Mlýnské brány. Spodní část zdí pokrýval novodobý obklad, dnes až na
cementové lůžko odstraněný. Na severní a západní stěně, tvořených historickými
konstrukcemi výše zmíněné niky, je opět v několika narušeních stávajícího povrchu
patrno kamenné zdivo, resp. cihlové plenty vyrovnávající toto původní zdivo. Strop je
opět rovný, vložený do někdejší niky, podlaha betonová. Jediné, nepřímé osvětlení
prostoru dodává okénko v jižní zdi, orientované do vstupní předsíně 107.
Schodiště 110:
Jedná
se
o
schodiště
a
související
miniaturní
prostory,
zaujímající
nejvýchodnější část Gardisky při napojení na fasádu západního nárožního rizalitu
zámku. Zatočené schodiště vede do patra východní části Gardisky, obsahující obytný
interiér. Pod stoupajícím schodišťovým ramenem je vměstnána dvojice miniaturních
prostor, přístupných z úzké plošinky před schodištěm - předsíň a WC.
Předsíň je z mělké niky dveří, spojujících místnost 108 a schodiště 110,
přístupná úzkým průchodem se zaoblenou západní a okosenou východní špaletou.
Plochostropá předsíň o půdorysu pouhých 120 x 85 cm má v levé, tj. západní zdi
nevelkou, 44 cm širokou a poměrně mělkou niku s rovným, do interiéru předsíně se
zvedajícícm nadpražím, jejíž poloha koresponduje s místem nálezu klenutého otvoru
do topeniště v sousedním prostoru 108. Návaznost na další konstrukce související
s již zmizelým otopným zařízením není však kvůli celistvě existujícím omítkám a
novodobým úpravám patrná.
Interiér WC je z předsíně přístupný dveřmi v novodobé, ocelové zárubni,
umístěnými v tenké, patrně rovněž novodobé příčce. Miniaturní prostor má lehce
lichoběžný půdorys o délce 101 cm a šířce 86–110 cm a je zaklenut plochou
segmentovou klenbičkou. Jak vyplývá ze zaměření, k východu se lehce zužující
půdorys prostoru byl vynucen průběhem jižního líce starší hradby mezi zámkem a
věží Mlýnské brány.
Vlastní schodiště s velmi komplikovaným, esovitým průběhem schodišťového
ramene začíná vstupním ramenem, vloženým do 78 cm širokého a segmentově
zaklenutého, tunelovitého průchodu, tvořeného jižní (tj. vnější) obvodovou zdí
–––
58
Gardisky a zdivem výše popsané vestavby s předsíní a WC. Ve střední části se
schodiště rozšiřuje na 95 cm a v nejvyšší, kde dokonce dvakrát mírně mění směr
schodišťového ramene, se otevírá do prostoru 2. NP. Schodišťové stupně mají zděné
a omítané podstupnice, nášlapnou vrstvu tvoří prosté dřevěné desky. Východní zeď
schodišťového prostoru 110, dosahující délky 215 cm, si uchovala velmi pozoruhodné
detaily – po celé výšce interiéru schodiště zde spatřujeme trojici vertikálních
omítkových pásů, oddělených odlišně širokými a hlubokými vpadlými poli. Ve
vzdálenosti 13 cm od severovýchodního koutu se nachází 36 cm široký, svislý
omítkový pás, který před základní plochu stěny na severu předstupuje o 8,5 cm,
kdežto na jihu pouze o 3,5 cm. Následuje 64 cm široké, po celé viditelné výšce
vpadlé pole, na které na jihu navazuje dvojice vertikálních pásů o šířce 33 a 35 cm,
oddělených 13 cm širokou a 7,5 cm hlubokou střední vpadlinou. Její hloubka je více
než dvojnásobná vůči hloubce vysunutí těchto pásů před základní plochu, které
dosahuje jen 3, resp. 3,5 cm. Dále k jihovýchodu pokračuje už jen 17,5 cm široký,
svislý omítkový pás v rovině základní plochy. Je zřejmé, že na východní zdi
schodišťového prostoru se dochovala část vnější fasády západního rizalitu z doby
těsně před r. 1695, bez další úpravy (tj. např. osekání nebo naopak zaomítání)
ponechaná i po výstavbě klasicistního objektu Gardisky.
Před vstupem do místnosti 111, situované ve druhém podlaží východní části
Gardisky, se nachází nevelká vstupní podesta, oproti výrazně snížené střední partii
schodišťového ramene opatřená kvalitním kovovým zábradlím. Nosnou konstrukci i
výplň zábradlí tvoří železné tyče subtilního obdélného profilu, madlo je pak ke krajní,
svislé tyči kruhového průřezu přichyceno drobným, kulovým uzávěrem. Schodišťový
prostor byl velmi pravděpodobně původně vyšší, obsahoval i dnes běžně nepřístupný
prostor, nacházející se ve výškové úrovni spojovací chodby mezi zámkem a Mlýnskou
branou (prostor 200), nacházející se o podlaží výše. Osvětlení těsné a převýšené
šachty schodiště tedy původně zajišťoval světlík, prosvětlený obdélným oknem v jižní
zdi nástavby vystupující nad střechu střední části Gardisky. Později byl prostor
schodiště snížen vloženým dřevěným stropem s průlezem do odděleného nejvyššího
podlaží (jeho interiér nemohl být pro nepřístupnost zkoumán). Severozápadní kout
schodišťového prostoru vyplňuje omítaný blok zdiva o půdorysu 47 x 60 cm
s okoseným nárožím, zajišťujícím dostatečně široký průchod sousednímu schodišti.
–––
59
Nepochybně se jedná o původní komín, související s polohou topeniště v místnosti
108. Nejvyšší část komína dosud vystupuje nad střechu schodišťového útvaru.
Druhé nadzemní podlaží východního domku
Prostor 111:
Je situován v prvním patře východní části Gardisky a jeho půdorys odpovídá
místnostem 107, 108 a 109. Místnost 111 má tedy opět půdorys širokého písmene L,
přičemž rozměrná plochostropá, 166 cm hluboká nika na severu je větší částí barokní
východní niky pod spojovací chodbou mezi zámkem a Mlýnskou branou. Plochostropý
prostor osvětluje dvojice obdélných oken, z nichž jedno směřuje do prostoru
otevřené galerie (105) a druhé, v jižní zdi, prosvětluje místnost 111 zvenčí. Podlaha
je dřevěná, desková, pokrytá novodobými nátěry.
Nad Gardiskou existující půdní prostor, ukrytý pod velmi nízkou pultovou
střechou, není z interiéru přístupný a nebyl proto v rámci stavebně historického
průzkumu zkoumán. Patrně jediný vstup vede přímo ze střechy nad Gardiskou
prostřednictvím střešních výlezů.
Druhé nadzemní podlaží západního domku
Vstupní schodiště 112:
Z dveří v jihozápadním koutu trafostanice je přístupné jednoramenné, ve
spodní partii zatočené schodiště, které ve 2. NP ústí do plochostropé místnosti
půdorysně odpovídající prostoru trafostanice v 1. NP (tj. interiéru 113). Vysoký
plochostropý interiér schodiště je vymezen podélnými zdmi, z nichž západní zdí
–––
60
(která je současně východní obvodovou zdí předklasicistní schodišťové přístavby věže
Mlýnské brány) prostupuje obdélné okno do schodiště 103.
Prostor nad trafostanicí 113:
Prostor ve 2. NP východní přístavby je ze stávající trafostanice v 1. NP
přístupný obdélnými dveřmi v segmentově završené nice. Podobně jako v 1. NP i ve
2. NP se jedná o nepravidelně lichoběžnou plochostropou místnost, na severu
rozšířenou o rozměrnou niku obdélného půdorysu, zřejmě dodatečně zahloubenou do
zdiva středověké hradby. Osvětlení dodává jak okno v klasicistní jižní zdi, tak novější
světlík v dělicí zdi se schodištěm. Ani interiér 112 si neuchoval stopy historického
stavu, které dokonale setřela utilitární přestavba v prvních desetiletích 20. století.
Zajímavá je pouze široká nika v severní zdi, která nepochybně představuje
pozůstatek rozměrné nejzápadnější barokní niky, prostupující jižním lícem středověké
hradby (viz dále). Místnost nevykazuje žádné hodnotné historické detaily. Stěny kryjí
hladké omítky, nášlapnou vrstvu podlahy tvoří prostá betonová mazanina.
Spojovací chodba mezi zámkem a věží Mlýnské brány – prostor 200:
Chodbovitý koridor o vnitřní šíři 180–185 cm a délce přibližně 26 m spojuje
chodbu ve 2. NP zámku s interiérem 2. NP Mlýnské brány (prostřednictvím rozšířené
části chodby se shodným číslem 200). Chodbu po obou stranách vymezují podélné
zdi tloušťky 50 – 55 cm. Jak již bylo uvedeno při popisu exteriéru, severní stěnou
chodby prostupuje čtveřice okenních otvorů, jižní stěnou pak pouze trojice oken.
Nejzápadnější okno severní zdi chodby dnes nemá svůj protějšek ve zdi jižní (zde
totiž nejspíše bylo při klasicistních úpravách okno zazděno tak, aby byl dodržen
symetrický rozvrh oken na jižním průčelí). Ač vnější podoba oken v severní i jižní zdi
je rozdílná, podoba vnitřních nik oken v obou podélných zdech se shoduje – nachází
se zde mělké niky se segmentovými záklenky. Chodba je v celé délce opatřena
klenbou s osmi páry protilehlých klenebních, styčných výsečí s čely o podobě mírně
–––
61
stlačeného půlkruhu. Výseče jsou rozvrženy podle polohy oken, v intervalech mezi
okny se pak vždy nachází další dvojice protilehlých výsečí. Výškový rozdíl mezi
podlahou chodby a úrovní 2. NP západního rizalitu zámku vyrovnává čtveřice
pískovcových schodišťových stupňů. Nad tímto krátkým schodištěm se nachází široký
pas valené klenby s vrcholnicí, stoupající k východu, tedy k budově zámku. Na
protilehlé západní straně chodba ústí do nitra věže Mlýnské brány prostřednictvím
širokého průchodu bez tesaného ostění, překlenutého nepravidelným segmentovým
záklenkem. Na styku obou podélných zdí chodby a obvodového zdiva věže jsou
patrny svislé praskliny, dokazující vzájemnou neprovázanost zmíněných stavebních
konstrukcí. Podlahu chodby v celém průběhu kryjí rozměrné pískovcové desky,
položené zřejmě již v době vzniku chodby (dlažba ze shodných desek, datovaná do
závěru 17. století, se ve většině komunikačně vytížených prostor kroměřížského
zámku dochovala dodnes). Rozšířený úsek spojovací chodby 200 v rozsahu interiéru
2. NP branské věže je popsán v části textu, analyzujícím Mlýnskou bránu.
Stavební vývoj objektu Gardisky
Nejstarší objekt v organismu Gardisky nepochybně představuje pozůstatek
středověké hradby, dosud tvořící severní obvod Gardisky. V místech, kde hradba
nebyla oslabena rozměrnými, dodatečně vyhloubenými barokními nikami, dosud
dosahuje tloušťky asi 280–290 cm. Tato tloušťka městské hradby je pro Kroměříž
typická, obdobné dimenze dosahují i další části středověké hradby, dochované po
obvodu historického jádra města. Podlaha chodby, spojující zámek s věží Mlýnské
brány, se dnes nachází ve výšce asi 10 m nad okolním terénem – nevíme však, zda
se jedná o původní výšku středověké hradby, či zda byla středověká hradba
dodatečně zvýšena při renesančních či barokních přestavbách. Z důvodu překrytí
mladšími konstrukcemi a omítkovými povrchy nemůžeme podrobněji studovat
strukturu zdiva celistvě dochovaného severního líce hradby; z nálezů v interiérech
východního domku Gardisky však víme, že hradba byla zbudována s využitím
lomového pískovce. I tato stavební technologie je pro kroměřížskou středověkou
architekturu, městské hradby nevyjímaje, zcela typická.
–––
62
Mladší úpravy a celkově dobrý stavební stav brání i zjištění chronologických
vztahů zmíněného úseku hradební zdi a spodní části věže Mlýnské brány. Důvodně
předpokládáme středověký původ nejnižší partie branské věže, nevíme však, zda
vznikla současně s hradbou nebo je věž vůči městské hradbě primární či sekundární.
Lze nejpravděpodobněji uvažovat o současné dataci věže Mlýnské brány i navazující
hradby, protože právě v blízkosti hradu, dodatečně vloženého do severního nároží
městských hradeb, zřejmě hradba nerespektuje původní oblý průběh severního,
vnějšího obvodu města (nebo jeho starší fortifikace). Právě v blízkosti nově
zbudovaného
kroměřížského
hradu,
vzniklého
v severním
nároží
města
nejpravděpodobněji až v první třetině 15. století, mohlo dojít i k výstavbě úseků
městské hradby nikoliv v trase staršího opevnění, ale napojujících se v přímé linii na
nově vybudovanou hradní fortifikaci.
Městská hradba mezi Mlýnskou bránou a hradem, velmi razantně přestavěným
a rozšířeným v prvních desetiletích 16. století olomouckým biskupem Stanislavem
Thurzem (1497–1540), zůstala dochována i po raně novověkém rozšíření fortifikace o
vnější pás opevnění. Ten sestával z širokého příkopu (zřejmě upraveného či
rozšířeného příkopu původního) a zejména z velmi mohutného vnějšího valu,
doplněného rozměrnými sypanými rondely. Jeden z rondelů (koncový rondel
západního segmentu městského opevnění) vznikl i v těsném sousedství hradu,
v předpolí Mlýnské brány, v prostoru dodnes dochované vyvýšené terasy, na níž se
od roku 1795 nachází klasicistní Colloredova kolonáda. Zbudování mimořádně
náročného zemního opevnění však zájmový úsek spojovací hradby mezi Mlýnskou
branou a hradními budovami zřejmě nijak významně nezasáhlo.
Patrně dosti významné zásahy, týkající se zřejmě především koruny
středověké
hradby,
proběhly
v samotném
závěru
16.
století,
tedy
v době
renesančních přestaveb kroměřížského zámku, vrcholících za biskupa Stanislava
Pavlovského (1575–1599). Ikonografie z posledních let 16. století, zaznamenávající
pravděpodobně ještě stav hradby před renesančními úpravami, zobrazuje poměrně
nízkou hradbu, završenou snad ochozem s cimbuřím. Renesanční přestavba však
tento stav pronikavě změnila. Přestavba hradebního úseku byla datována již k roku
1585, písemné prameny však stavební činnost posouvají až do posledního desetiletí
16. věku. V listu biskupa Pavlovského ze dne 29. srpna 1594, adresovaném kancléři
–––
63
Valentinu Laubanovi, se zmiňuje „stavení… gangu z zámku ku kostelu“. Dále se
dozvídáme, že „zedník více než o puol sáhu nad modell jemu danej zeď zvejšil,
pročež že není možné, aby z gangu do města viděti se mohlo“. Biskup svému
kancléři, dohlížejícímu mimo jiné i na průběh stavebních prací v Kroměříži nařídil, ať
„to zase sníží a spraví, jak by mělo bejti a… gangk podle prvnějšího vyměření se
učiní“.40 Tato zpráva je obtížně interpretovatelná. O. Jakubec se domníval, že kromě
toho, že chodba spojovala zámek s kolegiátním kostelem sv. Mořice, plnila i
vyhlídkovou funkci – měla tedy být jakousi galerií, podobnou např. renesančním
galeriím v Rožmberském paláci na Pražském hradě nebo na středočeském zámku
v Nelahozevsi. Zmínka o nepovoleném zvýšení a biskupově požadavku na opětovné
snížení chodby je vysvětlována právě důrazem na její vyhlídkovou funkci, není však
zřejmé, proč by zvýšení zdi s chodbou mělo být této funkci na překážku. Na základě
použité formulace „pročež že není možné, aby z gangu do města viděti se mohlo“ se
spíše zdá, že biskup ke snížení zdi s chodbou přikročil poté, co předchozí zvýšení zdi
se spojovací chodbou vyvolalo nelibost městské obce. Teprve v červenci roku 1597
zřejmě probíhaly dokončovací práce na spojovací chodbě – tehdy biskup Pavlovský
psal kroměřížskému hejtmanovi Lukáši Dembinskému: „Gang aby k příjezdu našemu
byl domalovaný a oratorium taky na místě zhotoveno bylo, Valentinus ať jak malíře
tak stoláře k tomu jmá, taky ta půda na altáně a tej baště, v kterej brána a pokoje
pro tebe a písaře důchodního jsou, od Honsa, tesaře, … se předělala a shotovila“.41
Na základě mluvy historických pramenů a zjištění stavebně historického
průzkumu můžeme tedy alespoň přibližně rekonstruovat stavební vývoj spojovací
chodby v renesančním období. Práce můžeme vročit do let 1594–1597, již v roce
1585 však možná byly provedeny nějaké, blíže nespecifikovatelné úpravy Mlýnské
brány, s chodbou bezprostředně související. Nevíme však, zda hradební ochoz, resp.
renesanční galerie vždy probíhaly přes interiér prvního patra brány stejně jako
dochovaná barokní spojovací chodba, nebo byla předbarokní komunikace vedena
např. po vnějších průčelích věže. Podle zprávy z roku 1594 soudíme, že hradba při
Mlýnské bráně byla skutečně poněkud zvýšena – konkrétnější údaj však poskytnout
40
41
–––
64
nelze. Uvedení tesaře Honse v souvislosti s chodbou („gang“) může nasvědčovat
tomu, že renesanční spojovací chodba mezi zámkem a kostelem sv. Mořice, resp.
Mlýnskou branou, byla dřevěná, nebo alespoň zbudovaná s využitím dřevěných
konstrukcí (např. hrázděná). Chodba nepostrádala výtvarné kvality, jak nasvědčuje
zmínka o angažování malíře (který ovšem mohl vyzdobit jak její interiér, tak exteriér).
Kroměřížská chodba ve své předpokládané renesanční podobě se spíše než výše
zmíněným, architektonicky vytříbeným realizacím závěru 16. století, podobala např.
dlouhé spojovací chodbě mezi zámkem, zahradou, městskou rezidencí a kostelem sv.
Jošta, zbudovanou v Českém Krumlově v závěru 16. století posledními Rožmberky.
Pro období biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna (1664–1695) již umíme
přesněji rekonstruovat podobu zmíněné spojovací (nebo též Knížecí) chodby mezi
zámkem, věží Mlýnské brány a svatomořickým kostelem. Na renesančně upravené či
zvýšené koruně středověké hradby vznikla asi 180 cm široká chodba, vymezená
subtilními bočními zdmi tloušťky asi 55 cm, prolomenými obdélnými okny v prostých
pískovcových ostěních s lištou při vnějším obvodu a prožlabenou parapetní římsou.
Spojovací
chodbu
zaklenula valená klenba se
styčnými výsečemi, v téměř
pravidelném rytmu situovanými nad zmíněnými okny i v úsecích klenby mezi nimi.
Barokní spojovací chodba nahradila starší a dožilou chodbu renesanční, zbudovanou
zřejmě s hojnějším využitím dřeva. Nová spojovací chodba ze závěru 17. století se
v téměř nezměněné podobě právě v úseku mezi zámkem a Mlýnskou branou
dochovala dodnes.
Plány arcibiskupského architekta Antona Archeho z 30. let 19. století zachytily
v podnoži jižního líce chodby, tedy již ve hmotě středověké hradby, trojici vysokých
slepých arkád, zaklenutých valenými pasy. Tyto arkády zůstaly dochovány i po
klasicistní přestavbě, kdy však byly integrovány do objektu Gardisky, kde je
identifikoval aktuální stavebně historický průzkum. Slepé arkády dosahovaly šířky 450
– 460 cm, hloubky asi 150 cm a je zřejmé, že do masivní hmoty středověké hradby
musely být pracně vylámány. Půlkruhové záklenky arkád nejsou nikde vizuálně
přístupné, velmi pravděpodobně však dosud existují nad nižšími a mladšími podhledy
místností 106, 111 a 113. Právě tyto záklenky či pasy vytváří nosnou bázi, z níž
vyrůstá výše zmíněná barokní spojovací chodba. Není zřejmé, zda se rozměrné niky
ve vnitřním líci starší hradby omezily pouze na úsek mezi Mlýnskou bránou a
–––
65
zámkem, nebo byly provedeny i ve vnitřním líci hradby směrem ke kostelu sv. Mořice.
Účelem trojice širokých a hlubokých nik snad mohlo být určité architektonizování
vizuálně exponovaného vnitřního líce někdejší hradby alespoň v úseku bezprostředně
souvisejícím se vstupem do nově budované, barokní zámecké rezidence. Případná
výzdoba nik (malířská či sochařská) není dnes doložitelná. Z kroměřížského prostředí
sice podobnou chodbu, vybavenou slepými arkádami neznáme, za vzdálenější
analogii však můžeme považovat např. slepými arkádami vybavenou chodbu,
probíhající rovněž na koruně ohradní zdi a spojující klášterní kostel a opatský dům
v cisterciáckém klášteře na Velehradě. I zde se jednalo o výsledek barokní výstavby z
druhé půli 17. století a lze předpokládat, že obdobně náročně řešené komunikace
nebyly nikterak výjimečné.
Zatímco podobu barokně přebudované Mlýnské brány zaznamenala řada více
či méně přesných vedut, zejména pak grafické album J. van Nypoorta z roku 1691,
zmíněnou chodbu mezi Mlýnskou bránou a zámkem barokní ikonografie vůbec
nezachycuje. Obdobná je situace i u dalších vedut z barokního období. Severní
průčelí spojovací chodby se čtveřicí obdélných oken poprvé spatřujeme až na
vyobrazení zámku a města Kroměříže z let 1775–1780. Již na tomto vyobrazení
k severnímu průčelí spojovací chodby přiléhá stavba zastřešená pultovou střechou –
jedná se snad o předchůdce kočárovny, zaznamenané na plánech z 20.–30. let 19.
století.
Jedinečné informace o podobě komplexu budov v místech Gardisky podávají
plány Antona Archeho z roku 1832, provedené před přestavbou Mlýnské brány a
výstavbou Gardisky. Díky nim tedy můžeme poměrně dobře rekonstruovat stavební
vývoj zájmové lokality v průběhu 18. a první třetině 19. století.42
Patrně v posledních desetiletích 18. století byla k celé délce jižního líce hradby
se spojovací chodbou v patře přiložena nová zástavba, sestávající ze dvou
oddělených objektů odlišné funkce i architektonického ztvárnění. Při jihovýchodním
nároží věže Mlýnské brány vyrostla novostavba rozměrné strážnice obdélného
půdorysu, v jižním,
pohledově
nejexponovanějším
průčelí
vybavené
trojosou
otevřenou arkádou či galerií, jejíž stlačené záklenky podepíraly štíhlé hranolové pilíře.
42
ZAOpO, fond ÚŘAS, inv. č.: 55 257; sign.: XVII/1; poř. č.: 11 872.
–––
66
Strážnice, výrazně předstupující před jižní průčelí Mlýnské brány, měla nízkou
valbovou střechu s hřebenem dosahujícím přibližně do úrovně podlahy spojovací
chodby. Historické plány zaznamenávají i složitější vnitřní dispozici objektu,
sestávající z prostoru vlastní strážnice (?) při jižním průčelí, přístupného z průčelní
arkády a patrně provozního zázemí, nacházejícího se blíže věže Mlýnské brány.
K východnímu
boku
Mlýnské
brány
přiléhala
úzká
přístavba
s vnitřním
dvouramenným schodištěm (bohužel, právě v této části Archeho plány vykazují
poměrně velké nepřesnosti – zdá se však, že právě této schodišťové přístavbě náleží
obdélné okno, nacházející se pod nejzápadnějším oknem spojovací chodby).
Strážnice se schodištěm byla úzkou prolukou či spíše malým dvorkem
oddělena od užšího objektu lichoběžného půdorysu, přiloženého k východní části
jižního průčelí hradby a využívajícího i prostor střední a východní niky pod spojovací
chodbou. Jednoprostorová přístavba, opatřená v ose širokými vraty a po bocích
dvojicí nízkých půlkruhových oken, byla kryta prostou pultovou střechou, nad níž
vystupovaly vrcholky záklenků obou rozměrných barokních nik pod spojovací
chodbou.
Zástavba se v baroku rozvinula i při jihozápadním nároží Mlýnské brány. Zde
existovalo dvoupatrové boční křídlo objektu arcibiskupského semináře, zastřešené
valbovou střechou. Jižní průčelí krátkého křídla přibližně lícovalo s jižním průčelím
protější strážnice a vytvářelo tak před jižním portálem Mlýnské brány úzký a krátký
vstupní koridor, z obou stran sevřený budovami.
Utilitární objekt vznikl i při severní fasádě spojovací chodby, tedy na terase
před vnějším průčelím Colloredovy kolonády. Rozměrná budova byla vestavěna mezi
barokní předbraní na vnější straně Mlýnské brány a západní, vnější průčelí
Colloredovy kolonády. Měla nedělený, jistě plochostropý interiér a na terasu před
kolonádou se otevírala dvojicí širokých vjezdových otvorů – jednalo se tedy o
vozovnu či kočárovnu, což ostatně potvrzují i historické plány z doby před Archeho
přestavbou.
Zatímco historickou plánovou dokumentací zaznamenaná podoba fasád
bočního křídla arcibiskupského semináře, členěného vpadlými omítkovými rámci
náleží ještě vrcholnému či spíše doznívajícímu baroku, budovy mezi Mlýnskou bránou
a západním rizalitem zámku zřejmě vzešly až z následných raně klasicistních úprav.
–––
67
Klasicistní původ je zřetelný zejména u strážnice, opatřené elegantní průčelní
arkádou, podstřešním vlysem a nízkou střechou. Předpokládáme tedy, že výše
popsaná zástavba v místě mladší Gardisky vznikla v posledních desetiletích 18. století
(strážnice) nebo kolem roku 1800 (sousední objekt). Objekt strážnice při patě
Mlýnské brány je schematicky zachycen již na plánu rozsahu kroměřížských farností
po provedení osvícenské reformy církevní správy, jenž zhotovil Kajetán Hadart roku
1786. Výstavba strážnice a ostatně i sousedního, méně náročného objektu by tak
teoreticky mohla souviset se stavební činností, vyvíjenou na zámku olomouckým
arcibiskupem
Antonínem
Theodorem
Colloredo-Waldsee
(1777–1811).
Právě
v období episkopátu tohoto arcibiskupa pod severní fasádou zámku vznikla nová část
zahrady – tzv. giardino secreto a především novostavba tzv. Colloredovy kolonády
(1795). Architektonické řešení kolonády a nové části zahrady je připisováno
arcibiskupskému generálnímu inspektorovi Johannu Nepomukovi von Mohrweiserovi
a je tedy pravděpodobné, že jeho jméno můžeme tušit i za dalšími realizacemi výše
popsaných, spíše utilitárních novostaveb v zámeckém areálu.
První klasicistní úprava oblasti Mlýnské brány a spojovací chodby, kladená do
doby arcibiskupa Colloredo–Waldsee, však přetrvala pouze několik desetiletí. Ve 30.
letech 19. století byla z velké části odstraněna další, mnohem velkorysejší
sjednocující přestavbou, spadající do období episkopátu olomouckého arcibiskupa
Ferdinanda Marii Chotka (1832–1836), konkrétně do let 1832–1834. Tato velkorysá
přestavba, navržená novým arcibiskupským architektem Antonem Archem (17931851) odstranila klasicistní zástavbu, obklopující z obou stran hradbu se spojovací
chodbou v patře a dodala celé oblasti Mlýnské brány zcela nové, monumentálnější
měřítko.
V předpolí zámku byl kromě přebudování Mlýnské brány právě tehdy zasypán
příkop, odstraněn dřevěný přístupový most k hlavnímu zámeckému portálu a vzniklé
prostranství sníženo a nově upraveno jako náměstí (dnes s názvem Sněmovní).
Zámek s Mlýnskou bránou nově spojila tzv. Gardiska – tedy budova strážnice
arcibiskupské gardy, která byla až do 30. let 19. století umístěna při jižním a
východním, k zámku orientovaných průčelích Mlýnské brány. Před jižním průčelím
někdejší hradby, tedy v místě odstraněných staveb ze závěrečných desetiletí 18.
věku, vznikla monumentální galerie, jejíž interiér s nově upraveným předpolím
–––
68
arcibiskupského zámku spojovala otevřená jižní stěna. Ta byla rytmizována pouze
několika štíhlými hranolovými pilíři, podepírajícími velmi nízkou pultovou střechu. Po
obou bocích nové galerie se nacházela dvojice patrových domků (strážnic)
s vytápěnými interiéry, sloužícími pro pobyt arcibiskupské gardy a v patrech zřejmě i
pro jejich ubytování. Fasády bočních domků i interiéru střední galerie sjednotila
pásová omítková rustika, kontrastující s hladkými dříky pilířů a pilastrů galerie.
Omítková rustika sjednotila i jižní fasádu spojovací chodby, vystupující nad střechou
Gardisky; z oken jižní fronty chodby dokonce zmizela i barokní olištovaná ostění. Celé
jižní průčelí staveb mezi Mlýnskou branou a zámkem tak dostalo jednotné klasicistní
vzezření, dokonale zastírající stopy složitého stavebního vývoje. Symetrickou
kompozici nesmírně ušlechtilé architektury nové galerie dotvářela dvojice bočních,
subtilních
přístaveb,
jimiž
byl
řešen
přechod
nižší
hmoty
Gardisky
ve
vyšší, dominantní hmoty Mlýnské brány a západního zámeckého rizalitu. Západní,
zřejmě starší (pozdně barokní či klasicistní) přístavba ve svém interiéru obsahovala
dvouramenné schodiště, vedoucí do obytných interiérů prvního patra Mlýnské brány.
Přízemí sousedního domku (strážnice) Gardisky bylo se starším schodištěm propojeno
novým, přímým schodišťem, zajišťujícím i přístup do prvního patra strážnice.
Východní přístavba, situovaná mezi východní strážnicí a západním nárožním rizalitem
zámku, pak ukrývala zatočené schodiště, spojující přízemí s patrem východního
domku Gardisky.
Motiv kolonády či galerie, užitý Archem při výstavbě střední partie Gardisky, se
v novověké architektuře Kroměříže objevuje poměrně často. Nejmonumentálnější a
současně nejstarší ukázku představuje proslulá kolonáda v Květné zahradě,
budovaná mezi lety 1666-1671 podle projektu architekta Giovanni Pietro Tencally.
V roce 1795 pak vznikla již zmíněná, intimnější Colloredova kolonáda v těsném
sousedství západního rizalitu zámku. V celku i detailech Colloredovy kolonády se
objevují zřejmě záměrné citace barokního tvarosloví zámku i kolonády v Květné
zahradě. Přibližně ve stejné době ostatně našel motiv miniaturní kolonády své
uplatnění i přímo v místě Archeho Gardisky, totiž na průčelí klasicistní strážnice při
Mlýnské bráně, za jejíhož autora hypoteticky považujeme právě autora zmíněné
Colloredovy kolonády. A konečně sám Anton Arche motiv monumentální kolonády po
roce 1840 využil i na dvorním průčelí vstupní budovy Květné zahrady v Kroměříži – i
–––
69
zde se, podobně jako v případě Gardisky u zámku, jednalo o přestavbu starších, raně
barokních budov a kolonáda měla nepochybně sloužit k pohledovému sjednocení a
především monumentalizaci hlavního průčelí budovy, orientované do nitra zahrady.
Při výčtu motivu kolonád v klasicistní kroměřížské architektuře nelze přirozeně
pominout ani Archeho novostavbu Maxova dvora (1841-1845), kde kolonáda
představuje hlavní architektonický motiv průčelí a samozřejmě ani současnou
novostavbu Maxmiliánovy (též Pompejské) kolonády (1845-1846) – architektonické
dominanty nově přičleněné části Podzámecké zahrady.43
Archeho přestavba komplexu budov kolem Mlýnské brány velmi podstatným
způsobem zušlechtila pohledově mimořádně exponovanou partii při vnitřním líci
někdejší hradby, nesoucí barokní spojovací chodbu. Při hodnocení architektonického
tvarosloví, využitého Archem při přestavbě komplexu Mlýnské brány a Gardisky,
zaujme pozoruhodná symbióza neogotických a čistě klasicistních tvaroslovných prvků.
Zatímco pro starobylou, pouze obnovovanou branskou věž Arche využil neogotických
architektonických
motivů,
novostavba
sousední
Gardisky
překvapuje
čistými
klasicistními formami. Přestavba komplexu Mlýnské brány nepochybně představuje
jeden
z nejkvalitnějších
invenčních
vstupů
Antona
Archeho
do
mozaiky
architektonického bohatství Kroměříže v rámci celého 19. století. Současně se jedná i
o poslední pozůstatek klasicistních architektonických úprav zámku (např. Archeho
zahradní portikus před zámeckou sala terrenou byl odstraněn již v roce 1871 a
Archeho úprava Mlýnské brány potlačena zjednodušením fasády a odlišným
zastřešením v závěru 80. let 19. století).
Novodobé úpravy Gardisky byly vcelku zanedbatelné a omezily se především
na některé zásahy v interiérech obou domků po bocích střední galerie. Již v první
třetině 20. století v interiéru západního domku vznikla zámecká trafostanice, která se
v přízemí domku po řadách utilitárních úprav nachází dodnes. Úprava pro nové
využití zcela setřela stopy původní obytné funkce domku – zmizela např. topeniště
(kamna) v koutě místnosti při napojení středověké hradby (topeniště zaznamenává i
43
ŠIŠKOVÁ, Martina: Arcibiskupský architekt Anton Arche. Ingredere Hospes 6, 2013, s. 83–
91.
–––
70
Archeho plán). Pro účely provozu trafostanice byl upraven i interiér východního
domku (strážnice) – plán zámku z roku 1942 zde zaznamenává sklad elektro – již
tehdy bylo tedy odstraněno topeniště v největší místnosti a existovalo již i WC pod
schodištěm do patra. Nejpozději kolem poloviny 20. století byl interiér někdejší
východní strážnice patrně v obou podlažích adaptován na byt, jak dokládá řada
dosud patrných detailů (novodobá výmalba, pozůstatky keramických obkladů a
hygienických zařízení).
Pro úplnost je třeba zmínit ještě stavbu spojovacího krčku při západním,
bočním
průčelí
věže,
provedenou
v souvislosti
s demolicí
budov
někdejšího
arcibiskupského semináře a novostavbou Arcibiskupského gymnázia v roce 1911.
Nutnost
bezproblémového
komunikačního
napojení
na
oblast
někdejšího
hospodářského zázemí arcibiskupského zámku s pivovarem, bývalou mincovnou a
řadou provozních staveb (dnes ulice Na Kopečku a Na Sladovnách) si při západním
boku branské věže vyžádalo zřízení širokého a vysokého průchodu, jehož architektura
ještě vychází z motivů starší Archeho Gardisky po východním boku věže.
–––
71
IV. Colloredova kolonáda
Historie
V rámci souborného hodnotícího pasportu města Kroměříže se v části,
věnované průzkumu zámku a Podzámecké zahrady, objevila i stručná charakteristika
jednotlivých zahradních architektur, tedy i Colloredovy kolonády, kterou zde pro její
výstižnost v celistvosti uvádíme: „Colloredovská galerie je obrácena do zahrady
průčelím otevřeným pěti půlkruhově zaklenutými arkádami, jimiž odpovídá pět
klenebních polí českých placek, oddělených pasy, které dosedají na pilastry
s římsovými hlavicemi. Je přístupná dvouproudovým vnějším schodištěm na
podkovovém půdorysu. Schodiště má kamenné zábradlí prolamované ovály
v profilovaném rámování, zasazené do pilířků členěných vpadlými, obdélnými poli. Na
pilířících drobné plastiky čtyř ročních dob. V přízemí galerie, uprostřed drobná grotta
se stěnami obloženými oblázky.
Galerie, jak už název sám napovídá, byla postavena v době raně klasicistních
úprav zahrady za biskupa Colloreda – Waldsee, patrně podle návrhu ing. Křaupala
z Grünebergu“.44
Věcnou charakteristiku kolonády obsahuje v části, věnované uměleckému
bohatství Kroměříže, také Samkova soupisová práce: „Podoba Podzámecké zahrady
se utvářela postupně od 90. let 18. století. Jako nejstarší celek z té doby pochází
„zahrádka“ (giardino secreto) v místech někdejšího příkopu na sz. boku zámecké
budovy. Její čelo tvoří Colloredova kolonáda (označená podle stavebníka, arcibiskupa
Antonína Theodora Colloreda-Waldsee), směrem do zahrady otevřená stavba
s arkádami na hranolových pilířích překrytých pilastry s římsovými hlavicemi,
zaklenutá plackami mezi pasy. Její vznik datuje nápis na atice: POSTERITATI
44
jádro. Stavebně historický průzkum. Strojopis. Praha 1958.
–––
72
ANTONIUS THEODORUS 1795; J. P. Cerroni uvádí, že ji navrhl arcibiskupův architekt
„Mohrweiser.“ 45
Za episkopátu arcibiskupa Antonína Theodora Colloreda-Waldsee (1777–1811)
vznikla tedy u severozápadní části objektu zámku lodžie s arkádami a giardinettem v
pozdně barokním duchu, jejíž výstavbu datuje nápis na atice k roku 1795. V případě
autorství se novější literatura jednoznačně kloní k osobě arcibiskupského generálního
inspektora Johannovi Nepomukovi z Mohrweiseru (1765–1840). Výše zmíněné
autorství Jana Antonína Křoupala z Grünenbergu bylo odmítnuto. Kolonáda byla
zbudována jako soukromý vstup do zahrady pro arcibiskupa a jeho hosty.46
Výstavba
Colloredovy
kolonády
není
v
zachovaných
písemnostech
arcibiskupského stavebního úřadu detailněji zachycena. O to důležitější roli sehrává
pro poznání tohoto objektu dochovaná plánová dokumentace, která však vznikla až s
jistým odstupem od doby jeho výstavby.47
Situování
Colloredova kolonáda se nachází v bezprostřední blízkosti zámecké budovy, na
mírně vyvýšené terase předstupující před západní nárožní rizalit zámku a severní
fasádu bývalé městské hradby, nesoucí tzv. Knížecí chodbu. Kolonáda krátkým
krčkem navazuje přímo na zmíněný nárožní rizalit zámku, odkud je i přístupná.
Zatímco vnější, úsporněji řešená fasáda kolonády se obrací na zmíněnou terasu,
vnitřní, bohatě komponované průčelí je orientováno do tzv. giardina secreta –
45
SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. (J–N). Praha 1999, s. 228.
46
TOGNER, Milan: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek
– TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 64–
65; KŘESADLOVÁ, Lenka – ZATLOUKAL, Ondřej: Podzámecká zahrada. In: Tamtéž, s. 108–
109; ZATLOUKAL, P.: Kroměřížská architektura, s. 223.
47
ZAOpO, fond ÚŘAS, Inv. č. 55 298; sign. – ; poř. č. 11 984–11 987.
–––
73
terasovitě uspořádané zahrady pod severozápadním průčelím zámku. Prostřednictvím
předloženého schodiště odtud vede i druhý vstup do otevřené galerie kolonády.
Popis objektu
Colloredova kolonáda je přízemním, v podstatě dvoukřídlým objektem o
maximální délce 30,8 m a šířce asi 4,5 m, dodržujícím přibližně severojižní orientaci.
Krátké, tupoúhle nasazené jižní křídlo, kterým se kolonáda na svém jižním konci
napojuje na západní zámecký rizalit, má délku necelých 5 m při šířce téměř shodné
s hlavním, východním křídlem.
Tři vnější průčelí kolonády – nejdelší západní, krátké severní a k blízké
hradební zdi při Mlýnské bráně orientované jižní průčelí jsou řešena výrazně
jednodušeji nežli reprezentativní průčelí východní, obracející se do giardina secreta.
Jižní průčelí o délce cca 9 m až do úrovně římsy postrádá architektonické
členění, což je způsobeno jeho minimálním pohledovým uplatněním vzhledem
k orientaci tohoto průčelí směrem k blízké hradbě. Pravou částí průčelí prostupuje
obdélný okenní otvor s prostou omítkovou šambránou a stlačeně segmentovým
záklenkem, osvětlující vstupní chodbu se schodištěm v interiéru kolonády. Levou
polovinou průčelí prostupuje nevelký oválný otvor v úrovni přízemí, nad ním se pak
nachází obdélné okénko do podkroví; oba otvory jsou pouhými výřezy ve fasádě,
postrádajícími
jakékoliv
architektonické
členění.
Nad
horizontální,
drobně
profilovanou římsou, společnou celému objektu, se zdvihá nízká, plná atika. Její dvě
pole vymezují a ve středu oddělují celkem tři hranolové pilířky, posazené na
předstupující sokl a završené předsazenou krycí deskou. Těla pilířků a čelní plochy
mezilehlých polí vylehčují mírně vpadlé obdélné rámce, vyvinuté pouze v omítce.
Západní průčelí, orientované vně zámeckého areálu, do ulice Na Kopečku,
dosahuje délky přibližně 30,8 m a je po celé své délce jednotně řešeno. Nerovnost
terénu, svažujícího se velmi mírně k severozápadu, vyrovnává hladký a nízký sokl,
lehce předstupující před vlastní fasádu kolonády. Ta je řešena v kombinaci
pravidelného rytmu okenních a dveřních otvorů, přičemž jednotlivá pole oddělují
prosté pilastry, dobíhající až ke korunní římse. Osm otvorů západní fasády kolonády
–––
74
je řešeno ve střídavém rytmu daném odlišnou funkcí otvorů – první dva otvory od
severu náleží oknům prosvětlujícím interiér kolonády, následují dveře spojující vnitřní
prostor kolonády s terasou v jejím západním předpolí, ve čtvrté a páté ose od severu
(tedy ve středu západní fasády) se pak nachází dvojice oken, v šesté ose od severu
opět dveřní otvor (avšak pouze iluzivní, dotvářející zdání symetrického uspořádání
fasády), sedmá osa od severu obsahuje funkční okno a nejjižnější, osmá osa pak má
opět pouze iluzivní, nefunkční okenní otvor. Zmíněné otvory jsou sice původní
součástí stavby, jejich funkční určení se však zčásti změnilo úpravou z roku 1832 (viz
dále). Všechny fasádní otvory (tj. funkční a iluzivní okna i dveře) mají shodnou šířku
a úroveň svých výrazně stlačeně segmentových záklenků. Všem otvorům společná je
také podoba omítkových šambrán, drobnými římsičkami v nasazení záklenků
přecházejících do výrazných nadpražních polí, završených subtilní, jednoduše
profilovanou horizontální římsou. Nadpraží obsahují mírně plasticky vystupující
obdélné pole, odlišné v drobných výzdobných detailech (buď se zde nachází obdélné
pole, nebo obdélné pole se čtvercově vybranými spodními rohy, případně s drobnými
obdélnými ploškami, zavěšenými při okrajích nadpražního pole). Obdobný motivy
předstupující omítkové kazety se nachází i v parapetních polích jednotlivých oken,
završených úseky profilovaných podokenních říms. Vyjma oken v krajních osách mají
všechna okna při spodních okrajích zavěšené omítkové čabraky, opatřené vždy
dvojicí omítkových kapek. Okna krajních os mají v parapetu pouze mírně
předstupující omítkové pole s pravoúhle vybranými rohy. K funkčním dveřím ve třetí
ose od severu i jejich iluzivnímu protějšku, nacházejícímu se ve třetí ose od jihu,
vedou z terasy před západním průčelím krátká vstupní schodiště.
Západní průčelí kolonády v pravidelných intervalech člení subtilní pilastry,
vyrůstající ze samostatných soklů v podnoži stavby. Pilíře vystupují z hranolových
soklů, vylehčených vpadlým čtvercovým polem. Sokly vrcholí úseky profilovaných
říms, z nichž vyrůstají těla štíhlých pilastrů zakončená římsovými hlavicemi. Pilastry
vynáší složitěji utvářené kladí. Sestává z hladkého architrávu, odděleného od hlavic
horizontálou jemně členěné, subtilní římsy, nad nímž probíhá vlys s triglyfy a kapkami
na spodním okraji, přičemž poloha triglyfů odpovídá rytmu pilastrů s tím, že triglyfy
jsou umístěny i uprostřed jednotlivých polí. Nad vlysem se nachází korunní římsa,
krytá bobrovkovou krytinou a ještě výše pás zděné nadstřešní atiky. Atiku člení
–––
75
systém hranolových pilířků, dodržujících shodný rytmus jako pilastry na průčelí. Atiku
završuje profilovaná krycí deska, v místech pilířků osázená prostými pískovcovými
vázami zdobenými motivy kanelování. Zatímco dvě střední pole atiky jsou plná, další
části atiky vylehčuje řada drobných oválných otvorů, vymezených omítkovou stuhou.
Zadní strany oválných otvorů prostupujících atikou jsou dnes plné, dodatečně
zaslepené zřejmě v souvislosti se zřízením stávajícího zastřešení kolonády.
Severní průčelí kolonády se omezuje na jedinou okenní osu. Spočívá na
bohatěji komponovaném soklu, završeném hranolovou, neprofilovanou římsou.
Členění fasády odpovídá západnímu průčelí, jediný rozdíl se týká parapetního a
nadpražního pole okna. V parapetu se objevuje obdélná, vpadlá kazeta bez vnitřního
členění. Nadpraží pak člení obdélné, velmi mírně vystupující obdélné omítkové pole,
obohacené ve všech čtyř rozích čtvercovými omítkovými terči. Členění kladí, vlysu,
korunní římsy a nadstřešní atiky se shoduje se západním průčelím. Vizuálně
mimořádně působivý detail představuje styk pilastrů v obou nárožích severního
průčelí i odstupněná, jemně profilovaná profilace jednotlivých úseků korunní římsy,
nabývající v nárožích pozoruhodné podoby.
Východní průčelí kolonády, orientované do prostoru intimního giardina secreta,
má zcela odlišené řešení. Především je obohaceno o vysokou podnož, vyrovnávající
výrazný výškový rozdíl mezi terasou před západním průčelím kolonády a dlážděným
vstupním plató se schodištěm, nacházejícím se před průčelím východním. Podnož
člení střídavě plasticky vystupující, horizontální omítkové pásy a završuje ji prostá
horizontální římsa pravoúhlého profilu, přecházející na východní průčelí z průčelí
severního. Shodně je řešena i podnož prostší, jižní poloviny východní fasády
kolonády, celistvě zastíněné mohutnou hmotou západního rizalitu zámku a pohledově
tedy minimálně exponované.
K západnímu zámeckému rizalitu orientované fasády jižní, „chodbové“ části
kolonády jsou v úseku nad podnoží hladké, opatřené pouze omítkovými šambránami
dvou okenních otvorů osvětlujících interiér chodby. Podoba šambrán obou oken i
jejich parapetních polí se shoduje s okny v západní fasádě kolonády, oknům však
chybí nadpražní pole – naopak obohacena jsou výrazným středovým klenákem
lichoběžného formátu. Pod korunní římsou probíhá subtilní omítková římsa,
–––
76
naznačující výšku kladí, atika má podobu shodnou s dalšími úseky atik východního
průčelí kolonády.
Nejvýraznějším prvkem severní části spodní, tedy soklové partie východního
průčelí kolonády je rozměrný útvar vnějšího schodiště, vedoucího z vyvýšeného a
dlážděného vstupního prostoru v nejvyšší partii giardina secreta do interiéru
kolonády. Schodiště je symetricky komponováno na střed pětiosé severní části
východního průčelí kolonády a sestává ze dvou stranově obrácených, v nástupní
partii zatočených ramen, jež se po protisměrném pravoúhlém zalomení stýkají ve
střední podestě, na východě půlkruhově uzavřené. Podnož schodiště je zbudována
z omítaného zdiva a člení ji tentýž systém horizontálních omítkových pásů, jako na
navazující podnoži vlastní kolonády. Schodišťová ramena mají pískovcové stupně,
z pískovcových desek ne zcela jednotných formátů (obvykle 45 x 45 cm, objevují se i
desky formátu až 65 x 75 cm) sestává i dlažba schodišťových podest. Zábradlí
schodiště člení subtilní hranolové pilířky, vymezující jednotlivá pole, završená
profilovaným pískovcovým madlem. Na pilířcích, uvozujících obě nástupní ramena
schodiště, se nachází nevelké pískovcové plastiky znázorňující alegorie čtyř ročních
dob. V zábradlí se opět objevuje motiv oválných, plasticky vystupujícími „sponkami“
propojených prvků, vymezených dekorativní stuhou. Je zde tedy užit shodný prvek,
jako na atice kolonády a v zábradlí její arkádové galerie (viz dále). Pozdně barokní,
v kameni tesané dekorativní detaily vyplňují i miniaturní cvikly mezi jednotlivými
ovály zábradlí a nacházíme je rovněž na dřících pilířků zábradlí.
V podnoži schodiště se ukrývá nevelký interiér grotty o oválném půdorysu cca
272 x 245 cm, zaklenutý kupolí. Prostor grotty se nachází pod střední podestou
předsazeného schodiště, pod půdorys vlastní kolonády tedy nezasahuje. Ve středu
grotty stojí kruhový sloupek na profilované podnoži; na nízkém dříku sloupku,
vrcholící římsou se nachází dekorativní litinová váza. Vstup z dlážděné terasy před
grottou má podobu prostého výřezu s půlkruhovým záklenkem a nečleněným
ostěním pravoúhlého profilu, zasunutým za rovinu průčelí. Od něj je portál uvozen
hlubokým čtvrtkruhovým, omítaným výžlabkem, vyvinutým ve zdivu. Interiér grotty i
ostění vstupního portálu pokrývá obklad z drobných kaménků, v nichž mají
dominantní zastoupení kousky strusky. Z odlišných druhů kaménkové mozaiky je
–––
77
sestavena i iluzivní šestidílná klenba grotty - její paprsky a vnitřní okruží jsou
z tmavých kaménků, iluzivní kápě pak mají světlejší obklad.
Hlavní prostor interiéru Colloredovy kolonády je situován ve vyšší úrovni, od
východu (z giardina secreta) přístupné zmíněným monumentálním dvoukřídlým
schodištěm a od západu (z terasy před kolonádou) dosažitelný již popsaným vstupem
s krátkým předloženým schodištěm. Interiér kolonády se funkčně dělí na dvě části:
půdorysně mírně zalomenou přístupovou chodbu na jihu a rozměrnější galerii,
otevřenou do giardina secreta, navazující na zmíněnou chodbu na severu. Obě části
byly vždy spojeny, prostor galerie je však dnes od interiéru přístupové chodby
z bezpečnostních důvodů oddělen novodobou mříží.
Přístupová chodba je s interiérem chodbového traktu ve 2. NP západního
rizalitu spojena užším, v interiéru asi 2 m širokým spojovacím krčkem. Výškový rozdíl
mezi chodbou ve 2. NP západního rizalitu zámku a chodbou v interiéru kolonády
vyrovnává schodiště s podestou situovanou v jihozápadním nároží kolonády i
schodiště
v tloušťce
obvodového
zdiva
západního
rizalitu.
Z chodby
v
nitru zámeckého rizalitiu je průchod do spojovacího krčku Colloredovy kolonády
uzavřen kvalitní klasicistní mříží, nepochybně osazenou již v době výstavby kolonády
nebo nedlouho poté. Jižní úsek chodby osvětluje dvojice oken, na podestě se nachází
ještě oválné okénko v nice se zaoblenými vnitřními kouty a v západní stěně podesty i
výklenku okénka tvarově odpovídající nika. Chodba v přístupovém krčku je zaklenuta
polem české placky následujícím za prostým, obdélným vstupním portálem ze
zámecké budovy, dále je uplatněna mírně stlačená valená klenba, jejíž plochu člení
pouze vpadlé omítkové pole obdélného tvaru. Pata klenby nasedá na jednoduchou
římsu, dodržující sklon přístupového schodiště i valené klenby.
Osvětlení severního úseku chodby mezi schodištěm a galerií od východu a
západu zajišťuje dvojice rozměrných oken s půlkruhově završenými vnitřními nikami.
Okenní ani dveřní otvor na vnější fasádě, příslušející jižnímu úseku kolonády
s interiérovou chodbou, vyjma středního okna nikdy nemohl být funkční. Poloha
zmíněných dvou fasádních otvorů totiž koliduje s výběhy interiérových kleneb
přístupové chodby, které jsou prokazatelně současné s výstavbou kolonády. Podlahu
chodby kryje zřejmě původní dlažba, sestávající z pravidelných čtvercových a
obdélných pískovcových dlaždic.
–––
78
Interiér přístupové chodby je zaklenut pěti poli plackových kleneb oddělených
hladce omítanými pasy. V oblasti schodiště jsou pasy sdružené, osazené vždy na
dvojici subtilních pilastrů, jejichž hlavice navazují na úseky říms v patě valené klenby
a respektují sklon schodišťových ramen. Římsy jsou podloženy obdélnými, reliéfně
provedenými poli, na jejichž spodní okraj jsou zavěšeny drobné omítkové čabraky
čtvercového tvaru, obohacené vždy dvojicí drobných, omítkových kapek.
Interiér severní části kolonády je od vstupní chodby oddělen již zmíněnou
novodobou mříží, obě části však spolu původně přímo souvisely. Severní část
kolonády tvoří galerie, jejíž východní stěna je otevřena pěticí rozměrných, půlkruhově
završených arkád. Pilíře arkád vystupují z hranolových soklů, v čelní stěně
vybavených vpadlými čtvercovými poli. Pilastry podepírající kladí se sledem triglyfů se
zcela shodují se západním průčelím, stejně jako podoba jemně profilované korunní
římsy a nadstřešní atiky, vylehčené řadou oválných otvorů. Atikové pole ve střední
partii nad vstupem ze schodiště je plné a v obdélném vpadlém poli nese na omítce
nápis:
POSTERITATI
ANTONIUS THEODORUS 1795
Podstatným rozdílem oproti západnímu průčelí kolonády je však řešení plochy
stěn mezi pilastry – místo oken se zde nachází rozměrné, půlkruhově završené
arkády, jejichž pata nasedá na krátké úseky subtilních říms, přecházejících i do
interiéru galerie. Archivolty arkád lemuje úzká omítková šambrána, vrcholy archivolt
pak proniká mohutný, vrstvený klenák dosahující až k triglyfům v kladí (podobný
klenákům na souvisejícím jižním úseku vnitřního průčelí kolonády). Prostor mezi sokly
arkád vyplňuje zděná balustráda, vymezená nízkými hranolovými pilířky a opět
opakující motiv oválných otvorů, užitý jak v zábradlí přístupového schodiště, tak ve
střešní atice. Zděné zábradlí završuje v pískovci sekané madlo s prožlabeným
spodním okrajem. Střední pole arkády postrádá zábradlí a umožňuje tak vstup
z výstupní podesty schodiště do interiéru přízemí kolonády.
Interiér galerie je v rozsahu jejich pěti arkádových polí řešen zcela jednotně.
Okna v západní a severní zdi jsou vložena do širokých nik se čtvrtkruhově vybranými
–––
79
špaletami a půlkruhovými záklenky. Vlastní okna dnes uzavírají dřevěné jednokřídlé
okenice, pořízené při poslední rekonstrukci. Také stěny galerie člení mělce vystupující
pilastry, vrcholící římsami navazujícími na římsy v patách záklenků arkád. Pilastrům
odpovídají půlkruhové dělicí pasy mezi jednotlivými poli klenby. Dříky pilastrů jsou
vylehčeny mělkými vpadlými poli tvaru převýšeného obdélníka. Vlastní klenba galerie
je tvořena pěti poli plackových (tzv. „českých“) kleneb, oddělených zmíněnými pasy.
Vyobrazení J. Fischera z roku 1802 i na výbězích dělicích pasů zaznamenalo vpadlá
pole – ta zde však dnes nenacházíme. Klenby galerie mají svoji lícovou plochu
vylehčenu rozměrným vpadlým, čtvercovým zrcadlem s drobnými půlkruhovými
útvary v odsazených nárožích. Jinak jsou interiéry galerie zcela prosté, bez štukové či
malířské výzdoby stěn. Podlahu tvoří dlažba, sestávající z dlaždic (patrně z umělého
pískovce) čtvercového formátu.
Střecha kolonády je přístupná z chodby ve 2. NP západního zámeckého rizalitu
a to rozměrným oknem se segmentovým záklenkem, vsazeným do hladce omítaného
bloku zdiva, přisazeného k vnější fasádě rizalitu zámku v úrovni střechy kolonády.
Horní hrana bloku zdiva se zmíněným oknem má zvlněný tvar a je kryta bobrovkovou
krytinou. Střecha nad kolonádou je tvořena dvojicí protilehlých střešních rovin
pultového tvaru, spádovaných ke středovému úžlabí. Podobně konstruovaná střecha
se nachází i nad vstupním krčkem. Střecha nad kolonádou dnes dosahuje až
k rubovým stranám krycích desek atiky, překrývá tedy oválné otvory v nadstřešní
atice; nad vstupním krčkem zůstal úsek atiky s oválnými otvory, vzhledem poloze
úžlabí, nezakrytý. Krytinou střechy je asfaltová lepenka, prostor půdy větrá řada
drobných plechových vikýřků. Nízká půda kolonády je obtížně přístupná pouze
z plochy střechy a nebyla v rámci stavebně historického průzkumu blíže zkoumána.
Stavební vývoj
Situace sledovaného prostoru před stavbou Colloredovy kolonády
Podobu zkoumaného prostoru, tedy předpolí Mlýnské brány, před výstavbou
kolonády známe díky historické ikonografii pouze velmi rámcově.
–––
80
Doklady o situaci zástavby ve zkoumané lokalitě ještě před barokní přestavbou
zámku a města poskytují hned obě nejstarší vyobrazení města od Jana Willenberga a
monografisty MC ze závěru 16. století. Zaznamenávají několikapatrovou věž Mlýnské
brány
a
dokonce
i
hradbu,
směřující
od
brány
na
jihovýchod,
tedy
k předpokládanému jižnímu křídlu předbarokního kroměřížského zámku. Detailnější
informace o případné zástavbě daného prostoru však nenabízejí.
Více informací lze načerpat z grafického alba Justa van den Nypoort z roku
1691, tedy z doby vrcholící barokní transformace biskupského sídla i rezidenčního
města olomouckého biskupa Karla z Lichtenstein–CastelKorna. Protože Nypoortovo
album zachytilo zámek a okolí nikoliv v dokončeném stavu (v době vydání alba –
1691 – probíhaly hrubé stavební práce, fasády se dokončovaly až roku 1695, budova
byla, patrně v poněkud redukované podobě, dostavěna až roku 1698), ale ještě
v době probíhající výstavby, musíme zde zaznamenaný stav hodnotit s velkou dávkou
opatrnosti. Přesto lze na základě zmíněných několika, různě detailních zobrazení
z Nypoortova alba soudit, že v prostoru pozdější Colloredovy kolonády se stále
nacházel rozměrný sypaný rondel vnějšího valu městského opevnění, zbudovaný
nejpravděpodobněji na počátku či v první třetině 16. století, tedy v době episkopátu
olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540). Nejsevernější, nárožní rondel
severozápadního segmentu zemní fortifikace města (tedy části začínající u Kovářské
brány a dosahující až k zámku) zjevně zůstal dochován i po výstavbě biskupského
zámku, který se ke sledovanému prostoru přiblížil mohutným západním nárožním
rizalitem. Masivní hmota sypaného rondelu je dobře zaznamenána nejen na
zmíněném, v dané partii snad věrohodném Nypoortovu albu (1691), ale např. i na
grafice F. B. Wernera z doby kolem poloviny 18. století. Rondel zaznamenává i
Nypoortovo vyobrazení Podzámecké zahrady a zahradního průčelí zámku rovněž
z roku 1691, na kterém je současně patrný i příkop, oddělující západní křídlo zámku
právě od sypaného rondelu. Je zřejmé, že novostavba severozápadního zámeckého
křídla a zejména západního nárožního rizalitu výrazně zasáhla do starší situace
městského opevnění v bezprostředním okolí Mlýnské brány. Pravděpodobně při
výstavbě zámku byla narušena vazba sypaného rondelu městského opevnění na
předpokládanou
fortifikaci
předbarokního
zámeckého
komplexu.
Ikonografie
dokumentuje, že v důsledku velmi razantních stavebních zásahů z posledních
–––
81
desetiletí 17. století tedy zřejmě rondel městského opevnění při Mlýnské bráně
zůstával izolovaný.
Do podoby bezprostředního předpolí barokního zámku, resp. jeho západního
nárožního rizalitu, měla výrazně zasáhnout výstavba vnější fortifikace nově budované
biskupské rezidence. Tzv. Tencallovy plány kroměřížského zámku ze 70.–80. let 17.
století podávají informaci o plánované podobě barokní fortifikace – na jihovýchodní,
jihozápadní a severozápadní straně zámku měla sestávat z širokého příkopu, jehož
vnější hranu zajišťovala kontreskarpová zeď. Tato vnější hrana měla kopírovat
půdorys zámecké budovy i obou nárožních rizalitů vstupního, jihozápadního křídla. Na
severním a východním nároží zahradního, tj. severovýchodního křídla měly vzniknout
dva rozměrné bastiony. Na základě nových poznatků lze však soudit, že k vybudování
fortifikace, zaznamenané na Tencallových plánech, nikdy nedošlo. Příkop s
kontreskarpovou zdí prokazatelně vznikl pouze před jihovýchodním a jihozápadním
křídlem a také jižním rizalitem. Před průčelími zámku, orientovanými vně města, do
Podzámecké zahrady, však existenci vyzděného barokního příkopu ani obou bastionů
nemáme doloženy hmotnými pozůstatky ani věrohodnými ikonografickými doklady.
Barokní opevnění zámku zde tedy velmi pravděpodobně nebylo nikdy realizováno a
snad až do výstavby Colloredovy kolonády v závěru 18. století zde existovaly
podstatné relikty předbarokního stavu, snad včetně pozůstatků mohutného sypaného
rondelu městského opevnění v předpolí Mlýnské brány.
Poslední stopu tohoto zdánlivě zcela zaniklého, mimořádně pozoruhodného
opevňovacího prvku zřejmě představuje vyvýšená terasa pod západním nárožním
rizalitem, sevřená mezi Mlýnskou branou, přilehlou hradební zdí s Gardiskou,
západním rizalitem zámku a Colloredovou kolonádou. Velmi pozoruhodné je v této
souvislosti i vyobrazení zámku z doby kolem poloviny 18. století (před požárem roku
1752), zachycující zámecký komplex od západu. I na tomto vyobrazení vidíme věž
Mlýnské brány, před níž po obou bocích předstupuje dvojice mohutných sypaných
rondelů městského opevnění. Rondel vlevo od brány, nacházející se pod západním
rizalitem zámku, zaujímá přibližně polohu pozdější Colloredovy kolonády. Pod vnějším
průčelím severozápadního zámeckého křídla nenacházíme žádnou zástavbu ani
průkazné stopy barokní fortifikace či parkové úpravy.
–––
82
Dnes rovinatá terasa pod západním rizalitem zámku nad dlažbu přilehlé ulice
vystupuje asi o 120–150 cm a právě její vyvýšení, pro které jinak marně hledáme
zdůvodnění, představuje relikt zmíněného nárožního rondelu městského opevnění.
Jak dokládají historické plány z 30. let 19. století a zejména plány kolonády z roku
1832, vyvýšenina zde existovala již v době výstavby Colloredovy kolonády – vytvoření
terasy tedy není až výsledkem novějších úprav v průběhu 19. století (byť terasa byla
v té době půdorysně dotvořena). Ověření míry dochování sypaného rondelu městské
fortifikace je však za dnešního stavu poznání možné pouze prostřednictvím
archeologického průzkumu.
Výstavba Colloredovy kolonády (1795)
Výstavba tzv. Colloredovy kolonády souvisí se zřízením nové části Podzámecké
zahrady, tzv. giardina secreta v prostoru před severozápadním, bočním průčelím
zámku. Rozšíření zahrady, rozvíjející se do té doby pouze pod severovýchodním
průčelím zámku, bylo dílem prvního olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora
Colloredo-Waldsee (1777-1811). Nová část zahrady dostala výrazně obdélný půdorys
s délkou, odpovídající délce bočního průčelí zámecké budovy. Vzhledem k tomu, že
byla založena ve svažitém terénu, spadajícím od dosud existujících reliktů sypaného
rondelu zemního opevnění před Mlýnskou branou ke starší části Podzámecké
zahrady, byl nově upravený díl zahrady řešen terasovitým způsobem – sypané
rampy, zpřístupňující nejvyšší partii giardina secreta, akcentovaný novostavbou
kolonády, byly situovány po bocích jednotlivých zahradních teras a vůči nim
vymezeny habrovými stěnami. Severozápadní obvod giardina secreta snad již od
závěru 18. století tvořila vysoká zeď, v mnohokrát opravované podobě dochovaná
dodnes. Ohradní zeď se původně oblým nárožím napojovala na severovýchodní
nároží kolonády, tento stav byl však ve 30. letech 19. století změněn novým
koncovým úsekem severněji posunuté ohradní zdi.
Architektonickým akcentem nové části zahrady se stala nevelká kolonáda,
zbudovaná na nejvyšším místě zahrady – tedy na koruně někdejšího, zčásti
zplanýrovaného zemního rondelu městského opevnění. Kolonáda uzavírala intimní
–––
83
prostor giardina secreta i vůči rušnému předpolí Mlýnské brány, tvořícímu jeden z
nejexponovanějších komunikačních uzlů tehdejší Kroměříže.
Kolonáda se dodnes dochovala bez významnějších mladších zásahů v podobě,
dosažené její výstavbou v roce 1795, o níž informuje nápis na zahradním průčelí.
Z mladších, níže analyzovaných plánů ze srpna 1832 vyplývá, že interiér kolonády
nebyl původně spojen se západní terasou, v době vzniku kolonády využívanou zcela
utilitárně - pro příjezd k sousední kočárovně.
Architektura kolonády v mnoha ohledech navazuje na odkaz vrcholně barokní
výstavby biskupského zámku a zahrad z posledních desetiletí 17. století. Motiv
otevřené galerie, byť v případě Colloredovy kolonády nikoliv monumentálního ale
značně skromného měřítka, pravděpodobně navazuje na velkolepou kolonádu
v Květné zahradě, budovanou mezi lety 1666–1671 podle projektu architekta
Giovanni Pietro Tencally. Zatímco vlastní koncept do zahrady otevřené galerie
můžeme položit do souvislosti se zmíněnou, velkoryse řešenou kolonádou Květné
zahrady, některé architektonické detaily Colloredovy kolonády se zjevně inspirovaly
architekturou navazujícího barokního zámku. Jedná se především o uplatnění
pilastrového řádu na fasádách kolonády, ale zejména drobný detail pilastrů se
vpadlými dříky, užitý v interiéru otevřené galerie kolonády. Tento detail je citací
monumentálních
pilastrů
z vnějších
i
nádvorních
fasád
zámecké
budovy,
dokončovaných přesně sto let před výstavbou Colloredovy kolonády – tedy v roce
1695. V souvislosti s uplatněním pilastrů se vpadlými poli je namístě otázka původní
barevnosti interiéru, potažmo exteriéru kolonády. Sondážní průzkum původních
interiérových omítek kolonády odhalil jako nejstarší barevnou úpravu interiéru vrstvu
nátěru v tzv. lomeně bílém odstínu – přesto, že sondáž se omezila pouze na interiér
spojovacího chodby se schodištěm, můžeme shodný odstín nátěru předpokládat i
v interiéru galerie.48 Světlý, monochromní nátěr zejména v prosvětleném interiéru
otevřené galerie zajišťoval jedinečnou hru světla a stínu. Otázku původní barevnosti
exteriérových fasád (a kamenných prvků) kolonády neumíme zodpovědět kvůli
absenci dokladů a zejména razantní rekonstrukci v pokročilých 90. letech 20. století;
plán z roku 1832 (k němu dále) však na západním průčelí zachytil dva tóny šedého
48
Viz přiložené výsledky stratigrafických průzkumů Zoji Matulíkové.
–––
84
nátěru. Je zřejmé, že kamenné prvky zábradlí schodiště musely být nátěrem
sjednoceny s tvaroslovně shodnými detaily zábradlí galerie a nadstřešní atiky.
Zajímavá je také forma zastřešení kolonády, využívající pultových střech
pohledově skrytých za nadstřešní atiku. I tento – pro závěr 18. století ne zcela
typický detail – může být inspirován barokní architekturou zámku a to i přesto, že
nadstřešní atiky zámku byly odstraněny po požáru z roku 1752 a původní, zaatikové
střechy po polovině 18. století nahradily vysoké valby. Bez inspiračních vazeb
k sousední budově zámku zřejmě není ani drobná grotta v podnoži Colloredovy
kolonády, opatřená jednoduchou kaménkovou mozaikou. Inspiraci drobné grotty
Colloredovy kolonády pravděpodobně můžeme hledat v dvojici grott po stranách sala
terreny, umístěných v nejnižší úrovni zahradního, severovýchodního křídla zámecké
budovy.
I přes řadu citací starších architektonických motivů však kolonáda využívá i
dobově obvyklejších architektonických prvků, v kroměřížském prostředí příznačných
pro pozdní baroko a nastupující klasicismus. V této souvislosti musíme upozornit
zejména na motiv řetězících se oválů rámovaných plasticky vystupující stuhou,
uplatněný v zábradlí vstupního schodiště, arkádové galerie i v nadstřešní atice. Tento
detail se objevuje i v několika kroměřížských měšťanských domech – dochoval se
např. na schodišti domu čp. 50 na Velkém náměstí nebo v krátkých úsecích zábradlí,
lemujících výstup ze schodiště do 2. NP měšťanského domu čp. 42 tamtéž. V obou
uvedených případech se nepochybně jedná o architektonické detaily, jimiž byly
zmíněné domy doplněny při časně klasicistních úpravách v pozdním 18. století.
Pokud lze uvažovat o pravděpodobném původním smyslu kolonády, nabízí se
následující,
podle
našeho
názoru
nejpravděpodobnější
řešení.
Kolonáda
pravděpodobně měla plnit funkci separátního vstupu do nově zřízené části
Podzámecké zahrady, již vícekráte zmíněného giardina secreta. Tato do značné míry
samostatná partie zahrady zřejmě byla arcibiskupem Colloredo-Waldsee vnímána
jako privátní část zahrady, určená především soukromým potřebám arcibiskupa.
Kolonáda zajišťovala pohodlný, na dalším provozu zámku vlastně nezávislý přístup
přímo z 2. NP zámku, což koresponduje s výše podanou představou o hlavní náplni
nově koncipované části zahrady. Z vyvýšené, otevřené galerie kolonády bylo navíc
–––
85
možné
přehlédnout
část
Podzámecké
zahrady,
zejména
navazující
partii
koncipovanou jako Holandská zahrada, rozprostírající se kolem zahradníkova domku.
Autorství kolonády není podle našeho názoru řešitelné metodami stavebně
historické analýzy. Pokud budoucí archivní bádání nepřinese jiné výsledky, nezbývá
než se spokojit s posledním názorem na připsání návrhu kolonády arcibiskupskému
generálnímu inspektorovi Johannu Nepomukovi von Mohrweiserovi.
Stavební vývoj Colloredovy kolonády v 19.–20. století
Kolonáda se v průběhu 19. a 20. století prakticky nezměnila, předpokládáme
pouze její archivně blíže nedoložené a nedatovatelné opravy. Stav exteriéru a
interiéru kolonády a podobu giardina secreta na počátku 19. století pak dokládají
půvabná vyobrazení z alba Josefa Fischera (1802) – vzhledem k datu jejich pořízení
je zřejmé, že zaznamenávají původní podobu objektu z doby výstavby, která se
významněji nelišila od dodnes dochovaného stavu.
Na mapě stabilního katastru z roku 1830 i v dalších mapových podkladech z
doby kolem roku 1830 je zachycena situace před západním průčelím kolonády, která
byla později dosti výrazně pozměněna (viz dále). Prostor před západní fasádou
kolonády vymezovala oble vedená ohradní zídka, rozepjatá mezi severovýchodním
nárožím předbraní Mlýnské brány a severozápadním nárožím Colloredovy kolonády.
Průchod ve středu ohrazení umožňoval vjezd ke kočárovně, stojící při severním
průčelí původní hradby s Knížecí chodbou a dotýkající se jihozápadního nároží
kolonády. Od severovýchodního nároží kolonády pak oblým nárožím začínala ohradní
zeď giardina secreta, pokračujíci dále, ke starší části Podzámecké zahrady.
V srpnu roku 1832 (tedy ještě z doby před Archeho přestavbou okolí Mlýnské
brány, vyprojektovanou právě v roce 1832), byl zhotoven konvolut kolorovaných
plánů Colloredovy kolonády a jejího nejbližšího okolí. Podoba zaznamenaného
západního průčelí kolonády i její půdorys odpovídá dochovanému stavu, zajímavé je
zde však řešení barevnosti západní fasády. Ta je v základní ploše šedá, světlejší šedý
tón barvy pak pokrývá aktivní články fasády – pilastry, okenní šambrány, korunní
římsu včetně kladí a nadstřešní atiky. Okna a vstupní dveře pak mají dřevěné žaluzie,
opatřené zřejmě zeleným nátěrem. Plán se zachycením Colloredovy kolonády
–––
86
vzniknul v souvislosti s novým řešením prostoru před jejím západním průčelím. Starší
ohradní zeď mezi kolonádou a předbraním měla být odstraněna a nahrazena
pravoúhle zalomenou tarasní zídkou, navazující přímo na severovýchodní nároží
Mlýnské brány a vymezující před celým západním průčelím Colloredovy kolonády
mírně vyvýšenou terasu obdélného půdorysu. Ve středu západního úseku nové
tarasní zdi byla navržena široká pilířová brána, umožňující příjezd ke kočárovně
nacházející se na jižním obvodu terasy. Tarasní zídka tvořila podnož dřevěnému
laťkovému plotu, shodnou výplň měla i vjezdová vrata. Plán ze srpna 1832 zjevně
neřešil celý komplex budov kolem Mlýnské brány, omezoval se pouze na úpravu
ohrazení zmíněné terasy, které je vyznačeno červenou barvou, používanou pro
označení novostaveb. Celková úprava prostoru pak byla řešena podle odlišného
návrhu, vzešlého z ruky Antona Archeho.
Ten v roce 1832 zhotovil plány původního a navrhovaného stavu Mlýnské
brány, jejichž půdorys zaznamenává i Colloredovu kolonádu – půdorys původního
stavu však poskytuje zcela shodné informace jako výše popsaný plán ze srpna 1832.
Kolonáda je na plánu definována jako „Pavillon“, navazující giardino secreto je
pojmenováno jednoduše „Garten“. Nová úprava terasy před západním průčelím
Colloredovy kolonády umožnila její propojení s interiérem galerie kolonády. Právě
tehdy bylo okno v třetí ose západního průčelí od severu změněno ve dveřní otvor a
podobu iluzivních dveří získalo i symetricky odpovídající okno v jižní části průčelí.
Archeho plán z roku 1832 jako první zaznamenává dvojici předložených schodišť
před západním průčelím. Je tedy zřejmé, že schodiště souvisí až s úpravou navrženou
v roce 1832. Ve shodné době získal svůj dnešní průběh i úsek ohradní zdi giardina
secreta v sousedství severního průčelí kolonády, napojující se na novou tarasní zeď
terasy před západním průčelím kolonády.
Do období přestavby Mlýnské brány se hlásí také tužkový nákres půdorysu a
západního průčelí kolonády, snad opět z Archeho ruky (případně z ruky některého
jeho spolupracovníka z arcibiskupské stavební kanceláře). Zdá se, že při přestavbě
Mlýnské brány a jejího okolí po roce 1832 mělo dojít také ke zjednodušující úpravě
západního průčelí Colloredovy kolonády, která měla získat strohou klasicistní podobu
při zachování základního tektonického členění původní stavby. Počítalo se především
se změnou formátu oken na obdélný a novou polohou vstupních dveří na západní
–––
87
terasu – ty měly být nově vytvořeny uprostřed západního průčelí. Komplexní úprava
průčelí, jež se patrně stala aktuální poté, co bylo počátkem 30. let 19. století
odstraněno předbraní před severním průčelím Mlýnské brány a průčelí se uplatnilo
v plné délce, nebyla však nikdy realizována.
Otevřenou otázkou zůstává předpokládaná změna zastřešení kolonády. Pokud
přijmeme hypotézu, že atika s oválnými otvory byla původně komponována jako
volná, otevřená část stavby, musíme uvažovat o původně nižší dvojici pultových
střech, ponechávající nadstřešní atice její výtvarný účinek. Poměrně záhy po
dokončení by však muselo dojít k náhradě původní střechy shodně koncipovanou
střechou se strmějším spádem střešních rovin, překrývajících i rubovou stranu atiky.
Pro tuto úpravu však postrádáme důkazy a to i v historické plánové dokumentaci a
ikonografii – zobrazení kolonády z roku 1802 ani plány z roku 1832 nepodávají ve
věci podoby atiky jednoznačnou informaci, na nejstarších známých fotografiích je již
atika zaznamenána v dochovaném stavu. Otázka vývoje střechy a podoby prvotního
zastřešení kolonády tedy musí zůstat nadále otevřená.
Někdy v závěru 19. století nebo počátkem 20. století (nejpozději však v prvním
desetiletí 20. století) byla realizováno i nové oplocení terasy před západním průčelím
kolonády.
Oplocení
sestávalo
z diagonálně
překřížených
kovových
prutů
a
v nezměněné podobě se zde dochovalo dodnes. V prostoru severozápadního nároží
terasy došlo k dalším změnám ve druhém či třetím desetiletí 20. století, kdy zde
vznikl přízemní domek se vstupem do arcibiskupských vinných sklepů.
I v průběhu 19. a 20. století musela křehká architektura kolonády procházet
řadou oprav, které však téměř bezezbytku respektovaly tvarosloví stavby. Snad
jedinou výjimku, kdy došlo k ochuzení fasády o původní detail, představuje blíže
nedatovatelný opravný zásah na vnějším, zděném plášti střední části schodiště, nad
vstupem do grotty. Vyobrazení J. Fischera z roku 1802 i nejstarší fotografie
východního průčelí kolonády zaznamenaly pod středním sloupkem kamenného
zábradlí terasy před vstupem do galerie kolonády (tedy nad vrcholem vstupu do
grotty) dvojici drobných omítkových konzol s kanelovanými dříky a kapkami
zavěšenými na jejich spodním okraji. Při některé opravě pláště schodiště, provedené
nejpozději kolem poloviny 20. století, došlo k odstranění tohoto výzdobného detailu,
který na fasádě chybí dodnes.
–––
88
Další drobnosti týkající se stavebního vývoje kolonády se vztahují až k roku
1955 – tehdy došlo k poškození sochařské výzdoby kolonády, tedy alegorií čtyř
ročních dob na pilířcích nástupních ramen schodiště a vázy, umístěné na podestě
schodiště nad grottou. Sochy byly následně restaurovány (případně vytesány jejich
kopie) a podstavec s vázou našel nové umístění v chráněném interiéru grotty, kde
spočívá dodnes.
Dalším zásahem, souvisejícím s úpravou interiéru kolonády jakožto místa pro
prezentaci proslulých lunet Maxe Švabinského, bylo zazdění interiérových nik
okenních a dveřního otvoru v západní zdi galerie. Do zazdívek, provedených v rovině
vnitřního líce zdi, bylo vsazeno pět mozaikových lunet, původně určených pro
výzdobu Národního divadla v Praze. V roce 1999 byly lunety vyjmuty a přeneseny do
bývalého františkánského kláštera, kde kroměřížský rodák Max Švabinský (18731962) strávil dětství.49
Rokem
1996
je
datována
projektová
dokumentace
stávajícího
stavu
Colloredovy kolonády, která měla sloužit jako podklad pro její připravovanou
rekonstrukci.50 Komplexní rekonstrukce, dokončená v roce 1999, řešila narušenou
statiku objektu, ale i celkovou rekonstrukci interiérů, exteriérů i zastřešení objektu.
Přestože na kolonádě došlo ke značným zásahům – zejména odstranění částí
původních omítek, z hlediska zachování původního tvarosloví detailů zejména
exteriérových omítek byla rekonstrukce provedena velmi věrohodně a kvalitně.
49
Jednotlivé lunety se tematicky vztahují k významným událostem české historie: Libuše
věští slávu Prahy, Karel IV. zakládá univerzitu, Jan Žižka vede tábority do boje, Komenský se
loučí s vlastí. Poslední mozaikou cyklu, v areálu neumístěnou, jsou Budovatelé Národního
divadla. Lunety se dnes nachází v areálu bývalého františkánského kláštera, nyní hotelu
Octárna. Dnes jsou zde vystaveny čtyři z nich, pátá se nachází v depozitáři. Původně byly
určeny pro výzdobu lodžie severního průčelí Národního divadla, k realizaci tohoto záměru
však nakonec nedošlo. V roce 1963 byly Národní galerií předány Uměleckohistorickému
muzeu v Kroměříži a postupně pak instalovány na několika místech ve městě.
50
VYPUŠŤÁK, Miroslav: Zakreslení stávajícího stavu Colloredovy kolonády v Podzámecké
zahradě. Projektová dokumentace skutečného provedení. Kroměříž 1996.
–––
89
Z technologického hlediska nepříliš vhodné (ač dobově obvyklé) bylo využití
cementové malty, zejména v partiích namáhaných povětrnostními vlivy – tedy na
soklu kolonády a podnoži předsunutého schodiště. Poněkud sporná se z dnešního
pohledu jeví také barevnost exteriéru kolonády, svojí žlutobílou kombinací navazující
na barevnost exteriéru přilehlého zámku. Barevné řešení kolonády bylo zjevně
zvoleno s ohledem na barevnost obnovených fasád zámku – stavebně historický
průzkum však pro zvolenou kombinaci alespoň v případě kolonády nenalezl jediný
doklad (viz jemně šedá barevnost západní fasády na plánu z roku 1832). V rámci
obnovy v závěru 90. let 20. století byly odstraněny i novodobé cihlové zazdívky
okenních nik v západní zdi galerie, přičemž okna získala kopie starších dřevěných
okenic. Přestože otevřená galerie kolonády zůstala volně přístupná z přilehlého
prostoru giardina secreta, ke zpřístupnění terasy před západním průčelím kolonády
nikdy nedošlo.
Obnovou v závěru 90. let 20. století byl stavební vývoj kolonády ukončen.
Zatím posledním příspěvkem k zachování půvabné architektury Colloredovy kolonády
se v roce 2011 stalo restaurování klasicistní mříže, osazené ve vstupu z 2. NP
západního rizalitu zámku do spojovacího krčku zpřístupňujícího interiér kolonády.
Jednodušší mříž, uzavírající vstup z galerie do spojovací chodby kolonády, ve stejné
době nahradila železná mříž s dekorativně pojatými výplněmi.
Colloredova kolonáda v rámci areálu arcibiskupského zámku v Kroměříži
představuje jedinečnou a nezastupitelnou památku – poukazuje totiž k první fázi
klasicistních úprav zámku a přilehlých staveb, použitými architektonickými motivy
zcela zjevně navazujících na velkolepou barokní výstavbu v dobách olomouckého
biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna (1665-1695). Výstavba drobné, v celku i
detailu ušlechtilé kolonády, dokončená v roce 1795, souvisela s rozšířením dosavadní
Podzámecké zahrady, koncipovaným v duchu romantických tendencí a koncipovaným
jako samostatné přírodní „kabinety“, z nichž každý dostal individuální náplň a
odlišnou architektonickou dominantu. Tato koncepce zahrady ze závěru 18. století
byla zrušena již následujícími úpravami z doby před polovinou 19. století a z této
pozoruhodné vývojové fáze Podzámecké zahrady tak dodnes vcelku přetrvalo pouze
giardino secreto s malebným, téměř v původním stavu dochovaným objektem raně
klasicistní Colloredovy kolonády.
–––
90
V. Prostor před zámkem (Sněmovní náměstí)
a vstup do Podzámecké zahrady
Historie
Proměny prostranství před zámkem a Mlýnskou branou s gardiskou, dnešního
Sněmovního náměstí, jsou v písemných pramenech zachyceny jen zlomkovitě a
mnohem větší vypovídací hodnotu má zachovaná mapová a plánová dokumenace.
Z pramenů vyplývá, že původní příkop zámku, jehož počátky můžeme patrně
spojit již s hradem vybudovaným patrně v 15. století (k tomu viz podrobněji dále),
byl v letech 1832–1833 zasypán, byl odstraněn most a prostor u zámku byl upraven
do podoby náměstí, částečně s parkovou úpravou (trávníky). Prostranství kolem
zámku bylo vymezeno pískovcovými sloupky s ozdobným řetězem. Práce byly
prováděny současně s opravou Mlýnské brány (spojena s výrazným snížením terénu)
a vybudováním klasicistního objektu Gardisky (viz blíže v příslušných kapitolách SHP).
Sněmovní náměstí tak prakticky získalo dnešní podobu.51
Situace zkoumaného prostoru
Rozsáhlý prostor o půdorysu nepravidelného obdélníka, rozprostírající se před
vstupním, jihozápadním průčelím kroměřížského zámku, jehož mohutná hmota také
tvoří nejvýznamnější dominantu Sněmovního náměstí. Na severu je náměstí
průjezdem v přízemí Mlýnské brány spojeno s ulicemi Na Kopečku a Na Sladovnách,
do severozápadního koutu Sněmovního náměstí pak ústí Pilařova ulice, pokračující
pak dále kolem kostela sv. Mořice k baroknímu chrámu sv. Jana Křtitele. Jihozápadní
nároží Sněmovního náměstí ústí do prostoru Velkého náměstí, do jihovýchodního
51
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže. III, s. 25; ZATLOUKAL, P.: Kroměřížská
architektura, s. 233, 241; ZAOpO, fond ÚŘAS, Inv. č. 55 214; sign. IV/57; poř. č. 11 726.
–––
91
koutu náměstí pak ústí krátký úsek Ztracené ulice, paralelní s jihovýchodním křídlem
zámku.
Sněmovní
náměstí
tvoří
nejen
důležitý
nástupní
prostor
k objektu
Arcibiskupského zámku, ale i do bezprostředně navazující Podzámecké zahrady,
přístupné jak skrze průjezd zmíněné Mlýnské brány, tak přímo ze Sněmovního
náměstí, resp. Ztracené ulice samostatným schodištěm.
Předpokládaný vývoj prostoru Sněmovního náměstí
1. Středověk a renesance – do poloviny 17. století
Pro nejstarší období dějin Kroměříže, zejména období 13. a 14. století,
nemůžeme vývoj lokality dnešního Sněmovního náměstí zodpovědně rekonstruovat.
Důvodem je nejen zcela nedostatečná míra archeologického poznání předmětného
prostoru, ale především velmi razantní zásahy z 30.–40. let 19. století, spojené se
snížením úrovně celého prostoru před vstupním průčelím zámku (viz dále). Tento
zásah měl, velmi pravděpodobně, za následek zničení podstatných reliktů případných
staveb a především většiny chronologicky citlivých archeologických situací. Snížením
terénu tedy zanikl hlavní informační pramen našeho poznání vývoje Sněmovního
náměstí.
Sněmovní náměstí je situováno na dnes již nepříliš zřetelné terénní hraně
vyvýšeniny, na níž spočívá středověké město Kroměříž. Zmíněná vyvýšenina v raném
středověku zřejmě dosti výrazným zlomem spadala do zavodnělé nivy řeky Moravy,
protékající ve formě několika říčních ramen pod severovýchodním okrajem zmíněné
terasy. K vývoji zkoumaného prostoru archeologie promluvit nemůže, vydala však
velmi důležité doklady o osídlení lokalit, navazujících na severu i jihovýchodě na
Sněmovní náměstí – tedy zejména oblasti dnešních ulic Ztracené a Vodní (na
jihovýchodě) a ulice Na Kopečku a Lázeňské (severně od Sněmovního náměstí). Zde
– právě v místech kudy probíhala nad moravní nivu vyvýšená (a tedy od cyklických
povodní chráněná) hrana vyvýšené terasy, zvoucí k trvalejšímu osídlení - se již v
předlokačním horizontu města nacházely dřevěné obytné a výrobní objekty obyvatel
raně středověké Kroměříže, která od doby krátce po roce 1110 tvořila trvalou součást
majetku olomouckého biskupství. Tehdejší Kroměříž byla především důležitou
–––
92
křižovatkou dálkových cest, ale i místem svázaným s výběrem mýta na mostech přes
řeku Moravu. Střediskovou roli Kroměříže v rámci celého regionu potvrzoval i její
statut jakožto trhové vsi (vila forensis), poprvé definovaný v listině krále Přemysla
Otakara I. z roku 1207. Je přirozené, že osídlení ve strategicky výhodně situované
poloze v lokalitě dnešního Sněmovního náměstí musíme i pro raný středověk
předpokládat, doložit je však neumíme. S přihlédnutím k archeologicky zjištěným
situacím ve výše zmíněných, navazujících částech města můžeme jen usuzovat, že se
patrně jednalo o půdorysně neorganizovanou, rozvolněnou strukturu objektů
výrobně–obytného určení.52
Mezníkem ve vývoji předlokační trhové vsi Kroměříže se staly dramatické
události kolem poloviny 13. století, spojené s pleněním střední Moravy tatarskými a
kumánskými nájezdy v letech 1245–1253. Tehdejší osídlení zničil mohutný požár,
jemuž zřejmě padla za oběť většina dřevěné zástavby v prostoru trhové vsi. Obnova,
probíhající od 60. let 13. století v režii olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku,
již novému sídlu vetknula jasné kontury středověkého města – především rozměrné
centrální tržiště (dnešní Velké náměstí) a uzavřený, nepravidelně oválný obvod,
umožňující ochranu nového města zprvu jen dřevěným opevněním. V rámci postupně
se konstituujícího středověkého města, jehož základní osnova a vnitřní (až na církevní
stavby) snad bezvýhradně dřevěná zástavba vznikla přibližně do závěru 13. století, se
námi sledovaný prostor Sněmovního náměstí dostal do značně periferní polohy, ač
nedaleko odtud (na výšině při severozápadním segmentu opevnění) probíhala
výstavba mimořádné stavby – kolegiátního kostela sv. Mořice.
V severním obvodu vznikajícího města nelze tedy ve druhé půli 13. století ani
v průběhu celého 14. věku počítat s existencí raně či vrcholně gotického hradu. To
kromě absence archeologických nálezů z prostoru dnešního zámku potvrzuje i fakt,
že organismus zámku zřejmě neobsahuje raně gotická zdiva ani detaily. Průběh
městské fortifikace zejména za domovními parcelami ulice Ztracené dokonce
umožňuje reálnou úvahu, že přes prostor dnešního Sněmovního náměstí vedla
přibližně z míst tzv. Chotkovy brány do Podzámecké zahrady až do prostoru brány
Mlýnské městská fortifikace, dodržující i zde zřejmě půdorysně oblý či mírně
52
Nověji ŠTĚTINA, J.: Počátky osídlení a vymezení raně středověkého města. In: Perůtka,
Marek (ed.): Kroměříž. Historické město & jeho památky. Kroměříž 2013, s. 38–39.
–––
93
zalamovaný průběh. Za doklad tohoto primárního řešení můžeme zřejmě považovat i
směřování ulice Ztracené, původně komunikace paralelní s prvotním opevněním a
jdoucí v pozadí parcel domů v severovýchodní frontě hlavního náměstí. Zdá se, že
severní zakončení ulice Ztracené vzniklo dodatečným zásahem až po pozdní výstavbě
hradu, jehož areál průběh ulice přerušil. Zkrácená ulice byla pak zcela neorganicky
zaústěna do nově vzniklého prostoru – pozdějšího Sněmovního náměstí. Tento stav
zůstal ostatně dochován dodnes.
Prvotní městskou fortifikaci, jíž Kroměříž dostala ve druhé půli 13. věku, tvořil
nejspíše jen příkop s valem a dřevěná hradba; na terénní hraně na severovýchodním
obvodu
města,
chráněném
říčními
rameny
Moravy,
příkop
chyběl.
Nejpravděpodobněji kolem poloviny 14. století dožívající dřevěnou fortifikaci
nahradila mohutná zděná hradba bez flankovacích věží a bašt, která však zřejmě i
v prostoru dnešního zámku a Sněmovního náměstí respektovala průběh staršího,
dřevohlinitého opevnění.
K významným změnám v podobě studovaného prostoru Sněmovního náměstí
došlo nejspíše v období první třetiny 15. století. Jeví se velmi pravděpodobné, že
někdy v té době byl v chráněné poloze v severní části opevnění města vybudován
nevelký
hrad,
za
jehož
stavebníka
můžeme
nejpravděpodobněji
považovat
olomouckého biskupa Jana Železného (1416–1430), bojovného a nesmlouvavého
odpůrce husitů. Hrad se v Kroměříži výslovně poprvé uvádí až v letech 1435 a 1437,
kdy někdejší biskupské město, v uplynulých desetiletích hned dvakrát pokořené
husitskými vojsky, již spočívalo v zástavní držbě Smila z Moravan a jeho bratrů.53
Předpokládáme, že stavba hradu – jakkoliv se zřejmě nejednalo o nijak
rozsáhlou stavbu – situovaná v severní části města nějak poznamenala i městské
opevnění. V tomto směru však postrádáme jakékoliv informace – nevíme tedy,
k jakým změnám městské fortifikace zde došlo, či zda byla předpokládaná městská
hradba v prostoru náměstí zachována a hrad k ní přiložen zevně, nebo zda hradbu
odstranili, čímž by došlo k vytvoření rozsáhlejšího prostoru před jeho jihozápadním
čelem. Tato zajímavá etapa stavebního vývoje pozdně středověké Kroměříže dnes
bohužel není řešitelná jinak nežli ve formě hypotetických, a tedy neprůkazných úvah.
53
PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, I, s. 76–78.
–––
94
Jistou indicií pro stavební vývoj lokality Sněmovního náměstí v pozdním
středověku může být výstavba Mlýnské brány – mohutné branské, hranolové věže o
půdorysu cca 10,5 x 10,5 m, k níž vedla přístupová cesta ze severního předpolí
města. Brána, jejíž nejstarší stavební fáze vzhledem k absenci chronologicky citlivých
detailů neumožňuje přesnější dataci, mohla vzniknout i jako samostatný vstup k nově
vybudovanému hradu v severní části města, který by tak zůstával na městském
organismu komunikačně nezávislý. Takto formulovaná úvaha umožňuje i předpoklad,
že právě někdy v průběhu 15. století se v základních konturách vytvořil i prostor
pozdějšího Sněmovního náměstí. Pokud jsou naše úvahy správné, prostor (pozdější
Sněmovní náměstí) před nově zbudovaným hradem, po převážnou část 15. století
sloužícím jako sídlo zástavních držitelů Kroměříže, v pozdním středověku plnil
zejména komunikační roli a nepochybně byl i jistou separační či bezpečnostní zónou
mezi hradem a nedalekou městskou zástavbou. Na straně orientované k městu je
jistě reálná i představa nějaké formy opevnění (přinejmenším příkopu), jehož
existenci máme však doloženu až od přelomu středověku a novověku. Rozpřádání
dalších úvah o podobě lokality Sněmovního náměstí ve středověku by však za
současného stavu poznání bylo bezpředmětné.
Na pevnější půdu se dostáváme až v období kolem roku 1500, tedy v čase
nastupujícího, zcela mimořádného rozkvětu města a hradu Kroměříže, spojovaných
s osobností olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), vykoupivšího
biskupské statky z dlouhodobé šlechtické zástavy. Thurzo zásadním způsobem změnil
podobu biskupského hradu, kde zbudoval obrovskou vstupní hranolovou věž a
vícekřídlý palác s dominantním severním křídlem. Věž byla posazena nakoso do
nároží předpokládaného staršího hradu tak, že hlavním průčelím, akcentovaným
kamenickou a malířskou výzdobou, směřovala do hlavního (dnes Velkého) náměstí.
V přízemí obsahovala průjezd do nádvoří, dostupný bohatě profilovaným lomeným
portálem ve vpadlině pro padací most. Padací most se sklápěl přes příkop,
nacházející se dnes v nitru jižního rizalitu. Příkop, oddělující biskupský hrad od
vstupního předpolí na rozmezí dnešního Velkého a Sněmovního náměstí, v podstatě
existuje dodnes – při stavbě barokního zámku kolem roku 1690 byl totiž využit pro
vložení klenutých suterénů jižního rizalitu. Orientace nové, vstupní hradní věže a
jejího hlavního průčelí směrem do Velkého náměstí podává jednoznačnou odpověď
–––
95
na otázku po převládajícím směru, odkud byl Thurzův hrad dosažitelný – vjíždělo se
do něj nejspíše přes Velké náměstí. Sněmovní náměstí tedy patrně v rámci hradního
organismu v první půli 16. století plnilo pomocnou komunikační úlohu ve vztahu
k Mlýnské bráně, jíž bylo právě od té doby dosažitelné hospodářské zázemí hradu
s biskupským mlýnem. Komunikační role prostoru pozdějšího Sněmovního náměstí
v Thurzově době nemusela však být nijak druhořadá – vedl tudy totiž přístup k
blízkému kolegiátnímu kostelu sv. Mořice, jehož východní část byla právě za Thurza
opravena a navrácena liturgickému provozu. Rovněž měšťanské domy při západním
(dnes čp. 40) a jižním (dnes čp. 41) obvodu Sněmovního náměstí vykazují
pozoruhodné architektonické detaily, datovatelné do první poloviny 16. století.
Zejména velká křížová okna na bočním, do Sněmovního náměstí orientovaném
průčelí domu čp. 41 podávají svědectví o úrovni kroměřížské měšťanské zástavby
raného novověku a mohou být i odrazem architektonické výbavy sousedního
biskupova hradu. Sám dům čp. 41 byl zjevně dodatečně přiložen ke starší řadě domů
na spodní, severovýchodní frontě (Velkého) náměstí – tato situace může svědčit o
tom, že průběh opevnění biskupova hradu směrem k městu se ustálil teprve
v prvních desetiletích 16. století. Výstavba úzkého, v kontextu thurzovských
kroměřížských domů dispozičně atypického objektu čp. 41 dokládá také snahu o
maximální využití prostoru uvnitř města.
Situace zmíněného domu čp. 40 na západním obvodu náměstí je také
zajímavá, byť z jiného důvodu – jeho umístění nás totiž informuje o výšce terénu
v prostoru pozdějšího Sněmovního náměstí před úpravami v první půli 19. století. Je
zřejmé, že terén zde byl poměrně nerovný a zřejmě nelákal k zástavbě či trvalejšímu
využití. Získání jakýchkoliv bližších dokladů však opět spadá do kompetence
archeologického průzkumu, jehož možnosti jsou však z výše podaných důvodů velmi
omezené.
Ani pro období druhé půli 16. století nemáme pro prostor Sněmovního náměstí
relevantních zpráv. Olomoučtí biskupové renesanční éry, zejména pak Stanislav
Pavlovský (1579–1598) i jeho následovník, František kardinál Dietrichstein (1598–
1636) sice věnovali značnou pozornost zušlechtění své kroměřížské rezidence i jejího
nejbližšího okolí, zejména pak zahrady, případné zásahy či nějakou stavební činnost
v prostoru Sněmovního náměstí z té doby však neznáme. Víme, že se poměrně
–––
96
výrazně upravovala Mlýnská brána, kde renesanční výstavbě patrně po roce 1585
přičítáme obě horní podlaží s poměrně subtilními zdmi. Kolem poloviny 90. let 16.
století se pak pracovalo na tzv. gangu – tedy chodbě, probíhající na koruně hradby,
uzavírající na severní straně Sněmovní náměstí, dále přes Mlýnskou bránu až do
nedávno dokončeného kostela sv. Mořice. Ze zámku, v nějž se proměnil pozdně
gotický biskupský hrad, byla chodba přístupná zřejmě prostřednictvím dlouhého,
archeologicky odkrytého jihozápadního křídla, zbudovaného snad ještě na sklonku
episkopátu biskupa Thurza. Jaké dopady mělo vybudování tohoto křídla, jehož vnější
průčelí bylo orientováno do budoucího Sněmovního náměstí na podobu tohoto
prostoru, však opět netušíme.
2. Období od 2. poloviny 17. století
Po ukončení třicetileté války (1648) se Kroměříž, zničená dobýváním Švédů v roce
1643, jen zvolna vzpamatovávala. Nezájem olomouckých biskupů o město a jejich
zdejší rezidenci trval až do roku 1664, kdy na biskupský stolec dosedl Karel
z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). Stav města, kde nesystematicky probíhaly
patrně jen opravy jednotlivých obytných domů, byl v době příchodu nového biskupa
tristní, stejně jako stav knížecí rezidence. Ta se dočkala nejprve provizorní opravy
(1665-1672), která umožnila situování biskupských úřadů do zámku a zajistila jeho
fungování jakožto administrativního a správního centra obnovované diecéze. Plány
pro komplexní opravu zámku, s níž biskup od počátku svých snah počítal, vyhotovil
nejprve císařský architekt Filliberto Luchese (1606–1666), jehož návrhy následně
rozpracoval jeho následovník, Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702). Ten v místě
z velké části odstraněné předbarokní stavby vyprojektoval obrovský, čtyřkřídlý
zámek, vycházející z architektonického typu palazzo in fortezza (tzv. palác ve tvrzi).
Výstavba nové biskupovy rezidence probíhala v letech 1686-1698, dokončena (a to
v mírně redukovaném rozsahu) byla tedy až tři roky po Karlově smrti. Z biskupského
hradu byla, nepochybně záměrně, ponechána hlavně velká hranolová věž, začleněná
do jižní části nové zámecké budovy; použita byla i některá zdiva ze sklepů pozdně
gotického severního paláce. Barokní přestavba respektovala půdorys starší stavby
pouze na jihovýchodě, kde se musela vyrovnat se situací existující městské zástavby.
–––
97
Na zbývajících třech stranách, obracejících se do dnešního Sněmovního náměstí a
Podzámecké zahrady, nová biskupova rezidence nekopírovala obvod předbarokního
hradu, respektive renesančního zámku a výrazně překročila jeho půdorys.
Hmotově nejbohatší členění nová zámecká budova dostala na vstupní, tedy
jihozápadní straně, orientované do prostoru budoucího Sněmovního náměstí. Nároží
dlouhého vstupního křídla flankuje dvojice obrovských rizalitů, vysunutých z linie
zámecké budovy o jednu osu a svým ostrým nárožím směřujících k jihu (do Velkého
náměstí), resp. západu (ke vstupu před Mlýnskou bránou). Součástí velmi radikální
přestavby (v mnoha částech spíše novostavby) zámku bylo i nové řešení
komunikačních návazností na existující městskou uliční síť. Starý vstup do nádvoří,
vedený přízemím pozdně středověké věže byl zrušen a nový vstup byl situován na
osu vstupního křídla. Tímto zásahem bylo do nové role povýšeno i celé předpolí před
vstupním průčelím zámku – pozdější Sněmovní náměstí. Nový vstup do zámku,
vybavený honosným portálem s kartuší oslavující zásluhy biskupa Karla, byl
dosažitelný buď z hlavního, Velkého náměstí nebo trasou dnešní Pilařovy ulice –
v obou případech však procházel přes prostor dnešního Sněmovního náměstí. Přístup
z Velkého náměstí poněkud problematizují výše naznačené výškové poměry, které
znesnadňovaly přímý, pohodlný vjezd z hlavního městského tržiště k bráně do
zámku. Vjezd povozů z hlavního náměstí však nepochybně možný byl – přesnější
polohu komunikace k zámku však neznáme, jelikož z historické situace zůstal
zachován pouze úzký pruh při boční fasádě domu čp. 40., začleněný do terasy
vzniklé zde ve 30. letech 19. století. Při opravě terasy v roce 2004 bylo zjištěno, že
její jádro dosud tvoří původní terény, dokonce i se substrukcemi později odbouraných
kamenných opěrných pilířů dlouhé boční fronty domu čp. 40.
Zdá se, že příjezd do zámku trasou Pilařovy ulice mohl být v 17.–18. století
chápán jako vhodnější, už proto že směrem od hlavní, Kovářské brány míjel
kolegiátní kostel sv. Mořice, barokními biskupy jistě vnímaný jako významná stavba
spojující probíhající barokní obnovu města se slavným obdobím olomouckého
biskupství předbarokní éry. Přímočarý přístup Pilařovou ulicí, tj. od kostela sv. Mořice
také umožňoval plné pohledové uplatnění monumentálního jihozápadního průčelí
nově vybudovaného zámku, sloužícího biskupům zejména k reprezentaci své i úřadu,
jenž zastávali.
–––
98
Tzv. Tencallovy plány kroměřížského zámku ze 70.–80. let 17. století podávají
informaci o plánované podobě barokní fortifikace – na jihovýchodní, jihozápadní a
severozápadní straně zámku měla sestávat z širokého příkopu, jehož vnější hranu
zajišťovala kontreskarpová zeď. Tato vnější hrana příkopu měla kopírovat půdorys
zámecké budovy i obou nárožních rizalitů vstupního, jihozápadního křídla. Na
severním a východním nároží zahradního, tj. severovýchodního křídla měly vzniknout
dva rozměrné bastiony. Na základě nových poznatků lze však soudit, že k vybudování
fortifikace, zaznamenané na Tencallových plánech, nikdy nedošlo. Příkop s
kontreskarpovou zdí prokazatelně vznikl pouze před jihovýchodním a jihozápadním
křídlem a také jižním rizalitem. Nehluboký a dosti mělký příkop měl spíše oddělovat
zámek od zvyšujícího se terénu v jeho předpolí, jeho fortifikační význam byl zcela
minimální. Před průčelími zámku, orientovanými vně města, do Podzámecké zahrady,
existenci vyzděného barokního příkopu ani obou bastionů nemáme doloženy
hmotnými pozůstatky ani věrohodnými ikonografickými doklady.
Mladší plánové podklady z první třetiny 19. století dokládají, že před vstupním,
jihozápadním křídlem se ještě tehdy nacházel nehluboký příkop o šířce rovnající se
míře vysunutí obou nárožních rizalitů – tedy asi 5,5 m. Také jižní rizalit obklopoval
příkop, vymezený kontreskarpovou zdí nepravidelně půlkruhového průběhu, zřejmě
vystupující nad úroveň terénu přilehlého Sněmovního náměstí (viz vyobrazení zámku
z doby kolem poloviny 18. století). Podél jihovýchodního křídla probíhala terasa
někdejšího parkánu, ponechaná z předbarokní fáze hradu; barokní příkop, opět
vymezený zdí, probíhal paralelně se starší parkánovou terasou, ještě blíže k vyústění
Ztracené ulice. Průběh kontreskarpové zdi zámeckého příkopu lze ještě dnes
vysledovat podle nerovností v dlažbě vozovky před jihovýchodním křídlem a částí
jižního rizalitu.
To, že vstupní prostor před zámkem nebyl přinejmenším od druhé poloviny 17.
století vnímán pouze utilitárně, dokládá i dobře datovatelná úprava další z dominant
lokality – Mlýnské brány. Již roku 1665 byl podle chronogramu v memoriálním nápisu
na jižním průčelí věže (CAROLVS VRBEM REPARARE STVDET, tj. Karel usiluje o
obnovu města) obnoven exteriér věže, opatřený kvalitní bílenou omítkou. Snad až
při další stavební fázi, tedy v souvislosti s výstavbou biskupského zámku v 80.–90.
letech 17. věku, probíhalo i přebudování interiérů Mlýnské brány. Nové dispoziční
–––
99
řešení dostalo zejména její první a druhé patro, předělené příčnou zdí, nově
vymezující prostor barokně obnovené, v plném rozsahu zděné spojovací chodby mezi
zámkem, Mlýnskou bránou a chrámem sv. Mořice.
Plány Antona Archeho z roku 1832 zachytily v podnoži jižního líce chodby, tedy
již ve hmotě středověké hradby, trojici vysokých a 4,5 m širokých slepých arkád,
zaklenutých valenými pasy. Právě tyto pasy vytváří nosnou bázi, z níž vyrůstá výše
zmíněná barokní spojovací chodba. Je tedy zřejmé, že v rámci barokní přestavby
došlo v úseku středověké hradby mezi Mlýnskou bránou a zámkem k vytvoření trojice
širokých a hlubokých nik, jejichž účelem nejspíše bylo určité architektonizování
vizuálně
exponovaného
vnitřního
líce
někdejší
hradby
alespoň
v úseku,
bezprostředně souvisejícím se vstupem do nově budované, barokní zámecké
rezidence. Podobu barokně přebudované Mlýnské brány zaznamenala řada více či
méně přesných vedut, zejména pak grafické album Justa van den Nypoorta z roku
1691, obsahující však řadu zkreslení (chybí na ní např. zmíněná chodba mezi
Mlýnskou bránou a zámkem). O stavu barokně upraveného vstupního prostoru před
zámkem však ikonografie neinformuje.
Ani z průběhu 18. století nemáme detailnější zprávy o proměnách Sněmovního
náměstí. Zatímco jeho východní frontu ovládala monumentální fasáda biskupského
zámku, změněná po roce 1752 vztyčením nových, valbových střech, severnímu čelu
prostoru stále dominovala věž Mlýnské brány. Právě ta se během druhé poloviny a
závěru
18.
století
stala
středem
pitoreskního
souboru
budov
různého
architektonického ztvárnění a účelu, které dnes známe již jen z historických plánů
(zejména plánů Antona Archeho z roku 1832). Při jižním průčelí brány, orientovaném
do zájmového prostoru Sněmovního náměstí, v průběhu pozdního 18. století vznikl
objekt strážnice s půvabnou trojosou galerií v jižním čele. Blíže k zámku snad
počátkem 19. století vyrostla prostá, přízemní budova s pultovou střechou. Při
protilehlém, jihozápadním nároží rovněž po polovině 18. století vyrostlo dvoupatrové
křídlo
s bohatě
(arci)biskupského
zdobenými
semináře,
fasádami,
související
zaujímajícího
lokalitu
již
s objektem
stávajícího
někdejšího
Arcibiskupského
gymnázia. Tento stav, kdy je věž Mlýnské brány středem rozsáhlejšího a značně
členitého stavebního souboru, vymezujícího severní obvod pozdějšího Sněmovního
náměstí, zůstal dochován až do roku 1832.
–––
100
3. Vytvoření náměstí ve 30. letech 19. století
Vytvoření náměstí bylo součástí rozsáhlé úpravy, související s přestavbou Mlýnské
brány. Komplexní úprava předmětného prostoru před zámkem spadá do období
episkopátu
olomouckého
arcibiskupa
Ferdinanda
Marii
Chotka
(1832–1836),
konkrétně do let 1832–1834. V předpolí zámku byl kromě přebudování Mlýnské brány
právě tehdy odstraněn příkop, dosud oddělující zámek od vyvýšeného terénu v jeho
předpolí.
Zatímco
při
patě
západního
rizalitu
stačilo
odebrat
terén
před
kontreskarpovou zdí, u rizalitu jižního, kde byl příkop hlubší, byla zasypána celá
kvádrová podnož i s větracími otvory sklepů. Na původní úroveň terénu před jeho
snížením ve 30. letech 19. století poukazuje zvýšená terasa před bočním průčelím
domu čp. 40 na Velkém náměstí, ponechaná zde nepochybně z důvodu obavy o
statiku zmíněného domu. Svědectvím zmizelého předklasicistního stavu je také
značně disproporční, převýšený průjezd v přízemí Mlýnské brány. Stávající niveleta
okolního terénu je asi o 2 m níže nežli před úpravou z roku 1832.
Současně byl odstraněn dřevěný přístupový most k hlavnímu zámeckému
portálu a vzniklé prostranství upraveno jako náměstí (dnes s názvem Sněmovní).
Západní polovina nově utvořeného náměstí byla zadlážděna a sloužila k příjezdu
k biskupské rezidenci, zbytek zřejmě dostal jednoduchou parkovou úpravu.
Architektonicky nejhodnotnějším zásahem však ve 30. letech 19. věku prošla
zástavba mezi Mlýnskou branou a zámkem – starší objekty zde byly zbořeny a
nahradila je tzv. Gardiska – tedy budova strážnice arcibiskupské gardy – „tělesné
gardy Jeho knížecí milosti“. Výstavba Archeho Gardisky velmi podstatným způsobem
zušlechtila i pohledově mimořádně exponovanou část při vnitřním líci někdejší
hradby, nesoucí barokní spojovací (též Knížecí) chodbu. Jak již bylo výše předesláno,
vznikla zde monumentální galerie, jejíž interiér s nově upraveným předpolím
arcibiskupského zámku spojovala otevřená jižní stěna, rytmizovaná pouze několika
štíhlými hranolovými sloupy, podepírajícími nízkou pultovou střechu. Symetrickou
kompozici nesmírně ušlechtilé architektury nové galerie dotvářela dvojice bočních
domků se strážnicemi, z nichž západní navazovala na starší přístavbu, obsahující
dvouramenné schodiště, vedoucí do obytných interiérů patra Mlýnské brány. Při
–––
101
Archeho
přestavbě
komplexu
Mlýnské
brány
a
Gardisky
zaujme
symbióza
neogotických a čistě klasicistních tvaroslovných prvků. Zatímco pro starobylou, pouze
obnovovanou
branskou
věž
Arche
využil
historizujících,
neogotických
architektonických motivů, novostavba sousední galerie překvapuje čistými, dobově
aktuálními klasicistními formami. Přestavba komplexu Mlýnské brány nepochybně
představuje jeden z nejkvalitnějších Archeho invenčních vstupů do mozaiky
architektonického bohatství Kroměříže v rámci celého 19. století.
Drobnějších, z hlediska komunikace v zámeckém areálu však podstatných
úprav se dočkal i prostor zasypaného příkopu pod jihovýchodním zámeckým křídlem,
tedy při ústí ulice Ztracené. V násypu příkopu zanikla jak terasa předbarokního
parkánu, tak i několik drobnějších objektů, zachycených ještě mapou stabilního
katastru z roku 1830. Pod východním nárožím zámecké budovy byla v místě starší
drobné zahrádky, přiložené k vnějšímu líci navazující městské hradby, nasypána
poměrně rozsáhlá terasa. V násypu terasy byl pohřben jednak starší, k vnějšímu
průčelí zámku přiložený barokní útvar s vnitřním točitým schodištěm, ale i navazující
úsek městské hradby. Z nově utvořené terasy se svažovala sypaná rampa, vedená při
vnějším líci městské hradby, resp. za domem ve Ztracené ul. čp. 63, až do
Podzámecké zahrady. Pozůstatkem této svažité přístupové rampy je dodnes znatelný
terénní útvar, do nějž bylo v 70. letech 19. století vestavěno nové dvouramenné
schodiště (viz dále). Ze strany Ztracené ulice nově vytvořený přístup do Podzámecké
zahrady zpřístupnila pilířová, tzv. Chotkova brána, zbudovaná zřejmě ve 40. letech
19. století opět podle návrhů architekta Antona Archeho. Brána tvoří součást
oplocení, tvořeného podezdívkou a železným, dekorativně ztvárněným plotem.
Později, při sporých historizujících zásazích, koruny pilířů doplnily drobné neobarokní
figurální skulptury.
4. Od 40. let 19. století dodnes
Další úpravy Sněmovního náměstí i vstupu do Podzámecké zahrady probíhaly
v pokročilejším 19. století. Počátkem 70. let 19. století byla starší rampa, klesající
z terasy při východním nároží zámku do Podzámecké zahrady, odstraněna a
nahrazena rozměrným dvouramenným schodištěm, ústícím před zahradním průčelím
–––
102
zámku (resp. vně důlní grotty barokní sala terreny). Tato úprava souvisí
s novostavbou neobarokního portiku ve středu nejnižší úrovně zahradního průčelí,
provedenou po odstranění Archeho klasicistního portiku v roce 1871. Vnější plášť
nově zbudovaného, značně mohutného schodišťového tělesa pročlenila pásová
bosáž, přecházející i na nejnižší partii zahradního průčelí a novostavbu portiku.
V zábradlí schodiště se uplatnily barokizující kuželky, madla zvýraznily tesané
kamenné koule. Schodiště, stejně jako portikus byly zbudovány podle návrhů
architektů z arcibiskupské stavební kanceláře – Gustava Meretty (1832-1888) a
Františka Drbala (1819-1893).
Zřejmě také v 70.–80. letech 19. století má původ nové dekorativní ohrazení před
jihozápadním, vstupním průčelím zámku, tedy přímo v prostoru Sněmovního náměstí.
Bylo tvořeno hmotnými pískovcovými sloupky osmibokého půdorysu a mírně
kónického tvaru, spojenými masivními železnými řetězy. Tyto prvky, doplněné také
jistě na základě návrhu některého z arcibiskupských architektů, jsou poprvé
zachyceny na fotografii Sněmovního náměstí a vstupního průčelí zámku z roku 1888.
Poslední proměnu doznaly stavby bezprostředně související se Sněmovním
náměstím, konkrétně věž Mlýnské brány, v roce 1889. Úprava exteriéru, realizovaná
podle návrhu architekta Antona Kybasta, přinesla náhradu starší, nízké stanové
střechy novou, podstatně vyšší střechou dlátkového tvaru. Provedena byla i změna
formátu oken v obou horních patrech jižní fasády věže a nová konzolová korunní
římsa.
Pro úplnost našeho povědomí o změnách, jež následně formovaly tvářnost staveb
tvořících kulisu Sněmovnímu náměstí, je třeba zmínit ještě stavbu spojovacího krčku
při západním, bočním průčelí věže Mlýnské brány, provedenou v souvislosti s demolicí
budov
někdejšího
arcibiskupského
semináře
a
novostavbou
Arcibiskupského
gymnázia v roce 1911. Nutnost bezproblémového komunikačního napojení na oblast
někdejšího hospodářského zázemí arcibiskupského zámku s pivovarem, bývalou
mincovnou a řadou provozních staveb (dnes ulice Na Kopečku a Na Sladovnách) si
při západním boku branské věže vyžádala zřízení širokého a vysokého průchodu,
jehož architektura ještě vychází z motivů starší Archeho Gardisky po východním boku
věže.
–––
103
V souvislosti s opravami kroměřížského zámku se po polovině 20. století
uvažovalo o vyhloubení příkopu kolem fasád zámku, orientovaných do nitra města.
Tento záměr zaznamenává např. Souborný asanační plán Městské památkové
rezervace, zpracovaný architektem Josefem Němcem roku 1958. Příkop měl však mít
odlišné dimenze nežli historickými plány doložený příkop barokní. K realizaci obnovy
příkopu, která by nepochybně přinesla mnoho sporných momentů, nikdy nedošlo.
V rámci celkové obnovy kroměřížského zámku přišla na přelomu 80. a 90. let 20.
století na řadu i terasa se schodištěm do Podzámecké zahrady. Schodiště bylo
kompletně odstrojeno od kamenných prvků, sypané jádro terasy bylo zčásti vybráno,
přičemž vystoupily pozůstatky barokního schodišťového útvaru a přiléhající úsek
někdejší městské hradby, od 30.–40. let 19. století zasypané v jádru terasy.
Pozoruhodné
nálezy
těchto
stavebních
konstrukcí,
dosud
známých
pouze
z historických plánů, zřejmě nebyly zaměřeny ani odborně dokumentovány, vznikla
pouze jejich sporá fotodokumentace. Obvodová zeď schodiště do Podzámecké
zahrady byla ocelovými lany přikotvena k novému železobetonovému bloku,
vsazenému do únosné části podloží. Po takto razantním statickém zajištění došlo
k rekonstrukci původního stavu schodiště, mnohé kamenné prvky však nahradily
výdusky z umělého kamene.
Kroměřížské Sněmovní náměstí tak zůstalo dochováno v podobě, dosažené
úpravami v 70.–80. letech 19. století a dodnes tak tvoří jednu z historicky
nejhodnotnějších částí Městské památkové rezervace Kroměříž, díky přítomnosti
jedinečných architektonických dominant disponující zcela výjimečnými vizuálními
kvalitami a památkovými hodnotami.
–––
104
VI. Ikonografie a historická plánová
dokumentace
Problematice
ikonografických
pramenů,
které
se
vážou
k
dějinám
kroměřížského arcibiskupského zámku a jeho okolí, byla opakovaně věnována
zvýšená pozornost. Dochované ikonografické prameny představuje zejména soubor
vedut, které svým vznikem spadají do období od konce 16. až do 20. století. Zásadní
význam mají veduty z předbarokního období, neboť poskytují ojedinělé informace o
původní podobě kroměřížského zámku a okolních objektů před radikální přestavbou
biskupské rezidence ve druhé polovině 17. století.
Druhý okruh těchto archivních materiálů pak představuje dochovaný početný
soubor map a plánů, z nichž významné místo náleží původním plánům zámku již z
konce 17. století. Dochovaná plánová dokumentace umožňuje sledovat některé dílčí
stavební změny, které se v organizmu zámku odehrály. Důležitá role připadá také
mapám, které zobrazují bezprostřední okolí zámku, zejména pak proměny
Podzámecké zahrady a objektů v ní umístěných. Významný je soubor map, plánů a
dalších nákresů z první poloviny 19. století, zejména z doby působení arcibiskupského
architekta A. Archeho.
Řada ikonografických pramenů včetně historické plánové dokumentace byla
publikována ve starší i v novější. Přehled relevatních pramenů tohoto typu pak byl v
základním přehledu (veduty, mapy, plány, fotografie) s odkazy na literaturu zahrnut
do nepublikovaného rukopisu z roku 2004.54 Nověji bylo v rámci tohoto SHP
upozorněno na další ikonografické prameny.
Mlýnská brána, Gardiska, Colloredova kolonáda, Sněmovní náměstí, vstup
do Podzámecké zahrady (ZAO, pob. Olomouc, ÚŘAS)
54
ŠABATOVÁ, Lenka – KALÁBOVÁ, Lenka: Arcibiskupský zámek a zahrady Kroměříž.
Stavebněhistorický průzkum. I. část. Rukopis NPÚ Brno. Brno 2004, s. 51 an.
–––
105
• Inv. č.: 23 723; sign.: SŘ-F-1; kart. 3293
Lineární inventární skicy budov a jiných stavebních objektů panství Kroměříž dle
stavu z roku 1892, č. 2, Mlýnská brána (č. 2), Collored. galerie (č. 3).
• Inv. č.: 54 767; sign.: Kž 133; poř. č.: 10 611
Plán části Kroměříže se zemskou silnicí, mj. též s vodní situací, mosty, mýtem,
zámkem a Podzámeckou zahradou, Joh. Ant. v. Grünenberg, s.l., cca 1775, 70 x 49
cm.
• Inv. č.: 54 770; sign.: P/35; poř. č.: 10 614
Plán budov v okolí Sněmovního náměstí, K. Thalherr, 1833, rkp. kolor., 62 x 51 cm.
• Inv. č.: 54 774; sign.: II 33; poř. č.: 10 618
Plán budov v okolí Podzámecké zahrady v Kroměříži, okolo r. 1850, měřítko 1 coul =
15 sáhů, matrice kolor., 42 x 27 cm.
• Inv. č.: 54 777; sign.: II/36; poř. č.: 10 621
Situační plán okolí Sněmovního náměstí, Fr. Drbal, 1861, matrice kolor. 55 x 48 cm.
• Inv. č.: 55 178; sign.: Kž 276; poř. č.: 11 622
Geometrické měření hranic zámku, přilehlých objektů a Podzámecké zahrady v
Kroměříži směrem na severozápad – půdorys, architekt Karel Talherr, Kroměříž,
1834, rkp. kolor., 45,5 x 63 cm.
• Inv. č.: 55 179; sign.: Kž 278; poř. č.: 11 623
Zaměření starého a nového ohraničení arcibiskupského zámku v Kroměříži od
bočního vchodu do Zámecké zahrady po strážnici u Mlýnské brány, zakreslena též
stará hradební zeď – půdorys, po 1833 (?), rkp., 56,5 x 51 cm.
• Inv. č.: 55 181; sign.: II/32; poř. č.: 11 625
Plán zámku s Podzámeckou zahradou (v Kroměříži) s vyznačenými parcelami vsi
Oskolí, okolo r. 1850; rkp. kolor., 62,5 x 47,5 cm.
• Inv. č.: 55 193, poř. č. 11678–11684
Plán zámku, sklepy, přízemí, věž, 1942.
• Inv. č.: 55 206; sign.: IV/43-44; poř. č.: 11 712–11 713
Plán přístavby strážnice, zámek v Kroměříži – situační plán, přízemí, 1.patro, kostelní
chodba, okolo r. 1838 (situační plán), Kroměříž, 1927, bez měř., kotováno (u plánu z
období okolo 1838), rkp. kolor., novodobá matrice, 31,5 x 24,5 cm, 34 x 21 cm, 2
listy.
• Inv. č.: 55 214; sign.: IV/57; poř. č.: 11 726
Plán umístění ozdobného řetězu před vchodem zámku v Kroměříži, mezi l. 1830–
1850, rkp., 84,5 x 61 cm.
–––
106
• Inv. č.: 55 253; sign.: Kž 156; poř. č.: 11 868
Plán Mlýnské brány se strážnicí a části zámku v Kroměříži – přední pohled, půdorys,
Roman Rössner, s. l., cca 1840, rkp. kolor., 30 x 45,5 cm.
• Inv. č.: 55 254; sign.: P 94; poř. č.: 11 869
Situační plán Mlýnské brány v Kroměříži, Roman Rössner ( Kroměříž), cca 1836–
1853, aprob. arcibiskup Sommerau Beckh, rkp., 42,5 x 38,7 cm.
• Inv. č.: 55 255; sign.: P 96; poř. č.: 11 870
Plán Mlýnské brány a hlavní strážnice u zámku v Kroměříži – průčelí a situace, Roman
Rössner, cca 1840, rkp. kolor., 55,5 x 58,5 cm.
• Inv. č.: 55 256; sign.: P 95; poř. č.: 11 871
Plán přestavby hlavní strážnice zámku v Kroměříži a knížecího a zámeckého náměstí,
Antonín Arche (Kroměříž), cca 1840, rkp. kolor., 73 x 55 cm.
• Inv. č.: 55 257; sign.: XVII/1; poř. č.: 11 872
Situační plán Mlýnské brány a hlavního průčelí zámku v Kroměříži – půdorys, brána
před a po přestavbě, pohledy na průčelí brány, asi 1832, rkp. kolor., 63 x 47 cm.
Návrh na průčelí Mlýnské brány a úpravy sousedních budov, okolo l. 1830–1840, R.
Rössner, aprobováno arcibiskupem Maxmiliánem Sommerau Beckhem, rkp., 43 x
17,5 cm.
Návrh na průčelí Mlýnské brány a úpravy sousedních budov, A. Arche, 1833, rkp.,
44,5 x 25 cm.
• Inv. č.: 55 260; sign.: XVII/4-8; poř. č.: 11 875–11 879
Návrh na průčelí Mlýnské brány, okolo l. 1830–1840, bez měř., rkp., 41,5 x 26,5 cm,
36 x 24 cm, 39 x 17 cm, 21,5 x 19 cm, 22 x 20 cm, 5 listů.
Návrh na průčelí Mlýnské brány a úpravy sousedních budov – půdorys, čelní pohled,
okolo r. 1840, rkp., 42 x 37,5 cm.
Plán traktu (hlavní strážnice) mezi zámkem a Mlýnskou bránou – půdorys, průřez,
okolo r.1830–1840, rkp., 48 x 30,5 cm.
Plán Mlýnské brány (stav před r. 1890) a návrh na novou střechu brány – čelní
pohled, průřez, půdorys krovu, průřez krovu, okolo r. 1890, rkp., 35,5 x 39 cm.
–––
107
Plán Mlýnské brány a návrh na zvýšení a úpravy střech brány – čelní pohled, průřez,
půdorys krovu, Kybast, Kroměříž, 1889, rkp., matrice část. kolor., 65,5 x 44 cm, 22 x
20,5 cm, 3 listy.
Pohled na průčelí Mlýnské brány, okolo r. 1890–1900, rkp., 48 x 37 cm, 48 x 50,5
cm, 2 listy.
Nákresy detailů kamen. výzdoby na Mlýnské bráně – detaily říms, oken, R.
Sprindrich, Kroměříž, 1889, rkp. kolor., 88 x 58 cm, 3 listy.
Nákres vikýřů va střeše Mlýnské brány v Kroměříži – průřezy, půdorysy, okolo r.
1890, R. Sprindrich, rkp., 84 x 59 cm, 55,5 x 26 cm, 3 listy.
Situační plán zachycující hlavní průčelí zámku, Mlýnskou bránu a tzv. Úřední dům,
okolo r. 1850, rkp., 70 x 50,5 cm.
• Inv. č.: 55 269; sign.: XVIII/19; poř. č.: 11 895
Plán Mlýnské brány s hlavní strážnicí – půdorys přízemí, 1. patra a půdy, okolo r.
1925, matrice, 34,5 x 23 cm.
• Inv. č.: 55 270; sign.: XVIII/17-18; poř. č.: 11 896–11897
Plány Mlýnské brány – situační plán, čelní pohled, průřez I-I, průžez II-II, půdorys
krovu, Svitavy, 1942, 49 x 34 cm, 45 x 34 cm, 2 listy.
• Inv. č.: 55 271; sign.: Kž 285; poř. č.: 11898
Situační skizza Podzámecké zahrady v Kroměříži včetně nové zahradní „Partie“,
architekt Karel Thalherr, Kroměříž, 1834, rkp. kolor., 46 x 46,5 cm.
• Inv. č.: 55 272; sign.: Kž 287; poř. č.: 11 899
Plán zámku v Kroměříži a zahradnické úpravy Podzámecké zahrady – půdorys,
stavební ředitel Arche (Kroměříž), s.a., (před r.v1835), rkp., 54 x 83 cm.
• Inv. č.: 55 273; sign.: Kž 288; poř. č.: 11 900
Plán podzámecké zahrady v Kroměříži s půdorysem zámku a jeho okolí v r.1832 –
Půdorys se zakreslením zahrad. úpravy – architekt Carl Thalherr, Kroměříž, 1835,
rkp. kolor., 47 x 64 cm.
• Inv. č.: 55 274; sign.: Kž 289; poř. č.: 11 901
Plán Podzámecké zahrady v Kroměříži a přilehlých objektů – půdorys, po r. 1846,
rkp. kolor., 116 x 89 cm.
• Inv. č.: 55 276; sign.: Kž 291; poř. č.: 11 903
–––
108
Plán Podzámecké zahrady s přilehlými pozemky – půdorys, zaměřil lesní geometr
Johann Kirsch, zakreslil lesní taxtátor Johann Rieger, s. l., 1838, rkp. kolor., 116,5 x
81 cm.
• Inv. č.: 55 278; sign.: V/220; poř. č.: 11 905
Situační plán Podzámecké zahrady v Kroměříži, J. Kirsch, 1837, rkp.kolor., 118 x 73
cm.
• Inv. č.: 55 298; sign.: – ; poř. č.: 11 984–11 987
Plány Colloredovské galerie v Podzámecké zahradě v Kroměříži – půdorys, čelní
pohled, situační plán, cca 1820, cca 1925, rkp., novodobá matrice, velikosti různé, 4
listy.
–––
109
VII. Prameny a literatura
1. Prameny
a. Archivní prameny
Moravský zemský archiv Brno
D 9, D 10 – Stabilní katastr
Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc
AO – fond Arcibiskupství Olomouc
ÚŘAS – fond Ústřední ředitelství arcibiskupských statků
b. Edice a katalogy
CDM – BOČEK, Antonín – CHYTIL, Josef – CHLUMECKY, Paul v. – BRANDL, Vincenc –
BRETHOLZ, Bertold (edd.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. IV.–XV.
Olomouc 1845; Brno 1850–1903.
LECHNER – LECHNER, Karl (ed.): Die ältesten Belehnungs– und Lehensgerichtbücher
des Bisthums Olmütz. I-II. Brünn 1902.
ZLÁMAL, Bohumil (ed.): Katalog moravských biskupů, arcibiskupů a kapitul staré a
nové doby. Olomouc 1977.
2. Literatura
BALETKA, Tomáš: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho
kancelář a správa biskupských statků. Sborník archivních prací 54, 2004, s. 3–236.
–––
110
DANIEL, Ladislav – PERŮTKA, Marek – TOGNER, Milan (edd.): Arcibiskupský zámek a
zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009.
DUDÍK, Beda: Über Nekrologe der Olmützer Domkirche. Wien 1884.
FIŠER, Zdeněk – KROUPA, Jiří: Kroměříž, průvodce městem. Brno 1991.
GROWKA, Květoslav: Deník Bedřicha Fialy, kroměřížského arcibiskupského gardisty a
archivního zřízence. Východní Morava 3, 2013, s. 145–163.
HLOBIL, Ivo – PETRŮ, Eduard: Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha
1992.
HOLEČEK, Jan – KUNRÁTKOVÁ, Lenka: Obnova části arcibiskupského zámku
v Kroměříži. Zprávy památkové péče 3, 2007, s. 205–206.
CHYBOVÁ, Helena: Kroměříž zmizelá a znovu objevená aneb Historie ukrytá pod
dlažbou města. Kroměříž 2009.
JAKUBEC, Ondřej: Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské
doby. Olomouc 2003.
JAKUBEC, Ondřej: Olomoučtí biskupové jako renesanční mecenáši? In: Prix, Dalibor
(ed.), Pro Arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila. Praha 2002, s. 261–270.
JANÁL, Jiří – ŠTĚTINA, Jan: Příspěvek ke stavebním dějinám zámku v Kroměříži. In:
Dějiny staveb 2006. Plzeň 2006, s. 33–42.
JŮZA, Vilém – KRSEK, Ivo – PETRŮ, Jaroslav – RICHTER, Václav: Kroměříž. Praha
1963.
–––
111
KINDL, Miroslav: Sbírka a archiv fotografií kroměřížského zámku. Ingredere Hospes
6, 2013, s. 6–16.
KROUPA, Jiří: Kroměřížský zámek na sklonku 17. století. Zpravodaj Muzea
Kroměřížska, 1984, č. 2, s. 22–25.
KRSEK, Ivo – KUDĚLKA, Zdeněk – STEHLÍK, Miloš – VÁLKA, Josef: Umění baroka na
Moravě a ve Slezsku. Praha 1996.
KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. Kolín–Miro.
Praha 1998.
jádro. Stavebně historický průzkum. Strojopis. Praha 1958.
LOSERTH, Johann: Das Granum catalogi praesulum Moraviae. Nach der Handschrift
des Olmützer Domcapitelarchiv. Archiv für österreichische Geschichte 78, 1892, s.
41–97.
MOTALÍK, Zdeněk (ed.): Kroměřížské veduty. Praha 2006.
NECHUTOVÁ, Jana: Vitae Brunonis. Časopis Moravského muzea, vědy společenské,
71, 1986, s. 175–182.
PAPROCKÝ, Bartoloměj: Zrcadlo slavného Markrabství moravského. Olomouc 1593.
Reprint Ostrava 1993.
PAVLÍČKOVÁ, Radmila: Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z
Liechtensteinu–Castelkorna 1664–1695. Olomouc 2001.
PERŮTKA, Marek (ed.): Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Průvodce..
Kroměříž 2011.
–––
112
PERŮTKA, Marek (ed.): Kroměříž. Historické město & jeho památky. Kroměříž 2013.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. I. Kroměříž 1913.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-1, 2. Kroměříž 1947.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-3. Kroměříž 1948.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. II-4. Kroměříž 1948.
PEŘINKA, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže. III. Kroměříž 1940.
PINKAVA, Jaroslav: F. V. Peřinka. Ojedinělý badatel. Ed. Petr Pálka. Kroměříž 2004.
PINKAVA, Jaroslav: Kroměřížské hradby a brány. Zpravodaj Muzea Kroměřížska,
1987, č. 2, s. 13–26; 1988, č. 1, s. 27–36; 1989, č. 1, s. 13-18.
PLAČEK, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996.
PLAČEK, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha
2001.
SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. (J–N). Praha 1999.
SPURNÝ, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
II. Severní Morava. Praha 1983.
ŠIŠKOVÁ, Martina: Arcibiskupský architekt Anton Arche. Ingredere Hospes 6, 2013,
s. 83–91.
–––
113
ŠTĚPÁN, Jan: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic v letech
1579–1598. Olomouc 2009.
ŠTĚTINA, Jan: Co skrývá nádvoří kroměřížského zámku? In: P. Rožmberský (ed.):
Dějiny staveb 2008, s. 59–65.
ŠTĚTINA, Jan: Úvahy nad problematikou stavebního vývoje kroměřížského zámku.
Ingredere Hospes 3, 2010, s. 8–27.
VACKOVÁ, Jarmila: Ikonografie Kroměříže od konce 16. století do poloviny 19. století.
Zprávy památkové péče 19, 1959, s. 81–88.
VACKOVÁ, Jarmila: Kroměříž, městská památková rezervace a státní zámek. Praha
1960.
VACKOVÁ, Jarmila: Nové poznatky k stavební historii Kroměříže, I. část, 16. a 17.
století. Umění 5, 1957, s. 153–155.
VÁCHA, Zdeněk – VRLA, Radim: Kroměřížská biskupská rezidence na konci
středověku. Archaeologia Historica 33, 2008, s. 357–376.
VRLA, Radim – HODAŇOVÁ, Klára – MICHOINOVÁ, Dagmar: Věž kroměřížského
zámku – průzkum části jihozápadní fasády. Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 3, s.
209–214.
VYPUŠŤÁK, Miroslav: Zakreslení stávajícího stavu Colloredovy kolonády
v Podzámecké zahradě. Projektová dokumentace skutečného provedení. Kroměříž
1996.
ZATLOUKAL, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Olomouc 2004.
–––
114
ZATLOUKAL, Ondřej – PERŮTKA, Marek (edd.): Arcibiskupský zámek a zahrady v
Kroměříži. Průvodce. Kroměříž 2011.
ZATLOUKAL, Pavel: Příběhy z dlouhého století, architektura let 1750–1918 na Moravě
a ve Slezsku. Olomouc 2002.
ZEZULOVÁ, Jitka: Vlastivěda moravská a František Vácslav Peřinka. In: 100 let
Vlastivědy moravské a vlastivědná práce na Moravě. XXV. Mikulovské sympozium
1998. Mikulov – Brno 1999, s. 125–129.
–––
115
VIII. Popisy vyobrazení – půdorysy
Podkladem půdorysů jsou materiály uložené v archivu NPÚ ÚOP v Kroměříži, pro
potřeby stavebně-historického průzkumu byly doměřeny a dopracovány.
Tab. 1. Kroměříž, situace zkoumaných objektů v zámeckém areálu (zvýrazněny
červeně). Vodorovnou šrafurou pojednán zámek a ostatní objekty.
Tab. 2. Barevné vyhodnocení stáří zdiv zkoumaných objektů (tmavší tón využit pro
časové zařazení svislých konstrukcí, světlejší pro označení předpokládané datace
stropních konstrukcí).
Tab. 3. Půdorys 1. NP Mlýnské brány a navazujícího objektu Gardisky s číselným
označením jednotlivých prostor.
Tab. 4. Půdorys 1. NP Mlýnské brány a 2. NP navazujícího objektu Gardisky
s číselným označením jednotlivých prostor.
Tab. 5. Půdorys 2. NP Mlýnské brány a tzv. Knížecí chodby mezi branskou věží a
zámkem s číselným označením jednotlivých prostor.
Tab. 6. Půdorys 3. NP Mlýnské brány s číselným označením jednotlivých prostor.
Tab. 7. Půdorys 4. NP Mlýnské brány.
Tab. 8. Půdorys 1. NP Mlýnské brány a 1. NP navazujícího objektu Gardisky
s vyhodnocením stavebního vývoje (viz tab. 2).
Tab. 9.
Půdorys 1. NP Mlýnské brány a 2. NP navazujícího objektu Gardisky
s vyhodnocením stavebního vývoje (viz tab. 2).
Tab. 10. Půdorys 2. NP Mlýnské brány a tzv. Knížecí chodby mezi branskou věží a
zámkem s vyhodnocením stavebního vývoje (viz tab. 2).
Tab. 11. Půdorys 3. NP Mlýnské brány s vyhodnocením stavebního vývoje (viz tab.
2).
Tab. 12. Půdorys 4. NP Mlýnské brány s vyhodnocením stavebního vývoje (viz tab.
2).
Tečkovaně
je
vyznačen
průběh
odstraněné
barokní
příčky
a
komína
v severovýchodním nároží interiéru. V místnosti 302 je zachycena i poloha trámů
starší fáze stropu.
–––
116
Tab. 13. Místnost 301 ve 3. NP Mlýnské brány. A - pohled na severní líc místnosti 301
se zákresem nálezových situací; 1 – dřevěné táhlo při vnitřním líci východní zdi, 2 –
negativ podstavce koutového topeniště (kamen) s dodatečně zazděným přikládacím
otvorem (šedě), 3 – poloha tužkových grafitti patrně ze závěru 80. let 19. století, 4 dvojice trámových průvlaků stropu, přidaných při rekonstrukci v závěru 80. let 19.
století; B – patrně sekundárně umístěné ostění dvířek topeniště v jihovýchodním
koutu místnosti 303, šipka značí část lišty při vnějším obvodu, domodelovanou
z malty.
Tab. 14. Colloredova kolonáda v Podzámecké zahradě, půdorys v úrovní galerie.
Tab. 15.
Colloredova kolonáda v Podzámecké zahradě, půdorys v úrovní galerie
s vyhodnocením stavebního vývoje; vyhodnocení části interiéru navazujícího 2. NP
západního rizalitu zámku jen rámcové (viz tab. 2).
Tab.
16.
Příčný
řez
galerií
Colloredovy
kolonády
v
Podzámecké
zahradě
s vyhodnocením stavebního vývoje, pohled k severu. Zachycen stav se zazděnými
nikami otvorů v západní zdi (viz tab. 2, podklad z archivu NPÚ ÚOP v Kroměříži).
Tab. 17. Schodiště směřující z terasy pod východním nárožím zámku do Podzámecké
zahrady, půdorys bez stavební analýzy (archiv NPÚ ÚOP v Kroměříži).
–––
117

průzkumy

Transkript

Podobné dokumenty

SBORNIK 04 - Agentura Bonus

Kryštof Gendorf - Správa Krkonošského národního parku

OTEVŘENÉ BRÁNY

Výroční zpráva 2011 - Muzeum umění Olomouc

Otevřít - Památky středních Čech

katalog xinnix - Skryté zárubně xinnix

Základní průvodce - Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži

Celý Věstník v PDF - Klub Za starou Prahu

průzkumu - Národní centrum zahradní kultury