Kvasnice 32

Transkript

Kvasnice 32

32
2013
Kvasnice číslo 32, vyšlo v květnu 2013
Ze školních lavic
Ve středu 16. ledna jsme pozvali do školy všechny budoucí prvňáčky
k zápisu do první třídy pro školní rok 2013/2014. Ve škole na ně čekali
pohádkové čarodějnice a černokněžník, aby je provedli stanovišti
s rozličnými úkoly. Všichni budoucí prvňáčci si se zadanými úkoly poradili.
Skládali písmenka, přiřazovali čísla k příslušnému počtu obrázků,
přednášeli
básničky,
kreslili
na
Smart
Boardu.
Čarodějnice
s černokněžníkem je provedli po škole a vyfotografovali se s nimi
v pohádkovém hradě. Každé
z dětí si odneslo drobné
upomínkové předměty, které
jim vyrobili starší školáci.
Poděkování patří tradičním
účastnicím, členkám Sboru pro
občanské záležitosti při Obci
Lukavice,
Marii
Pytlíkové
a Janě Strnadové, které nám
s organizací zápisu pomohly.
Dětem také předaly drobný
dárek.
U
zápisu
jsme
v průběhu odpoledne přivítali
deset dětí.
Na konci prvního pololetí letošního školního roku vyučující zajímalo, jak
žáci hodnotili společně prožitý čas ve třídách, či co by si ve škole přáli
zlepšit. Proto jsme se společně v mini projektu zamýšleli nad prožitými
školními dny prvního pololetí a vyjadřovali se k nim. Na počátku jsme si
společně připomněli všechny společně prožité akce, hodnotili jsme využití
pomůcek ve vyučovacích předmětech, přístup vyučujících k žákům,
nabídku mimoškolních aktivit, školní stravování či naše dlouhodobé
projekty a internetovou nabídku učebnic
a pomůcek. Diskutovali jsme o webových
stránkách školy, o tom, co případně
zlepšit. Poté žáci v týmech graficky
zpracovávali svá hodnocení. Ta se stala
součástí výzdoby našich tříd.
Ve čtvrtek 21. února se čtvrťáci a páťáci
vydali se svým učitelem do Městské
knihovny Chrudim. V příjemné klubovně
je čekalo setkání s bajkami. Knihovnice
2
Iveta Novotná pro nás připravila poutavé vyprávění o zakladateli tohoto
čtenářského žánru, otroku Ezopovi. Dozvěděli jsme se mnohé zajímavosti
o tom, jak vypadal, jak žil i jak zemřel. Seznámili jsme se s některými
jeho bajkami tak, jak je převyprávěli známí čeští spisovatelé. Čas nám
zbyl také na projití dětského oddělení knihovny i na samostatnou četbu
vybraných knih.
K nám do školy jsme pozvali profesionální hasiče z Chrudimi. Přivítali jsme
mezi námi Jaroslava Horáčka, Jaroslava Starého a jeho manželku.
Připravili si pro nás prezentaci o tom, co všechno hasiči dělají a jak se
máme chovat my v případě mimořádné události. Obdivovali jsme i jejich
vybavení. Vyprávěli nám třeba o tom, jak se máme chovat, když hoří dům.
Čtvrťáci a páťáci se ve čtvrtek 14. března
vyučovali v Regionálním muzeu Chrudim.
Muzejní pedagožka Barbora Hlaváčová pro
nás připravila putování chrudimskou
historií
od
pravěku
ke
vzniku
Československa. Vyučování bylo součástí
našeho historického učiva vlastivědy. Pro
opakování a prohloubení našeho vztahu
k regionu, kde žijeme, jsme využili stálou
expozici "Mozaika z dějin regionu". Spolu
s průvodkyní jsme zhlédli jednotlivé
exponáty,
zařazovali
jsme
je
do
historických souvislostí. Žáci se snažili
odpovídat na zajímavé otázky kladené
v souvislosti s prohlídkou. Ve druhé části jsme se rozdělili do dvojic,
skládali rozstříhané věty a poté pracovali na jednotlivých stanovištích,
kde jsme plnili připravené různorodé úkoly. V závěru našeho vyučování
jsme sestavili velkou časovou osu s jednotlivými částmi mozaiky našich
dějin. Tu jsme si nakonec přivezli do školy, abychom si mohli historii
zopakovat i na školní chodbě.
Ve středu 20. března jsme
uspořádali ve III. třídě tradiční jarní
setkání, tentokrát s pohádkou. Žáci
ze všech tříd si od konce února
připravovali v jednotlivých týmech
dramatizaci vybraných pohádek.
Společně si vymysleli kostýmy
a naučili se jednotlivé dialogy.
Čtvrťáci a páťáci si také namalovali
3
kulisy. Na naše vystoupení jsme do školy pozvali všechny zájemce.
Prvňáčci si nacvičili tři pohádky: Červená Karkulka, Zvířátka a loupežníci,
O řepě. Druháci přidali pohádky Princezna na hrášku, O Smolíčkovi
a O třech prasátkách. Čtvrťáci a páťáci spolu se třeťáky secvičili
dramatizaci pohádek O dvanácti měsíčkách a O dvou sestrách. Na naše
vystoupení se přišli podívat a našim výkonům zatleskat mnozí rodiče,
prarodiče a také děti z mateřské školy.
Ve středu 27. března jsme se sešli se
všemi žáky školy při společném tvoření.
Každý ze žáků měl možnost malovat
kraslice, tvořit různá velikonoční přání,
vyrábět
zajíčky
či
kuřátka.
Celý
velikonoční projekt pro své spolužáky
připravili páťáci. Naše škola byla
provoněná, protože každý žák si uválel
a upekl jidáše. Ve škole jsme přivítali
Ilonu Kůpovou z květinářství Inspirace
Chrudim, která spolu s dětmi vytvořila
velikonoční aranži z živých květů. Páťáci
si připravili pro ostatní spolužáky
stanoviště, na kterých s ostatními
spolužáky malovali kraslice a vyráběli
různé velikonoční výrobky k přivítání
svátků jara. Na konci společného tvoření
se žáci pochlubili tím, co dokázali sami
vyrobit. Všichni si své výrobky odnesli domů k velikonoční výzdobě.
Taneční obor Základní umělecké školy Slatiňany nás pozval na vystoupení
tanečníků, kteří se účastní jeho činnosti. V úterý 9. dubna jsme se proto
vydali do chrudimského divadla Karla Pippicha. Vystoupení zhlédli všichni
žáci naší školy. Na pódiu chrudimského divadla se vystřídali žáci ZUŠ od
nejmenších elévů až po nejstarší žákyně. Všechna pódiová vystoupení se
nám moc líbila a sklidila zasloužený potlesk. Na chrudimských divadelních
prknech zvláště vynikla výborná choreografie i pěkné kostýmy všech
tanečníků. Líbily se nám hlavně pohádky v podání nejmenších tanečníků.
Na pódiu se také představila taneční a rytmická skupina TRS, tvořená žáky
hudebního oddělení ZUŠ Slatiňany, která nám zahrála hned v úvodu.
Jarní výprava v pátek 26. dubna byla pro čtvrťáky a páťáky příležitostí pro
to, aby prozkoumali životní prostředí v místě, kde chodí do školy, tedy
v Lukavici. Pečlivě jsme prošli celou obec. Všímali jsme si domů, které tu
jsou vystavěny i úpravnosti jejich okolí. Zhodnotili jsme kvalitu povrchu
4
cest. Místních obyvatel jsme se
ptali, jestli a jak třídí odpad,
čím vytápějí své domy, odkud
čerpají vodu. Hodnotili jsme
občanskou vybavenost, kvalitu
životního prostředí. Zkoumali
jsme, jak daleko je do přírody,
jestli tu najdeme nějaké
známky vandalismu. Každý tým
poté sepsal své hodnocení
života v Lukavici i návrhy na
jeho případné zlepšení. Druháci luštili křížovku a rébusy, doplňovali názvy
květin. V lese vyhledávali obrázky zvířat a rostlin a určovali, které nepatří
do lesa. Doplňovali a luštili názvy zvířat, opravovali popletené věty,
předváděli a hádali známá zvířátka. Při hodu šiškou na strom museli
prokázat svoji šikovnost a obratnost. Po vyluštění šifrované zprávy se
dozvěděli, kde je ukrytý poklad a mohli se pustit do jeho hledání. Všichni
druháčkové se snažili a za své vědomosti si zaslouží pochvalu.
Naše historie
Na začátek musím napsat, že vlastivěda je
jeden z mých nejoblíbenějších předmětů.
V novější historii jsem se dozvěděla
mnoho nových informací o tom, jaké to
bylo a jak se žilo za vlády posledních
Habsburků. Dozvěděla jsem se, že
císařovna Marie Terezie zavedla povinnou
školní docházku, Josef II. zase zrušil
nevolnictví. Velkého rozmachu dosáhly
české země za Rakouska - Uherska ve
století páry, hlavně ve druhé polovině
19. století. Musím napsat, že veškeré
informace o výrobě parních strojů, lodního
šroubu, otevření Národního divadla nebo průběh první a druhé světové
války, byly pro mě nové. Bavilo mě učivo o století páry a období o vzniku
Československé republiky. Nejméně záživné pro mě byly obě světové
války, neboť nemám ráda násilí. Mám ráda program Vlastík, a také mě
bavilo vyplňování pracovních listů. Musím dál přemýšlet nad tím, kolik
nespravedlnosti se událo, kolik nevinných lidí bylo potrestáno, zabito nebo
popraveno. Co mě dál zajímá? Naše současná doba. Mohu se zeptat našeho
5
pana učitele, pátrat na internetu nebo v archívu či v muzeu.
Ve vlastivědě v 5. ročníku jsem se toho naučila hodně. Navazovali jsme na
učivo ve 4. ročníku a začali jsme u tématu České země - součást Rakouska
a skončili Návratem k demokracii. Hodně mě bavilo učivo o 2. světové
válce a o Československu. Naopak mě nebavila část Století páry
a elektřiny, ale zase jsem se něco nového naučila. Nejrozsáhlejší období
bylo Století páry a elektřiny. Nejvíce mě zaujaly pracovní listy, které
někdy nevěděl ani taťka. Určitě budu dál pátrat o 2. světové válce,
protože byla hodně krutá a padlo v ní o hodně víc lidí než v jiných
válkách. Pátrat můžu v knihách, na počítači, ve filmech, ale nejvíce mi
poradí tatínek. Vlastivědu v 5. ročníku hodnotím velmi dobře.
Pavlína Frošová a Pavla Tvrzická
Lidské tělo
O těle jsem se toho dozvěděla a naučila
více, než jsem myslela. Začali jsme
u narození a novorozence. Poté jsme
probírali kůži, kostru, svaly, nervový
systém, jazyk, mozek, dýchání, kouření,
srdce, trávení, ledviny a skončili jsme
u zdravého těla, sexu a drog. Všechny
hodiny přírodovědy se mi moc líbily
a bavily mě, až na to, že jsem dostala ke
každé stavbě list s úkoly a příklady, které
byly opravdu někdy těžké. Pátrat můžu
v encyklopedii nebo na počítači. Tuto
probranou látku v přírodovědě v 5. ročníku
hodnotím velmi dobře.
Dozvěděla jsem se, z čeho se skládá mé
tělo, v podstatě něco o sobě. Dozvěděla
jsem se také o soustavách. Například:
dýchací, trávící či vylučovací soustava. Velmi mě bavilo zakreslování
soustav nebo orgánů do sešitu. Budu dále přemýšlet nad vším. Zajímá mě
škodlivost drog. Mohu se zeptat rodičů, pátrat v knihách, na počítači nebo
v encyklopediích, v sešitě nebo ve své hlavě.
Dozvěděla jsem se o svém těle. Zjistila jsem, jaké různé soustavy mám.
Mohu pátrat na internetu, u pana učitele či u svých rodičů. Mě bavilo
všechno, nejvíce vylučovací soustava. Vyplňování pracovních listů mi
celkem šlo, ale musím se více soustředit a rychle vyplňovat. Zatím mi
6
přírodověda jde. Jsem se sebou v tomto předmětu velmi moc spokojená.
Pavla Tvrzická, Dorota Špásová a Pavlína Frošová
Ze školní družiny
Ledová zvířata - třetí výprava: za zvířaty do krajiny věčného ledu.
ARKTIDA a ANTARKTIDA jsou nejchladnější oblastí na Zemi. Arktida je
částečně zamrzlý Severní ledový oceán, nejmenší a nejmělčí na světě,
obklopený velkými plochami tundry. Je to území bez stromů, pokryté
ledovci. Spodní vrstva půdy zůstává stále zamrzlá. Zvířata zde žijí
převážně na ledu. Medvěd lední a polární liška hledají potravu na
ledových krách. Tuleni si provrtávají díry do ledu pro nadechování.
Antarktida je světadíl obklopený nejbouřlivějšími moři světa. Pevnina je
pokryta ledovcem silným až 4000 metrů. Tady zvířata téměř výhradně
obývají oceán. Na dalekém severu a jihu jsou celoročně mimořádně nízké
teploty. V zimě se slunce ukáže jen na pár dnů, ale svítí plných 24 hodin.
Pak se schová a nastává dlouhá polární noc.
Zvířata na stanovišti: LEDNÍ MEDVĚD, TUČŇÁK CÍSAŘSKÝ.
Převážená zvířata: LIŠKA POLÁRNÍ, MROŽ, TULEŇ.
Medvědí rybolov - první úkol, ve kterém jsme si zkoušeli ulovit rybu jako
lední medvěd. Ve hře Souboj medvědů jsme změřili své síly v přetlačení.
Dalším úkolem byla kresba medvěda. Tučňák přenáší svá vejce na nohou,
jak bychom to svedli mi, jsme trénovali, ale jenom s míčkem ve hře
Přenášení. Tuleň to při pohybu na zemi nemá jednoduché, leží na břiše
a vpřed se různě kroutí a nešikovně poskakuje. Ve hře Jako tuleni jsme se
přesvědčili, že to je opravdu velice těžké a namáhavé. V posledním úkolu
jsme se přepravovali po ledových krách jako naše polární zvířata. Výprava
do krajiny věčného ledu byla velice zajímavá, dozvěděli jsme se mnoho
zajímavých informací, ale žít bychom tam nechtěli. I když máme rádi
zimu, tam je mráz opravdu moc velký.
7
Velké kočky - výprava čtvrtá: za nejkrásnějšími šelmami.
Většina členů velké skupiny šelem pojídá maso. Jejich těla i způsob života
jsou velice dobře přizpůsobeny pro lov. Jsou rychlými a hbitými běžci
s ostrými zuby a drápy, vynikajícím sluchem a zrakem, dobře vyvinutým
čichem. Některé šelmy žijí samotářky nebo se spojují do párů, jiné žijí ve
skupinách. Navzájem se domlouvají pachovými značkami, vizuálními
a hlasovými signály. Kočkovité šelmy se mohou pochlubit mrštným,
svalnatým tělem, bystrými smysly, vysoce vyvinutými zuby a drápy,
maskovacím zbarvením a bleskovými reflexy. Navzájem si jsou velice
podobné. Samozřejmě se na první pohled liší velikostí, ale schopnosti lovit
mají úplně stejné. Všechny kočkovité šelmy mají vynikající noční vidění.
Velké, pohyblivé uši naznačují schopnost dobře zachytit každý zvuk.
Dlouhé, velmi citlivé a přitom tuhé hmatové vousy pomáhají velkým
kočkám k dobré orientaci a při nočním lovu.
Zvířata na stanovišti: LEV, TYGR.
Převážená zvířata: GEPARD, KOČKA DIVOKÁ, RYS.
Našim prvním úkolem byla kresba kočky a lva. Při hře Lví území jsme jako
lvi bojovali o svá území. Při Gepardím sprintu jsme zkoušeli gepardí běh
a hlavně ostrý gepardí start. Obratnost kočky na lovu jsme využili při hře
Kočka a myš, mrštnost a rychlost při hře Koťata. Kočičárny – hry, při
kterých jsme našlapovali velice tiše jako lovící šelmy a protahovali se po
vydatném spánku, byly dalším úkolem, který jsme hravě zvládli.
Posledním úkolem byla zkouška zraku. Při hledání rozdílů jsme si
vyzkoušeli, zda máme zrak jako rys.
Pohádkové i nadpřirozené bytosti se sešly v pátek 15. února ve školní
družině, aby si zatančily a zasoutěžily na tradičním družinovém karnevalu.
Zatančit si k nám přišly kočičky, z pekla přiletěli čerti a čertice.
Nechyběly postavy z pohádek - princezny, víly, břišní tanečnice. Tančil
8
a soutěžil i statečný mušketýr, kovboj, krutí piráti i spravedlivý Zoro.
Z cirkusu k nám zavítal klaun s Kašpárkem. Černá kočička Elišky Horákové,
rozcuchaný čert Míši Stehna, statečný Zoro Matýska Těšíka, roztomilý
klaun Tomáše Vašáka a neposedný Kašpárek Patrika Zavorala patřili mezi
nejkrásnější masky našeho karnevalu. Pochvalu a odměny si zasloužily
i ostatní masky. Sladké odměny mohli všichni získat v soutěžích čokoláda,
střihání bonbonů, tanec s židlemi a přebíhaná.
Stromoví šplhavci - pátá
výprava:
za
opičími
akrobaty.
Poloopice a lidoopi patří
do skupiny primátů. Tito
živočichové žijí převážně
na stromech. Jsou to
chytrá zvířata, vyznačují
se
relativně
velkým
mozkem
v
poměru
k velikosti těla. Vedou
společenský život a kromě
orangutanů žijí v tlupách.
Gorila obývá lesy střední
Ameriky. Je to největší
žijící lidoop. Dorozumívá se výrazem tváře, posunky, mručením
a dunivými zvuky. Živí se ovocem, listy, semeny, ale třeba i mravenci. Na
noc si staví hnízdo z ohnutých větví a haluzí stromů.
Šimpanz žije ve skupinách, kde jich může být 15 - 120. Vzájemně si pečují
o srst, společně shání potravu, umí si vyrobit a používat jednoduché
nástroje. Jejich křik a vřískot je slyšet do vzdálenosti až dvou kilometrů.
Hnízdo na spaní si staví vysoko v korunách stromů.
Orangutan je lesní a stromové zvíře. Žije sám, jen občas sestoupí na zem.
Sbírá ovoce, med, semena, občas si pochutná na ptačích vejcích. Má
dlouhou, huňatou a načervenalou srst. Dlouhé přední a zadní končetiny
mu umožňují houpavý pohyb po stromech.
Gibbon je nejrychlejší ze všech primátů. Po větvích nechodí, ale skáče,
doskočí na větev vzdálenou až 15 metrů. Vydává melodické zvuky,
podobné zpěvu. Hlasitým zpěvem dává najevo, komu patří území, ve
kterém žijí. Chutná mu ovoce, ale i hmyz a pavouci.
Lemur tráví více času na zemi než lidoopi, ale zručně šplhat ve větvích
dokáže také. Má rád život ve skupinách po 5 - 25 členech. Nejdůležitější
ve skupině jsou dospělé samice, nadřazené samcům.
Zvířata na stanovišti: GORILA, ŠIMPANZ.
Převážená zvířata: ORANGUTAN, LEMUR, GIBON.
9
Prvním, výtvarným úkolem byla kresba opičky. Další úkoly již byly
pohybové. Ve hře Hlavní opičák jsme si vyzkoušeli velení hlavní gorily ve
skupině. Jako šimpanzi jsme přeskakovali a podbíhali dlouhé švihadlo.
Také jsme se stali gibbony a plnili nejrůznější úkoly na opičí dráze. Svoji
pružnost a mrštnost jsme si procvičili ve hře Na opice, kdy skupiny goril
a orangutanů bránily svá území před vetřelci.
Rekordmani - výprava šestá: za největšími
živočichy.
Je známo, že největšími suchozemskými
živočichy
byli
dinosauři.
Například
býložravý brontosaurus měřil od hlavy
k patě až po konec ocasu přes dvacet
metrů. Vážil asi něco přes třicet tun. Ještě
větší byl další býložravec brachiosaurus.
Ten byl dvanáct metrů vysoký a zřejmě
vážil až 80 tun. Takoví gigantičtí
živočichové už dnes Zemi neobývají. Přesto se jim někteří svou výškou,
vahou nebo věkem jako rekordmani vyrovnají. Na šesté výpravě jsme se
seznámili s pěti žijícími suchozemskými zvířaty - rekordmany. Největší
suchozemské zvíře vůbec je samec slona afrického. Nejvyšším živočichem
na zemi je žirafa. Medvěd hnědý a nosorožec dvourohý také nejsou žádní
drobečkové. Želva sloní je největší pozemní želvou. Rekordmanka je
i věkem, některé totiž žijí déle než sto let. Na jednom místě bychom
v přírodě našli jenom tři z našich rekordmanů: slona, žirafu a nosorožce.
Jejich domovem je Afrika. Medvěd hnědý žije v Asii, želva sloní na
Galapágách, ostrově v Tichém oceánu. V rezervaci nebo v ZOO je však
možné, že na jednom místě žijí živočichové, kteří by se ve skutečnosti
nikdy nepotkali.
Zvířata na stanovišti: SLON AFRICKÝ, ŽIRAFA.
Převážená zvířata: MEDVĚD HNĚDÝ, ŽELVA SLONÍ,
NOSOROŽEC DVOUROHÝ.
Prvním úkolem šesté výpravy byla kresba slona. Se
slonem byl spojen i druhý úkol. Ve hře Sloní
závody jsme představovali slony, kteří rukou jako
chobotem přenášeli klády (sirky). V Medvědářské
hře jsme měli za úkol bránit svého medvěda před
lovci. Želví vejce - v této hře jsme hlavou
postrkovali míček jako želví vejce do hnízda. Svůj
postřeh a přesnou ránu jsme trénovali v poslední
hře - Lov na nosorožce. Bylo potřeba ulovit
nosorožce pro zoologickou zahradu, lovci
vystřelovali uspávací střely na běžícího nosorožce.
10
Hádej, hádej, hadači
Setkávám se s tím každý den. Třeba když jdu
ze školy nebo na autobus. Vždy mě to krásně
osvěží a popožene dopředu, nebo dozadu.
Nejvíce toho bývá na podzim a krásně to zvedá
listy a odnáší někam pryč. Jen když se to
zvětší, můžou z toho být i katastrofy. Vyjevuje
se to prouděním vzduchu sem a někdy i tam.
Spousta lidí na to nadává, že je to nepříjemné,
ale to není pravda. Třeba když v létě
pracujete na své zahrádce, tak je to takové
povzbuzení, a zažene vám to pot z čela. Když
se to zvětší, může vám to třeba uhasit oheň
zrovna ve chvíli, kdy si opékáte buřty nebo
párky. Uhádnete co, nebo kdo to je?
Pavla Tvrzická
S mým vybraným a popisovaným předmětem se setkáváš každý den
i několikrát za den. Většinou má tvar obdélníku. Barvu má takovou, jakou
si přeješ nebo případně, jaká se ti hodí. Bývá venku, ale i vevnitř.
Většinou je vyroben ze dřeva, plastu, skla nebo z překližky. Neobejde se
bez něj žádný dům, chata, stodola. Opravdu, když chybí, je v příslušných
budovách zima. Otvírá se ručně nebo automaticky, pomocí dálkového
ovládání. Je přidělán pohyblivě na pantech nebo lyžinách. Nedílnou
součástí je klika a zámek. Tento předmět uhodneš raz, dva. V angličtině
jsou to door. Jedná se tedy o…
Pavlína Frošová
Možná mě znáš, možná ne. Mohu být úplně všude. Nemůžeš mě ale vidět.
Jen slyšet. Většinou mě znáš z místností či prostorů, kde nikdo není.
Třeba jen ty. Můžeš mě slyšet, když si zrovna čteš. Většinou při mně máš
pusu zamčenou na zámek. Někteří lidé mě znají už odmala. Těmto lidem
slouží pouze zrak. A proto se dorozumívají řečí znakovou. Lidé mě někdy
používají, když jsou naštvaní. Pokud jsi ještě neuhádl, dám ti ještě jednu
šanci. Když promluvíš, zničíš mě. Kdo jsem?
Dorota Špásová
Uprostřed lesa má to svou skrýš
vylézá večer jenom, když spíš.
11
Noc! Óóó ano!
To je pro něj pravé blaho.
Uprostřed lesa má to svou skrýš,
je to lišák? Hejkal? Rys?
Temný měsíc zdraví do tmy,
už se plíží mezi stromy.
Údolí se celé třese,
jak stín se za okny nese,
asi kozu v hubě má.
Mňam, to je ale dobrota!
Velikánská lahoda!
Hádej! Co je to?
Barbora Mašková
Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme
Jednou v hospodě
Jednoho dne jsem šla do hospody na oběd, protože naši nebyli doma a já
jsem neměla co jíst. Šla jsem do Krčmy krále Artuše. Jakmile jsem
otevřela dveře, zvedl se vítr a já se zakymácela. Naštěstí jsem se chytla
o futro, takže jsem nespadla.
Najednou jsem si všimla, že lidé kolem měli jiné oblečení, takové
nezvyklé. I na sobě jsem ho zaznamenala. Měla jsem režnou košili, sukni
a zástěru. Chvíli jsem stála u dveří. Když si mě konečně všimli, pozvali mě
ke stolu. Sedla jsem si vedle jednoho z mužů. Vypadal jako jejich vůdce
nebo tak nějak. Nabídli mi pivo, odmítla jsem, dali mi tedy kávu. Zrovna
vedli řeči o vesmíru. Jejich úvahy byly zajímavé a směšné. Myslela jsem
si, že to je nějaká akce
o středověku. A tak jsem se
začala smát. Dostala jsem
přímo záchvat smíchu.
Všichni se na mě otočili a já
jsem konečně přestala.
Jeden z mužů se mě zeptal:
"Co ti tu přijde k smíchu?"
Ještě trochu s chechtáním
jsem
jim
odpověděla:
"Tahle akce je vážně
super." Ten muž opět vstal
a trochu nejistě se mě opět
12
zeptal: "Jaká akce? Vždyť tohle je obyčejná debata o vesmíru a naší
Zemi!" Trochu zuřivě se na mě podíval a pak si sedl. V tu chvíli mi přeběhl
mráz po zádech. Otřásla jsem se. "Ne, ne, to nemůže být pravda!"
Pochopila jsem, že už nejsem v 21. století, ale ve středověku! Nechápala
jsem, jak to že jsem se sem dostala. Stále jsem si kladla stejné otázky.
Proč zrovna já? Po chvíli přemýšlení jsem se zapojila do debaty a chtěla
jim dokázat, že naše Země je kulatá, že nás obklopuje mnoho planet, že
naše Slunce je vlastně hvězda.
Nejprve se na mě dívali s otevřenými ústy a pak křičeli jeden přes
druhého: "Jak to víš? To je jistě lež! Ona lže! To není pravda." Snažila
jsem se je uklidnit, ale moc to nešlo. Konečně se zklidnili a já jim
vysvětlila, oč jde a odkud jsem. Velmi se divili.
"Nemáš důkazy!" vykřikl najednou jeden z nich. Opět se proti mně bouřili.
Začali mě vytlačovat ke dveřím. Snažila jsem se jim to vysvětlit. Ale
marně. Když otevřeli dveře, zvedl se opět vítr. "Škoda, byl to jen sen."
Ležím před hospůdkou, pořádně mi kručí v břiše a navíc je okolo mě
několik lidí, kteří se mě snaží vzbudit.
Dorota Špásová
Čaroděj a ptáček
Vždy jednou za měsíc v době úplňku
přiletěl na okno věže, kde byla
uložená pokladnice pana krále,
malý zlatý ptáček. S odbitím
půlnoci se proměnil v mladou
krásnou dívku.
Se slzami v očích začala krást
zlaťáky a dávat si je do mošničky.
Jen co ji naplnila, proměnila se
zase v malého ptáčka. Král byl ze
ztráty svých zlaťáků nešťastný, a tak si zavolal mocného čaroděje a řekl
mu: "Když mně pomůžeš chytit zloděje, dobře se ti odměním."
A přesně tak se to stalo. Čaroděj se proměnil v černého kocoura a čekal
u pokladny. Když ptáček přiletěl, už už po něm chtěl kocour skočit
a sežrat ho. Ale v tu chvíli se ptáček proměnil v krásnou pannu. Čaroděj
po ní skočil a sebral jí peříčka, která jí pomáhají změnit podobu.
Dívku odvedl za králem a ten se do ní hned zamiloval. Vše se brzy
vysvětlilo. Dívka byla zakletá od zlé čarodějnice a musela jí nosit zlato.
Čaroděj čarodějnici zaklel a tak všechno dobře dopadlo. Pochopitelně se
král čarodějovi bohatě odměnil.
Markéta Řezáčová
13
Liška a kuře
Jednou se liška toulala okolo
kurníku. Měla obrovskou chuť
na kuřátko. Když ji máma
slepice spatřila, rychle své děti
schovala do kurníku.
V noci přišla liška ke kurníku
znovu. Tentokrát se sem
potichu připlížila. U kurníku
sladce volala na kuřátko, ať jen
bez obav vyleze ven. Říkala
mu, že je hodná tetička a dá
mu výborné sladké zrníčko.
Kuřátko opravdu vylezlo ven. Chňap a liška ho sežrala. Tak se ho tedy
lišce podařilo oklamat. Poučení: Nikdy nevěř tomu, koho neznáš.
Sára Pokrývková
Střevlík a pavouk
Na jedné louce blízko vesnice Lukavice žil na louce poblíž lesa střevlík
s pavoukem. Pavouk byl zlý. Vždy chtěl totiž všechno získat jen pro sebe.
Zato střevlík byl hodný. Chtěl se o vše dělit se svým přítelem pavoučkem.
Ten den, o kterém píšu, se střevlík s pavoukem rozhádali a začala mela.
Bum! Bum! Bác! Pavouk na konci
hádky spadl do díry. Střevlík jenom
slyšel "Chramst! Chramst!" A spatřil
červené oči. Už se blíží.
To leze z díry doktor krtek. Sáhl
svou tlapou na dno, uchopil
pavouka a zdvihl ho nahoru na
louku. Tak ho zachránil. Pavouk si
uvědomil, že zlost je cesta
k záhubě. Bude se jí příště snažit
vyvarovat.
Martin Vašák
Anička a Eva
V krásném háji u křišťálové studánky byla lesní škola. Protože v celém háji
byla jenom jedna, chodila do ní snad všechna zvířata. Třída byla taky
jenom jedna, protože oni potřebovali umět jenom číst a psát. Psát, aby si
14
mohli napsat na svůj domeček popisné číslo kvůli poště. A psát, aby mohli
to popisné číslo přečíst.
Jednou v jedné třídě vznikl spor mezi nevinnou sýkorkou Aničkou a zlou
strakou Evou. Hádali se, protože Eva ztratila prsten a podezřívala Aničku,
že to udělala ona. Anička to však nebyla. Eva tomu nevěřila, a tak se
rozhodla, že na Aničku udělá past. Povolala si kamarády, aby natáhli síť
od stromu ke stromu na cestu, kudy každý den Anička létá. Jak vymyslela,
tak se stalo. Víme, že straky odjakživa kradou. A proto když se straka Eva
vracela z loupeže, narazila do té sítě sama. Síť spadla a straka se do ní
zamotala. A co se stalo s tím prstenem? Měla ho straka zahrabaný ve svém
hnízdě.
Pavla Tvrzická
Šípkový keř
Radovánka
Chtěla bych vám vyprávět
o šípkové růži,
jak mi jednou na procházce
poranila kůži.
Kočka letí
balónem,
volá na mě,
tady jsem.
Široce se usmívá,
pes ji k tomu zazpívá.
Šla jsem zvolna polní cestou
s tátou na výlet
u té cesty šípky rostou
byly samý květ.
Kapřík vyjde z vody,
prý je tam moc nudy.
Sedne proto na kolo
a vyráží na pólo.
Chtěla jsem si přivonět
k růžovému květu
zavřu oči, předkloním se
jak kolibřík v letu.
Slunce spadne do vody,
přitom si dá závody.
Pak si skočí zpátky
a to už má drápky.
Čichám sladkou vůni květů
a nemyslím na nic,
když tu náhle praskot větví
- vyplašený zajíc!
Vítr syčí zeleně,
a pak ještě červeně.
Duha křičí: nech toho,
ať už máme hotovo.
Hlava se mi zatočila,
podlomila kolena,
jako kdybych vyplašila
obrovského jelena.
Když oči zavírám,
chvíli se usmívám.
Když oči otvírám,
skutečnost uznávám.
Zapadla jsem mezi trny
šípkového keře
proto radím: na procházkách
neplašte moc zvěře!
Pavlína Frošová
Barbora Mašková
15
Co čteme?
Kuba nechce číst
Příběh je o chlapci jménem Kuba, který
jde poprvé do školy. Do první třídy se mu
nechce, protože neumí číst jako ostatní
kamarádi. Ve škole mu nejde číst, psát ani
počítat, protože nedává pozor, co paní
učitelka říká. Aby upoutala pozornost svých
žáčků, vymyslí pro ně soutěž. Přinese do
třídy míč a panenku. Tyto hračky vyhraje
ten, kdo se bude po celý školní rok nejvíce
snažit. Od té doby byl Kuba jako
vyměněný. Vzorně psal domácí úkoly
a dával pozor při vyučování, protože chtěl
vyhrát kopací míč. Nejlepší ze třídy byl
Kuba a Pavel Kocián a pořád mezi sebou
soupeřili. Asi by míč jeden z nich vyhrál, kdyby neporušili zákaz paní
učitelky- půjčovat si míč na hraní. Když byli ostatní spolužáci na obědě,
Kuba s Pavlem vzali míč z police a kopali si s ním ve třídě. Při hře se jim
podařil rozbít obraz s fotografií prezidenta republiky. Nakonec kopací míč
vyhrál Filip Komárek a panenku Johanka. Filip míč nechtěl, protože neumí
hrát fotbal. A tak mají kluci o co soutěžit v příštím školním roce.
Martin Vašák
Maxíkovo dobrodružství
Knížka vypráví o štěněti jménem Maxík a jeho paničce dívce jménem
Molly. Molly přemluví rodiče a koupí si domů štěňátko bobtaila, kterého
pojmenují Maxík. Maxík si rychle zvykne na
novou rodinu, hlavně Molly mu přiroste k srdci,
proto špatně nese fakt, že Molly každý den ráno
odchází do školy a vrací se až odpoledne.
Jednoho dne, když maminka Molly omylem
zapomene zavřít okno, zvědavý a hlavně smutný
Maxík se protáhne oknem ven na zahradu a ze
zahrady se vydá na ulici a jde hledat Molly do
školy. Neví, kam má jít, a na neštěstí jde úplně
na druhou stranu, než je škola. Dojde až do
sousedního městečka, kde ho srazí auto a poraní
mu nohu. Maxík je zoufalý, chtěl by se vrátit
16
domů za Molly, ale neví, kam jít, ztratil se. Když Molly přijde domů, zjistí,
že se Maxík ztratil. S rodiči se ho pokouší několik dní najít, ale po
Maxíkovi jako by se zem slehla. Mezitím do sousedního městečka přijíždí s
rodiči na dovolenou dívenka Jasmína. Při procházce po pláži v křoví objeví
zoufalého, vyhládlého a zraněného Maxíka. S rodiči ho odvezou na
veterinu, kde Maxíka ošetří a pár dní si ho tam nechají, aby se uzdravil.
Maxíka vyfotí a na webové stránky veteriny umístí jeho fotku s výzvou,
aby se ozvali jeho majitelé. Jasmína každý den chodí na veterinu za
Maxíkem, kterého ale pojmenovala Lucky. Chtěla by si Luckyho nechat,
kdyby se neozvali jeho majitelé. Poslední den dovolené ji pan veterinář
dovolí, aby si s Luckym vyšla na procházku. Jdou na pláž, kde Luckyho
objevila. Prochází se po pláži, když Maxík najednou v dáli uvidí dívku,
která se podobá Molly, vlastně je to Molly. Začne štěkat, táhne Jasmínu
směrem k dívce. Molly se otočí, protože zaslechla štěkot podobný
Maxíkovi, a už vidí Maxíka s nějakou dívkou. Rychle k němu běží, objímá
ho a je moc ráda, že Maxíka našla. Jasmína není moc nadšená, když vidí,
že Lucky našel svoji rodinu, chtěla si ho totiž nechat. Rodiče Jasmíny
vypravují rodičům Molly, jak Maxíka našli zraněného a jak ho nechali
ošetřit na veterině. Molly je přešťastná, že Maxíka našla, ale když vidí,
jak je smutná Jasmína, napadne ji, že by si Jasmína mohla koupit také
štěňátko a dokonce brášku Maxíka, protože paní Hughesová, od které má
Maxíka, měla ještě nějaké štěňátka na prodej. Zajedou tedy všichni
společně k paní Hughesové, a opravdu, ještě 3 štěňátka jsou na prodej.
Jasmína si nakonec jedno vybere a je také spokojená, že bude mít doma
svého Luckyho.
Iva Jeřábková
Anička ve městě
Anička se přestěhovala
z vesnice
od
babičky
zpátky do města Prahy.
V novém domově se jí
moc
líbil
její
nový
pokojíček. Zjistila, že
někdo v domě hraje na
klavír.
Jako
první
kamarádku potkala Katku,
která měla želvu Žofku.
Anička si přála dva křečky, Melisu a Tadeáše. Na koupališti potká další
kamarády, Ditu a Tanka. Ještě neví, zda bude chodit s novými kamarády
17
do školy. V první školní den zjistí, že se svými kamarádkami chodí do
jedné třídy - 3. B. Další její spolužačkou je Ruska Julja. Anička zjistila, že
v domě hraje na klavír slepý kluk Adam. Hned se s ním spřátelí. Anička
začala chodit na hodiny baletu a také k ní domů chodí paní učitelka Eva
a učí ji angličtinu. I Eva se s Adamem skamarádí. Anička dostane od rodičů
křečky. Také píše babičce, jak se v Praze má. Anička si píše deník. Začne
hrát s Tarkem divadlo. Anička si myslí, že má Tarka víc ráda než jako
kamaráda. Adam je bude při divadle doprovázet na klavír. Křečkovi Melise
se narodí čtyři morčátka a jedno jim umře. Anička je moc smutná.
Rozveselí ji to, že bude mít sourozence.
Sára Pokrývková
Lukavická Příšerka – román na pokračování
Naše parta se konečně dostala na zámořskou loď. Vyhnuli se tak
nebezpečí, které na ně číhalo na africkém kontinentě. Čekala je dlouhá
cesta do Ameriky. V prudké bouři ovšem loď najela na skaliska
a ztroskotala. Naši přátelé v podpalubí jsou zaplaveni vodou. Dostanou se
ven?
Všichni si myslí, že je nikdo nezachrání. Stále nikdo nepřichází. Všichni
obracejí svůj zrak ke kapitánovi, ale i ten je stále bezradný.
"Moc času nám nezbývá," křičí
Vojtíšek, "hergot, musíme se
odsud dostat, přece se tady
neutopíme!"
Kapitán
ho
okřikne. Voda stále stoupá.
Všichni už se ocitají pod
hladinou. To je konec. Vtom
se u okénka objevuje obří
chobotnice. Svým mohutným
chapadlem rozbíjí okénko.
Všichni se chytají jejího
chapadla. Jde to špatně.
Klouže
to.
Snaží
se
mermomocí udržet. Přece
jen. Začínají stoupat.
Bouře neustává. Kolem nich se valí obří vlny. Jsou jako na houpačce.
Hlavně, že už mají hlavy nad hladinou a mohou dýchat. Alespoň prozatím.
Chobotnice je však tiskne. Už nemohou dýchat. Buší do chapadel, ale ona
svírá víc a víc. Mlátí ostošest. Po velké námaze se jim podařilo chobotnici
18
přemoct a vylézt oknem ven. Vyčerpaní usnuli. Ráno je budí slunce. Už je
po bouři. Bum, bác. Loď se třese. Borek vyběhl. Pevnina! Začal tahat
Vojtíška za rukáv, aby s ním šel. Přesunuli se z lodi ven.
Na pevnině společně postavili přístřešek. Natrhali si jedlé bobule
a banány. Borek našel pitnou vodu. Přečkali noc na ostrově a nabrali síly.
Ráno zjistili, že je loď totálně rozbitá. Začali hledat různé nástroje
k přežití. Neměli ani malý nožík, aby si mohli oškrabat ovoce. Snažili se
společně vor nebo loď, aby se dostali zpět na africkou pevninu. Nešlo jim
to. Celou noc na tom pracovali, ani si nemohli odpočinout.
Ráno bylo opět krásné. Z větví a kmenů vystavěli vor. Borek přitáhl velký
list plný lesních plodů. Jídlo naložili na vor. Postavili si z listů lůžko a dali
si další list nad sebe. Místo deštníku. Příšerka si sedla k zásobám jídla
a při každém ponoru pádel si jednu bobuli snědla. Vojtíšek ji okřikl, ať
jim ještě něco zbyde. A ještě je čeká dlouhá cesta. Haf, haf. Borek spatřil
něco živého ve vodě. Nebylo to moc milé a příjemné. Naši cestovatelé
začali házet malé bobule do vody. Najednou Vojtíšek bum. Spadl do vody.
Příšerka zpanikařila. Vojtíšek se neobjevoval. Borek s Příšerkou měli velké
obavy, že se utopil. Nebo že ho jedna z ryb slupla jako malinu.
"Auvajs!" zvolala Příšerka. Něco se jí zakouslo do ocasu. Byl to Vojtíšek.
Kamarádi si radostně oddychli. Vojtíšek vypravoval, že tohle putování je
jako z nějakého dobrodružného filmu. Ale Příšerka ho okřikla, že to
rozhodně není jako hollywoodský doják, ale právě naopak. Jde jim
o život.
Doplují někdy šťastně domů?
Pavlína Frošová a Eliška Horáková
Naše lukavická parta plula na kapitánské lodi, ale loď se s nimi potopila.
Jedna z mořských chobotnic je stačila zachránit. Na ostrově, ke kterému
všichni doplavali, si vyrobili vor a vydali se na dlouhou cestu. Směrem
domů.
Moře bylo konečně celkem klidné, jen někdy vedle nich proplula nějaká
vlnka. "Hele něco vidím," vykřikl Vojtíšek, když spatřil pevninu. Rychle
pádlovali přímo k ostrůvku, který zahlédli. "Konečně jsme tu," oddychla si
Příšerka. Ale k jejich smůle je moře odneslo zase k tomu samému ostrovu,
ze kterého nedávno vypluli na vyrobeném voru. Ještě tu na pláži našli
poházené klacky a bambusové listy. Tento ostrov vlastně celý obepluli.
Vojtíšek začal vyšilovat: "My se odtud nikdy nedostaneme. My tady
zemřeme."
"Ráno je moudřejší večera," uklidňovala ho Příšerka, "půjdeme se vyspat
19
a ráno něco vymyslíme." Opravdu se rychle stmívalo. Všichni tři přátelé se
odebrali na kutě. Ráno bylo moře opět klidné. Připravili vor k vyplutí,
doplnili zásoby a odrazili od břehu. Chopili se pádel a snažili se ze všech
sil. Jen aby je mořské proudy neobrátily zpět k ostrovu!
"Uf, uf, uf," vzdychla Příšerka. Všichni měli ruce plné mozolů. Vítr stále
nefoukal, takže plachta visela zplihle. Tou námahou jeden po druhém
usnuli. Uplynuly další tři hodiny. Slunce pálilo. Borek otevřel líně jedno
oko a okamžitě se rozštěkal: "Pevnina na obzoru!"
"Jupí, jupí, jupí!" zařval Vojtíšek. Chopili se pádel a prudce zabrali.
"Musíme se tam dostat!" Konečně vidí, jak se pevnina blíží. Není to ten náš
ostrov? Obavy hlodají nejvíc ve Vojtíškovi. Po další hodině vrážejí na pláži
do písku. Vystupují z voru a snaží se ho vytáhnout co nejvýš do písku. Jen
aby ho neodnesl příliv. Příšerka rozhodla, že se půjdou podívat do
vnitrozemí. Musí vystoupit na horu a rozhlédnout se. Taky by bylo dobré
sehnat další jídlo a pitnou vodu. Vydali se na cestu. Za chvíli se dostali do
hor. Cesta vede stále do kopce. Slunce začalo zapadat, když došli
k malinkému jezeru. Nabrali si do hrsti vodu a napili se. Byla sladká. Ale
než se stačili pořádně napít, ozvalo: "Na ně, pijí naši vodu z jezera!"
"Honem pryč, pomóc!" začal volat Vojtíšek. Valí se na ně spousta
domorodců. Začala velká honička. Rozprchli se do okolí a utíkají, co jim
20
nohy stačí. Za chvíli jim však došly síly. Směřovali k velkému, vzrostlému
stromu. Tam se schovají! Ale kdepak by vyzráli na domorodce. Ti to tady
znají jako své boty. Už je mají! Za ruce je přivázali silným provazem ke
stromu. Vojtíšek s Příšerkou i Borkem mají velký strach. Co se s nimi
stane? Borek se aspoň pokouší rozkousat provaz. Kde jsme se to ocitli? Je
jim do pláče.
Dorota Špásová a Pavla Tvrzická
Znáte české panovníky?
Přízvisko král železný a zlatý náleží českému králi
a) Přemyslu Otakarovi I.
b) Přemyslu Otakarovi II.
c) Václavovi I.
Jaké bylo jméno císaře Karla IV., kterým byl po narození pokřtěný?
a) Bořivoj
b) Karel
c) Václav
Český film Noc na Karlštejně se vztahuje k manželství Karla IV. S
a) Alžbětou Pomořanskou
b) Blankou z Valois
c) Annou Svídnickou
Král Bene (Dobře) se přezdívalo králi, který takto odpovídal české šlechtě:
a) Zikmund Lucemburský
b) Vladislav Jagellonský
c) Rudolf II.
Nejdéle sloužícím císařem bychom mohli nazvat Františka Josefa I. Vládl
a) 29 let
b) 46 let
c) 68 let
Najdete sedm rozdílů?
21
Autoři ilustrací:
Markéta Dibelková – strana 2
Pavlína Frošová – strana 15,21
Eliška Horáková – strana 5,9,10,18
Iva Jeřábková – strana 16
Barbora Mašková – strana 12,14
Sára Pokrývková – strana 4,17
Markéta Řezáčová – strana 11,13,21
Dorota Špásová – strana 3,5,6,8,12,16,20
Jiří Tatíček – strana 3
Lucie Tvrzická – strana 10
Pavla Tvrzická – strana 7,14
Martin Vašák – strana 2
REDAKCE:
Pavla Tvrzická
Dorota Špásová
Pavel Rohlík
Markéta Řezáčová
Iva Jeřábková
Jiří Tatíček
22

Kvasnice 32

Transkript

Podobné dokumenty

Adaptační kurz primy A

Foto: Martin Novák