Promenliva zeme

Roger Zelazny
Proměnlivá země
-1-
-2-
BETA-DOBROVSKÝ
ŠEVČÍK
PRAHA-PLZEŇ
Copyright © 1981 by The Amber Corporation
Translation © 1997 by Pavel Medek
Cover art copyright © 1997 by Petr Bauer
ISBN 80-86029-16-0
-3-
Stephenu Greggovi,
Stuartu Davidu Schiffovi
a Linu Carterovi,
kteří, v uvedeném pořadí,
přivolali Dilvishe zpět
z mlžných krajů;
a památce Williama Hopea Hodgsona,
který se připojil a přivedl své přátele.
-4-
-5-
Kapitola
1
Zápěstí sedmi mužů byla spoutána v okovech, od nichž se táhly řetě­
zy. Každý řetěz byl připevněn ke zvláštnímu kruhu, zapuštěnému do
vlhkých zdí kamenné kobky. V malém výklenku napravo ode dveří,
zasazených do protější zdi, tlumeně plápolala jediná olejová lampa.
Tu a tam z vysokých zdí visely další prázdné řetězy a okovy. Špinavá
podlaha byla pokryta páchnoucí slámou. Všichni muži měli plnovous
a na sobě rozedrané cáry. Bledé tváře měli zbrázděny hlubokými
vráskami a upřeně hleděli ke dveřím.
Ve vzduchu přede dveřmi tančily a poskakovaly zářivé skvrny,
pronikaly masivními zdmi a po chvíli se zase objevovaly jinde. Ně­
které z nich měly abstraktní tvar, jiné se podobaly skutečným objek­
tům – květinám, hadům, ptákům, listům – obvykle však tak zpitvo­
řeným, že vypadaly jako jejich karikatura. Ze země se zdvihl světle­
zelený větrný vír, rozpadl se v protějším levém rohu kobky a zasypal
podlahu hejnem jakéhosi hmyzu. Sláma okamžitě zašustila rejem
drobných tvorů, kteří se na hmyz vrhli a začali ho požírat. Kdesi za
dveřmi se ozval tichý smích, následovaný ozvěnou nepravidelných
blížících se kroků.
Mladík jménem Hodgson, který snad mohl být docela pohledný,
kdyby byl čistší a méně vyhublý, si odhodil z očí dlouhé hnědé vlasy,
olízl si rty a pohlédl na modrookého muže po své pravici. »Tak
brzo…« zašeptal chraptivě. »Uplynula už delší doba, než si asi mys­
líš,« odpověděl muž znalý černé magie. »Obávám se, že pomalu při­
šel čas další návštěvy.«
Plavovlasý mladík o kus dál napravo začal tiše sténat. Dva další
vězni se spolu polohlasem bavili. Ve dveřích se objevila velká ru­
došedá ruka s dlouhými spáry a zachytila se pravé zárubně. Kroky se
zastavily, ozvalo se hluboké oddechování, následované dunivým za­
-6-
chechtáním. Holohlavý muž nalevo od Hodgsona, který měl dosud
pořádné břicho, pištivě zaječel.
Do dveřního prostoru vklouzla velká, stínu podobná postava, je­
jíž oči – levé bylo žluté a pravé rudé – se zaleskly ve světle plápolají­
cí lampy. Teplota už beztak chladného vzduchu v kobce ještě více
poklesla, když se netvor vrhl kupředu; kopyto na jeho levé noze s do­
zadu obráceným kloubem udeřilo do kamene pod slámou, zatímco ši­
roká blána na tlusté šupinaté pravé noze při vstupu do kobky hlasitě
pleskala. Blížil se kolébavým krokem, dlouhé paže s mohutnými
svaly mu visely až k zemi a spáry skřípaly o kámen. Když si prohlí­
žel vězně, otvor v téměř pravidelně trojúhelníkovité tváři se rozšířil v
cosi, co skoro připomínalo úsměv, v němž se blýskala řada špičatých
žlutých zubů.
Postoupil do středu kobky a zastavil se. Všude kolem něj se
snesla sprška květů; odhrnul je stranou, jako by ho obtěžovaly. Po­
vrch těla měl úplně holý; tuhá kůže byla na těch nejnečekanějších
místech pokryta řídkými šupinami. Zdálo se, že postrádá jakékoli po­
hlavní znaky. Jazyk, který mu náhle vystřelil z úst, byl rudohnědý a
rozeklaný.
Spoutaní muži teď zmlkli a seděli nepřirozeně strnule, když po
nich přejel pohled různobarevných očí – tam a zase zpátky…
Pak se netvor neuvěřitelnou rychlostí pohnul. Vrhl se kupředu,
hmátl před sebe pravou paží a popadl tlouštíka, který předtím zaječel.
Jediným škubnutím ubožáka, který vřískal hrůzou, vytrhl z ře­
tězů. Potom se netvorova ústa přisála k jeho krku a vřískot s tlu­
meným zabubláním utichl. Tlouštík se ještě chvíli křečovitě zmítal a
nakonec zůstal bezvládně viset v jeho sevření.
Netvor sám také spokojeně zabublal, zdvihl hlavu a olízl si rty.
Jeho pohled padl na místo, odkud sebral svou oběť. Pak si své břímě
pomalu přehodil tak, že je držel pod levou paží, natáhl pravou ruku a
popadl tlouštíkovo předloktí, které dosud viselo na pohupujícím se
okovu u zdi. Drobnějších pozůstatků na podlaze si nevšímal.
Obrátil se, šouravým krokem zamířil zpět ke dveřím a ohlodával
přitom utržené předloktí. Zdálo se, že si vůbec nevšímá zářící ryby,
která jako by proplouvala vzduchem kolem něj, ani dalších zjevení,
jež se objevovala a mizela v přízračných otevírajících se okenicích
nad ním, pod ním i všude kolem – plamenných stěn, hájů jehlovitě
-7-
špičatých stromů, proudů bahnitých vod, plání plných tajícího
sněhu…
Zbývající vězni poslouchali, jak se dupavé a pleskavé kroky
vzdalují. Konečně si Hodgson odkašlal. »Tak poslouchejte,« začal,
»tady je můj plán.«
Semirama se v podřepu krčila u kamenného okraje jámy a na­
kláněla se kupředu s rukama položenýma na její hranu; v tlumeném
světle se na jejích bledých pažích třpytil tucet zlatých náramků a její
dlouhé černé vlasy byly upravené v dokonalém účesu. V teplé a
vlhké komnatě měla na sobě jen lehký žlutý háv. Našpulenými rty
vydávala dlouhou sekvenci štěbetavých zvuků. Všude kolem jámy, v
její blízkosti i dál od ní, odpočívali se zatajeným dechem otroci, opí­
rající se o svoje lopaty. Půltucet kroků za Semiramou a několik kroků
vpravo stál Baran Víceruký – vysoký zavalitý muž s palci zaháknutý­
mi za opasek okovaný ostrými hřeby a s vousatou hlavou lehce na­
kloněnou na stranu, jako by napůl rozuměl smyslu zvuků, které vy­
dávala. Oči však upíral na její poloodhalené hýždě, kterými se velmi
často zaobíraly i jeho myšlenky.
Je to smůla, stěžoval si v duchu, že je pro celou operaci ne­
zbytně nutná a že jí na mně přitom ani za mák nezáleží. Smůla, že se
k ní musím chovat uctivě a zdvořile, místo abych ji mohl urážet a
případně i znásilnit. Mnohem líp by se mi s ní spolupracovalo, kdyby
byla dejme tomu ošklivá. Je na ni ovšem pěkný pohled a třeba přijde
den…
Zakolébala se na patách a přestala vydávat zvuky, které napl­
ňovaly celou dusnou komnatu. Baran znechuceně nakrčil nos, když k
němu závan vzduchu donesl jisté pachy. Všichni čekali.
Někde hluboko uvnitř jámy se ozvalo jakési šplíchání a podlaha
se několikrát zachvěla nenadálým úderem. Otroci ustoupili a shlukli
se u zdi. Někde u stropu se začaly utvářet ohnivé vločky, snášející se
k zemi. Semirama je setřásla z oděvu a vysokým tónem zatrylkovala.
Ohnivý vodopád v okamžení ustal a něco v jámě jí zaskřehotalo v
odpověď. V komnatě se znatelně ochladilo. Baran si povzdechl.
» Konečně…« zašeptal.
Zvuky, řinoucí se z jámy, po dlouhou dobu neustávaly. Semira­
ma ztuhla, jako by se chystala odpovědět nebo jako by se chtěla
pokusit alespoň je přerušit. Zdálo se však, že je její snažení marné,
-8-
protože zvuky pokračovaly a přehlušovaly její hlas. Něco se dole
znovu začalo hlasitě zmítat, z jámy vyšlehl ohnivý jazyk, zatřepetal
se a stáhl se zpět; to vše v několika vteřinách. Na okamžik se objevi­
la tvář – podlouhlá, pokřivená a zmučená – obklopená oranžovou zá­
ří. Semirama uskočila zpět. Komnatu zaplnil hluk, podobající se vy­
zvánění obrovského zvonu. Náhle začaly od stropu padat stovky
živých žab, které poskakovaly kolem nich, padaly do jámy, hopsaly
nahoru a dolů po vysokých hromadách výkalů, které otroci odváželi,
a prchaly ven vzdáleným klenutým vchodem. Na podlahu nedaleko
od nich se náhle zřítil kus ledu, větší než dva muži.
Semirama se pomalu otočila, o krok ustoupila a ohlédla se na ot­
roky.
»Pokračujte v práci,« rozkázala.
Muži zaváhali. Baran se vrhl kupředu a nejbližšího z nich popa­
dl za rameno a stehno. Zdvihl ho do vzduchu a mrštil jím před sebe,
takže přelétl okraj jámy a spadl dovnitř. Výkřik, který vyrazil, zazněl
jen krátce.
»Ukliďte to svinstvo!« zařval Baran.
Zbývající otroci se spěšně dali znovu do práce, vrhli se k pách­
noucím hromadám a shazovali jejich obsah přes okraj do temné díry.
Baran se náhle prudce otočil, když mu na rameni spočinula Se­
miramina ruka.
»Propříště by ses měl krotit,« napomenula ho. »Pracovní sily
jsou drahé.«
Otevřel ústa, zase je zavřel a stroze přikývl. Semirama ještě ne­
domluvila, když hlasité šplouchání utichlo a skřípění zmlklo.
»…Na druhé straně mu to rozptýlení nejspíš přišlo vhod.« Po
plných rtech jí přelétl úsměv. Pustila jeho biceps a uhladila si šaty.
»Co… co tentokrát říkal?«
»Pojď,« vyzvala ho.
Obešli jámu, vyhnuli se tajícímu ledovému balvanu a klenutým
vchodem vyšli na dlouhou galerii s nízkým stropem. Žena jí přešla až
na druhou stranu, kde se zastavila u širokého okna a zadívala se na
zářivou ranní scenérii, prosvítající mlžným oparem. Následoval ji a
postavil se vedle ní s rukama sepjatýma za zády.
»Tak co?« zeptal se konečně. »Co ti Tualua řekl?«
-9-
Dál si zamyšleně prohlížela blyštící barvy a měnící se tvary skal
za poletujícími chomáči mlhy. »Vůbec už není schopen racionálně
uvažovat,« ozvala se pak.
»Nezlobí se?«
»Jen někdy. Přichází to na něj ve vlnách. Není to ale vztek jako
takový, je to součást jeho celkového stavu. Bytosti, jako je on, mají
odjakživa sklon k šílenství.«
»To znamená, že po všechny ty měsíce – že nás vlastně dooprav­
dy nechtěl potrestat?«
Usmála se.
»O nic víc než obvykle,« vysvětlovala. »Jeho normální ne­
vraživost vůči lidstvu ale vždycky neutralizovala ochranná kouzla.«
»Jak se mu podařilo je prolomit?«
»V šílenství je jistá síla a navíc i zcela originální přístup k řešení
problémů.«
Baran začal podupávat jednou nohou.
»Ty jsi naše odbornice na Starší bohy a bytosti s nimi
spřízněné,« prohlásil konečně. »Jak dlouho to bude trvat ?«
Zavrtěla hlavou.
»To se nedá odhadnout. Může to trvat navždy a může to skončit
třeba hned teď – nebo kdykoli jindy.«
»A nemůžeme udělat nic, čím bychom… uspíšili jeho uzdra­
vení?«
»Třeba si svůj stav uvědomí a sám navrhne lék. Někdy se to
stává.«
»Setkala ses ve styku s nimi se stejným problémem i za starých
časů?«
»Setkala, a procedura byla tehdy stejná jako dnes. Musím s ním
pravidelně rozmlouvat a snažit se kontaktovat jeho druhé já.«
»A mezitím,« konstatoval Baran, »nás všechny může kdykoli
zahubit – bez ochranných kouzel a za situace, kdy se mu magie vy­
mkla z ruky.«
»To je možné. Musíme zůstat ve střehu.«
»Ve střehu? Jestli na nás zaútočí, budeme úplně bezmocní – ne­
máme ani možnost utéct.« Rozmáchlým gestem ukázal na scenérii za
oknem. »Kdo by dokázal projít touhle zpustošenou zemí?«
»Vězňům se to podařilo.«
- 10 -
»To bylo dřív, když efekt ještě nebyl tak silný. Ty bys byla
ochotná vydat se tam ven?«
»Jen kdybych neměla na vybranou,« odpověděla.
»A zrcadlo – stejně jako většina ostatní magie – už také pořádně
nefunguje,« pokračoval. »Ani Jelerak se s námi nemůže spojit.«
»Třeba má teď jiné starosti. Kdo ví?«
Baran pokrčil rameny.
»Ať je to jakkoli,« prohlásil, »výsledek je stejný. Nic se nedo­
stane ven ani dovnitř.«
»Vsadila bych se ale, že jsou mnozí, kteří se dovnitř dostat
pokoušejí. Tenhle hrad musí každému čaroději tam venku připadat
jako opravdový bonbónek.«
»Jistě, byl by to bonbónek – kdyby ho někdo dokázal ovládnout.
Jenže nikdo tam venku nemůže samozřejmě tušit, v čem spočívá
problém. Byl by to hazard.«
»Pro ty z nás, kteří jsme uvnitř, by to ale takový hazard nebyl,
co říkáš?«
Olízl si rty, otočil se a pohlédl na ni.
»Nejsem si jistý, jestli chápu, co tím chceš říct…«
Právě v tom okamžiku se zdola od stájí vynořil jeden z otroků a
projel kolem nich s károu plnou koňského trusu. Semirama čekala, až
zmizí z doslechu.
»Už tě nějakou dobu sleduji,« ozvala se pak. »Čtu tvoje myš­
lenky, Barane. Doopravdy se domníváš, že bys tenhle hrad dokázal
uhájit před svým pánem?«
»Není už tím, čím býval, Semiramo. Část své síly ztratil a
Tualua je jen dalším pokračováním. Myslím, že by se to dalo
zvládnout, i když sám bych to nedokázal. Už celé věky nebyl takhle
oslabený.«
Rozesmála se.
»Ty mluvíš o tisíciletích? Ty mluvíš o jeho síle? Chodila jsem po
tomto světě, když byl ještě mnohem, mnohem mladší. Byla jsem
panovnicí nejvyššího dvora Západu v Jandaru. Znala jsem Jeleraka,
když se postavil jednomu z bohů. Co znamená tvých pár století, že se
odvažuješ mluvit o tisíciletích?«
»Ten bůh ho zlomil a znetvořil…«
»A přece přežil. Ne, splnění tvého snu by nebylo nijak snadným
úkolem.«
- 11 -
»Beru to tedy tak,« odsekl, »že nemáš zájem. Jak chceš. Jen si
pamatuj, že existuje velký rozdíl mezi snem a skutečným činem. Nic
jsem proti němu nepodnikl.«
»Není na mně, abych ho informovala o každém bezvýznamném
slůvku, které spolu prohodíme,« ujistila jej.
Oddechl si.
»Za to ti děkuji,« odpověděl. »Tys ale byla královnou. Netoužíš
znovu získat stejnou moc?«
»Moci už jsem si užila až dost. Jsem vděčná, že jsem opět
naživu, a vděčím za to jemu.«
»Povolal tě zpět jen proto, že potřeboval někoho, kdo umí mlu­
vit s Tualuou.«
»Ať měl jakýkoli důvod…«
Chvíli zůstali mlčky stát a dívali se z okna. Mlžný příkrov se
rozestoupil, takže zahlédli temné postavy, které bojovaly o život na
zářící písečné pláni. Baran učinil po pravé straně okna jakési gesto a
obraz se k nim začal bleskurychle přibližovat, až se zdálo, že jsou ak­
téři dramatu vzdáleni pouhých několik kroků: byli to dva muži s
tažným koněm a propadali se do země.
»Pořád přicházejí další,« zamumlal Baran. »Jdou za tím
bonbónkem, o kterém jsi mluvila… Vsadím se, že je to nějaký čaro­
děj a jeho učeň.«
Sledovali, jak se k oběma zápasícím postavám po písku rozběh­
lo hejno rudých škorpiónů, každý z nich velikosti lidského palce.
Když je propadající se muž vpředu spatřil, mávl rukou v dlouhém,
pomalém gestu. Kolem postav se utvořil ohnivý kruh. Škorpióni zpo­
malili, stáhli se zpět a začali kroužit po jeho obvodu.
»No vida, tohle zaklínadlo fungovalo…« Pokývl.
»Někdy se to povede,« odpověděla. »Tualuova energie je ne­
smírně nevyvážená.«
Po nějaké chvíli se škorpióni vrhli kupředu, napochodovali do
plamenů a těla těch, kteří zahynuli, vytvářela mosty dalším. Pod zem
klesající kouzelník zopakoval svoje gesto a uvnitř prvního ohnivého
kruhu vyšlehl druhý. Škorpióny to opět zmátlo, tentokrát se však
vzpamatovali mnohem dříve než poprvé. Obnovili svůj útok proti
plamenům a začali překračovat i tuto bariéru. Tou dobou už k nim po
písku spěchali další, aby se připojili k první vlně. Čaroděj ještě
jednou zdvihl ruce a začal kreslit do vzduchu další obrazec; objevily
- 12 -
se malé plamínky, vytvářející zárodek třetího kruhu. V tom okamžiku
však převalující se kotouče mlhy celý výjev opět zahalily.
»Zatraceně!« zaklel Baran. »Zrovna když to začínalo být zají­
mavé. Kolik myslíš, že se mu ještě podaří vyvolat dalších kruhů? «
»Pět,« odpověděla. »To je tak všechno, na co mu zbývá místo.«
»Já bych řekl čtyři, ale možná máš pravdu. Bylo to trochu zkres­
lené.«
Odněkud zdáli se k nim donesl nezřetelný dunivý a pleskavý
zvuk.
»Jaké to bylo?« zeptal se o chvíli později.
»Co?«
»Být mrtvá. A po celé té době být povolaná nazpět. Nikdy o tom
nemluvíš.«
Odvrátila oči.
»Myslíš si snad, že jsem ten čas strávila v nějakém hrů­
zostrašném pekle? Nebo třeba na nějakém místě věčné rozkoše? Že
mi to teď všechno připadá jako pouhý neskutečný sen? Nebo že se
nestalo vůbec nic? Že jsem byla jen v černé prázdnotě?«
»V různých okamžicích života už mě napadly všechny tyhle
možnosti. Která z nich je pravdivá?«
»Po pravdě řečeno ani jedna,« usmála se. »Prošla jsem dlouhou
řadou reinkarnací – některé byly nesmírně zajímavé a mnohé velice
nudné.«
»Vážně?«
»No jistě. V té poslední jsem byla služebnicí v jistém království
daleko na východě, kde jsem se brzy dopracovala do postavení tajné
královy favoritky. Když Jelerak znovu vdechl život prachu z mého
původního těla a povolal do něj zpět mého ducha, zůstal z té ubožač­
ky jen blábolící idiot. A musím dodat, že se to stalo v tu nejne­
vhodnější chvíli – zrovna když si užívala královského objetí.« Na
okamžik se odmlčela. »Vůbec si toho nevšiml,« dodala pak.
Baran ustoupil stranou, aby jí mohl pohlédnout do tváře. Smála
se.
»Ty děvko!« vyprskl. »Pořád si jen děláš legraci. Nikdy mi
upřímně neodpovíš!«
»Tak ty sis toho všiml. Máš pravdu. Těší mě být pravděpodobně
jedinou osobou v širém okolí, která o tak závažné věci něco ví – a
nechávat si to pro sebe.«
- 13 -
Přerývané přibližující se zvuky nabyly na hlasitosti.
»Ach, podívej! Mlha se rozplynula! Už kolem sebe kreslí šestý
kruh!«
Baran se zachechtal.
»No vážně. Jenže už tou rukou sotva hýbe. Nevím, jestli se mu
podaří opsat ještě jeden. Je dokonce možné, že zmizí pod zemí ještě
dřív, než se k němu dostanou. Připadá mi, že se teď propadá rych­
leji.«
»Už se to zase zamlžilo! Nikdy se nedozvíme…«
Tempo zvuků se zrychlilo; otočili se právě včas, aby spatřili
purpurového netvora s nestejně barevnýma očima a s každou nohou
jinou, který kolem nich proběhl směrem ke komnatě, z níž přišli.
»Nechoď tam!« vykřikla v jazyce Mabrahoring. »Barane!« za­
vřískla pak. »Zastav ho! Odmítám nést odpovědnost za cokoli, co se
stane, pokud Tualuu vyruší démon! Jestli se tohle místo odpoutá…«
»Stůj!« zahřměl Baran a otočil se.
Démon, který těsně u pochichtávající se tlamy svíral jakýsi
podezřelý předmět, však přeběhl přes jednu z hromad mrvy a vrhl se
k okraji jámy.
O chviličku později se zdálo, jako by se prázdný prostor přímo
před ním rozevřel se zaskřípěním, připomínajícím zvuk trhané látky,
a objevila se v něm malá skvrna absolutní černi. Otroci se rozutekli.
Démon se zarazil a bázlivě se přikrčil.
V temném otvoru se cosi pohnulo a vynořila se z něj obrovitá
bledá ruka. Když ji démon spatřil, kvapně sebou škubl ve snaze
uhnout stranou a zmizet, ruka však byla rychlejší. Bleskurychle vy­
střelila kupředu, popadla ho za krk a zdvihla z podlahy. Pak se dala
do pohybu, přičemž černá skvrna plula spolu s ní, a přenesla své zmí­
tající a dusící se břímě zpět přes kupku mrvy, přes celou komnatu a
ven ze dveří na galerii.
Přiblížila se k Baranovi a Semiramě a upustila netvora u Ba­
ranových nohou. Pak se ruka stáhla zpět do tmy, ještě jednou se
ozval zvuk trhané látky a okolní vzduch se znovu zklidnil.
Semirama zalapala po dechu. Předmětem, který svíjející se dé­
mon dosud svíral ve svých spárech, byla napůl ohlodaná lidská noha.
»Už se zase dostal k zajatcům!« vykřikla. »Poznávám to te­
tování! To byl Joab, ten tlustý čaroděj z Východu.«
Baran nakopl bázlivě skrčeného netvora do zadnice.
- 14 -
»Nepřibližuj se k té komnatě! A nepřibližuj se ani k té jámě!«
zařval jazykem Mabrahoring a mávl rukou směrem k chodbě za se­
bou. »Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš, dopadne na tebe veškerý
hněv Ruky!«
Ještě jednou ho nakopl, až velký netvor bolestivě spadl na zem.
Začal tiše sténat a nohu si přitiskl blíž k tělu.
»Rozumíš mi?«
»Ano,« zakňučel stejnou řečí.
»V tom případě si pamatuj, co jsem ti řekl – a zmiz mi z očí!«
Démon spěšně vyrazil zpět směrem, odkud přišel.
»Co zajatci?« ozvala se znovu Semirama.
»Co s nimi má být?« zavrčel Baran.
»Neměli bychom mu dovolit, aby je považoval za svoji soukro­
mou špižírnu.«
»A proč ne?«
»Jelerak je všechny bude chtít nedotčené, aby nad nimi mohl
osobně vynést rozsudek.«
»O tom pochybuji, nejsou zase až tak důležití. A konec konců,
sám by pro ně asi bez důkladného rozmýšlení těžko hledal horší
trest.«
»Přesto ale… teoreticky vzato jsou to jeho zajatci a ne naši.«
»Pochybuji, že by nás za to kdy volal k odpovědnosti. A kdyby
ano, vezmu to všechno na sebe.« Odmlčel se. »Upřímně řečeno si
nejsem jistý, jestli se ještě vůbec někdy vrátí,« pokračoval pak a
znovu se odmlčel. »Ty snad ano?«
Odvrátila se a znovu se zahleděla na zamlženou scenérii za
oknem.
»To doopravdy nevím. A abych řekla pravdu, nejsem si jistá,
jestli bych to chtěla vědět, i kdyby to bylo možné – alespoň v téhle
chvíli ne.«
»A čím se tahle chvíle liší od kterékoli jiné?«
»Je ještě příliš brzo. Už se stalo, že byl pryč déle než tentokrát.«
»Oba přece víme, že ho tam nahoře v Arktidě postihlo něco
zlého.«
»Jsem si jistá, že už zažil horší věci. Nezapomínej, že se na ty
dávné časy pamatuji.«
»A co když se už nevrátí? «
- 15 -
»Pokud se Tualua nevzpamatuje, je to stejně jen akademická
otázka.«
V Baranových očích zablýsklo a pak se téměř rozzářily.
»Řekněme, že se tvůj svěřenec uzdraví už zítra?«
»Zeptej se mě pak.«
Baran si hlasitě odfrkl, otočil se na podpatku a nasupeně se vy­
dal stejným směrem, kterým zmizel démon. Když odešel, počítala
Samirama pomalu na prstech do šesti a pak se zarazila. V očích se jí
zaleskly slzy.
Zdejší kraj byl plný vysokých pahorků, porostlých bujnou jarní
vegetací. Meliáš seděl na nízkém vršku, obrácen k většině tohoto
panoramatu zády; před ním stála kolmo vztyčená jeho ebenová hůlka
délky paže, dolním koncem zaražená na píď do země. Hleděl za ni do
dáli, kde se v zakletém pásmu převalovaly chomáče mlhy, zrůžovělé
paprsky ranního slunce, a odhalovaly stále nové a nové transformace
krajiny. Byl to muž se širokými rameny a tříslově hnědými vlasy.
Jeho oděv, v němž převládala oranžová barva, byl pro tento kraj i pro
situaci, kterou očekával, že zde najde, překvapivě okázalý. Kolem
krku měl pověšený zlatý řetěz s jasně modrým kamenem, který
přesně ladil s barvou jeho očí. Vzadu za ním se po táboře pohybovali
oba jeho sluhové a připravovali snídani. Pomalu se předklonil a špič­
kami prstů se dotkl hůlky. Jeho pohled byl i nadále upřen kamsi za
ni. Když se tu a tam mlha rozvířila a převalovaly se v ní vlny stínů,
jeho oči se k nim obracely a pozorovaly je. Konečně znehybněl a
zdálo se, že něčemu naslouchá. Tiše promluvil a čekal. Několikrát
tento postup zopakoval, pak vstal a zamířil zpět k táboru.
»Prostřete k snídani ještě pro jednu osobu,« přikázal sluhům,
»připravte ale dost jídla pro několik dalších lidí a postarejte se, aby
zůstalo teplé. Máme před sebou zajímavý den.«
Sluhové nespokojeně huhlali, jeden z nich však začal z pytle vy­
tahovat zeleninu a čistit ji. Podával ji druhému, který ji krájel na pá­
nev.
»A přidejte tam taky trochu masa.«
»Jistě, Meliáši. Už nám ale pomalu dochází,« odpověděl starší
sluha, drobný mužík s vybledlou bradkou.
»V tom případě se jeden z vás bude muset dnes odpoledne vydat
na lov.«
- 16 -
»Mně se tyhle lesy nějak nelíbí,« poznamenal druhý sluha, hu­
bený muž s ostře řezanými rysy a nesmírně tmavýma očima. »Klidně
by se mohlo stát, že by sem zabloudil vlkodlak nebo nějaká jiná
prokletá stvůra.«
»Lesy jsou bezpečné,« ujistil ho Meliáš.
Menší sluha začal odkrajovat kousek masa.
»Kdy dorazí tvůj host?« zajímal se.
Meliáš pokrčil rameny, poodstoupil stranou a zadíval se k
pahorku za táborem.
»Nejsem schopen odhadnout, jak rychle někdo jiný cestuje.
Myslím…«
Něco se pohnulo a Meliáš si uvědomil, že je to vysoká zelená
bota u sukovitého stromu před nim. Pár vysokých zelených bot…
Zarazil se a zdvihl hlavu. Vysoká postava se sluncem v
zádech…
»Dobré ráno,« pozdravil, přimhouřil oči a zastínil si je rukou.
»Jsem Meliáš, pověřenec Společnosti pro zdejší sektor…«
»Já vím,« ozvala se odpověď. »I já ti přeji dobré ráno, Meliáši.«
Postava se k němu nehlučně blížila. Byla to štíhlá žena se svět­
lými vlasy a bledou pletí, se zelenýma očima a jemnými rysy, která
na sobě měla plášť, opasek a čelenku stejně zelené barvy, jakou měly
její boty; měla černé jezdecké kalhoty, černou blůzu a hnědou
koženou vestu. U pasu jí visely tlusté černé rukavice spolu s krátkým
mečem a dlouhou dýkou. V levé ruce držela lehký luk s povolenou
tětivou, vyrobený z nějakého načervenalého dřeva, které Meliáš ne­
poznával. Poznával však masivní černý prsten se zeleným vzorem,
který měla na prsteníku téže ruky. Nezdržoval se identifikačním zna­
mením Společnosti, poklekl na jedno koleno a uklonil se.
»Lady z Marinty…« začal.
»Vstaň, Meliáši,« přerušila ho. »Jsem tu kvůli záležitosti, v níž
máš figurovat jako svědek. Říkej mi Arlata.«
»Rád bych vám to rozmluvil – Arlato,« prohlásil a vstal. »Je
s tím spojené obrovské riziko.«
»Zisk bude také obrovský,« odsekla.
»Pojďte se mnou posnídat,« vyzval ji, »a já vám o tom něco po­
vím.«
»Už jsem jedla,« odpověděla a zamířila spolu s ním k táboru,
»ale připojím se k tobě, abychom si mohli promluvit.«
- 17 -
Doprovodila ho k dřevěnému stolu jižně od ohně a posadila se
k němu na lavici.
»Můžu už nosit jídlo?« zeptal se mladší sluha.
»Trochu čaje byste si dala?« otázal se Meliáš.
»Ano, čaj si dám.«
Kývl na sluhu.
»Dvakrát čaj.«
Seděli mlčky, čekali, až sluha připraví nápoj, nalije ho a postaví
před ně šálky, a hleděli na západ do proměnlivé země a jejího mlžné­
ho oparu. Když ochutnala svůj čaj, zdvihl také šálek a trochu usrkl.
»V takovém chladném ránu to přijde vhod.«
»To přijde vhod kterékoli ráno. Je to vynikající čaj.«
»Díky za pochvalu. Co vás vede k tomu, že jste se vydala do
těchto míst, má paní?«
»Co k tomu vede všechny ostatní? Na tom hradě je skrytá síla.«
»Pokud nejsou moje informace naprosto mylné, jste už teď ob­
dařena značnými silami, nehledě na jiné statky spíše světského cha­
rakteru.«
Usmála se.
»To je nejspíš pravda. Jenže síla, která je uzamčena v tom
zvláštním místě, je obrovská. Zmocnit se vlády nad tím Prastarým…
Jestli chceš, můžeš mě považovat za snílka, ale dalo by se s ní vyko­
nat tolik dobra. Mohla bych svět zbavit četných utrpení.«
Meliáš si povzdechl.
»Proč nemůžete hledat jen svůj vlastní prospěch jako ti druzí?«
zeptal se. »Víte, že součástí mých zdejších povinností je snažit se
těmto výpravám zabránit. Vaše motivace mi to v tomto případě jen
ztěžuje.«
»Vím, jaký na to má Společnost názor. Jelerak se může každou
chvílí vrátit a vy tvrdíte, že kdyby našel nějaké vetřelce, mohlo by to
vyvolat střet, do kterého by byla zatažena celá Společnost. Jsi stopro­
centně spolehlivý svědek, stejně jako ti čtyři další, kteří jsou kolem
proměnlivé země rozmístěni. Abych učinila zadost požadavku
Společnosti, přísahám, že tuto výpravu podnikám výhradně svým
vlastním jménem. Stačí to?«
»Z technického hlediska ano. Já jsem ale měl na mysli něco ji­
ného. I kdyby se vám podařilo projít, hrad je stále ještě pod ochranou
a předpokládáme, že je dosud v rukou Jelerakových služebníků. I
- 18 -
kdybychom však odhlédli od všech těchto skutečností, stejně mám
silné pochybnosti, že by se podařilo některého z Prastarých na delší
dobu přimět k tomu, aby konal dobro i v případě, že byste uspěla a
získala nad ním do jisté míry vládu. Je to prohnilá cháska, kterou
bychom měli raději nechat na pokoji. Vraťte se do hájemství Elfů,
má paní. Vykonávejte své dobré skutky nějakým jednodušším způso­
bem. I když budete mít úspěch, tvrdím, že nezvítězíte.«
»Všechny tyhle argumenty už jsem slyšela,« prohlásila, »a dů­
kladně jsem je všechny zvážila. Děkuji ti za tvou starost, ale jsem
pevně rozhodnutá.«
Meliáš usrkl čaje.
»Pokusil jsem se,« odpověděl konečně. »Pokud se vám něco při­
hodí na dohled od tohoto místa, budu se snažit vás zachránit.
Nemohu ale nic slíbit.«
»O nic jsem nežádala.«
Dopila a vstala.
»Půjdu.«
Meliáš se postavil. »Proč ten spěch, den je ještě mladý. Když
chvíli počkáte, bude tepleji a vyjasní se – a možná že se dokonce ob­
jeví nějaký další poutník. Ve dvou byste třeba měli větší šanci…«
»Ne! O to, co lze na tom místě získat, se nehodlám s nikým dě­
lit.«
»Jak si přejete. Tak pojďte, dovedu vás až na hranici.«
Přešli tábořiště a zamířili k místu, kde se tráva začínala pomalu
ztrácet. O několik kroků dál nabýval všechen porost mrtvolně bílou
barvu.
»Tak tady to je,« prohlásil a ukázal rukou. »Je to zhruba
kruhovité pásmo o průměru přibližně šesti mil. Hrad je na nejvyšším
kopci někde poblíž jeho středu. Kolem jeho obvodu je v přibližně
stejnoměrných vzdálenostech rozmístěno pět zástupců Společnosti –
studují efekt pásma, radí poutníkům a plní roli svědků. Pokud budete
muset užít magie, zjistíte možná, že vaše zaklínadla fungují naprosto
dokonale; může se však také stát, že bude jejich účinek zesílen,
oslaben, úplně zlikvidován nebo nějakým způsobem zkreslen. Může
se také stát, že narazíte na nějaké tvory, neškodné či naopak nebez­
pečné – a může se proti vám obrátit i samotná krajina. Nelze předem
říct, jak bude vaše pouť probíhat. Nevěřím však, že je mnoho těch,
- 19 -
kterým se podařilo projít. Pokud se to někomu podařilo, nezdá se, že
by to na situaci cokoli změnilo.«
»A to připisujete obráncům uvnitř hradu?«
»Považujeme to za pravděpodobné. Zdá se, že hrad samotný je
neporušený.«
»Jistě,« prohlásila a pohlédla mu do očí, »nemůžete však vyvo­
zovat závěry jen z toho, v jakém je hrad stavu. Není jako jiné stav­
by.«
»Tím jsem si nikdy nebyl jistý, i když v tom nejspíš bude špetka
pravdy. Bratrstvo – tedy vlastně Společnost – to právě zkoumá.«
»Já si tím jistá jsem. Mohla jsem vám ušetřit námahu. Nevíš ná­
hodou, kdo byl velitelem hradu, když se přihodila ta věc?«
»Vím. Ten, kterému se říká Baran Víceruký. Ještě před několika
lety byl členem Společnosti s dobrou pověstí, pak ale přešel k Jelera­
kovi.«
»Už jsem o něm slyšela. Připadá mi, že by to mohl být člověk
toho druhu, který by sám rád uchvátil moc, kdyby se mu naskytla
příležitost.«
»Možná se o to už pokusil a tohle je výsledek. Nevím.«
»No, předpokládám, že to brzy zjistím. Máš pro mne nějakou
radu?«
»Po pravdě řečeno nic zvláštního. Především se musíte zaštítit
všeobecným ochranným kouzlem… «
»To už jsem udělala.«
»… a dávat si cestou pozor na vlny poruch. Zdá se, že postupují
ze středu směrem ven, pak pokračují kolem dokola proti směru po­
hybu slunce a jejich síla postupně narůstá. Podle své intenzity mohou
oběhnout kolem jednou až třikrát. Postupují obvykle asi takovým
tempem jako mořské vlny za hezkého počasí. Všude, kudy projdou,
dochází ke změnám a účinek tvých zaříkadel bude nejvyšší na jejich
hřebeni.«
»Jsou mezi nimi nějaké pravidelné intervaly?«
»Žádné, které by se nám podařilo zjistit. Někdy je dlouhou dobu
klid a jindy jich proběhne několik v rychlém sledu za sebou. Zdvihají
se bez jakéhokoli varování.«
Odmlčel se a Arlata na něj pohlédla. Odvrátil oči.
»Ano?« zeptala se.
- 20 -
»Kdyby se stalo, že budete přemožena,« promluvil, »a nebudete
se moci vrátit ani pokračovat v cestě – zkrátka kdyby se vám nepo­
dařilo projít – velice bychom ocenili, kdybyste se pokusila použít ně­
které z metod, které má Společnost k dispozici, spojila se se mnou a
sdělila mi veškeré konkrétní informace.«
Zabloudil očima k opodál stojící hůlce.
»Budu-li umírat a bude-li mi ještě zbývat dost sil, budete si moci
všechno zapsat do svých archivů,« odpověděla, »nebo toho použít,
jak uznáte za vhodné – pokud tě ovšem moje zpráva dostihne.«
»Děkuji vám.« Pohlédl jí do očí. »Nezbývá mi, než vám popřát
mnoho štěstí.«
Obrátila se k proměnlivé zemi zády a zapískala tři měkké tóny.
Meliáš se otočil právě včas, aby spatřil, jak se z lesa za táborem
vynořil bílý kůň se zlatou hřívou a rozběhl se k nim se vztyčenou
hlavou. Nad krásou přibíhajícího zvířete se mu zatajil dech.
Když k nim dorazil, objala ho Arlata kolem hlavy a něco mu za­
šeptala jazykem elfů. Pak se plavným pohybem rychle vyšvihla do
sedla a obrátila se znovu tváří k proměnlivé zemi.
»Poslední vlna proběhla těsně před východem slunce,« infor­
moval ji, »a už nějakou dobu se věci jeví nejjasněji tam vzadu, za
těmi dvěma oranžovými vrcholky napravo – myslím, že za chviličku
je uvidíte.«
Čekali, dokud mlhu nerozčeřil lehký vánek a na okamžik se ne­
objevily dva stejné kameny.
»Zkusím to,« přikývla.
»Lepší vy než mnozí jiní.«
Předklonila se a tiše promluvila. Kůň vyrazil kupředu do bledé
země. V několika okamžicích se ztratil z dohledu a dusot jeho kopyt
utichl.
Meliáš zamířil zpět ke svému táboru, a když procházel kolem
hůlky, lehce se jí dotkl. Okamžitě se zarazil se staženým obočím,
přejel špičkami prstů po celé její délce a přidřepl si vedle ní. Ko­
nečně pak otevřel měkký kožený váček, který mu visel u pasu, vytáhl
z něj malou žlutou křišťálovou kouli, zdvihl ji do výše a vyřkl něko­
lik slov. V hloubi koule se objevila vousatá tvář staršího muže.
»Ano, Meliáši?« Slova mu zazněla v hlavě.
»Zaznamenal jsem nějaké zvláštní vibrace,« oznámil. »A co ty?
Nezačíná snad tam u tebe další vlna?«
- 21 -
Starší muž zavrtěl hlavou.
»Ne, tady je zatím klid.«
»Děkuji. Zkusím zavolat Tarbu.«
Po dalších vyřčených slovech tvář zmizela a nahradila ji tvář
tmavého muže v turbanu.
»Jak to vypadá v tvém sektoru?« zeptal se.
»Klid,« odpověděl Tarba.
»Kontroloval jsi v poslední době svoji hůlku?«
»Jsem přímo u ní. Nic.«
Spojil se se zbývajícími pověřenci – se starším mužem s vy­
stouplou bradou a jasně modrýma očima a s pozorně se tvářícím mla­
díkem s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami. Odpověděli mu stejně
jako druzí dva.
Když zastrčil kouli zpět do váčku, zůstal chvíli stát a upřeně se
díval na proměnlivou zemi, žádná nová vlna se však nezdvihla. Ještě
jednou se dotkl hůlky a zjistil, že vibrace, které ho tak znepokojily,
mezitím ustaly.
Vrátil se do tábora a posadil se ke stolu s přimhouřenýma očima
a bradou položenou do dlaní.
»Chcete, abych vám už prostřel k snídani?« zavolal na něj
mladší sluha.
»Nech ji na ohni, přijde další návštěva,« odpověděl Meliáš.
»Přines mi ale ještě trochu čaje.«
Později, když seděl a popíjel čaj, vylil trochu na desku stolu a
začal prsty kreslit obrazec. Tady je hrad… Teď pentagram pozorova­
telů kolem něj, asi takhle… Vlny, spirálovitě se šířící tímto směrem,
zvedající se obvykle na západě…
Na nakreslený obrazec padl jakýsi stín a Meliáš pohlédl vzhůru.
Vedle něj stál tmavovlasý mladík střední postavy s tmavýma očima a
s ústy, která jako by byla neustále připravena se rozesmát. Na sobě
měl žlutou halenu a černé kožešinové kamaše; jeho článkovaný opa­
sek i spona jeho hnědého pláště byly z bronzu. Vousy měl krátké a
úhledně zastřižené. Když k němu Meliáš zdvihl oči, pokývl na
pozdrav a usmál se.
»Omlouvám se, ale neslyšel jsem tě přicházet,« ozval se Meliáš.
»Tys věděl o tom, že přijdu?«
»Věděl jsem prostě, že někdo přijde. Jmenuji se Meliáš a jsem
zdejším pověřencem Společnosti.«
- 22 -
»Já vím. Jsem Weleand z Murcave. Přišel jsem, abych prošel
proměnlivou zemí a ujal se vlády nad Věčným hradem v jejím stře­
du.«
» Věčným…«
»Někteří z nás ho znají pod tímto jménem.«
Vyměnili si znamení Společnosti.
»Posaď se,« vyzval ho Meliáš, »a nasnídej se se mnou. Neuško­
dí, když se vydáš na cestu s teplým jídlem v žaludku.«
»Děkuji, ale nebudu jíst. Už jsem snídal.«
»A co šálek čaje?«
»Neměl bych plýtvat časem. Cesta, kterou jsem zvolil, je
dlouhá.«
»Obávám se, že toho není příliš mnoho, co bych ti o ní mohl po­
vědět.«
»Vím všechno, co v tomto ohledu potřebuji vědět,« ujistil ho
Weleand. »Zajímala by mě ale jiná věc – kolik lidí kolem tebe pro­
šlo.«
»Ty jsi dnes druhý. Držím tady stráž už dva týdny a jsi celkem
dvanáctý, který tudy prochází. Pokud se nemýlím, dělá to celkem
dvaatřicet lidí, o nichž víme.«
»Nevíš, jestli se někomu z nich podařilo projít?«
»To nevím.«
»Výborně.«
»Předpokládám, že nemám velkou šanci přesvědčit tě, aby ses o
to nepokoušel?«
»Řekl bych, že je tvou povinností snažit se to rozmluvit každé­
mu. Kolik z nich tě už uposlechlo?«
»Žádný.«
»Tady máš odpověď.«
»Očividně jsi dospěl k závěru, že moc, kterou bys mohl získat,
vyvažuje riziko. Co bys ale s tou mocí dělal, kdyby se ti to
podařilo?«
Weleand sklonil hlavu. »Co bych s ní dělal?« opakoval. »Na­
pravoval bych bezpráví. Jezdil bych po zemi křížem krážem, navště­
voval bych všechny kouty světa, trestal bych křivdy a odměňoval
ctnost. Využil bych jí k tomu, abych z téhle země udělal lepší místo
pro život.«
»A jaká by byla tvoje odměna?«
- 23 -
»Uspokojení.«
»Ach tak. Jistě, to by šlo. Ano, samozřejmě. Určitě si nedáš tro­
chu čaje?«
»Ne. Bude lepší, když vyrazím hned. Chtěl bych dojít k hradu
před západem slunce.«
»V tom případě ti přeji hodně štěstí.«
»Děkuji. Hmm, mimochodem – těch jedenatřicet ostatních, o
kterých jsi mluvil, nebyl mezi nimi takový vysoký chlapík v ze­
lených botách na kovovém koni?«
Meliáš zavrtěl hlavou.
»Ne, nikdo takový tudy neprojel. Jediné elfí boty, které jsem vi­
děl, na sobě měla žena – a není tomu tak dlouho.«
»Co to bylo za ženu?«
»Arlata z Marinty.«
»Vážně? To je ovšem zajímavé.«
» Odkud jsi říkal, že pocházíš?«
»Z Murcave.«
»Obávám se, že takové místo neznám.«
»Je to malé hrabství daleko na východě. Přispěl jsem svým dí­
lem k tomu, že je to šťastný kraj.«
»Doufám, že šťastným krajem i zůstane,« poznamenal Meliáš.
»Mluvils o kovovém koni?«
»Ano.«
»V životě jsem kovového oře neviděl. Myslíš, že by se tady
mohl objevit?«
»Možné je všechno.«
»Co ještě je na něm zvláštní?«
»Domnívám se, že je jedním z našich bratří, kteří se zabývají
temným uměním. Kdyby měl úspěch, kdo ví, jaké škody by mohl na­
páchat.«
»Společnost odmítá zaujímat jakékoli stanovisko k tomu, kdo se
o to pokusí.«
»To vím. Přesto ovšem není třeba vynakládat přílišné úsilí a po­
máhat takovému člověku dobrými pokyny a radami, jestli mi rozu­
míš.«
»Myslím, že ano, Weleande.«
»…a jmenuje se Dilvish.«
»Budu si to pamatovat.«
- 24 -
Weleand se usmál, natáhl se a uchopil bohatě vyřezávanou hůl,
která stála opřená o strom. Meliáš si jí až do tohoto okamžiku ne­
všiml.
» Vyrazím. Přeji ti pěkný den, pověřenče.«
»Nemáš koně ani tažné zvíře?«
Weleand zavrtěl hlavou.
»Mé potřeby jsou skromné.«
»Tak tedy šťastnou cestu, Weleande.«
Jeho společník se otočil a zamířil k proměnlivé zemi. Neohlédl
se. Meliáš po chvíli vstal a díval se za ním, dokud ho nepohltily ml­
hy.
- 25 -
Kapitola
2
Hodgson se vší silou zapřel do řetězů. Zařezávaly se mu do zápěstí i
do kotníků, za měsíce svého věznění však ztratil tolik váhy, že mu
ponechávaly potřebnou volnost. Palcem pravé nohy pokračoval v
kreslení čáry, kterou vyrýval do štěrkovité podlahy, až se konečně na­
pojila na čáru, nakreslenou jeho nejbližším společníkem. Pak povolil
svaly, zůstal viset v řetězech a těžce oddechoval.
Naproti němu, poblíž vchodu, se Odil – který byl menší než
ostatní – usilovně snažil podobným způsobem zakreslit do své části
diagramu jakýsi znak.
»Pospěš si!« zavolal na něj černokněžník Derkon, který visel po
Hodgsonově pravici. »Mám dojem, že jeden z nich už přichází.«
Dva nižší mágové, připoutaní nalevo ke stejné lavici u zdi, sou­
hlasně kývli.
»Asi bychom ho raději měli začít přikrývat,« navrhl jeden z
nich. »Odil ví, kam má nakreslit svou část.«
»Ano,« souhlasil Hodgson a znovu se pracně napřímil. »Musíme
tu prokletou věc skrýt před prokletými tvory!« Natáhl nohu a nahrnul
do středu diagramu trochu slámy. »Dávejte ale pozor! Nesmažte ho!«
Ostatní se k němu připojili a kopali chomáče špíny, které
pokrývaly podlahu, do svých částí diagramu. Odil dokončil další tah
kresleného znaku. Kobka se rozzářila přízračným modravým svitem
a bledý pták, který tam ještě před okamžikem nebyl, rozrušeně pole­
toval z rohu do rohu, až konečně našel dveře a vylétl ven.
Svit pohasl, Derkon cosi tiše mumlal a Odilovi se podařilo na­
kreslit další čáru.
»Zdá se mi, že něco slyším,« oznámil ten z dvojice nalevo, který
byl blíž dveřím.
Všichni ztichli a naslouchali. Venku na chodbě se ozval nezře­
telný klapavý zvuk.
- 26 -
»Odile,« ozval se tiše Hodgson. »Prosím…«
Drobný mužík se ještě jednou namáhavě vzepjal. Ostatní se pi­
lně věnovali dalšímu zakrývání svého nákresu. Z chodby k nim
dolehlo jakési sípavé oddechování. Odil nakreslil dvě rovnoběžné
čáry, z nichž druhá byla o něco delší než první, pak pečlivě narýsoval
třetí, která s druhou svírala pravý úhel. Jakmile ji dokončil, zůstal
bezvládně viset a tvář se mu leskla potem.
»Hotovo!« prohlásil Derkon. »Samozřejmě pokud to také ne­
ztratilo účinnost.«
»Cítíš se na to?« zeptal se ho Hodgson.
»Bude to moje první potěšení od okamžiku, kdy jsem přišel do
tohoto hradu,« odpověděl černokněžník a začal tiše odříkávat pří­
pravná slova.
Uběhla však ještě dlouhá chvíle, než se něco událo. Opakovaně
obraceli oči k prázdným řetězům, v nichž před nedávném visel čaro­
děj Joab, a ke zdi za nimi, potřísněné tmavými skvrnami. Derkon
ukončil první fázi své práce a v bledých očích, jimiž bez jediného
mrknutí upřeně hleděl přímo před sebe, měl nepřítomný výraz. Hod­
gson se k němu naklonil a čas od času něco tiše zamumlal, jako by se
snažil předat mu svou vlastní zbývající energii. Někteří z ostatních
zaujali podobnou polohu.
Netvor se znenadání objevil ve dveřích a okamžitě se vrhl smě­
rem k Hodgsonovi, který byl připoután přímo proti nim. Byla to stvů­
ra s červeným tělem, tlustým ocasem a vystouplými špičatými klou­
by, s rohatou hlavou, rudě zářícíma očima a roztaženými černými
drápy.
Když se nohou dotkla středu skrytého diagramu, vyrazila ohlu­
šující zaječení a naklonila se kupředu, jako by jí v cestě bránila nevi­
ditelná zeď; slonovinově bílé řezáky v její neustále rozšklebené
tlamě při nárazu na ni hlasitě sklaply.
Derkon pevným hlasem, prostým všech emocí, pronesl jediné
slovo.
Netvor zavyl a potemněl. Jeho tělo se začalo kroutit a sesychat,
jako by je stravovaly neviditelné plameny. S příšerným šklebem do
sebe začal oběma rukama bušit. Pak náhle vyšlehl jasný záblesk a
obluda zmizela.
Všichni vězňové naráz hlasitě vydechli. Po chvíli se začaly ob­
jevovat úsměvy.
- 27 -
»Fungovalo to…« hlesl kdosi.
Derkon se otočil k Hodgsonovi a přikývl; nějak se mu podařilo
dodat tomu gestu zdání elegantní úklony.
»Na kouzelníka, pracujícího s bílou magií, to nebylo špatné. Ne­
věřil jsem, že by se to doopravdy podařilo.«
» Já jsem si tím taky nebyl zrovna jistý,« připustil Hodgson.
»Dobrá práce,« pochválil ho jeden z mužů po jeho levici.
»Takže teď, když jsme si o něco déle pojistili svoje přežití,« ujal
se slova Hodgson, »musíme vymyslet nějaký způsob, jak se odtud
dostat, a naplánovat si, co uděláme, až budeme volní.«
»Mně by stačilo se odtud prostě dostat, na všechno bych zapo­
mněl a vrátil bych se domů,« prohlásil Vane, bližší z obou mužů na
lavici. »Vyzkoušel jsem obě zaklínadla pro uvolnění okovů a vysvo­
bození se z pout, opakoval jsem je znovu a znovu a ani jedno z nich
tady nefunguje.«
Jeho společník Galt, který seděl nalevo od něj, souhlasně při­
kývl.
»Já sám se už celé týdny snažím předřít nejslabší článek svého
řetězu – a myslím, že vy všichni ostatní děláte to samé – protože nic
jiného nefunguje,« oznámil. »Dosáhl jsem jistého pokroku, vypadá to
ale, že bude třeba ještě několika dalších týdnů, než povolí. Před­
pokládám, že o něčem lepším nikdo z vás neví?«
»Já ne,« odpověděl Odil.
»Jak se tedy zdá, jsme nuceni se omezit na sílu svých svalů,«
ujal se slova Derkon. »Musíme se všichni dál snažit rozbít svoje pou­
ta, dokud se nenaskytne nějaká lepší možnost. Řekněme ale, že se
naskytne – nebo že se osvobodíme tím pracnějším způsobem. Co po­
tom? Hodgson uhodil hřebíček na hlavičku. Vezmeme prostě nohy na
ramena? Nebo se hrad pokusíme ovládnout?«
Čaroděj Lorman, nejstarší z nich, který do té doby dlouho beze
slova visel ve svých poutech ve stinném koutě, nyní konečně promlu­
vil. Jeho hlas zněl jako skřípot nenamazaných pantů.
»Ano. Musíme se snažit osvobodit se z těchto řetězů silou svých
vlastních svalů. Magie je díky působení Tualuovy energie příliš ne­
jistá. Přesto musíme i nadále zkoušet svoje zaklínadla, protože
Tualua občas odpočívá, takže se vyskytují krátké intervaly, v nichž
by nám to snad mohlo vyjít. Problém je v tom, že se nacházíme na
špatném místě vzhledem k poloze jeho jámy. Jeho síla z ní vychází
- 28 -
právě tímto směrem, než se začíná vlnit. V tomto hradu jsou místa,
kam jeho vliv vůbec nezasahuje – například jistá dlouhá galerie po­
blíž jámy, v níž přebývá.«
»Jak to víš?« zajímal se Derkon.
»Síla, která blokuje naši magii, nijak nenarušila moji schopnost
vycítit věci na jiných úrovních,« odpověděl stařec. »To, co říkám,
jsem viděl – a viděl jsem i jiné věci.«
»Tak proč jsi nám o nich neřekl dřív?«
»K čemu by nám to bylo? Nejsem schopen předpovědět, kdy
dojde k přerušení toku síly, ani jak dlouho bude trvat.«
»Pokud nám dokážeš říct, kdy takové přerušení nastane, mohli
bychom alespoň vyzkoušet svoje zaklínadla,« poznamenal Hodgson.
»A co potom? Domníval jsem se, že jsme tak jako tak ztraceni.«
»Domníval?« pozastavil se Derkon.
»Ano.«
»Znamená to, žes viděl něco, co nám dává naději?«
» Možná.«
»Tvoje vidění je mnohem lepší než naše, Lormane,« prohlásil
Hodgson. »Budeš nám to muset vysvětlit.«
Starý čaroděj zdvihl hlavu. Oči se mu žlutě leskly a nedívaly se
na nic kolem sebe.
»Existuje jisté dominantní kouzlo – mistrovská práce, stará už
mnoho let – a zdá se, že právě tohle kouzlo nějak drží hrad pohroma­
dě…«
»Tualuovo?« zajímal se Vane.
Lorman pomalu zavrtěl hlavou.
»Ne. Jeho dílo to není. Možná ho vypracoval sám Jelerak. Ne­
dokážu to říct, protože mu nerozumím. Cítím prostě jeho existenci.
Prastaré kouzlo, které tohle místo nějak váže dohromady.«
»K čemu je nám to dobré, když si ani nejsi jistý jeho funkcí?«
»Nezáleží na tom, jestli mu rozumíme nebo ne. Co bys udělal,
kdyby z tebe řetězy spadly v tomto okamžiku?«
»Šel bych domů,« odvětil Vane.
»Prostě bys vyšel hlavní branou? A vrátil by ses pěšky? Kolik
stráží, otroků, živých mrtvol a démonů asi tenhle hrad obývá?
Řekněme ale, že by se ti podařilo kolem nich všech proniknout. Za­
mlouvá se ti pomyšlení na pěší cestu proměnlivou zemí?«
» Jednou už jsem prošel,« poznamenal Vane.
- 29 -
»Teď jsi slabší.«
»To je pravda. Promiň mi a pokračuj. Jak nám může to mi­
strovské kouzlo prospět?«
»Nijak. Pomohlo by nám ale, kdybychom ho odstranili.«
»Zrušit zaklínadlo, kterým si nejsme jistí – zaklínadlo, které udr­
žuje rovnováhu věcí?« otázal se Derkon.
»Přesně tak.«
»I kdybychom předpokládali, že to je možné, mohlo by nás to
všechny zničit.«
»Ale také nemuselo. Zatímco když neuděláme nic, jsme téměř
jistě ztraceni.«
»Jak navrhuješ, abychom to provedli?« zajímal se Hodgson.
»Obvykle je třeba znát přesnou povahu zaklínadla, když ho člověk
chce odstranit.«
»Jednoduchým, ale mocným soustředěným protizaklínadlem.
Kdybychom se dostali na tu galerii a spojili síly…«
»A co vlastně bychom proti němu měli soustředit?« vyptával se
dál Hodgson.
»Přece to jediné v širém okolí, co tu proudí s obrovitou silou –
vyzařování samotného Hialuy.«
»Řekněme, že se nám to podaří,« uvažoval Derkon, »a řekněme,
že tím skutečně to dominantní kouzlo rozbijeme – máš alespoň poně­
tí, co se stane pak?«
»Tohle místo je ve starých legendách známé pod jménem Věčný
hrad,« odpověděl Lorman. »Nikdo nezná jeho původ ani jeho stáří.
Mám jisté podezření, že je to uchovávací kouzlo. Kdyby bylo zlo­
meno, myslím, že by se hrad kolem nás mohl zřítit, možná dokonce
rozpadnout v prach a štěrk.«
»A jak by nám to pomohlo?« vyptával se Galt.
»Nestál by tu už hrad, ze kterého bychom museli prchat – zbyly
by jen trosky a panika. Se zpětným nárazem toho působení by se mu­
sel vyrovnat Tualua, protože by to byla jeho síla, která by se proti do­
minantnímu kouzlu obrátila. Je docela dobře možné, že by byl
oslaben tak, až by jeho vyzařování zcela ustalo. Proměnlivá země by
se stabilizovala a naše magie by opět normálně fungovala. Pak
bychom odešli a byli bychom schopni poradit si se všemi běžnými
překážkami.«
- 30 -
»Předpokládejme,« ozval se Hodgson, »že místo aby to Tualuu
ochromilo, vybičuje ho to k vražedné zběsilosti? Co když zaútočí na
všechno kolem sebe?«
Lorman se nepatrně pousmál a pokrčil rameny.
»V tom případě bude svět o šest čarodějů chudší,« odpověděl.
»Samozřejmě je to riskantní. Pomysli ale na to, jakou máme jinou
možnost.«
»Mluvíš v jednotném čísle,« zavrčel Derkon. »Máme víc než jen
jednu alternativu.«
»Pokud máš lepší plán, pak mi prosím poraď.«
»Nemohu nabídnout nic lepšího, ovšem jen do určité fáze,« pro­
hlásil Derkon. »Kdybychom se doopravdy osvobodili, umím si před­
stavit, že bychom dali dohromady soustředěné protizaklínadlo, o kte­
rém jsi mluvil, a to dominantní kouzlo bychom zlomili. Kdyby ale
všechno dopadlo, jak předpokládáš – kdybychom to přežili a Tualua
byl zbaven sil – neumím si představit, že bychom v takovou chvíli
uprchli. Nacházeli bychom se v záviděníhodném postavení – půltucet
čarodějů, spojených a při plné síle, kterým by u nohou bezmocně
ležel jeden ze Starších bohů. Byli bychom hlupáci, kdybychom se ho
v takové chvíli nepokusili ovládnout, jak to měl původně v úmyslu
každý z nás. Řekl bych dokonce, že bychom měli slušnou naději na
úspěch.«
Lorman přemýšlivě přežvykoval svůj knír.
»Také mě už napadlo, že bychom se mohli o něco takového
pokusit,« odpověděl konečně, »a nemohu proti tomu uvést žádnou
racionální námitku. Přesto ale mám takový pocit – velice intenzivní
pocit – že to nejlepší, co můžeme udělat, je co možná nejrychleji se
odtud vzdálit. Nejsem schopen předpovědět povahu nebezpečí, které
na nás bude čekat, pokud tu zůstaneme, jsem si ale jistý, že to bude
vážné.«
»Přiznáváš ovšem, že je to jen tvůj pocit, jen tvoje obava…«
»Velice silná obava.«
Derkon se rozhlédl po ostatních.
»Jaký na to máte názor vy?« zeptal se jich. »Pokud se dostane­
me tak daleko, pokusíme se získat hlavní cenu nebo vezmeme do za­
ječích?«
Odil si olízl rty.
- 31 -
»Jestli se o to pokusíme a neuspějeme,« prohlásil, »čeká nás
všechny smrt – nebo něco ještě horšího.«
»To je pravda,« připustil Derkon. »Jenže v podstatě se stejným
rozhodnutím už jsme se všichni museli vyrovnat, a to každý zvlášť,
když jsme uvažovali o tom, jestli se sem vypravit – a všichni jsme ta­
dy. Budeme-li se řídit mým plánem a spojíme se, budeme na tom
naopak lip než předtím.«
»Až donedávna jsem si nebyl vědom plného rozsahu Tualuovy
síly,« namítl Odil.
»Což ještě zvyšuje její cenu v případě úspěchu.«
»To jistě…«
Pohlédl na Vanea.
»Řekl bych, že za pokus to stojí,« mínil Vane.
Galt jeho slova doprovodil souhlasným přikývnutím.
»Hodgsone?«
Hodgson postupně vrhl rychlý pohled na každého z nich, jako
by si teprve v té chvíli začal uvědomovat, jakou bude mít jeho volba
důležitost. Derkon byl zapřísáhlým přívržencem těch nejčernějších
aspektů magického umění. Lorman jím býval také, zdálo se však, že
ve svém pokročilém věku se od nich čas od času odklání. Ostatní tři
patřili k onomu šedému neutrálnímu průměru, který tvořil většinu ča­
rodějů. Pouze Hodgson se prohlašoval za následovníka bílé magie.
»Tvůj plán má něco do sebe,« odpověděl Derkonovi. »Připusť­
me ale, že se nám to podaří. Každý z nás půjde za jiným cílem. Kaž­
dý z nás bude té síly chtít využít jinak, bude s ní chtít sledovat jiné
záměry. Dojde k dalšímu zápasu, tentokrát mezi námi.«
Derkon se usmál.
»Ke střetům by mezi námi mohlo dojít i za zcela normálních
okolností,« mínil. »V tomto případě budeme mít alespoň možnost si
o situaci pohovořit, než někdo z nás udělá nějakou nepředloženost.«
»Je ovšem nevyhnutelné, že dřív nebo později se na něčem ne­
shodneme.«
»Takový už je život,« pokrčil rameny Derkon. »Svoje rozpory
můžeme řešit, až se objeví.«
»Což znamená, že podaří-li se nám Tualuu ovládnout, jen jeden
z nás zůstane naživu dost dlouho, aby se z toho mohl skutečně těšit.«
»Není přece absolutně nutné…«
»Ale ano. Víš, že to tak bude.«
- 32 -
»No prosím… Co se s tím dá dělat?«
»Existuje několik velice závazných přísah, které by nás snad
mohly jednoho před druhým ochránit,« navrhl Hodgson.
Viděl, že při těchto slovech se Odilova tvář rozjasnila – a Vane s
Lormanem zareagovali stejně. Když to Derkon spatřil, spolkl po­
směšnou poznámku, která se mu už už drala na rty.
»Zdá se, že to je pravděpodobně jediná možnost, jak zaručit
plnou spolupráci,« připustil po chvíli. »Náš život tím sice trochu
ztratí na zajímavosti, ale na druhé straně bude třeba o něco delší.«
Zasmál se. »Tak dobrá. Jestli s tím souhlasí ostatní, já se připojím.«
Viděl Galta přikývnout.
»Tak se do toho dáme,« vyzval je.
Samirama vešla do komnaty s jámou. Velikost hnědých hromad
se výrazně zmenšila. Lopaty stály opřené o nejbližší stěnu a otroci
byli pryč. Baran byl v Jelerakově pracovně, kde se pokoušel z
plesnivých svazků znovu vynést na svět zapomenutá zaklínadla.
Pomalu přikročila k okraji jámy. Vodnatá hladina pod ní byla ne­
hybná. Ještě jednou se rozhlédla po místnosti, pak se předklonila a
zapískala pronikavým trylkem.
Z temně špinavé hladiny se váhavě vynořilo chapadlo. O chvi­
ličku později se na její exotickou výzvu ozvala stejným jazykem od­
pověď.
Vesele se zasmála a posadila se na okraj jámy s nohama
spuštěnýma dovnitř. Začala s dlouhou kadencí skřípavého pískání a
čas od času utichala, aby se zaposlouchala do stejných zvuků zevnitř.
Po chvíli se z vody vynořilo dlouhé chapadlo, které lehce spočinulo
na její noze, laskalo ji a tulilo se k ní.
Arlata z Marinty vedla svého oře pomalým krokem. Nedlouho
poté, co projela mezi oběma oranžovými skalisky, nabral vítr na zuři­
vosti a každou chvíli se zdvihl v tak silném poryvu, že jí zdvihal
plášť, až se jí nepříjemně omotával kolem hlavy a bránil jí v pohybu.
Nakonec byla nucena si ho částečně zastrčit za opasek. Kápi si stáhla
nízko do čela, aby si chránila oči, a přivázala si ji k hlavě. Vichr
rozfoukal mlžný závoj kolem ní, viditelnost se však nezlepšila, ale
spíš zhoršila, protože se do vzduchu vzneslo obrovské množství pra­
chu a písku. Celá okolní krajina se zbarvila hnědavým nádechem a
- 33 -
Arlata musela vyhledat úkryt na závětrné straně nízkého hřebene
oranžových kamenů.
Smetla si písek z šatů. Kůň zafrkal a zabušil kopyty do země.
Ozvalo se několik po sobě jdoucích jemných cinknutí.
Když se podívala k zemi, spatřila, že se u paty kamene něco
drobně leskne. Překvapeně seskočila na zem a natáhla se k té části
třpytivé plochy, která ležela nejblíž kopyt jejího koně. Zdvihla ze
země zlomenou květinu ze žlutého skla a prohlížela si ji.
V tom okamžiku zazněl ve sténání větru jakýsi zvuk, který se
podobal smíchu. Arlata zdvihla oči a viděla, jak se z písečné smrště,
která se roztočila před jejím útulkem, utvořil gigantický obličej. Jeho
obrovským dutým ústům dal vířivý vítr podobu úšklebku. Za jeho
očními důlky byla temná prázdnota. Vyskočila na nohy a spatřila, že
od země, kterou snad bylo možno považovat za její bradu, až k mís­
tu, kde se její čelo ztrácelo v poletujícím prachu, je tvář vyšší než ona
sama. Skleněná květina jí vypadla z prstů a roztříštila se jí u nohou.
»Co jsi zač?« otázala se.
Jako by jí chtěl vítr odpovědět, zavyl ještě hlasitěji, oči se zúžily
a ústa se našpulila v kruh. Hluk jako by k ní nyní pronikal těmito
ústy jako nálevkou.
Měla chuť zacpat si uši, silou vůle se však ovládla. Tvář k ní za­
čala pomalu připlouvat, až viděla skrz ni na druhou stranu. Ve stopě,
kterou za sebou zanechávala, se na zemi třpytilo cosi lesklého. Vyvo­
lala svoje ochranné kouzlo a začala odříkávat zaklínadlo zahánění
zlých duchů.
Tvář se rozprskla na všechny strany a zůstalo po ní jen skučení
větru.
Arlata se vyhoupla do sedla a zavdala si ze stříbrné čutory, kte­
rou měla pověšenou na pravé straně jemně propracovaného zeleného
sedla. Když o chvíli později vyrazila kupředu, projela kolem hrudní­
ho koše, pravé paže a lebky zkrystalizované lidské kostry, kterou
odkryly větrné víry.
Jela dál kolem ohnivé řeky a znovu se zastavila až u železné zdi.
»Noste na stůl,« poručil Meliáš, »mám hlad.«
Posadil se a začal zapisovat záznam o událostech toho rána do
deníku, který si vedl. Slunce už se na obloze vyšplhalo výš, takže se
trochu oteplilo. V koruně stromu nad jeho hlavou si stavěl hnízdo pá­
- 34 -
rek drobných hnědých ptáčků. Jakmile dorazila snídaně, odsunul
deník stranou a dal se do jídla.
Když pocítil vibrace, pořádal už druhou misku. Protože podobné
jevy nebyly v dosahu proměnlivé země ničím neobvyklým, nenechal
se ani v nejmenším rušit a klidně namočil kus hrubozrnného chleba
do omáčky. Teprve když oba ptáci nervózně odletěli a vibrace se
změnily v sérii pravidelných úderů, zdvihl oči, otřel si knír a pohlédl
jejich směrem. Přicházely od východu… Příliš hlasité na dusot koň­
ských kopyt, a přece…
Byl to dusot koňských kopyt. Meliáš vstal. Ti druzí se k jeho tá­
boru přiblížili nehlučně, tenhle jezdec se však svůj příchod nijak ne­
snažil utajit. Ať šlo o kohokoli – nebo snad o cokoli – prodíral se
podrostem a řítil se k němu jako dělová koule. Žádná rafinovanost,
žádné úskoky…
Viděl, jak se mezi stromy vynořilo něco tmavého, co začalo zpo­
malovat teprve těsně před táborem. Něco velkého. Příliš velkého na
koně…
Dotkl se kamene, který mu visel na prsou, a postoupil o krok
kupředu.
Temný stín se prudce zarazil, stále ještě částečně skryt mezi
stromy. Meliáš zamířil náhlým tichem k němu a spatřil, jak ze sedla
stínu podobného oře seskakuje na zem jediný jezdec. Teď ten muž
vyrazil k táboru a jeho kroky nevydávaly sebemenší zvuk…
Když se muž vynořil z lesa, Meliáš se zastavil a čekal, až k
němu dojde. Byl nadprůměrně vysoký, štíhlý a světlovlasý; na sobě
měl zelené vysoké boty a zelený plášť. Když došel blíž, odpověděl
na poznávací znamení podobným gestem, které sice kdysi bývalo
platné, už několik staletí se však nepoužívalo. Meliáš je poznal jen
díky tomu, že studium historie bylo už dlouho jedním z jeho koníčků.
»Jmenuji se Meliáš,« pozdravil.
»A já jsem Dilvish. Jsi ve zdejší oblasti pověřencem Bratrstva?«
Meliáš s úsměvem zdvihl jedno obočí.
»Nevím, z jakých krajů jsi sem přijel,« prohlásil, »ale už něja­
kých padesát nebo šedesát let nejsme pod tímto jménem známi.«
»Opravdu?« podivil se jeho společník. »A jakpak si teď
říkáme?«
»Společnost.«
»Společnost?«
- 35 -
»Ano. Kruh čarodějek, zaříkávaček a vědem kolem toho spustil
hrozný povyk a dosáhl nakonec toho, že jsme se museli přejmenovat.
Říkat si starým jménem se už dnes nepovažuje za zdvořilé.«
»Budu si to pamatovat.«
»Nedal by sis se mnou něco k snědku?«
»Velice rád,« ujistil ho Dilvish. »Mám za sebou dlouhou cestu.«
»Odkud?« zajímal se Meliáš, když spolu zamířili k táboru a ke
stolu.
»Projel jsem mnoho míst. Teď naposledy jsem byl daleko na
Severu.«
Posadili se a sluhové jim za okamžik přinesli jídlo. Meliáš se do
něj pustil, jako by před maličkou chviličkou nespořádal už dvě mis­
ky. Dilvish se své porci věnoval s nemenším zájmem.
»Tvoje slova, tvoje oblečení a tvůj vzhled,« ozval se Meliáš,
když se konečně na chvíli odtrhl od jídla, »to vše svědčí o elfském
původu. Na Severu ale nikdo z vašeho lidu nežije – tolik je mi zná­
mo.«
»Byl jsem dlouho na cestách.«
»…a rozhodl ses, že zamíříš sem a pokusíš se ovládnout sílu.«
»Jakou sílu?«
Meliáš odložil lžíci a pozorně se Dilvishovi zahleděl do tváře.
»Nežertuješ,« konstatoval po chvíli.
»Ne.«
Meliáš svraštil obočí a poškrábal se na spánku. »Obávám se, že
tomu tak docela nerozumím,« přiznal. »Nepřijel jsi sem, protože se
chceš dostat do hradu uprostřed té« – ukázal rukou – »pustiny?«
»To ano,« přikývl Dilvish a ulomil si další kousek chleba.
Meliáš se pohodlně opřel. »Víš, proč jsem tady?«
»Hádal bych, že tady jsi, abys pomohl udržet na uzdě kouzlo, je­
hož důsledkem je tenhle jev,« odpověděl Dilvish. »Aby se nešířilo
dál.«
»A proč myslíš, že zdejší situace je důsledkem nějakého
kouzla?«
Teď se zase zatvářil nechápavě Dilvish. Konečně pokrčil rame­
ny.
»Co by to mohlo být jiného?« otázal se. »Jelerak utržil před ča­
sem těžké šrámy – tam na Severu. Vrátil se sem, aby se z nich vy­
lízal. Tohle vytvořil, aby se ochránil, zatímco se bude uzdravovat. Je
- 36 -
docela možné, že je to nějaké kouzlo, které se samo udržuje při živo­
tě. Bratrstvo – vlastně promiň, Společnost – chce zabránit tomu, aby
se nekontrolovaně rozšířilo, kdyby tam uvnitř zemřel. A proto jsi ta­
dy. To si alespoň myslím.«
»Zní to logicky,« přikývl Meliáš, »ale mýlíš se. Zdejší hrad je
skutečně jednou z jeho pevností. Někde uvnitř přebývá jeden z Pra­
starých – z oněch dávných chapadlovitých příbuzných Starších bohů
– jmenuje se Tualua. Kdysi dávno ho Jelerak ovládl a začal využívat
jeho síly ke svým vlastním záměrům. Nevíme, jestli je teď Jelerak na
hradě, víme ale, že Tualua očividně zešílel – což je něco, co mezi by­
tostmi jeho druhu není nijak neobvyklé, můžeme-li věřit pověstem –
a že tohle všechno« – pohlédl k proměnlivé zemi – »je jeho dílem.«
»Jak si můžete být tak jistí?«
»Společnosti se podařilo pomocí jistých zvláštních magických
prostředků mimo veškerou pochybnost potvrdit, že ten jev, který před
sebou vidíš, je výsledkem emanací bytosti, která má sama o sobě ma­
gickou podstatu, nikoli nějakého konkrétního kouzla. Něco takového
se v dnešní době vidí jen zřídka, což je důvod, proč jsme zřídili tato
pozorovací stanoviště.«
»Nejste tu tedy proto, abyste to udrželi pod kontrolou, kdyby se
to začalo šířit a ohrožovat i kraje mimo zdejší oblast?«
»Proto také, samozřejmě.«
»A nejste tu i proto, abyste toho využili jako pasti, do níž by se
mohl Jelerak chytit?«
Meliáš zrudl.
»Společnost vůči Jelerakovi odjakživa zachovává přísnou
neutralitu,« prohlásil.
»Zabránili jste mu ale v návratu do Ledové věže a Ridleye jste si
nechali v záloze proti němu.«
Meliáš se ustaraně zamračil a pozorně si Dilvishe prohlížel. Pak
jeho pravice znenadání sjela do rozparku roucha, vynořila se a vrhla
proti Dilvishovi hrst zlatého prášku. Dilvish, který poznal, co je prá­
šek zač, zůstal nepohnutě sedět s úsměvem na rtech.
»Jsi nějak nervózní, ne?« poznamenal. »Jak vidíš, uchoval jsem
si svoji podobu. Jsem tím, kým se zdám být – nejsem přestrojený Je­
lerak.«
» Jak tedy víš o tom, co se událo v Ledové věži?«
» Jak jsem už říkal, byl jsem nedávno na Severu.«
- 37 -
»To, k čemu došlo na Severu,« vysvětloval Meliáš, »se stalo bez
oficiálního posvěcení Společnosti. Bylo to dílem několika jednot­
livých členů, kteří jednali na vlastní pěst. I k tomu přistupujeme neut­
rálně.«
Dilvish se rozesmál.
»Svoji angažovanost si rezervujete pro něco většího?« zeptal se.
»Je nesmírně obtížné přimět skupinu temperamentních indivi­
dualistů, aby k něčemu zaujala závazné stanovisko. Mluvíš, jako bys
sám nebyl členem. A když už jsme u toho, odpověděl jsi na moje
znamení zastaralým gestem – velice zastaralým.«
»Byl jsem hodně dlouho pryč. Kdysi jsem se ale v Bratrstvu tě­
šil dobré pověsti, i když jsem nezastával žádnou vysokou funkci.«
»Udivuješ mě stále víc. Máš v úmyslu projet nebezpečnou zó­
nou k nebezpečnému místu. Všichni ostatní, kteří se tím směrem vy­
dali, tak učinili, protože se domnívají, že by se jim mohlo podařit při­
mět Tualuu, aby jim sloužil – teď, když se plně neovládá a když Je­
lerak je buď nepřítomen nebo je příliš slabý, aby dokázal ubránit, co
mu patří. Ovládnutí té magické bytosti by ti skutečně propůjčilo
velkou moc. Přesto ti o ni nejde?«
»Ne,« potvrdil Dilvish.
»Každopádně je to osvěžující změna. Dotkl bych se tě, kdybych
se zeptal, co je tvým cílem? Provádím tady svého druhu průzkum…«
»Přijel jsem zabít Jeleraka.«
Meliáš na něj zůstal nevěřícně zírat. »Pokud mi nechceš odpově­
dět,« začal, »nemám žádnou pravomoc, abych mohl vyžadovat…«
»Už jsem ti odpověď dal,« zabručel Dilvish a vstal. »Jestli je
tam uvnitř, postavím se mu. A jestli tam není, budu hledat něco, co
by mi napovědělo, kde ho najdu, a zkusím to jinde znovu.«
Otočil se zpět k lesu.
»Děkuji za jídlo,« dodal.
Cítil, jak mu na rameno dopadla Meliášova ruka.
»Věřím ti,« slyšel jeho hlas. »Nejsem si ale jistý, jestli si uvědo­
muješ, proti čemu jdeš. Řekněme, že se dostaneš k hradu, a řekněme,
že skutečně bude uvnitř, nebo že ho dostihneš někde jinde. I když je
oslabený, je to nejnebezpečnější čaroděj na světě. Roztrhá tě na kusy,
sežehne tě, v něco tě promění nebo tě zapudí. Nikdo, kdo čelil jeho
zlobě, nezůstal naživu.«
»Já už jsem jeho zlobě čelil. Proto chci, aby teď on čelil mé.«
- 38 -
»Tomu se mi nechce věřit.«
Dilvish setřásl Meliášovu ruku z ramene.
»Věř si, čemu chceš. Já vím své.«
»Domníváš se, že ti bude stačit tvoje magie, byť je to magie
elfů?«
»Možná mám něco silnějšího.«
»A co?« zajímal se Meliáš a následoval ho, když se znovu sbíral
k odchodu.
»Řekl jsem všechno, co jsem chtěl říct,« odvětil Dilvish. »Ještě
jednou ti děkuji za občerstvení. Musím pokračovat v cestě.«
Meliáš se zastavil a díval se za ním, jak se vrací k lesu. Zdálo se
mu, že tam padlo několik slov – nejprve Dilvishovým hlasem. Odpo­
věď, která následovala, přišla hlubším tónem. Potom se ozval dusot
těžkých kopyt, mířících doleva, a Meliáš na okamžik zahlédl obrys
velkého černého oře s Dilvishem na hřbetě. V té chvíli na něj do­
padlo světlo v takovém úhlu, že se zdálo, jako by byl vyroben z
kovu. Dunění kopyt se zrychlilo, obkroužilo tábor a zamířilo na zá­
pad k proměnlivé zemi.
Když se Meliáš vracel zpět ke stolu, otevíral už svůj kožený vá­
ček. Posadil se, vytáhl kouli a položil ji na uhlazený váček před sebe.
Tichým, ale pevným hlasem promluvil. Chvíli počkal a pak svoje
slova zopakoval. Po další přestávce je začal odříkávat potřetí.
Ještě než však stačil domluvit, koule se vyjasnila a ukázala se v
ní podlouhlá úzká tvář, posetá vráskami, lemovaná bílými vlasy i
vousy, a v ní vyhýbavé pravé oko vedle mrtvého oka levého. Tvář se
zlostně mračila a rty se pohybovaly. Meliáš vytušil jediné slovo:
»Ano?«
»Vyrušil jsem tě, Rawku?«
»To tedy vyrušil,« odpověděl druhý muž a ohlédl se přes ra­
meno. »Co chceš?«
»Volám tě ve věci Společnosti. Úkol, na kterém právě
pracuji…«
»Potřebuješ se podívat do archivu?«
»Bohužel ano.«
Rawk si povzdechl.
»No dobrá. Však ona počká. Co chceš vědět?«
Meliáš zdvihl ruce a udělal znamení.
- 39 -
»Tohle se kdysi používalo jako odpověď na naše poznávací zna­
mení,« vysvětloval.
»To byl svět ještě o hodně mladší,« odpověděl Rawk. »Vzpomí­
nám si…«
»Pokud si vzpomeneš, kdy přesně se to znamení používalo, chtěl
bych, aby ses podíval do archivu a zkontroloval seznamy členů z té
doby. Zjisti, jestli jsme měli bratra jménem Dilvish. Byl to elf. Řekl
bych, že patřil do některého z nižších kruhů. Pokud tam bude, podí­
vej se, jestli se přikláněl k některému z extrémů. A také se podívej po
nějaké zmínce o kovovém koni nebo podobném zvířeti. Chtěl bych
vědět všechno, co o něm máme.«
Rawk odněkud vytáhl brko, rozmáchl se a začal si dělat po­
známky.
»Dobře. Udělám to a spojím se s tebou.«
» Ještě něco.«
»Ano?«
»Když už tam budeš, podívej se, co máme o jednom ze sou­
časných členů – o Weleandovi z Murcave.«
Brko opět zaskřípalo.
»Udělám to. To první jméno mi připadá nějaké povědomé. Ne­
vím odkud.«
»Takže mi dáš vědět?«
» Jak to tam u tebe vypadá?«
»Zdá se, že beze změn.«
»To je dobře. Třeba se to usadí samo.«
»Mám takový dojem, že neusadí.«
»Tak hodně štěstí.«
Krystal potemněl.
Meliáš ho vrátil do váčku a znovu se zahleděl do zamlžené zóny,
v níž se skrýval hrad. Viděl, jak se mu v dáli ztrácí z dohledu osamě­
lý jezdec na čemsi těžkém a černém.
- 40 -
Kapitola
3
Black se zastavil. Dilvish, s pravou rukou položenou na jílci svého
dlouhého meče, otočil hlavu a rozhlédl se nad okrajem zeleného šát­
ku, který mu zakrýval polovinu obličeje.
»Viděls něco?« zeptal se.
»Nic jsem neviděl,« odpověděl jeho oř. »Je to něco, co není vi­
dět.«
»Měl bych s tím snad něco podniknout?«
»Asi ne. Zaznamenal jsem vlnění skutečnosti – a pohybuje se
naším směrem. Stačí chvíli počkat. Za okamžik projde kolem, ale ne­
zasáhne nás.«
»Co by se stalo, kdybychom nepočkali?«
»Spálilo by tě na popel.«
»Tak to raději počkáme. Dobře, že dokážeš tyhle věci vycítit.«
»Až na to, že na místě, jako je tohle, možná moje instinkty ne­
budou tak úplně dokonalé. Aby bylo jasno, tohle nejsou obyčejná
kouzla.«
»Takže Meliáš měl pravdu?«
»Ano. Jsou to emanace nějaké magické bytosti.«
»Kterou pozná zase jen jiná magická bytost?«
»Víš, jak se to říká…«
Dilvish pocítil náhlý žhavý závan a krajina před ním se rozvlnila
a rozkolísala. Ve chvíli, kdy k tomu došlo, vítr utichl a vzduch se
projasnil. Dilvish na kratičký okamžik zahlédl zářící štíhlé věže,
tmavé pohybující se postavy, pruhy modré půdy nebo skály, vysoké
závoje prašných vírů a fontány krve – všechno to bylo daleko před
ním a všechno to za okamžik zase pominulo – a nebyl schopen říci,
zda šlo o pouhý falešný obraz nebo o skutečný výjev. Pak se vlna
převalila a zmizela a vítr, ženoucí před sebou kotouče prachu, mu za­
kryl výhled.
- 41 -
»Teď se pevně drž!« houkl Black a vyrazili kupředu neuvěři­
telným tempem.
»Nač ten spěch?« vzkřikl Dilvish, když uháněli nad dosud tep­
lou zemí, jeho slova však zachytil vítr a odnesl je do dáli.
Jejich rychlost neustále narůstala, až byl Dilvish nucen přikrčit
se k Blackově hřbetu a pevně zavřít oči. Vítr se teď změnil v nepřetr­
žitý ohlušující řev, který ho obklopoval ze všech stran. Po nějaké
chvíli začal působit stejně jako ticho a Dilvish se v duchu zatoulal
zpět, do té dávné doby před dobrodružstvími, která zažil po svém ná­
vratu, před pekelným ohněm, do té svěže zelené země, kde soumrak
soupeřil s duhou. Zdálo se mu, že slyší nějaký hlas, jak zpívá za do­
provodu jednoho z dávných hudebních nástrojů, zpívá prastarou pí­
seň, kterou už téměř zapomněl. Zpěvačkou byla štíhlá plavovlasá
žena se zelenýma očima. Ve vzduchu se vznášela vůně polního
kvítí…
Ze zamyšlení ho vytrhlo hučení větru. Zpomalovali. Zdvihl
hlavu a po chvíli otevřel oči.
Klusali vzhůru do kopce a Blackovo tempo se dál zvolňovalo.
Brzy se zastavili na vrcholku kopce pod zářivě jasnou oblohou.
Vítr se utišil. Pod nimi byl všude kolem kraj zahalen mlhou, která se
místy divoce převalovala. Bylo to, jako by stáli na ostrůvku upro­
střed zpěněného moře. V dáli před nimi se tyčil Věčný hrad – studie
v růžové, modročervené, šedé a v černých stínech – působící v šikmo
dopadajících paprscích ranního slunce jako miniaturní dětská hračka.
»Kam ses tak hnal?« zeptal se Dilvish.
»Nebyla to jen jedna vlna,« vysvětloval Black. »Musel jsem pře­
běhnout na druhou stranu, než do toho sektoru dospěla další.«
»Ach tak. V tom případě si tady můžeme chvíli odpočinout a vy­
brat si nejlepší cestu.«
»Ne však moc dlouho. Tenhle vršek za chvíli vybuchne a změní
se v bahenní sopku. Další úsek naší cesty už jsem ale vybral, alespoň
malý kousek. Zdá se, že bude nejbezpečnější, když se při sestupu bu­
deme držet vpravo.«
Dilvish zaznamenal, že země se pod nimi zatřásla jakýmisi vib­
racemi.
»Možná bychom měli vyrazit.«
- 42 -
»Pohleď na Věčný hrad,« vyzval ho Black s očima upřenýma
před sebe.
Dilvish ještě jednou pohlédl kupředu.
»Místo, které se vymyká času,« pokračoval Black. »Už dávno
toužím si ho prohlédnout.«
Otřesy půdy pod jejich nohama začaly nabývat na intenzitě.
»Hm… Blacku…«
»Postavili ho sami Starší bohové za jakýmsi tajemným účelem a
říká se, že má přetrvat po všechny časy. Jak jsem slyšel, je pozměni­
telný, ale nezničitelný… «
»Blacku!«
»Co je?«
»Jeď!«
»Omlouvám se,« odpověděl Black. »Byl jsem chvíli kdesi jinde.
Byl to nádherný zážitek.«
Sehnul hlavu a tryskem vyrazil po svahu dolů do mlhy; oči mu
zářily jako žhavé uhlíky. Země už se teď nepřetržitě otřásala a v těch
místech, která Dilvish stačil zahlédnout, se objevovaly pukliny, které
se neustále rozšiřovaly. Z některých puklin stoupaly vzhůru kotouče
dýmu a mísily se s mlhou. Znovu se kolem nich zdvihl vítr, i když ne
tak prudký jako předtím.
Black, který skákal mezi zelenými kameny tvaru obrovských
krychlí způsobem pro koně naprosto netypickým, neustále mířil do­
prava, kde se země pomalu vyrovnávala a mlha se místy trhala.
Dostihlo je zaburácení strašlivého výbuchu a všude kolem začaly
pršet cákance horkého bahna, i když jen málo jich dopadlo přímo na
ně.
»Propříště,« poznamenal Dilvish, »bych byl raději, kdybychom
to nenechávali tak na poslední chvíli.«
»Promiň,« omlouval se Black. »Nechal jsem se unést krásou
okamžiku.«
Přeskočil plamennou hráz, která se před nimi náhle objevila,
chvíli se řítil rovnoběžně s korytem černé bublající řeky a proběhl
kaňonem, kde vzduch naplňoval jekot příliš pronikavý na to, aby ho
mohlo vydávat lidské hrdlo. Podél říčního břehu se svíjely syčící a
plivající černé květiny. Z temných vod se zdvihaly drobné tečky svě­
tel a odplouvaly do dáli, kde s tlumeným praskáním ve spršce jisker
vybuchovaly a vydávaly ohavný puch. Země se dál otřásala a tmavá
- 43 -
voda se místy vylévala z břehů a pokrývala skály i půdu dehtovitým
povlakem. S hlasitým vřískotem a s roztaženými pařáty se proti nim
rozletěla jakási okřídlená stvůra s opičí tváří, velká jako pořádný
pták. Dilvish se po ní několikrát ohnal mečem, unikala však jeho
čepeli. Konečně prolétla příliš blízko Blackovy hlavy. Black na ni za­
funěl ohnivým dechem, a když spadla, zadupal ji do země.
Řeka se vnořila do kouřící jeskyně, v níž ozvěnou zaznívalo ža­
lostné kvílení. Půda se před nimi rozestoupila a Black se skokem
přenesl přes trhlinu. Se skřípavým rachotem se za nimi znovu zavřela
a z návrší nalevo od nich se na ně sesypal proud kamenité a písčité
suti. Protilehlé ústí kaňonu bylo zakryto clonou modrých ohníčků.
Dilvish si přitáhl plášť blíž k tělu a Black přidal do kroku. Proletěli
ústím a Dilvish se otřásl, když ho místo žáru, který očekával, zalila
vlna mrazivého chladu. Sklopil oči a zjistil, že mají oba s Blackem
jasně kobaltovou barvu. Údy měl ztuhlé a křehké jako rampouchy.
»To přejde!« zakřičel na něj Black. »Za chvíli to přejde!«
Skutečně to pominulo kdesi uvnitř pásma žlutých mraků, trvalo
to ale déle než jen chvíli. Roztřeseně stáli uvnitř ochranného kruhu,
který kolem nich Black vztyčil, a modrá barva i ztuhlost údů se po­
malu ztrácely. Vítr tu vál jen slabě. Dilvish si protahoval prsty a ma­
síroval si paže a svaly.
»Tak ten lehčí úsek už bychom měli za sebou,« poznamenal po
chvíli Black.
»Doufám, že si děláš legraci.«
Black zahrabal do země rozeklaným kopytem.
»Nedělám,« ujistil ho. »Obávám se, že tam uprostřed jsou
emanace ještě silnější.«
»Máš pro tu středovou oblast připravený nějaký speciální plán
útoku?«
»Jsme už zaštítěni každým ochranným kouzlem, které znám,«
odpověděl Black, »jenže to může být jen jedna z našich obranných li­
nii. Tualua, který tam uvnitř sní a trpí bolestí, je o tolik silnější než
já, že by je byl při jakékoli přímé konfrontaci schopen překonat. Mu­
sím se spoléhat na svoji vnímavost a rychlost a na naši společnou sílu
a vynalézavost.«
»Obával jsem se, že to tak bude.«
»Až dosud nám to vždy dobře posloužilo.«
- 44 -
»Tak proč se pohybujeme – navzdory kruhu a všemu tomu ostat­
nímu?«
»Nepohybujeme se.«
»Já bych řekl, že ano.«
Black zdvihl hlavu a zadíval se do mlhy. Půda pod jejich noha­
ma se teď zdála být dostatečně pevná, ale…
»Skutečně to vypadá, že se něco děje,« připustil konečně. »Nej­
vzdálenější skála, kterou vidím, jako by se posunovala z místa na
místo. Zkusím jedno malé kouzlo. Možná tím ničeho nedosáhnu,
možná se dokonce obrátí proti nám nebo bude jeho účinek zkreslený.
Rád bych ale rozfoukal trochu větru, aby se kolem nás maličko roz­
jasnilo – aspoň na tak dlouho, než stačíme líp posoudit situaci.«
»Tak se do toho dej.«
Dilvish se připravil na nejhorší a čekal. Black něco zamumlal v
jazyce Mabrahoring. Nepravidelný větřík, který na ně do té chvíle
dorážel, se zklidnil, několik vteřin vál pravidelně jedním směrem a
pak se stočil jinam. Pár minut poté je zprava ovanul stálý proud si­
lnějšího větru. Black byl už tou dobou zticha; oba strnuli v naprosté
nehybnosti a dívali se před sebe.
Mlžná stěna se začala postupně přesouvat doleva a v jejím stře­
du matně zazářilo blikavé světélko, podobné malému blesku. Mlha
začala na několika místech řídnout, převalující se chuchvalce par
však tato prázdná místa téměř okamžitě znovu zaplňovaly.
Pak ale jako by se přímo před jejich očima celý mlžný opar utrhl
a bleskově zmizel, takže se pod slunečnou oblohou jejich očím na­
skytla hrozivá podívaná.
Skutečně se pohybovali. Zdálo se, že se posunuje celá krajina
kolem nich a nehybný zůstává jen samotný vzdálený hrad, který se
znovu objevil a zářil růžovými a oranžovými barvami. Až na to, že
některé věci se pohybovaly rychleji než jiné…
Byli pomalu unášeni doprava. Orientační body v krajině bezpro­
středně před nimi se jakoby přesunovaly doprava a zdálo se, že ty
vzdálenější se pohybují rychleji. V ještě větší dáli však blyštivá ska­
liska a zářivé sklovité stromy uháněly doleva.
»Tomu nerozumím…« vydechl Black.
Země kolem se začala vlnit. Zóna, v níž odpočívali a která byla
předtím v nížině, se nyní zdvihala do výše. Dilvish, jehož oči byly
výš než Blackovy, to spatřil a pochopil jako první.
- 45 -
»Bohové!« vykřikl.
Hluboko dole a daleko před nimi zel v propadlé pánvi gigan­
tický kruhovitý otvor. Krajina se otáčela kolem něj a spirálovitě se
přibližovala k jeho středu; skály i keře, kusy dřeva i mrtvý lesní kryt,
to všechno – obdařeno abnormální tvárností – bylo přitahováno k té
obrovské černé díře, vířilo kolem ní a mizelo v jejím jícnu i s celou
povrchovou vrstvou půdy.
»Je to jako mořský vír…« poznamenal Dilvish a otočil se, aby
pohlédl za sebe.
I na druhé straně se všechno pohybovalo opačným směrem. Až
na to…
»Alespoň jsme blíž vnějšímu okraji než středu,« konstatoval.
»Stejně bychom ale měli rychle zmizet.«
Black se vzepjal na zadních nohou a dlouhé vteřiny zůstal ve
vzpřímené poloze. Pak těžce dopadl na zem a otočil se čelem k seve­
ru. Dal se do pohybu a prolomil tak kruh, který je chránil.
»Tohle by nám mohlo pomoci,« prohlásil zamyšleně. »Než se
dostaneme k bodu obratu, bude nás to unášet západním směrem. Až z
té narušené zóny zmizíme, budeme blíž svému cíli.«
Zrychlil cval.
»To zní dobře,« přikývl Dilvish, »rád bych ale věděl…«
»Copak?«
»Až se dostaneme k okraji – k místu, kde končí tahle zemská kra
a začíná stabilní povrch…«
»Ano. Už vidím, co máš na mysli.«
Ještě o něco zrychlili.
»Ta temná zakřivená čára tam dál před námi…« meditoval
Black a znovu se napůl zdvihl na zadní. »Zdá se, jako by se tam
země vařila.«
Tryskem uháněli směrem k tmavému pásu. Přeletovaly kolem
nich zatoulané chomáče mlhy, unášené větrem, a k uším jim nyní
dolehl jakýsi temný hukot.
»Vypadá to dost široké.«
»To ano.«
Vibrace dospěly až k nim. Před nimi bouřila řeka přemílajícího
se a rachotícího kamení a zeminy, podobná kypícímu vodnímu
příkopu. Když přijeli blíž, lomoz ještě zesílil. Země pod Blackovými
kopyty se začala naklánět a kolébat, takže byl nucen zpomalit a ko­
- 46 -
nečně zastavit přibližně patnáct kroků od místa, kde všechen ten kvas
začínal.
Dilvish seskočil na zem a pomalu postupoval kupředu. Náhlý
propad půdy, následovaný jejím opětovným vzedmutím, ho odhodil
stranou, jeho nohy obuté v elfích botách se však pohybovaly s neuvě­
řitelnou dokonalostí, takže si udržel rovnováhu. V pásmu turbulence
kolem něj proletěla kláda, jako by byla nesena na vrcholu vodorovně
se řítící laviny. S tupým třeskem narazila do pomaleji se pohybující­
ho balvanu, převrátila se a před jeho očima se rozpadla na třísky.
Dilvish se sehnul, uchopil kámen velikosti lidské hlavy, zdvihl ho na
úroveň svých ramen a mrštil jím před sebe. Kámen se několikrát od­
razil, než dopadl na povrch uhánějící záplavy a byl unášen doprava.
Dilvish chvíli zůstal vyčkávavě stát, přešlapoval ze strany na stranu a
vyrovnával tak kolébání země pod sebou; pak zdvihl další kámen a
zopakoval svůj test se stejným výsledkem. Postoupil o krok kupředu.
Proplulo kolem něj několik větších balvanů. Vzhlédl a podíval se
doleva, kde se hrad na obzoru zdánlivě pomaličku posunoval zleva
doprava. Postoupil o další dva kroky a opět se zastavil.
»Mohlo by se ti to podařit,« zavolal na něj Black, »pokud si to
přesně načasuješ. Budu dávat pozor a až uvidím vhodné kameny, na
které můžeš stoupnout, řeknu ti. Ty elfí boty by tě měly přenést na
druhou stranu.«
Dilvish zavrtěl hlavou a otočil se zpět k němu.
»Ne,« prohlásil a vyšvihl se znovu do sedla. »Musíme se tam
dostat spolu.«
»Je to moc daleko; nepřeskočím to.«
»V tom případě musíme počkat, dokud se neobjeví něco dost
velkého.«
»Je to riskantní, ale zdá se, že je to jediná možnost. Jak myslíš.«
Black se opět vzepjal a pohlédl proti proudu.
»Nic vhodného nevidím.«
Obrátil se na zadních, takže se díval zpět směrem, odkud přijeli.
»Vidím tu oblast, ze které jsme zmizeli. Je už o hodně blíž té dí­
ře.«
»A já zase vidím, že se blíží velké skalisko.«
Black se otočil a téměř okamžitě se spustil na všechny čtyři.
Hrad teď byl přímo před nimi a pomalu klouzal doprava.
- 47 -
»Teď se mě doopravdy pevně drž,« nařídil Black. »Kdybych ná­
hodou upadl, pokus se odrazit od mého těla a pokračovat dál.«
Zaujal novou pozici, takže stál čelem k temné burácející řece
unášených trosek. Půda pod nimi se zdvihla, pak se propadla dolů a
znovu se zdvihla. Dilvish se naklonil dopředu a přimáčkl se k němu,
až ho rozbolely nohy. Otočil hlavu a pohlédl doleva. Zaslechl vzdá­
lený rachot, téměř se podobající smíchu nějakého obra. Viděl, jak se
z oblohy zřítil k zemi plamenný příval a zmizel kdesi v dáli před ni­
mi. Věčný hrad se teď třpytil jako fialový ametyst. Země se lehce
zhoupla a ozval se zvuk, jako by někdo opakovaně tloukl do ob­
rovského gongu, následovaný ohlušujícím třeskem, který působil
dojmem, jako by se někde rozpadla na kusy celá skleněná stěna.
Temná řeka dál hučela a burácela.
»Jdeme na to,« oznámil Black.
Dilvish znovu zahlédl napolo potopený balvan, který se značný­
mi potížemi zdolával zákrut řeky a prodíral se směrem k nim…
Pokusil se odhadnout jeho rychlost. Zavřel oči a opět je otevřel.
Kolem prolétl cár mlhy.
»Teď!« vykřikl Black.
Náhle vyrazili kupředu a Dilvish měl dojem, že to příliš uspě­
chali. Na okamžik to totiž vypadalo, jako by se balvan o něco zachy­
til a klesal ještě hlouběji pod hladinu. Zdálo se, že jeho povrch ne­
skýtá oporu ani pro ty nejopatrnější nohy…
Letěli vzduchem.
Dilvish mimoděk znovu zavřel oči. Zuby mu silou dopadu hlasi­
tě cvakly o sebe. Blackovo tělo se pod ním zkroutilo, takže měl
dojem, že kloužou a padají.
Když oči otevřel, zjistil, že už se znovu vznesli do vzduchu. Za­
ťal zuby.
Dopadli na pevnou půdu a pokračovali v klusu. Dilvish se vzpří­
mil, a teprve když hluboce vydechl, uvědomil si, že zadržoval dech.
Byli jihozápadně od hradu a uháněli kamenitou planinou plnou jam,
z nichž stoupala pára.
Když se vyšplhali na nízký pahorek, pokrytý oblázky, Black se
na okamžik zarazil a ohlédl se.
»Nedopadlo to nejhůř,« konstatoval. »Nebyl jsem si jistý.«
Pak se rozběhl dolů po protilehlém svahu a stočil svůj krok do­
prava.
- 48 -
»Zajímalo by mě, kam se to všechno asi poděje,« ozval se
Dilvish.
»Co?«
»Všechno to, co do sebe vtáhne ta díra.«
»Řekl bych, že to někde jinde zase vyplivne,« odpověděl Black
a přidal do kroku, když se přiblížili k písčité pláni.
»To mě tedy uklidňuje.«
Když dorazili k písečnému pruhu, ozvalo se jakési tiché za­
šramocení. Dilvish téměř jen periferním viděním zaznamenal, že se
pod Blackovýma nohama začaly objevovat nějaké malé, tmavé,
hemžící se věci, vyrůstající všude kolem jako rychle rašící plevel.
Pak se rozvlnil písek před nimi, z jeho hladiny vyrazily na povrch ty­
též věci, ale větší a rychlejší, a svíjivě se vzpínaly vzhůru.
»To jsou prsty!« vykřikl Dilvish jakoby sám pro sebe.
Black neodpověděl, ale pádil dál, když ze země začaly vyrážet
velké purpurové ruce, které teď dosahovaly větší výše, chňapaly po
něm, rozevíraly se a zase zavíraly. Dupal po nich a jeho kovové nohy
se osvobozovaly z jejich sevření. Na úseku před nimi se zdvihaly
dokonce ještě výš, dlouhé chlupaté paže, které jim jako stvoly něja­
kých rostlin zahrazovaly cestu. Dilvish cítil, jak se mu cosi otřelo o
pravou nohu, a vytrhl z pochvy meč. Začal jím sekat kolem sebe a
utínal tápající prsty, které se k němu dostaly příliš blízko. Black sklo­
nil hlavu a odfrkl plamenným dechem, který spálil zem před ním.
V proláklinách kolem nich se opět objevila mlha, držela se však
při zemi, zatímco vzduch samotný zůstával stejně čirý jako jasně
modrá obloha, po níž jen na západě plulo několik drobných obláčků.
Hrad, který teď byl jen o malý kus blíž, se třpytil, jak se v mnoha
jeho okenních tabulích odrážel oheň planoucího slunce.
Dilvish, který se napravo i nalevo rozháněl mečem a sekal po
rukou, jichž se všude kolem zdvihalo stále neztenčené množství, se
začínal potit. Blížili se k protějšímu konci pláně, kde se terén prudce
svažoval dolů a mizel jim z dohledu za nízkým, duně podobným hře­
benem. Když k němu dojížděli, země se vzedmula a z písku se začala
nořit dosud ze všech největší ruka. Dilvish cítil, jak se Blackův krok
prodlužuje a jak se pod jeho kopyty křupavě lámou kosti; posledních
několik metrů téměř proletěli vzduchem. Blackova hlava byla vzty­
čená a plameny, které mu šlehaly z tlamy, pohasly. Dlaň obrovské
ruky se tyčila přímo před nimi a bránila jim v cestě.
- 49 -
Dilvishovi bylo jasné, co bude následovat, ještě než se zdvihli ze
země a velkým obloukem se vznesli do vzduchu. V okamžiku, kdy se
Black odrazil, se ruka stále ještě zdvihala do výše a chňapala po nich.
Dilvish se rozmáchl a sekl pod sebe po nejbližším prstu; cítil, jak
jeho čepel zasáhla cíl a hluboko se do něj zakousla. Ruka se náhle
sevřela v pevně zaťatou pěst a zcela jim uvolnila cestu. Prst, podobný
krvácející kládě, dopadl na zem a skutálel se z duny dolů.
Pak začali klesat k zemi. Svah byl sráznější, než očekávali, byl
to však jeho povrch, tvrdý, lesklý a kluzký, který způsobil, že Dilvish
ještě předtím, než Blackova kopyta dopadla na zem, ztuhl úlekem.
Nacházeli se na úbočí velké mísovité prolákliny; na jejím dně bylo
jezírko, z jehož nehybné hladiny se zdvihaly horké páry. Vzduch byl
naplněn sirnatými výpary a ve žluté vodě plavalo cosi, co se podezře­
le podobalo lidskému trupu ve stavu částečného rozkladu, spolu s
dalšími menšími kusy, jež snad kdysi také patřily tělům živých tvorů.
Když narazili na třpytivou plochu, Blackovi okamžitě podjela
kopyta a skácel se na levý bok. Dilvish se vymrštil ze sedla, aby ne­
byl rozdrcen pod jeho tělem, vrhl se dozadu a do strany a udělal
kotoul s mečem stále v ruce.
Elfí boty se dotkly povrchu svahu a zachytily se. Dilvish hmátl
levou rukou přes hrudník, převalil se doprava a chytil se Blackova
pravého boku. Black dál klouzal dolů a Dilvish, jehož elfí boty stále
držely na místě, měl pocit, že mu prasknou holenní kosti. Škubl
nohama a odtrhl se od země, zastrčil meč zpět do pochvy, překulil se
na břicho a popadl Blacka oběma rukama; kůň ho rozplácnutého jako
žábu táhl za sebou.
Znovu se vzepřel nohama, cítil, že se mu podařilo zachytit, zdvi­
hl se do podřepu a celou tu dobu Blacka nepouštěl. Black, který
hlavou napřed klouzal k jezírku, zatím nepřestával bušit předními
kopyty do země a vyrývat do ní hluboké brázdy.
Dilvish začal pomalu přehmatávat, vždy jen jednou rukou, a po­
stupně se propracovával podél Blackova zadku a levého boku dopře­
du, až ho konečně popadl za krk. Krůček po krůčku přešlapoval,
dokud se neocitl před svým klouzajícím ořem, pak zatlačil vzhůru a
elfí boty se s každým jeho krokem zakusovaly do svahu. Ramena i
stehna měl napjatá jako provazy, v kloubech mu praskalo, ale Black
začal zpomalovat a pohyby jeho předních nohou nabyly na promyš­
lenosti; sila každého úderu kopyt byla přesněji směrována.
- 50 -
Pach z jezírka byl stále tíživější a drásal mu nosní sliznici; když
pohlédl vzhůru přes Blackovo tělo, viděl, že převážná část svahu už
zůstala nad nimi. Za sebe se neohlížel; místo toho zdvojnásobil svou
snahu o zastavení jejich pohybu.
Blackova pravá přední noha udeřila a zachytila se, zabořila se
hluboko do kluzkého povrchu a rozhodila kolem sebe spršku
sklovitých úlomků. Pak nalezla oporu i jeho levá noha a Dilvish se
do něj opřel veškerou svou silou. Black se zdvihl na obě přední nohy;
zadkem dosud spočíval na zemi a zadníma nohama usilovně kopal a
hrabal. Dilvish ho objal kolem krku, zapřel se nohama do země a vší
silou ho tlačil vzhůru.
Black se zastavil, zdvihl zadek ze země a zůstal nehybně stát.
Dilvish se postupně uvolnil, zhluboka se nadechl a rozkašlal se, když
do plic nabral smrduté výpary.
»Radil bych ti,« ozval se Black, »abys neudělal ani jediný krok
dozadu.«
Dilvish se ohlédl přes rameno.
Necelý krok od místa, kde stál, se tiše vlnila šlemovitá voda.
Dilvish se otřásl. Když pohlédl dál, viděl, že uprostřed jezírka sku­
tečně plavou pozůstatky lidského těla, z něhož místy vyčnívaly kosti.
Okolní voda byla tmavší než jinde. Téměř byl schopen sledovat, jak
pokračuje jeho rozklad. Odvrátil od něj oči.
»Co bude dál?« ozval se Black. »Neznám žádné dostatečně spe­
cializované kouzlo, které by se s takovou situací dokázalo vypořá­
dat.«
Dilvish se nepatrně pousmál a ohlédl se zpět směrem, odkud při­
jeli.
»Takhle na první pohled bych řekl, že to budeme muset
zvládnout bez pomoci kouzel,« odpověděl. »Počkej, podívám se, co
je to kluzké svinstvo zač.«
Pomalu odtáhl ruku z Blackova krku, napřímil se a vytáhl z po­
chvy meč. Ustoupil o několik kroků doleva, zdvihl zbraň nad hlavu a
prudčeji udeřil do strmého hladkého srázu. Čepel se zabořila několik
palců hluboko do země a všemi směry kolem ní se na délku dlaně
utvořily praskliny.
»Půjde to,« oznámil Dilvish. »Když tady do toho svahu vyse­
kám řadu opěrných bodů, obrátíme tě tak, abys byl zase čelem naho­
ru.«
- 51 -
»Tak to udělej,« vyzval ho Black, »a já si budu při výstupu
vzhůru schopen hloubit další opery sám. Teď právě se však stěží dr­
žím v rovnovážné poloze.«
» Já vím,« přikývl Dilvish a rozkašlal se. »Nedělej nic, při čem
by ses musel pohnout.«
Otočil se a znovu začal sekat mečem do svahu. Štěpiny kolem
něj létaly na všechny strany.
Po několika minutách se mu podařilo vytesat dvě přes osm stop
dlouhé řady rovnoběžných otvorů, končící u Blackova pravého boku.
»Jak to vypadá?« zeptal se.
»Až v nich budu stát, uleví se mi duševně i tělesně,« odpověděl
Black. »Předpokládám, že nejlepší bude pokračovat pak po téhle
straně přímo nahoru.«
»Taky myslím,« souhlasil Dilvish, zastrčil meč do pochvy a
ustoupil o několik kroků dozadu, takže stál nalevo od Blackovy
hlavy. »Až budeš přešlapovat do strany, zatlačím ti. Řekl bych, že
bys měl začít pravou nohou.« Popadl Blacka kolem krku a zapřel se
do něj ramenem. »Až budeš připraven, řekni.«
Black nesmírně opatrně zdvihl pravou přední nohu, natáhl ji
před sebe a pomalu se začal otáčet. Položil nohu do vzdálenější stopy
a přesunul svoji váhu, aby na ní plně spočívala.
»Příští krok by měl ukázat, jestli to doopravdy půjde.«
Zdvihl levou přední nohu. Dilvish okamžitě pocítil zvýšený ná­
por na svoje rameno. Zatlačil vší silou vzhůru, když Black nohu pře­
misťoval. Dech ho pálil v nozdrách. Noha pomalu spočinula v bližší
stopě, tlak se však nezmenšil. Black teď přesunoval levou zadní nohu
do otvoru, který právě uvolnil. Když se mu podařilo přešlápnout, na­
táhl dopředu pravou zadní nohu.
»Ještě dva kroky…« řekl tiše a pak rychle pravou zadní nohou
došlápl do vzdálenější stopy.
»Teď…«
Dilvish dál napínal svaly, když se Black prosmekl kolem něj a
přední nohou postoupil ve stopě o krok výš. Pak udělal naráz několik
kroků kupředu; Dilvish si oddechl, odkašlal si a narovnal se.
»Výborně,« pochvaloval si Black. »Výborně.«
Dilvish si kolem nosu a úst ovázal šátek a pak vystoupil vzhůru,
takže byl znovu u Blacka; neustále se držel mezi ním a jezírkem.
Black došel na konec vytesaných otvorů.
- 52 -
»A co teď?« zeptal se Dilvish.
»Bez problémů. Dívej se.«
Blackova pravá přední noha vystřelila dopředu a prorazila ve
sklovitém povrchu velkou díru. Zůstala v ní stát, zatímco jeho levá
noha vyhloubila další díru o kousek výš. Vytáhl se nahoru a znovu
vykopl pravou nohou. Zadníma nohama hned našlapoval do uvolně­
ných otvorů.
»Mimochodem, díky,« ozval se, když se znovu rozmáchl roz­
štěpeným kopytem.
Dilvish se pravou rukou opřel o Blackův zadek a přizpůsobil se
jeho pomalému tempu.
»Zdá se, že obloha během naší zábavy tam dole nějak potemně­
la,« poznamenal.
»Emanace jsou tady velice silné,« odpověděl Black. » Necítím
ale, že by se sem valily nějaké vlny změn.«
»Co to znamená?«
»Může to znamenat prakticky cokoli.«
Jak postupovali vzhůru, obloha se dál mračila, až se téměř zdálo,
jako by padal soumrak. Po několika minutách zaslechli seshora krát­
ké pronikavé zaječení a vysoko na vrcholu prolákliny, nalevo od
nich, sklouzla přes její okraj temná postava.
»Nějaký muž!« vykřikl Black.
»Hej!« zavolal Dilvish, bleskově sjel oběma rukama k pasu a
ukročil doleva.
Uvolnil si opasek a hodil ho před sebe tak, že ho váha těžké pře­
zky donesla přímo do cesty muži, klouzajícímu po svahu dolů. Pro­
létla kolem něj dlouhá hůl, která ho málem udeřila do ramene.
»Chyť se!« zakřičel.
Muž se přetočil a natáhl před sebe a levou rukou se zachytil
opasku těsně nad přezkou. Dilvish se zapřel a otočil se, když kolem
něj muž klouzal dolů.
»Nepouštěj mě!« zaječel muž a nad levicí popadl opasek i
pravou rukou; tělo se mu přitom svezlo ke straně.
»Nepřipravím se přece o dobrý opasek jen pro to potěšení,
abych viděl, jak se někdo koupe v jezeře kyseliny,« procedil zaťatý­
mi zuby Dilvish, na němž teď spočívala plná mužova váha. »A navíc
začíná být příliš tma na to, abych si takovou podívanou pořádně vy­
- 53 -
chutnal,« dodal a táhl muže nahoru k sobě, až se mu podařilo chytit
ho za ruku.
Jezero pod nimi se rozzářilo nazelenalým přísvitem a o chvilič­
ku později se nad ním zdvihla oslepující fontána jisker.
»Moje hůl!« zabědoval muž a pohlédl přes rameno dolů. »Moje
hůl! Nemáš ponětí, jakou práci mi dalo ji stvořit – jaké v ní byly
skryté síly!«
»Vsadím se, že svého života si ceníš víc,« zabručel Dilvish, pře­
hodil si opasek kolem krku a chytil muže i za druhou ruku.
Hladina jezírka, které teď zeleně svítilo, se rozčeřila obrovskými
bublinami a páry, které z něj stoupaly, byly ještě smrdutější než před­
tím.
Muž se s námahou usmál.
»Máš samozřejmě pravdu,« připustil a v té chvíli mu podklouzla
bota, na kterou se snažil postavit. Okamžitě ze sebe vyrazil téměř ne­
přetržitý proud divokých kleteb. Dilvish ho obdivně poslouchal, pro­
tože i v dobách, kdy sloužil v armádě, by byl jen stěží hledal někoho,
kdo by se mu mohl rovnat.
»Podařilo se ti rouhat se bohům, na jejichž existenci už zapo­
mněli i samotní kněží,« prohlásil s posvátnou úctou v hlase, když se
muž odmlčel, nadechl a rozkašlal se. »Dlužím teď magii, abych tě
odtud vytáhl ven. Nezkoušej postavit se na nohy. Prostě mě nech,
abych tě odtáhl k místu, kde čeká můj kůň.«
Dilvish muže vytáhl k sobě nahoru a vlekl ho po úbočí; konečně
pak zdvihl jednu z jeho paží ve žlutém rukávu, přehodil si ji přes ra­
meno a pomohl mu druhou paží spočinout na Blackově hřbetu. Ve
zpěněném jezírku za nimi se ozvala série drobných výbuchů.
»Nepokoušej se udržet na nohou,« radil mu Dilvish. »Prostě se o
nás opři a nech nás, abychom tě odtud vynesli. Nohy táhni za sebou.«
Muž se chvilku upřeně díval na Blacka a pak přikývl.
Dilvish s Blackem pokračovali ve svém pachtění vzhůru. Po
ztemnělé obloze se míhaly tenké stužky mlhy. Když v jezírku došlo k
další erupci, svah se jim pod nohama nepatrně zakolébal. Black
ustrnul v polovině kroku a čekal, až třes přejde.
»To byla opravdu zvláštní hůl, kterou jsi s sebou měl,« pozna­
menal Dilvish.
Muž zaskřípěl zuby a vztekle zavrčel. Blackova kopyta drtila
lesklý povrch svahu.
- 54 -
»Ta hůl byla něco jako konto u poctivého bankéře,« ozval se ko­
nečně muž. »Po dlouhá léta jsem do ní ukládal sílu, abych z ní v do­
bách nouze mohl čerpat. Zmocnit se hradu bez ní bude mnohem ob­
tížnější.«
»To je smůla,« politoval ho Dilvish. »Proč ti na tom hradu tak
strašně záleží?«
Muž na něj jen bezvýrazně pohlédl.
Blížili se k hornímu okraji svahu, ještě několikrát se však cestou
zastavili a čekali při občasných záchvěvech, přicházejících zdola.
Když se Dilvish ohlédl zpět, neviděl nic kromě vzdouvající se naze­
lenalé pěny, která teď už dosahovala až do třetiny výše všech stran
prolákliny. Vzduch však byl tady nahoře, kde je ovíval lehký vánek
ze severozápadu, čistší.
Plynulým tempem urazili zbývající vzdálenost a vyšplhali se
přes okraj srázu. Když znovu stanuli na rovné zemi, stáhl si Dilvish
šátek zpátky na krk a připnul si znovu opasek. Black vyfrkl úzký
pramínek kouře. Muž, kterého zachránili, si čistil černé kožešinové
kamaše. Stáli tváří obráceni k hradu, který byl teď inkoustově černou
siluetou na pozadí potemnělé oblohy. Slunce, stojící vysoko na nebi,
zářilo bledě jako měsíc.
»Pokud se všechny moje láhve nerozbily nebo nepoztrácely, na­
liju nám trochu vína s vodou,« prohlásil Dilvish a přistoupil k Blac­
kovu pravému boku.
»Výborně.«
» Jmenuji se Dilvish.«
»Já jsem Weleand z Murcave a pomalu tomuhle kraji přestávám
rozumět.«
»Jak to myslíš?«
»Měl jsem zprávy, že Tualuy, který se nachází tam uvnitř, se
zmocnil jeden z jeho periodických záchvatů šílenství,« ukázal kolem
sebe rozmáchlým gestem, »a že tohle všechno je výsledkem toho, že
popustil uzdu své energii a představám svých snů.«
»Vypadá to tak.«
»Ne.«
»A co to tedy je?«
»Ne všechny sny mají smrtící účinky – dokonce ani sny bytostí
jeho druhu ne. A ne všechny sny jsou takhle rafinované. Celé pásmo,
obklopující hrad, mi připadá jako pečlivě naplánovaný soubor
- 55 -
obranných smrtonosných pastí, ne jako ubohé pubertální sny slabo­
myslného poloboha.«
Dilvish mu podal láhev a Weleand si z ní zhluboka zavdal.
»Proč by tomu tak mělo být?« zeptal se. Weleand sklonil láhev a
zasmál se. »Znamená to, příteli můj, že někdo tam uvnitř už se ujal
vlády. Nastražil tyhle překážky, aby nám ostatním znemožnil přístup,
dokud nestabilizuje svoji moc.«
Dilvish se usmál.
»Nebo dokud znovu nesebere síly,« dodal. »Je docela dobře
možné, že tuhle obrannou linii vybudoval unavený a zraněný Jelerak,
aby si udržel od těla své nepřátele.«
Weleand se ještě jednou napil a vrátil mu láhev. Otřel si ústa
hřbetem ruky a zajel si rukou do vousů.
»Možné to je, až na to…«
»Ano?«
»Až na to, že já nemyslím, že by to tak bylo. To, co vidíme ko­
lem sebe, je příliš primitivní. Jelerak by se byl z této síly zhluboka
napil a uzdravil by se. A pak by se nemusel uchylovat k takovým
pošetilostem.«
Dilvish usrkl z láhve a rozvážně přikývl. »I tak tomu může být –
pokud ovšem není oslaben přespříliš a pokud se mu situace nevy­
mkla z rukou. Nejsou neznámé ani případy, kdy se učeň obrátil proti
svému mistrovi.«
Weleand se otočil k hradu a zahleděl se na něj.
»Vím jen o jedné metodě, jak se najisto přesvědčit, co tam
uvnitř je,« ozval se konečně.
Vrazil ruce do kapes svých kamaší a rozvážným krokem zamířil
směrem k hradu. Dilvish nasedl na Blacka a pomalu ho následoval.
Předklonil se v sedle a zašeptal mu do ucha jediné slovo:
»Dojmy.«
»Ten muž,« odpověděl tiše Black, »by mohl být velice mocným
bílým čarodějem, který se vydává za něco zlověstnějšího. Na druhé
straně by ovšem mohl být stejně černý jako moje kůže – nemyslím
ale, že bude cokoli mezi tím. A jeho silou jsem si naprosto jistý.«
Jakmile se dali znovu do pohybu, začal opět foukat vítr a ze
země se zdvihaly kotouče mlhy. Měli namířeno k lesu vysokých vy­
bělených balvanů nepravidelných tvarů. Když se dostali mezi ně,
jejich kroky se přestaly ozývat, protože kráčeli po prašné vrstvě
- 56 -
podobné mastku, která kolem dokola pokrývala zemi a při občasných
poryvech větru se vířivě zdvihala. Vítr si mezi kamennými věžemi
začal prozpěvovat pištivým tremolem. Ve stínech u paty monolitů
tiše cinkaly skleněné květiny. Weleand kráčel dál rozhodným krokem
s nepatrně nahrbenými zády. Mezi vrcholky kamenů začaly prole­
tovat plíživé stuhy bledé mlhy. Objevila se drobná bílá a oranžová
světélka, která tančila a poskakovala ve vzduchu před nimi.
Dilvishovi to připomínalo jeho nedávnou pouť na daleký Sever, při­
tom však teplota okolního vzduchu nebyla nijak zvlášť nízká. Sle­
doval Weleandův hnědý plášť, který se třepotal ve větru nějakých
dvacet kroků před ním. Náhle se muž vpředu zastavil, ukázal rukou
doprava a rozesmál se.
Dilvish dojel až k němu a podíval se naznačeným směrem. Kou­
sek dál na stoupající kamenné stezce, částečně pokryté nánosem
mastku, se v podřepu krčila na zemi vlhce vyhlížející mužská po­
stava; levou ruku měla zdviženou do výše a ve tváři s rozevřenými
ústy, otočené vzhůru, výraz obrovského překvapení. Když popojel o
kousek blíž, spatřil Dilvish, že ta zdánlivá vlhkost je ve skutečnosti
odlesk jednolité skleněné masy s nepatrným namodralým nádechem.
Spatřil také, že postava má kalhoty spuštěné ke kolenům.
Dilvish se předklonil a dotkl se zdvižené ruky. »Skleněná socha
muže, který si právě ulevuje?« zamumlal zamyšleně.
Zaslechl Weleandův pobavený smích. »Ten chlapík nebyl odjak­
živa skleněnou sochou,« vysvětloval Weleand. »Jen se podívej, jak se
tváří! Kdybychom s sebou měli bronzovou destičku, mohli bychom
mu na ni napsat: ›Chycen s kalhotami dole, když zavál větrodlak.‹ «
»Ty máš s něčím podobným zkušenosti?« zajímal se Dilvish.
»S vyměšováním nebo s větrodlaky?«
»Mluvím vážně! Co se tady stalo?«
»Tualua – nebo jeho pán – očividně do svého repertoáru začlenil
i jisté poněkud křehké aspekty transformačních větrů. Říká se, že
podobný vítr býval běžnějším jevem v dobách, kdy byl svět ještě
mladý – snad to byl dech nějakého opilého boha, kdo ví? – a zane­
chával po sobě různé zvláštní artefakty, jaké se dnes čas od času ob­
jevují v jižních pouštích. Občas bývají docela zábavné – jako třeba
tenhle chlapík nebo jistý páreček, který byl kdysi nalezen nedaleko
Kaladeshe a který se dnes nachází ve sbírkách lorda Hyelmota z Ku­
- 57 -
badadu. Bylo o nich napsáno několik knih, které už dnes mezi lidmi
nekolují a které popisují…«
»To stačí!« zarazil ho Dilvish. »Můžeme pro toho ubožáka něco
udělat?«
»Pokud se tady nevyskytne další větrodlak a nepromění ho zpět,
nedá se dělat vůbec nic. A to není moc pravděpodobné. Takže pokud
chceš nějaké suvenýry, klidně si posluž. Je hrozně křehký. Podívej,
ukážu ti to.«
Vztáhl ruku k uchu postavy, Dilvish ho však chytil za zápěstí.
»Ne. Nech ho na pokoji.«
Weleand pokrčil rameny a spustil ruku k tělu.
»Alespoň mě těší zjištění, že ten, kdo má tohle všechno na svě­
domí, má i smysl pro humor,« prohlásil.
Pak se odvrátil, zastrčil si znovu ruce do kapes a vyrazil dál.
Dilvish s Blackem opět zaujali svoji pozici za ním. Uběhlo
několik dlouhých minut, světélka poletovala vzduchem a vítr dál zpí­
val svoji píseň…
»Blacku! Doleva!«
»Co se děje?«
»Poslechni mě!«
Black se okamžitě otočil, proběhl mezi dvěma bledými ka­
mennými věžemi a oběhl třetí. Pak se zastavil.
»Kudy teď?«
»Doleva. Je to dál tímhle směrem. Viděl jsem to v záři jednoho z
těch světélek. Myslím, že jsem viděl… Teď rovně a pak doprava.
Tamhle vzadu.«
Mizeli ve stínech a znovu se objevovali na světle. Weleand se
jim ztratil z očí. Jedno ze světélek sestoupilo k zemi, prolétlo kolem
nich a proměnilo svou září groteskní skalní útes, který právě míjeli, v
něco zcela jiného, v něco zářícího a krásného…
»Bohové!« vykřikl Dilvish, seskočil na zem a přistoupil k tomu.
»To přece nemůže být…«
Naklonil se blíž a napínal oči, aby pronikl stínem, který postavu
halil. »Je…«
Vztáhl ruku a opatrně, téměř něžně se dotkl její tváře, pomalu
přejížděl prsty po jejích rysech. Kolébavě k nim zamířilo další svě­
télko, o kousek kleslo, stáhlo se zpět a trhanými pohyby letělo dál.
- 58 -
Black, který ve chvílích odpočinku téměř vždy stál nehybně jako
skála, přešlápl z nohy na nohu.
Světélko se ustálilo, popolétlo dopředu a znovu se vzneslo do
výše.
»…to ona!« vydechl Dilvish, když záře dopadla na rysy, které
hladil.
Klesl na kolena a chvíli zůstal klečet se skloněnou hlavou. Pak
znovu vzhlédl se svraštěným obočím a s přimhouřenýma očima.
»Jak je to ale možné… tady… po všech těch letech?«
Black vydal jakýsi nezřetelný zvuk a postoupil o několik kroků
kupředu.
»Dilvishi,« oslovil ho, »co je? Co se stalo?«
»Ve svém předchozím životě, ještě předtím, než mě postihla ta
strašná kletba,« vysvětloval Dilvish, »dávno před… jsem miloval –
miloval jsem jednu elfskou dívku – Feveru z Miraty. Stojí před námi.
Jak je to ale možné? Uplynulo už tolik času a tahle proměnlivá země
tu přece není dlouho… Vůbec se nezměnila. Já… nerozumím tomu.
Jaké šílené hrátky osudu to mohou být – že najdu tu, ve kterou jsem
už dávno přestal doufat – tady, navěky zmrzlou? Dal bych cokoli,
kdybych jí mohl vrátit život.« Zatímco mluvil, třepotavé světélko od­
plulo pryč, jejich okolí však nyní bylo osvětleno sluncem, jehož
paprsky připomínaly slabý měsíční svit. Kolem prolétla další svě­
télka a odněkud se k nim přiblížil zvláštní stín.
»Cokoli? Slyšel jsem dobře?« ozval se hluboký a teď už dobře
známý Weleandův hlas.
Čaroděj pokročil kupředu – v polosvětle se zdálo, jako by vyros­
tl – a vstoupil do trojúhelníku tvořeného Dilvishem, Blackem a so­
chou.
»Mám dojem, žes říkal, že těm ubožákům není pomoci,« pozna­
menal Dilvish.
»To je taky za normálních okolností pravda,« přisvědčil
Weleand a vztáhl ruku, aby se dotkl zmrzlého ramene dívky, která
stála s rukou na uzdě jasně se třpytícího koně a s hlavou zdviženou
vzhůru. »Ale vzhledem k tvé neobyčejné nabídce…«
Jeho levice vystřelila jako blesk kupředu a dopadla na Blackovu
šiji.
- 59 -
Black vyrazil naříkavý sten, vzepjal se na zadních nohou a v
očních důlcích mu zatančily plameny. Weleandova ruka, která s ním
neztratila kontakt, mu sklouzla přes hrudník na rozechvělou nohu.
»Znám tě!« vykřikl Black a z tlamy mu vyšlehl miniaturní blesk,
který se stočil stranou od Weleanda a ožehl zemi kousek od něj.
Pak Black znehybněl a plameny v jeho očích pohasly. Jeho kůže
se bleskurychle pokryla sklovitě lesklou vrstvou. Dívka si po­
vzdechla a zhroutila se na svého koně. Kůň zařžál a zahrabal kopyty.
Weleand se okamžitě prosmekl kolem Blacka, ustoupil, otočil se
a prohlížel si nový výjev; chopil se za zády cípů svého pláště a uklo­
nil se.
»Jak sis přál,« řekl s úsměvem. »Jeden může vystřídat druhého,
lorde Dilvishi – a v tomto případě se mi podařilo dát ti navíc koně té
dámy, takže jsi na té výměně vydělal. Jak se říká, jeden dobrý sku­
tek…«
Dilvish se vrhl kupředu, čaroděj byl však náhle unesen nazad a
vzhůru, jako by byl listem v prozpěvujícím větru, krouživě se mezi
kamennými věžemi zvedl do výše, s pláštěm roztaženým za sebou
jako s nějakým velkým temným křídlem se otočil k severovýchodu a
zmizel Dilvishovi z očí.
Dilvish se obrátil k Blackovi, který jako socha z tmavého ledu
balancoval na zadních nohou, a vztáhl k němu ruku. Black zakolísal
a začal se kácet k zemi.
- 60 -
Kapitola
4
Baran z Blackwoldu přecházel sem a tam po malé komnatě. Na stole
u zdi leželo několik otevřených starých svazků. Na podlaze bylo roz­
ložené všechno možné příslušenství, nutné k vyvolávání kouzel, a
Baran mezi ním našlapoval, aniž by se díval, kam stoupá.
V umně tepaném železném rámu, zobrazujícím všemožné lidské
i zvířecí postavy, zachycené většinou uprostřed různých násilných
činů, viselo na zdi vysoké zrcadlo, jehož skleněná plocha se leskla
šedavým přísvitem. V hloubi zrcadla se vznášel jakýsi podlouhlý
oranžově zlatý útvar, připomínající rybu ve stinném bazénu. Výjev v
zrcadle nebyl odrazem čehokoli v komnatě; kouzelnických potřeb už
bylo použito.
»Vyzývám tě, aby ses mi ozval,« promluvil Baran tichým hla­
sem. »Měl jsi už víc než dostatečnou možnost prozkoumat mechanis­
mus fungování zrcadla. Teď mi o něm něco pověz.«
Někde poblíž skleněného povrchu zazněl melodický, téměř roz­
veselený hlas.
»Je nesmírně složité.«
»To jsem věděl i bez tebe.«
»Chci říct, že vidím, jak funguje, není mi ale jasné, jak dosahuje
požadovaného efektu. Použitá kouzla jsou neuvěřitelně rafinovaná.«
Vypadalo to, jako by postava připlouvala k povrchu zrcadla.
Zvětšila se a otočila se. Její tělo bylo zakryto lesklou protáhlou
hlavou, která se rychle přibližovala, až zaplnila celou skleněnou plo­
chu – hlavou s trojhrannýma očima a šupinatými žábrami, s drobný­
mi ústy nad malou špičatou bradou, s širokým čelem, nad nímž trčely
dopředu tři malé rohy, vyrůstající z hebké rozčepýřené hřívy peří
nebo plamínků.
»Nyní mě propusť,« požádal jej tvor. »Jsou to dveře, vedoucí do
jiných míst a z jiných míst zase sem. Nic víc ti o něm nemohu říct.«
- 61 -
Baran se zastavil a zdvihl hlavu s rukama sepjatýma za zády.
Pohlédl na tvora a usmál se.
»Jen to zkus,« vybídl ho. »Pokus se popsat jeho obranný me­
chanismus. Každý strážce, kterého jsem do toho zrcadla vyslal, aby
zabránil jeho fungování, během několika dnů zmizel. Jak je to
možné?«
»Je pro mne nesnadné zformulovat nějakou hypotézu. Kouzla
nyní nehybně odpočívají a čekají na správný klíč. Přesto se však zdá,
jako by se někde v jejich hlubinách cosi hýbalo, jako by něco velice
chladného mohlo být vyvoláno k uvolnění cesty, kterou by někdo
uzavřel.«
»Ty bys ji dokázal zablokovat?«
»Ano.«
»A co bys udělal, kdyby na tebe zaútočila ta chladná věc?«
»Ten chlad se mi nelíbí.«
»Co bys ale udělal?«
»Bránil bych se jí svým vlastním ohněm, kdybych tu ještě byl.«
»Dokázal by ses ubránit?«
»To nevím.«
»Nemohl bys prozkoumat tuto část kouzla a poradit mi, jak ji
neutralizovat? «
»Bohužel! Leží příliš hluboko.«
»Vyzývám tě ve jménu všech, kteří tě sem přivolali, abys zůstal
v hlubinách zrcadla. Zabraň mu ve fungování a nedovol mu kohokoli
či cokoli přenést odjinud sem ani odtud jinam. Braň se veškerými
svými schopnostmi a silami té chladné věci v případě, že by se tě
pokusila zničit nebo vypudit.«
»Znamená to, že nebudu propuštěn?«
»Zatím ne.«
»Snažně tě prosím, aby sis to ještě jednou rozmyslel. Tady
uvnitř je to nebezpečné. Nechci následovat ty, kteří už neexistují.«
»Chceš mi snad říct, že není možné zrcadlo uzavřít na delší
dobu?«
»Obávám se, že tomu tak skutečně může být.«
»V tom případě mi pověz tohle, když jsi považován za tak
moudrého: před nedlouhou dobou se v Ledové věži muži jménem
Ridley podařilo podobné zrcadlo uzavřít na dobu neomezeně
dlouhou. Jak dokázal překonat jeho nástrahy?«
- 62 -
»To nevím. Je možné, že použil služeb nějakého strážce, který
byl mnohem mocnější než já a který zabránil jeho funkci silou své
vůle.«
»To by nebylo praktické řešení. Potřebná síla by byla obrovská –
nebo by musel být nadán neobyčejně vyvinutými schopnostmi.«
»Jedno i druhé je možné, nebo třeba obojí dohromady. I v mých
kruzích kolují pověsti o takových jedincích.«
Baran zavrtěl hlavou.
»Nechce se mi věřit, že by vládl takovou obratností a silou.
Kdysi jsem ho znal.«
»Já ne.«
Baran pokrčil rameny.
»Slyšels, co jsem ti přikázal. Zůstaň uvnitř a zabraň fungování
klíče. Pokud při tom budeš zničen, bude ve tvém díle pokračovat
další nástupce. I když mi snad chybí potřebná obratnost či síla, mám
k dispozici neomezené množství služebníků, jako jsi ty.«
»To nemůžeš!« vykřikl tvor.
Pak začal naříkat pištivým ohlušujícím kvílením.
»Ticho! Vrať se do hlubin a počínej si tak, jak jsem přikázal!«
Tvář se od něj odvrátila, zkrabatila se a zmenšila, až se změnila
v pouhou rejdící skvrnu uvnitř zrcadla. Baran začal sbírat své ma­
gické příslušenství a sklízet je do truhlic, skříní a zásuvek.
Když byla místnost uklizená, vytáhl z velké truhlice, která stála
pod jediným oknem, koš a nočník. Oba předměty položil před zrca­
dlo a kopnutím k nim přisunul malou stoličku. Pak přešel ke dveřím
a vytáhl závoru.
»Hej, ty!« zavolal, když dveře otevřel. »Pojď dovnitř.«
Do komnaty neochotně vešel mladý otrok v bezbarvé haleně,
kamaších a sandálech a rozhlížel se kolem sebe.
Vystrašeně se přikrčil, když mu na rameno dopadla Baranova ru­
ka.
»Nechystám se ti ublížit – pokud se ovšem nezpronevěříš úkolu,
který ti zadám. Naopak jsem připravil všechno, co potřebuješ pro
svoje pohodlí.« Přitáhl ho ke stoličce. »V koši máš jídlo a vodu. Ten
nočník je tu proto, že za žádných okolností nesmíš opustit svoje
stanoviště.«
Mladík rychle přikývl.
»Podívej se do zrcadla a pověz mi, co vidíš.«
- 63 -
»Vidím… vidím v ní tuhle místnost, pane. A taky vidím nás
dva…«
»Podívej se důkladněji. Je tam jedna věc, která tady v místnosti
není.«
»Myslíte tu malou světlou skvrnku, co se tam pohybuje – někde
vzadu?«
»Ano, ano. Přesně to jsem měl na mysli. Nesmíš z ní ani na
okamžik spustit oči. Kdyby náhodou zmizela, musíš za mnou
okamžitě přijít a povědět mi to. Za žádných okolností nesmíš usnout
– později pošlu jiného otroka, aby tě vystřídal, než se příliš unavíš.
Rozumíš?«
»Ano, mylorde.«
»Chceš se na něco zeptat?«
»Co když nebudete ve svých komnatách?«
»Bude v nich můj sluha. Postarám se, aby neustále věděl, kde
mě najít. Ještě něco?«
»Ne, pane.«
Baran znovu přistoupil k truhlici a vytáhl z ní koště a hrst hadrů.
Vrátil se zpět k otrokovi a všechno hodil na podlahu před něj.
»A teď dávej dobrý pozor, co ti řeknu, mladíku, pokud totiž sníš
o tom, že se jednoho dne dožiješ úctyhodného věku a zemřeš v poste­
li,« pohlédl Baran přísně na otroka. »Je nepravděpodobné, že by do
téhle místnosti zabloudila královna. Kdyby se tady ale náhodou
ukázala, za žádných okolností jí nesmíš prozradit, co tady děláš, ani
že jsem ti to nařídil já. Popadni prostě ty hadry a to koště a zatvař se
provinile. Řekni jí, že jsem tě poslal, abys tady uklidil. Kdyby se tě
vyptávala dál, řekni, žes tady našel tohle jídlo a žes neovládl svůj
hlad. Je ti to jasné? «
Otrok znovu přikývl.
»Nepotrestá mě ale, když jí to řeknu, mylorde?«
»Možná ano,« připustil Baran, »nebude to ale nic v porovnání s
agónií, kterou tě potrestám já, jestli jí to prozradíš. Pokud ovšem svůj
trest statečně poneseš, odměním tě vyšším postavením.«
»Mylorde!«
Baran ho poplácal po rameni.
»Neměj strach, pochybuji, že by se tady objevila.«
Přešel ke stolu, kde zavřel knihy, zasunul si je pod paždí a s ve­
selým hvízdáním odešel.
- 64 -
Semirama, která právě přemýšlela o tom, jak asi toho dne vypa­
dá vnější svět, svět za hradbami Věčného hradu, na druhé straně
proměnlivé země, vzhlédla při svých bezcílných toulkách chodbami
a galeriemi a zjistila, že ji nohy donesly zpět k jejím vlastním komna­
tám. Posadila se na hromadu kožešin, překrývajících nakupené pol­
štáře, a její pohled se pomalu zaměřil na jemnou řezbářskou práci
ebenového paravánu, stojícího na protější straně rozlehlé místnosti. V
koši se žhavým uhlím po její levici doutnalo něco aromatického.
Značnou část stěn pokrývaly gobelíny, znázorňující dvorní scény a
lovecké výjevy. Komnata měla šest úzkých a vysokých oken a pod­
laha z plochých kamenů byla překryta kožešinami. Byla tu také velká
postel s nebesy z tmavého dřeva, plnými vyřezávaných figurek. Se­
mirama přejela prsty po řetízku, který jí visel kolem krku a skousla si
rudý spodní ret. Zaslechla šoupání sandálů – někdo vcházel dovnitř z
komůrky za tmavým paravánem.
Za pravým okrajem paravánu vyhlédla nevysoká žena s nevý­
razným obličejem a s vlasy už silně prokvetlými šedí.
»Madam?« oslovila ji tázavým tónem. »Zdálo se mi, že vás sly­
ším přicházet.«
»Nezdálo se ti to, Lisho.«
»Mohu vám něco přinést nebo pro vás něco udělat?«
Semirama několik vteřin neodpovídala a tvářila se zamyšleně.
»Co třeba skleničku toho žlutohnědého vína z… z Bildeshe? Už
sama nevím, odkud vlastně je. Víš přece, které mi chutná,« dodala.
Lisha vešla do komnaty a zamířila ke skříni, stojící u protější
zdi. Ozval se cinkot skla. Za chviličku se vrátila a na stříbrném
podnose nesla sklenici, kterou postavila na malý stolek po Semirami­
ně pravici.
»Ještě něco, madam?« zeptala se.
»Ne, myslím, že ne.« Zdvihla sklenici a napila se. »Bylas někdy
zamilovaná, Lisho?«
Služebná se začervenala a odvrátila oči.
»Jednou jsem asi zamilovaná byla. Jenže to už je hodně dávno.«
»Co se stalo?«
»Odvedli ho na vojnu, madam. Hned při první bitvě přišel o
život.«
»Cos tehdy dělala?«
- 65 -
»Pokud si vzpomínám, hodně jsem plakala. A zestárla jsem.«
»Víš, že jsem kdysi dávno byla královnou ve městě, které už
dnes neexistuje? A že mě Jelerak povolal zpět ze země mrtvých, pro­
tože moje rodina ovládala jazyk Prastarých a protože potřeboval tlu­
močnici, když se ten, který mu tu slouží, začal chovat divně?«
»Slyšela jsem o tom. Toho dne, kdy vás povolal zpět, jsem byla
tady. Ještě ten den večer jsem vás viděla poprvé. Pořád ještě jste spa­
la, když mě k vám o několik hodin později přivedli a přikázali mi,
abych se o vás postarala. Trvalo to tři dny, než jste dokázala zaostřit
oči a než jste promluvila.«
»Tak dlouho? Neměla jsem tušení, že to tolik trvalo. A o pouhý
týden později ubohý Jelerak odešel a nechal nás tady, abychom se
starali sami o sebe. Stalo se to už před tolika měsíci…«
» ›Ubohý Jelerak‹ ?«
Semirama se otočila a se staženým obočím si služebnou pozorně
prohlížela.
»Nechápu tvou reakci a není to poprvé, co jsem se s ní setkala.
Ke mně se vždycky choval laskavě, ale ty se tváříš, jako by to nebyla
pravda.«
Lisha si začala nervózně pohrávat se šerpou svého šatu. Oči jí
těkaly ze strany na stranu.
»Jsem tu jen služebná.«
»Proč ale tolik lidí reaguje takovým způsobem? Můžeš mi to vy­
světlit.«
»No… slyšela jsem, že před dávnou dobou skutečně byl takový,
jak říkáte…«
»Ale už takový není?«
Lisha přikývla.
»To je zvláštní… co s námi dokáže udělat čas,« meditovala za­
myšleně Semirama. »Slyšela jsem o něm říkat různé věci, dokonce
už tehdy, před svou smrtí, jenže jsem jim nevěřila. Je ovšem pravda,
že jsem byla příliš zaměstnána jinými myšlenkami, takže jsem se
podobnými záležitostmi příliš nezabývala. Můj manžel měl plno prá­
ce se svými konkubínami a moje srdce patřilo jinému…«
Lisha se rozzářila a zadívala se znovu na svou paní.
»Ano…« pokračovala Semirama, zamyšleně si prohlížela vzory
na ebenovém paravánu a zdvihla sklenici, aby si zavdala další dou­
šek. »Milovala jsem muže z rodu elfů – toho, který se vypravil do
- 66 -
Shoredanu a zabil mocného Hohorgu, jednoho z Prvních, proti ně­
muž bojoval bezúspěšně i samotný Jelerak. Jmenoval se Selar. Bez­
prostředně poté, co splnil svůj úkol, byl také zabit…«
»Já… slyšela jsem o něm, madam.«
»Měla jsem se tehdy také zabít, ale neudělala jsem to. Zůstala
jsem naživu ještě několik let. Utěšovala jsem svůj žal s jinými milen­
ci a ve spánku jsem umírala. Když o tom teď přemýšlím, musela v
tom být nějaká špinavá hra. Nejspíš v tom měl prsty Randel, můj
manžel. Byla jsem slabá.« Nestrojeně se zasmála. »Kdybych byla vě­
děla, že budu znovu vzkříšena, určitě bych to byla udělala.«
Protáhla se a vzdechla.
»Můžeš jít, Lisho.«
Žena se nepohnula.
»Ne… nepomýšlíte snad znovu na to, že byste si ublížila, že ne,
mylady?«
Semirama se usmála.
»Bůh ti žehnej, ale ne. Uběhlo příliš mnoho času, aby mohlo mít
takové gesto nějaký smysl. Nejsem už tou dívkou, kterou jsem tehdy
byla. Trochu mě dnes unavily jiné záležitosti, takže jsem se v duchu
vrátila k pošetilostem mládí. Tak běž a neměj strach. Chtěla jsem jen
někoho, kdo by mě vyslechl. Toť vše.«
Lisha přikývla a otočila se.
»Kdybyste ještě něco potřebovala, stačí zavolat.«
»Jistě.«
Dívala se za odcházející ženou. Po chvíli ještě jednou zatáhla za
řetízek, který jí visel kolem krku, a sevřela malý osmihranný medai­
lónek z modravého kovu, vykládaný zašedlým stříbrem. Otevřela ho
a zadívala se na tvář, která se skrývala uvnitř.
Byla to podobizna mladého muže – muže s dlouhými světlými
vlasy, tak trochu jestřábími rysy, pronikavě hledícíma očima a krátce
zastřiženou bradkou; šíře jeho obočí a linie jeho úst svědčila o síle či
odhodlání.
Chvíli si podobiznu prohlížela, pak ji přiložila ke rtům, zaklapla
medailónek a nechala ho spadnout do výstřihu. Dopila svůj pohár ví­
na.
Vstala a začala bezcílně přecházet po místnosti, brala do ruky
různé drobnosti a zase je pokládala zpět. Konečně přešla ke dveřím,
- 67 -
zjistila, že se ocitla venku na chodbě, na okamžik zaváhala a pak se
vydala dál.
Přes hodinu tiše procházela jednotlivými komnatami, bloudila
po galeriích, stoupala po schodištích a po jiných scházela dolů; niko­
ho za celou tu dobu nepotkala, jen občas narazila na pomíjivé snové
představy svého svěřence, jako v jedné místnosti, kterou nalezla
proměněnou v podmořskou jeskyni, v síni, jíž profukoval hurikán,
v chodbě zatarasené ledem či v inkoustově černé díře vznášející se ve
vzduchu, za kterou nebylo vůbec nic, přestože se z ní linula tlumená
exotická hudba. V jednom okamžiku byla podlaha před ní posetá
květinami, a o chvíli později zase ropuchami. V hlavním sále zuřila
bouře a v předsálí se snášely k zemi kapky pastelově modrého deště.
Zvolna si uvědomovala, že se její kroky otáčejí, míří vzhůru a
unášejí ji směrem ke komnatě s jámou. Neměla však chuť promlou­
vat nyní s Tualuou, nechtělo sejí dokonce ani vyhledávat vzpomínky
na dávno zašlé časy. Jsem snad poslední, napadlo ji nikoli poprvé,
poslední člověk na světě, který se s ním umí dorozumět?
Procházela po galerii, vedoucí kolem jeho komnaty. Zastavila se
a pohlédla oknem ven na zemi pod sebou. Napravo od ní se černalo
jakési temné pásmo, jako by se toho vzdáleného skalnatého kraje
zmocnila předčasně noc. Po levé straně byla krajina opět v pohybu,
vlnila se, jako by na ni hleděla přes teplem rozechvělý vzduch, vy­
douvala se a měnila barvu. Mlhy ustoupily na východ, kde utvořily
obrovskou žlutou stěnu.
Postoupila dopředu, posadila se na široký parapet a záda si pod­
ložila polštářem. Dole pod ní nebyla nikde na dohled živá duše.
Jak asi dnes vypadají města? pomyslela si. Nakolik se změnila?
Meliáš, který byl ponořený do svých záznamů, spíš cítil, než sly­
šel, jak někdo volá jeho jméno. Odložil brk stranou a hmátl po kouli.
Ta se téměř okamžitě projasnila a objevila se v ní unavená,
mírně se usmívající Rawkova tvář.
»Vyrušil jsem tě?« zeptal se stařík.
»Ne.«
»To mě mrzí. Tak dobrá, něco pro tebe mám. Vyhledal jsem v
naší Knize znamení dobu, kdy se užívalo toho poznávacího gesta. Je
to už něco přes dvě stě let. Když jsem prošel seznamy členů ze
stejného období, zjistil jsem, že byl tehdy v Bratrstvu jen jeden
- 68 -
člověk jménem Dilvish – napůl elf ze Selarova rodu; patřil k nižším
adeptům a zřejmě to byl voják. Mám takový dojem, že jsem se s ním
jednou setkal. Jestli se nemýlím, byl to takový urostlý chlapík.«
»Řekl bych, že by to mohl být ten pravý. Co pro mě ještě máš?«
»O několik let později to jméno ze seznamů zmizelo. V ar­
chivech není uveden žádný důvod. Když o tom tak přemýšlím, řekl
bych, že v tom bylo ještě něco víc, nevzpomínám si ale, co.«
»Zkus to.«
»Už jsem to zkoušel, ale nic mě nenapadá.«
»A co ten druhý?«
»V současných seznamech je uveden jistý Weleand z malého zá­
padního městečka Murcave. Nepříliš důležitý kouzelník. Má dobrou
pověst.«
»S extrémními sklony na jednu nebo druhou stranu?«
»Ne. Je šedý.«
»Dilvish byl také šedý?«
»Ano.«
»Máš o některém z nich ještě něco?«
»Ne, jsem na ně sám zvědavý. Co kdybys mi prozradil, co se
vlastně děje?«
Meliáš se zaklonil a snažil se probrat svými pocity, dojmy a ná­
pady. Nakonec rozvážně promluvil:
»Moje poslání mi přikazuje důkladně prozkoumat každý zvláštní
jev, který se nějak vztahuje k… k někdejšímu majiteli zdejšího hra­
du, protože ten je středem všech událostí. A tenhle Dilvish je jediný
ze všech, co tudy prošli, který mi tvrdil, že nemá v úmyslu zmocnit
se síly, ukryté uvnitř. Namísto toho prohlásil, že jediným cílem jeho
příchodu sem je zabít… někdejšího vládce hradu. Další informace mi
odmítl sdělit.«
»Je ovšem bezpočet takových, kteří by se oné osobě rádi po­
mstili.«
»Samozřejmě. Jenže Dilvish je jediný, který se tady objevil.
Kromě toho měl informace o událostech, k nimž došlo v Ledové
věži…«
»Tyhle události už jsou sotva tajemstvím, o němž by věděli jen
členové Společnosti.«
»To je pravda. Zmínil se ale také o tom, že byl přednedávnem na
dalekém Severu.«
- 69 -
Rawk si zamyšleně hryzal vousy.
»Není mi jasné, co se tím snažíš naznačit. Nevzpomínám si, že
bych slyšel, že by byl do té záležitosti zamíchaný ještě někdo třetí.«
»Ani já ne. Neměl ale Ridley sestru?«
»To ano. Docela hezkou. Jmenuje se Reena a je také členkou
Společnosti.«
»Slyšel jsem tuším, že uprchla a že jí při útěku někdo
pomáhal…«
»To nezní pravděpodobně.«
»Nemohli bychom to ještě jednou prověřit?«
»Možná ano. Tehdejšímu konfliktu přihlížela hezká řádka našich
členů – samozřejmě z bezpečí vlastních příbytků. Někteří z nich by
mohli mít další informace.«
»Zkusíš to pro mne zjistit?«
Rawk si povzdechl.
»Nechápu, co by to dokazovalo.«
»Teď to nechápu ani já. Mám ale takový pocit, že je to
důležité.«
»Tak dobrá. U několika z nich se přeptám a dám ti vědět, co se
dozvím. Jakou roli v tom všem ale hraje Weleand?«
»To nevím. Byl tady ještě před Dilvishem a varoval mě, že se
objeví; naznačoval, že je tmavší než jen šedý a že mu není co věřit.«
»Tak to nejspíš bude něco osobního. Ozvu se ti, až budu mít ně­
jaké novinky.«
Jeho obraz zmizel.
Než Meliáš uložil křišťálovou kouli zpátky do váčku, pečlivě ji
přeleštil rukávem. Potom vstal a zamířil k hranici proměnlivé země,
kde zůstal stát s rukama sepjatýma za zády a upřeně hleděl směrem k
potemnělé oblasti, která se objevila na jihozápadě.
Dilvish rychle přiskočil k Blackovu boku a nastavil rameno, aby
zabránil jeho pádu.
»Co to je? Co se stalo?« otázal se hebký, téměř povědomý
ženský hlas.
»Pomoz mi!« zavolal na ni Dilvish, zapřel se nohama a ani se
nenamáhal ohlédnout směrem, kde teď dívka stála a odhrnovala si
vlasy z obličeje. »Nesmíme dopustit, aby upadl, tak si pospěš!«
- 70 -
O chviličku později už byla vedle něj, opřená zády o Blackův
levý bok.
»Bouřňáku, pojď ke mně – opatrně,« zavelela vznešenou elfšti­
nou.
Bělouš zamířil k nim.
»Sem na druhou stranu,« ukázala rukou a posunula se o kus blíž
k Dilvishovi.
Kůň postoupil dozadu a obrátil se.
»Dej sem rameno, tam co bylo moje – a opři se!«
Kůň se o kousek pohnul a Blackova váha částečně spočinula na
něm. Dívka se otočila k Dilvishovi a přešla do obecného jazyka.
»Co teď?« zeptala se.
»Teď ho položíme na zem, ale hrozně opatrně, aby se neroz­
tříštil,« odpověděl Dilvish a poprvé po mnoha letech také promluvil
vznešenou elfštinou.
Chvíli mu zamyšleně pohlížela do tváře a pak přikývla.
Trvalo to několik minut a jednou jim přitom Black málem spadl,
konečně však spočíval na boku na zemi.
»Vůbec nechápu, co se děje,« stěžovala si dívka. »V jednom
okamžiku jsem tamhle stála, a teď je najednou noc, ty se tu objevíš
bůh ví odkud a podpíráš sochu něčeho, co… není to ve skutečnosti
kůň, že ne?«
»Ne,« zavrtěl hlavou Dilvish a otočil se k ní. »Ne, Fevero, není
to kůň.«
Naklonila hlavu na stranu a oči se jí zúžily.
»Kdo jsi?« zeptala se.
»Nepoznáváš mě?«
»Jmenuji se Arlata z Marinty. Fevera je moje babička.«
»… z Miratova rodu?« upřesňoval si Dilvish.
»Přesně tak. Kdo jsi ty?«
»Je ještě naživu?«
»Snad ano. Před několika lety odešla, odstěhovala se do Sou­
mračných krajů. Vypadá to, že se s naší rodinou znáš, ale…«
»Promiň. Jsem Dilvish ze Selarova rodu.«
»Ty? Ten Dilvish, o kterém se vypráví, že byl před mnoha lety
proměněn v kámen?«
»Právě ten.«
»A je to pravda?«
- 71 -
»Že ze mne byl kámen? Ano, z mého těla byl kámen. Moje duše
byla… jinde. A ty samotná jsi také ještě před malou chvílí byla so­
chou. Ne z kamene, ale z nějaké sklovité hmoty – stejně jako teď můj
oř.«
»Nerozumím tomu.«
»Ani já tomu úplně nerozumím. Jistý čaroděj jménem Weleand
ti vrátil život tím, že efekt kouzla nějak přenesl tady na Blacka. Ne­
znáš někoho takového?«
»Weleanda? Ne, o nikom takovém jsem v životě neslyšela.
Vážně jsem byla sochou?«
»Ty i tvůj kůň. Stáli jste tamhle,« ukázal rukou. »Nevzpomínáš
si, jak k tomu došlo?«
»Vůbec ne.« Pomalu zavrtěla hlavou. »Poslední, na co se pama­
tuji, je, že jsem tady sesedla z koně, abych si před další cestou trochu
odpočinula. Sotva jsem došlápla na zem, začal vítr kvílet takovým
podivným tónem. Pak do mne udeřil jako vlna a vzpomínám si, že
byl neuvěřitelně studený. A pak jsem slyšela tvůj hlas a cítila jsem se,
jako bych se probírala z mdlob nebo ze spánku. Je mi líto, že za moje
probuzení musel zaplatit tvůj oř.«
»Nebylo to tvoje rozhodnutí.«
»Stejně ale, kdybych pro tebe mohla něco udělat…«
»To neříkej! Byla to právě podobná slova, která jsem pronesl já
a která k tomuhle všemu vedla. Řekneš-li něco takového, Weleand se
tu pravděpodobně znovu objeví a promění tě zpátky v sochu.«
Pohlédl k obloze a Arlata jeho pohled sledovala.
»Ten měsíc vypadá nějak divně,« ozvala se konečně.
»To je slunce.«
»Cože?«
»Není doopravdy noc. Ta temnota je nepřirozená.« Ukázal před
sebe. »A hrad leží tímhle směrem.«
Otočila se.
»Nevidím ho.«
»Věř mi.«
»Co teď uděláme?« vyptávala se. »Studovala jsem magii, ne­
znám ale žádné kouzlo, kterým by se dalo probudit k životu – tohle.«
Ukázala na Blacka. »Co je vlastně zač?«
»To by byla příliš dlouhá historie,« zavrtěl hlavou Dilvish, »a co
se stalo, stalo se. Přesto ovšem nevím, co dělat. Nemohu ho tady
- 72 -
takhle nechat a nemohu také nechat tebe pokračovat v cestě
samotnou.«
V tom okamžiku se z Blackova zmrzlého hrdla vydralo jediné
slovo:
»Jdi!« poručil.
Dilvish se otočil, poklekl na jedno koleno a přiložil hlavu k
Blackovi.
»Ty slyšíš! A můžeš mluvit!« vykřikl. »Můžu pro tebe cokoli
udělat?«
Po dobu tuctu úderů srdce následovalo ticho a pak znovu zazvo­
nil Blackův hlas: »Jdi!«
Dilvish vstal a obrátil se k Arlatě.
»To, co říká, myslí obvykle vážně,« prohlásil, »stejně si ale při­
padám hůř než předtím. Nelze předpovědět, jaké další katastrofické
události se tu mohou odehrát a způsobit mu ještě větší utrpení.«
»Musí být ale obdařen intelektem, když mluví – a zároveň něja­
kou mocí, přesahující naši vlastní, že je schopen mluvit za takových
okolností.«
»V obojím máš pravdu,« přisvědčil Dilvish. »Je to magická by­
tost. Zná věci, které já neznám. Je dokonce schopen vycítit Tualuovy
emanace ještě dřív, než udeří jejich vlna – a mě právě napadlo, jestli
se nás právě před další vlnou nesnaží varovat.«
»Takže co navrhuješ?«
»Myslím, že bychom ho měli poslechnout – a zmizet odtud.«
Dilvish se otočil a ukázal rukou.
»Vyskoč do sedla a vydej se směrem k hradu. Já tě budu násle­
dovat pěšky.«
»Myslím, že Bouřňák nás unese oba.« Tichým hlasem promluvi­
la ke koni, který přistoupil k nim a zůstal jim stát po boku. »Nasedni
si.«
»Zdržoval bych tě,« odmítl Dilvish.
Zavrtěla hlavou.
»Jsem si jistá, že společně budeme mít větší šanci. Tak nasedej!«
Dilvish poslechl a Arlata ho následovala. Nasměrovala Bouřňá­
kovy kroky k severozápadu, a když odjížděli, Dilvish se ohlédl přes
rameno k místu, kde ležel na zemi Black jako kus ledu.
Jakmile vyjeli, obloha ještě víc potemněla a bledé slunce, klesa­
jící k západu, bylo stále nezřetelnější. Několik minut uháněli rychlým
- 73 -
tempem a projeli kolem dalších dvou zářících lidských soch, na které
se Dilvish nedíval déle, než bylo absolutně nutné, aby se přesvědčil,
že ani jednou z nich není Weleand. Intervaly mezi přízračnými ka­
mennými útvary se začaly prodlužovat. Vrstva mastku zeslábla a k
uším jim začalo doléhat bušení Bouřňákových kopyt.
Zpěv větru znenadání ustal. Daleko vpředu se jim naskytl po­
hled na rozlehlou otevřenou planinu, kde byla půda tmavší a lehce
zvlněná. Bouřňák přidal do kroku pouhý okamžik předtím, než pocí­
tili prudké vibrace, následované hromovým výbuchem odkudsi sho­
ra. Obloha se na několik vteřin rozjasnila jako za dne a pak znovu
potemněla.
O malý kousek dál se cesta před nimi opět rozsvětlila, tentokrát
ji však ozařovaly drobné vločky ohně, které se začaly snášet k zemi
jako sníh.
Zpočátku plamínky padaly jen před nimi a napravo od nich, brzy
však začaly dštít přímo na ně; Dilvish zdvihl svůj plášť a zakryl jím
sebe i Arlatu. Bouřňák zaržál, složil uši k hlavě a tryskem proletěl
kolem posledních kamenných monolitů.
»Co se to tam vepředu leskne?« zakřičel Dilvish. »Není to
voda?«
Arlatinu odpověď, pokud vůbec něco řekla, přehlušila série hla­
sitých explozí, která se v tom okamžiku ozvala nad nimi a o kus dál
vzadu za jejich zády. Padající plamínky nabyly na počtu i velikosti.
»Ten poslední rachot zněl, skoro jako by se někdo smál,« zavo­
lala na něj přes rameno Arlata.
Dilvish se zkroutil v pase tak, aby ani jednoho z nich nevystavil
plamenům, a ohlédl se. Stála tam jakási ohnivá silueta lidské podoby
s hřívou planoucích vlasů; tyčila se před bledou kamenitou zemí, kte­
rou právě opustili a jejíž obrysy byly za tou neskutečnou postavou
dosud viditelné. Přízrak měl pravou ruku zdviženou vysoko k obloze
a držel v ní obrovskou mísu ohně, z níž setřásal hořící listy, které za­
sypávaly zemi.
»Máš pravdu,« vykřikl Dilvish. »Je to elementál – největší, ja­
kého jsem kdy viděl!«
»Nemůžeš s ním něco udělat?«
»Nikdy jsem to s elementály moc neuměl, až na pár zemských.
To před námi ale vypadá na vodu.«
»Ano, bude to voda.«
- 74 -
Zabočili doprava. Dilvishův plášť už na tuctu různých míst
doutnal. Kromě toho mu k nosu dolehl pach pálících se koňských
žíní a Bouřňák stále častěji vyrážel pronikavé ryčivé steny.
»Jen bohové vědí, co se v té vodě asi skrývá,« prohlásila, když
dojeli k jejímu okraji a pohlédli na temnou hladinu, blyštící se od­
leskem odraženého světla za nimi, »nemůže to ale být o moc horší
než zaživa uhořet.«
Dilvish neodpověděl, protože neustále utloukal plamínky, které
dopadly na dosah od nich. Nad jejich hlavami zaburácel další výbuch
smíchu, tentokrát mnohem bližší. Dilvish se znovu ohlédl a spatřil,
že elementál je téměř přímo nad nimi – a právě v okamžiku, kdy k
němu zdvihl oči, převrátil mísu dnem vzhůru, až se z ní vyřinul
jednolitý proud ohně, táhnoucí se jako zářivý med.
»Jedeme!« zařval. »Vylil to úplně všechno! Přímo na nás!«
Arlata výkřikem pobídla Bouřňáka a kůň se vzepjal k poslední­
mu úsilí; vrhl se kupředu obrovským skokem jako jedna z těch
velkých bílých kočkovitých šelem, které přebývají na sněžných
pláních. Oheň dopadl téměř přesně za jeho zadkem a rozprskl se na
všechny strany. Dilvish popadl do jedné ruky svoje dlouhé rukavice a
začal utloukat ohníčky na Bouřňákově ohonu, který se na dvou
místech vznítil.
Pak se všude kolem nich zavlnila voda, Bouřňák zvolnil tempo a
Dilvish cítil, jak se mu nohy namočily až ke kolenům. Zastrčil si ru­
kavice zpátky za opasek, předklonil se a spustil si plášť znovu přes
ramena, protože ohnivý vodopád pohasl.
Se šploucháním se prodírali vpřed a hloubka vody se ne­
zvětšovala. Po krátké chvíli se začala dokonce zmenšovat, přestože
dno se pod jejich kroky zakalilo bahnem. Bylo ticho a velice
chladno. Když se Dilvish ještě jednou ohlédl, viděl, že elementál se
stáhl zpět do nehybného lesa bledých balvanů; odcházel a byla z něj
vidět jen rozvlněná planoucí hříva a zářící ramena.
Zmocnil se ho pocit, že něco není v pořádku. Nechápal to,
dokud si neuvědomil, že ačkoli už všechny plameny uhasly, okolní
svět se nezdá být o nic temnější než předtím. Naopak to vypadalo, že
začíná být světleji. Pohlédl na oblohu a zjistil, že měsíci podobné
slunce se rozjasnilo. Když se podíval před sebe, viděl, že krajina před
nimi je ještě světlejší a že hladina vody dostává perleťový nádech.
Překročili hranici soumraku a svět začal nabývat zářivější barvy
- 75 -
téměř s každým mlaskavým krokem, o který postoupili kupředu. Ná­
hle se objevila nezřetelná obrovská silueta Věčného hradu, tyčícího
se přímo před nimi a nad nimi; jeho okna se podobala temným očím
nějakého gigantického hmyzu.
»Už vidím protější břeh!« oznámila Arlata. »Není to daleko.
Bouřňák si bude moci odpočinout…«
Poprvé za celou tu dobu si byl Dilvish vědom všech míst, kde se
jejich těla dotýkala.
»Byl jsi voják, že?« zeptala se.
»Nějaký čas.«
»A nejen za dávných dob. Zúčastnil ses nějakého tažení v po­
sledních několika letech.«
»Ano. Zvítězili jsme a já jsem s vojenským životem skončil. Po
poslední bitvě jsem se vydal dál na vlastní pěst. Příležitostně se za­
stavuji a živím se prací, která se naskytne, a když doplním zásoby,
jedu zase dál.«
»Co vlastně hledáš?«
»Muže, který mě proměnil v kámen a poslal mě do Pekla.«
»A kdo to byl?«
Dilvish se zasmál.
»Proč jsem se asi vydal na cestu touhle noční můrou? Samozřej­
mě ten, komu patří hrad před námi.«
» Jel… ten starý čaroděj? Slyšela jsem, že je mrtvý.«
»Není mrtvý – zatím.«
»Znamená to, že spolu nebudeme soupeřit o Tualuovu sílu?«
»Tualua je tvůj. Stačí, když mi necháš jeho pána.«
»Očividně máš v úmyslu ho zabít.«
»Samozřejmě.«
»Možná že marníš čas. Přeptávala jsem se na něj, než jsem vy­
razila do zdejšího kraje. Podle mínění Wishlara z Mokřin tady není.
Měl dojem, že je snad dokonce mrtvý. Proto jsem si to myslela i já.«
»Wishlar je ještě naživu? Znával jsem ho, když jsem byl malý
kluk. Žije pořád v BanSelaru?«
»Ano, i když tu oblast připojil ke svým državám Orlet Vargesh a
už se jí neříká jejím starým jménem. Mimochodem… ta asi patřila
tvé rodině, co?«
- 76 -
»Přesně tak. Až skončím s touhle záležitostí, rád bych v těch
majetkových nárocích udělal pořádek. Kdybys toho – Orleta – viděla
dřív než já, pověz mu to.«
»Dilvishi, jestli je ten, koho hledáš, skutečně na hradě, mám ta­
kový pocit, že už se domů nedostaneš. «
»Máš nejspíš pravdu. Milerád ale zemřu, pokud ho budu moci
vzít s sebou.«
»Často jsem slýchala, že nejhlubší nenávist ničí i svého nositele.
Teď tomu věřím.«
»Já bych zase chtěl věřit, že budu-li úspěšný, pomohu tím nejen
sobě, ale i spoustě jiných lidí.«
»Ale kdyby tomu tak nebylo, stejně bys to udělal?«
»Jistě.«
»Chápu.«
Když se přiblížili k břehu, Bouřňák zpomalil.
»Kouzelník, obdařený takovou silou, by tě mohl sežehnout jedi­
ným pohledem,« prohlásila.
»V tom mi měl být nápomocen Black. Seznámil jsem se s ním v
Pekle. Ale i bez něj vím, že je teď Jelerak pravděpodobně slabší, než
byl kdy v minulosti. A přináším zbraně, které jsou podle mého názo­
ru pro požadovaný účel víc než dostatečné.«
Bouřňák náhle dlouze zařehtal, zastavil se a vyčerpaně odde­
choval.
»Unavili jsme ho tak, že je na konci svých sil,« konstatovala Ar­
lata a seskočila ze sedla. »Dovedeme ho ke břehu.«
»Jistě,« přikývl Dilvish, švihl nohou a sestoupil na zem. »Po­
třebuje pořádně vyhřebelcovat a potřebuje můj plášť. Můžeme si od­
počinout a…«
Řehtání neustávalo. Kůň jako by teď s něčím zápasil a pysky
měl pokryté pěnou.
»Já…«
Dilvish se propadl do bahna. Potýkal se s ním a snažil se vy­
prostit nohu, ale nepodařilo se mu to.
»Ach ne! Došla jsem tak daleko…« zanaříkala Arlata a pohlédla
před sebe do míst, kde slunce jasně zářilo na prázdnou písčitou pláž a
kde se za pláží vlnila travnatá louka a na ní se kolébaly trsy modrých
a rudých květů.
Sklopila hlavu a Dilvish zaslechl její vzlyk.
- 77 -
»To není fér,« zasténala.
Dilvish vynaložil všechny síly, naklonil se kupředu a popadl ji
do náruče.
»Co to děláš?«
Napjal svaly a zatáhl. Pomalu se začala zdvihat vzhůru. Voda
kolem nich se zvířila bahnem a hladina se pokryla praskajícími bub­
linami. Zdvihla se v jeho pažích ještě výš, zatímco on se naopak pro­
padl do větší hloubky.
»Chyť se Bourňáka,« přikázal jí a otočil se na stranu. »Vylez na
něj.«
Vztáhla paže před sebe, levou rukou se zachytila Bouřňákovy
hřívy a pravou mu přehodila přes hřbet. Dilvish, který stále ještě
klesal, znovu napjal svaly a vyhodil ji nahoru před sebe. Dopadla na
šiji koně, přehodila přes něj bahnem obalenou nohu a vyhoupla se do
sedla.
»Odpočiň si a seber síly,« radil jí Dilvish, »potom doplav ke bře­
hu.«
Polaskala Bouřňáka a promluvila k němu. Kůň se přestal zmítat
a zůstal nehybně stát. Pak se vyklonila do strany a natáhla se k
Dilvishovi. Byla od něj příliš daleko.
»To není k ničemu,« zarazil ji. »Takhle mi nepomůžeš. Až se ale
dostaneš na břeh, vlevo jsou stromy… Použij svůj meč a odsekni ně­
jakou dlouhou větev. Přines ji sem zpátky a podej mi ji.«
»Udělám to,« přikývla a rozepjala si plášť. Zarazila se a zamyš­
leně si ho prohlížela. »Kdyby ses chytil jednoho konce mého pláště,
třeba bych tě dokázala přitáhnout k sobě.«
»Nebo bych tě naopak já stáhl za sebou. Ne. Udělej to z břehu.
Mám dojem, že už dál neklesám.«
»Počkej… Co kdybych svůj plášť rozřezala a jednotlivé pruhy
svázala dohromady? Mohl bys jeden konec chytit a přivázat si ho
pod ramena. Já bych s druhým koncem plavala ke břehu, a jakmile
bych měla pevnou půdu pod nohama, zkusila bych tě vy táhnout.«
Dilvish pomalu přikývl.
»To by snad šlo.«
Vytáhla dýku a začala dlouhý plášť rozřezávat na úzké pruhy.
»Teď už si vzpomínám, že jsem o tobě slyšela,« poznamenala,
zaměstnána pilnou prací, »jako o někom, kdo žil před dávnou dobou.
Je to zvláštní pocit, vidět tě tady a vědět, žes miloval moji babičku. «
- 78 -
»Cos o mně slyšela?«
»Tvou zálibou byl zpěv, psaní poezie, tanec a lov. Nečekala
bych, že se někdo takový stane Plukovníkem armád východu. Proč
jsi odešel a začal žít takovým životem? Bylo to kvůli babičce?«
Dilvish se nepatrně pousmál.
»Nebo kvůli mým toulavým botám? Nebo kvůli obojímu?«
ušklíbl se. »Už je to moc dávno a staré vzpomínky zrezivěly. Proč
chceš ty získat sílu, která se skrývá v té hromadě barevného kamení
před námi?«
»Mohla bych s ní vykonat spoustu dobrých skutků. Svět je plný
křivd, které přímo volají po nápravě.«
Skonala s rozřezáváním pláště a zastrčila dýku do pochvy. Zača­
la k sobě svazovat pruhy látky.
»Já sám jsem se na to kdysi díval stejně,« řekl Dilvish. »Dokon­
ce jsem se pokoušel pár křivd napravit. A svět je pořád stejný, jako
byl odjakživa.«
»Jsi ale tady a zkoušíš to znovu.«
»Asi ano… Jenže už si nedokážu nic nalhávat. Do toho, co cí­
tím, se mísí i jiné věci. Jde mi právě tak o pomstu, jako o to, abych
svět zbavil zla.«
»Řekla bych, že pomsta je ještě sladší, když se spojíš tím
druhým.«
Dilvish se chraptivě zasmál.
»Ne. Necítím nic tak vznešeného a ani netoužím se ti se svými
pocity svěřovat. Poslyš, kdyby se ti skutečně podařilo získat moc, o
kterou usiluješ, a kdyby ses snažila o to, co s ní chceš podniknout,
změníte to…«
»S tím počítám. A doufám v to.«
»Jenže jsem si jistý, že to nebude ve všech směrech tak, jak če­
káš. Není vždy snadné rozeznat zlo od dobra nebo je od něho oddělit.
Nevyhnutelně se budeš dopouštět omylů.«
»Ty o tom, co děláš, vůbec nepochybuješ.«
»To je něco jiného a přesto s tím nejsem dokonale spokojen. Cí­
tím, že to udělat musím, nelíbí se mi ale, co to dělá se mnou.
Doufám, že ještě někdy přijde den, kdy zase budu chtít tančit a zpívat
– až se dostaneme odtud. Obrátit se a jít domů.«
»Šel bys se mnou?«
Dilvish odvrátil oči.
- 79 -
»To nemohu.«
Pousmála se a stočila lano, které vyrobila, do několika smyček.
»Už to je. Všechno je svázané. Chyť se konce.«
Hodila lano Dilvishovi, který zachytil jeho konec, provlékl si ho
pod paží kolem zad a pod druhým podpažím ho zase vytáhl zpět. Na
prsou si uvázal uzel.
»Výborně,« pochválila ho, omotala si druhý konec kolem pasu a
meč si zavěsila na záda. »Až budeme oba na břehu, může jeden z nás
doplavat zpátky a přivázat na lano Bouřňáka. Ve dvou ho z toho vy­
táhneme.«
»Doufám.«
Předklonila se, znovu k Bouřňákovi promluvila a pohladila ho
po šíji. Zaržál a pohodil hlavou, jinak však zůstal klidně stát.
»Tak dobrá,« prohlásila, vytáhla nohy z vody a přikrčeně se po­
stavila na Bouřňákův hřbet; jednou rukou, zabořenou do jeho hřívy,
udržovala rovnováhu.
Pak se pustila a máchla pažemi dozadu. »Teď!« vykřikla.
Její paže vystřelily dopředu a nohy se napřímily. Zajela pod hla­
dinu mocným skokem, který ji donesl téměř ke břehu dřív, než uděla­
la jediné tempo.
Pak se její paže několikrát pohnuly. Zdvihla hlavu a snažila se
vstát. »Potápím se!« vyjekla.
Dilvish začal tahat za volně visící lano, které je spojovalo, a sna­
žil se ji zatáhnout zpět do vody.
Byla až nad kolena zabořená do pískem pokrytého bahna a dál
rychle klesala.
»Nezmítej se,« poradil jí Dilvish, když konečně lano napjal.
»Chyť se oběma rukama.«
Popadla provaz a předklonila se. Dilvish ji začal pomalu a ply­
nule přitahovat k sobě. Přestala se potápět a naklonila se ještě víc do­
předu.
Pak lano s jediným pronikavým lupnutím povolilo a Arlata padla
tváří do vody.
»Arlato!«
Namáhavě se opět vyškrábala na nohy s obličejem i vlasy
umazanými bahnem. Dilvish zaslechl, jak vzlykla, když se začala
znovu propadat. S volně visící šňůrou dosud v rukou tiše zaklel.
- 80 -
Kapitola
5
»Prosím, pane, mohl byste mi říct, jak si má děvče odpočinout, když
s tak rozčilující pravidelností vyskakujete z postele a zase do ní leze­
te zpátky?« zeptala se černooká dívka skrze clonu světlých vlasů.
»Promiň,« omlouval se Rawk, odhrnul jí vlasy stranou a pohla­
dil ji po tváři. »To ta zatracená záležitost Společnosti, které se musím
věnovat. Pořád mě napadají nové a nové záznamy, které bych měl
prohlédnout. Tak pokaždé vstanu, prohlédnu je, nic nenajdu a zase si
vlezu do postele.«
»A co je to za potíž?«
»Hmm. Nic, v čem bys mi mohla pomoct, drahoušku.« Položil jí
na rameno pařátovitou ruku. »Snažím se najít nějaké další informace
o tom chlapu Dilvishovi.«
»Myslíte Dilvishe Osvoboditele, hrdinu z Portaroy?« zeptala se.
»Toho, co zburcoval ztracené legie Shoredanu, aby město podruhé
zachránil?«
»Cože? O čem to mluvíš? Kdy se to stalo?«
»Myslím, že je to něco přes rok. Také je známý pod jménem
Prokletý Dilvish, říká se mu tak v jedné stejnojmenné lidové baladě –
máte přece na mysli toho, kterého Jelerak údajně na pár set let
proměnil v sochu?«
»Bohové!«
Rawk se prudce posadil.
»Na ten příběh se sochou si vzpomínám,« prohlásil. »To je to,
co mi nedalo spát! Samozřejmě…«
Zatahal se za vousy na bradě a přejel si jazykem po mezerách
mezi zuby.
»No nazdar!« vyhrkl konečně. »Tahle věc je mnohem složitější,
než jsem si uvědomoval. To by mě tedy moc zajímalo, co může proti
někomu takovému mít ten Weleand. Jestli na něj máme v kartotéce
- 81 -
kontakt, mám chuť se ho na to zeptat. Nejlepší bude, když si to dů­
kladně vyjasním, než zavolám zpátky Meliášovi.«
Natáhl se a lehce jí políbil na tvář.
»Díky, holubičko.«
Vyskočil z postele a rozběhl se chodbou; noční košile za ním tře­
potavě vlála.
Spěšně proběhl velkou knihovnou Společnosti a zamířil k jaké­
musi obrovskému kusu nábytku nejasného určení. Tam se konečně
zastavil a začal se přehrabovat v jedné z jeho zásuvek. Po chvíli se
napřímil a držel v ruce obálku, na níž bylo napsané jméno
»Weleand«.
Když ji otevřel, shledal, že obsahuje několik pramenů bílých
vlasů, spojených dohromady kapičkou červeného pečetního vosku.
Vytáhl vlasy z obálky a odnesl je k černě vykládanému stolu v
koutě, kde je položil vedle žluté křišťálové koule. Pak se posadil a
upřeně zíral před sebe; jeho rty se pohybovaly a prsty se dotýkal bí­
lých vláken.
Koule se za okamžik zamlžila a dlouhou dobu zůstala zamlžená.
Rawk začal opakovaně vyslovovat jméno »Weleand«. Po chvíli se
konečně mlha projasnila. Z koule na něj hleděl téměř úplně holo­
hlavý muž s kulatou tváří. Zdálo se, že sotva popadá dech.
»Co je?« zeptal se.
»Jsem Rawk, archivář Společnosti,« představil se Rawk.
»Omlouvám se, že jsem tě vyrušil uprostřed tak namáhavého
podnikání, je tady ale něco, co bys nám mohl pomoci vyjasnit.« Muž
tázavě stáhl obočí.
»Jakého namáhavého podnikání?« podivil se. »Je to jen oby­
čejné kouzlo…«
»Nemusíš být zbytečně skromný.«
»…které zajímá především ty, kdo praktikují veterinární magii. I
když jsem samozřejmě dost hrdý na to, jaké má účinky na
prašivinu.«
»Na prašivinu?«
»Na prašivinu.«
»Já… Ty nejsi na úpatí pohoří Kannais, v proměnlivém pásmu,
nedaleko Věčného hradu?«
»Jsem doma v Murcave a starám se o stáj plnou nemocných ko­
ní. Má to být nějaký vtip?«
- 82 -
»Jestli je to vtip, vystřelil si někdo z nás a ne z tebe. Máš nějaké
informace o muži jménem Dilvish, který jezdí na kovovém koni?«
»Znám ho jen z doslechu,« odpověděl Weleand. »Traduje se o
něm, že před nějakou dobou sehrál poměrně významnou roli v jedné
z pohraničních válek – bylo to myslím v Portaroy. Nikdy jsem ho ne­
viděl.«
»A nemluvil jsi před časem se zástupcem Společnosti, který se
jmenuje Meliáš?«
Weleand zavrtěl hlavou.
»Slyšel jsem o něm, ale ani jeho jsem v životě neviděl.«
»Ach tak. V tom případě jsme naletěli. Nevím přesně, komu a v
čem. Děkuji ti za tvůj čas. Omlouvám se, že jsem tě obtěžoval.«
»Počkej chviličku! Rád bych alespoň věděl, co se vlastně děje.«
»To já bych taky rád věděl. Někdo – nějaký chlapík, který ovlá­
dal magii – se přednedávnem představil tvým jménem. Dole na Jihu.
Určitě nemá nijak v lásce tohohle Dilvishe, který je tam dole taky.
Nemůžu tvrdit, že bych chápal, co to všechno znamená.«
Weleand zavrtěl hlavou.
»Nejspíš jsou to konkurenti,« usoudil, »a ten, co používá moje
jméno, nepochybně nemá za lubem nic dobrého. Buď tak laskav a
dej mi vědět, jak to skončí. Mám slušnou pověst a byl bych nerad,
kdyby ji někdo pošpinil.«
»To udělám. Hodně štěstí s prašivinou.«
»Díky.«
Koule se znovu zamlžila; Rawk zůstal sedět, hleděl do jejích
hlubin a snažil se všechno si v hlavě srovnat. Po chvíli vstal a vrátil
se do postele.
Semirama, které hlavou vířily sny o dávno minulých dnech
spolu s představami nádherného světa kdesi tam venku, pozorovala
proměnlivou zemi. Bylo pomalu na čase, aby se jí prohnala další vlna
– vlna obrovské ničivosti. Usmála se. Všechno se vyvíjelo podle
plánu. Jakmile se vyřeší zdejší situace, bude se moci vydat ven a uží­
vat si své současné inkarnace a světa. Přemýšlela o tom, jaké šaty
jsou dnes asi v módě.
Zpozorovala, jak se pod ní ze ztemnělého pásma vynořily dvě
postavy na koni, který se brodil nehybnou vodou zrádného jezírka.
- 83 -
Proč sem neustále přicházejí další a další? Nechápala to. Nic se
tady přece nezměnilo, takže jim musí být jasné, že žádný z jejich
předchůdců neuspěl.
Dospěla k závěru, že za to může jejich hrabivost a hloupost.
Všechny šlechetné city nepochybně zmizely spolu s její vlastní
dobou. I když…
Už to přišlo!
Kůň nedaleko břehu uvázl a nemohl dál. Další dva hledači
štěstěny, toužící po moci, brzy obohatí svět tím, že z něj zmizí.
Lenivě se předklonila a přejela rukou po okenním rámu; vy­
slovila přitom aktivační zaklínadlo, které pohled okna zaměřilo na
pár, sedící na koni.
Obraz poskočil blíž k ní a Semiramina tvář prošla sérií rychlých
proměn. Znovu sáhla na okno a připojila několik slov přesného dola­
dění.
Ta elfská dívka vypadala docela obyčejně. Nejspíš jedna z těch
štíhlých plavovlásek z Marintu nebo Miratu. Ten muž ale…
»Selar!« vyjekla s vyděšenýma očima a sáhla si rukou k hrdlu.
»Selar…«
Dívka seskočila s koně a muž ji následoval.
»Ne!«
Semirama se vymrštila na nohy. Ruce měla u boků zaťaté v pěst.
Obě postavy teď byly ve vodě a začínaly zápasit o život. A – ještě
něco…
Transformační vlna! Už se zdvihala!
Otočila se a rozběhla se ke komnatě s jámou; její rty už se špuli­
ly a chystaly se promluvit štěbetavým jazykem Prastarých. Když
vběhla do páchnoucího sálu, všimla si, že v koutě se choulí démon,
kterého předtím Baran okřikl, a ohlodává kost.
Vyštěkla na něj několik strohých slov v jazyce Mabrahoring a
démon se bázlivě přikrčil. Přistoupila k okraji jámy a zatrylkovala
třemi pulzujícími tóny. Po několika vteřinách je zopakovala. Černou
hladinu rozvířil jakýsi temný a beztvarý stín, který se pomalu svíjel a
rozezněl se jediným zpěvným tónem. Semirama zareagovala vyuměl­
kovanou árií, na niž dostala velice stručnou odpověď.
Povzdechla si a pak se usmála. Vyměnili si několik dalších tónů.
Pak se vedle ní vztyčilo chapadlo a Semirama je objala. Dlouhou
- 84 -
chvíli je k sobě bez pohnutí tiskla a její tělo postupně začalo matně
světélkovat.
Když konečně chapadlo s posledním trylkem na rozloučenou
uvolnila ze svého objetí a odvrátila se od jámy, zdála se být jakoby
větší, silnější a nezkrotnější. V očích jí blýskalo, když přistoupila k
démonovi v koutě. Ukázala ně něj prstem a démon upustil kost, při­
krčil se a jeho různobarevné oči nervózně těkaly a poskakovaly.
»Tudy,« ukázala na galerii, z níž před malou chvílí přišla. »Pojď
se mnou.«
Démon ji poslechl a zvedl se, když však prošli 1 dveřmi, nesou­
měrnými skoky se rozběhl a dal se na útěk. Znovu zdvihla prst a ten­
tokrát se zdálo, jako by od ní k netvorovi vystřelila jakási ohnivá čára
a celého ho obklopila. Když k tomu došlo, záře její vlastní podivné
aury nepatrně pohasla.
Démon se zastavil a zakvílel. Zkřivila prst a plameny pohasly.
»Teď musíš poslechnout moje příkazy,« prohlásila a přistoupila
k němu. »Rozumíš?«
Démon před ní padl tváří k zemi, opatrně ji uchopil za pravý
kotník a položil si její nohu na hlavu.
»Výborně,« pochválila ho. »Není nad to, když se hned na začát­
ku vyjasní vzájemné vztahy.« Odtáhla nohu a položila ji znovu na
zem. »Vstávej. Chci, abys šel se mnou k oknu. Je tam něco, na co se
musíš podívat.«
Vrátila se na s ve předchozí pozorovací stanoviště a pohlédla do­
lů. Dívka teď nehybně stála nedaleko břehu a muž byl stále ještě ve
vodě po boku koně, ponořený téměř po ramena pod hladinou. Dívka
se propadla, takže jí voda sahala až nad pás.
»Vidíš toho muže se zeleným šátkem kolem krku, co stojí u
koně?« otázala se. Když démon souhlasně zabručel, pokračovala:
»Chci ho.«
Vztáhla ruku a položila ji na netvorovu hlavu.
»Ukládám ti povinnost splnit tuto službu a nařizuji ti, že nesmíš
spočinout, dokud ho nezachráníš a nepřineseš ke mně, živého a ne­
zraněného.«
Démon se od ní odtáhl.
»Ale to se taky namočím,« zamručel rozezleně a roztřásl se. »A
já nemám vodu rád,« dodal.
Rozesmála se.
- 85 -
»Soucítím s tebou,« prohlásila, »jestli je ti to něco platné. Vidím
ale, že je třeba, abych ti poskytla nějakou trochu hmatatelnější po­
moc.«
Obrátila se ke středu galerie, kudy projížděly káry a vozíky se
svým nákladem ze stájí. Rozhlédla se chodbou na obě strany a pak
zamířila doleva, kde byl nejsilnější nános hlíny, opadané z jejich kol.
Vytáhla z kapsy šátek, roztřásla ho, sklonila se a rozložila ho na pod­
lahu; potom ho začala plnit hrstmi rozdrobené prsti. Když se v jeho
středu nashromáždila pořádná kupka, dotkla se jí špičkou prstu. Zdá­
lo se, jako by ze sebe vydala další část onoho spektrálního světla. Vy­
padala menší, méně přízračná a opět spíše lidská. Sypká pyramida
nyní naopak tlumeně světélkovala.
Zdvihla rohy kapesníku a svázala je k sobě. Pak se otočila a po­
dala ho netvorovi.
»Teď mě dobře poslouchej,« přikázala mu. »Tohle si vezmeš s
sebou. Až se dostaneš k místu, kde začínají pohyblivé písky, hoď na
ně před sebe trochu té hlíny. Když to uděláš, promrznou do velké
hloubky, takže tě unesou. Další hrst hoď na vodu a vytvoříš si tak
most, po kterém budeš moci přejít. Nemusíš se ale bát na tu hlínu
sahat, pokud ji nebudeš držet dlouho v ruce. Na živé bytosti nerea­
guje ani zdaleka tak rychle. Přesto ovšem uděláš líp, když ji poneseš
takhle. Vezmi si ji!«
Démon vztáhl ruku s dlouhými drápy a uchopil šátek za uvázaný
uzel.
»Kdyby se snad vzpíral a nechtěl s tebou jít,« dodala Semirama,
»povoluji ti, abys ho omráčil pořádnou ranou vedenou sem – na kost
těsně nad uchem. Nesmíš ho ale udeřit příliš silně a prorazit mu
lebku. Nezapomeň, že ho chci živého a nezraněného.«
Odvrátila se.
»Teď pojď za mnou. Opustíš hrad tou malou obývací komnatou,
která je vedle hlavního sálu. Tam by touhle denní dobou nikdo neměl
být. Musíme si pospíšit!«
Nikde jinde v celém hradu ani v jeho okolí se v tom okamžiku
nedělo nic neobvyklého. A Semirama ztratila svoji auru.
Baran si objednal něco pořádného k jídlu, poručil, aby mu
prostřeli v jeho komnatách, a zatímco čekal na splnění svých příkazů,
vyšel pomalu ven. Přemýšlel znovu o Semiramě, tentokrát však spíše
- 86 -
jako o své důvěrnici a zdroji informací o Jelerakovi v jeho mladších
letech, než jako o potenciální milence. Vyšel do třetího patra, zastavil
se před jejími dveřmi, uhladil si oděv a zaklepal.
Po chvíli mu otevřela Lisha.
»Je tady tvoje paní?« zeptal se.
Lisha zavrtěla hlavou.
»Někam odešla. Nevím, kam měla namířeno, a nevím ani, kdy
se vrátí.«
Baran přikývl.
»Až se vrátí,« přikázal, »pověz jí, že jsem se tady zastavil a že
bych chtěl pokračoval v rozhovoru o tom, o čem jsme už mluvili,
protože si stále myslím, že by jí to mohlo být prospěšné.«
»Jak si přejete, pane.«
Otočil se k odchodu. Počítal, že bude ještě chvíli trvat, než bude
jídlo připravené.
Vyšel nahoru po dalším schodišti a dorazil konečně až do kom­
naty, kde seděl prkenně vzpřímený otrok a upřeně hleděl do zrcadla.
»Nějaká změna?« zajímal se.
»Ne, pane. Ještě to tam je.«
»Výborně.«
Zavřel za sebou dveře, zamířil ke schodišti a začal sestupovat
dolů. Krátce se zachechtal, pak se však zamyšleně zamračil.
Stačí, když se mi podaří zablokovat tomu starému mizerovi cestu
na tak dlouho, abych ovládl Tualuu, a potom ho pustím dovnitř a vy­
zvu ho na souboj. Kdyby se náhodou neobjevil, vydám se ho hledat
sám. A až se ho zbavím, bude si i Společnost dávat velký pozor, aby
se nedotkla ani mého stínu. Řekl bych, že pak bych je dokázal zlikvi­
dovat. I když možná ne… Ani on se o to nikdy nepokusil. Na druhé
straně je ovšem pravda, že jsou také k něčemu dobří. Možná proto je
nechal na pokoji. Rád bych věděl, jaké by to bylo, kdybych jim velel
já sám…?
Na okamžik se zastavil, opřel se o zábradlí a rozhlédl se po
prostorném sále s vysokým stropem, v jehož stěnách se v různé výši
nad podlahou nacházely několikery nikam nevedoucí dveře, který byl
plný polovičních schodišť, končících v prázdnu, a v jehož středu stá­
la vyschlá fontána. Stejně jako v případě mnoha jiných věcí v tomhle
hradu zatím nebyl schopen určit, jakému účelu sál slouží. Napadlo
ho, že Jelerak musel mít o této i o řadě jiných věcí informace, které
- 87 -
jemu samotnému zůstanou možná navždy utajeny. V tom okamžiku
se ho zmocnil strach a pocítil náhlý záchvat závratě, takže musel zá­
bradlí pustit a ustoupit dozadu.
Co když ale ona ty informace má? Co když už Semirama drží v
ruce klíč, ovládá Tualuovu sílu a jen si se mnou hraje – co když ty
všemožné potíže s dorozuměním jen předstírá?
Pokračoval v sestupu po schodišti s rukou položenou na zdi a s
tváří odvrácenou od zábradlí.
A kdo by to poznal? Je určitě posledním člověkem na celém svě­
tě, který se tou hatmatilkou umí dohovořit. Ani Jelerak se jí nikdy
pořádně nenaučil mluvit, protože to nepotřeboval. Měl svoje kouzla,
která tu bestii ovládala. Dokud nezdivočela. Určitě by nebyl použil té
spousty komplikovaných rituálů, aby povolal zpět Semiramu, kdyby
se s tou bestií dokázal dorozumět, kdyby k ní uměl promluvit. Hnusná
kluzká potvora, která plave v lejnech. A nejspíš se jimi i živí. Fuj! V
té rodině to bylo dědičné. Knězi a kněžky Prastarých. Ti určitě znali
spoustu věcí, o kterých se my nedoslechneme, dokonce ani čarodě­
jové se o nich nedovědí. Nejspíš byli stejně úskoční a zlí jako ti, o
které se starali. A taky mocní. Nesmíš si ji rozhněvat, dokud to nebu­
deš vědět jistě. Mohla by tě předhodit Tualuovi k svačině.
Přitiskl se blíž ke zdi.
Jestli ale ví, jak ho ovládnout, na co ještě čeká? Jestli tomu tak
doopravdy je, znamená to, že hraje nějakou hodně úskočnou hru.
Byla poslední svého rodu? Budu se na to muset podívat. Je to ale
zvláštní… Proč právě ona, když mohl povolat zpět kohokoli jiného z
té rodiny? Protože ji za starých časů znal, to je ten důvod. Zajímalo
by mě, jak dobře ji znal. Nikdy mě nenapadlo, že by si ten starý pytel
kostí mohl užívat s něčím jiným než s koštětem, jenže i on byl kdysi
mladý… A musím uznat, že ona má všechno přesně tak, jak má mít.
Jestli se nemýlím, pěkně si za časů svého kralování užívala. Takhle ji
jednoho dne překvapit Rukou… Rád bych věděl, jestli to spolu dě­
lávali a jestli to je ten důvod, proč…
Došel na odpočívadlo, otočil se, zůstal stát a otřásl se.
Tohle je zatraceně strmé schodiště. A temné. Už jsem tudy nešel
celé věky, i když…
Posadil se na horní schod, nohy natáhl dolů, spustil se o jeden
schod níž a znovu natáhl nohy. Tvář měl zvlhlou potem a zuby pevně
stisknuté.
- 88 -
Od té doby, co jsem spadl z toho stromu, matko! Proč právě
teď? Je to už tak dávno… Ať sem teď nikdo nechodí, ať mě nikdo ne­
vidí… Ach bože!
Pomalu se dál posouval po schodišti dolů.
Mysli na něco jiného, usnadni si to…
Přesunul nohy, potom ruce a nakonec zadek; dopadl dolů. A
ještě jednou…
Co když je to tedy pravda? Co když má situaci pevně v rukou a
čeká jen na to, až se vrátí její starý milenec? Co když všechny ty – ty
efekty – jsou pouhá zástěrka? Která mi má zakrýt oči? Každý den vy­
strkuji krk kousek dál pod sekeru. Usmívá se, přikyvuje a láká mě
ještě dál. A až se Jelerak vrátí, budu skučet v nějakém jeho zvláštním
pekle… Co když…
Další schod. Odpočal si a otřel si dlaně do rukávů.
Co když. Co když… Jestli je to všechno takhle, co se s tím dá dě­
lat?
Ještě jeden schod. A další. Opřel se tváří o zeď a těžce odde­
choval.
Nesmím ho pustit dovnitř, dokud nebudu dost silný. Jak to ale
mám udělat? Zdvojnásobit stráž v zrcadle? Nastražit pasti a ducha
propustit? Nechat ho projít a okamžité ho zlikvidovat? Jenže to by se
nemuselo podařit a v tom případě bych zase prohrál. Musí být ještě
něco jiného, co bych mohl udělat… To jsem si tedy vybral chvíli pro
jeden z těchhle záchvatů. Jsou to už léta…
Znovu se začal pomalu soukat dolů. Viděl už odpočívadlo pod
sebou.
Samozřejmě to není moc pravděpodobné. Je to vlastně jen ta­
ková teorie. Mohl si přece vybrat ze všech královen Pekla. A nejspíš
si mezi nimi taky vybíral… Na druhé straně už mě několikrát pohr­
davě odmítla. Proč by něco takového dělala, když ne proto, že zů­
stává věrná jemu?
Tři další schody v rychlém sledu za sebou. Potom opět přestávka
na odpočinek.
Kdybych si byl jistý, že z ní můžu násilím vyrvat nějaké tajem­
ství, udělal bych to. Pak by mi bylo dáno všechno ostatní… Je to
zvláštní! Jaký je tady najednou klid! Teprve teď jsem si toho všiml…
Čím to může být?
- 89 -
Rychle se spustil z několika posledních schodů, vstal a zachytil
se zábradlí.
Půjdu se podívat na jámu toho velkého ošklivce, rozhodl se ko­
nečně. Zdá se, že právě on je ve středu všeho zdejšího dění.
Odstrčil se od zábradlí a vrávoravým krokem vyrazil ke galerii.
A pak dobrou večeři, abych se dal do pořádku.
Meliáš seděl na vrcholku jednoho z kopců v nevelké vzdálenosti
od svého tábořiště a pozorně studoval situaci před sebou. Proměnlivá
země se přestala měnit. Mlhy se rozplynuly vítr utichl a celá krajina
byla dokonale nehybná. Měl teď výhled na velkou část té rozlehlé
pustiny, ztuhlé v pokroucených tvarech, táhnoucí se před ním celé tři
míle až k hradu, jehož silueta se nyní ostře rýsovala na pozadí zapa­
dajícího slunce. Pátral po jakékoli stopě života tam uvnitř, žádnou
však nenašel.
Vypadá to, pomyslel si, že by měl informovat Holruna, svého
nadřízeného, a pokud nebude Holrun k zastižení, alespoň některého
jiného člena Rady. Bylo by ovšem lepší, kdyby mohl ohlásit něco víc
než jen holou skutečnost, že všechen kvas ustal. Kdyby jen měl pro
ten náhlý klid nějaké vysvětlení…
Vydat se dopředu a prozkoumat to osobně neměl chuť, protože
se obával, aby oblast náhle neobnovila svoji aktivitu. Nebyla to z
jeho strany zbabělost ani přílišná opatrnost. Pro tento úkol nemohl
být vybrán nikdo, kdo neměl statečné srdce, a také nikdo zbrkle od­
vážný ani naopak přespříliš váhavý. Ze všeho nejdůležitější bylo ne­
opouštět svoje stanoviště. Bylo velice pravděpodobné, že budou-li
tato stanoviště neustále řádně obsazena, mohlo by se jim podařit za­
držet i ty nejprudší křeče bytosti, skrývající se uvnitř, kdyby se jejich
vlny převalily přes hranice, které kolem celé oblasti vytyčili. Při vý­
běru pověřenců se přihlíželo k jejich smyslu pro povinnost i k jejich
oddanosti svěřenému úkolu, který se mohl ukázat jako velice ne­
snadný. Meliáš se nechtěl vzdálit příliš daleko od místa, kde byla do
země zaražena černá hůlka.
Povzdechl si a vytáhl svoji křišťálovou kouli. Bylo na čase, aby
Holrunovi řekl alespoň to, co ví. Třeba pro něj Holrun bude mít něja­
ké instrukce. A třeba se mu podaří přesvědčit samotnou Radu, aby se
do toho pásma na té či oné úrovni vypravila a podnikla tam rychlý
průzkum. Poněkud ovšem pochyboval, že by to udělali okamžitě.
- 90 -
Pořád ještě byli velmi liknaví ve všem, co byť jen v nejmenším sou­
viselo s Jelerakem…
Když leštil kouli o rukáv, přemýšlel, co se asi stalo se všemi
těmi, které viděl na jejich cestě dovnitř. Bylo docela dobře možné, že
se někomu z nich podařilo dospět až k hradu a nějak zapříčinit
tenhle… klid.
Položil si jantarově žlutou kouli do klína, zahleděl se do ní a
zjistil, že už se v ní převaluje mlha. Pokusil se na nic nemyslet a vy­
slat potřebný signál, bylo to však obtížné. Rozbolela ho hlava tak, že
byl nucen pokus o navázání kontaktu přerušit. Koule se okamžitě vy­
jasnila a zašklebil se z ní starý Rawk.
»Tváříš se, jako by tě bolely zuby, synku. Je snad něco v ne­
pořádku?«
»Možná opravdu je,« odpověděl Meliáš. »Přinejmenším teď ale
chápu, co bylo v nepořádku s mou koulí. Máš pro mne nějaké
zprávy?«
»Řekl bych, že mám, když mě moje společnice právě vykopla z
postele, abych ti je sdělil. Proč si to vlastně necháváme líbit?«
»Možná by bylo moudré zamyslet se nad tím opačně. Nebo tře­
ba ne. Co mi vzkazuje?«
»Za prvé ti chci říct, že ten chlap, co projel kolem tvého
stanoviště a představil se jako Weleand, lhal. Se skutečným Welean­
dem jsem před chvílí mluvil. Je v nějaké stáji v Murcave a dělá tam
společnost nemocným koním. Za druhé je možné, že ten tvůj Dilvish
je tím Dilvishem, kterého Jelerak proměnil v kámen přibližně ve
stejnou dobu, kdy náš Dilvish zmizel ze starých záznamů. Říká se, že
mu byl přednedávnem navrácen život a že se vyznamenal v po­
hraničním konfliktu u Portaroy, když přivedl legie Shoredanu a při­
spěchal s nimi městu na pomoc. Dokonce se o tom zpívá v jedné
písni. Zazpívala mi ji, než mě vyhodila z postele. Mluví se v ní o
kovovém koni jménem Black a naznačuje se něco o dosud nedoře­
šeném sporu s čarodějem.«
» Jsem moc rád, že sis to poslechl.«
»Vážně to byla vzrušující píseň… Takže jestli mě teď
omluvíš…«
»Počkej ještě. Co si o tom myslíš?«
»Hmm, že má nejspíš pravdu. Obvykle totiž mívá pravdu. Její
podezření jsou ovšem poněkud melodramatická.«
- 91 -
»Přesto bych si je rád poslechl.«
Rawk si z koutku úst setřel nepatrnou slinu.
»No prosím, určitě se aspoň pořádně zasměješ. Já jsem se tedy
smál. Domnívá se, že Weleand je Jelerak v přestrojení a že se snaží
proniknout do svého vlastního hradu; že je příliš oslabený zraněními,
která před časem utržil na Severu, takže nemůže postupovat svým
obvyklým radikálním způsobem.«
»Jak ví o tom, co se stalo na Severu?«
»Mluvím ze spaní. Každopádně tvrdí, že Jelerak ví, že po něm
tenhle Dilvish jde, a proto ti taky napovídal všechny ty nesmysly –
doufal, že tím svého nepřítele trochu zdrží. Tak co bys s takovou
ženskou udělal?«
»Nabídl bych jí tvé místo,« odtušil Meliáš.
»Myslíš, že na tom něco je?«
»Nesmíme si dovolit tu možnost ignorovat. A pokud na tom do­
opravdy něco je, myslím, že bychom… No nic. Kdo ví? Poděkuj jí za
mě a tobě taky díky.«
»Rád jsem pomohl. Mimochodem…«
»Ano?«
»Jestli toho Dilvishe ještě uvidíš, připomeň mu, že je pozadu s
placením příspěvků.«
Rawk přerušil spojení a Meliáš se pohledem vrátil k věžím
Věčného hradu. Tenhle hrad byl dalším subjektem, o kterém potře­
boval informace. Teď na to ale nebyl čas.
Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltseliorových služeb vy­
užívali pozemští adepti magického umění jen zřídkakdy, protože při
rituálech, které ho vázaly k poslušnosti, bylo nutno vyslovit plné dé­
monovo jméno. Stačila jedna vynechaná slabika, a když ten, kdo ho
vyvolal, s úsměvem poodstoupil od kruhu, zjistil, že démon se usmí­
vá také.
Když pak démon zanechal jeho pozůstatky umělecky rozložené
kolem magické zóny, vracel se do svého pekelného domova a s se­
bou si odnášel snad jen nějakou drobnou upomínku na zábavné inter­
mezzo.
Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltselior měl však smůlu v
tom, že Baran Víceruký pocházel z Blackwoldu, kde se mluvilo
komplikovaným jazykem, plným dlouhých složených slov. Tak se
- 92 -
stalo, že byl nucen propůjčit svoje služby obyvatelům Věčného hradu
– nebezpečně vratce ukotveného pozemského artefaktu, který mu na­
háněl větší strach než většina věcí v jeho domovském kraji. Proto
také nyní opatrně volil trasu po svahu dolů rozervanou krajinou na
cestě za posláním v tom riskantním pásmu, jemuž se dosud úspěšně
vyhýbal, a na příkaz ženy, ze které měl větší strach než ze všech
ostatních bytostí na této úrovni vzhledem ke společnosti, v níž se po­
hybovala. Proto se také víc obával neúspěchu než námahy a bolesti
svých nesymetrických nohou, byť to byly nohy překvapivě přizpůso­
bené zvláštním podmínkám jeho vlastního malého koutku jistého ne­
obvyklého světa.
Když klel, znělo to jako ty nejzbožnější modlitby náboženského
fanatika, přeložené do jazyka Mabrahoring. A nyní skutečně klel,
protože cesta byla příkrá a kamenitá. V jedné ruce držel šátek a v du­
chu si opakoval svoje instrukce, když se prodíral k nyní již klidnému
jezírku, z jehož hladiny vyčnívala nehybná torza lidí a koně jako
šachové figurky na desce modrého stolu.
Jeho úkolem bylo přinést jednoho z těch lidí. Ano, toho muže. A
kousek za ním…
Prošel kolem malé skupinky stromů, minul okraj pláže a vydal
se obloukem podél jejího obvodu. Když dorazil k místu naproti uvěz­
něným lidem, zastavil se a rozvázal šátek. Lidé, kteří ho zpozorovali,
na sebe teď něco vzájemně pokřikovali. Přemýšlel o tom, jestli by
směl sníst toho druhého, kterého neměl přinést zpátky – nebo toho
koně. Pak si však vzpomněl na naléhavost v Semiramině hlasu a
dospěl k závěru, že bude moudré si obě tato potěšení odpustit.
Nabral do ruky hrst ledově chladného prachu, hodil ho před sebe
na pláž a sledoval, jak se písek vrásní a praská. Opatrně na něj polo­
žil nohu, a když zjistil, že unese jeho váhu, postoupil dopředu.
Když se dostal na dosah k dívce, zašklebil se na ni a pak se za­
stavil. Nemohl kolem ní projít. Připadalo mu, jako by mu v cestě
bránila neviditelná zeď. Zapátral tedy svými smyslovými orgány na
několika přilehlých úrovních a po chvíli zjistil, že je zaštítěna různý­
mi ochrannými kouzly s dosahem působnosti o poloměru něco málo
přes šest stop. Zaklel v Mabrahoringu a vytáhl další hrst písku, aby si
vytvořil odbočku, po níž by ji obešel. A přitom nechtěl nic jiného než
ukousnout si jedno slušné sousto z jejího pravého ramene.
- 93 -
Rozhodil zrnka písku před sebe, prošel kolem dívky, další hrst
písku hodil na vodní hladinu a naslouchal okamžitě následujícímu
praskotu, doprovázejícímu tvorbu ledového mostu. Náhle se zarazil a
znovu vyslal dopředu svoje smysly. Na tom, jak ten muž držel rame­
na, bylo něco, co ho znepokojovalo. A navíc, přestože věděl, že je to
nemožné, mu jeho tvář připadala nějak povědomá…
Aha! Objevil nějaký kov! Muž držel v ruce tasenou čepel, ukry­
tou pod vodou.
Vytáhl další hrst písku, potom však zaváhal. Kdyby muže v téhle
pozici zmrazil, musel by ho pak vysekávat z ledu. To by bylo abso­
lutně nepřijatelné, zvlášť když jeho paní požádala o rychlou do­
dávku.
Hodil světélkující zrnka písku doleva v oblouku, který se zakři­
voval kolem muže a probíhal těsně mimo dosah jeho natažené paže s
mečem. Jakmile měl před sebou pevný led, přeběhl po něm, nabral
další hrst a prodloužil oblouk tak, že se táhl až za mužova záda; díval
se přitom do očí, které ho sledovaly…
»Jen se škleb, ty hyeno!« vyjel na něj muž bezchybným
Mabrahoringem. »Jen tady poskakuj jako kašpar. Jsem skoro tvůj, ne
ale docela. Ještě ne. Stačí jedno uklouznutí a pošlu tě bleskem zpátky
domů. Podívej se pod nohy! Led už povoluje!«
Démon rozhodil rukama, zapotácel se, přepadl dopředu, zachytil
se jednou nataženou paží, a než znovu vstal, zlostně se na muže za­
mračil.
»To se ti povedlo,« připustil. »Moc rád bych sežral tvoje srdce.
A mluvíš taky dobře. Znáš Tel Talionis?«
»Znám.«
»Pak mám dvojnásobnou smůlu, protože bych si s tebou velice
rád popovídal.«
S těmito slovy skočil na konec ledového mostu, ocitl se za mu­
žovými zády a jak byl instruován, udeřil ho rohovitým kloubem do
kosti za uchem.
Když se muž zhroutil kupředu, popadl ho za vlasy, potom ho
uchopil v podpaží a začal ho tahat vzhůru. Voda potemněla, a když
ho vytáhl nad hladinu, zpěnila se bublinami. Přehodil si ho přes ra­
meno, otočil se a s tváří dosud zkřivenou šklebem zamířil ke břehu.
- 94 -
Dívka za ním volala elfské prosby i kletby. Když kolem ní pro­
cházel, žádostivě zašilhal na její rameno. Tak blízké a přitom tak
vzdálené…
- 95 -
Kapitola
6
Jakmile se démon vypravil za svým posláním, zazvonila Semirama
na služebnictvo. Když se po chvíli čekání jeden ze sloužících objevil
v malé místnůstce u hlavního sálu, poslala ho pro ostatní a nařídila,
aby přinesli obvazy a mísy s vodou, ručníky, jídlo, víno, suché oble­
čení a léky potřebné pro přípravu studeného náčinku; zvláště pak
zdůraznila, že si mají pospíšit.
Všechno, co si objednala, dorazilo a bylo rozloženo kolem po­
hovky s bledými hedvábnými přehozy z Východu, když tu se démon
vrátil a kulhavě vpadl do místnosti s Dilvishem přehozeným přes ra­
meno. Služebnictvo se vyděšeně stáhlo zpět.
»Ulož ho na pohovku,« nařídila a obrátila se ke sloužícím. »Otři
mu bahno z bot a z kalhot. Ty podej ten studený náčinek,« pokra­
čovala, »a ty otevři víno.«
Démon Dilvishe opatrně položil na pohovku a ustoupil na
druhou stranu komnaty. Semirama pohlédla dolů na mužův obličej,
potom se k němu pomalu posadila a vzala si jeho hlavu do klína.
Aniž by od něj odvrátila oči, natáhla pravou ruku a poručila: »Přines­
te mi vlhký hadřík.«
Téměř okamžitě měla v ruce kus látky. Začala Dilvishovi otírat
obličej a přejížděla mu špičkami prstů po obočí, po tvářích i po bra­
dě.
»V životě mě nenapadlo, že tě ještě uvidím,« zašeptala něžně, »a
přece ses vrátil.«
»Ten náčinek,« přikázala hlasitěji a hadřík upustila na podlahu.
Jeden ze sluhů jí podal náčinek.
Otočila Dilvishovu hlavu, nahmatala místo, kam dostal ránu,
vrhla jediný zamračený pohled po démonovi, rozložila a znovu složi­
la štiplavě páchnoucí kus látky a přiložila mu ji za ucho.
- 96 -
»Ty tam, otři mu pochvu a přezku na opasku. Ty nalij trochu
toho vína na čistý hadřík a přines mi ho.«
Když mu zvlhčovala rty hadříkem namočeným ve víně, vešel do
komnaty Baran.
»Co se to tady vlastně děje?« vyptával se rozčileně. »Co je to za
chlapa?«
Semirama prudce vzhlédla s očima široce rozevřenýma. Služeb­
nictvo ustoupilo zpět. Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltselior,
vystrašený Baranovým tónem, se bázlivě krčil v koutě.
»Co by se dělo,« odsekla Semirama, »je to prostě jeden z těch
mnoha, kteří sem přicházejí, nejspíš proto, aby získal sílu, která se tu
ukrývá.«
Baran se drsně zachechtal a postoupil kupředu; ruka mu přitom
sjela k jílci krátkého meče u opasku.
»Tak mu tedy trochu síly předvedeme – zabijeme ho a zbavíme
se tak dalšího otravy.«
»Dostal se k nám živý,« odporovala pevným hlasem. »Měli
bychom ho nechat naživu, aby o jeho osudu mohl rozhodnout tvůj
pán.«
Při vzpomínce na úvahy, jimiž si před chvílí lámal hlavu, se Ba­
ran zarazil. Pak se však znovu zachechtal.
»Tak co kdybychom nechali démona, aby ho sežral hned teď?«
navrhl. »Proč toho chudáka nutit, aby se trmácel až do vězeňské
kobky?«
»Co tím myslíš?« otázala se.
»Přece snad víš, odkud berou ty laskominy, na kterých si v
jednom kuse pochutnávají?«
Ruka jí vylétla k ústům.
»Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Kradou vězně?«
» Přesně tak.«
»To by ovšem neměli dělat. Očekává se od nás, že je tady jen
uvězníme.«
Baran pokrčil rameny.
» Je to velký hrad v drsném světě.«
»Jsou to ale tvoji démoni,« odpověděla. »Tak si o tom s nimi
promluv.«
- 97 -
Znovu se hlasitě rozesmál, potom si však všiml výrazu v jejích
očích a pocítil chvilkový dotek síly, které nerozuměl. Opět pomyslel
na ni a na Jeleraka a na okamžik se ho zmocnila předchozí závrať.
»Udělám to,« přikývl, potom sklopil oči k ležícímu muži a po­
zorně si ho prohlížel.
»Víš, proč jsem tady?« otázal se. »Procházel jsem se po galerii.
Nechalas to okno zaměřené na jezírko. Zajímalo by mě, co tě vedlo k
tornu, žes muže zachránila a ženu tam nechala. Je to vážně docela
pohledný chlapík, co?«
Poprvé po nesčetných staletích se Semirama zarděla. Když to
Baran spatřil, usmál se.
»Je to škoda, nechat je přijít vniveč,« dodal.
Pak se obrátil k démonovi.
»Vrať se k jezírku,« přikázal mu jazykem Mabrahoring. »Přines
mi tu ženu. Ani mně neuškodí trocha rozptýlení.«
Démon se udeřil do prsou a uklonil se tak hluboko, že se hlavou
dotkl podlahy.
»Pane,« omlouval se, »lituji, ale před bytostmi, jako jsem já, ji
chrání nějaké kouzlo. Vůbec jsem se k ní nebyl schopen přiblížit.«
Baran se zamračil. Poprvé se mu myslí mihla vzpomínka na Ar­
latin profil.
»Tak dobrá,« přikývl. »Dojdu si pro ni sám.«
Přešel komnatu a rozrazil dveře dokořán. Sedm nízkých schodů
vedlo k pěší lávce. Rychle po nich seběhl a o chviličku později se­
skočil i z lávky a zamířil ke kraji svahu, po němž před ním sestupo­
val dolů démon.
Slunce se sklonilo hluboko k západu. Bylo už schované za hra­
dem a dlouhé stíny před ním se slily a zahalily sráznou a kamenitou
cestu předvojem pláště soumraku. Baran pokročil o několik kroků
kupředu a došel k místu, kde se svah příkře lomil.
Přešel k patě obrovského balvanu, opřel se o něj zády, stál a dí­
val se dolů upřeným, téměř zhypnotizovaným pohledem. Zamumlal
jakési zaklínadlo, nebylo to však nic platné. Všechno jako by mu
před očima plavalo.
»Není to zrovna nejlepší nápad,« zabručel a těžce oddechoval.
»…vážně ne. K čertu s ní. Nestojí mi za to.«
- 98 -
Přesto zůstal nehybně stát, jako by byl ke kameni přilepený.
Kontury skal se zdály být jasnější než před malou chvílí a téměř mu
připadalo, že po něm sahají.
Na co ještě čekám? Stačí se vrátit a říct, že mi za to nestála…
V pravé noze mu zaškubalo. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Žádostivost i zloba v něm odumřely. Znovu pomyslel na dívku, chy­
cenou tam dole pod ním do pasti. Její tvář ho znepokojovala. Nebylo
to jen její krásou…
V prsou mu zableskla drobounká jiskřička šlechetnosti, o níž by
sám byl ochoten odpřisáhnout, že nikdy neexistovala nebo že byla
přinejmenším před mnoha lety uhašena. Otevřel oči a otřásl se, když
znovu pohlédl dolů.
»No tak, zatraceně! Běž pro ni.«
Násilím se odstrčil od kamene a pokračoval v cestě.
Není to zase tak zlé, jak to vypadá. I když…
Sestoupil asi o čtyřicet stop, když se cestička náhle stočila; za­
stavil se, opřel se o nízkou skálu po své levé ruce a zjistil, že z tohoto
místa je dobře vidět až dolů k jezírku.
Několik vteřin se tím směrem díval, než mu došlo, co vlastně vi­
dí.
Dívka byla pryč. Kůň také.
Hlasitě se rozesmál, pak se však náhle zarazil.
»No prosím… vida, vida…«
Otočil se a začal se šplhat zpět do svahu.
»…k čertu s ní.«
Když Baran znovu vešel do komnaty, shledal, že se v ní téměř
nic nezměnilo. Muž byl dosud v bezvědomí, měl však o něco lepší
barvu než předtím.
Semirama otočila hlavu a usmála se.
»Už jsi zpátky, Barane?«
Přikývl.
»Přišel jsem pozdě. Je pryč. A ten její kůň taky…«
»Můžeš se utěšit s nějakou otrokyní.«
Přistoupil k ní blíž.
»Toho chlapíka teď necháme odnést do sklepa,« prohlásil. »Máš
pravdu. Musíme si ho nechat živého, aby počkal na rozsudek mého
pána.«
- 99 -
»Něj dřív se ovšem chci přesvědčit, že doopravdy přežije,« pro­
nesla přísně.
V tom okamžiku Dilvish tiše zasténal.
»No vidíš,« pousmál se Baran. »Žije. Hej, vy oslové, postavte
ho na nohy a pojďte za mnou.«
Semirama vstala a postavila se k němu blíž, než měla obvykle
ve zvyku.
»Vážně si myslím, Barane, že by bylo lepší, kdybychom ještě
chvilku počkali.«
Zdvihl pravou ruku, takže se téměř dotkl jejích ňader, a pak náh­
le luskl prsty.
»Lepší pro koho?« zajímal se. »Kdepak, má drahá, je to vězeň
jako všichni ostatní. Musíme splnit svoji povinnost a uložit ho do
bezpečí. Sama jsi mi ukázala, co mám dělat.«
Otočil se ke dvěma otrokům, kteří si přehodili Dilvishovy paže
kolem krku a zdvihli ho; hlava mu bezvládně visela a nohy vláčel po
zemi.
»Tudy,« zavolal a zamířil ke dveřím. »Prokážu mu čest osobní­
ho doprovodu.«
Semirama vykročila za nimi.
»Myslím, že půjdu s vámi,« oznámila. »Chci se přesvědčit, že se
mu nic nestane.«
»Nemůžeš z něj spustit oči, co?«
Neodpověděla, ale připojila se k nim, když vyšli z komnaty a
procházeli velkým sálem. Její oči se na okamžik stočily jinam a ona
znovu mimoděk zauvažovala o smyslu všech těch záhadných ozdob a
podivného vybavení, které bylo pro tento sál tak charakteristické –
obrovského skleněného stromu, který byl zavěšen korunou dolů od
stropu, gobelínů, znázorňujících mladé muže s bílými vlasy sčesaný­
mi dozadu tak, že téměř připomínaly jakousi čelenku, žen s účesy, ty­
čícími se do neskutečné výše, a s neuvěřitelně nabranými sukněmi,
složitě vyřezávaných a intarzovaných stolů, vyřezávaných křesel,
jejichž kostra byla tvořena samými křivkami jen místy čalouněných
látkou, do níž byly všity pestrobarevné medailony, vysokých zrcadel,
dlaždic na podlaze z jakéhosi zvláštního materiálu, dlouhých a
těžkých závěsů, podivného kusu nábytku, vybaveného klaviaturou,
který při stisknutí kláves vydával harmonické tóny.
- 100 -
V atmosféře toho sálu bylo něco, co se zdálo být nepřirozené i v
tomto nejnepřirozenějším ze všech míst. Když jím procházela, občas
se stávalo, že v hlubinách zrcadel na kratičký okamžik zahlédla odra­
zy osob a věcí, které v sále nebyly – pomíjivé a rychle se ztrácející
odrazy, které spatřila příliš krátce na to, aby je byla schopna poznat.
A jedné noci slyšela, jak z tohoto sálu zaznívá hlasitá hudba, smích a
ševel hlasů mluvících nějakým cizím jazykem, který nepoznávala.
S úmyslem buď se k večírku připojit nebo rozehnat hordu nadpřiro­
zených vetřelců dvěma před sebe vztaženými prsty sestoupila po
schodišti, prošla chodbou a vešla dovnitř. Hudba umlkla. Sál byl
prázdný. V zrcadlech však byl vidět početný dav překrásných a růz­
norodě oblečených lidí, zachycených téměř nehnutě jako by upro­
střed pohybu. Hlavy měli otočené k ní a prohlíželi si ji – zejména pak
tam byl nějaký vysoký, téměř povědomě vyhlížející muž v jakési
světlé uniformě s pestrobarevnou stuhou, úhlopříčně nataženou přes
prsa, který se odvrátil od své partnerky a usmál se na ni. Jen na kra­
tičký okamžik zaváhala a pak vykročila, aby vstoupila do zrcadla a
připojila se k němu. Celá scéna v tom okamžiku zmizela a zrcadlo
bylo prázdné jako sál, její náruč i její čarodějné svědomí.
Když se na to zeptala Tualuy, nevěděl, co se stalo, a zdálo se, že
ho to ani nijak nezajímá. Požitkářsky se zavrtěl ve své smrduté kou­
peli a prohlásil, že hrad existuje odjakživa a bude existovat věčně.
Nacházelo se v něm mnoho podivných věcí a mnohé jiné podivné
věci jím pouze procházely. Žádnou z nich nepovažoval za zvlášť dů­
ležitou.
Když z velkého sálu vycházeli, onen kus nábytku s klaviaturou z
jakéhosi důvodu zazněl čtyřmi tóny, přestože se mu nikdo nena­
cházel nablízku. Baran se zastavil a pohlédl na něj, pak se podíval na
ni, pokrčil rameny a pokračoval v cestě.
Následovala je do zadní části sálu. Bezvědomý muž znovu za­
sténal; vztáhla ruku, uchopila ho za zápěstí a přesvědčila se, že má
pravidelný tep.
»…a nedotýkejte se ho,« poznamenal Baran, když si všiml její­
ho gesta.
Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltselior za jejich zády
vystrašeně zaječel a kvapem se rozběhl k jinému východu. Spatřil v
některém zrcadle něco, co ho vyděsilo.
- 101 -
Prošli ke schodišti, které vedlo k cele pod hradem. Na jeho
horním konci zastřihl Baran knot lucerny a zapálil ji od ohně, hořící­
ho v nedaleko visícím koši. Pak ji zdvihl do výše a jako první vykro­
čil do zlověstné temnoty dole; závrať, která se ho v nepravidelných
intervalech zmocňovala, jej v té chvíli nepronásledovala.
Když sestupovali po schodech dolů, vězeň začal projevovat
známky života, pohazoval hlavou ze strany na stranu a snažil se po­
stavit na vlastní nohy. Samirama se natáhla a pohladila ho po tváři.
»Všechno bude v pořádku, Selare,« oslovila ho. »Všechno bude
v pořádku.«
Slyšela, jak Baran vyprskl smíchy.
»Jak si asi představuješ, že tenhle slib splníš, moje drahá?« zají­
mal se.
Že by to jen předstíral, napadlo ji náhle. Co když se už vzpama­
toval, sbírá síly a chystá se vytrhnout svým strážcům a uprchnout do
tmy? Baran je silný a ozbrojený, zatímco Selar ani neví, kde vlastně
je. A jestli teď uprchne, vyhlásí po něm Baran pátrání, jehož vý­
sledkem bude jeho smrt. Jak mu dát najevo, že by měl počkat, pokra­
čovat ve své lsti a zůstat na chvíli vězněm?
Došli ke spodnímu konci schodiště a zabočili doleva. Vzduch v
temné chodbě byl mrazivý a obtěžkaný vlhkostí. Šedé kameny zdi po
jejich levé ruce se ve světle lucerny leskly a stékaly po nich
pramínky vody.
V její době byl velice oblíbený příběh o Corbryantovi a Thysel­
dě – o dívce, která musela předstírat, že je žalářnicí svého milého,
aby ho její otec nezabil. Přemýšlela o tom, jestli se ten příběh dosud
mezi lidmi vypráví a jestli ho Baran mohl někde slyšet. Byla to elf
ská pověst… Rozuměl snad Baran vznešené elfštině – nesnadnému
jazyku, zcela odlišnému od všech ostatních, které ovládala nebo o
kterých kdy slyšela?
Vztáhla ruku a chytila Dilvishe za pravý biceps. Jeho paže se
napjala.
»Víš, jaký byl osud Corbryantův?« zeptala se rychle a tiše oním
jazykem.
Dlouhou chvíli bylo ticho.
»Ano,« kývl nakonec.
»Tím jsem ti i já,« pošeptala mu.
- 102 -
Cítila, jak se jeho paže uvolnila. Doufala, že počítá kroky a
vrývá si do paměti zákruty chodby. Krátce jeho paži stiskla a pustila
ji.
Minuli pár křižovatek s vedlejšími chodbami, z nichž se v něko­
lika případech ozývaly série rychlých klapavých zvuků a jakési při­
dušené chrochtání. Když se blížili k další chodbě, zdálo se, že se zvu­
ky rychle přibližují z pravé strany. Baran zdvihl ruku a zastavil se;
lucernu naklonil k zemi.
Takovou rychlostí, že si Semirama téměř nebyla jista, co se
vlastně děje, kolem nich proběhlo stádo poměrně velkých tvorů, při­
pomínajících prasata s protáhlým rypákem; běželi po zadních a vy­
dávali jakési funivé vzdechy. Připadalo jí, že někteří z nich nesli pol­
štáře a kameninové džbány. Když jim zmizeli z dohledu, skoro se
zdálo, jako by začali sborově prozpěvovat.
»Těch malých potvor se ale vyrojilo,« poznamenal Baran.
»Několik se jich vždycky dostane nahoru a pak mě vyrušují, když
jsem v knihovně.«
»Mě ještě nikdy neobtěžovaly,« odpověděla. »Jenže já si čí­
távám ve svém pokoji. Legrační potvůrky…«
»Vsadím se, že by nebyly špatné k jídlu. Což mi připomíná, že
mi stydne večeře. Tak jdeme…«
Vyrazili a po krátké chvíli dospěli do velké kobky, v níž plála
jedna pochodeň, druhá právě s prskáním dohasínala a další dvě ve
svých kruzích na stěně už shořely na popel. Z hromady, ležící u zdi,
vytáhl Baran dvě čerstvé pochodně, připálil je od té, která dosud ho­
řela, a zastrčil je do prázdných držáků. Pak zamířil ke třetímu otvoru
vlevo, v němž nebyly vsazené dveře.
»Přineste řetězy,« poručil.
Vedle hromady pochodní byl stojan s řetězy a police se zámky.
Když procházeli kolem, otrok po Dilvishově levici se natáhl a popadl
několik řetězů. Semirama se k němu přitočila a vybrala z police sadu
zámků.
»Ponesu je,« nabídla se. »Ty máš plné ruce.«
Muž přikývl, řetězy si přehodil přes levou paži a pokračoval v
cestě. Následovala ho a vešla za všemi ostatními do cely, kde byli k
zakřiveným stěnám připoutáni Hodgson, Derkon, Odil, Vane, Galt a
Lorman. Měla takový dojem, že tam byl ještě někdo…
- 103 -
Baran zdvihl lucernu a kývl směrem k prázdným řetězům a ke
stěně postříkané zaschlou krví, kde předtím visel tlustý čaroděj, kte­
rého teď právě trávil démon.
»Tamhle,« rozkázal. »Připoutejte ho k tomu kruhu.«
Ostatní vězňové přihlíželi v naprostém mlčení a ani o píď se ne­
hnuli z polohy, v níž je zastihl Baranův příchod.
Otroci Dilvishe napůl donesli a napůl dovedli k označenému
místu u zdi a provlékli řetězy masivním kruhem, který tam byl do ní
zapuštěn; prázdných řetězů, volně visících u vlhkého kamene, si ne­
všímali.
»Teď budeš přesně vědět, kde ho máš hledat, kdykoli ho budeš
potřebovat,« poznamenal Baran, »pokud ti ovšem nevadí, že budete
mít obecenstvo.«
Otočila se a jediným pohledem Barana přejela od hlavy až k pa­
tě.
»Zábavný jsi přestal být už dávno,« prohlásila. »Teď už v tobě
vidím jen vulgárnost – a víc než trochu se mi z tebe zvedá žaludek.«
Odvrátila se od něj a přikročila k místu, kde otroci omotávali ře­
tězy kolem Dilvishových údů. Podávala jim zámky a otroci je zastr­
kovali do řetězů. Když byl každý z nich na místě, postupně je všech­
ny pozamykala. Baran sledoval její počínání a přezkoušel jejich
pevnost.
Když vyzkoušel poslední zámek, spokojeně zabručel. Jak
vstával, zachřestil řetězy, úkosem na Semiramu pohlédl a zlomyslně
se usmál.
»Nadělají pěkný kravál,« konstatoval spokojeně. »Kdybys sem
přišla, celý hrad by věděl, co máš za lubem.«
Semirama zívla a zakryla si rukou ústa.
»Tají se nad tím dech, co?«
Usmála se a otočila se k Dilvishovi.
»Tohle jsi chtěl vidět?« zeptala se Barana.
Objala Dilvishe, vtiskla mu na rty vášnivý polibek a celým tě­
lem se k němu přitiskla.
Vteřiny ubíhaly a Baran začal rozpačitě přešlapovat. Otroci se
dívali jinam.
Konečně se odtáhla a rozesmála se.
»Samozřejmě planu horoucí láskou k tomuhle neznámému
cizinci, který sem bez povolení vnikl a chtěl nás okrást,« vysmívala
- 104 -
se. Náhle se obrátila a vyťala Dilvishovi políček. »Ty drzý pse!« za­
ječela s tváří zkřivenou vztekem.
Vyšla z cely a ani se neohlédla.
Baran pohlédl na Dilvishe a ušklíbl se. Pak sebral lucernu z řím­
sy, na kterou si ji předtím odložil, a s otroky v patách opustil celu.
Venku před celou přecházela Semirama sem a tam poblíž ústí
chodby, jíž sem přišli.
»Věděl jsem, že počkáš, až donesu světlo,« poznamenal Baran a
zamířil k ní.
Neodpověděla.
»Nemáš ponětí, jak mi to připadalo zvláštní,« prohlásil, když k
ní došel.
»Polibek?« zatvářila se nesmírně překvapeně. »Ale no tak, Ba­
rane…«
»Když jsem tě našel, jak se o toho chlapíka tak přepečlivě
staráš,« dodal.
»Nechtěla jsem, aby zemřel,« vysvětlovala.
»Teď nebo později? Proč ne?«
»Je to určitá kuriozita – první elf, který se tady objevil. Je to
zvláštní národ, který se obvykle stará jen o sebe. Někteří lidé o nich
tvrdí, že jsou ›arogantní‹. Napadlo mě, že by tvého pána třeba po­
bavilo, kdyby mohl zjistit, co tady tenhle elf hledal.«
»A někteří o nich říkají, že ›nosí smůlu‹,« dodal Baran. »A že
mohou být nebezpeční.«
»Taky jsem to slyšela. No co, tenhle nám neublíží. «
»Když jsem přišel a viděl jsem, že se tak staráš o nějakého ve­
třelce – pochopitelně mě to znepokojilo…«
»Má to snad být pokus o omluvu za všechny ty tvoje sprosté po­
známky?«
Baran zamířil pomalým krokem do chodby a jeho stín poska­
koval ve světle lucerny.
»Ano,« dolehl k ní zpět jeho hlas.
»Tak dobře,« přikývla a následovala ho. »Nebylo to sice tak
zdvořilé, jak by si královna zasloužila, ničeho lepšího se od tebe ale
nepochybně nedočkám.«
Baran něco zabručel a pokračoval v chůzi. Zda chtěl ke své po­
slední poznámce ještě něco připojit, to se už nikdy nedozvěděla, pro­
- 105 -
tože se najednou zarazil a jeho zabručení se ztratilo ve vlně hlasi­
tějších zvuků.
Sklonil lucernu k zemi a přitiskl se zády ke zdi. Semirama i ot­
roci následovali jeho příkladu. Hluk, přicházející z příčné chodby,
zesílil.
Náhle se kolem nich v matném osvětlení lucerny prohnaly tem­
né stíny jedenácti tvorů podobných kancům s lesknoucími se tesáky,
běžících stejným směrem jako předchozí smečka; všichni na sobě
měli jakýsi splývavý oděv, zdobený podivnými číselnými znaky. Je­
den z nich nesl pod levou přední prackou lidskou lebku.
»Večeře už mi určitě vystydla,« ozval se Baran a zdvihl lucernu.
»Pojďme odtud.«
O několik minut později už stoupali po dlouhém schodišti. Když
byli skoro nahoře, spatřili nějakou temnou postavu. Baran si posvítil
lucernou.
»Myslel jsem, že jsem tě nechal hlídat zrcadlo,« vyštěkl, jakmile
spatřil tvář postavy. »Co tady děláš?«
»Jeden z ostatních sluhů mi řekl, že jste tady dole, pane. To svět­
lo, které jsem měl hlídat – zhaslo!«
»Cože! Tak brzo? Budu muset okamžitě přivolat náhradu. Tak
dobře, můžeš jít.«
»Okamžik!« přikázala Semirama.
Otrok na ni pohlédl a do srdce se mu vkradl strach.
»O jakém zrcadle to mluvíš?« zeptala se, když vystoupila po
několika posledních schodech. »Snad ne o tom v severním pokoji na­
hoře – o tom se železným rámem? «
Muž zbledl.
»Ano, Výsosti,« přitakal, »přesně o tom.«
Baran už zhasl lucernu a odložil ji na polici. Teď se s nejistým
úsměvem obrátil k Semiramě. Semirama se náhle vypjala, takže stála
vzpřímeně jako svíce, a v očích jí rozzuřeně zablýskalo. Neunikl mu
magický význam posunku její levé ruky, který právě započala, i když
vůbec netušil, že by mohla ovládat takové síly.
»Počkejte, Veličenstvo! Mějte strpení!« vykřikl. »Není to tak,
jak si asi myslíte! Dovolte mi, abych vám vše vysvětlil!« Zároveň
přemýšlel o tom, jestli by stačil vyvolat svoji další ruku, než Semira­
ma posunek dokončí.
Zastavila se.
- 106 -
»Tak povídej.«
Oddechl si.
»Pokoušel jsem se vyřešit problém zablokovaného zrcadla,« vy­
světloval, »a vyslal jsem do něj ducha, aby zjistil, zda došlo i k
dalším astrálním škodám. Za chvíli jsem se s ním chystal spojit a ze­
ptat se ho na rozsah všech škod. Tohoto muže jsem tam nechal na
hlídce pro případ, že by došlo k něčemu nepředvídanému. Právě sis
vyslechla jeho hlášení. Měl bych okamžitě vyrazit a pokusit se zjistit,
co se vlastně stalo. Mohlo by nám to poskytnout informaci, kterou
potřebujeme, abychom zrcadlo zase otevřeli.«
Nechala ruku klesnout.
»Ano,« přisvědčila, »asi bys opravdu měl jít. Dej mi vědět, co se
dozvíš.«
» Jistě. To udělám.«
Otočil se a dal se do běhu.
Semirama pohlédla na oba otroky, kteří pomáhali dopravit
Dilvishe do vězení, i na třetího, který právě Baranovi doručil zprávu.
»Co tady stojíte a civíte?« vyjela na ně. »Běžte si po své práci
nebo do svých děr.«
Otroci se spěšně rozutekli. Dívala se na nimi, dokud jí nezmizeli
z očí. Teprve pak se otočila, prošla velkým sálem a zamířila ke dve­
řím, které vedly do chodby, táhnoucí se severojižním směrem.
Sál, jehož jediná okna byla umístěna vysoko na západní stěně,
teď potemněl, protože slunce už pomalu klesalo k obzoru. Když jím
procházela dál na východ, zahlédla koutkem oka vlevo od sebe něja­
ký nezřetelný pohyb. V zrcadle se tam objevila postava světlovlasého
muže, který nikde v sále nebyl přítomen, stojícího u bílého sloupu,
jaký se v sále rovněž nenacházel. Zastavila se a zadívala se na něj.
Byl to tentýž muž, kterého spatřila té noci, kdy se tu konal nevi­
ditelný večírek; teď byl sám, na sobě měl zelený hábit a usmíval se
na ni. Když ho viděla posledně, ani si neuvědomila, jak je pohledný,
jak strašně se podobá…
Zdvihl ruku a gestem ji přivolával k sobě. Sklo zrcadla se začalo
v jednom místě tetelit a Semiramě se téměř zdálo, že by tím místem
mohla projít a připojit se k němu.
Pokrčila rameny, zavrtěla hlavou a opětovala jeho úsměv. Je to
smůla, že má tak naspěch…
- 107 -
Vyšla ze sálu a rychlým krokem procházela chodbou; čas od
času míjela služebnictvo, které zapalovalo voskovice v nástěnných
držácích i vysokých svícnech. Pokračovala dál, nazpět do stíny za­
haleného srdce celého hradu, až došla na galerii, která se táhla podél
čelní zdi budovy a která ji konečně dovedla ke komnatě s jámou. Za­
stavila se jen na okamžik, aby se znovu podívala oknem dolů k mís­
tu, kde ho poprvé spatřila.
Jezírko bylo dosud zvětšené a jasně viditelné a dívka i kůň byli
skutečně pryč. Co pro něj asi to děvče znamenalo, přemítala Semira­
ma, vztáhla ruku a odstranila zaostřovací kouzlo.
Na hladině jezírka se zrcadlily hory a část hradu v zapadajícím
slunci. Úzký pruh pobřežní pláže vedle něj se bíle a hladce leskl;
křivka svahu byla jen tu a tam přerušena temnými stíny skal.
Na okamžik se jí zdálo, že hluboko pod sebou, někde v dáli na­
pravo, vidí jakýsi rychlý pohyb.
Zaváhala, pak nastavila jiné zaměření okna, posunula jeho vý­
hled a zvětšila si onen úsek svahu. Několik minut ho pozorně sle­
dovala, to, co spatřila, se však už znovu neopakovalo.
Nepatrně se pousmála; potěšilo ji, že nepřekvapila dalšího hle­
dače štěstěny, který by už byl nablízku. Přesto však usoudila, že by si
raději měla pospíšit s tím, co má v úmyslu učinit, zrušila sklo a scé­
na, kterou sledovala, se zmenšila a odplula do dáli.
Odvrátila se od okna a spěšně se vydala dál po galerii; pod san­
dály jí skřípal písek. Po chvíli k ní dolehl charakteristický pach kom­
naty. Když vešla dovnitř, zalilo ji vlhké teplo jámy.
Přistoupila blíž, posadila se na její okraj a zaštěbetala volací
znamení. Minuty ubíhaly, a přestože znamení ještě několikrát zopa­
kovala, odpověď se neozývala. Nebylo to nic neobvyklého, protože
Tualua se občas oddával meditacím, při nichž dění v okolním světě
prakticky pouštěl ze zřetele. Doufala však, že právě nezačíná jedno z
jeho periodicky se opakujících období hibernačního spánku. Kdyby
se do něj chystal upadnout zrovna teď, bylo by to skutečně nešťastně
načasované.
Ještě jednou na něj zavolala. Existovala i jiná vysvětlení, na
žádné z nich se jí však raději nechtělo pomýšlet. Naklonila se hlu­
boko před sebe a v jejím dalším volání zazněl podtón naléhavosti.
Pak ve své mysli pocítila jeho přítomnost; přibližoval se, nabíral
sílu a něco, co nedokázala identifikovat, mu dělalo starosti. Při­
- 108 -
pravovala se v duchu na čistě mentální komunikaci, k té však nedo­
šlo. Místo toho začala voda vřít. Čekala, uplynula však další chvíle a
stále se neobjevoval. Pak ji začaly zalévat vlny různých pocitů – tem­
né a zlovolné přízraky, nořící se z jámy jako netopýři – jen tu a tam
lehce protkané hravostí a zvědavostí, která na tomto místě obvykle
převládala.
»Co se děje?« zeptala se oním skřípavým jazykem, kterým se s
ním domlouvala.
Ani tentokrát se neozvala odpověď, zato vlny pocitů a emocí
nabyly na intenzitě. V celé komnatě zavládla ponurá, zlověstná atmo­
sféra. Pak náhle zmizela a Semiramu zaplavil téměř jásavý pocit,
podbarvený neurčitou triumfální radostí. Pocit sílil a všechno ostatní
bylo smeteno stranou a zatlačeno do pozadí. Voda se opět rozvlnila a
nad hladinou se objevila část té amorfní temné hmoty, kolem níž ne­
zřetelně světélkovala nejasná perlově bílá aura; v její záři neustále
kmitaly rozmazané obrazce a zkreslovaly podobu převalující se masy
pod sebou.
»Moje milovaná sestro a kněžko, posílám ti pozdrav z oněch
mnoha míst, na nichž přebývám,« zaznělo formální oslovení v tom­
též jazyce.
»Já tobě taktéž ze svého místa v tomto hradu, Tualuo, spřízněn­
če Starších bohů. Máš nějaké těžkosti. Pověz mi, co je jejich příči­
nou.«
»Semiramo, královno tohoto místa, příčinou je bolestivý cyklus
růstu bytostí mého druhu. Jsem spřízněn s temnotou i se světlem, tak­
že je ve mně obojí.«
» Jako v nás všech, Tualuo.«
»Samozřejmě, jenže lidé v sobě obe stránky dokážou za krátkou
dobu své existence spojit. Jejich život musí být mnohem jednodušší.«
»Má to i svoje problémy.«
»Jistě, naše existence však přináší eóny a eóny palčivých výči­
tek, kterými se zahrnujeme po každém předchozím cyklu, kdy
převládla opačná stránka naší povahy – a tak tomu bude až do toho
vytouženého a tolik vzdáleného dne, kdy obě naše stránky splynou a
kdy se budeme moci připojit ke svým příbuzným v místech, vymyka­
jících se tomuto peklu protikladů.«
- 109 -
Zaplavila ji téměř nesnesitelná vlna smutku, takže se neovládla a
rozplakala se. Téměř ostýchavě se k ní zdvihlo jedno chapadlo a
špičkou se jí dotklo nohy.
»Neplač pro mne, dítě. Raději plač pro lidstvo. Až se mě totiž
zmocní temnota a já budu litovat svých dnešních dnů, moje síla se
rozletí po celé zemi a všichni lidé budou trpět – s výjimkou tebe, kte­
rá mi sloužíš, protože ty pak budeš naopak silná, jasná, tvrdá a
chladná jako jitřní hvězda – a já sám budu ještě silnější než kdykoli
dřív a svět se zachvěje v základech, jako tomu bylo za dávných časů,
když jiní mého druhu ve svých rozpojených cyklech zápasili o lid­
skou duši.«
»Nedalo by se s tím něco dělat?« otázala se.
»Stále ještě to v sobě dokážu zadržet a budu to zadržovat, jak
dlouho budu schopen.«
»A co bude s dobrým mágem Jelerakem a s dluhem, kterým jste
mu vy všichni odedávna zavázáni?«
»Pokud existoval nějaký dluh, Semiramo, věř mi, že byl už
dávno splacen. A kromě toho Jelerak už není tím mužem, kterého jsi
kdysi znala.«
»Jak to myslíš?«
»Je… jiný. Možná že i on v sobě má světlou a tmavou stránku.«
»Tomu se mi nechce věřit, i když jsem poslední dobou něco v
tom smyslu slyšela. To poslední, na co si ze starých časů vzpomínám,
je, že byl dlouhou dobu nemocný – možná celé roky – po Hohorgově
pádu…«
»Pak by snad bylo nejšetrnější vyjádřit to tak, že už se neu­
zdravil.«
»Když mě sem povolal zpět, choval se ke mně velice laskavě…«
»To je pochopitelné. Potřeboval tě. Jsi nadána jistou nesmírně
zvláštní schopností – alespoň pro lidský druh. A je tu ještě něco ji­
ného…
Ze všeho nejvíc se mi příčí,« pokračoval za okamžik, »že si s
ním brzy budeme asi hodně podobní.«
»Právě se ti podařilo převrátit celý můj svět vzhůru nohama,«
postěžovala si.
»To je mi líto, neměl jsem ale možnost předvídat, kdy se mě za­
čne změna zmocňovat. Pořád ještě jsem ochoten pomoci ti všemi
- 110 -
svými silami v čemkoli, co budeš chtít, a budu ti pomáhat, dokud
toho budu schopen.«
Vztáhla ruku a dotkla se chapadla.
»Kdyby bylo něco, co bych pro tebe mohla udělat…«
»Není,« skočil jí do řeči. »Žádný smrtelník mi nepomůže. Ironií
osudu je, že v té přechodné etapě budu po určitou dobu doopravdy ší­
lený. Než to na mne přijde, pošlu tě pryč na místo, které jsem pro
tebe přichystal a které je mimo čas i prostor; na místo, kde tě čekají
mnohé rozkoše. Moje druhé já tě nepochybně zavolá zpátky, až bude
potřebovat tvoje služby.«
»To, co slyším, mě naplňuje obrovským smutkem.«
»A mě zase naplňuje smutkem, když ti to musím říkat. Co
kdybychom si tedy raději promluvili o tom, co tě za mnou teď při­
vedlo?«
»To, co mě přivedlo,« začala, »se ještě víc komplikuje zprávami,
které jsi mi právě sdělil. Baran něco provádí se zrcadlem. Vyslal do
něj přinejmenším jednoho ducha a právě teď tam nejspíš posílá další­
ho…«
»Věnoval jsem těmto záležitostem smrtelníků jen malou po­
zornost s výjimkou případů, kdys to chtěla ty. Takže mi teď pověz,
kdo je to Baran a proč ti záleží na tom, co by mohl provádět s něja­
kým zrcadlem.«
»Baran je ten tmavý rozložitý chlap, který sem občas chodí se
mnou.«
»Ten, co ovládá trik s rukou?«
»Ano. Jelerak ho na zdejším hradu ustanovil svým zástupcem. A
to zrcadlo – je v jedné komnatě kousek pod vrcholem severní věže –
je prostředkem, jehož pomocí Jelerak cestuje mezi mnoha svými úto­
čišti. Jelerak byl před nějakou dobou zraněn v souboji s jiným čaro­
dějem; mysleli jsme, že možná přijde sem, kde bych tě mohla požá­
dat, abys ho svou mocí uzdravil. Zatímco jsme vyčkávali jeho pří­
chodu, mnozí jiní, kteří ho považovali za mrtvého nebo příliš
oslabeného, se pokoušeli do hradu proniknout, aby se pokusili
ovládnout tě ke svým vlastním záměrům.«
Ovanula ji vlna pobavení.
»Teprve tehdy jsem si vzpomněla na důvod, proč mi Jelerak vrá­
til život – abych ti pomohla ve tvé nemoci během loňského léta…«
- 111 -
»Byl to můj první záchvat šílenství po mnoha staletích. Až do té
doby jsem mu propůjčoval veškerou sílu, o kterou mě požádal, a
splácel jsem mu tak služby, které nám před dávnou dobou prokázal a
o nichž ses zmínila. Neuvědomoval si, co se děje. Já tehdy také ne.«
»A samozřejmě ani já ne. I když jsem si snad mohla vzpo­
menout na jisté velmi staré a pochmurné pověsti, sama jsem nikdy
dřív nic podobného neviděla. Když se ale začali objevovat ti vetřelci,
považovala jsem za rozumné navrhnout ti, abys i při plném vědomí
zopakoval ty efekty proměňující krajinu kolem nás a zabránil jim tak
v přístupu. Věděla jsem, že Jelerakovi to nemůže vadit, protože ten
se sem kdykoli mohl dostat prostřednictvím zrcadla. Byla bych se
svou strategií seznámila Barana, jenže tou dobou už mé začaly jeho
pozornosti obtěžovat. Napadlo mě, že bude lepší ponechat ho v do­
mnění, že jsme se ocitli v podobně obtížné situaci jako loni v létě a
že já jsem jediná, kdo by se s nimi mohl efektivně vypořádat. Tenhle
klam mi nad ním zajistil větší moc. Celou tu dobu jsem si ale mysle­
la, že je zrcadlo v pořádku. Teď už si tak jistá nejsem. Je možné, že
ho od samotného začátku držel zavřené.«
»Proč by něco takového dělal?«
»Když jsi v zemi kolem hradu vyvolal takový chaos, zablo­
kovalo to všechny snadné přístupové cesty s výjimkou zrcadla.
Pokud nalezl nějaký způsob, jak zablokovat i zrcadlo, zůstali jsme
naprosto izolovaní a ani samotný Jelerak se sem nemohl vrátit k re­
konvalescenci, kterou potřeboval. Teď si myslím, že to Baran udělal,
protože se začal podobat těm vetřelcům. Chtěl si uchovat kontrolu
nad hradem, dokud nenajde nějaký způsob, jak tě ovládnout.«
»Znamená to, že neví, že jsem Jelerakovi sloužil dobrovolně a
nebyl jsem pod žádným nátlakem – protože o záležitosti lidí se už
dlouhá léta nestarám?«
»Ne, to jsem mu nikdy neprozradila. Říkala jsem si, že čím míň
ví, tím líp.«
»V čem je tedy potíž?«
»Nejsem si tím teď jistá. Původně jsem tě přišla požádat, abys
otevřel cestu zrcadlem a udržoval ji otevřenou navzdory všem jeho
případným pokusům o její opětovné zablokování. Chtěla jsem to pro­
to, aby se Jelerak mohl vrátit, zotavit se a pak se s Baranem vypořá­
dat podle vlastního uvážení. Teď ale, když jsi mi o Jelerakovi pově­
děl to všechno, nevím, co říct.«
- 112 -
»Odblokování zrcadla by bylo velice jednoduché, i když bych ti
nemohl zaručit, že ho udržím otevřené, kdyby se mě zmocnil další
záchvat šílenství.«
»…a pak jsem měla v úmyslu tě požádat, abys znovu začal se
svými emanacemi a rozbouřil opět okolní zemi; to by zabránilo v pří­
stupu nevítaným návštěvníkům a Jelerakovi by to poskytlo možnost
dostat se sem sklem zrcadla – navíc by to Barana přesvědčilo, že jsi
pořád neovladatelný, takže by mě přestal obtěžovat a chtít po mně,
abych se stala jeho společnicí v beznadějném projektu.«
»A teď?«
»Teď si musím vybrat mezi dvěma zly. Nevím, co mám dělat.
Baran není ani zdaleka tak chytrý, jak si myslí, a kromě toho se mu
líbím. Myslím, že bych ho snadno dokázala kontrolovat. Na druhou
stranu si ale pořád připadám do jisté míry vázaná loajalitou k Jelera­
kovi. Ať o něm říkáš cokoli, vždycky se mnou zacházel slušně.«
»A na to se můžeš spolehnout i v budoucnosti, ať se situace vy­
vine jakkoli.«
»Je to samozřejmě dáno úctou k mému postavení. Na jan­
darském dvoře nebyl nijak neznámou osobou.«
»To může a nemusí být ten pravý důvod, já jsem ale měl na
mysli něco osobnějšího.«
Ztuhla a pak se rozesmála.
»Ale ne, tomu nevěřím. Jelerak? Vždycky vedl skoro řeholnický
život. Byl oddaný pouze své magii.«
»Mohl přece povolat kohokoli z tvého proslaveného rodu, aby
se se mnou domluvil.«
»To je pravda.«
»Jeho největší láskou je moc a ovládání ducha druhých. Přesto
však existují dvě pouta se světem lidí, od kterých se nedokázal zcela
oprostit – jistý malý pocit bratrské sounáležitosti s kněžími Babrigo­
ry a určitá omezená oddanost tobě. Odjakživa jsi pro něj byla nedo­
sažitelnou královnou a kněžkou.«
»To tedy dobře tajil.«
»Nemohl to ale utajit před Tualuou, protože já jsem nahlédl do
jeho srdce a viděl jsem všechno, co v něm skrývá – dokonce i to,
čeho si není vědom ani on sám. Teď ti to ovšem prozrazuji z určitého
konkrétního důvodu. Síla mojí vůle začíná ochabovat a já se chci po­
starat o ty, na nichž mi záleží, než se úplně zhroutí. I v tomhle
- 113 -
okamžiku, kdy tady spolu rozmlouváme, hledím do budoucnosti a
zkoumám její časové linie. Někde přede mnou je temná skvrna, do
níž nejsem schopen proniknout. Domnívám se, že události, k nimž
dojde za tímto mezníkem, s ním nějak souvisejí. Původně jsem měl v
úmyslu poslat tě na místo, které jsem pro tebe připravil a kde bys
byla v bezpečí.«
Myšlenky se jí zatoulaly k muži v řetězech.
»Nikam nepůjdu,« prohlásila.
»To jsem už také zjistil. A to je důvod, proč jsem ti pověděl, že
čaroděj ve vztahu k tobě trpí určitou lidskou slabostí. Je to v nej­
lepším případě jen neurčitý cit, kterého si je i on sám vědom jen
částečně a kterému plně nerozumí. Varuji tě, aby ses na něj ne­
spoléhala, budeš-li o něm ale vědět, třeba ti to v nějaké těžké chvíli
přijde vhod.«
Objala chapadlo.
»Tualuo! Tualuo! Možná jsi silnější, než si myslíš. Nemůžeš se
té temné vůli postavit a třeba ji i porazit ?«
Ještě než dořekla, atmosféra kolem ní zhoustla a naplnila se po­
nurými myšlenkami.
»Pokud tomu dobře rozumím,« odpověděl konečně Tualua,
»něco takového se u bytostí mého druhu nestává. Snažím se a budu
se snažit i nadále. Obávám se ale, že můj odpor jí jen dodává větší sí­
lu.«
»Nevzdávej se. Vydrž tak dlouho, jak jen to bude možné. A když
to nepůjde jinak, zavolej si na pomoc Starší bohy ze svého rodu!«
Komnata se otřásla čímsi podobným smíchu.
»Moji vznešení předkové už dávno opustili tuto úroveň existen­
ce, v níž jsem uvězněn. Ze svých výsostných sídel by mě ani neslyše­
li. Kdepak, musíme se připravit na nadcházející zkoušku a já se mu­
sím znovu začít zabývat záležitostmi lidí, protože vidím, že jsou pro­
pletené s mým vlastním životem. Dobře poslouchej, co ti teď povím,
protože cítím, že se ve mně znovu vzdouvá šílenství…«
Kouřící voda v bazénu, vykládaném jasně barevnými dlaždice­
mi, zalévala Holrunovo tělo těsně nad úroveň ramen a vzduch kolem
něj byl naplněn vůní exotických kadidel. Jeho tvář měla ostře řezané
rysy, oči – teď napůl zavřené – měl tmavé a často jimi kolem sebe vr­
hal pátravé a výmluvné pohledy. Jeho ústa se i teď, když odpočíval,
- 114 -
lehce křivila vzhůru v poněkud zlověstném úsměvu. Byl nakloněný
dopředu a jedna z jeho favoritek, která klečela za ním, mu nad hladi­
nou masírovala ramena. Další mu podala chladivý nápoj ve vy­
řezávaném zakřiveném klu nějaké dávno vyhynulé šelmy. Trochu
usrkl a vrátil jí ho; lehce přitom přejel špičkami prstů po dívčině pa­
ži.
Když se ozvalo volání jeho křišťálového komunikátoru, tiše zak­
lel a prohrábl si rukou kštici nezkrotných hnědých vlasů, setřásl ze
sebe ruce druhé dívky a otočil se k velké kouli, kterou měl zasazenou
ve zdi mezi mozaikou drobných dlaždic, tvořících podobu obrovské­
ho oka. Zaměřil na ni svou pozornost a v oční panence se objevil
Meliášův obraz.
»Omlouvám se, že tě ruším,« začal Meliáš.
»To se stává, zvlášť když je člověk nejmladším členem Rady. A
konec konců je to nejspíš dobře, pokud chceš nějaké výsledky. Těm
senilním starým rozbaleným mumiím by trvalo celou věčnost, kdyby
se měly jen rozhodnout, jestli si mají odskočit na záchod. Někdo je
čas od času musí postrčit žhavým pohrabáčem a já jsem byl právě do
téhle funkce zvolen. Jaká je situace v Sangarisu? Vážně…«
»V Kannaisu.«
»No jasně, v Kannaisu. Vážně ti závidím, že můžeš být venku v
terénu, to mi věř. Tyhle administrativní nesmysly – no co, někdo je
udělat musí.«
Náhle se zarazil a upřeně na Meliáše zíral; ve tváři se mu objevil
náznak úsměvu.
»Ano,« přikývl Meliáš. »Situace se tady v poslední době po­
někud změnila a já mám pocit, že by se o tom Rada měla dozvědět.
Objevili jsme také některé velice zajímavé informace. Po pravdě ře­
čeno si myslím, že konečně přišel čas, kdy by měla Rada přijmout
nějaká opatření v jisté záležitosti, která se přímo týká Jel…«
»Počkej! Ne tak zhurta!« Holrun náhle stál s dlaní zdviženou
před sebe a jeho masérka mu spěšně přehodila přes ramena koupací
plášť. »Občas mívám dojem, že éter má uši i jiné smyslové orgány.
Vezmu si tenhle hovor na druhé kouli; ta je chráněná takovými bez­
pečnostními kouzly, o jakých jsi ještě v životě neslyšel. Hned ti zavo­
lám zpátky.«
Mávl rukou a Meliášův obraz se rozplynul.
- 115 -
Holrun vylezl z bazénu a obul si sandály. Vyšel z malé jeskyňky
a vstoupil do svažujícího se tunelu, pak přiložil k ústům dva prsty a
hlasitě, pronikavě zahvízdal. Dlouhé pásy bílých kamenů, za­
sazených do zdi po obou stranách tunelu, se rozzářily bledým svět­
lem.
S úsměvem zabočil za roh a vstoupil do dvoupatrové komnaty
tvaru velkého L, vytesané do kamene. Luskl prsty a ve výklenku pří­
mo před ním se vesele rozhořela dřevěná polena; kouř stoupal vzhůru
rozeklanou puklinou, skrytou za oranžovými stalaktity, obklopenými
dlouhými řetězci vytesaných postav, které byly navzájem propojeny
a ve velkých spirálách vysílaly erotické impulzy. Na vysokých
stojanech se rozzářily tlusté svíce, v jejichž plamenech se objevila
útulná, ale dosti přeplněná místnost, obsahující téměř všechny známé
magické pomůcky, používané více než třiceti národy a kmeny celého
světa. Každé viditelné místo na podlaze, na klenutém stropě i na
stěnách, zakřivených do tvaru obrovského sudu, bylo pomalováno
tajemnými symboly.
Okamžitě přistoupil k polici po své levé ruce a vzal z ní malou
skříňku z citrónovníkového dřeva, kterou přenesl k pultu v koutě u
ohně. Nohou si přitáhl nízkou stoličku, překrytou šedou kožešinou, a
postavil ji na kobereček s geometrickým vzorem. Otevřel skříňku,
vytáhl z ní tmavou, téměř černou křišťálovou kouli, kterou položil na
pult. Pak se sám posadil na stoličku, zhluboka se nadechl, vydechl a
vyřkl jediné slovo: »Meliáš!«
Koule se jen nepatrně projasnila a v ní se objevila nezřetelná
Meliášova podoba.
»Tak co tomu říkáš?« zeptal se.
»Slyším tě jakoby z obrovské dálky,« ozvala se tichá odpověď.
»S tím se nedá nic dělat. Všude kolem nás je tolik ochranných
kouzel jako věřitelů na pohřbu. Zato ale můžeš klidně mluvit. Co
mají znamenat ty řeči, že bys chtěl, aby Rada něco podnikla s Jelera­
kem?«
»Myslím, že tudy zrovna dnes ráno v přestrojení projel a že se
teď snaží dostat do hradu.«
»Zatraceně, člověče, a co má být? Je to přece jeho hrad. Jestli
nemá zrovna za lubem nic horšího než vrátit se domů, nechápu,
co…«
- 116 -
»Ty mi nerozumíš. Je teď slabší, než byl kdy dřív, kam až lidská
paměť sahá. Jsem si jistý, že se tam snaží dostat, protože chce využít
jednoho ze svých největších zdrojů síly a obnovit zase svoje
schopnosti. A možnost, že se mu to skutečně podaří, není ani trochu
příjemná – rozhodně ne, pokud Tualua propadl jednomu z těch perio­
dických záchvatů šílenství, ke kterým má jeho druh sklon. A já bych
řekl, že je to tak. Navíc…«
Holrun mávl rukou.
»Počkej. To všechno je strašně zajímavé, ale nechápu, kam tím
míříš, l když je oslabený, pořád ještě by to byl hrozivý protivník.
Byly přece vypracovány všemožné tajné studie a věštby předpovída­
jící, jaké by byly pravděpodobné výsledky střetu s ním.«
»Víš dobře, co si s těmi studiemi můžeš udělat,« odsekl Meliáš.
»Ten člověk dřív nebo později zničí nebo rozvrátí celou naši or­
ganizaci, stejně jako se mu to už povedlo s tolika jejími členy. Vím,
že mezi námi má celý kádr přívrženců, a ty to víš taky. Dřív nebo
později se s ním budeme muset vypořádat a já si myslím, že tohle je
ta nejnadějnější příležitost, jaká se nám kdy naskytla. A tebe
samotného jsem slyšel říkat, že bys byl rád, kdyby k tomu došlo ještě
za tvého života.«
»Nu, to já přece nepopírám. Jenže to bylo neformální a neofici­
ální prohlášení. Rada je spolek konzervativních tupců. Proto se už
tak dlouhá léta řídíme touhle politikou nevměšování.«
»Je tu ještě něco,« poznamenal Meliáš.
»Tak mi to pověz.«
»Do pásma dnes ráno zamířil jistý člověk, který výslovně pro­
hlásil, že jde Jeleraka zabít.«
Holrun posměšně odfrkl.
»A to je všechno?« uchechtl se. »Víš, kolik lidí už se o to poku­
silo? A kolik jich mělo aspoň nějakou šanci? Ne, ať tak nebo tak,
není to k ničemu.«
»Jmenoval se Dilvish a jel na kovovém koni. Teprve před chvílí
jsem se dozvěděl, co je zač.«
»Prokletý Dilvish? Je tam? Víš to jistě? Vysoký, štíhlý, částečně
elfského původu? Nosí zelené boty?«
»To je on. A býval kdysi členem Společnosti…«
»Jistě! To já vím! Dilvish! Ach, bohové! Bylo by mi zatraceně
líto, kdyby měl zemřít tak blízko svému cíli. Když jsem byl ještě
- 117 -
kluk, byl jedním z mých hrdinských vzorů – Plukovník Východu. A
když se vrátil z Pekla… Víš, že tomu by se to mohlo podařit?
Kdybych měl sám vybírat vraha, nikoho dalšího už bych nehledal.
Dilvish…«
»Takže mě napadlo, že kdyby se Společnost chtěla vyhnout pří­
mé konfrontaci, třeba by prostě dokázala najít nějaký způsob, jak mu
přispět na pomoc a sama se přitom držet v pozadí.«
Holrun se na něj nedíval; oči měl upřené do prázdna.
»Co tomu říkáš?« pobídl ho Meliáš.
»Pověz mi něco o tom hradu. Jak to tam vypadá?«
»Ty poruchy ustaly. Země kolem hradu je teď klidná, takže ho
vidím v dálce před sebou. V několika oknech se objevila světla.
Možná, že v archivu je někde plánek jeho vnitřních prostor; měl jsem
se na to zeptat Rawka. Jelerakovým tamním zástupcem je Baran z
Blackwoldu, sotva průměrně schopný čaroděj…«
»Není na tom místě něco zvláštního? Staré hrady většinou míva­
jí svou historii.«
»Původ tohoto hradu se ztrácí ve starých legendách. Vypráví se,
zeje to nejstarší stavba na světě, dokonce starší než lidská rasa. Říká
se, že je od sklepení až po věže plný magie. A taky má mít údajně ně­
jakou souvislost se Staršími bohy.«
»Tak tedy jedno z těch míst? No dobře, poslouchej. Doopravdy
mě to zaujalo. Nech si to všechno pro sebe a nedělej žádné hlouposti.
Svolám okamžitě mimořádné zasedání Rady a předložím jí to k uvá­
žení. Pokusím se je přesvědčit, aby změnili svou politiku. Nedělej si
ale příliš velké naděje. Většina z nich by vhodnou příležitost nepo­
znala, ani kdyby se k nim sama přikradla a kousla je do zadku. Spo­
jím se s tebou, jakmile budu něco vědět, a pak se můžeme roz­
hodnout, co dál.«
Přerušil spojení, vstal a chvíli hleděl do ohně; pak se usmál a
přešel na druhou stranu místnosti.
»Zatraceně!«
Luskl prsty a světla zhasla.
- 118 -
Kapitola
7
Dilvish slyšel jejich smích i jejich žerty. Pravidelně se v nich opa­
kovala slova »polibek smrti«. Většiny dění kolem sebe si však nevší­
mal, rozechvěle visel ve svých poutech a zaobíral se chaotickými
vzpomínkami, které se mu vynořovaly z paměti. Hlava ho přestala
bolet; ať mu s ní ta žena udělala cokoli, zabralo to překvapivě rychle.
Bolest, kterou teď cítil, měla jen mentální charakter a byla následkem
drsného doteku démona. Na nějakou dobu se znovu ocitl v Domech
bolesti; vzpomínky, které držel v podvědomí, se vyřinuly a pálily
jako žhavá láva.
Po chvíli začal přemýšlet o tom, kde je a jak se tam dostal, a za­
plavila ho vlna nenávisti silnější než bolest. S úspěchem upřel svou
pozornost na bezprostřední okolí. Dolehla k němu jejich slova:
»… opravit tu past na démony. Když ho sem přivlekli, velký kus
jí smazali.«
»Dosáhneš i na jeho část? Ještě nějakou tu chvíli nám nebude
nic platný.«
»Snad ano.«
»Odile, budeš se zase muset natáhnout.«
Dilvish si přivřenými víčky prohlížel svých šest spoluvězňů.
Žádného z nich nepoznával, i když z jejich odborné hantýrky i z ob­
razce, který kreslili, mu bylo okamžitě jasné, že jsou to všichni čaro­
dějové. Z jejich vzhledu nabyl dojmu, že tady musejí být uvězněni už
pěkně dlouho.
Otevřel oči dokořán. Ani jeden z jeho společníků si toho ne­
všiml; všichni byli příliš zaměstnáni svou prací. Prohlédl si obrazec
pozorněji a zjistil, že jde o jednoduchou obdobu jednoho z nejzá­
kladnějších schémat, se kterým se většina čarodějnických učňů se­
známí hned v prvním roce svého studia. Impulzivně natáhl nohu v
zelené botě a dokončil palcem tu část, která mu byla nejblíž.
- 119 -
»Podívejte! Náš milovník už přišel k sobě!« zvolal jeden z
vězňů. Když se k němu začaly otáčet další hlavy, dodal: »Já jsem
Gait a tohle je Vane.«
Dilvish přikývl a ostatní se přidali.
»… Hodgson. «
»…Derkon« – zleva.
»…Lorman« – zprava.
»A já jsem Dilvish,« představil se.
Derkon k němu škubnutím opět otočil hlavu a pohlédl mu přímo
do očí.
»Plukovník Dilvish? Ten, co bojoval u Portaroy?« otázal se.
» Přesně tak.«
»Taky jsem tam byl.«
»Bohužel si nevzpomínám… «
Derkon se zachechtal.
»Byl jsem mezi tvými protivníky – v Čarodějné jednotce – a se­
stavoval jsem mocná kouzla, která měla vést k tvé porážce. Tys byl
ovšem tak nestydatý, žes přesto vyhrál. Stálo mě to mou provizi. «
»Nemůžu říct, že by mi to bylo líto. Proč tady všude po podlaze
kreslíte pasti na démony?«
»Protože démoni tuhle zatracenou celu považují za svoji
špižírnu. Čas od času sem některý z nich zajde a jednoho z nás seže­
re.«
»To je ovšem jiná. Předpokládám, že jste tady všichni ze stejné­
ho důvodu?«
»Ano,« přikývl Derkon.
»Ne,« řekl současně Hodgson.
Dilvish tázavě zdvihl obočí.
»Jen se snaží přednést jistý metafyzický argument,« vysvětloval
Derkon.
»Morální argument,« opravil ho Hodgson. »Chtěli jsme se
zmocnit zdejší síly z odlišných důvodů.«
»Všichni jsme po ní ale šli,« usmál se Derkon. » Všichni jsme
byli tak dobří nebo nám natolik přálo štěstí, že jsme pronikli až do
hradu, jenže tady to skončilo.« Mávl rukou a dramaticky zachřestil
svými řetězy. »Moje zaklínadla ztratila účinnost, takže jsem se musel
postavit Baranovi v boji muže proti muži. Zaskočil mě ale tou svojí
třetí rukou.«
- 120 -
»Třetí rukou?«
»Ano. Nechal si na jiné úrovni narůst ještě jednu paži. Vytáhne
ji, kdykoli ji potřebuje. Jestli se odtud někdy dostaneš a narazíš na
něj, pamatuj, že dokáže být rychlejší než mžiknutí oka.«
»Budu si to pamatovat.«
»Kde je tvůj kovový oř?«
Dilvish se zatvářil melancholicky.
»Bohužel, postihl ho stejný osud jako kdysi mne. Proměnil se v
sochu.« Neurčitě pokynul hlavou. »Tam venku.«
Hodgson si odkašlal.
»Dáváš v magii přednost některému z obou extrémů?« zeptal se
opatrně.
»Poslední dobou se můj zájem o magii omezil na minimum – a
spíše na její praktické než technické aspekty,« odpověděl Dilvish.
Hodgson se uchechtl.
»Mohu se v tom případě zeptat, k jakým účelům bys chtěl využít
síly Prastarého v případě, že by se ti ho podařilo ovládnout?«
»Nejsem tady proto, abych usiloval o získání síly,« vysvětloval
Dilvish.
»A proč tedy?« zajímal se Lorman.
»Chci jen najít Jeleraka – a strávit s ním pár minut, abych ukon­
čil náš vzájemný vztah.«
Celou kobkou zazněly překvapené vzdechy.
»Opravdu?« zeptal se Derkon.
Dilvish přikývl.
»To je statečné, pošetilé nebo obojí dohromady – tak fantastický
a přitom předem k neúspěchu odsouzený plán má v sobě určitou při­
tažlivost. Upřímně se před tebou skláním. Je mi jen líto, že bohužel
nebudeš mít příležitost se o to pokusit.«
»To se ještě uvidí,« ujistil ho Dilvish.
»Pověz mi ale,« nedal si pokoj Hodgson, »která oblast magie je
tvou nejsilnější stránkou. Mocným kouzlům musíš čelit něčím
účinnějším než jen odhodlanou tváří a mečem. Jakou barvu má tvoje
rozhodující síla?«
Dilvish pomyslel na Pekelná zaklínadla i na to, že je pravdě­
podobně na celé zemi jediným člověkem, který je všechna zná.
»Obávám se, že je černá jako jáma, ve které má svůj původ,«
odvětil.
- 121 -
Derkon a Lorman se při těch slovech nahlas uchechtli.
»Tak to jsme tedy tři ze sedmi a k tomu pár šedých,« konstatoval
Derkon. »To není špatné.«
»Jenže já se vlastně za čaroděje ani nepovažuji,« pokračoval
Dilvish.
Tentokrát se rozesmáli všichni.
»To je něco jako být trochu mrtvý nebo trochu těhotný, nemys­
líš?«
»Kdo přivedl legie Shoredanu?«
»Kde jsi přišel k tomu kovovému koni?«
»Jak se ti podařilo dostat se do hradu?«
»Nejsou snad elfí boty magické?«
»Dík za tvoji pomoc při kreslení té pasti na démony.«
Dilvish se zatvářil nechápavě.
»Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval,« prohlásil. »Možná že na
tom, co říkáte, je trocha pravdy…«
Znovu se rozesmáli.
»Jsi opravdu zvláštní člověk,« ozval se konečně Derkon. »Máš
ale pravdu, jak jinak bojovat proti černé magii než zase černou
magií?«
»Bílou magií!« odsekl Hodgson.
Šedí čarodějové se jim teď vysmívali oběma.
»Pokud je to jen trochu možné, dávám přednost použití přiro­
zených zbraní.«
Tentokrát se opět zasmáli všichni.
»Proti němu?«
»Tak blízko se k němu nikdy nedostaneš.«
»Osobní preference musejí ustoupit účelnosti.«
»Jako moucha proti hřebci…«
» Jako kapka vody ve velké poušti…«
»…zničil by tě.«
»Možná ano,« řekl Dilvish, »a možná ne.«
»Přinejmenším,« ozval se Derkon, »jsi nás poprvé od chvíle,
kdy jsme padli do zajetí, trochu rozveselil. A stejně jako většina na­
šich rozhovorů i tenhle nepochybně zůstane pouhou akademickou
debatou.«
»Tak tedy pokračujme ve stejném duchu,« navrhl Dilvish. »Co
máte v plánu podniknout, pokud se odtud dostanete?«
- 122 -
»Proč myslíš, že máme nějaký plán?« otázal se Galt.
»Ticho!« okřikl ho Vane.
»V každém vězení, ve kterém jsem kdy byl, měli vězni nějaký
plán,« odtušil Dilvish.
»A jak máme vědět, že nejsi Jelerak v přestrojení a nehraješ s
námi nějakou hru?«
»Je vás tady půltucet čarodějů všeho možného ražení a přitom
nejste schopni poznat, jestli je někdo zahalen transformačním kouz­
lem?«
»Naše kouzla nám tady nejsou k ničemu – a když už o tom mlu­
víme, existují i jednodušší převleky než ty, které užívají magie.«
»Klid!« vykřikl Derkon. »Tenhle muž není Jelerak. «
»Jak to víš?« zajímal se Odil.
»Protože už jsem se s Jelerakem setkal a vím, že žádný obyčejný
převlek by ho nedokázal takhle změnit. A pokud jde o magické pře­
měny – existují přece určité věci, které se změnit nedají. Jsem nejen
čaroděj, ale také senzibil, a tenhle chlapík má moje sympatie. Jelerak
moje sympatie nikdy neměl.«
»Řídíš se pouhým pocitem?«
»Senzibil svým pocitům věří.«
»Jelerak stejně jako ty praktikuje černou magii,« ozval se Hodg­
son, »a přesto se ti nelíbí?«
»Jsou si snad všichni písaři navzájem sympatičtí? Všichni vojáci
nebo všichni kněží? Jsou tobě sympatičtí všichni bílí mágové? Je to
stejné jako se vším ostatním. Vážím si jeho schopností i některých
úspěchů, jichž dosáhl, osobně mi ale vadí.«
»Co ti na něm vadí?«
»Nikdy dřív jsem nepotkal nikoho, kdo podle mého názoru mi­
luje zlo jen pro samotnou jeho podstatu.«
»Je zvláštní, že právě někdo, jako jsi ty, něco takového odsu­
zuje.«
»Pro mne je magie pouhým prostředkem a ne cílem. Jsem vždy
sám sebou.«
»A přece tě tvoje magie poznamenává.«
»To je ovšem můj problém. Dilvish se na něco ptal. Odpoví mu
někdo?«
»Já odpovím,« ujal se slova Hodgson. »Ne, pokud jde o to, jak
se odtud dostat, žádný opravdový plán nemáme. Kdyby se nám to ale
- 123 -
podařilo, sdílíme jistý společný záměr. Máme v úmyslu dostat se do
jednoho z nepostižených pásem a tam spojit svoje síly na koncentraci
Tualuových emanací, abychom zlomili kouzlo, které tenhle hrad drží
pohromadě. Jestli chceš, můžeš se k nám připojit.«
»Jaké to bude mít důsledky?« zajímal se Dilvish.
»To nevíme jistě. Může se stát, že se celý hrad rozpadne, takže
budeme v nastalém zmatku moci uprchnout.«
»Kameny, navršené na další kameny, mívají ve zvyku zůstávat
na místě,« poznamenal Dilvish. »Připadá mi pravděpodobnější, že
hrad bude pouze uvolněn, aby mohl přirozeně stárnout. Jsem nucen
vaši nabídku odmítnout, protože jakmile se odtud dostanu, budu se
muset věnovat jiným věcem.«
Galt posměšně odfrkl.
»A to už asi bude brzo, co?« zeptal se.
»Jistě. Nejdřív ale musím vědět, jestli někdo z vás viděl Je­
leraka? Je tady? Kde jsou jeho soukromé komnaty?«
Neozvala se žádná odpověď. Dilvish se rozhlédl po kobce a
muži jeden po druhém zavrtěli hlavou.
»Kdyby tady byl,« prohlásil Odil, »už by nás všechny zabil nebo
s námi udělal něco ještě horšího. «
»Pokud jde o jeho komnaty,« připojil se Galt, »naše informace o
tomhle místě jsou poněkud omezené.«
»Kdo byla ta žena,« vyptával se dál Dilvish, »která mě sem po­
máhala přivést?«
Znovu se ozval smích.
»Chceš říct, že neznáš dokonce ani ji?« otázal se nevěřícně
Vane.
»Je to královna Semirama z dávného Jandaru,« vysvětloval
Hodgson, »kterou sem sám Jelerak povolal zpět z prachu, aby mu
sloužila.«
»Slyšel jsem balady a pověsti, vyprávějící o její kráse a záludné
lstivosti…« zamyslel se Dilvish. » Je sotva uvěřitelné, že je díky síle
toho čaroděje doopravdy tady a že je naživu. O jednom z mých před­
ků se vyprávělo, že patřil k jejím milencům.«
»A kdopak to byl?« zajímal se Hodgson.
»Samotný Selar.«
V tom okamžiku začal Lorman žalostně naříkat a chřestit svými
řetězy.
- 124 -
»Běda! Běda! Už to zase začíná a já jsem si neuvědomil, že to
skončilo! Jsme dvojnásobně prokleti – mít takovou příležitost a ne­
chat ji nevyužitou! Běda!«
»Co je – co se stalo?« poděsil se Hodgson.
»Zklamali jsme! Je s námi konec! A přitom to mohlo být tak
snadné!«
»Co? Co?«
Starý čaroděj však pouze ještě jednou zakvílel a pak se uchýlil
ke kletbám. Ve stinných zákoutích vysoko u stropu se utvořil oblak,
ze kterého se na ně začal sypat bleděmodrý sníh.
»Ví někdo, o čem mluví?«
Všichni zavrtěli hlavou.
Lorman zdvihl kostnatý prst vzhůru a ukázal na nepřirozený
blizard.
»O tomhle mluvím!« vykřikl. »O tomhle! Teprve teď to znovu
začalo! Cítil jsem, jak se emanace znovu vzdouvají. Na nějakou dobu
ustaly a my jsme si toho vůbec nevšimli! Naše magie by v tom mezi­
dobí byla fungovala! Už jsme odtud mohli být pryč!« zaskřípal
zbytky svých zubů.
Jedny ze dveří obytné komnaty, situované hned vedle hlavního
sálu, se pomalu otevřely do potemnělého venkovního světa. Pod
jejich horním rámem se objevila sehnutá velká hlava s kšticí kudrna­
tých černých vlasů a do místnosti vešel muž obrovité postavy s
mohutnými svaly. Od pasu nahoru byl nahý a měl na sobě pouze
krátkou modročernou kytlici, přepásanou širokým koženým
opaskem, u něhož visela pochva s ohromným mečem. Pomalu otočil
hlavu s chvějícím se chřípím a pozvedl ji vzhůru. Neslyšně našlapo­
val nohama v jelenicových botách a přešel nejprve k blátem potřísně­
né pohovce a pak do protějšího kouta místnosti. Oči měl téměř bledě­
modré a jeho plnovous byl stejně kudrnatý jako jeho vlasy.
Přešel ke dveřím po své pravé ruce, strčil do nich a pomalu je
otevřel. Pak vystrčil hlavu a rozhlédl se po hlavním sálu. Převrácený
skleněný strom, visící ze stropu, zářil jakýmsi ohni nepodobným
světlem. Podlaha se kluzce leskla jako hladina zamrzlého jezera.
Někde nablízku se ozývalo tiché tikání. Zrcadlová stěna odrážela
proměnlivé nekonečno, když nasál zatuchlý vzduch a pokročil kupře­
du. Nikdo jiný v sále nebyl.
- 125 -
Když ušel několik kroků, zazněl kdesi po jeho levici jediný cin­
kavý tón. Na tak velkého muže se překvapivou rychlostí otočil, ukro­
čil stranou a povytáhl z pochvy meč.
Zacinkání se ozvalo ještě jednou; vycházelo odněkud z útrob vy­
soké úzké skříňky, která stála v malém výklenku napravo ode dveří,
jimiž právě prošel. Těsně pod její horní hranou se nacházel jakýsi
kruhovitý obrazec, na jehož obvodu byl napsán rovný tucet číselných
znaků; z jeho středu pak opačným směrem ukazovaly dvě šipky.
Cinkání pokračovalo a muž přistoupil blíž, pozorně si prohlížel ty
části mechanismu, které bylo vidět ozdobnou skleněnou tabulí, počí­
tal jednotlivé údery a velké rty se mu zkřivily v náznaku úsměvu.
Cinknutí se ozvalo celkem sedmkrát, pak skříňka ztichla a muž si
uvědomil, že právě ona byla zdrojem toho tikavého zvuku. Zaregis­
troval, že menší šipka ukazuje na sedmičku. Prohlédl si zobrazení
slunce a měsíce ve všech jeho fázích, nakreslené a vyryté do povrchu
skříňky. Náhle pochopil její funkci a musel potlačit smích, pramenící
z potěšeného ocenění její jednoduchosti a elegance. Tiše zastrčil meč
zpět do pochvy a obrátil se.
Skutečně se sál změnil, nebo to byl jen efekt jeho osvětlení?
Zdálo se mu, že je teď temnější a hrozivější, a měl pocit, jako by jeho
kroky po naleštěné podlaze sledovaly nějaké neviděné oči. Pach, je­
hož stopu poprvé zachytil v obytné komnatě, se stále mísil s jiným
pachem, který ho silně znepokojoval.
Obrovský stropní lustr zapraskal a rozkmital se, když pod ním
procházel. Všude kolem něj i uvnitř zrcadel poskakovaly stíny…
Zrcadla. Přejel si před očima velkou chlupatou rukou. Na pouhý
okamžik měl dojem, že v zrcadle po jeho pravé ruce se objevil odraz
něčeho, co se s ním v sále nenacházelo – jakási velká temná skvrna
podivného tvaru. Teď už vidět nebyla, a přesto když postupoval dál
kupředu, pozorně sledoval místo, kde by se snad mohla nalézat.
Ze všech pachů, které sledoval, byl právě ten nesprávný stále si­
lnější…
Zdálo se, jako by se celý hrad kolem něj zachvěl jediným
slabým otřesem…
Lustr na stropě se lehce zakolébal a stíny se znovu roztančily…
Z jakéhosi podivného kusu nábytku, stojícího na protější straně
sálu, se náhle ozvala hudba…
- 126 -
Tmavá skvrna byla teď zcela černá, zpola ukrytá za sloupem,
který na této straně zrcadla nic neskrýval…
Zatvrzele nyní pokračoval ve svém postupu vpřed a kromě
pachů nic jiného nevnímal.
(Zdálo se mu to, nebo se závěs v rohu před ním právě nepatrně
rozvlnil?)
Ta černá věc se vynořila ze stínu sloupu, zobrazeného v zrcadle;
zastavil se a díval se na ni.
Bylo to jakési obrovské zvíře podoby koně, vyrobené z kovu,
které poskočilo dopředu, pohodilo hlavou a prohlíželo si ho. Skoro to
vypadalo, že se mu vysmívá.
Upřeně na ně zíral a ve výrazu jeho tváře se mísila nechápavost
s nevěřícím úžasem, protože se zdálo, že zvíře míří přímo k němu.
Pak se náhle otočilo a napodobilo svými pohyby jeho příchod do
sálu; dokonce se také zastavilo a prohlíželo si obraz hodin, stojících
ve výklenku. Když došlo až k němu, zastavilo se, otočilo hlavu a
opětovalo jeho pohled.
Jeho oči náhle zajiskřily a rozzářily se a z nozder mu unikl tenký
pramínek dýmu.
Sklonilo hlavu a natáhlo krk. Z úst mu vyšlehl plamenný jazyk,
který se rychle rozšířil po sále a zaplnil celou zrcadlovou stěnu.
Muž zdvihl ruku a otočil se.
V zrcadlech na protější stěně požár zuřil také. Rozzářil se
jasným světlem, a přece v sále nebylo horko a neozval se jediný
zvuk…
Černé zvíře zmizelo za ohnivou stěnou, muž měl však přesto po­
divný pocit, že sklo může každým okamžikem puknout a objeví se
kovový oř, který se rozběhne proti němu.
Vzduch všude kolem byl naplněn dusivou atmosférou dávné
magie. Zda vyzařuje z Prastarého, který se tu někde skrývá, nebo zda
je součástí samotné podstaty hradu, muž nedokázal říci.
Jen s vypětím vůle odtrhl pohled od zdi a začal znovu postupo­
vat kupředu. Závěs se opět zavlnil. Bylo už zcela zřejmé, že se za
ním skrývá něco velkého; zamířil tedy přímo k němu.
Ještě než k němu došel, odhrnula ho něčí ruka stranou; zjistil, že
se na něj dívají dvě různě barevné oči démona.
- 127 -
»Z těch plamenů už jsem měl dojem, že mě někdo posílá
domů,« zachrčel démon. »A přitom je tady jen pouhý smrtelník –
dokonce to ani není jeden z těch, kterým nemám dovoleno ublížit.«
Vystrčil dlouhý rozeklaný jazyk a olízl si rty.
»Večeře,« usoudil.
Muž se zastavil a ruce mu sklouzly k opasku.
»Mýlíš se, Melbriiiiononsadsazzersteldregandishfeltseliore,« od­
pověděl stejným jazykem. »A ty plameny hořely už v den tvého po­
četí.«
»Jak je možné, ty spřízněnče opic, že znáš moje jméno, když já
tebe neznám?«
»Mýlíš se,« opakoval muž, »protože budeš skutečně poslán do­
mů. Než ale půjdeš, pošeptám ti odpověď na tvoji poslední otázku a
dozvíš se, kdo jsem.«
Odepjal si opasek a spolu s těžkým mečem i s pochvou ho odlo­
žil na podlahu.
Hudba divoce zavířila a plameny pokračovaly ve svém tanci,
když k němu démon zamířil. Vykročil mu vstříc s pochmurným
úsměvem na rtech.
»Domýšlivosti, tvé jméno je člověk,« ušklíbl se démon a skočil
po něm.
»Mýlíš se,« odpověděl muž potřetí, vyhnul se jeho vyceněným
tesákům, zachytil jeho útočící spáry a popadl ho kolem pasu.
V okamžení se oba změnili ve složitě propletené klubko údů,
které se skulilo na podlahu a začalo se převalovat sem a tam. V oh­
nivé stěně jako by se otevřel pár očí, které sledovaly jejich počínání.
Holrun měl zrcadlo pověšené na kusu holé zdi mezi jedním ze
stolů a krbem, kde zakrývalo osmašedesát zvláštních run a symbolů.
Teď se před ním pohodlně usadil na hromadu polštářů, a zatímco
zvažoval svůj další postup, potahoval z vodní dýmky, zpomaloval
svůj tep, napínal a uvolňoval jednotlivé uzly svalů. Po chvíli náustek
dýmky odložil; stále ještě přemýšlel o informacích, které zjistil na
shromáždění Rady, když se zbaveni své tělesné schránky vznášeli
nad pohořím Kannais a prohlíželi si Věčný hrad. Jelerak používal k
dopravě mezi svými různými pevnostmi systému zrcadel. Kdyby
chtěli tohoto systému použít stejně jako on, museli by mít k jednomu
ze zmíněných zrcadel přístup a museli by naprosto přesně znát kouz­
- 128 -
lo, kterým bylo ovládáno. Hrad samotný byl obklopen hutnou
temnou aurou, která ho dokonale chránila před psychickým napa­
dením. Na to, aby se k němu v krátké době dostavili osobně, ležel
příliš daleko a navíc se krajina kolem něj mohla kdykoli znovu dát
do svého šíleného tance. Holrun si vzhled hradu i atmosféru, která ho
obklopovala, pevně vryl do paměti. Když se pak vrátil do svého těla i
do svého příbytku, prohledal svoji objemnou knihovnu a pátral po ja­
kékoli referenci, která by se nějak mohla týkat kouzelných zrcadel.
Teď znovu vypustil svého ducha z těla, aby se vrátil na místo.
Za chviličku se už pod ním tetelil Věčný hrad, obrovitý a zlověstný.
Jeho psychický štít byl stále na místě, byly v něm však skrýše uvnitř
skrýší – na jistých úrovních se realita omezovala na prosté zrakové
vjemy…
Přeorientoval se na úroveň čisté energie a zjistil, že i tam je jeho
přístupová cesta zablokovaná. Potom zkusil prapůvodní úroveň čis­
tých forem, kde byl rovněž neúspěšný. S mnohem větším úsilím, než
jaké musel vynaložit dosud, přešel do úrovně základních esencí.
Aha…
Celá struktura hradu byla bizarní – byla to jedna z nejpo­
divnějších věcí, na jaké kdy narazil. Nehodlal se však zdržovat se­
stavováním seznamu všech jeho zázračných aspektů. Protože už pře­
dem orientoval svou vůli na nalezení zrcadla, naprosto jasně se mu
ukázalo v místě, které by se v normálním světě považovalo za
severní věž.
Opatrně se k němu přibližoval a pátral po nezvyklých esencích v
jeho blízkosti.
Byl tam jen jeden muž a z této úrovně byla viditelná esence třetí
ruky. Takže to musel být Baran. No vida…
Pak spatřil kouzlo a přesunul se do úrovně struktur, v níž se cítil
pohodlněji. Kouzlo se proměnilo v obrazec, tvořený vzájemně propo­
jenými pulzujícími různobarevnými čarami, paprsky energie, vysí­
lanými zdánlivě chaotickým způsobem z jednoho průsečíku do
druhého.
Zajímavé. Kouzlo právě zkoumal ještě někdo jiný, kdo byl blíž a
nacházel se na úrovni energie.
Stáhl se trochu zpět a zaměřil se na pozorovatele. Kdyby totiž
ten neznámý našel výchozí bod místo něj, ušetřil by mu pravdě­
podobně spoustu času a energie – o riziku ani nemluvě. Nelíbila se
- 129 -
mu ta nezřetelná modrá věc, stočená do klubíčka v jednom malém
růžku. Při pečlivém zkoumání se zdálo, že se čar dotýká, přitom je
však samostatná…
Když si toho druhého, který kouzlo zkoumal, prohlédl po­
drobněji, dospěl k závěru, že je to pravděpodobně jeden z oněch ne­
výrazných předlunárních elementálů, kteří obvykle vypadají jako
amorfní plamenný přízrak, jsou-li povoláni na svou vlastní úroveň.
Na této úrovni se podobal rudě pulzujícímu tápavému háčku. Háček
několikrát rychle přejel po celém obvodu kouzla, aniž by se klece čar
dotkl, zdálo se však, že pokaždé, když míjí jeden z jejích vystoup­
lých rohů, se jeho postup o něco zpomaluje.
Každá z čar, které před sebou viděl, představovala jednu část
kouzla, buď slovní zaklínadlo nebo gesto. Silu, která v něm byla ob­
sažena, tam samozřejmě za doprovodu příslušného rituálu vložil sám
Jelerak; načerpal ji buď sám ze sebe nebo z nějakého obětního
zdroje. Problémem, který teď Holrun musel vyřešit, bylo zjištění
pořadí, v němž byla celá struktura na jeho vlastní úrovni vytvořena –
byl to nesnadný úkol, protože začátek nebyl zjevně viditelný, jako by
to byla práce začínajícího čaroděje či dokonce zkušeného praktika,
kterému nijak zvlášť nezáleželo na utajení. Bylo to výjimečně
komplikované dílo a Holrun proti své vůli pocítil obdiv k technickým
schopnostem jeho tvůrce.
Háček teď zpomalil v jiném místě – u jednoho ze spodních sek­
torů – jako by tam něco náhle upoutalo jeho pozornost, potom se
však vydal dál a znovu se zastavil u vystouplého rohu. Holrun pokra­
čoval ve svém pasivním pozorování. Byl teď schopen dostat se ven i
v případě, že by před ním bylo kouzlo aktivováno. Nebezpečí číhalo
teprve v pozdějších fázích; bude lepší, když riziko těchto počátečních
kroků nechá na elementálovi.
Háček znovu zpomalil u onoho spodního sektoru, téměř se za­
stavil a Holrun na to místo soustředil veškerou svoji pozornost.
Ano. Byl si jistý, že v okamžiku, kdy jeden z pulzujících zá­
chvěvů ustupoval, objevil nitkovitou čárku jakéhosi nepřirozeného
průsečíku, do něhož by bylo možno vrazit mikroklín psychických sil.
Elementál si však ničeho podobného očividně nevšiml a vrátil se k
vystouplému rohu, kde se zastavil.
Holrun si jej přihlížel a byl si naprosto jist tím, co bude násle­
dovat.
- 130 -
Háček vystrčil svůj ostřejší konec, dotkl se kouzla a napřel se do
onoho místa psychickým tlakem. Chladně modrý strážce se vymrštil
jako uvolněná pružina a skočil do sousedního sektoru. Háček sebou
zoufale zazmítal, snažil se uvolnit, ale pak znehybněl. Začal se
zmenšovat a po malé chvíli byl zcela pohlcen.
Modrá cívka se odkulila stranou a zastavila se; pulzovala teď o
něco jasněji. Po několika dalších tepech se vmáčkla do jiného sektoru
a zvýšený jas, který získala, se z ní přelil do struktury samotného
kouzla. Potom se odvalila a znovu znehybněla v podobě rozmazané
modré skvrny.
Holrun se o kus přiblížil. Viděl teď že elementál kouzlo nejen
zkoumal, ale zároveň blokoval jeho působení. Několik obrazců, které
původně považoval za součást základní konstrukce, začalo blednout
a ztrácet se – byly to klíny, vražené do otevřených prostor, které se
při aktivaci kouzla měly uzavřít. Když přihlížel jejich zániku, pře­
mýšlel o člověku, který nepochybně elementála do celé této záleži­
tosti uvedl. Až zjistí, že zmizel, bude mu nějaký čas trvat, než si vy­
tvoří podmínky potřebné k povolání dalšího, i kdyby chtěl okamžitě
pokračovat ve zkoumání a blokování kouzla, a další chvíli bude po­
třebovat k tomu, aby ho s jeho úkolem seznámil. To by mělo Holru­
novi poskytnout dostatek času k tomu, aby bez vyrušení podnikl po­
třebné kroky.
Pokud samozřejmě někdo kouzlo neaktivuje právě v době, kdy
je bude podnikat; v tom případě by byl Holrun zničen.
Pokračoval směrem k dolnímu sektoru a jediné, co ještě potře­
boval zjistit, byl směr, kterým proudila magická síla. Měl dvě
možnosti. Kdyby zvolil tu nesprávnou a pronikl do kouzla v pro­
tisměru, zrušil by je a zrcadlo by přestalo úplně fungovat.
Jedna čára byla slabší než druhá, což naznačovalo možnost vyš­
šího tónu čarodějova hlasu, když pronášel příslušné zaklínadlo. Za­
klínadla se obvykle vyslovovala na začátku nižším hlasem než na
konci, nebylo to ale absolutní pravidlo. A navíc mohla kterákoli z
obou čar také představovat úvodní magické gesto. Přiblížil se ještě
víc a na kratičký okamžik se silnější čáry dotkl.
Modrá pružina bleskově vystřelila směrem k němu, když však
dorazila na místo, byl už zase stažen zpět a odnesl si s sebou jednu
další informaci: čára při doteku rezonovala! Šlo tedy o slovo a ne o
gesto.
- 131 -
Pozoroval pružinu a čekal, až se znovu usadí. Tentokrát jí trvalo
déle, než se vrátila na svoje místo, pomalu se však odvalila a zkou­
mala všechny větší sektory.
Věděl, že jakmile pronikne do samotného kouzla, bude před její­
mi pozornostmi v bezpečí; v době skutečného fungování magické
struktury musel být totiž její strážce vyřazen z činnosti. Pak už mu
bude hrozit jen jedno nebezpečí – že totiž někdo kouzlo aktivuje, za­
tímco bude zkoumat jeho složení.
Když se pružina opět usadila, dotkl se slabší čáry a okamžitě
ucukl.
Chladná modrá skvrna zareagovala podle předpokladů; nevšímal
si jí a analyzoval další informaci, kterou získal. Znovu zazněla ozvě­
na, což znamenalo, že kouzlo začíná i končí slovem.
Stále ještě neměl možnost s jistotou určit, které rameno daného
sektoru představuje začátek a které konec – mohl stavět pouze na
předpokladu nižšího hlasu na začátku. Ustoupil, ještě jednou si kouz­
lo prohlédl v jeho celkové podobě a snažil se vycítit v jeho struktuře
nějakou obecnou zákonitost. Pátral v paměti po analogických kouz­
lech, dlouze o nich přemýšlel a nakonec dospěl k závěru, že se bude
muset spolehnout na zcela subjektivní dojem, který v něm už nějakou
dobu narůstal.
Bleskově vyrazil a pronikl do konce tenčí čáry. Útok té chladné
modré věci jeho smysly vůbec nezaznamenaly, protože v okamžiku,
kdy k němu dorazila, už se pohyboval uvnitř systému kouzla.
Uvědomil si, že jeho odhad byl správný, jakmile uslyšel první
slovo – poměrně standardní úvodní formulaci – které se rozeznělo
všude kolem něj. Pokračoval kouzlem dál kupředu, registroval každé
jeho gesto, prožíval každé slovo a všechno si důkladně vrýval do
paměti. Když dorazil na konec, přeskočil mezeru a začal jím probíhat
dokola podruhé. Tentokrát bylo jeho cílem utvořit si na ně spíš cel­
kový názor, než opakovat si jeho jednotlivé prvky. A ještě jednou…
S obdivem sledoval, s jakou vynalézavostí bylo kouzlo sesta­
veno; velice dobře si přitom uvědomoval, že jednoho dne bude
podobnou sadu transportních pomůcek potřebovat i on sám. Na ma­
gické umění takového kalibru už dnes člověk narazil jen zřídka…
Ještě jednou.
Když teď kouzlem procházel, hodnotil je kritičtějším okem a
hledal nejvhodnější místo, kde by proti němu mohl zaútočit…
- 132 -
Aha!
Sedmý úsek končil tvrdou souhláskou a osmý zase tvrdou sou­
hláskou začínal. Totéž platilo pro třiadvacáté a čtyřiadvacáté slovo.
Znovu si je proběhl. Pomlka mezi sedmým a osmým slovem byla ne­
patrně delší.
Když tudy příště procházel, zastavil se a vsunul do mezery
písmeno »t«. I v případě, že by Jelerak kontroloval svoje vlastní
kouzlo, mezi dvěma souhláskami by přítomnost nového písmene ne­
zjistil. Potom se od tohoto svého zvláštního prvku odtrhl a vytvořil
systém jednoduchého druhotného kouzla, jehož všechny čáry běžely
paralelně s existujícími magickými prvky tak, že jimi byly překryty.
Když skončil, prošel ještě jednou původní kouzlo, aniž by z něj
cokoli vypustil. V dalším kole aktivoval »t« a proklouzl do svého
vlastního systému. Skvělé. Podařilo se mu dokonce docílit toho, že
druhotné kouzlo využívalo podstaty Jelerakova systému, i když pro­
pojení by mělo být…
Vpustil do svého systému trochu energie, kterou načerpal z
vlastního těla, aktivoval ho a v duchu se na chladnou modrou věc
ušklíbl, když celá konstrukce kolem něj zmizela; zjistil, že je ve
svém vlastním zrcadle a dívá se na svoji odpočívající postavu.
Vystoupil ze zrcadla, ztišil tempo svých tělesných vibrací a
otevřel oči. S úsměvem se protáhl. Podařilo se mu to a nezanechal za
sebou žádné stopy.
Vstal, ještě jednou si protáhl tělo, namasíroval si čelo, spánky a
promnul si oči. Když vytahoval černou křišťálovou kouli a kladl ji na
místo, přemohlo ho zívnutí. Sebral však zbytek sil, soustředil svoji
pozornost a vyslovil Meliášovo jméno.
Objevil se jeho obraz.
»Zdar,« pozdravil. »Tak jak to jde?«
»Holrune! Co se stalo? Trvalo ti to strašně dlouho!«
»Pracoval jsem na tom zatraceném případu. Něco ti povím o Je­
lerakově zrcadle…«
»O tom transportním zrcadle?«
»Ano, o tom. Do kouzla toho exempláře, který je na hradě, jsem
právě nastražil past.«
»Past?«
»Přesně tak. Pokud tam nebude překážet ten zatracený ele­
mentál, bude fungovat přesně podle jeho představ, kolikrát si jen
- 133 -
bude přát, a Jelerak nebude mít sebemenší ponětí o tom, že teď mám
přístup ke kouzlu, k zrcadlu i k hradu – kdykoli se mi zachce.«
»Něco podobného jsem v životě neslyšel.«
»Je to jistá tajná metoda, kterou jsem vynalezl já sám.«
»A co s tím hodláš podniknout?«
Holrun zazíval.
»To budu vědět, až se probudím. Teď se ze všeho nejdřív musím
vykoupat a zdřímnout si. Jsem úplně vyřízený.«
»To ovšem znamená, že jsi Radu přesvědčil, aby něco
podnikla.«
»Ale prosím tě, Meliáši! Tomu přece sám nevěříš. Nedostal jsem
z nich nic jiného – a to ještě čirou náhodou – než informaci, že exis­
tuje něco jako tahle zrcadla. Jeleraka by se nedotkli ani sokolnickou
rukavicí.«
»Tak kdo ti dal plnou moc, abys do toho kouzla nastražil past?«
»Nikdo. Udělal jsem to z vlastní iniciativy.«
»Nebudeš mít problémy, až na to přijdou?«
»Jako soukromý občan ne. A na členství v Radě jsem rezignoval
na protest proti výsledku shromáždění. «
»To… to je mi líto.«
»Ale kdepak, nebylo to poprvé. Poslyš, než podniknu nějaké
další kroky, musím si odpočinout. Takže buď zdráv.«
Zatemnil kouli, uložil ji do skříňky a zamířil ke dveřím. Na od­
chodu luskl prsty a neohlédl se.
Semirama nejprve na klepání, které se ozvalo na její dveře, nijak
nereagovala. Když se však opakovalo a Lisha se stále neobjevovala,
aby otevřela, zdvihla se z hromady kožešin a polštářů a přešla
místností.
»Kdo je tam?«
Když pootevřela dveře, nikoho neviděla, takže je otevřela doko­
řán.
Chodba byla prázdná.
Zavřela dveře a vrátila se ke svému hnízdečku, plnému vzpomí­
nek a vůně starého vína. Vzduch na okamžik jako by zajiskřil a gobe­
líny i závěsy se zatřepetaly, jako by uzavřenou komnatou zavál vítr.
»Lady Semiramo, moje královno, tady jsem.«
Rozhlédla se kolem sebe a nikoho nespatřila.
- 134 -
»Tady.«
Po její pravé ruce u nohou postele stál se skloněnou hlavou jaký­
si tmavovlasý muž ve žluté kazajce a kožešinových kalhotách. Zdvi­
hl hlavu a usmál se.
»Kdo… kdo jsi?« vyhrkla.
»Tvůj služebník – Jelerak. Musel jsem změnit svou podobu,
abych se sem dostal. Líbí se mi, takže si ji zatím ponechávám.
Doufám, že i tobě se zamlouvá.«
»To rozhodně,« ujistila ho s letmým úsměvem. »Kdy jsi
dorazil?«
»Před chviličkou,« odpověděl. »Přišel jsem přímo sem, abych ti
složil svou poklonu a zeptal se na podstatu tvých problémů s Prasta­
rým.«
»Problémy momentálně spočívají v tom,« informovala ho, »že
dokonale zešílel.«
»Aha. A jak dlouho už je v takovém stavu?« vyptával se Jelerak
a pozorně šiji prohlížel.
»Asi tak půl hodiny. Předvídal to a připravil mě na to. Byla jsem
s ním, když to začalo.«
»Rozumím. Jenže okolní země se zmítá ve víru jeho emanací už
o dost déle. Jak mi to vysvětlíš?«
»Ach tak.« Zdvihla sklenici, trochu se napila a kývla hlavou
směrem ke skříňce. »Nalij si prosím něco k pití, jestli máš chuť.«
»Díky. Taková potěšení si dopřávám jen zřídkakdy.«
Přikývla, protože to sama dobře věděla.
»Udělal to na můj pokyn.«
»Tím se ovšem vysvětluje časové rozložení těch poruch. Měl
jsem dojem, že je to práce lidského mozku. Řekla bys mi laskavě,
proč jsi to udělala?«
»Abych zabránila v přístupu dobrodruhům, kteří se sem za tvé
nepřítomnosti snažili proniknout. Už mi pomalu začínali lézt na
nervy.«
»Bránilo to v přístupu i mně.«
»Tys ale měl zrcadlo.«
»Zrcadlo nefungovalo.«
»To jsem začala tušit teprve dnes večer, přivedla mě na to nějaká
Baranova poznámka. Požádala jsem Tualuu, aby ho uvolnil, ještě než
ho zachvátilo šílenství. Copak ty ses sem nedostal zrcadlem?«
- 135 -
Jerelak zavrtěl hlavou a znovu se usmál.
»Musel jsem se sem pracně probojovat. Naznačuješ snad, že Ba­
ran má za lubem něco, co se neshoduje s mými zájmy?«
»Nejsem si tím jistá. Třeba se ho pro tebe také snažil opravit,
pracoval možná na tom, aby odstranil to, co ho blokovalo.«
»To se ještě uvidí. Znamená ten Tualuův problém to, co si mys­
lím?«
»Temná stránka jeho povahy vystupuje na povrch a on proti ní
bojuje.«
»Hmm. To je ovšem smůla, protože jednání s ním bude o to ne­
snadnější. Určité jeho jinak chvályhodné city budou doprovázeny
přílišným egoismem. Asi ho nejdřív budu muset přivést ke zdravému
rozumu, aby mi pomohl k rekonvalescenci z jistých potíží.«
»A můžeš mu doopravdy pomoci – kromě toho, že mu jen do­
časně ulevíš?«
»To bohužel nemohu, moje paní. Může snad někdo zvítězit nad
temnou stránkou jeho povahy? Mimochodem, nevíš náhodou, kde
bych rychle sehnal nějakou pannu?«
»Ne… Možná některou z mladších služek… Na co potřebuješ
pannu?«
»Budu totiž muset přinést poněkud únavnou lidskou oběť, abych
dal Prastarého do pořádku. Kdybych byl v lepší kondici, nemusel
bych to dělat, momentálně ale nemám na vybranou. Neboj se, znám
na vyhledávání panen kouzlo, kterého mohu použít. Nejspíš bych se
do toho měl dát hned teď. Takže se s tebou rozloučím, paní.«
»Buď sbohem, Jeleraku.«
»Možná, že později budu potřebovat, abys mi posloužila jako
tlumočnice.«
»Budu tady.«
»Výborně.«
Přešel ke dveřím, otevřel je, otočil se, s úsměvem jí pokynul a
vyšel ven.
Semirama si pohrávala se svou skleničkou a přemýšlela o tom,
jestli je teď zrcadlo volné a jak daleko by ji – nebo i více osob –
mohlo dopravit.
- 136 -
Dilvish se rozhlížel po svých společnících, a když utichlo Lor­
manovo kvílení, zeptal se: »Neví někdo z vás, kde bych sehnal něja­
kou zbraň, až odtud odejdu?«
Několik čarodějů se znovu pobaveně zachechtalo, Hodgson však
zavrtěl hlavou.
»Ne. Nemám ponětí, kde je zbrojnice,« odpověděl.
»Prostě by ses po ní musel poohlédnout,« doplnil ho Derkon.
»Přeju ti hodně štěstí. Mimochodem, můžu se zeptat, jak se odtud
hodláš dostat?«
Dilvish zdvihl ruku k ústům, něco z nich vytáhl a sáhl k jedno­
mu ze zámků na svých poutech. Ozvalo se zaskřípěni, následované
hlasitým cvaknutím.
»Klíč!« vykřikl Galt. »On má klíč!«
»A jestli trochu neztišíš hlas, bude o tom vědět celý hrad!« na­
pomenul ho Hodgson. »Kde jsi ho sebral, Dilvishi?«
»Dárek od dámy,« vysvětloval Dilvish, zatímco odemykal druhý
zámek a setřásal ze sebe řetězy. »To znamená, že v mnoha směrech
to byl ten nejnezapomenutelnější polibek, jaký jsem kdy dostal.«
» Myslíš,« zajímal se Derkon, »že by se ten klíč mohl hodit i k
jiným zámkům kromě těch tvých?«
»Těžko říct,« odtušil Dilvish, předklonil se a snímal si okovy z
nohou.
Napřímil se a odkopl řetězy stranou.
»Tady máš, vyzkoušej to.«
Derkon popadl klíč a zastrčil ho do jednoho ze zámků na svých
poutech.
»Zatraceně, nejde to! Možná tenhle…«
»Dej ho sem, Derkone! Třeba se hodí k mým!«
»Nebo k mým!«
»Půjč mi ho!«
Derkon klíč postupně vyzkoušel ve všech svých zámcích;
Dilvish si zatím masíroval zápěstí a kotníky a oprašoval si špínu z ša­
tů. Konečně Derkon nespokojeně zabručel a podal klíč Hodgsonovi.
»Na té polici venku byla spousta různých klíčů,« poznamenal
Dilvish, když jím Hodgson otáčel v zámku, který se odmítal otevřít.
Obrátil se a zamířil ke dveřím.
»Počkej! Počkej!«
»Nechoď pryč!«
- 137 -
»Přines je sem!«
»Přines je!«
Dilvish vyšel ven. Výkřiky, zaznívající za jeho zády, se změnily
v kletby.
Uprostřed kobky se zdvihl žlutavý větrný vír a celá místnost se
naplnila nejrůznějšími exotickými vůněmi. Ve vzduchu pod stropem
se náhle objevilo množství žab, které padaly na slámou pokrytou
podlahu, na níž začaly poskakovat sem a tam. Větrný vír pomalu pro­
plul celou a ve dveřích se váhavě zastavil.
O chviličku později se za ním objevila jakási postava a prohodi­
la dveřmi dovnitř kruh s klíči; dopadl na římsu mezi Vanea a Galta.
Chvíli bylo ticho, pak se rozezněl chór sykavého šepotu. Postava se
ztratila a větrný vír zezelenal. Žáby začaly kvákat.
Dilvish vytáhl z kruhu, zasazeného ve stěně, pochodeň, a vydal
se nazpět stejnou cestou, kterou sem byl dovlečen. Nevšímal si
chodeb, které ji křižovaly a z nichž se ozývaly zvláštní šramotivé
zvuky, přestože se mu zdálo, že v jedné z nich ho cosi ve velké vzdá­
lenosti hlubokým dunivým hlasem volalo jménem. Konečně dospěl k
odbočce, která se podle jeho názoru stáčela správným směrem, a s
plápolající pochodní v ruce zamířil doleva; po stěnách kolem něj
stékaly pramínky vody a ze stropu nad ním viselo něco těžkého a
kožnatého, co lehce pulzovalo, jako by to dýchalo. Na příští křižovat­
ce znovu zabočil a pokračoval dál chodbou, která směřovala doprava.
Když došel k další křižovatce, náhle se zarazil a rozhlédl se oběma
směry. Bylo tu tohle rozcestí, když tudy předtím šli?
Až do tohoto okamžiku mu všechno připadalo v pořádku, byl ale
v polovičním bezvědomí, když scházeli po schodišti dolů, a ještě
chvíli potom…
Naslinil si levý ukazováček a pochodeň přidržel v natažené ruce
za zády.
Když prst zdvihl, pocítil chladivý závan vzduchu, proudícího
zleva doprava. Znovu zdvihl pochodeň nad hlavu a vydal se tím smě­
rem.
Po dvaceti krocích byl nucen vybrat si mezi pravou a levou od­
bočkou. Levá mu připadala matně povědomá, takže zamířil do ní.
Za malou chvíli se ocitl u spodního konce schodiště. Ano, tohle
byla ta správná cesta.
Otočil se.
- 138 -
Když pomalu stoupal ponurým přísvitem, objevily se nad ním
osvětlené dveře. Po levé ruce měl zeď, napravo od něj nebylo nic.
Než došel na nejvyšší schod, zhasil pochodeň o stěnu a odhodil
ji na zem, protože místnost za dveřmi byla jasně osvětlená. Slyšel, že
za rohem napravo od něj nezřetelně zaznívají jakési melodické tóny.
Pomalu postoupil kupředu a opatrně vyhlédl za roh. Nikoho ne­
viděl, ale…
Něco tam bylo, něco, co zhrouceně leželo poblíž potrhaných go­
belínů, a dlaždice na podlaze kolem se tmavě a vlhce leskly.
Rozhlédl se po zdech, které se nacházely v jeho zorném poli, a
doufal, že na nich najde pověšenou nějakou zbraň.
Nic tam nebylo. Většinou jen zrcadla, zobrazující sál a jeho od­
razy v dalších zrcadlech.
Věc, ležící na podlaze, se nehýbala. Vlhká skvrna kolem ní se
možná rozrůstala.
Nehlučně vešel a přiblížil se k temné zhroucené postavě. Na
poloviční cestě k ní se náhle zarazil. Byl to démon – tentýž démon,
který si pro něj přišel, když byl uvězněn v bahně jezírka – a jeho
pokroucené a zpřelámané tělo bylo rozdupané na podlaze jako pře­
zrálé ovoce.
Dál se k němu už nepřibližoval, zůstal stát na místě a zamyšleně
tělo pozoroval. Pak ustoupil o několik kroků dozadu, když mu k
nozdrám dospěl pach jeho nelidské krve. Ohlédl se přes rameno a
přelétl pohledem celý sál. V protější zdi vlevo od něj byl široký
vchod, napravo malá dvířka a úplně na konci sálu obrovské dvou­
křídlé dveře. Zmocnil se ho jakýsi nepříjemný pocit. Neměl nejmenší
chuť tímhle sálem projít.
Nalevo od gobelínu, za těmi příšernými tělesnými pozůstatky,
před sebou spatřil výklenek, skrývající pootevřené dveře. Co
nejširším obloukem se rozdrcenému netvorovi vyhnul a zamířil k
nim.
Za dveřmi panovalo ticho a šero. Otevřel je jen natolik, aby jimi
mohl projít, a pak je nechal, aby se pomalu vrátily do své původní
polohy. Při otevírání i zavírání tiše zaskřípěly.
Prošel úzkou chodbičkou, kde kolem něj pomalu propluly zá­
voje fialové mlhy, doprovázené zvukem připomínajícím melodii
skleněné větrné zvonkohry a vůněmi čerstvě posečené louky. Minul
komoru s kuchyňským nádobím, špižírnu, malou ložnici a osmi­
- 139 -
hrannou komnatu, v níž nad hvězdicovitou deskou z růžového ka­
mene plálo volně se vznášející modré světlo. V žádné z místností
nikoho nespatřil.
Po nějaké chvíli chodbička vyústila do širší chodby, táhnoucí se
doleva i doprava. Odněkud zleva k němu dolehly hlasy; zastavil se a
naslouchal. Slova byla nesrozumitelná a tak tlumená, že se odvážil
vyhlédnout za roh.
Nikde nikdo. Zdálo se, že hlasy zaznívají v některých z
otevřených dveří, které se v chodbě nacházely.
Vykročil dál a držel se těsně u zdi; pátral pohledem po něčem, za
čím by se ukryl, či po nějakém výklenku, kde by se schoval, kdyby
někdo z té místnosti vyšel ven. Nic podobného však nenašel, i když
hlasy už bylo zřetelně slyšet; měl dojem, že se ocitl v té části hradu,
kde bylo ubytováno služebnictvo.
Trvalo však ještě několik minut, než zaslechl něco, co ho za­
ujalo.
»…a já zase říkám, že se vrátil,« prohlásil hrubý mužský hlas.
»Jen proto, že se ten chaos venku na chvíli zklidnil?« odpovědě­
la nějaká žena.
»Přesně tak. Zklidnil se proto, aby mohl projít.«
»Tak proč ho nikdo neviděl?«
»Proč by se měl ukazovat někomu, jako jsme my? Nejspíš je na­
hoře s Baranem, s královnou nebo s oběma.«
Přestože poslouchal ještě dlouhé minuty, nedozvěděl se nic, co
by mu poskytlo jakékoli další informace. Tím, o kom v oné jediné
zmínce mluvili, byl však určitě Jelerak, a slovo »nahoře« mohlo zna­
menat některé z vyšších pater. Dilvish se opatrně vzdálil ode dveří,
otočil se a vydal se opačným směrem.
Čtvrt hodiny obezřetně postupoval dál, až došel ke schodišti.
Dlouhou chvíli pod ním zůstal stát a poslouchal, než se na něj odvá­
žil stoupnout, a pak rychle vyběhl nahoru.
Schodiště neústilo do žádné malé spojovací chodbičky, ale do ši­
rokého koridoru s kobercem na podlaze a přepychovými čalouny na
zdech. Dilvish jím procházel a cestou pátral po nějaké zbrani či po
lidských hlasech. Došel k oknu a zastavil se.
Venku se kolem hradu převalovaly závoje žluté mlhy, odhalující
a znovu zakrývající rozvířenou krajinu, osvětlenou měsíčními
paprsky a občasnými zášlehy plamenů; ve vzduchu se vznášely ja­
- 140 -
kési modrobílé stíny kosočtvercového tvaru, vzlétaly a klesaly k
zemi jako ptáci bez křídel i bez těla, kroužící ve vzdušných prou­
dech. Během kratičkých okamžiků vyrůstaly ze země mohutné temné
hory, zatímco jiné se stejně rychle ztrácely. Tu a tam zaplál blesk, ná­
sledovaný dunivým hromobitím. Pokud se tam venku od chvíle, kdy
tudy procházel, něco změnilo, pak jen k horšímu. Pomyslel na
Blacka, Arlatu a čaroděje Weleanda. Vypadalo to, že z nich ze všech
přežil jen ten proradný mág.
Otočil se k pohledu na jiskřící a otřásající se svět zády a pokra­
čoval dál chodbou, kterou po chvíli došel k dalšímu širokému a ko­
bercem pokrytému schodišti, které sem vedlo zdola, stáčelo se a
pokračovalo vzhůru. Na zdi nad odpočívadlem visel pár velkých
halaparten. Přistoupil k nim, oběma rukama uchopil ratiště té bližší,
zdvihl ji, zavrtěl hlavou a opatrně zbraň vrátil na hřeby, na nichž byla
uložena. Příliš těžká. Kdyby s sebou vláčel tak velkou zbraň, jen by
se zbytečně vysílil.
Když vykročil dál, pocítil závan vlahého větru a okolní zdi jako
by se mu před očima rozechvěly. Zpoza rohu před ním vyrazil
divoký proud a řítila se k němu vodní stěna. Otočil se a chystal se
před ní uprchnout, ale stěna zmizela, ještě než k němu dospěla. Když
došel na konec chodby, zdi i podlaha byly již suché, jen na zemi se­
bou pleskalo pár ryb.
Jakmile však zabočil za roh, spatřil několik kaluží. Z jedné z
nich se vztyčila přízračná paže, třímající meč. Dilvish k ní přiskočil a
zbraň jí vytrhl. Paže zmizela a meč se okamžitě začal rozpouštět. Byl
z ledu. Odhodil ho zpět do kaluže a pokračoval v cestě.
Chodbu lemovaly několikery dveře, některé z nich pootevřené,
jiné naopak zavřené. Před každými z nich se zastavil, chvíli naslou­
chal, a když nic neslyšel, nahlédl těmi, které byly otevřené, dovnitř.
Potom se vrátil k prvním ze zavřených dveří a vzal za kliku. Byly za­
mčené, stejně jako druhé i třetí.
Došel tak až na konec chodby, kde se vlevo od něj v ostrém úhlu
zdvihaly úzké schody. Rychle po nich vyběhl nahoru. Strop tu byl
nižší, koberce a závěsy na stěnách však byly bohatší. Úzké okénko
mu skýtalo pohled na zadní část samotného hradu. Měl dojem, že na­
hoře na cimbuří se pohybují jakési přízračné postavy. Z chodby, v níž
se ocitl, nevedly žádné dveře, takže spěšně prošel na její druhý konec
a vystoupil vlevo po dalším krátkém schodišti, končícím v chodbě s
- 141 -
vysokým stropem, lépe osvětlené a mnohem přepychověji zařízené
než všechny ostatní, které dosud viděl nebo kterými šel.
První dveře napravo byly zamčené, druhé však ne. Když se pod
tlakem jeho ruky o zlomek palce pootevřely, zaváhal, protože náhle s
intuitivní jistotou věděl, že v místnosti za nimi někdo je.
Zamyslel se nad svým předsevzetím a dospěl k závěru, že se ani
v nejmenším nezměnilo. Pokud je uvnitř Jelerak a pokud ho všechno
ostatní zklame, stále ještě byl pevně odhodlán použít zbraně, kterou
měl připravenou pro případ krajní nouze, Pekelných zaklínadel, jimiž
by zničil hrad a všechno, co se v něm nacházelo – včetně sebe samé­
ho – požárem neuhasitelným na tak dlouho, dokud by se vše v do­
sahu kouzla neproměnilo v prach a popel.
Rozrazil dveře a vtrhl dovnitř.
»Selare! Tys přišel!« vykřikla Semirama a za okamžik už byla v
jeho náruči.
- 142 -
Kapitola
8
Rozložitý muž s kudrnatými vlasy a vousy, s čerstvou krvácející
ránou, táhnoucí se z levého ramene dolů přes prsa a hrudník, a se ši­
rokým mečem v ruce se opatrně plížil podzemními tunely Věčného
hradu. Po boji, který svedl potmě, se mu už podařilo odpravit jakousi
nepojmenovatelnou kožnatou příšeru, která ho neslyšně napadla ze­
zadu v jedné z chodeb, jimiž před chvílí procházel. Stále ještě se po­
hyboval temnotou a zorničky jeho očí byly nepřirozeně rozšířené.
Jeho kletby se podivuhodně podobaly kletbám Melbriniononsad­
sazzersteldregandishfeltseliora, s nímž se nahoře v sále utkal sice v
menší tichosti, ale se stejným výsledkem. Klel, protože dolů do toho­
to bludiště s úspěchem sledoval jistý pach, dokud nedorazil k místu,
kudy proběhla stáda oněch prasatům podobných tvorů a pachové
stopy beznadějně pomotala. Teď byl ztracen; nezbývalo mu nic ji­
ného než bezcílně bloudit sem a tam a doufat, že na stopu opět na­
razí. Ze všeho nejvíc ho ovšem rozčilovala skutečnost, že si byl jistý,
že před chvílí svého muže viděl, jak před ním přebíhá jednu z kři­
žovatek. Zavolal na něj dokonce jménem, nedočkal se však odpově­
di. Když k onomu místu došel, muž se už ztratil z dohledu, a přestože
se mu pak chvíli dařilo úspěšně sledovat jeho stopu, ten zatracený
prasečí puch se znovu objevil, smísil se s ní a překryl ji.
Dorazil k příčné chodbě, zabočil doleva a na další křižovatce se
dal opět doleva. Pomyslel si, že není důležité, kterou chodbu si vybe­
re. Důležité bylo být neustále v pohybu. Dřív nebo později…
Hlasy!
Otočil se. Ne. Ozývaly se někde před nim, nikoli za jeho zády.
Spěšně pokračoval v cestě a hlasy po chvíli zesílily. Zahlédl
před sebou další křižovatku chodeb, rozběhl se a zůstal stát v jejím
středu. Pomalu se otáčel, až konečně znehybněl čelem k chodbě, kte­
rá odbočovala doprava.
- 143 -
Ano.
V chodbě byl zákrut, ostrá zatáčka. A někde za ní se pohybovali
a hovořili lidé. Vydal se tím směrem a tentokrát nijak nespěchal.
Kousek před sebou už viděl první záblesky matného světla.
Když dospěl k zatáčce, spatřil skupinku mužů. Procházeli další
příčnou chodbou zprava doleva a muž, který šel v čele, držel vysoko
nad hlavou zdviženou pochodeň. Mohlo jich být asi tak půl tuctu,
včetně jednoho starce. Jejich slovům sice nerozuměl, zdálo se však,
že mají dobrou náladu. Oblečeni byli v hadrech, a když k nim přišel
blíž, uvědomil si, že jejich pach je velice výrazný, jako by byli
dlouhou dobu zavřeni na nějakém místě, naprosto postrádajícím
hygienická zařízení.
Čekal ve tmě a díval se, jak přecházejí křižovatku. Netrvalo
dlouho a sám stál v chodbě, kterou procházeli. Pak se obrátil smě­
rem, odkud přišli, a zamířil tam.
Zakrátko dorazil do velké místnosti, kde v držáku na stěně po­
malu dohořívala jediná pochodeň. Po jeho levé ruce stála police s ře­
tězy a zámky. V koutech bylo pohozeno několik zaprášených mučí­
cích nástrojů.
Stopa vedla přes místnost a mířila do otevřených dveří. Tam se s
ní také mísil pach, který hledal. Vlastně už ho registroval delší dobu,
od chvíle, kdy zabočil tímto směrem. Tady byl ale silnější a za dveř­
mi…
Na prahu dveří se zarazil a pohlédl dovnitř. V kobce nikdo nebyl
a světlo v ní dosud hořelo. Z kruhů, zasazených do zdí, visely
prázdné řetězy. Na podlaze se všude kolem povalovaly zámky.
Vykročil kupředu a znovu se zarazil.
Ta podlaha…
Napřáhl před sebe meč a odhrnul stranou hromádky rákosí a slá­
my. Na zemi pod nimi se cosi válelo. Něco, co mu bylo matně pově­
domé…
Náhle se hlasitě zajíkl a uskočil, jako by ho pohled na tu věc šo­
koval. Pocítil, že mu na čele vyrazil pot, a tiše zaklel.
Rychle stáhl meč zpět a zastrčil ho do pochvy.
Pak ustoupil a vrátil se stejnou cestou až do chodby, kde bez ná­
mahy sledoval onen pronikavý lidský zápach, který za sebou zane­
chali muži, jež předtím zahlédl. Pochyboval, že by ho i ti prasečí tvo­
rové dokázali zcela překrýt.
- 144 -
Jelerak stál před malou mosaznou miskou, položenou na
trojnohém podstavci. V misce doutnavým ohněm hořelo sedmnáct
různých ingrediencí různého stupně odpornosti a před očima mu do
vzduchu stoupaly kotouče štiplavého dýmu, proplouvaly kolem něj a
zanechávaly za sebou ne zcela nepříjemnou vůni. Vyslovil příslušné
zaklínadlo a pak je začal rychlejším tempem opakovat. Z misky se
ozývaly drobné prskavé zvuky a čas od času z ní vylétla jiskra.
Byl vytvořen spojovací most a mezi Jelerakem a objektem jeho
zájmu začal narůstat nenápadný psychický tlak.
Poté, co podruhé dospěl ke konci zaklínadla, začal je opakovat
znovu, tentokrát ještě hlasitěji a rychleji. Prskání a jiskření hořící
směsi teď už vůbec neustávalo. Když se tentokrát blížil ke konci,
rozpřáhl ruce, zůstal nehybně stát a závěrečná slova vyštěkl tak si­
lným hlasem, až skoro křičel.
Dým na okamžik zavířil a hmota v misce, která teď už nepřetrži­
tě tmavorudě žhnula, se jasně rozzářila; vyšlehl z ní paprsek světla,
který se chvíli vznášel ve vzduchu nad trojnožkou a pak se zformoval
do podoby šarlatového písmene, počáteční runy výrazu, označujícího
slovo »panna«.
Když se písmeno stabilizovalo, vyslovil Jelerak stručný příkaz a
jasně zářící znamení od něj začalo pomalu odplouvat. Spustil ruce k
tělu a z jeho postoje vyprchalo napětí. Přikryl misku víčkem a vydal
se za svým výtvorem klenutými dveřmi ven do chodby.
Písmeno se vznášelo v úrovni jeho očí, podobné zářivému
paprsku, unášenému jakýmsi zbloudilým vánkem, či sluncem zrů­
žovělé plachtě na temném moři, a Jelerak, s levým koutkem úst zkři­
veným v úsměvu, kráčel za ním.
Proplétalo se labyrintem chodeb, neustále spělo zhruba jižním
směrem a po prvním schodišti, k němuž dorazili, se sneslo dolů. Je­
lerak, který teď měl ruce zastrčené v kapsách, seběhl za ním, a tak
pokračovali v sestupu až do přízemí. Tam písmeno bez sebemenšího
zaváhání zabočilo doleva a čaroděj za ním.
Následoval je malými ostrůvky jasného světla v místech, kde
hořely voskovice, a jeho stín se zvětšoval a znovu zmenšoval, poska­
koval a kroutil se – v jednu chvíli dosahoval obří velikosti a za
okamžik zase připomínal rohatého trpaslíka. Nepatrně zívl, když pro­
cházel kolem kořenáče s pokrouceným suchým křoviskem – byl to
- 145 -
jeden z jeho čarodějných rivalů, kterého před dávnou dobu proměnil
v keř a zamořil mšicemi. Když ho míjel, utrhl jeden list. Na stonku se
objevila kapička krve.
Kolem něj proletěl netopýr a slétl až k zemi, jako by ho chtěl
pozdravit. Na římsách se hemžili pavouci a po zemi pobíhaly krysy,
dychtivé dělat mu společnost.
Po chvíli konečně písmeno proplulo klenutým vchodem do
hlavního sálu, kde se jeho záře odrážela v okolních zrcadlech; potom
však vešel Jelerak a všechna zrcadla potemněla.
Písmeno ho provedlo přední částí sálu, kde se nakonec zastavilo
a nehybně se vznášelo před masivní hlavní branou. Jelerak přemýš­
livě svraštil obočí a zůstal chvíli stát za ním. Potom pronesl jakýsi
příkaz, písmeno zamířilo doprava a vnořilo se do dveří postranního
pokoje. Když je následoval, vzduch kolem něj se na okamžik zaplnil
hlasitým tikáním velkých hodin.
Proplulo pokojem, plným temných stínů a zastavilo se před
menšími dvířky v čelní zdi.
Stále ještě zamračený Jelerak dvířka otevřel a podíval se ven,
kam mezitím písmeno vylétlo. Pásmo kolem hradu se zdálo být stálé,
přestože za určitou hranicí se dole země vzdouvala a vlnila, ozývaly
se odtud pronikavé výbuchy a mezi kotouči sirnaté mlhy se mihotaly
zlověstné ohníčky. Měsíc byl už vysoko na obloze a jeho tvář byla
zahalena topasovou maskou. Velkolepá hvězdná báň jako by byla
menší a vzdálenější…
Jelerak vyšel ven za písmenem a cítil, jak se mu pod nohama ne­
patrně zachvěla země. Světélko zamířilo k čemusi, co vzdáleně při­
pomínalo pěší stezku, vedoucí dolů mezi skály k místu, kde se dříve
nacházelo jezírko a kde se nyní tyčil nízký kopec. Chladný vítr mu
pleskal kolem těla šosy pláště, když jistým krokem spěšně vyrazil
dolů po balvany posetém svahu.
Zhruba na poloviční cestě dolů se písmeno zdvihlo výš do vzdu­
chu a zabočilo doprava přes hrbolatý, příkře se svažující sráz. Jelerak
jen na malý okamžik zaváhal a pak začal šplhat za ním.
Písmeno, které se drželo těsně u svahu, pokračovalo jižním smě­
rem. Pak se náhle ztratilo.
Jelerak přidal do kroku a rychle postupoval kupředu, dokud je
znovu nespatřil. Prolétlo kolem velkého balvanu a nyní se nehybně
- 146 -
vznášelo před jakousi skalní rozsedlinou. Z otvoru ve skále proudilo
matné světlo.
Jak postupoval blíž, rozeznával v jeho záři další podrobnosti.
Když konečně stanul přímo před rozsedlinou, spatřil před sebou
jasné zlověstné světlo. Zářící runa poletovala ze strany na stranu,
jako by se jí nechtělo dovnitř. Jelerak však pronesl další slovo a runa
vplula do otvoru.
Následoval ji a runa mu opět zmizela; ztratila se za ohybem
praskliny vlevo od něj. Když tam sám zabočil, zarazil se a hleděl
před sebe.
Cesta před ním byla zcela zatarasena ohnivou stěnou – tmavě
rudými, téměř olejnatými plameny, které se neslyšně vzájemně pro­
plétaly a zase rozplétaly, a přestože tu nebylo vidět nic, čím by se
mohly živit, vydávaly slabý pach síry. Runa už zase nehybně visela
ve vzduchu několik kroků před nimi.
Jelerak velice pomalu vykročil kupředu se zdviženýma rukama a
s dlaněmi nataženými před sebe. Když byly obě jeho dlaně jen asi
jednu stopu před ohnivým závojem, zastavil se a začal jimi opisovat
drobné kruhy, mířil nahoru a dolů i do obou stran.
»Tohle není dílo Prastarého, zlato moje,« obrátil se k písmenu.
»Není to žádná emanace, ale opravdové kouzlo, a navíc kouzlo veli­
ce zvláštní. Jenže… všechno má nějakou slabou stránku, ne?« dodal,
náhle zkřivil prsty a rukama prudce vyrazil před sebe.
V okamžení jimi pak máchl do stran a plameny se před ním
rozestoupily jako roztažená záclona. Postupně učinil oběma rukama
magické gesto, při němž točil zápěstími a luskal prsty.
Plameny zůstaly v roztažené poloze. Písmeno kolem něj prolétlo
dovnitř.
Jelerak prošel mezi ohněm a zadíval se na spícího bílého koně a
spící plavovlasou dívku, které na Dilvishův popud vysvobodil z
podoby skleněné sochy. Písmeno přilnulo k dívčinu čelu a začínalo
blednout.
Poklekl a sklonil se k dívce, aby si ji lépe prohlédl. Potom se
rozpřáhl a udeřil ji do tváře.
Rázem otevřela oči.
»Co…? Kdo…?«
Pak pohlédla Jelerakovi do očí a znehybněla.
- 147 -
»Odpověz mi mé otázky,« vybídl ji. »Naposledy jsem tě viděl
uprostřed zářících věží ve společnosti muže jménem Dilvish. Jak ses
dostala sem?«
»A kde to vlastně jsem?« odpověděla otázkou.
»V jeskyni, která je ve svahu nedaleko hradu. Cesta dovnitř byla
zahrazena nesmírně zajímavým ochranným kouzlem. Kdo je vytvo­
řil?«
»To nevím,« ujistila ho, »a taky nemám ponětí, jak jsem se sem
dostala.«
Pohlédl jí do očí ještě pozorněji.
»Co je poslední, na co si před probuzením vzpomínáš?«
» Potápěli jsme se – klesali jsme do bahna – kousek od břehu je­
zírka.«
» ›Potápěli‹? Kdo tam byl s tebou?«
»Můj kůň – Bouřňák,« vysvětlovala, vztáhla ruku a pohladila
spícího oře po krku.
»Co se stalo s Dilvishem?«
»Brodil se jezírkem s námi a uvázl v něm zrovna jako my,« od­
pověděla. »Pak se ale objevil nějaký démon, vytáhl ho z bahna a
odnesl ho po svahu vzhůru.«
»A od té doby jsi ho neviděla?«
»Ne.«
»Víš, jestli ho odnesl do hradu?«
Zavrtěla hlavou.
»To jsem neviděla.«
»A co se stalo pak?«
»Nevím. Probudila jsem se tady. Právě teď.«
»Už to začíná být únavné,« zavrčel Jelerak a vstal. »Tak vstávej
a pojď se mnou.«
»Kdo jsi?«
Zasmál se.
»Někdo, kdo potřebuje, abys mu prokázala jistou zvláštní služ­
bu. Tudy!«
Ukázal zpět směrem, odkud přišel. Arlata vstala a pevně sevřela
rty.
»Ne,« odpověděla. »Nepůjdu s tebou, dokud se nedozvím, kdo
jsi a co ode mne chceš.«
»Nudíš mě,« prohlásil a zdvihl ruku.
- 148 -
Téměř současně zdvihla ruku i ona v gestu, které se velice podo­
balo jeho vlastnímu.
»No prosím! Takže něco o magii víš.«
»Myslím, že zjistíš, že jsem v ní zběhlá stejně dobře jako mnozí
jiní.«
»Spi!« přikázal náhle a Arlatiny oči se zavřely. Zapotácela se.
»Teď otevři oči a dělej přesně to, co ti přikážu: pojď za mnou.
Takhle se musí na svobodu,« dodal, když se od ní odvracel, a
ona jej následovala v jeho šlépějích.
Vyvedl ji ven do noční tmy a ve světle proměnlivé země pokra­
čovali srázem k pěší stezce.
Následovali Lormana a Lorman měl zase namířeno ke zdroji
emanací. Vystoupili vzhůru po temném schodišti a prošli zadní částí
hlavního sálu, kde se jen na okamžik zastavili, aby si se směsicí úža­
su a potěšení prohlédli žalostné pozůstatky svého někdejšího démo­
nického mučitele, a zamířili do úzké chodbičky, na jejímž konci za­
bočili doprava.
Prošli kolem schodiště a pokračovali dál; ubírali se severním
směrem a pomalu se propracovávali k čelní zdi hradu.
»Už to začínám cítit,« pošeptal Derkon Hodgsonovi.
»Co?« podivil se Hodgson.
»Přítomnost nějaké obrovité a šílené bytosti. Je to pocit ohrom­
né síly, kterou ta bytost vyzařuje a vyvolává tak neklid v okolní kraji­
ně. Je to… přímo děsivé.«
»Když v ničem jiném, v tom s tebou souhlasím.«
Odil se zdržel komentáře. Galt s Váném se drželi za ruce a po­
stupující skupinku uzavírali. Zdi kolem se tetelily, místy se v nich
objevovaly průhledné skvrny a v jejich hloubi tančily přízračné stíny.
Zahalovala je oblaka zeleného kouře, který vyvolával dávivý kašel.
Otvorem ve stropu je pozorovala jakási zachmuřená chlupatá tvář,
která po malé chvíli zmizela v záblesku ohně, doprovázeném hlasi­
tým smíchem.
U prvního okna, kolem něhož procházeli, se zastavili a pohlédli
na proměnlivou zemi venku, kde se v kotoučích dýmu na obloze
tryskem proháněli kostlivci v sedlech koňských koster.
»Už se blížíme!« zachroptěl Lorman hlasem, který ostatní pova­
žovali za příliš zvučný.
- 149 -
Konečně dorazili na galerii, kde jim dlouhá řada oken umož­
ňovala četné výhledy na neustále se měnící venkovní panoráma.
Galerie samotná se nacházela v prázdném, tichém koutě, kde se ne­
přirozené úkazy, které je provázely na celé jejich dlouhé cestě, nijak
neprojevovaly. Jakmile se zde ocitli, všichni pocítili přítomnost oné
bytosti, o níž mluvil Der kón.
»Tohle je jeho místo, že?« zeptal se.
»Ne,« odpověděl Lorman. »Jeho místo je nahoře před námi.
Tam odpočívá šílený Tualua a vysílá své noční můry, které pustoší
svět. Vypadá to, že tu jsou ještě dvě další spojovací galerie. Řekl
bych, že pro účely naší operace bude nejvhodnější ta nejsevernější.
To znamená, že chceme- li se k ní dostat, budeme muset projít jeho
komnatou. Jakmile ji ale budeme mít za sebou, nemělo by nám už
nic bránit v cestě.«
»Pokud se nám to podaří a zůstaneme naživu,« vyptával se Odil,
»opravdu se ho v tom chaosu, který bude následovat, pokusíme za­
bít?«
»Hrozně by mě mrzelo, kdyby všechna ta síla přišla vniveč…«
ozval se Vane.
»… zvlášť když už jsme kvůli ní tolik vytrpěli,« připojil se Galt.
»Zavázali jsme se přísahou, která zaručuje naše poctivé
úmysly,« zahihňal se Lorman.
»Samozřejmě,« dodal Derkon.
Hodgson souhlasně přikývl.
»Pokud do toho budu mít co mluvit,« prohlásil, »alespoň část té
síly bude použita k dobrému účelu.«
»Tak dobrá,« uzavřel Odil diskusi roztřeseným hlasem.
Prošli celou galerií a zpomalovali pokaždé, když míjeli jedno z
oken skýtajících pohled na ohněm ozářený chaos. Když konečně do­
razili do komnaty s jámou, zamířili na její druhou stranu a drželi se
blízko při zdi. Z hlubin jámy se občas ozvalo tiché zašplouchání.
Když se zády ke zdi opatrně plížili kupředu, vyměňovali si
kradmé pohledy. Nikdo z nich nepromluvil. Teprve když měli kom­
natu za sebou a dorazili ke vchodu na protější galerii, někteří z nich
si uvědomili, že všichni jako jeden muž zadržovali dech.
Rychle procházeli druhou galerií a zabočili na prvním rohu, ke
kterému dospěli, aby se ztratili z dohledu komnaty. Zjistili, že se
ocitli ve velkém, spoře osvětleném výklenku, po jehož straně se opět
- 150 -
táhla řada oken, ze kterých mohli dole pod sebou pozorovat další vý­
jevy z lávou zalité proměnlivé země.
»Výborně,« prohlásil Lorman, když celý prostor prošel z
jednoho kouta do druhého. »Emanace jsou tady silné. Musíme se
rozmístit tak, abychom utvořili kruh. Bude to poměrně jednoduchá
záležitost soustředění sil a jejich orientaci si vezmu na starost já.
Takhle ne. Hodgsone – ty se postav sem. Bude na tobě, abys vyslovil
závěrečnou formulaci odeklínadla; nejlepší bude, když se o to posta­
rá bílý čaroděj. Ty běž tamhle, Derkone! Každý z nás bude mít přidě­
lenou vlastní úlohu. Za chvíli vás s ní seznámím. Utvoříme čočku. Ty
pojď sem, Odile.«
Jeden po druhém se šest čarodějů postavilo v záři hořící země na
místa. Kolem oken pomalu prolétl bezhlavý přízrak, následovaný
pěti dalšími různými částmi těl, z nichž poslední tlouklo na buben v
rytmu výbuchů dole pod ním.
»Je to dobré nebo špatné znamení?« zeptal se Galt Vanea.
»Jako u většiny znamení,« odpověděl jeho společník, »je těžké
říct to jistě, dokud už není pozdě.«
»Obával jsem se, že řekneš něco takového.«
»Teď dávejte dobrý pozor,« vyzval je Lorman. »Vysvětlím vám,
co máte dělat…«
Dilvish ležel podepřen na jednom lokti. Semirama si ho s úsmě­
vem prohlížela.
»Synu Selarův,« ozvala se pak, »ať se stane cokoli, nebudu li­
tovat, že jsem tě potkala a seznámila se s tebou, který se tak velice
podobáš svému předkovi.« Urovnala si přikrývky kolem těla a pokra­
čovala. »Nijak mě netěší věřit všem těm věcem o Jelerakovi, protože
se vždycky choval jako můj přítel. Už před tvým příchodem jsem
však měla podezření, že jsou pravdivé. Jistě, i v mé době se děly nej­
různější krutosti a já jsem jim dávno přivykla. A v této době a na
tomto místě jsem nebyla povinována loajalitou nikomu jinému…
Ale teď…« Posadila se. »Teď cítím, že přišel čas, abych odtud
odešla a ponechala ho jeho vlastnímu osudu. Nebude to trvat dlouho
a obrátí se proti němu i sám Prastarý. Pak bude mít příliš starostí na
to, aby nás pronásledoval. Transportní zrcadlo je uvolněné. Následuj
mě a uprchni se mnou jeho prostřednictvím. S tvým mečem a s po­
mocí jistých sil, které ovládám, pro sebe brzy získáme království. «
- 151 -
Dilvish pomalu zavrtěl hlavou.
»Mezi mnou a Jelerakem je jistý spor, který musí být dořešen,
než odtud odejdu,« prohlásil. »A když už mluvíme o mečích, nějaký
by se mi hodil.«
Předklonila se a objala ho.
»Proč se musíš tolik podobat svému předkovi?« zanaříkala. »Va­
rovala jsem tehdy Selara, že nemá jezdit do Shoredanu. Věděla jsem,
co se tam stane. Teď najdu tebe jen proto, aby ses stejně jako on bez­
hlavě vrhl do záhuby… Je snad prokletý celý tvůj rod, nebo za to
mohu jen já?«
»Musím to udělat,« vysvětloval a přitiskl ji k sobě.
»To on říkal také a bylo to za velice podobných okolností. Připa­
dám si, jako bych najednou znovu četla stejnou starou knihu.«
»V tom případě doufám, že její nejnovější vydání má trochu vy­
lepšený konec. Pomoz mi, aby to nebylo ještě krutější, než je to teď.«
»O to se můžu vždycky postarat,« odpověděla s úsměvem,
»pokud budeme spolu. Jestli se o to pokusíš a podaří se ti to, odvedeš
mě s sebou?«
Prohlížel si ji v podivném světle, které se teď do komnaty linulo
okny za jeho zády, a stejně jako jeho předek před celými věky odpo­
věděl: »Ano.«
Později, když vstali z postele, oblékli se a Semirama poslala
Lishu, aby se podívala po nějaké zbrani, nalili si sklenici vína a její
myšlenky se opět zatoulaly k Jelerakovi.
»Je jako padlý anděl,« ozvala se, »který se zřítil z velkých výšin.
Nechci po tobě, abys odpouštěl něco, co odpustit nedokážeš, pamatuj
ale, že nebyl vždycky takový, jaký je dnes. Nějakou dobu se dokonce
se Selarem přátelili.«
»Nějakou dobu?«
»Pohádali se až později. Nevím, kvůli čemu to bylo. Tehdy ale
byli skutečně přátelé.«
Dilvish, který se opíral o sloupek postele, zamyšleně hleděl do
své sklenice.
»To mě ovšem přivedlo ke zvláštní myšlence,« poznamenal.
»K jaké?«
»Když jsme se setkali, mohl se mě velice jednoduše zbavit –
mohl mě na místě zabít, mohl mě uspat nebo od sebe odvrátit moje
myšlenky jinam, jako by vůbec neexistoval. Zajímalo by mě… Ne­
- 152 -
byla to snad právě skutečnost, že se podobám Selarovi, která ho při­
měla k tak neobvyklému jednání?«
Zavrtěla hlavou.
»Kdo ví? Ráda bych věděla, jestli on sám zná všechny důvody
toho, co dělá.«
Usrkla trochu vína a vychutnávala jej na jazyku.
»Ty je snad znáš?« zeptala se, když polkla.
Dilvish se usmál.
»Zná je vůbec někdo? Vím toho dost, abych si byl jistý, že prav­
da je na mé straně. Dokonalou znalost situace přenechávám bohům.«
»To je od tebe velice šlechetné,« ušklíbla se.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
»Kdo je tam?« zavolala.
»To jsem já, Lisha.«
»Pojď dál.«
Žena vešla a přinášela cosi zabaleného v zeleném šátku.
»Našla jsi nějaký meč?«
»Našla jsem jich několik. V komnatě nahoře, kterou mi ukázal
jeden ze sloužících.«
Rozvázala šátek a ukázala tři čepele.
Dilvish dopil sklenici a odložil ji stranou. Přistoupil k ženě a
zbraně jednu po druhé potěžkal.
»Tenhle je jen pro parádu.«
Odložil jej stranou.
»Tenhle má slušný koš, ten druhý je ale o něco těžší a má lepší
hrot. I když tenhle je zase ostřejší…«
Máchl oběma meči vzduchem, zkusil je zastrčit do pochvy a pak
se rozhodl pro druhý z nich. Potom se obrátil a objal Semiramu.
»Počkej tady,« požádal ji. »Sbal si pár věcí a buď připravena
rychle vyrazit. Čert ví, jak to všechno dopadne.«
Políbil ji a zamířil ke dveřím.
»Sbohem,« hlesla.
Když kráčel chodbou, zmocnil se ho zvláštní pocit. Nebylo teď
slyšet žádné vrzání ani škrábání, kterého bylo předtím kolem plno. V
celém hradě panoval nepřirozený klid – napjatá atmosféra překypují­
cí očekáváním, podobná okamžiku ticha mezi dvěma údery ob­
rovského zvonu. Jako bolestivé elektrické šoky ho zaplavovaly vlny
bezprostředně hrozícího nebezpečí, následované panickým děsem, s
- 153 -
nímž bojoval, aniž by mu rozuměl; svůj nový meč měl povytažený z
pochvy a svíral ho rukou, jejíž klouby zbělely křečovitým stiskem.
Baran už posedmé zaklel a posadil se na podlahu uprostřed
svých čarodějných pomůcek. Z očí mu vytryskly slzy zklamání,
stékaly mu po tvářích po obou stranách nosu a ztrácely se v jeho kní­
ru.
Cožpak se mu dnes vůbec nic nepodaří udělat správně?
Sedmkrát vyvolal elementáry, vysvětlil jim jejich úkol a vyslal je do
Jelerakova zrcadla. Všichni téměř okamžitě zmizeli, což znamenalo,
že nějaká síla drží zrcadlo otevřené. Že by to byl samotný Jelerak,
připravující se k návratu? Nemůže se snad každým okamžikem stát,
že se Jelerak v zrcadle objeví, vystoupí z jeho rámu, svýma nehybný­
ma prastarýma očima mu pohlédne do tváře a vyčte z ní všechna
tajemství jeho duše, jako by je měl napsaná na čele?
Baran vzlykl. Bylo to tak nespravedlivé – být přistižen při
zrádném počínání dřív, než se mu je podaří dovést do úspěšného kon­
ce. Každou chvíli…
Jelerak se však za sklem neobjevoval a konec světa zatím nepři­
cházel. Bylo dokonce možné, že zničení jeho elementálů měla na
svědomí nějaká jiná síla.
Co si tedy počít?
Vypudil všechny tyto pocity z mysli a přinutil se přemýšlet.
Jestliže to nebyl Jelerak, musel to být někdo jiný. Jenže kdo?
Nějaký jiný čaroděj, samozřejmě. Mocný čaroděj, který dospěl k
závěru, že uzrál čas, aby pronikl sem dovnitř a ujal se vlády…
A přece na něj ze zrcadla hleděla jen jeho vlastní tvář a žádná ji­
ná. Na co ten druhý čeká?
Byla to záhada a popuzovalo ho to. Uvažoval o tom, jestli by se
s ním nemohl dohodnout, pokud je to někdo cizí. Je přece sám po­
měrně slušným čarodějem… Proč se něco neděje?
Promnul si oči a pomalu vstal. Měl za sebou velice neuspoko­
jivý den.
Přešel k malému okénku a vyhlédl ven. Chvíli mu trvalo, než si
uvědomil, že něco není v pořádku, a ještě delší dobu potřeboval k
tomu, aby mu došlo, co se vlastně děje.
- 154 -
Proměnlivá země už se zase přestala měnit. Krajina pod měsí­
cem, uhánějícím po obloze, byla sice zahalená dýmem, ale jinak se
nehýbala. Kdy k tomu došlo? Nemůže to být moc dlouho…
Tahle přestávka signalizovala další dočasné utlumení Tualuova
vědomí. Možná že nyní je vhodná chvíle k tomu, aby se ujal inicia­
tivy a převzal kontrolu. Měl by jít dolů, sehnat tu zatracenou krá­
lovnu a přitáhnout ji k jámě – než sem někdo pronikne zrcadlem a
předejde ho. Spěšně přešel místnost a cestou ještě zkontroloval
strážní kouzlo, které předtím vyčaroval.
Když dospěl ke dveřím, zmocnilo se ho podivné napětí a spolu s
ním se vrátila i závrať tak silná, že něco podobného dosud nikdy ne­
zažil.
Ne! Teď ne! Ne!
Ve stejném okamžiku, kdy dokořán otevřel dveře a chvatně vy­
kročil směrem ke schodišti, mu však bylo jasné, že tentokrát je to ji­
né. V tom pocitu bylo něco víc než jen návrat všech jeho předchozích
obav, předtucha nějaké události, k níž – jak teď pochopil – přispěla i
všechna jeho dřívější kouzla. Připadalo mu, jako by celý hrad v urči­
tém smyslu se zatajeným dechem očekával příchod velkolepého dra­
matu, jehož chvíle už téměř nastala. Zdálo se, že to… neblahé tušení
se do jisté míry přeneslo i na Tualuu a zapůsobilo na něj takovým
šokem, že se na chvíli utišil. Bylo to…
Došel k hornímu konci schodiště, pohlédl dolů a otřásl se hrů­
zou. Celá jeho osobnost jako by v té chvíli byla rozpolcená.
Zaťal zuby, vztáhl ruku a šlápl na první schod…
Nebývá obvyklé, že by monstrózně mohutné prastaré budovy
byly dílem lidských rukou. Výjimkou nebyl ani Věčný hrad; jestliže
lze původ většiny starobylých měst vysledovat k architektonické vy­
nalézavosti bohů a polobohů, totéž platilo i pro masivní stavbu v po­
hoří Kannais, která vznikla ještě mnohem dřív než všechna tato
města a která v průběhu věků sloužila všem myslitelným účelům –
byla královským palácem i věznicí, veřejným domem i univerzitou,
klášterem i opuštěnou troskou, v níž strašili ghúlové. Vyprávělo se
dokonce, že měnila i svou podobu tak, aby co nejlépe vyhovovala
potřebám těch, kdo jí užívali. Někteří lidé (s odvrácenýma očima a s
posunkem, zahánějícím zlé síly) tvrdili, že v ní zaznívají ozvěny
všech uplynulých věků a že je pozůstatkem oněch dob, kdy po zemi
- 155 -
kráčeli Starší bohové, je jejich styčným bodem s pozemským světem,
jejich hračkou, nástrojem či dokonce jakýmsi podivným živoucím or­
ganismem, stvořeným vyššími silami, jejichž vize přesahovala roz­
měry pouhého lidstva – kterému právě ony síly dopřály požehnání či
prokletí jiskry polovědomí a bolestné zvídavosti, jež byla počátkem
jeho duše. Byla vystavěna v dobách, kdy se lidé stávali něčím víc než
pouhými chlupatými zvířaty, šplhajícími v korunách stromů, která
dnes někteří z nich považovali za svoje předky, a byla vystavěna z
důvodů, známých pouze oněm zářným bytostem; jakýmsi tajemným
způsobem jim na neznámém místě sloužila jako meziprostorové úto­
čiště do té doby, než se odebraly k blaženosti vyššího řádu a zane­
chaly za sebou nedozrálé ovoce svého zasahování do života jinak
spokojených lidoopů. Podle názoru některých metafyzicky smýšlejí­
cích jedinců byla tato stavba vybudována na nadčasové úrovni ze
spirituálních substancí a nebyla tudíž v pravém slova smyslu součástí
tohoto primitivního světa, do něhož byla přenesena; byla tvořena ze
stejné části dobrem a zlem i jejich zajímavějšími protějšky láskou a
nenávistí, takže se vyznačovala krásou právě tak ďábelskou jako an­
dělskou, byla obklopena aurou, pohlcující vše kolem sebe bez rozdílu
jako nějaká psychická houba, byla naživu asi tak, jako je naživu
člověk, jemuž funguje pouze část pravé mozkové hemisféry, a byla
zakotvena v prostoru a času aktem rozpolcené a tudíž nedokonalé
vůle, přitom však vůle nadřazené normálním pozemským změnám
osudu z mnoha nepozemských důvodů, jejichž seznam by oni
metafyzikové jen neradi podruhé opakovali.
Praktičtěji zaměření mudrcové samozřejmě tohle všechno pro­
hlašovali za naprostý nesmysl. Tvrdili, že staré budovy, ve výji­
mečných případech dokonce i dobře stavěné budovy, mohou použí­
váním získat určitou patinu a jejich atmosféra je silně ovlivňována
všemi tělesnými či psychickými dojmy, které lze zaznamenat uvnitř
jejich zdí – zejména v případě budov, nacházejících se v horských
oblastech a vystavených široké škále meteorologických vlivů. A je
pochopitelné, že když podobné místo obývají lidé, počíná si stavba
téměř dokonale v souladu s jejich očekáváním, stejně jako celý
okolní svět. Je to dáno jeho senzitivitou.
Věčný hrad, plný čarodějů a démonů a ukrývající ve svých
zdech jednoho z Prastarých, se opět změnil. Byly vyvolány další
aspekty jeho povahy.
- 156 -
Ke zkoušce jeho skutečné povahy samozřejmě došlo, když byla
vyzvána na souboj ona nedokonalá vůle, na níž spočívaly jeho zákla­
dy; stejně tak měl být předložen důkaz jeho dobra nebo zla.
- 157 -
Kapitola
9
Jelerak s tichým pobrukováním kráčel v hlubokém předklonu, nízko
nad zemí před sebou tlačil trakař a dával pozor, aby osoba, kterou
veze, nevypadla. Ležela na něm Arlata z Marinty, natažená na zádech
a stále ještě v tranzu, s nohama přivázanýma k držadlům, s rukama
přehozenýma přes strany, staženýma dolů a připoutanýma ke
vzpěrám u kola. Na trakař pod Arlatina ramena Jelerak nejprve na­
házel tlustou vrstvu pytloviny, aby zajistil, že bude její hruď ve
správné poloze. Blůzu měla na prsou rozhalenou a horní část břicha
jí pod hrudní kostí protínala rudá tečkovaná čára. Na žaludku měla
položený pytel, v němž chrastily nějaké nástroje.
Procházel právě od východu na západ chodbou, vedoucí ke ko­
mnatě s jámou, následován houfem drobné havěti, která se mu se
škodolibým švitořením držela v patách. S každým jeho krokem byl
okolní vzduch teplejší a vlhčí; delší dobu už byl prosycen proni­
kavým pachem. S úsměvem protlačil trakař posledními několika
stopami stínů a prošel nízkým klenutým vchodem do samotné kom­
naty.
Pokračoval dál po hnojem pokryté podlaze a opatrně trakař při­
stavil k východnímu okraji jámy.
Potom se narovnal, protáhl se, povzdechl si, zazíval a otevřel
pytel, ze kterého vytáhl tři dlouhé tyče a sponu, z nichž rychle se­
stavil trojnohý podstavec. Postavil ho na podlahu mezi držadla tra­
kaře a položil na něj svou oblíbenou mosaznou misku, na kterou na­
sypal doutnající dřevěné uhlí z malého děrovaného kotlíku, který měl
pověšený na pravém držadle trakaře. Foukal do misky, dokud se uhlí
rudě nerozzářilo, a pak na ni z několika malých sáčků přisypal různě
odměřená množství prášků a bylin; z misky se vyvalil ohavný hustý
dým, jehož sladce vonící a pomalu se převalující kotouče zahalily
celou komnatu.
- 158 -
Krysy vyrazily ze svých skrýší a roztančily se na dlažebních ka­
menech, když si znovu začal tiše pobrukovat a vytáhl z pytle krátký
nůž s širokou trojhrannou čepelí, vyzkoušel palcem jeho hrot i ostří,
na okamžik ho špičkou přiložil k hornímu konci nakreslené čáry, za­
čínající mezi růžovými bradavkami Arlatiných ňader, usmál se,
spokojeně přikývl a odložil ho k dalšímu použití na její břicho. Pak
vyndal štětec a několik malých uzavřených kelímků, zatřásl pytlem a
položil ho vedle sebe na podlahu, jeden z kelímků otevřel a poklekl.
Netopýři se snášeli k zemi a opisovali kruhy ve stejném rytmu,
jakým se snášely k zemi a opisovaly kruhy jeho ruce, jistými a dobře
nacvičenými pohyby kreslící začátek složitého rudého obrazce.
V polovině práce ho přepadl náhlý záchvat zimnice a krysy pře­
rušily svůj tanec. Pištivé a štěbetavé zvuky ustaly a vystřídala je
chvíle hlubokého ticha, nesoucí v sobě jakési strašlivé napětí. Téměř
se zdálo, jako by nějaký zvuk, tetelící se vysoko nad hranicí slyši­
telnosti, pomalu ztrácel na intenzitě a přibližoval se úrovni, kde se
zakrátko změniv nesnesitelný jek.
Naklonil hlavu, jako by naslouchal. Podíval se na jámu. Samo­
zřejmě to byl jen další z nepřirozených blábolu Prastarého. To už
brzy dá do pořádku, jakmile té dívce vyrve srdce z těla a vylije její
životní sílu jako olej na rozbouřenou hladinu mysli Prastarého boha –
alespoň na chvíli. Alespoň na tak dlouho, aby sám stačil získat po­
třebnou pomoc jeho stálé a soustředěné energie, kterou pak bude po­
třebovat. A potom…
Přemýšlel o tom, jak bude asi taková bytost umírat. Docílit ně­
čeho takového bude nejspíš velice pracné, jenže Tualua brzy začne
být nebezpečný, a to nejen zbytku světa, ale i konkrétně jemu, Jelera­
kovi osobně. Olízl si rty, když si v duchu představoval tu impozantní
bitvu, k níž jednoho brzkého dne musí dojít. Bylo mu jasné, že ani on
sám z ní nevyvázne nezraněn, stejně tak mu ale bylo jasné, že podaříli se mu využít životní energie Prastarého, dosáhne jeho síla vrcholu,
jaký dosud nikdy nepoznal – podoben bohům se pak bude rovnat
samotnému Hohorgovi…
Při vzpomínce na svého někdejšího nepřítele a pozdějšího pána
se zlostně zamračil. Na okamžik si také připomněl Selara, který obě­
toval život, aby tu mocnou bytost zabil. Je to zvláštní, jak se rysy
toho člověka přenesly staletími do současnosti a nalezly útočiště ve
tváři muže, kterého poslal do Pekla, muže, který se nějak dokázal z
- 159 -
toho děsivého místa vrátit, muže, který ho zachránil před proměn­
livou zemí stejně, jako ho před dávnou dobou Selar vytáhl z propasti
Nungenu – Selar, který nalezl zalíbení v Semiraminých očích… A
Dilvish je možná stále naživu – dokonce snad někde nablízku – což
je důvod, proč musí rychle načerpat zpět veškerou svou sílu. Tenhle
chlapík mel v žilách krev lidí, schopných zabíjet bohy, a pomyšlení
na to v Jelerakovi poprvé vyvolalo záchvěv strachu.
Přestal si pobrukovat a pokračoval v kreslení rituálního diagra­
mu; když spotřeboval první kelímek s barvou, odtrhl víčko druhého.
Pak k němu na křídlech zbloudilého vzdušného proudu, nesoucí­
ho se nepřirozeným tichem, dolehl jakýsi nezřetelný zvuk. Znělo to,
jako by někde v dáli zaburácel mužný sbor nepříjemně povědomým
nápěvem. Zarazil se uprostřed tahu a usilovně se snažil zachytit cel­
kový smysl, ne-li jednotlivá slova textu.
Zaklínadlo soustředění. Naprosto běžná věc… Co je to ale za
lidi? A jakou sílu se to vlastně pokoušejí soustředit?
Pohlédl na svůj téměř hotový diagram. Nelíbilo se mu pomyš­
lení, že by v jedné oblasti probíhalo příliš mnoho magických operací;
někdy se totiž stávalo, že se takové operace vzájemně narušovaly. Na
druhé straně se mu v této fázi nechtělo nechat nedokončenou vlastní
práci, která se už téměř blížila k cíli. Rychle v duchu zvážil všechny
možnosti, spočítal si pravděpodobnost možných alternativ a odhadl
rovnováhu sil.
Nemělo by to nijak vadit. Proudy energie budou v tomhle místě
tak slabé, že by velice pravděpodobně neměly jeho práci nijak zvlášť
vykolejit, a to ani z bezprostřední blízkosti. Se rty staženými ve vz­
teklém úšklebku začal znovu kreslit. Jakmile vyřídí tuhle záležitost,
ukáže těm zatraceným sboristům, co znamená osud horší než smrt.
Zatímco domalovával poslední části, proběhl si v duchu několik
možností, aby se uklidnil a pobavil. Potom vstal, zhodnotil svoje dílo
a usoudil, že je dokonalé.
O krok poodstoupil, odložil svoje malířské potřeby stranou a
pak vešel předepsaným způsobem do obrazce; postavil se k jižní
straně trakaře – tedy k Arlatině pravé ruce – a s kouřící a bublající
miskou napravo od sebe si odkašlal a pronesl několik magických
slov. Potom se sehnul a uchopil obětní nůž.
Krysy i netopýři už se zase vrátili ke svým krkolomným kous­
kům, když začal odříkávat počáteční instrukce, které měly vytvořit
- 160 -
kouzlo, posvětit čepel a vdechnout jí život. Komnatu rozechvěly
dunivé údery a po stropě jako by z jedné strany na druhou přeběhlo
cosi, co vydávalo tichý škrábavý zvuk. Zdvihl nůž nad hlavu a od­
říkával kouzelná slova, která přehlušila vzdálené hlasy – nebo snad
už tyto hlasy umlkly samy od sebe? Proužek dýmu klesl k zemi a
plazil se po jeho nákresu jako zvědavý had. Ve zdech všude kolem se
ozývalo praskání a sténání.
Zdálo se, že vlna neslyšitelného napětí, kterou už dříve vycítil,
každým okamžikem propukne v hlasitý jekot. Pevněji sevřel střenku
nože a následujících jedenáct slov pronesl nádherně zvučným hla­
sem.
Pak náhle strnul a roztřásl se, když zaznělo jeho jméno z úst
muže s kadeřavými vousy, který musel sehnout hlavu, aby mohl
vstoupit klenutým vchodem.
»Tak tady jsi, Jeleraku! Mohlo mě napadnout, že tě najdu v ta­
kovémhle prostředí – uprostřed hejna ropuch, netopýrů, hadů, pavou­
ků a krys, jak se zahalen jedovatými výpary u velké kaluže
smradlavého svinstva chystáš vyrvat srdce z dívčího těla!«
Jelerak sklonil nůž k zemi.
»To je jen několik málo mých oblíbených hraček,« odpověděl s
úsměvem, »zatímco ty – hulváte! – k nim nepatříš!«
Čepel nože se rozzářila pekelným světlem, když zamířil jeho
hrotem na obra ve dveřích.
Pak plameny na čepeli pohasly a všechno ostatní, co v komnatě
vydávalo nějaké světlo, potemnělo, když onen nadzvukový jekot do­
sáhl slyšitelné úrovně. Ozval se pronikavý ryk, který pokračoval a
neustával; pod jeho náporem oba muži padli k zemi a dokonce i
velký Tualua se ve své jámě začal zuřivě zmítat. Vystupňoval se tak,
že všichni, kdo jej slyšeli, byli ohlušeni ještě dřív, než upadli v bez­
vědomí.
Konečně se v tiché komnatě rozzářilo bledé světlo. Sílilo a
nabývalo na intenzitě, pak pohaslo a zmizelo.
A pak zazářilo znovu…
Hodgson se probudil s nesnesitelnou bolestí hlavy. Chvíli zůstal
nehybně ležet a snažil se vybavit si nějaké zaklínadlo, které by bolest
zahnalo, veškeré jeho myšlenkové procesy však byly utlumené. Pak
uslyšel sténání a tiché vzlyky. Otevřel oči.
- 161 -
Výklenek byl osvětlen tlumenou září. Zatímco se kolem sebe
rozhlížel, světlo zesílilo. Opodál ležel starý Lorman s hlavou oto­
čenou na stranu a s kaluží krve pod rozevřenými ústy. Nedýchal. O
kousek dál byl natažený Derkon. Bylo to jeho sténání, které Hodgson
zaslechl. Odil sice dýchal, očividně však byl v bezvědomí.
Obrátil hlavu doleva, odkud se ozvaly vzlyky.
Vane seděl opřený zády o stěnu a v klíně měl položenou Galtovu
hlavu. Galtovy rysy byly ztuhlé ve šklebu agónie. Údy měl roztažené
ve schlíple bezvládné póze člověka, který právě zemřel. Jeho hruď se
ani nepohnula. Vane na něj upřeně hleděl, nepatrně jeho hlavou po­
hupoval sem a tam, přerývaně oddechoval a v očích měl slzy.
Osvětlení dosáhlo intenzity normálního denního světla.
Protože pro Lormana ani pro Galta už nemohl nic udělat, protáhl
se kolem Lormanova těla a dolezl k Derkonovi. Ohmatával mu hlavu
a hledal nějaké zranění; vlevo na čele nalezl těsně pod vlasy rudě na­
teklou bouli.
V tom okamžiku si vybavil drobné léčivé kouzlo. Třikrát je
zopakoval, než sténání jeho společníka utichlo. Zatímco s kouzlem
pracoval, přestávala pomalu bolet hlava i jeho. Než skončil, viditelně
se setmělo.
Derkon otevřel oči.
»Zabralo to?« zeptal se.
»Nevím,« odpověděl Hodgson. »Nejsem si jistý, jak by se to
mělo projevit.«
»Já o tom něco vím,« prohlásil Derkon, posadil se, prohmatal si
hlavu a krk, a nakonec vstal. »Hned se můžeme přesvědčit.«
Rozhlédl se kolem sebe. Přešel k Odilovi a uštědřil mu kopanec
do boku.
Odil se převalil na záda a vzhlédl k němu.
»Probuď se, dokud můžeš,« vyzval ho Derkon.
»Co… co se stalo?«
»Nevím. Galt s Lormanem jsou ale mrtví.« Pohlédl k oknu, vy­
třeštil oči, promnul si je a rychle vykročil kupředu. »Pojďte sem!«
vykřikl.
Hodgson zamířil za ním; Odil se stále ještě jen snažil posadit.
Hodgson došel k oknu právě včas, aby viděl, jak mu slunce mizí
z dohledu za horami na západě. Obloha byla plná vířících malých
světélek.
- 162 -
»To je nejrychlejší západ slunce, jaký jsem kdy viděl,« pozna­
menal Derkon.
»Vypadá to, jako by se celé nebe otáčelo. Podívej se na hvězdy.«
Derkon se opřel o okenní rám.
»Země se uklidnila,« konstatoval.
Za horami se z oblohy skutálela jakási nepravidelná bílá koule.
»Bylo to opravdu to, co myslím?«
»Mně to připadalo jako měsíc,« mínil Hodgson.
»Ach bože!« vyhekl Odil, vrávoravě se postavil a opřel se o pa­
rapet právě v okamžiku, kdy oblohu zalilo bledé světlo a hvězdy
zmizely. »Není mi dobře.«
»To je vidět,« přikývl Derkon. »Trvalo ti celou noc, než ses sem
dostal.«
»Nerozumím.«
»Podívej se,« vyzval ho Derkon a mávl rukou směrem ke
stínům, které uháněly po celé okolní krajině, a k mračnům, která se
obrovskou rychlosti vzdouvala a rozpadala.
Po obloze jako kometa přelétala zlatá ohnivá koule.
»Nemáš dojem, že zrychluje?« zeptal se Hodgson.
»Je to možné. Ano, zrychluje.«
Slunce zapadlo za hory a znovu zavládla tma.
»Stáli jsme tady celý den,« vysvětloval Odilovi Hodgson.
»Bohové! Co jsme to provedli?« vydechl Odil, neschopen odtrh­
nout oči od rozvířeného nebe.
»Zlomili jsme udržovací kouzlo Věčného hradu,« vysvětloval
Hodgson. »Teď aspoň víme, co ho vlastně udržovalo.«
»A proč se tomuhle místu říkalo Věčný hrad,« doplnil ho Der
kón.
»Co teď podnikneme? Pokusíme se spojit?«
»Později. Nejdřív zkusím najít něco k jídlu,« prohlásil Derkon a
zamířil pryč. »Už jsou to celé dny…«
Druzí dva se po chvíli otočili a vykročili za ním. Vane se stále
ještě kolébal ze strany na stranu, a zatímco hladil Galta po čele, uply­
nula další noc.
Když se Dilvish probral k vědomí, ležel na tlustém pestroba­
revném koberci a v pravé ruce stále ještě pevně svíral meč. Jen s ná­
- 163 -
mahou ruku rozevřel, a když zastrčil zbraň do pochvy, promasíroval
si ji a snažil se vzpomenout, co se stalo.
Slyšel nějaký jek. Ano, správně. Bolestný a vzteklý nářek. Roze­
zněl se právě v okamžiku, kdy se zastavil před pootevřenými dveřmi
nějaké místnosti – snad té, v níž se nyní nacházel?
Když se posadil, měl ze svého místa otevřenými dveřmi výhled
na západní okno v chodbě, jakož i na okno v protější, východní stěně
místnosti, které bylo po jeho pravé ruce. Všiml si jistého zvláštního
jevu. Nejprve se rozjasnilo pravé okno, zatímco levé zůstávalo za­
haleno tmou. Potom pravé okno potemnělo a levé se rozsvítilo. Po
chvíli se setmělo i za levým oknem. Netrvalo dlouho, okno napravo
se opět rozzářilo a celá sekvence se opakovala. Seděl bez pohnutí,
protahoval si prsty ruky a světelný cyklus zatím proběhl ještě něko­
likrát.
Konečně vstal a přešel k východnímu oknu právě včas, aby na
obloze spatřil bezpočet jasně zářících soustředných kruhů. O chvilič­
ku později se kruhy rozprchly před jakýmsi plamenným sloupem,
který se vynořil na východě a vyšplhal se do poloviny nebes.
Potřásl hlavou. Pokud mohl soudit, země samotná se uklidnila.
Co bylo tohle za novinku? Bylo to dílo jeho nepřítele nebo snad něco
jiného?
Odvrátil se od okna, prošel dveřmi a ocitl se znovu venku na
chodbě. Pravidelné střídání světla a tmy za řadou oken po jeho levé
ruce pokračovalo. Když pohlédl přes rameno zpět, dveře, jimiž právě
prošel, zmizely a na jejich místě byla pouze holá zeď.
Pokračoval chodbou dál k místu, kde si vzpomínal, že ji předtím
v pravém úhlu protínal další koridor. Místo toho zjistil, že stojí na
horním konci jakéhosi schodiště pokrytého tmavým, vínově rudým
kobercem s dřevěným zábradlím po obou stranách.
Pomalu sešel po schodech dolů. Místnost, v níž se ocitl, byla
plná čalouněného nábytku a obrazů, jaké dosud v životě nespatřil, za­
sazených v širokých a bohatě zdobených pozlacených rámech.
Prošel komnatou na druhou stranu, a když spočinul rukou na
opěradle jednoho z křesel, zdvihl se z něj do vzduchu hustý oblak
prachu.
Zabočil doprava a zamířil do dveří s klenutým dřevěným rá­
mem. Ocitl se v podobně zařízené malé komůrce s táflovanými
- 164 -
stěnami; v okamžiku, kdy do ní vcházel, zaslechl jakýsi svištivý
zvuk.
V malém krbu se právě rozhořel oheň. Na nízkém kulatém
stolku poblíž ohniště stála láhev vína spolu s kusem sýra, bochníkem
chleba a košíkem plným ovoce. Křeslo u stolku vypadalo pohodlně.
Že by to jídlo bylo otrávené? Byl to snad trik jeho nepřítele?
Přistoupil blíž, ulomil malý kousek sýra, přičichl k němu a
ochutnal ho. Pak se posadil a pustil se do jídla.
Při jídle neustále otáčel hlavu a těkal očima ze strany na stranu,
nespatřil však nikoho a nic, co by vzbuzovalo jakékoli podezření.
Presto měl pocit, že s ním v místnosti něco je – něco, co je mu příz­
nivě nakloněno, co ho hlídá a přeje mu. Tento pocit po chvíli zesílil
natolik, že když znovu polkl a měl prázdná ústa, zamumlal tiché po­
děkování. Plameny okamžitě vyšlehly do výše a oheň hlasitě za­
praskal. Zalila ho vlna příjemného tepla.
Konečně se zdvihl, ohlédl se a s překvapením spatřil, že dveře,
jimiž do komůrky vešel, zmizely. Celá stěna byla teď překryta dřevě­
ným ostěním, na němž visel další z těch podivných obrazů – když si
ho chvíli prohlížel, zjistil, že je na něm sluncem prozářený les,
všechny detaily však byly rozmazány křiklavými barvami, nanesený­
mi nezvykle rozmáchlými tahy štětce.
»Tak dobrá,« řekl nahlas, »nevím sice, kdo jsi, ale předpoklá­
dám, že to se mnou myslíš dobře. Dal jsi mi najíst a jak se zdá, chceš,
abych šel na nějaké konkrétní místo. Na všechno uvnitř těchto zdí se
musím dívat s podezřením, přesto ale cítím, že tobě mohu důvěřovat.
Vyjdu ven jedinými dveřmi, které vidím. Veď mě a já tě budu násle­
dovat.«
Přešel místnost, vyšel ven a zjistil, že se ocitl v dlouhé temné
síni s vysokým stropem. Bylo v ní mnoho dveří, pouze z jedněch se
však linulo tlumené světlo. Dilvish vykročil tím směrem a světlo se
začalo vzdalovat. Prošel krátkou chodbičkou a vešel do další síně,
která se podobala té předchozí. Tentokrát se světlo objevilo ve dve­
řích daleko vpředu po jeho levé ruce. Prošel napříč síní a zamířil k
němu.
Když vstoupil do dveří, uviděl před sebou chodbu, táhnoucí se
zprava doleva. Světlo teď bylo kdesi v dáli vlevo. Vydal se za ním.
- 165 -
Po několika zatáčkách jeho cesta vyústila v široký a nízký kori­
dor, na jehož bližší zdi byly v pravidelných intervalech řady úzkých
oken. Na začátku zaváhal a rozhlížel se vpravo i vlevo.
Pak před ním proplulo bledé světélko, mířící doprava. Téměř ve
stejném okamžiku, kdy tím směrem pohlédl, na něj zamrkalo. Zamí­
řil k němu. Jakmile vykročil, světélko zhaslo.
Z okna se mu naskýtal pohled na scenérii, v níž plující mračna
ztratila své ostré obrysy a obloha se zbarvila nazelenalým nádechem;
od jednoho horizontu k druhému ji přetínal úzký pás jasně žluté
barvy, podobný rukojeti zářivého meče.
Dilvish rázoval rychlým krokem a světlo za okny, která míjel, se
jen nepatrně zachvívalo.
Byla to velice dlouhá chodba, po čase ho však přece jen přivedla
na další místo – na galerii lemovanou vpravo širokými okny, jimiž
ještě lépe viděl na přízračnou oblohu nad krajinou, kde se během
několika okamžiků odehrávaly scény, které nepochybně musely být
bouřemi, trvajícími celý den, kde stromy pulzovaly zeleně, zlatě a
bezově, země zase bíle a černě a tím vším probleskovaly občasné ze­
lené skvrny. Krajina venku se opět stala proměnlivou zemí, tentokrát
však její proměny probíhaly zcela jinak než předtím. To, co dříve
bylo sotva slyšitelným praskáním, se nyní změnilo v nepřetržitý hu­
kot.
Do nosu ho udeřil zemitý zápach; udiveně hleděl na špinavou
stopu, která se táhla středem podlahy. Před ním se nacházela
prostorná komnata s vysokým stropem; když se k ní blížil, bezděky
zpomalil krok. Celého se ho zmocnila jakási neblahá předtucha. Při­
padalo mu, jako by ta komnata byla zahalena temnou aurou zla, jako
by ji obývalo cosi číhajícího, zlověstného a v jistém slova smyslu
frustrovaného, něco, co čeká, neustále čeká na příležitost, kdy se
bude moci projevit svou neuvěřitelnou záští. Otřásl se a sáhl na ru­
kojeť svého meče; čím blíž byl dveřím, které do komnaty vedly, tím
pomaleji postupoval.
Zcela mimovolně ukročil doleva, přitiskl se těsně ke zdi a po­
malu se podél ní posouval, až se konečně zastavil v temném koutě
těsně přede dveřmi.
Postoupil o malý krok kupředu, pevně sevřel zbraň a nahlédl
dovnitř. Při prvním pohledu v temných stínech nic neviděl, pak se
však jeho oči přizpůsobily slabému osvětlení, takže spatřil, že upro­
- 166 -
střed komnaty je nějaká velká tmavá prohlubeň. U jejího levého
okraje něco stálo – nějaký malý předmět, jehož obrysy viděl jen
matně. Na okamžik se ho dotklo světélko, které předtím sledoval,
téměř okamžitě se však zase ztratilo, aniž by byl v té chvilce schopen
poznat, co mu vlastně ukazuje – jeho pokyn se však zdál být naprosto
jasný a naléhavý.
Přesto ještě chvíli váhal, dokud se z oné temné prohlubně nevy­
nořilo tenké chapadlo, které začalo prohledávat prostor u jejího
okraje, poblíž té věci, kterou pozoroval. Pak, zalit náhlým potem, se
přinutil vejít dovnitř a jeho zelené boty neslyšně kráčely po kamenné
podlaze.
Baran potřásl hlavou, vyplivl kousek ulomeného zubu a polkl.
Jeho sliny měly příchuť krve. Ještě několikrát si odplivl a pak se roz­
kašlal. Levé oko měl přivřené a nedokázal je otevřít. Když si je
promnul, začala se z něj odlupovat tmavá sraženina. Podíval se na
ruku; byla to zaschlá krev. A pak ještě ta napolo znecitlivělá rána, v
níž mu tupě bušilo…
Zdvihl ruku a dotkl se jí špičkami prstů. V tom okamžiku teprve
vystřelila opravdová bolest. Zakroutil hlavou ze strany na stranu.
Ležel na boku u paty schodiště. Takhle to tedy vypadá, když člověka
závrať konečně přemůže…
Nadzdvihl se a chystal se vstát, okamžitě se však znovu zhroutil,
protože ho prudce zabolelo v levé paži i noze. Zatraceně, pomyslel
si. Doufám, že jsem si nic nezlomil! Neznám žádné kouzlo, které by
dalo do pořádku přelámané kosti…
Zkusil to ještě jednou, podepřel se jen pravou rukou, převalil se
na bok a posadil se s nohama nataženýma před sebou. To už je
lepší…
Pomalu začal nohu protahovat a prohmatávat. Bolest ne­
polevovala, zdálo se mu však, že žádná kost není zlomená. Teprve
když dospěl k tomuto zjištění, pokusil se použít své čarodějné
schopnosti. Poté, co nohou ještě několikrát pohnul, začala bolest
ustupovat, až se změnila v pouhé nepříjemné svědění. Pak se věnoval
kůži na své hlavě a celý proces opakoval se stejným výsledkem.
Potom si pomalu a opatrně prohmatal paži; když lehce stiskl
levé předloktí, projel mu celým tělem záchvěv mučivé bolesti.
Tak dobrá.
- 167 -
Opatrně, velice opatrně, zasunul svou levou ruku mezi široký
opasek a objemné břicho. Pak znovu zahájil proceduru, která měla
bolest zmírnit. Když skončil, obezřetně se postavil a zdravou rukou
se opíral o zeď. Plnou minutu těžce oddechoval se skloněnou hlavou.
Konečně se napřímil, udělal několik kroků, zastavil se a rozhlédl
se kolem sebe. Něco bylo zatraceně v nepořádku. Po jeho levé ruce
měla být zeď a ne zábradlí z mramorových sloupků. Přejel po něm
pohledem – táhlo se od něj do vzdálenosti nějakých osmi nebo deseti
kroků a končilo u horního okraje širokého schodiště. O hodný kus
dál pak znovu začínalo.
Zdvihl oči a pohlédl přes zábradlí. Byla za ním obrovská
podlouhlá síň s kamennými stěnami plná temných stínů, lemovaná
ozdobnými římsami, s umně tesanými hlavicemi na vrcholcích
štíhlých kanelovaných sloupů. Místy byla zařízená nábytkem a jejím
středem se po celé délce táhl úzký tmavý běhoun.
Přešel k zábradlí a opřel se o ně. Jeho předchozí závrať beze
stopy zmizela. Možná se jí tím svým pádem zbavil. Možná byla jen
pouhou předehrou toho pádu…
Bylo to zvláštní, hrozně zvláštní… Přelétl místnost očima.
Žádná taková síň tady předtím nebyla. Nikdy dokonce žádnou
podobnou síň neviděl, na Věčném hradě ani nikde jinde. Co se stalo?
Zahleděl se do vzdáleného kouta vlevo a ztuhl. Za skupinkou
křesel s vysokými opěradly tam v hlubokém stínu stálo něco ob­
rovského, dokonale nehybného a temně černého, co se na něj upřeně
dívalo. Zpozoroval to díky očím, které rudě zářily v přítmí a bez
mžiknutí mu přes celé volné prostranství hleděly do tváře.
Hrdlo se mu úzkostně stáhlo a přiškrtilo výkřik, který by se snad
jinak byl změnil v hysterický řev. Ať tam bylo cokoli, muselo to čelit
školenému čarodějovi.
Zdvihl ruku a přinutil se ke klidu, nezbytnému před bouří, kte­
rou se chystal rozpoutat.
Opakoval po paměti zaklínadlo, vyslovoval nahlas pouze klí­
čová slova a špičky jeho prstů začaly světélkovat drobnými
plamínky. Dal prsty k sobě a v záři, která z nich vycházela, jeho ruka
připomínala špičatý kužel. Když je roztáhl od sebe, zůstala mezi nimi
dolů směřující zakřivená zářící plocha, jejíž světlo náhle vystřelilo
vzhůru a pokračovalo směrem, který naznačoval její oblouk. Stočilo
- 168 -
se zpět a vytvořilo bíle žhnoucí kouli; tu pak Baran oslovil strohým
příkazem a vyslal ji přímo k postavě, ukrývající se ve stínu.
Hořící koule, zanechávající za sebou chomáče jisker, se rozlétla
kupředu; pohybovala se pomalu, jako by se ke svému cíli jen nesmě­
le blížila.
Temná postava se nepohnula, ani když byla koule už téměř u ní.
Okamžik předtím, než k ní dospěla, se její světlo rozprsklo a zhaslo.
Ozval se sladký hlas, který působil dojmem, jako by přicházel z
mnohem menší vzdálenosti. »To nebylo hezké, to vůbec nebylo hez­
ké,« postěžoval si, pak se ta věc otočila a rychlými dunivými kroky
zmizela v nedalekých dveřích.
Baran pomalu sklonil ruku k tělu, pak ji zdvihl k ústům a znovu
se rozkašlal. Zatracený přízrak! Kdo ho sem vůbec přivolal? Mělo to
snad znamenat, že se Jelerak vrátil?
Odtáhl se od zábradlí a zamířil ke schodišti.
Když sešel dolů, důkladně si kout sálu prohlédl. V prachu nalezl
otisk rozeklaného kopyta.
Holrun zaklel, otočil se na břicho, přetáhl si přes hlavu polštář a
pevně ho k sobě přitiskl.
»Ne!« zaječel. »Ne! Nejsem tady! Jděte pryč!«
Po dobu několika rychlých tepů srdce zůstal nehybně ležet, po­
tom se postupně z jeho těla vytratilo napětí. Pustil polštář a jeho dech
se zklidnil.
Pak se náhle znovu vypjal.
»Ne!« zařval. »Jsem jen ubohý malý čaroděj, který by se rád tro­
chu prospal! Zatraceně, dejte mi pokoj!«
Po těchto výkřicích se chvíli ozývalo vzteklé vrčení a skřípění
zubů. Konečně pak jeho levá ruka vystřelila zpod přikrývky a chopila
se slonovinou vykládané zásuvky, zabudované do čela postele. Sáhla
dovnitř, chvíli něco šmátravě hledala, a když se znovu vynořila, sví­
rala malou křišťálovou kouli.
Převalil se na záda, natřásl si polštář a uveleboval se tak dlouho,
až se ocitl v polovzpřímené poloze. Lesklou kouli si položil na bři­
cho a pohlédl na ni přivřenýma očima, napuchlýma spánkem. Trvalo
dlouho, než se v kouli zformoval obraz.
»Ať to stojí za to,« huhlal. »Ať to stojí za riziko, že tě proměním
v bídného červa, sužovaného ohavnou chorobou, svědivými hemeroi­
- 169 -
dy a tancem svatého Víta. Ať to stojí za to, že na tebe vypustím dé­
mony, kteří tě budou mučit, sešlu na tvoje pole hejna kobylek a na­
sypu ti do ran sůl. Ať to stojí za to…«
»Holrune,« ozval se Meliášův hlas, »je to důležité.«
»To doufám. Jsem utahanější než králova konkubína po revolu­
ci. Co chceš?«
»Je pryč.«
»No výborně. Stejně o něj nikdo nestál.«
Natáhl ruku, a když se už už chystal přerušit spojení, zarazil se.
»Co je pryč?« zeptal se.
»Hrad.«
»Hrad? Celý ten zatracený hrad?«
»Ano.«
Chvíli byl ticho. Pak se ještě o něco víc nadzdvihl, protřel si oči
a uhladil si vlasy.
»Tak mi pověz, co se stalo,« vyzval pak Meliáše, »pokud možno
jednoduše.«
»Proměnlivá země se na nějakou dobu přestala měnit. Pak to za­
čalo znova a bylo to divočejší, než jsem kdy viděl. Pozoroval jsem to
z místa, odkud jsem měl výborný výhled. Po chvíli se to zase zastavi­
lo a hrad byl pryč. Teď je všechno v klidu a ten kopec je prázdný.
Nevím, co se stalo, a nevím, jak se to stalo. To je všechno.«
»Myslíš, že ho Jel… že ho dokázal přemístit? A pokud ano, proč
to udělal? Nebo to snad byl ten Prastarý? «
Meliáš zavrtěl hlavou.
»Mluvil jsem mezitím ještě jednou s Rawkem. Našel nějaké
další materiály. Existuje jistá stará pověst, která tvrdí, že ten hrad ne­
patří do našeho času, že k němu byl jen nějak připoután a unášen
spolu s ním. Kdyby se to pouto nějak uvolnilo, odplul by pryč na
řece věčnosti.«
»To je sice strašně poetické, ale co to má znamenat?«
»To nevím.«
»A myslíš, že se něco takového mohlo stát?«
»To taky nevím. Možná.«
» Zatraceně!«
Holrun si promnul spánky, povzdechl si, zdvihl kouli a přehodil
nohy před okraj postele.
- 170 -
»No prosím,« zamumlal. »Dobře. Když už jsem zašel takhle
daleko, budu se na to muset podívat. Nejdřív se ale musím umýt a
něco sníst. Mluvil jsi s ostatními strážci?«
»Mluvil. K tomu, co jsem viděl, nemohou dodat žádné další
informace.«
»Tak dobře. Drž to tam pod dohledem. Kdyby se objevilo něco
nového, okamžitě mi zavolej.«
»Samozřejmě. Budeš o tom informovat Radu?«
Holrun se ušklíbl, přerušil spojení a přemýšlel o tom, jestli by
nebylo možné přerušit pouto Rady s časem a nechat ji odplout na
řece věčnosti.
Vane přestal vzlykat a dlouhou dobu seděl v hlubokém zamyš­
leni. Nedíval se už na Galta; místo toho sledoval upřeným pohledem
střídání světla a tmy na obloze za oknem. Konečně se pohnul.
Opatrně položil Galtovu hlavu na podlahu a vstal. Sehnul se,
zdvihl nehybnou postavu svého společníka a přehodil si ji přes ra­
meno.
Potom vykročil, vyšel z výklenku, pohlédl doprava, bolestně se­
bou trhl a zabočil vlevo. Pomalu postupoval po galerii, dokud ne­
došel ke krátkému schodišti, mířícímu doleva nahoru. Když nad
schodištěm spatřil krátkou chodbičku s několika otevřenými dveřmi,
vyšel po něm vzhůru.
Postupoval teď ještě pomaleji a opatrněji a prozkoumával jednu
místnost po druhé. V žádné z nich nikdo nebyl. Za druhými a třetími
dveřmi byly ložnice, za prvními obývací pokoj.
Vešel do třetích dveří, sehnul se a jednou rukou odhrnul přehoz,
kterým byla překrytá postel. Položil na ni Galta a narovnal mu údy.
Pak se předklonil, políbil ho a přehoz přes něj přetáhl.
Odvrátil se, bez ohlédnutí vy šel z místnosti a zavřel za sebou
dveře.
Zamířil doprava a dospěl na konec chodbičky, kde prošel níz­
kým klenutým průchodem vpravo k úzkému schodišti, vedoucímu
dolů.
Sešel po schodech a ocitl se ve formálně zařízené jídelně, kde
bylo na jednom konci dlouhého stolu prostřeno pro čtyři osoby. V
čele stolu stál košík s chlebem; popadl ho a dal se do jídla. Na
podnose pod ubrouskem bylo několik plátků nakrájeného masa, do
- 171 -
nichž se také hladově pustil. V nedaleko stojícím kameninovém
džbánu byla trocha červeného vína, které pil přímo z něj. Jak pře­
cházel kolem stolu a krmil se, postupně se otočil, takže se znovu dí­
val směrem, odkud přišel.
Schodiště zmizelo. Na místě, jímž do jídelny vešel, teď byla ne­
prostupná zeď. S ústy stále ještě zaměstnanými energickým přežvy­
kováním k ní pomalu přešel a poklepal na ni. Nezdálo se, že by byla
dutá. Otřásl se a odtáhl se od ní. Tenhle hrad…
Otočil se a vyběhl ven velkými dvojitými dveřmi na protější
straně místnosti. Za dveřmi byla široká chodba a na jejím konci
stejně široké, dolů vedoucí schodiště, zdobené na stěnách hedvábím a
ocelí a částečně pokryté zeleným kobercem. Natáhl se pro nejuži­
tečněji vyhlížející zbraň, která visela na zdi – krátký a poměrně těžký
dvousečný meč s obyčejným jílcem. Když ho vzal do rukou a obrátil
se, aby ho potěžkal a zkusmo jím zamával nad hlavou, zjistil, že dve­
ře, jimiž právě vyšel z jídelny, také zmizely a na jejich místě se nyní
nachází okno, zalévající schodiště příjemným, perlově bílým svět­
lem.
Vrátil se k oknu a vyhlédl ven jeho skleněnými tabulemi. Vy­
soký horský hřbet se pomalu nořil do země v místech, kde dříve
žádné hory nebyly. Obloha teď byla jednotvárně špinavě bílá; nebylo
na ní slunce ani hvězdy a zdálo se, jako by se různé stupně intenzity
světla ustálily v rovnovážném stavu. Směrem k hradu náhle vyrazil
příliv jakési stříbřité hmoty, zarazil se a znovu o kousek postoupil.
Vaneovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to voda, postupně se kra­
doucí blíž a blíž. Odtrhl se od okna a zamířil ke schodišti.
Násilím potlačil panický strach, který se ho zmocnil, a nahradil
ho nenávistí, již cítil vůči hradu i vůči všemu, co se nacházelo v jeho
zdech. Když sestoupil z posledního schodu, prošel předpokojem, ho­
nosně zařízeným v jakémsi stylu, který vůbec nepoznával, přestože
na svoje znalosti uměleckých slohů byl velice pyšný. Potom se za­
razil na prahu hlavního sálu.
Také v této místnosti nikdo nebyl. Pamatoval se na ni ze dne,
kdy tudy byl přivlečen do hradu poté, co ho na svazích dole zajali
hradní otroci. Byli tehdy s Galtem předvedeni před velitele jménem
Baran, vystaveni obvyklému nešetrnému zacházení a uvězněni ve
sklepení pod hradem. Když si ten den připomněl, jeho ruka se pevně­
ji sevřela na jílci meče. Dal se znovu do pohybu, rázným krokem
- 172 -
prošel sálem kolem velkých dveří a zamířil k obytné komnatě, z níž
vedla menší dvířka do vnějšího světa.
Když se k ní blížil, zaraženě zpomalil. Jakási vysoká dřevěná
skříňka, na jejíž čelní stěně byl kruh obklopený číslicemi, vydávala
pronikavý kvílivý jek. Přistoupil blíž, aby si ji důkladněji prohlédl, a
zjistil, že přímo nad ciferníkem vibruje cosi kulatého. Nedokázal
určit podstatu ani důvod existence té věci, nevypadala však nebez­
pečně. Usoudil, že nemá smysl šťourat se v neznámé magii, prošel
kolem a vešel do obytné komnaty.
Rychle došel ke dveřím, položil na ně ruku a zaváhal. Tam
venku se děly podivné věci. Jenže totéž bylo možno tvrdit o útrobách
hradu.
Vzal za kliku a dveře otevřel.
Uši mu zaplavilo hlasité ječení, podobné řevu mohutné vichřice.
Kam oko dohlédlo, všemi směry se rozprostírala vodní hladina;
nikde však na ní nebylo vidět čeření vln a vlnek, které za normálních
okolností brázdí každou velkou vodní plochu. Snad za to mohl opar
jemné vodní tříště, který jako se nad ní všude vznášel…
Natáhl před sebe čepel meče a vystrčil ho ven vlhké mlhy. Za
okamžik ho prudce strhl zpět.
Špička zbraně byla úplně zrezivělá. Když se dotkl zkorodované­
ho pásku, který dosud přiléhal ke kovu, rozpadl se pod jeho prstem v
prach a sesypal se na zem. Ohlušující řev nepolevoval. Obloha byla
stále ničím nerušenou perleťovou plochou.
Zavřel dveře, zastrčil závoru a opřel se o ně zády. Celý se za­
chvěl.
Když zabalila šperky a oděvy, v nichž kdysi byla pohřbena, do
malého balíčku, který nyní ležel připravený pod postelí, přecházela
Semirama sem a tam po místnosti a přemýšlela o tom, zda by nestálo
za to vzít s sebou ještě něco. Třeba nějakou kosmetiku?
Ozvalo se zaklepání na dveře. Byla právě blízko nich, takže
sama otevřela.
Ve dveřích se na ni usmíval Jelerak.
»Ach!«
Začervenala se.
»Za chvíli budu potřebovat tvoje lingvistické schopnosti,« ozná­
mil jí.
- 173 -
Kolem krku měl pověšené brýle s růžově zabarvenými skly. Z
dlouhé úzké pochvy, kterou měl zavěšenou u pasu, vyčnívala rukojeť
červené hůlky. Uklonil se a ukázal rukou doleva do chodby.
»Pojď prosím se mnou.«
»Ano… Jistě.«
Vyšla z komnaty, vykročila naznačeným směrem a držela se po
jeho boku. Podívala se z okna na perleťovou oblohu nad nekonečnou
vodní plání.
»Stalo se něco?« zeptala se konečně.
»Ano. Vyskytla se jistá… překážka,« odpověděl.
Náhle jim nad hlavou zazněl dunivý zvuk, podobný dusotu
kopyt.
»Nějaký obrovitý tmavovlasý muž mě vyrušil uprostřed práce,«
vysvětloval.
»A to bylo příčinou té… křeče? A všech těch následných
efektů?«
Zavrtěl hlavou.
»Ne, někdo uvolnil udržovací kouzlo, takže už nejsme součástí
normálního toku času.«
»Myslíš, že to udělal Tualua? Nebo ten cizinec?«
Zastavil se a pohlédl ven dalším oknem. Oceán téměř zcela
ustoupil a nyní se jim přímo před očima zdvihaly ze země horské
masivy.
»Neřekl bych, že Tualua byl ve svém stavu něčeho takového
schopen. A domnívám se, že toho cizince to zaskočilo právě tak jako
mne. Podařilo se mi ale krátce nahlédnout do jeho duše, než jsem
ztratil vědomí. Je v něm nějaká prvotní, démonická síla, která na
sebe jen dočasně vzala lidskou podobu. Proto jsem také uprchl,
jakmile jsem se probral – musel jsem si dojít pro jisté nástroje, které
jsem měl ukryté na bezpečném místě.« Přejel palcem po konci hůlky.
»Tohle je má zbraň, s jejíž pomocí se s takovými bytostmi dokážu
vypořádat. Ty sama jsi určitě v dávných dobách podobné nástroje vi­
děla…«
Semirama vyděšeně vyjekla. Celá obloha zaplála jasně rudým
svitem, který se proměnil v oslepující bílou záři. Zakryla si oči a od­
vrátila se, záře však již začínala pohasínat.
»Co… co to bylo?«
Jelerak si také odkryl oči.
- 174 -
»Nejspíš konec světa,« zabručel.
Pozorovali oblohu, která dále tmavla, až nabyla kouřově na­
žloutlou barvu, v níž se ustálila. Konečně od ní Jelerak odtrhl oči.
»Je pravděpodobné,« pokračoval pak, »že mi ten cizinec
znemožnil použít prostředku, kterým jsem chtěl původně dosáhnout
Tualuova uklidnění. Takže« – dotkl se brýlí – »se musím uchýlit k to­
muhle. Kdysi bývaly doby, kdy bych ho byl dokázal očarovat jen oči­
ma a hlasem, dnes ale musím svůj pohled něčím posílit. Potřebuji,
abys ho zavolala a přiměla ho, aby se vynořil, takže si na chvíli bude­
me moci pohlédnout do očí.«
»A co potom?«
»Musím obnovit to udržovací kouzlo.«
»A co uděláš s tím, kdo je zlomil?«
»Nejdřív ze všeho musím obnovit svoje plné síly, pak ho najdu a
vypořádám se s ním.«
Vykročil znovu kupředu a Semirama se k němu připojila.
»To znamená, že jsme v opravdové pasti,« poznamenala.
»I když se ti tohle všechno podaří, co nám to pomůže?«
Chraptivě se zasmál.
»I znalosti mají pravděpodobně svoje meze,« prohlásil. »Na
druhé straně se ovšem domnívám, že vynalézavost je neomezená.
Ještě uvidíme.«
Šli dál, vystoupili po schodišti a zabočili.
»Jeleraku,« ozvala se Semirama, »odkud se vlastně tenhle hrad
vzal?«
»To možná také zjistíme,« opáčil. »Nevím to jistě, začínám ale
mít dojem, že – v jakémsi smyslu – oživl.«
Přikývla.
»Také se mě už několikrát zmocnil takový zvláštní pocit. Jestli
je tomu tak, na čí straně asi bude?«
»Řekl bych, že na své vlastní.«
»Je hodně silný, že?«
»Podívej se z kteréhokoli okna. Jistě, působí tady síly příliš
mnoha mocných subjektů. Nelíbí se mi to. Moje vlastní vůle byla
kdysi podrobena mocnější síle…«
»Já vím.«
»…a nedovolím, aby se to opakovalo. Byl by to konec nás obou
– a mnoha dalších věcí.«
- 175 -
»Nerozumím.«
»Pokud bude moje vůle zlomena, promění se tvoje tělo opět v
prach, ze kterého jsem je vyvolal – a přestanou existovat i jiné věci,
které jsou na mně závislé.«
Popadla ho za paži.
»Musíš být opatrný.«
Znovu se zasmál.
»Bitva sotva začala.«
Stisk její ruky na jeho paži zesílil.
»Zato naše cesta už možná končí. Pohleď!«
Ukázala před sebe do okna, za nímž se na potemnělé obloze ob­
jevil velice bledý sluneční oblouk.
Cítila, jak ztuhl. »Pospěš si!« vyzval ji.
Za příští zatáčkou se ohlédla a viděla, že je za nimi jen prázdná
zeď.
- 176 -
Kapitola
10
Když se Dilvish opatrně kradl podél severovýchodního okraje kom­
naty, scéna před ním nabývala jasnějších rysů – převržená mosazná
miska, tmavý obrazec, tápající chapadlo, polonahá dívka na trakaři,
matně světélkující otisky rozeklaných kopyt…
Tak tiše, jak jen to bylo možné, zastrčil meč zpět do pochvy;
měl pocit, že proti bytosti, vybavené takovýmito údy, by mu byl
pramálo platný, a usoudil, že bude lepší mít obě ruce volné. Rychle
se vrhl kupředu a popadl obě držadla trakaře. Přibližně v tomtéž
okamžiku našel koneček chapadla jeho kolo. Dilvish trakař nadzdvihl
a odtáhl ho pryč. Chapadlo sklouzlo na zem a ve vodě dole se cosi
prudce zazmítalo. Dál ustupoval dozadu.
Chapadlo náhle vystřelilo do vzduchu a zdvihlo se do dvojná­
sobné výše nad okrajem jámy. Couvající Dilvish ostře zahnul doleva.
Chapadlo s hlasitým plesknutím dopadlo přesně na místo, kde by se
nacházel, kdyby byl pokračoval přímo, a začalo sebou zuřivě házet
ze strany na stranu. V krátké chvíli se však ocitl mimo jeho dosah a
dospěl k průchodu do východní chodby. Otočil trakař a namířil ho
směrem dopředu. Pleskání za jeho zády neustávalo.
Teprve když spěšným krokem zamířil pryč, naskytla se mu pří­
ležitost doopravdy si prohlédnout osobu, která ležela na trakaři.
Prudce se nadechl a zarazil se, položil trakař na zem a přešel k jeho
čelní straně. Arlatina hruď se stále ještě pomalu dmula a klesala. Za­
pnul jí plášť a pohlédl jí do obličeje.
»Arlato?«
Dívka se nepohnula. Zopakoval její jméno hlasitěji, nedočkal se
však žádné reakce. Když ji lehce pleskl po tváři, hlava se jí převrátila
na stranu a zůstala ve strnulé poloze.
Vrátil se k držadlům trakaře a začal ho znovu tlačit před sebou.
V první místnosti, k níž dorazil, bylo skladiště s nejrůznějším nářa­
- 177 -
dím. Šel dál a prohlédl několik dalších místností. Ve čtvrté našel
skladiště prádla a textilií, plné hromad složených záclon, pokrývek,
přehozů, koberců a ručníků. Za jediným malým okénkem se rozsvítil
a pohasl rudý záblesk, když strčil Arlatu dovnitř a uvolnil jí pouta.
Pak ji položil na hromadu ložního prádla, rozložil jednu z pokrývek a
přikryl ji.
Zavřel za sebou dveře, pohlédl do chodby a zůstal udiveně zírat.
Světlo v chodbě mu před očima sílilo, přičemž veškerý jas přicházel
jen z několika malých okének. A v tomto jasnějším osvětlení opět
spatřil otisky rozeklaných kopyt. Vydal se po jejich stopě a pokra­
čoval stále dál, pak však jeho cestu zkřížila jiná chodba s kobercem,
na němž otisky zmizely. Na okamžik zůstal nerozhodně stát, potom
pokrčil rameny a odbočil doleva. Chodba před ním se zdála být
dlouhá, přímá a dobře osvětlená, pak se však stala zvláštní věc.
Vzduch asi šest kroků před ním se rozechvěl, potemněl a proměnil se
v kouřovou clonu. Náhle měl před očima kamennou zeď.
Zasmál se. »No prosím.«
Otočil se a zamířil do zbývajícího křídla chodby; za chůze si
zkontroloval meč a přesvědčil se, že volně klouže v pochvě.
Odil, Hodgson a Derkon se hltavě cpali ve špižírně, kterou ob­
jevili.
»Co má být k čertu tohle?« zeptal se Derkon a ukázal skopovou
kýtou k malému světlíku, který se náhle rozzářil jasné rudým svět­
lem.
Druzí dva se podívali a pak odvrátili oči, protože rudá barva
zmizela a světlo neustále sílilo.
»Že by hořelo?« uvažoval Odil; v tu chvíli však jas pohasl a vy­
střídala ho temnota.
»Myslím, že jde o nějaký obecnější jev,« odpověděl Hodgson.
»Nerozumím tomu,« postěžoval si Odil.
»Vypadá to, že všechno venku probíhá nezměrně rychleji, než je
obvyklé.«
»A způsobili jsme to nějak my – tím, že jsme zlomili to udržova­
cí kouzlo?«
»Řekl bych, že ano.«
»Myslel jsem, že to prostě rozboří nějakou zeď nebo něco
podobného.«
- 178 -
Derkon se rozesmál.
»Jenže kdybychom odtud teď odešli, pravděpodobně bychom šli
na smrt! Uvázli bychom v pustině, stali bychom se obětí příšer nebo
ještě něčeho horšího…«
Derkon se znovu zasmál a hodil mu láhev.
»Tady máš, potřebuješ se napít. Začínáš už chápat naši situaci.«
Odil láhev odzátkoval a zavdal si z ní.
»Tak co podnikneme?« zeptal se pak. »Jestli se odtud nedo­
staneme…«
»Přesně tak. Jakou máme jinou možnost? Vzpomínáš si na náš
původní záměr?«
Odil, který právě zdvihal láhev a chtěl se znovu napít, ji sklonil
a vykulil oči.
»Jít za tím tvorem a pokusit se ho ovládnout? Jen takhle ve
třech? Ve stavu, v jakém jsme?«
Hodgson přikývl.
»Pokud se nám nepodaří přimět Vanea k rozumu – nebo najít
Dilvishe – zbýváme jen my tři.«
»A k čemu nám to teď bude dobré, i kdyby se nám to snad po­
dařilo?«
Hodgson sklopil oči. Derkon vyrazil tiché zavrčení.
»Možná vůbec k ničemu,« ozval se Derkon. »Prastarý je ale tím
jediným, co máme na dosah a co je obdařeno silou, která by snad
dokázala zvrátit současný běh událostí – a dopravit nás zpět.«
»A jak to provedeme?«
Derkon pokrčil rameny a pohlédl na Hodgsona, jako by ho
prosil o radu. Když se žádné nedočkal, pokračoval.
»Hmm, napadlo mě, že třeba určitá modifikace – a zároveň
kombinace – několika nejúčinnějších poutacích kouzel, která
znám…«
»Ta jsou ale určena démonům, ne?« skočil mu do řeči Odil.
»Tenhle tvor není žádný démon.«
»Není, princip je ale stejný pro spoutání čehokoli.«
»To je sice pravda, jenže v případě jednoho z Prastarých by
pravděpodobně obvyklá mocná jména nezabrala. Musel by ses vrátit
až ke Starším bohům, aby ses dozvěděl potřebné výrazy.«
Derkon se rozjařeně plácl do stehna.
- 179 -
»Výborně! Přinutil jsem tě o tom přemýšlet!« pochválil si. »Ty
vypracuješ seznam správných jmen a já dám zatím dohromady po­
třebné modifikace. Až se tam dostaneme, dáme to dohromady a tu
starou potvoru spoutáme!«
Odil zavrtěl hlavou.
»Není to tak jednoduché…«
»Zkus to!«
»Pomůžu ti,« nabídl se Hodgson, když spatřil Odilův neroz­
hodný výraz. »Žádný jiný plán mě nenapadá.«
Ještě chvíli o tom rozmlouvali, zatímco dojídali a Derkon dával
dohromady zaklínadlo. »Proč to ještě odkládat?« zeptal se konečně a
ostatní přikývli.
Vyšli ze špižírny a zarazili se.
»Přišli jsme tudy,« prohlásil Hodgson a zamračeně položil ruku
na stěnu po své pravici. »Nebo ne?«
»Taky bych řekl,« souhlasil Derkon a pohlédl na Odila, který
přikývl.
»Ano, přišli. Jenže…« Obrátil se doleva. »Tohle je teď jediná
cesta, která nám zbývá.«
Vydali se tím směrem.
Hodgson si odkašlal.
»Něco se nás očividně snaží odvést od našeho cíle,« konstatoval,
když prošli širokou síní s nízkým stropem. »Buď se Jelerak vrátil a
hraje si s námi nebo se Prastarý nějak dozvěděl o našich úmyslech a
zahání nás pryč od sebe. A v tom případě…«
»Ne,« zarazil ho Derkon. »Jsem natolik vnímavý, abych vycítil,
že je za tím něco jiného.«
»A co?«
»To nevím, připadá mi ale, že nám to není nepříznivě nakloně­
no.«
Vyšli ze síně, znovu zabočili a ocitli se v malém výklenku. Na
mohutném dřevěném stole tam ležely tři různě dlouhé meče, každý s
pochvou a opaskem.
»Takhle nějak jsem to myslel,« dodal Derkon.
»Vsadím se, že každý z nás najde jeden, který mu bude vy­
hovovat.«
»Alespoň tak, jak může meč někomu vůbec vyhovovat,« pozna­
menal Odil, když vykročili kupředu a chopili se jich.
- 180 -
Temný stín vyrazil na otevřenou hradní baštu a jeho oči za­
blýskaly pod bledou, špinavě žlutou oblohou. Pohodil hlavou a po­
hlédl na pulzující krajinu, plnou písku a kamení. Vzduch kolem byl
naplněn pronikavým kvílením větru.
Přišel jsem, promluvil svým zvláštním způsobem, na toto místo,
kde si můžeme promluvit. Pomohu ti.
Možná, ozvala se odpověď ze všech stran.
Co myslíš tím „možná“?
Ten muž tě považuje za démona, bratříčku.
Tak ať. Máme jiné problémy.
To jistě. Soustřeďme se tedy na pekelné psy.
Nerozumím.
O důvod víc, aby sis na ně dával pozor.
Baran, který lehce pokulhával, když se blížil k prahu dveří ve­
doucích do hlavního sálu – všechny chodby se za ním uzavíraly, tak­
že mu nezbývala žádná jiná cesta – spatřil Vanea ve stejném
okamžiku, kdy Vane spatřil jeho. Baran na rozdíl od Vanea na
okamžik zaváhal.
Vane zamával mečem nad hlavou a s hlasitou kletbou se vrhl
kupředu.
Když urazil polovinu vzdálenosti, která je dělila, ozval se vedle
něj jakýsi praskavý zvuk a z černého klínu tvaru velkého V, který se
rozevřel po jeho levici, se vynořila obrovská ruka. Uchopila ho v
pase, zdvihla ho do výše a pak jím mrštila přes celý sál; jeho tělo
klouzalo a poskakovalo po podlaze, meč se zrezivělým hrotem mu
vylétl z ruky, až nakonec s hlasitým zaduněním narazil na zrcadlovou
stěnu, kde zůstal nehybně ležet.
Ruka se nehybně vznášela nad zemí, když Baran s hlasitým du­
potem vběhl do sálu. Vane k němu otočil hlavu a tiše zasténal.
Ruka se pomalu sevřela v pěst a zamířila k Vaneovi.
»To je Vane!«
»A tamhle je Baran!«
»Zabijte ho!«
Baranův pohled bleskově zalétl k zadní části sálu, kde se objevi­
ly tři postavy. Poznal v nich svoje někdejší zajatce a okamžitě si uvě­
- 181 -
domil, že jsou ozbrojeni. Všichni tři se rozběhli směrem k němu a
mnohonásobně se odráželi v zrcadlech po obou stranách síně.
Baran vytasil meč, ale když se otočil směrem k nim, držel ho
volně spuštěný u pravého boku. Levou ruku měl stále pevně zastr­
čenou za opasek.
Prsty velké Ruky, která se právě chystala zaútočit na Vanea, se
široce rozevřely a Ruka se rozletěla vzduchem k přibližujícím se
mužům. Když Odil spatřil, jak k nim míří, sklonil hlavu, rozmáchl se
po ní a minul. Udeřila do Derkona a vyvedla ho z rovnováhy, takže
vrazil do Hodgsona a oba se svalili na zem. Ruka se okamžitě obráti­
la a s nataženými prsty a ohnutým palcem vyrazila za Odilem.
Odil s mečem zdviženým nad hlavou byl už téměř u Barana,
když vtom ho Ruka zezadu sevřela pevným stiskem a zdvihla ho z
podlahy. Z nosu mu vytryskla krev a jeho žebra s hlasitým za­
praštěním povolila, když máchl mečem dolů a zasekl ho do jednoho
z prstů.
Pak si Baran napravo od sebe všiml zeleného záblesku. Byl to
ten nový vězeň, ten, o kterého Semirama pečovala jako starostlivá
kvočna…
Ruka sebou škubla, zuřivě se sevřela a Odil vydal krátký
bublavý výkřik, než v jejím stisku znehybněl a meč mu vyklouzl z
prstů. Pak Ruka vyrazila kupředu, rozevřela se a hodila zmrzačeným
Odilo-vým tělem proti Dilvishovi.
Dilvish ustoupil stranou a postupoval stále dál; tělo prolétlo ko­
lem něj a s hlasitým úderem dopadlo někde vzadu na zem. Ruka se
teď však řítila přímo na něj.
Dilvishovi, který viděl, že se Hodgson a Derkon pracně sbírají
ze země a ležící Vaneovo tělo na protější straně sálu se jen pomalu
začíná hýbat, bylo jasné, že nikdo z ostatních mu v té chvíli nebude
schopen přispět na pomoc. V tomtéž okamžiku, kdy skočil po hlavě
kupředu a prokutálel se pod Rukou, pátral ve svém magickém
arzenálu po nějaké zbrani. Jeho zelené boty dopadly na podlahu, tak­
že okamžitě stál opět na nohou, otočil se se zdviženou čepelí a odsekl
Ruce malíček.
Ruka se zkroutila v křeči. Malíček, z něhož odkapávala bledá te­
kutina, měnící se v kouř, dopadl na podlahu a pootočil se o polovinu
své osy.
- 182 -
Baran zdvihl meč a ustoupil o několik kroků dozadu. Ruka se
napřímila, klesla dolů a obloukem vedeným těsně nad podlahou zaú­
točila na Dilvishe.
Dilvish ji přeskočil, a když pod ním prolétala, zaútočil čepelí
dolů a poranil ji na hřbetu palce. Jakmile dopadl na zem, připojili se
k němu Derkon s Hodgsonem.
»Rozestupte se!« vykřikl. »Vrhněte se na ni ze všech stran! Drž­
te se od sebe!«
Ruka, která se právě rozpřahovala k úderu, se zarazila, když se
proti ní ze tří různých úhlů pozdvihly tři meče. Dilvish se vrhl kupře­
du a sekl po ní. Ohnala se po něm a Dilvish uskočil zpět. Ještě ne­
dokončila svůj pohyb a Hodgson i s Derkonem byli u ní a oba jí za­
sadili úder. Odmrštila je stranou a Dilvish se k ní znovu přitočil a
ještě jednou ji zasáhl. Byla nyní zahalena kouřem, stoupajícím z půl
tuctu ran.
Když elegantně uskakoval dozadu, všiml si Dilvish v jednom ze
zrcadel, že Vane se pomalu plazí vpřed s mečem v pěsti.
Derkon se vzpamatoval, ještě jednou zaútočil na Ruku a Dilvish
následoval jeho příkladu. V té chvíli však Ruka vzlétla přímo vzhůru
a ocitla se mimo jejich dosah. Dilvish, který okamžitě pochopil, že
Baran má v úmyslu je jednoho po druhém rozdrtit shora, zdvihl meč
nad hlavu. Druzí dva ho napodobili. Právě v tom okamžiku se
Dilvish rozhodl pro vhodnou magickou zbraň a pevným hlasem začal
odříkávat prastará slova.
Byla to jedna z mírnějších pekelných kleteb, která měla zvolené
místo na celý den zahalit absolutní, neproniknutelnou tmou. Dilvish
slyšel, jak Derkon překvapeně vyjekl, když zaslechl jednu z jejích
frází.
Ruka zakroužila a několikrát naznačila falešný útok. Potom se
celý sál zaplnil jakýmsi hlasitým žalostným vzdechem, který byl do­
provázen náhlým poklesem teploty. Jakmile Dilvish dokončil zaklí­
nadlo, světlo se v postupných vlnách začalo ztrácet.
Zůstali stát v naprosté temnotě.
»Zabijte ho!« vydechl Dilvish a bleskově se pohnul.
S čepelí meče napřaženou před sebe zamířil k místu, kde před
malým okamžikem stál Baran.
Zaslechl, jak se k němu shora s hlasitým svistem něco blíží, a
padl k zemi. Prolétlo to kolem něj.
- 183 -
Zvedl se a pokračoval kupředu. Slyšel, jak se nedaleko od něj
kdosi zajíkavě nadechl. Už se to však neopakovalo a Dilvish si nebyl
jist, odkud přesně zvuk přišel. Pak se ozval hluk krátké potyčky a
Derkon i Hodgson zakleli. Určitě do sebe narazili.
Někde za ním zaznělo další zasvištění a tupý úder, jak Ruka na­
razila do podlahy.
Pomyslel si, že Baran mohl zamířit doleva, doprava nebo doza­
du. Kdyby však ustupoval dozadu, velice pravděpodobně by se ocitl
v koutě. Zdálo se, že ústup doleva mu umožňoval největší volnost
pohybu, takže se Dilvish otočil a s mečem napřaženým před sebe
znovu vykročil.
Téměř by byl ochoten odpřisáhnout, že ze směru, kde se na­
cházela obytná komnata, k němu doletí slabý paprsek světla. To
ovšem nebylo možné. Pekelné zaklínadlo spolehlivě likvidovalo veš­
keré světelné zdroje.
Světlo se rozjasnilo.
Začínal matně rozeznávat obrysy věcí kolem sebe. Něco nebylo
v pořádku. Neznal žádnou sílu, která by dokázala zlomit moc pe­
kelného zaklínadla. Přesto však nebylo pochyb o tom, že se do sálu
vkrádá tlumené světlo.
Vysoko nahoře šmátrala jako přízrak vzduchem Ruka. Ještě pár
okamžiků a může se stát, že opět zamíří dolů k němu. Zoufale se roz­
hlédl a spatřil nějaký pohyb. Postavy přikrčených mužů. Kdo to ale
byl?
Náhle se ozvaly zvuky další potyčky, tentokrát však byly ukon­
čeny přidušeným výkřikem. Pak zazněly znovu. Zdálo se, že je to
někde vpředu a trochu vpravo. Ano! Tam!
Temnota se i nadále rozplývala. Jeho pohled upoutalo něco na­
hoře. Ruka, teď už zřetelně viditelná, se sevřela a znovu rozevřela a
začala se křečovitě třást. Několikrát po sobě klesla k zemi a znovu se
vznesla do vzduchu.
Pak spatřil, co je pod ní. Obrovitá Baranova postava ležela na
Vaneovi a ostří Vaneovy ztupené čepele jí trčelo z hrdla. Ani jeden z
nich se nehýbal, Ruka teď však opět klesala k zemi.
S nataženými prsty sáhla po nahoře ležícím nehybném těle a
roztřeseně zdvihla Barana do vzduchu. Když se vznesla vzhůru, viděl
Dilvish, že Vaneovi z prsou vyčnívá Baranův meč.
- 184 -
Ruka se neustále otřásala a v rozjasňujícím se světle vylétla ještě
výš. Černý klín za ní se zřetelně rýsoval na pozadí menší temnoty.
Pak začala Ruka mizet v otvoru a Barana nesla s sebou.
Dilvish i jeho společníci pozorovali její pomalý ústup, dokud
nebyly viditelné pouze špičky tří obrovských prstů. Pak se jim ztrati­
ly z dohledu i ty a trhlina se s hromovým třeskem uzavřela.
Okamžitě si začali být vědomi pohybu, který je obklopoval ze
všech stran.
Dilvish se otočil a v zrcadlech, lemujících stěny, spatřil řadu
gigantických obličejů – černých, rudých, žlutých a bezbarvých; ně­
které z nich vypadaly téměř lidsky, zatímco mnohé jiné lidskou
podobu ani v nejmenším nepřipomínaly, některé se tvářily pobaveně,
jiné lhostejně a ještě další se hrozivě mračily, všechny však byly zali­
ty podivným nadpřirozeným světlem a pohled jejich očí byl tak pro­
nikavý, že ho nebyl schopen opětovat. Odvrátil se od nich a v tom
okamžiku všechny tváře naráz zmizely a sál znovu plnou silou zalilo
žluté světlo.
Otřásl se a protřel si oči; byl by rád věděl, zda to, co viděl, viděli
i ostatní.
»Tamhle v té malé komůrce byla pohovka,« slyšel Hodgsona,
jak volá na Derkona.
»To je pravda.«
Vrátil meč do pochvy a následoval oba čaroděje, kteří vynášeli
Vaneovo tělo ze sálu. Zatímco ho ukládali na pohovku, strhl jeden ze
závěsů, vrátil se a přikryl jím Odilovy pozůstatky. Potom zamířil k
zadní stěně sálu.
»Dilvishi! Počkej.«
Zarazil se a za okamžik mu druzí dva stáli po boku.
»Jedeme v tom spolu?« zeptal se Derkon.
»Fyzicky ano,« připustil Dilvish, »pořád tady ale zůstává moje
záležitost, kterou musím vyřídit, a ta bude možná ještě ošklivější, než
bylo tohle.«
»Ach tak,« přikývl Derkon. »Jak předpokládáš, že se odtud po­
tom dostaneš?« zajímal se.
Dilvish zavrtěl hlavou.
»Nemám ponětí,« odpověděl. »Třeba se mi to vůbec nepodaří.«
»To zní hrozně poraženecky…«
- 185 -
Podlaha se začala třást. Stěny jako by se rozkomíhaly a z nitra
hradu se k nim doneslo burácivé zasténání. Sál se na okamžik zaplnil
přízračnými prchavými stíny, které bez nesnází prolétaly zrcadly i
zdmi. Světlo se ustálilo. Derkon pevně svíral Hodgsonovo rameno a
opíral se o ně, zatímco se hrad naposledy otřásl a zklidnil se.
Pak všude kolem zavládlo ticho, v němž se po krátké chvíli
ozvalo – velice tiše – tikání velkých hodin.
»Pořád se tady něco děje, co?« poznamenal Derkon s nejistým
úšklebkem.
Masivní dveře na konci sálu zarachotily, jako by se do nich
opřel mocný poryv větru. Dilvish, jakoby zhypnotizován, se tím smě­
rem pomalu otočil.
»Zajímalo by mě,« promluvil, »jestli to znamená, že to
přestalo.«
Otočil se a zamířil zpět; druzí dva ho po chvilkovém zaváhání
následovali.
Když byli přibližně uprostřed sálu, slyšeli zvenčí hlasitý třesk,
následovaný dunivým burácením. Burácení nabývalo na sile, jako by
se k nim přibližovalo, a pak náhle ustalo. Dveře znovu zarachotily.
Dilvish kráčel dál, prošel kolem hodin, vešel do obytné komnaty
a aniž by pohlédl na tělo ležící na pohovce, zamířil ke dveřím a vzal
za kliku.
»Ty jdeš ven?« vyhrkl Hodgson.
»Chci se tam porozhlédnout.«
V okamžiku, kdy Dilvish otevřel dveře, vnikl dovnitř závan
lezavě studeného větru. Zdálo se, že se nacházejí uprostřed rozlehlé
bílé planiny, lemované hřebenem mlžných, měděně zbarvených hor,
jejichž vrcholy se ztrácely ve zšeřelé obloze. Několik vteřin jim
trvalo, než si uvědomili, že ten scvrklý kotouč barvy špinavé slámy,
který se vznášel asi v polovině cesty mezi obzorem a zenitem a byl
hlavním zdrojem světla, musí být pozůstatkem slunce. Až do blíz­
kosti tří jeho vlastních průměrů byly kolem něj jasně viditelné
hvězdy. Oblohou nad pohořím vlevo náhle prolétl roj meteorů. Ze
země se zdvihl závoj žlutého prachu, usadil se, znovu se zdvihl, zaví­
řil a zmizel. Hodgson se rozkašlal. Vzduch měl štiplavou, kovovou
příchuť.
Náhle se na planině objevily dva obrovité balvany, chvíli se po
ní kutálely a zastavily se. Trvalo možná půl minuty, než k nim dolehl
- 186 -
onen burácivý zvuk. Ještě než k tomu však došlo, vynořila se z oblo­
hy gigantická rudá ruka, oba balvany uchopila a s hromovým racho­
tem jimi zatřásla nad hlavami přihlížejících.
Dilvish sledoval očima obrysy brunátně červené paže až tam,
kde se ztrácely v mlžném pásu; když tam pak několik chvil upřeně
hleděl, podařilo se mu rozeznat siluetu kolosálního klečícího těla při­
bližně lidské podoby, jímž prosvítaly hvězdy a jehož kštice byla plná
meteorů. Postava zdvihla ruku k obloze do nepředstavitelné výše a
zatřásla pěstí. Teprve v tom okamžiku Dilvishovi došlo, že balvany
mají tvar hracích kostek.
Odvrátil pohled stranou. Jeho oči, už přivyklé rozměrům okolní
scenérie a vlnovým délkám jejího zobrazení, teď celkem bez potíží
rozeznávaly další monolitické bytosti – jako například obrovitou
černou postavu s hlavou podepřenou na jedné ruce, s dvěma pažemi
složenými na prsou a s prsty čtvrté ruky jemně hladícími vrcholky
hor na jihovýchodě, na nichž spočívala, přízračnou bílou postavu s
jedním okem a jedním prázdným očním důlkem, opírající se o hůl,
která dosahovala výš než samotné slunce, na jejímž měkkém klobou­
ku se jako světlušky třpytily nachytané hvězdy, pomalu tančící ženu s
mnoha ňadry, muže se šakalí hlavou, vířící ohnivý sloup…
Dilvish pohlédl na svoje společníky a spatřil, že také oni upřeně
zírají kolem sebe s výrazem nevýslovné posvátné bázně ve tvářích.
Kostky byly znovu vrženy a na místě jejich dopadu se zdvihlo
mračno prachu. Nebeské bytosti se k nim sklonily. Černá postava se
ušklíbla a natáhla jednu ze svých rukou, aby se kostek chopila. Rudá
postava se napřímila a ustoupila. Dilvish zavřel dveře.
»Starší bohové…« vydechl Hodgson. »Nikdy jsem nemyslel, že
mi bude dovoleno na ně pohlédnout…«
»O co myslíte, že asi hrají?« zajímal se Derkon v jehož hlase za­
znívalo právě tolik obezřetnosti jako posvátného strachu.
»Vzhledem k tomu, že se mi bohové nesvěřují se svými
úmysly,« odpověděl Dilvish, »si tím nemůžu být jistý. Mám ale ta­
kový pocit, že bych tu svou záležitost měl uzavřít co možná nejrych­
leji.«
Znovu k nim dolehlo hromové burácení a velké dveře v sále
opět zarachotily.
»Omluvte mě, pánové,« utrousil Dilvish, otočil se a vyšel z ko­
mnaty.
- 187 -
Hodgson s Derkonem na sebe jen kratičký okamžik pohlédli a
pospíšili si za ním.
»Chcete mě doprovodit?« otázal se Dilvish, když se ocitli po
jeho boku.
»Domnívám se, že přes všechna nebezpečí, o kterých jsi mluvil,
pro nás v konečném důsledku bude bezpečnější, zůstaneme-li pohro­
madě,« vysvětloval Derkon.
»Souhlasím,« připojil se Hodgson. »Co kdybys nám ale prozra­
dil, kam máme namířeno?«
»To nevím,« odpověděl Dilvish, »pomalu jsem se už ale naučil
důvěřovat duchovi tohoto sídla, ať je čímkoli, a jsem ochoten svěřit
se zase jeho vedení. Je docela možné, že naše cíle se shodují.«
»A co když je to Jelerak, který tě vede někam, kde tě čeká záhu­
ba?*
Dilvish zavrtěl hlavou.
»Jsem si jistý, že Jelerak by nepřerušoval celé to představení jen
proto, aby mi poskytl dobré jídlo, kterého se mi cestou sem dostalo.«
Vešli do zadní chodby, kterou už Dilvish jednou procházel při
svém útěku z podzemního bludiště. Dveře stále skřípaly, chodba však
dosahovala jen přibližně čtvrtiny své předchozí délky. Na konci ne­
byla žádná chodbička uhýbající doprava a vlevo nebyly ani brlohy
otroků. Místnost s modrým plamenem zcela zmizela. Všechny stěny
byly obložené tmavým dřevem a byla v nich obdélníková okna, po­
sunující se nahoru a dolů, zasazená v dřevěných rámech, vybavená
zvláštními stínidly a zahalená bílými krajkovými záclonami. Vyšli
nahoru po dřevěném schodišti. Na zdech visely další obrazy
malované tímtéž nezvyklým, zářivě sugestivním stylem, kterého si
Dilvish už dříve povšiml.
Zvenčí opět zaslechli rachot kostek, následovaný tentokrát čím­
si, co znělo jako titánský smích.
Prošli další zatáčkou a ocitli se na jedné z galerií; tentokrát byla
o něco užší a jejím středem se táhl dlouhý běhoun. Také tady byla
okna hranatější, přestože zdi i podlaha zůstaly z kamene.
»Nemáš takový pocit, že zatímco tady chodíme, hrad se kolem
nás zmenšuje?« otázal se Hodgson.
»Ano,« přisvědčil Dilvish a ohlédl se. »Vypadá to, jako by se
měnil v něco jiného. A všimli jste si, že nemáme možnost žádné vol­
- 188 -
by, žádných alternativ, pokud jde o směr, kterým se máme ubírat?
Začíná to být velice jednoznačné.«
Kdesi vpředu zaslechl Dilvish kadenci podivných štěbetavých
zvuků. Náhle se zastavil. Hodgson s Derkonem ho napodobili,
zdvihli ruce a pohybovali jimi sem a tam. Něco jim bránilo v cestě.
Vzduch před nimi se začal tetelit, zneprůhledněl a pak ještě více
ztmavl. Dilvish zjistil, že jeho ruka spočívá na kamenné zdi.
Odvrátil se od ní. Přibližně šest kroků za ním se vzduch také te­
telil. Zamířil tam spolu s druhými dvěma. Celý jev se opakoval.
Oknem do jejich nenadále utvořené cely pronikalo světlo, rychlým
průzkumem však zjistili, že neexistuje možnost, jak se z něj po
hladké venkovní zdi dostat k jednomu z dalších oken.
»Říkal jsi,« poznamenal Derkon, »že důvěřuješ duchovi tohoto
sídla.«
Dilvish zavrčel.
»Má to nějaký důvod. Musí to mít nějaký důvod!« vyštěkl vz­
tekle.
»Čas,« ozval se Hodgson. »Myslím, že je to otázka načasování.
Jsme tady příliš brzo.«
»Brzo na co?« odsekl Derkon.
»To zjistíme, až ta stěna zmizí.«
»Vážně myslíš, že zmizí?«
»Samozřejmě. Ta přední stěna je dostatečně silná, aby nám ne­
dovolila pokračovat dál dopředu. Zadní nám má zabránit v tom,
abychom odtud odešli.«
»Zajímavý poznatek.«
»Navrhuji tedy, abychom se postavili čelem k přední stěně a byli
připraveni na všechno.«
»Na tom, co říkáš, možná něco bude,« prohlásil Dilvish, zaujal
postavení u zdi a vytáhl meč.
Znovu zaslechli kutálení kostek a smích bohů. Tentokrát však
smích pokračoval dál a dál a nabýval na hlasitosti, až se zdi hradu
roztřásly a zdálo se, že zaznívá přímo nad jejich hlavami.
Stěna se začala tetelit a rozplývat a v tomtéž okamžiku se kdesi
za ní ozvalo nějaké sténání a praskot. Dilvish se rychlým pohledem
přes rameno ujistil, že zadní stěna zůstala na místě.
- 189 -
Jakmile byla cesta volná, vykročili kupředu. Po pouhých něko­
lika krocích se však zastavili, přimrazeni k zemi pohledem na kom­
natu před sebou.
Nesčetná gumovitá chapadla, spočívající na okraji jámy, nesla
váhu bytosti, která se z ní částečně vynořila. Na severovýchodním
okraji otvoru stál muž, kterého Dilvish původně poznal pod jménem
Weleand, a oči měl zakryté pásem červenavého skla. Ze jeho zády
stála dokonale nehybná Semirama a oba hleděli na vynořené
Tualuovo tělo. Střecha nad jejich hlavou byla roztříštěná a právě v
okamžiku, kdy k ní Dilvish a jeho společníci zdvihli oči, zarylo se do
ní několik gigantických prstů, které se sevřely, kus jí odervaly, jedi­
ným stiskem ji rozdrtily a odhodily stranou. Na zem se zřítily
masivní trámy a vzniklou dírou byla náhle vidět hvězdami posetá ob­
loha. Pod ní se tyčila obrovitá postava ženy s mnoha ňadry, z níž vy­
zařovalo nepřirozené světlo. Žena znovu natáhla ruku, sáhla dolů vy­
tvořeným otvorem, opatrně, téměř něžně, uchopila groteskního tvora,
krčícího se nad jámou a zdvihla ho; obezřetně ho protáhla rozeklanou
trhlinou a přitáhla ho výš k sobě.
»Ne!« zaburácel Jelerak, strhl si brýle z obličeje, takže mu zů­
staly viset kolem krku, a pohlédl nepříčetnýma očima vzhůru. »Ne!
Vrať mi ho! Já ho potřebuji!«
Čaroděj bleskově oběhl jámu k místu, kde se jeden ze spadlých
trámů tyčil od podlahy až ke střešnímu otvoru. Objal ho a začal rych­
le šplhat nahoru.
»Vrať mi ho, slyšelas!« křičel. »Nikdo nesmí Jeleraka okrádat!
Ani bohyně ne!«
V polovině trámu se zarazil, vytáhl červenou hůlku a namířil jí
nad sebe.
»Řekl jsem stát! Vrať ho!«
Ruka pokračovala ve svém pomalém vzestupu. Jelerak učinil ja­
kési gesto, z hrotu hůlky vylétl bílý oheň a obalil hřbet ruky na oblo­
ze.
»Je to Jelerak!« vyhrkl Dilvish a podnícen náhle k horečné
činnosti se vrhl kupředu.
Ruka se zastavila; Jelerak šplhal dál a pomalu se blížil k pobo­
řené střeše.
Dilvish doběhl k jámě a tryskem se rozběhl kolem jejího okraje.
»Ty sám se vrať, bastarde!« zařval. »Něco tu pro tebe mám!«
- 190 -
Nad vzhůru lezoucím Jelerakem se nyní objevila druhá velká
ruka, klesající dolů.
»Nařizuji ti, abys mě poslechla!« ječel Jelerak, pak si všiml
rozevírajících se prstů, které se po něm natahovaly.
Zdvihl hůlku a ruka byla zalita bílým světlem. Jiný zjevný efekt
však hůlka neměla a po chvíli mu vyklouzla z prstů, když se ho ruka
chopila a stále ještě zlostně řvoucího ho zdvihla k potemnělé obloze.
»Patří mně!« rozkřikl se Dilvish, když doběhl ke spodnímu kon­
ci trámu. »Pronásledoval jsem ho příliš dlouho, abych se ho teď tady
vzdal! Vrať mi ho!«
Ruce se jim však už ztratily z dohledu a postava se odvrátila.
Dilvish se natáhl, jako by se sám chystal šplhat po trámu vzhůru,
ucítil však na své paži něčí ruku.
»Ani když ho budeš následovat, nedostihneš ho,« promluvila k
němu Semirama. »O co ti vlastně šlo, o spravedlnost nebo o
pomstu?«
»O obojí!« vykřikl Dilvish.
»V tom případě se ti splnila alespoň polovina tvého přání. Je v
rukou Starších bohů.«
»To není spravedlivé!« procedil Dilvish zaťatými zuby.
»Spravedlivé?« zasmála se. »Ty se odvažuješ mluvit se mnou o
spravedlnosti – se mnou, která jsem nalezla podobu své pradávné lás­
ky právě ve chvíli, kdy Jelerakova smrt a zlomení jeho vůle každým
okamžikem ukončí moji existenci?«
Dilvish se otočil, pohlédl na ni a pak dál přes její rameno. Vy­
soko nahoře se ozval do dáli ustupující rachot hlasitého smíchu.
Do komnaty v tom okamžiku vešli Black s Arlatou. Dilvish
sevřel Semiraminu ruku a pomalu klesl na kolena. Zaslechl dusot
kopyt.
»Co se tady stalo, Dilvishi?« ozval se Blackův hlas. »Náš pří­
stup do téhle komnaty byl ještě před malou chvilkou zatarasený.«
Dilvish na něj pohlédl, pustil Semiraminu ruku a ukázal na stře­
chu.
»Je pryč. Weleand byl ve skutečnosti Jelerak – jenže ho odnesli
Starší bohové.«
Black odfrkl.
»Vím, co byl zač. Už jsem ho tady málem ve své lidské podobě
dostal.«
- 191 -
»Cože?«
» Vzpomínáš na kouzlo, na kterém jsem pracoval od té doby, co
jsme byli v Zahradě krve – jeho pomocí jsem se osvobodil z podoby
sochy. Neztratil jsem vědomí ani poté, co mě Jelerak proměnil v ká­
men, aby osvobodil Arlatu.« Kývl směrem k dívce, která se právě
blížila, a pokračoval. »V okamžiku, kdy to udělal, jsem poznal, že je
to Jelerak. Když jsem byl volný, pokračoval jsem dál stejným smě­
rem. Našel jsem ji i jejího koně a osvobodil jsem je. Musel jsem ji
spoutat kouzlem, abych ji odklidil z cesty. Nechal jsem ji ukrytou v
jeskyni dole na stráni a obestřel jsem ji jistými ochrannými zaklí­
nadly. Potom…«
»Dilvishi, kdo je tohle nevyvinuté dítě?« zajímala se Semirama.
Dilvish povstal a Arlata si spěšně přitáhla k tělu svou potrhanou
blůzu.
»Královno Semiramo z Jandaru,« začal, »dovol, abych ti před­
stavil lady Arlatu z Marinty, kterou jsem potkal na cestě sem. Jako by
z oka vypadla jisté ženě, kterou jsem kdysi dávno dobře znal…«
»Jen těžko bych mohla přehlédnout ironii celé situace,« přeruši­
la ho Semirama, usmála se a vztáhla před sebe ruku dlaní dolů. »Mé
dítě, chci…«
Její úsměv zmizel, ruku trhnutím stáhla zpět a překryla si ji
druhou dlaní.
»Ne…« Odvrátila se. »Ne!«
Zdvihla ruce, zakryla si obličej a rozběhla se směrem k vý­
chodní chodbě.
»Co jsem provedla?« podivila se Arlata. » Nechápu…«
»Nic,« uklidňoval ji Dilvish. »Vůbec nic. Počkej tady!«
Dal se do běhu směrem k chodbě, kterou předtím tlačil Arlatu na
trakaři. Když k ní dorazil, zjistil, že se z ní mezitím stal pouhý
prázdný výklenek s bíle štukovanými stěnami, z něhož na pravé
straně sbíhaly dřevěné schody. Rychle po nich sestoupil.
Ostatní viděli, jak nad nimi nahoře přelétl temný stín a z nebes
se dolů vztáhla velká černá ruka. Derkon se spěšně rozběhl na
severní galerii a vyhlédl nejbližším oknem ven. Hodgson ho násle­
doval a Arlata po chvíli váhání také. Black sklonil hlavu k podlaze a
zkoumal materiál, který na ni spadl ze střechy.
Hleděli z okna a viděli, jak se obrovská černá ruka pomalu, veli­
ce pomalu přibližuje k jedné ze vzdálených zdí. Téměř se zdálo, jako
- 192 -
by se na okamžik zarazila, než se jí dotkla, všichni však pocítili vib­
race, které je obklopily všude kolem, a celý hrad se rozezněl jediným
tónem – jako gigantický křišťálový zvon.
Nebesa se roztančila a půda se lehce zachvěla. Když vzhlédli
vzhůru, spatřili usmívající se tvář černého boha, která se pomalu
ztrácela, až úplně zmizela.
Slunce se střemhlav sklonilo k západu.
»Bohové!« vykřikl Derkon. »Už to zase začíná!«
Nedaleko po jejich pravé ruce se vzduch začal tetelit a srážet se.
Dilvish tryskem seběhl dolů ze schodů, rozhlédl se a zmateně si
protřel oči. Malý klenutý vchod u paty schodiště vedl do pozadí
hlavního sálu na stejném místě, kde se předtím nacházely vrzající
dvířka zadní chodbičky. Rychle jím prošel a téměř uprostřed sálu
spatřil ležet zhroucenou Semiraminu postavu.
Když se k ní rozběhl, zdálo se, jakoby se její tělo začalo měnit,
sesychat se a nabývat hranatějších tvarů. Její vlasy byly náhle jasně
bílé. Šaty, které předtím stěží zakrývaly její vnady, teď odhalovaly
kůži podobnou pergamenu a obrysy kostí.
Na poloviční cestě k ní ho však jakési uvolnění atmosféry při­
mělo zpomalit. Na okamžik zacítil děsivou přítomnost té věci, kterou
viděl vznášet se nad jámou předtím, než se natáhla ruka z nebes a
odnesla ji pryč. Zdálo se mu dokonce, že vidí matnou siluetu Pra­
starého a natažená chapadla, která se k ní vztahují. Přesto však na
tomto gestu nebylo nic zlověstného. Právě naopak, vypadalo to, jako
by ji ten tvor svým dotykem chtěl ukonejšit, obdařit ji nějakou nad­
přirozenou milostí. Ta představa přetrvala pouhý okamžik, sotva tak
dlouho, aby ji bylo možno považovat za něco víc než pouhý optický
klam, mámení světla dopadajícího na sítnici. Pak byla pryč a drobná
postava na podlaze se před jeho očima proměnila v prach.
Když došel k místu, kde ležela, nebylo tam skoro nic vidět. I ob­
lečení, které měla na sobě, se rozložilo v pavučinovitý obrys u jeho
nohou. Jen…
Všiml si nějakého pohybu vlevo.
Zrcadlo…
Zrcadlo už neodráželo obraz hlavního sálu tak, jak ho viděl ko­
lem sebe. Místo dalších zrcadel na protější stěně v něm teď bylo vi­
dět široké točité schodiště z bílého kamene, po němž zvolna vystupo­
- 193 -
valy nahoru dvě postavy. Ženou v zrcadle byla nepochybně Semira­
ma v té podobě, v jaké ji poznal, než jejich známost před okamžikem
přerušila smrt. A její společník…
Přestože na tom muži mu bylo od prvního okamžiku cosi pově­
domého, teprve ve chvíli, kdy pootočil hlavu a jejich pohledy se se­
tkaly, Dilvish spatřil, že by to klidně mohl být jeho bratr. Ten druhý
byl sice o něco rozložitější a pravděpodobně trochu starší než on,
rysy jejich obličejů však byly téměř shodné. Rty druhého muže se
zkřivily v nepatrném úsměvu.
»Selar…« vydechl Dilvish.
A pak se vzduch zaplnil zvukem, připomínajícím úder obrovské­
ho křišťálového zvonu. V zrcadle se objevily praskliny, podobné
černým bleskům, a kusy skla se začaly sypat na zem, když se celý
hrad otřásl a poskočil.
Poslední, co Dilvish spatřil, byl pohled na to, jak oba poklidně
stoupají po schodech, procházejí mezi tmavomodrými závěsy u zadní
stěny nad schodištěm a mizí za nimi; pak spadl na zem i ten kus skla,
který to zobrazoval. Semirama, zavěšená do pravé paže svého
společníka, se za celou tu dobu ani neohlédla.
Dilvish poklekl na jedno koleno a sáhl doprostřed prachu před
sebou. Zdvihl řetízek, na němž byl zavěšený malý medailónek, a
strčil ho do kapsy.
- 194 -
Kapitola
11
»Tudy!« zvolal Black. »Pospěšte si! Pohybujeme se rychleji než
předtím!«
Hodgson, Derkon a Arlata se vrátili zpět do komnaty.
»Co se děje, Černý?« zeptal se Derkon.
»Pojď sem,« vybídl ho Black. »Něco tu pro tebe mám.«
Derkon poslechl.
»Tady,« ukázal Black rozeklaným kopytem na cosi rudého mezi
spadanou sutí. »Zdvihni to.«
Derkon se sehnul a zdvihl to.
»Jelerakova hůlka?« podivil se.
»Rudá kouzelná hůlka z Falkyntynu. Vezmi ji s sebou. A pospěš
si!«
Black se otočil a zamířil k výklenku, jímž při odchodu prošel
Dilvish. Ostatní ho následovali.
»Poslyš, Černý,« ozval se Derkon, »jdu za tebou. Co se ale děje?
Proč utíkáme?«
»Tahle komnata dosud existuje jen proto, že jsme v ní my. Tím,
že z ní odejdeme, pomůžeme domu zbavit se přebytečného křídla…«
»Domu?«
»Rozhodl se, že by měl v tomto kole zmenšit svoji velikost.
Hlavním důvodem je ale to, že brzy dojde k Velkému tresku, protože
jsme se na žádost domu dali na cestu obrovskou rychlostí…«
»Promiň, Černý,« zamručel Hodgson, když prošli výklenkem a
začali sestupovat po schodech, »ale tím Velkým třeskem, o kterém
mluvíš, máš na mysli… «
»Stvoření vesmíru,« dokončil za něj Black. »Ano. Musíme opsat
celý kruh. A až bude po třesku, každopádně budeme procházet ne­
bezpečným pásmem, v němž žijí bytosti, které by nám mohly ublížit
- 195 -
tím nejošklivějším způsobem. Domu se možná mnoha z nich podaří
zabránit v přístupu dovnitř, ale pár…«
Black právě sestoupil k úpatí schodiště, když se zablesklo.
Všechny barvy se vytratily a celý svět byl černobílý, tvořený jen
světlem a temnotou. Hodgson se díval tělem dívky, kráčející před
ním, tmavou kostrou uprostřed zářivé skořápky, i tělem Derkona před
ní na malý plamínek, elegantně poskakující jako nějaká ztracená
duše uprostřed bludiště temných geometrických tvarů, jímž pro­
cházeli, a na Blacka – který se podobal čisté a překrásné plamenné
stěně – postupujícího k místu, kde hořel další ohníček ve svém dě­
sivém vězení…
»Sledujte rohy!« zaslechl Blackův hlas. »Nejspíš se na nás vrh­
nou z koutů sálu! Nepoužívejte hrotů svých zbraní, protože ty vám
nebudou k ničemu! Útočte na ně ostřím svých čepelí a údery veďte
obloukem – kromě tebe, Derkone! Ty musíš použít svou hůlku!«
»Ale proti čemu? A jak?« zakvílel Derkon v okamžiku, kdy se
do sálu kolem nich začaly pomalu navracet normální barvy a tvary a
kdy spatřil Dilvishe, který stál v jeho středu s taseným mečem.
»Proti pekelným psům z Thandolu! Rudá hůlka je nejúčinnější v
rukou adepta černé magie. Není na ní nic zvlášť rafinovaného. Je to
jeden z nejefektivnějších ničivých magických nástrojů, jaké kdy byly
vytvořeny. Její fungování je čistě záležitostí vůle a svoji moc čerpá z
životní síly toho, kdo ji drží v ruce. A tvoje životní síla by teď měla
být na samotném vrcholu, protože jsi právě prošel ohněm stvoření!
Držme se pohromadě uprostřed sálu – utvořme kruh!«
Než došli k Dilvishovi, osvětlení se opět ustálilo na úrovni, kte­
rou bylo na tomto místě možno považovat za normální; lustr na
stropě se rozzářil stejně jasně jako předtím. Rozdrcená mrtvola dé­
mona zmizela. Teď, když se všechna zrcadla rozpadla v střepy a všu­
de kolem byly jen prázdné šedivé stěny, se zdálo, jako by se sál
zmenšil. Hodiny, stojící na svém místě v popředí, tiše bzučely a
jejich ciferník byl chvějící se rozmazanou skvrnou.
Hodgson si pro sebe začal cosi mumlat, když se ve stínu kouta
nejblíž u hodin něco pohnulo.
»Bohové, kterých se dovoláváš, se ještě nenarodili,« upozornil
ho Black.
Postava, která se vynořila ze stínu, byla stejně jasně viditelná,
zřetelná a pamětí nepostižitelná jako výboj statické elektřiny. Byla
- 196 -
temná a stála vzpřímeně, a když se vrhla kupředu, působila jakýmsi
nedefinovatelně vlčím dojmem – a vyzařovalo z ní navíc něco
chladného, zavánějícího primitivním hladem, který pravděpodobně
nic v tomto novém vesmíru nemohlo plně uspokojit.
»Použij hůlku! Znič ho!« zavelel Black.
»Nedokážu ji přimět k poslušnosti!« odsekl Derkon s rudou
hůlkou zdviženou před sebou, oči a ústa stažená v soustředěném
šklebu.
Dilvish před postupujícím tvorem máchl mečem v širokém ob­
louku a totéž gesto pak bleskově opakoval znovu a znovu. Tvor za­
mířil k němu, pak se zarazil a stáhl se zpět. Vzduch byl naplněn
chropotem jeho namáhavého oddechování. Vzadu v koutě, odkud se
vynořil, se vztyčila další postava, ta však dopadla na všechny čtyři a
rozběhla se pryč od místa, kde její druh čelil blyštící čepeli. Arlata
před ní nakreslila na podlahu zakřivenou čáru; postavila se do střehu
a hrot jejího meče nepřetržitě kroužil ze strany na stranu. Obluda
uhnula stranou a snažila se ji napadnout z boku, Hodgson však čáru
prodloužil směrem k sobě a také před ní začal mávat svým mečem. V
tomtéž koutě se objevila příšera, a když Black otočil hlavu, zjistil, že
pekelní psi vylézají ze všech koutů sálu, dokonce i z rohů u stropu.
Přibíhalo jich stále víc a víc, tlačili se blíž, vyráželi proti nim a
uskakovali zpět, chňapali po nich a stahovali se do bezpečí. Dilvish
byl obklíčen ze tří stran. Derkon mumlal zaklínadla, třásl hůlkou a
mával jí ve vzduchu.
Pak Black zaržál a vzepjal se na zadní. V očích se mu roztančil
oheň, když vyrazil kupředu, prolomil kruh a vrhl se proti psům,
ohrožujícím Dilvishe. Z nozder mu vyšlehly dlouhé plamenné jazyky
a olízly kostnaté poskakující postavy. Jeden ze psů se zhroutil k
zemi, kde se válel ve smrtelné křeči, další se dal na útěk. Třetí mu
vyskočil na hřbet. Black se znovu vzepjal a Dilvishův meč dopadl na
netvora na jeho zádech. Pes zavyl a spadl na podlahu; v tomtéž
okamžiku se vrhli do útoku dva další.
Dilvish vyrazil proti jednomu z nich, Black před sebe udeřil
kopyty a znovu vypustil ohnivý dech. Skočilo na ně dalších pět psů.
Náhle vyšlehl oslnivý záblesk a psi na všech stranách začali
ustupovat.
»Už to mám!« vzkřikl Derkon; hůlka v jeho ruce zářila jako jas­
ná hvězda. »Bylo to až příliš jednoduché! «
- 197 -
Namířil hůlkou nejprve na psy, kteří jim byli nejblíž, a mrštil
jimi zpět přes celý sál. Někteří z nich se stáhli do koutů a zmizeli,
jiní zůstali ležet, trhaně se svíjeli a jejich kouřící těla měnila tvar. Ti,
kteří se teprve chystali zaútočit – klouzali dolů po stěnách a přibíhali
po zemi – se zarazili, zatočili se kolem dokola a proměnili se v
nenávistně syčící smečky. Sál se naplnil ozvěnou jejich dechu.
Derkon okamžitě obrátil hůlku proti nejbližší smečce, rozdrtil ji
a rozprášil na všechny strany. Ostatní psi zavyli a vrhli se kupředu.
Dilvish s Blackem se spěšně vrátili do obranného kruhu, zatím­
co Derkon dál útočící netvory ničil svou hůlkou. Také on už začínal
těžce oddechovat.
Hodgson se rozmáchl po jedné z bestií, které se podařilo
proklouznout až k němu. Zasyčela, stáhla se zpět a znovu proti němu
vyrazila. Dilvish sekl po druhé bestii, Arlata po třetí a čtvrté. Black
svými kovovými kopyty vyrýval do podlahy půlkruhovité čáry a dštil
na ně ohnivý dech. Derkon se opět rozmáchl hůlkou.
»Už utíkají!« zachroptěl Hodgson, zatímco Derkon mával
hůlkou ve stále širších obloucích a ve tváři se mu mísila bolest s ra­
dostným vytržením.
Psi ustupovali. Zdálo se, že kdekoli tvořily stěny sálu roh, někte­
rý z nich se do něj vrhal a mizel. Derkon za nimi s hlasitým smíchem
metal blesk za bleskem a rozháněl je na všechny strany. Dilvish se
napřímil, Hodgson si mnul paži a Arlata se nepatrně pousmála.
Nikdo nepromluvil, dokud psi nebyli do jednoho pryč. I pak
ještě všichni dlouhou chvíli zůstali na místě, stáli zády k sobě, po­
zorně se dívali do koutů a přejížděli pohledem po rozích stěn.
Konečně Derkon sklonil hůlku k zemi, svěsil hlavu a promnul si
oči.
»Dá to člověku pořádně zabrat,« zamumlal tiše.
Hodgson ho popadl za rameno.
»Dobrá práce,« pochválil ho.
Arlata mu stiskla ruku. Pak k němu přistoupil Dilvish a také mu
potřásl rukou.
»Všichni se ztratili,« oznámil Black, »a prchají zpátky do svých
lovišť. Naše rychlost nesmírně stoupá.«
»Dal bych si trochu vína,« prohlásil Derkon.
»S tím se počítalo,« odpověděl Black. »Podívej se do té skříňky
tamhle naproti.«
- 198 -
Derkon zdvihl hlavu a také Dilvish pohlédl směrem, kterým
Black ukazoval.
Zdi sálu, ještě před chvílí šedé, byly teď pokryty bílým štukem.
Na stěně vlevo viselo několik obrazů, vpravo zase malý červenožlutý
gobelín, znázorňující lov na kance. Přímo pod gobelínem stála maha­
gonová skříňka. Ve skříňce byly lahve s vínem a s jinými nápoji, v
některých případech zcela neznámými. Právě na jeden z nich ukázal
Black – na hranatou karafu s jantarově žlutou tekutinou.
»To je to pravé pro někoho, jako jsem já,« obrátil se k
Dilvishovi. »Nalij mi toho trochu sem do té stříbrné misky.«
Dilvish karafu odzátkoval a přičichl k ní.
»Páchne to jako něco, čím by se dalo svítit v lampě,« pozna­
menal. »Co je to?«
»Hodně se to podobá démonickému moku a dalším nápojům
mého přirozeného prostředí. Nalij mi pořádnou dávku.«
O chvíli později si Arlata pozorně prohlížela Dilvishe přes okraj
své sklenky s vínem.
»Zdá se, že ty jako jediný jsi dosáhl svého cíle,« ozvala se,
»alespoň do jisté míry.«
»Ano,« přikývl. »Zbavil jsem se tíhy, která na mých bedrech
ležela dlouhá léta. Přesto ale… nedopadlo to tak, jak jsem si před­
stavoval. Nevím…«
»Byl jsi přece úspěšný,« přesvědčovala ho. »Viděl jsi, jak byl
tvůj nepřítel odstraněn ze světa. A pokud jde o Tualuu – řekla bych,
že je tomu ubožákovi líp ve společnosti samotných bohů, kteří ho po­
važují za příbuzného.«
»Nezávidím žádnému tvorovi, který došel spasení, « prohlásil
Dilvish. »A teprve teď si začínám uvědomovat, jak strašně jsem una­
vený. Možná je to tak dobře. A ty… nepochybuji o tom, že najdeš i
jiné metody, jak prospět světu, než prostřednictvím mocného
otroka.«
Usmála se.
»Chtěla bych tomu věřit,« přitakala, »pokud ovšem najdeme
cestu zpět do svého světa.«
»Cestu zpět…« zamumlal Dilvish, jako by na něco takového až
do té chvíle nepomyslel. »Ano. To bude nutné…«
»Co budeš dělat?«
Zadíval se na ni.
- 199 -
»Nevím,« odpověděl. »Ještě jsem o tom nepřemýšlel.«
»Pojďte sem!« zvolal Hodgson, který stál za rohem, kam se za­
toulal spolu s Derkonem. »Pojďte se podívat!«
Dilvish dopil a prázdnou sklenici odložil na skříňku; Arlata ve­
dle ní postavila svoji sklenku.
Naléhavost v Hodgsonově hlase pramenila pouze z čirého rozru­
šení. Zamířili ke komnatě, která tu dříve nebyla a v níž oba čarodě­
jové stáli u arkýřového okna.
Záře za oknem jako by sílila. Když se připojili ke svým
společníkům a vyhlédli ven, spatřili rychle se měnící krajinu, v níž
byly vidět poměrně rozsáhlé pásy zeleně, pod oblohou, kterou pře­
tínal obrovský, zářivě zlatý oblouk.
»Sluneční pás je jasný,« vysvětloval Derkon, »a když ho budete
chvíli pozorovat, uvidíte sotva postřehnutelné střídání světla a tmy.
Mohlo by to být znamení, že zpomalujeme.«
»Máš asi pravdu,« přisvědčil po chvíli Dilvish.
Hodgson se odvrátil od okna a širokým gestem se rozmáchl.
»Všechno se tady změnilo,« prohlásil. »Půjdu se trochu poroz­
hlédnout kolem.«
»Já ne,« ujistil ho Dilvish a vrátil se k baru.
Ostatní zamířili za Hodgsonem s výjimkou Blacka, který zdvihl
nozdry a otočil hlavu na stranu.
»Ještě kapku té náhražky démonického moku, budeš-li tak las­
kav,« požádal.
Dilvish znovu naplnil jeho misku a sám si nalil další sklenici ví­
na.
Black se napil a pak pohlédl na Dilvishe.
»Slíbil jsem, že ti budu pomáhat,« promluvil rozvážně, »dokud
nebude s Jelerakem konec.«
»Já vím,« přikývl Dilvish.
»A co bude teď? Pověz, co dál.«
»Nevím.«
»Napadá mě celá řada alternativ.«
»Jako třeba…?«
»To je jedno, nezáleží na nich. Důležitá je jen ta, pro kterou se
rozhodnu.«
»A pro kterou ses rozhodl?«
- 200 -
»Až doposud to bylo zajímavé; byla by škoda to teď ukončit.
Jsem zvědavý, co se s tebou stane – teď, když jsi ztratil jediný cíl
svého života.«
»…a co zbytek naší úmluvy?«
Jakoby odnikud se na podlahu mezi ně náhle snesl list složeného
pergamenu, zapečetěný červeným voskem, v němž byl otisk roze­
klaného kopyta. Black se předklonil a dýchl na něj. Pergamen se
vzňal.
»Naši smlouvu jsem právě anuloval. Zapomeň na ni.«
Dilvishovy oči se rozšířily údivem.
»V pekle člověk potká ty nejpodivnější lidi,« konstatoval.
»Někdy se mi nechce věřit, že jsi doopravdy démon.«
»Nikdy jsem to o sobě netvrdil.«
»Tak kdo tedy jsi?«
Black se zasmál.
»Nikdy se pravděpodobně nedozvíš, jak blízko jsi byl tomu,
abys to zjistil. Nalij mi zbytek toho moku Pak dojdeme dámě pro je­
jího koně.«
»Pro Arlatina Bouřňáka?«
»Jistě. Část toho svahu cestovala spolu s námi, takže ta jeskyně
by tam ještě měla být. Jelerakovi se podařilo dostat se do ní a přivést
ji sem, takže ho můžeme napodobit a toho koně zachránit… Díky.«
Black sklonil hlavu a znovu se napil. Na druhé straně sálu za­
čaly hodiny vydávat podivné zvuky a zpomalovat.
Ve velkém zrcadle se železným rámem, v němž se vůbec ne­
odrážel vnitřek komnaty, se zformovaly obrysy lidské postavy. Vy­
hlédl z něj Holrun, pozorně malou komnatu prozkoumal, a když se
přesvědčil, že v ní nikdo není, vystoupil ze zrcadla ven.
Na sobě měl měkkou koženou halenu bez rukávů, navlečenou
přes modročervenou košili se světle vyšívanými manžetami, a
tmavozelené saténové kalhoty, nařasené a zastrčené do široce roze­
vřených černých vysokých bot; jeho kožený opasek byl pobitý
kovovými cvoky a u pravého boku se mu houpala krátká, stříbrem
vykládaná pochva.
Když přecházel komnatou, zaslechl venku nějaké hlasy; došel ke
dveřím a postavil se k nim.
»Vážně se hodně zmenšil,« prohlásil něčí mužský hlas.
- 201 -
»Ano, všechno se změnilo,« odpověděl jiný muž.
»Docela se mi to takhle líbí,« mínil první.
»Potěšilo by mě ale, kdybychom našli nějakou kořist, která by
stála za to – abychom si vynahradili svoje útrapy.«
»Mně bude docela stačit, když se odtud dostaneme ven,« ozval
se ženský hlas. »Pořád ještě jsem poznamenaná tou tečkovanou čá­
rou.«
»To nebude problém,« ujistil ji druhý mužský hlas, »jakmile se
zastavíme. Řekl bych, že už to nebude dlouho trvat.«
»Jistě, ale kde se zastavíme?«
»To je jedno. Bude dobré být prostě naživu a vrátit se do nor­
málního světa.«
»Pokud se ovšem nezastavíme v poušti, na ledovci nebo na moř­
ském dně.«
»Mám takový pocit,« zazněl dívčin hlas, »že ten hrad ví, kam
má namířeno, a že se mění proto, aby se přizpůsobil svému novému
prostředí.«
»V tom případě,« ozval se hlas prvního muže, »bych řekl, že se
mi tam bude líbit.«
Holrun zatlačil do dveří, otevřel je a vyšel do chodby, kde se
okamžitě ocitl tváří v tvář dvěma taseným čepelím a jedné hůlce.
»Jestli se nemýlím, pak to tedy znamená, že se nechcete vrátit
domů?« promluvil a zdvihl ruce. »Miř tou hůlkou někam jinam,
ano?« dodal. »Myslím, že ji poznávám.«
»Ty jsi Holrun,« konstatoval Derkon a sklonil hůlku, »člen Ra­
dy.«
»Bývalý člen,« opravil ho Holrun. »Kde je šéf?«
»Myslíš Jeleraka?« zeptal se Hodgson. »Myslím, že je mrtev.
Odnesli ho Starší bohové.«
Holrun mlaskl jazykem a rozhlédl se chodbou oběma směry.
»Tomuhle krcálku říkáte hrad? Mně to jako žádný hrad nepřipa­
dá. Co jste s ním provedli?«
»Jak ses sem dostal?« vyjel na něj Derkon.
»Zrcadlem. Jsem poslední člověk, který ho ještě umí ocenit.
Kromě vás tří už tu nikdo nezbyl?«
»Byli tady i další lidé – služebnictvo a tak podobně,« odpověděl
Hodgson, »vypadá to ale, že všichni zmizeli. Většinu hradu už jsme
- 202 -
prohledali a nikoho jiného jsme nenašli. Jsme tu jen my a Dilvish s
Blackem…«
»Takže Dilvish je tady?«
»Ano. Nechali jsme ho dole.«
»Tak jdeme. Veďte mě.«
Meče zmizely v pochvách a tři společníci ho vedli ke schodišti.
Na poloviční cestě po schodech dolů pocítili silný průvan. Když
došli do přízemí, všimli si, že někdejší dvoukřídlá brána se proměnila
ve velké jednokřídlé dveře, otevřené dokořán. Venku byla noc a po­
hyb hvězd se zpomalil. Když vyšlo slunce, rychle vyplulo nad obzor,
nijak však po obloze neuhánělo. Zdálo se, že přímo před jejich očima
jeho rychlost klesá.
Ještě než dospělo na vrchol své dráhy, dům se otřásl a slunce se
zastavilo.
»Jsme tady,« poznamenal Hodgson, »ať už je to kdekoli,« a po­
hlédl na zářivě zelenou krajinu, táhnoucí se k zamlženým horám.
»Není to nejhorší,« usoudil.
»Pokud si libuješ v bujné vegetaci,« dodal Holrun, který mezi­
tím přešel přes práh a rozhlížel se kolem sebe.
Blížili se k nim Dilvish s Blackem a za sebou vedli bílého koně.
»Bouřňák!« vykřikla Arlata, rozběhla se k nim a bělouše objala.
Dilvish se usmál a předal jí otěže.
»Bohové!« zaklel Holrun. »Chcete snad, abych do své svatyně
přivedl koně?«
Arlata se otočila a v očích jí zablesklo.
»Buď půjdeme oba nebo nepůjdeme vůbec!«
»Doufám, že se umí slušně chovat,« brblal Holrun a obrátil se
zpět k domu. »Tak pojďte.«
»Já nikam nejdu,« oznámil Hodgson.
»Cože?« užasl Der kón. »Děláš si legraci!«
»Ne. Líbí se mi tady.«
»Nic o tom místě nevíš.«
»Líbí se mi, jak to tu vypadá – zamlouvá se mi zdejší povětří.
Pokud se zklamu, můžu přece vždycky vyzkoušet zrcadlo.«
»Kdo by to byl řekl, jediný bílý čaroděj, kterého jsem si kdy ob­
líbil… No prosím, tak hodně štěstí.«
Natáhl ruku.
- 203 -
»Pokud někdo chcete odejít, šli byste laskavě se mnou?« skočil
jim do řeči Holrun. »Čeká mě dnes ještě spousta práce.«
Jeden po druhém se vrátili do domu; Black našlapoval o trochu
méně jistě než obvykle.
Holrun zůstal vzadu, zatímco ostatní mířili zpět ke schodišti.
»Tak ty jsi Dilvish?« zeptal se.
»Přesně tak.«
»Nevypadáš tak hrdinsky, jak jsem čekal. Poslyš, poznal jsi tu
hůlku, co má Derkon?«
»Je to rudá hůlka z Falkyntynu.«
»Ví to?«
»Ví.«
»Zatraceně!«
»Proč ›zatraceně‹ ?«
»Třeba se s ním dohodneš. «
»Třeba. Vážně jsi viděl Jelerakův konec?«
»Obávám se, že ano.«
Holrun zavrtěl hlavou.
»Jakmile se vrátíme, budu si to muset vyposlechnout od začátku
do konce, abych mohl poreferovat Radě. Možná se dokonce zase
stanu jejím členem, když už teď na té její připitomělé politice nezá­
leží.«
Vystoupili po schodech nahoru, dorazili ke komnatě se zrcadlem
a vešli dovnitř. Holrun je dovedl ke sklu a aktivoval jeho kouzlo.
»Sbohem,« loučil se Hodgson.
»Hodně štěstí,« popřál mu Dilvish.
Holrun vstoupil do zrcadla. Arlata kývla na Hodgsona, usmála
se na něj a spolu s Dilvishem zavedla do skla Bouřňáka; Derkon a
Black je následovali.
Okolní svět se na okamžik rozvlnil a všech zmocnil pocit in­
tenzivního chladu. Vynořili v Holrunově komnatě.
»Ven!« přikázal okamžité Holrun. »Vyveďte toho koně ven na
chodbu! To poslední, o co stojím, jsou malé hnědé hromádky na
mých pentagramech. Ven! Ven! Hej – Derkone! – počkej chviličku!
Díval jsem se na tu tvoji hůlku a rád bych ji získal do své sbírky. Ne­
vyměnil bys ji za jednu ze zelených hůlek z Omalskynu, masku zma­
tení a pytlík frilianského snového prášku?«
- 204 -
Derkon se otočil a podíval se na předměty, které Holrun sun­
dával z polic.
»No, já nevím…« nadechl se.
Black se předklonil.
»Ta zelená hůlka není pravá,« oznámil Holrunovi.
»Co tím myslíš? Funguje. Dal jsem za ni balík. Podívej, ukážu
ti…«
»Byl jsem svědkem toho, jak byly před tisíci lety originály zni­
čeny v Sanglassu.«
Holrun sklonil hůlku, kterou právě začal ve vzduchu kreslit oh­
nivé diagramy.
»Je to velice dobrý podvrh,« dodal Black, »můžu ti ale ukázat,
jak si to ověříš.«
»Zatraceně!« zaklel Holrun. »Jen počkej, až toho mizeru chytím.
Tvrdil mi…«
»A ten murijský silový pás, co visí na zdi, je taky falešný.«
»Toho jsem se obával. Poslyš, co kdybych ti nabídl práci ?«
»To záleží na tom, jak dlouho se tady zdržíme. Pokud tady není
místo pro koně…«
»Však nějaké místo najdeme! Určitě najdeme! Odjakživa mám
koně hrozně rád…«
Venku, v matně světélkující chodbě, hleděla Arlata na Dilvishe.
»Jsem unavená,« oznámila.
Přikývl.
»Já taky. Co podnikneš, až si odpočineš?«
»Vrátím se domů,« řekla. »A ty?«
Pokrčil rameny.
»Je to už dávno, co jsi naposledy navštívil zemi elfů, co?«
Usmál se a ostatní právě v té chvíli vyšli z komnaty.
»Tak pojďte,« vyzval je Holrun. »Tudy. Potřebuji horkou kou­
pel. A jídlo. A hudbu.«
»Ano,« přikývl Dilvish, když zamířili tunelem za ním, »je to už
dávno. Moc dávno.«
Black za jejich zády zafrkal tónem, v němž nikdo z nich neroze­
znal melodii. Světlo před nimi zesílilo a zdi kolem zajiskřily. Kdesi v
okolním světě zpívaly černé holubice, mířící k zemi a k odpočinku.
- 205 -
Roger Zelazny
Proměnlivá země
Z anglického originálu The Changing Land
vydaného nakladatelstvím Ballantine Books
v New Yorku 1981
přeložil Pavel Medek.
Obálka Petr Bauer
Ve spolupráci vydala nakladatelství
BETA-Dobrovský a Ševčík
(Praha 4, Květnového vítězství 332)
Praha-Plzeň 199 7
Sazba: SF SOFT
Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s., Husova úl. 1881
Vydání první
- 206 -