Svt je bájené místo.indd

Transkript

Svět
je báječné místo
k narození
Sborník prací z literární soutěže středoškoláků
ŽIJEME NA JEDNÉ ZEMI
Všeobecná deklarace lidských práv:
nejvýznamnější dokument 20. století?
ÚIV 2008
Soutěž vyhlásilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR
ve spolupráci s Českou komisí pro UNESCO
Záštitu nad soutěží přijali
Mgr. Ondřej Liška, ministr školství, mládeže a tělovýchovy
Karel Schwarzenberg, senátor a ministr zahraničí ČR
RNDr. Helena Illnerová, Dr.Sc., předsedkyně České komise pro UNESCO
PhDr. Petr Janyška, velvyslanec České republiky při UNESCO
ISBN 978-80-211-0566-9
Předmluva
Dne 10. prosince 2008 uplynulo 60 let od chvíle, kdy byla Valným shromážděním Organizace spojených národů schválena
Všeobecná deklarace lidských práv. Svět se v té době ještě vzpamatovával z prožitků 2. světové války. Největší válečná katastrofa v lidských dějinách přinesla nejen velké materiální škody,
ale především smrt asi 55 milionů lidí, obrovské lidské utrpení
a mravní ztráty. Všeobecná deklarace lidských práv vznikla
z potřeby světového společenství překonat dědictví války. Byl
v ní stanoven hodnotový rámec práv a svobod člověka jako základ míru, spravedlnosti a blahobytu. Výročí jejího přijetí se každoročně slaví jako Den
lidských práv.
Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy vyhlásilo u příležitosti letošního 60. výročí literární soutěž pro středoškoláky „Žijeme na jedné zemi“, jejíž téma nese otazník:
Všeobecná deklarace lidských práv: Nejvýznamnější dokument 20. století?
Po 60 letech je na místě se ptát, zda jsou lidská práva aktuálním tématem i dnes, hodnotit, jaký vliv mělo vyhlášení deklarace, a ptát se, zda a jak ovlivňuje dnešní svět a život dnešních mladých lidí.
Sborník nejlepších soutěžních prací, nesoucí podle jedné z vyhodnocených prací,
jejíž autorka se inspirovala Ferlinghettim, název „Svět je báječné místo k narození“,
svědčí o tom, že téma lidských práv a svobod je živé i v dnešní době a i u nás. Z médií
se denně dovídáme, že základní lidská práva jsou mnohde porušována. Všeobecná deklarace lidských práv sice není právně závazným dokumentem, dává však světovému
společenství do ruky nástroj, jímž mohou s velkým politickým důrazem být její zásady
vymáhány u těch, kdo je ignorují.
Vysoká obsahová i formální úroveň příspěvků činí ze sborníku „Svět je báječné místo
k narození“ nejen vhodnou pomůcku pro učitele českého jazyka a občanské výchovy,
ale i zajímavé čtení pro všechny, kdo přemýšlejí o lidských právech a svobodách v našem dnešním světě. Za to, že mohl vzniknout, je třeba poděkovat nejen autorům soutěžních prací – žákům středních škol, ale i jejich učitelům, kteří mnohdy byli iniciátory
vzniku prací, a školám, které dávají kvalitní příležitosti k rozvíjení nejen literárních dovedností žáků, ale i jejich občanských postojů a myšlení.
Ondřej Liška
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy
3
Úvod
Sborník, který držíte ruce, obsahuje práce studentů středních škol, které postoupily
do užšího výběru v soutěži vyhlášené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy
ve spolupráci s Českou komisí pro UNESCO. Organizací soutěže byly pověřeny Ústav
pro informace ve vzdělávání a Národní institut dětí a mládeže. Téma Všeobecné deklarace lidských práv a význam tohoto dokumentu pro dnešní společnost oslovilo téměř
stovku středoškoláků všech typů středních škol z celé republiky.
Studenti si mohli sami zvolit žánr, takže literární porota ve složení spisovatel a publicista Rudolf Křesťan, spisovatelka a překladatelka Daniela Krolupperová a novinářka
Radka Páleníková hodnotila vedle literární úrovně prací také originalitu uchopení tématu.
Organizátoři soutěže si váží toho, že první ročník soutěže zaštítily svým jménem významné osobnosti. Byli to ministr školství, mládeže a tělovýchovy Mgr. Ondřej Liška,
senátor a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, RNDr Helena Illnerová, prezidentka České komise pro UNESCO, a PhDr. Petr Janyška, stálý velvyslanec ČR při
UNESCO.
První ročník byl tedy úspěšně dovršen. Věříme, že všichni autoři uveřejněných příspěvků přistupovali k pracím odpovědně, vypracovali je samostatně a nevyužili částí
jiných děl, aniž by je uvedli v citacích.
Pořadatelé soutěže i editoři sborníku jsou mile překvapeni odezvou studentů i kvalitou velké části prací, které do soutěže přišly. Obojí je doklad nejen o vysoké úrovni
společenské angažovanosti i ovládání českého jazyka autorů soutěžních prací, ale také
o úrovni škol do zapojených soutěže.
Na závěr nezbývá než upřímně poděkovat autorům příspěvků tohoto sborníku i učitelům, kteří nad rámec svých povinností přivedli své žáky k napsání soutěžních prací.
Poznámka k redakčnímu zpracování: Jazyková korektura byla provedena tak, aby
nenarušila autenticitu jazykového a stylového vyjádření autorů.
5
Cena ministra školství – 1. místo
Simon
Simon Slanina
Gymnázium Jana Palacha Mělník
Dobrý den, dnes je 19. října a já mám poslední den na to, abych odevzdal slohovou
práci na téma „Deklarace práv a svobod slaví 60 let aneb Žijeme na jedné zemi“.
Hned při prvním přečtení zadání na tuto práci mi bylo jasné, že se mne to týká víc
než typicky vypadajícího Čecha, ale vůbec jsem netušil, jak celou věc pojmout.
Zeptal jsem se tedy pár svých kamarádů a dychtivě očekával jejich radu. Většina
z nich se shodla v podstatě na tom samém. Ať začnu pěkně u sebe, a že pak se to nějak vyvine...
Jmenuji se Simon a studuji čtvrtým rokem gymnázium. Už podle mého jména by se
dalo usoudit, že nebudu zrovna „blonďatej klučina od vedle“. A taky že ano. Můj děda
emigroval z Jihoafrické republiky, v době kdy tam vládla politika apartheidu. Vzal si
moji babičku (Češku) a měli spolu dvě děti, mého otce a tetu.
Táta tu zůstal a vzal si moji mamku (taky Češku). Po roce manželství jsem se narodil
já. Syn mulata a bělošky. Jsem celkem tmavý, ale krom barvy jsem toho po černošské
větvi naší rodiny moc nezdědil. K tomu přidejte fakt, že se u nás vyskytuje dosti početná nežádoucí menšina Romů. A hned je vám jasné, co měli moji kamarádi na mysli,
když říkali, ať píšu o sobě. A ač mám do romského původu daleko, často jsem se setkával s diskriminací. Svůj život bych zatím rozdělil do třech etap.
Ta první by se odehrávala od mého narození až po dobu, kdy si mě a moji sestru
vzala do péče naše babička. To se stalo krátce po tom, co nám umřela mamka a bylo
vidět, že věčně opilý „tatínek“ se o nás asi nepostará. Tenkrát mi bylo jedenáct a Lucce
(sestře) šest let. Do té doby bylo vše v pohodě. Malým dětem je vcelku jedno, s kým si
hrají a dovádějí na kolotoči nebo lezou po houpačkách. A navíc ve městě, kde jsme bydleli, znal každý každého. Všem bylo tedy známo, že pocházím ze smíšené rodiny, a nikdo mě za „cikána“ nepovažoval.
Desetiletí uteklo jako voda a čekalo nás už zmíněné stěhování. Tím začala druhá část
mého dosavadního života. Nyní jsem už o svůj společenský status musel bojovat. Už
jsem totiž nebydlel v městečku, kde mě skoro všichni znali. Navíc jsme se s vrstevníky
dostali do věku puberty. A takový mladičký člověk nebude zjišťovat, co jsem nebo nejsem zač. První týdny byly na nové škole doslova peklo. Nadávky typu „drž hubu ty cikáne“ nebyly výjimkou. Časem, když většina lidí zjistila, že jsem od Růžičků (u nás ve
městě celkem známá a uznávaná rodina), se to naštěstí zmírnilo. Ale ani potom nevymizely všechny nadávky a posměchy.
A víte, co je paradox? Na školu tenkrát chodila i skupina Romů. Kradli, šikanovali ostatní a dělali vůbec samé problémy, ale jim nikdo nikdy nic neřekl. Nikdo na
ně neměl narážky, když se třeba v učebnici objevila fotografie s romskou kapelou.
To všechno se vždycky týkalo jenom mě... Doma jsem ale babičce nikdy nic neřekl, byl jsem až moc hrdý na to, abych si stěžoval, a nechtěl jsem jí dělat starosti.
Po značném úsilí jsem se ale stal právoplatným členem kolektivu a začalo se mi do
školy chodit lépe. To už se přede mnou ale objevoval jiný problém. A sice kam po
základce.
7
Touto otázkou začalo třetí období mého dosavadního života. Většina lidí by si další
školu vybírala podle prospěchu, jakého dosahovala na základní škole. U mě to bylo jiné.
Hledal jsem hlavně místo, kde už bych nemusel zažít to, co na základce. Nechtěl jsem
už procházet tím, že někteří lidi jsou omezení tupci a dělají ostatním ze života peklo.
Naštěstí se můj prospěch shodoval s mým požadavkem a úspěšně jsem složil zkoušky
na gymnázium.
Čekal mě první den ve škole a opět jsem pociťoval obrovský strach. A jen jsem doufal
v inteligenci a toleranci mých budoucích spolužáků.
Nevím, za jak dlouho by mě kolektiv přijal, ale tentokrát to bylo strašně rychlé. Udělal jsem totiž něco, co jsem měl udělat už na základce. I když to jsou skoro čtyři roky, vidím tu situaci jako dnes. O hodině výtvarné výchovy si paní profesorka zapisovala naše
jména podle abecedy. Hned u několika jmen si povšimla cizího původu. A ještě než došla ke konci abecedy, dala do pléna otázku. „Je tu ještě někdo, kdo má někoho z rodičů
za cizince (samozřejmě se u toho usmívala)?“ V ten okamžik jsem zvedl ruku a rozpačitě řekl, že můj děda je z Jihoafrické republiky. Celá místnost rázem ztichla a směle
se mě všichni začali vyptávat na různé věci. Ještě asi měsíc se v kuse pořád jeden kluk
ujišťoval, jestli určitě nejsem Rom.
Asi po půl roce jsem se toho samého kluka zeptal já, jestli by se se mnou tak hodně
bavil, kdybych Rom byl. Řekl něco ve smyslu, že by se mnou asi tak hodně nemluvil, ale
prý se s tím už vyrovnal a říkal si, že když jsem na gymplu, tak budu v pohodě. Je ironií,
že teď je mým skvělým kamarádem a prožili jsme spolu spoustu úžasných chvil.
Víte, tím, co jsem napsal, si nechci nějak stěžovat na život. Ani poukazovat na rasismus. Ten tu byl, je a bude. Chtěl jsem tím jen říci, že i když bude Všeobecná deklarace práv a svobod slavit tisíc let, tak minimálně jedna věc se nikdy nezmění. Bude jí
povrchnost a tupost lidí. Je hezké, že máme tak významný dokument, který nám zaručuje právo na vzdělaní, svobodu a ještě jiné příjemné věci. Ale je to vcelku na nic, když
lidem chybí takové elementární přemýšlení, jako že ten druhý je člověk jako já, byť má
odlišnou barvu pleti.
Všeobecná deklarace práv a svobod slaví 60 let aneb Žijeme na jedné zemi. Tak znělo
zadání na naše slohové práce. Ale něco mě nutí se zeptat, co se vlastně slaví za úspěch?
Na to, aby se lidem vryla do podvědomí, by potřebovala ještě alespoň padesát let anebo
přímo jinou planetu...
8
Rozhovor
Zuzana Uhríková
Paní Světlana Žukovová (42), původem z Ukrajiny, ve své rodné vlasti zubařka,
nám odhalí úskalí, kterými si prošla po imigraci do České republiky.
Paní Žukovová, jak dlouho žijete v České republice?
Připadá mi to jako chvíle, ale už zde bydlím 12 let.
Proč jste se rozhodla odejít z Ukrajiny?
Někomu se to může zdát, že je to z vypočítavosti, ale není tomu tak. Pro emigraci jsem
se rozhodla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že čekám dítě. Podmínky na Ukrajině mi nepřipadaly příliš vhodné pro výchovu dítěte. Upřímně se musím přiznat, že jsem pro něj
chtěla lepší budoucnost.
Jak toto rozhodnutí přijala Vaše rodina?
S manželem jsme toto téma probírali už dříve a s mým názorem plně souhlasil. Problém byl s mojí matkou, o kterou se starám, protože pro ni představa stěhování ze
země, ve které prožila veškerý dosavadní život, byla velice deprimující.
Jak probíhalo samotné stěhování, co jste si přivezli?
Na Ukrajině jsme prodali náš skromný domek a do Čech jsme přijeli pouze s menším
finančním obnosem a s automobilem.
Jaké byly Vaše začátky?
Po značných peripetiích se nám podařilo sehnat menší domek na vesnici, kde jsme se
ovšem setkávali s vlnou nesnášenlivosti ze strany sousedů, kteří nás nazývali „Rusáky“,
nebo v lepším případě „přivandrovalci“.
To jistě nebylo nic příjemného, jak jste se s tím smiřovali?
Těžko. Ale nemohu, jak říkáte zde v Čechách, házet všechny do jednoho pytle. Našli
se i tací, kteří nám podali svou pomocnou ruku. Dokonce jsem díky jedné, dovolím si
říct, přítelkyni, našla práci. Sice jsem dělala práci uklízečky, ale byla jsem ráda za každou pracovní příležitost.
Nakously jsme téma zaměstnání. Povězte nám, jaká byla cesta k Vašemu nynějšímu povolání?
Musím říci, že velmi dlouhá a trnitá. Jak už jsem původně řekla, začínala jsem jako
uklízečka v jedné kancelářské budově, kde jsem se často stávala terčem posměchu ze
strany lidí, kteří měli prakticky nižší vzdělání, než mám já. K tomu, abych mohla dosáhnout na práci zubařky, jsem musela absolvovat přezkoušení, které bylo pro mne neúspěšné, a to z jediného důvodu, že jsem neměla český přízvuk, což prokazuje mé znevýhodnění z národnostního hlediska.
9
Ale nyní pracujete jako zubařka, jak se Vám to nakonec podařilo?
Byla jsem velice neústupná a nenechala jsem se odradit prvním neúspěchem. Nakonec
jsem tuto zkoušku udělala, sice napočtvrté, ale i tak to byl pro mne úspěch. Ale ukázala
se další překážka, musela jsem pod dohledem českého zubaře získat praxi, což samo
o sobě není takový problém, pokud nejste Ukrajinka.
Jak to myslíte?
No, tak první věc je, že vás nikdo nechce, a ta druhá je, že když už vás někdo přijme
„pod svá křídla“, tak to je za minimální plat, nižší, než který jsem pobírala jako uklízečka, což bylo velice demotivující.
Tak to Vás upřímně chápu. A teď z jiného soudku, dnes je Vašemu synovi 12 let.
Jak se společnost v této zemi zachovala k němu?
Můj syn Oleg také neměl na růžích ustláno. Jeho původ mu byl dáván najevo jak od
spolužáků, tak od učitelů a stalo se nesčetněkrát, že se domů vrátil s brekem.
Jak se Vám zde žije po dvanácti letech?
Dnes už jsou pro nás všechny tyto problémy zanedbatelné, ale nevím jestli proto, že se
k nám ostatní chovají lépe, nebo že už jsme si na to prostě zvykli.
Děkuji Vám za tento rozhovor a přeji Vám hodně štěstí a pracovních úspěchů do
budoucna.
10
Rovnice o dvou vzdálených
Lukáš Filip
Gymnázium Žatec
První vzdálená a...
Seděla na posteli a rozmýšlela svou další taktiku. Ta už ovšem bude muset vyjít, protože nemůže mrhat zbytečnými pokusy. Takhle by to moc daleko nedotáhla. Bude muset vymyslet něco neotřelého, jednoduše něco, co ještě nikdy nezkusila...
(– Co zkusit vylézt z okna?)
Lehla si na záda, dívajíc se na modře vymalovaný strop. Měkká deka pod jejím tělem
dotvářela pomyslný vrchol pohodlí. Voněla po levanduli, kterou měla tak ráda. Ta vůně
ji vždy uklidnila. Když se vrátila po náročném dopoledni ze školy, když se pohádala
s kamarádkou. Příjemné a lehké aroma jí vklouzávalo kožními póry do těla a spustilo
svou taneční hru na téma „No tak klid holka, to nemáš zapotřebí.“ Oční víčka jí pomalu
začala klesat, byla ztěžklá únavou.
Ovšem teď usnout nemohla. Musí to risknout, ač se to zdá zbytečné. Vstala ze svého
postelového útočiště a rozhodla se sejít dolů do kuchyně, kde její matka právě vařila
večeři. Nejspíš něco italského, celý dům byl totiž provoněn směsicí bylinek, kterou Jižani tak rádi používali.
(„Zase tu smrdí ta její tráva. To bude zas žrádlo pro králiky!“)
Pomalými kroky (stále se jí v hlavě formovaly myšlenky, jak zapůsobit a dotáhnout
se k brance tak blízko, aby mohla vstřelit gól a matka jí dnes večer pustila) se sunula ke
schodišti. Ještě se zastavila před velkým zrcadlem, aby se prohlédla.
(– „Ježiši, já jsem tak tlustá!“ Zvolání, jež se stalo rutinou, znějící po každém přechodu kolem zrcadla už ani nemyslela vážně. Je nepsaným pravidlem být nespokojená
se svým tělem. Tohohle pravidla se držela a vlastně i ráda.)
Váhavými kroky sestupovala z jednoho schodu na druhý.
– Čím blíž byla kuchyně, tím víc si věřila.
„Ale kdopak, že by naše mladá dáma dostala rozum a rozmyslela si to?“ Její tón byl
iritující.
– Všechny pokusy o taktizování byly rázem fuč.
„Víš mami, myslim, že bys mě pustit měla! Budou tam všechny holky od nás ze
třídy...“ Lhala, ale nedala to na sobě znát jediným zaváháním. Jestli byla v něčem zkušená, bylo to tohle.
„Opravdu všechny? Vždyť je zítra škola. To mi tu nevykládej, že tam budou opravdu
všechny. Myslím, že tam chceš jít jediná nebo maximálně s tou...“ Matka pro ni marně
hledala ten správný výraz. Tu štětku od vedle nesnášela, akorát kazí její vlastní dceru...
„Janis, jmenuje se Janis! A kolik nás tam bude, je úplně jedno. Ty mě tam prostě musíš pustit!“
„Já nemusím nic, holčičko. Zítra je škola, takže nikam nejdeš, a končím tuhle debatu...“ Matčin hlas byl naopak provokativně pořád stejný. Žádný náznak emoce...
11
„Zejtra se nic důležitého nepíše, prostě budu jednou chybět.“ Neviděla v tom žádný
problém, je to tak jednoduché. Napsat do omluvného listu nevolnost a nic dalšího neřešit.
„Ty tady jíš, spíš a koupeš se. Ty tu prostě bydlíš a já tu rozhoduju. Ty jsi ten, kdo poslouchá, já jsem ten, kdo zakazuje a povoluje. Dokud jsi tady, tak budeš chodit do školy,
jak si školní řád žádá.“ V místnosti zavládlo nervózní ticho...
„Nesnášim školu, nesnášim tenhle dům, nesnášim tebe!“ Byla plná vzteku. Vyplňoval
její tělesné útroby stejně jako kožní póry.
(...Do levandule měl však daleko...)
Matka se neudržela. Tohle nečekala a hodně ji to zabolelo. Vzrušené nervy pojednou
převzaly vládu nad tělem a matka se rozpřáhla, avšak k fyzickému kontaktu nedošlo.
Zastavila se kousek před dceřiným obličejem...
„Ty... Ty nemáš právo mě bít! Nenávidím tě!“
-Vyčítavý pohled a rychlý útěk do svého pokoje--Myslela si, že trpí, jako nikdo jiný----Byla tak naivní--Druhá vzdálená b...
„Jen se ničeho neboj, holčičko.“ Khady nechápala, co se bude dít. Bylo jí osm a stále
ještě poznávala svět kolem sebe.
„Povídej mi, co by sis přála...?“ Matka držela svou dcerku pevně za ruku a její stisk
nepovoloval. Měla ji moc ráda, ale věděla, že tohle přijít muselo.
„Chtěla bych umět číst a psát, jako ten bílý pán, co tu byl nedávno!“ Opravdu si to
přála. Přišlo jí úžasné napsat si vše, co ji napadne. Myšlenky, sny i obyčejné hlouposti.
K tomu ovšem potřebovala umět i číst. I přes svůj věk však tušila, že je to skoro nemožné.
Bylo nesnesitelné horko, rozpálený písek zastupující funkci podlahy v chýši byl o to
agresivnější. Drásal se do pokožky jako semínka té suché trávy, co roste nedaleko. Ty
s drobnými háčky, co nejdou dostat z kůže dolů. Malá Khady se té rostlině snažila vyhýbat.
„Ničeho se neboj...“ Matčin stisk stále nepovoloval. Děvčátko netušilo proč.
„Musíš být čistou ženou...“ A pochybnosti se opět rozrostly.
„Co to říkáš, maminko?“ Khadiny oči se zatřpytily zvědavostí.
Do chýše vstoupila stará žena. Děvče se jí polekalo. Její vrásčitý obličej připomínal
strašidelnou masku, již si občas kreslí muži při slavnosti deště. Bála se jí...
„Lehni si na záda, Khady...“ Dcerka svou matku vždy poslechla, proto neměla důvod
porušit to i teď. Lehla si do rozpáleného písku, do křemičitého hedvábí, jež hebkostí
neoplývalo ani v nejmenším.
12
(A ten se pustil do jejích zad i drobných ramenou, zarýval se do těla a nešlo se tomu
nijak bránit. Byl všude.)
Dívala se na strop chýše. Špinavou stěnu, v níž se lámaly silné sluneční paprsky. Holčička těkala očima z místa na místo, netušila, co se bude dít. Matka si sedla k její hlavě
a vzala si dceřiny tenké ruce do svých a stiskla.
(Teď však mnohem silněji než předtím.)
Holčička ji zespoda pozorovala a byla fascinována tou hrou stínů. Paprsky se teď nelámaly jen o strop chýše, ale především o její maminku. Vyčarovaly kolem ní zvláštní
svatozář.
Stará postava začala odříkávat slova, která dívka nikdy neslyšela. Zpozorněla a naslouchala. Nervozita se začala projevovat silnějším buchotem srdce.
(...A svatozář zmizela...)
„Maminko...?“ Khady se začala cítit v nebezpečí. Ta cizí žena byla u ní až moc blízko
a ona netušila proč. Pohlédla na svou matku, snad chtěla ujistit, že se nic neděje. Ta se
ovšem dívala na starou ženu a jasným pokynem kývnutí hlavy jí dala najevo, že může
začít.
„Musíš být čistou ženou, dítě...“ Zvýšený hlas teď připomínal saharský vítr, jenž občas v podvečer proplouvá mezi větvemi.
Khady se dala do pláče. Nechtěla zde tu ženu, nechtěla ani, aby ji matka držela tak
pevně...
– Stará žena se dotkla její vyhublé nohy –
„Ne, já nechci...“ Slzy jí pomalu kanuly po obličeji, jako malá závaží kutálející se
v písku.
– Stisk obou žen ještě zesílil –
„Mami...“ Závaží se rozkutálela mnohem rychleji.
Stará žena jí odtáhla nohy dál od sebe, dál odříkávajíc nesmyslná slova.
„Neboj se, hned to budeš mít za sebou. Bude z tebe žena, jež se bude moci provdat!“
Khady se snažila z toho sevření dostat, to však na ni bylo moc silné. Zvedla hlavu
a na chvíli zahlédla tu stařenu, držící v ruce velký skleněný střep...
...A potom jí projela tělem nesmírná tupá bolest. Vycházela z podbřišku, jako drak
mající na svém těle ostré trny. Pomalu se táhnul celým tělem.
– Výkřik bolestí, jež jí paralyzovala celé tělo –
„Musíš být čistá! Musíš!!!“
...A druhá vlna, mnohem silnější. Ten drak se rozrostl o jednu hlavu. Nemohla dýchat ani polknout. Hlas jako by jí odnesla písečná duna. Khady omdlela...
Proud krve z její pochvy se mezitím mísil s pískem a tvořil hmotu smrti.
13
...Khady od té doby nežila.
...Ona jen přežívala.
/
/Rovnice o dvou vzdálených?
A + B = Svět
14
Všeobecná deklarace lidských práv v 21. století
Jan Železný
Gymnázium Ostrov
Ekonomický rozvoj jako nástroj šíření principů Všeobecné deklarace lidských
práv
V letošním roce si svět připomíná již 60. výročí od památného okamžiku přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, jež je spojeno s heslem „DIGNITY AND JUSTICE FOR
ALL OF US“. Ovšem principy, které do ní vtělily osobnosti jako René Cassin či Eleanor Rooseveltová, čelí na počátku 21. století, stejně jako v době jejího stvoření, mnohým obtížím. Jakým způsobem uvést tyto myšlenky v život? Jaké nástroje volit při jejich prosazování? Kdo má skutečné právo posuzovat stav lidských práv v jednotlivých
zemích a kde leží tenká hranice mezi ochranou osob a nevměšováním se do vnitřních
záležitostí? Ve své práci bych se proto rád zaměřil právě na tyto těžkosti, s nimiž je
Deklarace konfrontována, popsal současné metody boje za lidská práva a na závěr se
pokusil alespoň nastínit teoretickou možnost změny současného nepříliš efektivního
systému vynucování si těchto vznešených principů. Vzhledem k značně krátkému rozsahu eseje, jenž mi nedovoluje komplexní pokrytí problematiky, jsem se rozhodl současný stav a účinek Deklarace demonstrovat na dvou modelových zemích, jejichž stav
lidských práv dlouhodobě vzbuzuje kontroverzi – Myanmarské unii a Čínské lidové
republice.
OSN omnia vincit?
Během své více než šedesátileté historie se OSN snažila vyprofilovat do pozice hlavního světového ochránce lidských práv a svobod. Zvláště po pádu železné opony a rozrušení dosavadních mocenských vazeb pocítila OSN příležitost k vytvoření nových
diplomatických kanálů, jimiž by šířila myšlenky humanity a obnovila svoji ztracenou
vážnost. Ve stejné době se také dříve opomíjená otázka stavu lidských práv dostala na
přední místo světové jednací agendy. OSN proto v březnu 1993 reagovala vytvořením
Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR – Office of United Nations
High Commissioner for Human Rights), jehož úkol dodnes spočívá v koordinaci činnosti akcí OSN k jejich ochraně a předkládání zpráv o aktuálním stavu v krizových oblastech. Přestože je činnost OHCHR hodnocena velmi pozitivně, především z informačního hlediska, k faktickému zlepšení tíživé situace postižených osob přispívá minimálně. Podobně i nově ustanovená Rada pro lidská práva (UN Human Rights Council)
postrádá významnější vliv a je stejně jako její předchůdkyně kritizována za nečinnost
a přílišnou zaměřenost na určité problematiky (viz stav palestinských uprchlíků). Podstatou obou institucí totiž dle Charty nadále zůstává soft diplomacie s absencí donucovacích prostředků, která má ovšem velmi malý vliv na zatvrzelé autoritativní a totalitní
režimy, jejichž vrchní představitelé si ji často a poměrně správně vykládají jako slabost
a jakousi mocenskou impotenci.
Celá lidsko-právní úloha OSN i při existenci Deklarace a dalších právních aktů tak
spočívá spíše pouze na medializaci problematiky, která se ovšem setkává s minimální
odezvou a ke zlepšení stavu lidských práv, jak si vzápětí ukážeme, v konkrétních oblastech nevede.
15
Nejistota demokracií a barmský Ghándí
Mezi učebnicové příklady autoritativních režimů, jejichž jednání je v rozporu s Deklarací, patří barmská vládnoucí junta, která této zbídačené jihovýchodoasijské zemi
vládne s několika personálními změnami nepřetržitě od roku 1962, aniž by však k tomu
získala mandát od samotných Barmánců. Její legitimita se zakládá pouze na existenci
propracovaného silového aparátu, jehož využívá při jakémkoli pokusu o změnu vnitropolitické konstelace. Nepřekvapí proto, že disponuje jedním z nejhorších kreditů
v míře dodržování lidských práv. Násilné stěhování, bezdůvodné zatýkání a dlouhodobé věznění bez možnosti obhajoby u soudu, politicky motivované popravy a atentáty, to jsou praktiky, s nimiž jsou denně konfrontováni členové tamního nesourodého
disentu. Avšak ani navenek loajální obyvatelstvo není armádou, která je alfou i omegou Unie Myanmaru, ušetřeno. Zvláště v odlehlých oblastech země, kde za faktické
neomezené vládce platí velitelé tamních vojenských posádek, nezřídka dochází k rabování vesnic a hromadnému znásilňování žen. Zvláště krutému zacházení jsou přitom vystaveni příslušníci národnostních a etnických menšin, jež obývají příhraniční
oblasti země. Režim je taktéž obviňován z nařizování nucených prací. Podle odhadů
ILO (International Labour Organization) bývá těchto novodobých otroků využito nejen k realizaci státních plánů, ale i projektů zahraniční společnosti (viz Total). I přes
všechny tvrdé represe se však vládnoucím generálům nedaří plně umlčet hlasy volající
po změně. V čele tamního disentu totiž stojí žena, o jejíž odvaze a nezlomnosti přesvědčení nelze pochybovat, světově populární vůdkyně, která je pro mnoho Barmánců
ztělesněním pomyslného světla na konci tunelu. Je jí laureátka Nobelovy ceny za mír
Daw Aung San Suu Kyi.
Krušný život plný zvratů a politických i osobních tragédií spolu s pílí, odvahou a neoblomnou vytrvalostí jako by vycházel již ze samotného původu této půvabné dámy.
Světlo světa poprvé spatřila 19. června 1945, v době zápasu barmského lidu za sebeurčení. Jejím otcem byl bojovník za nezávislost a jeden ze zakladatelů Burma Independent Army (známých jako „Thirty Comrades“) generál Aung San, jenž pro dosažení
svého cíle neváhal obratně kličkovat mezi britskou a japonskou armádou. Zřejmě po
něm zdědila Su Kyi odhodlání držet se svého cíle navzdory nepřízni osudu. Po otcově
zavraždění v červenci 1947 vyrůstala se svojí matkou Ma Khin Kyi, jež byla taktéž považována za významnou osobnost vznikající barmské demokracie. Přestože je zapřísáhlou buddhistkou, vzdělání se jí dostalo na prestižních anglických křesťanských školách v Barmě a v době matčina působení na velvyslanectví i v Indii. Její další cesta směřovala do Británie, kde na univerzitě v Oxfordu získala roku 1969 titul B. A. z filozofie
a politologie a poté i Ph.D. na School of Oriental and African Studies v Londýně. V Anglii se také seznámila se svým manželem, profesorem tibetské kultury Dr. Michaelem
Arisem, jemuž porodila syny Alexandra a Kima. Není bez zajímavosti, že kromě profesorské práce působila i v týmu generálního tajemníka OSN U-Thanta.
Zlomovým se v jejím životě a v moderních dějinách Barmy stal rok 1988, kdy přicestovala zpět, aby navštívila nemocnou matku. V té době se v zemi aktivizovalo demokratické hnutí odporu proti juntě generála Ne-Wina, jenž po úspěšném coup détat
z roku 1962 stanul v čele vojenské autoritativní vlády a ukončil demokratizační proces. Po „Rangúnském jaru“ následovala řada protivládních demonstrací, jež vyvrcholily
8. srpna 1988 (viz Povstání 8888). Tehdy pořádkové síly brutálně zasáhly proti demonstrantům po celé zemi. Ne-Win byl oficiálně sesazen v zinscenovaném puči a nahrazen novou sestavou generálů, jež své prozatímní vládě dala příznačné jméno State Law
16
and Order Restoration Council (SLORC). Protesty ovšem neustávaly a junta byla nucena vyhlásit demokratické volby na květen 1990. Suu Kyi tehdy vycítila možnost naplnit myšlenky svého otce a spolu s dalšími sympatizanty založila National League for
Democracy (NLD), s níž zahájila masivní agitační kampaň založenou na odkazu svého
otce, příslibu demokracie a uznání lidských práv. I přes stanné právo a výhrůžky junty
obdržela NLD roku 1990 ve volbách 82 % hlasů a získala tak 392 poslaneckých míst,
zatímco SLORC pouhých 10. Junta však vzápětí výsledky anulovala a proti hnutí za
lidská práva a demokracii nasadila sílu. Suu Kyi byla spolu s dalšími funkcionáři NLD
uvržena do domácího vězení, v němž se s občasnými přestávkami nachází dodnes. Nástup umírněnějšího generála Than Schweie do čela junty roku 1993 změnu nepřinesl,
stejně tak výzvy OSN a mnohých představitelů světových demokracií. Suu Kyi se však
nevzdává a kdykoli je propuštěna, okamžitě v duchu Ghándího teorie nenásilného odporu brojí proti režimu, volá po demokracii a požaduje důsledné dodržování lidských
práv. Nezlomila ji dokonce ani smrt manžela na rakovinu prostaty roku 1999, kdy jí
junta povolila vycestovat pouze za předpokladu, že se do Barmy již nikdy nevrátí. Suu
Kyi se rozhodla zůstat v domácím vězení a svoji bolest snášet sama. Toto nezlomné odhodlání v boji za lidská práva a síla obětovat osobní blaho za dobro národa jí vynesly
celosvětové uznání a řadu ocenění udělených in absentia – jmenujme například Nobelovu cenu míru (1991), Sacharovovu cenu (1990) či Zlatou medaili Kongresu USA
(2008).
Ve skutečnosti však svět pro Suu Kyi a její snahu o nastolení demokracie mnoho neudělal. Vůdci demokratického světa se povětšinou zmohli pouze na orální výzvy, popřípadě protestní nóty požadující její propuštění. Přestože tyto dokumenty explicitně
vyjadřují mínění globálního společenství, vzhledem k absenci represivní síly nepředstavují pro barmskou generalitu dostatečný impuls ke změně politiky. Podobně i nadnárodní organizace jen bezděčně krčí rameny, neboť nedisponuje prostředky, jimiž by
juntu přinutila změnit svoji pozici. Již samotný princip, na němž jsou tyto platformy
založeny, jim brání účinně jednat, neboť konsenzus v otázce řešení problémů zemí porušujících základní lidská práva zdaleka nepanuje. O hrdinství Suu Kyi sice pochybnosti nepanují, ovšem u mnohých zemí ve fázi finálního rozhodnutí převáží Richelieův
princip raison détat a vlastní blaho, což lze velmi dobře ilustrovat na příkladu společenství ASEAN (Association of South East Asian Nations). Mnozí jeho členové mají
sami problémy s dodržováním lidských práv, jiným v důslednější akci brání ekonomické důvody, často maskované pod princip pančašíly.
Stručně řečeno svět si s autoritativními režimy, jež soustavně porušují lidská práva,
neví rady a postrádá nástroje, kterými by podpořil tamní disidentská hnutí. V poněkud
slepé snaze nastolit změnu a snad i vylepšit svůj vlastní kredit se mnohé státy uchylují
k finančním sankcím. Teorie je prostá, postižený režim bude nucen čelit nedostatku
prostředků k vedení země, a proto zmírní svoji represivní politiku a alespoň částečně
se podvolí vůli mezinárodního společenství, popřípadě bude svržen vlastním obyvatelstvem. Výsledkem má být zlepšení stavu lidských práv a zvýšení míry demokracie. Na
příkladu Myanmaru (a nejen jeho) lze však věrně ilustrovat, že závěry ne vždy odpovídají premisám.
Tradičním uživatelem sankcí jakožto způsobu mezinárodního nátlaku jsou USA,
které po juntou organizovaném neúspěšném atentátu na Suu Kyi roku 2003 přijaly tzv.
Burmese Freedom and Democracy Act. V rámci tohoto dokumentu došlo k razantnímu
zpřísnění a rozšíření sankčního režimu. K podobným krokům po dlouhém váhaní při-
17
kročila EU i další subjekty. A reálný dopad těchto opatření? Junta přislíbila zvýšit dohled nad lidskými právy a přijala tzv. sedmibodovou cestovní mapu, jež má zemi do
roku 2010 dovést k demokracii. Ovšem už třetí krok tohoto pseudoplánu – schválení
nové ústavy v květnu 2008, rozhodně neznamenal posun k demokracii, ale naopak faktické stvrzení další vlády junty. Stav lidských práv se přitom paradoxně ještě zhoršil. Dle
zprávy amerického Kongresu z roku 2003 zasáhly sankce mezinárodního společenství
především v zemi rozšířený oděvní průmysl, což znamenalo ztrátu okolo 50 000–60 000
pracovních míst. Šance na získání nového zaměstnání je přitom v zemi téměř nulová.
V konečném součtu zde tedy máme pouze desetitisíce, možná dokonce statisíce lidí,
jimž jsou nadále vlastní vládou upírána základní lidská práva a jejichž životní úroveň díky snaze mezinárodního společenství o nápravu rapidně klesla. USA spolu s EU
a OSN argumentují elementárními pokroky a taktéž stanoviskem NLD a samotné Suu
Kyi, která neustále volá po dalším zpřísnění sankcí vůči režimu a kritizuje země, jež tyto
restrikce obcházejí, jmenovitě například ČLR. Přestože hluboce smekám před neuvěřitelnou odvahou a odhodláním této bojovnice za demokracii a lidská práva, v otázce nápravy autoritativních režimů si dovolím jejímu názoru oponovat. Ekonomický princip
raison détat a pokračování obchodních vztahů se státy typu Barmy je všeobecně považován za nemorální a odsouzeníhodný. Při bližším rozboru v sobě však dle mého skýtá
odpověď na elementární otázku problematiky lidských práv, a to jakým způsobem tato
zajistit obyvatelům inkriminovaných zemí. Pro názorný příklad nám stačí posunout se
pouze o několik rovnoběžek na sever do země Rudého draka.
Společenský vývoj v současné Číně a Evropě přelomu 18./19. století – náhodná paralela?
Lidská práva čínského lidu byla během 20. století v rámci politických turbulencí „znásilňována“ v hrůzné míře. I dnes jejich stav vzbuzuje značnou kontroverzi. Agentury
jako Amnesty International či Human Rights Watch každoročně přicházejí s velmi
kritickými zprávami, jež rozhodně nelze brát na lehkou váhu. Pravidelně v nich lze číst
případy mučení, porušování svobody projevu, potlačování náboženských skupin, rasové diskriminace, vysoký počet státních exekucí, ale i záležitosti spojené se svobodou
pohybu a bezpečností práce. Přesto se však lidskoprávní situace v posledních dvou dekádách razantně a konzistentně zlepšuje. Jaké jsou ovšem impulzy této změny? Kdo
by se domníval, že snad mezinárodní opovržení, Deklarace lidských práv, politické
a morální výzvy mezinárodních organizací či dokonce sankce, byl by na omylu. V roli
hlavního hybatele vystupuje ekonomická tranzice země spojená s přerodem centrálně
plánovaného hospodářství na poměrně specifický tržní model „kapitalismu s čínskými rysy“. Ekonomická nutnost otevření se světovému trhu za Deng-xiao-phinga
a následný příliv cizího kapitálu a FDI (Foreign Direct Investment) si vynutily zásadní
změny v čínské autoritářské společnosti. Zahraniční firmy, přinášející nejen nový kapitál, ale jisté zažité postupy a sociální vzorce, vytvořily pnutí v čínské společnosti,
jež si žádalo ekonomické reformy. Ty, přestože nebyly primárně zaměřeny na zlepšení
úrovně lidských práv, dokázaly pro Číňany udělat více než ostatní „košer“ opatření.
Přístup zahraničních korporací nelze idealizovat, 99 % procent z nich je poháněno
vidinou většího zisku pomocí snížení výrobních nákladů, nikoli samaritánskou snahou pomoci tamním residentům a zlepšit jejich životní úroveň a lidská práva. Tento
princip, natolik kritizovaný v případě jiných zemí, však daleko více než protestní dokumenty odvolávající se na 30 článků Deklarace zvyšuje kredit lidských práv v tomto
autoritativním režimu.
18
Čína se zkrátka pod nátlakem zahraničního materialismu razantně proměňuje. Jsou
vytvářeny zvláštní hospodářské zóny (viz Shenzen), v nichž panuje mnohem vyšší stupeň svobody a 70 % tamních úředníků je nově přímo voleno. V jejich agendě přitom
nacházíme reformy vztahující se ke článkům Deklarace. Podobně i kritizovaný systém
hukou, jenž pevně vytyčoval oblasti, v nichž daný pracovník může vykonávat své zaměstnání, je značně liberalizován. Migrující dělníci, kteří se nyní houfně přesouvají do
rozvinutých měst, vesměs končí jako obyvatelé příměstských slumů, jejichž pracovní
podmínky zdaleka neodpovídají důstojným standardům. Nutno však podotknout, že
už jen možnost alespoň na omezenou dobu přesídlit a býti takto zaměstnán je pro prosté Číňany tou největší a nejvíce oceňovanou změnou jejich lidských práv. Jistě taktéž
vzpomeneme prohlášení vysokého komunistického funkcionáře z poloviny října 2008,
který hovořil o demokratizaci Číny a zavedení systému plně reflektujícího Deklaraci
do konce roku 2020. Přestože je nutné tento výrok analyzovat poněkud s rezervou, je
jasné, že k posílení humanity musí z výše zmíněných důvodů zákonitě dojít.
Zatímco s přísunem zahraničního kapitálu se Čína mění, ostatní režimy, v jejichž případě byl zvolen princip izolace jakožto způsobu nápravy lidských práv (Kuba, Myanmar), se povětšinou spíše utužují a proces reformace u nich probíhá velmi pomalu, pokud vůbec. Tato alternativní teorie nápravy stavu lidských práv a způsobu vynutitelnosti
vznešených principů lidské humanity zakotvených v Deklaraci jistě nepotěší zastánce
tradičních způsobů. Stejně tak není ideální a ani absolutní, nelze ji plošně aplikovat.
Každopádně pokud se ohlédneme zpět do evropské historie, zjistíme, proč v Číně natolik efektivně funguje. Na počátku 21. století si euroatlantická společnost zvykla uvažovat o lidských právech jako o nezcizitelné samozřejmosti lidského myšlení. Přitom však
opomíjí elementární příčinu jejich rozvoje v 18. a 19. století. Osvícenství a z něho se
později rodící občanské revoluce, jež vyústily ve vytvoření korpusu, na nějž mohla být
o století později navěšena i Deklarace, nelze vykládat jako náhlé a téměř současné „pomatení mysli“ evropských monarchů. Jednalo se o logický proces ekonomické potřeby,
která ke svému uspokojení nutně vyžadovala občanské změny vedoucí k posílení lidských práv (viz např. zrušení nevolnictví a reforma jurisdikce). A právě zde můžeme nalézt paralelu se současnými diktaturami. Čína se taktéž ocitla na prahu ekonomické nutnosti, která sice na rozdíl od osvícenské Evropy přichází zvenčí, ale vyvolává podobné
posílení lidských práv. Naproti tomu státy žijící v izolaci (ať už dobrovolné či vynucené
mezinárodním společenstvím) nejen že materiálně zaostávají, ale úroveň lidských práv
se v nich povětšinou zhoršuje. I zde se přitom nabízí srovnání s carským Ruskem, jehož
obyvatelé o lidských právech svých kolegů ze západoevropských monarchií mohli jen
tiše snít. Povstání děkabristů a podobné revolty z nouze stejně jako současné hrdinné
pokusy Suu Kyi a jiných disidentů hmatatelné výsledky nepřinášejí.
Všeobecná deklarace lidských práv prozatím zůstává nepřekonaným dokumentem,
který má své opodstatnění i ve 21. století. Mezinárodní společenství by se však mělo
zamyslet nad metodami jejího prosazování.
Literatura:
McCain John, Salter Mark, Proč je důležitá odvaha: Cesta ke statečnějšímu životu,
Mladá fronta, Praha 2008, 184 stran, první vydání, překlad: Malát Vladislav, ISBN:
978-80-204-1883-8
Fishman Ted C., China INC. – Jak Čína drtí Ameriku a svět, Alfa Publishing, s. r. o.,
Praha 2006, první vydání, překlad: Kříž M., Hanzl J., ISBN: 80-86851-44-3
19
Čestné uznání České komise pro UNESCO
Žijeme na jedné savaně
Jiří Bejlovec
Střední průmyslová škola elektrotechnická Praha 10
První paprsky ozářily lesklou srst mladé antilopy. Skrze rozvětvený, avšak suchý strom
házelo světlo dlouhé stíny. Jakmile se pozvedlo jedno zvíře, ostatní udělaly totéž. Stádo
se dalo poklidným vlněním do pohybu vyprahlou stepí. Mláďata cupitala kolem svých
vzorů. Tmavé oči se leskly jako desítky černých perel. Horký letní vzduch zavanul kolem a rozvlnil suchou trávu. Pár mraků na obloze nemohlo zastínit sílu slunce, které
nemilosrdně sálalo na celý kraj.
A pak se zahoupalo křoví. Vítr však v tu chvíli nefoukal.
Oštěp letěl ladným obloukem a jeho hrot zamířil přesně na svůj cíl. Prorazil si snadno
cestu skrze kůži a prodral se přes svalovinu. Rozštípl žebro a uvízl blízko srdce. Antilopa lehla na zem a její zmatené společnice se pustily pryč. Přeskakovaly její tělo, z kterého pomalu odcházel život.
A křoví se zahýbalo podruhé. Vyběhl z něho podivný malý človíček. Za ním další
dva. Křičeli bojový pokřik a jejich masky vypadaly strašlivě. Peří, kterým měli posázené
různé ozdoby, létalo na všechny strany. Každý z mužíků držel dřevěný oštěp a svým
hrozným hlukem ještě popohnali stádo běžících zvířat. To je již nemuselo zajímat.
Malí tmaví mužíci se dostali k mrtvé antilopě. Párkrát do ní kopli, ale skutečnost
byla jasná. Dneska bude co k jídlu. A ženy budou mít radost. A děti také. Jedna maličkost ovšem byla šrámem na jejich poklidném životě křováckého kmene.
Vedlejší vesnice.
Šamanem se stal zlý muž. Považoval za správné vydržovat zajaté bojovníky pro otrockou práci, a to včetně dětí. K tomu kradl jejich ženy.
Ale hlavně, oni měli tmavší pleť! A světlejší nemohli dopustit, aby si někdo tmavší
vyskakoval. Proto na vesnici a na kmen Velkého Slona, Který Byl Silnější Než Vypadal
zaútočí.
Sice to nebude poprvé, avšak tentokrát mají výhodu. Velký Kostěj jim posvětil útok.
„Budu bojovat a náš kmen nepodlehne! Zvítězíme!“ řekl podivnou řečí muž ze skupiny lovců. Spíš to znělo jako svázaná kůra, která o sebe cvaká ve větru.
Dva spolubojovníci se na něj s výrazem zmatenosti podívali. „Proč to říkáš? Když jsi
náš hlavní bojovník, tak budeš bojovat. Možná že starý Tuk-Tuk nebojoval, jenže tomu
taky bylo o pár let více než...“
„Zmlkni,“ umlčel Nos-Ne křováka. Ten byl ozdobený suchým dřevem a v nose měl
kel, který ho evidentně táhl k zemi. Ovšem hrdý muž se nikdy nenechá stáhnout ke
dnu. I když takový šlof ík by neuškodil. Hmmm... šlof ík...
„Hej, slyšíš mě? Už zase máš ten přihlouplý výraz ve tváři!“ křikl Nos-Ne na muže.
„Jo jasně,“ probral se Trávičlist z transu. Už zase okno. Nasával vzduch plný prachu. Ach ten krásný pocit, když vám Afrika darovala něco ze svého lůna. Třeba antilopu.
„Už zase jsi šňupal! Přiznej se! Jdeme na lov a ty šňupeš! No paráda, to snad nemyslíš vážně. Víš, že šňupat se může jenom, když nám to náš šaman dovolí,“ prohlásil vážně Nos-Ne, hrdý zástupce celé bojové skupiny. Se svým odvážným přístupem se
20
brzy stane náčelníkem! Nebo zemře. Ať tak, či onak, bude to pocta. Dnes jeho hrůzostrašné kresby na obličeji skutečně naháněly strach. Pot se mu leskl v záři savany, na
jejímž obzoru se třepotal vzduch.
Kusnekusjo přivázal antilopu na klacek. Provaz utáhl svojí hrubou silou a neumělý uzel sedřel kůru. Chystal se jít. Trávičlist pochopil náznak a zvedl druhou stranu
klacku. Oštěpy si nesli v rukou a štíty se jim pohupovaly na bocích. Jejich velitel NosNe se ještě chvíli zamračeně rozhlížel po území, po jejich lovišti a domově. Hrdě vypjal
hruď a už nezaznamenal Trávičlistův pošklebek. Trávičlistovi přišlo směšné, co NosNe dělá. Zdál se mu vždycky namyšlený a zbytečně přihlouplý.
Asi v polovině jejich cesty někoho uviděli. Běžel proti nim člověk. Nos-Ne rychle
seběhl z cesty do křoví a přikázal totéž spolubojovníkům. Keře se mocně zakymácely
a uprostřed, mezi úkryty, zůstala komicky ležet mrtvá antilopa na klacku.
Relativní ticho přerušil hluk dusajících nohou. Muž se zastavil u mrtvé antilopy navázané na dřevě. Koukal na ni a trochu šťouchl do klacku. „Žiješ?“ zeptal se.
„Ustup bídáku! To je naše antilopa, proklínám tě do třetího kolena!“ zařval někdo
zuřivě z křoví. To samotné se významně zakývalo. Takový akt by snadno rozrušil i nejnebojácnějšího člověka. Ovšem jen za případu tmy, hrozivých blesků a lví smečkou
v zádech.
„Madam, co jste prosím říkala?“ hleděl příchozí strnule na antilopu. Nehýbala se.
„Ale nic,“ vystoupil Trávičlist z porostu. Za ním se vydrápal jeho společník, jenž zápasil s větví o svůj štít. Ta bohužel nedbala nadávek a bojovníkův majetek nechtěla za
žádnou cenu vrátit.
„Zdravím tě, Skrči,“ pozdravil Trávičlist příchozího. „Co nám přinášíš za zprávy?“
„Okamžitě vypadni, skrčku jeden potvoří!“ zanadávalo křoví Nos-Neovým hlasem.
Viditelně se zakymácelo.
„Tomuhle říkáte tichý infiltrační postup? S tím určitě nepřítele zaskočíme,“ zamumlal Skrč. „No, alespoň se pobaví...“ Pohlédnul významně na Trávičlista. „Ihned musíte
k Velkému stromu, schyluje se k bitvě. A tentokrát k nijak malé. Bude možná rozhodující pro přežití naší vesnice. Tmavší chtějí zaútočit.“
Nos-Ne konečně vystoupil ze svého úkrytu. Všechny pohledy se upíraly na něj. Jeho
rozmazaná barva ve tváři vytvářela zajímavé spirály. Ruce měl viditelně poškrábané.
„No co, v tom křoví byla nějaká surikata nebo co. Tak jsem ji chtěl seřvat a ona mě
kousla, potvora,“ pokrčil rameny.
Vysloužil si jen zlé pohledy. Situace však byla velice vážná. Nastávající bitva bude
zřejmě strašlivá. Podle toho, co říkal posel Skrč, tak jejich Šaman, přestože nebojoval,
přislíbil, že se bude modlit a tím provázet bojovníky po celou bitvu. Trávičlist při této
poznámce nepřiměřeně posuňkoval, za což byl okřiknut svým velitelem, jenž kráčel
hrdě vstříc bitvě. Asi mu nevadilo, že jeho ozdoba z barevných provázků byla protkána
větévkami z roští a za nohu vláčel další odpad. Oštěp měl pozvednutý k nebi. Dokonce
kvůli bitvě nechali na slunci antilopu, o kterou se teď podělí jiní predátoři. To dopalovalo nejvíce Trávičlista, protože už se těšil, jak Kukula udělá výborné plátky na ohni.
Od ní chutnalo antilopí nějak jinak, nějak lépe.
„Myslete na budoucnost, muži. Za chvíli jsme tam,“ povzbudil velitel bojovníky.
„Vždyť já nad ničím jiným ani nepřemýšlím. Hlavně ta nejbližší budoucnost mě
trošku deptá, protože tmavší nám nakopou naše světlé zadky,“ lamentoval Trávičlist.
„My zvítězíme! Musíme! Oni jsou přeci tmaví a my světlejší! A navíc oni si začali.
A osvobodíme naše ženy. A vymýtíme otroctví, které provozují. Pak zavládne v savaně
21
mír.“ Nos-Ne si byl poměrně jistý vítězstvím. Jenže úplně stejně jistý si byl býložravostí
ještěrky, kterou vyháněl z díry. Od té doby nosil ty okrasné jizvy, jak jim říkal.
Pak už pomalu byli u Velkého stromu. Bojové manévry slyšeli již z dáli. Nesli se přes
pláně pustého afrického území. Pokřik se mísil s tlukotem štítů o štíty, oštěpy o zem
a dusotem desítek nohou. Obrovská pláň o velikosti několika sloních tlup byla rozdělena na dvě poloviny. Na jedné straně světlí, na druhé tmaví.
Zatím pouze hrozili.
Bylo jasné, že se schyluje k největší bitvě, kterou zažila savana okolo Velkého stromu.
Ten svojí majestátní korunou poskytoval nejenom stín. Jeho až poeticky mrtvé větve
se čněly do výše a budou navždy hlídat mrtvé. Mrtvý strom pro mrtvé lidi. Náhrobek
nad dějem zkázy.
Nos-Ne zastavil a nevědomky si rozmázl po obličeji zbytek barvy. Trávičlist by se
smál, nebýt nadcházející bitvy, která završí dlouholetý spor. Jak může trvat dlouho hrození, napadlo ho. Také přemýšlel o útěku. Jenže vždycky se najde někdo, kdo ho nabonzuje nebo ho rovnou střelí do srdce. I když Trávičlista napadala i horší místa, kam by
mohl být trefen. Z úvah ho vytrhl Bojový pokřik, který vyzýval k sešikování.
Trávičlist postrčen Nos-Nem se ocitl tam, kde vůbec nechtěl být. Vedle prcka
KusTuka. „Ale ne. Ze všech lidí, kteří tu stojí, se musím dostat zrovna k tobě. Vždyť
tebe porazí i děda Troud a ten je již několik let po smrti,“ zanadával na špatnou situaci
Trávičlist a postavil si štít před sebe. Ostatní sice křičeli a hrozili, jenže k čemu jim to
bude, až nějaký srab na druhé straně vystřelí šíp. KusTuk se zakymácel a málem upadl.
Trávičlist zatoužil mít vedle sebe siláka Muskutla, protože ten by ho mohl uchránit
a zachovat mu tím život alespoň o pár okamžiků déle.
Potom někdo zavelel k útoku.
A Trávičlist upadl k zemi. Nohy ostatních se daly do pohybu a běžely kupředu. Bohužel Nos-Ne se také opozdil a tak měl čas zvednout hrubou silou simulanta. „Co blbneš? Do boje!“
„Já jsem zraněn. Teda skoro mrtvý, budete to muset zvládnout beze mne!“ snažil
se Trávičlist vyvléknout. Jak mohl tušit, že ho bude jeho velitel sledovat a zabrání mu
v jeho zbabělém ústupovém plánu. Pohlédl vstříc krvavé vřavě a kupodivu zjistil, že
není zase tak krvavá. Někdo celou řadu válečníků zastavil. Uprostřed na kameni stál
menší tmavší černoch a mával jakýmsi kusem kůry. A tak s válečným pokřikem vběhl
Nos-Ne mezi nebojující. Ještě horší na celé situaci bylo, že tlačil před sebou Trávičlista.
„Já za to nemůžu, on mě sem dotlačil. Trhal jsem kořínky a najednou mě tenhle šílenec popadl,“ shodil hned Trávičlist všechnu vinu na vykuleného Nos-Neho. „Viděl jste
mě snad někdo, jak dělám mrtvého... teda chtěl jsem říct, já to nebyl. Nemůžete mě obvinit dokud mi to nedokážete!“ pohrozil zmatený bojovník.
Konečně si mohl prohlédnout nepřátele. Hroziví bojovníci. Měli stejné štíty jako jeho
kmen, ale měli na nich jiné malůvky. A také měli jinou barvu kůže. I když je pravda, že
oči měli dvě a také mezi nimi byl téměř u každého nos. Vlastně ve světle slunce nevypadali tak strašlivě. Šaman je popisoval jako řvoucí bestie pomazané krví nepřátel. Ve
skutečnosti v nich vycítil i trochu... strachu?
A teď všichni čekali naproti sobě a hleděli na mužíka, jenž stál na kameni a díky
tomu byl stejně vysoký jako průměrný křovácký muž. Mával kusem kůry, znamením
míru. Očekávání by se dalo krájet. Dokonce i zbloudilá antilopa hleděla s upřímností
ku svým nepřátelům. Věřila, že by mohla uzavřít v takové situaci příměří.
22
Někdo závažně zakašlal.
„Tak budeme bojovat nebo ne?“
„Je konec,“ řekl zvláštním tmavokožným dialektem mužík s kůrou. „Náš strašný, zlý
náčelník byl zabit. Již nemusíte válčit. Chystáme mír.“
Mezi bojovníky to začalo hučet. Zbraně viditelně poklesly. Někteří dokonce zavěsili
své štíty na ramena. Nos-Ne se válel po zemi a snažil se rozplést z vybavení, do kterého
ho uvěznil jeho nesmyslný vpád. Podvědomě si všichni přáli zastavení bojů, ale nečekali, že by skutečně mohlo přijít. Teď se tmavší i světlejší téměř semkli kolem mluvčího.
Nevyřčená otázka obíhala kolem dokola. Proč tak náhle konec válčení?
„Proběhl puč. Zjistili jsme, že náš velitel se balil. Chtěl prchnout i se svými nejbližšími. Proto zakročil šaman. Rychle srotil poslední bojovníky a zaútočili jsme na náčelníka. Operace se zdařila, pacient zemřel,“ těkavě pověděl mužík. Pak sklonil pohled.
„Chceme vám nabídnout mír mezi vesnicemi. Všechny ty roztržky a bitky byly hloupé.
Je mezi vámi velitel?“
Jako bájný fénix z prachu povstal Nos-Ne ze země. Jeho pohled vyjadřoval odhodlanost samu. Rozmazaná barva se mísila s prachem a jinými zbytky výzdoby. Sice ještě
nebyl velký vojevůdce, ale vedl skupinu. A tohle mohla být příležitost.
„Poslouchám tvé nabídky, tmavý muži!“
„A to je hned první chyba. Již mám nápad, jak by mohla taková dohoda vypadat. Rasová bezúhonnost, svoboda slova, možnost být zvolen velitelem...“
„No ale budu tím velitelem já, že ano? Myslím, že jsem na to dost schopný!“
„Když vás lidé zvolí, budete velitelem,“ pokýval hlavou mužík.
„Dobře, ale zvolí mě, nebo ne?“
„Jak vám mám na tohle odpovědět? Vesnice si to musí přát. A víte co? Odveďte mě
k vašemu šamanovi,“ sestoupil mužík z vyvýšeniny. Teď bylo teprve vidět, jak je malý.
Člověk, který by špatně viděl nebo měl v sobě pár moků, by ho lehce mohl považovat
za dítě.
Pár bojovníků sice remcalo, že nebude žádný boj, někteří dokonce navrhovali alespoň menší pranici, ale celkově byli rádi, že se zbavili tyrana. A v atmosféře vzájemné
solidarity, kdy se objímali tmavší se světlejšími, zanikala i bariéra v jejich srdcích.
Vyrazili do vesnice, aby se dohodli na spolupráci.
***
„Docela to šlo, nebýt těch našich žen. Co je to napadalo? Ještě teď smrdím,“ povzdechl si Trávičlist.
„Je pravda, že jejich jednání bylo poněkud nešťastné,“ vzpomínal Kusnekusjo. „Koho
by napadlo, že jakmile nás uvidí svorně pochodovat, usmyslí si, že jsme nepřátelská
banda a zaútočí. Mimo ten incident s házením zkaženého jídla naštěstí nenastalo nic
překvapivě provokativního.“
Dvojice bojovníků, nyní hledačů, se pokoušela vyhledat ztracenou antilopu. Pořád tu
byla šance, že jí požírači mrtvol nechají alespoň kousek. Při nejhorším zbudou aspoň
nějaké pěkné kosti. Trávičlist si už dlouho chtěl pozměnit interiér své chýše, jenže při
předání zvířete je postup vždycky totožný. Jídlo pro všechny, ale ozdobné kosti zůstaly
jen prominentním lidem. Kdepak známosti, ty jsou nade vše. I když i šaman by se mohl
občas něčeho vzdát. Stejně už to nemá kam dávat.
Trávičlist kopl zlostně do kamene a ten jako naschvál uhnul jeho noze. Hloupý kámen. „Hele, ty, Kusnekusjone, co všechno vlastně vyjednali?“ podotkl rozmrzele muž.
Kusnekusjo jen hloupě koukal. „Přece ten mírotvorce, ten trpaslík s naším šamanem.
23
Vím akorát, že chtěli zabránit dalším rozepřím. Však já jsem vždycky říkal, že barva
kůže není důvod pro válčení,“ odplivl si Trávičlist. „Pak něco s tím volením. Nos-Ne
se dohadoval ještě před našim odchodem, viď? Nedokáže pochopit, co znamená právo
být volen. Správný adept na místo velitele,“ ušklíbl se a upravil svoji obrovskou kost
v nose. Přemýšlel, že by si nějaké ještě dal do uší.
Kusnekusjo oštěpem znuděně kreslil za sebe čáru do prachu. „Trávíčliste, ty jsi byl
zase mimo. Jako první věc propustili zajatce, včetně našich žen. I když některé nechtěly. Měly už... závazky. Naše dvě vesnice budou spolu silné. Víš, jeden oštěp zlomíš,
ale vezmi jich víc a –“
„Já vím,“ dokončil Trávičlist, „víc oštěpů nezlomíš, protože tě při jejich krádeži přistihnou. Znám.“
„Ale je to krásné přirovnání,“ usmál se Kusnekusjo.
„A pravdivé. Hlavní však je, že otroctví nyní není možné. Svoboda nás povede. Nebylo tohle to křoví?“
„Podívej, Nos-Neho ozdůbka. Jsme tu správně. Hele, kam si schoval tu antilopu?“
Chvíli oba bojovníci hledali po okolí. Když se jejich stopy už moc smísily se stopami
Nos-Neho zápasu se surikatou, vzdali pátrání. Kořist zmizela. Snad si ji něco odtáhlo.
Trávičlist se jen zamračil. „Sakra, chtěl jsem z ní tu kůži. Víš, myslel jsem, že si otevřu
takový malý rodinný podnik, nic velkého, na zpracování kožešiny. Jenže šaman zase
svede na bohy, že mi to nechtějí dovolit. Jeho bohové...“
Kusnekusjo pátral po antilopě jenom na oko. Nejradši by šel spát. Opravdu nevydařený den. Špatné probuzení, pak ho tahají do boje a nakonec musí jít hledat něco, co
už dávno skončilo v tlamě nějakého mrchožrouta. Ještě by mu mohla spadnout chatrč
a bude to dokonalé. Přesto se snažil Trávičlista neodbýt. „V nové dohodě jsou i slova
o volném obchodu. Můžeš si prodávat, co chceš. Vyřezávané kosti, oštěpy, kůže. Cokoli. Ten vyjednávač byl chytrý. A také můžeš přijmout náboženství druhého kmene!“
„A co uctívají? Náš šaman je do Velkého Kostěje celý hrr.“
„Mají Omletý Kámen. Je to jejich největší legenda.“
Trávičlist si unaveně otřel čelo. Žádná antilopa kolem nebyla. Bůhví, jestli jsou vůbec správně, protože, pokud si dobře pamatoval, minulý týden se jistá nehoda stala
Nos-Nemu také u jiného keře. Správný velitel se nezapře. Hlavně, že ví, jak si správně
namalovat obličej.
„Jdeme domů, nemá to cenu. Ale ta naše domluva mezi vesnicemi, ta stejně stojí za
to, když o tom tak přemýšlím,“ zadíval se Trávičlist na zacházející slunce. „Konečně
něco, kde máme řečené práva a svobody. Doufám, že na tuhle dohodu nikdo nezapomene.“
Kusnekusjo byl rád, že půjdou domů. Hodil nenápadně svůj oštěp do křoví, aby se
mu lépe šlo. Ve vesnici si nějaký ukradne, známé pořekadlo mluví přeci pouze o větším
množství kradených oštěpů, jednoho si nikdo nevšimne. „Jistě se na nic nezapomene.
Budeme svobodní. Obě vesnice! Něco tak velkého se už hodně dlouho nepodařilo. Neuvěřitelné, že si to všichni podvědomě přáli a přesto nic pro mír neudělali. Až přišel tak
velký tyran, že nás nenávist sjednotila. Dostali jsme velkou ránu, která nás probudila!“
„Tak, tak. Řekl bych, že naše dohoda je největší na světě. Kde jinde to asi dokázali? Nikde,“ řekl Trávičlist a vykročil. Pak si ještě pro sebe tiše zašeptal: „Krásný pocit.
To musí být skutečně ta nejlepší dohoda o lidských právech a svobodách na celičkém
světě...“
24
Dva světy
Barbora Čunátová
Gymnázium Pierra de Coubertina Tábor
Úterý. Zase jeden z těch dlouhých a nekonečných dnů strávených na rozlehlých pláních jordánské krajiny. Samantha si zhluboka oddechla. Připadalo jí, že musí každou
chvílí klesnout vyčerpáním. Podívala se nahoru na zlatý kotouč, který ji pomalu ale
jistě spaloval k smrti svými žhavými paprsky. Nemohla si ale dovolit nedávat pozor
delší chvíli, místní hlídač viděl všechno a i nepatrnou nepozornost nenechával bez bolestivé odměny.
Slunce pomalu zapadalo a skupinky děvčat se rychlými kroky vzdalovaly od nenáviděných polí. Samantha nevěděla, proč sem den co den chodí, nevěděla, že za svou
práci dostává její otec peněžní odměnu, věděla pouze, že kdyby neuposlechla otce, nebyla by si jistá ničím, ani svým vlastním životem. Jednou byla svědkem prohřešku své
starší sestry, která neuposlechla a kvůli spálenému předloktí odmítla jít do práce. Otec
se rozzuřil a sestru uškrtil. Matku, jež chtěla nebohé dceři pomoci, odhodil na rozpálená kamna. Proto musí být poslušná, aby si zachránila svůj život.
Když se vrátila domů, čekala ji druhá směna. Musela poklidit, vyvést kozy na pastvu, udělat večeři, postarat se o své mladší sourozence a posloužit otci. Ten si ji večer
zavolal k sobě a řekl, že se bude Samantha vdávat. Prý jí vybral bohatého ženicha, kterého si příští měsíc vezme a bude s ním žít. Samantha vše odkývala a začala se těšit na
svou svatbu. Zítra k ní přijde bába, aby zkontrolovala, zda je dívka čistá a připravená
na manželství. Ten večer nemohla Samantha dlouho usnout. Nebylo to tím, že spala
na seně s ovcemi, ale pořád myslela na to nové, co přijde, a také na to, jak moc se jí dosavadní život změní. Snad ji nebude manžel moc bít. Snad ona bude dobrá manželka
a porodí mu co nejvíce zdravých a silných chlapců. Samantha si představovala příští
dny v růžových barvách a pomalu se propadala do říše snů.
Crrr!!! „Panebože! Zas to otravné zvonění budíku! Mám chuť praštit s ním o zeď!“
rozespale nadávala Kateřina. Jako každé ráno měla chuť provést něco moc ošklivého
svému budíku, který ji upozorňoval, že je ten pravý čas vstát, aby stihla školní autobus. Po pár minutách přece jen vstala a vydala se rovnou do kuchyně, prozkoumat, co
ukrývá tajuplné místo zvané lednice. Našla sýr, džem, jogurt a nějaké ovoce. Otráveně
vyndala jogurt a z levé přihrádky vytáhla 100% džus. Stále ještě ve špatné náladě vykonala nezbytnou ranní hygienu a jen tak tak doběhla školní autobus.
První hodina byla biologie. „Alespoň něco pozitivního,“ řekla si Katka. Milovala
všechny empirické předměty, ale s jazyky vedla boj už od malička. Po střední škole půjde studovat zoologii, o tom byla přesvědčená. Dopoledne uteklo jako voda. Oběd ze
školní jídelny se opět nedal jíst. Vzpomněla si na známou filmovou větu: „Co by za to
daly děti v Africe?“ a sama pro sebe se pousmála. V Africe možná, ale tady ve střední
Evropě nikoli. Odnesla netknuté jídlo nazpátek a šla si koupit cheeseburger do rychlého občerstvení. Teď ještě přežít cestu autobusem domů a pro dnešek má vystaráno.
Avšak když vyšla před školu, čekalo na ni milé překvapení. Na ulici stál nablýskaný Pegueot a za volantem seděl její přítel Mirek s pusou od ucha k uchu. Věděla, že odvoz ne25
bude jen tak zadarmo, ale určitě lepší, než se mačkat v přeplněném autobuse. Mirek ji
na přivítanou vášnivě políbil a seznámil ji s jeho dnešním programem. Katka souhlasila
a domů se vrátila až kolem 8. hodiny večerní. Tam na ni čekala rozzlobená matka a nemohla pochopit její odpolední nepřítomnost. Skončilo to jako vždycky hádkou. Katka
utekla do pokoje a pro jistotu si zamkla. Na uklidnění si pustila nejnovější CD Red Hot
Chilli Peppers a zapnula ICQ. Během chvilky si psala nejméně s pěti přáteli.
Teprve v 11 hodin si uvědomila, že je unavená a šla se v rychlosti osprchovat. Cestou jí padly do oka noviny položené na dřevěném stolku v kuchyni. Na titulní straně
byla jakási zahalená snědá dívka a všude po těle měla modřiny a krvavé šrámy. „No
fuj,“ pomyslela si Kačka, „to musí dávat takovej hnus i do novin?“ Ale nedalo jí to a noviny přece jenom otevřela. Ze stránky se na ni šklebil nápis: „JORDÁNSKÁ DÍVKA
UBODANÁ SVÝM MANŽELEM“, to ji zaujalo. Článek si tedy přečetla celý. Jednalo
se o nějakou jordánskou dívku, kterou zabil její manžel kvůli nevyleštěným botám. Náhodou na ni narazila humanitární služba projíždějící touto oblastí. Případ se prý vyšetřuje, ale mezinárodní společnosti proti těmto muslimům mnoho nezmůžou. „Tohle se stává denně“, tvrdila zástupkyně jedné společnosti, zabývající se problematikou
těchto států.
Uběhlo pár minut a Katka stále konsternovaně „zírala“ na článek s ubodanou dívkou.
Představovala si sebe na místě té zubožené dívky. Pochopila, jaké má štěstí, že bydlí
zrovna tady, ve střední Evropě. Sice si stěžuje na školu, jídlo, rodinu... Ale když srovná
své podmínky s ostatním světem, může si směle gratulovat.
26
Svět je báječné místo k narození
Andrea Hlínová,
EDUCAnet – Soukromé gymnázium České Budějovice, s. r. o.
Svět je báječné místo k narození,
jestli vám nevadí, že někteří lidé umírají po celý čas, nebo snad mají jen hlad čas od
času, což se dá celkem snést, pokud to nejste zrovna vy. ... Jestli vám příliš nevadí pár
měknoucích mozků na vyšších místech, nebo nějaká ta bomba, kterou vám sem tam
zcela jistě hodí někdo na hlavu, a různé jiné nepřístojnosti, které víc než dost sužují
naši patentovanou společnost a její potentáty.
Dovolila jsem si vypůjčit verše Lawrence Ferlinghettiho, protože i když vypovídají
o době staré přes půl století, vypadá to, jako by je psal dnes. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod je jen o málo starší, a vypadá jako hudba budoucnosti. A to má kořeny v první novodobé demokratické ústavě světa z roku 1787!
Co vlastně Všeobecná deklarace lidských práv a svobod je? Předpokládala jsem, že
je zbytečné vysvětlovat, co tento důležitý dokument znamená, neboť se týká každého
člověka, který žije na Zemi. Ale takto optimisticky jsem uvažovala jen do chvíle, než
jsem se o soutěži na toto téma zmínila před ostatními. Čekalo mě nemilé překvapení.
Jak se může stát, že někteří lidé v dnešní době nevědí, co to je „ta nějaká deklarace“?
A není to ten hlavní problém? Jak lidé mohou respektovat něco, o čem nevědí, že existuje! Nebo možná nechtějí vědět.
Od zrodu lidské společnosti je lidstvo provázeno jasnou nerovnoprávností. Nerovností pohlaví, rasy, jazyka, náboženství,... Vzpomeňme jen na otroctví, ghetta nebo
koncentrační tábory. A existuje řada dalších příkladů. Proč lidé nedokážou tolerovat
ostatní, jednat s nimi jako se sobě rovnými? Všichni se rodíme stejně, tak proč by měly
být nějaké rozdíly?
A kdo vlastně přišel s myšlenkou, že si lidé nejsou rovni? Jaké měl argumenty, že
přesvědčil tolik lidí, aby mohlo vzniknout otroctví a další naprosto nemorální, člověka nedůstojná ponižování druhých? Je však možné, že kdyby k takovýmto činům
nedošlo, nikdy by se lidé nedohodli a tato listina by neexistovala. Nebylo by jí potřeba.
Lidé pochopili, že je nutné začít těmto činům zamezovat. Jsem ráda, že se podobné
věci na většině míst světa už nedějí a Deklarace je respektována, avšak jsem si vědoma,
že jsou na světě stále místa, kde jsou lidská práva a svoboda prázdnými pojmy. Co dělat, aby takových míst bylo stále méně a méně? Kdo přesvědčí všechny lidi o správnosti
této deklarace? Ano, příliš mnoho otázek. Kdo mi na ně může odpovědět?
10. prosinec 1948 je opravdu důležité datum pro celou lidskou společnost. Lidé nedlouho před tím sužovaní druhou světovou válkou si uvědomili, kam až může zajít
nerovnoprávnost a porušování svobody ostatních, konečně pochopili, že není rozdílů
mezi Američanem a Evropanem, mezi bělochem a černochem. Že bychom neměli
ostatní odsuzovat jen proto, že je to křesťan, či muslim. Každý musí mít stejná práva
coby č l o v ě k! Mezi lidmi sice existuje hodně odlišností, ale je jen jeden svět, kde
všichni žijeme. Ať nás dělí ohromný oceán nebo vysoké hory, náboženství nebo barva
pleti, jsme lidé a jsme si rovni!
27
Myslím si, že se lidská společnost nemůže posunout dál, pokud nepochopí a nepřijme za svou tuto nejzákladnější myšlenku. Pokud budou lidstvo neustále provázet boje
a děsivé činy spojené s nerovnoprávností, nebudeme se moci soustředit na ostatní věci,
jako je například věda. Kdyby všichni lidé chápali a vyznávali tuto myšlenku, pak bychom již nemuseli vkládat úsilí do prosazování lidských práv a svobod a mohli bychom
síly přesunout do jiného oboru. Myslím si, že pochopení této deklarace je základní krok
ke všem ostatním celosvětovým úspěchům.
Chceme žít ve světě, který bude žít v míru. Kde strach nebude mít místo, lidé si budou navzájem pomáhat, a nikoli naopak. Ve světě, kde nezáleží, jakým jazykem mluvíme, v co věříme, zda jsme muž nebo žena. Ve světě, v němž bude záležet pouze na
tom, s jakými úmysly přicházíme. Ve světě, ve kterém si všichni upřímně podáme ruce
a usmějeme se na sebe. Ve světě, kde všichni budeme mít právo rovné volby. Možná to
zní příliš bláhově, ale já věřím a věřit budu, že jednou se tak jistě stane. Že svět bude
báječným místem k narození, bez všelijakých jestli a když.
Nejlepším ze všech míst, kde se dá dělat spousta věcí, jako třeba legrační kousky,
a milostné kousky a psí kusy, a zpívat smutné písničky a mít inspiraci a chodit sem
a tam, na všechno koukat a vonět ke kytkám a okukovat sochy, a dokonce i myslet a líbat lidi a dělat děti a nosit kalhoty a mávat klobouky a tancovat a chodit plavat do řeky
a na pikniky uprostřed léta, a prostě vůbec „si to užívat“.
Andrea Hlínová
(a Lawrence Ferlinghetti)
28
Tisíce jeřábů
Jakub Janský
Evropská obchodní akademie Děčín
Japonci věří, že pokud někdo složí tisíc jeřábů, splní se mu jeho přání...
Čl. 3
Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
Jahared se přesunula k oknu. Smutně se dívala na hvězdnou oblohu skrze mříže.
Po tváři jí nezadržitelně kanuly slzy. Oči temné jako studny pozorovaly zářící lunu.
Vzpomínala na ty dny, kdy se naposled smála. Byly to věky, ale přesto si je vybavovala
přesně... a pak přišel ten osudný den, kdy se odsoudila k smrti. Pouhou obranou před
opilým strýcem a nešťastnou náhodou. Zítra bude po ránu znásilněna a pak ukamenována před zraky lidu. Neuchránila se tak osudu. Alespoň že strýc nemůže jako první
začít trest. Nahmatala novinový papír, který jí měl sloužit jako poslední pohovka. Při
svitu měsíce si přečetla útržek : U vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti
a míru ve světě,...Tohle je naprosto jiný svět... nikomu na ní nezáleží. Po tváři jí stekla
další slza. Začala nevědomky skládat jeřába. Zítra si pro ni přijdou...
Čl. 4
Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo v nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu
s otroky jsou zakázány.
Nataša si poposedla a pustila svého dnešního zákazníka sednout. Hned ji začal osahávat. Nechala se... Rozlámaná, špinavá, zneužitá, ani neměla sílu se zvednout. Bude to
trvat ještě tak hodinu, než se bude moci posadit. Zná to, mnohokrát to zažila. Po tváři
jí zase stékaly slzy trpkosti. Do místnosti vstoupil muž. Potlačila nutkání plivnout mu
pod nohy, zato on se nakopnout ji ani nesnažil.
„Už jsi mi vydělala dost, má milá Nataško,“ usmál se ten bídník. „Zítra jdeš jinam,
bude se ti tam líbit, využijí tě tam dobře, ale pozor, nejsou tam tak hodní zákazníci
jako tady.“
Se samolibým úšklebkem odešel. Konečně jí tělo povolilo se roztřeseně posadit. Na
stolku ležely noviny, co tu nechal její trýznitel. Pomalinku s bolestmi se k nim přesunula. Koutkem oka si přečetla úryvek jakoby z jiné doby: ...že zneuznání lidských
práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu
a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,... Utrhla kousek a začala skládat jeřába. Nezná už žádné lidi, jen zvířata, a ta si pro ni zítra přijdou...
29
Čl. 5
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Nahar se roztřeseně prohraboval haldou odpadků. Hledal něco k zakousnutí. Našel jakýsi nahnilý kousek pečiva a s chutí se do něho pustil. Nevěděl, jak dlouho ještě to bude
trvat. Čekal. Brzy ho najdou. Do rána snad. Nechtěl na to myslet. Radši se zadíval na
jasnou oblohu. Přemýšlel, jaké by to bylo žít teď někde daleko. Nemuset každý den do
úmoru dělat koberce. Mít někde rodinu, ženu, dobrou práci. Utopická představa. Zasmál se, co by mu asi tak řekl jeho otec, že už ve třinácti přemýšlí nad rodinou. Musel
přece nějak utéct z reality, tak jako dnes z továrny. Bude ho čekat trest. Zabrněly ho
prsty při představě nad vařící se vodou. Hltavě dojedl svoji večeři. Teď už jistě neuvidí
jídlo alespoň týden. Našel v odpadcích i staré noviny. Zamžoural na nic neříkající obrázky : ...že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,... Nu co mám
dělat, pomyslel si. Za vzpurnost vždy přijde trest. Utrhl kousek a začal skládat jeřába.
Zítra si ho najdou...
Čl. 7
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci.
Emanuelo se pomalu procházel v cele. Věděl, že udělal chybu. Nemusel, nikdo ho nenutil. Kdo se teď postará o jeho pět dětí? Vzpomínal na Chorcheho a toho druhého,
jak to, že vždy zapomněl jeho jméno? Ach, kéž je jim zem lehká. Byl to šok, držet
chrchlajícího kamaráda v náručí. Projektil mu prorazil hrtan. Jen proto, že chtěl poslat
dítě do školy, tak musel zemřít. Nebohý Chorche, ale ten již má jiné starosti. Emanuelo je ten, co za deset hladových krků stráví 80 let za mřížemi. Smutně se podíval po
své přechodné ubikaci. Byl to ráj oproti tomu, co přijde. I noviny dostal. Zítra už ale
poputuje do toho nejhoršího předpeklí na světě. Ještě teď mu zněl v uších rozsudek
soudu. On měl být zavřený po zbytek života a drogový král, oproštěn od všech obvinění, dál sponzoroval vládu. Sebral noviny ze země: ...že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské
osobnosti; v rovná práva mužů i žen a rozhodl se podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,... Přečetl si kousíček. Kde jsou ty Spojené
národy? Tady určitě ne...Sedl na zem a začal skládat bezmyšlenkovitě jeřába. Zítra si
pro mě přijdou...
Čl. 12
Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.
Násir se rozhlédl po temné místnosti bez oken. Studený ocelový stůl osvícený jasným
světlem byl jediný předmět, kterého si krom dvou židlí všiml. Po stole rozházené stohy
papírů, nemohl se na ně ani podívat. Děsilo ho to. Stovky okopírovaných dopisů. Jeho
dopisů. Poznával svůj rukopis, manželčin, ale i své malinké dcerky. Byly tam dokonce
30
i obrázky, které mu vždy posílala. Se slzami v očích vzpomínal. Už jsou tomu tři roky,
co šel za prací do Izraele. Tvářilo se to jako dobrý nápad. Dokonce si vysloužil i pomoc
od vysoce postavených úředníků. Tolik dopisů už mu přišlo z Palestiny? Je to dlouhá
doba, co naposledy viděl svoji rodinu. Bral do ruky jeden dopis za druhým. Pořád to
nemohl pochopit. On a špionáž? Předčítal si ty něžnosti, co psal své ženě, a zhnuseně si představoval, kolikerýma rukama už prošly. Shodil je všechny ze stolu. Zvedl
pouze jednu zajímavou věc. Dnešní noviny. Oko mu přistálo na jediné neúplné větě:
...že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy... Nikdy nebude mír
mezi námi. Nikdy! Roztrhl článek. Uchopil jeden z dopisů a začal z něj skládat jeřába.
Za špionáž je smrt. A oni za chvilku přijdou...
Čl. 16
1) Muži i ženy, jakmile dosáhli plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodu
příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva.
2) Sňatky mohou být uzavřeny pouze se svobodným a plným souhlasem nastávajících
manželů.
3) Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze
strany společnosti a státu.
Suon stála na podstavci. Všichni kolem ní poskakovali. Bude z ní krásná nevěsta. Tohle
slyšela odevšad a i tomu věřila. Ano, bude krásná. Už odmala si představovala, jak se
zamiluje a vezme si překrásného muže. Žel, realita je jiná. Potlačovala slzy. Tušila, že si
nebude moci svobodně vybrat, ale takhle ji prodat!? Pan Lui Xi Ling za ni zaplatil něco
přes 10 000 jüanů. Měla by být asi polichocena, že si jí toliko cení. To, co o něm ale slyšela, ji děsilo. Podle všeho svou bývalou manželku utýral k smrti. Její rodiče ji vyměnili
za syna, tedy budoucího, jaká hořkost se v ní vzdouvala. Ona bude trpět, zatímco oni
se budou radovat. Odešli. Už stojí jen sama, nevěsta připravená k obřadu. Už to nejde
vydržet, sesedá a dává se do pláče. Trvá ale jen chvilku, uklidní se. Musí. Radši bere do
ruky zapomenuté noviny... že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznání a zachování lidských práv a základních
svobod a... Zachytí koutkem oka. Tady není co zachovávat. Utrhla kus novin a začala
skládat jeřába. Za chvíli si pro ni přijdou...
Čl. 28
Každý má právo na to, aby vládl takový společenský mezinárodní řád, ve kterém by
práva a svobody v této deklaraci byly úplně uskutečněny.
Kwonk seděl v něčem, čemu se i při troše dobré vůle dalo říkat chatrč. Taková malá,
snad dva na dva metry, ne víc. Studená hlína ho studila. Pomalinku se zvedl a přesunul se k jedinému oknu. Kříže, nedbale vyrobené z bambusu, mu připomněly, že není
doma. Jeho výhled jimi byl posetý. Takový pohled nemohl snést. Radši zvedl pohled
k obloze a přemýšlel, jestli někdo vidí oblohu stejnou jako on. A pokud ano, na co myslí.
Nebude to to samé. To on jediný je tu odsouzen za vlastizradu. Proč jen nedržel jazyk
za zuby a řekl ten vtip o starém Kimovi. Myslel si, že své přátele zná dokonale. Přesto
toho zrádce chápal, ať už to byl kdokoliv. Za měsíční příděl jídla by mnozí zabíjeli. Nepřipadal si jako vlastizrádce, ale teď už ano. Vyndal z kapsy stránku nějakého americ-
31
kého deníku. Podíval se na obrázky a louskal text, co tam byl napsán. Něco o krizi, tady
je to pořád. Otočil ji. Se smutným výrazem přečetl celou stránku: ...že stejné chápání
těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku. Ukotvilo se mu v mysli. Tady nikdy žádné chápání práva neexistovalo. Roztrhl noviny. Nikomu už nebudou k užitku. Ani tomu hodnému strážníkovi, co mu je dal. Zítra bude
zastřelen. Začal stavět jeřába. Ráno pro něj přijdou...
...bylo zde složeno sedm jeřábů ze zoufalství. Kdo udělá zbytek, aby se všem utlačovaným lidem splnil jejich sen? Mít vlastní práva a svobody...
32
Vlastní svět
Kateřina Pražáková
Střední odborná škola veřejnosprávní a sociální Stěžery
10. prosince
Všeobecná deklarace lidských práv. Dnes jsme si o ní povídali ve škole, z důvodu výročí
jejího vyhlášení. A jak zní můj názor?
Duben se chýlil ke konci. Seděla na lavičce před samoobsluhou a sledovala prázdný
dům na druhé straně silnice, její domov. Blížící se tmavé mraky varovaly před bouřkou.
Obchody začínaly zavírat. Její matka se ne a ne objevit. Pokud začne pršet, nebude se
mít ani kam schovat.
Opět se nemohla ubránit pocitu, že na ni všichni kolemjdoucí hledí se značnou nedůvěrou. Ne ani tak proto, že se takhle navečer a v tomhle počasí toulá sama venku.
To nepovažovali za nic neobvyklého. Podezření v nich vyvolala spíše svým vzhledem
– barvou pleti. Možná se báli, že se je pokusí okrást, jakmile se k ní přiblíží. Nebo že ji
dokonce za tímto účelem poslala ven její matka, podle jejich představy pravděpodobně
cikánka, neschopná sehnat a udržet si pořádnou práci, starat se o domácnost, natož
řádně vychovávat svých jistě mnoho dětí.
Netušili, že její matka – modrooká blondýna – měla ve skutečnosti slušné zaměstnání a doma si dost potrpěla na pořádek, ani že to snědé děvčátko bylo jejím jediným
dítětem. Protože však většinu volného času trávila se svým přítelem, dívka si na světě
připadala hrozně sama. Ani kamarády si mezi dětmi najít nedokázala.
Na zem se začaly snášet první kapky deště. Prudce se ochladilo. V duchu se proklínala za to, že si opět zapomněla doma klíče. Dala by matce vědět, ale protože se jí vybila
baterka u mobilního telefonu, nezbylo jí než čekat.
1. září
Jmenuji se Markéta. Brzy mi bude mi 12 let.
Dnes začala nová kapitola mého života a rozhodla jsem se, že si při této příležitosti začnu psát deník. Ale možná by bylo lepší nejprve zmínit, co jí předcházelo.
Můj táta pocházel z Indie. S mámou se poznali, když tam trávila letní dovolenou. Nikdy
jsem ho neviděla, jen na fotce. Prý zemřel, ještě než jsem se narodila. Nevím však, jestli jí
to můžu věřit. Co si pamatuji, vystřídala už spoustu mužů, a přestože teď je s jedním už
přes rok, obvykle jí žádný vztah nevydržel déle než pár měsíců. Třeba se jen rozešli a ona,
než aby musela ostatním, hlavně tedy mně, vysvětlovat proč, vymyslela si raději tohle.
Vlastně nejsem mámě vůbec podobná. Vypadám spíš jako Indka. Ve školce jsem se kamarádila s polovičním černouškem, u toho se však nedalo říct, komu z rodičů se podobá
více. A nejen s ním, měla jsem tam spoustu dalších kamarádů.
Zato ve škole se mnou nikdo kamarádit nechtěl. Spolužáci se mi smáli, že jsem adoptovaná. Podle nich mě pravá matka nechtěla, čemuž se prý vůbec nediví.
Pak jsem udělala přijímací zkoušky na osmileté gymnázium! To byl snad nejšťastnější
den mého života. Nešlo mi ani tak o to jít na gympl (možná po ukončení kvarty půjdu
na jinou střední školu), nýbrž začít znovu s čistým štítem a najít si nové kamarády. Na
33
dnešní den jsem se moc těšila, prázdniny mi tentokrát vůbec neutíkaly. A teď už nezbývá
než doufat, že to dobře dopadne.
Veronika si nemohla pomoci. Pohledem se každou chvíli zatoulala k lavici, kde seděla Markéta. Ta dívka ji čímsi dost zaujala. Její velké, černé oči se zrovna dívaly kamsi
do prázdna a zřejmě vůbec nevnímaly, co se děje okolo, jako již mnohokrát před tím.
Jako by měla nějaké tajemství, nebo dokonce... svůj vlastní svět.
10. září
Deníčku, od začátku školního roku uběhlo celých deset dní a zatím nic. V nové třídě mě
sice nikdo nešikanuje, ale ani se tam se mnou nikdo nebaví. Jenomže tentokrát za to
nemůže jen barva mé pleti. I já sama. Jako bych úplně ztratila schopnost komunikace
s vrstevníky. O přestávkách a při obědě si všichni s někým povídají, ale já většinou nevím, co říkat. A i když ano, nepovede se mi to. Třeba se nějak trapně přeřeknu nebo zakoktám. Asi jsem vyšla ze cviku.
To není fér! Na první škole jsem nikomu nic neprovedla a hned mě odsoudili za to, jak
vypadám. A mám za to pykat i teď, mezi úplně jinými lidmi? Potáhne se to se mnou do
konce života?
Jednou bych se chtěla vdát a vychovávat vlastní děti. Přála bych si, aby se na světě cítily
šťastné, aby vyrůstaly i s tatínkem, našly si ve škole kamarády a abych na ně měla více
času než moje máma na mě. Klidně bych si vzala i Roma, vždyť ne všichni jsou takoví, jak
se o nich povídá. Jen se bojím, abych nepřivedla na svět někoho, kdo by tu trpěl. Někoho
s dobrým srdíčkem, koho by však ostatní nechtěli přijmout mezi sebe. Hrozná představa!
Ale k tomu ani nebude moci dojít, pokud se nenaučím mluvit s lidmi. Jestli se do mě vůbec někdy někdo zamiluje, i já do něj, teprve pak bude na místě o tomhle přemýšlet.
5. října
Dneska se stalo něco hrozného! HROZNÉHO! Jedné holce se ve škole ztratil mobil. Učitelce nakonec nezbylo nic jiného, než nás všechny prohledat. A... Tu prokletou věc našla
v mé tašce! JÁ ALE NIC NEUKRADLA!!! Nevím, kdo to udělal a proč. Šlo mu o to, abych
měla průšvih? Udělal to jen proto, že mě nemá rád? Byť se mnou možná není žádná řeč,
zábava ani legrace, nikomu jsem nic neudělala! Nebo se viník vyděsil, když se po mobilu začalo pátrat, a vrazil ho ke mně, aby ho neobjevili u něj? Třeba proto, že mě i bez
toho všichni podezřívali? O cikánech se přeci říká, že kradou. Nebo to možná byla jen
náhoda, třeba ani nevěděl, o čí tašku šlo.
Každopádně... Ani by mi tolik nevadilo, že mám průšvih. Mrzí mě to, že už na mě nebudou koukat jen jako na tu nudnou a zamlklou, nýbrž i jako na zlodějku.
22. října
Doufala jsem, že mi tu „krádež“ dokážou odpustit, že na ni zapomenou. Ale ne, je to čím
dál horší. Stále víc mi dávají najevo, jak jim vadím. Ach jo.
No, deníčku, možná nadešla ta pravá chvíle, abych Ti sdělila své úplně největší tajemství. Přes to všechno, co se mi zatím stalo, mám něco, co mi nikdo nikdy nemůže vzít.
MÁM SVŮJ VLASTNÍ SVĚT! Narodila jsem se v tomhle, ale moje duše ho občas opouští
a putuje úplně jinam. Tady je přítomná, hlavně když se potřebuji na něco soustředit, například ve škole při hodině. Zato jak chvíli nemám co dělat, nebo se k tomu aspoň ne-
34
dokážu přinutit, často putuje do úplně jiné dimenze. Aspoň to tak cítím, jako by ve mně
vznikl celý vesmír. Vím, zní to asi zvláštně, že by se vešel do mého těla. Možná jsem jakýmsi jeho středem, on existuje souběžně s tímhle, vzájemně se překrývají a moje duše
přelétává z jednoho do druhého. Teď mě napadá... Kdoví s kolika dalšími světy se ten
můj vlastně může překrývat, v kolika dalších lidech vzniklo něco takového. Nebo jsem
jediná?
Má duše nejčastěji pobývá v přímořském městečku, nad nímž se tyčí vrcholky překrásných hor. Patřím tam do jedné skvělé party dětí různého věku (přibližně od desíti do
patnácti let) a různých ras (černí, bílí, žlutí), ale neděláme proto mezi sebou rozdíly.
Naopak nám to přijde zajímavější, než kdybychom byli všichni stejní. Prožíváme spolu
úžasná, nezapomenutelná dobrodružství i spoustu legrace.
Zavedla jsem si sešit, kam kreslím svá oblíbená místa, lidi a události. Pak jsem začala
zhotovovat i model toho městečka a jeho okolí, především z papíru. Možná trochu připomíná stavebnici.
V něčem se můj svět od tohoto dost liší. Třeba jeho denní obloha je trochu jiného odstínu modré než zdejší, takového, jenž se mi více líbí. A na noční obloze září více světýlek
než jen hvězdy a měsíc. Vlastně jde o další měsíce či planety různých barev a velikostí.
Oceány vypadají mnohem průzračnější, pláže zdobí zlatavější písek. Všude rostou zajímavé, tady neznámé rostliny. Ani architektura se té zdejší moc nepodobá.
Jenomže... Má vůbec cenu to všechno popisovat? Každý má jiný vkus. Já si to místo představuji téměř jako ráj, kde dobro převládá nad zlem (třebaže se tam občas stane i něco
nedobrého, jinak by si lidé nevážili štěstí), všichni se k sobě chovají hezky, jen málokdy
mezi nimi vzniknou spory, a když, rychleji je vyřeší... Až jednou umřu, doufám, že má
duše zůstane napořád tam, protože tam patří. Přesto si přeji, aby tu po mně něco zůstalo. Třeba právě Ty, můj deníčku. Pak bys byl to jediné, co by ostatní mohlo spojit
s mým světem, aspoň tak, že bys jim umožnil, aby vůbec věděli o jeho existenci. Po smrti
už se mi za to nikdo nevysměje. Snad. A protože chci, aby připadal skvělý, nebo alespoň
přijatelný všem, nebudu ho dále popisovat, abych snížila riziko, že se případnému čtenáři nebude líbit. Ať si tedy všichni při zmínkách o mém světě vytvoří vlastní představu,
tedy v rámci toho, co už jsem zmínila.
Děti ze třídy mě nejspíš považují za nudnou, bez zájmů, ale divily by se, co se ve mně,
v mém vesmíru, všechno odehrává. Nemám si s nimi o čem povídat možná i proto, že
kdybych jim to vyprávěla, jen by se mi vysmály.
11. listopadu
Blbě jsem se narodila, tak je to! Žiji jen proto, abych byla ostatním buď na obtíž, nebo
pro smích! Ani fakt, že mám vlastní, lepší svět, mi nemůže úplně pomoci. Vždyť moje
duše občas pobývá i tady!
Vlastně jsem se nikoho neprosila, abych se mohla narodit. Myslím, že to máma neplánovala, že se nesnažila mít dítě, že k tomu došlo... omylem. Proč si mě tedy nechávala???
A pokud mě chtěla, jak si to proboha představovala? Milanovi, jejímu příteli, přede
mnou dává vždycky přednost. Až do odpoledne obvykle tvrdne v práci a navečer si často
zajdou někam do baru, nebo kamže to vlastně chodí. Málokdy mě někam vezmou s sebou, třeba na výlet. Kdybych alespoň měla kamarády! Nebyla bych pořád sama a aspoň
někdo by mi dal občas najevo, že mu na mně záleží, když už ne máma. Ani jsem se nikoho neprosila o více pigmentu v kůži, nikdo se mě neptal, zda to tak chci.
Když už k tomu přeci jen došlo, že jsem se narodila, asi se to mělo raději stát v Indii, ne
35
tady. Tam bych se od ostatních nijak nelišila, snáz bych si tam hledala přátele. Sem prostě nepatřím. Možná, že můj táta, pokud skutečně ještě žije, by se o mě staral lépe než
máma. Jenomže zřejmě o mně nemá nejmenší tušení. (Myslím, že ani máma o mně ještě
nevěděla, když opouštěla Indii). A já zas, kde eventuelně bydlí. „Indie“ je dost široký pojem. Podle mě bychom si oba zasloužili znát pravdu. Také by mě zajímalo, jestli nemá
nějaké další děti. Třeba ve skutečnosti nejsem jedináček!
29. listopadu
Sedím na mostě kousek za městem a pozoruji říčku tekoucí pode mnou. Je to moje oblíbené místo. Ten most vlastně tvoří jen několik prken, která sem někdo položil, aby si
zkrátil cestu k nedalekému lesu. Pár set metrů odtud oba břehy spojuje opravdový most,
ale mně se líbí tady. Mám ráda i vrbu, co tu roste.
Často sem chodím přemýšlet o sobě a o svém světě. Dnes jsem se však zamyslela právě
nad vodou pode mnou. Část jí odteče do moře, část se dřív vypaří a v dešťových kapkách spadne někam jinam. Postupně se jistě dostane do všech koutů Země. I do Indie.
Tak jí to závidím!
Umřela bych, kdyby pode mnou ta prkna praskla? Není tam moc velká hloubka,
a i kdyby, plavat umím. Jenomže kdybych se praštila do hlavy o jeden z těch kamenů
a ztratila vědomí, utopit bych se mohla. Už jen ta rána by mě mohla zabít. Někdy si
skoro přeji, aby se to stalo a já směla navždycky zůstat ve svém světě.
10. prosince
Všeobecná deklarace lidských práv. Dnes jsme si o ní povídali ve škole, z důvodu výročí
jejího vyhlášení. A jak zní můj názor?
Označuje všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu,
národnost a náboženství. Vznikla po 2. světové válce, kdy mnoho lidí trpělo a umíralo,
v koncentračních táborech i jinak. Ale mnohým jsou práva odepírána i dnes. Mně tím,
že se o mě máma moc nezajímá a nevím, zda jí mohu věřit řeči o tátově smrti, že nemám
kamarády kvůli barvě pleti, že nemohu žít tam, kde bych měla větší šanci na spokojený život. Nezasloužím si snad mít pěkný vztah s matkou? Nezasloužím si znát pravdu
o svém otci? Jsou předsudky ostatních vůči mně oprávněné? Vše jsem si to „zavinila“
pouze tím, že jsem se narodila nesprávné matce a do nesprávné země.
Bylo by však sobecké myslet jen na sebe. Žije tu spoustu dalších cizinců, týraných, zanedbávaných a zneužívaných dětí, otců, kteří by rádi vídali své děti, a nemůžou, zato
alimenty na ně platit musí. A nejen tu, všude ve světě vládne nespravedlnost, určitě
i v Indii. Lidi vinou ostatních nebo jen nešťastnou náhodou přicházejí o svůj cenný majetek, nebo hůř, o své blízké, například když v jejich zemi vypukne válka. Jinde dělají,
co můžou, aby uživili sebe a svou rodinu, ale nedaří se jim to, protože žijí v chudé zemi
a nemají k tomu dostatek možností. Jiní se rodí s mentálním či zdravotním postižením,
mnohdy dost závažným a znemožňujícím jim normální život. Abych to všechno vyjmenovala, na to tenhle sešit nestačí. Spoustu lidí trpí pro to, za co nemohou, jací se narodili
(oškliví, nešikovní, nemocní nebo jinak se lišící od ostatních), komu se narodili (nezodpovědným, zlým či z jiného důvodu nedobrým rodičům) nebo kam se narodili (do chudé
země, do země, kde se válčí). Nezaslouží si to, přesto se jim to děje. Někdy žijí šťastný život, jsou zdraví, nadaní, mají skvělou rodinu i přátele, a pak onemocní, a přestože milují život, umírají.
Zato někteří, jimž v životě nic nechybí, často si toho neváží a probouzí v sobě pocit štěstí
36
tak, že ho berou ostatním.
Podle mě by bylo spravedlivé, aby se lidem v životě dělo tolik dobra, kolik ho mají
v srdci.
12. prosince
Dneska jsem zachránila malé koťátko. Uvízlo na jednom z kamenů vyčuhujícím z říčky,
ke které chodím přemýšlet. Nevím, jak se tam dostalo, každopádně nemohlo zpátky. To
mě přivedlo k myšlence, že i zvířatům bývají odepírána práva, často právě člověkem.
Pro peníze, z lenosti lépe se o ně postarat nebo pro pouhé potěšení.
24. prosince
Jsou tu Vánoce. Aspoň ty nemusím trávit sama, máma s Milanem je slaví se mnou.
Akorát vánoční besídka ve třídě mi je trochu pokazila. Všichni si rozdávali dárky, jen já
žádný nedostala. Nejde mi o ty dárky, spíš o princip.
Také jsem vymyslela další poslání svému světu. Vymýšlím příběhy o lidech, kteří přišli o všechno, nebo dokonce nikdy nepoznali štěstí, takže se dostali tam a mohli začít
znovu. Třeba o dítěti, které nemělo kamarády, válka mu sebrala domov i rodinu, nemělo tu pro co žít, a náhle se mu otevřela brána do mého světa. Nebo o slepci, jenž se
rovněž toulal tímhle světem nešťastný a sám, když vtom něco zahlédl: Vchod do mého
světa. Tam již nebyl slepcem, našel si nové přátele a manželku, ta mu porodila krásné,
zdravé děti...
Dokonce uvažuji o tom, že pokud uvidím někoho skutečně trpět, začnu mu vyprávět o jiném, lepším místě, kam se dostane ten, kdo nemá co ztratit. Možná mu tím trochu zlepším náladu, probudí to v něm naději, že buď se nemá tak špatně, aby to nemohlo být
horší, nebo že se to jednoho dne zlepší.
A ještě něco mě napadlo. Až vyrostu, zkusím se přestěhovat do Indie. A kdyby to nevyšlo,
přinejmenším se tam podívat a mít aspoň chvíli pocit, že jsem mezi svými.
28. prosince
Dnes jsem potkala několik dětí ze třídy a pár jejich kamarádů, které neznám. Nabídly
mi, že mě vezmou k sobě do party, pokud splním přijímací úkol. Každý z nich prý nějaký
plnil. Mám na Silvestra zazvonit na souseda jedné členky, kterého nemá ráda, a hodit
po něm dort. Kontrolovat mě při tom bude kluk, o kterém toho moc nevím, (k nám do
třídy nechodí), ale prý mu rodiče všechno dovolí, on nic nemusí, chodí často za školu,
krade a vůbec dělá věci, ze kterých mnozí podezírají mě. Přesto si kamarády našel.
Vlastně mi ho je líto.
Uvědomuji si však, že tím omezuji práva toho člověka, kterému to provedu. Třeba si to
ve skutečnosti nezaslouží. Rozhodla jsem se, že se mu pak přijdu omluvit a koupím mu
mnohem větší dort, abych mu to trochu vynahradila. Snad se to ostatní nedozví a konečně mě přijmou mezi sebe. Že by se na mě konečně usmálo štěstí?
„To myslíš vážně?“ divili se ostatní, hned jak se Markéta vzdálila. „Přeci ji nechceš
vzít mezi sebe?!“
„Jasně že ne,“ odpověděl chlapec, který to vymyslel. „Copak myslíte, že to dokáže?
Ona? A pokud jo, vymyslíme další úkol, něco o dost těžšího.“
37
31. prosince
A je to tu. Poslední den v tomto roce. Dnes jsem koupila potřebný dort a za chvíli se
mám sejít s tím klukem. Už jen se nenápadně vyplížit z domu a akce může začít. Deníčku, drž mi palce!
Blížila se půlnoc. Markéta běžela, co jí nohy stačily, ani pořádně nevěděla kam. To
zvíře ji ne a ne přestat pronásledovat.
Když zazvonila na dveře, které jí chlapec ukázal, neotevřel jí muž, jak očekávala, nýbrž žena. Nejdříve zaváhala. Co když to ostatní neuznají jako splněný úkol? Pak se rozhodla to risknout a dort po ní hodila. Čekala cokoliv, jen ne to, že na ni poštve svého
psa.
V té tmě téměř nic neviděla, přesto poznala, že se blíží ke svému oblíbenému místu.
Vběhla na most. Vtom se jí však smekla noha na náledí a ona ztratila rovnováhu. Než
si stačila uvědomit, co se stalo, zřítila se do řeky.
Veronika seděla u krbu a očekávala příchod Nového roku. Dala si jediné předsevzetí:
Zkusit se skamarádit s Markétou. Předtím nenašla odvahu. Byla jí z nějakého důvodu
moc sympatická, vyzařovalo z ní cosi tajemného, jakési vnitřní světlo, jehož si ostatní
asi nevšimli. Nevěřila věcem, které se o ní povídaly.
Ležela v ledové vodě. Vědomí úplně neztratila, ale ochrnula a nedokázala se pohnout. Chlad už jí nepřipadal nesnesitelný, naopak, začínala se cítit příjemně. Pes zmizel.
Myslela na svůj svět, kam se snad brzy dostane. Věděla, že i v tom, kde se narodila,
po ní něco zůstane: Model jejího města a sešit s jeho obrázky, deník, kotě, které by bez
její pomoci nemuselo přežít. I její krev stále proudící v žilách matky a možná i otce
a jejích sourozenců. Také stále existovala možnost, že ji někdo najde včas a stihne ji zachránit, ta se však každou vteřinou zmenšovala.
Nebe ozářila barevná světla ohňostrojů. Přišel Nový rok.
38
Když se obláček naděje rozplyne
Anna Těhlová
Psal se rok 1953. George Smith, úspěšný advokát a čerstvý otec, se vracel domů po náročném dni. Avšak jarní počasí prozářené slunečními paprsky spolu s vyhlídkou na
celé dva volné týdny před ním nedovolilo, aby koutky jeho úst padaly dolů více, než
bylo zapotřebí k tomu, aby vypadal alespoň trochu seriózně.
„Jsem doma!“ ozýval se z haly vydatný mužský hlas.
„Přišel ti dopis,“ manželka stála, jednou rukou opírající se o kovové zábradlí, na
mírně zatočeném schodišti.
„Opravdu? Ale to počká, vzal jsem si dovolenou, tak se nenecháme vyrušovat
prací.“
„To ale nevypadá na dopis z práce,“ nedala se odbýt štíhlá žena ve světlých letních šatech s kostkovaným vzorem. Muž se mezitím stačil přezout a svléknout si těžký černý
kabát. Vystoupal ke své ženě, s povzdechnutím si od ní vzal úředně se tvářící obálku
a pokračoval v cestě do své pracovny.
Žena, jmenovala se Cecilia, připravovala v kuchyni večeři. Zrovna krájela karotku na
drobná kolečka, když do místnosti vstoupil její manžel George. Byl bledý jako smrt, na
Cecilii ani nepohlédl. Prošel dvoukřídlými dveřmi do obývacího pokoje, kde s hlasitým
žuchnutím dopadl na pohovku.
„Co to je?“ paní domu stála u dveří a šeptala. V pokoji v tu chvíli zavládlo hrobové ticho. Jediným zvukem bylo tikání hodin, které oběma zcela zaplnilo hlavu.
George hlasitě polkl a otevřel ústa, opět je však bez jediného hlesnutí zavřel. Elegantní dáma si k němu přisedla a jemně mu položila ruku na koleno. Hleděla na muže
tázavým pohledem. Začínala být nervózní, cítila tu napjatou atmosféru.
„Je od soudu.“ Cecilia vycítila, že to nebude jen tak. Její muž sice trávil v soudní síni
téměř každý den, toto však bude něco jiného, ne zrovna pěkného.
„Víš, kdo je pod tím dopisem podepsán?“ George však ani nečekal na manželčinu
reakci. „McCarthy! Joseph McCarthy!“ Po tváři mu stékala slza rozhořčení a hned za
ní další a další. Neštěstí, smutku. Jeho hlava byla plna nemilých myšlenek. Měl pocit,
že se každou chvíli rozskočí. Bylo to snad poprvé, co Cecilia viděla svého chotě plakat.
Hlavou se jí honily spousty myšlenek. McCarthy? To snad ne! Vždyť Rosenbergovi, Chaplin, Melanie, učitelka ze sousedství... Najednou se jí zdálo, že má na plicích kámen. Co
kámen, celou skálu!
„A... co píše?“ snažila se tvářit klidně, avšak ani mluvit se jí nedařilo plynule.
„Co by psal! Samé bláboly a kecy! Tváří se jako milující strejda, každou větu zabalí
do spousty nadsázek a vtipů. Ale celé to stejně znamená jediné!“ George křičel, klouby
prstů bledly, jak ruce svíral v pěst. Do toho se rozkřičelo dítě. Náhodný kolemjdoucí by
si pomyslel, že se v domě vraždí. Cecilia svého muže však jen dále hladila po rameni.
Jen ať se vykřičí, třeba mu to pomůže, myslela si.
„Co znamená?“ zeptala se, když George domluvil, ačkoli odpověď už znala.
„Že mě přinejmenším zavřou za něco, co si náš milý McCarthy ve své bujné fantazii
vymyslel,“ už mluvil tišeji, snažil se uklidnit se a už jen hlasitě vydechoval.
39
„Ale nedělej si s tím starosti, dopadne to dobře,“ usmál se na ženu a políbil ji na tvář.
„Chudák náš maličkej, probudil jsem ho. Jdu se na něj podívat,“ zvedl se a klidnou chůzí
vyšel z místnosti. Celý se však ještě klepal.
Cecilia zůstala sedět na pohovce jak opařená. Očima zarytě sledovala práh dveří,
kterými její milovaný protějšek právě prošel.
Uplynul týden ode dne, kdy manželé Smithovi obdrželi onen dopis, v němž mohli
vidět jen černou budoucnost. Kdyby George viděl takovýto list poprvé v životě, možná
by se nechal obalamutit senátorovým optimistickým žvatláním. Avšak on se v práci setkal již s několika papíry podepsanými McCarthyho rukou. A znal i osud příjemců dopisů. Každému z nich se život změnil. A rozhodně ne k lepšímu.
Seděl u kulatého jídelního stolu naproti manželce a krmil svého syna usazeného na
dětské židličce přesnídávkou. Nemohl se na něj vynadívat. Lžička se na cestě od skleněné dózičky k bezzubým ústům klepala. Malý Stuart ji jen sledoval vykulenýma modrýma očima.
--------------------------Stál u branky oddělující jeho sídlo od toho rána poměrně rušné ulice. Jemně políbil
svou ženu na čelo a pevně ji objal.
„Hodně štěstí,“ špitla mu do ucha. Nechal ruku sklouznout po paži své družky, prsty
přeběhl po jejím snubním prstenu a sehnul se pro aktovku opřenou o zídku.
„Tak ahoj,“ rozloučil se, pohlédl na svůj domov, třípatrovou bílou vilu se zahradou
hrající všemi barvami a houpačkou umístěnou na jedné z jabloní.
„Jdeme na to?“ zeptal se John Brown, Georgův kolega, když se setkali před soudní
síní. „Jsem zvědav, jak nám to spolu půjde, když ses teď z pozice kolegy dostal na klienta,“ snažil se vtipkovat, avšak z jeho hlasu byla cítit nervozita. Vždyť zrovna tak on
mohl obdržet předvolání k soudu.
„Doufám, že co nejlíp. Tak pojď, už na nás čekají,“ odpověděl George skleslým hlasem.
Když prošli dveřmi a obžalovaný uviděl soudce tyčícího se vysoko nad hlavami ostatních, pocítil, jak se mu žaludek obrací. Před očima mu probleskla myšlenka: přeci nemohu dopadnout jako Rosenbergovi, přeci musí existovat alespoň nějaká lidská práva
v této zemi. Stejně jako každý věděl, že trest smrti je povolený. A bohužel byl svědkem
případů, kdy byl tento rozsudek vynesen nad lidmi čistšími než novorozeně.
„Byl jste obžalován ze zrady státu na základě podezření o provádění špionáže pro
vládu Sovětského svazu,“ ozýval se v uších všech soudcův mohutný hlas.
„Jaké máte důkazy?“ John povstal chystaje se bránit svého klienta, kolegu a přítele
v jedné osobě.
„Mohu vám jich vyjmenovat hned několik. Začněme u přátelství s manželi Rosenbergovými. Jen těžko si dovedu představit, že by se s někým přátelili, aniž by se ho jen
pokusili přesvědčit o správnosti svého jednání.“
Jenže oni byli nevinní! Od začátku procesu neuběhlo ani pět minut a George už začínal zuřit. Stiskl však raději zuby a dále naslouchal obviňování své vlastní osoby: „Také
oběd se sovětským politikem, který mohu doložit i fotografiemi.“
Pan Smith chvíli pátral v paměti. Ano, už si vzpomínal. Asi před půl rokem vysvětloval jednomu muži, jehož jméno si nezapamatoval, jeho postavení u rozvodu. Sovět určitě být nemohl, tím si byl jist. Od narození žil ve Spojených státech a vzhledem k jeho
finanční situaci, která byla jednou z příčin manželské krize, jak si George doposud pamatoval, mu jistě ani nebylo dopřáno cestování.
40
Seděl na dřevěné lavici a před sebou viděl vnitřek restaurace. U stolku v rohu seděli
dva muži, jedním byl on sám. Hrál si s plnicím perem, jež držel v ruce, a zároveň cosi líčil svému společníkovi, který hleděl do papírů položených před ním. Nyní si pan Smith
vybavoval i záblesk, který na chvíli přetrhl nit jeho monologu. Tenkrát se podrážděně
rozhlédl kolem, jenomže nikoho s fotoaparátem nespatřil.
Obžalovaný svému právníkovi zašeptal několik slov. Ten vznesl námitku: „Jak si můžete být jist, že dotyčný, se kterým se můj klient sešel, byl sovětský politik? Na základě
čeho vůbec tvrdíte, že byl cizinec?“
Starší pán stiskl rukojeť soudcovského kladívka, jako by si tím dodával odvahy. Potom dotaz zamluvil tak rychle, že John Brown ani neměl šanci svého přítele dál bránit.
Soudce námitku doslova smetl ze stolu.
Minuty ubíhaly jako splašené, pan Smith si stále v mysli vybavoval situace, jež mu
byly zcela upravené předkládány jako důkazy, nevěřícně vrtěl hlavou nad schopností
člověka překroutit vše podle toho, jak se mu která informace hodí, a soudce Bradley
se tvářil čím dál povýšeněji. Kdyby tu měli děravou střechu, dávno by mu už do toho
nosu napršelo, pomyslil si zatrpkle John Brown. Připadalo mu, že ho nikdo neposlouchá, jako by už předem bylo rozhodnuto, že každý, kdo usedne na místo obžalovaného,
bude odsouzen. Nervózně bubnoval prsty o desku stolu, přeci neztratí svého dlouholetého přítele pod vlastníma rukama! To on ještě může zabránit nejhoršímu!
Soudcova drobná vrásčitá ruka se natáhla po kladívku. Odsouzen k trestu smrti.
K porušování lidských práv dochází po celém světě dodnes. Letos uplynulo šedesát let
od ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, což je dostatečně dlouhá doba, abychom mohli zhodnotit, zda se situace zlepšila. Já osobně se domnívám, že se k lepšímu
obrátila, avšak stále to zdaleka není dostačující. Každý člověk by se měl nad touto problematikou zamyslet, ať už je studentem, řadovým občanem, dělníkem bez vzdělání
nebo hlavou státu, a uvědomit si, zda by on sám neměl své chování k okolí změnit.
41
Jedno kruté ráno
Veronika Černá
Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie Kladno
Na obzoru se pomalu začalo objevovat slunce. Vypadalo, jako by se mu ani nechtělo,
jako by už teď vědělo o tom, co se toho dne mělo stát a nechtělo toho být svědkem.
V tu samou chvíli se v hliněné chatrči probudil malý Ni-mu, dnes již pětiletý černošský chlapec s očima modrýma jako africké nebe, což je u černochů velká vzácnost.
Dnešního dne však nemohl dospat. Aby také ne! Dnes měl jít prvně v životě se svým
otcem na opravdový lov. Celé dlouhé týdny trávil přípravou na svůj velký den – vyráběl
si oštěp, luk i toulec s šípy, zkoušel se plazit tak, aby ho nikdo nezpozoroval, a trénoval
běh, kterým by i ty nejrychlejší chlapce a děvčata ze své vesnice předhonil. Konečně se
cítil být připraven. V ten velký den se současně s ním probudila i jeho matka Ma-na.
Podívala se na Ni-mua láskyplným pohledem, povzbudivě se na něho usmála a nakonec ho objala, skrývajíc strach, který matky o své děti mívají vždy, když je čeká něco
důležitého. V té chvíli vstoupil do chatrče chlapcův otec Sa-ki. Významně na syna mrkl
a ten se k němu ihned rozběhl v očekávání příštího dobrodružství. „Zavři oči“, řekl
otec. Ni-mu poslechl a otec mu podal do jeho malé, nastavené ručky nádherný oštěp,
který mu právě pro tuto výjimečnou příležitost sám vyrobil. Klučina otevřel dychtivě
oči, a když uviděl, co mu otec daroval, jeho oči se zvětšily a zářily jako dva akvamaríny.
Začal radostně mávat oštěpem a pobíhat po chatrči, která se najednou zdála pro malého velkého lovce těsná. Ma-na a Sa-ki synka pozorovali a na rtech jim hrál úsměv
zároveň s pýchou. Nebýt Ma-nina napomenutí, hošík by po chatrči běhal kdoví jak
dlouho. Byl však čas se přichystat na to, nač tak dlouho čekal. Otec od něho vzal oštěp
a opatrně jej uložil do rohu místnosti, ale tak, aby na něj Ni-mu stále viděl. Mezitím
matka připravila pro všechny snídani, jestli se ovšem ovoci a sušeným kobylkám dá tak
říkat. Jenomže chlapec byl jako na trní, neustále se vrtěl, těkal očima po otcově dárku
a myšlenkami už byl někde úplně jinde. Konečně však byla snídaně u konce a všichni
tři stanuli před chatrčí, kde se Ni-mu s otcem chystali k odchodu.
Slunce v té době již stálo vysoko na nebi a slibovalo další horký den. Ma-niny čokoládově hnědé oči se střetly se synovýma blankytně modrýma, ve kterých spatřila odhodlanost a dychtivost z příštích okamžiků, zároveň však i to, že se snažil vypadat nebojácně a dospěle, přestože po jeho tváři přeběhl mírný stín obav. Nedala však na sobě
nic znát. Ani strach, ani obavu, která jí svírala srdce. Několik vteřin zůstali takto spojeni pohledy, kterými si dávali najevo to silné pouto, které je pojilo. V té chvíli se ozval
výstřel. Ni-mu spatřil v matčině tváři nepopsatelný výraz strachu a hrůzy. Otočil se po
směru výstřelu a viděl, jak jeho otec padá k zemi a pod ním se rozlévá temně rudá krvavá kaluž... Byl mrtev. Do jejich vesnice v té chvíli vtrhla skupina bílých mužů na koních se zbraněmi. Stříleli všude kolem sebe – muže, ženy, děti. Najednou zrak jednoho
z mužů spočinul na Ni-muově matce. Protože byla neobyčejně krásná, s temně broskvovou pletí, jakou mívají jen mulatky, namířil na ni zbraň a cvalem se rozjel přímo
k ní. Ma-na začala utíkat a Ni-mu se rozběhl za ní. Křičela na něho domorodým jazykem, ať se někam schová, strach a obava o chlapce jí svazovala nohy. A tak se stalo, že
ji muž po chvíli dostihl a vytáhl ji k sobě do sedla. Snažila se bránit, bila kolem sebe
a škrábala jako vzteklá kočka, a tak ji muž prudce udeřil pažbou. Žena upadla do bezvědomí a po spánku jí stékal tenký pramínek krve. Chlapec se ve strachu o matku začal
42
sápat na koně, ale muž ho surově kopl nohou do nevinného a strachem zbrázděného
dětského obličeje. Ni-mu spadl omráčen prudkou ranou do horkého písku. Když přišel k vědomí, slunce už se sklánělo za vrcholky nejvyšších stromů. Kolem byl klid, jen
tráva šuměla. Vrávoravě se postavil na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo, jen
ohlušující, všudypřítomné ticho...
Ni-mu chodil ztichlou vesnicí mezi mrtvými těly jejích obyvatel, se kterými se ještě
ráno zdravil, a volal svou matku. Odpovědí mu byla jen ozvěna jeho hlasu. Nevěděl, co
si počít, sám, uprostřed vší té hrůzy. Vydal se tedy směrem, kterým spíše jen tušil, než
opravdu věděl, že by mohla být vesnice, kde žijí jeho příbuzní. Šel celou noc, děsily ho
neznámé zvuky, kterých byla noční buš plná. K ránu se schoulil do měkké trávy, která
v kořenech mohutného stromu vytvořila důlek, do kterého se přesně vešlo schoulené
a dlouhým blouděním unavené chlapcovo tělo.
Když se probudil a pomalu otevřel oči, bylo kolem něho nezvykle živo. Kolem
stromu se tlačil hlouček postav, které si vzrušeně šeptaly a prohlížely si spícího Nimua, ale zmlkly, jakmile na ně upřel své modré, udivené oči. Z hloučku vystoupila malá
holčička, podala chlapci ruku a jazykem, kterému chlapec nerozuměl, mu řekla, aby
šel s nimi. Klidný výraz její tváře byl natolik výmluvný, že ihned pochopil. Odešel tedy
společně se všemi do nedaleké vesnice, kde ho přijali mezi sebe. Postupem času, když
se naučil jejich jazyku, jim vyprávěl celý svůj příběh a také to, že by se chtěl vydat hledat
svou matku, o které věděl jen tolik, že ji odvezl bílý muž na velkém koni...
Ni-mu celá dlouhá léta pátral po své matce, která byla násilně odvlečena. V srdci
choval touhu po pomstě za zavražděného otce a zpustošenou vesnici. Snil o tom, že se
jednoho dne s Ma-nou, která mu byla neprávem „ukradena“, opět shledá...
43
Deklarace práv člověka a občana
Alena Gladišová
Žijeme na jedné zemi, a přesto mezi námi vládne napětí a chaos. Ano, mluvím o lidech,
mezi které samozřejmě patřím i já a dalších cca šest miliard. Při tak vysokém počtu lidí,
kteří žijí na jedné jediné planetě, je prakticky nemožné, aby mezi nimi zavládl soulad.
Nastane někdy pořádek, mír a klid, o který se „my“, lidé, pokoušíme již mnoho
a mnoho let? Budou si všichni lidé jednou skutečně rovni, nebudeme znát žádné pokřiky typu „ty si černej, ty k nám nepatříš“? Budeme moci vyjádřit svůj názor, aniž bychom dostali „padáka“?
Tyto otázky podle mého názoru zůstanou navždy nezodpovězeny...nebo alespoň bez
pravdivé odpovědi.
Deklarace práv člověka a občana vyhlášena roku 1789 ve Francii jako deklarace lidských práv a svobod měla zaručit člověku rovnost, svobodu atd. Splnila opravdu svůj
účel a dokázala to, co má v názvu? Nebo byla jen pouhou náplastí, jež měla zalepit oči
lidem, kteří nebyli s dosavadní situací spokojeni? Nevím, jak to bylo před dvě stě devatenácti lety, ale dnes je situace taková, že zákony jsou od toho, aby se porušovaly. Jak
si jinak vysvětlit, že každou chvilku vidíme v televizi chování lidí, které je v rozporu se
zákonem. Deklarace prohlašuje, že člověk má právo na svobodné sdělování myšlenek
i názorů, může svobodně psát, tisknout i mluvit, ovšem nesmí při tomto činu porušit
zákon. Jak taková osoba přesně pozná, že porušila zákon, když si tím není jistá ani samotná nejvyšší moc ve státě? Podobnou událost jsme mohli zažít asi před třemi lety,
když byly v dánském časopise zveřejněny karikatury proroka Mohameda. Jejich uveřejnění bylo v arabských zemích vnímáno jako urážka islámu. Radikální stoupenci tohoto vyznání dokonce žádali duchovní o vyhlášení rozsudku smrti nad autory karikatur. Spotřebitelé v zemích Středního východu bojkotovali obchod s Dánskem i Francií.
Ano, až takové důsledky měla zpočátku nevinná svoboda slova.
Pro nás, nevěřící, je podobné chování, jež jsme mohli vidět u islamistů, naprosto nepochopitelné. I když v případě odplaty, kterou Evropanům islámské noviny poskytly
v podobě karikatur směřovaných na křesťany, nám zrovna „do smíchu“ nebylo. Během celé tahanice, kterou zavinilo několik obrázků, zahynulo 139 lidí a celá aféra asi
do měsíce utichla. Nebylo tohle všechno zbytečné? V čem se stala chyba, že k něčemu
takovému mohlo v dnešním, můžeme snad říci vyspělém, světě dojít? Budou na světě
jednou stejná pravidla pro všechny bez ohledu na národnost či náboženství? To je nejspíš nemožné...
Každý může dělat vše, co neškodí druhému a není to v rozporu se zákonem. I něco
podobného se můžeme v listině dočíst a také bychom to měli respektovat. Ale kolik
z nás si může s čistým svědomím říct, že nikdy nikomu neublížil? Kolik z nás tomu
druhému neublížilo byť jediným slovíčkem? Kolik? Ať si každý sáhne do svého svědomí a zamyslí se, zda právě kvůli němu není ten svět ještě o kousíček horší. Pokud
mohu mluvit sama za sebe, přímo nenávidím týrání a šikanování ať už zvířat, což se netýká našeho tématu, tak lidí, především těch bezbranných, kteří jsou nejsnazší kořistí.
Každý den se dozvídáme o nejednom případu, kdy byl někdo zbit, okraden či dokonce
zabit, a co je horší, viník mnohdy není vůbec dopaden a potrestán. Jaká je tedy vlastně
na tom našem světě spravedlnost? Vždyť máme tu možnost vymýšlet různá pravidla,
44
zákony, normy, ale kdo zaručí jejich nepřestupování? Na to je zatím lidská moc bohužel velmi malá.
Již od narození dítě poznává, co si smí a nesmí dovolit. Zjišťuje, že když sáhne na
horkou plotnu, spálí se, když neuposlechne rodiče, čeká ho trest. Někdo se z toho poučí, jiného něco takového nezastraší, ba naopak, v budoucnu ho lákají mnohem horší
věci. Začne krást, podvádět, zabíjet pro potěšení, šikanovat. Pro takovéto případy ho
čeká trest, který si zaslouží, ovšem i to je otázkou. Jsou tresty pro viníky spravedlivé?
Je správné, že někde můžete být odsouzen i k trestu smrti? Platí pravidlo „oko za oko,
zub za zub“?
Žijeme na jedné zemi, ale co stát, to jiný zákon, co kraj, to jiný mrav, co člověk, to jiný
názor? Tak jak máme být všichni spokojeni? Na mě samotnou jsou všechny tyto otázky
těžké a bohužel nemohu najít odpověď, nezbývá mi než přiznat, že... nevím.
45
Jana
Lenka Gletová
Střední škola odborná a speciální Klimkovice
V malém pokoji rodinného domku seděla za stolem dívka. Dlaní si podpírala bradu
o své mandlové oči, orámované hustými řasami, pohled upírala kamsi do prázdna.
Rovné vlasy, černé jako havraní peří, jí padaly na ramena a lemovaly její tvář, snědou
jako uschlé listí dubu v zimě. Pod drobným nosem byly posazeny jemně modelované
rty. Na ruce se jí třpytil stříbrný náramek.
Oknem prosvítaly poklidně skomírající slunečné paprsky a do pokoje doléhal zpěv
ptáků, nočních strážců oblohy. Avšak nic z toho dívku nevyrušilo v jejím rozjímání. Zítra měla jít poprvé do nové školy, ale bála se, že to bude stejné jako na té staré. Ostatní
spolužáci se s ní nechtěli bavit, navíc se jí posmívali a nadávali jí. Neměla mnoho kamarádů jen proto, že měla o něco tmavší pleť než ostatní. A proto teď seděla u sebe
v pokoji a hlavou se jí honily myšlenky. – To je opravdu tak jiná než ostatní, že na ni
syčí samé nadávky?
Dala hlavu do dlaní, když si představila, že vejde do třídy a všichni na ni budou hledět. Jako by snad měla nějakou strašlivou chorobu, kterou by se ostatní mohli nakazit.
V té samé chvíli se otevřely dveře a vyrušily dívku z přemýšlení.
„Je všechno v pořádku, Jano? Já jenom, že jsi tak potichu.“ Jana ze sebe vynutila chabý
úsměv.
„Všechno je v pořádku, mami. Jenom přemýšlím o zítřku.“
Matka se na ni usmála: „Uvidíš, že to zvládneš. Tak já už půjdu do práce. Nezapomeň
zamknout. Uvidíme se odpoledne, až se vrátíš.“
Jana kývla hlavou.
„Neboj se, zamknu. To je hloupé, že musíš na noční. Tak ahoj odpoledne.“
Když Janina matka odešla, slyšela, jak startuje auto a odjíždí pryč. Jedna její kolegyně
byla nemocná, a tak za ni musela vzít směnu. Jana ještě chvíli přemýšlela o tom, co ji
čeká, ale jakmile se začalo stmívat, ulehla ke spánku a zanedlouho usnula.
Ráno ji probudil budík. Rychle se oblékla, nasnídala se, ale do školy šla velmi pomalu.
Ruce měla schované v kapsách a stále se dívala na zem. Ve škole ji její nová učitelka zavedla přímo do třídy. Jana nejistě vstoupila.
„Dobrý den, žáci, tohle je vaše nová spolužačka, jmenuje se Jana. Posaď se k někam,
kde je volné místo, Jano,“ řekla učitelka s úsměvem. Všichni po Janě házeli udivené pohledy a někdo se ani nenamáhal zavřít pusu. Dvě dívky ve druhé lavici si začaly něco šuškat a Jana kolem nich přešla celá nesvá. Až v poslední lavici uviděla volné místo. Hned
vedle dívky s dlouhými vlasy v barvě matné zlaté, které jí rámovaly kulatý obličej.
A já jsem na tu novou dívku radši ani nepohlédla. Upřeně jsem hleděla do sešitu
a snad z nejistoty, kterou ve mně vzbudil její cizokrajný vzhled, jsem nechtěla, aby si
mě všimla. Najednou na mne dopadl její stín, jak se zastavil u mojí lavice, a já vzhlédla
v úžasu, když jsem uslyšela její přívětivý hlas.
„Mohla bych si vedle tebe sednout?“zeptala se nejistě. Byla velmi příjemného vzhledu
a její sympatická tvář ve mně vzbudila úsměv.
„Je tu volno, posaď se.“
Sedla si vedle mě a rozhlédla se po třídě. Stále z ní ostatní nespouštěli oči.
46
„Já jsem Lenka,“ řekla jsem. A tak jak se to dělává, jsem jí podala ruku.
Ona ji vděčně stiskla.
„Jmenuji se Jana.“
První týdny jsme se poznávaly a já jsem jí pomohla seznámit se se zvyklostmi ve
škole. Pomalu ale jistě se z nás stávaly kamarádky a já zahodila za hlavu všechny předsudky, které jsem vůči ní měla. Naučila jsem se ji brát takovou, jaká byla, a barva její
kůže pro mě nehrála žádnou roli. Ostatní však, zejména kluci, si neodpustili hloupé
poznámky a posměšky.
A proto jsem „vypadla“ z jejich kolektivu, když jsem se držela více s Janou. Ale Jana
byla prima kamarádka, a tak jsem spíš více získala, než ztratila. Říkala jsem Janě, ať si
jejich poznámek nevšímá, že je to přece jednou přestane bavit. To jsem ovšem netušila, že budou pokračovat.
Byla zrovna přestávka a já s Janou jsme se loudaly po chodbě a probíraly nejnovější
klepy. Ale když jsme se se zvoněním vrátily do třídy, zůstaly jsme stát jako opařené. Janina aktovka spolu s pouzdrem se válely na zemi a věci z nich byly poházeny všude po
podlaze.
„Kdo to udělal?“ zeptala se Jana rozhořčeně, ale nikdo se nepřiznal. A tak byla nucena posbírat si věci sama, jen s mou pomocí. Obě jsme byly znechucené klučičím chováním a já nechápala, proč se nemohou k Janě chovat normálně. Ten den jsem jela autobusem k Janě domů. Seděly jsem u ní v pokoji a povídaly si. Janina matka nám připravila čaj a já okamžitě pocítila, jak je přívětivá. Měla velký smysl pro humor a vzhledově
jako by jí Jana z oka vypadla. Navíc právě ona a její mamka měly mezi sebou úžasný
vztah. Spíše jako by byly sestry či kamarádky než matka s dcerou.
Jana se mi svěřila, že ji chování třídy vůči ní velice trápí. Snažila jsem se ji povzbudit,
i když také mne to trápilo a věděla jsem, že s tím budeme muset něco udělat, pokud to
bude pokračovat. Ale stalo se to tak rychle, že jsme se nestačily divit.
Do třídy přibyl nový spolužák. Byl vysoký, měl blond vlasy a tmavě modré oči. Janě
se zpočátku líbil, ale potom se začal chovat stejně hloupě jako ostatní. Jakmile se ve
třídě pořádně rozkoukal, samozřejmě si Jany nemohl nevšimnout. Jmenoval se Filip.
Za pár dní si jako lusknutím prstu podmanil celou třídy. Holky mu doslova ležely u nohou a pro kluky představoval vysněného vůdce. A protože měl tak velký vliv, začal si
s Janou pohrávat.
Vždy když kolem něj procházela, vrazil do ní, až málem upadla, a potom se na ni rozkřikl, že má příště uhnout.
Jana šla vždy sklesle do třídy. Dalším takovým „žertem“ bylo, že Filip rád shazovat
Janino pouzdro na zem. Jindy zase přišel, vzal její aktovku a kluci s ní hráli přehazovanou. A aby toho nebylo málo, tak i v hodině ji zahrnovali nejrůznějšími nadávkami,
urážkami a posměšky. Dokonce do ní vrazili, když šla na autobus, vzali jí aktovku a věci
z ní vysypali na podlahu. A to už byla poslední kapka z přetékajícího poháru mé trpělivosti.
Jana byla v nitru jemná a křehká dívka, a tohle už na ni bylo opravdu moc. Její obavy
se naplnily, a tak noc co noc uléhala a myslela na zítřek. Děsila se ho. Děsila se školy, do
které musela, a nevěděla, co jí utlačitel Filip a jeho tlupa zase udělají. Domlouvala jsem
jí, ať jde za třídní učitelkou a řekne jí o tom, ale ona tuhle možnost odmítala s tím, že
to potom bude jenom horší, až se doví, že to řekla ona sama. Jednou se mě na chodbě
Filip zeptal: „Řekni, proč se s takovou holkou bavíš?“ Já jenom odpověděla protiotázkou: „S jakou takovou?“
47
A on pronesl s úsměškem: „No s takovou tmavou?“ Nato jsem se prudce otočila
a celá rozezlená jsem si šla sednout. Jenže jsem netušila, že to Jana slyšela. Do konce
přestávky se neobjevila a já nevěděla, kde je. Proto jsem nedbala, že začíná hodina,
a vydala jsem se ji hledat. Co když se jí něco stalo? Nakonec jsem ji našla. Byla zamčená
na toaletách a plakala. „Jano, co se ti stalo?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jdi pryč!“ utrhla se na mě. Nechápala jsem, oč jde. „Co se stalo? Proč jsi na mě taková? Vždyť jsem tvoje kamarádka.“
„Kamarádka?!“ vykřikla. „Když jsi taková kamarádka, proč ses bavila s Filipem?
A zrovna o mně! Já vás slyšela!“ vzlykala hlasitě. V tu chvíli mi všechno došlo.
„Ale Jano, Janičko. Vždyť dobře víš, že Filipa nesnáším. Já se s ním o tobě nechtěla bavit, šla jsem do třídy.“ A pevně jsem dodala: „Jsem jediná, kdo se s tebou baví, a i kdyby
se měli posmívat i mně, tak se s tebou bavit budu.“
Jana přestala vzlykat. „Opravdu?“ Usmála jsem se a odpověděla: „Opravdu.“
Jana vyšla a utřela si slzy.
„Promiň, já už myslela, že jsi už i ty jako oni.“ Podívala se mi přímo do očí.
„Vím, jak se cítíš. Neboj se, spolu to zvládneme. Pamatuj si, že navždy budu tvoje kamarádka. Osuš si oči a pojď, nebo se učitelka bude zlobit.“
Od chvíle, kdy jsme vyšly ze dveří, jsme si slíbily, že budeme držet spolu a s Filipem
i jeho bandou si poradíme.
Jakmile se hoši zase do Jany znovu pustili, zaběhla jsem pro třídní a ona chvíli stála
ve dveřích. Kluci si jí naštěstí nevšimli, a tak byla svědkem toho, jak Janě nadávají a berou jí věci. Až po chvíli si jeden hoch všiml třídní učitelky, která stála ve dveřích, a upozornil na ni ostatní. Paní učitelka si všechny zavolala do kabinetu. Každý z nich odešel
s patřičnou poznámkou a s dopisem pro rodiče. A celou dobu až do konce vyučování
byli pěkně skleslí.
My s Janou jsme byly spokojené a ona už nebyla smutná. Ostatní holky si nakonec
taky uvědomily, jak hloupě se chovaly, a začaly se s Janou bavit. Když zjistily, že Jana
je prima kamarádka, začaly jsme my holky všechny držet pohromadě. Kluci se zanedlouho taky polepšili, a tak jsem byly obě šťastné.
Na konci školního roku se pak Jana musela odstěhovat, protože si její maminka našla
mnohem lepší práci. To jsem jí přála, i když to znamenalo, že se s Janou neuvidíme.
Ode dne, kdy jsme se rozloučily a ona odjela, jsem Janu už nikdy neviděla, ale přesto
doufám, že se ještě někdy v životě setkáme...
48
Anna K.
Šárka Hatašová
Anna je prostitutka. Ke své práci se dostala nešťastnou souhrou náhod, sérií nesprávně uvážených rozhodnutí a částečně díky tlaku okolí. Možná, že by se ani jedno
z toho nikdy nestalo, kdyby Anna rozlišovala mezi tím, co má skutečnou a co dočasnou
hodnotu. Ví, jaké to je, když s vámi zacházejí jako s kusem hadru, s bytostí, co se člověku
jen vzdáleně podobá. Ale to se změnilo, nyní je paní svého času ona.
„...dnes bohužel – vyhovoval by vám, pane Montgomery, jiný termín?“
Pan Montgomery se zamyslel.
„Mohl bych tedy s vámi počítat pozítří, řekněme v sedm?“
Následovala krátká odmlka. Anna energicky otočila list v diáři a upřeně se zadívala
na svůj pečlivě zpracovaný časový harmonogram.
„Ano, souhlasím. Tak tedy v pondělí. A jaká je vaše představa ohledně schůzky, jako
obvykle?“
I přes bohatou praxi ve svém oboru se skoro vždy začervenala, když mělo dojít na
podrobnosti intimního rázu. Snad za tím stála její částečně plachá povaha, kterou však
úspěšně skrývala pod rouškou notné dávky přetvářky; nemůže si přeci dovolit dávat
najevo své osobní pocity, tím méně ty, jež by se daly jakýmkoli způsobem zneužít.
„Slečno, však vy víte.“
A zavěsil.
Podivíni to jsou, tihle pracháči, pomyslela si Anna. Až moc dobře věděla, kolik ji
celý večer s ním bude stát sebezapření. Ovšem Arthur Mongomery byl typem zákazníka, od něhož se pracovní příležitosti neodmítají; důvodem bylo velmi štědré finanční
ohodnocení.
Znovu otevřela diář, ovšem na jiné straně než prve. S pobaveným výrazem ve tváři si
pročítala staré poznámky. Měla nutkání se zasmát jejich naivitě. Své naivitě.
Nebyl to ani měsíc, co sama sobě slíbila, že bude ignorovat existenci pana Montgomeryho, a až znovu zavolá, zdvořile mu poví, že se už neživí svým tělem. Opak byl
pravdou. Aktuální situace ji stále více přesvědčovala o tom, čeho se bála ze všeho nejvíc
a co se už dávno stalo realitou – její závislost na penězích.
Nejistě se, jako už tolikrát, posadila na pohovku v přijímací hale. Byl to zvláštní pocit sedět mezi tím vším luxusem a mlčky čekat, dokud se neobjeví pán domu. Anna si
vyndala z kabelky zrcátko a zkoumavým pohledem se do něj zahleděla. Chtěla se naposledy ubezpečit o své vizuální dokonalosti. Třesoucí se rukou si obtáhla rty rudou
rtěnkou a smyslně je našpulila. Nato zrcátko uložila zpět do kabelky a s očekáváním se
rozhlédla kolem sebe. Po vzoru Sharon Stone vyzývavě zkřížila nohy a na minisukni,
která se posunula o několik čísel nahoru, urovnala záhyby. Pohlédla směrem k mramorovému schodišti a se zaujetím se zadívala na všudypřítomné perské koberce, co visely
na stěnách. Nervozita v ní zesílila.
49
„Prosím tudy, slečno,“ zaznělo místo pozdravu. Anna se lekla a hlavou trhla k místu,
odkud slyšela hlas. Hlas Arthura Montgomeryho. Dědek jeden, takhle mě děsit!
Následovala ho do místnosti, v níž doposud nikdy nebyla. Stačil jí jeden jediný pohled na to, aby odsoudila nesourodý a rádoby historický nábytek, který se podle jejího
názoru tvářil (nezávisle na skutečnosti), jako by pamatoval válku Severu proti Jihu.
Těžké tmavé závěsy, masivní dubový stůl, kancelářská židle potažená pravou kůží, replika knihovny secesního vzhledu a další spousta perských koberců – to vše jen zvyšovalo v Anně dojem, že ten chlap prostě nemá vkus.
Pan Montgomery se posadil za svůj drahocenný stůl, zády k oknu, a Anně gestikulací naznačil, aby se usadila naproti němu. Než si stačila naplno uvědomit, jak nestandardně večer probíhá, starý pán sedící přímo před ní promluvil: „Hluboce se omlouvám, že jsem vás nechal čekat, ale měl jsem k vyřízení několik neodkladných záležitostí,“ pronesl na omluvu a pokračoval, „ovšem přikročme k tomu, proč jste zde. Totiž, potřeboval bych, zda byste se se mnou nepodělila – samozřejmě nikoliv zadarmo
– o pár životních zkušeností.“
Anně se ulevilo. Se staříkem si hezky popovídá, vezme si prachy a zas půjde. Bezva!
Arthur Montgomery nečekal na reakci. „Velmi jste mě inspirovala. Avšak soudím, že
si oddechnete, až vám povím, že dneškem to celé končí.“ Nemýlil se, opravdu Annu potěšil. Tušil snad, že ona sama by s ním byla bývala nikdy nepřerušila kontakt, neboť pro
ni byl tak výnosným a bohatým zdrojem financí?
Anna byla překvapená. Nečekala, že dosti podrobný rozhovor (či spíše jednostranný
monolog), který povedou, se bude točit čistě kolem jejího života. Na druhou stranu
však neměla sebemenší důvod cokoli skrývat, ačkoliv Anně chyběla odpověď na zásadní otázku – Proč to chce vědět, proč ho to zajímá? Uvnitř až moc dobře cítila, jak jí
pomůže dát najevo skrývané pocity, potlačované emoce a postesknout si. A nakonec –
jako třešničku na dortu – za to dostat tučný balík.
Anna K. nečte noviny. Nezajímá ji politika, nenávidí drby. Snad by se ani nedostala
k článku o novodobém otroctví, ale osud tomu tak nechtěl.
Fenomén prostituce – novodobé otroctví?
(autor článku je dopisovatelem NY Times)
Ženy, které přijmou nabídku práce v zahraničí, se mohou snadno kvůli nedostatku informací a jazykové nevybavenosti ocitnout v situaci, kdy jsou nuceny pracovat v „sexbyznysu“. Přestože stále existují případy žen, které byly nuceny k prostituci v zahraničí, díky větším možnostem a přístupu k informacím je možné rizika
minimalizovat a za prací migrovat bezpečněji.
Podívejme se na příběh jedné takové „nešťastnice“, jež se uvolila vylíčit své svědectví.
Na začátku toho všeho je šestnáctiletá, velmi pohledná dívka; říkejme jí třeba
Sylva.
50
Mladá, nezkušená Sylva potkává Maxe. Max je případ sám pro sebe – nemá
smysl pro zodpovědnost a ani drogy mu nejsou cizí. Sylvě imponuje jeho temperament a po devíti měsících porodí dceru Vanessu. Tím se dostává do svízelné situace. Maxmilián se od dítěte distancuje a mizí ze scény. Sylva řeší spoustu problémů,
od morálních k finančním. Střídá jednu práci za druhou, s penězi spíš nevychází,
než vychází a samozřejmě se stará o malé dítě. Je celkem nasnadě, že sama situaci
nezvládne, avšak setkává se s Marcelem, na pohled sympatickým mužem ve středních letech. Je to právě on, kdo ji přivede na nápad prodávat své tělo. Slepá důvěra spolu s vidinou lehce vydělaných peněz vnese do Sylviina života nový prvek –
prvek vnitřní nestability. Z tolerantního přítele se stává bezcitný pasák. Sylva prožívá jedny z nejstrašnějších chvil svého života. Záhy přichází o dítě, neboť někdo ze
známých či sousedů si posvítil na praktiky, které provozuje za dveřmi svého bytu.
Sylva propadá depresím a přemýšlí o sebevraždě. Utíká od Marcela a zařekne se, že
s dosavadní kariérou končí. Do tří měsíců začíná s poskytováním sexuálních služeb tak intenzivně jako nikdy předtím. Postupně si vytváří okruh zákazníků; většinou se jedná o ty, co dobře platí. Prázdnotu v srdci nahrazuje rostoucí cifra na
bankovním účtu a drahé značkové věci. Sylva se dozvídá, že Max získal Vanessu
do péče. Zhroutí se a snaží se s ním stůj co stůj spojit. Podaří se – ale jediné, čeho
se od něj dočká, je výsměch. A tak začne plánovat definitivní úder, jak zničit otce
svého dítěte. Shodou náhod narazí na inzerát, kde postarší muž hledá ženu k občasným schůzkám, samozřejmě honorovaným. Sylva to vidí jako další krůček na cestě
s cílem stát se nezávislou. Bohužel nezávislosti nedosáhne; její život se scvrkne na
pouhé vydělávání a utrácení peněz...
...A jak to bude dál?
51
Moje první přednáška
Markéta Hudečková
Evropská obchodní akademie Děčín
Petra vstala, zacvakla budík, vzala si kufřík s poznámkami a oblékla se do svého nejlepšího kostýmu. Byla to vysoká a mladá učitelka. Její dlouhé blonďaté vlasy úžasně ladily
s černým kostýmem. Měla velmi dobrý vkus a moc dobře věděla, co jí sluší. Byla
opravdu mladá a studenti ji měli rádi. Každý den se do školy těšila čím dál tím víc, ale
zítra bude její velký den. Měla přednášet na téma Všeobecná deklarace lidských práv
a svobod, kvůli incidentu, který se stal před několika dny na škole, kde pracuje. Skupina
malých dětí doslova terorizovala chlapečka z 3. B. Psychicky a fyzicky ho týrala a tvrdila, že nemá právo na to být zde s nimi, protože je černé pleti a trošku silnější postavy.
Tento opravdu strašný incident školu pobouřil natolik, že ji školní rada požádala, aby
na toto téma pohovořila se zdejšími studenty. A aby jim vysvětlila, že práva jsou pro
všechny stejná bez rozdílu, že každý má právo tu s námi být a vzdělávat se na stejné
škole jako všichni ostatní. Měla opravdu dobrý pocit z toho, že školní rada požádala
právě ji. I když nebylo divu, že tuto práci měla odvést právě ona. Vždyť byla týden ve
vzdálené zemi, kde jsou práva porušována každý den. Děti neměly právo na zdravotní
péči a na vzdělávání, tolik potřebné pro život. Žádný z občanů tohoto státu neměl
právo na svobodu slova. Nemohl si jen tak jít na procházku po svém vlastním pozemku, aniž by se na něho lidé dívali skrz prsty. Mluvila zde s několika vyslanci a ti jí
oznámili, že zde jsou porušována lidská práva, ale nikdo s tím nic nezmůže. Snaží se
o to již několik let, ale nejsou ani trošku úspěšní. Petra se z této země vracela zpět s pocitem, že o tom musí někoho informovat nebo alespoň udělat tolik opatření, aby se
o tomto problému dozvědělo co nejvíce lidí u nás. Není však nikdy lehké říci ostatním
lidem, že dělají něco špatně, a ještě těžší je napravit jejich chyby. Rozhodla se tuto šikanu ve své škole netrpět a navrhla radě školy, že tuto přednášku udělá hned, jak to
bude možné. Termín se hodně krátil. Zítřejší den se opravdu rychle blíží. Zvedla se od
nedojedené snídaně, vzala si kufřík ze židle a šla k autu. Ke škole to měla daleko, proto
si také pořídila auto. Neměla ráda ten pocit, když se musí s někým mačkat v autobuse
a počítat s tím, že autobus má každou chvíli nějaké zpoždění. Sedla si do auta a jela do
práce. U školy vystoupila z auta a ladným krokem na velmi vysokých podpatcích šla ke
vchodu školy. Jakmile otevřela dveře, tak slyšela ze všech stran: „Dobrý den, paní profesorko,“ nebo „Hezké ráno, slečno Brownová“. Na všechny tyto pozdravy ráda odpovídala, protože ukazovaly, že ji studenti mají opravdu rádi anebo aspoň to, že k ní chovají
určitý druh úcty. Vešla do učebny plné štěbetajících studentů a všechen ten hluk okamžitě po jejím příchodu utichl. „Právě zvoní, přeji vám všem hezké dobré ráno,“ řekla
studentům a oni jí její pozdrav opětovali. Tolik se zajímala o lidská práva a svobodu, tak
jaký jiný předmět by měla učit, než občanskou výchovu. Učila ji v obrovské třídě plné
různých plakátů o humanitární pomoci pro méně vyspělé země a mnoha fotek z jejích
výletů po celém světě. Navštívila Afriku, projela celou Asii a tohle je jen pár zážitků
a vzpomínek z nekonečného cestování. Učila všechny třídy, které na této škole byly, ale
právě tato pro ni znamenala nejvíce. Kdybyste se podívali po třídě, tak uvidíte, že je
rozdělená do několika skupin žáků, kteří spolu mají něco společného. Jedna skupina
nosila stejné oblečení a na první pohled bylo vidět, který z nich je jejich vedoucí. Ano,
byl to ten ověšený stříbrem. A to se jí právě nelíbilo, že se děti z její třídy dělily do růz-
52
ných skupin a poté spolu soupeřily a snažily se být lepší než ti druzí. Pořád to ještě nebyla ta nejhorší věc, byla to totiž zrovna tahle skupina dětí, která šikanovala ostatní.
Myslely si, že jsou středem vesmíru, a ostatním ubíraly právo na svobodu. Nikdo jim to
bohužel nemohl dokázat, protože se jich ostatní děti bály. To chtěla všechno Petra
změnit. Doufala, že díky její přednášce se hodně věcí změní a vztahy ve třídě se pohnou
tím správným směrem, a to k dobrému. Stejně jako každá hodina občanské výchovy,
utekla i tato hodina velice rychle a byl čas oběda. S ostatními učiteli se odebrala do
školní jídelny, kde si vzala tác a k obědu si dala salát s kuřecím masem, který sice nevypadal moc vábně, ale měla hrozný hlad. Sedla si ke svým přátelům a zapojila se do konverzace. „Ahoj Petro, tak jak se těšíš na zítřejší přednášku? Už máš připravené dokumenty?“ zeptal se jeden pohledný učitel, který neučil nic jiného než tělesnou výchovu.
„No samozřejmě, doufám jen, že to bude k něčemu dobré. Chtěla bych žákům ukázat,
že každý z nás má na světě stejná práva. Je jedno, jaké je pleti nebo náboženského vyznání, nejdůležitější na tom je, že jsme si všichni rovni.“ Její kolegyně paní Donaldová
se na ni podívala a povídá: „Teda slečno Brownová, vás tu bylo potřeba. Konečně někdo
řekne těm dětem, že jejich chování je špatné, že se takto ke spolužákům nemohou chovat.“ Konverzovali a konverzovali, až najednou Petra zjistila, kolik už je hodin a že musí
domů za přítelem. Něco uvařit, než se vrátí z práce. Rozloučila se a svým vozem odjela
směrem k domovu. Jakmile otevřela dveře, tak jí přítel vlepil pusu na tvář, pozdravil
a objal. „Co se děje, Lukáši? Pozor, abys mě neumačkal,“ řekla Petra a s tázavým výrazem na něho pohlédla. „No, byl jsem se projít po práci ve městě a něco jsem tam našel
v knihkupectví, musel jsem ti to koupit,“ odpověděl a usmíval se samou radostí. „Takže
překvapení? Jé, to se těším. Ukaž mi ho,“ řekla a udělala na Lukáše ony prosící oči.
„Tady ho máš,“ odvětil a vytáhl cosi z tašky. Nebyl to jen tak obyčejný dárek. Byla to deklarace lidských práv, ale ne ta nynější. Tato sahala do daleké minulosti, jak si Petra stačila všimnout. „To jsem ti koupil, abys mohla dětem ukázat, že i dříve tu byly deklarace.
Dnešní je sice propracovanější a lepší, ale je vidět, že se i v minulých dobách našli lidé,
kteří chtěli zabránit týrání lidí. „Moc děkuju,“ pověděla a s rozzářenýma očima si šla
sednout ke svému pracovnímu stolu pořádně si ji prohlédnout. Byla do staré deklarace
tolik zabraná, že úplně zapomněla na čas. Až když se podívala z okna a zjistila, že není
vidět ani na krok a jaká je tma, tak si šla konečně za celý ten dlouhý den lehnout. Jakmile vstala, tak se velmi rychle oblékla, udělala si nádherný účes, namalovala se a hledala tašku se svými dokumenty. Ano, byl tu její den D. Nervozita by se dala krájet. Byla
učitelkou vcelku dlouho, ale ještě žádný velký proslov před tolika dětmi neměla. Čekala, že zde bude několik dětí, které tento proslov nebudou poslouchat. Tolik myšlenek
jí prolétalo hlavou po cestě do školy. Některé byly jako noční můra, několik studentů po
ní začalo házet plesnivá rajčata a ona musela se svým proslovem přestat. „Ale bude to
dobré, bude se jim to líbit,“ pomyslela si, protože všechny ty černé myšlenky úplně
ovládly její mysl. Konečně dojela ke škole a vůbec se jí nechtělo vejít. Musela své nohy
donutit k pohybu, ale nakonec převládl dobrý úmysl a došla až k sálu, kde měla svoji
přednášku. Otevřela dveře a všechen šum utichl. Stovky očí čekající na vzdělání se
upřely na ni. Vykouzlila svůj nejhezčí úsměv a šla k podiu. Postavila se za katedru a ze
svého černého kufříku si vyndala přípravu. Podívala se do hlediště a uviděla mnoho očí
dychtících po vzdělání a vědění. „Přeji vám krásný den. Tak tedy, ví někdo z vás, proč
jsem tady?“ zeptala se žáků úvodní větou. Několik z nich začalo štěbetat a jedna odvážná mladá dáma zvedla ruku a přihlásila se. „Máme si něco povědět o právech,“ řekla
ještě dříve, než ji stihla paní profesorka vyvolat. „Ano, to máš tedy pravdu. Ráda bych
53
vám pověděla něco o jednom z nejvýznamnějších dokumentů 20. století. Je důležitý
pro všechny lidi na tomto světě. Každý, komu jsou ubírána jeho práva, se k němu může
obrátit a použít ho jako důkaz toho, že nemůže být šikanován nebo různě týrán. A to
platí i pro vás, každý má nárok na to, aby tu mohl být s námi, a právo na to vyjádřit své
názory a pocity, aniž by za ně byl obviněn. Ať jsme malí,“ ukázala na malou holčičku
v první řadě, „ať jsme velcí,“ pohledem se posunula o dvě řady dál na jednoho basketbalistu. „Ať jsme jakékoli pleti nebo různého náboženského vyznání, tak máme právo
na život. Nemluvím však pouze o právu na život a právu na různé náboženské vyznání,
ale také o vzdělání. Řeknu vám alespoň pár bodů, které jsou ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a svobod zapsány a dány tak všem národům v povinnost. Jeden z bodů je,
že všichni lidé se rodí svobodní. Jak tomu rozumíte?“ podala otázku obecenstvu a doufala alespoň v jednu odezvu. Do vzduchu ale vylétlo několik rukou a všechny tyto ruce
patřily teprve žákům třetích tříd. „Tak povídej třeba ty, Aničko,“ ukázala na malou blonďatou holčičku, která se usmívala zeširoka. „Myslím si, že všechna miminka, která se
narodí, mají stejná práva jako ostatní,“ pověděla a bylo na ní vidět, že se trošku červená.
„Vidím, že je tu spousta chytrých hlaviček, které toho vědí opravdu hodně. Jsem moc
ráda, že jsem mezi dětmi, které mají tolik vědomostí. Dobrá tedy, povím vám další důležité věci, o kterých tento dokument hovoří. Všechna práva jsou stejná pro lidi bez
rozdílu a nemohou být nijak zpochybněna. Tato práva nemohou být rozlišována podle
toho, jaké jsou lidé rasy, barvy, pohlaví nebo jakým jazykem mluví. Dokonce ani podle
majetku nebo podle politického smýšlení. Dále se píše o tom, že nikdo nesmí být brán
do otroctví a nesmí být mučen ani týrán. Nikdo nesmí být diskriminován a všichni jsou
si před zákonem rovni a mají právo na soudní ochranu, a to kdykoli ji potřebují. Je zde
hodně důležitých věcí pro přečtení. Tuto deklaraci vydala Organizace spojených národů a já jsem vám přinesla na ukázku jeden starší dokument vydaný ještě před ní.
Není tolik propracovaný, ale je velmi zajímavý. Nechte ho kolovat a prohlédněte si ho.“
Děti se do něho dívaly, četly ho společně, diskutovaly o něm. Paní profesorka přednesla
ještě několik slov k šikaně na škole a chování některých žáků. Celá její přednáška měla
velký úspěch a Petra sklidila opravdu upřímný potlesk. Ona sama měla obrovskou radost z toho, že mohla alespoň trochu pomoci dětem a přiblížit jim tak důležitou věc,
jako jsou lidská práva. Nejdůležitější je, aby lidé na celém světě tato práva dodržovali.
Je zde několik míst, kde jsou některá z lidských práv porušována, ale měli bychom docílit toho, aby nebyla. Na světě by měl být mír a všichni by si měli být rovni. Jen doufám,
že v budoucnosti bude tento, pro mě velmi významný dokument, ještě důležitější a lidé
si z něho budou brát příklad.
54
Rasismus, hudba minulosti?
Ondřej Kolář
Gymnázium a Střední odborná škola Klášterec nad Ohří
„Co bylo ve škole?“ zeptala se mě jako vždycky mamka, když dorazila z práce.
„Vopruz... Máme toho mrtě. Psát nějaký seminárky nebo co...“ zahuhlám jí jako odpověď od počítače a dál pařím.
Po chvíli, kdy se nemůžu dostat na další level, hru vypnu a kouknu, co že to vlastně
do tý školy mám udělat.
Všeobecná deklarace lidských práv a svobod po 60 letech: Nejvýznamnější dokument
20. století?
Paráda, ale co s tím. Ani pořádně nevím, co že ta deklarace vlastně je. Začnu prohledávat net, až se dopracuju k následujícímu:
„Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je nejdůležitější lidskoprávní
úmluvou sjednanou v rámci Rady Evropy a základem regionální mezinárodněprávní
ochrany lidských práv v Evropě. Byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950.“
Krásná definice, ale co z toho plyne? Radši se na to vybodnu a půjdu si někam provětrat hlavu. Jelikož je pátek, zajdeme si s kamarády popovídat a kde jinde se lépe konverzuje než v dobré knajpě? Večer probíhá úplně normálně, sedíme, klábosíme a ani si
nevšimneme, že o stůl dál se posadil mladý, celkem slušně vypadající romský pár. My
nerušeně pokračujeme v našem rozhovoru a přeruší nás až onen pár, když si už po několikáté snaží objednat alespoň pití.
„Tady se neobsluhuje nebo co?“ ptá se ještě docela klidně muž. Číšník dělá, jako že
neslyší, a přejde v klidu k dalšímu stolu.
„Promiňte pane! My bysme si rádi objednali!“ muž už začal zvyšovat hlas. Číšník se
k nim došoupe, jak nejpomaleji může.
„Já vás v tý tmě neviděl,“ prohodí k nim povýšeně.
„Ale vždyť sedíme pod lampou,“ nechápe číšníkova slova mladá Romka.
„Já ale nemluvil o týhle tmě,“ dokončí číšník a už nikdo nepochybuje, že je rasista.
„Ty krááso,“ zahučí kdosi a všichni hosté ztichnou a čekají na reakci mladého páru.
Atmosféra houstne.
„Co prosím? To si snad děláte srandu?!“ postaví se muž a už nemluví tak klidně.
„Ani ne,“ napřímí se číšník a vypadá to na rvačku. V tu chvíli ale přiběhne další servírka
a snaží se všechno uklidnit. Přesně jsem nerozuměl, co říkala, ale snažila se mluvit klidně
a s úsměvem. Tedy alespoň k romskému páru. Pak se otočila na číšníka a poslala ho okamžitě dozadu, že si to s ním vyřídí. Mladý pár se s ní ještě chvilku dohadoval, ale nakonec
asi přijal její omluvu a po slíbení drinku zdarma se přece jen klidně usadil a objednal si
jídlo. My jsme si jich dál už nevšímali a věnovali jsme se vlastním záležitostem.
Zbytek víkendu pak probíhá úplně normálně a až v neděli večer si vzpomínám na
školu a na Deklaraci. Bože, co o tom mám sesmolit? Pročítám si tedy jednotlivé body...
právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví, svoboda projevu... diskriminace. V tu
chvíli se mi vybaví páteční incident. Vždyť to vlastně byla ukázková diskriminace! Našel jsem si přímou definici tohoto slova.
Diskriminace (lat. discriminare = rozlišovat) je termín označující nějaké rozlišování.
Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti
55
k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, pohlaví, věku apod.
Přemýšlím, jaké to asi bylo před vydáním té slavné deklarace. Asi nic moc. Většina
bílé populace byla jako ten číšník a na všechny, co se odlišovali, se koukala svrchu a nepřipouštěla si, že jsou rovnocenní. Nejlepší příklad je asi Amerika, kde byla spousta
Afroameričanů. Ti měli svoje vlastní čtvrti a mezi bílé se nesměli míchat. Měli svoje
speciální obchody, školy, hospody a žili zkrátka izolovaně. Jediná práce pro ně dostupná
byla práce podřadná. Služebnictvo, dělníci, zahradníci – to bylo povolání pro ně. Neměli možnost studovat na univerzitách, ať už z finančních důvodů nebo z rasových.
Naštěstí ale nebyli všichni bílí stejní a našli se mezi nimi i lidé, jako byla slečna servírka, kteří neměli předsudky a brali všechny lidi stejně, bez ohledu na barvu pleti, na
náboženské vyznání, na věk či na pohlaví. A právě díky nim tu máme deklaraci, která
by měla zajišťovat, aby nikdo nebyl „Číšník“, ale všichni jsme se chovali jako „Servírky“.
Díky nim se v Římě roku 1950 tato deklarace podepsala a dnes je součástí a výchozím
dokumentem téměř každého zákoníku a právního systému všech vyspělých států.
Neznamená to ale, že s vydáním deklarace všichni rasisti zmizeli a celý svět se měl
nádherně. Proti diskriminaci musel i po vydání deklarace bojovat například Martin Luther King („Nespravedlnost na jednom místě zeměkoule ohrožuje spravedlnost na celém
světě“– M. L. King).
Stal se jedním z nejvýznamnějších vůdců afroamerického hnutí za lidská práva
a v roce 1964 dostal Nobelovu cenu za mír. Bohužel, jak to v historii chodí, našel se
psychopat, který ukončil jeho život 4. dubna 1968.
Pročítám, co jsem sepsal, a musím si přiznat, že jsem zatím docela spokojen.
I přesto, že se zdá, že dnes je diskriminace hudba minulosti, jsou ale mezi námi rasisti, co si nedají pokoj. A to nejen u nás. Vraťme se zpátky do Ameriky. Afroameričani
sice již mají stejná práva jako bílí, mohou studovat, kde chtějí, pracovat stejně tak a žijí
celkem normálně. Přesto se ale může stát, že narazíte na obchod, kde neuvidíte černocha a naopak. Zkrátka o diskriminaci se nemluví, ale stále existuje. I přesto si ale myslím, že deklarace je nejdůležitější dokument 20. století.
Tak a hotovo. Uložit, zavřít word, odeslat mail a jít spát.
56
Náhoda nebo osud
Pavlína Lukešová
Víte co, každé ráno už je to zase stejné, už jsem zase začala zabředávat v tom nudném
a unavujícím stereotypu. Ráno zazvoní budík a já si ani neuvědomím, že začíná další
den, jen ho prostě vypnu a strčím hlavu pod peřinu. Neotravuj mi život, blbče.
„Vstávej, už je ráno, no tak vstávej!...“ Dejme tomu, že textem a optimismem se tahle
písnička na buzení hodí. Jenže v praxi se ani takto samozřejmé věci nemusí osvědčit.
Mně se teda momentálně jeví jako nejhorší píseň století.
Rána jsou vážně děsná. Se mnou třeba vůbec není řeč. Kdo se na mě s něčím obrátí,
se zlou se potáže.
K autobusu dorazím přesně a hned se přidám k Jane. To už jsem po ranním kafi
a víčka držím jakž takž otevřená.
„Tak co, jak to včera dopadlo?“ zeptá se mě Jane. Vypadá neobvykle čile. Jindy spolu
prozíváme celou cestu do školy, dnes ale asi budu zívat sama.
„No, šlo to. Nakonec jsem to všechno stihla a dodívala jsem i ten film od tebe. Fakt
dobrý, díky, ale přinesu ti ho až zítra, jo, neva?“
„V pohodě. Fajn, že se ti to líbilo.“
„Hm... ale stejně jsem čekala, že to dopadne dobře.“
„No jo, to by pak ale byl moc velkej slaďák a byl to skutečnej příběh, nezapomeň,“
pousměje se.
„A co ty, jsi nějaká moc vzhůru, ne?“ Prolustruji ji ještě jednou pohledem.
„No, ani ne... vstávala jsem v pět, abych dočetla tu knížku.“
„Tu jak sis včera půjčila?“
„Hm.“
„Blázne. A co?“
„Fakt super. Já si potřebovala trochu odpočinout od těch odbornejch knih, víš. No,
ale tohle splnilo svůj účel. Bylo to o jedný holce z Anglie, co se zamilovala do muslima,
pak si ho vzala a dostala se najednou do úplně jiný společnosti. Nesměla nikam chodit a vůbec nic dělat. Vlastně měla povolený jenom to, co jí schválil ten její muž a jeho
rodina. Pak nakonec jí i bil, protože hrozně žárlil a ona pak asi po dvou letech od něj
utekla.“
„Ty jo... a to s ním odešla do Arábie, jo?“
„Ne, on byl taky Angličan.“
„Aha, no ale v Anglii přece ti muslimové nejsou tak hrozný, ne?“
„No, možná jsou ještě horší. I když těžko říct, no. Ale asi jak tam jsou tak docela izolovaní, tak jsou někdy ještě víc radikálnější.“
„Ta holka, to je ale stejně blázen, já bych si teda muslima nevzala.“
Vydýchaný vzduch v autobuse začíná být čím dál víc nesnesitelnější. Na zastávce,
kde jsme před chvílí stavěli, přistoupilo nějak moc lidí. Byl mezi nimi i Kuba, takový
maskot našich ranních cest. Nejčastěji si sedává sám a s nikým se nebaví. Musím přiznat, že mě na něm něco fascinuje. Často se přistihnu, že na něj koukám a přemýšlím
o něm.
Všechna místa jsou obsazena a pár lidí dokonce stojí, takže se mi Kuba se svou hubenou postavou pro tentokrát docela ztrácí z dohledu. Zato za nás si sednul chlap jak
57
hora, co určitě měří minimálně dva metry a váží tak sto padesát kilo. Sedačka mu asi
moc velký prostor a komfort neposkytuje. Cítím, jak se stále vrtí, a skoro slyším, jak
počítá minuty, kdy už bude moct vystoupit. Je mi to dost nepříjemné, jak na mě zezadu
a svrchu funí. Mimoto si začínám uvědomovat, jak jsem proti němu malá a bezbranná.
To člověku moc dobrý pocit sebejistoty nedodá.
Vedle té hory sedí nějaká žena, jež ho zrovna, když přejíždíme přes retardér, napomene: „Prosím tě, nevrť se tak!“
„Mlč!“ odsekne on a žena od té doby už opravdu nepromluví.
Vystoupíme hned na další zastávce. Je to sice o stanici dřív, než musíme, ale co se dá
dělat, když bez kyslíku to prostě nejde.
„Tyjo, to ti je týpek, ten co seděl za náma. Znáš ho?“ řekne Jane.
„Ne. Co je s ním?“
„No, oni bydlej´ vedle nás. Ten tu ženskou má zmáklou, to bys nevěřila. Ta ti s sebou
nechá orat, až to není hezký. Asi jsem moc hrdá, to bych teda nesnesla.“
Já mám ale myšlenky jinde, takže se na tohle téma nechytnu.
„Hm, hele, všimla sis, že se Kuba na ostatní dívá tak hrozně bojácně? Fakt by mě zajímalo, čeho se tak pořád bojí,“ obrátím se na Jane, stylem já o voze, ty o koze.
Ale Jane je fajn, takže to přejde s úsměvem a propere se mnou Kubu do poslední
nitky. Nakonec dojdeme k nelichotivému závěru: je prostě divnej, protože se tváří moc
neutrálně a protože si za ta léta ani jednou po ránu nezívl.
Dnešní úterý ve škole vypadá jako každé jiné úterý ve škole. Odnáším si z něj pouze
jeden jediný postřeh, a to, že věřím na osud. Kdybych vám to chtěla vysvětlit, tak by se
mi to asi stejně nepovedlo. A proto se vás zeptám, věříte na osud i vy?
Mám totiž zvláštní shodou náhod takové štěstí, že se mi různé věci a myšlenky
vždycky sejdou v jednu dobu a spojí se do takového zvláštního útvaru, který nepochopitelně dává smysl. Chápete mě?
Dnes jsme se prostě čirou náhodou ve škole bavili o lidských právech. Po třídě nám
koloval text Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, co v roce 1948 podepsalo
několik desítek států na Valném shromáždění OSN. Do textu jsem se na chvíli začetla
a zkusila jsem si ho dát dohromady se vším, co jsem v poslední době prožila. Už jenom
ten včerejší film, který mi půjčila Jane: byl o americkém černochovi, co se kdysi dávno
snažil vymanit z okovů otroctví. Jenže byl na to sám, ostatní se k němu báli přidat, a tak
to s ním nedopadlo moc dobře.
K tomu se dá ještě přidat příběh Angličanky, o které jsme se bavili dnes ráno. A jaký
je asi příběh ženy z autobusu? A pak ještě minulá hodina dějepisu, kde jsme brali druhou světovou válku... Všechno se to začíná spojovat a na povrch vyplouvají další a další
otázky. Kde je hranice lidských práv? Co si ke mně může druhý dovolit, záleží snad
opravdu jen na mé vůli, kde mu určím hranice? K čemu vůbec byla taková nějaká deklarace, napsání, že všichni mají stejná práva, když skutečnost je trochu někde jinde?
Co třeba potrat? Má i nenarozené dítě právo na život?
Po hodině zajdu za Jane a všechno jí řeknu.
Ona jen sklopí dolní ret a řekne: „Jo, to máš těžký. Ta deklarace, to je jen papír, skutečnost je dost jiná, tak si myslim, že to byl takový vstřícný krok, nějaký ucelení, podepsání, jako že všichni souhlasí, ale dodržujte si to každý po svém. Nevim, no.“
„Ale nějakou váhu to určitě má. Prostě už třeba jenom to, že nějakej takovej papír
existuje, je důležitý, ne? Lidi potřebujou mít daný pravidla, aby věděli, čeho se maj´ držet.“
58
„To jo, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovali,“ usměje se Jane.
„No, ale ne v takových věcech přece! Já ti nevim... pro mě už je tohle všechno tak samozřejmý, že už nad tim snad ani nedokážu přemýšlet.“
„Víš, Pavlí, ono to asi ani neni moc normální, když se dvě takový puberťačky jako my
baví o Všeobecný deklaraci,“ usadí mě.
Má pravdu. Asi to fakt není normální. Takže nechám deklaraci deklarací a jdu na
oběd.
Po obědě hodinu čekám na odpolední seminář. Ven se mi jít nechce (že by tam bylo
bůhvíjak krásně, to teda není) a náhodou narazím na Kubu, jak sedí u šaten a čte si.
Přisednu si k němu. Za normálních okolností bych to neudělala, protože sama nemám
ráda, když mě někdo vyrušuje při čtení, ale jsem v takovém divném rozpoložení, je mi
smutno a všechno je mi najednou úplně jedno.
Podívá se na mě tím svým tak zvláštně neutrálním pohledem, že nevím co si myslet.
Jestli se nemám radši zase zvednout a jít. Na okamžik zalituji toho, že jsem si k němu
přisedla, ale nevzdávám se.
„Ahoj,“ začnu, protože tím rozhodně nic zkazit nemůžu.
„Ahoj,“ zachovává si svůj neutrální styl.
Nastává chvíle ticha.
Omlouvám se Vám, můj milý čtenáři, ale nic jiného než otázka „Co čteš?“ mě nenapadla. Já vím, že to nebylo zrovna moc duchaplné, ale to ticho jsem potřebovala
protnout okamžitě, abych zahnala chuť odejít. Sama nevím, proč mě napadlo začít
se s ním bavit. Náhoda, nebo osud? Kuba mě ale překvapil. Trošičku se pousmál a po
chvíli jsme se bavili už normálně. Dokonce i on mi přišel normální, takže jsem se mu
v duchu omlouvala za ten předčasný úsudek, že je divnej.
Hodina čekání, kterou je vždy dobré co nejrychleji zabít, mu stačila k tomu, aby se
uvolnil a rozpovídal. Nakonec jsem z něj byla vedle já.
Víte, proč se tak milý kluk straní lidí, v čem je kámen úrazu? V tom, že je věřící! Navíc žije jen se svou mamkou a nejbližší rodinou v dost uzavřeném kruhu, proto si myslí,
že ostatní lidé by k němu nebyli tak tolerantní, aby na něj nekoukali jako na někoho jiného. Koukala jsem jak spadlá z višně. Tak tohle je ten jeho Problém?
Víte co, já mu asi dám přečíst deklaraci.
Hlavní myšlenka: Všeobecná deklarace má velké ambice být tím nejdůležitějším dokumentem 20. století, protože se týká toho nejzákladnějšího, lidských práv. Jediný důvod, proč podle mě tím nejdůležitějším dokumentem není, je její čistě formální funkce.
Pro mnoho lidí je pouhým papírem s pravidly, která se dost často nedodržují.
59
Bába
Alžběta Mokrá
Seděli jsme kolem ohně. Země nás varovala před příchodem zimy a darovala zvířatům
husté kožichy, do kterých jsme se zachumlali. Nejmladší se přesto začal třást chladem.
Vstal a přiložil pár větví, které zapraskaly do ticha. Zavřeli jsme oči a bába začala vyprávět.
„Lidský rod přišel na svět před dávnými věky. Chodil po Zemi a živil se jejími plody,
trhal kořínky a ovoce stromů, pěstoval rostliny, odlišné od těch divokých. Jeho hlasy se
ozývaly ve skalách a v lese bylo slyšet kroky jeho nohou, někdy opatrné, jindy divoké
jako kopyta splašených stád.
Divocí lidé se rozšířili po celé Zemi. Učinili se jejími pány, podrobili si zemské tvory
i všechno, co rostlo. Postavili si lodě, na kterých překonávali vodu. Pochopili dar ohně,
který jim dovolil hřát se v jeho blízkosti. Znelíbil-li se jim nějaký tvor, zničili ho. Vznikla-li mezi lidmi hádka, zničili se, vznikla-li mezi lidskými kmeny, přišla Válka.
Válka hořela silou ohně a znamenala smrt a utrpení pro mnoho tvorů. Řítila se s kopyty koní a pláčem mláďat, ničila, pálila, křičela hlasy lidských mužů. Zůstávala po ní
zkáza. Země byla zničená, trpěla, její vzdechy bylo slyšet v trávě a její únavu četli lidé
z kamenů.
A přišla velká Válka jako nemoc mnoha lidských kmenů. Zachvátila všechny krajiny
Země a požírala vše živé, co se jí připletlo do cesty. Země naříkala pod nohama lidí,
které nesla zlá vůle. Byla zalévána krví. Lidský rod burácel hlasem Války, která byla jako
nenasytná bouře – její hromy zněly ve všech koutech, její blesky osvěcovaly jeskyně.
Když se zdálo, že už Válka nemá co pohltit, odešla a nechala zemské tvory samotné
s jejich únavou.
A vyšlo najevo, že zemřelo mnoho spravedlivých tvorů. I vystoupily lidské kmeny
a ustanovily Společenství, aby dohlíželo na tvory Země. Oči Společenství hlídaly Válku
a jeho ruce se snažily uzdravit Zemi. Když uplynuly tři doby, sešlo se Společenství na
území mocného národa a ustanovilo Listinu.“
Bába zavřela oči a znovu je otevřela. Vzala do rukou misku s vodou, napila se
a dlouho odpočívala s miskou v klíně. Nejmladší znovu přiložil. Mlčeli jsme. V ohni
jsme viděli hořet dávnou dobu. Semkli jsme se blíž k plamenům a poslouchali hlas báby,
který zněl jako píseň Země.
„Listina zavazovala lidské kmeny ke spravedlivému chování. Všichni tvorové měli
právo dýchat vzduch, svobodně žít na svých územích a cítit bezpečí Země. Ale lidé
různých kmenů opět pociťovali dech Války. Některé kmeny se rozpínaly a jiné stahovaly, lidé cítili potřebu moci nad jinými tvory. Tak je to v povaze lidského rodu.
Náš kmen se brzy přesune do krajiny lidí, které pozřela Válka. Já tam odejdu jako
první. Ostatní kmeny Společenství půjdou brzy po nás. Země se zotaví, než přijdou
nové kmeny, které budou zachovávat Listinu. Dech trávy bude čerstvý a v kamenech
budou lidé číst jen moudrost věků. A nové kmeny budou trhat kořínky a jíst ovoce
stromů.“
Bába znovu zavřela oči a napila se z misky. Stulili jsme se na kožešinách a usnuli
blízko ohně. Nejmladší zůstal vzhůru, aby přikládal.
60
Čtyři
Lenka Morongová
Střední škola a Vyšší odborná škola cestovního ruchu České Budějovice
František
V devět hodin ráno Františkovi zvoní budík. Otevře oči a otře je o polštář pod svou
hlavou. Usměje se. Ví, že je sobota, a tak nemusí chvátat do keramičky jako obvykle,
od pondělí do pátku. Kouká ještě chvíli do stropu. Usne. Vzbudí se v jedenáct. Bufátko
v domě, ve kterém bydlí, má bohužel o víkendu zavřeno. Příprava snídaně mu proto
trvá necelou půlhodinku a po ohřátí mléka a zalití kornflejksů se cítí celkově vyčerpán.
Proto si zapne televizi a ještě chvíli kouká na dopolední show plnou pohádek a písniček
pro děti. Poté se zvedne a schová peněženku do kapsy, již mu šikovně našila jeho o pět
let starší sestra tak, aby na ni mohl kdykoliv dosáhnout. Navíc má u pasu na pásku šikovně připevněné háčky. Ty se mu právě teď velmi hodí. Zachytí za ně aktovku, v níž
má již připevněné vše, co bude dnešní den potřebovat. Kdyby tu byla jeho sestra, jistě
by mu upravila límec a nasadila klobouk. Ten by však jistojistě na nejbližším rohu ztratil. Musel by se pro něj vracet a potupně se pro něj shýbat. Tento pohyb mu již ve čtyřiadvaceti letech činí takovou námahu, že ho záda bolí často celou noc a vůbec nemůže
usnout. Sestra tu ale není, a tak nechá límec tak, jak je, a chystá se ke dveřím. Beztak
mu trvalo skoro tři čtvrtě hodiny, než se oblékl. Když zamyká, klika ho příjemně studí
na nose. Dnes má rande s báječnou dívkou, kterou potkal nedávno, má kaštanové vlasy
i oči a pihatý obličej. Pořád se směje a vždy, když se chce Franta napít, něžně mu podává sklenici. V literární kavárně U Skleněné labutě s ní utíká den rychleji, a tak se vrací
domů celý rozehřátý a v posteli dlouho do noci přemítá... jak je s ní rád. A jak jednoho
večera ve společném loži ji i sebe učiní šťastné. I o tom, jak by mu to šlo ještě lépe,
kdyby byl obdařen horními končetinami.
Nedělní ráno
Nedělní ráno
na konci léta,
ospalá nálada,
ulice bez lidí.
Jen malý chlapeček
nemá proč spěchat,
počůrat pískoviště vůbec se nestydí.
Starý pán kupuje bonbonů několik,
hned zítra rozdá je holčičkám u školy.
Na dlouhé něžné procházky za ručku je bude brát,
v malém domku nad skálou
pak je učit lásku znát.
61
Učitel francouzštiny
Jsem učitel francouzštiny.
Budu vás učit ve svém bytě.
Budu mít vaše telefonní číslo, i klíč od vašeho malého podkroví.
Pokaždé, když vám zavolám, budeme spolu mluvit francouzsky.
Budu vám dávat dary, jež byste si nikdy nemohla dovolit.
Dostanete na zadek, když uděláte chybu.
A když pokročíte, tak se s vámi za odměnu vyspím.
Budete mi vařit čaj a každé ráno mi přinesete doutníky a usmažíte vejce se slaninou.
Až s vámi skončím, bude z vás dokonalá Francouzka.
Trampoty pana Pavoučka
Pan Pavouček se jednou večer nudil, už měl všechno hotovo. I vzal si tedy procházkovou hůl, tu se stříbrnou hlavou, a šel ke Staré baleríně na tuplák piva. Když tam došel,
nestačil se divit. Zjistil totiž, že již sedí u stolu s Václavem Vlaštovičkou a pije kmínku.
Zastavil se a potichoučku, po špičkách opustil lokál. Běžel do svého bytu a tam se zamknul. Vlasy se mu ježily hrůzou při představě, že by jej sousedi v hospodě viděli dvakrát. Co by tomu řekli? A vůbec, taková nepatřičnost by mu jistě zkazila jinak ucházející pověst dobře zavedeného psychologa.
62
Chameleon
Jiří Nepožitek
Gymnázium Budějovická Praha 4
Gregor Clamwell vstoupil do třídy jako spousta jiných prvňáčků poněkud nejistým
krokem. Měl nezdravě bledou tvář a cizí svět pozoroval bezbarvýma zapadlýma očima.
Zatímco se ostatní s křikem strkali, běhali sem a tam, Gregor zůstal zamlklý. Pokud
by ho někdo upřeně pozoroval, mohl by mu připadat jako bezvýrazný šedý stín, kolem kterého se točí, víří a vříská všebarevné rtuťovité tornádo. Vypadal jako bílá jeskynní vodnatá houba, dosud tiše čekající v temnotách, připravená, teď když se strop
její skrýše propadl a dovolil slunečním paprskům zajiskřit na jejím povrchu, znovu se
ztratit, nasát barvu okolí a stát se jeho součástí.
„Ahoj,“ pozdravil ho vysokým hlasem jeden z jeho budoucích spolužáků, „sednem
si spolu?“ Povzbudivě kývl hlavou, jako by nemohla zaznít záporná odpověď. Temeno i týl hlavy mu kryla divoká kštice nepřirozeně dlouhých neupravených vlasů
tmavé, téměř černé barvy. Gregor Clamwell na něj pohlédl. Neznámý kluk měl tmavohnědé, bezstarostné oči, které zářily skoro nezdravým sebevědomím. Gregor neodpověděl, sedl si na jedno z prázdných míst a tmavovlasý chlapec se posadil vedle
něj.
„Jsem Radd Barney, jak se jmenuješ ty?“ Hoch ho nepřestal zvědavě pozorovat.
„Gregor,“ odpověděl Gregor Clamwell slabounkým hláskem a pomalu mrknul. Jeho
oči už nebyly vodově šedé. Uprostřed duhovky začaly nabírat nahnědlou barvu, takže
to vypadalo, jako by oranžově zářily. Radd tu změnu zahlédl.
„Co to...?“ Ale zbytek otázky Radda Barneyho zanikl v hlasitém přivítání paní učitelky, která dlouhým jistým krokem vstoupila do třídy, stanula před tabulí a s váhavou
něžností se rozhovořila o tom, co je zde čeká, jak důležitá je pro člověka škola a také
o školním výletě, kde se všichni poznají a seznámí.
Třída mlčky poslouchala.
Gregor Clamwell upřeně pozoroval asi čtyřicetiletou ženu s na červeno obarvenými vlasy. Její modré oči zářily přátelstvím a porozuměním. Kolem pohybujících se
namalovaných rtů se tu a tam na snědé pleti mihly jemné vrásky. Nezajímalo ho, co
říká, sledoval tvar jejího špičatého obličeje s úzkým nosem, stahy karmínových úst
a mimiku opálené tváře. Hnědavý nádech z Gregorových očí pozvolna zmizel. Vteřinu po tom zmodraly. Průsvitná bledost jeho kůže se ztratila pod zdravějším náznakem bronzu. Jeho albínsky bílé a jemné vlasy zhrubly a získaly tmavou, načervenalou barvu.
Druhého dne se Gregor Clamwell vrátil opět pobledlý, jako albínský stín, jako parodie přízraku.
„Ahoj!“ volala na něj tenkým hláskem nová spolužačka se zlatými vlasy a očima jako
len. Ještě než se Gregor otočil, jeho oči získaly namodralou barvu letního nebe a vlasy
mu zezlátly. „Ahoj, Nettie,“ zazvonil chlapcův najednou srdečný hlas, v němž nebylo
ani stopy po ostychu.
„Čau,“ zdravil ho svým charakteristickým nadneseným stylem Radd a Gregor mu odpovídal podobně a nezapomněl přitom frajersky pokývat hlavou, jak to vždycky jeho
snědý kamarád dělával.
63
Tak to šlo každý den. Gregorova bojácnost velmi rychle zmizela. Hoch se, tak jako
vždy, měnil, pomalu, lehce a zvolna, takže si tím nikdo nebyl jistý. Všichni, kteří se ocitli
v jeho blízkosti, pouze cítili něco zvláštního, vzácného, jakousi nevysvětlitelnou spřízněnost a porozumění, a u každého, kdo se s tím podivuhodným chlapcem dostal do
styku, vzrůstala vůči němu podvědomá náklonnost, aniž by chápal proč. Trvalo několik
týdnů, než se Gregor naučil napodobovat vzhledem i gesty každého ve třídě včetně paní
učitelky. Byl skutečně jako cizokrajná houba připravená nasát atmosféru šířící se kolem
druhých, aby ji pak mohl použít také. Každým slovem, každým gestem, posunkem, pohybem se Gregor učil a získával stále lepší schopnosti zapůsobit na svůj protějšek.
Jednoho dne si všiml chlapce. Spolužáka, se kterým se dosud nikdy nebavil. Tony
Nelson jen tiše seděl na svém místě a díval se na něj. Gregor netušil, jak dlouho už ho
pozoroval, a tak nasadil Raddův sebejistý výraz, blýskl Nettiinýma nevinnýma andělskýma očima, přišel k němu a oslovil ho. Ale jeho protějšek na to reagoval jen pronikavým pohledem, který jako by se s vypětím sil snažil odhalit Gregorovu pravou totožnost. Hodnotil ho, skenoval, měřil a posuzoval, pokoušel se ho oloupat jako jablko, aby
viděl, co se skrývá uvnitř. Čím déle byl v jeho přítomnosti, tím silněji Gregor cítil, jak
jeho pracně nabyté zkušenosti mizí, jsou odsunuty kamsi mimo zachytitelný čas i přítomný prostor. Mezi oběma chlapci se vytvořilo nepochopitelné napětí. Nikdo z nich
už neřekl ani slovo. Gregor si před Tonym připadal jako na začátku a Tony na něj zíral
jako do velikého zrcadla s nevolí a nepřátelstvím jako jediný z celé třídy.
Zanedlouho přišel první společný výlet. Celá třída se za doprovodu rodičů s potěšenými i pochybovačnými úsměvy sešla na velikém nádraží. Gregor Clamwell dorazil
také a každý jeho pohyb, pohled a gesto bylo střípkem někoho z nich.
Nástupiště najednou zaplavilo pronikavé kvílení urputných brzd. Vlak, monstrózní
ocelový had, ovládl svoje několikatunové segmentované tělo a ztěžka zastavil. Když se
dal opět do pohybu, v jeho útrobách sídlila početná třída prvňáčků. Krajem se rozlehlo
hlasité troubení, když se jako obrovská stonožka řítil údolím. Vlnil se vesničkami, obkružoval hory, vplouval do tunelů temnějších než peklo, budovaných hluboko v masivní skále. Vezl je daleko do liduprázdné přírody, mezi zlátnoucí bučiny. Zatímco podzim ohlašoval příchod svojí sychravé vlády zbarvením listů, léto stále panovalo obloze.
Nebe bylo modřejší než saf ír a zdálo se, že mraky se dnes zapomněly vzbudit a zůstaly
spát daleko za obzorem. Jen slunce vrhalo na kraj stále letní ostrý bílý svit.
Brzy ocelový had zastavil a z něj se vynořil jiný, mnohem menší, barevný a tvárný.
Třída, uspořádaná ve dvojicích, jako směšné trpasličí vojsko, jako armáda rozdováděných človíčků, byla na pochodu. Zapomenutými lesy zazněly výkřiky a výskot, tlumený
dusot krátkých, lehkých nohou na úzkých a zarostlých pěšinách.
Malý národ se rázem zhroutil na malé mýtině. Vysílené svižnou chůzí, očekávaným
dobrodružstvím, daleko od stále stejného domova, stále stejně laskavých i rozzlobených rodičů, v divočině, s rukama špinavýma od směsi hnědé hlíny a zelených řas na
kůře stromů, se válely ve zlatavém polštáři sluncem vysušené trávy. Děti ten vzácný
a vzdálený svět vnímaly každým dechem, pohybem, pádem na zem z bezpečné výšky
svých krátkých nohou. Sotva popadly dech, vrhly se zase mezi stromy. Hrály na babu
a na schovku a pak se zase vyčerpané zřítily k zemi. Vstávaly znovu a znovu. Mladí
a gumoví, nezničitelní, nezdolní lidičkové si svoji houževnatost uvědomí dávno po
tom, co ji před lety ztratili v bláznivé hře.
64
Duhová kapka rtuti se v poklidném jasu odpoledního zářijového slunce rozběhla po
lese, tříštila se o stromy na desítky dalších, pobíhala po kraji jako roj mravenců na výzvědách, míhala se tam a zpět ve třiceti podobách daleko od mýtiny.
Gregor Clamwell v plném běhu zakopl a jeho lehké tělo dopadlo do vrstvy zralých
žluto-rudých bukových a dubových listů. Ruce se mu zabořily hluboko pod vlhkou
zem. Svižně se překotil a vstal. Hra se rozprostřela po celém lese. V dáli zaslechl rozjásaný křik a pištění. Zvedl se vítr a odvanul ho i s chumelenicí střapatého listí. Všechno
ztichlo. Gregor osaměl. Podíval se na svoje ruce. Byly nepřirozeně bledé, skoro jako světélkující tropické jeskynní houby, které nikdy neviděly slunce. Vlasy se změnily v bodlákové nebo pampeliškové pápěří, pavučinu, se kterou si pohrával i nejslabší vánek.
Gregor stál na místě. Okolo nebyl nikdo, kdo by mu ukázal jak chodit. Chvíli se překvapeně rozhlížel do dálky a pak svěsil hlavu. Už zapomněl jak zavolat o pomoc. Kolem
byly jen stromy. Vysoké tmavé sloupce zeleného chrámu, vzrostlé, staré a moudré, jen
lehce klátily větvemi a ševelily tichou neznámou píseň jako starobylé hudební nástroje
sílícího podzimního větru. Gregor cítil, jak mu krev houstne, jak se obohacuje a plní ve
voňavý likér. Jeho už tak albínská kůže získala nevýrazný nádech zvětrale zelené barvy.
Změnil se. Kůže mu proschla a rozpraskala jemnými, sotva znatelnými puklinkami.
Prsty na nohou, skryté v podzimním koberci, se prodloužily a zmizely ve vlhké, kypré,
bohaté černé půdě. Vztáhl paže k obloze, jako by se modlil ke slunečnímu blahému, životodárnému svitu a strnul. Zůstal tak.
Mraky na obzoru zezlátly a zahořely rudooranžovým svitem. Mezi mlčenlivými
kmeny starověkých velikánů zazněly naléhavé výkřiky a volání. Ale už ani vzdáleně nepřipomínaly hru. Šířily lesem úzkost a strach. Všude pobíhaly zmatené postavy a vrhaly
se do křovisek. Gregor se ztratil.
Jediné dítě ze shromážděných na zapadlém nádraží nemělo ve tváři výraz šoku. Tony
Nelson to všechno chápal a zamračeně se díval k lesu. Pouze na něj neměl Gregor
žádný vliv, protože on se sebou nebyl spokojený. Odmítal se smířit se svojí chronickou
ostýchavostí i nedokonalým vzhledem. Když se před ním objevil Gregor v jeho vlastní
podobě, s jeho gesty a vystupováním, Tony jako jediný nedokázal obdivovat sebe samého. Gregor nebyl nic než prapodivný, bezmocný sen, bez vlastní vůle, odkázaný na
náhodu a existenci druhých, jako rudý dubový list, se kterým si pohrával rozpustilý
podzimní vítr. Tichý chlapec pochopil to, co každá jiná mysl racionálně odmítala přijmout. Jen to nedokázal vysvětlit a tušil, že by mu stejně nikdo nevěřil. Nezbývalo mu
než hledět k setmělé divočině a uvažovat, co se tomu zvláštnímu tvorovi stalo a kam
zmizel.
Výkřiky trhaly poklidný soumrak na cáry ponurého plátna.
„No tak, kde jsi?“ naříkala paní učitelka a oči se jí v přítmí leskly slzami.
„Gregore!“
Necítila svoji únavu a bolest, kterou jí působily nízké nepoddajné větve a trnitá křoviska. Znovu a znovu se vrhala do tmy a křičela tak, že jí vynechával hlas. Najednou jí
noha zavadila o vyčnívající kořen skrytý v hlubokém chomáči listů. Ztěžka dopadla na
zem. Vzlykla a prudce se zase postavila na nohy.
„Gregore!“
Běžela dál a minula přitom mladý doubek. Nemohl tady růst déle než nějakých sedm
let.
65
Kolik podob má svět
Markéta Netušilová
Střední průmyslová škola grafická a VOŠG Praha 1
10. prosince 2008 uplyne 60 let od chvíle, kdy byl Valným shromážděním Organizace spojených národů schválen významný dokument – Všeobecná deklarace lidských práv. Dokument označil všechny lidi za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na
pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Byl to okamžik, poprvé v historii, kdy se lidé
dohodli na pravidlech, která mají platit nejen teoreticky, ale i prakticky pro všechny
lidi. Ale teorie je teorie a praxe je skutečnost. V praxi jsou však stále lidská práva ignorována.
USA 11. září 2001 – Teroristické útoky
Série teroristických útoků se uskutečnila ve Spojených státech amerických. Podle oficiálního vyšetřování devatenáct mužů spojených s islámskou organizací al-Kájda uneslo
čtyři letadla. Dvě z nich narazila do Světového obchodního centra v New Yorku a způsobila jejich zničení. Třetí letadlo narazilo do Pentagonu. Čtvrté letadlo se zřítilo v neobývané oblasti v Pensylvánii po souboji mezi teroristy a pasažéry o ovládnutí letadla.
Při útocích zahynulo přibližně tři tisíce lidí.
Irák 3. září 2006 – Střílení psů
Na webových stránkách se objevilo video, ve kterém američtí vojáci stříleli z legrace
(sami američtí vojáci tuto akci nazvali „sportem“) na psy v Iráku. Mezinárodní organizace na ochranu zvířat zaslala dopis se žádostí o vysvětlení na představitele příslušné
vojenské základny. Pracovníci odmítli věc komentovat se zdůvodněním, že neprověřují
nepodložené podněty, jako jsou internetová zveřejnění.
Rakousko 28. dubna 2008 – Muž věznil ve sklepě vlastní dceru
Rakouské policii se přiznal muž, který dvacet čtyři let věznil a zneužíval vlastní
dceru. Držel ji ve sklepním vězení. Ta mu ve sklepě porodila sedm dětí. K podobnému případu už v Rakousku došlo. Před dvěma lety svému vězniteli z tajného sklepního úkrytu uprchla osmnáctiletá Natasha Kampuschová, která byla unesena o osm
let dříve.
Pákistán 3. září 2008 – Ženy pohřbeny zaživa
K neuvěřitelnému případu došlo v Pákistánu. Zaživa tu bylo pohřbeno pět žen,
protože si samy chtěly vybrat manžela. Pět žen bylo uneseno členy jejich vlastního
kmene, zmláceno a postřeleno. Muži hodili ženy do vykopané jámy v zemi. Ženy
ještě dýchaly, když na ně začali házet kameny a bláto. K pětinásobné vraždě došlo
poté, co se ženy rozhodly neuposlechnout příkazů kmenové rady a chtěly si samy vybrat své manžele.
Finsko 23. září 2008 – Mladík ve škole zastřelil devět lidí
Po necelém roce zažilo Finsko další školní krveprolití. Muž zabil přímo ve škole devět
lidí. Další byli zraněni, jeden z nich zemřel po několika hodinách v nemocnici. Muž se
pokusil zabít i sebe, později v nemocnici zemřel.
66
Česká republika 24. října 2008 – Kauza týraných dětí v Kuřimi
Už dnes si vyslechnou sestry Mauerovy rozsudek v kauze týraných dětí v Kuřimi. Verdikt má také ukončit neustálé dohady o tom, jakou roli v kauze sehrála Barbora Škrlová. V případu brutálního týrání dvou chlapců je několik obžalovaných.
A mohla bych pokračovat. Zásady dokumentu nejsou naplňovány. Nechceme se
přece v životě potýkat s násilím, zlobou, lhostejností, sobectvím, nenávistí, brutalitou,
arogancí, vulgaritou, bezohledností... Svět je plný chyb. Uvítala bych změnu. Měli bychom s tím něco udělat. Napadá vás jak? Mě ne. Já opravdu nevím. Sepsali jsme si pravidla, jak se máme chovat, ale nedodržujeme je. Všeobecná deklarace lidských práv je
listina, jejíž obsah se týká nás všech a určitě má smysl i po šedesáti letech. Řekla bych,
že problém je nadčasový. Jen nevím, jak ho řešit.
Svět.
Život.
Všichni žijeme v jednom světě, žijeme na jedné Zemi.
Kolik podob má svět?
Svět má mnoho verzí.
Tento text je jednou z nich.
67
Černobílá
Tereza Šíblová
Gymnázium L. Jaroše Holešov
Kraj sužuje tma večera, zlatavá zář měsíce zalévá temnou oblohu. V dálce se tyčí obrovské futuristické mrakodrapy. Pár rodinných baráčků, skoro idylka hollywoodského
filmu. Až, až... na TO přede mnou. Na okraji města se kupí skládka, zrovna přiváží nový
odpad. Spousty šílených přístřešků ze všemožného haraburdí najednou ožijí. Chudobou, strachem a hladem sklíčení obyvatelé místních favelas zběsile pádí na odpadiště
s jedinou myšlenkou: „Musím, prostě musím urvat něco k snědku pro sebe a svou rodinu.“ I taková může být tvář brazilského Rio de Janeira.
„Konečně,“ oddechl si Pierre a hodil poslední složku dokumentů do šuplíku. Právě
dokončil jeden důležitý projekt a hurá s Marianne na dovolenou do Brazílie! Práce reklamního ředitele byl jeho sen odmalička. Ovšem jeho nadšení opadlo, jakmile zjistil,
že jeho plat není tak slibný, jak se domníval. Chce si pořádně vydělat, a pak... si užívat.
Jachta v Itálii, tropický bar v Karibiku, jó to jsou jeho záliby!
Za čtvrt hodiny má schůzku s jeho milovanou Marianne. I když si to nepřizná, už se
nemůže dočkat až ji uvidí. Ona je to jediné, co ho drží nad vodou. Všichni ho pro jeho
povrchní snobské chování opustili, má jen peníze a ji...
Pod jednou starou deskou podepřenou dvěma tyčemi bydlí celá rodina. Otec mrtev,
matka chorá, nemohouc se hnout, má tříletého syna Kaie. O oba se stará poslední člen
rodiny, dvanáctiletá dívka Lue. Vydělává všemožně – žebrá, krade, prostituuje. Proč
nezůstali v pralese? Tady je vše jednodušší... Dnes půjde Lue do centra i s Kaiem, dokud
je nevyhodí. Ví, že vypadají uboze, nějaká soucitná duše se nad nimi jistě slituje a hodí
jim nějaký ten drobásek...
„Právě jsme bezpečně přistáli v Rio de Janeiru. Naše aerolinie vám přejí příjemný
pobyt.“ Marianne svého přítele jemně políbí a špitne: „Miluju tě.“ „Ale prosím tě, nepřeháněj, a pozor ať mi neumažeš kravatu,“ odvětí Pierre, aby zamaskoval svůj hluboký
cit k ní. Netroufne si říct nic, je ním naprosto ovlivněna. Ale po těch letech už ho prokoukne skrz naskrz...
Mladá dívka a klučík sedí už pět hodin u hlavní třídy. Polonazí, špinaví a páchnoucí,
vlasy rozcuchané. Lue a Kai. Kolem procházejí samí vysoce postavení úředníci a podnikatelé. Nevnímají tu chudobu, potřebu pomoci. „Je to přece jejich chyba, co bychom jim pomáhali, každý je svého štěstí strůjcem. Vždyť ničí reprezentaci našeho města,“ zdá se být
heslo těch bohatých. Při pohledu na ně si dokonce jeden muž, oděn v noblesním fraku,
odplivne... Jen pár turistů jim s lítostným úsměvem obětuje nějakou tu minci. Ale nic moc.
V kapse Lue cinkají ani ne dva dolary. „Kai pojď sem,“ přijde najednou Lue na skvělý nápad, „Víš co, budeme zpívat, třeba někoho přilákáme a dostanem víc. Nešli jsme přece tak
dlouhou štrapárii zbytečně! Tak tu naši, z domova,“ houkne a v očích se jí zalesknou slzy.
Úspěšný pár právě vyšel z jednoho luxusního butiku. Pierre obohatil Marianin šatník o asi osmou, avšak „naprosto jedinečnou“ kabelku z leopardí kůže. Hned si ji hrdě
68
nasadila na rameno. Tak tolik stačí ke štěstí... Ale co to slyší, odněkud se ozývá melodický zpěv „Rozdávejme lásku svou, ať pozná svět, co žije v nás. Láska vítězí nad zlou
pýchou, láska boří k lidem hráz...“ Zvědavost jim nedá, jdou stále za hlasem. A... octnou
se přímo tváří v tvář podivné zpívající dvojici. Pierre se snaží vykroutit z této srdceryvné situace: „Pojď, máme přece ještě objednaný golf, nemůžem se zdržovat.“ „Počkej,
chci si je poslechnout,“ odvětí mu přítelkyně a přiblíží se k nim.
Hladovějícím dětem se rozzáří očka, v naději, že dostanou penízky aspoň na zítřejší stravu. Přichází k nim nějaký odměřený muž s docela příjemnou ženou. Vypadají
hodně, hodně zámožně... Když proletí Lue hlavou šílená myšlenka. „Mám, nemám...,“
uvažuje v duchu. Chce to pořádnou odvahu a rychlé nohy...
Rozhodla se! Pomaloučku bere svého bratříčka do náruče, rádoby mimochodem se
blíží k mladé dámě. „Je bohatá, ta má v té kabelce jistě velké peníze,“ pomyslí si Lue
a v mžiku jí vytrhne příruční tašku z ruky. A teď jde o život!!! Bleskurychle se otočí,
skočí do nejbližšího křoví a s Kaiem na rukou pádí k domovu, co jí nohy stačí... „Vy čeládko svinská,“ volá její partner a vybíhá za nimi. Naštěstí jeho naleštěné polobotky nestačí hbitým nohám dětí džungle. Utečou mu.
„Ti zatracení parchanti mi utekli, to je za tu tvoji dobrotu,“ zakřičí rozzuřeně a udýchaně Pierre na svou ženu. A na vrcholu zoufalství ještě dodá: „Taková krásná, originál
od La Coste, dvanáct set dolarů,“ řve a Marianne převezená svou naivitou by se nejradši
propadla do země, „a víš co, hned zítra, zítra vyrazíme do těch jejich zaprasených bungalovů, a ukážeme jim, co je to spravedlnost!“
Tu noc usíná rodina pod starými deskami s blaženým úsměvem. Snad už zanedlouho
se dočkají něčeho opravdu pořádného k snědku. Lue sice v kabelce žádnou peněženku
nenašla, ale dala ji do výkupu starožitností. Prodavačka jí řekla, že se brzo prodá. Nasadila cenu patnáct dolarů... To je pro Lue a její rodinu pohádkové bohatství. Budou se
moci téměř bez problému uživit tak na dva týdny!
Marianne s Pierrem dnes vstali brzy. Navlékli si téměř neoprenové oblečení, postříkali se přípravkem proti blechám, proti žloutence jsou imunní, díky očkování. Slyšeli už hrůzné historky o brazilských slumech. A takto komicky vyzbrojeni vyrazili
hnáni nemožnou slepou touhou získat zpět svůj majetek – totiž jednu prominentní
kabelku...
Ve vesničce se od rána šíří podivné zprávy. Všichni jen doufají, že to není pravda.
Stává se to tak jedou do půlroku... V Riu jsou tři oddělená „městečka“ chudinských přístřešků. A jedni, říká se jim „niegro diablo“, jsou prostě silnější. Nemají sice žádné bydliště, ale zato víc jídla a taky...zbraně. Jsou nejvíc nepoctiví ze všech těchto bezdomovců
a potřebují si svou moc často dokazovat. A tak se při jejich nepřátelském vpádu dějí
hrozné věci. Kradou a zabíjí. Policie proti nim nic neudělá. Je jich tolik, že nemá cenu
riskovat životy nevinných policistů. Všichni věří, že je to jen další planý poplach.
Už hodinu prochází partnerská dvojice s opovržlivým pohledem domy postavené ze
skládky. Marně ale tvrdohlavě se snaží nalézt tolik drahocenný poklad. Marianne má
slzy na krajíčku, ale snaží se je nedávat najevo. Když však uvidí starou ženu bez ruky
69
a vedle ní sedící tři malé černoušky, bříška nafouklá hladem, vlna citů se neudrží pod
pokličkou. Marianne jde blíž, dřepne si k nim a daruje jim celou svou svačinu a ještě
přidá několik dolarů. „Na, berte,“ říká a ani si nevšimne, že se zdržela. Její přítel už je
dávno vpředu a suverénně nahlíží do každého příbytku v touze ukázat se své lásce jako
rytíř s neohroženými prostředky...
Najednou je slyšet nějaký hluk. Sílí, přibližuje se. Že by dnes vezli na skládku?? Co to
je, ptají se všichni. „Eljó, trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, tuf, tuf...“ Hrozba se vyplnila. Všude
se ozývá střelba, spílání a zmatený křik: „niegro diablo, niegro diablo!“
Pierre zoufale hledá svou dívku, nikde není, kde se zase zatoulala. „A sakra,“ vyletí
z něj, když spatří obrovské stádo černochů se samopaly v rukou. Rychle se skryje v nejbližším porostu trav. Připadá si jak v hodně špatném snu. „Marianne se asi schovala
v tom velkém přístřešku, určitě je v pořádku,“ šumí mu v hlavě. Řev kolem, oni rabují,
všechno cenné berou do batohů, kdo se brání, toho bez milosti sejmou. Zabíjejí hlavně
křičící děti. Pierra by nikdy v životě nenapadlo, že bude tak brzo čelit smrti... Po nekonečných tísnivých minutách je po všem. „Marianne, Marianne, Má-ri-anne,“ ozývá se
polomrtvou zaprášenou vesničkou. Nic. Je jak šílený. Lítá tam a zase zpátky mezi těly
mrtvých a raněných. Vztahují k němu ruce v naději záchrany. Ale on nedbá, hledá jen
ji a najde...
Leží tam na zemi. Hlavu zkrvavenou. V křečovitých rukou svírajíce, chráníce brečící
dítě. Krásná a mrtvá. „Nnéééééeeeeeeeeeeeee,“ vydere se mu z hrudi při tom pohledu,
na víc se nezmůže. Klesne před ni, zaboří hlavu do trávy a nechá slzy volně stékat po
tvářích...
„Ona, ona obětovala svůj život. Život krásné sekretářky v New Yorku, aby zachránila
ubohé hladové černošské dítě. Opustila mě! Cos mi to udělala, teď už mám jen karibský bar, jachtu ve Středomoří, spoustu zakoupených akcií, drahých aut... Ale k čemu
mi to do prdele je?? K čemu? Ne, já nemám nic, ztratil jsem všechno, co mělo smysl –
LÁSKU. Proč teď žít?,“ podíval se znovu na to zachráněné dítě. Teď si žmoulalo prst
a jen plaše sténalo. Jakoby mávnutím kouzelného proutku z něj opadl všechen ten odpor. Pochopil...
Jen život, který žijeme pro druhé, má smysl...
Nad kopcem se ozývá dětský smích. Najednou však dvojici sourozenců ztuhl úsměv
na tvářích. Spatřili tu drastickou spoušť. Honem peláší k místu, kde kdysi stával jejich
příbytek... Je tu tak pusto. Jen sténající ryk, rozbořená vesnička chudinských obyvatel.
Konečně najdou svou matku... Leží tam, zavalená haraburdím. Avšak jakmile spatří své
dvě děti, usměje se na ně zvolá: „Děti mé, jediné!“ Lue a Kai vyprostí maminku, obejmou ji a Lue se radostně pochlubí celými patnácti dolary získanými za kabelku... Ačkoliv má ta stará žena obrovskou řeznou ránu a nemůže se pohnout, posílá své děti zachraňovat jiné nemohoucí z vesničky. Jak krásný může být lidský cit. ONA nepotřebuje
peníze, nádherné šaty, supermoderní vozy, ba ani plné žaludky. JÍ stačí lidské srdce...
Pierre to vše pozoruje z dálky. Ano vidí je. To jsou ty děti, které ukradly jeho mrtvé
krásce příruční tašku. Neřve, nejde jim říci, že kvůli nim zemřela jeho jediná láska...
Jeho všechno. O to totiž vůbec nejde... Kdyby kabelku nevzali, nešel by sem, nezabili
by mu JI, a on by neporozuměl. Byl sem „poslán“. Jak tak sedí na staré oprýskané desce,
70
poslouchá sténající oběti, začínají se pomaloučku měnit jeho životní hodnoty. Otevírají se mu oči a vidí tu hrůzu, co neviděl. Uvědomuje si, co on má (nemá) a co mají oni
(nemají). A rozhoduje se to změnit, aspoň u sebe. Ztratil lásku, ale tady ji může znovu
nalézt. Oni nemají peníze, ale on jim je může dát. Vždyť svět je krásný a stojí za to o něj
bojovat...
Pierre radikálně změnil svůj obor. Je reklamním managerem, ale už nepropaguje
drahé voňavky či luxusní auta. Vytvořil si svou vlastní agenturu a dělá reklamu s heslem: „Pryč s chudobou“. Pomáhá z charitativních sbírek stavět domy pro chudé obyvatele jednoho brazilského slumu. A nejen tam, došlo mu, co je potřeba...
„Vždyť svět je krásný a stojí za to o něj bojovat.“
Ernest Hemingway
– Každý však nemusí čekat na ztrátu životního partnera, aby pochopil. Tak proč teď
neotevřít oči dokořán a nepřiložit ruku k dílu? –
71
Není vždy vše takové, jaké se zdá být
Pavlína Šilhánková
Část I.
„Ondro, volal ti Jirka a pozval tě na dnešní večer do hospody Na Rohu. Slaví ty narozky,“
řekla manželka svému muži. „Tak jo, něco tady dopíšu, hodím na sebe nějaké to oblečení a vyrazím. A neříkal, do kolika by to tak viděl?“ „To neříkal, ale prý to pořádně
oslavíte. Tak to prosím tě moc nepřežeň, jo?“ „No jasný. Já vím, kdy mám dost. Hele, tak
já teda jdu. Ale nebudu tam asi až do konce, uvidím, podle toho jaký to tam bude. Tak
pa, lásko.“ „Ahoj a pozdravuj kluky.“ Ondra se vydal do hospody za kamarády. Cestou
potkal muže s ženou, jak se objímají na ulici. Řekl si: „Tak ti budou mít divokou noc,“
a pousmál se. Na oslavě se Ondra velice bavil – sešla se tu spousta lidí, takže i nějaké
ty panáčky si dal. Ale jak řekl již své ženě, věděl, kdy má přestat. Právě tato situace nastala, takže oznámil kamarádům, že už jde domů, zda někdo nepůjde s ním. Ale nikdo
odtamtud nechtěl, takže se vydal na cestu Ondra sám.
Šel stejnou cestou jako předtím. Najednou zahlídl nějakou osobu ležící na chodníku.
Všude byla tma a nikdo tam nebyl. Nejdřív se bál, aby to nebyl nějaký nebezpečný bezdomovec, ale pak zpozoroval ženu, kterou viděl už večer. Neváhal a rozběhl se k ní.
Celá byla od krve, měla roztrhané oblečení a byla v bezvědomí. Ondra se okamžitě sehnul, aby zjistil, zda dýchá. Naštěstí byla živá. V tom se mezi domy objevil nějaký pán
a začal hned křičet: „Ty úchyle, jdi okamžitě od ní,“ a zavolal sanitku a policii. Ondra
tam zůstal, aby se dozvěděl, co je s tou ženou. Policie se ho začala vyptávat, co tu dělal, proč byl sehnutý nad obětí, nezavolal sanitku a proč byl od krve! K tomu zjistili,
že už měl nějaký ten alkohol v sobě. Svědek vypověděl, že byl Ondra nad obětí jakou
dobu a divně máchal rukama, jako by ji mlátil. Ondra se jim marně snažil vysvětlit jeho
úmysl. Policie byla však jako hluchá. Odvezli si ho na stanici, kde ho podrobili výslechu. Snažil se jim vysvětlit, že tu ženu už viděl s nějakým mužem večer, ale neví, kdo to
byl, a pak ji jen viděl ležet na té ulici. Avšak policisté mu moc nevěřili, a to se rozkřiklo
po lidech dál. Žena byla stále v bezvědomí, nemohla tedy říct, kdo ji tak zřídil, takže
tato událost zůstala tajemstvím alespoň do doby, než se probrala.
Během jejího kómatu byl život pro Ondru peklo. Rodina mu sice věřila a plně za ním
stála, avšak okolí se na něho začalo dívat jinak. Lidé si pošuškávali, že byl opilý a zmlátil prý nějakou dívku. Když šel po ulici, lidé ho sice pozdravili, ale koukali na něj nepříjemně, jako by mu říkali: „Co to jseš za lotra, že uděláš takovouhle věc?“ Jeho zakázek
v práci viditelně ubylo, takže se zúžil i rozpočet rodiny. Spolužáci dětí měli nemístné
připomínky, že jejich otec je násilník. Společnost se rozdělila na dvě skupiny – ti, kteří
Ondru znají a věřili v jeho nevinu, a ti, kteří dali na to, „co jedna paní povídala“ a odsoudili ho. Byl na tom psychicky velmi špatně, celá ta kauza se táhla a jeho pozice ve
společnosti se stále zhoršovala.
Až jednoho dne zazvonil telefon: „Tady policejní stanice Krčov. Je to Ondřej Pavlas?“
„Dobrý den, ano, jsem to já.“ „Volám ohledně případu, který se udál před dvěma týdny.
Ta žena se probrala. Přijďte prosím na stanici. Děkujeme.“ „Ano, za chvíli jsem tam.“
Ondra se mohl štěstím zbláznit. Konečně vyjde pravda najevo. Na stanici potvrdili jeho
nevinu a on mohl už jít domů s klidnou hlavou. Myslel si, že vše bude jako dřív, ale mýlil
72
se. Okolí se k němu sice začalo zase chovat jako dřív, ale on už od nich cítil neupřímnost. Vytvořil se u něj jistý blok, který nešel překonat, a nedokázal lidem, kteří nevěřili
v jeho nevinu, zase plně důvěřovat.
Část II.
V této ukázce můžeme vidět částečné porušení jednoho článku ze Všeobecné deklarace lidských práv, článku 11 – (1). Ten doslova zní: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána
jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.“
V tomto příběhu sice neprobíhal žádný soud, ani přílišné vyšetřování, ale již tím, že
policisté nevěřili Ondrově obhajobě a tato informace se dostala do společnosti, mu
velice ublížili.
Každý z nás se může dostat někdy do situace, kdy jsme jednoduše „ve špatnou chvíli
na špatném místě“. Jako Ondra, jehož úmysl byl nadmíru dobrý, ale daná situace ho dostala do velkých problémů.
Těchto případů je na světě spousta, jen není vždy možné určit skutečného pachatele.
Presumpce neviny je tedy velice důležitá. Psychika člověka není stavěná na tak obrovskou zátěž, která nastane, když se mu přihodí něco takového. I rodina dotyčného se
tímto dostává do jistých problémů. Probíhá velice smutné a napjaté období. Děti mají
popřípadě problémy ve škole nebo kolektivu, kdy spolužáci nedokáží odhadnout, co je
slušné, a mají nemístné poznámky na adresu „vinného“, což dětem velice ztěžuje působení ve škole a v kolektivu. A i zázemí rodiny z finančního hlediska to může velice
ublížit. Když je příjem závislý na důvěře v dotyčného, poptávka samozřejmě klesá a i financí přicházejících do rodiny je méně. A tím, že se nakonec ukáže, že toto divadlo bylo
úplně zbytečné, se nevrátí vše do starých kolejí. Lidé budou na dotyčného nahlížet jinak. Nedá se říct, že vždy hůře, ale jinak. Nevymažou se ty chvíle, kdy lidé věřili v jeho
vinu, a vždy, hlavně čerstvě po tom, si ho spojí s touto událostí.
Příčinou vzniku takovýchto názorů veřejnosti jsou především předčasné závěry některých orgánů. V předešlé ukázce to byl například názor policistů, kteří zatím nic nevyšetřili, a už říkali nějaké názory. Lidé většinou věří těmto orgánům.
Když si přečteme onen již citovaný článek ze Všeobecné deklarace lidských práv, nenapadnou každého tyto důsledky. Jsou lidé, kteří nepřijdou sami na to, jak se mají chovat k ostatním a společnosti jako takové, pak je tato deklarace pro ně jako stvořená. Ale
samozřejmě nejen pro ně. Každý na tomto světě by se měl těmito pravidly řídit. Kdyby
si každý dělal, co chce, a choval se k lidem v okolí špatně nebo je odsuzoval, situace by
nebyla zvladatelná a docházelo by k mnohým přestupkům a zkaženým, nebo alespoň
poškozeným životům.
Avšak mnohé části tohoto dokumentu jsou porušovány. Hodně diskutovaným tématem je v současné době otázka romských spoluobčanů. Již mladí lidé, ještě před desátým rokem života, je odsuzují. Řídí se hlavně názorem starších spolužáků nebo lidí
v okolí. Avšak ti také často nemají moc objektivní názory. Většina lidí je bere jako jednoho člověka, který nepracuje, krade sousedům auta, má 20 dětí, na které pobírá sociální dávky, a chová se k okolí neslušně. Ale hodně lidí si neuvědomuje, že nemusí být
vždy takoví. Proto ti „slušní“ mají veliké problémy nejen jako dospělí v práci, kdy do
funkce zaměstnavatelé vezmou raději někoho „normálního“. Ale také děti nezapadají
do kolektivu. Třída na ně nahlíží jako na ty „cikány, kterým by se měli vyhýbat, protože
73
to řekla maminka s tatínkem“. Toto činění, tedy spíše názory, porušují mnoho společenských zásad.
Myslím, že každý by si měl přečíst Všeobecnou deklaraci lidských práv, myslím, že
je to jeden z nejdůležitějších dokumentů, který kdy byl sepsán. Měl by se nad každou
částí zamyslet a říci si třeba, zda zná nějaké situace, kdy se články z této deklarace porušují. Většinou si to jen člověk přečte a řekne: „Hm, fajn, konečně jsem to dočetl,“ ale
vůbec si neuvědomí, co to vlastně všechno zahrnuje. Doporučila bych také, aby profesoři tomuto dokumentu věnovali jistou pozornost a aby se studenty probrali jednotlivá
témata, a hlavně o nich společně diskutovali, protože právě tímto si to studenti zapamatují, a třeba si někteří uvědomí, co to vše znamená, a začnou se možná jimi řídit.
74
Právo na život!?
Lucie Štěrbová
Střední průmyslová škola polytechnická – Centrum odborné přípravy Zlín
Interrupce. Sebevražda. Eutanazie.
Kdo rozhoduje, co se smí, a co ne? Co je na hranici etiky, co za její hranicí? Kdy se dá
shluk buněk považovat za člověka? Má matka právo rozhodovat o smrti svého „dítěte“?
Nebo je to jen kus jejího těla, kterému bude jen zabráněno se rozrůst – nebýt zázrakem? Každý máme právo na život. I ona maminka. Zkažený život, plány, rozcupovaná
budoucnost. Kvůli jedné neopatrnosti. Má to dítě snášet hněv matky?
Podíváme se na to i z jiného úhlu – vtělíme se do krásné, hnědovlasé dívky, dlouhé
nohy, štíhlý pas, kolem krku ovinutou šálu khaki barvy. Jde v noci, má strach, trošku si
píská. To je chyba, nestihne včas zareagovat. Popadne ji chlap, znásilní a zbije ji. Nádavkem jí nechá „dáreček“ v podobě dítka. Je to etické, zakázat této slečně rozhodnout
o své budoucnosti? Má matka právo říct, že toto dítě nechce?
Chtěli bychom ho my? Máme odraná záda, pocit špíny, můžeme se drhnout do krve
pod sprchou. Vůni té kolínské a potu budeme cítit do konce svých dnů. Chceme se dívat, jak plod tohoto vulgárního, amorálního a násilného aktu každý den roste? Jak není
podobný na nás, ale na někoho jiného, jehož jméno ani neznáme? Pamatujeme si jen
ten zatuchlý pach, tlející listí pod námi... Kariéra, škola, všechno je fuč kvůli tomu, že
bychom se nemohli rozhodnout sami za sebe. Všichni mají právo na život – nejenom
to „dítě“, ale hlavně ta zničená kráska.
Volám po zodpovědnosti, to ano. Avšak co tyto nepředvídatelné situace? Na ty odpůrci potratů nemysleli? Jak můžu vědět, že další nebudu já, ty, nějaká kamarádka?
Ulice z praxe je vždy temná a nemusí tam být vždy jen „neškodný eso-peso úchylák“.
Můžou tam být i větší ryby.
Sebevražda.
Slovo o deseti písmenech. Dvě e, dvě a. Bez náboženského přesvědčení se mi zdá, že
je tolerována celkem snadno. V literatuře je taky zabydlená – vždyť vzpomeňme třeba
na Romea a Julii. Řecká tragédie o Antigoně, kdy hlavní hrdince není trapné vycouvat
tímto způsobem. Často se to zdá jako nejjednodušší řešení. Ale je přece mnohem větší
výzva se z toho dna odrazit, pracovat na sobě a dostat se výš! Zbabělejší je vzít si život,
sáhnout po žiletce, spolykat pár prášků, skočit. I tak lze vyřešit sto procent všech svých
problémů. Ale co když skočím a v letu zjistím, že se bojím smrti? Že to vlastně udělat
nechci, že mi peníze můžou půjčit rodiče, že řešení je jít do protidrogové léčebny, že
chlapů přece chodí po zemi spousta, na práci se dá čekat a kdo si počká, ten se přeci
dočká, že deprese se dají léčit návštěvou psychiatra a své problémy jsem mohla říct
třeba Alči, ta by mi určitě poradila, má hodně zkušeností, kdybych se mamince omluvila, mohla bych se domů třeba i vrátit, zhubnout se dá vždycky, nevadí, že jsem jiná...
I kupa banálních a nanicovatých hloupostí v celkovém důsledku může způsobit, že
mladí lidé bez zkušeností nenalézají východisko. Ročně dobrovolně odejde 30 dětí do
věku 18 let, jak vyplývá ze statistik. A přibývá jich. Každých 40 sekund se zabije jeden
člověk. Ročně to je jeden milion. Otevíráme lednici, jeden člověk provádí bungee jumping bez lana, zapínáme počítač, slečna si sehnala nové balení žiletek, jedeme vlakem
domů, nastupuje paní. Známe ji dlouho. Za tři týdny ji najdou mrtvou v lese – pár
75
prášků se postaralo. A dopisy. Jsou nutné. Každý sebevrah by si měl v duchu vybavit
svět bez něho. Budou všem jasné důvody? Ne, nebudou. Spousta lidí si bude připisovat
vinu. Věty typu „Měl jsem něco poznat“ budou na denním pořádku. Svěřte se, my vás
budeme poslouchat. Nakonec zjistíte, že řešení je někde úplně jinde.
Proč je sebevražda možná, když eutanazie není? Jak moc velkou bolest cítí lidé, kteří
to nemohou vydržet? Trpící zvíře se též veze k veterináři pro jeho poslední injekci.
Možná se může zdát, že člověk přece není zvíře (Když pominu všechen dobytek a drůbež, co znám). Musím najít tudíž jiný příklad. Ve válce jsem sice nebyla, ale dochovaná
poselství a válečná díla jasně mluví o tom, že bylo přirozené někomu ulehčit situaci.
Obrana proti větší bolesti, mučení, uhoření, vykrvácení a všem těm ošklivým nemocem s nepěknými jmény. Ale teď není válka, je zde mír.
Ale vládne tento mír v člověku, který má rozdrceny obě nohy a ruku, nelze ho vyprostit, ten muž ví, že umírá, je v něm tento mír? Chce umřít. Nemůže, byla by to vražda.
Vzhledem k výše uvedeným faktům o sebevraždách je vám jasné, že tento člověk má
větší právo zemřít než sebevrah. „Právo“, jistě, morálka to nepovoluje, ale co náš lidský
cit? Co naše srdce? Co to nám říká? Sledovat jak ochrnutý pacient nemůže hýbat celým
tělem? Kvůli neštěstí v dolech? Poslouchat jak říká, že měl tehdy zemřít s přáteli? Dívat
se na slinu tekoucí po bradě, kterou si sám nemůže utřít? Nemohoucnost je strašná.
A ta bolest. Nemyslím fyzickou, tu již necítí. Ale tu duševní. Nemáte lidskou důstojnost. Musí vás pořád obskakovat. Dokážete si to představit? Vciťme se do dědečka. Čekají ho šedesáté čtvrté narozeniny, moc se na ně těší. Jede v autobuse, v ruce tašku z Lidlu, dneska ale dobře pokoupil. Žije sám, na okraji vesničky. Lidé ho uznávají, mladí
sice nezdraví, ale co je mu do nich. Je rád, že je rád. Jenže se stane nehoda. Autobus
vyjel ze zatáčky – spousta mrtvých, mnoho vážně zraněných. Jedním z nich je náš pán.
Tříštivá zlomenina kotníku, pochroumaná páteř, je možnost, že nikdy nebude chodit,
k tomu dostává vysoké horečky a nakonec prodělá i mozkovou příhodu. Všechno ho
bolí, život už má za sebou. Chce umřít, jenže nemůže.
Není povolena eutanazie. A opět se dostáváme zpět. Když není v nějakém nábožensky založeném státě povolena interrupce, jede se tam, kde se k tomuto problému staví
benevolentněji.
Jak se děda dostane z České republiky do Holandska? Sám? Ochrnutý na polovinu
těla. V Anglii kdysi býval speciální koktejl, který se skládal z kokainu, alkoholu a heroinu. Dával se nemocným, kteří leželi na smrtelné posteli. Možnost odejít z tohoto světa
stejně živě a bouřlivě, jako do něj přišli. Měli aspoň volbu. Každý má právo na život.
Proto by mělo být jen v našich rukách, skončíme-li ho, budeme-li v něm pokračovat,
anebo třeba půjdeme pěšky do Ruska. Ne přímo v končetinách, ale v hlavě. Jako rozhodnutí o tom, jakou práci budeme vykonávat, po jaké knize vztáhneme ruku – stejně
bychom měli mít právo zvolit si. Život v utrpení, nesnesitelné bolesti či vykoupení?
I kuřák se zabíjí sám. Pomalu, ale přece. Má možnost volby. Proč nevyléčitelně nemocní a umírající lidé ne?
Nedá se vyloučit zneužití eutanazie, stejně jako může někdo využít ukradené občanky k „půjčce“ velké částky peněz. Jsou to odlišná témata, ale základ mají stejný. Je
to v mentalitě národa.
Všeobecná deklarace lidských práv, článek 3: Každý má právo na život, svobodu
a osobní bezpečnost.
I základní pilíř zákona to (snad?) připouští.
76
Bílá mlha
Hanka Šustková
Gymnázium Trutnov
Jeho pohled mě znovu zamrazil v zádech. Neustále mě sledoval, ať jsem šla kamkoliv,
ať jsem se sebevíc skrývala za regály knih, nebo dokonce vyšla na chodbu na chladný
vzduch. Dveře vrzly a vysoká postava toho podivína se objevila přímo za mnou.
Chladné oči, jak může mít někdo tak chladné oči!
Děti mají tolik způsobů, jak vnímat realitu; stačí, aby je to někdo naučil. Ale kdo to
naučí ještě mne?
„Slečno...?“
Vlna ostrého chladu si prorazila cestu mou páteří. Hlas-jako-jantar-proti-slun-ci –
proboha, mě to snad zničí!
„Slečno, není Vám nic?“ vykročil rychle, až se dveře překvapeně zašklebily světlem
z knihovny.
Kdybych byla mohla, snad bych mu i uvěřila ten ustaraný tón. Najednou se objevil
vedle mě, hledaje stín v mém obličeji a s otazníky v širokých tmavých zornicích.
„Ne, samozřejmě, n-nic mi není,“ odsekla jsem.
Otočila jsem se ke stěně. Proč se na mě pořád dívá? Co po mně vůbec chce?!
Co vlastně cítím já?
JE NA NĚM NĚCO DIVNÉHO!
„Sleduju Vás už od oddělení beletrie,“ začal a já zalapala po dechu, „připadáte mi tak
bledá, slečno, bojím se, že omdlíte.“
„Jak to můžete vědět,“ zašeptala jsem.
Můj hlas mě tak překvapil, až jsem oči doširoka rozevřela a hleděla na štukaturu
chladné stěny. Přiznáváš se k něčemu, co není pravda. Lžeš, a přitom bys nemusela.
„Jestli Vám mohu nějak pomoci...“
A mně se náhle chtělo tak moc omdlít a zapomenout!
„Ne.“
Rukou jsem se zapřela do zdi a otočila jsem se zpátky ke dveřím. (Jdu vrátit knihy.
Dej mi pokoj.)
Vrhla jsem se do víru města, kdykoli jsem však pohlédla do výkladní skříně, jako stín
se tam mihla tvář mého otce. S žilkama rozšířenýma a očima zakalenýma. S hlavou tak
šedivou, jakou ji měl až poslední dobou. Sám. Sám. Sám.
No tak, Bože, začni něco dělat! Neumím modlitby, ale ty přece všechny miluješ!
Ohlédla jsem se za ženou, co do mě nešikovně strčila, když otvírala dveře krámu, ale
v ten okamžik tatínek zmizel a já měla pocit, že to bylo naposledy.
Když vtom se v odraze skla objevila jiná tvář; s očima chladnýma a nebezpečnými
rty.
Jako jantar proti slunci.
Cukla jsem sebou, jenže odraz nezmizel. Přestala jsem tam postávat a dala se do
ostré chůze, i když bylo docela možné, že se mi to jenom zdálo. Cupitání mých vlastních podpatků rychle zmizelo v ruchu automobilismu, nebo tak jsem si to myslela aspoň já.
Autobusem na druhou stranu města a cestou sledovat obličeje těch zničených lidí po
celodenním flákání. Čím míň pracujou, tím míň znají hodnotu života, říkala vždycky
77
babička, hlavně ty cigáni se všude jen povalujou, člověk by o ně nezavadil ani prstem,
jenže teď už raději neříká nic. Jen sedá vedle dědy na postel, uklidňuje divoká vnoučata
a vzdychá. A přitom je sestřin Tomášek ještě tak malý a dědy si nikdy neužije!
Několik lidí nastoupilo do vozu a v tom davu zajiskřily jako noc dvě oči. Dívaly se pořád po mně, a tak jsem se rozhodla, že domů dojdu pěšky.
A pomeranče se mi rozsypaly z igelitky.
Nevím, tohle přeci není možné! Copak má ještě někdo takovou smůlu jako já?!
(...tati?)
Bezpečné rohy, od stolů nohy, ploché, špičaté, zrcaté
Nebudu doma
Volejte po páté
Jitka to taky nemá snadné – první dvě oranžové koule do tašky. Často pláče s mámou v kuchyni, když ani ty nový léky nezaberou. Další čtyři. Kdyby aspoň doktoři věděli, co...
Co... ozvěna co... ozvěna co... ozvěna
Světla se zbláznila, tohle jim přece nemohu dovolit!
Dovolit... ozvěna dovolit...
„Slečno! SLEČNO!“
Zacloumal mou paží a lehce mě nadzvedl, abych se postavila. Jeho pohled mi řekl
zase něco víc o skrývaném soucitu.
„Proboha, já věděl, že se Vám něco stane,“ oprašoval mi špinavou mikinu a podával
několik pomerančů.
Výmluvně jsem na ně pohlédla a nevěděla, zda je mám přijmout, neboť taška ležela
na zemi jako mrtvá.
„Děkuju,“ zamumlala jsem konečně, načež jsem chtěla zmizet z jeho dohledu, jenže
ten muž s uhrančivým pohledem někde našel ještě jeden zatracený citrus a křikl za
mnou:
„Počkejte!“
„Slečno, počkejte, tohle je ještě Vaše!“
„Jak víte, že jsem slečna,“ opáčila jsem a brala z jeho dlaně zablácenou kouli.
Ruce měl chladné, až nelidsky chladné.
„Už mi není dvacet... – ještě jednou děkuju. Nash-“
„Nechcete doprovodit?“ vyhrkl a jeho tvář se ještě o něco prohloubila.
Zavrtěla jsem hlavou, chtěla jsem rychle zmizet a prostě zahnat ten nepříjemný pocit z toho dotěrného pána, co mě dnes sledoval na každém kroku, ale...!
Naklonil se blíž a pátravě na mě pohlédl.
„Vážně byste nechtěla... co když se Vám ještě...“
„Ne, dejte mi POKOJ!“
„...zatočí hlava...“
Zhluboka jsem se nadechla a vrazila mu zpátky nakažený pomeranč. Ty jeho ledové
ruce se zase dotkly mé kůže, až mě málem ranila mrtvice.
„Proč mě pořád sledujete?! Co ode mě chcete!“
„Slečno –“
Dala jsem se do běhu, abych zmizela z dohledu jeho pátravých očí, srdce mi bušilo,
v uších tlouklo tisíce jehel, avšak moje kroky byly tak hlasité...
A jeho taky.
78
Moje zrychlily, když jsem cítila tu váhu sama sebe a strach z toho úchyla za sebou.
Vždyť... vždyť...
Je nějakej divnej!
Hlas jako jantarová píseň a zavolejte později.
Proč jsem sama? Proč jsem proboha utíkala směrem do té vybydlené čtvrti a teď se
mohu zbláznit strachy?
„Neutíkejte! Vy nic nechápete!“
Ale chápu. Až moc dobře to chápu!
Najednou se objevil přímo za mnou a chytil mě za ruku. Tak nečekaně, až jsem skoro
upadla.
„Není... to tak... jak si myslíte...!“ vyrážel ze sebe přerývavě, načež mi jeho dech zavál do tváře.
Znovu jsem se otřásla nad tím, že i jeho dech byl chladný jako z mražáku.
„Prosímvás pusťte mě...“ draly se mi slzy do očí při představě, jak umírám někde na
studené dlažbě nahá s ranami po celém těle.
„Mohu Vám pomoci s Vaším problémem. Svěřte se mi,“ držel mě čím dál pevněji za
zápěstí a já se čím dál víc snažila vytrhnout, „Dokud to neuděláte, nemohu Vás přestat
sledovat! Jste jako magnet, Vy nevíte –!“
Nevydržela jsem to a jedna ze slz si prodrala cestu po mé tváři.
„Prosím udělejte to pro mě...“
Pomozte mu, někdo mu pomozte! Proč mu nechcete pomoct, vy pitomí... nemožní
doktoři...!
Nebyla to tma, ale nekonečná útěcha. Ani nevím, jak můj život pokračoval dál.
-------------------„Už je mu lépe,“ konstatoval doktor nezúčastněně a pohledem skončil na růžovolícím muži kolem sedmdesáti let.
„Lépe?! Takhle jsem se necítil už celé měsíce!“
„Buďte rád, že jsme nakonec dali na radu...“
„Pane doktore, přišel jsem, abych se pozeptal, kdy mám přijít na kontrolu.“
„Nepřestávejte brát Jimex a –“
„Odpovíte mi?“
„– a přijďte za dva měsíce. Uvidíme, jak to bude vypadat dál.“
Maminka objala otce a vyvedla ho od lékaře. Naposled ho sem vezli jako bezduchého
panáka a teď přišel jen za pomoci francouzských holí. Úsměv zachvátil celý můj obličej.
Když jsem přivezla rodiče domů, přede dveřmi ležela kytice planých rostlin plná
zvonků a kopretin.
„Mami, podívej!“ vykřikla jsem potěšeně a zabouchla dvířka auta.
Vrhla jsem se k ní a vzala ji do ruky.
„To... je od toho šarlatána?“ ozvala se babička opatrně, než otevřela dveře i dědovi.
Přičichla jsem k čerstvým květům.
„Nevím, ale je nádherná...“
„Jestli je to od toho chlapa...! To, že vyléčil tátu, je od něho krásné, ale snad jsi viděla,
co při tom používal!“
„Je to pojídač sarančat a kdoví, jestli v noci neuloví nějakou tu kočku,“ přidal se děda,
pomalu a ustaraně na mě pohlédl.
„My se mu odměníme, Bětuš, neboj. Ale tebe mu jako kompenzaci rozhodně nedáme!“
79
„Vždyť je divnej, co by na to vlastně řekli lidi?“
Maminka se zhluboka nadechla a pozorně se rozhlédla kolem sebe, jako kdyby to
mohl někdo slyšet.
„Všichni by se ti posmívali – zkazila by sis život, Bětuško,“ zašeptala nakonec a zabodávala jedovaté pohledy do té inkriminované kytice.
Vyjeveně jsem na ně zírala a květina mi těžkla v ruce. Jak je hned napadla taková spojitost? Vždyť jsem ani nevěděla, jak se ten muž jmenuje, natož abych si myslela...
„No tak mi pomoz vstát, babi!“ zalomcoval dveřmi děda náhle, než mu maminka podala ruku a pomohla mu na nohy.
Položila jsem květiny na parapet a vzpomněla jsem si na šarlatánovy chladné ruce.
Na to, jak stál nehnutě hodiny nad tatínkovým lůžkem a jak se potom zhroutil do
křesla. Odplazil se jako zbité zvíře a já myslela, že mi zmizel ze života. Ale teď nějaká
kytka, no co to s ním má společného...! Stejně bych se ho štítila, vždyť byl tak...
JE NĚJAKEJ DIVNEJ!
„Ano, mami, už vám jdu pomoci.“
Která taxe?
Za oknem – cizí oči
Na klice a v bytě chlad
Rozhrnuté peřiny
vzkaz
Dva nebezpeční hadi
Nadlouho se nedělo nic. Teprve za několik měsíců jsem znovu zahlédla dvě temné
studny mezi unuděnými lidmi v tramvaji. Vtom se nečekaně ozvalo moje svědomí, měla
jsem sto chutí k němu přistoupit a poděkovat mu za všechno, za to, že tatínek zase začal chodit a smát se, za to, že i já teď můžu klidněji spát, ale neměla jsem prachžádnou
odvahu. Stejně bych to nemyslela upřímně. Tak jsem zase vystoupila o zastávku dřív
a vydala se pěšky domů a doufala, že on sám pojede ještě hodně daleko.
Asi pomáhat někomu jiného, koho si také vyhlédl v knihovně.
(Myslím, že tenkrát v tramvaji pochopil, že je mi trochu odporný. Byl vážně divnej,
všichni to říkali, no řekněte, kdo by se s ním bavil.)
Nastoupila jsem do přijíždějícího emhádé a rozhlédla jsem se kolem sebe. Šaty mi
ušpinil nějaký řidič na silnici, když jsem mířila k zastávce cestou z práce, a já měla pocit, že se všichni dívají na ty nevzhledné fleky. Nějaká babička vstala a řekla, že si mám
sednout.
„To snad nemyslíte vážně...?“ vydechla jsem, zírajíc na tu ženu s dvaceti igelitkami.
Byla to Romka s havraními vlasy...
„Jen si sedněte, my už to nějak doklepem, vypadá to, že se něco žene, a to byste vy
mladý nemuseli ustát,“ vyrazila babička nakřáplým hlasem, křečovitě se chytila tyče
a usmála se na mě.
Pohlédla jsem z okna. Padala hustá mlha jako mléko.
„To nemohu přijmout,“ šeptla jsem v koutku duše trochu uražená (a taky že nějaká
Romka...!), „to přece...“
Náhle to celým vozem trhlo, načež se ozvalo hlasité posmrtné skřípění brzd. Zarazilo mne to. Jak mohl zastavit dřív, než dupl na pedál?
„To ta mlha,“ nechala se slyšet stará paní, která si mě stále prohlížela.
A co mě překvapilo ještě víc, ona vůbec neupadla, i když v ruce třímala nabouchané
tašky, zatímco já prolétla půlkou vozu.
„Vážně jste si měla sednout.“
80
„Tohle se mi ještě nikdy nestalo,“ omlouvala jsem se s rudými tvářemi a mrkla na hodinky.
Už jsem měla být doma, ne trčet v tramvaji, uvařit mamce oběd na zítra a zavézt
jim ho.
„Něco s motorem,“ oznámil řidič nabubřele, „počkejte si na další spoj!“ a otevřel
všechny dveře.
Babka se rozhlédla, dupla nožkou s křečovými žílami a hupsla na silnici.
Venku se mi zdálo všechno ještě o mnoho horší než v tramvaji. Nejenže mi šaty neuschly, ale ta mlha zaručila ještě spoustu vlhkosti, takže mi byla opravdu zima.
„Další jede za dvacet minut,“ ohlédla se na mě ta paní s taškami, „no já pudu rozhodně pěšky. Nechcete jít se mnou?“
„Nezlobte se,“ pospíšila jsem si s odpovědí a otřásla se dalším přívalem zimy, „já a-asi
raději počkám.“
„Bude brzy tma,“ prorokovala babička jako z pohádky a smutně se usmála, „No víte,
já bych vlastně ráda... bydlím tady kousek.“
Vím, že se to teď moc nenosí, lidé se starají hlavně o sebe a o svoje hladový krky, mě
ale napadlo, že jednou můžu jít docela klidně proti celé společnosti, nebo ne? Pro jednou se mi snad nic nestane, tak mě s tou Romkou někdo uvidí, no ne...
A tak jsem se ocitla ve spárech té divné ženy s nepřehlédnutelným elánem v krvi.
U každé výlohy mi doporučila ten nejlepší přípravek na hebkou pleť, proti osteoporóze
a na chutnou večeři ve dvou.
„Mimochodem,“ prohodila mezi řečí, „co Vy si myslíte o vztahu se, řekněme, zvláštními lidmi?“
„Jak to myslíte?“ zamrkala jsem a pokusila jsem se zakrýt obličej před poryvem větru.
Nikdy bych si nemyslela, že tady bude v srpnu taková zima.
„Co třeba černošská komunita v Čechách? Byla byste ochotná se s nimi přátelit?“
„No samozřejmě.“
Bavíš se s Cikánkou o černoších? Samozřejmě že by ses s nima tak snadno nepřátelila!
Zastavila se a prohlédla skrze mé rozšířené oči:
„Přátelství s jinými lidmi je vždycky o krk. Vy se nebojíte vyřazení ze společnosti?“
„Společnost mě příliš nezajímá. Já mám svoji rodinu a...“
„A kdyby byla i rodina proti?“
Nadechla jsem se pro odpověď, ale žádnou jsem nevyslovila.
Jantarový hlas – tebe mu nedáme – nikdy! – šarlatán jeden...(!) s očima hlubokýma
a nebezpečnými rty...
Skoro bych na něj zapomněla. Co bych dělala, kdyby přeci jen z mého života tak
zcela nezmizel? Asi bych si nevyčítala, že se mu vyhýbám, lidem okolo by se přece
stejně nelíbil. Nikdo by to nepochopil (a konečně ani já bych nepochopila, proč se bavit s takovým podivínem).
„Říkala jsem Vám už, co je dobré na klouby?“ vyrušila mě z úvah paní a dala se znovu
do svižné chůze.
No... ne. Vlastně je dobře, že už je ten muž pryč. Snad už ho nikdy nepotkám.
Za pár minut se se mnou rozloučila před vchodovými dveřmi a mě čekalo ještě kus
cesty. Odmítla jsem pozvání na čaj, ostatně už bylo tolik hodin, že mámě s tátou asi
uvařit už nestihnu. Budu to muset udělat večer.
81
Napadlo mě, že mi vlastně nevadí, jestli je bílá, nebo ne, byla milá, a vůbec – jak mi
může společnost diktovat, s kým se mám bavit? A TA PANÍ ASI NIKOHO NEMÁ!
...když mě najednou kdosi chytil za rameno...!
Lekla jsem se, neboť před očima jsem hned...
Je to určitě ten šarlatán!
„Co tady děláte? Je to tu pro Vás příliš nebezpečné!“ vykřikl rozrušeně ten chlápek
s očima hlubokýma jako smrt.
Zhluboka jsem se nadechla, když mě ne a ne pustit.
„Co je Vám do toho...!“ odsekla jsem, protože mi vůbec nebylo příjemné, jak se mě
dotýkal; jeho ledové ruce se mi propalovaly přes oblečení až do kůže.
„Pojďte, já Vás doprovodím.“
„Dejte mi pokoj!“
„Zastavte se! Proč mi... nevěříte?“
Takhle už to přece jednou bylo!
Ozvěna živá...ozvěna...ozvěna živá
A světla zabitá?
Au!
Kroky byly čím dál silnější, agresivnější,...
„Co chcete...! Nechte mě!“
Chytil mě pevnými pažemi kolem pasu a sebral mi všechnu rovnováhu. Neměla jsem
šanci. Tentokrát už nebyly žádné sliby, pomozte mi, přitahuje mě Váš smutek, chci Vás
osvobodit od trápení – ŠARLATÁN! Jen jedna ruka přes břicho a druhá přes ruce, hluboký přerývavý dech a silné kroky po zbělelé ulici zahuštěné mlhou. Jak to že nejedou
žádná auta? Kde je ta ženská, proboha...!
Chtěla jsem vykřiknout, ale jeho objetí přes hrudník náhle zesílilo tak, že jsem nevydala ani hlásku.
„Mlčte, prosím,“ ozvalo se tichým jantarovým hlasem, jako kdyby se mi vysmíval.
Snažila jsem se vytrhnout, nebo alespoň upadnout na ulici, ale měl tak neuvěřitelnou
sílu! Odtáhl mě kus zpátky až za nějaký roh. Stálo tam malé černé auto.
„Kdybyste neutíkala, tak se to nemuselo stát,“ bylo to první, co řekl, když mě posadil
na zadní sedadlo, zabouchl a nastartoval.
Ležela jsem přes obě sedadla jako mrtvá, sotva ho teď vnímala. Motala se mi šíleně
hlava, protože mě trochu přidusil, a jeho ledové ruce mě ještě stále svíraly přes celý pas
jako kleště, že jsem měla sto chutí začít zvracet. Pomalu jsem vyhlédla úkosem přes
sklo.
„Kam mě... vezete...“ zasípala jsem mdle, avšak skoro hned se mi udělalo před očima
černo.
„Peklo,“ řekl tlumeným hlasem, „má... – bílou barvu. Bylo to to, co jste viděla.“
Auto stálo na krajnici zalesněného úseku silnice a kolem se válely cucky mlhy.
„Polovina lidí si toho ani nevšimne. Svět pro ně byl černobílý už dávno, tohle je jen
pohltí a bude konec.“
„To nechápu,“ odvětila jsem tiše z pozice spolujezdce, ale ty cuckovaté věci u cesty se
na mě šklebily tak, až mi přeběhl mráz po zádech.
„Tak se to nesnažte pochopit; stačí překročit horizont – a už se odtamtud nikdo nevrátí. Kromě oblud ve vesmíru existují i obludy na Zemi: černé a bílé díry...“
„A kdo tedy přežil?“ vykřikla jsem tlumeně, až mně hlava zatřeštila.
„Vy.“
82
„Vždyť jsem Vám to říkal,“ pokračoval melodickým hlasem, „Do singularity to táhne
každého, ještě tady byste cítila její moc. Nikdo nedokáže uniknout, když neví jak...“
„A-a proč jste mi to řekl?“
„Abyste se tomu příště vyhla!“
„A moje rodina?“
Očima zapátral hluboko v mém obličeji a mlčel. Pak nastartoval motor vozu, sešlápl
plyn a poslal nás oba dál po silnici.
„Tohle je postupný konec lidí,“ promluvil konečně ztěžka, ale už se na mě nepodíval,
„lidství přece skončilo už před mnoha generacemi. Takže už nemáte jako druh proč
dál žít.“
„Že tomu tak rozumíte,“ odvětila jsem jedovatě.
Moje rodina... ta přece přežije všechno!
„Podívejte se pořádně,“ šeptl nepříjemným tónem hlasu a předpažil přede svou pravou dlaň, zatímco levou řídil auto.
„Na nic se dívat nebudu,“ odsekla jsem, „a hned mi zastavte, chci vystoupit!“
„Ale to Vás zabije! Ještě jsem Vám neřekl...“
Zacloumala jsem klikou dvířek a vztekle zabušila pěstí do skla.
„– měla jste dost příležitostí utéct. Nebo snad ne?“ vyštěkl ďábel a strhl volant ke
straně, „Násilím Vás tu nedržím. A věřte mi, že až tady vystoupíte, všechny Vaše kroky
povedou přímo do singularity. Je jedno, jestli půjdete na západ nebo na severovýchod.
Tak prosím!“
Hrobové ticho.
„Tak proč jste mě tedy zachraňoval?“ zašeptala jsem tedy přiškrceným hlasem a podvědomě se přikrčila.
Zavřel oči. A když je otevřel, pohlédl na mě zase tím chladným zastřeným výrazem:
„Zdálo se mi, že jste dnes odpoledne dala lidství šanci.“
Cukl sebou a překvapeně odkryl rukáv na pravačce, jako by ho tam štípl komár. Záhadné znamení na hřbetu ďáblovy ruky zářilo tak silně a tepalo náhle horkou dlaní, až
jsem měla pocit, že mě zaplňuje celou od hlavy až k patě – odpuštěním.
„To je poprvé, co září,“ šeptl s očima natolik jinýma než jindy...
Za oknem němě oči
Znám tě
blízko
doteky
na klice
Postel rozestlaná
To já
„Poprvé,“ řekl, ale nemusel už říkat nic.
Vždyť je jedno, jestli jsi ďábel nebo člověk s jinou barvou pleti, tenhle příběh může být
docela klidně i o tobě.
(A já doufám, že taky o mně a že nás nakonec jednou... potká tvoje odpuštění.)
83
„Je to špatný,nemám pro to název“
Václav Trepeš
Odeznívá peklo války, píše se rok 1948-celý svět se mění-a nebo se možná-dělí,
Pryč s němčinou, z Cukmantlu jsou Zlaté hory-to pátý leden přinesl,
Počasí se zbláznilo a v únoru vítězství, zrály třešně-nic divného na tom není,
Březen už byl divočejší, Jan Masaryk zemřel-neodstoupil s ostatními-vlastní hlava
rychle chladu podléhá,
V září Edvard Beneš v Sezimově Ústí umírá-Gottwald republiku s PTP pročistí a pohlídá-náprava je prostě nutná,
Rudá barva jako krev nás všech-po naší vlasti se rozlévá-tak hořce první třešeň
chutná,
Jsou tu léta padesátá a KSČ hned po vzestupu vlastní řady-jako plevy prosévá-kdo nehodí se, v lepším půjde do chléva,
Zhruba 241 duší odsouzeno a rovnou trestem smrti-umlčeno-co kdyby mluvit chtěli,
Buduj lide, ruku v ruce! Čest práci soudruhu-buď na sebe hrdý!-na narušitele vždy buď
tvrdý,
To by bylo, pro začátek, za lepší zítřky-za ty léta krvelačný-pravdu, nic než pravdu,
Mocná rudá bota-vojenský marš krajinou-internacionála,
Moc hezky psaná ústava, plno práv a svobod-ráj bezmála,
Vyvěs vlajku, ne jen naší, hlavně rudou-vole, máš ji?!,
Koukej, jak ty děti cvičej, jak se učí básničky-Lenin bude žít!-sletí se sokoli-a nebo
hejno supů,
Bydlet v bytě? Co tě nemá, pojď do strany-dům, nebo chatu k bytu mít-možná autokdyž budeš chtít, hlasy ďáblů,
Kam bys jezdil, soudruhu, všechno tady přeci máme-stůj, nebo tě odrovnáme!-neprošli,
Železná klec, tvůrci míru ze svazu, tak se přiznej, je to lepší-nežli kulkou do vazu-záraza devětsilová,
Obchod s názvem JEDNOTA a všude kolem družstva-všeho máme plný sklady-kašleme vám na banány,
Odznáčky sbírej, “branče! přesně střílej!“-nafasuj chlast, pak braň svou vlast-pohraniční kat,
Tři roky jak v kriminále, vojna, ta tě zocelí- k čemu školu?, budeš slévač oceli-dělnický
lid,
Zvenčí se zdá, že žijeme tu v blahobytu-skoro podle deklarace-všechno vážně-bez legrace,
Na boha zapomeň a nebo se staň husitou-tím máme víru odbytou-z kostelů jsou kampeličky státu,
Dlouhý vlasy, snad ne, chlapče-však my si tě upravíme, v ústavu tě napravíme-i práci
ti zajistíme,
Co to nosíš? Z Ameriky? To se spálí-Koukej mazat do fabriky!-montérky ti vlastně sluší
nejvíc,
Divná hudba, nezní česky, slovensky, ba ani rusky-desku zlomit na dva kusy-okamžitě
zakázat!,
84
Ty chceš zpívat protistátně? Major ti to vysvětlí-Ve tmě, hladu, za pochodu zapomeneš tyhle kecy!
Kdopak ti to asi píše? Ze západu tetička? Otevřeme, prověříme-všechny divný psaníčka,
Soudruhu, ty nepracuješ? Jak je tohle vůbec možný?-za městem tě naučíme řádupráskni partu kamarádů-máme je tu zapsaný,
Kdo nic nemá, nezávidí, a tak nemá nikdo nic a kdo by chtěl někdy víc-angažuj se, ať jsi
vidět!-vždyť se nemáš za co stydět,
Jednou tohle musí padnout, nedá se to prostě zvládnout-když je nejhůř, tak jsme
pevní,
A tak v Praze na Václaváku davy lidí svrhli vládu teroru-za svobody, lidská práva,
Nebylo to jenom u nás, povstali Poláci,východní Němci i Maďaři-pád východního
bloku,
A tak, po šedesáti letech od přijetí práv a svobod-snad za oběti-slza v oku.
Doslov – nedalo se než to prostě odpomlčkovat...
85
Emigrantská
Pavla Uhlířová
Střední škola a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Volyně
Zanechávám vám své jméno ve slunečních paprscích
aby je strážily i tam
kam zrak už váš nestačí
Hláskuji vám své jméno po cestě do vánku
aby je stále nesl s sebou
a v naději doufám na návrat
Zanechávám vám své jméno v brázdách polí
aby až o žních obilí sklidí
vonělo nejenom chlebem
ale také mnou
Pokládám své jméno na břehy lesních tůní
posílám se jmény potoků a říček
aby se rozlilo do všech koutů
Snad aby je voda odnesla až do oceánů
kde by je příliv položil na písek
a měkký dotyk nohy bosé
vtiskl celé zemi zpět
A vy budete stále čekat
až mé jméno vrátí se vám...
86
Nesmírná odyssea 2008
Petra Zelenková
Gymnázium pro zrakově postižené Praha 5
Bydlím v pražské části Břevnov. Tato část patří k Praze 6, ve které je oproti jiným pražským čtvrtím poměrně dost zelených ploch a lesnatých míst. Obávám se však toho,
jaký svět a podmínky k žití budou mít děti našich dětí. A raději ani nepřemýšlím dál.
Když jsem byl ještě malý kluk, často jsem chtěl odhodit dřívko od nanuku, který jsem
dolízal (nechtěl jsem ho nést, než potkám koš). Rodiče mi v tom ale vždy zabránili:
„Pavlíku, nes si to v ruce, až narazíme na koš, tak to vyhodíš.“
Na tu větu jsem se zatvářil otráveně.
„Mami, já to nechci celou dobu držet, budu od toho upatlanej.“
„To přežiješ. Ruce si pak utřeš do kapesníku a doma se umyješ.“
Po chvíli, když jsem zpozoroval, že si máma s tátou povídají a nesledují mě, jsem
dřívko nenápadně upustil. Vždy spadnutí dřívka slyšeli.
„Ty jsi ale zlobivej kluk! Víš, jak by to vypadalo, kdyby tohle dělali všichni?!“
Tehdy mi rodičovské napomínání připadalo otravné, dnes vím, že snaha naučit mě
ekologickému přístupu k přírodě-zemi-světu měla smysl, ale k dobrému životnímu
prostředí příliš nepřispěla, protože jsem byl jeden z mála, kdo se nechal poučit. Dnes je
mi pětatřicet a vytáčí mě pohled na černý kouř valící se z výfuků některých nákladních
aut, na komíny vypouštějící do vzduchu nesčetné jedy, na chlapa, který sedne před domem do auťáku, není líný popojet několik metrů k popelnici, vysype smetí, nasedne
do auta a vrátí se zpět před dům. Doslova zuřím, když vidím, jak děti odhazují papírky
od bonbonů, plivají na zem žvýkačky a rodiče se k jejich chování tváří lhostejně. Běda,
kdyby si doma neuklidily hračky, to by rodiče jistě nenechalo chladnými. A pokud jde
o popelnice, přetékají. Rozčilujeme se nad tím a vinu svádíme na popeláře. Přiznejme
si raději, kam hážeme a kam patří plastové láhve, kam kartony od mléka, sklo a další
druhy odpadu. Když do popelnice na směsný odpad hodíme dvě kartonové krabice
a hromadu starého oblečení, bude okamžitě plná a komunální odpad, který do ní patří, začne vypadávat ven. Pak ho rozfouká vítr, popřípadě rozhází děti a rázem je všude
plno nevstřebatelných odpadků, což je nejen neekologické, ale i ohavné. Navíc oblečení
můžeme nechávat v tašce nebo krabici u kontejneru, mnohdy si z věcí něco vyberou
bezdomovci a pomůže jim to. Už slyším některé z vás.: „Proč bych jim měl-a pomáhat,
můžou si za svou situaci sami.“ Všichni určitě ne. Zkuste se vžít do jejich situace. Kdybyste se bez domova ocitli vy, ať už vinou někoho jiného nebo svojí, kterou byste si postupem času uvědomili, litovali byste jí, chtěli život vrátit zpátky a žít ho úplně jinak,
neuvítali byste pomoc a dobrý úmysl okolí? Určitě jste si nyní přiznali, že tomu tak je.
A pokud ne, je spousta charit, které poskytnou vámi darované oblečení lidem, kteří žijí
v bídě a nouzi a uvítají každý kousek šatstva. Buďme ochotní pomoci, vždyť
ŽIJEME NA JEDNÉ ZEMI
Jde i o to, jak odpad vyhazujeme. Pokud vysypeme do kontejneru na plast igelitovou tašku plnou pet lahví, které jsme do ní dali tak, jak zůstaly po dopití, do popelnice se toho příliš nevejde. Jestliže ale odšroubujeme víčko a lahve sešlápneme, zmenší
svůj objem a zaberou méně místa. A pokud jde o staré elektrické spotřebiče, sporáky
87
či pračky, kterých se chceme zbavit, nedělejme z nich na louce skládku a zjistěme si,
kdy a kde bude v našem okolí velký kontejner určený na tyto věci, a dovezme spotřebiče na toto místo. Skončí ve sběrně a ne v přírodě, do které nepatří. S čím bych na
vás chtěl ještě apelovat, je přístup k živočichům a květinám. Nedevastujme je. Rostliny
nepošlapávejme a zbytečně netrhejme (učme to i naše děti a jejich děti). Jsou součástí
přírody, zkrášlují nám životní prostředí a pro některá zvířata jsou zdrojem potravy.
Stejně tak nezabíjejme živočichy a neničme jejich příbytky, mraveniště, hnízda, nory,
larvy, kukly a ulity. Neničme les. Je domovem pro strašně moc zvířat. Byla by škoda,
kdyby naše vnoučata už neměla šanci potkat například jelena nebo roztomilé pruhované podsvinče. Co bychom jim odpověděli, kdyby se nás zeptali: „Tati (dědo), co je to
les?“ Nevíte?
Dejme dalším generacím možnost poznat to, co jsme měli příležitost poznat my.
Uvědomme si, že pokud nezměníme své zvyky a svůj způsob myšlení, budou si naši potomci klást otázky, na které neexistuje rozumná odpověď. Proč nám tu nechali velkou
ozónovou díru? Proč tu nejsou lesy a lepší vzduch a proč se všude roztahují továrny,
výrobní haly a mamutí velkosklady? Proč je teď svět úplně jiný, když
!ŽIJEME NA JEDNÉ ZEMI!
88
Seznam škol, které poslaly do soutěže práce
svých žáků
AHOL – Střední odborná škola, s. r. o.
náměstí Jiřího z Poděbrad 301/26
703 00 Ostrava-Vítkovice
České zemědělské akademie, střední škola
Školní 764
396 27 Humpolec
EDUCAnet – Soukromé gymnázium České Budějovice, s. r. o.
M. Chlajna 1347/23
730 05 České Budějovice II
Evropská Obchodní akademie
Komenského nám. 2
406 81 Děčín I.
Gymnázium
Budějovická 680
140 00 Praha 4
Gymnázium
Studentská 1205
363 01 Ostrov
Gymnázium
Terezy Novákové 2
621 00 Brno-Řečkovice
Gymnázium
Tyršova 365
676 19 Moravské Budějovice
Gymnázium
Jiráskovo náměstí 325
541 01 Trutnov
Gymnázium
Studentská 1075
438 01 Žatec
Gymnázium AMAZON
Washingtonova 25
110 00 Praha 1
89
Gymnázium Jana Palacha
Pod Vrchem 3421
276 82 Mělník
Gymnázium L. Jaroše
Palackého 524
769 01 Holešov
Gymnázium K. V. Raise
Adámkova 55
539 01 Hlinsko
Gymnázium Pierra de Coubertina
Nám. Frant. Křižíka 860
390 30 Tábor
Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm
Koryčanské Pareky 1725
756 61 Rožnov pod Radhoštěm
Gymnázium Zikmunda Wintra
Náměstí Jana Žižky 186
269 01 Rakovník
Gymnázium a Střední odborná škola
Chomutovská 459
431 51 Klášterec nad Ohří
Gymnázium a SOŠ pro zrakově postižené
Radlická 115
158 05 Praha 5
Integrovaná střední škola živnostenská
Škroupova 13
301 00 Plzeň
Integrovaná střední škola technická a ekonomická Sokolov
odloučené pracoviště
Lázeňská 176
Královské Poříčí
Mendelovo gymnázium
Komenského 5/397
746 01 Opava
90
Obchodní akademie
Husova 1
370 21 České Budějovice
Obchodní akademie a Vyšší odborná škola cestovního ruchu
Bezručova 17/1312
360 01 Karlovy Vary
Střední odborná škola Holešov
Pivovarská 1419
769 01 Holešov
Střední odborná škola veřejnoprávní
Lipová 56
503 21 Stěžery
Střední odborné učiliště stavební Pardubice s. r. o.
Černá za Bory 110
533 01 Pardubice
Střední průmyslová škola elektrotechnická
V Úžlabině 320
100 00 Praha 10
Střední průmyslová škola keramická
Písecká 203
391 65 Bechyně
Střední průmyslová škola polytechnická – COP Zlín
Nad Ovčírnou 2528
760 01 Zlín
Střední průmyslová škola stavební Jablonec nad Nisou
Horní náměstí 1.
466 01 Jablonec nad Nisou
Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie Kladno
Cyrila Boudy 2954
272 01 Kladno
Střední škola odborná a speciální
Komenského 215
742 83 Klimkovice
Střední škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky
Lidická 135
387 01 Volyně
91
Střední škola a Vyšší škola cestovního ruchu
Senovážné nám. 12
Střední zdravotnická škola
Klášterská 77/II
377 01 Jindřichův Hradec
Vyšší odborná škola a Střední škola, s. r. o.
Pražská tř. 1813/3
Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola
Resslova 440
387 01 Volyně
Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola grafická
Hellichova 22
110 00 Praha 1
92
Obsah
Předmluva ................................................................................................................................
Úvod ..........................................................................................................................................
Simon Slanina: Simon ...........................................................................................................
Zuzana Uhríková: Rozhovor ................................................................................................
Lukáš Filip: Rovnice o dvou vzdálených ............................................................................
Jan Železný: Všeobecná deklarace lidských práv v 21. století .......................................
Jiří Bejlovec: Žijeme na jedné savaně .................................................................................
Barbora Čuňátová: Dva světy ..............................................................................................
Andrea Hlínová: Svět je báječné místo k narození ..........................................................
Jakub Janský: Tisíce jeřábů ...................................................................................................
Kateřina Pražáková: Vlastní svět .........................................................................................
Anna Těhlová: Když se obláček naděje rozplyne .............................................................
3
5
7
9
11
15
20
25
27
29
33
39
Veronika Černá: Jedno kruté ráno ......................................................................................
Alena Gladišová: Deklarace práv člověka a občana .........................................................
Lenka Gletová: Jana ...............................................................................................................
Šárka Hatašová: Anna K. ......................................................................................................
Markéta Hudečková: Moje první přednáška ....................................................................
Ondřej Kolář: Rasismus, hudba budoucnosti? .................................................................
Pavlína Lukešová: Náhoda nebo osud ................................................................................
Alžběta Mokrá: Bába .............................................................................................................
Lenka Morongová: Čtyři .......................................................................................................
Jiří Nepožitek: Chameleon ...................................................................................................
Markéta Netušilová: Kolik podob má svět ........................................................................
Tereza Šíblová: Černobílá .....................................................................................................
Pavlína Šilhánková: Není vždy vše takové, jaké se zdá být .............................................
Lucie Štěrbová: Právo na život!? ..........................................................................................
Hana Šustková: Bílá mlha .....................................................................................................
Václav Trepeš: „Je to špatný, nemám pro to název“ ........................................................
Pavlína Uhlířová: Emigrantská ............................................................................................
Petra Zelenková: Nesmírná odyssea 2008 .........................................................................
42
44
46
49
52
55
57
60
61
63
66
68
72
75
77
84
86
87
Seznam škol ............................................................................................................................. 89
95
Svět je báječné místo k narození
Všeobecná deklarace lidských práv: nejvýznamnější dokument 20. století?
Sborník prací z literární soutěže středoškoláků
Uspořádaly: Alice Košková a Ivana Hutařová
Vydal: Ústav pro informace ve vzdělávání – divize Nakladatelství TAURIS,
Senovážné nám. 26, Praha 1, v roce 2008 v nákladu 500 kusů
Jazyková redakce: ÚIV – Divize informací a služeb
Grafická úprava, sazba a tisk: ÚIV – divize Nakladatelství TAURIS
ISBN 978-80-211-0566-9

Svt je bájené místo.indd

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr