Oficiální název státu Nepálské království ( Kingdom of Nepal

Transkript

Oficiální název státu Nepálské království
( Kingdom of Nepal , nepálsky Nepál Adhirádžja též "Šrí Nepála Šarkár")
Copyright © 2002 Lucie Plicová
1
NA DOHLED EVERESTU
Lucie Plicová
1.10.2002 úterý (5.45 středoevropského času)
Budějovická odjezd do Frankfurtu. Vstávání je šílené, již ve čtyři hodiny ráno. Odvoz na Budějárnu je
zajištěn. Většina nepálské skupiny je již v plné polní a tak nasedáme do nízkopodlažního autobusu
(který bude potřeba nejspíš při cestě zpátky, až
budou klouby bolet). Ve Frankfurtu máme malé
potíže s identifikací správného terminálu na letišti.
S trochou navigace místních silničářů se daří přijet
na správné místečko. Odbavujeme batožinu a
dostáváme se do zóny, ze které už není úniku. Tam
čekáme hrozně dlouho než vůbec nasedáme do
letadla. Od letušek BIMAN BANGLADÉŠ AIRLINES
dostáváme pokyny, jak se chovat v kritických
chvílích za letu. Doufáme samozřejmě, že
nenastanou. Při poslední projekci zapínáme pás a odlepujeme
se od země. Sedím u okna, což je prima a výhled stojí zato. Do
Bangladéše bychom měli překonat čtyřhodinový rozdíl. Přistání
je v Dháce.
2.10.2002 – středa
Kolem půlnoci dostáváme jídlo od letušek pěkně na tácek. Je to
dost pálivé a tak se mi daří sníst jen přílohu a moučník. Po večeři
skoro usínám, když se rozdrnčí signalizační zařízení a letadlo se
začne dost klepat. Turbulence jsou docela silné a tak se všichni
poctivě znovu poutají do sedaček. Tento scénář se několikrát
opakuje, aby pak mohl ustat úplně.
Kolem druhé hodiny ranní středoevropského času a šesté
bangladéšského, vidím z okna poprvé vrcholky Himaláje. Slunce osvětluje jejich špičky. Úžasné.
Přistáváme v Dháce a ve strašném vedru na letišti čekáme několik hodin na náš spoj směr
Kathmandu. Naše přistání v Kathmandu proběhlo hladce až na to, že jsme startovali před jedním
dnem roku 2002, přistáváme již roku 2059 nepálského kalendáře. Ulice Kathmandu jsou
automobilově i čilým ruchem docela divoké.
2
Jak absurdní, že rozvoj automobilismu zde způsobil, že město pod třpytivými vrcholky Himaláje má
jedno z nejhorších ovzduší na zemi. Namasté Nepál!
3.10.2002 – čtvrtek
Ráno vyrážíme autobusem za kulturou a památkami Kathmandu.
MONKEY TEMPLE
STUPA BUDDHANATH
PASHUPATI AREA
Necháváme se vysadit pod kopcem s buddhistickým klášterem Swayambunath, který je jedním z
nejznámějších symbolů Kathmandu. Cesta na vrcholek vede po
strmých schodech, které jsou lemovány spoustou krámků se
suvenýry. Na malém prostranství před chrámem se prohání
několik opičáků. Takhle shora je nádherný výhled na město pod
námi. Stupa se dá obejít celá dokola, po obvodě je lemována
modlitebními mlýnky, které všichni zuřivě roztáčejí. Nejvyšší
budova chrámu má ze všech stran dobře viditelné Budhovy oči,
které jsou pro celý Nepál víc než symbolické.
Pashupatinath je chrám
zasvěcený
nejvyššímu
bohovi Šivovi. Ten je
chápán, jako ničitel, ale
zároveň jako zachránce a
pro
zdejší
věřící
je
nesmírně důležité uchovat si jeho náklonnost. Šiva má několik
podob a Pashupati je jeho mírumilovná verze. Další kapitolu
tvoří svatí muži, jógou vytrénovaní borci, kteří již dosáhli své
nirvány a oprostili se od svých tužeb a potřeb. Okamžitě skočí
po každém kdo vyfotí jejich pomalovaná těla a hádají se s ním o
každou rupii, kterou ze tento modeling požadují. Dále stojí za
pozornost řeka Bagnati a kremace, které se na jejím západním
břehu provádějí. Podle hinduistické víry se musí tělo mrtvého
zpopelnit do čtyř hodin po smrti. Pohled na vyčuhující nohy z
hořícího táboráku je opravdu jen pro silné povahy, nehledě na ten těžký smradlavý kouř. Po úspěšně
vykonané kremaci se vše smete do řeky, ve které se hnedle koupou malé děti.
Bouddhanath stupa patří k největším v Asii. Celý prostor nad stupou je obestřen množstvím šňůrek a
pestrobarevnými modlitebními praporky.
3
4.10.2002 – pátek
5.30 vstáváme, 6.15 odjezd na letiště v Kathmandu, kde odbavují
ne mezinárodní, ale vnitrostátní lety. Měli bychom konečně z
našeho Kathmandu vystoupat s místní leteckou společností asi
dvacetimístným letadlem do skoro třítisícové Lukly. Zatím dva
lety před námi zrušili kvůli špatnému počasí a mlze. Čekáme na
letišti několik hodin, ale vyšší síly nedovolí našemu letu odlepit
se z letiště. Známe ale letiště v Lukle, tudíž bezpečnost nade vše.
Z letiště se tedy vracíme zpět do Kathmandu a odpoledne
objevujeme jeho chudší část, kde je fantastický čilý ruch. Jsou to
spletité uličky plné nepálských obchodníků s úžasným výrazem a
velmi přívětivou tváří. Jakmile vidíme místní masnu, tak se
zapřísaháme, že maso už si v Kathmandu asi nedáme. Večer pak
vyrážíme společně s ostatními na pivko do restaurace.
5.10.2002 – sobota
Ráno opět v 6.15 odjezd na vnitrostátní letiště v Kathmandu. Tentokrát máme štěstí na počasí,
odbavujeme bágly, platíme letištní poplatky a sotva dohltáme ranní snídani chleba s chlebem
proloženým plátkem sýra. Jen polkneme již nás naženou na kontrolní odbavení a pak už čekáme jen
na naše dvaceti místné letadlo. Většina z nás zůstává relativně v pohodě i před tou představou, že
přistávací dráha v Lukle má jen pár desítek metrů a končí kolmou skalní stěnou. Navíc do Lukly musí
pilot naletět z kolmo postaveného údolí a z letové výšky
klesnout do údolí, které je navíc šikmo položené. Takže žádná
legrace.
Vycházíme tedy na odletovou plochu a čekáme až naše malé
letadélko přistane vracející se z Lukly, kam odletěla první ranní
skupina. S údivem konstatujeme, že takový stroj nás vyzvedne
do oblak. Zvláště, když po přistání vidíme, jak letový mechanik
neustále roztáčí vrtule, aby se nezastavily a asi nezasekly. Pravý
důvod nám zůstal utajen. Každopádně plni odhodlání nasedáme
do letadélka a kurtujeme se do sedadel. Hanka je sice trochu
zelená, ale nese to statečně. Po rozdání bonbónů a vaty do uší
startuje pilot motory a rolujeme po odletové dráze. Po chvilce
se odlepujeme od země a sledujeme rozsáhlou zástavbu
Kathmandu. Let vypadá bez problémů, jen občas se to s
letadélkem zachvěje, ale nic co by pilot nezvládl. Sledujeme zelená políčka zahalená mraky, pak
zahlédneme, na chvíli, ty nejvyšší vrcholky Himaláje a pak se to stane! Prudký obrat doleva, žaludek
až v krku, prudké klesání a první pohled na přistávací plochu. Je to neuvěřitelné, nastává prudký
náraz a v tom zjišťujeme, že přistávací plocha je stavěná do kopce. Zároveň na pár desítkách metrů
musíme zabrzdit. Zdá se to nemožné, ale s očima navrch hlavy sledujeme výsledek.
4
Podařilo se a za pár sekund se náš „stroj" již ani nehne a my za velkého potlesku odměňujeme pilota
za jeho výkon. Vybudování letiště znamenalo pro Luklu dramatický rozvoj. Původní pastvina ovcí s
několika chatrčemi se stala stěžejním bodem vysokohorské turistiky pro oblast Khumbu.
Z Lukly pokračujeme do Phadingu 2.840m.
Potkáváme moře jaků nesoucích nelehký náklad a
s pocitem jak málo nesem my bojujeme o pozici
na stezce. Přes moře lodží překonáváme most a
zůstáváme na noc. Jsme zděšeni, jak nás provází
neustále civilizace. Máme čtyřlůžkový pokoj.
Všichni čekáme asi tři hodiny na jídlo, hrajeme
scrabble v kostkách a povídáme. V šest už je tma
jak v pytli a v devět se nám nějak pořád oči neklíží,
tak si říkáme zda není blbý jít spát už tak brzo.
Zalezeme si do spacáku a nějak padají pořád
takové hlášky, že se nemůžeme přestat smát. Pak nás ale přemůže únava a přece jen se nám kukadla
zavřou.
6.10.2002 – neděle
Ráno, jako poctiví „spáči", jsme samozřejmě buzeni drtivým klepáním stropu a halasným křikem. Přes
noc pršelo, ale ráno je už sluníčko a tak odpočatí
vyrážíme z Phadingu (2610 m) na cestu do Namche
Bazaaru. Je osm hodin ráno a stezka je již plná
všech těch, kteří chtějí vidět Mount Everest, stejně
jako my. Dnes přecházíme absolutně největší počet
mostů, jaký jsme dosud dokázali zdolat. Jsou
pěkně vysoko nad vodou a cesta přes ně
houpavým pohybem a občasným poskočením jde
v klidu zvládnout. Kluci si dávají v jedné z prvních
lodží snídani, my pokračujeme dál. Zrovna vidím,
jak nosič nesoucí plato vajíček křičí na nebohého
jaka, který do něj rohem strčil a nyní je z vajíček budoucí omeleta. Myslím ale, že v první lodži se
zpracují.
S výhledem na sedmitisícovou horu Thamaserku sedáme k peprmintovému čaji, ale za chvíli jdeme
dál směr Namche. S Janou už máme hlad a tudíž k poslední lodži v kopci před Namche asi nevydržíme
a tak pojídáme úžasné špagety a nudle se zeleninou a česnekem. Paráda. Dochází nás Mára a s
pohledem na naše jídlo pospíchá dál, ať už má hlad téže ukojen. S Janou docházíme celou skupinu v
parku Sagarmatha a vydáváme se vstříc prvním výškovým metrům.
5
Kopec do Namche je trochu už na zadýchání, ale zvládáme jej s přehledem, i když zpoceni a unaveni.
Namche je rozloženo na širokých terasách ve svahu
půlkruhového přírodního amfiteátru s kulisou štítů Kongde Ri a
Thamserku. Toto administrativní centrum národa šerpů má
policejní stanici, telefonní a faxové spojení, zubní ordinaci,
směnárnu, pekárny. Namche Bazaar byl v minulosti obchodním
střediskem v němž se setkávaly tibetské karavany s indickými
obchodníky. V Namche, po čajíčku, jdeme do úžasné lodže.
Právě přiběhl Petr, že po půl osmé večer nemáme vycházet ven,
že místní psi dost koušou. Odpoledne jsem si velmi milého psíka
hladila, ale vzhledem k tomu, že nejsem očkovaná proti
vzteklině, tak to respektuji. Nakonec se ukázalo, že v Namche je
stanné právo a večer je zákaz vycházení. Hrajeme tedy kostky.
7.10.2002 – pondělí
Dnes je aklimatizační den v okolí Námčiku. Ráno jdeme posnídat
do místní pekárny, dáváme si velkou termosku čaje, čokoládový mufin a máslovou bagetu. Z pekárny
šupajdíme pro věci a vycházíme nad Namche Bazaar do Khunde
3.850 m, kde je Hillaryho nemocnice. Tato nemocnice byla
založena s velkým přispěním Sira Edmunda Hillaryho. Zdoláním
nejvyšší hory na světě se život chovatele včel z novozélandského
venkova rázem změnil. Hillary je stále hybnou silou v projektech
výstavby škol a nemocnic v nepálské oblasti Solo Khumbu. Dále
pokračujeme do Kumjungu 3.753 m, kde je zmiňovaná škola.
Dosahujeme nadmořské výšky evropského Grossglockneru a tak
je nám některým už trochu
nevolno. Zároveň, konkrétně
u mě, se velmi projevuje
přechod na místní stravu a
tak tolik obávaný průjem
vážně nechybí.
Vidíme i letiště, kam přistávají letadla vezoucí ty nebožáky s
„vejškovkou" do Hillaryho nemocnice. Městečko Khunde nás
dost překvapuje velkým počtem roztomilých domků. Tolik jsme
jich tady přece jen nečekali, ale už si začínáme zvykat, že zde v
Nepálu není nic nemožné. Civilizace sem vtrhla s komerčními
výpravami dost rychle a tak není divu, že lodže, které jsme čekali,
jako nejskromnější po cestě, jsou na místní poměry dost luxusní.
Jen tiše doufáme, že se s nadmořskou výškou tato civilizovanost
alespoň trochu zmírní. Říkám si, že jsme v Nepálu vlastně pozdě. Dnes se většina starých dřevěných a
provazových mostů vyměňuje za nové železné, které mají k romantice Himaláje trochu dál. Zároveň
lodže kolem treku k Everestu jsou již vybavenější než před lety a tak není výjimkou třeba dvoulůžkový
pokoj a za úplatu „hot shower" atd. Některé věci jsou člověku skoro líto, že zde jsou, i když mu to
zkomfortňuje pobyt zde. Ale představa byla trochu jiná. Uf .
6
Na druhou stranu ještě před třemi, čtyřmi lety zde nebyl internet, nebylo možné nakoupit potraviny a
získat další vymoženosti. Vývoj jde strašně dopředu a tak jsme
vlastně rádi, že jsme tu sice pozdě, ale přece brzo, protože za pár
let už tu snad budou jezdit i auta. To ale nijak neomezuje tu
krásu horských velikánů, které tady příroda vytvořila. Ty jsou
úžasní a úžasní zůstanou. Jen turistů bude přibývat, protože to,
co bylo dřív jen pro dobrodruhy ve stanu s přírodní povahou, se s
tímto komfortem stává dosažitelné již pro člověka, který není tak
dobrodružný typ, ale má alespoň průměrnou fyzičku a zvládne
takové převýšení. Takže v Khunde jsme nemocnici věnovali pár
symbolických rupií, abychom alespoň takto přispěli na zde
ojedinělé zdravotnictví. Cestou zpět nás zastihl déšť a i teď, když
jsme po večeři, prší neustále, tak máme maličko obavy, jaké ráno
nás překvapí a zda se ty osmitisícovky konečně vyhoupnou z
Himalájské mlhy.
8.10.2002 – úterý
Po snídani v pekárně se vydáváme opět vstříc výšinám do Phunkri Drenka, do Tengboche. Dnes jsou
úžasná panoramata. Na obzoru vidíme posvátnou bílou věž Ama
Dablam 6.856 m. Ze začátku jdeme po vrstevnici a tak cesta ubíhá
v pohodě. Po teplé polévce klesáme dolů do údolí k řece Dudh
Kosí a přes most nabíráme namáhavé výškové metry do
Tengboche 3.860 m. Jdeme strašně pomaličku a i tak dech občas
nestačí. Uhýbáme sestupujícím jakům, jejichž rohy vypadají někdy
nebezpečně. Dobrá je taktika úhybu ke skále, jelikož směrem ke
srázu do údolí stačí, aby nás
jak maličko postrčil a
letíme.V Tengboche je lodž v
třílůžkovém provedení a tak
společně
s
tandemem
Smolových zabírám postel.
Jdeme se mrknout do
kláštera, kde mniši malují mandaly na pevný podklad. Ve tři
hodiny odpoledne klášter otvírá dveře zvědavým turistům, kteří
se u vchodu povinně zouvají a po studených kamenných
podlahách chodí bosi. Na stěnách jsou pestrými barvami
nakreslena kola života, jež symbolizují buddhistickou představu o
podobách bytí. Před vysokou sochou sedícího Budhy hoří knoty
namočené v oleji a kouří vonné tyčinky.
Buddhismus se do Solo Khumbu dostal poprvé před více než 350 lety díky Lámovi Sangwa Dorje. S
jeho jménem je spojován počátek historie kláštera v Tengboche.
7
Při jedné meditaci v místech dnešního Tengboche mu uklouzla noha a zanechala otisk jeho chodidla
ve skále. Tento úkaz si vyložil jako znamení, že se
jedná o vhodné místo pro stavbu budoucího
kláštera. Klášter v Tengboche je jeden z
nejdůležitějších buddhistických klášterů v Nepálu.
Roku 1989 postihl klášter ničivý požár, který
způsobil značné škody. Nový klášter je vybudován
z kamene a částečně ze dřeva. Po prozkoumaní
milého kláštera si schrupnu a pak hurá na večeři.
9.10.2002 – středa
V noci na středu se probouzím a slyším cinkání hustého deště na střechu. Říkám si, to bude den, v
dešti! Ráno ale nestačíme věřit svým očím, když setřeme zapařená okna. Venku napadlo asi 10 čísel
sněhu a neustále hustě sněží. Rozhoduje se, zda vůbec vyrazíme. Devátá rozhodla, sněžit nepřestává
a my vyrážíme. Nastal čas goretexu a návleků, čepic a rukavic. Z
Tengboche cesta klesá napříč rododendronovým lesem,
obzvláště jistě pěkným na jaře, kdy jsou všechny stromy
obsypané červenými a růžovými květy.
Povrch je dost kluzký, takové sněžno blátivé bahýnko. Co kousek,
to skoro uklouznutí. Procházíme stovkami zasněžených
rododendronů a připadáme si jak v tropickém pralese, kde sněží.
Překonáváme most a s nastoupáním pár výškových metrů
přicházíme do Pangboche, usedáme do restaurace a dáváme si
nášup. U horkých kamen sušíme věci a po chvilce se vydáváme
na cestu. Pomalu postupujeme kolem řeky do vesničky Somso, já
dávám polévku, ostatní čaj.
Začíná mě být poněkud
nevolno a třepe se mnou zimnice. Hlava třeští, jak o závod. Kroky
už skoro nezvládám, jdu už jen naučený pohyb. Janča s Petrem
vidí můj zelený obličej a tak na mě každých pár kroků čekají,
abych nesešla z cesty. Rozhodující je kopec směrem k Periche
4.240 m, ten mi dal. Teď už jen sestoupit dolů do vesnice a
nemám jiné přání než vlézt do spacáku. Hned za nízkým
hřebenem před Periche začíná foukat studený vítr, kterým je
údolí pověstné. V této oblasti ročně umíralo v průměru kolem
pěti návštěvníku na akutní horskou nemoc a proto zde byla roku
1975 postavena malá nemocnice, v níž zahájilo činnost
Himalájské záchranné sdružení. Dobrovolníci, většinou specialisté
na problematiku horské nemoci, tady setrvávají během jarní a
podzimní trekařské sezóny. Pro těžké případy mají k dispozici dva tlakové vaky, do kterých lze
pacienty uzavřít a vzduch jim jednoduše vhánět šlapací gumovou žabkou.
8
Akutní horská nemoc vzniká vlivem podstatně sníženého atmosférického tlaku, kdy se krev méně
okysličuje a organismus se ocitá v kyslíkovém dluhu. Prudké
bolesti hlavy, nevolnost, zvracení, ztráta rovnováhy a rychlý tep
jsou klasickými příznaky mozkového, či plicního edému (otoku).
Na horskou nemoc neexistuje lék, řešením je sestup do nižší
polohy, eventuálně okamžitý letecký transport do Kathmandu, či
provizorně krátkodobý pobyt v tlakovém vaku. Jedinou možnou
prevencí je řádná aklimatizace.
Naproti nám přichází Michal s dobrým úmyslem vzít mi batoh,
ale nemůžu mu jej dát, abych neztratila zbytek svého maličkého
ega. Pak to má ale již rychlý spád. Točí se mi hlava, zimnice se
mnou třepe ostošest. Darina
mě vytahuje spacák z
batohu, Jirka přináší čaj a
aspirin, všichni jsou moc
fajn, až se stydím, že kolem mě tak skáčou, ale každý můj odpor
je marný a ještě mě maximálně vyčerpává, tak pomoc s vděčností
přijímám. Janča nese čaj,
Darina na mě hází jeden spacák za druhým, aby mě bylo
teploučko, musím vypadat vážně hrozně. Slyším jen, že jde Darča
zjistit situaci do vedlejší, výše zmiňované, nemocnice, kde mají
kyslíkový stan pro případ,
že by se mi vejškovka
nezlepšila. Pevně ale věřím,
že vše bude O.K. Po čtvrt
hodinách mě vždycky přijde
nějaká dobrá dušička napojit čajem. Horký čaj do žaludku to je
„lábuž" Alespoň se mi tělesná teplota trochu zvedne. I dýchání
už je lepší. Jirka mě měří tep, je 110, což je dost a tak poctivě
dýchám, nedělám rychlé pohyby a snažím se usnout. Je to čest,
stará se o mě vlastně vědecký pracovník, který zkoumá činnost
lidského mozku v závislosti na časovém posunu, jak řekla
Hanka. Večer pak přichází Darina a vytáhne mne za ostatními do
jídelny. Na jídlo nemám pomyšlení a tak mi Ivoš dává
energetickou tyčinku s glycinem a taurinem, ať mám, alespoň
trochu síly. Lubošovi sním jednu bramboru a zase se mi
přitěžuje. Tak pospíchám do svého spacáčku. Noc teda nebyla nic moc. Má trasa spočívala v cestě z
pokoje na záchod a zpět. Pár prášků a přežila jsem noc.
9
10.10.2002 – čtvrtek
Ráno s údivem zjišťuji, že mi je úplně skvěle, takže vyrážím s aklimatizační skupinou do Dingboche.
Pod drobnohledem kráčím velmi pomalu, ať mě zase nedohoní vejškovka. V Dingboche 4.350 metrů,
si dáváme brambůrky, čaj, kafíčko atd. Je to taková pohodovka. Procházíme městečkem a
pokračujeme dál do kopců, ať naženeme trochu výškové metry. Většina vychází nahoru ke kapličce, já
traverzuji pár metrů pod nimi. V sedle se potkáváme a společně
scházíme dolů do Periche. Při pohledu z výšky Periche vypadá
jako malý labyrint kamenných ohrad a pastvin.
Po večeři hrajeme kvarteta a pak hádáme osobnosti. Je u toho
velmi veselo, obzvláště pak, když si Petr vymyslí paní Nobelovou
a informace o ní docela váznou. Je půl osmé večer a všichni
vypadají dost unaveně. Vydržíme ještě hodinku a pak jupí na
kutě.
11.10.2002 – pátek
Dnes opouštíme naši útulnou lodž v Periche. Společně s jaky
postupujeme kolem vody stékající z hor, panoramata jsou
úžasná. Pak následuje kopec do osady Dughla 4.600 metrů a po jídle stoupáme ještě výš. Sedlo může
být skoro v 5.000 metrech, to znamená, že překonáváme Mount Blanc. Ze sedla zas trochu
naklesáme a jdeme víceméně po vrstevnici. Mraky už zahalují ty největší vrcholky. Kluci, kteří šli před
námi, ještě hlásí, že zahlédli Nuptse 7.879 m. Krásnou vyrovnanou pěšinkou přicházíme do Lobuche.
Jsme ve 4.900 m a musím říct, že nám je zatím celkem dobře. Doufejme, že to vydrží i nadále. Zdejší
lodže jsou vystavěné z kamenů, jediného dostupného stavebního materiálu. Spí se většinou v jediné
velké společné místnosti. Jelikož dřevo je tu vzácné, topí se
plackami sušeného jačího trusu anebo tvrdými hroudami žlutého
mechu. Ceny jsou ve srovnání s Namche Baazarem trojnásobné.
Domlouváme se, jak vystoupíme na vrchol Kala Pattaru 5.545 m a
do B.C. Everestu 5.364 m. Vypadá to, že se rozdělíme na dvě
skupiny. My se ráno pokusíme vystoupat do B.C. Everestu a pak
sklesáme na chatu Gorak Shep 5.200 m, kde přespíme a další den
zkusíme Kala Pattar. Bude to už o jiných výškách, tak snad
přežijeme všichni. Haha. No, jak se říká, ráno moudřejší večera.
12.10.2002 – sobota
Vstáváme v sedm hodin. Po snídani se nám podaří vyrazit na cestu
z Lobuche. Svítí nádherně slunce a mrzne až praští. Celá cesta je pokryta zmrzlými krystalky ledu. Je
perfektní světlo na focení, tak když mě stačí dech, cvakám a cvakám. V malém kaňonku děláme první
zastávku. Spatřujeme Pumori 7.165 m a Khumbutse 6.639 m, sedlo Lhola 6.006 m a Nuptse 7.864 m.
10
Děláme skupinové foto a pokračujeme v cestě na Gorak Shep 5.190 m. Musíme odhazovat
nejsvrchnější vrstvy oděvu, neboť slunce i v této pětitisícové výšce svítí ostošest. Mám sice
winstoprová kaťata, ale nahoře jen vestičku bez rukávů a je mi teplo. V této výšce už se člověk do
kopce zadýchá celkem slušně. Spoustu nádherných výhledů a asi kolem jedenácté přicházíme do
Gorak Shepu. Jsme ve výšce 5.190 m.
Potkáváme se s klukama, kteří tam jsou již druhou noc a jsou
očividně nadšeni, že nás vidí. Radostně nás vítají a tak hned
přisedáme k jejich stolu a objednáváme si u „Didy" jídlo. Didy je
nepálský výraz pro zkušenou a starší ženu. Kluci právě přišli z
vrcholu Kala Pataru 5.545 m a tak jsou trochu unavení a
načerpávají síly.
Rozhodujeme se, zda po jídle vyrazíme do base campu pod
Everestem. Jdou jen kluci, Jana vypadá na pár hodin strávených
ve spacáku a Hanka píše deník. Zbývá to tedy na mě, ale mám
trochu strach když vím, jak většinou „chrtí". Každopádně
nepodléhám panice, balím věci, hlavně bundu, vodu a čelovku a v
závěsu za Márou, Michalem a Petrem, vyrážím směr B.C. Everest.
Cestou mne předhání Vojta a Luboš, tak se jen ptám na cestu a
dál pokračuji vedle ledovcové morény sama. Terén je docela
těžký, samé kameny, stoupání, klesání a pokaždé si říkám, že teď už přece ten základní tábor musím
seshora spatřit, když jsme nastoupali těch pár výškových metrů a ono pořád nic a síly ubývají a
zároveň i čas návratu je třeba zvážit, jelikož za 2 hodiny se úplně
setmí. Jsme nyní v blízkosti nejvyšší hory Země. Její sousedi nás
ohromují již delší dobu. Závěr údolí zastiňují Pumori, Khumbutse,
nad sedlem Lho La vyčuhuje z Tibetu Changtse, po pravé ruce je
nepřátelská stěna Nuptse s charakteristickými pruhy. Je ironií, že
ze základního tábora není Mt. Everest vůbec vidět. Kemp je
situován na bezútěšně vyhlížejícím suťovisku ledovce Khumbu.
Už jsem na posledním výhledovém kopci před morénou a
rozhoduji se pro návrat. V tu chvíli potkávám Láďu, nejde moc
rychle, tak mu přeju hodně štěstí a ještě škemrám o kamínek z
B.C. Everestu. Láďa slibuje, dojde-li tam. Já už jen silou vůle
dokodrcám asi za jeden a půl hodiny zpátky do lodže Gorak Shep,
jelikož jsme ve výšce nad 5.000 metrů, tak se nedýchá zrovna 2x
úžasně. Pár kroků, které bych jinde uběhla za okamžik, zde trvají
věčnost. Otevírám teda dveře z Gorak Shepu a zdravím Janu a Hanku, které sedí pospolu u teplých
kamen.
Bolí mě dost hlava, tak zkouším usnout na palandách, ale zima mě vyžene do teplé kuchyně. Čekáme
teda, kdo z kluků vběhne první nazpět. Podaří se to Ivošovi, který tu trasu musel skoro běžet, aby to
stihl. Trasa do B.C. je totiž dost náročná a dlouhá. Ani není moc nadšen japonskou expedicí, kterou
tam viděl.
11
Za chvilku přichází Mára, dost vyčerpán a za ním pak kluci Petr s Michalem, taky unaveni a dost
podrouženi. Všichni se shodují v tom, že je to dost náročný terén a proto odpolední výstup do B.C.
Everestu může být nebezpečný. Při čaji kluci vyprávějí jak je cesta docela zmrzlá a pak přichází ještě
Libor, brácha Ivoše.
Kluci si dávají jídlo, venku už je tma a tak máme strach o zbytek skupiny. Asi v sedm hodin přichází
Láďa, totálně zmrzlý, vyčerpaný a na první pohled je vidět, že mu moc dobře není. Cestu hledal už za
tmy a vejškovka mu ubrala dost sil. Když ho vidíme
v takovém stavu, docela se zhrozíme, co asi ten
zbytek. Hanka hned nalévá Láďovi čaj a on
prokřehlými prsty vyndává z kapsy ten „můj
kamínek" z B.C. Pak už se situace stává vážnou,
protože Vojta s Lubošem se neustále nevracejí a
kluci vědí, že nemají ani čelovky.
V půl osmé už máme strach opodstatněný – venku
je mráz, tma a kluci jsou bez jídla, pití a čelovek.
Mára, Ivo a Petr na sebe hážou znovu bundy a vyráží klukům
naproti. Šli na místo, kde je Láďa naposled viděl, ale vracejí se s
nepořízenou a tak se řeší, zda zburcovat řadu šerpů, která je v tu
chvíli na Gorak Shepu anebo vystačíme vlastními silami. Kluci jsou
ale dost unaveni, navíc je bolí hlava (příznak vejškovky v 5.000 m).
Radíme se co dál. Teď už nikdo nepochybuje, že Vojta a Luboš mají
nějaké potíže, které v takto vysokých horách a za takových nočních
podmínek můžou skončit
smrtí. Je těžké zároveň
rozhodnout, aby se kluci, kteří
jsou sami vyčerpaní, se je
vydali hledat. Čekáme do
devíti, nastává domluva se
šerpy, zda by se nezapojili do
hledání, většina jich ale žádá
diskutovat o ceně a tak se kluci rozhodnou vyrazit sami. Nastává
hromadění všech potřebných věcí pro kluky na cestu – spacáky,
čelovky, náhradní baterky, vitamíny, teplé oblečení, iontové
nápoje atd. Každý rychle nosí, co může. Láďa domlouvá s klukama
signály při záchraně a dvojice, jak budou postupovat při hledání.
Libor se vydává s jediným šerpou, otázka je zda mu bude stačit,
pak Ivo s Márou prozkoumají celou cestu do B.C. Everestu a
Michal, Petr a Láďa půjdou po moréně vedoucí kolem cesty, kdyby spadli náhodou tam. Zároveň my s
holkama musíme zůstat v pohotovosti, kdyby se kluci vrátili, aby se hned poskytlo vše nutné. Hanka
navrhuje, že lepší bude, když zalezeme do spacáků, ať jsme alespoň trochu odpočatí, ale samozřejmě
nezamhouříme oka. Každé vrznutí dveří je signál, že se kluci vracejí s novou zprávou. Kolem půlnoci
přichází Libor, že viděli čerstvé stopy směřující dolů do Lobuche, což nemůžeme vůbec pochopit.
Následně pak přicházejí kluci – také s neúspěchem. Je to hrozná situace, vůbec nevíme, co s nimi je.
12
13. 10. 2002 – neděl
Asi v 6.00 ráno. Přichází Hanka, že venku potkala šerpu, který přišel z Lobuche a má zprávy, že tam
kluci v noci omylem sešli, od Dariny si půjčili čelovku a ve 22.00 večer se vydali zpět do Gorak Shepu.
Údajně došli kolem půlnoci a v tuhle chvíli už spí v Gorak Shepu.Je nám všem dost špatně po
probdělé noci a jelikož náš plán byl vystoupit na nejvyšší bod naší expedice Kala Pattar 5.545 m,
vydáváme se tedy i v tomto stavu vzhůru. Mě je hrozně na zvracení, tak to nejdřív vypadá, že zůstanu
v lodži, ale pak si říkám, že kousek zkusím a když tak se vrátím
zpět. Je mi dost špatně, ale bojuju, vždy pár desítek kroků a
stavím na vydýchání. Kousek nad osadou Gorak Shep se tyčí
jehlan majestátní Pumori 7.145 m, na jejímž bílém pozadí se
jasně odráží cíl našeho putování. Je to docela drsné. Pak už ale
doháním na dohled Janu, Michala, Petra i Hanku a tak postupuji
pořád výš a výš. Je po sedmé ráno, mrzne až praští, mám na sobě
dvě bundy, rukavice a vše nejteplejší.
Kolem 7.30 nás osvítí slunce, vykukující nad Nuptse, je to
nádherná scenérie. V tu ránu letí spousta svršků dolů, protože i
když je tak brzo, tak žár v této výšce je neúprosný. S přibývající
výškou se začíná otevírat pohled na tmavou špici Mount
Everestu 8.850 m, vzdáleného pouhých 10 km vzdušnou čarou.
Takže pár kroků, vydýchání , pár kroků, až vidím vrcholek Kala
Pattaru. Zbývá asi ještě 200 výškových metrů. Povede se a stojím na vrcholu společně s ostatními.
Fotíme a kocháme se. Z vrcholu Kala Pattaru, ozdobeného modlitebními praporky, lze přehlédnout
jedinečné horské panoráma: od hraničního průsmyku Lho La Paas, přes Everest West Shoulder, po
nejvyšší Mt. Everest, osmitisícovky Lhoce a Lhoce Šar, zasněžené Nuptse až k Ama Dablamu. Všude
jen led a sníh, stín a světlo, široko daleko žádná stopa po zeleni.
S pohledem na nejvyšší horu na světě se vybavují myšlenky i na její pokořitele. Po dlouhém a
svízelném výstupu jihovýchodním hřebenem
stanuli 29.5.1953 Hillary a šerpa Tenzing, jako
první lidé, na nejvyšším bodě světa, na 8.850 m
vysokém Mount Everestu. Také George L. Mallory
a Andrew Irvine…to co se této dvojici přihodilo 8.
června 1924 nedaleko vrcholu Everestu zůstává
záhadou. Je pravděpodobné, že na vrcholu nestáli,
ale vyloučit to nelze. Pro dnešní expedice
vystupující na tuto nejvyšší horu planety je nutné
podstoupit i finanční aspekt. Povolení k výstupu
na Everest pro skupinu do 7 osob přijde na 70. 000
USD. Velmi vysoké jsou i ostatní nezbytné poplatky. Cena pro jednotlivce se hravě vyšplhá na 20. 000
USD
My ale nemáme tolik času na rozjímaní, jelikož musíme sestoupit za naší skupinou přes Lobuche do
Dzounghly.
13
Sestoupíme tedy dolů z Kala Pataru do Gorak Shepu a čekáme nějaké novinky, co s klukama. Vidím
Luboše a tak mě napadá, že je vše O.K. a kluci jsou v pořádku. Ale
dozvídáme se, že se Luboš s Vojtou rozdělil a do Gorak Shepu
dorazil pouze Luboš v 9.30 ráno. Někteří kluci už se vydali zase
Vojtu hledat a nám tahle zpráva moc radosti nepřidá. Musíme
ale dohonit skupinu v Dzounghle, protože když bychom zůstali a
pomáhali s hledáním, nevěděli by zas oni co je s námi. Vyrazíme
tedy skoro okamžitě, po náročném výstupu a sestupu, dolů do
Lobuche, cestou sledujeme ledovec, neuvidíme-li tam nějakou
postavu.
Bohužel nemáme štěstí. V Lobuche dáváme oběd a rychle
pokračujeme v cestě, ať jsme ještě za světla v Dzounghle. Cesta
je delší než jsme čekali a po probdělé noci toho máme plný
kecky. Já teda hlavně! Ploužím se za ostatními, jak pytel
brambor. Jsem hróóózně vyčerpaná.:o)). Pak vidíme nádherné
jezero a potom už ne až tak nádherný kopec, který nás čeká. Naproti nám naštěstí přichází Jirka, tak
mu s radostí přenechám batůžek a stoupáme nahoru poslední výškové metry do Dzounghly.
V lodži už skoro nejsou místa, ale ještě se vejdeme. Je děsná zima, už se těšíme až sestoupíme a
trochu se zahřejeme. Navečeřím se a hned zalézám do spacáku, jelikož mám horečku, tak ať ji
přemůžu. Zde od civilizace jsou lodže prosté, podezdívka z kamenů, na ní houně a zima jako v Rusku.
Dole jsme nadávali na komfort a tady už bychom raději trochu teploučka. Vyčerpáním usínám a
kromě jednoho nočního „čůrání" spím úžasně celou noc. Snad nejlíp ze všech dní tady v Nepálu.
14. 10. 2002 – pondělí
V osm hodin vycházíme z Dzongly. Dneska nás čeká přechod ledovcového sedla Chola Pass 5.360
metrů.Po včerejším náročném dni jsme se ještě plně nezotavili a
čeká nás mnohahodinový pochod do Dragnaku 4.700 m. Tedy,
když bude volno v lodži. Jinak bychom museli pokračovat další
dvě hodiny do Gokya. Ráno ještě fotím paegase (bílého koně). Je
v tom mrazu asi stejně neschopný pohybu jako já. Takže v mém
záběru vydrží dlouho.
Cesta z Dzongly nejprve sklesá do údolí k ledovcové říčce, kde již
vidíme to převýšení, které nás nemine, než zdoláme vrchol
sedla. Jde se mi těžko a každý krůček mě „bolí". Ze začátku
stoupáme po cestě zvedající se od vody. Ubíhá nám to pomalu, v
tom slyším pád a polohlasité volání „Petře!". Vidím Janu, jak
ulehla na placák do potoka. Vypadá to, že bez cizí pomoci se
nevyškrábe na matičku zemi. Přibíhá Petr s rozčíleným výrazem,
jako že jemu by se to přece stát nemohlo, ale trochu Janču i
přesto popostrčí… Situace je zachráněna. Za chvíli jsme na skále a výška už je znát.
14
S malými zastávkami přicházíme ke stěně skály a odpočíváme před technicky obtížným a
exponovaným výstupem. Pak se hrneme po kamení s většími, či menšími šutry, kolmo vzhůru. Občas
musíme uhýbat sestupujícím človíčkům a vzhledem k úzké cestě
je to mnohdy nad lidské síly. Navíc široké koše nosičů o nás
občas nemile zavadí. Daří se a za chvíli budeme v sedle Chola
Pass 5.340 m. Fotíme zpátky jezero v údolí, Hanka nám dává
kousky „vrcholového" sušeného masa a dál už pokračujeme po
ledovci.
To jsem ve svém živlu, konečně chřupe snížek pod nohama a jsou
vidět celé sněhové pláně s nejvyšším bodem sedla ve výšce 5.340
m. Tohoto bodu docela snadno dosahujeme a odpočíváme.
Sestup, který nás čeká, dlouhým a strmým suťoviskem,
namrzlými balvany a zmrzlým sněhem, nevěstí nic dobrého.
Navíc nemáme mačky ani jiné vybavení. Vrhám se tedy,
zabodávajíc paty co nejvíc do zmrzlého sněhu, najít co nejlepší
strategickou cestu a neupadnout. Jde to dobře, sklon svahu je asi
45 stupňů, ale za chvíli jsme na cestě a pokračujeme dál balvany, přes které je těžké udržet
rovnováhu. Dochází nám voda, tak jakmile narážíme na obstojnou strouhu, nabíráme vodu do láhví a
za pomoci desinfekčních tabletek ji můžeme po 35 minutách vypít. Cesta je opět delší než jsme čekali
a tak kolem čtvrté dorážíme do Dragnaku. Ještě svítí sluníčko, tak
někteří odvážní skáčou do potoka se umýt. Někdo to odflakuje
jen umytím obličeje, ostatní poctivě i nožky a dokonce přichází na
řadu praní. Večeřím brambory a dvě vařená vejce. Snažím se
vypít co nejvíc tekutin a po pár řádkách v deníku jdu spát. Máme
společnou palandu s Janou, Petrem a Michalem, kde normálně
tolik lidiček nespí, ale v lodži už není místa nazbyt. Noc je
konečně celkem prospaná, hurá. Už není ani taková zima v noci.
15. 10. 2002 – úterý
Po snídani vyrážíme z Drahnaku směr Gokyo Lake 4.800 m. Je to
přes morénu ledovce Ngozumbá. Terén je nepříjemný a už se
těšíme až budeme v Gokyu. Konečně vidíme azurově modrá
jezera – vypadají úžasně. Zároveň máme výhledy na několik osmitisícovek. Jasně vidíme Cho Oju a
Petr s Michalem si myslí, že zahlédli i Makalu. Dneska je prostředí tak neskutečně fotogenické, že
nestačím mačkat spoušť. Konečně přicházíme do Gokya a ubytováváme se v luxusních lodžích, ha,
haha. Po společně strávených nocích jsou opět dvoulůžková. Docela to vítáme, už je vidět, jak jsme
zhýčkaní. V restauraci švýcarského typu, která má prosklený výhled na jezero, si dáváme konečně
něco jiného než rýži, těstoviny nebo brambory – a to pizzu! Je vynikající, ňam. Sice jsme unaveni, ale
vydáváme se na cestu k dalšímu jezeru. Je opět dál než to vypadá podle mapy a tak se vracíme
pořádně promrzlí. S Janou si zaplatíme kýbl „HOT SHOWER" a ve sprše, ze které fungují asi pouze 3
trysky, se snažíme ze sebe umýt tu špínu posledních dní.
15
Právě čekáme na večeři a plánujeme zítřejší výstup na Gokyo Ri 5.357 m. Vypadá to, že budeme
vstávat kolem šesté hodiny, ať stihneme pěkné počasí na fotky.
16.10.2002 – středa
Dnes všichni kolem šesté sice vstávají, jen nás s Michalem nějak nikdo nepřišel vzbudit, tak máme
jaksi skluz i na snídani a tak utíkáme seč nám síly stačí. Rychle sbalíme věci na kopec a jdem se
nasnídat. Dneska se cítím super, úplně naopak než
před výstupem na Kala Pattar. Dáváme čaj a já
sním jen vařené vejce, druhé strkám s sebou do
kapsy.
Čeká nás vrchol Gokyo Ri 5.357 m. Milý deníčku, je
to neuvěřitelné, ale vycházím jako první!
Překonávám lávku z kamenů přes jezero Gokyo.
Málem to končí pádem do vody, jelikož v sedm
ráno jsou ještě pěkně namrzlé. Přejdu ale i
poslední a nastupuji do cesty vedoucí k vrcholu. V
patách už mám Jarču a Pepu. Pepa nám chvíli ukazuje záda, ale pak ho my necháváme za sebou a
postupně se s Jarkou střídáme ve vedení na kopci. Je to neskutečné, ale Jarka vůbec neodpočívá, to já
si zase občas dáchnu, ale vždycky ji zas doženu. Jde se mi výborně, předcházím i zpívající si šerpy
(říkám si, že kdybych já zapěla, tak se zhroutím vyčerpáním v půli kopce), pak nechávám i Jarku za
zády a cupitám si to pěkně k vrcholu. Občas zahlédnu Janu a kluky, ale za každou zatáčkou mi zase
zmizí.
Je úplně jasno a výhledy jsou nepřekonatelné:

Cho Oyu 8.153 m

Gyachungkhang 7.952 m

Everest 8.850 m

Makalu 8.463 m

Lhotce 8.501 m

Nuptse 7.864 m

Pumori 7.165 m

Cholatse 6.440 m

Taboche 6.542 m
Hledím dolů na tři ledovcová jezera sevřená svažitým terénem a mohutnou boční morénou ledovce
Ngozumba. Teď, když se budeme vracet, vypadá to, že jsme již úžasně aklimatizovaní. Těsně před
vrcholem mě dohání Jana a tak na vrchol Gokyo Ri vystupujeme společně. Trvalo nám to asi 1 hodinu
a 40 minut z Gokya s převýšením skoro 600 m.
16
Počůráme vrchol a fotíme okolní vrcholy a čekáme na kluky. Všichni jsme se shodli, že výstup na
Gokyo Ri se nám líbil daleko víc, než na Kala Pattar. Zároveň
vrchol je rozlehlejší a prostornější, tak je zde víc místa pro naše
skopičiny.
Společně čekáme na celou naši skupinu, ať můžeme udělat
skupinové foto. Podaří se a můžeme sestoupit tedy zpátky k
jezerům. Tam si dáváme tu úžasnou „garlic pizzu" a vyrážíme na
několikadenní cestu do Jiri. Kopírujeme dravou vodu vytékající z
Gokya a víceméně po vrstevnici sestupujeme do níže položené
lodže. Z Gokya sklesáme přes Pangka (málo místa na ubytování)
do Machherma 4.450 m. Lodže začínají být opět luxusnější s
klesající nadmořskou výškou. Jsme rádi, že nám bude tepleji, ale
romantika Nepálu zas maličko ustoupí do pozadí. Právě sedíme v
restauraci a popíjíme teplý čajík, interiér vypadá už skoro jako
bychom byli někde v Bavorských Alpách, haha. Příští dny uvidíme
ty horské velikány ze stále větší a větší dálky, jak budeme sestupovat do Lukly a Jiri Baazaru.
17.10.2002 – čtvrtek
Ráno, po vydatné snídani v Machermu 4.450 m, vyrážíme směr Porto. Je dost vysoká oblačnost a tak
horské štíty jsou vidět jen z jedné desetiny, zhruba jak přicházejí mraky. Cesta je najednou taková
divná, jak jsme sešli do údolí a nejsme v
bezprostřední blízkosti těch zasněžených štítů.
Prostředí nejdřív vypadá jako kopce v Peru, pak se
změní naším náhlým sestupem do cedrového a
rododendronového lesa, kde si zas připadáme
jako v jiném světě.
Už je nám hned tepleji, jak jsme sestoupili níž.
Ovšem ne nadlouho. Ve vesničce Dole si dáváme
polévku a jídlo. Za chvíli se vydáváme do Phortse
Drengka 3.675 m, ale když přicházíme, už v lodži není volného místa. Pokračujeme tedy v cestě do
šíleného kopce na Mong La 3.973 m. Cesta trvá asi 115 minut a jsme v úžasném výhledovém místě
Mong La. Házíme batohy na postele a frčíme vedle na jídlo. Nyní čekáme u teplých kamen na kus
„žvance".
18.10.2002 – pátek
Noc na kopci v Mong La byla super a co teprve ty výhledy ráno. Úžasné, nemohli jsme si vybrat lépe.
Dnes již od prvního sluníčka to vypadá na velmi klidný odpočinkový den. Nejprve, po vydatné snídani,
se vydáme směr Namche Bazaar. Jdeme skoro po vrstevnici, takže na únavné šlapání to nevypadá.
Neustále se nám ve své plné kráse ukazuje Ama Dablam a to tak, že ze všech svých stran. Najednou
se cesta stáčí dolů do údolí. Pociťujeme již první záchvaty nížinného horka. Nížinného tedy v
uvozovkách, jelikož jsme pořád asi v 3.500 m.
17
Cesta nás náhle přivádí do Kumjungu a zde se již někteří členové naší výpravy neudrží a bojují o teplý
hrnek kávy. Vysledujeme tedy nejmodernější cukrárnu a všichni, jako jeden muž se nahrneme do
útulného interiéru. Je zde přehršel bochánků,
zákusků a všeho sladkého. Každý si vybírá dle svých
nejniternějších chutí. Po uspokojení jednoho z
našich smyslů vyrážíme na kopec, kde leží „nóbl"
hotel Everest View, který zde nechali postavit
japonští investoři a po jeho prozkoumání a
shlédnutí nejvýše položeného volejbalového hřiště,
přicházíme do Syangboche a míříme dolů do
Namche. Očividně vyčerpaní a nemocní zámožní
zahraniční turisté tu končí poté, co se nechali,
vysadit z helikoptéry a spěchali vstříc himalájským obrům. Příliš mnoho lidí doslova závodí s časem,
aby už už viděli Everest. Neberou v potaz zákonitosti pomalého přizpůsobování lidského organismu
velké nadmořské výšce.
Velkolepý horský chodník nás přivádí zpět do Namche Baazaru. A ten rozdíl! Namche působí teplým
dojmem. Před pár dny tomu bylo naopak. Zítra bude sobota, den určený trhům. Z dalekých rovin je
sem dopravováno obrovské množství rýže, kukuřice, ale i banánů a
mandarinek. Šerpové z Kumjungu, Phortse a Pangboche přinášejí
brambory. Začíná pilné smlouvání. I přes pár mlžných mráčků se
nám otevírá pohled na lodže v Namčiku. Jdeme do naší prověřené
parádní lodže a s Janou pak dáváme teplou sprchu, což se
neobejde bez bystrého sledování místního majitele lodže. Právě
sedíme v jídelně a čekáme na večeři. V tom se ve dveřích objeví
Ivoš a Libor, totálně zmáčení, vracející se z Island Peaku a první
věta, kterou jim „hltáme" z úst je, že: „Vojta je O.K. a nalezen,
někde na ledovci".
Situace, poté co jsme kluky opustili, se měla si tak… v ten den co
jsme sešli z Gorak Shepu a opustili kluky při hledání Vojty, tak jsme
měli neustále plnou hlavu strachu, jak se dozvíme, že kluci Vojtu
našli. To dopoledne, kdy se Luboš vrátil, zbloudilý z ledovce a Vojta
byl pořád ještě ztracený, tak kluci ho šli ještě do ledových morén hledat. Našel ho prý Mára, asi ve tři
odpoledne a donesl jej na Gorak Shep, odkud kluci zase scházeli dolů do Lobuche, aby mohli vyrazit
na Island Peak.
Všichni museli být samozřejmě po té noční pátrací akci dost vyčerpaní, ale přesto do toho šli. Na
vrchol se dostali čtyři . Vojta při posledních 50 metrech, které mají sklon asi 60 – 70 stupňů, zajistil
špatně prusík a utrhl se Lubošovi z jištění. Letěl prý asi 100 m, dokonce minul ledovcovou průrvu a
kromě poškrábaného obličeje a šoku, který utrpěl, mu očividně nic není. Luboš za ním slaňoval
okamžitě dolů, aby mu poskytl případnou pomoc. I jemu zbývalo na vrchol asi jen 50 m. Vrcholu tedy
dosáhli kluci Novákovic a Láďa s Márou, kteří si pak ale nemohli uvařit na vařiči jídlo, protože na
nepálském trhu koupili petrolej, který se používá na zapálení jačích výkalů, ale sám dobře nehoří.
18
Citace bratrů…
Luboš: Zneužíval moji větu : „Každý má své temto",Vojta: „Já chodím po výrazných cestách!" Vojta:
„Výrazný pád, mačky… zadek, mačky zadek." Vojta: „Po pádu jsem se zastavil, otevřel termosku a
napil se." Za chvíli přislaňoval Luboš, zjistil, že brácha je O.K. a začal hledat krytku od foťáku.
Omlouvám se všem nezúčastněným, kteří v tuto chvíli čtou tyto řádky a nerozumí co předešlými pár
větami chtěl básník říci. Autorka nemá sílu to pro neaktivní členy expedice rozklíčovat:o)))))
19.10.2002 – sobota
Ráno už se všichni těšíme do pekárny na čerstvé bochníčky, čajíček a kávičku. Pak se v rychlosti
jukneme na místní trh a vydáváme se nad Namčik do kláštera Thame. Převýšení by mělo dosáhnout
maximálně 400 metrů, tak doufejme, že mapa nelže. Nejprve
nastoupáme, pak jdeme skoro po vrstevnici a zase klesáme.
Míjíme pár roztomilých vesniček a za tou poslední nás čeká
prudké klesání k řece a spatřujeme most, přes který vyrazíme
opět nahoru k Thame. Tajuplný církevní stánek patří mezi
nejstarší v zemi Šerpů. Pohádkově působící chodníček kličkuje
mezi vzrostlými jalovci, míjí kamenné oltáře, prochází prastarým
čortenem. Cesta je opět delší než se zdálo. Ptáme se na cestu a
vypadá to na pár posledních desítek výškových metrů. V klášteře
se nás ujímá malý mnich a vede nás okolo všech modlitebních
mlýnků a nakonec dovnitř kláštera k Budhovi. Vnitřní výzdoba
kláštera je jedinečnou sbírkou sakrálních předmětů, nemajících
obdoby, jak jsme se dozvěděli, v celém Solo Khumbu a snad i
samotném
Nepálu.
Přispíváme několik rupií na
tento klášter a milým rozloučením opouštíme jeho brány.
Trochu níže, na cestě zpět do Namche Bazaaru, usedáme na
kámen a Jana s Petrem pojídají tuňáka s chlebem, já mám porci
jačího sýra a ranní chléb z pekárny, jen Michal pouze ochutnává
a čeká až zastavíme na polévku někde v lodži. Cestou nás málem
sráží rozdivočelí jaci, kteří si razí cestu i s nákladem.
Po prohlídce chrámu Ganka usedáme do lodže na nějakou tu
ňamku a hlavně ať si odpočineme před dlouhou cestou.
Objednáváme si jídlo, paní Didy vypadá, že nepochopila, i když
jsme jí to asi třikrát opakovali, tak s napětím čekáme, co že to
vlastně dostaneme. Únava na nás přichází náhle a válíme se tu
po stole, tu na našich seslích a už už voláme Smolovi, či Vojtu,
aby po nás víceméně zahájili pátrací akci. Jsme totálně grogy a pohled na nás musí být vážně hrozný!
Po jídle se ale vzpamatujeme a utíkáme po kamenité vyšlapané cestě pěkně do Namche. Kluci by
ještě chtěli do pekárny, ale musíme jim to s Janou mírně zatrhnout nebo bychom se snad nedostali
do lodže.
19
Objednávám horkou sprchu, ať jsem „in" a hned beru věci a hrnu se do jejich útrob. Teplá mi teda
moc nepřipadá, tak aspoň zavírám uvolněný kohout od studené a už je to lepší. Předávám klíče
Michalovi a uléhám do spacáku, i když je před večeří, tak snad ji nepropásnu. Janča s Petrem nás
budí, ať jdeme spapkat něco k snědku. Večeře je dobrá, ale je jí málo. Po večeři následuje poslední
noc v Namche Bazaru.
20.10.2002 – neděle
Z Namche Bazaru vyrážíme samozřejmě z pekárny po dobré snídani. Potkáváme spousty Čechů, kteří
odlétali až za plné sezóny a pak jeli autobusem z Kathmandu do Jiri. Odtamtud už pak pěšky do Lukly.
Jana s Petrem v nich poznávají své staré známé ze školy. Nastává
„plodná" debata. Pak nakoupíme zásoby jačího sýru a chleba a
můžeme vyrazit dolů z kopce a opustit Namčik. Jdeme nám již
známou trasou, z kopce je to docela fajn. Překonáváme most a
dole za řekou zůstáváme na kávu. Pak pokračujeme do sedla
národního parku Sagarmatha a zase po nás chtějí vízum.
Scházíme do Phadingu, kde jsme spali při cestě na Everest a
dáváme jídlo. Potom pokračujeme do Lukly a Cheplungu.
Noc trávíme v Himalayan lodge Cheplung. Ubytujeme se a hned
utíkáme do neskutečného proskleného skleňáku. Didy je na poli,
tak jídlo připravuje pilná mladá dcerka, ale říkala, že zatím umí jen
některá jídla, tak čekáme a Pepa s Michalem topí v malinkých
kamnech. Dělají co můžou, shání suché topivo a třísky a brzo je
vážně teplo. Mezitím přichází Didi a vaří pro nás všechny. Je to
super. Darině není moc dobře, tak se plánuje zítřejší návštěva nemocnice v Lukle. Pěkně jsme se
najedli a hurá do hajan.
21.10.2002 – pondělí
Ráno scházíme konečně neznámým terénem. Jdeme bez Darči a Jirky, kteří to vezmou přes nemocnici
v Lukle. Je hrozné horko a tak před kopcem
odpočíváme a pak jej naráz vyběhneme k horské
chatě. Je tam maličko roztomilo–pomalejší paní,
takže příprava oběda trvá asi 2 hodiny,
samozřejmě i při placení nastává trošku delší
počítání. Ale vše dopadá dobře a můžeme vyrazit
dál. Na cestě pod námi vidíme už Darinu s Jirkou,
tak na ně čekáme u další lodže. Tam se
rozhodujeme pro následující domečky… Everest
Treking Lodž a v ne moc čistě vyhlížejících
pokojích, se ubytováváme. Nyní právě sedíme v kuchyni, kde se připravuje jídlo. Je zde úžasný mladý
Nepálec, který „nám udělá vše nejlíp", jak nám s Jančou hned po příchodu sdělil. Otáčí se tedy
úžasně! Seká, krájí, vaří, smaží. Je to neuvěřitelné.
20
Anglicky nám vypráví, že kuchtit se učil v Gokyo regionu a tam i 4 roky pracoval a učil se jazykům. Je
hrozně roztomilý i komunikativní. Abych pravdu řekla, někdy je možná lepší nevidět, jak se jídlo
připravuje. Ale už jsme pobytem tady otrlejší. Čekám na své brambůrky, tak uvidím co se z nich
vyvrbí.
22.10.2002 – úterý
Noc – Pujau 8.00
Bubsa – oběd 12.00
Karikola 15.00
Juving (Jubing) 15.40
Po noci strávené v Pujanu, kde máme zážitky s úžasným kuchařem a noci plné štípání blech na
špinavých ložích a zároveň máme ještě čerstvé zážitky z nočního mejdanu domorodců a jejich
vonných tyčinek. Vyrážíme ráno již před osmou a čeká nás perný
přechod po vrstevnici do údolí a pak docela dlouhé klesání. V
Bubse si dáváme v jedné navenek dobře vyhlížející lodži oběd.
Čekáme asi hodinu a půl a výsledek je šokující. Má pizza vypadá
tak, že na syrové placce je nakrájený jakýsi lopuch, který před
námi utrhla na zahradě a na něm sušená mrkev. Jíst se to moc
nedá. Ostatní taky jeví známky nespokojenosti. Obzvlášť
zajímavá je i Janina zeleninová polévka. Je v ní samý špenát a
divná hnědá omáčka. Potom následuje dlouhý sestup až do
Jubingu. „Mladí" na nás čekají dole v Jubinku až u mostu a u
vody už nejsou lodže na
spaní. Nezbývá nic jiného,
než se vrátit asi 150
výškových metrů zpět a
hledáme co nejbližší lodž,
abychom toho zpátky nenastoupali už moc. Jedna taková
rodinná se nám hned zalíbí, i když holky skoro protestují, že tam
není teplá shower. Ale zůstáváme a domorodci kvůli nám
vystěhovávají děcka z teplých pelestí, ať si mají „Tůristi" kam
lehnout. Nakonec je přesně devět postelí a my se
nastěhováváme. Spím na pryčně a to dost tvrdě, ale zaplať
pánbů za ní, ha ha.
V noci nás trochu ruší místní domácí zvířectvo, hlavně
nejuštěkanější pes na světě. Dnešní den je kritický a naše
skupiny se zítra rozdělí, jelikož nabíráme moc velké zpoždění a tak já, Michal, Jana a Petr vyrazíme
ráno v šest hodin a pokusíme se dohnat jednodenní zpoždění. Máme totiž v plánu vyšetřit ještě
alespoň jeden den raftování na divoké nepálské řece.
21
23.10.2002 – středa
Ráno vstáváme v 5.40, ať stihneme snídani. V 6.15 vycházíme z Jubingu a necháváme tam vysmátou
skupinku našich zkušenářů. Čeká nás cesta do Nunthaly 2.330 m asi 800 m převýšení do Taksindu
(klášter) dalších 700 metrů. Takže hned po ránu nás čeká
nepříjemných 1.500 m převýšení. Ze začátku dupeme pěkně
svižně a potíme se ostošest, ale to nás nemůže zastavit. Rada
starších rozhodla, že dva „silnější články" předběhnou trasu a
nám ostatním objednají jídlo, ať pak nečekáme 2 hodiny,
potřebné k jeho přípravě. Dostala jsem se do skupiny
vrcholových sportovců, kterou tvoří jeden cyklista, jeden veslařkajakář a vrcholová plavkyně. Na rovině jim šlapu na paty, ale v
kopci to vypadá tak, že někdy nevidím skoro ani jejich záda,
haha. Milý deníčku, vidím to tak, že až s nimi skončím etapu, já
budu tak namakaná, chichi.
Oběd mě čekal v Ringmu 2.720, objednány byly nudle a tomato
soup. Nelením a usmlouvávám čokoládovou tyčinku Mars. Času
není nazbyt, tak do sebe naházím jídlo a hned se zvedáme do
dalšího stoupání. Už se mě nejde moc dobře, spíše se šinu, tak na mě ostatní solidárně čekají.
Přicházíme do městečka kde, jak nám paní Tichá-Netichá poradila, by měla být sýrárna. Kde nic tu nic,
tak pokračujeme pěšinkou nahoru. V tom se zjeví zázračná babička a prý jestli nechceme „jak
cheese"? Tak to my hned jó. Návdavkem u ní kupuji sklenici coca coly a tiše doufám, že když tu
sladkou bombu vypiju, tak už ten kus musím ujít až do Jambesi. Vypadá to dobře, je to výborná
„injekce". Jdeme teď víceméně po vrstevnici a už bychom měli pomalu klesat do Jambesi.
Cestou probíráme „blbosti", třeba životní pojištění a věk rodičovstva. Asi za hodinku začínáme klesat
svých 300 výškových metrů a seshora vidíme malebné Jambesi se
stupou a praporky. Vrhneme se do modročervené dobře vyhlížející
lodže, kterou jsme s Janou vybraly, kluci nám protentokrát dali
důvěru: už se těšíme na něco teplého do žaludku. Dnešní etapa
byla vážně drsná. Každopádně jsme ale dohonili ztracený den. S
úsměvem zjišťujeme, že je zde evropský záchod a zabíráme
čtyřlůžkový pokoj. V celém hotelu jsme zcela sami a moc se nám
to líbí! U jídelního lístku vrníme blahem, to jsou úžasné ceny.
Objednáváme jídlo a s napětím čekáme jaké bude. Pan domácí
zatápí v kamnech a my vychutnáváme příjemné teplo a navíc
můžu usušit věci, které jsem chytře vyprala a už 2 dny je tahám
mokré na báglu a jelikož sluníčko trochu sabotovalo, zůstávají
mokré. Takže nyní uschnou v cuku letu. Usedáme k ohni a místní
začínají nosit jídlo. Jsme u vytržení: pizza, polévky, brambůrky –
vše úžasné!!! Objednáváme další várku. Asi si o nás musí myslet,
jak jsme nenasytní, ale nám děsně chutná. Jídlo jim moc chválím a pak přisedá pán i paní domácí a
Michal se s nimi dává do řeči. Dozvídáme se tak spoustu zajímavého o maoistech i Nepálu samotném.
22
Třeba to, že na cestě z Jiri do Lukly či naopak, není vidět turisty a ono je to z bázně před maoisty a
hlavně, že v Lukle je nyní letiště a každý má možnost z Kathmandu doletět přímo tam a cestu tak
zkrátit o sedm dní.
Milý deníčku, cesta z Lukly do Jiri je vážně „drsňácká". Daleko
náročnější než výstupy na pětitisícovky, které jsme podnikli.
Denně několikatisícové převýšení zdolávané nahoru i dolů a horko
a pot. Bude to zasloužené, stihneme-li s klukama ten autobus z
Jiri.
24.10.2002 – čtvrtek
Ráno vstáváme v půl sedmé v Jumbesi. Snídáme v lodži Sherpa
Guide. Opět se výborně najíme, pár vajíček do kapsy na cestu a
hurá. Dneska to bude 900set metrový kopec, tedy sedlo La Mjura
La 3.500 m a pak 2 km tvrdého klesání. Kdo ještě nesestupoval s
20ti kilovým batohem, neví o čem je řeč. Je to utrpení pro kolínka a klouby vůbec. Na to se moc
netěšíme. Svítí slunce, obloha je modrá a batoh se ráno ještě nezdál tak těžký. V sedle La Mjura La
svačím schované vajco a jačí sýr. Vynikající.
Po pár desítkách metrů, ve vesničce La Mjura, Jana už s hladem nevydrží a jelikož je ještě brzo,
hlasujeme zda zůstat na oběd. Podporuji oběd a sundávám batoh. Tomatová polévka je pálivá, tak ji,
jako vždy vše pálivé, dávám klukům. Nudle s vajíčkem celkem ujdou. Po obědě začínáme klesat. První
bolestivé metry sestoupené dolů. Cesta jde strmě dolů, tak
během chvíle sklesáme 900 metrů. Pak ale pozvolna cestička
přeruší rychlé klesání a je to nekonečné! Dneska je cestička plná
šerpů a chytráci, když odpočívají, tak si s tím košem stoupnou
doprostřed cesty a obejít je, je zázrak. Kluci jsou z nich docela
nervózní a Petr vypadá, že je brzo šoupne ze skalky dolů.
Psychicky to ale vydržel, tak alespoň nedošlo k situaci, že by
vyvolal vzpouru šerpů… Teda klesat 2 km už nikdy. Dolů jsme ale
hrdě došli a já hned strčila nožky do potoka a odlehčila
unaveným chodidlům. Za chvíli přichází Jana s Petrem a jdeme
najít noční lodž.
Po třech minutách Michal hlásí nabídku místní „šerpice" a
vpadneme do první pěkné lodže. Je tu vše potřebné. Voda, super
pokoje a následuje objednávka jídla. Jsou to zase obrovské hody,
jablkový kláč, sýrové momo a vynikající obsluha. Zrovna probíhá debata, jak nás dožene druhá
skupinka a hlavně stihnou-li autobusy z Jiri do Kathmandu. Právě jsem se neudržela a objednala si i
druhý jablkový koláč. Dnes jsme si málem opatřili i kotě. Cestou z oběda jsem na cestičce spatřila
roztomiloučké malé šedé koťátko, hned jsem se k němu vrhla a vzala jej pomazlit do náruče. V tom
Michal křičí „This your", tak se otočím a tam šerpa s košíkem nákladu a že kotě jde prý s ním. Tak
jsem ho poctivě vrátila a šli jsme tedy dál bez kotěte.
23
Jinak kluci už by nejraději byli v Jiri zítra, myslím že ale v noci nás jít nedonutí, haha. Vypadá to, že po
2 km kopci klesání, je to už moc nebere… a je nám tady dobře!
25.10.2002 – pátek
Sherpa Guest House – Kinja. Snídáme v sedm hodin, ten výborný apple pie a ládujeme jej do sebe.
Pan domácí nám doporučuje lodž v Bhandaru. Dneska budeme stoupat 1.200 výškových metrů a 900
jich zase spadneme dolů do Shivalaya 1.770 m.
Ráno neteče voda, tak nás hned obskakuje s hadicí
a vede mě do hot shower. Píšeme do knihy vzkaz
Darině, že jsme v pořádku, jelikož si myslíme, že
budou nocovat ve stejné exotické lodži. Šerpa nám
ještě radí cestu po pravém břehu, kde nebudeme
muset tak moc sklesat zpátky k mostu.
Dole u vody to vypadá velice exoticky, spoustu
palem, citronovníků a jiných exotických keřů. Je
azůro a úžasně svítí sluníčko. Výhledy na
terasovitá políčka jsou úchvatná. Každý kousek
půdy na svahu je zúrodněn. Tato cesta je opět plná šerpů, tak musíme uskakovat z cestičky, huhu.
Kluci v půlce opět nejsou hladový a tak my s Janou zůstáváme v lodži v Bhandaru. Dáváme si pizzu,
tomatovku, brambory a usurpuji colu. Čekáme celkem slušnou dobu a jsme tam samy se spoustou
much, brrrr. Po jídle vycházíme dohnat kluky, je před námi ještě 500 výškových metrů z Bhandaru a 1
km sestup do Shiwalayi. Obloha se postupně zatahuje, tak jsme rádi, že do kopce nebude tak pražit.
Janča mě brzo zmizí za zatáčkou a já se pomalu potím do kopce.
Pár šerpů se se mnou dává do řeči, tak zahajuji svoji obvyklou
písničku. Odkud, kam a jak dlouho. Cesta stoupá příkře nahoru a
valí se na nás mlha. Nahoře čeká Jana s klukama a už na dálku mě
hlásí, jaký udělali kauf s jačím sýrem. Já se hnedle tedy vrhám ke
koupi půl kila jačího sýra a je opravdu vynikající!
Sestup je opět bomba, kopec klesá – neklesá. Největší sešup je
samozřejmě posledních 100 výškových metrů. Pak je to
přískokem z kamene na kámen. Jana ještě stačí zakřičet, že doufá,
že zítra uvidíme TUŽKU… moc nechápu, co tím myslí, tak se hned
zvědavě ptám, jelikož výrazy tohoto typu mi jaksi unikají. Musím
jich zde pár napsat: SVAČÍM NA TO = KAŠLU NA TO, VIDĚT TUŽKU
= NEVIDÍM NIC. Cesta dolů celkem uběhla a pohled na Shiwalayu
je úchvatný. Čím víc se blížíme, tím víc se to rýsuje. Zblízka už
vidíme městečko, které vypadá jak na divokém západě. Petr teda prohlásil, že to vypadá, jako
Chánov, ale s tím nemůžeme souhlasit. Míjíme Lodž Shivalaya Hilton a vybíráme River Lodž. Cena za
nocleh je opět 10 rupek. Máme opět čtyřlůžkový pokoj. Objednáváme jídlo a pozorujeme ruch města.
24
26.10.2002 – sobota
Ráno nemusím spěchat, neb do Jiri to bude tak za 5 hodin. Snídáme banánový horký koláč, je úžasný.
Loučíme se s naším pohostinným šerpou a přecházíme lodž směrem na mostík. Hned po mostě
začínáme stoupat. Sluníčko pálí do čela a zase potíme krev. Za chvilku doháníme oslíky, kteří zabírají
celou cestu a my ne a ne je předejít. Jakmile brodí
vodu, my je nadeženeme přes most. Cestou mě
dožene nepálský mladík: začíná být velmi
komunikativní, obzvláště jeho angličtina je velmi
prima. Já mu hned na začátek říkám, že: „má
angličtina je very better" v domnění, že když bad
je špatný, tak better musí být horší. Tak jsem mu
chtěla říci, že má AJ je horší a místo toho ze mě
vyšlo, že má AJ je lepší než jeho. Ale jinak jsem si
pokecala a použila všechna svá anglická slovíčka.
Pak se mě nenápadně ptá, zda jsem již vdaná, tak říkám, že můj věk je na vdávání ještě málo, tak pak
vypráví, že v Nepálu se berou tak do dvaceti let, hnedle mi nabízí služby své agentury na raft a ať prý
přijedeme na měsíc zas a naučí nás nepálsky. Za chvíli docházím moji skupinku a v sedle dáváme
sýrovou pauzu.
Jiri už svrchu vidíme a víme, že máme spóóustu času, tak se můžeme z kopce courat. Do Jiri
přicházíme asi v jednu po široké prašné „silnici", kterou lemují stánky se vším možným. Trochu už nás
to připravuje na ruch v Kathmandu. Ubytováváme se v hotelu Shepra Guest House. U syna majitele
lodže objednáváme lístky na bus do Jiri, v 7.00 pojede expres
přímo do Kathmandu. Rozdíl mezi expresem a „běžnou linkou" je
v době. Expres prý 8 hodin cesty a běžná linka 13-14 hodin. Tak
uvidíme jaký časový koláč nám cesta uřízne.
Po jídle se jdeme projít do města na bazar a v tom vidíme Jarču
opírajíc se o hůlky v plném rázném kroku. Křičíme, tý brďo, to
není možný, že to stihli a jsme rádi, že se shledáváme. Jarča se
nám impulsivně vrhá do náruče. Za ní kluše Pepa a za chvíli
vidíme už Darinu, Jirku a Hanku. Hned je vedeme do lodže.
Usedáme do vrchní restaurace a vyměňujeme si zážitky z
oddělené cesty. Darina s Hankou, Jirkou a Pepou a Jarkou nám
líčí, jak je doprovázela skupinka maoistů. Věkově byli prý v
rozmezí od deseti do třiceti let. Pak se ptali, zda jim mohou nějak
pomoci, zjišťují, jak pomoci a vychází najevo, že by jim pomohlo darování videokamery, foťáku, či
telesk. hůlek. Nic jim ale nedali a Hanka neměla dost občanské statečnosti je fotit (jak doslovně
řekla).
25
Najednou křičí Pepa: „Jé Nováci!" Je to neuvěřitelné, ale Ivoš s bráchou to stihli z Lukly do Jiri za 4
dny. No jo, orienťáci. Milý deníčku, už nemůžu skoro psát, každý má spoustu zážitků z cesty a já se
přece nemůžu soustředit, tak možná za chvíli.
27. 10. 2002 – neděle
Jiri – Kathmandu
V Jiri vstáváme kolem 6.30, jelikož v sedm nám jede náš expres, tak ať využijeme naše místenky. Po
banánovém koláči se hrneme chytit bus, máme sice lístky koupené dopředu, ale sedadla jsou
obsazená, tak majitel lodže, ve které jsme spali
nám jde pomoci vybojovat sedadla. Daří se,
nahazujeme bágly na střechu a usedáme. Darina
bojuje s místním navigátorem, ať batohy alespoň
přivážou, ale nějak se to míjí účinkem. Nutno
podotknout, že necestujeme sami, ale jedou s
námi místní, takže to vypadá na dobrodružnou
cestu. Řidič šlape na plyn a vyrážíme. Na to, že
jedeme expresem máme další zastávku už za tři
minuty a následující za minut pět. Nastupují další
Nepálci. Nahoře nad městem to vypadá na první policejní
kontrolu. Místní vystupují, my zůstáváme tvrdohlavě na svých
místech. Kluci tuto pauzu využívají v náš prospěch, lezou na
střechu a připevňují naše batohy.
Cesta do Kathmandu je dlouhá asi 180 km a my bychom ji po
místní silnici měli zvládnout za 8-9 hodin. To proto, že jsme
expres, jinak bychom jeli hodin i třináct. Každopádně po policejní
prohlídce jedeme do těch nekonečných serpentin, olemovaných
hlubokými srázy. Máme informaci, že tento autobus nestaví, až v
poledne na půli cesty na rychlý oběd. Tato informace se ukáže
jako pravdivá, opravdu jedeme a nestavíme za žádných okolností.
Uvnitř autobusu to vypadá asi tak, že místní Nepálci, nenavyklý
tomuto druhu cestování a takové krkolomné jízdě, zvrací z
otevřených okýnek a mají přitom hlasité projevy. Řidič tuto situaci neshledává vážnou, tudíž
nestavíme nikde. Při mém pitném režimu se mně chce brzo na záchod a tak si říkám, jakpak se bude
řešit tato situace. Autobus je sice ve velmi pojízdném stavu, ale tlumiče už ne a místní silnice a styl
řidičovy jízdy nás často nadnáší nad sedadla a u mě zároveň způsobuje velké nutkání jít čůrat. Stále si
opakuji: „nestavím, nestavíme", ale nepomáhá to.
26
V tom se ze zadních řad autobusu hrne mladý Nepálec k předním dveřím, tak ve mně žhne jiskřička
naděje, že by šel na toaletu a my přece jen zastavili. NE. Přední
dveře autobusu se sice otvírají, ale my jedeme neustále dál.
Bohužel zezadu nevidím, ale mám pocit, že místní mladík
vykonává potřebu za jízdy z autobusu. Ptám se Hanky, sedící u
okýnka, jak to teda je, ale odmítá otevřít okno a vyklonit se, aby
nebyla pokropená. Už se dost kroutím, ale při této představě
stále vyčkávám. Projíždíme vesničkou a najednou stavíme,
pravděpodobně jedna z dalších zastávek. Na nic nečekám a hrnu
se dopředu ke dveřím. Všichni se smějí, jelikož jsme uprostřed
skoro tržiště plného lidiček. Je mi to jedno, vybíhám a konám
svoji malou potřebu. Povedlo se, neujeli mi. Pokračujeme v cestě
za dobrodružstvím. Nepálci pořád zvrací, Darina rozdává prášky
na žaludek, Nepálci je s důvěrou polykají – i já si jeden pro jistotu
dávám. Je to neskutečná cesta, ale řidič se nedá, troubí a jede.
Hlasové projevy špatně cítících se a zvracejících Nepálců nezní
zrovna jako rajská hudba. Je to na poslouchání vysilující a našemu cítění jízdy to nepřidává. I z
autobusu zahlédneme ty několikatisícové zasněžené hory, dokonce vidíme i Annapurny.
Asi po hodině jízdy slyšíme velké prasknutí a konstatujeme, že jsme píchli. Pomocník řidiče vybíhá ven
zjistit situaci. Ano, píchli jsme. Ovšem naskakuje a jedeme dál.
Nás nic nezastaví. Jedeme po ráfku… a proč vlastně ne? Sjíždíme
k řece do údolí, kde je jakási dřevěná kůča a v ní pán s
pneumatikami. Stavíme u místního automechanika a ten
sundává kolo, vyspravuje duše. Zpoza autobusu se vyndává
náhradní a řidič jich nachází několik propíchaných a
protrhaných. No, máme čas, tak proč nespravit všechno teď.
Centrum místní autoopravy je ve středu náměstíčka
obestavěného krámky, které se vyznačuje hlavně tím, jak řekl
Michal, že je všude nablito a nasráno. Milý deníčku, promiň, ale
takhle to opravdu řekl. Haha. Místní trhovci nám doslova vnucují
banány, vajíčka, citrusy atd. Zhruba po hodině, se oprava daří a
my vyjíždíme dál. Nechápeme to, ale Nepálci sedící vedle nás
přes uličku zvrací pořád, i když nemůžou už v žaludku nic mít. V
poledne zastavujeme na oběd. Ve vesnici je vše připravené
nudle, dalbát atd. Všichni se nahrnou do místních stravoven. Já při prvním soustu nudlí vyplivuji pro
absolutní pálivost a tak je dojídá Petr.
Po jídle – nejídle jedeme dál. Jsme už všichni děsně rozhrkaní, a to jsme teprve za půlkou, uf. Další
kilometry ubíhají v podobném duchu. V 16.00 už vidíme Kathmandu a v 16.30 jsme na autobusovém
nádraží v centru bláznivého města. Večer vše patřičně oslavujeme v Everest Steak Housu a prohlížíme
první fotky, které jsme nechali narychlo zhotovit.
27
28. 10. 2002 – pondělí
Kathmandu, Patán
Ráno je celé město neuvěřitelně prázdné a tiché. Je to velmi nezvyklé. Záhy se dozvídáme, že celé
Kathmandu stávkuje kvůli maoistickým povstalcům. Komplikuje nám to sice plány, ale bezprostřední
nebezpečí nehrozí. Vyrážíme tedy do starobylé části Kathmandu Patánu. Je konec října a ulice
Kathmandu jsou neuvěřitelně rozpálené. Asi po dvou hodinách chůze přicházíme na náměstí
starobylého Patánu. Obdivujeme velkolepé stavby a snažíme se vstřebat tu zvláštní atmosféru.
Napadlo nás, že zpátky bychom mohli použít místní super dopravu „rikšu". Na náměstí jich stojí
několik desítek, takže jakmile projevíme zájem o odvoz, sesypou se na nás všichni jako vosy.
Začínáme smlouvat o ceně a jakmile ji srazíme na přijatelnou, vybíráme tři povozy. Já, v rámci
solidarity se starším nepálským majitelem „rikšového povozu",
dávám nabídku právě jemu a dvěma mladším Nepálcům. Do rikši
se vejdou tak dva lidičky, nás je pět, takže tři rikši budou akorát
postačovat.
Bráchové Novákovic usedají k mladému povozníkovi, i Michal si
vybírá svého „rikšmena" a my s Jančou samozřejmě preferujeme
nechat vydělat staršího, unaveně vypadajícího Nepálce, který ale
bude mít jistě dost síly na cestu. Kluci nám mávají a s velkým
úsměvem (jako by nedůvěřovali řidiči, kterého jsem vybrala)
odjíždějí směr Tamel. My s Janou taky usedáme a i náš řidič začíná
šlapat do pedálů. Po rovině to jde celkem dobře, máme kluky ještě
v dohledu. Pak přichází celkem výrazný sjezd, tak se držíme zuby
nehty, abychom nebyly náhodou vyklopeny. Po rušné křižovatce
začíná prudký kopec. Kluky už nevidíme a stačí jediný pohled na Janu a vím, že sdílí absolutně stejný
názor, jak dobře jsme vybraly,hahahaha. Náš řidič začíná pozvolna funět, zvedá se ze sedla a šlape do
pedálů ostošest. Velmi kriticky zpomalujeme a „rikšmen" si utírá zpocené čelo. Začínám být hrozně
nervózní, že se takto za úplatu vezu a on se chudák tak neskutečně dře.
Říkám si, že člověk v těchto končinách nemá věci tak vnímat, ale moc to nepomáhá! Navrhuji, že
seskočíme a pomůžeme tlačit. Je to skoro těžké rozhodnutí, protože nebohý rikšák by se mohl urazit.
Máme tedy dilema jako hrom. Psychicky to nevydržím a seskakuji jako první. Janča mě v tom
samozřejmě nenechá a hned mne následuje. Nepálec hned spráskne ruce, ať naskočíme, že je vše OK.
Nemůžeme to však jaksi akceptovat, neboť v posledních vteřinách naši rikšu s naším lidským
zatížením dokonce tlačil. Navrhuji mu tedy, že budu chvíli řídit já. Kouká na mě sice nevěřícně, ale
hned souhlasí, takže ještě v kopci sedám za řidítka, Jana za mě na sedačku a vyrážíme.
28
I přesto, že je tento stroj bez jakýchkoliv převodů (taková plečka) rozjíždím se plynule a bez
problému. Nepálec odmítá nasednout, asi mi nevěří, že bych je oba uvezla. Trochu na to teda šlápnu
a hned mu do kopce ujíždíme. Až když slyším dávivý kašel z toho, jak se nás snaží chudák dohnat,
zastavuji, aby snad nezemřel zde v kopci a on už
naskakuje a usedá vedle Jany a frčíme. Působíme
v provozu obrovské pozdvižení, přece jen není tak
běžné, že by zákazník vozil řidiče. Ostatní na nás
uznale kývají, tleskají a smějí se. Je to super, jsem
ve svém živlu. Malým nedostatkem sice je, že zde
v Nepálu se jezdí vlevo a tak při odbočování na
křižovatce mám trochu problém se zařadit.
Zároveň při točení řidítky doprava, jede stroj ještě
nějakou dobu doleva, ale jsou to vlastně
maličkosti. Vážně šlapu do pedálů, vážně vezu v rikše cestující! Plním si tak další ze svých snů a s
blaženým výrazem na tváři musím vypadat velmi nepřirozeně oproti ostatním řidičům, pro které je to
denní chléb. V tom ale nezvládnu zatáčku a řítím se do škarpy, Nepálec hbitě vyskakuje a podpírá
rikšu, která by se bývala jistě převrátila. Ráda mu přenechávám řízení a sedám si k Janě, která se
pořád (nevím proč) směje mému výkonu.
29. 10. 2002 – úterý
Ráno odjíždíme na rafty na řeku Trisuli. Původně nás mělo jet sedm, ale Janča se necítí dobře, tak
jedeme v šesti. Bráchové Nováci, Jarka, Pepa, Petr a já. Z Kathmandu vyjíždíme busem po sedmé
hodině. Jedeme dlouho a řeka pod námi vypadá nestále velmi stojatě. Už z toho začínám být
nervózní.
Místní CK v Kathmandu jsme vyplatili každý 20 USD a tak si říkám, že jsme pěkně naletěli a většinu
času strávíme v autobuse. Obava se naštěstí nenaplňuje a tak po necelých 3 hodinách jízdy naši
raftovou skupinku řidič vyklopí uprostřed silnice u
polorozbořeného a opuštěně vypadajícího domu.
Zamává na pozdrav a odfrčí. Po pár minutách
začínají vycházet místní Nepálci a přinášejí
plastové sudy, ze kterých vyndávají mokré
záchranné vesty, přilby, ale i talíře, hrnce a táci.
Neuvěřitelný pohled! Vypadá to, že veškerý
materiál byl v sudech uzavřen celkem dlouho od
poslední vodní výpravy. Trochu se nám ztrácí
úsměv, ale majitel raftu nás uklidňuje, že vše je
OK. Místní odnášejí splasklý raft i pádla k řece a my jsme vyzváni k dalšímu čekání. Zbylá nepálská
omladina se pouští do mytí talířů, hrnků a dalšího nádobí v místním přítokovém kanálu, tekoucím
podél silnice.
29
To už nevydržíme a sdělujeme ať nádobí neumývají, že se raději postíme. Když už jsme přežili v
horách, přece se kvůli hygieně nesložíme tady. Začínají nás zatvrzele přesvědčovat, že jídlo bude
dobré, jelikož jej dovezou z Kathmandu. Za chvíli
opravdu před stavením zastaví projíždějící
autobus a vyhodí pár krabic. Za 15 minut se scéna
opakuje s dalšími bedýnkami. Také se dozvídáme,
že naše skupina není úplně kompletní a z
Kathmandu prý dorazí další Evropané a my tak v
pohodě obsadíme oba dva rafty. Mezi tím se
Nepálci zuřivě vrhají na obsah potravinových
krabic a na dvě stejné hromádky rozdělují vajíčka,
pečivo, konzervy s fazolemi atd. Jedna z
hromádek je naskládána do vodotěsného sudu a zbytek potravin zřejmě poslouží pro početnou
rodinu na další týdny. Vypadá to, že do konce již s balíkem jídla dorazila i posádka dalšího raftu. Nic
nám tedy nebrání vrhnout se k vodě.
Náš nepálský kormidelník nám v angličtině osvětluje techniku jízdy, povely a případnou záchranu. Po
této lekci se chápeme pádel a usedáme na nafouknuté válce raftu. Musím zdůraznit, že kromě
jediného profíka nemáme v naší posádce čistokrevného a nadšeného vodáka. Ale zkušenosti z
větších, či menších evropských peřejí na raftu
máme více méně všichni. Dostáváme pokyn k akci
a tak s nadšením noříme pádla do zpěněné vody.
Vypadá to, že to bude pohodovka, tak máme
trochu zklamané výrazy. Jedou s námi dva
doprovodné záchranné kajaky, haha. Doháníme
posádku prvního raftu a ti na nás okamžitě
pádlama cákají „kubíky" vody. Nedarujeme jim
samozřejmě nic. Kormidelník žene náš raft na
velký oblý kámen vyčuhující z vody, na který kolmo
najedeme a pak po něm zase sklouzneme dolů. Jéžiši, to je jak v ZOO, takové atrakce … proto tady
přece nejsme! Proud je průměrný, žádné větší peřeje nepřicházejí a to největší zklamání teprve
nastává.
Po hodině jízdy přirážíme ke břehu a vypadá to na piknik ze sudu. Jídlo z bezpečnostních důvodů moc
nejíme a totálně znechuceni, na jakou „turistickou opičárnu" nás to nachytali, se smiřujeme s tím, že i
po jídle proběhne něco podobného. Skupinka druhého raftu nijak nedbá hygienických varování a
baští připravený majonézový salát. My zůstáváme zdrženliví a tak zbaštíme alespoň pečivo, okurku a
typické maličké banány. Znovu nasedáme na raft a pokračujeme ve splutí říčky Trisuli, nyní uzavřeni
ve velkolepém skalnatém kaňonu. Z klidu nás vyruší výrazný hukot následujících peřejí. Wauuw, jupííí,
konečně něco těžšího. Tak přece tu nejsme zbytečně. Ovšem než se stačíme vzpamatovat, přehoupne
se přes raft obrovská vlna a peřeje si s námi začínají, i přes naše úsilí, legračně pohrávat. Tak to jsme
nečekali, konečně trochu adrenalinu. Po bouřlivých vlnách následují vždy úseky klidnější vody.
30
Je to jediná záchrana, jelikož po sjetých peřejích se hladina vody v raftu rovná té okolní v řece, máme
jaksi v raftu díru. Voda je pekelně ledová a my všichni drkotáme zubama.
Na tomto klidnějším úseku vždy jen tak tak stačíme kýblem vodu vylít a už se zase blíží hukot dalších
peřejí. Neslyšíme vlastního slova a v šumu vln zanikají rovněž i výkřiky povelů kormidelníka. Učíme
našeho nepálského rafťáka české vpřed a kontra a on nás na oplátku to jejich. Vlny se stupňují a my
jásáme a hlasitými projevy se vzájemně povzbuzujeme. Pak už to jde jen neustále dokola. Peřeje,
voda v raftu, vylévání vody, peřeje, zatopený raft, naše drkotající zuby a tak se to periodicky střídá.
Už to ale trvá moc dlouho a my bychom se rádi zahřáli, ale máme, co jsme chtěli. Nejvíc promrzlý je
Libor, nejhubenější a nejkostnatější článek naší výpravy, který férově drkotá zuby tak, že to všichni
zřetelně slyšíme. Doporučujeme mu práci s kbelíkem, ať se při vylévání vody z raftu alespoň trochu
zahřeje. Přichází další série peřejí a peřejek, když se na břehu objeví stanové tábořiště. Ano, ano, je to
cíl naší vodácké cesty. S chutí shazujeme mokré a ledové vesty, odhazujeme pádla i přilby a
vystavujeme svá promrzlá těla odpolednímu slunci. Akce, která na začátku vypadala jako ztracená, se
obratem změnila v docela akční zážitek. Tudíž naše loučení s pány od vody už proběhlo se šťastným a
širokým úsměvem na tváři.
30. 10. 2002 – středa
31. 10. 2002 – čtvrtek
Letecký transport, čekání, let, mezipřistání a čekání a let……….
Nepál Kathmandu
Bangladéš Dháka
Spojené Arabské Emiráty Dubaj
Itálie Řím
Německo Frankfurt
ČR matička Praha
NAMASTÉ NEPÁL
31
Redakční tandem
Duchaplný autor : Lucie Plicová
http://www.lucias.chytrak.cz
Do elektronické podoby s radostí převedl : Vojtíšek Pauchů
Spoušť (fotografickou) mačkala : Lucie Plicová
Strach na „uzdě" o nás všechny drželi : všichni nejbližší
Autorská práva
Celé dílo, včetně všech jeho částí, je chráněno podle autorského práva. Každé jeho použití mimo úzké
meze autorského práva, je bez souhlasu nakladatele nepřípustné a trestné. To se týká zejména
rozmnožování, překladu, kopírování na mikrofilm, jakož i převodu a zpracování v elektronické formě.
32

Oficiální název státu Nepálské království ( Kingdom of Nepal

Transkript

Podobné dokumenty

zde ke stažení