2. Téma čísla

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
1/2011
číslo 100
_________________________________________
Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah:
1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................................... 2
2. TÉMA ČÍSLA – SEBEREFLEXE SPOLEČENSKÉ REALITY ...................................................... 3
SEBEREFLEXE V POLITICE (JAKUB ŠTĚDROŇ, BOHUMÍR ŠTĚDROŇ).......................................................... 3
KRIZE NEKONČÍ (PAVEL SIRŮČEK) ........................................................................................................... 9
K SEBEREFLEXI SPOLEČENSKÉ REALITY (JIŘÍ MIHOLA) .......................................................................... 19
NĚKOLIK POZNÁMEK SEBEREFLEXI SPOLEČENSKÉ REALITY (RADIM VALENČÍK) ................................... 20
3. HLAVNÍ MATERIÁLY ...................................................................................................................... 21
TERORISMUS A JEHO DOPADY V KONTEXTU S INFORMAČNÍMI MÉDII (JAROSLAV ŠETEK)....................... 21
VÝVOJ PRŮMĚRNÉ MZDY ČESKÉ REPUBLIKY (JIŘÍ ZMATLÍK, MAREK ŠTELČÍ)
............................................................................................................................................................... 25
4. RECENZE............................................................................................................................................. 30
K PROBLEMATICE POHRANIČNÍCH VZTAHŮ V EU (ONDŘEJ ROUBAL) .................................................... 30
DALŠÍ MONOGRAFIE K TEORII REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ (BOHUMÍR ŠTĚDROŇ)................................. 32
5. K TEORII REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ .................................................................................. 33
TEORIE HER, BANKOVNICTVÍ, RIZIKO A NEJISTOTA (IVO STÁŇA)............................................................ 33
MARATHON
Internet: http://www.valencik.cz/marathon
Vydává:
Radim Valenčík
jménem Otevřené společnosti příznivců
časopisu MARATHON
Vychází od listopadu 1996
Registrační značka: MK ČR 7785
ISSN 1211-8591
Redigují:
Vladimír Prorok
e-mail: [email protected]
Pavel Sirůček
e-mail: [email protected]
Radim Valenčík (224933149)
e-mail: [email protected]
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha 1
tel.: 224933149
e-mail: [email protected]
2
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to
clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world
developments, and participate in the search for prospective solutions.
About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far
MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German.
English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.
Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms
of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for
synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with
regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific
projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: [email protected]
Do rukou se vám dostává časopis Marathon 1/2011. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán
prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší
řádné číslo (2/2011) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března 2011.
- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.
- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat
příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected].
- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu
okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Teorie redistribučních systémů
(vedený pod číslem 402/09/0086).
- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat
příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).
1. Úvodní poznámka
100. číslo časopisu Marathon
si připomeneme na podzim tohoto roku. Jako téma „kulatého“ čísla jsme zvolili „Sebereflexe naší
společenské reality v několika aspektech – z hlediska civilizace (kam jsme došli a co dál), z hlediska smyslu,
z hlediska toho, o co jde apod.“. Nedocenili jsme skutečnost, že na konci roku jsou všichni nejvíce přetíženi – a
tak se nám sešli příspěvky jen od těch nejobětavějších. Obsahově jsou však velmi zajímavé. Pokusíme udržet
téma a zveřejnit další příspěvky v dalších číslech.
K obsahu tohoto čísla
Jako hlavní materiály se nám sešly příspěvky odlišného typu – Terorismus a jeho dopady v kontextu
s informačními médii od Jaroslava Šetka. Navazuje na některé dříve publikované práce tohoto autora. Původní
aspekty analýzy vývoje průměrné mzdy České republiky autorů Jiřího Zmatlíka a Marka Štelčí. Obsah čísla je
doplněn dvěma recenzemi, z nichž jedna je věnována právě vycházející monografii, v níž je uceleně shrnuto, co
bylo doposud vykonáno v teorii redistribučních systémů. Dále je zařazeno další pokračování práce I. Stáni
Teorie her, bankovnictví, riziko a nejistota.
Nové učebnice mikroekonomie
Na závěr úvodu k tomuto číslu bychom ještě rádi upozornili na dvě nové učebnice mikroekonomie autorů
Herberta Heisslera, Radima Valenčíka a Petra Wawrosze. Jsou určeny pro základní (bakalářský) a střední
(magisterský, resp. inženýrský) kurz. Vycházejí z pojetí mikroekonomie jako obecné teorie lidského
rozhodování a tudíž i lidského jednání. Učebnice pro střední kurz kromě jiného velkou pozornost věnuje
3
mikroekonomickému pohledu na utváření lidské psychiky, teoretickým východiskům komplexního pojetí
reforem systémů sociálního investování a sociálního pojištění (tj. financování vzdělání, zdravotní péče a penzí),
rovněž tak obsahuje ucelený přehled mikroekonomických aplikací teorie her. Při jejich studiu čtenář zjistí, že
mikroekonomická teorie není jen o ekonomii, ale poskytuje oporu při pochopení „nejintimnějších“ aspektů
lidské psychiky i společenského dění. Učebnice lze koupit ve všech větších prodejnách knih, poněkud levněji
v prodejnách VŠFS či objednat mailem (viz www.vsfs.cz).
2. Téma čísla – sebereflexe společenské reality
Sebereflexe v politice
Jakub Štědroň, Bohumír Štědroň
Abstract:
The article deals with the system aspects of the self reflection in the politics. The self reflection is analysed as
a feed back in cybernetics in term of neccesity of the political reform.
Key words: self reflection, feedback, political reform
Abstrakt:
Článek se zabývá systémovými aspekty sebereflexe v politice. Sebereflexe je považována za zpětnou vazbu
nutnou pro reformu politického systému.
Klíčová slova: sebereflexe, zpětná vazba, politická reforma
Sebereflexi můžeme v systémových disciplínách včetně kybernetiky považovat za ekvivalent zpětné vazby,
kde je definována řada základních pojmů:
Systém je část prostředí, kterou lze od jeho okolí oddělit prostřednictvím fyzické nebo myšlenkové hranice.
Systém je tvořen vzájemně propojenými částmi - podsystémy. Z hlediska popisu systému dále nedělitelné
podsystémy nazýváme elementárními prvky.
Systém můžeme popsat pomocí:
1) množiny vnějších veličin (zdrojový systém); systém je potom daná množina veličin uvažovaných na určité
rozlišovací úrovni
2) dané aktivity (datový systém); systém je potom souborem variací veličin v čase
3) chování (generativní systém); systém je potom časově invariantním vztahem mezi okamžitými, minulými,
či budoucími hodnotami zvolených veličin
4) prvků a vazeb; systém je potom danou množinou prvků spolu s jejich chováním a množinou vazeb mezi
těmito prvky a okolím
5) stavově přechodové struktury; systém je potom danou množinou stavů spolu s množinou přechodů mezi
nimi.
Zpětná vazba: Princip zpětné vazby byl znám již dříve v regulační technice a používal se při návrhu
zpětnovazebních zesilovačů pro účely sdělovací techniky. Zakladatelé kybernetiky ale rozpoznali, že jde o velmi
obecný princip. Je především zásluhou kybernetiky, že se stal obecně známým a umožnil vysvětlit řadu dějů
odehrávajících se v nejrůznějších dynamických systémech.
Uzavřené systémy nemají žádnou interakci s okolím, opakem jsou systémy otevřené.
Deterministické systémy jsou ty, u nichž jsou hodnoty výstupních veličin jednoznačně určeny průběhem
veličin vstupních.
Stochastické systémy jsou ty, jejichž výstupní veličiny jsou určeny pouze s jistou pravděpodobností.
Statické systémy (kombinační systémy, systémy bez paměti) jsou ty, u nichž jsou všechny veličiny
jednoznačně určeny okamžitými hodnotami veličin vstupních. Opakem jsou systémy dynamické (sekvenční
systémy, systémy s pamětí).
Kauzální (příčinný) vztah je množina uspořádaných párů příčina - následek. Kauzální vztah mezi
veličinami je nutno chápat podmíněně vzhledem ke znalostem, které o systému v daném okamžiku máme.
4
Regulace je udržování hodnot zvolené veličiny podle daných podmínek a měřených hodnot této zvolené
veličiny.
Politický systém představuje otevřený stochastický systém s kyvadlovým pohybem od superstability
(rakousko-uherská popř. brežněvova monarchie) k anarchii (francouzská nebo ruská revoluce) se základní
tendencí ke snižování počtu obyvatelstva na spravovaném teritoriu. Je zajímavou otázkou, nakolik jsou
superstabilní politické systémy schopny využívat sebereflexi formou zpětné vazby ke své modifikaci. Historie
zná řadu příkladů:
V roce 285 římský císař Dioklecián dělí svou moc se spoluvladaři; rozsáhlá říše již není řiditelná jedním
manažerem z jednoho místa. V USA byl Franklin Delano Roosevelt zvolen prezidentem čtyřikrát (1932, 1936,
1940 a 1944) a došlo k výrazné degeneraci celého politického systému. Sebereflexe přinesla XXII. dodatek
americké ústavy v roce 1951:jedno funkční období trvá 4 roky a nikdo nesmí být zvolen na víc, než dvě volební
období (na rozdíl např. od ČR toto ustanovení není omezeno tím, že by bylo zakázáno být zvolen pouze dvakrát
za sebou, zákaz je absolutní). Je pravděpodobné, že schopnost politické sebereflexe mají jen otevřené systémy
s neblokovanými karierními kanály (císař Dioklecián byl synem propuštěného otroka) .
Ve své nadčasové divadelní hře M.Uhdeho „Král Vávra“, která představuje rovněž model současného
politicko-ekonomického uspořádání, nám sděluje vlivný šéfredaktor časopisu Krok vpřed: „Nezáleží, jaká fakta
vidíme, ale odkud je vidíme. Pak je zřejmé, že některá prostě neuvidíme. Schovají se nám za to, co vidíme. Proto
je tak důležitá pozice, ve které stojíme, protože ta rozhoduje o tom, co vidíme.“ Nezbývá než připomenout, že ve
feudální monarchii se státním náboženstvím (tvrdícím, že je možné řídit zemskou poloosu), které uvedená
satirická hra rovněž modeluje, je další figurka, ideologický tajemník Kukulín oholen. Přestože tím porušuje
zákony karikovaného politického systému, nehrozí mu trest.
Podívejme se na globální vývoj (2011) ze zcela nové pozice. Globální politicko-ekonomické uspořádání má
naprogramováno celou řadu „kukulínovských“ výjimek, které dávají tušit, že král Vávra vlastně zemskou
poloosu neřídí. K těmto významným komponentám, pyramidálně destabilizujícím současné politické a
ekonomické uspořádání, patří:
I. daňové ráje, které představují země, ve kterých jsou minimálně zdaněny nebo nejsou zdaněny vůbec
zahraniční firmy a subjekty. Zisky těchto společností podléhají jen minimálnímu zdanění, a co se týče dividend,
ty nejsou zdaněny prakticky vůbec. Dále jsou také osvobozeny od cla při dovozu hmotného či nehmotného
investičního majetku, většinou nezbytného pro podnikatelský provoz. Ve většině případů přesahuje počet
registrovaných firem počet obyvatel země. Odhaduje se, že ve světě existuje okolo 74 daňových rájů a jejich
počet pyramidálně roste.
Se šarmem tajemníka Kukulína v malém mechanismu krále Vávry postupují Spojené státy americké, které
jsou jedním z největších kritiků daňových rájů (OFC). USA mají na svém území hned několik offshore oblastí.
Mezi ně patří Delawer, New York a dokonce i celá Kalifornie. V tabulce níže se nachází výčet dalších offshore
center, která se nachází v USA.
Tabulka: Přehled vybraných rájů v USA
Jurisdikce
Kód
Doba nutná k
(stát)
státu
založení LLC
Poplatky za založení
a 1. rok správy
Obnovovací
poplatky v dalších letech
California
CA
2 - 4 týdny
$ 2.490
$ 2.190
Delaware
DE
3 - 5 týdnů
$ 1.390
$ 990
Florida
FL
4 - 5 týdnů
$ 1.590
$ 990
Indiana
IN
2 - 4 týdny
$ 1.390
$ 990
Iowa
IA
2 - 4 týdny
$ 1.390
$ 990
Nevada
NE
3 - 4 týdny
$ 1.790
$ 990
New York
NY
2 - 4 týdny
$ 2.090
$ 990
Oregon
OR
2 - 4 týdny
$ 1.390
$ 990
Texas
Washington
TX
WA
2 - 3 týdny
2 - 4 týdny
$ 1.990
$ 1.790
$ 990
$ 990
Zdroj: http://www.danovyraj.com/
Podobným případem je Velká Británie, která sice mediálně brojí proti daňovým rájům, ale sama má na svém
území a ve svých dominiích OFC. Mezi jedno z nich patří Britské Panenské ostrovy. Standardně zakládáme
5
společnosti se základním kapitálem ve výši 50.000,- USD, což je maximální částka pro aplikaci minimální
paušální daně ve výši 350,- USD. Základní kapitál nemusí být plně splacen. Jedinou povinností společnosti je
udržovat sídlo společnosti na BPO, mít zde svého registračního agenta a vládě hradit roční paušální daň ve výši
350,- USD. Jurisdikce Britských panenských ostrovů sice umožňuje společnostem vydat akcie na majitele,
takové akcie však za žádných okolností nesmí opustit území ostrovů. Klientovi je tak vlastnictví akcií
deklarováno pouze písemným prohlášením agenta, notáře či správce akcií, že je skutečným vlastníkem
společnosti. Je zde zaregistrováno na 300 000 společností.
Mezi další OFC patří například Seychely, Lucembursko, Bahamy kde je zaregistrováno na 50 000
společností.
Tabulka Srovnání HDP vybraných států
HDP - celkový
Stát
pořadí
hodnota (mil. USD)
USA
1
14 204 322
Čína
3
4 326 187
Francie
5
2 853 062
Itálie
7
2 293 008
Japonsko
2
4 909 272
Německo
4
3 652 824
Rusko
9
1 607 816
Velká Británie
6
2 645 593
Česká republika
37
216 485
Belize
160
1 367
Hongkong
38
215 355
Kajmanské ostrovy
neuvedeno
Malta
131
7 449
Ostrov Man
148
3 437
Panama
91
23 088
Seychely
169
833
Zdroj: http://www.worldbank.org/
HDP na obyv.
pořadí
hodnota (v USD)
14
47 580
127
2 940
23
42 250
32
35 240
30
38 210
22
42 440
75
9 620
18
45 390
54
16 600
115
3 820
38
31 420
15
neuvedeno
53
16 680
16
43 710
90
6 180
73
10 290
Zajímavé je sledovat výši HDP na obyvatele. Do popředí se nám tak dostane hned několik daňových rájů.
Ostrov Man vykazuje vyšší HDP na obyvatele, než např. Německo, Japonsko nebo Francie a nejde o ojedinělý
případ.
II. Hedgeové fondy jsou další destabilizujícím faktorem světové ekonomiky; bez komentáře uvádím tabulku
příjmů jejich top manažerů:
Nejlépe placení manažeři (2008) hedgeových fondů:
Manažér fondu
Název fondu
Příjem v USD
1. James Simons
Renaissance Technologies
2,5 mld.
2. John Paulson
3. John Arnold
4. George Soros
Paulson & Co.
Centaurus Energy
Soros Fund Management
2 mld.
1,5 mld.
1,1 mld.
5. Raymond Dalio
Bridgewater Associates
6. Bruce Kovner
Caxton Associates
7. David Shaw
D. E. Shaw & Co.
8. Stanley Druckenmiller
Duquesne Capital Man.
9.-11. David Harding
Winton Capital Man.
9.-11. Alan Howard
Brevan Howard Asset Man.
9.-11. John Taylor jr.
FX Concepts
Zdroj: http://www.altassets.com/casefor/hedgefunds
780 mil.
640 mil.
275 mil.
260 mil.
250 mil.
250 mil.
250 mil.
6
III. Privilegované firmy (ke kterým patří např. známé sportovní kluby včetně kanadsko-americké NHL)
svým napojením na politické a finanční struktury nemusí dodržovat obecná pravidla hry a vynucují si zvláštní
režim popř. změny zákonů. Uveďme dva případy:
American International Group, Inc. (AIG), je vedoucí mezinárodní společnost v oblasti pojištění a finančních
služeb se sídlem v USA a je největším upisovatelem obchodních a průmyslových rizik ve Spojených státech a
patří mezi nejvýše hodnocené pojistitele v oblasti životního pojištění. Její dceřiné společnosti nabízejí širokou
škálu všeobecného a životního pojištění pro firmy, instituce a individuální klienty ve více než 130 zemích a
jurisdikcích po celém světě. Takže tento pojišťovací gigant vykázal za poslední čtvrtletí 2008 ztrátu téměř
dvaašedesát miliard dolarů, a to představuje největší čtvrtletní ztrátu v historii amerických firem. Americká vláda
pomohla AIG několikrát; poprvé, kdy se kvůli špatným sázkám na hypoteční cenné papíry ocitla AIG blízko
kolapsu, podruhé v podobě odkoupení ztrátových investic a zmírnění podmínek splátky úvěrů. Celkově tak AIG
v roce 2008 od státu obdržela injekci v přepočtu zhruba za tři a čtvrt biliónu korun. Značnou pozornost americké
ale i světové veřejnosti vyvolala skutečnost, že si asi čtyři sta šedesát vedoucích manažerů vyplatilo vysoké
bonusy v celkové výši sto pětašedesáti milionů dolarů, z toho dvaadvacet manažerů mělo dostat více než čtyřicet
procent z uvedené finanční injekce.Velká část státní pomoci vzápětí skončila v rukou věřitelů AIG včetně
arabských šejků. Podle nedávno zveřejněných údajů mezi největší příjemce těchto peněz náleží Goldman Sachs s
téměř třinácti miliardami dolarů, Merrill Lynch s téměř sedmi miliardami dolarů, Bank of America z přes pět
miliard atd. Američtí plátci daní navíc prostřednictvím AIG vydatně „zasponzorovali“ i evropské banky, kterým
připadlo zhruba šedesát miliard dolarů.
Podobně jako u AIG jde jednoznačně o degeneraci manažerské elity i u firmy GENERAL MOTORS.
Veškerá moc byla soustředěna v rukou generálního ředitele, dozorčí rada a představenstvo byly spolehlivým
spolkem přátel generálního ředitele, odbory byly „pozitivně diskriminovány“ finančními bonusy. Od roku 1990
je společnost ve ztrátě, ztráta představuje v roce 1992 třiadvacet miliard dolarů. Vedení firmy a akcionářům trvá
jedenáct let, než je neschopný ředitel Roger Smith odvolán, a novým generálním ředitelem se stane jeho
příbuzný Jack Smith a chronická krize trvá. Od roku 2005 ztráta představuje osmaosmdesát miliard dolarů a
soustavně klesá tržní podíl z šedesáti procent v roce 1972 na méně než dvacet procent v současnosti. Ukazuje se,
že pokud jde o velké firmy, a to nejen v USA, EU a Japonsku, mohou dlouhodobě přežívat v současném
politickém a ekonomickém uspořádání i zcela neefektivně fungující, s neschopným managementem a
netransparentním vedením, které je propojeno s politickými strukturami.
Shrneme-li uvedené zdánlivě nesouvisející skutečnosti, je zřejmé, že globálnímu enronovskému kolapsu
ekonomického a politického systému je možné zabránit reformou legislativního systému. V České republice je
např. nutné:
1. eliminovat feudální výsady poslanců, ministrů a velkých firem v ČR na úroveň britského nebo švédského
modelu, upevnění nezávislosti poslanců a senátorů úpravou platu na úroveň poslanců Evropského parlamentu.
Tento plat může být procentuálně snížen o procentuální částku zvyšujícího se deficitu nebo propadu
zahraničního obchodu. Poslanec nesmí zastávat žádnou jinou funkci a musí se plně věnovat práce ve sněmovně.
Součástí kontrolních mechanismů (kontrola prostřednictvím voleb je zcela nedostatečná) je nutná i
antidopingová kontrola poslanců, ministrů a managementu velkých firem; positivní test znamená okamžitou
ztrátu mandátu a na základě rozhodnutí soudu časově omezený zákaz činnosti (podobně jako ve sportu).
Podívejme se, jak se může vyvíjet zadluženost státu bez osobní zainteresovanosti politiků:
7
2. presidenti, vicepresidenti a dozorčí rady velkých firem jsou ve funkci jen na dvě funkční období (8 let) a
veškeré finanční bonusy jsou vypláceny až po skončení uvedeného funkčního období novou dozorčí radou firmy,
ukáže-li se, že velká firma byla dobře strategicky řízena,
3. nový zákon o lobbingu: poslanci a ministři musí evidovat veškeré kontakty s velkými firmami; za
„nedostatky“ v evidenci např. opomenutí, že poslanec je na výplatní listině velké firmy, je okamžitá ztráta
mandátu,
Zde je možné převzít zkušenosti z USA, kde působí více jak 25 tisíc lobbyistických firem
a každý půlrok předkládají detailní zprávu o svých aktivitách. Následující ukázka formuláře
před jednáním s politikem obsahuje povinnou registrace s údaji:
- identifikace lobbyisty
-charakter návštěvy
- oblast, pro kterou jde lobbovat
- autorizace lobbyisty
- čestné prohlášení o správnosti
4. podstatné zvýšení pravomocí antimonopolního úřadu a kontrolních úřadů, včetně imunity jejich vedení,
5. zvýšení pravomocí presidenta republiky: může jmenovat úřednickou vládu, složenou z odborníků, na celé
jedno funkční období pro řešení nepopulárních opatření; taková vláda může vydávat dekrety s platností zákona.
Tak lze navázat na historicky osvědčenou římskou tradici, kdy pro řešení náročných situací byl povolán na
časově omezenou dobu diktátor,
6. redukce současného neefektivního a rozpadajícího se soudního systému na třístupňový: základní, odvolací,
který rozhoduje, a ústavní,
7. implementace sofistikovaných právních nástrojů do mezinárodních arbitráží; v současnosti je možné
promyšlenou a vykonstruovanou mezinárodní arbitráží vytunelovat celý státní rozpočet ČR. K těmto právním
nástrojům by mohla patřit např. přezkoumatelnost výsledků mezinárodní arbitráže nejvyšším správním nebo
ústavním soudem (jde o peníze daňových poplatníků), platnost arbitrážního rozhodnutí pouze při podpisu všech
tří arbitrů popř. vymáhání prohrané částky od rozhodců, dopustí-li se rozhodci chyb,
8. řada další sofistikovaná opatření, zvyšujících transparentnost finančních transakcí (zrušení akcií na
doručitele, skutečná nezávislost státních zástupců a policie aj.); řízení vědeckotechnického rozvoje aplikací
úspěšných zahraničních modelů (Švédsko, Finsko aj.).
8
9. změna kompetencí Ústavního soudu, který nebude moci měnit zákony, ale v případě pochybení poslanců
jim může opakovaně nadělit ztrátu 3 měsíčních platů a zbavením imunity je vydat k trestnímu stíhání,
10. Rozsáhlý americký státní projekt Apollo přistání na Měsíci v šedesátých letech (analogický stavbě
římského Kolosea císařem Vespasiánem, kde byla zaměstnána více než polovina obyvatel Říma) zabezpečil na
dvě desetiletí vysokou konkurenceschopnost americkým výrobkům a službám.
Proto bude nutné aktualizovat se spojenci projednání realizace velkých nadnárodních projektů ( expedice na
Mars nebo turistická základna na Měsíci s pozdější možností privatizace, rozmístění fotovoltaických článků na
afrických pouštích, společná strategická aliance, zaměřená proti asteroidům aj.). Současné malé státní projekty
(vojenská intervence v Iráku a Afganistánu popř. připravovaná intervence v Iránu) jsou pro technologický rozvoj
a stabilizaci světové ekonomiky zcela nedostatečné.
11. Antifeudální zákon bude zakazovat působení rodinných příslušníků a blízkých osob v institucionálních
strukturách a kumulaci funkcí: např. dcera předsedy vlády nemůže být ministrem, rodinní příslušníci poslanců
nesmějí být zaměstnání v administrativním aparátu poslanecké sněmovny, hejtman nemůže být současně
poslancem aj. Zajímavou skutečností je podíl feudalizace politických struktur na chronickém krizovém
ekonomickém vývoji, kdy v některých jižních zemích EU vládne neomezeně jen jedna popř. dvě rodiny celou
řadu let…
Bez implementace sofistikovaných reforem celého politického, ekonomického a legislativního systému,
společenský pohyb půjde po trajektorii již citované nadčasové hry M.Uhdeho „Král Vávra“, kde jsou
charakterizovány universální dvě etapy vývoje rozpadajícího politického systému: v první etapě se ještě neví, že
král Vávra má oslí uši. Ve druhé etapě již oslí uši nevzrušují ani toho, kdo je má…Pro politickou sebereflexi a
zpětnovazební mechanismy přináší tedy současný vývoj (2011) řadu námětů a značné pole působnosti…
Literatura:
1. Štědroň, B, Budiš, P. Štědroň, B.j.: Marketing a nová ekonomika, C.H.BECK,
2009 Praha; ISBN 978-80-7400-146-8
2. Štědroň, B. a kol.: SVĚT 2050, nakladatelství Sdělovací technika, Praha 2005;
ISBN 80-86645-10-X
3. Štědroň, B. in Zamazalová a kol.: Marketing, C.H.BECK 2010; ISBN978-80-7400-115-4
4. Štědroň, B. , Štědroň J. a kol.: Vybrané kapitoly z nové ekonomiky, nakladatelství WOLTERS
KLUWER Praha 2010, ISBN 978-80-7357-569-4
5. Valenčík, Radim. Aplikace teorie her v ekonomice i v politice a otevřené problémy teorie redistribučních
systémů. Mensa, XVII, 3. ISSN 1211-8877. 2009. info
6 Budinský, Petr - Valenčík, Radim. Applications of theory of redistribution Systems to Analysis
Competitivita. Ekonomický časopis, Bratislava : SAP, 57, 3, od s. 291-306. ISSN 0013-3035. 2009. info
7. Valenčík, Radim. Mohou memplexy zablokovat reformy? (Co musí vzít v úvahu veřejné politiky). In
Teoretické a praktické aspekty veřejných financí. Praha : Oeconomica, 2009. ISBN 978-80-245-1513-7. info
8. Valenčík, Radim - Budinský, Petr. Redistribution Systems, Cross-Coalitions among them and Complexes
of Memes Securing their Robustness. Acta VŠFS, Praha : Vysoká škola finanční a správní, 3, 1, od s. 29-47, 18 s.
ISSN 1802-792X. 2009. info
9. Valenčík, Radim. Skutečné příčiny iracionality ve sporech o reformách systémů sociálního investování a
sociálního pojištění. In Bílá místa teorie a černé díry reforem ve veřejném sektoru. Šlapanice : ESF MU, 2009.
od s. 179-184. ISBN 978-80-7399-657-4. info
10. Valenčík, Radim. Teorie redistribučních systémů – o čem je a co nového přináší? In Příloha časopisu
Marathon. 2009. ISSN 1211-8591. info
O autorech
RNDr.Bohumír Štědroň,CSc. přednáší na VŠE Praha komerční a politický marketing a novou ekonomiku na
ČVUT a Univerzity of Northern Virginia. Je členem americké a německé prognostické společnosti.
Mgr.Jakub Štědroň je doktorandem FF KU Praha; prošel stáží ve Vídni a v Evropském parlamentu
v Bruselu.
9
Krize nekončí
Pavel Sirůček
Text vznikl u příležitosti 100. čísla časopisu Marathon. Popřejme Marathonu, vše nej do dalších stovek. A
hlavně poděkujme Radimovi V. za stovky a tisíce hodin obdivuhodné práce. Zároveň se autor omlouvá p. t.
čtenářům, že v přehnaně hektickém přelomu roku nenašel více času, sil a klidu k tvorbě oslavného příspěvku
důstojnějšího. Smělé plány byly ... A snad již v číslech příštích ... Níže jde o koláž střípků a pár námětů ke
kritickému zamyšlení ohledně sebereflexe dnešní krizové reality. Kanibalsky jsou využity texty autora
dohledatelné, včetně pramenů, v Marathonu či denním tisku i materiály Centra teoretických a strategických
studií.
Soudobé krize a (staro)nové jevy kapitalistické globalizace
Dnešní svět je zasažen globální krizí ekonomickou, finanční, sociální, politickou, ekologickou či kulturní,
krizí ideologií i hodnot aj. Popisy a vysvětlení příčin bývají odlišné, ale nesmí být přehlíženo zakotvení
v globálním, ekonomicko-sociálním a politickém rámci. A tímto je globální kapitalismus. Jeho krize je
všeobecná, strukturální i systémová. Nelze však podceňovat možnosti kapitalismu adaptovat se. Soudobé krize
jsou mnohorozměrné, s kořeny ve vlastnickém uspořádání a plně potvrzují objektivní nevyhnutelnost krizového
vývoje za kapitalismu. Mění se přitom role hlavních globálních hráčů, určujících hybných sil i možnosti globální
aj. regulace. Diskutuje se i úloha národních států, kdy však tyto globální kapitál stále potřebuje. Minimálně na
„znárodnění privátních ztrát a reprivatizace zisků“.
Soudobá globalizace mnohé modifikuje, boří řadu mýtů i stereotypů, leč při zachování platnosti obecných
zákonitostí kapitalismu. Včetně koncepce všeobecné krize, cyklických krizí z nadvýroby či znaků imperialismu.
Nebezpečně postupuje oligarchizace politických a ekonomických struktur Západu. I aktuální krize nutno vsadit
do rámce ambivalentních, multidimenzionálních, procesů globalizace, probíhajících diferencovaně na různých
úrovních, kdy dochází k propojování a růstu závislostí i asymetriím a rozpornostem. Krize slouží přitom jako
nástroj zvyšování zisků. Sílí varování před hrozbou spekulačních bublin se strategickými surovinami atd. Ve
světle krizových reálií mnozí konstatují, že neoliberální globalizace je již za zenitem. Dynamika akcelerující
globalizace se v posledních letech zpomaluje. Dochází ke „drolení“ oficiální globalizace. Její apologeti i
mecenáši sice stupňují tlaky, ale protiproudy (deglobalizace, glokalizace) či anti- a alterglobalizační hnutí opět
sílí. Hledají se alternativy.
V krizi se ocitla sama neoliberální doktrína. Hovoří se o konci tzv. Washingtonského konsensu, kdy však jde
pouze o zdánlivý odvrat od liberální politiky. Volný trh (a soukromé vlastnictví) obecně zůstává
nezpochybnitelnou modlou a světoví vůdci již ani nezakrývají, že globalizaci chápou coby synonymum pro
liberalizaci. Přitom nejen finanční krize jsou jejím důsledkem, a to především propojenosti a diktátu
kapitálových trhů. Pragmatický požadavek regulovaného kapitalismu tudíž (obdobně jako před II. SV) načas
zřejmě zvítězí. I v rovině teorie a praxe vystupuje do popředí nový eklektický konsensus (např. u monetárních
politik). Problémy regulace ale zůstávají otevřené. Včetně otázek odklonu od extrémních deregulací, nevyvážené
liberalizace obchodu, stále nedostatečné regulace a kontroly finančních toků a institucí (včetně stínového
bankovnictví), prohlubování politické i ekonomické demokracie, iluzí o návratu keynesovských receptů či zatím
nemožného obratu k trvalé udržitelnosti atd.
Jádro globalizace spočívá v technologicko-ekonomické sféře a má dopady na ostatní subsystémy, které
obvykle zaostávají. Globalizace je i mocnou ideologií („globalismus“). Je dynamickým a nerovnovážným
fenoménem, nabývajícím na intenzitě od 60., resp. 80. let. Jde o další fázi procesů na různých úrovních, s různou
intenzitou probíhajících odpradávna. Cca od 90. let akceleruje a problémy dokumentují omezenost
neoliberálních dogmat a tržně-kapitalistického rámce. Rozpory v těchto mantinelech dlouhodobě udržitelné již
nejsou. Vize socialistické budoucnosti ale nenastane automaticky a bez adekvátního subjektu systémových
změn. Od 90. let je globalizace charakterizována dominancí nadnárodních společností, postupující liberalizací a
rozevíráním nůžek mezi bohatstvím a chudobou. Efekty ziskově orientované globalizace vedou k prohlubování
nerovnoměrností. Rozdíly zesilují migrace, vyostřují se sociální konflikty a hledají se další cesty řešení
problémů s vývojem míry zisků. Globální problémy jsou provázány a vyostřují se nebezpečí „globální smrti
lidstva“.
Naplnila se četná varování před financializací a kasinovým charakterem globálního kapitalismu, stále
parazitnějšího a militantnějšího. Došlo ke zřetězení řady ekonomických bublin, kdy specifičnost krizí - ve
srovnání s předchozímu periodickými - ztěžuje odhady. Sílí tendence kapitalismu k totalitě a tento již nemusí
nijak skrývat svou podstatu a sobectví, neboť zmizel protitlak socialistického tábora. Došlo k porušení relativní
rovnováhy mezi prací a kapitálem oproti poválečnému období, směrem k jednoznačné dominanci kapitálu. Krize
10
mají chronický charakter a v českých reáliích je též důležitý i souběh vnějších a vnitřních faktorů. Narůstající
rozpory umocňuje anonymita vlastnictví nebo např. institucionalizované investování. Politika neoliberalismu
deregulacemi uvolnila pravidla a znovu ustavuje primát financí. Tyto politiky umožňují expanzi a globalizaci
kapitálu usilujícího o globální moc.
Mění se postavení hlavních globálních hráčů (vícepolární či možná bezpolární svět, vzestup Číny, resp. zemí
BRIC, propady Evropy i USA, včetně možné dedolarizace světové ekonomiky, krize a hrozící kolaps Západu,
jeho ostrá krize hodnot, včetně vyprázdněnosti ideologií i politiky, diktátu politické korektnosti atd.). Dnešní
turbulence jsou přitom vázány na tzv. formační krizi spojenou s doběhem dlouhé deprese v rámci IV. K-vlny.
Počátky této formační krize, resp. její předehry možno spojovat s událostmi let 1989, 1991, 1998, 1999, 2001,
2003 či možná až 2008. Rozpad socialistické soustavy ekonomicky však prospěl Západu a nástup krize se
oddálil. Roky 2001-02 byly ve znamení recese ve světové ekonomice, obnova růstu v letech 2003-05 vyvolala
iluze o možném nástupu nové dlouhodobé expanze. Přichází však první globální finanční krize a později i třetí
světová hospodářská krize, přirovnávaná k létům 1929-33, která stále ještě není u konce.
Sociální, politický a ekonomický vývoj je dnes silně nejednoznačný a plný protitrendů. Není tudíž jasné,
s jakým kataklyzmatem bude zlom či vyvrcholení dnešní formační krize spojeno. A zda k dlouhodobějšímu
vzestupu (tj. rostoucí fázi V. K-vlny) v globálním měřítku vůbec dojde. Objevují se scénáře „refeudalizace“
vývoje, chaosu, rozpadu EU či USA, otevřená je otázka globálních klimatických změn atd. O budoucnosti
rozhodne i to, jakými způsoby budou řešeny aktuální ekonomické aj. obtíže.
Dekáda protikladů
Na období 2000-10 lze nahlížet různě. Německý pohled Der Spieglu hovoří o „ztracené dekádě“ (včetně
„globální blbé nálady“ přenesené z USA na celý Západ, problémů EU a EURO, vážné krize spojené
s Lisabonskou smlouvou, nárůstu byrokratizace a deficitů demokracie v EU). Americkou optiku reprezentuje
Time s termínem „pekelné desetiletí“ (včetně traumatu 11. září, vysilujících válek, série ekonomických krachů a
splasklých bublin, roztržky s Evropou, finanční krize, problémů dolaru, recese, „obamománie“, ale i desiluzí z
fiktivních „změn“). Jiné studie zdůrazňují růst propojenosti a informovanosti světa, rozšíření liberálněkapitalistické svobody, ale též i nerovnoměrnosti rozdělení bohatství, posuny moci a peněz ze Západu na
Východ a částečně i ze Severu na Jih (země BRIC, „Chimerika“ atd.). Opomíjen nebývá světový terorismus (a
kontroverzní války s ním), parazitní financializace světa a „znárodnění bankrotu kapitalismu“, mnohdy i
neudržitelnost stávajícího konceptu kvantitativního růstu a plýtvání, příběh globálních klimatických změn a další
vážná ohrožení.
K hlavním deseti trendům vývoje období 2000-10 lze např. řadit: nárůst financializace světa, rozvoj
integračních procesů, rozmach mezinárodní migrace, multikulturitu, multireligiozitu, zpomalení liberalizace
mezinárodního obchodu, růst cen surovin a potravin, rostoucí nerovnoměrnost sociálního a ekonomického
vývoje, návrat zbrojení a válek, morální relativismus (S. Heczko). A prognóza deseti klíčových trendů na léta
2010-20 od stejného autora? Nástup globálních klimatických změn, prohlubování globálních problémů, krizový
vývoj světové ekonomiky, hrozba islamizace Evropy a světa, hrozba nárůstu pravicového extremismu,
pokračování militarizace a válek, boje a války o zdroje, krize sociálního státu, postmoderní krize politiky a
morálky, rostoucí vliv Číny, Brazílie, Indie a Ruska.
J. Sedlák pro období počátku 21. století zdůrazňuje: 1) degradaci životního prostředí (včetně kosmu, plýtvání
s přírodními zdroji a jejich ničení), demografickou explozi na Jihu, šíření nemocí a závislosti na drogách; 2)
rozvoj výrobních sil, techniky a lidského kapitálu, včetně nových nadějí, ale i hrozeb; 3) proměny ve výrobních
vztazích a v hospodářské politice, včetně pojetí role státu; 4) procesy v politické a právní nadstavbě, ve sféře
vojenské a bezpečnostní (prosazování globální administrativy, parlamentu a soudů, zároveň snahy o posilování
regionálních seskupení, EU, NAFTA, vnitrostátní regionalizace, lokalizace, záchrana národní i jiné identity,
rodící se globální občanská společnost s různou orientací) a 5) posuny v ideologické nadstavbě, v náplni médií,
možnosti i hrozby Internetu aj.
Podle vzoru západních prognostiků (a jejich spíše populárnějších prací) byl učiněn taktéž pokus o formulaci
deseti „megatrendů vývoje 2000-10“. Jednalo se o: 1) opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně nových
technologií, resp. specifičnost nového dlouhodobého K-cyklu; 2) ohrožení globální stability zostřením
globálních problémů; 3) prohlubování nerovnoměrností vývoje, globalizace chudoby a sílící odpor proti stávající
neoliberální podobě globalizace; 4) rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa a nepřekročitelné
mantinely při prosazování trvalé udržitelnosti; 5) vyprázdněnost velkých politických ideologií v čele s dříve
dominantním liberalismem a bezradnost tradiční levice i pravice; 6) ohrožení plynoucí z praxe tzv. univerzálních
lidských práv, multikulturalismu, politické korektnosti a pozitivní diskriminace; 7) krize člověka a absence
adekvátního subjektu systémových změn; 8) počátek konce hegemonie jediné globální supervelmoci; 9)
postupné drolení evropské integrace a další propad Evropy; 10) pozvolný a zřejmě neodvratný nástup Číny,
pokračující nárůst významu asijského regionu a počátek nového obrození Ruska (P. Sirůček).
11
Naplnění výše naznačených trendů je možno též posuzovat různou optikou. Jednotlivé tendence a jevy spolu
úzce souvisejí, jsou hluboce ukotveny ve fundamentech globálního kapitalistického systému a jejich platnost se
neomezuje pouze na končící desetiletí. Je zřejmé kontinuita, ale v řadě aspektů též diskontinuita, s vývojem na
konci 20. století. Nutno zdůraznit fenomén akcelerující soudobé globalizace, narůstající krizi její neoliberální
podoby, zesilování nerovnoměrností světového vývoje a zatím marné hledání realistických alternativ. Řada
zostřujících se rozporů, včetně mnohorozměrných krizí, dlouhodoběji v rámci tržně-kapitalistických
soukromovlastnických mantinelů řešitelná, ani udržitelná, již není. Sociální, politický i ekonomický vývoj je
dnes přitom nejednoznačný a plný protitrendů. Stále otevřený zůstává již dlouho očekávaný nástup dlouhodobé
expanze V. K-cyklu. A to včetně tzv. formační krize spojené s doběhem IV. dlouhé vlny, její předehry, možných
mezikrizí atd.
Soudobou globalizaci možno nazírat taktéž jako další etapu ve vývoji kapitalismu, po předmonopolním,
monopolním a státně monopolním stadiu. Diskutuje se o „globálním kapitalismu“ či o „ultraimperialismu“
jako jeho politické nadstavbě. S dalším datováním globalizace přichází J. Keller. Upozorňuje, že globalizace je
někdy mylně datována příliš brzy (antika, 19. století), jindy zase příliš pozdě (60. či 80. léta 20. století). Ve
skutečnosti odlišuje její dvě fáze. První začíná po II. SV a v 50. a 60. letech probíhá v režii západních států,
které se orientují na vývoz zboží a dovoz surovin z rozvojových zemí. Což zajišťuje zaměstnanost ve vyspělých
zemích i umožňuje financování sociálního státu. Druhá fáze začíná po roce 1970 a v 70. a 90. letech probíhá již
nikoli v režii západních států, nýbrž pod diktátem nadnárodních společností. Ekonomický vývoj zde působí proti
zájmům sociálního státu, korporace praktikují přesuny výroby do třetích zemích, kde jsou nízké mzdy, dožadují
se daňových prázdnin a různých dotací. Postupně tak soukromý zájem pohlcuje veřejný sektor.
První fázi globalizace lze ztotožnit se státně monopolním kapitalismem a druhou s „globálním
kapitalismem“. Naznačený vývoj ve druhé etapě dovoluje formulovat hlavní tři možné cesty dalšího vývoje: 1)
návrat k etatistickému modelu, 2) pokračující kolonizaci veřejného sektoru soukromým zájmem korporací s
následnou „refeudalizací“ společnosti a rostoucím vlivem mafiánských struktur a 3) spojení těch, kdož sdílejí
společnou nejistotu, spojenou s neoliberální formou globalizace (snaha o alternativní, kooperativní globalizaci
aj.).
Dlouhé vlny, globalizace a soudobé krize
Bezradné poselství zdaleka nejenom ze Světového ekonomického fóra z Davosu z roku 2009 znělo a stále
mainstreamově zní: „Globalizace nesmí být obětí krize“. Hlasatelé liberálních mýtů bili a stále bijí na poplach
před hrozbami protekcionismu a strašidlem hospodářského nacionalismu. „Svobodný“ obchod však odpovídá
potřebám pouze určitých období a nahrává nejsilnějším. Nejvarovnějším je, že lídři již vůbec nezakrývají, že
termín globalizace používají coby synonym pro liberalizaci. Nepřipouštějí, že (neo)liberální globalizace je
hlavním důvodem a viníkem. Globalizace pro globalizaci. Podle světovládných elit musí být jejich profity vždy
vítězem. Nenazrává čas pro poučení z krizového vývoje?
Jádro soudobé globalizace spočívá v technologicko-ekonomické sféře a má dopady na ostatní subsystémy,
které obvykle zaostávají. Pro zarámování je možné využití dlouhých Kondratěvových K-vln, založených na
převratných inovacích. Někteří hovoří o proměnách „technicko-ekonomických paradigmat“ (éra industriální
revoluce, věk páry a železnice, věk elektřiny a ocele, věk aut a masové produkce, éra IT technologií). Pro
pochopení vývoje, včetně predikcí, jak bude svět a kapitalismus vypadat po aktuální krizi, je užitečný návrat ke
skutečným klasikům. S jejich ideami přitom koncepce inovačních vln není neslučitelná.
Industriální historii kapitalismu modeluje sledem čtyř dlouhodobých cyklů. I. K-vlna 1780/90-1844/51 (s
horním bodem obratu 1810/17) je založená na první průmyslové revoluci. II. K-vlna 1844/51-1880/96 (s
obratem 1870/76) figuruje coby věk železnic. III. K-vlna 1880/96-1939/45 (s obratem 1914/17) je spojovaná
s tzv. technickovědeckou revolucí. IV. K-vlna 1939/45-původně před rokem 2000 (s horním obratem 1965/70)
souvisí s revolucí vědeckotechnickou. Období bodů obratu jsou vždy přibližná a vztahují se k nejvyspělejším
zemím. Lze identifikovat nosné obory („tahouny“) technologických změn i centra (Británie u I. a částečně II.
vlny a hlavně USA ve 20. století). Body obratu hospodářských dlouhých vln mohou být spojovány s pozadím
historických událostí, monetárních jevů, revolucí či válek. Každá z vln se skládá ze dvou fází: etapy vzestupu a
fáze poklesu, přibližně stejných délek.
S logikou dlouhých vln (v návaznosti na N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera, s řadou i marxistických
rozpracování) není v rozporu moderní pojetí epoch. Epocha přechodu ke kapitalismu koresponduje s I. K-vlnou a
vzestupem II. vlny; imperialismu se sestupem II. a vzestupem III. vlny (obě reprezentují progres kapitalismu);
soutěžení tzv. protosocialismu s kapitalismem se sestupem III. vlny a celou IV. K-vlnou. Operovat lze s
hypotézou „dvojcyklů“, kdy technologie ovlivňují i vývoj politického systému, ideologií atd. Počátek
industriální éry představuje vznik strojové velkovýroby a etapa cca 1790-1872 kapitalismus volné soutěže (I.
vlna a vzestup II. vlny). Na sestupu II. vlny vznikají monopoly a etapa cca 1890-1968 tvoří imperialismus (III. a
12
vzestup IV. K-vlny). Na sestupu IV. vlny vzniká globální kapitalismus a nový typ společnosti by mohl zahrnovat
část V. a vzestup VI. vlny.
Na pozadí instrumentaria K-vln lze na soudobou globalizaci nahlížet jako na třetí etapu vývoje kapitalismu,
po předmonopolním a monopolním stadiu, s politickou nadstavbou tzv. ultraimperialismem. Nástup koreluje s
racionalizační fází (zahájenou 1965-70) v rámci sestupu IV. K-vlny. S analogiemi v sestupu II. dlouhé vlny (cca
1870-96), kdy sílily procesy monopolizace, koncentrace a centralizace. Start III. K-vlny se přitom omezoval na
několik nejvyspělejších zemí, u očekávané V. vlny již zřejmě musí jít o měřítko širší či globální.
Podstatu dnešních krizí lze spojit s tzv. formační krizí vázanou na dobíhání sestupné fáze - dlouhé deprese v rámci hospodářského K-cyklu. Předchozí formační krize (1848, 1896, 1939-45) měly své předehry. Předehrou
krize minulé, spojené s II. SV, mohla být Velká deprese 1929-33 a válka představovala zlom či vyvrcholení.
Délka krize, včetně předehry, činila 16 let (1929-45). Počátky aktuální formační krize, resp. její předehry je
možné spojovat s událostmi 1989, 1991, 1998, nebo dokonce až s dneškem. Mnozí se kloní k období kolem
2000, neboť rozpad socialistické soustavy ekonomicky prospěl Západu a nástup krize oddálil. Mechanicky lze
dospět cca k roku 2015 (ale taktéž až 2025), jako možnému nástupu V. vlny.
Soudobá formační krize však může být delší a komplikovanější. Informační revoluce totiž vytváří
předpoklady pro uzavření celé industriální historie. Není vůbec jasné, s jakým kataklyzmatem bude zlom či
vyvrcholení formační krize spojeno. Situaci taktéž komplikuje možný fakt, že různé části světa se mohou
nacházet v odlišných částech dlouhodobého technologického, ekonomického i sociálně-ekonomického cyklu
(resp. cyklů). Pokud start vzestupu V. K-vlny vztáhneme k roku 2015, může kolem roku 2040 nastat vrchol
příslušné vlny. Horní body obratu K-vln byly spojeny s tzv. otevírací krizí (minulé 1871, 1917 či 1968). Tyto
nastolují nové otázky a úkoly. A to včetně nástupu nových podob nekapitalistického, resp. socialistického
uspořádání. Tato budoucnost však nenastane automaticky. Bude připraven subjekt systémových změn? A kdo
vůbec tímto subjektem bude či může být?
Labutí píseň Evropy (a celého Západu)
Je diskutabilní, zda světová finanční a ekonomická aj. krize (či jejich eufemistická pojmenování coby recese,
někdy dokonce už i „Velké recese“) již skončily. Definitivně samozřejmě nikoli, neboť tyto obtíže jsou za
kapitalismu neodstranitelné. Ostatně o konci recese pohybuje i např. I. M. Wallerstein v glose „Konec recese?
Kdo komu co namlouvá?“ (česky dostupné z http://www.blisty.cz/art/56474.html). A plejáda další. A aktuální
vývoj plně potvrzuje charaktristiky globálního kapitalismu, včetně jeho parazitismu, zahnívání a umírání. Mezi
významné projevy narůstající všeobecné krize kapitalismu, a to především ve finančních sférách, se stávají četné
globální lekce z finančního parazitismu. A ke zdrojům závážných problémů a společenských rizik se
v neposlední řadě řadí i politické projekt jménem Euro.
Tomu, že oblast Eura je optimální měnovou zónou snad již nevěří ani nejnaivnější euroideologové.
Konvergence měnové politiky a financí je tragicky-úsměvnou pohádkou, o konvergenci politiky rozpočtové ani
nemluvě ... Nejenom problémy Řecka či Irska aj. přesvědčivě dokazují planost a nebezpečnost slibů na téma
„Euro coby ochrana před krizí“. Opak je pravdou. A kolikpak Slováků by se dnes ještě dalo nachytat na sliby …
A s potížemi se potýká též Portugalsko či Španělsko, sílí obavy z vývoje v Itálii a mnohde jinde. Ještě nedávno
bylo ale právě Irsko dáváno za vzor coby „keltský tygr“. A nyní je na kolenou. Že by další zfalšované statistiky?
A je skutečně příčinou pouze to, že vláda v roce 2008 vyhlásila garanci na závazky bank? Irských bank, které od
zavedení Eura půjčovaly jako o život. Evropská pravidla přitom neumožňují kontrolu růstů úvěrů a přímo
podporují „zhoubné bujení“. Dluhové bubliny se nafukují, což s sebou často přináší uměle stimulovaný růst.
Dluhovému růstu vedoucímu ke katastrofě je při existenci vlastní měny a suverenity politik někdy ještě možné
zabránit. V podmínkách Eura - coby zdroje největších finančních rizik v evropském poválečném vývoji - ovšem
nikoli.
Globálně sílí obavy z měnových válek, kvantitativního uvolňování i další turbulencí. Tzv. kvantitativní
uvolňování (QE2) je pojem, který si v době docela nedávné média oblíbila. Jeho první vlna již proběhla ve výši
cca 1,75 mld. USD a před časem americká centrální banka (Fed) odsouhlasila, že vrhne do oběhu dalších 600
mld. USD. Fed chce novými penězi oživit ekonomiku a snížit nezaměstnanost. A to v situaci, kdy již nemá
prostor pro snižování základní úrokové sazby. Politiku kvantitativního uvolňování přitom na počátku 21. století
praktikovalo Japonsko, v reakci na splasknutí bubliny a na tamější ekonomickou krizi 90. let (tzv. ztracená
dekáda). A japonská centrální banka po čase vyhodnocuje QE coby neúčinné ...
Na současných finančních trzích probíhají přesuny ekonomické moci, možná největší v poválečném období.
A znovu ožívá i termín měnové války. S cílem oslabit měnu, a tím posílit zemi. Již tradičním folklórem je „hon
na Čínu“. Ta je obviňována z podhodnoceného kurzu své měny, která je navázána na dolar. A čínské zboží je
levnější a lépe prodejné. Ale Amerika chce, aby se Asie podílela na řešení důsledků světové finanční krize.
Nejenom Čína se ovšem ptá, proč by jiní měli platit americké dluhy. A tak Američané přecházejí do fáze horké
13
měnové války přistoupením na politiku QE. A levné dolary zaplavují nejenom Asii. Odplatou mohou být
omezení přílivu kapitálu, bariéry obchodu či nárůst politického napětí.
Dopady měnových válek postihnou i Evropu, která jakoby stojí mimo. V přeskupování moci nebude zřejmě
starý kontinent figurovat mezi vítězi. A Evropa (kromě Německa) může začít zcela mizet z ekonomické mapy
světa a rychle se ocitnout na globální periferii. K čemuž silně napomáhají problémy s udržováním projektu Eura
(a celého integračního molochu) „ať to stojí, co to stojí“. Vždyť již bylo proinvestováno tolik kapitálu, a to
nejen politického ...
Viníkem soudobých krizí není Asie, ani Čína či státy BRIC. Tyto země dobře cítí svou šanci dohnat ve
výkonnosti Západ. A iluzí přece bylo, že zadlužování USA na úkor celého světa může trvat do nekonečna.
Taktéž přesuny výrob mimo Ameriku a Evropu sice byly v krátkodobé logice zhodnocovacího procesu kapitálu,
ale z dlouhodobějšího hlediska se ukazují jako silně krátkozraké a kontraproduktivní. Logika globálního
kapitalismu je ovšem neúprosná a jeho všeobecná krize se prohlubuje. Eskalace potíží ve finanční sféře je
důkazem.
A opomíjet rozhodně nelze, že např. Čína praktikuje politiku odlišnou od reakcí vyspělých zemí na krizový
vývoj. Neopakuje chyby teorie a praxe (neo)liberální doktríny, na níž stále spočívá globální kapitalistický
systém. Aktivně urychluje strukturální změny, promyšleně využívá plánování a neposlední řadě posiluje účinné
protiváhy tržním silám.
Ekonomičtí dogmatici
Standardní ekonomická teorie se potýká s řadou nejenom metodologických problémů. Patrná je neschopnost
reagovat na nové výzvy globalizace a sílí i varování před ekonomy, kteří se snaží přizpůsobovat svět svému
učení a jeho hodnotám často adekvátním 18. století. Podle některých přístupů ekonomie reprezentuje vědu
speciální, reálnou, kulturní a sociálně-ekonomickou. Jiní však soudí, že je schopna vysvětlovat chování také
v oblastech domény dalších disciplín. Tzv. striktně ekonomický přístup aplikují na analýzu rodiny, kriminality,
zdraví či diskriminace. Kritiky upozorňují, že ekonomové tzv. imperialitou staví mezi sebe a ostatní vědy
bariéry, s tendencí čistě ekonomické principy povyšovat na obecné a univerzální.
Výhrady směřují i ke staré otázce, zda ekonomie je skutečnou vědou nebo pouhou profesí? Většinu
standardních principů nelze podrobit kritickému ověření a matematická prezentace slouží k maskování
ideologičnosti a zájmů. Tzv. vědecky formulované problémy se vzdalují z dosahu veřejnosti i volených
reprezentantů s poukazy na techničnost. Ekonomové, i se svými špatnými radami, nepodléhají kritériím
ohodnocení jako jiné profese a mnohdy jsou zbavováni odpovědnosti. „Revoluční přestavba“ ekonomie
nezřídka ústí v abstraktní systémy, které již nepotřebují výstupy z reálného světa. Ostatně i tzv. Nobelova cena
za ekonomii (nemající ale se závětí samotného A. B. Nobela nic společného) bývá vnímána jako náhrada
absentující ceny za matematiku.
Tzv. metodologičtí esencialisté usilují o proniknutí k podstatám a kladou otázky typu „co je za kategorií“.
Tzv. nominalisté kladou otázky odlišně a za úkol vědy označují popsat, jak se „věci chovají“. V posledních
desetiletích se ekonomie údajně odklonila od vědy esencialistické směrem k nominalistické. A to díky aplikacím
vyšší matematiky, statistiky či teorie pravděpodobnosti. Stoupenci zde argumentují nechutí části vědců k novým
přístupům, protože je devalvován jejich vědecký kapitál. Odpůrci však namítají, že skepse nepramení pouze
z neochoty doplnit si znalosti matematiky, statistiky či ekonometrie, nýbrž z toho, že ekonomii chápou odlišně.
Kritizována je aplikace matematiky nejen na vybrané problémy, ale na veškerou látku. S tímto je spojováno další
vylučování obtížně matematicky uchopitelných, ale klíčových problémů z teoretické analýzy a přesun důrazu na
pseudoproblémy, kde však lze demonstrovat „odbornost“. Z hlediska sociologie vědy mnozí spojují důležitý
zdroj obliby matematické ekonomie a postupů s tzv. mechanizací procesu produkce publikací. Mnozí
v neposlední řadě spatřují rozpor mezi racionalistickými postupy a pozitivistickou rétorikou sloužící k posvěcení
ideologických koncepcí, které se často příčí realitě i zdravému rozumu.
Dnes již globální kapitalismus je řádem plodícím ideologii hlásající jeho racionalitu. Neopírá se o mýtickou,
náboženskou či tradiční legitimizaci, nýbrž sám deklaruje racionální legitimizaci. Ekonomické podněty zde
vytlačují ostatní, člověk je degradován na homo oeconomicus, který je posedlý spotřebou, vše je podřízeno
honbě za peněžními zisky a za hrdinu platí spekulant. Teoretická ideologizace kapitalismu staví na principech,
od nichž se odvíjí postuláty standardních ekonomických teorií. Jejich dogmata bývají připodobňována k mystice
či náboženství, včetně zakořeněné víry v pokrok a stálý růst, ze kterého se stal rituální předmět. Standardní
ekonomie se ráda zaklíná vědeckostí ve smyslu vědy pozitivní, kdy morální, etické či hodnotící soudy odkazuje
do oblasti pejorativně chápané ideologie.
Ovšem také stále dominantní neoklasická ekonomie obsahuje řadu nevyřčených předpokladů. Základem je
liberální vidění světa, člověka i ekonomiky a individualismus. O prospěšnosti decentralizované
soukromovlastnické ekonomiky s „neviditelnou rukou trhu“ se nepochybuje. Samotnou kategorii vlastnictví
14
tradiční neoklasická ekonomie vůbec nezkoumá - blahodárné působení soukromého vlastnictví, na vlastníky i
nevlastníky, je samozřejmostí.
Nicméně stále sílí pochybnosti o tržní koordinaci aktivit, umocňované akcelerací i problémy globalizace. Pro
trhy je - např. podle moderních keynesovců - příznačný nerovný přístup k informacím a generují nerovnosti při
vyjednáváních. V realitě je poučka o rovnosti poptávky a nabídky jen nepříliš významnou hypotézou.
Učebnicově by měly vítězit subjekty přinášející inovace, dobře řízené a disponující kvalifikovanými pracovníky
či firmy aplikující ekologicky šetrné technologie, ale v realitě často profitují ti, kdo porušují zákony, obcházejí
předpisy, ničí etiku, likvidují konkurenci a devastují životní prostředí. Násobně to platí v bývalých
socialistických zemích se specifickými kořeny a tradicemi, kde nezakořenily hodnoty na kterých vznikal západní
kapitalismus. Synonymem podnikání se tady stala orientace na kšeftíky, podvody a podvůdky či chytračení.
Řešením a východiskem však není podlézání a kapitulantství vůči cizím hodnotám, včetně tzv. evropských.
Ostatně ani samotná liberální tradice není např. v českých dějinách příliš patrná.
Trhy samotné nikterak negarantují, že se „dobří a slušní“ udrží a „špatní či slabí“ zanikají. Svobodné trhy
nejsou sice mnohdy zpochybňovány jako takové, ale je poukazováno na to, že jsou efektivní pouze tehdy, když
vláda dokáže korigovat jejich chyby. Tradiční neoklasika věří v optimální (a tzv. efektivní) alokace pomocí
cenového systému. Kolem mechanizmu „neviditelné ruky trhu“ vzniklo množství mýtů a lží. Původně morální
filosof A. Smith však připomínal, že ekonomika nemůže fungovat bez morálky, musí být dodržována nepsaná
pravidla a hodnoty i naplňován ideál spravedlnosti. Úspěšnost trhu se pozná podle toho, jak se lidem žije.
Odlišné interpretace ale věří, že pobídky tržní ekonomiky jsou takové povahy, že se morálkou vůbec nemusíme
zabývat. Každý sobecky maximalizuje vlastní prospěch a prospěch společenský se automaticky dostaví sám. Jiní
věří, že morálku lze „spočítat“. Taktéž princip tzv. paretovského optima ignoruje předběžné rozdělení majetku,
moci i informací a vede k sociálně nespravedlivým výsledkům. Kdy by tedy byly omezené zdroje alokovány trhy
efektivně? Moderně se hovoří o třech podmínkách: všechny subjekty (poptávky i nabídky) mají stejné
informace, musí existovat trhy úplně na všechno (na statky současné a budoucí, na vzdělání či zdraví aj.) a nesmí
se vyskytovat vůbec žádné externality, veřejné statky ani technologická vlastnost úspory z rozsahu.
Jsou však tyto podmínky splněny alespoň přibližně? Ale i kdyby ano, zůstává zde ono známé, že „trhům lze
provolat dvakrát slávu, nikoli ale potřetí". Známý „otec soudobé standardní ekonomie“ P. A. Samuelson
zdůrazňuje význam tržní koordinace při řešení otázek „Co?“ a „Jak?“ vyrábět, ale připomíná četné problémy
v oblasti rozdělování („Pro koho?“). Stále naléhavěji vystupuje taktéž problém čtvrtý „Proč?“ - otázky
smysluplnosti stálého, exponenciálního „růstu pro růst“. Většina úvah však setrvává v zajetí růstového a
technologického imperativu v duchu konzumní logiky „více = lépe“ zabudované v základech západní
křesťansko-židovské civilizace, včetně pojetí tzv. pokroku. Mnozí se tak upínají k víře, že tam kde selhala
politika, tam dříve či později musí nezbytně zvítězit věda.
Standardní přístupy konzistentně považují inovace, resp. technické a technologické změny za čistě exogenní,
tedy mimoekonomické. Padají zde jako „mana z nebe“, často zcela bezplatně a pouze posunují produkční aj.
funkce. Nemožnost adekvátního postižení vědeckotechnického pokroku generovaného samotným
kapitalistickým systémem je nejen z hlediska ekonomické analýzy silně problematická, ale v globálních
podmínkách 21. století již stěží udržitelná.
Vedle obecnějších nedostatků typu ahistoričnosti aj. bývá poukazováno i na ztrátu obecného hlediska v
kontextu důrazu na dílčí a specifické problémy. Mnoho času se věnuje abstraktním diskuzím, které kritici
posměšně srovnávají se středověkou scholastikou a disputacemi typu „kolik andělů se vejde na špičku jehly“.
Dále jde o přerušení komunikace mezi ekonomy, kdy se dnes tito musí soustředit na jednu oblast zkoumání a
obvykle zvládají i pouze jednu sadu nástrojů a metod. Obecné směry bádání často absentují, každý si klade jiné
otázky a používá jiné techniky. V neposlední řadě je, ve světle procesů globalizace, stále více relativizováno
dělení ekonomie na oblast mikro- a makroekonomie i oddělený přístup k nim.
Výzkumy zasahují i do citlivého místa - do ztotožnění lidské podstaty s racionálním aktérem v podobě tzv.
člověka ekonomického. Toto racionální monstrum je posedlé maximalizací individuálního užitku ze spotřeby.
Proti axiomatice matematické ekonomie postulující chování „lidí“ jako atomů, golfových míčků či morčat,
hovoří poznatky biologů, antropologů, sociologů, psychologů, neurofyziologů či biochemiků poukazující na
složité motivace ústící v širší pojetí racionality. Pro moderní ekonomii však stále zůstává klíčová teze o
přirozené podstatě člověka založená na egoismu a individualistickém sledování vlastního zájmu. Řízen vlastním
prospěchem je každý „neviditelnou rukou“ veden k prospěchu všech. Mantinely jsou zde vymezeny vírou, že
subjekt v individuálním zájmu maximalizuje užitek - toto jednání je přirozené, logické a univerzální. Model
pronikl do řady oblastí a je spojen s vážnými dopady.
Mnozí však varují, že reprezentuje pouze jednu dimenzi a odmítají povyšování ekonomických principů na
obecné. Důraz bývá kladen i na podmíněnost sociální, historickou, kulturní či biologickou. Sílí obavy před
individualismem a egoismem umocňovaným neoliberální podobou globalizace - „kolektivistická“ industriální
éra se svými institucemi je nahrazována vysoce individualizovanými globálními sítěmi, často bez regulace,
odpovědnosti a kontroly. Výhrady jsou vznášeny i ze strany různých ekonomů. Se sociální determinací operují
např. marxisté, s nazíráním člověka jako průsečíku vztahů, s rozhodující rolí vlastnictví. S Marxem je spojována
15
představa třídního člověka. Do popředí je stavěna role soukromého vlastnictví z hlediska sobeckosti a egoismu,
resp. pro zištné zájmy i existenci falešného vědomí a odcizení.
Kritický autor A. Etzioni charakterizuje vůdčí paradigma přílišným utilitarismem, racionalismem
a individualismem. Ekonomické chování se však neřídí pouze racionálním kalkulem individuálního užitku, ale
je vždy spoluurčováno etickými hledisky. Místo teorie budované na egoismu „Já“ navrhuje deontologickou
sociální vědu, resp. nové paradigma (deon = zavazující povinnost). Toto staví na „vstřícném společenství“ (což
je více než pouhý souhrn jednotlivců) s deontologií „Já“ + „My“, včetně integrace poznatků ekonomie do nové
společenské vědy.
Nalézání etických principů ekonomického chování bylo spojeno s hledáním spravedlnosti a uspořádání
společnosti již ve starém Řecku či středověku. Později zájem o etické problémy ustupuje do pozadí, přestože
ekonomické myšlení bylo velmi dlouho odvětvím filozofie a etiky. Přes silnou tradici však bývá etický rozměr
moderních teorií nedoceňován a přehlížen.
A. K. Sen uvažuje o dvou poznávacích zdrojích ekonomické vědy. Tzv. etický přístup pojímá etiku ve
smyslu endogenního faktoru, ovlivňujícího ekonomický život zevnitř (s počátky u Aristotela, dále u Smitha, J.
S. Milla nebo Marxe). Inženýrský přístup nastupuje až v moderní industriální éře, hledá racionální prostředky k
dosahování již předpokládaných cílů a etické aspekty pojímá jako exogenní dané faktory (sem řadí Walrase,
Cournota či D. Ricarda). Ve standardním ekonomickém myšlení dnes převládá tzv. inženýrská linie, mnohdy
potlačující etickou tradici – s důležitou rolí pro chápání racionality, ekonomického chování i motivací.
I. M. Wallerstein konstatuje, že po II. SV byla obecně velebena tzv. ideologie rozvoje. Projevovala se různě
na Západě, Východě i Jihu a málokdo si troufal cokoli významnějšího zpochybňovat. V 70. a hlavně 80. letech
se však situace mění a jako univerzální akademické zaklínadlo a módní pojem začíná fungovat ideologie
globalizace. Náhle byli všichni osvíceni, předtím opěvovaný rozvoj je označen za viníka a proměňuje se optika i
prostředky. Najednou je ostře odsuzován růst domácího průmyslu jako protekcionismus, úsilí o budování státu
jako přebujelá byrokracie, finanční pomoc Jihu jako peníze vyhozené oknem, státem sponzorované struktury
(včetně „mrhání“ ve veřejném školství či zdravotnictví) jako překážky soukromým podnikatelským aktivitám.
Přímo z definice se všechny státní podniky staly neefektivní a rychle musely být zprivatizovány, samozřejmou
povinností je orientace aktivit na vývoz a začaly být odstraňovány regulace a překážky pohybu kapitálu. Vše
v duchu blahodárnosti a efektivnosti tržních řešeních, které jsou dogmatem a musí být s pokorou přijímány.
Každý přece musí přinášet oběti a klanět se bůžku TINA (= there is no alternative). Opravdu není?
Ekonomičtí disidenti
Tzv. ekonomičtí disidenti pronikají za „kulisy“ liberálních ekonomických frází a rozkrývají ideologičnost
standardních teorií a jejich dogmatický charakter. Zpochybňována je racionalita kapitalismu i mýtické
schopnosti „neviditelné ruky trhu“. Alternativní přístupy spatřují cestu směrem od individualismu k celostním
pohledům s přehodnocením tradičních stereotypů a myšlenkových schémat. A občas se nebojí ani zpochybňovat
tradiční tabu.
Připomínána bývá „nedospělost“ ekonomie, která se ve snaze o maximální exaktnost dosud nevyrovnala, na
rozdíl např. od fyziky, s dědictvím tzv. karteziánského pohledu. Paradigma je charakterizováno: neměnností
(ekonomie zkoumá po vzoru přírodních věd „neměnné“ ekonomické zákony), kvantifikací (v očích standardních
ekonomů má vše cenu vyjádřitelnou v penězích a obtížně kvantifikovatelné sociální či ekologické proměnné jsou
vylučovány) a redukcionismem (vše vysvětluje uspořádáním a pohybem částí celku v duchu mechanických
pohledů). Ekonomie se zde soustředí na peněžní ekonomiku a přezírá přírodu, externí efekty neprocházející
trhem, neplacené služby i aktivity mimo formální peněžní mechanizmy.
Liberální humanismus je označován za světskou verzí velkého židovsko-křesťanského mýtu. S růstu se stal
rituální předmět, s jehož kultem lze spojit religiózní představu, že ekonomika, stejně jako osobní bohatství, musí
neustále růst jako důkaz boží přízně. Argumentovat lze koncepcí protestantské etiky jako základu raného
kapitalismu u M. Webera. Nebo schizmatem evropského myšlení již ve 12.-13. století, v podobě střetu
racionalistické scholastika Tomáše Akvinského versus ekologické zásady chudých františkánů, s heslem „Co ze
Země beru, to ji zase vrátím“. Církevní soudy verdikty přispěly k vytyčení trajektorie exploatace Země ve
prospěch člověka.
Růstová orientace a expanze je zabudována v základech západní civilizace i industriálního tržního, nejenom
kapitalistického, systému a pomocí ideologie „všeobecného“ blahobytu (jako univerzálního práva naprosto všech
hlavně na konzum) se po II. SV stala páteří moderních politik. Nejen bohatý Západ se chytil a stále více zaplétá
do civilizační konzumní pasti, dnes neoddělitelné od plýtvání s rolí reklamy a médií při tvorbě „potřeb“. Tržní
logika je neúprosná a moderní společnosti v „řešení“ dilematu růst či kolaps na vybranou skutečně moc nemají.
Nejen ve vztahu k růstu a přírodě hraje významnou roli antropocentrismus chápající člověka jako střed světa
a vrchol evoluce. Je součástí evropského myšlení a kultury, korespondujícími s ideou tzv. pokroku, evoluce i
optimistického obrazu dějinného vývoje. Mnozí ignorují, že na Zemi nežije jen člověk, a že historie již
16
zaznamenala četné zániky civilizací a kultur. Někteří považují zániky za zcela přirozené, za normální proces,
kdy naopak civilizace jsou důsledkem souhry okolností a šťastných náhod. Při zániku dřívějších společenství
bývá poukazováno na omezení osamělostí, resp. prostorem (v malých populacích není prostor na nutnou
specializaci - Tasmánie), svazující náboženské doktríny a despotický stát bez středních vrstev (snad Egypt),
vleklé krize zemědělství, technologické problémy (s infrastrukturou) a ekologický úpadek (asi středověká
Kambodža) či vojenské porážky (rozvrácení říše Aztéků a Inků).
Vedle „ideového vyčerpání“ a problémů s praktickou aplikací vědeckého poznání (v antice věda fungovala
jako koníček vládnoucí elity) je důraz kladen na změny podnebí (kolem Indu), přírodní katastrofy (sopky minojská Kréta), ale i na neudržení „rasové čistoty“ (v Římě). Uváděny jsou zhoubné dopady městského života
a relativního blahobytu vedoucí k dekadenci a úpadku mravů - se stále více domestikovaným a zdegenerovaným
člověkem. Roli hrají nemoci (cholera, nemoci pohlavní - v kosmopolitních prostředích Říma i moderního
Západu) nebo dobově neřešitelné problémy s efektivní správou velkých celků a nenasytnou byrokracií.
V kolapsu starého Říma mohla sehrát roli klimatická změna či kácení lesů - zřejmě však i zde šlo o složité
předivo různých příčin vnitřních a vnějších (vpád Hunů). Společenské elity také mohly upřít pozornost k životu
na „onom světě“ a ztratily zájem o osud světského státu, kdy na společenskou objednávku racionalismus
vyklízel místa okultním a magickým praktikám. Římané nakonec fakticky rezignovali na obranu pořádků a
bránili se jen žoldáky, často ze stejných bojovníků jako útočníci. Uvádět možno další znepokojující analogie,
včetně absence jednotícího duchovního pouta dnešního Západu na rozdíl od zemí islámských.
Mnohé ohledně zániků civilizací zůstává v rovině spekulací - co např. bylo hlavní příčinou konce říše Mayů,
včetně možnosti dobrovolného opuštění měst kvůli apokalyptickému bludu? V globalizovaném světě by ale
klimatické změny aj. mohly mít zhoubné dopady na všechna společenství. Klima začíná zásadněji působit nejen
jako přírodní, ale i společenská síla. Stále častější extrémy počasí již způsobují velké problémy a z hlediska
dopadů není až tak důležité, zda jsou vyvolány více lidskými aktivitami či klimatickými výkyvy a cykly. Náhlé
klimatické změny odpovídají řadě historických mezníků a někteří přírodovědci rádi hledají příčiny válek či
revolucí v počasí a opomíjejí mocenské a ekonomické aspekty. Klimatické výkyvy spojené s neúrodou však
mohou být faktorem, který přiživil revoluční atmosféru a načasování např. Francouzské revoluce, ale počasí
zřejmě nebylo jedinou a hlavní příčinou. Vědecká vysvětlení však nesmí opomíjet třídní mantinely společenskoekonomické formace, včetně kapitalistické.
Kritické hlasy usilují o relativizaci „nezpochybnitelných“ standardních ekonomických postulátů. Nejen např.
při aktuálních úvahách o rozporech „ekonomického“ a „ekologického“ se alternativci inspirují v dobách
předkapitalistických a jejich vize představují jednu z bariér proti soudobým podobám globalizace i ztrátě národní
identity v kontextu integrace Evropy.
Velkým tématem jsou např. moderní banky, kdy např. M. Kennedyová konstatuje, že exponenciální růst je v
přírodě vzácností a jedním z případů je rakovina. A právě složený úrok je připodobňován k rakovinnému bujení
ekonomického a sociálního systému. Kdo půjčuje bohatne, a ten, kdo si půjčuje mnohdy chudne. Např. církev
lichvu dlouho odsuzovala jako nemorální a hříšnou a pochybovala i o počestnosti obchodníků. Zcela zavrhovat a
přehlížet tyto aktivity se však stalo neúnosné. Dnes lze i diskutovat, komu vlastně slouží kreditní karty atd. spotřebitelům, prodejcům či hlavně ziskům finančních institucí a spekulantů? Někteří řešení vidí v podpoře
„etických“ či „demokratických“ peněžních institucí, nabourávajících staletou praxi půjčování peněz na úrok.
Problémy nekonvenčních bankovních institucí, které nevykořisťují v tak velké míře a mají přihlížet i
k ekologickým aspektům, nastávají v 80. letech. EU vydala omezující směrnice pod prapory harmonizace,
rovného hracího pole či údajné ochrany spotřebitele.
Ke znovuobjevovaným náleží různé formy lokálního, demokratického a etického podnikání budované na
družstevních principech s bohatou tradicí, která může být odvíjena již např. od Rochdaleských pionýrů (1844) s
vizí nenásilného přechodu k demokratickému socialismu. Pokusy se staly základem pro principy mezinárodní
družstevní organizace ICA. Družstva (britská spotřební, středoevropské družstevní záložny, ale též např. unikátní
elektrifikační družstva v meziválečném Československu sdružující místní spotřebitele elektřiny) se odlišují od
tradičních firem, mohou představovat podhoubí alternativní ekonomiky a jsou příkladem pokusů o
ekonomickou demokracii. Fungování „družstev“, existujících odpradávna (systém občin, cechy, mnohasetleté
úsilí o spravedlivou cenu či středověké pojišťovny) relativizují poučky týkající se maximalizace zisku. Skutečné
občiny byly pečlivě regulovány předivem zvykového práva a úspěšně fungovaly dávno před dominancí tržní
ekonomiky a obvykle zde nenastávaly žádné „tragédie obecních pastvin“, jak rády dodnes mystifikují
standardní učebnice.
Poukazováno bývá na negativní důsledky přílišné specializace a automatizace, která je často sociálně i
ekologicky kontraproduktivní. Klasik kapitalismu A. Smith uvádí svůj slavný příklad pozitivních efektů dělby
práce na příkladu manufaktury na špendlíky. Kritiky připomínají, že nejsou zohledněny dopady monotónnosti,
pracovní intenzity, potěšení z výsledků práce a další formy odcizení. A co vůbec dnes s tolika špendlíky?
Postupuje degradace a odcizení práce, kdy se fungování trhů práce s přízrakem nezaměstnanosti stalo předmětem
manipulace ze strany politiků a objektem pokryteckých snah. Práce byla západní civilizací proměněna v pouhé
zaměstnání a v nezaměstnaných je systematicky vyvolávána vina, protože byli zbaveni práce. Alternativní
17
ekonomové však konstatují, že pokud by ekonomická věda vycházela např. z budhistických hodnot, k jejím
cílům by nepatřila maximální specializace a automatizace, ale smysluplná práce, kdy největším selháním by byla
právě nezaměstnanost.
K tradičním oblastem ostrých kritik náleží ideologie volného obchodu s teorií komparativních východ, proti
které alternativci staví koncepci tzv. bioregionálních výhod. Mnozí poukazují na destruktivní dopady
mezinárodního obchodu ze kterého profitují především nadnárodní společnosti. Odmítáno je účelové volání po
„rovných“ podmínkách a neměnných rigorózních pravidlech. Otázkou totiž zůstává, komu vlastně slouží a zda
nenapomáhají při přerozdělování bohatství směrem od práce, nevedou k růstu nezaměstnanosti či prodražování
splácení dluhů.
K fungujícím alternativám náleží různé pokusy o lokální ekonomiky zpochybňující mýtus, že ekonomická
prosperita a bohatství určité oblasti závisí především na schopnosti nalákat sem cizí investory či turisty.
Lokalizace má řadu předností, a to nejen z hlediska přírody a trvalé udržitelnosti, ale i z hlediska větší stability,
výhod diverzifikace či produkce v malém. Taktéž napomáhá růstu spoluúčasti a zainteresovanosti na
rozhodování a prohlubuje demokracii, může být také receptem proti „ekologickému dumpingu“. Decentralizace
výroby a důslednější využívání místního jsou součástí širšího trendu ekonomické lokalizace, vznikající i jako
protiváha brutálního diktátu konzumního tzv. McSvěta. Stoupenci připomínají, že „místní“ je nutno pěstovat a
chránit, a to již globálně. Mnohovýznamnosti dnes nabývá termín sociální podnikání, které někdy nahrazuje
„starý“ sociální stát. Tzv. sociální ekonomie usiluje více o poskytování služeb členům komunity či místnímu
společenství podniků než o maximum zisku. Propagovány jsou tzv. sociální a etické podniky, které nemají být
primárně orientovány na vydělávání peněz, ale na vyvíjení aktivit, majících nějaký smysl pro organizaci nebo
okolí.
Již pár měsíců po vážných problémech finančních trhů v Americe i Evropě znovu ožívají scénáře zavedení
tzv. Tobinovy daně. Původně jde o návrh yalského ekonoma J. Tobina ohledně daně z mezinárodních měnových
transakcí. Projekt byl populární koncem 90. let v souvislosti s antiglobalizačním hnutím. Ve světle soudobých
mnohorozměrných krizí, umocněných realitou posledních let, jsou návrhy zásahů proti spekulacím
znovuoživovány.
Projekt tzv. Tobinovy daně volá po zdanění zejména pohybu krátkodobého mezinárodního spekulačního
kapitálu. Návrh náleží do širšího rámce dlouholetých diskuzí o tom, zda by bylo žádoucí a uskutečnitelné uvalit
daň na světové pohyby kapitálu. V roce 1972, v době konce Bretton-Woodského měnového uspořádání, Tobin
předpokládal, že nový systém měnové stability bude zahrnovat poplatky za mezinárodní měnové transakce.
Původně navrhoval, aby všechny velké země zdanily mezinárodní finanční transakce s cílem bojovat proti
nestabilitám. Usiloval přitom o omezení finančních spekulací, které spojoval s problémy měnových kurzů.
Ve druhé polovině 90. let se znovuobnovují různorodé debaty kolem této daně (např. v roce 1997 I. Ramonet,
spojený s časopisem Le Monde Diplomatique). A postupně na její platformě vznikají i široká hnutí (ATTAC aj.),
bojující za zavedení. Toto přitom mnozí váží na mezinárodní instituce, např. OSN. Některé země se o dílčí
úpravy již pokusily, podpora zaznívala a zaznívá z Venezuely či Brazílie. Samotný J. Tobin se však od
antiglobalizačních interpretací a příliš alternativních kritiků soudobého globálního kapitalismu spíše distancoval
(např. v rozhovoru pro Der Spiegel, September 2, 2001) a vyjádřil podporu volnému obchodu.
Dodnes se v rovině teorie i praxe řeší, zda by tato daň mohla tlumit finanční nestability a omezit nadměrné
spekulace typu spekulativních útoků na měnu, kdy spekulanti vydělávají na nestabilitách trhů. Existují různé
argumenty pro i proti. Někteří uvádějí, že i malá daňová sazba uvalená na tržní finanční transakce by (při
obrovském daňovém základu) vynášela velké příjmy. A tyto by mohly sloužit k financování rozvoje „světových
veřejných statků“ (ochrana přírody, zmírnění chudoby, zdravotní reformy aj.). Jiní ale pochybují o realističnosti
odhadů v kontextu elektronického obchodování či racionálních snah vyhýbání se placení daní. Vedle
proveditelnosti a celé řady technických problémů se však stále diskutuje o tom, zda by tzv. Tobinova daň byla
vůbec žádoucí, a to zdaleka nejenom z ekonomických hledisek.
O přísnější regulaci bank a obecně finančních trhů, včetně tzv. stínového bankovnictví, se hovoří - ve světle
nejen kolapsu z roku 2008 - již dlouho. Obvykle pouze hovoří. Nedávné pohoršující štědré bonusy, které si
rozdělili bankéři na Wall Street svědčí o tom, že většina bank se z finanční krize otřepala rychle. Za peníze
daňových poplatníků, v duchu módního hesla o „znárodňování ztrát a privatizaci zisků“. B. H. Obama se sice
obává bank přerostlých v kolosy, jejichž kolaps by byl zničující pro celou zemi. A snaží se o jistá omezení
rizikových aktivit bank pod částečným dohledem státu (tzv. Volckerovo pravidlo). Nicméně hovořit o zásadní
změně v architektuře bankovní regulace či o „kladivu na banky“ je silně nadnesené.
I evropské zkušenosti potvrzují, že pronikání komerčních bank do sfér investičního bankovnictví jejich
odolnost vůči krizím neposílilo. A v Evropě se rodí plán mezinárodní regulace (Basel III) s cílem zvýšení
odolnosti bank vůči krizím. Banky by zde měly mít „lepší kapitál“. Objevují se další návrhy na usměrňování
nebezpečných finančních derivátů atd. Problémem přitom zůstává i to, kdy nastane vhodná doba pro spuštění
nových regulací. Alibistická balancování na hraně kompromisu - mezi potřebou radikálních změn a obavami z
důsledků zpřísnění pravidel - však přílišné naděje na stabilitu finančního sektoru nedávají.
18
Mezi dalšími návrhy regulací čelné místo zaujímá stále se vracející projekt právě tzv. Tobinovy daně.
Myšlenka byla oživena např. nedávnou kampaní desítek organizací ve Velké Británii. Zde bývá daň označována
i coby „daň Robina Hooda“. Postihovala by krátkodobé finanční transakce (přesněji spekulace) a z jejího
výnosu by mohly být financovány mnohé humanitární aktivity. A omezovala by přitom rozsah spekulací na
finančních trzích. Zásadním problémem však zůstává to, že kapitalistickému systému jsou spekulace i krize
vlastní a jsou neodstranitelné. A všeobecná krize dnes již globálního kapitalismu se dále prohlubuje ...
Moderní tržní ekonomika rozleptává vazby k místům, osobám i sobě samému a prohlubuje odcizení.
Alternativní systémy vedou k posilování vztahů, vazeb k místu i úctě k práci a přírodě jako skutečné
udržitelnosti. Zkoumána je anatomie globalizace, s poukazy na mlhavá vymezení, resp. inflační nadužívání
pojmu, který je vnímám jako cosi fatálně nevyhnutelného. Poukazovat lze na spiknutí finančních elit v podobě
vlády tzv. globální monetokracie nebo také na organismy založené na svépomoci a solidaritě, kdy zisk již není
modlou ani posláním. A to nezřídka s vizí ekonomiky, kde by chudší „nepotřebovali“ bohaté, neboť dnes ani
bohatí téměř „nepotřebují“ chudé - ani jako námezdní síly, ani jako konzumenty. Např. V. Forresterová
populárněji varuje před scénářem, kdy je osudem většiny nezaměstnanost. Hospodářství se zde jeví jako horor,
neboť honba za ziskem, automatizací a globalizací produkuje stále více statků pro stále méně lidí. Logickým
pokračováním je hospodářská (a možná nejenom hospodářská) genocida zbavující nepotřebných mas ...
Je tudíž nezbytné nikdy nezapomínat na liberální tržně-kapitalistické mantinely, které stále více zatemňují
nejenom klíčové otázky typu co je, a jak vzniká bohatství. Faktem ovšem zůstává, že bohatství pochází z práce, a
že předpokladem nápravy společenských poměrů je změna ekonomiky - s klíčem v dialektickém překonání
soukromého vlastnictví.
P.S. (1) Bonusově přidejme drobnou anotaci jedné zajímavé publikace:
Systémový pohled na globalizaci a krize
Zdařilou a fundovanou charakteristiku současné pochmurné reality světové ekonomiky i politiky přináší
premiérová knižní monografie Ilony Švihlíkové. Nastoluje závažné otázky perspektiv současného globálního
systému a vyvrací falešný optimismus, že právě probíhající krize jsou pouhým krátkodobým a pomíjivým jevem
na jediné správné cestě k prosperitě. Autorka je ekonomka a politoložka, přednáší na vysokých školách,
publikuje v denním i odborném tisku a náleží ke známým tvářím kritických hnutí hledajících alternativy
k dnešnímu sociálně-ekonomickému uspořádání.
Publikaci s názvem Globalizace & krize: souvislosti a scénáře vydalo koncem roku 2010 nakladatelství
Grimmus (Všeň, 296 s., ISBN 978-80-87461-01-3). Práce zkoumá vazby mezi procesy globalizace a
prohlubujícími se krizemi, vrcholícími současnou ekonomickou „Velkou recesí“. Coby zlomová jsou nazírána
70. léta minulého století a následné tažení neoliberalismu. Kriticky analyzovány jsou hluboké proměny světové
ekonomiky: nadvláda finančního sektoru, moc nadnárodních firem, nové podoby spekulací či vzestup zemí
BRIC.
Knižní publikace završuje předchozí studie autorky, včetně kvalifikačních prací. Staví na systémovém, a
interdisciplinárním, přístupu a v neposlední řadě využívá i instrumentarium dlouhých Kondratěvových vln.
Načrtnuty jsou zde též různé scénáře budoucího vývoje.
Kniha sestává z Úvodu, šesti kapitol a Závěru. Dále členěné kapitoly nesou výstižné názvy: „Od 70. let
k současným krizím“, „Komoditní trhy“, „Řešení krize a přechod do krize dluhové“, „Změny prostředí, v jaké se
státy pohybují“, „Kdo bude ekonomickým vůdcem světa? Tradiční Západ, BRIC, nebo někdo další?“ a „Scénáře
budoucího vývoje“. Publikace obsahuje poznámkový aparát, včetně přehledů literatury a seznamy tabulek a
zkratek.
Text je psán čtivě, svižně a je přístupný i laickému zájemci o (nejen) ekonomické a politické dění. Což však
není na úkor vědecké serióznosti a profesionálního přístupu. Autorka si přitom zachovává i nezbytný a
dostatečně kritický odstup a především, na rozdíl od mnoha jiných textů, nikterak nezakrývá stále palčivější
problémy spojené s fungováním soudobého globálního kapitalismu a prohlubující se jeho všeobecnou krizí.
Která ovšem nemusí vyústit pouze do scénáře nastolení sociálně spravedlivějšího společenského uspořádání
v 21. století ...
Knihu možno doporučit všem přemýšlivějším čtenářům. A to též jako inspirační zdroj a další příspěvek do
kritických diskuzí nad dokumentem „Socialismus pro 21. století“. Hlavní myšlenky anotované publikace
potvrzují trendy zdůrazňované řešitelskými týmy CSTS.
P.S. (2) Na úplný závěr odkažme na výstupy CSTS (včetně např. neprávem opomíjené prognózy vývoje),
které lze nalézt též pomocí http://www.kscm.cz. Současné aktivity Centra strategických a teoretických studií
směřují k závěrečným etapám tvorby komplexního dokumentu „Socialismus pro 21. století“. Na zadání v aktuální podobě - řešitelské týmy pracují od roku 2008. První ucelený materiál k internímu projednání je na
počátku roku 2011 již k dispozici a postupně budou do kritických diskuzí vtahováni i odborníci a zájemci mimo
19
užší či širší rámec CSTS. Připravována je politická expertíza a publikování dokumentu v několika podobách a na
různých platformách. Na jaře 2011 vychází i publikace shrnující aktivity alternativního metodologického týmu
pracovně nazvaná „Kdopak by se Marxe bál? (Socialismus pro 21. století - alternativa)“. Navazuje na mírně
provokativní publikaci „Bojíte se socialismu“ (Heller, J., Neužil, F. a kol., Příbram, Periskop 2007, 196 s., ISBN
978-80-87077-01-6). Zájemce lze odkázat též na shrnující text Látal, I. (ed.): Socialismus pro 21. století. Sborník
statí (Praha, Futura 2008, 293 s., ISBN 978-80-86844-35-0).
K sebereflexi společenské reality
Jiří Mihola
Dějiny pozemské civilizace ukazují, že celková úroveň poznání se sice pomalu, avšak přece jen dlouhodobě
mírně zvyšuje, což posiluje potenciál k řešení hromadících se problémů nás pozemšťanů i k schopnosti odolávat
vnitřním i vnějším nepříznivým vlivům.
Nejvyspělejší prakticky využitelné obory lidské činnosti jsou ty, které jsou spojeny se sofistikovanými
(matematizovanými) metodami jako je fyzika, chemie, astronomie, technika, kybernetika, robotizace,
astronautika, genetika, informatika či navigace. Patří mezi ně také některé obory ekonomie a řízení, jako je
například teorie her. Při vhodném nasměrování na pozitivní činnosti rozvoje a využití tohoto potenciálu by
pozemšťané mohli již v příštích staletích dosáhnout skvělých výkonů, např. zajistit solidní životní podmínky pro
většinu obyvatel planety, podstatně prodloužit kvalitní fázi lidského života, turisticky cestovat za hranice
sluneční soustavy, vyřešit energetický a bezpečnostní problém, zajistit nejen udržitelnost dalšího rozvoje, nýbrž
také jeho další kvalitativní rozvinutí, včetně zefektivnění vzdělávání a výchovy příštích generací apod.
Ke škodě nás pozemšťanů je naopak v některých oborech lidské činnosti jen nepatrný pokrok. Např. přes
skvělé výsledky v některých medicínských oborech stále nemáme spolehlivou diagnostiku ani provázanost
jednotlivých specializací, pročež nejsme schopni léčit celostně. Mezi nejméně rozvinuté obory patří pedagogika
a zejména psychologie a sociologie, které jsou proto nejméně účinné s chabými praktickými dopady. Znalost
lidské povahy je u nás pozemšťanů podprahová, což má za následek hromadění konfliktů, které lidstvo
nadměrně zatěžují, např.:
- výrazně zpomalují tempo poznání zákonitostí, na základě nichž realita funguje,
- u celé populace dochází k trvalému nárůstu některých nežádoucích vlastností jako jsou např. pohodlnost,
agresivita, psychická labilita apod.
- dlouhodobě vycházíme z nesprávných, mnohde úmyslně zavedených tezí, které se po staletí i tisíciletí
tradování přeměňují v nesnadno překonatelné mýty,
- získané poznání je ve větší míře spíše zneužíváno než využíváno, což množství a hloubku mezilidských
konfliktů významně eskaluje.
Nejnovější poznatky nás pozemšťanů o vesmíru ukazují, že nikde ve vesmíru není nic v klidu, ani
v přímočarém rovnoměrném pohybu, linearita je vzácností, ba dokonce zde není nic rovného ani zcela
symetrického. Realita je mnohovrstevnatá, vícedimenzionální a fraktální. Pro zachování stability a funkčnosti
všech systémů je nezbytná přiměřená míra setrvačnosti, která brání šokovým změnám. Výsledkem je
komplikovaná a všestranná dynamika, která je tlumena jak setrvačností systémů, tak jejich schopností
samoregulace. Významné samoozdravné mechanizmy má jak člověk, tak ekonomické i jiné společenské
systémy. Tyto zpětnovazební přirozené systémy je vhodné povzbuzovat, přičemž není radno je narušovat, rušit či
nahrazovat. Proto je smysluplné povzbuzovat imunitní a regenerační systémy jednotlivců, stejně jako tržní
ekonomické mechanizmy společnosti.
Přesto však není dobré spoléhat pouze na ně. Stejně jako drobnou zdravotní rozladěnost zvládne člověk sám,
při vážných onemocněních již potřebujeme lékaře, od kterého požadujeme diagnózu a terapii, která je vždy
nezbytným vnějším zásahem, tak i společnost snese jen určitý rozsah turbulencí a odchylek od optimálních
funkcí. Určité selhání důležitého článku může mít až fatální důsledky, a to jak pro člověka, společnost, lidstvo,
tak i pro celý vesmír.
Proto, aby se významným poruchám systému včas zabránilo, si příroda vytvořila inteligentního člověka, jako
svou součást, aby jí díky svému intelektu pomáhal takové situace řešit efektivněji než by dokázala bez něj.
Naplnění tohoto poslání je náročný úkol, je to ale jediná alternativa existence pro každou vesmírnou civilizaci,
pozemšťany nevyjímaje. Chybou je takovou cestu nenastoupit, stejně jako přeceňovat dosavadní stupeň poznání.
Vzhledem k dokonalé provázanosti všeho ve vesmíru je nanejvýš nepravděpodobné, že by bylo možno
takový úkol zvládnou individuálně. Pravděpodobnější je potřeba specializace a odpovídající kooperace, kterou
někteří mylně považují za jakési omezování svobody a propagování direktivních metod řízení společnosti,
vedoucích k demotivující jednotě. Naopak je potřeba důsledně využít individuálních dispozic a rozdílností ve
schopnostech každého jedince. Proto je potřeba soustředit se na zvládnutí úkolu umět diagnostikovat jaký kdo je,
20
k čemu má nadání a jak vytvářet efektivní vztahy mezi lidmi proto, aby se konfliktům pokud možno předcházelo
a již vzniklé konflikty, aby byly efektivně a včas řešeny.
Právě proto je nezbytné rozvíjet ty obory lidské činnosti, které jsou nejméně rozvinuté.
Smyslem současného dění je eliminovat důsledky nadměrných disproporcí využitím stávajícího poznání.
Tyto důsledky by se jinak v dohledné době mohly projevit např. novým planetárním rozložením vlivu stávajících
mocností, v němž bude dominovat vyčerpanost USA a nástup rozvíjející se Číny. Evropa by mohla doplatit na
uměle vyvolanou globalizaci, byrokratickou centralizaci a nedostatečnou vnitřní soudržnost. ČR podobně jako
Slovensko má nejvyšší čas uvědomit si své národní zájmy a zaujmout důstojné, reálné, ale také sebevědomé
postavení ve světě. Smyslem současného dění tedy je poučit se z vlastních chyb, které způsobí mnohé nelehké
chvíle stále většímu počtu obyvatel naší planety.
Jde o to, že se civilizované země nechaly ukolébat relativním komfortem svých občanů, zatímco méně
rozvinuté země bezmocně přihlížely svému drancování. Jde tedy o to, zda se „slušní“ lidé vzchopí a
prokouknou davovou deziluzi, která má svůj účel, a podniknou kroky k využití svých znalostí, schopností a
možností.
Několik poznámek sebereflexi společenské reality
Radim Valenčík
Materiál vychází z prezentace přednesené d danému tématu na teoretickém semináři EPS-SI na VŠFS 8. 12.
2010. Tučně je text původní prezentace, k tomu jsou připojeny rozvíjející poznámky.
(1)
Otázky:
1. Kam jsme došli a co dál?
Je naše doba běžnou etapou vývoje, nebo se problémy současného civilizačního vývoje zauzlují?
2. Jaký je smysl bytí a žití?
…a lze otázku smyslu řešit?
3. O co v současné době jde?
…a komu?
4. Na čem založit sebereflexi současného dění ve výše uvedených kontextech?
Po jakých teoretických nástrojích sáhnout?
(2)
Ad 1.: Kam jsme došli a co dál?
Stojíme na prahu konstituování vzdělanostní společnosti, což je změna srovnatelná s průmyslovou
revolucí.
Zdůvodnění tohoto tvrzení jsem na stránkách Marathonu věnoval pozornost mnohokrát a nic nového asi
nedokážu v nejbližší době dodat. Snad jen to, že krizové situace se většinou dávají do souvislosti
s ekonomickými cykly odvozenými od inovačních vln. V případě změny tohoto typu se jedná o něco jako
hypervlnu.
Problémem je hlavně nutnost zlomu setrvačných trendů, což má i zájmový kontext.
Jedním z možných vysvětlení současných ekonomických problémů, resp. toho, proč došlo k tak hluboké
ekonomické krizi (která je mohutnými intervencemi jen překrývána), je, že možnost setrvačného vývoje se
vyčerpala. Potřebujeme nový typ růstu odpovídající povaze vzdělanostní společnosti, kdy těžištěm potřeb jsou
potřeby bezprostředně spojené s rozvojem schopností. Tomu odpovídá i dominantní role sektoru produkce a
šíření poznatků (věda a vzdělání) a na něj navazujícího sektoru podpory uchování lidských schopností (zdravotní
péče, relaxace, rekreace). Místo toho intervencemi podporujeme setrvačných typ růstu s převažující
neproduktivní spotřebou.
(3)
Ad 2.: Jaký je smysl bytí a žití?
Smysl jako vztažení k „přesahu“.
„Přesah“ je to, k čemu můžeme vztáhnout náš život a co nás život časoprostorově i významově přesahuje.
Co je „přesahem všech přesahů“, tím, co dává všemu smysl?
Je vůbec něco takového?
Vize kvalitativně neomezené vývoje, který chápeme vždy jen v rámci setrvačných schémat.
21
To, co označujeme za „lidskou civilizaci“ můžeme považovat jen za malou epizodu celkového, kvalitativně
neomezeného procesu vývoje, který může mít např. následující pokračování:
- Osvobození se od časoprostorových limitů.
- Existence lidského myšlení (v komplexu všech dalších atributů toho, co dělá lidské vědomí lidským) od
přímé vázanosti na nosič, na kterém historicky či vývojově vzniklo, tj. na lidské tělo.
(4)
Ad 3.: O co v současné době jde?
Poprvé je v dějinách vytvořena možnost toho, aby „svobodný rozvoj každého byl podmínkou rozvoje
všech a svobodný rozvoj všech podmínkou rozvoje každého“.
Není přesnější vyjádření toho, jak si představit funkční společnost, tj. společnost, která vyřešila problémy
svého zrodu, svého uspořádání a chystá se vykročit k další vývojové etapě.
Produktivní charakter toho, co člověku přináší uspokojení, pocit štěstí či radosti.
Ekonomické, nebo sociální? Řešení tohoto dilema spočívá v tom, že hledáme takové pojetí společnosti, ve
kterém plný a svobodný rozvoj každého člověka současně působí na ekonomiku jako nejvýznamnější faktor
ekonomického růstu.
Efektivnost nikoli jen úspory v sociální oblasti, ale též zvýšení produktivity sektoru sociálních služeb,
tj. jejich zpětného vlivu na ekonomiku.
Z toho např. vyplývá, že skutečné reformy musí být založeny na radikálním zvýšení produkčních efektů
sociální sféry (produkce a uchování lidských schopností). Jakýkoli jiný pohled se skutečnými reformami nemá
nic společného a je jen projevem zoufalé snahy udržet setrvačných charakter vývoje, pro který je příznačné
následující:
- Spotřeba má převážně neproduktivní charakter.
- Převažuje investování do společenské pozice.
(5)
Ad 4. Na čem založit seberflexi současného dění ve výše uvedených kontextech?
Teorie her jako „nastavení zrcadla“ nám samotným:
(Na tento velmi pozitivní význam teorie her, která v tomto smyslu nabádá člověka ke skromnosti, se dost
zapomíná.)
- Jaký hry hrajeme a do jakých her jsme vtahováni.
- Jak v těchto hrách obstát.
- Jaké role přijímáme, jsou nám vnucovány či necháme si vnutit.
(Konfrontace naší člověčí namyšlenosti s exaktním popisem slabostí, kterým můžeme podléhat.)
(Teorie her, pokud ji chápeme jako nástroj pochopení toho, co se děje, i jako určitý prostředek „nadhledu“,
který je v současné době více než užitečný, je patrně důležitou součástí dnešní intelektuální kultury.)
3. Hlavní materiály
Terorismus a jeho dopady v kontextu s informačními médii
Jaroslav Šetek
Teroristické akce 11. září 2001 potvrdily, že mezinárodní terorismus přerostl v globální dimenzi. Článek
analyzuje a komparuje ekonomické a sociální souvislosti teroristických akcí od tohoto období v kontextu
s informačními médii. Zároveň popírá, že neexistuje podíl tragických událostí ze září 2001 na startu finanční
krize o sedm let později - v září 2008.
Výchozí filozofie
Anglický filozof, logik a ekonom William Stanley Jevons v 70. letech 19. století prohlásil, že ekonomikou
hýbou sluneční skvrny. Zní to komicky, dokonce jako fantasmagorie, ale ve slunečních skvrnách jakoby působila
magie a podstatně ovlivňovala lidské chování - dění na světových trzích, ale i tvorbu různých forem skupinového
zla – od válek počínaje až po teroristické akce. Typickými slunečními skvrnami jsou produkty postmoderní
společnosti, tj. novinové články a mediální zprávy o vývoji ekonomiky v regionech světa, situaci na finančních a
komoditních trzích, teroristických akcích, přírodních, ekologických a humanitárních katastrofách apod.
22
Mechanismy prosazování zájmů a cílů používají nejrůznější nástroje, a to od násilí až po jednání. Plně se lze
ztotožnit s teorií amerického politologa Roberta Alana Dahla, který počátkem 60. let minulého století ve své
knize Moderní politická analýza [1] upozornil, že pojem moc se může překrývat s významem slova „autorita“ a
„vliv“. V demokracii spatřuje dilema mezi participací občanů na rozhodování a účinností systému. Spolu
s francouzským sociologem a publicistou Raymondem Aronem zastává názor [2], že moc v demokraciích je
rozptýlená a nekoncentruje se v rukou elit. Jednu z hlavních příčin rozptýlené moci právě spatřovat
v informačních médiích.
Na počátku bylo září, proto přívlastek „černé“, obdobně jsou na tom i jedenáctky
Studia dějin skupinového zla terorismu potvrdí, že dimenzi mezinárodního i globálního získal v září.
Definovat terorismus s přívlastkem „mezinárodní“ není jednoznačné. První názorové rozdíly se projevily již
v diskusích ve Zvláštním výboru pro mezinárodní terorismus po roce 1973, a to právě v souvislosti s událostmi
na Blízkém východě na přelomu 60. a 70. let minulého století [3].
Po rocích 1948 a 1967 se za arabsko-izraelských válečných konfliktů stalo Jordánsko zemí, kam směřoval
masový příliv palestinských uprchlíků. S tímto přílivem přišly i palestinské milice, které nerespektovaly autoritu
jordánského krále a teritoria Jordánska využívaly jako základny teroristických operací a 16. září 1970 svrhnout
jordánského krále Husajna. Jordánské ozbrojené a bezpečnostní složky proti palestinským milicím razantně
zasáhly, dostalo se do střetu se Sýrií (podporující Palestince) a rebely vyhnalo. Jako pomsta palestinských rebelů
za události 16. září 1970 vznikla v roce 1971 jako odnož Fatahu (ozbrojeného křídla Organizace pro osvobození
Palestiny) teroristická organizace Černé září a stanovila si za svůj cíl zničení státu Izrael. Největší teroristický
akt organizace Černé září byl 5. září 1972 během XX. letních olympijských her v Mnichově. Tehdy tato
teroristická organizace unesla a zavraždila 11 izraelských sportovců. Tato tragická událost vešla do dějin pod
názvem Mnichovský (olympijský) masakr. Tento čin na olympijské půdě, vedl k zatím největší tragédii a krizi
moderních olympijských her. Jinak teroristické aktivity Černého září byly intenzivní až do roku 1975, po tomto
roce značně zeslabily. Po celé období poloviny 70. let minulého století nelze hovořit o žádném vlivu těchto
teroristických aktivit na světovou ekonomiku.
Globální terorismus na scénu vstoupil 11. září 2001 útoky na Světové obchodní centrum teroristickou
organizací Al-Káida, která se tak vynesla na nechvalnou první pozici před Černé září, Hamás, Irskou
republikánskou armádu a dalšími. Tuto tragédie lidstvo konečně dává dohromady, snaží se poznat skutečné
příčiny, dopady, periodičnost atd..
Uplynul rok a světem otřásl další teroristický útok (akce teroristické organizace Džammá Islámija, napojená
na Al-Káidu), a to 12. října 2002 v indonéském Bali s bilancí 202 obětí na lidských životech. Z hlediska
provedení neměl teroristický čin globální dopad. Podle výsledků vyšetřování byl plánovaný na 11. září 2002 na
den 1. výročí útoků na New Yorku, kvůli zdržení s výrobou trhavin však akt přesunut na 12. října 2002.
Za dva a půl roku – 11. března 2004 světem otřásla další tragédie – teroristické útoky v Madridu s bilancí 191
obětí na životech. Tento teroristický akt snad byl poslední s periodičností v magii jedenáctek. Dosud je tabu, co
skrývá série teroristických útoků ze dne 7. července 2005 na Londýn (bilance 52 obětí na životech).
Počet teroristických útoků v západním světě je sice malý, ale jejich bilanci nelze pouze přepočítat na počet
mrtvých obyvatel západních států, např. ve srovnání s dopravními nehodami, přírodními katastrofami za určité
časové období, apod..
Podstata magie je v „mocných a nemocných“ médiích
a ta způsobují „sluneční skvrny“,
jejich důsledkem jsou externality
Velmi často se stává, že názor nebo pouhá spekulace významné instituce globálního významu (např.
Mezinárodního měnového fondu, Světové banky…) nebo významného světového politika či bankéře začne žít
vlastním životem a postupně se vlastně sama naplňuje. Je to dáno tím, že chování trhu je z velké části
psychologická záležitost, tedy i ekonomické chování lidí je výsledkem značné manipulace prostřednictvím
informačních zdrojů. Lidé jako producenti i konzumenti nejsou stroje a právě v ekonomice to je citelně znát.
Z tohoto důvodu leccos nasvědčuje tomu, že i finanční krize nastartovaná pádem investiční banky Lehman
Brothers dne 15. září 2008 pochází ze „slunečních skvrn“ důsledkem „mocných nemocných“ médií. V této
souvislosti se otevírá otázka: „Jakou nemocí trpí současná média“. Odpověď na otázku není jednoduchá, neboť
současná média trpí minimálně třemi typy chorob: psychickými, infekčními a onkologickými. Příčina jejich
onemocnění spočívá v ekonomických aspektech. Přesnou diagnózu může stanovit „lékař“ v profesi sociologa,
ale způsob jejich léčby je těžko proveditelný. Spočíval by metodách, které by byly v rozporu se zásadami
demokratického politického systému.
23
Obdobnou spekulaci lze sledovat i v souvislosti s akcemi terorismu. Teroristé uznávají jiné „morální
hodnoty“ než ostatní majorita populace konzumní společnosti, přesto si vynucují pozornost zvlášť brutálními
prostředky, při kterých umírají nevinní lidé. To nedělají kvůli penězům jako organizovaný zločin (mafie), ale
z ideologického přesvědčení. V určité symbióze s terorismem se nacházejí informační zdroje, které se v současné
době stávají strategickou psychologickou zbraní pro teroristické organizace.
Informační zdroje zredukovali význam slova „džihád“. Od událostí 11. září 2001 každý laik bez sebemenších
znalostí religionistiky z informačních médií chápe džihád jako „svatou válku“ [4] – násilnickou, krvavou věc.
V muslimském náboženství však neexistuje pouze jeden koncept, ale čtyři:
džihád srdcem - přemáhání hříchu, projevy zbožnosti
džihád jazykem - podpora a šíření misijní činnosti islámu.
džihád mečem - vedení válek za obranu islámu.
džihád rukou - pomoc potřebným, charitativní činnost.
Z výše uvedeného důvodu mají teroristické akce a hrozby islamistů významnou informační podporu. Vedle
ní je významná a prioritní informační hodnota teroristického útoku, a proto je zaměřený na čelná světová
ekonomická, finanční a politická centra - New York, Washington, Londýn. V těchto centrech již teroristické
útoky provedeny byly (New York a Washington 11. září 2001, Londýn 7. července 2005), Útok na místo město, o němž lidé ve světě obecně nic nevědí, je pro média nezajímavý, a proto nelze očekávat, že se stanou
prioritou teroristických skupin. Proč tedy došlo k teroristickým útokům v Bali a v Madridu.
Indonéské Bali nepředstavuje žádné významné finanční a obchodní centrum ve světové ekonomice, nicméně
je významné v oboru turistického ruchu. Z tohoto důvodu se také zřejmě stalo předmětem teroristických útoků,
jejichž aktérem byla Džammá Islámija (napojená na Al-Káidu), jejíž ideologie má kořeny v muslimském
nacionalistickém hnutí a usiluje o posílení islámu v sekularizované Indonésii. Teroristé při plánování útoku
předpovídali, že mezi oběťmi bude také značná část turistů převážně z Austrálie, dále že útoky odradí zájem o
turismus do této oblasti a ekonomicky ji poškodí, což způsobí mediální zájem. Vše se podle očekávání teroristů
naplnilo. Rovněž rozsudky trestů smrti a vykonané popravy tří hlavních aktérů teroristických útoků v roce 2008
se staly předmětem mediálních zájmů, neboť hlavní titulky „Mučednická smrt tří atentátníků“ zvýšily poptávku
po médiích, zároveň také zvýšily odhodlání k fanatismu některých radikálních islamistů.
Španělsko představuje v evropském integračním procesu méně rozvinutou ekonomiku, přesto metropole
Madrid byla rovněž terčem sérií teroristických útoků, kdy zahynulo 191 obyvatel. Přesto její význam byl značně
mediální. Jednak „v soutěži“ teroristických skupin – povedlo se to, na co baskická teroristická organizace ETA
od roku 1959 neměla. Teroristická akce tři dny před parlamentními volbami byla z politologického hlediska
významná – přitahovala pozornost ve dvou směrech. Zaprvé okamžité označení za původce islamistické
teroristické organizace by snížilo šance na znovuzvolení vládnoucí středo-pravicové Lidové strany, neboť mnozí
voliči by považovali islamistický útok za odvetu účasti španělských ozbrojených sil ve válce v Iráku, což bylo
podporované španělskou vládou. Zadruhé přisouzení útoků separatistické organizaci ETA by nemělo
jednoznačnou volební interpretaci, mohla by dokonce posilnit vládnoucí Lidovou stranu, která v okamžiku voleb
zastávala politiku tvrdé ruky proti skupině ETA a baskickému separatismu. Hlad po informacích a tlaky
politických sil vedly do voleb k informačnímu zmatku. Vláda byla mnohými obviněná z pokusu o zamlčování
nepohodlných informací. V každém případě pravděpodobnost, že se jednalo o akci islamistické teroristické
skupiny a dojem, že se vláda tento fakt snažila zatajit, vedl k masívní mobilizaci levicově orientovaných voličů.
Výsledek voleb byl neočekávaně příznivý pro středo-levicovou Španělskou socialistickou dělnickou stranu, která
vyhrála volby a sestavila vládu. Španělská národní tragédie ze dne 11. března 2004 tak byla za přispění
mediálních tlaků „pozitivní externalitou“ pro vítězství levice ve volbách. Pro aktéry teroru znamenala „mediální
úspěch“ – ovlivnění parlamentních voleb.
Vyčíslení dopadů globálního terorismu – skutečnost a předhánění médií
podle původu informačního zdroje
Existuje přímá závislost a provázanost ekonomických systémů USA, Japonska a eurozóny. Z této
provázanosti vyplývá i zákonitost, že veškeré zásahy do ekonomického systému USA nacházejí patřičnou
odezvu v celosvětovém hospodářství. První ekonomické hypotézy předpokládaly, že tato katastrofa bude mít
rozsáhlé důsledky, které se projeví v ekonomickém systému USA a následně i v ostatních světových
ekonomických centrech, což povede k celosvětové dlouhodobé recesi [5]. Pesimistické hypotézy, které
vycházely z ekonomických aspektů dopadů katastrof a s ní spojenou odvetou na boj s terorismem, se tak staly
předmětem medializace. Celková bilance ekonomických dopadů není a je značně vágní, a to z důvodu co vše
kalkulovat od ekonomických škod ze dne 11. září 2001, přes zvýšené výdaje na bezpečnost, až po přímé a
nepřímé vojenské výdaje na operaci Trvalá svoboda (Afghánistán, Irák), která dosud není ukončena.
24
Podle zveřejněných zpráv Federálního úřadu vyšetřování byly celkové náklady teroristů na akci 11. září 2001
ve výši 0,5 mil. USD. Co zatím způsobila tato částka:
a) Odhaduje se, že teroristé za výše zmíněnou částku způsobili škody jen v New Yorku ve výši 40 mld. USD
(nejsou započteny škody po útocích na Pentagon a při zřícení letadla v Pensylvánii). Hodnocení „ekonomické
efektivnosti podnikání teroristů“, tj. rentabilita - poměr 40 mld. /0,5 mil. jasně svědčí o značných ekonomických
škodách. Presentování těchto informací v médiích opět přináší „popularitu“ teroristům, a to se nijak
nezapočítávají oběti na životech (z hlediska konceptu „Teorie hodnoty lidského života“ podle Jeana Baptisty
Saye) [6]. Stejně tak se nezapočítává „amortizace“ lidského kapitálu, a to psychologickými dopady tohoto
tragického dne [7]. Vypracované odborné studie Newyorské akademie medicíny a ostatních amerických
klinických psychologů a psychiatrů dokazují, že obyvatelé New Yorku podléhali po zářijových událostech roku
2001 dvakrát častěji depresím než ostatní Američané. V mnohých případech byl diagnostikovaný
posttraumatický stres, který moderní obory psychologie a psychiatrie analyzovaly v podstatě až jako následek
války ve Vietnamu. V historii Spojených států amerických se najde pouze jediná událost srovnatelná s touto
národní tragédií, a to úder na Pearl Harbor v roce 1941 [8].
b) Bezprostředně po teroristických útocích vyčlenil Kongres tzv. první balík peněz pro boj s terorismem v
částce cca 40 mld. USD, z toho do rozpočtu na obranu 17 mld. USD, 11 mld. USD přidělil městu New York a 10
mld. USD na vnitřní bezpečnost. Na rok 2002 bylo v rámci federálního rozpočtu navýšeno dalších 34 mld. USD
na bezpečnostní záležitosti [9].
c) Kompenzace ztrát amerických leteckých společností, které několik dní nemohly provozovat lety a
kompenzace ztrát pro rodiny a pozůstalé obětí tragédie byla v letech 2001 až 2006 stanovena ve výši 13,6 mld.
USD [10].
Výše uvedené vyčíslení škod a zvýšených veřejných výdajů po teroristických útocích z 11. září 2001
nezpůsobilo Spojených států amerických vážnou slabost jejich ekonomice. Je to dáno především důsledné
diverzifikaci a decentralizaci ekonomického systému. Proto také ekonomické souvislosti s 11. zářím 2001
nepřispěly k nastartování finanční krize pádem investiční banky Lehman Brothers dne 15. září 2008. Přestože
ukončení boje s terorismem je v nedohledu, nastiňují se první prognózy vyčíslení celkových nákladů tohoto boje
pro Spojené státy americké, a to do 4 bil. USD. Tato prognóza vychází z válečného nasazení v Afghánistánu a
Iráku a její autoři Joseph Stiglitz a Linda Bilmesová to uvedli v roce 2008 v knize Válka za tři biliony dolarů.
V roce 2010 navýšili svůj odhad o další 1 bil. USD na 4 bil. USD. Podle nich za navýšením původního odhadu
stojí mnohem vyšší počet válečných veteránů, kteří po vojenské službě potřebují lékařskou a sociální péči.
Oproti původním předpokladům také vzrostly o 30 % náklady na zdravotní péči ve Spojených státech
amerických.
Výdaje na boj s terorismem v kontextu s prohlubováním finanční krize
– „mediální strašák“
V současných podmínkách není zcela jasné do jaké míry jsou validitní prognostické výpočty zmíněných
ekonomů Josepha Stiglitze a Lindy Bilmesové, ale jenom skutečnost, že se jedná o přední světové ekonomy
může výrazným způsobem změnit vojensko-politická rozhodnutí k urychlenému ukončení zmíněných válečným
operací. Tím však enormní výdaje na boj s terorismem neskončí, preventivní protiteroristická opatření budou
muset zesílit v rámci bezpečnostní strategie na národní úrovni Spojených států amerických a NATO.
Bez ohledu na to, jaké bude celkové skutečné vyčíslení válečného nasazení v Afghánistánu a Iráku a varianta
boje s terorismem, nelze spatřovat v těchto ekonomických souvislostech příčiny možné světové finanční krize.
Z makroekonomického hlediska je vnik tohoto rizika zajištěn značnou zesilující decentralizací a podle
historických zkušeností (zejména z období války ve Vietnamu) [11] mají výdaje na obranu a bezpečnost dokonce
stimulující vliv na rozvoj ekonomiky. Tento vliv by v konečném důsledku přispěl i ke zmírnění
makroekonomických dopadů zmíněné finanční krize z roku 2008.
Závěr
Z hlediska informačních a sociologických teorií jsou zrůdní teroristé „hlavní hrdinové". Představují jakési
„stars“ v nekonečných seriálech s nejvyšší sledovaností. Každá teroristická akce je senzací, a ta se na mediálních
trzích vítá, neboť zvyšuje zisk. Hlavní titulek – teroristická akce a její bilance, tj. mrtví, ranění, mimořádná
bezpečnostní opatření, bezprostřední reakce na komoditních a finančních burzách vyvolá následný strach [12].
Ten představuje na straně jedné moc teroristů, ale také na straně druhé zdroj příjmů pro majitele informačních
médií. Lze tedy tvrdit, že teroristické akce znamenají „pozitivní externalitu“ pro ekonomiku mediální sféry.
Jednou z možných variant obrany před terorismem by bylo zbavit teroristy publicity zákazem zveřejňování
fotografických a filmových záznamů teroristických aktů. Na tuto formu obrany by však tvrdě reagovali
25
podnikatelské subjekty z oblasti publicistiky. Argumentovali by porušováním svobody slova, ne svobodu
„prodávat krev“ na titulní stránce. Je téměř jisté, že každý demokratický stát při respektování svobody slova by
prohrál případné soudní spory, vzešlé ze žalob ekonomicky poškozených podnikatelských subjektů v oblasti
mediálních zdrojů. Nelze ani vyloučit případné finanční sankce vůči státu, a to formou úhrad kompenzací za ušlé
zisky důsledkem „nastolené cenzury“ vůči médiím.
Použité zdroje:
[1] Dahl, R. A.: Modern Political Analysis, New Jersey, Practice Hall, 1983
[2] Raymond, A.: Demokracie a totalitarismus, Atlantis, 1998
[3] Šetek, J.: Ekonomické a sociální dopady skupinového zla terorismus, Marathon 6/2007, číslo 78
[4] Hübsch, H.: Fanatičtí bojovníci ve jménu Alláha, Praha, Naše vojsko, 2002
[5] Šetek, J.: Ekonomické a sociální dopady skupinového zla terorismus, Marathon 6/2007, číslo 78
[6] Say, J. B.: Traite d´economie politice, Paříž, 1803
[7] Šetek, J.: Ekonomické a sociální dopady skupinového zla terorismus, Marathon 6/2007, číslo 78
[8] Šetek, J.: Ekonomické a sociální dopady skupinového zla terorismus, Marathon 6/2007, číslo 78
[9] Šetek, J.: Mezinárodní terorismus z mikroekonomického a makroekonomického hlediska, Marathon
1/2008, číslo 79
[10] Šetek, J.: Mezinárodní terorismus z mikroekonomického a makroekonomického hlediska, Marathon
1/2008, číslo 79
[11] Samuelson, P. A. – Nordhaus, W. D.: Ekonomie, Praha, Svoboda, 1991
[12] Higgs, R.: Politická ekonomie strachu, Praha, Alfa Publishing, 2006
Vývoj průměrné mzdy České republiky
Jiří Zmatlík
Marek Štelčí
Tento příspěvek vzniknul v rámci výzkumného záměru MSM 6840770038 Rozhodování a řízení pro
průmyslovou výrobu III – TU11.
O problematice průměrné mzdy, jakožto základním makroekonomickým údajem každého státu, a jejích
projevech se v současné době živě debatuje v ekonomickém, politickém, ale i laickém prostředí. Většina z nás
má představu, kolik přibližně průměrná mzda v České republice činí, ale již málokdo dokáže uvědomit si hlubší
souvislosti s dalšími makroekonomickými ukazateli, distribucí mezd či hodnotu průměrné mzdy správně
interpretovat. Průměrná mzda představuje statistický průměr, ve skutečnosti však velká část zaměstnanců
v České republice pracuje za mzdu výrazně nižší. Důvodem je, že i relativně malá skupina lidí s výrazně
nadprůměrnými platy způsobuje asymetrii rozdělení a posouvá statistický průměr výše od svého skutečného
středu. Východiskem tohoto článku bude nalezení teoretických i praktických souvislostí mzdy s ostatními
ukazateli národního hospodářství a případně krátkodobá prognóza. Cílem bude analyzovat mzdu za patnáctileté
období, nebudou-li dostupná data k provedení statistických analýz za celé sledované období, použiji kratší
časovou řadu.
Časovou řadou rozumíme údaje uspořádané z časového hlediska. Z primárního pohledu můžeme v případě
průměrné hrubé měsíční mzdy hovořit o časové řadě odvozených (poměrných ukazatelů) a dále ji lze označit dle
časového hlediska za řadu okamžikovou. Nejčastěji se jedná o endogenní1 proměnnou.
Při interpretaci údajů jednotlivých analýz je nutné mít stále na paměti, že každé výběrové šetření je zatíženo
výběrovou chybou. Údaje jsou zkresleny i tím, že některé oslovené jednotky neposkytly potřebné údaje, či je
poskytly špatně. Zohlednit bychom měli i vliv databází podniků a organizací, kde může docházet především
k odchylkám u dosaženého stupně vzdělání či klasifikace zaměstnání. Jednotlivé druhy zkreslení lze považovat
za nevýběrovou chybu a její vliv je postupně snižován víceúrovňovými kontrolami. Uvedené faktory přesto
mohou způsobit drobné zkreslení údajů oproti realitě.
Pokud analyzujeme jednotlivá odvětví národního hospodářství klasifikovaná dle OKEČ (Odvětvová
klasifikace ekonomických činností), jsou patrné rozdíly mzdového ohodnocení jednotlivých zaměstnanců.
Dlouhodobě nejlepší platy panují u zaměstnanců sektoru „finančního zprostředkování“. Za celé sledované
období se však nezanedbatelně nad hranicí průměrné mzdy pohybuje i „Výroba a rozvod elektřiny, plynu a
vody“ spolu s odvětvím „Těžby nerostných surovin“ a „Veřejná správy a obrany.“ Oblasti primární sféry, tedy
„Zemědělství, myslivost, lesnictví“ spolu s „Rybolovem a chovem ryb“ jsou po celé sledované období pod
1
Vysvětlovanou, závisle proměnou.
26
úrovní průměrné hrubé mzdy. Dlouhodobě nejhůře oceněni jsou zaměstnanci „Ubytování a stravování“. Mzdová
úroveň zaměstnanců „Činností v oblasti nemovitostí, pronájmu; podnikatelské činnosti“, „Zdravotnictví a
sociální péče; veterinární činnosti“, „Dopravy a skladování“ spolu se „Stavebnictvím“ kopíruje ve sledovaném
období průměrnou mzdu České republiky. Změna v rostoucím trendu nastává v letech 2008 a 2009, kdy vlivem
hospodářské krize mzdová úroveň většiny odvětví, spolu s průměrnou hrubou mzdou za celé národní
hospodářství stagnuje či klesá. Vysoké mzdy rostly za sledované období absolutně více a nízké platy méně,
z tohoto důvodu docházelo k prohlubování rozdílů mezd mezi odvětvími.
Reálná mzda versus nominální mzda
Navzdory růstu nominální mzdy v letech 1997 a 1998 byl index spotřebitelských cen (inflace) na stejné
úrovni (respektive vyšší) jako index nominální mzdy. Důvodem je, že na jaře roku 1997 se začala ohlašovat
hospodářská recese. Vláda na tuto situaci reagovala mnoha rozpočtovými balíčky, které výrazně snížily výdaje
vlády. Ekonomika trpěla hospodářskou stagnací ve spojení s velkým schodkem obchodní bilance. Zhoršující se
situace ekonomiky v ČR a rovněž měnová krize v Asii nakonec vedly k tomu, že zahraniční kapitál a investoři
začali opouštět zemi, Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.]. Míra inflace kvůli nepříznivé ekonomické situaci v
ČR v letech 1997 a 1998 dosahovala 8,5 % respektive 10,7 %, zatímco nominální mzda rostla meziročně o 9,9
%, respektive 9,2 %. Z tohoto důvodu došlo k stagnaci či dokonce meziročnímu poklesu reálné mzdy (pokles
kupní síly mzdy). Trend vysoké inflace v počátku sledovaného období byl způsoben převážně probíhající
deregulací energií a jiných komodit2. V roce 1999 inflace výrazně klesá a minimum nastává v roce 2003, kdy
inflace dosahuje hodnoty pouze 0,1 %. Ekonomický boom na počátku 21. století opět přináší růst inflace (tzn.
inflace tlačená poptávkou, tedy růst spotřebních a investičních výdajů), na druhou stranu nominální mzda roste
vyšším tempem. Z tohoto důvodu rostla i reálná mzda v letech 2000 až 2009 průměrným tempem 3,43 %, kdy
výrazný pokles přinesla až hospodářská krize a globální recese ekonomiky na konci sledovaného období.
Vliv recese ekonomiky v letech 2008 a 2009 se na český trh práce projevil u mnoha statistických ukazatelů.
Meziroční poklesl evidenční počet zaměstnanců, což potvrzuje propouštění a rušení pracovních míst (především
v průmyslových odvětvích a navazujících činnostech, tj. „doprava a skladování“. Druhou oblastí jsou mzdy,
jejichž trend zaznamenal posun úrovně dolů vzhledem k vývoji v předchozích letech. To vysvětlují v souvislosti
s očekávanou nepříznivou situací zaměstnavateli přijatá opatření, tedy např. omezení až zmrazení růstu mezd
(tarifů) či krácení mimořádných odměn, [Zdroj ].
Pomocí analýzy údajů za podnikatelskou a nepodnikatelskou sféru jsme zjistili, že průměrné tempo růstu
nominální mzdy podnikatelské sféry za sledované období je 9,11 % a průměrné tempo růstu nepodnikatelské
sféry činí 8,43 %. Za rychlým růstem mezd podnikatelské sféry především v letech 2005 až 2008 je způsoben
především nižší mírou nezaměstnanosti, s tím související a firmami pociťovaný strukturální nedostatek
kvalifikovaných pracovníků na trhu práce u určitých profesí a v neposlední řadě se jednalo o reakci na růst
spotřebitelských cen domácností.
Diferenciace mezd
Analýza nám také znovu potvrzuje, že extrémní hodnoty zaměstnanců s nejlepším mzdovým ohodnocením
(platy top-managementu) vychylují a zvyšují průměrnou mzdu. V reálu dochází k tomu, že průměrná mzda
neodpovídá mzdě nejvíce zastoupené skupiny zaměstnanců.
2
Viz Tab. 2 Indexy spotřebitelských cen - životních nákladů (čtvrtletně) dostupná na
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/isc_cr
27
Graf 1 Distribuce mezd - vybrané kvantily průměrné mzdy, [Zdroj ]
Při detailnějším pohledu zjišťujeme, že nejvíce rostou meziročně mzdy na devátém decilu (průměrně o 6,83
% ročně) a třetím kvartilu (průměrně 6,29 % ročně). Naopak nejméně rostou nejnižší mzdy tj. na prvním decilu
(5,41 % ročně). V minulosti byly právě mzdy úzké skupiny lidí s vysokým platem hlavní příčinou diferenciace,
která vedla k růstu variačního koeficientu. Tento vliv mírně opadá (za poslední tři roky, tj. 2007 – 2009 byl
průměrný meziroční růst devátého decilu pouze 4,06 %).
Kromě samotného absolutního vývoje je možné pozorovat souvislost průměrné mzdy a domácí spotřeby či
míry úspor domácností. Absolutní výše výdajů domácností na spotřebu není v rámci analýzy souvislostí
s průměrnou mzdou příliš vhodná z důvodu nižší přehlednosti grafů, jako vhodnější se jeví srovnání indexů
reálné mzdy s indexy výdajů domácností na spotřebu.
Graf 2 Vztah výdajů domácností na spotřebu a mzdy, [Zdroj ]
Zjistili jsme, že při růstu mezd, jakožto hlavního příjmu domácností, rostou i výdaje na spotřebu a analogicky
při poklesu mezd klesají i výdaje na spotřebu, což potvrzuje Graf 2. S výdaji na spotřebu úzce souvisí i úspory
domácností.
Míra hrubých úspor domácností bývá tradičně definována3 jako poměr objemu úspor a objemu hrubého
disponibilního důchodu a vyjadřuje průměrný sklon domácností k úsporám.
3
ČSÚ: Hlavní makroekonomické ukazatele (data a metodické vysvětlivky)
28
Graf 3 Míra hrubých úspor domácností - vývoj, [Zdroj ]
Osobu neznalou problematiky by zřejmě napadlo, že s růstem mezd porostou i úspory domácností. Podle
provedené analýzy nelze tento předpoklad generalizovat. Sledujeme-li trendy vývoje průměrné mzdy, míry
hrubých úspor domácností a výdajů domácností na spotřebu, získáváme zajímavé výsledky. Spotřební chování
domácností se velice rychle přizpůsobuje a reaguje na vývoj mezd (v rozmezí let 1996 až 1998 dokonce k zcela
stejným změnám), úspory domácností však až do roku 2004 klesaly (domácnosti v rozmezí letech 1995 až 2004
stále méně spořili, i když jejich mzdy rostly). Následující nárůst je dle odborníků4 způsoben převážně nástupem
alternativních forem spoření.
Mzda dle demografických charakteristik
Mzdy nerostou v celém sledovaném období úměrně věku zaměstnanců. Během sledovaného období nedošlo
k výrazné změně, co se týká lokálních maxim – ty jsou nejčastěji mezi 30 – 34 lety, obecněji v rozmezí 30 – 40
let a dále mezi 60 – 64 rokem života. Lokální maximum v kategorii 60 – 64 let má odůvodnění v odlišné
struktuře zaměstnanosti, chybí zde totiž velká část zaměstnanců s nízkým platem, což vychyluje platy do vyšších
úrovní. V kategorii 60 – 64 let pracují převážně muži, kde je obecně plat vyšší a více kvalifikovaní
zaměstnanci5. Nejnižší mzdy pobírají nejmladší zaměstnanci, tedy převážně ti, kteří stojí na počátku své kariéry.
Na druhou stranu v nejnižších věkových kategoriích roste průměrná mzda nejrychleji.
Dále bylo statistickými analýzami zjištěno, že zaměstnanci v současné době vstupují do zaměstnání později,
než tomu bylo dříve. Důvodem je vyšší počet studentů vysokých škol - mladí lidé se déle připravují na vstup do
zaměstnání a získávají příslušnou kvalifikaci.
Z časových řad jsou patrné rozdíly mezd mužů a žen. Mzdy mužů v rámci sledovaného období rostou
průměrným ročním tempem 6,96 % a mzdy žen 6,87 %, absolutně se však mzdy žen pohybují výrazně pod
hladinou mezd mužů. Plat žen představuje v průměru 74,71 % platu mužů. Nejvíce se průměrné platy žen blížily
mužům na počátku sledovaného období (s hodnotou poměru 77,17 %), v roce 1997 a 1998 však nastal výrazný
propad až na hranici 72,03 %. Odůvodnění rozdílu mezi mzdou mužů a žen lze hledat v počtu odpracovaných
hodin, kde ženy mají v jednotlivých letech sledovaného období průměrně o 2-3 hodiny méně odpracováno,
[Zdroj ]. Mezi důvody bychom mohli hledat péči o nemocné děti (či jiné členy rodiny), méně přesčasových
hodin, větší zastoupení žen zaměstnaných na částečný úvazek, diskriminací žen (nižší mzdové ocenění žen za
ekvivalentně vykonávanou práci) apod.
Mzdu je možné sledovat i dle jednotlivých kategorií vzdělání (základní a nedokončené, střední bez maturity,
střední s maturitou, vyšší odborné a bakalářské, vysokoškolské). Podíl mzdy kategorií vzdělání na průměrné
mzdě během sledovaného období mírně kolísal. Do roku 1996 zaznamenával podíl rostoucí trend, následoval
propad zapříčiněný hospodářskou krizí. Od roku 1999 do roku 2002 opět faktor vzdělání nabral na významu, kdy
podíl mzdy nejvzdělanějších lidí na průměru rostl, zatímco ostatní kategorie stagnovaly. Období od roku 2002
představovalo zvýšení významu vzdělání především u „vyššího odborného a bakalářského vzdělání.“ Současná
hospodářská krize a globální recese ekonomiky v letech 2008 a 2009 faktor vzdělání (a praxe) ještě prohloubila a
došlo k výraznému nárůstu jeho vlivu. Vývoj v kategorii „středního vzdělání s maturitou“ je poměrně ustálený
(jedná se o nejvíce zastoupenou kategorie v ČR), naproti tomu kategorie „základního a nedokončeného vzdělání“
spolu se „středním vzděláním bez maturity“ zaznamenávají z dlouhodobého hlediska pokles. Důvodem může být
4
5
Analýza ČSÚ: České domácnosti výrazně mění strukturu svých úspor, [Zdroj 10]
Viz analýza vývoje mzdy dle vzdělání
29
např. postupná automatizace výroby v průmyslu, která snižuje cenu práce nekvalifikovaných zaměstnání.
Nejvyšší průměrnou mzdu pobírají vysokoškoláci, kde je mzda v průměru o 72 % nad úhrnným průměrem ČR.
Diferenciace mezd se s narůstajícím stupněm dosaženého vzdělání výrazně zvyšuje. Lidem s vysokoškolským
vzděláním rostla mzda nejrychleji a to průměrně o 7,5 % ročně. Naopak kategorie základního a nedokončeného
vzdělání zaznamenala průměrný růst pouze o 5,9 % ročně.
V celém sledovaném období pobírali nejvyšší mzdu „zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci“. Nejnižší
mzdou byli oceněni „pomocní a nekvalifikovaní pracovníci“. Nad hranicí průměrné mzdy za celé národní
hospodářství jsou však oceněni i „vědečtí a odborní duševní pracovníci“ spolu s „technickými, zdravotnickými a
pedagogickými pracovníky“. Co se samotného vývoje týká, je možné pozorovat vliv ekonomické recese mezi
roky 1996 a 1997, kdy docházelo pouze k mírnému růstu či dokonce poklesu nominální mzdy, především
prvních dvou tříd. Mezi roky 1997 a 1998 došlo naopak k výraznému poklesu u „provozních pracovníků a
pracovníků ve službách“. Od následujícího roku nastává plynulý vývoj, bez excesů. Dlouhodobé trendy vykazují
postupné snižování průměrných mezd u profesí v nejméně kvalifikovaných třídách, růst naopak nastával u
„vědeckých pracovníků“ a „vedoucích, řídících pracovníků a zákonodárců“. Z pohledu kvantilů odhalujeme, že
ačkoliv průměrná mzda v roce 2009 u „zákonodárců, vedoucích a řídících pracovníků“ činila 56802 Kč,
polovina vzorku pracovala za méně než 38325 Kč. Odchylka průměrné a mediánové mzdy uvedené kategorie se
navíc od roku 2002 výrazně zvýšila. Zatímco v roce 2002 činila mediánová mzda sledované kategorie 73,69 %
mzdy průměrné v roce 2009 činil podíl hodnoty pouze 67,47 %. Mezi roky 2000 a 2009 došlo i k mírné změně
struktury zaměstnanců v hlavních třídách KZAM. Zastoupení „zákonodárců, vedoucích a řídících pracovníků“
vzrostlo z 4,9% zastoupení na celku na 7%. Vzrůst zaznamenali i „provozní pracovníci v obchodu a službách“ a
to z 6% zastoupení na 8,2% a také „nižší administrativní pracovníci z 7,1 % na 8,2 %. Zbylé třídy pak zůstaly
přibližně stejně zastoupeny či zaznamenaly pokles. Největší pokles zaznamenala kategorie „technických,
zdravotnických a pedagogických pracovníků“ a to o 2,1 % z 22,2% zastoupení v roce 2000 na 20,1% v roce
2009.
Stručný závěr
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá nutnost analyzovat nejen samotnou průměrnou mzdu, ale i kvantily,
které popisují mzdovou distribuci v jednotlivých analyzovaných kategoriích. Analýza průměrné mzdy odhalila
pokračující diferenciaci mezd ve většině analyzovaných kategoriích. Na druhé straně je vývoj diferenciace
mnohem mírnější při posuzování jednotlivých kategorií z hlediska mediánové mzdy.
Zdroje:
[Zdroj 1] Mpsv.cz : Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. c2010 [cit. 2010-04-04]. Informace o
minimální mzdě. Dostupné z WWW: <http://www.mpsv.cz/cs/4973>.
[Zdroj 2] http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/ainformace/762500430670
[Zdroj 3] Czso.cz : český statistický úřad [online].c2008 [cit. 2010-04-04]. PRÁCE, SOCIÁLNÍ
STATISTIKY. Dostupné z WWW: <http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/aktual/ep-3#31>.
[Zdroj 4] Czso.cz : český statistický úřad [online].c2008 [cit. 2010-04-04]. Životní úroveň, spotřeba
domácností. Dostupné z WWW: <
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/zivotni_uroven_spotreba_domacnosti_prace
[Zdroj 5] Trexima. Ispv.cz : Informační systém o průměrném výdělku [online]. 2000, 2010 [cit. 2010-04-03].
Výsledky šetření ISPV. Dostupné z WWW: <http://ispv.cz/cz/Vysledky-setreni.aspx>.
Literatura
Zmatlík, J. Statistická regulace výrobního procesu s autokorelovanými daty. Automatizace
Zmatlík, J. Shewhartovy regulační diagramy a jejich účinnost. Automatizace
Zmatlík, J. Statistická regulace v řízení jakosti.
Doktorská disertační práce,ČVUT Praha, 2003
Kaňok, M. Statistické metody v managementu.
Skripta, ČVUT Praha, 2002
Piskáček, B,- Kašová, V. – Zmatlík, J. Řízení jakosti.
Skripta, ČVUT Praha, 2001
Pyzdek,T. Guide to SPC. Application and Special Topics.
Publishing Inc., Tuscon Arizona, 1992
O autorech:
Ing. Jiří Zmatlík, Ph.D. a Ing. Marek Štelčí působí na Katedře ekonomiky, manažerství a humanitních věd
ČVUT FEL
30
4. Recenze
K problematice pohraničních vztahů v EU
Meinhof H. Ulrike (ed.) : Living (with) Borders – Identity Discourses on East-Weast in Europe.
Southampton, Ashgate 2002, 149 s.
.
Ondřej Roubal
Knižní publikace „Living (with) Borders“ představuje výsledek dlouholetého mezinárodního vědeckého
výzkumu „Border Identities“, vedeného interdisciplinárním evropským konsorciem badatelů vědeckých
pracovišť a univerzit6. Autoři publikace jsou odborníky v oblastech aplikované lingvistiky, sociolingvistiky,
sociální antropologie, sociologie, etnologie, kulturologie či geografie. V úvodu je třeba ocenit rozsah výzkumu,
jeho mezinárodní rozměr smysluplně integrující jednotlivé národní studie a také význam interdisciplinárního
přístupu zkoumaní problému.
V úvodu knihy se autoři (Ulrike H. Meinhof, Heidi Armbruster a Craig Rollo) zaměřili na obecnou úvahu
sociálního vlivu hranic mezi státy, na stručnou charakteristiku zkoumaných příhraničních oblastí a dále objasnili
předmět výzkumu a použitou metodu. Teoreticky zhodnotili historické proměny charakteru evropských hranic
po druhé světové válce v časech politického rozdělení Evropy. V souvislosti s pádem socialistického bloku a
transformačními procesy postsocialistických zemí po roce 1990 si autoři kladou otázku, jak se utváří současný
charakter hranic „západu a východu“ a jak jsou tyto změny vnímány v nových životních podmínkách obyvatel
pohraničních oblastí. Cílem autorského týmu bylo poznání biografické identity obyvatel vybraných pohraničních
oblastí evropských států a snaha objasnit okolnosti a kvalitu nově vznikajících přeshraničních vztahů. Ústředním
tématem publikace je tak diskurz biografických identit obyvatel žijících ve vybraných pohraničních oblastech
Německa, Polska, České republiky, Rakouska, Maďarska, Slovinska a Itálie. Jednotlivé studie jsou zaměřeny na
výzkum následujících pohraničních oblastí: v Německu (hranice „Duryňsko-Bavorsko“), italsko-slovinské
hranice („Gorizia a Nova Gorica“), rakousko-slovinské hranice („Eisenkappel a Jezersko“), rakousko-maďarské
hranice („Moschendorf a Pinkamindszent“), německo-české hranice („Bärenstein a Vejprty“) a nakonec
německo-polské hranice („Görlitz a Zgorzelec“). Každá ze studií je rozšířena o informační část obsahující
základní demografické údaje a geografický popis.
Výzkum obyvatel jednotlivých přeshraničních oblastí byl založen na biografické metodě, respektive na
podrobné analýze a interpretaci získaných biografických rozhovorů. Zajímavý a svým způsobem i netradiční je
lingvisticky orientovaný výzkumný přístup analýzy biografických textů, zaměřený na strukturu textu, volbu
výrazových prostředků, frekvenci jednotlivých slov či lexiko-gramatický výběr. Snahou bylo poznání vztahů
vypravěčova způsobu vyjadřování k historickým i současným událostem a běžným životním situacím. Výzkum
probíhal tak, že na každé straně hranic bylo vybráno šest tří generačních (ojediněle i čtyř generačních) rodin, s
jejichž zástupci byly postupně provedeny biografické rozhovory. Nelze než nesouhlasit se snahou badatelů řešit
zkoumanou problematiku pohledem více generací umožňující posléze vzájemné srovnání. Právě generační
srovnání je možnou cestou poznání různě autentických způsobů vnímání a hodnocení historických událostí,
objevující generačně podmíněné vztahy „velké“ a „malé“ historie. Řešení dílčích „přeshraničních“studií je
založeno vždy na analýze 36-40 biografických rozhovorech. Rozsah provedených a zároveň použitých biografií
však může být předmětem diskuze, zejména v otázce možného zobecnění zjištěných poznatků, což je
problematický moment i dalších kvalitativně koncipovaných biografických výzkumů.
Zajímavou a současně poněkud kontroverzní okolností je iniciace rozhovorů za použití dobových fotografií
(dostupných na adrese http//www.borderidentities.com) vztahujících se k historii konkrétních hranic. Vybrané
fotografie zobrazující případy související nejčastěji s kritickými a zlomovými událostmi historie (zvláště pak
fotografie spojené s odsunem německého obyvatelstva z českého pohraničí) nemusíme chápat pouze jako
nevinný prostředek sloužící k iniciaci vypravěče, ale i jako nástroj moderátora k navození atmosféry, nálady,
probuzení pocitů, vzpomínek, ale i potřeb hodnotit předložený, dostatečně konkrétní materiál. Můžeme snad o
fotografii zachycující při odsunu zuboženou německou rodinu a zoufalého chlapce běžícího za povozem svých
rodičů říci, že je „pouze“ neutrálním příspěvkem k diskuzi? Jak je potom možné například pro člověka, který
odsun neprožil a nemá hlubší znalosti historie o odsunu uvažovat a hovořit jinak než vidí ? Slovy autorů jsou
fotografie „ikonické reprezentace“ historie a současně možné zdroje hlubšího vyprávění životního příběhu.
6
University of Southampton, University of Klagenfurt, University of Triest, University of Wolverhampton, Technische
Universität Chemnitz, University of Ljubljana, University of Bern a Hungarian Academy of Science
31
Využívání fotografií pro zahájení rozhovorů podle autorů neomezuje vypravěče pouze na určitou událost či
objekt na fotografii, ale naopak motivuje vyprávění i v dalších rovinách. Fotografie, jak nakonec ilustrují i
v knize vybrané citace z rozhovorů, vedly vyprávějící k vyslovení závažných hodnotících stanovisek v otázkách
národní historie, komunismu či kapitalismu.
Jednotlivé kapitoly publikace jsou tématicky zaměřené. Kapitola – hranice Německo-Německo je
soustředěna na téma – „konstrukce identity na základě vztahu k práci“, italsko-slovinská a německo-česká
hranice na – „stopy historie“, rakousko-slovinská hranice – „pojetí prostoru“, rakousko-maďarská hranice –
„mlčení/ztráta řeči“ a německo-polská hranice – „městský prostor a identita“. Prvním přeshraničním případem
se zabývá autorská dvojice (Heidi Armbruster a Ulrike H. Meinhof) na hranicích spolkových zemí Německa.
Autorky se zaměřily na procesy formování nově vzniklého prostoru „bez hranic“ v 90. letech a změny ve vědomí
obyvatel, ke kterým došlo (a stále dochází) v nové situaci bývalého pohraničního území. Zejména způsoby
výpovědi o zaměstnání ukazují na rozsah emotivních reakcí a komplikovanost přizpůsobování se jedné národní
identitě, přetrvávajícím vnímání vzájemných rozdílů na obou stranách bývalé státní hranice v důsledku nestejné
nabídky a rozdílných „kvalit“ pracovních příležitostí a finančního ohodnocení. Autorky konstatují přetrvávající
existenci „hranic v mysli“ a pocit vzájemné odlišnosti.
Životy obyvatel na italsko-slovinské hranici (autoři Augusto Carli, Emidio Sussi, Majda Kaučič-Baša) jsou
v biografických vyprávěních Italů a Slovinců nejčastěji spojovány s vědomím historických událostí. Příslušníci
jednotlivých generací rodin na obou stranách hranice vyprávěli příběhy „jazykem vzpomínek“, obsahující jak
moment „vzpomínání“ tak „zapomínání“. Rozdíl v biografickém sdělení autoři zaznamenali v existenci traumatu
italského fašismu a jeho následků, které způsobily nejzřetelnější rozdělení obou komunit. Italové volí strategii
„zapomnění“, pojmu fašismu se vyhýbají a nepoužívají tento termín ani v souvislosti se životem Slovinců. Na
druhé straně hranice se Slovinci označují za oběti fašismu a mnozí z nich otevřeně hovoří o formách odporu
proti fašismu, případně aktivním odboji a často přebírají italskou verzi mlčení, nevyjadřují se k historii fašizace
Itálie a pozice vzájemného vztahu se snaží udržet v rovině neutrality.
Pojetí prostoru – prostorová zkušenost je hlavním faktorem při formování rakousko-slovinského
přeshraničního společenství (autoři Brigitte Hipfl, Anita Bister, Petra Strohmaier, Brigitta Busch). Hranice je
nejčastěji vnímána ve svém fyzickém smyslu, hodnotí se okolní krajina, zdravé ovzduší a krásy hor. Vedle
významu fyzického prostoru je v biografiích často vyjadřován zájem o způsob života za hranicí s poukazem na
charakter přeshraničních kontaktů. Autoři vyvozují, že společná hranice je v biografických naracích reflektována
v širších historických a geopolitických souvislostech. Život přeshraniční komunity v části „Eisenkappel/Železna
Kapla“ je na základě analyzovaných biografií interpretován jako vzájemně aktivní a vstřícný s perspektivou
dalšího rozvoje.
Život na hranici v podobě vzájemného mlčení konstatují autoři (Doris Wastl-Walter, Mónika M. Váradi,
Friedrich Veider) studie na rakousko-maďarské hranici. Ve srovnání se situací na rakousko-slovinské hranici
autoři pozorují oboustranný nezájem o život za hranicí. Obyvatelé maďarského města Pinkamindszent považují
hranici za symbol sociální a ekonomické diference. Vědomí nepříznivých životních podmínek na maďarské
straně hranice je důvodem sdělovaného pocitu skepse a rezignace. Rakouské biografie jsou interpretovány
v postojích ke svým sousedům typickým nezájmem, i když současně obsahují jistý strach z imigrace a případné
kriminality. Rakušané i Maďaři jednotně označují hranici za fyzickou bariéru vzhledem k minulosti i
současnosti.
Konstrukce identit ve „dvojměstě“ Görlitz-Zgorzelec na německo-polské hranici je pro autory (Alexandra
Galasińska, Craig Rollo, Ulrike H. Meinhof) pohledem do biografických zkušeností života v městském prostoru,
jehož podoba byla výrazně ovlivněna historickými událostmi, především nově ustavenou hranicí po roce 1945.
Autoři na základě biografických příběhů dospěli k závěru, že rozhodujícím faktorem konstruování identit
přeshraniční komunity je prostorová zkušenost s hranicí a současně charakter městského osídlení. Na německé
straně hranice jsou obyvatelé spokojeni se současným stavem města, pochvalují si kvalitu života v Görlitz a
k sousednímu Zgorzelci nevztahují příliš velkou pozornost. Poláci více srovnávají a hodnotí obě města, přičemž
Görlitz pro ně symbolizuje vyspělý západ a Zgorzelec poněkud ještě vzdálený východ. Zajímavé zjištění
výzkumného týmu ovšem souvisí s historií města. Autoři předpokládali, že biografická vyprávění obyvatel
Görlitz budou obsahovat „bolest“ nad rozdělením města po druhé světové válce a lítost ze ztráty původně
celistvého prostoru. Nic podobného se ale nepotvrdilo.
Obsahem poslední kapitola je analýza česko-německého pohraničního prostoru měst Vejprty/Bärenstein (
Werner Holly). Podle autora jsou rozhodujícím faktorem při konstrukci biografických identit obyvatel na českoněmeckém pomezí historické události, zejména události spojené s rokem 1938. Otázka „historického
porozumění“, vyrovnání se s traumatickými událostmi, zejména vstupem německých vojsk do ČSR, jsou podle
autora především generační záležitostí. Příběhy nejstarší generace Němců jsou specifické způsobem prezentace
osobní účasti resp. neúčasti na fašizaci německého národa. Nejčastěji se objevují výroky: „museli jsme
pracovat“, „byli jsme pryč“, „byli jsme mladí“, „byli jsme obětmi“, „Hitler byl vinen“, „zaplatili jsme vysokou
cenu“. Werner Holly toto označuje jako „alibi příběhy“ a současně zdůrazňuje moment morálního balancování a
vyrovnávání se s možným pocitem viny. Na české straně je u nejstarší generace pozoruhodné zjištění obecné
32
zdrženlivosti ve vyprávění o německých zločinech. Naopak se v biografiích objevují výčitky slabého odporu
vůči nacistům, které jsou však často kompenzovány „malým hrdinským příběhem“. Společným rysem českých a
německých biografií nejstarších generací je obecně snaha vyhýbat se ostřejší artikulaci hodnocení historických
událostí. Na druhé straně analýza biografií mladých Němců a Čechů poukázala zejména na faktickou neznalost
historických událostí a citelnou osobní distanci vůči společné historii. Werner Holly toto zjištění označuje jako
„kolektivní nevědomost“. V závěrečném shrnutí jsou autoři v případě mladé české generace ve srovnání
s rozsáhlou biografickou analýzou mládeže v Bärensteinu až příliš struční.
Autorům publikace „Living (with) Borders“ se podařilo přehledným a srozumitelným způsobem integrovat
jednotlivé národní studie vybraných přeshraničních oblastí a vytvořit tak souvislejší obraz o způsobech
konstruování identit obyvatel evropského prostoru na pozadí historických změn. Prostřednictvím biografické
metody s převážně lingvistickým přístupem analýzy biografických rozhovorů a vzájemným generačním
srovnáním autoři zpřístupnili nejen obsahy historické paměti a autenticitu životních zkušeností různých generací,
ale i motivy hodnocení „blízkých vzdálených a vzdálených blízkých“ na druhé straně hranic.
Autor:
Mgr. Ondřej Roubal, Ph.D.
Vysoká škola finanční a správní, o.p.s.
Kontakt: [email protected]
Další monografie k teorii redistribučních systémů
Budinský, P. – Valenčík, R. a kol. Teorie redistribučních systémů (Jak číst společenskou realitu a oč tu
běží?). Vysoká škola finanční a správní o. p. s. 2009. ISBN 978-80-7408-044-9
Bohumír Štědroň
Nová monografie obsahuje původní matematické modely a obecné systémové úvahy. Lze konstatovat, že
odborná monografie Teorie redistribučních systémů podtitulem (Jak číst společenskou realitu a oč tu běží?)
zpracovaná kolektivem autorů vedeným P. Budinským a R. Valenčíkem seznamuje s nejnovějšími výsledky
v oblastí perspektivních a původních aplikací teorie her. Téma je řešeno v rámci stejnojmenného projektu GA
ČR. Okruh zpracovatelů monografie je rozsáhlý a je tvořen řadou renomovaných odborníků. Jedná se přitom o
otázky bezprostředně související s praxí, např. účinností boje proti korupci. Velmi zajímavé jsou z tohoto
hlediska pasáže o strukturách založených na vzájemném krytí porušování pravidel a obecně přijatých zásad. Jsou
identifikovány, popsány a analyzovány právě s využitím aparátu teorie her – a to jak teorie redistribučních
systémů, tak i toho, s čím autoři v této monografii nově přicházejí – teorie kontextuálních her.
Část nazvaná Teorie her a racionalita je věnována obhajobě přístupu založeného na exaktních prostředcích
ke zkoumání chování lidí, zejména pak polemice s často se vyskytujícím názorem, že lidé se chovají v podstatě
iracionálně a tudíž použití exaktních metod k analýze jejich chování není možné. Jsou v ní uvedeny dva
konkrétní příklady zdánlivého rozporu mezi tím, co předpovídá teorie, a jak se lidé chovají v reálném prostředí.
Část nazvaná Základní představa o tom, co je a co dokáže teorie her je záměrně psaná velmi populárně. Jejím
cílem bylo ukázat, že i velmi jednoduché koncepty (tj. takové vyjádření reality, které ještě nedorostlo do podoby
funkčního modelu), mohou mít značnou vypovídací schopnost. Dále pak, že řada jevů zdánlivě psychologické či
specificky lidské povahy může být vyjádřena exaktně. K tomu jsou uvedeny čtyři příklady, z nichž poslední tři
předznamenávají přístup uplatněný v teorii redistribučních systémů.
Část nazvaná Základní pojmy teorie redistribučních systémů prezentuje základní teoretický nástroj, který
budeme používat k dešifrování toho, co se odehrává ve společenské realitě. Je v ní vymezen pojem redistribuční
systém a podrobně pak elementární redistribuční systém. Obsahuje výčet jevů, které chceme prostřednictvím
modelu redistribučního modelu identifikovat, zejména pak zdůraznění významu dilematu mezi tím, co každý
hráč získá pro sebe, a výkonností celého systému. Najdeme v ní základní pojmy – redistribuční rovnici,
redistribuční plochu (včetně jejího grafického zobrazení a zobrazení některých jejích významných prvků),
diskriminační rovnováhy apod. Je zde rovněž zformulován matematický důkaz jednoho důležitého tvrzení. Část
Grafické vyjádření různých typů redistribuční plochy dává představu o tom, co se děje, pokud se mění jednotlivé
parametry základního modelu. To má dvojí význam. Jednak se tím otevírá cesta k pochopení některých
matematicky definovatelných jevů, jejichž interpretace je relevantní i z hlediska pochopení lidského chování,
jednak to podstatným způsobem kultivuje naši představivost tak, abychom lépe odhadli parametry toho, co se
v realitě odehrává.
Část Modely různých typů vyjednávání představuje výsledky jednoho typu testování chování modelu na
počítači. Část Společně přijatelná rovnováha obsahuje nejvýznamnější výsledek dosažený při zkoumání modelu
redistribučního systému – odhalení a definování významného typu rovnováhy.
33
Kapitola Institucionální a společenská rovnováha v redistribučním systému ukazuje možnosti aplikace teorie
her či přesněji teorie redistribučních systémů k popisu společenských institucí s důrazem na identifikování toho,
co vzniká jako výsledek dohod a jejich porušování. Poskytuje přehled jak o tom, co je schopna teorie institucí
v podobě určitého konceptu nabídnout, tak i toho, jaké možnosti se spojením teorie her (v námi uvažovaném
záběru) a teorie institucí (resp. institucionální ekonomie) nabízí. Část Vybrané materiály netradičního typu
obsahuje články, které byly publikovány ve sbornících z přírodovědeckých konferencí. Jedná se o vystoupení J.
Miholy Proč je vesmír zakřivený a nesymetrický? Přednesený na 31. mezinárodní astronomická konference na
téma Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí v květnu 2010 v Hvězdárna v Úpici, dále vystoupení
H. Mihalčinová a J. Benesche Podmínky, které ovlivňují výkonnost ekonomického systému z pohledu teorie her
přednesený na mezinárodní vědecké konferenci Matematické modely v ekonomii, která se konala v srpnu 2010 .
5. K teorii redistribučních systémů
(Pracovní materiály)
Teorie her, bankovnictví, riziko a nejistota
Ivo Stáňa
(Pokračování)
3.1.2.1 Banky
„Banky jsou právnické osoby založené jako akciové společnosti nebo státní peněžní ústavy, které přijímají
vklady od veřejnosti a poskytují úvěry a mají k těmto činnostem povolení působit jako banka (bankovní licenci
vydává ČNB s přihlédnutím ke stanovisku MF ČR).“7
Bank existuje více typů a to jednak dle činnosti na kterou se specializuje, tak i z historicko-geografického
hlediska. V České republice působí vedle České národní banky, což je specializovaná, ústavně nezávislá
instituce, tzv. obchodní banky, což jsou subjekty ve formě akciových společností, jejichž hlavní činností je
obchodování s penězi. Banky působící v ČR jsou tzv. bankami univerzálními, což znamení, že se zabývají jak
komerční, tak i investiční činností. Pro Evropu je tento model banky typický. K 31.3.2010 působilo na českém
území 39 bankovních subjektů8 (české banky a pobočky zahraničních bank).
Posláním těchto obchodních bank je obchod s dluhy. Banky nakupují dluhy tím, že přijímají vklady volných
peněžních prostředků od přebytkových subjektů, soustřeďují další peněžní fondy půjčkami na základě emisí
dlužných cenných papírů a tyto prostředky pak používají k poskytování úvěrů, tedy prodeji dalších dluhů
peněžně deficitním subjektům. Vedle své hlavní činnosti však banky poskytují a provádějí i mnoho jiných
činnosti. Samostatně obchodují, investují, spravují majetky, poskytují poradenskou činnost, nabízejí mnoho
dalších bankovních produktů atd.
Banky mají na českém trhu výsadní postavení díky své ekonomické síle. Jsou to instituce, které zasahují do
každodenního dění v České republice a to v mnoha oborech. Bankovní domy jsou totiž investory, majiteli, či
akcionáři mnoha jiných společností z různých průmyslových oblastí. Jako hráči na finančních trzích mají proti
ostatním hráčům, kromě ekonomické síly, velkou výhodu ve své informovanosti, která vyplývá právě ze
širokého záběru činností, které banky provozují. Jak jsem zmínil na začátku kapitoly, bankovní instituce
vystupují na trhu v různých rolích – jako zákazník, prodávající i jako organizátor trhu (např. v případě
internalizace) a tedy obchodují i mezi sebou.
Pro banky působící na území ČR je typické, že valnou většinu z nich tvoří instituce se zahraničním
vlastníkem, což teoreticky může být v dobách finančních krizí problematické, protože se zahraniční finanční
problémy mohou snadno dostat i do České republiky přes mateřskou společnost. Proti tomu však působí dozor a
dohled ČNB. To samé se bohužel nedá říct o konkurenceschopnosti českého maloobchodního trhu. Byť tu
působí 39 bankovních subjektů, pro valnou většinu z nich je „retail banking“ (maloobchodní bankovnictví)
nezajímavý a tak ho vůbec neprovozují. Zbylé velké bankovní domy, které se věnují i maloobchodnímu
bankovnictví, příliš konkurenční tlak svých kolegů necítí, což se projevuje nejen na velkých procentuálních
rozdílech, mezi připsanými a placenými úroky u bankovních služeb, ale velkým množstvím různých bankovních
poplatků, které někdy ani nedávají smysl. Situace často připomíná kartelové dohody, nebo koaliční stav známý
7
Zákon o bankách 21/1992 Sb.
Data ČNB k 31.3.2010, zdroj: http://www.cnb.cz/cnb/JERRS.WEB15.BASIC_LISTINGS_RESPONSE_3 (funkční
k 20.4.2010)
8
34
z redistribučních, či paralelních systémů. Státní orgány však nikdy nic takového neprokázaly (také nepoužívaly
teorii her) a proto zůstává jenom u dohadů.
3.1.2.2 Podílové fondy
Podílové fondy jsou souhrny majetku, který vlastní všichni majitelé podílových listů. Každému vlastníkovi
podílového listu náleží tolik peněž z tohoto majetku, kolik vlastní podílových listů. Tyto podílové fondy jsou
vytvářeny investičními společnostmi. Samotný podílový fond není právnickou osobou, avšak vzniká na základě
povolení České národní banky a v souladu se zákonem č. 189/2004 Sb.
Podílové fondy mohou být otevřené nebo uzavřené. Otevřený podílový fond nemá omezen počet vydávaných
podílových listů a s podílovým listem je spojeno též právo na odkoupení podílového listu investiční společností
na žádost vlastníka listu. Podílové listy otevřeného podílového fondu nemusí mít jmenovitou hodnotu. Investiční
společnost vydá podílový list za částku, která se rovná jeho aktuální hodnotě vyhlášené ke dni připsání
finančních prostředků podílníka na účet fondu, a odkoupí jej za jeho aktuální hodnotu vyhlášenou ke dni, ke
kterému obdržela žádost podílníka o odkoupení podílového listu. Investiční společnost může pozastavit nejdéle
na tři měsíce vydávání a odkupování podílových listů, pokud je to nezbytné z důvodu ochrany práv podílníků, a
o opatřeních přijatých k odstranění příčin pozastavení informuje Komisi pro cenné papíry.
Pokud je podílový fond uzavřený, neodkupuje investiční společnost podílové listy od podílníků. Uzavřený
podílový fond se vytváří na dobu určitou, která musí být uvedena ve statutu.
V současnosti existuje několik základních kategorií fondů, které se vzájemně liší investičními cíly,
rozložením rizika a časovým horizontem, po kterém by měly přinést výnos.
Typickými příklady jsou:
a) Zajištěné fondy – jsou specifické tím, že se zaměřují na zákazníky, kteří nechtějí příliš riskovat, ale chtějí
zhodnotit svůj kapitál. Tyto fondy nabízejí garantovaný minimální výnos, ale na druhou stranu také garantovaný
maximální výnos. Je pro ně také typické, že slibované výnosy se týkají dlouhého držení podílového listu
investory.
b) Akciové fondy – jsou naopak nejrizikovějším typem podílového fondu. Očekává se od nich však také
nevyšší výnos a to hlavně v dlouhodobém horizontu. Portfolio manažer akciového fondu typicky nakupuje za
peníze vybrané od investorů akcie firem, o kterých si myslí, že se jim v budoucnu bude dařit. Problém je v tom,
že burzovní hodnoty jednotlivých akciových titulů v čase hodně kolísají. Bohužel je reálné, že hodnota investice
v akciovém fondu několik let klesá. Existence akciového podílového fondu vyhází z logiky akciových
společností, jejichž hlavním cílem je dosažení zisku, který inkasuje akcionář, v tomto případě tedy podílový
fond.
c) Fondy peněžního trhu – tyto fondy se specializují na obchody a produkty trhu peněžního. Peněžní trh je
v tomto případě investory považován za efektivní alternativu k termínovaným účtům. Pro investory jsou tyto
fondy velmi konzervativní, protože kolísavost ceny podílového listu je velice nízká. Nízký je však také výnos.
d) Dluhopisové fondy – specializují se (jak z jejich názvu vyplývá) na obchody s dluhopisy. Z pohledu
rizikovosti řadí hned za fondy peněžního trhu. Jejich potenciál výnosu je vyšší, stejně tak je však vyšší i riziko,
které investoři podstupují. Tyto fondy jsou určeny pro investory, kteří chtějí investoval minimálně tři a více let.
e) Smíšené fondy – tyto fondy jsou kombinací všech předchozích fondů. Nakupují různé cenné papíry a
pracují s peněžními trhy. Velkou výhodou těchto fondů je diverzifikace rizika, protože hodnota podílového listu
je rozložena mezi více aktiv. Nevýhodou je kolísavost ceny, která je dána právě různými podkladovými aktivy.
Smíšené fondy jsou výhodné pro nezkušené investory, protože si investoři sami nenastavují, do jakých aktiv
budou investovat, ale ideální „balík“ těchto sestavují portfoliový manažeři.
Pro podílové fondy je typické, že jsou hráč na finančním trhu a zároveň i redistribuční systém, protože
nemají právní subjektivitu a vlastní je jiní hráči, kteří uvnitř nich hrají různé hry o výplaty. Většinou vlastní
podílové fondy hráči s velkým finančním zázemím, např. banky. Právě z tohoto důvodu nejsou v České
republice příliš oblíbené, neboť díky nedostatečné regulaci a dohledu docházelo k situacím, kdy portfolioví
manažeři odváděli kvalitní a výnosná portfoliová aktiva do jiných společností, tak aby podílníci neměli vysoké
výnosy ze své investice.
3.1.2.3 Investiční fondy
„Investiční fond je akciová společnost, jejímž předmětem podnikání je kolektivní investování. Peněžní
prostředky shromažďuje od veřejnosti upisováním akcií. Změna předmětu podnikání není přípustná“.9
Investiční fondy jsou na rozdíl od fondů podílových, samostatné akciové společnosti a proto se řídí právní
úpravou v obchodním zákoníku s tím, že jsou na něj kladeny určité specifické požadavky, které ukládá ČNB.
Sídlo budoucího investičního fondu musí být na území ČR, původ jeho základního kapitálu musí být průhledný a
nezávadný a budoucí fond musí mít věcné, organizační a personální předpoklady pro kolektivní investování,
9
Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování
35
zejména musí mít splacen základní kapitál Součástí výroku rozhodnutí o udělení povolení k činnosti fondu je
schválení jeho vedoucích osob, depozitáře, stanov a statutu.
Investiční fondy fungují podobně jako fondy podílové, tj. za pomoci investic svých podílníků (v tomto
případě akcionářů) se snaží na finančních trzích umístit kapitál, který se bude zhodnocovat. Investiční fondy, na
rozdíl od jiných akciových společností (třeba bank) mohou podnikat pouze v oblasti kolektivního investování,
kterou upravuje Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování.
Jako hráči mají investiční fondy zvláštní postavení, protože mají právní subjektivitu a nedochází tak
k podobným problémům jaké jsem zmínil u podílových fondů.
3.1.2.4 Investiční společnosti
„Investiční společností je akciová společnost, jejímž předmětem podnikání je kolektivní investování
spočívající ve vytváření a obhospodařování podílových fondů nebo v obhospodařování investičních fondů na
základě smlouvy o obhospodařování.“10
Investiční společnost se od investičního fondu liší hlavně tím, že má pravomoc obhospodařovat majetek v
podílovém fondu jiné investiční společnosti a může poskytovat jiné investiční společnosti nebo investičnímu
fondu činnost související s kolektivním investováním, např. vedení účetnictví fondu kolektivního investování,
zajišťování právních služeb pro fond kolektivního investování, oceňování majetku a závazků fondu kolektivního
investování a stanovování aktuální hodnoty podílového listu nebo akcie, vedení evidence podílových listů nebo
akcií fondu kolektivního investování a vedení seznamu podílníků nebo akcionářů, uzavírání a vypořádání smluv
o vydání nebo odkoupení podílových listů nebo akcií fondu kolektivního investování. Kromě kolektivního
investování může investiční společnost obhospodařovat majetek zákazníka na základě smlouvy s ním, je-li
součástí majetku investiční nástroj a má-li tuto činnost uvedenu ve svém povolení. Investiční společnost může
poskytovat služby i v jiném členském státě Evropské unie prostřednictvím své organizační složky.
Investiční společnosti, jako hráči na finančních trzích mají velkou výhodu právě v možnosti obhospodařovat
fondy. Díky těmto vlastnosti mají přístup k interním informacím společností jiných, což u nich přináší tržní
výhodu, byť je užití těchto informací právně sporné a morálně závadné.
3.1.2.5 Ostatní finanční zprostředkovatelé
Tato kategorie hráčů je velmi široká a spadají sem jak fyzické osoby, které podnikají na finančních trzích
(např. makléři), tak i různé právnické osoby (družstevní záložny, obchodníci na burze atd.). Důvodem, proč
každému z nich nevěnuji vlastní prostor, byť se výrazně liší jak ve své právní formě, tak i způsobu fungování a
poskytování služeb na finančních trzích, je že nejsou tolik tržně významní. Většinou se jedná o společnostihráče, či fyzické osoby-hráče, které pomyslně „proplouvají“ kolem těch velkých a snaží hledat místa na trhu,
která větší společnosti (hráči) buď nezajímají (tento obor je pro velkého hráče málo výnosní, zatímco malému
zprostředkovateli je vhodný), nebo je ještě neobjevily. Výhodou těchto finančních zprostředkovatelů bývá úzká
specializace a následná perfektní znalost daného, konkrétního oboru a to až do té míry, že si jejich služby
najímají i hráči větší (např. bankovní domy, či fondy), pro které je to levnější a výhodnější, než mít vlastní
zaměstnance, či odbor daného směru.
V textu jsem záměrně nezmínil některé velké a rovněž významné hráče jako jsou například penzijní fondy,
pojišťovny, zajišťovny a další velké společnosti. Důvodem je jednak to, že nabízejí velmi úzce směřovaný,
specifický produkt, ale hlavně to, že bývají napojeny na velké bankovní domy a tyto banky v nich mají
majetkové podíly, rozhodovací práva, nebo je přímo vlastní a tím rozšiřují svoji nabídku produktů a dominanci
na trhu. Jinými slovy, tyto společnosti spadají pod banky.
3.2.1 Veřejné instituce
Veřejné instituce, podobně jako předchozí kategorie, vystupují na finančních trzích ve více rolích. Jednak
finanční produkty poptávají. Finanční produkty nabízejí. Organizují trh, ale oproti předchozím dvěma kategoriím
hráčů přicházejí s dalšími činnostmi, které jsou už ze své povahy vyhrazené pouze pro veřejné instituce. Veřejné
instituce provádějí dozor a dohled nad finančními trhy. Vydávají povolení některým hráčům se trhů účastnit a
podílejí se na tvorbě legislativy, která nastavuje rámec finančních trhů. Tato škála činnosti na první pohled
přináší určitý střet zájmů, protože pakliže veřejné instituce obchodují na finančních trzích a zároveň mají moc
tyto trhy měnit, mohou trhům absolutně dominovat. Tento „střet zájmů“ je však odstraněn tím, že veřejné
instituce nevystupují na finančních trzích za účelem tvorby zisku, tak jak je to u jiných osob, ale z jiných
důvodů, které jsou předmětem jejich samotné existence. Výborným příkladem je situace ČNB, která mimo jiné
obchoduje na devizových trzích a zároveň nad těmito trhy provádí dozor a dohled. ČNB však obchoduje nikoli
kvůli dosažení hospodářského výsledku, ale ze své podstaty, tj. péče o měnovou stabilitu (výkon monetární
politiky). Existují však i jiné příklady a to např. u krajských úřadů, které mohou generovat zisk při obchodování
10
Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování
36
na finančních trzích. V takových situacích však vystupují na těchto trzích pouze jako obyčejní účastníci a je nad
nimi prováděná supervize, jinými veřejnými institucemi. Mezi nejdůležitější instituce finančních trhů patří:
3.2.1.1 ČNB
Česká národní banka je nezávislý ústavní orgán, který, cituji: „Podle článku 98 Ústavy ČR a zákona č.6/1993
Sb., o ČNB, ve znění pozdějších předpisů je hlavním cílem její činnosti péče o cenovou stabilitu. Dosažení a
udržení cenové stability, tj. nízkoinflačního prostředí v ekonomice, je trvalým příspěvkem centrální banky k
vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst. Předpokladem účinnosti měnových nástrojů vedoucích k
cenové stabilitě je nezávislost centrální banky. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády,
pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s cílem hlavním. V souladu se svým hlavním cílem ČNB určuje měnovou
politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, vykonává dohled nad
bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami,
institucemi elektronických peněz a devizový dohled. Jako ústřední banka poskytuje ČNB bankovní služby pro
stát a veřejný sektor. Vede účty organizacím napojeným na státní rozpočet, kterými jsou: finanční a celní úřady,
Česká správa sociálního zabezpečení, úřady práce, příspěvkové organizace, státní fondy, účty napojené na
rozpočet Evropských společenství apod. Na základě pověření Ministerstva financí provádí operace spojené se
státními cennými papíry. Sídlo ústředí ČNB je v Praze. Sedm regionálních poboček se nachází v Praze, Ústí nad
Labem, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Brně a Ostravě.“11
Funkce České národní banky jsou následující:
A) provádí fiskální politiku:
Jak už jsem zmínil v citaci, hlavní úlohou ČNB péče o cenovou stabilitu, čehož se snaží docílit různými
způsoby (např. režim cílování inflace, vyhlašování úrokových sazeb, nákup a prodej na devizovém trhu).
B) provádí dohled na finančním trhem:
ČNB dohlíží na účastníky finančních trhů a zasahuje v případě zjištěných nedostatků. Národní banka také
stanovuje pravidla, kterými chrání finanční trh a jeho stabilitu.
C) emituje oběživo a stará se o peněžní oběh:
Národní banka má jako jediný subjekt v České republice právo emitovat peníze. ČNB rovněž dohlíží na
plynulost jejich oběhu, množství peněz v ekonomice a spravuje také všechny technické stránky užívání platidla
(stahuje poškozené bankovky a mince a vyměňuje je za nové).
D) devizové činnosti:
Bankovní ústav koná správu devizových rezerv státu, operací na devizovém trhu a provádí také devizovou
regulaci, což souvisí s bodem b. Správa devizových rezerv má za cíl udržovat a eventuelně zvyšovat hodnotu
devizových rezerv, zabezpečovat devizovou likviditu země. Devizové rezervy se skládají z cenných papírů
denominovaných v cizích měnách, hotovosti a zlata.
E) platební styk a zúčtování obchodních bank:
ČNB stanovuje pravidla pro provádění platebního styku jak bankami, tak i nebankovními subjekty. Dále vede
státní účty a poskytuje služby platebního styku veřejným rozpočtům i obchodním bankám.
F) správa veřejných rozpočtů:
Nejdůležitější bankovní dům České republiky, vede bankovní účty státu, samosprávám a organizacím, které
jsou napojeny na státní rozpočet (např. úřady).
Výčtem těchto činností je zřejmé, že česká národní banka je největší a nejdůležitější hráč na finančních
trzích.
3.2.1.2 Ministerstvo financí
„Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet republiky, státní závěrečný účet
republiky, státní pokladnu České republiky, finanční trh s výjimkou dozoru nad kapitálovým trhem v rozsahu
působnosti Komise pro cenné papíry, daně, poplatky a clo, finanční hospodaření, finanční kontrolu, účetnictví,
audit a daňové poradenství, věci devizové včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, ochranu
zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaření s majetkem státu, privatizaci majetku
státu, pro věci pojišťoven, penzijních fondů, ceny a pro činnost zaměřenou proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti, posuzuje dovoz subvencovaných výrobků a přijímá opatření na ochranu proti dovozu těchto výrobků.
Ministerstvo financí je zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb.“12
Ministerstvo financí je velmi specifickým hráčem na finančních trzích, protože jeho hlavní úkolem je tvorba
kvalitního legislativního prostředí a zároveň supervize nad výše zmíněnými oblastmi. Tento hráč nemá žádné
jiné ambice, než tvorbu kvalitních finančních trhů.
11
12
Internetová stránka ČNB: http://www.cnb.cz/cs/o_cnb/
Internetový portál ministerstva financí: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/mn_informace_dle_zakona.htm
37
3.2.1.3 Ostatní organizace veřejných rozpočtů
Sem patří ostatní organizace, které mají přístup k veřejným rozpočtům. Typicky to jsou samosprávy (obecní,
krajské úřady atd.), ministerstva (např. obrany, vnitra), Vláda ČR, fondy (např. zaniklý Fond národního majetku,
Pozemkový fond ČR), specializované úřady (Česká správa sociálního zabezpečení, Bezpečnostní informační
služba, Celní správa České republiky a jiné) a další organizace. Tyto organizace buď samostatně vystupují na
finančních trzích, nebo využívají služeb ČNB, která pro ně požadované finanční produkty sežene. Při
specifických činnostech těchto hráčů (např. hledání důkazů pro trestní řízení), spolupracují s Českou národní
bankou, nebo ministerstvem financí.
4 Finanční trhy jako redistribuční systémy
Definice finančního trhu je následující: „Finanční trh je systém institucí a instrumentů, zabezpečující pohyb
peněz a kapitálu (nabízeného ve formě cenných papírů) ve všech jeho formách mezi různými ekonomickými
subjekty; a to na základě poptávky a nabídky. Poptávka na finančním trhu má celkem 3 kritéria, a těmi je
bezpečnost, likvidita a výnosnost pořizovaného kapitálu“13. Jak už z definice vyplývá, na finančních trzích se
pohybují různé subjekty s různými zájmy. Jejich zájmy bývají protichůdné a dochází ke konkurenčnímu střetu
(konfliktu), nebo stejné a dochází tak k uzavírání koalic. Princip chování hráčů na finančních trzích je velmi
podobný jako chování hráčů v redistribučních systémech, včetně systémů paralelních.
4.1 Finanční trhy dle předmětu směny na trhu
Finanční trhy lze dělit z několika různých hledisek. Za nejdůležitější považuji dělení dle předmětu směny na
trhu, tedy předmětu obchodu. Trhy vymezuji hlavně jako prostor, ve kterém působí hráči a sami o sobě nejsou
předmětem této práce, a proto je nebudu rozebírat příliš podrobně. Také finanční instrumenty budu rozebírat
hlavně co se možnosti jejich použití samotnými účastníky (hráči) týče.
4.1.1 Trhy peněžní
Peněžní trh je prostor, kde se setkává nabídka po peněžních produktech s poptávkou po těchto. Tento trh není
situován na určité konkrétní místo (jako např. různé formy burz), ale existuje po celé zemi jako síť.
Peněžní trh jako takový, zabezpečuje obchod s aktivy, která se v peněžní podobě uvolnila na dobu kratší než
1 rok. Je to trh krátkodobých peněz a úvěrů. Ve zjednodušené formě se dá charakterizovat jako trh s:
- nízkým rizikem
- nízkými úroky
- vysokou likviditou
Ostatně, co se likvidity týče, často na tomto trhu nakupují a prodávají různé společnosti, či fyzické osoby
právě kvůli získání likvidy.
Peněžní trh má dva základní typy nástrojů, kterými se na něm uskutečňují obchody:
a) Krátkodobými úvěry
Jedná se o úvěry s dobou splatnosti do jednoho roku. Tyto úvěry se dělí na dvě skupiny:
Obchodní úvěry – úvěry si vzájemně poskytují obchodní partneři.
Finanční úvěry – poskytují je finanční instituce.
b) Krátkodobé cenné papíry
„Cenný papír je listina či listinu nahrazující záznam (evidence), které inkorporují (obsahují) soukromé právo
a toto právo je se svým nosičem pevně spjato.“14
Nejvýznamnější krátkodobé cenné papíry jsou:
1) Směnky
Směnky jsou úvěrové cenný papír, sepsané přesně stanovenými údaji, ze kterých vyplývá dlužnický závazek,
který dává majiteli směnky nesporné právo požadovat ve stanovenou dobu stanovenou částku. Směnka může
sloužit jako prostředek k získání eskontního nebo obchodního úvěru, prostředek placení a ručení, nebo
prostředek k získání hotovosti.
2) Šeky
Šek je krátkodobý cenný papír vydaný bankou jako akceptovaná poukázka k vydání peněz. Šeky se
samostatně zabývá zákon Směnečný a šekový (191/1950 Sb.) a proto je není třeba dále rozebírat.
3)Vládní pokladniční poukázky
13
JÍLEK, J.: Finanční trhy a investování, Praha: GRADA, 2008, ISBN: 978-80-247-1653-4
KOTÁSEK, J., POKORNÁ, J.: Kurs obchodního práva: právo cenných papírů. Praha: C. H. Beck, 5. vydání 5. vydání,
2009
14
38
Vládní pokladniční poukázky jsou cenný papír emitovaný pro krytí schodku státního rozpočtu. Cituji:
„Vládní pokladniční poukázky, které jsou emitovány pro krytí pokladního schodku státního rozpočtu a mají
zpravidla dobu splatnosti pouze několik týdnu. Ve většině vyspělých států jsou považovány za bezrizikové cenné
papíry a pro svoji krátkou dobu splatnosti mají i velmi nízké kursové riziko.“15
4) Depozitní certifikáty
Depozitní certifikát je obligační, časově omezený cenný papír, jehož emitentem je finanční instituce,
nejčastěji banka, a držitelem její klient. Cituji: „Depoziční certifikáty, které emitují jednotlivé banky za účelem
získání krátkodobých zdrojů, s dobou splatností zpravidla kratší než 12 měsíců. Obdobně jako vládních
pokladniční poukázky jsou obchodovány na diskontované bázi. Výnosová míra těchto krátkodobých dluhopisů je
z důvodu vyššího rizika a nižší likvidity pravidelně vyšší než u vládních pokladničních poukázek.“41
5) Komerční papíry
Cituji: „Komerční papíry, což jsou v podstatě vlastní směnky, emitované zpravidla velkými korporacemi.
Jako předcházející druhy krátkodobých dluhových instrumentů jsou i tyto upisovány na diskontované bázi a
jejich doba splatnosti se pohybuje od jednoho do 270 dnů. I když je trh těchto cenných papírů ve vyspělých
ekonomikách podstatně menší než trh s vládními pokladničními poukázkami a depozitními certifikáty, přesto
představuje významný zdroj peněžních prostředků firem, a to s podstatně nižšími náklady než je tomu
prostřednictvím bankovních úvěrů.“41
Typickými představiteli osob, které fungování tohoto trhu umožňují, jsou bankovní ústavy, makléři, finanční
zprostředkovatelé a různé jiné právnické či fyzické osoby, které na tomto trhu nakupují, nebo prodávají.
4.1.2 Kapitálové trhy
Kapitálový trh je velmi podobný, jako segment finančního trhu, trhu peněžnímu s tím rozdílem, že se na něm
obchoduje střednědobý a dlouhodobý kapitál. Cituji: „Kapitálový trh, který je charakterizován komplexem
vztahů a subjektů, jichž základním cílem je zhodnotit středně a dlouhodobě volné peněžní prostředky, a to
prostřednictvím jejich investování do cenných papírů a od nich odvozených investičních nástrojů a jehož
účastníkem se rozumí podle české právní úpravy zejména: „poskytovatel služeb na kapitálovém trhu, emitent
cenných papírů, osoby zavázané z těchto cenných papírů, vlastník cenných papírů, emitent a vlastník jiného
investičního nástroje“.“16
Typů nástrojů, se kterými se na kapitálových trzích pracuje, je celá řada a právě na tomto trhu dochází
k největší progresi při jejich vývoji. Protože jsou primárně důležití hlavně účastníci těchto obchodů jako hráči,
uvedu pouze základní příklady nástrojů, se kterými se na kapitálových trzích obchoduje, jako prostředku, kterých
tito hráči využívají.
Na kapitálových (ale i peněžních) trzích se obchoduje celá řada cenných papírů, které definuje zákon č.
591/1992 Sb. Nejvýznamnější jsou:
1) Akcie:
Akcie je majetkový cenný papír, který potvrzuje, že jeho majitel vložil určitý majetkový podíl do akciové
společnosti a je tedy tzv. akcionář. Akcionář má díky vlastnictví tohoto cenného papírů práva s ním spojená.
Prvním právem, je právo podílet se na zisku společnosti (formou dividend). Druhým právem je podílet se na
řízení společnosti (valné hromady a problematiky s nimi spojená). Třetím právem je podílet se na likvidačním
zůstatku společnost. Akcionář má různá práva. Např. je oprávněn podílet se na zisku společnosti formou
dividendy a účastnit se na řízení společnosti mimo jiné tím, že je oprávněn hlasovat na valné hromadě, případně
se podílet na likvidačním zůstatku společnosti v případě likvidace. Za závazky společnosti akcionáři neručí. S
některými akciemi se obchoduje na burzách cenných papírů, kde se tak určuje i jejich cena v rámci nabídky a
poptávky.
Akcie jsou asi nejznámějšími cennými papíry a mezi hráči na finančních trzích jsou oblíbené hlavně z toho
důvodu, že je jejich vlastnictví spojeno právě s právy rozhodovat o společnosti. Tyto vlastnosti činí akcie velmi
populární hlavně pro paralelní redistribuční systémy.
2) Podílové listy:
Podílový list je cenný papír, který představuje podíl podílníka na majetku v podílovém fondu a se kterým
jsou spojena další práva plynoucí ze zákona o kolektivním investování nebo statutu. Jedná se o majetkové cenné
papíry, se kterými je spojeno právo majitele podílet se na výnosu fondu, který podílové listy vydal a právo na
odpovídající část majetku podílového fondu. Nemají však právo zasahovat do hospodaření a řízení fondu (tím se
liší od akcií). Podílové fondy tyto listy vydávají (prodávají) za účelem získání prostředků od drobných střadatelů,
které dále investují na finančních trzích. Podle toho, jak jsou fondy úspěšné na těchto trzích, se odvíjí kurz
podílového listu. Jestliže kurz roste, pak hodnota majetku podílového fondu také roste a investice je výhodnější.
3) Dluhopisy:
15
16
Kapitálové trhy
Kapitálové trhy
39
Dluhopisy jsou cenné papíry, které vyjadřují závazek emitenta vůči věřiteli. Emitent je osoba, která dluhopis
vydala a stala se tak dlužníkem. Věřitel je osoba, která dluhopis kupuje a stává se tak investorem. Jedná se o
zastupitelný cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení dlužné částky, vyplacení stanovených výnosů a
povinnost emitenta splnit veškeré závazky. V České republice musí emitent podle zákona o dluhopisech žádat
Českou národní banku o povolení k emisi dluhopisů, v případě municipálních dluhopisů vydávaných
samosprávnými celky musí dát souhlas ministerstvo financí. České právo definuje dluhopis jako „zastupitelný
cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení dlužné částky a povinnost emitenta toto právo uspokojit“17.
Dluhopisy jsou poměrně populární cenné papíry a obzvláště v České republice mají určitá specifika. Např.
problematika emise státních dluhopisů pro občany by vydala na jednu samostatnou diplomovou práci.
Typy osob, které fungují na kapitálových trzích, jsou totožné jako u trhů peněžních.
4.1.3 Devizové trhy
Na devizových trzích se obchoduje s tzv. „devizovými hodnotami“, což jsou platební prostředky států, které
slouží buď k hotovostnímu placení, nebo bezhotovostnímu placení. Prostředky hotovostního placení se nazývají
„valuty“, prostředky bezhotovostní jsou „devizy“.
Obchodování na devizových trzích spočívá v několika činnostech:
1) Směnárenské činnost:
Obchodní banky a směnárny buď nakupují a prodávají zahraniční měnu (valuty), nebo nakupují a prodávají
valuty za domácí měnu, anebo uskutečňují výměnu jedné cizí měny za jinou cizí měnu (tzv. konverze cizích
měn). Dále směnárenská činnost spočívá v nákupu a prodeji cestovních šeků.
2) Zprostředkovatelská činnost:
Obchodní banky a směnárny provádějí pro své klienty zprostředkování mezinárodního bezhotovostního
platebního styku. Organizace od klientů nakupují a prodávají devizy.
3) Devizových operace:
Tyto operace uskutečňují obchodní banky na mezinárodních devizových trzích. Jejich cílem je zajistit
dostatek prostředků v cizí měně pro uskutečňování mezinárodního platebního styku a to se děje nákupem a
prodejem devizových prostředků.
4) Devizové intervence ČNB:
ČNB uskutečňuje devizové intervence na mezinárodních devizových trzích za účelem stabilizace měnového
kurzu koruny.
Devizový trh organizují v podstatě tři typy institucí. Banky, směnárny a Česká národní banka jako ústavní
organizace.
4.1.4 Trhy drahých kovů
Na trhu drahých kovů se obchoduje s velmi specifickými komoditami, kterými jsou různé typy drahých kovů.
Historicky nejdůležitějšími jsou ušlechtilé kovy, jakými jsou zlato, stříbro a posléze také platina. V dnešní době,
a to díky objemu obchodů prováděných, se na pod trhy drahých kovů rovněž začleňují obchody s hliníkem a
mědí. Důvodem je stoupají poptávka po těchto kovech hlavně v leteckém a automobilovým průmyslu, respektive
v průmyslných odvětvích zabývajících se výrobou elektroniky.
V České republice není trh s drahými kovy příliš veliký. Světově nejdůležitější jsou trhy v Evropě,
anglosaských zemích a latinskoamerické a asijské trhy. Jinými slovy trhy těch zemí, kde dochází buď k těžbě
těchto kovů, nebo jejich zpracování. S tím souvisí i rozdělení trhu na primární a sekundární. Na primárním trhu
jsou obchodovány vytěžené suroviny, zatímco na sekundárním již zpracované. Největším primárním trhem zlata
je Londýn, kde je za spoluúčasti Bank of England stanovována tržní cena zlata. Se stříbrem se obchoduje na
mezinárodních komoditních burzách a nejvýznamnější z nich je burza v Curychu a COMEX v New Yorku.
Ostatně COMEX je také nejvýznamnější burzou co se obchodování s hliníkem a mědí týče.
Těmito obchody se globálně zabývají hlavně specializované obchodní a brokerské společnosti, ale i velké
bankovní domy.
5. Zdroje rizika a nejistoty na finančních trzích
Předně, v této kapitole nebudu vycházet z klasického „učebnicového“ vymezení rizika, ale budu se věnovat
konkrétnímu rizikovému problému. Problém, na který nahlížím, se týká volatility, což je velký problém
světových trhů, i domácího, českého. Položil jsem si otázku, jakým reálným způsobem vzniká volatilita na
finančních trzích a zda - li se jedná o čistě tržní vývoj, nebo spíše záměr některých hráčů (já se přikláním k druhé
možnosti), kteří se snaží svojí (pokoutnou) činností volatilitu vyvolat a to za účelem spekulativních obchodů,
nebo jejich podpory a touze po zisku. Chci poukázat na to, že využívání záměrně vytvořené volatility některých
17
§ 2 odst. 1) zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech
40
aktiv, může být herní strategií některých hráčů a způsobem, jakým mohou jednoduše manipulovat s trhem.
Typickým případem je současná kauza banky Lehman – Brothers, u níž se všeobecně má za to, že její nešťastný
krach odstartoval finanční krizi.
5.1 Volatilita a paralelní redistribuční systémy na finančních trzích
Výraz „volatilita“, ve spojení s finančními trhy vyjadřuje míru kolísání hodnoty určitého aktiva nebo kolísání
jeho výnosové míry. Jinými slovy, jedná se o míru rizika při investování do určitého aktiva, neboť čím je
volatilita vyšší, tím je investice a její návratnost nejistější. Vysoká volatilita aktiv je typická pro spekulativní
obchody a stav, kdy určití hráči mají vnitřní informace (často se pro takovou situaci využívá anglický výraz
„insider information“), které jiní nemají a je tak pro ně snadné se, v na první pohled složitých obchodech a
nejistých situacích, orientovat a zbohatnout. Já se domnívám, že důvodem pro existenci takových případů a stavu
je právě vznik paralelních redistribučních systémů v určitých strukturách na finančních trzích.
5.1.1 Důvody existence volatility
Důvody, pro které vzniká volatilita na finančních trzích, se zabývalo mnoho (hlavně zahraničních) autorů
autorů. Např. Chen18, Bollerslev, Engle, Nelson19, Cecchetti, Cumby, Figlewski20 a další.
Nejdůležitějšími jsou:
a) informační toky – na trhu existují určité dostupné informace, které souvisí s obchodovanými aktivy a mají
vliv na jejich cenu. Jelikož dochází k reální progresi na finančních trzích i mimo ně, tyto informace se mění a
s jejich změnou přichází i změna ceny aktiva. Více se problematice informačních toků a volatility budu věnovat
v kapitole 4.1.2.
b) inflace – inflace a to buď očekávána, nebo reálná má dopad na cenu obchodovaného aktiva. Důvodem je
to, že různá aktiva jsou spojena s různou mírou rizika, výškou výnosu, reálným znehodnocením i jiným
chováním v dobách změny cenové hladiny. Hráči na finančních trzích se budou chovat jinak v době inflace
plíživé, pádivé, nebo hyperinflace a při změnách inflace přesouvat své prostředky na vhodný typ aktiva. Díky
tomu existuje mechanismus rozkolísání změn aktiv, při změnách inflace. Některá aktiva porostou, jiná budou
klesat a naopak, při opačné změně cenové hladiny. Očekávaná inflace souvisí s informačními toky a dostatkem
informací jednotlivých hráčů.
c) závislost hospodářství na vývoji trhu – společnosti (hráči) často bedlivě pozorují situaci na trhu a to i
v odvětvích, na kterých se sami nepohybují. Snaží se totiž vypozorovat určité tržní trendy (a tím opět získat
informační výhodu). Mnoho předních investičních podniků klade velký význam na celkovou situaci na trhu a
pohyby v odvětví, jako hlavní faktory podílející se na pohybu cen obchodovaných aktiv. Příkladem by mohla být
situace, kdy negativní výhled pro jedno průmyslové odvětví způsobí změnu poptávky a nabídky v odvětví
jiných, protože ta situaci sledují a rovněž nabyla obavy, že by mohli vzniknout problémy i v odvětví jejich.
Jinými slovy, tím, že je (nejen) kapitálový trh velmi úzce propojen dochází k tomu, že i drobný problém
v určitém tržním sektoru může způsobit rozkolísání cen a tím i problémy na trhu celém. Typickým příkladem je
americká hypotéční krizi, která přešla v krizi finanční a následně i hospodářskou.
d) změna nabídky a poptávky – tyto změny ani tak nesouvisí se situací na trhu a průběhem obchodování, jako
spíše s velikostí jednotlivých hráčů a cenovými šoky, které jejich chování může způsobit. Obchody malých hráčů
se týkají menších objemů obchodovatelných aktiv a jsou proto méně náchylné na změnu cenu. Naopak, velcí
hráči, kteří vlastní velké objemy aktiv, můžou způsobit cenové šoky, když všechna tato aktiva nejednou vrhnout
na trh.
e) nejistota - pohyb cen aktiv na finančních trzích je ovlivněn i nejasnou budoucností. Nejistota opět úzce
souvisí s problematikou tržních informací. Nejistota vede k potřebě se proti ní zajistit a spekulativním
obchodům, které těží právě z toho, že není jasno. Pokud má např. nějaká firma nejistou budoucnost, automaticky
to vede ke spekulativním obchodům, které způsobí volatilitu cen akcií této firmy. Tato volatilita neustane do
doby, než se objeví nové informace, které situaci „rozřeší“ a stabilizují.
f) psychologické otázky cen – ceny aktiv na finančních trzích jsou do velké míry ovlivňovány lidským
chováním. Chamtivost je povahový rys, který může způsobit na ceny aktiv více, než by měl. Nové informace
mohou vyvolat panické chování hráčů na trhu, mohou způsobit nárůst cen a mohou způsobit ignorování
racionálních hledisek ocenění.
Strach může způsobit jako významné hledisko pro snížení cen obchodovatelných aktiv, např. když investoři
spěchají a prodávají pod tržní cenu, ve snaze vyhnout se ztrátám.
(Pokračování)
18
CHEN, L.: Stochastic Mean and Stochastic Volatility – A Three-Factor Model of the Term Structure of Interest Rates and
Its Application to the Pricing of Interest Rate Derivatives, Harvard, Blackwell Publishers, 1994
19
BOLLERSLEV, T.,ENGLE, R.F., NELSON, D.B.: Handbook of Econometrics, Vol. 4, Elsevier, Amsterdam, 1994
20
CECCHETTI, S.G., CUMBY, R.E., FIGLEWSKI, S.: Estimation of the Optimal Futures Hedge, Review of Economics and
Statistics, Cambridge University, MIT Press Journals, 1998