ZDE - Obec Vestec

NA OBÁLCE
Letecký pohled na Vestec z května 2013.
NA ÚVODNÍ PŘEDSÁDCE
Mapa obce s vyznačením zastavení uvedených v knize.
NA PRVNÍ STRÁNCE
Křížek na špičce vestecké zvoničky byl obnoven v roce
2005, ale působí, jako kdyby zde byl odjakživa.
NA TŘETÍ STRÁNCE
Osamělý strážce – mohutné dubisko na samé hranici
mezi Vestcem a Prahou, nedaleko od retenční nádrže.
NA ČTVRTÉ STRÁNCE
„Zlatá“ chvíle u Vesteckého rybníka. Podzim přináší do
tohoto koutu Vestce nejen barevné listí, ale také průzračné
průhledy směrem ku Praze. Stačí se rozjet či rozběhnout
po nové cyklostezce k severu a užívat si ty prchavé
okamžiky barevné melancholie pomalu usínající přírody.
Po nich se krajina okolo rybníka na pár měsíců zahalí
do sněžné bílé či – a to častěji – šedohnědé barvy.
NA ZÁVĚREČNÉ PŘEDSÁDCE
Katastrální mapa z roku 1875 zobrazuje
vesteckou náves a osídlení na Šátalce.
NA ZADNÍ OBÁLCE
Až lehce bizarní spojení dvou věků v jednom okamžiku.
V roce 2014 byl obnoven starobylý křížek u křižovatky
na Šátalce. Ve stejné době v pozadí mohutné jeřáby
budují objekty výzkumného centra BIOCEV.
Vydala © obec Vestec ve spolupráci s Nakladatelstvím Petr Polda, 2014
Text © Marek Řeháček, Blanka Pašková, Lucie Miovská, 2014
Fotografie © Jan Pikous mladší, 2014, archiv obce Vestec
ISBN 978-80-260-6795-5
Vestec
pov í dá n í o k r a j i n ě a l i dech
Vestec
p o v í d á n í o k r a j i n ě a l i de c h
S fotografiemi
Jana Pikouse mladšího
a kresbami Petra F. Poldy
Marek Řeháček
Blanka Pašková • Lucie Miovská
Milí Vestečáci
(současní, bývalí i budoucí),
právě držíte v ruce knížku, ze které mám velkou radost. Jsou
v ní zachyceny obrazy z naší obce, ať už z minulosti či současnosti.
V naší obci se odehrávaly každodenní příběhy lidí, kteří se
rozhodli, že zde bude jejich domov, že zde budou vychovávat své
děti, zde budou pracovat a bavit se. Tito lidé nám zde zanechali svůj
odkaz. Nyní je řada na nás. I my máme možnost a zodpovědnost
tuto obec dále utvářet a formovat. Pokud chceme mít hlubší vztah
k místu, kde žijeme, je dobré znát jeho historii.
Věřím, že nám tato knížka pomůže všímat si více věcí kolem nás,
drobných detailů v obci a jejím blízkém okolí, kde žijeme. Doufám,
že nám pomůže pokračovat v psaní dalších zajímavých příběhů naší
obce pro budoucí generace.
Přeji Vám zajímavé čtení o Vestci.
Tibor Švec
starosta
„Učiň naši obec místem radosti a pokoje…“ Slova z desky na podstavci křížku
u Vesteckého rybníka mohou na někoho působit možná až pateticky. Jenže,
právě dnes, kdy se okolí Vestce značně proměňuje a doba letí tak rychle, že ji
přestáváme vnímat, mají prastará hesla o to větší smysl a význam.
6
7
Povídání o Vestci
K
rajina polí, rybníků a malých háječků. Na dohled od Prahy –
její překotný tep je tady cítit v každém okamžiku a městská
silueta se zuby panelových domů na obzoru tvoří neodmyslitelný vestecký horizont. Ale tady je člověk v příjemné zelené oáze.
Mezi jahodami, jabloněmi a obilím. Mezi lípami a dětskými hřišti.
V jakési františkánské zahradě ležící sic na zadním dvorku bujné civilizace se vším jejím rachocením a věčným šuměním, ale zároveň
v prostředí bezpečném a uklidňujícím. Jako by sem stále doléhala
ona životodárná zář velkoměsta, ale na druhou stranu všechen ten
jeho hlomoz, dunění a možná i plíživé ohrožení zůstávaly v patřičné
vzdálenosti, kdesi za poslední loukou. Tady vládne pokoj symbolizovaný vlastními zahrádkami s ploty, hromadami srovnaného dříví,
masem s knedlíky a špenátem pojídaným pod vlasteneckým nápisem
v hostinci U Klimešů či dvěma kočkami, které s předením podřimují
v košíku na zápraží u paní kronikářky Paškové.
V prchavých chvilkách naděje počínajícího předjaří tu až neuvěřitelně silně štěbetají ptáčci. Vyhlédli si na své pouti starou jabloň
se zbytky scvrklých plodů, které někdo na podzim zapomněl očesat.
Sedí si, oni rozpustilí špačci, ve velkém hejnu po větvích přestárlého
stromu a jejich zvuky náhle učiní tuto krajinu u řady téměř nových
vilek jaksi starobylejší. Jako bychom si díky nim najednou uvědomovali onen odlesk věků, řadu staletí prošlých mezi domky a statky se
štíty obrácenými do podlouhlé návsi. Jako bychom z jejich pípání
mohli číst stovky pradávných sdělení z časů úsvitu českých dějin,
které tudy probíhaly, aniž bychom se o tom ovšem mohli dočíst ve
slavných starých kronikách. Jako kdyby oni, maličcí opeřenci, přinášeli v čase masopustním do tohoto kraje po zimě zase ono příjemné
hemžení. Jako by sem přilétli s poselstvím, které hlásá, že brzy tato
ves rozkvete a zase bude vonět jarem a pak létem; a rozkvetou lekníny na hladině rybníka a potom se zase do zlatova zbarví stromy na
hrázi. To přeci stačí člověku ke spokojenosti. Lze vzpomenout slova
básníka Jakuba Demla, který takové chvíle v krajině popsal již před
osmdesáti lety: „Již Giacomo Leopardi si všiml, že jsou jistá místa na
8
venkově, kam se zpravidla sletuje nejvíce ptáků a kde zpívají neustále
a vroucně. Jsou místa na zemi jako zrovna uchystaná a zřízená pro
zjevení krásných a dobrých duchů, a naproti tomu jiná, kde i zvíře
zježí srst a třese se hrůzou.“
Ach ano, všude tady – mezi duby u Vesteckého rybníka, v ojedinělosti Jelínkovy zahrady, kde by stromy mohly vyprávět, v ulicích
s rozkvetlými zahradami, v křoviscích za retenční nádrží, na návsi
u zvoničky i u zapomenuté studánky v polích, citlivý člověk rychle
vytuší, proč sem ptáci zalétávají a vroucně zpívají. Tohle je země lidí;
s půdou tisíc let převracenou – zní to pateticky, ale je to pravda pravdoucí. Země tady prvoplánově nevystavuje na obdiv scenérie rozeklaných kaňonů, skalních věží a starobylých hradů, ale touží spíše po
zjevení oněch dobrých duchů vycházejících z lidské pospolitosti. Ze
společných zvyků, veselí a činění lidí, kteří tady hledají a nacházejí
domov. Krajina nám odevzdává svoji důvěrnost bez ponížení a přijímá nás k sobě ochotně, někdy až přespříliš bezbranně. To nebývá
všude. Vestec je místo milované ptáky, kteří zde i v časném předjaří
vroucně zpívají.
Marek Řeháček, Vestec, brzké jaro 2014
O poloze Vestce a charakteru
okolní krajiny
O
bec Vestec se nachází ve Středočeském kraji při významné silnici, jež vede v trase tradiční komunikace směřující z Prahy
na jih do Rakouska, pomyslně až do Vídně – středu zašlé monarchie. Vestec také leží zhruba uprostřed trojúhelníku tří zámků –
panských sídel v Kunraticích, Průhonicích a Dolních Břežanech;
a k poslednímu z nich kdysi tato vesnice patřívala.
V minulosti byl zdejší rovinatý, pouze směrem ku Praze lehce
ukloněný kraj rozparcelovaný mezi několik panských velkostatků; od
barokních dob je proto rozdělený a zároveň propojený cestami zčásti
lemovanými alejemi. Většina jich sice díky postupující zástavbě zašla, ale nové se dnes coby nesmělí poslíčci baroka v krajině zase rodí.
9
10
Letecký pohled na Vestec v roce 2010. Vesnice již v této době zažívala
nebývalý rozvoj bytové i průmyslové zástavby; stavělo se směrem k Jesenici
i k Praze; pole se zmenšovala. Nedaleko rybníka je již rozestavěna mateřská škola.
To Jelínkova zahrada při dolním okraji snímku působí jako neprůchodný zelený
prales, který zde čeká na své budoucí zušlechtění. Člověk neznalý zdejší historie
možná jen stěží uvěří, že po několik set let se zdejší osídlení koncentrovalo pouze
v malém prostoru okolo návsi, na nepatrném kousku všech zastavěných ploch.
11
Ukazuje se totiž, že pokud moderní lidé z potřeby oddychu cestují
pěšky či na kole, obdivují stále onen tradiční rytmus cesty určovaný
stromy podél ní.
Okolo menších vesniček dolnobřežanského panství byla políčka
patřící vesměs hospodářům z malých statků; až po 2. světové válce
došlo k jejich postupnému a vesměs ne úplně dobrovolnému scelení
do větších lánů. Zemědělský charakter krajiny okolo Vestce, postupně podřizované rostlinné a živočišné velkovýrobě, vydržel prakticky až do konce 20. století. Od té doby prochází toto území velice
dynamickými změnami spojenými s rozsáhlou výstavbou a nahrazováním zemědělských ploch průmyslovou výrobou i bydlením. Většina
původních vesniček včetně Vestce se rozrůstá na všechny strany, na
některých místech jejich zástavba srůstá do jednoho většího celku,
někdy až příliš překotně. Významným nárůstem obyvatelstva a zástavby dochází ke vzrůstu významu jednotlivých historických sídel,
která by se po oslabení zemědělských funkcí této krajiny jinak asi
začala vysídlovat. Na druhou stranu stojí zdejší lidé před nelehkým
úkolem udržet povědomí o významu, tradicích i náladách jednotlivých vesniček. Osvícencům zde nezbývá než se postarat, aby vsi staré
takřka tisíciletí doslova neutonuly v přívalu nových obyvatel bez historických vazeb a zástavby. Neboť nová výstavba zde na sebe v jednotlivých sídlech často navazuje tak bezprostředně, že maže kdysi
tak výrazné hranice dělící území na „naše“ a „přespolní“ – což v minulosti bývalo důležité nejen pro rozlišení soupeřů při hospodských
rvačkách, záškodnickém kácení májek na návsích či námluvách vesnických holek. Vestec – zdá se – jakkoliv taktéž bytní a v některých
částech je z minulosti zastavěná domy spíše městského typu, tomuto
trendu úplně nepropadla, a to především díky prozíravému ponechání luk a polí na hranicích katastru bez zástavby.
Vestec leží v nadmořské výšce lehce převyšující 300 metrů. Její
území má tvar jakéhosi zubatého kruhu, přičemž spodní polovina je
zastavěná a vrchní díl sousedící se starobylými vesnicemi Kunratice
a Hrnčíře je doposud krajinou zemědělskou. V této části vestecké
území navazuje na katastr hlavního města Prahy; formálně zde sousedí s její městskou částí Šeberov, přičemž nejbližší historická obec
jsou právě Hrnčíře s kostelem sv. Prokopa, k němuž byla Vestec tradičně „přifařena“. Na jihu vesnice hraničí s katastrem obce Jesenice,
12
jejíž nová výstavba se přiblížila doslova na dohled od vestecké návsi.
Jesenickou částí je i historická ves Zdiměřice, která hraničí s Vestcem
na jejím východním okraji. Na opačném konci katastru sousedí Vestec
s obcí Hodkovice a městskou částí Praha–Libuš.
Staré mapy jsou svědkem, že ještě vcelku nedávno byla zastavěna
jen opravdu maličká část vesteckého území, jehož drtivou většinu jinak pokrývala zemědělské půda. Vestecké osídlení se po celá staletí
soustředilo pouze ve dvou místech. Nejstarší bylo v místě současné
návsi a jejím bezprostředním okolí. Náves měla (a zčásti dodnes má)
klasický tvar jádra staré české vesnice: byla podlouhlá a na všech
stranách lemovaná statky s branami a štíty. Druhé, podle všeho podstatně menší a mladší místo vesteckého osídlení, bylo v osadě Šátalka
vzniklé při zájezdní hospodě na císařské silnici. Tato dvě odloučená
ohniska se až ve 20. století postupně propojila tak, že dnes tvoří jeden
souvislý celek. Na historickou zástavbu v dobách mezi dvěma světovými válkami nejprve navázaly další objekty mezi návsí a Vesteckým
rybníkem. Později bylo zastavěno i rozsáhlé území na sever a jih od
silnice propojující Šátalku s vesteckou návsí. Obhospodařované pozemky polí, luk a sadů, které ještě v polovině 20. století zasahovaly
až téměř k návsi, byly výstavbou postupně posunuty dále k hranicím
katastru. Dnes již poněkud kuriózně působící výjimkou je jen rozsáhlé a ze všech stran obestavěné pole naproti vesteckému obecnímu
úřadu. Jak dlouho ještě tento relikt rurální minulosti ve vsi vydrží?
Další část vestecké zástavby se zrodila v 70. letech 20. století na
území ležícím na východ od rybníka, kde vznikly nejen ohromné objekty úpravny vody, ale i obytné domy okály – pro zaměstnance vodohospodáře. Zajímavostí je také menší ostrůvek „vestecké civilizace“
v ulicích V Úhoru a V Březí. Je totiž úplně oddělen od vsi a souvislé
zástavby okolo a přímo navazuje na zástavbu v Hrnčířích; s Vestcem
dokonce není přes jeho katastr propojen jinou komunikací než cyklostezkou, neboť silnice sem vede přes území obce Jesenice a pražské části Šeberov.
Mocného rozvoje se dočkala v posledním půlstoletí také zástavba
okolo Vídeňské ulice, v prostoru od začátku vesteckého katastru až po
jeho hranici s Jesenicí. Dnes je stará silnice prakticky ze všech stran
úplně obestavěna průmyslovými a obchodními objekty, původní strukturu hospodářských stavení v lokalitě Šátalka tak pamatuje již jen
13
posledních pár domů – například tzv. Habětínův statek se stodolou
a chlévy. Vestecká průmyslová zóna, v této lokalitě, v současné době
rozšiřovaná o rozsáhlý areál výzkumného centra BIOCEV, je symbolem současného ekonomického úspěchu starodávné zemědělské obce.
Jen dvou věcí se Vestci nedostává. První je špička kostelní zvonice, tak typická pro středočeské vesnice; „vesteckým“ svatostánkem
je tradičně malý kostel sv. Prokopa v Hrnčířích. Na dohled sice, ale
přeci jen tvořící horizont jiné vsi. A druhou postrádanou věcí na vesteckém katastru jsou lesy. Oficiálně je sice podle evidence za les považována trním zarostlá Jelínkova zahrada, která je dokonce ve vlastnictví podniku Lesy České republiky; ale zkuste si do ní zajít v létě
na houby. O pár remízcích u Vesteckého potoka za Safinou či křovinách na Olšanském potoce a za rybníkem nelze jako o lese mluvit.
Zdejší milovníci lesního klidu proto rádi zamíří přes pole za blízké
Zdiměřice, kde u vrat staré hájovny začíná les – hojně navštěvovaná
průhonická obora a park, chráněný pro své hodnoty na Seznamu světového dědictví UNESCO. V oboře a parku vede úctyhodných 40 kilometrů stezek mezi zelení. I lesního klidu se tak nakonec Vesteckým
na dohled od jejich obce přece jen dostává mírou uspokojivou.
Parčík vedle obecního úřadu vytváří v ulici U Parku jakousi pobočnou
vesteckou náves s pečlivě udržovanou zelení. Na jaře rozkvétá
zlatým deštěm a květy kultivovaných ovocných stromků.
14
15
O vesteckých jménech
a pojmenováních aneb staré
listiny a mapy vyprávějí
Pssst; teď jde o velmi vážnou věc. Dotýkáme se opravdu nejstarších dějin Vestce. S téměř posvátnou úctou otevíráme starodávnou
knihu se starobylým názvem Anecdotorum, S. R. I. historiam ac ius
publicum illustrantium, collectio od Adama Friedricha Glafeye z roku
1734. Na straně 233 je v sekci DIPLOMATARIVM CAROLI IV čili
Soubor listin Karla IV. citována latinská listina krále Karla IV. z roku
1360. Doslova se zde praví: JOHANNES Burgravius Magd. Et uxor
HELENA inuestientur de castro et villa COSTELEZ, item de villis
POSSERAD, BUKOWIN, BRODECZ, BESSEN, WOYDIRAD,
OLESCHAN, BESKA ET GROMENAW. A 1360. To značí asi tolik, že Jan purkrabí magdeburský a jeho žena Helena se stali majiteli
hradu a vsi Kostelec, i dalších uvedených vesnic.
Faktem je, že pod jménem BESKA je v této listině uvedena
i Vestec. A protože žádná starší zmínka o ní nebyla dosud objevena,
je rok 1360 coby datum vydání listiny (a chcete-li, tak přesně 10. leden
tohoto roku) vnímán jako nejstarší zmínka o vestecké obci. Ve svém
díle Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny
to roku 1957 potvrzuje i přední český badatel Dr. Antonín Profous. Je
sice poněkud zvláštní, že některé vsi – například Pecerady, Bukovany
či Brodce se nacházejí v bezprostřední blízkosti onoho hradu, dnes
nazývaného Zbořený Kostelec, a vesnice Vestec od něj leží poměrně
daleko – až nějakých patnáct kilometrů k severu. Nicméně spojitost Vestce se středověkým kosteleckým panstvím přiděleným císařem Karlem IV. hraběti Johannu z Hardegga je nezpochybnitelná.
Je tedy naprosto namístě, že současný vestecký obecní znak vychází
z erbu rodu Hardeggů, úplně prvních doložených majitelů Vestce.
Je bohužel nezodpověditelnou otázkou, kolik let již bylo vesnici
Vestec v době, kdy o ní byla vyhotovena ona první písemná zmínka.
Těžko říci. Smůla je právě v tom, že vesnička neměla nikdy svůj
16
V brzkém jaru vítá příchozí od Zdiměřic nejen vestecká obecní tabule,
ale také bělostná kvítka planých slivoní a trnek. Když člověk jede autem,
sotva si jich všimne, ale pěšákům nemůže uniknout, jak krásně voní…
kostelík a většina nejstarších textů s doloženými údaji se týká převodů majetků, daní, ale také ustanovování farářů. V soupisu vesnic
v Libri confirmationum (knihách o ustanovování kněžích) jsou tak
kupříkladu již roku 1357 uváděny sousední Kunratice i Hrnčíře, ale
Vestec jako ves bez kostela zde zapsána není. A tak nám nezbývá nic
více než onen letopočet 1360 považovat za okamžik „zrození“ Vestce,
přestože je více než jasné, že sama ves musela existovat již nějakou
dobu předtím.
S hledáním nejstarších dějin Vestce je totiž ještě jedna potíž; její název je totožný nejen s celou řadou pojmenování jiných
obcí ve středních a východních Čechách, ale také se vsí Vestec pod
17
Starobylá vojenská mapa z dob starého mocnářství; zobrazuje stav krajiny
okolo Vestce patrně někdy v časech 80. let 19. století, kdy byl vypuštěn Vestecký
rybník, jehož vody nejsou na mapě vůbec zobrazeny (snad to bude proto, že
v této době dno rybníka sloužilo jako pole). Všechny názvy obcí a osad
jsou na mapě dle tehdy obvyklého způsobu poněmčeny; Vestec ( Westetz)
i Šátalka (Schatalka) však mají jména, která i více jak po jednom a půl
století dokážeme snadno identifikovat. Zajímavé je, že Vestec byla společně
se Šátalkou v této době podobně velká jako sousední Jesenice (G. Jesenitz).
Na mapě je dobře viditelná polní cesta vedoucí okolo rybníka do tehdy
ještě miniaturní vsi Hrnčíře, kde byl sice kostelík, dvůr a škola, ale kromě
toho jen pár domečků. Na jih od vsi Hrnčíře je velkostatek (uvedený pod
německou zkratkou M. H. čili Meierhof) Drazdy, který chvilku také patřil
k Vestci. U cesty pod ním jsou zobrazeny i Zdiměřice, tehdy ves s několika
domy; na východ od ní je mariánská kaplička na okraji průhonické
obory (označené německy Thiergarten). Na jih od obory je v údolí Botiče
na Kocandě mlýn ( Botič M.), kam jezdívali vestečtí sedláci s obilím.
Vlevo od Šátalky je v polích dobře patrná i stará cesta propojující vsi Hodkovice
a Písnici; v polích za Safinou se z ní dnes dochoval jen nepatrný kousek lemovaný
torzy třešňové aleje a studánka s kamennou stříškou. Tajemná zkratka W. H.
u domů na Šátalce označuje zájezdní hostinec (německy: Wirtshaus).
Podíváme-li se velmi pozorně, všimneme si i černého obdélníčku uprostřed
vestecké návsi – podle všeho se jedná o dům č. 3 – obecní pastoušku, která
stávala až do poloviny 20. století před statkem č. 4. A nesmíme zapomenout, že
na jihovýchod od Jesenice je u staré cesty vyznačeno i místo památníku nehody
baronky Alsterlové – z dnešního pohledu je nazváno kuriózně Piramide.
Na mapě současného pozorovatele zaujme také obrovský rozsah polností
okolo Vestce; rovná cesta z Betáně až do Vestce – dnes dočista obestavěná
domy – bývala kdysi pouhým průjezdem mezi poli a loukami.
18
19
horou Blaníkem, která se stejně jako naše Vestec nacházela v kraji
Kouřimském. U fragmentů zpráv či zmínek bez širších souvislostí
tak není vždy patrné, které z vesnic se vlastně týkají, a snadno může
dojít k záměně. Jediným vodítkem je obvykle souvislost s panstvím –
Vestec náležela k panstvím Kostelec, Konopiště a Dolní Břežany.
Tak se v roce 1390 objevuje v souvislosti s příslušností Vestce ke
Kostelci i německý text s názvem vsi, který je již více podobný tomu
dnešnímu – das dorf Wesscze – vesnice Vestec. Roku 1437 další listina potvrzuje trvající nadvládu hradu Kostelce nad Vestcí; hlásá velkolepě: Ves Vesce se vším příslušenstvím má při manství Kosteleckém
ostati věčně. Název se v té době ustálil v podobě Vesce či Wesce. Roku
1528 je u Vesce u Jílového starodávně uvedeno, že: obsahovaly dva
dvory kmetcí, které po konfiskaci prodány Janu Frejmanovi z Branova.
Z té doby se dochoval i zápis o jednom z prvních vesteckých přečinů
a jeho potrestání: „Jakož jest zbil a zranil dosti škodně Vávru z Vesce
s pomocníky svými Prokopa z Vesce, souseda svého, a pro takový účinek jsa dán do vězení na to se jest vyručil aby, poněvadž sousedu na
zdraví uškodil, o to se s ním smluvil, kdež pak i to učiniv – že on Vávra
jemu Prokopovi za to zbití dáti šest kop grošů – ante Urbani 1528.“
V roce 1627 se v souvislosti s příslušností vesnice k Dolním
Břežanům objevuje vedle názvu Vesce či Vesec konečně i jméno
Westec. Roku 1654 zde máme podobu Wesecz. Müllerova mapa Čech
z roku 1720 ale uvádí starší název – Westze čili Vesce. Na mapách
josefínského vojenského mapování z let 1764–1783 je uvedeno také
jméno Westze; sousední samota Šátalka je na nich – zmíněna patrně
úplně poprvé – v podobě Schadalka.
Roku 1788 je v knize Jaroslava Schallera nazvané Topographie
des Königreichs Böhmen: Th. Kauržimer Kreis (Topografie království
českého: Kouřimský kraj) napsáno, že v té době měla vesnice Westecz
22 domů. Mimochodem, pro srovnání, ze stejné knihy lze vyčíst, že
sousední ves Zdiměřice měla tehdy jen 11 domů a Jesenice naopak
zase 51 chalup a statků.
Roku 1841 se v nových katastrálních mapách uvádí názvy Westetz
a Šsatalka (či Ssatalka). Na výkresech druhého vojenského mapování jsou již názvy téměř totožné s těmi dnešními: Westetz a Šatalka.
Mapu v roce 1850 kreslil kadet šikovatel Carl Linzer z 62. pěšího regimentu barona Turszki a zadáním nebylo jen vytvořit popis terénu
20
pro vojenské účely, ale taktéž zmapovat možnosti pohodlného ukvartýrování armády v jednotlivých vsích. Jen díky tomu víme, že tehdy
bylo ve Vestci (k němuž byl kupodivu řazen i velkostatek Drazdy)
28 domů a 10 stájí, které mohly pojmout 40 mužů a stejný počet koní.
Na Šátalce byly domy pouze čtyři a stáje dvě – vojsko zde tedy mohlo
ubytovat jen 8 mužů a 5 koní.
Názvy vesnice se ve druhé polovině 19. století ještě chvíli různě proplétaly ve starších či novějších podobách. V Topograficko-statistickém
slovníku Čech čili podrobném popisu všech měst, městysů, vesnic: pak
zámků, dvorů, továren, mlýnů, hutí a podobných o samotě ležících
stavení, jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých osad Království
Českého, který roku 1870 sestavili Jan Orth a František Sládek, je
tak napsáno, že ve vsi Vesce je 34 domů a 294 obyvatel. Je zde také
zmínka, že u Táborské silnice se nachází samota Šatalka. Roku 1878
opět mapovala rakouská armáda kraj na jih od Prahy a z té doby
máme mapu – dílo nadporučíka Michaela Cernokraka z 2. pěšího
regimentu, kde se již objevuje název v dnešní podobě – Vestec.
Název Vestec se patrně vyvinul od staročeského slova veska (zkomolené do podoby BESKA v listině v roce 1360) čili víska či ves.
Nikoho snad nepřekvapí, že toto slovo mělo význam jednoduchý –
vesnice. Filolog a historik Vladimír Šmilauer, který napsal knihu
Osídlení Čech ve světle místních jmen, uvádí, že sídla, která mají
ve svém názvu nějakou podobu slova ves, patří k úplně nejstarším
místům osídlení na území Čech. Proto je různých Vestců či Vesců
v Čechách více jak dvacet. A zajímavé přitom je, že jména Vesec se
vyskytují spíše na sever od Prahy a podoba Vestec je naproti tomu
častější v pásu území táhnoucím se od Příbrami až k Náchodu.
Šátalka se na názvoslovné scéně objevuje až v 18. století jako
Šadalka; roku 1878 je uváděna v podobě Šatelka. Těžko říci z čeho
vzniklo její jméno – sloveso šátati kdysi znamenalo totéž co hýbati sem tam či chvěti se. Jméno by mohlo – podobně jako u jiných
usedlostí v okolí Prahy nesoucích podobná jména, např. Ladronka,
Spiritka či Cibulka – být odvozeno od jména dávného majitele, kterýžto se mohl jmenovat Šatal. Rozkrytí názvu Šátalky je každopádně
hezká příležitost pro některého z budoucích zarputilých badatelů.
Vedle Šátalky, která bývala dlouhou dobu vedena jako samostatná
osada na vesteckém katastru, nesly a nesou i jednotlivé části Vestce
21
Rustikální nálada před hospodou U Klimešů (tehdy tedy přesněji U Klimšů)
v dobách prašných cest někdy na počátku 20. století. Z obrázku přímo dýchá
letní den, kdy si chlapi po práci v polích svlažili hrdlo hltem velkopopovického
piva ze džbánku, pro který jim ženské skočily právě ke Klimešům. Povšimněte
si také, že vchod do hospody je osvětlen velkou lucernou, je dost dobře
možné, že se jedná o jednu z prvních lamp veřejného osvětlení ve Vestci.
Pole a sady napravo od silnice vedoucí ke vsi Hodkovice, zhruba tam,
kde dnes vyrůstá areál centra BIOCEV, nesly název, který je v mapě
z roku 1841 uveden půvabně zkomoleně – Nad Šsatalkau, K Wosyce.
Později bylo toto jméno „počeštěno“ do podoby Na vosnici; a dnes
existuje na katastrálních mapách jako K osnici; těžko dnes říci, jestli
v něm šlo o strom osiku či těžko pochopitelnou osnici. Pozemky poblíž kruhového objezdu na hranici Vestce a Prahy nesly název Belnice
(Bělnice). Okolí současné Safiny bývalo v mapách zase označováno
jako Na pražské cestě, pochopitelně podle silnice, která jej napříč protínala. Pole za areálem Safiny nese dodnes jméno U studánky, podle
starobylé studánky opuštěné v lesíčku pod novou silnicí.
Rozsáhlá pole okolo dnešní jahodárny měla v mapě z roku 1841
jméno také poněkud zkomolené – Pod Wsý (Pod Vsí); vzniklo nepochybně podle polohy pozemků nacházejících se níže pod vesnicí; později se pro toto místo ujal název Na Suchých, což dodnes přetrvalo
v názvu jedné z nejdelších vesteckých ulic. Veliká pole napravo od
retenční nádrže měla původně jméno W Hágkách (později spisovně
V hájcích) a rozsáhlé lány mezi rybníkem a Hrnčíři byly pojmenovány
Nad kopčowatýma lukama (dnes Nad kopcovitými lukami). Prostor
současné úpravny vod s přilehlou Jelínkovou zahradou nese dodnes název Nad Znamenj (později se ustálilo v podobě Na Znamení).
A poslední dochovaný název – polnosti na hranici vesteckého katastru a Jesenice, na konci dnešní ulice Ve Stromkách, nesly kdysi pomístní název Za Andresowic, vyjadřující patrně polohu za statkem
označovaným takto podle jména majitele. Tento název se – na rozdíl od většiny starých pojmenování dochovaných alespoň v současných katastrálních mapách – ovšem do současnosti nedochoval ani
v oficiálním, ani lidovém podání.
svoje pomístní názvy. Prostor průmyslového areálu v ulici Sportovní
a Nad Jezerem se nazýval v polovině 19. století Nad Gezerem a tento
název mnohem později přešel do jména tamní ulice. Někoho to asi
překvapí, ale ještě na konci 18. století byl na tomto místě u silnice
rybník s mlýnem – ono „jezero“, až později přeměněné na louku a nakonec zarostlé lesíkem, v jehož prostoru ve druhé polovině 20. století vznikly současné objekty. Pozemky o kus dále, až na hranici s katastrem sousední Písnice, byly pak označovány Pod písnickou cestou.
22
23
Z ASTAVENÍ PRVNÍ
Rybník – vestecký drahokam
Nelze se ubránit dojmu, že ať se člověk ve Vestci zeptá kohokoliv
na nejvýznamnější krajinotvorný prvek této obce, dostane se mu stále
stejné odpovědi – No přeci rybník! Náš rybník!
Vestecký rybník je s vesnicí spojen opravdu bytostně, a to nejen
jako opravdový „pilíř“ jejího vzhledu, ale řadou historických souvislostí. Nadneseně lze říci, že bez rybníka by nebylo Vestce. Značná pozornost, kterou je v posledních letech zahrnován, je proto naprosto namístě. Už jen proto, že rybník je také nejstarší památkou obce. Okamžik
jeho založení sice není znám, ale ze souvislostí lze odhadnout, že vznikl
nejpozději na počátku 18. století, spíše dříve. Od té doby si udržel víceméně stejnou velikost a tvar, jen lehce upravený ve 20. století. Na mapách z druhé poloviny 18. století už se skví v celé své kráse: s hrází při
západním břehu, s cestami a zelenými loukami okolo. Barokní doba
byla zlatým časem vodních děl ve středočeské krajině: rybníky a rybníčky tu nebyly ničím výjimečným – malé vodní plochy se nacházely
přímo na vestecké návsi, u křižovatky na Šátalce i na několika místech
u silnice ku Praze. Velká soustava vodních děl byla potom u Betáně,
u Kunratic či u Šeberova. Rozsáhlý rybník se nacházel také v polích
mezi Vestcí a Jesenicí; jeho malým pozůstatkem je rybníček Pančák,
obklopený v současnosti ze všech stran jesenickou zástavbou.
Vestecký rybník byl dlouhá léta panským majetkem. Poté, co celé
dominium Dolní Břežany i se zámkem a okolními polnostmi prodali
roku 1715 Trauttmansdorffové pražskému arcibiskupství, přešel do majetku katolické církve rybník ve Vestci i s kapry a pruhem pozemku
táhnoucího se nalevo od cesty vedoucí od hráze na sever. Zajímavé
přitom je, že panská, tedy přesněji arcibiskupská, zde byla jen voda
a onen dlouhý pozemek, všechny ostatní parcely okolo rybníka patřily vesteckým sedlákům; velké pole a louka pod hrází, na nichž se
dnes nachází fotbalové hřiště a venkovní posilovna, již v první polovině 19. století náleželo do majetku obce Vestec.
Rybník byl odnepaměti využíván k chovu ryb a kachen. Jenže:
na dolnobřežanský zámek bylo z Vestce daleko a z vesteckých domků
24
Vestecký rybník v dobách první republiky, kdy se v jeho bezprostředním okolí – v dnešní
Hrnčířské ulici – začaly stavět menší, tzv. dělnické domky. V té době bylo okolí vodní
hladiny zcela holé a rybník rozhodně nesloužil rekreačním účelům, ale především
chovu ryb. Většina historických snímků Vestce působí nesmírně idylicky, ale nutno
říci, že toto je výjimka – okolí rybníka je dnes podstatně romantičtější než kdysi.
k rybníku plnému kaprů zase tuze blízko. A tak prý Vestečtí pytlačili, seč mohli. Ctihodné správě arcibiskupského panství proto došla trpělivost a v 80. letech 19. století učinila radikální krok, který
byl v pamětní knize zaznamenán takto: „Velkostatek měl pro pych
a blízkost obce z rybničného hospodářství škodu, a proto vodu trvale vypustil. Zasel oves.“ Vestečtí neměli jen po rybách, ale měli najednou problém i s napájením dobytka a chovem kachen: „Občané
Vestečtí ovšem reptali, an dobytek a drůbež neměly vodu, protože si
rybník až servitutálně přivlastňovali.“ Staré slovo servitutálně znamenalo, že se obyvatelé vsi chovali k panskému rybníku tak, jako by
byl jejich vlastní, a také jej tak užívali. Ale najednou tu rybník nebyl
a místo něj se zelenal arcibiskupský oves. Vestečtí byli naštvaní a rozhodně to tak nehodlali nechat. Až na pražském královském místodržitelství intervenoval ve prospěch opětovného napuštění rybníka zdejší
starosta Josef Skřivan ze Šátalky č. 19, statkář M. Havlíček a hostinský F. Grünwald taktéž ze Šátalky. Arcibiskupství se asi nechtělo dostat
25
26
Letecký pohled na Vestecký rybník a centrum obce v roce 2013.
Zelený drahokam je dnes téměř kolem dokola lemovaný porosty dubů
a planých třešní; rákosím i olšemi. Zástavba vsi se ale bezprostředně
přitulila až k rybníku; sportovní areál i nová školka jsou dnes
prakticky břehu, a je to tak dobře.
27
Letní chvíle na dřevěné lávce vedoucí napříč Vesteckým rybníkem.
do sporu s místodržitelstvím, a rybník proto vestecké obci za 2 000
zlatých prodalo. Zaplacená částka byla poměrně značná – představovaly ji tehdy zlaté mince o váze přesahující půldruhého kilogramu.
Kronikář si ještě neodpustil přidat bohužel dále již nerozvedenou poznámku, která dokresluje tehdejší situaci: „Komické při tom kupu bylo,
že ,chytristikou‘ jednoho občana rybník tento se bezmála ocitl v jeho
privátním držení.“ Každopádně se zdá, že „chytristika“ byla překonána místním důvtipem a rybník se stal obecním majetkem a byl opět
napuštěn a osazen rybí násadou. Přesto se této – obecní – vodní ploše
ve vsi ještě po dlouhá léta neřeklo jinak než Panský rybník.
Zajímavé přitom je, že podle pozemkových knih je rybník obecním majetkem již od roku 1869; ze souvislostí vyplývajících ze zápisů
z prvorepublikové kroniky ovšem vyplývá, že jej Vestec koupila až někdy na konci 19. století. Úplné jasno do celé věci snad jednou vnese
podrobné studium doposud nezpracovaných materiálů v pražských
archivech. To ovšem nebránilo předválečnému obecnímu kronikáři,
28
V roce 2014 byl Vestecký rybník doplněn o několik zkrášlujících
prvků, které lidem umožňují bezprostřední kontakt s vodou.
aby se trochu slohově toporně nerozplýval, že: „Rybník je na užitek
velkolepý a rostou v něm chutné kapry…“ Každopádně při výlovech
se z rybníka vytahalo až 14 metráků ryb. Další tuny se odtud odvážely v zimě – ovšem nasekaného ledu, který sloužil v Dobiášově mlékárně i pro chlazení piva ve zdejších hostincích U Klimešů i na Šátalce.
Vestecká obec v dobách první republiky snila o dalších úpravách své
vodní plochy. Především o posílení slaboučkého přítoku, neboť rybník byl vždy považován za „nebeský“, tj. bez přítoku, ale od jihu sem
byla vždy zavedena strouha plněná vodami tekoucími z polí. V plánu
bylo též zřízení násadového rybníčku v tzv. chobotě a dalšího potěrového pro malé rybky. Část prací byla skutečně provedena a rybník
tak zachráněn pro budoucí generace. Přinášel pak vestecké obci užitek
a pýchu; i když ne vždy s ním byly spojeny jen věci příjemné – kupříkladu roku 1916 se tato vodní plocha stala osudnou mladému panu
Kulhavému, který se zde utopil. Podle svědectví pamětníků si rybník
29
Leknín bílý – svítící hvězda na zelené hladině Vesteckého rybníka.
vyžádal ještě jeden lidský život: v 60. letech 20. století zde našla smrt
i starší, zřejmě pomatená paní z Krče.
Okolo rybníka byly tradičně louky, na hrázi potom lípy, postupně
mohutnící. Rybniční břehy byly v polovině 20. století osázeny topoly,
které se ale pro podobné prostředí příliš nehodí, později byly také pro
celkovou sešlost pokáceny. Jejich místa však nezůstala prázdná: díky
podpoře vesteckého patriota pana Jaroslava Klimeše a jeho syna bylo
na jejich místě vysázeno šest mladých dubů, stromů starých rybníkářů.
V nedávné minulosti rybník ale ne vždy sloužil jen chovu ryb či rekreačním účelům. Uvádí se, že v jeho severní části byla i skládka komunálního a stavebního odpadu; a zřejmě právě kvůli ní je u severního břehu rybník poněkud menší oproti zobrazení na starých mapách.
Již v 70. letech 20. století byla okolo rybníka okružní pěšina a místo –
i díky zpestření v podobě labutí a kachen – se stávalo oblíbeným cílem procházek zdejších lidí i obyvatel sousední vsi Hrnčíře.
30
Až od počátku 21. století prožívá Vestecký rybník svoji renesanci. V době, kdy se Vestec začala rozrůstat, stal se rybník přirozeným a nejdůležitějším prostorem pro odpočinek a procházky obyvatel obce. Příznačně to vyjádřila projektantka zeleně Lucie Miovská,
která se začala v novém tisíciletí rybníkem profesně zabývat: „Lidé
touží být s vodou v kontaktu, dotýkat se jí, pozorovat ji i její život. To
však vyžaduje prostor a příležitost.“ Obec v té době navázala na péči
svých prvorepublikových předchůdců a začala o rybník velice intenzivně pečovat; v posledním volebním období bylo připraveno a realizováno hned několik projektů na zlepšení stavu vodní plochy a jejího
okolí. Opravena a vyčištěna byla jeho hráz; zřízena zde byla mělčina
s vhodnými podmínkami pro život vodních živočichů a rostlin. Lucie
Miovská to popsala poněkud tajemně: „Postupně, po malých krůčkách se začalo se zlepšováním okolí rybníka. Záměrem je pokračovat tak citlivě, aby jeho ekologické a přírodní hodnoty byly nejen zachovány, ale ve výsledku ještě více podtrženy. Pozvolna se tak začíná
dotvářet místo, které odkryje svou tvář, tak jako se při archeologických výzkumech odrývají staré poklady. Nové myšlenky pak posunou
jeho význam ještě dále.“
V letech 2008–2009 proběhla vlastně úplně první velká rekonstrukce Vesteckého rybníka, ale zakrátko se ukázalo, že byla spíše jen
výzvou pro další plány. Již v březnu 2010 byla provedena celková inventarizace dřevin okolo vodní plochy a vytvořen návrh studie cest
a jejich propojení s okolím – se sousedními areály nové mateřské školky
a hřiště i vzdálenější a doposud zpustlou Jelínkovou zahradou. Obec
obnovu rybníka pojala jako věc zdejší komunity – občané se přímo zapojili do řešení přeměny okolí vodní plochy v lesopark, v němž by bylo
místo pro rekreaci a odpočinek, ale také trochu tajemný prostor, v němž
by panovaly přirozené živly – obojživelníci, ptáci, lekníny i bakterie.
V srpnu 2010 vznikla na rybníce povalová lávka a okolo vody byl
zřízen i chodník. Úpravy se dočkala i samotná vodní plocha, dobrovolníci na ní pokosili rákosí; došlo i na vybudování nové přítokové
strouhy s odkalovací nádrží a trvalý nedostatek vody byl vyřešen také
zbudováním přívodu z blízké vodárny, která občas rybník pomůže „dopustit“ vodou ze vzdálené Želivky.
V roce 2014 práce pokračovaly; obnovena byla okolní zeleň, zřízeno
bylo vyhlídkové a odpočinkové molo, které zajistí kontakt lidí s vodou
31
rybníka. V rámci projektu příznačně nazvaného ŠPERKOVÁNÍ
vzniká i přírodní hřiště pro děti a naučná stezka, která má sloužit výhradně pro pěší a bude příjemná hlavně pro maminky s dětmi.
Vestecký rybník by směle mohl oslavit tři století. Držíme mu palce,
krásnému staříčkovi. Jaký bude za rok? Za dva roky? Posaďme se
na hráz, zavřeme oči a nechme se unést představou projektantky
Lucie Miovské: „Jak bude vypadat krajina, příroda a okolí rybníka?
Procházíme po hrázi podél mohutných krásných starých lip. Směrem
k vodní hladině se již zelenají korunky nových lipek, aby tu byla nová
generace, která, až staří velikáni padnou, převezme vládu a ochranu
hladiny. Živé místo v polovině hráze s velkými dřevěnými schody či
spíše stupňovitými platy umožní sezení, slunění, a hlavně nám umožní
sestoupit k vodě. Nad ním stojí lehký dřevěný altán. Dá se v něm posedět, třeba při letní bouřce, kdy kapky dopadají v kruzích na hladinu.
Je trochu výš nad terénem,
a tak se dá celé jeho okolí
přehlédnout, ale zároveň si
uchovat tajemství, možnosti
k objevování. Jdeme dál do
krajiny, v rozdvojení cest je
slunce, tedy model slunce,
neboť zde začíná planetární
stezka. Za sluncem již není
to staré neprostupné houští,
které tu bývalo, ale prosperující mladé stromky, jež
se tu samy uchytily, lidé je
osvobodili od agresivních
náletů a dali jim šanci se
nadechnout a plně rozvinout. Pěšinka nás vede hájkem s jemnými trávami,
ozdobenými občasným květem zvonků a hvozdíků, až
Dřevěné molo na břehu Vesteckého rybníka
na
otevřený slunný palouk.
nejen umožnilo pohodlný přístup koupajícím
do vody, ale navozuje i náladu starodávné
Na okraji hájku a palouku
plovárny z časů Rozmarného léta.
je posezení pod krásnými
32
vznešenými oskerušemi. Za loukou se jako náruč otevírá do krajiny
ovocný sad. Pocit domova byl už v dřívějších dobách často spjatý se
záhumenními sady. Ve starých mapách můžeme vyčíst, že se vyskytovaly i ve Vestci. Na konci sadu zpívají ptáci, je tam totiž založena
ptačí cesta. Nízké a větší keře s lákavými plody i ty, které ptáci milují jako místo hnízdění, zlepšují biotu místa. Místo má také novou
dominantu. Nad korunami ovocných stromů se vznešeně rozkládá
mladý dub. Od něj máme výhled jak na dění na louce, tak do okolní
krajiny, na Hrnčíře a směrem k Praze. Staré duby vévodí také okraji
louky, pod nimi je lavička k zastavení a třeba i k rozjímání – na druhé
straně cesty totiž stojí boží muka. Z lavičky je ale také možné přehlédnout dění na palouku. Dubová brána nás zve dál, k vodě, k rybníku. Na samém okraji břehu je sezení, výhled na litorál, lávku i hráz.
U sezení začíná chodník. Dubová povalová lávka nad okolním terénem se klikatí mezi stromy a bezpečně nás provází i při zvýšené hladině. Z hustého lužního stromového sevření se před námi najednou
otevírá volná krajina, pole – vyhlídka směrem k Průhonicím. Na horizontu rozpoznáváme vrcholky tajemných dřevin Jelínkovy zahrady.
Cesta nás vede kolem malinového občerstvení zpět do porostu. Sotva
do něj vejdeme, uvítají nás vznešené žluté hlavy irisů a my procházíme nad malou vodní lagunkou až k prastaré vrbě. Ta je svět sám pro
sebe, je domovem nejméně desítky druhů organismů. Majestátně se
klene nad vodou, jako by si nevšímala věků. Porost kolem ní je hustý
a světlo je tlumené. Jdeme dál a prostor se náhle rozzáří – vstupujeme nad vodní hladinu. Elegantně prohnutá linie lávky nepropojuje
jen břehy, ale i nás samotné s elementem vody i s přirozeným litorálem. Kousek nedotčené přírody se objímá s rybníkem a my můžeme
být na lávce u toho. Pod námi se pohybují ryby a ptáci. Chvíli na vodě
je potřeba vychutnat, a tak vstupujeme na kruhové plato, které je
přibližně v polovině lávky a dopadá na něj zapadající sluníčko. Celá
krása rybníka se odtud dá přehlédnout. Pak už se vracíme na pevninu. Na druhém břehu už je porost volnější, solitérní stromy s trávníkem navozují klidnou atmosféru k usazení zážitků, kterou ještě dotváří loďka, zakotvená u travnatého břehu. Celý okruh se uzavírá a my
jsme opět na začátku v lipové aleji. Odtud už se dá zamířit zpátky do
civilizace nebo do blízké hospůdky.“
33
Vestecká příroda
Ing. Lucie Miovská, Ph.D.
NEŽIVÁ PŘÍRODA
Voda, která proudí vesteckou krajinou, ta, která se nezachytí,
nevsákne, ale odchází z ní pryč pomocí potůčků a drobných vodotečí, i ta, která vytéká z Vesteckého rybníka, prochází nejprve rybníkem Olšanským, Šeberákem, Hornomlýnským rybníkem až do
Kunratického potoka, který ji odvádí do Vltavy, ta dále do Labe a pak
plyne do Severního moře. Na západě katastru je Vestecký potok,
který se k Olšanskému potoku připojuje na okraji Kunratic. Blízký
Jesenický potok protékající na jihu vesteckého katastru jde svou cestou a spojuje se s Botičem, který jej provází Prahou. Do Vltavy ústí
mnohem severněji. Voda je přítomna v regionu odpradávna a stejně
tak dlouho se utváří i krajinný reliéf. Krajina má charakter náhorní
plošiny, je rovinatá a směrem k Jesenici se mírně zdvihá. Hlubší
vrstvy byly založeny již ve starohorách, mají mocnost i několik kilometrů a podobně jako jinde v Čechách byly přetvářeny bajkalským
vrásněním. Byly rozlámány, deformovány a metamorfovány. Vznikly
tak břidlice, fylity, svory až pararuly. Na tomto podloží se zde půdotvornými procesy vyvinuly půdy. Největší plochu zaujímají půdy hluboké – hnědozemě. Téměř středem katastru se od jihu na sever rozkládají černice, tedy nejkvalitnější půdy. Uprostřed katastru je velká
kapka nejběžnějších mělkých půd kambizemí a od jihu se z jesenického katastru k Vestci natahují méně úrodné luvizemě.
POČASÍ
Vestec patří do teplého, mírně suchého klimatického regionu
s průměrnou roční teplotou 7–8 °C, v době vegetace se průměrná
teplota pohybuje mezi 13 a 14 °C. Území s podobnými vlastnostmi je
34
Rybník je přírodní enklávou vyhledávanou zejména ptáky.
Zde si jej na své cestě světem vybrala volavka popelavá…
typické pro úplný střed Čech s mírným přesahem do Čech východních. Podobné podmínky jsou pak na jižní Moravě. K mírně teplému
klimatu patří 40–50 letních dnů a příjemných 160–170 dnů s teplotou vyšší než 10 °C. Zataženo je jen 40–50 dnů, stejně jako dnů, kdy
ve Vestci leží sníh.
Zde je vhodné připomenout i slova kronikáře Josefa Emila Dobiáše,
který v dobách první republiky – v roce 1929 – popsal vestecké podnebí a počasí svým typickým, půvabně prostým způsobem takto: „Rok
1929tý započal obrovskou zimou, jaká pamětníka nemá, naopak teploměr klesl níže, než před 150 lety, kdy meteorologická stanice university Pražské ukazuje –24,6 °Cels. Co pamatuji ve Vestci po 32 let
zimy celkem mírné, mnoho bezsněžné, málokdy s ledem – ano hodně
blátivé, takže si hospodáři navykli veškeré hnoje v zimních měsících
zaorávat. Jen někdy napadlo více sněhu, však vždy na krátko. Tak na
35
Hromnice roku 1900 musil jsem jedinkráte za svého 15 roků trvajícího mlékaření všecky 3 ambulance u Šátaleckého rybníčka v noci
zpět otočit, an pro hrozný sněhový orkán se o životy jednalo. Nikdy
netrval mráz déle 3 dnů a stupeň –12 °C byl vzácností, jen v roce 1901
byl ještě led v březnu 26 cm silný. Led nakládaly 2 hostince a parní
mlékárna cca 200 for a dle záznamu naložila v roce 1902 těchto
205 for ve 4tém čísle do stodoly již koncem měsíce listopadu. Pak už
nemrzlo. Mnohdy byli v těch letech nakládači ledu silnou oblevou
v práci přerušení.
Jinak je tomu letos: Hned dne 2., 3. a 4. ledna napadly spousty
sněhu, který neslezl, naopak často jej připadlo. Státní autobus nejezdil téměř celý leden, ač mnoho mužů na státní silnici prohazovalo. Velkou příčinou byly i obrovské mrazy. Již 1. ledna ukazoval
teploměr –13 °C a mráz ten rostl každým dnem a mezi tím i sníh
přibýval. Dne 2. února klesla rtuť na –26 °C, ale 10. února 1929
vyvrcholila ve Vestci zima na 36 °Celsia pod nulou. Takový mráz
ovšem žádný nepamatuje, neb je i pro Sibiř vzácným. Účinky jsou
strašné. Všechno zmrzlo a promrzlo. Brambory, řípa. Voda téměř
není, ale i uhlí je málo. Doprava na tratích následkem poruch na
strojích a tuhnutí olejů, jakož i přimrznutí kol, pak i pro závěje
vázne, a válkou naučený zdražovací a schovávací proces zvětšuje
ještě všeobecný nedostatek. Zvěř hyne mrazem a hladem. I domácí
zvířata trpí a nemoce budou i pozdějším hostem. Dne 15. února se
relativně trochu oteplilo – rtuť ukazuje –18 °C, zato zas připadává
sníh. Krajina se podobá rubáši…
… a tady zase na hladině Vesteckého rybníka přistála
hravá partička divokých kačerů.
jako rybniční litorály. I kulturní zemědělská krajina je však domovem mnoha živočichů, divoké zvěře, bažantů a koroptví, zajíců, srnčího, a v okolí Vestce výjimečně i lišek.
FAUNA
ZELENÁ SÍŤ
I když vestecká fauna není detailně zmapována, přírodní prostředí zejména v okolí rybníka je tak neobyčejné, že zde najdeme
nejen druhy ohrožené (např. jestřáb lesní, vlaštovka obecná, užovka
obecná), ale i druhy silně ohrožené (např. konipas luční, ledňáček
říční, škeble rybniční). Staré stromy a především přírodě ponechané
části východního břehu rybníka skrývají krásné a vzácné brouky,
motýly a další hmyzí drobotinu. Nově vzniklé louky a keřová ptačí
cesta na konci ovocného sadu budou malou vesteckou zoo, stejně tak
I v intenzivně obdělávané kulturní krajině obklopující Vestec nalezneme nitky přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých
ekosystémů. Ideální je, pokud jsou vzájemně propojené, protože pak
udržují přírodní rovnováhu. Jsou refugii i migračními cestami živočichů a rostlin, podporují rozmanitost a zachování původních druhů
a společenstev. Příznivě ovlivňují krajinu a připívají k její stabilitě.
Navíc jsou všechny ty drobné i větší prvky relativní divočiny útočištěm
také pro člověka, neboť ve své přírodní podstatě bývají krásné. Jsou to
36
37
například aleje, meze, remízky a další krajinné prvky. Nejdůležitějším
přírodním prvkem Vestecké krajiny je rybník, a na něj se jako neuronová vlákna navazují další prvky. Zeleň podél přítoku do rybníka
jej spojuje s jesenickým katastrem. Malá vodoteč odvádějící vodu
z rybníka je také obklopena „divočinou“ a sleduje cestu na sever přes
menší rybníček (retenční nádrž na dešťovou vodu z celé obce) až do
Olšanského rybníka. Celá síť se postupně doplňuje – byla vysázena
alej podél cesty k jahodárně, chystá se doplnění alejí podél cest do
Hrnčíř i na propojce k jahodárně. Celý systém ekologické stability
musí současné a následující generace znovu obnovovat, tak aby se rovnováha přiblížila ke střemchové jasanině (zejména na východě a podél vodotečí) či lipové doubravě (na severu). Ty jsou totiž pro Vestec
podle přirozené potenciální vegetace typické. Původními a originálními druhy rostlin, které do okolí Vestce patří, jsou např. dub letní,
lípa srdčitá, habr obecný, bříza bělokorá, borovice lesní, javor babyka,
třešeň ptačí, lipnice hajní. V jaseninách, tedy v doprovodech vodotečí, jsou obvyklými rostlinami jasan ztepilý, olše lepkavá, střemcha
obecná, líska obecná, svída krvavá, meruzalka srstka, brslen evropský, válečka lesní, čistec lesní. Zajímavá a důležitá rostlinná společenstva se vážou bezprostředně na vlhké či zamokřené okolí rybníka.
Jsou to rákosiny nebo mohutné bahenní traviny, zastoupené rákosem
obecným, orobincem a dalšími vlhkomilnými rostlinami. Vytvářejí
specifický životní prostor pro mnoho dalších rostlin a zejména živočichů, kterým slouží jako hnízdiště, úkryt, zdroj potravy apod. U rybničního přítoku je malý slatinný palouk, tzv. vlhká pcháčová louka,
která má zajímavé botanické složení. Je to vlastně menší sestřička
ceněných a chráněných Hrnčířských luk. Je ji však potřeba udržovat kosením. Zelená síť v krajině Vestce se svými zelenými vlákénky
napojuje na sítě další, a je tak součástí vyššího systému regionálního
i nadregionálního. Takovými spojeními jsou nejen významové celky
biocenter, ale i praktické vedení zelených koridorů ve formě alejí.
Nově se takto uplatní třeba i vestecká alej do Jesenice.
Bělostné květy třešní, hrušek a švestek po staletí patřívaly k jarní Vestci.
Dodnes se ale ze zdejšího ovocného bohatství zachovalo žalostně málo –
pár stromů v zahradách vesteckých domů a zplanělý sad v Hodkovické ulici.
38
39
Z ASTAVENÍ DRUHÉ
Studánka v polích
Sešli jsme ze silnice, propletli se mezi továrními halami pod Safinou
a za remízkem vstoupili do polí. Úplně jiný pocit v nohou, boty se nám
zakrátko obalily jarním bahnem. Chození v syrové půdě je zvláštní,
starodávné. Přespříliš jsme si už zvykli na tvrdé podklady pod nohama; na všechny ty asfalty, betony a štěrky; chůze po polích nás na
chvilku tak trochu vrací o staletí zpět, k zrní, hrubým halenám, pluhům zapřaženým do volského potahu a vousatým dědům, co vysedávali kdysi kousek odsud u piva v hospodě Na Šátalce.
Na dohled domy Vestce, vpředu silueta Prahy a všude okolo její
žíly – šumící silnice. V křoví na konci pole, jen pár metrů za hranicí Vestce, jsme se ale vrátili o staletí zpátky. Stará cesta lemovaná
torzy třešní tu vede odnikud nikam a ztrácí se v remízku uprostřed
pole. A v něm je studánka. Osamocená, obrostlá houštím. Z cihel vyzděná, žulovým kamenem zakrytá. Vodní svatyně zašlých časů lípami obklopená.
Studánka uprostřed polí je zvláštní místo, nikdo dnes již asi nezjistí, kdo ji zde zřídil. A proč? Kvůli rozhraničení pozemků, nebo aby si
u chladné vody mohl odpočinout po polní práci? Nebo jenom tak, bez
úmyslu, prostě aby mohl říci dětem, že proud vody tekoucí z lůna země
zde podchytil právě on pro ně a děti jejich dětí? Protože lidé prostě na
okraji hájků a polí vykopávali studánky a na stromy okolo nich věší
svaté obrázky. Snad proto, aby tam měli něco trvalejšího, než je obilí,
které zezelená, zezlátne a zmizí. Komu na tom dnes záleží… Nikdo
z těch, kdo zasadili lípy okolo studánky, již nežije. Ve Vestci nebo snad
v sousedních Hodkovicích možná najdeme jejich pravnuky; snad už
zapomněli na studánku svých předků. V křovinách u vodní svatyně
se dnes v houští slétávají jen ptačí bratrstva a občas se tu pod zplanělými třešněmi setká párek srnek.
Studánka v remízku v polích za Safinou leží pár metrů za hranicí Vestce;
přesto je však jedním z posledních drobných památek na starou síť vesnických
cest. Poněkud tajemným místem, kde lze na okamžik splynout se zdejší minulostí.
40
41
Vestecká voda
Ačkoliv se zde téměř veškerá pozornost vždy stočí k malebnému
Vesteckému rybníku a jeho okolí, je třeba říci, že voda ve Vestci měla
a má i mnoho jiných podob, byť ne tak výrazných.
Vedle velkého rybníka zde bylo i několik rybníčků menších – podle
starých map se dva z nich nacházely na křižovatce na Šátalce a napájeny byly východní větví Vesteckého potoka, poslední z nich byl
zasypán v 70. letech 20. století. Další byl přímo u návsi – u domu
č. 176. Kdysi stával ještě přímo na návsi Špačkův statek č. 2, za kterým se rybníček nacházel. Dnes je na jeho místě jen pozemek za novým dětským hřištěm a pouze zešikmený plot zde připomíná tvar
zaniklého rybníka. Další dva rybníky byly v tzv. Preiningerově zahradě u statku č. 2 ve Vestecké ulici, zasypány byly podle pamětníků
v 80. letech 20. století. Staré mapy z druhé poloviny 18. století připomínají ještě další rybníčky přímo uprostřed návsi, šlo patrně o zaniklou studánku s rezervoárem vody a napajedlo pro dobytek zrušené někdy v 50. letech 20. století. Další vodní plocha bývala vedle
silnice směrem ku Praze, na místě, kde je dnes ulice Nad Jezerem;
podle všeho byla zásobována západní větví Vesteckého potoka a zanikla už někdy na přelomu 18. a 19. století. Na mapě z roku 1841 je
již na jejím místě pouze obecní louka. Dnes stojí na tomto pozemku
několik objektů průmyslových areálů.
Na území obce se nacházejí také dva malé a na vodu po většinu roku vcelku chudé potoky – Vestecký a Olšanský. První z nich
své vody sbírá ze dvou větví: východní vede podél Vídeňské ulice od
křižovatky s Vesteckou ulicí; hlavní větev se rodí v polích nad cestou do Hodkovic, proteče remízky za průmyslovou zónou, spojí se
s východní větví a místy zatrubněný a místy se ztrácející v obyčejné
strouze míří směrem k severu a východu, aby nakonec pomohl společně s dalšími vodami naplnit významný rybník Šeberák. Sousední
rybník Olšanský plní zase potok nesoucí stejný název; ten pramení
v polích nad Vestcí, teče do nádrže a následně do Vesteckého rybníka
a odtud dále k severu k retenční nádrži a z ní míří do zmíněného
Olšanského rybníka. Krajina pod retenční nádrží má – díky malé
42
Retenční nádrž v polích na sever od Vestce. Nebýt pražského horizontu
a blízké zástavby, člověk by hned podlehl klamu, že jde o pozůstatek lužního
lesa, podobného těm na jižní Moravě. A přitom retenční nádrž byla dokončena
teprve před pár lety. Dnes slouží jako oblíbené místo pro vycházky i posezení.
smrčině a vodnímu toku – až horskou náladu, kterou by zde, v sousedství jahodových polí, opravdu jen málokdo čekal.
Zatímco oba rybníky, v nichž svoji pouť končí vestecké vody, jsou
historické, ona retenční nádrž o objemu necelých osm tisíc krychlových metrů vody na Olšanském potoce byla vybudována teprve nedávno – v roce 2004. Vznikla pod čistírnou odpadních vod, kousek
od hranice katastrů vsí Hrnčíře a Vestec z důvodu zpomalení toku
potoka a zadržení vody v krajině, a tím i ochrany před povodněmi.
Protože je umístěna pod čistírnou, slouží k lepšímu dočišťování odpadních vod. Navíc je hezkým zpestřením polní krajiny na sever od
Vestce; uprostřed vodní plochy je malý ostrůvek s velkou, moudrou
43
vrbou, kterou si oblíbilo ptactvo i lidé, kteří sem od Vestce přicházejí po nové cyklostezce.
Oba vestecké potůčky i po většinu roku vysychající vodní plochy
nepůsobí tak, že by mohly přijít i chvíle, kdy se voda ve Vestci změní
v ničivý živel. Protože se ve vsi nenachází žádný výrazný vodní tok,
není zde nebezpečí klasických povodní, ale spíše záplav. Ty ponejvíce
přicházejí s přívalovými dešti. Voda se valí především svažitým terénem z polí od Jesenice. Následky jsou žalostné: splavená ornice, vyplavené sklepy i byty a vzestup podzemní vody. Velká voda jako nevítaný
host dorazila s letními bouřkami a přívalovými dešti do vsi několikrát. Ničivé povodně v roce 2002 naštěstí v obci škody nenapáchaly.
Záplavy roku 1977 si živě vybavují mnozí pamětníci. Silnice se
změnila v souvislý vodní tok, kanály nestačily kalnou vodu sbírat.
Mohutný proud si prorážel cestu stodolami, vrata nebyla žádnou
překážkou. Při takové spoušti bahno proniklo do kuchyní a pokojů.
Záhonky na zahrádkách byly pod vodní hladinou a voda ve studních
se změnila v silně znečištěnou. V těchto extrémních situacích byly nejvíce na ráně domky pod hospodou U Klimešů (Drahošovi, Novákovi)
a celá řada domů podél Vestecké ulice. Po dešti pak postiženým nezbylo nic jiného než vyhrnout rukávy, sehnat lopaty, kbelíky, košťata,
hadry a pustit se do odklízení a čištění. Na nářky času moc nebylo, ale
nikdy nechyběla vzájemná sousedská výpomoc – fyzická i psychická.
Velkým vodohospodářským dílem svým významem dalece přesahujícím hranice Vestce je vodojem pro hlavní město Praha. Rozsáhlý
objekt se nachází na východním okraji Vestce a částečně zasahuje i do
katastru sousední Jesenice, a proto nese – pro Vestecké možná trochu nespravedlivě – název Vodojemy Jesenice. Mohutný areál, který
dominuje západní části obce, byl stavěn ve dvou etapách: první pozemní vodojem se dvěma komorami po 50 000 m3 byl zprovozněn
roku 1972 a druhý o stejném objemu pak v roce 1981. Celková kapacita vodojemů je tak 200 000 krychlových metrů pitné vody; tato zásoba vydrží dodávat Praze pitnou vodu po celé dva dny i bez přítoku
Jen několik starých třešní připomíná zašlou cestu, která kdysi vedla podél
strouhy za Safinou. Dnes začíná i končí v polích. Selské vozy po ní již dlouhá
desetiletí nejezdí; zato za houštím se dnes po nové komunikaci valí směrem
k Vídeňské ulici stovky aut. Mezi třešněmi se ale čas líně zastavil…
44
45
Uvnitř Vodojemů Jesenice, jejichž polovina se nachází na území Vestce, se
nachází doslova „ocelové město“ – mohutnými rourami zde proudí tisíce kubíků
pitné vody pro Prahu, která objem vodojemů „zhltne“ za jeden jediný den.
Gigantická stavba vodojemu zásobeného pitnou vodou je také největším
objektem ve Vestci. Vodohospodáři kdysi rozšířili řady zdejších
občanů poté, co v ulici K Vodárně vyrostla řada jejich domů.
z přehrady. Zajímavý je údaj, že skrze vodojem protečou tři čtvrtiny
objemu veškeré pitné vody, kterou hlavní město spotřebuje.
Přelivy vodojemů jsou zaústěny do Zdiměřického potoka a dále
do Botiče. Fungují pouze nárazově v případě malých odběrů; přebytky vody byly díky spolupráci s obcí Vestec již také několikrát přepouštěny do Vesteckého rybníka a pomohly udržet stabilitu jeho hladiny v sušších obdobích.
Do vodojemu je voda dopravována z přehrady na Želivce, a to
přivaděčem o průměru 2,64 m a délce 51,97 km. Jedná se opravdu
o úctyhodné dílo; díky obvyklému výkonu 3 100 litrů dodávané vody
za vteřinu (špičkový výkon je ještě výrazně vyšší!) je celý vodárenský
systém nejen největší v České republice, ale patří i k nejrobustnějším
v evropském měřítku. Přívodní vodovodní řad z vodojemu ve Vestci
pokračuje 22 kilometrů dlouhým obloukem po východním okraji
Prahy až do vodojemu Ládví I, odkud jsou pak zásobovány další vodojemy. V místě křížení s vodovodem z Káraného jsou oba vodárenské systémy spojeny. Ústředním investorem celého díla budovaného
od poloviny 60. let 20. století bylo Ministerstvo lesního a vodního hospodářství, přímým investorem stavby byl pak Vodohospodářský rozvoj
a výstavba, inženýrský podnik, Praha. Stavbu podle projektu generálního projektanta Hydroprojektu Praha zajišťovala řada organizací, největšími byly Československý uranový průmysl, n. p., Podzemní
inženýrské stavby, Metrostav, n. p., Praha, Sigma, n. p., Hranice.
Paradoxem doby vzniku tohoto vodárenského kolosu však bylo, že
na území Vestce byly sice zbudovány gigantické nádrže pitné vody
pro Prahu, ale sama obec neměla ještě dlouhá léta zaveden ani vodovod ani kanalizaci.
46
47
Z ASTAVENÍ TŘETÍ
Z ASTAVENÍ ČT VRTÉ
Obecní pumpa
Památník na Křížkách
Při povídání o vodních zdrojích nemůžeme opomenout jeden z těch
nejstarších. Obecní studna na Vestecké ulici je umístěna jen několik
kroků od kamenné zvoničky. Docela kuriózně se jeví, že z jedné strany
se kolem ní prohání automobily a z druhé strany se ozývá bekot ovcí
pana Josefa Skřivana. Původně byla jenom malou studánkou, chráněnou hromadou kamení. Pro místní však znamenala hodně. Byla nevysychajícím pramenem v časech, kdy se na dnech jiných studní nezrcadlila žádná životodárná tekutina. Byla zdrojem měkké vody pro
pradlenky a hospodyňky ze statků, které ke studánce jezdily s vozíkem
a velkými nádobami. Na počátku 70. let, během úřadování předsedkyně MNV paní Mentlíkové, byla studánka přestavěna na studnu
a opatřena zhruba do
hloubky osmi metrů betonovými skružemi.
Studna žije i současností. Má svého každodenního odběratele
a náhodným cyklistům
nabízí osvěžení. Před
časem posílila nově vysázené stromky na návsi.
Stěží by jinak přežily
dlouhé období sucha.
I obyčejné, všední věci
mají své kouzlo, stačí se
jen rozhlédnout…
Jen necelých osm kilometrů jihovýchodně od Vestce najdeme památné místo, které je mocně spojeno s historií tohoto kraje – vyvýšenina Křížka (419 m), někdy také označovaná jako Mandava či řídce
i Mandala. Právě zde se odehrála jedna z nejvýznamnějších dějinných scén tohoto kraje. Dne 30. září 1419 se zde uskutečnila proslulá
„pouť na horách“ – početné shromáždění přívrženců Husova učení.
Doputovali sem z Prahy, Plzně i jižních Čech; a svolávala je k tomu
slova vpravdě velkolepá: „… A protož, najmilejši, žádámy a prosíme
wás pro pána boha a waše spasenie, aby s námi se wšemi w sobotu
na den S. Jeronýma jednostajne ráno se sesli a sebrali u Křizkow na
úlehlech na Benešowske silnici na té hoře za Ladwým ku Praze jeduc, k jednotě bozské o swobodu Zákona bozieho a prospěch spasitelný a počestně dobře wšeho kralowstwie: aby urazowé a pohoršenie zjewná a rozdielowé byli staweni a kazeni s pomoci pána boha,
krále, pánow, rytieřow a panoši, i wsie obce křesťanské.“
V romantickém 19. století se o shromáždění psalo, že bylo místem,
kde došlo k „zásnubu jihočeského nadšení s pražským kvašením.“
Vystoupil tu plzeňský kazatel Václav Koranda starší, který vyhlásil
„království Boží na zemi“ a vyzval všechny, aby se vyzbrojili a táhli na
Prahu. Vrch Křížka tak byl posledním místem, kde se přívrženci husitství sešli neozbrojení, jen s poutnickými holemi a svojí vírou. Dnes je
tato pouť již poněkud pozapomenuta, ale šlo o velkou událost českých
dějin, dokonce tak významnou, že ji pod názvem Schůzka na Křížkách
zobrazuje i jedno z pláten slavné Slovanské epopeje Alfonse Muchy.
Václav Koranda starší na něm pod vysokými borovicemi na kopci káže
shromážděným následovníkům: „Bratří! Věztěž, že jest vinice Páně
krásně zakvetla, ale kozlové se blíží, chtějíce ji snísti, proto nechoďtež s holemi, ale se zbraní!“ Okolo tohoto výjevu pak na obraze vlají
bílé a červené praporce – symboly života a smrti.
Pravděpodobně hned po vzniku Československa, které uctívání
husitských časů velmi přálo, se na Křížkách začaly konat vzpomínkové slavnosti. V roce 1928, kdy bylo na mnoha místech – včetně
Zašlé časy na vestecké návsi
stále připomíná prostá
obecní pumpa.
48
49
Vestce – nadšeně oslavováno výročí vzniku republiky, začalo se v celém
jílovském okrese plánovat zřízení památníku na tomto slavném místě.
Nejprve však bylo třeba opatřit finanční prostředky na jeho stavbu.
„Občané Vestečtí,“ psal tehdy nadšeně a svým osobitým stylem kronikář J. E. Dobiáš, „nezůstanou pozadu a dají, neb je známa jejich
ochota v pravý čas. Památník husitské slávy! Křížka! Místo prvního
tábora – do duše uraženého českého lidu ze všech krajů, který volá
po odplatě za násilnou, mučednickou smrt největšího Čecha: Mistra
Jána Husy! Místo památné – místo krásné. Toto místo je v našem
Jílovském okresu! Jílováci! Postavme tam památník! Kámen tam postavený mistrem Šalounem bude té spoustě kolemjdoucích i jedoucích cizinců hlásat, že si je okres Jílovský vědom posvátnosti tohoto
místa, a že jej hlídá. Buďme hrdými a stavme.“
A stavělo se nakonec. Obec Sulice věnovala k tomuto účelu jeden hektar pozemku na vrcholu Křížky a všechny vesnice z okolí pak
sesbíraly větší či menší peněžité částky. Vestečtí občané opravdu nezůstali pozadu a místní osvětová organizace zorganizovala peněžitou sbírku. Celkem stavbu podpořilo 53 dárců, téměř každý, kdo zde
něco znamenal, zaplatil. A ne málo, nejčastější příspěvek byl 5, 10
a 20 korun. Nejvíce – 70 Kč věnovala paní Anna Hluštičková, obec
Vestec a pánové Josef E. Dobiáš a Dr. Jaroslav Hrubý dali po 50 Kč,
František Klimeš přispěl 30 Kč. Dvacetikorunu dali vestečtí hasiči,
Bohouš i Josef Skřivanovi, František Vojtěchovský a pan Havlíček.
Ostatní přispěli menšími částkami. Navíc vestecká děvčátka Antonie
Kloučková a Vlasta Křížová vybraly u pomníku padlých u příležitosti
oslav republiky dalších 161 Kč a 15 haléřů, které byly také poukázány
na památník na Křížkách. Celkem se ve Vestci sešla poměrně značná
částka 922,15 Kč, která byla poslána osvětové komisi v Jílovém.
Namísto původně plánovaného Šalounova pomníku byla podle
projektu architekta Jansty na Křížkách postavena poněkud strohá –
snad husitskou prostotu symbolizující – vyhlídková věž s památníkem.
Odhalen byl 5. července 1931 při velké lidové slavnosti uspořádané u příležitosti výročí upálení mistra Jana Husa. Věž nese symbol kalicha a na
křídlech památníku nápis: PAMÁTNÍK POSTAVEN BYL PÉČÍ
OKRESNÍHO OSVĚTOVÉHO SBORU V JÍLOVÉM L. P. 1931,
a dále pak: HUSITSKÉMU LIDU, KTERÝ V TĚCHTO
MÍSTECH DNE 29. ZÁŘÍ 1419. PO PRVÉ SI UVĚDOMIL, ŽE
50
Nápis na památníku na Křížkách pamatuje časy první
republiky, kdy zde bylo vybudováno slavné místo s vyhlídkovou
věží, nutno dodat, že za vydatné pomoci občanů Vestce.
MILOVATI A DRŽETI PRAVDU ZNAMENÁ BRÁNITI JI
VŽDY A PROTI VŠEM. A zde se našim předkům podařilo – bůhví
proč – přepsat historii, neboť slavné shromáždění se konalo sice v září
roku 1419, ale až o den později. U památníku s věží se pak konaly pravidelně poutě a setkání, přicházeli sem lidé ze širokého okolí, samozřejmě i Vestečtí; a staré fotografie dodnes zobrazují skupinky rozesmátých krojovaných dívek, koně, hudbu i stánky s občerstvením. Nadšení
utichlo až za války, po ní nová tradice poutí na Křížkách pomalu upadala, až zanikla docela. Obnovena byla až roku 2006, od té doby se
lidé na vrchu opět scházejí, veselí se a možná občas i připomínají zašlé slavné historie tohoto kraje a kochají výhledem do dálky. Tak zde
stále platí ona velebná slova, která roku 1903 o Křížkách napsal spisovatel Jan Lier: „Ňadra se dmou, hlava vztyčuje a oko i mysl zalétají
v dáli na sever až za Prahu, k západu na Brdské pohoří, k jihu a k východu do krabatiny posázavské shrnujíc v několik pohledů a v příval
myšlenek množství mocných dojmů a vážných vzpomínek.“
51
Vestec za časů urozených pánů
K
rajina v okolí Prahy byla obydlena velmi záhy; při výkopech základů obchodního střediska v sousední Jesenici byly učiněny
archeologické nálezy, které dokazují, že nejstarší osídlení zde
sahá nejméně do 12. století před naším letopočtem, tj. do doby bronzové. Jestli se v těch časech na současném katastru Vestce již vyskytovaly nějaké stopy po lidské činnosti, není samozřejmě možné potvrdit a snad ani odhadnout, nicméně je zřejmé, že celá tato oblast
patří k místům s velmi
starým osídlením.
Nejstarší známé
dějiny Vestce a okolí
ovšem začínají až ve
středověku. Na počátku 11. století již
existovala Jesenice –
z roku 1088 pochází
první písemná zmínka
v listině Vyšehradské
kapituly; je o tom, že
král Vratislav II. daroval pět poplužních
dvorců a čtyři hrnčíře v Jesenici vyšehradskému proboštovi. Kunratice
i Hrnčíře na opačné
straně jsou uváděny
až později – roku 1357.
A samotná Vestec?
V první pamětní knize
Vestce, v kapitole naSchůzka na Křížkách byla Alfonsem Muchou
zvané Něco dějinzařazena mezi dvacet nejvýznamnějších
výjevů z dějin Slovanstva.
ného, se píše: „Obec
52
Vestecká uvádí se jíž v roce 1307. Byla v lesích, při silnici do Vidně
a Solnohradu.“ Realita byla ale poněkud odlišná, protože Vestec
podle všech souvislostí jako samostatná ves musela vzniknout až
po polovině 14. století. Poprvé je totiž uváděna až roku 1360 v soupisu vsí náležejících k hradu Kostelec a přidělených tehdy hraběti
Johannu z Hardegga. Tento šlechtic není ani pro dnešní Vestecké
postavou zapomenutou – na jeho erb hledí téměř kaž­dodenně, tvoří
součást současného obecního znaku. O pánu Janovi se ví, že pocházel ze staré rakouské rodiny usedlé původně na hradě Hardegg
v Dolních Rakousích, na řece Dyji, těsně u české hranice. Později ale
Hardeggové mívali statky i v Čechách a na Moravě. Jan z Hardegga
pojal roku 1355 za manželku Helenu, díky čemuž se stal i magdeburským purkrabím. Helena byla dcerou saského knížete Rudolfa
a také příbuznou Karla IV., který proto pána z Hardegga poté nazýval svým sestřencem, a snad právě proto mu roku 1360 udělil v manství hrad Kostelec nad Sázavou.
Na počátku 15. století byl kraj v bezprostředním okolí současné
Vestce silně poznamenán husitským hnutím. Z hlediska českých dějin bylo velice významné setkání na Křížkách za Jesenicí, kde se český
lid naposledy setkal neozbrojen před vypuknutím husitských bouří.
Ze sousední obce pocházel významný myslitel husitské doby – mistr
Jan z Jesenice, významný právník své doby, přítel, rádce i právní zástupce mistra Jana Husa.
K hradu Kostelci patřila Vestec i v první polovině 15. století, tehdy
býval majetkem rodu Sádlů ze Smilkova a Kostelce. Dochovala se
zpráva, že s Jankem Sádlem, oblíbencem krále Václava IV., se o jakýsi kus pozemku ve Vestci až na Hradčanech soudila jistá Kaplířka,
vdova z Vrábí. Spor prý prohrála a část majetku ve Vestci raději odkázala řádovým sestrám Bekyním zemanským. Po roce 1420 měl
Vestec držet bohatý konšel pražského Starého Města Vaněk Duršmíd,
který byl údajně nejen prohnaným intrikánem, ale neváhal se uchýlit i k loupežení. Bez velké úhony prý prošel husitskými bouřemi,
aniž by se přidal na nějakou ze stran. I na něj nakonec ale došlo: za
„pikle“ a zlodějství byl 30. dubna 1433 setnut mečem. Jeho majetek
pak připadl králi. V 50. letech 15. století získali od krále Vestec jako
odměnu novoměstští měšťané za pomoc Jiřímu z Poděbrad při dobývání hradu Kostelce.
53
Husitské bouře a nejisté časy po nich, zdá se, vesnička Vestec přežila. Vypálena byla až dlouho poté – roku 1508. Proč se tak stalo, objasňuje ve svém románě „Škůdce zemský Jiří Kopidlanský“ spisovatel Václav Kaplický: „V tom čase byl jedním z nejobávanějších ze všech
zbojník rytíř Jiří Kopidlanský. Jeho činy vzrušovaly v letech 1506–1508
celou Prahu s širokým okolím. Měly počátek v surovém mordu, který
spáchal jeho bratr Jan na jarmarku na Staroměstském rynku a byl za
to pražskými konšely odevzdán katu, ačkoliv jako člověk urozený nepatřil podle zákona do jejich pravomoci. Na královské město Prahu si
mstitel z Kopidlna netroufal, a tak Pražany trestal nepřímo – vypaloval jejich zásobitele,
tedy okolní vesnice.
Jeho drsní kumpáni
prokopávali hráze
rybníků, přepadávali
a zabíjeli na cestách.
Paličskému dílu podléhaly kolny a chlévy,
celá hospodářství.
Tehdy shořela bohatá
Michle. V Nuslích
a ve Vršovicích se rozezněly zvony na poplach. Obytná stavení,
stodoly plné úrody
a sýpky lehly popelem,
dobytek bučel, psi štěkali. Jen Strašničtí se
ubránili. 30 chlapů
vyrazilo vpřed odhodlaně chránit majetek.
Strašnické ženy a děti
zaútočily cepy, vidlemi,
jak za časů Jana Žižky.
Kopidlanský a jeho
V gruntovní knize týkající se vesteckých
mordýři se zalekli
majetků najdeme zástupce vesteckého
rodu Šimečků již roku 1796.
a otočili se směrem
54
k Vestci, která patřila toho času Novoměstským. A tak před půl tisíciletím v horkém létě roku 1508 ohnivé plameny olizovaly vestecká dřevěná stavení a stejný osud té noci potkal i sousední Jesenici.“
Vypálená a znovuobnovená ves patřila pražskému Novému
Městu až do roku 1547, kdy ji do svého majetku získal klášter na
Zbraslavi. Ani ten ji ale dlouho neudržel – již v roce 1554 zbraslavský opat Ambrož prodal Vestec Zikmundu Staškovi z Dubnice. Ten
měl ovšem poté upadnout v nemilost Ferdinanda I., přišel o podporu, nadělal dluhy a musel svůj majetek rozprodat. Vestec společně
se Zdimeřicemi, Jesenicí, Horními i Dolními Jirčany a Štědříkem
získalo purkrabství na Pražském hradě. V roce 1594 je dále prodalo
majiteli panství Dolní Břežany Kryštofu Želínskému ze Sebuzína,
toho času místokancléři českého království. A od této doby Vestec
sdílela osudy dolnobřežanského panství. Jeho majitelé po bitvě na
Bílé hoře vystoupili proti císaři a roku 1623 jim byly proto majetky
zkonfiskovány. Ale kupodivu: již o několik let později nad svým zabaveným panstvím opět získali vládu. Ne však na dlouho, Václav
a Gabriel Želínští ze Sebuzína zemřeli bez potomků a panství zdědila jejich teta Polyxena Voděradská z Donína, která zadlužený majetek v roce 1627 prodala rodu Michnů z Vacínova. Kraj tehdy devastovala třicetiletá válka; dochovaly se zprávy o poškození rybníků
a hospodářských objektů na panství vojskem. Plundrujícím armádám patrně neunikla ani Vestec.
Roku 1673 vdova po posledním Michnovi panství Dolní Břežany
i s Vestcí prodala Jiříku Ludvíkovi, hraběti ze Sinzendorfu, nejvyššímu komorníku a místodržícímu Království českého. Jak je vidět,
Vestec bývala opakovaně v rukách nejvyšších urozených úředníků
české královské správy. Po smrti hraběte bylo panství s vesnicemi roku
1683 postoupeno hrabatům z Trauttmansdorffu a ti jej pak v roce
1715 prodali za 265 tisíc zlatých pražskému arcibiskupovi Františku
Ferdinandovi hraběti z Künburku, který je spojil s majetky arcibiskupství. Arcibiskupství pak byla ves Vestec poddána až do roku 1849,
kdy byla zrušena vrchnostenská správa a namísto ní vznikly samosprávné obce.
55
Z ASTAVENÍ PÁTÉ
Kostel svatého Prokopa v Hrnčířích
Nedělní dopoledne na konci zimy. Holé stromy okolo vesteckého
rybníka navozovaly nálady středověké krajiny; veselé barvy zmizely,
zůstala jen hnědá a šedá. Jako kdysi, ještě před dobami barevných televizí a zářivých billboardů u silnic. Teskné ticho viselo nad zoranou
hlínou holých polí. V takových časech rádi chodívali Vestečtí povzbudit mysl do hrnčířského kostelíka, maličkého svatostánku, kde se čas
zastavil mezi prastarou bránou na hřbitov a kostelními vraty. Uvnitř –
tak jako kdysi – pan farář se chystá na mši, ženy zdobí oltář květinami.
Tichý okamžik v kostelíku již sám o sobě přináší útěchu. A Vestečtí sem
za duchovní posilou chodívali po celá staletí. Pěkně okolo svého rybníka, polní cestou na hrnčířskou hranici a potom dlouhou alejí, která
vedla v trase dnešní ulice K Safině až ke dvoru a kostelíčku svatého
Prokopa. Tolik se toho na tomto místě změnilo, domů mocně přibylo,
alej zmizela, letos na jaře padla i stará lípa, pamatující ještě, jak chodívaly vestecké děti naproti do školy.
Kostel sv. Prokopa v Hrnčířích je nejstarší ze čtyř stále funkčních pražských kostelů zasvěcených tomuto svatému. „Chudičký a zanedbaný hrnčířský kostel je založení románského. Leč kromě půdorysu žádný starožitný detail, ani okno, ani profil nezachovaly se
v jeho zdech,“ ne úplně pochvalně o něm psal spisovatel Jan Lier v jedenáctém svazku Ottových Čech
z roku 1903. Buď jak buď – kostel
svatého Prokopa je také nejstarší
stavbou, s níž se pojí vestecká historie. Je po celá staletí spirituálním srdcem obce, a to i přesto, že
se nachází kousek za polem v sousední vsi.
Kostel byl podle většiny odhadů postaven v poslední třetině
13. století v období rané české gotiky; tedy v časech, kdy Vestec
Hrnčířský sv. Prokop.
56
Romantický kostelík svatého Prokopa v Hrnčířích byl odjakživa
svatostánkem vesteckých věřících. Zde byli křtěni, sezdáváni i pohřbíváni.
Každou neděli sem také cestou přes pole docházeli na mši.
podle všeho ještě neexistovala. V konfirmačních knihách je uváděn
již roku 1357; v 15. století se jej zmocnili husitští kněží, z nichž je doložen kazatel Jeroným. Kostel přežil třicetiletou válku; roku 1700 prošel barokními úpravami; přesto si zvenčí uchoval svoji gotickou strohost. Je stále onou jednoduchou obdélníkovou stavbou se špičatou věží.
Uvnitř se také příliš nezměnilo; malý prostor chrámu má stále příjemné
barokní naladění. Hlavní oltář s obrazem svatého Vojtěcha byl do
svatoprokopského kostela patrně přenesen odjinud; postranní oltáře
pocházejí z první poloviny 18. století. Zasvěcení kostela připomíná
pozoruhodná, 91 centimetrů vysoká dřevěná busta svatého Prokopa
s opatskou mitrou na hlavě, která pochází z 18. století. Dodnes zde věřící sedí na vyřezávaných lavicích z počátku 18. století. Na úplně stejných místech, kde celá tři století usedávali k modlitbě jejich předchůdci.
57
Staré berní ruly a katastry
vyprávějí
O
bec Vestec patřívala za starých časů do Kouřimského
kraje a náležela panství Dolní Břežany; po vzniku okresů
v Rakousko-Uhersku byla ve druhé polovině 19. století spravována nejprve okresním hejtmanstvím na Královských Vinohradech,
později pak spadala pod okresního hejtmana v Jílovém. Již v první polovině 19. století byla katastrálně samostatná, ale formálně i po vzniku
samostatných obcí bývala spojena s Jesenicí, Dolními a Horními
Jirčany, Štědříkem a Zdiměřicemi. Teprve v roce 1868 došlo k oddělení Vestce od Jesenice a k založení samostatné obce s vlastními
samosprávnými orgány.
Je dnes velmi náročné, ale na druhou stranu opravdu fascinující, procházet staré katastrální mapy se jmény majitelů polí nebo
také pročítat ještě starší berní ruly, podle nichž kdysi vesničané platívali daně. Nacházíme v nich dávno zašlý obrázek života Vestce od
17. do 19. století. A co je zvláštní: vystupují z nich nejen lidé, kteří žili
v některých dodnes stojících domech a pracovali na polích, kde doposud sklízíme každoroční úrodu, ale objevujeme tu i jména, která
dodnes nosí někteří vestečtí obyvatelé. To je v krajině s tak mohutnými pohyby obyvatel překvapivé, ale je to tak. Nestačíme se divit
tomu, když na internetu rozklikneme elektronický katastr nemovitostí, a ten hned v několika případech v okolí vestecké návsi uvádí
majitele domů se stejnými příjmeními, jaká jsou u nich švabachem
napsaná na skoro dvě století staré a ručně malované mapě.
V berní rule sepsané v roce 1654, tedy krátce po skončení devastující třicetileté války, pro účely výběru daní se ve Vestci uvádí celkem
sedm sedláků, kteří zde žili se svými rody. Nejmajetnější z nich byl
Matěj Novotný, který zároveň stál i v čele vesnice. Vlastnil 90 strychů
polí, což bylo přes třicet hektarů plochy. Jenže neměl vůbec žádná hospodářská zvířata a z celé plochy polí osíval pouze 5 strychů. Proto je uváděn jako sedlák na živnosti zkažený, což byl hospodář, který měl, vesměs
kvůli válce, zanedbaný statek a spíše se věnoval řemeslu či obchodu.
58
Další z hospodářů – Jakub Řezáč – měl 50 strychů, ale staral se jen o třetinu a tři dobytčata. Sedlák Jan Šalanský pak vlastnil 40 strychů polí
a taktéž tři kusy dobytka. Jakub Matějčků měl 6 dobytčat a 40 strychů
pole, z nichž čtvrtinu obdělával. Všichni tři byli taktéž na živnosti zkažení. Dále pak zde byl šedesátistrychový statkář Jan Vorel, který na tom
byl lépe – obhospodařoval 38 strychů a měl 3 tažná zvířata, 6 krav a tři
jalovice. Sedlák Řehoř Čejka obdělával se šesti kusy dobytka 25 ze svých
35 strychů a Jan Starů se dvěma voly a dvěma kravami pak sedmnáct
ze 45 strychů. Ve Vestci ještě žil chalupník Matěj Moravec, který měl
18 strychů polí, přičemž zasel jen na sedmi z nich; k tomu měl čtyři
krávy a dvě jalovice. Ovce podle berní ruly ve Vestci v té době vůbec nebyly. Ve vesnici bylo navíc pět rozbořených a pustých statků, s celkem
141 strychy neobdělávaných polí, což představuje plochu 50 hektarů.
V rule se dochovala i jména jejich původních majitelů: Jiřík, Bouček,
Šebesta, Němec a Štěpán. Kde jim byl konec…
Na údajích z berní ruly je vidět mohutný hospodářský propad
a úbytek obyvatelstva, který postihl české země již za časů třicetileté války; řada rodů vymřela, mnohé se vystěhovaly. Po skončení
třicetileté války tak bylo ve Vestci celkem 13 hospodářů s rodinami,
které živilo necelých 40 hektarů polí a měli dohromady jen 8 potahů,
21 krav a 11 jalovic. Větší část půdy ležela ladem.
Situace se příliš nezlepšila ani v dalším století. Gruntovní
knihy Dolních Břežan uvádějí, že v letech 1717–1785 bylo zapsáno
11 třičtvrtěláníků, kteří měli polnosti o rozloze 13,5 ha; byli to:
Josef Lešert, Jan Kratochvíle, Pavel Kratochvíle, Maržena Nožičková,
Ondřej Kabulský, Alyna Pavlatová, Jan Karkulský, Mikuláš Šimeček,
Mandaléna Hubínová, Jan Kučera a Václav Bejčka. Dále pak půlláníci (9 ha): Václav Bečka a Jiří Smolík. Potom ještě tři chalupníci s menšími polnostmi, dále ještě dvě hospody a kovárna. Je zajímavé, že za nějakých sto let musely z vesteckých hospodářství vymizet
všechny původní rodiny uvedené v předchozím soupisu berní ruly.
Jak je ale vidět, tak již v této době byl ve Vestci rod Šimečků, který
žil ve statku, který získal později číslo 1. Podle toho tak jsou dnes
Šimečkovi, dodnes dlící v rodovém domě, potomky nejstaršího a tedy
i nejdůležitějšího vesteckého rodu.
Krásně upravená a pečlivě německy popsaná katastrální mapa
Vestce byla pořízená roku 1841 geometrem Michaelem Černowitzem.
59
Zaznamenává nějakých třicet popisných čísel, přičemž většina z majitelů domů – celkem 17 – byli hospodáři, kteří měli louky a pole,
roztroušené vesměs v úzkých pruzích různě poházených okolo návsi,
která byla tehdy středem vsi a kde také stály všechny vestecké domy.
Pan geometr všechno pečlivě zapsal a u polností uvedl i jméno statkáře. Přestože všechna jména vesteckých hospodářů poněmčil, členění staré mapy vesměs potvrzuje to, co píše roku 1927 kronikář
J. E. Dobiáš: „Obec byla vždy ryze česká.“ Většina jmen jsou typická
česká jména, snad jen u jmen Schneiberg, Firman a Karch si o ryze
českém původu můžeme zapochybovat. Z českých jmen bylo nejvíce ve Vestci příslušníků rodu Skřivanů. Jak vzpomínal pamětník
Vladislav Vlasatý ještě ve 30. letech 20. století: „Bylo jich tolik, že měli
vedle křestního jména a příjmení i nějakou přezdívku.“
Ze staré katastrálky si dnes můžeme udělat vcelku dobrý obrázek, jak Vestec asi vypadala na samém sklonku vlády pražského arcibiskupství. V čísle 1 bydlel Jan Šimeček (Schimetzek Johann), jehož
potomci zde žijí dodnes. Dům číslo 2 patřil Anně Špačkové (Spatzek
Anna) a trojka byla obecní pastouška, o níž bude ještě řeč. Čtyřku měl
Josef Kučera (Kutzera Joseph), pětku pak Anna Skřivanová (Skriwan
Anna). Josef Škorpa (Schkorpa Joseph) žil v domě č. 6, kde najdeme
jeho následovníky stejného jména dodnes. V současné hospodě
U Klimešů č. 9 žila v polovině 19. století rodina Tomáše Skřivana
(Skriwan Thomas), v desítce naproti byl Josef Kulhavý (Kulhawj
Josef) a vedle v 11 pak Josef Procházka (Prochaska Joseph). V sousední
dvanáctce žil Jan Lněnička (Lnenitzka Johann), v čísle 13 Vojtěch
Skřivan (Skriwan Adalbert), jehož potomci taktéž ve Vestci žijí dodnes. Ve čtrnáctce bydlel Tomáš Špaček (Spatzek Thomas) a v č. 15
pak Josef Firman (Firman Joseph). V č. 16 žila Karoline Karch
a v č. 17 pak Tomáš Špaček (Spatzek Thomas). Na Šátalce byly tři
domy – velká barokní hospoda č. 18 vlastněná Josefem Schneibergem
(Schneiberg Joseph), č. 19, které vlastnil Tomáš Skřivan (Skriwan
Thomas) a pak dům č. 20 patřící Janu Adámkovi (Adamek Johann),
označovaný později jako Habětínův statek.
Zápis z gruntovní knihy z roku 1819 opět připomíná statek číslo 1 na vestecké
návsi a s ním i rod Šimečků, jehož potomci žijí ve Vestci od 18. století až dodnes.
60
61
Z ASTAVENÍ ŠESTÉ
Pomník baronky Alsterlové
Na staré vídeňské silnici, jen na dohled od Vestce, kousek za posledními domy Jesenice, stojí mezi planými hrušněmi jeden z úplně
nejstarších památníků na dopravní nehodu – pyramida připomínající smrt baronky Alsterlové. Tisíce automobilů okolo ní denně projíždějí, a přesto si to místo mezi zplanělými hrušněmi kousek od benzínové pumpy uchovalo alespoň kousek nálady starých cest.
Maxmiliana Alsterlová, šestačtyřicetiletá baronka z Astfeldu, si dne
22. prosince 1706 vyjela z Prahy na jih. Hodlala prý tehdy oslavit vánoční svátky na rodinném sídle u Českých Budějovic. Projela Šátalkou,
mezi jesenickými domky a kousek za vsí v polích se její kočár
znenadání převrátil; spekuluje se,
jestli to bylo kvůli rychlosti nepřiměřené zledovatělé cestě, nebo se
snad koně splašili. Každopádně
baronka při nehodě vypadla
z vozu a zůstala pod ním bezvládně ležet. Byla to tehdy velká
tragedie, o níž se hovořilo široko daleko. Zahynula zde totiž
osoba, která byla jakousi celebritou své doby. Manželem zesnulé
byl totiž významný pán – baron František Mikuláš Alsterle
z Astfeldu (1652–1719) písař
na Pražském hradě; a baronka
byla také tchýní dalšího velkého pána – Jana Josefa Löwa
z Erlsfeldu (1673–1716), místopísaře Království českého, majitele
nedalekých Lojovic a Modletic,
syna slovutného lékaře, právníka
62
Pomník baronky Maxmiliany Alsterlové je jednou z nejkrásnějších barokních
památek v okolí Vestce. Zároveň patří k úplně nejstarším pomníčkům dopravních
nehod na celém světě. Jednu z jeho stran totiž zdobí poměrně naturalistický
výjev převráceného kočáru, v němž baronka tehdy v roce 1706 zahynula.
a rektora pražské university. Snad právě proto roku 1706 postavili barončini bohatí příbuzní na místě nehody nákladný, sedm metrů vysoký
kamenný památník. Na podstavci s vypouklými stěnami se symboly
zmaru – lebkami a zkříženými hnáty – byl vztyčen trojboký jehlan
ve tvaru jakéhosi pyrámu, zakončený symbolem boží dokonalosti –
koulí a železným křížkem. Na stěnách podstavce byly vytesány latinské texty připomínající donátory pomníku: syna Maxmiliána a zetě
Jana Josefa. Na třetí straně najdeme reliéf znázorňující převržený kočár a pod ním je pak mladší latinský nápis připomínající opravu, kterou zaplatil roku 1840 pražský arcibiskup Alois Josef Schrenk.
63
Na prastaré silnici
P
omník baronky Alsterlové z Astfeldu je dnes jedním z mála
svědků staré silnice, která procházela Vestcí a mířila k jihu.
Byla to: „… jedna z hlavních tepen, jimiž proudil život ze srdce
království a vracel se k němu.“ Tak byla na samém počátku 20. století označena v monumentálním díle Čechy. A nutno dodat, že právem: tato důležitá komunikace vznikla již v pradávných dobách, kdy
spojila Prahu s jižními Čechami i úrodnými oblastmi okolo Dyje
a Dunaje. V průběhu staletí byla nazývána různě: stezka CmuntoVitorazká, Linecká silnice, Táborská či budějovická silnice, silnice
císařská, stará benešovská a v posledním období i silnice Vídeňská.
Toto pojmenování ovšem není historické, vzniklo až po návštěvě rakouského politika Kurta Waldheima v Praze roku 1975. Dnes poslední uvedený název také odpovídá současnému uličnímu pojmenování v Praze a ve Vestci; naproti tomu v Jesenici se ulice nazývá
Budějovická.
Jak dosvědčují staré mapy, tato cesta bývala ještě v 18. století jednou ze tří hlavních komunikací, které spojovaly Prahu a tedy i centrum celých Čech s okolním světem. Úplně první zmínka o ní je
ale podstatně starší – dochovala se již z roku 1328. Stezka přinášela svému okolí značný užitek, podél ní vznikaly a rozvíjely se vesničky i městečka. Ale pojily se s ní i věci nedobré – ať již to bylo loupežnictví či průtahy armád. V letech 1419 a 1420 právě po této cestě
přicházely husitské oddíly; za třicetileté války tudy roku 1648 mašírovala i švédská armáda. Většina statků a hospod ve Vestci a okolí
tehdy vyhořela a zanikla, lidé zmizeli. Snad jedině legendární hostinec Na Betáni prý měl ty strašlivé doby přežít a nakonec – pivečko
se v něm točí až do dnešních dnů.
Stará cesta začala být poměrně záhy spojována s poštovní přepravou. A bylo to velmi významné pro Vestec, tedy spíše pro její část
Šátalku, kterou cesta přímo procházela. Podle některých pramenů
byla pošta nejprve zřízena v Jesenici a byla to prý jakási náhrada za
vypálení této vsi roku 1508. V roce 1526 zde měla vzniknout první
stanice pošty pražsko-linecké a roku 1551 pak i pražsko-vídeňské.
64
Pohled na současnou Vídeňskou ulici na počátku roku 1963, kdy tudy o masopustu
za koňským potahem procházel veselý průvod masek. Dnes nás upřímně udiví,
že za ním je vidět na silnici jen jedno jediné auto. Vlevo v pozadí jsou patrné obě
Müllerovy vily ještě ve své původní podobě. Tolik se toho od těch časů změnilo…
V již citované monografii Čechy se o tomto významném počinu píše:
„Tato zastávka a vůbec vozba i tržba po hlavní silnici, na níž osada
obkročmo sedí, přispěla zajisté pospolu s formanským blahobytem
platně k rozvoji Jesenice…“ I když jiné prameny zase uvádějí, že poštovní stanice byla v Jesenici zřízena až roku 1565. Ať je to, jak chce;
doloženo je, že někdy kolem roku 1604 Pražané coby majitelé zádušní vsi Jesenice nechtěli poštmistrovi Straubovi pronajmout dům
pro stanici. V letech 1605 až 1614 byla tedy poštovní stanice přemístěna kousek blíže Praze – do zájezdního hostince na Šátalce! To potvrzuje i zápis o vestecké poště na Šátalce v dekretu pražského poštmistra Ferdinanda Pruggera z 19. listopadu 1610, kde se o umístění
stanice uvádí: „zu Weszce legend“ čili ležící u Vestce.
Zájezdní hostinec na Šátalce byl velmi důležitým místem, kde
se občerstvovali pocestní, formani i postilióni. Ti poslední se dostali
65
Úprava silnice na Šátalce parním válcem někdy v dobách první
republiky. Okolo dělníků samozřejmě nesměly při focení chybět děti ze
Šátalky a Vestce, které tátům přinesly pivo v lahvích i džbánku.
dokonce do krásné literatury. Postilión jménem Borový vystupuje
v knížce J. L. Hrdiny nazvané Drobné povídky. Vypravěč tu v povídce Cestář Gibián popisuje zážitky cestujícího po silnici z Prahy
přes Vestec: „Člověk z té budky leccos vidí, celý šiří kraj tu leží kolem
silnice, na leccos se zeptá a postilion všecko zná. Zvláště od Kunratic
k Betáni a odtud k Šátalce cesta ubíhá. Silnice jedním šlehem, rovná
jak stůl, klusot koní ozývá se a jako klapot mlýna a každého člověka
je vidět na celou tu dálku.“
Hostinec na Šátalce toho za celá ta staletí asi mnoho zažil. V lednu
1870 se dokonce objevil i v bulvárních zprávách. To proto, že z nařízení úřadů musela být po deseti měsících na hrnčířském hřbitově vykopána mrtvola tam pohřbené manželky tamního hostinského uváděného v novinách jen pod zkratkou J. Důvodem bylo prý podezření, že
ji někdo úkladně otrávil. Jak to tehdy dopadlo a jestli byl oním ukrutným travičem sám hostinský, se bohužel dohledat nepodařilo. Zato
66
ale víme, že starý hostinec přežil další století a dostalo se mu mnoha
přestaveb, které značně narušily, nikoliv však zcela zastřely, jeho barokní formy. Podle pamětníků zde posledním hostinským byl pan
V. Polánecký; po roce 1953 se ovšem starobylé budově dostalo mnohem méně významného poslání – od té doby sloužila jako bytový dům.
Jak už to pro tyto časy bylo typické, objekty byly využívány, ale ne příliš opravovány. Budova na Šátalce proto chátrala a v roce 1983 musela být včetně přilehlých hospodářských budov zbořena. Dnes zde
najdeme už jen stanici autobusů a parkoviště automobilů.
Prastará cesta přes Šátalku byla původně jen vyježděným nezpevněným úvozem; v novějších časech byla proto několikrát rozšiřována
a upravována. Velkou změnou prošla v polovině 18. století, kdy se
za vlády Karla VI. a Marie Terezie začaly budovat podle francouzského vzoru tzv. císařské silnice. Ty měly již povrch zpevněný kamením a zásypy, podél silnice byly patníky a odvodňovací příkopy, za
nimi byly vysázeny v pravidelných rozestupech ovocné stromy. Cesta
skrze Šátalku byla štěrkována, dochovala se dokonce zpráva, že byla
později dlážděna kamením z nedalekého, dnes již zavezeného lomu,
jenž se nacházel v blízkosti domu č. 111.
Za první republiky se na silnici silně rozmohla automobilová
a autobusová doprava, která se tu v této době ještě často potkávala s povozy a potahy. U silnice byla před starobylou hospodou na
Šátalce pro podporu sílícího motoristického ruchu zřízena i benzinová pumpa; zrušena byla po válce, ale její základy se objevily nedávno při výkopech.
S narůstajícím provozem na silnici vedoucí přes Vestec se objevily i dopravní nehody. Nejstarší záznam o dopravní nehodě na této
trase je z roku 1705, kdy se kousek za Jesenicí převrhl kočár s baronkou Alsterlovou. S rozvojem automobilismu ve dvacátých letech přišly
i nehody v podobě, v jaké je známe bohužel dodnes. Již v roce 1925
popisovaly noviny jednu z tragických nehod, která se stala na silnici
mezi Šátalkou a Betání. Ve večerních hodinách 28. ledna 1925 zde
švýcarský státní příslušník Jiří Doerr ze Smíchova dostal na náledí
smyk a naboural při předjíždění povozu do autobusu. Jemu se nic
moc nestalo, ale jeho spolujezdkyně – slečna Zdeňka Štruplová – byla
zraněna smrtelně a následkům nehody podlehla. Podobná nehoda
byla popisována v lednu 1935 v Národních listech pod příznačným
67
nadpisem Zabíjející třeštitelství. Je to příběh, který by mohl být klidně
z ryzí současnosti: „Teprve po dva a půl roce bylo možno uzavříti soudním rozhodnutím, kdo nese zodpovědnost za hrozné neštěstí, k němuž došlo na silnici v osadě Šátalka (obec Vestec) mezi Benešovem
a Prahou. 20. července 1932 jel těmi místy s osobním autem šofér
Oldřich Mirtes, tehdy 24letý. Jel rychle, asi 60 km v hodině. Bylo mu
toho málo, chtěl předjeti ještě dvě jiná auta, jedoucí před ním. Přidal
a předjížděl je po pravé straně. V té chvíli přijížděl však s opačné
strany motocyklista s jezdcem v tandemu. Jeli podle předpisů v levé
půli, Mirtes spatřil je však teprve ve chvíli, kdy už srážka byla neodvratná. Vyřítil se na ně se svým vozem jako smrtící přízrak. Auto
s motocyklem narazily prudce na sebe. Na motocyklu jedoucí Josef
Hora byl vymrštěn do ochranného skla automobilu a přes ně na pasažéra ve voze. Utrpěl zlomeninu obou stehenních kostí, patrně od nárazu na chladič, měl přeraženo levé předloktí, řeznou ránu na hlavě
a četná vnitřní zranění, jimž po deseti dnech utrpení ve všeobecné nemocnici podlehl. Pasažér v autu Sojka utrpěl otřes mozku a zranění
na krku. V tandemu motocyklu sedící Josef Zábranský byl odhozen
do příkopu a zranil se v obličeji. Jen tomu, který tohle všechno zavinil, zbrklému šoférovi, nestalo se nic. Tvrdil, že neštěstí zavinil motocyklista, který při náhlém setkání ztratil vládu nad strojem. Po dlouhém a podrobném zjišťování dospěl však soud, jemuž předsedal vrch.
rada Studnička, k přesvědčení, že je šofér Mirtes právem stíhán pro
přečin bezpečnosti života, a odsoudil ho do tuhého vězení na 4 měsíce a bezpodmínečně. A kolik ještě takových Mirtesů na našich silnicích ohrožuje životy chodců, cyklistů a svědomitých automobilistů!“
Hodně podobně by se dal označit řidič, který při návratu z noční divoké jízdy v květnu 2013 naboural na kruhovém objezdu na Vídeňské
ulici, na téměř stejném místě jako onen šofér Mirtes. Tři lidé v autě
na místě zahynuli a tři skončili s vážnými zraněními v nemocnici.
Jednu z tragických nehod na Vídeňské si řada Vesteckých pamatuje
dodnes. Na šátalské křižovatce, v blízkosti zaniklého rybníčka u bývalé zájezdní hospody tehdy v roce 1968 přišel o život asi desetiletý
školák Jiří Novotný z Osnice.
Poměrně smutnou souvislost mělo i to, že silnice byla od padesátých let minulého století od Betáně osázena řadou topolů. Dlouhý
zástup těchto vzrostlých velikánů působil celé půlstoletí přímo
68
Pohled na starou silnici na Šátalce v roce 2010. Zajímavé je, že k Vestci patří jen
zástavba po jejím levém okraji a na opačné straně pak ještě autosalon Bychl BMW
s vedlejším, tzv. Habětínovým statkem; ostatní domy napravo od silnice již
jsou jesenické. Na rozsáhlé ploše u křižovatky s Vesteckou ulicí, dnes pokryté
plechovými halami a automobily, stával kdysi rozlehlý zájezdní hostinec.
impozantně a tvořil jakési pozadí vesteckého horizontu. Ale to jen
do chvíle, než přišel v lednu roku 2007 orkán Kyrill. Silný vichr
tehdy jeden ze zestárlých a křehkých topolů nedaleko hypermarketu
Albert zlomil a ten spadl tak nešťastně, že přímo zasáhl projíždějící
auto, ve kterém seděli dva bratři z Prahy 4 – Písnice. Na místě zůstali oba mrtví. Po této události byly v krátkém čase všechny topoly
vykáceny a zlikvidovány.
Jako by to vše potvrzovalo ono výše uvedené, že silnice Vestci
a dalším obcím podél ní přinášela nejen rozvoj a blahobyt, ale občas i velké trápení.
69
Z ASTAVENÍ SEDMÉ
Vestecká náves
Nejstarobylejším místem Vestce je náves. Ve tvaru, v jakém ji dnes
můžeme spatřit, je tu možná již skoro tři čtvrtiny tisíciletí. Dnes je ale
mnohem malebnější, než bývala kdysi; hlídají ji voňavé lípy, zvonička,
pomník padlým, hospoda a cukrárna. Co více by ještě ke své kráse
mohlo potřebovat srdce typické středočeské vesnice? K úplnosti rustikální idylky snad chybí jen rybníček s plovoucími kachnami a malá
kaplička. I ony zde kdysi bývaly, ale neúprosný čas je již dávno odvál
coby nepotřebné svědky zašlých časů.
Právě náves je ale místo, kde se můžeme začátkem července, kdy
vůně lip je nejsilnější, hezky zasnít a cestovat časem zpět. Klidně třeba
i celé půl druhé století. Před očima se nám vynoří domeček s doškovou
střechou, obehnaný z jedné strany hůlkovým plotem. Zbývající strany
lemuje živý plot, který sousedí se statkem č. 4. Vesnickou scenérii dokresluje nedaleká zvonička a malý rybníček. Nechybí zde ani malá,
upravená zahrádka a několik vzrostlých stromů. Pokud nahlédneme do
chaloupky, nejprve spatříme síň. Dále následují dvě světnice. Ta první
je trvale obydlená, ta druhá slouží náhodným pocestným, vandrovníkům nebo těm, kteří nic neměli. Nacházíme se v domě č. 3, v obecní
pastoušce. Za zdmi domečku se odehrával zcela běžný všední život,
který měl moc málo společného s vesnickou romantikou. Na sklonku
19. století zde bydlel se svojí manželkou pan Jan Mikoláš, pradědeček pana Jiřího Petáka. Byl obecním pastýřem. Když každé ráno zatroubil na roh, otevřela se vrata statků a na náves vyrazila prasata
a ovce. Pestré stádo pak vyrazilo za pastvou buď za rybník, nebo na
průhon za hospodou.
Otevřeme oči, návsí projíždí řada aut; jsme zpátky v našem věku.
Obecní pastouška, která stávala před statkem č. 4, byla zbořena už
před mnoha lety – roku 1905. Byla prý natolik zchátralá, že její odstranění nedalo ani moc práce. Majitel usedlosti č. 4 a starosta Dobiáš
v jedné osobě tehdy s radostí věnoval sud piva na oslavu, že se zbavil
této štafáže a obecní okrasy. Časem zanikl i rybníček. Jen kamenná
zvonička zůstala jako svědek minulých časů.
70
Vesteckou náves zdobí dnes především lípy a rozsáhlé plochy trávníků.
Nebývalo to tak ale vždy, ještě na přelomu století zde bývala nad malým
rybníčkem jen zvonička, jinak byla náves prašná a proháněla se po ní
domácí zvířata, která vyváděl za ves na pastvu obecní pastýř.
71
Vestecké zemědělství
K
dyž se již kocháme náladou minulých časů, můžeme opět zalistovat v romantické knize Čechy. Stojí v ní důležité věty zmiňující Vestec v době, kdy na návsi padla k zemi pastouška s doškovou střechou: „V průměrné nadmořské výšce 300 metrů prostírá se
kolkolem širá pláň. Únavná jednotvárnost polní šachovnice táhne se
až k obzoru, a zdánlivou vodorovnost nedohledného prostranství článkují příliš skrovně a tvrdě rovněž jednotvárné vertikály topolů, které
jak skupiny a řádky svíčiček na ohromné plošině stolu tu a tam rozsázeny. Topoly oznamují do dálky, že při nich nalezneme osadu, silnici
neb hráz rybníka. I nad ztracenými v dálavě Hrnčíři se pnou a hned
vedle upozorňují na dvůr Drazdy, jež mineme cestou k jihu, kdež dědina Vesce či Vestec na výsluní rolnické pláně výlučně zemědělským
svým rázem splývá s okolím…“
Uvedené řádky jednoznačně potvrzují věc kdysi zcela jasnou, ale
dnes již stěží uvěřitelnou, a sice, že Vestec bývala čistě zemědělskou
vsí. Veškerá obživa a bohatství zdejších obyvatel pocházely od počátku
zdejší historie až do konce 20. století ze zdejších polí, luk a chlévů.
Za nejstarších časů byla sice zdejší půda ve vlastnictví vrchnosti, ale
dědičně ji obdělávali vestečtí hospodáři, kteří šlechtě odváděli příslušné daně a dávky. Změny přišly až na konci 18. století, kdy svoje
postavení i na venkově začal značně posilovat stát. Pro daňové účely
byly tenkrát zavedeny přesné soupisy nemovitostí, v nichž bylo najednou pečlivě vyměřeno každé políčko i louka. V polovině 19. století pak navíc vznikly přesné katastrální mapy s pruhy vesteckých
pozemků; dodnes nám připomínají, jací sedláci tu hospodařili a jak
majetní byli. Roku 1848 ale zaniklo poddanství, vestečtí sedláci se
stali svobodnými a pražskému arcibiskupovi coby vrchnosti z Dolních
Břežan zůstaly jen velkostatky a ve Vestci jen rybník a velká louka.
Nad zbytkem vládlo potom zhruba dvacet zdejších hospodářů, žijících v usedlostech okolo návsi.
Dochovaný nákres z roku 1875 zobrazuje vesnici, tehdy označovanou ještě jako Vesce, jako zemědělskou obec s rozsáhlými polnostmi
a loukami táhnoucími se od návsi do všech stran až ke hranicím
72
Parní mlátička s vysokým komínem bývala kdysi velkým pomocníkem
vesteckých zemědělců. Za žhavých dní sklizně byl ovšem její provoz
z požárního hlediska poměrně nebezpečný: čas od času se stávalo,
že suchá sláma od stroje chytila, a to potom byla na poli mela.
katastru. Podle vzpomínek pamětníků tu půda byla vždy úrodná, byť
sklizně často závisely na rozmarech počasí; ze vzpomínek se dozvídáme, že vestecké sedláky prý často trápilo sucho.
Statkáři přesto dobře prosperovali a snažili se vybavit svá hospodářství co nejlépe tak, aby se zvýšily výnosy a ubylo dřiny. Již v roce
1864 proto společně zakoupili jeden z prvních zemědělských strojů
v Čechách – šestikoňskou parní mlátičku značky Garret. Podle dochovaných údajů patřila k nejstarším z dovezených do střední Evropy
z Anglie. S parním strojem, který byl nedílnou součástí mlátičky, však
byly i starosti. Rozpálené ohniště pod kotlem, kolem dokola lehce zápalný materiál, chybělo málo a byl tu požár. Nejenže shořely stohy
pana Krippla, ale i stará Garretka. Tak významná událost dala podnět k zakoupení nové mlátící garnitury zn. Clayton & Schuttleworth.
Tři páry volů musely přitáhnout toto velké monstrum do vsi až ze
Strašnic, kde měla tato firma zastoupení…
73
Společná fotografie zaměstnanců mlékárny z archivu pana Jiřího Petáka.
Díky starým fotografiím máme jedinečnou možnost nahlédnout do tváří
zdejších zemědělců, na jejich upracované ruce, na šátky ženských,
které kdysi opravdu příliš nemohly pohlížet na krásu.
Roku 1904 tedy měli vestečtí hospodáři novou parní mlátičku,
ale pára se tu na počátku 20. století stala pomocníkem i v jiné oblasti – ke zdejšímu zemědělství v té době patřila i parní mlékárna,
která byla zároveň prvním průmyslovým podnikem ve vsi. Vznikla
již roku 1899 ve starém statku č. 4 a patřila k průkopnickým podnikům tohoto druhu v Čechách. Její provoz byl opravdu moderní:
všechna zařízení – odstředivky, pastéry, máselnice – byla poháněna
parním strojem a pára byla používána i k pasterizaci mléka a čistění nádob a mlékárenských konví. Zapomenuto by nemělo být to,
že mlékárnu založil a vlastnil Josef Emil Dobiáš – velmi významná
vestecká postava počátku 20. století. Tento muž nepocházel přímo
z obce; narodil se 24. února 1863 až v Bukovce nedaleko Pardubic.
Ve své době byl poměrně velkým světoběžníkem: kvůli prusko-rakouské válce musel roku 1866 opustit domov; obecnou školu pak navštěvoval v Telecím u Poličky a v Jimramově, ve studiích na gymnáziu
74
pokračoval v pruském Slezsku, poté navštěvoval hospodářské školy
v německých městech Prenzlau a Halle. Kvůli vojenské službě se vrátil do Čech a sloužil pak v Praze. Později se díky svému vzdělání stal
úředníkem v lihovaru v Těšíně, adjunktem ve velkostatku Dobřenice‑Syrovátka na Hradecku, správcem třech dvorů průhonického panství, a konečně dlouholetým nadsprávcem na velkostatku Svinaře
na Berounsku. Do Vestce se přestěhoval roku 1897 a žil zde nejprve
ve statcích č. 2 a 11, později se usadil na gruntu č. 4 a v něm zřídil
i onu parní mlékárnu s vysokým komínem. Fungovala celých 15 let,
a proč nakonec zanikla, bohužel nevíme. Víme ale, že J. E. Dobiáš
byl ve Vestci velmi aktivní a váženou osobou. Celých 24 let byl členem obecní rady a čtyři roky dokonce zastával i úřad starosty; vedle
toho řídil jednotu Sokol, velel hasičům nejen ve Vestci, ale v celém
okrese Jílové, byl předsedou honebního společenstva, šéfem družstva
pro rozvod elektrické energie, předsedou místní osvětové komise,
a nikoliv v neposlední řadě byl i dlouholetým obecním kronikářem
ve Vestci. Tento vskutku renesanční člověk zemřel 28. března 1932
a na jeho pohřeb dorazilo ohromné množství vesteckých obyvatel
i členové hasičských sborů celého okresu a dalších spolků.
A jak charakterizoval obec a povahu zdejších obyvatel? „Poměry
občanské a politické byly vždy tiché a snášenlivé, ano veřejně netečné,
až nová doba, a éra svobodné republiky i sem živější ruch zavála.
Nikdy však nevybočovaly stranické výstřelky z mezí občanské slušnosti. Za Rakouska převládal živel venkovský, rolnický, a představenstvo obce skládalo se z menších i větších rolníků, kteří hlavní starost
o úpravu obce a cest při minimálních přirážkách měli, a hlavní příjem
z rybničního hospodářství a pachtů obecních pozemků vykazovali.“
Přestože z tohoto zápisu mohla Vestec působit jako klidná, snad
až ospalá ves, blízkost Prahy se přeci jen postarala o mnohá vzrušení – zdejším zemědělcům se často ztrácela úroda. Nakonec muselo
být 23. září 1896 za starosty Antonína Hrubého rozhodnuto o přijetí obecního strážníka Václava Mikoláše, který nejenže dohlížel na
pořádek ve vsi, ale také hlídal okolní pole. V zápise z jednání údů
obecního výboru ve Vestci se píše: „Polní hlídku započne strážník dne
12. dubna a budiž mu dána instrukce koho dopadne při polním pychu
a vůbec na poli kteréhokoliv majitele bez písemného povolení od téhož,
každého na obecním úřadě udati, kdež bude každý přísně potrestán.“
75
Vestečtí sedláci mívali svá trápení… Majitelů usedlostí s lány polí
v té době bylo pořád jen asi dvacet. Dochoval se i jejich seznam ze
září 1880. Schválně, v kolika domech okolo návsi ještě žijí jejich potomci? Tak na konci 19. století žili v jednotlivých usedlostech tito hospodáři: č. 1 – Josef Šimeček, č. 2 – Jindřich Krippl, č. 4 – Malík Josef,
č. 5 – Josef Hovorka, č. 6 – Josef Škorpa, č. 9 – Václav Vodrážka,
č. 10 – Josef Pašek, č. 12 – Václav Skřivan, č. 13 – Kadrlatý Jaroslav,
č. 15 – Synkovská Marie, č. 16 – Jan Havlíček, č. 17 – František Šimek,
č. 18 – Vendelín Grünwald, č. 20 – Josef Souček, č. 22 – Krámosilová
Josefa, č. 25 – Josef Kopecký, č. 28 – Jan Horák.
Ze vzpomínek pamětníka Vladislava Vlasatého, který jako dítě
pobýval u babičky na Šátalce, zase víme, jak byli statkáři okolo návsi
rozmístění ve 30. letech 20. století: „… tam se po obou stranách rozkládaly další statky: Havlíčkův, Skřivana, Hrubých, dalšího Skřivana,
Paškův. Na druhé straně silnice byl statek paní Hluštičkové, Šimečkův,
Preiningerův a Dobiášův. Všechny statky měly velké zahrady, kam
jsme s kluky lezli pro pár hrušek nebo jablek. Nevím, zda současní obyvatelé statků znají jména statků U Součků, později u Habětínů, kde
selka paní Habětínová pekla vynikající domácí chléb, který by byl
dnes s podomácku utlučeným máslem vynikající pochoutkou. A když
ze zbytků těsta v díži upekla točenky sypané mákem, to byla pochoutka.
Ke statku Vojtěchovských na Šátalce patřil i zájezdní hostinec, v němž
se dělníci vracející se na bicyklech z práce v Praze zastavovali na jedno
pivko a místní v neděli odpoledne na kuželky…“
Zhruba až do konce 19. století bývalo pro hospodaření typické,
že dobytek jednotlivých hospodářů vyháněl z návsi tzv. průhonem
(dnešní ulice Na Průhoně) na pastvu obecní pastýř. Dle soupisu
z roku 1889 pan Jan Mikoláš coby obecní pastýř pásl dvaceti největším vesteckým sedlákům dohromady 21 prasat.
Dobytek jako věrný souputník Vesteckých byl často zmiňován
i v nejednom ze zápisů obecní rady. Tak kupříkladu v roce 1931 měli
radní s hospodářskými zvířaty velkou potíž: „Starosta sděluje, že vyzval oběžníkem všechny chovatele dobytka, aby se přihlásil, kdo by
chtěl v roce 1931 držeti veřejného býka nebo kance, a nepřihlásil se
ve stanovené lhůtě nikdo.“ To byla pro zemědělskou ves pěkná patálie. Starosta Vojtěch Táčner s radními ji ale vyřešil ku prospěchu
hladkého množení zdejšího dobytka tak, že obec chovného bejka
76
Později si vestečtí zemědělci společně pořídili mlátičku prostějovské firmy Wichterle
a Kovařík poháněné buď parním strojem, nebo taktéž stabilním benzinovým
motorem, do něhož se palivo doplňovalo z velkých plechových sudů. U něj stojí
v popředí pan Emil Pašek – píše rok 1931 a na poli u Pašků probíhá výmlat…
víceméně vnutila hospodáři Vojtěchovskému z hostince na Šátalce
a ročně mu za to platila poměrně vysokou částku 2 487,50 Kč. Obecní
kanec skončil u hospodáře Havlíčka za roční obnos 1 250 Kč. Jenže:
v roce 1933 nebyl odbornou komisí kanec uznán jako vhodný pro
chov a obecní rada musela vypovědět smlouvu v té době uzavřenou
s paní Šimečkovou. Potíže s plemeníky se tím ale nevyřešily. V roce
1935 se sice obecní bejky podařilo udat u statkářů Vojtěchovského
a Skřivana, ale kance opět nikdo nechtěl. A ani paní Šimečková už
nového a vhodnějšího kupovat nechtěla a obecní rada se proto tehdy
musela usnést, že ve vsi je málo prasnic a že by tedy množení mohl
obstarat kanec vypůjčený z některé ze sousedních obcí.
Velké soužení přinesla vesteckým hospodářům první světová
válka. Odvedena byla velká část práceschopných mužů, které zde
mělo nahradit pouhých deset přidělených srbských válečných zajatců.
Zrekvírovány byly také krávy, potahy a koně. Poté si rakouský erár
77
stále častěji přicházel i pro potraviny: kontroly je prý dokonce hledaly i po půdách a v peřinách. Vestečtí obyvatelé s poli za zády sice
přímo nehladověli, ale jejich situaci neulehčovalo, že měli nedaleko
také řádně vyhladovělou Prahu. Stará kronika na to také pamatuje:
„Však ponenáhlu se dostavoval nedostatek všeho, a hlavně blízkost hladového velkoměsta a předměstí se zde velice pociťovala. Ku cti téměř
všech vesteckých občanů se však na věčnou památku musí zaznamenati, že cit pro utrpení bližního byl silný, a i přes to, že mnoho cizích
darebných lidí nadužívalo ku keťaským účelům dobráctví našich jednotlivců, a i úřady si bezohledně a nespravedlivě počínaly, pomáhal
rolník, ba i menší domkař, jak mohl.“
Válka skončila a přišly zásadní změny v zemědělství, které přinesla nová Československá republika. Rozsáhlá pozemková reforma
zabrala majetek šlechtických velkostatků a stát poté prodával půdu
po menších dílech lidem bez polí a luk. Zemědělské pozemky v držení arcibiskupství pražského na území panství Dolní Břežany tak
mohlo v roce 1930 koupit 26 nových vesteckých hospodářů. Bylo mezi
ně rozděleno 33 ha půdy za cenu 120 tisíc korun, vesměs šlo o políčka
v okolí Zdiměřic a Hodkovic. V samotné Vestci došlo na rozparcelování tzv. panské louky pod hrází rybníka. Rozsáhlou louku si koupilo
po dílech 22 vesteckých obyvatel, každý z nich za průměrnou částku
tisíce korun obdržel necelé dva tisíce čtverečních metrů trávy. Pro
obec to byla velká změna, přestala se striktně dělit na statkáře a bezzemky; zažloutlé listy pamětní knihy uvádějí, že: „Reforma tato měla
pozoruhodný vliv na pozemědělštění obyvatelstva v obci, jež dochází
za výdělkem do Prahy.“ To byli tzv. kovozemědělci, kteří brzy ráno –
snad již ve 4 hodiny – vyjížděli na kolech do Prahy, na Kačerově je
odstavili a tramvajemi se pak rozjeli do zaměstnání. Okolo 4 hodiny
odpolední se vraceli a pospíchali postarat se o svá políčka.
Parcelace polí a zvýšený počet zemědělců s vlastními pozemky
nastartoval také stavební činnost v obci a rozvoj jednotlivých hospodářství. Rozmach zemědělství si v roce 1933 vynutil i postavení nové
mostní váhy uprostřed obce. A ve stejné době pomalu vstupovala do
vesteckého zemědělství i další větší mechanizace – secí stroje, mlátičky a samovazače. Nechme k nim opět promluvit pamětníka pana
Vladislava Vlasatého: „Kovář pan Jandečka obsluhoval při výmlatech tak zvanou párnici, jak se říkalo parní lokomobile, společnému
78
majetku sedláků, pohánějící mlátičku Wichterle–Kovařík z Prostějova.
Chalupníci měli menší mlátičku poháněnou stabilním benzinovým
motorem. Mechanizace zemědělství byla ještě v plenkách. Obilí se
sklízelo hrsťovkami, což byly sekačky, které otáčivými hráběmi hrsťovaly posekané obilí do dávek, které ženy vázaly do snopů. Jako kluk
jsem žencům prostíral buď povřísla, upletená ze žitné slámy a vymlácená cepy v zimě ve stodolách, nebo provázky, zakončené barevnými
kolíčky. Svázané snopy se na poli stavěly do panáků tak, aby devět
snopů bylo postaveno klasy vzhůru a na ně se dala čepice, někde ze tří
snopů položených na klasy tak, aby při eventuálním dešti byly klasy
pod nimi chráněny před navlhnutím. Později si zámožnější sedláci pořizovali samovazy, které automaticky svázaly obilí do snopů, a tím
se sklizeň na poli urychlila. Obilí se mohlo rychle stavět do panáků
a pak z pole dovážet k mlátičce. Pohonem těchto mechanizačních prostředků byly koňské potahy. Lidé podle počtu koní laicky oceňovali zámožnost sedláků. Koncem třicátých let se objevil ve vesnici na statku
U Hrubých první traktor. Byl to americký John Deere. Neměl pneumatiky a jeho železné drapáky byly při cestě po silnici chráněny železnou obručí. Z toho žádnou radost neměl státní cestář pan Kašpar,
protože obruče zanechávaly v asfaltu silnice nežádoucí rýhy. Auto ve
vesnici vlastnil jen majitel statku, advokát v Jílovém pan Hrubý, který
se na statku objevoval jen o víkendech, hospodářství řídil správce. Na
robotu JAWA se ve vesnici proháněl jen Ota Vojtěchovský, ale jízdní
kolo bylo v každé chalupě…“
Pan Vlasatý krásně vyprávěl i o prvorepublikovém životním hemžení ve Vestci. Jeho povídání je moc cenné, neboť zobrazuje zašlou
tvář obce; když ho čteme, voní létem, koňským potem i mlékem:
„Kolem šesté hodiny ráno byl na prašné okresní silnici čilý ruch. Z vrat
statků vyjížděly koňské potahy se žebřiňáky za humna na zelené krmení. Čeledíni jeli klusem za drnčení železných obručí na štěrkové silnici, rytmické klapání koňských podkov hodně hřmotilo, ale nikomu to
nevadilo, neboť odedávna platilo, že ranní ptáče dál doskáče. Každý
statek měl na kousku pole pod žitem podsetý jetel nebo vojtěšku a následující zemědělský rok tam sklízel zelené krmení pro hovězí dobytek,
neboť živočišná výroba byla součástí každého statku a královstvím
selky a děveček, které dobytek obstarávaly. Mléko a z něho utlučené
máslo i smetana se jednak spotřebovaly doma v kuchyni, jednak se
79
Kolektivizace zemědělství přinesla mnoho zlého do mezilidských vztahů;
většina sedláků se nakonec svých polností vzdala, někteří byli tehdejšími
orgány ze vsi doslova vypuzeni. Hospodařit – těmto časům navzdory –
vydrželo pouze pár nejhouževnatějších. Jedni z nich byli například otec
Bohumil a syn Josef Müllerovi, zobrazení zde se svými kravkami.
dodávaly do mlékárny v Krči. To byla živnost pana Skřivana, mlékaře, který každé ráno mléko na voze taženém jedním koněm vozil do
mlékárny. Velké statky zaměstnávaly čeledíny. Ti tu měli celé zaopatření, stravu a bydlení (většinou spali v koňských stájích) a dostávali
měsíční mzdu kolem 200 Kč. Ženy, které pomáhaly při sezonních pracích, dostávaly většinou 10 Kč na den, nebo sedlák zoral chalupníkům
za výpomoc jejich žen na statku jejich pronajaté políčko.“
Vestečtí zemědělci se dost často potýkali s nepřízní počasí: sucha, zimy, krupobití často ohrožovaly úrodu. Někdy byla příroda neúprosná. Doslova zkázu tak přineslo krupobití v noci z 31. května na
1. června 1931. Katastrofální byly pro Vestecké i roky 1934 a 1935, kdy
pole doslova usušila vedra. Ale nejen na polích docházelo ke škodám:
pohromou pro rozsáhlé vestecké sady byly kruté mrazy na počátku
roku 1929. Padlo jim tehdy za oběť nejméně 60 % všech ovocných
80
stromů. Ořechy zašly skoro všechny, třešně se mrazem doslova roztrhly, poškozeny byly i švestky; mrazy nejméně uškodily pouze hrušním. „Píle a péče mnoha let se stala marnou, pestrost krajiny zmizela,
slibný užitek je zas na desítky let oddálen,“ uváděla kronika. Ale zemědělci, zvyklí po celá staletí na velkou dřinu, se i z těchto tragédií
nakonec vždy dostali.
Druhá světová válka opět přinesla vesteckým hospodářům další
starosti s povinnými dodávkami a strachem z přísných trestů za jejich nesplnění. Vrásky jim přidělávaly i obavy z vyzrazení tajných
prodejů potravin lidem z hladové Prahy. A strach zde byl na místě,
neboť za tzv. černé porážky i obchodování s nedostatkovými potravinami hrozily přísné tresty; několika vesteckým občanům se tyto činnosti bohužel staly osudnými.
Válka skončila a po ní se pak dokončovaly majetkové transakce
pozemkové reformy; definitivně tehdy zanikly soukromé a církevní
velkostatky. Ve větším počtu se začala objevovat zemědělská družstva
a statky provozované přímo státem. To byla předzvěst toho, co mělo
přijít: od počátku 50. let 20. století docházelo i v zemědělském kraji
okolo Prahy k násilné kolektivizaci. Majitelé půdy byli nuceni vstupovat do zemědělských družstev či odevzdat pole státním statkům;
řada velkých sedláků byla vyvlastněna a doslova vyhnána z gruntů,
na kterých jejich rody pracovaly po celá staletí. Tak v roce 1950 přikázal místní národní výbor ve Vestci statek č. 1, patřící Františku
Šimečkovi, do povinného pachtu Československým státním statkům,
správa Radlík. Tehdy ještě nechaly úřady Šimečkovým v jejich prastaré usedlosti alespoň právo bydlet; ale i to se mělo brzy změnit.
V září 1952 jim nařídil národní výbor vystěhování, neboť: „Vaším pobytem v tomto bytě byl by ohrožen jak veřejný zájem, tak i bezpečnost, neboť jest přihlédnouti k okolnosti, že jako dřívější majitel této
usedlosti nemůžete v budově patřící k hospodářství ČSSS bydliti.“
Krátce nato potvrdil tento verdikt i okresní národní výbor a rodinu
Šimečkovu – patrně nestarší doložený vestecký rod vůbec – tehdy vystěhovali až k panu Dostálovi do Nové Hospody č. 26. Podobný osud
měli ale i další vestečtí sedláci – kupříkladu Preiningerovi, Knaizlovi,
Hrubých a Havlíčkovi.
Teprve v 60. letech se lidé z následků kolektivizace a vyvlastňování začali postupně vzpamatovávat. Vestečtí se, až na výjimky, jako
81
byla například rodina Müllerových, nakonec téměř všichni podrobili a svoji půdu dali do společného hospodaření; někteří dobrovolně,
jiní pod nátlakem.
Tehdy již patřila Vestec společně s Újezdem u Průhonic ke
Státnímu statku Zbraslav nad Vltavou. Vedení statku a hlavní kancelář se ale nacházely ve vestecké usedlosti č. 4, v bývalém Dobiášově
statku. V obci v těch časech převládala živočišná výroba. Na jejím jižním okraji při cestě do Jesenice byl vybudován mohutný kravín pro
100 dojnic a také chlévy statků č. 4, 10, 13 a 17 byly využity pro ustájení dobytka. Vedle toho byla velká stodola usedlosti č. 1 nově přestavěna pro výkrm brojlerů. Čtyři páry koní se nacházely v č. 16 a na
Šátalce u bývalé zájezdní hospody se vykrmovala prasata. Ve dvoře
domu č. 11 zase sídlila traktorová stanice. Na tak malou obec bylo
ve Vestci dobytka požehnaně a to pochopitelně vyvolávalo problémy
v péči o něj. Vestečtí byli na nohou od velmi časných ranních hodin
až do pozdního večera, každý den v týdnu. Stejně jako kdysi. Akorát,
že již nepracovali na svém.
Vestecké zemědělství bylo sice v poválečných letech hodně orientováno na chov dobytka, ale zdejší, poměrně úrodná pole dovolovala
i pěstovávání pícnin, obilnin, cukrové řepy, brambor a máku. Později
se zde objevovaly i exotičtější produkty, jako například jahody a maliny, jimiž byla v 80. letech 20. století osázena rozsáhlá pole směrem
ke Kunraticím, či zelenina, která se v nových provozech hned po
sklizni zamrazovala.
Navzdory rozvoji zemědělství tehdy byla Vestec stále ještě malou
obcí a zaměstnanci zdejšího statku těžce zvládali všechnu práci v živočišné i rostlinné výrobě. Navíc dřina v polích řadu zdejších obyvatel již nelákala, raději hledali práci v místním podniku Safina či
v blízké Praze. Ve žňové sezóně proto museli přijíždět dělníci z továren, sháněli se brigádníci, vyhlašovaly se mimořádné směny. Ještě
dnes si mnozí pamatují, jak místo do školy na vyučování chodívali
v gumákách do polí sklízet brambory či cukrovku nebo sbírat mandelinku bramborovou.
Od 60. let 20. století byl kladen důraz na zvyšování hektarových
vnosů, přišel čas hojného využívání průmyslových hnojiv, maximálního využití mechanizace a posílení veterinární péče. Ze zemědělství
se začala stávat průmyslová výroba svého druhu. A průmysl musel být
82
Přestože se plocha zemědělské půdy okolo Vestce postupně zmenšuje,
patří obilí, řepka, kukuřice či jiné plodiny pořád bytostně k obrazu
zdejší krajiny. Stejně jako pražská sídliště na obzoru.
řízen a organizován; v 70. letech proto docházelo ke slučování podniků do větších celků. Vestečtí zemědělci se stali součástí JZD Mír
Jesenice se sídlem v Hodkovicích. Zdejší dobytek byl v návaznosti
na to přestěhován do velkokapacitních kravínů umístěných právě
v Hodkovicích. A tak to vydrželo až do roku 1989, kdy se toto zemědělské družstvo změnilo na akciovou společnost AGRO. Ta dodnes
hospodaří na necelých dvou stovkách hektarů půdy ve vesteckém katastru, o menší rozlohu polí se stará i Zemědělské družstvo vlastníků
se sídlem v Dolních Břežanech a několik soukromých zemědělců. Ve
Vestci se tak pěstují ozimé obilniny, řepka, kukuřice a na malé ploše
i špenát pod závlahou.
Jak však dokládají letecké mapy obce: vývoj v posledním desetiletí je neúprosný: plocha orné půdy se postupně a poměrně znatelně
zmenšuje na úkor zástavby. Pastviny a proslulé sady zmizely docela.
Jediný – dnes zpustlý do podoby romantické čarovné zahrady – zůstal na okraji polí pod Perlovou vilou, kde na jaře září bílými květy.
Vestecké zemědělství, onen odvěký fenomén, který po staletí živil
zdejší obec, pomalu ves opouští.
83
Z ASTAVENÍ OSMÉ
Mikulášův dům
Jen pár kroků od autosalonu BMW Bychl stával na Šátalce až
do 90. let 20. století domek č. 70. Patříval sice oficiálně k Jesenici, ale
pocitově byl vždy spojován spíše s Vestcí. V oné prosté chalupě bydlel člověk, který bezesporu patřil k vesteckým osobnostem – Václav
Mikuláš, hospodář a poslanec parlamentu. Dokonce i dnes by byl zcela
výjimečným zjevem. Pamětníci si ho ve vzpomínkách jasně vybavují.
Vysoký, statný, noblesní pán v klobouku, který reprezentoval své postavení, a který tak nějak vůbec nezapadal do venkovského koloritu.
Prvorepublikový kronikář Václavu Mikulášovi sice zkomolil jméno na
Mikulášek, ale psal o něm s velkou úctou: „Muž ten měl zde bednářskou dílnu a hospodářství,
byl vždy vzorně činným,
kde jednalo o českou věc…“
Václav Mikuláš se narodil v roce 1886 v nedalekých Chrášťanech. Již jako
šestnáctiletý učeň vstoupil do strany národně socialistické a díky svým
řečnickým a organizačním schopnostem se stal
brzy stranickým činovníkem. Nějaký čas působil
dokonce ve Vídni jako významný funkcionář dolnorakouského výboru národně socialistické mládeže.
V roce 1912 se vrátil domů
a převzal po rodičích menší
hospodářství na Šátalce.
Poslanec Národního shromáždění
Byl velmi činný na obecní
Václav Mikuláš ze Šátalky.
úrovni, později i v okresní
84
Poslanec Mikuláš bydlel na Šátalce v dnes již neexistujícím
domě a přes svoji vysokou funkci tu stále sám hospodařil.
správní komisi. Roku 1924 ho do svého čela zvolila Ústřední jednota
československých malozemědělců. Jenže jeho hvězda stoupala ještě
výše: roku 1923 usedl v parlamentu jako náhradník za mandátu zbaveného poslance Bartoška. Tuto pozici ale poté ještě několikrát obhájil
a ve sněmovně vydržel až do jejího rozpuštění roku 1939. Politicky aktivní byl i po válce a poslancem Národního shromáždění za národně
socialistickou stranu zůstal do roku 1950, kdy se sám vzdal mandátu.
Zemřel v roce 1964.
Pan Mikuláš byl proslulý tím, že důsledně hájil zájmy zemědělců
a sám se vždy cítil být – i coby poslanec – jedním z nich. Šátalští na
něj vzpomínali jako na kultivovaného člověka, který stále hospodařil
a žil velmi skromně. Vídávali jej, jak se dvěma kravkami obdělával
svůj kousek pole. Jeho malý domek byl zbourán v 90. letech 20. století.
85
Vestecké živnosti
A
ž do konce 19. století byla Vestec výhradně zemědělskou obcí.
Průmyslová výroba sem pronikala jen velmi pomalu – úplně
prvním podnikem byla parní mlékárna, ale i ta se zde udržela pouze 15 let, byť v tu dobu široko daleko neměla konkurenci.
Vedle rolníků bychom v první polovině 20. století ve vsi našli i několik řemeslníků a drobných živnostníků. Nechme opět promluvit
pamětníka Vladislava Vlasatého, který na Šátalce prožil za první republiky dětství: „V obci bylo kovářství a podkovářství pana Jandečky,
hokynářství pana Rezka a strojní zámečnictví pana Jiráka, který pro
vesnické domácnosti vyráběl sporáky na pevná paliva a jiné zámečnické výrobky. Hokynářství U Rezků dokonale nahrazovalo dnešní
velkoobchody. Tam se dostalo všechno, od biče až po potravinářské
a uzenářské zboží, dále líh na pálení, petrolej, a tak zvané koloniální
zboží.“ V padesátých letech ale krámky s koloniálním zbožím pozvolna ukončovaly svůj provoz. Jediný obchod, který se udržel nejdéle, provozoval po znárodnění v domě č. 22 zmiňovaný pan František
Rezek. V roce 1949 jej ale převzalo družstvo Bratrství a manželé
Rezkovi pokračovali v obchodě – už jako poslední v obci – pod jeho
hlavičkou. Bratrství zrekonstruovalo kolem roku 1953 hospodářský
objekt v č. 17 (v místě dnešního Tradimexu na Vestecké ulici) na novou prostornou prodejnu smíšeného zboží; později tuto prodejnu převzala Jednota. Pan Rezek s manželkou Anežkou prodávali v tomto
obchodě do roku 1960; pak začal jezdit s pojízdnou prodejnou potravin. Po nich se v kamenné prodejně sice vystřídalo několik vedoucích,
ale rčení: „Jdeme k Rezkům nakoupit,“ zůstalo v povědomí místních
až do úplného zrušení a následného zbourání prodejny.
A další vestecké živnosti? Obec měla svého krejčího a holiče –
Josefa Müllera v jedné osobě, švadlenu Marii Bartákovou, ševce
Antonína Jiráka a truhláře Františka Buršu.
Přehlédnout bychom určitě neměli zmíněného pana kamnáře
Jiráka, který stál u zrodu dnešní profitující rodinné firmy JIVA –
Jirák. Založil ji roku 1935 doma v garáži dědeček současných majitelů
Václav Jirák. Orientoval se na výrobu cukrářských pecí, plechových
86
a smaltovaných kamen. Takové sporáky byly součástí každé domácnosti a sloužily nejen k vaření, ale také i k vytápění domácnosti.
Václav Jirák do rozvíjející se firmy zapojil i svého syna; a dílnu v garáži společně rozšířili až do podoby menší haly. Vyráběli skvělá kamna
a dařilo se jim. Slibný rozvoj firmy však zpomalila válka; a záhy po ní
přišlo znárodnění, které Jirákovi o podnik připravilo docela. Ve výrobě ve vestecké továrničce pak sice dalších
čtyřicet let pokračoval
podnik Kovovýroba
Komex, ale to již
mohli bývalí majitelé
do dílny jen nahlížet.
Až po roce 1989 se
Ladislav Jirák se syny
do firmy po určitém
váhání vrátil. A opět
dosáhli úspěchů. Další
generace Jiráků tak
opět vyrábí nerezové
kuchyně a jejich lesk,
který se snoubí s kvalitou, září především
v bankách, hotelech,
na letištích, ale i v nemocnicích či věznicích. Kvalitní výrobky
vzniklé ve Vestci tak
můžeme najít ve vybavení lodi postavené
pro zpěváka Michaela
Unikátní snímek z dob počátků vesteckého
Jacksona či na nalezišprůmyslu: Jirákovi prodávají svoje nádherná
smaltovaná kamna u silnice na Šátalce.
tích ropy v Rusku.
87
Z ASTAVENÍ DEVÁTÉ
Zvonička pod lipami
Žulová zvonička potěší oko každého, kdo přijede do Vestce a snaží
se najít svědky zdejší minulosti. Krásná památka stojí na starobylé
návsi mezi lipami; působí jako kulisa z obrázků Josefa Lady a dotváří
onu přívětivou vesnickou pohodu. Postavena nad hladinou malého
rybníčka byla roku 1851; patrně nákladem vestecké obce či sedláků,
jejichž grunty byly okolo návsi. Půvabné je, že v té době to bylo jedno
a totéž – vesteckou obec tvořili pouze obyvatelé statků okolo zvoničky.
Zvonička bývala jakousi „sestřičkou“ nedaleko stojící, a patrně
starší, výklenkové kaple, která byla spojena s bránou do statku č. 1
u Šimečků. Kaplička a zvonička dohromady nahrazovaly vesteckým
obyvatelům kostelík, na který se nejdříve nezmohli a později natolik
přimknuli k prokopskému kostelu v Hrnčířích, že o něj už ani neusilovali. Stačilo jim, že se ke kapličce na návsi chodívali modlit a zvonem ve zvoničce byly ohlašovány všechny významné události ve vsi.
Každý den v poledne zde zvoníval pan Václav Mikoláš, poslíček, policajt a ponocný. Tuto starodávnou činnost pěstoval ještě v dobách
první republiky, kdy už na silnici v Šátalce duněla doba automobilová. Vladislav Vlasatý na tu idylu i na poseláka – poslíčka Mikoláše –
vzpomínal doslova jako na posla starých časů: „Jeho kapesní orloj
ve vestě určoval poledne dost spolehlivě, i když ne na vteřinu přesně.
Na vesnici ale nikomu o vteřinu nešlo. Poledne bylo, když ho odzvonil. Pokud se obecní zvon ozval v jinou dobu než v poledne, znamenalo to, že někdo ve vesnici zemřel. Moje babička říkávala, že zvon
rytmicky rozeznělý na modlitbu Anděl Páně celé vesnici říkal: Už je
tam, už je tam. Babička vůbec měla velmi svérázné průpovídky…“
Zvonění utichlo v zimě na začátku roku 1942, kdy byl zvon zrekvírován pro válečné účely. Na hodně dlouho. Vestečtí to prý nesli velmi
těžce, protože na zvuk svého zvonku byli vždycky navyklí a těžko
a dlouho se smiřovali s tím, že jej již neuslyší. Teprve po více jak
šesti desetiletích se na náves navrátil kousek z oné ztracené nálady.
Obnovení a zprovoznění zvoničky na návsi si na začátku tisíciletí dalo
za cíl občanské sdružení Vestecká zvonička. Díky sbírce, do níž přispěli
88
vestečtí občané i firmy, se podařilo zvoničku opravit a zavěsit do ní
nový zvon vyrobený ve zbraslavské dílně rodiny Manoušků. Poprvé
se rozezněl v podvečer 17. prosince 2005 rukou pana Jiřího Petáka.
Nemohlo být jinak. Byl to vnuk posledního vesteckého ponocného.
Zvonička na vestecké návsi. Přívětivý hlas zvonu se po mnoha
desetiletích vrátil do těchto míst v prosinci roku 2005.
89
Vestec za světové války
a v Československé republice
P
rvní polovina dvacátého století byla pro vestecké obyvatele dobou mnoha změn a proměn. Hodně věcí, po celá staletí zcela
stálých a neměnných, najednou zmizelo a jiné – nové, a často
naprosto nečekané – se zase objevily.
Zdá se, že to vše – s nadsázkou řečeno – začalo v roce 1906 stavbou nové silnice napříč Vestcí ze Šátalky do Zdiměřic. Ať už uvedeme
tuto významnou událost třeba pohádkově větou „Kterak říčanští ševci
zavinili, že Vestečtí stavět silnici počali“ nebo odcitujeme méně poeticky z kroniky: „Silnice byla ponejvíce v nemožně zchátralém stavu.
Opravy obcí poskytnuté byly malicherné a říčanští ševci, kteří každý
zbraslavský trh navštěvovali, titulovali v provozu naši obec a hlavně
naše představenstvo všelijak, ale jen ne pěkně.“ Každopádně se s budováním nové silnice začalo, jak už bylo uvedeno, roku 1906 za starostování Antonína Hrubého. Trasování nové cesty provedli ingeneuři ze
zemského výboru a na financování se vedle obce podílel i stát s okresem; přeci jen, na malou Vestec šlo o příliš velkou a nákladnou stavbu.
Budovat se tehdy začalo na Šátalce, kde se nová cesta odpojovala od
císařské silnice. Nová silnice pokračovala napříč návsí a po několika
esovitých zatáčkách skončila v křižovatce mezi Hrnčíři a Zdiměřicemi.
Kámen a štěrk na silnici byly dobývány v lomu Na znamení, a vestečtí
sedláci je pak svými potahy bezplatně rozváželi po celé trase. Za zaznamenání stojí, že tato významná stavba se mohla stát osudnou Václavu
Švarcovi, který byl při lámání kamene zasypán nečekaným sesuvem
vrchní hlíny; dlouho stonal a málem se stal mrzákem.
Stavba silnice podstatně zasáhla do života vesteckých obyvatel,
a i přes počáteční nepohodlí jim přinesla mnoho dobrého. To se
ovšem již rozhodně nedá říci o dalších událostech: pár let po dokončení silnice totiž vypukla válka. Světová válka, která později získala
ještě označení první. Vtrhla do jinak poklidného života Vestce s krutými následky. „Válka světová nenechala ani vesteckou obec v klidu
a bez poruchy. Kdejaký muž, vojín, šel do války,“ napsal po válce Josef
90
Nejstarší vestečtí hasiči s ruční stříkačkou v roce 1913. Vpravo sedí –
s leskle zlatou přilbou na hlavě – patrně velitel sboru.
Emil Dobiáš. Řada vesteckých mužů utrpěla zranění či padla do rukou protivníka. František Škorpa, Josef Klouček a Bohouš Klimeš
byli v ruském zajetí a poslední z nich se stal legionářem a domů se
vrátil až po strastiplné cestě přes Indii a Suez. Devět vesteckých mužů
se z válečných polí nikdy nevrátilo. Kruté časy ale zažívali také ti, co
nebyli odvedeni na frontu – ženy, děti a staří lidé. Museli se dřít na
polích, kde citelně chyběly mladé mužské ruce. Navíc rakouský erár
neustále rekvíroval dobytek i jídlo a i v zemědělské Vestci byl často
nedostatek potravin.
Prožité hrůzy války, dobu strádání i vestecké mrtvé dodnes připomíná pomník, který byl na návsi pod lipami postaven na popud
starosty Františka Skřivana z č. 49. Přispěli na něj téměř všichni
obyvatelé Vestce, Spolek socialistické mládeže a sbor dobrovolných
hasičů. Svoji zásluhu měl i Engelbert Rozum, který okolo pomníku
bezplatně postavil plůtek.
91
Dům z roku 1869 na vestecké návsi byl na přelomu 19. a 20. století
místem, kde vznikl první průmyslový podnik v obci – Dobiášova parní
mlékárna. Právě kvůli ní byl k hospodářské části usedlosti přistavěn onen
mohutný komín. Dům se dodnes dochoval, byť v částečně pozměněné podobě.
Starobyle vyvedený letopočet vzniku stavby je ovšem ve štítě dodnes.
Válka skončila a 390 obyvatel Vestce se jednoho dne probudilo
do Československé republiky. Kronika ten okamžik vylíčila s nadšením: „… A přišel den Svobody: 28. říjen 1918, a pak přijel náš osvoboditel a první president svobodné, mladé, Československé republiky
Tomáš G. Masaryk, kterého jsme i my nadšeně v Praze vítali.“ První
republika přinesla spoustu nového; významnou změnou bylo zavedení všeobecného, rovného a tajného hlasovacího práva pro všechny
občany od 21 let a alespoň s tříměsíčním pobytem v obci; k prvním
volbám mohly poprvé i vestecké ženy. Vyhráli je tehdy sociální demokraté s 87 hlasy, druzí byli agrárníci s 68 hlasy. A starostou obce
se stal nakonec Antonín Hrubý, který sice kandidoval za agrárníky,
ale protože sociálně demokratický kandidát byl zaměstnání mimo
Vestec, nemohl funkci přijmout.
92
V následujících volbách se ale již projevil vliv uznávaného politika Václava Mikuláše ze Šátalky, většinu hlasů Vesteckých pak dostávali „jeho“ národní socialisté, následovaní většinou agrárníky. To
se změnilo až v celostátních volbách v roce 1935, které ve Vestci sice
vyhráli agrárníci, ale těsně následovaní komunisty. Nový kronikář
František Vojtěchovský ze šátalské hospody to komentoval slovy více
jak předvídavými: „Vzrůst komunistů oproti předešlým volbám se vysvětluje tím, že část obyvatelstva jdoucí za výdělkem do blízkého města
zvyklo na lepší úroveň životní a ztráceje na této následkem stávající
krise v podnikání se bez rozmyslu vrhá do extrémní strany, která nechce žádnou spolupráci, ale jen diktaturu.“ Pravda je ale ovšem ta, že
i ve Vestci bylo začátkem třicátých let 13 nezaměstnaných a obec jim
zajistila příjem nouzovými pracemi – v jejich rámci byla tehdy vybudována spojovací cesta mezi Vestcí a Jesenicí vedoucí tzv. průhonem.
K několika změnám došlo i ve správě obce. V roce 1923 vystřídal Antonína Hrubého ve funkci starosty František Skřivan, zedník
a rolník z č. 46. Ten pak v čele obce působil až do své náhlé smrti
roku 1929, kdy se starostou stal Vojtěch Táčner.
Pro většinu vesteckých obyvatel bylo ale asi ještě větší změnou
zavedení elektrického proudu. Málokdo si to dnes asi dovede představit, ale ještě první dvě desetiletí 20. století svítili petrolejkami
a svíčkami, o nějakých elektromotorech, rádiích a jiných zařízeních
se jim ani nezdálo. První nadšenci si sice již v roce 1917 nechali zavést elektrický proud z michelské Kubelíkovy elektrárny, ale těch
bylo opravdu velmi málo, neboť konzervativní sedláci byli vždy k nevyzkoušeným novinkám nedůvěřiví. V lednu 1923 bylo ale ve Vestci
založeno Družstvo pro rozvod elektrické energie ve Vestci u Prahy
s prvními čtrnácti členy. Do jeho čela se postavily snad všechny nejdůležitější osoby vesnice, které nacházíme téměř u veškerého zdejšího
dění: Josef Emil Dobiáš, Antonín Hrubý, Jan Havlíček, František
Vojtěchovský, Vojtěch Táčner a Karel Kulhavý. Družstvo se později
rozšířilo na 19 členů a mělo celkové kmenové jmění ve výši 50 500 Kč.
Nejprve převzalo starší rozvod proudu vybudovaný před pár lety elektrickými nadšenci, posílilo jej a železné vedení vyměnilo za měděné;
postaven byl také nový a výkonný olejový transformátor. Přelomové
pak bylo, když byla po vsi rozvěšena tělesa veřejného osvětlení, Vestec
se vůbec poprvé ve své historii za nocí rozsvítila. Cena za světelný
93
proud tehdy ale byla poměrně vysoká – 3,20 Kč za KWh a za motorový proud pak 2,15 Kč. Ve vsi se rozsvítilo prvních 200 žárovek, pracovalo zde pět elektromotorů a taktéž dvě pumpy na vzduch v obou
hostincích vytlačovaly pivko snadněji do píp.
První republika přinesla obci velké změny a rozvoj, pravda –
byl poněkud přitlumený hospodářskou krizí. Z řady bezzemků se
tu ale stali hospodáři, do statků byl zaveden proud a po silnici na
Šátalce jezdilo stále více aut. Přesto si obec podržela svůj ryze venkovský charakter. Potvrzuje to další romantická vzpomínka Vladislava
Vlasatého: „Vesnice ve třicátých letech neměla ani poštovní úřad. Tato
instituce byla v Jesenici u Prahy, stejně jako záložna. Obec neměla ani
vlastní hřbitov a pohřební průvody s nebožtíky v pohřebním voze taženém párem vraníků drkotaly úvozovou cestou až do Hrnčíř. Tady
po zastavení v barokním kostelíku našel mrtvý svůj klid na místním
hřbitově. Pozůstalí se potom občerstvili v místní hospodě a v dobrém
na nebožtíka vzpomínali. V obci nebyl lékař ani veterinář a pamatuji si jen, že na jednom statku byl nápis Stanoviště obecního býka.
Chalupníci tam vodili své kravky, neboť inseminátor na motocyklu
v té době nebyl k dispozici. Dobrovolní hasiči měli stříkačku taženou
koňským potahem. Četnická stanice byla v Písnici, a tak četník se
objevoval ve vsi jen při šetření drobných krádeží nebo na křižovatce
s hlavní silnicí na Benešov, a to tehdy, když tudy projížděl prezident
Beneš do Sezimova Ústí. Společenský život na vesnici jsem znal jako
kluk jen z vyprávění dospělých. Soustřeďoval se do masopustního období, kdy místní dobrovolní hasiči pořádali svůj bál, a potom na posvícenské zábavy, při nichž si sousedé vedle zábavy vyřizovali i drobné
neshody, samozřejmě ručně.“
Žulový památník postavený na návsi za první republiky v sousedství
zvoničky připomíná vestecké oběti první a druhé světové války.
94
95
Z ASTAVENÍ DESÁTÉ
Hospoda U Klimešů
Hospoda U Klimešů je sice až druhým nejstarším vesteckým podnikem tohoto druhu – tedy až po starobylém zájezdním hostinci na
Šátalce, ale protože ten již dnes nestojí, drží prvenství ve vsi právě
hospoda na východním okraji návsi. Svoji historii začala psát od
roku 1892, kdy slovutné c. k. okresní hejtmanství na Královských
Vinohradech vydalo Františku Klimešovi, bytem ve Vestci č. 9, ovšem
příslušnému do obce do Krče, koncesi k samostatnému provozování
živnosti hostinské a šenkýřské v jeho domě. Velkopopovické pivečko
se tady točívalo, jak hlásaly smaltované vývěsní štíty s kozlem přitlučené u vchodu do šenku.
Pohostinství uprostřed obce – nazývané za starých časů
i U Klimšů – později převzal jeho syn Jaroslav, který se roku 1925 řádně
vyučil u otce, což mu svým ozdobným listem potvrdilo Společenstvo
hostinských a výčepních v Jílovém. Hostinský Jaroslav Klimeš byl jednou ze tří vesteckých obětí nacistické okupace. Jeho synek Jaroslav –
očekávaný pokračovatel živnosti a rodu – byl však v té době teprve
dvouletý, a proto vedení hostince převzala paní Marie Klimešová. Ani
ta zde však dlouho šenkovat nemohla, v dobách po roce 1948 byl její
podnik zestátněn a provozován řadou cizích hospodských čili odpovědných vedoucích. Pamětníci ale vzpomínají, že i přes určité chátrání však tato jediná vestecká hospoda ani v tomto období neztratila
vše ze svého původního kouzla, dokonce i na venkovní ceduli zůstal
starý název. Na prahu 90. let minulého století se hostinec vrátil do rukou původního majitele, který jej postupně obnovil, rozšířil a navrátil mu dávnou proslulost a vyhlášenou kuchyni, kterou párkrát ocenil i prezident republiky.
Nahlédneme-li do velkého sálu hostince, všimneme si historických
obrázků, starodávné koncese pana Františka Klimeše, ale i pódia, nad
nímž je dodnes umístěn štukový nápis s dvouocasým lvem a lipovými
lístky. Stále tu připomíná dobu první republiky; škoda, že její slibné
časy skončily hrůzovládou nacistů, která připravila o život hostinského Jaroslava Klimeše.
96
Hostinec U Klimešů (ve štítě ovšem po starodávnu označený jako
U Klimšů) je nejstarším fungujícím pohostinstvím ve Vestci. Při pohledu
na romantickou vesnickou náladu na obrázku by člověk snad hnedle
zatoužil projít dřevěnými vraty a nahlídnout do zšeřelého výčepu
vonícího velkopopovickým pivem, utopenci a viržínky. Nad podiem
je tu dodnes zachován československý lev s nápisem Vlasti zdar!
97
2. světová válka ve Vestci
N
eexistuje snad v dějinách Vestce první poloviny 20. století
žádné další období, které by bylo tak podrobně popsáno jako
časy druhé světové války a německé okupace. Jedno ze smutných období vesnice je zmapováno díky tomu, že kronikářka Blanka
Pašková shromažďovala veškeré dostupné doklady o této těžké době
a besedovala s pamětníky. Díky vzpomínkám Jiřího Petáka, Vlasty
Kinclové, Marie Papírníkové, Bohumily Friedrichové, Jany Trnkové,
Zdenky Mendové, Marty Maškové, Blanky Hochmannové, ale
i Jaroslava Semeráda z Prahy, se nám dodnes dochovala řada detailů o Vestci za těchto nesvobodných časů.
V té době zde bydlelo okolo tří set lidí, starostu jim až do roku
1944 dělal Stanislav Preininger, až v posledním roce války jej nahradil Jan Veselý. První předzvěstí velkých změn pro ves bylo, když se od
16. března 1939 na silnici skrze Šátalku začalo jezdit vpravo; valné
většině šoférů to činilo značné problémy. Další potíže ale měly následovat; horší a mnohem horší. Značným snížením kurzu koruny došlo k omezení koupěschopnosti obyvatel; a v říjnu byl poté zaveden
přídělový systém na potraviny a další výrobky. Ve Vestci byly potravinové lístky vydávány jednou měsíčně na obecním úřadě; všichni obyvatelé se také nově museli prokazovat občanskou legitimací, které se
říkalo kennkarta. Lepšího jídla bylo i tak málo; maso se i na velkých
statcích objevovalo pouze v neděli, kávu nahradila cikorka, cukrová
řepa se vyvářela na sladký sirup. Brzy se opakovala situace známá
z první světové války: od konce prosince 1940 byly zavedeny kvóty
na povinné dodávky mléka, masa, obilí i brambor. Zapečetěny byly
domácí odstředivky, máselnice i šrotovníky a mléko se muselo odevzdávat povinně u Josefa Frouze v Šátalce, mlít mohli sedláci zase
jen ve mlýně na Kocandě. Úřady chtěly prostě mít vše pod důkladnou
kontrolou naprosto všude, i v tak malé vesničce, jakou tehdy Vestec
byla. Pro účely kontrol pořizovaly důkladné soupisy hospodářského
zvířectva – dobytka i drůbeže, a ty pak důsledně prověřovaly, často
i za přítomnosti vojáků wehrmachtu. Ale i v takové napjaté době si
Vestečtí dokázali poradit. Jako první byl totiž obvykle o kontrole
98
Unikátní snímek jedné z veřejných akcí zobrazuje nejen vestecké hasiče,
ale také zdejší krojované dívky. Překrásné kroje se při slavnostních
příležitostech ve Vestci občas ještě objevovaly v čase po druhé světové
válce; později tradice ženského krojování bohužel zanikla. Setkáme se
ve Vestci ještě někdy s holkami ve vyšívaných sukních a živůtcích?
zpraven starosta Preininger, který úředníky vždy nejprve přijal u sebe,
pohostil je a mezitím už vesnicí běžela zpráva, ať se všichni dobře
připraví na prohlídku – to znamenalo, ať ukryjí všechno, co v domě
být nemělo. Tato metoda byla téměř vždy úspěšná, a tak stejně jako
za první světové války se Vestec stala opět záchranou pro hladovějící obyvatele Prahy, kteří sem dojížděli pro všechno to, co Vestečtí
uškudlili – zejména máslo, sádlo a vejce.
Zdaleka nejnebezpečnější činností tehdy bývaly nepovolené –
tehdy se říkalo černé – porážky prasat. S ohledem na přísné evidence
bylo povinností každého, kdo chtěl doma zabíjet, požádat o povolení
obecní úřad; přitom porážky byly nejen omezeny, ale musela se z nich
odvádět část sádla a krupon. Předpisy se ale různě obcházely; v té
době prý žádné z vesteckých prasat nevážilo více jako 80 kg; přebývající váhu prý vždy dohlížitelé za pořádně tučnou výslužku zatajili.
99
Řada sedláků také chovala prasata bez povolení. Jenže při jejich zabíjení nastávaly velké problémy. Prase nesmělo ani kviknout, pokud
by totiž majitele prozradilo a někdo ho udal, hrozilo by mu přinejmenším kruté věznění.
Ve Vestci sice nepůsobily žádné odbojové skupiny, ale přesto i zde
nálada značně zhoustla v roce 1942. Tehdy se i černé porážky prasat začaly trestat smrtí. Kvůli nim byl odvlečen a následně popraven
hostinský a řezník Jaroslav Klimeš. O jeho smrti byla rodina informována pouze z novin. Stejně smutný osud potkal i řezníka Josefa
Skřivana ze Šátalky, narozeného 1898. Nejprve byl vězněn v Praze,
později jej převezli do Terezína a pak do koncentračního tábora
Mauthausen, kde byl umučen. O jeho smrti se rodina dozvěděla až
po skončení války. Třetí obětí časů heydrichiády ve vsi byl řezník stejného jména – Josef Skřivan – který byl ale přímo z Vestce.
V témže roce přišla na Vestec další pohroma, byť ve srovnání se
ztrátami lidských životů celkem malicherná, přesto však i tak velmi
bolestná. Začátkem roku nadobro utichl zvon ve zvoničce na návsi.
Okupační úřady nařídily jeho zrekvírování a roztavení pro válečné
účely.
Vestečtí muži sice tentokrát nemuseli rukovat do války, ale od
roku 1941 byli zase zdejší mladí lidé tzv. totálně nasazeni na nucenou
práci v továrnách válečného průmyslu. Z Vestce byli takto povoláni:
Růžena Kramulová, Emilie Zemanová, Václav Mašek, Jan Trnka,
Jiřina Kulhavá, Antonín Skřivan, Jaroslav Peták, Václav Kulhavý
a Antonín Baxa. Posledním dvěma se totaleinsatz stal osudným:
Václav Kulhavý zahynul při náletu na Breslau; Antonín Baxa se sice
vracel denně domů z otrocké práce v Praze, 4. října 1944 ale zemřel na celkové vyčerpání. Totálně nasazenou byla i zmíněná Emilie
Zemanová, která ale měla ve svém údělu jedinou výhodu, že pracovala v továrně u Müllerů na Šátalce. Dalšímu totálně nasazenému,
Antonínu Skřivanovi ze Šátalky, se podařilo z Reichu čili Říše utéct;
vrátil se ale domů, kde se do konce války skrýval. Celá Skřivanovic
rodina i ti, co věděli, proto po celou tu dobu žili v nepředstavitelném strachu.
Velkou ranou obecnímu dění bylo, když byly ve Vestci – s výjimkou
dobrovolných hasičů – zakázány všechny spolky a také zábava. Zákaz
se netýkal pouze hospod, kam se v té době ale spíše chodívalo jen se
100
džbánkem pro pivo, a dále pak divadel a kin, která sloužila k nacistické propagandě; Vestečtí tehdy docházeli do biografů ve Zlatníkách
či dále do Prahy. Zákaz tanečních zábav byl ale často mladými obcházen, stávalo se tak, že se v hospodě vesele tančilo, jen na začátku
a na konci vsi někdo hlídkoval, jestli nejedou četníci či jiná kontrola.
V době okupace bylo pro vestecké pracující poměrně složité dopravit se do Prahy. Již od poloviny 20. let do hlavního města stále více
dojížděli za prací, někteří na kolech, jiní autobusem – od roku 1925
jezdila z Kačerova do Kunratic, přesněji na Zelené domky, městská
linka č. 114. Jenže za Protektorátu jezdila nepravidelně a mnozí lidé
se raději spoléhali jen na svoje kolo či nohy. V případě, že potřebovali
dopravit něco objemnějšího, museli si ale sjednat dopravu. Koňské
povozy či auta zdejších dopravců – Jana Trnky, Františka Rezka,
Františka Habětína a Josefa Frouze. Benzín pro jejich auta ale nebyl,
a proto byla vybavena generátory na dřevoplyn z bukových špalíčků.
Začátkem roku 1945 bylo všem jasné, že se válka chýlí ke konci.
Prahu začaly sužovat letecké nálety spojenců. Do paměti všech
Vesteckých se vryl velký nálet dne 14. února 1945 i další nálety, které
následovaly na jaře. Vesnice byla naštěstí jakýchkoliv škod ušetřena,
ale mnozí obyvatelé měli dlouho před očima rudou záři a sloupce
dýmu, které viděli nad Prahou. Některá letadla spojenců byla při
těchto náletech sestřelena či musela poškozena přistát na polích
okolo Prahy. O nouzovém přistání amerického stíhacího letadla v polích východně od Vestce v dubnu 1945 podali unikátní svědectví pamětníci: „Místní děti a zaměstnanci zahradnictví Oskara Kleina byli
prvními svědky chvíle, kdy na Šimečkově poli, v místě Na Znamení,
spadlo spojenecké letadlo. V kraji to tehdy bylo celkem časté. Stejnou
zkušenost měli i v Jesenici a ve Zdiměřicích. Pilot pád přežil a anglicky se domlouval s chlapci ze statku od Knajzlů. Děvčatům, která
stála opodál, věnoval tabulku čokolády. O jeho osudu se dál již nikdo
nedozvěděl, protože byl velmi brzy zajištěn bdělými německými jednotkami, které hlídkovaly na hlavní silnici na Šátalce.
To bylo již krátce před květnovými událostmi. Na jih a západ od
Prahy tehdy ustupovaly zbytky německých armád; někdy si jako rukojmí brali civilisty. A tak byli po silnici přes Vestec hnáni před tanky
obyvatelé z Pankráce; mnohým se podařilo ukrýt v domech na Šátalce
a okraji Vestce. Právě tady se prý 6. května 1945 odvážlivci chystali
101
Zájezdní hospoda na Šátalce vznikla v této podobě patrně někdy na počátku
18. století. Bývala proslulou zastávkou na budějovické silnici a vestečtí
kovozemědělci sem po práci chodili „na jedno“. Je velkou škodou, že tato
nádherná barokní budova musela být pro celkovou zchátralost stržena,
dnes by nás mohla oslňovat jako jakýsi jedinečný „vestecký zámeček“.
postavit velkou barikádu ze zemědělských strojů a dalšího harampádí.
Podle některých pamětníků nakonec postavena nebyla, podle jiných
ale vznikla a hned zvečera byla rozbourána německými tanky přijíždějícími z cvičiště u Neveklova ku Praze. Každopádně se ví, že toho
dne měla jednotka SS zajmout všechny dosažitelné vestecké muže
ve věku od 16 do 60 let, kterých bylo asi třicet; mezi zadrženými bylo
i několik hrnčířských mužů. Zajatci byli nejprve postaveni ke zdi ve
statku u Škorpů. Majitel zahradnictví Oskar Klein, jenž uměl německy, se snažil s Němci vyjednávat. Později byli nahnáni do sálu
hostince U Klimešů a tam celou noc drženi; ráno je velmi mladí esesáci vyvedli na hřiště, kde museli vykopat hluboké jámy pro kulomety.
Následovala další noc ve stodole statku č. 11. V pět hodin ráno esesáci muže vyvedli do hluboké úvozové cesty směrem na Zdiměřice,
kde si museli v dešti sednout a čekat; většina očekávala, že je brzy
všechny postřílí. Po chvíli ale přišel vyšší důstojník wehrmachtu, který
102
se předtím patřičně „upravil“ v hospodě a podle vzpomínky Jaroslava
Semeráda zakřičel lámanou češtinou jen: „Fi ksindl, je po fálce, putete domů, aufstehen und maschieren nach gasthaus!“ (Vy zmetci, je
po válce, půjdete domů, vstát a pochodovat do hospody!) Nevypadalo
to tak, ale pro Vestec a její budoucnost měl tento okamžik zcela zásadní význam.
Existuje ale i jiná – a podstatně méně dramatická – verze tohoto
příběhu, která podává jiný pohled na celou událost. Nejprve prý byli
skutečně vestečtí muži postaveni ke zdi u Škorpů; poté byli uvězněni
v hospodě U Klimešů, ale druhý den ráno byli nakonec propuštěni
bez ztrát na životech a újmy na zdraví. Jaká okolnost měla přispět
k takovému šťastnému konci? Asi blízkost konce války. Němcům
zkrátka nastaly jiné starosti.
Po 8. květnu 1945 rychle opouštěli okupované střední Čechy,
a tak i do Vestce vjela 9. května sovětská armáda a přinesla svobodu.
Zatímco tanky projížděly jen po hlavní na Šátalce, do vsi rudoarmějci přijížděli nejen ve vojenských náklaďácích, ale také na motorkách a koňských potazích. Jaro bylo tehdy skutečně jako z později
natočených filmů – deště vystřídalo horké počasí, Vestec doslova zářila rozkvetlými kaštany a šeříky; unavení a špinaví vojáci se koupali
v rybníce. Zůstali zde asi dva týdny; ubytováni ve zdejších statcích.
U Knajzlů v č. 17 byla zřízena kuchyně, velitel byl ubytován u Petáků
v č. 49. V okolních domech byli rozmístěni další vojáci, kteří povětšinou spali na slámě. Na hřišti byly postupně soustředěny stovky pochytaných německých zajatců, které tu rudoarmějci hlídali.
V dramatických dnech květnové revoluce, kdy zoufalá Praha volala
o pomoc, uspořádali vestečtí občané sbírku potravin a pan František
Rezek pak vše dopravil autem do hlavního města. Šlo o velmi riskantní čin, protože přístupy k hlavnímu městu pořád ještě kontrolovaly německé jednotky a řada lidí v těchto dnech podobnou odvahu
zaplatila životem. Na závěr vyprávění o světových válkách ve Vestci
se vnucuje otázka: „Která válka byla horší? První nebo druhá? Těžko
se hledá odpověď. Říká se, že ta poslední. Asi ano. Ta první – hladová, zákopová, zanechala na pomnících dlouhé seznamy padlých
českých hrdinů. Ta druhá, kromě ztrát na životech, zanechala naši
zemi ekonomicky vysátou a vyčerpanou. Nacistický teror sloužil k represím, k zastrašování a pokořování našeho lidu.“
103
Z ASTAVENÍ JEDENÁCTÉ
Jelínkova zahrada
Na samém konci Vestce, v místě, kde se klikatí silnice ke Zdiměřicím,
najdeme dnes napravo od cesty rozsáhlé a v létě téměř neproniknutelné houštiny. Starou Jelínkovu zahradu; zarostlou křovinami a spoustou neošetřovaných, zplaněných či planých stromů. Stará kronika na
ni vzpomíná již v dobách 1. republiky: „V roce 1930 se ve Vestci poprvé ukazuje ruch velkoměstského předměstí. Zakupují se zde totiž
zahradnické závody. Jeden takový se zavádí Na znamení na ploše
10 strychů dosud paní Paškové statku č. 10 patřící.“ Téměř tříhektarová zahrada s ovocnými stromy, růžemi, i exotickými jehličnany zde
byla založena panem Jelínkem z Dejvic brzy po kruté zimě roku 1929,
kdy nejen ve Vestci většina sadů vymrzla a byla natolik zdecimována,
že bylo potřeba je znovu osadit mladými stromky. Uprostřed zahrady
bývala i 18 metrů hluboká studna a v ní dobrý pramen, bohužel později zasypaný.
V zahradnictví byli zaměstnáni především vestečtí občané, například paní Marie Skřivanová a paní Emilie Skřivanová. Významnou
postavou spojenou s Jelínkovou zahradou byl pan Oskar Klein, který
zahradnictví vedl až do začátku 50. let minulého století; bydlel nedaleko – tehdy na konci vsi. Později působil v okrasné školce v sousedních
Kunraticích, kde se věnoval zejména pěstování růží. Po jeho odchodu
však Jelínkovo zahradnictví začalo pustnout, až se proměnilo v tajuplnou zahradu plnou proutí a trní – místo pro dobrodružné dětské hry.
Až v nedávné době se začalo diskutovat, že by se péčí obce Vestec zarostlá zahrada mohla přeměnit v příjemný lesopark, který bude navazovat na oddychové zóny okolo rybníka.
Hezké zákoutí na okraji téměř neprůchodné Jelínkovy zahrady v ulici
K Vodárně. Doufejme, že se obci podaří toto místo zušlechtit a propojit
s přírodním oddychovým areálem u blízkého Vesteckého rybníka.
104
105
Od války až ke ztrátě
samostatnosti
V
álka skončila a Vestec se pomalu začala navracet k předválečným poměrům. Ale mýlili by se ti, kdo by očekávali, že se vrátí
ony nadějné doby z první republiky či zašlý rakousko-uherský
poklid. Ve vsi nedošlo k žádné zásadní změně ve složení obyvatelstva. Židovské rodiny zde nežily a jinde prováděný odsun Němců se
Vestce nedotknul. Jedinému Němci, kterému se úděl poražených vyhnul a mohl v obci pokojně dožít, byl zemědělský dělník pan Franz,
který bydlel na statku u Preiningerů.
Skončil obecní úřad v čele se starostou Veselým; nahrazen byl
revolučním národním výborem. Dozvuky války ale ještě poměrně
dlouho rezonovaly krajinou; špatné bylo zásobování a i lidé se z prožitého strachu jen těžko vzpamatovávali. Jedna z obyvatelek Vestce,
paní Růžena Ženatá, tehdy ještě Pivcová ze Šátalky, se coby studentka ošetřovatelské školy v Praze na Bulovce vydala se svými spolužačkami pomoci zuboženým vězňům v Terezíně, kteří byli nakaženi
smrtelným skvrnitým tyfem. Na rozdíl od jiných měla štěstí – pomohla a přežila; ve své době to byl nesmírně hrdinský čin.
Vestecké oběti druhé světové války byly připomenuty na žulové
desce umístěné na pomník na návsi. Vyrobena byla v kamenictví
pana Bartůňka v Kunraticích na objednávku dvou vesteckých občanek – Vlasty Bartákové a Marie Habětínové, které rovněž zajistily
i její dopravu do obce.
Nástup komunistů k moci roku 1946 a jimi řízený převrat v roce
1948 se postupně stále více projevoval i v zemědělských oblastech
včetně Vestce. Vztahy mezi menšími a většími rolníky zde nebývaly
ideální a stavovské rozdíly hrály důležitou roli. Poúnorové změny se
neprojevovaly okamžitě, přesto znamenaly obrovský zásah do dosavadního způsobu života a uvažování obyvatel. Nutily je řešit závažná
dilemata; často došlo na tělesné incidenty i provokace. Na vesnici
dlouho proti sobě stáli statkáři a bezzemci. Vše ale skočilo nakonec
tak, že nikdo neměl nic.
106
Nucená, a později až násilná kolektivizace a soustředění výroby
do státních statků vedlo ke zpřetrhání jak staletých vazeb starých
sedláků k půdě, tak k frustraci těch, kteří si vysněná pole nedávno
koupili díky pozemkové reformě. Někteří sedláci dokonce museli
Vestec úplně opustit. Přesto ale počet obyvatel vzrostl a v roce 1950
měla obec 356 obyvatel a 98 popisných čísel.
Úpadek zemědělství byl provázen snahou o posílení významu zdejšího průmyslu; vedle existující kovovýroby znárodněné rodině Jiráků
a továrny bratří Müllerových na Šátalce zde v roce 1950 vznikl i nový
závod Safina – slévárenský podnik s celorepublikovým významem.
Tato organizace byla založena 1. ledna 1950 jako nástupce několika
starých firem, zabývajících se zpracováním zlata a stříbra. Nejstarší
z nich byla Scheidova vídeňská afinerie, jejíž historie, od níž svoji
tradici Safina odvozuje dodnes, sahala až do roku 1860.
Již nedlouho po svém založení – 24. listopadu 1950 – Safina získala pozemky a budovy od n. p. Barvy–laky na Šátalce, který zde plánoval zřídit svoje výrobní haly, ale od záměru po protestech upustil.
Od té doby bylo započato se soustřeďováním provozů a kanceláří dřívějších samostatných provozů do Vestce. Zde se pak v průmyslovém
stylu rozběhla afinace, zkoušení a zpracování drahých a vzácných
kovů, pokovování, výroba práškových kovů, výroba aparatur a laboratorního nářadí. Během dalších desítek let zaměstnávala Safina (mimochodem: v letech 1958 až 1968 označovaná ryze industriálním názvem Kovohutě Vestec) řadu vesteckých občanů. O velkém významu
tohoto rozsáhlého a prosperujícího podniku svědčí i to, že se dostal
do názvu místních ulic; ve Vestci tak najdeme dvě ulice Nad Safinou
a v sousedních Hrnčířích ulici K Safině.
Rozsáhlá militarizace Evropy v časech tzv. studené války v 50. letech přivedla armádu také na území Vestce. A bylo to vůbec poprvé
ve zdejší historii, co se v obci vojsko usadilo trvale. Na konci roku
1956 byla okolo Prahy zřizována palebná postavení protivzdušné
obrany. Původně měl být jeden z palpostů postaven v místě dnešní
ulice Ve Stromkách, ale kvůli vysokému podmáčení muselo být vybráno vhodnější místo – a to bylo nalezeno na místě současného velkokapacitního vodojemu. Vojáci sem byli přemístěni navzdory tomu,
že zde doposud nebyly žádné objekty, až do Vánoc roku 1957 provizorně přespávali v polních stanech; až později si zde postavili dvě
107
zděné budovy s kuchyní. Vybudovaný palpost s několika kanóny maskovanými sítěmi sloužil jen přibližně 6 let, poté byli do vesteckých
kasáren přemístěni psovodi. Po přehodnocení situace byla dislokace
jednotek okolo Prahy změněna a v prvním čtvrtletí roku 1966 došlo
k úplnému zrušení vestecké posádky. Objekty byly použity pro umístění chovné stanice IKEM; později byly zbořeny před vybudováním
vodojemu pro vodu ze Želivky. Řada vojáků ale ve Vestci nakonec
zůstala a trvale se zde usadila.
Další velkou událostí pro Vestecké bylo, když se do obce v roce
1957 přistěhovalo několik řeckých rodin, jejichž členové měli vypomáhat ve zdejším zemědělství. Státní statek jim zajistil ubytování v bývalých statcích. A tak se ke Skřivanům, kterých bylo ve Vestci nejvíc, přidala nová, poněkud neobvyklá příjmení jako Damianidisovi,
Jakovidisovi či Papadopulosovi. Ti se ve vzpomínkách často vraceli
do svých vzdálených domovů, chyběly jim olivové háje a kamenitá
tabáková políčka. S místními se dobře sžili a možná se jim po roce
1982, kdy se opět mohli vrátit do své vlasti, zase stýskalo po Vestci.
A kupodivu se i v oněch napjatých padesátých letech Vestec stala
v něčem ojedinělou – roku 1957 zde totiž byla vztyčena radiokomunikační věž Československého rozhlasu, užívaná i k činnostem spojeným s mezinárodním vysíláním. Téměř celá tři desetiletí pak tato
vestecká Eiffelovka sloužila svému účelu, než byla zbořena jako technicky překonaná.
Po létech válečného a poválečného útlumu se ve vsi začal obnovovat také kulturní a společenský život. Zejména sdružení dobrovolných
hasičů mělo velmi dobrou úroveň. Pod jeho jménem byly pořádány
kulturní akce, plesy, cvičení i soutěže. Bohatou činnost též vykazovali
sportovci – fotbalisté Viktorky, ponovu ovšem Baníku Vestec, i Svaz
vesteckých žen, z jehož iniciativy vzešla řada hezkých akcí po děti.
Nadějné vyhlídky na uvolnění poměrů zhatil rok 1968. Po silnici na Šátalce už se zase proháněly tanky, tentokráte s bílým pruhem vojsk Varšavské smlouvy; jejich lomoz děsil vestecké obyvatele.
Z blízké Prahy znělo dunění a výstřely, to Pražané s holýma rukama
bránili rozhlas, který se ovšem nakonec i tak dostal do rukou okupačních jednotek. S následným tajným vysíláním Československého
rozhlasu bývaly občas spojovány vojenské budovy na Šátalce – bývalé
Müllerovy vily, věrohodně potvrzeno to ovšem nikdy nebylo. Vojáci
108
Pohled z pole směrem k Hodkovické ulici; zatímco Perlova vila
se ztrácí v zeleni, „vestecká Eiffelovka“ ční vysoko nad terén
a dominuje celému zemědělskému kraji na jih od Prahy.
Varšavské smlouvy se v oblasti usadili pouze dočasně u lesa v Belnici,
v prostoru mezi Kocandou a Radějovicemi.
Nadějné uvolnění záhy zmizelo, nastala léta sedmdesátá – čas
normalizace. Tehdy měla Vestec již 413 obyvatel žijících ve 104 domech. Nedlouho poté se mocně projevila centralizační politika, jejíž součástí byl vznik střediskových obcí. Roku 1980 tak byla v rámci
tohoto trendu samostatná Vestec zrušena a její území bylo přičleněno k sousední Jesenici. Po skoro půldruhém století své existence
tak obec Vestec oficiálně zanikla.
109
Z ASTAVENÍ DVANÁCTÉ
„Eiffelovka“ u Perlovy vily
Dnes na tomto místě stojí u silnice k obci Hodkovice jen osamělá
vila, ale ještě před třemi desítkami let se zde – na výšině nad Šátalkou –
tyčila 63 metrů vysoká radiokomunikační věž z oceli.
Ještě mnohem dříve, než zde tato věž byla vybudována, vznikla
tady, na samém okraji vesteckého katastru, zahrada s domem, kterému
místní neřekli jinak než Perlova vila. Tento název získala po svém majiteli Ing. Perlovi, který prý vlastnil patent na visací zámky, vcelku
zbohatl a začal s budováním velkorysého domu. Příliš si jej ale neužil,
a dokonce jej ani nestačil dokončit – vila mu patřila jen do roku 1949,
kdy na něj byl učiněn nátlak,
aby ji prodal Československému
rozhlasu. V té době se totiž do
Československa přestěhovala
z Belgie Mezinárodní rozhlasová
organizace, pozdější Mezinárodní
rozhlasová a televizní organizace. Jejím úkolem byla koordinace technické stránky rozhlasových a televizních vysílačů,
organizace tak na něm pracovala pro řadu zemí, zejména
členských států tehdejší RVHP,
ale i Čínu, Finsko, Egypt, řadu
afrických států, ale i mezinárodních organizací, např. Červený
kříž. A protože mezinárodní organizace nemohla vlastnit objekty
na československém území, koupil vilu Československý rozhlas.
Objekt byl poté dostavěn a upraven pro potřeby „rozhlasáků“;
později k němu přibyla i vrátnice
110
a kotelna. A v roce 1957 byla vedle dokončena stavba železné věže
s vysílači. Pamětníci uváděli, že zde na dálkovém příjmu byla zachycena po dobu 14 dní dokonce kanadská televize.
Věž sloužila jen do roku 1983, kdy byla zbourána. Bizarní demolici odstřelem provedly Brněnské stavby; věž se doslova skácela. Vestec
tak během pár okamžiků navždy přišla o svoji malou „Eiffelovku“.
Demolice věže v roce 1983. Věž tehdy zlikvidovaly odstřelem Brněnské stavby.
Škoda jen, že „doba rozhlednová“ přišla do Čech až o nějaká tři desetiletí
poté, dnes by se z vysoké věže bylo možné rozhlížet napříč celou šíří lehce
zvlněné středočeské krajiny. Demolici zachytil Josef Němec z Písnice.
111
Z ASTAVENÍ TŘINÁCTÉ
Obecní úřad
Nejdůležitější budova Vestce je dnes pečlivě zrekonstruovaná a sloužívala nejen správě obce, ale i potřebám hasičů, obecní policie a dalším činnostem. Objekt obecního úřadu byl postaven krátce poté, co
byla roku 1904 zbourána na návsi obecní pastouška č. 3. Nový obecní
dům – jak býval pak nazýván – vznikl u cesty mez návsí a Šátalkou
a obdržel „staronové“ číslo 3. Tehdejší starosta Dobiáš se snažil rozmáchnout a v předvídání budoucích potřeb navrhoval vybudovat patrovou stavbu, kde v přízemí by byl byt pro strážníka, dva byty pro
obecní chudé, nemocnice, šatlava a hasičská zbrojnice. V patře pak
plánoval jednotřídní školu a byt pro učitele. Jenže Dobiáš byl jako
vždy větším světákem, než byli ostatní představitelé obce schopni ve
své selské zdrženlivosti akceptovat. A tak nakonec schválili pouze přízemní objekt. Stavba Obecního domu probíhala již za starostování
Antonína Hrubého. Nová budova byla určena místním chudým; pokud
se ve vsi objevil nějaký vandrovník a hledal na noc střechu nad hlavou, bylo mu vyhověno. Nejdříve si ho ale obecní strážník zaevidoval
a pak ho uvedl do šatlavy. Tam na něj čekala udupaná zem a kupka
sena. Mnohem později stejně na Dobiášovy nezrealizované plány došlo a budova byla zvednuta o jedno poschodí. Na školu a byt učitele
se ale už nikdy nedostalo. Natož na nemocnici.
112
Obecní úřad ve Vestci sídlí ve vyšperkovaném bývalém Obecním domě
ve Vestecké ulici. Ke zvýšení své prestiže nechala obec Vestec v roce 2003
vyhotovit první vlastní znak, který dnes zdobí také budovu úřadu. Znak tvoří
červeno‑zlatě půlený štít, vpravo je půl stříbrné orlice se zlatou zbrojí a vlevo
deset zelených střapců z arcibiskupského klobouku. Orlice je odvozena od erbu
Johanna z Hardegga, nejstaršího doloženého vlastníka vsi; zelené střapce
jsou převzaty z hodnostního klobouku pražského arcibiskupa, který Vestec
držel od roku 1715 až do zrušení poddanství a zavedení obecní samosprávy.
113
Vestec opět ožívá
S
ametová revoluce v listopadu 1989 zastihla Vestec jako okrajovou část střediskové obce Jesenice, která trpěla tím, že se
nacházela mezi dvěma světy – velkoměstem a zemědělským
venkovem – každý z nich si ale hleděl jen svých potřeb a na Vestec
se proto v mnohém zapomnělo. Přestože se zde nacházel vodojem
pro velkou část pražských domácností, ve vsi měli všichni jen staré
studny, vesměs jen pár metrů hluboké a kontaminované chemikáliemi spláchnutými z polí. Kanalizace zde nebyla vůbec, stejně tak
chyběl zcela plyn, chodníky, veřejný majetek nebyl v dobrém stavu.
Pamětníci na tu dobu vzpomínali: „Po éře Státních statků se pro lidské oko nabízel zarmucující pohled. Bývalá hospodářství byla místy
bez sociálního vybavení, otlučená, neudržovaná, obklopená polorozpadlými zdmi, poničenými ploty. Tu a tam nalepený nějaký přístavek,
nástavba. Jak v poválečném pohraničí.“
Přesto se sem v té době začaly zejména z blízké Prahy stěhovat rodiny, které toužily po bydlení ve venkovské krajině s rybníkem i obyčejnými loukami a přeci v dosahu hlavního města. A to byla velká
naděje pro budoucnost.
Hned v roce 1990 se obec Vestec osamostatnila opětovným odloučením od Jesenice. Myšlenka, obnovit vesteckou samostatnost, se
zrodila v hlavě paní Jiřiny Králové a jejího manžela, kteří se sem nedlouho předtím přistěhovali. Na setkáních Občanského fóra, která
se tehdy konala v restauraci U Klimešů, se o obnovení samosprávy
ve Vestci mocně diskutovalo. Jenže: Vestečtí tehdy propásli lhůtu na
zákonem danou možnost odtržení od střediskové obce. A bylo tedy
potřeba získat výjimku, pro niž bylo nutné získat podpisy zdejších
obyvatel. Paní Králová tehdy obcházela s podpisovými archy celou
obec. Dalším úkolem bylo získat lidi pro práci národního výboru
a zorganizování místních voleb v červnu 1990, ke kterým bylo přihlášeno 351 vesteckých voličů. Paní Jiřina Králová na ně napsala další
Žulová zvonička na návsi – nejstarší kulturní památka na minulost Vestce.
114
115
autentickou vzpomínku: „Přišel dostatečný počet voličů, počítaly se
volební lístky. Předseda volební komise, pan Kapic, přijel pozdě v noci,
aby nám doma oznámil: ‚Volby dopadly dobře, MNV můžeme ustanovit!‘“ Prvním porevolučním předsedou MNV Vestec se stal Václav
Šmakal, tajemnicí Jiřina Králová. Další členové: Karel Douda, Táťána
Lejnarová, Jaromír Zapletal, Vlasta Knězů.
Obec Jesenice se se znovunabytou vesteckou svobodou ne
úplně lehko smiřovala. Problémy byly i s předáním budovy bývalého Obecního domu, která sloužila potřebám Svazarmu. Pohled do
prostor budoucího úřadu byl přitom velmi žalostný: v přízemí byla
požární zbrojnice a knihovna a nad tím nedostavěné patro; chyběly
veškeré instalace i sociální zázemí. Při oddělení vsi od Jesenice nebyl také splněn požadavek Vesteckých na přičlenění celé Šátalky do
katastru nové obce. Jeseničtí to odmítali a poukazovali na zachování
historického členění, kdy část Šátalky (vzpomeňme třeba na domek
poslance Mikuláše) skutečně patřila k Jesenici. Tak vznikl po osamostatnění Vestce vcelku nelogický stav, kdy původní zástavba rodinných domů na Šátalce směrem nahoru do kopce po levé straně
patří k Vestci. Ovšem pravá strana Vídeňské ulice zůstala pod správou Jesenice.
V roce 1990 tak po deseti letech opět vznikla samostatná obec
Vestec se zhruba čtyřmi stovkami obyvatel. A rok na to se tu narodilo jedno jediné dítě – první vestecký občánek.
Prvním vesteckým starostou, který vzešel z oficiálních komunálních voleb, konaných dne 23. listopadu 1990, byl Karel Douda, místostarostkou se stala Vlasta Knězů. Nově zvolené zastupitelstvo si
vytyčilo náročný program: zavést v obci vodu, plyn a vybudovat kanalizaci. S tím souvisela výstavba čističky odpadních vod či zřízení retenční nádrže. Na rozkopaných komunikacích se objevily nové chodníky. Vybudováno bylo postupně i nové osvětlení, stejně jako vodovod
a kanalizace; sítě byly uloženy do jednoho hlubokého výkopu, který
se táhl celou hlavní komunikací, bylo položeno všechno vedení najednou. Velkých změn doznalo také spojení Vestce se světem; do obce
byly prodlouženy linky pražské integrované dopravy.
Krátce po opětovném osamostatnění se začala Vestec poměrně rychle rozrůstat. Na přelomu století byla odstartována bytová výstavba, nejdříve na severním konci Vestce. Vyrostly zde první
116
Brána statku č. 1 patřícího již třetí století rodině Šimečků se navzdory
všem dramatům, kterými si rod i dům prošel ve druhé polovině
20. století, dochovala téměř v původní podobě. Vpravo od vrat kdysi
byla malá výklenková kaplička pro zušlechtění ducha. Dnes zde zase
najdeme příjemnou hospůdku U Šimečků vhodnou k osvěžení těla.
novodobé rodinné domky, vznikly nové ulice – Javorová či Rovná.
Vedení obce tehdy jen velmi optimisticky předpokládalo, že by se vesnice mohla rozrůst až v obec s dvěma tisíci obyvateli. Kdyby tehdy věděli, jak bleskově bude toto číslo dosaženo a překonáno…
117
Jeden všední listopadový den
ve Vestci
výňatek z vestecké kroniky, Blanka Pašková
V následujícím textu se vyhneme číslům a faktům. Snahou je naopak přiblížit a popsat jeden všední listopadový den ve Vestci na sklonku
roku 2012, a to od brzkého rána do pozdního večera.
Život v obci nepřerušuje, jak by si mohl někdo myslet, dlouhá podzimní noc. I když v tu dobu většina z nás spí, jsou tady ti, kdo buď bdí,
protože to mají v pracovní náplni, nebo ti, co trpí poruchami spánku.
K těm druhým se řadí občané, kterým vadí hluková vlna, šířící se z nedalekého Pražského okruhu R1. Problém se hlavně týká severozápadu
a severu obce. Ti, co nesmí v noci spát, jsou zaměstnanci Městské policie Černošice, kteří mají svou služebnu na obecním úřadě. Jejich
pracovní náplní jsou mimo jiné pravidelné obchůzky, projížďky obcí.
Strážci veřejného pořádku zaměřují svou pozornost v noci hlavně na
ty, kteří také nespí, ale bohužel, páchají nezákonnou činnost. Ti tvoří
měsíčně poměrně slušný seznam. Pátá ranní hodina zimního času je
sice ponořená do tmy, nicméně na chodnících můžeme potkat první
chodce a na silnicích první motoristy, jejichž cesty vedou zpravidla do
práce. Objevují se tu a tam řádně osvětlení cyklisté, jejichž cíl je stejný
jako u těch předcházejících.
S přibývajícími hodinami provoz na komunikacích výrazně sílí.
Kolem sedmé jsou pouliční světla ještě v provozu, rozbřesk je na dohled a v ulicích je víc než živo. Rodiče s malými dětmi spěchají do
školky, školáci míří do škol, dospělí do zaměstnání, ale i k lékaři či na
nákupy. Někteří využívají dopravy autobusem č. 326, jiní upřednostňují dopravu autem. Těch je ale poměrně víc a výsledkem je, že kolem sedmé až deváté hodiny jsou všechny komunikace ucpané. Ať se
jedná o hlavní – Vídeňskou, obec protínající Vesteckou nebo spojku
Na Průhoně, kterou Jeseničtí používají jako tranzit a zkracují si cestu
z Jesenice do Prahy. Odtud vyjíždějí i autobusy, které mají v prostorách AGRA smluvené parkoviště. V tu dobu se otvírají obchody, ožívá
118
průmyslová zóna podél Vídeňské, ale i podniky uvnitř obce jako JIVA,
Tradimex, Nerez, AGRO.
Důležitost hlavní Vestecké ulice nebude jistě snížena, když připomenu, že i vedlejší ulice, jako je K Jahodárně, Průběžná, K Dubu či
U Hřiště, jsou výrazně živější. Zmínka o školce napovídá, kam kroky
některých lidí směřují. Před nástupem do práce řada občanů dopravuje své ratolesti do školky. Jiní zase využívají cyklostezek k cestě do
Prahy. Nepřehlédnutelný je i fakt, že jízdenka z Vestce do „sousední“
Prahy 4 – Hrnčíř (přechod přes jedno tarifní pásmo), stojí 12 Kč.
Prostě severní část obce, díky školce, cyklostezce, sportovnímu centru s přilehlou hospůdkou, výrazně ožila. Nemalou zásluhu na tom
má i Vestecký rybník se svým okolím. Přitahuje nejen maminky s kočárky, rybáře, bruslaře na in-linech, cyklisty, sportovně laděné občany,
ale i ty, kteří zde hledají klid a relaxaci.
Vrátíme se znovu do centra obce. Kolem desáté hodiny nastává na
komunikacích mírné zklidnění. Pravidelné intervaly autobusu č. 326
se prodlužují. Život v obci se jeví v jiném, klidnějším obraze. Poštovní
doručovatelka přebíhá v ulicích od jednoho domu k druhému, vozidlo
pečovatelské služby Most k domovu s pečovatelkou rozváží obědy a zajišťuje služby seniorům. Naše oči určitě upoutají reflexní vesty, které
mají na sobě zaměstnanci technických služeb obce. Zametají, hrabou listí, využívají techniky, která jim usnadňuje práci. Během podzimu zmizely z veřejného osvětlení květiny. V předvánočním čase jsou
nahrazeny vánočními prvky. Rovněž i dva mohutné smrky zdobí vánoční světla. Nicméně v některých oknech stále přežívají převislé pelargonie, které soutěží s oranžovou módní dekorací dýní, umístěných
na terasách a v zahradách.
Pokud zrovna neprší, ožívá dětské hřiště vedle Hospody U Šimečků.
Maminky s kočárky, ale i děti ze školky rády zavítají v dopoledním čase
na hrací koutek uprostřed vsi. Nebo do přírody za rybníkem. Pokud
je hezké počasí, mohou zastihnout na lodičce Toníka Papírníka, jak
brázdí Vestecký rybník. Společnost mu dělají labutě a divoké kachny.
Toník nadšeně dětem mává na pozdrav. V polední čas, kdy nám žaludek připomíná svou přítomnost, se otevírají dveře restaurací U Klimešů
a Siesta. Přilehlé parkoviště u restaurace na návsi se zaplňuje prvními
zájemci o teplé jídlo. Nicméně dobrý pozorovatel nejen pozoruje, ale
i porovnává a konstatuje, že chodí na obědy méně lidí než v minulých
119
létech. Snad je to tím, že je v obci a okolí větší počet stravovacích zařízení, tedy i větší konkurence. Významnou roli hrají i ekonomické důvody a kvalita. V odpoledních hodinách přichází další vlna podobná
té ranní. Dalo by se říci, že v opačném směru. Dospělí se vrací z práce,
děti ze školních zařízení, ze zájmových kroužků, ti nejmenší v doprovodu dospělých opouští školku. Rodiny začínají žít naplno, věnují se
především dětem. Většina se chystá ke společné večeři. Vesměs se uzavírají do svých domovů, věrným společníkem jim jsou televizor, počítač.
Jiní vyhledávají jinou společnost. Blízké velkoměsto nabízí bohaté kulturní vyžití. Některým však stačí další místní hospůdky. Společenský
život je hlavně soustředěn do Sportovního centra, které nabízí širokou
škálu sportovních aktivit a dále posezení v hospůdce Na Hřišti, která
se otevírá dopoledne v 11 hodin.
Běžný pracovní den se blíží ke konci, život ve vsi se zklidňuje. Obec
nám nehlídá ponocný jako před sto lety. V pozdních večerních hodinách ještě můžeme na ulicích potkat pejskaře, kteří před spaním venčí
své miláčky. Světla v oknech pomalu zhasínají, tma zahaluje obec do
nočního pláště, ukládáme se ke spánku. Obcí projíždí v daných časových intervalech opět strážci pořádku a ovečky Josefa Skřivana za
dvojitým plotem na návsi tráví další noc pod širým nebem.
První sníh u Vesteckého rybníka. Sněhové spousty se obvykle obci vyhýbají,
nedávno byl ovšem výjimkou začátek roku 2010, kdy ves doslova zavalily.
120
121
2000–2014: Vestecký rozvoj
O
bdobí po roce 2000 bylo ve Vestci ve znamení obrovského rozvoje a výstavby. Ono čtvrtstoletí navázalo na oživení v 90. letech a bez rozpaků by se dalo nazvat zlatým věkem obce,
který v žádném období zdejší minulosti nemá srovnání. I když je
také nutno dodat, že Vestec se i v této době musela vyrovnat s řadou
problémů, mnohdy nečekaných a částečně způsobených skokovým
nárůstem obyvatel.
Pod vedením starosty Karla Doudy začala obec řešit všechny palčivé problémy z minulosti, především katastrofální stav technické
infrastruktury. Bylo započato s plynofikací vesnice, výstavbou kanalizace, čistírny odpadních vod, postupnou úpravou komunikací a rekonstrukcí veřejného osvětlení; tehdy byla také naplánována průmyslová zóna na Šátalce a plochy pro bydlení a další rozvoj obce.
Díky přílivu obyvatel zejména z blízké Prahy začala Vestec doslova
kynout. Zatímco po celé dvacáté století se počet vesteckých obyvatel
držel mezi třemi a čtyřmi stovkami, přelom tisíciletí a první desetiletí
po něm přinesly příliv obyvatel, který vlastně nikdo nečekal. Již v roce
2003 zde žilo téměř tisíc občanů. Starousedlíky začali doplňovat ve velkém počtu lidé, kteří si ve Vestci buď postavili vlastní rodinné domky
či si zde pořídili byty v nové výstavbě vznikající nejprve v severní části
obce a později i směrem k Jesenici. Obec si také oblíbili cizinci, zejména Slováci, Ukrajinci, ale stále častěji také Vietnamci a Číňané.
Roku 2004 stoupl počet obyvatel o další dvě stovky, tedy o celou
jednu pětinu. Vestec se tak zařadila mezi deset nejrychleji rostoucích
obcí v celé republice. V roce 2006 byl oproti počátku tisíciletí počet
lidí hlášených ve Vestci dvojnásobný. Ovšem podle odhadů byl faktický počet obyvatel obce dvakrát takový, řada lidí si totiž ponechala
svoje oficiální bydliště jinde. Podíl cizinců na počtu občanů přihlášených ve Vestci se rychle zvyšoval: v roce 2008 zde bylo hlášeno 1585
lidí a z toho 523 cizinců, ponejvíce vietnamské národnosti. A tak se
příjmení Skřivan, které se v obci vždy hojně vyskytovalo, začalo pozvolna vytrácet a naopak ve vsi rychle narůstal počet Nguyenů vietnamské národnosti.
122
Letní den mezi domy a květinami v Javorové ulici. Zástavba
v této části Vestce a výstavba v ulici Ve Stromkách přispěly
k prvním rychlým nárůstům počtu obyvatel zdejší obce.
O dva roky později bylo již z celkového počtu 2203 hlášených obyvatel 615 cizinců. Dnes se počet zdejších občanů – i díky podpoře
obce, která motivuje k přihlášení trvalého pobytu – dále drží okolo
dvou a půl tisíce. Znamená to tedy, že se populace Vestce za poměrně
krátké období zvětšila téměř desetkrát. Z vesničky s pár usedlostmi
okolo návsi se během dvaceti let stalo menší městečko.
Začátek tisíciletí tak ve Vestci působil jednoznačně pozitivním
dojmem. Donedávna vcelku zanedbaná vesnice rozkvetla do krásy.
Byla dokončena plynofikace obce, ve velké části zástavby vsi byl zaveden vodovod i kanalizace; snad jen na Šátalce si na ni museli ještě
chvíli počkat – zde byla dokončena v roce 2010.
Určitým oceněním a vyvrcholením snahy o posílení významu
Vestce bylo, když byl obci v prosinci 2003 přidělen znak a vlajka.
Žádost o tyto symboly vzešla z iniciativy paní Aleny Šedivé; a znak
odrážel vesteckou minulost – v jeho části je kus erbu pána Johanna
z Hardegga, za jehož vlády nad kosteleckým panstvím byla vesnice
123
124
Letecký pohled na Vestec
od západu v roce 2013. Dolní části
dominuje vestecká průmyslová zóna,
za hypermarketem na Vídeňské je
velmi dobře viditelná výstavba v nově
vzniklých ulicích, stejně tak na opačné
straně směrem k Jesenici. Uprostřed si ovšem
obec uchovává tradiční urbanistickou koncepci
s centrální osou Vestecké ulice ústící do návsi.
125
úplně poprvé zmíněna. Rok na to si obec zaregistrovala také své periodikum – Vestecké listy, které nahradily měsíčník Vestecký zpravodaj, vydávaný paní Šedivou. A titulní stranu této informační tiskoviny zdobí právě nový obecní znak.
V roce 2004 v obci pokračovalo rozšiřování bytové zástavby, která
se v jižní části přiblížila až na dohled novým domům v Jesenici.
Značný nárůst obyvatel a desítky nových občánků narozených již
ve Vestci ale nutně vyvolal požadavky na zřízení mateřské školy,
která obci citelně chyběla. K naplnění této potřeby ale vedla ještě
dlouhá cesta.
V roce 2005 skončil dlouholetý starosta Karel Douda, za něhož
byl nastartován nebývalý rozvoj Vestce; ve své funkci byl prakticky
od obnovení obecní samosprávy. Karel Douda rezignoval v červnu
2005 a nahrazen byl Eduardem Jarolímkem. Na obecním úřadě byla
nově zřízena i funkce tajemnice – obsazená Taťánou Lejnarovou,
která ovšem ve správě Vestce působila již od revoluce. Jakoby symbolicky byla v létě 2005 zahájena rekonstrukce obecního úřadu – budovy, v jejíchž omezených prostorách a podmínkách, bez sociálního
zařízení, bez vody právě paní Lejnarová patnáct let předtím úřadovala, zpočátku jen s kanystříkem na pitnou vodu, který si musela
donést. V budově starého Obecního domu byla obnovena okna, sociální zázemí i fasáda; důležité bylo, že byl zřízen i bezbariérový přístup. Vestecká „radnice“ se stala chloubou obce.
Ve stejné době začala ve Vestci fungovat i obecní policie. V letech 2005–2007 byla služba zajišťována jesenickými strážníky; následujících pět let pak strážníky z Černošic. Od roku 2013 má Vestec
vlastní obecní policii. A nutno dodat, že angažování obecních policistů v kdysi poklidné obci bylo naprosto namístě, protože mocně se
zvyšující počet obyvatel logicky bohužel přinesl i nárůst kriminality.
Statistika uváděla, že v roce 2006 bylo na území Vestce spácháno
23 trestných činů, přičemž převažovala vloupání. Alespoň jedno
z nich zde musí být zmíněno, neboť bylo poněkud kuriózní. Do domu
č. 157 se na začátku března vloupal alkoholem posilněný sedmadvacetiletý cizinec, který zde i s lupem za třicet tisíc upadl, usnul a neprobudila jej ani přivolaná policejní hlídka. Zloděj se prý probral až
v nemocnici. Až trvalé působení obecní policie a umístění bezpečnostních kamer přispělo ke snížení kriminality ve vsi na minimum.
126
Asi největším počinem obce Vestec od jejího obnovení na konci
20. století bylo vybudování krásně barevné mateřské školy, která
nejenže vyřešila problémy s umísťováním zdejších předškolních dětí,
ale ještě příjemně doplnila okolí Vesteckého rybníka a hřiště.
Když byla v roce 2006 vyhodnocována anketa, v níž zdejší obyvatelé samosprávě sdělovali, čeho si na své vsi váží a co jim zde chybí,
ocenili Vestec jako obec, která je sice v těsné blízkosti velkoměsta,
ale zachovává si svůj vesnický ráz; pochvalovali si i dokončení křižovatky u Safiny, které odlehčilo provozu na frekventované Vestecké
ulici. Ale popsali též svá trápení – zejména neexistenci mateřské
školy, zvýšení cen za odpad, špatnou dostupnost k metru a nedostatek zeleně v obci. Tyto problémy se všechna další vedení obce snažila řešit. A odlehčeně řečeno – snad kromě onoho prodloužení metra z Chodova do Vestce se jim to i podařilo.
Vedle zmíněných problémů ale stály před samosprávou i další
úkoly. Například nutné dokončení rozšíření čistírny odpadních vod
či zajištění přístupu k plánované školce. Dohotovovalo se také nové
dětské hřiště v Preiningerově zahradě, které 2. září 2006 slavnostně
otevřela místostarostka Eleni Zíková, či nová cesta pro pěší a cyklisty vedoucí směrem k Jesenici.
127
Jeřáby v polích nedaleko staré polní studánky na jaře 2014. Další etapa
mohutného rozvoje obce Vestec vyvrcholila zahájením stavby centra
moderních biotechnologií BIOCEV na jihozápadě zdejší průmyslové zóny.
Osmý březen 2006 přinesl do Vestce nečekané překvapení – restauraci U Klimešů navštívil prezident republiky Václav Klaus. Po
tenisovém turnaji ve zdejším Tenis Head Centru přijel na večeři do
nejstarší vestecké hospody. A protože prezident byl častým hostem
tenisového centra, objevil se toho roku U Klimešů ještě několikrát.
Na podzim 2006 se také konaly komunální volby, z nichž vzešlo
nové vedení obce. Starostkou se stala paní Alena Šedivá, místostarosty pak Ludvík Vopálenský a František Šimeček.
V příštím roce řešila obec projekt revitalizace zeleně na návsi.
Konečně byl také schválen výkup pozemku pro výstavbu mateřské
školy u hřiště. A na jaře 2007 byl nově zarybněn Vestecký rybník, vypuštěni zde byli sumci, štiky, okouni a kapři. Ale i maličké události
zaměstnávaly tehdy vesteckou obec: kdosi neznámý v té době přivázal u benzínky u Hypernovy dvě kozy, o které se musela postarat.
Naproti této maličkosti stojí ale zpráva, že ve stejné době se také
128
začalo hovořit o rozsáhlém projektu centra moderních biotechnologií BIOCEV na jihozápadě vestecké průmyslové zóny, kde by mělo
vzniknout několik set nových pracovních míst.
Správa obce Vestec v těchto letech po volbách byla ovšem spojena
s poněkud více konfrontační náladou v zastupitelstvu; na oba bývalé
starosty byla dokonce podána trestní oznámení, která byla následně
příslušnými orgány odložena. Také kontinuita v řízení obce a směřování některých klíčových projektů byla v určitých případech zpřetrhána. Napětí vyvrcholilo v létě 2008, kdy byla starostka Alena Šedivá
zastupiteli odvolána a ve funkci nahrazena Miroslavem Paškem. Do
vedení obce se také vrátila jako místostarostka Eleni Zíková, která
stála od roku 1998 po boku všem porevolučním vesteckým starostům, vyjma posledního období.
Po změnách ve vedení obce se podařilo úspěšně navázat na připravené projekty a dokončit všechny rozjeté akce – přípravu stavby
mateřské školy, kanalizaci na Šátalce, dostavbu šaten na hřišti, rekonstrukci rybníka či dostavbu multifunkčního hřiště. Budována
byla i dešťová kanalizace v ulici K Jahodárně. Hlavní prioritou ale
byla příprava stavby mateřské školky, na kterou byla v roce 2009 získána dotace a vybrán dodavatel. S řadou projektů již tehdy pomáhal
Tibor Švec, toho času v pozici asistenta starosty.
Na konci roku 2009 poznamenala Vestec velká tragédie – při požáru v Javorové ulici, který vypukl v noci na sobotu 26. prosince, zemřeli dva lidé. Hasiči na několik hodin evakuovali okolní byty a sousední dům a zachránili další dva lidi pomocí žebříku z balkónu. Vlna
solidarity s postiženými byla obdivuhodná, pomohla obec a sbírka,
kterou vyvolalo občanské sdružení Vestecká zvonička, zakrátko vynesla přes sto tisíc korun.
Začátek roku 2010 byl zase ve znamení ohromných přívalů sněhu;
Vestečtí – závějím doma příliš neuvyklí – se s nimi snažili co nejrychleji vyrovnat. A jak bylo uvedeno ve Vesteckých listech: „Obecní úřad
pod vedením Tibora Švece, s výrazným posílením mechanizace a všemi
možnými prostředky, vyhlásil bílému nadělení boj.“
V lednu tohoto roku byl také konečně položen základní kámen mateřské školky ve Vestci. Slavnostního okamžiku se zúčastnili zástupci
Regionálního operačního programu pro Střední Čechy i vestečtí zastupitelé v čele se starostou Miroslavem Paškem a místostarostkou
129
Na jaře 2011 bylo dokončeno propojení Vestce s okolím sítí kvalitních
cyklostezek; spojují se na začátku hráze Vesteckého rybníka.
Pohled na novou výstavbu v ulici Ve Stromkách velmi dobře
symbolizuje dnešní charakter Vestce, která leží doslova na pomezí
mezi pulzujícím velkoměstem a poklidnou zemědělskou krajinou.
Eleni Zíkovou. Výstavba vytoužené mateřské školy s kapacitou 75 dětí
byla konečně zahájena.
V červnu se také konala na hřišti rozlučková akce TJ Viktorie
Vestec před bouráním šaten sousedících s hospodou na hřišti. Stavba
nového sportovního zázemí během léta tohoto roku tak pokročila, že
již 5. září se uskutečnilo jeho slavnostní otevření. Byla to opravdu
velkolepá akce s hvězdným obsazením: po celý den provázel slovem
Ozzák čili Martin Dejdar; o zábavu pro 1 500 diváků se staraly skupiny Těžkej Pokondr a Děda Mládek Illegal Band. Vestečtí fotbalisté
také sehráli exhibiční zápas s týmem HC Olymp, za který nastoupily
i české sportovní legendy – fotbalista Antonín Panenka a Ivan Hašek.
Díky skvělému sportovnímu zázemí u hřiště se provoz nového
sportovního centra ve Vestci rozběhl na plné obrátky, a to hlavně díky
nadšencům z řad fotbalové Viktorky, jako jsou ředitel sportovního
centra Václav Drahoš, správce Jirka Zeman, Jarda Málek a další. Ve
sportovním centru se také během pár měsíců povedlo založit nové
oddíly při TJ Viktoria Vestec – nohejbal, fotbal, ping-pong a volejbal.
Nohejbalisté zde také zahájili tradici v podobě memoriálu Vlastimila
Plecitého. Marně bychom ale hledali, kdo to Vlastimil Plecitý vlastně
byl. Je to takový Vestecký Jára Cimrman. Opomenuto nesmí být ani
to, že vedle hřiště a sportovního centra vznikla také venkovní posilovna, poměrně netypické sportoviště pro všechny, kdo mají chuť
zpevnit své tělo na čerstvém vzduchu. A pozor: venkovní posilovna
se jako vestecká zajímavost dostala dokonce do turistických map!
V létě došlo také na zahájení prací ve vznikajícím rekreačně-přírodním parku v okolí rybníka, který se začal postupně měnit na
tepající zelené srdce celé vesnice. Projekt zkulturnění a zkrášlení
okolí Vesteckého rybníka navrhla odbornice na zeleň Lucie Miovská.
Revitalizaci zčásti podpořil Státní fond životního prostředí dotací
3 miliony korun. Kromě úprav v okolí vodní plochy zde byl obnoven
i rybolov a v rybníce byli vysazeni kapr a štika.
Na podzim 2010 se také konaly ve Vestci komunální volby.
Patnáct nových zastupitelů poté zvolilo starostu Tibora Švece a dvě
místostarostky – Eleni Zíkovou a Janu Stupkovou. Významnou
130
131
Přesně třináct rodinných domků vzniklo na levé straně nové ulice nazvané
K Remízku, na severním okraji Vestce. Dále za zeleným remízkem, který
dal ulici jméno, jsou již jen pole, některá z nich osázená jahodami.
obecní událostí závěru roku také bylo, když 8. prosince došlo k obnově Sdružení dobrovolných hasičů Vestec. Zakládajícími členy byli
Miroslav Pašek, Milan Petrus, Michal Šíma, Lukáš Jindřich a Miloš
Kesl. Členská základna čítala prvních 15 hasičů a postupně se zvětšovala. Hasiči také získali první vybavení – víceúčelové terénní vozidlo
ARO 4×4, které si vyzvedli v obci Libřice u Hradce Králové. V roce
2012 pak přibyl i zásahový vůz Avia, který poskytla Safina. Svoje dočasné místo zatím našel v hasičské zbrojnici SDH v Osnici.
Jedna z velkých vesteckých událostí se odehrála 30. března 2011,
kdy byla otevřena mateřská školka. Za účasti pozvaných hostů starosta Tibor Švec krátce shrnul historii projektu a poté následovala
prohlídka prostor. Školka byla jedním z nejdůležitějších projektů porevoluční Vestce. Záhy po otevření však přestala její kapacita stačit.
Přístavba na sebe proto nenechala dlouho čekat; zahájena byla na
konci listopadu 2012 a v roce 2013 začaly do rozšířené školky chodit další děti.
V dubnu 2011 byly také zprovozněny nové trasy pro cyklisty o délce
2,4 km; s asfaltovým povrchem, lemované obrubníky a zabezpečené
závorami proti vjezdu motorových vozidel. Slavnostní otevření se opět
velmi vydařilo a dorazilo vskutku ohromné množství lidí. K poslechu
132
a rozptýlení hrál Richard Tesařík, malí i velcí jezdili na kolech, koloběžkách a dokonce i ve šlapacích autech. Po krátkém úvodu starosty vyjelo nebo vyšlo více než 300 vesteckých sousedů na cyklostezky,
které nově propojují obec s Prahou. A v cíli je čekalo malé překvapení v podobě přípitku a cyklodárků.
Nedaleko nové cyklostezky začala vznikat vestecká enkláva navazující na zástavbu v Hrnčířích. Využití této lokality pro bydlení bylo
v minulosti komplikované kvůli odlehlosti od jádra Vestce a vysokým
nákladům na inženýrské sítě. Ale nakonec se vše podařilo a v roce
2013 již byly připravené parcely určeny k prodeji.
V roce 2012 se rozběhl i již zmíněný projekt BIOCEV – gigantická stavba, která má vyrůst v západní části vestecké průmyslové
zóny. Stavba vědeckého Biotechnologického a biomedicínského centra Akademie věd a Univerzity Karlovy za více jak tři miliardy korun přinese Vestci nepochybně mnoho změn a snad i další razantní
zvýšení obyvatel.
Veřejné osvětlení ve Vestci se komplexně zmodernizovalo; uličních lamp se konečně dočkala i ulice Na Spojce. Rekonstrukce lamp
či instalace nových proběhla také v ulicích K Rybníku, K Vodárně,
K Jahodárně, Krátké, U Parku a Průběžné. Zatímco ani jedna ze
sousedních či blízkých obcí nemá zcela pokryté osvětlení obytných
a průmyslových zón, Vestec se v této oblasti má čím pochlubit.
A tak jsme najednou v ryzí současnosti. Nejnovější dějiny Vestce
jsou poměrně překotné, plné překvapení, dobrých i špatných zvratů,
ale i mnoha pozitivních zpráv. Spousta věcí se tu podařila. Vestec jako
bohatá ves velikosti menšího města jako by neznala problémy, které
trápí jiné obce, ale na druhou stranu zase musela řešit spoustu potíží
vzniklých explozí výstavby a nárůstem obyvatel, zejména dopravní
komplikace, nedostačující infrastrukturu, i soužitím lidí, kteří se většinou poznali až tady. Původní vesnická obec bez vodovodů, školky,
školy, pořádných ulic, dětských hřišť, ordinací i obchodů se musela
překotně přizpůsobit novým potřebám. A nutno říci, že se to povedlo.
Navíc se zdá, že při tom všem rozvoji bylo vždy úspěšnou snahou
Vesteckých uchovat si ve vsi výhody původní venkovské obce s dostatkem zeleně, pestrostí společenských akcí a pokud možno i harmonickými vztahy mezi sousedy. Tak ať to Vestci vydrží i v dalších letech…
133
Z ASTAVENÉ ČTRNÁCTÉ
Stará škola v Hrnčířích
Dnes je to téměř obyčejný dům vedle rušné silnice u kostelíka
sv. Prokopa v Hrnčířích; snad jen jeho mohutná a vysoká střecha může
naznačovat, že se jedná o objekt s dlouhou historií. A přitom jde o budovu, do níž chodívaly vestecké děti za nejstarším školním vyučováním.
Není známo, že by kdy Vestec měla vlastní školu. Ví se jen, že za
nejstarších časů navštěvovaly vestecké děti školu v Hrnčířích. Ta bývala jednou z nejstarších široko daleko: existovala patrně již dlouho
před rokem 1720, kdy je již uváděna jako jednotřídní. Tato škola, umístěná v té době na faře, zabezpečovala vyučování pro 7 obcí s celkovým počtem 109 chalup. Z nich do Hrnčíř docházelo celkem 72 dětí
a mezi nimi bylo i 23 vesteckých. Dne 22. srpna 1816 podal vestecký
rychtář Vojtěch Skřivan společně s rychtářem Vojtěchem Kulhavým
ze Zdiměřic žádost vysokému zemskému guberniu, aby byla zřízena
v Hrnčířích řádná školní budova. Žádost přešetřovala komise, která
následně konstatovala, že dosavadní jediná učebna na faře nejenže
nestačí pro 72 dětí, ale že je pro žáčky nebezpečná. Doporučila proto
zřízení nové školní budovy. Kunratická vrchnost coby patron záhy na
to prozatímně najala pro školu domek č. 5 a rozhodla o postavení nového domu s třídami a bytem učitele. Z peněz majitelů okolních tří
panství byla nová škola u kostela skutečně postavena a 26. října 1818
v ní začal učitel Josef Svoboda vyučovat. Děti z Vestce a Šátalky sem
pak chdívaly až do roku 1886, kdy byla Vestec oficiálně odškolena
a přiškolena k Jesenici. Děti od toho roku chodily za vzděláním zase
na opačnou stranu; jejich nová škola byla v jesenické budově č. 77,
která stávala na konci obce u silnice. Každé ráno tam putovaly pěšky
a odpoledne se zase pěšky vracely zpět. Jen pokud napadlo hodně
sněhu, zapřáhl některý sedlák koně a dopravil všechny vestecké děti
do školy na saních.
Škola v Jesenici byla trojtřídní, děti se v ní učily jen do 14 let, kdy
mohly přejít někam do učení. Teprve později, za první republiky, byla
v Kunraticích otevřena i měšťanská škola a vestecké děti sem dojížděly většinou na kolech.
134
V domě s mohutnou střechou stojícím vedle hrnčířského kostela sv. Prokopa
bývala škola, do níž docházely dlouhá desetiletí i všechny vestecké děti.
V Hrnčířích, Jesenici i Kunraticích se dlouho vyučovalo výhradně
česky. Až za druhé světové války pronikla do školy také němčina; na
konci pololetí školáci dostávali českou a německou verzi vysvědčení.
Navzdory směrnicím přesto učitelé vyučovali tak, aby zachovali
a upevňovali české cítění dětí. Řada starších obyvatel Vestce si vzpomíná, že právě za války byl ředitelem školy v Jesenici pan Karel Uhlík.
Všechny malé žákyně vzpomínaly, jak je oslovoval všechny stejně –
Mařenko. Chlapci zase pamatovali na cesty do školy a zpět; chodívali
okolo jesenického rybníka a zahrady pana Chrudimského. Voda v rybníce děti přitahovala a zrající třešně přímo vábily k utrhnutí. Užívaly
si ty chvíle volnosti vestecké děti vrchovatě, protože ani po návratu
domů neměly volno. Musely pomáhat rodičům, zametat dvůr, starat
se o zvířectvo i mladší sourozence.
135
Z ASTAVENÍ PATNÁCTÉ
Fotbalový stadion
„Viktorie Vestec sice hrála tu nejnižší soutěž, ale hrála s chutí
a vervou, i když všichni byli ryzí amatéři. Přesto měli na plakátech
oznamujících zápas hrdě napsáno Viktorie Vestec I. Profi, předzápas
rezervy! Vyvrcholením sezony bylo vždy derby Viktorie Vestec versus
Slavie Jesenice. Návštěvnost tu byla vždycky velká. Někdy ovšem v zápalu boje padla i nějaká ta facka, ale z toho se aféra nedělala. Hřiště
Viktorie bylo za vesnicí u rybníka, a tak se často stávalo, že když to
střelci nesedlo, byl míč v rybníku. To byla příležitost pro kluky, vždy
ho některý ochotně vylovil. Hřiště bylo mírně do kopečka, ale to nikomu nevadilo.“ Tak vzpomínal na prvorepublikové fotbalové dění
Vladislav Vlasatý.
Začneme ale od vzniku. Historii vesteckého fotbalu zpracovala kronikářka paní Blanka Pašková: „První zmínky o organizovaném vesteckém fotbalu se datují na začátek 30. let minulého století. Nadšení
pro tuto hru, která je nejmasovější, je avšak mnohem starší. Místní
zájemci, pokud měli alespoň trochu volného času, kopanou provozovali a soupeřem jim byly většinou sousední vesnice. U zrodu fotbalového klubu Viktorie Vestec stáli tito zapálení a obětaví občané: Václav
Jirák (nar. 1898) jako předseda, dále Vojtěch Vrbovec jako jednatel
a František Tuček jako pokladník. Z hráčského kádru si připomeneme
jména Jandečka, Chlapec, Barták, Šlingr či Buk. Dalšími významnými
nadšenci a mecenáši, kterým lze vděčit za rozvoj fotbalu, byl například
František Šimeček ze statku č. 1. Právě on přispěl k tomu, že měli příznivci kulatého míče svoje první hřiště. Spíš hřišťátko – louka, které
se nacházela za zahradou zmíněného hospodářství. Jeho rozměry byly
menší, než určovala pravidla, ale bylo travnaté. A to byla jeho přednost.
Největším fotbalovým rivalem byla odjakživa Jesenice. Na zápasy se
sousedními vesnicemi se dopravovalo většinou na kolech.
Asi v roce 1933 již hřiště za Šimečkovými nestačilo, tak se naše
fotbalové aktivity přenesly do Hrnčíř, kde na poli za hostincem hráli
vestečtí přibližně 2 roky, na pozici 4. třídy. Návrat na domácí zelenou plochu se konal pravděpodobně v roce 1935. Obec měla kolem
136
Fotbalisté vestecké Viktorie na hřišti v roce 1963. Zleva: Zdeněk Zavrtal,
František Mášek, Jaroslav Šlingr, Miroslav Chlapec, Jaroslav Klimeš,
Antonín Papírník. Sedící zleva: Jaroslav Fára, Václav Peták,
Antonín Hrábek, Josef Lachman, Josef Buk.
Vesteckého rybníka louky, které měli místní malozemědělci propachtované na sklizeň trávy. S přispěním obce tak získali vestečtí fotbalisté
svůj konečný zelený svatostánek, který zpočátku neměl opět ty správné
rozměry, jaké má hřiště mít, ale to byla jen otázka času. Povrch hřiště
byl poměrně hodně zamokřený, ale vždy travnatý a pro hru přijatelný.
Schůze Viktorie Vestec se konaly v restauraci U Klimešů, kde
mělo mužstvo klubovnu a zároveň šatnu a na dvoře u pumpy umývárnu. Kabiny na převlékání hráči neměli, takže se převlékali v hostinci ve vyčleněné místnosti, která patřila řeznictví. Řeznické háky
na maso zde měly dvojí využití. Když se na nich nehoupala zrovna
kýta, tak na nich visely zelenobílé dresy. Posléze hráčům jako šatna
posloužilo jeviště nebo prostor pod ním. A někdy v 60. letech se na
hřišti usadil nepojízdný autobus a ten se změnil v šatnu. Fotbalistům
137
Kvalitní sportovní areál s hřištěm u Vesteckého rybníka
využívají k tréninkům i mladí fotbalisté.
Vyhledávanou atrakcí vesteckého sportovního areálu je také venkovní
posilovna, která se dokonce jako zajímavost dostala i do turistických map.
tak odpadlo přecházení. Zděné kabiny pro hráče byly postaveny později, svépomocí hráčů a místních hasičů.
Vraťme se ještě zpět do 40. let 20. století. Navzdory těžkým válečným letům vestecký fotbal neupadal, naopak žil. Nastoupila další
generace fotbalových nadšenců, noví hráči, jiní trenéři (např. pan
Zámostný). A pokud hrozilo, že tým k boji nebude kompletní, počet
doplnili hráči z jiných vesnic, a to za naturálie, které byly za války obzvláště milé. Za pár kilogramů mouky nebo brambor posílili řady vesteckých např. fotbalisté vysloužilci: Novák, který chytal za Hostivař,
nebo Chrastil z Chodova, který před tím hrál za Bohemku. Efekt
byl oboustranný. Statkáři, jmenovitě pan Jaroslav Skřivan, František
Šimeček nebo Ota Vojtěchovský, ale také další, podpořili zemědělskými produkty hráče, kteří zase pozvedli úroveň týmu.
Po II. světové válce ožilo fotbalové nadšení daleko více. V tomto
období se na hřišti nejvíce objevovala jména: Jaroslav Šlingr, Jaroslav
Skřivan, Antonín Papírník, bratři Zouzalové, Luďa Buršů, Ptáček
a další. Pokud nebyla jedenáctka kompletní, pomáhali kamarádi
z okolních vesnic. Éra změn a dočasný útlum pro vestecký fotbal nastal počátkem 50. let. Z Viktorky se stal Baník podle kovohutí Safina
a travnatou plochu okupovaly husy a kachny. Tahle havěť dokázala
původně zelený trávník změnit k nepoznání. Kromě ní patřila hrací
plocha stohům slámy a mlátičce. Do roku 1954 hrála Vestec 4. třídu,
početně slábla a reprezentoval ji pouze dorost. Renesance se klub
dočkal v roce 1958, kdy dorost dosáhl hráčské dospělosti (tj. 18 let)
a omlazená jedenáctka úspěšně vykopala 3. třídu. Z celého týmu si
připomeňme několik osobností. Byli to skvělí synové neméně skvělých
otců, jako např. Zdeněk Zavrtal, Mirek Chlapec, Josef Buk, Jaroslav
Šlingr, dále Jaroslav Klimeš, Václav Mášek, Antonín Papírník a další.
Na počátku 60. let se dostává k míči již poválečná generace. Velmi
pěkné úspěchy na zelené trávě dosahoval Zdeněk Pašek. Zájem
o něho měly významné pražské fotbalové kluby, nakonec ale zakotvil na několik let v Montážích, Praha 4 – Krč.
138
139
Během dalších desetiletí se vystřídala v čele Viktorky řada trenérů,
nadšených organizátorů a manažerů. Nemůžeme opomenout zásluhy
pana Josefa Lachmana, Josefa Hašpla, Zdeňka Paška, Jiřího Zemana,
Vlasty Moutelíka a dalších. Vestecké hřiště zažilo mnoho emotivních
okamžiků. Nejen výbuchy nadšení a provolávání slávy, ale také i chvíle
smutku, zoufalství a bezmocnosti. Datum 6. října 1983 se zapsal černě
do kroniky vesteckého fotbalu. Mladý a nadějný Josef Rys z Hrnčíř
při zápase náhle padl do bezvědomí a přes veškeré snahy a odborný
a včasný zásah lékařské péče jeho srdce svůj rytmus definitivně skončilo. V roce 1994 převzali mužstvo Libor Bauer a Milan Hladil. Rok
nato Viktoria Vestec postoupila do 2. třídy. Následující úspěšné roky
1996, 1997 znamenaly postup do 1. B třídy a zároveň vzniklo ve Vestci
B mužstvo, které bojovalo na pozici 4. třídy. Fotbalová sezóna 1997–
1998 byla zakončena vynikajícím 2. místem, a to hned za Jesenicí,
která postoupila do 1. A třídy. Další úspěšný fotbalový rok přinesl
Viktorce postup do 1. A třídy. Skvělá série úspěchů pro zelenobílé vydržela až do roku 2000, kdy 4. místo v tabulce ukončilo období tučných let vestecké kopané. Sponzor a vedoucí mužstva Libor Bauer se
s Viktorií Vestec rozloučil. V novém století i tisíciletí se Viktorce již
tolik nedařilo a v sezóně 2000–2001 klesla do 1. B třídy. Následující
sezóna 2001–2002 přinesla další propad – do 2. třídy. Sezóna 2002–
2003 přináší další pád, tentokrát do 3. třídy. V sezóně 2003–2004 se
povede pouze o chlup udržet 3. třídu. Před sezónou 2004–2005 odchází z Viktorie Vestec většina hráčů A mužstva, proto dochází ke
sloučení s B mužstvem, které pokračuje v soutěži 3. třídy. V následujících letech Viktorka sestupuje do 4. třídy. Následně se ovšem posílený fotbalový tým Viktorie Vestec A vrací do 3. třídy, mužstvo B nadále hraje ve 4. třídě.
Historie vestecké kopané byla zpracována za velkého přispění
Ladislava Jiráka, Zdeňka Zavrtala, Jaroslava Skřivana, Antonína
Papírníka a Jiřího Petáka, tím jim touto cestou patří poděkování.
A dnes? Díky nadšení fotbalového klubu a péči obce získal fotbalový stadion Viktorky tvář, za kterou by se nemusely stydět kluby
účastnící se podstatně vyšších soutěží; stadion byl upraven i pro všestranné sportování všech Vesteckých. Hřiště s přírodní posilovnou,
hospůdkou a zelení plynule navazuje na rekreační areál u rybníka,
kam už dnes míče fotbalistů zalétnou jen velmi zřídka…“
140
Vestecká pospolitost
K
dyž si dnes pročítáme poslední ročníky Vesteckých listů, nemůžeme se ubránit určitému překvapení, kolikže nejrůznějších
akcí, pravidelných aktivit a setkání se v obci koná. Do jisté
míry nás může udivovat, jak je něco takového možné v obci, kde devět z deseti obyvatel nemá žádné předky ani hlubší kořeny.
Nadšená vestecká pospolitost a společenská angažovanost skutečně
působí jako malý zázrak, zvláště v době, kdy lidé spíše touží trávit volný
čas individuálně a za vyšším plotem svého domu. Pravdou ale také je,
že družení a sdružování má ve Vestci dlouhou tradici. Za posledních
sto let tu vzniklo množství spolků a sdružení, i když některé z nich
vyvíjely činnost pouze krátce. Platí zde okřídlené pravidlo, že: „Slibné
začátky nově vzniklého spolku nikdy nezaručovaly jeho úspěšnost a životaschopnost. Zlatá období byla střídána lety útlumu. Hodně záleželo
na těch, kteří spolek vedli a zda se sešel dobrý kolektiv, který se uměl
pro věc nadchnout. Někdy založení spolku plnilo jen úlohu motivačního prostředku nebo odrazového můstku. Ve Vestci tomu bylo nejinak.“
Již roku 1903 vznikla Čtenářská hospodářsko-politická beseda ve
Vestci u Prahy se sídlem v hostinci na Šátalce. Odebírala sedm časopisů, začala budovat vlastní knihovnu, pořádala plesy a svoji činnost
nakonec rozšířila i do oblasti hospodářské – společně členům nakupovala například umělá hnojiva. Tento první spolek ve Vestci však
po pěti letech své existence zanikl, údajně pro neshody a neschopnost funkcionářů se dohodnout.
V roce 1912 byl ve Vestci založen také Sbor dobrovolných hasičů
ve Vestci u Prahy. Nejprve sdružoval prvních 12 činných členů, později se počet zvýšil na dvacet dva; měl též 15 členů pouze přispívajících a 2 čestné. Starostou sboru byl již několikrát zmiňovaný
J. E. Dobiáš; prvním velitelem hasičů byl Václav Pašek. Vestečtí hasiči
dlouho usilovali o zakoupení motorové stříkačky. Vymohli si pro ni
také velkou podporu u zemské správy. Nákup se však nakonec neuskutečnil, a prostředky propadly, neboť – jak uváděl starosta sboru
J. E. Dobiáš – došlo k úplnému nepochopení občanstva. Trvalo pak
ještě mnoho let, než si moderní stříkačku Vestečtí pořídili.
141
Vestečtí hasiči nedlouho po vzniku svého dobrovolného sboru. Velení má na
hlavě lesklé přilby, samaritáni jsou patrně ozdobeni placatými čepicemi. A je
nezodpověděnou otázkou, zdali muž v civilu sedící uprostřed by nemohl být starosta
sboru – aktivní J. E. Dobiáš, který jeden čas ve Vestci řídil snad všechny aktivity.
K jednotce hasičů patřila i Samaritánská četa, které velel zkušený
zdravotník František Škorpa, o němž kronika psala: „… který již často
jako pravý samaritán při úrazech aut na erární silnici, v případech
neštěstí, ano i smrtí elektr. proudem neziskně působí…“ Samaritánské
zkoušky složili i vestečtí občané Engelbert Rozum a Josef Müller.
Hasič s krásným jménem Rozum jako vzdělavatel sboru stál ještě
v čele divadelního odboru. Výnos z představení byl odváděn osvětové komisi, která určovala, jak se peníze utratí, například za knihy
či podporou společných výletů.
Z té doby se nám dokonce zachoval i seznam těch největších
vesteckých požárů. Byly rozděleny na ty, které vypukly před založením dobrovolného hasičského sboru, a na ty, jež sbor likvidoval.
Jako první byl uveden vypálený obytný dům č. 19 u Skřivanů na
Šátalce (1898), dále pak stohy a mlátička pana Krippla (1903), obilné
stoky Paškových (1903), dům Ješátkových (1904), nový obytný dům
č. 49, tehdy u Švarců (1910), kolny u Skřivanů č. 17 (1910), stohy
obilí u Skřivanů č. 28 (1911). V roce 1912 shořel stoh pana Skřivana,
142
Vestecký vodník. První ročník hasičské soutěže v útoku družstev na fotbalovém hřišti
se měl uskutečnit již v létě 2013, akci tehdy ale zkomplikovaly povodně, do jejich
likvidace se zdejší hasiči zapojili. Proto se první ročník nakonec konal až v létě 2014.
roku 1913 zase plameny celé dva dny pohlcovaly Dobiášovu stodolu;
roku 1914 shořel Kretbův stoh, dokonce i s parní mlátičkou. Blechův
stoh za hospodou sežral oheň roku 1919; roku 1922 stodolu paní
Hluštičkové. V roce 1926 byly založeny požáry stájí pana Skřivana
z č. 14 a obytného domu paní Paškové.
Vestečtí hasiči byli jediným spolkem, který přežil i německou okupaci. I když za určitých ústupků: ve zbrojnici a na stříkačkách musely
být německé nápisy, benzín pro motorovou stříkačku na příděl, hasiči
museli povinně stavět noční hlídky, každá schůze musela být předem
nahlášena a mohly se na ní řešit pouze otázky týkající se sboru. Tak
přežili i válku, v jednotě a odhodlání pomáhat bližním. A pod hlavičkou požární ochrany fungovali i v období socialismu. Tehdy se –
vedle sboru vesteckých hasičů – začala členská základna rozšiřovat
i o vestecké ženy a děti.
Tentokrát nebudeme uvádět dlouhý seznam požárů, ale jako jeden za všechny připomeneme jen ten, který byl asi nejnebezpečnější.
Vypukl na počátku 90. let u Vesteckého rybníka v šopovací dílně
pana Jana Hellera, plné nebezpečných tlakových lahví s kyslíkem.
143
Dochovala se na něj přímá vzpomínka: „Celá obec byla na nohou.
Přijely dva hasičské sbory, ale nemohly se do úzkého místa mezi stromy
snadno dostat k místu požáru. Vozy stály jeden za druhým, jak navlečené velké korálky v červeném náhrdelníku okolo hráze, ale nepřístupný terén bránil jejich stoprocentnímu zásahu. Výbuchy ztěžovaly
a zhoršovaly nebezpečí pro samotné hasiče. Srocený dav vzhlížel, pokyvujíc hlavou nad tou hrůzou, na nebeské divadlo plné vybuchujících a dočervena rozžhavených hřibů…“
Na konci druhého tisíciletí se vestecký hasičský sbor rozpadl. Až
dnes se jeho sláva – celých sto let od založení – opět začíná pomalu
obnovovat; důkazem toho je, že se opětovně v obci pořádají hasičská cvičení, prezentace techniky a soutěže – v roce 2014 byl uspořádán i 1. ročník akce Vestecký vodník, soutěže hasičů v požárním
útoku družstev.
Vestečtí byli vždy velcí sportovci; a záhy po první světové válce
zde také vznikla tělocvičná jednota Sokol. V roce 1919 měla sedmdesát členů a členek, z nichž ovšem cvičenců bylo pouze třicet; bývalo
v těch dobách nové republiky prestižní patřit k sokolům. Starostou
jednoty se stal – no hádejte – Josef Emil Dobiáš! Již 21. dubna 1919
uspořádali sokolové první veřejné cvičení, při jehož příležitosti se sázela na návsi Lípa svobody. „Jednota ukázala,“ uvádí paměti, „svoji
ryzí kázeň skutkem opravdu ušlechtilým a vlasteneckým, když za vedení náčelníka počtem 10 nastoupila vojenskou službu jako cyklistická
rota na Slovensko při vpádu maďarských bolševiků.“ Nadšení ale nevydrželo dlouho, v roce 1922 se vestecký Sokol rozpadl a sportovní
nadšení Vesteckých pár let nato začali uspokojovat především fotbalisté nově vzniklé Viktorie Vestec.
Zapomenuta by neměla být ani Místní osvětová komise ve Vestci
u Prahy, která byla založena roku 1924. Za podpory obce i hasičů
provozovala zdejší knihovnu, pořádala přednášky, výlety, a dokonce
i setkání s kázáními. Jejím největším počinem bylo spoluorganizování výstavby husitského památníku na Křížkách.
Vestec měla i sdružení příznivců myslivosti; tyto spolky na českém
venkově vznikaly zejména za první republiky, kdy hon a lov přestaly
být výsadou panstva. Ale z novější doby známe i jména zdejších myslivců: byli to Josef Müller, František Škorpa, Václav Ptáček, Bedřich
Sýkora, Václav Drahoš, František Habětín, František Šimeček,
144
Barvami zářící vestecký masopust patří k nejpopulárnějším společenským akcím v obci.
František Švejda, Karel Douda a další. Myslivci jsou ve Vestci aktivní dodnes, honitba je zde převážně polní; hlavní užitkovou zvěří
je bažant a zajíc; této zvěře však poslední dobou ubývá, naopak se
šíří divoká prasata.
Nové spolky ve Vestci vznikaly i po válce, v době, která sdružování jinak příliš nepřála. V padesátých letech tak vznikala spíše
sdružení volná, bez bytelných struktur s náčelníky, jednateli či pokladníky. Tak třeba tancechtivé obyvatele Vestce sdružoval soubor
Vestečan, který vznikl okolo pana Václava Doležala. Říkalo se, že
tento muž se ve Vestci nenarodil a ani jeho poměrně krátký, několikaletý pobyt zde nebyl úplně dobrovolný. Na sklonku padesátých
let minulého století poskytly panu Doležalovi Státní statky, kde pracoval coby krmič dobytka, skromné bydlení v domě č. 10, kde žil se
svou řeckou manželkou a dvěma malými dětmi. Jako dobrý bavič si
brzy mezi místními získal oblibu a podařilo se mu dát dohromady
vesteckou mládež. Nadchl ji pro tanec a nacvičoval s ní program,
který byl součástí jeho kabaretního vystoupení. Dokonce vystupovali
i v okolních vesnicích. Když se mu podařilo pozvat jako hosty známé
145
Nové dětské hřiště v tzv. Preiningerově zahradě bylo místostarostkou
Eleni Zíkovou slavnostně otevřeno 2. září 2006. Za hezkých
dní je téměř neustále v obležení dětí a jejich rodičů.
umělce z Prahy, zájem diváků byl tak mohutný, že prostory hostince
U Klimešů praskaly ve švech. Jak už to však u podobných spolků bývalo – tak, jak dlouhý byl pobyt pana Doležala ve Vestci, tak dlouhé
bylo trvání i jmenovaného spolku. Pan Doležal se z Vestce odstěhoval a Vestečan prostě zmizel.
Základní organizace Českého svazu chovatelů Vestec vznikla
v roce 1969. Zakládajícími členy byli například Josef Hašpl, Karel
Douda či Josef Skřivan. Chovatelství má ale v tomto zemědělském
kraji dlouholetou tradici. Zdejší nadšenci se zabývají chovem holubů,
králíků, drůbeže, ale třeba i bažantů či andulek. Své chovatelské výsledky prezentovali na výstavách a získali i četná ocenění a uznání –
jedním z nedávných úspěchů bylo umístění na okresní chovatelské
výstavě v obci Hostivice, kde se v odboru holubů v soutěži kolekcí na
třetím místě umístil Lubomír Drahoš. V soutěži organizací se ZO
Vestec umístila na druhém místě. Vestečtí chovatelé se také často
prezentovali na veřejnosti. Kdysi se výměnné trhy a výstavy pořádaly i přímo ve Vestci, buď před hospodou U Klimešů, nebo na místě
146
dnešního dětského hřiště. Mezi jejich organizátory patřili Josef Frouz,
Jaroslav Habětín, Václav Mášek, Ota Vojtěchovský a další. Na výstavy
zvířectva ve Vestci se vzpomínalo i ve Vesteckých listech: „A pokud
vyšel datum na pouť či posvícení, měnila se tato akce ve velké shromáždění lidí, které dávalo tak příležitost k mnoha příjemným setkáním. Pro velký zájem byly někdy trhy i dvoudenní. Tehdy nezbývalo
organizátorům nic jiného, než strávit noc ne doma s manželkou, ale
s pestrou a různorodou domácí havětí umístěnou v klecích a voliérách.“
Svobodná léta devadesátá byla ve znamení nového nadšení ve
sdružování, ale také omezení některých minulých aktivit, jako byl například předtím silně protežovaný Svazarm. Na tomto místě by jistě
měly být zmíněny široké aktivity paní Jiřiny Králové, která v obci
organizovala celou paletu společenských a kulturních akcí. Stála
i u zrodu nové organizace v kulturní oblasti: OÁZA – oddech a zábava.
Na jaře roku 2004 byla také založena Základní kynologická organizace Českého kynologického svazu č. 693, která díky vstřícnosti
obecního zastupitelstva získala do pronájmu za symbolickou jednu
korunu pozemek k výcviku a volnému pobíhání psů za rybníkem,
který byl v nedávné době přemístěn o kus dále. Organizace se věnuje jak rekreačnímu výcviku psů, tak zde působí i několik aktivních členů, kteří vesteckou kynologii reprezentují na republikových
i mezinárodních závodech.
Z novějších spolků může být zmíněna například Vestecká zvonička, založená v červenci 2005 ve Vestci; předsedou se stal Jan
Buchar. Sdružení si vytyčilo za své poslání ochranu přírody a krajiny, záchranu kulturních památek a zachování venkovských tradic;
tomu odpovídalo i pojmenování inspirované žulovou zvoničkou na
návsi. Podílelo se nejen na záchraně zvoničky a znovuzavěšení zvonu,
ale například i na výsadbě lipového stromořadí, obnově božích muk
či založení tradice stavění betlémů.
V roce 2012 byl založen i Klub vesteckých seniorů, který soustřeďuje téměř padesát místních seniorů. První předsedkyní se stala
paní Alena Dostálová. Po roce odstoupila a do funkce byla vystřídána paní Martou Belháčovou. Klub žije, rozrůstá se, každý měsíc
nabízí nějakou zajímavou akci. Alena Dostálová své aktivity, kromě
výtvarné kreativity, realizuje především ve sportu; od roku 1995 vede
pondělní cvičení žen.
147
Vedle spolkové činnosti se výrazem vestecké pospolitosti staly
i nejrůznější tradiční společenské akce – maškarní průvody, pálení
čarodějnic, ochotnická divadelní představení, pouťové a posvícenské
zábavy pořádané fotbalisty, hasičským sborem, nebo třeba mikulášské
nadílky či dětské dny. V mnoha případech byly v poválečné době založeny tradice ve Vestci zcela nové, které však vydržely až do dnešních
dní. Vyhlášený tak je zejména vestecký masopust, navazující na lidový
svátek, který se vždy slavil ve dnech předcházejících Popeleční středě.
Ve Vestci se tato obnovená tradice objevila v 60. letech minulého století. Z jednoho konce vsi na druhý se táhl vždy pestrý průvod masek, doprovázený dechovou kapelou Františka Hotového z Radějovic.
A kupodivu tato tradiční zábava českého venkova nebyla v té době
všude úplně obvyklou – a proto se vestecký masopust dostal dokonce
až do novin, Mladá fronta o něm dne 13. března 1963 napsala: „Veselý
maškarní průvod jde obcí, vpředu na voze se veze kapela a vyhrává
a za ní pestrý houf malých i velkých, vnuků i dědků. Umazaní a pomalovaní v tváři, rozpálení veselím.“ V tradičních masopustech se ve
Vestci pokračovalo i v letech sedmdesátých, nechme o nich promluvit paní Janu Trnkovou: „Již od nového roku si lidé vymýšleli, s jakou
maskou překvapí. Ti šikovnější si ji vytvořili sami, jiní si je půjčovali
a sháněli, kde se dalo. S masopustním karnevalem se začínalo u hospody U Klimešů. Na vyzdobeném žebřiňáku tam seděl pan Skřivan,
kočíroval před sebou pár koní. Za ním se na povoze usazovaly vyšnořené děti. Kolem vozu se houfovaly další maškary. Bujarý průvod
vyrazil na cestu obcí. Doprovázený říznou dechovkou Bóži Zemana
z Hodkovic se zastavoval u každého stavení, kde už stála nachystaná
hospodyňka se sladkými koblihami či jiným občerstvením. I když mráz
zalézal za nehty, krevní oběh byl vyhříván doušky kořalky. Když rozjařené procesí udělalo po Vestci jakési kolečko, zákonitě skončilo zase
U Klimešů, kde se večer v masopustním veselí pokračovalo taneční
zábavou. Hlavním organizátorem takových a ještě jiných akcí byla
předsedkyně MNV paní Lenka Mentlíková, která byla ve funkci v letech 1968 až 1975 a byla jakýmsi hnacím motorem. A proto vestečtí
občané na ni rádi vzpomínají.“ Další vlna pravidelných masopustů
začala na začátku nového tisíciletí. V letech 2006 a 2007 občanské
sdružení Vestecká zvonička uspořádalo pro místní děti v restauraci
U Klimešů karnevalové veselí s promenádou, tancem a soutěžemi.
148
Poté byla tradice opět na chvíli přerušena – a až 5. března 2011 masopust společně uspořádala kulturní komisi obce Vestec, TJ Viktorie
Vestec a vestečtí hasiči. Nevázané veselí začalo po dvanácté hodině.
Celková účast pak dosáhla téměř 500 lidí, z nichž nemalá část představovala krásné maškary. K průvodu vyhrávala živá dechovka, bujarý
dav budil respekt i u řidičů projíždějících po Vestecké ulici. Někteří
z nich se do akce zapojili zakoupením tradičního koblížku za symbolickou cenu. Končilo se znovu na hřišti, kde byly připraveny vepřové
hody a při tónech dechovky se hodovalo až do pozdních večerních hodin. Od té doby se masopust ve Vestci opět pořádá každoročně, těší se
stále většímu zájmu a patří mezi nejúspěšnější společenské akce roku.
A na závěr je třeba zmínit i jeden z hmatatelných výsledků vestecké vesnické sounáležitosti a vytváření či oživování tradic – stavění
Vesteckého betléma. Již před několika lety zde byla započata tradice
výroby betléma, který byl pak v době vánočních svátků vystavován na
Vestecké ulici. V roce 2013 na tuto akci navázalo pod záštitou kulturní
komise tvoření „obecního betlému“, o jehož výtvarnou stránku se postarala největší měrou místní amatérská umělkyně Alena Dostálová.
Hlavní myšlenkou vesteckého betléma bylo zasazení biblické scenérie do kulis staré Vestce, s návsí, zvoničkou a statky. A každý obyvatel
Vestce si mohl vyrobit vlastní figurku z modelovací hmoty. Zapojila se
i mateřská škola, kde děti pod vedením pedagogů vyrobily roztomilé
ovečky. Nově vytvořený Vestecký betlém byl pak vystaven u obecního
úřadu. Na tiché zimní ulici tak připomínal, že i v obci, během pár let
„nafouknuté“ o stovky nových obyvatel bez kořenů, může také vzniknout velká srdečnost, touha po pospolitosti a sousedském setkávání.
149
Z ASTAVENÍ ŠESTNÁCTÉ
Müllerovy vily
Možná jen málokdo ví, že slavná pražská Müllerova vila má ve
Vestci své dvě sestřičky – tedy pouze, co se jména týče. Müllerovy vily
stojí při Vídeňské ulici na Šátalce, naproti hypermarketu. Dnes se
jedná o dvě skoro totožné dvoupatrové budovy s mřížemi v oknech;
okolo na pozemcích zaujmou spíše než jejich architektura rozestavěné mohutné antény. Oba objekty byly postaveny ve třicátých letech
20. století bratry Müllerovými vedle jejich továrny na výrobu tlakových hadic pro automobily značky Aero. Přední z vil měl Josef Müller,
druhá patřila jeho bratru Václavovi. Vestečtí vzpomínali, jak u obou
vil parkovala dvě nejmodernější auta té doby – aerovky. Po německé
okupaci byla výroba v továrně přeorientována na součástky pro válečný průmysl a vyráběly se zde hadičky do leteckých motorů; ve výrobě zde tak mohlo být zaměstnáno i několik mladých lidí z Vestce,
kteří tak unikli totálnímu nasazení v Rajchu.
Po skončení války byli bratři Müllerové zatčeni a vyslýcháni pro
podezření z kolaborace s nacisty. Podle všeho jim ovšem aktivní spolupráce s okupanty, nad rámec plnění plánu výroby hadiček, nebyla dokázána, a tak museli být propuštěni. Záhy poté ale přišel únor 1948
a bývalí továrníci už nebyli kolaboranty, ale zase nepřátelé nových pořádků. Z pánů se vlastně téměř přes noc stali chuďasové, do jisté míry
odkázaní na pomoc bližních. Komunistický aparát oba soudil a vyměřil jim tři a půl roku vězení; zabavení vil a továrny bylo pochopitelně součástí této hry. Z vězení se vrátili oba bratři zkroušení, zdravotní stav Josefa Müllera se tam dokonce podstatně zhoršil, takže záhy
po propuštění zemřel. Továrničku využívala nějaký čas Kovovýroba
Vlašim, v šedesátých letech byl celý areál předán vojákům, kterým
slouží dodnes.
Původní vzhled Müllerových vil zcela zastřely pozdější přestavby, kdy
byl celý jejich areál včetně výrobní haly přeměněn na objekt sloužící
vojenským účelům. Telekomunikační věž v tomto místě pohledově
nahradila vesteckou „Eiffelovku“, zbořenou kousek výše u Perlovy vily.
150
151
Z ASTAVENÍ SEDMNÁCTÉ
Mariánská kaplička
Stačí k tomu jen pevný dech a běžecké boty. A pak ještě pár minut a člověk snadno doběhne přes vestecká pole a bující zástavbu sousední vsi Zdiměřice do jiných světů. Zmizí zemědělská krajina i řady
novodobých staveb. Za kamennou zdí jsou stále šlechtické časy s rybníčky, promenádami a starými stromy, které by mohly vyprávět nejeden příběh.
Na zpáteční cestě je třeba běžet okolo kapličky na okraji Zdiměřic,
chodívali k ní prý za starých časů Vestečtí za poutěmi. Každou druhou neděli v září. Kaplička je zasvěcena Panně Marii a nechal ji roku
1818 postavit Josef Doubek (psával se Daubek). Podle pověsti snad
coby vysloužilý voják sloužíval v obci Jesenice jako poslíček. A za války
prý měl udělat něco, co tížilo jeho svědomí. Jednou, když si takhle odpočíval u zdi průhonické obory a přemýšlel o minulosti, zjevila se mu
Panna Marie a vyzvala ho, aby jí postavil kapli, že právě tím utěší
svoji mysl. Vysloužilec byl prý ale chudý jako myška, a proto nechal
u Zdiměřic vystavět jen maličkou kapličku mezi čtyřmi lípami. Ale jeho
mysl skutečně došla klidu. Zpráva o zjevení Panny Marie utěšitelky
se rychle rozšířila a ke kapličce začali putovat lidé z okolí. A v roce
1858 byla původní kaplička přestavěna do dnešní podoby a na oltář
zde byla umístěna mariánská socha. Dodnes je to krásné místo s uklidňující náladou.
152
Chodívali Vestečtí kdysi tuze rádi na poutě k mariánské kapličce v loukách
u Zdimeřic, na samý okraj rozsáhlého průhonického parku. I dnes je to
místo zeleného pokoje a uklidnění mysli v přívalech bující civilizace.
153
Z ASTAVENÍ OSMNÁCTÉ
Křížek u rybníka
V zimě u Vesteckého rybníka. Za holými loukami se tyčily mohutné
hradby pražských paneláků; za zády tiché rybniční vody se žlutohnědým rákosím šustícím ve větru. Hranice dvou světů. Hranice města
a venkova; dvou fenoménů, které dnes ovšem ve Vestci značně prorůstají. Tichá chvíle u křížku za rybníkem navozuje náladu až jihočeskou.
Všichni kolemjdoucí si sedící na lavičce dobře prohlédnou, jestli do vsi
patří, nebo ne. Všichni pozdraví. Vestec si skutečně udržela velký díl
vesnické nálady. Alespoň u křížku za rybníkem, který – jak hlásá nápis
na podstavci – Na věčnou památku věnují obyvatelé Vestce LP. 2004.
Na počátku roku 2004 představila Barbora Bucharová ve
Vesteckých listech myšlenku obnovy žulových božích muk, která tehdy
ležela za rybníkem v rozvalinách. A pak šlo již vše velmi rychle. Do
dubna se konala sbírka mezi vesteckými sousedy; vybralo se více než
dvacet tisíc korun. Pak mohl být obnoven podstavec pod kříž. Již
26. června byl křížek slavnostně vysvěcen farářem P. Janem Krajlem na
novém místě – na křižovatce v blízkosti hostince U Klimešů. V odpoledních hodinách se zde sešli vestečtí občané, vyslechli barokní skladby
v provedení smyčcového tria Arco Collegium s Karlem Šedivým a nakonec slavnostně připili na zdařilé dílo.
V roce 2012 byla boží muka opět renovována a vrátila se na své
původní místo u staré cesty za rybníkem. Dnes tak u vody mezi duby,
lipkami a třešněmi ptáčnicemi kolemjdoucím nadějně hlásá: „Učiň
naši obec místem radosti a pokoje…“
„Učiň naši obec místem radosti a pokoje…“
154
155
Obsah
Milí Vestečáci Povídání o Vestci O poloze Vestce a charakteru okolní krajiny O vesteckých jménech a pojmenováních Z A S TAV E N Í P R V N Í Rybník – vestecký drahokam Vestecká příroda Z A S TAV E N Í D R U H É Studánka v polích Vestecká voda Z A S TAV E N Í T Ř E T Í Obecní pumpa Z A S TAV E N Í Č T V R T É Památník na Křížkách Vestec za časů urozených pánů Z A S TAV E N Í PÁT É Kostel svatého Prokopa v Hrnčířích Staré berní ruly a katastry vyprávějí Z A S TAV E N Í Š E S T É Pomník baronky Alsterlové Na prastaré silnici Z A S TAV E N Í S E D M É Vestecká náves Vestecké zemědělství Z A S TAV E N Í O S M É Mikulášův dům Vestecké živnosti Z A S TAV E N Í D E VÁT É Zvonička pod lipami Vestec za světové války a v Československé republice Z A S TAV E N Í D E S ÁT É Hospoda U Klimešů 2. světová válka ve Vestci Z A S TAV E N Í J E D E N Á C T É Jelínkova zahrada Od války až ke ztrátě samostatnosti Z A S TAV E N Í D VA N Á C T É „Eiffelovka“ u Perlovy vily Z A S TAV E N Í T Ř I N Á C T É Obecní úřad Vestec opět ožívá Jeden všední listopadový den ve Vestci 2000–2014: Vestecký rozvoj Z A S TAV E N É Č T R N Á C T É Stará škola v Hrnčířích Z A S TAV E N Í PAT N Á C T É Fotbalový stadion Vestecká pospolitost Z A S TAV E N Í Š E S T N Á C T É Müllerovy vily Z A S TAV E N Í S E D M N Á C T É Mariánská kaplička Z A S TAV E N Í O S M N Á C T É Křížek u rybníka Hlavní použité prameny 7
8
9
16
24
34
40
42
48
49
52
56
58
62
64
70
72
84
86
88
90
96
98
104
106
110
112
114
118
122
134
136
141
150
152
154
158
HLAVNÍ POUŽITÉ PR AMENY
Tato publikace si rozhodně nečiní nárok být přesnou a vyčerpávající historickou
monografií o dějinách obce Vestec. Kvůli značnému nedostatku archivních materiálů
byla vytvořena jako vyprávění o lidech a vesnici Vestec na základě nečetných
písemných pramenů či střípků v podobě vzpomínek zdejších obyvatel. Sloužit
má především k vnímání obecní historie a tradic; jako základ pro jejich další
zpřesňování a doplňování. Posloužit může také pro poučení a zábavu značného
množství nových obyvatel Vestce, kteří zdejší často překvapivě pestrou minulost
krajiny svého domova nemohli přirozeně poznat z vyprávění svých předků.
KOLEKTIV: Čechy. Díl XI – Rakovnicko, Slánsko
a Středočeské Meziříčí, Praha 1903.
SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen; statistischtopographisch
dargestellt, Zweiter Band. Bunzlauer Kreis, Praha 1834.
FEHRINGER, Michael: Topographisches Post-Lexicon
des Königreiches Böhmen, Vídeň 1877.
HRDINA, Josef Leopold: Povídky, obrázky a humoresky:
Drobné povídky, Díl 2, Praha 1893.
GLAFEY, Adamo Friderico: ANECDOTORUM S. R. J. HISTORIAM AC
JUS PUBLICUM ILLUSTRANTIUM COLLECTIO, Drážďany 1734.
PALACKÝ, František: Popis Králowstwí Českého, Praha 1848.
PODLAHA, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých
v Království českém od pravěku do XIX. století, díl XXVIII. –
Politický okres Vinohradský, Praha 1908.
PROFOUS, Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik,
původní význam a změny, Praha 1957.
SCHALLER, Jaroslaus: Neu verfertigtes CATASTRUM
des Königreichs Böhmen, Praha 1788.
SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království Českého, Praha 1882–1927.
SEDLÁČEK, August: Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách,
řeky, potoky, hory a lesy, Praha 1920.
ŠMILAUER, Vladimír: Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960.
RAIS, Karel: Politický a školní okres Vinohradský a paměti i rozvoj
národních jeho škol, Praha 1898.
158
Pro tvorbu textů byly dále využity (a v textu citovány) i další podklady.
Zejména Kronika obce Vestec (1927–1938 – kronikáři Josef Emil Dobiáš
a František Vojtěchovský) a 2003–2012 (kronikářka paní Blanka Pašková). Dobové
novinové články z periodik Mladá fronta Dnes, Národní politika a Pražský denník.
Podkladem pro tvorbu byly i články paní Blanky Paškové ve Vesteckých listech
a na www.vestec.cz; rukopisy paní Markéty Vysloužilové, Ing. Lucie Miovské,
PhD., a paní Jiřiny Králové, poskytnuté pro tvorbu knihy obcí Vestec. Dále pak
rukopis pana Vlastimila Vlasatého nazvaný Vestec u Prahy ve třicátých letech.
Dále byla využita i vestecká část Berní ruly vydaná knižně roku 1952; brožura 40 let
úpravny Želivka, kterou vydala společnost Veolia, a brožura o podniku Safina.
Citáty z díla Jakuba Demla v úvodu jsou z knihy Pozdrav z Tasova, Brno 2013.
Řada údajů byla čerpána také z map, zásadní jsou indikační skici stabilního
katastru (zejména listy území Vestec, Jesenice a Hrnčíře), mapy vojenského
mapování a ortofotomapy z leteckého snímkování roku 1953–2013. Využity byly
i údaje ze starých pohlednic, internetových stránek obcí Vestec a Jesenice, kostela
sv. Prokopa ve vsi Hrnčíře a údaje z internetové encyklopedie Wikipedia.
Tato publikace vznikla především díky píli, s níž se minulosti i současnosti obce
Vestec věnuje paní kronikářka Blanka Pašková (*1951 v Praze). S rodiči a se svou
starší sestrou prožila dětství v nedaleké Jesenici, odkud se v prosinci 1979 s manželem
a dětmi přestěhovala do Vestce. Od roku 1975 do roku 2012 pracovala v Thomayerově
nemocnici jako sestra specialistka na plicní klinice. Žije v rodinném domku nedaleko
Vesteckého rybníka. Zajímá se o historii a od roku 2003 vede kroniku obce Vestec.
159
Vestec
pov í dá n í o k r a j i n ě a l i dech
Vydala obec Vestec v roce 2014. Vydání první o 160 stranách.
K vydání připravilo Nakladatelství Petr Polda, s. r. o., Liberec.
Text: Marek Řeháček.
Zásadní textové podklady, úryvky a citace:
Blanka Pašková (citace, kapitola Jeden všední
listopadový den ve Vestci, Fotbalový stadion),
Lucie Miovská (citace kapitola Vestecká příroda),
Eleni Zíková (údaje v kapitole 2000–2014: Vestecký rozvoj).
Lektorovali: Blanka Pašková, Eleni Zíková.
Fotografie: Jan Pikous mladší, Blanka Pašková,
Eleni Zíková, archiv obce Vestec.
Kresby: Petr Ferdyš Polda.
Koncepce knihy: Jan Pikous mladší, Marek Řeháček.
Pohlednice a dobové materiály jsou z archivu obce Vestec
a Blanky Paškové (získané vesměs od obyvatel Vestce),
mapa na předsádce z archivu obce Vestec.
Reprodukce gruntovních knih na straně 54 a 60
pocházejí z fondu Státního oblastního archivu v Praze
Velkostatek Dolní Břežany, inv. č. 2741 a 2771.
Grafická úprava a sazba: Pavel Akrman & Pavel Černý, Liberec.
Jazyková úprava a korektury: Marek Sekyra.
Tisk a vazba: Tiskárna GRASPO Zlín, a. s.
W W W.V E S T E C .C Z