AIO 1/2016 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Acta Iuridica Olomucensia
Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research
2016 | Vol. 11 | No. 1
Téma čísla:
Kolektivní ochrana práv
Collective protection of rights
Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta
Palacký University in Olomouc. Czech Republic
Faculty of Law
Třikrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem
v Olomouci, Křížkovského 8, IČ 61989592.
Ročník XI, 2016, číslo 1. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. dubna 2016. Ev. č. period, tisku:
MK E 15579.
Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (3 řádná
čísla + supplementa): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné).
Předplatné na 2 roky (6 řádných čísel + supplementa): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk
každého čísla, poštovné a balné).
Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce
přijímá redakce.
Published three times a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov
ského 8, IdN 61989592.
Volume XI, 2016, Number 1. This number was issued in Olomouc in April 2016. Evidence
number of periodicals: MK E 15579.
Price 120 CZK. Subscription fee for 3 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for
6 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included.
Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická
fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká
republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.
Další informace na | Further information at:
http://acta.upol.cz/
Elektronicky archivováno | Archived electronically at:
Central and Eastern European Online Library
http://www.ceeol.com/
© Univerzita Palackého, 2016
ISSN 1801-0288 (Print)
ISSN 1805-9554 (Online)
Redakční rada | Editorial Board
Šéfredaktor | Editor in Chief:
JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D.
Členové RR | Members of Editorial Board:
JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. (Univerzita Karlova v Praze)
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. (Masarykova Univerzita, Brno)
doc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., LLM., MA (Univerzita Komenského
v Bratislavě)
doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. (Vysoká škola Danubius, Sládkovičovo)
doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci – emeritus)
prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci)
prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. (Masarykova Univerzita, Brno)
doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. (Trnavská univerzita)
prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. (Univerzita Karlova v Praze)
doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci)
prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. (Tallinn University of Technology)
doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. (Masarykova Univerzita, Brno)
prof. JUDr. Karel Marek, CSc. (Akademie STING, Brno)
prof. zw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki (University of Łódz)
doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. (Panevropská vysoká škola, Bratislava)
prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. (Univerzita Palackého v Olomouci)
Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz (University of Graz)
doc. et doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. (Univerzita Palackého v Olomouci)
prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. (Univerzita Palackého v Olomouci)
Obsah | Content
I. Kolektivní ochrana práv v ČR – současná právní úprava v jednotlivých
oblastech práva, v nichž mohou mít hromadné žaloby svůj význam,
včetně procesněprávní regulace
KOLEKTIVNÍ OCHRANA SOUKROMÝCH PRÁV: NÁHLED A KASUISTIKA............7
Ivo Telec
KOLEKTIVNÍ OCHRANA SPOTŘEBITELE.......................................................................15
Milan Hulmák
KOLEKTIVNÍ UPLATŇOVÁNÍ NÁROKŮ V AKCIONÁŘSKÝCH ŘÍZENÍCH............27
Petr Zima
MOŽNOST UPLATNĚNÍ HROMADNÝCH ŽALOB
PŘI OCHRANĚ KLIENTŮ FINANČNÍCH SLUŽEB..........................................................43
Michael Kohajda
REPREZENTATIVNÍ ŽALOBA V ČESKÉM CIVILNÍM PROCESU...............................51
Jana Petrov Křiváčková, Klára Hamuľáková
KOLEKTIVNÍ OCHRANA PRÁV A PROCESNÍ LEGITIMACE......................................61
Bohumil Dvořák
II. Kolektivní ochrana práv – zahraniční inspirační zdroje
HROMADNÁ ŽALOBA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE – STAV,
PERSPEKTÍVY, OČAKÁVANIA.............................................................................................69
Marek Števček
K PŘÍPADU WAL-MART STORES, INC. V. DUKES ET AL..............................................79
Renáta Šínová
HROMADNÁ ŽALOBA PODLE RAKOUSKÉHO PRÁVA................................................87
Jakub Vraník
VYBRANÉ ASPEKTY KOLEKTIVNÍ OCHRANY PRÁV
V DISKRIMINAČNÍCH PRACOVNĚPRÁVNÍCH SPORECH
PODLE VZORU USA................................................................................................................97
Petr Podrazil
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................109
Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................111
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Poslání a struktura časopisu
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým
periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci.
Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní
teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe.
AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku
všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce,
která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů
vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém
jazyce.
AIO jsou zařazeny na Seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů (peri
odik) vydávaných v České republice.
Kategorie přijímaných textů jsou:
Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo
anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo
kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky
– závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní
literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé
množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov
v jazyce práce a v anglickém jazyce.
Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující
individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní
teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem
reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem.
Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých,
slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa
na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace.
Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích,
konferencích a projektech.
© Palacký University, Olomouc, 2016. ISSN 1801-0288
5
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
The aim and structure of journal
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal
issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and
problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of
opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific
research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and
English language.
Publication Ethics rules of the AIO are based on the Best Practice Guidelines for
Journal Editors and Principles of Transparency and Best Practice in Scholarly
Publishing developed by the Committee on Publication Ethics (COPE).
Acta Iuridica Olomucensia has been included in the Czech index of scholarly
peer-reviewed journals by the Research and Development Council of the
Government of Czech Republic.
We accept the following categories of works:
Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English
language based on original research activity of author or team of authors, which
is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects
the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular
field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes
and contains the usual number of citations. Abstract and list of keywords in
language of article and in English is required mandatorily.
Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper
presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of
legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects
the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes.
Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech,
Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional
quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in
the particular legal field.
Information: This section contains information about past and future scientific
events, conferences and projects.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2016. ISSN 1801-0288
6
KOLEKTIVNÍ OCHRANA SOUKROMÝCH
PRÁV: NÁHLED A KASUISTIKA
Collective protection of private rights – introduction and selected case law
Ivo Telec
TELEC, Ivo. Kolektivní ochrana soukromých práv: náhled a kasuistika. Acta
Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 7–14.
Abstrakt: Článek se zabývá kolektivní ochranou soukromých práv. Pozornost je zaměře
na na civilní korporace chránící kolektivní zájmy spotřebitelů a hromadné žaloby podle
práva spotřebitelského. Autor se v závěru článku věnuje i konkrétnímu případu hromad
né civilní žaloby v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů.
Klíčová slova: kolektivní ochrana soukromých práv, hromadná žaloba, reprezentativní
řízení, skupinové řízení, ochrana spotřebitele.
Summary: The article deals with the collective protection of private rights. Attention is
focused on representative proceedings and collective consumer actions. The author of
the article also describes specific case regarding the protection of collective interests of
consumers.
Keywords: collective redress of private rights, class action, representative proceedings,
group proceedings, consumer protection.
1 Úvod
Kolektivní ochrana soukromých práv patří mezi základní civilistické i proce
sualistické právní otázky snad všude na světě. Nejinak je tomu i u nás. Mluvíme
zde jednak o soukromém subjektivním právu reprezentace vybaveného urči
tými nároky (a potažmo i žalobami), jakož i o skupinově (hromadně) uplatněných nárocích (a žalobách) více nárokovatelů. Oba případy nejsou právně
ani věcně shodné. V českém právu se můžeme setkat s oběma způsoby ochrany
subjektivních soukromých práv, ačkoli se tak děje jen kuse a notně kasuisticky.
Dosud nám chybí ucelená úprava, zejména po stránce procesní.
Při veškerých dalších právně politických úvahách musíme rozlišit obě
navzájem různorodé skupiny případů. To znamená výkon práva reprezentace,
na jedné straně, a „pouhé“ skupinové (či hromadné) uplatnění jinak samostat
ných právních nároků. Obojí nelze směšovat.
Následující řádky obsahují letmý pohled do kolektivní ochrany některých
práv. Připojen je poukaz na jeden z prvních historických případů soudního
uplatnění kolektivní ochrany práv podle práva proti nekalé soutěži (a vůbec
podle jakéhokoli práva) po roce 1989, resp. po roce 1991, kdy byla přijata pří
slušná dobová úprava obchodním zákoníkem.
7
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
2 Civilní korporace chránící kolektivní zájmy spotřebitelů a hromadné
žaloby podle práva spotřebitelského1
Občanská společnost vyznačující se výkonem svobody a názorovou mnoho
stranností a otevřeností, jakož i svobodným trhem, vyžaduje ke svému řádné
mu fungování občanskou aktivitu a iniciativu. Tyto vlastnosti naplňují i různé
spolky, soukromoprávní korporace, typu advocacy, jejichž účelem je uplatňování
ochrany kolektivních zájmů určitých skupin obyvatelstva, mezi něž patří i spo
třebitelé.
Působení civilních korporací, které právně chrání určité kolektivní zájmy je
ospravedlněno nutností vyvážení přinejmenším potencionálně odlišných nebo
až protichůdných majetkových či osobních zájmů určitých skupin, s jejichž
uplatňováním se můžeme setkávat na hospodářském trhu i jinde ve společen
ských poměrech.
Současná právní forma těchto právnických osob soukromého práva bývá
obvykle spolková podle občanského zákoníku.
Zákon o ochraně spotřebitele přiznává aktivní věcnou legitimaci (a potaž
mo tedy i procesní způsobilost), pokud jde o uplatnění civilního nároku zdržovacího, jímž je vybaveno subjektivní soukromé spotřebitelské právo, a to
zvláštnímu okruhu právnických osob. Tyto právnické osoby sice sami nemají
soukromoprávní postavení spotřebitelské, nicméně jsou zákonem, resp. subjek
tivním právem reprezentace zástupně povolány k ochraně kolektivních spotře
bitelských zájmů. A to přesto, že tyto právnické osoby samy žádná subjektivní
spotřebitelská práva nemají, protože jim ani nepřísluší soukromoprávní postave
ní (civilní status) spotřebitele ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. Jedná se
o následující skupinu právnických osob:
a) soukromoprávní korporace včetně „profesních organizací“, jež mají
oprávněný zájem na tom, aby subjektivní spotřebitelská práva nebyla
ohrožována ani porušována, přičemž soukromoprávní „oprávněnost“
zájmu má právně hodnotící význam, jehož právní posouzení (kvalifika
ce) odvisí obvykle od účelu, k němuž byly tyto právnické osoby založeny,
anebo od toho, které profesní osoby jsou v nich spolčeny a k čemu; viz
organizace profesní,
b) právnická osoba zapsaná ve veřejném a veřejnoprávním seznamu
oprávněných osob (osob aktivně legitimovaných ke zdržovací, zápůrčí,
žalobě) ve prospěch ochrany kolektivních spotřebitelských zájmů. Dotče
ný úřední seznam vede Evropská komise a je zveřejňován v Úředním
věstníku EU. Návrh na zápis příslušné právnické osoby za Českou repub
1 Autor dílem vychází ze svého článku Duševní vlastnictví a ochrana spotřebitele. Právní roz
hledy, 20, 2012, č. 18, s. 619–625. Pro jiný okruh čtenářů viz Průmyslové vlastnictví, 23,
2013, č. 6, s. 197–209.
8
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
liku podává Evropské komisi české Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Navržení k zápisu do tohoto úředního evropského seznamu je právně
nárokové při splnění předpokladů založení v souladu s českým práv
ním řádem, aktivního působení při ochraně spotřebitelů po dobu ale
spoň dvou let, nezávislosti a neziskovosti a při vypořádání veškerých
finančních závazků vůči českému státu, např. závazků daňových apod.
„Neziskovostí“ nutno rozumět jednak založení k nevýdělečnému účelu, protože uplatňování zdržovacích nároků touto zástupnou osobou
nesmí sledovat její výdělečné cíle, jednak „neziskovost“ znamená statusové omezení právního jednání této právnické osoby v tom smyslu, že,
je-li zisk dosažen, např. příjmem z členských příspěvků nebo z vydání
právně osvětové knihy na poli spotřebitelském, nesmí být zisk rozdělen
členům nebo společníkům této právnické osoby, nýbrž musí být pone
chán v této právnické osobě k použití pro další činnost, k jejímuž účelu
byla založena, anebo může být použit k úhradě nákladů na rozumnou
správu této právnické osoby.
Zápůrčí žaloby shora jmenovaných právnických osob mají procesněprávní
povahu hromadných žalob v kolektivním spotřebitelském zájmu; viz pro
cesněprávní pojem class action nebo representative action pramenící původně
v USA; srov. též starý římskoprávní pojem actio popularis. Ze zákonodárství
USA si můžeme také připomenout Class Action Fairness Act z roku 2005.
Pokud jde o subjektivní soukromé právo reprezentace shora jmenovaných
právnických osob, vybavené zdržovacím nárokem, od něhož se odvíjí hro
madná žalobní aktivní legitimace, můžeme je právně porovnat se soukromým
subjektivním právem reprezentace odborových organizací, které jako civilní
(zaměstnanecké) korporace svého druhu, upravené zejména občanským zákoní
kem, slouží k ochraně kolektivních zaměstnaneckých zájmů, a jež proto zastupu
jí zaměstnance bez ohledu na to, jsou-li jejich členy. Možnost podání hromadné
žaloby přitom nevylučuje individuální uplatnění žalobního nároku postiženým
jednotlivcem.
Soukromé právo reprezentace (zástupčí právo) a nároky z něj vyplývají
cí, jakož i hromadné žalobní legitimace s tím spojené, známe v českém právu
i z oboru práva průmyslového vlastnictví, práva odrůdového a právní ochrany
před nekalou soutěží.
K tomu, aby bylo zabráněno eventuální hrozbě zneužití práva reprezentace
například podáváním šikanózních nebo až vyděračských hromadných žalob či
hromadných žalob směřujících k nabývání práv na náhradu nákladů řízení bez
úmyslu poctivě se zaobírat podstatou sporu, byly ve světě, zejména v USA, vypra
covány ukazatele řádnosti žalobního uplatnění příslušného nároku (výkonu
práva reprezentace), resp. hlediska právnosti. Při jejich nedostatku lze mít u nás
důvodné pochyby o tom, zda nedošlo ke zneužití práva reprezentace na úkor
9
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
žalovaného. Podrobnostmi se zde nezabýváme, neboť tato otázka již překračuje
účel tohoto příspěvku. Federální procesní právo USA (Federal Rules of Civil Procedure) výslovně upravuje předpoklady podání hromadné žaloby (Rule 23). Pro
naše účely bychom mohli na základě těchto zobecnělých a zmezinárodnělých
legálních zahraničních znaků zmínit kupříkladu následující obecně známé rysy
hromadné žaloby:
a) obecná běžnost (všeobecnost) výskytu protiprávního jevu, proti němuž
má být hromadnou žalobou zasaženo (commonality),
b)přiměřenost zásahu hromadnou žalobou (adequacy); srov. zásadu (test)
rozumnosti se zřetelem k legitimnímu cíli, jehož má být hromadnou
žalobou dosaženo, a při zohlednění, zda téhož nebo srovnatelného legi
timního cíle nelze dosáhnout šetrněji nebo i jen žalobou jednotlivou,
c)hromadnost (četnost) výskytu protiprávního jevu (numerosity), která
může do jisté míry souviset i se soustavností či dlouhodobostí protipráv
ního jednání,
d)příznačnost určitého protiprávního jednání (typicality), protože hro
madná žaloba si svým účelem nemá všímat jevů nahodilých či okrajo
vých, byť by byly protiprávní.
K tomu lze přidat též právní posouzení, zda uplatnění hromadné žaloby
namísto eventuální žaloby jednotlivé je přednostnější (účelnější) z hlediska
dosažení nápravy. A dále též to, zda hromadnost či obecnost případu převažuje
co do jeho rysů nad skutkovými zvláštnostmi týkajícími se konkrétních ohro
žení nebo porušení práv jednotlivců.
V českém právním prostředí lze na výše popsané znaky řádného výkonu sou
kromého práva reprezentace hromadnou žalobou nahlížet poměrně volněji či
méně přísně, protože český civilní proces nestanoví pro projednávání hromad
ných žalob žádný zvláštní, a to ani výhodnější, procesní režim, což platí i pro
právo soudně poplatkové.
Otázka event. zneužití práva reprezentace je věcí soudcovského posouzení, při kterém lze orientačně přihlédnout i k zahraničním zákonodárným nebo
soudcovským zkušenostem na tomto poli, jakož i k názoru právní nauky. Nepře
hlédnutelnou roli přitom sehrává uplatnění soukromoprávní zásady poctivosti
(slušnosti), která se projevuje i v tom, že k výkonu soukromého práva repre
zentace formou podání hromadné žaloby musí přicházet spíše až jako ultima
ratio. Na druhou stranu ale nelze nevidět, že hromadné žaloby patří mezi dovolené právně ochranné prostředky, jejichž legitimitu stát všeobecně uznává, byť
podle českého práva jen ve výslovně, zvlášť, dovolených případech. Zároveň
mohou být tyto žaloby též psychologicky účinné.
10
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
3 Případ z nekalosoutěžní praxe2
Povězme si právní příběh, který se u nás stal před 22 lety, roku 1994, a v němž
autor příspěvku působil jako advokát žalobce. Myslím, že tento případ byl výra
zem proměny právního myšlení i jednání u nás. Stojí proto za pozornost se
k němu vrátit.
Jednou z prvních hromadných civilních žalob u nás po roce 1989 byla hro
madná žaloba z roku 1994 v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu
spotřebitelů. V našem případě zájmu televizních diváků. Stalo se tak pár let
po zavedení zástupné aktivní věcné legitimace určitých právnických osob ještě
československou právní úpravou proti nekalé soutěži z konce roku 1991. Žalobní
legitimace vyplývala ze soukromého subjektivního práva reprezentace.
Hromadnou žalobu podal dnes již zaniklý brněnský Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů, který měl dobovou právní formu občanského sdružení
podle tehdejší právní úpravy. Žalobce touto žalobou uplatnil zdržovací sou
kromoprávní nárok v civilní věci nekalé soutěže, směřující k zákazu zařazování
reklam do vysílaných televizních pořadů na televizní stanici Nova, což bylo teh
dy zákonem zakázáno.
Jedná se o civilní případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET
21, spol. s. r. o., vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm
145/94.
Podle vysílacího zákona z roku 1991, ve znění platném ještě v prvních měsí
cích roku 1995, bylo možné řadit reklamy jen mezi jednotlivé pořady s výjimkou
pořadů složených nebo určitých pořadů obsahujících přestávky.
Popsaný právní stav sledoval zachování vyšší televizní kultury před vlivem
komercializace a konsumerismu. Současně nepůsobil proti televizní reklamě jako
takové, jen ji vykazoval do určitých mezí. Zakázané vkládání reklam do vysíla
ných pořadů bylo možno právně kvalifikovat jako nekalou praktiku spočívají
cí v protiprávním, a zároveň nadměrném, obtěžování televizních diváků jako
dotčené skupiny obyvatelstva na základě mnohočetně opakovaného porušování
vysílacího zákona z oboru veřejného práva. Obecně vzato, nekalá soutěž může
(a mohla i tehdy) spočívat v porušování veřejnoprávního předpisu týkajícího se
hospodářské činnosti, čímž by soutěžitel mohl dosahovat neoprávněné soutěžní
výhody. Divák přitom mohl legitimně očekávat, že platný právní řád jeho státu
bude dodržován. Navíc se jednalo o již nový, popřevratový, předpis z doby svo
body z podzimu roku 1991, tedy z doby „plné očekávání“.
Otevřenou hospodářskou otázkou ovšem mohla být (a může být dodnes)
výnosnost soukromého televizního vysílání, jestliže bylo zákonem zakázáno pro
kládat vysílané pořady reklamami, které mohly být vkládány zásadně jen mezi
2 Viz autorův příspěvek Případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol.
s r. o. Průmyslové vlastnictví, 22, 2012, č. 4, s. 135–138.
11
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
pořady. Tento právní stav mohl eventuálně vést k menšímu počtu odvysílaných
reklam, a tudíž i k menším výnosům z úplatně poskytovaného vysílacího času,
resp. z televizního vysílání samého. Navazující otázka spočívala (a teoreticky
spočívá dodnes) v tom, zda by takovéto legální vymezení reklam mělo likvidač
ní nebo jinak podstatný vliv na hospodářskou možnost samotného televizního
vysílání financovaného ze soukromých zdrojů. Nejedná se však jen o hospodář
ství, ale též o kulturu. K žádnému poměření věci ale nedošlo.
V průběhu zmíněného civilního procesu v roce 1995 totiž došlo k legální
úpravě regulace reklamy, která rovněž změnila zákon o provozování rozhlasové
ho a televizního vysílání tak, že do budoucna legalizovala dosavadní protiprávní
zařazování reklam přímo do pořadů. Hromadnou žalobu proto nezbylo nežli
vzít zpět ještě před prvním jednáním ve věci; řízení tudíž bylo soudem zastave
no. Odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze se týkalo jen výroku o náhra
dě nákladů řízení, k níž byl žalobce nalézacím soudem odsouzen, a která spočí
vala v náhradě nákladů právního zastoupení žalovaného. Žalobce, odvolatel, měl
za to, že za nastalých objektivních okolností změny zákona neměl být odsouzen
k náhradě těchto nákladů, jejichž výše byla nicméně malá. Odvolací soud však
potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a odvolání tak nevyhověl.
V civilním řízení, pokud by bylo pokračovalo, by bylo nutno zodpovědět
předběžnou otázku, o níž byly důvodné pochyby, kdo byl vlastně provozova
telem důležitého, celoplošného (celostátního) televizního vysílání na televizní
stanici Nova, když žalován byl držitel veřejnoprávní „licence“ (rozuměno státní
koncese) k tomuto celoplošnému vysílání (č. licence 001/1993), tj. obchodní kor
porace CET 21 spol. s. r. o., která měla v předmětu podnikání zahrnutou „tvorbu,
realizaci a vysílaná rozhlasových a televizních programů“.
Ke skutečnému provozování tohoto televizního vysílání se ale i v titulcích
vysílaných pořadů hlásila třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol.
s. r. o., která tehdy měla ve svém předmětu podnikání zase zapsané „celoplošné
televizní vysílání“ podle citované veřejnoprávní licence, jež ale byla státem udě
lena žalovanému, jenž patřil pouze mezi společníky této třetí osoby. Sama veřej
noprávní licence (koncese) coby individuální správní akt přitom byla nepře
voditelná (neobchodovatelná). Dodejme jen, že obsah tohoto dodnes značně
sledovaného televizního vysílání byl objektivně způsobilý podstatnou měrou
ovlivňovat veřejné mínění, obecný vkus diváků i veřejnou morálku. Stejně jako
i hospodářský stav vysílacího trhu.
Zmíněná třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., dnes již
zaniklá s likvidací, však na druhé straně, vůči orgánu veřejné moci, státní Radě
České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupovala jen jako „servis
ní organizace“ držitele státní koncese, tj. žalované společnosti CET 21, spol. s r. o.
Na okraj a pro dokreslení podivné situace, co se ochranných známek
ve známkově řadě „nova“ týče, tak jejich přihlašovatelem a vlastníkem byla ona
12
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
nekalosoutěžně žalovaná korporace CET 21, spol. s r. o.; viz např. slovní čes
kou ochrannou známku ve znění „ZPRÁVY NOVA TV“ (č. zápisu 187646A)
s právem přednosti od dne 14. 12. 1993, zapsanou pro televizní vysílání pořadů,
anebo kombinovanou, slovní a obrazovou, ochrannou známku obsahující slovo
„nova“ ve zvláštní grafické úpravě písmene „o“, k níž se váže právo přednosti ode
dne 25. 1. 1995 (č. zápisu 193772A), a to pro stejný druh služby. Některé ochran
né známky ve známkové řadě „nova“ sice přihlásila společnost CET 21, spol. s r.
o., avšak následně, poté, co byly zapsány, je tato společnost převedla na Českou
nezávislou televizní společnost, spol. s. r. o., aby nakonec zase skončily v rukou
jejich původního vlastníka.
Od věci nebyla ani jiná stránka případu.
Totiž to, že ona třetí osoba vlastním jménem uzavírala autorskoprávní smlou
vy týkající se vytvoření nebo vysílání televizních pořadů či jiných děl, přestože
jí chybělo veřejnoprávní oprávnění k provozování televizního vysílání, jež pro
takové případy vyžadoval tehdejší autorský zákon z roku 1965 pro nabyvatele
relativního autorského práva k šíření díla. Nebylo zcela jasné, zda ona třetí oso
ba, „servisní organizace“, nabývá práva vlastním jménem pro sebe, anebo pro
jiného (držitele veřejnoprávního povolení k vysílání).
Legální příkaz, aby právo k užití díla nesměl nabýt nikdo jiný nežli osoba
oprávněná k patřičnému šíření díla podle předpisů veřejného práva, sledoval
zásadu odbornosti (profesionality) nabyvatele práva šířit umělecké dílo, a to
v zájmu autorově. Nutno ovšem říci, že se tak dělo hojně formalisticky a admi
nistrativně-direktivně.
Československý autorský zákon z roku 1965, převzatý na konci roku 1992
do českého práva s účinností od roku 1993, byl pojat značně státně paternalistic
ky. Zákon se i tímto způsobem pokoušel chránit autora coby potencionálně slabší
smluvní stranu, která neměla být vystavena nebezpečí možného ohrožení jejích
absolutních autorských práv neodborným výkonem autorskoprávního oprávně
ní k šíření díla jeho nabyvatelem. Odbornost, zásada profesionality, která jinak
má v soukromém právu své místo, ovšem byla formálně vztažena k držení veřej
noprávního oprávnění, což bylo projevem přecenění administrativně-direktiv
ního státního řízení soukromých majetkových poměrů, které tehdy přetrvávalo
v zákonné úpravě z doby předchozího panství komunistů. Toto politické panství
se vyznačovalo, krom jiného, výrazným státně ochranářským vztahem k uměl
cům a vědcům a k jejich tvůrčí činnosti a jejím výsledkům. Pakliže se ovšem tyto
výsledky či lidé se svými postoji nedostali do zjevného rozporu se státní kulturní
politikou, založenou na „vědeckém světovém názoru“, marxismu-leninismu.
Zmíněný autorskoprávní problém (a problém „dvou osob“) byl znám i státní
Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, která ale žádné právní
kroky v tomto směru nepodnikla, resp. záhy je ukončila.
13
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Jak jsme si již ale řekli, tyto ani další právně podstatné otázky, např. nekalosou
těžní postavení televizního diváka jako spotřebitele, již nebylo možné v civilním
řízení vyjasnit, protože v jeho průběhu došlo ke změně zákonodárných poměrů.
Pochyby týkající se osoby provozovatele zmíněného televizního vysílání tímto
případem ale neskončily. Později měly podobné otázky, vztahující se i k nečin
nosti státní Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, nemalý vliv
na výsledek mezinárodní arbitráže, vedené podle mezinárodního práva zahranič
ní osobou proti Česku ve věci ochrany zahraniční investice do televizního vysílá
ní. Česko spor prohrálo a bylo odsouzeno k zaplacení vysoké částky kolem 10,5
miliardy Kč. Z případu se stal i politický problém.
Zda by popsaný civilní spor o zařazování reklam do vysílaných televizních
pořadů nepřímo pomohl k rozpletení širších majetkoprávních otázek, které se
rýsovaly v pozadí sporu, nevíme. Podle všeho by se však podobné otázky dostaly
na pořad jednání soudu. Nelze proto vyloučit, že obsah soudního spisu či soud
ní zodpovězení některých předběžných otázek a vyjasnění pasivní legitimace by
mohlo být přinejmenším nepřímo využito i v pozdější mezinárodní arbitráži.
Otázka vkládání reklam do televizního vysílání se stala aktuální i později.
Mám na mysli současný zákaz zvýšení hladiny hlučnosti vložených televiz
ních reklam v porovnání se zvukovou hladinou běžného vysílání; např. filmu jako
takového. Tento sluchem seznatelný reklamní nešvar, i v některých cizích státech
zakázaný k ochraně diváka, sleduje upoutání divákovy pozornosti, jeho „probu
zení“ a přitažení ke smyslovému působení reklamy na lidské vědomí. Do určité
míry se ale jedná o „smyslové násilí“ na divákově duši, na jeho duševní pohodě,
za účelem vlastního zisku.
Divácky svépomocné dočasné vypínání televizního vysílání a jeho opětovné
zapínání či tlumení a opětovné zvyšování zvukové hladiny vysílání není systémo
vým řešením, protože nejde po podstatě věci ani si nevšímá objektivního zájmu
spotřebitele, bez něhož by nebylo co, komu vysílat. „Ať si nějak divák poradí, když
se mu to nelíbí…“.
Důvodné pochybnosti o právnosti tohoto reklamního postupu byly proto
dány. Alternativou, která by byla šetrnější nežli podání hromadné žaloby, by byla
„etická samoregulace“ na straně televizního vysílatele, který hraje „silovou hru“
s divákem, a apelování veřejnosti na jeho zdravý rozum. Jiná cesta by spočívala
ve změně zákona. Nakonec, o mnoho let později, byla zvolena alespoň částeč
ná zákonodárně-politická cesta, která omezila alespoň hlukovou úroveň reklam,
resp. je stanovila do srovnatelsných, nevybočujících, mezí.
prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
email: [email protected]
14
KOLEKTIVNÍ OCHRANA SPOTŘEBITELE1
Collective consumer protection
Milan Hulmák
HULMÁK, Milan. Kolektivní ochrana spotřebitele. Acta Iuridica Olomucensia,
2016, Vol. 11, No. 1, s. 15–26.
Abstrakt: Autor se v příspěvku zabývá současným stavem právní úpravy kolektivních
prostředků ochrany spotřebitele v České republice a nastiňuje možné změny této úpravy.
Klíčová slova: Kolektivní ochrana práv, spotřebitelské smlouvy, reprezentativní žaloba,
aktivní legitimace
Summary: The author in this paper focuses on the current state of legal regulation of
collective consumer protection in the Czech Republic and outlines possible changes to
this regulation.
Keywords: Collective redress, consumer contracts, representative action, locus standi
1 Úvod
Vztahy spotřebitelů a podnikatelů mají své zvláštnosti. Vychází se z toho, že
na jedné straně stojí slabí spotřebitelé a na druhé straně diktující podnikatelé.
Jde o vztahy, jejichž obsah je standardizován pro větší množství subjektů. Před
mětem bývají často nižší částky. Tyto vlastnosti vymezují prostor vhodný pro
uplatnění kolektivních nástrojů ochrany. Zatímco samotný spotřebitel by s ohle
dem na předmět sporu právo neuplatňoval, při kolektivním uplatnění je dán
spotřebitelům prostor spojit své nároky, stát se rovnocenným soupeřem a účinně
ochránit svá práva.
Účel regulace kolektivní ochrany není však pouhé posílení jedné strany
a zajištění dodržování práva. Smyslem je i vyřešení většího množství sporů pro
cesně efektivně a konzistentně v rámci jednoho řízení. Zároveň musí právní
úprava obsahovat překážky bránící jejímu zneužití, ať už proti druhé straně nebo
ze strany zástupců vůči spotřebitelům.
Tento příspěvek obsahuje krátké zamyšlení nad současným stavem právní
úpravy kolektivních prostředků ochrany spotřebitele v České republice a mož
nými změnami této úpravy.2
1 Příspěvek byl napsán s podporou projektu APVV-0518-11 „Ingerencia súdov do súkrom
noprávnych zmlúv“
2 Starší (rok 2011) přehled situace v jednotlivých zemích je dostupný na http://globalclassac
tions.stanford.edu. [cit. 30. 12. 2015]]. Aktuálnější je pak dostupný na http://www.collecti
veredress.org [cit. 30. 12. 2015].
15
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
2 Stávající právní úprava a její problémy
Výhody společného uplatňování práv spotřebitelů jako posílení vyjednávací
pozice a minimalizace nákladů jsou zjevné. To platí též o zájmu takové spory
zastupovat. Nelze se proto divit snahám o jejich využití, a to přestože zde obecná
úprava chybí. Institut společenství žalobců takový postup do určité míry umož
ňuje (§ 91 OSŘ). Je možné využít i rakouského modelu v podobě postoupení
pohledávek spotřebiteli na třetí osobu, např. právnickou osobu určenou k ochra
ně zájmů spotřebitele.3
Řada zákazníků cestovní kanceláří uplatňuje svá práva ze smluv o poskyt
nutí zájezdu společně. Podobně postupují poškození při dopravních nehodách.
Všeobecně známou se stala iniciativa ohledně bankovních poplatků za správu
úvěrů.4 Vznikají dokonce specializované aplikace k vyhledávání těchto sporů.5
Absence obecné úpravy kolektivních prostředků však také odhaluje negati
va. Subjekty, o jejichž práva jde, jsou účastníky řízení, jejich počet nepřekračuje
desítky subjektů. Společné bývá právní zastoupení. Má proto svůj význam pouze
do té doby, dokud jsou zastoupení účastníci ve shodě. Jinak se stává řízení těž
kopádným. Jsou to také tito účastníci, kdo nese veškeré negativní následky tako
vého řízení. Rozpadnutí kolektivní ochrany do řady řízení ukázalo nejednotný
postup soudů v řadě základních otázek.6 Na druhou stranu, přestože probíhalo
více samostatných řízení, rozhodnutí v jednotlivé kauze mělo dopady na vyříze
ní ostatních věcí.
2.1 Žaloby podle § 25 OchrSpotř a § 2989 ObčZ
Současná úprava ochrany spotřebitele nabízí pouze několik nástrojů, které
se kolektivní ochraně podobají. Umožňují v rámci jednoho řízení odstranit vel
ké množství sporů. Nejde však o prosazení individuálních nároků jednotlivých
spotřebitelů, ale spíše prosazení abstraktní obecné kontroly v zájmu spotřebitel
stva jako celku.
To se projevuje v omezení možnosti žalovat na zdržení se protiprávního
jednání nebo odstranění závadného stavu. Podle § 2989 ObčZ může právnická
osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků uplatnit právo, aby se
rušitel zdržel nekalosoutěžního jednání nebo aby odstranil závady stav. Podobně
podle § 25 odst. 2 OchrSpotř mohou vybrané v tomto ustanovení specifikované
subjekty podat žalobu na zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv
3 The Report II on Collective Redress, s. 6. Dostupné na http://www.collectiveredress.org/
documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015].
4 Iniciativ bylo několik, např. www.poplatkyzpet.cz, www.bankovni-poplatky.cz.
5 Např. www.hromadnezaloby.cz [cit. 30. 12. 2015].
6 Srov. Bartoň, D., Toman, P. Spor o bankovní poplatky z pohledu základních procesních
principů. Dostupné na http://www.bulletin-advokacie.cz/spor-o-bankovni-poplatky-z
-pohledu-zakladnich-procesnich-principu?browser=full [cit. 30. 12. 2015].
16
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
spotřebitelů. V prvním případě jde o historickou úpravu (již § 54 odst. 1 ObchZ
v původním znění).7 V druhém případě jde o provedení směrnice 2009/22/ES
o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů.8
Obě úpravy se liší z hlediska vymezení aktivně legitimovaných subjektů
i z hlediska možných nároků. Žaloba podle § 25 odst. 2 OchrSpotř míří v zása
dě na zdržení se používání nepřiměřených obchodních ujednání nebo nekalých
obchodních praktik, není zde žádný odstraňovací nárok.9 V každém případě
zájmem spotřebitelů je primárně plnění druhé strany, což význam uvedených
žalob značně snižuje.
Zajímavé přitom je, že praxe zřejmě postupy podle § 25 odst. 2 OchrSpotř
a podle dřívějšího § 54 odst. 1 ObchZ směšovala, na jedné straně omezením
aktivní legitimace, na druhé straně založením zvláštní věcné příslušnosti (žaloby
podané podle § 25 odst. 2 OchrSpotř byly posouzeny jako žaloby podle § 54 odst.
1 ObchZ).10 Již výše (pozn. pod čarou č. 8) bylo ukázáno, že z hlediska předpisů
EU na ochranu spotřebitele a v jejich rozsahu by skutečně měla být aktivní legi
timace vymezena jednotně.
Zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv
spotřebitelů zakládá překážku věci zahájené, když není možné, aby proti témuž
žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadu
jících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky (§ 83 odst. 2 písm. b) OSŘ). Je
přitom zajímavé, že tato překážka je založena ohledně žalob podle § 25 odst. 2
OchrSpotř.11 Pro žaloby podle § 2989 ObčZ se však dovozuje totéž obecně podle
§ 83 odst. 2 písm. a) OSŘ.
Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto v těchto věcech je
pak závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti
žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu (§ 159 odst. 2 OSŘ).
Není tedy nutné vstupovat do řízení.
7 V § 54 odst. 1 ObchZ šlo však o právnickou osobu oprávněnou hájit zájmy spotřebitelů,
kdežto zde jde o šířeji zákazníky.
8 Zajímavé je, že úprava v § 2989 je také vnímána jako provedení směrnice 98/27/ES o žalo
bách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (Ondrejová, D. in Hulmák,
M., a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář.
1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1852). Tato směrnice totiž byla nahrazena a zrušena
právě směrnicí 2009/22/ES provedenou primárně v § 25 OchrSpotř.
9 Rozsah aplikace směrnice je širší, jak vyplývá z její přílohy č. I, kde jsou uvedeny i další
směrnice v oblasti ochrany spotřebitele. Zdržovací nároky však budou v těchto dalších
případech méně frekventované.
10 Srov. usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 1083/12-1 ve spojení s usnesením NS sp. zn. 33 Cdo
998/2011.
11 Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, s. 550.
17
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Může být přitom otázkou, nakolik uvedená rozhodnutí mají být závazná
i ve vztahu k případům, kdy dochází k posouzení stejné věci jako předběžné
otázky (např. nedovolenost určitého ujednání při žalobě na plnění). Nepochyb
ně je nutné k takovému rozhodnutí přihlédnout, vypořádat se s ním, nelze však
přehlédnout, že dochází k posouzení na základě různých kritérií.12
Ať už jde o žaloby podle § 25 odst. 2 OchrSpotř, nebo podle § 2989 ObčZ
(nebo předchozí právní úpravy), jde o výjimečně používaný prostředek ochrany
práv spotřebitelů.13 V praxi samotní spotřebitelé nežalují na zdržení se používání
určitých ujednání, nekalých obchodních praktik či nekalosoutěžního jednání.
Domáhají se zejména plnění peněžitých dluhů.
Zvýhodnění spotřebitele při uplatnění jeho práv může být zajištěno i dalšími
prostředky, např. založením domněnek (např. § 2989 odst. 2 ObčZ). V oblasti
českého procesního práva je však těchto zvláštních pravidel minimum.
3 Doporučení Komise a jeho provedení
V rámci Evropské unie bylo k posílení kolektivních ochrany spotřebitele
přijato doporučení Komise 2013/396/EU ze dne 11. června 2013 o společných
zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání
a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných
právem Unie (2013/396/EU) (dále jen „Doporučení“).14 V listopadu 2014 pak
byla již zveřejněna zpráva o implementaci uvedeného doporučení v některých
zemích.15 Stranou našich úvah zde necháváme přijaté zvláštní úpravy k ochraně
spotřebitelů16 nebo pro případ porušování pravidel hospodářské soutěže.17
12 Srov. § 1812 a 1813 ObčZ a rozdílná kritéria při abstraktní a konkrétní kontrole smluvních
ujednání.
13 Např. již zmíněné usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 998/2011. Historicky pak zřejmě rozsudek
NS sp. zn. 33 Cdo 1956/2007.
14 Doporučení navazuje již na dřívější dokumenty EU věnující se kolektivních ochraně, např.
Zelenou knihu o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pra
videl (KOM(2005) 672, 19.12.2005), Zelenou knihu o kolektivním odškodnění spotřebite
lů (KOM(2008) 794, 27.11.2008), usnesení „Směrem k soudržnému evropskému přístupu
ke kolektivnímu odškodnění“ (2011/2089(INI)), sdělení „Směrem k evropskému horizon
tálnímu rámci pro kolektivní právní ochranu (COM(2013) 401 final). Zajímavé je, že dříve
byl preferován sektorový přístup (pro jednotlivé oblasti). Teprve později se prosadil pří
stup horizontální (obecný).
15 The Report II on Collective Redress. Dostupné na http://www.collectiveredress.org/docu
ments/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015].
16 Směrnice 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebite
lů. Tato směrnice sama neumožňuje požadovat náhradu škody.
17 Směrnice 2014/104/EU o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle
vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské
unie o hospodářské soutěži. Tato směrnice nebyla dosud provedena. Tato směrnice, jak
vyplývá z bodu 13 odůvodnění, nevyžaduje zavedení kolektivních prostředků ochrany.
18
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Cílem Doporučení je umožnit občanům a společnostem prosazování jejich
práv přiznaných právem EU, pokud došlo k jejich porušení. Doporučení obsa
huje společné nezávazné zásady pro vnitrostátní prostředky kolektivní právní
ochrany. Tyto prostředky právní ochrany by měly být k dispozici v různých
oblastech, v nichž právo EU občanům a společnostem přiznává práva, jako je
ochrana spotřebitele, hospodářská soutěž, ochrana životního prostředí a osobní
finanční služby.
3.1 Věcná působnost
Doporučení vychází z toho, že prostředky kolektivních ochrany by měly být
dostupné k prosazování práv přiznaných právem EU. Je postaveno na jednotné
procesní úpravě této kolektivní ochrany nejenom pro spotřebitele, ale i nároky
na ochranu životního prostředí, hospodářské soutěže či finančního trhu.18
Provedení v řadě členských států ukazuje, že mají spíše zvláštní úpravy pro
určitý sektor, typicky nekalou soutěž19, ochranu spotřebitele20 nebo kapitálový
trh21. Například v Polsku však mají úpravu širší (nikoliv však úplně obecnou).22
Při provádění v České republice je nutné se v úvodu zamyslet, co je nosným
účelem pro zavedení této úpravy. Tím by mělo být efektivní prosazení práv širší
skupiny osob. Nikoliv, zda mají původ v právu EU, či pouze v právu vnitrostát
ním. V oblasti ochrany spotřebitele by to mělo být porušení povinnosti podnika
tele, ať zákonné či smluvní, tedy i nekalosoutěžní jednání či porušování pravidel
hospodářské soutěže.
Pokud zde přitom není zvláštní věcný důvod pro odlišné procesní provedení,
bylo by vhodnější přijít s obecnější procesní úpravou, nikoliv hledat sektorové
řešení, tedy například i pro akcionáře, majitelé dluhopisů, postižené nekalosou
těžním jednáním. Takový postup je jistě komplikovanější z hlediska přípravy
18 Srov. bod 7 odůvodnění Doporučení.
19 § 81 Consumer Rights Act 2015, který odkazuje na kolektivní ochranu spotřebitele při
nekalosoutěžním jednání (Private Competition Class Action) (§ 47an. Competition Act
1998).
20 Z poslední doby například francouzský Loi Hamon ze 17. 3. 2014 (Journal Officiel č.
0065/2014, 5400) nebo belgický Loi portant insertion d’un titre 2 « De l’action en réparati
on collective » au livre XVII « Procédures juridictionnelles particulières » du Code de droit
économique et portant insertion des définitions propres au livre XVII dans le livre 1er du
Code de droit économique , 28. 3. 2014 (Moniteur Belge, 29. 4.2014, 35201).
21 Například Kapitalanleger-Musterverfahrensgesetz z 16. srpna 2005 (BGBl. I S. 2437), jehož
účinnost prodloužena zákonem ze dne 22. prosince 2011 (BGBl. I S. 3044) . Vedou se při
tom diskuse o možném rozšíření i na jiné oblasti (např. Baetge, D. Class Actions, Group
Litigation & Other Forms of Collective Litigation: Germany,s. 31.Dostupné na:
http://www.law.stanford.edu/library/globalclassaction/PDF/Germany_National_Report.
pdf [cit. 30. 12. 2015].
22 Čl. 1 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym (Dziennik Ustaw,
2010, č. 44).
19
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
právní úpravy a nalezení konsensu, na druhé straně se tím odstraňují možné
kolize právní úpravy a prostor pro nedůvodné procesní odchylky.
3.2 Nároky
Podle Doporučení mohou žalobci žádat o soudní příkaz k zastavení porušo
vání svých práv („žaloba zdržovací“) a náhradu škody způsobené více osobám
stejnou nezákonnou činností („žaloba na náhradu škody“).23
Cílem je zvýšení vyjednávací síly, zajištění vymáhání náhrady škody, která
může být v jednotlivých případech příliš malá a zároveň zakázat další pokračo
vání protiprávního jednání. Doporučení nepředpokládá další zvýhodnění, např.
zavedení domněnek, obrácení důkazního břemene apod.
Nechejme stranou dosavadní zkušenost se zdržovacími žalobami, což je spíše
problém faktické situace v České republice nežli samotné právní úpravy. Otáz
kou zásadnější je právní kvalifikace uplatňovaných nároků.
Jistě si lze představit žaloby na náhradu škody způsobené vadou výrobku (§
2939 ObčZ) nebo nekalosoutěžním jednáním (§ 2988 ObčZ). Nároky spotřebi
telů, které by mohly být uplatňovány hromadně, jsou však rozmanitější. Neje
nomže může jít o zadostiučinění (§ 2988), ale často půjde o práva z vad (např.
kauza Volskwagen Auto24), právo na vydání bezdůvodného obohacení (pro plně
ní z neplatného právního důvodu nebo bez právního důvodu, např. bankovní
poplatky25), smluvené sankce (např. smluvní pokuty), primární plnění smluvní
povinnosti (a úroky z prodlení).
Bude-li zachován smysl úpravy (efektivita) a základní východiska (právní
následky stejné nezákonné činnosti), neměla by rozhodovat právní kvalifikace
nároku podle národního práva (např. náhrada škody, smluvní pokuta nebo úrok
z prodlení).
3.3 Aktivní legitimace
Kolektivní ochrana může být reprezentativní (prostřednictvím zástupce)
nebo skupinová (žalobci jsou jednotliví spotřebitele). Doporučení upravuje
reprezentativní kolektivní ochranu. Certifikovaný subjekt bude podávat žalobu
23 Srov. bod 3 Doporučení.
24 Viz novinové články Právník o kauze Volkswagen: Naděje na velká odškodnění jsou faleš
né, žaloby moc šancí nemají ze dne 30. 9. 2015. Dostupný na http://zpravy.aktualne.cz/
domaci/co-delat-kdyz-chcete-zalovat-skodu-nebo-volkswagen-kvuli-pod/r~c16dbba
466a511e5974b0025900fea04/ [cit. 30. 12. 2015]. Nebo článek První Češi žalují Volks
wagen. Právník odpovídal čtenářům ze dne 5. 10. 2015. Dostupný na http://ekonomi
ka.idnes.cz/pripad-volkswagen-uz-zkoumaji-cesti-statni-zastupci-p0n-/ekonomika.
aspx?c=A151002_2195499_ekonomika_rts [cit. 30. 12. 2015].
25 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13.
20
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
jménem dvou nebo více fyzických či právnických osob tvrdících, že čelí nebezpe
čí vzniku škody nebo jim vznikla škoda v události hromadné škody, přičemž tyto
osoby nejsou účastníky řízení. Jde o tzv. ideologického žalobce, o jehož vlastních
nárocích se nerozhoduje, ale je oprávněn jednat jako žalobce jménem jiných.26
Doporučení vychází ze zastoupení minimálně dvou osob. V zahraniční se
lze setkat s požadavkem zastoupení více osob, např. v Polsku je to deset osob27,
v Litvě je to dvacet osob.28 Smysl kolektivní ochrany (efektivita, síla) je naplněn
při zastoupení většího počtu osob. Pouze dva účastníci nevyžadují zvláštní pro
cesní pravidla.
Reprezentativní žalobu bude moci podat pouze subjekt splňující zvláštní
podmínky. Minimálně musí mít neziskovou povahu, musí existovat přímý vztah
mezi jeho hlavními cíli a právy, o kterých se v žalobě tvrdí, že byla porušena,
a musí mít dostatečnou kapacitu a právní odbornost k zastupování.29
Při srovnání s požadavky na subjekty oprávněné domáhat se zdržení proti
právního jednání v oblasti ochrany spotřebitele (§ 25 OchrSpotř a čl. 3 směrnice
2009/22/EU) je zřejmé, že jsou doporučována přísnější hlediska, např. obecně se
nezkoumala způsobilost (personální, odborná, finanční) k zastupování. V přípa
dě nekalosoutěžního jednání podle § 2989 ObčZ existoval pouze požadavek, aby
se jednalo o právnickou osobu oprávněnou hájit zájmy spotřebitelů.
Kritéria jednotná být nemusí. Jde o různé oblasti, různé prostředky ochrany,
mohou být odlišné i různé předpoklady pro výkon. Důvodem může být napří
klad, že žaloby podle § 25 OchrSpotř nebo 2989 ObčZ ve své podstatě žádnou
reprezentativní žalobou nejsou (nevyžaduje se žádný zastoupený konkrétní
účastník) a nevzniká oprávnění domáhat se peněžitých plnění. Jinou věcí je
účelnost takového rozlišování. Zda by v tomto úprava neměla být přehlednější
pro spotřebitele. Řešením by mohlo být obecné oprávnění v oblasti ochrany spo
třebitele pro subjekty podle § 25 odst. 2 OchrSpotř s tím, že způsobilost žalobce
by se posuzovala individuálně ve vztahu ke konkrétní věci v rámci rozhodování
o přípustnosti kolektivní ochrany.
Při pohledu na dosavadní praxi žalob podaných právnickými osobami
k ochraně zájmů spotřebitelů bychom se měli rovněž zamyslet, zda jsou tu vůbec
nějaké, které uvedené požadavky striktně vzato naplňují. Kolektivní ochra
26 Mulheron, R. A Channel Apart: Why the United Kingdom has Departed from the Euro
pean Commission’s Recommendation on Class Actions. Cambridge Yearbook of European
Legal Studies, Volume 17, Issue 01, s. 39.
27 Čl. 1.1 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym ze 17. 12. 2009 (Dzi
ennik Ustaw, 2010, č. 44).
29 Bod 4 Doporučení.
21
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
na může takto ztratit smysl, protože zde tyto subjekty nebudou nebo nebudou
ochotné žaloby podávat.
Podle Doporučení by měly členské státy upravit i možnost orgánu veřej
né moci podat takovou reprezentativní žalobu.30 Je však veřejný zájem natolik
intenzivní, aby skutečně odůvodnil vymáhání soukromoprávních nároků jiných
osob v jejich sporu. Stačí se pro srovnání podívat na omezené možnosti k zahá
jení řízení, které má státní zastupitelství podle § 8 odst. 2 ZŘS. Není sporu o tom,
že mohou ukládat veřejnoprávní sankce, a tak plnění soukromoprávních povin
ností nepřímo vynucovat. K tomu ještě dále.
3.4 Reprezentativní žaloba o náhradu škody
Reprezentativní žaloba na náhradu škody vyžaduje podle Doporučení
výslovný souhlas osob, které tvrdí, že jim vznikla škoda. Jde o tzv. opt-in režim.
Doporučení připouští výjimky z vágně formulovaného důvodu řádného výkonu
spravedlnosti. Je tak ve své podstatě na zákonodárci, které řešení zvolí.
Na systému opt-in je založena například polská úprava31, ale i italská, švéd
ská nebo litevská32, na systému opt-out například portugalská.33 Ve Spojeném
království dali soudům možnost rozhodnout, zda půjde o systém opt-out nebo
opt-in při rozhodování o nařízení kolektivní ochrany.34 Podobně belgický záko
nodárce dává volnost soudu rozhodnout, zda se v konkrétním případě uplatní
opt-out nebo opt-in systém v závislosti na charakteru sporu.35 Není důvod, proč
by například v případě malých nároků spotřebitelů na náhradu škody neměl mít
možnost zvolit i český soud.36
Podle Doporučení v systému opt-in vstup do řízení a výstup z něho by měl
být možný před vynesením rozsudku, pokud není narušen řádný výkon sprave
dlnosti. V zásadě by se tak měla použít obdobná pravidla pro zpětvzetí žaloby
(§ 96 OSŘ) nebo přistoupení k žalobě (§ 92 OSŘ), přestože nejde o účastníky
řízení. Zpětvzetí je možné až do právní moci rozhodnutí, stejnou možnost by měl
31 Čl. 2 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym ze 17. 12. 2009 (Dzi
ennik Ustaw, 2010, č. 44).
32 The Report II on Collective Redress, s. 10, 14 a 36. Dostupné na http://www.collectivered
ress.org/documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit. 30. 12. 2015].
34 Srov .§ 47b odst. 7 Competition Act 1998.
35 Voet, S. Belgium‘s New Consumer Class Action (October 24, 2014). Forthcoming in V. Har
sagi & C.H. van Rhee (eds.) Multi-Party Redress Mechanisms in Europe: Squeaking Mouses?
Antwerp: Intersentia, 2014, s. 7. Available at SSRN: http://ssrn.com/abstract=2514486 or
http://dx.doi.org/10.2139/ssrn.2514486 [cit. 30. 12. 2015].
36 Samozřejmě při respektování požadavků čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (např. individuální notifikace a dostatečná lhůta k námitce).
22
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
i takto zastoupený účastník. Přistoupení je však obecné možné pouze do vydá
ní prvostupňového rozhodnutí, nikoliv do právní moci rozhodnutí, a je možné
pouze na návrh žalobce.37 Jisté je, že Doporučení vychází z toho, že zastoupený
účastník může později změnit své rozhodnutí.
Představit si lze však různé procesní režimy. Přestože je účastníkem řízení
žalobce, tyto úkony vůči soudu by činili přímo zastoupení spotřebitelé. Vstup
do řízení je také možné omezit lhůtou tak, aby nedocházelo ke změnám v zastou
pení závislosti na procesním vývoji kauzy.
3.5 Přípustnost žaloby
Podle Doporučení by měly členské státy v nejrannější možné fázi soudního
řízení zavést ověřování skutečnosti, že se neprojednávají věci, u kterých nejsou
splněny podmínky pro kolektivní žalobu, a věci zjevně právně nepodložené.
Nejde o podmínky řízení, které by bránily individuálnímu uplatnění nároků.
Jde o překážky zneužití institutu kolektivní ochrany, a to nejenom vůči žalované
straně, ale i vůči straně žalující.
Stejnou funkci plní zvláštní a z pohledu české práva neobvyklá pravidla pro
financování sporu. Bezprostředně po zahájení řízení by měly být přezkoumány
i podmínky financování kauzy, a to zejména podílí-li se na financování třetí oso
ba. Žalující strana musí odhalit zdroje financování.
Některé nedostatky ve financování by měly vést podle Doporučení dokonce
k zastavení řízení.38 Jde o případy konfliktu zájmů financujícího subjektu a žalu
jící strany, nedostatek prostředků tohoto financujícího subjektu ke splnění
závazku vůči žalobci a nedostatek prostředků žalující strany k úhradě eventuál
ních nákladů žalované strany.39
Třetí osoba podílející se na financování kolektivní žaloby nesmí ovlivňovat
procesní rozhodnutí žalující strany, financovat žalobu proti svému konkurentovi
nebo subjektu, na němž je závislá, ani účtovat nepřiměřený úrok.40 Nesmí ani
odvozovat požadovanou odměnu nebo úrok z částky dosažené ve smíru nebo
z přiznané náhrady škody, pokud není taková úprava regulována orgánem veřej
né moci za účelem zajištění zájmů stran.41 Zde však Doporučení žádné následky
nepředjímá.
37 Lze si všimnout, že i Doporučení rozlišuje mezi vystoupením, kde se zmiňuje vydání
konečného rozhodnutí (bod 22 Doporučení), a vstupem, kde se zmiňuje pouze vydání
rozhodnutí (bod 23 Doporučení).
38 V českém znění Doporučení se objevuje přerušení řízení (bod 15). Z jiných znění je však
zjevné, že by mělo jít o zastavení řízení („stay“, „zastaviť“, „aussetzen“).
23
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Ve své podstatě lze tedy očekávat dva stupně řízení. V první fázi ověřování
podmínek pro konání řízení o reprezentativní žalobě (certifikace). Teprve v dru
hé fázi pak rozhodování ve věci samé.
3.6 Kolektivní navazující žaloby
Doporučení vychází obecně z přednosti rozhodnutí orgánu veřejné moci
o porušení práva.42 Řízení o kolektivní žalobě v oblastech práva, ve kterých má
orgán veřejné moci pravomoc přijmout rozhodnutí o existenci porušení práva,
by měla být obecně zahájena až poté, co je s konečnou platností ukončeno říze
ní orgánu veřejné moci, které bylo zahájeno před podáním kolektivní žaloby.
Pokud je řízení orgánu veřejné moci zahájeno po podání kolektivní žaloby, měl
by se soud vyvarovat vynesení rozhodnutí, které by bylo v rozporu s rozhodnu
tím, jež má orgán veřejné moci v úmyslu přijmout. Za tím účelem může řízení
přerušit, než je ukončeno řízení orgánu veřejné moci.43
To je koncept českému procesnímu právu v této oblasti nyní neznámý (§ 135
OSŘ). Soudy jsou oprávněny posoudit si předpoklady soukromoprávních náro
ků samostatně. Z rozhodnutí orgánů veřejné moci vychází, ovšem není vylouče
no, aby si soudy otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudily jako předběž
nou otázku jinak. Na druhou stranu se s existencí předchozího rozhodnutí musí
vypořádat a zdůvodnit, proč dospěly k jinému řešení.44 I v těch případech, kdy
je podle § 135 OSŘ soud vázán, tak pouze ve vztahu k těm, kteří měli možnost
v jiném řízení působit (skutkově a právně argumentovat, činit důkazní návrhy).45
Přesvědčivě z tohoto hlediska nepůsobí ani odůvodnění Doporučení, podle
něhož je tak zajištěno, že daný orgán veřejné moci při svém rozhodování o exis
tenci porušení práva Unie již zohlednil veřejný zájem a potřebu předcházet
možnému zneužití.46 Jde-li však o soukromoprávní nároky, tato hlediska nema
jí žádný význam. Kolektivní ochrana není otázkou veřejného zájmu. Předchozí
rozhodnutí orgánu veřejné moci nijak nevylučuje, ani nepotvrzuje její možné
zneužití.
Jednotliví spotřebitelé nejsou účastníky správních řízení, nerozhoduje se
o jejich právech a povinnostech, nemají oprávnění navrhovat důkazy apod.
Zájem na jednotném rozhodování neodůvodňuje potřebu soudu čekat na roz
42 Možná je to obecnější náhled na soukromoprávní prostředky jako na doplňující veřejno
právní prosazení práva EU (bod 6 odůvodnění Doporučení).
44 Bureš, J. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha :
C. H. Beck, 2009, s. 933, Hromada, M. in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 469.
45 Srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1424/09, rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28
Cdo 273/2014.
46 Srov. bod 22 odůvodnění Doporučení.
24
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
hodnutí orgánu veřejné moci, ani všeobecnou závaznost takových rozhodnutí
(takový požadavek platí obecně). To jistě nebrání zvážit existenci rozhodnutí
orgánu veřejné moci při zkoumání, zda nejde o zjevné bezúčelné uplatnění prá
va.47 Stávající procesní pravidla dávají soudu dostatečnou volnost taková roz
hodnutí zohlednit, vyčkat rozhodnutí správního orgánu (§ 109 odst. 2 písm. c)
OSŘ), ale také na rozhodnutí orgánu veřejné moci nijak nečekat.48
3.7 Další zajímavé myšlenky
Doporučení neupravuje příslušnost soudů. Z francouzské49 nebo belgické
úpravy50 vyplývá zvláštní příslušnost soudů. V Polsku jsou příslušné soudy kraj
ské (sądy okręgowe), nikoliv nižší soudy okresní (sądy rejonowe).51 S ohledem
na rozlohu České republiky, technické zajištění některých soudů a naopak mož
nou náročnost takového řízení, by jistě stálo za zvážení, zda ji nezaložit i podle
naší právní úpravy.
Doporučení vyžaduje úpravu registru kolektivních žalob, který by byl zúčast
něným osobám přístupný zdarma a elektronicky.52 Je však nutné si uvědomit,
že kolektivní žaloba nebrání nijak individuálním žalobám nezúčastněných osob.
Netvoří překážku věci zahájené (83 OSŘ). Funkční registr umožní však zvážit,
zda takovou individuální žalobu samostatné podávat.
4 Závěry
Efektivní kolektivní ochrana práv spotřebitelů v České republice upravena
není. To není žádným novým zjištěním. 53 Na druhou stranu nejsou využívány
47 Aniž by existence takového rozhodnutí vylučovala závěr, že jde o zjevné bezúčelné uplat
ňování práva, např. zdržovací nárok v případě, kdy k porušování práva již nedochází.
48 Podobně například litevská, polská ani nizozemská úprava nepřevzaly konstrukci Doporu
čení (blíže k tomu The Report II on Collective Redress, s. 16 a 21 43). Dostupné na http://
www.collectiveredress.org/documents/171_report_ii_on_collective_redress_final.pdf [cit.
30. 12. 2015].
49 Art. L. 211‐15 Code de l‘organisation judiciaire
50 Loi portant insertion des dispositions réglant des matières visées à l’article 77 de la Con
stitution dans le livre XVII „Procédures juridictionnelles particulières“ du Code de droit
économique et modifiant le Code judiciaire en vue d’attribuer aux cours et tribunaux de
Bruxelles une compétence exclusive pour connaître de l‘action en réparation collective
visée au livre XVII, titre 2, du Code de droit économique ze dne 27. 3. 2014 (Moniteur
Belge, 29. 4. 2014, 35197)
51 čl. 3 odst. 1 Ustawy o Dochodzeniu Roszczeń w Postępowaniu Grupowym ze 17. 12. 2009
(Dziennik Ustaw, 2010, č. 44).
53 Balarin, J., Tichý, L. Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost? Bulletin
advokacie, 2013, č. 3, s. 17. Křiváčková, J., Hamuľáková, K. Perspektivy alternativního řeše
ní kolektivních sporů v ČR ve světle Doporučení Komise 2013/396/EU. Právní rozhledy,
2015, č. 13–14, s. 502.
25
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
ani stávající prostředky jejich ochrany. Úprava kolektivních žalob použitelných
při žalobách na plnění by toto mohla změnit.
Doporučení představuje určité východisko, z něhož lze při hledání vhodné
ho řešení vyjít. V Evropě se navíc ukazuje řada navazujících i předcházejících
úprav, kde lze hledat inspiraci. Není důvod omezovat použití prostředků kolek
tivní ochrany pouze na právo EU. Je vhodnější hledat obecnější procesní nástroje
použitelné i pro jiné nároky než na náhradu škody. Reprezentativní žaloby by
v oblasti ochrany spotřebitele mohly být navázány na oprávnění subjektů podle
§ 25 odst. 2 OchrSpotř.
Pokud jde o otázku, zda systém opt-in nebo opt-out, zdá se, že častější, ale
i jednodušeji obhajitelný, je systém opt-in. Doporučení však připouští i systém
opt-out a některé státy umožnily soudů zvolit vhodný režim v závislosti na kon
krétních okolnostech.
Nová úprava však bude muset řešit i další podmínky přípustnosti. Zvýšený
důraz se klade na financování žalující strany, její způsobilost i odměňování.
JUDr. Milan Hulmák, Ph.D.
26
KOLEKTIVNÍ UPLATŇOVÁNÍ NÁROKŮ
V AKCIONÁŘSKÝCH ŘÍZENÍCH
Collective redrees in shareholders claims
Petr Zima
ZIMA, Petr. Kolektivní uplatňování nároků v akcionářských řízeních v. Acta
Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 27–41.
Abstrakt: I když není k dispozici specifická právní úprava kolektivních řízení, v řadě
případů dochází ke kolektivnímu uplatňování individuálních práv rozptýlených opráv
něných osob. To je případ akcionářských řízení, která jsou vyvolána zejména různými
vytěsňovacími transakcemi. Problémy spojené s těmito žalobami jsou: nejasná právní
úprava typu žaloby a typu řízení, informační bariéra a finanční břemeno nesené žalobci.
Klíčová slova: kolektivní řízení, akcionářské žaloby, právo výkupu, informační nerovno
váha, náklady řízení
Summary: Although there is no specific legislation on the collective proceedings, in
many cases are the rights of dispersed individuals enforced collectively. This is the case
of shareholders claims arising in particular from various squeeze-out transactions. The
problems connected with these lawsuits are: unclear legislation relating to the type of
petition and type of proceeding, informational barrier and financial burden for claimants.
Keywords: Collective proceedings, shareholders action, squeeze-out, cost of proceedings
1 Akcionářské spory
V praxi dochází velmi často k tomu, že ke kolektivnímu uplatňování práv
dochází právě v akcionářských sporech. Mezi řízení, která označuji pracovně
jako akcionářská řízení nebo akcionářské spory, patří např. řízení o neplatnost
usnesení valné hromady (§ 428 ZOK), o protiplnění z práva výkupu (nebo-li
pravý squeeze-out § 390 ZOK), o dorovnání při přeměnách společností (§ 47
ZPřem), o náhradu škody proti osobám zúčastněným na přeměně (§ 50 ZPřem),
o nesplnění nabídkové povinnosti a o dorovnání ceny (§ 50 a 52 zák. nabíd
kách převzetí), řízení o právu odkupu (tzv. sell out podle § 395 ZOK)1; Tato
řízení představují někdy poslední možnost obrany menšinových investorů proti
krokům většinového akcionáře, které v určitých případech znamenají vytěsně
ní menšiny ze společnosti za jednostranně určenou (tedy nesjednanou) cenu.
Pro českou právní úpravu těchto transakcí je typické, že právní úprava těchto
přezkumných řízení nemotivuje hlavní akcionáře k tomu, aby poskytli férové
protiplnění, protože stávající úprava řízení jim umožňuje vyhnout se povinnosti
1 Sell out a squeeze-out jsou považovány za rub a líc téže mince, sell out je zrcadlový institut
ke právu výkupu (squeeze-out).
27
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
poskytnout plné vypořádání jak konkrétním žalobcům, tak i ostatním oprávně
ným osobám.
Řízení související s ukončením účasti menšinových akcionářů v obchod
ních společnostech probíhají u nás průběžně již od roku 2000, přičemž velký
impuls znamenala vlna vytěsňování v létě 2005, kdy došlo k od poloviny roku
2005 do června 2006 k vytěsnění akcionářů 226 společností. Současná databáze
in-server.cz obsahuje 801 společností, v nichž k vytěsnění došlo, přičemž se jed
nalo o protiplnění přesahující v souhrnu 22 miliard Kč.
V akciové společnosti v České republice hraje hlavní roli většinový, případně
hlavní akcionář, zatímco vlastnictví zbytku akcií bývá rozptýleno. Ke spojení sil
při obraně práv menšinových akcionářů dochází většinou náhodně. Nejčastěji
se tito drobní investoři poznávají na valných hromadách společnosti a následně
někdy koordinují své kroky reagující na to či ono opatření společnosti či majorit
ního akcionáře. Kolektivní uplatňování nároků v akcionářských řízeních se tedy
u nás fakticky v určitém omezeném rozsahu děje, i když pro to neexistuje přimě
řeně účelná právní úprava.2 V České republice také neexistuje žádná zastřešují
cí organizace, která by sdružovala zájmy menšinových investorů, monitorovala
průběhy sporů a poskytovala informační základnu pro tuto skupinu investorů.
Jinak je tomu např. v Německu, kde působí hned několik takových organizací.
Jednou z nich je Ochranný spolek kapitálových investorů Schutzgemeinschaft
der Kapitalanleger e.V.3, který vydává stanoviska k různým kauzám, informu
je o valných hromadách, zastupuje na nich své členy a vyjadřuje se k návrhům
legislativních změn. Jinou organizací je Deutsche Schutzvereinigung für Wert
papierbesitz e. V.4, která má podobné cíle. Obě tyto organizace též poskytují
poradenství svým členům. V České republice bohužel spolky tohoto zaměření
chybějí; i proto možná došlo k tak snadné koncentraci akciového vlastnictví
z rukou více než 5 milionů akcionářů (po kuponové privatizaci) do rukou něko
lika jedinců či nadnárodních společností.
Řízení, která se týkají vzájemných sporů mezi akcionáři či společníky
obchodních společností a mezi těmito akcionáři/společníky a společností, mají
svá specifika. Primární otázkou je, zda tato řízení mohou být upravena stejným
způsobem, jako běžná sporná řízení, či zda je potřebná specifická úprava, pří
padně jaká.
Skupinové řízení v akcionářských věcech je rozšířené hlavně v USA, kde
existuje specifická právní úprava (rule 23 of the Federal Rules of Civil Procedu
re). Naše hmotné akciové právo se inspiruje právní úpravou německy mluvících
2 Lze poukázat např. na společné uplatnění nároku přes 270 vytěsněných menšinových
akcionářů společnosti ArcelorMittal Ostrava a. s. nebo více než 70 akcionářů Třineckých
železáren a. s. Rozdělení O2 a vytěsnění má za následek rovněž masívní podávání žalob,
individuálně nebo ve skupinách.
3www.sdk.org
4http://www.dsw-info.de
28
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
zemí, a proto by bylo logické, aby i úprava procesních pravidel vycházela z této
inspirační oblasti. Další výklad se proto zaměří na právní úpravu německou
a rakouskou, tak jak je obsažena v německém zákoně o tzv. Spruchverfahren,
případně v rakouském akciovém zákoně. V obou případech jde o aktivně vyu
žívané právní instituty, např. v Německu bylo od r. 2002 do r. 2013 v celkem 217
různých řízeních v tzv. Spruchverfahren přisouzeno menšinovým investorům
přes 600 milionů EUR.
V našem právním řádu tato řízení podléhají obecným pravidlům občanské
ho soudního řádu, i když dílčí právní úpravu nalezneme v jiných právních před
pisech. Jejich právní úprava nebyla z důvodů, které nejsou příliš jasné, zařazena
do zákona o zvláštních řízeních soudních, ačkoliv se o zvláštní řízení se vším
všudy nepochybně jedná. Rudimentální úprava některých specifických pravidel
pro akcionářská řízení je na druhou stranu obsažena překvapivě v hmotněpráv
ních předpisech, např. v ustanovení § 4 zákona o korporacích, kde je obsažena
úprava přechodu důkazního břemene a dále v ustanovení § 390 ZOK, nebo též
v ustanovení § 47 zákona o přeměnách, kde je upraven postup účastníků po pra
vomocném rozhodnutí soudu a úprava pravidel o nesení nákladů řízení, která je
odlišná od o.s.ř.
2 Společné rysy s jinými způsoby kolektivního uplatňování nároků
2.1 Rozptýlenost a malá hodnota individuálních nároků
Řízení o akcionářských nárocích má podobnou povahu jako řízení o náhra
du difuzních škod. Na jedné straně existují relativně nízké individuální nároky
velkého počtu dotčených osob, na straně druhé odmítání těchto nároků větši
novým akcionářem generuje pro něj v úhrnu obrovský zisk. Značnému počtu
dotčených osob se nevyplatí snášet rizika sporu, zatímco velkému odpůrci se to
vyplatí vždy.
2.2 Postavení slabší strany
Společným rysem s jinými typy kolektivních řízení je i to, že žalobci mají
zpravidla postavení slabší strany. Nemají odborné znalosti v takovém rozsahu
jako jejich odpůrce a jejich zdroje na vedení sporu jsou (na rozdíl od velkých
akcionářů) velmi omezené. Navíc se jen pasívně brání krokům většinových
akcionářů, kteří jsou s výjimkou sell-outu iniciátory konkrétní transakce, která
předchází soudnímu řízení. V případech práva výkupu či převodu jmění musí
menšinoví akcionáři již v okamžiku podání žaloby zpravidla čelit i znaleckému
posudku vypracovanému znalcem najatým a placeným hlavním akcionářem.
29
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
2.3 Množina oprávněných
Dalším společným rysem je to, že v akcionářských sporech i jiných typech
kolektivního uplatňování nároků je větší počet oprávněných. Oprávněnými jsou
zde akcionáři určité společnosti dotčení určitou transakcí (přeměnou společ
nosti, právem výkupu, nabídkou převzetí aj.). Na rozdíl od některých případů
újmy způsobené např. vadným výrobkem nebo ekologickými haváriemi, je však
skupina oprávněných akcionářů zpravidla dobře definována; poté, co došlo k eli
minaci listinných akcií na majitele, jsou to ti, v jejichž prospěch působí případné
vyhovující rozhodnutí soudu (erga omnes). Tyto osoby jsou zjistitelné ze sezna
mu akcionářů. Oprávněné osoby se dělí na dvě skupiny. Do první skupiny patří
aktivní žalobci. Zde je nutné poznamenat, že tito nemají vůči ostatním (neža
lujícím) akcionářům ani mezi sebou navzájem žádnou odpovědnost za řádné
vedení sporu. Zpravidla jsou aktivní ti akcionáři, kteří jsou ve společnosti více
exponováni, tj. mají větší počet akcií a tedy jsou více zainteresováni na výsled
ku transakce vyvolané většinovým akcionářem, resp. na výsledku přezkumného
řízení. Druhou skupinu tvoří ostatní oprávněné osoby, které ač se samy řízení
neúčastní, mohou v některých případech a za určitých podmínek z rozhodnu
tí soudu profitovat. Problémem všech kolektivních řízení s pasívními (nežalu
jícími) oprávněnými spočívá v tom, že je nedůvodně kladen důraz na princip
vigilantibus iura. V profilovém rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti práva
převodu se Ústavní soud vyslovil: „Státu nelze klást k tíži, že neposkytl ochranu
někomu, kdo se na něj se žádostí o ochranu neobrátil. Ústavní soud je přesvěd
čen, že emancipovaný jedinec, žijící ve svobodné demokratické společnosti, by
měl být uchráněn přílišných protektorských zásahů ze strany státu a výrazem
jeho zralosti je právě ona schopnost střežit si svá práva v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, samozřejmě za předpokladu, že mu stát poskytne náleži
té prostředky pro jejich ochranu.“ (Pl. ÚS 56/05, bod 81). K tomu je ale nutné
dodat, že přístup české legislativy k menšinovým akcionářům je spíše macešský
než protektorský, jak bude dále doloženo, a proto soudní ochrana musí být spíše
na vyšší úrovni než nižší. Dále je faktem, že v zákoně je závaznost rozhodnutí
erga omnes u práva výkupu i převodu jmění i v případech fúzí vyjádřena expli
citně.
Jak níže popsáno, provedl následně Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn.
29 Cdo 1583/2014 ústavně konformní výklad ustanovení § 220k odst. 5, § 220p
a § 183k odst. 3 obch. zák. a upřesnil, že i ti, kdož původně nežalovali, se mohou
domáhat protiplnění, resp. vyrovnání poté, co bude vydáno rozhodnutí ve věci
v aktivnějších žalobců a na základě tohoto rozhodnutí, aniž by se na tyto pasívní
akcionáře vztahovala prekluzívní lhůta dle citovaných ustanovení.
30
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
2.4 Společné projednání nároků všech žalobců
Pro kolektivní uplatňování práv je typické společné projednání všech indivi
duálně uplatněných nároků v jednom soudním řízení. Může se jednat o společ
né projednání více nároků obsažených v jedné žalobě podané více žalobci nebo
o společné projednání několika různých žalob. Mají-li individuální nároky stejný
skutkový i právní základ, je nanejvýš logické, aby byly též společně projednány.
Pro tento postup ovšem chybí výslovná právní úprava. Podá-li žalobu nebo
žaloby více oprávněných osob, není v OSŘ výslovně upraven postup soudu
s výjimkou problematického ustanovení § 83 OSŘ. Toto ustanovení ale obsa
huje obrovský potenciál zneužití institutu litispendence hlavním akcionářem –
pomocí nastrčené firmy podá žalobu jako první a může tak svým procesním
postupem ovlivnit výsledek řízení a tím i určit výsledek pro další žalobce, jejichž
řízení by byla zastavena.
Tápání soudů, jak při kolektivním uplatňování nároků postupovat, lze doku
mentovat na známém případu bankovních poplatků. Ponechávám zde stranou
hodnocení správnosti merita soudního rozhodnutí5. V této věci projednávalo
konkrétní nároky více soudů. Některé z nich vytvořily specializované senáty.
Specializovaný senát Obvodního soudu v Praze 1 projednal a rozhodl o dvou
pilotních kauzách, senát soudu v Praze 5 projednával a rozhodl o všech přípa
dech, avšak každý případ se projednával samostatně. Obvodní soud pro Prahu 4
žádný specializovaný senát nevytvořil a jednotliví soudci určení rozvrhem práce
projednávali každý případ samostatně.6 Tedy je zde vidět zjevná nepředvídatel
nost postupu soudů. Protože pro taková řízení neexistuje specifická právní úpra
va, což znamená, že plátci poplatků, pro které je významná položka do 200 Kč,
jdou do rizika, že jim bude uloženo v případě neúspěchu zaplatit soudní výlohy
v řádu tisícikorun. To ovšem opět navozuje stav racionální apatie, z níž těží velké
firmy.
Problém spočívá v tom, že OSŘ i zákon o zvláštních řízeních soudních jsou
konstruovány pro individuální žalobce, nikoliv pro skupiny žalobců; je v pod
statě umožněno jen spojení věcí nebo mohou různí žalobci „žalovati pospo
lu“. Taková právní úprava, která neumožňuje efektivně vymáhat difúzní škody
a nároky akciové menšiny, ovšem znamená, že řada oprávněných osob na svá
práva logicky rezignuje.
Menšinoví akcionáři mají v některých případech lepší postavení než plátci
bankovních poplatků. Otázku povinného spojení různých akcionářských sporů
5 Jen na okraj nemohu neupozornit povrchnost odůvodnění při odmítnutí argumentů
převzatých v rozhodnutí BGH ze strany Ústavního soudu a na to, že se nejednalo o oje
dinělé rozhodnutí německé justice o bankovních poplatcích (viz např. rozhodnutí BGH
z 30.11.1993, Az.: XI ZR 80/93, rozhodnutích BGH z 07. 05. 1996, Az. XI ZR 217/95, aj.).
6 Podrobněji viz článek Bartoň, D., Toman, P., Spor o bankovní poplatky z pohledu základ
ních procesních principů, Bulletin advokacie č. 6/2015, s. 26 a násl.
31
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
se stejným základem do jednoho řízení vyřešila judikatura. V jádru dále cito
vaných rozhodnutí je odmítnutí litispendence (§ 83 o. s. ř.); není tedy možné,
aby aktivní akcionář, který včas podá žalobu, byl odmítnut na základě principu
„o nás bez nás“, což by bylo v rozporu s čl. 36 Listiny. Dále byl judikaturou apli
kován princip rovného zacházení se všemi oprávněnými menšinovými investory.
2.5 Judikatura ke společnému projednání
Prvním a zcela klíčovým judikátem bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydané
ve věci sp. zn. IV. ÚS 1106/08. Historie tohoto rozhodnutí je následující. V roce
2005 odsouhlasila valná hromada společnosti Sokolovská uhelná a. s. převod
jmění na hlavního akcionáře. Není nutné připomínat, že k přijetí usnesení došlo
zejména hlasy hlavního akcionáře. Řadě menšinových akcionářů se nelíbila výše
vypořádání, kterou hlavní akcionář poskytl jako protihodnotu za ztrátu účasti
na podnikání společnosti. Několik desítek žalobců podalo u téhož soudu celkem
4 různé žaloby. Soud zastavil jedno z řízení z důvodu litispendence. Vrchní soud
toto rozhodnutí potvrdil. K ústavní stížnosti jednoho z menšinových akcionářů
(obchodní společnosti) ale Ústavní soud dospěl k závěru, že těmito rozhodnu
tími bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Ve svém nálezu mj. vyslovil, že
„bylo porušeno základní právo stěžovatelky, aby její věc byla projednána v její
přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, garantované
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tudíž i základní právo na spra
vedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud by stěžovatelka
byla se svou ústavní stížností odkázána teprve na dobu, kdy již bude pravomoc
ně rozhodnuto o její žalobě, ztratila by možnost jakkoli ovlivňovat (jiné) řízení,
v němž jako jediném proběhne dokazování vztahující se k základu uplatňova
ného práva a jehož výsledek pak co do základu přiznaného práva bude závazný
i pro řízení zahájené stěžovatelkou, a to aniž by ona v jí zahájeném řízení moh
la úspěšně uplatnit své právo vznášet námitky proti takovému výsledku, neboť
daná otázka již nebude moci být v jí zahájeném řízení otevřena.“
Tento dílčí závěr Ústavního soudu odpovídá i otázku tzv. „pilotních řízení“,
která sice řeší otázku hospodárnosti řízení, ovšem bez výslovné právní úpravy
jsou v rozporu se závěry shora citovaného nálezu. Domnívám se tedy, že postup
specializovaného senátu Obvodního soudu v Praze 1, tj. rozhodnout a věc pro
jednat jen ve dvou pilotních kauzách, je v rozporu s citovaným nálezem Ústav
ního soudu.
Ústavní soud svém nálezu dále vyzdvihl princip kontradiktorního řízení,
„který je neodmyslitelnou součástí jakékoli soudní činnosti, neboť rozhodující
orgán lze označit za soud jedině tehdy, jestliže předtím, než vynese rozhodnutí,
poskytne každé ze stran příležitost seznámit ji se svým stanoviskem. ….. Pro
náležité zajištění stěžovatelčina práva být slyšena a efektivně se řízení účastnit
32
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
není třeba, aby obecné soudy rozhodly o spojení věcí ke společnému řízení podle
ustanovení § 112 o. s. ř., o přistoupení vedlejšího účastníka podle ustanovení § 93
o. s. ř. či o přistoupení dalšího účastníka řízení podle ustanovení § 94 odst. 3 o.s.
ř., neboť je ústavně konformním výkladem ustanovení § 220k odst. 5 obchodní
ho zákoníku nutno dospět k závěru, že o všech návrzích se vede jedno společné
řízení, jehož účastníky jsou ex lege všichni menšinoví akcionáři, kteří podají pří
slušnou žalobu až do okamžiku pravomocného ukončení nejdříve zahájeného
řízení.“ Soud tedy nevydává žádné usnesení o spojení věcí, jen všechny žaloby
fakticky projedná společně. Tuto linii následoval též Nejvyšší soud ve svých roz
hodnutích sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2856/2010.
Již dříve podobnou situaci, týkající se podobného řízení (o nabídce převzetí),
řešil Nejvyšší soud. Ve věci sp. zn. 29 Odo 1019/2006 vyslovil, že podání návrhu
akcionáře podle ustanovení § 183c odst. 5 obchodního zákoníku v době, kdy
již jiný akcionář dříve zahájil řízení ve věci stejné nabídky převzetí a toto řízení
nebylo dosud pravomocně skončeno, je nutno považovat za přistoupení k prv
nímu řízení, protože jinak by pozdější navrhovatelé nemohli plně uplatnit svá
procesní práva.
Domnívám se, že nález Ústavního soudu je použitelný i na jiné podobné pří
pady, např. na situaci, kdy je podáno více žalob podle § 390 ZOK nebo i na žalo
by týkající se difúzních škod nebo též na žaloby na náhradu škody proti znalci
podle § 220l ObchZ i na řízení podle § 47 zákona o přeměnách.
Plátci bankovních poplatků ovšem nemají k dispozici žádné explicitní usta
novení o účincích rozhodnutí soudu erga omnes, jako je ustanovení § 220k odst.
5 OSŘ, o které Ústavní soud opřel shora citovaný nález.
I když jsou tedy všechny věci ve smyslu nálezu Ústavního soudu projednává
ny společně, neznamená to, že by řízení o nich bylo prosto dalších problémů. Jde
o problémy koordinace žalobců, resp. problém tvorby vůle více žalobců, o pro
blém typu žaloby a typu řízení, problém vynutitelnosti soudního rozhodnutí
a problém financování.
3 Problém koordinace
Prvním problémem kolektivního uplatňování akcionářských práv (ale
i jiných nároků) je koordinace mezi navrhovateli. Jsou to lidé různých názo
rů na základ věci, na výši nároků, na konkrétní postup a mají též různě velký
rozpočet na vedení sporu; je zde tedy problém vytváření kolektivní vůle. Podle
mých zkušeností se většinou tato vůle nalezne, protože aktivními žalobci jsou
vesměs zkušenější investoři, kteří znají rizika řízení, rozumí problematice často
lépe, než příslušný znalec. Tito žalobci však nemají vůči sobě navzájem, ani vůči
nežalujícím oprávněným osobám žádnou odpovědnost za vedení sporu v zájmu
ostatních. Mohou tedy uzavírat i separátní mimosoudní dohody. Do toho trochu
33
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
zasahuje nová úprava podle ustanovení § 390 odst. 6 ZOK a § 47 odst. 8 ZPřem,
která ukládá hlavním akcionáři, resp. v případě uzavření dohody se žalobci složit
příslušnou částku pro ostatní oprávněné do soudní úschovy. Je otázkou do dis
kuze, zda v případě úhrady částky odpovídající očekávanému rozhodnutí soudu
o výši protiplnění na jednu akcii násobené počtem kusů akcií žalobců ještě před
rozhodnutím soudu by bylo možné takovou situaci hodnotit jako dohodu či jako
jednostranné jednání hlavního akcionáře (tedy nepodléhající povinnosti složení
částky pro ostatní do soudní úschovy).
4 Problém typu žaloby
Přezkumná řízení podle ustanovení § 220p, resp. § 220k, § 183k ObchZ,
§ 47 ZPřem a § 390 ZOK mají problematickou a neúplnou právní úpravu. Právo
podat žalobu je formulováno poměrně vágně tak, že akcionáři, kteří nesouhlasí
s výší vypořádání, resp. protiplnění, mají právo žádat soud o přezkoumání této
výše. Tato formulace byla převzata ze zahraničních právních úprav, aniž by byla
též převzata další, poměrně podrobná a férová pravidla pro soudní přezkumné
řízení.
České soudy někdy přistupují k žalobnímu návrhu s určitou rigiditou. To
se projevilo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1332/2005 (převod
jmění ve společnosti Koh-i-noor Č. Budějovice). Zde Nejvyšší soud vyslovil, že
je přípustná pouze žaloba na plnění a že menšinový akcionář má mít hrubou
představu o výši správného protiplnění a podle toho má i žalovat. Tímto je tedy
vytvořena kombinace povinnosti žalovat konkrétní částku a stav, kdy existuje
informační nerovnováha (hlavní akcionář může určité informace důležité pro
rozhodnutí a výši plnění zamlčet a selektovat) a kdy objektivně existují vysoká
rizika nákladů řízení. Tedy je nastolena situace, která je schopna vyvolat racio
nální apatii téměř u každého běžného menšinového akcionáře.
Odlišně ale řešil Nejvyšší soud otázku typu žaloby ve věci týkající se žalo
by na přezkoumání výše přiměřeného protiplnění opřenou o ustanovení § 183k
obch. zák. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 4712/2008 připustil jak možnost
žalovat na určení, tak i určitou volnost při formulaci žaloby („…. Může žalovat,
aniž by uvedl svou představu o výši protiplnění“).
Oba zákonné texty (§ 220p/220k a § 183k obch. zák.) při tom znějí téměř
stejně. Domnívám se, že se zde jedná ze strany soudu o bezdůvodnou diferenci
aci mezi těmito dvěma podobnými řízeními a že druhé rozhodnutí je správné.
5 Problém typu řízení
Řízení o přezkoumání výše vypořádání, případně protiplnění případně
o doplatek k výměnnému poměru jsou specifická řízení, která spadají pod OSŘ.,
s určitými výjimkami uvedenými shora. Dříve se však jednalo o nesporné řízení
34
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
a postup soudu při dokazování se řídil ustanovením § 120 odst. 2 OSŘ v teh
dejším znění, což mj. vylučovalo i vedlejší účastenství. Podle tohoto ustanovení
byl soud povinen provést i jiné důkazy, než které byly navrženy stranami řízení.
Podle současného znění § 120 odst. 2 OSŘ již soud takovou povinnost nemá, má
jen možnost jiné důkazy provést.
5.1 Spruchverfahren
Typem řízení v akcionářských sporech se zabývalo již v roce 1962 rozhod
nutí německého ústavního soudu (BVerfG) ve věci Feldmühle. V řízení týkají
cím se přeměn BVerfG posuzoval, zda použít obecná pravidla civilního procesu
nebo zda použít speciální úpravu, přičemž dospěl k závěru, že zjištění správ
né hodnoty vypořádání je možné jen ve speciálním řízení, v tzv. Spruchverfa
hren.7 Tento typ řízení byl později nově upraven zákonem z 12. 6. 2003. Pro
toto řízení je typické společné projednání všech včas podaných žalob, postup
soudu z moci úřední, publikace rozhodnutí, institutu společného zástupce, který
hájí zájmy nežalujících akcionářů a specifická pravidla pro náklady řízení. Pokud
jde o náklady řízení, jsou soudní náklady uloženy v zásadě žalovanému. Jinak
může být rozhodnuto, pouze pokud to odpovídá zásadě slušnosti. Soud též může
nařídit, aby žalovaný uhradil zcela nebo zčásti náklady navrhovatelů, které byly
nezbytné k vyřízení sporu, pokud tyto s přihlédnutím k výsledku řízení, odpo
vídají zásadě slušnosti.8
5.2
V Rakousku je řízení o akcionářských sporech upraveno v § 225c až 225i
rakouského AktG. Na rozdíl od naší úpravy soud rozhoduje podle ustanovení
zákona o nesporném řízení (nach den Bestimmungen des Gesetzes über das Verfahren außer Streitsachen). Ustanovení § 220f upravuje postavení a pravomoci tzv.
společného zástupce (gemeinsamer Vertreter) nežalujících akcionářů (zejména
z řad advokátů, notářů). Náklady na jeho činnost tvoří součást nákladů řízení
a soud může uložit žalované společnosti úhradu zálohy na náklady společné
ho zástupce. Tento společný zástupce je oprávněn pokračovat v řízení, i když je
původní návrh vzat žalobcem (žalobci) zpět, pokud se zástupce domnívá, že je
zde šance na úspěch v řízení. Podle ustanovení § 220g rak. AktG soud může usta
novit za účelem posouzení výměnného poměru a vyhotovení posudku tzv. gré
mium sestávající ze tří osob. Rozhodnutí soudu platí pro nástupnickou společ
7 Rozhodnutí německého ústavního soudu ze 7. Srpna 1962, sp. zn. 1 BvL 16/6, bod 77 an.
8 (1) Die Gerichtskosten können ganz oder zum Teil den Antragstellern auferlegt werden,
wenn dies der Billigkeit entspricht. 2) Das Gericht ordnet an, dass die Kosten der Antra
gsteller, die zur zweckentsprechenden Erledigung der Angelegenheit notwendig waren,
ganz oder zum Teil vom Antragsgegner zu erstatten sind, wenn dies unter Berücksichti
gung des Ausgangs des Verfahrens der Billigkeit entspricht.
35
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
nost a všechny akcionáře zúčastněných společností, má tedy účinky erga omnes
(§ 220i rak. AktG). Společnost je povinna výrok pravomocného rozhodnutí
soudu zveřejnit (§ 220k rak. AktG). Náklady soudního řízení nese společnost,
pouze pokud by jejich přiznání bylo v rozporu se zásadou slušnosti, může soud
rozhodnout jinak (§ 220l rak. AktG).
Tato ustanovení rakouského akciového zákona platí i pro řízení o přezkou
mání výše protiplnění podle zákona o vytěsnění menšinových akcionářů (Gesell
schafter-Ausschlussgesetz), což je obdoba ustanovení o právu výkupu (§ 183i
ObchZ, resp. nyní § 385 a n. ZOK).
5.3
Jak již bylo uvedeno, i česká legislativa připouští výjimky ze striktní aplikace
OSŘ. Tyto výjimky jsou ovšem nesystematicky obsaženy v ustanovení § 4 ZOK
(důkazní břemeno), dále v § 390 odst. 3 ZOK (zvláštní ustanovení o nákladech
řízení) a v § 390 odst. 4 (informační povinnost ohledně zahájení řízení, povin
nost složení protiplnění pro všechny do úschovy) aj. Tedy jde o úpravu proces
ních pravidel v rámci předpisu hmotného práva.
5.4
V Německu kromě řízení Spruchverfahren existuje i další typ řízení, a to
tzv. Kapitalanleger Musterverfahren Gesetz, tj. zákon o typovém řízení vede
ném investory. Tento zákon má však omezenou účinnosti. Původně platil jen
do roku 2012, jeho období účinnosti však bylo prodlouženo do r. 2020 – záko
nodárce se chová k tomuto zákonu zdrženlivě. Základem této zákonné úpravy
je, že se o určité konkrétní otázce společné všem podaným návrhům, rozhoduje
ve zvláštním vzorovém řízení. Z více návrhů na vzorové řízení je vybrán jeden,
ostatní řízení jsou přerušena, ale jejich aktéři mohou ke vzorovému řízení při
stoupit.
6 Dokazování
Výhodou společného vedení řízení je nesporně společné provádění dokazo
vání a to, že je jen jediné rozhodnutí o základu. Z toho vyplývá úspora nákladů
soudního systému i jednotlivých účastníků řízení. Určitou překážkou je to, že se
v akcionářských řízeních řeší velmi odborné otázky, přičemž u nás dosud mají
soudy ostych pouštět se do otázek stanovení hodnoty, které považují za odborné
ekonomické otázky. V Německu i v USA je naopak zcela běžné, že soudy vyja
dřují velmi často svůj názor na jednotlivé prvky ocenění. Byla by proto účelná
určitá specializace českých soudců na otázky oceňování podniků.
36
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Pokud jde o důkazní břemeno, dříve zákon důkazní břemeno nijak zvlášť
neřešil, s výjimkou dřívějšího znění § 120 odst. 2 OSŘ, kde jde ovšem spíše
o převzetí důkazního břemene soudem. Nyní důkazní břemeno upravuje obecně
ustanovení § 4 ZOK; v řízeních o dorovnání a o podobném plnění nese důkazní
břemeno povinná osoba.
V civilním řízení, kde existuje plná povinnost tvrzení a důkazní břemeno,
by byl menšinový akcionář ve značné informační nevýhodě. Protože je proti
své vůli vylučován ze společnosti (aniž by cokoliv provedl, jeho hříchem je, že
existuje a že má málo akcií), přičemž ani nemá k dispozici potřebné informa
ce k ocenění společnosti, bylo by nefér mu ukládat ještě navíc důkazní břeme
no. Proto by ustanovení § 120 odst. mělo být vykládáno v tom smyslu, že soud
v těchto věcech musí a nikoliv pouze může, provést i nenavrhované důkazy.
Podstatnou část dokazování v akcionářských sporech představuje provádění
důkazů znaleckým posudky, zpravidla z oboru ekonomie. Tento způsob dokazo
vání posudky opatřenými doložkou podle § 127a o. s. ř. má ale své limity a někdy
soudní řízení spíše zatěžuje, než aby je urychlil.9
7 Financování sporu
První úvahou při rozhodování o tom, zda žalobce zahájí určité soudní říze
ní, je úvaha o tom, zda je v právu a zda svá tvrzení je schopen prokázat. Hned
na druhém místě je ovšem úvaha týkající se rizika škody, která může žalobci
vzniknout v podobě nákladů řízení v případě prohry. Náklady řízení za současné
právní úpravy jsou největší překážkou pro kolektivní uplatňování nároků, jak lze
prokázat právě na akcionářských sporech, a proto se budu tímto tématem zabý
vat poněkud podrobněji.
Na prvním místě jsou náklady na soudní poplatky. Ačkoliv společné řízení
soudům ulehčuje jejich břemeno (jedno dokazování, jedno rozhodnutí), nejsou
tato řízení nijak poplatkově zvýhodněna – to platí zejména tam, kde se vyža
duje žaloba na plnění, tj. v řízení o přezkoumání výše vypořádání při převodu
jmění (§ 220p a 220k obch. zák.). Totéž platí i pro další podobná řízení. Ústavní
soud ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 1058/08 uvedl, že vyměření soudního poplatku
ze žaloby na přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlav
ním akcionářem podle položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků (přílohy zákona č.
549/1991 Sb.), tj. soudní poplatek z žaloby na plnění vyměřený z hodnoty sporu,
„nepovažuje za natolik zásadně zatěžující, že by jím byl omezen faktický přístup
k řízení.“ Dále ve věci IV. ÚS 3250/09 uvedl, že „v souvislosti s nezanedbatelnou
výší soudního poplatku si Ústavní soud nemohl nepovšimnout, že stěžovatelům
nic nebránilo, aby žalovali na přiznání práva na dorovnání k jedné akcii, čímž
by výši soudního poplatku výrazně eliminovali.“ Tato úvaha Ústavního soudu
9 Podrobněji viz Zima, P., Limity použití § 127a o.s. ř., Právní rozhledy č. 10/2015, s. 373.
37
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
se ovšem ukázala jako zcela lichá a její správnost byla následně empiricky vyvrá
cena Nejvyšším soudem v řízení vedeném ve věci sp. zn. 29 Cdo 534/2011. Zde
menšinový akcionář žaloval na plnění, které odpovídalo požadovanému doplat
ku za jednu akcií (tedy jak navrhoval Ústavní soud). Hlavní akcionář ovšem
v průběhu řízení tento nárok na plnění beze zbytku uspokojil, takže k žádné
mu rozhodnutí, které by stanovilo výši vypořádání nedošlo. Předmět řízení totiž
odpadl a žaloba byla zamítnuta. Jinými slovy zde byly účinky erga omnes podle
§ 220k odst. 5 obch. zák. vyloučeny jednostranným jednáním hlavního akcio
náře.
Jak obecně známo, soudní poplatky mají dvě základní funkce: fiskální funk
ci, jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů
s činností soudů spojených a regulační funkci, jejímž cílem je odradit od své
volných, šikanózních, malicherných a obdobně bezdůvodných návrhů, které
by soudy zbytečně zatěžovaly. Poplatky ovšem nesmějí představovat překážku přístupu k soudu, která by bránila v uplatňování opodstatněných nároků
(tzv. odepření spravedlnosti) (převzato z JUDr. Robert Waltr. Zákon o soudních
poplatcích a předpisy související, 1. vydání. Praha: 2006, 156 s.).
Pokud jde o regulační funkci soudních poplatků – jako prostředku, jak
odradit kverulanty od podávání nedůvodných návrhů – o takový případ u kolek
tivního uplatňování nároků zpravidla nejde. Oprávněnost nároků menšinových
akcionářů vyplývá většinou ze znaleckého posudku založeného žalobci při zahá
jení nebo v průběhu řízení.
Pokud jde o fiskální funkci, je rozumné, aby se strany sporu podílely
na nákladech spojených s činností soudu. Menšinoví akcionáři, ačkoliv byli pro
ti své vůli zbaveni svého podílu na majetku jejich společnosti, většinou rozu
mí tomu, že soudní řízení něco stojí, avšak někdy může být soudní poplatek
v extrémním nepoměru k tomu, jaké skutečné náklady v souvislosti s řízením
mohou vzniknout a to i při započtení poměru na fixních nákladech justiční
ho systému, které lze k této věci přiřadit. Při větším počtu žalobců (je-li nutné
podávat žalobu na plnění) ale skutečné náklady mohou tvořit jen zlomek sumy
podle přílohy k zákonu o soudních poplatcích, pokud by tato suma byla vyjád
řena součtem poplatků podle jednotlivých uplatněných nároků. Je nutné vidět,
že díky společnému projednání věcí nebude nutné opakovat důkazy ohledně
každého z navrhovatelů zvlášť. Při spojení věcí tedy nutně dochází ke značné
úspoře nákladů řízení. Je také pravidlem, že činnost soudu se v těchto řízeních
v podstatě omezuje na zadání znaleckého posudku, či jeho převzetí podle § 127a
o. s. ř. a na jeho hodnocení ve vztahu k ostatním důkazům.
Podle mého názoru soudní poplatky nesmí být v podobných věcech nástro
jem odepření spravedlnosti. Zárukou proti uvedenému odepření spravedlnosti je
právě osvobození, či částečné osvobození, od soudních poplatků, případně jejich
přenesení na iniciátora výchozí transakce, tj. na hlavního či většinového akcio
38
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
náře. Pokud by nedošlo alespoň k částečnému osvobození od soudních poplatků,
byl by porušen základní princip rovnosti zbraní, kde tíhu nákladů řízení v jeho
počátcích a dalším průběhu nese menšinový akcionář, který nemůže své vyhlíd
ky v řízení spolehlivě odhadnout, zatímco hlavní akcionář, který proces přeměny
či jiné podobné transakce vyvolal a má k dispozici veškeré informace o společ
nosti, které může uvolňovat výběrově, toto procesní břemeno nemá.
Soudce Nejvyššího soudu JUDr. R. Fiala k tomuto tématu uvádí: „Podstata
dobrých procesních pravidel nespočívá v tom, že jsou přísná, ale že jsou spraved
livá. Je nezbytně nutné uhlídat proporce mezi oprávněnými zájmy všech, jejichž
práva a povinnosti procesní norma vymezuje. Je třeba si stále uvědomovat, že je
to procesní předpis, který předznamenává, zda a jak bude cesta k realizaci práva
snadná nebo naopak obtížná. Vedle toho také, že procesní předpis má nesmírně
silný sociální aspekt. Protože tak, jak je proces nastaven, tak se nepozná, kdo
je chudý a kdo je bohatý a zda jeho finanční disponovanost je cesta k rychlejší a snazší spravedlnosti nebo ne.“ (viz e-pravo.cz, dne 12. 3. 2015, Na cestě
k novému civilnímu procesnímu právu, článek č. 97264). Jestliže Česká repub
lika požaduje, aby se menšinoví akcionáři proti své vůli a v rozporu se základ
ním soukromoprávním principem smluvní autonomie vzdali svého podíl podílu
na podnikání obchodních společností, aniž by k tomu byl dán zřetelně defino
vaný veřejný zájem, musí jim alespoň poskytnout dostatečné prostředky obrany
proti zneužívání většiny hlavním akcionářem. Pokud tuto ochranu neposkytuje
z nějakých důvodů zákonodárce, musí ji poskytnout v rámci aplikace práva sou
dy, např. formou částečného osvobození od soudních poplatků.
Další významnou položkou jsou náklady právního zastoupení a to i nákla
dy právního zastoupení ve sporu úspěšné protistrany.
Náklady řízení, které mohou vzniknout, informační deficit žalobců a posta
vení slabší strany ve sporu dohromady vytvářejí dostatečnou odstrašující bariéru
pro zahájení takových řízení jak pro menšinové akcionáře, tak i pro jiné osoby,
které by se kolektivně chtěly domáhat svých práv (difúzní škody apod.); faktic
ká existence této bariéry je popřením procesního principu rovnosti stran. Tako
vé řízení se odhodlá zahájit jen ten, kdo má významnější balík akcií a dostatek
finančních zdrojů, ačkoliv soudní řízení by mělo být přístupné všem oprávně
ným osobám.
Česká právní úprava nákladů řízení dostatečně nereflektuje charakter tohoto
řízení; zahraniční právní úpravy ano. Nejde o to, že by zahraniční legislativci
byli vůči menšinovým akcionářům „přátelštější“, jak se domnívá Ústavní soud10.
Důvodová zpráva k německému Spruchverfahrengesetz nutnost specifické úpra
vy nákladů řízení poměrně jasně vysvětluje. Podle této důvodové zprávy soud
10 Rozhodnutí ve věci Pl ÚS 56/05, č. 80: „Ústavní soud konstatuje, že zahraniční právní
úpravy mohou být ve vztahu k minoritním akcionářům přátelštější, což však automaticky
neznačí, že domácí právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem.“
39
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
ní náklady, Gerichtskosten (soudní poplatek, znalečné soudem ustanoveného
znalce, náklady společného zástupce) by měl nést odpůrce (tj. v případě akci
onářských sporů hlavní nebo většinový akcionář). V opačném případě by dle
spolkové vlády bylo ve většině případů toto řízení z důvodu nákladových rizik
fakticky znemožněno.11 Pouze výjimečně, v případech zneužití práva navrhova
telem, by měly být tyto soudní náklady uloženy navrhovateli.
Mimosoudní náklady, aussergerichtliche Kosten, kam patří zejména nákla
dy právního zastoupení, by měly být přisouzeny navrhovateli v případech
podstatného zvýšení protiplnění soudem. Podle rozhodnutí BGH z roku 2011
ovšem vůbec nepřipadá v úvahu, aby v případě svého neúspěchu museli men
šinoví akcionáři hradit mimosoudní náklady (odměnu advokátům) protist
raně. Argumentace BGH se opírá o faktickou existenci informační nerovnosti
(žalobci z řad menšinových akcionářů nemohou své procesní šance dostateč
ně odhadnout předem). Z toho, že podle zákona nesou navrhovatelé jen vlast
ní mimosoudní náklady (odměnu právním zástupcům) a je jim tedy ukládáno
jen omezené riziko nákladů, lze dovodit, že mimosoudní náklady řízení si nese
žalovaná strana sama (i když má ve věci úspěch). Tato alokace nákladů je urči
tým vyvážením toho, že navrhovatelé nemohou dobře předem zhodnotit své
vyhlídky v řízení, neboť informace, které mají k dispozici, jsou omezeny na úda
je ve zprávě představenstva a ve znaleckém posudku, zatímco žalovaná strana
má zpravidla širší informace pro zhodnocení přiměřenosti kompenzace. Tato
informační nerovnost odůvodňuje, aby žalobci byli zatěžováni jen omezeným
rizikem nákladů řízení. To, že žalovaný (hlavní či většinový akcionář) musí nést
vlastní mimosoudní náklady i soudní náklady řízení, je srozumitelné, protože
on může podle koncepce zákona předem prosadit strukturální opatření, které
je v jeho zájmu nezávisle na přiměřené výši kompenzace a menšinové akcionáře
může odkázat na soudní řízení. Tito nemohou tomuto strukturálnímu opatření
zabránit ani z důvodu nepřiměřenosti plnění, ani z důvodu nedostatku informa
cí, nýbrž jsou odkázáni na soudní řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana
může pro ni výhodné opatření prosadit ještě před konečným vyjasněním výše
kompenzace, nesmějí být překážky pro následné přezkoumání protiplnění příliš
vysoké.12 Tedy toto rozhodnutí může být určitou oporou pro výklad nepříliš jas
ného ustanovení § 390 odst. 3 věta druhá ZOK.13
V neposlední řadě má velká firma větší možnosti v oblasti dokazování. To lze
doložit na příkladu ustanovení § 127a OSŘ. Jestliže slabší strana sporu předloží
jeden znalecký posudek podle § 127a OSŘ, může jich finančně zdatná žalovaná
strana předložit hned deset.
11 Regierungsentwurf BT-Drucks. 15/371 S. 17.
12 Bundesgerichtshof, rozhodnutí z 13. prosince 2011 II ZR 12/11, ke stažení na http://lexe
tius.com/2011,6799 ; komentář ke stažení na: http://www.rechtslupe.de/wirtschaftsrecht/
gesellschaftsrecht/kostenerstattung-im-spruchverfahren-337842#sthash.0JHny5JK.dpuf
13 „Vlastníci účastnických cenných papírů, kteří se dovolali práva na dorovnání, mají právo
na náhradu v řízení účelně vynaložených výdajů.“
40
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
8 Závěr
Právní úprava by měla odpovídat principu, že každý má přístup k soudu, tedy
že nebude od uplatňování práv odrazován. Soudní systém musí být stejně tak
přístupný pro velké firmy jako pro ostatní členy společnosti (pro běžné občany,
spotřebitele, menšinové investory). Musí být nastaven takový systém, aby i slab
ší strany mohly vést takové řízení, které by bylo při individuálním prosazování
příliš nákladné. Současná právní úprava kolektivního uplatňování práv, resp.
spíše její neexistence, spolehlivě odrazuje menší investory či individuální sub
jekty (resp. jejich většinu) od podávání žalob. To bylo dokumentováno v tomto
příspěvku na jednotlivých prvcích akcionářských sporů a je to patrné i z nepříz
nivých důsledků sporů o bankovní poplatky pro drobné žalobce. Největší problé
my vidím v tom, že nejsou zohledněna specifika kolektivního uplatňování práv.
Deficity jsou v nedostatečné úpravě typu řízení a možnosti propojení více žalob,
v nevyjasněnosti typu žalob, v ničím nevyvážené existenci informační nerovno
váhy a v nevhodné úpravě pravidel rozhodování o nákladech řízení.
JUDr. Petr Zima
AK Šváb, Zima a partneři
41
MOŽNOST UPLATNĚNÍ HROMADNÝCH ŽALOB
PŘI OCHRANĚ KLIENTŮ FINANČNÍCH SLUŽEB
Possibility of Class Act Application in Protection of Financial Services Clients
Michael Kohajda
KOHAJDA, Michael. Možnost uplatnění hromadných žalob při ochraně klientů
finančních služeb. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 43–50.
Abstrakt: Autor se v příspěvku zabývá možností a vhodností použití institutu hromad
né žaloby při řešení a rozhodování sporů mezi klienty finančních služeb na finančním
trhu a finančními institucemi tyto služby nabízejícími a poskytujícími. Nejprve vyme
zuje základní pojmy této oblasti – finanční trh, klient finanční služby, finanční instituce,
finanční služba. Následně se pak věnuje aktuálním možnostem řešení sporů z finančních
služeb před obecnými soudy, rozhodci a rozhodčími soudy a finančním arbitrem.
Klíčová slova: Finanční trh, klient, finanční instituce, hromadná žaloba.
Summary: The author deals with the issue of the possibility and suitability of the applica
tion of the class actions for the solving and decision making of disputes between clients of
financial services in the financial market and financial institutions offering and providing
these services. The author initially defines the basic terms of the financial market law as
a financial market, a client of the financial service, a financial institution and a financial
service. Subsequently, the author focuses on the actual possibilities how to settle a dispute
arising from financial services by general courts, arbiters and arbitration courts and the
financial arbiter.
Keywords: Financial market, client, financial institution, class action
1 Úvod
Cílem tohoto příspěvku je zhodnotit, zda se v oblasti finančního práva v pra
xi vyskytují druhy sporů mezi subjekty vstupujícími do právních vztahů při
poskytování finančních služeb, v nichž by bylo vhodné využít pro jejich typo
vou shodnost a množství účastníků na jedné straně sporu tzv. hromadné (nebo
li skupinové) žaloby. Není předmětem tohoto příspěvku řešit vlastní podstatu
hromadných žalob, ani jejich možnou procesně-právní úpravu v české legislativě
civilního procesu.
V úvodu tohoto příspěvku je však vhodné krátce pojednat o oblasti finanč
ních služeb, vymezit subjekty na finančním trhu se aktivně vyskytující, zejmé
na pojem klient finančních služeb. Následně pak přistoupit k vymezení znaků
sporů vyplývajících z oblasti finančních služeb, při jejichž řešení by mohly být
hromadné žaloby využity. Vhodné bude také uvést recentní příklad sporů, které
zahrnovaly větší počet účastníků na jedné straně sporu a které lze použít jako
43
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
typové příklady, na nichž by výhodnost použití hromadných žalob mohla být
ilustrována z praktického hlediska1.
2 Vymezení základních pojmů
Pakliže v tomto příspěvku mají být nastíněna východiska možného uplatnění
hromadných žalob v oblasti ochrany klientů finančních služeb, je nutno nejprve
vymezit o jakou oblast a jaké subjekty se jedná. Velmi zjednodušeně jsou finanč
ní služby službami poskytovanými finančními institucemi na finančním trhu.
Finanční trh (v zahraniční literatuře často používáno zejména v plurálu jako
finanční trhy) je možné definovat jako systém vztahů, nástrojů, subjektů a insti
tucí, umožňujících shromažďování, soustřeďování, rozdělování a rozmisťování
dočasně volných peněžních prostředků na základě nabídky a poptávky2. Finanč
ní trh obvykle členíme na tři základní sektory – bankovnictví, pojišťovnictví
a kapitálový trh.
Na finančním trhu se vyskytují tři skupiny subjektů, odhlédneme-li od státu
a jeho orgánů. Investoři, kteří chtějí na trhu umístit své relativně volné peněžní
prostředky, dlužníci, kteří na trhu peněžní prostředky poptávají, a široká skupina
poskytovatelů sužeb na finančním trhu. Konkrétní subjekt však na finančním
trhu může vystupovat ve více rolích. Například banky jsou jak poskytovatelem
služeb, tak mohou peněžní prostředky na svůj účet poptávat i nabízet.
Poskytovateli služeb, které lze vzhledem k rozsahu a objemu jimi poskyto
vaných služeb hodnotit jako velké, jsou finanční instituce. Typickým příkladem
finanční instituce je banka, pojišťovna, investiční nebo penzijní společnost,
obchodník s cennými papíry atd.
Na druhé straně právních vztahů z finančních služeb vystupuje skupina osob,
které lze souhrnně nazývat jako klienti finančních služeb. Jakkoliv je pojem kli
ent často v oblasti finančních služeb užíván, a to i v legislativě3, není možno
v aktuálně platných právních předpisech možné najít jeho legální definici. Pod
pojmem klient finančních služeb je zjednodušeně možné spatřovat osobu, která
je smluvní stranou právního vztahu, jehož předmětem je nakládání s peněžními
prostředky v různých podobách a který vznikl na finančním trhu, přičemž dru
hou smluvní stranou je finanční instituce.
1 Tento text byl svým autorem zpracován s finanční podporou a v rámci projektu „PRVOUK
P06 – Veřejné právo v kontextu europeizace a globalizace“ uskutečňovaného v roce 2015
na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
2 BAKEŠ, Milan, Marie KARFÍKOVÁ, Hana MARKOVÁ, Petr KOTÁB a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 549 s. s. 102. ISBN: 978-80-7400-440-7.
3 Jedná se o více jak dvě desítky platných právních předpisů, mezi nimi je pojem klient pou
žíván například v zákoně o bankách (21/1992 Sb.), zákoně o pojišťovacích zprostředkova
telích a likvidátorech pojistných událostí (38/2004 Sb.), zákoně o finančních konglomerá
tech (377/2005 Sb.) atp.
44
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Je nutné zdůraznit, že i v oblasti finančního trhu je v rámci skupiny klientů
finančních služeb rozlišována podskupina spotřebitelů, nicméně důvody její exi
stence nejsou zcela souladné s teoretickou systematikou kategorizace klientů pro
účely finančních služeb. Pojímání spotřebitele na finančním trhu se přitom nijak
neliší od běžného vymezení spotřebitele v soukromém právu novým občanským
zákoníkem4 nebo ve veřejném právu zákonem o ochraně spotřebitele5, nicmé
ně obsah této kategorie nenachází podstatnějšího uplatnění z hlediska použi
tí v problematice finančního trhu a na něm nabízených služeb, neboť se jedná
o skupinu bezdůvodně úzkou. Není totiž důvod odpírat stejnou míru právní
ochrany, jakou má na finančním trhu spotřebitel, jak je obecně chápán a vyme
zen zákony uvedenými v předchozí větě, například malému živnostníkovi, který
produkty finančních služeb (např. běžný platební účet u banky) používá jen jako
prostředek svého podnikání6.
Již několikrát zmíněné finanční služby (nebo finanční produkty) jsou pak
druhovým označením právních vztahů vznikajících, trvajících a zanikajících
na finančním trhu, jejichž vznik, návrh k jejich uzavření je nabízen finančními
institucemi vůči potencionálním klientům. Finanční služby jsou ve své podsta
tě právními vztahy soukromého práva, které jsou regulovány relativně širokou
veřejnoprávní nadstavbou, jejíž existence je odůvodněna zájmem státu na co
nejpočetnějším výskytu těchto vztahů z důvodu významu fungujícího, zdravého
a důvěryhodného finančního trhu pro ekonomiku každého rozvinutého státu.
3 Aktuální možnosti řešení sporů z finančních služeb
Majetkové spory vznikající mezi klienty finančních služeb a finančními insti
tucemi je v současné době možné řešit před třemi druhy orgánů:
•
•
•
obecnými soudy,
rozhodci a rozhodčími soudy a finančním arbitrem.
4 Ustanovení § 419 zákona č. 89/2012, občanský zákoník: Spotřebitelem je každý člověk,
který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu
svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
5 Ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele: spotřebi
telem [se rozumí] fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo
v rámci samostatného výkonu svého povolání.
6 K této problematice srovnej: 1) KOHAJDA, Michael. Vztah mezi pojmy „spotřebitel“ v soukromém právu a „klient“ v právu finančního trhu. In: MRKÝVKA, Petr, Dana ŠRÁMKO
VÁ a Jiří VALDHANS (eds.). Sborník z konference Dny práva 2013: Interakce soukromého
a finančního práva [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2014. s. 211–217. ISBN 978-80210-6816-2. 2) KOHAJDA, Michael. Finanční trh a postavení klienta v rámci finančních
služeb. In: PAPOUŠKOVÁ, Zdenka, Michel Kohajda a kol. Vybrané instituty finančního
práva v roce 2014. Olomouc: Iuridicium Olomoucense, o.p.s., 2015. s. 197–205. ISBN 97880-87382-62-2.
45
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Jen v krátkosti je možno shrnout, že nejširší prostor pro řešení a rozhod
nutí sporů z finančních služeb nabízejí obecné soudy, kdy lze konstatovat, že
vzhledem k obvyklému předmětu sporů z finančních služeb mají obecné soudy
vždy k jejich rozhodování pravomoc. Řízení před obecnými soudy je však častou
zdlouhavé, zatížené vyšším soudním poplatkem a obecné soudy nebývají na slo
žitější typy smluvních vztahů vznikajících na finančním trhu specializovány.
Rozhodčí soudy a rozhodci mohou spory z finančních služeb rozhodovat,
pokud strany mezi sebou dosáhnou rozhodčího ujednání. Tyto soudy mají
obvykle výhodu vyšší rychlosti řešení sporu, nižší finanční náročnosti a vyšší
specializace rozhodců na tuto agendu.
Finanční arbitr je správním orgánem svého druhu, který je určen
k mimosoudnímu rozhodování vyjmenovaných druhů7 sporů z finančních slu
žeb. Řízení před ním není zpoplatněno, v praxi bývá bezkonkurenčně nejrychlej
ší a není zatíženo formálními procesními nároky, takže klienti většinou nepotře
bují odbornou právní pomoc při uplatňování svých práv. Výhodou finančního
arbitra je i jeho specializace na danou oblast. Negativem je však skutečnost, že
jeho pravomocné rozhodnutí, jakkoliv obecně závazné a vykonatelné, je možno
přezkoumat před soudy a dosáhnout tak jeho změny.
Na tomto místě je nutné ještě vyvrátit laickou představu, že v řešení spo
rů z finančních služeb může být nápomocna Česká národní banka. Ta přitom
není nadána pravomocí rozhodovat spory mezi subjekty na finančním trhu. Její
ingerence může spočívat v posouzení konkrétního právního vztahu a případ
ném potrestání finanční instituce z titulu spáchání správního deliktu. Nicméně
tímto způsobem není uspokojen klient, i pokud je v právu. Přínosem takovéto
rozhodovací činnosti, který není možno v praxi opominout, je však argumen
tační a autoritativní přesvědčivost rozhodnutí České národní banky. Pakliže je
právní vztah současně posuzován například obecným soudem ve sporu klienta
a finanční instituce, je možné, že tento názor České národní banky bude sloužit
jako podstatný argument v řízení.
4 Vhodnost užití hromadné žaloby
Na poli poskytování finančních služeb se podle mého názoru otevírá pro
hromadné žaloby dostatečně vhodný prostor. Právní vztahy vznikají v této oblas
ti podle formulářových smluv, jejichž možnost přizpůsobení konkrétním pod
mínkám a požadavkům jednotlivého klienta se limitně blíží nule. Pouze oprav
du velcí klienti v privátním bankovnictví (resp. jiném sektoru finančního trhu)
mají možnost vyjednávat o podmínkách, za kterých jim budou služby nabízeny
a poskytovány.
7 V taxativním výčtu v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi.
46
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Tento fakt není však pouze projevem nadřazeného postavení finančních
institucí v těchto právních vztazích, ale také důsledkem přísné a podrobné práv
ní regulace oblasti finančního trhu, která je jak unijní, tak vnitrostátní úrovně.
V praxi by pak posuzování každého požadavku na změnu standardizovaných
smluvních podmínek bylo pravděpodobně příliš nákladné ve vztahu k reál
ně očekávatelným výnosům z obchodů konkrétního retailového klienta. Také
možnost realizace „klientských úprav“ právní dokumentace by byla podstatně
obtížná, když by finanční instituce musely mít dostatek kvalifikovaných odbor
níků na svých pobočkách, neboť centralizované posuzování požadavků klienta
na změnu by bylo neefektivní z důvodu rychlosti realizace kontraktačního pro
cesu na dálku (opomineme-li možnost využívat způsoby vzdálené komunikace
on-line, které však jsou na druhou stranu neosobní a podstatně omezují vyvolání
dojmu důvěry mezi klientem a zástupcem finanční instituce).
Z důvodu písemné formy a formulářové podoby právního jednání zakládají
cího právní vztah mezi klientem a finanční institucí vyplývá shodnost právního
základu případných sporů z konkrétních produktů finančních služeb mezi kon
krétní finanční institucí a jejími klienty. (Za konkrétní období, kdy je jeden druh
vzoru smlouvy finanční institucí používán.)
Fakticky se tak v relevantních právních vztazích liší jen osoba klienta a pak
skutkové okolnosti, jakými jsou okamžik vzniku právního vztahu a délka jeho
trvání, resp. čas a způsob jeho zániku. Dále se pak liší objem peněžních prostřed
ků umístěných ve finanční službě a relevantní náklady s finanční službou spoje
né. Tyto skutkové okolnosti však nemají podstatnější vliv na posouzení právní
stránky věci a na právní závěry, které soud ve sporu vyvodí.
Právě také skutečnost, že předmětem právních vztahů ve finančních službách
jsou peněžní prostředky, je dalším aspektem, pro který je možno usuzovat, že
v oblasti finančních služeb je vhodné prostředí pro používání hromadných žalob.
Typově spory z finančních služeb spojuje právě shodný předmět, jímž je peněžité
plnění (jakkoliv je často základem sporu posouzení, zda konkrétní právní vztah
vůbec platně vzniknul). Konkrétním petitem může být zaplacení určité peněžité
částky, nahrazení vzniklé škody, nebo v případě konstatování neexistence platné
ho právního vztahu také vydání bezdůvodného obohacení.
Co se týká subjektů sporu řešeného v rámci soudního řízení, i zde je možné
pro oblast finančních služeb konstatovat, že jejich charakter vypovídá ve pro
spěch možnosti použití hromadných žalob. Na jedné straně sporu (nejpravdě
podobněji na straně žalované) bude finanční instituce, která při poskytování
konkrétního druhu finančního produktu vstupovala do takto relativně standar
dizovaného právního vztahu, na straně druhé pak bude skupina klientů finanční
instituce, které byl daný finanční produkt nabídnut a prodán.
Zde však vyvstává otázka, která není z oblasti finančního práva, ale práva
civilního procesu. Tedy jakým způsobem bude pojata pluralita subjektů na straně
47
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
klientů. Není reálné, že se na jednu stranu sporu postaví všichni klienti v obdob
ném postavení (např. mající finanční produkt podle jednoho konkrétního typu
smlouvy uzavřené s jednou konkrétní finanční institucí). Pravděpodobně se
bude spíše jednat o pouhý zlomek z této skupiny, neboť velká část klientů nebude
ochotna podstoupit riziko (a náklady) soudního sporu proti finanční instituci,
nebo dokonce nebude vědět o jakémkoliv problému s daným finančním pro
duktem. Je tedy úkolem procesualistů, aby náležitě odůvodnili potřebu samotné
odlišné právní úpravy, než je aktuální jednoduchá pluralita účastníků na jedné
straně sporu, a také způsoby rozhodování dané skupiny subjektů a zejména roz
dělení nákladů a zisků z daného sporu.
5 Recentní inspirace
V několika posledních letech byla velmi mediálně sledována kauza inicia
tiv komerčního charakteru týkajících se společného postupu klientů proti ban
kovním domům. Důvodem pro tento postup byla údajná protiprávnost vybí
rání poplatků spojených s uzavřením úvěrové smlouvy (z hlediska správného
pojmosloví samozřejmě ceny za tuto službu) nebo poplatků (opět tedy ceny) za
správu úvěru ve spojitosti s poskytnutým hypotečním úvěrem.
Vzorovým představitelem těchto iniciativ může být velmi dobře organizova
ná a dříve mediálně aktivní iniciativa Poplatkyzpet.cz, za níž stály dvě větší advo
kátní kanceláře. V současné době lze již tvrdit, že oproti dřívějším slibům nepři
pouštějícím neúspěch v boji o vrácení zaplacených poplatků, je jasné, že vítězi
v těchto sporech jsou naopak banky, které hromadně uspěly zejména po roz
hodnutí Ústavního soudu, který oprávněnost účtování takovýchto „poplatků“
potvrdil (nález III. ÚS 3725/13).
Předmětem jednotlivých žalob ve většinovém případě poplatků spojených
s hypotečním úvěrem bylo vydání bezdůvodného obohacení na straně banky
z důvodu zaplacených poplatků klientem bance bez (tvrzeného) právního důvo
du. Namítána byla neplatnost ujednání o takovém poplatku nikoliv pro neurči
tost ujednání o výši poplatku a jeho splatnosti, ale z důvodu nejasnosti, za co je
poplatek placen.
Tato aktivita byla silně mediálně šířena a podporována a vyvolávala v kli
entech finančních institucí poskytujících hypoteční úvěry dojem, že jsou jed
noznačně oprávněni žádat vrácení zaplacených poplatků zpět. Jak Ústavní soud
nakonec i ve svém nálezu neopomněl zmínit, jednalo se o nezpochybnitelně
vedenou kampaň proti bankovním poplatkům s pokusem vytvářet z ní něco
na způsob cause célèbre.
Je třeba dále zmínit, že celá tato vlna žalob byla podněcována zájmovými
skupinami, které zřejmě zamýšlely vydělat na zastupování jednotlivých klien
tů proti bankám ve věcně totožných případech, kdy namísto výkonu advokacie
48
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
lege artis mělo spíše jít o administraci případů. Celá tato kampaň ale dopadla
neúspěchem klientů a naopak úspěchem bankovních domů. K řešení tak ještě
v současné době zůstává úhrada vzniklých nákladů, k jejichž náhradě byli klienti
dosouzeni a které přislíbili v případě neúspěchu hradit iniciátoři kampaně.
Pozitivem tohoto postupu je však zkušenost se soudním řešením sporu stej
ného právního a skutkového základu v oblasti finančních služeb s velkým počtem
účastníků8, která by mohla být inspirací právě pro problematiku hromadných
žalob, která je předmětem této publikace. Tento konkrétní příklad ve svých zna
cích odpovídá výše vymezeným předpokladům.
Druhově se jedná o majetkový spor, k jehož projednání a rozhodnutí je pří
slušný obecný soud. Na jedné straně sporu existuje potencionál plurality účast
níků (jakkoliv v této kampani jednotliví klienti žalovali spory samostatně). Na
druhé straně sporu je finanční instituce. Jedná se o spor z poskytování finanč
ních služeb na finančním trhu. Předmět sporu je v rámci jednotlivých právních
vztahů mezi jednotlivými klienty a finanční institucí obdobný, vychází ze stej
ných nebo obdobných smluvních vztahů textově vycházejících ze stejných nebo
obdobných formulářových smluvních ujednání. Odlišnosti mezi jednotlivými
právními vztahy spočívají jen v relativně zanedbatelných skutkových okolnos
tech, které nemají podstatnější vliv na právní posouzení a výsledek sporu.
Pakliže by v českém právním řádu existovala možnost hromadných žalob,
bylo by jejich použití v tomto případě jistě přínosnějších jak pro klienty uplatňu
jící své údajná práva, tak pro jednotlivé finanční instituce, bránící právní vztahy,
jejichž vznik iniciovaly. Řešení sporů formou hromadných žalob by bylo vhod
nější také pro soudy a jejich správu, neboť by s obdobnými spory nebyly doslova
zavaleny v jednom okamžiku soudy (z důvodu místní příslušnosti podle sídla
žalovaného se navíc jednalo jen o pár konkrétních soudů). Byly by tak nižší cel
kové náklady jak pro žalobce, tak pro žalované, ale i pro stát.
Podle mého názoru by tak právě tyto spory o poplatky za vedení účtů spo
jených s hypotečními úvěry byly vhodným příkladem oblasti, kde by hromadné
žaloby v případě existence jejich právní úpravy, mohly být využity.
6 Závěr
Z důvodů podrobněji rozebraných výše je možné považovat oblast poskyto
vání finančních služeb na finančním trhu za zdroj majetkových sporů, v jejichž
případě by se za podmínky plurality účastníků, zejména poškozených klientů
8 Ústavní soud ve svém nálezu hovoří o šesti tisících podaných žalobách, na internetu se
objevovaly zprávy o 20 až 30 tisících klientů, kteří se do kampaně zapojili (viz např. http://
www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/294986-neslavny-konec-tazeni-proti-bankovnim
-poplatkum/ [cit. 23.7.2015]), ale také o 300 tis. klientech (viz http://byznys.ihned.cz/
c1-62480160-koncime-vzkazuje-iniciativa-poplatky-zpet-lidem-doporucuje-aby-spory
-stahli [cit. 23.7.2015]).
49
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
finančních služeb, dalo racionálně uvažovat o využití institutu hromadných
žalob, pakliže by byl v české civilním procesu upraven.
Důvody hovořící ve prospěch možnosti užití institutu hromadných žalob
v oblasti sporů z finančních služeb lze shrnout do následujících bodů:
•
•
•
•
forma a podoba právního důvodu vzniku právního vztahu;
druh předmětu právního vztahu;
druh žalobou požadovaného plnění;
okruh subjektů sporu.
Tento závěr je možno podpořit i na základě analýzy recentní situace na čes
kém trhu hypotečních úvěrů, kde byly v posledních letech řešeny shodné právní
spory vycházející z údajně neoprávněného placení poplatků spojených s hypo
tečními úvěry. Tyto hromadně koordinované spory splňovaly výše shrnuté zna
ky, pročež je možné uzavřít, že právě v tomto konkrétním případě by možnost
využití institutu hromadných žaloby byla vysoká.
JUDr. Michael Kohajda, Ph.D.
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
50
REPREZENTATIVNÍ ŽALOBA
V ČESKÉM CIVILNÍM PROCESU1
Representative action in Czech civil procedure
Jana Petrov Křiváčková, Klára Hamuľáková
PETROV KŘIVÁČKOVÁ, Jana, HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Reprezentativní žalo
ba v českém civilním procesu. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1,
s. 51–60.
Abstrakt: Autorky příspěvku se zabývají českou právní úpravou reprezentativní žaloby.
Nejprve přibližují vlastní podstatu reprezentativního řízení a to i s ohledem na požadav
ky obsažené v právu EU, analyzují právní úpravu procesní legitimace reprezentativních
subjektů a následně se zaměřují na úpravu překážky litispendence a rei iudicatae v těchto
věcech.
Klíčová slova: Reprezentativní žaloba, aktivní legitimace, litispendence, res iudicata
Summary: Authors of this contribution deal with the Czech legal regulation of represen
tative action. They initially define the concept of representative action also with regard to
the requirements contained in EU law and analyse the legal regulation of locus standi of
representative subjects and then focus on the regulation of lis pendens and res judicata
in these matters.
Keywords: Representative action, locus standi, res iudiata, lis pendens
1 Úvod
Reprezentativní žaloba je vedle tzv. skupinové žaloby2 typem tzv. hromadných
žalob a tedy prostředkem kolektivní ochrany práv. Kolektivní ochrana práv má
své opodstatnění především tam, kde je jednáním jednoho subjektu zasahováno
do práv většího množství osob. Mezi hlavní oblasti soukromého práva, v nichž
má prosazování práv ve formě kolektivní právní ochrany význam, patří ochrana
1 Tento článek vznikl za podpory Grantové agentury ČR. Název projektu – Kolektivní
ochrana práv v České republice – současnost a perspektivy (GA16-06065S).
2 Skupinové řízení dává oprávnění zahájit řízení širokému okruhu osob a umožňuje členům
skupiny podílet se na sporu a dosáhnout reparace peněžitých nároků. Pokud jde o účast
členů, uplatňují se dvě podoby skupinového řízení – tzv. opt-in a opt-out varianty. Opt-in
řízení se účastní ti členové skupiny, kteří se k účasti ve stanovené lhůtě přihlásí. Opt-out
řízení je naopak vedeno se všemi členy skupiny, kteří neprojeví vůli neúčastnit se ho. Srov.
BALARIN, Jan, TICHÝ, Luboš. Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost?
[online]. Bulletin advokacie.cz, 22. března 2013 [cit. 21. prosince 2015]. Dostupné na
<http://www.bulletin-advokacie.cz/kolektivni-ochrana-procesnich-prav-v-cr-sen-ci-sku
tecnost-navrh-pravni-upravy-a-jeho-oduvodneni>.
51
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
spotřebitele, hospodářské soutěže, subjektivních práv vyplývajících z ochrany
životního prostředí, ochrana osobních údajů, finanční služby a ochrana investic.
Pro řízení o reprezentativní žalobě je typické, že konkrétní osoby, jejichž
zájmy jsou předmětem sporu a jež by jinak mohly být žalobci, nejsou účastní
ky řízení. Tím je pouze tzv. reprezentativní subjekt. Rozhodnutí je proto přímo
nezavazuje, ani pro ně nepředstavuje exekuční titul. Reprezentativní řízení je
vhodné především v případě, že je žalobou požadováno zdržení se protiprávního
jednání nebo odstranění závadného stavu. Splnění uložené povinnosti zpravidla
nevyžaduje, aby bylo takto jednáno vůči konkrétním subjektům (žalovaný např.
zanechá distribuce závadného zboží). Naopak není příliš vhodným prostředkem
soudní ochrany tam, kde by mělo být požadováno peněžité plnění, zejm. s ohle
dem na případné následné přerozdělení vysouzených peněžních prostředků
konkrétním osobám (jako náhrada újmy). Nicméně ani tam není reprezentativ
ní model zcela vyloučen.
Český právní řád neobsahuje speciální právní úpravu hromadných žalob
v pravém slova smyslu, avšak i v něm lze nalézt případy, kdy je k podání žaloby
oprávněn tzv. reprezentativní subjekt. V následujícím textu se věnujeme těmto
situacím a jejich promítnutí do úpravy civilního procesu. Reflektujeme záro
veň i unijní požadavky na reprezentativní soudní řízení obsažené v Doporu
čení Komise č. 2013/396/EU. Hlavní pozornost v článku zaměřujeme zejména
na právní úpravu překážky věci zahájené a věci rozsouzené v z. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen OSŘ) a z. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen ZŘS). Ta je totiž značně diskutabilní. V případech, kde se
řízení v roli žalobce účastní reprezentativní subjekt, jde tato úprava proti vlast
nímu smyslu reprezentativního řízení, v ostatních případech pak vytváří dojem,
že první žalobce je quasi reprezentant všech dotčených osob, jakkoliv toto zcela
nekoresponduje s hmotněprávní úpravou.
2 Doporučení Komise
Doporučení Komise č. 2013/396/EU, o společných zásadách pro prostředky
kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v člen
ských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie počítá
jak s reprezentativním, tak skupinovým modelem kolektivního soudního řízení.
Doporučení předkládá soubor zásad pro soudní i mimosoudní kolektivní právní
ochranu, které by se měly uplatňovat v celé Unii při současném respektování
různých právních tradic členských států. Tyto zásady by měly zajistit zachová
vání základních procesních práv účastníků řízení a odpovídajícími pojistkami
systém chránit před zneužitím.
„Reprezentativní žalobou“ se dle něj rozumí žaloba, která je podána a) zastu
pujícím subjektem, b) subjektem certifikovaným ad hoc soudem či vnitrostátním
orgánem nebo c) alternativně orgánem veřejné moci (např. veřejným ochráncem
52
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
práv) jménem dvou nebo více fyzických či právnických osob tvrdících, že čelí
nebezpečí vzniku škody nebo jim vznikla škoda v události hromadné škody, při
čemž tyto osoby nejsou účastníky řízení [část II. bod 3 písm. d) Doporučení].3
Členské státy by dle Doporučení měly na základě jasně vymezených podmí
nek způsobilosti určit zastupující subjekty, které mohou podávat reprezentativní
žaloby. Podmínky způsobilosti by měly zahrnovat přinejmenším tyto požadavky:
•
•
•
subjekt by měl mít neziskovou povahu;
měl by existovat přímý vztah mezi hlavními cíli subjektu a právy přizna
nými právem Unie, o kterých se v žalobě tvrdí, že byla porušena a
subjekt by měl mít dostatečnou kapacitu, pokud jde o finanční i lidské
zdroje, a právní odbornost k zastupování skupiny osob uplatňujících
nárok a k jednání v jejich nejlepším zájmu (viz bod 18 Doporučení a část
III. bod 4 Doporučení).
Doporučení však takto vymezuje pouze minimální standard požadavků
na zastupující subjekty, jednotlivé státy mohou v rámci svých úprav stanovit
i další předpoklady.
Členské státy by dále měly zajistit, že zastupující subjekty, přestanou-li splňo
vat některou z výše uvedených podmínek, pozbudou svého postavení (část III.
bod 5 Doporučení). Soud by tedy měl vždy po podání žaloby zvážit, zda jsou tyto
předpoklady splněny a pokud nikoliv, žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní
věcné legitimace.
3 Reprezentativní subjekty v českém právním prostředí
V České republice jsou v souvislosti s ochranou určitých práv a zájmů aktiv
ně legitimovány k zahájení řízení níže uvedené subjekty stanovené zvláštními
zákony:
a) Dle § 25 z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele může návrh na zahá
jení soudního řízení o zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany
práv spotřebitelů podat a účastníkem takového řízení může být:
• sdružení nebo profesní organizace, jež mají oprávněný zájem
na ochraně spotřebitele. Sdružením se přitom v kontextu ObčZ
rozumí spolek dle § 214 a násl. ObčZ
• subjekt uvedený v seznamu osob oprávněných k podání žalob
na zdržení se protiprávního jednání v oblasti ochrany práv spotře
3 Český překlad Doporučení používá pojem škoda. Avšak s ohledem na českou právní ter
minologii je vhodnější užívat pojem újma a náhrada újmy, a to s ohledem na nároky, které
mohou vznikat z porušení práv přiznaných právem EU.
53
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
bitelů, který je veden Komisí Evropských společenství a je zveřejňo
ván v Úředním věstníku Evropské unie.4
b) ObčZ umožňuje podání návrhu na zahájení řízení o zdržení se neka
lé soutěže nebo k odstranění závadného stavu ve věcech ochrany proti
nekalé soutěži (§ 2976, § 2988 ObčZ) proti rušiteli nekalé soutěže též
právnické osobě oprávněné hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků (§
2989 odst. 1 ObčZ).
c) ObčZ dále přiznává aktivní legitimaci právnické osobě, jde-li o ochranu zájmů malých a středních podnikatelů. Dle § 1964 ObčZ se může
právnická osoba založená k ochraně zájmů malých a středních pod
nikatelů dovolat neúčinnosti ujednání o času plnění odchylujícího se
od ustanovení § 1963 ObčZ nebo ujednání odchylujícího se od zákonné
výše úroku z prodlení, pokud jsou taková ujednání vůči věřiteli hrubě
nespravedlivá, jsou-li tato ujednání obsažena v obchodních podmín
kách. K možnosti dovolat se neúčinnosti ujednání o úroku z prodlení
právnickou osobou založenou k ochraně zájmů malých a středních pod
nikatelů lze uvést shodně i § 1972 ObčZ.5
d) Návrh na zahájení řízení, v němž je uplatněno právo dle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, může podat též profesní orga
nizace ochrany práv, která je řádně uznávána v zemi původu jako orga
nizace oprávněná zastupovat vlastníky či majitele práv průmyslového
vlastnictví (§ 2 z. č. 221/2006 Sb., zákon o vymáhání práv z průmyslové
ho vlastnictví).
r) Vymáhat práva chráněná z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám
(§ 26a) je povolaná i profesní organizace oprávněná zastupovat držitele
šlechtitelských práv. Touto organizací je Družstvo vlastníků odrůd.6
Od výše uvedených případů je třeba odlišovat pouhé zastoupení právnickou
osobou jako procesním zástupcem v civilním soudním řízení, upravené v § 26
OSŘ. Podle něj může zastupovat účastníka za zákonem stanovených podmínek:
•
•
odborová organizace,
právnická osoba vzniklá na základě zvláštního právního předpisu,
k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří ochrana před diskri
minací na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, nábožen
ství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální
orientace,
4 Do seznamu oprávněných osob může být za Českou republiku navrženo sdružení, pokud
a) bylo založeno v souladu s právním řádem České republiky, b) aktivně působí v oblasti
ochrany spotřebitelů po dobu alespoň dvou let, c) je nezávislé a neziskové a d) má vypořá
dány veškeré finanční závazky k České republice.
5 Ke vztahu § 1964 a § 1972 srov. ŠILHÁN, Josef. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský záko
ník V. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1031 a násl. a s. 1084 a násl.
6 Viz http://www.druvod.cz/.
54
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
•
právnická osoba, k jejímuž předmětu podnikání, popřípadě činnosti
patří ochrana práv podle autorského zákona,
• právnická osoba vzniklá na základě zvláštního právního předpisu,
k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří ochrana práv cizinců.
Procesní zástupce ve výše uvedených případech pouze zastupuje konkrétní
osobu v rámci probíhajícího řízení, v němž jde o individuální uplatňování práva,
sám není účastníkem řízení.
4 Promítnutí do českého civilního procesu
Občanský soudní řád neobsahuje úpravu reprezentativní ani skupinové žalo
by. V civilním procesu je sice umožněna subjektivní kumulace na straně žalu
jící či žalované (§ 91 OSŘ), takové řízení se však svým průběhem nijak neod
lišuje od klasického soudního řízení. Zahájení soudního řízení reprezentativní
žalobou umožňují zvláštní právní předpisy, které přiznávají aktivní legitimaci
určitým vymezeným subjektům (viz výše). Ani v takto zahájených řízeních však
nelze nalézt žádná specifika oproti klasickému soudnímu řízení.
4.1 Překážka věci zahájené
Občanský soudní řád však v některých případech, mezi něž lze řadit i některá
řízení zahájená reprezentativní žalobou, modifikuje vznik překážky věci zaháje
né, a to tak, že k jejímu vzniku postačuje jen totožnost předmětu řízení a totož
nost žalovaného. Odlišný žalobce se předpokládá.7 Pokud návrh na zahájení říze
ní podá kterákoliv oprávněná osoba (a to včetně reprezentativního subjektu),
brání tato skutečnost ostatním dotčeným osobám v zahájení řízení o totožném
předmětu řízení s totožným žalovaným. Takto upravená litispendence se týká
žaloby:
a) o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu
ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním,
b) o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů,
c) ve věcech náhrady škody nebo dorovnání výše protiplnění podle zákona o nabídkách převzetí (§ 50 a § 52 z. č. 104/2008 Sb.) anebo ve věcech
přezkoumání protiplnění při výkupu účastnických cenných papírů
(§ 375 a násl. ZOK). Dle § 50 odst. 1 zákona o nabídkách převzetí platí,
že jestliže navrhovatel, kterému vznikla nabídková povinnost, neučinil
nabídku převzetí v zákonné lhůtě, mohou se osoby, které byly vlastní
ky účastnických cenných papírů k poslednímu dni lhůty pro splnění
7 LICHOVNÍK, Tomáš. In JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. II. § 179–180 občanského soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 36.
55
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
nabídkové povinnosti, domáhat náhrady škody. Bylo-li zahájeno řízení
o takovéto žalobě, soud vyvěsí na úřední desce soudu oznámení o zahá
jení řízení. Další osoby, kterým vzniklo oprávnění podle odstavce 1,
mohou v tomto případě podat žalobu do 3 měsíců od vyvěšení oznáme
ní. Zde tedy ustanovení OSŘ nekoresponduje s ustanovením upraveným
ve zvláštním zákoně, který naopak počítá s podáním vícero žalob a spíše
z toho plyne, že soud by měl takto zahájená řízení spojit do řízení jedno
ho.8 Zvláštní zákon však o spojení výslovně nehovoří (na rozdíl od z. č.
125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, k tomu
viz dále) a OSŘ zde ani nespojuje vznik překážky litispendence s úpravou
ve zvláštním právním předpise (na rozdíl od § 88 odst. 1 ZŘS, k tomu
opět viz dále). Řešením by proto mohlo být spíše přistoupení dalších
oprávněných osob do již zahájeného řízení. Tyto osoby by měly postavení
účastníků řízení, zároveň by však nedošlo k prolomení překážky litispen
dence upravené OSŘ.9
d)v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy. Komen
tářová literatura10 jako příklad „dalších věcí“ uvádí z. č. 26/2000 Sb.,
o veřejných dražbách. Shodně přitom odkazují na usnesení NS ze dne
29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005 (či usnesení NS ze dne 24. 2. 2010,
sp. zn. 21 Cdo 5310/2008)11, dle něhož překážka litispendence podle
ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) OSŘ brání tomu, aby ve věci určení
neplatnosti veřejné dražby podle ustanovení § 48 zákona o veřejných
dražbách, probíhala u soudu proti témuž žalovanému (stejným žalo
vaným) další řízení o žalobě jiných žalobců o určení neplatnosti stejné
veřejné dražby, vycházející z téhož stavu jako dříve zahájené řízení. Nej
vyšší soud však uspokojivě nevysvětluje, jak k tomuto závěru došel, pou
ze odkazuje na ustanovení § 48 tohoto zákona. Dané ustanovení ovšem
nic takového výslovně nestanoví a nelze to vyvozovat ani ze skutečnos
ti, že je zde dána pluralita aktivně legitimovaných subjektů. Dle našeho
závěru by tedy soud měl v případě podání více žalob v této věci řízení dle
8
Ustanovení § 83 odst. 2 písm. c) OSŘ upravuje překážku věci zahájené i pro řízení ve věcech
dorovnání výše protiplnění podle zákona o nabídkách převzetí anebo ve věcech přezkou
mání protiplnění při výkupu účastnických cenných papírů. Zde však speciální právní
předpisy zvláštní úpravu neobsahují.
9 Srov i usnesení NS ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1019/2006, nález ÚS ze dne 10.
března 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08, usnesení NS ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo
3856/2010. Jsme si však vědomy toho, že přistoupení v tomto případě neslouží k odstraně
ní nedostatku věcné legitimace.
10 DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád.
I. Komentář. § 1–200za. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 551, LICHOVNÍK, Tomáš. In JIR
SA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. II. § 179–180 občanského
soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 37, SVOBODA, Karel. In SVOBODA,
Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 299.
11 Toto rozhodnutí pouze upřesňuje podmínky překážky zahájení řízení.
56
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
§ 112 OSŘ spojit, což se jeví jako efektivní i s ohledem na to, že zákonem
je k podání žaloby stanovena relativně krátká objektivní lhůta činící 3
měsíce od konání dražby.
Ustanovení § 83 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou č. 293/2013 Sb. obsaho
valo pod písm. b) i věci přeměn obchodních společností, stanovil-li tak zvlášt
ní právní předpis (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V současné době
upravuje překážku litispendence ve věcech přeměny právnické osoby § 88 ZŘS.
Dle něj zahájení řízení ve věci přeměny právnické osoby brání tomu, aby u soudu
probíhalo proti témuž odpůrci další řízení o návrzích jiných navrhovatelů poža
dujících ve věci téže přeměny právnické osoby totéž, stanoví-li tak jiný právní
předpis.12 Uvedené ustanovení však nekoresponduje13 s právní úpravou obsa
ženou v § 53 odst. 2 z. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností
a družstev. Dle něj jsou s návrhem na vyslovení neplatnosti projektu přeměny
ke společnému řízení spojeny návrhy ostatních oprávněných osob, týkající se
téhož projektu přeměny. S návrhem na vyslovení neplatnosti projektu přeměny
jsou ke společnému řízení spojeny návrhy všech oprávněných osob na vyslovení
neplatnosti rozhodnutí o schválení přeměny, je-li důvodem neplatnosti rozhod
nutí o schválení přeměny neplatnost projektu přeměny. I s ohledem na odkaz
na zvláštní právní předpis (zákon o přeměnách obchodních společností a druž
stev) obsažený v § 88 odst. 1 ZŘS by se v těchto věcech neměla uplatnit takto
upravená litispendence a mělo by dojít k projednání návrhů oprávněných osob
ve společném řízení.14
Přestože to tedy hmotněprávní úprava nepředvídá, resp. je v některých pří
padech s ustanovením § 83 odst. 2 OSŘ, resp. § 88 odst. 1 ZŘS v přímém roz
poru, dle těchto ustanovení má dojít podáním první žaloby ke vzniku překážky
litispendence, a tím k znemožnění všem ostatním potenciálním žalobcům, aby
se domáhali svého práva žalobou. Takto nastavená úprava tedy může snadno
vést ke zneužití, právě v neprospěch těchto dotčených osob, jímž se stává první
žalobce jakýmsi quasi reprezentantem.
4.1.1 Překážka věci zahájené v řízení zahájeném reprezentativním subjektem
Z výše uvedeného výčtu plyne, že překážka litispendence se vztahuje pou
ze na některé případy tzv. reprezentativní žaloby. Výslovně takto OSŘ stanoví
ve věcech pod body a) a b), v úvahu přichází i další případy, které by stanovil
12 Vzhledem k tomu, že jde o řízení o statusové věci právnické osoby, působí rozhodnutí
v této věci erga omnes (§ 90 ZŘS).
13 Srov. i HROMADA, Miroslav. In SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David,
LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 174.
14 Shodně i HROMADA, Miroslav. In SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL,
David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 174.
57
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
zvláštní zákon – bod d). Tam, kde platí překážka litispendence, nemohou již pří
mo dotčené osoby podat návrh na zahájení řízení, nicméně rozhodnutí vydané
v tomto řízení je pro ně závazné (k tomu viz dále). Takto upravená litispendence
však de facto ve výše uvedených věcech odebírá právo na přístup k soudu všem
dotčeným osobám. Ti se nemohou řízení účastnit a ani sami nemohou podat
žalobu. V řízení mohou být pouze v pozici vedlejšího účastníka, což jim nega
rantuje stejná práva jako účastníkům hlavním, tedy zejména právo činit v tomto
řízení dispoziční úkony či následně podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuč
ní návrh.
V ostatních věcech, tj. ve věci ochrany zájmů malých a středních podnika
telů, vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a vymáhání práv chráněných
z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám se uplatní pouze litispendence
dle § 83 odst. 1 OSŘ, tj. zahájení řízení brání tomu, aby s totožnými účastníky
(tj. totožným žalobcem i žalovaným) o téže věci probíhalo u soudu další řízení.
Každá další z dotčených osob tedy může podat žalobu a o totožném předmětu
řízení tedy může probíhat vícero řízení s různými žalobci. Žádný z výše uvede
ných předpisů totiž speciálně překážku věci zahájené neupravuje. V případě, že
tato řízení probíhají ve stejné době, měl by je soud spojit. Zákon však obligatorní
spojení neupravuje. V případě těchto řízení je možné hovořit o klasickém repre
zentativním řízení.
4.2 Překážka věci rozsouzené
Dle ustanovení § 159a odst. 2 OSŘ je výrok pravomocného rozsudku, kterým
bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 OSŘ, tj. těch, v nichž je
překážka věci zahájené upravena specificky, závazný nejen pro účastníky říze
ní, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož
jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších přípa
dech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby
než účastníky řízení.15 V ostatních věcech, které nejsou uvedeny v § 83 odst. 2
OSŘ, platí překážka věci rozsouzené dle § 159a odst. 1 OSŘ, tj. pouze ve vztahu
k účastníkům daného řízení.16
15 Komentářová literatura i v tomto případě uvádí jako příklad zákon o veřejných dražbách.
Srov. DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní
řád. I. Komentář. § 1–200za. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1096. Opět je však nutno podotk
nout, že uvedený závěr není podložen ani textem zákona o veřejných dražbách, a v tomto
případě ani judikaturou Nejvyššího soudu, jakkoliv by se dalo odkázat na výše uvedené
o překážce věci zahájené v těchto věcech. S ohledem na povinné vyrozumění dotčených
osob dražebníkem a uveřejnění v místě obvyklém (§ 48 zákona o veřejných dražbách) se
tyto osoby alespoň dozvědí o rozhodnutí o neplatnosti dražby. Není tomu tak ale např.,
jde-li o rozhodnutí o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů.
16 Ve věcech vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je dle § 4 odst. 5 z. č. 221/2006 Sb.,
zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví možné, aby soud oprávněné osobě,
jejímuž návrhu bylo vyhověno, přiznal v rozsudku právo uveřejnit rozsudek na náklady
58
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Rozšíření právní moci (resp. závaznosti) vůči dalším osobám se zakládá
na výslovném ustanovení OSŘ nebo jiného zákona.17 To lze ostatně dovodit
i z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, dle nichž státní moc slouží všem občanům a lze ji
uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Kdy každý
občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit,
co zákon neukládá. Z toho plyne, že není-li výslovné právní úpravy, která by
překážku litispendence a překážku rei iudicatae upravovala, pak nelze odebrat
dotčené osobě právo podat návrh na zahájení řízení v dané věci a stejně tak soud
nemůže svévolně takto zahájené řízení zastavit. Jinak by došlo k odepření práva
na soudní ochranu.
Specificky upravená překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 2 OSŘ) zavazuje
ostatní dotčené osoby, aniž by tyto osoby byly účastníky řízení, z něhož takové
rozhodnutí vzešlo, a tedy mohly reálně toto rozhodnutí v řízení ovlivnit. Tato
koncepce jde opět proti základnímu smyslu chápání reprezentativní žaloby, kte
rá má za cíl zvyšovat možnost domoci se soudní ochrany a nikoli ji fakticky
zužovat. Reprezentativní žalobní právo je totiž třeba vidět pouze jako doplněk
věcných aktivních legitimací.18
V současné české právní úpravě je však zmíněný smysl reprezentativního
žalobního práva zachován pouze u některých reprezentativních žalob (ochrana
zájmů malých a středních podnikatelů, vymáhání práv z průmyslového vlast
nictví, a vymáhání práv držitelů šlechtitelských práv). V těchto věcech tak může
nastat situace, že žalobu podá vícero oprávněných subjektů do skončení řízení
o nejdříve podané žalobě. Zde soud tato řízení spojí ke společnému řízení.
Pokud již bylo o jedné z žalob pravomocně rozhodnuto a soud se o této sku
tečnosti dozví,19 není zcela zřejmé, jak by měl dále postupovat. Ustanovení § 135
odst. 2 OSŘ nelze aplikovat, nejedná se totiž o prejudiciální otázku, ale o otázku
ve věci samé. Soud by však měl postupovat dle § 13 ObčZ a předchozí rozhod
nutí soudu v dané věci zohlednit, ať již tím, že se k němu přikloní, nebo řádně
odůvodní, proč se od předchozího rozhodnutí odchýlil.
Pokud by však mělo být rozhodnuto o plnění, jehož povaha umožňuje, aby
splněním jednomu bylo zároveň plněno vůči všem oprávněným, bude další
porušovatele, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uve
řejnění. Stejně i § 27 odst. 5 z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám.
17 HRNČIŘÍK, Vít. In SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 558.
18 Balarin, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. Praha: Centrum právní
komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s. 95.
19 Obvykle se bude jednat o tentýž soud dle obecné místní příslušnosti. Může však nastat
i situace, kdy by rozhodovaly i soudy odlišné, pokud si žalobce v jednom případě zvolí
obecnou místní příslušnost a jiný žalobce příslušnost na výběr danou. Odlišná místní pří
slušnost může vyplynout i ze změny okolností, dle nichž se určuje obecná místní přísluš
nost. Není ale ani vyloučeno, že tentýž soud, který rozhoduje v obou věcech, nezaregistruje
předchozí rozhodnutí a účastníci řízení jej na ně neupozorní.
59
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
postup odvislý od toho, zda žalovaný povinnost splnil. Pak je třeba žalobu pro
bezpředmětnost zamítnout.20 Pokud dosud žalovaný nesplnil, soud o žalobě roz
hodne. Zamítl-li soud nejdříve podanou žalobu, nic nebrání projednání žalob
dalších.21
5 Závěr
Současná česká hmotněprávní právní úprava počítá s aktivní legitimací
reprezentativních subjektů v některých vybraných oblastech práva. Český civilní
proces nicméně v části těchto případů pravou podstatu reprezentativního řízení
deformuje úpravou překážky věci zahájené a věci rozsouzené (srov. věci dotýka
jící se ochrany práv spotřebitelů a ochrany před nekalým soutěžním jednáním
oproti ostatním věcem, v nichž je k podání žaloby také oprávněn reprezentativní
subjekt). Účel rozlišování mezi jednotlivými reprezentativními žalobami v tom
to ohledu není zřejmý.
Stejně tak nelze vidět smysl v nekorespondující právní úpravě občanského
soudního řádu stanovující obě překážky ve vztahu k žalobám, o nichž hmotně
právní úprava předpokládá buď přímo spojení vícero podaných žalob ke spo
lečnému řízení, nebo alespoň počítá s jejich podáním (srov. zákon o přeměnách
obchodních společností a zákon o nabídkách převzetí).
JUDr. Jana Petrov Křiváčková, Ph.D., JUDr. Klára Hamuľáková, Ph.D.
email: [email protected], [email protected]
20 Jestliže povinný po splnění uložené povinnosti tuto povinnost poruší, soud na návrh
oprávněného bude postupovat dle § 351a OSŘ, tedy dopomůže oprávněnému k nastolení
předešlého stavu. Za oprávněného lze však považovat jen prvního žalobce, jemuž exekuční
titul svědčí, nikoli ostatní dotčené osoby. Tím jsou práva těchto osob na soudní ochranu
značně omezena.
21 Balarin, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. Praha: Centrum právní
komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s. 95–96.
60
KOLEKTIVNÍ OCHRANA PRÁV
A PROCESNÍ LEGITIMACE
Collective redress and the concept of standing
Bohumil Dvořák
DVOŘÁK, Bohumil. Kolektivní ochrana práv a procesní legitimace. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 61–67.
Abstrakt: Autor se v příspěvku zamýšlí nad konceptem procesní legitimace v souvislosti
s právem podat reprezentativní žalobu.
Klíčová slova: Procesní legitimace, reprezentativní žaloba, kolektivní práva
Summary: The author of this contribution deals with the concept of standing in regards
to the right to file a representative action.
Keywords: standing, representative action, collective rights
1 Úvod
Problematika kolektivní ochrany práv je z hlediska vývoje procesního práva
poměrně novým jevem. Pomineme-li římskoprávní actiones populares,1 je sou
časné civilní procesní právo, jehož vědecké i legislativní formování se prakticky
počíná v 19. století,2 založeno na koncepci individuální ochrany,3 tj. na ochraně
ohrožených či porušených subjektivních práv a oprávněných zájmů jednotlivce (§ 1 o. s. ř.). Je však nesporným faktem, že moderní doba s sebou přináší jevy,
ve kterých dosavadní koncepce individuální ochrany selhává. Máme na mysli
dobře známé případy zneužívání např. silných ekonomických pozic jedním nebo
několika subjekty, přičemž následky takového jednání jsou postiženy celé skupi
ny osob. Újma, která jednotlivcům vzniká, je však ve vztahu k újmě celé skupiny
zanedbatelná a individuální postup v takové věci je značně nehospodárný.4 Je
1 Mezi ně patřila především actio de effusis et deiectis (žaloba pro usmrcení a poranění svo
bodné osoby), actio de posito et suspenso (žaloba pro ohrožení bezpečnosti chodců) nebo
actio de albo corrupto (žaloba proti tomu, kdo poškodil nebo pozměnil vyhlášku v prétor
ském ediktu). Blíže k tomu Vážný, J. Římský proces civilní. Praha, 1935, s. 42 a násl. Srov.
též Wenger, L. Institutionen des römischen Zivilprozessrechts. München, 1925, s. 159.
2Tak Macur, J. Právo procesní a právo hmotné. Brno, 1993, s. 7, podle kterého se teorie
civilního práva procesního začala rozvíjet teprve v 19. století a je spojena zejména s prů
kopnickými pracemi F. C. Savignyho.
3 Schilken, E. Zivilprozessrecht. 4. vydání, Köln aj., 2002, s. 5, označuje ochranu subjektiv
ních práv jednotlivého občana za „zvláštní úkol“ (besondere Aufgabe) civilního soudnic
tví.
4Srov. Balarin, J. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. Praha 2011, s. 40, jenž
hovoří o tom, že uplatnění drobných nároků je „nerentabilní“.
61
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
zřejmé, že cesta tradiční, individuální ochrany práv je v takových případech nee
fektivní, a není proto využívána. Otázka tedy zní, jak naznačený problém řešit.
2 Cesta procesní legitimace
Pro řešení, jež má vést k překonání sociálně problematického jevu, je zpra
vidla charakteristické, že využívá dobových myšlenkových postupů a (v našem
případě) i dobových procesněprávních institutů. Tak za jeden z uzlových bodů
problematiky kolektivní ochrany práv byla středoevropskou právní vědou ozna
čena problematika aktivní legitimace.5 Především v německém a v rakouském
právním prostředí se již od 70. a 80. let minulého století mělo za to, že legitima
ce k podání tzv. Verbandsklagen (spolkových, resp. reprezentativních žalob) je
legitimací procesní, tj. že příslušná právnická osoba chránící zájmy spotřebite
lů disponuje, typicky na základě zákona, pouze oprávněním k vedení procesu
(něm. Prozessführungsbefugnis, případně v rakouské procesualistice tzv. Prozessstandschaft), a přesto, že sama není nositelkou porušeného či ohroženého
subjektivního práva, může dovést proces k úspěšnému konci.
K takovým závěrům docházeli na základě analýzy § 13 UWG6 v Německu
např. Hadding,7 Gilles8 nebo Marotzke.9 V přední rakouské učebnici civilního
procesu autorů Rechbergera a Simottové se dodnes dočteme, že žalobní oprávně
ní spolků uvedených v § 29 rakouského KSchG10 je výrazem zákonné procesní
legitimace.11 Není pak jistě náhodou, že i významný český procesualista, prof.
František Zoulík, ve svém příspěvku k problematice hromadných žalob z roku
2005 označil institut procesní legitimace za „adekvátní povaze kolektivní ochra
ny [práv]“.12
5 U nás tento aspekt nejdříve rozpoznal prof. Zoulík. Srov. Zoulík, F. Problematika hromadných žalob se zřetelem k českému právu. In Zoulík, F. Cesty práva. Výbor statí. Praha, 2013,
s. 210. Poprvé publikováno In Tichý, L. (ed.) Procesní ochrana kolektivních zájmů. AUC
– Iuridica, 2005, č 4, s. 11–19.
6 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (zákon proti nekalé soutěži) ze dne 27. května
1896 (s. 145 Říšské sbírky zákonů), v původním znění.
7 Hadding, W. Die Klagebefugnis der Mitbewerber und der Verbände nach § 13 Abs. 1 UWG
im System des Zivilprozeßrechts. Juristenzeitung, 1970, s. 305.
8 Gilles, P. Prozeßrechtliche Probleme von der verbraucherpolitischer Bedeutung die den
neuen Verbraucherverbandsklagen im deutschen Zivilrecht. Zeitschrift für Zivilprozeß,
1985 (roč. 98), s. 1 a násl.
9 Marotzke, W. Rechtsnatur und Streitgegenstand der Unterlassungsklage aus § 13 UWG.
Zur Problematik des parallelen oder zeitversetzten Vorgehens mehrerer Berechtigter
gegen dieselbe Person. Zeitschrift für Zivilprozeß, 1985 (roč. 98), s. 160 a násl.
10 Konsumentenschutzgesetz (zákon na ochranu spotřebitelů) ze dne 8. března 1979 (č.
140/1979 Spolkové sbírky zákonů).
11 Rechberger, W. H., Simotta, D.-A. Grundriss des österreichischen Zivilprozessrechts.
Erkenntnisverfahren. 8. vydání, Wien, 2010, s. 149.
12 Zoulík, pozn. č. 5, s. 210.
62
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Mnozí jiní známí procesualisté se však vyslovují k otázce procesní legitimace
v případě reprezentativních žalob (angl. representative actions) skepticky. Tak
Fasching ve své učebnici uvádí, že spolky (svazy) oprávněné na základě § 28–30
KSchG uplatňují v řízení vlastní hmotněprávní oprávnění, a nejsou tedy legi
timováni procesně, nýbrž věcně.13 Rovněž Jauernig vylučuje, že by se v případě
kolektivní ochrany práv spotřebitelů (§ 1 a 2 UKlaG)14 jednalo o případ procesní
legitimace.15
Vzniká tedy otázka, zda problematiku legitimace k podání tzv. reprezentativních žalob, jež jsou pro středoevropské procesní právo typické (srov. také
§ 25 OchrSpotř), lze teoreticky i prakticky uspokojivě řešit na základě – pro pro
cesní právo osvědčeného – konceptu procesní legitimace. Uvedená otázka není
samoúčelná, její zodpovězení má důsledky pro řešení otázek souvisejících jaký
mi jsou litispendence, právní moc rozhodnutí, apod.
3 K pojmu procesní legitimace
Pojmem procesní legitimace označuje procesní věda zákonem založené
oprávnění domáhat se s úspěchem práva, jehož daný subjekt není v hmotně
právní sféře nositelem, a ani to o sobě netvrdí.16 Jde o výjimečné situace, kdy je
nositeli subjektivního práva hmotněprávní povahy zákonem odňato oprávnění
se tohoto práva s úspěchem domáhat. Subjektivní hmotné právo však nezůstává
bez ochrany, pouze jeho uplatnění v řízení před soudem závisí na jiné (procesně
legitimované) osobě. Procesní věda pak rozlišuje mezi zákonnou a svévolnou
procesní legitimací.17
S ohledem na to, že oprávnění domoci se práva, čili žalobní právo, nemá
základ v právu hmotném, nýbrž náleží do sféry práva procesního, nelze s ním
– bez výslovného zákonného zmocnění – nakládat.18 Zastáváme tak stanovis
ko, podle kterého není samostatný převod oprávnění k domáhání se práva (bez
současného převodu subjektivního práva hmotněprávní povahy) bez zákonem
zakotvené delegace přípustný.19 Mluvíme-li tedy o procesní legitimaci, máme
na mysli procesní legitimaci zákonnou.
13 Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrechts. Lehr- und Handbuch für
Studium und Praxis. 2. vydání. Wien, 1990, s. 175.
14 Gesetzes ueber Unterlassungsklagen bei Verbraucherrechts- und anderer Verstößen
(zákon o zápůrčích žalobách při porušení spotřebitelského a jiných práv) ze dne 26. listo
padu 2001 (s. 3173 Spolkové sbírky zákonů I).
15 Jauernig, O. Zivilprozessrecht. Ein Studienbuch. 29. vydání. München, 2007, s. 61.
16 Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. 7. vydání. Praha, 2014, s. 137.
17 Rosenberg, L., K. H. Schwab, Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 16. vydání. München, 2004, s.
272 a násl.
18Shodně Fasching, pozn. č. 13, s. 178.
19Srov. Rechberger/Simotta, pozn. č. 11, s. 148.
63
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Asi nejpraktičtějším případem procesní legitimace v civilním řízení je postavení insolvenčního správce, na něhož prohlášením konkursu přechází právo
nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které
přísluší dlužníku (§ 246 odst. 1 InsZ). Pro účely civilního řízení to znamená, že
insolvenční správce, ač není subjektem práv (a povinností), která nadále náležejí
dlužníku, se může těchto cizích subjektivních práv s úspěchem domáhat (pří
padně plnit cizí povinnosti).20
Jiným případem procesní legitimace je poddlužnická žaloba, kterou se
oprávněný může s úspěchem domáhat splnění povinnosti na dlužníkovi povin
ného bez toho, že by mu svědčil hmotněprávní nárok (§ 315 o. s. ř.). Domá
cí právní teorie popisuje uvedený jev jako přechod úkojného práva, jež má
procesní povahu, z povinného (dlužníka) na oprávněného bez toho, že by se
to jakkoliv odrazilo ve hmotněprávním vztahu mezi povinným a jeho dlužní
kem (poddlužníkem).21 V podstatě to podle Fialy znamená, že procesní právo
dovoluje oprávněnému pouze vlastním jménem uplatnit tvrzenou pohledávku
povinného, aniž by se to jinak dotklo hmotněprávního vztahu mezi povinným
a poddlužníkem.22
Za případ procesní legitimace je třeba označit i oprávnění postupitele podle
§ 1886 o. z. vymáhat na žádost postupníka vlastním jménem postoupenou pohle
dávku.23 Nositelem subjektivního práva hmotněprávní povahy zůstává i nadále
postupník, na bývalého nositele tohoto práva, postupitele, přechází pouze žalob
ní právo k jeho vymáhání. Nejde zde o případ svévolné procesní legitimace již
proto, že zákon takový přechod žalobního práva výslovně připouští.
Co mají uvedené „klasické“ případy procesní legitimace společné?
V podstatě jde o to, že subjekt práva není na základě určité právní skuteč
nosti (prohlášení konkursu, nařízení výkonu rozhodnutí, žádost postupníka)
nadále oprávněn – po přechodnou dobu – se svým právem disponovat, a tedy
jej ani prosazovat v řízení před soudem. Řečeno jinak, oprávněný subjekt ztrácí
věcnou legitimaci, která však – aby subjektivní právo nezůstalo bez ochrany – ze
zákona přechází na jinou osobu v podobě tzv. legitimace procesní. Subjektivní
právo však zůstává jediné, „nerozdvojuje se“, což má za následek, že výsledek
procesu, který vede procesně legitimovaná osoba, má účinky i pro původního
nositele práva.
Především musí platit, že výsledek procesu vedeného osobou procesně legi
timovanou je závazný i pro hmotněprávního nositele práva, o které v řízení
20 Tak i Rosenberg/Schwab/Gottwald, pozn. č. 17, s. 273, nebo Fasching, pozn. č. 13, s. 176.
21 Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha, 1985, s. 432.
22 Tamtéž, s. 432.
23 Judikatura spatřuje v uvedeném ustanovení případ nepřímého zastoupení, srov. R
100/2009. Z procesního pohledu lze však hovořit o procesní legitimaci.
64
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
šlo.24 Nelze připustit, aby nositel subjektivního práva hmotněprávní povahy, byť
účastníkem původního řízení nebyl, se mohl „svého“ práva na žalovaném opě
tovně s úspěchem domáhat.
Jak je to však s legitimací spolků v řízení o tzv. reprezentativních žalobách?
Lze i tyto případy uspokojivě řešit na základě institutu procesní legitimace?
Podle našeho názoru nelze vycházet z toho, že by u reprezentativních žalob
docházelo k přechodu oprávnění domáhat se subjektivního práva z oprávně
ného (např. ze spotřebitele) na jiný subjekt, tj. na spolek, což je nutným předpokladem procesní legitimace. Oprávněné osobě (např. spotřebiteli) tak zůstává
subjektivní právo nadále zachováno, není v dispozici s ním nijak omezována
a zůstává jen na ní, zda toto své právo uplatní v řízení před soudem. Z uvedeného
důvodu nelze ani určit – na rozdíl od „klasických“ případů procesní legitimace
– okamžik takového (případného) přechodu. V demokratickém právním státě
není ani představitelné, aby byl někdo zbaven možnosti uplatňovat své subjek
tivní právo před soudem pouze z vůle jiné (soukromé) osoby (spolku). To by
bylo ve zřejmém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.25
O procesní legitimaci se nemůže jednat ani z důvodu, že výsledek řízení
o reprezentativní žalobě není pro postižené spotřebitele závazný, nýbrž se vzta
huje pouze na spolek (jako žalobce) a na žalovaného porušitele. Tomu odpovídá,
že zahájení řízení o reprezentativní žalobě nepředstavuje ani překážku litispen
dence pro „individuální“ žalobu spotřebitele proti porušiteli, když předmětem
řízení není „stejný nárok“ (srov. § 83 odst. 2 o. s. ř. in fine), nýbrž nárok zcela
jiné, „neindividuální“ povahy.26 Tvrzené oprávnění hmotněprávní povahy, jež je
v řízení uplatňováno spolkem, nelze totiž považovat za konglomerát či souhrn
nároků jednotlivých spotřebitelů. Spolky v takovém soudním řízení zastupují
jiný zájem než zájem jednotlivce na vymáhání jeho subjektivního práva.27
Již z uvedených důvodů mám za to, že v případě tzv. reprezentativních žalob
spolků, profesních organizací či jiných oprávněných osob ve smyslu § 1 a 2
UKlaG, § 29 KSchG nebo § 25 OchrSpotř nejde o případy procesní legitimace.28
24 Nepřímo tento závěr lze dovodit i z judikatury, srov. R 137/2011, jež se týká nikoliv překáž
ky věci rozsouzené, nýbrž překážky litispendence.
25 Tak i Zoulík, pozn. č. 5, s. 210.
26 To platí i z pohledu § 159a odst. 2 věta první o. s. ř. i pro překážku věci rozsouzené; srov.
slova „tytéž nároky“.
27 Tak i Rosenberg/Schwab/Gottwald, pozn. č. 17, s. 285.
28Opačně Winterová, A. in Dvořák, J., Winterová, A. Pocta Jiřímu Švestkovi k 75. narozeni
nám. Praha, 2005, s. 353, jež však v tomto ohledu vykládá – dle mého názoru nezdařilou
– úpravu § 83 odst. 2 a § 159a odst. 2 o. s. ř. příliš nekriticky.
65
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
4 Povaha nároku uplatňovaného spolkem
Nelze-li ovšem shora uvedená oprávnění uspokojivě vysvětlit na základě
institutu procesní legitimace, vzniká otázka, jaký nárok je spolkem v řízení
o reprezentativní žalobě vlastně uplatňován, vymáhán. Jestliže se nejedná o indi
viduální nárok, tzn. subjektivní právo spotřebitele, případně spotřebitelů, jímž by
spolek disponoval, a jestliže se nespokojíme s neurčitým tvrzením o tom, že spol
ky v řízení uplatňují jakési neurčité veřejnoprávní nároky plynoucí z „veřejné
ho zájmu“,29 je namístě přemýšlet, zda předmětem ochrany není v tomto případě
právo či zájem kolektivní.
Jaké jsou pak předpoklady vzniku kolektivního práva a jaký je jeho obsah?
To jsou povýtce otázky, které nemůže řešit procesní věda, nýbrž musí být pri
márně vyřešeny na půdě hmotného práva. Máme tedy za to, že kolektivní ochra
na se může týkat pouze kolektivních práv a individuální soudní ochrana práv
individuálních. Jinak se nepohneme z místa. Má tím být zároveň naznačeno, že
kolektivní ochrana práv není pouze problémem procesualistiky. Je to z velké
části a možná v první řadě problém civilistický.
Věda civilního práva procesního může v tomto ohledu uvažovat, jak vzniklý
„civilistický problém“30 z procesního hlediska zpracovat. Otázek, jež se kladou,
je hned několik.
V první řadě půjde o otázku pravomoci k projednání věcí, jejichž předmě
tem je ochrana hmotného práva (zájmu) kolektivní povahy. Byť by samotné zně
ní § 7 odst. 1 o. s. ř. věci kolektivní ochrany z projednání před civilními soudy
nevylučovalo, je třeba zvážit, zda ochrana kolektivních práv (zájmů) vůbec spadá
do věcné působnosti občanského soudního řádu. Ustanovení § 1 o. s. ř. má totiž
zřetelně na mysli ochranu subjektivních práv a oprávněných zájmů individuální povahy.
Další otázkou je otázku druhu civilního řízení, v němž by měly být věci
kolektivních ochrany projednávány. Je pro jejich projednání vhodné sporné
řízení, ovládané zásadami dispoziční a projednací? Neměl by zřetelný ochranný
aspekt takového kolektivního řízení být vyjádřen i tím, že zde bude soud skut
kový stav vyšetřovat, resp. postupovat z úřední povinnosti?
Řešení by rovněž vyžadovala otázka, jak se to má s účastenstvím v tako
vém kolektivním řízení. Mělo by být vymezováno čistě procesně, tj. bez ohle
du na hmotné „kolektivní“ právo, nebo mají být účastníky všichni ti, o jejichž
„kolektivní“ práva se v řízení jedná? I zde se přitom projevuje zásadní vliv hmot
ného práva; nejprve by bylo třeba rozhodnout, kolika spolkům bude a v jakém
rozsahu by jim měla kolektivní práva svědčit.
29 Tak ovšem Rosenberg/Schwab/Gottwald, pozn. č. 17, s. 285.
30 Je ovšem možné, že se nejedná o problém „civilistický“, nýbrž o problém vědy práva veřej
ného, tj. o problematiku prosazování veřejného zájmu (viz i předchozí pozn.).
66
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
5 Závěr
Jaký praktický závěr lze z výše uvedeného učinit? Máme za to, že s ohledem
na nevyřešené základní otázky, které jsou s problematikou kolektivní ochrany
práv – a to v jejím výseku, tj. co do reprezentativních žalob – spojeny, a na které
chtěl tento příspěvek poukázat, nelze doporučit, aby případná právní úprava
tohoto jevu byla součástí připravovaného nového civilního řádu soudního. Ten
by měl, jako kodex upravující civilní sporné řízení, obsahovat zásadně pouze
úpravu ochrany subjektivních práv a oprávněných zájmů individuální povahy.
Kolektivní ochrana práv si na druhou stranu jistě své legislativní řešení
zasluhuje. Nejen z důvodu právní stability oboru civilního práva procesního
bude však jen dobře, půjde-li se o právní úpravu samostatnou31 a bude-li jí
předcházet hlubší výzkum alespoň některých problémů shora zmíněných.
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. LL.M.
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
31 Ve prospěch „zvláštní“ úpravy se vyslovil i Zoulík, pozn. č. 5, s. 212.
67
HROMADNÁ ŽALOBA V SLOVENSKEJ
REPUBLIKE – STAV, PERSPEKTÍVY, OČAKÁVANIA
Legal regulation of class action in the Slovak
Republic – current state and perspectives
Marek Števček
ŠTEVČEK, Marek. Hromadná žaloba v Slovenskej republike – stav, perspektívy,
očakávania. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 69–78.
Abstrakt: Článek se věnuje kolektivní ochraně soukromých práv v Slovenské republice.
Stejně jako v České republice i na Slovensku komplexní právní úprava hromadných žalob
absentuje. Autor v článku vytyčuje oblasti, v nichž lze alespoň rámcově spatřovat prv
ky úpravy kolektivní právní ochrany a zamýšlí se nad možnou podobou budoucí právní
úpravy.
Klíčová slova: kolektivní ochrana soukromých práv, hromadná žaloba, reprezentativní
řízení, skupinové řízení
Summary: The article deals with the collective redress in the Slovak Republic. As in the
Czech Republic a comprehensive legal regulation of collective redress absent in the Slovak
legal order. The author outlines the area with some elements of collective protection of
rights and discusses the possible form of future legislation
Keywords: collective redress of private rights, class action, representative proceedings,
group proceedings
1 Úvod
Názov tohto príspevku napovedá, že sa v ňom má rozoberať jednak súčas
ná normatívna úprava inštitútu hromadných žalôb, a súčasne i očakávania de
lege ferenda, s prihliadnutím na stav úniového práva a celkového legislatívneho
nastavenia v oblasti kolektívneho uplatňovania práv vôbec. Hneď na úvod však
treba konštatovať, že inštitút hromadnej žaloby v právnom poriadku Slovenskej
republiky neexistuje. Čo existuje, nemožno nazvať pojmom hromadná žaloba.
Ide len o torzo určitých aspektov kolektívneho uplatňovania práv, bez jednotia
cej koncepcie a línie právnej úpravy.
Tento stav možno označiť za nedostatočný. Pokúsime sa teda zmapovať sto
pové prvky potenciálneho zárodku právnej úpravy hromadných žalôb, a predos
trieť varianty legislatívneho riešenia pro futuro. Rovnako však treba konštatovať,
že o prejavoch kolektívneho uplatňovania subjektívnych práv sa v slovenskej
doktríne (a legislatívnej praxi ešte menej, ba vôbec) nediskutuje na takejto úrov
ni, ktorý by indikoval očakávanie skorej nápravy tohto žalostného legislatívneho
stavu.
69
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
2 Definície a pojmy
Problematika hromadných žalôb nie je v doktríne slovenského civilného
práva procesného pertraktovaná takmer vôbec. Z uvedenej konštatácie vyplýva,
že i v pojmológii existujú deficity, ktoré však možno do určitej miery napraviť
inšpiráciou z českej doktríny civilného procesu1, ako aj z iných zahraničných
skúseností.
Definícia tohto pojmu neexistuje ani v rovine legislatívnej (legálna definícia),
preto je naozaj potrebné zaujať v prvom rade konzistentné doktrinálne stano
visko, ktoré by potom mohla prevziať legislatíva. Opačný postup, žiaľ na Slo
vensku veľmi častý, totiž prijatie zákonnej úpravy celkom alebo sčasti mimo
rámca konzistentných teoretických východísk, vedie k znásilňovaniu teórie
v snahe prispôsobiť sa legislatíve, či aspoň snažiť sa explikovať použité termíny
a pojmy. Momentálny stav v Slovenskej republike totiž pripomína stav „tabu
la rasa“, čo však v naznačených intenciách možno vnímať ako pozitívum a istý
prísľub do (nejakej) legislatívnej budúcnosti. Definovanie hromadnej žaloby
osciluje medzi tým, či v danom prípade ide o „kolektívne uplatňovanie práv“,
alebo o „uplatňovanie kolektívnych práv“. Istý náznak legálnej definície plynie
z Odporúčanie Európskej komisie z 11. júna 2013 o spoločných zásadách pre
mechanizmy kolektívneho uplatňovania nárokov na prikázanie zdržania sa urči
tého konania a na náhradu škody v členských štátoch v súvislosti s porušením
práv vyplývajúcich z práva Únie (2013/396/EÚ) – ďalej v texte budeme skrátene
hovoriť o „Odporúčaní“ v príslušnom gramatickom tvare.
Pojem „kolektívne uplatňovanie práv“ indikuje skôr procesno-právny aspekt
problematiky hromadných žalôb. To však neznamená, že nejde aj o istú formu
uplatňovania „kolektívnych práv“ po stránke hmotnoprávnej. Čistá procesná
rovina by znamenala iba subjektívnu procesnú kumuláciu účastníkov konania,
ktorí uplatňujú v konaní svoje práva „kolektívne“. Pri hromadných žalobách však
vždy vystupuje do popredie i aspekt uplatňovania práv určitej skupiny osôb, kto
rým tieto práva prináležia z istého totožného hmotnoprávneho základu. Až ten
následne umožňuje tieto práva prejednať a rozhodnúť o nich v spoločnom kona
ní. S istou dávkou hyperbolizácie a „autorskej licencie“ tak možno konštatovať,
že v prípade hromadných žalôb ide skôr o „kolektívne uplatňovanie kolektív
nych práv“. Tento postulát tak zahŕňa stránku procesnú, teda isté formy špeci
fického procesného režimu určitej skupiny osôb, ale aj stránku hmotnoprávnu,
ktorá znamená spoločný hmotnoprávny základ právneho postavenia tejto sku
piny osôb, ktorá ipso facto umožňuje spomínanú procesnú rovinu problematiky.
Samotný pojem kolektívneho uplatňovania kolektívnych práv, či ak chce
me hromadnej žaloby, je natoľko vnútorne sémanticky mnohoznačný, že skrát
ka musíme rezignovať na hľadanie rozdielov podľa povahy konkrétnej formy,
1 K vývoju terminológie v českej doktríne porovnaj Lavický, P. a kol.: Moderní civilní proces.
Brno: Masarykova univerzita 2014, s. 245 a nasl.
70
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
prejavenia sa toho či onoho aspektu tohto jazykovo bohatého pojmu. Prikláňa
me sa k síce krehkému, ale predsa len všeobecnejšie prijímaného kompromisu
na označenie fenoménu kolektívneho uplatňovania istých práv so spoločným
hmotnoprávnym základom vo forme „hromadná žaloba“. To, ktorý z významo
vých odtieňov tohto právneho javu akcentujeme, potom závisí viac od konkrét
neho legislatívneho vyjadrenia.
Tento fenomén, v mnohom odvodený od anglického „class action“, dôsled
nejšie rozpracovaný v škandinávskej doktríne a legislatíve, môže v konkrétnom
variante akcentovať rovinu:
•
•
•
Reprezentatívnej žaloby. V tomto prípade ide o princíp procesnej repre
zentácie, kde dosiahnutie rozhodnutia v prípade „procesného reprezen
tanta“ je záväzné pre celú skupinu reprezentovaných osôb. Toto poňatie
akcentuje viac rovinu procesnej ekonómie (súd koná iba s reprezen
tantom), ale vyvoláva otázky smerom k subjektívnej stránke záväznosti
„reprezentačného“ rozhodnutia, najmä pri súčasnom nastavení inštitútu
právoplatnosti súdnych rozhodnutí v slovenskej (ale i česko-slovenskej)
doktríne a legislatíve civilného procesu.
Skupinovej žaloby. Tu pôjde skôr o naozaj „kolektívne“ uplatňova
nie subjektívnych práv vyplývajúcich zo spoločného hmotnoprávneho
základu. Typickým príkladom sú spotrebiteľské žaloby, teda žaloba sku
piny dotknutých spotrebiteľov napríklad o náhradu škody a pod.
Hromadnej žaloby – ide o určitý variant žaloby skupinovej, kde
do popredia vystupuje konkrétny mechanizmus vzniku kolektívneho
procesnoprávneho vzťahu. Ten môže byť založený buď na tzv.:
i) Opt-in systéme. Procesnoprávny vzťah, a potenciálna záväznosť
neskoršieho výroku súdneho rozhodnutia sú založený na prejave
člena skupiny, v dôsledku ktorého sa stáva súčasťou procesu.
ii) Opt-out systéme. Tu naopak člen potenciálne dotknutý a zavia
zaný (oprávnený) neskorším súdnym rozhodnutím musí prejaviť
vôľu nebyť súčasťou procesu, inak sa naňho automaticky hľadí ako
na „kolektívneho účastníka“.
Ako sme spomínali, variantov legislatívneho vyjadrenia, a teda i pomeno
vania tohto procesného fenoménu je viacero. V konkrétnostiach bude záležať
na akcente zákonodarcu na tú či onú rovinu významu tohto fenoménu. Odpor
účame však naďalej dodržiavať pomerne ustálený a inštruktívny názov „hro
madná žaloba“, ktorý nijako nebráni explikácii jednotlivých čiastkových problé
mov zo strany zákonodarcu, a plne konvenuje i spomínanému Odporúčaniu.
V neposlednom rade je to i v súlade s ustálenými doktrinálnymi východiskami
v Českej republike. Tretí stopový prvok v slovenskej právnej úprave predstavuje
oproti doterajším dvom odlišné inštitucionálne pojmoslovie klasického proces
ného práva. Odlišné je však iba potiaľ, že v ustanoveniach procesných predpi
71
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
sov sa normuje o všeobecných inštitútoch, ktoré potenciálne môžu byť využité
pri kolektívnom uplatňovaní práv, bez ohľadu na charakter subjektov, ktoré túto
ochranu uplatňujú (nemusí ísť pochopiteľne len o spotrebiteľa či osobu dotknutú
nekalosúťažným konaním podnikateľa). Situáciu nám komplikuje do istej miery
fakt, že po rekodifikácii civilného procesného práva v Slovenskej republike musí
me do účinnosti nových predpisov rozlišovať platný a účinný Občiansky súdny
poriadok, a od 1. 7. 2016 účinný (už však platný) Civilný sporový poriadok.
3 Súčasný stav
Stav de lege lata v Slovenskej republike je inštitucionálne „insuficientný“ –
neexistuje takmer nič, čo by čo i len vzdialene pripomínalo hromadnú žalobu.
Pokúsime sa však zmapovať jednotlivé stopové prvky, ktoré však nemajú spoloč
ného menovateľa, ani v rovine legislatívnej, ani ideovej.
Naša pomyslená cesta zákutiami slovenského právneho poriadku bude mať
tri zastavenia. Prvým, počítajúc to od komplexnosti právnej úpravy a v nad
väznosti na čo možno najväčšiu „ponášku“ na inštitút hromadnej žaloby, bude
Zákon o ochrane spotrebiteľa. Zastavenie druhé predstavujú ustanovenia sloven
ského Obchodného zákonníka.
3.1 Zákon o ochrane spotrebiteľa
§ 3 odsek 5
Proti porušeniu práv a povinností ustanovených zákonom s cieľom ochrany
spotrebiteľa môže sa spotrebiteľ proti porušiteľovi na súde domáhať ochrany svojho
práva. Združenie sa môže na súde proti porušiteľovi domáhať, aby sa porušiteľ
zdržal protiprávneho konania a aby odstránil protiprávny stav, a to aj vtedy, ak
takéto konanie porušiteľa poškodzuje záujmy spotrebiteľov, ktoré nie sú len jednoduchým súhrnom záujmov jednotlivých spotrebiteľov poškodených porušením
spotrebiteľských práv, ale ide o konanie porušiteľa uplatňované voči všetkým spotrebiteľom (ďalej len „kolektívne záujmy spotrebiteľov“). Spotrebiteľ, ktorý na súde
úspešne uplatní porušenie práva alebo povinnosti ustanovenej týmto zákonom
a osobitnými predpismi, má právo na primerané finančné zadosťučinenie od toho,
kto za porušenie práva alebo povinnosti ustanovenej týmto zákonom a osobitnými
predpismi zodpovedá.
Ako vidno, zákonodarca použil pojem „kolektívne záujmy spotrebiteľov“.
Nevedno prečo „záujmy“, a nie „práva“ (prípadne nároky). Aktívna vecná legi
timácia spotrebiteľského združenia je teda založená skôr na hmotnoprávnom
aspekte – ide o „uplatňovanie kolektívnych práva“, a nie „kolektívne uplatňo
vanie práv“. Svojím poňatím má tento legislatívny koncept blízko k reprezen
tatívnej žalobe, no vidíme, že sú absolútne nedoriešené otázky subjektívnej
záväznosti rozsudku, otázky procesnej ekonómie, zastúpenia a pod. Isteže, mož
72
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
no namietnuť, že inštitútmi zakotvenými v procesnom práve (porovnaj ďalšie
výklady) možno tento stav sanovať, no domnievame sa, že otázky kolektívneho
uplatňovania práv sú natoľko špecifické a nášmu poňatiu procesu neznáme, že si
zasluhujú komplexnú právnu úpravu.
Riešenie prijaté Zákonom o ochrane spotrebiteľa možno považovať síce
za nedostatočné, no na druhej strane za pomerne inštruktívne v tom zmysle, že
kolektívna ochrana spotrebiteľských práv má potenciál gradovať do uspokojivej
právnej úpravy kolektívneho uplatňovania práv. Pochopiteľne, z oblasti spotrebi
teľského práva, akokoľvek typického príkladu použitia hromadnej žaloby, môže
tento inštitút prerastať aj do iných segmentov objektívneho práva.
3.2 Obchodný zákonník
Právne prostriedky ochrany proti nekalej súťaži
§ 53
Osoby, ktorých práva boli nekalou súťažou porušené alebo ohrozené, môžu sa
proti rušiteľovi domáhať, aby sa tohto konania zdržal a odstránil závadný stav.
Ďalej môžu požadovať primerané zadosťučinenie, ktoré sa môže poskytnúť aj
v peniazoch, náhradu škody a vydanie bezdôvodného obohatenia.
§ 54
(1) Právo, aby sa rušiteľ protiprávneho konania zdržal a aby odstránil závadný
stav, môže okrem prípadov uvedených v § 48 až 51 uplatniť aj právnická osoba
oprávnená hájiť záujmy súťažiteľov alebo spotrebiteľov.
(2) Len čo sa začalo konanie v spore o zdržanie sa konania alebo o odstránenie
závadného stavu alebo sa právoplatne skončilo, nie sú žaloby ďalších oprávnených
osôb pre tie isté nároky z tohto istého konania prípustné; to nie je na ujmu práva
týchto ďalších osôb pripojiť sa k začatému sporu podľa všeobecných ustanovení ako
vedľajší účastníci. Právoplatné rozsudky vydané o týchto nárokoch k žalobe i len
jedného oprávneného sú účinné aj pre ďalších oprávnených.
§ 55
(1) Pri ústnych pojednávaniach v sporoch podľa predchádzajúcich ustanovení
môže byť rozhodnutím súdu na návrh alebo z úradnej moci vylúčená verejnosť, ak
by verejným prejednávaním došlo k ohrozeniu obchodného tajomstva alebo verejného záujmu.
(2) Súd môže účastníkovi, ktorého návrhu sa vyhovelo, priznať v rozsudku právo uverejniť rozsudok na trovy účastníka, ktorý v spore neuspel, a podľa okolností
určiť aj rozsah, formu a spôsob uverejnenia.
Ku konceptu ochrany, ktorý prijal zákonodarca v Obchodnom zákonníku,
možno mať mnoho doktrinálnych výhrad. Z pohľadu nášho záujmu možno kon
73
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
štatovať, že rýdzo procesné ustanovenia tohto predpisu zakotvujú osobitný režim
litispendencie, no predovšetkým rozširujú subjektívnu stránku záväznosti
súdneho rozhodnutia. Nie je však nijako doriešené, kto vlastne „ďalší opráv
není“ vlastne sú. Navyše, status vedľajšieho účastníka je v tomto kontexte úplne
nepochopiteľný a neprípustný – nezlučiteľný nielen s konceptom hromadných
žalôb, ale aj so súčasným nastavením inštitútov „tradičného“ procesu.
Domnievame sa, že spomínané inštitúty Obchodného zákonníka majú
potenciál viac veci zahmliť, než vyjasniť. Z pohľadu inštitucionálneho zakotve
nia skutočných hromadných žalôb budeme musieť skrátka zabudnúť na pojmo
vo, ideovo, doktrinálne i koncepčne nevyjasnenú právnu úpravu Obchodného
zákonníka. Azda jediné jej využitie môže byť sťaby negatívny príklad, ako sa to
asi v legislatíve robiť nemá...
3.3 Občiansky súdny poriadok
§ 42a
Osobitné ustanovenie o hromadnom podaní
(1) Hromadné podanie tvorí najmenej 10 podaní doručených tomu istému
súdu tým istým účastníkom v jeden deň.
(2) Ak ide o hromadné podanie, pridelia sa iba podania, ktoré sú tomuto súdu
adresované, ostatné podania súd odošle súdu, ktorý účastník určil v podaní; právne
účinky spojené s podaním návrhu na začatie konania zostávajú zachované. Ak
je hromadné podanie urobené elektronickými prostriedkami, súd podania podľa
prvej vety odošle elektronickými prostriedkami.
(3) Podania, ktoré tvoria hromadné podanie a sú podľa svojho obsahu návrhmi
na začatie konania, prideľuje súd priebežne tak, aby bola zachovaná plynulosť prideľovania ostatných podaní.
(4) Ak sú súdu doručené podania podľa odseku 2, ktoré boli už skôr pridelené
a o ktorých sa doposiaľ právoplatne nerozhodlo, tieto sa ďalej neprideľujú a považujú sa za rovnopisy už pridelených podaní.
Zákonodarca týmto ustanovením skôr reagoval na jeden vypuklý problém
vyskytnuvší sa v slovenskom justičnom prostredí, než že by koncepčne reagoval
na praktické či doktrinálne podnety – išlo o reakciu na zahltenie súdnej sústa
vy množstvom podaní od jedného subjektu. Dovtedy neexistoval účinný nástroj
na procesné zvládnutie takýchto náporových (a dúfajme, že extrémnych) situá
cii. Navyše, prima facie je zrejmé, že napriek terminologickej príbuznosti („hro
madné“ podania a „hromadná“ žaloba), ide o príbuznosť s inštitútom hromadnej
žaloby jedinú. Zrejme teda ani toto ustanovenie nebude mať zásadnejší vplyv pri
formulovaní prípadnej budúcej právnej úpravy hromadných žalôb. Pre politic
kú vôľu ostala podobná, ba navlas rovnaká právna úprava i v rekodifikovanom
74
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Civilnom sporovom poriadku, ale z hľadiska inštitucionálneho nezaznamenala
ani rekodifikácia v tejto otázka dramatický posun.
3.4 Civilný sporový poriadok
§ 126
Osobitné ustanovenie o hromadnom podaní
(1) Hromadné podanie tvorí najmenej desať podaní doručených tomu istému
súdu tým istým subjektom v jeden deň.
(2) Ak sú podania tvoriace hromadné podanie adresované viacerým súdom
doručené jednému súdu, súd zapíše do svojich súdnych registrov len veci, ktoré sú
mu adresované. Ostatné podania odošle označeným súdom bez zápisu do svojich
súdnych registrov; právne účinky spojené s podaním zostávajú zachované. Ak sú
podania tvoriace hromadné podanie urobené elektronickými prostriedkami, súd
tieto podania odošle elektronickými prostriedkami.
(3) Podania, tvoriace hromadné podanie, ktoré sú podľa svojho obsahu žalobami, zapisuje súd do súdnych registrov priebežne tak, aby bola zachovaná plynulosť
zapisovania ostatných podaní.
(4) Ak sú súdu doručené podania podľa odseku 2, ktoré boli už skôr zapísané,
tieto podania sa ďalej nezapisujú a považujú sa za rovnopisy už pridelených podaní.
Možno uzavrieť, že stav de lege lata je vzdialený hromadnej žalobe v kto
romkoľvek z načrtnutých významov. Vyvoláva to okrem iných i právno-politickú
otázku, či bez tohto inštitútu dokážeme právne existovať, alebo je jeho zakotve
nie nevyhnutné, alebo aspoň žiaduce.
4 Potrebujeme hromadné žaloby?
Odpovedať na uvedenú otázku jednoslabične by bolo síce pravdivé, ale bez
bližšieho zamyslenia asi lacné. Dynamika spoločenských a v ich rámci ekono
mických procesov v 21. storočí v mnohom mení náhľad právnej vedy a legisla
tívy na po stáročia vžité inštitúty. Právne vzťahy v súčasnosti, na podklade glo
balizovaného sveta nadobúdajú „hromadný“ prvok. Treba rozhodne spomenúť
fenomén internetu, nadnárodných reťazcov produkujúcich sériové výrobky, kto
ré si kupuje stále viac ľudí. Neustále rastúci potenciál „kazovosti“ výrobkov tak
zvyšuje riziko poškodenia rádovo väčšieho počtu subjektov, než v minulosti.
Rovnako rozpad železnej opony, rozrastanie Európskej únie a zánik hraníc
rozvoja obchodu sú determinanty, ktoré reálne prispievajú k fenoménu viacsub
jektového právneho vzťahu – minimálne na jednej strane. V právnej rovine ras
túca ochrana slabšej strany modifikuje naše vnímanie rovnosti strán v právnych
75
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
vzťahoch, a tým rovnako prispieva k justifikácii právneho režimu kolektívneho
uplatňovania práv s rovnakým hmotnoprávnym základom.
Ak si dnes v Európe kúpi rovnaký typ automobilu rádovo státisíce zákazní
kov (v drvivej väčšine individuálnych spotrebiteľov), a vyskytne sa typovo rovna
ká vada (čo je spôsobené globalizovaným a súčasným centralizovaným poňatím
výroby), ide o obdobné až rovnaké právne postavenie neurčitého počtu subjek
tov voči tomu istému dodávateľovi (potenciálna procesná stránka, „kolektívne“
uplatňovanie práv zo zodpovednosti za vady), ktoré vzniklo z toho istého skut
kového a právneho základu – ide teda o „kolektívne“ právo týchto subjektov.
Tento právny vzťah determinuje i slabšie postavenie týchto subjektov voči dodá
vateľovi automobilu, a v neposlednom rade netreba opomenúť fenomén potreby
rovnakého rozhodovania rovnakých právnych prípadov, čoby esenciu právnej
istoty a predvídateľnosti práva v Európe dvadsiatehoprvého storočia.
Z uvedeného rezultujú aj očakávania adresátov práva, aby objektívne prá
vo reagovalo na zmenu v systémovom nastavení poskytovania právnej ochrany
– možno dokonca hovoriť o re-definovaní konceptu spoločenskej zmluvy, jeho
adjustáciu na podmienky tohto storočia, či aspoň (minimálne) na nové vníma
nie úrovne legislatívnej ochrany slabšej strany právneho vzťahu.
Ekonomická rovina tohto problému je zhrnutá v modernom kánone ekono
mickej vedy, v knižke Thomasa Pikettyho Kapitál v 21. Storočí. Názov zámer
ne evokuje Marxov Kapitál publikovaný v storočí devätnástom. Táto publikácia
pomenúva ekonomické vzťahy v postmodernej Európe ako štrukturálnu nerov
nosť dôchodkov a kapitálového vlastníctva2.
Teraz už naše „áno“ na nastolenú otázku zrejme nebude také lacné. Potrebu
jeme komplexnú úpravu kolektívneho uplatňovania kolektívnych práv, nech už
ju pomenujeme akokoľvek (prikláňame sa k pojmu hromadná žaloba). Vyžaduje
si to doba, systémové nastavenia právnych poriadkov európskych krajín, ako aj
samotnej Európskej únie. Konkrétna podoba takejto právnej úpravy môže byť
otázna, a náčrt možných riešení tvorí poslednú časť tohto zamyslenia nad úče
lom a efektivitou ochrany kolektívnych práv.
5 De lege ferenda
Otázka načrtnutá v predošlej vete má limitované množstvo odpovedí.
V prvom rade treba zdôrazniť, že akákoľvek legislatívna odpoveď na výzvy
moderného práva musí systémovo zahŕňať dva javy – formu a obsah.
Formálna stránka veci odpovedá na otázku legislatívnej formy zakotvenia
inštitútu hromadných žalôb v tom-ktorom právnom poriadku. V podmienkach
2 Bližšie pozri Piketty, T.: Kapitál v 21. storočí. Bratislava: IKAR 2015, s. 259 a nasl.
76
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Slovenskej republiky ide o riešenie zákonnej úpravy buď v podobe samostatné
ho zákona o hromadných žalobách, alebo o implementovanie tohto inštitútu
do jestvujúcej procesnej úpravy. Prikláňame sa jednoznačne k švédskemu mode
lu, ktorý tvorí akýsi etalón tohto variantu legislatívneho riešenia problému3.
Povaha, a v mnohom veľmi špecifické vnímanie tradičných inštitútov proces
ného práva podľa nášho názoru vyvolávajú potrebu samostatného zákona o hro
madných žalobách, ich procesnom režime a záväznosti výroku súdneho roz
hodnutia o nich. Obsahovo ide pritom o pomerne osobitné a rozmanité podoby
inštitútov, ktoré by skrátka nekorešpondovali s inštrumentáriom tradičného
procesného práva (porovnaj ďalšie výklady). Ucelená podoba v jednom zákone
upraví problematiku pomerne komplexne, navyše toto riešenie bude legislatív
ne pružnejšie – netreba si nahovárať, že právna úprava hromadných žalôb bude
nemenná. Naopak, potenciál zmien je tu oveľa väčší než v tradičnom civilnom
procese. Neustály tlak úniového práva v tejto oblasti bude lepšie „znášať“ samo
statný právny predpis, než kódexová úprava procesného práva tradične tendujú
ca k väčšej stabilite svojich noriem.
Formálna, fenomenálna stránka veci však nie je natoľko rozhodujúca. Pod
statnejším je obsah jednotlivých inštitútov. Ten tvorí druhú stránku odpovede
na otázku legislatívneho očakávania v Slovenskej republike. Domnievame sa, že
v tejto otázke je namieste inšpirovať sa už spomínaným Odporúčaním, nota bene
ak existuje predpoklad transformovania jeho „sofl law“ ustanovení do podoby
smernice, ktorú by sme ako členský štát Európskej únie museli implementovať
do nášho právneho poriadku.
Základné body osnovy novej právnej úpravy by tak akceptujúc Odporúčanie
mali tvoriť nasledovné postuláty:
Kolektívne uplatňovanie nárokov je:
i)
právny mechanizmus, ktorý zabezpečuje dvom alebo viacerým fyzickým
alebo právnickým osobám, resp. subjektu oprávnenému podať žalobu
v zastúpení, možnosť uplatňovania si nároku na zastavenie protiprávne
ho správania (nárok na prikázanie zdržania sa určitého konania), ako aj
ii) právny mechanizmus, ktorý zabezpečuje dvom alebo viacerým fyzickým
alebo právnickým osobám, čo tvrdia, že utrpeli hromadnú škodu, resp.
subjektu oprávnenému podať žalobu v zastúpení, možnosť kolektívneho
uplatňovania si nároku na náhradu tejto škody (nárok na náhradu škody);
– „žaloba v zastúpení“ je žaloba, ktorú podáva subjekt zastupujúci určité
záujmy, subjekt poverený ad hoc alebo orgán verejnej moci, a to v mene dvoch
alebo viacerých fyzických alebo právnických osôb, čo tvrdia, že sú vystavení
hrozbe utrpenia hromadnej škody, resp. čo utrpeli hromadnú škodu, pričom tie
to osoby nie sú účastníkmi konania;
3 Porovnaj švédsky „Group Proceeding Act“ z 30. 5. 2002.
77
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
– určenie subjektov zastupujúcich určité záujmy, ktoré môžu podávať žaloby
v zastúpení, pričom:
a) subjekt by mal mať neziskovú povahu;
b) mala by existovať priama súvislosť medzi hlavnými úlohami subjektu
a údajne porušenými právami vyplývajúcimi z práva Únie, o ktorých sa
koná, ako aj
c) subjekt by mal mať dostatočné kapacity, v zmysle dostatočných finanč
ných a ľudských zdrojov, ako aj právnej odbornosti, aby bol schopný
zastupovať viacerých žalobcov v ich najlepšom záujme.
Alternatívne by mala byť zakotvená možnosť, že na podanie žaloby v zastúpe
ní sú oprávnené aj orgány verejnej moci.
•
•
•
Ustanovenie žalujúceho účastníka na základe zásady predchádzajúceho
súhlasu (tzv. zásada „opt-in“).
Zabezpečiť možnosť kolektívneho alternatívneho riešenie sporov a urov
nania.
Zákaz náhrady škody s represívnou funkciou.
6 Záver
Konštatovania a výzvy uvedené v tomto príspevku vari umožňujú prijať
záver, že problémov na riešenie je viac ako dosť. Zastávame názor o jedno
značnej potrebe komplexnej úpravy fenoménu hromadných žalôb v podmien
kach Slovenskej republiky, a to vo forme samostatného zákona. Obsahová náplň
potenciálnej budúcej právnej úpravy by mala byť tvorená základnými postulátmi
citovaného Odporúčania, samozrejme, so zohľadnením špecifík nášho právneho
poriadku.
Inšpirácia v existujúcich právnych úpravách by mala byť samozrejmosťou,
ako aj kompatibilita s úniovým právom.
Konečne však platí, tak ako vždy, že legislatívne riešenie je determinované
politickou vôľou. Tú však treba stimulovať aspoň odbornou diskusiou, k čomu
mal napomôcť aj tento príspevok.
doc. JUDr. Marek Števček, PhD.
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
78
K PŘÍPADU WAL-MART STORES,
INC. V. DUKES ET AL.
Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes et al.
Renáta Šínová
ŠÍNOVÁ, Renáta. K případu Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes et al. Acta Iuridica
Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 79–86.
Abstrakt: Článek se zabývá rozborem jednoho z nejslavnějších případů týkající se právní
úpravy class actions (hromadných žalob) ve Spojených státech amerických, Wall Mart v.
Dukes. Podstatou případu bylo posouzení aplikovatelnost článku 23 (b) Federal Rules
of Civil Procedure a především vymezení toho, co je ještě společnou skutkovou a právní
otázkou, která právo na přiznání možnost žalovat věc žalobou hromadnou přiznává.
Klíčová slova: hromadná žaloba, žaloba, civilní proces
Summary: The article brings analysis of one of the most famous decisions concerning
class actions in the United States of America, Wall Mart v. Dukes. The key issue of the
case was to decide whether the article 23 (b) of the Federal Rules of Civil Procedure can
be applied. Among all, the relevant question was to determine what we still can consider
as question of law or fact common to the class so the class action can be granted.
Keywords: class action, action, civil procedure
1 Úvodem
Spojené státy americké patří ke státům, u nichž můžeme právní regulaci sku
pinových žalob označit za tradiční. Historické kořeny kolektivní ochrany práv se
datují již do 19. století, za mezník vzniku moderní právní úpravy je třeba považo
vat rok 1938, kdy byl do Federal Rules of Civil Pocedure (dále jen „FRCP“), přijat
článek 23.1 K výrazné změně systému pak došlo v roce 1966 doplněním a nove
lizací zmiňovaného ustanovení.2 Právní regulace článku 23 FRCP je s ohledem
na význam institutu poměrně komplikovaná, Pace ve svém článku objasňujícím
základní znaky hromadných žalob ji výslovně označuje jako „překvapivě stručnou, postrádající konkrétní pokyny a pro čtenáře, který ji čte poprvé, ne zcela dobře
organizovanou.“3 Stejný autor pak vysvětluje čtyři základní předpoklady, které
1 K tomu blíže viz PACE, Nicolas M. Class actions in the United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispozici na http://globalclassactions.stan
ford.edu/sites/default/files/documents/USA__National_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015].
2 K tomu blíže viz PACE, Nicolas M. Class actions in the United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispozici na http://globalclassactions.stan
ford.edu/sites/default/files/documents/USA__National_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015].
3 „(…) article 23 may appear surprisingly terse, lacking in specific directives, and not necessarily well organized to the first time reader.“ Viz PACE, Nicolas M. Class actions in the
79
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
class action dle článku 23 FRCP musí naplňovat. Jsou jimi především četnost
či mnohost (numerosity), společnost či stejnost (commonality), typickost (typicality) a dostatečnost či přiměřenost zastoupení (adequacy of representation).4
Všechny tyto čtyři předpoklady jsou explicitně vymezeny v písmenu (a) článku
23 tak, že mnohost je dána nepraktičností spojení všech potenciálních účastníků
řízení [the class is so numerous that joinder of all members is impracticable, čl.
23 (a) bod 1 FRCP], společnost či stejnost je založena právní nebo skutkovou
otázkou, která je společná celé skupině osob [there are questions of law or fact
common to the class, čl. 23 (a) bod 2 FRCP], nároky nebo obrany zastupujících
stran musí být typické mezi těmito nároky nebo obranami, které jsou ve skupině
dány, neboli zastupující strana neuplatňuje nárok individuální a výjimečný [the
claims or defenses of the representative parties are typical of the claims or defenses
of the class, čl. 23 (a) bod 3 FRCP] a zástupci stran musí spravedlivě a přiměřeně
hájit zájmy skupiny [the representative parties will fairly and adequately protect
the interests of the class, čl. 23 (a) bod 4 FRCP].
Nastoupení předpokladů v článku 23 (a) FRCP samo o sobě k řízení o skupi
nové žalobě nepostačuje. Naplněny musí být také podmínky písmena (b) téhož
článku, které FRCP uvádí označením types of class action, tj. druhy skupinových
žalob. Skupinová žaloba je v souladu s ním dána, pokud by vedení samostatných
žalob jednotlivými členy skupiny nebo proti jednotlivým členům skupiny vytvá
řelo riziko nekonzistentních nebo lišících se rozhodnutí ve vztahu k jednotli
vým členům skupiny, která by založila nekompatibilní standardy chování strany
hromadné žalobě oponující, nebo riziko rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým
členům skupiny, jež by z praktického pohledu disponovalo právy ostatních čle
nů skupiny neúčastných na tomto konkrétním řízení, nebo by vážně poškodilo
nebo omezilo schopnost těchto osob chránit své zájmy [čl. 23 (b) bod 1 FRCP].5
Tento typ hromadné žaloby je označován jako předsudková žaloba (prejudice
class action), prostřednictvím hromadné žaloby má být zabráněno vzniku pre
cendentu. Tento typ hromadné žaloby je povinný, člen skupiny nemůže skupinu
opustit (opt out).6
United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispo
zici na http://globalclassactions.stanford.edu/sites/default/files/documents/USA__Natio
nal_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015].
4 Viz PACE, Nicolas M. Class actions in the United States of America: An overview of the proces and the empirical literature. K dispozici na http://globalclassactions.stanford.edu/sites/
default/files/documents/USA__National_Report.pdf [cit. dne 22. 10. 2015].
5„(…) A class action may be maintained if Rule 23(a) is satisfied and if:
(1) prosecuting separate actions by or against individual class members would create a risk of:
(A) inconsistent or varying adjudications with respect to individual class members that would
establish incompatible standards of conduct for the party opposing the class; or
(B) adjudications with respect to individual class members that, as a practical matter, would
be dispositive of the interests of the other members not parties to the individual adjudications
or would substantially impair or impede their ability to protect their interests (…)“.
6 Viz k tomu blíže FRIEDENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSH
80
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Hromadnou žalobou je dále žaloba, která jinak naplňuje podmínky dle čl. 23
(a) FRCP, pokud strana, která žalobě odporuje, jednala nebo naopak odmítla
jednat na základě důvodů, jež se aplikují obecně na celou skupinu. Tudíž koneč
né zakazující opatření nebo odpovídající deklaratorní rozhodnutí odpovídá při
měřeně zájmům skupiny jako celku [čl. 23 (b) bod 2 FRCP].7 Skupinová žaloba
dle tohoto ustanovení je označována jako zakazující nebo deklaratorní opatření
(injunktive and declaratory relief). Její podstatou je především změnit chování
nebo politiku žalovaného do budoucna a nikoli poskytnout individuální kom
penzaci členům skupiny za porušení jejich práv, které utrpěli v minulosti. Typic
ky jde proto o spotřebitelské hromadné žaloby, žaloby z důvodu diskriminace
v zaměstnání či případy týkající se životního prostředí.8
Konečně dle čl. 23 (b) bodu 3 FRCP je hromadnou žaloba v případě, že soud
zjistí, že právní nebo skutková otázka společná všem členům skupiny převažuje
nad jakoukoli jinou otázkou týkající se individuálně jednotlivých členů skupiny
a zároveň hromadná žaloba převažuje jakékoli jiné metody existující pro spra
vedlivé a efektivní rozhodnutí sporu. V tomto posledním případě soud sledu
je relevantní okolnosti, ke kterým patří zájmy jednotlivých členů skupiny, jež
ovládají prosazování nároku nebo obranu proti prosazování nároku v rámci
individuálních žalob, rozsah a povaha jakýchkoli soudních sporů, které se týkají
povahy věci a byly již započaty členy skupiny nebo proti nim, zájem na spoje
ní jakýchkoli těchto soudních řízení do zvláštního fóra či naopak odpor proti
tomuto postupu nebo konečně pravděpodobné obtíže při zvládnutí hromad
né žaloby [čl. 23 (b) bod 3 FRCP].9 Poslední typ hromadné žaloby odpovídá
žalobám na náhradu škody (damage class actions), přičemž členové skupiny byli
poškozeni stejným způsobem jako žalobce.10
KOFF, Helen. Civil procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thom
son and West, 2008, s. 702.
7 „(…) the party opposing the class has acted or refused to act on grounds that apply generally
to the class, so that final injunctive relief or corresponding declaratory relief is appropriate
respecting the class as a whole (…)“.
8 Viz FRIEDENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSHKOFF, Helen.
Civil procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thomson and West,
2008, s. 703.
9„(…) the court finds that the questions of law or fact common to class members predominate
over any questions affecting only individual members, and that a class action is superior to
other available methods for fairly and efficiently adjudicating the controversy. The matters
pertinent to these findings include:
(A) the class members’ interests in individually controlling the prosecution or defense of separate actions;
(B) the extent and nature of any litigation concerning the controversy already begun by or
against class members;
(C) the desirability or undesirability of concentrating the litigation of the claims in the particular forum; and
(D) the likely difficulties in managing a class action.“
10 Blíže k tomu viz FRIEDENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSH
81
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Charakter žaloby jako hromadné žaloby musí být soudem potvrzen, respek
tive certifikován dle čl. 23 (c) FRCP. Při tomto soud posuzuje naplnění předpo
kladů dle předcházejících písmen (a) a (b) článku 23 FRCP. Získání certifikátu
hromadné žaloby je pro žalobce či žalovaného otázkou nesporně klíčovou.
Pro Spojené státy americké je typické, že skupinové žaloby mohou ovlivňovat
postavení skutečně velkého množství osob. Nezřídka se proto k rozhodujícímu
slovu dostanou i soudy vyšší instance nebo dokonce i Nejvyšší soud (Supreme
Court).11 Tato stať směřuje k poskytnutí informace o jednom z nejvýraznějších
rozhodnutí ve věci hromadných žalob dle článku 23 (b) bodu 2 FRCP. Toto roz
hodnutí zahrnovalo nejrozsáhlejší hromadnou žalobu, jež byla kdy prezentová
na, neboť skupina žalobců čítala přes jeden a půl miliónu osob a byla předmětem
certiorari12 Nejvyššího soudu Spojených států amerických. Cílem statě je s ohle
dem na aktuální diskuze o zavedení nové právní úpravy skupinových žalob v ČR
upozornit na složitost výkladu právní regulace a nezbytnost jejího případného
vyprecizování tak, aby nedocházelo k pochybnostem o její aplikaci.
2 Ke skutkovým okolnostem případu Wal-Mart v. Dukes ze dne 20. 6. 2011
Skupina žalobců byla představována současnými nebo bývalými zaměstnan
ci žalovaného, společnosti Wal-Mart. Chtěla dosáhnout rozhodnutí, které by
přiznávalo zakazující a deklarující opatření, náhradu škody a uhrazení dlužné
mzdy více než jednomu a půl miliónu žen – zaměstnanců, a to z důvodu diskri
minace, které se měl žalovaný dopustit proti ženám při porušení Hlavy VII Civil
Rights Act z roku 1964. Žalobkyně uvedly, že místní manažeři společnosti Wal
-Mart vykonávali svou diskreční pravomoc ve prospěch mužů, což s ohledem
na odmítnutí společnosti Wal-Mart tento přístup manažerů řešit mělo za násle
dek vznik protiprávního nerovného zacházení. Soud prvního stupně žalobu
posoudil jako hromadnou žalobu, neboť měl za to, že byly naplněny předpoklady
dle článku 23 (a) FRCP vymezené výše, stejně tak podmínky dle čl. 23 (b) bodu
2 FRCP. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jednal nebo odmítl
jednat z důvodů, které platí obecně pro celou skupinu, proto konečné zakazující
nebo deklaratorní rozhodnutí odpovídá potřebám skupiny jako celku.13 Odvola
KOFF, Helen. Civil procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thom
son and West, 2008, s. 703.
11 V této souvislosti nelze nevzpomenout rozhodnutí United States Court of Appeal, Fifth
Circuit, 1996, 84 R. 3d, 734 Castano v. American Tobacco Co., kdy předmětem sporu bylo
přiznání charakteru hromadné žaloby všem osobám, které kouřily cigarety žalovaného.
K tomu viz blíže HAZARD Jr., Geoffrey C., TAIT, Colin C., FLETCHER, Wiliam A., BUN
DY, Stephen McG. Pleading and Procedure. State and Federal. Ninth Edition. New York:
Foundation Press, 2008, s. 763.
12 K tomu viz blíže ŠÍNOVÁ, Renáta, VRANÍK, Jakub. New Legal Regulation of Admissibility
of Appellative Review from the Viewpoint of Certiorari Institute. International and Comparative Law Review. 2013, č. 1, s. 103 a násl.
13 Viz text rozhodnutí, k dispozici na http://www.supremecourt.gov/opinions/10pdf/10-277.
82
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
cí soud (United States Court of Appeals, Ninth Circuit) jeho rozhodnutí potvrdil.
Současně mezi řádky poznamenal, že žalobkyně dle jeho názoru naplnily také
kritérium společnosti a uhrazení jejich případné ušlé mzdy nemůže převážit nad
nezbytností vydat zakazující a deklaratorní opatření.
Závažnost případu ve Spojených státech amerických vyplývala ze skuteč
nosti, že žalovaný byl považován za největšího soukromého zaměstnavatele,
který zaměstnává více než milión osob. Platová politika žalovaného byla zalo
žena na posouzení místních manažerů, kteří byli oprávněni navýšit hodinovou
mzdu zaměstnancům, a to s omezeným dohledem společnosti. Mzdové otázky
manažerů obchodů a jejich zástupců již podléhaly vyšším autoritám.14 Hlavní
žalobkyně byly tři bývalé zaměstnankyně žalovaného. Betty Dukes byla pokladní
v Pittsburg v Kaliforniii, která byla v průběhu své kariéry povýšena na manažer
ku služeb pro zákazníky, následně však z důvodu kázeňských provinění zpět
ně degradována na pozici pokladní a později dokonce až na „zdraviče“. Dukes
uvedla, že pro stejné kázeňské prohřešky nebyli mužští zaměstnanci žalovaným
postihováni a že muži na stejné pozici „zdraviče“ jako ona byli placeni lépe. Dal
ší žalobkyně Christine Kwapnovski pracovala v Sam´s Club stores v Missouri
a v Kalifornii po většinu svého života. V průběhu své kariéry vystřídala různé
pozice včetně pozice supervizora. V žalobě tvrdila, že manažer neustále křičel
na ženské zaměstnance a nikoli na mužské. V práci jí bylo tímto manažerem také
sděleno, aby se „upravila, nahodila make-up a lépe se oblékala“. Třetí žalobkyně
Edith Arana pracovala ve Wal-Mart store v Duarte v Kalifornii. Několikrát se
pokusila zúčastnit se manažerského školení, ale byla opakovaně odmítána, dle
jejího tvrzení z důvodu svého pohlaví. Arana byla ze společnosti později pro
puštěna.
Pro žalobu bylo charakteristické, že žalobkyně nezmiňovaly přímo existenci
obecné politiky žalovaného proti ženám, spíše uváděly příklady chování míst
ních manažerů žalované společnosti. Nicméně, toto chování bylo dle tvrzení
žalobkyň důvodem silné a uniformní politiky (korporátní kultury), která možná
bezděčně, ale přesto umožňuje předsudky vůči ženám. Každou zaměstnanky
ni tak činí obětí stejné diskriminační politiky. V důsledku toho se žalobkyně
domáhaly uložení zakazujících a deklarujících opatření, sankční náhrady ško
dy15 a náhrady mzdy. Nepožadovaly kompenzační náhradu škody. Soud první
ho stupně (District court) žalobu certifikoval jako hromadnou (skupinovou) dle
čl. 23 (b) bodu 2 FRCP poté, co k prokázání skutkových nebo právních otázek,
které jsou společné všem členům skupiny, jako důkazní prostředky žalobkyně
doložily statistická data o rozdílech ve mzdách a pracovních postech mužů a žen,
nepodložené zprávy o diskriminaci od přibližně 120 žen zaměstnaných u žalova
pdf [cit. dne 23. 10. 2015].
pdf [cit. dne 24. 10. 2015].
15 Punitive damages.
83
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
ného a svědectví sociologa, který vytvořil rámcovou analýzu Wal-Mart politiky.
V rámci této analýzy sociolog dr. Bielby připustil, že praktiky žalovaným apliko
vané nebyly odolné vůči genderové diskriminaci.16
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil.
3 K řízení před Nejvyšším soudem
Nejvyšší soud Spojených států amerických se zaměřil na klíčové otázky námi
sledovaného případu. Především na to, zda skutečně mezi členy skupiny exis
tuje prvek společnosti (commonality) dle článku 23 (a) FRCP. Dále také na to,
zda budou případným zakazujícím opatřením uspokojeny zájmy skupiny jako
celku, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovány byly i finanční nároky, které
pro žalobu dle čl. 23 (b) bodu 2 FRCP tak typické nejsou, respektive nesmí být
v jejím rámci dominantní. Nejvyšší soud se potýkal s takovými argumenty, jako
je např. neexistence společného základu, pokud postavení každého z členů sku
piny bylo založeno rozhodnutím různých manažerů. Soud si v této souvislosti
kladl otázku, zda je pak možné skutečně vyhodnotit, že každý ze členů skupiny
utrpěl stejnou újmu.17
Soud se ve svých úvahách vrátil ke svému rozhodnutí ve věci General Telephone Co. v. Falcon,18 v němž obdobně řešil případ zaměstnance nepovýšeného
z důvodu tvrzené diskriminace. V tomto rozhodnutí soud dospěl k závěru, že je
určitá mezera mezi individuálním nárokem nepovýšeného pracovníka a existen
cí skupiny, která utrpěla stejnou újmu na základě stejných skutkových a právních
okolností. Tuto mezeru je pak možné překonat dvěma způsoby. Zaměstnava
tel buď použije na všechny zaměstnance „stejný test“ nebo zaměstnavatel jasně
operuje „na základě obecné diskriminační politiky“.19 V napadeném rozhodnutí
žalobkyň pak soud těsnou většinou pěti soudců proti čtyřem přemostění této
mezery ani jedním z výše uvedených dvou způsobů neshledal, a proto rozhod
nutí odvolacího soudu zvrátil. Soud argumentoval např. tím, že nebyla prokázá
na obecnost postupu žalovaného aplikovatelná na celém území Spojených států
amerických, neboť v některých případech lze úspěšně argumentovat nedostat
kem zájemců ženského pohlaví z důvodu nevhodně umístěné provozovny apod.
Soud také z těchto důvodů nároky na náhradu mzdy nepovažoval za sekundární
pdf [cit. dne 25. 10. 2015].
pdf [cit. dne 25. 10. 2015].
18 Rozhodnutí 457 U.S. 147, 102 S. Ct. 2364, 72, L. Ed. 2d 740 (1982), blíže viz FRIE
DENTHAL, Jack H., MILLER, Artur R., SEXTON, John E., HERSHKOFF, Helen. Civil
procedure. Cases and materials. Revised Ninth Edition. St. Paul: Thomson and West, 2008,
s. 697.
pdf [cit. dne 25. 10. 2015].
84
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
k zakazujícím a deklarujícím opatřením. Navíc s ohledem na ukončení pracov
ního poměru u žalovaného by tato opatření neměla na řadu členů skupiny fak
ticky efekt.
Jedním ze soudců, kteří s výše citovaným závěrem Nejvyššího soudu částeč
ně nesouhlasili, byl soudce Ginsburg, pod jehož jménem je také k rozhodnutí
připojeno rozdílné stanovisko. Jeho základní myšlenkou je upozornění, že čl. 23
FRCP nepožaduje společnost všech skutkových a právních otázek, postačí toliko
společnost otázky jedné. Z provedených důkazů v řízení vyplynuly souvislosti,
které na diskriminaci mohly poukazovat. Např. politika žalovaného předpoklá
dala u manažerů schopnost být přeložen na jiné místo práce. Oproti tomu ženy,
které se starají o domácnost a obvykle následují také svého muže do místa jeho
výkonu práce, nemají možnost takto místo zaměstnání často měnit.20 Rovněž
skutečnost, že manažeři, kteří byli oprávněni ve mzdových otázkách a otázkách
povýšení rozhodovat, byli téměř výlučně muži, neměla být dle názoru nesouhla
sících soudců přehlédnuta. Odporující stanovisko čtyř soudců se proto k napl
nění podmínek čl. 23 (b) FRCP přiklánělo.
4 Závěrem
V rámci návrhu zákona, který se objevil jako určitá první vlaštovka při pří
pravě české regulace kolektivní ochrany práv,21 je rovněž předpokládána certi
fikace skupinového řízení. Inspirační vlivy FRCP jsou patrné i na § 24 návrhu,
v němž jsou základní předpoklady pro existenci skupinové žaloby. Dle tohoto
ustanovení je možné vést skupinové řízení jen, jestliže jsou mimo jiné předmě
tem skupinového řízení práva nebo povinnosti, které jsou v podstatném ohle
du zdrojem obdobných skutkových nebo právních otázek a skupinové řízení je
z hlediska účelu a práv a oprávněných zájmů účastníků a skupinové řízení je
z hlediska svého účelu a práv a oprávněných zájmů účastníků a členů skupiny
nejvhodnějším způsobem rozhodnutí o právech nebo povinnostech, které jsou
předmětem skupinového řízení.
Je tedy zjevné, že i případná česká praxe založená na tomto navrhovaném
znění by se do budoucna mohla potýkat s identifikací „obdobných skutkových
a právních“ podobně jako výše analyzovaná praxe Spojených států amerických.
Či dokonce můžeme vyhodnotit, že navrhovaná česká právní regulace se jeví
jako ještě vágnějš než článek 23 FRCP. Vyžaduje, aby společnost právních nebo
skutkových otázek byla dána „v podstatném ohledu“. Nevyhnutelně se nabízí
otázka, jak bude soudy vykládáno, co je společné v podstatném ohledu? Výše
uvedené by nás zřejmě mělo od takových pojmů spíše odrazovat.
pdf [cit. dne 25. 10. 2015].
21 K dispozici na http://www.bulletin-advokacie.cz/kolektivni-ochrana-procesnich-prav-v
-cr-sen-ci-skutecnost-navrh-pravni-upravy-a-jeho-oduvodneni [cit. dne 25. 10. 2015].
85
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Pro obsahové znění kolektivní ochrany práv bude jistě stěžejní, v jakém oka
mžiku bude přijímána, tj. zda již v době nového rekodifikovaného procesního
práva, jehož existence je nyní nevyjasněná, nebo zda bude vycházet ze stávají
cího stavu, který preferuje, alespoň ve výkladové soudní praxi, přístup formál
ní, nebo přesně vycházející z jazykového znění. Těsná většina při rozhodnutí
Nejvyššího soudu Spojených států amerických, respektive převážení pohledu
o jeden pouhý hlas, naznačuje, jak může být certifikace skupinového řízení
komplikovaná. I pokud přijmeme premisu, že česká společnost je pro regulaci
kolektivní ochrany práv připravena, musíme stále vyřešit, zda tato se má fakticky
obsahu obecných procesních norem, jež se snaží být přesné, možná až nadby
tečně pregnantní a neumožňující nejasný výklad, vymykat a vycházet z pojmů
obecných. Osobně se domnívám, že navrhovaná právní úprava z tohoto pohle
du revizi vyžaduje, současně však jsem zastáncem určité míry soudní diskrece,
neboť procesní právo není schopno reagovat na všechny možné životní situace
a fakticky to není ani, s přihlédnutím na roli soudce, jeho základním účelem. Za
stěžejní však považuji okamžik přípravy nové právní úpravy. Ta by měla jít ruku
v roce až s novým rekodifikovaným procesním právem, neboť při současném
stavu aktuálních pramenů civilně procesního práva by právní regulace soudům
poskytující tak širokou míru výkladu působila nekonzistentně a mohla v praxi
vyvolávat vážné obtíže.
JUDr. Renáta Šínová, Ph.D.
86
HROMADNÁ ŽALOBA PODLE
RAKOUSKÉHO PRÁVA
Class actions according to the Austrian Law
Jakub Vraník
VRANÍK, Jakub, Michal. Hromadná žaloba podle rakouského práva. Acta Iuridica Olomucensia, 2016, Vol. 11, No. 1, s. 87–95.
Abstrakt: Příspěvek se zabývá specifickým nástrojem kolektivní ochrany práv v Rakous
ku, tzv. hromadnou žalobou podle rakouského práva. Tento instrument se vyvinul z praxe
a jeho souladnost potvrdil také Nejvyšší soudní dvůr. Žaloba spočívá v tom, že poškozené
osoby postoupí své pohledávky určitému svazu, který je vymáhá svým jménem.
Klíčová slova: Hromadná žaloba podle rakouského práva, svazové žaloby, svazové vzoro
vé žaloby, subjekt financující řízení
Summary: This paper deals with specific instrument of collective protection in Austria,
so called class action Austrian style. This instrument was evolved by judicial practice and
its conformity was approved by Austrian Supreme Court. The purpose of the action lies
in cession of claims of aggrieved persons to specific association, which enforces these
claims in its name.
Keywords: Class action Austrian style, representative action, representative model action,
litigation funders
1 Úvod
Určitá právní regulace ochrany práv většího počtu osob v rámci občanského
soudního řízení ať již na straně žalobce či žalovaného se stává v posledních dese
tiletích pomalu pro každý vyspělý stát nutností. Rozličné státy volí různorodé
cesty, jakým způsobem chránit kolektivní práva. Ne všechny země Evropské unie
mají kolektivní ochranu práv zakotvenou ve svém právním řádu, přičemž Česká
republika náleží právě mezi ně. I proto Evropská komise vydala dne 11. červ
na 2013 členským státům Evropské unie doporučení zavést nástroje kolektivní
právní ochrany.1
Naproti tomu rakouské právo má instrumenty, skrze které mohou dotčené
osoby uplatnit a také prosadit svá práva. Prvním instrumentem jsou svazové
žaloby, které však nemají účinky vůči třetím osobám a jsou zaměřeny pouze
na zdržení se určitého protiprávního jednání. Dalším nástrojem je pak tzv. vzo
rové řízení, ve kterém vystupuje jeden žalobce a žalovaný, přičemž v obdobných
1 Lepší přístup ke spravedlnosti – Evropská komise doporučuje členským státům zavést nástroje
kolektivní právní ochrany. [online]. European Commission, 11. června 2013 [cit. 22. června
2015]. Dostupné na <http://europa.eu/rapid/press-release_IP-13-524_cs.htm>.
87
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
případech má rozhodnutí pouze příkladný charakter. Základním nedostatkem
je, že vzorové řízení, resp. rozhodnutí v něm vydané, nemá účinky pro třetí
osoby. Problematické je, že nároky poškozených nelze uplatnit v jednom říze
ní. Posledním nástrojem, skrze který se dotčené osoby mohou domáhat svých
nároků, je „hromadná žaloba podle rakouského práva“2. Nejedná se o hromad
nou žalobu v klasickém slova smyslu (zvláště ve stylu americké class action),
ale o specifickou ochranu práv většího počtu osob, která byla dovozena z praxe
a přizpůsobena místním podmínkám. Z důvodu, že tento instrument ochrany
práv je – můžeme říci – hromadnou žalobou svého druhu, neboť k ní neexistuje
zvláštní právní úprava, zaslouží si naši pozornost, neboť může být inspirací i pro
českou právní úpravu, která dosud institut hromadné žaloby upravené nemá.3
I z toho důvodu se budeme zabývat jednotlivými aspekty hromadné žaloby, včet
ně praktického přínosu, tak i potencionálních rizik, která tato hromadná žaloba
do praxe přináší.
2 Instrumenty k prosazení kolektivních práv spotřebitelů
Dříve než se budeme plně věnovat hromadné žalobě, je vhodné alespoň
v krátkosti představit ostatní nástroje, které lze v Rakousku využít při ochraně
kolektivních práv a právem chráněných zájmů. Jsou jimi svazové žaloby a svazo
vé vzorové žaloby.
2.1 Svazové žaloby
Prvním instrumentem k ochraně práv spotřebitelů v Rakousku je tzv. svazo
vá žaloba (Verbandsklage). Tato žaloba je zakotvena v zákoně na ochranu spo
třebitele4 (konkrétně v ustanovení § 28–30c a také v zákoně o nekalé soutěži (§
14).5 V určitých případech znevýhodnění spotřebitelů mají právo podat svazo
vou žalobu určité subjekty. Těmito subjekty jsou: spolková komora zaměstnan
ců, zemědělská komora, komora zemědělských dělníků, rakouská hospodářská
komora, rakouský odborářský svaz, rada seniorů a spolek pro informace spotře
bitelů. Nevýhodou této žaloby je skutečnost, že se jí lze vůči podnikateli domáhat
pouze zdržení se užívání nespravedlivých smluvních doložek, zdržení se porušo
vání spotřebitelského práva Evropské unie a také zdržení se klamavé a dobrým
mravům se příčící reklamy, jedná se tedy o negatorní žalobu.
2 Pro účely tohoto článku bude „hromadná žaloba podle rakouského práva“ nadále označo
vána jako „hromadná žaloba.“
3 K hromadným žalobám a české právní úpravě viz např. ZIMA, Petr. Skupinové žaloby
a české právo. Právní fórum, 3/2007, s. 94–97.
4 Bundesgesetz vom 8. März 1979, mit dem Bestimmungen zum Schutz der Verbraucher
getroffen werden (Konsumentenschutzgesetz – KSchG), BGBl. Nr. 140/1979
5 Bundesgesetz gegen den unlauteren Wettbewerb 1984 – (UWG), BGBL. Nr. 448/1984
88
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Svazová žaloba je přípustná pouze za podmínky, že existuje nebezpečí opa
kování takovéhoto protiprávního jednání. Nebezpečí opakování je vyloučeno,
poskytne-li rušitel v přiměřené lhůtě prohlášení, že se zdrží takovéhoto jednání
v budoucnu a zároveň toto prohlášení zajistí smluvní pokutou.6 Shodným prv
kem svazové žaloby se svazovou vzorovou žalobou je to, že nemá tedy zásadní
právní účinky pro třetí osoby. Co se úhrady nákladů řízení týče, uplatní se zde
pravidlo úspěchu ve věci.7
2.2 Svazové vzorové žaloby
V rámci svazové vzorové žaloby (Verbandsmusterklage), která je považována
za předchůdce hromadné žaloby, je nárok jednotlivce přenesen na určitý svaz
prostřednictvím cese. Svaz poté žaluje nárok u soudu, přičemž pokud o daném
případu rozhodne Nejvyšší soudní dvůr, fakticky vzniká zavazující účinek
a v obdobných případech musí být rozhodnuto zásadně stejně. Značnou nevý
hodou svazové vzorové žaloby je skutečnost, že o nároku každé jednotlivé oso
by musí být rozhodnuto v samostatném řízení, tudíž nedochází k provázanosti
s ostatními řízení.8 Další nevýhodou vzorového řízení je fakt, že počátek řízení
nepřerušuje promlčecí lhůtu těch nároků, resp. práv, které nejsou předmětem
vzorového řízení. Rozhodnutí vydané ve vzorovém řízení nemá tedy zásadní
právní účinky pro třetí osoby. Jelikož tedy musí soud rozhodovat o nárocích osob
v jednotlivých řízeních, je tento nástroj ochrany rovněž značně neekonomický,
co se nákladů řízení týče.
Na druhou stranu výhodou je skutečnost, že je v rámci tohoto řízení zachován
přístup k Nejvyššímu soudnímu dvoru (Der österreichische oberste Gerichtshof)
skrze dovolání,9neboť za běžných okolností by zpravidla nebylo možné nechat
rozhodnutí nižších soudů kvůli nízkým hodnotám sporů Nejvyšším soudním
dvorem přezkoumat. Pokud je hodnota sporu nižší než 5000 Euro, není přezkum
Nejvyšším soudním dvorem podle § 502 odst. 2 rakouského občanského soud
ního řádu10 možný. Jak je již uvedeno výše, svazové vzorové žaloby představují
z této zákonné povinnosti výjimku a limitace částkou v souladu s ustanovením §
502 odst. 5 bodem 3 ZPO se tak neuplatní.11
6 RECHBERGER, Thomas. Hromadné žaloby v českém a rakouském právu. Jurisprudence,
1/2007, s. 35.
7 V českém občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „OSŘ“) je toto pravidlo zakotveno v ustanovení § 142.
8 HUBER, Georg, GRABMAIR, Claudia. Sammelklagen auch in Österreich? [online]. 25.
března 2010. [cit. 25. června 2015]. Dostupné na <http://www.lawfirm.at/ctgpk/uploads/
Sammelklagen-auch-in-%C3%96sterreich.pdf>.
9 Z německého jazyka můžeme přeložit také jako revize (Revision).
10 Gesetz vom 1. August 1895 über das gerichtliche Verfahren in bürgerlichen Rechtsstreitig
keiten (Zivilprozessordnung), dále též „ZPO“.
11 Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ upravuje obdobné pravidlo, když normuje, že:
„Dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
89
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Vrátíme-li se k již zmíněné promlčecí lhůtě, může nastat situace, že vzorové
řízení trvá delší dobu, než je promlčecí lhůta nároků ostatních poškozených, kte
ří mohou čekat na vydání vzorového rozhodnutí. Pokud ostatním poškozeným
osobám mezitím uplyne promlčecí lhůta, je z toho důvodu rozhodnutí vzešlé
ze vzorového řízení pro ostatní poškozené zcela irelevantní.
V případě obou druhů žalob, tedy jak svazové, tak i v případě vzorové není
vyloučeno, aby poškození uzavřeli během soudního řízení se škůdcem smír nebo
se dohodli na stavení promlčecí lhůty během soudního řízení. Pokud škůdce
dohodu týkající se stavení promlčecí lhůty odmítne, je pravděpodobné, že proti
němu bude podána pouze malá část žalob. Rovněž je možné, že poškození rezig
nují na uplatnění svých nároků z důvodu rizika vysokých nákladů řízení úplně
a žalobu nepodají vůbec. Řešení přinesl rok 2001, kdy se ze svazových vzorových
žalob vyvinula tzv. „hromadná žaloba podle rakouského práva“.
3 Pomocná konstrukce „hromadná žaloba podle rakouského práva“
Aby práva mohla být posuzována v rámci jednoho řízení, vytvořila právní
praxe v průběhu let konstrukci, která se nazývá „hromadná žaloba podle rakouského práva“ (Sammelklage nach österreichischem Recht). Podle této konstrukce
poškozené osoby v rámci nějaké škodní události postoupí své nároky na třetí
osobu, zpravidla na spolkovou pracovní komoru nebo spolek pro informace spo
třebitelů. Tyto osoby pak postoupené nároky žalují svým jménem. Hromadná
žaloba představuje spojení svazové vzorové žaloby s objektivní kumulací žalob.12
Takovéto procesy jsou často financovány skrze subjekty financující řízení.
Hromadná žaloba má s opravdovou hromadnou žalobou ve stylu americ
ké „class action“ málo co do činění. Oproti hromadné žalobě amerického typu
nevystupují zde na straně žalobců skupina věřitelů, nýbrž pouze postupník, na
kterého věřitelé převedli své nároky. Rozsudek proto také neobsahuje žádné
nároky věřitelů, kteří své nároky nepostoupili žalujícímu svazu.
Přípustnost hromadné žaloby byla sice potvrzena také Nejvyšším soudním
dvorem13, nicméně z hlediska právní teorie existují určité sporné body, o kterých
bude pojednáno dále.
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže
jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky
se přitom nepřihlíží.
12RECHBERGER: Hromadné žaloby…, s. 35.
13Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 12. července 2005, sp. zn. OGH
4Ob116/05w
90
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
3.1 Právní základ hromadné žaloby podle rakouského práva
Právní základ hromadné žaloby podle rakouského práva tvoří ustanove
ní § 227 rakouského občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, dále jen
„ZPO“). Toto ustanovení říká, že: „Žalobce může vůči žalovanému uplatňovat
různé nároky jednou žalobou i tehdy, i když nároky nejsou sečteny dohromady,
jestliže nároky souvisí skutkově nebo právně a pokud je soud pro každý nárok věcně
a místně příslušný a jestliže veškeré nároky budou projednány ve stejném řízení.“
Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro všechny nároky musí být místně a věcně
příslušný tentýž soud. Rovněž musí být přípustný tentýž druh řízení. Při věc
né příslušnosti existuje výjimka v podobě příslušnosti ohledně hodnoty spory.
Např. v případě sporu o hodnotě nižší, než 10 000 EUR je zpravidla věcně pří
slušný okresní soud. Nicméně splňují-li tyto nároky výše uvedené podmínky, je
pro tyto nároky, stejně jako pro nároky, které částku 10 000 EUR převyšují, věcně
příslušný soudní dvůr, resp. zemský soud.
Část vědecké veřejnosti14 při posuzování hromadné žaloby trvá na přesném
znění ustanovení § 227 ZPO. Jiné předpoklady podle nich nejsou pro přípust
nost hromadné žaloby vyžadovány. Pokud se následuje přesné znění ustanovení
§ 227 ZPO, vzniká problém, že rozmanité a nesouvisející nároky, pro které by
bylo nutné vlastní dokazování, mohou být v rámci hromadné žaloby uplatněny
v rámci jedné žaloby. Tato skutečnost se může zdát výhodná, nicméně neodpo
vídá zásadě procesní ekonomie.
Druhá část právnické veřejnosti15 zastává názor, že k ustanovení § 227 ZPO
musí přistoupit předpoklady zakotvené v ustanovení § 11 bodě druhém ZPO.
Ustanovení § 11 bod druhý ZPO upravuje společenství účastníků. Konkrétně
toto ustanovení sděluje, že: „Kromě zákonem zvláště uvedených případů může
více osob žalovat společně nebo více osob může být žalováno společně, pokud stejnorodé nároky nebo závazky tvoří předmět sporu, přičemž nároky nebo závazky
spočívají v podstatných bodech na stejnorodých skutkových základech a zároveň je
dána příslušnost ohledně každého žalované.“ Větší počet osob, který by chtěl žalo
vat společně, nemůže obejít toto ustanovení tím, že postoupí své nároky na svaz,
který by vystupoval ve sporu jako jediný žalobce.
3.2 Podmínky přípustnosti podle Nejvyššího soudního dvora
Nejvyšší soudní dvůr se ve svém rozhodnutí16 přiklonil k názoru té části
právnické veřejnosti, podle níž musí k podmínkám uvedeným v ustanovení §
14 FASCHING: IN FASCHING W. Hans, KONECNY, ANDREAS. ZPO: komentář III. Wien:
Manz Verlag, 2004, § 227, pozn. 16.
15 MADL, Raimund. Ausgewählte Rechtsfragen zur Rückforderung zuviel bezahlter Zinsen
bei mangelnder Bestimmtheit einer Zinsanpassungsklausel. ÖBA, 2003, s. 722.
16Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 12. července 2005, sp. zn. OGH
4Ob116/05w
91
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
227 ZPO přistoupit také předpoklady zakotvené v ustanovení § 11 bodě druhém
ZPO. Žalobce tak může v žalobě uplatnit nároky ostatních poškozených, kteří
na něj postoupili své nároky, pokud v podstatných bodech existuje stejnorodý
právní důvod, a to i tehdy, i když není dána identita skutkového stavu. Kromě
toho musí být v podstatných bodech posuzovány stejné otázky skutkové a práv
ní povahy, které se týkají hlavní otázky nebo zcela podstatné předběžné otázky
u všech nároků. Skrze toto omezení přípustnosti hromadné žaloby je zabráněno,
aby různorodé nároky byly libovolně shrnuty a posléze i společně uplatněny.17
Ve výše citovaném rozhodnutí řešil Nejvyšší soudní dvůr případ, ve kterém si
banky sjednaly s příjemci úvěrů úpravu úroků. Jelikož byla výše úroků nepřimě
řená a protizákonná, požadovali klienti bank příliš vysoké úroky zpět. Z tohoto
důvodu postoupili své nároky Spolkové komoře dělníků a zaměstnanců a ta poté
podala hromadnou žalobu. Nejvyšší soudní dvůr shledal žalobu hromadnou pří
pustnou a žalobci vyhověl. V rámci uplatnění návratnosti příliš vysokých úroků
vícero dlužníky byl podle Nejvyššího soudního dvora uplatněn v podstatných
bodech stejnorodý základ nároků, konkrétně na vydání bezdůvodného obo
hacení nebo na náhradu újmy z důvodu neúčinných ujednání o úpravě úroků
úvěrové banky. K tomu musely být vyřešeny stejné otázky skutkové nebo právní
povahy týkající se hlavní otázky nebo zcela podstatné předběžné otázky. Úvěrová
banka totiž v řízení namítala promlčení nároků na úroky dlužníky, stejně jako
uznání odpočtů (výpisy z účtů) dlužníky.
4 Financování hromadné žaloby
Financování hromadné žaloby se neuskutečňuje ani prostřednictvím spotře
bitelů, jejichž nároky jsou v rámci ní uplatňovány, nýbrž ani skrze svaz, který
žalobu podává. Typicky se hromadná žaloba financuje skrze tzv. subjekty finan
cující řízení18. Tyto subjekty uzavírají s účastníky řízení dohodu, že v případě
vítězství získají určitý podíl z předmětu sporu, zatímco v případě neúspěchu
ponesou veškeré náklady řízení.19Je vhodné doplnit, že subjekt financující řízení
je zpravidla podnikatelem.
4.1 Možné slabiny financování skrze subjekty financující řízení
Tento postup označovaný jako pactum de quota litis je zakotven v ustanovení
§ 879 odst. 2, bodě druhém, obecného zákoníku občanského20. Toto ustanove
ní sděluje, že: „Zvláště jsou nicotné smlouvy, ve kterých právní zástupce převede
17Tamtéž
18 Jedná se o tzv. Prozessfinanzierer. HUBER, GRABMAIR: Sammelklage auch…s. 44.
19 Ke způsobu financování a jeho přípustnosti se vyjádřil Nejvyšší soudní dvůr ve svém roz
hodnutí ze dne 11. prosince 1984, sp. zn. OGH 4 Ob 358/83
20 Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Öste
rreichischen Monarchie Nr. 946/1811 RGBl.
92
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
na sebe spornou, jemu svěřenou věc, nebo si nechá slíbit určitý díl z částky, která je přiznána účastníku řízení.“ Toto ustanovení má chránit účastníky řízení
zastoupené právním zástupcem před nejistým výsledkem řízení a jednáním
právního zástupce. Pro právního zástupce je totiž obvykle mnohem jednodušší
odhadnout možný výsledek sporu. Je zakázáno vyměřovat odměnu procentuál
ně podle vyhrané částky. Nicméně dohoda mezi účastníkem a právním zástup
cem o odměně, která je určená pevnou částkou nebo procenty z předmětu sporu
jakožto dodatečného honoráře, byl Nejvyšším soudním dvorem shledán jako
přípustným.21 Pod pojem právní zástupce lze podřadit advokáty, notáře, daňové
poradce, auditory či kontrolory. Odlišně by vypadal případ, ve kterém by
úloha subjektu financujícího řízení spočívala pouze v tom, že by tento subjekt
umožnil vedení řízení třetí osobě, aniž by on sám jakýmkoliv způsobem do říze
ní zasahoval či působil. Nicméně ke konečnému zhodnocení této situace Nej
vyšším soudním dvorem ještě nedošlo. Byť by ujednání o podílu na výsledku
subjektu financujícího řízení bylo v rozporu se zákazem quota litis, postihla by
nicotnost pouze toto ujednání o financování řízení, zatímco na přípustnost hro
madné žaloby jako celku by tato skutečnost vliv neměla.22
4.2 Rovnost mezi žalobcem a žalovaným při financování
Z hlediska možné rovnosti účastníků řízení, tj. žalobce a žalovaných, resp.
žalobců a žalované při financování řízení vyvstává na povrch problematický
aspekt, že financování řízení skrze tzv. subjekt financující řízení je zpravidla
umožněno pouze žalobci. Žalovaný naproti tomu musí sám nést riziko nákla
dů řízení. Pokud žalovaný v řízení zvítězí, jsou pro něj náklady řízení od sub
jektu financujícího řízení poměrně lehce vymahatelné. V případě neúspěchu je
v povahy věci povinen hradit náklady řízení. V případě výhry žalobce si subjekt
financující řízení určitý podíl stáhne z úspěchu žalobce. Ve srovnání s výše uve
deným, kde v případě neúspěchu žalobce hradí náklady řízení subjekt financu
jící řízení, vede tato skutečnost žalovaného do poměrně dosti znevýhodňujícího
postavení.
Na podporu žalobců svědčí skutečnost, že žalobce je zpravidla hospodářsky
slabší stranou a bez výše uvedené možnosti by se často ani žádné civilní říze
ní nevedlo. Z uvedeného vyplývá, že financování řízení subjektem financujícím
řízení se nedotýká právní sféry žalovaného. Ten nemá žádný chráněný zájem
na tom, aby žalobce nebyl schopen vést právní spor z důvodů nákladů řízení.
21 Rozhodnutí ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 7Ob242/00i
22 HUBER, GRABMAIR: Sammelklage auch…s. 45.
93
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
5 Klady a zápory hromadné žaloby
5.1 Klady hromadné žaloby
Tak jako každý institut, má hromadná žaloba své klady i zápory. Dovolíme si
nicméně konstatovat, že kladů má bezesporu více, což dokládají i desítky přípa
dů23, ve kterých hromadná žaloba sehrála velmi důležitou roli. Svými účinky se
vztahuje pouze na ty osoby, které se chtěly na tomto kolektivním řízení účastnit
postoupením svých nároků.
Velkou výhodou hromadné žaloby je vedle procesní hospodárnosti to, že skr
ze ni mohou být uplatněny velmi malé nároky, které by jinak mnohdy ani uplat
něny nebyly. Na základě sestupné koncepce advokátního tarifu je podíl výdajů
na právní zastoupení při vysokých hodnotách předmětů sporů nižší, než při
nižších hodnotách předmětů sporů. Součet hodnot předmětů sporů vede proto
ke snižování nákladů ve srovnání s uplatněním jednotlivých nároků v jednotli
vých řízeních. Procesní hospodárnost spočívá v tom, že o nárocích mnoha osob
je rozhodováno v rámci jednoho řízení u jednoho příslušného soudu, přičemž
rovněž dokazování probíhá u téhož soudu. Lze konstatovat, že vše uvedené rov
něž přispívá k právní jistotě účastníků řízení. Jak je již uvedeno výše, je možné
financovat hromadnou žalobu skrze subjekt financující řízení.
Další velkou výhodou je skutečnost, že hromadná žaloba zabraňuje promlče
ní nároků jednotlivých poškozených během řízení. Konečně, jak je již také uve
deno dříve, hromadná žaloba podporuje uzavření smíru mezi stranami.
5.2 Deficity hromadné žaloby
Praxe v hromadných žalobách odhalila v průběhu času také nemalé deficity.
Hlavním deficitem, možná můžeme spíše říci rizikem je to, že osoba podávají
cí hromadnou žalobu je osobou nesoucí možné riziko úhrady nákladů řízení.
I když existuje vnitřní vztah mezi touto a třetí osobou o možném jištění, musí
tato osoba nést poměrně velké riziko. Rovněž náklady na organizaci hromadné
žaloby jsou značné vysoké a z tohoto důvodu je nejisté, zda se vždy najde osoba,
jež podá hromadnou žalobu. Z důvodu nedostatečné výslovné zákonné úpravy
(řízení probíhá podle ZPO) hrozí potencionální spory o možném vedení řízení.
Existence hromadné žaloby, stejně jako spojení věcí či společenství účastníků,
tedy institutů, jež umožňují koncentraci nároků, nezabraňuje při značně vyso
kých předmětech sporu, aby riziko nesení a poté i úhrady nákladů řízení bylo
extrémně vysoké, neboť horní limit není stanoven. Tato okolnost nepochybně
vyhovuje ekonomicky silným subjektům, kteří vystupují na žalované straně.
23 KOLBA, Peter a kol. Sammelklagen in Österreich: Praktische Erfahrungen – Ökonomische
Analyse – Meinungsumfrage. [online]. VKI, [cit. 29. června 2015].
Dostupné na < https://verbraucherrecht.at/cms/uploads/media/VKI_Studie_Sammelklage_02.
pdf>.
94
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Pokud není vedení řízení z ekonomických důvodů pro poškozené dále možné,
může si žalovaný „diktovat“ podmínky smíru.
6 Závěr
Rakousko ukazuje ostatním zemím, že není potřeba přebírat právní úpravu
jiných států, ale že je možné jít vlastní cestou, využít stávající právní úpravu, aniž
by bylo potřeba k tomu vytvořit zvláštní zákon. V Rakousku dodnes neexistuje
zvláštní zákon, který by hromadné žaloby upravoval. Byť byla dne 16. září roku
2005 zřízena komise expertů při Spolkovém ministerstvu spravedlnosti, jejímž
úkolem bylo pracovat na návrhu zákona o skupinových žalobách (Bundesgesetz,
mit dem die Zivilprozessordnung, das Gerichtsgebührenrecht und das Rechtsanwaltstarifgesetz geändert werden (Zivilverfahrens-Novelle 2007)24, dodnes tento
zákon nenabyl účinnosti. I přes tuto skutečnost a přes deficity hromadných žalob
můžeme směle říci, že osoby, jejichž práva byla porušena, mají dostatečně účin
né nástroje pro jejich ochranu a že hromadná žaloba může být České republice
inspirací.
Mgr. Jakub Vraník
24 Zákon měl být součástí ZPO a měl nabýt účinnosti k 1. lednu 2008. Pro více informací
viz Zivilverfahrens-Novelle 2007 [online]. Republik Österreich, Parlament [cit. 29. června
2015]. Dostupné na <http://www.parlament.gv.at/PAKT/VHG/XXIII/ME/ME_00070/>.
95
VYBRANÉ ASPEKTY KOLEKTIVNÍ
OCHRANY PRÁV V DISKRIMINAČNÍCH
PRACOVNĚPRÁVNÍCH SPORECH
PODLE VZORU USA1
Selected aspects of collective protection of rights in
discriminatory labor disputes according to the US model
Petr Podrazil
PODRAZIL, Petr. Vybrané aspekty kolektivní ochrany práv v diskriminačních
pracovněprávních sporech podle vzoru USA. Acta Iuridica Olomucensia, 2016,
Vol. 11, No. 1, s. 97–107.
Abstrakt: Článek se zabývá úpravou hromadných žalob v právním prostředí Spojených
států amerických a to z pohledu pracovněprávních sporů v oblasti diskriminace. Cílem
článku je popsat stěžejní aspekty kolektivního vedení sporu v dané oblasti práva a zhod
notit, zda by převzetí tohoto procesního nástroje do právního řádu České republiky bylo
žádoucí a racionální.
Klíčová slova: hromadná žaloba, certifikace, diskriminace, zaměstnanec, zaměstnavatel,
pracovněprávní spor
Summary: The article deals with the regulation of collective redress in the legal envi
ronment of the United States from the perspective of labor disputes in the area of discri
mination. The aim of this article is to describe the most important aspects of collective
litigation in the field of law under consideration and assess whether the takeover of this
procedural tool into the Czech legal system would be desirable and rational.
Keywords: class action, certification, discrimination, employee, employer, labor dispute
1 Úvod
Na úvod netřeba příliš široce a obšírně rozvádět stav a preciznost úpravy
kolektivní ochrany práv v českém právním řádu. To ostatně není ani cílem toho
to příspěvku, který se zaměřuje primárně na problematiku tzv. class actions2
v diskriminačních sporech vyplývajících z pracovněprávních vztahů v pojetí
podle federální úpravy ve Spojených státech amerických.
V oblasti českého pracovního práva, jež je vystavěno striktně na zásadě
zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) záko
níku práce], institut v podobě kolektivního vymáhání práv zaměstnanců zcela
absentuje. Je sice otázkou, nakolik by jeho zavedení v pracovněprávních spo
1 Tento článek byl napsán s podporou grantu IGA_PF_2014_009.
2 Class action je pojem používaný pro označení hromadných žalob.
97
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
rech, jejichž ratiem je posouzení tvrzené diskriminace ze strany zaměstnavatele,
bylo efektivní, podíváme-li se však na nedostatky a nepřesnosti stávající právní
úpravy, dojdeme k závěru, že možnost vytvoření účinného procesního nástroje
poskytujícího zaměstnancům možnost hromadně se obrátit na soud vyžaduje
důkladnější analýzu spojenou s komparací zahraničních právních úprav, které
tento nástroj již po desetiletí do rukou zaměstnanců vkládají. Na následujících
řádcích se proto pokusím nastínit vybrané aspekty procesní stránky3 mechanis
mu hromadného vymáhání práv zaměstnanců v diskriminačních sporech podle
právní úpravy ve Spojených státech amerických a zvážit, zda by její případné
zavedení do českého právního řádu bylo žádoucí.
2 Postavení class actions v procesním právu USA
Hromadné žaloby v pojetí podle právní úpravy USA představují základní
nástroj tzv. reprezentativního vedení sporu, ve kterém jeden nebo více reprezen
tantů mohou podat civilní žalobu v zastoupení velké skupiny obdobně (hmotně
právně) situovaných osob. Rozhodnutí vynesené na základě takto podané žalo
by je závazné pro všechny členy skupiny. V případě, že by se některý ze členů
skupiny nechtěl kolektivně vedeného sporu procesně zúčastnit (např. s ohledem
na skutečnost, že předmětem sporu je náhrada škody, kterou chce člen skupi
ny vymáhat samostatně mimo kolektivní řízení), garantuje procesní právo USA
tomuto členovi možnost ze skupiny vystoupit (tzv. opt-out systém).4
Právní úpravu class actions je nutno rozčlenit do dvou úrovní – úrovně fede
rální a úrovně jednotlivých států. Základní pravidla určující, do jaké kategorie
bude v daném případě class action spadat, jsou zakotvena v dokumentu, který se
nazývá Class Action Fairness Act, podle něhož se podání class action bude řídit
federálními pravidly v případě, že hodnota sporu přesahuje částku 5 miliónů
USD, členové skupiny a strana žalovaná vykazují prvek různorodosti (např. člen
skupiny je příslušníkem jiného členského státu, než je žalobce, popř. je cizincem)
a počet členů na straně žalující nebo žalované je nejméně 100. Většina členských
států převzala právní úpravu, která je aplikovatelná pro federální class actions,
příspěvek se proto bude dále věnovat pouze tzv. federal class actions.
Hmotněprávní úprava zakotvující zákaz diskriminace a zásadu rovnosti
v pracovněprávních vztazích se nachází v části VII Civil Rights Act.5 Procesní
3 Pozornost samozřejmě nemůže být věnována všem procesním oblastem kolektivního
vedení diskriminačních pracovněprávních sporů (např. nákladům řízení, opravným pro
středkům, apod.). Účelem článku je rozebrat podstatu class actions, popsat jejich jednotli
vé typy, rozdíly mezi nimi a nejzásadnější problémy s class actions spojené.
4 Určité typy class action jsou nicméně vystavěny na obligatorní účasti všech členů skupiny
(viz dále). Srov. WILETT, Linda A. U.S.-Style Class Actions in Europe: A Growing Threat? 1.
vydání. Washington, D.C.: National Legal Center for the Public Interest, 2005, s. 4.
5 Podle úvodních ustanovení se tento kodex bude aplikovat na zaměstnavatele, u něho je
zaměstnáno 15 a vice zaměstnanců pracujících u zaměstnavatele 20 nebo vice kalendář
98
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
úprava federal class actions je zachycena v čl. 23 Federal Rules of Civil Procedure
(dále jen FRCP). Následující výklad bude věnován aspektům spojeným s podá
ním class action v diskriminačních sporech vyplývajících z oblasti pracovního
práva (tj. analýze čl. 23 FRCP a jeho aplikaci na oblast diskriminačních pracov
něprávních sporů).
3 Hmotněprávní podmínky pro aplikaci č. 23 FRCP v kolektivních
diskriminačních pracovněprávních sporech
Podání hromadné žaloby v intencích čl. 23 FRCR v diskriminačních pra
covněprávních sporech je podmíněno nepřípustným diskriminačním jednáním
zaměstnavatele. Toto jednání může spočívat:
a) v nesourodém (odlišném) zacházení se zaměstnanci (tzv. disparate treatment theory),
b) v jednání zaměstnavatele, které má nesourodý (odlišný) dopad
na zaměstnance (tzv. disparate impact theory). Tzv. disparate treatment
theory a disparate impact theory se dají zjednodušeně přirovnat k pří
mé a nepřímé diskriminaci tak jak je zakotvuje český antidiskriminační
zákon. Z procesního hlediska rozeznává americké právo mezi těmito teo
riemi rozdíl, který spočívá v důkazním postavení strany žalující. Zatím
co u prvně zmíněné teorie musí žalobce prokázat diskriminační motiv
zaměstnavatele, u disparate impact theory žalobce tento motiv dokazo
vat nemusí, neboť diskriminační motiv zaměstnavatele je presumován.
Žalobce však musí prokázat, že postup nebo jednání zaměstnavatele
mělo nesourodý dopad na dotčenou skupinu zaměstnanců. Zaměstna
vatel vyvrátí tzv. disparate impact theory, pokud prokáže, že jeho jednání
nebo opatření mělo věcnou souvislost s pracovní pozicí a bylo konzis
tentní v návaznosti na jeho obchodní potřeby. Žalobce může toto tvr
zení zaměstnavatele vyvrátit, pokud prokáže, že zaměstnavatel mohl
přijmout v daném případě efektivnější opatření, které by nemělo natolik
nesourodé (odlišné) dopady na jednotlivé skupiny zaměstnanců.6
c) vytvoření nepřátelského pracovního prostředí (tzv. hostile environment).
Na základě tzv. hostile environment claims se mohou zaměstnanci domá
hat, aby se zaměstnavatel zdržel jednání, kterým dochází k diskriminač
nímu zastrašování, posměchu, urážkám, popřípadě k jednání, jež má
rasový popř. sexuálně motivovaný podtext. Úspěch této hromadné žalo
by spočívá na skutečnosti, zda se žalobcům podaří prokázat, že panující
ních měsíců v současném nebo předchozím kalendářním roce (42 U.S. Code § 2000e).
6 Srov. LINDEMANN, Barbara T., GROSSMAN, Paul, WELRICH, C. Geoffrey a kol.
Employment Discrimination Law. Volume II. 5. vydání. Arlington Virginia: Bloomberg
BNA, 2012, s. 33-8–33-11.
99
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
nepřátelské prostředí ve firmě je obvyklým (běžným) pracovním pro
středím a nikoliv pouze ojedinělým (isolovaným) incidentem.7
4 Procesní podmínky pro aplikaci čl. 23 FRCR
Předtím, než soud přistoupí k vyslovení přípustnosti podání class action
podle čl. 23 FRCP (tzv. certifikaci), zkoumá, zda žalobce popř. žalobci splnili
základní podmínky, které jsou k podání class action vyžadovány. Mezi tyto pod
mínky se konkrétně řadí podmínka mnohosti (numerosity), skutkové a právní
souvislosti případů jednotlivých členů skupiny (commonality and typicality)
a požadavek náležitého a zodpovědného hájení práv všech členů skupiny repre
zentujícím žalobcem a právním zástupcem skupiny (adequacy of representation).
Numerosity
K tomu, aby žaloba mohla být certifikována jako žaloba hromadná, je zapo
třebí, aby žalobce prokázal, že počet členů skupiny je natolik vysoký, že účast
všech členů skupiny je nepraktická (neproveditelná). Zákon nestanoví přesný
(minimální) počet členů skupiny, soudy však dovodily, že požadavek četnosti je
odvislý od specifických okolností konkrétního případu. Judikatura zaujala obec
né stanovisko, podle kterého je požadavek mnohosti zpravidla nenaplněn, čítá-li
skupina méně než 21 členů, a zpravidla naplněn, zahrnuje-li skupina více jak 40
členů. Počet členů skupiny pohybující se v rozmezí mezi těmito hranicemi je pak
odvislý případ od případu (srov. Cox v. American Cast Iron Pipe Co., 784 F.2d
1546, March 26, 1986, 11th Circuit).
V praxi bývá často sporné, jaké osoby lze pro účely splnění požadavku
numerosity považovat za členy skupiny. Diskriminačním jednáním zaměstna
vatele totiž nemusí být poškozeni pouze stávající zaměstnanci zaměstnavatele,
ale i budoucí (potencionální) zaměstnanci, kteří se však zaměstnanci nestali,
neboť se stali terčem diskriminačních praktik při přijímání do zaměstnání (např.
Phillips v. Joint Legislative Comm. on Performance & Expenditure Review, 637
F.2d 1014, February 23, 1981, 5th Circuit; Scott v. University of Del., 601 F.2d 76,
June 6, 1979, 3rd Circuit).
Povinností žalobce není prokázat (identifikovat) přesný počet členů skupi
ny. Soudy při zvažování naplnění požadavku numerosity berou v úvahu přede
vším rozmístění (bydliště) a rozptýlení všech členů skupiny. Hranice pro splnění
požadavku numerosity se snižuje úměrně s tím, jak je tento rozptyl (rozmístění)
bydlišť jednotlivých členů skupiny vysoký. Čím vyšší je rozptyl jednotlivých čle
nů, tím nižší musí být jejich počet (srov. Kilgo v. Browman Transp., Inc., 789 F 2.d
859, May 15, 1986, 11th Circuit). Minimální počet členů skupiny je dále ovliv
něn tím, do jaké míry by měli jednotlivý členové skupiny obavy podat žalobu
„na vlastní pěst“, neboť mají strach z odvetného jednání zaměstnavatele (např.
7 Tamtéž, s. 33-11–33-12.
100
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Arkansas Educ. Ass´n v. Board of Educ., 446 F.2d 763, July 26, 1971, 8th Circuit).
Naplnění podmínky numerosity je určováno rovněž finanční situací členů skupi
ny a jejich schopnostmi a možnostmi podat žalobu samostatně.
Commonality and Typicality
V souladu s čl. 23 (a)(2) FRCP musí žalobce prokázat, že jednotlivé případy
a nároky členů skupiny spolu skutkově a právně souvisí. Nestačí pouze tvrdit, že
jednotliví členové skupiny byli poškozeni na základě porušení stejného ustano
vení zákona. Společné jádro sporu musí být z pohledu právního a skutkového
takové povahy, že vyžaduje jednotný přístup (posouzení). To však neznamená,
že nároky členů skupiny musí být zcela identické.
Požadavek skutkové a právní podobnosti úzce navazuje na požadavek ade
kvátní (náležité) reprezentace. V každém sporu, který je veden jako kolektivní, je
nutné, aby existoval skutkový a právní nexus mezi nároky žalobce a jednotlivými
členy skupiny (např. Piazza v. Ebsco Indus., Inc., 273 F.3d 1341, November 30,
2001, 11th Circuit). Je tudíž zapotřebí, aby reprezentant skupiny sledoval stejný
zájem a utrpěl stejnou újmu jako ostatní členové skupiny (srov. Harriston v. Chicago Tribune Co., 992 F.2d 697, April 29, 1993, 7th Circuit).8
Adequacy of Representation
Jako poslední uvádí čl. 23(a)(4) FRCP podmínku náležité a spravedlivé ochra
ny zájmů členů skupiny odpovědným reprezentantem. K náležitému posouzení
této podmínky je obvykle zapotřebí, aby soud zvážil následující otázky: 1) Jsou
zájmy reprezentujícího žalobce a právního zástupce skupiny v konfliktu se zájmy
ostatních členů skupiny? 2) Bude reprezentující žalobce a právní zástupce vést
soudní spor aktivně ku prospěchu a zájmu celé skupiny? (Cf. Staton v. Boeing Co.,
327 F.3d 938, April 29, 2003, 9th Circuit).
Požadavek náležité reprezentace je v praxi často spojován s otázkou, zda
žalobcem reprezentujícím celou skupinu může být zaměstnanec, který se nachá
zí na odlišné pracovní pozici než ostatní (nebo někteří) členové skupiny (např.
diskriminovaný řadový zaměstnanec v. vedoucí zaměstnanec), popř. vykoná
vá zcela odlišnou práci od ostatních členů skupiny. Posouzení této otázky není
v rozhodovací činnosti soudů jednotné a liší se případ od případu (např. Bacon
v. Honda of Am., Inc., 370 F.3d 565, May 27, 2004, 6th Circuit, Rossini v. Ogilvy &
Mather, Inc., 798 F.2d 590, August 14, 1986, 2nd Circuit).
Rozhodovací činnost soudů je dále roztříštěna při stanovení, zda bývalý
zaměstnanec vystavený diskriminačnímu jednání může reprezentovat skupi
nu složenou jak z bývalých, tak stávajících zaměstnanců (srov. Brown v. Eckerd
Drugs, Inc., 663 F.2d 1268, October 21, 1981, 4th Circuit, Sanchez v. City of Santa Ana, 936 F.2d 1027, July 11, 1990, 9th Circuit). Rovněž tak je problematické
8K podmínce commonality a typicality se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud USA v případu
Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes (rozebrán dále).
101
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
určení, zda zaměstnanec, jenž byl terčem určité formy diskriminačního jednání,
může být reprezentantem skupiny, v níž se nachází členové, kteří mají zkušenost
s odlišnou formou diskriminace. Např. soudy k této otázce uzavřely, že zaměst
nanec, jenž byl vystaven diskriminačnímu jednání při vstupu popř. při ukončení
zaměstnání, nemůže být adekvátním reprezentantem zaměstnanců, kteří čelili
diskriminačnímu jednání v oblasti odměňování či povýšení (Vuyanich v. Republic Nat´l Bank of Dall., 723 F.2d 1195, July 12, 1984, 5th Circuit).
Adekvátní a náležitá reprezentace je vážně narušena v okamžiku, kdy se
žalobce rozhodne v zájmu skupiny uplatnit pouze některý ze společných náro
ků skupiny, využije pouze některých z opravných prostředků, uzavře dohodu
(smír), který není v zájmu skupiny jako celku, popř. reprezentuje skupinu, jež je
z organizačního uspořádání zaměstnavatele nesourodá, neboť sdružuje zaměst
nance z odlišných úrovní podniku nacházejících na různých místech jednotli
vých států (tzv. multi-facility classes).
Za předpokladu, že dojde k soudnímu ustavení skupiny, je potřeba, aby soud
určil právního zástupce skupiny. Soud přitom musí zvážit, zda právní zástupce je
schopen spravedlivě a dostatečně hájit zájmy všech členů skupiny. V úvahu musí
vzít následující kritéria: zkušenost právního zástupce v obdobných kolektivních
sporech, zástupcovu znalost aplikovatelného práva, výsledky dosavadního práv
ního šetření zástupce v kolektivním sporu, prostředky a nástroje, kterých právní
zástupce použije k náležitému zastupování skupiny [čl. 23(g) FRCP].
5 Typy class actions
Za předpokladu, že jsou naplněny všechny z právě zmíněných nezbytných
podmínek, které každá class action musí splňovat, vyvstává fáze subsumpce class
action pod jednu z kategorií, jež jsou vymezeny v čl. 23(b) FRCP. Zákon jednotli
vé druhy class actions přesně neoznačuje, podle převažující doktríny však může
me jednotlivé typy class actions označit jako incompatible standards class actions
[čl. 23(b)(1)(A) FRCP], limited fund class actions [čl. 23(b)(1)(B) FRCP], equitable class actions [čl. 23(b)(2) FRCP], damages class actions [čl. 23(b)(3) FRCP].9
Prvně jmenovaný druh class action slouží k zajištění konzistentnosti soudní
judikatury tak, aby nedocházelo k vydání odlišných rozhodnutí v individuálních
sporech, jež by vedly k uložení neslučitelných (rozporných) povinností straně
žalované.
9 Viz BALARIN, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. 1. vydání. Praha:
Centrum právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s.
132. K jednotlivým typům class actions dále srov. např. FRIEDENTHAL, Jack H., KANE,
Mary Kay, MILLER, Arthur R. a kol. Civil procedure. 5. vydání. St. Paul: WEST PUB
LISHING CO., 1992, s. 732 a násl.
102
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Podání tzv. limited fund class action je příhodné za situace, kdy by uplatňová
ní samostatných nároků mělo dopad na zájmy ostatních potenciálních žalobců,
jež by vydání individuálních rozhodnutí mohlo poškodit nebo bránit v ochraně
jejich zájmů. Typicky se jedná o případy, kdy na straně žalované stojí subjekt,
jenž není s ohledem na svou majetkovou podstatu schopen uspokojit nároky
všech potenciálních žalobců. Po projednání prvního či prvních individuálních
sporů pak hrozí, že dojde k vyčerpání finančních prostředků vůči ostatním
potenciálním členům skupiny.10
Ani jedna ze dvou jmenovaných class actions není vhodná (odpovídající)
k certifikaci v pracovněprávních diskriminačních sporech. Těmi jsou až class
actions podané podle čl. 23(b)(2) a čl. 23(b)(3) FRCP.
Equitable class action
Certifikace class action podle čl. 23(b)(2) FRCP může proběhnout tehdy,
pokud žalovaný jednal nebo odmítl jednat na základě důvodů (příčin), které se
vztahují ke skupině jako celku, takže případný zdržovací nebo určovací výrok
bude ku prospěchu celé skupiny. Hlavním cílem této žaloby je dosáhnout nega
torního nebo určovacího výroku. Typickou oblastí, kde je tento typ žaloby pou
žíván, je oblast diskriminačních sporů.
Případ Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes11
Certifikace (posouzení přípustnosti) této žaloby v diskriminačních pracov
něprávních sporech byla podrobena důkladné revizi v rozhodnutí Nejvyšší sou
du ve věci Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes.
V dané věci se žalobci, současní a bývalí zaměstnanci společnosti Wal-Mart,
domáhali vydání negatorního rozhodnutí, náhrady dlužné mzdy a sankční
náhrady škody (tzv. punitive damages) na základě diskriminačního jednání spo
lečnosti vůči ženám-zaměstnankyním. Certifikovaná skupina čítala celkem 1,5
milionů zaměstnankyň, které tvrdily, že lokální manažeři vykonávali svoji roz
hodovací pravomoc ohledně platebních podmínek a kariérního růstu (povýšení)
disproporcionálně ve prospěch mužů, čímž doházelo k nesourodému (rozdílné
mu) zacházení se zaměstnanci (viz výše zmiňovaná disparate treatment theory).
Oblastní soud (tzv. district court) neshledal důvody k nepřipuštění žaloby, neboť
došel k závěru, že jsou naplněny podmínky stanovené v čl. 23(a) FRCP, a žalo
bu certifikoval podle čl. 23(b)(2) FRCP jako tzv. equitable class action. Odvola
cí soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když rozhodl, že souhlasí
s certifikací žaloby podle č. 23 (b)(2) FRCP. I když primárním cílem této žaloby
10 Zjednodušeně může tento typ class action přirovnat k insolvenčnímu řízení. Viz BALA
RIN, Jan. Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení. 1. vydání. Praha: Centrum
právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011, s. 132.
11 Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes, 131 S. Ct. 2541, June 20, 2011.
103
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
by mělo být dosažení negatorního nebo určovacího výroku, v daném případě
nebylo dle odvolacího soudu certifikaci na škodu, že žalobce požaduje rovněž
peněžní plnění, protože peněžní nároky v tomto případě nepřevažují nad nega
torními a určovacími požadavky skupiny.
Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu USA, který rozhodl, že žaloba nemě
la být certifikována jako žaloba hromadná, neboť v dané věci nejsou splněny
podmínky (prerequisites) stanovené v čl. 23(a) FRCP, obzvláště pak požadavek
stejného skutkového a právního základu (tzv. commonality a typicality). V tom
to případě je totiž podle závěru Nejvyššího soudu nutno vést izolovaná šetření,
jejichž cílem by bylo zjistit příčinu (důvod) každého konkrétního diskriminač
ního jednání zaměstnavatele. Případu chybí společné pojítko (tmel), na jehož
základě by bylo možné stanovit společnou a typickou příčinu diskriminačního
jednání zaměstnavatele u všech členů skupiny (tzv. general discrimination policy). Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí ve věci General Telephone Co. of Southwest v. Falcon,12 podle něhož je podmínka tzv. commonality a typicality napl
něna tehdy, podaří-li se žalobcům prokázat, že mezi individuálními nároky osob
a nároky skupiny jako celku existuje významná spojitost, která by dokazovala, že
zaměstnavatel jednal na základě generální (obecné) diskriminační politiky (tj. že
diskriminační postup zaměstnavatele byl obvyklý, tradiční).
Podle Nejvyššího soudu se žalobcům nepodařilo v tomto případě uspět
v prokázání skutečnosti, že diskriminační jednání zaměstnavatele v individuál
ních případech bylo činěno v důsledku obecné diskriminační politiky zaměstna
vatele. Existenci obecné diskriminační politiky (jednání, postoje) zaměstnavate
le se žalobcům nepodařilo prokázat ani pomocí sociologického výzkumu, podle
něhož docházelo ve firemní kultuře zaměstnavatele k vytváření prostředí, jež
bylo vůči ženskému pohlaví předpojaté. Sociologický výzkum totiž jednoznačně
neurčoval, jaké procento rozhodnutí zaměstnavatele mohlo být vedeno na zákla
dě stereotypního zaujatého myšlení vůči ženskému pohlaví, a samo o sobě tak
nepředstavovalo významný důkaz (significant proof) k prokázání, že společnost
jednala na základě obecného diskriminačního přístupu (general policy of discrimination).
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že v daném případě není s ohledem
na finanční požadavky členů skupiny (tj. požadavek zaplacení dlužné mzdy
a trestní náhrady škody – tzv. punitive damages) žalobu možné certifikovat podle
čl. 23(b)(2) FRCP. Jakékoliv finanční nároky mohou být požadovány na zákla
dě čl. 23(b)(3) FRCP a to pouze tehdy, je-li dána jednoznačná spojitost mezi
negatorními, určovacími a finančními nároky. Certifikace žaloby podle čl. 23(b)
(2) není možná v případě, kdy každý člen skupiny požaduje individualizovanou
náhradu škody, popř. jiné majetkové plnění. V takovém případě je dán prostor
pro certifikaci žaloby podle čl. 23(b)(3) FRCP, jenž je vystavěn na zásadách tzv.
12 General Telephone Co. of Southwest v. Falcon, 102 S. Ct. 2364, June 14, 1982.
104
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
prodominance, superiority, povinného oznámení zahájení řízení všem členům
skupiny a opt-out systému (k těmto zásadám viz níže) a který tak poskytuje obě
ma stranám vyšší úroveň ochrany procesních práv.
Damages class action
Další hromadnou žalobou aplikovatelnou na diskriminační pracovněprávní
spory je class action podaná podle čl. 23(b)(3) FRCP. Cílem této žaloby je dosa
žení majetkového plnění za situace, kdy právní nebo skutkové otázky společné
pro skupinu převažují nad individuálními problémy (nároky) jednotlivých členů
a hromadná žaloba představuje nejúčinnější prostředek k řešení sporu (speciální
podmínky této žaloby – tzv. predominance a superiority).
Zatímco posledně jmenovaná žaloba (damage class action) je založena
na systému opt-out, podle něhož mohou jednotliví členové skupiny poté, co jsou
soudem spraveni o podání hromadné žaloby [tzn. notice podle čl. 23(c)(2)(B)
FRCP], požádat o vyloučení ze skupiny, zbylé tři typy class actions tuto možnost
členům skupiny neposkytují. Jedná se o žaloby, v nichž je účast jednotlivých čle
nů skupiny povinná, členové skupiny tudíž nemohou svou účast v kolektivním
sporu odříci. V případě podání těchto žalob zákon nestanoví soudu povinnost
učinit oznámení o podání hromadné žaloby (tak jako tomu je u damage class
action), nicméně je ponecháno na jeho úvaze, zda k tomuto oznámení dobro
volně nepřikročí.
V americké právní praxi není doposud jednoznačně vyjasněno, jak postu
povat v případě, že skupina jako celek požaduje jak negatorní (popř. určovací)
nároky, tak nároky peněžní (především v podobě náhrady škody). Některé soudy
řešily tuto situace pomocí „hybridní“ certifikace žaloby, kdy žalobu s negator
ními a určovacími nároky certifikovaly podle čl. 23(b)(2) FRCP, ve zbytku pak
podle čl. 23(b)(3) FRCP. Po přijetí rozhodnutí ve věci Wal-Mart Stores, Inc. v.
Dukes se však jeví takový postup jako nepřípustný.13 Většina soudů se přiklání
v tomto případě k závěru, že žalobu je nutné certifikovat podle čl. 23(b)(3) FRCP,
mezi negatorními, určovacími a majetkovými nároky však musí existovat úzká
spojitost.
6 Závěrem
V posledních letech se lze stále častěji setkat s názory, podle nichž potřeby
českého práva vyžadují zavedení nového, našemu právnímu řádu neznámého,
13 Viz LINDEMANN, Barbara T., GROSSMAN, Paul, WELRICH, C. Geoffrey a kol. Employment Discrimination Law. Volume II. 5. vydání. Arlington Virginia: Bloomberg BNA, 2012,
s. 33-42–33-43. Certifikace podle čl. 23(b)(3) není dále přípustná za situace, kdy posou
zení jednotlivých individuálních nároků vyžaduje důkladné dokazování a je určitelné až
na základě samostatných dílčích vyšetřování po zvážení např. utrpěné psychické a emoci
onální újmy každého člena skupiny, podstoupené zdravotní péče, apod. Viz Allison v. Citgo
Petroleum Corp., 151 F.3d 402, August 18, 1998, 5th Circuit.
105
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
procesního nástroje v podobě tzv. class actions. Od tohoto institutu se očekává,
že bude efektivní a zajistí osobám hájícím své zájmy náležitou procesní ochranu,
která přispěje k celkovému navýšení vymahatelnosti práva.
Je pravdou, že stávající právní úprava zásady rovnosti a zákazu diskrimina
ce (promítnutá jak do zákoníku práce, do antidiskriminačního zákona a dalších
speciálních kodexů) je na mnohých místech nepřesná a mezerovitá, což potenci
onálním žalobcům-zaměstnancům stěžuje jejich postavení v soudním řízení.14
I přes tyto nedostatky se však nedomnívám, že by zavedení institutu class actions
do oblasti pracovněprávních sporů bylo všelékem, který by zaručoval poškoze
ným zaměstnancům automatickou nápravu. Tento institut je našemu právnímu
řádu zcela neznámý, ke svému zavedení by tudíž vyžadoval souhrnnou změnu
koncepce právní úpravy, což by byl úkol zcela zajisté nelehký, neřku-li neřeši
telný.
Zastánci kolektivního vedení sporů podle vzoru class action prezentují hro
madné žaloby jako efektivní nástroj, jehož prostřednictvím dochází k důsled
nějšímu vymáhání tzv. difúzních škod, sjednocování judikatury a odbřemenění
soudů. Zapomínají však zmínit, že právní úprava class action v USA při podrob
nějším zkoumání vykazuje rovněž řadu nedostatků, které její celkový dojem
poněkud kazí. V článku byly rozebrány např. problémy spojené s vymezením
skupiny, certifikací (posouzením přípustnosti) žaloby, vzájemným vztahem
negatorních, určovacích a majetkoprávních nároků.15 Právní úprava class action
dále vykazuje určité rysy, které jsou našemu procesnímu právu neznámé a jsou
s ním v zásadním rozporu. Čl. 23 FRCP rozeznává celkem 4 typy class actions,
přičemž pouze jedna z nich (tzv. damage class action) je vystavěna na systému
opt-out, tj. na možnosti jednotlivců ze skupiny vystoupit. Zbývající tři typy class
actions jsou vybudovány na povinné účasti všech členů certifikované skupi
ny. Takový přístup je našemu právnímu řádu zcela cizí, neboť právo obrátit se
na soud a účastnit se soudního řízení na straně žalující je výsostným právem
každé osoby, nikoliv její povinností. Je tudíž podle mého názoru nepřípustné,
aby se určitá osoba stala povinně členem skupiny, aniž by měla možnost svou
účast ve skupině vypovědět.
Domnívám se, že čas vynaložený na hledání a zavádění nových nástro
jů do českého procesního práva, které v právních řádech svého původu samy
o sobě vykazují řadu nedostatků a nejasností, by měl být vynaložen spíše ve pro
spěch zpřehlednění a odstranění problematických okruhů stávající právní úpra
14 Zcela přehledově zmiňme např. nejasný vztah antidiskriminačního zákona, zákona
o zaměstnanosti a zákoníku práce nebo otázku nejasného procesněprávního vztahu žalo
by na ochranu před diskriminací podanou podle antidiskriminačního zákona a žaloby
na ochranu osobnosti podanou podle občanského zákoníku.
15 V praxi se vyskytují samozřejmě další problematické okruhy, které budí nejasnosti zásad
ního charakteru – problematika nákladů řízení, účast kolektivního právního zástupce sku
piny a jeho volba, podávání opravných prostředků a mnoho dalších.
106
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
vy. Zavedením nových právních nástrojů nedojde ke komplexnímu očištění pro
cesního postupu, ale spíše k jeho zaplevelení novými instituty, s jejichž aplikací
nemají tuzemské soudy žádné zkušenosti.
K vyřešení řady problémů spojených s prosazováním zásady rovnosti a záka
zu diskriminace v českém právním prostředí navíc postačí nikoliv gigantické
změny v podobě přijímání nových úprav, ale např. důsledná aplikace základních
zásad, na nichž jsou jednotlivé kodexy vystavěny, spolu s progresivním (pro
aktivním) přístupem českých soudů. V této souvislosti např. zmiňme nedávné
rozhodnutí Ústavního soudu, jenž posvětil použití důkazu v podobě nahrávky
pořízené zaměstnancem bez vědomí svého zaměstnavatele jako přípustný důkaz
v civilním soudním řízení. Přípustnost důkazu Ústavní soud opřel o postave
ní zaměstnance jakožto slabší smluvní strany, která má v soudním řízení ztíže
nou důkazní pozici. Ústavní soud uzavřel,16 že rozhovory mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem na pracovišti nemají povahu projevů osobní povahy a jejich
pořízení bez výslovného souhlasu zaměstnavatele mohou tudíž být, za předpo
kladu splnění testu proporcionality, v soudním řízení jako důkazy připuštěny.
Přípustnost takto opatřených důkazů je dále podpořena především za situace,
kdy zaměstnanec nedisponuje žádnými dalšími důkazy a pořízená nahrávka pra
covního rozhovoru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je tak jediný důkaz,
o který může zaměstnanec svá tvrzení opřít.17 Zaměstnancům postiženým dis
kriminačním jednáním zaměstnavatele se tak otevírá snazší cesta, jak v případ
ném pracovněprávním sporu domoci svého práva, aniž bychom museli do práv
ního řádu zavádět jakýkoliv nový procesní nástroj.
JUDr. Petr Podrazil
16 I s poukazem na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 30
Cdo 64/2004.
17 Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného
elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních,
jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale, hodnoceno po stránce sociálně etické, šíří
ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však
třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany
oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah
do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např.
ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické
k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci. Nález Ústavního soudu ze dne
9. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14.
107
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů
Redakce AIO přijímá výsledky původního výzkumu ve formě vědec
kých článků, které významně přispívají k rozvoji všech oblastí právních studií
a výzkumů. K publikaci jsou přijímány rovněž diskuse, knižní recenze, poznám
ky a informace.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
zaslání autorských textů ani jejich publikace v AIO nepodléhá žádným
poplatkům,
redakce přijímá dosud nepublikované příspěvky zaslané elektronickou poš
tou na adresu: [email protected],
zasláním textu autor stvrzuje, že daná práce nebyla předložena k publikaci
žádnému dalšímu periodiku,
Rukopisy by neměly překročit doporučený rozsah:
• 15–25 stran (27000–45000 znaků včetně mezer) pro odborné články
• 2–10 stran (3600–18000 znaků včetně mezer) pro diskuse, recenze knih,
poznámky, komentáře a informace.
Rukopisy by měly být psány v českém, slovenském nebo anglickém jazyce
a musí obsahovat: název (v originálním i anglickém jazyce), jména, e-mailo
vé adresy a působiště všech autorů, abstrakt v originálním i anglickém jazyce
(100–150 slov), klíčová slova v originálním i anglickém jazyce (5–10), úvod,
hlavní text a závěr. Preferovaný formát je MS Word (DOC a DOCX doku
menty). Text článků by měl být řádně rozdělen do samostatných odstavců;
každý odstavec začíná na novém řádku. Pro citace a poznámky pod čarou
použijte funkci automatického vkládání – vložit / poznámku. Všechny
poznámky by měly být číslovány automaticky.
Forma poznámek pod čarou, odkazů a citací by měla vyhovovat citačnímu
stylu AIO (k dispozici na acta.upol.cz)
Všechny rukopisy, které splňují formální požadavky, jsou zaslány na posou
zení dvěma nezávislým expertům. Recenzní řízení probíhá v režimu dou
ble-blind-review, co znamená, že recenzent nezná jméno autora ani autor
nezná identitu recenzenta. Rukopis je přijat, přijat podmíněně nebo odmít
nut na základě podnětů od recenzentů. Pokud je přijat podmíněně, autor má
možnost upravit text s přihlédnutím k poznámkám recenzentů, a recenzenti
jsou oprávněni požádat o přehodnocení textu. Konečné rozhodnutí o přijetí
k publikaci provádí šéfredaktor. Rukopisy přijaté k publikaci jsou editovány
v souladu s praxí časopisu
Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku,
který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude recenzentem doporučen
k publikování.
O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce
rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požado
vat její provedení.
109
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1
Instructions for the Authors and Publishing Conditions
AIO seeks to publish original research papers that make a significant contri
bution to all fields of legal studies and research. Discussions, book reviews, notes
and information’s are also accepted for publication.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
No fees or charges are required for manuscript processing or publishing of
the papers.
Authors are encouraged to submit their articles electronically – via email at
editors address: [email protected].
Sending a manuscript indicates that papers is not actively under considera
tion for publication with other journals.
Manuscripts should not extends recommended extent of:
• 15–25 pages (27000–45000 characters, including spaces) for articles
• 2–10 pages (3600–18000 characters, including spaces) for discussions,
book reviews, notes and information’s.
Manuscripts should be written in Czech, Slovak or English and must
include: title, names, e-mail addresses and affiliations of all authors, abstract
(100–150 words), keywords (5–10), introduction, main text and conclu
sion. The preferred format is MS Word (.doc and .docx documents). Text of
papers should be properly divided into separate paragraphs; each paragraph
starting in a new line. For quotations and notes please, use the automatic
function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically.
For footnotes, references and quotations style see journals´ Style Sheet
(available at acta.upol.cz).
All manuscripts fulfilling the formal requirements undergo a double blind
review process provided by the members of the Editorial Board and two
anonymous external reviewers. The double blind process means that neither
the author knows the reviewer’s identity nor the reviewer knows the name
of the author or other reviewer. The manuscript is accepted, accepted con
ditionally or rejected on the basis of the reviewers’ suggestions. If accepted
conditionally, the author is supposed to correct it while taking the remarks
of the reviewers into account and the reviewers are entitled to ask for reevaluation of the paper. The final decision is made by the Editor-in-Chief.
Finally, accepted manuscripts are edited in accordance with the practices of
the journal.
Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply
with the requirements of form and content or which will be assessed as not
suitable for publishing by the reviewer.
The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections.
If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the
author is not authorized to require it.
110
AIO, 2016, Vol. 11, No. 1.
Požadovaná forma příspěvku
Název článku (česky nebo slovensky)
Název článku (anglicky)
Jméno autora(ů)
Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov)
Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov)
Keywords (anglicky, maximálně 15 slov)
Summary (anglicky, maximálně 50 slov)
Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na
novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/
Poznámka pod čarou). Citace dle předepsané formy dostupné na acta.upol.cz.
Podle rozsahu a zaměření bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.
Jméno autora(ů) + tituly
Působiště autora
Email
Required form of the paper
Title
Name of the Author(s)
Keywords (English, maximum 15 words)
Summary (English, maximum 50 words)
Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each
paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic func
tion – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote
according to AIO Style. Style sheet available at acta.upol.cz.
Name of autor(s) + academic titles
Home institution
Email
111

AIO 1/2016 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Podobné dokumenty

NOS_10_16 - Odborový svaz státních orgánů a organizací

číslo 2, ročník 2015

Odporové snímače teploty - 1 - Tuto příručku vydává

Úvod do problematiky Stále větší množství dat uložených v