Kapitola 8
Transkript
666 Úvod do Fraktální teorie Universa Na po átku 21. století se objevily snahy o skloubení nejplodn jších myšlenek teorie strun i teorie smy kové kvantové gravitace do jediného konzistentního celku, který by tak v sob zahrnoval nejv tší výhody obou dvou p ístup a naopak potla oval jejich nevýhody. Zárove lze o ekávat, že takováto syntéza by z ejm nabízela i zbrusu nové testovatelné p edpov di. Nejzajímav jším výsledkem tohoto snažení se ukázala být teorie Cytoprostoru. V této kapitole si klademe za cíl seznámit tená e s n kterými nejzávažn jšími d sledky p ímo vyplívajícími z této teorie. Umís ujeme ji úmysln ješt p ed samu kapitolu o Cytoprostoru, nebo úvodní seznámení s filozofií teorie pom že tená i zorientovat se posléze mnohem rychleji i v její rigorózní stavb . 1: Universum – stvo ení a zákony P ed tím, než se zrodilo Universum, vytvo ilo „TO“, kteréž je prvotní prap í inou všeho, nekone né množství virtuálních ástic jež se navzájem p esn kompenzovaly, takže nejevily žádné známky existence. Mezi t mito ásticemi tzv. „Nic“ byla poté narušena symetrie a tyto se za aly slu ovati ve v tší kvanta hmoty~energie. Tak byla stvo ena hmota, která se p itažlivými silami po ala shlukovati do jediného bodu – „vejce“ – ve kterém se již vyvíjel zárodek Universa. Ohromnou erupcí v jeho nitru se poté Universum zrodilo kterýžto okamžik lze považovat za samý po átek jsoucna. Rozžhavené fragmenty hmoty za aly posléze chladnout a krystalizovaly v ob í kuby, které dnes nazýváme kupovesmíry. Uvnit kupovesmír se od sebe, z d vod stability, záhy odd lili ástice a anti ástice za vzniku ty vesmír a ty antivesmír , jež se v i sob nacházejí ve vzájemné silové rovnováze. Ve všech vesmírech i antivesmírech to vypadá úpln stejn , ovšem v antivesmírech jsou ástice nahrazeny jejich opa n nabitými zrcadlovými prot jšky – anti ásticemi. Proto, pronikl-li by n jaký objekt z vesmíru do antivesmíru, bude d íve, i pozd ji anihilován p evahou anti ástic. 667 To platí pochopiteln i naopak, tj. pronikne-li t leso z antivesmíru k nám do vesmíru. Ve st edu Universa kon í veliké množství kvantion a další hmoty (blíže o tom v odstavci 3). Zde se stla ují za vzniku energie, jejíž hustota den ode dne vzr stá. Jednou za nekone no let dosáhne tato energie takové hustoty, že rozpoutá tzv. makrární št pnou reakci, p i níž se elementární ástice navzájem št pí na stále menší a elementárn jší ástice, dokud se relativn nekone ná hmota nezhroutí do nepatrného bodu zvaného bindu – onoho „vejce“ z n hož se rodí nové Universum. Zmenšování se bindu trvá až do té chvíle, než se jeho energie vyrovná s energií okolního Universa. Hroucení bindu však probíhá takovou rychlostí, že nikdy nedojde k p esnému vyrovnání obou energií. V d sledku jakési „setrva nosti“, energie vn bindu na okamžik poklesne vzhledem k energii bindu, což vyvolá ohromný výbuch, kdy vzniknuvší „kvantov mechanický podtlak“ vysaje veškerou hmotu z bindu do okolního Universa. Po rozprost ení hmoty po Universu dochází k úplnému zániku bindu a vyrovnání obou energií. Na záv r tohoto úvodního odstavce mi dovolte pov d ti n co málo o organizaci „TO“. „TO“ – stvo itel Universa ∞∞ se v i nám rozprostírá rozsahem své bytosti v intervalu (∞ ∞⋅∞ ;∞ ∞∞ atd ). ( 2085 ) Rozsah p sobnosti „TO“ je však daleko v tší. Jen pro zajímavost, tento rozsah iní rel. ( 0 ; ∞ ). Skýtá se však otázka, co stvo ilo „TO“, tj. „TO1“ ? Odpov je jednoduchá: „TO1“ stvo ilo „TO2“ a „TO2“ stvo ilo „TO3“. Takto lze snadno dojít t eba až k „TO∞“ i dále. Více si však o tom povíme až v odstavci 15. 668 2: Kupovesmír P ed mnoha miliardami let existovaly ve virtuálním prostrou pouze páry ástic a anti ástic, jež se vzájemn kompenzovaly. Po velkém t esku se v prostoru vytvo ilo n kolik hmotných ostr vk , které se po aly vzájemn spojovat ve v tší útvary, jež se v i sob opa n polarizovaly. Jakmile množství bodov soust ed ných hmot zp sobilo úplné zak ivení prostoro asu, m žeme již hovo it o vzniku soustav ty vesmír a ty antivesmír , jejichž dvourozm rné zobrazení si m žeme prohlédnout na obr. 96. Pozorovatelné vesmíry a antivesmíry jsou vyzna eny barevn . Tmav je znázorn no Blandrium. Obr. 96 669 Šipky znázor ují vzájemné p itažlivé síly mezi vesmíry a mezi antivesmíry, dále pak síly odpudivé, vzájemn p sobící mezi vesmírem a antivesmírem (v takovýchto m ítkách jsou všechny dominantní síly ist jen gravita ního a antigravita ního p vodu). Dokonalá souhra vzájemn opa ných sil zajiš uje stabilitu celé této soustavy. Na obr. 97 je znázorn no vnit ní uspo ádání hmoty uvnit vesmíru. Vidíme typickou houbovitou strukturu tvo enou nadkupami galaxií ve tvaru jakýchsi „špaget“ a „lívanc “. Obr. 97 670 Obr. 98 Trojrozm rný po íta ový model tohoto uspo ádání je na obr. 99. 671 Obr. 99 Obrázek 100 znázor uje malý vý ez naší galaktické nadkupy s místním uskupením galaktických kup v jejím nitru. 672 Obr. 100 na obr. 101 vidíme galaktickou kupu ítající stovky galaxií, jevící výrazné zkreslení svého obrazu efektem tzv. gravita ní o ky. Obrovská hmota této galaktické kupy je zkoncentrována na tak malém objemu, že se sv telné paprsky emitované vzdálen jšími objekty kupy, vlivem gravitace celé kupy, výrazn vychylují ze své p vodní dráhy. Obraz se tak jeví vzdálenému pozorovateli zna n zdeformován. 673 Obr. 101 Na obr. 102 je galaxie M31 v Andromed , ítající stamilióny hv zdokup s celkovým množstvím p es 200 miliard hv zd, jež je z naší místní kupy galaxií nejvíce podobná té naší. Na obrázku jsou rovn ž patrny dv satelitní mikrogalaxie, které jsou jakýmisi obdobami našeho Malého a Velkého Magelanova mra na – dvou satelitních galaxií obíhajících naši galaxii. (Hv zdy v pop edí, jež m žeme na snímku rozeznat pouhým okem, náleží ješt do naší galaxie. Mezi nimi a galaxií M31 leží propast 674 tém t í milión sv telných rok tak ka prázdného vesmírného prostoru). Obr. 102 Na obrázku 103 vidíme typickou hv zdokupu podobnou té naší. 675 Obr. 103 Pr m rná vzdálenost mezi dv mi sousedními hv zdami uvnit hv zdokupy iní n kolik sv telných rok . Obrázek 104 ukazuje naši slune ní soustavu s devíti planetami, 676 Obr. 104 a kone n posledním obrázkem, obrázkem 105, je fotografie naší rodné planety Zem . 677 Obr. 105 678 3: Fraktální kvantová teorie Universa Pokud bychom mohli pohládnout na atom kvantionovým mikroskopem (viz obr. 157), skýtajícím tak ka libovolné rozlišení až na samu hranici danou kvantovou geometrodynamikou, p i emž bychom postupn zv tšovali obraz, spat íme (viz tab. 5) ástice obdobné našim nejv tším vesmírným útvar m, jimiž jsou kupovesmíry, tj. dekanentní mikro ástice, v tomto p ípad ozna ené indexem –1. V tšího rozlišení není jakýkoliv mikroskop schopen, nebo kupovesmír je první inertní mikro ásticí a to jak zven í, tak i zevnit . Tuto nete nost zaru uje kupovesmíru jeho obal zvaný Blandrium, který je jednou z nejúžasn jších entit s nimiž se v Universu lze setkat. Proto budeme v této knize o Blandriu ješt mnohokráte hovo it, stejn jako o celém výše popsaném jevu, který sluje fraktální kvantovou teorií Universa. Prozrazuje nám skute nost, že uvnit každé tzv. elementární ástice existuje množství vesmír a v každém z nich žijí lidé jako jsme my. Že tedy i my sami se nalézáme uvnit pro nás ohromné elementární ástice, pop . atomu. Preony jsou ástice z nichž jsou (kombinací pouhých osmi druh preon lišících se od sebe kvantovými charakteristikami zvanými chu a teplota) vytvo eny veškeré leptony i kvarky. Samy preony jsou však rovn ž složenými ásticemi. Obsahují množství dekanentních mikro ástic –1 tj. kupovesmír , a proto je n kdy nazýváme supervesmíry. 679 Tab. 5 Fraktální název ATD. do ∞ Makrární mikro ástice Dekanentní mikro ástice Eneární mikro ástice Oktární mikro ástice Septimární mikro ástice Hexadentní mikro ástice Kvintární mikro ástice Tetrární mikro ástice Terciární mikro ástice Sekundární mikro ástice Primární mikro ástice Makrární mikro ástice Dekanentní mikro ástice Eneární mikro ástice Oktární mikro ástice Septimární mikro ástice Hexadentní mikro ástice Kvintární mikro ástice Tetrární mikro ástice Terciární mikro ástice Sekundární mikro ástice Primární mikro ástice Makrární mikro ástice Dekanentní mikro ástice Eneární mikro ástice Oktární mikro ástice Septimární mikro ástice Hexadentní mikro ástice Kvintární mikro ástice Tetrární mikro ástice Terciární mikro ástice Sekundární mikro ástice Primární mikro ástice ATD. do ∞ Po adový index +1 +1 +1 +1 +1 +1 +1 +1 +1 +1 +1 0 -1 -1 -1 -1 -1 -1 -1 -1 -1 -1 -1 -2 -2 -2 -2 -2 -2 -2 -2 -2 -2 Obecná fyzikální charakteristika Preon +2 (supervesmír) Kupovesmír Vesmír Supergalaxie Kupogalaxie Galaxie Hv zdokupa Planetární systém Hv zda, planeta Atom Elementární ástice Preon +1 Kupovesmír –1 ( kvantion ) Vesmír –1 Supergalaxie –1 Kupogalaxie –1 Galaxie –1 Hv zdokupa –1 Planetární systém –1 Hv zda –1, planeta –1 Atom –1 Elementární ástice –1 Preon –2 Kupovesmír –2 ( kvantion –1 ) Vesmír –2 Supergalaxie –2 Kupogalaxie –2 Galaxie –2 Hv zdokupa –2 Planetární systém –2 Hv zda –2, planeta –2 Atom –2 Elementární ástice –2 680 Preony lze ve speciálních reaktorech aktivovat, tj. uvést do excitovaného stavu, ímž získáme preonové rezonance – ástice výjime ných vlastností. Obrazový p íjem z kvantionového mikroskopu získáme tém okamžit po uvedení p ístroje do chodu. To samé se však již nedá íci nap íklad o preonovém dalekohledu (viz obr. 153). Jeho zá ení totiž musí ulet t nes etn krát v tší vzdálenost než zá ení preonového mikroskopu. Oba dva zmín né p ístroje jsou však velmi d ležité, nebo jeden nám umož uje pohled na kupovesmír zevnit , zatímco ten druhý zven í, na jeho okolí. V ttomto odstavci bylo konstatováno, že v každém preonu se nalézá náš vesmír a to dokonce hned v n kolika identických kopiích. Také jsem však hovo il o aktivaci a možném št pení preon na ješt menší komponenty. Abych zabránil p ípadné panice tená jíž by mohla vyvolat nesprávná interpretace této teorie, musím znovu p ipomenout, že uvnit každého supervesmíru existuje mnoho kupovesmír a to jsou, jak již bylo e eno, inertní mikro ástice. P i p ípadném rozbití preonu tedy nedochází k jejich poškození. Teprve v nitru každého kupovesmíru jsou pe liv uchovány naše ty i vesmíry a jejich ty i antihmotné prot jšky. Proto vskutku nehrozí nebezpe í, že bychom rozdrcením jediného preonu rozdrtili zárove celý vesmír. 4: Kvantiony a midony, aneb kvantová teorie absolutního asouniversa Jak bylo e eno v p edešlých odstavcích, nekone né Universum je obklopeno substancí jíž nazýváme „TO“. Tato substance je plna ástic kterým íkáme kvantiony. Ve t etím odstavci byla e o dekanentních mikro ásticích, neboli kupovesmírech. Mají-li navíc ješt ozna ení –1, jedná se práv o kvantiony, tj. kupovesmíry –1. 681 Tyto ástice vyza ují z „TO“ a odrážejíce se od st ed Universa (jak pozd ji uvidíme, Universum má nekone né množství st ed ), vstupují do jednotlivých sv t vytvá ejíc to, emu íkáme jsoucno. Ukazuje se, že jakákoliv hmota v Universu, a již organická, i anorganická, je ve skute nosti tvo ena kvantiony, tj. kupovesmíry, v nichž je v každém momentu, v i našemu asu, budoucnost. Vezmeme-li dva samostatné sv ty p ed interakcí asu, tvo í tento asový p edstih dekanentní mikro ástice –1 v i dekanentní mikro ástici 1, ádov n kolik kvadriliontin sekundy (doba jíž trvá kvantionu p elet nap í jedním kupovesmírem). Rovn ž i hmota v dekanentní mikro ástici –1 je tvo ena kvantiony, tentokráte dekanentními mikro ásticemi –2, atd. P itom se asový rozdíl mezi dv ma kupovesmíry (tj. nap . mezi dekanentní mikro ásticí –2, a dekanentní mikro ásticí –1) neustále vyrovnává, nebo kvantiony v budoucnosti prozrazují kvantionu v minulosti, jak se má zachovat, aby se jim vyrovnal, i když k vyrovnání asu prakticky nikdy nem že dojít. Celý tento složitý mechanismus spo ívá v tom, že veškeré d ní uvnit kvantionu se promítá do jeho Blandria a díky p enosu informací mezi jednotlivými kvantiony, který zprost edkovávají midony, se poté kvantiony navzájem vážou, vytvá eje tak tytéž prostorové struktury, jaké se nacházejí v nich samých. Jest to geniální systém, na n mž závisí nejen správná funkce ale i sama existence Universa a to pravd podobn na všech metafyzických úrovních. Toto zjednodušené vysv tlení tohoto jinak velice složitého mechanismu, nám ukazuje, že celé Universum pracuje na principu proud ní absolutního asu p enášeného kvanty – kvantiony – od jeho st edu k jeho okraj m. Rychlosti tohoto proud ní íkáme rychlost kvantionu a považujeme ji za tzv. polovi ní reálnou rychlost asu. Tato rychlost iní v našem kupovesmíru c6, kde c je rychlost sv tla ve vakuu. Rychlost v našem kupovesmíru, tj. v dekanentní mikro ástici 1 se již v dekanentní mikro ástici 2 násobí cca. 1061-krát. 682 Z toho plyne, že v imaginárních kupovesmírech u samých okraj Universa, v nichž probíhá v i nám nekone ná minulost, existuje b žn v i nám nekone n rychlý pohyb. Jak dále uvidíme (viz Zoevistianova speciální relativita), nebylo by to možné, pokud by každý vesmír nebyl do zna né míry prostorem sám pro sebe, nezávislým a neovliv ujícím své okolí, co se tý e p esného p enosu rychlosti a s ní spojených prostoro asových jev . Blandrium je tedy i jakási p epážka d lící od sebe asy dvou sv t . S tím souvisí jev zvaný paradox kvantionu. Tento jev spo ívá v tom, že kvantion –1 je nepom rn menší oproti kvantionu 1 a proto bychom u n ho o ekávali i menší prostoro asový odpor E2 a m l by se tudíž pohybovat mnohem rychleji než kvantion 1 (více o tom v odstavci 19). Jak ovšem již víme, p eletí kvantion –1 dekanentní mikro ástici –1 za stejný as, za jaký p eletí kvantion 1 dekanentní mikro ástici 1, která je ovšem nepom rn v tší oproti dekanentní mikro ástici –1. Fraktální kvantová teorie Universa to vysv tluje tím, že vnit ní prost edí dekanentní mikro ástice –1 vibruje mnohem rychleji, vzhledem k vibraci vnit ního prost edí dekanentní mikro ástice 1. Tím tedy výrazn vzr stá E2 uvnit dekanentní mikro ástice –1 v i E2 v dekanentní mikro ástici 1. Z toho d vodu se kvantion –1 pohybuje daleko pomaleji než kvantion 1 (podotýkám, že kvantionem –1 máme na mysli dekanentní mikro ástici –2). Kvantová teorie absolutního asouniversa s sebou p ináší zcela nový pohled a zp sob chápání prostoru a asu. Od Einsteinova objevu až do dnešní doby jsme byli zvyklí vnímat as jako nehmotný tvrtý rozm r sm ující stále od minulosti do budoucnosti. Kvantiony nám však p edstavují as v úpln jiném sv tle – coby produkt pohybu kvant energie proudících sm rem od budoucnosti do minulosti. To zárove vyvrací možnost evolu ního vývoje Universa (nikoliv ovšem vesmíru). Znamená to totiž, že Universum muselo být stvo eno, a to p esn v té podob , v jaké se nalézá i nyní, tj. musela v n m být již na po átku pevn stanovena veškerá jeho budoucnost, nebo – z dnešního pohledu tedy – minulost, p ítomnost i budoucnost zárove . 683 V praxi si však i nadále m žeme p edstavovat as, jako pohyb kvantionu ve sm ru od st edu k okraji Universa, a k n mu opa ný pohyb midonu, jak nám znázor uje obr. 161. Berme to však pouze jako pom cku pro lepší znázorn ní, nebo ve skute nosti žádný takovýto souvislý pohyb asouniversových kvant neexistuje, podobn jako nap . neexistuje pohyb vakancí uvnit vodi a polovodi jimiž prochází elektrický proud, který však s tímto pohybem vakancí p ímo ztotož ujeme, nebo je to názorné a pro všechny praktické ú ely i výhodné. 5: Metafyzika Krom topologických tunel využívajících p ídavné dimenze prostoru, p edpokládá moderní metafyzika existenci tzv. paralelních vesmír , ili hypergrup. Paralelní ili soub žné vesmíry nejsou ve fyzice ni ím novým. Vyjad ují nekone nou kontinuitu vibra ních stav existence hmoty, energie, as a prostor . V po íta i tomu odpovídá nep eberné množství r zných program . Kosmický computer, je na rozdíl od t ch pozemských, nesrovnateln složit jší. Moderní metafyzika p ipouští existenci r zných forem hmoty, jež se navzájem prolínají. Celé Universum je vypln no nep eberným množstvím paralelních sv t vno ených jaksi jeden do druhého. Pro lepší pochopení uvedu p íklad: Naše slune ní soustava z níž my vnímáme pouze dev t planet se ve skute nosti skládá z nes etného množství planet a sluncí složených z jiných forem hmoty než je ta naše. To je d vod pro my je nevnímáme a bytosti tam žijící zase nevnímají nás. Tyto cizí sv ty se samoz ejm nevnímají ani mezi sebou, nebo každý z nich je omezen pouze na sv j typ hmoty. Vše je zde na dosah ruky a p ec nep ekonateln mimo. U nás na Zemi tudíž m že existovat nep eberné množství r zných civilizací navzájem se prolínajících a nevnímajících jedna druhou. Taktéž tomu m že být i kdekoliv jinde v Universu. 684 6: asouniversové relativismy Jak již bylo vysv tleno v p edešlých odstavcích, každá ástice se dá do nekone na d lit na stále menší a menší elementy. To tedy znamená, že každý hmotný objekt se skládá z nekone ného množství nekone n malých ástic. Ocelová koule vážící 1 kg se tedy skládá z nekone ného množství ástic, stejn jako ocelová koule vážící 1000 kg, v níž je p itom logicky tisíckrát více ástic. Není tedy nekone no jako nekone no. M žeme však íci, že je jedno nekone no „nekone n jší“ než druhé? Jinými slovy, m žeme s ítat dv nekone na tak, aby byl sou et odlišný od s ítanc ? Teorie množin dokazuje že nikoliv. Sou et dvou nekone en je vždy roven zase jen nekone nu. Vezmeme-li nyní nekone né množství nekone n malých ástic, jež k sob p iblížíme natolik aby mezi nimi z staly jen nekone n malé mezery, získáme objekt kone né velikosti. Pokud však vytvo íme mezi jednotlivými nekone n malými ásticemi mezery kone ných rozm r , stane se výsledný objekt nekone n velikým. P edm t, který je v i nám nekone n malý se relativn skládá z pouze kone ného po tu nekone n malých ástic. M žeme však prohlásit o nekone n malých ásticích, z nichž je vše složeno, že jsou hmotné, ba dokonce, že jsou v bec existující? Relativn nikoliv. Relativn , nebo t lesa z nich složená dráždí naše smysly. Ovšem lov k s jeho smysly, sv t, vesmír a absolutno, jsou také tvo eny on mi nekone n malými ásticemi. Má tedy v bec n co smysl, když to „n co“ je zárove i „ni ím“? Jakou úlohu zde hraje ona „nehmotná hmota“ ídící sama sebe vypl ujíc Universum bez hranic? „Nic“ jsi a v „Nic“ se obrátíš. Proto není t eba obávati se nemoci, smrti i nejr zn jších strastí jež nás v život potkávají, nebo se skládají z element v podstat neexistujících, stejn jako my sami a vše kolem nás. 685 7: Partony Zapo n mež nyní s výkladem látky, která na základ fraktální teorie Universa nazna ené v odstavci 3, proniká do nejjemn jších struktur hmoty a celého fyzického i metafyzického asouniversa, ímž otevírá zcela nové obzory zasahující samé hranice lidského chápání. Co tedy jsou ony záhadné partony? Jedná se o ástice, jež p edstavují základní stavební kameny Universa, i obecn ji asouniversa. Vibrací t chto ástic je tvo ena hmota. Tvo í-li množství ∞2 parton ástici relativn (pro nás) kone ných rozm r , získá tato ástice nekone nou potenciální energii, tj. kone nou hmotnost. Nekone no (ve smyslu množství) nám tedy p em uje relativní „Nic“ na relativní „n co“. Na takto choulostivý problém jakým jsou partony, je vždy pot eba pohlížet skrze asouniversové relativismy pojednané v p edešlém odstavci. Není tedy možno chápat partony jako cosi invariantního na pohledu z r zných soustav vzájemn odd lených nekone nem. Pro nekone ného pozorovatele jsme my ∞-1 a pro nás ∞-1 je pro nekone ného pozorovatele ∞-2, tedy partonem. Pro nás ∞-1 leží pro nekone ného pozorovatele vlastn již na jiné dialektické úrovni (viz odstavec 11). Stejn tak i naše kvantiony a kupovesmíry, a v bec všechny dekanentní mikro ástice ozna ené p irozenými ísli s kone nou hodnotou, jsou v i ∞2 pozorovateli (tj. jinodialektické úrovni) vlastn již partony. O našich kvantionech coby partonech pro ∞2 pozorovatele tedy m žeme íci, že v i n mu mají jen kone nou potenciální energii, nejevíce žádné známky hmotnosti. Jsou tedy pro n ho ásticemi absolutního „Nic“. Vidíme tedy, jak i takové oby ejné „Nic“ dokáže být relativním pojmem. I když již tedy víme, že v podstat neexistujeme a navíc jsme ješt ásticemi holého „Nic“ − partony, ukážeme si nyní, že jsme k tomu 686 všemu zárove nejvyššími Bohy „TO“, což již zdánliv odporuje zdravému rozumu a lidskému chápání v bec. P i adíme-li našemu partonu zárove atribut „TO-1“, pak i my sami budeme v i ∞2 pozorovateli „TO-1“, ili partonem. Tento zdánlivý fyzikální horor eší elegantn práv metafyzika, jež dovoluje pohlížet na sv t jako na jednotu, která umož uje tvrdit, že parton, kvantion, kupovesmír, Universum, „TO“, apod. jsou jen r zné názvy pro jednu a tutéž formu existence. To že vše je relativní je na druhé stran tvrzením velmi relativním, nebo vše se skládá z ∞2 množství ástic o velikosti ∞-2. Z toho plyne, že náš sv t je z pohledu partonové teorie vskutku kone ným, nebo platí: ∞ 2 ⋅ ( ∞ −2 + ∞ −2 ) = k . ( 2086 ) Zmenšíme-li nekone né t leso na kone né, vzroste jeho hustota pro nekone ného pozorovatele nekone n krát, takže bude nekone ná stejn jako pro pozorovatele kone ného. Podobn , zmenší-li se ∞ na ∞-1, pak v i nekone nu je ρ = ∞2, v i samotnému ∞-1 bude ρ = ∞4, a v i nám pak ρ = ∞3. Z toho m žeme jednozna n vyvodit záv r, že se díky parton m pohybujeme v ∞k. Mimopartonová úrove je pro nás prakticky nereálná. Nenalézáme se na ní dokonce ani ve fázi bindu, která se relativn netýká jak „TO“ (nebo jeho hmotnost nelze dále zvyšovat), tak i „TO-1“, ili partonu (nebo není d litelný žádnou reálnou energií). Toto vše lze ovšem i obrátit. Jakýkoliv kone ný p edm t má schopnost zv tšit sv j objem nekone n krát. Z toho vyplývá metafyzická kapacita Universa, jež by m la být maximáln ∞∞. My však již víme, že skute ná metafyzická kapacita Universa je mnohem menší. D vodem je, že ona zv tšená a notn z ed ná hmota by již nebyla hmotou v pravém slova smyslu, alébrž zá ením parton . 687 Kone ná hmota se totiž sestává, jak již víme, z ∞2 množství parton o velikosti ∞-2, mezi nimiž jsou ∞-2 mezery zvané interpartonové prostory. Tomuto uspo ádání odpovídá tzv. partonprostorový parametr ( 2086 ). V p ípad , že se množství ∞2 parton rozprost e po nekone ném prostoru, pak se interpartonové prostory zv tší nekone n krát, tj. na rozm r ∞-2⋅ ∞ = ∞-1. Tomu odpovídá partonprostorový parametr ∞2⋅ (∞-2 + ∞-1) = ∞. Takovéto partony vytvá ejí zcela nehmotné zá ení, schopné však Prostorové interakce, tzn. jeho relativní rychlost iní vr = ∞. V žádném p ípad se tedy nem že jednat o „Nic“. „Nic“ by vzniklo vypln ním ∞2 prostoru množstvím ∞2 parton (jedná se již o vypln ní ásti metafyzické kapacity Universa). V tomto p ípad by interpartonové prostory byly kone né a jednalo by se skute n o tzv. skupenství „Nic“. Poznámka: „Nic“ nelze ztotož ovat s vakuem, ba dokonce ani s tzv. falešným vakuem, které zde existovalo p ed stvo ením Universa. Slovem „Nic“ zde rozumíme absolutní aprostoro as tvo ený virtuálním stavem, v tomto p ípad již relativn neexistujících ástic – parton . Relativismus partonu se nám poda í áste n snížit, uv domíme-li si, že práv dekanentní mikro ástice mají relativn mnoho spole ného s partony, nebo i ony jsou prakticky ned litelné (slovo „prakticky“ zde nabývá významu „v praxi“). B žná hmota je tvo ena partonovým zá ením s partonprostorovým parametrem ( 2086 ), jejž nazýváme ether (pozor na Newtonovu definici etheru z roku 1704, i n které pozd jší definice vzniknuvší na popud Maxwellovy teorie elektromagnetického pole, které mohou být dosti odtažité od této naší definice jíž se budeme v dalším textu striktn p idržovat). Hmototvorná vibrace etheru má rychlost v = vy , tj. rychlost kvantionu (pokud se parton pohybuje pomaleji než je tato rychlost, považujeme jej za klidový). To nám umož uje chápat ether jako zá ení Y dvourozm rných kvantion – to parton . Dvourozm rné by však byly pro sv t ∞-1. 688 V našem sv t je možno znázor ovat parton relativn až t emi r znými prostory: nultým rozm rem (parton jevící se jako bod), prvním rozm rem (parton jevící se jako struna) a dvojrozm rn (parton jevící se jako membrána). P es zdánliv p esn nevyhovující metafyzickou formulaci, lze v podstat pokládat kvantion, i chcete-li kupovesmír, za „TO“, p i emž nultý rozm r je reprezentován relativním prostorem, kdesi v jeho st edu. Universum na naší metafyzické bázi obsahuje relativn ∞3 parton , jež jsou od sebe odd leny ∞-2 širokými interpartonovými prostorami. Kone ná hmota obsahuje ∞2 parton , s interpartonovými prostorami ší ky ∞-2. ∞-1 hmota obsahuje v i nám nekone né množství parton s interpartonovými prostorami ší ky ∞-2, v i sob samé však obsahuje ∞2 parton s interpartonovými prostorami ší ky ∞-2, stejn jako kone ná hmota v našem sv t i kone ná hmota ve sv t nekone n velikých pozorovatel . Op t tedy narážíme na relativismus. Problém však není ani zdaleka tak složitý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Op t totiž záleží na r znosti pohledu soustav, lišících se od sebe o nekone no, na jedinou popisovanou soustavu. P i ešení problému se tentokráte docela dob e obejdeme bez metafyziky. Sta í si pouze uv domit, že parton, coby „TO-1“ má relativn nep edstaviteln tlustou st nu. Proto tedy ∞-1 pozorovatel, vnímá pro nás nekone né množství parton , jako ∞2 množství parton , které by navíc z našeho pohledu m ly mít pro n ho rozm r ∞-1 a p esto jsou pro n ho veliké ∞-2. Záleží zkrátka na tom, kde za íná pozorovatel parton vnímat. Teprve ∞-2 malý pozorovatel považuje za parton, pro nás „TO-2“, nebo ∞-2 malý pozorovatel je sám sou ástí našeho partonu, to jest „TO-1“, což se o ∞-1 pozorovateli íci nedá, a práv proto považuje za parton ješt tutéž strukturu co my. Stejn tak i ∞-3 pozorovatel považuje za parton totéž co ∞-2 pozorovatel. 689 Hmototvorný partonprostorový parametr ( 2086 ) je ve zdánlivém rozporu s Einsteinovou obecnou teorií relativity hlásající absolutní stla itelnost kone né hmoty. Uv domíme-li si však, že v i nám je mezi kone nem a nekone nem ∞-1 hranice, umož uje nám to stla it hmotu až t sn na hranici ∞-1 (jedná se o krajn extrémní ešení – tzv. rozvinutý S-faktoriál ozn. S ). Jakmile se dotkneme hranice, p estává být jasné, zda se ješt pohybujeme v kone nu a zda nikoliv. Partonprostorový parametr ( 2086 ) tedy není v rozporu s Einsteinovou obecnou teorií relativity hlásající neomezenou stla itelnost, tj. omezenou tvrdost kone ného t lesa v nesingulárním stavu. 8: Život vesmíru Jak již bylo e eno, atomy, které tvo í každý vesmír, se dají do nekone na d lit na stále menší a menší elementy, až dosp jeme ke parton m s jejich interpartonovými prostorami. Vezmeme-li tedy ∞2 parton , ze kterých se skládá vesmír a nekone n násobn zmenšíme jejich interpartonové prostory, vznikne jedna relativn tém nekone n malá ástice s partonprostorovým parametrem ∞2⋅ ( ∞-2 + ∞-3), ve které bude soust ed na veškerá energie jež hýbe vesmírnými t lesy a dává hv zdám sv tlo a teplo. Na rozdíl od Universa je vesmír relativn kone ný – zak ivený – zatímco Universum je relativn nekone né, obsahujíc v sob nekone né množství vesmír . Oba však vznikají dosti podobným zp sobem. Zatímco v Universu se nachází minulost, p ítomnost i budoucnost najednou, ve vesmíru existuje stálá p ítomnost. Krom toho, bindu Universa (velká binduární fáze) je na rozdíl od „bindu“ vesmíru (malá binduární fáze) kone né a obsahuje ∞3 parton , schopných vytvo it op t nekone né Universum. 690 Vznik vesmíru se odvozuje od vesmíru který tu existoval již d íve a tedy p edcházel té sou asné verzi vesmíru, v níž se nyní všichni nacházíme a jejíž jsme sou ástí. Poté, co se tzv. otcovský vesmír smrštil do pranepatrného bodu, st etly se dv rozdílné úrovn – první z nich byla klesající, reprezentovaná objemem onoho bodu, a druhá byla stoupající reprezentovaná zv tšováním se potenciální energie bodu, jež rostla nep ímo úm rn jeho objemu. To vyvolalo tzv. velký t esk p i n mž se veškerá energie nahromad ná v tomto bod op t vyfoukla po celém objemu kupovesmíru, vytvo ivše ony známé 4 vesmíry a 4 antivesmíry. Nabízí se zde p irozená možnost p irovnání vesmíru ke gigantickému živému organismu. Nejen, že se v n m otá í planety okolo svých hv zd podobn , jako se pohybují elektrony okolo jader atom z nichž je složen každý živý organismus. Nejen, že se v n m pohybují ob í galaxie tak, jako bu ky v každém z nás. Nejen, že se v n m rozpínají a op t smrš ují gigantické supergalaxie, podobn jako tepe naše srdce. A nejen, že má vesmír také duši, danou mu zákonem vývoje, nebo vesmír je B h. Ale on je též obda en základním atributem každé hmoty jež si iní nárok na to býti nazývána živou – totiž schopností své vlastní reprodukce. Zem e-li jeden vesmír, zanechá zde potomka. Zem e-li jeden vesmír, narodí se nový. 9: Vlastnosti prostoro asu Hledíme-li na oblohu, p ichází k nám sv tlo hv zd z r zn velikých vzdáleností a tedy i s r zným zpožd ním, zp sobeným kone ností rychlosti sv tla. Nap . Slunce je od nás vzdáleno 8 sv telných minut, což znamená, že povrch slunce spat ujeme se zpožd ním 8 minut. Okraje pozorovatelného vesmíru leží ve vzdálenosti cca 14 miliard sv telných let, a proto je pozorujeme v ase kdy došlo k velkému 691 t esku a následné vesmírné inflaci tj. onomu „rozfouknutí“ prostoro asových rozm r vesmíru, o n mž jsme hovo ili v p edchozím odstavci. Z toho plyne, že i když sestrojíme sebelepší pozorovací techniku, nem žeme dohlédnout do v tší vzdálenosti, než je on ch 14 miliard sv telných let, nebo z t chto vzdálen jších oblastí k nám od po átku vesmíru ješt nesta il dosp t žádný signál letící rychlostí sv tla. Z klasického relativistického hlediska tedy existuje jistý horizont, zpoza n hož k nám již žádné signály nep icházejí. Horizont je však ve skute nosti pouhou iluzí zp sobenou retardací elektromagnetického signálu. V místech, kde my pozorujeme horizont, m že existovat planeta obydlená inteligentními bytostmi, které hledíce na oblohu sm rem k naší Zemi, namísto naší slune ní soustavy zde spat ují okamžik velkého t esku, tj. horizont. Když však tento vzdálený pozorovatel pohlédne do nám již nedostupného pásma, tj. do oblasti za naším horizontem, spat í další velký t esk ve vzdálenosti 14 miliard sv telných let od své planety. V prostoro ase s Eukleidovskou geometrií by to tedy znamenalo vzdálenost 28 miliard sv telných let od Zem . Taktéž na celé své pozorovatelné obloze, jejíž pouze malá ást je sou ástí naší pozorovatelné sféry, spat í tento pozorovatel horizont ve vzdálenosti 14 miliard sv telných let od své planety. Ani v této vzdálenosti se však již celých 14 miliard let žádné velké t esky nenalézají. I zde tedy mohou žít pozorovatelé, jež by již mohli hled t do vzdálenosti 42 miliard sv telných let od Zem , atd. Z logického prodloužení tohoto myšlenkového postupu by plynul z ejmý paradox, že a koliv vesmír vznikl p ed kone nou dobou a rozpínal se kone nou rychlostí, p esto se rozprostírá do nekone ných dálek a obsahuje nekone né množství hmoty. Ba co víc, v jakémkoli kone ném ase po velkém t esku musely již být rozm ry vesmíru nekone né. Hranice pozorovatelného vesmíru jsou totiž od pozorovatele (nezávisle na jeho okamžité poloze ve vesmíru) vzdáleny vždy tolik sv telných sekund, kolik sekund již uplynulo od velkého t esku. První sekundu po velkém t esku byla tedy dohlednost necelých 300 000 km. 692 V ase 0,00003 sekundy po velkém t esku ležela hranice pozorovatelného vesmíru dokonce pouhý 1 km od pozorovatele. Vidíme, že mnohé zákony zachování by byly tímto tvrzením narušeny. Jediným rozumným východiskem z tohoto problému se stala obecná teorie relativity, z níž vyplývá, že prostoro asová geometrie je za p ítomnosti hmotných t les odlišná od Eukleidovy – prostoro as je zak iven. To znamená, že hypotetický pozorovatel na našem horizontu, hledící do hlubin vesmíru ve sm ru od planety Zem , ve skute nosti nehledí na oblasti vzdálené od Zem on ch zmín ných 28 miliard sv telných let alébrž na oblasti které se mohou nacházet t ebas i v t sné blízkosti naší planety. Záleží pouze na pr m rné hustot hmoty ve vesmíru, která ur uje stupe jeho zak ivení. Nanešt stí se ukazuje, že v pozorovatelné ásti vesmíru není dostate né množství hmoty, aby se vesmír mohl úpln uzav ít do sebe a stát se tak kone ným. Dnes, když kosmologové objevili ve vesmíru tzv. skrytou hmotu – neviditelnou látku, která však tvo í snad až 99 % vesmírné hmotnosti, jsme sto vypo ítat, že již vesmír o pr m ru 1011 sv. l. se úpln uzav e. Z toho co jsme se až dosud dozv d li, jsme již schopni sestavit vcelku realistický obraz kupovesmíru. Zobrazení provedeme ve dvourozm rné analogii trojrozm rného prostoru. Již ve t etím odstavci jsme se dozv d li, že aby mohl vesmír existovat, musí se nalézat ve spojení s dalšími t emi vesmíry a ty mi antivesmíry. Jedin takto je každý element této soustavy dokonale stabilní. Jinak by nemohl existovat ani vesmír, ani antivesmír. Na obr. 106 si m žeme prohlédnout pr ez kupovesmírem. Vyjdeme-li ze scéná e infla ní teorie vesmíru, byl vesmír po velkém t esku vyfouknut do vzdálenosti 1010 sv. l. a to b hem zlomku sekundy, snadno sestrojíme následující graf. 693 Obr. 106 Tab.6 Rychlost rozpínání v násobcích [c] 4 Polom r horizontu v miliardách sv. l. Celkový polom r vesmíru v miliardách sv. l. 19,921875 50 3,5 19,84375 45 3 19,6875 40 2,5 19,375 35 2 18,25 30 1,5 17,5 25 1 15 20 0,5 10 15 ------------------- --------------------------------- 10 ------------------- --------------------------------- 5 ------------------- 0 0 694 Rychlost rozpínání okraj vesmíru, jež jsou od nás vzdáleny cca. 5 ⋅ 1010 sv. l., iní 4c. P itom hranice pozorovatelného vesmíru (horizont) se od nás nyní vzdaluje zhruba rychlostí sv tla. V místech, kde se hranice vesmíru setkává s hranicí antivesmíru, se okraje rozpínají rychlostí 2c, ímž, dle Zoevistianovy pohybové tabulky (viz odstavec 20), tvo í p ed l mezi hmotou a antihmotou. 10: Vlastnosti Universa Abychom mohli o n em prohlásit že jest to kone né, musí to být z našeho hlediska omezeno z obou stran (po átek a konec) a to v kone nu. My si však pro lepší pochopení znázorníme opa nou situaci. Ukon ení polop ímky bodem A zna í po átek existence našeho vesmíru, který vznikl p ed cca 20 miliardami let. Obr. 107 Bod zrodu Universa ∞ A ∞ Sm r postupu asu, tj. pohybu kupovesmíru od st ed k okraj m Universa B Bod zániku Universa Zánik nekone né asové posloupnosti vesmíru a jeho potomk , jež p ijdou po n m, ozna ený bodem B, je nekone n vzdálen od bodu A. Ocitneme-li se uprost ed této, pro nás nyní polop ímky, budou od nás vzdáleny oba konce A i B nekone no kone ných asových jednotek, což znamená, že zmín ná polop ímka již v i nám bude p ímkou. I my se ve skute nosti nacházíme v této situaci, nebo náš vesmír je jen jedním lánkem nekone ného et zce neustálých reinkarnací stále jednoho a téhož vesmíru. Tím je zajišt na relativní spravedlnost, jež zaru uje, že každá duše, a se zrodila v jakékoli dob , bude žít stejn (totiž nekone n ) dlouho. 695 Z topologického hlediska je každá p ímka kružnicí o polom ru r = ∞, jak ukazuje obr. 108. Obr. 108 Body A, B = po átek i konec = bindu Znázorníme-li si tedy nekone no kružnicí z obr. 108, zdá se nám, že je kone ná. Avšak pro nekone n malé pozorovatele nap . v bod C kružnice, je stejn nekone ná, jako p ímka na obr. 107 znázor ující délku naší existence. Pro nekone n veliké pozorovatele je však tato p ímka pouze kružnicí o kone ném polom ru. Obr. 109 ∞ ∞ 0 ∞ A B Obrázek 109 nám ukazuje, že polovina jakéhokoliv nekone na je vždy rovna celku. Je-li tedy za námi ∞ t, m žeme se nalézat v bod A a potom je p ed námi rovn ž ∞ t. Co když se však nalézáme v bod B? 696 Znamenalo by to snad, že p ed námi již není žádná budoucnost? Z poznatku, že ∞ + ∞ = ∞ však jasn plyne, že bodem B m žeme kdykoliv nahradit bod A, a délka grafu 6 se tím okamžit zdvojnásobí. Neustálým opakováním tohoto postupu dospíváme k záv ru, že úse ku v grafu 7 lze ve skute nosti prodloužit až k asymptotickému nekone nu. Tento jednoduchý myšlenkový experiment zárove nabízí jednoduchou a elegantní definici nekone na: „ ím více asu (resp. prostoru) je za námi, tím více ho zbývá p ed námi“. Jestliže by tedy nap . kupovesmír vznikl p ed 2⋅ 1010 rok , pak do úplného konce absolutního asu zbývá ješt 2⋅ 1010 rok . Až tyto roky uplynou, bude mít kupovesmír 4⋅ 1010 rok za sebou, a to znamená 4⋅ 1010 rok p ed sebou. Odtud plyne, že nejd íve vzniká to nejnekone n jší, a poslední také zaniká (výše popsaný princip budeme nadále nazývat zákonem nekone na). Stá í Universa je tedy nekone né. Jednoduché srovnání s pr m rnou životností pozemských živo ich evokuje možnost existence p ímé úm ry mezi objemem korpu a pr m rnou životností živo išného druhu, jemuž daný korpus náleží. Nekone né Universum „žije“ tedy v i nám nekone ný život. Pro n ho je však tento život stejn kone ný, jako náš život pro nás. Když jednou veliký Budha, pohroužen do hluboké meditace hovo il s Absolutnem, ekl mu: „I ty jsi smrtelný“. B h mu na to odpov d l: „Mrazí mne z tebe, Budho“. 11: Dialektické úrovn Co jsou to vlastn ony záhadné dialektické úrovn ? Jedná se o sv ty odd lené od nás nekone nem. Nap . vyšší dialektickou úrovní nazýváme potomka našeho Universa po fázi bindu. Podobn , nižší dialektickou úrovní nazýváme p edka tohoto Universa. 697 Ta by pak ležela na opa né stran nekone na – ( as závisí ist jen na pohybu kvantionu a proto pod pojmem vyšší dialektická úrove rozumíme vždy sv t nalézající se v i nám v ∞-1, zatímco nižší dialektickou úrovní chápeme sv t nacházející se od nás za ∞). Vyšší, i nižší dialektické úrovn se vždy nalézají v i nám takový kus za nekone nem, jaký kus se my nacházíme od vzniku tohoto Universa. Toto je nejobecn jší definice dialektické úrovn , jíž se budeme v dalších odstavcích striktn p idržovat. Pod pojmem nejvyšší dialektická úrove budeme rozum t poslední fázi naší existence spojenou s aktem povýšení na „TO“ t sn p ed vypuknutím fáze bindu. Podle partonprostorového parametru ( 2086 ) zjiš ujeme, že a jsme sebevíce relativní, p esto v i sama sob existujeme, což je mimochodem vcelku p íjemné zjišt ní. Ovšem naše civilizace na jiné dialektické úrovni, se vším co ji obklopuje, a již nekone n malá, i na nižší dialektické úrovni, v i nám relativn neexistuje, nebo je pro nás prakticky nedosažitelná. Ona však v i sob existuje a v i ní naopak relativn neexistujeme my. Toto je též pádným d vodem pro vskutku nemá smysl po ítat se sv ty za hranicemi „TO“ jako s n jakými jinými dialektickými úrovn mi. Nyní je správný as zavést matematickou funkci zvanou Sa(n)-faktor jež nám dovoluje vyjád it hodnoty r zných ísel nahlížených z r zných soustav navzájem odd lených nekone nem (tj. dialektických úrovní). Tak nap . Sk(∞-2) = ∞2 ; S∞(∞-2) = ∞3 ; S∞(∞2) = ∞-1 ; atp. Obecn tedy platí: S a ( n) = a . n ( 2087 ) Položíme-li si nyní otázku, jaké je pro nás to, co je nekone né pro nekone ného pozorovatele, znamená to ešit rovnici S x (∞ ) = ∞ . ( 2088 ) 698 ešením je x = ∞2. Podobn bychom se mohli ptát o jednu dialektickou úrove níže a obdrželi bychom odpov x = ∞3, atd. Jelikož Universum obsahuje nekone né množství dialektických úrovní r zného stupn a každá dialektická úrove bude mít své vlastní bindu, iní celková kapacita Universa neuv itelných ∞∞. 12: Vlastnosti „TO“ Vyjdeme-li nyní z p edpokladu, že se na naší metafyzické rovin musíme nacházet vždy mezi po átkem a koncem nekone na, dospíváme k záv ru, že nás vždy obklopují dv nekone na a to st ed Universa: ∞-∞, a okraj Universa: ∞∞. Uvažujeme-li tedy Universum nikoliv z našeho individuálního pohledu, alébrž z hlediska jeho celkové kapacity, dostáváme (∞) ∞ − (∞) −∞ = ∞∞ . ( 2089 ) Nejmenší pr m r „TO“ je pak shodný s nejvyšší kapacitou Universa vyjád enou vztahem ( 2089 ). Fáze bindu požírajíc Universum od jeho vn jších okraj sm rem ke st edu (do budoucnosti), pohlcuje i „TO“ sm rem od jeho okraj vnit ních k vn jším, kterých však nikdy nem že dosáhnout. Tímto procesem se relativn zv tšuje meziprostor mezi Universem a „TO“, který je však také relativní, nebo fáze bindu probíhá pouze nekone nou rychlostí. Fáze bindu to tak inila odnepam ti a vždy tak initi bude. Dokud je však bindu pro nás relativní, tak nám od ní nic nehrozí. Z matematického hlediska (viz zákon nekone na), se totiž vždy musíme nacházet uprost ed nekone na, bezpe n vzdáleni od jeho po átku i konce, tj. též od okamžiku vlastního zániku. Z ist praktického hlediska není rozdílu mezi ∞ a ∞∞, nebo dostat se za hranice nekone na je pro nás prakticky stejn nedosažitelné, jako dostat se za hranice ∞∞. 699 P ekro íme-li však p esto ( ist teoreticky) hranice nekone na, dostáváme se na jinou dialektickou úrove . Sv ty se tedy vždy po, resp. za nekone nem znovu opakují. Je však jisté, že fáze bindu se k nám prokouše až za ∞∞ t po svém vzniku. My však víme, že fáze bindu již kdesi u okraj Universa dávno nastala, avšak nevíme, p ed jakým asem se tak stalo. Je tedy vskutku t žké p edpov d t, kdy p esn nás fáze bindu pohltí. m žeme se tedy jednoho krásného dne prom nit v „Nic“ aniž bychom si sta ili uv domit, že již není virtuální bindu, alébrž my samotní? Na tuto otázku se pokusíme odpov d t ihned v následujících odstavcích. Již nyní však m žeme s jistotou konstatovat, že „TO“ pohltí fáze bindu nejpozd ji, p esn ji e eno nikdy. Každý sv t se totiž d lí na nekone no sv t , z nichž každý se op t v tví na nekone no r zných sv t . Tyto nekone né násobky nekone en v podob jakýchsi rozv tvených soustav se sbíhají v „TO“, kde se op t sdružují a sjednocují. „TO“ tedy p sobí jako sjednotitel všech možných metafyzických sv t – tzv. hypergrup, i dialektických úrovní. Není také divu, nebo „TO“, jakožto nejnekone n jší entita za níž již není relativn ani asu ani prostoru a ani energie, obepíná celé Universum. Dá se vy íslit pouze nekone nou adou nekone ných mocnin nekone na: ∞ ∞∞ ∞ atd , ( 2090 ) nebo stru n ji ∞ , ( 2091 ) což nazýváme supermocninou nekone na. M žeme však íci že „TO“ po íná hodnotou ∞∞ a pokra uje stále dál až na hodnotu ( 2091 ), nebo je jak minusovou, tak i plusovou adou 700 nekone ných násobk nekone en na nekone nou, vypl ujíc relativn „prostor“ bez hranic? Odpov na tuto otázku se dozvíme v odstavci 15. 13: Malá binduární fáze V pátém odstavci jsme si ukázali, že jakmile u okraj Universa nastane fáze bindu, a kvantiony se p em ní na midony, (což se d je neustále v každém okamžiku), tak se objeví midony v celém Universu na r zných hypergrupách. Z nich pak vznikají nové sv ty – (ten náš vznikl samoz ejm ve st edu našeho Universa). Jak již bylo také e eno, lze si obecn p edstavit absolutní as jako pohyb kvantion od st ed k okraj m Universa, a k n mu p esn opa ný pohyb midon . Ve st edu Universa je absolutní budoucnost, ze které k nám p icházejí vesmíry v kvantionech. My se podle zákona nekone na nalézáme mezi budoucností a minulostí, které jsou na obr. 110 schematicky vyzna eny ervenou a modrou barvou. Obr. 110 Když se v absolutní budoucnosti ve st edu Universa p em ní kupovesmíry na midony, promítne se po ase tato tzv. malá 701 binduární fáze (týkající se pouze vesmíru, nikoli celého Universa) do p ítomnosti a ješt pozd ji do, v i nám minulosti (viz modrá zóna). Hmota se však musí do st edu Universa také navracet, nebo energie ve st edu Universa nem že zaru it neustálou dodávku hmoty po dobu ∞ t. Tuto dodávku zajiš ují práv virtuální midony. Interakci mezi radiálními asouniversovými sou adnicemi našeho sv ta zajiš ují axiální sou adnice (p ipomínám, že hovo íme o dvourozm rné analogii Universa). Ve dvourozm rném p ípad p itom pokládáme as za virtuální rozm r. Taktéž i sou adnice asového pohybu midonu budou virtuální a budou se tudíž nalézat mimo náš prostor, kdesi v metafyzické oblasti. Odsud plyne, že midon lze lokalizovat pouze ve dvourozm rné potenciálové jám , a to ješt v mimo asovém stavu. Taková ástice je v p írod prakticky neregistrovatelná. Jak již jsem však d íve ekl, lze ji um le – „násilím“ – vtáhnout do našeho sv ta tak, aby s ním mohla na n kolik vzácných okamžik vejít v interakci. Lze to jen díky tomu, že její dva rozm ry náležejí do našeho prostoru, což obrazn e eno znamená, že ji p i tom vtahování do našeho sv ta máme za co zachytit. 14: Velká binduární fáze Jak již víme ze sedmého odstavce, je velká fáze bindu charakterizována partonprostorovým parametrem ∞2⋅( ∞-2 + ∞-3 ) a je tedy v i nám kone n veliká. Z pohledu ∞, kone ného a ∞-1 pozorovatele tedy vždy úpln jiná. Tato skute nost by pak mohla vésti k domn nce, že i my jsme relativn sou ástí bindu. Tomu však nenasv d uje pohled z žádné z dialektických úrovní, nebo nesouhlasí bu partonprostorové hodnoty, nebo reálná asouniversová vzdálenost tohoto imaginárního bindu. D ležitou úlohu zde ovšem hraje initel, jejž nazýváme kone ným nereálným prostoro asem, a který vyplývá z poznatku, že mezi 702 nejv tším kone nem a nejmenším nekone nem není praktického rozdílu. Vzhledem k tomu, že velká fáze bindu nelikviduje objem Universa, nýbrž jeho celkovou kapacitu a to nekone nou rychlostí, je od nás vzdálena prakticky ∞∞ as, ale pouze ∞ prostorovou vzdálenost. Z toho se zdá býti z ejmé, že i nás již dávno musela zachvátit velká fáze bindu, která pravd podobn odnepam ti protéká Universem. Tedy i my sami jsme tím, eho se tolik obáváme, avšak, a to jest velmi d ležité, pouze v i sv tu ∞-1, tj. vyšší dialektické úrovni. Zdá se však, že oním bindu ve skute nosti nejsme my, alébrž kone ný nereálný prostor. V opa ném p ípad by to znamenalo, že bindu vlastn u hranic našeho Universa v bec neexistuje, nebo jej nepozorujeme ani v našem sv t . Teorie bindu v nereálném kone ném prostoro ase tedy skv le vyhovuje všem našim p edstavám o konzistentní binduární teorii. Po této interpretaci se binduární teorie za íná vskutku jevit zcela logickou. Zdá se, že bindu za nekone nem pozvolna likviduje minulost, která je tak vzdálená, že již vlastn ani nemá právo existovat. 15: Multiuniversum Již v p edchozích odstavcích jsme si uvedli, že náš parton m žeme ozna ovat jako „TO-1“. Znamená to, že naše „TO“ jest rovn ž partonem pro jakýsi sv t ležící daleko za kapacitou ( 2090 ). Každé „TO“ je tedy zárove i partonem. Nekone ná mocninná ada nekone en na nekone nou jest maximální kapacitou „TO-árního prostoru“. Tato ada nekone en na nekone nou je však pouze nekone ná. Co však, kdybychom tuto adu pon kud prodloužili, tím, že její délku budeme násobit další nekone nou adou nekone en na nekone nou. Tím nám vznikne ∞ dlouhá ada nekone en na nekone nou, což je kapacita „TO2“. Nyní si p edstavme, že „TO2“ se dá op t násobit relativn absolutní kapacitou „TO2“. 703 Tím vznikne „TO3“. Takto m žeme postupovat až k „TO∞“ a pak ješt dále, nap . k "TO ∞∞ atd ". ( 2092 ) Neustálým opakováním tohoto postupu , tj. prodlužováním mocninné ady „TO-árních prostor “, spat íme teprve ony bezmezné sv ty pokra ující od hranic „TO“, až – ani B h neví kam. I v p ípad , že by se na t chto úrovních tzv. Multiuniversa neustále dokole ka opakoval náš sv t, p esto již pouhá velikost t chto sv t je nám natolik vzdálená, že se zcela vymyká lidskému chápání. I co se tý e po ítání v jednotkách Multiuniversa, nevysta íme si v tšinou s b žnou aritmetikou. Kapacitu „TO“ zapíšeme ješt snadno, z pomocí t í te ek, i všem srozumitelné zkratky „atd“, používané v této knize. Vyjád it kapacitu „TO2“ však již znamená problém, nebo ani nejvyšší íslo b žné matematiky, jímž je = ∞∞, nám neumož uje tuto kapacitu zapsat. Nezbývá, než použít k vyjád ení velikosti r zných stup Boha „TO“ samotný symbol tohoto Boha. TO“ TO TO atd Tak lze konstruovat nap . Bohy „TO , i dokonce „ TO “. Avšak matematika, která by byla schopna v reálném asoprostoru znázornit skute nou velikost Multiuniversa, vyžaduje ješt radikáln jší zm nu. Jinak by totiž daný výraz vypl oval všechny sv ty, jejichž velikost by se snažil znázornit. Ur ité ešení nabízejí tzv. rekurentní posloupnosti, umož ující cyklický r st hodnoty výrazu nade všechny meze. P íkladem cyklicky rostoucí hodnoty je vztah ( 2093 ) {y 1 =∞; } yi +1 = ∞ yi , ( 2093 ) zvaný makromocnina nekone na. Každý „intra-TO-ární prostor“ je sv tem sám pro sebe, se svojí vlastní binduární fází. 704 Nelze do n ho nijak proniknout z jiného, a již vyššího, i nižšího „intra-TO-árního prostoru“, ani jinak zasahovat do jeho vnit ního chodu. Nastane-li ve sv t spravovaném „TO2“ bindu, vše se shlukne do jednoho bodu. Všechny partony zmín ného sv ta, které jsou v i nám „TO1“ se sjednotí v jedno jediné „TO“, které se po výbuchu bindu rozprost e vytvo ivše op t Universum zpravované „TO2“, což nazýváme povýšením „TO1“ na „Universum2“. Tento akt však eká „TO1“ až za ∞ t, vzhledem k relativn pomalejšímu b hu asu v nyn jším „Prostoru2“. Totéž se za další ∞ t stane s „TO2“, poté s „TO3“, atd. Je-li „TO1“ povýšeno na „Universum2“, musí se zv tšit v i sama sob ∞3 krát. Jeho „intra-TO-ární prostor“ se však kupodivu zárove musí zv tšit ∞ krát, aby se mohl stát „partonem2“, neboli „TO1“ (m eno z našeho nyn jšího pohledu). Toto se samoz ejm ned je najednou, nebo jak jsem již ekl, as uvnit „intra-TO-árních prostor “ s r zným exponentem plyne r znou rychlostí. Jak se ukazuje, jsou „TO“, Universum i parton pouze r zné názvy pro relativn tutéž energetickou entitu. M žeme je relativn rozlišit pouze prost ednictvím názvu a exponentu. Parton byl pro nás až doposud názvem zna ícím nejmenší ástici prostoru. Nyní však vidíme, že i toto tvrzení je relativní, nebo sl vko „parton“ se dá dle pot eby umoc ovat. Náhle zde tedy máme kouzelné sl vko, jímž m žeme vyjád it kteroukoliv stavební sou ást Universa, i Multiuniversa. Nezdá se vám neuv itelné, že celý ten složitý mechanismus lze bez potíží vm stnat do jediné pranepatrné ástice? Že celé nep edstaviteln obrovské Multiuniversum je pouze projevem partonu v jeho nekone n rozli ných podobách? 705 16: Neur ité výrazy Paradoxy nekone na vycházejí ješt více na povrch v okamžiku, kdy za neme zkoumat matematické rovnosti, nazývané neur itými výrazy. Uve me si alespo n které z nich: ∞−∞ = k = ∞k =0 ∞ ∞ = −∞ ∞ = ∞ ∞ −1 = ∞ −1 ⋅ ∞ = k . ( 2094 ) ( 2095 ) Jak vidíme, mnohé výrazy se nám dosti nep íjemn v tví. Jedin matematická dohoda stanovující, i alespo up es ující výsledky t chto výraz m že tyto neur itosti zredukovat. Na následujícím obrázku je znázorn n matematický obraz asouniversa se všemi vepsanými asouniversovými hodnotami, jež mu náleží. Obr. 111 706 Tento obrázek p edstavuje topologicky zak ivené Universum. Za použití Sa-faktoru zde dochází ke ztotožn ní: ∞1 = −0 = −k ∞ −1 = +0 . ( 2096 ) ( 2097 ) K dalšímu podobnému ztotožn ní dojde, když použijeme neur itou hodnotu, do níž vepíšeme Sa-faktor: 0 = 1 → Sa 0 = 0 → Sa ( 2098 ) Po transformaci p es Sa tedy dostáváme S a (0) = 1 ≡ k , ( 2099 ) S a∞ (k ) = ∞ −1 = 0 . ( 2100 ) 17: Úvod do topologické fyziky a) Základy teorie topologického rozptylu Sv telný paprsek se v kone ném sv t ší í tak ka p ímo a e. Z pohledu nekone ného sv ta má však sv tlo nekone ný rozptyl. To znamená, že potenciální paprsek, který vyrazil ze svého zdroje v kone ném sv t obejme za nekone no let celé Universum. 707 Obr. 112 Z obrázku 112 plyne, že se v nekone nu jeví p ímo arý rozptyl jako rozptyl rádiusový, obepínající úhel 2π. To znamená, že ve dvourozm rném ezu pozorujeme tento nekone ný rozptyl (který se však v našem sv t m že jevit jako p ímo arý pohyb, tj. ∞-1 rozptyl) jako dva kruhy dotýkající se v jednom bod , nebo paprsek se posléze (za ∞ t) op t napojí na sv j zdroj. Z toho dostáváme celkový trojrozm rný obraz Universa (viz obr. 113). Obr. 113 Podotýkám, že se zde eší ist teoretická úloha topologické fyziky, která by se p irozen nedala nikdy realizovat. Na obrázku 112 vidíme znázorn né nekone no. Na obrázku 113, který znázor uje klidový obraz Universa (nikoliv však v bez asové dimenzi), tedy zákonit vidíme ∞k, což je jeho b žná kapacita pro naše dimenze. Budeme-li ovšem ve zdrojovém bod otá et zdrojem paprsku rychlostí v = ∞ a budeme-li dále p edpokládat, že paprsek letí rychlostí v = ∞ (bu totiž budeme ekat nekone no rok , nebo budeme uvažovat rychlejší pohyb zá ení , které pak obletí Universum za kone ný as), zm ní se nám tvar Universa z toroidu na kouli. Vyvinutí rychlosti v = ∞ v kone ném sv t , by se však neobešlo beze zm n na struktu e Universa, jak uvidíme v p íštích odstavcích (krom 708 toho, p i p ímo arém pohybu rychlostí v = ∞ p estáváme v kone ném sv t existovat). Rozto íme-li však zdroj sv tla kone nou rychlostí, potom se okraje Universa budou pohybovat nekone nou rychlostí a zanechají za sebou „sv telnou“ tzv. Prostorovou stopu. Tím vznikne nekone ná koule tvo ená nekone nem potenciálních Prostor , z nichž pouze jeden bude relativn skute ný. Každý z t chto Prostor bude mít op t tvar toroidu. Všechny se budou navzájem p ekrývat, ímž vytvo í veškeré metafyzické úrovn , tj. hypergrupy. pozoruhodná je též skute nost, že z pohledu nekone ného pozorovatele (tj. lov ka z dekanentní mikro ástice ∞) se zdroj sv tla nebude pohybovat v bec, a samotné Universum se bude pohybovat pouze kone nou rychlostí (znovu podotýkám, že zde ztotož ujeme sv telný paprsek s Universem, což vždy nemusí být z fyzikálního hlediska adekvátní, výborn se to však hodí pro názornost našeho výkladu). Nekone né Universum vytvo ené relativním pohybem kone ného prostoru bude tedy pouze potenciálním, což je dalším d kazem toho, že se as pohybuje sm rem od st edu k okraji Universa a že nem žeme o n em tvrdit, že to existuje i neexistuje. Rovn ž i my sami jsme v i ∞-1 sv tu nekone ným sv tem, tedy i život, prostor, as, hmota a pohyb jsou jen projevy pouhé iluze, které vnímáme jen proto, že my sami jsme onou iluzí. Iluzí n eho vyššího, co nás ídí a p itom je samo pouhou iluzí ehosi ješt vyššího až k tomu nejvyššímu, jímž je „TO“. „TO“ jest rovn ž ísi iluzí, ale již ne pro nás. Kdybychom neuznali relativní pravost „TO“, potom by se celý sv t rozpadl v jedinou obrovskou iluzi, která by se však nem la komu zdát a proto by rázem zanikla. Nau it se relativisticky uvažovat znamená chápat širší souvislosti a poodhalovat tím roušku tajemství Universa a bytí, jež nás obklopují od po átku v k . 709 b) Základy teorie topologického antirozptylu Z topologického poznatku, že p ímka je kruh o polom ru r = ∞ zákonit vyplývá zak ivení celkového Universa ve sm ru všech jeho sou adných os. Odtud vychází rádiusový rozptyl asouniversa udávaný konstantou ∞ ⋅ 2π. P eneseme-li si tento rádiusový rozptyl do našeho kone ného sv ta, redukuje se konstanta ∞ ⋅ 2π na 2π. Nyní již m žeme srovnávat rozptyl rádiusový s rozptylem rovinným, k emuž nám poslouží obrázek 114. Obr. 114 Zde je patrný rozdíl mezi výslednicemi rozptylu rádiusového A a rovinného B, jenž v našem p ípad iní cca. 10 mm, což je 1/(2e) z nejvyššího rádiusového rozptylu, který je dán vzdáleností bod C a D. Za body C, D registrujeme antirozptyl, tj. klasicky nedostupnou oblast (cosi jako cizí hypergrupa, i jiná dialektická úrove ). Rozdíl rádiusového a rovinného rozptylu ur uje parametr R. 710 Vynásobením tohoto parametru dvojkou a následným umocn ním obdržíme možnost pracovat se dv ma rozm ry namísto relativního jednoho. Dalším vynásobením konstantou π dostaneme celkový obsah dvourozm rného rádiusového antirozptylu. Aplikujeme-li stejnou matematickou operaci na antirozptyl, získáme hodnotu pro kladný rádiusový rozptyl. Úpravou faktoru R dospíváme k situaci, kdy se vypuklé zakon ení rádiusového rozptylu, m ní ve vyduté zakon ení rádiusového antirozptylu. Poté se zužuje, až nakonec splývá s bodem, ze kterého kužel sv telného zá ení vystoupil. Tento proces nazýváme λ-transformací. V p ípad , že kužel vychází z onoho bodu do všech sm r , pak se všechny sm ry stávají rozptylem a antirozptylem zárove . To však platí pouze tehdy, nedojde-li v bodech C, D ke vzájemné anihilaci v rozptylu a antirozptylu. Z kvantové elektrodynamiky však jednozna n plyne, že k takovéto vzájemné negaci obou protib žných sv telných kužel v zásad dojít nem že. Z p edchozího plyne, že k p echodu nedegenerovaného rádiusového zakon ení kužele do antirozptylu nem že dojít, nebo p i nejširším rozp tí kužele, které je rovno délce úse ky CD, dochází k redukci rádiusového zakon ení na nulu, takže ve chvíli , kdy se sou adnice rozptylu dotknou bod C a D, za ne se rádiusové zakon ení postupn zploš ovat až dosáhne úplné rovinnosti, splynuvši s úse kou CD. Zde je vysv tlení, jak je možná existence rovinných t les ve sv t za nekone nem, a se to zdá býti na první prohled v p íkrém rozporu se základními principy topologie. P estože by se toto ešení mohlo jeviti vysoce nestabilním, jakmile si uv domíme, že se zde eší problém kone n rychlého pohybu v nekone ném sv t , který navíc probíhá nep etržit , potom asová stabilita λ-transformace na úse ce CD je více než z ejmá. Jelikož st ed rádiusového zakon ení se redukuje p vodní p ímou rychlostí kuželu, potom se vzdáleností od st edu rádiusového zakon ení se rychlost zpomaluje, až v bodech C, D úpln vymizí. To trvá až do konce λ-transformace. 711 Vzhledem k tomu, že rádiusové zakon ení rovinného rozptylu má výšku rovnu 2R, pak vyd lením této hodnoty rozdílem rovinného a rádiusového rozptylu a vynásobením konstantou π, získáme vzorec pro výšku rádiusového zakon ení rádiusového rozptylu: h= R ⋅ e ⋅π . 2 ( 2101 ) Zdvojnásobíme-li ji, získáme celkovou hodnotu λ-transformace, která relativisticky zpomaluje okraje rádiusového zakon ení v blízkosti bod C a D, což má za d sledek p em nu vypuklého rádiusového zakon ení ve vyduté, b hem p echodu rádiusového rozptylu v rádiusový antirozptyl. Tento d j výborn zachycuje obrázek 115, který je pro lepší názornost lineárn rozkresleným rádiusovým rozptylem a antirozptylem z obrázku 114. Obr. 115 Výška obdélníka ABCD jest λ-transformací, pro níž platí λ = π ⋅ R⋅e . ( 2102 ) 712 Když se však nyní znovu podíváme na rádiusový rozptyl a antirozptyl, zjistíme, že jeho zakon ení není v bec tvo eno pravidelným obloukem, alébrž superpozicí n kolika oblouk , jíž v rn zachycuje obrázek 116. Obr. 116 Ode tením λ-faktoru od maxim rádiusového zakon ení kužele rádiusového rozptylu E, F však skute n obdržíme pravidelný oblouk, kterak ukazuje obrázek 117. Obr. 117 Totéž u i me v antirozptylu a vše bude v po ádku, nebo ve chvíli, kdy se rádiusové zakon ení dotkne svými vn jšími konci bod C, D, tak již budou body E, F sníženy λ-transformací, která se v m itelné hodnot projeví již o faktor R, nad body C, D. Odtud plyne, že k situaci znázor ované obrázkem 116 v praxi nikdy nem že dojít. 713 c) Topologické relativismy Uvažujme nyní dvourozm rné p ípady (tlouš ku ar zde nebereme v úvahu). 1) Nech nap . nekone n malý pozorovatel vidí p ímku. Pozorovatel z našeho sv ta ji však vidí jako 2 kružnice dotýkající se v jednom bod . Nekone n veliký pozorovatel vidí bod. 2) Pozorovatel z našeho sv ta vidí p ímku. Nekone n malý pozorovatel ji vidí také jako p ímku, ale nekone n veliký pozorovatel vidí dv kružnice dotýkající se v jednom bod . 3) Nekone n veliký pozorovatel vidí bod. Kone ný pozorovatel vidí úse ku a nekone n malý pozorovatel vidí p ímku. 4) Kone ný pozorovatel vidí kružnici. Nekone n veliký pozorovatel vidí bod, ale nekone n malý pozorovatel vidí p ímku. 5) Nekone ný pozorovatel vidí úse ku. Kone ný, i nekone n malý pozorovatel vidí p ímku. Takovýchto kombinací by se našlo ješt mnoho. My se však zam íme na p íklady 2 a 5. V t chto dvou p íkladech je totiž demonstrován nejv tší relativismus topologické fyziky. Jediný rozdíl mezi t mito dv ma p íklady je v ten, že to co je v p . 2 psáno na za átku, je v p . 5 psáno na konci a obrácen , co je na konci, je na za átku. Výsledky by se tedy dle klasické logiky nem ly lišit, a p esto se liší. V p . 2 vidí nekone n veliký pozorovatel dv kružnice (v p ípad rozptýleného sv telného kuželu by vid l dva kruhy, nikoliv dv kružnice), kdežto v p . 5 vidí jednu úse ku, a koliv v obou p ípadech vidí nekone n malý i kone ný pozorovatel totéž, tj. p ímku. Jednotlivé projekce spolu tedy vzájemn nekomutují. Pon kud jiná pravidla budou platit v trojdimenzionálním sv t : 714 1) Nekone n malý pozorovatel vidí p ímku. Kone ný pozorovatel vidí nekone né množství kružnic, dotýkajících se v jednom bod , tj. torus. Nekone n veliký pozorovatel vidí bod. 2) Kone ný pozorovatel vidí p ímku. Nekone n malý pozorovatel vidí p ímku o kone né tlouš ce. Nekone n veliký pozorovatel vidí torus. 3) Nekone ný pozorovatel vidí bod. Kone ný pozorovatel vidí kouli a nekone n malý pozorovatel vidí nekone n velikou plochu. 4) Kone ný pozorovatel vidí nekone nou plochu, p i emž ví, že pat í krychli o stran a = ∞. Nekone n malý lov k vidí ∞2 velkou plochu. Nekone ný pozorovatel vidí kouli. 6) Nekone n veliký pozorovatel vidí úse ku. Kone ný pozorovatel vidí p ímku o kone né tlouš ce. Nekone n malý pozorovatel vidí nekone n tlustou a ∞2 dlouhou p ímku. Jak je tedy vid t, Trojrozm rný sv t se od dvourozm rného topologicky podstatn liší, avšak relativismus obou sv t založený na pohledu z více r zných soustav, odd lených vzájemn nekone nem, je prakticky na téže úrovni. Relativní je však i samotná relativita topologické fyziky. Nap . úse ku by m l nekone n malý pozorovatel vnímat jako p ímku o kone né tlouš ce. Nekone n malý lov k se však domnívá, že my – kone ní pozorovatelé – vnímáme onu p ímku jako torus. V topologické fyzice totiž výsledek dosti asto m že záviset na tom, ze které strany za ínáme úlohu ešit. Obecn tu tedy neplatí komutativita zobrazení. Z neur itého výrazu ( 2094 ) plyne neur itost nuly, díky které se skrze uzavírací hodnotu ∞-1, dostává kone no na úrove nuly. Zde je krásn vid t, jak málo nás ve skute nosti d lí od vyšší dialektické úrovn . Je t eba si uv domit, že vše co se týká nekone na je pro nás relativní. 715 Každé ešení, jehož výsledky jsou neur ité hodnoty je v principu správné. Záleží tedy ist jen na dohod o zp sobu úprav neur itých výraz , s nimiž jsme se podrobn ji seznámili v odstavci 16. Jaký význam však mají neur ité výrazy pro topologickou fyziku? Zásadní, nebo i v topologické fyzice se zabýváme relativistickými pohledy, ze vzájemn nekone n vzdálených sv t . Stejn jako u neur itých výraz , i v topologické fyzice sta í drobná úprava, jako nap . p evrácený náhled, a výsledek se radikáln zm ní. Nap . nekone n malý pozorovatel si p edstavuje, že p ímka je pro nás kruhem. Ona však m že být klidn i úse kou, stejn jako naše p ímka m že být úse kou pro nekone n velikého pozorovatele, což zdánliv odporuje zákon m topologie, ale matematicky vzato jest to ve výborném souladu s výsledky neur itých výraz . Bližším zkoumáním však dosp jeme k jednomu obecnému topologickému pravidlu (budeme nyní uvažovat pouze jednorozm rný p ípad): Naše kružnice musí být vždy p ímkou pro sv t ∞-1, ale p ímka sv ta ∞-1, se vždy nemusí jeviti našemu sv tu jako kružnice, alébrž i jako úse ka. V p evráceném smyslu se tedy i upravený neur itý výraz stává op t neur itým výrazem. Na záv r tohoto oddílu si uvedeme ješt jednu topologickou zajímavost. Rozto íme-li kone ný kruh kone n velikou obvodovou rychlostí, potom absolutní st ed tohoto kruhu setrvává v klidu. Rozto íme-li však okraje kruhu nekone n velikou rychlostí, dají se „okraje“ nekone n malého st edu tohoto kruhu, do kone n rychlého pohybu. d) Interdimenzionální asouniversum V našem sv t existují 4 dimenze, z toho 3 prostorové a jeden asový. Pro nekone n velikého pozorovatele za ínají naše ty i dimenze nekone nem na minus prvou (tj. námi) a kon í kone nem (tj. pro nás nekone nem), to znamená na jiné dialektické úrovni. 716 Náš sv t za ínající relativn nekone nem na minus prvou a kon ící nekone nem, je tedy z poloviny zcela jiný, než jak jej vnímá nekone ný lov k. Interdimenzionální asouniversum a spolu sním i celá metafyzika, p ímo závisí na topologických relativismech plynoucích z prostorové nekone nosti. Abychom si to pon kud p iblížili, uvedu zde n kolik p íklad z interdimenzionální topologické fyziky (upozor uji, že zde nyní nebudeme uvažovat asovou dimenzi). 1) Úse ka se nekone n malému pozorovateli jeví jako trojrozm rné t leso protažené do nekone na, tj. ty rozm rné t leso. 2) P tirozm rné t leso pro nekone n malého pozorovatele, se nám jeví jako dvourozm rné t leso. 3) Šestirozm rné t leso pro nekone n malého pozorovatele se nám jeví jako trojrozm rné t leso. To znamená, že nap . devítirozm rné t leso pro nekone n malého pozorovatele, se nám jeví jako šestirozm rné t leso a to se jeví nekone nému pozorovateli jako t leso trojrozm rné. Dimenze tedy v Universu existují v neomezeném množství, avšak v každé áste ce Universa se vždy nalézá pouze nepatrný zlomek z celkového po tu t chto dimenzí. Zbytek je bezpe n ukryt v nepoznatelnu. Tím ovšem vzniká neomezené množství interdimenzionálních kombinatorických možností. Soust e me se nyní na p ípad ty rozm rného t lesa. V našem sv t je totiž matematicky p ijateln jší konstatování, že nekone n malý pozorovatel vnímá tvrtý rozm r prostorový jako trojrozm rné t leso protažené do nekone na, zatímco my vnímáme tvrtý rozm r coby jednorozm rné, pop . dvourozm rné t leso protažené rovn ž do nekone na. ty rozm rné t leso obecn chápeme jako zak ivený prostoro as odpoutaný od b žné hmoty, a co jest obzvlášt d ležité, jeho objem je kone ný, úm rný a4, kde a je délka pro nás ty rozm rného t lesa, m ená nekone ným pozorovatelem. V tomto p ípad ešíme problém nekone n tenkého, by nekone n velikého t lesa, a skute nost, zda se toto t leso jeví našemu sv tu 717 jedno, i dvourozm rným, nemá žádný vliv na jeho objem, který se tímto stává konstantním. e) Topologická metafyzika Uvažujme dvourozm rný p ípad. Dv rovnob žné p ímky pro kone ného pozorovatele vnímá nekone ný pozorovatel jako ty i, navzájem se k ížící kruhy. V jednorozm rném p ípad pak uvidí nekone ný pozorovatel jeden k íž. To je d sledkem tzv. topologické gravitace, kterou se budeme podrobn ji zabývat v odstavci 23. Jak dvourozm rné, tak i jednorozm rné t leso je však pouze virtuální, nebo je nekone n tenké. Co jest však pro nás dvourozm rné, je pro nekone n malého pozorovatele více než dvourozm rné. Krom toho, na nekone n malý bod lze vm stnat nekone né množství nekone n malých sv t ve smyslu interhypergrupárních forem existence. Na kone né t leso lze vm stnat nekone né množství kone ných forem hmoty a ∞2 množství forem hmoty nekone n malé. Na nekone né t leso lze potom vm stnat ∞2 množství kone né hmoty, nekone né množství forem nekone né hmoty a ∞3 množství forem hmoty nekone n malé. Topologická zajímavost t chto jev tkví v tom, že nekone n dlouhé t leso pro kone ného pozorovatele, a již se mu jeví jednorozm rným, dvourozm rným, i trojrozm rným, je vnímáno nekone ným lov kem vždy jako dvourozm rná topologická transformace. Jedná-li se však v pohledu kone ného pozorovatele o dv nekone n dlouhá a rovnob žná t lesa, potom se nekone nému pozorovateli jeví jejich topologická transformace vždy jednorozm rnou, z ehož plyne, že dochází zákonit ke vzájemné topologické gravitaci obou t les. Vyjd me nyní z metafyzických vlastností asouniversa a ukažme si n které další poznatky z toho vyplývající. Bod je pro nás nultou dimenzí, zatímco pro nekone n malého lov ka jest to trojrozm rný sv t (viz obr. 118). 718 Obr. 118 Úse ka je pro nás první dimenzí, pro nekone n malého lov ka jest to tvrtá prostorová dimenze, nebo vnímá její hloubku a ší ku, avšak nevnímá již délku. tverec je pro nás dvoudimenzionální, pro nekone n malého pozorovatele je však pátou dimenzí, nebo z n ho vnímá již jen hloubku. Krychle je pro nás trojrozm rným útvarem, zatímco pro nekone n malého pozorovatele je šestou dimenzí, nebo již z toho t lesa nevnímá nic. Pro nás tvrtá dimenze prostorová (trojdimenzionální p ímka) je pro nekone ného pozorovatele dvou a p ltou dimenzí, nebo ji vnímá jako prostorový torus s nekone n tenkými st nami (rozum j, nekone no kružnic dotýkajících se v jednom bod ). Jak jste si jist všimli, byl jsem nucen vytvo it desetinnou hodnotu dimenze, nebo povrch trojrozm rného t lesa je pouze uzav enou dvourozm rnou plochou, která se však z vn jšku jeví jako trojrozm rné t leso, tj. pot ebuje ke své existenci trojdimenzionální prostor. Jest to tedy jakýsi hybrid mezi dvoudimenzionální plochou a trojdimenzionálním t lesem. Z úprav neur itých výraz nám však plyne, že by m l nekone ný pozorovatel vnímat úse ku, tj. jednorozm rný útvar. To tedy znamená, že 1,5 dimenze se nám kamsi ztrácí a pravd podobn p ibývá na konto nekone nému pozorovateli. 719 Odtud vychází, že neur itý výraz p ed úpravou udává skute ný pohled nekone ného pozorovatele, zatímco neur itý výraz po úprav odráží naší p edstavu o tom, co by m l nekone ný pozorovatel ve skute nosti vid t. Transformace dimenzionálních hodnot je tedy p irozenou vlastností nekone na. Pro nás pátá dimenze se nekone nému pozorovateli jeví jako trojrozm rný objekt. Po transformaci nám však vychází t leso dvourozm rné. Jest to zp sobeno tím, že náš as je v i nekone nému pozorovateli nulový a trojrozm rné t leso se v nulovém ase redukuje v d sledku teorie relativity na t leso dvourozm rné. To znamená, že nikoliv samotné nekone né Universum, nýbrž jedin nekone né resp. nekone n malé asouniversum má schopnost transformovat své dimenze na topologicko – metafyzické bázi. f) Dialektické úrovn pohledem topologické fyziky Dvourozm rné nekone no se, jak již víme, bude jevit nekone nému pozorovateli jako dva kruhy dotýkající se v jednom bod A, ve kterém se nalézá náš sv t (viz obr. 119). Nižší dialektickou úrove vnímáme za nekone nem, tj. za body B. Potom 1/2 nižší dialektické úrovn (na obr. 119 šrafována po vedlejší diagonále), musí zasahovat do naší dialektické úrovn (šrafována po hlavní diagonále) a 1/2 leží mimo ni. Totéž však m že íci jiná dialektická úrove o naší dialektické úrovni. 720 Obr. 119 Tehdy hovo íme o parakompaktním souvislém topologickém homeomorfismu s diferencovatelnou varietou prostorových sou adnic. Neexistuje tedy p esná hranice mezi dv mi dialektickými úrovn mi. Naše dialektická úrove má ve skute nosti jak s vyšší, tak i s nižší dialektickou úrovní spole ného cosi, co nazýváme sv tem elementárních ástic – mikrokosmem. Blíže se k této problematice vrátíme v odstavci 23. Na záv r pohle me na následujících 20 obrázk , jež jsou p ímým dokladem skute nosti, že jedin podrobným topologickým rozborem lze dosp t k co nejp esn jšímu zobrazení asouniversa. 721 Obr. 120 Jsou na nich rozkresleny jednotlivé kroky topologického rozboru možností cestování v ase, jimiž se budeme zevrubn ji zaobírat v následujících odstavcích. 722 18: Partonová puma a partonový akcelerátor Nyní, když jsme se již pom rn dokonale seznámili se základními statickými vlastnostmi asouniversa, m žeme pomalu p ikro it k popisu vlastností dynamických. V úvodu tohoto odstavce si vysv tlíme na partonprostorové úrovni n kolik klí ových jev , abychom porozum li konstrukci dvou veled ležitých za ízení jejichž funkce je celá založena na partonové fyzice, jejíž základy byly nastín ny v sedmém odstavci. Jak již bylo e eno, partonové zá ení obsahuje ∞2 parton s interpartonovými prostorami ∞-1. Vzniká zv tšením kone né hmoty na velikost Universa, nebo ∞-1 hmoty na velikost kone ného sv ta. Toto zá ení je schopno vyvinout nekone nou rychlost, což se stalo základem Zoevistianovy speciální teorie relativity, zabývající se možnostmi praktického uskute n ní cesty asem. Bindu obsahuje ∞3 parton s interpartonovými prostorami ∞-3. Jeho relativní t askavá energie je tudíž nep edstavitelná. Jest to zp sobeno tím že bindu je bodem kone ných rozm r , v n mž je nahušt na energie celého nekone ného Universa. Jedná se však o Universum nekone né z ist jen našeho pohledu, nebo nap . pro ∞-3 pozorovatele není t askavá energie našeho bindu o nic v tší nežli t askavá energie našeho Universa v i nám, tj. prakticky nulová. V 7. odstavci jsme si uvedli, že každá kone ná hmota obsahuje ∞2 parton , o pr m ru ∞-2. Tak lze nap . ze špendlíkové hlavi ky vytvo it celý vesmír (eneární mikro ástici 1), nebo cosi ješt v tšího. Na partonové úrovni se takto m že hmota zv tšovat i zmenšovat, aniž bychom pozorovali zm ny v její hustot . Její vnit ní struktura se relativn v bec nem ní, nebo parton se tyto zm ny relativn v bec netýkají, (nedochází ke zm nám partonprostorového parametru). Práv tento poznatek se stal základem technologie vývoje samohroutících se hmot. Na tomto principu pracuje i partonová puma, schopná v okamžiku vyvolat makrární št pnou reakci, p i které se celé Universum vlastní 723 energií rozpadne na partony, které se ihned kompaktifikují do jediného bodu, po jehož explozi se partony op tovn rozmístí po Universu. Tím nabudou partonprostorového parametru ∞3⋅ (∞-2 + ∞-2) a vytvo í falešné vakuum. Na obr. 121 vidíme schéma partonové pumy. Obr. 121 SJNPS GDSP.2 A Vysv tleme si nyní stru n její princip: po odpojení GDSP.2 na obou koncích pumy, dojde ke vzájemnému p itáhnutí obou SJNPS., jež se v sektoru A spojí, ímž dojde k nekontrolovatelnému samohroucení hmoty. Kritické množství SJNPS. má totiž schopnost anihilovat hmotu p em nou na partonové zá ení. Vzniklé kritické množství se tedy, ve snaze anihilovat samo sebe, po ne samohroutit. P i samohroucení se hmota jádra p em uje na bindu o energii ∞ 2 ⋅ E1 , E= k ⋅ E2 ( 2103 ) (viz odstavec 19) na n ž se bleskov za ne nabalovat celé Universum. Ze vztahu ( 2103 ) plyne, že hmota o takovýchto energetických hodnotách se dlouho pohromad neudrží. V záp tí tedy musí dojít k explozi celého Universa s epicentrem v bindu, p i níž bude dovršena makrární št pná reakce, jejímž 724 následkem se celé Universum, resp. jednotlivé kupovesmíry rozšt pí na partony o partonprostorovém parametru ∞3⋅ ( ∞-2 + ∞-2 ), bez partonoenergetických hodnot, umož ujících hmototvornou interpartonovou interakci. Z toho plyne, že tzv. falešné vakuum vyplní virtuální Universum, a vše za ne od za átku tak, jak tomu bylo na po átku v k . Hlavním initelem umož ujícím explozi partonové pumy je vytvo ení tzv. nahé singularity, tj. prostoro asové singularity jež není kryta horizontem událostí. Taková singularita bývá tunelem vedoucím ke znovuzrození pohlcené hmoty∼energie na vyšší dialektické úrovni. Zoevistianova obecná teorie relativity ovšem nep ipouští takový horizont, o n mž hovo í relativisti tí fyzikové, okolo žádného kolapsaru. Nejde zde pouze o bez asov dilata ní ešení, nýbrž i o to, že gravitace kolapsaru je p í inou pádu t les, stejn jako je v Einsteinov speciální teorii relativity rychlost p í inou dilatace asu. Tato dilatace asu se však zp tn nijak neprojevuje na rychlosti objektu vzhledem ke klidovému pozorovateli, což má za následek kontrakci délek. Stejn tak i Einsteinova obecná teorie relativity nem že p ipoušt t zpomalování volného pádu t les zp sobené dilatací asu v gravita ním poli v i pozorovateli v asymptotickém nekone nu, nebo to samé pole, které zp sobuje dilataci asu, zp sobuje zárove i pád. To tedy znamená, že gravitace by na základ dilatace asu rušila v jistém smyslu samu sebe, ímž by se zárove rušila i dilatace asu, což je fyzikáln stejn nep ípustné, jako kdyby v Einsteinov speciální teorii relativity zpomaloval pohyb prost ednictvím dilatace asu sama sebe, ímž by se zárove snižovala i dilatace asu. Tím by se logicky vytvo ila nep ekonatelná rychlostní bariéra hluboko pod rychlostí sv tla, která by již nedovolovala další zrychlování. Z toho je patrno, že sou asná relativistická fyzika není asto schopna ešit mnohé úlohy vskutku d sledn relativisticky tak, aby si jednotlivé její ásti vzájemn neodporovaly. Výše uvedených poznatk o konstrukci partonové pumy, lze p irozen využít i pro nedestruktivní ú ely. 725 Nap . pro výrobu superhmotných a antihmotných jader umož ujících cestování rychlostí kvantionu, nekone nou rychlostí a v neposlední ad též cestování v ase. Na obr. 122 si m žeme prohlédnout konstrukci tzv. partonového akcelerátoru. Obr. 122 Jedná se o modifikovanou partonovou pumu, kde uvoln ná energie nesm uje do centra, alébrž ven z akcelerátoru. Její proud je usm rn n tak, aby se vyvinula nekone n veliká reaktivní síla ud lující akcelerátoru nekone né zrychlení. Použijeme-li samostatný partonový akcelerátor, dojde k relativistickým jev m, jež by vypadaly zhruba následovn : V urychlova i uplyne ∞ t, zatímco v i urychlova i uplyne v okolním vesmíru ∞-1 t. Z pohledu inerciální soustavy spojené se Zemí však uplyne naopak ∞ t za ∞-1 okamžik uplynuvší v akcelerátoru. Tento fyzikální jev si vysv tlíme v následujících odstavcích. Prozatím nám posta í k ížové pravidlo, které nám relativistickým vykrácením zjišt ných asouniversových výsledk ukazuje, že na Zemi sice uplyne ∞ t, ale bude to trvat rovn ž ∞ t. V i nám se tudíž v bec nic nezm ní. 726 V i pozorovateli za nekone nem, tj. na jiné dialektické úrovni se ovšem náš as skute n urychlí. To znamená, že v okamžiku spušt ní partonového akcelerátoru se sv t za nekone nem dostane na naši úrove za svých ∞ t, což však v i nám bude trvat pouze ∞-1 t. To je též d kazem, že na všech dialektických úrovních je to úpln stejné. Že se tedy relativn r zné dialektické úrovn od sebe asov v bec neliší, pokud od sebe nejsou vzájemn prostorov vzdáleny ob nekone no dialektických úrovní. To je však prakticky nemožné, nebo by se již vlastn nejednalo o dialektické úrovn , alébrž o hypergrupy. O možnostech praktického využití partonového akcelerátoru se dozvíme více již v následujících odstavcích. 19: Energie Energie je základní stavební složkou Universa. Energii obecn definujeme jako korpuskulu etheru, tj. produkt zákona nekone na. Parton poté popisujeme jako nejmenší kvantum energie na naší dialektické úrovni. Ú inek uvoln né energie závisí na ase, za který se energie uvolní. Zavedeme proto veli inu zvanou výkon energie vztahem: W= dE . dt ( 2104 ) Kone ná energie uvoln ná v ase ∞-1 t tedy vyvolá výkon energie W = ∞. Parton p i své b žné rychlosti v = k, tj. parton s parametrem ( 2086 ), obsahuje energii E = ∞-1. ∞-1- hmot tedy odpovídá kone ná energie a kone né hmot , energie nekone ná. Partonová energie E =∞ obsažená v kone né hmot , uvoln ná za ∞-1 t, má výkon W = ∞2. 727 To odpovídá partonprostorovému parametru ∞2(∞-2 + ∞-1), viz partonový akcelerátor, i partonová raketa. Pokud bychom tuto partonovou energii dokázali uvolnit v ase ∞-2 t, získali bychom samoz ejm energetický výkon W = ∞3, atp. Dokážeme-li tedy uvol ovat energii v dostate n krátkých asových intervalech, pak m žeme dosáhnout ú ink , blížících se svým rozsahem a intenzitou nejvyšší energii Universa. Poznámka: v tomto odstavci budeme zcela ignorovat partonprostorové hodnoty vyplývající z metafyzické analýzy. Budeme bráti v úvahu pouze partonprostorové hodnoty platící pro naší prostoro asovou formu existence. Z metafyzického hlediska, jak víme, totiž neobsahuje kone ná hmota ∞2 parton , alébrž obecn ji ∞k parton . Tomu se však relativn p izp sobí i všechny ostatní partonprostorové hodnoty. Nap . parton s parametrem ( ∞-2 + ∞-k ) lze do kone né hmoty vt snat práv ono metafyzicky pot ebné množství ∞k. Je však t eba respektovat fakt, že zmenšení interpartonových prostor o menší hodnotu než má sám parton, nem že nikdy zp sobit takovéto radikální zvýšení obsahu parton v témže objemu hmoty. To je d vod, pro nelze ztotož ovat naši formu partonové energie s metafyzickou partonovou energií. Nap . z E = ∞2 uvoln né v ∞-3 t, získáme výkon ∞2 W = −3 = ∞5 ∞ j ⋅ s −1 . ( 2105 ) Št pením kone né hmoty na partony se uvol uje nekone ná energie. Rozšt pit kone nou hmotu na partony o parametru ( ∞-2 + ∞-1 ) tedy vyžaduje uvolnit kone nou energii za ∞-1 t. P i tom dosahuje výkon energie hodnoty W= ∞ = ∞2 −1 ∞ j ⋅ s −1 . ( 2106 ) 728 Hmota má kone nou pružnost, nebo díky svému partonprostorovému parametru ( ∞-2 + ∞-2 ) je hmota stla itelná kone n krát. Jiné parametry, nežli ( ∞-2 + k ), jsou již v Universu zcela nereálné. P i maximálním stla ení jakéhokoliv partonprostorového parametru, tj. ( ∞-2 + ∞-2 ), ( ∞-2 + ∞-1 ), ( ∞-2 + k ), se vždy ustaví jediný dokonale stabilní partonprostorový parametr k ⋅ ∞ 2 ⋅ (∞ −2 + ∞ −2 ) , ( 2107 ) kde velikost partonu ∞-2 = konst. Velikost interpartonových prostor je nezávislá prom nná, spolu s prvním initelem výrazu ( 2107 ), udávajícím velikost prostorového objemu, v n mž se daný partonprostorový parametr uvažuje. Kone n druhý initel, udávající množství parton n, je závisle prom nná ur ovaná interpartonovou prostorou d a prvním initelem V, vztahem n= V , d ( 2108 ) kde veli inu V, tj. první initel výrazu ( 2107 ), budeme nazývat sumární prostor. Jestliže vlivem zvýšení velikosti interpartonové prostory d a sou asného snížení množství parton n v konstantním sumárním prostoru V, dochází ke zvýšení celkové energie sumárního prostoru, potom energie obsažená v množství ubyvších parton je rovna energii vyzá ené do sumárního prostoru, která je kvantována samotnými interpartonovými prostorami. Mechanisticky si to lze p edstavit jako prudké rozpínání sumárního prostoru. Energeticky vyjád eno, dochází k vyzá ení energie kumulované p vodními partony, nyní zatla enými mimo sumární prostor, tj. 729 k ⋅ ∞ 2 ⋅ (∞ −2 + ∞ −2 ) Ek ≡ = T∞ , tk t∞−1 ( 2109 ) k ⋅ ∞ ⋅ (∞ −2 + ∞ −1 ) E∞ ≡ = T∞2 , tk t∞−1 ( 2110 ) k ⋅ k ⋅ (∞ −2 + k ) E∞2 = = T∞3 . tk t∞−1 ( 2111 ) Teorie parton – kvantová etherodynamika – ukazuje, že ím leh í je ástice, tím vyšší je tzv. intenzita její vnit ní energie, a tím rychleji se tato ástice m že pohybovat (tím menší setrva né síly p sobí proti jejímu urychlování). Pojem intenzity vnit ní energie p edstavuje vlastn pom r velikostí vnit ní energie ástice, kterou budeme zna it E1, a tzv. vn jší energie E2, jež je reprezentována odporem který klade ástici samotný prostor, a který je p ímo úm rný její hmotnosti. U ástic s ∞-1 hmotností je intenzita vnit ní energie rovna IE = E1 k = −1 = ∞ . E2 ∞ ( 2112 ) Vztah, kdy vn jší energie klade vnit ní energii odpor, jenž závisí na velikosti její hmotnosti m, m žeme vyjád it pohybovou rovnicí v = IE = E1 = E2 E1 . m ( 2113 ) To znamená, že ástice se mohou pohybovat prostorem rychlostí až v = ∞. Nyní bude stát za to, vysv tlit si n které b žné termíny používané v moderní fyzice a uvésti je do souladu s tím, co zde až dosud bylo e eno. Z teorie relativity plyne, že vedle ástic s nenulovou klidovou hmotností existují i ástice s nulovou klidovou hmotností (nap . 730 fotony, gravitony, gluony a další) a pouze tyto se mohou pohybovat ve vakuu rychlostí sv tla. P edn je t eba si uv domit, že se zde ne eší otázka pohybu, alébrž otázka bytí a nebytí oné p íslušné ástice. O ástici, jež neexistuje nem žeme totiž zárove tvrdit, že setrvává v klidu. Foton se p i interakci s látkou rozpadá na partony, které excitují zasaženou látku, a posléze z ní unikají v podob dalších nejr zn jších kvant. Již z elementární kvantové mechaniky vyplývá záv r, že žádná ástice ve skute nosti nem že existovat ve stavu naprostého klidu. Že prostoro as je tvo en jedin a pouze pohybem a že tedy i baryonická látka, coby jistá forma oscilujícího silového pole má v podstat nulovou klidovou hmotnost, nebo v absolutním klidu prost p estává existovat. Musíme zkrátka pohlížet na ástice, jako na cosi, co i když relativn setrvává v klidu, ve skute nosti stále jemn vibruje, ímž zabra uje svému vlastnímu zániku. Je-li tedy kone ná ástice v relativním pohybu rychlostí c (v etn rychlosti její hmototvorné vibrace), její energie bude mít velikost E = ∞. Jestliže by se, ist teoreticky, n jak poda ilo uvést tuto ástici do stavu klidu, dostala by se na úrove s energií E0 = m ⋅ c 2 = k , ( 2114 ) (kde m je její p vodní hmotnost), které íkáme relativistická klidová energie ástice. Této energii by samoz ejm odpovídala nová hmotnost ástice: m0 = ∞-1. Klidová hmotnost je tedy u každého, za pohybu kone n hmotného t lesa i ástice, rovna ∞-1, nikoliv však absolutní nule: 0=∞ −∞ ∞ ∞ atd . . ( 2115 ) Celková energie pohybujícího se t lesa je sou tem energie hmototvorné vibrace a kinetické energie jeho transla ního, pop ípad 731 i rota ního pohybu a je tedy vždy vyšší, než samotná energie hmototvorné vibrace. Pohybující se t leso má kinetickou energii Ek dánu známým vztahem m ⋅ v2 Ek = , 2 ( 2116 ) a celkovou energii Ev = Ek + E0 + E , ( 2117 ) kde E0 je relativistická klidová energie daná vztahem ( 2114 ), E je energie hmototvorné vibrace. Povšimn me si, že Ek není, na rozdíl od vzájemn neodd litelného sou tu energií E1 = E0 + E, neomezená. Uvažujme nyní srážku dvou nekone n tvrdých t les. Každé z nich nech obsahuje ∞2 parton , tj. energii E = ∞. P i srážce obou t les v rychlosti v = k, dojde k uvoln ní výkonu W= Ek k = −1 = ∞ . t ∞ ( 2118 ) Tento výkon zp sobí rozpad obou nekone n tvrdých t les na t lesa s vnit ní energií E = ∞, tj. t lesa s kone nou tvrdostí. P i srážce v rychlosti v = ∞, bude platit W= Ek ∞ = −1 = ∞ 2 , t ∞ ( 2119 ) kde as t interakce z stává stejný, nebo se stejnou m rou zvýšila rychlost, ale i dráha na níž spolu ob t lesa interagují. Podobn , p i srážce rychlostí v = ∞-1, máme nap . Ek ∞ −1 W= = −1 = k . t ∞ ( 2120 ) 732 Jelikož tedy nekone né zvýšení rychlosti t lesa zp sobuje zárove nekone né zvýšení jeho hmotnosti, znamená to, že i hmotnosti jednotlivých parton musejí r st. Parton s parametrem ( ∞-2 + ∞-1 ) má tedy hmotnost m = ∞-1 tj. energii E = k, a nazýváme jej urychleným partonem. Energie kone ného t lesa pohybujícího se rychlostí v = ∞ je tedy E = ∞2, což je též celková energie partonové rakety (viz obr. 176) b hem jejího pohybu nap í Universem. Rozdíl mezi pohonnou látkou partonové rakety, jíž tvo í urychlené partony a samotnou hmotou rakety, je pouze ve sm ru, jímž je energie partonového zá ení soust e ována. Zatímco proud pohonného partonového zá ení se po uplynutí lh ty t = ∞-1 m ní v „Nic“, tj. nabývá parametru ( ∞-2 + k ), hmota rakety v pr b hu letu nevyvíjí reaktivní sílu, takže není nikam soust e ována. Je pouze unášena Universem nekone nou rychlostí, zachovávajíc si fixovanou partonprostorovou m ížku. Samoz ejm , že struktura Universa nedovoluje, aby byla b hem letu hmotou v pravém slova smyslu, tak jak ji známe. Její partonprostorový parametr je poznamenán relativistickými efekty kontrakce délek ve sm ru vektoru rychlosti. Stále si ovšem zachovává svoji p vodní integritu, nebo se nevyza uje žádným sm rem do Universa. Po vy erpání zásoby paliva za ne vyza ovat všemi sm ry, ímž se v okamžiku navrátí její partonprostorový parametr na p vodní hodnotu (∞-2 + ∞-2), v d sledku partonové komprese sebe sama. Zárove dochází k emisi brzdného partonového zá ení – partonové deceleraci – ve sm ru jejího pohybu, ímž raketa velmi ú inn zbrzdí až na kone nou rychlost. Z toho plyne, že raketa p istane zcela neporušená. 733 20: Pohyb a rychlost v asouniversu a) O pohybu obecn objekty v prostoro ase nem žeme vnímat svými smysly, pokud se s nimi nespojíme prost ednictvím pohybu kvant. To znamená, že prostor a as se stávají reálnými teprve prost ednictvím pohybu. Pohyb lze definovat jako zvyšování rychlosti vibrace hmoty, za ú elem vyššího poznání. Tato definice obecn platí v celém asouniversu. Jak vyplývá z Einsteinovy speciální teorie relativity, p i zvyšování rychlosti t lesa se v i tomuto t lesu prostor postupn více a více zploš uje ve sm ru pohybu, ímž se vzdálenosti zkracují. To znamená, že rychlost sama o sob nemá schopnost p ekonávat prostorové vzdálenosti. Má však schopnost pozm nit geometrii prostoru a vzdálenosti tak zkrátit. Ekvivalentem této schopnosti je schopnost zpomalit as v prostoru. Zatímco totiž v prostoru neplyne as, má t leso možnost p ekonat kone nou vzdálenost, aniž by se pohybovalo v i mimoprostorovému pozorovateli rychlostí vyšší, než v = ∞-1. Pohyb tedy není ni ím jiným, nežli produktem prostoru a asu, na nichž je bezprost edn závislý. Na druhé stran , prostor a as jsou vzájemn neodd litelné složky jediného prostoro asového kontinua, které zp tn závisí na pohybu hmotných objekt v n m. Uvažujme nyní sv tlo vycházející z jediného bodového zdroje n jaké inerciální soustavy A, ší ící se samoz ejm rychlostí v = c (m eno v oné inerciální soustav ) na všechny strany od tohoto zdroje. Nech se kdesi v prostoru pohybují dv t lesa. První z nich nech se k soustav A p ibližuje rychlostí v = c/2, zatímco druhé nech se stejn velikou rychlostí naopak vzdaluje. Je zcela z ejmé, že v i prvnímu t lesu se zmín né sv tlo pohybuje rychlostí v = 3/2⋅ c, kdežto v i druhému t lesu to bude pouze v = c/2. 734 Protože ob t lesa se pohybují v i inerciální soustav A stejn velikými rychlostmi, a protože Lorentzova transformace závisí pouze na velikosti vzájemných rychlostí, nikoliv na jejich orientaci v prostoru, nem že být tento rozpor se základními postuláty Einsteinovy speciální teorie relativity odvrácen Lorentzovou transformací asových a prostorových sou adnic. Experimentáln potvrzená skute nost, že p esto p ese všechno, na obou t lesech nam í sv tlu shodn rychlost v = c, tedy vyhlíží jako paradox. Pro tento paradox existuje jediné logické vysv tlení. Že totiž rychlosti sv tla t í jmenovaných inerciálních soustav spolu relativn v bec nesouvisejí. Jediné možné vysv tlení tohoto jevu je uznání existence r zn rychlých elektromagnetických polí, jež se zárove vyzna ují r znými frekvencemi svého vln ní a jež vycházejí vždy ze spole ného zdroje. My jsme však sto registrovat pokaždé jen ty fotony, které se v i nám momentáln pohybují práv rychlostí v = c. b) Úvod do Zoevistianovy speciální teorie relativity Jak již bylo nazna eno v odstavci 19, aby mohla hmota existovat, musí se vyzna ovat jistou vlastností, kterou je její vnit ní vibrace. Rychlost hmototvorné vibrace iní v m ítku malých rychlostí, v = c. Tato vibrace nás posouvá (viz obr. 123) z nulového bodu A do bodu B. Obr. 123 My však zkoumáme mechanistickou rychlost hmoty, aniž bychom brali v úvahu její rychlost kvantovou. Zkrátka uvažujeme sami sebe jako klidovou inerciální soustavu. To je d vod pro se domníváme, že se nalézáme v bod A. 735 íkáme, že naše zdánlivá rychlost je rovna nule a že bodu C odpovídá rychlost c. Tato rychlost je však zdánlivou rychlostí v bod C, která vzniká ignorací bodu B. Skute ná rychlost je vždy o c vyšší, nežli rychlost zdánlivá. Skute ná rychlost v bod C je tedy rovna 2c. Letí-li sv tlo skute nou rychlostí rv = 3c, stává se antihmotou. P i rv = 4c se stává antisv tlem (viz tab. 7) Tab. 7 Zoevistianova pohybová tabulka Stav hmoty a zá ení Pohyb v i nižší Pohyb v i vyšší Oblast Rychlost Relativní hypergrup hypergrup rychlost Reálná Relativní Reálná Relativní rychlost rychlost rychlost rychlost A 0 0 -c 4c 3c -4c -5c B c hmota 0 5c 4c -3c -4c C 2c sv tlo c 6c 5c -2c -3c D 3c antihmota 2c 7c 6c -c -2c E 4c antisv tlo 3c 8c 7c 0 -c Rychlost v bod C je v i nám rychlostí sv tla, rychlost v bod D souvisí s antihmotou vibrující v i nám rv = 3c. Bod F, který se již v i nám nalézá na jiné hypergrup vibruje rychlostí rv = 5c. V i sob sama je však bod F samoz ejm v relativním klidu. Pro antihmotu D za íná hypergrupa bodem C a kon í bodem G, kde za íná v i bodu D další hypergrupa. Pro naši hmotu B za íná hypergrupa bodem A a kon í bodem E, kde pro nás za íná vyšší hypergrupa. Pro antihmotu D je však bod C (tj. pro nás rychlost sv tla), za átkem nižší hypergrupy, stejn jako pro nás bod A. Maximáln dosažitelná reálná rychlost vibrace v jedné hypergrup je rv = 4c. Ve vyšší hypergrup je to taktéž 4c, avšak v i výchozí hypergrup iní tato rychlost již dvojnásobek, tj. rv = 8c. 736 Transla ní rychlost t lesa tedy závisí na procetuálním spln ní maximální rychlosti v jedné hypergrup , tj. 4c. P esahuje-li toto spln ní 100 %, hovo íme o tzv. interhypergrupárním pohybu. Sníží-li foton svoji rychlost o c, stává se ásticí hmoty. Sníží-li rychlost o 2c, dostává se na relativní nulu a zárove se m ní na antifoton. P i dalším snižování rychlosti je již sou ástí antihmoty na nižší hypergrup . Naopak, zvyšováním rychlosti se p i n kolikanásobném p ekonání rychlosti sv tla, m že dostat na vyšší hypergrupu. Z toho plyne, že bod absolutní nuly relativn neexistuje a že tedy i rychlost kvantionu je v i nám v každé hypergup obecn jiná. c) O rychlosti sv telné a nadsv telné Na každé hypergrup je rychlost sv tla vzhledem k té naší rychlosti sv tla zcela jiná, nebo jejich hmota má vibraci v i sob samé sice stejnou, avšak v i nám úpln jinou. Jejich relativní bod nulové vibrace, nad nímž se všichni nacházíme c = 299792458 jednotek, je totiž v i nám posunut kamsi jinam. U hmot hrubších (vyšší hypergrupy) je nula posunuta o 4kc jednotek nad naši nulu, kde k = 1,2,3, ... . U hmot jemn jších (nižší hypergrupy) je tomu naopak, tj. k = -1,-2,-3, ... . Tzv. jemn jší a hrubší hmoty tedy nevnímáme díky tomu, že stojíme tak íkajíc nad, i pod nimi, v žeb í ku rychlostí vibrace a tudíž z nich m žeme zachytit pouze ur ité druhy vyza ování, která jdou paraleln s námi. M žeme tedy obrazn íci, že hmoty hrubší „ješt “ nevnímáme, zatímco hmoty jemn jší „již“ nevnímáme. P i rychlostech blízkých rychlosti sv tla, lze v celém vesmíru deformovat rychlost toku asu p sobením Lorentzových transformací. Preony, jakožto makrární mikro ástice 0, umož ují p elet z jednoho vesmíru do druhého. Jejich rychlost je vždy sudým násobkem rychlosti sv tla, takže b h asu nijak neovlivní. 737 Po p ekonání rychlosti sv tla se však dostáváme do oblasti imaginárních energetických hodnot pro antisv t, tj. p evrácených energetických hodnot pro náš sv t. Odtud plyne, že po p ekonání rychlosti rv = 2c, splýváme nenávratn s antihmotnou hypergrupou. P i dalším zvyšování rychlosti m žeme dokonce uskute nit interhypergrupární lety, a to i s mezip istáními, pop . s trvalým p istáním. d) O rychlosti kvantionu Kvantiony dovolují úplné zastavení toku asu ve vesmíru, v i sob samým. V i mimoprostorovému pozorovateli se tedy pohybují rychlostí v=∞. To umož uje kvantionové raket pr let skrze Blandrium do dekanentní mikro ástice +2. Po pr letu do vyššího sv ta, zde mohu ješt teoreticky zahlédnout sama sebe, kterak se se svou raketou no ím do nitra kolapsaru. P i nízkých rychlostech hmotného zdroje zá ení Y je rychlost kvantionu konstantní. P i rychlosti sv tla rv = 2c již m že mimoprostorový pozorovatel registrovat mírné urychlení asu uvnit Universa, zp sobené relativním urychlením kvantionu. P i rychlostech vyšších než rv = 2c se pak dostáváme na úrove , pro níž platí v i nám vyšší rychlost kvantionu. Na úrovni bodu D Zoevistianovy pohybové tabulky jsme, jak již víme antihmotou, nijak neovliv ující konstantnost rychlosti kvantionu platící pro antisv t. To má za d sledek op tovné zpomalení rychlosti toku asu až na normál. P i rychlosti kvantionu (vy = c6) se pohybujeme rychlostí asu. Zlomek sekundy nám bude trvat p elet do sv ta, jenž je zárove posunut o týž zlomek sekundy zp t za naším asem. Odtud tedy plyne, že v i soustav kvantionu se as v okolním Universu zastaví. 738 V i Universu naopak stojí as uvnit t lesa pohybujícího se rychlostí kvantionu (vzhledem k p enosu asu mezi dv ma kupovesmíry s rozdílným po adovým indexem se zastaví dokonce i as uvnit samotného kvantionu). Na základ poznatk z odstavce 19, že as pohybujícího se t lesa je závislý na energetickém potenciálu E2 okolního prostoru, jakožto i poznatk z tohoto odstavce, lze interpretovat rychlost kvantionu coby bez asovou absolutní nulu v ultravyšší parastejné hypergrup . To znamená, že k zajišt ní b hu asu v Universu ur it nem že sta it pouze omezený po et kvantion . Již v p ípad kone né hmoty, tj. v kone ném asovém rozmezí, je pot eba nejmén ∞2 kvantion na nekone ném množství r zných asových úrovní v intervalu t = 0 ; k) . ( 2121 ) Pohybujeme-li se rychlostí kvantionu, takže as v okolním Universu se zpomalí nekone n krát, nebudou pozorovatelé uvnit Universa registrovat pochopiteln žádné zm ny, nebo to co je jim ur eno si musí beztak prožít, nezávisle na rychlosti toku asu. Odtud plyne, že as m že plynout pouze tehdy, pokud v i soustav jednotného kvantionu de facto stojí. Z hlediska Zoevistianovy pohybové tabulky pak chápeme pohyb kvantionu jako nekone n pomalý pohyb v bez asovém Universu. Rychlost kvantionu tedy nedokáže asov odd lit dv r zné inerciální soustavy, tak aby v jedné b žel as rychleji nežli ve druhé. Zárove se zde nabízí pozoruhodná možnost interpretovat rychlost toku absolutního asu jakožto rozdíl rychlosti kvantionu vy , a rychlosti hmototvorné vibrace vm , neboli −t = v y − vm t = v y − vm 0t = v y − vm v y > vm , v y > vm , v y = vm . ( 2122 ) ( 2123 ) ( 2124 ) 739 Vztah ( 2124 ) ukazuje, že p i nulovém asovém toku platí rovnost mezi reálnou a relativní rychlostí. e) O rychlosti partonu Již d íve jsme si ekli, že dvourozm rný sv t je v i nám bez asový. Rychlost partonu však není ni ím jiným, nežli rychlostí kvantionu pro nekone n vyšší hypergrupu, jež se v i nám nalézá ve dvoudimenzionálním sv t , kde kone no se v i nám rovná ∞-1. Tento sv t, a dvourozm rný, není bez asový, nebo se jeví dvourozm rným pouze nám, zatímco v i sob samému je trojrozm rný. V bez asovém dvourozm rnu se kone no v i nám rovná op t jen kone nu. Pohybuje-li se partonová raketa rychlostí v = ∞2, potom as v našem Universu plyne rychlostí t = ∞2. To znamená, že partonová raketa p istane (z hlediska rakety) za nekone n krátký okamžik ve vesmíru, ve kterém mezi tím uplynulo nekone no rok . Raketa tedy p istane na vyšší dialektické úrovni. Zde se však ješt nedá hovo it o inter asovém letu v pravém slova smyslu. Pozd ji si totiž dokážeme, že ona vyšší dialektická úrove v okamžiku p istání bude nerozeznatelná od p vodní dialektické úrovn v okamžiku startu. V pojmu nekone na jsou si tedy vzdálenosti asové a prostorové navzájem rovny. Vyšší dialektickou úrove lze pak chápat také coby sv t, jenž je odd len od našeho sv ta nekone ným po tem kone ných asových jednotek. Chceme-li totiž proniknout do vyšší dialektické úrovn , musíme p ekonat nekone nou prostorovou, ale i asovou vzdálenost, nebo vyšší dialektickou úrove zárove chápeme coby postbinduární asoprostor. 740 Partonové urychlova e asu o výkonu W = ∞ se posouvají na vyšší dialektickou úrove v i našemu asu za as t = ∞, zatímco vzhledem k soustav akcelerátoru za t = k. Vzhledem k soustav sou adnic spojené nap . se Zemí, však nebude partonová raketa vykonávat pohyb rychlejší, nežli v = ∞-1. Z toho nám plyne, že p i rychlostech ∞ a vyšších se stává Universum bez asovým – dvourozm rným. Rychlost v = ∞ však v Universu vyvolává ješt daleko složit jší procesy. O n kterých z nich bude e ihned v následující sekci, kde budou rozebrány též možnosti jejich využití a bohužel i zneužití. P i interakci GDSP+SJNS dochází k manipulaci s asem a prostorem p sobením vysokorychlostního proudu parton . Jako palivo zde slouží dv SJNS. V závislosti na množství paliva v tomto partonovém urychlova i asu, lze provést následující manipulace s prostoro asem vesmíru (budeme uvažovat pouze prostoro asové zm ny projevivší se n jak na našem vesmíru). Dle doposud popsaných proces spojených s rychlostí v prostoro ase, lze užitím partonové akcelerace vesmír: 1) zni it, 2) p evést na jinou hypergrupu, 3) p etransformovat na antisv t, 4) na jinou dialektickou úrove , 5) do budoucnosti, 6) do minulosti, 7) p erodit v postbinduárním stavu. P i reakci SJNS+SJNS (na rozdíl od reakce SJNS+SJ, i SJNS+SAJ, v kvantionové raket ) dochází ke koordinovanému urychlení asu ve vesmíru, což se zákonit projeví jako zpomalení reakce SJNS+SJNS v i okolnímu prostoro asu a to nekone n krát. Tedy to, co bude trvat v i urychlova i i partonové raket ∞-1 as, bude v i okolnímu prostoru trvat as kone ný (p ipomínám, že se jedná o urychlova e s výkonem W = ∞ ). 741 To tedy znamená, že se ve vesmíru skute n nekone n krát urychlí as, a to jak v i mimoprostorovému pozorovateli, tak i v i soustav urychlova e. Pr b h letu partonové rakety lze ovšem chápat i tak, že dokud raketa zrychluje, vzdaluje se našemu sv tu. Jakmile však za ne brzdit, objeví se náš sv t p ed ní a ona op t p istane na míst , ze kterého p ed nekone n krátkým okamžikem startovala (to jak v i soustav rakety, tak i v i Universu). Mezitím však p ekoná nekone nou vzdálenost. (Uv domíme-li si, že vyšší dialektická úrove je v i nám nekone n malým sv tem, potom lze let na vyšší dialektickou úrove interpretovat spíše coby asouniversový pohyb vyšší dialektické úrovn sm rem k raket i urychlova i, nežli naopak. Jak totiž plyne z fraktální kvantové teorie Universa a asouniversa, musí kupovesmíry ∼ kvantiony urazit nekone nou vzdálenost). Lze to vysv tlit tím, že v d sledku Zoevistianovy speciální teorie relativity si naše dialektická úrove s vyšší dialektickou úrovní pouze vym ní místa. Partonová raketa tak namísto vyšší dialektické úrovn p istane op t v našem vesmíru. Ocitneme-li se mimo prostor a kdosi na Zemi (p edpokládáme, že Zem z stane sou ástí našeho prostoru) uvede do chodu partonový urychlova asu o výkonu W = ∞, potom pozorujeme, že na našich hodinkách uplyne kone ný as, b hem kterého však na Zemi uplyne as nekone ný. Ovšem on ch nekone no let si musí vesmír tak jako tak prožít. To tedy znamená, že lidé na Zemi nebudou registrovat žádné zm ny v b hu asu, ale pokud by bylo možné nahlédnout mimo prostor, pozorovali by nekone n násobné zpomalení asu na našich mimoprostorových hodinkách. Použijeme-li partonový akcelerátor o výkonu W = ∞2, dojde k zastavení asu v soustav spjaté s urychlova em a k nekone n násobnému urychlení asu ve vesmíru. Z hlediska Zoevistianovy speciální teorie relativity tomu však bude též naopak. Odtud plyne, že se náš prostor rozd lí na dva identické prostory, z nichž jeden je jakýmsi neskute ným obrazem (kvaziprostorem) 742 skute ného prostoru, vykonávajícím nekone n rychlý pohyb v jakémsi virtuálním nadprostoru. Naše dialektická úrove se nalézá v bez asovém dvourozm rném stavu, vykonávajíc v i mimoprostorovému pozorovateli nulový pohyb. Tento stav budeme nazývat potenciálním prostorem. Potenciální prostor tedy setrvává v klidu na jediném míst virtuálního nadprostoru (m eno z onoho nadprostoru, tj. z mimoprostorového stanovišt ), zatímco kvaziprostor se mu vzdaluje po obvodu topologické kružnice (viz odstavec 17) nekone n velikou rychlostí. Obr. 124 Na obr. 124 vidíme potenciální prostor jako rovinu procházející bodem A, zatímco kvaziprostor jako rovinu procházející bodem B. Ve chvíli, kdy kvaziprostor míjí bod B, prod lá fázi bindu a p erozen na vyšší dialektické úrovni, po ne se op t p ibližovat k potenciálnímu prostoru po protilehlé topologické polokružnici. Kvaziprostor putuje virtuálním nadprostorem, dokud se op t nespojí s potenciálním prostorem, který jej trp liv eká v bod A. V tuto chvíli dojde energie v akcelerátoru a potenciální prostor se op t spojí s kvaziprostorem. Tím dojde k obnovení reálného trojdimenzionálního prostoru, který se však v okamžiku spojení svých dvou složek (kvaziprostoru a potenciálního prostoru) posune v ase o tolik, o kolik se posunul v ase kvaziprostor b hem svého nekone n dalekého okružního letu, který však v i mimoprostorovému pozorovateli trval nekone n krátký as. 743 Vzhledem ke kvaziprostoru však trval nekone ný as a proto se celý reálný prostor b hem nekone n krátkého, tzv. interdeforma ního asu posune o nekone ný po et rok dop edu. To znamená, že p i rychlosti v = ∞2 jsme schopni ihned p erodit náš vesmír na vyšší dialektické úrovni, ovšem jedin v tom ase, ve kterém na p vodní dialektické úrovni k asouniversové deformaci došlo. Podotýkám, že vyšší dialektická úrove se od té naší liší pouze tím, že je od nás vzdálena nekone no kone ných asových jednotek. Z toho plyne, že po deformaci se bude cestovatel nalézat relativn v témže sv t a témže ase, kde se nalézal p ed deformací. Ani tímto zp sobem tedy nelze uskute nit inter asový posun. Je tedy v bec možné uskute nit cesty asem? f) O cestování v ase V odstavci 4 jsou nastín ny základní principy pohybu absolutního asu sm rem od st edu k okraj m Universa. Zárove víme, že z kvantion je složena veškerá hmota v Universu. V tomto odstavci jsme si však ukázali, že kvantion, coby ástice asu, nem že být statický. K zachování asouniversa je nutný jeho pohyb. Nyní si p iblížíme kterak tento pohyb probíhá. Atom sám o sob není samoz ejm nekone nou zásobárnou kvantion . Proto je nutné, aby se v n m kvantiony velmi rychle st ídaly. Tímto zp sobem vzniká vln ní Y vytvá ející atomy, látku, a s ní i celý prostoro as. Kvantiony uvolnivší se z preon a dalších ástic putují sm rem od vesmíru k Blandriu v podob tzv. cytonového vln ní. Odtud se pak navracejí zp t do preonu uvnit vesmíru z n hož vylétly, kde vyst ídají jiné kvantiony. Každý cyton dolétnuvší do Blandria, p edá mu elementární asoprostorovou informaci jíž nese. Rozdíl mezi asem zp sobeným pohybem cytonu v kupovesmíru, a asem který b hem této doby uplyne uvnit jemu p íslušejícího kvantionu, je p í inou toku absolutního asu sm rem od st ed 744 k okraj m Universa, a je tedy právem považován za elementární kvantum asu. Pro toto elementární kvantum absolutního asu se zavádí výraz antion. Práv antion je p í inou toho, že uvnit kvantionu je vždy vyšší hodnota absolutního asu, oproti hodnot jíž je kvantion schopen aktuáln p edat našemu sv tu. Ve vesmíru se pohybují kvantiony vzájemn proti sob , což má za následek nulový pohyb hmoty a asový pohyb kvantionu, který je roven dvojnásobku rychlosti kvantionu. Hmota by se tedy nem la v bec pohybovat v ase (viz obr. 125). Obr. 125 x1 F1 F1 F2 x2 F1 + F2 ≡ v⋅t =0 M F2 Na št stí pro nás, se my všichni nalézáme uvnit jednoho ohromného kvantionu – kupovesmíru. Zcela analogická situace nastává p i vzájemném pohybu dvou relativn pomalých objekt , ekn me nap . dvou automobil jedoucích proti sob stejnými rychlostmi. Tehdy se jeden v i druhému p ibližuje dvojnásobnou rychlostí než je rychlost tená na tachometru každého z voz . Universum z stává v i ob ma automobil m v klidu. Jestliže bych se stal jediným i nejrychlejším objektem ve vesmíru , pak bych se ve skute nosti pohyboval p esn polovi ní rychlostí, než se domnívám. Stejn velikou rychlostí by se totiž pohybovalo Universum v protism ru mého pohybu. Sta í však, aby se kdesi ve vesmíru za alo cosi pohybovat stejn velkou rychlostí opa ného sm ru, a relativní rychlost se m ní v rychlost skute nou. Uvažujme nyní vesmír, v n mž p sobí pouze dva vektory rychlosti b, c, jež jsou navzájem ortogonální. 745 Obr. 126 T0 A c b Jak ukazuje obr. 126, tato ortogonalita vektor b, c, vykazuje výraznou nestabilitu. Jakmile totiž oba vektory vzniknou, p estávají být ortogonálními, nebo Universum jemuž náleží bod A k n muž oba vektory sm ují, se díky vzájemnému p sobení vektor b, c, s asem posouvá ve sm ru vektoru d, viz obr. 127. Obr. 127 c Tk A d b Tím se ortogonalita vektor b, c, okamžit narušuje a v ase t = ∞ , již vektor d zcela zaniká. Obr. 128 T∞ c A b 746 Jak ovšem ze zákona akce a reakce plyne, vesmír obsahující pouze dva pohybové vektory, nemající p esn souhlasnou, ani p esn opa nou orientaci, je fyzikáln zcela nereálný, což ostatn plyne z jeho výše uvedené nestability. Zcela jinak je tomu ovšem u parton . Necháme-li pohybovati se proti sob dva usm rn né toky parton s v = ∞, Universum, ve snaze pohybovati se proti ob ma proud m, stává se dvourozm rným. Podle množství a sm ru proud se Universum bude d lit na dané množství totožných dvourozm rných Univers, z nichž každý bude pocházet z jiného místa pohledu na Universum. Ve druhém rozm ru, jak víme, neexistuje pohyb a asové sou adnice se m ní na sou adnice prostorové. V partonové raket lze p i tom uskute nit pohyb mimo tyto dvourozm rné deformované Universa, ve virtuálním nadprostoru. Obr. 129 Spojení deformovaných Univers Zdvojení deformovaného Universa Urychlova asu Pohybový vektor Deformované Universum Reaktivní vektor Podobná situace nastává po použití partonového urychlova e asu: 747 Obr. 130 Atd. Obraz Skute n potenciální Dvojuniversum Hmota bývalá Relativní Universum Skute ný urychlova asu (relativní obraz), resp. Skute ný obraz (relativní urychlova Skute né Universum (relativní Dvojuniversum) Skute ný obraz (relativní urychlova asu) Hmota sou asná Skute ný urychlova asu), resp. asu (relativní obraz) Relativní Universum Hmota bývalá Skute n potenciální Dvojprostor Obraz Atd. Jak z obrázku plyne, jakákoliv akce vyvolá v Universu reakci a tím i další asouniversovou deformaci. To znamená, že ve chvíli, kdy je uveden do chodu partonový urychlova asu se v Universu utvo í nekone né množství deformací. Ve všech p ípadech však platí následující obecné pravidlo: 748 Obr. 131 Skute né Universum Sou asná hmota Relativní Universum Bývalá hmota Skute n potenciální Universum Upozor uji, že na obrázcích 129, 130, 131, jsou znázorn ny kone né úseky asouniversových deformací. Jelikož usm rn ním dvou partonových svazk vzájemn proti sob se Universum stává dvourozm rným, logicky by se zdálo, že p i soust ed ní ty proud partonového zá ení ze ty sv tových stran, se Universum stane jednorozm rným, a p i soust ed ní partonových proud ze všech šesti prostorových sm r , se Universum p em ní v nularozm rné bindu. Ve skute nosti se však Universum chová pon kud jinak – viz obr. 132. Obr. 132 Podívejme se nyní, jak se asouniversové deformace jeví pozorovateli, který je od ní vzdálen nekone no kone ných prostorových jednotek: 749 Obr. 133 Vidíme, že v m ítku nekone na není deformace Universa rovinná, jak se nám jeví v m ítku kone ném, nýbrž je zalomená, což je zp sobeno retardací parton nesoucích informaci, která roste p ímo úm rn se vzdáleností od místa prvotní deformace. Tento proces nazýváme trychtý ovým jevem. Cestování v ase dále než do t = ∞ je díky n mu nemožné a také by to bylo zbyte né. Z toho d vodu se již nebudeme blíže zabývat pohledem na asouniversové deformace v m ítkách ∞2 a v tších. Trychtý ový efekt se ve skute nosti vlivem zákona akce – reakce projevuje mnohonásobnou deformací asouniversa, jež je na rtnuta na obr. 134. Obr. 134 750 Na po átku tohoto procesu jsou ty i nekone n veliké síly p sobící vzájemn proti sob . Výsledkem je et zová reakce neustále se množících sil, pokra ující dále do nekone na, deformujíc Universum i as. Universum se m ní v osmicípou hv zdu, dále pak v šestnácticípou až do nekone na. Toto nekone no však v i nám bude již vlastn ∞2. To znamená, že v d sledku obecné topologie budou veškeré asouniversové defekty rádiusov zak iveny o 360°. Jak již jsem však ekl, nemá to pro nás faktického významu, a proto se tím nebudeme podrobn ji zaobírat. Nakonec ješt podotýkám, že v kone ném m ítku se dá deformované Universum samo do po ádku ihned poté, jakmile p estanou p sobit síly, jež vyvolaly prvotní deformaci. Jinými slovy, dojdou-li pohonné látky v partonových akcelerátorech. 21: Stroj asu Nyní jsme již vybaveni dostate ným množstvím informací, abychom byli schopni porozum t tomu, jak vlastn funguje stroj asu, jehož schematický pr ez si m žeme prohlédnout na obrázku 135. Obr. 135 751 Uveden do chodu, nalézá se stoj asu ve virtuálním nadprostoru, obklopeném ze všech stran deformovanými Universy (viz obr. 136). Ve správné chvíli je kabina s cestovatelem vyst elena pod p edem stanoveným úhlem (viz obr. 136), do virtuálního nadprostoru. Kabina tedy nevyvíjí reaktivní sílu a po ur ité dob p istane v deformovaném Universu. Na úhlu, pod kterým byla vyst elena závisí, v jak vzdálené minulosti i budoucnosti modul p istane. Následující obrázek znázor uje Prostorovou deformaci zp sobenou pohybem ástí stroje asu, ve dvourozm rném pohledu. Obr. 137 Deformace zp sobené vzájemným antipohybem asouniversových sou adnic zde zakresleny nejsou. Obrázek je zachycen p i nulovém toku asu (což ostatn vyplývá z jeho dvourozm rnosti) a v kone ném m ítku. Vyšleme-li lov ka do budoucnosti vzdálené nap .10 minut od okamžiku startu, zkolabuje v té samé chvíli celá kone ná oblast Universa. Jakmile se však cestovatel dotkne místa p istání (což se stane za ∞-1 t od startu, v i soustav cestovatele) vrátí se deformované asouniversové sou adnice op t do p vodního tvaru. V tu chvíli nám onen cestovatel i s kabinou doslova zmizí p ed o ima. as však plyne nerušen dál. Cestovatel v ase se již nachází v dob , do které my dosp jeme až po 10 minutách. 752 Jakmile tato doba nastane, zkolabuje v i nám Universum podruhé a cestovatel se svojí kabinou se znovu z istajasna objeví na míst z n hož p ed deseti minutami odstartoval. Nejen, že za on ch 10 minut neuplynul na jeho hodinkách v bec žádný as, ale navíc, v i n mu kolabovalo Universum pouze jednou, zatímco v i nám dvakrát. Uv domíme-li si, že Universum má kolabovat pouze jednou, zjiš ujeme, že naše mezikolabsová existence je v podstat nemožná a p eci naprosto nutná. Jak tedy vysv tlíme to, že m žeme existovat v prostoro ase mezi dv ma relativn identickými asouniversovými deformacemi, které jsou ve skute nosti jednou jedinou deformací, v níž klasický prostor a as ztrácí svoji hodnotu? Když si vzpomeneme co íká Zoevistianova speciální relativita o rychlosti partonu, ihned nás napadne, že nejen v i cestovateli v ase, ale též v i mimoprostorovému pozorovateli kolabuje Universum pouze jednou. Jestliže v i mimoprostorovému pozorovateli letí parton rychlostí v = ∞ a b hem kone ného okamžiku letu urychlí as nekone n krát, potom v i pozorovateli ze Zem letí parton kone nou rychlostí a za kone ný as se posune o stejn kone ný as. Jestliže se kabina s cestovatelem pohybuje rychlostí partonu, pak je cestovatel totožný s mimoprostorvým pozorovatelem a jeho chování je v i nám zárove totožné s chováním letícího partonu. Z toho všeho plyne, že se op t nejedná o nic jiného, než o r zné pohledy z r zných inerciálních soustav. Interdeforma ní teorie se však stává daleko zajímav jší, je-li použita ke zcela neobvyklému vysv tlení takových jev , jako je nap . bindu, p vod asu, pohyb, i existence prostoro asu v bec. Souvislost t chto jev s interdeforma ní teorií nás napadne již tehdy uv domíme-li si, že naše existence je interbinduární, tj. odehrávající se mezi dv ma binduárními kolapsy. Odtud plyne, že bindu je stálé te bez n hož bychom nemohli existovat. Ješt závažn jší je skute nost, že bezantionový kvantion, jako nap . kvantion – midonová raketa, se b hem intersv tového letu nalézá 753 v d sledku Zoevistianovy speciální teorie relativity v bez asovém stavu (uvažujeme pr let kolapsarem). Její let se dá tedy relativn p irovnat k letu partonu. Z toho plyne, že samotná soustava kvantionu je v i nám asouniversovým defektem, díky kterému se stále udržuje stavba prostoru a b h asu v našem sv t . Na záv r tohoto odstavce bych znovu rád p ipomenul, že nedokonale promyšlené cestování asem by znamenalo t žké poškození velmi choulostivé struktury naší hypergrupy a naší dimenze a pravd podobn zkázu celého sv ta. Toto je t eba míti vždy na pam ti p i používání jakéhokoliv výplodu lidské inteligence. Teoreticky existuje i možnost inter asohypergrupálního cestování již p i rychlostech vy < v < ∞. Takový pohyb by se mohl realizovat jedin po tzv. uzav ených sv to árách asového typu. Proti existenci t chto sv to ar hovo í pouze princip kauzality. Naopak dosavadní fyzikální poznatky hovo í pro jejich existenci. Doktor Vojt ch Ullmann v knize „Gravitace, erné díry a fyzika prostoro asu“ íká: „spor s principem kauzality vzniká jen za p edpokladu svobody v le, kdy p íslušný subjekt m že podle svého rozhodnutí ud lat v principu jakýkoliv zásah do b žících d j . V p ípad , že by svoboda v le neexistovala (a v klasické fyzice opravdu nic takového neexistuje), nemuselo by dojít ke sporu s principem kauzality, protože všechny události na uzav ené asové sv to á e by mohly být již synchronizovány tak, že by na sebe vzájemn p sobily bezesporn v uzav eném cyklu“. Zdá se však, že jediným kompromisem mezi uskute n ním inter asových let a zachováním kauzality, a s ní i ádného chodu „vesmírných hodin“, jsou jakési „dopravní p edpisy“, jež musí každý cestovatel v ase dodržovat. Ješt lepší termín však je „návšt vní ád“, kterým se musí ídit každý návšt vník budoucnosti, ale zejména minulosti, aby se p edešlo protilogickým paradox m. Takovéto ešení nabízí teleport-replikátor – p ístroj na zneviditel ování hmotných objekt a jejich p emís ování v prostoru, jehož princip je stru n nastín n v dodatku k tomuto odstavci. 754 Pokusme se nyní ukázat, jak by m l takový inter asový let probíhat. P vodní stroj asu, jímž cestovatel odstartuje ze Zem , bude mít v pr m ru 210 metr a v jeho p istávacím modulu bude uložena nejmenší konstruk n realizovatelná verze dalšího stroje asu, o pr m ru necelých 30 metr . V p istávacím modulu tohoto menšího stroje asu již bude samotný cestovatel spolu s teleport-replikátorem a dalším nezbytným technickým vybavením. Menší stroj asu s cestovatelem uvnit bude vyst elen do jiného asu (v p ípad cest do daleké minulosti i budoucnosti musí letu lov ka vždy p edcházet vyslání pr zkumné sondy, umož ující ur it bezpe né místo p istání), kde se okamžit teleportuje na jinou hypergrupu, ímž se stane zcela nehmotným a neviditelným pro tamní sv t. Návšt vník takto m že prozkoumávat budoucnost i minulost, aniž by zasahoval do tamního d ní. Po ukon ení pr zkumu nastoupí do stroje asu a vrátí se zp t do své doby, kde se s pomocí replikátoru op t zhmotní. Spojení dvou p ístroj – stroje asu a teleport-replikátoru – tedy umož uje uskute nit inter asové lety bez porušení chronologické podmínky a kauzality. 22: Partonová akcelerace pohledem fraktální teorie asouniversa V tomto odstavci se soust edíme na kritické zhodnocení možnosti praktického dosažení partonové akcelerace. Nejr zn jší aspekty „patologického“ chování Universa b hem partonové akcelerace, popsané v p edchozích odstavcích je možno nejlépe posoudit na p íkladu detonace partonové pumy, b hem n hož Universum postupn kolabuje a m ní se v bindu. Na základ relativistického energetického rozboru chování partonprostorových parametr b hem partonové akcelerace se zdá být vše v po ádku takže dosažení binduární fáze by nem ly teoreticky státi v cest žádné fundamentální p ekážky. Pohlédneme-li na celou situaci z hlediska fraktální teorie asouniversa – základního pilí e moderní fyziky asouniversa – shledáváme navíc, že vzhledem k p edpokládanému sm ru toku 755 absolutního asu, je uvedený Prostorový kolaps rovn ž v souladu s asouniversovou kauzalitou. Pokud bychom p edpokládali opa ný sm r toku absolutního asu, všechny „patologické“ pr vodní jevy partonové akcelerace (které, jak jsme byli sv dky v p edchozích odstavcích, dovolují nap . cestovat v ase), nám rázem vymizí. P enos absolutního asu od okraj Universa k jeho st ed m však s sebou p ináší principieln nep ekonatelné technické problémy a navíc je v p íkrém rozporu s nejpokro ilejšími verzemi stringové fyziky jako je nap . teorie cytoprostoru, jíž bude v nována n která z mých p íštích publikací. S použitím fraktální teorie asouniversa snadno pochopíme, že rychlost binduarizace Universa b hem exploze partonové pumy je ur ena rychlostí se kterou binduarizují jednotlivé kupovesmíry. Ta by však, jak víme, nem la být rovna rychlosti p enosu absolutního asu mezi dekanentními mikro ásticemi s rozdílem index rovným jedné (jež je ur ena rychlostí kvantionu vy), alébrž nekone nu (ur ujícím faktorem by zde m la být rychlost partonu). To je ovšem paradox. Pokud by totiž nap . za 1000 let (tj. v kupovesmíru odpovídajícím oné asové úrovni) kdosi odpálil partonovou pumu, pak d sledek této exploze prakticky okamžit zasáhne všechny kone né dekanentní mikro ástice s vyšším indexem než m l inicia ní kupovesmír, což jinými slovy znamená, že by se výbuch ší il proti toku asu – sm rem do minulosti. To je z kauzálního hlediska pochopiteln nep ípustné a v p íkrém rozporu se samou naší existencí. To tedy znamená, že se rozruch vyvolaný explozí partonové pumy, nem že ší it nitrem kupovesmíru rychlostí jinou, nežli p esn rychlostí kvantionu. To jest pon kud p ekvapivý záv r, avšak zajímav jší bude podívat se, kterak tento pozoruhodný poznatek ovlivní naše p edchozí p edpoklady o inter asových cestách. Vzhledem k tomu, že s rostoucím indexem dekanentní mikro ástice prudce vzr stá i rychlost kvantionu, bude pro kvantiony s indexem ∞ rychlost kvantionu v i nám rovn ž nekone ná. 756 Obrázek 134, znázor ující trychtý ový jev v pohledu z asymptotického nekone na, tedy z stává i nadále beze zm ny. Pro kvantiony s kone nými indexy však je rychlost kvantionu kone ná, takže se nám nyní bude projevovat trychtý ový efekt i na kone ných asouniversových intervalech (srov. s obr. 136). Obr. 137 Tato zm na však z ejm znemožní praktické uskute n ní inter asových let , nebo projektil vyst elený strojem asu se pravd podobn nem že pohybovat vyšší rychlostí, nežli tlaková vlna ší ící se Universem od místa exploze partonové pumy, i postupující deformace asouniversa vyvolaná inností stroje asu. Projektil tedy bude neustále jen kopírovat kužel postupující asouniversové deformace, která se ší í p esn rychlostí asu. Cestovatel v ase tak vlastn použitím partonové akcelerace nezíská žádné další výhody v porovnání s dosažením rychlosti kvantionu (viz odstavec 20), nebo fakticky ani vyšší rychlosti dosáhnout nem že. Jelikož jsme si ve 20. odstavci ukázali, že p i rychlosti kvantionu nelze cestovat do minulosti, plyne odtud, že partonová akcelerace nep ináší ohledn cestování v ase žádné nové možnosti dokonce ani v porovnání s klasickou Einsteinovou STR. Vidíme tedy, že asouniversum je díky své fraktální struktu e ve skute nosti dokonale odolný v i všem pokus m o narušení svojí vnit ní kauzality, tj. linearity toku absolutního asu, a že je tedy 757 zkonstruován velmi chyt e tak, aby odolával všem paradox m jež by s sebou možnost takovéhoto narušení p irozen nesla. 23: Topologická gravitace a antigravitace Jak již víme z p edešlého výkladu, dv rovnob žné p ímky se v nekone nu sbíhají. íkáme, že mezi nimi p sobí tzv. topologická gravitace. Dále se však p ímky navzájem p ek íží a vytvo í nekone né kružnice. Tehdy hovo íme o topologické antigravitaci dvou pararovnob žek (viz obr. 138). Obr. 138 Toto, jak vyplývá z obrázku 138, platí i v p ípad dvou pararovnob žných p ímek, vzájemn nekone n vzdálených. Topologická gravitace a antigravitace, jsou tedy nejobecn jšími vlastnostmi Universa ale Universum samo je na nich zp tn velmi závislé. Tato vlastnost nekone na se v podstat stala základem pro vznik topologické fyziky. P i topologické gravitaci a antigravitaci dvou polop ímek je situace odlišná pouze tím, že ke vzájemnému p ek ížení obou polop ímek dochází pouze jedenkrát. V i nám tedy není možné, aby se ob polop ímky dotýkaly pouze v jediném bod a p itom si udržovaly vzájemnou stabilitu. 758 Kdybychom totiž cht li udržet t leso kone né délky nad zdrojem gravita ního pole tak, že bychom jej upevnili pouze v jednom bod , ležícím mimo t žišt t lesa, nepoda í se nám to. Proto musí být ve skute nosti pr se íkem dvou polop ímek rameno kone né délky (p edpokládejme, že jsou polop ímky v i nám jednorozm rné), které se však nekone nému pozorovateli stejnak jeví jako bod (viz obr. 139). Obr. 139 P ímka by se v i nám m la jevit nekone nému pozorovateli jako p lkruh, avšak díky objevu topologické gravitace nám vychází dva p lkruhy, tj. jeden kruh. Ve trojrozm rném p ípad mu odpovídá koule, ohrani ující naši dialektickou úrove , i dokonce zasahující až do nižší dialektické úrovn . Podívejme se však na obrázek 138 a snažme se topologicky vyvodit jeho pokra ování. Domn nka dvou navzájem se protínajících kružnic by odporovala našim nyn jším poznatk m o topologické gravitaci a antigravitaci. Správné ešení totiž ukazuje teprve obrázek 140. Obr. 140 759 Obrázek dosti v rn zachycuje soudobé kvantov mechanické p edstavy o pohybujících se kvantech energie. Vše ukazuje na to, že vysv tlení existence energetických kvant a jejich vlnové povahy popisované Schrödingerovou rovnicí, spo ívá práv v topologické gravitaci. Vlnové funkce ástic zde vystupují jako zcela p irozený projev vyza ování topologicko – metafyzické gravitace a antigravitace z vyšších dialektických úrovní. Každá z nich p itom vyzá í v kone ném ase kone né množství kvant kone ných rozm r . Z t chto kvant lze pak pochopiteln utvo it pouze kone né množství hypergrup v kone ném prostorovém objemu. 24: Úvod do Zoevistianovy obecné teorie relativity D íve než zab edneme hloub ji do kvantové teorie, cht l bych v novat pár ádk teorii gravita ního pole. Krom ervích d r o kterých jsme se již zmínili v kapitole 7, existují ješt pr chody mezi vesmíry a antivesmíry. To se však odehrává za podmínek, kdy není zachována p vodní struktura hmoty. erná díra, coby fixovaná gravitace, je totiž schopna vyjmout z metafyzické ásti hmoty kvantiony a p em nit je na antikvantiony, z nichž sestává antihmota. Ta je poté prost ednictvím bílé díry vyzá ena do antivesmíru. Podle Einsteinovy obecné teorie relativity OTR, je gravitace projevem deformace prostoro asových sou adnic. K ivo aré sou adnice znázor ujeme výhradn v rámci topologické fyziky. Nej ast ji po ítáme s k ivkami kone ných délek pro nás, avšak (viz odstavec 23) nekone nými pro sv t ∞-1 (pro který jsou ty rozm rné). Tyto k ivky nazýváme kone né relativní polop ímky (KRP). 760 Jejich prostorové zak ivení zp sobené zákonem nekone na pro ∞-1 v d sledku topologické fyziky, vytvá í gravita ní pole, jakožto zak ivení ty rozm rného prostoro asu. Setrva ná síla má p vod v gravitaci p sobící na t leso, na n jž p ed okamžikem p sobila dynamická síla F1 (srov. odstavec 20) a vytvo ila tím pohyb, po trajektorii KRP. Tím se vytvá í gravita ní síla p emáhající t ecí odporovou sílu F2 a gravitující tak t leso k danému statickému bodu vy erpání energie, po dynamické trajektorii, tuto energii odebírající. ím pomalejší je pohyb a ím nižší je hmotnost, tím kratší je KRP, a tím menší je gravita ní síla, projevující se v klasické mechanice jako setrva nost. P i rovnom rném zrychlování a = 10 m⋅s-2 lze setrva né zrychlení transformovat na um lou gravitaci, ehož by se dalo využít nap . p i meziplanetárních a mezihv zdných letech, kdy by kosmická lo za 1/2 roku letu, zachovávaje stálé zrychlení 1g, tj. stálou um lou gravitaci, dosáhla rychlosti cca. 0,5 c, tj. 150000 km⋅s-1. Nyní se podívejme, jak se projevuje gravita ní interakce na kvantové úrovni. P i neinerciálním pohybu hmotných t les se do prostoru vyza ují gravita ní vlny, podobn jako se p i neinerciálním pohybu elektrických náboj vyza ují vlny elektromagnetické. Gravita ní vlny i jiná vln ní mají schopnost ovliv ovat prostorové vzdálenosti. P i pr chodu gravita ních vln za íná prostor jemn rezonovat. Hmotná t lesa se v poli gravita ních vln st ídav zkracují a op t prodlužují. K podobným efekt m dochází rovn ž v poli elektromagnetickém i u dalších typ zá ení vlnové povahy, avšak v daleko menší mí e. Gravita ní vlny se ší í rychlostí sv tla, což znamená, že jistá t lesa na dráze gravita ní vlny jsou protažena a jiná zkrácena. Mezi ob ma typy t les leží 1/4 λ gravitonu, pro eš mezi nimi v daném okamžiku p sobí antigravitace. Analogická situace se tím p enáší na samotné p vodce antigravitace, totiž ástice a vlny. D je se tak v d sledku izotropie prostoru. 761 Vlnová antigravitace zp sobuje jednak prodlužování vlnové délky, jednak rozptyl vlnového balíku a snižování frekvence. K významn jším zm nám vlnových délek však dochází až b hem stovek miliard let. Podívejme se nyní, jak vypadá znázorn ní fraktální teorie Universa na vlnové kvantové úrovni: Obr. 141 Zásluhou binduární teorie se ukazuje, že vedle antigravita ního rozptylu existuje rovn ž gravita ní sptyl vln. V p edešlých odstavcích jsme si vysv tlili, pro se vesmír po dosažení jistých rozm r za íná op t hroutit. Analogická situace nastává také u kvant. P íliš mohutná vlna již není schopna autoantigravita ního rozptylu, což plyne i z Newtonova gravita ního zákona. Takováto vlna pluje vesmírem miliardy let, dokud není pohlcena ernou dírou a vtažena do prostoro asové smy ky, kde dojde k p evrácení vlnov gravita ních hodnot na kvantové úrovni. Tím nastává ve vln tzv. gravita ní kontrakce, takže je v antivesmíru vyvržena coby tvrdé zá ení gama. Za použití relativistické kvantové teorie snadno ur íme nejmenší vlnovou délku, jíž m že vlna dosáhnout p i gravita ním vlnovém sptylu. Tato délka iní cca. λ = 10-35 m. Za pomoci poznatk o gravita ním vlnovém sptylu, lze tedy velmi p esn ur ovat klidové hmoty mnoha dosud neprozkoumaných ástic. 762 25: Úvod do relativistické kvantové mechaniky Podívejme se na následující obrázek. Je na n m znázorn n projev korpuskulárního antigravita ního rozptylu a jeho d sledek ve vlnové teorii (vpravo): Obr. 142 Jak víme, v kvantové mechanice platí vnov -korpuskulární dualismus. V relativistické kvantové teorii používáme vedle klasických pozorovatelných ješt další komponentu, jíž je vertikální impulsmoment který se liší od klasického spinu, jejž budeme nazývat horizontální impulsmoment. Oba dva impulsmomenty však koexistují spolu a navzájem se dopl ují. Trojrozm rný vertikální impulsmoment není p ímo závislý na impulsu. Proto lze oba bodové chronory odpovídající ob ma impulsmoment m pokládat za virtuální stavy midon . Nachází-li se tedy bodový chronor ástice v nule Jostovy funkce, považujeme jej ze klidový virtuální stav stacionárního midonu, nebo se v tu chvíli nepohybuje po reálné ose a ani neleží na ose imaginární. To nazna uje, že v p írod lze lokalizovat virtuální partony ve vázaném stavu, s rychlostí v, pro níž platí: vy < v < ∞. Nejv tší p edností tohoto formalismu je skute nost, že po drobných kvantov mechanických úpravách, obdržíme ucelenou kvantovou teorii kvantionu: 763 d: dimenze Hilbertova prostoru v: rychlost (obecn ) k: korpuskula w: vlna V: vertikální impulsmoment H: horizontální impulsmoment vy: rychlost kvantionu h: chronor 1) 2dkV 2) 2dkV/vh < 2vy 3) 2dwV/vh < 2vy 4) 3dkH/vh < 2vy 5) 2dwH/vh < 2vy 6) 2dkVH/vh < 2vy 7) 2dkVH/vh ≥ 2vy 8) 3dwV/vh < 2vy 9) 2dkwVH/vh < 2vy 764 U p íkladu 6 se jedná o trojrozm rný impuls rozkreslený do dvoudimenzionálního prostoru. Detailní obraz p íkladu 6 je na obrázku 143. Obr. 143 Až doposud jsme se zabývali pouze „dutými“ ásticemi. Fraktální teorie asouniversa však ukazuje ástice jakožto klasicky plné objekty. Relativistická kvantová mechanika eší problém klasicky neprostupných plných ástic metodou stacionárních stav vnit ních impulsmoment . Toto obecné pravidlo však již p estává platit pro kvantiony, nebo uvnit kvantionu, tj. za Blandriem, které od sebe odd luje dva sob podobné sv ty, za íná platit jiná kvantová fyzika – totiž astrofyzika. Na obr. 144 je znázorn n princip klasicky plné ástice, v tomto p ípad preonu: Obr. 144 765 Rotující chronory preonu p enášejí sv j pohyb do vnit ního prost edí ástice, kde se vytvá ejí další impulsmomenty, které v tomto p ípad tvo í stacionární stavy kvantion , jež po rozpadu preonu vytvá ejí zá ení Y. Princip stacionárního stavu klasicky neprostupné ástice je znázorn n na obr. 145: Obr. 145 V tomto p ípad platí rovnost v ⋅ H h = v ⋅ Vh . ( 2125 ) Jedná se o vn jší prost edí ástice, tj. o její imaginární vn jší pole. Rovnice ( 2125 ) popisuje tzv. horizontáln rotující vlastní vertikální impulsmoment, jednoduše vertikální spin ástice. Na obr. 146 je znázorn no zá ení klasicky neprostupné ástice a jejího imaginárního coulombického pole a póly S-matice, jejž lze analyzovat mimo vertikální impulsmoment. Toto pole je vyvoláno impulsmomentem od rotace horizontálního chronoru, který okolo sebe vytvá í centrifugální bariéru lokalizovatelnou i mimo vlastní ástici. Všimn me si, že v p ípad 2d kVH ≥ 2v y , vh nelze u zá ení lokalizovat jednotlivá kvanta. ( 2126 ) 766 Obr. 146 Tento obrázek je však zna n zidealizován z d vodu dobrého objasn ní vzájemné spolupráce vertikálního a horizontálního impulsu. Ve skute nosti velmi záleží na pom ru vy : vh . V tomto p ípad je v ⋅ H h < v y ; v ⋅ Vh > v y , ( 2127 ) kdežto my požadujeme v ⋅ H h = v ⋅ Vh . ( 2128 ) Z toho plyne, že je-li vh > 2vy ∧ vx < vy , ( 2129 ) potom dochází ke vzájemnému prolínání v impulsmoment v impulsu, a jejich p esnému skládání na sebe. Tímto mechanismem se vytvá í onen klasicky neprostupný impuls. Tomu se samoz ejm p izp sobí i horizontální impuls, ve kterém se impulsmomenty rovn ž naskládají p esn na sebe. To znamená, že na p esném schématu znázor ujícím uvažovaný stav nelze od sebe rozlišit vertikální a horizontální impuls. Oba chronory každé elementární ástice pohybující se rychlostí v ≥ c mají konstantní rychlost. To znamená, že pro n neplatí vztah pro grupovou rychlost zachovávající p vodní frekvenci p i antigravita ním vlnovém rozptylu. 767 Již jsme si uvedli, že rychlost bodového chronoru u elementárních ástic je rovna násobku rychlosti vy tak, aby vznikl plný i dutý, klasicky neprostupný válec. ím více je tedy ástice rozptýlena antigravita ním vlnovým rozptylem, tím se její vlnový balík pohybuje pomaleji, jak ukazuje obrázek 147. Obr. 147 V n kterých p ípadech m že nastat následující situace: Když ástice dosáhne rychlosti sv tla, p estává pro její bodové chronory platit konstantní rychlost, a objevuje se i rozptyl Bornovou adou. Ve v tšin p ípad však vlna p ejde pod rychlost sv tla a dostává se postupn do oblasti nerelativistické kvantové mechaniky. Dále je t eba podotknout, že vh se ve v tšin p ípad klasicky neprostupných elementárních ástic rovná 2vy, snad pouze u bodového chronoru aktivního preonu a kvantionu se lze setkat s rychlostí vh >2vy, a koliv u kvantionu již nehovo íme o ástici klasicky neprostupné, nýbrž nete né. Další poznámka pat í pon kud vzácn jšímu kvantov mechanickému jevu. Setkáme se s ním nej ast ji u stacionárních stav ástic, z ídkakdy se však vyskytuje u zá ení. Proto je možné jej pozorovat nap . u kvantion , ale asi bychom jej h e hledali u ástic jako jsou midony, i preony a další. 768 Jedná se o tzv. horizontální spin (vratný impulsmoment), jenž je dán nerovnicí v ⋅ H h > v ⋅V < v . ( 2130 ) P irozen , na horizontálním spinu závisí i spin vertikální ( 2129 ). Na obr. 148 vidíme schéma stacionární ástice s VH spinem: Obr. 148 Na obr. 149 pak schematický ez zá ením s VH spinem: Obr. 149 Uvažujme nyní ástici se dv ma a více vertikálními impulsmomenty, tvo enými bodovými chronory pohybujícími se vzájemn proti sob . Je z ejmé, že mezi t mito chronory dochází pravideln ke kolizím a to vždy v nulách Jostových funkcí. Tím se uvol uje energie, která se ší í z místa srážky v podob vln ní postupujícího jak po reálné, tak po imaginární ose. V míst na imaginární ose, kde energie dosáhla svého maxima, má ástice pól. Po dosažení pólu za ne energie postupn klesat, a v další nule Jostovy funkce se blíží nule. 769 V tom okamžiku však dojde k další srážce obou chronor , ímž se energie op t obnoví, a to obvykle se vzestupnou i sestupnou gradací, závislou na interakci s okolním prost edím, tj. prostorem superstrun. Tento jev, jež nám objas uje mj. podstatu vlnov korpuskulárního dualismu kvantové teorie, nazýváme sekundární cytorezonance. Ukazuje se, že vln ní je základní vlastností hmotných objekt v prostoro ase. ástice která se nevlní, se posouvá pouze po reálné ose a to rychlostí v = ∞, nebo její posuv v prostoru Vre není redukován posuvem v ase Tim . Schéma vedlejší cytorezonance si m žeme prohlédnout na obr. 150: Obr. 150 Poznámka 1: zna ení použité ve schématu je typické pro WKB – metodu v kvantové teorii. 26: Tabernákulum K vytvo ení asové ady cizích vesmír na jiné hypergrup sta í ve vhodném míst prostoru, nap . uvnit um le vytvo eného kolapsaru, bombardovat vlastní midon, tj. ješt nenarozený vesmír, soust edn orientovanými intenzivními proudy kvantion i midon . Tím dojde k odst edivým orientacím impuls ástice do 24 prostorových sm r , a spinu do 36 prostorových sm r . Tak vzniká celkem 60 pohybových vektor nutících ástici rozpínat se na všechny strany najednou. Vektory impulsu zárove udržují neustálé zak ivení prostoru dané ástice, ímž zabra ují jejímu rozpadu na ether. 770 Na obr. 151 je zobrazena dvourozm rná analogie tohoto rozptylu, díky n muž se midon m ní v kvantion na jiné hypergrup , tj. kupovesmír, v n mž se za n kolik miliard let mohou vyvinout inteligentní bytosti. Obr. 151 Je tedy docela dob e možné, že náš vesmír je dílem n jakého geniálního v dce na jiné hypergrup . V sou asné dob již uplynulo 20 miliard let od jeho zda ilého experimentu, p i n mž byl stvo en náš vesmír. Ze zákon zachování baryonových a leptonových ísel totiž vyplývá, že mezi výslednými produkty reakce dvou baryon , resp. lepton , se bude nacházet nejmén jedna anti ástice. Nap . proton má baryonové íslo 1 Proto jsme p i reakci p+ p→ p+ p+ p+ p , ( 2131 ) sv dky rozmnožení dvou proton na 3 protony a 1 antiproton. Toto je nejmenší možný po et ástic, který m že vyprodukovat nepružná srážka dvou proton . Z hlediska zákona zachování baryonového ísla je vše v po ádku, nebo 771 1 + 1 = 1 + 1 + 1 + (−1) = 2 . ( 2132 ) Z hlediska zákona zachování hmotnostního ísla však vše v po ádku není, nebo 2m p ≠ 4m p . ( 2133 ) P i této reakci, která m že p i dostate né energii kolidujících proton vyprodukovat de facto libovolné množství ástic, tj. p+ p= p+ p+ p+ p+ p+ p+ p+ p+ , ( 2134 ) jsme sv dky mnohonásobné produkce nových ástic p i sou asném zachování baryonového ísla, elektrického náboje, celkové energie atp., avšak zárove vzr stu hmotnostního ísla. Tomuto procesu sice m že zabránit anihilace ástic s anti ásticemi, avšak poda í-li se v prvopo átku udržet páry ástic a anti ástic v dostate n veliké vzájemné vzdálenosti, m že dojít ke vzájemnému odd lení vesmír od antivesmír , tj. vytvá ení kupovesmír na cizích hypergrupách. Tak se tedy oby ejný smrtelník m že státi stvo itelem, tj. Bohem cizího vesmíru. Upozor uji, že výše uvedenou lavinovitou produkci lze uskute nit výlu n jen s midony. Ostatní ástice totiž nesou kvantionovou informaci o tomto vesmíru a proto by snaha o jejich p em nu v jiné vesmíry pravd podobn vyzn la naprázdno, v horším p ípad by mohla znamenat ohrožení celé naší hypergrupy. Tabernákulum (obr. 152), pracuje na principu kvantionového p enosu informací mezi jednotlivými spoji na atomární úrovni. Mikro ip obsahuje 6 základních prvk , z toho 3 výkonné segmenty umož ující prakticky okamžité vytvo ení v podstat libovolného stupn inteligence. Krom toho lze na stejném stupni IQ vytvo it 50000 zcela odlišných charakterových povah osobností. 772 Tato schopnost ipu spo ívá v kombinatorice nep etržitého toku kvantionového zá ení Y protékajícího všemi t emi systémy J.A. Interface mezi programátorem a tabernákulem zajiš uje 1536 kanál na atomární úrovni, rozložených po povrchu ipu. Obr. 152 Tabernákulum se nalézá uvnit proteinového bio ipu, který p ijímá všechny informace a skrze p íslušn výkonný computer zprost edkovává stálý tok informací mezi uživatelem a tabernákulem. ip je schopen modelovat v prostoru struktury s libovolným stupn m Hausdorffovy dimenze, tj. libovolnou úrovní složitosti (omezení jsou samoz ejm kladena kvantovou strukturou prostoru). Tímto zp sobem lze z pomocí tabernákula libovoln p etvá et již existující hmotné struktury v prostoro ase, stejn jako vytvá et struktury úpln nové, zcela dle v le programátorovy. To vše na kvantionické úrovni. Universum na r zných hypergrupách se tak vlivem innosti tabernákula m že p etvá et na supervýkonné elektronické monstrum, v n mž zajiš ují p enos informací kvantionové proudy. Uživatel má tak možnost b hem velmi omezené doby ovládnout celý vesmír a to na mnoha hypergrupárních úrovních. Lidský mozek v podstat není schopen vyprodukovat myšlenku, jíž by nebylo možno realizovat použitím tabernákula. 773 Dopl ky a p ílohy k odstavc m a) odstavec t etí Obr. 153: schematický pr ez komplexem preonového dalekohledu a preonové rakety, jejž hodlám vybudovat na ostrov Jamajka. 774 775 Obr. 154: Princip innosti preonového dalekohledu 776 Obr. 155: schematické znázorn ní principu spolupráce dvou preonových dalekohled . 777 b) odstavec tvrtý Obr. 156 : kvantionový dalekohled: Umož uje dokonalý pohled na celý vnit ek kupovesmíru. Dalekohled m že erpat informace z Blandria, tj. dokáže íst veškerou minulou i budoucí historii kupovesmíru. 778 Obr. 157: Kvantionový mikroskop: Dovoluje rozlišení jednotlivých dekanentních mikro ástic –1 a prost ednictvím jejich Blandria též pohled do jejich nitra. Kvantionový mikroskop je schopen minimálního zv tšení 1010 krát a maximálního zv tšení 1035 krát. 779 Jeho relativní rozlišovací schopnost však leží v intervalu (0; ∞). Od kvantionového dalekohledu se kvantionový mikroskop fakticky liší pouze nepom rn nižší velikostí, hmotností a p ístupovou dobou k získávaným dat m Obr. 158 asouniversum je jako asi vše relativní, nebo závisí na míst pozorování jakéhokoliv d je. Nap . sv tlo vycházející z bodu A na obr. 158 vytvá í prostoro asový kužel sm ující do budoucnosti. Ta se projevuje v bod B, ve kterém tam jší pozorovatel sleduje vzdálenou minulost (závisící p irozen na vzájemné vzdálenosti bod A, B), jež se mu jeví v bod A. Bod B však rovn ž vyza uje sv tlo, které naopak sm uje do budoucnosti v bod A, kde pozorovatel spat uje sv tlo nesoucí záznam o vzdálené minulosti bodu B. Obr. 159 780 Na obr. 160 jsou vid t prostoro asové kužely sm ující od minulosti do budoucnosti (pro znázorn ní inter asohypergrupární geometrie prostoro asu jsem zde volil vodorovnou osu reprezentující prostor a svislou osu reprezentující as). Obr. 160 Midonový signál se ší í prostorem rychlostí vy a jeho pohlcování látkou je prakticky zanedbatelné. Žádná hmota není tedy schopna midonový signál zcela odstínit. 781 Obr. 161: pr ez výkrojem Universa: Hmota v podob kupovesmír , se p emis ují od st edu k okraji Universa, kde z nich vznikají ástice midony. Ty se vracejí zp t do st edu Universa, kde se m ní op t v kvantiony, tj. kupovesmíry a poté znovu sm ují k okraj m Universa. Obrázek 161 je pouze symbolickou pom ckou pro lepší pochopení kvantion-midonové interakce a nelze jej brát doslovn , coby znázorn ní závislosti toku asu na pohybu kvantion a midon . Grafické znázorn ní tohoto procesu v celoprostorovém m ítku je pochopiteln nereálné, nebo interakce prochází p es velké množství metafyzických úrovní. Obrázek 161 tedy znázor uje pouze lokální kvantion-midonové interakce a nebere p itom v potaz interdimenzionální pohyb t chto ástic ani globální pohyb kvantion a midon , který se realizuje jak na naší, tak i na cizích dialektických úrovních, jež jsou díky n mu neodlu iteln sdruženy, navazujíce jedna na druhou, zd raz ujíce princip stvo ení a ukazujíce tak nesmyslnost evolu ního chápání asu. c) odstavec devátý Teoreticky lze p edpokládat i stacionární vesmír znázorn ný na obrázku 162. Jednalo by se o jakousi bublinu s neustále se rozši ující st nou, jejíž nepatrnou oblast zaujímá náš pozorovatelný vesmír (znázorn n tmav ). 782 Ší ka d se tedy v tomto modelu zv tšuje, zatímco polom r R z stává konstantní. Obr. 162 R S r d Podobné modely se ukazují být velice zajímavé zejména z hlediska tzv. S-dualit hrajících klí ovou úlohu v teorii strun. Na velmi jednoduchém základ by se zde vysv tloval rovn ž p vod setrva ných sil, jakožto snaha prostoru klásti odpor proti narušení p vodní statické symetrie prostoro asových sou adnic, vyvolané nerovnom rným pohybem hmotného t lesa v prostoru (viz obr. 163): Obr. 163 783 d) odstavec sedmnáctý Až doposud jsme se zabývali geometrickými objekty, které jsme definovali jako podmnožiny eukleidovského dvourozm rného i t írozm rného prostoru. Podle míry (délka, obsah, objem), kterou lze použít k ur ení velikosti t chto podmnožin, se geometrické objekty rozd lují na objekty typu bod, k ivka, plocha a t leso. Míra množiny úzce souvisí s pojmem dimenze. P ímku považujeme za jednodimenzionální, tverec za dvoudimenzionální, krychli za t ídimenzionální. U složit jších množin mluvíme o tzv. topologické dimenzi. Intuitivn je definována tak, že body prohlásíme za multidimenzionální. K ivka je jednodimenzionální, protože se dá bodem rozd lit na dv disjunktní podmnožiny. Analogicky plocha je dvoudimenzionální, protože ji lze pomocí jednodimenzionální k ivky rozd lit na disjunktní oblasti. Podobn ur íme dimenzi t lesa. Topologie se pak zabývá tím, co se p i spojitých transformacích nem ní. Základní typy transformací jsou translace, rotace, reflexe, zv tšení i zmenšení. Toto jsou zvláštní p ípady tzv. afinních transformací. P írodní útvary však v drtivé v tšin vykazují vlastnosti, které jsou topologicky nepostižitelné. V p írod se spíše než s pravidelnými útvary jako je tverec, kružnice, krychle apod., setkáváme s útvary nepravidelnými. Týká se to jak makrosv ta (hory, mraky, stromy), tak mikrosv ta (bu ky, Brown v pohyb mikroskopických ástic atd.), jak živé tak neživé p írody. Tyto p írodní útvary nejsou shodné, ale jejich tvary nejsou zcela náhodné i chaotické. Jsou si podobné. Otázka podobnosti zaujala n které matematiky v období šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Ti zavedli pojem sob podobnost (self-similarity). 784 Teorie sob podobnosti se pak stala základem fraktální geometrie, která se zabývá generováním a výzkumem sob podobných objekt . Sob podobné útvary se vyskytují v u ebnicích matematiky již od 19. století, jakožto konstrukce podivných objekt . Prvními z nich byly nap . Cantorovo diskontinuum (viz obr. 164) i Bolzanova k ivka, která nemá v žádném svém bod derivaci, tj. ani te nu. Obr. 164 Následovaly další konstrukce, jako nap . Kochova k ivka (obr. 170), která má nekone nou délku, a koliv ohrani uje kone nou plochu. Dále pak Sierpinského trojúhelník (obr. 165) a Sierpinského tverec (obr. 166), které mají nekone n velký obvod, a koliv zaujímají nekone n malou plochu, a Sierpinského krychle (obr. 166), mající nekone ný povrch, avšak nekone n malý objem. 785 Obr. 165 Obr. 166 786 Tyto útvary byly dlouhou dobu považovány za patologická monstra. Byl to p edevším Benoit B. Mandelbrot – matematik polského p vodu, kterému se v 70. letech 20. století poda ilo nalézt souvislost mezi sob podobnými objekty v matematice a p írodními útvary. Ukázal, že to, co bylo v matematice považováno za dovád ní myšlenkových konstrukcí ad absurdum, se m že stát základem pro modelování p írodních útvar . Pro b žné útvary vysta íme s dimenzemi 0, 1, 2 nebo 3. Proto bylo pom rn velkým p ekvapením, když byly objeveny zvláštní geometrické útvary, pro které toto rozd lení na celo íselné dimenze není dostate né. N které tyto útvary nejsou jen abstraktní objekty vzniklé fantazií matematik , ale mají své vzory p ímo v p írod . Mandelbrot studoval jev sob podobnosti v r zných souvislostech, ale p edevším jej zaujala skute nost, že délka mo ského pob eží závisí na délce použitého m idla. M žeme se pokusit vypo ítat délku pob eží ostrova jehož linie je zobrazena na map která má ur ité m ítko, nap . 1: 1 000 000. Budeme-li používat k m ení stále kratší ty , nam ená délka se bude zv tšovat. V limitním p ípad pak bude délka libovolného pob eží nekone ná (uvažujeme ist geometrický p ípad. V reálném sv t zabrání této nekone nosti kvantová struktura prostoro asu – viz nap . kvantová geometrodynamika). Stejného výsledku dosáhneme, použijeme-li stále podrobn jší mapy, tj. budeme-li postupn zv tšovat m ítko mapy p i emž ponecháme konstantní délku m ící ty e. Odtud vyplývá, že pro lenitý útvar jako je pob eží, není délka vhodnou mírou. Mandelbrot ukázal, že vhodným matematickým pojmem pro vyjád ení stupn lenitosti je tzv. zobecn ná Hausdorffova dimenze. Pojem Hausdorffovy dimenze vysv tlíme na p íklad jednotkové úse ky. Rozd lme tuto úse ku na N díl . To odpovídá tomu, jako bychom se na úse ku podívali s N-násobným zv tšením. M ítko nové úse ky se tedy vypo te jako 787 S= 1 . N ( 2135 ) Pro délku úse ky L z ejm platí: L( S ) = N ( S ) ⋅ S d = 1 . ( 2136 ) To je exponenciální rovnice pro neznámou d, jejíž ešením je d= log N log N = =1 . 1 log N log S ( 2137 ) Hausdorffova dimenze d úse ky je rovna 1 stejn jako její dimenze topologická. Obr. 167 Analogicky m žeme dosp t k dimenzi jednotkového tverce i krychle. Zkonstruujme tverec o jednotkové ploše. Po dvojnásobném zjemn ní vypadá tverec tak, jakoby m l ty násobnou plochu. M ítko se tedy musí zm nit podle vztahu 788 S= 1 . N ( 2138 ) Obr. 168 Hausdorffova dimenze tverce pak vyjde d= log N log N log N = = =2 . 1 log N 1 ⋅ log N log S 2 ( 2139 ) Topologická dimenze tverce je taktéž rovna dv ma, takže i v tomto p ípad dochází ke shod s dimenzí Hausdorffovou. Pro vyšší dimenze vypadá výpo et podobn . Nap íklad s rozd lením krychle na díly se výsledné krychli ky zmenší o t etí mocninu z N. 789 Obr. 169 M ítko se tedy vypo te jako S= 1 , 3 N ( 2140 ) a Hausdorffova dimenze krychle vyjde d= log N log N log N = = =3 , 1 log 3 N 1 log ⋅ log N S 3 ( 2141 ) op t ve shod s topologickou dimenzí krychle. Jaká je ovšem nap . dimenze Kochovy k ivky? Jedná se o útvar jehož zjemn ní spo ívá v tom, že se každá úse ka p edchozího útvaru nahradí dv mi úse kami s t etinovou délkou a rovnostranným trojúhelníkem sestrojeným uprost ed mezi dv mi novými úse kami (viz obr. 170). P i trojnásobném zjemn ní se délka zv tší ty ikrát. Proto Hausdorffova dimenze Kochovy k ivky není celé íslo: 790 Obr. 170 791 Pro N=4 se tedy m ítko musí zmenšit na t etinu: S= 1 , 3 N =4 . ( 2142 ) Hausdorffova dimenze tedy tentokrát vyjde d= log N log 4 = ≈ 1, 2618595 , 1 log 3 log S ( 2143 ) tj. necelo íseln . Z toho plyne, že délku ani obsah (tj. míru objekt dimenze 1 nebo 2) nelze použít jako míru Kochovy k ivky. Pro tuto míru je t eba vzít hodnotu její Hausdorffovy dimenze d = 1,2618595. Tím jsme ukázali, že Hausdorffova dimenze, na rozdíl od topologické m že nabývat i necelo íselných hodnot. Geometrický útvar s necelo íselnou Hausdorffovou dimenzí se nazývá fraktál. Fraktální k ivka má tedy v dvoudimenzionálním prostoru dimenzi 1 < d < 2, v t ídimenzionálním prostoru pak dimenzi 1 < d < 3. Hausdorffova dimenze fraktál je vždy vyšší, nežli jejich dimenze topologická. Nap . Kochova k ivka je z topologického hlediska stále pouze jednorozm rným útvarem. Pro modelování zem pisných útvar jsou vhodné fraktální útvary s dimenzí o 0,2 až 0,3 v tší než je jejich topologická dimenze. V následující tabulce je uveden odhad Hausdorffovy dimenze n kterých p írodních útvar . 792 Tab. 8 P írodní objekt Pob eží Odhad Hausdorffovy Dimenze 1,26 Povrch lidského mozku 2,76 Neerodované skály 2,3 Obvod dvourozm rného 1,33 Pr m tu oblaku Obecn existují i k ivky, které zapl ují celou plochu, tzn. Jejich topologická dimenze je rovna jedné, zatímco jejich Hausdorffova dimenze je rovna dv ma. Mezi takové k ivky pat í i hranice známé Mandelbrotovy množiny – nejsložit jšího to útvaru, jaký kdy matematika m la tu est prozkoumat (viz obr. 171). Obr. 171 793 Základní vlastností fraktál je sob podobnost, což lze zvlášt dob e demonstrovat nap . na kapradinách, kde se každá ást vždy podobá op t celku. Obr. 172 Nás však bude nyní zajímat jiné využití Hausdorffovy dimenze. Dle klasické topologie, jak víme, m že trojrozm rné t leso obsahovat jedin nekone né množství nekone n malých bod . Z hlediska fraktál Hausdorffovy míry však rovn ž jednorozm rné t leso kone né délky obsahuje nekone né množství nekone n malých bod , což není nikterak v rozporu s klasickou topologií. Nyní si však p edstavme tverec jako nekone né množství úse ek naskládaných jedna vedle druhé. tverec tedy v Hausdorffových mírách obsahuje ∞ ⋅ ∞ = ∞2 množství nekone n malých bod . Pro krychli pak dostáváme ∞ ⋅ ∞ ⋅ ∞ = ∞3 nekone n malých bod . P ímka obsahuje ∞2 bod , nekone ná plocha již ∞4 bod a nekone né Universum dokonce ∞6 bod . Zabývati se podrobn ji touto problematikou p esahuje rámec této publikace. Avšak tená již jist bude schopen sám aproximovat tuto aritmetiku na nejr zn jší topologické situace. 794 e) odstavec osmnáctý Na následujícím schématu je znázorn n výrobní proces pohonné jednotky GDSP kvantion – midonové rakety (podrobné informace zám rn neuvádím). Obr. 173 . 795 Obr. 174: midonový motor GDSP Obr. 175: znázor uje jednostup ovou kvantion – midonovou raketu. 796 Obr. 176: dvoustup ová kvantion – midonová raketa 797 Poznámka: zam níme-li GDSP za partonový urychlova (viz obr. 122), získáme partonovou raketu. asu f) odstavec dvacátý pátý Teprve výzkumy z nejposledn jší doby potvrzují p edpoklady vyslovené ve dvacátém pátém odstavci. Ukazuje se, že sv tlo je vskutku komplikovan jší, než se donedávna p edpokládalo – m že se stá et a zárove se to it. Když fyzikové m í sv tlo, tak se obvykle zajímají o jeho sm r, energii a polarizaci. Ovšem nedávno si hloub ji uv domili, že fotony mohou mít také orbitální úhlový moment (orbital angular momentum - OAM), vlastnost, která je analogická Zemi obíhající kolem Slunce a zárove rotující kolem své osy. Na obrázku 177 je vid t, jak se stá í vlnová fronta foton s OAM na rozdíl od ploché roviny sv tla s nulovým OAM. Sv tlo s OAM by šlo využít nap . ke zvýšení informa ního obsahu p i komunikaci nebo pro odlišení specifických typ astronomických zdroj i k pohán ní nanotechnologických stroj . Kovové áste ky umíst né do svazku s OAM zde totiž v d sledku absorpce OAM velmi rychle rotují. P i pr chodu oby ejnou o kou se sv tlo bez OAM soust e uje do bodu, kdežto sv tlo s OAM se soust e uje do prstence. O ekává se, že v tšina sv tla, které poletuje vesmírem má OAM tak malý (nebo nulový), že by vytvo ilo prstýnek p íliš malý na m ení. 798 Obr. 177 Následující obrázek ukazuje jak kmitá elektrické pole s OAM (levý sloupec) resp. bez OAM (pravý sloupec) v polarizovaném sv telném paprsku (horní ádek) resp. v nepolarizovaném sv telném paprsku (dolní ádek). Obr. 178 799 k) odstavec dvacátý šestý Z praktického života všichni víme, že jak oh ívání, tak i ochlazování kteréhokoliv t lesa oproti okolní teplot nás vždy stojí n jakou energii. Proto nás jist nep ekvapí, že sv telnou energií je možné nejen zah ívat , ale i ochlazovat. Vezm me si jako t leso atomový plyn. Omezíme-li pohyb atom chycením do sv telné pasti, zp sobíme ochlazení plynu. Takovouto sv telnou past realizovali poprvé v Bellových laborato ích roku 1985. Sv telná past je obvykle tvo ena zk ížením šesti laserových paprsk tak, že máme t i navzájem ortogonální dvojice protib žných paprsk . Laser musí být vysoce stabilní a umož ovat nalad ní vlnové délky na n který kvantový energetický p echod zkoumaných atom . Vhodn vybrané atomy poté osv tlíme laserovým paprskem, který má frekvenci mírn nižší, než je frekvence jíž atom absorbuje. Takové sv tlo tedy atom nebude absorbovat, pokud se ovšem nepohybuje proti chodu paprsku. V takovém p ípad totiž atom „vidí“ v d sledku Dopplerova jevu sv telné zá ení pon kud vyšší frekvence, které absorbuje. Zde se pak projeví sv telný tlak vyvolaný hybností nesenou jednotlivými fotony. Absorpce fotonu pak p edá protiletícímu atomu jistou zápornou hybnost, ímž se pohyb atomu vzhledem k laboratorní soustav pon kud zbrzdí. Absorpcí fotonu p ejde atom do vyššího energetického stavu a po jisté dob se vrátí zp t do svého základního stavu emisí fotonu. Ten se však, na rozdíl od p icházejících foton , pohybuje náhodným sm rem, takže celkový ú inek zp tného rázu od vyzá ených foton na atom je nulový. Bombardujeme-li takto atom fotony ve všech t ech navzájem kolmých sm rech, m žeme jej zklidnit natolik, že jeho tepelný pohyb bude odpovídat teplot ádu mikrokelvin . Nižší teploty však již nelze dosáhnout pomocí sv telné pasti v d sledku meziatomových interakcí vyvolaných rozptylem foton . 800 Magnetické pasti, založené na interakci magnetického momentu atom s nehomogenním magnetickým polem, umož ují další snížení teploty a sou asné zvýšení hustoty chlazených atom . Soust ed ným úsilím se v první polovin 90. let 20. století da ilo fyzik m neustále zdokonalovat uspo ádání magnetických pastí. Roku 1995 se badatel m z Coloradské university v Boulders poda ilo výrazn zvýšit hustotu chlazených rubidiových atom a sou asn snížit jejich teplotu až na 200 nK. Tehdy rekordní past na atomy využívala p edchlazení sv tlem a nové uspo ádání magnetického pole s využitím tzv. vypa ovacího chlazení, p i n mž se nejrychlejším atom m umožní únik z pasti, ímž se sníží pr m rná teplota zbylých atom . že nejde jen o nákladnou honbu za zápisem do Guinessovy knihy rekord , dokládá zpráva o dosažení Boseho-Einsteinovy kondenzace (BEK) atom pomocí této pasti, která následovala krátce po zpráv o dosažení rekordn nízké teploty. Tento zvláštní stav hmoty p edpov d li S. N. Bose a A. Einstein ve 20. letech 20. století. Pov zme si krátce o chování soubor stejných ástic. Chování velkých soubor ástic se podstatn liší podle toho, zda jde o fermiony, i o bosony. Fermiony ( ástice s necelo íselným spinem), které se ídí FermihoDirackovou statistikou, podléhají Pauliho vylu ovacímu principu, který jim zakazuje nalézat se ve stejném kvantovém stavu, ímž zásadn ur uje stavbu atom a molekul. Bez Pauliho vylu ovacího principu by nemohly ástice spole n vytvá et jakékoliv vázané komplexy, tj. struktury jako jsou jádra, atomy, molekuly, krystaly i živé organismy. Látka, jak ji známe z každodenního života (v etn nás samých), tedy vd í za svoji existenci práv Pauliho principu. Oproti tomu bosony ( ástice s celo íselným spinem), které se ídí Einstein-Boseho statistikou, se mohou nacházet v témže kvantovém stavu. Dokonce pravd podobnost toho, že bosony zkondenzují do jednoho stavu, roste s po tem ástic, které již v n m jsou. M že tedy nastat lavinovitý proces kondenzace za podmínky, že jsou bosony dostate n blízko a jejich vlnové funkce se p ekrývají – neboli 801 když se jich nachází n kolik ve vzdálenosti de Broglieovy vlnové délky. Nejsnáze dostupné bosony pro experimenty jsou atomy. Ty ovšem budou p i takto vysokých hustotách vykazovat interakce, které zcela p ekryjí kvantov - statistické efekty a znemožní BEK. Experimentáto i proto zvolili dostate n z ed ný atomový plyn, kde meziatomová vzdálenost je velká ve srovnání s dosahem meziatomových interakcí, ale de Broglieova vlnová délka je prodloužena výrazným snížením hybnosti atom jejich extrémním ochlazením. P i prvním úsp šném experimentu na Coloradské universit v Boulders byly použity rubidiové atomy chlazené na rekordní teplotu 170 nK pomocí zdokonalené verze magnetooptické pasti, v níž mohou být atomy udržovány po dobu až 15 sekund. Jak ovšem ov it, že za t chto podmínek skute n zkondenzují do jednoho stavu? Našlo se jednoduché ešení: vypnout pole tvo ící past a zm it rozd lení rychlostí v expandujícím oblaku atom . Laserovým pulsem byl osv tlen soubor atom opoušt jících past a jejich stín zaznamenán CCD kamerou. Za podmínek Bose-Einsteinovy kondenzace se uprost ed shluku atom , expandujících rychlostí odpovídající b žnému teplotnímu rozd lení, objevila skupinka ítající asi 2000 atom s tém nulovou rychlostí. Atomy jakoby ztratily svoji identitu, spadly do jediného (nejnižšího) kvantového stavu, který se tak náhle projevil v makroskopickém m ítku. P i Bose-Einsteinov kondenzaci se tedy atomy chovají jako jediný velký superatom. BEK tak otevírá reálnou možnost zkonstruovat atomovou obdobu laseru – jakýsi zdroj koherentního atomového paprsku. Aplikace takovéhoto zdroje si dnes dovedeme jen zt ží p edstavit. S jeho pomocí bude v principu možno vytvá et v prostoru jakékoliv reálné trojrozm rné hmotné objekty, podobn , jako lze s pomocí sv telného laseru promítat do prostoru trojrozm rné obrazy reálných objekt . Využití koherentních BEK svazk nap . v mikroelektronice pro výrobu trojrozm rných neuronálních sítí uvnit mikroprocesor , 802 s jednotlivými elementy velikosti ádu nanometr bude znamenat absolutní revoluci v kybernetice s nedozírnými d sledky. Ve spojení s tabernákulem pak BEK-koherentní svazek bude moci být použit k vytvo ení ob ího superpo íta e obsahujícího jednak další tabernákuly a jednak teleport-replikátory, a to vše na n které vhodné paralelní hypergrup . Bytost, jež bude tento superpo íta ovládat, se stane tém absolutním vládcem všehomíra, nebo bude schopna neomezené manipulace s jeho hmotou. Bude ji moci vytvá et, odstra ovat a libovolným zp sobem p etvá et na atomové úrovni. To je vskutku obrovská moc vložená do rukou jednotlivce, který se tak stane nesmrtelným, všemohoucím a všev doucím Bohem. Pokud bude navíc tabernákulum schopno erpat informace p ímo z Blandria, i z midonových proud , bude dokonce moci zprost edkovat svému uživateli jak minulost, tak i budoucnost vesmíru, i kterékoli jeho ásti.
Podobné dokumenty
elektronika A Radio
Šéfredaktor Ing. Josef Kellner
LEGENDA: První číslo označuje stránku, číslo za lomítkem sešit. Římské číslice označují obálky příslušných sešitů, příp. zařazení v inzertní příloze časopisu; DPS zna...
Kapitola 10
cyton generujícím tuto ástici, tedy dochází ve stále menší
vzdálenosti od oné hmoty - ástice za ne na hmotu voln padat.
Protože cytoprostorové chreody tvo í ve skute nosti prostorovou
m ížku, je ka...
Mladík Feynman
různorodé práce a neuhasitelné zvědavosti ohledně základů fyziky. Z některých mých přednášek
znal mou víru v to, že vše důležité je ve svém základu velice jednoduché. Nebyly však moje
představy z l...
Přehledový katalog ke stažení
Naší filozofií již od počátku byla vždy orientace na špičkové produkty, na řešení,
která jsou ve světě unikátní a mají svoji hodnotu. Myslíme si, že pro naše
zákazníky je to jediná cesta, jestliže ...