Stavebně historický průzkum - Obnova kostela sv. Antonína

Transkript

Průzkumy a dokumentace historických staveb – Lidové stavby o.s.
Mgr. Ivan Peřina, Novina 119, Kryštofovo Údolí 460 01,
[email protected], www.lidovestavby.info
___________________________________________________________________________
STAVEBNĚ HISTORICKÝ PRŮZKUM
MILEŠOV, KOSTEL SVATÉHO ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO
(okr. Litoměřice)
2012
STAVEBNĚ HISTORICKÝ PRŮZKUM
Archivní rešerše: Mgr. Martin Barus
Stavební dějiny: PhDr. Kamil Podroužek, Ph.D.
Elaborát stavebně historického průzkumu nenahrazuje vyjádření příslušných památkových
orgánů a organizací ve smyslu zákona č.20/1987 Sb. o památkové péči, může však být podkladem pro územně správní rozhodnutí. Dílo je duševním vlastnictvím autora, každé nakládání s elaborátem, zejména uveřejňování a kopírování celku i jeho částí, je ve smyslu zákona
č.121/2000 sb. o právu autorském možné jen s předchozím souhlasem autorů.
OBSAH
ARCHIVNÍ REŠERŠE ………..…………….…………………
1 -
20
Analýza literatury a písemných pramenů..…………...…
1 -
2
Informace k vývoji Milešova před stavbou kostela......…
2 -
3
Zakladatel milešovského kostela Kašpar Zděněk Kaplíř
3 -
5
Milešovský kostel v duchovní správě 17. století...........…
6 -
9
Stavební aktivity v polovině 18. století .........................…
9 -
12
Milešovský kostel v 19. a 20. století..............................… 12 -
17
Stavitel kostela Antonio della Porta ................................ 17 -
20
ARCHITEKTONICKÝ ROZBOR ……....…………...….….. 20 -
29
Lokalizace .......................…………………….………… 20 -
21
Urbanismus …………………………..………………… 21 -
23
Figura…….……………………………………………… 23 -
24
Průčelí ...........................................……………………… 24 -
25
Dispozice .......................................……………………… 25 -
26
Stavební materiály a konstrukce….........………………… 26 -
29
STAVEBNÍ VÝVOJ ……………….…………………………. 30 -
33
SMĚRNICE PRO RENOVACI ………………..…………… 33 -
43
Hodnocení objektu ..........................…………………….. 33 -
34
Hodnotné architektonické prvky ....….……………….… 34 -
41
Architektonické závady ..................…………………....… 41 -
42
Doporučení k stavební renovaci …..............……..……… 42 -
43
Doporučení pro památkovou péči ............………..………
44
PŘÍLOHY ............................................………………...………..
44
FOTODOKUMENTACE .............………………….………… 45 -
49
PLÁNOVÁ DOKUMENTACE ……………………………….. 50 -
51
PÍSEMNÉ PRAMENY A LITERATURA.………………....
54
52 -
1
ARCHIVNÍ REŠERŠE
Analýza literatury a písemných pramenů
Poznatky o stavebním vývoji farního kostela sv. Antonína Paduánského dosud nebyly
příliš hojné a ve shrnuté formě byly nejlépe podchyceny v klasickém přehledovém díle Umělecké
památky Čech.1 Z další literatury lze pak zmínit především obrazovou výbavou kostela se
zaobírající článek Jarmily Krčálové, v němž však samozřejmě musela řešit i stavbu objektu jako
takového.2 Další literaturu, která by se konkrétně věnovala milešovskému kostelu, již zmínit
nelze.
O to větší důraz byl při zpracovávání následujících odstavců kladen na archivní prameny.
Primární byl v tomto směru samozřejmě fond farního úřadu Milešov,3 v němž jsou uloženy
zejména obě farní kroniky,4 velmi užitečné byly také kostelní účty,5 inventáře kostela a fary6 i
spisy týkající se stavebních záležitostí.7 Za samostatnou zmínku stojí poznámková kniha faráře
Pruschowitze z počátku 19. století, do níž sepal přehled předchozích milešovských duchovních i
mnohé další zajímavosti z každodenního života farnosti.8 Z Archivu far I, nalézajícím se
v Diecézním archivu Litoměřice, byly využity opět cenné inventáře, z nichž nejstarší pochází
z roku 1726.9 Fond milešovského velkostatku10 obsahuje bohužel ze stavebně nejzajímavějšího
17. a 18. století pouze zlomek písemností a ani pro století 19. jich není dochována kompletní
řada. Přesto se zde zachovaly rovněž kostelní účty, a to i z období, které není v knihách z fondu
1
Emanuel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech 2, Praha 1978, s. 381–382.
Jarmila KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy kostela v Milešově, Umění 15, 1967, č. 5, s. 509–529.
3
Tento fond je na základě depozitní smlouvy mezi Biskupstvím litoměřickým a Státním oblastním archivem v Praze
deponovaný ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích.
4
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno (tato kronika byla dlouhodobě
vypůjčena, a tak zatím není zahrnuta do inventáře a nemá tudíž své inventární číslo); SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv.
č. 1 – Pamětní kniha 1898–1942.
5
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 37 –
Kniha kostelních počtů 1837–1873; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 38 – Kniha kostelních počtů 1874–1908;
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 39 – Kniha kostelních počtů 1909–1938.
2
6
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942. Celé toto inventární číslo je ohraničeno
spodní hranicí roku 1730. Nejedná se však o inventář, ale o jinak velmi zajímavý tištěný formulář pro vypracování
inventáře.
7
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940.
8
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského faráře Pruschowitze 1804–1810.
Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., č. kartonu 86, Milešov, inventář kostela a fary 1726; Diecézní archiv
Litoměřice, f. Archiv far I., č. kartonu 86, Milešov, inventář kostela a fary 1769; Diecézní archiv Litoměřice, f.
Archiv far I, č. kartonu 86, Milešov, inventář kostela a fary 1825; Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., č.
kartonu 86, Milešov, inventář kostela a fary 1833; Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., č. kartonu 86,
Milešov, inventář kostela a fary 1864; Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., Milešov, č. kartonu 86, inventář
kostela a fary 1880.
9
10
Uložený je ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, pobočka Děčín.
2
farního úřadu obsaženo.11 Jistě zajímavé prameny – zejména vizitační protokoly – se nacházejí
ve fondu Biskupská konsistoř Litoměřice, který je však archivně nezpracovaný a tudíž badatelské
veřejnosti nepřístupný.12 Ačkoliv dále nebyly – vzhledem k jejich nedochovanosti – užity
archiválie z fondu patrona,13 považuji prostudované materiály za dostatečně relevantní k tomu,
aby byl na jejich základě sestaven archivními dokumenty podložený stavební vývoj kostela
v Milešově.
Informace k vývoji Milešova před stavbou kostela
První písemná zmínka o Milešově pochází z roku 1390, kdy je uváděn jakýsi
„Petrmannus de Mylessow“.14 Samotný vznik vsi však lze zřejmě spojit s kolonizačními procesy
13. století. Právě zmíněný Petrmann je pravděpodobně také prvním majitelem milešovského
hradu, který se nacházel v místech dnešního zámku. Po několika dalších vlastnících z chudých
zemanských rodů drželi v roce 1428 tento statek bratři Kerunk a Václav Kaplířové ze Sulevic.15
Jejich rod se do dějin Milešova zapsal nesmazatelným způsobem.
Pokud jde o duchovní správu, tak v Milešově ve středověku žádný kostel nebyl a zdejší
obyvatelé k bohoslužbám docházeli do nedaleké Medvědice. Tuto obec máme v pramenech
doloženu snad již k roku 1209,16 nejstarší zmínku o existenci medvědické plebánie máme z roku
1352, kdy zdejší duchovní platil 8 grošů papežského desátku.17 V rámci třebenického děkanátu,
kam Medvědice náležela, i celých Čech šlo o poplatek poměrně malý, byť ne minimální.
Výše zmíněný rod Kaplířů ze Sulevic držel Milešov bezpečně až do 80. let 15. století, poté se až
na počátku 16. století jako jeho vlastníci objevují rytíři Pětipeští z Chyš, aby se po několika
11
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela v Milešově 1750–1849;
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 982 – Účet farního kostela v Milešově 1897–1918.
12
Fond je na základě depozitní smlouvy mezi Biskupstvím litoměřickým a Státním oblastním archivem
v Litoměřicích uložen právě v uvedeném archivu. Dále je nutné uvést, že vzhledem ke složitému způsobu tehdejšího
ukládání písemností jsou vizitační protokoly z 18. století obtížně dohledatelné.
13
Hrzánský archiv je rozptýlený a nepřístupný, archiv Ledeburů je uložen v SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín,
avšak vypovídací hodnota jeho písemností je vzhledem k našemu tématu malá.
14
Archiv český XXXI, ed. Gustav Friedrich, Praha 1921, č. 56, s. 16.
15
August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 14 – Litoměřicko a Žatecko, Praha 1936, s.
340–341; pramenný doklad o bratřích Kerunkovi a Václavovi viz Libri confirmationum VIII–X, ed. Josef Emler,
Praha 1889, s. 137.
16
Zápis o „Martin de Medwediz“ se objevuje v listině pražského biskupa Daniela pro osecký klášter, jejíž dataci do
roku 1209 moderní bádání zpochybnilo a určilo ji pouze jako falzum ze 13. století, viz Codex diplomaticus et
epitolarius Regni Bohemiae II, ed. Gustav Friedrich, Praha 1912, č. 362, s. 390.
17
Registra decimarum papalium, ed. Wáclaw Wladiwoj Tomek, Praha 1873, s. 76. Tento poplatek pak medvědický
plebán odváděl až do počátku 15. století, s výjimkou roku 1399, kdy odevzdal dvojnásobnou sumu, srov. Tamtéž, s.
76.
3
dalších majitelích na Milešov roku 1534 vrátil původní rod v osobě Zdeslava Kaplíře, jehož
potomci zde pak žili dalších více jak 150 let.18
Zakladatel milešovského kostela Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic
V roce 1661 se nakonec statku Milešova ujímá nejvýznamnější, ale zároveň poslední člen
kaplířovského rodu – Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Z jeho pestrého životopisu lze jistě
zmínit jeho evangelický původ,19 počáteční boj v řadách saských a švédských armád proti císaři
či jeho pozdější návrat do habsburského vojska, s nímž pobýval v mnoha částech Evropy, mj.
v Porýní a Itálii. V 60. letech 17. století se pak stal členem dvorské válečné rady, avšak jeho
nejslavnější chvíle přišla při 62 dní trvajícím obléhání Vídně Osmanskými Turky roku 1683,
jejíž obraně spolu s hrabětem Starhembergem ve svých 72 letech úspěšně velel. Byl třikrát ženat,
avšak i přesto právě jeho osobou kaplířovský rod v této linii vymřel.20
Světaznalý Kašpar Zdeněk Kaplíř začal z Milešova budovat rezidenci hodnou významu
jeho osobnosti. V první řadě zahájil, snad již rok po nabytí Milešova,21 přestavbu původního
renesančního sídla svých předků. Stavba však byla podle plánů italského architekta Antonia della
Porty dokončena až v roce 1683. Podle zjištění Karla Sitzmanna, který bádal v Portově
pozůstalosti, se ale tento italský architekt na stavbě milešovského zámku podílel až od roku
1675.22 Tento údaj naprosto koresponduje s tím, že Porta se v Čechách poprvé objevuje až v roce
1668, kdy začíná s přestavbou lobkovického zámku v Roudnici,23 a rovněž s výsledky
matričního průzkumu, který provedl ve 20. letech 20. století tehdejší velemínský farář Josef
Stössel, podle nějž se v roce 1676 v Milešově objevuje hned několik italských zednických
18
A. SEDLÁČEK, Hrady…, s. 341–342. Zde pak podrobněji o všech majetkových převodech a změnách ve
vlastnictví panství.
19
Jeho děd Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl dokonce mezi popravenými předáky českého stavovského odboje dne 21.
června 1621 na Staroměstském náměstí.
20
K jeho osobnosti daleko podrobněji např. Jan Bohuslav MILTNER, Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř, svobodný pán
ze Sulevic, obránce Vídně proti Turkům 1683, Hradec Králové 1877; František MAREŠ, Hrabě Kašpar Zdeněk
Kaplíř, svobodný pán ze Sulevic, Časopis českého museum LVII, 1883, s. 3–45, 219–254; Václav ŠVARC, Kašpar
Zdeněk hrabě Kaplíř svobodný pán ze Sulevic, obránce Vídně proti Turkům 1683, Praha 1892; František Miroslav
ČAPEK, Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, České Budějovice 1911; Jaroslav MACEK, Kaspar Zdenko Kaplíř von
Sullowitz und seine Bedeutung für die Verteidigung des Stadt Wien. Ein Beitrag zum Türkenjahr 1683, Österreich in
Geschichte und Literatur 27, 1983, Heft 4, s. 203–224; TÝŽ, Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic (1611–1686) a jeho
písemná pozůstalost, Acta Litoměricensia 6, 1984, s. 35.
21
Rok 1662 udává jako počátek stavby E. POCHE A KOL., Umělecké památky…, s. 381.
Heslo Antonio Porta, in: Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Leipzig
1933, s. 277; Alfréd PIFFL, Životopisná data Antonia Porty, Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci XVII,
1949, s. 300 (ten omylem v článku uvádí jméno autora předchozího slovníkového hesla jako Litzmann, namísto
správného Sitzmann).
23
A. PIFFL, Životopisná data…, s. 300.
22
4
polírů.24 Lze tedy konstatovat, že pokud byla přestavba zámku skutečně zahájena již v roce 1662,
v dalších letech zřejmě, i vzhledem k tehdejšímu Kaplířovu nucenému pobytu v Sasku,25
neprobíhala a v podstatě znovu započala až s příchodem Antonia della Porty v roce 1676.
Zámek tvořil jednu část klasicky koncipovaného rezidenčního sídla. Světská stavba však
musela mít, v duchu tehdejších kompozic, svůj protipól v sakrálním objektu. Farní správa v této
době totiž nadále zůstávala v Medvědici (viz níže), a ačkoliv byla v zámku budována také kaple,
rezidence význačného vojevůdce, říšského hraběte a člena dvorské válečné rady se nemohla bez
skutečného farního kostela, který se zároveň stal rodovou nekropolí, obejít. A tak byl po
Kaplířově návratu ze Saska dne 14. května 1669 slavnostně položen základní kámen kostela sv.
Antonína Paduánského, na němž byla umístěna stříbrná tabulka jmenující jeho zakladatele –
Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic a jeho manželku Annu Terezii, rozenou Cukrovou
z Tamfelda.26 Místo pro kostel bylo vybráno velmi vhodně – stojí na kraji Milešova v jeho části
Mlýnce na mírném návrší, které téměř monumentalizuje jeho nevelkou stavbu.
Kostel byl však vysvěcen až 11 let po položení základního kamene. Příčinu takto
dlouhého trvání stavby spatřuje Jarmila Krčálová27 v pobytu Zdeňka Kaplíře s císařskou
armádou v Porýní v první polovině 70. let 17. století a s ohledem na již citovaná zjištění Josefa
Stössela o přítomnosti italských polírů v Milešově v období po roce 167628 soudí, že stavba se
naplno rozeběhla až ve druhé polovině 70. let. Zdá se, že se tak stalo podle plánů již zmíněného
Antonia della Porty. Dosvědčují to zejména údaje v architektově pozůstalosti, o kterých
informoval Karl Sitzmann.29 Ten dále uvádí, že na stavbě se měl Porta podílet od jejího
samotného počátku, tj. od roku 1669.30 Osobně se spíše kloním k názoru Jarmily Krčálové o
přerušení stavby vzhledem ke Kaplířovu zahraničnímu angažmá a její obnově na počátku druhé
poloviny 70. let 17. století. Tento vývoj by pak odpovídal i stavbě zámku a umožňoval by
24
Jednalo se o následující osoby – Giovanni Soldata von Lukaw (snad z Lugana), Lorenz Pinot, Ambros Welte a
Bernard Susspeth z Litoměřic, srov. Josef STÖSSEL, Italienische Bauleute im Leitmeritzer Kreise, Mitteilungen des
Nordböhmischen Vereins für Heimatforschunf und Wanderpflege, 44, 1921, č. 3–4, s. 76–78.
25
Kaplíř se musel v letech 1661–1668 uchýlit do Saska, neboť byl obviněn ze zinscenování vraždy hraběte Attimisa,
viz J. MACEK, Kašpar Zdeněk…, s. 35.
26
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 1.
27
J. KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy…, s. 509.
28
J. STÖSSEL, Italienische Bauleute…, s. 76–78.
29
Heslo Antonio Porta, in: Allgemeines Lexikon…, s. 277.
30
Jedná se však o strohý záznam ve slovníkovém heslu, který neposkytuje další vysvětlení – „Kirche in Milleschau
(1669–80)“. U milešovského zámku je např. uveden pouze letopočet 1675, který označuje zřejmě jen vytvoření
plánů či začátek stavebních prací. Tamtéž, s. 277.
5
dokonce tvrzení, že Porta převzal v Milešově v roce 1675, či o rok později, budování obou
rozestavěných objektů – zámku i kostela – a dovedl je až k zakončení.31
Toho se kostel dočkal nejpozději v roce 1680, kdy byl na den sv. Jiljí (1. září) slavnostně
vysvěcen tehdejším litoměřickým biskupem Jaroslavem Františkem Ignácem, hrabětem ze
Šternberka.32 Účast zakladatele kostela není nikde explicitně doložena, lze ji však předpokládat.
Spolu s kostelem byly rovněž konsekrovány tři oltáře, a sice hlavní oltář sv. Antonína
Paduánského a proti sobě stojící boční oltáře Zvěstování Panny Marie a Tří králů.33
Výběr kostelního patrocinia, resp. zasvěcení hlavního oltáře nebyl jistě náhodný. Antonín
Paduánský patřil údajně k oblíbeným světcům Kašpara Zdeněka Kaplíře – jeho obraz měl ve své
obrazárně34 a jeho jméno několikrát zvolil jako heslo při hájení Vídně v roce 1683. Snad se
s jeho výrazným kultem mohl setkat za svého pobytu v severní Itálii v letech 1649–1660,
doložena je dokonce i jeho návštěva Padovy v roce 1678.35 Rovněž zasvěcení oltáře Tří králů má
vzhledem ke Kaplířovu křestnímu jménu Kašpar své opodstatnění. Právě králi Kašparovi, na
obraze klečícím před Svatou rodinou, žehná Ježíšek. O donátorovi nás ještě ubezpečuje erb Anny
Terezie, rozené Cukrové z Tamfeldu, ve vrcholku vyřezávaných barokních akantových rámů.
Není jistě bez zajímavosti, že kdesi „nahoře“ na tomto oltáři,36 snad poblíže zmíněného
aliančního erbu se nacházela Kaplířova maršálská hůl, kterou obdržel za obranu Vídně.37
31
Tato hypotéza se mi jeví více pravděpodobná, než možné tvrzení (opírající se o jednoduché převzetí dat ze
Sitzmannova slovníkového hesla), že Porta již rok po svém příchodu do Roudnice začal se stavbou malého kostela,
která mu zabrala celých 11 let, a teprve po dalších šesti letech mu zakladatel této sakrální stavby rovněž svěřil
dokončení přestavby svého zámku.
32
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 2. Na připomenutí posvěcení
kostela se pak konaly každoroční mše, a to vždy první zářijovou neděli.
33
34
J. KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy…, s. 511 uvažuje o tom, že to mohl být ten obraz sv. Antonína, který byl v době
sepsání jejího článku v kostele.
35
J. B. MILTNER, Kašpar…, s. 24; F. MAREŠ, Hrabě…, s. 7–14, 45.
36
Přesná citace „auf dem Seitenaltare der hl. 3 Könige oben ist sein Commandostab aus Schildtkröten zu sehen“,
37
Kaplířova maršálská hůl je na oltáři doložena v letech 1804 (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669)
1715–1897, neinventarizováno, s. 25), 1806 (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského
faráře Pruschowitze 1804–1810, sine folio – zápis k roku 1806), 1825 (Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I.,
karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1825, sine folio) a 1833 (Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I.,
karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1833, sine folio). Ačkoliv mladší inventáře maršálskou hůl na oltáři
nezaznamenávají (Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1864,
sine folio; Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1880, sine folio;
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1889, sine folio;
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1903, sine folio;
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1913, sine folio),
přípisek ve farní kronice k původnímu zápisu z roku 1804 zní „1874 factum“ (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní
kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 25), tedy že popsaný stav v tomto roce stále trvá. Každopádně
zpráva z druhé poloviny 20. století (Diecézní archiv Litoměřice, Kartotéka farností – autor Jaroslav Macek,
Milešov) uvádí, že maršálská hůl je společně s Kaplířovou maršálskou šerpou, která byla podle záznamů z 19. století
uchovávána na faře (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 25; SOkA
Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského faráře Pruschowitze 1804–1810, sine folio – zápis
k roku 1806), uložena ve skleněné skříňce na oratoři. Tato skříňka, do níž byla ještě přidána hůl špacírka
6
Milešovský kostel v duchovní správě 17. století
V pobělohorském systému katolické duchovní správy byl Milešov zpočátku součástí
velké kolatury třebenického faráře. V roce 1669 byla ustanovena samostatná fara při kostelu sv.
Kateřiny v Medvědici, jejím prvním duchovním správcem se stal dominikán Domik Jacobi
z litoměřického konventu tohoto řádu.38 Výpomoc členů různých řádů světským kněžím
v duchovní správě byla v době po třicetileté válce poměrně obvyklá, v tomto případě však
zaujme vztah kláštera a patrona kostela – Medvědice v roce 1669 držela Eva Ludmila
Chřepnická, rozená Kaplířová ze Sulevic.39 A právě vztah kaplířského rodu a litoměřických
dominikánů byl velmi úzký, starobylý rytířský rod pevně spjatý s regionem i samotnými
Litoměřice se snad podíleli i na založení konventu, který mu měl sloužit jako rodová
nekropole.40 Pokud mohlo být ustanovení Dominika Jacobiho na faru pod patronátem ženy
původně z kaplířovského rodu náhodné (což však není příliš pravděpodobné), tak iniciativa
Kašpara Zdeňka Kaplíře, který v roce 1672 Medvědice zakoupil, je v tomto směru zřejmá. Dne
29. května 1672 vydává litoměřický biskup Maxmilián Rudolf Schleinitz licenci adresovanou
Kašparu Zdeňku Kaplíři ze Sulevic o převzetí duchovní správy v Medvědici litoměřickými
dominikány.41 Kaplířova iniciativa v této záležitosti je vzhledem k výše uvedené rodové tradici
pochopitelná, sám Kašpar Zdeněk věnoval na obnovu kláštera 4 500 zlatých.42
Dne 1. září 1680 vysvěcený kostel sv. Antonína Paduánského se tedy stal farním,43 což je
zřejmým dokladem promyšleného budování rezidenčního sídla v Milešově, zatímco meděvdický
kostela sv. Kateřiny je od té doby filiálním právě vůči Milešovu.
(neznámého původu, ovšem rovněž připisovaná Kaplířovi) se dnes nachází v depozitáři Biskupství litoměřického,
avšak stále zůstává v majetku Římskokatolické farnosti Milešov. Obsah skříňky byl prohlášen za kulturní památku,
a sice maršálská šerpa je v ústředním registru vedena pod číslem 78747/35-2582, maršálská hůl pod číslem
71592/35-2582 a špacírka pod číslem 69686/35-2582. Jakým způsobem se však hůl a šerpa (problematickou
špacírku ponechme stranou) stala majetkem farnosti, není jasné – Kaplířova závěť tuto skutečnost žádným
způsobem neobjasňuje (Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, opis závěti Zdeňka
Kaplíře ze Sulevic; SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, Rodinný archiv Ledebur-Milešov, karton č. 4, inv. č. 48 –
Závěť Kašpara Zdeňka hraběte ze Sulevic, opis ověřený biskupskou konzistoří 1870). Lze se domnívat, že k předání
těchto památek, které byly v kostele přechovávány téměř jako relikvie, došlo v době kolem Kaplířova pohřbu, přímo
doklady však chybí.
38
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského faráře Pruschowitze 1804–1810, sine folio;
39
A. SEDLÁČEK, Hrady…, s. 342.
40
Oldřich KOTYZA – Jan SMETANA – Jindřich TOMAS A KOL., Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997, s.
141, 211.
41
Opis této písemnosti je dochován ve farním archivu hned ve dvou vyhotoveních (což svědčí mj. i o významu této
licence) – SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 12; SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, karton č. 4, inv. č. 28 – Spisy duchovní správy a vybraná korespondence farnosti Milešov 1672–1919, sine
folio – licence o převzetí duchovní správy Medvědice dominikány 1672.
42
O. KOTYZA – J. SMETANA – J. TOMAS A KOL., Dějiny…, s. 211.
43
Tuto zjevnou skutečnost např. kronika příliš nekomentuje, pouze zcela jasně o milešovském kostelu hovoří vždy
jako o farním (např. SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 1, 11).
7
Podoba milešovkého kostela v 17. a na počátku 18. století
Vybavení milešovského kostela, jemuž jsme se již částečně věnovali, zajišťoval Kaplíř
postupně ve druhé polovině 70. let 17. století. Jistě lze toto tvrdit zejména o obrazech pro dva
výše zmíněné oltáře44 a také o bohoslužebných knihách45 i některých cenných relikviích.46
V roce 1679 nechal Kaplíř v dílně Fridricha Schönfeldta na Starém Městě pražském ulít zvon
s následujícím nápisem: „O Gott laß dir befohlen sein der Glocken wie nach die Kirchen!
ANTONIA MARIA Wer auf Gott vertraut wird nicht zu Schande worden. C. Z. D. H. R. R. G. C.
G. G. T. F. v. S. MDCLXXIX Gos mich Fridericus Schoenfeldt in der Altstadt Prag“.47
Vzhledem k tomu, že 21. března 1707 požehnal litoměřický biskup Šternberk dva zvony,
které jsou označeny jako střední (se jménem sv. Jana a Pavla) a malý (se jménem sv.
Vavřince),48 musel k nim existovat i „velký“, který lze jednoznačně ztotožnit s výše zmíněným
z roku 1679.49 Tyto tři zvony nebylo možné v žádném případě umístit do sanktusníku, a tak lze –
Nejpřímějším důkazem tak může být založení nové samostatné matriky, resp. všech tří jejích druhů v jedné knize,
právě v roce 1680 – SOA v Litoměřicích, Sbírka matrik severočeského kraje, sing. 112/2 – matrika narozených,
oddaných a zemřelých Milešov 1680–1705.
44
Hlavní oltářní obraz měl podle mladších pramenů (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897,
neinventarizováno, s. 25; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského faráře
Pruschowitze 1804–1810, sine folio – zápis k roku 1806 – oba údaje shodně zapsal farář Pruschowitz) i nalezeného
podpisu (J. KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy…, s. 511, 524, pozn. č. 25) malovat významný jihoněmecký raně barokní
malíř Johann Heinrich Schönfeld. Podle již zmíněných Pruschowitzových záznamů z počátku 19. století měl Kaplíř
tento obraz dostat darem od města Norimberk. Tento záznam se pokoušel za pomoci profesora Ferdinanda Josefa
Schneidera z Halle an der Saale již v roce 1936 ověřit tehdejší milešovský farář August Theil (SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, karton č. 4, inv. č. 28 – Spisy duchovní správy a vybraná korespondence farnosti Milešov 1672–1919, sine
folio – korespondence o původu oltářního obrazu z roku 1936), ale nebyl úspěšný, podobně jako později Jarmila
Krčálová (J. KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy…, s. 523, pozn. č. 12), byť se jí podařilo nashromáždit dostatečné
množství důkazů o Kaplířových častých stycích s Norimberkem právě v 70. letech 17. století (Tamtéž, s. 523, pozn.
č. 12). Rovněž o obrazu Klanění Tří králů Jarmila Krčálová soudí, že jej pravděpodobně objednal sám Kaplíř.
Svědčit by o tom mělo jak jeho výše už zhodnocené zasvěcení, tak i jeho pravděpodobně vlámský původ, který by
korespondoval s objednavatelovým vojenským angažmá v široké oblasti Porýní (Tamtéž, s. 515–517). Oproti tomu
má být obraz Zvěstování Panny Marie, vzhledem k jeho uměleckému ztvárnění, mladší. Pochází snad ze štětce
autora z okruhu Petra Brandla a malován měl být na počátku 18. století (Tamtéž, s. 517–520). O jeho předchůdci na
bezpečně doloženém oltáři Zvěstování Panny Marie, ani o instalaci nového obrazu do kostela nemáme žádných
zpráv.
45
Např. misál, který Kaplíř zřejmě věnoval kostelu v Milešově a na němž je také pravděpodobně podepsán, byl
vytištěn roku 1679 v Antverpách, odkud si ho mohl Kaplíř díky svému předchozímu vojenskému působení v široké
oblasti Porýní objednat; Biskupství litoměřické – depozitář, Farní knihovna Milešov, nekatalogizováno – misál
1679.
46
V roce 1678 se Kaplířovi podařilo z Říma sehnat ostatky sv. Vincence Ferrarského, jejichž pravost potvrdil v roce
1680 litoměřický biskupský oficiál – SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897,
neinventarizováno, s. 5; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940, sine
folio – potvrzení pravosti ostatků z r. 1680.
47
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 150. Zvon byl v roce 1874
přelit a z této doby pochází v kronice zachovaný text nápisu, bohužel bez jakéhokoliv řádkového rozčlenění.
48
„Campanas mediocrem et minorem“, SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897,
neinventarizováno, s. 6.
49
Toto ztotožnění je možné díky inventáři z roku 1804, kde jsou u jednotlivých zvonů uvedena jak jejich jména, tak
i jejich přibližná váha (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a
fary 1804, sine folio). Tyto údaje pak potvrzují podrobné zápisy o přelití zvonů v roce 1874 (SOkA Ltm, f. FÚ
8
i s ohledem na zprávy v mladších inventářích50 – konstatovat, že již původní stavební podoba
kostela byla obohacena o dřevěnou zvonici,51 snad již tehdy na kamenném základu, stojící za
presbytářem v ose kostela. Zvonice, na níž jsou zavěšeny tři zvony, je pak v pramenech přímo
doloženo k roku 1747.52
Zřejmě již od samého počátku měl kostel také sanktusníkovou věžičku, doložena
v pramenech je v roce 1697, kdy na výročí posvěcení kostela, tj. první zářijovou neděli, byla
právě na sanktusník umístěna jakýsi plátěný prapor.53 Dále je sanktusník uveden i v již
citovaném inventáři z roku 1747.54
Součástí kostela byla také krypta, budovaná jako pohřebiště pro Kašpara Zdeňka Kaplíře
ze Sulevic, jakožto posledního svého rodu. Ten ve své závěti striktně požaduje, aby byl pohřben
právě v Milešově,55 což se dne 20. října 1686 skutečně stalo.56 Krypta se pak stala i rodovou
nekropolí Hrzánů z Harrasova, kteří milešovské panství po Kašparu Zdeňku Kaplířovi zdědili.57
Krypta sloužila účelu až do konce 18. století, pozdější záznamy ji uvádějí jako nepoužívanou.58
Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 150) a také soupis zvonů před rekvizicemi během
1. světové války, kde jsou u jednotlivých kampanologických památek uvedeny i jejich rozměry a váha (Diecézní
archiv Litoměřice, Soupis zvonů z r. 1917, sine folio – vikariát Libochovice, farní obvod Milešov).
50
Např. již inventář z roku 1747 uvádí tři zvony ve zvonici a jeden v sanktusníku (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton
č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1747, sine folio), již zmíněný inventář z roku 1804
obsahuje i jména zvonů a jejich přibližnou váhu (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře
1730–1942, inventář kostela a fary 1804, sine folio).
51
Dřevo, jakožto její stavební materiál je uváděno až v inventářích z 19. století (Diecézní archiv Litoměřice, f.
Archiv far I., karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1825, sine folio; Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv
far I., karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1833, sine folio), dřívější starší zprávy tohoto druhu nejsou.
52
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1747, sine folio.
Zda lze se zvonicí ztotožnit zápis z kostelních účtů z roku 1740, kdy byly pokrývači Georgu Hellerovi za „ein neuen
Knopf aufn Thurm“ zaplaceny čtyři zlaté (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–
1749, sine folio – účet za rok 1740), není úplně jisté, neboť se může jednat jak o zvonici, tak o sanktusník, ačkoliv
ten bývá obvykle označován jako „Thürmel“ (např. SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře
1730–1942, inventář kostela a fary 1747, sine folio).
53
V kostelních účtech z roku 1697 (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749, sine
folio – účet za rok 1697) je v zápisu k měsíci srpnu uveden nákup „leinwandt zum Fahne auff ds Thürmel in der
Kirch weihung“ za 14 krejcarů.
54
55
Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, opis závěti Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, fol. 2r.
Kaplíř zemřel 6. října 1686 ve Vídeňském Novém Městě, odkud byly jeho tělesné ostatky převezeny do Milešova;
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 2–3; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov,
inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského faráře Pruschowitze 1804–1810, sine folio.
57
Kaplíř většinu svého majetku odkázal ve své závěti Janu Leopoldu Hrzánovi z Harrasova, neboť manželkou jeho
děda, Adama Hrzána z Harrasova, byla Anna Kaplířová ze Sulevic; Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I.,
karton č. 86, Milešov, opis závěti Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, fol. 2v–3r; Břetislav CHLEBNÍČEK, Inventář
velkostatku Milešov 1597–1946, Děčín 1979, s. VII.
58
O členech hrzánovského rodu, kteří byli v kryptě pohřbeni, informuje primárně farní kronika (SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, passim), souhrnně pak k roku 1806 milešovský farář
Jakub Ferdinand Pruschowitz (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského faráře
Pruschowitze 1804–1810, sine folio – zápis k roku 1806). Místo svého posledního odpočinku zde nalezlo 13
příslušníků hrzánského rodu, poslední v roce 1785. Již inventář kostela z roku 1825 uvádí, že krypta není již delší
56
9
K roku 1696 máme pak v kostelních účtech záznam o pravděpodobně první, byť drobné,
opravě kostela, resp. jeho střechy a pyramid na průčelí.59 O další podobě objektu či jeho
opravách se z pramenů konce 17. a počátku 18. století nic nedovídáme.60
K celkovému vybavení areálu kostela patřil rovněž hřbitov. Ten nebyl při výstavbě
kostela v 70. letech 17. století založen, neboť v té době bezpečně fungoval a kapacitně
dostačoval hřbitov u kostela sv. Kateřiny v Medvědici. K založení samostatného milešovského
kostela došlo listinou litoměřického biskupa Königsegga, vydanou dne 14. února 1718,61
severovýchodně od kostela, a to na pozemku, který pro tento účel věnovala vrchnost.62 V rohu
hřbitova pak stála márnice, pramenně prvně doložená až v roce 1749.63
Stavební aktivity v polovině 18. století
V roce 1730 uplynulo přesně 50 let od vysvěcení milešovského kostela, jež bylo, jako
každé výročí posvěcení, slaveno první zářijovou neděli, která v onom roce připadla na 3. září.
Slavnější výročí posvěcení kostel sv. Antonína Paduánského nezažil. Během mše byly totiž
litoměřickým biskupem Janem Adamem, hrabětem Vratislavem z Mitrovic posvěceny tři nové
oltáře – sv. Jana Nepomuckého, sv. Františka Serafínského a Panny Marie64 – vystavěné
dobu používána (Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1825,
sine folio).
59
Zápis v účtech je následující: „dem Schmiedt, zimmerman gesellen ziegldecke und Sandtlangern wgen deß
Kirchen Tachß und der zweyen Pyramidum in fronticus 7 fl 3x“; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha
kostelních počtů 1686–1749, sine folio – účet za rok 1696.
60
Kostelní účty (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749; SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, karton č. 6, inv. č. 42 – Účetní přílohy, kostelní počty 1680–1793), byť poctivě vedené, nemohou ani
žádnou další větší opravu, vzhledem k relativní novosti stavby, zaznamenat. Zápisy z farní kroniky (SOkA Ltm, f.
FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno), jíž založil v roce 1715 tamní administrátor
Edmund Rollepatz, se sice zpětně vracejí až k roku 1669, avšak až do počátku druhé poloviny 18. století se věnují
zejména tématice kostelních nadací, nadačních mší, významným událostem v rodině Hrzánů z Harrasova či svěcení
v milešovské farnosti vzniklých drobných sakrálních památek a kostel nepopisují. Z pohledu stavebního vývoje této
stavby není příliš sdílný inventář z roku 1726 (Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov,
inventář kostela a fary 1726), dokumentující jinak vybavení kostela.
61
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 33 – Hřbitov, sine folio – listina biskupa Königsegga k založení
hřbitova.
62
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940, sine folio – dopis archiváře
Sitteho z roku 1882. O stavbě existuje rovněž záznam v kostelních účtech – na plat různých řemeslníků, kteří se na
jeho vybudování podíleli, a na materiál bylo vynaloženo celkem 214 zlatých a 36 krejcarů (SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749, sine folio – účet za rok 1718; podrobněji jsou tyto náklady
rozepsány v SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 6, inv. č. 42 – Účetní přílohy, kostelní počty 1680–1793, sine
folio). Tento hřbitov sloužil svému účelu až do roku 1885, kdy byl z kapacitních důvodů za obcí založen nový
(SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 200–202; SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, karton č. 5, inv. č. 33 – Hřbitov, sine folio).
63
Tehdy bylo dáno pokrývači za pokrytí její střechy (neznámo jakým materiálem) 7 zlatých; SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749, sine folio – účet za rok 1749.
64
O obrazech prvních dvou jmenovaných oltářů podrobně J. KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy…, s. 520–522, která zde
rovněž potvrdila starší údaj milešovského faráře Pruschowitze (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669)
1715–1897, neinventarizováno, s. 25) o Christianu Grundovi, jakožto autorovi těchto maleb.
10
nákladem patrona hraběte Zikmunda Gustava Hrzána z Harrasova.65 Pravděpodobně z této doby
také pocházejí akantové rámy všech bočních oltářů, včetně na nich umístěných hrzánských erbů.
Právě s osobou Zikmunda Gustava Hrzána lze spojit velký rozvoj milešovské farnosti. Mimo
jeho vlastní nadace pro kostel,66 byla v roce 1732 posvěcena kaple v Kocourech, o osm let
později byl položen základ pro kalvárii, nacházející se nad obcí Milešov, bylo postaveno několik
soch rozmístěných po milešovské kolatuře a dne 29. října 1756 bylo při zmíněném oltáři Panny
Marie zřízeno růžencové bratrstvo.67
Snad v souvislosti s výročím v roce 1730, snad v pozdějších letech nechal Zikmund
Gustav Hrzán vymalovat presbytář dvě nástěnnými obrazy, zobrazující následující světce – sv.
Michaela, sv. Floriana, sv. Jana Křtitele, sv. Servula, sv. Peregrina, sv. Xaveria, sv. Huberta, sv.
Felixe, sv. Cecilii a sv. Dominika. První zmínka o této výmalbě pochází z roku 1747,68 kostel
však nezdobila příliš dlouho, snad do druhé poloviny 18. století.69
Pískovcové pyramidy na průčelí kostela byly zřejmě velmi náchylné k poškození, a tak byly po
opravě v roce 1696 (viz výše) znovu vyrobeny a osazeny na svá místa v roce 1734, a to za
celkového nákladu 6 zlatých 43 krejcarů.70 Za zmínku rovněž stojí další údaj z kostelních účtů,
podle nějž mělo být 28. července 1742 vyplaceno pokrývačům a nádeníků 40 zlatých a 6
krejcarů za opravu střechy kostela.71
Zachycení dalšího stavebního vývoje milešovského kostela je velmi problematické a
dokumentovat lze pouze sekundárně. Zatímco inventář z roku 1747 zmiňuje pouze dva klíče ke
dveřím od sakristií,72 v inventáři datovaném do let 1756 – 175773 se vedle zmíněných klíčů
65
Zikmund Gustav nechal pro účel této slavnosti mimo vybudování zmíněných oltářů rovněž opravit a částečně
přemalovat oba dosavadní boční oltáře (Zvěstování Panny Marie a Tří králů), vylepšil veškeré stříbrné bohoslužebné
nádoby a nechal vyrobit velmi nákladná bohoslužebná roucha za celkovou sumu 1 210 zlatých (SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749, sine folio – účet za rok 1730; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov,
karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1747, sine folio). O významu celé události
svědčí mj. i tiskem vydané kázání pronesené v milešovském kostele právě onoho 3. září 1730. Jeho autorem nebyl
tamní duchovní správce Edmund Rollapetz, ačkoliv se také jistě jednalo o schopného kazatele (mj. o tom svědčí
dochovaná sbírka jeho kázání z počátku 18. století, sestavená o sto let později dalších milešovským duchovním
Jakubem Ferdinandem Pruschowitzem – SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 7 – Kniha kázání milešovského
administrátora P. Rollapetze, různá kázání ve sbírce (1695)-1804), ale dominikán Vavřinec Brückner – viz SOkA
Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 6, inv. č. 44 – Pamětní tisk z r. 1730.
66
Množství nadačních listin, včetně těch Hrzánových viz Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86,
Milešov, nadační listiny.
67
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 12–13.
68
69
Obrazy jsou ještě popsány v inventáři z roku 1769 (Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86,
Milešov, inventář kostela a fary 1769, sine folio), v jinak velmi podrobném inventář z roku 1804 však už chybí
(SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1804).
70
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749, sine folio – účet za rok 1734.
71
72
„zwey Schlüssel zu den Sacristay Thüren“; SOkA Ltm, inv. č. 34, SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č.
34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1747, sine folio.
11
k sakristiím objevují i dva klíče k oratořím74 a dále jsou zmíněny i dvě almary na věci patřící
zdejšímu růžencovému bratrstvu, které se měly nacházet v oratoři nad sakristií.75 Můžeme tedy
konstatovat, že mezi léty 1747 a 1757 byly ke kostelu v prostoru nad sakristiemi přistavěny dvě
oratoře. Zda lze tyto poměrně rozsáhlé stavební úpravy dát do souvislosti s opravou či výměnou
hlavních vstupních dveří, na nichž můžeme dodnes najít vyrytý letopočet „1756“, a zároveň
teoreticky i s celkovou úpravou portálu, není jisté, byť to lze alespoň teoreticky předpokládat.
Jistým podpůrným argumentem je i existence zmíněného inventáře z let 1756 – 1757,76 jehož
vznik by mohl souviset s aktuálně provedenými změnami v umístění mobiliáře či dalších
předmětů. Právě takovéto výrazné stavební úpravy by pak mohly objasnit interpretaci
kaplířovského a hrzánského erbu, které se ve štukovém orámování nacházejí na vítězném
oblouku (téměř v pozici aliančního erbu) a které jsou oba doprovázeny nápisem „HOC
FUNDATUM“ – Zikmund Gustav Hrzán by se díky přístavbě oratoří a změně portálu mohl
opravu cítit (byť asi ne naprosto oprávněně) jako druhý zakladatel milešovského kostela.77
Pravděpodobnost této hypotézy podporuje i skutečnost, že za Hrzánů již další výraznější stavební
úprava kostela neproběhla. O tom, že stavba byla prováděna Hrzány nelze, vzhledem k absenci
stavebních nákladů v kostelních účtech,78 pochybovat, byť o tom přímé doklady chybí.79
Problematické je spojení uvedených stavebních aktivit s kruchtou. Ta je prvně doložena
až v inventáři z toku 1747.80 Její předchozí existenci, snad již od vzniku kostela – neboť mezi
jeho výstavbou a hrzánskými aktivitami z let 1747 – 1757 žádné další úpravy doloženy nemáme
– lze předpokládat, což může nepřímo dokládat i zmínka o varhanách z 20. let 18. století, byť
73
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1756–1757, sine
folio. Inventář má výrazně poškozený titulní list, na němž není možné objevit dataci, avšak lze rozpoznat jméno
„Hyeronymo“, které by mělo odpovídat Jeronýmu Haustteterovi, který působil v Milešově jako administrátor
v letech 1754–1759. Zpřesnění tohoto časové rozpětí přinesl na jedné straně soupis předmětů výše zmíněného a dne
29. října 1756 založeného růžencového bratrstva (o jeho založení hraběte Zikmundem Gustavem Hrzánem viz
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 12) a na straně druhé do roku
1757 datované přípisky v již hotovém inventáři.
74
„zwey Schlussel zu den Orratoriis“; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942,
inventář kostela a fary 1756–1757, sine folio.
75
folio.
76
folio.
77
Za zmínku jistě stojí, že ono štukové orámování na vítězném oblouku pravděpodobně pochází již z doby výstavby
kostela a mohlo tak nést alianční erb zakladatelů (tak jak jsou uvedeni na výše zmíněné stříbrné destičce na
základním kameni) – Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic a jeho třetí manželky Anny Terezie, rozené Cukrové
z Tamfelda.
78
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních počtů 1686–1749, sine folio – účty za léta 1747–1749;
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela v Milešově 1750–1849, sine
folio – účty za léta 1750–1757.
79
Archiv velkostatku Milešov nemá písemnosti účetní ani stavební agendy z 18. století vůbec dochovány.
80
12
bez uvedení jejich umístění.81 Nemůžeme ovšem vyloučit, že současně s přístavbami oratoří byla
rovněž nějakým způsobem upravena i kruchta. K tomu ale mohlo dojít také v roce 1770, kdy dne
15. listopadu byly na kruchtu instalovány varhany litoměřického varhanáře Johanna Rusche.82
Výše zmíněná zvonice stojící za kostelem byla, alespoň podle zpráv z 19. století,83 postavena ze
dřeva, dá se tedy předpokládat, že byla pokryta šindelem. Tento úsudek potvrzuje údaj z 20.
července 1753, kdy bylo tesařům za pokrytí zvonice a zajištění potřebného materiálu vyplaceno
25 zlatých a 31 krejcarů.84 Podobná oprava se pak na zvonici uskutečnila i v roce 1783, a to
celkem za 75 zlatých a 42 krejcarů, přičemž drobné práce byly vykonány i na střeše kostela.85
Kostel byl však pokryt taškovou krytinou, čehož nejstarším dokladem je suma 40 zlatých a 13
krejcarů vynaložených v roce 1766 pokrývači Wentzelu Hellerovi za pokládku nových tašek.86
Milešovský kostel v 19. a 20. století
Zda nějaké výraznější stavební úpravy v milešovském kostele proběhly také v první
polovině 19. století, není z písemných pramenů známo. V kostelních účtech samozřejmě existují
údaje o drobných výdajích ve výši maximálně několika zlatých pro zedníky či kováře, často
pocházející přímo z Milešova, ovšem lez předpokládat, že se nejednalo o nějaké výraznější
stavební zásahy.87 Vyloučit ovšem nelze nějaké počiny realizované majitelem panství, jehož účty
však nejsou ani pro toto období dochovány, žádné zprávy v tomto směru nepodává ani farní
kronika. Jedinou výjimkou je oprava hřbitovní zdi, která probíhala od července do října roku
1839. Tato byla zřejmě již delší dobu poškozena, neboť na její špatný čas údajně již delší dobu
81
V kostelních účtech z roku 1728 je poznamenáno, že 1 zlatý a 30 krejcarů bylo vydáno na čištění a seřízení
varhan, což ukazuje, že zde tento nástroj již delší dobu stál; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 36 – Kniha kostelních
počtů 1686–1749, sine folio – účet za rok 1728.
82
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 76. Jedná se o zápis o opravě
varhan v roce 1846, kdy na nich byl nalezen lístek o jejich budování. Tento nástroj zůstal na kůru přes různé četné
úpravy až dodnes.
83
Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1825, sine folio.
84
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela v Milešově 1750–1849,
sine folio – účet za rok 1753. V tomto prameni je rovněž k roku 1753 zaznamenáno přelití jednoho ze zvonů, za což
byl zvonař oceněn 61 zlatými. Dá se tedy konstatovat, že v tomto roce proběhla větší rekonstrukce celé zvonice.
85
Práce prováděl pokrývačský mistr Johann Renner, přičemž již v roce 1782 bylo nakoupeno 50 kop střechového
šindele a 1000 hřebíků; SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela
v Milešově 1750–1849, sine folio – účty za léta 1782–1783.
86
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela v Milešově 1750–1849,
sine folio – účet za rok 1766. V zápise není specifikováno, že se jedná o pokládku tašek na střechu kostela. Ovšem
zvonice (viz výše) i fara (SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář fary
1837, sine folio) měly střechu šindelovou.
87
Např.: oprava zdi u kostela 3 zlaté a 36 krejcarů (SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 –
Účet farního kostela v Milešově 1750–1849, sine folio – účet za rok 1804), kováři 1 zlatý 46 krejcarů (SOA
v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela v Milešově 1750–1849, sine folio –
účet za rok 1806), kovářská práce za 3 zlaté a 15 krejcarů (SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv.
č. 981 – Účet farního kostela v Milešově 1750–1849, sine folio – účet za rok 1806) či oprava oken za 2 zlaté a 20
krejcarů (SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela v Milešově 1750–
1849, sine folio – účet za rok 1850).
13
poukazovala jak biskupská konzistoř, tak i krajský úřad v Litoměřicích.88 Jak však vyplývá
z mladších zápisů (viz níže), nebyla tato oprava dokončena úplně, neboť jižní zeď hřbitova
v podstatě neexistovala.89
Pro poznání tehdejšího stavu milešovského kostela však jistě dobře poslouží jeho velmi
pečlivě vypracovaný popis (zde tedy jeho překlad z němčiny), který je součástí inventáře z roku
1804, jehož autorem je milešovský farář Jakub Ferdinand Pruschowitz. „Tento kostel
s patrociniem sv. Antonína Paduánského je postavený jako kvalitní budova na vršku mimo ves
naproti vrchnostenskému zámku. Zvnějšku jsou na průčelí následující sochy: nahoře uprostřed
sv. Vít mučedník, napravo sv. Václav a sv. Prokop, vlevo sv. Ludmila a sv. Benedikt,90 dole erb
zakladatele hraběte Kaplíře.91 [Kostel] zahrnuje nalevo od presbytáře v přízemí sakristii, nad
kterou je oratoř a depozitář, napravo v přízemí halu, stejné velikosti jako je sakristie, nad kterou
je oratoř se skleněným oknem pro panstvo. V kostele samotném je nad vchodem kůr s varhanami,
jejichž positiv s pedálem a dvěma klaviaturami je vyčleněn z varhan. Pět bočních oltářů nově
vyzdobených Wentzelem Schwartzem a pozlaceným listím, za kterými je příchod do sakristie.
Nad presbytářem malá věžička, za kostelem je zvonice, jejíž základ je z kamenné zdi, dále je
pobita prkny a pokryta šindelem. Celá budova je v dobrém stavu, má osm vysokých oken,
podobně je sakristie, hala a oratoře zaopatřena okny a celý kostel je pokryt taškami. Tento kostel
byl konsekrován 1. září 1680 (p.t.) panem Jaroslavem Františkem, hrabětem ze Šternberka
z milosti Boží a svaté římské stolice biskupem v Litoměřicích“.92
Autor tohoto textu Jakub Ferdinand Pruschowitz byl první světským farářem v Milešově.
Jak již bylo uvedeno výše, od vzniku samostatné pobělohorské farnosti v Medvědici byli
zdejšími duchovními litoměřičtí dominikáni. Ti zde nejprve působili jako administrátoři, až
Adalbert Koch, který v Milešově působil v letech 1769–1795 se rok před svým úmrtím stává
88
90
V tomto popisu kostela je poprvé archivně zachyceno těchto pět soch, jejichž autorem má být Abrham Felix
Kitzinger a které jsou současné se stavbou kostela (J. KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy…, s. 510; Oldřich Jakub
BLAŽÍČEK, Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 105). Na rozdíl od základního přehledového díla (E.
POCHE A KOL, Umělecké památky…, s. 382), z nějž pak tuto informaci opisují další, tento inventář ukazuje, že
socha v levé dolní nice není sv. Vojtěch, ale sv. Benedikt.
91
Tento popis přesně odpovídá současnému stavu, kdy je Kaplířův erb umístěn nahoře na portále a zároveň opravdu
pod sochami (podle citace „dole“). V podobné pozici je pak uváděn i v mladších inventářích (SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1825, sine folio; SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary, sine folio; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov,
karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1852, sine folio; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov,
karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942, inventář kostela a fary 1903, sine folio).
92
Tento text nebyl vybrán zdaleka náhodně, jedná se o první komplexní popis kostela vůbec a zároveň jakýsi vzorový
text, který byl v následujících inventářích vzniklých v 19. století jen dále opisován a pouze minimálně upravován.
89
14
skutečným farářem. Tento titul pak zdejším duchovním již zůstává. Jeho nástupce, poslední
dominikán v milešovského duchovní správě, Theodor Müller rezignoval na tuto funkci 24. dubna
1804 a byl za zatím nepříliš objasněných okolností nahrazen Jakubem Ferdinandem
Pruschowitzem.93
Rovněž na úrovni správy panství proběhla velká změna. Po úmrtí Františka, hraběte
Hrzána z Harrasu, nastaly mezi příslušníky rodu velké spory o jeho dědictví. V roce 1844 pak
nároky na milešovské panství uplatňuje Louisa, hraběnka Morzinová, rozené Hrzánová
z Harrasu, která tento statek slibuje hraběti Ledeburovi. Ten však Milešov získává až v roce
1865 po kratším intermezzu hrabat Lažanských a jeho potomci jej jako velkostatek vlastní až do
roku 1945.94
Dá se obecně konstatovat, že stavební ruch 18. století byl v první polovině následujícího
věku vystřídán nečinností, za níž svým způsobem mohly i výše popsané spory ohledně
vlastnictví panství. Nelze se tak proto divit, že 12. května 1859 sepsal milešovský farář Josef
Schützer dopis adresovaný patronátnímu úřadu, kde vylíčil špatný stav fary, kostela i zvonice.
Nejhůře popisoval stav fary, kostel měl prý poškozenou střechu zvláště nad oratořemi, zvonice
nebyla rovněž v dobrém stavu.95 Podobných zpráv a stížností na špatný stav budov lze v kronice
i ve spisech najít v následujících letech povícero.96
Stížnosti postupně přinesly své plody. V roce 1867 byla nákladem patronátu – cenu tedy
neznáme – opravena zvonice za kostelem.97 Hned další rok však přinesl milešovskému kostelu
téměř osudnou tragédii. V podvečerních hodinách dne 23. června 1868 vypukl od svíček hořících
na hlavním oltáři požár, který však s výjimkou zničených bohoslužebných rouch na oltáři,
kanonických tabulek a částečně i tabernáklu neučinil větších škod.98 V tomtéž roce byla, jak
farář v kronice uvádí, po 30 letech dokončena stavba hřbitovní zdi, postavením její jižní části.99
V roce 1869 uplynulo 200 let od položení základního kamene milešovského kostela. Zdejší
duchovní si však tuto událost v kronice vůbec nepřipomíná, neboť jeho dny byly zřejmě dost
naplněny první fází opravy kostela, jež se pak táhla až do sklonku 19. století. V dubnu totiž
93
B. CHLEBNÍČEK, Inventář…, s. VII–VIII.
95
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940, sine folio – dopis faráře
Schützera na patronátní úřad 1859
96
Např. SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940, sine folio – dopis z roku
1844; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940, sine folio korespondence
s vikariátním úřadem 1847; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 144–
145.
97
98
99
94
15
nechal hrabě Ledebur opravit oratoř,100 což zřejmě ukazuje, že panstvo ještě dbalo o své místo
v kostele a snad jej i využívalo.
Jedna z dalších stížností na bídný stav milešovského farního kostela a fary, kterou
v listopadu 1873 podnikl tamní farář Josef Hammer, se ukázala jako úspěšná, neboť
v následujícím roce započala první ze tří velkých investic patronátního úřadu do milešovské
farnosti. Od jara 1874 totiž probíhala velká rekonstrukce interiéru kostela – pražský akademický
malíř Robert restauroval všech pět oltářních obrazů, vznikly nové vnitřní omítky, vyměnila se
okna i část střechy. Bohoslužba se v kostele znovu konal až 18. října, přičemž celkové náklady
na téměř půlroční práce činily 1 960 zlatých.101
Farář Hammer povzbuzen dosavadními úspěchy začal již v roce 1875 požadovat opravu
vnějšku kostela, v tomto ohledu však zatím neuspěl, ačkoliv patronátní úřad uznal, že stávající
stav není udržitelný.102 Na podzim roku 1877 a během následujícího jara tak byla alespoň
provedena oprava zvonice, spočívající jednak ve výměně některých dřevěných částí, jednak
v pobití střechy plechem, který byl pak natřen tmavou barvou.103
Druhým výrazným počinem ledeburského patronáního úřadu vůči milešovské farnosti
bylo vybudování nové farní budovy, které se zdejší duchovní Wenzel Lisner dočkal v roce
1886.104 Jednalo se o dnešní dům č.p. 143 stojící nedaleko kostela, který byl vyměněn za
původní faru nacházející se u zámku. Přestavbu fary vedl zednický mistr Wenzel Knobloch
z Kostomlat pod Milešovkou a zachovaly se k ní i některé stavební plány.105
Konec 19. století se v oblasti církevních staveb vyznačoval ve značné míře úpravami
stávajících objektů, dokončování věží či jejich celkových přestaveb v oblíbených pseudostylech.
Tento trend se překvapivě neměl vyhnout ani jednoduchému milešovskému kostelíku. Tamní
duchovní Josef Zechel přišel v roce 1894 s iniciativou opatřit kostel mohutnou věží. Ta měla být
podle jeho prvních idejí postavena kdesi u průčelí, později však své záměry změnil a plánoval
výstavbu dvou věží nad oratořemi. Rozpočet této stavební úpravy byl odhadnut na přibližně
100
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 120. Jednalo se skutečná
oratoř, tedy místnost nad halou, nikoliv její protějšek nad sakristií, který v podstatě sloužil jako skladiště.
101
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno 148–149.
102
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 152. Narazilo se zde zejména
na finanční limity ledeburské poklady, z níž totiž právě v roce 1875 plynuly nemalé částky na stavební aktivity
v milešovském hospodářském dvoře.
103
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. 158, 162.
104
O komplikacích při stavbě fary viz SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897,
neinventarizováno, s. 182–196; oficiální dokument o stavbě představuje kopie pamětního spisu, který měl být
zazděn do objektu – SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940, sine folio –
pamětní spis o stavbě fary.
105
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 1034 – Stavební plán fary v Milešově 1884; SOA
v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 1035 – Plán novostavby fary v Milešově 1884; SOA
v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 1036 – Stavební plán fary v Milešově 1885.
16
16 600 zlatých. O příspěvek byl požádán císař František Josef I., do nějž se vkládaly naděje, že
tímto způsobem ocení zásluhy zakladatele zdejšího kostela, Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic,
o monarchii. Mocnář však faráři Zechelovi zaslal pouhých 100 zlatých, díky čemuž z odvážného
plánu, který by nevratně změnil malebnou siluetu milešovského kostela, sešlo.106 Císařův
příspěvek byl později použit na restauraci oltářních obrazů.107
Tu však pražský malíř Karel Javůrek uskutečnil u všech pěti oltářních obrazů až na jaře
roku 1896 za 250 zlatých.108 Byla to jakási předzvěst velké podzimní opravy kostelního
exteriéru, kterou provedl již zmíněný zednický mistr Wenzel Knobloch z Kostomlat pod
Milešovkou109 a která spočívala v nahození vnější omítky, položení nové střechy a natření
sanktusové věžičky. Dá se označit za poslední velkou investici, která byla do milešovského
kostela vložena a zároveň za onu třetí část velkých renovací 19. století. Tato oprava byla
vyčíslena na 942 zlatých a 32 krejcarů, z čehož patron uhradil 765 zlatých a 72 krejcarů, zbytek
pak obec.110 Současně s těmito opravami proběhla i renovace bočního oltáře Panny Marie
Růžencové, kterou 90 zlatými financoval Reinhardt Zittel z Bohosudova.111 Tyto výdaje
samozřejmě kostelní účty nepodchycují, zato zaznamenávají částku 55 zlatých a 38 krejcarů,
které vyplatil zdejší farář Zechel sám sobě za různé opravy kostelního interiéru.112
V předchozích odstavcích byla několikrát zmíněna nutná oprava poškozených ozdobných
pískovcových prvků, zejména pyramid, na průčelí kostela. Obdobný zápis lze ve farní kronice
najít i k roku 1905, kdy byla koule v severozápadním rohu kostela poškozena bouřkou, načež
byla vyměněna nejen ona, ale i další podobné ozdoby.113 Za zmínku jistě stojí, že kostel byl od té
doby pojištěn.114 Jako jistou opožděnou reakci na tuto zkušenost lze ještě uvést, že na kostel byl
v roce 1928 instalován za sumu 2 448 korun a 60 haléřů hromosvod.115
106
108
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. [227]; SOkA Ltm, f. FÚ
Milešov, inv. č. 38 – Kniha kostelních počtů 1874–1908, sine folio – účet za rok 1896.
109
Jak vyplývá ze stavebních dokumentů milešovského velkostatku, jednalo se v podstatě o dvorního ledeburského
stavitele této doby – viz SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, č. kartonu 67, inv. č. 455 – Stavební
rozpočty 1897–1904; SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, č. kartonu 67, inv. č. 456 – Stavební
povolení 1881–1910; SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, č. kartonu 67, inv. č. 457 – Stavby a
opravy 1891–1908. V těchto písemnostech je obsažena dokumentace k opravám far a kostelů pod ledeburským
patronátem, téměř výlučně pouze pro Kostomlaty pod Milešovkou a Křemýž, Milešov jaksi záhadně chybí.
107
110
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. [227].
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno, s. [227].
112
Originální citace: „für diverse Renovierungen im Innern der Kirche“; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 38 –
Kniha kostelních počtů 1874–1908, sine folio – účet za rok 1896.
113
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 1 – Pamětní kniha 1898–1942, s. 12.
111
114
Pojišťovací kontrakt byl uzavřen s „Erste österreichische allgemeine Unfall-Versicherrungs Gesellschaft in
Prag“, které milešovský duchovní ročně odváděl 22 korun a 30 haléřů. Tato suma přestala být placena až po deseti
letech v roce 1915; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 38 – Kniha kostelních počtů 1874–1908, sine folio – účty za
17
Jednalo se o jednu z posledních stavebních úprav na kostele vůbec. Situace po 2. světové
válce byla mj. o to komplikovanější, že jak patron, kterým se stal místo Ledeburů stát, tak farář
již přímo v Milešově nesídlili. Smutnou tečkou za stavebním vývojem kostela tak zůstává zřícení
několikrát výše zmiňované zvonice, k němuž došlo v důsledku vichřice 23. června 1984.116
Stavitel kostela Antonio della Porta
Stavba kostela sv. Antonína Paduánského v Milešově zahájená v roce 1669 je tradičně
připisována italskému staviteli Antonio della Portovi,117 písemné prameny však zatím dokládají
jeho účast pouze na druhé významné stavbě Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic - milešovském
zámku, a to s odstupem 17 let.118
Při řešení tohoto rozporu se pokusme nejprve hledat odpovědi v životopisných datech
stavitele. Antonio della Porta pocházel z městečka Manno u Lugana, v kantonu Ticino na
Švýcarsko – italských hranicích, kde se v roce 1631 narodil. Jako stavitel je připomínán poprvé
v roce 1662 na panství hraběte Ferdinanda Werdenberga Grafenegg u Wagramu. Smlouva z 21.
srpna 1662 ho zavazuje za roční plat 300 zl. vykonávat profesi stavitele na všech panstvích
hraběte v Rakousku i na Moravě. K tomu měl vychovat dva učedníky z Moravy. V této službě
setrval zřejmě do roku 1666. Přímo v Gafeneggu se dle jeho plánů stavěla v roce 1662 oranžérie
a fíkovna.119 Ve stejné době měl Porta současně působit také již ve službách Kašpara Kaplíře ze
Sulevic, kam nastoupil ve druhé polovině roku 1662. Tuto informaci, uvedla do literatury
Miroslava Hlaváčková a dosud se jí nepodařilo ověřit.120 Dne 15. června 1666 ale uzavřel
smlouvu s Annou Camilou Ennkhelforth na výstavbu farního kostela kaple Loretto ve Straß im
Straßertale v Dolních Rakousích za 250 zl.121 a jeho dílem je patrně také místní špitál.122
léta 1905–1908; SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 39 – Kniha kostelních počtů 1909–1938, sine folio – účty za léta
1909–1915.
115
Biskupství litoměřické, Stavebně-právní dokumentace 1945–1989, Milešov – č.j. 1164/1984, oznámení
milešovského administrátora Alberta Peterka litoměřické kapitulní konzistoři ze dne 3. července 1984.
117
Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, 27, (Hrsg.) Ulrich THIEME,
BECKER Felix, Leipzig 1933, s. 277. Encyklopedie architektů, s. 519.
118
Alfréd PIFFL, Životopisná data Antonia Porty, Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci 17, 1949, s. 300.
119
Encyklopedie architektů, s. 518.
120
Hlaváčková, M. Architektonické památky na Litoměřicku II – Milešov, Kulturní měsíčník litoměřického okresu,
2, 15, 1979, s. 30. Autorka v poznámce 7 uvádí, že všechny údaje o příchodu Antonio della Porty do Čech přejímá z
nepublikovaného rukopisu Jana Macka: Milešov zámek. Citační odkaz rukopisu směřuje do Rakouského státního
archivu: Haus, Hof, Staatsarchiv Grafenegger Schlossarchiv, Bedingnusse von Ano 1639 bis 1664, fol. 234 – 234
(?), v: Kontrakt mit Antonio Porta vom 21.8.1662, Dignüs Büech der Herrschaft Gravenegg Anno 1665.
121
122
A. PIFFL, Životopisná data, s. 300.
116
18
Stejně tak je možné, že stavitele Anonio della Portu přivedlo do Čech až pozvání majitele
Roudnického panství a taktéž člena dvorské válečné rady Václava Eusebia Lobkovice.123
Smlouva, kterou vstoupil do jeho služeb je dána ve Vídni 22. února 1668. Jeho plat zůstal ve
stejné výši, k tomu mu přináležel 1 zl. denně stravného 30 kr. cestovného a jednorázově 25 zl. na
stěhování. Do Roudnice dorazil po 12. březnu a již 30. srpna 1668 se mu zde byla křtěna jeho
dvojčata Johanes Bernardyn a Marie Lisabeth, kterým byl kmotrem Francesco Caratti.124
V únoru 1669 žádal knížete o povolení cesty do Vídně na květen, se slibem, že své povinnosti
nezanedbá. Patrně měl na mysli především pokračování stavby roudnického zámku, které spadá
do let 1668 – 1684, kam si zval ke konzultacím také Carlo Luraga. Nejpozději 28. října 1669 byl
zpět, neboť dostal do učení dva hochy z Roudnice, aby je vyučil zednickému řemeslu. Dne 7.
prosince 1669 je připomínán při opravě kostela sv. Václava v Budyni nad Ohří.125 Z jeho
pozůstalosti uvádí Karl Sitzmann v slovníkovém heslu Künstler-lexikonu údaj, že roku 1669
začal stavět kostel v Milešově a roku 1675 milešovský zámek.126 Dne 8. října 1670 byl také
definitivně přijat do lobkovických služeb, s povinností řídit dostavbu zámku v Roudnici a
opravovat všechny stavby panství dle potřeby. Za to získal plat 300 zl. a další naturálie
v hodnotě 50 zl., vše ve čtvrtletních splátkách. Navíc dostával 1 zlatý stravného denně, a stejně
tak i jeho sluha, k dispozici měl zdarma byt i otop, koně na služební cestu včetně píce.127
Z Roudnice zahajoval v roce 1670 stavbu Lobkovického zámku ve slezské Zaháni i
Harrachovského zámku Rothenhaus.128 V Roudnici je připomínán i 13. a 23. listopadu, ačkoli se
mu tou dobou v Mannu narodil syn Bernardino.
Také následujícího roku se při koupi pozemků v Mannu dne 14. září nechal zastupovat.
Krátce po té se do Roudnice patrně na jistý čas vrátila manželka s dětmi, neboť dne 7. února
1672 je zde pohřben jejich syn Ondřej. V následujícím roce se Porta věnoval drobným stavebním
úpravám zámku v Encovanech. Již 2. března 1673 se ale obrátil na svého zaměstnavatele
s žádostí o doporučení na místo stavitele Pražského hradu, které bylo po smrti Santina de Bossi
123
Alfréd PIFFL, Společnost okolo A. da Porty v Roudnici n. L., Časopis přátel starožitností 48, 3, Praha 1940, s.
46.
125
126
Allgemeines Lexikon, s. 277. K původu informace A. PIFFL, Životopisná data, s. 300, k opravě jejího autorství
M. Barus, Archivní rešerše, pozn. 22. Při korespondenci mezi Alfrédem Pifflem a Karl Sitzmanem mohlo při čtení
velkých písmen psacího písma snadno dojít k záměně L a S. K působení Alfréda Pifflera v Ústí nad Labem: Hana
JŮRKOVÁ, Alfréd Piffl a jeho působení na Ústecku; bakalářská práce, strojopis, nevydáno, PF UJEP, Ústí nad
Labem, 1999.
127
128
A. PIFFL, Životopisná data, s. 300.
124
19
neobsazené. V tomtéž roce také předkládal v Neustadtu model zámku v Zaháni, kam příští rok
zajížděl.129
Od roku 1675 pracoval Porta také pro Václava Ferdinanda Lobkovice z Bílinské větve,
pro kterého o dva roky později vypracoval stavební plány jeho domu v Praze.130 V souvislosti
s Portovým pobytem v Roudnici poskytuje zajímavý údaj jeho žádost o povolení cesty do
Mannu, podaná knížeti po ukončení stavební sezóny 1675. V ní Porta uvádí že, již šest let nebyl
doma a touží spatřit svou matku, ženu a děti. Přislíbil návrat začátkem března následujícího roku
a skutečně již 15. března 1676 je připomínán v Roudnici. Dne 3. května 1676 byl jako svědek na
svadbě štukatéra Domenika Sineta a 5. prosince byl kmotrem při křtu jeho dcery. O den později
byl kmotrem při křtu dcery štukatéra Stefano Rizziho. Tyto údaje jsou zajímavé v souvislosti
s interiérovou výzdobou kostela v Milešově, která byla patrně v té době, nebo krátce po ní
realizována. V tomtéž roce zahájil Porta stavbu pivovaru v Roudnici, která byla dokončena
v roce 1682.131
Z roku 1678 jsou zprávy o jeho inspekční cestě na zámek Vysoký Chlumec, kde
navrhoval sanaci zřícených konstrukcí.132 V letech 1678 – 80 stavěl pro Ferdinadna Augusta
Lobkovice poutní kostel sv. Quirina na vrchu Botzerberg v Neustadtu an der Waldnaab, který
byl vysvěcen litoměřickým biskupem Jaroslavem ze Šternberka dne 10. srpna 1687.133 V roce
1679 zahájil přestavbu zámku v Lobkovicích u Neratovic a pro Václava Ferdinanda Lobkovice
stavbu zámku v Bílině.134 Ve stejném roce se opět prostřednictvím knížete Václava Eusebia
Lobkovice ucházel o místo vrchního fortifikačního stavitele, uvolněné po smrti Giovaniho
Domenika Orsiho. Převzal po něm také dostavbu konventu dominikánů s kostelem sv. Michala
v Litoměřich, kterou vedl až do roku 1685.135 Spíše marginální je jeho účast na stavbě
šternberského zámku v Tróji v roce 1679 a 1680. Od roku 1682 pracoval Porta pro Gundakera
z Dietrichsteinu, na stavbách jeho sídel v centrech nově vytvořeného fideikomisního panství.
Téhož roku vypracoval plány na novostavbu zámku v Libochovicích, která byla realizována
v letech 1683 – 1690, v roce 1692 plány na stavbu zámku v Pátku, která byla realizována
v letech 1693 – 1698, a v roce 1694 vypracoval plány na přestavbu zámku v Budyni nad Ohří.136
129
131
132
133
Wilhelm WEIDINGER. Barockbaumeister und –stukkatoren aus den Südalpen in der Oberpfalz, Verhandlungen
des Historischen Vereins für Oberpfalz und Regensburg 147, (Hrsg.) Historischer Verein für Oberpfalz und
Regensburg, Regensburg, 2007, S. 273.
134
Dřevěný model stavby ovšem zaslal hraběti již v roce 1677. Encyklopedie architektů, s. 519.
135
136
Pavel VLČEK, Encyklopedie českých zámků, Praha 1994, s. 185, s. 213, s. 133.
130
20
Portovu účast proto předpokládáme také po roce 1680 při přestavbě zámku ve Vlachově Březí a
po roce 1686 i při přestavbě zámku v Nepomyšli. V roce 1684 vypracoval plány na stavbu
zámku v Neustadtu an der Waldnaab, ke stavbě, při které bylo realizováno pouze jedno ze tří
křídel, došlo až po roce 1698. V letech 1694 – 1698 se podílel na výstavbě špitálu v Lounech.137
Dne 28. ledna 1695 uzavřel Porta smlouvu na obnovu kostela sv. Václava v Budyni nad Ohří a
v březnu dodal plány, které byly v zápětí realizovány. Naposled je v Budyni nad Ohří
připomínán v roce 1697, kdy dohlížel na bourací práce na hradě.138
Na podzim roku 1697 odešel Porta z Roudnice do Bayreuthu, kde ve službách markraběte
Kristiána Arnošta po 6. březnu 1702 zemřel. V roce 1698 odtud ovšem ještě zajížděl na stavbu
lobkovického zámku v Neustadt u Weidenu a v roce 1700 zahajoval stavbu zámku v Erlangen.139
Hrabě Ferdinand Werdenberg, kníže Václav Eusebius Popel z Lobkovic a Kašpar Kaplíř
ze Sulevic společně zasedali v císařské válečné radě. Touto přímou cestou vzájemné známosti a
přátelského doporučení došel patrně Antonio della Porta v 60. letech 17. století z Dolních
Rakous do severních Čech.
Portův zásadní podíl na novostavbě tří křídel zámku v Milešově pro Kašpara Zdeňka
Kaplíře ze Sulevic dokládá poslední splátka 500 zl. vyplacená staviteli po ukončení stavby v roce
1686. Z žádosti Anny Terezie Cukrovny z Tamfeldu z roku 1675 na proměnu obytného pokoje
v zámeckou kapli lze dovodit, že zámek byl v té době, alespoň ve svém severním křídle,
způsobilý k obývání.140 Antonio della Porta zámek v roce 1683 dokončil.
ARCHITEKTONICKÝ ROZBOR
Lokalizace
Kostel sv. Antonína Paduánského, (50°32'17.236" sš., 13°56'30.159" vd.), kulturní
památka s rejstříkovým číslem 39844/5-2185, se nachází na stavební parcele číslo 151 v
katastrálním území č. 694649 – Milešov u Lovosic, obce Velemín č. 565849 (příloha 2).
Areál kostela tvoří výraznou dominantu obce Milešov, hmotovou protiváhu zámeckého
areálu, který je situován na ostrožně, vystupující skalním masivem na severozápadní straně obce
(příloha 1). Pro stavbu kostela byla zvolen nevýrazný znělcový hřbet (příloha 11) na
jihovýchodním okraji intravilánu obce, jihovýchodně od návsi a severně od čtvrti Mlýnce
(Leinitz). Odlesněný hřbet s úpatím 470 m n. m. a temenem 474 m n. m. orientovaný ve směru
137
139
140
138
21
severozápad - jihovýchod, vybíhá klesajícím skalním výchozem k východu. Kostel je umístěn na
temeni a orientován přibližně v severojižním směru.
Vstup do objektu uvozuje jednoramenné monumentální schodiště a travnatý perón terasy
s vyzděnými eskarpami a nízkou poprsnicí. Ta je při západním nároží kostela otevřena krátkým
schodištěm, vyrovnávajícím rozdílnou niveletu terénu u obou bočních průčelí. Kostel se
schodištěm a terasou zaujímají plochu 504 m2. Na sousední stavební parcele číslo 152 o výměře
18 m2 se nacházela zvonice, nyní zřícená (přílohy 2 – 6, 11 – 13). Úpatí kupy vymezuje obvod
pozemkové parcely číslo 177 s výměrou 1079 m2, obíhající kostel. Vlastníkem pozemků i
nemovitosti je Římskokatolická farnost Milešov. Přístup k areálu umožňuje přímá vozová cesta
lemovaná alejí, stoupající z křižovatky při jihovýchodním koutu návsi na spočinek u paty
schodiště. U paty kupy se od ní odděluje pěší cesta, která po vrstevnici obchází západní svah a
sestupuje do čtvrti Mlýnce. Při protilehlé severovýchodní patě kupy je ohradní zdí vymezen
hřbitov s barokní márnicí, jehož mladší vstup prolomený ohradní zdí je orientován
k východnímu bočnímu průčelí kostela (příloha 10). Pod jižní hranou temene kupy se dochovala
vysoká kamenná podezdívka zřícená dřevěné zvonice, situované v ose presbytáře.
Urbanismus
Milešov se rozkládá na severním svahu a dně kotliny Milešovského potoka, která je
sevřena kupami nejvyšší části Českého středohoří. Zámecký areál se zahradou a vdovským
sídlem č.p. 47 opírá o Šibeník (Galgenberg) 486,6 m n. m., který je jihovýchodním hřbetem
Milešovky (836,6 m n. m.). Na jihozápadní straně se kotlina větví ve dvě plochá údolí
Milešovského potoka, který se stáčí k severu a Pálečského potoka, který směřuje k západu
(příloha 1). Obě údolí odděluje Milešovský Kloc (674,4 m n.m.). Z jihu uzavírá kotlinu dvojice
kup Lhota (570 m n. m.) a Ostrý (552,6 m n. m.) s relikty stejnojmenného hradu. Sedlem mezi
nimi prochází komunikace od Třebenic, která pokračuje od Milešova proti proudu Milešovského
potoka, severně od Milešova překračuje sedlo u Černčic a směřuje k Teplicím (příloha 7).
V Milešově křižuje komunikaci směřující východozápadním směrem, která stoupá od
Velemína k Lukovu, kde pod Velkou skálou (617 m n. m.) přechází sedlo a sestupuje k Bílině.
Třetí komunikace přicházela od Března podél severovýchodní paty Ostrého a vstupovala do
Milešova od jihovýchodu pod kostel sv. Antonína Paduánského. Dosud je funkční její
pokračování, které se odpoutává na západě od Milešovského potoka a sedlem Pod Březinou
sestupuje do Kostomlat pod Milešovkou (přílohy 1 – 8).
Milešov má čtyři ohniska osídlení. Zámecký areál na severu, zástavba podél komunikací
na západě, část Mlýnce na jihovýchodě a centrum městečka s náměstím, zemědělským dvorem a
22
pivovarem. Základ urbanismu městečka tvoří protáhlé a svažité obdélné náměstí, orientované v
severojižním směru. V polovině délky protíná náměstí komunikace z Velemína do Kostomlat
pod Milešovkou, která kopíruje severní průčelí hospodářského dvora a prochází zrušeným
pivovarem. Severní frontou náměstí prochází osově ulička přístupu k zámeckému areálu.
Jihovýchodním koutem vchází do náměstí komunikace od Mlýnců. Kolem náměstí jsou
vytyčeny typizované stavební parcely s domy se štítovou orientací.
Milešov je v roce 1548 připomínán jako městečko se zámkem, poplužním Hradčanským
dvorem v severním předpolí zámku a poplužím. K roku 1604 je uváděn ještě pivovar se
sladovnou a mlýnem. V roce 1654 je Milešov připomínán již jen jako ves. Z jeho sedmnácti
domů zůstaly stát po Třicetileté válce jen čtyři. Již ve druhé polovině 17. století se však Milešov
počal opět rozrůstat, a to v souvislosti s přestavbou zámku a budováním vrchnostenského dvora
podél jižní poloviny západní fronty náměstí. Do poloviny 18. století dosáhl dvojnásobku
předbělohorského počtu domů. Nové domy byly řazeny podél existujících komunikací a
vyznačují se typizovanými rysy. Teprve udělení čtyř výročních a dobytčích trhů v roce 1848
císařem Františkem Josefem I. znamenalo pro Milešov znovu zařazení mezi městečka.
Kostel
Farní kostel je v Milešově připomínán k roku 1384.141 Věžový kostel je zobrazen v
těsném sousedství milešovského zámku na mapě sousedního Svatojiřského panství, která vznikla
někdy mezi lety 1603 – 1623 (příloha 9). Kostelní areál se nachází v severním předpolí zámku a
je ohrazený. Po Třicetileté válce je kostel uváděn jako zničený.142 Jeho pozůstatky nebyly dosud
v zástavbě Milešova identifikovány.
Nový raně barokní kostel sv. Antonína Paduánského byl založen jako dominantní
solitérní stavba na terénní hraně v severním sousedství osady Mlýnce (1603 Mleynicze, 1787
Leinitz). Osada vznikla před rokem 1603 na jihovýchodním okraji Milešova143 při dálkové
komunikaci z Doksan k Oseku, vedoucí podél regulovaného soutoku Milešovského a Palečského
potoka, resp. mlýnského náhonu. V terénu je dosud patrné lánování spodní partie severního
svahu kupy Ostrý, které přidělilo nově založeným usedlostem polnosti. V roce 1843 zde žilo 258
obyvatel, což byla třetina obyvatel celého Milešova. Dnes překvapivě rozsáhlou zástavbu
zaznamenává i mapa Josefského vojenského mapování (příloha 7). V roce 1965 byla osada
administrativně sloučena s Milešovem.
141
Johann Gottfried SOMMER, Prag, Königreich Böhmen, 1. Bd., Letmeritzer Kreis, 1833, s. 108. František
Ladislav RIEGER, Slovník naučný, Díl 5., Praha, 1866, s. 328.
142
Johann Evangelista SCHLENZ, Dějiny založení biskupství litoměřického, Varnsdorf, 1912, s. 240.
143
Karel KUČA, Města a městečka, Praha, 2009, s. 894.
23
Příjezdová komunikace k areálu kostela je vedena ze střední části východní fronty
náměstí. U mírně stoupající příjezdové komunikace vznikla po vybudování hřbitova úzká ulička
s domkářskou zástavbou a novou školou v nároží křižovatky. Rozvoj zástavby směrem ke
kostelu byl uzavřen v roce 1901 výstavbou fary.
Zvonice
V ose kostela před zadním průčelím presbytáře stála dřevěná hranolová zvonice na
vysoké kamenné podezdívce (přílohy 11 - 13), vyrovnávající úpad terénu k jihu.144 Pod nízkou
stanovou střechu zvonice dobíhala vložená vzpěradlová stolice, na které byly zavěšeny dva
zvony, jeden datovaný rokem 1874, druhý s připomínkou na obnovu věže po velké destrukci
rokem 1749.145 Štenýřová konstrukce pláště zvonice byla bedněna svislými prkny.
Dendrochronologická analýza trámů podlahového roštu datovala pokácení dubového dřeva
do zimy 1668 (příloha 22).146 Zvonice byla přístupná přes úzkou soutku z presbytáře kostela
samostatným vstupem v zadním průčelí, který je dnes zazděn. Pohledově zakrývala zadní průčelí
presbytáře, patrně z tohoto důvodu nepojednala oprava kostela výtvarně okenní šambránu
v průčelí v souladu s ostatními okny lodi a presbytáře kostela. Zvonice stavěná spolu s kostelem
se zřítila po vichřici v roce 1983, její dřevěná část byla rozebrána v roce 1984.
Figura
Longitudiální jednolodní bezvěžový kostel s neodsazeným trojbokým presbytářem a
s párem postranních patrových rizalitů je disponován hloubkově. V nároží presbytáře vystupují
párové rizality a přiléhají symetricky k podélným bokům presbytáře. Poměr šířky k délce
obdélné lodi kostela je 1:2.
Hmotu lodi a presbytáře sjednocuje střecha s průběžným hřebenem, nasazená na
vyloženou korunní římsu. Sedlová střecha lodi je opřená do atikového štítu hlavního průčelí,
jižní špic hřebene střechy otevírá nad cor Christi vystupující polygonální sanktusník, ke kterému
se sbíhají valby valbové střechy presbytáře. Také párové rizality kryjí valbové střechy, které se
opírají do lichých polí bočních průčelí presbytáře. Střechy kostela kryjí bobrovky.
Maximální půdorysné rozměry kostela jsou 24,7 m délky a 20,6 m šířky. Kostelní loď má
délku 24,7 m a šířku 12,6 m, rizality po obou jejích podélných stranách jsou 6,3 m široké a 4,05
144
Karel KUČA, České, moravské a slezské zvonice, Praha, 2009, s. 209.
Vincenc LUKSCH, Kunsttopographie des Bezirkes und Stadt Leitmeritz, strojopis, nevydáno, Leitmeritz 1920,
S. 100.
146
Tomáš KYNCL, Nálezová zpráva dendrochronologické analýzy S 60 Milešov - zvonice, strojopis, nevydáno,
Brno 2011, tabulka 1.
145
24
m hlouboké. Hřeben krovu je na úrovni 19,7 m a vrchol sanktusníku na úrovni 26,2 m od patní
obrysnice hlavního průčelí.
Průčelí
Hlavní průčelí kostela se obrací k severu a je pojednáno v kolosálním římsko-iónském
stylu. Pilastry vynášející architráv vymezují tři pole průčelí. Mělce vpadlá zrcadla bočních polí
jsou otevřena konchovitě sklenutými nikami, do kterých jsou vloženy skulptury světců,
rámované výraznými šambránami. Ploché odstupněné šambrány ve spodní etáži, vzepjaté
z pískovcového parapetu s drobnou ovalenou okapnicí, jsou v patce konchy přepásány plochou
oblomenou římsou. Šambrány v horní etáži mají oblounovou profilaci a vytváří v patce konchy
mělké uši, pod kterými jsou zavěšeny kapky. Konchy ve všech etážích nesou motiv mušle.
Střední osa průčelí je vymezena hlavním vstupem ve spodní etáži a eliptickým oknem ve střední
etáži. Edikulový portál hlavního vstupu je pojednán v římsko-korintském stylu. Za přízedními
polosloupy opřenými do mělkých pilastrů vystupuje ploché pískovcové ostění vstupu s mělkýma
horníma ušima, profilované dvojitým odstupněním a obíhané drobnou plochou páskou.
Segmentový fronton nasazený na odstupňované kladí edikuly je druhotně roztržený vložením
pískovcového erbu se znakem Kašpara Zdeňka Kaplíře, drženým dvěma štítonoši a podepřeným
mohutným zavíjeným akantem, který obsadil pole supraporty. Eliptické okno ve střední etáži
vymezuje pískovcové ostění obíhané plochou páskou, přeťatou manýristicky drobným
beschlafwerkem na vrcholovém, patním a obou bočních klenácích.
Iónizující hlavice pilastrů s maskarony podpírají architráv s girlandovým vlysem,
okapnice korunní římsy je pravoúhle zalomená, nasazená na obloun.
Z architrávu je nad středovým polem vztyčen štít, přidržovaný dvojicí volutových křídel
se stlačenými volutami. Nároží v jejich sousedství zatěžují obelisky. Mělce vpadlé zrcadlo
jediného pole je otevřeno konchovitě sklenutou nikou pojednanou shodně s nikami horní etáže
průčelí, doplněnou segmentovou nadokenní římsou. Štít vrcholí trojúhelným tympanonem,
nasazeným na římsu, jehož pole vyplňuje medailónová puklice, na které mohl být vymalován
znak stavebníka.
Patky pilastrů profilované výrazným oblounem, iónizující hlavice s maskaróny, portál
vstupu, štít, skulptury, ostění, římsy, voluty a krycí desky koruny štítu jsou pískovcové,
šambrány nik, mušle, dříky pilastrů, rámy a vpadlá pole průčelí a štítu jsou pojednány ve štuku.
Boční průčelí a zadní průčelí stavby jsou oproti hlavnímu průčelí výrazně zjednodušena. Hlavní
motiv plochých průčelí vychází z kolosálního řádu. Ploché lizény vzepjaté z terénu rámují pole
otevřená v ose dvojicí mělce vpadlých zrcadel. Spodní etáž je lichá, horní etáž otvírají
25
segmentově sklenuté okenní otvory, obíhané úzkou plochou páskou vymezující šambránu
s horníma a spodníma ušima. Pod horníma ušima jsou zavěšeny kapky s kuličkou. Od kladí
lizénových rámů vysokého řádu je mírně odsazen fabion korunní římsy, do které se opírá
námětek střechy.
Hladká průčelí mají dva boční párové rizality. Jejich odvrácená průčelí otvírají ve dvou
etážích typově shodná okna s prostým pískovcovým ostěním obíhaným plochou úzkou páskou.
Okno spodní etáže východního průčelí východního rizalitu bylo druhotně přezděno na dveře,
otvor lemují šambrány opakující profilaci ostění. Vstup je dnes zaslepen cihlovou plentou.
Obdobně jsou zaslepeny dveře ve spodní etáži jižního průčelí západního rizalitu, jejichž ostění
bylo do obvodové zdi druhotně vloženo. Pískovcové ostění s horníma ušima, pod nimiž jsou
zavěšeny kapky s kuličkou, obíhaná úzká plochá odsazená páska, která se opírá do plochých
kubických patek stojek.
Jednotlivá průčelí kryje okrový nátěr, šambrány jsou zvýrazněny vápenným líčkem.
Pilastry v hlavním průčelí měly ve starší stavební fázi cihlově červený nátěr. Nátěr totožného
odstínu se dochoval ve fragmentech na korunní římse východního průčelí lodi.
Dispozice
Loď sklenutou eliptickou klenbou o třech travé otevírá do presbytáře stlačený vítězný
oblouk. O vítězný oblouk se opírá klášterní klenba konchovitě vzepjatá nad polygonem
presbytáře. Vrchol klenby je ve výškové úrovni 12,5 m nad podlahou lodi. Vstup z lodi do
vydělených rizalitů umožňují jednokřídlé dveře v pískovcových portálech s horníma ušima
a kapkami, obíhané plochou páskou. Spodní etáž západního z rizalitů je využita jako vstupní
předsíň, východního z rizalitů jako sakristie. Ta umožňuje vstup na dřevěnou kazatelnu na
evangelijní straně kostelní lodi. Horní etáž rizalitů obsadily oratoře, které se obrací do lodi
půleliptickými nahlížecími okny s balustrádovou poprsnicí a jsou přístupné vřetenovými
schodišti ze spodních etáží. Typově shodné schodiště zpřístupňuje hudební kruchtu, která je
vyložena pod první klenební travé lodi za hlavní vstup.
Dynamizující konkávkonvexní
poprsnice kruchty respektuje středové umístění varhanní skříně, která je opřena o severní
obvodovou zeď kostela, a také positiv otočený do lodi. Positiv je umístěn na konvexně
předsazeném středovém balkónu kruchty. Střed kruchty vynáší stlačená klenba, opřená čely do
elipticky stlačených pasů a otevřená v obou patkách vstřícnými trojbokými výsečemi. Lunety
pod výsečemi prolamují vstupy s pískovcovými portály s horníma ušima a kapkami, obíhané
plochou páskou. Západní umožňuje přístup na vřetenové schodiště, východní do vyděleného
26
prostoru sklenutého příčně orientovanou mírně stlačenou klenbou. Neosvětlený prostor s lunetou
proti vstupu slouží jako kaple.
Úzký vlez, prolomený severním travé klenby kostelní lodi, umožňuje přístup do podstřeší
kostela. Prostor kryje valbová střecha vynášená dvouetážovým krovem hambalkové soustavy s
ležatou stolicí. Polygonální sanktusníkovou věžičku nese štenýřová konstrukce a zpřístupňuje ji
jednoramenné schodiště s trámovou schodnicí. Štít z lomového zdiva je v ose přezděn pálenými
cihlami a železná kotva upozorňuje na zajištění skulptury v nice severního líce štítu. Maltová
zrcátka upozorňují na pokrývačské a zednické práce (foto , F. Czech 24.8.1923). Koruna
obvodové zdi je nad patkou klenby otevřena sopouchy obdélného průřezu, jejichž rozmístění
odpovídá pilastrům v lodi a nárožím presbytáře. Jedná se o vzduchové kanály odvětrávající
přirozeným tahem základové zdivo kostela a snad také původně kryptu.
Materiály a konstrukce
Zdivo
Svislé nosné konstrukce kostela i zděný sokl zvonice jsou skládány ze smíšeného zdiva s
převahou lomového čediče deskové odlučnosti a čedičových sbíraných valounů, zděného na
tvrdou vápennou maltu typu A. Pravidelné pískovcové kvádry armující nároží jsou v ložných i
styčných spárách pečlivě šíbrovány. Tarasy terénních hran před severním průčelím kostela jsou
zděny ze smíšeného zdiva s převahou čedičových lámaných kvádrů na vápennou maltu typu B.
Cihlové zdivo je užito především ve špaletách, záklenkách, plentách, zazdívkách,
klenbách a zdech oratoří. Zazdívky otvorů jsou zděny zpravidla na běhounovou vazbu, nároží na
vazbu vazákovou. Samostatné cihly se vyskytují v lomovém obvodovém zdivu kostela. Cihly a
zlomky bobrovek tvoří armaturu lizén a lizénových rámců v bočních průčelích lodi a závěru
kostela. Cihlová je také klenba kostelní lodi a presbytáře. Charakteristiky cihlového zdiva byly
dokumentovány ve 21 nálezových situacích (tab. I).
27
nález výška cm šířka cm délka cm
1
8
13
27
2
8
13
27
3
8
13
28
4
7
16
24
5
7
16
24
6
4
17
24
7
7
15,5
25
8
6
14
18
9
7
14
32
10
7
14
32
11
7
14
32
12
6,5
16
23
13
7
16
24
14
6,5
?
23
15
7
?
24
16
7,5
?
26
6,5
13
26
17
18
6,5
14
?
19
6,5
13,5
25,5
20
7
16,5
26,5
21
7
16
25
barva
červená
hnědá
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
červená
pálení zpracování umístění
měkkce
kadlub pilastry hlavního průčelí
měkkce
měkkce
měkkce
kadlub interiérová průběžná podokenní římsa
měkkce
kadlub lizénové rámce bočních průčelí
měkkce
kadlub lizénové rámce průčelí presbytáře
měkkce
kadlub štít hlavního průčelí
měkkce
kadlub špaleta poprsnice bočního schodiště rampy
měkkce
kadlub západní cihlová zeď hřbitova
měkkce
kadlub jihozápadní cihlová zeď hřbitova
měkkce
kadlub jihovýchodní cihlová zeď hřbitova
měkkce
kadlub tubus schodiště východního rizalitu
měkkce
kadlub tubus schodiště východního rizalitu
měkkce
kadlub nárožní lizény presbytýře
měkkce
měkkce
měkkce
kadlub sokl lizénového rámce v západním průčelí
měkkce
kadlub obezdění vnějšího portálu předsíně
měkkce
kadlub severní lizénový rámec západního průčelí presbytáře
měkkce
kadlub jižní lizénový rámec západního průčelí presbytáře
měkkce
kadlub štít hlavního průčelí
Cihlové zdivo lze rozdělit podle metriky a způsobu zpracování do pěti základních skupin,
které naznačují možný stavební vývoj objektu:
1) měkce pálené červené cihly tlačené do kadlubu, o rozměrech 8 cm x 14 cm x 27-28 cm se
nacházejí ve zdivu hlavního průčelí kostela, kde tvoří součást armatury nárožních a
mezilehlých pilastrů, provázané do obvodové zdi
2) měkce pálené červené cihly tlačené do kadlubu, o rozměrech 6,5 – 7,5 cm x 14 cm x 23-24
cm tvoří součást armatury mezilehlých pilastrů bočních průčelí lodi a nárožních pilastrů
presbytáře, provázané do obvodové zdi
3) měkce pálené červené cihly tlačené do kadlubu, o rozměrech 6 cm x 14-16 cm x 24 cm a
měkce pálené červené dlaždice tlačené do kadlubu, o rozměrech 4 cm x 17-18 cm x 24 cm,
připlentované k režnému zdivu obvodových zdí, mezilehlým a nárožním pilastrům v bočních
průčelích lodi a průčelích presbytáře, tvoří armaturu lizénových rámců.
4) měkce pálené červené cihly tlačené do kadlubu, o rozměrech 6-7 cm x 14 cm x 21-23 cm
plentují schodnice vřetenových schodišť zpřístupňující oratoře.
5) měkce pálené červené cihly tlačené do kadlubu, o rozměrech 7 cm x 14 cm x 32 cm jsou
použity ve zdivu východní, západní a severozápadní části obvodové zdi hřbitova, v
severozápadní části poprsnice nástupní terasy kostela a zazdívce jižního vnějšího vstupu do
předsíně v západním rizalitu kostela.
28
Ve zdivu kostela byly zjištěny tři typy malty odlišné struktury i vlastností:
A) – tvrdá vápenná malta světle šedá. Pojivo: odleželé vápno s četnými vápennými konkrecemi
do velikosti 15 mm. Plnivo: ostrý kopaný písek jemnozrnný do 5mm, vynímečně zrna
velké velikosti do 15 mm.
B) – měkká vápenná malta světle okrová. Pojivo: odleželé stejnorodé vápno bez patrných
vápenných konkrecí. Plnivo: říční písek jemnozrnný, zrna střední velikosti do 10 mm.
C) – cementovápenná nastavovaná šedá malta. Pojivo: stejnorodá směs vápna a cementu bez
patrných konkrecí. Plnivo: říční písek jemnozrnný do 2 mm, vynímečně zrna střední
velikosti do 5 mm.
Stropy a klenby
Všechny klenby užité ve stavbě vycházejí z kleneb valených, hloubkově orientovaných,
otevřených vstřícnými nebo styčnými výsečemi.
- raně barokní eliptická klenba o třech travé, valená z měkce pálených červených cihel, sklenula
loď kostela. Jednotlivá travé jsou oddělena meziklenebními elipticky stlačenými pasy, jejichž
patky se opírají o hlavice přízedních pilířů. Lunety otevřené okenními otvory nesou vstřícné
trojboké výseče s nízkými hřebínky a nosem, zaklenuté mírně stlačenými kápěmi.
- raně barokní eliptická klenba o jediném travé, valená z měkce pálených červených cihel,
podklenula kruchtu. Travé je opřeno čely do elipticky stlačených pasů a je otevřeno v obou
patkách vstřícnými trojbokými výsečemi s nízkými hřebínky a nosem. Obě výseče jsou
zaklenuty mírně stlačenými kápěmi. Klenba nese klasicistní štukový dekor. Eliptické středové
zrcadlo má bohatě profilovanou římsu, zrcadla v polích lemuje perlovec.
- polovina klášterní klenby nad polygonálním půdorysem zaklenula závěr kostela. Tři pole
klenby jsou otevřeny typově shodnými trojbokými výsečemi s nízkými hřebínky a nosem,
zaklenuté mírně stlačenými kápěmi.
- typově shodné mírně stlačené klenby, otevřené v patkách styčnými trojbokými výsečemi
zaklenutými mírně stlačenými kápěmi, sklenuly parter obou bočních rizalitů. Hrany výsečí
nesou nízké štukové hřebínky.
- trámové stropy s latěmi proplétanými slaměnými povřísly kryjí obě oratoře v horní etáži
bočních rizalitů. Fabion je nasazen na bohatě profilovanou štukovou římsu.
Podlahy
- podlaha lodi a presbytáře je dlážděná. Korzo v ose kostela je dlážděné z opukových dlaždic na
střih, boční pole a presbytář jsou dlážděny ze čtvercových pískovcových dlaždic na vazbu.
Místy je podlaha vyspravena maltovou mazaninou a cementovým potěrem.
- podlahy kruchty a oratoří jsou bedněny z širokých fošen na trámové polštáře.
29
- podlaha sanktusníkové věžičky je bedněna z úzkých prken na sráz.
- krov nemá pochozí podlahu
Krovy
- dvouetážový krov hambalkové soustavy nad lodí a presbytářem vynáší ležatá stolice
s čtyřbokou horní vaznicí. Paty ležatých stojin a krokví jsou opřeny do vazných trámů,
osedlaných do pozednic, vezděných do korun obvodových zdí. Střešní valby dobíhají
k profilovaným okapním římsám lípnutými podlomenými námětky. Jedlové tesařsky
pracované trámy jsou označeny tesařskými značkami, na východní straně římskými čísly, na
straně západní vrypy. Dvojice vývrtů po uvázání houžví upozorňují, že se jedná o dřevo
plavené, kácené v zimě 1672.147 - štenýřová konstrukce sanktusníkové věžičky je založena na
hvězdici prahových trámů, položené na vazné trámy. Dřevo řezaných a tesařsky pracovaných
trámů konstrukce je jedlové, kácené v zimě 1756.148
- krovy valbových střech bočních rizalitů nejsou přístupné.
Schodiště
– vřetenová levotočivá schodiště z pískovcových stupňů s bubny zpřístupňují oratoře v horních
etážích bočních rizalitů a severozápadním koutem lodi kruchtu.
- sanktusníkovou věžičku zpřístupňuje z krovu jednoramenné přímé dřevěné schodiště
s trámovou schodnicí a fošnovými stupni bez podstupnic.
Otvory
- barokní segmentové a stlačené záklenky prostupů, okenních a dveřních otvorů, jsou stejně jako
jejich rozevřené vnitřní špalety vyzděny z měkce pálených červených cihel.
Úpravy povrchu stěn
– průčelí kostela kryjí jednovrstvé fartáčem hlazené omítky. Jádro po omšelém líci omítky je na
několika místech západního průčelí lodi a na severozápadním nároží sakristie opatřeno líčkem
vápenného pačoku.
– relikt klasicistní tvrdé exteriérové omítky, hlazené rajblíkem, se dochoval ve východním poli
severního průčelí v sousedství vstupu.
– cementový potěr je patrný na vysprávkách soklu bočních a zadního průčelí kostela.
- relikty jednovrstvé tvrdé vápenné omítky s červeným nátěrem se dochovaly na pilastrech
hlavního průčelí.
- interiérové omítky jsou měkké vápenné, kryté vícenásobnou vrstvou vápenného pačoku.
147
Tomáš KYNCL, Nálezová zpráva dendrochronologické analýzy S 44 Milešov – kostel sv. Antonína
Paduánského, strojopis, nevydáno, Brno 2011, tabulka 1.
148
Tomáš KYNCL, Nálezová zpráva, tabulka 1.
30
STAVEBNÍ VÝVOJ
Stavebně historické vyhodnocení je vyjádřeno graficky v části A plánové dokumentace.
Farní kostel je v Milešově připomínán k roku 1384.149 Předpokládáme, že se jedná o
stavbu v předpolí hradu a posléze zámku Milešova, vyobrazenou na mapě, které zaznamenává
sousední majetky kláštera sv. Jiří na Pražském hradě a kterou datujeme mezi léta 1603 - 1623
(příloha 9). Vizitace majetku nově vznikajícího biskupství litoměřického z poloviny 17. století
naznačuje, že zmíněný kostel zanikl během třicetileté války.150 Relikty stavby se dosud
nepodařilo identifikovat, stejně tak se zatím nepodařilo ověřit informaci o zasvěcení tohoto
kostela sv. Antonínovi Paduánskému.
Základní kámen stávajícího kostela sv. Antonína Paduánského byl položen 14. května
1669. Průběh výstavby kostela mezi lety 1669 – 1680 zůstává poměrně nejasný, z vlastní stavby
lze dovodit dvě základní stavební etapy. Starší etapa počítala s jednoduchým dělením bočních
průčelí lodi a průčelí presbytáře plochými lizénami v kolosálním řádu, které lemovaly okenní
osy a nároží (foto 31). Bohatě pojednáno bylo pouze hlavní průčelí kostela, které vyjma portálu a
dveří hlavního vstupu odpovídalo stávající situaci (foto 13 – 17). Stavba byla v hmotě vyvedena
až po korunu zdi a pravděpodobně provizorně zastřešena. Autor architektonického řešení kostela
není znám a v této stavební etapě se nemusí nutně jednat o stavitele Antonia della Portu. Této
nejstarší stavební etapě, přičítáme jednoznačně také výstavbu dřevěné zvonice v jižním
sousedství kostela. Skácení dubového dřeva jejích prahových trámů proběhlo v zimě 1668
(příloha 22).
Jak dokládají chybějící šambrány okenního otvoru v jižním průčelí presbytáře (foto 9),
který byl pohledově zakryt zvonicí, vznikla konečná podoba rozvržení fasády bočních průčelí
lodi a presbytáře kostela až po výstavbě zvonice, a lze ji spojovat s druhou stavební etapou.
Považujeme za velmi pravděpodobné, že tato stavební etapa byla zahájena nejpozději po návratu
Kašpara Kaplíře z Porýní v roce 1675 a spojujeme ji s architektem Antonio della Portou, který je
v té době připomínán při stavbě milešovského zámku. Jemu připisujeme proměnu koncepce
bočních průčelí lodi a průčelí presbytáře, kdy byla pole mezi kolosálními lizénami rozdělena
vloženými lizénovými rámci do dvou etáží (foto 29, 31, 32). Vymezená spodní etáž má při tom
nižší výšku, než etáž horní. Tento znak považujeme u sakrálních staveb Antonio della Porty za
markantní. Lizénové rámce byly nataženy ve štuku na přizděné cihlové armování, průčelí
překryla omítka stáčená dřevěným hladítkem. V hlavním a východním bočním průčelí byly
149
150
Wilfried BROSCHE - Kurt EHRLICH, Letmeritz und das Böhmische Mittelgebirge, Fulda 1970, 420.
Johann Evangelista SCHLENZ Die Geschichte des Bistums Leitmeritz II, Varnsdotf 1914, 270.
31
nalezeny relikty červených nátěrů na pilastech, nárožní lizéně a římse, které by mohly dokládat
„portovskou“ barevnost fasád, totiž tektonické prvky pojednané cihlovou červení v kontrastu
se světlou barevností lizénových rámců (foto 22 – 25). Červenou barevnost vpadlých polí, se pro
raně barokní stavební fázi nepodařilo na vlastní stavbě doložit.
V této druhé etapě raně barokní stavební fáze byl kostel také zastřešen, jak dokládá
datace trámů krovu, která klade skácení jedlového dřeva na přelomu let 1672– 1673 (příloha 21).
Před konstrukčním užitím vysychalo dřevo v závislosti na průměru vyrobeného prvku či
původního kmene 2 – 3 roky. Jedlové dřevo použité v krovu bylo plavené, což zvyšovalo jeho
odolnost. I tak se ukázalo zazdění první plné vazby do atikového štítku kostela (foto 99), stejně
jako plné zazdění pozednic do koruny zdi, pro klimatické podmínky severních Čech nevhodné
(foto 100).
Další stavební úpravy probíhaly v interiéru kostela. Presbytář a loď pohledově sjednotila
mohutná průběžná podokenní římsa, která vizuálně oddělila klenbu od stěn. Hloubkové stěny
rozčlenila mělká lichá arkáda, která mohutnou pravoúhle zalamovanou římsu vynáší.
Odstupněná římsa oblamuje ploché pilastry, které lichou arkádu překračují a římsu podpírají.
Bohatě profilovaná římsa je vytažena ve štuku na jádro ze smíšeného zdiva, červeně pálených
cihel a opukového kamene, které se opírá i o parapety okenních otvorů (foto 43). Do vysvěcení
kostela 1. září 1680 probíhaly patrně další úpravy interiéru kostela. K oběma obvodovým zdem
lodi byly pod jižní ze středních arkád vyzděny v kontrapozici tumbové boční oltáře (foto 65, 67)
a stěny byly opatřeny štukovým dekorem. Štukový dekor byl natažen i na klenbu,
předpokládáme, že v kartuších na klenáku byl vymalován alianční erb Kašpara Zdeňka Kaplíře a
jeho ženy Anny Terezie, rozené Cukrové z Tamfeldu (foto 48). Kašpar Zdeněk Kaplíř byl dne
20. října 1686 pohřben do krypty zahloubené pod podlahu v lodi před vítězný oblouk (foto 96).
V roce 1696 proběhly první drobné opravy střešní krytiny a obelisků na atikovém štítu kostela,
v roce 1718 byl v severovýchodním sousedství kostela zřízen hřbitov (příloha 10).
Nejvýraznější stavební úpravy kostela lze spojit s osobou Zikmunda Gustava Kaplíře
Hrzána z Harrasova. V roce 1730 byly vystavěny tři boční tumbové oltáře, identické k již
existujícím. Dva byly umístěny v kontrapozici k oběma obvodovým hloubkovým zdem lodi pod
severní ze středních arkád, třetí, oltář zasvěcený Panně Marii, byl přistavěn k pilastru severně od
interiérového vstupu do západního rizalitu a do roku 1756 opatřen proskleným tabernáklem (foto
63). Oltáře byly vysvěceny 3. září 1730 (foto 64, 66).
Nejvýraznější proměnu exteriéru i interiéru kostela znamenalo zvýšení bočních rizalitů o
patro. Jižní segmentové okenní otvory horní etáže bočních průčelí lodi byly zazděny a do jejich
míst se opřely jehlanové střechy rizalitů (foto 56, 57). S touto úpravou lze spojit také prolomení
32
samostatného vnějšího vstupu do přízemí západního bočního rizalitu (foto 37). Horní patro
každého rizalitu obsadila oratoř přístupná z přízemí vřetenovým schodištěm, která se obracela
otevřenou arkádou s balustrádovou poprsnicí do interiéru lodi. Přestavbu završila symbolicky
proměna aliančního erbu, znak Anny Terezie Cukrové z Tamfeldu byl patrně přemalován
znakem Zikmunda Gustava Hrzána, tak jako znak Kašpara Zdeňka Kaplíře na oltářním obraze
Klanění tří králůV roce 1734 byly opět renovovány poškozené obelisky na štítu kostela a v roce 1742 byla
opravována krytina střechy. V roce 1749 proběhla renovace poškozené dřevěné zvonice, do
které byl při té příležitosti zavěšen nový zvon, v roce 1753 byla znovu pokryta šindelem. Rokem
1756 jsou datovány rokokové dvoukřídlé dveře hlavního vstupu (foto 14, 15). Průzkum
neprokázal, že by při té příležitosti byl vyměněn také hlavní portál, ale vzhledem k jeho stylu to
nelze pokládat za předem vyloučené. Každopádně je patrné prolomení jeho frontonu a umístění
znaku Kašpara Zdenka Kaplíře ze Sulevic a dvou štítonošů. Lze se domnívat, že znak se mohl
původně nacházet na průčelí milešovského zámku.
Dne 29. října 1756 bylo při oltáři Panny Marie zřízeno růžencové bratrstvo, nejpozději
v té době byl oltář opatřen proskleným tabernáklem, vhodným pro umístění sochy. Rok 1756
patrně datuje rozsáhlejší stavební fázi, neboť v zimě toho roku bylo káceno jedlové dřevo na
novou sanktusníkovou věžičku (příloha 21).
V roce 1766 byla střecha kostela pokryta novou pálenou krytinou. Další stavební úpravu
je třeba spojit s instalací varhan na hudební kruchtě v roce 1770. Kruchta byla přizpůsobena
jejich centrálnímu umístění a poprsnice změnila svůj konkávní obrys na konkávkonvexní. Při té
příležitosti byla na čelní stěně prolomena průběžná interiérová římsa. Z této doby pochází také
klasicistní dekor na líci poprsnice a na podnožích kruchty. Patrně v této době došlo také ke
změně vstupu na kazatelnu, který byl nově proražen ze sakristie a uzavření arkád oratoří
interiérovými nahlížecími okny s posuvnými křídly a k uzavření nahlížecího otvoru západní
oratoře oknem s posuvnými křídly (foto 62).
V roce 1783 byla zvonice pokrývána novým šindelem. V roce 1867 byla znovu opravena
zvonice a rok na to dokončena nová hřbitovní zeď. S opravou oratoře, připomínané k roku 1869,
spojujeme vložení nového nahlížecího interiérového okna se skládacími křídly do patra
východního rizalitu (foto 79). V té době došlo také patrně k zazdění vstupu z presbytáře ke
zvonici a přenesení dveřního křídla do nově proraženého vnějšího vstupu v sakristii. V roce 1874
byla vyměněna dřevěná okna v lodi (foto 54), presbytáři a obou bočních rizalitech, s tím
nataženy blíže nespecifikované nové interiérové omítky. Byla také přeložena část střešní krytiny.
Na podzim 1877 a během jara 1878 byla opravována zvonice, byly vyměněny části její dřevěné
33
konstrukce a střecha byla pokryta plechem. Na podzim 1896 provedl zednický mistr Wenzel
Knobloch z Kostomlat pod Milešovkou opravu vnějších omítek kostela, položil novou střešní
krytinu a natřel sanktusník. Současně byl renovován boční oltář Panny Marie Růžencové.
V roce 1905 byly renovovány obelisky na štítu (foto 27), jejich části byly kamenicky
doplněny a přizděny. Dne 27. srpna 1928 byly dokončeny F. Čechem opravy v podstřeší, patrně
střešní krytiny (foto 103). V roce 1933 byla, zřejmě v květnu, provedena oprava přední části
krovu, tesařem Hozelbaumem ze Záluží u Litoměřic (foto 110, 111). Od roku 1945 do roku
2010 proběhly pouze dvě drobné stavební úpravy, a to zazdění vnějších vstupů do obou bočních
rizalitů.
SMĚRNICE PRO RENOVACI
Hodnocení objektů
Architektonické a památkové hodnocení je vyjádřeno graficky v části B plánové dokumentace.
Kulturně historický význam objektu
Objekt je dokladem stavebního vývoje a funkčních proměn sakrální architektury v období
konce 17. do počátků 20. století. Vývojové stavební fáze dokládají nejen proměnu užití, ale také
proměnu společenského významu jednotlivých funkčních částí stavby a také stavby samé.
Dokončení stavby je spojeno s osobou význačného raně barokního architekta Antonio della
Porty a představuje pro jeho tvorbu typový objekt.
Kostel sv. Antonína Paduánského v Milešově patří do skupiny raně barokních
bezvěžových jednolodních kostelů, z nichž za nejstarší na našem území bývá považován kostel
Neposkvrněného početí Panny Marie, klášterní kostel irských františkánů – hybernů, vystavěný
v letech 1653 – 1659 dle návrhu Carlo Luraga.151 Ve stejné době, v letech 1653-1657, vystavěl
pro stavebníka záhořanského zámku, podmaršálka Jana de la Crone, kostel Nejsvětější Trojice v
Zahořanech u Litoměřic snad litoměřický stavitel italského původu Bernard Spineta.
Architektonickým rozvrhem a uplatněním shodných detailů se kostelu sv. Antonína
Paduánského v Milešově nejvíce přibližuje poutní kostel sv. Quirina na vrchu Botzenberg
v Neustadtu an der Waldnaab, vystavěný v letech 1678 – 1680 pro Ferdinadna Augusta
Lobkovice dle návrhu Antonia della Porty. Jak je z datace výstavby patrné, milešovský kostel
byl poutnímu kostelu sv. Quirina předobrazem.
Společenský význam objektu
151
Pavel VLČEK – Ester HAVLOVÁ, Praha 1610 – 1700, Praha 1998, s. 74.
34
Sledovaná lokalita je evidována pod rejstříkovým číslem 39844/5-2185. Ústředního seznamu
kulturních památek ČR. Jako taková požívá od. 3.5. 1958 památkové ochrany ve smyslu
pozdějšího zákona č. 92 z roku 1989 O památkové péči.
Umělecké hodnocení
Stavba nese znaky uměleckých slohů: raného baroka, vrcholného baroka, klasicismu a
historismu. Zcela zásadní význam má dochovaná raně barokní podoba kostela, tedy hmota,
dispozice a detaily. Jejich výčet a umístění jsou uvedeny v seznamu významných
architektonických detailů.
Stavebně historické hodnocení
Významné architektonické konstrukce, detaily, jejich relikty a stopy vypovídají o významu,
výrazu a funkci sakrálního objektu sídla nobility z přelomu 17. a 18. století. Jsou také cenným
dokladem vývoje konstrukcí, stavebních technik i uživatelských preferencí následujících epoch.
Hodnotné architektonické prvky
Konstrukce, prostory a jejich vybavení dokládají vývojové fáze objektu. Jejich rozdílná
vypovídací schopnost byla vyhodnocena a kategorizována a jako památková hodnota vyjádřena
také v plánové dokumentaci:
A) Konstrukce a prostory, které jsou pro památkovou hodnotu objektu určující, jsou v plánové
dokumentaci pojednány černou, resp. šedou barvou. Některé tyto konstrukce a jejich prvky
mají navíc i hodnotu uměleckohistorickou.
B) Konstrukce hodnotné označuje tmavě hnědá barva, hodnotné prostory barva světle hnědá.
C) Památkově indiferentní konstrukce jsou tamavě modré, prostory světle modré.
D) Žlutá barva označuje nevhodné konstrukce a nekontextuální prostory, oranžová
barva
konstrukce a prostory narušující památkovou podstatu objektu, vhodné k přeřešení.
Hodnotné architektonické prvky a detaily jsou uvedeny výčtem v soupise, jejich umístění je
v plánové dokumentaci znázorněno kroužkem s identifikačním číslem: např.c. Bílý kruh značí
detail vertikální konstrukce, barevný kruh či kružnice označuje detail horizontální konstrukce.
Modrou barvou je značeno umístění detailu nad rovinou řezu (zejména prvky stropů a záklenky),
červená barva označuje umístění detailu pod rovinou řezu (zejména prvky podlah a sokly). Míra
dochování detailu je znázorněna krajními opozity kruh – kružnice. Číslování detailů v plánové
dokumentaci odpovídá číslování v soupisu:
35
Ostění a šambrány
1 – Barokní edikulový pískovcový portál hlavního vstupu v římsko-korintském stylu lemovaný
dvojicí přízedních polosloupů, opřených do mělkých pilastrů (foto 13). Vlastní ploché
pískovcové ostění vstupu má mělké horní uši. Je profilované dvojitým odstupněním,
nasazeným přes drobný odsazený prut v líci, a obíhané drobnou plochou odsazenou
páskou. Segmentový fronton nasazený na odstupňovanou římsu kladí edikuly je druhotně
roztržený vložením pískovcového erbu se znakem Kašpara Zdeňka Kaplíře (příloha 18),
drženým dvěma štítonoši a podepřeným mohutným zavíjeným akantem s maskaronem,
který obsadil pole supraporty.
2 – barokní pravoúhlá pískovcová ostění s horníma ušima, pod nimiž jsou zavěšeny kapky s
kuličkou, obíhaná úzkou plochou páskou, lemují vstup na hudební kruchtu i do kaple pod
ní (foto 55). Typově shodná ostění lemují interiérové vstupy do obou rizalitů (foto 56, 57).
Levé horní ucho východního portálu bylo odsekáno a plochá páska v místě retušována
okrovou barvou.
3 – vrcholně barokní pravoúhlé pískovcové ostění s plochými patkami a horníma ušima, pod
kterými jsou zavěšeny kapky s kuličkou, lemuje vstup do západního rizalitu z exteriéru
(foto 37). Ostění obíhá úzká plochá odsazená páska, opřená do plochých kubických patek,
které stojí na oblounově profilovaného prahu. Vstup je dnes zaslepen cihlovou plentou.
4 – barokní pravoúhlá pískovcová ostění, obíhaná plochou úzkou páskou, lemují okenní otvory
obou rizalitů, v přízemí s raně barokními mřížemi, v patře s vrcholně barokními (foto 38, 39).
5 – raně barokní eliptické okno ve střední etáži vymezuje pískovcové ostění obíhané plochou
páskou, přeťatou manýristicky drobným beschlafwerkem na vrcholovém, patním a obou
bočních klenácích (foto 11).
6 – segmentově sklenuté okenní otvory lodi a presbytáře obíhají šambrány s horníma a
spodníma ušima, obíhané úzkou plochou páskou (foto 34, 35). Pod horníma ušima jsou
zavěšeny kapky s kuličkou.
Záklenky, překlady, pasy
7 – raně barokní stlačený vítězný oblouk mezi presbytářem a lodí (foto 41, 48).
8 – raně barokní stlačené meziklenební a přízední pasy oddělující jednotlivá travé eliptické
klenby kostelní lodi (foto 41).
9 – eliptické záklenky lichých arkád, vynášející průběžnou podokenní římsu (foto 46, 47).
10 – raně barokní segmentové záklenky dveřních otvorů hlavního vnějšího vstupu (foto 45),
vnitřního vstupu do sakristie (foto 72) a vnitřního vstupu do předsíně v bočních rizalitech.
11 – klasicistně upravený raně barokní stlačený záklenek vnějšího vstupu v jižní obvodové zdi
presbytáře, dnes niky pro umístění zpovědnice.
36
12 – vrcholně barokní segmentový záklenek vnějšího vstupu v západním bočním rizalitu.
13 – vrcholně barokní segmentové záklenky okenních otvorů v obou oratořích (foto 81, 90).
Klenby, stropy a krovy
14 – raně barokní eliptická klenba o třech travé, valená z měkce pálených červených cihel,
sklenula loď kostela, kterou otevírají vstřícné trojboké výseče s nízkými hřebínky a nosem,
zaklenuté mírně stlačenými kápěmi (foto 41, 42).
15 - polovina klášterní klenby nad polygonálním půdorysem zaklenula závěr kostela. Tři pole
klenby jsou otevřeny typově shodnými trojbokými výsečemi s nízkými hřebínky a nosem,
zaklenuté mírně stlačenými kápěmi.
16 - mírně stlačené klenby, otevřené v patkách styčnými trojbokými výsečemi zaklenutými
mírně stlačenými kápěmi, sklenuly spodní podlaží obou bočních rizalitů (foto 78).
17 - raně barokní eliptická klenba o jediném travé, valená z měkce pálených červených cihel,
podklenula kruchtu (foto 55). Je otevřená dvojicí vstřícných trojbokých výsečí.
18 – raně barokní cihlová hloubkově orientovaná eliptická valená klenba sklenula hrobku
(foto 96). Obdobná klenba sklenula kapli na východní straně pod hudební kruchtou.
19 - fabionové stropy s latěmi proplétanými slaměnými povřísly v obou oratořích (foto 80).
20 - dvouetážový krov hambalkové soustavy nad lodí a presbytářem vynáší ležatá stolice s
čtyřbokou horní vaznicí (přílohy 19 – 21, foto 98, 104).
21 - štenýřová konstrukce sanktusníkové věžičky založena na hvězdici prahových trámů
(příloha 21, foto 108, 109).
Podlahy
22 – dlažby podlahy lodi, presbytáře, sakristie, předsíně a hrobky jsou kamenné (foto 97). Korzo
v ose kostela je dlážděné z opukových dlaždic na střih, boční pole a presbytář jsou
dlážděny ze čtvercových pískovcových dlaždic na vazbu
23 - podlahy kruchty a oratoří jsou bedněny z širokých fošen na trámové polštáře (foto 93).
Schodiště
24 – monumentální jednoramenné přímé schodiště se zděnou schodnicí a kamennými stupni
umožňuje v ose kostela nástup na perón terasy (foto 5). Poprsnice schodiště, stejně jako
terasy lemovaly pískovcové nárožní sférické obelisky (příloha 14, foto 28).
25 – vřetenové levotočivé schodiště z pískovcových stupňů s bubny umožňují vstup na oratoře a
hudební kruchtu (foto 78).
26 – jednoramenné přímé schodiště se zděnou schodnicí a stupni v šíji krypty.
37
Podpory
27 – vrcholně barokní nahlížecí DUNiG\ oratoří s mírně stlačenými záklenky a přímými špaletami
(foto 56, 57).
28 – dynamizující klasicistní poprsnice kruchty (foto 45).
29 – přízední polosloupy edikulového portálu hlavního vstupu (foto 13).
30 – pilastry kolosálního řádu hlavního průčelí (foto 18, 19).
31 – pilastry lichých arkád v interiéru lodi (foto 53).
32 – lizény kolosálního řádu bočních průčelí lodi a nároží presbytáře (foto 31).
33 – lizénové rámce vpadlých polí bočních průčelí lodi a průčelí presbytáře (foto 31, 32, 56, 57).
34 – liché arkády hloubkových obvodových zdí v interiéru kostelní lodi (foto 46, 47).
Vynesené zděné prvky
35 – barokní pískovcové římsy profilované fabionem u zděného stipés hlavního oltáře
36 – barokní zděná průběžná podokenní římsa v lodi a presbytáři, vynášená v lodi lichými
arkádami bočních obvodových zdí a prolomená na kruchtu vloženou varhanní skříní
(foto 43).
37 – barokní fabionová korunní římsa (foto 21, 22).
38 – raně barokní římsa frontonu (foto 11).
39 – trojúhelný fronton atikového štítu (foto 11).
40 – segmentový roztržený fronton suprafenestry portálu hlavního vstupu (foto 13, 17).
41 – kamenné koutové police v nikách lichých arkád a v koutech pilastrů presbytáře (příloha 24).
42 – kropenka ve tvaru mušle v pilíři podklenutí kruchty.
Dveře a okna
43 – raně barokní vlevo otvíravé jednokřídlé rámové závěsové dveře interiérových vstupů do
přízemí obou rizalitů (příloha 16, foto 56, 57, 72).
44 – vrcholně barokní dvoukřídlé svlakové závěsové dveře hlavního vstupu, s klapačkou
datovanou 1756, zdobené v líci Hrzánovským erbem v mělkém reliéfu (příloha 17, foto 13
- 15).
45 – vrcholně barokní jednokřídlé vpravo otvíravé rámové závěsové dveře vstupu na vřetenové
schodiště v interiéru východního rizalitu.
46 - vrcholně barokní jednokřídlé vpravo otvíravé svlakové závěsové dveře vstupu na vřetenové
schodiště v interiéru západního rizalitu s výraznou mladší úpravou závěsů (foto 88).
47 – vrcholně barokní jednokřídlé závěsové dveře vnějšího vstupu do sakristie, s rozsáhlou
historizující úpravou (foto 72).
48 – klasicistní jednokřídlé vpravo otvíravé rámové dveře s kazetami jsou součástí deštění
západní stěny sakristie a uzavírají vstup na kazatelnu (foto 75 – 77)..
38
49 – klasicistní nahlížecí okno západní oratoře s dvěma posuvnými křídly je zaskleno do
dřevěného rámu a olověných pásků (foto 92).
50 – historizující nahlížecí okno východní oratoře se skládacími křídly zavěšenými na
kuželkových závěsech do dřevěného rámu (foto 79).
51 – historizující okna lodi a presbytáře s křídly zavěšenými na kuželkových závěsech do
dřevěných rámů (foto 54).
Relikty
52 – raně barokní podezdívka zřícené zvonice v jižním sousedství kostela, zděná z lámaných a
sbíraných kamenů na tvrdou vápennou maltu (příloha 13).
53 – tesařsky pracované trámy roštu podlahy zřícené raně barokní zvonice v jižním sousedství
kostela. Skácení dřeva datováno do zimy 1668 (příloha 22).
Omítky a úpravy povrchů stěn
54 – historizující tvrdá exteriérová omítka hlazená rajblíkem, s okrovými nátěry polí, lizénových
rámců, lizén, patek a dříků pilastrů doplnila degradovanou tvrdou barokní omítku průčelí
kostela (foto 11, 24, 26). Šambrány okenních otvorů, stejně jako nik v hlavním průčelí jsou
natřeny vápenným pačokem. Také fabionová korunní římsa je opatřena vápenným
pačokem. Ve starší stavební fázi byly vápenným pačokem pojednány také nárožní lizény
presbytáře a lizény lodi (příloha 13). Pilastry nesou, stejně jako korunní římsa, stopy
staršího cihlově červeného nátěru. (foto 22 - 24).
55 - měkká interiérová vápenná omítka, kryje stěny a stropy interiéru kostela (foto 46 – 53, 80),
stejně jako zděnou poprsnici kruchty. Plochy kryje světle okrový vápenný nástřik, římsy,
výseče, štuková zrcadla, reliéfy a další detaily zdůrazňuje bílý vápenný nástřik a nátěr.
56 – tvrdá interiérová omítka utahovaná kleťákem kryje stěny a cihlovou klenbu krypty
(foto 96 - 97).
57 – z nastavované cementovápenné omítky jsou vytaženy šambrány vnějšího vstupu sakristie ve
východním rizalitu (foto 36).
58 – relikt raně barokní tvrdé vápenné hlazené červeně probarvované omítky na dříku pilastru ve
východním sousedství hlavního vstupu (foto 24).
59 – medailonová puklice vytažená v omítce tvrdé vápenné hlazené na podhoz v poli
trojúhelného frontonu atikového štítu hlavního průčelí (foto 11)60 – sokl hlavního průčelí je obložen režnými hrubě špicovanými pískovcovými deskami
(foto 13)
39
Závěsy, kování, kované prvky
61 – raně barokní krabicové dveřní zámky s vybíjeným ornamentem, na trojlistové základní
desce bez krycí desky pérového mechanismu jsou umístěny na dveřních křídlech
interiérových vstupů do přízemí obou rizalitů, tedy sakristie (foto 70) a předsíně (foto 86).
62 – raně barokní pocínovaný pérový skříňový zámek s vybíjeným ornamentem, na trojlistové
základní desce bez krycí desky pérového mechanismu je umístěn na dveřních křídlech
skříně ve východní oratoři (foto 82), vrcholně barokní pérový zámek je umístěn na
dveřních křídlech druhé skříně ve východní oratoři (foto 83).
63 – vrcholně barokní krabicové dveřní zámky, na trojlistové základní desce bez krycí desky
pérového mechanismu jsou umístěny na dveřních křídlech vstupů na vřetenová schodiště
obou rizalitů (foto 87).
64 – otisk vrcholně barokního krabicového dveřního zámku, na trojlistové základní desce je
patrný na pravém křídle barokních dveří hlavního vstupu.
65 – historizující krabicové dveřní zámky s krycí deskou pérového mechanismu jsou umístěny
na pravém křídle svlakových dveří hlavního vstupu a na raně barokním dveřním křídle,
které je kulisou zazdívky vstupu z exteriéru do sakristie (foto 74).
66 – raně barokní vnější rozvilinové závěsy nesou dveřní křídla interiérových vstupů do přízemí
obou rizalitů (foto 71, 84) a dveřní křídlo, které je kulisou zazdívky vstupu z exteriéru do
sakristie (foto 73).
67 – vrcholně barokní vnější rozvilinové závěsy nesou dveřní křídla dveří hlavního vstupu.
68 – nedatovatelné pásové závěsy nesou dveřní křídla dveří hlavního vstupu.
69 – polozapuštěné kuželkové závěsy nesou dveřní křídlo vstupu na kazatelnu (foto 77).
70 – historizující kuželkové závěsy mají okna v průčelí obou rizalitů i nahlížecí okno východní
oratoře. Okenní výplně historizujících oken kostelní lodi a presbytáře jsou přitahovány
k rámům vrutovými poloobrtlíky (foto 54).
71 – vrcholně barokní kované zábradlí s volutově stáčenými pruty lemuje výstupy vřetenových
schodišť v obou rizalitech (foto 93 – 95).
72 – raně barokní kované provlékané mříže se středním kruhem uzavírají okenní otvory
v přízemí obou rizalitů (foto 38).
73 – vrcholně barokní kované mříže s hraněnými pruty poutanými objímkami s vybíjeným
ornamentem uzavírají okenní otvory v patře obou rizalitů (foto 39).
74 – okenní výplň s volutově stáčenými taženými a kovanými pruty v eliptickém okně hlavního
průčelí (foto 11).
75 – latinský kříž na vrcholu frontonu atikového štítu (foto 11).
76 – latinský kříž na hrotnici střechy sanktusníku (foto 4).
40
77 – biskupský kříž ze střechy zvonice (příloha 13), deponovaný v kapli pod kruchtou
Nehnutelné vybavení interiéru
78 – raně barokní deštěná kazatelna s kloboukem na východní obvodové zdi kostelní lodi
(foto 58)
79 – varhany na hudební kruchtě z roku 1770 (foto 45)
80 - barokní oltář na zděném stipés v presbytáři kostela (foto 40, 44 a logo)
81 – raně barokní tumbové boční oltáře konsekrované v roce 1680 (foto 65, 67).
82 – vrcholně barokní tumbové boční oltáře konsekrované v roce 1730 (foto 64, 66)
83 - vrcholně barokní pískovcová křtitelnice datovaná rokem 1705, druhotně umístěná
v sousedství vstupu do přízemí západního rizalitu (foto 60, 61).
84 – vrcholně barokní dřevěná chórová přepážka (foto 44).
85 – vrcholně barokní balustry oratoří (foto 56, 57)
Ostatní prvky
86 – podlomená sedlová střecha lodi a valbová střecha presbytáře s červeně pálenou krytinou
(bobrovky) (foto 7).
87 – valbové střechy bočních rizalitů, kryté červeně pálenou krytinou (bobrovky) (foto 3).
88 – lucerna a cibule sanktusníkové věžičky, kryté měděnými plechovými šablonami (foto 7)
89 – zlacená makovice sanktusníku (foto 7).
90 – raně barokní nárožní jehlanové obelisky atikového štítu, renovované v historizujícím stylu
(foto 27).
91 – raně barokní sférické obelisky atikového štítu (foto 28).
92 – voluty na křídlech atikového štítu (foto 11).
93 – plochý štukový reliéf vlysu hlavního průčelí (foto 20).
94 – krycí deska vstupu do krypty.
95 – vzduchové kanály vedoucí obvodovým zdivem lodi a presbytáře v místech pilastrů až
k pozednicím (foto 102).
96 – pískovcový štít s erbem Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic na portálu hlavního vstupu
(příloha 18, foto 12)
97 – pískovcové akanty, štítonoši a koruna na portálu hlavního vstupu (foto 12).
98 – pískovcové vázy na segmentovém frontonu portálu hlavního vstupu (foto 13).
99 – reliéfní štuková výzdoba interiéru kostela cherubíny a putti, s malovanými erby Zdeňka
Kašpara Kaplíře Hrzána z Harrasova v přivrácených kartuších ve vrcholu vítězného
oblouku (foto 46 – 53).
41
Soupis je podkladem pro inventarizaci a umožňuje označení hodnotných architektonických
detailů a konstrukcí před započetím stavebních úprav v objektu identifikačními štítky.
Architektonické závady
Zanedbání průběžné údržby kostela se projevuje degradací stavebních konstrukcí, omezením
jejich funkce a jejich postupným zánikem:
1. Destrukce zvonice v západním sousedství kostela v roce 1984
2. Zatékání v úžlabí mezi štítem kostela a střešními valbami sedlové střechy
3. Zasypání vzduchových kanálů ve zdivu při opravách krytiny stavební sutí
4. Opad exteriérové omítky, především na západní a severní straně kostela
5. Smytí barevných nátěrů exteriérových omítek, především na západní straně kostela
6. Rozpad pískovcových dekoračních prvků, především na křídlech štítu kostela a pilastrech
hlavního průčelí (příloha 15)
7. Destrukce laťového stropu východní oratoře
8. Otlučení interiérové římsy v místě nástupu z oratoře do podstřeší
9. Rozpad štukových dekoračních prvků, zejména částí těl putti a cherubínů
10. Napadení podlahy ve východní oratoři hnilobou
11. Vyjmutí okenní výplně jižního okna východní oratoře
12. Zlomení zábradlí vřetenového schodiště východní oratoře
13. Rozbití skleněné výplně v eliptickém okně hlavního průčelí
Degradace chybně řešených konstrukcí vede k statickým poruchám:
1. Vezdění první plné vazby ležaté stolice do štítu kostela
2. Plné zazdění dvojice pozednic do koruny zdí lodi a presbytáře
3. Vykonzolování pozednice ve funkci patní vaznice nad výdech větracího otvoru
v jihovýchodním nároží presbytáře a opření paty stojky plné vazby tamtéž
Chybné stavební zásahy vedly k poškození stavebních konstrukcí, změně komunikačního
schématu a nižší užitnosti dotčených prostor:
1. Zazdění vnějšího vstupu do předsíně v přízemí západního rizalitu
2. Zazdění vnějšího vstupu do sakristie v přízemí východního rizalitu
3. Zazdění vnějšího vstupu z presbytáře ke zvonici
4. Zazdění oken v místě podstřeší bočních rizalitů
5. Natažení nastavované cementové omítky na sokl západního průčelí lodi
42
6. Zaslepení nasávacích otvorů vzduchových kanálů stoupajících od paty obvodové zdi
zdivem do podstřeší
7. Odsekání římsy pilastru liché arkády na západní straně lodi, při vkládání nástěnného
obrazu
Doporučení k renovaci
Z důvodů vysoké faktické autenticity památkově chráněného objektu doporučujeme při
renovaci upřednostnit konzervační přístup. Využití, provoz, výraz a případné zásahy podřídit
kontinuálně doložené funkci sakrálního objektu katolického ritu, a to s ohledem na zachování
znaků doloženého společenského využití v jeho raně a vrcholně barokní konteplativně-funerální
formě. Rozhodně považujeme za nutné plně respektovat a rekonstruovat v konstrukcích zdiva,
omítek a kleneb dochované stavební znaky raně barokní, které jsou pro sakrální architekturu v
období rekatolizace v uvedené oblasti právě typické.
Podrobná doporučení
Doporučujeme zachovat všechny konstrukce a prostory, které jsou pro památkovou hodnotu
objektu určující, a jsou v plánové dokumentaci pojednány černou, resp. šedou barvou. Dále
doporučujeme zachovat všechny významné architektonické detaily, které jsou uvedeny výčtem v
soupise. Pro usnadnění orientace jsou v plánové dokumentaci znázorněny kroužkem s
identifikačním číslem (např. c). Číslování detailů v plánové dokumentaci odpovídá číslování
v soupisu.
Dále doporučujeme zachovat hodnotné konstrukce, označené v plánové dokumentaci tmavě
hnědou barvou a hodnotné prostory označené v plánové dokumentaci barvou světle hnědou. U
těchto konstrukcí a prostorů lze při zachování jejich výrazu provést stavební úpravy, pozměňující
materiál či jejich funkci.
Doporučujeme obnovit funkci vertikálních větracích šachet, odvětrávajících zdivo kostela. To
předpokládá jejich vyčištění od zlomků střešní krytiny a stavební suti, nasypaných do jejich
vyústění v podstřeší. Při obnově kostelního areálu doporučujeme obnovit také přístupové
monumentální schodiště s terasou, zvonici a hřbitov s márnicí.
Doporučujeme doplnit vnější omítky. Zejména raně barokní tvrdou exteriérovou omítku
hlavního průčelí kostela, klasicistní a historizující omítku bočních průčelí s okenními, dveřními
šambránami, lizénami a paspartami (detail ), hlazenými kovovým kleťákem.
Doporučujeme repasovat okenní a dveřní výplně, případně je doplnit o repliky. V této
souvislosti upozorňujeme zejména na možnost obnovení interiéru oratoří: fabionových stropů,
barokních jednokřídlých dveří s rozvilinovým kováním a krabicovým zámkem, výplní barokních
43
a historizujících dvoukřídlých oken, zasklení nahlížecích posuvných oken oratoří. Tam, kde se
nezachovaly doklady historických výplní, například u vstupu do klenuté místnosti pod kruchtou,
doporučujeme užít novodobé aluze, navržené na základě dobových analogií.
Dále lze doplnit dožilé části krovu, zejména zazděné pozednice a první plnou vazbu krovu,
vezděnou do atikového štítu hlavního průčelí. Opakování technologie ovšem přinese totožné
problémy statiky štítu, proto lze uvažovat i jiná řešení.
Památkově indiferentní konstrukce a prostory lze změnit. Tyto konstrukce jsou v plánové
dokumentaci vyznačeny tmavě modrou barvou, prostory barvou světle modrou.
Doporučujeme upravit nevhodné konstrukce, které jsou v plánové dokumentaci označeny
žlutou barvou. Jedná se především o cihlové plenty s novodobými sanačními materiály, které
nesplňují dostatečně či vůbec svou funkci.
V té souvislosti doporučujeme odstranit zazdívky okenních a vstupních otvorů, které omezují
proudění vzduchu, nebo narušují komunikační systém. V plánové dokumentaci jsou konstrukce
navržené k odstranění zvýrazněny oranžovou barvou. V tomto smyslu doporučujeme obnovit
vrcholně barokní vnější vstup do západní oratoře i klasicistní vnější vstup z východního průčelí
do sakristie. Zde doporučujeme přiznat rozdíl mezi raně barokním ostěním okna, do kterého byl
vstup prolomen, a šambrán vstupu z 19. století.
V souladu s celkovou koncepcí rehabilitace stavby doporučujeme restaurovat a rekonstruovat
též mobiliář interiéru, zejména raně barokní oltář a kazatelnu, vrcholně barokní lavice a
tabernákulum bočního oltáře, obrazy v nikách a klasicistní varhany.
Doporučení pro památkovou péči
-
doporučujeme provést podrobnou inventarizaci mobiliáře s jeho podrobnou dokumentací
v katalogizační formě (Raumbuch).
-
doporučujeme provést 3D dokumentaci štukových plastik a reliéfů a kamenných skulptur
a reliéfů, která bude podkladem pro resturátorský průzkum a následný restaurátorský
zásah.
-
doporučujeme doplnit stavebněhistorický průzkum o specializovaný průzkum barevnosti
exteriérových omítek.
-
v případě uvažovaných stavebních zásahů do podlah, klenebních zásypů a do terénu,
doporučujeme provést v dotčených místech archeologický výzkum, či alespoň dozor.
-
doporučujeme doprovázet sledování stavebních zásahů prováděním operativních
průzkumů a dokumentace nálezů a nálezových situací
44
PŘÍLOHY
1. Situace Milešova na základní mapě ČR
2. Situace kostela sv. Antonína Paduánského na mapě pozemkového katastru
3. Situace kostela sv. Antonína Paduánského na katastrální mapě Milešova
4. Situace kostela sv. Antonína Paduánského na výřezu císařského otisku indikační skici
stabilního katastru Milešova z roku 1843
5. Situace Milešova na výřezu indikační skici stabilního katastru Milešova z roku 1843
6. Situace Milešova na vodní mapě k vodní knize
7. Situace Milešova na mapě I. vojenského mapování z roku 1782
8. Situace Milešova na mapě II. Vojenského mapování z roku 1842
9. Situace zámku a kostela v Milešově na mapě panství kláštera sv. Jiří na Pražském hradě,
datovatelná do let 1603 – 1623
10. Situace hřbitova u kostela sv. Antonína Paduánského na plánu z roku 1905
11. Situace kostela sv. Antonína Paduánského v pohledu od severovýchodu na fotografii
z 50. let 20. století
12. Východní průčelí kostela sv. Antonína Paduánského na fotografii z ateliéru Ferdinanda
Ullricha z Litoměřic, z roku 1908
13. Jihovýchodní průčelí presbytáře kostela sv. Antonína Paduánského na fotografii z roku
1962
14. Hlavní průčelí kostela sv. Antonína Paduánského na fotografii z roku 1988
15. Maskaron zřícený z hlavice západního ná rožního pilastru hlavního průčelí,
monochromatický 3D sken, Staroselskaja, Medek, 2011
16. Reliéf lícové strany raně barokního křídla dveří sakristie, monochromatický 3D sken,
Blanda, Maixnerová Medek, 2011
17. Reliéf lícové strany vrcholně barokní klapačky dveří hlavního vstupu s Hrzánovským
erbem, monochromatický 3D sken, Lisák, Zubáčová, Trněný, 2012
18. Detail erbu Kašpara Zdeňka Kaplíře v supraportě portálu hlavního vstupu,
monochromatický 3D sken, Handl, Blanda, Trněný, 2012
19. Tesařska značka plné vazby na pravé straně krovu, frotáž, Krulíková, 2011
20. Tesařská značka plné vazby levé straně krovu, frotáž, Vrbová, 2011
21. Výsledky dendrochronologické analýzy vzorků S44 z krovu kostela, Podroužek, Kyncl
2011
22. Výsledky dendrochronologické analýzy vzorků S60z prahových trámů zvonice, Sypecká,
Kyncl, 2011.
23. Zaměření obrysu hlavního průčelí,. Blanda, Maixnerová, Skalický 2011
24. Profilace konzolových polic v interiéru kostela, Staroselkaya, Skalický, 2011
45
FOTODOKUMENTACE
1. Podhled na situace kostela sv. Antonína Paduánského od severovýchodu (AK, 2012)
2. Pohled na situace kostela sv. Antonína Paduánského od jihovýchodu z ptačí perspektivy
(KP, 2011)
3. Jižní průčelí kostela sv. Antonína Paduánského (AK, 2012)
4. Sanktusníková věžička kostela sv. Antonína Paduánského v pohledu od severozápadu
(KP, 2012)
5. Hlavní průčelí kostela sv. Antonína Paduánského v pohledu od severu (TN, 2010)
6. Skulptura sv. Víta ve štítu kostela sv. Antonína Paduánského (KP, 2012)
7. Sedlová střecha lodi a revers štítu kostela sv. Antonína Paduánského (KP, 2012)
8. Východní průčelí kostela sv. Antonína Paduánského z žabí perspektivy od jihovýchodu
(JZ 2009)
9. Průčelí presbytáře kostela sv. Antonína Paduánského z žabí perspektivy od jihovýchodu
(KP, 2012)
10. Východní průčelí kostela sv. Antonína Paduánského z žabí perspektivy od severovýchodu
(KN, 2010)
11. Štít hlavního průčelí kostela sv. Antonína Paduánského z žabí perspektivy od severu
(KN, 2010)
12. Detail supraporty portálu hlavního průčelí, štítonoši drží erb Kašpara Zdeňka Kaplíře ze
Sulevic (KN, 2010)
13. Edikulový portál hlavního vstupu kostela sv. Antonína Paduánského s korintskými
hlavicemi (KP, 2012)
14. Detail klapačky dveří hlavního vstupu kostela, signované ED 1756 (KP, 2012)
15. Detail klapačky dveří hlavního vstupu kostela s erbem Zikmunda Gustava Kaplíře Hrzána
z Harrasova (KP, 2012)
16. Detail putti a římsy edikulového portálu hlavního vstupu, patrné je rozdílné stáří i
charakter materiálu (KP, 2012)
17. Detail prosekání segmentového frontonu při vložení pískovcového erbu Kašpara Zdeňka
Kaplíře ze Sulevic (KP, 2012)
18. Pilastry kolosálního řádu s nikami a skulpturami sv. Václava a sv. Prokopa při
východním nároží hlavního průčelí kostela sv. Antonína Paduánského (KN, 2010)
19. Pilastry kolosálního řádu s nikami a skulpturami sv. Ludmily a sv. Benedikta při
západním nároží hlavního průčelí kostela sv. Antonína Paduánského (KN, 2010)
20. Kompozitní hlavice pilastrů a štukový vlys na západním nároží hlavního průčelí kostela
sv. Antonína Paduánského (KN, 2010)
21. Kompozitní hlavice nárožního pilastru v severovýchodním nároží kostela sv. Antonína
Paduánského a navazující fabionová korunní římsa (KP, 2012)
46
22. Relikty nejstarší dochované omítkové vrstvy s červeným nátěrem na fabionové korunní
římsy při severovýchodním nároží kostela (KP, 2012)
23. Relikty nejstarší dochované omítkové vrstvy s červeným nátěrem na nárožním pilastru v
severovýchodním nároží kostela (KP, 2012)
24. Relikty nejstarší dochované omítkové vrstvy s červeným nátěrem na levém pilastru
v sousedství hlavního vstupu kostela (KP, 2012)
25. Relikt červeného nátěru na režném zdivu levého pilastru v sousedství hlavního vstupu
kostela dokládá patrně obnovu nejstarší barevnosti fasády bez předchozí opravy omítky
(KP, 2012)
26. Západní nároží atikového štítu kostela s patrnou opravou omítek a zdiva (KP, 2012)
27. Vyměněná část západního obelisku na štítu kostela s trasologickými stopami pemrlice na
bosách pískovcových kvádrů (KP, 2012)
28. Sférický pískovcový obelisk na západním křídle trojúhelného frontonu štítu (KP, 2012)
29. Kanelování pískovcové hlavice pilastru v severozápadním nároží kostela s přiloženou
cihlovou armaturou lizénového rámce západního průčelí (KP, 2012)
30. Degradace pískovce kompozitní hlavice pilastru v severozápadním nároží kostela, místo
odlomení maskaronu (KP, 2012)
31. Nárožní lizéna s přiloženou cihlovou armaturou lizénového rámce v jihozápadním průčelí
presbytáře (KP, 2012)
32. Detail cihlové armatury lizénového rámce s měřítkem (KP, 2012)
33. Střední pole západního průčelí kostela s patrnou skladbou odhaleného lomového zdiva a
cihlovou armaturou přizděného soklu (KP, 2012)
34. Přiložení horní etáže východního rizalitu k obvodové zdi kostelní lodi (KP, 2012)
35. Přiložení horní etáže západního rizalitu k obvodové zdi kostelní lodi (KP, 2012)
36. Přezdění východního okna sakristie ve východním rizalitu kostela na vstup a jeho
opětovné zazdění (KP, 2012)
37. Proražení vstupu jižní obvodovou zdí západního rizalitu kostale a jeho opětovné zazdění
(KP, 2012)
38. Raně barokní mříž ve spodní etáži západního rizlitu kostela (KP, 2012)
39. Vrcholně barokní mříž v horní etáži západního rizalitu kostela (KP, 2012)
40. Pohled od hlavního vstupu kostelní lodí k presbytáři (KN, 2010)
41. Zaklenutí kostelní lodi a presbytáře (KP, 2012)
42. Osvětlení kostelní lodi a presbytáře okny prolomenými v lunetách klenebních výsečí
(KP, 2012)
43. Nasazení meziklenebních pasů na pilastry přes mohutnou průběžnou podokenní římsu
(KP, 2012)
44. Prostor kněžiště z ptačí perspektivy (KP, 2012)
45. Hlavní vstup do kostela a hudební kruchta (KP, 2012)
46. Liché arkády v lodi se zavěšenými oltářními obrazy (KP, 2012)
47
47. Luneta liché arkády na hudební kruchtě, dekorovaná štukovým reliéfem (KP, 2012)
48. Štukový dekor vítězného oblouku s boltcovými kartušemi pro umístění aliančního znaku
zakladatelů kostela, dnes s erbem Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic a Zikmunda
Gustava Kaplíře Hrzána z Harrasova (KP, 2012)
49. Štukový dekor lícové strany meziklenebního pasu vítězného oblouku s růží a zrcadly
(KP, 2012)
50. Štukový dekor lícové strany přízedního pasu vytváří iluzi jeho pokračování v obvodové
zdi (KP, 2012)
51. Štuková kompozitní hlavice pilastru v lodi kostela (KP, 2012)
52. Štuková kompozitní hlavice pilastru v severovýchodním koutě lodi kostela (KP, 2012)
53. Pilastr se štukovou výzdobou v lodi kostela (KP, 2012)
54. Historizující okna osvětlující loď a presbytář kostela (KP, 2012)
55. Vstup do kaple pod hudební kruchtou kostela (KP, 2012)
56. Vstup do síně a oratoře v západním rizalitu kostela (KP, 2012)
57. Vstup do sakristie a oratoř ve východním rizalitu kostela (KP, 2012)
58. Raně barokní kazatelna s upraveným nástupem ze sakristie (KP, 2012)
59. Detail pískovcového ostění vstupu do sakristie s odsekaným horním uchem (KP, 2012)
60. Pískovcová křtitelnice datovaná do roku 1705 při vstupu do západního rizalitu (KP, 2012)
61. Detail druhotného odsekání zdi při vstupu do západního rizalitu k opření pískovcové
křtitelnice (KP, 2012)
62. Skříňka na liturgické předměty (aspersorium, křtící roušku) druhotně umístěná nad
křtitelnici při vstupu do západního rizalitu (KP, 2012)
63. Boční tumbový oltář Panny Marie Růžencové při vstupu do západního rizalitu (KP, 2012)
64. Konsekrační nápis na mense oltáře Panny Marie Růžencové (KP, 2012)
65. Konsekrační nápis na mense oltáře Tří králů (KP, 2012)
66. Konsekrační nápis na mense oltáře sv. Jana Nepomuckého (KP, 2012)
67. Konsekrační nápis na mense oltáře Zvěstování Panny Marie (KP, 2012)
68. Rubová strana dveří vstupu z kostelní lodi do sakristie (KP, 2012)
69. Štítek a klika lícové strany dveří vnitřního vstupu do sakristie (KP, 2012)
70. Raně barokní zámek dveří vnitřního vstupu do sakristie (KP, 2012)
71. Raně barokní rozvilinový závěs dveří vnitřního vstupu do sakristie (KP, 2012)
72. Rubová strana dveří vstupu z exteriéru do sakristie (KP, 2012)
48
73. Raně barokní rozvilinový závěs dveří vnějšího vstupu do sakristie (KP, 2012)
74. Historizující krabicový zámek dveří vnějšího vstupu do sakristie (KP, 2012)
75. Raně klasicistní zámek dveří vstupu na kazatelnu (KP, 2012)
76. Druhotně prolomený vstup ze sakristie na kazatelnu (KP, 2012)
77. Kuželkový závěs dveřního křídla vstupu ze sakristie na kazatelnu (KP, 2012)
78. Vložení tubusu schodiště zpřístupňující oratoř (KP, 2012)
79. Nahlížecí okno východní oratoře prolomené arkádou do kostelní lodi (KP, 2012)
80. Strop oratoře ve východním rizalitu (KP, 2012)
81. Severní okno oratoře ve východním rizalitu (KP, 2012)
82. Pocínovaný barokní pérový zámek skříně ve východní oratoři (KP, 2012)
83. Vrcholně barokní pérový zámek skříně ve východní oratoři (KP, 2012)
84. Raně barokní rozvilinový závěs dveří vnitřního vstupu do předsíně v západním rizalitu
(KP, 2012)
85. Štítek a klika lícové strany dveří vnitřního vstupu do předsíně v západním rizalitu
(KP, 2012)
86. Raně barokní zámek dveří vnitřního vstupu předsíně v západním rizalitu (KP, 2012)
87. Vrcholně barokní pérový zámek vstupu na vřetenové schodiště k západní oratoři
(KP, 2012)
88. Lícová strana dveřního křídla vstupu na vřetenové schodiště k západní oratoři (KP, 2012)
89. Druhotný závěs dveřního křídla vstupu na vřetenové schodiště k západní oratoři
(KP, 2012)
90. Západní okno oratoře v západním rizalitu (KP, 2012)
91. Západní okno předsíně v přízemí západního rizalitu (KP, 2012)
92. Nahlížecí okno západní oratoře prolomené arkádou do kostelní lodi (KP, 2012)
93. Kované barokní zábradlí schodiště v západní oratoři (KP, 2012)
94. Volutově stáčená šikmá vzpěra barokního kovaného zábradlí v západní oratoři
(KP, 2012)
95. Volutově stáčená šikmá vzpěra barokního kovaného zábradlí ve východní oratoři
(KP, 2012)
49
96. Pohled od vstupu k jižní stěně krypty (KN, 2010)
97. Pohled na podlahu v severovýchodním koutě krypty (KN, 2010)
98. Štít a plná vazba ležaté stolice krovu v podstřeší kostela (KP, 2012)
99. První plná vazba krovu vezděná do štítu kostela (KP, 2012)
100.
Dráže ve štítu kostela po vyhnilé plné první vazbě ležaté stolice (KP, 2012)
101.
Dráže po ukotvení krovu do obvodových zdí kostela (KP, 2012)
102.
Ústí jednoho z větracích kanálů vedených vertikálně zdivem (KP, 2012)
103.
Signované maltové zrcátko opravy v podstřeší kostela: F. Czech 17/8 28 (KP, 2012)
104.
Konstrukce ležaté stolice krovu kostela v pohledu k jihu (KP, 2012)
105.
Detail ležaté stojky podpírající hambálek, provázané šikmým páskem s rozpěrou.
(KP, 2012)
106.
Zavětrování východní střešní valby ondřejskými kříži (KP, 2012)
107.
Vstřícné vázání šikmých vzpěr ondřejských křížů (KP, 2012)
108.
Štenýřová konstrukce vynášející sanktusníkovou věžičku, střední věnec (KP, 2012)
109.
Štenýřová konstrukce vynášející sanktusníkovou věžičku, spodní věnec (KP, 2012)
110.
Stojka signovaná tesařskou tužkou při opravě krovu: Hozelbaum aus(?) Kozllewitz 1933
(KP, 2012)
111.
Stojka signovaná tesařskou tužkou při opravě krovu: VORM REPARAT 1933 im Mai(?)
(KP, 2012)
autoři fotografií:
AK – Antonín Kadlec
JZ – Jindřich Zajíc
KN – Kateřina Neumannová
KP – Kamil Podroužek
TN – Táňa Nejezchlebová
50
PLÁNOVÁ DOKUMENTACE - legenda
1. Stavebněhistorická analýza
I. rané baroko
1669 – 1674
II. rané baroko
1675 – 1680
zdivo
prostor
vrcholné baroko do 1756
klasicismus
1770
historismus
1860 – 1905
moderna
od 1920
2. Architektonická analýza
památková podstata objektu
cenné konstrukce, lze zasáhnout
bez památkového zájmu
poškozující památku
navrženo k doplnění
zdivo
prostor
51
PLÁNOVÁ DOKUMENTACE - obsah
1. Půdorysné plány ve třech výškových úrovních
2. Plán krovu
3. Hloubkový řez
4. Příčný řez
5. Pohled na hlavní průčelí
Fotopohledy a číslované významné architektonické detaily a konstrukce jsou vyznačeny
v samostatném plánovém paré.
12
fotopohled
12
významný architektonický detail
12
významný architektonický detail stropu
12
významný architektonický detail stropu - poškozený
12
významný architektonický detail podlahy
12
významný architektonický detail podlahy - poškozený
52
PÍSEMNÉ PRAMENY A LITERATURA
Archivní prameny
Biskupství litoměřické, Stavebně-právní dokumentace 1945–1989, Milešov.
Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, inventář kostela a fary 1726.
Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, opis závěti Zdeňka Kaplíře ze
Sulevic.
Diecézní archiv Litoměřice, f. Archiv far I., karton č. 86, Milešov, nadační listiny.
Diecézní archiv Litoměřice, Soupis zvonů z r. 1917, sine folio – vikariát Libochovice, farní
obvod Milešov.
SOA v Litoměřicích, Sbírka matrik severočeského kraje, sing. 112/2 – matrika narozených,
oddaných a zemřelých Milešov 1680–1705.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, č. kartonu 67, inv. č. 455 – Stavební
rozpočty 1897–1904.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, č. kartonu 67, inv. č. 456 – Stavební
povolení 1881–1910.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, č. kartonu 67, inv. č. 457 – Stavby a opravy
1891–1908.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 1034 – Stavební plán fary v Milešově
1884.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 1035 – Plán novostavby fary
v Milešově 1884.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 1036 – Stavební plán fary v Milešově
1885.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 981 – Účet farního kostela
v Milešově 1750–1849.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, f. Vs Milešov, inv. č. 982 – Účet farního kostela
v Milešově 1897–1918.
SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, Rodinný archiv Ledebur-Milešov, karton č. 4, inv. č. 48 –
Závěť Kašpara Zdeňka hraběte ze Sulevic, opis ověřený biskupskou konzistoří 1870.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, Farní kronika (1669) 1715–1897, neinventarizováno.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 1 – Pamětní kniha 1898–1942.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 17 – Kniha poznámek milešovského faráře Pruschowitze
1804–1810.
53
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, inv. č. 7 – Kniha kázání milešovského administrátora P. Rollapetze,
různá kázání ve sbírce (1695)-1804.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 4, inv. č. 28 – Spisy duchovní správy a vybraná
korespondence farnosti Milešov 1672–1919.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 32 – Stavební záležitosti 1680–1940.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 33 – Hřbitov.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 5, inv. č. 34 – Inventáře 1730–1942.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 6, inv. č. 42 – Účetní přílohy, kostelní počty 1680–1793.
SOkA Ltm, f. FÚ Milešov, karton č. 6, inv. č. 44 – Pamětní tisk z r. 1730.
NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem, oddělení EDIS, Fatoarchiv, k.ú Milešov, č. negativu 6794, 6795,
6799, 12513, 71495, 71496, 71497
NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem, oddělení EDIS, karta pmátky rejstř. č. 39844/5-2185.
NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem, oddělení EDIS, Spisový archiv.
Tištěné prameny
Archiv český XXXI, ed. Gustav Friedrich, Praha 1921.
Codex diplomaticus et epitolarius Regni Bohemiae II, ed. Gustav Friedrich, Praha 1912.
Libri confirmationum VIII–X, ed. Josef Emler, Praha 1889.
Registra decimarum papalium, ed. Wáclaw Wladiwoj Tomek, Praha 1873.
Staré tisky
Biskupství litoměřické – depozitář, Farní knihovna Milešov, nekatalogizováno – misál 1679.
Literatura
Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Leipzig 1933.
Oldřich Jakub BLAŽÍČEK, Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958.
Wilfried BROSCHE - Kurt EHRLICH, Letmeritz und das Böhmische Mittelgebirge, Fulda 1970.
František Miroslav ČAPEK, Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, České Budějovice 1911.
Břetislav CHLEBNÍČEK, Inventář velkostatku Milešov 1597–1946, Děčín 1979.
Oldřich KOTYZA – Jan SMETANA – Jindřich TOMAS A KOL., Dějiny města Litoměřic,
Litoměřice 1997.
Jarmila KRČÁLOVÁ, Oltářní obrazy kostela v Milešově, Umění 15, 1967, č. 5, s. 509–529.
54
Jaroslav MACEK, Kaspar Zdenko Kaplíř von Sullowitz und seine Bedeutung für die
Verteidigung des Stadt Wien. Ein Beitrag zum Türkenjahr 1683, Österreich in Geschichte und
Literatur 27, 1983, Heft 4, s. 203–224.
Jaroslav MACEK, Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic (1611–1686) a jeho písemná pozůstalost,
Acta Litoměricensia 6, 1984, s. 32–41.
František MAREŠ, Hrabě Kašpar Zdeněk Kaplíř, svobodný pán ze Sulevic, Časopis českého
museum LVII, 1883, s. 3–45, 219–254.
Jan Bohuslav MILTNER, Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř, svobodný pán ze Sulevic, obránce Vídně
proti Turkům 1683, Hradec Králové 1877.
Alfréd PIFFL, Životopisná data Antonia Porty, Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci
XVII, 1949, s. 300.
Emauel POCHE A KOL., Umělecké památky Čech 2, Praha 1978.
August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 14 – Litoměřicko a Žatecko,
Praha 1936.
Johann Evangelista SCHLENZ, Die Geschichte des Bistums Leitmeritz II, Varnsdotf 1914.
Josef STÖSSEL, Italienische Bauleute im Leitmeritzer Kreise, Mitteilungen des
Nordböhmischen Vereins für Heimatforschunf und Wanderpflege, 44, 1921, č. 3–4, s. 76–78.
Václav ŠVARC, Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř svobodný pán ze Sulevic, obránce Vídně proti
Turkům 1683, Praha 1892.
Seznam zkratek
č.
číslo
f.
fond
fol.
folio
FÚ
farní úřad
inv. č.
inventární číslo
kol.
kolektiv
pozn.
poznámka
s.
strana
sign.
signatura
SOA
Státní oblastní archiv
SOkA Ltm
Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích
Vs
velkostatek
příloha 1
příloha 2
příloha 3
příloha 4
příloha 5
příloha 6
příloha 7
příloha 8
příloha 9
příloha 10
příloha 11
příloha 12
příloha 13
příloha 14
příloha 15
příloha 16
příloha 17
příloha 18
příloha 19
příloha 20
příloha 21
příloha 22
příloha 23
příloha 24
01
02
03
04
05
06
07
08
09
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
MILEŠOV - kostel sv. Antonína Paduánského
POHLED NA HLAVNÍ PRŮČELÍ
ZAMĚŘEN Í:
KRESBA:
9/2011
1. Stavebněhistorická analýza
I. rané baroko
1669 – 1674
II. rané baroko
1675 – 1680
vrcholné baroko do 1756
klasicismus
1770
historismus
1860 – 1905
moderna
od 1920
zdivo
prostor
N
1
PŮDORYS v úrovni soklu P1-P1´
ZAMĚŘEN Í: Blanda, Maixnerová
KRESBA: Blanda, Maixnerová
REVIZE: D. Skalický, K. Podroužek
9/2011
N
2
PŮDORYS v úrovni poprsnice kruchty-P2-P2´
ZAMĚŘEN Í: M. Petříček, Š. Hansman
KRESBA: M. Pet říček, Š. Hansman
9/2011
N
3
PŮDORYS v úrovni oken lodi P3-P3´
9/2011
N
4
PŮDORYS KROVU
ZAMĚŘEN Í: D. Skalický
KRESBA: D. Skalický
9/2011
ŘEZ A-A
KRESBA: Blanda, Maixnerová, D. Skalický
REVIZE: D. Skalický
9/2011
PŘÍČNÝ ŘEZ B-B´
KRESBA: M. Pet říček, Š. Hansman, D. Skalický
9/2011
2. Architektonická analýza
památková podstata objektu
cenné konstrukce, lze zasáhnout
bez památkového zájmu
poškozující památku
navrženo k doplnění
zdivo
prostor
N
1
PŮDORYS v úrovni soklu P1-P1´
KRESBA: Blanda, Maixnerová
9/2011
N
2
PŮDORYS v úrovni poprsnice kruchty-P2-P2´
9/2011
N
3
PŮDORYS v úrovni oken lodi P3-P3´
9/2011
N
4
PŮDORYS KROVU
ZAMĚŘEN Í: D. Skalický
KRESBA: D. Skalický
9/2011
ŘEZ A-A
KRESBA: Blanda, Maixnerová, D. Skalický
9/2011
PŘÍČNÝ ŘEZ B-B´
KRESBA: M. Pet říček, Š. Hansman, D. Skalický
9/2011

Stavebně historický průzkum - Obnova kostela sv. Antonína

Transkript

Podobné dokumenty

Potvorov - SHP, textová část

Stáhnout

V proměnách času 1. díl

ASFALTOVÉ PÁSY DEKTRADE NÁVOD K - Krytiny

ZDE - Klub Za starou Prahu

Rozeznění - Čechoaustralan

Charita v Olomouci 1922-2012