Bylo by škoda…

Transkript

Bylo by škoda…

Bylo by škoda…
… aneb příběh našeho rodu v poněkud širších souvislostech.
Napsal Rudolf Tomša
Někdy mezi roky 1990 – 1997
Výňatek
19.11. 2006
© Vladimír Tomša 2003
1
Bylo by škoda...
C:\Documents and Settings\Admin\Dokumenty\www_tomsovi_net\Ďáblice texty zdroje\dablice_recovery.doc
OBSAH
PŘÍZRAK BLÍŽÍCÍ SE VÁLKY ................................................................ 4
VZPOMÍNKY NA ĎÁBLICE .................................................................... 8
DOPRAVA........................................................................................... 11
ĎÁBLICKÝ HŘBITOV ....................................................................... 11
SILNICE V ĎÁBLICÍCH..................................................................... 11
ĎÁBLICKÁ ŠKOLA............................................................................ 12
BLÁTO ................................................................................................ 12
VODOVOD.......................................................................................... 13
SPOLEČENSKÝ ŽIVOT...................................................................... 14
BIOGRAF V ĎÁBLICÍCH................................................................... 16
DALŠÍ VÁLKA JE NA SPADNUTÍ ........................................................ 19
DRUHÁ ČÁST......................................................................................... 21
PŘÍPRAVY NA VÁLKU ......................................................................... 22
OBDOBÍ MNICHOVA 1937 - 1938......................................................... 25
OBSAZENÍ NĚMCI 15. 3. 1939 .............................................................. 28
PERLÍK.................................................................................................... 32
KONEC VÁLKY ..................................................................................... 35
RUSOVÉ.................................................................................................. 37
Projev V. M. Molotova ............................................................................. 39
REJSTŘÍK................................................................................................ 41
2
Bylo by škoda...
Výňatek vznikl vybráním některých pasáží, týkajících se Ďáblic, z osobních
vzpomínek. mého otce, Rudolfa Tomši.
Můj děda Rudolf Tomša (starší) přišel do Ďáblic v roce 1931. Mému otci,
také Rudolfovi, bylo tehdy 10 let. Děda měl velmi dramatický život a z
dnešního pohledu byl mírně řečeno idealista. Jak jinak si vysvětlit, že za
první světové války vstoupil (jako mnoho jemu podobných) do legií v
Rusku, prožil Sibiřskou anabasi a domů se vrátil až dva roky po skončení
války. Jako by ale toho neměl dost, prakticky s příchodem Němců v březnu
1939 se znovu zapojil do odboje a spolupracoval s Obranou národa. To se
pak jemu i mému otci málem stalo osudným. Děda byl k tomu ještě
přesvědčený sociální demokrat a věřil tomu, že politika se dá dělat jako
poctivé řemeslo… Jeho celoživotní zálibou byla zahrada. Byl v organisaci
sociální demokracie, byl v Československé obci legionářské a založil
zahrádkářský spolek "Společnost přátel zahrady", jehož byl celostátním
jednatelem. Můj otec krátce po druhé válce z Ďáblic na nějakou dobu
odešel. Na moje naléhání později sepsal osobní vzpomínky, které jsem znal
z jeho ústního podání. Zabývají se hlavně naším rodem a jsou určeny dalším
generacím. Většina z nás má podle mne problém, má-li říci něco o svých
předcích za horizontem prarodičů… Nazval jsem tyto vzpomínky Bylo by
škoda... Část z nich se zabývá i Ďáblicemi. Vzpomínky jsou psány v 90.
letech minulého století, takže se značným odstupem. Může se proto stát, že
v některých detailech nemusí být úplně přesné a jistě mohou být
považovány za subjektivní. Nicméně jsem přesvědčen, že vzhledem k
faktografickému pojetí a " technokratickému založení" mého otce mají
docela spolehlivou vypovídací hodnotu. Kromě toho popisují místní události
i v širším historickém kontextu.
3
Bylo by škoda...
PŘÍZRAK BLÍŽÍCÍ SE VÁLKY
V té době se ujala vlády v Německu postava, která měla rozhodujícím
způsobem ovlivnit vývoj Evropy – Adolf Hitler. Pamatuji se ještě zcela
přesně na den 30. 1. 1933, kdy byl Hitler jmenován německým kancléřem.
Poslouchali jsme večerní zprávy v rozhlase. Táta zcela jasně prohlásil: "To
znamená válku!" Jak hlubokou pravdu řekl a jaké utrpení ho v souvislosti s
tím bude čekat, to naštěstí nevěděl.
Adolf Hitler
Rakousko
Evropa zase smrdí
střelným prachem…
Policie a četnictvo
posiluje
Výroba letadel v
našem okolí
Cvičení vojáků a
počátky sledování
leteckého provozu
Pak se pamatuji na situaci v Rakousku. Vypukly tam nepokoje, levicové
strany se dostaly do rozporu s vládními orgány a policií v únoru 1934.
Bojovalo se o dělnické sídliště Marxhof. V tom roce bylo velmi větrné a
deštivé počasí a tak jsme ty dělníky, kterým policie a vojsko rozstřílely
obydlí, velmi litovali. O počasí se vyjádřila maminka, že jsou to
"Feberstürme" - únorové bouře.
Takhle se mezi nás začala vtírat nová válka. Opravdu, tak od roku 1934
- 1935 bylo cítit, že Evropa, jak říkali Voskovec a Werich, smrdí střelným
prachem. Zmíním se jen o tom, jak se tyto skutečnosti jevily v našem
nejbližším okolí.
Vláda začala posilovat policii a četnictvo.
Letecké továrny (v naší blízkosti to byla AVIA Čakovice a Letov
Letňany) začaly rapidně zvyšovat výrobu. Pro nás (ale nejen pro nás) bylo
nepříjemné, že AVIA měla ve směru k Ďáblicím zkušebnu leteckých
motorů. Každý motor před zamontováním do letadla musel mít "odjeto"
několik hodin "na brzdě". Tehdy nebyly žádné ekologické předpisy v tomto
směru a vojáci tehdy měli přednost. Mimo to v naší blízkosti byla zkušební
letiště obou továren a letadla létala, přistávala a startovala prakticky celý
den i noc. V těchto případech byl hluk skutečně nesnesitelný.
Značně se zvýšila množství cvičení našich vojáků. Kopec Ládví (u
křížku), kde je dnes hvězdárna, byl významným orientačním bodem.
Vzpomínám si, že jsem viděl primitivní počátky vzniku řízení a sledování
leteckého provozu, který později, zdokonalen, sehrál ve druhé světové válce
tak obrovskou roli. Při těchto cvičeních byly na určitých místech zřízeny
hlásky - pozorovatelny, vybavené polním drátovým telefonem. Zajímavé je,
že v těch letech to byly telefonní přístroje japonské výroby, které si přivezli
legionáři vracející se ze Sibiře. (Japonci byli za první světové války spojenci
a byli též na Magistrále neboť měli zájem o Sibiř. Legionáři telefony od
nich dostali či koupili.) Vedoucí hlídky měl triedr a tabulku, vlastně prkénko
s namalovaným ciferníkem s čísly 1 - 12, přičemž číslo 12 bylo namířeno
přesně na sever. Pozorovatel objevení letadla ohlásil ihned telefonem na
nějakou centrálu, kde byla nevím. Jeho hlášení znělo:
1. - číslo hlásky
2. - směr objevení letadla (1 - 12)
3. - množství letadel
4. - daleko nebo blízko
4
Bylo by škoda...
5. - vysoko nebo nízko
Je zajímavé, jak jednoduše se začínalo a jak rychle se tento systém za
pár roků úplně zdokonalil a pomohl například vyhrát Bitvu o Británii.
Na Ládví jsem také viděl v činnosti vojenskou vysílačku. Přijímač byl
zřejmě na baterie a akumulátor (pro žhavení elektronek). Vysílačka byla
napájena z dynama, které poháněl voják šlapáním na převod upravený z
normálního bicyklu. Vysílací anténa byla zachycena na strom a místo
uzemnění byla protiváha (drát položený na zemi ve stejném směru jako
anténa - dělá se dodnes).
Vesnicemi procházela velká množství vojáků na cvičení. Jezdili jsme s
nimi na kolech až 10 - 20 kilometrů směrem k Mělníku. Vojenská střelnice
v Kobylisích byla v plné činnosti. Jednou jsme tam byli na exkursi,
ukazovali nám nácvik střelby na letadla. Modely letadel se posunovaly po
drátě, střílelo se hliníkovými náboji, které se pohybovaly po odpovídající
křivce jako při střelbě normálními náboji na skutečná letadla (redukované
střelivo). Za tím účelem byl zvýšen příslušný násep. Tato střelnice pak v
době takzvané Heydrichiády sloužila Němcům jako popraviště.
Vojenská vysílačka
Nácvik střelby na
letadla
Přes tyto skutečnosti byl v naší republice až do smrti presidenta
Masaryka 14. 9. 1937 celkem klid. Od té doby nabíraly události na
závažnosti a na rychlosti.
Významným datem byl 21. květen 1938. Na základě informací o
pohybech německých vojsk u našich hranic vyhlásila naše vláda částečnou
mobilisaci určitých ročníků, jednak specialistů, jednak posádek
pohraničních opevnění. Mobilisace byla provedena tak, že nikdo nic
nevěděl. Až když jsme ráno čekali na autobus, přijel jeden stařičký a jeho
řidič nám řekl, že všechny provozuschopné městské autobusy vezly vojáky
na hranice. Náš autobus měl porouchanou spojku - nevypínala. Řidič se
rozjížděl tak, že zařadil jedničku, zapnul startér, vůz se pohnul, motor chytil
a autobus se rozjel. Další rychlosti tam už "narval" bez spojky. A tak nás
zavezl až k elektrice a pak jel znovu. Tak se tehdy řešily "neřešitelné"
problémy.
Květnová
mobilisace
To jsem však trochu odbočil a předběhl. Vrátím se zase do
mírumilovnějších časů. Jak jsem již uvedl, táta se dost exponoval v
Ďáblicích. V politice to byly stálé spory s komunisty (kterých byla v obci
většina) a v menší míře i s pravicovými směry. Výsledky byly dosti
problematické.
Táta a lokální
politika
Účelná byla jeho práce u zahrádkářů. Jejich činnost pomohla a
usnadnila práci mnoha obyvatelům nových domků, kteří se zahradami
neměli žádné zkušenosti. Přednášky se dělaly zpravidla na některých
zahrádkách. Častými přednášejícími byli pan Preizler, zahradník ČSD, a pan
Polický, zahradník cukrovarského statku ve Ctěnicích. (V roce 1990 jsem s
ním v Zahrádkáři ve Vodičkově ulici hovořil.)
Zahrádkáři
Pěknou akci zahrádkáři udělali výsadbou ozdobných stromů na ulicích v
Ďáblicích. Táta sehnal sazenice stromů, převážně javorů a hlohů, ve školce
u hřbitova. Pak udělali slavnost a po ní stromky zasázeli. Bylo to v roce
Výsadba stromů
5
Bylo by škoda...
1936, 12. dubna. Akci prakticky zosnoval táta s pomocí ostatních
funkcionářů zahrádkářského spolku. Slavnost byla na náměstí, které se nyní
jmenuje Koníčkovo. Jsou z toho fotografie. Na náměstí byly vysázeny lípy,
které jsou tam dodnes, další stromy byly zasazeny v ulicích. Ostatní stromy
neměly příliš dlouhou životnost, většinou zašly v padesátých letech. Některé
stínily do oken, jiné vadily novým garážím, rostly do elektrického vedení
nízkého napětí a podobně. Ale snad někde asi dva javory z této akce
přežívají dosud. (Jeden je ještě před bývalou Kunertovou vilou, pak
školkou, dnes místním úřadem, nad křižovatkou Květnové a Hřenské.)
Zcela pravidelně se na konci léta dělaly výstavy ovoce v některém z
ďáblických hostinců (kterých bylo mimochodem asi 7). Obstarávala se
různá hnojiva a potřeby pro zahrádkáře za výhodnější ceny.
Sousedé
-Finkovi
-Tomáš Novák
T. Novák - R.Tomša
Nějaké poznámky o našich sousedech. Vpravo byli (vlastně dosud jsou)
Finkovi. Byli o něco málo mladší než naši rodiče, velice inteligentní, hodní
lidé. Velkou celoživotní zálibou pana Finka bylo včelaření. Dnes v jejich
domě žije jejich dcera Vilma.
Vlevo je domek, který si krátce po nás postavil pan Tomáš Novák. Patřil
do rozsáhlé rodiny Nováků. Pan Novák byl ruský legionář a mezi válkami
pracoval jako účetní Československé obce legionářské. Domek postavil v
podstatě sám a bydlel v něm s dvěma sestrami. Byl to sociální demokrat, ale
politicky se moc neangažoval. Ve třicátých letech byl několik období
starostou Ďáblic1 a myslím, že pro obec dost udělal (například přístavba
druhého patra školy). Proto nás dost překvapilo, že někdy v únoru - březnu
1940 utekl do Anglie (bližší podrobnosti nevím). Na obecním úřadě byla
vyvěšena jeho fotografie s tím, že je pohřešován. Ptali se mě na něj při
výslechu na Gestapu. Řekl jsem jim, ostatně podle pravdy, že o něm nic
nevím.
V květnu 1945 se vrátil. Byl v battle-dressu, mluvil anglicky a vyprávěl
o situaci na Západě. Shodou okolností se u nás sešel s ruským velitelem
útvaru v Ďáblicích. Setkání bylo velmi srdečné. Později pracoval v armádě,
v administrativě.
Pan Novák nebyl ženat. V domku donedávna žila jeho sestra Anežka
Skopová (zemřela na konci roku 2000). Skopovi neměli děti. Pan Skopový
se také věnoval včelaření.
Není proto divu, že po připojení Ďáblic ke Praze (asi v roce 1969) byla
naše ulice přejmenována na Včelařskou. Původní název Budovcova, spolu s
mnoha dalšími, se již v Praze vyskytoval, a proto bylo třeba mnoho ulic
někdy v letech 1971 - 1972 přejmenovat. Zabýval se tím pan (vlastně
soudruh) Staněk. Nutno říci, že některé jiné přejmenované ulice dopadly, co
se názvu týká, podstatně hůře. (Některé názvy jsou i úplně nesmyslné,
například ulice Na znělci.) Na druhou stranu je s podivem, že ulice
Legionářů si své jméno udržela i přes všechna pohnutá období naší nedávné
historie.
1
To byla taková zvláštnost. V té době byli nejsilnější stranou v Ďáblicích komunisté. Ale
protože neměli kandidáta s potřebnou kvalifikací, byl starostou sociální demokrat Novák.
6
Bylo by škoda...
Sázení stromů na dnešním Koníčkově náměstí 12.4. 1936.
V pozadí proslulá Restaurace U Kozáků.
Sázení stromů na dnešním Koníčkově náměstí 12.4. 1936.
7
Bylo by škoda...
VZPOMÍNKY NA ĎÁBLICE
Ďáblice v době, kdy jsme se tam nastěhovali, byla vesnice v okrese
Karlín. Později se ten okres změnil na Praha - východ.
Velkostatky
Parcely
Centrem staré části obce byl velkostatek a zámeček Křižovníků a další
velkostatky - Battista, Rosenkranz, Stejskal, Procházka2. Té části Ďáblic,
kde jsme postavili domek, se říkalo "na parcelách" nebo "parcely". Byla to
čtvrť malých rodinných domků, postavených na pozemcích, vzniklých
rozparcelováním části pozemků Řádu Křižovníků s červenou hvězdou,
kterým Ďáblice už dávno patřily. Parcelace byla provedena v souvislosti s
tehdejší pozemkovou reformou. Pozemky byly vyměřeny soukromým
geodetem z Kralup a byl proveden rozvod elektrického proudu.
Staveniště "parcely" nebylo moc výhodné, ale pozemky byly poměrně
levné. Celý prostor má sklon k severu. Voda, pokud se na ní přišlo, byla v
hloubce 18 až 20 metrů. Některé rodiny musely léta dovážet vodu až z
dnešního Koníčkova náměstí. Kanalizace ani vodovod na staveništi nebyl,
ale zato nedaleko byly dvě cihelny a kámen na stavby se těžil na Ládví, kde
byly malé soukromé buližníkové lomy. V Ďáblicích je kvalitní spraš pro
cihlářské výrobky. Na řadě míst se zde také nalezly střepy a popelnice ze
žárových hrobů.
Hlavní zástavba proběhla v letech 1924 - 1938. Naše ulice se jmenovala
Budovcova, dostali jsme číslo popisné 521. Jména ďáblických ulic,
převážně podle našich historických osobností, byla dílem tehdejšího starosty
Nováka.
Když jsme v roce 1931 začali stavět, měli již domky postaveny
Saramakovi, Finkovi, Holečkovi (ti už měli vchod z tehdejší Kaplířovy
ulice). Na druhé straně ulice už byli Táborských, Píšovi (přímo naproti
nám), dále byl domek, kde bydleli moji spolužáci Rysovi a Chalupníčkovi
(majitele si už nepamatuji, dnes tam bydlí Novotných), dále Mezkovi a
Marušákovi. Ve 30.letech byla opravdu veliká bída a lidé museli bydlet co
nejlevněji, a proto nebyly výjimkou ani tři rodiny v jedné místnosti. Některé
domy byly skutečně řešeny tak, aby se do nich vešlo co nejvíc lidí, bez
ohledu na hygienu a podobně. Tam byly skutečněn ošklivé poměry,
zlepšovat se začaly až asi v letech 1935 – 36. Důvodem k častým
pronájmům byl nedostatek peněz. Stavebník se finančně vyčerpal a
potřeboval peníze na dokončení. Bydlet se v domě dalo, i když neměl vnější
omítky, nátěry a podobně.
Volná parcela vedle nás byla brzy zastavěna panem Novákem, účetním
Obce legionářské a později (1934) starostou obce. Naproti nám byla volná
parcela, která před válkou patřila DTJ a my jsme si tam udělali voleybalové
hřiště.
2
Pan Procházka soukromě vyučoval hru na housle, např. Lojzu Saramaka. Byl jednooký,
říkalo se, že byl chemikem a o oko přišel při nějakém pokusu. Jeho statek je po levé straně
pod Štamberkem.
8
Bylo by škoda...
íšovi
Jedinou větší stavbou v tomto prostoru byla vila Němce pana Kunerta.
Pamatuji si, že když ji v roce 1936 stavěl, spadl ve větru rozestavěný štít.
(Dnes je tam sídlo místního úřadu.) V mobilisaci 1938 bylo ve vile
velitelství nějaké naší vojenské části. Jinak v ní bydlel zmíněný pan Kunert.
Před koncem války, někdy v březnu 1945 z Ďáblic beze stopy zmizel.
Kunertova vila
Podmínkou při zakoupení pozemku bylo, že musí být vykoupena ½
plochy ulice a zřízen chodník (dlážděný) 1 ½ m a "bosý" (nedlážděná část)
také 1 ½ m. To stavebníky dost zatěžovalo, a tak zřízení chodníků pokud
možno oddalovali.
Do měšťanské školy v Kobylisích jsem chodil většinou pěšky se
spolužákem Bronkem Krejzlem. Jednoho dne, když jsme šli do kopce ulicí
od dnešního Koníčkova náměstí nahoru, sneslo se nad námi letadlo dvouplošník. Seděl v něm pilot a pozorovatel v otevřené kabině. Přímo nad
námi pozorovatel něco vyhodil. Byl to zastřelený zajíc s připevněnou
adresou napsanou na plátně. Z jednoho domu vyšel "adresát" a zajíce si
sebral. U tehdejších letadel ještě nebyly kryté kabiny, dokonce i piloti
dopravních letadel seděli v otevřené kabině (pasažéři pochopitelně v
uzavřené kabině uvnitř trupu). Myslím, že první vojenská letadla s krytou
kabinou pro pilota byla jedna série AVIA B534.
Zajíc z nebe
Již jsem se zmínil, že naproti nám měli domek Píšovi. Byli to starší
manželé, domek byl dovršením jejich životních snah. Pan Píša pracoval ve
výrobním družstvu VEDKA, které mělo monopol na elektrifikování
osvětlení železničních vagonů ČSD. Ty byly v té době osvětleny buď
olejovými lampami nebo svítiplynem. Pod vagonem byly plynojemy a v
nich pod tlakem svítiplyn. Plnily se na vybraných a na to zařízených
stanicích. Pan Píša nám upravoval elektroinstalaci při přestavbách domku a
mně dal tak trochu základy znalostí o elektřině.
Paní Píšová byla doma a pokud bylo hezky, trávila celé dny na balkoně.
Píšovi měli jako první udělaný pěkný chodník z drobných kostek
řevnického křemence. Myslím, že je tam dosud. A ten chodník si paní
Píšová pečlivě hlídala. Nesmělo se na něj "s vozejkem", kolem, ani s
kolečkem, ba nerada tam viděla i kočárky s dětmi. To ale bylo něco pro nás
kluky, paní Píšovou dráždit! Jedna z forem bylo dát nohu na podezdívku
plotu a zavazovat tkaničku. Paní Píšová v tu ránu přišla a nadávala.
Byli to hodní lidé. Před válkou měli v okně tabulku: ZDE JE BYT K
PRONAJMUTÍ. Někdy v roce 1937 nebo 1938 se k nim přestěhovala
německá rodina, nevím odkud. Jmenovali se Ehrlichovi a měli asi 10 roků
starého syna. Při vypuknutí války pan Ehrlich narukoval do německé
armády a poměrně brzy padl, snad prý v Jugoslávii. Pak nám úplně zmizeli
a také cedulka v okně "Byt k pronajmutí" navždycky zmizela. Paní Píšová
zemřela koncem roku 1940, pan Píša někdy v padesátých letech. Myslím, že
maminka paní Ehrlichové občas tlumočila.
Pro mě má vzpomínka na chodník u Píšů ještě i jinou příchuť. 2. dubna
1940 navečer jsem hrál na hřišti DTJ vedle Píšů voleybal. U hřiště zastavil
četník, myslím, že to byl pan Beneš, a zavolal mě. Pak mi předal předvolání
na Gestapo. Na konci chodníku u Píšů jsem mu na koleně podepsal příjem.
9
Bylo by škoda...
Paní Píšová a její
chodník
Tím pro mne a celou naši rodinu začala celá série nepříjemností a tragédií.
Ale o tom až později.
Budovcova (dnešní Včelařská), asi v roce 1937
10
Bylo by škoda...
DOPRAVA
Jak to bylo s dopravou v Ďáblicích ve 30. letech? Z náměstí Na stráži (u
nemocnice Bulovka) jezdily do Báště přes Ďáblice takzvané modré
autobusy. Byly skutečně modré a provozovala je Jihočeská autobusová
akciová společnost. Garáže a opravny měly v Argentinské ulici u jatek v
Holešovicích. Neměly konkurenci a byly drahé. Z Libně do Ďáblic to stálo
4,- nebo 5,- Kč, což bylo poměrně dost.
Bylo proto tehdy zcela běžné, že se chodilo (i za tmy, ženy nevyjímaje)
do Ďáblic severní cestou přes les z konečné v Kobylisích, kam jezdily
tramvaje.
Ďáblická obec usilovala o to, aby do Ďáblic jezdil takzvaný červený
autobus Městských podniků. To ale vázalo na hřbitov.
ĎÁBLICKÝ HŘBITOV
Někdy po roce 1920 vybudovala obec pražská na katastru Ďáblic velký
hřbitov jako náhradu za již plné Olšanské a Vinohradské hřbitovy. Potřebný
pozemek získala (koupila) Obec pražská od obce Ďáblice. Ale tenkrát, tak
jako dnes, mohl tento červený autobus jezdit jen po území Prahy. A tak
zavedli linku Libeň Na stráži - hřbitov Ďáblice, kde končila. Pro obyvatele
starých Ďáblic to nemělo velký přínos, ale modré autobusy zlevnily.
Ďáblicemi ještě projížděl, ale nestavěl, soukromý autobus firmy Kryml z
Mělníka.
Ještě pár zmínek a doplnění údajů o hřbitově. Byl vybudován velkoryse
v kubistickém slohu architektem Hofmanem. Ale brzy se ukázalo, že díky
spraši, na níž je tento hřbitov vybudován, tlí mrtvoly neúnosně dlouho, a tak
se nesplnil předpoklad o kapacitě a využití hřbitova. Problém vyřešilo
spalování mrtvol - kremace, která se po roce 1918 začala velmi rošiřovat.
(Mimochodem pan Teichman byl funkcionářem Spolku přátel žehu v ústředí
v Praze, Revoluční třída.)
Na hřbitově není prakticky pohřben nikdo významný. Jak vyšlo po roce
1989 najevo, byly zde pohřbeny oběti komunistických justičních vražd a
jejich dětí (blízko našeho hrobu). Je tu také čestný vojenský hřbitov.
SILNICE V ĎÁBLICÍCH
Ve 30. letech byla hlavní silnice v Ďáblicích jen štěrkovaná a válcovaná
(prašná). Vydlážděna byla až v roce 1937 od začátku hřbitova až k
Březiněvsi. Silnice do Chaber byla také jenom štěrkovaná, pouze silnice do
Čakovic byla na malé části dlážděná už asi od roku 1930. I ostatní ulice ve
staré části byly jen štěrkované. Ulice na parcelách nebyly vůbec zpevněné.
Někdy v roce 1933 byly však vyštěrkovány v rámci nouzových prací3 v
3
Nouzové práce – opatření, které mělo pomoci zmírnit následky hospodářské krise a
nezaměstnanosti. Podrobnosti financování neznám, určitě to šlo přes obecní úřad. Byly
vybírány práce jednoduché a nenáročné, aby se mohl každý nezaměstnaný zúčastnit.
11
Bylo by škoda...
době krise. Začátkem sedmdesátých let byly v podstatě bez jakýchkoli úprav
povrchu vyasfaltovány.
Cesty ďáblickým lesem (hájem) byly nezpevněné. Když se na střelnici
střílelo, byli u lesa tři strážní vojáci - dva na ďáblické straně, jeden u
Kobylis, a ti zaháněli chodce až za kopec směrem k Chabrům. Začátek a
konec střelby se oznamoval sirénou. Nepamatuji se, že by kdy došlo k
nějaké nehodě.
Mezi starým ďáblickým hřbitovem a hřbitovem novým byl Akcíz,
správně Čára potravní daně. To byla instituce převzatá z Rakouska Uherska. Byla obsluhována příslušníky finanční stráže, kteří vybírali daň z
potravin, dovážených do Prahy. Bylo to dost formální a bylo to zrušeno po
druhé světové válce. Ve dvacátých letech byly kolem celé Prahy
vybudovány jednotné budovy s kancelářemi a byty pro "Akcíz". Jako byty
slouží dosud.
Akcíz v Kobylisích byl celý zapojen do odboje a většina jeho
zaměstnanců za války zahynula. S některými jsem se sešel ve věznici na
Pankráci. Znal jsem je, protože táta s nimi spolupracoval v Obraně národa.
ĎÁBLICKÁ ŠKOLA
Řídícím byl tehdy pan Pavlásek. Mým učitelem v páté třídě byl Alois
Němec. Zeť pana Pavláska se jmenoval Blažek a učil mě později na
měšťance v Kobylisích. Po roce 1945 začal dělat do politiky a do školství. V
několika článcích napadl (komunistického) ministra Nejedlého v tom
smyslu, že ač je velmi schopný, nebyl schopen svá rozhodující díla
dokončit. Pochopitelně po roce 1948 se mu to sečetlo a z veřejného života
zmizel.
Kamarádi
Ve škole i v našem okolí jsem se seznámil s řadou kamarádů: Lojza
Saramak, Chalupníček, Jarda Kratochvílů, Jirka Bouček, Karel Táborský.
BLÁTO
Bláto
Jednou z věcí, které nám ztrpčovaly život, bylo bláto. Vzpomínám si,
jak si na to stěžovala zejména sestra Eva. Bylo jí 17 - 18 let, chtěla být
hezká, a přitom do Prahy přijela z Ďáblic úplně zablácená, což zejména na
dámských střevíčkách bylo nepříjemné a nehezké. Jednou přišla domů chodila po 19. hodině, bylo už úplně tma a zablátila se až na našem
chodníku. Táta totiž z chodníku odvezl černou ornici na zahradu a na její
místo navozil žlutou hlínu, která zbyla z výkopu studně a základů. A do ní
Eva zapadla.
Bláto bylo ďáblický problém. Ďáblice jsou na spraši, což je v podstatě
cihlářská hlína, která se maže a špatně odstraňuje. V páté třídě obecné školy
jsme jako ruční práce vyřezávali dřevěné nože pro oškrabování bláta před
vstupem do školy. Dnes už tomu nikdo neuvěří. Všude jsou chodníky,
asfaltové vozovky, autobus jede do nitra obce, ale ve třicátých letech to
všechno bylo jinak.
12
Bylo by škoda...
VODOVOD
Vodovod byl v Ďáblicích vybudován až v roce 1953 prodloužením
vodovodní přípojky, postavené za války do takzvaného lágru. (Do té doby
se všechna voda tahala ze studní hlubokých kolem 20 metrů.) Zásluhu na
vodovodu má pan Klenovec (později byl zabit při srážce s automobilem na
Chotkově silnici nad Klárovem). Byla to práce v "Akci Z" - všechno si
udělali občané sami, zejména výkopy.
Letecký pohled: pravý dolní roh sousedí s dnešní Včelařskou, levý
horní s Květnovou, vodorovně jde Pod Prodejnou, za ní Hřenská…
13
Bylo by škoda...
SPOLEČENSKÝ ŽIVOT
Ďáblice byly obcí na periférii Prahy. Také se jim říkalo noclehárna
Prahy. Přesto však měly slušný společenský život. Centrem byly restaurace
U Veselých s biografem a restaurece U Srchů s divadelním sálem.
Hlavní kulturní atrakcí bylo místní kino, o kterém podrobněji píši na
jiném místě. Dále zde byli aktivní ochotníci, často příjížděly také různé
kočovné společnosti. Konaly se různé plesy, taneční zábavy, do módy
přicházely "taneční čaje". V tomto směru sehrál svoji úlohu Hotel Ondrák,
proti novému hřbitovu. Myslím, že se dnes jmenuje "Na Mělnické". Tam se
pořádaly pravidelné čaje velmi dlouho (do války).
Tam se také utvořila jazzová skupina, kterou vedl "Bogan" Brejcha.
Začínal tam zpívat ve své době oblíbený Vašek Petlan. (Zpíval "Krásně je v
Tatrách, tam nahore na skalách...") Prozpíval se celým životem. Jinak on i
zmíněný Brejcha byli oba vyučeni nějakému černému řemeslu.
V Ďáblicích bylo několik organisací politických stran. Nejsilnější byli
zpravidla komunisté. Velkou činnost vyvíjel Sokol4, DTJ i JPT. Sokol a
DTJ cvičili u Veselých. Dost bohatá byla i veřejná knihovna.
Obecní úřad byl na takzvané "Hlavní ulici", rovněž tak pošta a různé
prodejny. Proti Baťovi byl pan Musil - Trafika a koňské řeznictví.
Domnívám se, že lékárník pan Šedivý a vedoucí prodejny Baťa (jméno
nevím) strávili prakticky celý život prací v Ďáblicích.
Lékaři
Kromě lékárny magistra Šedivého se o zdraví spoluobčanů starali lékaři
Dr. Tatzaur, Dr. Pelech, Dr. Polák (byl Žid, skončil v plynu) a Dr. Perlík, o
kterém se zmiňuji na jiném místě. Přesnou dobu příchodu jednotlivých
lékařů do Ďáblic nevím. Dr. Tatzaur byl v Ďáblicích dříve než my, byl tam
přes celou válku a skončil až po ní. Postavil si domek vedle Bati, kde bylo
donedávna zdravotní středisko. Domovnictví tam ve 30. a 40. letech dělali
Strnadovi. Dr. Pelech a Dr. Polák tam působili jen krátce, někdy mezi roky
1936 – 1939. Dr. Perlík byl též závodním lékařem Pošty ČSR a ordinaci měl
na Smíchově v Holečkově ulici. Po válce skončil s ordinací v Ďáblicích a
ordinoval jen na Smíchově. Zemřel někdy v osmdesátých letech. Bydlel na
Štefánikově třídě v domě číslo asi 32. S jeho vdovou jsem mluvil ještě v
devadesátých letech.
4
V šedesátých letech 19. století (1888) byl založen Sokol. Ukázalo se, že jeho činnost je
velmi užitečná a i politicky velmi významná. Ostatně i vznik legií byl do značné míry
ovlivněn sokolskou ideou. (Za zmínku též stojí, že například Syrový, Fierlinger, Švec a
další byli učitelé tělocviku v Rusku.)
Toho si byly vědomy i politické strany, které se tvořily začátkem 20. století, a proto
zakládaly své tělocvičné spolky a organisace.
Jako první utvořila sociální demokracie Dělnickou tělovýchovnou jednotu, DTJ.
Po roztržce se sociální demokracií v roce 1921 si Komunistická strana vytvořila Jednotu
proletářské tělovýchovy JPT. Strana lidová měla Orel a agrárníci Selskou jízdu.
Žádná z těchto organisací nedosáhla masovosti a významu Sokola. Sokol pořádal Slety,
DTJ Olympiády, JPT Spartakiády, Orel myslím také Slety. Selská jízda nedělala žádné
masové akce. Dělali jen parádu na koních při různých slavnostech.
Sokol neměl prakticky spojitost s žádnou konkrétní stranou, inklinoval k politice středu.
14
Bylo by škoda...
tníci
siči
Dr. Perlík spal do 6 hodin ráno, od 8 ordinoval na Smíchově až do
odpoledne. Když přišel z práce do Ďáblic, lehl si a spal. Vstal asi v 5 hodin
odpoledne a ordinoval asi do 10 hodin, pak asi tak do půlnoci chodil ještě po
návštěvách. To vím docela dobře, protože jsem s ním někdy po těch
návštěvách chodil.
O bezpečnost pečovala četnická stanice (na rohu Pražské a Hořínecké) a
jeden nebo dva obecní strážníci, pan Diviš a další, jehož jméno si nemohu
vzpomenout. Pečovali též o obecní šatlavu. Obecní šatlava byla v budově
Obecního úřadu na hlavní ulici. V tom domě sídlil Obecní úřad, obecní
knihovna, hasičská zbrojnice i šatlava. Ta ale nebyla moc využitá, jen sem
tam nějaký tulák v ní přenocoval.
Celou válku sloužil ponocný pan Uher. Chodil v noci po Ďáblicích a
hlavně hlídal, zda někde není požár. Přes den pomáhal na obecním úřadě
(drobné práce, pochůzky a podobně). Často si i v noci ke mně přišel pro
cigarety, které tehdy byly na lístky: "Pane Tomša, já bych kouřil, až bych
plakal." Vždycky jsem pro něj nějakou cigaretu ze svého přídělu měl, byl
jsem nekuřák.5
Také zde nějaký čas provozoval živnost pan Plachý, fotograf.
Před válkou zde byl dobře fungující Sportovní klub SK Ďáblice. Hrála
se kopaná a hokej. Obětavým funkcionářem byl můj kamarád Alois
Saramak (zemřel na konci léta 1993).
Na "Hlavní" měli železářství Kosovi - sokolská rodina. Jako poutač
měli na střeše několik let "vysoké" kolo. (To staré s jedním kolem velkým a
zadním malinkým).
Nesmím zapomenout, že v Ďáblicích byl před válkou dobře pracující
dobrovolný hasičský sbor. Významnými funkcionáři byli otec a syn Jiříkovi
a pan Stehlík. Ten byl cukrářem, měl výrobnu cukrářského zboží. Ovšem
řídil také hasičské auto, které bylo často využíváno jako sanitka. Bylo to
nádherné vozidlo Škoda - Hispano Suiza, k požáru vozilo v závěsu stříkačku
s benzinovým motorem. Výroba hasičských zařízení za první republika byla
ve Vysokém Mýtě, firma se jmenovala myslím Sousedík.
Původně byla hasičská zbrojnice v budově obecního úřadu. Začátkem
války si sbor postavil novou zbrojnici Na Štamberku, kde je i dostatek vody.
Sem pak za války při leteckém poplachu přijížděla požární vozidla Avie. To
bylo nařízení, že požární technika nesmí po dobu poplachu zůstat v továrně,
aby pak mohla účinně zasáhnout po náletu. Zbrojnice byla později rozšířena
a jeden čas ji používali i pražští požárníci. V této zbrojnici se od 5. 5. 1945
soustředila obrana Ďáblic. Němečtí zajatci nás tam učili zacházet s
pancéřovými pěstmi (Panzerfaust), granáty, minami a podobně.
5
Za války byly cigarety na příděl ("tabačenky"). Lístky na příděl dostávali jen muži
nad 18 let, ženy příděl nedostávaly (možná jen poloviční; já se domnívám, že příděl
dostávali jen muži.
15
Bylo by škoda...
Ponocný
Fotograf
SK Ďáblice
BIOGRAF V ĎÁBLICÍCH
Biograf byl snad nejdůležitější kulturní institucí v Ďáblicích, podobně
jako i v jiných obcích. Tomu nasvědčuje i okolnost, že ve 30. letech bylo v
Ďáblicích i letní kino, na zahradě restaurace U Wernerů (poslední dům
vpravo směrem na Prahu, dnes zcela přestavěn). Později tam byla lidová
škola umění. V době krise, asi 1933 - 35, se biograf nevyplácel a byl zrušen.
Filmová představení se konala v sále hotelu Veselý (pak "Na růžku",
pak „Vancouver“, dnes – 2000 - zase "Na růžku"). Zmíněný sál míval
universální použití. Byly tam pořádány plesy, taneční hodiny, taneční
zábavy, přednášky, divadelní představení, cvičil tam Sokol a DTJ a
podobně. Zde se také soustředila obrana Ďáblic 5. - 9. května 1945. Bylo
zde improvisované velitelství, které ale odzbrojil německý oddíl snažící se
dostat na západ k Američanům. Ale to sem teď nepatří.
Vchod do promítací kabiny byl po železných schodech ze dvorka,
muselo se přitom projít záchodkem restaurace. Po skončení promítání jsem
musel projít dvorem restaurace, pokud už byla restaurace zavřena.
Při představení musel být vždycky přítomen uniformovaný příslušník
ďáblického hasičského sboru. Je třeba si uvědomit, že tehdy se používaly
výhradně celuloidové filmy, což je v podstatě střelná bavlna, která prudce
hoří a za určitých okolností vybuchuje. V té době bylo mnoho požárů se
ztrátami na životech u nás i jinde ve světě. Při tom byla nejhorší panika,
které se muselo vhodně předejít.
Licenci na provozování kina v Ďáblicích měla místní skupina
Československé obce legionářské. Kino vedl pan Olbrych. Pro filmy do
půjčovny v Praze jezdil pan Kočí, legionář. Neměl pravou ruku, o tu ale
nepřišel na frontě, nýbrž po válce v cukrovaru. Promítače dělal syn pana
Veselého, majitele hotelu a restaurace. Ten se toho snažil zbavit a proto
uvítal, když jsem se s ním začal bavit o možnosti promítat místo něho.
Koupil jsem si nějakou literaturu, něco mi řekl pan Veselý a několikrát jsem
byl na praxi v Kobylisích v kině Orient. Tam promítal letec - polní pilot v
záloze, jméno už nevím.
Zkouška na promítače byla vzhledem k nebezpečí požáru a výbuchu
tehdy používaného celuloidového filmu poměrně přísná. Dělala se na
Zemském úřadě (dnes ministerstvo práce a sociálních věcí na rohu ulic
Zborovské a V botanice), zkoušel mě pan vládní rada Víc.
Zkoušku jsem udělal myslím v květnu 1939. Od té doby jsem dělal v
Ďáblicích operatéra, jak se tehdy říkalo promítačům. Promítání bylo náročné
na čas, ale zase mi dávalo slušný výdělek. V kabině byly dva stroje. Jeden
stařičký, němý, značky Krupp Erneman a druhý novější, už ozvučený
přístroj. Obloukové lampy byly napájeny z třífázového konvertoru,
zesilovač a ostatní zvukové zařízení bylo značky Philips.
Promítalo se v neděli od půl třetí pro děti němé grotesky za 50 haléřů,
od šesti a v sobotu i od osmi pak zvukové filmy. Někdy i ve středu od osmi.
Za němé představení jsem měl 30 Kč, za zvukové 50 Kč. (V té době jsem
pracoval v EMPU Čakovice za asi 800 Kč měsíčně).
16
Bylo by škoda...
Legrace byla při promítání dosti často, zvláště při dětských
představeních. Děti vybíhaly k plátnu ve snaze pomoci napadenému nebo
ukrytému. Dospělí mi zase často nadávali, že promítám moc rychle, protože
nestačili číst titulky (ale rychlost promítání zvukového stroje nejde
regulovat), a že bylo nutno představení přerušovat při vkládání nových
cívek do stroje (měli jsme jen malé cívky).
Poměrně zajímavý byl zájem o filmy v té době, to je v letech 1939 a dál.
Plně navštěvované byly filmy české, prakticky bezvýhradně. V té době se
ještě promítaly filmy americké, také vždy vyprodané, i ruské, také velmi
navštěvované. Naproti tomu filmy německé byly skoro bojkotované, s
výjimkou některých filmů s Heinzem Rühmanem a dalšími známými herci.
Komická situace se vyvinula kolem zvukových týdeníků. Už před
vypuknutím války 1. 9. 1939, ale tím víc potom, přestali naši lidé chodit na
propagandistické týdeníky. Stáli na chodbě nebo kouřili před kinem a
dovnitř šli, až když začal hlavní film. Tak přišlo nařízení, že se týdeník musí
promítat po skončení hlavního filmu. To obecenstvo řešilo tak, že po
skončení filmu odešlo a týdeník jsem promítal sám pro sebe. Tak tedy přišlo
nové nařízení, že se týdeník musí promítat v polovině hlavního filmu. Takže
jsme až do skončení války vždy v polovině hlavního filmu přerušili
představení, nasadili týdeník, ten promítli, vyjmuli, nasadili zbytek hlavního
filmu a promítli ho do konce.
Když potom došlo k rozpuštění Československé obce legionářské, byla
jim pochopitelně odebrána licence. Na nějaký čas ji tedy převzal pan
Olbrych jako soukromník. Ale to nevydrželo a někdy v roce 1942 dostali
licenci nějací manželé Stiastny. Bydleli na Florenci a proti domu, kde
bydleli, měli malý krámek s dílnou a firmou TON - ZVUKOTECHNA. Ten
krámek je už zbourán, bylo to v těch místech, kde se ulice Na Florenci láme
vlevo při cestě od Masarykova nádraží. Obchodovali a opravovali promítací
zařízení. Zaměstnávali mechanika, který se jmenoval Nohýnek. Jasně se mi
vybavuje, jak jednou večer přišel do promítací kabiny pan Stiastny. Bylo to
po vypálení Lidic. Říkal nám, že se jako německý odborník zúčastnil
zkoušek vysílaček, které prý zabavili v Lidicích, a jak prý bylo
konstatováno, že vysílačky jsou prvotřídní kvality. Asi se chtěl udělat
zajímavým. Jak skončili po válce nevím, někam zmizeli.
17
Bylo by škoda...
Několik více méně technických poznámek:
Vzhledem
stav a zařízení
prkny, protože
promítání bylo
instalovalo.
k požadavkům na univerzální využití sálu musel se přizpůsobit i technický
kina. Před představením bylo nutno rozestavět židle a částečně je spojit
předpis nařizoval „pevná sedadla“. To dělali uvaděči, já ne. Plátno na
opravdové plátno, zavěšené na jevišti, takže se snadno odstranilo i nově
Vpravo od plátna byl velký dynamický buzený reproduktor. Pro účely buzení měl
samostatný usměrňovač. V promítací kabině byl standardní nízkofrekvenční zesilovač
Philips s triodou na koncovém stupni (asi 10 W), velkou jako láhev od okurek. Používal se
i pro reprodukci gramofonových desek. Pro účely zvukového filmu byla prosvětlovací
žárovka 6 V přesně usazená do štěrbiny. (6 V proto, aby tepelná kapacita silného vlákna
zmenšila kmitání prosvětlení a tím i nepříjemné "vrčení".)
Jeden promítací přístroj byl novější, dodatečně ozvučený, druhý byl ve velmi
desolátním stavu. Dal se používat jen na němé filmy. Tehdy jich bylo hodně, převažovaly
grotesky a kovbojky. Motor tento vadný stroj těžko utáhl, a tak se mu muselo pomáhat
ručně.
Pro napájení obloukové lampy byl používán konvertor, což byl jednokotvový měnič
střídavého proudu na stejnosměrný. Měl na jedné straně 3 kroužky na přívod 3x 380V, na
druhé komutátor na odvod stejnosměrného proudu. Zařízení mělo dvě nectnosti, a proto se
moc tyto konvertory nerozšířily. Předně bylo galvanické spojení mezi oběma vinutími, což
komplikovalo otázku isolace a bezpečnosti (principiálně šlo o autotransformátor s
komutátorovým usměrněním). Druhou nectností bylo, že polarita stejnosměrné strany se
nedala předem určit - záleželo na tom, v které části periody byl konvertor zapnut. Proto byl
výstup veden na dvoupólový přepínač, kterým se dala polarita přepnout. Jinak se jednalo o
měkký zdroj, což nám umožňovalo plynulé přechody z jedné promítačky na druhou. Když
se blížil konec dílu, připravil se druhý stroj. Pak jsme se dotkli uhlíky o sebe v připravené
obloukové lampě. Oblouk v běžícím stroji okamžitě zhasnul, ale rozhořel se v připraveném
stroji. Obecenstvo nic nezpozorovalo.
Dosti zajímavě bylo vyřešeno předepsané nouzové osvětlení. Tehdejší předpis ukládal,
že nad všemi nouzovými východy musí být slabší světlo, zpravidla červené. V případě
výpadku proudu musí být zabezpečeno osvětlení nouzového východu silnějším světlem. V
příslušném nouzovém světle byl jeden „NiFe“ článek a neonka. Její jedna elektroda byla
výrazně větší než druhá. To působilo jako usměrňovač a tak se NiFe článek trvale dobíjel,
zatímco velká elektroda neonky svítila a umožňovala orientaci. Dále tam bylo relé (vinuté
odporovým drátem), které při ztrátě napětí přeplo NiFe článek na žárovku. Tím se osvětlil
nouzový východ.
Nouzové východy se musely otevírat ven, nesměly mít nějaké zástrčky, jen obyčejné
kliky. (Aby nedošlo při panice k ušlapání lidí.)
18
Bylo by škoda...
lada
DALŠÍ VÁLKA JE NA SPADNUTÍ
V zářijové mobilisaci jsme byli nasazeni - celá třída. Tahali jsme po
Praze polní telefonní linky, spojující jednotlivá stanoviště Civilní
protiletadlové obrany, nemocnice, protiletadlové kryty a podobně. Nálada
byla výborná, v každém upřímné odhodlání jít do jakýchkoli risik, jít
bojovat. Byl jsem též na památném shromáždění před Rudolfinem, které
také takto vyznělo.
Zářijová mobilisace
Mobilisace skutečně sjednotila všechny Čechy. V každé, i té nejmenší
vesnici byl pořádek, dobře fungovala Civilní protiletadlová ochrana.
Dobrovolníci hlídali důležitá zařízení, pošty, nádraží, továrny a podobně. Po
vesnicích a městech jezdila skříňová auta RND, zařízená jako plynové
komory, řidič učil zacházení s plynovou maskou a v komoře se prověřovala
jejich těsnost.
Okna jsme přelepili papírovou lepicí páskou, aby se nevysypala při
výbuchu bomby. Okna byla řádně zatemněna a prosvítání orgány CPO
pečlivě kontrolovaly. Veřejné osvětlení bylo vypnuto, automobily, autobusy
i elektriky měly reflektory utěsněny a světlo vyzařovalo podélným otvorem
3x8 cm. Často se užívalo modrých filtrů - například na kolech, jejichž světlo
bylo slabé, se reflektor zabalil do modrého papíru.
Zatemnění
V mobilisaci se skutečně dělala nejrůznější opatření k dezorientaci
možných diversantů. Byla odstraněna nebo zakryta jména nádraží, která
byla vždy dobrým orientačním bodem pro letce. Při rychlostech tehdejších
letadel nebylo problémem při bloudění si přečíst název nádraží. Opatření
bylo tolik, že už si dnes ani všechno nemohu upamatovat.
Dnes už si ani neuvědomujeme, že u nás do roku 1938 prakticky nikde
nebylo provedeno označení křižovatek jako dnes. Směrovky byly opravdu
jen ojediněle. Systematické značení u nás provedli Němci v letech 1939 a
1940. Použili dřevěná prkénka, nápisy byly černé na žlutém podkladě.
Zavedení směrovek
na křižovatkách
V Ďáblicích, kde je dnes kino, byla prohluběň, vzniklá odtěžením
cihlářské hlíny provozem bývalé cihelny. V tomto prostoru prováděla
Československá armáda odvody motorových vozidel, nákladních, osobních i
motocyklů. Odvody řídil nějaký nadporučík, kterého táta přivedl domů na
noc.
V Ďáblicích na takzvané hlavní ulici (dnes Ďáblická) je těsně u jednoho
domu žulový patník, na který si náš táta stoupl, když byla vyhlášena
mobilisace, a řečnil (asi 30 metrů pod Baťou, t.j. po levé straně od
křižovatky u hotelu směrem na Březiněves). My kluci jsme hlídali poštu,
obecní úřad a hasičskou zbrojnici.
Táta řeční
Jak to všechno dopadlo, je obecně známo. Co to udělalo s naší generací,
její morálkou, s její důvěrou v budoucnost snad ani nejde definovat.
Mnichov byl začátek všech tragedií, které nás postihly, od podzimu 1938 do
90. let XX. století, a za všechny je plně zodpovědný.
Mnichov
19
Bylo by škoda...
Ale život šel dál. Kantoři se vrátili z mobilisačního nasazení, škola
začala fungovat a my se zase učili. Všechny přestávky se využívaly k
debatám o tom, co se stalo, co kdo zavinil a co dál. Je nutno zdůraznit, že s
Němci nikdo ani v nejmenším nesouhlasil.
Škola na dvě směny
15. 3. 1939
viz též samostatná kapitola
Tisk letáků
Škola zavedla dvousměnné vyučování, protože bylo nutno zajistit
vyučování pro žáky průmyslových škol, které zabrali Němci v Sudetech. To
se později ještě rozšířilo, když Němci zavřeli vysoké školy po 17. listopadu
1939, aby vysokoškoláci gymnasisté mohli udělat nástavbové maturity na
průmyslovce a jít pracovat.
Průmyslová škola pokračovala ve svém vyučování. Už to ale nebyla ta
krásná pohoda, klid a jistota jako dříve. Pak přišel 15. březen 1939 okupace a obsazení Němci. Na německé tanky jsme se dívali z oken třídy
směrem k Jiráskovu mostu.
Pamatuji se dosud zcela dobře, že táta přinesl ihned po 15. březnu 1939
z Poslanecké sněmovny opisy z "Přehledů zahraničního tisku", vydávaných
dosud fungujícím ministerstvem zahraničních věcí. Jednalo se o postoje
ciziny k otázce naší okupace. Tyto zprávy jsme opsali na blány a již kolem
20. března 1939 začali s tátou rozšiřovat. Jednalo se o psací a rozmnožovací
stroj zahrádkářů.
Zase taková absurdnost... Spojenci nás zradili, vlastní armáda ustoupila
bez boje, politici zpravidla začali otáčet a přizpůsobovat se novým
poměrům, ale obyčejný, bezvýznamný český člověk už se snažil bojovat
proti Němcům skromnými prostředky, které měl k disposici.
Odpovídalo utrpení těchto lidí, které na ně čekalo, či častěji jejich
životy, kterými museli zaplatit, výsledku, kterého vůbec mohlo být tímto
způsobem dosaženo...?
20
Bylo by škoda...
DRUHÁ ČÁST
21
Bylo by škoda...
PŘÍPRAVY NA VÁLKU
Příprava na válku byla v Ďáblicích, jako ostatně v celé republice, velmi
patrná. Několikráte byla různá cvičení a manévry v blízkém okolí, zvýšený
letecký provoz se projevil také několika nouzovými přistáními letadel.
Dobře si vzpomínám na nouzové přistání na severní straně Ďáblic za
zahradou křižovnického velkostatku. Bylo to dvousedadlové civilní
letadélko Praga Baby s dvouválcovým motorem. K letadlu přišel četník,
myslím, že to byl pan Ulč, něco se vyptal pilota a počkal, až letadlo za
chvíli odstartovalo.
Často jsme s kamarádem Lojzou Saramakem na kolech jezdili do Kbel a
do Letňan dívat se na letadla. Tehdy bylo letiště Kbely vojenské, zčásti s
civilním provozem. Dále zde byla tovární letiště Avie u Čakovic a tovární
letiště Letova u Letňan. Na kbelském, největším letišti byla také restaurace a
celnice. Nepamatuji se přesně na počátky Československých aerolinií.
Pokud vím, tak první let se uskutečnil ze Kbel v roce 1923. Vzpomínám si,
že v letech 1934-1937 byla v provozu letecká civilní linka Praha Rotterdam. Letadla létala nad Ďáblicemi zcela pravidelně tak, že se podle
nich mohly řídit hodinky. Byly to stroje Fokker IX, měly již krytou pilotní
kabinu. Do Prahy létala též celá řada cizích linek. V té době bylo v Čechách
jediné letiště pro leteckou dopravu, a to byly právě Kbely. Letadla Fokker
IX byla u nás velmi oblíbená. Měla i vojenskou bombardovací versi. Byly to
třímotorové hornoplošníky, spolehliví stroje. Staré Blochy už tou dobou
dosluhovaly.
Lojzova maminka se znala s konstruktérem letadel Ing. Novotným,
který nás jednou vzal do bombardovacího letadla Fokker IX a všechno nám
ukázal.
Na letišti v Letňanech měl sídlo AEROKLUB VYSOKOŠKOLSKÉHO
SPORTU, kde jsme si mohli všechna jejich civilní letadla dobře
prohlédnout. Dívali jsme se také, jak vojáci seřizují pevné kulomety
stíhaček střelbou do tunelu.
Polární záře
CPO
V tom ošklivém roce přípravy Mnichova, 25. ledna 1938 se v Ďáblicích
večer objevila nádherná polární záře. Měla podobu krásných světelných
záclon, které byly dobře vidět severním směrem - od nás přes domek Píšů.
Lidé to dávali do souvislosti s tou kritickou dobou, kterou jsme prožívali, a
snad měli pravdu. Ta záře trvala asi hodinu, všichni v okolí byli venku a
obdivovali se krásnému přírodnímu divadlu.6
Pokud si dobře vzpomínám, tak ty přípravy začaly v roce 1936. Obecní
úřad ustanovil podle tehdy vydaných předpisů "Civilní protiletadlovou
ochranu" (CPO). Byl to orgán obce, řízený z okresu. Táta byl členem
poplachové komise. Kladl se důraz na slovo "ochrana", to až Němci v
6
Viz dobový článek z Říše hvězd v příloze.
22
Bylo by škoda...
průběhu války CPO vyzbrojili lépe a zdůrazňovali slovo „obrana“. Veřejné
osvětlení bylo upraveno tak, aby mohlo být ihned vypnuto.
V té době (1936) se posilovala bezpečnostní složka republiky, spousta
lidí byla přijata k četnictvu a policii. Tehdy se také Jenda Zaplatílek dostal k
policii.
Počítalo se i s plynovými útoky. Byla postavena nová továrna Fatra
Napajedla, která vyráběla plynové masky. Provozovala skříňové automobily
RND, s kterými zajížděli na určená místa, nejčastěji k hospodám. Tam řidič
udělal přednášku o bojových plynech, pak lidi uzavřel s maskami do vozu a
pustil tam slzný plyn, aby si každý mohl zkontrolovat, jestli mu maska těsní.
CPO byla velmi agilní. Na půdě každého domu musela být zásoba písku
a vody kvůli zápalným bombám. Doporučovalo se přelepit okenní tabule
lepicí páskou, aby se sklo při vzdáleném výbuchu zcela nevysypalo. Zvláště
důsledně se dbalo na zatemnění. Nároky v těchto směrech stále stoupaly a
postupně přešly do doby mobilisační.
Situace v Ďáblicích byla výjimečná pro blízkost leteckých továren
(AVIA, Letov, Aero). Motor každého tehdy vyrobeného letadla musel projít
několikahodinovou provozní zkouškou "na brzdě". Teprve pak se mohlo
letadlo zkompletovat. Většinou to byla letadla Avia B534.
Zkušebna motorů byla v Čakovicích, od Ďáblic asi 2 km. Hluk byl u nás
často nesnesitelný, ale nikdo si nestěžoval. Nejhůře na tom byli obyvatelé
vilek v bezprostřední blízkosti zkušebny. Motory se zkoušely tak, že se na
osu motoru příčně přišrouboval trámek, na jehož koncích byla čtvercová
prkna. Tenhle krám se nastartoval, seřídil a nechal předepsaný počet hodin
běžet. Samozřejmě bez tlumičů výfuku!
Avia B534
Motorová brzda
Provoz nad letištěm se stále zvětšoval, zejména se cvičily noční lety.
Tehdy byl v provozu letecký maják na letišti ve Kbelích. Jeho paprsek
dopadal na stěnu pokoje, kde jsem spal.
Letecký maják Kbely
Zajímavé bylo pozorovat cvičení se světlomety. Vojáci se cvičili
zachytit paprskem světlometů (do kříže) letoun a osvětlit jej, aby se na něj
mohlo zaměřovat a střílet. To se používalo až do konce války. Byly to
zrcadlové světlomety se žaluziovou clonou o průměru asi 1,5 m. Dosvítily
několik kilometrů do výšky. Bylo to krásné, jak ty světelné paprsky
křižovaly oblohou. V době mobilisace byla na křižovatce u Čakovic
umístěna tehdy moderní protiletecká baterie, ovládaná stejnosměrnými
selsyny.
Protiletadlové
světlomety
AVIA byla z našich leteckých továren největší a patřila pod Škodovku.
Letov byla státní letecká továrna. Kbelské letiště bylo státní a mělo v té
době (1936) vojenský i civilní provoz. AVIA i Letov měly svá malá travnatá
letiště bez betonových ploch v podstatě podél železniční tratě a ulice
Beranových. Dnes je to všechno zastavěno. Nevím, jak to bylo s letištěm
továrny Aero, která byla ve Vysočanech.
Letecké továrny
AVIA a Letov
Na následujícím obrázku je zakreslena přibližná poloha letišť ve
Kbelích a u firem AVIA a Letov. Šipka vlevo nahoře ukazuje na naši ulici.
23
Bylo by škoda...
AVIA
Letov
Kbely
V době zvýšeného ohrožení republiky se stále něco dělo. Tanky jezdily i
po našich silnicích. Proběhla částečná mobilisace 21. 5. 1938, všechny
autobusy jely do pohraničních pevností. V době mobilisace bylo na silnicích
živo, ale stále byl pořádek. Z ruzyňských kasáren vyjela naše nejtěžší děla
(asi 150 mm houfnice). Byla tažena těžkými traktory, které jsme zdědili po
Franz-Josefovi. Kola měla 2 metry v průměru.
24
Bylo by škoda...
OBDOBÍ MNICHOVA 1937 - 1938
…
Vzpomínám si, že asi v červnu 1939 vznikl požár ve statku myslím
Holcových na Štamberku. Náhodou jela kolem menší kolona německých
vojenských motocyklistů. Vojáci ihned zastavili a aktivně se účastnili
hašení.
U nás bylo všechno při starém. Táta zahradničil, Evě se narodil syn Jan.
Táta začal rozmnožovat protiněmecké letáky a zapojil se do odboje. Dále
jsme poslouchali cizí rozhlas, zejména Moskvu a Londýn. Moskva měla v té
době po Mnichovu u nás větší důvěru, než Londýn. A tak jsme se dočkali
vypuknutí války.
Prvního září 1939 přepadl Hitler Polsko. Tomu předcházelo uzavření
paktu SSSR - Německo o neútočení koncem srpna 1939 a pak následovala
dokonce smlouva o přátelství. Ještě se dobře pamatuji, že 3. 9. 1939 jsme
hráli nějaký volejbalový turnaj ve Vršovicích na dvoře školy u Botiče
(Přípotoční ulice). Dnes jezdím často okolo. Tam jsme se dozvěděli, že
Anglie a Francie vyhlásily Německu válku.
Táta se zapojuje do
odboje
Vypuknutí druhé
světové války
Postoj SSSR k
Německu
Jak jsem již psal, denně jsme poslouchali cizí stanice. Moskva hovořila
asi: "Hnědý pes Hitler, katan německých dělníků..." a tak podobně. V den
uzavření paktu jen uvedla, že v zájmu zachování míru byla uzavřena
přátelská smlouva s Německem. A v dalších dnech už byl nacismus chválen
že je to druh socialismu, že mír bude zachován atd. Německý rozhlas (a náš
taky) hovořily a noviny psaly podobně. A Hitler měl krytá záda pro
napadení Polska. (Viz samostatná kapitola s Molotovovým projevem.)
Od té doby se situace přiostřovala. Byly zavedeny potravinové lístky a
takzvané body na textil. Pneumatiky na kolo byly na poukaz z obecního
úřadu.
Poslech cizího rozhlasu byl zakázán pod trestem smrti. Bylo zavedeno
přísné zatemnění. Původně platilo od západu do východu slunce, což bylo
uváděno v novinách. Později platilo zatemnění bez omezení, prostě nikdy
žádné umělé světlo nesmělo prosvítat.
Samozřejmě se událo mnoho věcí, ale ty všechny zde nemohu uvádět.
Měli jsme potíže s uhlím, s petrolejem do vařiče a tak dále. Byly zavedeny
dvojjazyčné nápisy, německy první a vždy psáno švabachem.
A tak se nám zhroutily všechny ideály a opory, Francie a Anglie v
Mnichově, Sovětský svaz podpisem dohody s Německem. A to jsme tehdy
nevěděli o tajném dodatku sovětsko-německého paktu o pobaltských
republikách a o rozdělení Polska, jehož důsledkem bylo obsazení části
území Polska Sovětským svazem a rozdělení zájmových sfér.
V těchto souvislostech se mi vybavuje ještě jedna vzpomínka. Časově ji
však už nemohu přesně zařadit, bylo to asi v roce 1943. Němci s velkým
humbukem oznámili, že u města Katyn objevili hromadný hrob
25
Bylo by škoda...
Katynský masakr
zavražděných polských důstojníků. Zorganisovali vyšetřovací komisi se
zástupci států Osy a jejich satelitů, včetně účasti řady expertů z neutrálních
zemí. Většinou to byli soudní lékaři. Za protektorát se zúčastnil MUDr.
Hájek, tehdy naše největší kapacita v soudním lékařství.
Komise nějaký čas pracovala a pak se členové rozešli do svých zemí.
Profesor Hájek měl tiskovou konferenci a napsal do novin, že se skutečně
jedná o polské důstojníky, zavražděné Sověty, a uvedl řadu důvodů pro toto
tvrzení.
Krátce po ukončení války, v květnu 1945, profesor Hájek udělal novou
tiskovku a napsal do novin nové prohlášení, že své stanovisko v roce 1943
musel udělat pod tehdejším tlakem, ale že už tehdy měl důkazy o tom, že
polští důstojníci byli zavražděni nacisty a nikoli bolševiky. Je zajímavé, že
díky SSSR tato verze aspoň u nás přežívala až do doby zcela nedávné, kdy
Rusové svou vinu na masakru přiznali.
26
Bylo by škoda...
Ještě jednou sázení stromků na Koníčkově náměstí. Vpravo Rudolf
Tomša.
27
Bylo by škoda...
OBSAZENÍ NĚMCI 15. 3. 1939
Dopravní chaos
15. března 1939 nastal v Praze, a více či méně i v jiných městech,
nepředstavitelný zmatek. Jak známo, u nás se v té době jezdilo vlevo.7
Německá armáda byla plně motorisovaná a její vozidla včetně tanků jezdila
vpravo. K tomu se ještě přidalo bláznivé počasí, byla zima, padal sníh s
vodou a viditelnost byla značně snížena. Naše civilní doprava se snažila
fungovat. Na důležitých křižovatkách chtěli naši policisté dopravu řídit, ale
s malým úspěchem. Částečné řešení bylo nalezeno tak, že na
severozápadním a západním okraji Prahy nastoupil na první tank náš
policista. Ležel na pancíři a vedl šoféra tanku správným směrem. Tehdy
policisté většinou uměli německy. Tak se aspoň minimalisovaly zmatky při
průjezdu velkých kolon.
První německé kolony přijely na severní okraj Prahy asi v 8 hodin.
Nevím to přesně, ale pamatuji si, že jsme jeli s tátou ráno do Prahy (on do
práce, já do školy) ještě předtím, než Němci přijeli. Pochopitelně se civilní
provoz musel přizpůsobit situaci, proti tankům se nedalo nic dělat. Tak
nastala kuriosní situace. Tramvaje vlevo - to jinak nešlo. Autobusy jezdily
vpravo, ale ve stanicích se snažily vjet na levou stranu, aby lidé vystupovali
na chodník a ne do prostředka ulice mezi tanky. Mezitím šli pěší, protože
veřejná doprava, z důvodů uvedených výše, prakticky nefungovala.
Německé velení pak vydalo nařízení, podle kterého i německá vozidla
budou jezdit vlevo (asi 16. 3. 1939). Definitivní přechod na jízdu vpravo se
uskutečnil 26. 3. 1939 ve 3 hodiny ráno bez výjimek. Pochopitelně nebylo
možno v těch několika dnech udělat všechno. Tak tramvajím vypadávaly
tehdy užívané kladky (místo dnes používaných pantografů), zejména tam,
kde bylo odbočování. Různá zařízení, jako orientační čísla linek, umístění
stanic a refýží nebylo dokončeno a podobně. Z autobusů se ještě dlouho
vystupovalo do silnice, než se podařilo předělat vstupní dveře.
Silniční kontroly v
Davídkově ulici
Při této příležitosti uvádím ještě jednu zajímavost. Za německé okupace
bylo několik stanných práv, kdy se kromě jiného kontrolovaly všechny
osoby přijíždějící do Prahy a vyjíždějící z Prahy. To se nedělalo jen při
stanném právu, těch dní, kdy se kontroly prováděly, bylo mnoho, vždy,
když byl někdo hledán. Kontroly prováděli naši policisté. Pro nás byla
důležitá kontrola na ulici Davídkově. Tam, kde byla původní křižovatka
Davídkovy se Střelničnou, stojí domy, postavené těsně před okupací. V
jednom z nich byl obchod, který asi neprosperoval a byl zrušen. A ten byl
používán policií. Vždy, když přijelo nějaké vozidlo, hlavně autobus z Prahy,
z Ďáblic nebo Mělníka a podobně, jeden policajt vyšel, prošel autobus,
prohlédl si tváře pasažérů a pak dal pokyn k pokračování jízdy. To jsme
7
Kromě nás se v Evropě jezdilo vlevo ve Velké Británii -tam jezdí vlevo dodnes- a v
následnických státech Rakouska – Uherska, tuším, že i v Norsku a Švédsku. Ve 30. letech
byla snaha přejít na jízdu vpravo. To urychlil Hitler, tam kde byl, zavedl jízdu vpravo.
(Ještě dnes se jezdí ve více než 40 zemích světa vlevo. Vladimír)
28
Bylo by škoda...
zažívali dvakrát denně, při cestě tam i zpět. To se nám ulevilo, když válka
skončila a Němci zmizeli.
Zmíněný dům dosud stojí. Má čp. 773. Do ulice Střelničné má
orientační číslo 51, do Davídkovy 119. (Dříve se k nám z Prahy jezdilo
ulicí, která byla pokračování dnešní Davídkovy a vyúsťovala na okraji
hřbitova, poblíž dnešní konečné tramvaje.)
29
Bylo by škoda...
Lágr
Do práce v EMPU jsem chodil převážně pěšky, na kole jen někdy. Jiné
spojení neexistovalo. Bylo to období německých vítězství na všech frontách,
zejména se SSSR. Začala se rozšiřovat továrna AVIA, která měla být
největší továrnou na letadla v Německu. Stavební práce pokračovaly i v
noci. Souběžně s tím byl vybudován takzvaný "lágr" u nás v Ďáblicích na
poli, kde se tak dodnes říká - v lágru. Zatímco práce na rozšíření AVIE
skončily někdy v roce 1943, kdy úspěchy Němců byly už podstatně menší
(bylo po bitvě u Stalingradu), práce na lágru byly dokončeny a lágr byl
osazen českými pracovníky AVIE z celého Protektorátu (tzv. "totální
nasazení") prakticky až do konce války. Podrobnosti o režimu v lágru
neznám, nebyl jsem tam, ale pravděpodobně byl relativně mírný a odpovídal
běžným dělnickým ubytovnám. Nebyl vojenský ani polovojenský. V lágru
bylo asi 22 dřevěných nízkých baráků na podezdívce, které byly osídleny až
asi do února 1945. Pak se "totálně nasazení" postupně ztráceli. Utíkali a
vraceli se domů. V posledních týdnech před koncem války některé baráky
zabralo německé vojsko (Wehrmacht), v několika byli maďarští vojáci spojaři, kteří těsně před 5. květnem 1945 zmizeli. Někdy v polovině dubna
1945 cvičili stavění telefonních sloupových linek a natahování vodičů. Víc o
nich nevím, ani jak se dostali do Ďáblic. (Maďarská armáda byla spojencem
Němců ve válce. Na jejím konci se ale obrátila proti nim – včas složili
zbraně. V Košickém vládním programu jsou Maďaři uvedeni stejně jako
Sudetští Němci.)
V lágru byly vybudovány komunikace, rozvod vody a elektřiny.
Kanalisace bez čištění šla do povrchové kanalisace ve starých Ďáblicích.
Lágr byl poměrně rozsáhlý, topení uhlím - lokální.
Dřevěná škola
Také barák takzvané "dřevěné školy" pochází z lágru, takže vlastně
slouží jako "provizorium" už skoro půl století.
Před koncem války zabral Wehrmacht vilu Dr. Choda 8 v takzvané
Seidlově kolonii (naproti hřbitovu). Tam se usídlilo nějaké vyšší spojovací
velitelství. Potřebovali se asi připojit na dálkový telefonní kabel Praha Drážďany - Berlín, který probíhá podél hřbitovní zdi v trase silnice Praha Líbeznice - Mělník - Roudnice... Proto vybudovali těsně u zdi hřbitova,
přibližně proti restauraci Na Mělnické, nízkou polopodzemní zděnou budku
(přilepenou k obvodové zdi hřbitova), která je zřejmě dosud v provozu.
V této souvislosti si připomínám, jaké chyby jsme se dopustili v době
povstání. Podél ďáblické silnice němečtí vojáci vybudovali sloupovou
telefonní trasu s mnoha linkami, snad třiceti. Hned na začátku povstání jsme
tuto trasu přerušili přestřiháním na samém okraji Ďáblic, proti četnické
stanici. Ale nic z toho nebylo. Němci zřejmě měli už jen zájmy směrem na
západ a ne na východ nebo sever.
8
"Zázračný doktor Chod" nebyl lékař, ale léčitel, prý velmi úspěšný. Naproti hospodě "Na
mělnické" byla autobusová zastávka, kde vystupovali jeho pacienti, často chromí (s pomocí
svých příbuzných), které uzdravoval. Zastávka na znamení tam byla ještě někdy v
sedmdesátých letech. Jeho syn se nedostal po roce 1948 na medicínu. Bydlel v domku
poblíž vily svého otce. Vilma Finková ho znala. Vladimír.
30
Bylo by škoda...
Zima 1941 - 1942 byla velmi studená až krutá. Uhlí bylo málo, moc se
šetřilo, my jsme měli příděl asi 10 metráků. Pamatuji se, že jednou jsem
trochu marodil, ležel jsem dole v pokoji, maminka spala v kuchyni. Večer
mi před spaním dala do postele láhev od sodovky s horkou vodou, aby se mi
lépe usínalo. V noci, když už vychladla, jsem ji vykopal na kraj postele.
Ráno šla maminka do práce a já zůstal sám doma. Dopoledne mě probudila
silná rána - ta lahev s vodou zamrzla a praskla. Přitom peřina byla v
místech, kam jsem dýchal, pokryta vrstvou ledu.
31
Bylo by škoda...
Krutá zima 1941-42
PERLÍK
Tato kapitola souvisí s Ďáblicemi jen vzdáleně, přes doktora Perlíka….
Připadá mi ale dost zajímavá, proto jsem ji zařadil.
Bylo to ve středu 3. 4. 1940 pozdě odpoledne, spíše večer, kdy mě dva
příslušníci Sicherheitsdienstu přivedli na celu číslo 137. Když se těžké dveře
otevřely, stáli tam za sebou dva muži, z nichž první hlásil: "Achtung, Zelle
Numero hundertsiebenunddreissig, zwei Man - alles im Ordnung." Bachaři
za mnou dveře zabouchli, oba muži stáli pro jistotu ještě chvíli v pozoru,
pak mi podali ruce a představili jsme se.
Jejich první otázka byla: "Co máš, za co jsi tady?" Tak začalo asi
tříměsíční společné žití v pankrácké cele.
Mitbauer a Perlík
Aféra Schmoranz
Ten první, hubenější, který podával hlášení, se jmenoval Max Mitbauer
a byl narozen 1917. Druhý, starší a silnější, se začínající pleší, byl Bohumil
Perlík. Hned mě informovali, že ta dnešní bachařská směna je lepší než ta,
která nastoupí zítra. Vzali na vědomí špatnou zprávu, že jsem nekuřák.
Prohledali mi kabát, jestli nemám zbytky tabáku, když jsem tátovi chodil
pro cigarety. Ale bezvýsledně. Měl jsem u sebe jen jeden řízek, který mi
dala ráno maminka s sebou, tak jsme si ho rozdělili a snědli.
Vzájemné oťukávání nějaký čas trvalo, ale byly mezi námi velmi dobré
vztahy celou dobu. Dozvěděl jsem se, že krátce před mým příchodem odešel
z cely nějaký štábní kapitán z akce plukovník Schmoranz9, jenž organisoval
vojenské zpravodajství, které však bylo prozrazeno. Byl z Českých
Budějovic a jmenoval se Chlajn.
Ten Mittbauer byl zajímavý člověk. Vyprávěl nám, že pochází z
Vimperka. Dětství měl velmi špatné, v době, kterou bylo možno odvodit z
data jeho narození, byl otec rodiny na frontě, takže Maxa byl nenáviděn
matkou i "otcem". Živil se všelijak. Za co byl zavřen jsme nevěděli, ale
předpokládali jsme nějakou krádež nebo šmelinu. Byl to somrák a zřejmě i
pasák holek. Měl ale dobrou povahu, uměl se chovat a někdy zajímavě
vyprávěl. Bydlel někde v Dlouhé třídě. Naučil nás, jak se dívat z okna cely
(odrazem přes výklopné okno), což bylo ovšem zakázáno.
Kapitolou samou pro sebe by bylo vylíčení, jak mi umožnil motákový
styk s tátou, což zřejmě přispělo k dobrému průběhu našeho vyšetřování,
neboť jsem tátovi sdělil, co jsem vypovídal já a z části i Karel Táborský.
Druhý z mužů na cele byl Bohumil Perlík. Samozřejmě, že jsme se
domluvili, že v Ďáblicích má lékařskou ordinaci jeho bratranec MUDr.
Jaroslav Perlík. Tím, ale nejen tím, mezi námi vznikl pěkný vztah. Perlík se
9
O aféře Schmoranz moc nevím, ale dalo by se leccos dozvědět. Plukovník nebo
generál Schmoranz začal v roce 1939 - 40 znovuoživovat zpravodajskou službu. Chtěl k
tomu použít důstojníky naší armády, kteří po jejím zrušení byli v různých civilních
zaměstnáních. On sám byl na Ministerstvu financí. Na jakémsi shromáždění, které svolal,
použil výroku: "... co vám pánové mám vykládat, jste přeci vojáci..." Někdo to udal a to
stálo životy mnoha lidí.
32
Bylo by škoda...
netajil tím, že má rád Francouze a Francii. Byl majitelem dramatické,
umělecké a literární agentury UNIVERSUM 10Bydlel vedle Pečkárny, ve
Washingtonově ulici.
Ono by se toho o něm dalo napsat mnoho, ale povím jen jednu episodu.
Stala se ještě zajímavější teď v poslední době, kdy se vrátily některé filmové
herečky, jmenovitě Lída Baarová.
Bylo to v době, kdy se hovořilo o tom, že Lída Baarová má styky s
nacistickými předáky, jmenovitě s Goebbelsem. Perlík Baarovou dobře znal,
řekl bych, že důvěrně (a nejen ji!).
Jednou mi vyprávěl, jak se vyvinul jeho případ a proč je vlastně
zavřený. Perlík se běžně a často pohyboval ve společnosti herců, spisovatelů
a podobně. To vyplývalo z činnosti jeho agentury. Dále před vypuknutím
války často chodil na francouzské vyslanectví na Velkopřevorském náměstí,
protože byl v častém styku s jejich kulturním atašé. Nikdy to sice neřekl
přímo, ale vycítil jsem, že měl asi i nějaké styky zpravodajského rázu. Po
válce se zjistilo, že Němci, konkrétně Gestapo, si ještě v hlubokém míru
pronajali pokoje v paláci Nosticů proti vchodu do francouzského
vyslanectví a každého návštěvníka si vyfotografovali.11 Perlíka asi také.
Při jedné příležitosti prý hovořil s Lídou Baarovou a požádal ji o
získávání zpráv z okolí Goebbelse a snad i dalších prominentů. A za několik
dní byl zatčen Gestapem. A teď zahrál šťastný osud. Perlíka začali vyslýchat
svým oblíbeným gestapáckým způsobem a on došel k závěru, že ho musela
udat právě Lída Baarová. Mezitím však gestapáci z neznámého důvodu
výslech přerušili. Perlíka zavřeli do nějaké koupelny v nejvyšším patře
Pečkárny, odkud měl krásný rozhled po Praze a klid k přemýšlení, který
potřeboval, aby si připravil vysvětlení. Po několika hodinách se gestapáci
vrátili a ve výslechu pokračovali. Dospělo to tak daleko, že mu otevřeně
řekli: "Tys vyzýval Lídu Baarovou ke špionáži!" A Perlík odpověděl:
"Ano." Ale jak výslech pokračoval, řekl, že to udělal jen proto, že má Lídu
Baarovou rád, že se mu strašně líbí a že se před ní chtěl udělat zajímavým.
Teď by bylo třeba ukázat, že Perlík byl malý, obtloustlý a kulatý, se
začínající pleší, ale značně bohatý. A tak mu to gestapáci spolkli i s
navijákem. Na Pankráci si odbyl asi rok, pak nějaký čas v Terezíně a asi po
dvou letech ho propustili. Jednou jsem s ním za války hovořil, ale jen
krátce. Na závěr svého příběhu Perlík prohlašoval, že by Lídu Baarovou
nejraději naládoval dynamitem a odpálil.
10. dubna 1992 jsem navštívil paní Jonášovou, dceru Bohumila Perlíka.
Dostal jsem se k ní prostřednictvím vnučky pana Perlíka, paní Smikové,
která bydlí po paní Perlíkové, své babičce, v Lucerně, Vodičkova č. 36. S
paní Jonášovou jsem mluvil asi hodinu, řekl jsem jí, jak jsme se sešli a
některé příhody z cely.
10
UNIVERSUM, divadelní a literární agentura Bohumila Perlíka, Praha 12, Moravská 22.
Vydal např. divadelní hru G. B. Shawa Na úskalí, která je v naší knihovně v Ďáblicích.
11
Za mě tam bylo muzeum hudby. Táta mi při jedné návštěvě v muzeu ukázal okno naproti
vchodu, z něhož Němci fotografovali. Vladimír.
33
Bylo by škoda...
Lída Baarová
Joseph Goebbels
Pan Perlík byl Gestapem zatčen 31. srpna 1939, tedy ještě před
vypuknutím války. Otec pana Perlíka, známý lékař v Klobukách, zemřel
roku 1931. Perlík přišel domů na Vánoce, ale paní Jonášová neví, který rok.
Život Bohumila Perlíka se vyvíjel velmi špatně. Po únoru 1948 se
postupně dostával do rozporů se svým okolím, pil, dělal dluhy. Zemřel v
domově důchodců v Kobylisích na infarkt 11. 6. 1970. Jeho paní se s ním
dala rozvést roku 1953.
Na Pankráci, ob jednu celu dál (č. 135) byl na samotce také kancléř
Šámal. Bachaři s ním jednali celkem slušně. Já jsem mu několikrát drhnul a
myl podlahu cely.
Ještě jedna vzpomínka na celu 137 a české fašisty. Přede mnou tam byl
nějaký chlápek, který dělal kamelota českým fašistickým novinám Vlajka.
Byl na tom špatně, protože noviny nikdo nekupoval. Až jednou byl ve
Vlajce článek: "Válečný štváč, expresident Beneš mluvil na universitě v
Chicagu." To bylo něco pro našeho kolportéra. Stoupl si do středu
Václavského náměstí a hlasitě vyvolával: "Velký projev presidenta Beneše!"
Lidi mu noviny rvali z rukou. Když je všechny prodal, tak ho sebrali a
zavřeli. Bylo to někdy v březnu 1940. Jak je vidět, hodně záleží na tom, jak
se co podá.
34
Bylo by škoda...
KONEC VÁLKY
Koncem dubna 1945 se uskutečnil nálet a bombardování Ďáblic. Okolo
nás byly letecké továrny (AVIA a Letov) a tři letiště. Proto tam měli Němci
spoustu letadel. Sice schopných letu, ale neměli už pro ně benzín. Aby
ztížili jejich bombardování, roztahali je do polí ve velkém okruhu. Na to
Američani reagovali tak, že tyto plochy bombardovali velkým množstvím
protipěchotních bomb, jejichž střepiny letadla poškodily, i když málokdy
přímo zničily.
Bombardování
Ďáblic
Ten den, už nevím přesně, kdy to bylo, byl vyhlášen poplach a z
továren, zejména z kbelských bývalých československých vojenských
telegrafních dílen, se osazenstvo, zejména ženy a děvčata, rozběhlo do polí
mezi letadla, kde byly vykopány jednoduché zákopy proti střepinám. A do
toho začaly padat spousty malých bomb. Ztráty na životech byly veliké.
Pravděpodobně jedno letadlo shodilo část nákladu bomb na dolní část
Ďáblic. Několik bomb padlo v nejbližší blízkosti domku Jakešových.
Nikomu se nic nestalo, přestože jedna bomba dopadla vedle sklípku, ve
kterém se před náletem schovali. Ani jinde v Ďáblicích nebyly žádné větší
škody nebo ranění či mrtví. Dokud v domku Jakešovi bydleli, bylo možno
vidět střepinu, zaseklou ve dveřích spíže.
A tak jsme se dočkali konce války. V ETĚ už nebylo moc práce, nebyl
materiál, a tak nám 4. května řekli, abychom následující den nechodili do
práce. To už se strhávaly po Praze německé nápisy, na Václavském náměstí
byly rozestaveny německé hlídky s kulomety.
Ke květnovému povstání uvedu už jen několik vlastních vzpomínek a
dojmů, o vlastním povstání je bohatá literatura. 5. května Československý
rozhlas zahájil známým hlášením "je sechs hodin" a přestával vysílat v
němčině, nebo vysílání zesměšňoval. V poledne volal rozhlas o pomoc a to
už se v Ďáblicích začalo vystupovat proti Němcům. Na hlavní ulici byly
vystaveny primitivní barikády, na kterých byli chyceni a zajati asi tři
němečtí motocyklisté. Naše vozidla projížděla stodolami přilehlých statků.
V ďáblickém lágru, který už byl v podstatě prázdný (nebyla už práce),
měli asi dva baráky němečtí vojáci, jakási spojovací jednotka. Jejich barák
byl přímo proti Klenovcům a Drábkům. Když jsem v poledne šel k
Jakešům, viděl jsem, že jeden voják kope okop pro střelce z lehkého
kulometu, protože dřevěné stěny baráku proti střelám nechránily. V té době
přijelo do Ďáblic nákladní auto plné munice a zbraní z cihelny v
Bořanovicích, kde byl německý sklad. Parta starších chlapců, kteří už měli
po vojně, vzala jeden těžký kulomet a přes Saramakovic zahradu ho zadem
dali do okna domu Klenovcových. Tím okamžikem se Němci vzdali,
protože proti zděné budově neměli žádnou šanci. Byli odvedeni do
zajateckého tábora v Čakovicích u cukrovaru. Svá zařízení nezničili, jen
vylili kyselinu z akumulátorů. Bylo tam několik přijímačů typu Torn a
jiných. Pár z nich se mi podařilo zprovoznit. Byli jsme bez elektrického
proudu. Dodávka se ale brzy obnovila.
35
Bylo by škoda...
Květnové povstání
Táta druhý zleva u
německého přijímače.
V.
Hlídali jsme lágr, ale celkem bezvýsledně. Kradlo se všechno, i špalíky
dřeva na výrobu generátorového plynu pro pohon aut. Vůbec jsme neměli
zprávy, co se děje. Kolovaly různé zmatené zprávy o pohybech Rusů i
Američanů. Ve dnech povstání bylo na středovlnných rozsazích úplně
prázdno. Nejbližší vysílače (pro nás Mělník) měli dosud v rukou Němci.
Lidé jim je zabírali a oni je ostatně odevzdávali, zpravidla nepoškozené, ale
nevysílalo se.
Já jsem celé čtyři dny a noci vydržel beze spánku. Přičítám to zvláštním
kulatým čokoládám, které pan Jakeš přinesl z rozbitého vagonu v Libni.
Zřejmě obsahovaly nějaké látky proti únavě.
Jinak ještě stručně. Pan MUDr. Tatzaur měl starou Tatru 11, která byla
pojízdná, a tak rozvážel jídlo pro lidi, kteří byli na místech polních stráží v
okolí Ďáblic. Všichni obchodníci dali své zásoby k disposici.
Jedna polní stráž byla na konci háje směrem ke kobyliské vozovně. Po
silnici jely silné transporty Němců, kteří se tlačili k Američanům. Ti vypálili
část Chaber, v Kobylisích vyhořela stará lékárna a boje se přenesly na
Trojský most - most Barikádníků (viz kniha Jana Drdy Němá barikáda).
Naši hoši u lesa si jednou vystřelili na ustupující Němce. Vzápětí přiletěl
dělový granát a všichni zahynuli. Mají tam pomníček. (Padl tam sociální
demokrat Karel Břicháč.)
Příjezd Rusů
V noci z 8. na 9. května jsem držel hlídku na silnici směrem na Chabry.
Z dálky bylo slyšet dělostřelbu. To Rusové likvidovali dílčí hnízda odporu
někde u Lovosic a Litoměřic. A ráno byli už Rusové v Ďáblicích.
To vítání a atmosféru nelze vylíčit. Skončilo strašné období naší
historie. Jednotka, která se první noc usadila v Ďáblicích, byli gardoví
vojáci. Byla jich velká spousta, v každém domě bydleli v nevídaném počtu.
Na naší zahradě bylo plno, že se nedalo projít. Bylo tehdy značně teplo.
Hodně se pilo, tato jednotka sebrala Němcům nějakou kořist z Holandska spoustu zvláštních hliněných lahví s prvotřídními holandskými likéry.
Politrukem té části, která byla u nás, byl jakýsi seržant, který při tom
popíjení hovořil o tom, že poslední bitva teprve přijde a pak že Sověti
definitivně zvítězí. To dosti roztrpčilo nás všechny, kteří jsme seděli kolem.
Návrat táty z
koncentráku
Nejkrásnější chvíli jsme zažili 10. nebo 11. května 1945. Někdo přibíhá
k našim vrátkům a zdaleka křičí: "Pan Tomša se vrací!" Vyběhnu ven a
opravdu kolem Holečkovic plotu jde táta, hubený, ve starém vězeňském
obleku s malým ranečkem. To přivítání se nedá popsat. Maminka byla v té
době u Evy v Braníku, měla strach o vnuky. Tak jsme pro ni zajeli na
ukořistěném motocyklu BMW a rodina byla konečně pohromadě!
Lidé z Domažlic věděli o pochodu smrti a proto vypravili do Stamsriedu
nákladní auta a naše lidi přivezli do Domažlic. Tam přečkali dobu
Pražského povstání a pak je odvezli až do Prahy. A tak jsme se po pěti
letech všichni opět setkali.
36
Bylo by škoda...
RUSOVÉ
Příjezdem sovětských vojáků 9. května 1945 pro Ďáblice začal mír. Po
silnici z Mělníka směrem do Prahy pochodovala ohromná množství
německých zajatců, někteří na nákladních autech, většina pěšky. Rusové
dbali na pořádek, kolony usměrňovali a hlídali.
Na fotbalovém hřišti bylo několik ruských tanků, posádky většinou
venku a bavily se. Lidé jim nosili různé pochutiny. Rusové rozdávali
masové konzervy.
Když jsme tam tak na tom hřišti hovořili a prohlíželi si tanky, jeden z
nich najednou zcela nečekaně nastartoval. Z výfuku se vyvalil oblak
černého kouře a tank se rychle rozjel za hřiště tak, že mohl sledovat silnici
do Čakovic. My jsme se samozřejmě rozběhli za tankem. Viděli jsme, že z
hlavní silnice se "utrhlo" z kolony postupujících Němců směrem na
Čakovice nákladní auto, plné německých vojáků, zřejmě ve snaze utéci.
Tank za jízdy vystřelil, a zasáhl auto do řidičské budky. Několik vojáků to
zabilo, několik zranilo a několika vojákům se podařilo utéci do Legionářské
ulice, kde se chtěli schovat. Nikdo je však nepustil do domu, a tak je Rusové
pochytali a zařadili do průvodu na hlavní silnici. Již jsem se zmínil o tom,
že kousek za Ďáblicemi byla silnice dlážděná velkými kostkami. Řadu let
tam bylo vidět místo, kde tankový granát explodoval, kostky byly
střepinami poškozeny paprskovitým způsobem. Dnes je vše přikryto
asfaltem. Byl jsem překvapen ruskou organisací - jak rychle se osádka tanku
dozvěděla, co se děje a co má dělat.
Snad dva tři týdny panovalo jakési vzrušení. Kdo nebyl v práci, byl
venku mezi lidmi. Kdo nemusel, do práce nešel. Já jsem také pomáhal, kde
se dalo, uklízeli jsme a podobně.
Rusové, kteří v Ďáblicích zůstali delší dobu, se sžili s místními
obyvateli a soužití bylo bez problémů. Ruští vojáci brzy zjistili, že dělám
rychle a zadarmo fotky a mohli mě strhat. Udělal jsem jich opravdu moc.
Někdy koncem roku 1944 jsem koupil zvláštní balení fotografických papírů.
Myslím, že to bylo 2000 kusů nezvyklého formátu (asi 10,2 x 12,5 cm).
Vojáci mi pak někde sehnali další papíry, a tak jsem skoro měsíc jen
zvětšoval. Vždy mi za fotky něco dali – konservu, suchary a podobně.
Zajímavá byla jejich touha dát se vyfotografovat v civilu. Tak jsem stále
půjčoval oblek a zejména klobouk.
Jeden kapitán mi přinesl k vyvolání barevný film. Přesvědčil jsem ho,
že to nejde amatérsky a dal jsem ho vyvolat v Praze. Film byl nádherný. Byl
tam záběr z Berlína, ulice plné trosek, strhané troleje, nikde ani živáčka, jen
kůň se svěšenou hlavou mezi troskami…
37
Bylo by škoda...
Fotky pro Rusy
U německého přijímače Torn
Zleva: ??, Rudolf Tomša, Josef Dvořák, Václav Klenovec, mladý Liška
Zajatí Němci procházejí Ďáblicemi.
38
Bylo by škoda...
Projev V. M. Molotova
předsedy Rady lidových komisařů a lidového komisaře zahraničních
záležitostí
na zasedání Nejvyššího sovětu 31. 10. 1939
Obzvlášť zajímavé pasáže z projevu, jehož text mi půjčil pan Corn za doby
mých gymnaziálních studií, mě natolik zaujaly, že jsem si je tenkrát vypsal a
dnes náhodou objevil. Myslím, že se hodí jako příloha tátova vyprávění.
Rozum zůstává stát. Pamatujme si to! Vladimír.
Od doby uzavření sovětsko – německé smlouvy o neútočení z 23. 8. bylo skoncováno s
nenormálními vztahy, které existovaly po řadu let mezi Sovětským svazem a
Německem. Zášť, kterou všemožně podněcovaly některé evropské mocnosti, vystřídalo
sblížení a nastolení přátelských vztahů mezi SSSR a Německem. Další zlepšení těchto
nových, dobrých vztahů, bylo vyjádřeno německo – sovětskou smlouvou o přátelství a
hranicích mezi SSSR a Německem, podepsanou 28. 9. v Moskvě.
….
Jak se však ukázalo, stačil krátký úder proti Polsku, nejdříve ze strany německé armády, a
později Rudé armády, aby z tohoto zrůdného zplozence versailleské smlouvy, který žil z
útlaku nepolských národností, nic nezbylo.
….
V souvislosti s těmito důležitými změnami v mezinárodní situaci některé formulace, které
jsme užívali ještě před nedávnem – a na které si mnozí tak zvykli – zjevně zastaraly a
nejsou dnes použitelné. Je třeba si to uvědomit, abychom se vyhnuli hrubým chybám v
hodnocení nové politické situace, která se vytvořila v Evropě.
….
Dnes, máme-li mluvit o evropských velmocích, je Německo v situaci státu, který usiluje
o co nejrychlejší ukončení války, o mír, kdežto Anglie a Francie, které ještě včera
brojily proti agresi, trvají na pokračování války a jsou proti uzavření míru.
….
("ideologická válka")
Nejsou to právě tyto středověké časy, doby náboženských válek, pověr, kulturního
barbarství, ke kterým by nás chtěly opět zavléci vládnoucí třídy Anglie a Francie?
….
…posuďte sami: změnil se v posledním období, nebo nezměnil obsah pojmů jako "agrese"
a "agresor"? Není těžké postřehnout, že užití těchto slov ve starém smyslu, tj. ve smyslu
užívaném před posledním rozhodným obratem v politických vztazích mezi SSSR a
Německem a před začátkem velké imperialistické války v Evropě, může způsobit
pouze zmatek v hlavách lidí a zákonitě bude vést i k chybným závěrům. Aby k tomu
nedošlo, nesmíme připustit nekritický vztah k těmto pojmům, které v nové
mezinárodní situaci nejsou použitelné.
….
Smlouva o neútočení, kterou SSSR uzavřel s Německem, zavazovala nás k neutralitě v
případě německé účasti ve válce. Důsledně jsme tuto linii uskutečňovali a není s ní v
rozporu ani postup našich vojsk na území bývalého Polska, který začal 17. září. Stačí
připomenout, že současně, tj. 17. 9., sovětská vláda zaslala všem státům, se kterými udržuje
diplomatické styky, zvláštní nótu s prohlášením, že SSSR i nadále bude provádět politiku
neutrality vůči nim. Jak známo, naše vojska vstoupila na území Polska teprve tehdy, kdy
polský stát se rozpadl a fakticky přestal existovat. Zůstat neutrální vůči takovým
událostem jsme samozřejmě nemohli, protože v jejich důsledku před námi vyvstaly
ožehavé problémy bezpečnosti našeho státu. Navíc sovětská vláda nemohla nevzít v
39
Bylo by škoda...
úvahu mimořádnou situaci, v níž se ocitlo bratrské obyvatelstvo západní Ukrajiny a
západního Běloruska, které v rozpadlém Polsku bylo ponecháno svému osudu.
….
V současné době jsou naše vztahy s německým státem vybudovány na základě
přátelských vztahů, na ochotě podporovat německé mírové snahy a zároveň na přání
všemožně napomáhat rozvoji sovětsko – německých hospodářských styků, vzájemně
výhodných pro oba státy.
….
(Polsko) Rudá armáda vstoupila do těchto oblastí za všeobecných sympatií ze strany
ukrajinského a běloruského obyvatelstva, které vítalo naše vojska jako své osvoboditele od
útlaku pánů, od útlaku polských velkostatkářů a kapitalistů.
….
Následovala pasáž s inventurou:
Ztráty:
Celkem 2599
737 mrtvých
1862 raněných
Z toho
Běloruská fronta
246 mrtvých
503 raněných
749 celkem
Ukrajinská fronta
491 mrtvých
1359 raněných
1850 celkem
Válečná kořist v Polsku:
• > 900 děl
• > 10 000 kulometů
• > 300 000 pušek
• > 150 000 000 nábojů
• asi 1 000 000 dělových nábojů
• asi 300 letadel
Území:
západní Bělorusko:
západní Ukrajina:
108 000 km2
4 800 000 obyvatel
88 000 km2
8 000 000 obyvatel
-------------------------Celkem
196 000 km2
asi
13 000 000 obyvatel,
z toho víc než 7 mil. Ukrajinců, víc než 3 mil. Bělorusů, víc než 1 mil. Poláků, víc než 1
mil. Židů
40
Bylo by škoda...
REJSTŘÍK
1
G
15. březen 1939, 20, 28
Gestapo, 9
Goebbels
Joseph, 33
9
H
9. květen 1945, 37
Hájek
MUDr., soudní lékař, 26
Heydrichiáda, 5
Hitler
Adolf, 4
Hofman
architekt (Ďábl. hřbitov), 11
Holečkovi
sousedé v Ďáblicích, 8
Hotel Ondrák, 14
A
Akcíz, 12
AVIA, 4, 23, 30
B
Baarová
Lída, herečka, 33
Battista
velkostatkář Ďáblice, 8
Beneš
četník, 9
Blažek
učitel v Kobylisích, 12
bombardování Ďáblic, 35
Brejcha
Bogan, jazzman, 14
Břicháč
Karel, soc. dem., 36
Ch
Chalupníčkovi
Chlajn
akce plukovník Schmoranz, 32
Chod
zázračný doktor, 30
chodník u Píšů, 9
J
C
Jiříkovi
hasiči v Ďáblicích, 15
jízda vpravo, 28
Jonášová
dcera B. Perlíka, 33
CPO, 22
D
Diviš
obecní strážník v Ďáblicích, 15
dřevěná škola, 30
K
Katynský masakr, 25
Klenovec
soused v Ďáblicích, 13
Kočí
legionář, 16
Kosovi, 15
Krejzl
Bronek, spolužák, 9
Kunert
Němec v Ďáblicích, 9
Kunertova vila, 6
květnové povstání, 35
E
Ehrlichovi
F
Finková
Vilma, 6, 30
Finkovi, 6
41
Bylo by škoda...
Píšovi
sousedé v Ďáblicích, 8, 9
Plachý
fotograf v Ďáblicích, 15
Polák
lékař v Ďáblicích, 14
polární záře (1938), 22
Polický
zahradník, 5
ponocný, 15
požár u Holců (1939), 25
Preizler
zahradník, 5
Procházka
L
lágr, 35
v Ďáblicích, 30
letáky, 25
Letov, 4, 23
Lidice, 17
M
Magistrála, 4
Marušákovi
Marxhof
sídliště v Rakousku, 4
Mezkovi
Mitbauer
Max, spoluvězeň, 32
Mnichov, 19
mobilisace
květnová (1938), 5
zářijová (1938), 19
R
Rosenkranz
Rysovi
S
N
Saramak
Alois, 15, 22
Saramakovi
sázení stromků v Ď. 1936, 5
Schmoranz
plukovník, akce, 32
Skopová
Anežka, 6
Smiková
vnučka B. Perlíka, 33
Stamsried
pochod smrti, 36
Staněk
soused v Ďáblicích, 6
stanné právo, 28
Stehlík
hasič v Ďáblicích, 15
Stejskal
Stiastny
ďáblické kino, 17
střelnice v Kobylisích, 5
na parcelách, 8
Na růžku
hotel, 16
Nejedlý
Zdeněk, ministr školství (KSČ), 12
Němec
Alois, učitel v Ďáblicích, 12
Nohýnek
mechanik, 17
Novák
Tomáš, starosta, 6, 8
Novotný
konstruktér letadel, 22
Novotných
O
Obecní šatlava, 15
Olbrych
vedoucí kina, 16
Š
P
Šámal
kancléř, 34
Šedivý
lékárník v Ďáblicích, 14
parcely, 8
Pavlásek
řídící v Ďáblicích, 12
Pelech
lékař v Ďáblicích, 14
Perlík
Bohumil, spoluvězeň, 32
Jaroslav, lékař v Ďáblicích, 14, 32
Petlan
Vašek, zpěvák, 14
Píšová, 9
T
tabačenky, 15
Táborských
42
Bylo by škoda...
Tatzaur
lékař v Ďáblicích, 14, 36
Teichman
Matěj, 11
Tomša
Rudolf (1891), 36
totální nasazení, 30
restaurace v Ďáblicích, 16
Uher
ponocný v Ďáblicích, 15
V
Vlajka
čeští fašisté, 34
vodovod v Ďáblicích, 13
U
U Srchů
U Veselých
U Wernerů
W
Wehrmacht, 30
43
Bylo by škoda...

Bylo by škoda…

Transkript

Podobné dokumenty

Foto: Martin Novák

Adaptační kurz primy A

Test kunnskapene dine 11.