Grand Canyon du Verdon, od všeho trochu

Grand Canyon du Verdon, od všeho trochu
(30.9 - 6.10.2009)
Loňská návštěva Verdonu nám opravdu učarovala a tak jsme i letos „Grand Kaňon“ navštívili
a to dokonce několikrát. Loni jsme nestihli lezení a pěší túru kaňonem, tak jsme se rozhodli to
napravit.
Na lezení jsme vyjeli hned po skončení práce, před příjezdem Moniky rodičů. Ze spousty cest
jsme si vybrali ty lehké a rozhodli se je vyzkoušet. Na lehčích cestách je vidět, že se zde leze
již od roku 1968. Vápno je oklouzané a místy připomíná leštěný mramor, ale vzhledem
k charakteru cest to až tak nevadí. Dalším netypickým znakem lezení ve Verdonu je, že se
nejprve slaňuje a až pak leze, takže přesné prostudování cesty je podmínkou, zvlášť chcete-li
lézt vícedélkové cesty. Výhodou slanění však je, že si člověk leccos může zkusit shora.
Ostatně to jsme dělali celý první den. V jednom 6a jsem měl z té spousty vzduchu pod
nohama (asi 400 m) strach skoro i s lanem zezhora.
Lezení ve Verdonu, pod sebou 400 metrů kolmé až převislé skály.
Okolo sebe útesy a na Belvederech zvědavé turisty.
Vzdušné
slanění
Další den jsme si dali krásnou 150m dlouho cestu, kdy okolo nás poletovali orli a supy a
čekali jestli jim nespadne nějaká potrava.
Plachtící orlo-supi,
pro jistotu jsme se
dobře zaštandovali…
Podvečerní procházka do
vesničky Rougon odkud je
krásně vidět do ústí kaňonu.
Okolí kaňonu - vstup do Alpes Martimes.
Třetí den jsem opět pokoušel nějaké cesty shora.
Našel jsem si krásné 50m dlouhé 6a. Dole jsem však netrefil začátek. 6a bylo sakra těžké, ale
jinudy to nešlo a tak po několika odpočincích jsem se vyškrábal do lehčího terénu a prohlédl
si průvodce a zjistil jsem, že jsem byl o cestu vedle v 6b+, což je obtížnost o které si mohu
nechat zatím jen zdát.
Ranní opar nad Verdonem a
do třetice majestátní útesy.
Po tomto výkonu jsem byl „totálně hotovej“ a jeli jsme se koupat do jezera Ste. Croix.
Huráááá :)
Sentier Martel je turistická pěšina, která vede dnem kaňonu a vine se podél skalních stěn.
Je dlouhá 16 km a trvá prý 6 hodin. Protože se nejedná o okruh, je logisticky náročnější
podniknout tuto túru jen ve dvou s jedním autem, pokud člověk nechce jít tam a zpět a nebo
platit místnímu taxi.
Pohled na dno kaňonu
a Verdon kudy vede Sentier
Martel z vyhlídky na
vyhlídkové silnici.
Navštívili nás však Moniky rodiče a my jsme vymysleli geniální logistický plán, že půjdeme
z obou stran. Na jedné necháme auto a pak v půlce cesty si vyměníme klíčky. Vyrazili jsme
tedy od auta na vzdálenější straně kaňonu. Z obou stran na turisty čeká nejprve sestup na dno
kaňonu a pak už se jde někdy více, někdy méně podél řeky.
Dolů podél skal.
Dole podél tyrkysové řeky.
Výhled do „kuloáru“ Samson
Najdete zde také pěkně dlouhý tunel, který vás však částečně ochudí o výhledy.
750 metrů dlouhý tunel
umožňuje průchod okolo
Couloiru Samson.
Sem tam se do cesty postaví nějaká stupačka a žebřík, ale nic extra náročného.
Výhledy na stěny kaňonu jsou parádní a slunce většinou pěkně pálí. My jsme si zdola obhlédli
místa, kde jsme se dny předtím trápili ve stěně a zjistili jsme, že to vícedélková lezecká cesta
nebyla ani polovina skalní stěny.
Verdon zelený, listnatý…
… Verdon šedý, skalnatý.
Po 2,5 hodinách jsme se potkali s rodiči a po svačince okořeněné padajícím šutrákem jsme se
zase rozešli každý svou cestou. Kámen naštěstí padal jinudy, ale i tak nám nahnal dost
strachu.
Maminka, tatínek,
rybičky, rohlíček,
jablíčka… :))).
Cesta dále, alespoň pro nás monotónně ubíhala. Jen nedaleko soutoku Verdonu s říčkou
Artruby, která si cestou pohořím vyhloubila kaňon menších rozměrů než Verdon jsme museli
překonat soustavu strmých schodů či spíše žebříků.
Výstup komínem usnadňují schodo-žebříky.
Pohled na kaňon z nejvyššího stupně žebříku.
Potom už jsme pokračovali příjemnou lesní pěšinou až se začalo stoupat k chatě Malina, kde
Sentier Martel buď končí (jako pro nás) nebo začíná. U Chalet de la Maline jsme počkali na
odvoz a těšili jsme se na Verdon do třetice.
Stoupání okolo staletého dubu.
Zářez Canyon du Verdon od chaty Maliny.
Čekání na odvoz:)
Původně jsme měli v plánu objet celý Verdon za jeden den, ale už v průběhu pěšího výletu
jsme si řekli, že by to asi bylo trochu moc. Přeci jen 110 km s převýšením skoro 3000 m, fotit
a kochat se to nejde moc dohromady. Tak jsme trasu zkrátili na cca 60, ale zadarmo to také
nebylo.
Vyrazili jsme z městečka Moustieres jako my loni s brašnami. Jen jsme jeli rovnou směr
pravý břeh. Prvních 25 km jsme s maličkými přestávkami jen stoupali, abychom se dostali na
vrchol vyhlídkové silnice.
Vjezd do kaňonu od
jezera Lac Ste.Croix.
Tam jsme na četných belvederech obdivovali Kaňon pod námi a nabírali síly na další výšlap.
„Uff… to je hloubka“ :). Ale fotky jsou odsud parádní…
Koukali jsme, kde se vine pěší stezka na dně kaňonu kudy jsme den předtím šli. Na kole si
přeci jen člověk užije výhledy lépe než v autě.
Ani sjezd po vyhlídkové silnici nebyl tak rychlý protože člověk stále zastavuje, něco prohlíží
nebo fotí.
V nejvyšším místě…
A teď už jen dolů!
…
… ;)
Tunel na trati!
Občerstvovačka v La Palud.
Jediný kdo se však ten den od nás nenechal vyfotit byli Verdonští orli a supi. Rodičům se
však přeci jedno výstavní foto supa podařilo.
Sup verdonský.
Radost z parádní fotky měl hlavně kamarád Sup:)).
Jestli byl zraněn po střetu s autem, nebo
s jen nechal fotit projíždějícími turisty
nevíme.
Po zaslouženém sjezdu až k chatě Malina
nás čekal už jen menší kopeček zpět nad
městečko La Palud sur Verdon a pak už to
bylo jen z kopce až k jezeru St. Croix, kde
jsme se příjemně osvěžili v průzračné vodě
Verdonu.
Lac Ste. Croix