Tematické okruhy

Tematické okruhy
ke státní závěrečné zkoušce
bakalářského studijního programu
Specializace v pedagogice
obor Sociální pedagogika
pro akademický rok 2015/2016
(kombinované studium)
Brno
2016
SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA
1.
Počátky sociální pedagogiky a její filozofická východiska – souvislosti počátků
sociální pedagogiky ve výchovném a sociálním kontextu, způsob sociálně-výchovného
myšlení ve starověkém období, sociálně-výchovné myšlenky u myslitelů doby: sofistů a
filozofů, např. Démokritos z Abdér, Platón z Athén, Aristotelés ze Stageiry, Lucius
Annaeus Seneca nebo Quintilianus z Galagurris. Objasnění pojmů paternalistická péče,
Solónova reforma, Collegia, paedagogus a jejich souvislost se sociální pedagogikou.
2.
Počátky vzniku sociální pedagogiky jako praktické činnosti – souvislosti počátků
sociální pedagogiky ve výchovném a sociálním kontextu, způsob sociálně-výchovného
myšlení ve středověkém období, sociálně-výchovné myšlenky u myslitelů doby sv.
Augustina z Hippa a sv. Tomáše Akvinského z Rocca Secca. Rozdíl sociálně-politických
názorů Augustina a Akvinského. Objasnění pojmů filantropická péče, scholastika,
educatio a jejich souvislost se sociální pedagogikou.
3.
Vznik a vývoj sociální pedagogiky jako praktické činnosti – souvislosti počátků
sociální pedagogiky ve výchovném a sociálním kontextu, způsob sociálně-výchovného
myšlení v novověkém období, sociálně-pedagogické vize myslitelů: utopistů raného
novověku, např. Thomas More nebo Tommaso Campanella, humanistů, např. Erasmus
Rotterdamský nebo Juan Luis Vives, racionalistů, např. Jean-Baptiste de La Salle, Francis
Bacon nebo John Locke a osvícenců, např. Johann Bernhard Basedow, Claude Adrien
Helvetius, Denis Diderot nebo Jean Jacques Rousseau. Objasnění pojmů utopie, náprava
člověka, výchovné návody, sociální smír, prudentia, lidská mysl jako bílý papír a jejich
souvislost se sociální pedagogikou. První koncepce sociálně-výchovné péče v principech
sociální péče státu podle Juana Luise Vivese. Přirozená volná výchova dětí podle
Rousseaua. Filantropické hnutí a výchovné zásady podle Johanna Heinricha Pestalozziho.
4.
Počátky vzniku sociální pedagogiky jako vědecké disciplíny – východiska formování
sociální pedagogiky jako vědy koncem 19. století. Pozitivistická sociologie a objasnění
pojmů sociální statika a sociální dynamika Augusta Comta v sociálně-pedagogických
souvislostech. Pedagogické naturistické koncepce versus koncepce sociální pedagogiky.
Vyjmenování a stručný přehled koncepcí sociální pedagogiky. Porovnání praktického a
teoretického proudu první koncepce sociální pedagogiky.
5.
Tradice sociální pedagogiky – praktický proud sociální pedagogiky. Anglosaská
tradice sociální pedagogiky v anglickém a americkém prostředí. Objasnění pojmů: tři
společenská zla, intervence a kolektivní výchova dle Roberta Owena. Evropská tradice
sociální pedagogiky v ruském, švýcarském, italském, německém nebo rakouskouherském prostředí v myšlenkách literátů, např. Vissarion Grigorjevič Bělinskij, Lev
Nikolajevič Tolstoj, filantropů, např. Johann Heinrich Pestalozzi, katolíků, např.
Giovanni Bosco, či reformátorů, např. Adolf Diesterweg. Proměna sociálního a
kulturního prostředí jako ideál reformy venkova podle kazatelů Ferdinanda Kindermanna
nebo Samuela Tešedíka v jejich praktické sociálně-pedagogické činnosti.
6.
Vznik a vývoj vědecké sociální pedagogiky – teoretický proud sociální pedagogiky.
Východiska filozofického a experimentálního směru první koncepce sociální pedagogiky.
Kant a jeho sociální kategorie či etapy výchovy jedince v sociálně-pedagogických
souvislostech. Paul Natorp a jeho normativní cíle výchovy ve stylu socializace člověka.
Bernard Bolzano a jeho idea rovnosti „z jedné rodiny“. Gustav Adolf Lindner a jeho
myšlenky (sociální) Pedagogiky na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním
a mravním. Paul Bergemann a jeho normy i kontrola výchovy s cílem zajistit blaho dítěte
stanovené na empirické bázi.
2
7.
Další koncepce sociální pedagogiky - sociologická pedagogika, pedagogická
sociologie a sociologie výchovy. Zdůvodnění sociální pedagogiky sociologickými
pedagogy, např. Paul Barth. Objasnění pojmů sociální fakt, kolektivní vědomí, anomie a
sebevražda dle Emila Durkheima. Pojem pragmatismus a vnímání učitele dle
experimentální pedagogiky, např. John Dewey. Sociální pedagogika v polovině 20. století
v sociálně-výchovném myšlení sociologů výchovy, např. výchovné úlohy mladé generace
a Poláků v Americe dle Florjana Znanieckeho, praktické zkoumání Heleny Radlinské,
národní a osvětová pedagogika, profylaxe a kompenzace v sociální pedagogice nebo
Bláhův introspektivní přístup v sociálních vědách.
8.
Vznik, vývoj a aktuální otázky sociální pedagogiky v Německu – čtyři teoretické
modely sociální pedagogiky a jejich charakteristika. Objasnění sociální pedagogiky jako
třetí výchovné instituce, např. Herman Nohl a jeho pomoc směrující k svépomoci a formy
sociální pedagogiky, Gertrude Bäumer a její výchovná péče garantovaná státem nebo
Klaus Mollenhauer a jeho sociální pedagogové jako největší kritikové společnosti.
Popsání ofenzivní sociální pedagogiky, např. teorie pomoci ke změně jednotlivce
Hermana Gieseckeho. Sociální pedagogika orientovaná na životní okolí podle Hanse
Tirsha. Teoretický model sociální pedagogiky, např. Johann Schilling a jeho sociální
pomoc jako praktická sociálně-výchovná péče. Současné úkoly a směřování německé
sociální pedagogiky.
9.
Vznik, vývoj a aktuální otázky sociální pedagogiky v Polsku, na Slovensku a v České
republice – Pedagogika społeczna v Polsku, např. sociálně-osvětová práce Heleny
Radlinské, koncepce sociální pedagogiky Ryszarda Wroczyńského (profylaxe,
kompenzace, přirozené a intencionální sociální prostředí), mimoškolní výchova a volný
čas dle Aleksandra Kaminského a zaměření současné polské sociální pedagogiky.
Sociální pedagogika na Slovensku a její hlavní představitelé v počáteční praktické
činnosti, např. Samuel Tešedík, formování vědecké disciplíny po roce 1945, např. Juraj
Čečetka nebo Ondrej Baláž, renesance sociální pedagogiky po roce 1989, např. Zlatica
Bakošová, až po současné propojování teorie a praxe, např. Jolana Hroncová. Sociální
pedagogika v České republice a její hlavní představitelé od filantropů, např. Ferdinand
Kindermann, přes filozofické myslitele, např. Bernard Bolzano, sociology, psychology
a pedagogy, např. Gustav Adolf Lindner, Stanislav Velinský nebo Josef Cach. Definice
a chápání sociální pedagogiky podle, např. Milana Přadky, Jiřího Václava Klímy,
Blahoslava Krause.
10. Současný stav a opodstatněnost sociální pedagogiky - vyjmenování a charakteristika
tradičních teorií sociální pedagogiky, např. podle přehledu Zlatice Bakošové. Současné
nové teorie sociální pedagogiky ve středoevropském prostoru. Současní autoři v sociální
pedagogice České republiky, Polska, Slovenska a jejich vědecké aktivity (konference,
koncepce, orientace). Dimenze sociální pedagogiky, např. podle Blahoslava Krause.
11. Sociální pedagog jako činitel sociálně výchovného procesu. Profese sociální pedagog a
legislativa v České republice. Možnosti a uplatnění sociálních pedagogů. Obecná
typologie pedagoga. Úloha pedagoga ve školní diagnostice a školním poradenství. Úloha
a funkce sociálního pedagoga ve výchově a vzdělávání v kontextu sociálních kompetencí
ve školství a jiných rezortech. Jan Amos Komenský - pedagog národů. Filozofické a
pedagogické dílo Komenského, jeho odkaz pro sociální pedagogiku. Komeniologie.
12. Vliv prostředí na vývoj a výchovu jedince. Typologie a charakteristika prostředí makro, mezzo a mikro prostředí, příklady těchto prostředí. Současná demografická
situace v ČR, tendence vývoje ze sociálně-pedagogického pohledu. Sociální prostředí
jako činitel rozvoje osobnosti. Rodinné, školní a pracovní prostředí jako činitelé utváření
sociálních kompetencí. Rodinné prostředí. Výchova v rodině, její typologie a problémy.
3
Funkce rodinného prostředí. Citová výchova, výchova k tradicím a rodinným rituálům.
Úloha otce, matky a sourozenců v rodinné výchově. Postižený jedinec v rodině.
13. Školní prostředí - soustava základních, středních a vysokých škol v ČR. Základní
dokumenty vzdělávací politiky, školské zákony. Vzdělávací instituce v ČR, jejich
typologie, pedagogická a sociální role. Edukace postižených jedinců. Alternativní školy
a jejich filozofie, sociálně pedagogická role. Jednotlivé směry alternativních škol.
Představitelé českého alternativního školství. Organizace výuky v alternativním
vzdělávání. Současné alternativní školy v ČR. Málotřídní školy a jejich sociálně
pedagogický význam.
14. Prevence, profylaxe a kompenzace v sociálním prostředí. Typologie prevence na
univerzální, selektivní a indikovanou. Primární, sekundární a terciární prevence. Úloha
depistáže v prevenci. Preventivní programy a jejich sociálně-pedagogický význam ve
školství. Úloha Policie ČR v prevenci kriminality mládeže. Sociální pedagog jako
realizátor prevence. Penologie a penitenciaristika – struktura Vězeňské služby ČR, typy
věznic, osobnosti světové a české penitenciaristiky. Složky sociální výchovy osob ve
výkonu trestu, programy zacházení jako základ penitenciární pedagogiky. Úloha Probační
a mediační služby.
15. Volný čas jako prostor pro sociálně-pedagogickou činnost. Pedagogika volného času.
Definice a funkce volného času. Instituce pro volný čas dětí, mládeže a dospělých.
Mládežnické organizace, např. YMCA, YWCA, Pionýr, Skaut nebo Junák. Úloha hry a
sportu v životě člověka. E. T. Seton, R. Baden-Powel, J. Foglar a současní autoři.
Metody sociálně-pedagogické práce – charakteristika metod, metody individuální práce
s jedincem a skupinou a jejich aplikace, např. preventivní program ve škole, supervize,
peer programy.
16. Vztah sociální pedagogiky a filozofie, sociologie, sociální politiky, sociální práce,
speciální pedagogiky a pedagogiky volného času. Linie pedagogika – sociální
pedagogika – speciální pedagogika – etopedie – penologie – penitenciaristika. Speciální
pedagogika - oblasti, metody, autoři. Segregace, integrace a inkluze jedince
s postižením. Psychopedie a edukace jedinců s mentální retardací. Etopedie a poruchy
emocí nebo chování. Kázeň jako společenský problém a její příčiny. Diagnostický ústav a
edukace jedinců s ústavní a ochrannou výchovou. Významná výchovná střediska v ČR.
17. Teorie výchovy - složky výchovy, jejich charakteristika a vývoj. Mravní výchova
a utváření charakteru jedince. Objasnění pojmů edukace a výchova v širokém smyslu.
Specializované výchovné koncepce, např. environmentální, mediální, výchova k finanční
gramotnosti. Hodnoty a hodnotová orientace – podstata a význam axiologie. Etika a
morálka, její individuální a společenský rozměr. Kauzální vztahy mezi etikou, axiologií a
morálkou. Mravní výchova jako prostředek formování charakteru, postojů, názorů a
mravního přesvědčení jedince. Důsledky porušování morálky ve společnosti.
18. Filozofie výchovy – směry filozofického myšlení, vývoj v českých zemích v pojetí
sociální pedagogiky. Pozitivistická pedagogika a požadavky společnosti na výchovu,
např. Auguste Comte. Výchova jako faktor rozvoje osobnosti i celé společnosti.
Intencionální a funkcionální výchova. Tradiční, moderní a postmoderní společnost charakteristika „fází“ s ohledem na převládající ekonomický systém, způsob vládnutí,
zdroje společenské soudržnosti, vztah mezi městem a venkovem apod. Sociální
stratifikace v moderní společnosti. Sociální třídy. Vzdělání jako faktor sociální mobility.
19. Komunikace v procesu výchovy a socializace dětí, mládeže a dospělých - verbální a
neverbální. Masová komunikace. Sociální komunikace – diagnostika a možnosti
utváření komunikačních schopností a sociálních kompetencí člověka v rodině a ve škole.
4
Diagnostika komunikačních schopností jedince. Příklady pozitivního a negativního vlivu
masmédií. Kultura společnosti - kultura v širším a v užším smyslu. Umění a estetická
výchova. Pojem enkulturace. Multikulturní výchova. Rozvoj kulturní identity.
20. Výzkum v sociální pedagogice. Základní filozofie pedagogického a sociálního
výzkumu. Terminologická východiska výzkumu (metodika, metodologie), výzkumné
metody sběru a vyhodnocování údajů. Porovnání kvantitativní a kvalitativní strategie
výzkumu. Specifikum projektování sociálně pedagogického výzkumu v rámci bakalářské
práce.
Literatura
BAKOŠOVÁ, Z. Sociálna pedagogika ako životná pomoc. Bratislava: Public promotion,
2008.
BAKOŠOVÁ, Z. Teórie sociálnej pedagogiky. Bratislava: SPS SAV Bratislava, 2011.
GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2010.
HRONCOVÁ, J., EMMEROVÁ, I., KRAUS, B. a kol. K dejinám sociálnej pedagogiky
v Európe. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP Ústí nad Labem, 2008.
JANOŠKO, P., NESLUŠANOVÁ, S. Škola s inkluzívnou klímou. Ružomberok: VERBUM,
2014.
JŮVA, V. sen.&jun. Stručné dějiny pedagogiky. Brno: Paido, 1997.
JŮZL, M. a kol. Metody sociálně výchovné práce. Brno: IMS, 2012.
JŮZL, M. Penitenciaristika a penologie. Brno: IMS, 2012.
LAZAROVÁ, B. Možnosti poznávání lidí. Brno: IMS, 2007.
KASPER, T., KASPEROVÁ, D. Dějiny pedagogiky. Praha: Grada, 2008.
KRATOCHVÍLOVÁ, E. Pedagogika volného času. Bratislava: UK, 2004.
KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008.
KRAUS, B., SÝKORA, P. Sociální pedagogika I. Brno: IMS, 2009.
KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido, 2001.
MÜHLPACHR, P. Speciální pedagogika. Brno: IMS, 2010.
PÁVKOVÁ, J. a kol. Pedagogika volného času. Praha: Portál, 2002.
PROCHÁZKA, M. Sociální pedagogika. Praha: Grada, 2012.
PRŮCHA, J. Přehled pedagogiky. Praha: Portál, 2006.
VAVŘÍK, M. Vybrané sociologické problémy. Brno: IMS, 2010.
5
APLIKOVANÁ PSYCHOLOGIE
1.
Vývoj názorů na předmět psychologie (antika, středověk, novověk, současné pojetí
předmětu psychologie); hlavní směry současné psychologie (charakteristika jednotlivých
směrů a jejich zakladatelé).
2.
Psychologický výzkum (fáze průběhu, etapy přípravy výzkumu; druhy výzkumů;
metodologické zásady vědeckého výzkumu; druhy proměnných a jejich měření) a metody
psychologie (charakteristika jednotlivých metod, jejich výhody a nevýhody; využití
v praxi sociálního pedagoga).
3.
Kognitivní procesy (definice jednotlivých poznávacích procesů a jejich charakteristika;
funkce, druhy, zákonitosti).
4.
Paměť a učení (definice, charakteristiky, funkce, druhy, zákonitosti a podmínky
ovlivňující jejich průběh a výsledky).
5.
Emoce a city (definice, charakteristiky, funkce, druhy a zákonitosti, interakce s ostatními
psychickými procesy a stavy; emoční inteligence).
6.
Motivace (definice, charakteristiky, funkce, druhy (třídy) motivů; vztah mezi motivy
a chováním; teorie (modely) motivace.
7.
Vnímání (definice, funkce, charakteristiky, druhy, zákony organizace vnímání – Gestalt
psychologie, percepční konstanty, smyslové klamy, eidetismus, interakce s ostatními
psychickými procesy a stavy).
8.
Biologická a sociokulturní determinace lidské psychiky; činitelé vývoje; nativismus
versus enviromentalismus.
9.
Vývojové změny charakteristické pro dětství (období novorozenecké, kojenecké,
batolecí, předškolní věk, mladší školní věk).
10. Vývojové změny charakteristické pro dospívání a dospělost.
11. Vývojová etapa stáří (rané, střední, pozdní) a stárnutí.
12. Vývoj člověka v psychosociální teorii E. Eriksona.
13. Kognitivní a morální vývoj člověka v teorii J. Piageta a L. Kohlberga.
14. Psychologie výchovy a sebevýchovy; psychologie odměňování a trestání; požadavky
kladené na osobnost pedagoga a na jeho vyučovací styl.
15. Školní neúspěšnost (definice, příčiny), vliv rodinného a školního prostředí na školní
výkon; vlastnosti osobnosti žáka ovlivňující výsledky jeho vzdělávání a výchovy.
16. Sociální skupina (definice, struktura a dynamika; typologie sociálních skupin; pozice
a role ve skupině; moc, prestiž a oblíbenost, sociometrie)
6
17. Sociální vliv ve skupině (definice sociálního vlivu ve skupině, charakteristika hlavní
teorie sociálního vlivu, vymezení pojmu skupinový výkon a objasnění faktorů, které jej
ovlivňují; Bystander effect, Groupthink; sociální facilitace a sociální inhibice, vývoj
poznání o sociální facilitaci/inhibici).
18. Sociální interakce (definice, charakteristika, složky), sociální komunikace (verbální,
neverbální, metakomunikace, denotativní a konotativní význam obsahu sdělení, asertivní
komunikace, manipulace). Ovlivňování přítomností, řečí těla a činy, ovlivňování partnera
řečí.
19. Sociální percepce (implicitní teorie osobnosti, osobní konstrukty, sociogenní filtr, chyby
při posuzování druhých, teorie atribuce).
20. Kulturní vlivy působící na člověka (enkulturace, subkultura, kulturní podmíněnost
diagnostiky, etnocentrismus, kulturní specifika, multikulturní psychologie).
21. Verbální a neverbální komunikace (definice verbální a neverbální komunikace,
vysvětlení povahy jazyka, rozlišení jazyka a řeči, rizika a omezení verbální komunikace;
funkce neverbální komunikace - zohlednění přístupů různých autorů; výčet
a charakteristiky hlavní skupiny neverbálních projevů: mimika, oční kontakt, gesta,
postoj, přiblížení, paralingvistické jevy atd.)
22. Postoje (definice, charakteristika a složky; funkce, zdroje postojů a jejich utváření; změna
postojů; kognitivní disonance; měření postojů; stereotypy) a sociální normy chování
(definice, funkce, typy sociálních norem); sociální kontrola: náboženství, morálka,
obyčeje, právo, tabu; skupinové normy, konformita).
23. Sociální učení (charakteristika sociálního učení coby nástroj socializace, vymezení
základních typů sociálního učení: posilování, nápodoba, identifikace, podrobný popis
jejich mechanismů a faktorů ovlivňujících jejich efektivitu; hlavní autoři zabývající se
problematikou sociálního učení včetně vysvětlení jejich přístupu).
24. Osobnost (definice osobnosti, struktura, dynamika a vývoj osobnosti z perspektivy
vybrané teorie osobnosti; typologie osobnosti a možnosti využití v praxi).
25. Metody poznávání a sebepoznávání osobnosti (charakteristiky jednotlivých metod, jejich
výhody a nevýhody; vhodnost použití; úskalí poznávání osobnosti; zásady poznávání
osobnosti).
26. Agrese a prosociální chování (definice pojmu agrese; popis hlavní teorie vysvětlující
původ, vývoj a funkce agrese; vysvětlení rozdílu mezi agresí jednotlivce a agresí skupiny;
definice prosociálního chování; popis hlavní teorie vysvětlující původ, vývoj a funkce
prosociálního chování; vysvětlení pojmu sociální opora v kontextu prosociálního
chování).
27. Diagnostika v pedagogice a psychologii. Etapy diagnostického postupu a etika
diagnostikování. Metody psychologické a pedagogické diagnostiky. Didaktické testy.
Požadavky kladené na psychologické testy. Využití výsledků diagnostiky v praxi.
7
28. Stres (definice, průběh, druhy; zátěžové situace) a jeho zvládání. Vliv stresu na duševní i
tělesné zdraví; copingové styly a strategie; prevence stresu. Syndrom vyhoření, jeho
zvládání a prevence.
29. Bio-psycho-sociální faktory poškozující a ničící zdraví (stres, závislosti, rizikový sex,
nevhodné stravovací návyky), možnosti prevence a léčby.
30. Bio-psycho-sociální faktory udržující, posilující a podporující zdraví (psychická
odolnost, místo kontroly, self-efficacy, hardiness, sense of koherence, dispoziční
optimismus, resilience, sociální opora, pohybová aktivita, smysluplnost života a víra).
Základní literatura
ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001.
DOŇKOVÁ, O. Vývojová psychologie. Brno: IMS, 2012.
HAYES, N. Základy sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 1998.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2003.
LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006.
LAZAROVÁ, B. Možnosti poznávání lidí. Brno: IMS, 2007.
ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 2005.
VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2008.
VÝROST, J, SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. Praha: ISV 1997.
Doporučená literatura
BAŠTECKÁ, B. a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003.
BAŠTECKÁ, B. (ed.) Psychologická encyklopedie:aplikovaná psychologie. Praha: Portál,
2009.
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I: dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005.
VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II: dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007.
VAŠINA, L. Základy psychopatologie a klinické psychologie. Brno: IMS, 2010.
8
APLIKOVANÉ PRÁVO
1.
Stát, státnost a její znaky, forma státu a státní zřízení.
2.
Státní moc a její znaky, funkce státu, veřejná, státní správa a samospráva.
3.
Právní stát a jeho pojetí.
4.
Pojem práva (charakteristika), systém práva (soukromé a veřejné; hmotné a procesní),
právní odvětví a instituty.
5.
Subjekty práva, subjekt právotvorný a subjekty (adresáti) norem (osoby fyzické
a právnické).
6.
Prameny práva (materiální a formální): normativní právní akt.
7.
Formální prameny práva: normativní smlouva, právní obyčej a precedens.
8.
Právní normy (materiální a formální znaky) a jejich působnost (časová, místní, osobní
a věcná).
9.
Struktura právních norem a druhy (dělení podle dispozice, sankce apod.).
10. Právní vztahy, pojem právního vztahu, předpoklady a prvky právních vztahů.
11. Obsah právních vztahů, subjektivní právo (nárok, pravomoc, imunita, výsada),
subjektivní povinnost.
12. Právní odpovědnost (pojem a formy), objektivní a subjektivní znaky, druhy
odpovědnosti.
13. Interpretace práva, subjekty a metody interpretace.
14. Aplikace práva (charakteristika) a proces aplikace práva.
15. Zákonnost, právní záruky zákonnosti, právní jistota.
16. Pojem občanského práva, jeho předmět a účel, postavení občanského práva v systému
práva (teoretická východiska), formální prameny; NOZ – charakteristika, zásady.
17. Osoby, osobnost člověka, svéprávnost. Právnické osoby – právní jednání, právní
skutečnosti, promlčení a prekluze.
18. Věcná práva, jejich vznik a zánik, vlastnictví a spoluvlastnictví (společné jmění
manželů); věcná práva k věci cizí.
19. Relativní majetková práva: vznik, změna, zánik a zajištění závazků.
20. Dědické právo (charakteristika), dědické tituly, odkaz, zrušení závěti, odpovědnost
dědiců za dluhy, zůstavitele, vydědění.
21. Pojem občanského práva procesního, jeho předmět a účel, formální prameny; zásady
občanského práva procesního, občanské soudní řízení (nalézací řízení sporné a nesporné)
a subjekty.
22. Sociální politika jako součást činnosti moderního státu (teoretická východiska); základní
zásady.
23. Sociální zabezpečení v České republice, pojem práva sociálního zabezpečení, jeho
předmět a účel, formální prameny; Česká správa sociálního zabezpečení: úloha a funkce.
24. Sociální pomoc státu, sociální služby (charakteristika), životní a existenční minimum,
dávky státní sociální podpory, dávky v hmotné nouzi, dávky pro osoby se zdravotním
postižením.
9
25. Pojem rodinného práva, jeho předmět a účel, formální prameny; zásady rodinného práva,
rodinně právní vztahy.
26. Vznik a zánik manželství, zdánlivé a neplatné manželství, rodičovská zodpovědnost;
registrované partnerství a problematika kohabitace.
27. Sociálně právní ochrana dětí, náhradní rodinná péče, střídavá péče, společná péče, svěření
dítěte do péče jednoho z rodičů.
28. Pojem pracovního práva, jeho předmět a účel, formální prameny; zásady pracovního
práva, pracovněprávní vztahy (agenturní zaměstnávání); úřady práce: úloha a funkce.
29. Politika zaměstnanosti (aktivní a pasivní) a její nástroje, sociální a právní aspekty
nezaměstnanosti.
30. Zaměstnávání pracovníků ze zahraničí a osob se zdravotním postižením.
Základní literatura
HUNGR. P., JÍLEK, D., OSINA, P., VAŇKOVÁ, Z. Základy práva. Brno: IMS, 2012.
KEJDOVÁ, M., VAŇKOVÁ, Z. Základy občanského práva. Brno: IMS, 2012.
MUSELÍKOVÁ, M., VAŇKOVÁ, Z., VODIČKOVÁ, M. Právo v sociální oblasti. Brno:
IMS, 2012.
Doporučená literatura
BĚLINA, M. Pracovní právo. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012.
FIALA, J. Občanské právo hmotné: multimediální učební text. Brno: Masarykova univerzita,
2010.
HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, 2009.
CHVÁTALOVÁ, I. Právo sociálního zabezpečení v České republice a v Evropské unii. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012.
KNAPP, V. Teorie práva. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 1995.
KREBS, V. Sociální politika. Praha: Wolters Kluwer, 2010.
PLECITÝ, V. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2009.
SCHELLEOVÁ, I. Základy občanského práva procesního. Ostrava: Key Publishing, 2011.
TRÖSTER, P. Právo sociálního zabezpečení. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008.
10