Mravní hledisko skautského životního stylu

Mravní hledisko skautského životního stylu

OBSAH:
* úvaha (ze sborníku „Jan Písko“)
* schůzka ODV
* Sv. Václav a národ
* 6. část vyprávění br. Fr. Stropka
* skauting u nás po „Pražském jaru“
* dokončení recenze od br. J. Čejky
* báseň ses. A. Břeňové
___________________________________________________________________________________
Mravní hledisko skautského životního stylu
(Jan Písko pro časopis Skauting 1970)
Od mládí žije člověk ve třech základních společenstvích, tj. v rodině, potom ve škole (někdy i
dříve v jeslích, ve školce, později v zaměstnání) a konečně ve společnosti přátel a lidí, s nimiž má
více méně společné zájmy, kde tráví velkou část tzv. volného času. Všechna tato prostředí jej
jednak rozhodujícím způsobem formují, jednak je sám – aktivně či pasivně – pomáhá vytvářet. Pro
vývoj a život harmonického, šťastného a užitečného člověka je podmínkou soulad v působení
jednotlivých vlivů, který je však mnohdy již ve stadiu školní výchovy porušen. Přistupuje-li k tomu
prázdnota v mimoškolním společenském prostředí, chybí pak mladému člověku jasná představa
jak životního cíle, tak prostředků k jeho dosažení. Psychologové hovoří o odcizení, frustracích a
různých komplexech, které motivují mnohdy scestné jednání mladých lidí. Tento problém se
projevuje zejména u mládeže od 15 let, která opustila školu a odešla do zaměstnání nebo učebního
poměru. Takovému mladému člověku se zdá, že setřásl pouta, když se zbavil přísného oka učitele, a
okouší volnosti, domnívaje se, že je nyní všechno dovoleno. Shledá však, že čím více si „užívá“, tím
menší má radost a neví kudy kam. Stupňování nevázanosti vede k rozporům se zákonem, vzpouře
proti společnosti, ale i k pocitu zoufalství a naprosté beznaděje. Ideály z mládí již nejsou atraktivní,
to, co naivně vykládalo dětský svět přece nemůže uspokojit dospělého a dát mu důvod, proč jisté
věci dělat má a jiné nikoliv. Lidské vzory přece mají též chyby nebo zklamaly – a tak se rodí apatie,
lhostejnost k životu až nenávist ke světu. Chybí autorita, kategorický mravní imperativ, životní cíl,
naděje. To vše se nezíská rázem – mravní zásady, pojem dobra, lásky, cti, svědomí vštípené v mládí
je nutno s přibývajícím věkem prohlubovat, konkretizovat ve skutcích každodenního života.
Jde tedy o charakter člověka, nejen ovšem pro dobu mládí, nýbrž pro celý život. Je jisté, že
základ pro formování charakteru je v rodině. Ta dá člověku lásku a domov. Škola má přidat
vzdělání a odpovědnost v plnění povinností. Na obojí má navázat výchova ve společenském
prostředí, a tu provádí nejúčinnějším způsobem skauting. Ten staví na rodině, předpokládá školu,
doplňuje vzdělání, učí sebevzdělání systémem integrální výchovy s využitím všech prostředků
kultury a civilizace a konečně vytváří životní styl, nebo lépe – umění života.
Postupně se mění postavení člověka v rodině během dospívání. Má stále větší podíl na
vytváření rodinného prostředí a také větší odpovědnost, až pak zakládá novou rodinu a stává se
sám vychovatelem. Rovněž ve škole postupně přibývá povinností, pak mladý člověk vstupuje do
zaměstnání – a nesmírně záleží na správné volbě – a jeho pracovní svět se změní: Jde o to, aby se
mu jeho povolání stalo skutečným životním posláním, aby byl schopen pracovní prostředí aktivně
přetvářet. Rodinné prostředí si člověk nevolí – to je mu přirozeně dáno. Pracovní prostředí si sice
volí do jisté míry – ale společenství v něm již nezávisí na jeho vůli a všechny pozitivní i negativní
vlivy pracoviště i spolupracovníků je povinen přijímat a s nimi se vyrovnat.
Nejsvobodnější je ve volbě svého začlenění do společenského prostředí. Proto je tak důležitá
zásada dobrovolnosti ve skautském hnutí, a s ní ruku v ruce zásada výběru, protože společenství,
Strana 1 z 12
v němž se rozhodujícím způsobem formuje charakter člověka, musí klást na své členy vysoké
požadavky. Skauting používá k tomu cíli mnoha prostředků, které se mění tak, jak se mění
podmínky člověka, když roste, dospívá; mění se jeho zájmy i postavení v rodině i v práci. Po celý
život však zůstává trvalý mravní základ, který je integrujícím prvkem výchovy a životního stylu,
hlavním požadavkem úspěchu pedagogů a předpokladem štěstí všech lidí. Jeho principem je
mravní řád, který je všem lidem společný v hlasu svědomí. Jsou ovšem různé formulace,
nepodstatné rozdíly podle náboženských systémů a filozofických a právních směrů, ale podstata je
táž (S. Lewis). Tvoří základ bratrství mezi všemi lidmi. Tento mravní řád je konkretizován pro
praxi ve skautském zákonu. Nejde tedy jen o zásady vhodné pro výchovu dětí, ale o normy pro celý
život. Jsou to pravidla vhodná nejen pro skautskou organizaci, ale pro všechny lidi dobré vůle,
pokud chtějí žít pravdivě a v míru. K plnění tohoto zákona se zavazuje mladý junák slibem
dobrovolně, ale natrvalo. Pouze tehdy, když naplňuje zákon, je skautem, čestným charakterním
člověkem, nezměnitelně věrným ideálům dobra, na něž přísahal. Pouze tehdy je užitečným členem
lidské společnosti a dobrým občanem státu. Pouze tehdy je šťastným a svobodným člověkem.
Celý systém skautské výchovy, rozpracovaný pro jednotlivé věkové stupně, vytváří vhodné
prostředí organicky složených malých kolektivů, které se samy spravují. Vytváří se tradice: sice
starší odcházejí a mladší přicházejí, ale ve skupině jsou vlastně „vždy noví, ale stále tíž“ (V.
Fanderlík). Kontinuita prostředí je sledována kontinuitou ve výchovných principech: stejné zásady
získaly chlapce pro junáctví jako vlče, vedly ho jako junáka – a to je nejdůležitější – musí ho
převést v kritickém věku dospívání a osvědčit se mu pro celý život. To se ovšem děje na půdě téže
skautské rodiny, v níž chlapec postupně dorůstal v muže. Co v mládí dostal, to jednou jako
činovník vrátí. Jen formy, prostředky, metody jsou tak rozmanité, jako život sám. Vlčáctví je jakási
propedeutika, junáctví znamená všeobecnou všestrannou skautskou výchovu, i když zde již
v odborných zkouškách je základ určité specializace. Důležitá je spolupráce se školou, volba
povolání, a ovšem vnášení skautského ducha do rodiny podle zásady, že junákovy povinnosti
začínají doma. Pak přichází dospívání, kolem 15 let změna a diferenciace pracovního prostředí a
též změn a rozdílnost zájmů. Skautský program vede stále více k sebevýchově. Zachovává ovšem
své specifické rysy, zejména pobyt v přírodě a vřelý vztah k ní – vždyť ona je skautu druhým
domovem, umožňuje odpočinek i nápravu civilizačních škod a odcizení moderní doby. Není útěkem
od životní reality, je přirozenou školou, kde člověk získává schopnosti přetvářet prostředí svého
pracoviště i svého domova ve smyslu humanitních ideálů a sociální spravedlnosti. V jednotlivých
skautských disciplínách však dochází k výrazné specializaci. Ta je jistě technického rázu, jako
např. skauting vodní, letecký, motoristický atd. Avšak je nutno vytvářet též speciální programy
kulturní, tj. literární, výtvarné, hudební, filozofické, přírodovědné, zdravotnické apod. Jednak se
tím zvýší kulturní úroveň mládeže a talentovaným se pomůže s volbou povolání, jednak
specializované skupiny budou poskytovat instruktory a program junáckým oddílům. Hlavní však,
co od nás dospívající mládež čeká a čím jsme jí povinni, je orientace mravní. Znamená aplikaci
skautského zákona v každodenní problematice. Rover je stále ve službě svým bližním a učí se
realizovat získané mravní zásady i technické dovednosti v praktickém životě. Tento věk je též
cílevědomou přípravou na manželství. Zatímco výchova do 15 let již z psychologickopedagogických důvodů byla přísně nekoedukovaná, u roverů do plnoletosti jsou sice oddíly rovněž
oddělené, ale činnost má být vhodným způsobem v obou kmenech koordinována v rámci střediska
– ovšem s přísným šetřením 10. bodu skautského zákona. V tomto prostředí mají mladí lidé
možnost se poznat a navázat přátelství s předpokladem pro budoucí založení šťastné rodiny. Ta je
přece základem společnosti, a proto i činnost dospělých skautů musí vést též k jejímu posilování.
Bude to jistě život klubovní, pro oba kmeny společný, pro který bude třeba nalézt vhodné
organizační formy. Budou volnější než u mladších skautů. Umožní plné rozvinutí společenského
života ve smyslu rekreačním i kulturním – a hlavně zachovají ducha bratrství a věrnosti skautským
mravním ideálům po celý život.
Skauting mnohde jistě přijme velmi rozmanité formy podle charakteru prostředí, které i
v podmínkách továren, ústavů, léčeben, velkých měst a sídlišť bude přetvářet ve jménu radosti a
lásky. Vkusný způsob bydlení, osobní vztahy na pracovišti, poměry v rodině, v domě, výchova dětí,
využití volného času, sebevzdělání i poznávání cizích krajů – to všechno může provanout dech
dávného táborového ohně, vůně lesa a ozářit slunce životního optimismu. To je skutečný skautský
Strana 2 z 12
životní styl. Jeho základ je uvnitř v srdci a navenek se projevuje sbratřením všech lidí dobré vůle
na celém světě.
(Bratr Jan Písko, emerit. místostarosta Junáka a čestný vůdce Svojsíkova oddílu, † 19. 5. 2012).
Zdroj: http://www.skaut.cz/kmendospelych/easyfile/file.php?download=20120920074807333 .
Hlavní témata jednání odboru duchovní výchovy na listopad 2012:
- výsledky prvního semináře ze „4kurzů“ pro
skautské vedoucí (Plzeň)
- příprava 2. kola Stezky písmáků
- dokončování odborek v duch. oblasti
_________________________________________________________________
O významu tradice sv. Václava
pro národní myšlenku
Jsou národové v Evropě,
kteří mají od dob středověkých světce podobného významu a kultu,
jako my ve sv. Václavovi. Ale není, tuším,
národa, jehož úcta by takovou měrou
soustředila se k jediné postavě, takovou
měrou plnila po všecky věky veškerenstvo
národní společnosti, která by měla tak slavné
středisko kultu, jako je hrad pražský
s katedrálou sv. Víta a kaplí svatováclavskou
nad hrobem světcovým ve víc než tisícileté
metropoli země. A jistě není národa, který by
se mohl pochlubiti tak starobylou a tak
slavnou hymnou národní, jako je chorál
svatováclavský, písní starou víc než šest
století, jež nese se nám z hlubin minulosti,
nasycena modlitbami věků, vždy znovu a
znovu spojujíc v jedné prosbě a jedné
myšlence nové pokolení národní s generacemi předků, s tou daleko větší a početnější obcí kmenovou, jež žije jen ve vzpomínce a paměti.
Vyložil jsem jinde, že je to síla a vůle
národního vědomí, jež je nosnou silou,
bijícím srdcem našeho dějinného života, řekl
jsem výše, že tradice svatováclavská je
v nejvlastnější podstatě výrazem touhy po
nadpřirozeném posvěcení, po nebeském
autorisování, po zbožnění citu a vědomí
národního. Ta snaha smířiti a spojiti v jedno
profánní a svaté, lidsky národní a božské
měla a musila míti nemalou sílu mravněvýchovnou: nemohla dovolávati se pomoci
svatého patrona národního, leč tam, kde
modlitba její byla srovnatelna se zásadami
práva a pravdy.
V tom záležela nepochybně a z velké míry i
síla nábožensky ukázněného nacionalismu
minulosti. Že v tomto požadavku, v tomto
chápání národní myšlenky jako myšlenky
mravní, jako programu práva, spravedlnosti
a nenásilí, shodli se s tradicí svatováclavskou noví velcí vůdcové a zakonodárci
vůle národní, jež nám dalo 19. století, prozrazuje, že v myšlence svatováclavské jsou
hodnoty, jež odpovídají stále reálným
požadavkům přítomnosti. To všechno, nejen
city piety a sentimentality, je zárukou, že
úcta ke sv. Václava nevymizí z této země.
Přejeme si, aby i nadále žila a sílila jako
posvěcení cítění národního a zduchovnění
pout, jež spínají v jedno národ český
z časových dálek desíti století. A chceme
věřit se zbožně věřícími, že sv. Václav i
v druhém tisíciletí své vlády neodepře
podpory české zemi, otevřené s důvěrou,
v naději na pomoc jeho, osudům budoucnosti.
Zdroj:
http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/3373-josefpekar-o-vyznamu-tradice-sv-vaclava-pro-narodnimyslenku.aspx
Prof. PhDr. Josef Pekař
(12. dubna 1870 Malý Rohozec – 23. ledna 1937 Praha),
český historik přelomu 19. a 20. století,
rektor Univerzity Karlovy (1931-1932).
Strana 3 z 12
Homilie o slavnosti sv. Václava 2012, Stará Boleslav
Na toto místo se vracíme rok co rok. Přicházíme sem na den sv. Václava, který se stal dnem
české státnosti. Připomínáme si zde počátky našeho státu a našich dějin. Celé naše dějiny tu
však nezačaly. Naše dějiny nezačaly bratrovraždou. Začaly dávno před tím. V příštím roce si
připomeneme příchod sv. Cyrila a Metoděje, jejich zakladatelské dílo kulturní a státoprávní, jejich
význam pro slovanský svět, střední Evropu a Evropu vůbec. Jako zvláště významné pro nás si
budeme připomínat, že pokřtili Václavova děda, knížete Bořivoje a jeho ženu sv. Ludmilu. Ani při
tom však nebudeme u počátků národních dějin, protože ty sahají ještě dál a mizí někde
v nepaměti.
V dějinách jedinců i národů jsou velké, někdy osudové křižovatky, na nichž se rozhoduje o
budoucnosti. Zde stojíme na místě jedné z nich. V předvečer osmadvacátého září r. 935 (dlouho
jsme mysleli, že šlo o rok 929) se při hostině v hlavách Čechů rozhodovalo o směru, kterým se
vydat. Předáci seděli u bohatých stolů, mluvili o bezvýznamných věcech, žertovali a bavili se.
Věděli, že panuje napětí, že něco je ve vzduchu, ale jedli a pili. Jejich mysl se zvolna kalila a po
straně se vyslovily cynicky zlé názory. Jaké cesty se tehdy nabízely? Cesta Václavova, náročná
mravními zásadami, zdlouhavá hledáním a vytvářením smíru, cesta zušlechťující, cesta
křesťanské pravdy a lásky. Jinam směřovala cesta Boleslavova, cesta rychlá, cesta kruté moci a
hrubé síly, cesta, k níž hleděli lidé závistiví a mocichtiví.
Ráno, ještě pořádně nezačal den, bylo o cestě rozhodnuto. Smrtící ranou do zad v přichystané
léčce. Národ se rozdělil. Část jásala, podstatně větší část stála zděšena. Historikové řeknou, že to
byl rázný a rozhodný Boleslav, kdo tehdy pevně vykročil k dotvoření vznikajícího státu. Zároveň
ovšem přiznají, že Václav je symbolem pravého směřování našich dějin, protože bez pravdy, bez
lásky, bez smíření a sebeobětování neexistuje dobrá budoucnost. Máme tisíciletou zkušenost,
kam vede směr cesty Boleslavovy. Víme, co nás stály návraty ke směru Václavovu. Vždy jsme se
k němu vrátili, ale co životů to stálo! Tolika statečných mužů a žen, tolika nevinných dětí! Tato
tisíciletá zkušenost varuje a bolí.
Odpusťte, že při této slavnostní chvíli Vám říkám takové závažné a nepříjemné věci, avšak mou
povinností biskupskou, občanskou i prostě lidskou je upozornit, že stojíme nikoli na křižovatce
staré, ale na křižovatce zcela aktuální. Cítíme nejistotu. Svoboda, ve které jsme se nenaučili
poctivě žít a nedovedeme s ní zacházet, se nám nelíbí. Rozhlížíme se, na koho to svést.
Nedovedeme si přiznat, že na krizi morálky, která je kořenem všech problémů naší společnosti,
neseme vinu všichni: je mezi námi příliš mnoho lidí, kteří nepracují poctivě, příliš mnoho lidí,
kteří chtějí žít na účet druhých, kteří chtějí druhé ovládat, kteří nemluví pravdu a nedrží slovo,
kteří jsou lhostejní vůči svým starým rodičům, nestarají se o své děti, hazardují své, ale hlavně
cizí životy bezohlednou jízdou na silnicích a bezohledným chováním vůbec. Nekonečný by byl
takový výčet. Netvrdím, že jsou takoví všichni, určitě je to menšina, ale zlo menšiny poškodí
všechny, zvláště když většina je k tomu pasivní. Nedivme se tedy tolik, že věci jsou takové, jaké
jsou. Že image naší země v zahraničí je silně pošramocená. Je to naší vinou, že se nám svoboda
změnila ve svévoli.
Stále víc jsou slyšet hlasy, že demokracie je špatný systém. Ale pozorně uvažujme, jaká je
alternativa. Jestliže se nám nelíbí svoboda, co chceme – nesvobodu? Jestliže demokracie je
špatná, co chceme – diktaturu? Mluvím o tom záměrně, protože taková nebezpečí, bohužel,
vidím. Jsou jako stíny na okraji, ale dají se rozpoznat. V současném sporu o církevní majetek mě
tolik nezajímá ten majetek, ale to, jakým způsobem chtějí někteří
lidé vládnout. Ze zkušenosti víme, že církev přežije i bez restitucí;
Bůh se vždy o ni postaral a opět postará. Avšak mnohem závažnější
je to, co vyhřezlo kolem celé kauzy. Z osobní paměti i ze znalosti
našich dějin víme, co vyroste ze špíny, lži, podněcované závisti, z
nereálných líbivých slibů.Vždycky z toho vzejde pošlapání práva,
zvůle, nesvoboda a bída. Tak začínaly obě diktatury minulého
století, nacizmus i komunizmus.
Nedopusťme, aby jako následek naší morální krize a proto
nezvládnuté svobody a demokracie se objevila nějaká diktatura
další. Proto Vám radím, proste sv. Václava o jediné. O statečnost při
obhajobě Pravdy, Lásky a Svobody a o zdravý rozum pro nás
všechny. Amen.
Římskokatolický biskup plzeňský
František Radkovský
Strana 4 z 12
6. ODDÍLOVÉ VÝPRAVY
(autor: František Jiří Stropek – Bobr)
„Na příští schůzce se už musíme konečně
pustit do třídění materiálu z výprav,“ prohlásil rezolutně Pižla, náš oddílový „vědátor“
a správce sbírek, „protože se už nemůžu
koukat, jak se to tady všechno hromadí bez
ladu a skladu v krabicích!“
Ostatní hošani sice brblali a prohlašovali,
že to přece není tak zlé a že to ještě může
docela dobře počkat, ale zasáhl vůdce
oddílu:
„Pižla má pravdu. Za chvíli si už nebudete
pamatovat co k čemu patří, zvlášť když u
mnohých nálezů nemáte ani popisky. Taky
zimní schůzky v klubovně pomalu budou
končit a začneme zase pravidelně vyrážet do
přírody, a tak bychom se k třídění nasbíraného materiálu už nadlouho nedostali.“
Pižla se zatvářil vítězoslavně, že ho vůdce
podpořil a on konečně bude mít svěřené
sbírky v pořádku A tak hned na příští
schůzce jsme se rozesadili kolem stolu,
vyráběli z papíru skládané krabičky různých
velikostí a ukládali do nich ptačí pírka,
skořápky vajíček, uhynulé brouky a další
drobnosti, které jsme opatrně vyndávali
z velkých krabic. Také jsme umisťovali na
listy papíru vylisované rostliny a listy, zatím
uložené uvnitř novinových archů, a vkládali
je do herbářových desek. Ke každému nálezu
bylo nutno připojit popisku s údaji kdy a kde
jsme ho našli a samozřejmě název exponátu.
To obstarával Bóža, protože měl pěkné
písmo. Však se také později stal typografem
a pracoval v tiskárně.
Některé údaje chyběly, proto občas nastalo
dohadování a upřesňování, které se měnilo
někdy až v prudkou hádku. Pižla do toho
vždycky vpadl:
„Tak vidíte, truhlíci, co jsem vám říkal. Teď
se ukazuje, jak mizerně jste psali poznámky
a houbeles si pamatujete. Já se z vás
zblázním. Takhle tu sbírku nedoděláme ani
do Vánoc!“
„Jen aby ses náhodou nerozsypal, ty
rozumbrado,“ vrčel Kropínek, „však vono se
to vyvrbí i bez toho tvýho fňukání a láteření.“
„No, na to jsem teda zvědavej,“ soptil dál
Pižla.
„Však ty nejsi vo nic lepší než my. Na těch
výpravách jsi byl přece s náma.“
„Tak jsi moh´ tehdy něco říct, ne?“
„A některý poznámky jsme taky v rychlosti
všelijak nastrkali do kapes nebo do batohů a
ty se poztrácely.“
„V tom fofru na cestách přece nebejvalo na
všechno ani dost času.“
Tak se ozývaly hlasy chlapců na Pižlovu
adresu. Pak vřava utichla a všichni zase
sklonili hlavy nad prací, která pomalu mířila
ke zdárnému konci.
Do nastalého klidu se ozvalo hlasité cvaknutí kliky a vzápětí nápor na dveře, které se
prudce rozletěly. Všichni jsme sebou trhli a
udiveně zírali, jak se do klubovny řítí do
kabátu, čepice a šály zachumlaná postava.
„Óóóch, kdopak nás to ráčil poctít svou
návštěvou?“ vykřikl Míša.
„No ovšem, náš Pan lord Mikádo se poněkud opozdil, protože ho sluha včas nevzbudil a nevypravil na cestu, že?“ pitvořil se
Kropínek.
Bóža vypálil: „Jakoupak vtipnou výmluvu
sis dneska pro nás přichystal?“
Mikádo opravdu chodil na schůzky tu
s malým, jindy s dost značným zpožděním.
Pokud jsme pobývali v klubovně, dalo se to
vydržet. Horší to bylo, když se vyráželo na
výpravu a Mikádo nikde. Někdy jsme už
mysleli, že nepřijde, a vydali jsme se na
cestu. Teprve po delší době se za námi
ozývalo volání věčného opozdilce, takže
jsme museli zastavit a počkat, až dosupí,
celý zbrocený potem. Nejhorší to však bývalo, když jsme měli sraz na nádraží, pan
výpravčí už kráčel s plácačkou a oddílový
vůdce k němu musel běžet s prosbou, aby
ještě chvíli počkal, že jeden člen oddílu se
opozdil. Všechny naše domluvy a trapasy
s jeho pozdními příchody jej však nevyléčily
z té jeho „choroby“. Vždycky prosil za odpuštění, sliboval, že už se to víckrát nestane.
Nějaký čas to dodržel, ale pak najednou zase
svůj slib porušil. Inu, Pan lord Mikádo!
Mikádo jen mávnul rukou a pomalu odkládal svršky na věšák. Beze slova přistoupil
ke stolu, hodil na něj jakousi dost objemnou
knihu a rozvalil se na židli. Po krátkém
mlčení, aniž by jakkoli zareagoval na poznámky členů oddílu, prudce vstal a pronesl
do nastalého ticha důležitým tónem
„Tak, milá mládeži, dnes jsem objevil na
naší zahradě ježka.“
„No, to je nám novina,“ uchechtl se Bóža.
Strana 5 z 12
Všichni čekali, jak bude Mikádův teatrální
výstup pokračovat a s čím nás chce ohromit.
Po významné odmlce Mikádo dál hrál roli
přednášejícího vědátora:
„Z této odborné publikace si dovolím
citovat fakta, která popírají obecně uváděné
a kresebně dotvářené nepravdy o méně
známém tvoru živočišné říše - JEŽKOVI.“
Pobaveně jsme sledovali Mikádům proslov
a on pokračoval a současně nahlížel do
knihy:
„Vy se ovšem nenechte vyrušovat ze své
bohulibé činnosti, k níž se za chvíli též
připojím. Údaje z mé přednášky totiž zapíši
na popisku k několika ježčím bodlinám a
chloupkům, které jsme nedávno přinesli
z mrtvého ježka. Právě nyní, kdy se zabýváte
tříděním sebraných přírodnin a poznatků,
vám přispěji výtahem z této knihy. Nuže,
slyšte. Lidé se domnívají, že ZNAJÍ JEŽKA i
jeho způsob života. Mají představu, že je to
roztomilý nemotora, který se před nebezpečím skulí do pichlavé kuličky, sem tam si
napíchne na bodliny jablíčko, které si odnese
a pak sní. Ale vážení, to je VELKÝ OMYL!
Ježek vyvíjí aktivitu za soumraku a v noci a
na lovu za potravou je velmi úspěšný.
Pohybuje se opatrně, špičatým čumáčkem
větří a hbitě prohledává listí, trávu i hlínu,
aby našel - co? Jablka? NIKOLIV! Jeho
potravou jsou žížaly, brouci, housenky,
slimáci a hlemýždi. Ale pozor! Vypije i
nalezená vajíčka a sežere také mláďata ptáků
hnízdících na zemi. Je však též mrchožroutem a klidně si pochutná na mršině.
Tento velký jedlík naběhá za potravou až
tři kilometry v okruhu padesáti hektarů.
OVOCE, milí přátelé, však rozhodně do jeho
jídelníčku nepatří, ačkoli to ilustrátoři knížek
úporně odmítají připustit a ježka bez jablka
napíchnutého na bodliny prostě nenakreslí a
nenakreslí.
Ježek se v aktivním období musí pořádně
zásobit, aby mohl zimu prospat a přestát bez
úhony. Je samotář, který ve dne spí někde
v úkrytu. Pouze o námluvách vyhledává
samičku, která mívá asi tři mláďata, slepá a
holá. Zpočátku měkké bodlinky jim vyrážejí
už od druhého týdne života. Samice mláďata
kojí asi měsíc a pak je začíná vodit na
výpravy za potravou. Mláďata musí do zimy
nabrat váhu asi 500 gramů, jinak ji nepřežijí.
Na závěr ještě dodám, že ježci jsou velmi
odolní vůči nejrůznějším jedům, takže mohou
bez problémů lovit i jedovaté hady.“
Mikádo očekával velký aplaus, ale místo
toho byl pohnán do práce rezolutním
výrokem:
„Tak jsi se vykecal, a tedˇ je nejvyšší čas,
abys to všechno začal psát na popisku k těm
bodlinám!“
„Inu, tady se člověk žádnýho vděku nedočká!“ rozpřáhl ruce Mikádo s očima obrácenýma ke stropu klubovny. Pak žuchl na
židli a dal se do psaní.
Skauting po „Pražském jaru“
Junák v letech 1969 – 1970
Během rychlé avšak krátké obnovy
v letech 1968-1970 doslova vzplálo
nadšení pro skauting, a tak se
skautskými vůdci opět stali všichni, kdo
přežili léta první totality, a to jak ti
„s lilií pod klopou“, tak ti, co s režimem
„vycházeli“, skauti - „reformní komunisté“ i pronásledovaní odpůrci
režimu ze skautských řad. Junák v sobě
nesl, obdobně jako celá česká
společnost té doby, svoji rozporuplnou
minulost co do problematické a
kompromisní podpory „socialismu
s lidskou tváří“. Vždyť i v tehdejším
skautském slibu měla naše (nakonec
Strana 6 z 12
„federativní“) republika přívlastek „socialistická“. V důsledku všech změn a sovětské okupace v r.
1969 byl Junák „zrušen vlastním rozhodnutím“, což ukázaly události, které jeho třetí likvidaci
nakonec charakterizovaly. Ústřední rada Junáka v Praze, složená ze skautek a skautů,
vykonávající pokyny politických orgánů (jak uvádí některé zdroje ze 60 % komunisté), dne 15. září
podala na Ministerstvo vnitra dopisem, podepsaným tzv. úřadujícím předsedou, že k tomuto dni
„v souladu s usnesením ÚV KSČ ze dne 17. 11. 1969 a s usnesením Federální rady dětských a
mládežnických organizací ze dne 31. 1. 1970 … ukončily svoji činnost všechny orgány Junáka a to
okresní složky v červnu 1970, krajské složky do srpna 1970 a Ústřední rada Junáka na své
závěrečné schůzi dne 1. září 1970, s účinností pro všechny své orgány od 15. září 1970.“
Rudolf Plajner se po podepsání kompromisního dokumentu o splynutí Junáka s Pionýrskou
organizací a po jeho následně nepřijaté abdikaci se stal v důsledku svého podpisu členem Ústřední
rady „Pionýra“, což je dodnes předmětem někdy až dosti vzrušených diskusí, a to proto, že se
všem, kdo kdy přešli do Pionýra a nebyli tak vystaveni pronásledování, nepodařilo zachovat
„pravého skautského ducha“ a přitom navenek vycházet s „normalizačním“ režimem.
Zastánci „nekompromisního“ skautingu upozorňují na to, že vždy bojovně ateisticky a podle
ideologie komunistické strany třídně vedený Pionýr zákonitě musel poznamenat negativně skauty a
skautky, kteří měli být v souladu se skautskou ideou vychováváni tolerantně vůči náboženské víře a
bez někdy do dětských hlaviček doslova „vtloukané třídní nenávisti“, nýbrž naopak k přátelským
postojům vůči svému okolí. Je smutným faktem, že, byť jen sporadicky, dokonce i dnes na webové
diskusi Junáka zazní tyto „falešné tóny“ a dávají tak těmto kritikům za pravdu.
Lépe na tom byli ti, kdo se svými svěřenci přešli např. do Turistických oddílů mládeže, tělocvičných
jednot apod.; řada skautských vedoucích pokračovala ve výchově mládeže „pod střechou“ církví,
které měly se skautingem dobré zkušenosti dříve, i když jejich duchovní správa nesla v důsledku
toho značné riziko a nevyhnula se negativním dopadům.
V roce 1970 byl vytvořen také zvláštní Svojsíkův oddíl, jehož členy se doživotně stali zasloužilí
činovníci a členové Junáka, a to včetně tehdy současných a později „bývalých“ členů KSČ. Dnes
však, poté co většinu členů tvoří dnešní i bývalí nestraníci, je již usneseno, že i bývalé členství
v KSČ je překážkou k udělení členství ve Svojsíkovu oddílu (neboť toto členství je chápáno jako
vyznamenání za věrnost všem skautským zásadám bez výjimky). Tento názor se opírá také o
zásadu WOSM, že skaut nemůže být členem politické strany, jejíž ideje jsou v rozporu s idejemi
skautského hnutí, vyjádřenými konkrétně skautským slibem, zákonem a základními principy
skautského životního stylu. Skutečnost, že skautské organizace dodnes nejsou ve světě povoleny
v několika totalitních zemích, toto stanovisko jen podporuje.
Třetí obnova Junáka
Všechny tyto obtíže či rozpory se naplno znovu projevily při poslední obnově Junáka resp.
skautského hnutí v roce 1990. Do znovuobnoveného Junáka se začaly vracet oddíly, které přečkaly
normalizaci, obnovovaly se oddíly, které zůstaly v „ilegalitě“, a všichni získávali nové členy z řad
dětí a mládeže. Někteří však se do Junáka nevrátili – zůstali v organizaci, která se přeměnila ve
sdružení Pionýr, v Sokole a jinde.
Významnou roli při obnově skautského hnutí v ČR po listopadu 1989 sehráli skauti – členové
sdružení ČIN, kteří již v první polovině roku 1989 začali ilegálně vydávat „skautský časopis ČIN“ ten přinášel kritické příspěvky; vedle výchovných a historických skautských textů to byly také
příspěvky, týkající se problémů polistopadové obnovy českého skautského hnutí a úlohy skautůkomunistů a spolupracovníků StB v něm. V první polovině devadesátých let dvacátého století byl
poté ustaven „Skautský oddíl Velena Fanderlika“, dodnes sdružující skauty - politické vězně
komunistického režimu a skauty, persekvované komunisty. Jeho badatelská dokumentační skupina
se dlouhodobě věnuje studiu skautského odporu proti komunistické totalitě a pronásledování
skautů a skautek komunistickou Státní bezpečností. Z této „dílny“ bylo již vydáno pět sborníků.
Prokázala se skutečnost, že v Junáku zůstali někteří členové, o kterých se našly doklady o
spolupráci s komunistickou tajnou bezpečností – někteří se soudně domohli očištění, avšak zůstaly
také ne zcela vyjasněné případy přímé účasti některých osob na druhé a třetí „likvidaci“
skautského hnutí, motivované politickým trendem doby; tito aktéři dob nedávno minulých však
postupně odcházejí na věčnost. Najdou se odkazy, že komunističtí skauti a skautky byli
přesvědčení, že konali čestně, tj. v souladu se svým (politickým) přesvědčením, nicméně i těm,
Strana 7 z 12
v nichž se „hnulo svědomí“ a mohli se po poslední obnově Junáka podle svých sil a dle situace
v jejich okolí účastnit skautské činnosti, již zůstal určitý „cejch“. Není známo, že by někdo z nich
podal svoje svědectví tak, jako to např. otevřeně vylíčil např. spisovatel Ivan Klíma.
Souběžně s prvními dvěma roky, kdy federální československé skautské hnutí vedl náčelník Václav
Břicháček, již probíhal proces, který postupně vedl k rozdělení Československa a s ním i
k rozčlenění skautského hnutí na Junáka v České republice a Slovenský skauting na Slovensku; to
bylo zvláště v Čechách spojeno s dalším tříbením na zmíněných politických a náboženských
základech. V roce 1992 Junák opustili adventističtí skauti a skautky a založili vlastní sdružení
„Klub Pathfinder“ (členy „svého“ mezinárodního hnutí se stali v r. 1994). Řada protestantských
skautů a skautek se postupně uplatnila také mimo Junáka jednak v organizaci Royal Rangers
a také v odnoži nazvané YMCA-skaut, nehledě na tu část, která začala naplno pracovat
v charitativních organizacích a v Junáku již přestala být členy.
Projevil se však také - jaksi „neutrální“ - trend: někteří činovníci Junáka se i po třetím obnovení
Junáka silně zasazovali o „zastřešení“ mládežnického hnutí - tj. o zřízení reprezentační organizace
České rady dětí a mládeže (ČRDM). Vznikla v roce 1998 a dodnes působí jako „… platforma, jež
sdružuje a podporuje valnou většinu celostátních a zároveň i mnoho regionálních a místních
sdružení dětí a mládeže.“ Organizuje celostátní akce, jedná s vládní a parlamentní úrovní i
s některými mezinárodními organizacemi.
To však podle tradičně, v pravém smyslu konzervativně a demokraticky smýšlejících skautek a
skautů znamenalo a dodnes znamená, že se Junák nerozešel úplně s minulostí a nesleduje plnou
nezávislost (obdobně jako se s ní, z počátku ani slovně ani ve svém „staronovém“ vedení, nerozešel
„nový“ Pionýr; obě organizace jsou přitom zakládajícími členy ČRDM).
Různorodé reakce na změny po r. 1989 se odrazily ve vývoji, v podstatě obdobném počátečním
létům skautingu v první ČSR – vedle zmíněných sdružení Klub Pathfinder, Royal Rangers i
YMCA-skaut byly založeny také další skautské organizace, které nesouhlasily s liberálním vývojem
v Junáku – jsou to sdružení: Skaut-český skauting ABS, Svaz skautů a skautek České republiky a
Asociace skautů a skautek Evropy. Kromě toho se obnovil i skautský spolek „Harceři“, sdružující
na severní Moravě děti a vedoucí skauting pěstujících občanů polské národnosti v ČR. S rozvojem
neformálních styků v rámci Evropské unie prokazují skautská hnutí v Německu a Rakousku
zvýšený zájem o spolupráci se skautským hnutím v ČR. Svoji činnost mj. obnovila také Liga lesní
moudrosti.
I když ve svém celku nemají ani skautské organizace činné mimo Junáka - svaz skautů a skautek
ČR - brány na počet členů všechny spolu - zdaleka srovnatelný počet členů, znamenají trvalou
připomínku toho, že se sice dají konflikty postojů řešit kompromisně, nicméně zároveň ukazují, že
kompromisy resp. na druhé straně nesmiřitelná stanoviska vedou vždy jen ke štěpení.
Také z hlediska mezinárodního sesterství a bratrství je situace „nerovnovážná“, protože světové
organizace WOSM a WAGGGS trvají na pokud možno jediném zdůvodnitelném zástupci za daný
stát, jímž je stále jako největší sdružení Junák (vytvořit s ostatními skautskými organizacemi v ČR
skautské sdružení se bohužel nepodařilo a vyhlídky do budoucna nejsou valné).
Z hlediska nesporného náboženského základu skautského hnutí musel však Junák, chtěl-li zůstat
národní organizací účastnou ve světovém skautském hnutí, hledat schůdné řešení z hlediska jeho
požadavků, a to ještě v době, kdy byli adventističtí členové v jeho řadách. WOSM i WAGGGS
mají přísnější pohled na slib, než tomu bylo za života zakladatelů Baden-Powella a Svojsíka.
Mezinárodní skautské centrály vyžadují, aby byl přijatelným způsobem dodržen slib odrážející tři
principy skautingu - povinnost k Bohu, povinnost k ostatním lidem a povinnost k sobě samému).
Byli to pracovníci WOSM, kteří hned v r. 1990 pro české a slovenské skautské hnutí upořádali
víceúčelový seminář, v němž vysvětlil jak tři základní složky skautské organizace (programy pro
mládež, lidské zdroje a výchovu vedoucích a manažerství resp. řízení organizace) tak tři principy
skautingu. V návaznosti na tento seminář Duchovní rada Junáka ve složení Marie Procházková a
Václav Mucha za lesní školy, Jiří Kolář za metodiku křesťanské výchovy a Jan Pečený za sekci
spirituální výchovy, vedená předsedou Jiřím Zajícem, za významné spolupráce zástupců
sympatizujících církví (za CŘKat Františka Lobkovicze, za CČE Jaroslava Vokouna, za CČSH
Milana Matyáše a za CASD Jaroslava Šlosárka), navrhla znění nového skautského slibu, pro který
v Ženevě dne 12. 11. 1992 náčelník V. Břicháček spolu s O. Ďurčanským a F. Lobkoviczem získali
Strana 8 z 12
příznivé stanovisko konzultantů WOSM (jehož řídícímu výboru bylo dále uvedené znění v březnu
1993 předáno a souběžně předloženo následujícímu Valnému sněmu - avšak již jen Českého
Junáka - ke schválení).
Junák a skauting v ČR má budoucnost
Dnešní situace není již charakterizována ani v Junáku samotném ani v celém skautském hnutí
v ČR tak zásadními spory, jako tomu bylo naposledy v letech devadesátých minulého století.
Určitým „staronovým problémem“, na který naráží Junák např. při náboru nováčků – vlčat a
světlušek (resp. vodních vlčat a žabiček) anebo při vysvětlování pravidel členství, je skutečnost, že
se přednostně nevěnuje naplnění samotného volného času dětí a mládeže, nýbrž že za základní cíl si
klade přispívat k jejich výchově a tím doplňovat výchovu v rodině a ve škole, i když samozřejmě
působí ve volném čase dětí a mládeže.
Počátkem 21. století je největší skautská organizace Junák s počtem členů zhruba 45 tisíc (včetně
dospělých) otevřenou liberální organizací, nabízející vzdělávání i výchovu dle osvědčených
skautských metod a zásad, a to včetně vlastních skautských oddílů, které mají ve své činnosti
zvýrazněnou náboženskou výchovu, aniž by musely mít nějaký zvláštní status (mají však v interním
přehledu svůj „příznak“).
Junák spolupracuje s ostatními skautskými organizacemi částečně přímo a kromě toho i v rámci
akcí ČRDM. Není však ušetřen nových „společenských“ problémů, jako je stále rozšířenější
konzumní styl života, který vede rodiny k tomu, aby si „služby“ škol, církví i organizací pro volný
čas svých dětí (tedy zjednodušeně i Junáka) prostě „objednávaly“, a to spolu s nebezpečným stylem
rozhodování „podle ceny“, aniž by se především hledělo na kvalitu. Není proto divu, že z minulosti
stále přetrvávající otázkou je, zda postačí dětem a mládeži „jen vyplnit volný čas“ anebo je i při
volnočasových aktivitách mládež třeba skutečně cílevědomě vychovávat.
Ačkoliv jsou vodní sporty velice rozšířenou oblastí široce pojaté rekreace i sportovního využití,
v Junáku dále zůstávají jako jeho součást vodní skauti. Jsou pro ně charakteristické nejen vodácké
doplňky, ale např. také péče o řádný a úplný vodácký kroj patřila od jeho počátků
k charakteristickým vnějším znakům vodního skautingu. Posádky, oddíly a přístavy vodních
skautů „od jaktěživa“ vzorně pečují o svůj inventář a o vlastní základny.
Je ověřeným faktem, že skauting stále nabízí „jako známku kvality“ právě svoje heslo, svoji zásadu
dobrého skutku, svůj slib a zákon, to vše spojené s nabídkou pro dospělé, aby se „realizovali“
v dobrovolnické službě. Skutečnost, že se skautské organizace v tomto ohledu často setkávají anebo
přímo spolupracují s charitativními aktivitami církví i s akcemi společenství, ochraňujících přírodu
apod., je jen důkazem toho, že jsou schopny plnit základní tužby lidských duší, jež jsou (resp.
mohou být) ve svém základu málo závislé na konkrétní době a společenské situaci a patří
k „dobrým zprávám“, že „férová“ nabídka života ve skautském duchu nachází stále tu správnou
odezvu.
I když v Junáku jsou – ve stále se zmenšujícím počtu – dosud někteří bývalí členové KSČ (která je
zpravidla však vyloučila ze svých řad a pronásledovala je), nejsou dnes zásadní skupinou mezi
dospělými politicky orientovaní členové. To však neznamená, že jsou dospělí členové Junáka
občansky pasivní – vždyť dokonce řada skautů a skautek, působících jako členové Poslanecké
sněmovny ČR, má živý „skautský oddíl“ s čestným členstvím.
Pro skauting v ČR příkladem nezlomného skautského ducha stále zůstávají dosud žijící skauti a
skautky, kteří zažili druhé nacistické a třetí komunistické persekuce, a přesto nevzpomínají
s nenávistí a nesnaží se o odplatu, nicméně stále a vytrvale upozorňují, že tyto osobní i
celospolečenské v podstatě tragické zkušenosti nemá zachovávat jenom „suchá“ historie, ale musí
být připomínány skautům i občanům jako živé memento - jako výzva, aby se všichni snažili
neposkytovat žádnou živnou půdu totalitním metodám, potlačujícím svobodný rozvoj občanské
společnosti – a to bez ohledu na to, jedná-li se např. o sdružování k ochraně přírody, o praktikování
náboženského života, o osobní vzdělávání či o účast na kulturních akcích apod. Přitom svoji víru
„praktikující“ skautky a skauti – alespoň odhadem mezi dospělými – patrně tvoří asi čtvrtinu
členstva Junáka.
Zůstane-li to tak, má Junák obdobně jako další spolky jako je Klub českých turistů, Sokol, YMCA
nebo YWCA či další skautská sdružení i jiná občanská společenství dobrou příležitost skutečně být
Strana 9 z 12
opěrnými sloupy nebo ještě lépe živnými kořeny soukromého i veřejného spolužití, a to od dětství
až po zralý věk občanů naší vlasti.
Dokončení 3-dílného kompilátu (zde v NDS s malými úpravami), které napsal pod názvem
„100 let skautingu jako občanské iniciativy“ pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry
Vladislav Jech-Kamzík (korigovali: Jiří Čejka-Péguy a Hana Bouzková-Ezop).
_________________________________________________________________
Eduard Vallory: WORLD SCOUTING, Educating for Global Citizenship
(PALGRAVE MACMILLAN, New York 2012, xx a 236 stran)- dokončení
Druhá kapitola (str. 51-103) je nazvána Ideál, hnutí, organizace.
Nejprve jsou diskutovány základní charakteristiky skautingu: definice, co je
skauting – vysvětluje k tomu se vztahující pojmy jako hnutí, výchovné,
neformální,
institucionálně
organizované,
samosprávné,
nezávislé
a
nepolitické, hnutí mladých lidí a pro mladé lidi včetně úlohy dospělých
v něm, založené na dobrovolném členství, otevřené každému; účel (proč
existuje) a principy (hodnoty, na kterých je skauting založen) – podrobně
rozebírá základní principy skautingu, skautský slib a skautský zákon;
výchovná skautská metoda – zde autor navazuje na základní principy, z nichž
se v podstatě skautská metoda odvíjí, diskutuje učení činností (learning by
doing), týmovou práci v malých skupinách, aktivní spolupráci mládeže
s dospělými, progresivní samostatný rozvoj, přírodu a venkovní aktivity.
Autor představuje skauting jako vysoce intuitivní výchovné hnutí, skauting
chápe v souladu s B-P spíše jako hnutí než organizaci, a vysvětluje výchovné
působení, smysl, cíle a „kouzlo” skautingu. Autor popisuje, jak skautské
organizace pracují ve městech, v jednotlivých státech a na celém světě, tedy
v podstatě v místních seskupeních (především družinách a oddílech) a
národních asociacích, otevřeně diskutuje problémy zemí a států, kde existuje
více než jedna asociace, zemí, kde působí federace na náboženských základech,
a zemí s federacemi založenými na kulturních nebo na kulturních a
náboženských základech. Vyjadřuje se ke světovým skautským organizacím,
mezinárodní sounáležitosti a otázce spolupráce mezi světovou organizací
skautů WOSM a světovou organizací skautek WAGGGS, které zatím stále ještě
působí odděleně, i když úzce spolupracují. Soudí, že toto oddělené působení
nemusí být a snad ani nebude navždy. V té souvislosti předkládá současnou
strukturu WOSM a WAGGGS a uvádí, jak organizace pracují na úrovni měst, zemístátů a celého světa. Velkou pozornost autor věnuje podmínkám uznávání
národních asociací a příslušnosti ke světovým skautským organizacím, včetně
rozlišení, co je a co není skauting. Autor se zde rovněž zabývá otázkou
náboženství, kultury a tradice, což mohou být pohnutky vedoucí někdy někde
dokonce i ke štěpení skautingu.
Třetí kapitola (str. 105-167) je věnována globální a místní výchově
k občanství. Nejprve jsou diskutovány výchova k občanství a skauting, smysl
a cíle výchovy občanů, předpoklady pro výchovu k občanství ve skautingu,
zásady stávající společnosti ve vztahu k měnící se – transformující se
společnosti. Autor otevírá otázku soudržnosti a roztříštěnosti ve světovém
skautském hnutí, problémů skautingu ve Spojených státech a jeho specifik
(kontroverze - polemiky a kulturní válka), dále hodnocení duchovního rozměru
ve skautském hnutí a vztahu skautingu k církvím, k sociálních hodnotám,
kulturních změnám a kritickému myšlení. Závěr třetí kapitoly je věnován
místním zdrojům - kořenům, národní příslušnosti a sounáležitosti a globální
angažovanosti, tedy mírové kultuře, lidským právům, rozvoji společnosti a
legitimitě mezinárodních institucí.
V závěrečných poznámkách
(str.
163-235)
najdeme
seznam
zemí
a
teritorií, ve kterých působí skautské asociace, které v současné době patří
ke světovému skautskému hnutí, reprezentovanému WOSM a WAGGGS, dále pak
obsáhlý poznámkový aparát, doplňující a tím i vysvětlující některé sdělené
skutečnosti, rozsáhlou a pečlivě zpracovanou bibliografii a konečně index,
který umožňuje dobrou orientaci v textu.
Strana 10 z 12
Co říci závěrem? Už před několika roky jsem diskutoval s vnukem B-P
Michaelem o potřebě solidní studie svým způsobem vědeckého charakteru (snad
to nezní příliš nadsazeně), která by byla zaměřena na filozofii skautského
hnutí. Michael tenkrát zdůrazňoval, že skautské hnutí takovou studii
potřebuje, ale dosud ji nemá. I když nelze Valloryho disertaci z roku 2007
ani zde z ní odvozenou a diskutovanou - recenzovanou studii World Scouting od
téhož autora považovat za vysloveně filozofickou publikaci, svým obsahem ji
lze oprávněně chápat jako dosud nejlepší a nejkvalitnější vědecky zpracovanou
historickou a sociologickou studii, tedy text na patřičné odborné úrovni,
opírající se o autorovy rozsáhlé znalosti a jím provedené pečlivé studium
podkladů a pramenů, který kdy byl skautům a skautkám i veřejnosti nabídnut.
Autor řeší komplexně celou problematiku historie, filozofie – duchovní
podstaty a působení světového skautského hnutí, reprezentované především
dvěma organizacemi WOSM a WAGGGS s vědomím skutečnosti, že obě organizace
v podstatě založil B-P a obě organizace také dodnes vyznávají téměř shodný
skautský slib a skautský zákon i základní principy skautingu. I to samo o
sobě je pozoruhodný jev.
Recenzovaná Valloryho publikace má skutečně mimořádný význam a kvalitu
a lze ji vřele doporučit všem, kdo chtějí hlouběji proniknout, poznat a
pochopit podstatu světového skautského hnutí. Oprávněně může sloužit také
jako učebnice neformální výchovy ke globálnímu občanství prostřednictvím
skautingu. Jde skutečně o nejlepší akademickou studii skautingu, která kdy
byla napsána, poskytující dokonalý obraz o podstatě, historii, více jak
stoletém vývoji a současnosti i budoucnosti světového skautského hnutí a jeho
významu pro lidstvo, založené na autorově vlastní systematické badatelské a
vědecké činnosti.
Roudnice n.L., srpen 2012, Jiří Čejka – Péguy
První běh Čtyřkursu ODV
konaný v Plzni
skauty, nás očekávala už jen teplá polévka a
spacák.
V sobotu ráno jsme noční hru zhodnotili a
sdělili si osobní zážitky. Následovala aktivita
zaměřená na uvědomění si životních postojů a
schopnost si je obhájit před ostatními. Čím
více lidí, tím více názorů a náhledů na tentýž
problém. Leckdo, po vyslechnutí argumentů
ostatních, svůj postoj přehodnotil.
Jediná přednáška tohoto kurzu byla na téma:
,,Cesty sebepoznání‘‘, kde jsme se dozvěděli
bližší informace o temperamentu, rozumových schopnostech nebo charakteru. Mnoho z nás se v některých charakteristikách
našlo. Po skvělém obědě a dezertu, myslím, že
Když jsme v pátek 12.10 vyrazili směr Plzeň,
se někdo vyjádřil, že čekal ,,skautskou‘‘
nevěděli jsme co nás čeká. Měli jsme jen
stravu a je mile překvapen, že tomu tak není,
neblahé tušení, když jsme se z informačního
pokračoval další program. Kreslili jsme
mailu dozvěděli, že máme mít věci na
postavičky, které měli dané části těla i některé
zašpinění a batoh co unese aspoň 15 kilo, že
orgány a k nim jsme si pokládali různé
začátek bude náročný. A nemýlili jsme se. Jen
otázky. Takže kromě zajímavých odpovědí
co jsme se sešli na místě v teple základny,
vznikla i malá umělecká díla, protože někteří
hned jsme byli zase venku. Poslepu a na útěku
své panáčky neustále dokreslovali a vypřed krvelačnými Trifidy. Po cestě jsme
lepšovali.
zdolávali různé překážky terénu, to že jsme se
Po aktivitách, u kterých jsme seděli, jsme se
neznali a museli jsme činit i různá rozhodnutí.
vydali protáhnout ven na pláž. Vyzkoušeli
Po dosažení cíle, kdy někteří z nás
jsme si uličku a pád důvěry a také běh
připomínali spíše tvory žijící v bažinách než
strachu. Dostali jsme i návod z hlediska
Strana 11 z 12
bezpečnosti a správného provedení u našich
oddílů. Před návratem na základnu jsme byli
rozděleni na ,,manželské páry‘‘ pro následující aukci hodnot. Dražilo se např.
spokojené manželství, schopnost odpouštět
nebo smysl pro humor. Některé páry měli
jasně promyšlenou strategii, které hodnoty
rozhodně chtějí, někdo jich měl vytipovaných
více a někdo přihazoval podle momentální
ceny a nálady. Většinou jsme se do dražby tak
vžili, že jsme se přehazovali v posledních
vteřinách, stále jsme přepočítávali peníze a
těžce nesli, když se nám něco nepodařilo
zakoupit.
Po večeři k nám dorazila vzácná návštěva
bratr skaut a biskup František Radkovský.
Vyprávěl nám o svém životě nebo o Božích
cestách, po kterých kráčíme. Bylo to velmi
zajímavé a příjemné setkání. Nebyli bychom
skauti, kdybychom si nezahráli a nezazpívali.
Sobotní večer k tomu byl jako stvořený, a
protože jsme byli z různých koutů republiky,
zazpívali jsme si písně typické pro jednotlivé
kraje.
V neděli ráno nás čekala mše svatá, na kterou
jsme vyrazili mimo základnu a byli jsme
místními velmi vlídně přijati. Zajímavostí
byla skvělá kapela, která mši doprovázela, ale
také ohlášky, které byli skoro stejně dlouhé
jako bohoslužba.
V další části programu jsme se zamýšleli nad
tím, komu bychom se chtěli podobat, komu
rozhodně ne a komu se podobáme. Brali jsme
to z pohledu současnosti a našeho dětství.
Chvílemi to bylo zvláštní srovnání např.
proměna našich vzorů nám leccos vypověděla.
Pokračovali jsme hledáním krásného tam, kde
bychom ho asi obvykle nenašli. Normálně se
nám buď něco líbí, nebo ne a víc po ničem
nepátráme. Tady jsme si promítali různé
obrazy a zkoumali je z různých úhlů, něco
pěkného jsme našli na každém.
Společný víkend se nachýlil ke svému konci.
Celý jsme ho zhodnotili a až na drobné
nedostatky jsme nešetřili chválou. Dozvěděli
jsme se něco o sobě i o ostatních. Každý
zvlášť, ale zároveň všichni dohromady. To na
tom všem bylo nejhezčí.
Velký dík odboru duchovní výchovy. Těšíme
se za půl roku.
Kateřina Šípková
REX
Plynout s Řekou Života
(z básnické sbírky „Život“)
Není třeba si vytvářet
myšlenky na to, co bude.
Není třeba mít strach.
Všechno v životě k nám přichází.
Není třeba se bát.
Jen jít s Bohem
a nechat se překvapit,
co nám život přinese.
Důvěřovat Bohu, Životu
a sobě samému.
Své Duši, která nás volá –
tam, kam máme jít….
Alena Břeňová, 14. června 2012
_________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků *
* Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1,
vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail: [email protected], tel.: 723 963 939) *
* Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. *
* Předplatné pro rok 2012 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. *
* Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč *
* Sponzorské předplatné není omezeno. *
* Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. *
Strana 12 z 12