kapitola první
Transkript
kapitola první
Rozhovory mezi Východem a Západem Satjarádža dása a reverend Alvin V. P. Hart v mezináboženském dialogu ÚVOD OD REVERENDA ALVINA V. P. HARTA Na rozdíl od mnoha svých kolegů jsem vždy věřil v důležitost zjišťování rozdílů mezi přívrženci různých světových náboženství. Vím, že takový přístup vypadá poněkud nekompromisně. V tradičním smyslu se jeví dokonce „nekřesťanským“, neboť pravý křesťan má umět přehlížet rozdíly mezi lidmi a mít pro ně skutečné porozumění. Ale to je ono. Tvrdím, že člověk může mít porozumění pro rozdíly jedině, když je nejprve uzná. Jinak je to zcela nemožné. Ačkoli mnoho lidí prohlašuje, že je chvályhodné přehlížet všechny rozdíly a předstírat, že neexistují, jsou to právě tito lidé, kdo jsou často tak zabarikádováni předsudky a náboženskou výlučností, že se tím jejich úvodní prohlášení stává absurdní. Když povrchně popírají všechny rozdíly, nikdy si nevytvoří možnost jim porozumět a ocenit je. 3 Ve svém dialogu se Satjarádžou dásou jsem nalezl spřízněnou duši, která má také porozumění pro rozdíly (a podobnosti), jež existují ve velkých světových náboženstvích. V průběhu čtyř let jsme měli četné mezináboženské rozhovory. Zpočátku začínaly zcela formálním způsobem, ale pak se proměnily v přátelské diskuse. To je myslím možné brát za doklad mojí hypotézy. Satjarádža a já jsme vyvinuli blízkost prostřednictvím rozdílů. Po několika našich počátečních rozhovorech jsme se rozhodli je nahrávat, původně abychom se měli na co odkazovat. Nedávno jsem se ovšem rozhodl přivítat Satjarádžu myšlenkou pořídit z našich rozhovorů knihu. Když jsem mu to navrhl, se smíchem odpověděl, že již několik našich nahraných rozhovorů přepsal měl tentýž nápad o několik týdnů dřív. Byli jsme na stejné vlnové délce. Tak tady to je. Pečlivě sestavený přepis mnoha hodin dialogu. Pro ty, kdo se zajímají o humanitní otázky a 4 společenské védy, bude tato kniha nepochybně zajímavá. Věřící a snaživí hledači - jak z východních, tak ze západních tradic - tyto rozhovory také ocení. Živá a přátelská diskuse osob odlišných náboženských metod, jež se na těchto stránkách nalézá, ovšem nejvíce zapůsobí na srdce těch, kteří si vážně přejí chápat své bližní. A pokud takové porozumění povede k ocenění, Satjarádža i já budeme považovat tuto malou knihu za velice úspěšnou. 5 KAPITOLA PRVNÍ Náboženství je jedno Monoteismus Nejste toto tělo Nejvyšší přikázání Transmigrace 8 400 000 druhů Duchovní evoluce Konečné určení Reverend Hart: Při posledním rozhovoru jste citoval biblický verš: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení...“ (II. Timoteovi 3.1617). Upřímně řečeno, jak si možná vzpomínáte, nelíbila se mi poněkud vaše interpretace. Užíval jste tohoto verše, abyste ukázal, že křesťanství teoreticky může použít svaté knihy Východu védskou literaturu - k pochopení Absolutní Pravdy. I když to je možná pravda - můžeme užívat knihy Východu nemyslím, že tento názor můžete ospravedlňovat tímto novozákonním 6 citátem. Přesto váš argument měl něco do sebe. Odvolával jste se na to, že védská literatura je také Písmo, a Bible v tomto verši odkazuje na veškeré Písmo... Ale podle tradice tento verš odkazuje pouze na starozákonní literaturu; takový je alespoň jeho běžný výklad. Každopádně jsem však o tom po naší debatě nějaký čas přemýšlel. Proč by Bible říkala „veškeré písmo“, když by šlo pouze o biblickou literaturu? Že by proroci a kompilátoři Bible nevěděli o védské literatuře, která časově předcházela biblickým tradicím o několik generací? To si nemyslím. Nechtěl jsem však s vámi souhlasit. Prolistoval jsem svoji odkazovou knihovnu a objevil podivuhodnou věc v „Knize Mormon“, což upozorňuji, je kniha se kterou vcelku nemám nic společného a kterou málokdy vůbec čtu. Satjarádža dása: Co jste zjistil? Reverend Hart: Poslouchejte. Opravdu se mi to docela líbilo, i když to jasně podporuje vaše stanovisko. Cituji: „Cožpak nevíš, že je víc národů než 7 jeden? Cožpak nevíš, že já, tvůj Bůh, jsem stvořil všechny lidi a že pamatuji na ty, kdož jsou na ostrovech v moři; a že vládnu vysoko v nebesích a hluboko v zemi; a své slovo že předávám i dětem člověka i všem národům na zemi? Proč ty reptáš, abys snad víc mého slova dostal? Víš ty, že doklady dvou národů jsou ti svědectvím, že já jsem Bůh, že pamatuji na jeden národ stejně jako na druhý? Pročež promlouvám stejná slova k jednomu národu jako ke druhému. A když se ty dva národy spojí, přikázání těch dvou národů se také spojí... A proto, že jsem řekl jedno slovo, nemusíš si myslet, že nemohu říci jiné; neboť má práce ještě neskončila; a nikdy neskončí po čas člověka... “ Satjarádža dása: To je skvělé... Reverend Hart: Počkejte, ještě to pokračuje: „Pročež, když ty máš Bibli, nemusíš si myslet, že obsahuje všechna má slova. Ani si nemusíš myslet, že jsem nenechal napsat víc. Neboť všem lidem přikazuji, na východě i západě, na severu i jihu a na ostrovech v moři, aby zapsali 8 slova, jež k nim promlouvám. Neboť podle psaných knih budu soudit svět...“ Nejde teď o to, jestli to přijímám jako boží zjevení nebo cokoli jiného, ale zní to jistě pravdivě. A myslím, že to dodává důvěryhodnosti vašemu postoji k védské literatuře a ostatním svatým knihám Východu. Satjarádža dása: Ano. Náboženství je jedno. Je zjeveno rozličně, odděleně, podle doby a okolností, ale podstata je stejná. Jako příklad si vezměte slovník Máte malou, příruční verzi - kapesní slovník, a nebo máte obrovské podrobné slovníky jako ten, který leží na vašem stole. Obsah je stejný, ale velký slovník dává více detailů, vysvětluje jemné nuance každého slovíčka. Nejlepší je jistě najít tradici, která předává největší a nejúplnější zjevení. Ježíš podle mne vykládá celkem jasně omezení křesťanského zjevení: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli.“ (Jan 16,12) Reverend Hart: Ano. Ačkoliv se říká, že předal hlubší, důvěrné poselství svým 9 učedníkům, je také pravda, že biblická tradice jako celek je zjevená v podobenstvích, a vypadá to, že je velký problém nalézt soudržný, systematický způsob odhalování původních hlubších pravd. Jistě rád uslyšíte, že Bible také cituje Ježíše: „Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ (Jan 3,12) Satjarádža dása: Přesně tak. Ale Kršna říká v Bhagavad-gítě: „Nyní ti beze zbytku vyjevím toto hmotné a duchovní poznání, a když si je osvojíš, nezbyde již nic, co bys měl poznat.“ (Bg. 7.2) Existuje jasný, systematický způsob, jak dosáhnout této úrovně realizace Boha. Nazývá se uvědomování si Kršny. Védské zjevení tudíž nabízí hodně. Reverend Hart: Když se odvoláváte na „védské tradice“, chápu, že tím myslíte něco víc než jen nějaké přežilé indické náboženství. Podívejme se, jestli se nemýlím. Z našich nedávných diskusí mohu souhrnně vyvodit toto: Existovala jistá starodávná monoteistická tradice, 10 známá jako vaišnavismus, uctívání Višnua (Kršny, Boha). Původně se označovala sanátana-dharma, „věčné přirozené činnosti duše“. Posvátnou kulturu a literaturu objasňující tyto pravdy je možné označovat „védská tradice“. Říkám to správně? Satjarádža dása: V pořádku. Reverend Hart: Zajímavé je podle mě to, že povrchní pohled na dějiny náboženství nám říká, že židovství, křesťanství a islám jsou jediná existující monoteistická náboženství, nebo alespoň určitě tři nejstarší. Ale nyní vidím zcela jasně jejich předchůdce ve védské (vaišnavské) tradici staré Indie. To je ohromné. Jako křesťana mne fascinuje představa starověké kultury pěstující lásku k Bohu - ke stejnému jednomu nejvyššímu Bohu, jakého znám já. Už nepochybuji, že to existovalo, a to dříve než běžně uznávané židovsko-křesťanské tradice. Ale kde to skončilo? Proč se indické náboženství již nebere za monoteistické? Satjarádža dása: Původní systém 11 lásky k Bohu se odborněji nazývá bhaktijóga, věda o oddané službě. První monoteistická tradice vzešla z Indie usuzujete správně - a zakládala se na bhakti-józe, službě Srí Kršnovi. Představa "jednoho všemocného Boha“ prolínala celou původní védskou kulturou a to je zřejmé z nejstarších částí védské literatury. Tohle už většina učenců uznává. Ale s přílivem buddhistických myšlenek v pátém století před n.l. a s monistickým učením Sankary („všechno je jedno“) v osmém století našeho letopočtu byla původní védská koncepce zatemněna. Následoval zmatek nyní běžně známý pod souhrnným pojmem „hinduismus“, se svojí plejádou bohů a touhou rozplynout se do existence Nejvyššího. Před těmito interpretacemi prostupovala védskou tradici láska a úcta k jednomu nejvyššímu Bohu, známému pod neomezeným množstvím jmen, ale především jako „Kršna“. To předchází všem třem obecně rozšířeným monoteistickým tradicím. 12 Tato původní védská tradice ovšem nikdy nezanikla. Byla nějaký čas nepochybně zatemněná, ale dnes prosperuje. V Indii následují tuto cestu doslova milióny lidí. A na Západě ji nejlépe reprezentuje Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny (International Society for Krishna Consciousness, ISKCON). Reverend Hart: Následovníci této starověké monoteistické tradice jistě schvalují to, co Ježíš nazval „prvním a největším přikázáním“: milovati budeš Pána Boha svého celým srdcem svým, celou duší svou a celou myslí svou. A druhé nejdůležitější přikázání je podle Ježíše podobné: milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Teď by mne zajímalo, jak vykládáte jako moderní praktik starověké bhakti-jógy, vaišnavského systému, Ježíšovo přikázání? Satjarádža dása: První přikázání je synonymní s podstatou bhakti-jógy. Naplnění tohoto přikázání je však nejlépe vyjádřeno ve védské literatuře. Bible, 13 kterou lze považovat za védský dodatek, dává nějaké náznaky, jak plnit příkaz lásky k Bohu. Ale znát Ho je milovat Ho a nejjasněji Ho můžeme znát skrze védské texty. O tom není pochyb. Stačí udělat srovnávací studii. Reverend Hart: Ano. Myslím, že v jistém smyslu je ve Védách více informací, což dává větší možnosti. Jak říkáte - znát Ho je milovat Ho. To znamená: když Ho skutečně znáte, nemůžete jinak, než Ho milovat. On je nejvznešenější... Ale co druhé přikázání, milovat svého bližního? Satjarádža dása: To je pozoruhodné učení. Ježíš dělá rozdíl mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu, která, jak říká, je jako láska k Bohu. Přesto je tu ale rozdíl. Láskou ke svým bližním neukazujeme Bohu, že Ho milujeme, i když křesťanské kruhy běžně tato dvě přikázání směšují. Rozumíte? Reverend Hart: Ano. Jistě. Myslím, že zralí křesťané vědí, že je tu rozdíl. Mohu mluvit alespoň za sebe. Jinak jsou láska k 14 Bohu a láska k člověku stejné. A z Ježíšových slov je jasně zřejmé, že tyto dva druhy lásky nejsou totožné. Ale jak potom máme projevovat Bohu svoji lásku k Němu? Modlitbou? Satjarádža dása: To je jeden způsob. Ale navrhuji další, který spojuje obě přikázání. Lze ho shrnout do krátké věty: šířit slovo. Kázat. Co znamená skutečně pomoci jiné živé bytosti, milovat svého bližního? Jakmile si položíme tuto otázku, zaútočí na nás bariéra klišé: pomáhejte lidem bez domova, nasyťte hladové. A to jsou jistě chvály hodné činnosti. Ale takové činnosti mohou za „ctnostné“ považovat jen lidé ne příliš introspektivní. Chápu, že to může znít tvrdě. Ale položte si tuto otázku: Lze skutečně považovat za čin transcendentální lásky hození lana topícímu se člověku? Nebo darování šatů? Nebo jídla? Jsme tak otupělí, že bychom přirozenou lidskou reakci na utrpení druhého chtěli považovat za ctnostnou „křesťanskou“ oběť, za naplnění druhého přikázání? 15 Odpověď zní naneštěstí ANO! Biblické přikázání lásky k bližnímu bylo takto zredukováno na čistě základní lidské reakce na bolest druhého. Co víc, převádí to přikázání lásky k bližnímu do tělesné roviny. Přikázání se tím dusí. Nevyužívá svůj božský potenciál. To je jádro mého argumentu. Vdechněme do tohoto přikázání nový život. Nebo přesněji, vraťme mu jeho původní život a vyzdvihněme ho zpátky na duchovní hladinu. Je-li to náboženské přikázání, nemá se týkat pouze těla, ale také věčné duše. Mé tvrzení tedy je, že skutečná podstata křesťanské lásky všeobecné duchovní lásky - spočívá svými kořeny ve sdílení poznání Boha s ostatními. Láska k bližnímu se nejlépe projevuje předáváním učení o vědomí Boha. Takto také může člověk projevit nejlépe svoji lásku k Bohu. Reverend Hart: Plně souhlasím, ale pojďme dál. Zajímá mě toto pojetí duše. Uvedl jste výklad těchto přikázání zakládající se na duši, místo na hmotě. To je podstatné, alespoň z mého pohledu. 16 Tomáš Akvinský, jak víte, hovořil hodně o duši... Satjarádža dása: Ale bylo to tak zmatené. Učil, že existuje duše rostlinná, zvířecí a rozumová. Reverend Hart: Správně. A na počátku prohlašoval, že zvířata a ani ženy nelze započítat mezi bytosti s rozumovou duší. Neříkám, že s tím souhlasím, ani že jeho teorie dává smysl ve všech otázkách o duši. Nezapomínejte, má církev je episkopální, ne katolická! (směje se) Satjarádža dása: Védské pojetí duše je mnohem jasnější. Nejsou tu tři typy duše, jak Tomáš Akvinský chybně tvrdil. Jeho omyl vzniká díky mylnému ztotožňování se s tělem. Jelikož viděl v podstatě tři druhy těl, vyvodil z toho, že existují tři druhy duší. Ale duše, jelikož je duchovní, je jediné povahy. V oblasti ducha dualita nemůže vystrkovat svůj ošklivý nos. Podle Brahma-vaivarta Purány existuje 8 400 000 životních druhů, tělesných forem, a jeden stejný „typ duše“ 17 transmigruje skrze každý z nich postupnou evolucí, a nakonec dospěje do lidské podoby. Tato podoba je jako vstupní brána, skrze níž můžeme dojít transcendentna nebo sestoupit zpátky do řetězce životních druhů. Zbožné činnosti nás v lidské formě vyzdvihují a bezbožné činnosti nás posílají dolů. Tomu se říká karma, zákon kauzality (příčiny a důsledku). Podle svých zásluh transmigrujeme do příslušného těla. To je zákon přírody. Reverend Hart: Reinkarnace? To je velice zajímavý pojem, s dlouhou historií v křesťanských kruzích... Hodně sporný... Jak víte, ačkoli svatý Tomáš Akvinský není jistě znám jako hlasatel a zastánce teorie o převtělování, ve své „Teologické Summě“ popisuje, jak se duše zemřelých po smrti dostávají na svá příslušná „místa“. Říká, že živá bytost má tendenci „klesat“ (gravitas), stejně jako „stoupat“ (levitas); co přesně tím myslel, se neví. Ve druhém dopise Petrově se slova exitus („exit“ čili „východ“) používá pro „umírání“. Výraz naznačuje, že skutečně 18 existuje něco, co v okamžiku smrti odchází, „vychází“ z těla. Reinkarnace by vysvětlovala velice mnoho věcí - jako třeba kam duše po smrti odchází. Je nakonec nepravděpodobné, že milostivý Bůh by posílal hříšníka do „pekla“ hned po jednom narození do tohoto šíleného světa... To nějaký čas trvá... Satjarádža dása: Ano. Podle védské tradice my - duše - vlastně neumíráme. Pouze recirkulujeme, abych tak řekl. Reverend Hart: (směje se) Reinkarnaci také přijímalo mnoho filozofů v ranč církvi. Pro mne je to logické vysvětlení toho, co se děje v okamžiku smrti. První zákon termodynamiky - zákon zachování energie - nakonec udává, že energii nelze stvořit nebo zničit. Co se tedy stane s onou energií, onou věcí, která oživuje tělo, v okamžiku smrti? Satjarádža dása: Nepochybně řečnická otázka. Reverend Hart: Samozřejmě. Reinkarnace je přijatelnou odpovědí. Nejstarší otcové církve to věděli. Je 19 vlastně zajímavé, když studujete historii, jak moderní křesťanský svět dospěl k zavržení této doktríny. Podrobně to popsal významný křesťanský teolog Dr. Geddes MacGregor. Jeho kniha se jmenuje „Reinkarnace v křesťanství“. Je vynikající. Satjarádža dása: Domnívám se, že raná církev byla ovlivněna Platónem, což dalo další důraz na víru v převtělování. Reverend Hart: Křesťanská doktrína byla ve své podstatě platónská - až do dob Akvinského, kdy do učení církve začala pronikat aristotelská filozofie. Platónem ovlivněná církev, jako Platón sám, silně podporovala myšlenky týkající se reinkarnace. Myslím, že tomu tak bylo až do Pátého ekumenického koncilu nebo Druhého koncilu v Cařihradu, kdy se od doktríny upustilo. To bylo v šestém století. Satjarádža dása: Proč se od ní upustilo? Reverend Hart: To je složité... Problematické... No, v podstatě se od ní upustilo na základě papežského ediktu, 20 který byl zase ovlivněn vůdčími politiky tě doby - nejmarkantněji císařem Justiniánem. Vypadá to, že „mocipáni“ viděli v lidech ochabování odhodlanosti dosáhnout dokonalosti. Když si lidé mysleli, že mají víc než jeden život na to stát se dokonalými křesťany, mohli v tomto životě upadat do hříšnosti a myslet si: „Napravím to v příštím.“ Tak bylo rozhodnuto vymazat doktrínu o převtělování duše. Všechny texty odstraněny z Bible... To je ovšem křesťansky laskavější scénář. Ve skutečnosti je tu ještě jiný pohled, který nám nabízí podloudnější příběhy. Politika, intriky... Ať je to jakkoliv, je to historie a moc s tím nenaděláme. Satjarádža dása: Mohli bychom říci lidem pravdu. Můžeme vysvětlit reinkarnaci na základě logiky a písma. Védská tradice není poskvrněna politikou, alespoň na duchovní a filozofické úrovni. Oddaní podílející se na organizaci a řízení si mohli do jisté míry ušpinit ruce, ale to se nikdy netýkalo otázek teologie a hermeneutiky. To je 21 pouze organizační záležitost. Reverend Hart: Ale jak člověk získává vědomosti? Jistě musí používat své konstruktivní a spekulativní schopnosti. Političtí vůdcové mají sklony ovlivňovat způsob našeho myšlení a nasměrovat způsob naší spekulace... Satjarádža dása: Ne. To je možná pravda na Západě - je to vlastně historie západní kultury a překroucení židovskokřesťanské tradice. Ale na Východě, a zvláště ve vaišnavské tradici, jsou to bráhmani - čistě intelektuální a kněžská třída - kteří jsou uznáváni za vůdce. Rozhodně ne politici. Podívejte, ve védské tradici existují standardní způsoby získávání vědomostí (pramána). A díky nim může politický vůdce jen velice obtížně rozšířit oblast svého vlivu. Nejdůležitější pramána je šruti neboli šabda - to jsou platná zjevení přesně jak je hlásá v souladu s písmy čistý oddaný, který je článkem učednické posloupnosti. Je tudíž malá možnost vnějšího vlivu. Reverend Hart: A jaké jsou ostatní 22 způsoby? Satjarádža dása: Tak to je pratyaksa čili „smyslové vnímání“ a anumána neboli „dedukce“. Někdy se používají upamána, „analogie“, abháva (někdy zvaná anupalabdhi), „důkaz z neexistence nebo nezbadatelnosti“ a arthapatti neboli „dedukce z okolností“. Džíva Góswámí také přijímá způsob arša neboli „slova mudrců a svatých“, sambhava, „pravděpodobnost“, aitihya, „tradiční vědomosti“ a cesta, „náznak“. Mezi mnoha z nich jsou pouze nepatrné rozdíly a všechny mají při našich snahách o získávání vědomostí své místo. Ale duchovní hledači využívají hlavně proces šabda, který je považován za neomylný, zvláště je-li správným způsobem přijímán. Reverend Hart: Řekněte mi, dříve jste se zmínil o 8 400 000 druzích. Předpokládám, že to je védská znalost myslím, že by jste to nazval šabda, alespoň podle pramán, jež jste právě vyjmenoval. Ale nechápu, jak by tohle mohlo být přesné. Zdá se, že zde je 23 pouze několik druhů, alespoň tak jsem tomu vždycky rozuměl. Satjarádža dása: Těchto 8 400 000 totiž odkazuje na variety druhů. Pokud jde o obecné kategorie, existuje vlastně šest druhů -vodní živočichové, rostliny, hmyz, ptáci, zvířata a lidé. Reverend Hart: To dává lepší smysl. Satjarádža dása: Jistě. Podle Padma Purány existuje 900 000 druhů vodních živočichů, 2 000 000 druhů rostlin a stromů, 1 100 000 druhů ptáků, 3 000 000 druhů zvířat a 400 000 druhů lidí - v New Yorku bychom bezpochyby našli mnoho z nich. Reverend Hart: (směje se) Dobře. Takže 8 400 000 různých druhů. To beru. Počkejte, říkal jste 400 000 lidských druhů? Jak to? Satjarádža dása: Na rozdíl od moderních biologů nedělá védská literatura rozdíly jen na hrubém fyzickém vzhledu nebo morfologické podstatě. Důležitým rozhodujícím faktorem je úroveň vědomí. A těch je mnoho... Reverend Hart: Chápu. Je toho 24 hodně... Pojďme na chvíli zpátky. Takže přirozenou evolucí dojdeme do lidské formy... hmmm... Připomíná to Origenův výrok. Byl to otec rané církve, který tvrdil, že když duše poklesne z duchovního světa, nejprve inkarnuje jako anděl - vy byste možná řekl jako Brahmá nebo jiný vznešený polobůh - a potom, díky stykům s iracionálními vášněmi, které přináší materialistický život, upadá do nižších životních druhů a postupně se propracovává nahoru do člověka. Přirozeně se vyvíjí. V tomto bodě - na úrovni člověka - začíná být jedinec zodpovědný za svoje činnosti. Tady zase přichází do hry karma - akce a reakce - a duše jde nahoru nebo dolů. Do nebe nebo do pekla. To závisí samozřejmě na činnostech jedince a na jeho víře v Boha. Satjarádža dása: To je védské pojetí, ale Védy jdou dál. Nahoru a dolů, jak říkáte, odpovídá životu v tomto světě jsou zde planety nebeské a planety pekelné, a podle svých činností a poměru své víry k Bohu nebo mamonu získává jedinec tělesnou existenci na jedné z 25 těchto planet. Jde nahoru nebo dolů. Ale Kršna nás učí, jak překonat „nahoru a dolů“ tohoto světa. Říká, že „kdokoliv, kdo v okamžiku smrti, když opouští své tělo, bude myslet jenom na Mne, dojde do Božího království“. Takový výsledek je vzácný. A tady činí jak Bible tak védská literatura jednoznačný rozdíl mezi nebem a Božím královstvím. Spravedliví a zbožní tohoto světa mohou jít do nebe, ale jedině čistý oddaný jde do Božího království. Toho se zřídkakdy dosáhne. Nebe je „dobré“ místo, ale Boží království je „transcendentální“. Jinými slovy, překonává dobro i zlo - duality tohoto světa. Je konečným cílem. Reverend Hart: Mám jednu otázku a zajímalo by mne, zda ji zodpovídá védská literatura. Skrze které druhy přicházíme do lidské podoby? Satjarádža dása: Ano, védská tradice to podává zcela jasně. Jsou tu alternativy. Popisuje nejprve základní hierarchii tělesných forem... Jedinec se vyvíjí ze života rybího do rostlinného. A potom do hmyzu, ptáků a konečně zvířat. 26 Odtamtud nalézáme tři vstupní brány do lidské podoby... V podstatě je to tak, že když se jedinec narodí jako člověk v kvalitě dobra, přichází z těla krávy. Člověk v kvalitě vášně přichází ze lva. A člověk v kvalitě nevědomosti přichází skrze opičí tělo... To je obecné... Samozřejmě, aby byl vysoce vyvinutým člověkem v kvalitě dobra, musí obyčejně projít mnoha lidskými podobami... To je další stránka věci... Reverend Hart: To je nepochybně posuzováno podle sklonů, které převažují, neboť - jak jste se jednou zmínil - my všichni jsme vlastně kombinací těchto tří kvalit přírody... Zajímavé... Satjarádža dása: Ano. Takové je obecné pravidlo, ačkoli existují výjimky. Toto poznání je pouze akademické, alespoň v určitém smyslu, neboť jakoukoli cestou dosahujeme lidské formy, naše konečná povinnost je jedna a ta samá: musíme se podřídit Bohu a musíme začít překonáváním tělesné koncepce života. Úplně prvním krokem v 27 seberealizaci je pochopit, že naše totožnost nemá nic společného s tělem. Nemůžeme jít dál, dokud plně nerealizujeme tento bod. Mým úkolem není kritizovat, ale myslím, že většina religionistů dnes nedošla ani na tuto elementární úroveň. To je jeden z důvodů, proč pořád soudíme „moje náboženství“ a „tvoje náboženství“. Soudíme podle vnějšího obalu. Nevyvinuli jsme ještě schopnost jít za tento vnější vzhled - ani ve vztahu k sobě samým (což je naše nejbezprostřednější zkušenost). Přirozeně tuto chybnou identifikaci s vnější schránkou nevědomky rozšiřujeme a představujeme se jako „křesťan“ nebo „hinduista“, protože se naše těla narodila do křesťanské nebo hinduistické rodiny. Ale naší skutečnou totožností není tělo, to překonává (transcenduje) tělesná označení. Jsme čisté duše. Nedílné součásti Kršny. A k náboženství se hlásíme tím, že rozvíjíme lásku k Němu, ne že se „onálepkujeme“ nějakým tělesným nebo rodinným označením, i 28 když je zdánlivě náboženské. Reverend Hart: To je velice hluboké. Neříkám, že souhlasím se vším, co jste řekl - ale dal jste mi jistě námět k přemýšlení. Tento nesektářský přístup, který zastáváte, učili také naši křesťanští mystikové, z nichž někteří vlastně nebyli ani tak mystičtí. Sám svatý Augustin, ještě i po tom, co se stal pilířem ortodoxie, podle citací říkal: „Náboženství, jež kázal Ježíš, předchází tomu, co je dnes známé jako křesťanství.“ Mezi různými interpretacemi této věty jsou mnohé katolické, universální a nesektářské pohledy. Já myslím, že existuje „obyčejné“ náboženství, jestli chcete, a „transcendentální“ náboženství. Vy zdůrazňujete transcendentální stránku, ale ne každý ji může pochopit. Není ani pro každého vhodná. Satjarádža dása: V tom s vámi nesouhlasím. To o čem mluvím je podstatou náboženské pravdy. Pravda, mohou existovat dvě rozdílné úrovně náboženství, obyčejná a 29 transcendentální, jak vy říkáte. Ale védské zjevení je určeno k tomu, aby přivedlo každého - postupně - na nejvyšší úroveň. Nenechat nikoho hnít v doupěti nepochopení. Když někomu říkáte poloviční pravdu, říkáte mu lež. Každý by měl znát konečný cíl a podle svých možností za ním jít. Kršnova Bhagavadgítá končí pokynem zříci se „obyčejného“ náboženství a přijmout „transcendentální“ náboženství. To v praxi spočívá v plném odevzdání se Jeho lotosovým nohám. Reverend Hart: Rozumím. Řeknete-li to takto, ochotně s vámi souhlasím. Ale při tomto rozhovoru mě napadají otázky, které mě pronásledují od mládí. Mluvili jsme například o evoluci duše v hmotném světě skrze různé druhy. Ale to přirozeně vede k základnější otázce: proč hmotný svět vůbec existuje? Satjarádža dása: Hmotný svět je nezbytným projevem Boží úplnosti. Reverend Hart: Jak to? Satjarádža dása: Bůh má rozmanité energie a ty mohou být jak omezené, tak 30 neomezené. Musí mít obojí, je to tak? Kdyby Mu chyběla jedna z těchto energií, nebyl by úplný. Nebyl by Bohem. Hmotný svět je tedy projevem Boží omezené energie, jež musí existovat, aby byl Bůh úplný, a je tudíž nezbytně částí Boha. Reverend Hart: V pořádku, to jsem schopen přijmout. Je to vcelku logické, ale nevysvětluje to, proč my jsme tady. Nejsme dokonale šťastni ve vztahu k Pánu v Jeho duchovním království? Jaké je védské stanovisko k tomuto? Satjarádža dása: Jsme nedílnou součástí Boha. Jsme jako malé částečky Nejvyššího. Všechny vlastnosti, které má Bůh v plné míře, máme také, ale v menším množství. On má například veškerou sílu, krásu, bohatství, slávu, poznání a odříkání. Jsme Jeho částmi a máme tyto vlastnosti také, ale v nepatrném množství. Dále, jednou z Jeho vlastností je, že On je nejvyšší měrou nezávislý - tím je Bůh. Podobně my, jako Jeho nedílné součásti, máme svoji nepatrnou nezávislost. Nakonec kdyby nám nedával nezávislost, 31 jak bychom se mohli rozhodnout, že Ho budeme milovat? Byla by to věc vynucená a to ve skutečnosti nelze považovat za lásku. Takže Bůh nám dává možnost volby a někteří přirozeně této možnosti zneužijí a rozhodnou se Ho opustit. Ale védská literatura potvrzuje, že jen velice málo duší skutečně společnost Boha opouští. Pouze jedna čtvrtina veškeré existence je pro vzpurné duše. Převážná většina zůstává ve svém přirozeném postavení jako věční služebníci Boha. Neomezené živé bytosti Mu slouží věčně a bezvýznamná hrstka má sklon poklesnout do hmotného světa. Reverend Hart: Ale má otázka... Satjarádža dása: Dostanu se k tomu, ale potřeboval jsem nastínit toto široké pozadí. Vaše otázka zní: proč by i jeden jediný z té hrstky, která odpadá, chtěl opustit dokonalý duchovní svět? Říkám to správně? Reverend Hart: Ano. Satjarádža dása: Jak jsem právě vysvětlil, jsme nedílnou součástí Kršny a sdílíme Jeho vlastnosti, ale v nepatrném 32 množství. Jednou z Jeho vlastností je, že je Nejvyšším uživatelem. My tudíž musíme také mít v nepatrné dávce sklony k užívání. Požitek předem předpokládá osobnost a vkus - a tento vkus je jádrem mé odpovědi na vaši otázku. Někteří lidé mají rádi bohatou, přepychovou halvu (sladkost z krupice) a jiní mají rádi rýžový nákyp. Obě skupiny si přejí požitek, ale jedna si libuje v luxusních věcech a druhá má požitek ze skromnějších věcí. Tomu se říká vkus, chuť. Rozmanité chuti mají svůj původ v duchovním světě. Proto tady mohou mít svůj zvrácený obraz. Dobrý vkus a horší vkus. V duchovním světě existuje dokonalý požitek a rozkoš; zatímco v hmotném světě existuje nižší, nedokonalý požitek a rozkoš. Když tedy poprvé projevíme svůj nižší vkus v Božím království, stále to nutně nabývá formy oddané služby nesnadno se takové služby zříkáme. Boží království je místem služby a lásky ničeho jiného. V duchovním světě nezačínáme závidět, jak se často říká. 33 Ne. Žádná hmotná vlastnost - jako závist - nepronikne do duchovního světa. Spíš dochází k tomu, že si přejeme Kršnovi sloužit nižším způsobem, způsobem, který není v království Boha zapotřebí. Například můžeme chtít sloužit jako stvořitelé. Jelikož duchovní svět nevolá po tvoření ani ničení - je věčný -, služba stvořitele je potřebná jinde - v hmotném světě. Proto se rodíme jako vznešený polobůh Brahmá a sloužíme jako stvořitelé. Všimněte si, že stále sloužíme. Ale v Brahmově podobě - nyní, kdy jsme v hmotném světě - nám začínají potíže a nevyhnutelně upadáme do nižších druhů. Takto v sobě shromažďujeme podmiňující a nižší, hmotné vlastnosti. Tyto vlastnosti nás pronásledují a trápí jedno zrození za druhým. Nakonec přicházíme k rozumu a přirozeně se vyvíjíme, setkáme se s čistým oddaným - a když jsme definitivně připraveni - postoupíme zpátky k Bohu. Ale pojďme ještě na chvíli zpět. Je třeba také zdůraznit, že v nižší oblasti požitků jsou jisté neodmyslitelné prvky, které mohou našemu vkusu vyhovovat. 34 Například v hmotném světě můžeme být středem my namísto Kršny. Takže když máme tento nižší vkus -o němž můžeme říci, že pochází ze závisti a chtíče (ale to je velmi zjednodušené) - musíme tento vkus uspokojit v nižších sférách. Proto je stvořen hmotný svět - abychom mohli provozovat tuto zvrácenou zábavu uspokojovat náš nižší vkus působením v nižší službě. Provozovat ji však můžeme pouze dočasně a postupně nám Kršna ukáže podřadný charakter našeho vkusu. Tak se v nás časem vyvíjí vyšší vkus a dobrovolně se k Němu vrátíme. Je to něco, jako když nám chutnají cigarety. A pak když onemocníme z toho, že této chuti dáváme volný průchod, přijdeme k rozumu, špatného zvyku zanecháme a postupně vyvíjíme vyšší vkus s tím, jak se jedy ztrácejí z naší krve. Pak nechápeme, jak jsme kdy vůbec mohli kouřit... Reverend Hart: Fantastické. To je uspokojivá odpověď, mnohem hlubší, než jak to zpočátku vypadalo. Tomáš Akvinský podává podobný výklad ve své 35 „Teologické Summě“ - ale nyní je to velice jasné. Přesto, víte, stále existují lidé, kteří nebudou schopni sledovat přísnou logiku věci... Satjarádža dása: Takoví lidé mohou pochopit alespoň toto: když se topíte a někdo vám hodí lano, které vás může zachránit, co uděláte? Reverend Hart: (směje se) Chytíte se ho, proboha! Satjarádža dása: Nezačnete rozjímat, jak se vám stalo, že jste se ocitl ve vodě; jak to, že jste v tak kritické situaci. Na to bude čas později. Ani se nezeptáte člověka, který vám lano hází: „Kdo jste? Je to nejlepší lano, které máte?“ Ne. Když se topíte, chytíte se ho! Topíme se v oceánu zvaném hmotný svět. Jak jsme se sem dostali, je druhotné. Nejpřednější zájem je vrátit se k Bohu. Reverend Hart: Bravo! Plně souhlasím. I když... Myslíte si, že bychom znovu mohli poklesnout do tohoto světa, když se jednou vrátíme k Bohu? Vždyť se může opět vyvinout náš nižší vkus. Satjarádža dása: Není to 36 pravděpodobné. Alespoň pro většinu. Když si v tomto světě člověk přivodí rakovinu nebo nějakou jinou smrtelnou chorobu kvůli svému zlozvyku - jako je jedení masa - brzy svůj nižší vkus napraví, alespoň je-li inteligentní. Pointa je v tom: když je vaší jedinou alternativou smrt, začnete znovu vážně uvažovat, co je pro vás důležité. Byl byste překvapen, jak rychle se lidský vkus může změnit. Pokud jde o nemoc, kterou člověk může svojí činností regulovat, jen se dívejte a uvidíte často osudovou proměnu. Časem nakonec vyvinete vkus pro věci, které vám dělají lépe. Samozřejmě jsou tu ještě ti, kteří se ze své zkušenosti nepoučí. Ale takoví tvrdohlaví nešťastníci jsou vzácní. Většina udělá všechno pro to, aby své chuti změnila - zvlášť když jejich život visí na vlásku. Dále je třeba poznamenat, že tomu, kdo se vrací do Kršnova sídla, Kršna zaručuje, že se nikdy nebude muset vrátit do nechutného světa rození a smrti, na tvrdé kolbiště, které chybně nazýváme „domov“. Kršna to říká v 37 Bhagavad-gítě zcela přímo. Když nakonec dojdeme k rozumu, říká Kršna, nikdy se nevrátíme do hmotného světa. Reverend Hart: Děkuji. Satjarádža dása: Haré Kršna. 38 KAPITOLA DRUHÁ Vegetariánství VÍRA A SKUTKY Slitování a milosrdnost Aristoteles a Akvinský „Nebuďte pijáky vína" Svatý František Panství Dobro všech bytostí Reverend Hart: Po přečtení vaší knihy „Potrava pro duši - Vegetariánství a světová náboženství“ (Food for the Spirit: Vegeta-rianism and the World Religions) jsem přestal jíst maso. Poměrně dlouho jsem o tom uvažoval, ale vaše kniha mě přivedla k rozhodnutí. Poskytla mi hluboký teologický pohled na věc. Od doby, kdy jsem přestal jíst maso, se cítím zdravější a v lepší shodě s Božím dílem, s vnitřním duchem všeho živého. Védské učení se v tomto ohledu zdá být dynamičtější nežli náboženská učení o stravě pocházející z jiných duchovních 39 tradic. V křesťanské tradici jsou samozřejmě také velcí světci, jako například svatý František, kteří tento postoj ztělesňují, ale cítím, že ve védském systému je důrazněji podaný. Satjarádža dása: Védská tradice uznává jeden typ duše ve všech živých stvořeních a přirozeně podporuje nenásilí (ahimsá), a to se rozšiřuje na vegetariánství. Zejména vaišnavové se vyhýbají požívání masitých jídel. Jsou lakto-vegetariáni. Ale to, že nechtějí ubližovat jiným živým stvořením, je pouze částečné odůvodnění jejich stravy. Bezprostřednější důvod pro jejich vegetariánství se zakládá na příkazu písem, která říkají, že Bůh přijme jako svatou oběť pouze lakto-vegetariánské potraviny. Milující oddaný nabízí Bohu pouze to, co On jako oběť přijímá, a oddaný potom vděčně přijímá „zbytky“ jako svou potravu. Ta se tradičně nazývá prasádam, „Boží milost“. Ten, kdo si přeje vyvinout v sobě lásku k Bohu, má jíst podle védské tradice pouze 40 prasádam. A ještě větší transcendentální potenci má prasádam, je-li rozdáváno dalším. V každém případě je tento svatý pokrm považován za nelišící se od Boha, jelikož ve styku s Ním a láskou nabývá Božských kvalit... Reverend Hart: Je to jako naše mše svatá, kde se hostie pokládá za tělo Krista a víno za jeho krev. Satjarádža dása: Ano, je to podobné. Ale my máme svaté přijímání třikrát denně! A prasádam je skutečná potrava ne transsubstanciace v pouhé jedné oplatce a doušku vína. Prasádam je skutečné jídlo; každé sousto potravy, které oddaný jí, se přeměňuje v tělo Boha. Oddaného takto skutečně živí Boží milost. Jinými slovy, vaišnava jí pouze jídlo obětované Bohu jako svátost. Jiní mohou takové jídlo přijímat pouze v neděli, nebo jen tehdy, když k tomu cítí inspiraci. Reverend Hart: Mimochodem, jako člověk vyhýbající se omamným látkám jistě rád uslyšíte, že víno, které se nyní podává jako krev Krista, se při 41 transsubstanciačním procesu nepoužívalo vždy. Alespoň to tvrdí jistí uznávaní učenci. Podle jednoho názoru to původně byla hroznová šťáva. V biblických časech se totiž všechny produkty vinné révy nazývaly víno, ať prošlé kvašením nebo ne. To je nynější tvrzení. Existuje třináct různých slov užívaných v hebrejštině a chaldejštině a čtyři v řečtině. Běžné slovo v řečtině bylo oinos. Toto řecké slovo odpovídá slovu jajin nebo jain v hebrejštině a chaldejštině, vinum v latině a wine v angličtině (víno v češtině). Ovšem v klasickém biblickém použití tato slova prostě odkazují na hroznovou šťávu. V Septuagintě, řecké verzi Bible, se třiatřicetkrát hebrejské slovíčko pro hroznovou šťávu překládá řecky jako oinos. Užívá se ho také k označení jiných druhů nápojů, jako například z lotosů a datlí. Satjarádža dása: Je to váš názor nebo můžete na toto téma citovat jiné učence a autority? Reverend Hart: Samozřejmě. Je to 42 vcelku běžná teorie mezi kapacitami starozákonních dějin. Podle profesora Samuela Lee z Cambridge je kořenem hebrejského slova, o němž jsem mluvil, jain, víno. Ale i profesor Lee připouští, že v biblických dobách se slovo nevztahovalo na omamný likér připravený fermentací. Spíše odkazovalo na silný, neomamující sirup vyráběný vařením. Vaření dodávalo hroznové šťávě dlouhou trvanlivost, a tak bylo možné ji déle skladovat. Nesmíme si proto myslet, že raní bibličtí proroci schvalovali užívání omamných nápojů. Víno v těch dobách znamenalo hroznovou šťávu. Satjarádža dása: Na omamné nápoje se tedy v biblických dobách hledělo s nelibostí? Reverend Hart: Ano, zcela jistě. Z Bible se dovídáme, že omamné nápoje svádějí k návyku (Přísloví 23,35), mají za následky násilí (Přísloví 4,17) a odvádějí své poživatele od Boha (Amos 6,6). Satjarádža dása: To je skutečně zajímavé... skutečně... a jen si přeji, aby se křesťanští laikové o těchto věcech 43 dověděli. Ale chci se na chvíli vrátit k otázce vegetariánství. Při výzkumech křesťanské tradice jsem zjistil, že vegetariánství bylo uznáváno alespoň v jednom momentě křesťanských dějin. Byl to jistě případ raných otců církve. Ale hlavou mi vrtá otázka: kde to skončilo? Jaké okolnosti provázely popularizaci jedení masa v křesťanské tradici? Reverend Hart: Myslím, že to je možné vystopovat u císaře Konstantina na začátku čtvrtého století... Ano, týká se toho Milánský Edikt... Konstantin totiž nebyl teolog. Ne. Byl prostě politik a bylo mu odkázáno jednodušší křesťanství „mějte jen víru v Ježíše“. Satjarádža dása: Myslím, že to byla pavlovská doktrína... Nic nevadilo, že Pavel nikdy osobně Ježíše nepotkal. Měl ještě tu troufalost polemizovat s apoštoly o otázkách doktríny. Polemizoval s těmi, kteří se učili přímo od Ježíše! Reverend Hart: Na tuto myšlenku pozor. Je běžnou mylnou představou, že Pavel byl v neshodě s apoštoly hlavně 44 proto, že zdůrazňoval víru. Ale nesmíme zapomínat, že Pavel užíval řeckého slova pistis, což znamená nejenom „víru“, jak se běžně předpokládá, ale také znamená „úplné oddání se“, což zahrnuje praktické aplikace víry. Takže Pavlovo, jen věřte“ není tak jednoduché. Jeho doktrínu později politikové a darebáci překroutili, ale... Satjarádža dása: Aha. Takže Pavel společně s apoštoly prohlašoval, že člověk musí dodržovat staré zákony - což zahrnovalo církevní pravidla pro stravu. Reverend Hart: No, ne jenom zákony. Pavel také zdůrazňoval ducha těchto zákonů. To je dost složité. Postačí říci, že na starých zákonech, na Tóře, lze založit silné opodstatnění pro vegetariánství, jak to děláte vy ve své „Potravě pro duši“. Ale někteří lidé skutečně říkají, že Pavel to zavrhoval. Ježíš sám ovšem prohlašoval, že tyto zákony je třeba dodržovat, alespoň podle Matouše, ale Pavel řekl v jistém smyslu „ne“ - tím pravým je víra v Ježíše. Satjarádža dása: Moje námitka tedy 45 pořád v jistém smyslu platí. Jelikož Pavlova doktrína byla pro císaře Konstantina přitažlivější - ne přímo Pavlova doktrína, ale překroucení této doktríny, které hlásá, že „víra“ je jenom „věření“ a ne praktická aplikace víry přijala římská říše právě tuto podobu křesťanství a pravidla nakonec určili ti, kteří měli moc. Původní čisté křesťanství bylo nakonec zatemněno překroucením pavlovského učení. Vlastně jsem dokonce četl, jak teoretici náboženství nyní moderní křesťanství nazývají posměšně „pavlovstvím“ nebo „církevnictvím“, ale málokdy „křesťanstvím“. Reverend Hart: Tedy znovu, vy říkáte, že „Konstantin zvolil“ pavlovské křesťanství. Nevím, jestli to můžeme nazývat vědomou volbou. Nebyl teolog. On a další politici se pouze starali o to, aby křesťanství bylo „společensky přijatelné“. Řekl bych, že právě tady křesťanská tradice nejvíce utrpěla. Je ovšem jistě pravda, že právě tento typ náboženství „jen věřte“ dovoloval v dalším průběhu dějin masožravým 46 křesťanům jejich požitkářství. Na „činy“ zde jaksi nedošlo. A tak vlastně nezáleželo na tom, co jíte (což bylo zařazováno mezi „činy“ nebo , „skutky“ jakožto protiklady „víry“) - důležité je, v co věříte. Kdo by očekával, že to, co jí, může mít vliv na jeho víru a naopak?! Křesťané, kteří měli soudnost, si samozřejmě brzy uvědomili, že víra bez činu je mrtvá, jak se v Bibli říká. Tohle opět vyplývá i z Pavla, když používá onoho slova pistis. Čili víra a činy jsou vzájemně propojeny. A myslím, že je jasné, že když doopravdy věříte v Ježíše když ho milujete tak, jak říkal - pak budete dodržovat jeho přikázání. K nim patří všechna pravidla Starého zákona jako Nezabiješ. Ale je to poněkud opomíjeno. Protestanti a zvláště „Znovuzrození“ („Born Again“) křesťané - ať už jsou čímkoliv - zdůrazňují víru před činy, i když Bible ve skutečnosti učí, že obojí musí jít ruku v ruce. Problém započal myslím tehdy, když se Pavel pokoušel kázat farizejům, kteří věnovali krajně 47 přehnanou pozornost činům. Myslím, že propadl přílišnému nadšení ve snaze ukázat jim důležitost víry. A výsledkem bylo smazání důležitosti činů. Všechno, co nám zůstalo, je klamně lákavá víra. Satjarádža dása: To je neuvěřitelné! Řekněte mi, má to nějaké potvrzení v tradici Starého zákona? Reverend Hart: V podstatě nemá. Starým zákonem se vegetariánství vlastně dokládá snadněji, zvláště ve srovnání s Novým, který je v otázkách stravy relativně neurčitý. Starý zákon říká, že člověk má bedlivě strážit své zdraví a svůj život (V. Mojžíšova 4,15). To by bylo možné brát za schválení vegetariánství. Zvlášť dnes, kdy je podrobně prokázáno, že vegetariánství je zcela jistě zdravější než jedení masa. Satjarádža dása: Samozřejmě jsou ještě lidé, kteří budou namítat, že ve skutečnosti vegetariánství není zdravější. Říkají, že takový názor podporují jenom šílenci a blázni. Ale nechť tedy prostudují přesvědčivou práci pozdějšího období 48 Paavo Airoly, vůdčí světové autority přes výživu a přírodní biologii. Nebo nechť posoudí ortodoxnější Journal of the American Medical Association („Časopis americké lékařské společnosti“), The Americal Journal of Clinical Nutrition („Americký časopis pro klinickou výživu“) nebo i The Borden Review of Nutrition Research („Bordenův přehled výzkumu výživy“). Všechny mají silné podklady pro podporu vegetariánství jako zdravější stravy, nežli je strava obsahující maso. Reverend Hart: Každopádně, kdyby někomu nestačil příkaz strážit své zdraví, je tu jiné přikázání Starého zákona, které je ještě jasnější: 'tzar baalay hayyim (pozn. doslovný přepis z angličtiny). To je původní hebrejské znění, které má tento význam: člověk musí mít soucit se zvířaty. Když tedy spojíme tato dvě přikázání dohromady, vychází vegetariánství jako přirozený závěr. Velice málo lidí to bohužel takto vidí... Satjarádža dása: Tradice Starého zákona si zřejmě hluboce všímá zvířecích práv. Například Talmud říká: „Když 49 člověk v srdci zpychne, pověz mu ,malá moucha tě předčila ve stvoření'...“ Ale vraťme se na chvíli ke křesťanství... Reverend Hart: Ano, chci vám odpovědět na vaši počáteční otázku. Myslím, že zdůvodňování jedení masa začalo, alespoň v křesťanských kruzích, u Aristotela. On měl samozřejmě hlavní vliv na Tomáše Akvinského. Aristotelsko-tomistický pohled, který je rámcově téměř totožný s kartuziánským, v podstatě předpokládá, že zvířata jsou pro naše potěšení a sama o sobě nemají žádný smysl. Moderní křesťanství široce zastává tento víceméně egocentrický světový názor. Dále v tradičním křesťanství nacházíme jiný myšlenkový proud, který můžeme nazvat augustinskofrantiškánským pohledem. Tato škola je rámcově platónská a v podstatě učí, že všechna stvoření jsou bratři a sestry pod Božím otcovstvím. Můžeme podotknout, že svatý František je svatým patronem zvířat, a ten učil o důvěrném vztahu všech věcí s 50 Bohem. Právě v souvislosti s tímto si také myslím, že pokud má Ježíš skutečně vystupovat jako „Kníže míru“, pak je třeba považovat augustinskofrantiškánskou podobu křesťanství za autentičtější, neboť ta plněji ukazuje vlastnosti universální milosti a soucitu. Toto je ve velice pěkné shodě s vegetariánským způsobem života. Satjarádža dása: Děkuji. Hluboce si cením vašeho vysvětlení. Jinak by se křesťanství jevilo jako poněkud bezcitné náboženství. Jak může člověk s čistým svědomím žádat Boha o milost, když sám není schopen projevit milost vůči těm, kteří jsou slabší než je on? To je vyložené pokrytectví! Když se modlíme za Boží milost a neprokazujeme milost těm, kteří jsou slabší než my, pak nejsme nic víc než pokrytci. Není to tak? Násilí plodí násilí. Když neprokazujeme milost, proč bychom ji měli dostávat? Nemůžeme. Spíše se projeví boží spravedlnost. Jak jsme zaseli, tak sklidíme. To se na Východě nazývá karma. 51 Reverend Hart: Á - universální zákon o příčině a následku. Plně věřím v tragickou odplatu za jedení masa. Křesťanská láska má být všezahrnující, vztahovat se i na zvířata. Satjarádža dása: V průběhu křesťanských dějin tu byli jiní... Reverend Hart: Ano. V raných dobách latinského a byzantského křesťanství, stejně jako v období plného rozkvětu ve středověku, proklamovalo křesťanské umění důrazně význam a krásu zvířecí říše. Zvířata soucitně znázorňují křesťanské sochy, iluminované rukopisy Bible, barevné okenní mozaiky a také gobelíny. Jeden z mých oblíbených citátů je přičítán svatému Janu ze čtvrtého století (sv. Jan Chrysostomos), který řekl: „Svatí se chovají neobyčejně láskyplně a vlídně k lidstvu a dokonce i k divokým zvířatům“ a „Jistě jim máme projevovat velikou mírnost a laskavost z mnoha důvodů, ale především proto, že jsou stejného původu jak my sami“. Obzvláště svatý František zdůrazňoval tuto 52 představu společného původu a přijímali ji ti, kteří se ho snažili následovat, z nichž mnozí byli vegetariáni. A mnoho gregoriánských svatých, stovky let před Františkem, vynikalo svojí láskou ke zvířatům. Svatý Jan Zlatoústý se přátelil s medvědy v okolí své poustevny; svatý Shio se přátelsky choval k vlku; svatý David (z Gerasie) chránil vysokou zvěř a ptáky před lovci a hlásal: „Ten, v něhož věřím a jehož uctívám, opatruje a živí všechna tato stvoření, jimž On dal se narodit.“ Raně keltští svatí byli také zastánci soucitu se zvířaty. Například svatí Wales, Cornwall a Brittany (z Irska) v pátém a šestém století po Kristu si dělali velikou starost se svými zvířecími přáteli - léčili je a také se za ně modlili. To jsou samozřejmě kladné příklady. Jinak je ovšem bez pochyb, že křesťanství jako celku se nepodařilo sestavit uspokojivou mravní teologii ve vztahu ke zvířatům. Védští svatí a proroci na druhé straně všichni schvalovali vegetariánství a vlídnost ke zvířatům. Ale to je zase 53 proto, že máte velice vyvinutou mravní teologii ve vztahu ke zvířatům. Satjarádža dása: Proč myslíte, že tak důležitá část mravní teologie v křesťanské tradici schází? Reverend Hart: Na to existuje celé spektrum zvláštních náboženských ospravedlnění pro zneužívání zvířat. Shrnul bych je do tří odlišných kategorií: (1) zvířata „patří nám“ a můžeme „s nimi nakládat, jak se nám líbí“; (2) jelikož nemají rozum, nemají žádnou duši a (3) nemohou cítit bolest. Pozorné studium Bible odhaluje celkem jasně, že tyto argumenty jsou neopodstatněné. Védská literatura, jak víte, je v těchto otázkách ještě jasnější. Lidé by každopádně měli o těchto věcech přemýšlet a sami se rozhodnout. Satjarádža dása: Přesto si myslím, ať člověk dojde k jakémukoliv závěru, musí se nevyhnutelně dostat ke shodě s tímto: Kristova láska a slitování jsou universální a přirozeně se vztahují i na zvířata, jelikož jsou dílem Otce. Pravý křesťan musí dojít k tomuto porozumění. Musí v 54 sobě vyvinout takovou úroveň náboženské citlivosti... Reverend Hart: To přesahuje úroveň křesťanství, jak říkáte, to je prostě nesektářská náboženská citlivost. Pokud se člověk chce nazývat „křesťanem“, pak by především měl alespoň vzít v úvahu doktrínu o šíři Kristovy lásky ke všem Božím stvořením. Pokud nedělá ani to, je stěží křesťanem. Satjarádža dása: Právě pojetí „nadvlády“ mě nejčastěji bije do očí. Jmenoval jste ho myslím jako první z vašich tří zdůvodnění pro jedení masa v biblické tradici: Jsou naše, čili s nimi můžeme nakládat, jak se nám zlíbí“. Reverend Hart: Je to ve skutečnosti ostuda. Hebrejské slovo užívané v Bibli pochází z kořene radak a je odvozováno jako j’ridú a poukazuje na jistý druh správcovství či poručnictví. Jinými slovy, Bible po nás chce, abychom se starali o své skromněji vybavené bratry a sestry ne je zabíjeli a jedli. Například o králi se říká, že vládne svým podřízeným, ale to neznamená, že 55 by je měl jíst nebo zneužívat. Ne. Musí se o ně starat, pomáhat jim a dokonce je milovat. K tomuto druhu nadvlády nás Bible nabádá. Také bych rád poukázal na to, že biblický verš, který nám dává nadvládu nad zvířaty, se objevuje v I. Mojžíšově 1,26. Pouze o tři verše dále, v I. Mojžíšově 1,29, je doporučována vegetariánská strava. Jinými slovy Bůh nám dává nadvládu nad zvířaty a pouze o tři verše později nám zakazuje, abychom je používali za potravu. Nepřímo se říká, že k nadvládě, kterou nám dává, nepatří jedení zvířat. Satjarádža dása: Ano, to rozebírá moje kniha. Hned v příštím verši - I. Mojžíš 1,30 - Bůh také ujasňuje, že zvířata mají duši. Odůvodnění číslo dvě je tedy také uvedeno na pravou míru. Bůh říká, že všechna stvoření, ať na zemi, v moři nebo na nebi, mají ve svém těle „živou duši“. Používá slova „nefeš“ pro „duši“ a „chája“ pro „živá“. Stejná dvě slova se také užívají pro popis duše v lidských tělech. Zvířata a lidé mají stejný 56 druh duše, alespoň podle Bible. Reverend Hart: Ano, to vybízí k úvahám, proč byl Akvinský v těchto otázkách tak zmatený... Mohl byste mi říci něco víc o zákoníku etiky načrtnutém ve védské literatuře? Velice se mi líbí, jak jsou tyto věci ve védských textech křišťálově jasné. Člověk by nemohl mít Akvinského - chci říci zmatky a nesnáze spojené s Akvinského doktrínou - když by vědecky studoval védskou literaturu. Satjarádža dása: Ano. To je pravda. V souvislosti s vegetariánstvím a postavením zvířat je védská literatura obzvlášť jasná. To je důležité. Dokud člověk nechápe tyto dva základní body že není toto tělo a že nemá zbytečně ubližovat živým stvořením - nelze mluvit o tom, že by mohl pokročit. Je ve slepé uličce duchovního života je nepravděpodobné, že udělá další pokrok, dokud v těchto dvou bodech nemá jasno. Před pěti sty lety Kršna sestoupil v podobě svého oddaného. Byla to důvěrná podoba Boha - Šrí Čaitanja Maháprabhu. Vzpomínáte si na knihu, kterou jsem vám 57 dal před čtrnácti dny - „Duchovní renesance Indie: Život a doba Šrí Čaitanji“ (India ’s Spiritual Renaissance: The Life and Times of Lord Chaitanya)? Reverend Hart: Ano, právě ji dočítám... Satjarádža dása: Tak tam jedna kapitola popisuje setkání Šrí Čaitanji s Čhandem Kazim, muslimským vladařem Navadvípu, v Západním Bengálsku. Reverend Hart: Na tu příhodu si vzpomínám. Probírali důležitost vegetariánství v Koránu a ve Védách. Satjarádža dása: Ano, a to bylo krajně důležité. Čhand Kazi se pokoušel zabránit sankírtanu, skupinovému zpívání svatých jmen na ulici. Šrí Čaitanja chodil s oddanými do ulic, kde zpívali Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré / Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré. Když se proti tomu Čhand Kazi postavil silou, Šrí Čaitanja mohl podat podrobný výklad svatých jmen. Jeho chápání bylo vědecké a otázky týkající se duchovního zpívání mnohokrát v minulosti objasňoval. 58 Ale v tomto případě to neudělal. Místo aby vysvětlil Boží jména, která se Čhand Kazi tolik snažil snižovat, důkladně mu vysvětlil vegetariánství. Jakou to má souvislost? Proč mluvil o vegetariánství, když se Kazi stavěl proti zpívání Božích jmen? Reverend Hart: Chápu. Jelikož člověk nemůže chápat hlubší otázky, pokud nerozumí plně Božímu soucitu, začal Čaitanja svou přednášku výkladem vegetariánství. Satjarádža dása: Přesně tak. Čhand Kazi nechápal Boží lásku a důležitost zpívání Jeho jména s láskou a oddaností, a proto Šrí Čaitanja vynaložil veškeré úsilí, aby vyložil důležitost vegetariánství, jak souvisí se soucitem a jaký má široký duchovní dosah. K podložení svých názorů používal védskou literaturu i Korán - posvátné písmo Kaziho. Tento přístup následoval můj duchovní učitel, Jeho Božská Milost A. Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda. Kdykoliv hovořil s lidmi jiného 59 náboženství, vědomě vedl konverzaci ke dvěma hlavním bodům: „Nejsi toto tělo“ a „Nezabiješ“. Reverend Hart: Zajímavé... Rád bych ještě věděl - když později Šrí Čaitanja odešel do Orissy, setkal se tam se stejným druhem opozice - byl v Džagannátha Purí také nějaký Čhand Kazi? Satjarádža dása: To není obecně známo. Je jisté, že při pozdějších zábavách získával větší popularitu, a tak se setkával u obyčejných lidí s menší opozicí. Shromažďoval tisíce a tisíce oddaných. V hmotném světě přesto vždy existuje opozice, zvláště vůči těm, kteří se snaží kázat Boží poselství. Byl tam jeden politický vůdce, Góvinda Vidjadhára, který se stavěl proti misi Čaitanji Maháprabhua. Historické záznamy shromažďované v Džagannátha Purí dokumentují, že tento politik se pokusil o atentát na krále Pratáparudru, nadšeného následovníka Šrí Čaitanji. Některé záznamy v Archeologickém přehledu Indie (the Archeological Survey 60 of India) udávají, že ačkoliv Góvinda Vidjadhára krále nezabil, podařilo se mu zabít jeho syna. Ale to v žádném případě nijak nebránilo Šrí Čaitanjově misi... To však předbíháme... Probírali jsme vegetariánství. Reverend Hart: Ano, jen jsem chtěl slyšet víc o védské literatuře a soucitu se zvířaty. K této oblasti existuje zřejmě etický zákoník, který následovníkům vaší tradice umožňuje vidět velice jasně důležitost práv zvířat. Vy jste se mi to chystal popsat... Satjarádža dása: Védská tradice staví sarva-bhúta-hita („oddanost dobru všech stvoření“) nad loka-hita („oddanost dobru lidí“). V prvním etickém systému je podle védské tradice ten druhý již zahrnut a je tudíž úplnější. Když člověk dbá na všechna živá stvoření, dbá přirozeně také na lidi. Opak není nutně pravdou. Védské hledisko je takové, že člověk má vidět stejnou životní sílu ve všech živých bytostech - bez ohledu na „vnější oděv“ (tělo). Ti, kteří nechápou podstatu života ve zvířatech, pak mohou nakonec 61 chápat zcela špatně, co je onou životní silou, a tak ztratit své lidské vnímání. Sarva-bhúta-hita neboli touha činit dobro všem stvořením je tudíž nejvyšším etickým zákoníkem podávaným védskou tradicí. Všichni následovníci vaišnavské dharmy, původního védského stylu, v to zahrnují vegetariánství. My samozřejmě tvrdíme, že všechna hlavní světová náboženství musí k tomuto všeobsažnému etickému zákoníku dospět, mají-li chápat hlubší duchovní pravdy. Pokud se člověk ještě ztotožňuje s vnějším tělem a pokud ztotožňuje zvířata s jejich vnějšími těly - a proto je pojídá - nemůže nikterak pokročit na cestě zpátky k Nejvyššímu Bohu. Reverend Hart: Následovníci védské literatury tedy vidí všechny živé bytosti rovnocenně? Satjarádža dása: Ano. Kršna to potvrzuje v Bhagavad-gítě (5.18): „Díky správnému poznání spatřují moudří v učeném a pokorném bráhmanovi, krávě, slonu, psu a pojídači psů jedno a totéž.“ Reverend Hart: Ó, to je skutečně 62 duchovní pohled. 63 KAPITOLA TŘETÍ Zpívejte Svaté jméno Uvědomování si Kršny Prvotní a druhotné aspekty Boha Kršna je osoba Uctívání idolů Jahve a Višnu Garuda a Cherub Důležité učednické posloupnosti Reverend Hart: Když voláme k Bohu a měli bychom se naučit, jak to dělat každým okamžikem, i uprostřed naší každodenní práce - musíme si Ho být vědomi, a pak bude mít naše modlitba hlubší účinky, hlubší smysl. Vím, že toto je základní idea uvědomování si Kršny. V křesťanské tradici je také řečeno, abychom se neustále modlili. To je biblický příkaz (v 1 Tesalonickým 5,17). Jsme ovšem také varováni, abychom se střežili „prázdného“ opakování. A já vím, že Kršnovi oddaní se mají vždy na pozoru. Vaše písma vás nabádají říkat 64 modlitby „pozorně“ a s vědomím Kršny. Satjarádža dása: To je stěžejní proces pro realizaci Boha v tomto věku: „Zpívejte svaté jméno! Zpívejte svaté jméno! Zpívejte svaté jméno! Ve věku Kali není žádná jiná cesta k duchovní realizaci. Není žádná jiná cesta! Žádná jiná cesta! Žádná jiná cesta!“ Reverend Hart: V jistém smyslu lze toto právě tak považovat za jádro křesťanské metody. Například v římskokatolické mši předchází čtení Evangelia modlitba kněze: dominus sit in corde meo et in labiis meis, což znamená: „Nechť je Pán v mém srdci a na mých rtech.“ Jak lépe dosáhnout toho, aby měl člověk Boha na svých rtech, než opakováním svatého jména? Žalmy nám tudíž říkají, že jméno Pána se má chválit od „slunce východu do jeho západu“. A Pavel tuto ideu připomíná tím, že nám říká: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ (Římanům 10,13) Satjarádža dása: Ano. To je uvědomování si Kršny. Reverend Hart: Být si Ho vědom. To 65 je zajímavé pojetí. On je Stvořitelem, Hospodinem. On je naše bezprostřední zkušenost. Přesto je stále nezachytitelný. Být si Ho vědom zní mnohem snadněji, než jak tomu je. Především je vlastně nemožné být si Ho skutečně vědom, neboť naše podmíněnost nás drží ve stavu duchovní amnesie, abych tak řekl. Ani nevíme, kdo Bůh je. Zapomněli jsme na svého původního Otce. Mívám potíže, když toto vysvětluji studentům svého semináře. Satjarádža dása: To je přirozeně obtížné. V biblické tradici není mnoho informací o království Božím. Jak vypadá? Kde je? Jak vypadá Bůh? Projevuje se v různých podobách? Nebo jen v jedné? V žádné? Jak k Bohu voláte nebo o Něm meditujete, když je váš pojem mlhavý? Když jsou vaše informace o Něm neurčité, jak můžete očekávat, že k Němu vyvinete důvěrný vztah? Analogicky, slovo „amnesie“ (ztráta paměti) je zde zcela na místě. Zapomněli jsme na svůj věčný vztah k Bohu. A stejně jako obyčejná, konvenční amnesie 66 se nejlépe vyléčí tak, že dáme pacienta do jeho původního prostředí. To znovu obnoví jeho paměť. Ale abyste mohli pacienta dát do jeho původního prostředí, musíte nejdřív vědět, kde to je. Musíte znát jeho rodinu, přátele a místo. Když se pak se vším znovu setká, postupně se vyléčí. A vzpomene si na celý svůj skutečný život. Podobně v uvědomování si Kršny jsou zjeveny všechny podrobnosti o Božím království. Je to skutečně úžasné. Všichni důvěrní společníci Boha v Jeho království - ti, kteří nikdy nepoklesli... dovídáme se o jejich existenci a místech pobytu... To je další věc, Bible učí, že Bůh je všeprostupující. Ale jedině védská literatura učí přesně, jak k tomu dochází. Jak se expanduje do svých čtyřnásobných podob, pak do různých podob Višnua (purusa-avatára) a vstupuje do každého atomu. Jsou tam všechny podrobnosti. Je toho víc, než kolik je mysl schopna pojmout. Oživuje to paměť, proráží to naši materialistickou podmíněnost. Léčí nás to. 67 Dokonce i zvuk modlitby - Haré Kršna mahá-mantry - přichází z duchovního světa. Když pokorně nasloucháme tomuto opakování, je to jako když slyšíme ve spánku někoho křičet. Probouzí nás to. Nejdřív to možná způsobí nepříjemný pocit - ale pak je to jako probuzení do nového dne. Je to osvěžující a oživující. Litujeme, že jsme strávili tolik času přikryti. Se znalostí těchto podrobností je pak už téměř snadné meditovat o Bohu, když se k Němu člověk modlí, zpívá. Navíc se rychle vyléčí z duchovní amnesie... Reverend Hart: Žasnu nad podrobnostmi, jimiž oplývají védské texty. My máme též informace o Bohu Stvořiteli, Hospodinu a Příteli všech živých bytostí, a známe Ho jako Syna, který zemřel za naše hříchy... Satjarádža dása: Ale když si vyslechnete vaše popisy Boha, uvidíte, že je především egocentrický. To znamená, že se soustřeďuje kolem vás a ostatních vašeho druhu. On je Stvořitel a Hospodin - koho? Vás. Pro čí hříchy zemřel Ježíš? 68 Pro své? To samozřejmě ne. Zemřel pro vaše hříchy - pro hříchy moje a vaše. Ale co Bůh sám? Jak je to s Ním? Podává biblická tradice nějaké informace o Jeho osobě a povaze? Reverend Hart: Křesťanští filosofové říkají, že takové vědomosti překračují lidské chápání. Osobnost a povaha Boha je neomezená, a jako takovou ji nemohou pochopit omezené bytosti. Satjarádža dása: Já říkám, že toto je jenom vykonstruované odůvodnění, jelikož příslušné informace nelze nalézt v Bibli. Uvažte toto: Je-li Bůh neomezený, jak říkáte, pak musí mít schopnost dát se poznat - plně - omezené bytosti. Pokud Mu tuto schopnost upíráte, pak Ho omezujete vy. Reverend Hart: Z logické úvahy tedy plyne, že můžeme znát povahu Boha... hmmm... Ale to musí být Jeho privilegium. On se musí chopit iniciativy... jinak to být nemůže... Satjarádža dása: Ano, samozřejmě. To je Jeho výsadní právo ujme se iniciativy a zjeví se nám. To je zjevení. 69 Reverend Hart: Přijímám. Satjarádža dása: Samozřejmě. A dělá to, když Ho potěšíme... Upřímným opakováním Jeho jména a šířením poselství dalším... Reverend Hart: Ano, chápu... Aleje to stále abstrakce... Satjarádža dása: To je v pořádku, zůstane abstrakcí, dokud se nenaučíte opakovat Jeho prvotní jména pod vedením kvalifikovaného duchovního učitele. Reverend Hart: Prvotní jména? Satjarádža dása: Tuto otázku vysvětlil velice jasně Bhaktivinóda Thákura, veliký Kršny si vědomý světec, který žil na konci devatenáctého století. Ve své knize Harináma-čintámani vykládá, že existují prvotní a druhotná jména Boha. I když připouští, že přední věcí je upřímnost a ochota, prohlašuje také, že člověk má opakovat prvotní jména Boha. A teď která jména jsou prvotní a která druhotná? Podle čeho se posuzuji? To je velice zajímavé. Bhaktivinóda Thákura popisuje jako druhotná ta jména Boha, 70 která jsou obyčejná, abstraktní nebo zástupná - ten druh jmen, na který jsme běžně zvyklí v tomto světě. Tato jména popisují Boha jen ve vztahu k nám. Jsou vnější a jistě méně důvěrná. Stvořitel, Hospodin - jak vy říkáte. Jsou vzdálenější a abstraktní. A velice neosobní. Mají málo společného s osobností a povahou Boha. Jeho důvěrnější a prvotní jména se ovšem týkají přímo Jeho osobnosti a povahy. Popisují kdo je, ve vztahu ke svým věčným společníkům v Božím království. Nepojí se nutně s Jeho interakcemi s hmotným světem. Reverend Hart: Můžete dát nějaké příklady? Satjarádža dása: Ano, ale pokud neznáte podrobnosti o vnitřní přirozenosti Boha, jak jsou zjeveny ve védské literatuře, budou vám znít nepřirozeně. Například jména jako Jašómatinandana, Nandakišóra, Dámódara - popisují Kršnu ve vztahu k Jeho věčným, důvěrným společníkům v Jeho původním království. Nemají nic 71 společného s naším světem relativity. Tyto typy jmen jsou prvotní, jsou velice důvěrné a Kršnovi drahé. Taková jména jsou také drahá čistým oddaným, kteří Kršnu dobře znají. Druhotná jména jsou spíše popisy Boha z naší perspektivy. A pamatujte, naše perspektiva se liší od reality. Máme duchovní amnesii. Avšak prvotní jména jsou popisy z Jeho vnitřního kruhu. Například, když o vás budu mluvit jako o „knězi“, studenti vašeho semináře budou pravděpodobné vědět, o kom mluvím, ale kdybych vás oslovil vaším křestním jménem - to je důvěrnější - nebyla by to také žádná chyba. Můžeme jít ještě dál, kdybych vás pojmenoval vám milou přezdívkou řekněme jménem, o němž vědí jen vaše rodiče a dobří přátelé - bylo by to ještě důvěrnější. Takové jméno koresponduje se jmény Boha, zjevenými ve védské literatuře, jako „Kršna“ nebo „Góvinda“. Tato jména jsou důvěrnější, a tudíž urychlují proces léčení duchovní amnesie. Co víc, tato jména člověku 72 velice snadno přinesou lásku k Bohu. Reverend Hart: Myslím, že už to mám. Jméno „Bůh“ (God v angl.) je jistě jméno druhotné. Nazýváme ho „Bůh“, protože je k nám dobrý (good v angl.). To slovo je germánského původu a znamená „Dobrotivý“ („the Good One“). Popisuje, jak se k nám chová. A co „Áv“ (Awoon v angl.)? To bylo aramejské jméno Boha, které užíval Ježíš. Znamená „Náš Otec všehomíra“. Je to... Satjarádža dása: Opět je to prostě vztah, jaký má k nám v hmotném světě. Ježíš chtěl ukázat svým následovníkům, že všichni máme společný původ. Všichni pocházíme ze stejného vesmírného Otce. Tato rasa neboli vztah ovšem v duchovním světě neexistuje. Reverend Hart: Bůh není v Božím království Otcem? Satjarádža dása: Je vždy naším zdrojem. Čili v tom smyslu... Ale dítě vždycky chce něco od svého otce brát. „Dej nám prosím náš denní chléb...“ Dítě se vždy ptá: „Co pro mě můj otec může udělat? Musí se o mě starat.“ Toto 73 smýšlení je přirozené pro malé děti, ale když člověk dospěje, chce dělat něco na oplátku. Podobně, když člověk duchovně dospěje a jde do Božího království, neprahne po takovém primitivním vztahu. Raději chce poskytovat službu, a ne si nechat sloužit. Ježíš vlastně užívá tohoto pojmu „Otec“, abychom si neustále připomínali naši závislost na Pánu, zvláště jako nováčci v duchovním životě. Boží království je země oddanosti a lásky. Nechceme od Něj nic získávat. Jsme tam pouze proto, abychom poskytovali oddanou službu. V tomto svrchovaném sídle existuje pět základních vztahů (rasa): lze sloužit v neutrální náladě, v náladě podřízeného sluhy, přítele, rodiče nebo dokonce v náladě milence. Ale nikdy nevidíte Boha jako otce, alespoň ne v křesťanském smyslu. Reverend Hart: Milostná láska? Satjarádža dása: Ano, Kršna je osoba a všechny vzájemné vztahy osob mají svůj původ v Něm. Láska v duchovní 74 oblasti samozřejmě nemá nic společného se smyslností a nestálostí světské sféry. Je zcela jiné podstaty. Je nezkažená a čistá. Je duchovní. Božstvo není nikdy znečištěno hmotným pojetím... Reverend Hart: To mi připomíná - vy jste užil slova „Božstvo“ v generickém významu, jako odkaz na Boha. Ale já se chci zeptat na uctívání Božstev. Jistě víte, že biblická tradice uctívání idolů zakazuje. Starý Zákon přísně zakazuje vytváření idolů, hlavně proto, aby se následovníci Jahvy, Jediného Svrchovaného Boha, nezačínali klanět Baalům a Ištarům svých sousedů. Jinými slovy, v té době bylo běžné uctívání polobohů a tak, jako pokus tomuto se vyhnout, existovaly přímé zákazy uctívání „nižších“ bohů - což zahrnovalo různé formy uctívání idolů. Satjarádža dása: Ano. A pak se jako obvykle zákazy vymkly z rukou. A tak ti, kteří se považují za „věřící křesťany“, znesvěcovali dokonce i Božstva Kršny Boha samého. Reverend Hart: To ne. Nesouhlasím. 75 Myslím, že to byli hlavně Židé a Muslimové, kteří se silně stavěli proti uctívání Božstev... Satjarádža dása: Vlastně máte pravdu. Historicky to byli hlavně Muslimové, kteří znesvěcovali Božstva. Židé jsou také proti uctívání podob Boha, ale jak jste uvedl, bylo to hlavně proto, že ve Starém Zákoně dostali přísné zákazy. Reverend Hart: Ano. A zajímavé je, že se tam vlastně nikde neříká, aby se nevytvářely sochy podoby Boha! Nejprve se tam říká: „Nebudeš míti jiné bohy přede mnou.“ (II. Mojžíšova 20,3) V pořádku. Myslím, že s tím souhlasíte. Říká to Svrchovaný Nejvyšší Bůh a v podstatě zavrhuje uctívání polobohů. Dále, a to je klíčový verš proti uctívání idolů, Bůh říká: „Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“(II. Mojžíšova 20,4-5) Je překvapující, že následovníci 76 židovsko-křesťanské kultury vyvinuli tak silný odpor k uctívání model, založený jen na tomto textu. Nakonec jsem si jistý, že byste souhlasil, že není přijatelné modelovat, klanět se a uctívat „nižší bohy“ než je Kršna. Ale vy uctíváte Svrchovaného Nejvyššího Boha. Tento text Exodu je očividně spíše proti uctívám nižších bohů, než proti modelování podob. Kršna nemá podobu ničeho, co je na zemi, na nebi nebo v moři. Je transcendentální. Proto tvarováním Jeho podoby nepřekračujete přikázání proti uctívání idolů. Opravte mne, pokud se mýlím, ale nižší bozi - vlastně všechny živé bytosti - jsou stvořeny podle Něho. Ne naopak. A je-li to pravda, pak vytváření soch Kršny a jejich následné uctívání v souladu se směrnicemi védské literatury nelze rozhodně kvalifikovat jako uctívání idolu. Satjarádža dása: Správně. Další věc, která s tím souvisí, je následující: Když říkáme, že Kršnova podoba - která vypadá jako lidská - je „člověku 77 podobná“, jsme obviňováni z antropomorfismu. Ale my jsme byli stvořeni k obrazu Božímu! Takže tady musí být nějaká podobnost. Proto s oblibou říkáme, že naše podoba je teomorfická. My vypadáme jako Bůh. Ne že On vypadá jako my. Zní to možná zmateně... (směje se) Reverend Hart: No, hlavním bodem je, že Jeho podoba byla první. Naše je tvarována podle Jeho. Satjarádža dása: Zvláště podoba Višnua, se čtyřma rukama, se jistě nepodobá ničemu na zemi, v moři nebo na nebi. Reverend Hart: (směje se) Správně. Správně. V tomto případě ztrácí citát z Exodu smysl. Satjarádža dása: Každopádně, abychom neodbočili příliš daleko od tématu, probírali jsme prvotní a druhotné podoby a jména Boha. Bible je plná druhotných podob a jmen... Reverend Hart: Jaký je příklad druhotné podoby. Satjarádža dása: Každá podoba, která 78 pouze zastupuje Boha. Například hořící keř... Reverend Hart: Ach ano. To je speciální projev. V Deuteronomiu (4.24), kde Bůh je popsán jako všepohlcující oheň. Je podobná representace ve védské literatuře? Satjarádža dása: Hmmmm? ... Íšvara tattva - yena jvalita jvalana. Slovo jvalana znamená „oheň“. Takže Hospodin je přirovnáván k planoucímu ohni v Čaitanja-čaritámrtě (Ádi-lílá 7.116). Ale opět, to jsou zástupné podoby Boha. Kršna je Nejvyšší Pán osobně. Reverend Hart: Ano, vím, ale tyto projevy mne skutečně zajímají, zvláště jeli v nich nějaká spojitost mezi biblickými a védskými písmy. Řekněte mi, existuje nějaká podoba, v níž by Kršna měl na hlavě nějakou přilbici? Ptám se tak, protože Jahve, Bůh Bible, je popsán s „přilbou spásy“ (Izajáš 59,16-18). Vedle obvyklých metaforických interpretací někteří lidé věří, že Bůh skutečně takovou přilbu nosí. Po přečtení několika védských textů by mne nepřekvapilo, 79 kdyby mnohé z biblické symboliky - nebo z toho, co tradičně bereme jako symboliku - mělo konkrétnější základ ve skutečnosti. Satjarádža dása: Nuže - věřte nebo nevěřte, pokud si vzpomínám, Šrí Hari (Kršna) je někdy popisován s přilbicí. Ano, ve Šrímad Bhágavatamu (6.4.39) je nádherný popis Kršny. Na hlavě má nesmírně velikou a oslňující přilbici (mahá-kirita). Reverend Hart: Takové paralely jsou úžasné. Tyto srovnávací studie mne skutečně těší. Tradice, které jsou dnes zeměpisně a kulturně vzdálené, alespoň do jisté míry, mají společného víc, než by většina lidí předpokládala. Pro mne je to návrat do doby, kdy jsme všichni uctívali jednoho stejného Boha, před tím, než umělá oddělení, která nás dnes pohlcují, měla možnost převládnout. Než Kalijuga, věk hádek a pokrytectví, měl možnost se rozvinout. Satjarádža dása: Ano, mně se tento eklektický rozhovor také líbí. Dává nám úctu ke všem kulturám a v základech 80 ukazuje, jak všechno vede k védské kultuře. Trochu jsem se tím výzkumem zabýval... Reverend Hart: Já vím. Jste rozhodně správný člověk pro diskuse na toto téma. Jednou jste mi řekl, že jste objevil mnohé korelace mezi Jahvem z Bible a Višnuem z védské literatury. Mohl bych je nyní slyšet? Satjarádža dása: To už bylo dávno. Teď si vzpomínám jen na několik z nich... hmmm... Hlas Jahvy je popsán jako hřmění (Job 40.9); Višnu má hlas jako hřmění (Šrímad Bhágavatam 4.30.7). Je psáno, že Jahve má berlu (kyj) a metlu (Žalmy 23,4 a 89,33); a je všeobecně známé, že Višnu, podle toho, v jaké expanzi se projevuje, má kyj (Š. B. 6.4.39) a trojzubec (Š. B. 4.30.7). Jahve sesílá oheň, aby sežehl své nepřátele (Žalm 97,3 nebo 50,3; viz také V. Mojžíšova 9,3); čakra Višnua je stejně ničivá jako pustošící oheň a spaluje Jeho nepřátele na prach (Š. B. 6.8.23). Jahve má někdy štít (V. Mojžíšova 33,29; Žalm 84,10); totéž Višnu (Š. B. 81 6.4.39). Srovnání jsou nekonečná. A ústředním bodem je pochopit, že Bůh je jeden. Když říkáme Kršna, Višnu nebo Jahve, myslíme Boha. Reverend Hart: K našemu rozhovoru se váže ještě jiný společný faktor, věc která dále potvrzuje, že Višnu a Jahve jsou totožní. V „Židovské encyklopedii“ (Jewish Encyclopedia), v části pojednávající o cherubské etymologii, jsem nalezl velice zajímavou informaci: Dillman, Duff a jiní prominentní učenci „jsou stále zastánci spojitosti mezi Jahveho cherubem a gryfem (Garudou)“. Satjarádža dása: To je neuvěřitelné. A jak si vzpomínám na svoji Bibli, ačkoli místy je tam popis mnoha cherubů, Jahve jezdívá na jediném, podobně jako Višnu jezdívá jedině na Garudovi... Hmmm... U obou má přepravce ptačí podobu, přestože obě pojetí byla, jak jste poznamenal, zeměpisně i kulturně velice vzdálena. Mluvíme tedy o stejném jednom Svrchovaném Pánu. Jsem přesvědčen! (směje se) 82 Reverend Hart: Je to možná trochu odbočení, ale když mluvíme o Bohu jako osobě, i v Jeho zástupných podobách, přemýšlel jsem, co byste řekl na jistou epizodu v Bibli. Když čtete II. Mojžíšovu (3,18-23), je zřejmé, že Bůh nezjevuje snadno svoji slávu, svoji podobu. Samozřejmě, vím, že jste něco jako fundamentalista, a tak zřejmě berete různá biblická tvrzení o podobě Boha zcela doslovně - a nemohu říci, že bych s tím ve všech případech souhlasil. Ale konkrétně tato část Exodu uvádí, že Bůh byl ochoten ukázat Mojžíšovi svá „záda“. Neukazoval Mojžíšovi svoji tvář, ale svá „záda“. Já vím, z vašeho pohledu to jednoznačně potvrzuje, že Bůh má podobu, „záda“ a „tvář“. Ale přemýšlím vidíte v těchto konkrétních textech nějakou metaforickou interpretaci? Satjarádža dása: Tak především, v těchto verších se jasně naznačuje, že Bůh má podobu - to jste řekl správně. Položte si tuto otázku: Proč by bibličtí proroci užívali opakovaně osobní metafory k 83 popisu Boha, kdyby byl skutečně neosobní? To by bylo nebezpečné. Odvádělo by to. Můžeme říci, že tyto osobní metafory se užívají, jen aby nám pomohly nějak Boha pojmout v mysli. Ale jaký je váš důkaz, že se nemají brát doslovně? Proč předpokládat, že je to metafora? V každém případě je o čem přemýšlet... Nyní co se týče Mojžíše, jak viděl „záda“ Boha. Důraz na Boží „záda“ má obdobu ve Šrímad Bhágavatamu - ano, je tam jistý druh metaforické interpretace. Přesněji je to „vnitřní“ interpretace. Podle druhého zpěvu Bhágavatamu (2.6.10), „zadní část“ Pána (pašcimah) zastupuje frustraci a nevědomost. Důležitější je, že se říká, že je sídlem neosobní realizace. Jinými slovy, ti, kteří mají to štěstí být poctěni vidět Ho zepředu, se budou snažit o realizaci Boha v nejvyšší osobní formě. Ale impersonalisté se musí spokojit jen s Božími „zády“. Samozřejmě, Jeho záda jsou také transcendentální, a tak impersonalisté 84 mohou postupně dospět k osobní představě a realizovat Kršnu jako Svrchovanou Nejvyšší Osobnost Božství. To je ovšem pro impersonalisty samozřejmě daleká cesta. V tradici lze tudíž chápat pozici židovských filozofu, jelikož jejich vůdce Mojžíš dostal poznání pouze zadní části Boha. Chcete-li chápat tuto biblickou ideu z védské perspektivy, můžete se na to dívat takto. Reverend Hart: Opravdu zajímavé... Mohlo by vás zajímat, že se pracuje na podrobných studiích ohledně křesťanství a vaišnavismu. Satjarádža dása: Ano, všiml jsem si ve vaší kanceláři práce Johna Plotta. Je to významný příspěvek, v němž srovnává učení a teologii Rámánudžáčarji se svatým Bonaventurou. Reverend Hart: Ano, ale je to akademické. Mě by více zajímala vaše práce nebo práce někoho, kdo je skutečnou částí tradice... Satjarádža dása: To je velice důležité. Védské poznání přichází v učednické posloupnosti. Vaše intuice je správná. Do 85 těchto pravd nemůžete proniknout, aniž byste se učil od duchovního učitele z jedné z pravých učitelských řad. Apoštolové se učili od Ježíše. I Akvinský studoval u Alberta Magna. Je tu esoterická vazba mezi guruem a žákem, která je nezbytná. Existují čtyři pravé sampradáje, posloupnosti duchovního učení. Padma Purána, která náleží k védské literatuře, uvádí čtyři sampradáje jmény a dokonce předpovídá čtyři význačné učitele, kteří tyto pravé následovnické řetězy započnou: „Ten, kdo opakuje mantru, modlitbu, ale jemuž tato mantra nebyla předána v jedné ze čtyř pravých učednických posloupností, ten víceméně ztrácí čas. V Kali-juze budou čtyři významní učitelé zastupovat čtyři sampradáje, které budou zvány Šrísampradája, Brahmá-sampradája, Rudrasampradája a Sanaka (Kumára)sampradája. Šrí (Lakšmí, manželka Višnuova) si vybrala Rámánudžu (aby položil základy její sampradáji); čtyřhlavý Brahmá si zvolil Madhvu; Rudra (Šiva) 86 zvolil Višnusvámího a čtyři Sanové (Sanaka, Sanatkumára, Sananda a Sanátana) zvolili Nimbárku.“ V tomto verši je skryto tajemství védského poznání, neboť esoterické pravdy o království Božím jsou předávány učednickou posloupností. Reverend Hart: Citát jste začínal větou, že pokud ji člověk neobdrží v učednické posloupnosti, je jeho mantra nebo modlitba bez jakéhokoli účinku. Nebo jste řekl, že je to „ztráta času“. To je silné tvrzení. Satjarádža dása: To má ukázat důležitost získávání poznání v učednické posloupnosti. Nelze to nikdy dostatečně zdůraznit. Přesné sanskrtské slovo je viphala, což znamená „neplodný“. Dokud se nezařadíte do jedné z ustavených učednických posloupnosti, vaše opakování se považuje za neplodné, alespoň při konečné analýze. Vnitřní význam je zhruba takový: modlení se a meditace jakéhokoli druhu, je-li zaměřené k Bohu, je dobré, a postupně člověka povznese až k nejvyšším úrovním 87 - dokonce až k bodu osvobození. Ale opravdovým „plodem“ modlitby je vyvinout čistou lásku k Bohu. Tohoto nejvyššího úspěchu lze dosáhnout jedině, když člověk přijme zasvěcení v učednické posloupnosti. Reverend Hart: Myslím, že křesťanská tradice je dostatečným důkazem, že pravá učednická posloupnost je důležitá. Ježíš započal něco jako učednickou řadu ŠimonemPetrem. Ale brzy nato, po méně než šedesáti pěti letech, se udály pochybné věci... A potom ve čtvrtém století, kdy Konstantin učinil křesťanství „společensky přijatelným“ - zcela to zastřelo pravé křesťanství. Historie papežství... Papežové de Medici a jejich následovníci byli pravděpodobně nejzvrhlejší lidé v dějinách náboženství. Ve východní ortodoxní církvi a mezi křesťanskými mystiky ovšem bylo a je silné reformní hnutí, pokus o znovudosažení původní duchovní potence raného křesťanství. Možná jste slyšel o Hesychasmu, technice meditace na 88 mantře, kterou používali křesťané už ve třetím století po Kristu. Metoda spočívala v prostém opakování „Ježíšovy modlitby“, která zní takto: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, slituj se nade mnou.“ Já osobně nalézám v této mantře veliké uspokojení. Satjarádža dása: Ježíšova modlitba je nepochybně velice čistá, ale já dávám přednost Haré Kršna mahá-mantře - zdá se být čistší. Reverend Hart: Nemyslím, že jste objektivní... Satjarádža dása: Podíval jste se na to vy objektivně? V Ježíšově modlitbě žádáte Boha-Syna o slitování. Dobře. To je jistě chvályhodné. Je mnoho hrubých hmotných věcí, o něž by člověk mohl žádat. A z toho pohledu je skutečně požehnání nalézt někoho, kdo se modlí za něco tak potřebného, jako je Boží slitování. Haré Kršna mahá-mantra nežádá o nic, ani o něco tak jemného, jako je slitování. Tato modlitba žádá prostě: „Prosím, zaměstnej mne ve své službě.“ Nežádá nic na oplátku. Co víc, oslovuje Boha-Otce a Jeho vnitřní energii. 89 Je zcela esoterická a čistá. Nesrovnatelně. Takže objektivně... Reverend Hart: Ano, chápu... Ale je těžké být objektivní v modlitbách svého srdce. Mne to táhne k Ježíšově modlitbě. Ačkoliv „Ježíšovu modlitbu“ nedávno zpopularizovalo hnutí Nový Věk (New Age) poté, co se objevila v „Cestě poutníka“ (The Way of a Pilgrim) a ve Franny a Zooey, má dlouhou a úctyhodnou tradici ve Philokalii, důležité knize o křesťanském mysticismu. Slovo philokalia doslova znamená „láska k duchovní kráse“ a mohu říci, že tato kniha rozhodně své čtenáře k takové úrovni obdivu dovádí. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih, spolu s „Mrakem nevědění“ (The Cloud of Unknowing), „Temnou nocí duše“ (Dark night of the Soul) od sv. Jana a „Imitací Krista“ (Thomas a’Kempis’ The Imitation of Christ). Každopádně jsem chtěl poznamenat, že Philokalia také zdůrazňuje důležitost přijetí duchovního učitele. Používaná řecká slova jsou starets a geront, ale v podstatě 90 znamenají tu samou věc. „Ježíšovu modlitbu“ se člověk musí naučit od kvalifikovaného učitele, který je v takovém opakování dokonalý. Výsledkem opakování pod vedením řádného učitele je theosis „znovuoduchovnění osobnosti“. Satjarádža dása: To nezní jako průměrné křesťanství. Reverend Hart: Ne, to máte zcela pravdu. Je to v současné době skutečně krajně vzácné. Satjarádža dása: Myslím, že všechno selhalo z jedné příčiny: celý koncept duchovního učitele byl oslaben. Ovšem v křesťanské tradici k tomu byl takřka předurčen. Když Akvinský sloučil křesťanskou filozofii s aristotelskou logikou, nevědomky tak přijal nikam nevedoucí koncepci gurua. Reverend Hart: Jak to? Satjarádža dása: Protože Aristoteles zavrhl svého učitele! Když studujete Platóna, Aristotelova učitele, setkáváte se s velice duchovní filozofií, byl částečně realizovanou duší. Ale Aristoteles ve snaze posunout Platónovy ideje o něco 91 dál a vyhovět vědecké době podal filozofii svého učitele příliš materialisticky. Aristoteles nebyl způsobilý k úpravám učení svého gurua. Když Akvinský užíval Aristotelovy názory k vytvoření církevní doktríny... Reverend Hart: Ano, chápu... To je zajímavý názor... Satjarádža dása: Mám pro vás jednu otázku. Křesťané dnes obecně necítí žádnou potřebu duchovního učitele. Myslím, že z velké části to lze přičíst tomu, že se domnívají, že Ježíš je jediný guru. Však víte, křesťanská výlučnost. Ježíš je jediná cesta... Reverend Hart: Ano, chápu o co vám jde. Řekl bych, že to je velice přízemní představa. Rozhodně však nereprezentuje pravé křesťanství. Samozřejmě, tento typ „křesťanské výlučnosti“, jak to nazýváte, se zakládá na knize Jan (14,6), kde Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Satjarádža dása: To je ono. Tento verš stále citují. Jedině skrze Ježíše, říkají. 92 Nepotřebujeme žádného živého duchovního učitele. Reverend Hart: Ano. To je dost nešťastný výklad - a dost běžný. Ale původní řečtina nám říká něco jiného: ego eimi hé hodos kai hé alétheia kai hé zoé; oudeis erchetai pros ton patera ei mé di emou. Satjarádža dása: Mohl byste to přeložit? Reverend Hart: No, to je ten verš, který jsem již citoval, ale klíčové slovíčko v něm je erchetai. To je sloveso v maximálně přítomné časové formě. Jinými slovy, přesnější překlad by byl tento: „Já jsem ta cesta, pravda i život; žádný člověk v současnosti nepřichází k Otci jinak, než skrze mne.“ Chápete? Ježíš byl jediný guru v Palestině, před dvěma tisíci lety. Kdyby chtěl říci, že bude jediným učitelem pro všechny věky, použil by jiného slova než erchetai, ale on ho nepoužil. Z jedné strany se samozřejmě vžívám do role svých spoluvěřících křesťanů. Já také přijímám Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Ale 93 objektivně není žádný důvod říkat, že on je jediný, ačkoliv to mnozí skutečně říkají. Satjarádža dása: Ano. A tak chápete, jak je zatemňována důležitost živého vůdce, žijícího duchovního učitele. Následkem toho lidé neví, jak vykládat Písmo. Například Bible má dva odlišné výklady stvoření. Navíc evangelia Matouše a Lukáše obsahují dvě zcela odlišné varianty Ježíšova původu. Které z příběhů jsou podobenství? Které se mají brát metaforicky nebo analogicky? Reverend Hart: Ale Luther říkal, že „všichni máme své boží právo vykládat Písmo...“ Satjarádža dása: Další neoprávněný liberalismus! Kdo jsme, abychom mohli vykládat Písmo? Existují lidé, kteří pomocí Písma omluví i vraždu. Existují lidé, kteří jej užívají na podporu války a lidé, kteří jej užívají na podporu světového míru. Vy užíváte Písma k důkazu, že Ježíš byl očekávaný Mesiáš Židů. Židé ho užívají - právě tak účinně k důkazu, že Ježíš tím Mesiášem vůbec 94 být nemohl. Reverend Hart: Co se dá dělat? Satjarádža dása: Védská literatura doporučuje tříčlánkový kontrolní a ověřovací systém. Guru, šástra a sádhu (guru, šástra, sádhu). To znamená, že člověk se musí obrátit na gurua v učednické posloupnosti, jehož učení mohou potvrdit písma a světci a mudrci minulosti. Tato metoda řeší všechny problémy hermeneutiky písem. Reverend Hart: Ale duchovní učitel musí být pravý. Jinak nastává stejný problém... Satjarádža dása: Přesně tak, ale védská literatura tvrdí, že člověk se musí obrátit na gurua, a že guru musí náležet do jedné ze čtyř dříve zmíněných sampradájí. Jak rozeznat, že je opravdový? Tak na to existuje velice mnoho textů... Podle Mundaka Upanišady (1.2.12) má dvě hlavní vlastnosti: šrotriyam, tzn. že patří do učednické posloupnosti, a brahma nistam, tzn. že je pohroužen do Absolutní Pravdy, jeho život je zasvěcený Kršnovi. 95 Kromě toho musí ovládat svůj jazyk, žaludek a genitálie... Čistý oddaný, duchovní učitel, má dvacet šest vlastností... Všechna jeho tvrzení mohou být podepřena písmy... A jeho interpretace písem se nikdy neodchyluje od předcházejících guruů v učednické posloupnosti... Chápete? Je to velice jasné. Existuje tolik odkazů... Reverend Hart: Na kterou učednickou řadu navazuje vaše hnutí? Satjarádža dása: Na řadu BrahmáMadhva. Je to jedna z těch čtyř... Reverend Hart: Ano. Kam v ní patří Šrí Čaitanja? Satjarádža dása: Ten upravil Madhvovo učení. Myslím, že jsme to probrali dřív... Reverend Hart: Ale On přijmul školu Brahmá-Madhva? Satjarádža dása: Ano. Jeho učitelem byl Íšvara Purí, jenž byl žákem slavného Madhávendry Purí. Ten byl skrze svého gurua přímo napojen na Madhvasampradáju. A tímto způsobem jsme napojeni na Brahmá-Madhva-Gaudíja96 sampradáju. Reverend Hart: Gaudíja? Satjarádža dása: To poukazuje na Šrí Čaitanju. Jelikož On oživil učednickou řadu a jelikož byl dlouho očekávaným avatárem, bylo Mu dáno zvláštní místo. Oblast Bengálska, kde trávil své zábavy, se někdy nazývá „Gauda-déša“. Odtud „Gaudíja“ sampradája. Reverend Hart: Já si myslím, že zasvěcení je nezbytné. Ve vaší tradici je to tak zřejmé... Satjarádža dása: Někteří lidé, místo aby četli Vojnu a mír, se snaží ušetřit čas tím, že čtou stručný výtah. Někteří lidé se spokojí s nějakým šarlatánem, jehož instrukce je snadné následovat, místo aby našli pravého učitele, někteří se dokonce spokojí s tím, že žádného duchovního učitele nemají nebo se sami považují za duchovní učitele... Reverend Hart: „Ten, kdo si myslí, že je svým vlastním duchovním učitelem, má blázna za žáka.“ Satjarádža dása: (směje se) Ano. Podobně ten, kdo čte stručný výtah z 97 Vojny a míru, nemůže nikdy doufat, že okusí rozmanitých nuancí v životech a strastech Pierra, Nataši a prince Andreje. I když je to primitivní příklad, princip by měl být jasný; jsou možná zkratky v mnoha oblastech života, ale člověk se dostane do potíží, má-li sklony hledat zkratky v oblastech velké složitosti. Udělal by nejlépe, kdyby přijal instrukce od někoho, kdo už tou cestou úspěšně prošel. Duchovní život je právě takovou snahou. Ten, kdo nepřijímá duchovního učitele v učednické posloupnosti, zcela jistě nepochopí klíčové body transcendentální vědy. 98 KAPITOLA ČTVRTÁ Bhagavd-Gítá Hatha-Jóga Diogenes a smyslové požitkářství Čtyři věky a Juga-Dharma Rámánanda Rája a odmítnutí Gíty Reverend Hart: Co mi můžete říci o Bhagavad-gítě? V mnoha našich předchozích rozhovorech jste z ní hojně citoval. A mne ta kniha okouzluje již z dob studií. Satjarádža dása: Bhagavad-gítá, „píseň Boha“, je jedním z nejdůležitějších písem pocházejících z Indie. Ačkoli se hodně publikuje a čte jako samostatný text, původně se objevuje jako epizoda v Mahábháratě, velkém dějinném eposu, čítajícím asi 100 000 dvojverší. Mahábhárata je známá jako nejdelší báseň ve světové literatuře. Reverend Hart: Ale Gítá... Satjarádža dása: Ano. Gítá zaujímá kapitoly dvacet pět až čtyřicet dva části 99 Mahábháraty zvané Bhíšma-parva. Na jejím začátku stojí Kršna - Bůh uprostřed bitevního pole Kurukšétry -jako vozataj svého přítele a oddaného Ardžuny. Dialog, který následuje, je Gítá neboli „píseň“ Bhagavána, „Nejvyššího Pána“. Zpívá svoji píseň, protože Jeho oddaný, Ardžuna, potřebuje instrukce. Zmaten pověřením bojovat se Ardžuna zdráhá zapojit do bratra vražedné války, která ho čeká. Šrí Kršna však objasňuje jaké následky bude mít váhání Jeho oddaného. Upozorňuje, že Ardžuna má jako válečník zvláštní povinnost bojovat v zájmu spravedlivých. A jeho zdráhání, Kršna dodává, i když navenek šlechetné, se ve skutečnosti zakládá na iluzi, na chybném ztotožňování těla s vlastním já. Nepřátelská strana se předtím provinila mnoha zvěrstvy a je už odsouzena předem, přestože mnozí z nich jsou Ardžunovi příbuzní. Kršna jejich osud již zpečetil, nebo spíše oni sami si ho zpečetili, a Kršna povzbuzuje Ardžunu, aby jednal jako Jeho nástroj při naplnění příslušné reakce. Sedm set 100 veršů Gíty obsahuje Kršnovy důkladné argumenty vysvětlující tento bod a Ardžuna nakonec souhlasí. Reverend Hart: Ovládáte umění vysvětlovat složité věci snadno pochopitelným způsobem. Předáváte mi samozřejmě závěr učednické posloupnosti a podle tradice samotné je to pohled, který bychom měli přijmout. Ale jak šla doba, objevily se mnohé exegetické komentáře. Můžete mi dát nějaký dějinný přehled, který by mi řekl, které komentáře Gíty jsou cenné a které jsou falešné? Satjarádža dása: Dnes nejpopulárnější komentáře jsou jasně falešné. Postrádají hloubku a nectí tradiční komentáře, jež jsou nezbytné pro formulování nových výkladů. „Bhagavadgítá - taková, jaká je“ (Bhagavad-gítá As It Is) od Šríly Prabhupády je tudíž jediným překladem a komentářem, který řádně respektuje pravé historické komentáře... Reverend Hart: Co nový komentář Gíty dr. Barbary Stoler-Millerové? Ona je 101 sanskrtistkou žijící v Kolumbii. Z hlediska podání... Satjarádža dása: Ano, to je pěkný překlad. Obzvlášť se mi líbil její doslov, jak Thoreau bral Gítu k Valdenské nádrži... Reverend Hart: Ano. Ano. Satjarádža dása: Ale pokud jde o autenticitu a věrnost tradici, mohu doporučit jedině Prabhupádu. Gítě bylo v minulosti mnohokrát ublíženo špatnými komentáři, z nichž nejstarší je komentář Šankaračárji z osmého století po Kristu. I když je svým způsobem důležitý, opomíjí podstatnou teistickou povahu celkového poselství Gíty. Šankarův výklad sloužil k „odosobnění“ Boha pro Šankarovy impersonalistické (májávádské) následovníky. Jeho násilná interpretace otevřela novou školu výkladů písem, a nakonec zaplavily trh méněcenné překlady. Současní spisovatelé uvádějí tyto falešné Gíty ve svých vlastních pracích a bez pochyb je považují za autority - jen 102 namátkou: Gándhí, Aurobindo, Huxley, Hartmann, Steiner, Thákur. I když se tito lidé mohou těšit jistému uznání na svém poli, jsou stěží autoritami na Bhagavadgítu. Reverend Hart: Četl jsem „Význam Bhagavad-gíty pro křesťanskou teologii“ od Geoffreye Parrindera a disertaci Ph. D. Williama Blancharda nazvanou „Zkoumání vztahu Nového Zákona k Bhagavad-gítě“. Vynikající. Také jsem četl Bhagavad-gítu Charlese Wilkinse. To byl první anglický překlad, jak víte, publikovaný roku 1785. Satjarádža dása: Naneštěstí ty nejdůležitější komentáře současní čtenáři ani neznají: Anugítu, Gítamahátmju. Džajatírtha, který patří do BrahmáMadhva-sampradáje, napsal důležitý komentář ke Gítě, stejně jako Védánta Déšika z Rámánudžovy školy. Reverend Hart: Ne, ty jsem nikdy neviděl. Satjarádža dása: Ještě důležitější jsou komentáře, které napsali Višvanátha Čakravartí Thákura a Baladéva 103 Vidjábhúšana, neboť to jsou brahmámadhva-gaudíjské komentáře, a jako takové podávají nejvyšší závěry o lásce k Bohu. Reverend Hart: Obávám se, že ani o nich nic nevím... Satjarádža dása: Nejsou dostupné v angličtině, ale jsou to tradiční, zavedené a uznávané komentáře Gíty. Chápete falešné interpretace fungují tak, že zatemňují skutečný vzkaz Gíty včetně nejdůležitějších komentářů. Dnes může každý proniknout do tajemství Gíty za pomoci Bhagavad-gíty takové, jaká je, od Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády. Toto je úplné vydání, s originálním sanskrtem, synonymním přepisem každého slova, překladem a rozsáhlými výklady. V této verzi lze nalézt podstatu všech tradičních komentářů - a tady ji máte. Reverend Hart: Dárek? Děkuji. Satjarádža dása: Jediné, o co vás žádám, je, abyste si ji pečlivě přečetl. Reverend Hart: Děkuji. 104 Satjarádža dása: Tento dárek vám má pomoci vyhnout se odklánějícím se komentářům. Reverend Hart: (směje se) Tak to mi asi nějakou dobu potrvá. Vypadá to na tisíc stránek. Opravdu, skoro tisíc. Ano, dnes večer začnu... Satjarádža dása: Tuto verzi samotná Gítá doporučuje. Reverend Hart: Hmmm? Satjarádža dása: Ano, čtvrtá kapitola Gíty říká důrazně: evam paramparápráptam imam rájarsayo viduh. To je originální sanskrt a říká v podstatě, že člověk musí vyhledat duchovního učitele v učednické posloupnosti (parampará), aby poznal pravdu Gíty; nestačí vyhledávat akademického učencebadatele. Tajemství náboženské literatury mohou odhalit jedině praktici, náboženští mystikové, jak víte, a hermeneutiku písem je nejlépe ponechat těm, jejichž životy ztělesňují písma. V tomto ohledu je vzkaz Gíty křišťálově jasný: abys pochopil Gítu, vyhledej seberealizovanou duši, která ti může dát 105 poznání, neboť setrvává v pravdě. Naproti tomu mentální spekulant, jakkoli může být zkušený, člověka naučí jedině spekulovat. Ten, kdo studuje Bhagavadgítu s odstupem, nikdy nemůže proniknout do jejích hlubších tajemství. Ten, kdo žije Gitou, ovšem umí vyřešit všechny filozofické, historické a hermeneutické problémy, jak pro sebe, tak pro ty, které učí. To je hodnota Gíty Šríly Prabhupády. Reverend Hart: To je pěkné doporučení. Ještě jednou vám děkuji. Několik teologických otázek: Proč byla Kurukšétra zvolena za hlavní bitevní pole? (Říkám „hlavní“, jelikož chápu, že to byla světová válka...) Bylo to zjevně považováno za svaté místo ještě před posvátným rozhovorem Kršny a Ardžuny, před nějakými 5000 lety. Vlastně si vzpomínám, že je přímo psáno, že to bylo svaté místo ještě před zjevením Gíty. Satjarádža dása: Kurukšétra je pláň blízko současného města Dillí, jihovýchodně od Thanésaru, blízko Panipatu. Je částí větší oblasti zvané 106 Dharmakšétra. Byla pokládána za posvátnou, neboť leží na soutoku dvou nejstarších řek Indie, Jamuny a Sarasvatí. To je jeden z důvodů. Samozřejmě, posvátný rozhovor Kršny a Ardžuny - který je zcela duchovní - není omezený okolnostmi v čase a prostoru, což jsou materiální faktory. Kurukšétra byla vždy posvátné místo - neboť transcendentální rozhovor s bohem Slunce Vivasvánem, který se odehrál před milióny lety, se měl jednoho dne odehrát mezi Kršnou a Ardžunou. To se událo před 5 000 lety, ale praví mudrci vždy věděli, že k tomu jednoho dne dojde. A tak bylo místo vždy pokládáno za svaté, dokonce před časem Kršny a Ardžuny. Reverend Hart: Co říká učení Gíty o hromadění majetku? Ardžuna je velký král, který se chce vzdát svého bohatství; přitahuje ho odříkání. Ale Kršna mu nedovoluje všeho se uměle vzdát. To je velice zajímavé. Neučí Gítá ve svých závěrech odříkání? Satjarádža dása: Ano, ale ona učí 107 úplnému odříkání, yukta-vairá-gya. Typ odříkání, na nějž jsme zvyklí, je neúplné a suché. Vzdát se příjemností tohoto světa člověka ještě nepřivede k lásce k Bohu. Gítá proto učí, že skutečné odříkání není vzdát se věcí tohoto světa ale používat je ve službě Kršnovi. To je podle Gíty nejvyšší odříkání. Vzdát se něčeho víc než plodů své práce - vzdát se plodonosného smýšlení. Pracovat s oddaností pro Kršnu. To je skutečné odříkání. A právě k tomuto druhu odříkání se Kršna snažil přivést Ardžunovo chápání. Je to otázka pochopení, kdo jsme ve vztahu ke Kršnovi. Jsme uživatelé nebo užívaní? Kromě toho, co si můžeme odříkat, když všechno patří Bohu? Řekněme, že najdete na zemi peněženku. Když ji seberete a necháte si ji, jste zloděj propadlý osobnímu smyslovému potěšení. V sanskrtu se to nazývá bhogi, smyslový požitkář. Když peněženku ignorujete a myslíte si, „to není moje - do toho mi nic není“, je to neslušné. Jste bezcitný. Mohl byste 108 někomu pomoci tím, že mu ji vrátíte. Lze to přirovnat k obvyklému typu odříkání (tyaga), jež Gítá zavrhuje. Ale když peněženku zvednete a snažíte se nalézt původního majitele, je to srovnatelné s bhaktou, oddaným, který se vždy snaží užívat věcí tohoto světa v Kršnově službě, ve službě původního majitele peněženky. V jistém smyslu jsou na tom požitkář i asketa stejně. Jedině bhakta obstojí jako ctnostný. Reverend Hart: Ano. Požitkářství a odříkání že v jistém smyslu vedou ke stejnému konci - mi připomíná jednu historku v životě Diogéna, řeckého filozofa. Alexandr Veliký se rozhodl dobýt Indii, zastavil se nejdříve u svého přítele Diogéna. Při setkání se nejprve navzájem vřele pozdravili, jelikož byli staří přátelé a už se nějakou dobu neviděli. Diogénes odpočíval pohodlně na svém oblíbeném divanu a zeptal se svého nervózního přítele, který přecházel sem a tam: „Kam se chystáš?“ Alexandr řekl: „Nejprve půjdu dobýt Malou Asii.“ 109 „A kam potom?“ otázal se Diogénes svého ambiciózního přítele. Vždy ho velice zajímaly Alexandrovy výboje. „Pak dobyji Indii,“ odpověděl Alexandr. „A co potom?" zeptal se mudrc. Alexandrova odpověď: „Pak celý svět.“ Diogénes se se zadumaným úsměvem podíval na Alexandra a s vyzývavým pohledem v očích řekl: „Až jednou dobudeš celý svět, co budeš dělat potom?“ „A,“ řekl Alexandr, „pak budu moci odpočívat.“ Tato odpověď přivedla Diogéna k hysterickému smíchu. Zavolal na svého stálého společníka, slabého psíka, který odpočíval opodál. „Slyšel jsi, co tenhle šílenec právě řekl?“ Diogénes se svěřil svému psovi: „On bude odpočívat až dobude svět. My odpočíváme už teď a nepodrobili jsme si nic - snad kromě touhy být dobyvateli světa.“ Pak se Diogénes obrátil na Alexandra a řekl: „Pokud je odpočinek tvůj konečný cíl, proč nezůstaneš se mnou a mým psem v této pohodlné místnosti? Je tady 110 pro nás pro všechny tři místa dost. Proč jdeš způsobit tolik nepokoje - po celém světě - jen aby ses sem mohl vrátit zpátky a odpočívat s námi? Můžeš to udělat hned.“ Netřeba říkat, že Alexandr odešel ve velkých rozpacích, ale co mohl dělat? Byl už připoutaný a podmíněný, ale mudrc mu rozhodně dal o čem přemýšlet. Satjarádža dása: Krásná historka. Podporujeme tento závěr, ale pouze s tím, že konečný soulad mezi Alexandrem a Diogénem je služba Kršnovi, Bohu. Reverend Hart: Ano, o to mi jde. Alexandr je bhogi, smyslový požitkář, a Diogénes je tyági, asketa. Co je zapotřebí je oddaný, bhakta. Satjarádža dása: Ano, přesně tak... Reverend Hart: Možná, že to zrovna nenavazuje, ale když mluvíme o Gítě, chtěl jsem se vás zeptat na jógu. Mnoho kapitol se věnuje tomuto tématu a od šedesátých let se o józe hodně mluví. Vím, že Gítá je jednou z původních knih, které načrtávají různé systémy jógy. Z nějakých důvodů mi na mysl přichází 111 „rádža-jóga“. Á, už vím, několik mých studentů se zabývá různými formami rádža-jógy a zajímalo by mě, jaký má vztah k poselství Gíty. Satjarádža dása: Rádža-jóga je popsána v Bhagavad-gítě v hlavních rysech, ale je nešťastné, že se jí zabývají vaši studenti - ještě jednou, lze to přičíst falešným překladům a komentářům. Ardžuna sám tento systém zavrhuje jako příliš složitý pro současný věk. Kršna s ním souhlasí a předepisuje jednodušší bhakti-jógu, při níž se člověk učí upnout své smysly na Nejvyššího skrze oddanou službu, jak jsme již probírali. Bhakti-jóga je konečnou „rádža“ jógou, jelikož rája znamená „král“. Bhakti-jóga je králem všech jógových procesů. Reverend Hart: Ale co je tedy potom ta nižší rádža-jóga, která je dnes tolik populární? Satjarádža dása: Ačkoli se obecně mluví o rádža-józe, většina lidí dnes vlastně mluví o aštánga-józe - o józe osmi stupňů - také známé jako hatha-jóga. 112 Osm součástí tohoto procesu je yama („sebekázeň a disciplína“), niyama („plnění náboženských předpisů“), ásana („pozice těla“), pránáydma („ovládání a regulování dechu“), pratyáhára („ovládání smyslů ve vztahu k jejich smyslovým předmětům“), dháraná („upnutí mysli na Boha“), dhyána („meditace o Bohu“) a samádhi („úplné pohroužení se, oddání se Bohu“). Je to postupný proces - kde dosažení dokonalosti trvá tisíce let. Ano, to bylo určeno pro předchozí věk, kdy lidé žili mnoho tisíc let. Proto ji Ardžuna správně zavrhl jako příliš obtížnou a nepraktickou pro nynější dobu. Původně byla rádžajóga určena k tomu, aby dala svým následovníkům jistou úroveň vlády nad tělem a mysli, tak aby obojího mohlo být postupně užíváno ve službě a pohrouženi se v Boha. Lidé dělají z rádža-jógy smyslovou záležitost. Užívají ji nyní k tomu, aby vzbuzenou energii „kundaliní“ zastavili uprostřed cesty, dostali svá těla do pořádku pro dobrý sex a zapomněli na 113 Boha. Energie kundaliní prochází „žilou“ (susumna nádí), jednou ze 72 000 žil, které procházejí naším tělem. Jógové metody jsou určeny k vyčištění našich nádí, aby energie kundaliní mohla procházet bez překážek. To obvykle umožňuje část procesu zvaná pránájáma, jejíž zvládnutí zabere více než jeden život. Reverend Hart: Písma tedy tento složitý proces pro současný věk zavrhují a místo toho se doporučuje bhakti-jóga. Ale proč potom Kršna nezačal s touto instrukcí na první stránce? Proč nejdříve doporučil rádža-jógu a teprve poté, kdy ji Ardžuna zavrhl, doporučil bhakti? Bylo to proto, že namáhavý proces aštángy se doporučoval v předešlých věcích? Zdá se, že na něco takového poukazujete. Satjarádža dása: Ano. Kršna přišel na samém konci předchozího věku Dváparajugy. Podal přehled historických procesů jógy, jen aby ukázal, že se do této doby skutečně nehodí tím, že je Ardžuna zavrhl. Ardžuna byl kvalifikovaný člověk. 114 Když to nebylo možné pro něho, my bychom o tom neměli ani uvažovat. Podle písem byl proces rádža-jógy vlastně určen pro Satja-jugu, první věk, kdy lidé žili nesmírně dlouhou dobu - žili mnoho tisíc let. Poté přišla Trétá-juga, délka života se poněkud snížila a doporučovaným procesem pro realizaci Boha bylo provádění složitých obětí nepředstavitelně komplikované. Pak přišla Dvápara-juga a délka života se opět výrazně zkrátila. V tomto věku byly jako předepsaný proces doporučovány bohaté chrámové bohoslužby. Dvápara-juga byla v mnoha ohledech zvláštní. Za prvé: v tomto věku sestoupil Kršna osobně, takže lidé byli inspirováni přímo. Navíc proces meditace na mantře se začal stávat populárním prostředkem k potěšení Božstev. To připravilo aspirující oddané na Kali-jugu, kdy meditace na mantře bude doporučovanou duchovní praktikou. Ale vraťme se na chvíli k Dvápara-juze. Čaitanja-čaritámrta (Madhja 8) výslovně uvádí, že v Dvápara-juze byl Nejvyšší 115 uctíván následující mantrou: namas te vásudeváya namah sankarsanáya ca pradyumnáyániruddháya tubhyam bhagavate namah „Skládám své uctivé poklony Nejvyšší Osobnosti Božství, v expanzi Vásudévy, Sankaršany, Pradjumny a Aniruddhy.“ Tato modlitba se původně objevuje ve Šrímad Bhágavatamu a zvláště se doporučovala k uctívání Kršny při chrámových obřadech v Dvápara-juze. To byla předzvěst Železného věku, Kali-jugy, kdy se délka života velkou měrou snížila a lidé ztratili všechny vyšší vlastnosti, které jsou potřeba pro rádžajógu, komplikované oběti a skvostné chrámové obřady. V tomto věku je naší jedinou nadějí upřímně opakovat svaté jméno ve společnosti dalších vaišnavů („sankírtana“). Obzvlášť se doporučuje opakování Haré Kršna mahá-mantry: Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré / Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré. Stejně jako se Šrí Kršna osobně objevil 116 ve Dvápara-juze, sestupuje opět v Kalijuze, znovu doprovázen svými osobními společníky. Tentokrát ovšem na sebe bere zlatou barvu - oproti Kršnově tmavé pleti - a objevuje se ve své nejdůvěrnější roli, veřejně rozšiřující harináma sankírtanové hnutí, „proces seberealizace pro tento věk" (yugadharma), který spočívá v opakování Haré Kršna mahá-mantry. To je samozřejmě avatára Šrí Čaitanja Maháprabhu. Písma nás informují, že ti nejšťastnější se odevzdají tomuto zářícímu projevu Nejvyššího a naleznou v Něm svůj tolik potřebný úkryt před věkem Kali. Reverend Hart: Zajímavé. Gítá tedy v podstatě končí tím, že nám říká, abychom se oddali Jedinému Svrchovanému Bohu - Kršnovi prostřednictvím oddanosti a opakováním Jeho jména. Zvláštní. To vypadá skutečně jako křesťanství. Závěr je v podstatě tentýž. Tento poslední pokyn Bhagavad-gíty je vlastně můj oblíbený: „Zanech všech 117 druhů náboženství a prostě se odevzdej Mně,“ říká Kršna, „ochráním tě od všech hříšných reakcí.“ Musím přiznat, že zpočátku pro mne byla tato instrukce záhadná. Ale myslím, že je to myšleno tak, že se člověk musí nakonec vzdát konvenčního náboženství a odevzdat se Bohu. Nelze se neustále skrývat za rituály a formalitami. Pokud Kršna míní skutečně toto, pak musím souhlasit, že tento pokyn zhuštěně vyjadřuje nejvyšší a konečné učení všech náboženských tradic. Satjarádža dása: Je to nepochybně velice vznešené učení. Rámánudžisté to také pokládají za „konečný verš“ (cárama-šloka) Bhagavad-gíty. Ale budete překvapen, když se dozvíte, že toto není nejvyšší učení. Reverend Hart: Neumím si představit nic vyššího. Pro křesťana je úplné podřízení se vůli Boha tím nejvyšším ... Satjarádža dása: Vaišnavská tradice jasně odhaluje jemné rozdíly a nuance mezi „podřízením se“ a „láskou“. Jde mnohem dále za pokyn Bhagavad-gíty. 118 Budete překvapen, že Čaitanja Maháprabhu v jistém smyslu zavrhl toto učení Bhagavad-gíty jako podřadné. Když Maháprabhu rozmlouval s Rámánandou Rájou, požádal ho, aby objasnil nejvyšší cíl v duchovním životě. Rámánanda přikročil k výkladu védského konceptu společenského rozvrstvení varnášramského systému - a dále vyložil, že každý má plnit své předepsané společenské povinnosti jako službu Nejvyššímu. Maháprabhu to však zavrhl jako povrchní. Poté Rámánanda Rája předložil podstatu bhakti-jógy, jak se nachází v deváté kapitole Gíty (text 27): „...Ať činíš cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať obětuješ nebo daruješ cokoliv a ať provádíš jakákoliv pokání, ó synu Kunti, vždy to čiň jako oběť Mně.“ Věřte nebo ne, Šrí Čaitanja zavrhl i tuto nabídku - že všechno, co člověk dělá, má dělat jako oběť Bohu - jako povrchní. Nakonec Šrí Rámánanda cítil záchranu v „konečném“ pokynu Gíty, jenž jste právě citoval: „Zanech všech druhů 119 náboženství a odevzdej se jen Mně...“ Ale Maháprabhu to opět zavrhl jako povrchní. Byla to karma-mišra-bhakti, neboli ,plodonosné činnosti smíchané s oddanou službou“, neboť Kršna říká, jak jednat. Ještě stále to není spontánní... Chápete, člověku je řečeno, aby něčeho „zanechal“, žije-li v iluzi, že má čeho zanechat, ale všechno patří nakonec Kršnovi. Nic není naše. To je ta realizace. Je-li nám řečeno, abychom něčeho „zanechali“, nebo když se máme zabývat oddanou službou s tím, že jsme se něčeho vzdali... je to stále karma-mišrabhakti. Je to stále smíšené, není to ryzí služba. Dále se Šrí Rámánanda rozhodl popsat stav jisté transcendence. Myslel si, že to bude jistě přijato jako nejvyšší cíl v duchovním životě. Aby popsal tento vznešený stav, citoval další verš z osmnácté kapitoly Gíty (text 54): „Kdo zaujal transcendentální postavení, realizuje nejvyšší Brahman. Nikdy se nermoutí, ani po ničem netouží a ke všem bytostem je stejný. Za tohoto stavu 120 dosáhne Mojí ryzí oddané služby.“ Rámánanda Rája nejprve navrhl oddanou službu prokazovanou odepřením plodonosných činů, ale tady navrhuje, že vyšší je oddaná služba s plným poznáním a duchovní realizací. Maháprabhu opět jeho tvrzení zavrhl jako povrchní. Tentokrát to byla nečistota jňána-mišra-bhakti. Slovo mišra znamená „smíšený“ a Rámánandovo tvrzení bylo znečištěné „poznáním smíšeným s oddanou službou“. Důraz tohoto verše je na „realizaci“, ne na ničím nemotivované lásce ke Kršnovi. Rámánanda Rája se začal blížit k podstatě. Chápete, Šrí Čaitanja mu naznačoval, aby šel dál. Vychutnávali to společně. Obzvlášť v bengálštině to můžete obdivovat jako velice sladkou rozpravu. Čaitanja mu vždy říkal: eho báhya, áge kaha ára, což znamená „Tyto věci jsou vnější; jdi hlouběji; jdi hlouběji.“ Reverend Hart: Dal nakonec Šrí Čaitanjovi tu správnou odpověď? Satjarádža dása: Ano. Hned další slova z jeho úst katapultovala Šrí 121 Čaitanju do stavu duchovní extáze. Reverend Hart: Znáte ten text? Satjarádža dása: Mohu jedině parafrázovat, co řekl Šrí Rámánanda, citoval jednu esoterickou pasáž z desátého zpěvu Šrímad Bhágavatamu (10.14.3): „Můj drahý Pane, po konečném rozboru se člověk musí vzdát plodonosného náboženství, monistické spekulace i kultivace poznání. Musí začít svůj ryze duchovní život v oddané službě přijímáním informací o činnostech Pána od realizovaného oddaného Pána v učednické posloupnosti. Když člověk kultivuje svůj duchovní život následováním těchto principů a drží se čestné cesty v životě, pak se stane nepochopitelné a Ty samotný, ačkoliv nikdy nikomu nepodřízen, se staneš podřízeným.“ Jakmile to Šrí Čaitanja uslyšel, polevil a řekl, že to je začátek skutečné dokonalosti. To je pravý začátek nejvyššího cíle v duchovním životě, neboť je zbaven touhy i po těch nejjemnějších přínosech karmy, impersonalismu a 122 snahy o poznání. Potom požádal Šrí Rámánandu, aby objasnil otázky pokročilé lásky k Bohu, a tak dovedl dokonalost k jejímu zenitu. Jinými slovy, tato odpověď byla dokonalá, ale existuje ještě dokonalejší a nejdokonalejší. Reverend Hart: (směje se) To se mi nesmírně líbí. Takže následovníci Šrí Čaitanji nakonec zavrhují Bhagavad-gítu? Satjarádža dása: To ne. Vůbec ne. Prosím, nevykládejte si to špatně. Zavržení je zřejmě příliš silné slovo, jelikož naznačuje neodvolatelnost. Ne. Maháprabhuovi následovníci uctívají Gítu jako svatá slova Šrí Kršny. Ale zavrhli by vaši větu, že závěr Gíty - verš, který jste citoval - je nejvyšší filozofie. Bhagavadgítá je vlastně přípravným studiem nezbytným, ale zároveň základním. Po ní musí člověk studovat Šrímad Bhágavatam. A pak, je-li obzvlášť úspěšný, může proniknout do tajemství Čaitanja-čaritámrty. A tato kniha zjevuje nejvyšší možná naplnění v duchovním životě. 123 KAPITOLA PÁTÁ Je Ježíš předpovězen ve Védách? Brahma, Paramátmá a Bhagaván Království Boží Křesťanská modlitba Co je to óm? Opakování Haré Kršna Kdo je Rádhárání? Reverend Hart: Při všech podrobných informacích obsažených ve védských textech, uvažoval jsem, jestli byl předpovězen Ježíš. Jednou jste se zmínil, že ve védské literatuře jsou inkarnace Boha prorokovány - uvedl jste Buddhu, Rámu, Kršnu a Šrí Čaitanju - ti všichni byli předpovězeni... Satjarádža dása: Ano. Ježíš byl ovšem šaktyáveša avatára, což znamená, že byl inkarnací se zvláštním posláním. O těchto konkrétních projevech něco vyložím někdy později. V každém případě takoví avatárové jsou ve védské literatuře popisováni na základě jejich 124 kvalifikace, pokud nejsou specificky identifikováni. Védská literatura jde do velikých detailů a jmenuje všechny vlastnosti, jež můžeme u šaktjávéša avatárů nalézt. Takto lze zjistit božskost. Ježíš, jak víte, byl zvláštní, a tak, jak se dalo čekat, je specificky uveden v Mahábhávišja Puráně. Tato stará Purána, jež je částí vaišnavského kánonu, uvádí, že byl ukřižován - a že hned po ukřižování odešel do Indie. Reverend Hart: Zajímavé. Muslimové také věří, že Ježíš nezemřel na kříži, a také nevěří v jeho nanebevstoupení. Satjarádža dása: V této souvislosti existuje mnoho starých tradic. Každopádně védská literatura byla sestavena před 5 000 lety a Ježíšův příchod plně předpovídá. Výslovně uvádí, že byl nazýván „mesiášem“, že byl ukřižován a věřilo se, že se narodil panně. Bhavišja-purána také cituje Ježíše, jak říká, že se pokouší kázat „Amalekitům“, což byla židovská sekta té doby... Reverend Hart: Byl Ježíš uveden 125 jménem? Satjarádža dása: Bylo použito jména Issa - tak byl Ježíš nazýván mnoha starými národy. Reverend Hart: Ano, latinský přepis slova Ježíš je Iesus, v arabštině je to Isa. Satjarádža dása: To původně pochází ze sanskrtského kořene Isa, což je zkratka pro Išvara, indické jméno pro Boha, znamenající doslova „Svrchovaný Vládce“. Reverend Hart: Je vám jistě jasné, že někteří učenci, tvrdí, že tyto předpovědi jsou pouze interpolované texty připojené po Ježíšově době, aby védskému zjevení dodaly nádech autentičnosti... Proroctví je konec konců přesvědčivý doklad... Satjarádža dása: Jaké jsou jejich důkazy pro interpolaci? My předkládáme starověkou, uznávanou tradici - důkaz je tedy na nich. Jenom by tápali v temnotách. Jediným důvodem jejich pochybnosti a byť i sebemenšího podezření je, že vidí, co se stalo s židovsko-křesťanskou tradicí... Ale to je naprosto něco jiného ... 126 Chápete, u kultury, která si je vědoma škodlivostí změn, se nemusíme bát, že by měnila posvátné texty. Následovníci védské tradice, majíce plnou víru v to, že védské tradice - a vpravdě celý védský způsob života - jsou božím zjevením, by ani nepomysleli na změnu i toho nejjemnějšího detailu. Když budete studovat védskou tradici, uvidíte, že jídlo, koření, holení hlavy, šaty ... následovníci si dnes oblékají stejný typ šatů, jako jejich předchůdci v dávných dobách! Někdy jsou za to oddaní kritizováni: „Proč alespoň své oblékání nepřizpůsobujete moderní době?“ Ačkoli jsou za to obvykle kritizováni, tohle dává záruku, že posvátné texty nebudou změněné. Když daná skupina vyznavačů nemění ani něco tak vnějšího, jako jsou šaty nebo účes, o kolik jistější si potom můžeme být, že by nikdy nepomýšleli na měnění náboženských písem? Pro stoupence védské kultury je to nemyslitelné. Ne. Védská tradice není tradicí inovací a změn. Je věčná a neměnná. 127 Reverend Hart: Ano, chápu. Existují tam také další předpovědi jiných velkých světců jiných kultur? To se zdá být specifické pro védské zjevení a líbí se mi. Většina náboženských tradic obsahuje proroctví o světcích a mudrcích ze svých vlastních řad, ale védská písma jdou bez předsudků dále. Vypadá to, že předvídají osobnosti ze všech tradic. To je další zdůraznění védské universálnosti - je to nesektářské a všezahrnující. Satjarádža dása: Mohammed je také předpovězen ve védských textech. Je uveden jménem v Bhavišja Puráně. Dále je uvedeno, že kázal pro uctívače idolů nízké třídy - což je pravda - a že byl „čistý mezi negramotnými“. A tak tomu také bylo - vědělo se o něm, že je negramotný. Mohammed je vlastně uveden na dvou místech, v Bhavišja Puráně a v Atharva Védě (Kanda 20, Šukta 127, Mantra 1-3). Je to tam... Reverend Hart: To je úžasná informace, když se nad tím zamyslíte. .. Pojďme nyní na chvíli hovořit o uctívání. Pojem „Kršna“ není ve většině 128 náboženských tradic známý. Většina náboženství má matnou představu Božstva. Tak například Ježíš a Mohammed - ti dali svým následovníkům tolik, kolik mohli. Ale kam to zařadit? Když například své následovníky přivedli na úroveň osvobození, ale nemohli jim dát „Kršnu“, Osobu, kam jejich následovníci půjdou? Jaké je jejich místo určení? Satjarádža dása: Ptáte se na mnoho věcí najednou... To je složité... Následovníci Ježíše mohou jít jistě k Ježíšovi. Gítá učí, že pokud člověk uctívá nějakým způsobem, druh uctívání stanoví jeho určení po smrti. To je obecná odpověď na vaši otázku... Je-li člověk osvobozen z hmotného světa, ale nemá konkrétní informace o Bohu v Jeho osobní podobě - nezná-li „Kršnu“ někde se uvádí, že taková osoba jde do Mahéšadhámy, sídla Šrí Šivy. Nachází se mezi hmotným a duchovním světem. Zde pak živá bytost může udělat další pokroky. Tato informace je podána v Čaitanjačaritámrtě (Madhja 8, kapitola 21, text 129 54, výklad). Reverend Hart: Ale obecně, kam jdou lidé, kteří uctívají? Podle svého pojetí Boha musí dospět do určitého postavení, na určité místo... Satjarádža dása: Existují v podstatě tři pojetí Boha - Brahman, Paramátmá a Bhagaván. Podle učení Šrí Čaitanji, nerozlišený Brahman je místem určení spekulativního myslitele, který dosáhl dokonalosti. Jinými slovy ten, kdo plně zaměří svůj spekulační proces k Nejvyššímu - učiní ho druhem jógy může dosáhnout jisté základní úrovně transcendence. V tomto případě je jeho představa Boha obecně abstraktní, jako v učeních Mohammeda a Ježíše. Brahman je vlastně duchovní zář Boha, známá jako brahmajyoti. Nezasvěcenému se zdá, že brahmadžjóti se neodlišuje od Pána, jako paprsky Slunce se lidským očím jeví totožné se samotným Sluncem. Jako lidé na zemi nemůžeme vidět jasnou formu Slunce s jeho různými částmi. Podobně lidé na cestě realizace Brahmanu, ať už to vědí nebo ne, často 130 zaměňují záři Pánova těla s Jeho osobou a podobou. Reverend Hart: Zdá se, že ačkoli mnohé tradice a světová náboženství se prohlašují za personalistické, ve skutečnosti jsou převážně připoutány k této cestě k Brahmanu, neboť konkrétní informace o podobě Boha často scházejí. Satjarádža dása: Ano, myslím, že máte pravdu. Reverend Hart: Prosím, popište zbývající dvě úrovně realizace. Satjarádža dása: Paramátmá je Bůh v srdci, který je všeprostupující a vstupuje i do každého atomu. Reverend Hart: Aha, podoba Višnua. Já jsem vlastně panenteista, člověk, který věří, že Bůh je trvale přítomen ve všech věcech. To by mohlo být podobné úrovni Paramátmá, myslím. Satjarádža dása: Ano, Paramátmá je expanze Karanódakašájí Višnua. Je částí Kršny. Reverend Hart: To je všudypřítomný duch Boha. Myslím, že je to přirovnatelné k Duchu svatému v 131 křesťanské teologii. Satjarádža dása: Souhlasím. Paramátmá je podle tradice aspekt Pána, kterého hledá meditující jógín. Paramátmá je Bůh ve vztahu k hmotnému světu a k individuálním duším, které do tohoto světa přicházejí. Paramátmá má dva aspekty. První, bhagavadangatva, vstupuje do srdcí všech duší v hmotném světě. Druhá, jagadgatattva, vstupuje do každého atomu, a tak umožňuje fenomenálnímu světu být aspektem reality - neboť bez Jeho přítomnosti by nic nemohlo existovat. Nyní vím, že to zní panteisticky... Reverend Hart: Víte, že Rudolf Otto činí významný rozdíl mezi panteismem („Všechno je Bůh“) a teopanismem („Bůh je všechno“). Otto tvrdí, že panteistická představa, pozvedající svět k Absolutnímu, v Indii neexistuje. Nejsem si jistý, co toto rozdělení skutečně znamená. Slova Mistra Eckharta na to zřejmě vrhají jisté světlo. On říká, že jsou tři způsoby poznání 132 Boha. První nazývá „ranní poznání“, což je tehdy, když člověk zná Boha ve světě v jevech světa. Člověk vidí svět a může vidět ve všem Boží přítomnost. Druhý způsob poznání Boha se nazývá „večerní poznání“, když člověk vidí svět v Bohu. Zde se přesouvá ohnisko pohledu, a místo aby člověk viděl nejdříve svět a Boha na světě, vidí nejprve Boha a celý svět v Něm. Satjarádža dása: Jaká je třetí úroveň Eckhartova pohledu? Reverend Hart: Vidět Boha samého, zcela nad tímto světem. Satjarádža dása: To je vědomí Kršny... Hmmm... Pokračujme k realizaci Bhagavána. To je zenit. Čaitanja Maháprabhu tuto realizaci doporučuje. Měli bychom dospět k Bohu jako osobě. Slovo bhagaván znamená „ten, kdo má všechny vznešené vlastnosti“. Nějaká abstraktní síla nebo nějaký „všudypřítomný duch“ nemohou mít všechny jedinečné vlastnosti. Ale Bůh ve své původní podobě je mít musí. Je to vlastně Jeho hlavní kvalifikace. 133 Mudrci starodávné Indie shrnuli všechny vznešené vlastnosti na základních šest: síla, krása, bohatství, sláva, poznání a odříkání. Bůh je nezbytně oceánem všech těchto vlastností. My můžeme mít tyto vlastnosti v nepatrném množství -jsouce nedílnou součástí oceánu - ale On je musí projevovat v plnosti. To je Bůh. My Mu musíme sloužit, neboť jsme Mu podřízeni, a to je naše přirozené postavení. Když toto realizujeme a oddáme své životy Jeho službě - bhaktijóze - jsme na cestě zpátky k Bohu. Ten, kdo nalezne onu Osobu - Bhagavána Šrí Kršnu - dosáhne Jeho svrchovaného sídla. Reverend Hart: Má toto sídlo vyšší a nižší úrovně? Satjarádža dása: Ano. Je nekonečné. Obecně, jako jsou nekonečné projevy Kršny, tak jsou také nekonečné projevy Jeho sídla. Vrndávana je nejvyšší úroveň a zde se Kršna ve své původní podobě oddává radovánkám se svými věčně osvobozenými společníky. Ale začněme od začátku. Nad čtrnácti 134 soustavami hmotných vesmírů je oblast pro osvobozené duše a také sídlo Šrí Šivy, jak jsem se již zmínil. Ještě výš je Paravjóma, kde jsou nekoneční avatáři a částečné Kršnovy projevy. Člověk přijde na jednu z těchto vaikunthských planet podle toho, jakou konkrétní podobu Boha má v oblibě. Nad těmito neomezenými duchovními světy je potom Kršnalóka, známá také jako Gólóka, která se podle variací zábav a chování důvěrných společníků projevuje ve třech rozdílných formách: Dváraká, Mathurá a Gókula (někdy Kršna projeví tato tři sídla na Zemi, jako když sestoupil před 5 000 lety). Tyto tři jsem uvedl v jejich pořadí vznešenosti a sladkosti. Gókula je z těch tří nejsladší, neboť je to sídlo nejvyšší důvěrnosti. Někdy se jí proto říká vnitřní část Gólóky. Reverend Hart: To je důkladná kosmologie, nebo transcendentální kosmologie, chcete-li. Vypadá to, že určitá projevení Božího království jsou speciálně určena pro Jeho důvěrné společníky... 135 Satjarádža dása: Ano, musí Kršnu znát, aby tam mohli jít... Reverend Hart: Jistě, pokud si nejsme vědomí Kršny jako osoby, nemůžeme adresovat své modlitby Jemu. A možná nedosáhneme Jeho království, jak jste popsal. Ale nepodceňujme sílu modlitby. Bůh je milostivý. Předpokládám, že byste řekl, že jsme-li ve svých modlitbách upřímní, pak nás Bůh přivede k někomu, kdo zná Kršnu přímo. To je možná pravda. Ale co ti z nás, kteří mají třeba věčný vztah s jednou z jiných podob Boha? Chci říci, že modlitba je velice důvěrná a ti, jejichž modlitby jsou adresovány Ježíši, budou nakonec vedeni Ježíšem. A půjdou tam, kam je povede. Satjarádža dása: Tak tomu rozhodně je... Reverend Hart: Mnozí obdivovatelé křesťanského mysticismu mohou považovat modlitby velkých mystiků za výjimečné a mimo dosah moderních hledačů. Takový pesimismus vyvstává proto, že moderní křesťané převážně 136 nevědí o meditativní tradici, která jeden čas dominovala v křesťanství na Blízkém Východě. Tradice Otců z pouště, jak se jim říkalo, připomíná zcela védskou tradici, se svým důrazem na jednoduché žití a pohroužení se do Boha. Stejná cesta je před námi otevřená i dnes. Svatý Antonín Egyptský založil systematickou školu meditace roku 310 našeho letopočtu. Šedesát pět mil na jih od Káhiry tento světec vedl tisíce křesťanských mnichů v jejich meditacích. Víte, rosenkruciáni a svobodní zednáři jsou také jogíny svého druhu. Mám tím na mysli, že je to určitý směr v křesťanství. Směr velice hluboký. Tradice jako celek předkládá spíše to vnější. Ale jako každá tradice existuje přirozeně na dvou úrovních - jedna je povrchní a druhá je mnohem hlubší. Myslím, že mnohé pravdy uvědomování si Kršny byly zjeveny následovníkům Ježíše. Neříkal jim Ježíš:„Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, je to všechno hádankou.“ (Matek 4,11)? 137 Tato vnitřní tajemství jsou tedy pro upřímné křesťany dosažitelná, ale bude to rozhodně namáhavá práce. Pravdou je, že naše učednická řada neexistuje. Informace dané v naší Bibli jsou omezené. Ale Bůh dává zjevení těm, kteří jsou upřímní, a dává jim hlubší chápání Písma. Satjarádža dása: To hlubší chápání bude nezbytně zahrnovat všechny základní zásady uvědomování si Kršny zásady, o nichž většina křesťanů dnes ani neuvažuje. Reverend Hart: Myslíte jako ty základní čtyři... Satjarádža dása: Ano, žádné jezení masa, žádné hazardní hry, žádný nedovolený sex a žádné omamné látky nic takového! - dokonce ani víno u přijímání. Reverend Hart: Bezpochyby je dnes málo křesťanů, kteří vidí ctnosti v těchto základních zásadách, ale ano, souhlasím s vámi - pokud v budoucnu skutečně budou „vědomí si Krista“ nebo „vědomí si Kršny“, budou tyto ideje oceňovat, ne-li 138 mlčky schvalovat. Ale trocha vína u přijímání... Satjarádža dása: To jsou podnáboženské zásady. Člověk je stěží na samém počátku, pokud nenásleduje... Reverend Hart: Dobrá, ale pojďme na chvíli dál. Pokouším se říci, že pravý křesťan dosáhne Božího království, je-li upřímný ve své modlitbě. A konkrétní oblast, jíž dosáhne, bude jasně odpovídat postavení Ježíše Krista. Satjarádža dása: S tím jsem již souhlasil, ale musí také následovat zásady... Reverend Hart: Ano. Satjarádža dása: Ve skutečnosti ovšem nepopisujete průměrného křesťana. Popisujete nějakého neurčitého mnicha... Reverend Hart: Ano, to je bohužel pravda. Víte, slovo „mnich“ pochází z řeckého monos, což znamená „samotný“. Mniši žili vždy v malé poustevně a rozvíjeli meditaci o Bohu. Běžný křesťanský laik v sobě nikdy nevyvinul takové totální pohroužení. 139 Satjarádža dása: Ano. A řecké slovo monos má spojitost se sanskrtským muni, což je opět podobné. Indický mnich je zvaný „muni“. Rozdíl ovšem je, že ve védské kultuře se očekává od každého, že okusí alespoň v jednom údobí svého života, jaký je život mnicha. Meditace a absorbce byly známy všem frakcím společnosti, alespoň v tu či onu dobu. Reverend Hart: Vy jste skutečně znalý věci. Satjarádža dása: Á, jste laskavý... Reverend Hart: Zajímám se také o spojitosti mezi křesťanstvím a indickou filozofií, jak víte. Pevně věřím, že obojí je v konečné analýze jedno - neboť existuje jeden Bůh. Není to tak? Náboženství je také jedno. Jeden Bůh, jedno náboženství. Možná křesťanství skutečně vyrostlo z védského systému. Nedávno jsem objevil, že Origenes, Otec církve, patřil ke katechetické škole v Egyptě. Jeho učitelem byl Klement Alexandrijský a Klementův učitel byl mystik známý jako Pantaenus, který podle koptských zvěstí strávil velkou část svého života v Indii. 140 Satjarádža dása: Vidíte? To je zajímavé... Reverend Hart: Určitě - a odtud pochází praktikování meditace a modlitby, o kterých jsem mluvil dříve. Otcové z pouště. Učení Pantaena má spojitost s Dionýsem Areopagitským. Dionýsus chápal duchovní cestu jako meditativní proces. Své meditace sepsal a také jimi sám prošel. Mnoho křesťanských světců a teologů v jeho spisech našlo hodnotnou mapu či plán své duchovní cesty. Není to příliš známo, ale mnozí teologové a řeholničtí zakladatelé přijali Dionýsův náhled a užili ho při formulování svých vlastních doktrín. Viktoriné, Albert Magnus, Bonaventura, Mistr Eckhart a mnoho dalších - všichni vděčí syrskému textu Dionýsovu. Satjarádža dása: Ale jak je tomu dnes? Reverend Hart: No, jsou tu někteří s upřímnou snahou vyvést křesťanství z hlavního proudu a zpátky k těmto kořenům... Ale je to takové nijaké, 141 zablokované eklekticismem typu „New Age“ („Nový věk“)...Myslím Otce Beda Griffithse, Matthewa Foxe, bratra Davida Steindl-Rasta... Nejsem si jistý, jestli by na vás zapůsobili. Jejich filozofie se sice do jisté míry zakládá na učení pravých autorit, ale jsou silně ovlivněni tím, co byste nazval „impersonalismus“, dokonce víc než lidé, jež se snaží následovat... Satjarádža dása: Myslím si to. Četl jsem něco málo od Matthewa Foxe... ne však tolik, abych mohl dělat závěry. Reverend Hart: Co modlitba ve védské tradici? Vím, že modlitba je ústřední věcí -jediným procesem pro tento věk. Víte, když jsem byl dítě, mojí představou indického duchovního života byl vyzáblý muž sedící na loži z hřebíků a mručící do neustání „óm“. Mám svou vlastní představu, co je mantra „óm“. Jak Bible hovoří o „Slovu“, myslím že to je možná zastoupeno ve východní tradici jako „óm“. Ale co říká védská literatura? Co je vůbec „óm“? Satjarádža dása: To je také neosobní, ale nepodceňujte to. Je to zvuková 142 reprezentace Kršny. Když se Brahmá první stvořená bytost - pokoušel artikulovat zvuk Kršnovy flétny, vyšlo toto slovo „óm“. Je to základní mantra. Svatý začátek proslulé gájatrí (gáyatrí), kterou indičtí kněží opakují třikrát denně. Reverend Hart: Jsou ve védské literatuře ještě jiné popisy? „Om“ myslím zaujímá v indické filozofii význačné místo... Satjarádža dása: Védské texty popisují, že „óm“ je vlastně zkrácenou formou „ómkary“, mantry představované třemi písmeny: A, U, M. Velcí učitelé v gaudíja-vaišnavské řadě analyzovali „óm“ podle těchto abecedních složek. To je založené na detailním výkladu samotných sanskrtských písmen, s přihlédnutím k etymologii sanskrtského „ómkara“. Ve stručnosti, první písmeno „A“ představuje Kršnu. Druhé „U“ odkazuje na Kršnovu energii, Rádhárání. A třetí písmeno „M“ zastupuje živé bytosti. Dohromady potom tato tři písmena reprezentují souhrn existence a mantra 143 je tudíž velice mocná. Reverend Hart: Domnívám se, že „óm“ je něčím víc než jsem myslel. Zdá se, že v sobě zahrnuje celou vaši filozofii. Satjarádža dása: V jistém smyslu skutečně ano. Je to vlastně tak významná zárodečná mantra, že si našla cestu do mnoha jazyků jako reprezentace Boha. Například v angličtině - všechny významné popisy Boha mají toto „óm“ jako svůj kořen. „Óm“ přichází do anglického jazyka skrze předponu omni (vše), a taková slova jako omnipotent („všemohoucí“), omniscient („vševědoucí“) a omnipresent („všudypřítomný“) jsou platnými popisy Boha a všechna začínají s „óm“ jako svým kořenem. Křesťané užívají na konci modlitby slova „ámen“, nebo ne? Reverend Hart: Ano... Satjarádža dása: To se také vztahuje k „,óm“, či AUM. Muslimové také říkají „amin“, což je v podstatě totéž. Označuje to Boha. Ale když se vrátíme k vaší původní 144 otázce na podstatu modlitby ve védské tradici, hlavní modlitbou je samozřejmě Haré Kršna mahá-mantra: Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré / Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré. Tato modlitba má být přednášena stejným způsobem, jako když malé dítě volá svoji matku. S vřelou upřímností a plným soustředěním. Tuto modlitbu lze v podstatě chápat následujícím způsobem: je to invokace. Rádhárání (Matka Hará) je volána - Hará je ve vokativu Haré. Z jakého důvodu? Proč voláme na Rádhárání? Z žádného jiného důvodu, než abychom byli zaměstnáni v Pánově službě. To je čistota mahá-mantry. Přímý překlad by byl následovný: „Můj Pane. Ó nejvyšší energie mého Pána, známá jako Šrímatí Rádhárání, prosím zaměstnej mě v Pánově službě.“ Kršna a Ráma jsou obě primární jména pro Boha. Reverend Hart: Proč se tato modlitba obrací na Rádhárání? Satjarádža dása: Podle vaišnavské tradice člověk navazuje styk s Pánem 145 skrze Jeho energii. Jako Ježíš je v jistém smyslu aveša, energie Pána, a křesťané navazují styk skrze něho. Rádhárání je podobně původní vnitřní energií, takže člověk se obrací na Boha skrze Její Božskou Milost. Jak říkal duchovní učitel Šríly Prabhupády: „Rádhárání je ovládaná Polovina, zatímco Kršna je ovládající Polovina. Dohromady vytvářejí Absolutní Pravdu. Dvě části konečné Pravdy, ale obě jsou svrchované. “ Rádhárání je obzvlášť známá jako nejvyšší oddaná, jako ta, která Kršnu nejvíc těší. Samozřejmě, Ona je toho schopná, protože není ničím jiným než ženským projevem Boha. Reverend Hart: Myslel jsem - jednou jste říkal, že největším oddaným je polobůh Šiva. Satjarádža dása: V jeho poli působnosti to je pravda. Jak říkají písma vaisnavánám yathá šámbhuh: „Šiva je největší oddaný.“ Podívejte, Brahmádží je považován za největšího oddaného ve své sféře, známé 146 jako karma-mišra-bhakti. Potom Šiva je největší ve jňána-mišra-bhakti. Zvláště třída džňáních a jogínů cítí, že Šiva je největší oddaný, ale písma uvádějí hierarchii, která pokračuje nad Šivou. Z oddaných (bhaktů) je za hlavního považován Prahláda Mahárádža. Ale za větší než Prahláda jsou považováni Pánduovci. To je psáno v Bhágavatamu. Ještě pokročilejší než Pánduovci jsou někteří z Jádavů. Hlavním Jádavou je vlastně veliký oddaný, známý jako Uddhava, a ten je pokročilejší než všichni ostatní. Gópí ovšem předčí i Uddhavu, jenž sám si přeje dosáhnout jejich úrovně lásky ke Kršnovi. Mezi „gópími“ je nejvyšší Rádhárání. Ona je největší oddaný... Ona je Bůh jako oddaný... A když Rádhárání a Kršna sestupují jako Čaitanja Maháprabhu, je to vrcholné projevení oddanosti... Reverend Hart: Styk s Kršnou navazujeme tedy prostřednictvím Rádhárání... Satjarádža dása: Ona je v jistém smyslu nepřístupná, stejně jako Kršna, 147 takže musíme žádat o Její milost skrze pravého gurua v učednické posloupnosti. Takový guru je důvěrným služebníkem Šrímatí Rádhárání. Pomáhá Jí v Její službě Kršnovi. Reverend Hart: Proč je nepřístupná? Satjarádža dása: Ona je také Bůh. Je ženským protějškem mužské Osobnosti Božství, Šrí Kršny. V jistém smyslu jsou ovšem oba zcela přístupní, ale člověk musí vědět, jak se na Ně obrátit. Postup může dát pravý duchovní učitel, který zastupuje Božský Pár - Rádhu a Kršnu - v tomto světě. Reverend Hart: Jaký má Božský Pár vzájemný vztah? Jsou Rádha a Kršna považováni za přátele? Jsou manželé? Je v tom něco takového? Myslím tím - lze to tak chápat? Satjarádža dása: Ne. Nemůžeme na Ně promítat naše představy. Žádná omezení. Jsou zcela transcendentální. Bůh ve dvou rysech. To všechno... Je to velice hluboké... Rozhodně nejsou přátelé, ne v platónském smyslu, ale také je nelze chápat jako milence, alespoň ne 148 ve světském smyslu. Jsou to duchovní milenci - transcendentálně se radující ze společnosti toho druhého. V tomto světě existuje jen zvrácený odraz. Ale pro ně neexistuje tělesná žádost nebo pocit využívání. Jejich láska je čistá, zcela prostá smilného zájmu. Neposkvrněná hmotou. Reverend Hart: Jsou považováni za manžele v nějakém smyslu? Satjarádža dása: To je velice intimní... Probereme to později... Jejich milostný vztah je považován za nejvyšší. Ona je Jeho věčnou společnicí. Neoddáni... Ale něco takového v tom také je... Podle tamilské tradice jsou oddáni. Také v Matsja Puráně. Rúpa Gósvámí vylíčil Jejich sňatek v desátém aktu své Lalita Mádhavy, divadelní hry o Jejich intimním životě. Džíva Gósvámí také, ve své Gópál Čampu... Ale to probereme později. Hlavní věcí je chápat, že mahá-mantra je modlitbou nejprve k Rádě a potom ke Kršnovi. To vás upozorní na Její svrchované postavení. Kršna na Ní závisí 149 a Ona závisí na Něm. Intenzita jejich lásky je vzájemná. Jejich Božskost je vzájemná, ale Kršna k Ní vždy zaujme podřízené postavení. Ona zcela ovládá Jeho srdce. A tak abychom skutečně dosáhli Jeho milosti, musíme jít skrze Ni. Reverend Hart: Ženská manifestace Boha. Satjarádža dása: Musí to tak být. Je-li Bůh skutečně úplný a absolutní, musí také mít ženskou část. Jinak by byl neúplný. Reverend Hart: To by se líbilo feministům! 150 KAPITOLA ŠESTÁ Šrí Čaitanja a Ježíš Kristus Vasudéva Datta Extáze oddanosti Mahábháva a věda o lásce Láska k Bohu v odloučení Nejvyšší cíl Reverend Hart: Nedá mi to, abych neuvažoval o paralelách mezi životem Šrí Čaitanji a životem Ježíše Krista. Oba například předváděli zázraky, nadpřirozené skutky, jako bylo probouzení lidí z mrtvých. Po takových skutcích oba boží představitelé zakazovali svědkům vykládat to, co viděli. V Bibli Ježíš po mnohém zapírání nakonec přijímá titul „Syn Boží“ a přiznává svůj mesiášský úděl. Mnoho se zakládá na Ježíšově výroku „Já Jsem“ v Markově evangeliu, neboť takto, říká se, Ježíš potvrdil svoje Božství. Podobně, když Šrí Čaitanja poprvé 151 dělal zázraky, žádal své přívržence, aby drželi v tajnosti to, co viděli. Ale nakonec vyjevil svoji plnou božskost, jako při události na dvoře Šríváse Pandity. Tam, jak víte, Šrí Čaitanja na „Višnuově trůnu“ vyjevil bezvýhradně, že On je očekávaným avatárem tohoto věku. Ukázal vlastně všem přítomným - a bylo jich mnoho - své Božství. Satjarádža dása: Ano, jsou tu mnohá přirovnání, ale právě tak je třeba znát rozdíly. Čaitanja Maháprabhu je spojený projev Rádhy a Kršny - On je ádi purusa, původní Osoba, ve své nejesoteričtější podobě. Podle védské tradice je svayam bhagaván, zdroj všech inkarnací Boha. Tento původní zdroj se nejprve expanduje do dvou základních kategorií Nejvyššího Božství - tad-ekatma rúpa, jež je totožná s Jeho původní podobou v podstatě, ale může se lišit ve vzhledu, a aveša, což je živá bytost obdařená božími schopnostmi. Ježíš Kristus patří do této druhé kategorie... Reverend Hart: Jestli si myslíte, že 152 přirovnání mezi Šrí Čaitanjou a Ježíšem Kristem jsou nevhodná... Satjarádža dása: Neříkám, že jsou nevhodná, ale rozdíly nelze přehlížet. Reverend Hart: Dobrá. Je ve védské tradici někdo, kdo by se podle vás dal přirovnat k Ježíši Kristu? Satjarádža dása: Je jedna zvláštní duše, velký oddaný Šrí Čaitanji. Jmenuje se Vasudéva Datta. V celé védské tradici není zřejmě nikdo, kdo pociťoval utrpení pokleslých duší tolik jako on. Jeho soucit je nesrovnatelný. Modlil se ke Šrí Čaitanjovi způsoby překvapivě připomínajícími Pána Ježíše Krista. „Mé srdce puká,“ říkal, „když vidím jejich utrpení. Žádám Tě, abys vzal hříšné reakce všech živých bytostí a převedl je na moji hlavu. Nech mě trpět za jejich nepravosti.“ Vasudéva Datta chtěl trpět věčně v pekle, pokud by to zmírnilo utrpení ostatních stvoření. Všech stvoření. Vasudéva Datta nedělal rozdíly. Chtěl prokázat milost všem 8 400 000 druhům. Nechtěl se odvracet od jediného z nich. 153 Jeho láska byla všeobjímající. Někdy se říká, že jste-li dobrý a odevzdáte-li se Ježíši - nebo prostě máte v něho víru - pak jste oproštěn od svých hříšných reakcí. Slyšíme znovu a znovu - ,Zemřel za vaše hříchy!“ Ale Vasudéva Datta chtěl přijmout hříchy každého - ať byl jeho následovníkem či nikoli. Ať v něho měl víru či nikoli. Měl byste si vlastně tuto pasáž přečíst v Čaitanja-čaritámrtě (Madhja 6). Je srdcervoucí. A tolik to připomíná Ježíšovu lásku. Vasudéva Datta je v těchto textech oslavován jako „oběť sama“ a jako „Universální Láska“ sama. Reverend Hart: To je fantastické. Satjarádža dása: Ano. Je zde mnoho symbolismu Ježíše. Vasudéva Datta byl inkarnací Prahlády Mahárádži, dokonalého oddaného, zcela zmocněného Bohem. Byl zvláště zplnomocněný, stejně jako Ježíš, syn Boha. Reverend Hart: Někdy se říká, že Ježíš byl jediný syn. Satjarádža dása: Ale Bible říká: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, 154 dal moc stát se božími dětmi.“ (Jan 1,12) Navíc, proč vy nebo já můžeme mít mnoho potomků, ale Bůh ne? Je Bůh impotentní? Říkat, že my můžeme mít mnoho dětí, ale že Bůh může mít jen jediné, znamená říkat, že my můžeme dělat něco, co Bůh nemůže. To odporuje definici Boha. Víte, potíže začínají, když nechápeme, že jsme všichni synové Boží. Ježíš je dobrý syn, ale i my bychom se měli stát dobrými. Pak můžeme být počítáni mezi Boží děti. „Můžeme být tak dobří jako Ježíš?“ mohl by se někdo zeptat. Nuže, podle Ježíše samotného máme být nejen tak dobří jako on, ale dokonalí. „Buďte tedy dokonalí,“ říká Ježíš, „jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) Stát se synem Boha znamená realizovat své přirozené základní místo jako Boží sluha. Reverend Hart: Pak lze namítat, že Ježíš je jediný „zplozený“ syn, ale ani to není přesné. Když studujeme Starý Zákon, zjišťujeme, že děti Izraele byly všechny zvány „zplozenými“ syny Boha. 155 Tato námitka , jediný zplozený“ je pouze církevní doktrína. Se skutečným křesťanstvím má málo společného. Satjarádža dása: Co je ale „skutečné křesťanství“? Čím déle mluvíme, tím hůře je postižitelné. Reverend Hart: Podívejte se, podstatou křesťanství je milovat Boha. Ať se stalo cokoli s biblickou tradicí díky historii... ekumenické koncily, špatní papežové, interpolace Bible... konečně i neexistence učednické posloupnosti... pevně věřím, že několik šťastlivců v posledních dvou tisících letech se ujmulo základů náboženství ze zcela základního učení Ježíšova. Vezměte například Thomase Mertona, bylo by těžké popřít... Satjarádža dása: Prosím, nevykládejte si to špatně, nic nepopírám. Jsem si zcela jistý, že upřímní v srdci nakonec vyvinou lásku k Bohu a jestli nazývají svůj postup judaismus, křesťanství, islám, hinduismus nebo jakkoli - je to víceméně bezvýznamná věc. Vlastně to je čistě teoretická otázka. Jako pokročilý proces pro dosažení 156 nejvyšší úrovně boží lásky ovšem musím jednoznačné doporučit védskou tradici. Je to zdaleka nejstarší a nejúplnější výpověď duchovní moudrosti známé člověku a vyplatí se jí využít. Ať už se osobně cítíte spokojený v jakékoliv tradici, z védské tradice lze získat mnohé. Když přijmete, co tato tradice nabízí, můžete té moudrosti využít při jakémkoli postupu, který je vám blízký. Reverend Hart: Ano, toho si vážím. Četl jsem, že védské zjevení je spojováno s „vyšším studiem náboženství“. Takže s tím si nedělám starosti. Chci ale upozornit na to, že v křesťanské tradici jsou lidé s velkou láskou k Bohu. Jistě, jako proces tato tradice může mít nedostatky, zvláště v dnešní době, ale je v ní několik dobrých příkladů hodných následování: svatá Terezie z Avily, svatý František z Assisi, svatý Jan z Kříže a mnoho dalších. U mystiků byl vyvinutý veliký smysl pro lásku k Bohu v rámci křesťanské tradice. To je poněkud srovnatelné s láskou projevovanou Šrí Čaitanjou... 157 Satjarádža dása: Tady jste na tenkém ledě. Souhlasím s vámi, že křesťanští mystikové měli smysl pro lásku k Bohu, ale i když uznáme, že vyvinuli pokročilý stupeň božské lásky, nemůžete to přirovnávat k lásce projevované Čaitanjou Maháprabhuem. Neomezenou lásku může zažít jedině neomezená bytost. Šrí Čaitanja byl Kršna samotný - Svrchovaný Pán - v roli oddaného. Proto může prožívat nejintenzivnější formu božské lásky (mahábháva). Tuto mahábhávu nemohou zažít ani všechny podoby Nejvyššího Boha, natož pak obyčejné duše - džívy. Je to naprosto jedinečná záležitost. Před Šrí Čaitanjou jedině Šrímatí Rádhárání, ženský protějšek mužské Nejvyšší Osobnosti Božství, prožívala tento vznešený stav neomezené prémy, božské lásky. Některé z důvěrnějších gópí, pasaček krav, které odevzdaly své životy Kršnovi, také zažívají mahábhávu. Možná také jiní velicí oddaní, kteří mají neobyčejně důvěrný vztah s Kršnou, mohou Jeho milostí zažít odraz „mahá158 bhávy“. To je však velice zřídka dosažitelné. Reverend Hart: Dobrá, křesťanští mystikové možná nezažívali stejnou úroveň... Satjarádža dása: Pak je to v pořádku. Velcí křesťanští mystikové, o nichž mluvíte, mohli zažívat přinejlepším stín takové lásky. Ale prosím chápejte, že i tento stín je požehnaným úkazem vzácně dosažitelným. Zvláště láska Maháprabhua není ničím obyčejným. Žádná bytost z tohoto světa - nebo jakéhokoliv světa (ale tohoto obzvlášť) nemůže dosáhnout takové úrovně. I když bychom se měli snažit dosáhnout nejvyššího, je to pravda. Takové chtění nás alespoň přivede tak daleko, jak my omezené bytosti - můžeme jít. Reverend Hart: Jaká je podle védské tradice nejvyšší úroveň lásky k Bohu, jíž může dosáhnout omezená bytost jako vy nebo já? Satjarádža dása: Můžeme dosáhnout úrovně uttama-bhakti, ale to je v nedohlednu. V podstatě existuje devět 159 úrovní dokonalosti dřív, než člověk vstoupí do oblasti lásky. Před těmito devíti úrovněmi můžeme mít nějakou andhá-bišbas, slepou víru. Mám pocit, že většina religionistů je upoutána k této úrovni. Pokud má ovšem člověk natolik štěstí, aby pokročil, pak začíná svoji pouť k božské lásce. Prvním reálným krokem na cestě k duchovní dokonalosti je šraddhá. Je to druh „víry“, ale odlišný od slepé víry - je to víra stojící na zkušenosti. Víra založená na získaném poznání. Po mnoha zrozeních a smrtích - reinkarnaci - člověk vyvíjí jisté intuitivní vědomosti o Bohu. Skutečné vědomosti a realizace mohou chybět, ale přirozeně se vyvíjí pravá víra. To je první úroveň pravého duchovního pokroku. Dále přijde sádhu-sanga, což znamená společnost oddaných. Když poznáváte něco vyššího, než je světský život, přirozeně hledáte osoby s podobným smýšlením, abyste sdíleli své zážitky. Pak přichází bhajana-kriyá, zasvěcení pravým duchovním učitelem. Málokdo v naší současné době dosáhne 160 této úrovně. Když má člověk dostatek štěstí, že nalezne pravého duchovního učitele a přijme od něho zasvěcení, je způsobilý pro skutečný pokrok na cestě transcendence. Po zasvěcení může začít okoušet anartha-nivrtti, stadium života, kdy se začíná zbavovat nechtěných zlozvyků. Poté přichází nistha, „stálost“ ve zbožné kázni. Z takové stálosti člověk vyvíjí ruci, „chuť“. Jakmile vyvine tuto vyšší, duchovní chuť, ustálí se na cestě lásky - toto počáteční stadium je zváno ašakti. To se dále rozvíjí a přichází bháva, úsvit skutečné lásky. A odtud člověk pokračuje a přichází prema a rozličné úrovně lásky k Bohu. Tak toto je oněch devět úrovní dokonalosti. Reverend Hart: To je velice vědecké. Víte, v jednom smyslu je to svým způsobem zajímavé, že „láska“ je popisována vědeckým způsobem. Láska a věda jsou téměř diametrálně odlišné, takže je téměř komické takto o tom mluvit. Na druhé straně vše, co existuje, má 161 jisté zákony, kterými se řídí, a láska jistě není výjimkou. Bylo by nám jedině ku prospěchu vědecky studovat velké duše, které úspěšně vyvinuly lásku k Bohu. Budeme-li studovat jejich postup a chování, můžeme jít v jejich šlépějích. V Bibli jsou tři řecká slova použita pro kategorizaci různých typů lásky: 1. Eros, což je v podstatě přitažlivost vznikající mezi muži a ženami, 2. Philadelphia, jež odkazuje na pocity mezi přáteli a 3. Agape - to se vztahuje na lásku k Bohu. Ale tímto tříúrovňovým rozlišením to končí. Není to tak podrobně rozpracované jako ve védské tradici. Mohl bych dodat, že jak Svatý Augustin Aurelius, tak Tomáš Akvinský se to pokusili kategorizovat s menší přesností a úspěchem nežli védští proroci. Satjarádža dása: Ano. Rúpa Gósvámí nás v Bhakti-rasámrta-sindhu, jež vědecky popisuje postupné úrovně božské lásky, provází celou cestou k úrovni uttama-bhakti. To je nejvyšší úroveň prémy, božské lásky, jíž může obyčejná bytost dosáhnout. 162 Ale Rúpa Gósvámí jde ještě dál ve své Udžvala-nílámani, kde podává podrobné informace o úrovních, které jsou obecně mimo náš dosah. Popisují se zde stavy mahábháva a ujjvala-rasa. Tento druh lásky prožíval Šrí Čaitanja. Popisuje podrobně tyto pokročilé úrovně, takže máme případně možnost pochopit něco z povahy Boha. Kromě toho dává tuto informaci, aby osvobozené duše (jívamukta), mohly usilovat o vyšší úrovně dosažení ve službách vždy svobodným a věčným společníkům Pána. Reverend Hart: To by mě zajímalo mohl byste vysvětlit něco více o těch vznešených úrovních božské lásky? Slyšet o těchto věcech jakožto o vědě je velice přitažlivé. Myšlenka, že nějaká kultura - védská kultura - byla natolik pokročilá, že plně zapsala a kategorizovala tyto věci, je ohromující. Satjarádža dása: Ovšem mohu tyto věci vyložit pouze tak, jak je předkládá naše gaudíja-vaišnavská posloupnost. Konkrétněji, mohu je vyložit pouze tak, jak jsou vyloženy v knihách mého 163 duchovního učitele, Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády. Mé vlastní realizace v tomto ohledu vážně zaostávají. Ale ve službě... Reverend Hart: Ano, prosím, opravdu chci slyšet víc... Jaký byl například osobní přínos Šrí Čaitanji k teologii rasy? Co učil o pokročilých úrovních svaté lásky? Satjarádža dása: Učil slovem a skutkem mimořádné extázi madhurjarasy čili vztahu milostné lásky. Tato rasa se projevuje ve dvou podobách: vipralambha a sambhoga. Vipralambha je milostná láska v odloučení. To je osobní přínos Šrí Čaitanji. Sambhoga značí „spojení“ neboli uskutečnění lásky. Vipralambha podle Šrí Čaitanji představuje nejvyšší formu madhurja-rasy, neboť přirozeně zvyšuje intenzitu lásky a zvětšuje radost sambhógy. Předtucha vipralambhy zintenzivňuje spojení sambhógy. Reverend Hart: Prosím pokračujte... Satjarádža dása: V duchovním světě, když se milenec a milenka setkají, nazývají se yukta („spojení“). Před 164 setkáním se jim říká ayukta („nespojení“), ale tento rys ayukta se projevuje v dynamičtější podobě tím, jak se vztah prohlubuje. A tím je touha po spojení mnohem intenzívnější a nepopsatelně sladká. Sladkost se vlastně postupně stala oblíbenou metaforou při popisování úrovní božské lásky v celé vaišnavské tradici. Naši nejortodoxnější filozofové přirovnávají tyto úrovně lásky k různým formám cukru, od semen cukrové třtiny, jejích výhonků a šťávy, přes melasu, surový a rafinovaný cukr, až po kandovaný cukr a tvrdý cukrkandl. Každá forma je postupně víc a víc koncentrovaná a tyto úrovně sladkosti jsou přirovnávány k pečlivě popsaným úrovním lásky k Bohu: sneha („náklonnost“), mana („rozhořčení z nenaplněné náklonnosti“), pranaya („láska“), rága („připoutanost“), anurága („přídavné pouto“), bháva („extáze“) a mahábháva („vznešená extáze“). Reverend Hart: Hlava se mi točí. Jde to hlouběji? 165 Satjarádža dása: (směje se) Ani jsme se nedotkli povrchu... Vaišnavská filozofie je tak hluboká... Mohli bychom diskutovat o odhalení naší původní ženské (prakrti) povahy. Jsme totiž všichni ženami ve vztahu k Bohu, který je Nejvyšším Uživatelem (purusa). Duše tudíž přebírá ženské vlastnosti ve vztahu k Němu, Svrchovanému Nejvyššímu Bohu. V duchovním světě samozřejmě nechybějí mužští členové - jsou tam gópové, pasáčci krav, právě tak jako gópí, pasačky krav, avšak ženské aspekty přinášejí nejdůvěrnější vztahy. Uvažme například různá podrozdělení, která existují na nejvyšších úrovních lásky k Bohu: svakiya a parakiya. Stručně řečeno, svakiya poukazuje na ortodoxnější nebo konvenčnější vztahy mezi mužem a ženou, jako je manželství. Ale parakiya-rasa byla obzvlášť oslavovaná Šrí Čaitanjou jako nejvyšší cíl v duchovních záležitostech. Rúpa Gósvámí definuje bytost v duchu parakiya jako tu, která nabídne Kršnovi sama sebe pro svoji přirozenou 166 připoutanost k Němu (rága) bez uzavření formálního manželství. Její láska je tak hluboká, že se nestará o patřičnost nebo nepatřičnost svého činu, přestože ji písma mohou odsoudit jako nevěrnou. Podstupuje největší riziko pro Kršnu. Z lásky. Nejdůvěrnější služebníci Kršny mohou být podle Šrí Čaitanji rozděleni do tří různých skupin: 1. Lakšmí v Paravjómě neboli manželky v bohaté části Božího království, 2. Máhíší v Dvárace a Mathuře neboli velké bohyně uprostřed mezi bohatstvím a sladkostí a 3. gópí z Vrndávany, země vradžské. Toto je úroveň nejvyšší sladkosti, neboť tyto prosté pasačky krav se odevzdávají Boží lásce zcela bez ohledů na Jeho bohatství. Lakšmí a Máhíší jsou svakiya, zatímco gópí jsou parakiya. Některé z gópí jsou provdané za jiné oddané a některé jsou svobodné. Oba druhy gópí ovšem považují Kršnu za svého skutečného manžela, přestože je z pozemského hlediska pouze jejich upapati, milenec. To jsou vztahy nejintimnějších služebníků 167 v nejintimnější oblasti. Reverend Hart: Toto se děje v duchovním světě? Ano, teď když o tom přemýšlím, jedině tak to může být. Bůh je nepředstavitelně veliký a Jeho milostné zápletky jsou také na této úrovni nepředstavitelné velikosti. Tyto věci, které popisujete, jsou jasně posledním slovem v transcendenci. Když vztahujeme Kršnovy zábavy k hmotným jevům, rozhodne děláme velikou chybu. Přesto však hmotné jevy, mohu-li být tak smělý, musí mít vztah k duchovním, alespoň nějakým způsobem. A teď se mi, myslím, ukazuje jakým. Stejně jako my jsme stvořeni k obrazu Boha, tak jsou také mezilidské vztahy ve světě stvořeny k obrazu „božských vztahů“, jako ten druh, který jste právě popsal, mezi Kršnou a gópími. Opravte mne, pokud se mýlím, ale tato pravda by se dala aplikovat na všechny aspekty hmotného a duchovního světa. Co chci říci, jinými slovy, pro všechno materiální existuje duchovní protějšek. Proto se Kršnovy zápletky s gópími mohou jevit 168 jako hmotné, ale ve skutečnosti nejsou. Teď to chápu... Satjarádža dása: Ano. Ale nezapomínejte, že duchovní svět a materiální svět jsou protiklady. To nejhorší tady je tím nejvyšším tam. Tudíž parakíja-rasa se v duchovní oblasti považuje za nejvyšší. Takový vztah se ovšem v hmotném světě považuje za nejnižší. Nesmíme však zapomínat, že když mluvíme o Kršnovi a gópích, mluvíme o duchovních bytostech vyššího řádu. Nejsou omezeni hmotnými těly. To je důležité. V jejich mimomanželských vztazích není ani náznak smyslnosti. Takové milostné zápletky mohou pochopit pouze čisté seberealizované duše. Není to nic levného. Vlastně se doporučuje přečíst prvních devět zpěvů Šrímad Bhágavatamu před tím, než začneme číst desátý. Desátý zpěv probírá tyto esoterické náměty. A dokud jsme neprostudovali prvních devět pod vedením pravého duchovního učitele, jistě si Kršnovy zábavy vyložíme 169 chybně jako hrubě hmotné. Potřebujeme jisté filozofické základy, jakožto nezbytnou očistu předtím, než začneme chápat transcendentální jevy. Pouze jsem vás do těchto sfér uvedl, abych povzbudil vaši chuť. Ale pokud chcete skutečně vychutnat tyto popisy Božích nejdůvěrnějších zábav, doporučuji velice, abyste si přečetl Šrímad Bhágavatam a Čaitanja-čaritámrtu, zvláště jak jsou vyloženy v učednické posloupnosti Jeho Božskou Milostí Šrílou Prabhupádou. Reverend Hart: To udělám - tyto knihy si objednám. Musím říci, že se mi tento dialog velmi líbil, a myslím, že otevření lidé na celém světě by udělali dobře, kdyby se zapojili do takových diskusí. Války a společenské a náboženské předsudky zřejmě pocházejí z vyhýbání se rozhovorům, jako byl tento. Lze získávat studiem všech náboženských tradic, nejen své vlastní. Obzvláště indický vaišnavismus, starodávná sanátana-dharma, „věčná funkce duše“ - mnohé se dá získat ze 170 studia tohoto nejkomplexnějšího teologického systému. Mimořádně si vážím vašich výkladů a doufám, že v podobných rozhovorech můžeme pokračovat. Uvědomování si Kršny dodává nový rozměr mé vlastní praxi křesťanství, rád Kršnu přijímám... Satjarádža dása: V Indii je jedno staré přísloví: „Bez Kršny není žádné písně. “ Reverend Hart: Mnohokrát vám děkuji. 171 Byl Ježíš v Indii? Satjarádža dása Tato studie podává náhled na život Ježíše Krista a věříme, že mnozí ji shledají velice zajímavou. 172 Byl Ježíš v Indii ? „Jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“ (Matouš 24, 27) Co dělal Ježíš Kristus ve věku mezi dvanácti až třiceti lety? Víme o jeho zázračném narození. Bible také vypravuje známý příběh z chrámu v jeho dvanácti letech (Dvanáctiletý Ježíš v chrámu, Lukáš 2, 41-52). Potom se k němu vracíme až ve třiceti letech, když je křtěn v řece Jordánu. V plné úctě k jeho následujícím zázračným skutkům - zbývá nám osmnáct let bez jakýchkoliv záznamů. Nedůležité? Naopak! Připouštíme-li, že Ježíš Kristus změnil tvář země během tří let - což skutečně udělal - potom se osmnáct záhadných let stává velice důležitými. V životě osoby, která je mnohými považována za inkarnaci Boha nebo jinými alespoň za velkého světce 173 má velkou hodnotu každý okamžik. Každé gesto je poučné. Bible o těchto osmnácti letech mlčí. Od roku 1947 bylo v oblasti Mrtvého moře v Izraeli a u Nag Hammadi v Egyptě objeveno mnoho svitků a fragmentů. Třebaže tyto nálezy trochu osvětlily historii Palestiny prvního století a biblickou kulturu všeobecně, jen velice málo se zmiňují o „Ježíšových ztracených letech“, jak se těm osmnácti neznámým letům začalo říkat. Nově objevené rukopisy posloužily k objasnění našeho chápání opravy a dodatku v západní náboženské literatuře, zvláště co se týče nekanonizovaných prací známých jako Apokryfy a Deuterokanoni (druhořadě-kanonické). Tyto byly římskou církví úředně považovány za kacířské, přestože původně byly součástí křesťanské literární tradice. Díky Mrtvému moři a Nag Hammadi si učenci mohli uvědomit, že organizované křesťanstvo bylo značně výběrové ve svém rozšiřování transcendentální pravdy. Existovalo tolik věcí, které nám 174 církev zatajila - a my toužili poznat všechny podrobnosti. A tak mnozí začali rozmýšlet o osmnácti neznámých letech Ježíše. Knihy teologů, mnichů a nezávislých badatelů zaplavily obchody. Například ctihodný reverend C. R. Potter zveřejnil v roce 1962 poučnou knihu The Lost Years of Jesus Revealed (Ježíšova ztracená léta nalezena). Učenci Anne Read a J. Rurst informovali svět o práci Edgara Cayce v této oblasti zveřejněním svých vlastních knih na toto téma. V roce 1976 přispěl Andreas Faber-Kaiser svojí prací Jesus Died In Kashmir (Ježíš zemřel v Kašmíru), která nejenom důkladně vysvětluje, co se přihodilo během oněch osmnácti ztracených let, nýbrž zároveň předkládá přesvědčivou a revoluční teorii o tom, co se dělo po ukřižování, když byl Ježíš sňat s kříže (k této kašmírské hypotéze se vrátíme později...). A snad nejnovější dílo o Ježíšových osmnácti neznámých letech je od Elizabeth Clare Prophet, jejíž podrobná kniha The Lost Years of Jesus (.Ježíšova ztracená léta) se 175 zabývá každým známým detailem. Za povšimnutí dále stojí, že všichni uvedení badatelé - mezi dalšími, o kterých se ještě zmíníme - shledali (k jejich zadostiučinění!), že Ježíš cestoval do Indie. Snad jen reverend Potter se více přiklonil k názoru, že Ježíš byl těch osmnáct let mezi essejskými komunitami. Ale i on je ochoten připustit, že tato doba může být rozdělena na čas studií s essejci a cestu do Indie. Avšak nejznámější novodobé dílo o Ježíšových cestách přichází od manželského týmu Dicka a Janet Bock, jejichž přičinlivé pátrání přineslo ovoce ve filmu The Lost Years (Ztracená léta; 1978) a v knize The Jesus Mystery (Ježíšovo mystérium; 1980). Autorka a tvůrkyně filmu Janet Bock říká: „Postupně nám svítalo, že ty roky se vytratily díky někomu, kdo je odstranil ze záznamů, z Bible. Nedokázali jsme si představit, že by se Ježíš mohl zjevit v Galileji ve třiceti letech a zatajovat přitom podstatnou část svého života před učedníky, které miloval a které žádal, aby 176 ho následovali. A skutečně se zdá být nemožné, že by ty roky byly tak nedůležité, aby o nich nepadla zmínka ani slovem... Odtud tedy myšlenka, že to, co se o těchto letech Ježíšova života vědělo, bylo z nějakého důvodu vyškrtnuto. Při zkoumání historických záznamů rané křesťanské církve vyšlo najevo, že první církevní sněmy, obzvláště první nicejský koncil v roce 325 n. 1., pozměnily mnoho článků nauky... Ona ztracená léta byla vymazána, jelikož se neshodovala s politickými potřebami rostoucí církve.“ Bádání posledních čtyřiceti let vyzvedlo polemiku skrývanou do konce minulého a počátku tohoto století. Polemika o Ježíšových cestách do Indie počala v roce 1894, kdy ruský novinář Nikolaj Notovič zveřejnil záhadnou a vyzývavou knihu nazvanou The Unknown Life of Jesus Christ (Neznámý život Ježíše Krista). Krátce po turecko-ruské válce se Notovič vydal na cestu do Orientu. V roce 1887 přicestoval do Kašmíru, kde se 177 doslechl o buddhistickém klášteře v Lehu, hlavním městě Ladakhy. Ze zvědavosti a možná řízením prozřetelnosti se rozhodl navštívit mnichy v Lehu. Tady se seznámil s jedním starověkým dokumentem. Láma (buddhistický kněz) toho kláštera držel vše v tajnosti, ale prozradil, že dokument pojednává o životě Svatého Íši (Issa). (Latinské hláskování jména Ježíš zní Iesus; v arabštině je to Isa. Je třeba se kromě toho zmínit, že slovo „Íša“ je sanskrtským základem slova „Íšvara“, Išvara, indické jméno Boha, doslovně znamenající „Nejvyšší Vládce“.) Starověké rukopisy, jak bylo sděleno Notovičovi, byly v paláci Dalajlámy a byly to dokonce opisy starších sanskrtských textů. Kopie těchto opisů existovaly v několika buddhistických klášterech na venkově. Notovič si uvědomil, že se mu velmi poštěstilo a navštívil jeden z nich. Touha poznat svitky se měnila v posedlost; Notovič nabídl vrchnímu lámovi tři dary - budík, kapesní hodinky a teploměr - doufaje, že buddhistický kněz 178 bude tak laskavý a na oplátku mu ukáže knihu o životě Svatého Íši... Neúspěšně. Když Notovič opouštěl klášter, zranil si nešťastnou „náhodou“ nohu při jízdě na koni a byl nucen se vrátit, ke svému velkému štěstí. U jeho lůžka mu hlavní láma, nyní o něho pečující, konečně ukázal dva velké svazky v tuhých obalech. Toto, uvažoval láma, by mohlo obšťastnit znaveného ruského cestovatele. Vskutku obšťastnilo. Na chátrajících listech byl sepsaný životopis Svatého Íši. Notovičova noha se uzdravovala, ale ne tak rychle, aby před tím nenašel překladatele Íšova rukopisu. Doslovně zapsal celý příběh, brzy se vrátil na Západ a zveřejnil Neznámý život Ježíše Krista Kniha nám říká, že Ježíš ve třinácti letech opustil dům Marie a Josefa v Nazaretu. Cestoval s obchodní karavanou do svatých měst Indie a dokonce i k posvátné řece Ganze. Později odešel do Egypta, aby odhalil tajemství Velké pyramidy. Na cestě zpátky zkoumal 179 rozličné filozofie Athén a Persepole. Do Izraele se vrátil, když mu bylo dvacet devět - tedy o osmnáct let později. Za povšimnutí stojí, že oblíbená kniha Aquarian Gospel (Malované evangelium) od Leviho H. Dowlinga vychází z Notovičova díla. Vyšla roku 1908, tedy čtrnáct let po Notovičově vydání Neznámého života, a Levi o této knize tvrdil, že je dokumentem, který mu byl zjeven. Akademický svět byl pochopitelně pochybovačný a prohlásil, že je to pouhý plagiát. S trochou příkras a Leviho osobních domněnek, pronikajících knihou, vypráví toto dílo v podstatě stejný příběh jako Notovičova autoritativní práce. Podle starodávného rukopisu objeveného Notovičem strávil Ježíš šest let poznáváním a studiem indických písem (Véd) v Džagannátha Purí, Bénáresu a dalších městech Orissy. Zde se začala utvářet jeho filozofie. Ačkoliv ve védském poznání shledával obrovské hodnoty, viděl, jak toto poznání může být zneužito. Například bráhmanští kněží 180 vzdělaná třída - vykořisťovala nižší třídy, zvláště šúdry, učením, že védské poznání je pouze pro vyšší třídy. To bylo Ježíšovi odporné. Boží láska je pro každého muže, ženu i dítě. Aby Ježíš situaci napravil, začal védské poznám vyučovat šúdrům. Začal tak působit jako náboženský reformátor, což po jeho návratu na Západ vstoupilo do dějin... Tady farizejové učili formálnímu náboženství. Ježíš jim připomínal duchovní stránku zákona. V Notovičově díle také nacházíme, jak Ježíš napomíná kastovní bráhmany, že zapomněli skutečné učení Véd. Védy samozřejmě učí zásadu třídního rozdělení. Avšak to bylo původně podle schopností a práce. V Orisse té doby bylo celé pojetí již překroucené a lidé si přivlastňovali kastovní práva jen na základě narození v rodině dané kasty. Jestliže se někdo narodil v bráhmanské rodině, byl považován za bráhmana třebaže postrádal nezbytné kvalifikace jako čistotu, odříkání, milosrdenství a pravdivost. Ježíš chtěl skoncovat s tímto pokrytectvím. 181 Původní védskou ideu Ježíš plně přijímal a příběh vypráví, jak tyto myšlenky vštěpoval lidem po návratu do Palestiny. Každá živá bytost, učil Ježíš, by měla uctívat Boha podle svých schopností a zaměstnání. Toto pojetí je rozhodně védské a každý - podle zaměstnání a schopností - tak přirozeně spadá do některé ze skupin neboli kast. Kasty byly považovány za rovnocenné v tom, že umožňovaly určitý způsob služby Nejvyššímu. Někteří náleží k intelektuálům (bráhmani); jiní jsou organizátoři (kšatrijové); další mají sklon k obchodním činnostem (vaišjové); a někdo patří k dělníkům (šúdrové). Avšak v očích Boha jsou všechny rovnocenné. Není proto divu, že Ježíš káral „bráhmany“ za jejich nesprávné výklady védského poznání. Nebyli vlastně skutečnými bráhmany, alespoň podle způsobilosti a duchovního porozumění. Britové kritizovali kastovní systém o devatenáct století později z téhož důvodu. Buď z čisté nevědomosti nebo z 182 nečistých pohnutek strojili bráhmani z Orissy úklady proti Ježíšově životu, čímž jen dokazovali, že nejsou skutečnými bráhmany. (Bráhman nesmí zabít nebo ubližovat druhým jakýmkoliv způsobem. Odráží se to i v tom, že většina bráhmanů je přísnými vegetariány.) Po několika neúspěšných úkladech o Ježíšův život vidíme, jak opouští Džagannátha Purí a více se nevrací... Íšův příběh nám sděluje, že po útěku z Purí Ježíš cestoval do Nepálu, hluboko do Himálaje. Tady prožil dalších šest let a učil duchovní vědě. Dále směřoval do Persie, kde kázal proti pojetí dvou bohů, jednoho dobrého a jednoho zlého. Prohlašoval toto pojetí za primitivní formy polyteismu. Byl nevlídně přijímán zoroasterovci, kteří věřili v boj mezi těmito dvěma bohy. „Je pouze jeden Bůh,“ učil Ježíš (Issa), „a to náš Otec na nebesích.“ Další část rukopisu Íša (a tedy i Notovičovy knihy) se téměř neliší od Bible, kterou tak důvěrně známe, včetně Pontia Piláta, ukřižování a apoštolů. 183 Starověký buddhistický rukopis tedy nabízí možný výklad Ježíšových činností během osmnácti chybějících let, o kterých Bible mlčí. Mnozí čtenáři jsou pravděpodobně i nadále skeptičtí. Konec konců, kromě slov buddhistického mnicha a ruského cestovatele neexistuje žádný konkrétní důkaz, potvrzující existenci rukopisu nebo pravdivost jeho obsahu. Většina čtenářů navíc zapochybuje, zdali cesta mezi Palestinou a Indií byla tehdy vůbec uskutečnitelná. A především, proč by Ježíš vlastně chtěl jít do Indie? Toto jsou otázky, které nyní probereme. Třebaže může být obtížné zjistit věrohodnost a platnost Íšova rukopisu, není to nemožné. Postoj církve k této otázce naznačuje mnohé. Když církvi předložili Notovičovu knihu, stavěla se vždy zády. Někdy předkládala argumenty a jindy jeho knihu jednoduše ignorovala; vždy se zdála nějaká ustrašená, jakoby něco skrývala, nějaké tajemství. Podle Elizabeth Clare Prophetové se kardinál Rotelli stavěl proti Notovičově 184 knize, jelikož to bylo „předčasné“, svět prý na to není připraven. „Církev už i tak dost trpí novou vlnou ateistického myšlení,“ řekl Rotelli Notovičovi. Kardinál se samozřejmě obával ztráty následovníků, kteří již pochybovali o církevní nauce. Nepotřebovali si klást do cesty další překážku. V Římě Notovič předložil svůj překlad Íšova rukopisu kardinálovi, který měl blízko k papeži. „K čemu by bylo zveřejnění dobré?“ namítl nervózně. „Naděláte si hromadu nepřátel. Má-li to být otázka peněz, která vás zajímá... “ Notovič úplatek nepřijal a místo toho svou knihu vydal. Po nějakém čase objevil, že vatikánská knihovna obsahuje šedesát tři rukopisy, ve kterých je zmínka o příběhu Íšy starověké dokumenty, které byly do Říma přineseny křesťanskými misionáři z Číny, Egypta, Arábie a Indie. „Není divu, že se církevní úředníci chovali podivně,“ přemýšlel Notovič, když se to dověděl, „příběh o Íšovi pro ně není žádná novinka! “ Dále hloubal, že jedním z 185 těchto misionářů do Indie mohl být dokonce Svatý Tomáš, který, podle knihy Catholic Encyclopedia (Katolická encyklopedie), evangelizoval Indii a všechna místa od Perského zálivu ke Kaspickému moři. Tím se dostáváme k otázce cestování mezi Palestinou a Indií v prvním století. Apokryfní Act of Thomas (Tomášovo evangelium) popisuje apoštola zvěstujícího evangelium a konajícího zázraky v zemi Gangy. Notovič pohotově poukázal na to, že Tomáš nemohl kázat ve své rodné řečtině, ani v hebrejštině, neboť Indové mluvili pouze různými nářečími sanskrtu a pali. Je tedy pravděpodobné, že se jazyku naučil a dokonce měl i co do činění s Íšovým rukopisem (jako jeden z mála následovníků Ježíše v Indii té doby). O Tomášově kázání v Indii není pochyb. Učenci mají nezvratné důkazy o tom, že existovaly obchodní cesty spojující Východ se Západem, cesty hojně frekventované. Do severní Indie (kam Íša cestoval) vedly cesty, zatímco po moři se 186 připlouvalo z jihu. Nikdo nepopře, že Tomáš veřejně kázal v Indii. A když to bylo možné pro něj, stejně to bylo možné i pro Ježíše. Existuje však ještě přesvědčivější důkaz Tomášových cest do Orientu. Učenec William Steuart McBirni ve své knize The Search For Twelve Apostles (Hledání dvanácti apoštolu) napsal: „Bylo již poukázáno, že mořská cesta do Jižní Indie byla dostatečně užívána v římských dobách kvůli obchodům s pepřem a že v Malabaresu (na jihu Indie) byly objeveny římské zlaté a stříbrné mince z prvních století našeho letopočtu. Mimo překvapující numismatické svědectví byla potvrzena existence jak krále Gondopharese, tak jeho bratra Gady, jako skutečných historických postav a ne pouze legendárních jmen. Jejich jména byla nalezena na vykopaných mincích a v Gandharově nápisu, určujícím jejich panování v Scytho-Indii v údolí řeky Indu do let 19 až 45 po Kristu.“ Podle Tomášova evangelia cestoval apoštol do Indie s králem Gondopharesem, který 187 měl bratra jménem Gad. Novodobí učenci doznávají, že Tomáš do Indie cestoval. Rímsko-katolická církev nyní skutečně považuje katedrálu Sv. Tomáše v Mylapuru (předměstí Madrasu) za baziliku, potvrzující, že stojí nad apoštolovou hrobkou. Byl pohřben v Indii, když zemřel mučednickou smrtí. Íšova hrobka je také údajně v Indii, neboť kašmírská hypotéza tvrdí, že Ježíš se po ukřižování vrátil do Indie. „Cože?“ užasne věřící křesťan. „Ježíš musel zemřít na kříži za naše hříchy! Jedině potom budeme spaseni! “ Může to sice pozvednout obočí některého křesťana, ale měli bychom si uvědomit tyto málo známé skutečnosti života: Papež Jan XXIII. v roce 1960 veřejně prohlásil, že skrze Kristovu krev je člověk spasen, a že k tomu nebyla nutná Kristova smrt. Jinými slovy, kašmírská hypotéza tak nevyhnutelně neodporuje křesťanskému dogmatu. Ježíš mohl být ukřižován - avšak nemusel na kříži zemřít. S tímto na mysli bychom mohli znovu 188 posoudit myšlenku o Ježíšově smrti v Kašmíru a podívat se, jak to osvětluje život Svatého Íši. Jak již bylo zmíněno, německý novinář A. Faber-Kaiser byl o této domněnce tak přesvědčený, že napsal knihu Jesus Died In Kashmir (Ježíš zemřel v Kašmíru), která důkladně popisuje celý Íšův příběh (před a po ukřižování). Podle tohoto vysvětlení Ježíš přežil ukřižování a znovu cestoval na Východ, tentokrát pod jménem Yuz Asaf. Ježíš se usadil v Kašmíru (pokračuje příběh), oženil se a zemřel přirozenou smrtí ve stáří. Židé ve Šrínágaru, hlavním městě Kašmíru, doposud uctívají starou kryptu, o které po generace věří, že je v ní Ježíš neboli Íša, jak ho oslovují - pohřben. Předpoklad Fabera-Kaisera je docela opodstatněný a podporuje ho Notovičova práce a různé biblické výklady a rané arabské texty. I Korán jasně uvádí, že Ježíš nezemřel na kříži: „Nezabili ho, ani ho neukřižovali; to se jim jenom zdálo.“ (Korán, 155-57). Muslimský historik Imam Abu Ja’far Muhammad at-Tabri 189 později poznamenal: „Íša a jeho matka Marie museli odejít z Palestiny a cestovali do vzdálené země, putujíce z kraje do kraje.“ Kašmírská hypotéza takto přináší soulad mezi křesťanstvím a islámem, urovnávajíce staleté hádky. Křesťané říkají, že Ježíš byl ukřižován. Muslimové tvrdí, že na kříži nezemřel. Kašmírská hypotéza předkládá možné vysvětleni, které vyhovuje jak křesťanskému, tak muslimskému pojetí. Existuje ještě přesvědčivější důkaz. Ježíš zemřel v Kašmíru obsahuje šestnáct působivých stránek, kde jsou srovnány jazykové podobnosti místních jmen a názvů kašmírských a biblických. FaberKaiser se dále zmiňuje o staré Bhavišja Puráně (náležící do védské literatury), kterou světec Vjásadéva napsal v sanskrtu před 5 000 lety. Jako písmo obsahující proroctví má nemenší hodnotu než Bible. Faber-Kaiser opisuje z Purány: „(Mahárádža) Šalévahin si jednou vyšel na procházku do hor a ve Vójénu blízko Šrínágaru potkal zvláštní osobu světlé pleti oděnou v bílém. Zeptal se ho na 190 jméno. Ježíš odpověděl, že byl známý jako Boží Syn, který se narodil z panny. Mahárádže to udivilo, avšak Ježíš vysvětlil, že mu říká pravdu, a že jeho posláním je očistit náboženství. Když se ptal dále, Ježíš mu vyprávěl, že zvěstoval své poselství v zemi daleko za Indem a že musel trpět. Kázal o lásce, o pravdě a o čistotě srdce, a proto byl znám jako Mesiáš.“ V Bhavišja Puráně se Ježíš také zmiňuje o kázání v kraji „Amalekitů“, což se váže k rané židovské tradici. Můžeme si všimnout, že každé proroctví Purán je formulováno tak, jako by se již ona událost přihodila, což je obvyklé u všech prorockých textů. Skutečně se vše přihodilo až za tři tisíce let, tedy před dvěma tisíci lety. A tak i védská literatura obsahuje jistou zmínku o příběhu Íši, prohlašujíce, že Ježíš skutečně vykonal cestu do Indie. Notovič byl o těchto skutečnostech přesvědčen. Avšak Swami Abhédánanda, žák Rámakršny, nikoliv. Ohledně těchto hypotéz byl zcela skeptický. Ale v roce 1922 se rozhodl odejít do severní oblasti 191 Himálaje. Zběžně se doslechl o Notovičových činech a jako učenec se rozhodl, že vše zjistí přesně... Existoval Íšův rukopis? Byl Notovič podvodník, k čemuž se mnoho církevních autorit (a Abhédánanda sám) spíše přiklánělo. Swami se vydal pátrat po rukopise. Výsledky byly překvapující. Po návratu vydal knihu svých cest, nazvanou Kashmiri O Tibetti. Kniha vypráví o jeho návštěvě v buddhistickém klášteře, kde mu byl rukopis o Íšovi předčítán a překládán do jeho rodné bengálštiny. Abhédánandovi brzo došlo, že tento text je téměř stejný jako Notovičova práce. Nyní uvěřil. Všimněme si, že jak Notovičovi, tak Abhédánandovi musel být rukopis překládán. Sami nedovedli pálský rukopis přečíst. Učenci však po jejich návratu na Západ dále pochybovali. Dva nadšení badatelé - oni mohli být čestní ale co když byl překlad chybný? A nebo co když je podvedli buddhističtí mniši? Tento problém - i když možná neopodstatněný - jednou provždy objasnil 192 Nikolas Roerich a jeho syn George. V roce 1925 se umělec, filozof a slavný vědec, Nikolas Roerich, vypravil na expedici do Himálaje. Aniž by věděl o Notovičovi nebo Abhédánandovi, dostal se k Íšovu rukopisu! Jeho syn George, který s ním náhodou cestoval, uměl různá indická nářečí, včetně pálštiny. Sami Četli rukopis a zaznamenávali ho do svého cestovního deníku. Po letech vyšla hodnota tohoto deníku najevo. Elizabet Prophetová píše: „Výprava Nikolase Roericha do střední Asie trvala čtyři a půl roku. V té době cestoval od Sikkhů přes Paňdžáb do Kašmíru, Ladakhy, Karakórumu, Khótany a k Irtyši, pak přes Altajské hory a Oyrotskou oblast do Mongolska, centrální Gobi, Kansy a do Tibetu.“ Po všech svých cestách Roerich napsal: „Byli jsme překvapeni, jak široce je rozšířen příběh o Íšovi.“ Zatímco to pro Západ zůstává záhadou, Íša žije v srdcích Indů. A to je skutečnost, která nemůže zůstávat nepovšimnuta. Bible uzavírá: „...a ještě je mnoho jiného, co Ježíš učinil (t. j. o čem 193 se Bible nezmiňuje); kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané...“ (Jan 21,25) ' Postskriptum Zatímco čtenář může být ochoten připustit, že Ježíš pravděpodobně mohl do Indie cestovat, jsme postaveni před otázku předloženou dříve: Proč to dělal? Existuje mnoho důvodů, které okamžitě přicházejí na mysl, a kterým lze snadno porozumět. Někdo říká, že hledal tři mudrce, kteří, připomeňme si, přišli z Východu. Faber-Kaiser se domnívá, že Ježíš pátral po deseti ztracených kmenech Izraele. Další říkají, že Ježíš a Marie spolu se svatým Tomášem utekli kvůli pronásledování do země snášenlivosti a míru. Ačkoliv všechny z těchto odpovědí mohou být pravdivé, autor tohoto pojednání (Steven Rosen) tvrdí, že věc sahá hlouběji, že Ježíš, který kázal čistě 194 metafyzickou nauku, hledal zemi založenou duchovně. Židé se starali o „zde a nyní“, ale Ježíš na rozdíl od židovských učitelů prohlašoval, že jeho království není v hmotném světě, nýbrž v království Boha, na nebesích. Učení Indie, třebaže ho Židé považovali za světské, má blízko k mystickému učení Ježíše. Kromě toho Ježíš ukazoval jisté mystické síly, které jsou sice na Západě neobvyklé, ale jsou dobře známé jogínům z Indie. Říká se například, že Ježíš kráčel po vodě. Ale jógínská síla laghimá siddhi může člověka učinit lehčím než vzduch, takže Ježíš skutečně mohl chodit po vodě. Ježíš rozmnožil ryby a chléb právě tak, jako jogíni mohli znásobit své vlastní podoby (kamavasayitá siddhi) i donést všemožné předměty - včetně chleba a ryb - ze vzdálených míst (prápti siddhi). Ježíš unikl ze své hrobky, která byla zavalena ohromným balvanem; jogíni jsou schopni stát se menšími než atom (animá siddhi), aby unikli démonům. Tyto zázraky nebyly ve starověké Indii ničím neobvyklým a 195 Ježíšovy zázraky se jim podobají příliš, než abychom je prohlásili za náhodu. A tak srovnávací studie védské filozofie a křesťanské historie pod vedením pravého duchovního učitele velice brzy odhalí nepřekonané poznání a duchovní hloubky Východu a jeho vliv na Západ. Spisovatel Alex Jack to v poučném přitažlivém článku v časopisu EASTWEST Journal (leden 1978) říká nejvýmluvněji: „Ježíšova cesta symbolizuje hledání moudrosti, pátrání po ucelené jednotě. Východ tehdy jako dnes znamenal tajemnou polovinu člověka, skryté vědomí, vyšší rozum, intuitivní rozměry duševna, což řecké a hebrejské kultury opomíjely nebo ignorovaly.“ To však neznamená, že sám Ježíš hledal moudrost a jednotu. Jako Syn Boha mohl být dokonalý již od narození. Ale jako Mesiáš, dokonalý učitel, naznačil cestu. Těm z nás, kteří hledáme Absolutní Pravdu, Ježíš ukázal na Východ. Tak jako Slunce vychází nad Orientem, přichází světlo Východu zpátky 196 k nám, kteří trpělivě čekáme na Západě. 197 Jestliže vás zajímal obsah této knihy a chcete se dozvědět více o védské filozofii, můžete si o úplnou nabídku všech publikací napsat na adresu: Kršnův dvůr 257 28 Chotýšany 198 Reverend Alvin Van Pelt Hart (*1924) je významný křesťanský teolog. Jako episkopální kněz byl vysvěcen roku 1949, kdy obdržel titul „Master of Divinity“ na Teologickém semináři v New Yorku. V polovině padesátých let byl pověřen, aby pro knihu Invalidé a jejich rehabilitace (St. Louis, Thomas Pub., 1957) napsal kapitolu „Náboženství a invalidé“. Tato práce je dnes považována za významný příspěvek ve svém oboru. Reverend Hart sloužil jako kaplan a ředitel Klinického pastorálního vzdělávání v Bellevueské nemocnici v letech 1953 až 1966. Od toho roku do dnešního dne zastává Reverend Hart stejné místo v St. Luke’s Rooseveltově nemocnici. Satjarádža dása Adhikarí (Steven Rosen, *1955), je nezávislý spisovatel a autor několika knih, m. j. Potrava pro duši: Vegetariánství a světová náboženství, Duchovní renesance Indie: Život a dny Šrí Čaitanji a Archeologie a vaišnavská tradice: Předkřesťanské kořeny uctívání Kršny. Je zasvěceným žákem Šrí Šrímad A.Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády, zakladatele-áčárji Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny (ISKCON). Ačkoli se Satjarádža dása nenarodil v Indii, jeho díla a učenost mu získaly pověst a jeho hlas má váhu v indické náboženské společnosti. Jako americký vaišnava koná službu zmocněnce pro mezináboženské záležitosti ve středisku ISKCONu v New Yorku. 199 200
Podobné dokumenty
Sleziník nepravý spolu se sleziníkem hadcovým. Foto J. Sladký
Uzávěrka pro následující číslo
je 31. května 2015.
Byl jednou jeden žák a ten se zeptal svého Mistra: "Co mne
označení jednoho ze čtyř světových věků, jejichž trvání se počítá na nebeské, nikoli lidské
roky (1 nebeský rok = 360 let lidských); začala údajně 3102 př. Kristem a dosud trvá;
z původní morálky z...