východ - vzděláním k multikulturalitě, kompatibilitě a adaptabilitě

Transkript

svazek 1 / severní čechy
sever
západ východ
OBSAH
Pár slov na úvod /Tomáš Suk/�� 3
Litoměřice:
Básně pro Kočku /Jaroslav Balvín/� �� 7
Pavel Groh� �� 8
František Jindřišek� �� 9
Radoslav Nedoslav � �� 11
Karel Škach� �� 12
Venuše Škachová�� 14
Václav Steinbach� �� 15
Mnoháček Zgublačenko�� 16
Ústí nad Labem:
Martin Fibiger�� 21
Ivo Harák� �� 25
Kateřina Kováčová�� 26
Děčín:
Jitka Filařová � ��
Radek Fridrich� ��
Anica Jenski� ��
J. H. Kalif � ��
Daniel Kyler� ��
Alice Prajzentová� ��
František Řezníček��
Tomáš Řezníček� ��
Petr Váradi� ��
�31
�32
�36
�40
�42
�44
�46
�47
�48
Sever Západ Východ / Svazek 1 - Severní Čechy
Benešov nad Ploučnicí:
Zdeněk Feher � ��
Jakub Chadima��
Jaroslav Al. Karchňák� ��
Lucie Karchňáková��
Mirek Major� ��
Jakub Mužík� ��
Jan „Walda“ Valík� ��
Pár slov na úvod
�53
�54
�56
�57
�59
�60
�63
Jablonec nad Nisou:
Jiří Koten � �� 67
Josef Straka� �� 70
Liberec:
Pavel Brycz � ��
Otto Hejnic � ��
Stanislav Kubín � ��
Lukáš Trněný� ��
�75
�78
�83
�87
Coby kamenem dohodil:
Listy ze stromu poznání /přeložil Milan Hrabal/
Andreas Hennig� ��
Petr Huckauf � ��
Hellmut Seiler� ��
Christine Ruby� ��
�92
�93
�95
�97
Překlady z polské literatury /přeložila Alena Debická/
Roman Śliwonik� �� 100
Marek Hlasko� �� 102
Regionální literatura není součástí literárního povědomí běžného čtenáře a často i literární
odborník tápe ve vodách literatury konkrétních
regionů, které mnohdy pro svou nepřehlednost připomínají spíše bahniště všeho možného. Abychom i tyto vody prozkoumali, připravili jsme revue Sever, západ, východ, jejíž čísla
by měla čtenáře seznamovat s typickými prvky
literatur různých regionů. Přáli bychom si, aby
zájemcům usnadňovala cestu k poznání tohoto
specifického literárního světa. Na úvod je ještě
vhodné říci, že Sever, západ, východ je periodikum, proto nikdy nebude obsáhlou a úplnou
antologií, ale pouze revue, která přináší výběr ze
současné regionální literatury.
Redaktoři se v prvním čísle revue snaží
výběrově zmapovat současnou literární tvorbu severních Čech, konkrétně od Litoměřicka
přes Labskoústecko, Děčínsko a Benešovsko
nad Ploučnicí až k podkrkonošským krajům
Liberecka a Jablonecka nad Nisou. Tiskneme
především básníky a prozaiky, kteří určitým způsobem ovlivňují regionální literaturu, jsou součástí regionálních literárních skupin či dokonce
jejich vůdčími osobnostmi.
Mnoho zde tisknutých děl má jiné umělecké kvality, než na které jsou běžní čtenáři
zvyklí: například básně naivistických básníků
Litoměřicka či insitních básníků Benešovska
nad Ploučnicí. Tyto texty i mají přes své poetické jinakosti v regionální literatuře důležité místo, jsou totiž zásadními texty, které určují směr
a literární vývoj daného regionu. Skrze ně je
zajímavé sledovat, jak individuální poetika není
ovlivňována jen významnými literárními skupinami a tendencemi současné literatury, ale že
se tento proces děje podle stejných pravidel i
na úrovni regionální. Nacházíme zde svět, který
si žije svým vlastním životem. Ve větších městech se naopak skupinová spolupráce mnohdy
vytrácí, nebo by možná bylo vhodnější říci rozplývá, a nakonec v centru dění zůstávají akční
jen básnicky poučení sóloví bardi. Tuto situaci
můžeme sledovat například na Labskoústecku,
Liberecku a Jablonecku nad Nisou. Zde jdou
autoři svou vlastní cestou a není výjimkou, že
hranice regionálního povědomí již opustili.
Z našeho stručného výčtu se vymyká Děčínsko.
To působí jako kolébka mnoha kvalitních autorů;
pár příkladů za všechny: Radek Fridrich, Tomáš
Řezníček a J. H. Kalif, kteří však jednotnou poetiku rozhodně nemají a spojuje je právě jen region. Součástí prvního čísla je kromě literatury
regionů také kapitola Coby kamenem dohodil.
Ta zde není jen uměle přilepená, aby se revue
tvářila objemněji, ale snaží se poukázat na stále
trvající vztahy mezi severními Čechy, Polskem a
Německem. Texty v této kapitole přeložili Milan
Hrabal a Alena Debická.
Určitou jednotu textové rozháranosti dávají
naší revue ilustrace Moniky Kabátové, studentky katedry výtvarné kultury Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně, které nesou název Proces.
Kresby naznačují jednoduchou příběhovou linii,
která svazuje texty, jež jsou v revue opravdu různorodé. Autorka naznačuje jednoduchými liniemi poetiku textů a tematikou všudypřítomnou
všednost. Koncept by měl celkově rozbourávat
častý naivismus a poukázat na akt literární tvorby regionálního autora, který je vlastně jedním
z jeho mnoha důležitých, avšak běžných procesů
v životě.
Úvodník se chýlí ke konci, a tak by stálo za to
navnadit čtenáře malou exkurzí do budoucích čísel revue Sever, západ, východ. Redaktoři plánují v dalších číslech otisknout texty autorů z Tep
Sever Západ Východ / Svazek 1 - Severní Čechy
licka – na tomto čísle pracuje literární legenda
kraje Patrik Linhart, a po Teplicích bude následovat Plzeňsko, kde bude coby prodloužená ruka
redaktorům sloužit významný literární kritik
a znalec plzeňského regionu Vladimír Novotný.
Na závěr nám nezbývá nic jiného, než zmínit sponzory, a tedy podat informaci sic suchou,
avšak pro existenci této revue důležitou. Tak
tedy: Sever, západ, východ vychází jako součást
grantu Vzděláním k multikulturalitě, kompatabilitě a adaptabilitě, který je financován z fondů
Evropské unie a je realizován na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jak krásně se dá skončit, že?
Za redakci a bez jejího souhlasu
Tomáš Suk
4
LITOMĚŘICE
Litoměřice
Básně pro Kočku
Pro Sever, západ, východ vybrali Pavel Hlušička
a Jaroslav Balvín
Blok litoměřických amatérských a naivních
písmáků střední a starší generace sestavený pro
časopis Sever západ východ je nazvaný Básně pro
Kočku: toto jméno je jednak ironickým a sebeironickým komentářem, odkazuje ale také na vrch Kočka,
charakteristickou součást panoramatu homolovitého okolí Litoměřic. Kočka vypadá při pohledu
z určité strany skutečně jako přítulné, svádivé, ale i
líné, tajemné a šálivé domácí zvíře. A kočka je také
v litoměřickém (sub)kulturním povědomí zřejmě
nejdominantnějším symbolem Litoměřic.
Neobjevuje se tu pouze reprodukovaně – venku na streetartových samolepkách a na grafitti a
v soukromých ateliérech na plátnech a fotografiích
–, ale i fakticky, zhmotnělá: v domácnostech osobností, které se podílejí na místním kulturním a uměleckém koloritu. Něco z povahy koček se otisklo do
charakteru jejich pánů a zprostředkovaně i místního společenského a kulturně-uměleckého milieu.
Jádro výboru Básně pro Kočku tvoří autoři zastoupení již v antologii marginálních autorů
Ústeckého kraje Kalné vody (Concordia & Grafobal
Pres 2005). Hlavním editorem výboru je zároveň jeden z obsažených autorů, Pavel Hlušička
(Mnoháček Zgublačenko). Hlušička za čtyři léta
od vydání Kalných vod urazil pozoruhodný kus
cesty: od naivního autora, zpracovávajícího ve verších, částečně v próze a hraničních formách textu
tematiku psychiatrie očima vzdorovitého pacienta, se posunul k širší, takřka univerzální tematice,
spíše už stylizovaně naivního, resp. naivistického
charakteru. Vývoj osobnosti Pavla Hlušičky je pádným důkazem toho, že umělecká tvorba může mít
terapeutický efekt. Nikoli ovšem ve smyslu psychologickém, leč spíše socializačním. Umělecká
tvorba a její distribuce a propagace je Hlušičkovi
prostředkem, jak vyjít z bezúčelnosti hyperaktivity,
paranoie a autismu. Jeho tvorba nesměřuje ovšem
pouze od „nemocného“, resp. marginalizovaného
ke „zdravým“, k těm v centru dění. Hlušička k tvorbě povzbuzuje ostatní nemocné a marginalizované
autory nebo ne-autory, kteří tvoří podstatnou část
tohoto výboru.
Jsou to v jádru naivní autoři: manželé Venuše
a Karel Škachovi, kteří opěvují význačné body své
každodennosti, harmonikář František Jindřišek
– příležitostný básník soustředěný především na
oslavu krás Litoměřicka – a pochmurný Radoslav
Nedoslav s jediným tématem umírání a hrobů.
Hlušičkovi se podařilo za účasti jmenovaných
autorů i dalších na Litoměřicku vytvořit volné a otevřené společenství lidí, pro něž je umělecká tvorba
prostředkem k setkávání a oslovování lidí „zvenčí“,
tak jako byla pro Hlušičku samotného na počátku
jeho tvůrčí činnosti.
Další dva autoři výboru Básně pro Kočku jsou
jiné případy: Pavel Groh rovněž publikoval již v Kalných vodách, jeho tvorba se však liší od naivních
umělců i naivistického Hlušičky. Groh je poučeným
autorem, ovlivněným hlavně básnickým experimentem. Lokální a osobní mytologii vtěluje do komplikované, spíše intuitivní než racionálně formulovatelné struktury. V jeho textech se odráží i zájem
o výtvarné umění, především práci s přírodními
materiály. Poslední zastoupený autor bloku, Václav
Steinbach, přesvědčuje ne tak kvalitou textů jako
jejich autenticitou. Steinbach, pracující v manuálních zaměstnání, žije na svůj věk a společenské
postavení nebývale aktivním, dobrodružným a
romantickým životem, který dokumentuje ve svých
básních a formou přepisu textových zpráv přímo
vtiskuje do takřka detektivní prózy.
Jaroslav Balvín
Litoměřice
Pavel Groh, pseud. Paul G. Herbier a variace
(1967, Litoměřice). Výtvarník, věnuje se práci
s ručním papírem. Publikoval v antologii Kalné
vody (Concordia & Grafobal pres 2005) a regionálních periodikách.
Potěšení & jazyk
Tam, kde letěly volavky a jeřábi
byla na zemi jedna díra
a tou se cestovalo do Vesmíru
tak tam mezi tryskama od rakety
byly vidět chomáče bylinek
Kojot při tom vidí něčí líbání
Litoměřice
Werrrist Wolf
1. Hlad žene vlky zpět do lesa
2. Dvě písmenka V - a je Wolf
3. Nevysmívám se hrám štěňat
a Tvým starým obrazům
4. Smečka se koupe v Měsíční řece
a pak mu zazpívá společnou píseň,
táhlou, podobnou sovám
5. Úplněk Slunce
6. Jsem černý, šedý a bílý a žeru
trávu, aby pršelo...
7. Vlk samotář není bída
Soví budka
8. Ovčí babička spřádá
nekonečné vlákno
(O obličejové masce
sovy °pálené°)
9. Geneticky nezmanipulovaná „matka“
Romula a Rema
10. Noc s vlky něco přinese
Josefu Dřevmuži Matějkovi
Sháním silný
starý dutý strom
speciální stejně
jako Rumcajsův
borový klobouk
ZOO Plzeň má
11 vlků
12.
Goldene Wolfen aus Čecho-Slovakei
w.w.w. : vrrr, vrrr, vrrr
František Jindřišek (1933, Valteřice), básník,
malíř, harmonikář, zpěvák. Žije v Litoměřicích.
Vydal básnickou sbírku Od pramene ke Kalichu
(TISKÁRNA.BUDÍK.GRAFIKA s. r. o. 2006).
Publikoval v antologiích Kalné vody (Concordia &
Grafobal pres 2005) a Kámen do voda (Clinamen
2005).
Myšlenky
Myšlenka je jak noční motýl,
který letí prostorem.
Když ji zavčas nechytíš,
nemáš další šanci.
Vůkol se tma prostírá,
někdy hustá je tak
jako v ranci.
Myšlenka je jako víla
nesoucí se prostorem.
Zachyť ji či napiš ji tak,
jak cítíš v srdci svém.
Když zaváháš,
hned ji ztratíš.
Jakmile jen rozsvítíš!
Když v noci nespím,
přemítám, proč tomu tak je,
nevím sám.
Jak korálky je na nit navlékám
a místo spánku si je ukládám
jak poklad do hliněného džbánku.
Chodil jsem cestou
Chodil jsem cestou,
procházel světa kraj.
Hledal jsem děvče své,
hledal jsem ráj.
Za dlouhý tenhle čas
viděl jsem mnoho krás,
některé zůstaly
nadlouho v nás.
Ten lidský život
zdá se být dlouhý,
leč proti věčnosti
je zlomek pouhý.
Užívej života
jen ku své radosti,
to všechno ostatní
přenechej věčnosti.
Z Máchovy vyhlídky
Dnes vyhlížel jsem do kraje oknem,
kde díval se i Karel Hynek Mácha.
Před lety…
Co změnilo se za ten čas?
S léty, která uběhla,
snad jenom ten hrad Hanžburek,
který jej vždycky z toulek vítal,
na stejném místě pobýval.
Ne každý kámen na cestě
však nepohnutý zůstal.
Litoměřice
Silnice, cesty, dálnice
ten kraj si rozdělily,
by nová města, vesnice
se spolu propojily.
Dnes občan málokterý chodí pěšky,
i autem stále někam pospíchá,
prý je to těžký.
Je čím dál méně času
prohlížet si v klidu krásu
té naší přírody.
A z daleka již není možnost
smočit si nohy znavené někde u vody.
Přes všechnu lidskou činnost
je naše země krásná
a krajina s tím naším Českým Středohořím
je stále úžasná.
Pod litoměřickým mostem
Pod litoměřickým mostem
voděnka se točí.
Kdo smutek ve svém srdci má,
ať tam do ní skočí!
Já ten smutek ve svém srdci
hluboko vrytý mám,
skočit do té chladné vody
však zásadně odmítám!
Litoměřice
Dům v Jarošově ulici
Tam v oknech je to samý květ,
v něm jeden starý pán bydlí,
je to jeho svět.
On v bytě má dva stolečky
a u každého židli.
Ten jeden stůl má na psaní
a u druhého snídá.
Když k němu přijde návštěva,
u toho kulatého bývá.
On píše malé básničky,
občas skládá písničky,
které i někdy zpívá
s doprovodem harmoniky.
Zůstal již v tomto domě sám.
Dcera se v dáli provdala,
ženu mu osud vzal
a jiná si jej nevzala.
Jak Vám povídám,
ještě, že sám si poslouží.
Kolem sebe má čisto,
jak dlouho mu to vydrží,
to dávno není jisto!
Až jednou „na obláček“ odejde,
Kdo zaujme to jeho místo?
Radoslav Nedoslav, vlastním jménem Radek
Nebovidský (1966, Litoměřice), básník, malíř a
hudebník. Žije v Litoměřicích. Obdivuje chladnou krásu hřbitovů. Namaloval obrázek Mořská
víla. Občas vystupuje po boku Mnoháčka
Zgublačenka, se kterým složil některé písně
na jeho CD. Napsal sbírku básní Písně hřbitovního ticha. Publikoval v antologiích Kalné vody
(Grafobal pres & Concordia 2005), Almanach
Odemykání... 2 (Marek Belza 2008), Almanach
Odemykání... 3 (Marek Belza 2009).
Loď v bouři
V bouři loď za zlatem jede.
Na zlaťáky se posádka v honbě s nadějí pěje.
Až ho posádka nalezne, zlatem se blýskne.
Na bezstarostný život se chvěje.
U hřbitovních stěn
U hřbitovních stěn se mrtvola choulí,
smrtky s kosou se k davu blíží.
Děvčata se svatby bojí,
pod ochranu závoje smrti se cloní.
Předplacená věčnost?
Na hřbitově rakev do hrobu se postaví,
na věčnou smrt se mrtvola těší.
Boha věčnost prosí, diamanty smrt chce.
Předplatit si věčnost se však nedaří.
Možná ji to zase čeká, zřekne-li se Boha,
anděla dobra i zla.
Radoslavovo přísloví
Život je nutné zlo,
které si každý člověk musí povinně odkroutit.
Raděj si dám někde v šenku
červeného vína.
Když mě nechce Andulička,
tak se najde jiná!
Jenom jedna vlaštovička jaro nedělá,
sklenička dobrého vína mi radost udělá.
10
11
Litoměřice
Karel Škach (1952, Klatovy), básník. Žije v
Křešicích u Litoměřic. Vydal dvě básnické sbírky
v dárkovém vydání Citlivá duše 2001 a Šumavský
romantik 2004 (Pampeliška). Publikoval v antologiích Jít pevně za svým imbecilem (Clinamen
2003), V zrcadle (Grafobal pres 2005), Kalné
vody (Concordia & Grafobal pres 2005), Kámen
do voda (Clinamen 2005), Odemykání... 2
(Marek Belza 2008), Odemykání... 3 (Marek
Belza 2009).
Její oči
Její oči září, žhnou, planou,
jako když Slunce po dlouhé noci zazáří.
Krásné ty oči jsou, zazáří ti do tváří.
Září a žhnou.
V říši snů
Má něha
Miluji Vás, děti
Je noc, s sebou si mě vem,
já jsem tvůj sen.
V noci se do lidských spánků vkrádám.
Já tě uspím, ukolébám,
do říše snů tě zavedu.
Vločky sněhové ve větru tančily.
Padaly na tvé teplé tváře
a na nich se roztály.
Trápím se a mám velký žal mé děti se ode mne odvrátily,
jako by se mi v dáli ztratily.
Jako by mi je někdo zlý vzal.
V říši snů můžeš ruce roztáhnout,
mávat s nimi jako pták,
přitažlivost země překonat.
Letět nad domy, nad stromy.
Vzlétnout do oblak
a pak rovnou ke hvězdám.
Chvíli zůstat,
na ně zblízka se podívat.
To ti můžu udělat,
jsem přece tvůj sen!
Chvíli do nich se díváš,
div se štěstím nerozplýváš.
Dobře víš, že na tebe se dívají.
Mlčíš, neumíš v nich číst.
Všecko, co budeš si přát,
u mne můžeš mít.
Děvčeti, které máš,
pohlazení, políbení dát.
Od ní červenou růži dostat.
To všechno můžeš jen v říši snů.
Co asi chtějí říct?
Dobře víš, že rád je máš,
do nich se díváš.
Kolem sebe na vše zapomínáš.
Spíš, já tě opouštím.
Když se probudíš, je bílý den.
Uvidíš a řekneš,
že to byl jen krásný sen.
Zas do jejích očí se zahledíš.
Poznáš, že zářily. Již nezazáří!
Pohaslé jsou, cosi skrývají
a ty nevíš odpověď.
12
Litoměřice
Já s tebou
pod těmi roztančenými vločkami stál,
jen na tebe se díval
a na ústa tě líbal.
Na tvé krásně zasněžené vlasy pohlazení dal.
Bylo mi s tebou tak dobře, tak krásně!
Já tě tolik objímal!
Přece jsem se bál, že to všechno skončí.
Já tě stále líbal.
V tu chvíli jsem si moc přál,
abychom nemuseli jeden druhého opustit.
Kdybych tak navěky s tebou žít směl!
Ty jsi však ode mne odcházela,
já tu stál, za tebou se díval.
Je to již dávno, co roztál sníh.
Roztál, jak bílé vločky na tvářích tvých.
Já šeptal: „Vrať se mi,
má něho, má lásko, mé slunce!“
Já doufal, že zase jednou tě uvidím.
Já tě čekal!
Avšak nikdy víc jsem se tě nedočkal,
má něho, má lásko, mé slunce.
Jsem jejich otec,
nikdy jsem se jich nevzdal,
vždy jsem je miloval.
Mé děti se stále odvracejí a ani neví,
jak to bolí, jaký je to žal.
Nesmírně mnoho lásky chci jim dát,
ony však nevědí, nevěří, že mám je rád,
že je chci milovat. Nechtějí mne znát.
Čekám však stále, že přijdou za mnou,
lásku mou u mne najdou.
Nechtějí slyšet, nechtějí naslouchat!
Jako by se v dáli ztratily,
Jako by mně je někdo zlý vzal,
a já je přitom tolik miloval.
Jsem tolik smutný,
že nemohu jim svou lásku dát.
Jen Ty to, Ježíši, víš,
jak to bolí, jaký je to žal.
Však mé děti jsou Tvými,
prosím Tě za ně, ať se neztratí.
Cítím to stejně jako Ty.
13
Litoměřice
Venuše Škachová (1955, Litoměřice), básnířka. Manželka básníka Karla Škacha.
Žije v Křešicích u Litoměřic. Publikovala v antologiích Kalné vody (Grafobal pres & Concordia
2005) a Kámen do voda (Clinamen 2005).
Klokánek
V Terezíně se prý schováš
do Kloboučku, broučku.
V Alšovce,
ve vilce hezké místo chystají,
aby děti nesmutněly
a lépe se nyní měly.
Budou mít i tetu svou,
co jim přečte večer v Klokánku
jednu hezkou pohádku,
aby se jim dobře spalo
a něco krásného se jim zdálo.
Ráno je vzbudí jemně,
pak posnídají v jídelně.
Také budou moci venku
na zahrádce u vilky
trávit přece dobré chvilky.
Litoměřice
Milují Tě obě
Už se netrap a neměj ten veliký žal!
Nikdy se od Tebe neodvrátily
a nikdo Ti je nevzal!
Jsou Tvoje a dnes už to dobře ví,
nejsou už malé a Ty to dobře víš!
Jsi jejich otec, nikdy ses jich nevzdal,
vždy jsi je miloval.
Stále na Tebe myslí a mají Tě rády.
Ať Tě Tvé srdce už nikdy nebolí!
Ano, ony Ti věří, že je máš rád.
Dávají Ti to často znát.
Už dávno za Tebou přišly,
když něco potřebovaly věděti,
moc rády si Tě vyslechly.
Zatím jsou od Tebe vzdáleny,
však se Ti neztratily
a myslí tam na Tebe,
v té veliké dáli.
A mají Tě, věř – moc rády.
Nejsi už bezmocný,
že jim chceš svou lásku dát.
Ježíš to ví, že jsi měl velký bol a žal,
proto Tě miluje,
když se k němu modlíváš
a za nás všechny prosíváš:
„Ať je nám všem dobře na světě!“
Václav Steinbach (1953, Litoměřice). Pracoval
a dodnes pracuje v manuálních zaměstnáních.
Má rodinu, s níž žije v Litoměřicích. Publikoval
v bulletinu Karel Hynek Mácha a časopisu
H_aluze.
Miluju tě pro tvůj hlas
Malá dáma
Miluju tě pro tvůj hlas
chci ho slyšet zas a zas
10. 5. 08 11.21
Co se to probudilo v nás
šílená láska zas a zas
Snad už míň SMS a rande
to vyprávěj týhle dvoučlenný bandě
Dva dny nevidí se
pak uprostřed polí zblázní se
Šílená láska zasáhne
nepřestávej, ne a ne
V životě bych se tě nedotknul
kdyby tvůj manžel nebyl vůl
Jinou neznám
mezi lidmi tě hledám
Znám tvou míru
s jinejma tě srovnávám
Žádná na tebe nemá
kdyby tvůj manžel nebyl vůl
14
Vaclavicku, potrebuju jen to jedno. Jsem zase na
dne. Vis, az to pude, dam ti 500 Kc. Nemiluju te
kvuli tomu, ale je to nutnost. Promin! M. m. m. m.
10. 5. 08 12.01
Vydrz, makame jako kone. Milujici V.
10. 5. 08 12.44
Privez mi to okolo 13.00, prijede pribuznej. Uz
prosim, at to tak nevnimam, please.
10. 5. 08 13.10
Prdelinko, sejdeme se za mostem, pojedem, nemuzu bez tebe bejt. Tvoje Mala dama.
10. 5. 08 13.10
Uz to cpeme zpatky. Jsem jako prase. Do vany.
Odhad 15.00. V.
10. 5. 08 13.55
Ano, pane, jdu si zahrat fotbal s klukama. V 15 h. u
jeptisek, jo? Milujici M.
15
Litoměřice
10. 5. 08 14.40
Bacha, az sem budes zajizdet, aby me nehledal, ja
uz utekla, promin, promin, promin, to nebude na
celou noc.
10. 5. 08 16.52
Prdelinko, privez mi tu odpornou věc, dej mi ji k ty
znacce 40, prosim. Uvidime se zitra, az odjedou.
On se moc vyptaval na to tvoje auto, mam te moc
rada!
10. 5. 08 17.00
HOTOVO!
(Úryvek)
Litoměřice
Mnoháček Zgublačenko, vlastním jménem
Pavel Hlušička (1969, Litoměřice), básník a
hudebník. Žije v Keblicích na Litoměřicku. Vydal
Věnováno Unkosance, Tři léta ústawním činitelem a přesto nikdy nebyl politikem, Hlubší pohled
na život, Kuffnerské nářečí a Vyprávění člověka
kuffnerského (vlastní nakladatelství Pampeliška
2000–2001), CD Modrá naděje (Hudební centrum Podsedice 2006), Modré hravo (Antonín
Drábek – Balt-East 2008). Publikoval v antologiích Jít pevně za svým imbecilem (Radim Kopáč
– Clinamen 2003), Antologie nové české literatury 95–04 (Fra 2004), Kalné vody (Concordia
& Grafobal pres 2005), Kámen do voda (Radim
Kopáč Clinamen 2005), V zrcadle (Grafobal
pres – 2005), Odemykání... 2 (Marek Belza
2008), Odemykání... 3 (Marek Belza 2009),
divadelní hra Renata Kalenská, Lidové noviny
(J. A. Pitínský 2005), Básně proti sebevraždě
(Reportéři ČT, David Vondráček - Česká televize
7. 4. 2008), Papíry na hlavu (Reportéři ČT, David
Vondráček - Česká televize 5. 5. 2008), Reportáž
Michaely Karasyové (TV Markíza, pořad Reflex
19. 8. 2009), dokument České milování – O lásce
bláznivé (Febio, režisér David Vondráček – vysíláno na TV Barrandov 30. 9. 2009).
Karlovi na kuráž
Můj příteli, Karle Škachu,
zanech veškerého strachu!
Vydat své básně se neboj,
spolupracuji přec s Teboj!
Mnoho básní ještě napiš,
snad upřímné na ně „lapíš“.
16
Vzpomínky na Šumavu
Perspektiva – Roudnice nad Labem
Mnoháček a Škachule
procházejí Šumavou.
Mají knih dvě škatule,
snad nepadnou únavou!
Stále doma jenom sedíš
a do počítače hledíš.
Zbav se toho sedativa,
čeká na tě Perspektiva!
Janovice–Klenová,
příležitost je nová!
Máme tady keramiku,
ta zajímá Veroniku.
Pojď a vstup do naší party,
zahraj si tu s námi karty!
Na hrad, zámek půjdeme,
natáhneme si šlachu!
Šířit knihy budeme,
známý básník jsi, Škachu!
Do bazénu jezdi s námi,
odpoutej se od své mámy!
Snaž se být víc produktivní
a žij život perspektivní!
Frantovi na kuráž
Občanské sdružení Kolumbus
Náš litoměřický básníku,
Jindřišku Frantíku!
Když ujede ti životní vlak či autobus,
možná stihneš aspoň Kolumbus.
S ním dojedeš až k „dnešním králům“,
u nich se snad prodereš ke svým právům.
Nenech se už nikdy nikým zmanipulovat
a koukej zcela svobodně hrát na harmoniku,
básnit a krásné obrazy malovat!
Pošli pryč ty,
kteří Tě v umění brzdí
a nedovol,
aby Tě více tlačili ke zdi!
Za svá práva však musíš aktivně bojovat!
Sám zjistit si musíš, na co máš nárok.
Budeš-li jen pasivně na něco čekat,
nikdo ti nikdy nic nedá.
17
Litoměřice
Diakonie ČCE – Litoměřice
Ten náš litoměřický kraj,
to je téměř ráj!
V Diakonii Čé Cé É
všichni rádi se maj!
Dlouhá chodíme tam léta,
ať je déšť či krutý mráz!
Vy, kteří jste opuštěni,
pojďte mezi nás!
Restaurace Klobouk – Terezín
Okřídlený malý brouček
přilétl k nám na palouček��
„Kam se schováš v zimě, broučku?“
„V Terezíně, do Kloboučku!“
Oběd je tam bez kouře,
bez blesků i bez bouře��
Ten, kdo kouří,
hněvem bouří��
Oči zlostí stále mhouří��
18
ÚSTÍ NAD LABEM
Ústí nad Labem
Martin Fibiger (1964, Ústí nad Labem). Působí
jako odborný asistent na katedře bohemistiky
Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem.
Ukázky z prozaických děl publikoval mimo jiné
v literárních časopisech Host, Tvar, Weles, Psí
víno, Pandora, Bohema (překlady vyšly i v polském časopise Portet) či v antologii Od břehů
k horám, severočeská literární a umělecká scéna
90. let (Votobia 2000) a v Antologii nové české
literatury 1995-2004 (Fra 2004). Knižně dosud
vydal novelu Křížení (Albis International 1996),
povídky Kern (Votobia 2003), román Aussiger
(Votobia 2004) a novelu Anděl odešel (Weles
2008).
Havárie
(několik scén 1. dílu scénáře k TV seriálu
„To se nezapomíná“)
13. scéna - bar a zároveň Penzion - Dvojí
Domov
aktéři: Dag senior, Dag junior, Olan, Reli,
doga Dag
za barem stojí opřený barman Dag junior (DJ)
opodál sedí u pultu host (později se ukáže, že
Olan) zaujatě sledující fotbalový zápas v televizoru
se ztišeným zvukem
ve dveřích se objevuje hlava Daga seniora (dále
DS), kamera se zastaví na jeho obličeji
nabíhá titulek: Dag senior (50) – vyšetřovatel
titulek mizí
DS-ovi se nedaří dveřmi odsunout dogu, která za
nimi leží, teprve když na ni DJ pískne, zvedne se a
rozběhne k němu, může vstoupit
DS: Tak jsem tady! (zahlaholí a u baru pak odkládá
na zem kufřík)
DJ: Ahoj, táto… Dáš si kávu?
DS: přikývne, zkoumavě se rozhlíží kolem sebe
DJ (připravuje kávu, když ji před DS pokládá, praví): Vůbec to nechápu. Ona…
DS: Počkej… (mrkne na něho), nezapomeň, že
ranní káva je zkouškou každého hotelu! (přivoní ke
kávě, pak malinko, ale hlasitě usrkává)
21
Ústí nad Labem
DJ: Tebe to eště nepustilo? Táto! Tohle není film.
Přestaň si hrát na agenta Coopera. (zakroutí odmítavě hlavou, zapálí si cigaretu, pak mlčky čeká,
než DS odloží šálek)
DS (vede si svou): Každý den si udělej nějakou
radost! (zvedne prst) Nepřemýšlej o tom, neplánuj to, prostě to udělej, třeba si dej šálek takové
výtečné kávy!
DJ: Tak jo.. hele (ukáže si na krk a odsekne), mám
novou kérku.
Do baru vchází Reli, beze slova usedá na barovou
sedačku vedle DS
sledující fotbalový zápas beze zvuku) Volal jsem
jí, mobil zazvonil tady (DJ sáhne pod bar a ukáže
DS-ovi telefon). Ona bydlí nahoře v patře, pronajal
jsem teď pár pokojů i studentkám, ale tam taky
není, jen její věci. Víš (ztiší hlas), jenom zaskakovala. Načerno. Proto taky volám tebe.
DS: Ztratilo se něco?
DJ: Ona (zašklebí se).
DS: A támhleten… Jak jsi říkal…
DJ: Olan.
DJ (se k ní obrací): Čau… kam jsi večer zmizela?
Reli neodpoví, vezme si z pultu balíček cigaret,
jednu cigaretu vytáhne a zapálí si.
DS: Olan… seděl tu celou noc?
DJ: A kde jsi spala?
Reli odmítavě zakroutí hlavou a vyfoukne cigaretový kouř.
DS (vstane a pomalým krokem zamíří k Olanovi,
poplácá ho po rameni): Můžu si přisednout?
(v prostřihu DJ něco ostře říká Reli, není slyšet, co)
Olan (nereaguje, sleduje v televizi fotbal)
chvíli mlčky sedí vedle sebe, sledují ztichlou
obrazovku
DJ (si ji pátravě prohlíží)
DS (si mezitím ještě jednou usrkne kávy, pak
odloží šálek): vypadá to, že si vedeš opravdu dobře, synku (uznale kývne), ta káva je prvotřídní… a
teď mi pověz, co tě trápí!
DJ: Asi. (zvedne ramena)
DS (náhle zakašle a důrazně Olanovi řekne):
Potřebuju vědět, co se tu v noci stalo.
DS (přeruší ho): Kdo?
Olan (aniž k němu obrátí zrak, se hlasitě optá):
Viděus včeua fotbau?
kamera snímá Olanův obličej
nabíhá titulek: Olan (40) – částečný invalidní
důchod, dříve údržbář v pivovaru
titulek mizí
DJ: …Ale to jedno… kamarád… No a přijedu sem,
dveře otevřený, barmanka nikde, jen támhle Olan
u televize. (v prostřihu ošuntěle vyhlížející muž
DS na něho chvíli nevěřícně hledí, pak od něho
odvrátí zrak, když se zvedá, očima zavadí o velké
zrcadlo umístěné za barem, od země zhruba dva
DJ (obrátí zrak směrem k němu, malinko zaváhá,
pak spustí): ráno mi volali, že na podniku není
mříž…
22
Ústí nad Labem
metry vysoké
poté se vrací k DJ-ovi (jen ho však míjí, přitom
popadne kufřík a řekne mu): Pojď mi ukázat její
pokoj.
16. scéna – pokoj zmizelé
aktéři: Dag senior, Dag junior, Olan
DS: Už se stalo. (zapíchne si prst do hrudníku)
Podívej (chytne DJa kolem ramen)… dokud ta holka
nikomu neschází, vlastně se nic neděje. Jako by
tu ani nikdy nebyla… A pokud se náhodou objeví,
dám ti vědět… A neříkej mi už táto, dole ti budu
chválit kávu a dělat podniku reklamu (usmívá se a
plácá DJa po zádech)
DS a DJ stojí nad rozestlanou postelí, v ní spousta
poházených kousků dámského prádla
19. scéna – bar
aktéři: Dag S, Dag J a Olan
DS (zahlaholí): Trochu nepořádná holka… (sáhne
po kabelce, vysype její obsah do postele mezi
prádlo, když prstem strká do peněženky, řekne):
Vidíš to? Podivné (rozevře vysokoškolský index
s fotografií): To je ona?
DS (do sebe nalije sklenku a opile mžourá): Co to
je?“
DJ: (přitaká) Hm.
DS (napřímí se): No… vidím to tak, že tu na pár dní
zůstanu. Co potřebuju, tady je. Postel, koupelna a
televize s videem.
DJ: Ty chceš bydlet zrovna v tomhle pokoji? Proč?…
A co s jejíma věcma?
DS: S úklidem nespěchej (pokládá kufřík k posteli)
DJ: A co když se vrátí?
DS: Nevrátí.
DJ: Jak to víš?
DS: Vím.
DJ: A… nemám to přece jenom ohlásit?
DJ: Co, co?
DS: No ty zvuky.
DJ: Zvuky?
DS: Copak to neslyšíš? (zakymácí se na barové
židličce)
DJ (před něho pokládá další sklenku): Zvuky jsou
v tvý hlavě… Odpoledne a už seš nalitej…
To je jako ta tvoje reklama, jo, táto?
Olan (se nakloní k DS, mluví pomalu, výrazně
vyslovuje, „polyká „r“ a „l“, většinou prodlužuje poslední samohlásky ve větách jednotlivých
souvětí): Tvuj kuk? (ukáže hlavou na DJ). Muj kuk
taky pvacuje, ave musí dostat invavidkú, povoviční, jako mam já, pvotože se to vypvatí. A pak
si najde ňákou mamkú, a mamká, když vyděvává
dóst, tak je to nejvepší, co může béjt, i když doma
děváš devadesát pět pvocent všech věcí. Hvavně,
aby si kuk našeu ňákou mamku, jako mám já, to
je důvežitý, pvotože když se naučíš doma děvat
23
Ústí nad Labem
devadesát pět pvocent věcí, pokud mamka vyděvává penízé, tak je to bezvadný�� To si pak můžeš
koupit satevít, že jó, kde sou kanávý, něktevý
zakódovaný, ave můžeš koukat třeba i na pouskou
vigů, na vůzný vuský vigý a mít i kanáu Veavu
Madvíd, ktevej běží čtyviadvacet hodín a de tam
jenom fotbau, nic jinýho než fotbau, stavý zápasy,
nový zápasy, vozhovovy, ktevym sice nevozumíš,
ave jsou vo fotbave�� (Olan se napije piva, DS dopíjí
další sklenku) My teď máme novej byt, ave kuk
tam nechce s náma bydvet, pvotože kovem jezdí
dopvava, tevevizi vuší a on nemůže koukat�� Tak
je to pvakticky vyvoučený, že by s náma kuk byu,
pvotože tevevizi tam vuší a vona zvní…
DJ (staví před DS, jenž tupě hledí před sebe,
šálek): Tady máš další výtečnou kávu, táto, ať se
probereš…
Olan: No ten muj kuk teda má vád v tevevizi hvavně výbuchý, na to kouká, jak sou fiumy s výbuchamá, to má vád, ty výbuchý, ty taky dou v tevevizi,
že jó, a kuk si je natočí��
DS (skloní hlavu, zakroutí jí a zablekotá): Ta mladá
holka…
Olan: …No kvidně bych si našel ňákou mvadou!
Ave pvakticky je to vyvoučený, pvotože než bych
si zvyk na ty její zvyký, no to už vadši zůstanu
s mamkou�� (dopije pivo) To už je pvakticky jasný,
že zůstanu s mamkou, než ňákou novou mvadou…
24. scéna – před barem
aktér: Olan
Olan vychází před bar, venku už se stmívá, nad
dveřmi je vidět (svítí?) výrazný nápis Dvojí domov
24
Ústí nad Labem
Olan se motá směrem k trávníku a keřům, tam
se zastaví, zahledí se do nebe, je slyšet, jak močí
do trávy (přitom se zhluboka nadechne a říká): Jo
chtěvo by to ňákou mvadou… Jen ji tak povavit…
Kdybych měu mvadou, to by byva vomantika…
Ivo Harák (1964, Brno) je český básník a literární kritik žijící v Benátkách nad Jizerou. Je
odborným asistent na katedře českého jazyka a
literatury Pedagogické fakulty Jana Evangelisty
Purkyně v Ústí nad Labem. Také je členem
redakční rady časopisu současné poezie Psí víno.
Vydal sbírky Lednový Motýl (Sursum, Tišnov
1992.), Země Dým (Sursum, Tišnov 1993),
Masna (Nomisterion, Děčín 2000), Měkké gumy
(Protis, Praha 2006) a Panel nebe (Psí víno,
Praha 2008). Vydal také soubor studí s názvem
Nepopulární Literatura (CKK sv. Vojtěcha, Ústí
nad Labem 1999).
Památník jednoho výletu
Něco bíle obnaženého prosvítalo loňským listím:
viděl jsi hraniční hradiště Charvátů na Chlumu,
viděl jsi - v dálce, skrze vzrostlé stromy - Mladou
Boleslav založenou Přemyslovci po jeho vyvrácení,
viděl jsi chlapy na čtyřkolkách usilovně rozjíždějící
štítový val, viděl jsi - jiné - chlapy s očima jako
klenák ženy při porodu; ale krev bylo zapadající
slunce a dým stoupal z túrujících výfuků�� A tvoje
děti?! - Kvůli tomu sme sem šli!?! - Ale ty motorky,
viď tati�� Přál sis, aby ona kost byla posledním
zbytkem nedávno upytlačeného srnce��
Týnec
Náměstí nasáklé potem, v jediném stínu slita lípa s
Immaculatou�� Ne, nebyl sám�� Po kočičích hlavách
skákalo Václave čau Vašku pocem dáme fotbálek
než ti to�� Nebyl úplně sám, nechtěl být sám, ale
nechtěl být ani s nimi�� Sedm let, čas, kdy se to
láme�� A školní autobus má zpoždění��
(Kam se podějí všechna ztracená, zapadlá slova?
Možná končí jako siroty v Macoše: trním oděné
zbytky vět marně natahují ruku�� Chtěl bys jim
podat tu svoji, v konečcích prstů se však skrývá
něco, co tě nutí popostrčit - )
Kdesi nad střechami se už chystala bouřka��
Nastoupil, právě včas�� Dobrý den pane Veselý,
ve škole nic nového, byli jsme v zoo�� Strejdo, to ti
bylo něco! Bysem taky chtěl nějaký zvířátko, ale
máma��? Třeba tygra�� Nebo žraloka�� Ale ten kouše��
Tygr taky�� Kdybych je ale naučil? Nejradši bych
žraloka�� A taky delfína�� Ale ten by ho sežral, asi��
Žralok delfína�� Leda že bych je měl odmala, aby si
na sebe zvykli��
Osada, v níž vystoupil, se jmenovala Jelen�� Pak
začalo hřmít a hustě padaly kroupy�� Snad se domů
vrátil bez úhony�� I tak to bude mít těžký��
Brno (má přestupní stanice)
Z autobusu na vlak nebo naopak? Z nádraží k
nádraží�� Batoh, kufr a tašku�� Všude kolem zdi, zeď
za zdí�� Příliš mnoho příliš pomalu se otevírajících
dveří�� Prosolenýma očima: Od kol a nohou až k
trolejím�� Tváře se však ztratily��
Návštěvou (v Tišnově)
Už už bys zalhal: doma; protože, když se probudíš
v dalším novém bytě, musíš paměť ustavičně doplňovat zkušeností, abys dveře nehledal na místě
okna, abys místo na záchodě neskončil v koupelně��
Tentokrát jsi však venku a procházíš se ulicemi
kdysi svého města, abys onehdy poměřoval dalším
teď�� Jářku, všechno je to jakési pomíchané, slova
(asi) vzala špatnou míru: Nevystavíš, neotiskneš��
Mezi (možná) člověkem a (možná) básníkem je
25
Ústí nad Labem
clona z nerozbitného i když neviditelného skla:
A čím jsi zde přítomen dnes? - plivancem, který
stejně skončí na tvé nohavici? Večer se plíží jako
špatný zloděj, v noci už bloudit nebudeš: cestou z
vypůjčené postele...
Návrat návratu
... a tedy zpět ku kdysi svému stolu, už s novými
zprávami o příbězích mezi dávno a nyní, mezi
tvým majetnickým zasednutím a stejně důležitým
přidržením desky v polosevřené dlani - a neurčitou, plachou přítomností, neúplným přenesením
váhy těla na sedátko polopřisunuté židle (jako by v
nakročení od -), blouděním dlaně napříč vrypy. Jak
oslovit ty, mezi nimiž teď ostražitě pobíháš očima.
Ještě na něco čekají, zatím nezpozorovali, že jsi,
jak to slušně říci, cizí.
Ústí nad Labem
Kateřina Kováčová (1982, Příbram) je básnířka
a prozaička. Vystudovala češtinu a angličtinu na
Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v
Ústí nad Labem (v letech 2001–06); během studií
spolupracovala s kulturním periodikem Pandora.
V roce 2005 získala Cenu Jiřího Ortena za svoji
básnicko-prozaickou prvotinu Hnízda (Ústí nad
Labem: CKK sv. Vojtěcha, 2005). V roce 2007
vydala druhou knížku: prózu Soumračno (Praha:
Protis, 2007). Publikovala v literárních časopisech Host, Psí víno, Pandora, Plž, Tvar a ve sbornících Ty, která píšeš (Vltavín, Artes Liberales
2008) a Antologie české poezie dybbuk 2007). V
současné době se věnuje výuce anglického jazyka a studuje doktorské studium.
Slyším z domu cinkání kovu, šplouchání vody a
píseň.
Řinula se jí z úst
o milém, který zemřel
a zbyla po něm jen hromádka kostí,
že pak ty kosti jeho milá
v poli sbírá.
Poslouchat, jak se mísí
hlas a kov,
lžíce zní o lavor
i zpěv se ohnul pláčem,
„a ona kost po kosti,“
je zrádné zapřít hlavu o zeď zrovna ve chvíli,
kdy milá váže milého do uzle ze staré pytloviny.
26
...
a nic už nepřišlo.
Dnes tikot hodin neustával.
Stará žena na nádraží
s květinami
vraženými do plátěné tašky,
má hrůzně odhalené kotníky.
Zírá na mé matné čelo,
já ale nejsem nevinný!
Vůbec to nemůže pochopit
rozšvihaná do zlomených červů jako do vrásek
na menší a větší kusy špíny,
na menší a větší trsy člověčiny
a tlustá pavoučí těla zkrápějí
z výloh,
když tichne město.
Dnes hadí tlama mi rozsekla nárt.
Štípalo to jako po soli.
Rozvíral jsem zabodnutá prázdna,
kde už nebylo
ani pro jed místo.
„Když tichnou města
o to víc jsou slyšet výkřiky.“
„I smích.“
„Divím se, že mluvíš o smíchu.“
A zavřít oči,
zatímco milá starou větví
začíná hrabat v šeření
v jabloňovém sadu.
Dnes na klíční kost
slunce narazilo, dekolt zkrvavěl
Spálená,
chtěla se škrábat, ale nesměla.
Ono to prý bylo jako
vychrstnutý peklo!
a o dalších věcech mluvila
a smála se.
Na propnuté páteři
železného mostu.
Vím, že dlaní
zahřívala kov
a všechno neživé.
Moje skráně. Kousky rzi,
házela po hrstech do řeky.
Snad ještě něco přijde.
Čekal jsem, že ještě něco přijde
Dnes odkryl jsem kořeny staré hrušně.
zahryznuté v hlíně.
Každou chvíli jsem si otřel čelo.
Hrušky padaly z koruny a byly nasládlé
a hrubé.
V několika rozseknutých plodech
žhnula vosí těla.
…
V polích se zachytávaly jelení parohy o tmu.
Páraly soumrak, když jsem šla kolem.
Pak uteklo celé stádo do blízkého lesa.
Za ohradou večerem rozdrážděná klisna
dupe do zamrzlé země.
Stodoly se rozpadají ve větru,
prší z nich prach.
Jsou tam hlavně kukuřičná pole.
A do stodol se znovu zapře vítr,
jako by chtěl odlupovat hlavy.
Otupí se bolest
mrazem naprasklých včel
i prstů zmrzlých, roztahaných do drobivých kůr,
jak jsem tam hladila stromy,
které popadaly.
...
Krájím, krájím kuřátka.
Drobí se a voní.
27
Ústí nad Labem
Lehce vjíždí struna do bílku��
Krájím, krájím kuřátka
Hodiny, dny a dokonce i noci��
Jsou totiž všude��
Číhají i v temných koutech mého pokoje��
Vedro z kamen líže záda��
Kinga, ta malá s nafouklými tvářemi
Zpívá a tancuje, aby setřásla dotěrný dech umrlčiny,
který se jí lepí mezi prsty��
V ruce má tác a hraje na něj
utěrkou��
Ona nebalí jen krvavé hovězí do folie,
Ona tvoří a nemá to nic společného s obžerstvím��
Já krájím svá kuřátka
Do obrovské mísy,
jsou prostá, mají jednoduchý tvar,
a v životě neměla možnost litovat žádného zrození��
Tak dobře mi snad nikdy nebylo��
Krájím, krájím kuřátka��
Nikdy bych nevěřila,
Co se jich sem vejde
a máme přitom jenom jeden svět,
pro všechny bezkřídlé i s křídly��
Měkká těla z černých koutů do obřího kýble,
který nemá dno��
Kinga už si nezpívá��
Zpruzeně hází krvavý kaluže do fólie��
Suchý, sprostý slova
z našpulený držtičky��
Ona byla přece vždycky tak roztomilá!
A nikdy neklela��
Ale já taky byla něco úplně jinýho
a nikdy jsem nikoho jen tak bezdůvodně
nepraštila��
...
28
Dnes u kříže není žádný člověk,
čekám, že snad ještě někdo přijde…
dívám se hlavně dolů, do těch cest��
Jsou našeptané a krčí se v nich tma��
Káňata už nemají ani minulost
do per rozlepených káňat��
Jak někomu duši nacárali
ztupělými srpy,
a pak řvali: „ten člověk nemá duši!“
A ono je to jako kámen��
Každý si ho bere, když jde k jezeru��
DĚČÍN
Děčín
Jitka Filařová (…, Děčín) žiji v iluzích, ve světě
nehod a náhod. Mám ráda život. Mám ráda lidi,
kteří se rádi baví. Občas napíšu pár slov, které když jsou pohromadě, říká se jim tzv. báseň.
Není třeba první myšlenky měnit, stojí tak jak se
zrodily. Spontánně. Co o sobě? Vše se mění.
...
pod mohutný dub
rozvalilo se slunce
s chutí doutník
a sklenku
už trochu připité
chechtá se nám
o co se snažíme
...
na Havaj s tebou
do zlaté klece tě zavřít
drahokamy do zubů ti nacpat
a udusit tě Palackýma
toť tvůj trest!
...
cigaretou protepaná zem
zatemnělá okna vestibulů
zvěd Ava rozlouskl
skořápky bludu
objevil mnohem víc
než je pouhá Amerika
objevil prosté tajno
sebe samého
...
za okny padají
roztrhané kusy básní
kdo je četl?
kdo je psal?
jednou zasypou celé město
a budeme se brodit
přes miliony cizích slov
a do tmy křičet
že chceme číst
chceme číst
tak napište ještě pár cárů
...
ďáblovi utrhali křídla
kdo?
neví se
zbabělí andělé...
...
nejsme němí,
proto chceme mluvit
bílý šaty
to abych byla čistá
už ne tak naivní
proto jen v kruhu
černý šál pro parádu
nechci být andělem
31
Děčín
Radek Fridrich (1968, Děčín) je básník, výtvarný autodidakt, literární recenzent, příležitostný
překladatel z němčiny. V roce 1994 dokončil na
PF UJEP v Ústí nad Labem obory čeština - němčina, od roku 1996 do 2008 zde učil na katedře
bohemistiky, nyní je učitelem na Střední zdravotnické škole v Děčíně. Své texty publikoval časopisecky, byly přeloženy do angličtiny, němčiny,
polštiny, srbštiny a chorvatštiny.
V roce 2004 postoupil mezi pět autorů do finále
za Českou republiku na Drážďanskou cenu lyriky. V březnu 2006 reprezentoval Českou republiku na Knižním veletrhu v Lipsku.
Od září 2007 do května 2009 vedl rubriku
Hostinec v časopise Host, kde hodnotil tvorbu
začínajících autorů a autorek.
V roce 1994 založil spolu s Tomášem Řezníčkem
v Městské knihovně Děčín tradici básnických
čtení, které se doposud realizují. Od roku 2000
je organizátorem literárně-hudebního festivalu
Zarafest v Děčíně, od roku 1997 je porotcem
Literární ceny Vladimíra Vokolka.
V letech 2004 – 2005 byl jedním z protagonistů filmového dokumentu Břetislava Rychlíka o
severních Čechách Kamenolom boží. Od roku
1999 se zabývá dokumentací zničených německých hřbitovů Děčínska, německá MDR o něm
natočila v roce 2005 filmovou reportáž. Z těchto
německých náhrobků vytváří cykly frotáží.
Zúčastnil se řady zahraničních literárních čtení
(např. Dűsseldorf, 1999; Krakow, 2006; Goethe
Institut Amsterdam, 2007) a mezinárodních
literárních festivalů (Theater Brett Wien, leden
2007, Divadlo Archa, listopad 2007). Vybrané
básně jsou z dosud nepublikovaného cyklu
Nebožky (2009).
Děčín
Vydané básnické sbírky:
Druhá strana (TGIF, 1994, spolu s Tomášem
Řezníčkem)
PRA (Protis, Praha 1996)
Zimoviště (Turské pole, bibliofilie 1998)
V zahradě Bredovských (Host, Brno 1999).
Řeč mrtvejch/Die Totenrede (Nomisterion, Děčín
2001)
Erzherz (Votobia, Olomouc 2002)
Molchloch (Host, Brno 2004)
Šrakakel/Der schreckliche (Nomisterion, Děčín
2005)
Žibřid (Host, Brno 2006)
Vlašský Daniel (FUUD UJEP, Ústí nad Labem
2006)
Publikované knižní překlady:
Modroret (Děčín, 2008)
Samostatné výstavy (výběr)
Koláže (Bratislava, 1997)
Koláže (galerie Fiducia (Ostrava, 2000)
Frotáže (České centrum Drážďany, České centrum Varšava, 2005)
Měsíční kraji nó (Městská knihovna Most,
2006)
Punk poetry (Regionální knihovna Teplice,
2007)
Kolektivní výstavy
Básnivá koláž (galerie Ve Smečkách, Praha
2008)
Slovem i obrazem (Galerie Vltavín, putovní
výstava po knižních veletrzích v ČR).
Remember me (Kunstbahnof Dresden 2009)
Nebožky
Vogelka
Mám orlí nos a úzký obličej,
a říkají mi – Vogelka.
Můj manžel nic od života nechtěl,
byl hodný a němý,
ale dvě děti jsem s ním měla.
Courala jsem se s nimi ve skalním městě.
Děti prolézaly lochy skal, sbíraly klacíky
a šnečí ulity.
Já hledala bludný koření,
avšak místo něj se zjevil on,
uhrančivý krhavec,
který zlomil mé duté srdce.
Scházeli jsme se v noci, když manžel spal
a milovali se ostřicí pořezaní po celém těle.
Křičela jsem tak šíleně, že ptáci vyplašeně
poskakovali na okolních stromech.
Šeptal mi:
Zobáčku, černá vílo, maličká!
Měla jsem vždy lesklou mázdru
kolem svých hnědých očí.
když jsem se s ním ráno loučila.
Jak to tak bývá u ohnivých znamení,
vášeň vystřídala zlost.
Jakým právem si mě přivlastnil?
ptala jsem se sama sebe
a do skal jsem již nešla.
Často jsem pak slyšela jeho táhlé kvílivé volání,
uši si zacpávala láskyplnou hrůzou,
32
a ve svém těle uzamkla medový pramen,
který ve mně probudil.
Stárnu a vzpomínky se chvějí,
zůstávají věčná, šeptaná slova:
Zobáčku, černá vílo, maličká!
První krev. Marchel
Dětství jsem prožila šťastně ve vsi.
Mastné, světlé copy mi spadávaly
do bledého obličeje.
Dívala jsem se na svět šmolkovýma očima.
Krev a mlíko už ve třinácti.
A když jsem jednou vyšívala
začala mi zničehonic téct krev tam ze spodu.
Myslela jsem si, že jsem se pobodala o
špendlíky a utíkala za matkou.
Dítě, pohladila mě a dala mi pár hadrů.
Kelnerka Petra
Objímat tu vypitou trosku otce,
hladit ty pařátovité ruce,
dotknout se těch starých, okrových nehtů.
líbat zbytek zčernalých zubů,
propadnout se do povislého břicha
až někam k páteři.
Myla jsem ho, když se pokálel,
utírala jeho pozvracenou bradu,
močící knot pohlaví držela na láhví.
Proto jsem se stala řádovou sestrou,
ovšem jen na pár let,
33
Děčín
se svým tělem jsem se nesmířila
a vrátila se zase do vsi.
Balancovala jsem na hřebenu střechy,
nadskakovala a chtěla se ho dotknout.
Jsem ostříhaná, obarvená,
mám účes jako táta,
je ve mně hodně síly
a kluci se mě trochu bojí.
Lunče, měšíčku,
vem si svou holčičku!
Zvu tě na drátěnku, Fremde,
na účet hospody.
Jo, ty nevíš, co to je,
no, přeci rum s octem,
dáš si?
Plavební ulice v Děčíně
(kabinetka Maxe Brauna aus Dresden, 1887)
Po levé straně dům s otevřenými dvěma okenicemi
a s nápisem Zum goldenen Anker.
Chodci v pohybu tvoří stíny, ostře zachyceny jsou
jen tři pózující děti.
Uprostřed mezi chlapcem s košíkem a čepicí na
hlavě
a tím druhým, v kabátku a v kloboučku, stojím já,
čtyřletá Elisabeth Kunte.
Somnabulka
Často jsem mu vycházela v ústrety,
když svítil nad lesy.
Cáry mraků ho lítostivě halily.
zachraň svou holčičku!
34
Děčín
Ráno jsem se probouzela s boulemi
na hlavě a odřenými koleny.
kde máš svou holčičku?
Krevelka
tak mi říkal,
když mě zaříkával u studně.
Několik dní, několik nocí
čekal u mostu,
i v aleji připraven na cestu.
Až jsem nakonec vyskočila
z domu rodičů, jimž jsem
naškrábala kostrbatý vzkaz:
Utekla sem s kamboutem,
nehněvejte se…
Vaše prokletá dcera.
Švarcka
Na vozíku táhne ke svému domku
shnilou zeleninu z trhu,
kavalkáda koček ji vybíhá v ústrety,
hladí je kosmatou rukou se zčernalými,
ulámanými nehty.
Na dálku je cítit prašivinou,
když s vozíkem odpočívá u cesty ,
skoro splyne se stínem skal
a náhodného kolemjdoucího pokaždé
k smrti vyleká, když ji spatří,
oblečenou do černé zástěry,
na hlavě potrhaný šátek,
pod pasem řadu děravých, vějířovitých suknic,
pod nimiž se mihnou stará vojenská bagančata.
Švarcka, kdysi ztepilá krása a pýcha vesnice,
dnes smradlavá, bídná žena, jejíž vraní oči
kdekoho uhranuly.
Vyjukané děvčátko na Hladovém kameni
/snímek neznámého autora, 1892/
Sedím ve světlých šatečkách, nohy navlečené do
tmavých, pletených punčošek.
Jé, jak kousaly, ale máma nakázala…
Za mnou, jak železné chřtány ryb se houpou
nákladní čluny, před nimi lesk matného Labe.
Na kameni jsou vyryté letopočty, často jsem je
obtahovala bahnitými klacíkem.
A ten bosonohý kluk v námořnické čepici, jo, ten
s tím drzým kukučem, to je má dětská láska, Ferdi!
Hurena
(v zákopech Ostfront)
Zjevovala jsem se všem chlapcům ze vsi,
když mysleli na tělo ženy.
Ve vojenských snech jsem se
klubala jako motýlka,
s plnými ňadry, sněhobílými stehny
a medovým klínem.
Byla jsem poslední bytostí,
která se jim zjevila před smrtí.
Hureno, říkávali, budu žít?
Ano, staletí,
v mém obětí.
Bezejmenná
Ať, si kdo, co chce, říká,
nežilo se mi s šedým mužíčkem zle.
Pravda v brlohu byl trochu nepořádek,
na popel i písek ve vlasech jsem si brzy zvykla.
On chodil v noci po lesích a přepadával
lidi ze vsi. Jídla a peněz jsme měli habaděj.
Jako panna jsem mu slíbila, že s ním
zůstanu do jeho konce života.
Jenže já, nána pitomá, netušila,
že ten hrbatej šmejd je nesmrtelnej.
35
Děčín
Dcerasa
Toulala jsem se už od dětství
v roklině Suché Kamenice��
Muj fotr žral psy a já utíkala
před obrazy jejich mrtvol��
Ale stejně mě dostihly vidiny:
za packy zavěšená
psích těla, ze kterých se vyvrhovala,
střeva a žaludek, zlomilo hlezno a vyřízly oči��
Nejedla jsem to jejich vyběhané maso,
štítila se sousedů, kterým výpek tekl z koutků úst,
a uřezanými psími pruty se lechtali na ploskách��
Na just jsem si koupila obrovskýho leonbergera,
jenž se stal mým ochráncem,
před fotrem i dětskými posměváčky ze vsi��
S ním jsem pak konečně odešla do města
a byla šťastná��
Děčín
Anica Jenski (1977, Děčín). Vystudovala sociální politiku a sociální práci na UJEP v Ústí nad
Labem. Publikovala ve Sborníku literární ceny
Vladimíra Vokolka 2008, v časopisech H_aluze
6,7/2009, Psí víno 45/2008 a v literárním almanachu Wagon I/09.
Také vydala básnickou sbírku Dnes půjdu za
ženu (H_aluze 2009).
myslím
že je poledne
každý den
bývá
vidličku pokládám
na prázdný stůl
/rovně/
nůž s odstupem
/velice rovně/
a lžíci
/velice velice rovně/
je prostřeno k rodině
dívám se
přeskládalas ručníky podle barev
den předtím podle vzorů
nyní je teprve možno
je považovat za
ručníky
je prostřeno
a každý má něco říci
dobrou chuť
nebo něco v tom smyslu
večeře
do stolu nohama kopeme
aby aspoň něco
polknutí
kopnutí
sousto se dotkne rtu
někdy až jazyka
vidličkou si propichuju tvář
jsem si pak jist
jím
někdy se s NÍ v těle
probouzím
občas ji protne
polknutí
dívám se
nyní je teprve možno
tě považovat za
osobu
s ručníky
odvracíš jásot
a hrubé hlazení matky matek
dětské výkřiky
zaschlé na dlaždicích
chceš oživit
ale musíš se přitlačit
až
ke zdi
36
dívám se
nad linkou skvrny škrobu
nenuť mne omývat paměť
uvařím
slupky od brambor
alespoň jednou
nad linkou skrvny
uvařím
37
Děčín
běhá kolem
pořád jen běhá
malej
prcek
šisky sbírá musí je naházet
musí do kaluží
všechny všechny šisky z okolí
nasbírat
šiška hod na dětskou tvář vystříkne radost
některý pocity ještě udržujou výraz
až vylezeš na světlo ano tam nahoru
dětský prstíky ti podaj
dětský prstíky ti ukážou
kde
až prsty sevřu v mé malé pěsti
zatížím prostor
obtěžkán
On, stehno do stehna zatne
Děčín
zakopl jsem o předmět tvého tvaru
zakopl jsem
a upadl
zhroucený se
stlačuji v předmět tvého tvaru
jen ho nevyrušit
z houpací sítě vyklepávám poslední otlak pohybu
odpředu dozadu
odzadu dopředu
tvý j m é n o
odmlčuju
viděl jsem Tě
vím to
vydechovals svou hmotnost
podlahypodlehyprotahy
neprve a nepotom
nenavždy
jen ji nevyrušit
prosby
jeho kůže svědčí o neohmatanosti
na chvíli propadáš dojmu
že ses zaryl do podšívky
ale to by ti za nehty
uvízly nitě
dítě se lačně chopilo podané zmrzliny
podívala jsem se na tebe
zakryls ústa
a odevzdal jazyk
i z barový židle
k zemi je
pořád ještě příliš blízko
tvůj popel padá
na prsty u nohou
promnu jej
pár tvejch vlasů
se o mne otře
začíná mi bejt zase chladno
barman drobný do pusy
chytá
a zkusmo skousne
odpředu dozadu
odzadu dopředu
zkusím si taky hryznout
řasa dosud ležící na jejím obličejíku
v tobě burcuje matku
měla bys jí to říci
tohle se přece musí dozvědět
na fasádách žhnou hlasy
z vedlejšího balkonu se na mne cosi usměje
naučeně to opětuji
cosi spokojeně kývne
za plotem vzplanou šepoty
do tvýho krku
ošíváš se
popel padá k zemi
a lokál je pořád ještě příliš blízko
až tehdy
38
39
Děčín
v koupelně se zdá vše jako obvykle
jen soused pouští vodu dříve než ty
přemýšlíš, zda se ho dnes
na TO zeptáš
na lžíci se usadila moucha
já mouchy nerad
nerad
jak bzučí a usazují se na lžících
měl jsem ji jen vzít a odnést na balkon
počkat až odlétne
nebo shodit ze lžíce
místo toho jsem ji jen vzal a odnesl na balkon
počkal až odlétne
nebo ji shodil ze lžíce
40
Děčín
J.H.Kalif (1977, Děčín) absolvoval střední elektrotechnickou školu a nedávno dokončil dálkové
studium VOŠ stavební – obor železniční stavitelství. V současnosti je zaměstnán jako asistent
na stavbě. V roce 1998 založil s F.Řezníčkem
a D.Ruppem Literární spolek Houby s woctem.
Spolu s F.Řezníčkem je vydavatelem soukromých tisků v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Publikoval v Psím víně, Welesu, Pandoře,
Dobré adrese a almanaších Pět let a Město D
(oba Městská knihovna Děčín). Knižně vydal
sbírku Norkova (Městská knihovna Děčín v edici
Nomisterion, 2005).
Na nástupišti žena
zachmuřená čeká,
- jak to hovado sviňský v kabátě flaušovým,
- co vím - to vím,
jak pancharta ze stehen stoky v hučce pletený
bílý chmýří schovaný,
- jak na porážku, jak dobytek
k cizímu korytu hnali jste stud stáří
o kufr opírá
- tak vracím,
jak jsem nakoupila,
do vlastního lůna
vřed zaseju a v kufru mezi sušenou třezalkou,
vraním okem a durmanem
hlava Baziliška leží.
Kořínky vlní se.
Prstíky tetelí.
Do kštice lesa do sněhu
obuté stopy řídnou,
nejhlouběji pak do bosých
divých horečně dýchá.
Za vývratem pozoruje tančící
- v srstích nedotknutelné.
Pod nehty v kůře zatnutými
odtéká touha tající...
„Když jí slábnul sluch, říkávala,
že až z ní odplave všechno moře,
už nechce žít.“
Synovi oči se zastavili
o mušli položenou vprostřed stolu
a jeho hlas vzlétl otevřeným oknem.
Rychlým douškem medového čaje
přemoci to blouznění!
Úzkost na pašerácký stezce
vroucím oparem dechu svíraná.
V zapadlých zavařovačkách
na dně kredence
kvasí matčin zpěv.
Co smrt ji sesadila
ze zídky před domem,
doprovází sám
dechovku z rádia
s pohledem ztraceným.
Nahý dvůr za sklem:
- trhlina po domu v dásni ulice.
V tom zastavení při krátký chvíli míjení
slyšet jak lišejníky a mechy
na kamenný zdi opřený o stráň
o dětských strupech
na práchnivých kostech
škodolibě šeptají.
Otec zatím mele slitinou
švestky na povidla,
válečné roky,
jednotný družstvo,
dovolenou u Baltu
a střeleného jelena
a pak s upatlanými prsty
běhá po bytě a otvírá skřínky.
Na konečný sotva vstát
a v jedna jedna
učit starý kanape
tichu nevrzající podlahy.
41
Děčín
Daniel Kyler (Děčín, 1975). Je básnický autodidakt, věnuje se rekonstrukcím církevních památek, amatérsky hraje na varhany. Veřejně publikuje poprvé.
V zahradách andělských
„Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se.“
Genesis 3,10
V zahradě andělské
Zahradou smutku pronikal
tichem osamělý hlas
keřem co musel krást
se přibitý mramor zalykal
A o smrt prosil anděly
pošetilé v nikách
věrný kříž v mukách
roky každou neděli
Stírali lidé očím strach
v archivoltách kostela
a ze zlaté kliky prach
A leskem olejů světice
znovu prozáří k nebi pieta
jak oči mladé poutnice
V ráji
Do zahrad věčnosti
vás rychlý úder svede
hlas plynoucí do nebe
až k břehům věčnosti
42
Děčín
Seschlé listí podzimu
nebem zmítané
dá zrcadlo stříbrné
tvářím proměnu
Do ráje s blažeností
profét utrousí pár slov
jaké že sem vede hosty
Oplodí lisují tamaryšku
ti co si z many vyrábějí
věrni zvykům flašku
Pod horou
Slunce pálilo polední louky
pod horou vysokou pásl se kůň
a v průsvitu košilek vyzrálé holky
jim sladká přírodo ukaž svůj um
Hrozny vína
Pohár vína sladké chuti
plete jazyk v noci svůdné
lehce dívka přijme sliby
ze sonetů od mládence
A jemu slova lehce plynou
tón srdcem jejím proniká
a když se ruce jemně vinou
k vínu mysl jeho pospíchá
Nevěřte v tekuté hrozny vína
že neutopí křídla romantice
ta dívka poesií přisvojena
ten večer byla bez šance
Za kometou
Elementy
Když spolu jsme polem šli
nahlédnout za modrý pás
do mámení vstoupil mysli
shůry komety dlouhý vlas
Země chladná a suchá
má voda vlhka moc a moc
vítr, oheň kovy kruchá
Empedokle prosím dost
K lásce
O slunovratu
Láska zaplavuje celý den
a prýští z touhy nitra štěstím
po světle dychtí jen a jen
spaluje mysl čím dál větším
Jako nymfy v podhájí
dívky roztančily les
mužné své ratolesti oklátí
ve hvozdech celá ves
Catullus
Pražské uličky
Božským se arci zve
propuštěnec Trimalchion
jak z pera svitkem hýří
Petroniův Satirikon
Uličky zlaté jste osudem mým
tam jakou cenu má kvalt a spěch?
Já nahlížel k vám zrakem radostným
a za mnou v krocích celý dějin běh
Mně bližší je Catullus
poeta mladořímský
v Odi et amo plaší kus
distichon daktylský
V okovech
Panenská
Staré okovy padly
nové vidím zas
plytké těla vady
lámou prudce vaz
V jaké touze když z věčného jde mládí
v kleku potají své myšlenky spřádá muž
čeká na květ ve tváři dívčím v tom zrání
ona chtíčem plane celá se chvěje už, už
Starci rezignovali
hlavami svěšenými
smutní chůzí tiše
v parcích alejemi
43
Děčín
Hymnus živlů
Země
Já matka vás duší volám z temna
k bytí z chaosu můj byl skok
a štítů hor jsem i holka jemná
v mém pohybu pohyb měří krok
Děčín
Alice Prajzentová (1982, Děčín) dopoledne
stojí za katedrou a koketuje se snahou vzdělat. Odpoledne usedá do vysokoškolských
lavic. Večer v ruce svírá knihu, tužku a papír,
foťák nebo psí vodítko.
Oheň
Žár plamenů byl na počátku temna
z nebytí můj náhle počal skok
a z pecí sálá vůně dřeva jemná
to já řídím každý krok
Vítr
Burácím vichry a biji chaos temna
na světě vánek uragánu skok
přes hory klus nebo síla jemná
můj vždy nesou správný krok
Voda
Sycená přívaly z hlubin světa temna
jdu vskrytu po kapkách a pak skok
hnána bouří z nitra kane rosa jemná
a se mnou stěží udrží kdo krok
Člověk
Vřískotem vztek letí z temna
trauma duší k jařmu skok
nikde vzdoru opora lásky jemná
v běhu s vámi marný můj je krok
44
uzavírá se
pod štiplavou nostalgií
jako pod těžkými pancíři
osamělý
začal
skončil
nostalgicky nahý
malé dětské
zkoumavě
mezi prsty
mnou
její ušní boltce
jako v agónii
otočí hlavu
kde tuší…��
…��maličké ruce
není však dítěte
není nikoho
Snivo
Z každého prstu prýští další ruka
Koruny rukou vztyčené k nebesům
Nohy ovíjí ostnatý drát
Zahryzává se lačnými zubisky do rosolnatých lýtek
Laská se s koleny
Hladí stehna
Snivo
dívá se
ve voskovinatých tvářích
jako uzoulinkatá koryta řek
památky šťastných dní
a muži se líbají a šimrají chmýřím boa
Hmožděnky místo prsou zpívají unisono hymnu
Koruny rukou, větve prstů šumí do ticha
Jako opuštěná kafilerka
vedlejší kupé
na divnožluté slupině vlaku
promítán stín
sedící hlava křeče vagonu opisuje
mizí v tunelech, probleskuje průrvami
tetelí se na výslunní, skoro načechrává
o chvíli později
pohlcena v lůně nástupišť
Kreuzbergská esence
na lavičce
muži s černými boa popíjejí plechovky
naproti v domě
páté patro s roztlemeným oknem
dívá se ven
bělavá tvář
vosková
pozoruje muže, kterak vrůstají do vět
45
Děčín
František
Řezníček
(1978,
Děčín).
Spoluzakladatel samizdatového vydavatelství
Vesele mrtvý domeček, zastoupen v almanaších Pětlet, Břitvou do klavíru, Hovnajs, Jezdec
na delfíně a Město D. Knižně debutoval sbírkou
básní v próze Panha (Nomisterion, Děčín 2003).
Dále je autorem řady písňových textů a melodií,
členem hudebních skupin jackSiuh a VyjakoMy.
Je členem literárního spolku Houby s woctem.
Více na http://frantisek.spi.cz.
Žandovky
Motta:
... to přeci není sloup, to je socha svatého
Šebestiána. Dostal tři zásahy: srdce, kolena a
podpaždí ... čehož jsou symboly vítězství ... lidi a
nemoci ... v sedmnáctém století ... oni by tu epidemii bez jejich (Šebestiána a Fabiána) přimlouvání
nepřekonali ... a tak se každý rok ve stejnou dobu
děkovalo. Řečeno 20. ledna ... průvody táhli na
kapli Svatého kříže, co kdysi stávala na náměstí ...
a o století později, na náklady obce, nechali opracovat kámen ... jenže ... ty pochody byly vymazány
z pohraničí ... za kopce ... za sever ...
(kronika obce Žandov, Leden 1979)
Děčín
1
líný proud řeky donesl k labuti první žandovku
si ji prohlížela, vše apartně, i dloubnout zobákem
a znovu a znovu a žandovka se rozevřela a zmizela
pod hladinou
mě ne, Váňušku si odnes, křičel celým kolem
na volno smýšlející Féra zašel s rodinou
v horkých dnech bylo třeba svěžit ducha
na tomto místě prostřete larysu, a ...
a kdo bude první pod vodou?
ale Kájo, neblázni ...
5
Stanislava nepřistála na Ruzyni něco k poledni
si měla přesednout vně služebního vozu Ing. Dema
Ing. Dem měl mimo Žandov dva úkoly, druhý ho
též deklasoval
nebyla vůbec hračka zanechat podpis v Bílých
Ostradovicích
tutéž žandovku objevil na Férově stole Heine
avšak záhy zemřel
2
výrobna žandovek není ukryta hluboko
naopak, pěkně na očích, modrou cedulí
- VÝROBNA ŽANDOV pod svícnem trne největší tma
ta tma se vozí k nelibě do Bílých Ostradovic
jenom se pod žandovky podepisují, no
však nikdo z místních nesmí otevřít zobák
3
Žoržet, miluji tě, napsal kdosi na skálu
pokud se vlak smýká z Kamenice do Mlýnů
po levé straně, od zavalitého srdce
žandovky nikdy reklamu nepotřebovali
4
labutí krky šplhaly s mladými na břeh
z vody do bláta a s blátem řeka přestává být řekou
rozvažoval Heine (ve smyslu konce, pak moře a
nakonec i soli)
si nevšimnul labutí matky
František utíkal drže v prstíky rohlík
46
teprve Heine postřehl muže v plavkách
co to prdele drží v ruce?
výlet do výrobny si Stanislava uhnala svým apelem
jenže letadlo hořelo na Taiwan, což bylo vlastně v
pořádku
a to obdržela psaní, stálo na něm: Není zač Stáňo
celou cestu nepadlo vně služebního vozu ni slovo
ticho autostrády znělo Ing. Demu legračně
6
…
Tomáš Řezníček (1969, Děčíně). Podílí se na
organizování festivalu Zarafest a Večerů poezie v Děčínské knihovně. Své texty publikoval v
časopisech Pandora, Weles, Psí víno H_aluze a
dalších. Vydal sbírky Druhá strana (1994, společně s Radkem Fridrichem), Ranžír přede mnou
(1999) a Neprávem zvaný kozodoj (2005).
otočili se na nádvoří popeláři
a unavená letuška
po trmácivé cestě
k nejčasnějšímu letu
dřív než velmi brzo ráno
se probudila protáhla a vstala
zjevení z jiného dne
a vzala mistru zednickému
když už ranní šedí
cestou na šichtu
jakoby z úst
„ještě nejdem zpátky?“
a hlídač „ještě né“
teprv nám to začíná
zaplať za to furtdokola
Sobě
Rozkmitlé zvuky
pološept
breptání do větru
i šedivky houpavý krákot
tolik je nutného aby se…
zaskvělo v obrazech
cítíš jak jsi spokojený
v miniatuře kmitu
než naléhavost v mihu vystřídá
a občas semtam bimb
slyšíš snad né marně volat?
47
Děčín
Děčín
Každý jiný den
to je takovej můj kostel
řekla cvičitelka jógy
o své (osobní!) přenosné žíněnce
a začala předcvičovat
pozdrav slunci a tak…
tón kdy splyneš běžíš
nábřežím Horního Žlebu třeba
vzduch tebou provívá každým pórem
jak na klapky klavíru voda, stromy…
spokojenost celého zcela
a´propos
masáže plosky nohou děláte?
Petr Váradi (Děčín 1982) je Absolvent Filosofické
fakulty UK, obor vzdělávání dospělých a personální řízení. Žije v Roudnici nad Labem, pracuje v Praze. Když mu v hospodě zřejmě omylem
napočítali o pár piv víc než vypil, nehádal se a
zřejmě omylem odcizil půllitr s podobiznou renesančního básníka. Doposud publikoval v Psím
vínu, Pandoře a v almanachu děčínských autorů
Město D.
Lobotomie krajiny
Rozvaliny usedlostí v lesích.
Hraniční kameny označující neexistující panství.
Povalené smírčí kříže na místech dávných zločinů.
Vykotlané stromy na rozcestích.
Neptej se na ně místních.
Přišli až po nich.
Nemluví jejich řečí.
Radost
Kouzla jsou pryč
ne letos nemusím
krouhat kmínek borovičky
dobře jsem vybral
pěkně zaklesne
a po mírném utažení
vrutem ve stojánku
krásně sedí
ne letos doopravdy dobře
nemusím
Obaleni tím, co není naše.
Nacvičené sestavy výrazů,
střídají se ve správném pořadí.
Kouzla jsou pryč.
Zbyla prašná cesta vedoucí podél vyschlého
řečiště.
Obětiny kolem ní
nutí přidat do kroku.
Přesně takhle mi to řekl
Podívej, to co píšeš si nemůže hrát na to že jim
rozumíš,
když si vozíš zadek v poršáku.
To prostě nejde.
Lidi to poznaj, nejsou tak blbý
a ve finále se ti vysmějou.
Když děláš na stavbě, piš to tak,
ať je z toho cejtit malta a ať na ně lítaj kousky
štuku.
Když děláš s masem, musí jim bejt blbě z toho
smradu
a musej tě vidět, jak bouráš prase.
Sázej jim to tam, jak když už si musíš jít sednout,
jako když de vo vteřiny.
A neřeš to, jestli už o tom někdo psal,
oni si to stejně nepamatujou a ty nemáš čas to
zjišťovat,
protože ti zrovna vezou další vozejk kotlet na
vykostění…
S rautem už nikdo nepočítá
Odlepit se od popraskané omítky.
Dojít ke dveřím a vzít za kliku.
Někteří vedou rádoby poučné monology.
Zajíkají se, když se smějí vlastním vtipným
historkám.
Další mlčí.
Většina zmlkla už dávno.
Nově příchozí se mačkají u vchodu.
Dveře mají oprýskaný lak, klika je orosená potem
z dlaní.
48
Dovnitř se nevchází o své vlastní vůli,
ale na zavolání.
Zavolání nikdy nezazní.
V hlavě roste nutkavý pocit, že teď: teď jdu já.
Povolaný se vždy omluvně rozhlédne po ostatních.
Dveře jsou velmi tenké,
chvílemi je slyšet sípavý dech osoby v místnosti za
nimi.
Ale nikdy ani slovo.
Záda a nohy bolí tak,
že člověk už jen doufá,
že aspoň tam vedle dali pořadatelé židli.
Po ranní
Zvedneš se z gauče,
dojdeš si ukrojit chleba k teplý sekaný.
Chytneš se s tou svojí anebo ne,
to podle toho, jestli ona potřebuje zajít na nehty,
nebo se musí po včerejšku dotáhnout postel.
Takže si nandáš tu sekanou a jestli už vystydla,
tak si na ten chleba mázneš hořčici
a sníš ji studenou.
Je pátek po ranní, na stole se rosí první víkendový
a do nedělní šichty je daleko.
Sleva 70% na veškerý sortiment
Úzkou kamenitou stezkou
stoupají poutníci ke svatým místům.
Pod jejich sandály voní horský vřes.
49
Děčín
Abych to nemusel psát za 30let
Jen boxeři
Nějak se to překulí��
Nepozorovaně jako když se prošoupe podrážka
a louže, který se dřív procházely se musí brát
obloukem,
poněvadž na přeskočení už chybí kuráž��
Ale v duchu pořád ta útěcha,
že kdybych vážně vážně chtěl, tak to dám��
A místo proužků kostičky��
A místo osmi kousků radši pět��
A místo flámu durch do rána ráno na šupináče��
A místo trnkovice magistr��
A tý srandy v čekárně, co si jeden užije��
Prostě se to překulí,
v hlavě to nahlas křupne,
co ještě ještě musím stihnout
a co už se v těhle prošmajdanejch křuskách stihnout nedá��
Sbíráme si své švestky��
Vždy je jich pět a vždy je přitom pošmourný večer��
Sedíme na březích všech kalných řek��
Vůbec ne našich��
Ty budeš leda tak utírat krávám prdele!
Znal jsem člověka��
Neměli jsme se rádi��
Říkal mi pořád:
Ty budeš leda ta utírat krávám prdele!
Znělo to tenkrát posměšně a odpudivě
A on to myslel vážně��
Nicméně dneska��
Po těch letech v kanclu a při vejrání do monitoru
se občas přistihnu,
že je vyhlížím
a docela přesně vím, kde má paní uklízečka hadr��
50
Jen boxeři v ringu a nemocní rakovinou
už tady vědí,
jaké to je být odpočítávaný
a jaký je to pocit se zvednout
ze zpocené podlahy pro další ránu��
BENEŠOV NAD PLOUČNICÍ
Benešov nad Ploučnicí
Zdeněk Feher (1984, Děčín) je básník a prozaik. Vystudoval lesnické SOU a Ú Píska. Účastní
se pravidelně autorských čtení hlavně v čajovnách. Je jeden z prvních autorů čtoucích na
Kravatování. Věnuje se rovněž alternativní hudbě a věcí s tím spjatých. Považuje se za obyvatele kulatého blázince svištícího vesmírem.
Divadlo
Tváře má propadlé,
vlasy jak Rous.
Smrťák sám v divadle,
hladí si vous.
Po vzoru Quijota
nebude slabota.
Na prkna stoup,
dal oči v sloup
a scénář života
jen letmo skouk.
Opona zvedla se,
smrtka má na čase
vybrat si roli.
Sál prázdnotou zašumí.
Smrt, ač roli neumí,
líce si solí.
A tak se naštvala,
sama si zahrála
lecjakou roli.
U propadlé začala,
pak dala kašpara,
pak coby Bivoj kance skolí.
Pak zase študáka,
chvíli vandráka.
I dříče a opilce hrála.
A když byla milenec,
romantik, šílenec
láskou se smála.
Teď slzy pokanou
na oponu špinavou,
když tvář v dlaň se noří.
A kolena dostanou
ránu bolavou
o prkna, která svět tvoří.
Pak přítmí opony,
hranou si zazvoní.
Zahrál jen grotesku,
nedočkav potlesku,
rozezní zvon.
Já jsem ON.
Vzpomínka
Před pár dny již překlenul se rok
od chvíle kdy znejistěl a zvláčněl
můj kdys tak pevný krok.
Tak rázně jsem chodíval,
úsměv měl na líci.
Život si užíval,
však ješitnost měl v palici.
Býval jsem hloupý a naivní...
Ač se to nezdálo.
Dostával lásky jsem přehršle...
Však rozdával pramálo.
Tak pyšně jsem chodíval,
zahleděn do sebe.
53
Rypák jsem nosíval,
vystrčen do nebe.
bohu se vysmíval,
hulákal do mraků.
Život jsem prožíval
v růžovém oblaku.
Když zpětně se dívám...
Přál bych si cestovat v čase
o mnoho dříve bych
zlomil se v pase.
Sám sebe bych dokopal
na dno nejhorší žumpy.
S chutí bych rozkopal
veškeré bezcenné klumpy.
Dal bych si samotu, zimu a hlad.
Nutil bych sám sebe z popelnic žrát.
Sám sebe třískal bych
hlava či nehlava.
Mé plesnivé maso
pro krysy bylo by potrava.
I nejčistší svědomí,
nutil bych zpytovat.
Snad tak bych se naučil
nezištně milovat.
54
Jakub Chadima (1985, Děčín) svou první báseň
napsal již v šesti letech, přednost však dává
humorně laděné próze, s kterou sklidil úspěch
např. v soutěži: V srdci Děčína – Děčín v srdci.
Aktivně působí v děčínské funky kapele Top ten
sexy. Studoval Střední průmyslovou školu strojní
a dopravní v Děčíně. Pracovně vystřídal mnoho
zaměstnání, v současné době pracuje v logistické společnosti. Odlišná pracovní místa a úkoly
potvrzují jeho životní heslo : Všechno souvisí se
vším a nic s ničím.
Marast
Sedím, koukám – slzy polykám.
Prší a bláto hrne se po mokré zemi.
Přes plášť – trocha zmrzlý – kámen ozve se mi.
Sedím, dýchám, rány počítám.
Blesky modré noci ční mi za okny.
Pohledy sivé do duše, nitro potloukly.
Mrtvý budík
Poštovní tango
Přešla doba, přešel čas.
Kde hledat? Utichl tvůj hlas.
Tančili jsme sálem,
tvé nohy se vznášely nad hladinou.
Ciferník v zemi – zvonkem démon zmítá.
Probuzení trpké plody skýtá.
Na obálku napsat tichá přání
a
vhodit do schránky splnění.
Přešla doba, zemřel čas.
Přešla doba, přešel čas. Zatuchlina smrdí!Neslyším
ten hlas.
Pružinkou letmo světlo na oprýskaný lak.
Stanic není, umrlá duše – už ujel poslední vlak.
Přešla doba, přešel čas, našel???
Hledíš na svět zas.
Krysy, hlad i mor jdou dál, jen bezbarvý – TY
– budík zůstal sám.
Přešla doba, přešel čas.
CRRrrrrr, konec, tečka, zhas.
Tóny dozněly s ránem,
dopil jsem sklenku svou sklenku,
sklenku nevinnou.
V aktovce nesou psaní červené
místo schránky na poštu
ruce mé studené.
Dál jsem nedělal už víc kroky taneční,
z počty šupem domu s náladou smuteční.
Uměle se snažil tvářit, co naděláš?
Ten tanec musíš zažít.
Sedím, čekám, umírám.
Zmar i hrom dokončili žně,
Svět, co světem stojí – beze mne.
Nejsem, nebudu, unikám.
55
Jaroslav Al. Karchňák „Jerry Al. K.“ (1956,
Děčín) je přednostně performer, výtvarník.
Vystavuje na společných výstavách doma, v
Evropě i v Asii. S akční tvorbou se zúčastnil
mnoho sólových akcí a festivalů, kde je zastoupen v soukromých sbírkách a sbírkových fondech. Vyšel v různých katalozích, antalogiích
(např. Od břehů k horám, Votobia, 2000), časopisecky a zásadně v abecedním slovníku výtvarníků Československa v roce 1993.
Věnuje se grafice, malbě, asambláži, alternativní
tvorbě: instalacím, objektům, land artu, performanci, happeningu a částečně fotografii. Mezi
jeho projekty patří: Hair Clue Art: vlasostopie,
Etnographic Radius. S dcerou Lucií se pravidelně zúčastňuje festivalů jako je např. Tollwood
v Mnichově či v Innsbrucku. Společně od roku
2003 pořádají autorské čtení Kravatování v
Benešově nad Ploučnicí, kde žijí dosud. Své texty prezentuje na autorských večerech v Čechách
i na Moravě. Od r. 2007, kdy založil alternativní divadlo GILOTINA=OPONA pokračuje ve
své produkci k režijní práci. V nejbližší době se
připravuje vydat básnickou sbírku „Kozorohem
rohem za rohem na kolejích“. Hledá přijatelnou
formu – tvar, materiál pro vydání.
Dále je členem výtvarné skupiny Vzhůru Dolů
(Děčín), Kontakt (Most). Spolupracuje v zahraničním seskupení : Tomato Tower (Paříž), Multikulti-okulty: Ara.Goya.Go. (Jižní Korea).
Festivaly (dále jen F) Praha: Umění akce; Int.
F. Nové Zámky, Bratislava; K. Vary: Transart;
Int. F. Polsko, Lublin: Real Time Story Telling;
Int. F. Paříž: Absence of clothes; Int. F. Venezia;
Bergámo: Performedia; Int. F. South Korea:
Nine Dragon Heads; Int. F. Mnichov: Tollwood
– Transkutan aj.
56
Už slyším /Kafkárna/
už slyším
záblesky světla ve škvírách
kudy chodí housenky
v zástupech
podoba stojí ve mně
až nemůžu popadnout
dech
uhlídávám frontu
do kopce na
schodech
zástupy chemického
chlupatého vlhka
znovu, znova...jsem bezkunkurenčně poslední
...pech
nad klíčovou dirkou
vzdech
to jenom je obraz čerstvě namalovaný
v maltě...na zdech
Co vlastně
jsem blíženec
...co vlastně mám ráda
...přírodu
já ji zbožňuji a závidím
a z toho nejvíc zvířatům
chtěla bych být
tak trochu
sovou, delfínem
či koněm mudrcem
orangutaní sexbombou
všude doma lidoopem
kukačkou věštcem
smíškem baziliškem
uchechtaným rackem
kontra dobře lenochodem
tempařem-běžcem
s královstvím na zádech
krunýřem proti
lidské blbosti želvou
tak trochu prouhatá
tečkovaná bych
z prstu uletět mohla
skvrnitá hyenovitě milovaná
skunkem masírovaná
zkrátka jedinečná báječná
se všemi kamarádem
no...a když se tak
kolem podívám
z každého z vás
kousek mám
to z mých udivených očí
určitě čtete dnes
když ideálního věku politika 50-tky se dožívám
Já Ála – šlehačková skála
s drdolem na hlavě
nestydatě vysmátá alespoň dneska 14-tého 6-tý
v unii 45 dní
V Benešově nad Ploučnicí v den osvobození 8.
května 2004
Lucie Karchňáková (1983, Děčín) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec
Králové (obor: Mediální komunikace: Jazyková
a literární kultura), nyní studuje na Filosofické
fakultě Západočeské univerzity v Plzni (obor:
Evropská kulturní studia). Pracuje v marketingovém odvětví v mediální společnosti v Ústí nad
Labem. Od svého mládí aktivně působí se svým
otcem jako performér a nyní jako člen divadelního spolku GILOTINA=OPONA. Zároveň od
roku 2003 společně pořádají autorské čtení
Kravatování. Navštívila opakovaně mnoho festivalů např. Tollwood v Mnichově, Innsbrucku aj.
Od svých patnácti let se aktivně věnuje tématickému koncepčnímu focení. Příští rok chystá
vystavovat projekt s názvem „Dirty conversation
with nature“, pásmo obsahující 20 velkoplošných fotografií. V současné době žije v Benešově
nad Ploučnicí.
Jednoduše – jednodušeji
Za před rohem u kulatého stolu
sedí v rohu
Před za stolem
sedí
říci a ukázat na Tebe chci
Za stolem sedí a neví...
vadí mi, vadí mu roh u kulatého stolu
Tak proč neříct bez rohu/rohů
SIMPLE, MORE SIMPLE – jednoduše, jednodušeji
...jen jen jedno SLOVO!
57
Jen to jedno
Střevíce dálnic
Přítel
Všude spousta lidí
a TY
Hadrem na boty leštím boty jiným
do lesku po mým
leštím si
Jako světlo stojící uprostřed ulice
stojí bez hybně
bez přetvářek, přehnaných úsměvů
hravě a snadno
daří se
Jako světlo uprostřed silnice
svítí stále
střevíce dálek v koutě sní
nedočkáním ocasem vrtějí
Jako světlo uprostřed dálnice
dává teplo
Uhánějí vpřed
stopem zastaví si
rozesmějí a nabízejí
Jako světlo...
svou energií živí ostatní....havěť, příživníky
Hrozně moc mediálních reklamních kampaní
jeden obraz
Potopy a potopy, potopy a potop hodně
jedna kapka
Dlouhé líné obilné pláně
jedno zrno
Široko daleko NIKDO, NIKOHO neslyším
jen jeden krok
Moc, moc času být tu a dělat tohle
ale jen jeden okamžik
jen to jedno: TEĎ
hravě a snadno
daří se
Nasedám a vezu se s nimi
rozumem vpřed
Stát!!!
Pozor na značky!
Podpadkem-odrazkem
zaklepu na okno
rýhou na dveře
okem a zubem
hravě a snadno
daří se
Potichu vcházím
jsem doma...
Pozor však na stopky!
Rozum má zelenou
jen srdcem nelze hnout...
58
Jako světlo jednou zhasne...
A já jako jeho stín
jen tak tak vyhasnu...
Mirek Major (1983, Děčín) vystudoval Stavební
učiliště v Děčíně, v současné chvíli pracuje jako
dělník na Pile v Benešově nad Ploučnicí. Delší
době nachází oblibu v literatuře, rád píše poezii. Pravidelně vystupuje na autorském čtení
Kravatování v Benešově nad Ploučnicí.
Život
Život je zelný hrot drtící hroudu
život je pochod
život je součástí života a smrti
život je boj a melancholie
život je když žena dítě zabije
život je potící se lidskost
život je plazící se slepejš bez ocasu
život je kaluž na cestě
žít a nechat žít
hnít a nechat shnít
život je bolest i utrpení
radost a překvapení řvaní šeptání
svádění...
život je jen jeden eden...
Ze všech stran
Ze všech stran jen sos blíží se blíž a blíž
můj nos svrbí mě a je níž a níž nad klínem
Hbitý had je jazyk můj i když voní to kolikrát jak
hnuj.
A v mé duši vroucně těší, že zítřek bude lepší
Má panenka je celá v křeči, divoce řve a ječí
síly mi už docházejí, její jek však povzbudí mě k
další výměně informační.
59
Jakub Mužík je malíř, básník a muzikant. Narodil
se 25. února 1985 v Praze, poté se přestěhoval
do Benešova nad Ploučnicí. Vystudoval SPŠ
Stavební v Děčíně. Je kytaristou kapely Elsbeth
Rulez a dalších hudebních projektů. Často se
prezentuje v Unijazzu v Praze. Dále se věnuje
kresbě komiksů a klasické malbě. V současnosti
působí v středočeském kraji jako stavební projektant. Zajímá se o design a architekturu.
Tichá pošta
tak jako se květ otáčí za sluncem
protože s ním klábosí
čelem vpřed
jak to vyžaduje etika
stojím i já před tou rostlinou
pamatuji si ještě docela přesně tvoji voňavku
květino
když jsem se naklonil
a šeptal svůj vzkaz
pro tebe
stála jsi vzpřímeně
ten celičký čas
když jsme byli spolu
když jsi naslouchala
jen to pak nezapomeň
a řekni to včas
tomu kdo tě bude mít v rukou
snad už za chvíli
…bon voyage
60
Paedagogikum
Hon na amora
Pošta
Těch šelem potkávám denně tucet
a pak ještě tisíc
procházejí se venku
jakoby nic.
Zralá radost
pocta
krátký dopis
cesta
pošta
s párkem slov
já tebe
jseš
jsem
Tvůj
Tvá
Já? Já?
Má……? ano Můj?
……jseš krásná!
…drahý.
V betonové džungli čas tiká.
Běžel rychle,
ale zpomalil.
Člověka jako jsi ty
už asi nepotkám.
Uprchla jsi do nikam.
Kdy se vrátíš?
má....milá paní.
Jseš někde a nikde
s klidem v srdci si to nepřipouštíš,
ale mně je tady smutno.
Co bez tebe znamená být, nevím.
Nikdy jsme se nepotkali,
až teď.
Jsi ledabyle nevšímavá,
ledově krásná,
vypadáš vyrovnaně,
tak na cestu Ti mávám.
....čas nám pomalu utíká.
Krásnem protknutý
řádky dopisu
…má několik slov
a to: „bez bližšího popisu“
jednoduchá věc.
Má smysl
smysl Můj?
Od černé hvězdy,
přes elegantní mešitu
chrámu,
barokní věžičku,
přes podkrovní fasádu
zdobně lemovanou pijon
visí sgrafita
mezi lunetami.
A renesančními okny
sálá moudrost,
erby ověšeného portálu,
Paedogika.
Na náměstí památníku
učitele národů
a nesmělého poetika.
Jseš
pokrytá polibky,
léty pohledů jiskřím.
V oparu pomatení,
ale čile k světu,
tě jimi zasypávám.
Starosti jsou pro
starostlivé starousedlíky,
co mají kořeny a
jsou porostlí
mechem.
Našimi radostmi provívá
a my
vdechnem ten vánek.
Šepotem….
geniálním lehkem
oblečeni.
61
Iluze
V blátě
Oharek cigarety
zašuměl v bourbonu��
Letmým pohybem
slov plných žargónu
v příslibu ticha
a samoty��
Tě očima vysvlékám
do nahé reality��
Po vzoru antického hrdiny,
českého krasu,
nepozbývaje odvahy
se dívám na tu krásu��
Rozpoznávám v šerosvitu
nuance pohybu��
Já samotinký,
bez úkrytu,
bez obav,
trochu překvapený
zůstávám až do konce
tomu hořkému světu
fantazie a revoluce��
Konopný algoritmus
počítá a klape,
jako hodinový stroj��
Na nebi hvězdičky
počítám a nevím,
kde jich je víc��
Říkám si,
jednou k tomu dojde,
neboj��
Každý rub má i svůj líc��
Co bych si přál víc?
Víčka zakletá,
jež podobají se spánku,
jak lípa stoletá,
šumící ve vánku��
Mám na kahánku��
Prostopášnostmi vyladěná
osoba vsazená
v holínku��
Jan „Walda“ Valík (1987, Děčín) od svého
mládí vyrůstal v zapadlé vesničce poblíž malého městečka Benešova nad Ploučnicí, tam se ve
svých 14 letech odstěhoval.
Ke svým 9. narozeninám dostal svou první malou
španělku (Kremonu), na kterou se učil první
zpěvníkové tóny. Ispirován a nakopnut svým sousedem J. H. Kalifem začal psát básně, které již
v pokročilejším věku zhudebňoval do punkových
tří akordovek.
Naučen Karlem Krylem hrával později jeho písně po čajovnách a posléze i své, které přežívají
dodnes, však s malými úpravami.
Básně píše stejně dlouho jako hraje na kytaru,
tudíž je mnoho básní „zvukomalebných.“ Právě
pracuje na sbírce, která nese název Básno ohavné, z které je ukázka básní.
V současné době působí v divadle s Jaroslavem
Al. Karchňákem, známým performerem rovněž
z Benešova nad Ploučnicí. Kreslí, občas maluje
obrazy a ilustrace ke svým básním.
Dva nosáči tankují sopel
Nosy cosi skoby
kubistických rysů
soplů vzhledu hnisů,
vzhlížejíce nosů
tedy plné hniloby��
Potahnou si do vně,
z nosu do huby,
jazykem o zuby
tvarují holuby
a vyplivnou jej rovně��
A význam jeho tvorby?
Stačí mít kapelu a drnkat po klubech. Vydat
malou sbírku básní, mít úspěchy a plodit vše, co
je v jeho silách.
Zánovní
Ubrečený hovno
Tlačil, až mu slzy tekly,
červíci se rozutekli
a z černé díry rozepnuté
táhlé, hnědě z vně vyjmuté��
Rozevřeno to, co chtěl,
co potřeboval, směl a měl��
Tlačením z díry dolů, směr rovno,
vyplakal si fešák slušný hovno��
62
Vyžmolal si prstním kloubím na levé pravici
své zásmolčí z pozapupíčí
uložené v po pupeční šňůře otvoru,
v jehož spodním od ohanbíčí a zástrupčí z pozapředkoščí ochlupení
směrčíc s zásmutčím z pozanehtí,
vyškrábavši zástrupčí, již zmiňované
a zbytčí seschlé v pozachatí�� I sopláčí z nosní
vyjmuté cvrnkával
na ksichty v pozasklí televizních jim do očí své
pozanosí�� V leže��
63
Jak křečkova výstelka – osuška
Z pořezu den co den dělaje
z trámečků fošny, až po latě��
Stačí a bohatě��
Před sváčou i po potřebě omyje
ruce své v lavoru
od prstů nahoru��
Mokré, však umyté otře je
v utěrku na vrutu
visací, cítit je v pižmatu��
K otěru tváře divnotu zcítěje��
Křečkovu výstelku
v nenovou utěrku��
Rozmáčknut
Rozšlápl slimáka,
ohaven, tváříc se,
slimáčím způsobem
rozmačkán��
Vytéká nadávka
zhořka i poslizce,
slimáčím důvodem
rozsračkán��
Z dobrého jitra sám
dokážíc zničiti
s pohledem posoleného
slimáčka,
pomnožně mnohých rán,
kecavím zeslititi��
Bez všeho dobrého,
je za čuráčka��
64
JABLONEC NAD NISOU
Jablonec nad Nisou
Jiří Koten (1979, Jablonec nad Nisou) vystudoval učitelství českého jazyka a literatury a dějepisu na PF UJEP (Mgr.) a postgraduální obor na
FF UK (Ph.D.), působí jako vysokoškolský učitel
(Pedagogická fakulta UJEP v Ústí nad Labem)
a teoretik literatury (Ústav pro českou literaturu AV ČR). Samostatně vydal básnické sbírky
Přebohaté hodinky pradědečka Emila (2001) a
Aby dům (2005).
Stařeček šněruje, sotva s ním držíš krok.
Kam to jde? Co blázní? Slepec a do kina?
Jen za ním! Už se lije, venku bys zmok,
vevnitř jen pár dětí, smrad a zatuchlina.
Hodina do odjezdu. Z plátna film bliká;
za krkem se ti slepý nahlas směje…
Snad má radost, že čas ti neutíká,
snad ho baví pět let stará komedie…
20/7/2005
Předměstský biograf
Večerní špacír
Ticho je v předměstí. Ze stolu oblohy
zbývá jen červenou kouli odehrát.
Sednul bys. Únavou bolí tě nohy,
lavičku nenajdeš snad ani natřikrát…
1
Tam z okna civí holka vytřeštěná.
Čichá tér silnice, mouchy jí bzučí
okolo tváří bledých jako stěna.
A žaludek návsi je prázdný. Dál kručí.
Hromádky domků jsou shrabané k silnici,
z jednoho slyšíš křik snad celé rodiny,
pak bití… pláč řeže rozbitou sklenicí…
Autobus nejede, zkysneš tu hodiny!
Posedíš v cukrárně, koupíš si pohár, dva;
Babka za pultem, jeden host a klepy.
Než zavřou, bílou hůl stařec si podává…
Že sis hned nevšiml! Jistě! Je slepý!
Nad střechami mrak staví modrou horu.
Děda tě dovede do jiné putyky,
obsluha už staví židle do pozoru.
Hlásí se déšť, jak tu jen smrdí septiky!
Slunce je krvavé, jakoby z porážky
mířilo na jatka. Třetí den bez srážky;
horko je nad třicet, zmáhá nás únava.
Večerem bloudíme beze slov – oba dva.
Podívej, kluci tam ve struze pytlačí,
chytají pstruhy v té tůni, kde nestačí…
Teď chytil ten, co má dva pruty (jak brány),
šklebí se způsobem rozřízlé rány…
Dívej tam, srnec nese okr za potok
kolem družky, co tam hnije přes půlrok.
Co dřív bylo tělem, vpíjí se do šera,
jako když pod břehem zasychá tempera.
2
Večer žhne, ač ze dne zbývá jen tenký knot.
Z dálky sem letí a sílí tu divný hřmot:
na polní cestu se donesl amplión,
v městě je cirkus, s ním akrobat šampión.
67
Jablonec nad Nisou
Z domu teď slyšíme holčičí škemrání…
Máma nic! Zítra jde po noční na ranní…
Kluci od pstruhů už metelí, nechej to,
volají, spěchají hledat ven šapitó…
Dlouho si v dlani pohrává s penízem,
jakoby váhal – přemýšlel nakrátko –
zda-li jej neschovat až na Štědrý den,
a pak jím pohostit zlaté prasátko…
Blížíme se domů, nebe je černý kus:
začátkem na pohřbu, koncem až na funus��
…vždycky když odmykám, jeden nápad se vrací:
že v zámku celý svět cvaknutím obracím…
Teď dumá, má-li dál sklenkovat, neví��
Přece cinkne mincí o pult! Snad protože
kdysi dávno tkal z popínavé révy
pro Dionýsovy osly otěže…
10/8/2005
Jablonec nad Nisou; 5/9/2005
Ve starém parku u tramvaje
Mezi svátky
1
Čas letí bez křídel�� Poutáš ho čísly��
Ten park už není poslušný klučina,
kterého kdysi zastříhli a učísli;
zarůstá křáčím, vzdorovat začíná…
Chlap obíhá veřejné toalety��
Na dveře klepe, pak i oknem zkusí
uvnitř dobouchat se hajzltety��
Buď potřebuje, nebo hnedka musí��
Nakonec zmizí kamsi za boudu
s nápisem MUŠLE 1,- KČS;
někdo k tomu dopsal PĚTKU ZA HROUDU
a ještě pod to NA TO TI SERE PES��
68
Jablonec nad Nisou
23
Celý večer hraje Lizst
Venku ze tmy padá sníh
Sype po Brailovsku list
Na dvě linky po saních
24
Hle, děti si společně krátí den
Mizí v pět
A hvězdy jim půjčují jiskření do očí
Kloub lůny se do oken zvídavě natočil
A hodiny nastavil na třiatřicet let
2
26
Tam vzadu stojí malý bílý stánek,
u něj staroch s pěšinkou, co nosil Proust;
v tváři má výraz hráče simultánek,
s rozmyslem táhne věž štamprle do úst…
Slyšíš jak ve skříni nad linkou v kuchyni
Potichu sklenky si cinkají o lidech
O svátcích, o lásce, o svárech, o tchyních
Cinkají na zdraví, cinkají o jedech
30
4_3
U popelnic první stromek
Na něm párek ptáčků s perem
Kdyby tudy kráčel Noe
Ukázal by
kterým směrem…
Slunce už v deset je vysoko
V polích se kymácí mašina
Čápi se zvedají pro oko
Voda hned rozmrzne v pěšinách
19_3
Den po dni
Po komsi našel jsem na stole propisky
Dávno už zmizely Zase už v čudu jsou
Přijde ti na mysl, že tužky po světě cestují
Lidé jim zůstali zbytečnou kulisou
5_2
20_7
Vlak kolej koly myje
Sedíme tu v kupé
Nos cvičí zápach urémie
A vagón v kostech křupe
Lasice jde s lupem za dne
Ráno bere světlou na oblek
Do rozbřesku záhon neuvadne
Bubáci se těší do jablek
11_2
A tak těla prosta chvění, prosta tiků
Připravujem v každém dni
Na hodinky prostatiků
Na minutku poslední
13_2
Nechci už skučet, že měnil bych á za zet
Po hrázi toužím se za noci procházet
V půlnoci, až měsíc oddělí vodu a likér
Svou trpkost uložím okounům do jiker
69
Jablonec nad Nisou
Josef Straka (1972, Jablonci nad Nisou) byl
odborným asistentem v Psychologickém ústavu
UK FF, redaktorem časopisu Weles, kde také publikoval svou poezii, krátké prózy a recenze. Nyní
pracuje v Městské knihovně v Praze, jako lektor přednáší pro artefiletickou agenturu Cultio
a dále externě spolupracuje s Psychologickým
ústavem.
Jeho texty byly uveřejněny v časopisech Tvar,
Host, Pandora, Veronica, Plž, Babylon a Věstník
Společnosti Franze Kafky. Jeho texty též vyšly
na serverech Almanach Wagón, A Tempo revue.
V polštině publikoval v časopisech Portret a
Bohema. Jeho texty byly přeloženy do Polštiny,
Němčiny, Angličtiny a Srbštiny. Je zastoupen v
internetové Antologii české poezie (nejen) 20.
století (2005), v Antologii české poezie 19862006 (2007), Antologii českého rozhlasového
fejetonu a v almanachu Cestou. Knižně vydal
a… jiné časy (G Tisk, Liberec, 1994), Proč (edice
TVARy, Tvar, Praha 1995), Hotel Bristol (Cherm/
Medard, Praha 2004), Město Mons (Cherm,
Praha 2005) a Kostel v mlze (Cherm, Praha
2008). Jeho vášní je pěší chůze po perifériích
měst a příměstích metropolí.
70
Jablonec nad Nisou
Belziger Park
park na Belzigerstrasse je náhle jiný
nepoznaná novost se mísí s dávnou ostrostí vět
ještě mít v sobě slova o jakési nechtěné pohodě
ve výklenku jednoho domu v příjezerní oblasti
nechtěné, posilované důmyslným zjišťováním
nepatřičných skutečností na obrazovce počítače
zvětšující se prostor svobody, který se prý, jak ten
druhý tvrdí, už nyní dostavuje jaksi samovolně
kolem Havelmathe procházím s třičtvrtěročním
zpožděním
už si nepamatuji, ne tolik jak bych chtěl
možná být třeba jen na chvíli tím, s kým jsem vedl
tenkrát ten neznatelný spor
vyměnit si život, vzápětí ale žebrat o ten vlastní
neustálé kolísání:
když vypínáme notebook a v pronajatém apartmá
se rozhostí tma
možná ta chvíle, kdy se mi poštěstí minuty nebýt
možná ten pohled na hřbitovní náhrobky pod
oknem
které mne zas rychle vrací k opaku
pocity provinění
cesta, o které nemůžeš nic říct
úniky nebo jen mávnutí rukou
pot a nedopitý šálek kávy
„bude nutno“ a „ je potřeba“ slyšíš jakoby
ozvěnou
žádné návraty
jen stěží naplněné dny
stálý půlobrat, tak známý z předchozích let
někomu asi ublížit, tím, že už neodpovíš nebo
nedáš zprávu
v touze zapomenout trpěný duben
kterým jiným možná vnucuješ jako svůj matný
úspěch
Možný návod
(Jiřímu Kolářovi)
Belziger park III
Amselsee
jiný park značí ale stejnou možnost
doteky očí, které se skrze tebe dívají jen k dalším
„úspěšným“ cílům
nejistota přetřená zlostnou sebedůvěrou
tak jsme zas najednou o něco tišejší
pomáháme si večery někde na okrajích parků
kdy si zapisujeme předchozí den
Belziger Park: stále se vracet na jedno místo u
dětských hřišt
s vyšlapaným místem od kuřáků, od jejich vymezeného sektoru, kde pozorují pochod městských
ptáků jdoucích diagonálně, po směru lidí
veskrze cosi doříct, plaše
nekontrolovaně, s hluchými pauzami na oběd,
odpolední kávu
přátelství, zlehka se vymykající svým
předpokladům
hradní zeď, ze které se pak dívám někam dál, do
minulých let
za chvíli po cestě další opěrná kamenná hradba
hovoříme o té berlínské
jako by byla tak trochu stále v nás
pendleři, tunely, jemná zachycení ruk
pak odpočíváme:
celé odpoledne už jen pozorujeme loďky vyplouvající na Amselsee
stále se pokoušet o totéž
záklon, tupá bolest
sledovat kohosi v davu pro pocit vlastního
vymezení
stále se pokoušet o totéž:
držet se nepodstatného pro dávný slib
teď stranou nutně přesekávat obkličující větev
hlubší zářezy podporované mlčením navzdory
vypouštěným slovům
to, co nic neznamená, si zapamatovat
pro pozdější znejistění
některým lidem odmítat poslušnost
to vše ještě možná ještě netušit
jen podávat jakýsi výčet
na malé papírky zastrkávané do bloků
nic nikomu nepřipomínat
tiše se oddálit, vyjít ven, do deště, zadními dveřmi
71
Jablonec nad Nisou
jakýsi šedý hnus
to, co nabízím není ušlechtilé
jen procházka ulicemi
ukazování k hranám oken v příplavní čtvrti
mola, nájezdy
zamlčování náznaků
tiché pozorování kachen a labutí
nábřeží, které končí ve shluku travin
ze kterých vede jen staré schodiště
obrostlé namodralým mechem
a také mými pochybnostmi
pak už o čemkoliv
72
měnit zahrady
společně s pobyty
zničující pohled: „nesmíš“
nahradit náhle za něco úsměvného
na chvíli se ale ještě vrátit
kolem zahradních domků
někde u Teltowského kanálu
vítat další den, snad už po osmé
v objeveném altánu, kde podávají kávu
zaslechnuté slovo „ schoene“
onedlouho zapomínáš ve špinavém tunelu pod
zrušenou tratí
pár odboček, vzpomínka na jeden penzion
který si vždy míjel cestou linkovým autobusem
LIBEREC
Liberec
Pavel Brycz (1968, Roudnici nad Labem) je
prozaik, scenárista, pedagog a písňový textař.
Po studiích bohemistiky na Pedagogické fakultě
UJEP v Ústí nad Labem a dramaturgie na DAMU
v Praze se věnoval žurnalistice a pracoval jako
reklamní textař. Za knihu poetických mikropovídek Jsem město (Hněvín, Most 1998), pojednávající o industriálních Pompejích a městu autorova dětství, severočeském Mostu, získal v roce
1999 Cenu Jiřího Ortena. Následující rok strávil
dva měsíce díky grantu UNESCO ve francouzských Pyrenejích jako poet on residence a zde
napsal novelu Sloni mlčí (Hněvín, Most 2002).
Jeho román Patriarchátu dávno zašlá sláva
(Host, Brno 2003), sága ukrajinsko-německočeské rodiny na pozadí bouřlivého 20. století,
byl odměněn Státní cenou za literaturu 2004.
Od roku 2000 píše pro Český rozhlas Praha dramatické pohádky, za scénář komediální pohádky Neberte nám ptáka Loskutáka získal v roce
2005 zvláštní cenu na festivalu Prix de Bohemia
v Poděbradech, dále píše seriály pro děti a pod
pseudonymem Pavel Pavel neboli matematicky Pavel na druhou uváděl svůj vlastní pořad.
V roce 2006 mu vyšla knížka pro děti „Kouzelný
svět Gabriely“ (Meander, Praha) nominovaná na
Magnesii Literu 2007, a v roce 2008 „Dětský
zvěřinec (Albatros, Praha). Dětský zvěřinec jako
třináctidílný animovaný večerníček uvedla rovněž Česká televize. Zatím poslední autorovou
knihou pro dospělé je román Svatý démon (Host,
Brno 2009), podobenství o falešném židovském
mesiáši 17. století. Dlouhodobě spolupracuje
s kapelou moderního šansonu Zdarr, dvou exčlenů Laury a jejích tygrů. Žije v Jablonci nad
Nisou a pracuje jako učitel a scenárista.
Je to jen problém peněz
Máš depky někde na sídlišti
Tak to zkus vyměnit
Vyměnit třeba s Johny Deppem
A konečně si žít
Jointa si nacpat lepším zbožím
A pohlavní mít styk
S nějakou kráskou ze sousedství
Jen ať je bez plastik
Můj bože můj bože kam jsem to vlez
Já chtěl mít všechno bez placení
Kaviár vodku ke snídani
Máš sílu hřešit celibátem
A nebo si dal slib
Z života že budeš mít větší problém
Než kleštěnec či mnich
Na zlatých plážích Cocos Island
Dostaneš mléka víc
Od krásek které kreslil Gauguin
Než z prsou matčiných
Můj bože můj bože kam jsem to vlez
Já chtěl mít všechno bez placení
Kaviár vodku ke snídani
Jó zůstat trčet na sídlišti
Tak to je blbej vtip
Jestli ti hvězdy zlej osud věští
Tak je zkus podplatit
A chceš-li někdy pohnout světem
A nebo vystoupit
Zařvi to zvnitřku limuzíny
Šofér dá zastavit
75
Liberec
Romeo a Julie po dvaceti letech
Jak plakala nad cizí smrtí v kině
Náš život žádná poezie
Snad dřív jsem psal jí prstem po těle
To slůvko láska krémem na plovárně
Že záviděli všichni přátelé
Neplač holka já chtěl jí říct
My přece žijem přece dýcháme
A vodu na plicích budeme bohdá mít
Až za padesát let za padesát let
Padesát let poplujeme spolu
Na naší malé bárce objevovat svět
Náš život teď inu plyne
I DiCaprio šel ke dnu
My viděli to v kině
Ona vzbudila mě
Jak plakala nad cizí smrtí v kině
Neplač holka já chtěl jí říct
My přece žijem přece dýcháme
A vodu na plicích budeme bohdá mít
Až za padesát let za padesát let
Padesát let poplujeme spolu
Na naší malé bárce objevovat svět
76
Liberec
Chtěl jsem jí říct ale řečnit nedovedu
Tak sem jí kolem pasu něžně chyt
Titanic utonul venku strašně lilo
A nás čekal náš hrozně malej byt
Náš život žádná poezie
Ale i dnes jí ve snu píšu po těle
To slůvko láska prstem na plovárně
Ať záviděj mi všichni přátelé…
Já námořník Bůh ty žena Panna
Co Bůh Máří dal by nám rád
Když námořník spí tak ze sna volá
Já chci tě jen nechci tě mít rád
Jak já si lebedil
A mockrát za ten čas
Jí kožich vyprášil
Na to já bejval ras
Vidím tvou ruku už ve dne v noci
Jak sestra bere ti krev
Ta ruka tak nahá se zachytila
Bílými prsty o pelest
Sáro
A jestli sem ti řek
Že nenávidím tě
A tebe uhodil
A nevěrný ti byl
Já jsem jenom muž ty jenom žena
Co Bůh dal by nám rád
Snad jeptiška ví snad ví jen ona
Že chci tě hmmm já chci tě
jen nechci tě mít rád
(album Zdarr Zdar 2003)
(album Zdarr Dar 2005)
Chtěl jsem jí říct ale řečnit nedovedu
Tak sem jí kolem pasu něžně chyt
Titanic utonul venku strašně lilo
A nás čekal náš hrozně malej byt
Jen nechci tě mít rád
Náš malej byt a dvě děcka k tomu
Rostou a rostou do naší podoby
Korunku dostane zas jiná Miss
Má žena tak akorát tu na zuby
Vzpomínáš kam jsme to vlastně chtěli
Snad Paříž snad Londýn snad dál
Až v posteli spolu jsme zakotvili
Ač v bouři srdce je kotva
Gajdo
Zahraj mi svatební
A nehleď na máry
Já dobře sem si žil
Tu v klíně u Sáry
Náš malej byt a dvě děcka k tomu
Rostou a rostou do naší podoby
Mistrem světa bude zas jinej chlap
A ne já rekordman z hospody
Já námořník Bůh ty žena Panna
Co Bůh Máří dal by nám rád
Když námořník spí tak ze sna volá
Já chci tě jen nechci tě mít rád
Já dobře sem si žil
A neměl ponětí
Že účet těchhle chvil
Žádám už od smrti
Náš život teď inu plyne
I DiCaprio šel ke dnu
My viděli to v kině
Ona vzbudila mě
Vzpomínáš jak si se hrůzou chvěla
To poznalas že nejsem z božího těsta
Z narkózy pozdě ses probudila
Když zabil jsem malýho Krista
Já dobře ustlal si
V tom jejím kožíšku
O kterým jen já vím
Co ho má v podbříšku
To jen cigáním
A v bordelu sem byl
A pil a pil a pil
Tak to sem cigánil
Tak to sem cigánil
Sáro
Vstaň a pojď
Ke mně polib mě
Já nejsem přece pop
Zazděný ve kruchtě
Já žiju možná líp
Než když sem ještě žil
A jestli nedýchám
Tak to jen cigáním
(album Zdarr Dar 2005)
77
Liberec
Liberec
Hotelový pokoj č. 332
To není dech to je jen supění
To co se děje mezi těma dvěma
A mezi námi papírová stěna
Mě od štěstí těch dvou oddělí
A jejich ach ach ach to hrách o stěnu házet
Se rozhodli ti dva jak pohraniční stráž
A mezi námi berlínská zeď
A mně to tyčí jako rozhledna
Jsem jako sup co zobá mrtvý zbytky
Když poslouchám to jejich supění
A oni milují se bez výčitky
Vždyť Bůh nařídil v Bibli množení
A jejich ach ach ach to hrách o stěnu házet
Se rozhodli ti dva jak pohraniční stráž
A mezi námi berlínská zeď
A mně to tyčí jako rozhledna
Čert napískal mi tenhle hotel
Na kterej šel jsem usnout sám
Měl jsem vzít s sebou Johnie Walkera
Jen ať si myslí že jsem homosexuál
Pak neslyšel bych co mě teďka drtí
Ty vzdechy všechna obejmutí
Neslyšel bych jak jsem tady sám
Na cimře číslo tři sta třicet dva
(album Zdarr Pavel 2009)
78
Otto Hejnic (1945 pracuje jako redaktor firemních novin, žije v Liberci. V roce 1983 vydal knihu povídek V pátek večer, v roce 1988 román
Dvě lásky na začátek (Severočeské nakladatelství). Ve vydavatelství Horymír mu vyšla v roce
1997 kniha povídek Ztracená závrať. Je autorem
libreta muzikálu Chytit kometu, hrál se v Divadle Příbram a v Divadle U Hasičů v Praze v roce
1999 a 2000. Novela Nebe na dosah vyšla roku
2002 v nakladatelství Erika. Pro Knihovnu Jana
Drdy sestavil a upravil v roce 2004 Příbramské
hornické historky a v roce 2007 Příbramské a
jiné hornické historky. Povídkový cyklus O času
a ohni vydalo v létě 2007 nakladatelství Bor.
Rukopis Čau Amore bude součástí cyklu delších
povídek - „minirománů,“ ve kterých autor stahuje románový děj na menší plochu. Je členem
Kruhu autorů Liberecka a Obce spisovatelů.
Čau, amore
(ukázka)
Ve vzduchu ještě byla cítit čerstvá omítka, pokoj
moravského penzionu se podobal dobře vychované
studentce, kterou tatínek poveze na přijímačky do
Prahy. Mirda hodil kufřík na stolek. Chystal se do
kina, ale nad jedním přístrojem se zdržel a opustil
nemocnici pár minut po začátku představení. Ze
zvyku vyťukal číslo na mobilu. Liliana to nezvedala.
Rychle volání ukončil a šel se osprchovat.
Došla mu SMS. Četl: „Vrátila jsem se k Miloslavovi.
Definitivně. Nezlob se, ale už mi nikdy nevolej!!!“
Nezlobí se, snaží se všechno pochopit. Vyrovnat
se s tím. Definitivně. Jasně že definitivně. Zavolal
jí po měsíci nějak mechanicky, protože před tím
si s ní půlrok telefonoval, ze všech možných míst,
kde nocoval. Nejdřív, aby mu nebylo v cizím městě
smutno. Teď to bylo, jako když už zabitá ryba
sebou při kuchání škubne.
Paní doktorka Liliana se mu docela líbila, jako
řada doktorek a sestřiček, které potkával při práci
ve špitálech. Byla čisťounká, milá a sympatická.
Vařila mu erární kafe a dala mu k němu svoje
sušenky. Jednou jí řekl: „Dneska vypadáte úplně
zasněně.“
„Ono je to na mně poznat?“ řekla a zatvářila se
šťastně.
Kvůli mně ne, uvědomil si Mirda.
Asi za měsíc něco seřizoval na jiném oddělení a
pádil ven. Přimotala se mu do cesty. Drcnul do ní,
obrátila se. Zadržovala slzy, vypadala schlíple a
nešťastně.
Měl nakažlivou optimistickou náladu. Odtáhl ji
na kafe, že se omlouvá. Nesmí být smutná, když
sluníčko svítí a přichází jaro! Staršího pána před
sklem kavárny, který čekal s kyticí, pokadil na
rameno nějaký pták. „Život je báječný, když se
něco takového stane někomu jinému,“ řekl.
Poprvé se srdečně rozesmála. Další dvojku bílého
už odmítla, pospíchala, ale měli stejnou trasu
metrem. Když se rozjelo, zachytil ji, zdála se mu
křehká a zranitelná. Doprovodil ji k domu a vydyndal na ní číslo mobilu.
Zval ji na rande, měla noční službu, když už slíbila,
že tedy přijde, musel narychlo jet do Znojma.
Asi čtrnáct dní si telefonovali, pak si nechtěla jít
někam sednout, že má permanentky do divadla,
což proběhlo bez důvěrnějších dotyků.
Během dlouhých hovorů přes mobil sklouzli k tykání. Měl pocit, jak by kdysi bydleli ve stejné ulici,
ona v rodinné vilce, on v poválečném činžáku, a
mezi nimi za plotem na zahradě rostla velká hruška, starý pán pulíroval v otevřené garáži kabriolet,
červenou felícii.
Tohle bylo stejné, akorát že jeho činžák a její
vilka z dětství byly od sebe sto padesát kilometrů
daleko. Ale museli se potkat na lyžařském výcviku
ve Špindlu, byl tam kluk se zasádrovanou dlaní i
holka v čepici s bambulí, která se mu líbila.
„Teď jsme se konečně sešli,“ vydechl do mobilu.
Zasmála se.
Ale když se potkali, opatrně se prohlíželi a pusu
si nechala dát jen takovou kamarádskou na tvář.
Chtěl, ať mu řekne, kdy dostala první opravdové
políbení. Zasmála se a zavrtěla hlavou.
Nejdřív jen chtěl, aby nebyla smutná, a dělalo mu
dobře, že ji dokáže rozesmát. Ani v časech, kdy
s ní hodiny klábosil po mobilu, který měl zadarmo, neodhadoval, nakolik za kulatost jejích ňader
může pushupka a co je skutečnost. Byla zvláštním
způsobem půvabná, ale nějak sexuálně utlumená.
Asi puritánsky vychovaná. Kompilace zakomplexované, do posledního knoflíčku zapnuté čtrnáctky,
ještě nesahat, a suverénní paní doktorky, která
vám může diagnostikovat chorobu, na kterou
zemřete. Taky nešahat!
Zdála se mu trochu moc hubená, ale když na
jednom rande učinila rychlejší pohyb, uvědomil si,
že je to doopravdy ženská, a napadlo ho, že by ji
mohl konečně svést.
Sháněla povídky Škvoreckého, které kdysi měla.
Chystali se do kina. Šli kolem jeho domu. Knížku
sehnal v antikvariátě v Ostravě.
,„Skočím ti pro ni nahoru.“ Přikývla. Pršelo.
„Nechceš se jít podívat, jak bydlím?“
Rozhlížela se po garsonce.
„Nesedneš si? Uvařil bych ti maté.“
Zavrtěla hlavou. Prohlížela knihovnu a suvenýry
na policích, ale ani hačnout do křesla si nechtěla.
Tvářila se nepřístupně, trochu přezíravě.
Když zvažoval, jak by se to mohlo stát, fungovaly při tom plápolající svíčky, nějaké drahé víno a
79
Liberec
k tomu CD s Bon Jovi nebo ještě něco sladšího. A
na poprvé to nemusí dopadnout.
Duševně spřízněná Liliana dnes jen chce knížku a
pak abych ji po filmu ve dražším podniku rozveseloval svojí šprýmovností. Ale pár kamarádek
nakonec skončilo na letišti. Chce to trochu počkat.
Sápat se na tebe, paní doktorko, nebudu. Ušklíbl
se. Podal jí vytoužené první vydání a šel ke dveřím.
Když se natahoval pro její kabát, objala ho a
přitiskla k sobě.
Ještě nikdy ho žádná partnerka nesvlékala, neurvala mu knoflíček u košile…. Extáze.
Když se konečně vydýchal a vzpamatoval, viděl,
jak pod věšákem leží její plášť, jeho svetr, kalhoty
a košile. O kus dál její sáčko, halenka, jeho boxerky, její sukně, černé
krajkoví kalhotek, u samé válendy podprsenka.
Z odtažité, decentní, studeně elegantní mladé
dámy se stalo sexuální tornádo. Pozdě odpoledne,
za světla a za střízliva. Mirda myslel, že bude stydlivá, nešikovná, neurotická a zatím… Dračice. Bylo
to nejlepší překvapení, které ho mohlo potkat.
Nový Almódovarův film byl asi v polovině. Chtěl jí
dát šťastnou pusu, ale Lili se schovala do deky a
nechtěla vykouknout. Nakonec se k ní prohrabal a
svůj cíl splnil.
Šla do koupelny a táhla na sobě prošívanou deku.
Připravil něco k jídlu. Vrátila se, pod dekou ještě
měla osušku a dívala se provinile stranou.
Aby si mohla vzít hemenex, musela odložit alespoň
deku. Docela jí chutnalo.
Zapálil dvě svíčky, došlo i na sedmičku modrého portugalu. Sedl si vedle ní, chtěl aby k němu
přitiskla hlavu, ale nechtěl ji k tomu nutit. Je štíhlá,
drobná, skoro o hlavu menší, a najednou nevěděl.
Má napnout ramenní sval, aby si uvědomila, že
je vazba, nebo ho má povolit, aby měla měkkou
80
Liberec
oporu? Podíval se na ni. Usnula. Cítil se jako rytíř
ochránce.
V noci se probudili, pomalu a něžně se ještě jednou pomilovali.
V deset ráno ho vzbudila vůně toustů a čaje. Jeho
nová známost už byla oblečená, nalíčená a servírovala mu snídani. V její půli se ale ozval mobil. Než
vyrazil na náhlou opravu, rozloučil se s ní a dal jí
klíče od garsonky.
Příště mu prozradila své tajemství. Chodila na
gymplu s jedním klukem. V posledním ročníku
medicíny se znovu dali dohromady, bydleli spolu.
Na rok šli pracovat do jedné severočeské nemocnice. On měl příbuzného doktora, který emigroval
po roce 1968 do Německa. Odešel k němu někam
k Frankfurtu, ona se pak dostala na konkurs na
kliniku. Domluvili se, že jeden druhému něco
seženou, aby byli spolu, jenže on si ve Wiesbadenu
našel německou kolegyni. Dál to nerozváděla a
nechtěla, aby se na něho a další možné její partnery ptal.
Řekl jí, že nějaké partnerky se v jeho životě vyskytly, ale teď je rád, že ji má, a objal ji.
Domácí počítač nezahesloval, jestli si jejich fotky a
e-maily v něm našla, nebo nenašla, po tom nepátral. Na žádnou se nezeptala.
Příště mu vykládala drby ze špitálu. Sbližovalo je,
že se v tomto prostředí pohybuje a částečně rozumí i odborné tématice.
Zdálo se mu trochu komické, jak se stále ohání
klinikou a lékařstvím. A všechno kolem ušlechtilé
medicíně nedosahuje ani po kotníky. Jeho, nemocničního servismana, ale bere na milost.
Pravda byla, že jako svobodná bez závazků často
zaskakovala za nemocné nebo zaneprázdněné
kolegy a kolegyně. Přiznal, že je pouhý technik.
Ale vystudovaný inženýr, specialista na některé
lékařské přístroje, jediný na celou republiku, který
svého šéfa z Rakouska vytáhne k nejdůležitějšímu
rozhodování dvakrát za měsíc.
Nakonec vypili sedmičku chardonay a spojili těla
v posteli do vzájemného souzvuku. Těla dvakrát,
názory ani jednou. I když se to odehrálo v naprosté
tmě, něžně a pomalu, k sexuální explozi, která je
spojila, to mělo daleko.
Hodně na ni myslel, když šoféroval. Jednou přijel
nečekaně dřív. Slyšel ze svého pokoje vemlouvavou mužskou angličtinu s nesporným sexuálním
podtónem. Vtrhl dovnitř.
Pouštěla si na notebooku Casablancu. Chlap, na
kterého se chystal, byl Humprey Bogart a valil to
na Ingrid Bergmanovou. Stejně ale byl rozčilený.
„Já u tebe být nemusím. Mám svoji garsonku!“
ozvala se uraženě.
Myslel, že bydlí na sesterně nebo s nějakou kolegyní na privátě.
Na jeho okně visely elegantní záclony, které s ním
kupovala, na parapet přinesla kaktus a další kytky,
na holé stěně se zabydlely grafiky. To nové nejhezčí v místnosti ale byla ona, jak se durdila, krátké
vlasy rozcuchané, podezíraná ze vztahu s filmovým krasavcem čtyřicátých let.
Chystala se za rodiči. V tamní nemocnici měl
provést půlnoční revizi přístrojů. Hodně o nich
mluvila, byl na ně zvědavý a mohl spojit příjemné
s užitečným. Zvedla mobil a pak řekla, že s ním jet
nemůže, musí za někoho zaskočit.
Do svojí garsonky ho vzít nechtěla, bydlela v doktorském baráku, aby nebyly drby. Ani se jí nelíbilo,
když náhodou na ni čekal před nemocnicí. Jednou
ho čekala u něj, jindy se ozvala z malých lázní,
kde se konal seminář a někdo z váženějších kolegů
účast odřekl.
Oba byli luxusní proletáři. Vždycky po ruce, vždycky v pohotovosti. Jednou se s bývalými spolužáky
mocně podnapil pivem a pak byl dopoledne rád, že
kolem jel traktor a vytáhl jeho auto z příkopu, bez
policajtů, kteří by mu dali dýchnout.
Jedno sobotní ráno se vzbudil v půl sedmé, oholil
se, osprchoval, nastříkal na sebe deodorant,
podíval se na mobil, podíval se do diáře. Zjistil,
že dneska nic nemusí. Něco úzkostného se mu
v noci zdálo, ale jak vylezl ze sprchy, najednou
viděl řešení. Vrátil se do postele a odkryl deku, pod
kterou byla. Viděl z kůže vystupující páteř a malou
prdelku pod ní. Zavrtěla se. Přilehnul k ní a přitiskl
se, ze sprchy rozpařený, k ní zezadu.
Přimáčkla se k rozpařenému tělu. Napůl ještě spala. Vnikl do ní. Vzdychla, nejdřív zkusila uniknout,
ale potom…
„Nikdy bych neřekla, že takhle ráno se mi to bude
líbit.“
Volal na ni do koupelny: „Lili, dostal jsem nabídku. Za půl roku bych mohl vystřídat technika na
Karláku. Bylo by to za kratší prachy, ale nikam
bych už necestoval.“
„Musím už běžet do špitálu. Ahoj!“ Zamávala mu a
vyběhla na chodbu.
Když se zase sešli, na možné místo v Praze se ho
nezeptala.
V Levných knihách narazil na CD, strčil ho v autě
do přehrávače. „Náhlý srdeční příběh…“ zpíval
Michal Ambrož s Hudbou Praha. Vybavilo se mu,
jak na škole při oslavách zamířili z hospody do
nočního klubu, kde se válel kouř a duněla muzika
a kde se je marně snažili pumpnout šizunkové.
Zmalovaným potvorám vše slibující úsměv zmizel,
jakmile zjistily, že mají pár kaček.
Potřeboval vypadnout z antiseptického, halogeny
ozářeného světa, kde si všichni myli ruce dva81
Liberec
cetkrát denně. Ušlechtilá Liliana ale měla lístky
na Ibsena. Na jevišti si dva inteligentní lidé léta
ubližovali, místo aby se jednou přiožrali a konečně
si zašukali, když se léta měli rádi. Kdyby jí svůj
dojem takhle přetlumočil, měla by ho za barbara.
Nikde žádný taxík. Na chodníku se otevírala tlama
neřesti. Chytil ji za ruku, vtáhl dovnitř, v koutě uviděl volný stolek a na barmana zakřičel: „Dvakrát
Johnieho Walkera.“
„Ale já tohle nepiju, Miroslave.“
„Alespoň poznáš, o co přicházíš, Liliano.“
Šupáci, hauři, poletuchy, pach připálených topinek,
sladké vůně laciných parfémů, tři rozjeté staruchy,
kterým se pod vrstvami pudru objevovaly propasti
vrásek. Popíjela tu barvitá společnost. Odskočil si
na záchod. Nakřáplé dveře svědčily, že se tu odehrála nějaká rvačka.
„Nechceš nějaký hulení?“
Otočil se, týpka asi zarazilo, že má bílou košili a
kravatu. „Co by to mělo bejt?“
„Gandža z Amsterodamu. Tráva, marijánka. Ale
kvalitní.“
Mirda vytáhl peněženku.
„Když máte dlouhý lováky, nechcete to všechno,
se slevou? Do zásoby?“ řekl týpek a vytáhl z kapsy
plnou dlaň malých pytlíčků se zeleným obsahem.
Vytrhl mu z ruky tisícovku, z dlaně pustil na zem
hulení a mizel.
Mirda nastrkal malé sáčky do kapsy. Otevřel dveře
do lokálu, jejich stolek byl prázdný.
„Už jsem zaplatila. Padáme. A hned.“ Chytila ho za
ruku a táhla ho ven.
Babizna od vedlejšího stolku se smála, až šupinky
mejkapu padaly na špinavý stůl.
„Co tě to popadlo, Lili?“ zeptal se venku dotčeně.
Držela ho za ruku a rázovala pryč. Ohlédl se. Před
pajzlíkem zastavilo velké policejní auto, tři uniformovaní a dva v civilu se hrnuli dovnitř. Šťára.
Chytili taxík. Rozhodným, téměř primářským
82
Liberec
tónem nahlásila svoji adresu.
Po bytě byly naaranžovány různé lampičky, obrázky, kytky, mušle a zkamenělá růže z karlovarských
pramenů. Všechno doplňovalo obraz o majitelce.
Už chápal, že ho vzala domů až teď.
„Překvapila jsi mě.“
„Barman přišel s účtem. Ležel před rokem na
našem oddělení. Když jsem se zarazila, zamrkal a
řekl, že bysme měli co nejdřív vypadnout.“
„Bylo to na chlup. Zachránila jsi mě,“ řekl uznale.
Radostně se usmála. Pomalu pili vychlazené chardonay. Stulila se k němu a začala mu vyprávět,
na co se jí chtěl, ale nedovedl zeptat, od první
pusy až na kliniku. Potom, co ho pozvala k sobě,
zotevírala i prostory jejich vilky na břehu Ohře,
včetně skříně, ve které zůstal starý klobouk po
tetě schizofreničce, která se oběsila.
Hezky se pomazlili a pomilovali. Svítila jen malinkatá lampička v roku pokojíku, pootevřeným
oknem se do místnosti dostávaly poryvy větru,
dlouhé listy speciální trávy před stínítkem házely
na strop stíny. Měla svoji klícku útulnou, i jeho
mužské sídlo zkultivovala. Mirdu napadlo, že dvě
garsonky na slušných adresách by šly vyměnit za
jeden větší byt. Hladil Lili po vlasech a čekal, až
usne. V polospánku na stropě viděl, jak za deset
let jde Lili po louce, za ní se batolí nějaké dětičky,
které by mohly být jeho.
xxx
Mirda vztekle rázoval po periferijních uličkách
maloměsta. Vlezl do nějaké čtyřky. U dvou stolů dřepěli místní tatíci, mezi čtyřicítkou a smrtí.
Vykládali si o mopedech a pionýrech, jeden měl
třistapadesátku se sajdkárou. Jak si on, světa znalý
Pražák, jejich prostoduché, pivem odulé ksichty
prohlížel, napadlo ho, že díky životní zkušenosti a
elementárnímu uvažování, že dvě a dvě jsou čtyři,
by většina z nich prokoukla Lili hned. Rychle dopil
druhé pivo a vyrazil dál do města, aby už nemusel
myslet na tu dlouhou noc, kdy se všechno zlomilo.
Xxx
„Proč jsi říkal, můj Mirečku, že jsem tě zachránila?“
zeptala se Lili.
Probral se. „Protože jsem tři minuty před tím
koupil na záchodě marijánku. Kdyby ji policajti u
mě našli, mohli by mě obžalovat jako překupníka
drog.“
„Děláš si ze mě legraci.“
„Ani ne. Copak tys to někdy hulila?“
„Zajisté. Všichni říkali, že mají vize, tak jsem lhala,
že já taky.“
„Do Amsterdamu se to vozí ze zlatýho
trojúhelníku.“
„Tak toho jointa ubal,“ řekla a vytáhla z ledničky
rozpitou láhev Hennessy.
Myslel, že už mu o sobě řekla všechno, holčička s mašlí, odvážná školačka, zakomplexovaná
kostnatá trumbera bez prsou ve čtrnácti, šíleně
nešťastná šestnáctka, šťastně zamilovaná sedmnáctka, ambiciózní a pilná studentka, hvězda rodiny, přijatá na medicínu, letmé známosti s kolegy a
honem zpátky ke skriptům, Láďa z gymplu znovunalezený, úspěšná dvojice vítězí nad anatomií,
spolu do Varů, mladí šťastní úspěšní jdou po kolonádě, Láďa míří do Německa, přijedu pro tebe, ale
nepřijel, ale to už je v Praze. Obětavá, spolehlivá
kolegyně, která při nočních službách studuje, aby
si udělala velký doktorát, intelektuálka, nadějná
žena vědy a výzkumu, kterou z citové prázdnoty a
celibátu vysvobodila jeho něha.
„Rozlila Hennessy, natáhla do sebe horký kouř a
řekla: „Moje čísla se panu profesorovi vševědovi
nezdají, že to je malý, málo vypovídající vzorek. Ať
si senilda trhne nohou! A ty jsi stejnej vykořisťovanej blbec. Ale teď jsme na to dva a ještě jim to
všem ukážeme!“
Stanislav Kubín (1943, Velim) je básník a esejista. Je členem Obce spisovatelů a Kruhu autorů Liberecka. V roce 1987 bylo zúročeno jeho
dlouholeté přátelství s Miroslavem Horníčkem
zrodem cyklu pořadů „Přijďte k nám pobejt“, na
které navázaly cykly „Povídání o naslouchání“ a
„Doteky – plochy poznání.“ Na těchto pořadech
se podílel (s M. Horníčkem) až do roku 1991 spoluautorsky a jako dramaturg. Od roku 1992 je
už jediným autorem scénářů pro tato talk show,
jichž do roku 2008 napsal více jak 140 a téměř
všechny moderoval.
Je autorem řady literárních pásem a kompozic
(např. Lahodná vteřina, Letec a básník, Kam chodí vítr spát, Hledání pramenů). Na svém autorském kontě má čtyři básnické sbírky : Dotýkání,
Čas zastavení- čas Perseid, Klečící Bůh a Oblouk
návratu. Napsal více jak 150 esejů Epištolní a
jiná zamyšlení, libreto literárně-hudební kompozice, jež je veřejností velmi příznivě přijímána
- „Laudatio pro Antonína Dvořáka“. Je rovněž
autorem desítek vernisáží výstav výtvarníků a
také filozofických i polemických článků, především v církevním tisku.
Spolupracuje s Českým rozhlasem (ČRo2 – Praha,
pořady Dobré jitro, Nokturno nejen pro osamělé) a s redakcí náboženského vysílání České televize Brno, přispívá do Radia Proglas.
83
Liberec
JÓB
1
ponorná řeka skrývá svá tajemství
v proudu vody pod povrchem
tak jako ukryté myšlenky
a city
emoce v hloubi duše ukryté
kdo to rozezná
ani ta řeka
jen v noci
vody ponorné řeky
vyvěrají na povrch
tmou skrývající rmut
a kal
ponornou řekou vyplavený
do nekonečné tmy
noci
jež zalyká se těžkým vzlykem
marnosti
2
svou mordu psí
zvedlo hořké zoufání
a vylo svou píseň stesku
a osamocení
Jahve
a vylo vstříc a marně
k hluchým nebesům
kde hledat tě
má řeko slz
v úbočích zapomenutých vrchů
bláhových cílů nikdy nedosažených
řeko ponorná
řeko slz
84
Liberec
palčivých a těžkých slz
jimiž pláčí muži
když skrývají ve tmě osamění
tíhu
zoufale prázdných dlaní
3
scházíš mi
tvé tělo a ruce
jako štít proti osamění
na pospas smutkům
co dotírají jako smečka vlků
jako smečka vlků
se vynořují
ze tmy
vyhořelých hvězd
kdybys jen tak znala
byť úlomek té tíhy
balvanů ze zasutí
času
té tíhy drtící
proč existuje paměť
a vzpomínky
ta smečka ďasů
všeho co tíží
břemenem vin
i provinění
4
jak pocit kruté žízně
je cesta návratu
proti proudu času
do snů a vzpomínek
chybí mi
chybí tvá ruka bezpečná
aby odhrnula
závoj oblouznění
tíhy horečnatých dní
víš kolik sil
a lásek mě to stojí
ty noční součty ztrát
žaly
že prostor v čase
a mezi hvězdami
je k nepřekročení
5
v temném tichu nocí
beze spánku těšitele
mlčky spolu rozmlouváme
bratře
těch nocí řada
a tíha slov nevyřčených
v čase
kdy ostych bránil
je vyslovit
slova slz
a slzy slov
ponorná řeka
unikající všemu
co plyne po povrchu
slova slz
a slzy slov
v mámivém vábení stínů
toužím i bojím
se vydat na tvou cestu
v nocích
nevyplněné touhy
sesout se
v nicotu popelnou
a psát rok nula
či deset tisíc
rok černých koní
Apokalypsy
6
je to jako otevřít zásuvku
do níž jsi dávno
dávno nenahlédl
je to jako hledat
klíč
ztracený klíč
ke dnům které už nejsou
nevrátí se
ke dnům
o kterých si nejsi jist
zda vůbec byly
je to jako zvednout
víko truhly
co měla skrývat
poklady netušených chvílí
a našel jsi
už jen pár pavučin
vyprchalých nadějí a tužeb
to je ta chvíle
kdy vyplouvají zpoza zasutí
z podvědomí
záblesky osvěcující
hladinu ponorné řeky času
a uplývání
chvíle co zasáhne jako ostří nože
jenž otevírá cestu
kam…
85
Liberec
7
ach Bože
ty víš jak hořký
je ten pláč mužů
ta ponorná řeka slz
když zbylo pouhé nic
z ozvěn
a vyvanutí vůně dnů
když zemřou sny
co zaujme jejich místo
snad stín
skrývající
že každým poznáním
hyne legenda
a svět je chudší
Liberec
8
viděl jsem plakat
šedovlasé muže
zdobené zlatem epolet
a třpytem záslužných křížů
na jejich hrudích
klíč vzpomínek
otevřel prokletou komnatu děsů
pláží Francie
i písků u Al Alameinu
opět viděli umírat
své druhy
opět viděli smrt kamarádů
a slzy hořké bezmoci
stékaly těm šedovlasým mužům
po tvářích
a kanuly na záslužné kříže
všechno zlato světa
je prachem
proti tíži bílých křížů
na pláních tohoto světa
9
vždyť nad plamen
je palčivější
pláč mužů
pláč beze slz
ten trpký mlčenlivý křik a nářek
výčitky
zklamaného Jóba
proč Hospodin
skryl svou tvář
86
Lukáš Trněný (1988, Liberec) bydlí ve Stráži
nad Nisou. Studoval na Podještědském gymnáziu Liberec, v současné době dochází na
Pedagogickou fakultu niverzity J.E. Purkyně Ústí
nad Labem obor Český jazyk a Společenské vědy.
Píše již od útlého věku, dlouhá léta navštěvoval
Literární klub při Krajské vědecké knihovně v
Liberci. Jeho nejčastějším literárním produktem
bývají povídky, zpravidla humorného charakteru, nevyhýbá se však ani vážnějším tématům. V
současné době se věnuje zejména povídkám žánru fantasy – snaží se v nich o prolnutí humoru a
vážných témat. Jeho cílem je vyvarovat se typických fantasy klišé – domnívá se totiž, že i fantasy
může být kvalitní literaturou.
Já vím, jsem nikdo��
Pokořená, nemožná�� Odvrhnul mě a teď si užívá
s jinými��
A přitom nám spolu bylo tak dobře! Tolik jsme toho
spolu mohli dokázat!
Ne, tyhle časy už jsou dávno pryč�� Nic z toho se
nevrátí�� On už si na mě ani nevzpomene, ale já…
budu vzpomínat navždy��
Ale proč? Proč to udělal? Vždyť jsem byla tak
krásná, hezčí abys pohledal! Z tuctu kamarádek si
vybral právě mě�� Určitě jsem se mu líbila, to vím
jistě�� Vždyť si mě stále pochvaloval… A jak mě hladil těmi svými prsty! A ty jeho rty… Chutnala jsem
mu�� A když jsme byli spojeni, byla to ta nejkrásnější věc na světě�� Ne, ne, to mu nikdy neodpustím��
Zachoval se hulvátsky, jen mě využil! Byla jsem
pro něj pouze věc! Nenávidím ho.
Nebyla třeba chyba ve mně? Nejsem moc tlustá?
Ale ne, ne, jsem kulatá přesně na těch správných
místech�� Dokonale jsem mu padla do ruky��
Nechovala jsem se špatně? Možná jsem ho svým
věčným mlčením rozčilovala… Ale ne, ne, jsem
přece taková jaká jsem, nemíním se přetvařovat��
Nečekal ode mě víc? Nezklamala jsem ho? Vždyť
jsem se mu ale přece vydala celá! Poskytla jsem
mu opravdu vše, co jsem mohla!
Nebo jsem byla moc lehce k mání? No jistě! Měla
jsem dělat větší cavyky!
Jsem tak zbytečná! Užila jsem si svých pět minut
slávy a je konec�� Počkat… svých pět minut? Spíš
jeho! Na něm všechno stálo, on byl pánem situace,
on určoval podmínky, on mě ulovil�� A byl to samozřejmě i on, kdo určil, že naše slastné chvíle budou
trvat jen pět minut�� Sobec jeden, veškerý požitek
shrábl on, ne já! A teď se na mě všichni dívají jako
na prodejnou děvku. Ale co jsem mohla dělat? Byl
tak krásný…
Ale zdání často klame�� Kdybyste viděli, jak mě
odhodil! Bolelo to, moc to bolelo��
Všechny mé půvaby jsou pryč! Krása odletěla jako
obláček dýmu�� Dohořívám a se mnou i má láska
k němu��
Nebo je to jinak. Odvrhl mě kvůli těm řečem, které
se o mně vedou�� Že prý způsobuji rakovinu�� Ale ne,
tomu on přece nikdy nevěřil! Byla jsem napěchovaná tím nejlepším tabáčkem, horká touhou – myslela jsem, že jsem pro něj znamenala všechno…
Neznamenala.
Nikdo už mi nikdy neřekne: „Cigaretko!“, pro
všechny jsem navždy jen ošklivý vajgl�� Kdyby mě
alespoň nazývali nedopalkem – to je přece jen
trochu vznešenější�� Ale to je ani nenapadne�� Není
pro ně důležité, kdo jsem byla předtím�� Žijí jen přítomností�� Všichni jsou stejní! Nenávidím to plémě!
Tak ráda bych byla zase zajímavá, důležitá��
Nesnesu tu svou nicotnost! Pro všechny jsem jen
vzduch�� Znečištěný a špinavý�� Zakopávají o mě,
šlapou na mě, poplivávají mě�� Vypadá to, že jsem
nadobro skončila…
Ne, neskončila�� Je tu ještě jedna možnost…
Pomsta!
Ne sladká pomsta��
87
Liberec
Pomsta vonící po nikotinu.
Ten bídák mě odhodil nedaleko od dveří svého
domečku. Když naberu poslední síly, kousíček se
posunu a víc se rozhořím, pomsta bude dokonána.
Za to, co jsi mi provedl, ty parchante!
Bude to ten nejhezčí ohňostroj, co jsi kdy viděl.
Dům se rozzáří všemi barvami, démoni budou tančit po okapech, z krovů budou létat ohniví komáři,
sametový kouř se bude linout do dáli. To aby každý
viděl, že já se jen tak nedám, že se mnou si není
radno zahrávat, že já ještě za něco stojím – na
rozdíl od tebe.
A až tě, miláčku, bude stimulovat pálivý jazyk, já
se budu jen smát. Šíleně smát! Možná mi tě bude
trochu líto, ale myšlenka pomsty všechno zakryje.
Shoříme spolu. V žáru lásky.
Vítej v pekle, brouku.
A pamatuj – i kdybys mi zase utekl, rakovině
neutečeš.
88
COBY KAMENEM DOHODIL
Listy ze stromu poznání
Německá poezie v překladech
Milana Hrabala
Německá poezie v překladech Milana Hrabala
Andreas Hennig (*1955 Budyšín, Lužice
- SRN)
Vystudoval umění a literaturu na univerzitě v
Lipsku. Pracuje na městském uřadě v Budyšíně
jako vedoucí odboru kultury. Verše v němčině publikoval v novinách a časopisech. Knižně
vydal mj. sbírku básní Merz-herz.
němá báseň
(na mezinárodním setkání básníků)
nemám
slovo
nemám
slovo
stále nemám
slovo
stále nemám
slovo
kdo má
mé slovo?
proč
nemluvíte
jedním
jazykem?
Petr Huckauf (1940 Bad Liebenwerda - SRN)
Žije a pracuje v Berlíně. Píše experimentální
poezii, prózu a publicistiku, tvoří koláže. Knižně
vydal více než desítku sbírek básní (mj. Oase
Ruine, Unterschlupf für Schmetterlinge), v nichž
je většinou i autorem grafické podoby a velmi
osobitých ilustrací. Jeho výtvarné práce jsou
mj. zastoupeny v mezinárodní antologii Vizuální
poezie. Má aktivní zájem o Lužici a Polsko, kde
se účastní literárních festivalů.
slunce pramen růže a ty
jedna růže není žádná růže
nechceš-li
říkáš toho rána
vypneš rádio a jdeš
bos před dům na světlo dne
který tě má rád
víš o moři
o slunci také víš
že to stoupání a klesání
zůstává jako ruka
před ústy po výkřiku
po prameni
lidé stojí na zastávce
a malují
pro sebe barevné samoty
vidíš jejich bolest
volají tě „sestro“
a ty si svazuješ vlasy
navečer toho dne
který tě měl rád to už nejsi ty
zbavuješ se svého pláště
brzy vyrazíš na nádraží
přijedeš a slyšíš se mumlat
hned pro tebe přijdu
jedna růže není žádná růže
tak jako bolest není bolest
volání po IGALEH
moře může být slunce
ty můžeš být pramen jeden
nebo dva budeš-li chtít
hommage à edward estlin cummings
Felixmüller vidí Budyšín
samo
(zře
jmě m
už
sedí
dlouho
v p
oko
ji před
svíčkou
s
vět
lo plápolá
po
hyb je
samo)
ta
1
jenom srp polednice
mstí nechráněný třpyt světla
horizontála vždy zahrnuje sen
kterému téměř o sto let dříve
nevyhovovala Bakuninova opovážlivost
Wasserkunst
Ortenburg
Schülertor:
tady žil slavný
Jan Arnošt Smoler
2
po vší té bídě
neustoupí
ani bolest hlavy
v boji proti domácí moci
svých práv se dožaduje
Nempulak němě jak dosud
umlčuje nás žluť
housle nedopustí
zánik nebe
92
93
Žitný trh II
jisté je
že mě srp Polednice
ve skutečnosti nikdy neohrozí
vy mi rozumíte
jenom ještě abyste mi
chtěli rozumět
je to na doraz
máte strach
nemůžete se dát
nevidíte tu ruku
pochybujete
nevzpíná se ve vás
démon
neboť vaší doménou
pokud vím
je vzrušující světáctví
jisté je
že mě srp Polednice
nikdy skutečně neohrozí
List ze stromu poznání
pro Jakuba Lorence-Zalěského (1874-1939)
jak malí jsou
když hovoří o menších
když menších využívají
aby sami povyrostli
jak malá je
jejich řeč
když slovy
určuje a rozděluje hodnosti
jak malá je touha
těch velikášů
s nárokem na pohrdání
vším menším
jak malý a studený
je duch skrblící
dějinami a světem
neoznačkovaných osamělý list TY
je nejnedotknutelnější částí
každé duše
Hierarchoid
svým kořenům nemohu utéci
nic mi není vzdálenější
než abrupce
nikdy bych si neporadil
s cynickou obsluhou výtahu
která se vyhýbá rovinám
kvůli horizontu
na nějž není spoleh
horizont přece nechystá úkryt pro ni
potřebuje ho sám pro sebe
ovšemže jako náhradu
za temnou celu
bez příčiny
a proč jen
to neustálé nahoru a dolů
tahle nejsměšnější mizérie
pod nebem
kde neštěstí se pokaždé svalí
jen na prehistorii
už dávno bych byl umřel
ale opustily by mne
mé zbožňované pramínky
můj přízemní okamžitý program
mé jediné i všechno
nebo co ještě:
má rovina
94
Hellmut Seiler (*1953 Rupea, Rumunsko)
Vystudoval germanistiku a anglistiku. V letech
1985-88 publikoval v Rumunsku, později v
Německu. Knižně vydal čtyři básnické sbírky, ukázky jsou ze sbírky An Verse geheftet.
Zas svou tvorbu získal několik cen (mj. Irseer
Pegasus 2003). Je mj. členem Mezinárodního
PEN klubu.
Lodička
pro Evičku
Na stole leží obálka��
V obálce jiná, menší��
V ní ještě menší,
a v té pak
nejmenší��
V nejmenší obálce je
umně složená
lodička�� V ní štíhlá příď a
úchvatná záď další, malinká��
V jednom skrytém záhybu
malinké lodičky leží
velká třpytící se perla��
Ta perla
je pro tebe��
95
Výpadek hranice
(mezi bavorským Eisensteinem a Železnou Rudou)
Zatvrzelí výhybkáři.
ještě vedou
rezavé koleje
do zpuchřelých kůlen,
ale už ne ven.
Nevlídné nádraží stojí
ve dvou zemích. Poryvy
větru roztančily
koleje. Hranice
ze skla se prohýbá.
Jiří, Jan, Ivan, nebo jak
jste se všichni jmenovali: každý
z vás ze země utekl
jako sebevrah:
s klením.
Do jaké míry se přiblížíš
nevyslovitelnému:
rozpáraným knihám
s trocheius vulgaris,
vynuceným přísahám lásky
s iambus interruptus a
bušícím žilám s
daktylus diaboli?
Mezi rozpraskanými rty
rozrůstají se houby.
Ve vlnění a šelestu
smrků a břízek
se žádný idiom
nenachází: žádné
sykavky češtiny
na jedné straně, žádná
zemitá bavorština na druhé
straně. Smíšený
les jen trochu zubatý.
96
Ponor
(Bohumila Hrabala)
S veselou nenuceností napnutou
od jednoho konce bílého luku ke druhému
vystřeloval šípy v rytmu tepu vertikální sekery,
až proud vlastní krve hlasitě bičoval tepny
a každé vydechnutí rvalo krátery z ruky
spočívající na klávesách.
Viditelná pomíjivost té ruky ji dělala
krásnou. Jasné oko ale zůstalo
nepodplatitelné.
Viděl ho „ne jako růženec, ale jako část
roztrženého řetězu“. Tak tento
„ctitel slunce v zahradní restauraci“
zahalen v mracích kouře, houpajíce se jako kejklíř,
vykročil lehkou chůzí dál, vzpřímenou, dech
beroucí
chůzí náměsíčníka, vykročil
přes střechy Prahy, krmit holuby.
Christine Ruby (žije v Drážďanech - SRN)
Pracovala jako mechanička, dekoratérka a
v galerii. V současné době působí jako redaktorka a publicistka ve svobodném povolání. Své
básně a povídky psané v německém jazyce zveřejňuje časopisecky, např. „Sibylle“, „Canaletto“,
„Serbske nowiny“, Lyrik in Fahrt“.
Letní báseň
Proč
Jako dítě jsem
milovala jen léto
Jaro ne
Bylo mokronohé a studené
Neměla jsem ráda ani podzim
s jeho šustícím suchým listím
příliš bezbranným proti chladu země
Nesnášela jsem zimu
s kouřovým sněhem
a rukama jak ledové jehličky
Milovala jsem léto
smířená s nekonečným čekáním
v příliš teplém oděvu
za ustrašenými okny a
bzučícími vzpomínkami
na šťastné dotyky
chodidel s teplou zemí
a vodou a
mazlení s větrem a sluncem
Jsi se ženou
která tě nemiluje
a nejsi s tou
která tě miluje
Stále jsem dítě
a miluji léto
ale už mám ráda
i stříbrozlatý podzim
a zimní ticho
Pomáhají mi
čekat
jak milovat toho
který jen potřebuje být potřebován
Jiná cesta k popsání pekla
šel jsi zlehka
jako startující motýl
vzal sis polovinu mě
udělal jsi tečku za
touto nenapsanou větou
a nyní
pírko už dál nemá místo
na mé čepici blázna
97
PŘEKLADY Z POLSKÉ LITERATURY
Z Knihy otázek
Oči, okna duše – na dívání dovnitř nebo ven?
*
Vědí snad ptáci o lidech více než naopak?
*
Jaký má smysl číst stále více knih?
*
Je kromě mě ještě někdo, kdo tak špatně snáší
můj pohled ?
*
Zanechaly mé děti něco v mém břiše?
*
Jsou napsaná slova jako stíny na domech
Hirošimy?
*
Jak to mohlo být s Eviným „svedením“: byla předvídavější, veselejší nebo soucitnější než Adam?
*
Mají děti volbu?
*
Je plyn zmoudřelé pevné těleso?
Poznámka překladatele:
Básně byly přeloženy z německých originálů
z autorských rukopisů, básně Helmuta Seilera
ze sbírky An Verse geheftet a rukopisu.
Za
jazykové
konzultace
děkuji
Waltru
Bouchnerovi, Adrianě Bušové, Iloně Martinovské,
Boženě Pawlikec a Haně Vohankové. Blance BejiFrisch děkuji za pomoc při překladech básní H.
Seilera.
mhra
98
Překlady z polské literatury
Roman Śliwonik (1930), vystudoval polonistiku
na univerzitě ve Vratislavi. Básník, prozaik, esejista. Povídky z knihy Wybór upowiadań (Výbor
povídek). Warszawa 1984.
Okamžik cesty
Roman Śliwonik
Na nádvoří, vydlážděném kameny a obehnaném
stěnami cihlových zdí, bylo pusto a ticho.
Černá halda uhlí, keř bezu s naběhlými pupeny,
kdesi za některým ze zamřížovaných oken tušená
přítomnost čísi tváře. Jasná, prosvětlená obloha a
nehybné slunce, jehož čistý předjarní osvit umocňoval nevelké prostranství. Nikdo nepřichází, nikdo
nepřebíhá.
Dívám se oknem do tohoto prostoru na obraz, který prostě je. Najednou se na dvoře objevuje žena.
Vysoká, hezká, na podpatcích kráčí v doprovodu
dozorce. Určitě se bude připravovat na propuštění. Několik vězňů a dozorců, kteří jsou právě na
dvoře, doprovázejí ženu pohledem až ke dveřím
skladu. Vtom na nádvoří vjíždí automobil. Řidič z
něj vyskakuje, vytahuje přikrývku, otevírá zavazadlový prostor, něco vyklepává. Začíná se cosi dít.
Zachvělo se ve mně očekávání, trvale usazené
čekání na pokyn, na zvuk, který je probudí.
Žena jde lehkým, vysokým krokem, pohybuje se
tak trochu ukázkově, ví, že je tady jedinou ženou,
obula si dávno nenošené lodičky a jde na svobodu.
Vězni ji sledují bez pohybu, dozorci k sobě sklánějí
hlavy. Žena kráčí s kabátem přehozeným přes
ramena. Z kterýchsi dveří vybíhá řidič, vyměňuje
přikrývku, vytřepává radiovku. Pospíchá. Žena se
ztrácí za rohem, vězňové i ostatní se otáčejíce rozcházejí, automobil se prudce a rychle rozjíždí, mizí
za domem. Odjel jsem! Prostor je opět prázdný,
svítí v něm halda uhlí a nehybný keř bezu.
100
V jedné minutě jsem prožil všechno: přípravu na
cestu, cestu i její konec. Jako bych ještě chvíli viděl
tam dole na dvoře sám sebe, ruku zvednutou a
kynoucí někomu na rozloučenou. Nebo na přivítání.
Rozkročený kupředu. Tak jsem si to představoval,
ale všechno jsem pochopil v okamžiku, když jsem
se podíval shora na prosluněné nádvoří, obehnané
červenou zdí, na dvůr, který z ů s t a l.
Podráždit barvu
Roman Śliwonik
Všeho je méně a méně. Je méně času, jako by se s
každým dnem zkracoval. I den je kratší a to panické mizení minut nutí k zahledění se do míjející
hodiny. S každou z nich více všeho ubývá. Událostí,
cílů, ba i lidí je méně, čas nás ochuzuje a přitom
se říká, že právě on činí život bohatším. A každý
zážitek, i ten nejcitelnější, dokonce ten bolestný,
je opakováním jiného, třeba ještě silnějšího, ale
přesto je jen jeho opakováním. Jako bychom si
prohlíželi jizvy na těle, zjišťujíce přitom, kolik místa
zůstalo na další. Chtěl bych se proto tebe i tebe
také a ještě někoho dalšího zeptat, jaké ve vás
planou zážitky, zda se liší od těch předchozích,
dřívějších, a čím se od sebe liší. Zda mládí zářivěji
rozněcuje ty ohně prožívání? Možná je jenom tak
vidíme, nakonec však stále více blednoucí ustupují
do času, k němuž příslušejí. Poněvadž se chceme
tomu smršťování času postavit, činíme různé věci,
vyvoláváme nová prožívání, jako bychom usilovali
znovu zažehnout již spálená polena.
Vykonal jsem několik, jak se mi zdálo, bludných
cest, ohnivých alkoholových cest, ale byly jen
jakýmsi vybledlým vzplanutím, nejiskřily. Co z
toho, že jsem přijel za tebou, do tvého města.
Když i u sklenky, mezi lidmi, nebo když jsme byli
dokonce sami, vždycky, v každém okamžiku jsem
viděl sebe vedle všech těch dění, viděl jsem sebe
vedle sebe. I v okamžicích překvapení, které jsem
v druhém vyvolával, jsem cítil, jak čas ve mně
tvrdne, němě, lhostejně, těžce jako olovo. Šedivé
rozkvétání všeho, stejně jak i šedivé rozkvétání
nás. I příběhů, jež v nás tepaly. Lásku, nenávist,
neštěstí zasypával den, hodina, chvíle, v níž jsme
znovuprožívali minulé. Vyhlíželo to jako neumělé malování západu slunce barvami zvolenými
nevhodně, diletantsky nebo záměrně špatně.
Poněvadž buď víme, že namalovat to, co bychom
chtěli, nejsme schopni, nebo možná nechceme. Již
nechceme.
Celkově vzato, v tom mraku únavy, smršťujícího
se a zmenšujícího času nám zůstává záchrana v
malých věcech, které koneckonců naplňují náš
život. A protože jsme již schopni vidět jednotliviny, izolovat je a jsme si vědomi nezbytnosti jejich
zapamatování, abychom se zachránili, využijme
těch úlomků, jimiž se můžeme vzájemně obdarovat. Třeba je nějak vytvaruje rutina a zručnost,
chvíle nebo vzrušení, okamžik klidu nebo žalu,
třeba se tento tvar odloučí od vyprázdněného času
a získá jakýsi rozměr. Anebo se alespoň vznese
trochu výš, nad nás. A možná se nám podaří nás
samé potěšit.
A tak ty tvary vystavěné ze slov posílám, předávám ti je. Ony okamžiky, které jsme se pokoušeli
zachránit, učinit je jedinečné, samozřejmé. Pro
radost, abychom vyplnili prázdné místo v nás - pro
sebe. Vytvořeni k vlastnímu obrazu, patrně již
natolik moudří, že to už nezkoušíme změnit. Přesto
však hledající, vždyť smutek sami neuneseme,
chceme ho druhým alespoň ukázat. Ať někoho
potěší. Třeba jen posmutnělou radostí. A název
tohoto dopisu jsem převzal od jistého malíře,
který vždycky říkal, že na plátně je třeba podráždit
barvu, aby obraz byl pravdivý. Šeď zaostřit černí by
bylo laciné, spíše šeď - šedí.
Povím ti příběh, který jsem nadiktoval někomu,
když jsem se napil vína přes míru. Zda můžeme
říci, že na tom obraze, který ti ukážu, zůstala
podrážděna barva? Vyprávění bude o koni, o ledové ploše, no a o mně. Měl jsem je nazvat - ostré
trávy, ale pamatuji si to jako jiskřící běl. Proč tedy
ostré trávy? Protože mám ještě dodnes po nich
stopy na dlaních. Možná to jsou ty nejkrásnější
stopy, jaké mi doposud po životě zůstaly. Možná
i proto, že se to stalo tak dávno. Byl jsem tehdy
malý. Teď si musíš představit ohromnou ojíněnou
ledovou plochu. Několik kilometrů ledu. Pořád ještě
vidím atmosféru té události, vidím i zář jinovatky,
asi jedinou, která ve mně dosud nevybledla. Ráno
jsem vyvedl koně z teplé stáje. Okamžitě byl celý
ojíněný. Z chodby jsem ještě zaslechl varovné volání, a už bylo slunce a šílená ledová plocha. Pobídl
jsem koně k rychlejší jízdě a vjeli jsme na led. Na
okraji, u břehu vodní pláně, trčely nad ledem trávy,
později přestaly, kůň pádil jakoby velkými skluzy a
v místě, kde najednou tráva skončila, začal dlouze
pomateně klouzat. A potom jsme upadli. Byl to
mladý kůň a nebyl podkovaný. Teď se dívám na
jizvy na dlaních a jsem přesvědčený, že tam na
tom ledě musí být dodnes stopy po mé krvi. Rval
jsem ostré suché trávy a podkládal je pod kopyta
koně, stlal jsem mu na ledě úzkou cestičku a krok
za krokem, pomalu, jsem ho dostal na břeh. Padali
jsme, zpocení a ojínění, ale břehu jsme dosáhli.
Vyvedl jsme svého koně. Tak krásně si to pamatuji,
tak přesně vidím tu ledovou pláň, kapky na její
běli, až se mi zdá, že to byl jediný zapamatovaný
obraz, v němž jsem podráždil barvu.
A snad díky té události stále - i když patrně jiným
způsobem, ne tak zářivě, tak trochu s přimhouřenýma očima před tímto jasem - stále zkouším
zaostřit barvu.
I když šedivou. Přestože jen svoji.
101
Marek Hlasko (1934-1969). Prozaik. Povídka z
knihy Pierwszy krok w chmurach (První krok v
mracích). Opowiadania. (Povídky). 1956.
Okno
Marek Hlasko
Téměř nikdo mě nenavštěvoval; bydlím odedávna
sám v tom stejné, špinavém a ošklivém domě v
jedné z bočních ulic našeho města�� Do okna mého
pokoje nikdy nedohlédne měsíc, nikdy taky z něj
neuvidím nebe a hvězdy; můžu si prohlížet jen
kousek dvorka a protilehlou stěnu druhého domu
- velmi vysokou, zčásti obrostlou divokým vínem��
Jsou tam dvě okna��V jednom - jak jsem časem
usoudil - bydlí čalouník, ve druhém nějací manželé
s dítětem�� Čas od času jsem vídával světlou hlavičku dítěte, dodnes nevím, jestli to byl chlapec nebo
děvčátko; později jsem se dozvěděl, že dítě zemřelo�� A ztratil jsem chuť dívat se na protější stěnu;
když jsem pochopil, že to dítě už nikdy neuvidím,
uvědomil jsem si, jak je ta stěna ve skutečnosti
ohyzdná��
Jen velmi zřídka ke mně přicházel jistý úředník z
prvního patra; já bydlím v přízemí�� Byl to jeden z
těch laskavých sprosťáků, z jejichž úst dokonce
ďábelská proklínání znějí úplně nevinně, ztrácejí
vulgární zabarvení, kteří nás co chvíli pleskají
po kolenou a přivírajíce oko se ptají: „No tak co?
Líbilo se vám to? Že je to super?“ Zpočátku jsem
toho člověka a jeho lechtivá vyprávění nesnášel��
Připadal mi hnusný a nekonečně hloupý; dokonce
jsem si s určitým zadostiučiněním myslel, že se
jeho vtipům smáli už za časů Františka Josefa�� Ale
potom mě přestal dráždit a začal jsem ho nakonec
i potřebovat, pochopil jsem, že ten člověk, bydlící v
prvním patře, je stejně tak ubohý a osamělý jako já
v přízemí�� Zatoužil jsem ho nějak potěšit: s velkými
102
obtížemi jsem se naučil několik anekdot, a jakmile
ke mně přišel, tak jsem mu je zopakoval�� Pamatuji
si, že mlčel a toho večera už neřekl ani slovo�� A
přestal mě navštěvovat�� Opravdu nevím proč��
Před mým oknem rostl strom akátu�� Byl moc starý
a uschl; vzpomínám si, že to poslední jaro rozkvetla již jenom jedna větev�� Tenkrát jsem toho chlapce
spatřil poprvé; seděl jsem blízko okna a v jedné
chvíli jsem si povšiml, že se do mého pokoje snaží
nakouknout rudá hlava�� Nejdříve jsem se lekl, ale
hned nato jsem poznal, že je to hlavička dítěte,
a rozhodl jsem se vyčkat�� Díval jsem se zadržuje
dech; chudinka, chtěl vidět o něco dál, ale nemohl
si stoupnout na špičky�� Pomyslel jsem si: „Pomoct
mu? Zeptat se, co chce?“ Ale po chvíli jsem se
začal obávat: zapřemýšlel jsem o tom, že by ho to
mohlo odradit a vyplašit��
Příští odpoledne jsem opět zjistil, že si majitel rudé
hlavy stoupá na špičky a chce se podívat do mého
pokoje�� Bylo ale jasné, že je moc malý a nemůže
dosáhnout tam, kam chce�� Tehdy jsem se rozhodl
vykouknout a uviděl jsem ho; ano, byl to opravdu
nevelký, strašně směšný zrzek�� Zato však u boku
měl mohutný palaš; připomínám si, jak mě to
překvapilo, že tak malý chlapec má tak ohromný
palaš�� Odvážil jsem se a zavolal jsem:
„Hele, ty malý!“
Ohlédl se, ale poodběhl dále�� Smutně jsem si
pomyslel, že jsem ho vyplašil a že se už jistě nebude chtít ke mně podívat�� Ale ne; večer jsem znovu
uviděl jeho rudou hlavu, dokonce o něco výš�� A
tentokrát jsem přišel na to, co ho přitahuje: obraz
na mé stěně�� Byla to ubohá mazanina představující bitvu na moři: lodě s potrhanými plachtami,
zpěněné vlny, vraky a tak dále�� Malý se na ten
obraz díval ze dvorka, viděl však jen jeho kousek, a
to vrchol stožáru a nebe neurčité barvy, na kterém
neznámý malíř nešetřil barvami�� Rozhodl jsem se
klučinovi pomoct, a když večer přišel, nečekaně
jsem vyklonil hlavu a křikl:
„Chceš si prohlédnout můj obraz, viď?“
Chvíli se na mě díval, potom polkl slinu a mužně
řekl:
„Ano��“
Podal jsem mu ruku�� Hbitě jako opička si sedl na
parapet: pamatuji si ještě záblesk nadšení v jeho
očích�� Po chvíli jsem si však všimnul, že se vůbec
nedívá na obraz: pozorně se rozhlížel po mém
pokoji�� Pozoroval jsem, jak na jeho tváři pohasíná
nadšení�� Viděl jsem, že posmutněl: byl teď vážný
a soustředěný, jako by mu během těch okamžiků,
kdy seděl na parapetu, přibylo mnoho roků a problémů�� Hodně dlouho mlčel, rudou hlavu skloněnou�� Potom řekl:
„Všude je to stejné��“
„Ano,“ souhlasil jsem�� „Všude je to stejné��“
„Nikde to není jiné?“ zeptal se��
„Ne,“ odpověděl jsem��
„A co tak moc daleko odtud? Je to tam taky
stejné?“
„Ano�� Tam jsou taky takovéhle pokoje�� Na celém
světě jsou takové pokoje�� Svět je vlastně několik
takovýchhle pokojů��“
„To já ještě uvidím��“
Seskočil a utekl�� Druhého dne jsem se vrátil domů
později�� První, co jsem spatřil při vstupu do pokoje,
byl nějaký předmět ležící pod oknem�� Zvedl jsem
ho: byl to onen palaš, který mě tak překvapil��
Chlapec se však ke mně už nikdy nepodíval��
Z polštiny přeložila Alena Debická
103
Redakční okruh:
Radek Fridrich
Kateřina Kováčová
Tomáš Suk
Ediční příprava:
Tomáš Suk
Grafické zpracování,
návrh obálky a sazba:
Miloš Makovský
Ilustrace:
Monika Kabátová
Tisk:
PRINTIA s.r.o.
Tato publikace vychází jako součást projektu Vzděláním k multikulturalitě,
který je realizován na katedře bohemistky PF UJEP v Ústí nad Labem.
www.vzdelanimkmultikulturalite.cz
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
Vydání první
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 2009
sever
západ
východ

východ - vzděláním k multikulturalitě, kompatibilitě a adaptabilitě

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr