De autist en de postduif / Autista a poštovní holub (2009)

Holandsko | 1
De autist en de postduif / Autista a poštovní holub (2009)
Rodaan al Galidi
(nar. 1971) Rodaan, který si nejdříve říkal Al Galidi (jeho celé
jméno zní Rodán al-Chalidi) je spisovatel iráckého původu.
Vzhledem k tomu, že jeho rodná země si v době jeho narození
nevedla záznamy o porodech, nezná své přesné datum
narození. Předtím, než utekl z Iráku, aby se vyhnul vojenské
službě, studoval technickou školu. Do Nizozemí dorazil v roce
1998. Jeho žádost o poskytnutí azylu byla zamítnuta, a protože
nemohl navštěvovat oficiální kurzy holandského jazyka,
naučil se holandsky sám a začal psát. Nyní je považován za
holandského spisovatele a dostává příspěvky od holandských
i vlámských institutů. V roce 2007 byl Rodaan mezi lidmi, kteří
využili všeobecné amnestie holandského parlamentu žadatelům
o azyl z doby před rokem 2001. V Holandsku dodnes žije.
Synopse:
Autistický chlapec Geert se narodil matce-alkoholičce Janine. Bere věci doslova a jazyk považuje
za systém, kde slova nemohou znamenat nic jiného. Například holandské slovo „verhuizen“
znamená „pohybovat se“ a obsahuje slovo „ver“, což znamená „daleko“. Takže „verhuizen“ by
mělo podle Geerta také být daleko. Když mu matka poví, že než se bude milovat s dívkou, měl
by ji zvlhčit, poleje Geert dívku kýblem vody. Věci se prostě nedějí tak, jak si myslí, že by měly.
Protože jeho mozek pracuje zvláštně, Geert rád sčítá věci a dává dohromady různé přístroje,
ze kterých pak staví nové předměty. Díky tomu v sobě objeví talent na stavění houslí z laviček,
a když je prodá německému obchodníkovi, podaří se mu rozjet prosperující firmu. Tuto práci
kombinuje s péčí o poštovního holuba, který se k němu z každého letu vrátí. Jakkoli všechny
tyto činnosti a posedlosti působí různorodě, pro Geerta vytvářejí jednotu. A čtenáři je dovolen
podivný, ale fascinující vhled do Geertovy netypické, ovšem čisté a nevinné mysli.
Z originálu přeložila Zuzana Henešová.
2 | Holandsko
Když bylo Geertovi pět let, zeptal se matky na svého otce. Janine vstala, a zatímco Geert bedlivě
sledoval každý její pohyb, šla ke komodě a vytáhla ze šuplíku krabičku. Z krabičky vytáhla brčko.
„Tohle je tvůj otec,“ řekla.
Protože Geert viděl způsob, jakým jeho matka brčko uchovávala a její výraz ve tváři
v momentě, kdy otevřela krabičku, nepochyboval ani na chvíli, že skutečně pochází z brčka.
Geert si brčko prohlížel. Jeho mozek se snažil přimyslet si k němu dvě nohy a obličej se dvěma
očima, uši a pusu, ale on viděl stále jen brčko.
„A teď vyčistit zuby a spát,“ řekla Janine.
Poté, co se Geert seznámil se svým otcem, šel do koupelny a vyčistil si zuby. Neustále musel
myslet na brčko. Bylo jiné než ostatní otcové, co vyzvedávali své děti ze školy. Pak si šel lehnout
a zhasnul. Brčko začalo v jeho představách růst, až bylo tak vysoké jako pan učitel Matthijs.
Potom mu přibyl i jeho obličej a jeho velké nohy. Geert dlouho přemýšlel, až si vzpomněl, jaké
nosí pan učitel Matthijs boty, a ty pak ve svých představách obul brčku. Slyšel brčko, jak
zašeptalo hlasem, který zněl jako zrychlená nahrávka z kazety:
„Dobrou noc, Geerte.“
V tom okamžiku usnul. Tu noc se mu zdálo, že spolu s Janine a svým otcem-brčkem vystoupili
na nádraží a chystali se jít do zoo. Všichni muži v tom snu byli brčka, která se podobala panu
učiteli Matthijsovi.
Zhruba o dva roky později se Geert začal ptát Janine na babičku a dědu. Řekla mu, že jsou to
taky brčka a že bydlí v Zeelandu. Začala vykládat – trochu přiopile – že nechtěli uvěřit, že Geert
pochází z brčka, ale že oni sami – a teď už její hlas zněl dost naštvaně – jsou ze dvou špinavých
brček, která se musí každý den po celý život umývat a ze kterých se nedá pít coca-cola. Upila
trochu vína a promlouvala dál ke Geertovi. Ten poslouchal, aniž by se jí díval do očí.
„Nevěřili, že ty jsi z brčka, ale věřili v Ježíše, který nebyl ani z brčka.“
Vstala a odpotácela se pro krabičku, ve které byl uložen jeho otec-brčko. Geert očekával,
že z ní tentokrát vytáhne dvě brčka a řekne, že to jsou jeho babička a děda, ale místo toho se
objevila černobílá fotografie muže a ženy kolem padesátky. Geert si musel pozorně prohlédnout
jejich oblečení, aby poznal, kdo z nich je babička a kdo děda.
O dva měsíce později jel Geert k babičce a dědovi na návštěvu, aby strávil noc u nich
ve vesnici v Zeelandu, kde se kromě květáku a pánaboha nedělo vůbec nic. Dobrovolnice, která
Holandsko | 3
návštěvu domluvila a Geerta přivezla, zaklepala opatrně na dveře. Otevřela babička. Geert stál
před dobrovolnicí, ta měla ruce položené na jeho ramenou, jakoby ho přidržovala, aby nespadl.
Geert zíral na klíčovou dírku ve dveřích a začal v hlavě sčítat, kolik dírek by ty dveře musely
mít, pokud by se skládaly jen z klíčových dírek. Pak se podíval na poštovní schránku a spočítal
nejdříve, kolik schránek by se vešlo na dveře, a pak, kolik by jich bylo, kdyby se střídala jedna
řada schránek a jedna řada klíčových dírek.
„Dobré ráno,“ řekla dobrovolnice.
„Dobré ráno,“ řekla babička.
Babiččin obličej zůstal bez výrazu. „Já vím, domlouvaly jsme spolu schůzku,“ řekla.
„Máme čtvrt hodiny zpoždění, chvíli jsme to hledali, omlouvám se,“ odpověděla dobrovolnice
usměvavě, aby tak vyvolala emoce v prázdném obličeji staré ženy.
„To nevadí,“ řekla babička a otevřela dveře.
Geert vešel dovnitř, za ním dobrovolnice s rukama stále ještě na Geertových ramenou. Ten
nepřestával skicovat klíčové dírky a poštovní schránky na dveře. Přišli k muži, který seděl
u stolu a čekal. Geert i dobrovolnice mu podali ruku.
„Dáte si něco k pití?“ zeptal se děda dobrovolnice, ale ta se omluvila.
„Mám vypůjčené auto a musím zpátky.“ Otočila se na Geerta, řekla mu, že se uvidí zase zítra
v deset a šla.
Ticho v domě babičky a dědy bylo tíživé. Geert seděl u stolu a babička mu přinesla rajskou
polévku. Babička i děda se dívali udiveně, když Geert začal jíst.
„Ty se před jídlem nemodlíš?“ zeptal se děda.
„Ne,“ odpověděl, zatímco se díval do talíře.
„A modlíš se po jídle?“ zeptal se děda.
„Nebo před spaním?“ zeptala se babička.
„Ne, taky ne“.
Geert jedl polévku a myslel na to, že modlení má asi něco společného se slovy „před“ nebo
„po“. Pak začal v hlavě sčítat slova, která se dají zkombinovat s „před“ a „po“: jídlo, spaní, pití,
čůrání, kakání, prdění, přemýšlení, odpočinek, mluvení, déšť, prázdniny, škola, nuda, sprcha,
zubař, říhání, domácí úkoly… Po každém slově si Geert představil svou babičku a dědu, jak se
modlí a křižují. Čím rychleji myslel, tím rychleji nabíral polévku, až nakonec babička a děda
nebyli schopni sledovat pohyb jeho lžíce. Když dojedl, pokřižovali se. Geert pozoroval babiččiny
4 | Holandsko
ruce, pak přistoupil k ní, dotkl se míst na jejím těle, kde udělala křížek, a ta stejná místa hledal
pak na svém těle.
Potom ho děda s babičkou odvedli nahoru. Geert šel, jako by cestu do pokoje, kde spávala jeho
matka, znal od pradávna. Otevřel dveře a začal si prohlížet zeď s velkým obrazem ukřižování
Ježíše. Ježíš byl obklopen anděly a vojáky, za ním byly mraky a hory, před ním klečela Maria.
Na druhé zdi visely fotky jeho matky, když jí bylo sedm týdnů, smála se bezzubou pusinkou,
pak jiné, kde měla dva velké přední zuby, a na dalších fotkách měla vždycky o jeden zub více,
až po kompletní chrup. Poté její úsměv zmizel v domě naplněném tichem.
Geert zůstal v matčině pokoji. Pokaždé, když babička otevřela dveře, spatřila ho, jak si
hraje s kostkami, plyšovými medvědy a panenkami po své matce a s nachystanými ručníky,
povlečením a prostěradlem. Když byl čas na jídlo, přišla babička, aby ho zavolala. Zhrozila se.
Geert postavil z kostek kříž. Na něj upevnil plyšovou opici. Další plyšák seděl před křížem jako
plačící Maria. Vojáci stáli opodál a za nimi povlečení, ze kterého se staly mraky, a polštáře jako
hory. Zpoza opice svítilo světlo, přesně jako na obraze, protože Geert za ni postavil lampičku
z nočního stolku. Babička nemohla věřit svým očím. Pokřižovala se a běžela za dědou. Byla si
jistá, že Geert musí být posedlý ďáblem, když má tolik důvtipu, aby postavil něco takového.
„Jez,“ řekl děda, zatímco se díval hluboko do Geertových očí, aby v nich našel ďábla. Jídelní stůl
stál na stejném místě od roku 1950, kdy se děda s babičkou vzali. Jakkoliv se život i společnost
s ubíhajícími léty měnily, na tomhle stole se nikdy neservírovalo grilované kuře a před domem
nikdy nezastavil moped s čínou nebo pizzou. Geert seděl na židli, kde sedávala jeho matka.
Vedle jeho talíře ležela z jedné strany lžíce a z druhé strany vidlička a nůž. Okamžitě si začal
představovat talíř jako svou hlavu, stůl jako tělo a lžíci, vidličku a nůž jako dvě paže. Babička
s dědou se začali hluboce a tiše modlit, potom naplnili talíře bramborami, květákem a kousky
kuřecích prsíček. Jedli bez jediného hlesnutí.
Po jídle mu dal děda malou bibli a babička dřevěný kříž. Děda s ním promlouval o Bohu,
zatímco on si pozorně prohlížel kříž. Babička s dědou měli pocit, že to už do něj vstupuje
Bůh, ale on mezitím počítal v hlavě, kolik těch křížů by se dalo nakreslit na zeď a jaké by mezi
nimi musely být rozestupy, kdyby jejich celkový součet měl být sudý. Propočítal možný počet
nakreslených křížů v každém koutě domu. Zatímco děda s babičkou spali, nakreslil Geert kříže
na zdi pokoje své matky. Všechny kříže stejně velké, se stejnými rozestupy. Končily přesně tam,
kam dosáhnul. Jakmile došel inkoust v posledním peru, které našel, usnul.
Holandsko | 5
Toho rána se babička s dědou zase křižovali, když spatřili Geerta spát mezi všemi těmi kříži.
Když se Geert probudil, díval se na ně, jako by tam byly už odjakživa.
Cestou domů se ho dobrovolnice zeptala, jestli se mu na návštěvě líbilo.
„Ano,“ řekl, a dál zíral z okýnka na zelené pastviny.
„Takže bys tam chtěl ještě někdy zajet?“
„Ano“.
„Kdy?“
Geert chtěl zase odpovědět ano, jenže mu došlo, že na tuhle otázku se čeká jiná odpověď.
Myslel na slovo „ano“, slovo, které pro něj nebylo jen „ano“ samo o sobě, ale taky to ticho, které
po něm následuje.
„Tak třeba zase příští rok?“ zeptala se dobrovolnice.
„Ano,“ odpověděl Geert, a pak následovalo očekávané ticho.
Ale ani příští rok, ani ten další nejel Geert k babičce a dědovi, kteří skutečně vypadali, že se
změnili ve dvě brčka z matčiny krabičky. Dokonce ani Zeeland nikdy znovu nenavštívil. Prostě
na něj už nemyslel, jako by se i Zeeland po té návštěvě proměnil v brčko.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci
s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR.
O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu,
další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.