článek ke stažení zde
Transkript
článek ke stažení zde
„Dlouhé dřevo“ neboli píka v XV. století napsal: Lionel Charluteau (pro magazín Au temps des compagnies de Philippe le Bel à Charles VIII, L´Association pour l´hisotrie vivante, březen 2005) Poté, co byla dlouho odkázána na druhé místo pro důvody spíše společenské než vojenské, od konce XIII. století pěchota začíná opět zaujímat významné místo ve válečné strategii. V XV. století může být znovu oprávněně nazývána „královnou bitevních polí“. A právě této situaci se znovuobjevila píka, která zmizela na konci Antiky. Tato zbraň poznamená hluboce vojenskou historii Evropy až do počátku XVIII. století. Zdá se, že píka se (znovu) objevila hromadně v polovině XV. století v několika konfederovaných kantonech na jihu Svaté říše římské. Tyto kantony, které později vytvořily současné Švýcarsko), bojovaly tenkrát proti centrální císařské moci a disponovaly dobře zavedenou lidovou vojenskou organizací. „Dlouhé dřevo“ (le long bois) bylo velice často užívané a vyznačovalo se třemi prvky: významnou délkou (alespoň 4,5 m, z čehož je odvozen název), použitím výlučně k bodání a manipulací, která si vyžadovala obě ruce. Obecně jsou známé dvě teorie, které vysvětlují objevení píky. První vytváří vazbu mezi píkou z XV. století a kopím (la sarisse), které používali makedonští Řekové. Ti používali oštěp jako vrhací zbraň, později ho ale prodlužovali takže se s ním už házet nedalo. Následně byl tento pěší oštěp významně prodloužen, čímž se zrodilo kopí dlouhé 5 metrů (až 7,2 m, pokud věříme Polybovi). XV. století bylo obdobím, které si velice cenilo antických předmětů, architektury a literatury jak filosofické, tak vojenské. A právě obdiv pro Antiku vedl Konfederované XV. století k užívání této zbraně. Druhá teorie má původ v XV. století. Od roku 1403 několik kantonů, vedených Uri, postupně rozšiřovalo svoje území na jih od hory Svatého Gotharda. V roce 1422 Milánští provedli protiútok a srazili se s Konfederovanými u Arbeda (30. června 1422). Jak to bylo v té době obvyklé, část milánské jízdy sesedla bila se pěšmo. Nicméně na rozdíl od Císařských v roce 1386 u Sempachu, nezkrátili svoje jízdní kopí. Konfederovaní tak byli udržování v takové vzdálenosti, že nemohli účinně použít svoje halapartny a byli poraženi. Myšlenka dlouhé píky tak byla důsledkem lekce, kterou dostali v taženích do Val d´Ossola. Jakkoliv jsou tyto teorie lákavé, dospívají k uspěchaným závěrům, a je proto třeba je brát opatrně (s rezervou). Mohli by tehdejší velitelé zavést novou výzbroj čistě na základě obrázků z Antiky? Dále, bolestná zkušenost od Arbeda skutečně vyústila v rozhodnutí rady Lucernu zavést do výzbroje píku (ačkoliv to nebyla píka, která dala rozhodnou výhodu Milánským). Ale kdo může potvrdit, že právě tato jediná bitva přiměla tehdejší různorodé kantony vyvinout dobrovolným a kontrolovaným způsobem její výrobu a užívání? Můžeme jen litovat, že tyto dvě teorie neberou v úvahu dobové společenské vazby. Šlechta, těžká jízda středověku, je výsadou mocných a tvoří ji bohatě vybavená elita. Naproti tomu pěšák pochází z lidových vrstev a může použít jen zbraně jednoduché a levné. Pěší kopí těmto potřebám odpovídá dozajista nejlépe. Mimoto je zajímavé povšimnout si analogie mezi vývojem této zbraně v helénském Řecku (viz výše) a středověkem. Během ranného středověku je oštěp používán jednou rukou, zatímco druhá drží štít. Bojovník ho vrhá proti nepříteli, než se chopí druhého, poněkud delšího (160-180 cm). V pozdější době pěchota používala ještě delší kopí, ale ne nutně organizovaným způsobem. Je třeba počkat na Skoty s jejich slavnými „shiltrons“ a vlámské proslavené milice, aby se tak stalo. Štíty už obvykle nejsou nošené, aby bylo možné zacházet se zbraní dlouhou mezi 2,5 – 3 m. Dordrechtský inventář od roku 1302 uvádí tyto zbraně pod označením „pieks“ (a vojáky, kteří je používají nazývá „pikenaers“). Stejné kopí používají ostatně Konfederovaní od XIV. stoleté ale méně systematickým způsobem, než svoje známé halapartny, které je proslavily. Zdá se, že obecní milice v Itálii prodloužily délku kopí již na začátku XIV. století (je uváděna délka až 32 stop, která je srovnatelná s délkou dlouhých makedonských kopí - sarisse). Takže, pokud vezmeme v úvahu tyto příznivé podmínky, čili armádu pěšáků a různé použití a vývoj dané zbraně v průběhu věků, masivní používání píky v XV. století se zdá být završením procesu, který můžeme považovat za „přirozený“. Charakteristiky Tento článek je založena na studii, jejímž cílem je rekonstrukce píky a jejího užívání v XV. století. Proto zde uváděné charakteristiky vycházejí z exponátů musejí ve Švýcarsku a Francii. Naneštěstí žádná píka, kterou máme k dispozici a mohli jsme prostudovat, nepochází z XV. století: datují se prakticky všechny až do XVII. století, některé do XVI. století. Hlavní charakteristikou této zbraně je přirozeně její výjimečná délka. Podle prostudovaných kusů se pohybuje od 4,56m (zámek Haut-Koenigsbourg) do 5,25m (Zemské museum Curych), což po pravě řečeno neodpovídá písemným záznamům. Podle textů z XV. století, ačkoliv údaje kolísají, často nacházíme hodnotu 18 stop, což dává přibližně 5,40 – 6m, podle toho, jakou metrickou hodnotu přiřkneme jedné stopě. Všechny studované píky kratší než 4,70m (s výjimkou zámku Haut-Koenigsbourg) nesou stopy po zkrácení, jako ty z Musea v Lucernu, které se nevešly do stojanu … Co se týče skutečnosti, že studované píky pocházejí z XVI. a XVII století, nenašli jsme žádný záznam o tom, že by se délka píky mezi XV. a XVII stoletím nějak lišila. Poznamenáváme nicméně, že některé píky byly v XVII. století zkrácené, aby byly snáze ovladatelné (praxe obvykle přísně zakázaná), zejména v období občasných válek v Anglii. Celková váha píky kolísá mezi 2,1-3 kg. Píka je složená ze dvou prvků, kterými jsou ratiště a hrot: Ratiště Ratiště je prakticky výlučně vysoustružené (vyřezané?) z jasanového dřeva, které v sobě slučuje pružnost a odolnost (pouze píky z kantonu Valais (Wallis) jsou vyrobené z topolu). Některá města, jako například Curych, pěstují prakticky celé lesy jasanů jen za tímto účelem. Průřez ratiště je kruhový (nemáme informaci o žádné výjimce). Průměr je nestejný, ratiště se k oběma koncům zužuje. Zúžení ke špici je mírné a postupné, u patky razantnější. Průměr u hrotu je větší, než průměr patky. Poznamenáváme, že v některých vzácných případech exponátů Zemského musea v Curychu (někdy ani nejde o píku), jsou ratiště osazená jednoduchou kovovou patkou. Hrot - - Hrot můžeme rozdělit na tři části: tulej, pera a špice (hlavice): tulej je velice krátká v porovnání se špicí. Měří pouze mezi 3 – 5,5 cm. pera jsou tudíž nezbytná. Jsou přivařená k tuleji a přinýtovaná na ratiště, aby byla hlavice skutečně dobře připevněná. Jsou ze železa nebo oceli, poměrně tenká (cca 1 mm tloušťky), měří mezi 43 – 51 cm na délku a 1 – 1,5 cm na šířku. Nýty jsou průměrně 4, někdy je jich 5. Hlavice je poměrně krátká (v porovnání s celkovou délkou zbraně), protože se pohybuje mezi 9,5 - 12 cm. To je zcela zásadní, aby nebylo zacházení s píkou znemožněno příliš velkou váhou. K nízké váze přispívá zvláštní metoda kování – hroty jsou směrem ke špici v maximální možné míře duté. Hlavice mají obvykle dvě podoby – listu nebo hran. Listové hlavice můžeme rozdělit na „vrbový list“, velice masivní, krátký a široký a „vavřínový list“, který je více protáhlý. Tyto hroty jsou někdy vybavené zarážkami, které mohou být natolik výrazné, že se v průřezu jeví hrot jako kříž (+). Hlavice s hranami jsou v převážně čtyřboké, ačkoliv máme několik příkladů trojbokých špic z Lucernu. Charakteristiky … jedné ze stovky pík uchovávaných v Zemském museu v Curychu (XVI.-XVII. století) Celková délka: 4800 mm Váha: Ratiště - délka: - zúžení k hrotu na: - zúžení k patce na: Hrot „vrbový list“ celková délka: délka tuleje: délka listu: maximální šířka: neznámá 4650 mm 1100 mm 700 mm 150 mm 55 mm 95 mm 38 mm průměr uprostřed: průměr u hrotu: průměr u patky: 35 mm 22 mm 20 mm Pera přichycená čtyřmi nýty: celková délka: 400 mm šířka: 10 mm … jedné ze čtyřech pík ze zámku Haut Koenigsbourg (XVII. století) Celková délka: Váha: Ratiště - délka: - zúžení k hrotu na: - zúžení k patce na: Čtyřhranný hrot celková délka: délka tuleje: délka listu: 4565 mm 2,8 kg 4430 mm 1800 mm 1500 mm 135 mm 100 mm 35 mm průměr uprostřed: průměr u hrotu: průměr u patky: 35 mm 25 mm 25 mm Pera přichycená pěti nýty: celková délka: šířka: 400 mm 15 mm Toto kopí (délka 2,30 m) je předchůdcem „Alpského šídla“ (Alpspiess) z XVI. století. Jeho hrot je kratší, ačkoliv delší než hroty pík. Tento typ hrotu je pravidelně zaměňován za hrot píky (Historické museum v Murtenu). Zacházení s píkou (le maniement) Studium zacházení s píkou v období, které nás zajímá, je velice nesnadné. Ačkoliv příručky byly zajisté napsané, v lepším případě pocházejí z první poloviny XVII. století. Pro XV. stoleté se musíme spokojit s ikonografickými prameny, které pochopitelně neobsahují žádná vysvětlení držení zbraně. Jednotky pikenýrů v rámci Konfederovaných sborů začínají hrát významnou roli kolem roku 1440. Od Burgundských válek (1474-1477) jsou pak převládající. V XVI. století je píka nejoblíbenější zbraní pěchoty, až ve století XVII. postupně ustupuje mušketám. Pokud vezmeme do úvahy, že zacházení s touž zbraní se v průběhu času vyvíjí, pak si můžeme myslet, že užívání píky v XV. století bylo „archaičtější“ ve srovnání se stoletím XVII. To je důvod, proč naše studijní metoda vychází z užívání píky na konci 150-ti let jejího používání a postupovat směrem k počátkům prostřednictvím srovnávání ilustrací z příruček ze XVII. století s ikonografickými prameny XV. století. Výsledek je udivující a někdy v významně vzdálen rozborům některých autorů. Proto v této práci neuvádíme žádný pohyb, který by nutil pikenýra položit koleno na zem, protože ho žádný pramen neuvádí ani v XVII., a tím spíše v XV. století, kdy většina pohybů byla pro obě periody společná. Držení píky v úrovni pánve jednotkou o hloubce tří řad (bitva u Fornova, 1495) Jeden zvláštní rys je nicméně vlastní XV. století, a tím je držení píky ve výši pánve. Píka míří vpřed, pravá ruka je vzadu (dlaní dolů) a levá vepředu (dlaň vzhůru). Držení píky v úrovni ramen (bitva u Murtenu, Bernská kronika, 1483) Podle ikonografických pramenů bylo toto držení opuštěno na začátku XVI. století a nahrazeno jiným, které nicméně také existovalo již v XV. století. Jedná se o držení píky ve výši ramen, obě ruce dlaní dolů. Tato pozice odpovídá povelu „Píku k boji“ ve francouzském výcviku za Ludvíka VIII. a analogickému povelu v anglické příručce Thomase Callawaye (kolem roku 1640). Toto držení dává v akci jiné možnosti úderů a krytů, než to první. Podle ilustrací z XV. století, tato druhá pozice se zdá být více používaná při zteči, ale je třeba zůstat opatrný a neunáhlovat se v závěrech. Držení píky ve výši hlavy, často zmiňované některými autory, není obsaženo v žádné příručce ze XVII. století. Jeho zobrazení jak na ilustracích z XV. století, tak i pozdějších, jsou vždy v souvislosti se zasažením protivníka v průběhu boje (často jako „rána z milosti“ již povalenému nepříteli), což vede k myšlence spíše dynamického úderu, než přípravné pozice (pozn.: ve smyslu typu držení, tedy střehu). Tuto teorii podporují pokusy o rekonstrukci (viz kapitolu „Rekonstrukce“), které dokázaly, že pro pikenýra je mimořádně namáhavé držet takto píku ve statické pozici déle, než jen několik okamžiků. Držení píky v úrovni ramen (bitva u Murtenu, Bernská kronika, 1483) (pozn.: popisek zřejmě chybný, jde zjevně o držení píky ve výši hlavy) Na začátku této studie se zdálo, že bude možné identifikovat druhý specifický rys XV. století, a to na základě jediné ilustrace Wernera Schlodera obsažené v Eidgenossische Chronik (přelom XV. a XVI. století). Z ní se zdá, že pikenýři v první řadě svírají píku pevně svoji zbraň, která jedním koncem míří proti jízdě a druhým je zapřená o zem. Tento výklad by mohl vysvětlit původ pozice běžné v XVII. století, kdy se patka píky opírá o zem pod chodidlem pikenýrů a píka sama je držena jen jednou rukou (tento pohyb odpovídá povelu „Gegen die Reuteren, fellen den Spiess“ v německém drilu a „Charge to horse and draw your sword“ u Callawaye). Avšak následně, podrobnější zkoumání dané ilustrace ukázalo, že zobrazené píky jsou prostě držené na úrovni pánve. Tato pozice proti jízdě je podporovaná dalšími výjevy z bojů obsaženými v Bernské kronice (1483), které ukazují, že v té době se pohyb „píku skloň“ zřejmě používal i proti útoku jízdy. V mezidobí se bohužel tento vadný rozbor stal součástí výcviku v rámci rekonstrukcí v poli (viz kapitola „Rekonstrukce“). Použití píky předpokládá vznik organizované skupiny. V boji jeden na jednoho se jedná o skutečně ubohou zbraň: překáží pohybům a pokud se protivníkovi podaří dostat se za hrot, snadno se dostane až k pikenýrovi, aniž by riskoval, že bude sám zasažen. Účinné využití píky je možné pouze ve skupině, která je disciplinovaná a vycvičená, aby si vojáci, kteří ji tvoří, „nepromíchali ratiště“. To je velice obtížná podmínka protože vyžaduje nejenom muže zvyklé na zacházení se zbraní, ale je také třeba, aby měli možnost scházet se pravidelně, aby cvičili společně. Není proto překvapivé, že tato zbraň se rozvíjí spíše ve městech, než na venkově. Proto u Konfederovaných jsou to města, která poskytují většinu pikenýrských jednotek. V nich, jakož i kdekoliv jinde, města velice spoléhají na systém cechů řemesel. Muži se musejí naučit zůstat pohromadě, pohybovat se spořádaně a slepě důvěřovat svým sousedům. Týmový duch, který vládne v ceších, je tudíž velice blízký potřebám tohoto druhu boje. Proto v armádách lidových milicí kopíruje hierarchie prakticky výlučně hierarchii cechů. Co se týče výcviku, ideální příležitosti jsou vojenská shromáždění, častá a pravidelná. Ale v závislosti na místních zvycích je také možné zmínit některé trhy, poutě či přesně stanovené svátky, které jsou příležitostí k přehlídkám a cvičením (v roce 1468, když spojenecká milice připlula lodí z Curychu, štrasburská milice ji přijala velice „vojensky“). Organizace jednotek pikenýrů byla přirozeně proměnná podle místa a období, které posuzujeme, ale základní jednotkou obvykle bylo 10 mužů. Ve francii se hovoří o „desítce“ (dizaine), v oblastech pod německým vlivem o „rotách“ (Rotte). Ostatně, ještě dnes je to průměrný počet základní jednotky pěchoty, skutečný kompromis mezi sílou, pružností a snadným velením. Různý počet rot je seskupen do kumpanií (nebo „band“, termín též užívaný ve Francii). Držení píky v úrovni pánve osobou v popředí (ruce jsou „obrácené“, protože postava je namalované zepředu a nikoliv zezadu) a na úrovni hlavy postavou v pozadí (Spiezer Chonik, kolem roku 1485) Tyto roty a bandy se pro účely boje formují do čtverce, jehož rozměry mohou být impozantní (čtverec chránící prapor Curychu tvořilo 1120 mužů, kteří pokrývali plochu 51 x 42 metrů). Účelem takových formací bylo v zásadě vyvinout prostřednictvím vyššího počtu řad vyšší odolnost tlaku, než mají tři – čtyři řady. Použití, které nás napadne v první řadě, je obrana. Délka pík a jejich počet vytvářejí zeď hrotů, které nedovolí nepříteli, aby se přiblížil. Nepřátelská pěchota tedy neuspěje, leda by sama byla vybavena píkami. Jízda může být dokonce zablokovaná, protože čelní útok je nemožný, s výjimkou případu útoku na neuspořádanou formaci, která je tak odsouzena k zániku. Od útoku spočívajícího v dobrovolném vrhnutí se na houštinu pík neodrazuje jen cena lidských životů, ale také snaha o zachování života zvířat. Proti obrazu Epinala, který ukazuje v plátech oděné jezdce vrhající se na les hrotů, je na místě uvést těžkou jízdu Burgunďanů kroužící kolem konfederovaných pikenýrů u Grandsonu. Tato hra na kočku a myš trvala tři hodiny a „kočka“ se marně snažila využít svojí pohyblivosti k nalezení trhliny ve čtverci. Skutečnost, že žádný obrázek neukazuje přijetí útoku jízdy s píkou zaraženou do země se zdá také hovořit proti praxi čelního útoku jízdy proti jednotce pikenýrů. Závěrem můžeme říci, že za úspěch při útoku jízdy vděčí pikenýři spíše vojenskému manévru spočívajícímu v masovém užití píky než tomuto „nástroji“ samotnému. V každém případě je v průběhu dějin uznáváno, že dobře organizovaná a vycvičená pěchota, která umí využít terénu, s dobrou strategií a vysokou morálkou, obvykle zvítězila nad jízdou (cože je pravda jak pro období císařského Říma, tak pro druhou světovou válku, která uvedla na scénu „mechanizovanou“ kavalerii). Ale jednotka pikenýrů není výlučně odsouzena k obraně. Může také provést útok, ačkoliv v tomto případě bude záležet na vzhledu terénu. Otevřená pláň je v tomto ohledu předem danou volbou jak pro těžkou jízdu, tak ale i pro jednotky pikenýrů. I v tomto případě záleží na koordinaci a soudržnosti jednotek, má-li být manévrování účinné. Můžeme citovat spořádaný pohyb předvoje Konfederovaných v bitvě u Grandsonu, navzdory svahu a průchodu vinicemi. Ale nejlepším příkladem je dozajista bitva u Murtenu (Moratu). Je to jediný případ, kdy Konfederovaní použili taktiku více čtverců postupujících v rozstupech za sebou a od sebe (jeden čtverec na špici, další v odstupech za ním). Výsledek této formace způsobil obklíčení části burgundské armády, která se tak ocitla nahromaděná na břehu jezera. Dodnes nevíme, zda toto uspořádání bylo výsledek vojenského génia, nebo prosté náhody. Ať je tomu jak chce, tento manévr svědčí o úžasné pohyblivosti pikenýrů na 15. století.
Podobné dokumenty
Atmospheric Chemistry and Climate in the Anthropocene
numerického modelu distribuce alotropických modifikací kyslíku v atmosféře. To
ho přivedlo k zájmu o fotochemii ozonu v atmosféře, a již v roce 1968 obhájil
Ph.D. disertaci na toto téma. O pět let ...
Vliv záření používaného v mobilních telefonech na včely
póly (vzdálené 30 mm) elektromagnetu (o průměru 58 mm) tak, že jejich podélná tělesná osa
byla orientovaná podél magnetických siločar. Při pokusu byly kukly vystaveny magnetickému
poli dvěma způsob...