1/1 Tajemství Tichého lesa

1/1 Tajemství Tichého lesa
Ze zápisů Ilirise, kronikáře z městečka Timeshape za východním mořem.
Nebe bylo plné mraků, které zakrývaly světlo měsíce i hvězd. Cestu mi ukazovalo jen
světlo mého rohu.
Byl jsem právě na průzkumné cestě po místním lese. V Timeshape jsem byl nový
a chtěl jsem zjistit co nejvíc o místních legendách a příbězích jakožto nový kronikář.
Uchvátily mě místní příběhy o starém hradu v lese a o tajemných stvořeních, která se
tam ukazují pouze v noci. Timeshape bylo tehdy ještě velmi mladé městečko a jeho
kronika obsahovala jen údaje o založení a já se rozhodl ji rozšířit o pár zajímavých
příběhů.
Tou cestou jsem šel už ve dne a nakreslil jsem si plánek, který se teď přede mnou
vznášel. Cesta se zdála mnohem složitější a trnitější než předtím. Šlahouny se my
zachytávaly za kopyta a větve mě šlehaly do tváře. Myslel jsem, že jsem špatně
odbočil a ztratil se.
Konečně, přede mnou se vynořily obrysy hradu, temné a nepřátelské. Musím se
přiznat ke svému strachu v tu chvíli, i když si místo jako je tohle projdete tisíckrát za
světla, za tmy se změní.
Prošel jsem obrovským portálem s vyvrácenými dubovými křídly. Uprostřed
nádvoří prorostlého břečťanem stála puklá kašna a sochy na ní na mě shlížely z
polorozpadlého vršku. Hra světla a stínů noci oživovala jejich tváře a já se začal bát
ještě víc.
Další brána na druhé straně nádvoří vedla do tmy. Prostorná vstupní hala za ní
neztratila věkem nic ze své velkoleposti. Břečťan se sem zatím neodvažoval prolézt
a zdi tady odolávaly prasklinám, ale ne úplně.
Pomalu jsem šel k velkému schodišti uprostřed, ale vyrušil mě nepřirozený závan
vzduchu od vchodu. Rychle jsem se otočil, ale bylo pozdě, bránu už zablokoval oblak
černého kouře a u jeho spodního kraje se pohupoval pár červených očí. Jakoby
odnikud se ozval šeptavý suchý hlas, ze kterého mi běhal mráz po zádech:
„Ááá, ten poník co mě přišel navštívit už ve dne, konečně zábava.“
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se hloupě.
„Nikdo ti to neřekl, opravdu? Já si myslel, že ti z města ví, co jsem zač, ale asi
jsem přecenil svou slávu.“ Od stínů se odlepil jeden tmavší s obrysem poníka a těma
červenýma očima. Pomalu začal obcházet po okraji kruhu světla mého rohu.
„Už je to dlouho co jsem měl návštěvu,“ ozval se znovu hlasem plným zvráceného
potěšení, „Není lehké přebývat po staletí ve starém nudném hradě, do kterého
nezavítá žádný poník, ale teď jsi tu ty a zábava může začít. A teď… Utíkej!“
Byl jsem tak vyděšený, že jsem jeho rozkaz téměř nevnímal, až když po mně ze
stínů vyskočil, jsem začal utíkat po schodech nahoru. Stíny zhoustly, vzduch se
ochladil a můj roh začal slábnout. Zrychlil jsem, hříva mi vlála a kopyta klapala na
tvrdé kamenné podlaze.
Chodba klesala a dvojila se na mnoha rozcestích, dostával jsem se dál a dál do
podzemí. Najednou stíny zbledly a světlo se rozzářilo. Odvážil jsem se otočit s
očekáváním toho nejhoršího, ale za mnou se jen nečině převalovaly stíny.
Plíce jsem měl v jednom ohni, nevěděl jsem, jak daleko bych ještě mohl běžet.
Ten tajemný poník ze stínů mi snad dal na chvíli pokoj. Konečně jsem měl čas
rozhlédnout se kolem sebe, zdi se tady změnily, pokrývaly je nejrůznější obrazce a
malby.
Prohlédl jsem si je zblízka, nemohl jsem uvěřit svým očím. Písmo patřilo starému
kultu chaosu z dob před objevením Equestrie. Možná že tohle mě děsilo nejvíce ze
všeho, zmínky o tomhle kultu byly v knihovnách jen zřídka a moc se o něm nevědělo,
jen že uctívali temné bytosti z podsvětí. Tehdy už jsem začínal tušit, kdo je ta
záhadná stínová postava a proč tady je.
Vydal jsem se hlouběji chodbou a sledoval další znaky, čím níže tím novější se
zdály být, dokonce i stěny nebyly tolik oprýskané a popraskané. Strop a podlahu tady
protkávaly žilky jakéhosi černého krystalu, možná obsidiánu nebo onyxu.
Došel jsem až do kulaté místnosti, která byla osvětlena stejnými krystaly, jako byly
ve zdech. Stýkaly se tady všechny cesty, které jsem cestou minul a očividně to bylo
nejnižší bod hradního podzemí. Na druhé straně místnosti stál mramorový oltář a na
něm se válely pera, inkoust, zápisník a velká kniha vázaná v černé kůži.
Věci vypadaly, jakoby je někdo opustil ve spěchu. Pera se válela po celé ploše
oltáře, inkoust vylitý a kniha otevřená. Pomalu jsem se k oltáři blížil, mohla to být past
toho poníka ze stínů.
Zápisník byl otevřený na poslední stránce, opatrně jsem nakoukl, zápisy vypadaly
jako psané z posledních sil. Začal jsem číst ten poslední, který byl psán
nejroztřesenějším písmem:
Den desátý
Moje obrana začíná slábnout, už ji dlouho neudržím, nemusím ani chodit do
chodeb, abych zjistila, jak daleko se zase posunul, už je skoro tady. Ve stínech vidím
jeho rudé oči, neustále mě sleduje.
Konečně jsem dokončila kouzlo na jeho zahnání, ale jsem příliš slabá, vepsala
jsem ho knihy spolu s obranným kouzlem.
Začínám chápat, jakou bestii tady uctívači chaosu vyvolali, kdyby nebyl vázán na
tyhle chodby a hrad, ovládl by celý kraj a nedivila bych se, kdyby se dostal přes moře
i do Equestrie.
Zase slyším třeskot těch černých kopyt, už nemůžu…
Dál se přes stránku táhla jen inkoustová linka, zapisovatelka musela usnout
vysílením, nebo jí temný poník dostal. Podíval jsem se na jiné zápisy a některé si
přečetl. Očividně se sem dostala stejně jako já. Chtěla zdejší hrad zkoumat a byla
uvězněna.
Musela tady být před hodně dlouhou dobou, její zápisky se vůbec nezmiňovaly
Timeshape a psala, že tady před ní ještě nikdo nebyl.
Ta kniha v černé kůži byla podle všeho kniha uctívačů chaosu a obsahovala
veškeré jejich rituály a kouzla. Opatrně jsem do ní nakoukl, ale většině jsem
nerozuměl, o čem se v ní píše, jsem si domyslel z obrázků.
Na poslední straně byla napsána dvě kouzla, jedno pouze slovní a k druhému byly
potřeba pomůcky. První bylo obranné kouzlo, které zmiňovala klisna, co psala ten
deník. Stále mi hrozilo napadení temný poníkem, proto jsem se rozhodl kouzlo
vyzkoušet.
Stačilo jen vyslovit:
Kopyta z onyxu, hříva temná,
Pronásleduje mě sama temnota černá.
Slyšte slova má, duchové černí i bílí,
Žádám vaši ochranu, vědění i síly.
Drž se ve stínech, varuj se světla,
Neodvažuj se přijít, temnoto z pekla.
A když snad uslyším tvých kopy třesk,
Zpátky zažene tě světla blesk.
Ve chvíli kdy jsem vyslovil poslední slovo, mě oslnil obrovský záblesk světla ze
všech krystalů v místnosti. Když se mi konečně vyčistil zrak, musel jsem si zvykat na
ten přebytek světla všude okolo. Všechny krystaly svítily desetkrát jasněji a i žilky ve
stěnách chodeb taky.
Vydal jsem se podívat dál jednou chodbou, hned za první zatáčkou jsem viděl
účinky kouzla, tenká linka světla ohraničovala hranici mezi stíny a působištěm
kouzla. Srst se mi zvedla, když jsem se podíval za hranici, stál tam temný poník a
upřeně na mě zíral svýma rudýma očima.
„Tak tady jsi,“ promluvil na mě svým suchým hlasem, „hledal jsem tě, ale mělo mě
napadnout, že nakonec dojdeš sem. Tady jsem dostal i tu před tebou, nevydržela
příliš dlouho.“
„Skoro tě dostala, jen neměla dost času,“ odsekl jsem mu.
„Opravdu? Hm, vidím, že jsi objevil její ochranné kouzlo, ale ani to jí nevydrželo
dlouho.“ Poslední část věty pronesl s předstíraným smutným tónem. „No,
každopádně se těš, za chvíli si pro tebe přijdu!“ Najednou po mě zuřivě vyskočil,
klopýtl jsem dozadu a málem upadl. Temný poník naštěstí narazil na moje kouzlo a
spadl, ale linka světla se o několik centimetrů posunula.
„Proti tomuhle kouzlu jsem už bojoval, na dlouho mě nezdrží,“ prohlásil poník a s
úšklebkem zmizel ve stínech.
Rychle jsem běžel zpátky do hlavní místnosti a znovu otevřel knihu. Běželo mi
hlavou mnoho myšlenek, ale všechny směřovaly k vyvolání kouzla, které moje
předchůdkyně už nestihla.
Nevěděl jsem, jak málo mám času, a tak jsem rychle začal připravovat pomůcky.
Klisna přede mnou musela být velice zdatná kouzelnice, protože kouzlo seskládala
doslova z věcí, které měla po kapsách, což byl kus křídy a jedna svíčka, které se teď
válely o kus dál.
Nakreslil jsem na zem doprostřed místnosti křídou pentagram, stoupl si do jeho
středu a vzal si sebou knihu. Svým rohem jsem zapálil svíčku a položil ji na jednu
křídovou čáru, celý pentagram se okamžitě rozzářil, podle zápisku v knize měl
zaručovat stejnou ochranu, jako první kouzlo, ale jen po dobu, než se vysloví druhé.
Zrušil jsem tedy obranné kouzlo v chodbách, do místnosti se okamžitě nahrnuly
stíny a vzduch se ochladil. Stínový poník se vynořil ze stínů na okraji pentagramu a
sledoval mě.
„Ty si opravdu myslíš, že mě dokážeš zahnat? Žiji tady už pěknou řádku let a za tu
dobu jsem nasbíral dost energie a vytvořil si silné pouto s tímhle místem, tak snadno
mě nevyženeš.“
„To se ještě uvidí.“ Upřímně řečeno, svým postojem v téhle situaci jsem si vůbec
nebyl jistý, chystal jsem se použit kouzlo, o kterém jsem sotva něco věděl a navíc
jsem se ho chystal použít proti bytosti, která porazila tvůrkyni toho kouzla. Stejně
jsem se pustil do odříkávání kouzla:
Stíny temné z hlubin černých
Vezměte si zpět váš výtvor temný.
Vládnu silou duchů bílých
Zaháním zpět výtvor váš.
Noc se blíží cestou temnou
Stíny se plíží na okraji světla
Za dlouhou zlatou hřívou mou
Nechte proud moci vlát.
Zničte stíny z hlubin černých
Zachraňte mě i celý svět
Slyšte slova proseb mých
Ó duchové mocní bílí.
Slyšel jsem temného poníka křičet a kvílet, stíny kolem mě vířily a plamen svíčky u
mých nohou se pohupoval v šílených úhlech. Vír stínů zrychloval své otáčky,
místností vál neuvěřitelně silný vichr, sfoukl svíčku a veškeré světlo pohaslo.
Ozvalo se poslední bolestné a hlasité zakvílení, rozléhalo se celým hradem, pak
náhle utichlo a s ním i vichr. Když jsem otevřelo oči, všude byla tma, neváhal jsem
ani minutu, opět jen ve světle svého rohu jsem běžel chodbami nahoru na ven z
hradu. Nikdy už jsem se tam nevrátil.
1/2 Doma je doma
Když přijdu po škole domů, hned cítím tu vůni domova, slyším sousedovo rádio a
hned vidím hromadu nepořádku u sebe v pokoji. To sice až tak nádherný pocit není,
ale patří k mému domovskému domovu.
Už když jdu ze školy, jsem celý rád, že uvidím náš modrý panelový dům, že uslyším
ošklivý zvuk sekaček na trávu a ucítím vůni čerstvě posečené trávy. Konečně se mi
ten pohled ukazuje, akorát teď necítím trávu, ani neslyším zvuk sekaček. Zapomněl
jsem totiž, že je zima a žádná tráva neroste. Nyní slyším jen nádherné praskání
sněhu pod nohama, vidím obrovské třpytivé závěje. To všechno cítím u nejsladšího
domova.
Běžím k oknu. Každý krok zdá se utrpením. Nohy se mi podlamují, ale já musím
doběhnout k oknu a podívat se na pohádkovou krajinu. Už teď ji vidím před očima.
Pestrá krajina celá zapadaná sněhem. Zapadající slunce se odráží na každém
kousku krajiny, na každém kopci. To překrásné obrovské slunce vidím úplně všude.
Osvětluje krajinu jako žárovka politá medem, aby svítila oranžově.
Druhý den a opět škola. Už přestávám cítit všechny vůně domova. Necítím pečený
štrúdl, ani bábovku. Vidím jen školní lavice a pokoj obrovský jako třída.
Všechny pocity z bytu v paneláku, kde moc rád bydlím, jsou sladké jako lízátko, jako
ten největší a nejkrásnější dort. Občas doma cítím temnotu, ale skoro hned zase
zmizí.
1/3 Příšera z kanálu
Jednoho dne jsem se jen tak procházel a zničehonic z kanálu vyskočila příšera a
já byl rád,že jsem jí utekl. Ted vám o ní povyprávím.
Šel jsem tak po ulici, když najednou vysoko do vzduchu vyletěl poklop kanálu. Z
toho kanálu vyskočila nějaká příšera."Áááá !" vykřikl jsem. Na to mi příšera
odpověděla: "Ble ble ble ble ble!" Vypadal podivně a stejně tak páchla. Byla celá
rudá, na hlavě měla tři velké oči, které se postupně posouvaly po celém obličeji. Nos
vypadal jako prasečí rypák a pusa byla kulatá a stále otevřená. Po těle jí vyskakovaly
a zase splaskávaly oranžové puchýře. Měla tři ruce. Ta třetí vycházela přímo ze
středu hrudi. Na rukou měla několik dlouhých, ostrých a zažloutlých drápů. Nohy
byly vcelku normální, akorát byly strašně chlupaté a tak velké číslo bot nemá snad
nikdo. Odporně páchnul, smrděl, jako by vylezl ze septiku.
Jak to tak vypadalo, asi měl rád zkažené věci a rekreační pobyty v kanálech.
Nevypadal jako zrovna společenský typ.
Najednou s tím svým ble ble ble po mně vyskočil, ale já jsem stihl zareagovat a
utéct.
Doufám, že jsem vás tímto příběhem vyděsil, popř. pobavil.
1/4 Bezedný odpadkový koš aneb co udělat s jinou
dimenzí
„Máš vůbec ponětí, co jsi vytvořil??“ zeptal se mladý vědec Jefferson.
„Ano vytvořil jsem odpadkový koš, který má neuvěřitelnou kapacitu!“ odpověděl mu
nadšeně Nicolas. Byl to taktéž vědec jako jeho přítel Jeff.
„Za tohle přece dostaneš nobelovku! Vždyť si vytvořil bránu do jiné dimenze!“
„Takhle to můžeš sice brát taky, ale super odpadkový koš je lepší.“ řekl potěšeně ze
svého úspěchu Nicolas.
„Ach jo. Jak si to vůbec vytvořil?“ ptá se beznadějně Jeff.
„No to je dlouhé povídání. Víš co? Jestli to chceš opravdu vědět tak si radši přečti
můj deník. Obavám se že bych na něco zapomněl.“ řekl Nicolas podavající mu jeho
krasně zdobený deník v kožených deskách psán úhledným rukopisem.
V deníku stálo: „29.2.: Dnes začínám s výzkumem směsí prvků.
Zkouším první kombinace jako železo, lithium a zirkon.“ Poté dlouhé zápisy u
každého dne, říkající co bylo smícháno a účinky této směsi.
„14.3.: Dosáhl jsem fascinujícího výsledku smícháním boru, chromu, železa, titanu,
astatu, xenonu, křemíku a Ytterbia. Vytvořil jsem z tohoto materiálu kouli o průměru
deset centimetrů. Nevím proč, ale okamžitě po smíchání těchto prvků mi tento
materiál začal ničit stroj na slévání materiálů a díky svým vlastnostem a gravitací se
“prožral“ až do hloubky pěti metrů pod laboratoří. Poté se zastavil a zůstal nečině
trčet v této jámě. Pokouším se tuto kouli vytáhnou, ale vše co k ní dám, zmizí.
Ovšem ne celé. Předměty se kolem ní ztrácejí asi ve vzdálenosti dvaceti pěti
centimetrů, ale ne rovnoměrně. Myslím, že jsem se jí ničím ani nedotkl. Vše dříve
zmizelo, ale zhruba dvaceti pěti centimetrů od vyrobené koule, předměty mizí velice
pomalu. Jako by se postupně ztrácely všechny atomy, které těleso obsahovalo.
Možná to bylo tím že součet všech protonů v jednom atomu z každého prvku jenž
obsahuje tato slitina, je roven 300, kdo ví.
15.3.: Přemýšlím a přitom se bavím tím, že vhazuji tužky do blízkosti koule.
16.3.: Koule obsahuje docela velké množství železa, a tak vytvářím stroj s velkým
kruhovitým elektromagnetem, abych kouli zvedl.
17.3.: Povedlo se. Koule je držena v laboratoři v tomto přístroji. Přemýšlím co dál.
18.3.: Opravil jsem můj slévací stroj a upravil ho přidáním elektromagnetu, tak abych
byl schopen slévat tento materiál.
19.3.: Z mého super materiálu jsem stvořil kolo o průměru jeden metr, ale bylo to
velmi těžké. Dosáhl jsem toho, jež jsem předpokládal. Pohlcující aura kolem
materiálu se uvnitř kruhu spojila a všude jinde zmizela. Předměty které teď strčím do
kruhu zmizí, ale po vytažení se opět objeví. Vytvořil jsem tak jakousi bránu. Prostrčil
jsem do ní kameru a mnoho dalších přístrojů. Objevil jsem nejspíš jinou dimenzi! Teď
už vím, proč se koule zastavila v hloubce pěti metrů. Asi sedm metrů pod mou
bránou drženou v laboratoři na úrovni našeho světa, je dno tohoto nově objeveného
světa. Jinak řečeno tato jiná dimenze má dno o asi sedm metrů níže než ta naše.
Koule začala pohlcovat hlínu z naší dimenze a přemístila ji postupně tam.
Nahromadil se tam jakýsi kužel hlíny a koule už nemohla padat dál, protože kdyby na
jedné straně pohltila hlínu na druhé už by se neměla kde ukládat. Začínám přemýšlet
nad využitím brány.“ Jeff dočetl zápis včerejšího dne.
„Tak co ty na to?“ zeptal se Nicolas.
„Ty jsi snad zešílel! Objevil jsi jinou dimenzi a ty ji chceš použít jako odpadkový
koš??“
„Nooo… Jo. Hele jsme ve dvacátém šestém století a odpadky už zamořily skoro celý
svět. Něco dělat musíme. A vysílat odpad do vesmíru není bezpečné od té doby co
ta velká koule odpadků narazila do mimozemšťanského plavidla a mimozemšťané
nám to výslovně zakázali!“
„Ale proč se radši nepřestěhujeme do té tvojí skvělé dimenze?“
„To nejde. V ovzduší je všude krypton.“
„Stejně mi to připadá jako šílenství.“
„Neboj, však uvidíš.“
A takto přišel ke slávě mladý vědec Nicolas, známy jako „Patron všech popelářů“
nebo jako „vyhubitel odpadu“. Toť slavný příběh o “super popeláři“, jež se vypráví
dodnes.
1/5 Kouzelné jablko
Bylo ráno, krásný letní den. Karel se probouzel z hlubokého spánku, nikoho neměl
doma. „Aaaa,“ zívl si a vykročil pravou nohou z postele. Převlékl se z pyžama a šel
snídat.
„Tak, copak dneska budeme dělat, Micko?“ tázavě se zeptal své kočky a
něžně jí pohladil. Odpovědi se však nedočkal. Malý Karel se nasnídal a dostal
nápad: „Co takhle si vyjít na procházku k jablečným sadům? Přece to jen není tak
daleko,“ promluvil malý Karel a podíval se opět na Micku, která byla myšlenkami až
úplně na jiné planetě : „Pffffff!“ Jak myslíš, kočko, jen si tady lež klidně celý polární
den!“ dokončil Kája.
Karel svůj nápad i uskutečnil. Otevřel dveře a najednou ucítil ten krásný letní
vzduch, uslyšel hvízdot ptáčků a vydal se na cestu. „Tak pojď, Karle , tak pojď, Karle,
ty to dokážeš, hej! Ty to dokážeš, hej!“ zpíval si Kája cestou. Zanedlouho došel k
jablečným sadům, ale žádné překvapení to nebylo. „Copak se to stalo? Je tady tolik
stromů, ale žádné jablko?“otázal se Karel, ale za chvíli slyšel odpověď: „Tento rok
nebyla úroda nějak výjimečná, už minulý rok tady moc jablek nevyrostlo, ale každý si
myslel, že se to změní, ale nestalo se,“ smutně odpověděl pan zemědělec. Karlovi to
bylo moc líto, po té cestě měl i hlad, ale copak se to stalo? Co to vidí Karel na jedné
koruně stromu?
Bylo to zlaté jablko! O tom nebyl pochyb, zdálo se, že září na tisíc kilometrů
daleko, ale Karlovi pořád vrtalo hlavou, proč si ho nevšiml dříve! „Copak to je na tom
stromě? Myslím, to zlaté jablko?“ zeptal se Karel zemědělce a ten si ho chvíli
podivně měřil. Poté odpověděl: „Ty to jablko vidíš? Legenda říká , že jednoho dne
přijde chlapec, který to jablko sundá ze stromu a sní. Poté by se měl celý tento kraj
zbavit moru a všech dalších nemocí. Ale jak říkám, je to jen několik set let stará
legenda, jen málokdo si ji pamatuje, ale nyní mě omluv, musím ještě podojit krávy,
takže na shledanou,“dopověděl zemědělec, zapřáhl koně do vozu a odjel daleko na
východ.
Karel byl zmatený, ale řekl si, že na ten strom vyleze, a dal se do toho. První
větev, druhá větev, třetí větev a už byl skoro tam. „To je ale výška!“ vzdychl Karel.
Chytil se jedné z posledních větví, ale ta začala prskat. „Áaaaaaa!“ volal Karel. Držel
se jen jednou rukou
větve, které chybělo jen kousek, aby udělala prásk! Karel nevěděl, co má dělat,
myslel si, že toto jsou poslední sekundy jeho života. Začínal litovat toho, že nezůstal
doma jako Micka. Karel měl v sobě ale ještě kousek odhodlání, rychlým pohybem se
dostal na druhou větev, a tím si zachránil život. Vylezl až na samotnou korunu stromu
a vzal jablko. Úplně mu osvítilo oči, ale on ho snědl! Najednou mu projel celý život
před očima, myslel si, že umírá, ale po chvilce se ocitl doma u Micky na křesle. Cítil
se jako nikdy. Byl plný energie a zvolal : „Ta legenda byla pravdivá!“
Od té doby už nikdo nedostal mor, ani žádnou jinou vážnou nemoc, celý kraj
byl v tu chvíli v bezpečí a všichni spolu žili šťastně až do smrti.
1/6 Společný zážitek
Měla jsem kamarádku Katku . Bydlela kousek ode mě a často jsme spolu chodily
ven. Měly jsme něco, co většina dětí ne. Náš vlastní svět.
Jednou jsme seděly v malém dřevěném domečku a v poklidu si povídaly. A najednou
se ochladil vzduch. Vše ztichlo a já měla pocit, že nás něco sleduje. Podívala jsem
se na svou kamarádku a poznala, že to taky cítí. A vtom se v plastovém okně
objevila černá postava v klobouku a v plášti. Chvíli jsem nevěděla, co mám dělat.
Začít křičet nebo dělat, že ho nevidím. Ale moje kamarádka se rozhodla křičet, tak
jsem se k ní přidala. Vyběhly jsme z domečku tak rychle, že jsme do sebe narazily.
Ale nezpomalovaly jsme. Ani jedna z nás se neohlížela. Schovaly jsme se do
hustého keře. Z dáli jsme zaslechly bít kostelní zvony. Bylo sedm hodin večer a já
měla být už doma. Ale nemohla jsem přece vylézt. Riskovala jsem, že mě ta postava
zahlédne. Rozhodla jsem se kouknout, jestli tam pořád je. Vykoukla jsem a uviděla
pouze černou kočku, jak na mě valí své obrovské oči. Katka vykoukla z křoví taky a
oddychla si . Ale ta kočka začala hlasitě syčet . S Katkou jsme ji chtěly vystrašit, tak
jsme na ni začaly syčet taky. Dohromady to připomínalo šumění v rádiu. Zahlédla
jsem nějakého pána. Nechápavě se na nás díval. Když si všiml, že ho pozoruju, šel
si po svých. Kočku zřejmě náš strašidelný sykot zastrašil a utekla. „To byl určitě
nějaký čaroděj, který se převtělil do kočky,“ navrhla moje kamarádka. Já s ní
souhlasila.
Tak tohle byl příklad mé vzpomínky z dětství. Docela jistě vím, že se mi to nezdálo.
Dodnes jsem si jistá, že jsme si to vymýšlely. Ale i tak to byly nejlepší roky mého
zatím ne moc dlouhého života. Musíte ale uznat, že to má něco do sebe, když jsme
si obě představovaly to samé.
1/7 Konec světa
Poslední dva dny před Štědrým dnem brázdím obchody jako divý. Ne, normálně
dárky nakupuji včas. Jenže letos měl být přece ten konec světa, tak jsem pro jistotu
nákupy poněkud odložil. Jsem naštvaný a otrávený a unavený. Nikde nemají nic
pořádného. Nic, co bych si přál darovat. Už nikdy nic takového nepřipustím! Už
žádné dárky na poslední chvíli! Asi to takhle vidělo víc lidí, protože obchody jsou
natřískány tak, jako by tu měli mít něco zadarmo.
Vztekle si opakuji, že Vánoce jsou od toho, aby lidi byli spolu, aby jim bylo spolu
hezky, a ne proto, aby závodili, kdo dostal víc dražších dárků. Jenže už vidím ty
výrazy ve tváři, kdybych fakt nic nikomu nekoupil. Každý vám řekne, že Vánoce
přece nejsou o dárcích. Jsou! Že nikdo přece nechce nic velkolepého. Postačí
maličkost, jako že jste si vzpomněli. Blbost! Ještě pořád jasně vidím, jak jsem to pod
stromečkem prožíval. Měkký dárek – pryč s ním. To jsou vždycky hadry. Hadry, které
bych dostal stejně. Tvrdý dárek skýtal naději. Naději na NĚCO. Mnohdy jsem ani
nevěděl, co si vlastně přát, ale pod vánočním papírem v krabici mohlo být... Ta
zvědavost! Ta zvláštní naděje. Už se mě ani nemusíte ptát, proč balím dárky do
krabiček. Syslím si je celý rok. Jen počkejte andílci!
Spokojeně sedím u krbu a usrkávám punč. Zabalené dárky jsem naházel do
peřiňáku.Zvládnul jsem to. Jsem geniální.
Pak se otevřou dveře a já slyším její švitořivý hlásek: „Ahojky, tak kde je ten
stromeček, máš kapra? A je zabitý?“ Z chodby odšustí do kuchyně, něco rachtá, pak
se rozrazí dveře do pokoje s krbem. V ruce drží láhev šampaňského a tác
s chlebíčky. Proboha!! Naše výročí! Potřetí Vánoce spolu a v našem bytě. V bytě,
který jsme si pořídili právě v tuhle dobu, aby nám připomínal, že kdysi jsme do sebe
narazili v tlačenici při nákupu vánočních dárků. Dvojité výročí! Jsem dvojitý oposum!
Májové nelhali - konec světa se blíží....
1/8 Docela obyčejný den
Jakub Egermajer, majitel advokátní kanceláře (35 let), vystoupil toho dne
z azurově modrého sporťáčku s ustaraným výrazem. Obžaloba dnes v Novákově
případu předložila nové důkazy, takže sám Egermajer si již nebyl nevinnou svého
klienta jistý. Navíc vláda odhlasovala další zvýšení daně z příjmu.
Jakub nebo Kuba (jak mu říkala jeho žena a rodiče) byl velmi oblíbeným
právníkem. Měl za sebou docela slušnou řádku úspěšných kauz a úžasnou pověst.
Platil za nekompromisního a neúplatného člověka, který si ví vždy rady. V jádru byl
nesmělý a nejistý. V dětství trpěl vadou řeči. Žádný z logopedů mu příliš nepomohl.
Každý měl rady související s dýcháním, klidem a tak podobně. Jenže nejspíš bylo
všechno jinak. Jakmile se dostavily první právnické úspěchy, problém z řečí se
zmenšil. Ani neví přesně kdy se to stalo, ale najednou bylo po problému. Teď se rád
poslouchal. Plynulá vytříbená řeč. Výrazný projev. Strhující argumentace. Nejhorším
obdobím jeho života byla školní léta. Z období špatného prospěchu si odnesl několik
žaludečních vředů a vyoperovaný žlučník.
Kuba se posadil ke krbu, kde skomíral malý plamínek. Přiložil polínko a skopl
naleštěné polobotky. Marie a děti už spaly. Nalil si sklenku whisky a zapálil doutník.
Slíbil sice Marii, že toho nechá, ale co oči nevidí...
Na malém stolku u krbu si všiml pohlednice s orientálním chrámem. Srdečný
pozdrav z dovolené... stálo tam. Rodiče byli poněkud konzervativní. Vždycky poslali
pohled. Zvyk z minulého století. V čase elektronické pošty, skipů a SMS to byla
vzácnost. Otec psal i dopisy ručně. Kuba si otce vážil. Byl to jediný člověk, kterému
se dokázal svěřit. Mamince některé věci neříkal už od puberty. Všechno si brala a
vším se trápila. Možná si více rozuměla
o Emou a Anetou. To byly Jakubovy sestry. Ema učitelka a Aneta plavkyně.
Ohnivé jazyky pomalu olizovaly polínko a Kuba přemýšlel. Populistická politika
vlády ho štvala. Podle toho, co říkala statistika, bude svými daněmi živit nejméně
dvacet flinků. Tomu se říká spravedlnost. Někdo chodí z práce až v noci a někdo
nedělá vůbec. Nikdy. Dopil a uvědomil si, že je pátek. Dva dny zaslouženého volna,
na které se vždy těšil. Jenže zítra se bude muset podívat pořádně na ten Novákův
případ a také dopsat závěrečnou řeč k obhajobě vleklé korupční aféry. Nedokouřený
kus doutníku vhodil do ohně. Nechutnal mu už, ale zvyk je zvyk. Potichu se zvedl,
nahlédl do pokoje dětí a zmizel v koupelně.
1/9 Domácí úkol
Pondělí: Dostáváme domácí úkol z češtiny. Je to neměnné jako dny v týdnu., jako
vstávání do školy, jako mé známky z matiky... Bohužel. Jediné pozitivní je, že
se úkol odevzdává až další pondělí.
Úterý: Dnes máme krátké vyučování, takže jakmile přijedu v poledne domů, hned si
úkol napíšu.
Člověk míní... Žízeň mění! Ne, nešel jsem do hospody. Stejně by mi nalili jen
kolu. Byli jsme v cukrárně, kde si skoro pravidelně dávám čaj. Jenže se to
trošku protáhlo.
Středa: Čas na úkol by byl. Je tu jiný problém. Nechce se mi! A co, je čas až do
pondělí!
Čtvrtek: Úkol? A co, zítra je pátek – škola. Úkol si udělám až do školy nepůjdu.
Prostě přes víkend. Bude na to klid a čas.
Pátek: Mám přece plán. Takže úkol nedělám. Jsem rád, že škola prozatím skončila.
Že mám čas. Mám! No a?
Sobota: Já vím, říkal jsem, že dnes určitě... Jenže první volný den! Přece to
nezkazím nějakou školou! Zítra je neděle, tak to udělám.
Neděle: Stejná situace jako v sobotu. A ještě navíc NE - DĚ –LE je od slova
NEDĚLATI. Můžu já porušovat tradicí danou už v Bibli? Jestli je Bůh, asi by mi
to započítal jako hřích. Neděle se má světit. A úkol? Jasně, napíši ho ráno.
Pondělí: Prakticky poprvé čtu zadání. Bože, je to ještě česky? Vůbec ničemu
nerozumím.Morfologický rozbor?! Co to je? Tak snad ve třídě...
„Verčo, máš úkol z češtiny?“ jenže než Verča zareaguje, je tu Michal a jeho
dotazy na fotbálek. A Kuba mi musí říct, jaká byla kapela. A...
Zvoní.
Úkol není a už asi ani nebude. Bleskově se zapisuji na papír, kam se píší ti,
kdo něco nemají. Je nás tu hezká řádka. Proč asi?! Kdyby nám dala úkol hned
na úterý, nebyl by to problém. Vinu necítím. Nemám. Prostě nemám, ale
nepodvádím. Nic jsem neopsal (to přece nevadí, že jsem chtěl). Cítím se
skoro jako hrdina.
1/10 Jednou…
Jednou, až mne ze snění vytáhnou ptáčci špitající si někde v korunách stromů za
pootevřeným oknem, probudí mne závoj vůně čerstvě uvařené kávy, který se do
pokoje probojoval skrze klíčovou dírku a mezerou pode dveřmi. Maličko se protáhnu,
a pak se vyklubu z teplé náruče peřiny, která mě nikdy nechce pustit. Musím se
přiznat, že jejím svodům ráda podléhám, jenže moji milovaní chlupáčci, které sem
někdo vpustil, vesele vrtí ocásky, snaží se mi laskavě olíznout tvář a popohnat mě.
Možná mě za pár let budou budit úplně jiní miláčci! Takoví, co jim budu znovu
a znovu zavazovat tkaničky, šlehat lahodnou bramborovou kaši a utírat usoplené
nosíky. Zatím usrknu kávu, popadnu skrojek chleba a vítána nádherným slunným
ránem vypochoduji na terasu. Nevím, jak je to možné, ale právě tohle je to místo, kde
mě opustí všechny nepříjemné myšlenky, jako by je vítr odvál do lesa. Cítím se tu
náramně. Volně a svobodně. A možná jednou právě tady pochopím největším
tajemství bytí. Kdo ví?
Možná zrovna tady mi paprsky všeobjímajícího slunce
naznačí, že jsem nežila nadarmo. Zatím pozoruji lehoučkou pavučinku se slzičkami
rosy, která se blyští ve slunci. Vzduch už je vlahý a ze zahrady voní jasmín.
1/11 Tajemství lesa
Temným lesem pod vysokými stromy šla partička pěti chlapců. Ačkoli jim sotva
bylo sotva 16 let, v maskáčích se cítili jako pořádní chlapi.
„Proč to vlastně hledáme, Honzo?“ zeptal se jeden z nich.
„Protože chceme dokázat, že nevěříme na babské povídačky. Už jsem ti to přece
několikrát vysvětloval, Tomáši.“
Zdálo se, že Honza je, alespoň pro tuto chvíli, šéfem. Ostatní chlapci se zdrželi
jakýchkoli poznámek, ale na jejich tvářích bylo znát napětí.
„Uznávám, že ten les působí poněkud nepříjemně,“ dodal Honza smířlivě, ale možná
chtěl jen prolomit ticho, které po jeho příkré poznámce nastalo.
„Už můj děda i táta říkali, že tenhle les je plný nepěkných překvapení.“ utrousil Radek
potichu, ale Honza to rázně zastavil: „A proto tady jsme!“ Na chvíli se odmlčel. Pak
vylezl na nejbližší pařez a pateticky rozhodil ruce jako pan Munzar na divadle:
„Chceme přece dokázat, že není čeho se bát! Sláva nás nemine!“ Nikdo se ale
k šaškování nepřidal. A tak Honza už spíš jen pro sebe dodal: „Nebudete litovat,
kamarádi. Nebudete litovat. Tedy, alespoň doufám.“ Tohle už znělo pravdivě.
V lese byla stále větší tma. Zvuky praskajícího dřeva a vrzání mohutných, již
dávno seschlých stromů naháněly strach všem.
„Žádné zvířecí stopy! I ta zvířata cítí, že je něco ve vzduchu!“ podotkl znalecky
Jakub. Jen to dořekl, ozval se Pavel vyděšeně: „Ježíšmarjá, podívejte!“ Na zemi
v měkké hliněné prohlubni byla otištěná pracka. Tedy pokud to pracka vůbec byla,
protože
13 drápů je na jakékoli zvíře moc. Všichni se shýbli a znalecky otisk
zkoumali.
„Chtělo by to sádru na odlitek.“ nadšení z vědecké záhady ale v hlase Pavla nebylo.
„Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ mudroval Jakub, který byl v partičce uznávaný
knihomol.
„Ježíšmarijá...“ ozval se zase Pavel a rukou ukazoval před sebe. „Tam...tam...“ koktal
a instinktivně se schoval za Honzu. „Co je? Co vidíš?“ ptal se Radek. Očima
propichovali hustý podrost za sebou, ale neviděli nic. Zapraskalo několik větviček a
ozval se podivný zvuk. „Slyšíte? Slyšíte to taky?“ vyděšeně šeptal Radek.
„Panebože, pryč!!“ zavelel Tomáš a pádil kupředu. Ostatní za ním. „Jen se držte
pohromadě!“ křiknul Honza, ale dobře mu nebylo. Jako by mu každým okamžikem
nějaká příšera měla skočit za krk. Jakub už sotva dýchal a viditelně začal
zpomalovat. Jeho dupání připomínalo nosorožce. Honza zastavil. „Měli bychom se
někam schovat.“ „Honem sem, je tu skála!“ křikl jako na zavolanou Pavel. Byl už
někde ve předu a tak Honza s Kubou vyrazili po hlase. „Sem, sem!“ neviditelná ruka
vtáhla Honzu do tmy. Pětice stála v jakési jeskyni a těžce oddychovala. „Slyšíte, je
tam venku!“ třásl se Pavel. Honza nahmatal mobil a rozsvítil. Bílé světlo zalilo jen
kousek černé tmy. Z jedné strany černý les, z druhé... Vypadalo to, jako chodba.
Radek udělal pár skoků: „Pánové, jsou tu dveře!“ Všichni se vrhli kupředu. Po chvíli
lomcování těžké železo povolilo. Jeden za druhým se nasoukali dovnitř a znova se
do dveří zapřeli. Teprve pak Honza znovu rozsvítil. Opatrně odkrajoval z černočerné
tmy bělavé výseče. Na samém konci světla visela nějaká cedule. Honza šel blíž.
„Vypadá to na nějaký bunkr.“ špitl Jakub. Zatímco Honza svítil kamsi dopředu a
odhadoval, že se chodba snižuje, četl Radek ceduli: „Biotic–laboratory.“ Vedle ní
svítila žlutočerná značka radiace.
1/12 Vytržená stránka z deníku
Ležím na lenošce a přímo cítím, jak vitamín D proudí do mých podzimně
vybledlých tváří. Z prosluněné terasy sleduji naše povedené děti, pobíhají mezi
jabloněmi v zahradě. Je letní nedělní ráno. Zapomněla jsem už na starosti z práce a
zasunula je do posledního šuplíku někam hodně hluboko. Myslím jen na to, co
udělám těm svým darebákům k obědu. Rozhodnu se pro zeleninové rizoto, ale s
obědem počkáme na manžela. Jako obvykle tráví nedělní dopoledne na golfu.
Jakmile děti uslyší přijíždět jeho auto, rychle utíkají po schodech ke vchodovým
dveřím a schovají se za botník. Můj muž otevře, děti vybafnou a běží mu dát pusu. On vezme
syna i dceru do náruče a nese je nahoru. Sedneme si k prostřenému stolu, jíme a posloucháme
manželovy historky z golfu. Po obědě dám děti spát, většinou se jim moc nechce, a tak je do
postýlek skoro ,,uvrtám“. Hlava rodiny se dívá na fotbal v televizi. Já rychle poklidím v
kuchyni, a pak využiji volné chvilky volna a sednu si k rozečtené knížce. Odpoledne vezmu
děti na prolézačky do místního parku. Manžel snad už přijde na to, k čemu je myčka na
nádobí a pomůže mi alespoň s něčím. V parku se setkám s kamarádkami, popovídáme si a s
pocitem, že jsme nejlepší matky na světě, opouštíme park . Ještě ale zamíříme do cukrárny a
nad slaďoučkými dortíky zapomeneme na komplexy z váhy. Pak se s přítelkyněmi rozloučím
a běžím s dětmi domů. Večeře, koupání dětí, posezení u televizní pohádky a honem, honem s
dětmi do postýlky. Někdy jim přečtu pohádku a někdy myslím na sebe . Myslím i na to , že
před dvaceti lety byly moje sny naprosto odlišné od toho, jak žiji. A i přesto bych za nic
neměnila.
1/13 Jak jsem vzala na milost Rika a přišla o Kamilu
„Panebože, ten je naprosto dokonalý!“ rozplývala se Kamila při pohledu na Richarda.
Musela jsem jí zatleskat před očima, aby jí nevypadly, jak na něj zírala.
„Chápu, že je to nejhezčí kluk na škole, ale nemusíš slintat, kdykoli ho vidíš!“ okřikla
jsem ji, protože jsem to už nemohla vystát.
„Ale no tak, Adri, přiznej si už konečně, že se ti také líbí.“ mrkla na mě kamarádka.
„Nikdy!“ odsekla jsem a ještě jsem dodala: „Jestli sis nevšimla, kromě toho, že je to
pan DOKONALÝ, je také arogantní lhář. A srdce zlomil už celému zástupu holek.
Nehodlám být nikdy jen další položka jeho seznámku.“
Kamila se na mě usmála a dál zasněně pozorovala Rika.
Byla jsem vážně šťastná, že jsou Velikonoční prázdniny a my máme alespoň pár dní
volno. A tak, abych je neproseděla doma, vydala jsem se do kina. Na film „Spring
breakers“ jsem se těšila už od doby, co jsem viděla ukázky na internetu. Koupila
jsem si lístek a pití a zamířila na sedadlo, udělat si pohodlíčko. Do začátku promítání
zbývalo dobrých pět minut, takže jsem v pohodičce zkontrolovala zprávy a pro jistotu
ztišila vyzvánění. V tu chvíli se vedle mě z leva někdo usadil. Nejdřív jsem
dotyčnému nevěnovala vůbec žádnou pozornost, ale pak jsem na sobě ucítila upřený
pohled. Zvedla jsem hlavu od mobilu a ztuhla. Vedle mě seděl Rik.
„Ahoj, Adriano,“ oslovil mě a nasadil jeden ze svých rádoby neodolatelných úsměvů.
„Ahoj,“ odsekla jsem a dívala se upřeně na plátno, které se rozsvítilo reklamou.
„Co tady děláš?“
„Co bys tak řekl? Přišla jsem se sem učit!“ pronesla jsem ironicky a litovala se. Proč
zrovna já musím sedět vedle něho?!
„No, myslel jsem spíš, proč sis vybrala tenhle film? A proč jsi tu sama. Ale dobře mi
tak, tvoje odpověď – taky odpověď.“
Plátno potemnělo a pak se objevila první upoutávka. Uvolnila jsem se, protože tím
konverzace skončila. Žádné otázky. Mohla jsem v klidu sledovat plátno. Mohla.
Jenže já cítila podivné napětí. Jen tak koutkem oka jsem vždy mrkla na Rika. Jak
jsem se vrtěla, nechtěně jsem zavadila o jeho nohu. Zatímco já se lekla, on zůstal
v klidu. Svou nohou si přitáhl tu mou zpět. Naše nohy se dotýkaly a nebylo to
nepříjemné. Vlastně nejprve to nebylo nepříjemné. Za nějakou dobu jsem cítila
v noze napětí, pak jemnou křeč. Ale odtáhnout nohu jsem nechtěla. Maličko jsem se
zavrtěla, abych našla příjemnější polohu, ale s nohou jsem ani nepohnula. Než film
skončil, seděla jsem spíš na jeho straně než na své. Z kina jsme vyšli spolu ruku
v ruce. Dokonce mě doprovodil.
„Tak co prázdniny?“ zeptala se mě Kamila hned, jak dosedla do lavice.
„Dobrý?“ protáhla jsem a provrtávala otevřenou učebnici. Doufala jsem, že se
nebude dál ptát. Nechtěla jsem lhát a vyprávět o kině se mi nechtělo. Vlastně za těch
pár dní Velikonoc nebyl ani jediný, kdybychom s Rikem nebyli spolu. Já trávila čas
s klukem, kterého ona zbožňovala. Nebo jinak. Chodila jsem s klukem, kterým jsem
opovrhovala.
„Cos dělala? Vůbec ses neozvala?“ páčila ze mě Kamila.
„Nic!“ řekla jsem provinile. „Nic moc. Byla jsem v kině na super filmu! A ty?“ snažila
jsem se odvést pozornost od sebe.
„ Byli jsme u babi. Ale neuvěříš, co se mi stalo. Volala jsem si s Rikem přes Skype
celé dvě hodiny!“ šťastně se usmívala. „Chápeš. Dvě hodiny!“ jásala Kamča a
vypadala, že se blahem rozplyne.
„Páni! To ti teda gratuluju!“
Usmála se na mě, popadla mě za ruku a vlekla mě ze třídy ven. Určitě mi chtěla
vyprávět detaily svého triumfu, ale já se vůbec nemohla soustředit na to, co říká.
Mám jí to říct? Co jí mám vlastně říct? A tak jsem neříkala nic, ale bylo to, jako bych
lhala. Mám tajemství a ona ho nezná. Nejsem dobrá kamarádka, protože tohle
tajemství se dotýká i jí. A ještě ke všemu jsem naštvaná, protože ona si dvě hodiny
povídala s Rikim. Dříve bych jí to přála, ale teď? Ačkoli jsem nechtěla, žárlila
jsem.Ačkoli jsem nechtěla, byla jsem to já, kdo teď chodí s Rikem. A ona s ním dvě
hodiny...
Najednou šel proti nám. Usmíval se. Bílé zuby v temném obličeji svítily už na dálku.
Najednou jsem věděla, co chce udělat. Kdyby jen pozdravil a šel dál! Ani jsem
nestačila něco vymyslet. Pozdravil, zastavil se a objal mě kolem pasu. Vždycky jsem
se tomuhle majetnickému gestu smála. Něco jako pokyn pro ostatní. Tenhle balík je
můj. Asi proto se říká: sbalit holku. Riki mě sbalil, teď mě majetnicky drží okolo pasu,
já to strpím, nebráním se, dokonce se nechám políbit. Asi bych se měla tetelit
blahem, jenže je tu Kamila. Rychle se odtáhnu a otočím se na svou, možná dokonce
už bývalou, kamarádku. Známe se několik let a ona mě nikdy nepodrazila. To jen já.
Já jsem nebyla upřímná. Smutně jsem se usmála. Jak to říci? Jenže Kamila je
rychlejší. Udiveně zvedne oči, jako by jim nemohla věřit. Pak rychle zamrkají řasy a
cukne bradička. Už to znám! Kamila se otáčí a utíká odtud.
„Haló Kamčo, jsi tu?“ Ve škole se se mnou nebaví. Nedá mi příležitost s ní promluvit.
Neustále je s někým. Já jsem vzduch. Nanejvýš se podívá skrz mně. Pokouším se jí
tedy volat
mobilem, ale už 14 dní ho nezvedá. K počítači si nesedne. Nevyčítám jí to. Ale je mi
to líto. Vím, že jsem si to zasloužila, ale já tohle přece nechtěla. Neplánovala jsem
to. Píšu esemesku a doufám, že na naše místo přijde. Je to kousek za městem.
Nikdo sem nechodí. Pár metrů přes louhu k lesu. Vycházím dřív, takže tam budu
první. Uvidím ji, pokud přijde. Zvláštní. Nikdy jsem tu nebyla sama. Bála bych se tu.
Ale teď je to jiné. Myslím jen na Kamču a Rika. Sedla jsem si na kámen a hlavu
opřela o zvednutá kolena. Minuty utíkají a začínám být netrpělivá. Jestli nepřijde, tak
je to opravdu konec. Asi po hodině čekání Kamile volám. Nezvedá to. Cítím se
mizerně, ale čekat dál nemá cenu. Zvedám se. Je mi to líto. Tak líto, že se mi tváři
koulí dvě horké slzy.
1/14 Vánoce
Vánoce jsou jistojistě ty nejkouzelnější svátky v roce. No, možná ne pro dospělé, ti
prožívají tradičně stresy nad úklidem, vařením a dárky, ale pro nás, pro děti, jsou
Vánoce nejoblíbenějším svátkem. A nejúžasnější je Štědrý den. Celý den jsou
v televizi pohádky a doma se všichni promění. Nikdo se za ničím nežene, všichni
najednou mají chvilku času a ještě se na sebe usmívají. Není divu, že se najde
chvilka i na připomenutí se nějaké staré tradice.
Je sice pravda, že zlaté prasátko jsem ještě neviděla, protože mi to nedá a
vždycky někde něco uďobnu. Na svátečním stole je tolik lákadel! Kdo by odolal
maminčinu cukroví? Ale jiné tradice už znám a mám je vyzkoušené. Třeba lití olova.
U toho asistuje tatínek, abychom něco nezapálili, ale fantazii pak musíme zapojit
všichni. Když jsem byla menší, místo olova jsme pouštěli lodičky. Ořechové skořápky
nám zatím vždy ukázaly, že všichni zůstaneme pohromadě. Také jablíčka krájíme,
abychom věděli, jak na tom budeme se zdravím. Ale na třesení bezem a házení
pantoflem mám prý ještě čas.
Než se naděju, je tady večer. Sesedneme se ke slavnostnímu stolu. U nás
jíme tradiční jídla: rybí polévku, bramborový salát a kapra. Vlastně lososa. A když
všichni dojedí, jdeme do obývacího pokoje. Než stačíme zazpívat pár koled, ozve se
Ježíškův zvoneček.
Když jsem byla malá, strašně jsem si přála Ježíška vidět, a třeba mu i
poděkovat, nebo mu pošeptat do ouška, co by mi mohl přinést za rok. Dnes už vím,
že dárky si dáváme mezi sebou z lásky, a tak i já pod stromeček pár drobností
přidám. Žádné drahé dárky, nejčastěji několik obrázků. Ale Ježíšek mi stejně nejde
z hlavy. Jak asi vypadá? Co nosí na sobě? Celý advent vídám za výlohami stovky
Santa Klausů. Červený kožich, bílé vousy, teplou čepici a sáně s létajícími soby. Ani
nevím, jestli je nějaký rozdíl mezi Santa Klausem a dědou Mrázem. Jiné jméno, jiný
čas. Holt než se za západu dostane na východ. Ale u nás...
U nás máme Ježíška. Tajemného. Už to jméno zní jako ukolébavka plná lásky.
Jako když se díváte do kočárku na miminko. To člověk celý zjihne, až z toho blaha
šišlá. Jsem asi ráda, že žádný stařík převlečený za červenou Karkulku se nám do
komína nesouká. O Ježíškovi se nechá snít. A to bude ten pravý důvod, proč jsou
naše Vánoce ty nejkouzelnější ze všech.
1/15 Stará věznice
„Jsi si jistý?“ zeptal se Martin. Pavel se na něho nechápavě otočil: „Nebuď strašpytel,
ta věznice je už dvacet let zavřená. Jestli věříš těm pověrám, mohl jsi zůstat doma.“
„Dobře, dobře. Tak se hned nerozčiluj a jdi první!“ trošku roztřeseným hlasem říká
Martin a rozhlíží se po nízkých oknech téměř nad zemí.
„Támhle, „ ukazuje Pavel s převahou někoho, kdo už tady byl. Postupně nakukují
mezi zlomenými mřížemi vyraženého okna.
„Jak to vypadá? Vidíš něco?“ ptá se Martin, ale nezní to ani zvědavě ani odvážně.
Pavel se protáhne a seskočí do tmy. „Podlaha je dost nízko, ale neboj, to dáš!“ Oba
teď stojí v temné místnosti mezi bednami a starými hadry.
„No páni, už teď to vypadá hrozně!“
„Počkej, pravá zábava teprve začne!“
Oba kluci se vydali opatrně ven z místnosti. Našli schody a tiše stoupali do patra. Za
dalšími dveřmi se táhla dlouhá chodba, pravidelně protínaná z obou stran dveřmi.
„Asi cely, když to byla věznice?!“ usmál se Martin, ale do smíchu mu nebylo. Všude
byl nepořádek. Hadry, prkna, dráty... Vypadalo to, jako by se tu kdysi zastavil čas.
Občas některé z dveří pootevřeli. Všude bylo špinavé prázdno. Šero a chlad..
„Tohle je teprve děsivý,“ ozval se zase šeptem Martin, který nemohl vydržet mlčení.
„U nás na půdě je taky haraburdí, ale tady je to... Taková divná atmosféra.“ dumal
Martin nahlas.
„Šel bych prozkoumat některou z cel dovnitř.“ pronesl Pavel a zvuk jeho hlasu naplnil
chodbu, nesl se prostorem, rozpadal se na ledových zdechs sklouzl se k zemi a
znovu se jako tichá ozvěna vracel.
„Co řveš,“ šeptl Martin a následoval Pavla po železných schodech o patro výš.
Přesto, že našlapovali obezřetně, zřetelně zaslechli zaskřípání. A znova! Oba
znehybněli.
„Co to bylo?“ děsil se Martin.
„Někdo tu je!“ šeptnul Pavel
Oba mohli počítat kroky, které se blížily, a proto lehce zesilovaly. Tentokrát i Pavel
zapomněl na chování hrdinů a rozběhl se dlouhou chodbou. Martin za ním. Na konci
chodby bude zase schodiště, tím utečeme ven. Zadoufal Pavel. Jenže na konci
chodby byla jen křižovatka – dlouhá chodba na obě strany a schody vzhůru.
„Kam teď?“
„Nikam!“ Pavel otevřel dveře nejbližší cely na patře, kde byli. Místnost byla malá a
temná. Žádné okno. Oba přirazili dveře a Martin se hned za nimi sesunul k zemi:
„My tady umřem, my tady umřem...“ opakoval potichu pořád dokola. Pavel přitiskl
ucho na dveře a zatajil dech. „Je tam ještě?“ Kdo to vlastně je? Zdálo se mu, že slyší
tiché šumění, ale pak si uvědomil, že jeho srdce buší opřekot. Sedl si k vedlejší zdi,
přetáhl svetr na hlavu a snažil se uklidnit. Martin se krčil u dveří. Jakoby je jistil
vlastním tělem. Bál se pohnout. Doslova zkameněl. Ani jeden nevěděl, jak tu byli
dlouho. Možná pár minut, možná hodin. Možná se prospali do nového dne.
„Slyšíš něco,“ zeptal se Pavel. Urovnával svetr. Byla mu strašná zima a měl hlad.
„Musíme pryč.“
„Ještě, že jsme zůstali na té chodbě. Snadno najdeme cestu ven.“ potichu šeptal
Martin a snažil se nehlučně narovnat. Pak vzal statečně za kliku a zmáčkl. Klika
zavrzala, ale necvakla. Zkusil to znovu, už ne tak lehoučce. Nic. Pavel se vymrštil a
pověsil se na kliku. Nic. Začal s dveřmi cloumat. Ani se nehnuly. Bylo zamčeno.
1/16 O smrti a andělech strážných
Kdybych měla mluvit smrti, asi bych neřekla nic o strachu. Smrt prostě je. Nic
s tím nejde udělat.
Vzpomínám si na rok, kdy se smrt v naší rodině zabydlila. V jediném roce jsem
přišla o babičku a několik dalších příbuzných. Právě ztráta babičky mě poznamenala
nejvíce.
Babička s námi bydlela od mého narození. Místo chození do školky jsem
s babičkou koukala na detektivky. Všichni na pískovišti mi to záviděli. Babička kvůli
silné cukrovce, a také proto, že celý život kouřila, přišla o nohu, ale dlouho zvládala
život s protézou. Pak ale přišlo něco, co nikdo nečekal. Jednoho dne zkolabovala a
sanitka ji odvezla do nemocnice. Lékaři sdělili mámě, že musí odebrat i druhou nohu,
jinak nepřežije. Po této operaci byla babička odkázána na pomoc mamky, která
přestala chodit do práce, aby se mohla o ni starat.
V prosinci zkolabovala babička znovu a všichni už jsme věděli, že to nemůže
dopadnout dobře. Maminka byla v nemocnici každý den. Babička ale odmítala mluvit,
jíst i pít. Pamatuji si, že to bylo 7. prosince. Ten den jsem měla trénink a vyšla jsem
vysmátá z haly. Tam už na mě čekala maminka. Byly jsme domluvené, že mě vezme
za babičkou. Myslím, že tajně doufala, že alespoň na mě babička promluví. Ale
všechno bylo jinak. Mamka mi prostě řekla, že babička umřela. Moje babička! Jeden
z nejdůležitějších lidí, které jsem kolem sebe kdy měla! Napřed jsem to považovala
za něco hrůzného. Později jsem si uvědomila, že ji tam, co teď je, asi už nic nebolí.
Netrápí se.
Maminka si to ale nechtěla přiznat. Ještě po pohřbu se obviňovala z toho, že
mohla něco udělat. Třeba babičku převést do jiné nemocnice. Teprve za pár týdnů
byla mamina ochotná připustit, že by to pro babičku asi nebyl moc hezký život. Zato
já jsem si byla jistá tím, že mě babička neopustila. Nevím kde je, ale stále na mě
dohlíží, jako když jsem byla malá.
Myslím, že když kdokoli blízký zemře, je těžké pochopit to. Ale když s jistotou
víme, že nás neopustil navždy, že se o nás zajímá, že ví, co a jak děláme, je to
snazší. Nosíme ho uzamčeného v srdci a on na nás jen tak zlehýnka dohlížejí. A tak
věřím, že mám svého naděla strážného a že se mi nic strašného nestane. Díky, babi!
1/17 Poklad zeleného hada
Byl chladný mrazivý večer, kostelní hodiny právě odbíjely deset hodin a servírky v
hospodě u Tří korbelů, pomalu začínaly sklízet se stolů a upozorňovat návštěvníky,
že se blíží zavírací hodina. Rozhodně už nikdo nečekal další zákazníky. Když v tom
se dveře hospody otevřely a dovnitř vstoupila postava menšího vzrůstu. Hospodský
okamžitě poznal o koho se jedná, svraštil čelo a zahleděl se do pultu o který byl
opřený.
„Hej! Hoď mi sem jedno Riástský.“, houkl na hostinského trpaslík a sedl si k jednomu
ze stolů.
„Doufám, že máš v plánu, alespoň pro tentokrát zaplatit Thorine!“, prohodil k
trpaslíkovi hospodský a začal čepovat pivo. Trpaslík jen ledabyle mávl rukou a
zašklebil se.
„Slyšeli jste všichni o tom pokladu?!“, otočil se ke všem přítomným Thorin a začal se
škrábat na stůl, aby upoutal pozornost.
„Thorine, ty špinavej trpaslíku! Moje holky neleští stoly proto, aby sis na nich očistil ty
svoje škrpály. Jestli toho okamžitě nenecháš, tak tě vyhodím!“, křikl hospodský.
Thorin se zarazil, neochotně seskočil ze stolu, ale nebyl by to Thorin, kdyby, alespoň
nesouhlasně nezamručel. V tom se najednou otevřely dveře a do hospody vpadl
mrazivý závan větru spolu s dvěmi postavami.
Thorin akorát dosedl na židli a spustil: „Tak slyšeli jste o tom pokladu, nebo ne!
Vidím, že ne, tak vám vo tom povim.“
„Malý vouse, ty vědět o poklad?“, ozval se jeden z příchozích.
Thorin se zarazil a otočil se k příchozím: „Vždyť vo tom už chvíli mluvim, a kdo si, že
se vopovažuješ nazývat mě malým vousem?!“
„Já Ug-ha troll a mág Arix.“, odpověděl troll.
„Tak vem místo trolle mágu a tvůj přítel také.“, pokynul příchozím Thorin.
„Omluv trollí řeč mého přítele. On chtěl pouze říci, že se jmenuje Ug-ha, že je troll a
že já jsem mág Arix.“, řekl Arix a přisedl si ke stolu.
„Vidim, že se s tvým chytrým přítelem nenudíš.“, ušklíbl se pobaveně Thorin.
„Malý vous moc blábolit a o poklad nevědět nic.“, houkl Ug-ha.
„No moment, ne tak zhurta. Povim vám všechno co jsem slyšel o pokladu Zeleného
hada.“, nadechl se Thorin a začal vyprávět. Hospodský, který stál za nálevním
pultem se posměšně pousmál, vyprávění o pokladu Zeleného hada, byla pohádka,
kterou slyšel už alespoň tisíckrát. Po půlhodinovém trpaslíkově vyprávění se Thorin
se zvláštním leskem v očích zeptal: „Tak co dete se mnou do toho?“
„Ug-ha rád udělat bum na hlava Zelená had.“, zasněně vyhrkl Ug-ha.
„Dobře, zlato pro mě a ostatní pro vás“, odvětil Thorin a dychtivým pohledem se
podíval na Arixe.
„Jsi vydřiduch! Rozdělíme se rovným dílem, každý třetinu.“, odpověděl mág.
„Dobrá, pro mne tedy půlku pokladu a pro vás druhou půlku.“, zareagoval Thorin.
Ug-ha se naklonil přes stůl a chytil Thorina pod krkem: „Ug-ha nechtít poklad, Ug-ha
bum na hlava Zelená had.“
„Rozumim, roz... roz... rozdělíme se rovným dílem.“, přiškrceným hlasem zasípal
Thorin.
Arix jen přikývl: „Vidím, žes to pochopil Thorine.“
„Měli by jsme se na to napít a ráno vyrazíme.“, chraplavým hlasem řekl Thorin.
Druhý den brzy ráno všichni tři opustili hospodu a vyrazili směrem k jeskyni, kde
podle vyprávění, kterému Thorin věřil, měl být ukryt poklad. Když dorazili k lesu,
blesklo Thorinovi hlavou: No jo, vždyť já jsem zase nezaplatil. Vypadá to, že si budu
muset opět najít jinou hospodu. Ale co, vyřídím to později.
Šli tři dny a tři noci až konečně došli ke vchodu do jeskyně, který byl zatarasen
těžkými dubovými dveřmi, které podle všeho byly zamčené.
„Ustupte, otevřu je pomocí zaklínadla.“, prohlásil Arix a nastavil svou dlouhou hůl
proti dveřím, „Dverus openum!“, vykřikl zaříkadlo a z hole vyšlehl blesk proti dveřím.
Okolí pohltil ohlušující výbuch a oblak prachu. Když se po chvíli prach snesl na zem
a Thorin se s Ug-hou zvedali ze země, viděli jak zkoprnělý Arix stojí před zavřenými
dveřmi a kouří se mu z prohořelého hábitu.
„Ty dubová hlava. Já jít a udělat bum dveře.“, pobaveně se zasmál Ug-ha, sebral ze
země svůj kyj, ušklíbl se na Arixe a pomalu došel ke dveřím. Zvedl kyj nad hlavu a
vší silou udeřil. Ozvala se dutá rána a dveře za velkého praskotu, víření prachu
B
se vylomily z pantů a dopadly na zem. Když si prach sedl, otočil se Ug-ha na Arixe a
vítězoslavně zvolal: „Ty dubová hlava, ty vidět jaký síla umět Ug-ha.“, šklebil se od
ucha k uchu troll.
„Tak se opucujem a hurá pro poklad.“, vzkřikl Thorin a už se hrnul do jeskyně. Arix ho
s Ug-hou následovali. Z hlouby jeskyně slyšeli řinčení trpaslíkovi zbroje. Najednou se
ozvalo hlasité-bum! A překvapené: „Au!“
„Hiperio bateriátum!“, zvolal Arix a jeho hůl začala svítit. Společně s Ug-hou si všimli,
jak Thorin leží na zemi před nimi a drží se za čelo. Ug-ha se začal smát: „Malý vous
... taky ... taky dubová hlava. Malý vous nevědět, že v díře žít tma. Malý vous neumět
tak dobře dělat bum jak Ug-ha. Malý vous dělat bum jak moucha.“
Thorin to přešel mávnutím ruky a sbíral se ze země. Arix mu chtěl pomoct, ale Thorin
sotva se postavil na nohy na nic nečekal a hnal se dál do hlouby jeskyně. Arix a Ughou se vydali pomalu za ním, protože světlo, které vyzařovalo z Arixovi hole
osvětlovalo jen malou část chodby, kterou právě procházeli. Když dohnali Thorina,
sáhl Arix pod plášť a vytáhl skleněnou dýku ze, které vyzařovalo matné modrofialové
světlo.
„Co je to?“, překvapeně se zeptal Thorin.
„Pozor, poblíž je nějaké nebezpečí.“, řekl tiše Arix místo odpovědi.
„Jak Arix poznat nebezpečí?“, zahuhňal Ug-ha.
„Pšššt. Něco slyším.“, šeptl Thorin a připravil si svou válečnou sekeru a velmi
opatrně postupovali dál. Asi po minutě opatrné chůze uslyšeli tlumené praskání a
vrzání kostí.
„Počkejte.“, zastavil své přátele Arix, „Pošlu tam svého patrona. Prozkoumá co je
před námi.“ Thorin souhlasně přikývl, ale Ug-ha nazlobeně, ale přeci jen potichu
vyhrkl: „Ug-ha nechtít patron. Ug-ha chtít udělat bum na hlava Zelená had.“
Ale nikdo ho neposlouchal. Arix pozvedl svou hůl a zašeptal: „Jassiemo patronum.“,
a z hole vyšel modrý kouř, který se na zemi zhmotnil v temně modrou kočku.
Arix se k ní sklonil a zašeptal: „Hasa go desti se ga frution.“. Otočil se k Ug-hovi a
Thorinovi a šeptl: „Teď musíme počkat až se vrátí.“
„Cos jí to řek, nerozuměl jsem ani slovo. Už mluvíš jak Ug-ha.“, zeptal se Thorin
Arixe.
„V kočičí řeči to znamená: Běž zjistit co se děje.“, odpověděl mu Arix.
A pak čekali. Čekali trpělivě pět minut, deset minut, ale to se nedalo říct o Ug-hovi.
Ten netrpělivě přešlapoval na místě, až to prostě nevydržel a rozeběhl se do tmavé
chodby, kde zmizela Arixova vyčarovaná kočka.
„Ug-ho!“, křikl za ním Arix, ale už to nebylo nic platné. Ug-ha neslyšel, nebo spíš
nechtěl slyšet. Arix tedy pokynul rukou Thorinovi a oba se spěšně vydali za ním. Jak
běželi stále dál chodbou, slyšeli zvuky - řinčení oceli o ocel, praskání a skřípání kostí
a přidušené vzdechy. Doběhli do menší kulaté místnosti, kde viděli Ug-hu jak se
sklání nad hromádkou rozsypaných kostí a spokojeně se šklebí. Když je viděl
spokojeně řekl: „Ug-ha konečně moct udělat bum na hlava. Ug-ha mít velká radost.
Ug-ha udělat bum na hlava kostlivec a jeho kamarád kostlivec.“
„A nejen na to.“, řekl smutně Arix, který se sklonil a rukou prohrábl malou hromádku
tmavě modrého popela. Z jeho patrona zbyl jen prach.
Ug-ha se jen nevinně usmál: „Ug-ha dávat moc pozor na kočička. Kočička nedávat
pozor na Ug-ha. Arix udělat nová kočička.“
Arix si jen sklesle pomyslel: 'Kdyby to bylo tak jednoduché.', nahlas, ale řekl: „Až
někdy jindy.“
Thorin se zklamaně rozhlížel kolem sebe. Jak moc rád by se také zapojil do bitvy.
Přecházel po místnosti a hledal kdejakou tu třpytivou věcičku, protože u trpaslíků je
velmi známo, že mají rádi vše co se jen sebemíň leskne. Stejně jako straky. Po chvíli
našel u jednoho z kostlivců malý váček. Když ho otevřel zjistil, že je plný zlaťáků.
Vysypal si jeho obsah do dlaně a začal přepočítávat. Po chvíli si spokojeně pomlaskl
a vrátil zlaťáky zpět do váčku.
„Třicet, hmmm, třicet.“, mumlal si sám pro sebe, slastně se usmíval a hladil si svůj
hustý rezavý plnovous.
„Čeho třicet?“, zeptal se Arix.
„Do toho ti nic není!“, osopil se na něj Thorin.
„Malý vous mít zlato.“, vyhrkl Ug-ha, který se díval Thorinovi přes rameno.
„Neříkám, že není tvoje, ale nezdá se ti třicet na poklad trochu málo?“, konstatoval
Arix.
„Ne, každý zlaťák je poklad.“, odsekl Thorin a přivázal si váček k opasku. Pak začal
opět prohledávat místnost, jako by čekal, že najde něco ještě cennějšího. Nic už
ovšem nenašel.
„A kde Zelená had? Ug-ha nemoct udělat bum na hlava Zelená had. Zelená had
fuč.“, brblal zmateně Ug-ha.
„Neboj, ještě se dočkáš.“, odpověděl mu Arix a šel prozkoumávat stěnu místnosti,
jestli neukrývá nějakou tajnou chodbu. Jak obcházel místnost a přejížděl rukama po
stěně, všiml si, že jedna část stěny vypadá jinak. Pořádně ji ohmatal, aby se ujistil, že
se mu to nezdálo. Stěna na které měl ruce byla mírně vypouklá.
„Tady za tou stěnou něco určitě bude.“, prohlásil, otočen ke svým přátelům.
„Jak si můžeš být tak jistý?“, zeptal se Thorin a prohlížel si vypouklou část stěny.
Arix se však místo odpovědi otočil na Ug-hu a zeptal se: „Myslíš, že by jsi dokázal tu
stěnu prorazit?“
Ug-hovi se rozzářily oči. Už zase bude moct udělat bum. Napřáhl svůj kyj a udeřil.
Místnost naplnil oblak prachu a zvuk padajícího kamení. Když prach usedl, viděli
všichni tři, že místo vypouklé stěny tam je menší díra, ve které byla vidět malá páka.
Thorin na nic nečekal a zatáhl za páku. Vyděšeně se otočili za hlukem padajícího
kamení a uviděli jak se za nimi začala rozpadat stěna a za ní se objevila chodba. Arix
opět rozsvítil svou hůl a vydali se na cestu. Po přibližně pěti minutové chůzi se před
nimi z temnoty vynořila místnost, jejíž strop podpíraly čtyři kamenné sloupy. Na
sloupech byly vyryty obličeje, které buďto plakaly, křičely strachem nebo byly stažené
do bolestné grimasy. Naproti vchodu do místnosti, stál u stěny kamenný podstavec.
Thorin se k podstavci rozeběhl. Cestou, ale zakopl o natažený provázek u vchodu do
místnosti a spadl na zem. Provázek se přetrhl a ozval se hlasitý řev. Před Thorinem
náhle něco velkou rychlostí vyrazilo ze země.
„Fuj, to sem se lek!“, odplivl si Thorin a podíval se nahoru. Nad ním se skláněla velká
zelená hadí hlava, která ho upřeně pozorovala párem žlutých očí a pomalu se
chystala zaútočit. Arix s Ug-hem překvapením uskočili. Nikdo z nich nemohl uvěřit
tomu, že se před nimi právě vynořil dvacetisáhový zelený had.
„Já udělat bum na tvoje hlava Zelená had!“, vykřikl Ug-ha a rozeběhl se s
napřaženým kyjem k hadovi. Ten švihl svým ocasem a trefil Ug-hu do hlavy a ten
spadl omráčen na zem. Mezi tím Thorin vyskočil na nohy a svojí sekerou zaútočil na
hada. Had ho bleskurychle obtočil svým zeleným tělem tak, že se Thorin nemohl ani
pohnout.
„Rychle, Arixi, rychle něco udělej, nebo mě to udusí!“, přidušeně ze sebe vyhrkl
Thorin.
„Hyperyo et um mag hromus!“, vykřikl Arix a napřáhl proti hadovi svoji hůl. Ozvala se
ohlušující rána a místnost osvítilo oslepující světlo. Had bolestivě zasyčel a Thorin
cítil jak hadí sevření povolilo. Rychle se vysmekl a sekl do hadího těla. Jeho sekera
se jen odrazila od hadích šupin, aniž by zanechala jakékoli zranění. Když v tom na
zádech ucítil úder hadího ocasu, který ho odmrštil ke sloupu. V letu si koutkem oka
všiml Arixe, kterého had přimáčkl ke stěně a vyrazil mu dech. Sebral se ze země a
běžel Arixovi na pomoc. Cestou, ale zakopl o Ug-hův kyj.
„Tsss. Ani řádně omdlít nedokáže.“, sykl Thorin zlostně a sbíral se ze země. Zvedl
svou válečnou sekeru a odrazil další hadí útok. Had zlostně zasyčel a chystal se
znovu zaútočit, když v tu chvíli si Arix v duchu přečetl nápis na jednom ze sloupů,
který byl ukryt mezi tvářemi. Zelený had znenadání zkameněl a rozpadl se v prach.
„Jak ti je Arixi, jsi v pořádku?“, skláněl se nad Arixem Thorin.
„Nic mi není.“, odpověděl Arix a popadal dech.
Náhle celou místnost zaplavilo mlhavé zlatavé světlo. Oba se podívali k oltáři a s
úžasem pozorovali, jak se ve světle nad oltářem v prostoru vznáší kniha.
„To je kniha knih, kniha všeho vědění a kouzel, kniha Magna-Ar.“, tlumeně řekl Arix.
V tom Arix s Thorinem za sebou uslyšeli hlasité vzlykání. Otočili se a spatřili Ug-hu
jak sedí na zemi a brečí: „Ug-ha neudělat bum na hlava Zelená had. Zelená had
udělat bum na hlava Ug-ha. Ug-ha ne bojovník. Ug-ha jak Malý vous. Ug-ha dělat
bum jak moucha.“, vzlykal troll.
Thorin k němu přistoupil: „Neboj se.“, sáhl do kapsy a naklonil se k Ug-hovi: „Tady
máš malýho hada.“, řekl a v natažené ruce se mu svíjela dešťovka. Ug-hovi se
rozsvítili oči a vyhrkl: „Ug-ha mít Malý had! Ug-ha krmit Malý had. Malý had pak Velký
had a Ug-ha udělat bum na jeho hlava.“ Arix soucitně přikývl hlavou, otočil se a šel k
oltáři. Uchopil vznášející se knihu a ta se rozpadla v prach.
„No bezva. Málem sme tu zemřeli, poklad nemáme a z knihy kouzel zbyl jen prach.“,
utrousil pod vousy Thorin.
Arix prohrábl rukou popel na oltáři a vytáhl z něho svitek. Svitek byl ovázán
přívěškem na kterém byl vyobrazen Zelený had. Arix přívěšek odvázal: „Tady máš
svůj poklad.“, otočil se k Thorinovi a podával mu ho. Thorin si přívěšek dal kolem
krku. Arix rozbalil svitek a před jejich užaslými zraky se v prostoru rozprostřela živá
mapa země s vyznačením úkrytu klíčů potřebných k nalezení knihy všech knih, knihy
všeho vědění a kouzel, knihy Magna-Ar...
1/18 Vánoční přání
Jsem anděl a jsem tu i pro Tebe
Z oblohy padaly sněhové vločky a já jsem pozorovala jak pomalu dopadají na okenní
rám. Také jsem pozorovala dav lidí, který se prodíral vichřicí a všichni rychle spěchali
domů. „Kde je tatínek?“ Zeptala jsem se svého staršího brášky, který stál vedle mě a
také se koukal z okna. „Alí, tatínek to asi nestihne, vlaky nejezděj a autem se v
tomhle počasí nikam nedostane, ale neboj určitě tu bude do Štědrého večera.“ „Ale
Štědrý večer je už dneska.“ Řekla jsem smutně. „Aha, tak zítra.“ Odpověděl bráška
vcelku klidným hlasem. „A co si vlastně přeješ?“ Pokračoval. „Aby se táta vrátil rychle
a v pořádku domů a taky bych chtěla psa.“ Odpověděla jsem smutně. „Tak to by to
chtělo nějaký kouzlo.“ Doporučil mi bráška.
Dral jsem se přes vánici a přemýšlel jsem kam se mám vydat. Od čumáčku po
ocásek jsem se třásl zimou. „Ty taky nevíš kudy se vydat?“ zeptal se mě jakýsi hlas.
Otočil jsem se a uviděl jsem muže zahaleného do několika vrstev oblečení. Najednou
mě vzal do svých rukou, všiml jsem si auta ke kterému jsme se blížili. Muž svou
promrzlou rukou stiskl tlačítko, které odemklo auto. Položil mě na sedačku, sundal si
bundu a zabalil mě do ní. Vyjeli jsme, byl jsem zachráněn. Ale kam to vlastně jedeme
? Pomyslil jsem si, muž jakoby četl mé myšlenky řekl : „Jedeme domů“
„Alice pojď se převléknout do svátečních šatů!“ Volala na mě maminka. „Ne, až tady
bude tatínek!“ Odsekla jsem. „Ale Alí, tatínek je na cestě, musíme jenom věřit že to
stihne včas.“ Odpověděla laskavě maminka. Koukala jsem se dál z okna a dál
zoufale vyhlížela naše auto, ve kterém by byl můj tatínek. Když tu zase : „Alí pojď se
najíst!“ „Ne, bez tatínka ne!“ Polykala jsem slzičky. „Alí je špatný počasí, až se
probudíš tatínek tu už určitě bude. Pojď se najíst takhle ti to akorát tak vystydne.“
Domlouvala mi maminka.
Jel jsem rychlostí šneka a přitom jsem měl problém zastavit, když mi před auto vběhl
mladý muž. Chvilku mi trvalo než jsem pochopil co na mě muž volá. Vysvětloval mi,
že se zrovna chystal za svou rodinou, ale jeho auto se neudrželo na zledovatělé
vozovce a sjelo do příkopu. Pomohl jsem mu přendat všechny jeho věci ke mně do
auta a vyrazili jsme směrem k jeho domu. Nemohl jsem ho tam nechat.
Hodiny pomalu plynuly, maminka byla svalená na gauči a spala, bráška bojoval na
počítači, já jsem seděla na parapetu a kapr na stole osychal. Zase mi bylo do breku a
pak se to náhle stalo. Okamžitě jsem vyběhla z obývacího pokoje a běžela jsem po
schodech dolů, do haly a ven.
Přes všechny problémy jsem se konečně dostal přes vánici až k domu. Zaparkoval
jsem, posbíral všechny věci, štěně vzal do ruky, vystoupil a uzamkl auto. Štěně se mi
vysmeklo z ruky a běželo za malou postavou u dveří, za mojí milovanou Alí.
1/19 7 dcer
„Ach, kam jsem to jen dopracoval,“ přemítal stařec. Seděl uprostřed rozkvetlé
louky na staré židli. Kolem dokola nebylo jediného živého člověka, však někdo ho
poslouchal. V trávě ukrytí zajíci, srnky, hmyz s malými hlodavci a ptáci poletující mu
nad hlavou.
„Ach, kam jsem to jen dopracoval,“ zopakoval a podíval se na své posluchače,
kteří ho svýma knoflíčkovýma očima pozorovali.
„Kamarádi, vy je asi neznáte - jakpak byste mohli? Povím vám příběh, který je o
mých dcerách. Vždy jsem chtěl něco vlastního, protože vždy jsem jen tvořil sám. Ale
tentokrát, jsem se chtěl na něčem podílet. Všechno z mé ruky bylo udělané dobře a
já to stihl za pár dní. Pak jsem odpočíval, ale něco mne mátlo. Všechno jsem udělal
já a bylo to dokonalé, jenže já chtěl, abych se na něčem podílel. Aby mi v mé práci
někdo radil. Stovky let jsem chodil po světě, ale stále nikdo nepřipadal v úvahu.
Nakonec jsem si vyrobil ženu a s ní měl sedm dcer. Když byly malé, byly rozkošné. V
malém měřítku. Ale když vyrostli …
Má první dcera, se jmenovala Pýcha. Když byla maličká, byla ten nejrozkošnější
uzlíček, jaký jsem, kdy viděl. Ale když odešla z domu, lidé začali být nadutí –
domýšliví. Má druhá dcera je Lakota. Vždy vše kradla svým sestrám a nikdy se
nechtěla s nikým rozdělit, a když odešla z domu, dostala svůj nedostatek i na lid.
Další – třetí dcera je Závist. Záviděla sestrám šaty, boty, a dokonce i to, že jsem si s
nimi hrál. Vždy byla taková zdomácnělá, ale když odešli sestry, záviděla jim volnost a
utekla. Čtvrtá dcera byla Hněv. Když jsme jí tak říkali, mohla brečet hodiny a hodiny
kout plány na pomstu. Když vyrostla, nahněvala se, že se narodila a odešla škodit
lidem. Má pátá dcera, byla Smilstvo. Vždy veselá, však někdy až moc. Létala od
jednoho nápadníka k druhému, při čemž je pak odkopla jako odpad. Proto, když jsem
jí zakázal kohokoliv si domů vodit, odešla a mstila se. Další sestra – šestá,
byla Nestřídmost. Bylo to hodně děvče, ale když už ani schody sejít nemohla, jak její
nohy byly oteklé a tlusté, musel jsem jí vyhnat. Poslední – sedmá dcera, se
jmenuje Lenost. Ta mě opustila nedávno a nutí lidi, aby nic nedělali. Je líná, ale nutit,
to zvládne. A já jsem zůstal sám.“
Když stařík domluvil, zvířátka se stále na něj zvědavě koukala. Srnka ho jemně
žďuchla do ruky, do klína mu vyskočil malý zajíček.
„A víte, co jsem musel udělat? Lidé se dozvěděli, že jsou to mé dcery a přestávali
věřit, protože tohle bych jim přece nikdy nemohl udělat.“
Zvířátka koukala na staříka, kterému vrásky zbrázdily kdysi dávno obličej. Byl
hodný, avšak lidé ho nepoznávali a jen hrstka věřila stále.
„Zajíčku, to bys nevěřil, co jsem udělal,“ pověděl malému zajícovi, který si hověl v
jeho klíně. „Nemohl jsem přiznat, že mé dcery jsou mé! A proto jsem si vytvořil bratra.
Bratra, na kterého jsem svedl vše, co jsem kdy pokazil. Všechny mé dcery jsem přiřkl
jemu. Ale lidem to vyhovovalo, já jsem byl zase ten dobrý.“
Zdálo se, že snad i květy staříka poslouchaly a nakláněly se k němu, jako kdyby
byl slunce. A to on vlastně byl. Byl slunce, byl vítr, byl život. Ale i on se spletl.
„A tak jsem si tedy vytvořil bratra. Však i on mě zradil, vystoupil z mé hlavy a stal
se skutečným. Ochotně přijal mé dcery a zavázal se, že je bude opatrovat a naplno
využívat jejich daru. A víte, kdo to je?“
Zvířátka na něj se zájmem koukala a sem a tam, se objevil v některém oku náznak
strachu.
„Měl jsem si dcery nechat. Měl jsem je přijmout a lid by je přijal také. Proč jsem jen
stvořil Ďábla, aby on pykal za mé hříchy? Proč?“
1/20 Tři orlí pera
Když chtěl někdo z táboru získat nášivku, na které byla vyobrazena tři orlí pera,
musel splnit tři úkoly.
První úkol byl, že daný člověk nesměl 24 hodin mluvit a ani nesměl úmyslně vydat
žádný zvuk. Já jsem to těch 24 hodin vážně vydržel a neúmyslně jsem pouze řekl
„Auu!“, protože jsme měli za úkol kusem obyčelného drátu přeřezat větev. Po chvilce
se drát přehřál a praskl. Jelikož to bylo na čas, rychle jsem chytil drát a nečekal jsem,
že budeaž tak moc horký a vtom přišlo: „Auu!“ Na zážitek s řezáním drátemjen tak
nezapomenu, protože mám na prostředníčku jizvu.
Druhý úkol byl takový, že se měla 24 hodin držet hladovka. Pro mě to bylo nejhorší,
protože když jsem někam přišel, jenom jsem slyšel: „Co bude na snídani? Co bude
na oběd? Kdy bude oběd?“ No nic, ale přežil jsem to.
Třetí úkol musel daný člověk strávit 24 hodin mimo dosah lidí, nikdno ho nesměl
vidět. Dostali jsme spoustu jídla, které nám mělo vydržet na celou dobu. Na samotku
jsme vycházeli tři: já, kamarád a kamarádka. Výhodu jsme měli takovou, že celý
tábor kromě malých spali taky venku a daleko od nás.
Vedoucí nám rozdělil místa, kde jsme měli dát poštu. Jednu večer s popisem, jak
moc ho máme rádi + popis cesty, kde budeme přespávat. Když jsem si vybíral, kde
budu spát, z houští vyběhlo divoké prase, ze kterého jsem dostal takový strach, že
jsem chtěl spát na stromě. Naštěstí jsem už žádné neviděl.
Po vybrání místa k přespání jsem asi tři hodiny stavěl přístřešek. Prvně mi nevyšla
plachta a pak mi celá konstrukce asi čtyřikrát žuchla. Nakonec se to povedlo, už jen
napsat dopis pro vedoucího, do kterého jsem napsal, že vím, že mě nemá rár, ale
takové místo mi dávat nemusel. Popis cesty asi pochopil, protože když si dopis
přečetl, díval se daným směrem.
Věděl jsem, že vedoucí budou malým dělat přepad, ale já si říkal: „Co kdybych
vedoucí
předběhl a ukradl vlajku dříve.“ lehl jsem si do mého „přístřešku“ jelikož bylo už šero,
přemýšlel jsem, jak bych přepadl tábor. Když jsem vymyslel plán, jsem se natáhl pro
pití a najednou to začalo. „Přepááád! Aááááá! Přepááád!“ Takhle nějak podobně to
pokračovalo dalších patnáct minut. Ještě, že jsem ležel, protože kdybych ty skřeky
poslouchal ve stoje, tak bych se smíchy neudržel a zkoulel bych se do potoka.
Ale i přesto, že jsem ležel, jsem se popadal smíchy za břicho. „No nic!“ přepad byl a
určitě vlajku ukradli, tak jsem to nechal plavat a usnul jsem. V noci jsem se asi
pětkrát vzbudil, protože se mi nechtělo vytáhnout spacák z krosny, tak jsem mrznul i
přesto, že byla jedna z nejteplejších nocí. Ale vraťme se k tomu buzení. Nejhorší
buzení bylo kolem půl šesté. Vypadalo to nějak takto:„Au, zzzima, au, au!“ Když jsem
otevřel oči a podíval jsem se na smrk, vedle kterého jsem spal, tak tam zrzavá
veverka házela po mě kousky šišek. „Potvoro!!“ a stejně tam zůstala.
„Křup, křup!“ podíval jsem se směrem, odkud se zvuky vydávaly a byl tam srnec.
Nerovný šesterák, pěkný kus a dokonce asi dvacet metrů odemne. Pískl jsem a
dalších deset minut jsme se na sebe koukali. Já jsem se kochal jeho krásou a on?
Co se mu nejspíš líbilo na mně byla ta modrá plachta, ale pak ho to asi přešlo a
odešel.
Nikdy jsem nevěděl, že z páru suchých větviček se dá udělat pořádný oheň, na
kterém se dají spálit topinky tak, že ani nožem nešly oškrábat.
Druhý dopis vypadal takto:„Jsem rád, že jsem přežil noc a co to bylo za řev? To ti
špunti mají takovou výdrž řvát? Šlohli jste jim aspoň vlajku?“ dopis jsem po snídani
zanesl na stejné míst, jako ten předešlý. Času jsem měl ještě 12 hodin a mně
napadlo, co takhle se jít trochu projít. Ten den jsem ušel s patnácti kilovou krosnou
na zádech asi 30 kilometrů. Byl to divný, ale i dobrý výlet. Divný proto, že se rád
flákám, ale tehdy jsem nevydržel na místě více než patnáct minut. Dobrý výlet to byl
proto, že jsem se podíval do neznámé krajiny a viděl jsem asi šest vesnic. Lituji toho,
že jsem neviděl vesnici, která se jmenovala Bobíkov. Tomu názvu jsem se smál asi
hodinu.
Když už mi zbývaly asi dvě hodiny do konce samotky, dostal jsem hlad. Sedl jsem si
na lesní pěšinku a koukal se na cyklisty projíždějící opodál. Už jsem měl snězenou
skoro celou papriku, když se ke mně začala podezřele přibližovat nějaká bába.
Rychle jsem naházel věci do krosny a utíkal po pěšince asi kilometr, kde jsem narazil
na cestu, na které se nejspíš těžilo dřevo.
Sedl jsem si na pařez, pokračoval jsem v dojídání mé rozkousané papriky. Viděl
jsem na většinu cesty, po které jsem utíkal. Dojedl jsem a chtěl jsem pokračovat v
cestě, hodil jsem si krosnu na záda, ale co to vidím? Po pěšině, po které jsem přišel
zase jde ta bába. Ona si snad dělala semnou závody.
To jsem se teda naštval a vzal to do toho největšího kopce, až jsem dorazil na další
z mnoha kamenitých cest. Šel jsem po ní jenom chvilku, pak mě zastavily mraky
netykavek a tak mně zabavily na hodinu. Netykavky pomalu docházely a můj čas se
pomalu blížil ke konci samotky.
Zbývalo mi už jenom deset minut a slézt prudký kopec směrem do tábora.
Při slézání toho kopce jsem se řídil podle jednoho vojáka z SAS, který říká: „Slézat
můžeme dvěmi způsoby: Pomalu a bezpečně, nebo rychle a zábavně.“ Hádejte co
jsem si vybral. Samozřejmě rychle a zábavně. Zkuste to někdy, já jsem se tak moc
bavil, až se uvolnil jeden kámen. Válel se asi dvěstě metrů z kopce a dopadl před
auto našeho vedoucího.
Čas byl akorát u konce. „3,2,1, už můžu do tábora“ jen si zajdu do nedaleké
studánky, kde se napiji. Po příchodu do tábora jsem se ohlásil vedoucímu, že jsem
už přišel a pak mně začali zpovídat, jak jsem se měl a co jsem zažil.