Můj příběh...Zákopy

Carlisle, 1919
Vše to začalo před pouhými pěti lety, ale za těch pět let se úplně
všechno změnilo. Změnil jsem se z Billyho Stevense, naivního kluka
z Carlisle, v Billyho Stevense – muže. Tohle je můj příběh, který vyprávím,
dokud jsou ty vzpomínky ještě čerstvé. Nemyslím si však, že by se mi
někdy povedlo zapomenout.
1914
Moje rodina – tedy já, rodiče, mí dva bratři a dvě sestry – žila
v Carlisle ve Velké Británii.
Rob Matthews byl mým nejlepším kamarádem už od chvíle, kdy
jsme spolu začali chodit do školy. Rob byl z nás dvou vždycky ten
odvážnější – stále o krůček napřed. Nikdy se nebál říct našemu přísnému
učiteli panu Dickensovi, co si myslí, když vytasil nějakého chudáka ze třídy
a péroval ho před tabulí. Robovi to vždycky vyneslo jenom výprask
rákoskou, ale on to nesl statečně a nedal na sobě nic znát. V očích kluků –
ale i holek – z celé školy a okolí byl hrdina a taky byl můj nejlepší kamarád.
Když začala válka, bylo Robovi i mně třináct. Dodnes si pamatuji,
jak jsme všichni seděli v naší malé kuchyni, kde se na sporáku vařily
brambory ve slupce. Táta se strýčkem četli společně noviny. Na titulní
straně té části novin, kterou držel strýček, bylo velkými písmeny vytištěno
VÁLKA VYHLÁŠENA. „Tak už je to tady,“ povzdychl si strýček. „Čekal jsem
to už od chvíle, kdy zabili Františka Ferdinanda.“
„Kdo je to František Ferdinand?“ zeptal jsem se.
„Byl to Arcivévoda František Ferdinand d´Este,“ odpověděl
strýček. „Byl se svou ženou na návštěvě v Srbsku, kde ho zabila banda
fanatiků. Anarchistů.“
„Ale proč?“ zeptal jsem se.
„Kvůli politice,“ vložil se do toho táta. „Věř mi, synku, že politika může za
většinu špatností, které na světě máme.“
„Už když k tomu došlo, věděl jsem, že budou potíže,“ pokračoval
strýček Stanley. „Ale neboj, do Vánoc bude po válce. Němci nemůžou
dlouho bojovat proti tak dobrým vojákům, jaké máme my. Já vím, o čem
mluvím…“
…
Leden-únor 1917
Začátkem roku 1917, to už mi bylo šestnáct, zuřila válka přes dva
roky. Pracoval jsem jako mladší telegrafista na nádraží v Carlisle. Práce
telegrafního operátora znamenala sedět za stolem, obsluhovat telegraf a
přijímat a rozesílat zprávy v Morseově abecedě.
Jednou cestou z práce jsem se začetl do jednoho z plakátů, kde
stálo:
Jsi muž nebo myš? Jsi muž, kterého si budou jeho potomci navždy
pamatovat jako velkého vlastence? Nebo si ho budou pamatovat spíš jako
MIZERU a ZBABĚLCE? Jestli jsi muž, tak máš PRÁVĚ TEĎ šanci to dokázat.
Vstup konečně do armády. Přihlas se v nejbližším náborovém středisku!
Rob ten plakát taky viděl. „Takže nás mají za zbabělce,“ vrčel
naštvaně.
Dobře jsem věděl, jak se cítí. Někdy jsem se cítil strašně
zahanbeně, když jsem šel do práce a věděl jsem, že někteří kluci mého
věku už jsou dávno v Belgii. Bojují, aby nás tady chránili. Po ulicích chodily
ženy a dávaly bílá peříčka mužům, o kterých si myslely, že by měli dávno
bojovat na frontě. Když jsem si představil, že jednou takhle přijde některá
z nich ke mně a přede všemi mi dá to pírko, vařila se mi krev v žilách.
…
A tak jsme to odpoledne nešli rovnou domů, ale dostavili jsme se
do náborového střediska praporu Lonsdale, které fungovalo v centru
města. U dveří hlídkoval seržant, který vypadal moc hezky a odvážně. Měl
nablýskané boty a naškrobenou uniformu.
„Zde, mladí muži,“ zahřímal. „Co pro vás mohu udělat?“
„Chceme vstoupit do armády,“ vysvětloval mu Rob.
„Skvělé,“ rozzářil se seržant. „Kolik vám je let?“
„Šestnáct,“ odpověděl Rod.
Seržant se na něj podíval a řekl: “Promiň, chlapče, ale jsi moc
mladý. Vrať se, až ti bude devatenáct.“ Pak na Roba mrkl okem a dodal:
„Třeba zítra, co ty na to?“
Pak se obrátil ke mně. „A kolik je tobě?“
Došlo mi to. „Devatenáct,“ řekl jsem rychle.
„Dobře,“ usmál se seržant. „Tak pojď dál. Tvá vlast tě potřebuje.“
Rob na mě koukal s otevřenou pusou. Poprvé v životě jsem ho
v něčem předstihl. Pak se pobaveně ušklíbl. „Uvidíme se zítra, Billy. Až mi
bude devatenáct.“
Březen-duben 1917
…
Ve výcvikovém táboře týdny míjely a my jsme kopali zákopy. Pak
jsme je zase zahazovali. Cvičili jsme. Pochodovali. A pak zase cvičili. Stal se
ze mě expert na zacházení s dřevěnou tyčí a předstírání, že je to puška.
V polovině třetího týdne si pro mě poslal náš velící důstojník.
…
„Vojíne Stevensi, dozvěděl jsem se, že jste pracoval jako
telegrafista. Je to tak?
„Ano, pane!“ odpověděl jsem.
„V tom případě to znamená, že o vás přijdeme,“ povzdechl si.
„Ale já chci jet do Francie, pane!“ vyhrkl jsem.
„Taky že tam pojedeš,“ ujistil mě velitel. „Jenomže ne s naší
jednotkou. Ženisti nutně potřebují muže s technickými znalostmi – hlavně
někoho, kdo umí s telegrafem. Takže jste přeložený do Královské ženijní a
spojařské jednotky.“
Poprvé od chvíle, kdy jsme se s Robem spřátelili, nás něco
rozdělilo.
„Neboj se,“ křenil se na mě Rob. „Sejdeme se zase na frontě. Já
budu střílet Němce, abych dostal medaili, a ty budeš zatím spojovat
přetrhané dráty.“
Nuceně jsem se tomu zasmál. To, co řekl, mě zklamalo do morku
kostí. Vstoupil jsem do armády, abych bojoval, a ne abych obsluhoval
telegraf nebo opravoval signální zařízení.
„Jenom se neboj!“ odpověděl jsem mu. „Jakmile se tam dostanu,
tak určitě nezkejsnu u telegrafu. Až velitelé uvidí, jak jsem statečný pod
palbou, tak se vsadím, že mě taky pošlou na frontu. Postřílím stejně
Němčourů jako ty, to se můžeš vsadit!“
…
Belgie – Passchendaele, květen 1917
Ráno jsme si všichni sbalili torny a zařadili se do zástupu mužů,
kteří pochodovali na frontu. Seržant, který nás vedl, nám vysvětlil, jak to
chodí – sedm dní na frontě a pak zase sedm dní v táboře.
Pochodovali jsme na frontu po dlážděných cestách. Čím víc jsme
se k bojišti blížili, tím byly cesty horší. Dlažební kostky se ztrácely v bahně
a mizely pod ním. Nakonec jsme se ze všech sil pachtili po hrbolaté
bahnité pěšině.
…
My spojaři jsme byli na konci zástupu a já se nemohl ubránit
pocitu závisti, když jsem viděl vojáky s puškami pochodovat vpředu.
Přesně tam jsem chtěl být i já. Se zbraní a připravený k boji. Znovu jsem si
pomyslel, jak se tam vpředu asi daří Robovi. Už se mu povedlo zabít
nějakého Němce?
…
Během prvních dnů v zákopech jsem přišel na to, co myslel jeden
starší zkušenější spojař výrazem „život v luxusu“ v naší díře pod zemí.
V našem zákopu byla vyhloubená jeskyně, kde jsme skladovali své
vybavení. Taky jsme ji mohli používat jako úkryt. Z bojových jednotek měli
takové přístřešky jenom důstojníci, zatímco řadoví pěšáci si museli
vystačit s celtami v zákopu. Někteří z nich si ve stěnách zákopu sami
vyhrabali malé výklenky, do kterých se sotva vešel jeden skrčený muž, ale
ty jim neposkytovaly moc ochrany ani před nevlídným počasím, ani před
šrapnely a střepinami. Říkalo se jim „myší díry“ a jediné, k čemu byly
dobré, bylo, že měl voják hliněné sedátko a trochu hlíny nad hlavou, místo
aby před akcí čekal skrčený jen tak v ledové vodě zákopu.
…
Druhý den při opravě kabelů jsem poprvé viděl mrtvého muže.
Nebyla mu vidět hlava, protože ji zasypalo bahno. Ven koukaly jenom
pozůstatky ruky a pár žeber s hnijícím masem, na kterém byly ještě
přilepené zbytky uniformy. Z toho pohledu se mi udělalo zle. Při pohledu
na toho mrtvého vojáka jsem si znovu vzpomněl na Roba. Při představě,
že po celou tu dobu, kdy jsem Robovi záviděl, že je v bojových jednotkách,
mohl být zraněný nebo dokonce po smrti, jsem se otřásl.
Když jsme venku pracovali, museli jsme si dávat pozor na bojové
plyny. Hlavně na hořčičný plyn neboli yperit, ten byl ze všeho nejhorší.
Yperit totiž vůbec nesmrdí, takže si ho hned nevšimnete. Prostě se k vám
přiblíží a vy už jen cítíte, jak se vám zvedá žaludek, kašlete a ztrácíte zrak.
Zabíjí tak, že člověku naplní plíce vodou a spálí ho zevnitř. Jedinou
obranou proti němu je respirátor – podivná maska, kterou si přetáhnete
přes obličej. Má velké zasklené průzory pro oči a hadici, která z ní vychází
jako sloní chobot a vede do nádoby, kterou máte zavěšenou vepředu na
těle. Ale tyhle legrační masky zachránily už spousty lidských životů.
A taky tu byly krysy. Už jsem je viděl doma v Cumberlandu, ale
krysy ze zákopů byly vypasené a velké jako kočky. Vysvětlili mi, že hodují
na tělech vojáků, která se rozkládají v bahně na dně zákopů. Tak si zvykly
na to, že žijí v zákopech s námi vojáky, že ani neutíkají a neschovávají se
jako jejich příbuzné doma. Člověk si musí dávat pozor, aby měl příděly
jídla dobře zavřené v plechovce, jinak by krysy všechno sežraly.
Po všech zážitcích jsem byl po svém prvním týdnu v zákopech víc
než unavený, když se ozval rozkaz k návratu do tábora v Poperinghe.
…
Když jsme se dovlekli zpátky do tábora a dostali rozchod, vystřelil
Charlie, můj nový kamarád ze spojařské jednotky, na latrínu dřív, než tam
bude úplně plno. Já jsem zamířil rovnou do koupelny, abych se tam zbavil
bahna a vší.
Oba jsme s Charliem zjistili, že jsme chytli vši, už druhý den pobytu
v zákopech. Tu noc, co jsem objevil vši také u sebe, sundal jsem si všechny
hadry, jakmile jsem se dostal do naší díry. Pak jsem vši ve světle petrolejky
hledal a chytal. Byla to ztráta času. Nevěděl jsem, že vši kladou vajíčka do
švů oblečení. Ať už jich ze sebe oberete nevím kolik, ještě víc jich
nachytáte, až se zase oblečete. Musíte si prostě zvyknout na to, že na vás
vši žijí a pod šaty se živí vaší kůží. Jediné co můžete dělat, je snažit se
neškrábat, jinak si ty boláky ještě zhoršíte.
…
Červen 1917
Po jedno z útoků nás s Charliem poslali opravit další zpřetrhaný
kabel v dalším rozbahněném zákopu – tentokrát blíž k německým liniím.
Právě jsem tahal za dráty, když najednou seshora něco spadlo a
s plesknutím se to zarylo do stěny zákopu.
Nejdřív jsem si myslel, že je to granát a za chvilku vyletí do
vzduchu. Vrhl jsem se k zemi. Pak začal Charlie kašlat a sípat. Viděl jsem,
jak si snaží dát na obličej plynovou masku. V té chvíli mi to došlo a zvedl se
mi žaludek.
Yperit!
…
Probudil jsem se a zaslechl sténání. Ve vzduchu se vznášel pach
krve a hnijícího masa smíšený se silným odérem desinfekce.
„Co to mám s rukama?“
„Máš je spálené od yperitu,“ odpověděl zdravotník. „Měls velké
štěstí. Hned na několika frontách. Štěstí, že jsi měl helmu. Štěstí, že jsi měl
u sebe plynovou masku. Štěstí, že ses hned nepotopil do bláta. Štěstí, že
tě našli záchranáři s nosítky. A štěstí, že ses probral. Sečteno a podtrženo,
jsi hodně šťastný člověk.“
…
Třetí den pobytu mě přišel navštívit Charlie. Vyprávěl mi, co se
stalo s naší jednotkou během německého útoku, dokud nepřišel
zdravotník a neřekl, že už je čas jít.
Charlie pokrčil rameny, mrkl na mě a řekl: „Dobře, Billy, vypadá to,
že jsem dostal rozkaz k odchodu. Za pár dní se zase sejdeme v bahně, až
tě odsud vykopnou.“
Usmál jsem se na něj, a když odešel, začal jsem o jeho slovech
přemýšlet. Ještě pár dní tady ve špitálu a půjdu zase na frontu. Zpátky do
bahna, ke kulkám, ostnatému drátu a jedovatým plynům. Cítil jsem, že se
vracet nechci. Chtěl bych jet zpátky domů, do Carlisle. Zpátky do bezpečí,
do práce na nádraží a k mámě na večeři. Ale věděl jsem, že nemůžu. Nikdo
z nás nemůže. Musíme tu zůstat, dokud nebude po válce. Nebo dokud
nebude po nás.
…
-------------------------------------------------------Říjen 1917
Celý další měsíc jsme byli v zákopech. Přežívali jsme z přídělů,
které se k nám dostaly, a čekali na rozkaz vyrazit kupředu a natáhnout
další kabely, kdyby náš další útok uspěl. Ale rozkaz nepřišel. Neposunuli
jsme se vpřed ani o píď. A Němci taky ne. Už jsme zase uvízli na mrtvém
bodě.
„Prostě tu v bahně zdechneme,“ prohlásil jednoho dne Charlie.
„Už celé věky jsme se nikam nepohnuli. A Němčouři taky ne. Pořád jenom
postupujeme, ustupujeme a ztrácíme další spousty chlapů. Nechápu, proč
to jednoduše celé neodpískají.“
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Hlavouni z obou stran,“ vysvětloval Charlie. „Jestli chtějí vědět,
kdo je lepší, tak si můžou radši zahrát pokr.“
Celou dobu jsem byl zvědavý na to, jak je Robovi. Jak se asi
protlouká při bojích na frontě? Žije ještě vůbec? V druhém říjnovém týdnu
nám konečně řekli, že se stáhneme do základního tábora v Poperinghe. Po
skoro osmi týdnech, kdy jsme znali jenom bahno, krev a smrt, si
odpočineme.
Jakmile jsme se dostali do tábora, umyl jsem se a převlékl. Hned
potom jsem se vydal hledat Roba. Zajímalo mě, jestli už je jeho jednotka
v táboře nebo stále ještě na frontě.
Pospíchal jsem ke stanům, kde byla ubytována jeho jednotka i
zbytek jejich smíšeného praporu. Mezi prvními jsem zahlédl i starého
dobrého Jeda Lowea. Srdce mi poskočilo radostí. Jestli je tu Jed, tak to
znamená, že tu bude i Rob.
„Jede!“ volal jsem na něj.
Zamával mi a spěchal mi vstříc.
„Billy!“ řekl a na tváři se mu usadil něco jako rošťácká úšklebek.
„Je príma, že jsi pořád naživu.“
„To víš, my kluci z Carlisle vždycky odněkud vyskočíme,“
odpověděl jsem s úsměvem. „Pošlou nás k zemi a my se od ní zase
odrazíme.“ Vyhlížel jsem ke stanům. „Kde je Rob?“ zeptal jsem se. „Je
někde poblíž?“
Úsměv zmizel Jedovi z tváře.
„Rob je mrtvý, Billy,“ řekl tiše. „Zastřelili ho.“
Ačkoli jsem se toho obával celé týdny, když to Jed řekl nahlas,
zasáhlo mě to jako rána kladivem. Cítil jsem v očích slzy, ale snažil jsem se
je ze všech sil potlačit. Nechtěl jsem, aby mě viděli brečet – nebylo to
mužné. Ale… Rob – a mrtvý.
„Mizerní Němčouři,“ zavrčel jsem a doufal jsem, že není slyšet, jak
se mi třese hlas.
Jed zavrtěl hlavou. „Neudělali to Němci,“ vyprávěl. „Byli to naši.
Popravčí četa. Přivázali ho ke kůlu a zastřelili.“
Zíral jsem na Jeda jako opařený. Roba že zastřelila popravčí četa?
To přece není možné! Musel jsem se přeslechnout. Ale hluboký smutek
v jeho hlase mi prozradil, že mluví pravdu.
„Bylo to něco strašného,“ pokračoval. „Hrozné. Vůbec by neměli
dovolit, aby se tohle stávalo.“
„Ale… proč?“ vykoktal jsem.
„Nechtěl jít,“ vysvětloval Jed. „Nebyla to jeho chyba. Byl na zteči
víckrát než kdokoli z nás. Víš, jaký Rob byl – nic ho nevyděsilo. Stejně jako
my všichni viděl, jak jeho kamarády rozťal šrapnel vedví, roztrhala puma
na kusy nebo sundaly německé kulomety. Myslím si, že už to na něj bylo
moc. Nastoupili jsme do útoku a nižší důstojník – namyšlený jako červ –
nám rozkázal, abychom vyrazili na zteč. Bylo jasné, že je to sebevražda.
Němci bezezbytku postříleli několik vln vojáků, kteří vyrazili před námi.
Prostě je pokosily kulomety jako obilí na poli.
„Já nejdu. Tentokrát ne,“ prohlásil Rob. „Všechny nás postřílejí a
na konci z toho nebude ani jeden mrtvý Němec. Je to blbost. Nikam
nejdu.“ Důstojník ho tedy nechal uvěznit.
„Pohnal ho před vojenský soud, který ho odsoudil za dezerci
k smrti zastřelením. Jeho a ještě jednoho mladého kluka, kterému bylo
sotva patnáct. Muži z popravčí čety se na ně nemohli ani podívat.“ Jed při
té vzpomínce znechuceně zavrtěl hlavou. „To není spravedlivé. Byly to
vlastně ještě děti.“
Další dva dny jsem chodil táborem jako ve snách. Rob je mrtvý. A
zastřelila ho naše vlastní popravčí četa! Bylo to hnusné. Neodpustitelné –
Roba prohlásili za zbabělce a dezertéra! Byl to nejstatečnější kluk, jakého
jsem kdy poznal. Pro mě byli těmi zbabělci lidi, kteří se bez studu skrývali
před palbou, vydávali rozkazy a odsuzovali k smrti vojáky, jako byl Rob.
Charlie si o tom se mnou chtěl popovídat, ale zezačátku ve mně
bylo tolik žalu i zloby, že jsem nechtěl na to, co provedli Robovi, ani
pomyslet. Když jsem s ním konečně promluvil, všechen ten vztek ze mě
vylétl jako špunt z láhve.
„Neměli právo ho zastřelit!“ křičel jsem, „Jestli si myslel, že je to
nesmysl, tak měl pravdu. Rob nebyl žádný zbabělec!“
„Jasně, že ne,“ klidnil mě Charlie. „Ale byl to jenom obyčejný voják
– to byl jeho jediný prohřešek. Kdyby to byl lampasák, nebo dokonce
jenom nižší důstojník, tak by ho hezky poslali domů na zotavenou – v klidu
a pokoji. Když to potká někoho z nich, říkají tomu válečný šok. Zbabělost
je to jenom u nás pěšáků.“
…
--------------------Listopad – prosinec 1917
Během následujících týdnů jsme drželi své předsunuté postavení.
Pokračovaly útoky obou stran i neustálý déšť. Vojáci umírali a zůstávali
ležet tam, kde padli, Zraněné se někdy podařilo dostat zpátky do polních
lazaretů. Ti s těžkými zraněními dostali „zpáteční lístek“ – znamenalo to,
že je pošlou domů.
Ačkoli vrchní velitel prohlašoval, že bude do Vánoc po válce a
Němci se vzdají, u nás v zákopech jsme tomu pomalu přestávali věřit.
Konečně přišel prosinec. Lilo stále stejně silně jako předtím.
Dělostřelectvo na obou stranách pálilo o sto šest. Ze všech pěchotních
zákopů se ozývala střelba z kulometů i pušek.
A pak jsme jednoho dne za úsvitu vylezli s Charliem z bunkru a
zůstali jsme ohromeně stát. Nemohli jsme uvěřit svým uším.
Bylo ticho.
Nic. Nestřílely naše ani německé zbraně. Vlastně mlčely všechny
zbraně na celé frontě, kam oko dohlédlo. Všechno bylo zticha a v klidu.
Dokonce přestalo i pršet!
„Možná válka skončila,“ šeptal jsem. Bál jsem se mluvit nahlas,
abych to ticho nenarušil.
„Ne,“ odpověděl Charlie taky šeptem. I jeho ten klid vyváděl z míry.
„Copak nevíš, co je dneska za den? Je Štědrý den!“
…
„Haló, kluci,“ volal na nás jeden z pěšáků z frontového zákopu.
„Měli byste sem jít a podívat se, co se děje na frontě!“
Někteří z vojáků vylezli na žebříky a vystrkovali hlavy přes hranu
zákopu. Napínali uši, aby zaslechli, co se děje na druhé straně. V tom
podivném tichu jsme zaslechli hlasy, které k nám doléhaly z německých
zákopů. Přicházely k nám přes bahno a skrz ostnatý drát země nikoho.
„Hej, Tommy!“ volal německý hlas. „Veselé Vánoce!“
Voják na žebříku, který byl nejblíže k nám, se otočil dolů, ušklíbl se
a řekl překvapeně: „To byste nevěřili – posílají nám vánoční pozdravy!“
„Tak nebuď mrzout, Jime!“ řekl jiný voják. „Hezky jim odpověz.“
„Tak jo,“ souhlasil Jim a zakřičel směrem k německým liniím: „Hej,
Fritzi, slyšíš mě?“
Chvíli bylo ticho a pak německý voják odpověděl: „Slyším tě,
Tommy!“
„Príma,“ zařval Jim. „Tak vám tady všichni přejeme veselé
Vánoce!“
Zase se na chvilku rozhostilo ticho a pak se z německých zákopů
ozvaly další hlasy: „Veselé Vánoce! Šťastné a veselé!“
„Zeptej se jich, co budou mít ke štědrovečerní večeři,“ navrhoval
další z vojáků.
„Tak se zeptej sám, Jacku,“ odvětil Jim. „Nevidím důvod, proč bych
tu měl řvát jenom já.“
Jack vylezl po dalším z žebříků, až měl stejně jako Jim hlavu nad
hranou zákopu.
„Hej, Fritzi!“ zavolal. „Co budete mít ke štědrovečerní večeři?“
„Budeme mít krysu!“ zavolal zpátky Němec.
„Krysu?“ opakoval Jack. „A nic jiného?“
„Nein, Tommy,“ přišla německá odpověď. „Ale je to velká a tlustá
krysa! Bude na ní hodně masa! A co budete mít vy?“
„To samý co jindy!“ křičel Jack. „Biftek. Pečené brambory. Omáčku
a růžičkovou kapustu!“ Zasmál se a dodal. „Teda jestli mi to sem můj
komorník včas doveze mou limuzínou!“
Všichni jsme se tomu smáli a slyšeli jsme, jak se Němci smějí taky.
Najednou jsme zaslechli svištění, jak k nám od německých zákopů
něco letí vzduchem.
„Něco po nás házejí!“ volal dolů Jim.
„Granáty!“ zařval jeden voják a všichni jsme se přikrčili.
Místo toho však něco dopadlo na hranu zákopu a zůstalo to tam
ležet. Jack pro to vylezl a ukázal nám to. Byl to kámen. A k němu byl
přivázaný balíček německých cigaret.
„Veselé Vánoce, Tommy!“ zavolal znovu ten hlas. „Tady od nás
máš malý dárek!“
Sledovali jsme, jak Jack ty cigarety odvazuje. Jednu si vzal a pak
podal balíček dál. „Tady máte, kluci,“ dodal k tomu. „Vánoční dárek od
chlapů německého císaře. Pošlete to dál.“
„Měli bychom jim taky něco dát,“ navrhoval Charlie.
„Co kdybychom jim hodili hovězí konzervu?“ navrhl někdo.
„To je chcete k Vánocům otrávit?“ zeptal jsem se a ostatní se
začali smát.
„Mám tady čutoru s trochou rumu,“ protáhl jeden z vojáků. „Šetřil
jsem si příděly. Ale moc toho tam není.“
„To zní dobře,“ prohodil Jack. Shorty se chvíli hrabal ve výstroji a
pak vytáhl otlučenou kovovou čutoru a podal ji nahoru na žebřík Jackovi.
„Tu máš – ale koukej ji hodit přesně. Nechci, aby přistála v zemi nikoho a
přišla v niveč.“
„Kde jsi, Fritzi? Máme pro tebe vánoční dárek!“
Ze zákopu asi šedesát metrů daleko vykoukla hlava v německé
přilbě. „Tady jsem, Tommy!“ zavolal a zamával rukou.
Kovová čutora vyletěla do vzduchu a zaleskla se v paprscích
ranního slunce. Pak padala dolů… ještě níž… a zmizel v německém zákopu.
Zaslechli jsme odtamtud jásavé výkřiky a pak německý voják znovu
vykoukl ven. Držel čutoru a mával s ní.
„Díky, Tommy!“ křičel radostně. „Připijeme vám tady na zdraví!“
Právě v té chvíli sem ze záložního zákopu dorazil mladý poručík v
doprovodu seržanta. „Co je to tady za hluk?!“ ptal se zostra.
„Jenom si vyměňujeme dárky s Fritzem, pane!“ odpověděl Jack.
„Balíček cigaret za flašku rumu.“
Poručíka to však moc nenadchlo.
Bez úsměvu se díval z jednoho na druhého a pak vyštěkl:
„Bratříčkování s nepřítelem je provinění, které si zaslouží vojenský soud.
Na vašem místě bych s tím přestal, jestli se nechcete dostat do pořádné
kaše. Nezapomínejte, že od zítřka je budete zase zabíjet. A oni budou
zabíjet vás!“
S tím se otočil a odešel zpátky do záložního zákopu. Seržant po nás
vrhl pohled, který naznačil: „Sorry, kluci, ale nemůžu s tím nic dělat.“ Pak
šel za poručíkem.
Shorty se díval na balíček německých cigaret, který měl v ruce. Už
tam zbývala jenom jedna jediná. Vzal ji a strčil mezi rty.
„Je to dárek a jsou Vánoce,“ prohlásil. „Je to víc, než jsem kdy
dostal od kteréhokoliv důstojníka téhle armády, takže si ji nechám.“
A pak přišlo to nejpodivnější. Zaslechli jsme z německých zákopů
zpěv.
„Je to koledy,“ řekl Charlie. „Zpívají německy Tichou noc.“
Bylo to divné – byli jsme tady na místě prosyceném smrtí a zkázou,
ale vzduchem k nám přicházely tóny nádherné písně, kterou jsem zpíval, už
když jsem byl malý kluk. Pamatoval jsem si, jak jsme ji s Robem zpívávali
ve škole, když se blížily Vánoce. Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem začít
zpívat s nimi – samozřejmě že anglicky. Nejdřív se přidal Charlie, pak Jack
a nakonec jsme zpívali všichni. Anglické hlasy se mísily s německými a
všechny zpívaly stejnou melodii.
I kdybych žil do sta let, na tenhle zvláštní Štědrý den nikdy
nezapomenu. Žádné dárky, žádná sváteční večeře – nic než muži na obou
stranách fronty, kteří si spolu zazpívali jedinou koledu.
A to bylo všechno.
Přesně o půlnoci začala na obou stranách zase pálit děla. Bylo po
Vánocích. Přesně jak to řekl poručík: zabíjeli jsme je a oni zabíjeli nás. Už
čtyři roky, a válka pořád ještě zuřila a nikam se nepohnula.
----------------------Leden 1918 – červen 1919
Moje válka skončila šestého ledna 1918 kousek od Passchendaele.
Zasáhl mě německý granát. Zase jsem měl štěstí, že jsem přežil, ale
tentokrát mi střepiny rozervaly levou ruku i nohu. V lazaretu mluvili o
tom, že mi ruku i nohu amputují, ale i tentokrát jsem měl štěstí. Ošetřující
lékař trval na tom, že je dokáže dát dohromady tak, aby se rány zahojily.
Asi budu nadosmrti kulhat, a bude chvíli trvat, než se naučím používat
levou ruku, ale aspoň o ni nepřijdu.
Poslali mě zpátky do Anglie. Domů do Carlisle jsem se vrátil
v červnu. Už jsem byl schopný chodit, i když jsem se opíral o hůl. Myslel
jsem si, že máma bude naštvaná, až mě uvidí s holí. Že řekne něco jako:
„Já jsem ti to říkala!“ Když jsem ale zaklepal na dveře a ona otevřela, vrhla
se mi kolem krku a začala plakat.
V září 1918 už bylo všem jasné, že se válka chýlí ke konci. Němci
ustupovali na všech frontách a naše jednotky postupovaly vpřed. Konec
přišel v listopadu 1918, kdy se Němci konečně vzdali.
V červnu 1919 vztyčili v Carlisle pomník, na němž byla jména
všech místních mužů, kteří šli do války a padli. Jméno Roberta Matthewse
tam však nebylo. Šel jsem s paní Matthewsovou na místní radnici a žádal
jsem, aby tam Robovo jméno doplnili. Malý úředníček s knírkem nám ale
řekl: “Nedáváme jména zrádců na stejnou desku jako jména statečných
mužů.“ Naštvalo mě to a zeptal jsem se ho, v jaké jednotce že to bojoval
on. Moc dobře jsem věděl, že celou válku zůstal v bezpečí v Carlisle. Paní
Matthewsová mě ale žádala, abych nedělal rozruch, a tak jsem ji
doprovodil zpátky domů. Naštvaný jsem však byl pořád.
A jsem naštvaný pokaždé, když kolem toho památníku projdu.
Přísahám, že se jednoho dne zasadím o to, aby tam Robovo jméno
doplnili. Zaslouží si, aby tam byl spolu se všemi, kteří padli tam dole
v bahně ve Flandrech.
Převzato a upraveno z knihy:
ELDRIDGE, Jim. Zákopy: [příběh vojáka z první světové války 1914-1918]. 1. vyd. V
Praze: Egmont, 2010, 109 s. Můj příběh. ISBN 978-80-252-1610-1.