FAhRPLAN září 2016
Transkript
FAhRPLAN září 2016
– září 2016 něco jako nepravidelný věstník katolíků v Plané a okolí. Vážení přátelé, rodiče dětí v Plané, učitelé, dovoluji si vás pozdravit a představit nabídku, kterou, vzhledem ke svému poslání duchovního, mám. Proto nabízím vašim žákům toto : - Exkursy do hodin výuky – Občanská nauka, Základy společenských věd, Český jazyk, Dějepis apod. k představení alespoň elementárních znalostí z oblasti religionistiky, Bible, dějin náboženství, morálky-etiky, bioetiky a dalších, které jsou v celé Evropě naprosto běžné a za nimiž naše informace obecně velmi pokulhávají. Nečiním si nárok na vědecký přístup, ovšem formou přijatelnou věku vašich svěřenců mohu pomoci ke snížení tohoto deficitu. - Beseda v rámci prevence proti trestné činnosti, aplikace látek způsobujících závislost apod. s tím, že mám rozsáhlé zkušenosti s kriminalitou osob, zvl. mladistvých a zkušenosti z práce s lidmi ve výkonu trestu (moje služba vězeňského kaplana ve věznici Kynšperk n.O.). já ša – 607 202 127. Setkávání mimo pravidelný pořad ve farnosti PLANÁ a okolí v září 2016. 3.9. – sobota – Diecézní pouť v Teplé (celý den). – 2.9. – 14:00 hod sraz u nádraží v Plané pro pěší poutníky, kteří mohou přespat v Teplé. Jinak odjezd 3.9. od fary v 8:30 hod – viz program na plakátech. 10.9.- sobota – od 12:00 hodin. Dny evropské kultury – otevřené kostely v Plané a na Sv. Anně. - 14:30 hod – svatba v kostelíku v Kořeni 11.9. – neděle – 17:00 hod – koncert Dolce Vita v kostele Nanebevzetí P.Marie v Plané 14.-15.9. – natáčení Českého rozhlasu na Sv. Anně 17.9. – mše sv. na Sv.Anně zrušena, místo ní bude v neděli 18.9. v 11:00 hod mše sv. s poutníky ze Selbu 18.9. – neděle – 11:00 hod – poutní slavnost Povýšení Sv. Kříže v Chodském Újezdě s rodáky a svozem ze Z.Chodova a Ch. Plané (10:40 hřbitov Ch.Újezd) 28.9. – středa – 11:00 hod – Michalovy Hory – poutní slavnost (pomozte nám opravit kostel). O čem se mluvilo za zavřenými dveřmi Polsko. Odkřesťanštění Evropy, nauka o Božím milosrdenství ve světě ovládaném nespravedlností, nadčasová role farního společenství v pastoraci, migrace – čtyři otázky polských biskupů a čtyři dlouhé odpovědi Petrova nástupce v dialogu, který byl jedním z prvních bodů programu apoštolské cesty do Polska. Dekristianizace západní Evropy je podle papeže Františka nejvážnějším problémem sekularizace. Ačkoli zde paradoxně může nastat jisté náboženské probuzení, hrozí tu nicméně jiné nebezpečí – gnostická spiritualizace, subjektivní spiritualita bez Krista. “Nacházíme tu Boha bez Krista, lid bez církve a církev jako sirotka”, řekl Svatý otec a radil k blízkosti, konkrétnosti, doteku. “Bez blízkosti je tu jen slovo bez těla”, připomenul papež s odkazem na dva opěrné sloupy evangelia: blahoslavenství a 25. kapitolu Matoušova evangelia. “Ježíš byl stále mezi lidmi anebo s Otcem”, dodal. “Slávou církve jsou zajisté mučedníci, ale také mnozí mužové a ženy, kteří opustili všechno a prožili svůj život v nemocnicích, školách, s dětmi a nemocnými…”. Blízkost, kterou mají projevovat také biskupové svým kněžím, je pravým opakem skartační kultury. Papež pak ke skutkům milosrdenství (“dotýkat se, učit, těšit”) připojil také umění “ztrácet čas”. Zdánlivá “ztráta času” s domněle “neperspektivním člověkem” jej může přitáhnout ke svátostem, zdůraznil. “Plýtvejme časem s mladými lidmi, mějme s nimi trpělivost”, vyzýval papež, “a propojme je se starými lidmi, kteří jsou pamětí národa, pamětí víry”. “Neexistují tu hotové recepty”, připustil papež v odpovědi na dotaz, jak pastoračně zasáhnout proti sekularizaci. “Určitě ale musíme vyjít do pole a nečekat, až někdo zabuší na dveře anebo zazvoní. Jít a hledat, jako pastýř, který hledá ztracené”. Druhá otázka se zajímala o adresáty Božího milosrdenství. Komu je tato nauka určena?, ptal se gdaňský arcibiskup? V prvé řadě věřícím, reagoval papež s poukazem na dlouholetý proces, který v církvi začal bl. Pavlem VI. a pokračoval “velikánem milosrdenství”, sv. Janem Pavlem II. “Je patrné, řekl papež František, “že Pán chtěl v církvi opětovně probudit postoj milosrdenství mezi věřícími. (…) Milosrdenství je tajemství. Je to Boží tajemství”, dodal, “a ve světě trpícím nespravedlností, nedostatkem lásky a korupcí je ho zapotřebí”. Ve světě, kterému vládne “tekutá ekonomie” a kde si “mladí lidé nemohou osvojit pracovní kulturu, protože nemají práci”, přinášejí konkrétní díla Božího milosrdenství – jako křesťanská družstva anebo nemocnice – velké svědectví. Žijeme také ve světě náboženského analfabetismu, doplnil římský biskup. A tato okolnost si vyžaduje katechezi, která není pouhým předáváním znalostí, nýbrž duchovně doprovází životem. Náboženské neznalosti je nutné čelit trojím jazykem – jazykem mysli, srdce a rukou, uzavíral papež. Pastorace v Polsku se dosud zakládá na tradičním farním vzoru a svátostném životě – je to snad překonaný vzorec?, zněl třetí dotaz. “Farní model je nadále platný, nesmíme se ho zbavovat”, důrazně podtrhnul papež. “Posláním farnosti je přijímat, přičemž církevní hnutí a sdružení ji mají podporovat, a nikoli tvořit jakousi alternativu.” Problém spočívá v nastavení farnosti, která nesmí být úřadem, nýbrž místem, kde hledat oporu a uplatňovat kreativitu, upozornil dále. Je nutné se tedy zaměřit na to, jak se ve farnosti přijímají příchozí, zda je stále někdo ve zpovědnici – především ve velkých městských farnostech, jestli funguje oratoř, zda kněží navštěvují vězně, nemocné a staré lidi, doporučoval. “Buďme vynalézaví, vyhledávejme lidi, snažme se vžít do jejich problémů a také do jejich časových možností. To znamená být “vycházející farností”, radil Svatý otec. V reakci na poslední otázku, týkající se migrantů a uprchlíků, se papež nevměšoval do politických otázek kvót a konkrétního přijetí v různých zemí, neboť, jak řekl, každá země má jiné možnosti. “Všichni ale máme možnost mít otevřené srdce a být křesťansky velkodušní vůči těm, kteří přicházejí”. Jako konkrétní iniciativu navrhl papež modlitbu – modleme se ve farnostech hodinu týdně před Nejsvětější Svátostí za migranty, doporučil. Právě modlitba jako jediná napomáhá ve světě, který, slovy papeže Benedikta, hřeší proti Bohu Stvořiteli, řekl papež František v samém závěru své promluvy k polským biskupům s odkazem na ideologické kolonizace, z nichž jedna nese jméno gender. Pálil jsem Bible a křesťanské spisy, když tu mi uvízly v ruce dva listy evangelia... Zmocnila se mě zvědavost... Poslal jsem Vladimíra, aby přinesl vodku. Mezitím jsem pokračoval v práci, pálil jsem spisy, Bible a papíry plnými hrstmi a pozoroval jsem, jak je pohlcují plameny. To haraburdí se fakt nedalo použít na nic jiného… Co jenom viděli mladí lidé na těchto nesmyslech? Najednou jsem si vzpomněl na Natašu. A zmocnila se mě obrovská zvědavost. Sebral jsem z hromady jakousi malou knížečku a dal se do čtení. Byla to rukou psaná část Lukášova evangelia, většinou 11. kapitola. Několik veršů chybělo. Domnívám se, že je psali zpaměti a vynechávali mezery na pozdější doplnění textu. Tentokrát mi zrak utkvěl na jakési modlitbě Často v minulosti jsem v těchto knihách listoval, když jsme se po raziích vraceli na policii. Jednak ze zvědavosti a jednak proto, že jsem jim nerozuměl. Pokoušel jsem se je dokonce číst, ale nemohl jsem najít nic, co by mělo smysl. Tentokrát mi však zrak utkvěl na jakési modlitbě. Právě jsem se na ni chtěl lépe soustředit, když jsem zaslechl na chodbě kroky. Rychle jsem vytrhl několik stránek a strčil je do kapsy. „Jsem tady,“ řekl Vladimír a ukázal přitom láhev vodky. Pořádně jsme si přihnuli a pokračovali v ničení křesťanské literatury. Zjišťoval jsem ze zděšením, že v evangeliu není nic protistátního! Večer v posteli jsem se pustil do čtení. Ježíš s někým rozmlouval a učil ho modlit se. Má zvědavost rostla, a tak jsem četl dál. Ke svému údivu jsem zjišťoval, že v tom nebylo nic protistátního. Popisovalo se tu, jak se člověk může stát lepším a jak je třeba odpustit těm, kteří někomu ublíží. Tato slova mě chytila za srdce. Četl jsem, četl, zahloubaný do přátelských Ježíšových slov. Jeho slova byla přesným opakem toho, co jsem očekával. Neschopnost porozumět, která mi zatemnila nejen oči, ale také rozum, mě náhle opustila a čtená slova se mi vpalovala do duše. Jako kdyby někdo stál v místnosti a vysvětloval mi jejich smysl. Četl jsem je znova a znova a přemýšlel o nich. Tak v tohle věřila Nataša… Slova, která jsem četl, mi neustále ležela v hlavě. Ta slova mě dojímala. Cítil jsem zmatek a stísněnost, jako když člověk bloudí neznámou budovou. Po opakovaném čtení jsem text odložil, ale slova, která jsem četl, mi neustále ležela v hlavě. To ona udělala Natašu lepší, pobízela ji pomáhat bližnímu. Přímo mě pronásledovala. Tento pocit jsem dosud nikdy nepoznal a nezažil. Ježíšova slova mě provázela i v následujících dnech a týdnech. Nemohl jsem se jich zbavit, i když jsem se o to všemožně snažil. Takřka jsem si přál, abych je býval nikdy nečetl. Zasáhly do mého života a do jeho ustáleného pořádku a začaly mi brát pevnou půdu pod nohama. Najednou se mě zmocnily neznámé pocity, které jsem nechápal a neuměl si je vůbec vysvětlit. Navzdory tomu všemu – jako by přitahován – jsem se v následujících týdnech neustále vracel k evangeliu. Chápal jsem ho pouze částečně, jako kdybych se pokoušel vidět skrz hustou mlhu. Věděl jsem jasně, že za ní je světlo, jasno, nemohl jsem však najít cestu, žádný opěrný bod. Cítil jsem se ztracený. Rozhodl jsem se změnit život Hluboko v mé duši plál plamínek humanismu. Věděl jsem, že můj současný život se neshodoval s mými představami. Určitě nebylo mým ideálem bít staré ženy. Svému prvnímu náboženství, komunismu, jsem se oddal cele a bez výhrad. V Baryševu, dětském domově, kde jsem vyrostl, to také bylo to jediné, v co jsem mohl věřit. Mou dětskou víru však zničila tvrdá realita a náhradu jsem nenašel. V takovémhle duševním rozpoložení mě zastihla dovolená. Koncem července jsem odletěl do Novosibirska. Cestou jsem se definitivně rozhodl, že zanechám dosavadního způsobu života. Se svolením zpracováno podle knihy: Sergeje K. Dakova: Odpusť, Natašo!, Sergej Nikolajevič Kurdakov - Dakov (1. 3.1951 – 1. 1. 1973) otevřeně a bez příkras vypráví vlastní životní příběh. V bezcitném prostředí dětských domovů byl formován v uvědomělého občana Sovětského svazu. Vlivem této výchovy neváhal krutě pronásledovat křesťany. Avšak paradoxně kontakt s nimi ho nakonec přivedl k obrácení. Mrazivě skutečný a přesvědčivý příběh psaný poutavým stylem odkrývá čtenáři fungování komunistického režimu v Rusku v polovině 20. století a jeho hrůzné praktiky. Někteří by se rádi vrátili k Putinovskému velkocarství – pozorně naslouchejme Pánu!!! Planá 21.8.2016
Podobné dokumenty
Odpusť, Natašo!
několik fotografií přátel a důvěrně známých míst v Rusku: Nikoho z nich a nic už nikdy v životě neuvidím. A to
bylo všechno, co jsem si chtěl vzít s sebou do nového života. Vzpomínky a rány – těles...
Projekt D-Air - prague airport region
než 800 tis. pasažérů. Na rozdíl od hlavního
Chopinova letiště zde je povolen i noční
provoz a v případě potřeby je zde prostor i
pro druhou dráhu což je z hlediska budoucího
rozvoje letecké doprav...
Sestava 1 - Ateliér Kunc
Když přijdete k nám do ateliéru a zeptáte se mne, co děláme,
odpovím vám velmi jednoduše: Navrhujeme interiéry, domy,
kanceláře, hlavně ale navrhujeme prostor. Prostor, který má
především připomína...