Krhutska-kronika

Ervín Hrych
Krhútská Kronika
3
O ZAPOMENUTÉM NÁRODU
A JEHO KULTUŘE
Byl jsem požádán, a pokládám za svou povinnost nevinně této
žádosti vyhovět, abych jako jeden z mála nejčelnějších krhútských
burcovatelů, věrozvěst Prakršna a avatár, pokračovatel v díle Bohdana
Šumavanského, seznámil českou veřejnost s existencí, reáliemi,
zvyky, historií, náboženstvím a jazykem Krhútů, jakož i se stavem
národního obrození tohoto neprávem zapomenutého, ale právem
vymyšleného národa.
Podjímám se rád tohoto čackého úkolu, ač nepochybuji, že by se k
této vážné kratochvíli našly význačnější osobnosti zvučnějších
přezdívek. Při své práci jsem čerpal z vědomostí vlastních i
kradených, z literatury, z telefonního seznamu a z různých precizně
formulovaných a hluboce vědecky fundovaných výmyslů, zneužívaje
výsledky dílčího bádání Jana Kršny Kloboučníka, prof. Ladislava
Morhy Novotného a jiných výtečníků, a tímto jim děkuji za to, že mi
umožnili, abych je učinil nesmrtelnými. Kam vás až větry rozevlály,
přátelé! Nepochybuji však ani na okamžik, že i na výspách nejpustších
třímáte prapor krhútský, šíříce Prakršno ohněm i rachlíkem a
vyprávějíce o existenci, slávě i utrpení, slavných porážkách a
hanebných vítězství krhútských, což nás všechny zabarvovalo
melancholickým pobavením, a výmyslem nových a nových dějinných
zapletenců nás rozchechtávalo k slzám, zatímco se toto krhútské
obcovaní ukazovalo nepochopitelným lidem mdlým a neschopným si
zaschizofreničit, onomu druhu maloměšťáků všech povolání, jimž vše,
co je nad jejich intelektuální schopnosti, připadá intelektuálsky
samoúčelné.
Ostatně, bůh Lomikel dobře ví, koho zvolit za své věrozvěsty.
POZNÁMKA: Krhútské náboženství, které se někdy nepříliš přesně
slučuje se pojmem Prakršno, je samorostlé: spočívá především v kultu
boha Lomikela, který jest jediným dokázaným pravoslavným bohem
potrubí a kanálů. První popsal boha Lomikela věštec Krombožinec
Lilibínský: tvrdí, že jej spatřil v prastarém dubovém potrubí u
4
Mejknínu. Je prý vysoký 93 a půl centimetru, má tvar
rovnoramenného trojúhelníku, který je jeho podstatou a jehož spodní
část se nazývá vrávor. Horní část se nazývá řapuch, který je zakončen
pýtenem. Pýteno se jaksi podobá lipovému listu - je-li svěží, píše se
pýteno, je-li povadlé, píše se píten s měkkým i. Na řapuchu pak
rozeznáváme krhy, jimiž Lomikel krhá, a chlístor, kterým nasává břeť
kanální neboli blebel, a rourácí. Rourácení je projev božího hněvu:
slyšíme je občas ve výlevce vodovodu, do které jsme nalili konev špíny
(řečené správně kuchřeč neboli ihuhu).
Lomikel nemá nosu - co by si s ním v kanálech taky počal! Nemá
oči a uši, protože je vševědoucí a nemusí tudíž poslouchat nějaké
kecy. Má však po obou stranách řapuchu po jedné vzbouli: takové
převislé tváře se u lidí nazývají zlemejže. Vrávor je pak dole zakončen
pluzněmi, po nichž se Lomikel pohybuje cukavým pohybem - je tudíž
cukavec. Nemá ruce - nepotřebuje je, neboť nepracuje. Vše, co
potřebuje, opatřuje si zázrakem nebo jiným přirozeným způsobem.
Místo rukou má však vádlo, jehož přesmyknutím trestá. O povaze
Lomikelově se vedly dlouhé teologické spory, ale většina krhútských
bohoslovců se přiklání ke geniální definici Vratiprsta Choromysla
Krombožince (Lilibínského), že „není dobr ani zel bůh kanálů
Lomikel“.
Družkou Lomikelovou je bohyně Kvakev, která se tvarem nejspíše
podobá staré škebli. Je jedinou bohyní rodu mužského (ten Kvakev!) a
na její počest se pálí žáha. Padne-li Lomikel na Kvakev, což se stává
nezřídka, dochází k ponikvě, která filozoficky vzato neznamená konec
života, ale konec v životě. K vertikálnímu pohybu slouží Kvakvi drása,
k horizontálnímu pak krouh. Štípem klekce.
Krhútské národní obrození ve své poslední podobě začalo na
záchodku hotelu Bílá růže v Písku, kde jsem se seznámil s několika
přáteli, které jsem již dávno znal. Ano, bylo to v Písku, v městě, které
mne vždy okouzlovalo a které mám rád, ačkoliv jsem se tam ani
nenarodil, ani nezamiloval, ani jsem tam nezemřel.
POZNÁMKA: Již název Písku napovídá, že jde o město původně
krhútské a že jeho napohled české jméno je pouhou mystifikací. Stejně
tak by se dalo tvrdit, že vzniklo zdrobnělinou z latinského názvu pix,
5
což znamená "Smůla". Jiní badatelé jsou mylně toho názoru, že šlo o
protějšek k italskému městu Pisa, kde se staví rovněž šišatě; konečně
třetí problematicky odvozují jméno Písek od francouzského
pisser=čurati (toto slovo se mi zvlášť líbí ve spojeni "c' est comme si l'
on pissait dans un violon," což doslova znamená "je to jako by se
chcalo do houslí, ale ve skutečnosti "je to na levačku".
Tehdy jsme cítili, že cosi visí ve vzduchu, cosi podivuhodného,
jakýsi podivný splín nám rval ňadra, pocit marnosti, pocit nenaplnění
života, ale jakési nepochopitelné čekání, tak časté v českých
restauracích, nás oduševňovalo: prostě cosi bylo v atmosféře, mrtvé
jako před bouří, očistnou a velkou, která nás měla obrodit. Na nic
lepšího jsme také neměli.
A v té chvíli se prostě otevřely dveře a vešel Honza K.
(Kloboučník) a seznámil nás s Prakršnem. My pak, lidé bez vyznání a
dychtivci, u kterých se naléhavě projevila potřeba nového
náboženství, nelekající se ani koruny mučednické, seděli jsme se sv.
otcem K. rychle a dlouho. Snad hodinu, snad den, snad týdny - kdo
ví? Trpěli jsme žízní i únavou, hladem i touhou: neboť taková jest
řehole poznání, kterou nutno podstoupit, aby se otupil duch a
nabrousila vnímavost.
"Vešli jsme tímto vyprávěním do lesů Zdaravášových," pravil K.
"Kdo projde těmito lesy, nevrací se již nikdy týž, pokud se vrací. Bude
napříště Krhútem. Správně pak praví Bohdan Šumavský, že Krhút je
tvor zvláštního ražení: půl strašidlo, půl člověk, který je schopný
všeho! Cítíte se dost silní, abyste vstoupili do těchto hvozdů?!
"Ano, svatý otče K.," hlesli jsme.
A pak jsme se dali sv. otcem obrazně uvésti do krajiny, která je
půvabná nadobyčej, jak se můžeme dočíst v každém turistickém
průvodci. Kvetl tu hojně jaryš, nesvadba a tomeček, něžná jirotka a
hnusné hlinomazy. Kozák a pekárek byly kupodivu pokládány za
houby jedovaté, v čivrném hájku byla hojnost zvěře: byl tu obávaný
leč neškodný poledňák, sám jsem poznal dva pelikány, mihl se i
chráněný husák a opelichaný purš: psovák za tichých nocí štěkelil v
šúmech.
Tento kraj odnepaměti obývali Krhúti, řídce promíšeni zbytky
kmene Mrtonohů. Zjistili jsme, že jazyk Krhútů zní přibližně jako
6
čeština, i když jde někdy o podobnost čistě náhodnou. Čech Krhútovi
nerozumí nikdy, Krhút Čechovi jen tehdy, když chce. Hlavním
městem Krhútů je Ejč (anglicky H) pod Mejknínem, kdysi slavné
středisko pochybné krhútské civilizace. Prakršno nás definitivně
přijalo do svého lůna.
POZNÁMKA: Nejdůkladněji se Prakršnem zabýval Krombožinec
Lilibínský, zvaný Smrtipes avatár boha Lomikela, který se narodil ve
městě Zákrpy. Jak Kloboučník o něm ve své studii "Krhúti a jejich bůh
Lomikel" píše doslova: Krombožinec, Vratiprst Choromysl, studoval
nějaký čas v Ejči pod Mejknínem, potom méně dál soukromě, na dálku
a po večerech, a po dosažení vědecké hodnosti prarapla zakoupil si
Mhlivý dvůr a přednášel jako soukromý docent Prakršno - tj. vědu o
kmihu, motání a cucích. Pověst rovněž praví, že založil v Ejči pod
Mejknínem muzeum.
Dnešní situace krhútského národa není zrovna růžová, upozorňoval
nás náš pozorný průvodce. Jeho starobylá civilizace je prakticky v
troskách, z bohatého písemnictví se dochovaly pouze tři starobylé
zádrhely, přičemž pravost prvního z nich je ještě navíc sporná.
POZNÁMKA: Tyto zádrhely objevil koryfej krhútské vědy, člen
Akademie běd, ovesnosti a čumění Bohdan Šumavanský, píšící pod
jménem T. R. Field, autor znamenitých knížeček "Kruhy pod očima",
"Kosočtverec na ohradách", "Lomikel na dlásnech" a "Literární
zádrhel". První zádrhel, prý nejstarší, zní:
Na úpatí Sněžky
potkal jsem tři ježky.
Všichni tři šli pěšky:
život je holt těžký.
Druhý zádrhel, z doby zlatého rozkvětu starého krhútského
písemnictví, zmiňuje se o jistém panu Doležalovi, jemuž odjela dívka
na hory s jiným. Zní:
Nahoře radost, dole žal:
7
až bude Doležal nahoře,
zapomeň dole na hoře.
Jistý zmatek je tu skvěle nahrazen vtipem. Konečně poslední
zádrhel má již dokonce satirické ostří:
Hoří necky blíže chýše,
v níž pan Hais-Týnecký píše.
Ó kéž raděj píší necky,
a shoří náš pan Hais-Týnecký.
Velice se mi líbil také čtvrtý zádrhel, nejkratší a nejlapidárnější,
který zněl:
Ještě jdu
Z Jěštědu
Ukázalo se však, že jde o podvrh utvořený bona fide moderním
básníkem Oldřichem Kryštofkem, který byl skutečnou Hankou
krhútského národního obrození.
Po muzeu Krombožince Lilibínského nezbylo ani památky. Jen v
odlehlých vískách se stále ještě tančí veselý národní tanec komihel
(doslova přeloženo: tanec blázna s bidlem), zatímco např. svatební
tanec hejduk upadl již téměř v zapomnění: tančil se tak, že při něm
tanečníci naráželi na sebe ve složitých figurách hlavami, přičemž ti,
kteří po nárazu neztratili vědomí, volali: Hej-duc!
POZNÁMKA: Naproti tomu tancem vyšší krhútské společnosti byl
elegantní, leč poněkud komplikovaný šiktanc.
Jen málo starých šumařů ještě dovede hrát na haraj, břinčil, kvildu a
srdcehlas.
Podivuhodně se dochovala nejstarší písňová a vůbec literární
památka krhútská, totiž žalobej, který se zpíval, když truchlící
bezdědici spalovali trupa v kimoríně. K tomu se hrálo na píštěl a
truchlivě poklepávalo kostrčí na violadermu. Měl tu zvláštnost, že byl
zpíván dvojím způsobem: cestou na hřbitov se zpíval jeho nápěv
pomalu a zněl velmi smutně, cestou z pohřbu pak se zpíval tentýž
8
nápěv rychle a zněl neobyčejně vesele. Některým Čechům připomíná
nápěv žalobeje píseň "Chodíval k nám, chodíval". Jde o podobnost
čistě náhodnou.
POZNÁMKA: Žalobej objevil a otiskl T. R. Field ve své sbírce
básni "Lomikel na dlásnech". Vychutnejte kouzlo starobylého
krhútského jazyka, který se tu dochoval v nejčistší podobě a který je
dokonce krhútským badatelem dneška těžko srozumitelný:
Pajú kuhy žalobej,
mřežom žguty padú.
Baha ruk vod suda čol-snad čol!kaži duša kadů?
Kaži dej z put komorín,
ztratora som zbryjdi.
Da huhlavy Mhlivy dvar
zdaraváša dyjdi.
Neoslyš ny Lomikel,
daji žor i litva.
Bjadoch, achú, úvy, žel,
nastáše ponikva!
POZNÁMKA: Je zajímavé, že ačkoliv nebyl žalobej dosud přeložen
do češtiny - zřejmě tu hrála roli silná pověra, opředená kolem tohoto
úmrtního zpěvu, zakazující jakýkoli překlad do slovanských jazyků z
obav před českou úplnou majorizací - existuje vynikající francouzský
překlad, pořízený pravděpodobně Hanouchem Jelínkem. Voila:
Les putaines chantent jalobeille,
par une grille brûlent nos larmes:
Un gamin sans mam s'en alia - a la veille ammenant son âme en alarme.
Ô quimorine, soit done paisible,
notre vie est tout petit peu ratée.
La Court de Nuages n'est plus visible,
9
les Forêts de Réussite trouvera-t-elle?
N'oublie pas, Ô Lomiquel,
que nous aimons à boire:
et puis, comme toujours, hélas, tel-quel,
la ponique est notre sacré devoir!
Z líbezného, chrchlavého a obrazného jazyka krhútského (byl
povětšině vytlačen žižkovskou češtinou) zbyla jen trocha nejběžněji
užívaných slov, např. moroň (Černý kůň, který táhl funusový vůz),
trumha a morha (záblesk ranních a večerních červánků na štítu domu),
posmrtky (hodinky zděděné po dědečkovi) apod.
Také některé starobylé krhútské míry se zachovaly. K
nejpozoruhodnějším patří bezesporu zvláštní jednotka pro žízeň, u
jiných národů neobvyklá. Jednotkou žízně byl totiž jeden žíž, dvanáct
žížů tvořilo jeden ťas, dvanáct ťasů pak jeden dalík. Byla to míra
vztažná: kdo vypil jeden dalík, byl dán.
Měnovou jednotkou Krhútů byl peníz, nazývaný střibuch rzivý.
Původně to bylo označení ptáka s plechovými křídly, který jediný
zaručeně věštil příchod jara. Byla to měna berná: za jeden střibuch
rzivý si mohl Krhút pořídit zdinec s hlubincem a se samotrčí. Za
zcizení střibuchu rzivého bývali Krhúti trestáni šestinedělím v opuce.
To bylo tedy vše, co se z národa dochovalo.
Byli jsme zdrceni tímto pohnutým osudem kmene, který vykupuje
své historické omyly a objektivní příčiny svého horempádu. Slzy
bolesti i smíchu nám kanuly po tvářích a v našich srdcích se rodil
vzdor a odhodlaní: nedopustíme, aby národ s takovou kulturou
uhynul! Aby upadl v zapomnění! Učiníme vše k jeho obraně, k jeho
rozkvětu, k jeho příští slávě!
Příklad českého národa, který i nám dotud tak laskavě poskytoval
svá mateřská lůna i jiné zboží, byl nám povzbuzením, inspirací,
zárukou úspěchu... Nastala poslední noc krhútského temna. Druhého
dne jsme se dali do burcovatelské práce.
Uvědomovali jsme si nesmírné obtíže, které nás (čekají, protože
jsme začínali téměř z ničeho. Ach, kde jsou tvé trosky, milovaná Ejči,
kde jsi, památko zašlých věrozvěstů, kde jste, ruiny národa? Tady!
odpovídali jsme hrdě.
10
Začínali jsme otázkami filologickými: práce na rozšiřování
krhútského slovníku byla prací úmornou, leč nesmírně radostnou, a
byli jsme plni nepopsatelného nadšení, když se nám podařilo u našeho
stolu pronést několik souvislých krhútských vět, plynně a bez
přeřeknutí. Jak jsem ti tehdy rozuměl, Josefe Dobrovský! Naprosto
nám nevadilo, že si někteří hosté, zaslechnuvše nás, překotně odsedali
a že jiní se na nás začali dívat s pohostinnou úctou a při nejbližší
příležitosti nás oslovovali slovensky v domnění, že hovoří rusky a že
my jsme Jihoslované...
POZNÁMKA: Stalo se nám, že jeden seriózní pán z Plzně,
poslouchaje u našeho stolu náš krhútský hlahol, málem zešílel,
protože se domníval, že mluvíme normální češtinou a že on prostě
ztrácí schopnost vnímat svůj mateřský jazyk: proplakal několik nocí a
pak se odebral k praktickému lékaři.
Druhou naší starostí, neméně důležitou, byla činnost propagační.
Takřka náborová. Tím jsme se mohli přesvědčit, nejsou-li někteří naši
známí pacukavci. Někteří byli: tvářili se při výkladu Prakršna netečně,
blbě, pohoršeně, vyjeveně a jinak nepříjemně.
POZNÁMKA: Pojem "pacukavci" spadá do krhútské mytologie.
Vyšší bytosti cukavci (t.j. osobnosti, pohybující se po zemi cukavým
pohybem), byli tehdy solí země. Někteří však povstali proti
Lomikelovi, byli ale zatraceni ukecáním a stihl je strašný trest: byli
odsouzeni ke ztrátě fantazie. Od té doby straší tito nešťastníci na zemi,
vykonávajíce ponižující práce šéfredaktorů, stranických funkcionářů,
správců domů, úplných abstinentů apod.
Naše trojice věrozvěstů, vedená sv. otcem K., z věrozvěstů
nejstarším, se ale marně snažila dosíci dlásen. Tímto slovem
pojmenovává Bohdan Šumavanský ona místa, sladká a úchvatná, kde
bychom v určitém okamžiku strašně toužili být, ale kde nikdy být
nemůžeme. Je to překrásné krhútské slovo, jedno z mála, které
rozesmutňuje - a může znamenat právě tak provoněnou stráň s
posečeným senem jako náměstí s fontánou di Trevi či norský fjord.
Nikdo nikdy ještě dlásen nedošel!
11
Až po dlouhém čase, kdy v nás krhútský národ již ožil, opustil nás
svatý otec Honza K., protože jej povinnosti volaly jinam. Odešli i dva
pozoruhodní sektáři - Jožka Vagaday, který vystoupil s dogmatickým
požadavkem připravovat rybu puhýše z Mejknína se třemi kmíny, což
by narušilo v té době tak potřebnou jednotu národa (v níž je síla),
neboť starokrhúti připravovali tuto rybu s jedním kmínem a
mladokrhúti se dvěma; a Olda Kryštofek, vynikající představitel
krhútského obrození, který však neúnavně kázal, ze Krhúti věří, že
Zdeněk Nejedlý ještě žije.
Ještě než došlo k těmto velikým odchodům, jest záhodno zmínit
vlastenecký krhútský výlet na vepřové hody do jednoho Písku
blízkých družstev: nezapomenutelné zůstane pak noční tažení Krhútů
zpět do Písku, silnicí ozářenou lunou v úplňku. Byli jsme opojeni,
oním večerem i svou existencí, a tak není divu, že přes širé,
požehnané lány hřměl dobře organizovaný pozdrav z našich
vysmolených, nadšených hrdel:
"Žvýk-žíž-bžusta!"
POZNÁMKA: Tento pozdrav plně vystihuje všechny tři základní
postuláty materiálního života Krhútů; v raném období byl vytyčen
zároveň jako mobilizující heslo. Žel, v nedávném období jsme se
setkávali s hesly daleko slabomyslnějšími.
Časem jsem se stal služebním postupem nejstarším věrozvěstem,
sv. otcem a později avatárem. Tehdy jsem se znovu vypravil, pohnut,
do lesů Zdaravášových a toulal jsem se nekonečnými údolími mezi
Lysohorami a Škvoreckými vrchy. Kdysi byly zalesněny a rostly na
nich urostlé a pokřivené sosnary a smolíci a brdečky a borovičky.
Na lukách kvetly drobné trefulky, které si dívky s oblibou vplétaly
do vlasů, zatímco něžný vaňáček dodával luhům barvitosti svou
nenapodobitelnou vůní. Hojně tu rostly plodonosné grušy i opojný
vinant. Tyto rozlehlé lučiny spásali beránkové a mezi kořínky se
pohybovaly rozkošné kozičky, z jejichž mléka byl připravován
znamenitý sýr puchmajer. V korunách stromů hnízdil pestrý pludek,
často měnící barvy, a drobný putík, vyrážející zrána své triolety a
rilky. Na březích močálů se povaloval nebezpečný kainar, ohrožující
život lidí i bohů. Trosky hospod dosud stály na každém rozcestí: kdysi
12
tu nesměl být hospodským žádný hrubín, rafaj či neruda, jen samí
kratochvílové. Halas tu nebyl trpěn, zato každý hostáň tu byl srdečně
vítán. Oblíbenou hospodskou krmí bylo oko puhýže, nesmírného
rybáka: jedním okem puhýže se nasytilo osm koní nebo 42 mužů; dále
pak urhoň na vošpetku, nezřídka politý tatarkou, nebo placatý mináč a
drobný koyš. Vše se zapíjelo mrukátem, jen ti nejzámožnější si
dopřávali branalda.
Obklopen vždy novými a novými věrozvěsty a velekněžkami jsem
pak chodil a kázal, ba i psal: ze všech končin Čech se hlásili noví a
noví Krhúti, obrozenecká smršť se již nedala zastavit.
POZNÁMKA: Jeden z rychle zapomínaných a kdysi velmi
populárních gruzínských badatelů v národnostních otázkách (tuším
Džugašvili) charakterizoval na začátku tohoto století národ jako
historicky vzniklou stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského
života a psychologického založení, projevujícího se v pospolitosti
kultury. Je mi až trapné konstatovat, že se onen koryfej mýlil. Náš
krhútský národ vůbec nevznikl historicky, není stabilní pospolitostí,
nemá vůbec svou vlastní řeč, neobývá žádné společné uzemí, nemá
vůbec žádný hospodářský život ani svébytné psychologické založení,
ba ani jeho pospolitá kultura nestojí za zlámanou grešli. A přece, jaký
je to národ!
Konečně pak, když se národ rozrostl do obrovské šíře a když se
vyskytly i umělkyně, ochotné zazpívat krhútsky árii o měsíčku na nebi
vysokém, pocítili jsme nutkavou potřebu kodifikovat naše národní
výdobytky, a proto byla přijata na 2. krhútském sjezdu 15. listopadu
1965 Pravidla krhútského národa, přiložená k této knížce jako
doplněk, víceméně vkusný, mající posloužit jako návod k jednání, k
inspiraci tápajícím v této krásné velké hře pro dospělé, oplodňující
fantazii a uvolňující všechny ty krásné komplexy, které nás spojují s
ostatními národy světa.
13
KAPITOLA PRVNÍ
Počátkové dějin krhútských
"Počínání čítám k největší rozkoši lidí i národů."
KROMBOŽINEC LILIBINSKÝ
PŮVOD KRHÚTŮ - RŮZNÉ TEORIE KRONIKÁŘŮ - ŠUPÁCI A RODOVÉ
ZŘÍZENÍ - BLAHOSLAVENÝ BENHART A MARNÉ POKUSY O POKŘESTĚNÍ
- ČTYŘI STARÉ KRHÚTSKÉ LEGENDY
Vyznat se v samých počátcích krhútského pravěku je práce nejen
obtížná, ale také špatně placená. Jediným solidním pramenem je tu
výmysl, případně analogie vývoje se sousedními národy, především s
českými dějinami, s kterými nemají krhútské dějiny pranic
společného. Každá dějinná epizoda se dá rozpracovat do katastrofální
šíře; budete-li mít chvilku dobré pohody, zkuste to sami a ustrnete, co
vás napadne závažných konin.
Omezím se tu - již dosti omezen místem, časem, prostorem a
inteligencí - jen na ty historické momenty, které mne mimořádně
znepokojují.
První takovou otázkou je bezesporu původ Krhútů.
Nejstarší krhútský písmák Chrt Drda (původně ponocný v Ejči pod
Mejknínem) se zřejmě pod vlivem české kroniky Kosmovy zmiňuje o
tom, že Krhúti přišli do společně vlasti s praotcem Čechem a
prastrýcem Lechem a pokračovali pak pod nejasnou záminkou v
pochodu kousek dále a tam se smísili s původním obyvatelstvem
Mrtonohů v poměru 3:1,572. Dovozuje z toho krhútský národní
kolorit.
POZNÁMKA: Chrt Drda je autorem nejstarší krhútské kroniky
"Chronika Crhutorum, quodpopulus est magnus amatorsrandae" o 17 svazcích. Čte se jako Alexander Dumas dcera. Je psána
velice vulgární latinou: nevíme, kdy byla napsána a zdali. Ale na svou
dobu je jistě dílem geniálním: dočítáme se tu bezpečně, jaké bylo
který den počasí, s kým se autor setkal a na kterou ženskou kdy
myslel, daleko méně už, co se skutečně přihodilo, povrchnímu čtenáři
to však při čtení příliš nevadí.
14
Naproti tomu druhý z latinsky a vulgárně píšících krhútských
kronikářů, majitel latifundií a velký humanista K a n e c T r h , je
jiného názoru.
POZNÁMKA: Kanec Trh založil pomezní město Kančí Trhy, které
později po protiprávním přitržení k české říši byly omylem,
nepochopením etymologie jména, přejmenovány na Trhové Sviny.
(Čechové se ovšem Krhútům za ty Sviny dodnes neomluvili.) Kanec
Trh psal výhradně pro své potěšení, proto jej jako letopisce sotva
můžeme brát vážně.
Kanec Trh tvrdí, že praotec Čech měl několik synů, které vyslal do
různých končin země, kde pracovali jako úsekoví důvěrníci. Byli to
např. Netol (po něm Netolici), Dudlík (též nesprávně DoodleDúdlebi), Lúč (netřeba rozvádět), Lemun (Lemouni, později Lemúzi
asimilací k francouzskému Les Musicienes), Litiměř (nesprávně
utvořeno: Litoměřici) a jiní, mezi nimi pak nejmladší - Krhút. Zatímco
všichni starší bratři a jejich potomci drželi basu a cítili se spjati s
Čechy pražskými pokrevně nebo dobrovolně (viz Lucká válka),
Krhúti se zcela osamostatnili, kronikář dokonce uvažuje i o možnosti,
že Krhúta měla majitelka praotce Čecha s někým jiným: proto prý o
nich prudérní Češi ve svých kronikách raději nehovoří a kronikář
správně cituje na tomto místě klasika: Cave ilium semper, qui tibi
imposuit semel.
Daleko nejmalebnější výklad původu Krhútu však nacházíme u
Vrby Hrbaty, prvního kronikáře píšícího národním jazykem Krhútů,
autora díla, jemuž se od nepaměti říkalo "Kronika Hrbatá".
POZNÁMKA: Tento název nepřipomíná pouze jméno autora, ale i
rytmický sklad této veršované brožurky. Jde prostě o jakéhosi
krhtútského Dalimila.
Vypráví totiž, jak jakési individuum jménem Krhút uteklo s dcerou
váženého Českého vladyky, zrzavou dívkou Mrzenou, a ubíralo se s ní
všemi směry.
15
POZNÁMKA: Vrba Hrabata rozkošně, byť poněkud rozvláčně líčí,
že onen muž unesl tuto dívku ve chvíli, kdy prala prádlo celé rodiny
vladykovy, takže nemohli být pronásledováni: cudná rodina seděla
doma nahá a starý vladyka marně vybíhal ve své zlobě na zápraží,
drže si před hambatou částí těla hrneček s vzácným ornamentem
lužické kultury. Vladykův dvorec dodnes stojí na Malé Straně - je to
onen známy dům Na prádle.
Potud jednotlivé dohady o založení krhútského národa a původu
Krhútů. Všechny dohromady, vědecky vzato, nestojí ani za starou
belu. Teprve v poslední době odhalili čeští archeologové některé
roušky, tvrdíce, že "původním obyvatelstvem české kotliny v období
doby kamenné byli nositelé kultury volutové, anebo páskové".
POZNÁMKA: Tento pozoruhodný názor na původní osídlení české
kotliny pásky je velmi zajímavý, ale je spíše nactiutrháním, mají-li na
mysli Krhúty. Mýlí se - jde spíše o Mrtonohy.
Postupně se prý vytvořil daleko před začátkem našeho společného
letopočtu v české kotlině národ neznámého původu, který si tu
vegetoval nezávisle na různém couraní Bóju, Markomanů a jiných
přivandrovalců, dělaje si své.
POZNÁMKA: František Palacký, známý český nacionalista, např.
píše v 1. dílu svých Dějin národu českého: "Ale kteří a jakowí
národowé tímto způsobem autočiště w Čechách i w Morawě kdy
hledali a nacházeli - Thrákowé-li či Etruskové, Illyrové, Celtowé,
Germáni, Kymowé nebo Slowané - kdo již, nyní, w nedostatku wšech o
tom památek a zpráw, odwážil by se té pohádky?" Ale hned v
poznámce č. 39, k tomu připojené, dodává Palacký něco, co by mu
mělo vynést nejvyšší krhútský řad in memoriam. Píše totiž:
"Či snad Korkonti, národ neznámý, jenž ale podle Ptolemea ještě
po Kristově narození pod Krkonoši bydlili, a těmto horám bezpochyby
jméno své zůstawili, byli zůstatkem národů w Čechách již před Boji
osedlých?!"
16
A jsme doma, přátelé! Nelekejme se příšerné zkomoleniny pojmu
Krhúti v ústech Ptolemájových! Ještě v dnešní době nás řada
sklerotických učenců nazývá Krkouni nebo Krkuhúti. A když mě
potkával před lety Adolf Hoffmeister, ptával se: "Tak co dělají vaši
Křováci?" Nevidím důvodu, proč by měl být starý Ptolemájos
pokládán za chytřejšího, než byl Adolf Hoffmeister.
Tento národ, když poslední Markomani odtáhli, zůstal v české
kotlině sám. Myslím, že se tu sám bál - a proto sem pozval své
vzdálené bratrance Čechy, kteří se tu už tak nebojí.
POZNÁMKA: Ačkoliv jsme byli v nedávných desetiletích svědky, že
tato českokotelná klaustrofobie postihla i některé Čechy, Slováky a
Biľaky, kteří ze strachu pocítili nutkavou potřebu pozvat si sem nejen
bratrance, ale dokonce i své bratry.
Jak takový první kontakt Krhútů s Čechy vypadal, vylíčil zřejmě
nejpřesvědčivěji už v 17. století Pavel Stránský ze Zapské Stránky ve
svém znamenitém díle Český stát (str. 107):
"Oni prořídlí starší obyvatelé, ukrývající se v roztroušených
chatrčích, zprvu ze strachu před novými příchozími vyhledávali
útočiště ve známých jeskyních, ale když z příbuznosti řeči a obyčejů
poznali, že to jsou lidé jejich národa, navzájem se s hosty pozdravili a
uctili je hostinnými dary, mlékem, sýrem a masem, ba když poznali,
proč přicházejí, nabídli se jim za vůdce při všestranném
prozkoumávání krajiny. Odtud se stalo, ze zakrátko veškeré množství
starého a nového lidu srostlo v jeden a týž národ. Po způsobu
ostatních slovanských národů, velmi vytrvale dbalých svobody, svěřili
se spíše otcovské než panské správě vůdce Čecha, ba přijali také,
podle jeho jména, název Čechů."
POZNÁMKA: Tady ovšem pan Stránský Čechům až příliš fandí.
Nemluvě o ostatních Slovanech.
Takže teprve po příchodu Čechů, kteří se tu zazobali, došlo k
postupnému splývání obou kmenů; čeští archeologové pokládají oba
kmeny za rasově i jazykově příbuzné a tvrdí, že se asimilovali, což
nemusí ještě znamenat, že se opravdu asi milovali. Kde se druhdy
17
ozýval třesk zbraní Mrtonohů, Bójů a Kvádů, pluh slovanský nyní
kypřil zemi, láska se prováděla v brázdách a na rodných lánech
zahlaholil libý zpěv pohřebních písní.
POZNÁMKA: Pohřební kult byl u Krhútů jedním z kultů úhlavních:
pro poměrně nízkou úmrtnost v ještě neznečištěném ovzduší byl
pohřeb vítanou příležitostí k neformálním besedám, oslavám i k
desetiminutovkám, a proto byl pohřební obřad spíše zábavou.
Dokazuje to koneckonců již zmíněný žalobej.
Vůbec celý život Krhútů v té prastaré prvobytně pospolné době byl
při vší bídě spíše veselý než vážný, oproti jiným národům, kde pro
nesnesitelnost prvobytně pospolného jha muselo dojít k otrokářské
revoluci: u Krhútů se vývoj nesl jiným směrem, k společnosti
pospolně-druhobytné, jejíž výdobytky u nás doznívají dodnes. V této
souvislosti se nelze nezmínit o základním společenském uspořadání
národa, které se opíralo a dodnes opírá o rodové zřízení. Je faktem, že
jediným kmenem Protoslovanů na českém a Pretoslovanov na
slovenském uzemí (jména zřejmě pocházejí z lapidárních odpovědí na
otázky "proč" a "prečo"), který se vzepřel sjednocujícímu úsilí
Středočechů a nepřijal pražskou češtinu za spisovný jazyk, je kmen
Krhútů. Prostě se od kmenového svazku trhli, a proto o nich někteří
Čechové dodnes říkají, že jsou trhlí. Po dlouhé věky tu krhútské
obyčeje odolávají českým kulturním nájezdům, ať už měly formu
ozbrojeného vpádu, nebo čtenářských konferencí a besed se čtenáři.
POZNÁMKA: U Krhútů jediných se Zachovaly ještě
předpřemyslovské zvyky. Tak např. nebyla nikdy u Krhútů zatýkána
otka, jak tomu učil Přemysl Oráč, ale naopak vždy byli u Krhútů
zatýkáni lidé - to pak bylo považováno za normální a běžné.
Krhúti se od nepaměti dělili na několik rodů, kterým se někdy
říkalo "šupy". V čele každého šupu byl volený šupák, který kromě
práva první a poslední noci byl téměř nesvéprávný, pokud nebyl
bujarem (na západním pomezí), nebo hordubalem (na východním
témž). Byl volen na shromáždění celého rodu a velmi často se stávalo,
18
že se o tuto funkci nikdo nedral, a proto musel být některý z
přítomných uprošován: obvykle svoloval takový šupák až po menších
úplatcích: tak postupně jejich moc rostla a čím větším byl kdo
šupákem, tím byl zkorumpovanější.
K hlavním povinnostem šupáků patřilo vybírat rozličné příspěvky a
daně, vyjednávat s údržbáři, získávat bezplatné dobrovolné dárce krve
pro upíry, smiřovat rozmíšky a co možno překvapivě svolávat besedy
k projednávání problémů, které nikoho nezajímaly.
Naproti tomu členové rodu měli četná práva, která byla pokládána
často za skutečnou vymoženost starého věku a která bychom marně
hledali v ostatních zemích prvobytně pospolné Evropy. Namátkou se
zmiňuji o právu na právo, o právu docházet na domovní besedy a
vyslechnout je do konce (tzv. právo útrpné), právo držet basu, právo
spolurozhodovat o postavení nábytku ve společenských místnostech a
podobně. Příslušníci byli pokládáni za vzájemně příbuzné (ovšemže
mám na mysli příslušníky jednoho rodu, a ne příslušníky jako takové),
a proto mezi sebou nesměli obcovat bez povolení Velikého Izolátora:
ostatní příslušníci (různých rodů) povolení ke kopulaci nepotřebovali.
Do jiných rodů byli v době matriarchální vyvdáváni muži, často za
jejich hořkého pláče, neboť si uvědomovali, že budou vydáni všanc
nejen vlastní žene, ale i tchyním, tetám a švagrovým. Teprve za
patriarchátu pak byly vyvdávány ženy, často za jejich poťouchlého
úsměvu. Byly pod čepcem - jak zjistil badatel Jonáš Bicek vulgo
Kándl, nazýval se ten čepec hrych s pytlem.
Při jednáních rozhodovala vždy sprostá většina.
POZNÁMKA: Až z té doby se datuje staré slovanské přísloví
"Ženská v domě není pro mě", k čemuž bylo dodáváno: "Cizí kotě, to
je pro tě. "Je to jeden z důkazů rodového zatížení Krhútů.
Původně bylo šest nejstarších krhútských rodů, z nichž se dodnes
dochovaly jen čtyři: Moroňové, Krombožinci, Klátinci a Drškové,
všechny pocházející od významných dědů. Pištorové a Prkolové
vyhynuli, právě tak jako kočovný rod Maršíčků (toto slovo znamená
starokrhútsky "poutník, který se pobulharštil").
Každý krhútský rod měl svou barvu a svůj totem a pokřik: totem
pak uctíval vedle svých bab (v době matriarchální) a dědečků (v
19
patriarchátu). Takovým symbolem Pištorů byl např. pišťour, Moroňů
zámrť, Klátinců vychýlený smrk apod.
POZNÁMKA: U Krhútů se ve středověku nerozvinula feudální
společnost, zatímco u Čechů se rozvinula dvakrát: ve středověku a v
nedávné době výdobytků. Čeští představitelé nejmocnějších rodů se
kdysi zhlédli v německých vzorech, měníce se z vyznavačů. růží na
Rožmberky, z vyznavačů hvězdy na Šternberky a z vyznavačů zlata na
Goldstückry.
Za hlavní příčinu toho, že Krhúti jsou dodnes jediným evropským
národem, který si zachoval svou pospolně-druhobytnou tvář,
pokládám fakt, že již v rané době ztroskotaly veškeré pokusy o
pokřestění Krhútů.
To bylo tak:
Po nejstarší období, které je plno nejasností a legend, dohadů a
sporů pro nic za nic, zmiňují se sice kronikáři o prvních krhútských
věrozvěstech a jmenují řadu: Maršíček, Trudomysl, Choromysl,
Branislav, Rosenbaum a Serbousek, avšak existence těchto bytostí je
sporná. V době, kdy se Evropou valila lavina křesťanských
blouznivců, poustevníků, cyrilů, metodějů, světců i zhýralých mnichů,
kteří obraceli šmahem celé národy v prach, popel a křesťanskou víru,
nezapomněla církev svatá ani na Krhúty. Protože si nedělala iluze o
jejich slovanské holubičí povaze, vypravila k nim vojsko o 167 322
otrlých mužích a zkušeného křtitele, který si dělal čáku na svatozář:
byl to zkušený mnich franckého původu, který pokřtil a vyhladil již
čtyři slovanské kmeny na Správě a Havole. Jmenoval se Benhart a byl
blahoslavený.
Křesťanské vojsko ke Krhútům nedošlo: v lesích Zdaravášových
ztratilo v opilství směr a hasilo si to do Bavor, kde vypálilo 365 dávno
již křesťanských vesnic a pak se rozpadlo v domnění, že splnilo svůj
úkol. Abstinent Benhart však do Ejče došel a byl přijat ke krátkému
srdečnému rozhovoru krhútským věrozvěstem Trumhou Pluskalem, o
kterémžto rozhovoru tvrdí badatelé nikoli neprávem, že zachránil
nejen krhútský národ, ale i charakter národa.
20
POZNÁMKA: Podle vyprávění očitých svědků začal rozhovor tím,
že křesťan vybafl na Trumhu Pluskala: "Jest jeden Bůh!"
"Ano," odvětil Trumha, "jest jeden bůh a jmenuje se Lomikel."
"Vážně?" zaváhal blahoslavený Benhart, a pak pokračoval: "Bůh
jest bytost, která je sama od sebe a nekonečně dokonalá. Můžete se o
tom dočíst ve III. knize Mojžíšově, kap. 3, verš 14. Praví se: Já jsem,
kterýž jsem."
"To jsem já taky," odtušil Trumha, "Je-li pýteno povadlé, píše se
píten."
"To je nesmysl," odporoval křesťan, "protože stojí psáno: Není bůh
jako člověk, aby klamal, ani jako syn člověka, aby se měnil. Řekl tedy
a neučiní? Mluvil a nenaplní?"
"Naplnit by mohl," pravil Trumha, "vyschlo mi. Ale nikdo neříká,
že mluvil. On jen občas rourácí." Blahoslavený Benhart zalapal po
dechu.
Rozhodující byl závěr tohoto zdvořilostního rozhovoru, kdy se
mluvilo o otázce neposkvrněného početí. Křesťanský věrozvěst se
pokoušel přesvědčit krhútského kolegu, že je to věc jednoduchá.
"Kouknou se, pane Trumha, náš pánbůh má syna, jeho matkou je
panna Maria, rozumějte mi, ona byla nevěstou Josefa, tesaře, a jako
panna pánubohu synka porodila, když jí tam fouknul Ducha svatého.
A to byl Vykupitel. Je vám to jasné?"
"Moc ne," odvětil Trumha Pluskal skromně, "ale zajímavé a
pikantní to je. Jako když se starému Kohnovi Sára přiznala, jak on byl
na smrtelné posteli, že má jejich syna Icika s jeho příručím
Roubíčkem, kterému za milostné služby ovšem platila. A kde že na to
brala peníze? No přece v jeho kase. V jeho kase - 'no tak potom, Sára,
neříkej, že to není můj syn!' - On ale stejně nebyl moc do kšeftu. A jak
dopadl syn vašeho pánaboha?"
"Toho popravili," přiznal blahoslavený Benhart.
"Náš Lomikel má taky družku, ale nikomu ji nepřebral, kdo by si
taky s tou starou škeblí něco začínal. Jmenuje se Kvakev, je jedinou
bohyní rodu mužského a na její počest se pálí žáha. Štípem klekce. Víte, my, si taky rádi vymýšlíme, ale jak vidím, je to vaše náboženství
ještě základnější než Prakršno."
21
Oba věrozvěsti se pak hořce rozplakali, opili a nakonec se chechtali
jako blázni, protože si začali vymýšlet bohyně různé lásky - jako např.
Druchema - bohyně lásky s použitím ochranných prostředků, Dřevona
- bohyně nezkušené lásky, Soluna - bohyně lásky, která nás přicházívá
zatraceně draho, Zádruha - bohyně nahrazující pravou lásku a tak dále.
A tak zůstali Krhúti pohany a přísloví "Samá sranda a žádné
náboženství" jim pranic neříká, protože u Krhútů jsou oba póly jedno
a totéž.
22
PŘÍLOHA
PRVNÍ
KRHÚTSKÉ LEGENDY
Rané období krhútských dějin je bohaté na krásné legendy, z nichž
některé, bohužel zcela zkomoleně, přejali Lucemburčané a jejich
prostřednictvím, oklikou přes Karla IV. a rádio Luxemburg, pak i
Čechové a nestydatě si je přivlastnili. Dovolte mi, abych zde
reprodukoval ve stručném extraktu některé z významnějších
krhútských legend v jejich původní formě.
Legenda o založení Ejči pod Mejknínem
Statečný bujar Krhút unesl plavou dívku Mrzenu z jejího
otcovského domu nedaleko Prahy. Kráčeli zvolna jako svobodní ptáci,
celá zem se před nimi vlnila a nesla je, jak moře kolébá rozpustilý
člun. Věděli všechno a vše znali, protože si všechno dovedli
pojmenovat. Co je to za květinku? Kde jsi ji našla? Hele, budeme jí
říkat třeba trefulka. Tak vznikla krhútská řeč, jen málo se lišící od
češtiny.
Dlouho šel Krhút s Mrzenou, kavka a havránek nad nimi kroužili,
řeky je vedly a lesy mátly, byli šťastní, vděční za doušek vody, za
úsměv druha, za malinu na stráni i za ptačí zpěv.
To vše si brali s sebou, aby nepřišli s prázdnou a měli co odkázat
národu, který založí.
Tu došli jednoho dne k obrovské řece, která měla jen jeden břeh druhý břeh byl už onen břeh. Poznali, ze došli k cíli, že tady jsou
doma. Slovo dalo slovo a zrzavá krasavice Mrzena po kratším
zdráhání svolila, aby tu založili národ. Nezkušený Krhút si však při
tom počínal tak neobratně, že se Mrzena rozesmála a zvolala šibalsky:
"Ej, či pod mým klínem ještě cosi jest?"
A vzala radši osud národa do svých rukou.
Město, které se pak brzo rozrostlo na onom místě, bylo nazváno na
památku této nezapomenutelné poznámky "Ejči pod mým klínem".
Později, zkomolením, se z toho stalo Ejči pod Mýknínem, až nakonec
dostalo podobu Ejč pod Mejknínem.
23
Potud ovšem pověst, kterou nelze doložit spolehlivým
dokumentem: ale kronikář Vrba Hrbata nazývá ve své knize stoliční
město ještě Eytzy pod Myknjnem, správně však - jak podotýká "Eytzy sub meam vaginam" nazývati se má.
Pověst o Pivoji
Je známo, že po smrti knížete Kroka měla nastoupit na prestol
knížecí jeho nejstarší dcera Kazi, o které se pravilo, ze byla moudrá, a
i čeští dějepisci přiznávají, že znala léčivou moc bylin a dovedla
předvídati budoucí věci. Přirozeně, že se o sňatek s ní ucházela řada
plahounů, kteří se chtěli lacino přiženit na Českou stolici. Nejdrzejší
mezi nimi byl jakýsi Lučan, doslova prý "vedra a drzounek", o kterém
se vyprávělo, že je veliký kanec. Za Kazi neustále dolézal na
Vyšehradě mladý a silný Krhút, jménem Pivoj, z rodu Klátinců, který
sem zavítal jako posel věrozvěsta Ibiše Zlemejže. I stalo se, že
jednoho dne přistihl onoho Lučana, jak se jižjiž sápe po nešťastné
Kazi, chtěje ji násilím donutit, aby mu byla po vůli, a tak ji učinit svou
manželkou. Statečný Krhút Pivoj se na tohoto kance statečně vrhl,
vrazil mu strašných pár facek, pak jej vyzdvihl jako pírko a mrštil s
ním do prostoru: dotyčný byl spatřen, jak dopadá kdesi v Rakousích,
odkud se dostal domu až po čase, s tuberkulózou páteře, zatímco se
Kazi zamilovala do Pivoje a že si jej vezme. Ale oho! čeští kmeti se
zděsili možnosti, že by na český prestol zasedl Krhút a přinesl s sebou
nevázané mravy ejčské: postavili se rázně proti sňatku a skončilo to
tím, že se po krátké válce sňatek konal (byl uzavřen tzv. Kazimír), ale
oba novomanželé byli donuceni zřeknout se českého trůnu, což rádi
učinili a odebrali se do Ejči pod Mejknínem. Čechové pak prohlásili,
že Libuše (ta potrhlá hysterka!) je ze tří sester nejmoudřejší, a proto se
stává kněžnou.
Honimír a jeho chemik
Za panování věrozvěsta Trudomysla byl pověřen jistý šupák
jménem Honimír, aby se porozhlédl po kraji a postaral se o založení a
rozvoj krhútského národního nápoje. Honimír to vzal s jedním
24
chemikem na holport; jméno chemika se bohužel nedochovalo, pouze
se o něm v pověsti uvádí, že byl velice zdatný ve sportu; házel skvěle
mlatem, dokonale mlel pantem, skákal prntu a vynikal v běhu o
čtyřech.
Jinak Honimír - jak samo jeho jméno napovídá - byl člověk
mírumilovný, honící mír za každou cenu, smířený se vším, takže mu
někteří přátelé říkávali familierně Čandra. Tito dva učenci - Honimír a
jeho chemik - objevili na samém pomezí krhútské země soutok čtyř
zajímavých řek, který nemohl ujít jejich pozornosti: jedna měla vodu
sladkou, druhá slanou, třetí hořkou a čtvrtá kyselou. Chemik pak
zjistil, ze smícháme-li vodu těch čtyř řek v určitém poměru a
povaříme se zelenými šištičkami chmele, vznikne nápoj lahodný,
zdravý a snadno pitelný - jakési pivo.
Na místě soutoku čtyř řek postavili posléze velké průmyslové
město, které k oslavě boha Lomikela nazvali Pluzeň (jak víme,
pohybuje se Lomikel cukavým pohybem po pluzních), jednotlivé řeky
pak starými krhútskými jmény Mře, Uslava, Huhlava a Radbuza
POZNÁMKA: Mře a Huhlava jsou termíny známé ze žalobeje;
Uslava je z uslaviti - t. j. slaviti do úplného uslavení. Radbuza byla
pak nazvána na památku toho, že Honimír své spolupracovníky "rád
buzeroval". S tím souvisí i celý omyl českého podání legendy, které
učinilo z Honimíra jakéhosi "Horymíra" (!) a z chemika - "Šemíka"!
Snad proto, že se vyprávělo, jak Honimír na zmíněném chemikovi rád
rajtoval. Ale pozor! Pivo se nestalo krhútským národním nápojem
navzdory úsilí všech honimírů a chemiků! Jak upozorňuje důtklivě
Bohdan Šumavanský, krhútským národním nápojem bylo píno - směs
piva a vína půl napůl. Ledaže by se mýlil - osobně jsem viděl
Šumavanského pít všechno.
Lucka a válka
Nově objevené krhútské texty, nalezené neznámým dárcem
Vaňáčkem na půdě usedlosti č. 14 ve Vísce u Bezdězu, tak zvané
Rukopisy vísecké (anglicky Whisky-Manuscripta), vrhají zajímavé
světlo na to, jak starý šovinista Kosmas, jeden ze šesti gramotných
Čechů té doby, některá témata přímo kradl a pak doma potají prznil.
25
Jasným dokladem toho je starokrhútská zpráva, nazvaná Válka o
Lucku (ano, přátelé, o Lucku, nikoli o Lucko!). V paskvilu, který
dlouho budil smích současníku, až se nakonec vžil, vypráví Kosmas (a
po něm jeho věrný nohsled Alois Jirásek) o jakémsi agresívním
luckém knížeti Vlastislavovi, který údajně prohrál válku s českým
mírumilovným knížetem Neklanem, jehož v bitvě u Levého Hradce
zastupoval jakýsi Tyrl. Tímto kronikářským záznamem se zcela
nelogicky prolíná příběh luckého pastorka, kterého matka-hadačka
navede, aby uřízl uši prvnímu skolenému protivníku a zdrhl. On tak
učiní a doma najde svou ženu - Češku - zabitou a bez uch.
POZNÁMKA: Věc je nám hned jasná, nahlédneme-li do 7. kapitoly
Rukopisů víseckých, které jsou psány vzácnou starokrhútskou
azdubou. Zatímco východoslovanské národy totiž dávaly přednost
azbuce, psávali krhútští Pretoslované azdubou a jen zcela vyjímečně
ornamentální azolší.
Krhútským avatárem byl v té době hordubal Vlast braň i slav,
jemuž Češi říkali Vlastislav, Krhúti pak Branislav. Slyšel na obě. Byl
vladařem moudrým, statečným a tudíž laskavým, protože si nemusel
kompenzovat žádné komplexy. Měl krásnou dceru, která se jmenovala
Lucka. Sídlili v Posteloprdech (nyní Postoloprty). Protože Branislav
neměl syna, ucházel se o Lucku český kníže Neklan, aby tak přičlenil
úděl posteloprdský k území Čechů pražských, kteří na sebe vzali těžké
břemeno sjednocení kmenů obývajících českou kotlinu. Počínali si při
tom trpělivě a mírumilovně, užívajíce k tomu sňatků, vyhlazování,
úkladných vražd a přesvědčování - takoví Slavníkovci by mohli
vyprávět!
Nedivme se, že dobrák Branislav odmítl dát dceru Lucku českému
knížeti, vždyť jeho přezdívka Neklan (vlastním jménem se jmenoval
Nesmysl) znamenala tolik co latinský výraz impotent.
POZNÁMKA: Jména tehdy nebývala dávána lidem podle nějakých
svatých, ale podle jejich vlastností, schopností a potřeb, jako např. u
indiánů (Sedící vůl apod.), takže kladné typy byly nazývány Vlastislav,
Budislav, Křesomysl, a naopak darebáci a neschopní lidé té doby sluli
zpravidla Hněvsa, Jakeš, Bil'ak, Bořivoj a podobně.
26
Branislav svou dceru miloval, a tak ji přál to nejlepší, čeho lze v
lidském životě užít. I vzkázal českému knížeti, že spíše "Lucka
neklána uschne, kníže nechť sám si v posteli prdí!"
Toto zdvořilé, byť lapidární odmítnutí pokládali Čechové za vážné
vměšování do vnitřních záležitostí (Neklan byl zřejmě vnitrák) a
hotovili se k boji. Ani Krhúti nelenili, mnoho dobrovolníků se sešlo
do této války o Lucku: říkali si Luckani a Lucka jim vlastnoručně
vyšila prapor s heslem Neklan je vůl.
V bojích Krhúti postupovali, blovický sbor vydržel nápor
Vršovičáků, vimperský pluk rozprášil hloubětínské hrdlořezy a
posteloprdská elita stanula téměř před Prahou u Levého Hradce.
Suchdol hořel jako vích slámy. Tehdy - podle zvyku Přemyslovců - se
Neklan obrátil o pomoc do Němec. Krhúti byli zezadu napadeni
Bavory a drážďanský vévoda na ně vytáhl od Sas. Zároveň poslal
Neklan do Branislavova ležení najatého Tyrla, kterého mu zapůjčil
sultán. Branislav padl pod ranou zákeřnou, Krhúti byli rozprášeni.
Tyrl se stal českým národním hrdinou a Lucka byla jata: dříve si však
uřízla obě uši, aby nemusela poslouchat Neklanovy kydy.
POZNÁMKA: Teprve nyní vlastně dostává Kosmovo vyprávění
smysl; zamysleme se však aspoň na okamžik nad tím, jak by to u nás
vypadalo, kdyby tehdy podlehli pražští Čechové
27
KAPITOLA DRUHÁ
Samorostlá Samova samovláda
"Marky a Franky hladce
náš velký samovládce
- jak je mu podobné rozměnil na drobné "
Z LIDOVÉ KANTÁTY O SÁMOVI
SLAVIÁDY V DOBĚ SAMOVĚ - VŠESLOVANSKÝ KMENOVÝ SVAZ SPORY O SAMŮV PŮVOD - PRAVDA 0 AVARECH - PŘÍČINY VÍTĚZSTVÍ U
VOGASTISBURGU - SAMOLIBOST SAMOVA
Již staří Řekové pořádali olympijské hry, aby dokázali svou
brannost a vysoce pozvedli myšlenku fyzické připravenosti, aby tak
ještě daleko lépe mohli bránit výdobytky své pochybné otrokářské
demokracie, která, jak učí Bedřich Engels a jiní pánové (dříve
soudruzi), nebyla tou pravou demokracií, i když byla té naší už velice
podobná.
POZNÁMKA: Na demokracii ani na starověkých olympijských
hrách nesměly mít účastenství ženy a otroci a to činně, ani v hledišti.
Každá žena, která by porušila tento zákaz, měla být svržena ze srázné
skály Tyrpaia. Některé bylo vyloženě škoda. To jistě není moc
demokratické. Bylo to prý asi proto, že závodníci závodili při hrách
nazí, a obávali se, že se jim budou ženy posmívat, hlavně jejich
bimbajícím se pimpáskům.
Disciplíny starověkých olympijských her jsou nám všeobecně
známé: běh na dálku 1 stadia, diaulos, doliches, pentathlon, palé,
pygmé, pankration. Ale hlavním příkladem i pro nás je, jak si dovedli
po dlouhá staletí zachovat svůj amatérismus, neboť vítěz obdržel
olivový věnec a měl strašnou radost, takže pořádání her nepřišlo tak
draho. Ovšem i zde dochází od r. 338 před n. l. k určité
profesionalizaci závodníků.
Bylo by zpozdilou blbinou se domnívat, že Řekové byli jediní, kdo
takové tělovýchovné slavnosti pořádali. Právě my bychom si toho
měli být vědomi a měli bychom být o to hrdší, že tradice naší
28
sjednocené tělovýchovy sahala až do úplně raného středověku
primitivních formací, a to až do doby Samovy, kdy vznikly. Jak
takové zápolení a přehlídky mládí a krásy vypadaly, pokusím se
předestřít, tím spíše, že na nich měli Krhúti nejen lví, ale přímo sloní
podíl: prameny, kterých jsem při tom použil, byly čisté a nacházely se
všechny blízko mého bydliště: jsou hodnověrné, i když někdy zcela
pochybné.
Již totiž Lewis Henry Morgan, kterého přede mnou cituje již B.
Engels ve své knize "Původ rodiny", kde se zaobírá myšlenkou
rozvracení rodiny u primitivních lidí, nás učí, že při shromáždění
náčelníků konfederace indiánských kmenů Irokézů byly konány
ceremonie a sportovní soutěže (L. H. Morgan: Pravěká společnost, str.
142), a protože můžeme Slovany doby Samovy klidně pokládat na
stejném stupni rodového a kmenového zřízení jako Irokézy (zatímco k
rozpadu rodin dospívají teprve v současnosti), můžeme tvrdit, že se
obrovské tělovýchovné hry Slovanů v české kotlině vyvinuly z
podobných ceremonií při shromáždění náčelníku.
POZNÁMKA: Námitky, že na rozdíl od Indiánů, kteří mučili zajatce
u kůlů, byli Slované holubičích povah a spíše sedláci, jsou liché: jasně
o tom pojednává autor ve Slovanské kronice Helmolda, kníže
buzovského z XII. století: "Byla mimo to lidu slovanskému vrozená
nenasytná a neklidná ukrutnost, znepokojující sousední kraje... Neboť
je těžko povědíti, jakými způsoby usmrcovali křesťany, ani jedněm
střeva vykrucovali, vodíce je kolem kůlu (cum his quidem vis cera
exterserint palo circumducentes), jiné na kříž přibíjeli, posmívajíce se
znamení naší spásy. (Nemusíme se nad tím rmoutit: krutost vždy byla
typická pro člověka na nízkém vývojovém stupni.)
Krhútský předák Samo nebyl žádný trouba. Naopak. Byl nadán až
zrůdnou vůlí podniknout něco významného pro svůj kmen, svůj národ,
svou rasu, českou kotlinu, domov svůj. Nebyl to vlastně žádný kníže,
jak jej Češi nesprávně nazývají, přisvojujíce si ho - o oné době nelze
uvažovat v moderních feudálních termínech. Postavení Samovo by se
dalo nejspíše přirovnat k vážnosti, jakou požíval v irokézské
konfederaci náčelník Onondagu To-do-dä'-ho, nebo k funkci "Hos-gä-
29
ä-geh'-da-go-wä", totiž nejvyššího válečného náčelníka (L. H.
Morgan).
POZNÁMKA: Zatímco shromáždění kmenoví náčelníci a
sachemové Indiánů kouřívali dýmky míru, staří Slované nekouřili
vůbec, a proto bývali statní jonáci. Slovanští náčelníci spíše
chlastávali.
Těžko bychom už dnes sehnali očité svědky, kteří by mohli doložit
hypotetický fakt, že Samo důmyslně využil několika rvaček s celkem
neškodnými avarskými kočovníky, kteří spíše žebrali a drobně kradli
po slovanských vesnicích, a rozpoutal takovou protiavarskou hysterii,
že se mnoho slovanských kmenů, které nikdy nepřišly s Avary do
styku, cítilo jimi ohroženo a semkli se pod Samovým vedením v první
slovanskou kmenovou konfederaci, podobnou irokézské.
POZNÁMKA: Druhou bylo až RVHP a Varšavská smlouva, kde
příslušníci NDR zastupovali mezitím vyhubené Prusy, Bodrce a
Stodorany.
Jistě tu svou roli hrála ještě živá vzpomínka na dřívější vpád
hunského vůdce Attily, zvaného Bič boží (doc. dr. Péter Rákos
pokládá však Jozsefa Attilu za básníka a velikána evropské kultury),
který byl pochován někde u Budapešti!: ani tento hunský nájezd nebyl
však tak strašný, jak se přehánělo u ohnišť a jak jej tendenčně vylíčili
změkčilí západní kronikáři.
POZNÁMKA: Zdeněk Nejedlý k tomu poznamenává ve svých
Dějinách národa českého na str. 428: "Poměr Slovanů k Hunům nebyl
poměr otroků k pánům, jak rádi líčili němečtí historikové vůbec poměr
Slovanů k 'asiatským hordám', aby ukázali 'méněcennost' Slovanů...
Případ s Attilovým pohřbem je naopak výmluvným dokladem toho, jak
si Hunové vážili Slovanů a jejich kultury, užili-li jejich obyčeje při
pohřbu samého nejvyššího jejich národního hrdiny." Nejedlý to musel
vědět, on u toho byl. Jinak by takovou koninu nemohl napsat.
30
Z toho můžeme bezpečně dovádět, že Avaři si rovněž Slovanů
velmi vážili a že byli nebezpeční asi pouze v opilství a z hladu, ale že
jich Samo geniálně zneužil ke svým politickým záměrům, neboť již
Samův současník, později popravený netolický pisálek Zmatlík
Kurděj poznamenává, že "kdyby Avarů nebylo, musel by si Samo
vymyslet Finy", a tato poznámka asi nepostrádá jízlivosti.
Samo, tento ctižádostivý syn krhútského živnostníka, nebyl
franckého původu a francky dovedl pouze několik slov a nadávek;
vyrůstal na dvoře svého strýce, starého šupáka v Mokropsích u
Zbraslavi, ale narodil se v Samorybách (latinsky Solopisces, později
nesprávně Solopysky).
POZNÁMKA: František Palacký pokládá Sama za Čecha, jehož
původní celé jméno prý bylo Samoslav. Na sklonku šedesátých let
vyslovili západní vědci domněnku, že byl židovského původu, protože
se kvůli svému mnohoženství musel vystěhovat z Francké říše, kde
bylo v té době mnohoženství definitivně zakázáno. Podle této teorie by
se jmenoval Samuel Aškenázy. Ale i vyšehradský kanovník Slawomir,
řečený Pejčoch, trvá na jeho krhútském původu.
Samo se dík vrozené inteligenci a píli stal již velmi mlád stařešinou
a vedl svědomitě svůj rod Kodrcanů, který vyznával za své totemové
zvíře kapradí tajnosnubné samec, a jemu se i klaníval, ulívaje bohu.
POZNÁMKA: Jak vyplývá ze "Slovanských starožitností" prof.
Lubora Niederleho, byli staří Slované organizováni tak trochu jako
skauti.
Samo si geniálně uvědomil a ujasnil především tři věci: především,
že Kodrcani sami těžko obstojí v rozvíjející se vyspělé prvobytněpospolné společnosti, za druhé, že být Velkým náčelníkem kmenové
federace je víc než stát v čele jednomu pitomému rodu, a konečně za
třetí - a v tom tkví podstata a pokrokovost jeho geniality - že se může
stát snadno a rychleji sjednotitelem Slovanů než jejich podmanitelem,
jak do té doby bývalo zvykem. A tak se stal Samo během jediného
roku pánem slovanské konfederace, která sahala od Baltu po Jadran,
od Luticů k Srbům. Slované tak měli v tom roce 630 svou největší
31
šanci v historii založit velkou středoevropskou říši, která by se
nazývala Slavia a s kterou hned tak někdo nehne. Vskutku, ani mocný
král Franků Dagobert s ní nehnul a dostal strašný nářez v bitvě u
Samoboru, jenž se původně nazýval Vogastisburg a později
Domažlice neboli Taus.
Pátráme-li po příčinách válečného úspěchu v bojích s Franky,
musíme si nutně položit otázku, co okřídlovalo slovanské spojence
onou zdatností, že vydrželi třídenní bitvu a prokázali v ní lepší
fyzickou přípravu než dobře živení Frankové?
POZNÁMKA: Soukromý docent Padevět Vančura tvrdí, že i zde
musíme hledat určité momenty hmotné zainteresovanosti: vzhledem k
tomu, že Francká říše byla hospodářsky mnohem rozvinutější než
země slovanské, bylo očekávání bohaté kořisti v případě vítězného
rabování účinnějším stimulem slovanských bojovníků než bojovníků
franckých.
Prostudovav dostupné materiály a opíraje se o zprávu soudobého
franckého Fredegarda, nemohu s Padevětem Vančurou tak docela
souhlasit. Počátky vývoje, jež hodlám stopovat, spatřuji totiž v samém
počátku Samova působení, totiž v jeho projevu na VIII. zasedaní
slovanských náčelníků protiavarské koalice, která se konala v
Berouně. Samo tehdy pravil: "Jak dlouho ještě, tatíčkové slovanští,
budeme přihlížet plundrování této bohaté země, jejíž mlíčí kysne a
strdí hořkne pod kopyty avarských koní Převalského? Je už taková
doba, že musíme býti tvrdí, abychom si mohli být právi. Když lítá les,
kácíme třísky!" A dodal: "Nebudeme-li však tvrdí, buďme aspoň
natvrdlí!" A byli.
Byla by však chyba vykládat si tvrdost či natvrdlost tehdejších
Slovanů ve smyslu přeneseném, týkajícím se kornatění mozkových
partií: tyto slovní finesy nedovedli tehdejší lidé ještě domyslet, jsouce
přímočaří až hrůza. Šlo o nabývání tvrdosti fyzické, tělesné, která
měla upevnit zdraví, odolnost na pochodech, pohotovost a
bojeschopnost. Ihned si položme otázku: jak mohlo být takové
zdatnosti dosaženo? Odpověď je po ruce: masovým tělocvikem,
závody, memoriály a exhibicemi.
Samo vyhlásil tělovýchovu za rasovou povinnost.
32
Primitivní lid bylo nejsnadnější získat pro tělocvik osobním
příkladem, proto Samo, ač již nebyl žádný mladík, rozhodl, že dá
kmenovému svazu příklad velkolepým výkonem. Jsa od dětství
dobrým plavcem - cachtávalť se v rodné Berúnce (nyní Berounce) pod
Kazínem již jako kojenec - uplaval před očima shromáždění
slovanského lidu od svého soukromého hradiště na zbraslavské Závisti
velkou vzdálenost ve Vltavě až do Pšova (dnešní Mělník). Jak se
stalo, že mohl tuto velkou plavbu uskutečnit za dvě a půl hodiny, když
dnešní parník k tomu potřebuje půl dne, je dodnes velkou záhadou.
Pamětníci pouze vyprávěli, že se potopilo šest lodí z jeho doprovodu a
že nadšené posádky dvou doprovodných lodí si spletli Sama s velkým
sumcem a neúnavně ho sledovaly až do prostoru dnešního Hamburku,
kde jej zvedly na ramena a holdovaly mu, dokud nelekl...
Čin tohoto geniálního lidového psychologa, kterým Samo
bezesporu byl, způsobil obrovské nadšení ve slovanských osadách.
Pod heslem CO SAMO TO KAŽDEJ vrhali se dobří Slované do
Vltavy, Dunaje, Visly, Ohře, Labe, Metuje Otavy, Svratky, Odry,
Nisy, Hronu, Váhu, Moravy a Bugu, takže je dosti znečistili; ti co
neutonuli, vylézali z vody zoceleni.
POZNÁMKA: Aby se ulomil hrot případné kritiky, byli utonulí
přičteni na vrub zvýšené aktivity vodníků a hastrmanů a v pracovních
táborech na Moravské Sibiři u Dačic byly internovány stovky lidí
podezřelých z hastrmanství. Teprve v našem století se pokusili o
rehabilitaci vodníků spisovatelé Jan Drda a Andrej Gjurič - trošku
pozdě, pánové, proč jste mlčeli v době Samově.
Po celá léta se usilovně pak nacvičovalo na první Slaviádu, jak bylo
nazváno první obrovské společné vystoupení všech spojených
slovanských gymnastů, kteří museli překonávat nesmírné vzdálenosti
a obtíže, aby zdárný průběh Slaviády zajistili. Odborní cvičitelé se
rozjeli po krátkém soustředění v Berouně do všech končin kmenového
svazku: do Panonie, na východ k Děrevjanům, na sever k Bodrcům a
Stodoradům, ba až na Rujanu. Neměli zřejmě mnoho času se po vsích
a hradištích zdržovat: posel přiharcoval, ostře zatroubil na roh, svolal
obyvatele, pak seskočiv z koníka předcvičoval sestavy pro muže,
ženy, děti i starce, hvízdaje si při tom, a opět uháněl dál. Vesnice pak
33
již nacvičovala sama po paměti. Někdy ovšem paměť selhávala, i
stávalo se, že ženy s gustem nacvičovaly bojové sestavy mužů, starci
hynuli při nácviku náročných ženských sestav s kuželkami.
POZNÁMKA: Ačkoli byla Slaviáda stanovena na dobu za tři roky,
museli cvičenci vzdálených kmenů z Povolží a od Baltu vyrazit na
cestu ihned a nacvičovat cestou.
Tíhnutí k velkým a okázalým fyzkulturním podívaným můžeme u
Slovanů stopovat až po naše století: nejsilnější je u Čechů, kteří je v
dávnověku provozovali jako Slaviádu a přes slety dospěli k
spartakiádám. Někteří badatelé v tom vidí pozůstatek pohanských
náboženských obřadů, připomínajících rozcvičku, jen soukromý
docent Padevět Vančura jde dál a dovádí, že jde o amortizaci
komplexu slovanské cudnosti, neznalé svlékacích scén. Na četných
jmenovitých příkladech uvádí, jak četní členové předsednictev a
okresní tajemníci při pohledu na cvičící dorostenky mlaskali, slintali,
ba docházeli orgasmu.
Samu problematiku dopravy a příchodu na místo srazu si těžko
můžeme představit lehce. Od vzdálených kmenů nebylo vyšlapaných
stezek, a tak se stávalo, že nejedna skupina cvičenců minula nejen
místo konání, ale celou českou kotlinu, aby se posléze vynořila kdesi
u Cách nebo v Châlons-sur-Marne a k údivu sešlých Franků začala
cvičit v domnění, že je na pravém místě. Obyvatelé je zpravidla
pokládali za potulné komedianty a házeli jim mince v již tehdy tvrdé
valutě.
Je však třeba znovu a znovu opakovat, zvláště příslušníkům naší
mladší generace, že takové mezní případy byly zcela vyjímečné a že
naprostá většina skupin došla na místo určení téměř v plném počtu,
postrádajíc pouze ty, kdo se stali kořistí medvědů, vlků, bludiček a
zmijí a ty, kdož cestou zemřeli sešlostí věkem. Na každém kroku
tehdy číhalo nebezpečí a úklady přírody.
POZNÁMKA: Tak například cesta z Podbaby na Spořilov, kde byly
v té době kvetoucí osady, trvala chodci dva dny. Musel se vyhnout
bubenečským urnovým pohřebištím, posvátným hájům v prostoru
dnešního ministerstva národní obrany, kam byl nezaměstnaným vstup
zakázán, obejít neprostupný letenský hvozd kolem Špejcharu, spustit
34
se ošidnou soutěskou k močálům Klárova až ke Kampě, tu najít brod
na Střelecký ostrov. Odtud se dostat na Slovanský ostrov a na druhý
břeh Vltavy k Národnímu divadlu, kde se potloukaly smečky vlků,
bytujících v doupatech kolem kavárny Slavie. Vyčerpaný šťastlivec si
pak mohl rozdělat oheň v řidším bukovém lese na Karlově náměstí a
nocovat zde. Druhého dne mohl postupovat džunglí kolem Faustova
domu k močálům kolem Botiče, s notnou dávkou štěstí se přebrodit na
Fidlovačce a už byl v nuselských hájích. Pankráci se ovšem zdaleka
vyhnul, protože se tu proháněli zubři, zelené lišky a jiná strašidla.
Další otázkou, která nás pálí, je celkový charakter takové Slaviády.
Osobně mám zato, že by nám připomínala dnešní folkloristické
slavnosti ve Strážnici. Začínala bezesporu Samovým projevem, který
něco vytyčil, zhodnotil, podtrhl, před něčím varoval, upozornil na
nebezpečí něčeho, něco rázně odsoudil, vyčíslil, narýsoval a něco v
něčem spatřoval a k něčemu nasměroval.
A pak byl průvod kolem palisád, mávalo se mávátky a křičelo se,
našemu největšímu Samovi sláva, ať žije Samo veliký osvoboditel od
hnusných Avarů, ať žije Samo vítěz nad Francky, Kašubové zdraví
Zbraslav, Dagobert ať nezačíná, za námi jde Vysočina, Bodrci jsou z
dubu, všem nabijou hubu - chvíli to trvalo, než přešli, protože se
někdy sešlo účastníku Slaviády až sedm set, a to bylo na tu dobu číslo.
Pak byla masová vystoupení, závody a soutěže, vyhlašování vítězů,
kteří byli ozdobováni bronzovými přívěsky, tzv. bulíky - někteří si je
věšeli na nos, protože je neměli kam připnout, každý večer zněly háji
zpěvy krajových písní, u ohňů se pekli volové, zatímco podnikaví
jinoši a dívky se oddávali v lukách pohlavním nevázanostem. Pokud
docházelo ke styku pouze dvou jedinců, pochopitelně používali při
rozhovoru u slovesných tvarů duálu.
Pažit hlaholil staroslovanštinou, jen velmi mírně diferencovanou
dialektickými prvky, a shromážděným působilo radost a špás
srovnávat v různých kmenových dialektech různé střídnice skupin ra,
la; rě, lě vzniklých metathesí. Příslušníci hravě vyslovovali strašně
tvrdé jery i mazlivé palatální jeříky, nosovky chrochtaly nejen v řeči
Poláků, ale stejně i Dúdlebů, Panonů a Litoměřiců, a minulé věci byly
vyjadřovány suverénně nejen aoristem prostým, ale i aoristem
35
sigmatickým starého typu podle vzoru žrjachъ, žrja, žrjachomъ,
žrjaste, žrjachen.
Úpadek Slaviád nastal po Samově smrti, kdy došlo k rozpadu
slovanské konfederace kmenů. Tento rozpad byl rovněž přirozený,
neboť tyto konfederace jsou zpravidla uzavírány pouze v době
ohrožení. Samo si toho byl vědom a neustále vyvolával třenice s
Avary a Franky: přitom se vydával za největšího usilovatele o mír,
tedy za honimíra, a skutečně se mu podařilo po dlouhou dobu
zachovat mír tím, že nerozpoutal s Franky válku, ke které neměli
Frankové žádný důvod ani chuť.
POZNÁMKA: Za velký peníz si vydržoval zvláštního mírového
vyjednavače, zchudlého indického radžu Bobeše Čundru, který stále
cestoval po evropských dvorech, kde vládcům spílal mávaje palmovou
ratolestí. Jako budoucí britský poddaný skončil v londýnském
blázinci, kde se vydával za mluvícího kocoura.
Samovi totiž zachutnala funkce nejvyššího náčelníka a snažil se
svazek kmenů udržet lstí, násilím a posléze i hrůzovládou. Již po
vyhnání Avarů došlo totiž k věcem, jež nevěstily nic dobrého. Tak
jednou, když Samo hřímal o zoufalých Slovanech úpících pod
iluzorním avarským jhem, prohodil vladyka zručský: "Nono!" Té noci
zmizel a už nikdy nikdo nespatřil prostořekého starce. Naopak,
podlézavý prostý Slovan Macek od té doby zdůrazňoval, že
podavarské úpění slovanských rodů bylo za tichých nocí slyšet až do
Durynska.
POZNÁMKA: Turesk komentoval tyto projevy slovy: Takoví jsme
my pak, lidé z této kotliny: než bychom se pozeptali po osudu psance,
raděj zveličíme pindy samozvance!
A tak se stalo, ze sláva Samova nabyla nakonec takového vrchu,
odkud již není cesty výše. Ne již Sjednotitelem byl zván, ale v rozporu
se zvyklostmi stupně vývoje Samo-spasitelem, samojediným
samovládcem. Na jeho zdraví se připíjelo samohonkou a tvrdilo se, že
jediným uměleckým projevem velké Samovy epochy mohou být
pouze samorosty.
36
POZNÁMKA: Ještě dnes, na samém konci XX. století se v Čechách
udržují samorosty jako projev svébytného prvobytně pospolného
realismu.
Provinilí pošetilci, kteří se Samovi znelíbili, nebo jimiž se cítil
ohrožen (je zajímavé, že tito Samové se vždy cítí ohroženi
nejmoudřejšími soukmenovci), končili nezřídka v samovazbě. Někteří
patolízalové vystihli svou příležitost a ve svém samorostlém nadšení
dokonce navrhovali, aby se Slované napříště nazývali Samojedy.
Leckdo byl přinucen k samohaně a leckdo se zase nespokojil jen
skrovným údělem drobného chatrčového důvěrníka.
Posléze ale ztratil nakonec Samo oporu i mezi svými nejvěrnějšími,
kteří nepochopením souvislostí se z podlézavosti stávali samotáři:
Samova samospráva se viklala v základech a zhroutila se definitivně
ve chvíli, kdy Samo skonal kdesi na samotce, opuštěn svými dvanácti
ženami.
V následujících pokoleních došlo pak k tomu, že památka Samova
byla pošetile škrtnuta z vyprávění slepých pěvců a pohádkářů, truvérů
i minnesengerů: po odsouzení Samových chyb a přečinů se nesmělo
na zákrok Krokův v pokrokovém období o Samovi ani promluvit.
Byla to chyba, protože v dalších obdobích pak Slované nevěděli, čeho
se mají jejich vládci vyvarovat.
POZNÁMKA: Kosmas ve své kronice o Samovi neví a nechce
vědět. Nebýt záznamu cizince, franckého kronikáře Fredegarda, vůbec
jsme neznali tento slavný úsek svých dějin.
Dalo by se uzavřít, že nám Krhútům by mohl být Samo ukraden,
kdyby se nám dávno neodcizil sám - pokládal se za typicky
všesvazového Slovana.
37
KAPITOLA TŘETÍ
Prhoň Klátinec, krhútské válečnictví
a příznivý vývoj
krhútsko-českých vztahů
"Kdyby nebylo Prhoně Klátince,
museli bychom si ho vymyslet."
JAN KRŠNA
VZÁJEMNÉ NÁZORY OBOU NÁRODŮ O SOBĚ - VÁLKA MEZI
ČECHY A KRHÚTY, JEJÍ VZNIK, VÝVOJ A ROZUZLENÍ PRHOŇ KLÁTINEC A OBSAZENÍ PRAHY - ORGANIZACE
KRHÚTSKÉHO VOJENSTVÍ - DALŠÍ SLIBNÝ VÝVOJ
VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ
Národy, které spolu dlouhou dobu sousedí, vytvářejí si zvláštní, tu
více, tu méně omezené vztahy (někdy dokonce i proti své vůli), které
se pak táhnou jako barevná nit jejich dějinami. Nezřídka se tato
barevná nit přerve a zamotá se v oprátku: tu dochází ke krizím a
katarzím, které se často řeší zbraněmi a někdy dokonce i spíláním.
Přirozeně, že tak tomu bylo i ve vztazích krhútsko-českých. Byla
období, kdy poměr Krhútů k Čechům byl hotovou selankou, plnou
vřelých vyznání, vzájemného pochopení a kulturní spolupráce. Byla
však i období, a proč si to zastírat, kdy vše dobré, ba i pokrevenství
upadalo rychle v zapomnění a jeho místo zaujímaly urážky, frontální
poruchy i tvrdě vedené rány.
Právě tak tomu bylo nedlouho před započetím vleklé války mezi
oběma příbuznými, takřka bratraneckými plemeny, totiž před
započetím války, která vyvrcholila ponižujícím, leč slavným
vítězstvím Prhoně Klátince. Badatelé se různí v pohledu na příčiny
sváru.
POZNÁMKA: Někteří tvrdí, že šlo o stará krhútská území
Horažďovicko a Blovicko, jiní zase, že šlo pouze o jakési sportovní
krajové soutěžení. Jiní pak dokládají, že tu hrálo bezesporu roli různé
náboženství, neboť Krhúti prý chtěli zbavit Čechy Kříže, který jim
Čechové chtěli vnutit. (Ivan Kříž to dementoval tím, že je Moravan a
nikomu se vnutit nedá). Marxisté viděli příčiny nedorozumění v
38
rozdílnosti ekonomického vývoje a v dialektickém napětí mezi svárem
a nešvarem.
Příčina sváru tu však podle mého názoru není tak podstatná:
podstatnější je, že daleko většího bezpráví se dopustili Češi vůči
Krhútům tím, že jejich vítězství zatajili světu: Krhúti totiž poprvé a
naposled dobyli Prahu, využívajíce typických rozporů mezi
Přemyslovci.
Totiž: Po smrti knížete Vratislava Jindřicha z rodu Přemyslova,
který vládl v Čechách plných osm týdnů, ujal se v tomto mocném
státě vlády kníže Střezimír řečený Chudáček z téhož požehnaného a
rozvětveného rodu. Protože se v té době všichni Přemyslovci množili
jako syslové, nezbylo knížeti Střezimírovi, řečenému Chudáček, než
aby provedl v posloupní linii několik tvrdých korektur a vyloženě
administrativních, byť principiálních zásahů.
POZNÁMKA: Těchto termínů použil v té době znamenitý kronikář
Vrba Hrbata, když ve své kronice píše mimo jiné:
Przemysslowcuow mnógo biesze,
tayak syslyci sie rodiesze,
abie sie o zem ubohau nedielista,
po hubie druh druha bista... atd.
Kníže Chudáček dal volky nevolky oslepit dva své bratry,
Boleslava Starého a Mladého, strýc Kumpošt zahynul na útěku, švagr
Didipolt se stal biskupem bamberským a bratrovec Semil byl zprvu
koupen a posléze prodán do Němec, kde mizí jeho stopa ve
fraucimoru císaře Friedericha. Česká říše - jako téměř po celou dobu
svého trvání - byla vysílena dlouhotrvajícími dynastickými zápasy
mezi celými a sešívanými. Tu se rozhodla rada krhútských věrozvěstů
na svém zasedání dne 23. července, že oslabení Čechů by bylo dobře
využít.
POZNÁMKA: Viz o tom záznam v Monatschrift des kruhutischen
Museums des Kromboschinetz Lilibintski, str.21-22, pod názvem:
Chudatscheck L, Furst zu Prag, und die Krhutserobe rungunglucklicherweisegefuhrtenkdmpfendhnlichenkriege.
39
Hned nazítří započato se sbíráním krhútské hotovosti zemské, které
nebylo nepodobné dnešnímu sběru surovin. Každý desátý branec
získával los a vypadl. V čelo narychlo postaveného vojska byl ovšem
postaven zcela neschopný Vřed Bzdinka, řečený Brzlínek pro svou
šlachovitou, nepatrnou postavu. Není to nic vyjímečného: nebylo
války, kde by zpočátku nevedli tažení naprosto neschopní vojevůdci,
kteří čerpali zkušenosti vždy z válek předešlých.
POZNÁMKA: Vřed Bzdinka vydal sice nákladem vojenské
akademie v Ejči p. M. dvě brožury, z nichž jedna nesla titul
"Krombožinec Lilibínský o vojenství (ačkoliv Krombožinec ještě
dávno nebyl na světě), druhá pak "Význam poklopce ve vojenské
výstroji vojína", ale nedomohly se velkého rozšíření. Když druhou z
nich studoval Clausewitz, odložil ji prý se slovy: "Eh, scheisse!",
zatímco maršál Foch prohlásil: "Francouzský vojín nepotřebuje
poklopce, aby prošel!
Nezkrocené krhútské houfy, táhnoucí krajem, zanechávaly po sobě
klikatou stopu opilcovu. Vpadly na české území, zahnaly sice v krátké
šarvátce u Petrohradu české bojovníky až za Otavu, ale dále to nešlo.
POZNÁMKA: Světoví letopisci nejsou jednotni o poloze
Petrohradu, lze mít ale zato, že šlo o malou obec nedaleko Temešváru
u Písku. Při pohledu na mapu pochopíte, proč z toho někteří západní
zpravodajové zpitoměli.
V těch místech početně i technicky daleko slabší Čechové volili
šťastně zpomalující taktiku, připomínající jejich dnešní národní
taktiku v kopané, a připravili tak Krhútům řadu porážek využívajíce
své nordické lsti a přirozené české frivolity, která podnes budí
nadšený obdiv cizinců. Předstírajíce taktický ústup, zanechávali podél
cest vybrané krasavice, především rusých vlasů (na které byli Krhúti
tehdy velmi citliví), a tyto zrzavé panny, vyškolené narychlo v
Alcronu, Jaltě, Barbaře, Ambassadoru a jiných pražských klášteřích,
převlékaly se v příšeří lesních porostů do plavek nebo se vyzývavě
opalovaly na provoněných mýtinách.
40
POZNÁMKA: K největší krvavé lázni došlo v bitvě u Smetiprachu,
který odtud nese své jméno: jedni tvrdí, že tu bylo Krhútů jako smetí a
Čechů jako prachu, ale věrohodnější je pramen druhý (drží se ho i
Chrt Drda), který připomíná památná slova jednoho krhútského
šupáka, volajícího na vojína svého oddílu, který se marně pokoušel
navázat bojový dotyk s vyhlášenou českou zrzavicí Vilmou
Piskáčkovou: "Smeť ji, brachu!", což přeloženo do novodobé češtiny
by se dalo adekvátně vyjádřit výrazem: "Nabal ji, vole!"
K nelibosti českého velení byl tehdy v českých zemích striptýz
zakázán, a tak museli - podobně jako pozdější filmoví režiséři - hledat
vojevůdci jiné, zákonům neodporující formy erotického nátlaku,
nezbytné pro vojenství a zahraniční turistiku.
POZNÁMKA: Přesto byla o uvedeném způsobu boje rozvířena
diskuse na stránkách Mladé fronty, která dík statečnému a
nekompromisnímu vystoupení Vladimíra Kováříka, Marcely
Pecháčkové a značky -išt- vyzněla naprosto kladně.
Tato česká taktika vnesla brzy zmatek do krhútských řad, kázeň se
rozplynula jako sníh, velitelé opouštěli mužstvo, mužstvo velitele,
státní střibuchy rzivé byly zpronevěřovány a rychle měněny za
tuzexové bony (jakožto neutrální platidlo), kterými se tehdy v
Čechách platilo za hlavní i pohlavní služby. A do tohoto zmatku
vpadly dobře připravené české roty, roznícené žárlivostí, a
připravovaly vojsku Vředa Bzdinky-Brzlínka hotové jatky. I když
české zprávy uváděly ztráty Krhútů čísly 165 000-295 000 mužů,
přiznávaly samy krhútské bulletiny 28-32 mužů vyřazených z boje,
především pohlavními chorobami, a to samo o sobe už je na Krhúty
moc.
POZNÁMKA: Neutrální německé prameny se omezují na krátký
záznam: Das Oberkommando der krhutischen Wehrmacht hat
mehrmals die Frontilinien verkurzt wegen des dauerhatten Drucks der
bohmischen Mddelkrdfte, wahrscheinlich deutscher Ursprungs.
(Peter-Ernst Poblitschke: Interessante Positionen der bohmischen
Madelarmee, díl XII., str. 87 nahoře.)
41
Byl opět ztracen Protivín, Blovicko, Čechové vpadli s červeným
kohoutem na krhútské území, vyplenili Zákrpy a pomalým
rozehráváním do šířky postupovali nezadržitelně k Ejči, kde zavládla
bezuzdná panika.
Krhútští věrozvěsti však zavčas rozpoznali určité nedostatky v práci
i oddychu armády a rozhodli se, že s nimi rázně a důsledně skoncují.
POZNÁMKA: Učinil tak tehdejší sv. otec Efa Hamtil ve svém
šestihodinovém referátě "Za další rozkvět krhútského dřevorubectví",
kde věnoval těmto závažným chybám armádního velení plných 12
řádek. Sbor věrozvěstů pak otevřel celostátní diskusi o současném
stavu krhútského drvoštěpectví a přípustném poměru padajících třísek
v káceném lese.
Vřed Bzdinka-Brzlínek byl zbaven velení, funkcí a řádů a poslán do
výzkumného ústavu chronologického, aby tu dožil jako topič. Na jeho
místo byl jmenován s okamžitou platností, ač s menším platovým
zařazením, dokonalý samouk, nejskvělejší zjev krhútského
válečnictví, člověk líbezných mravů a měkkého srdce, vyspělý a
rozhodný, slavný vojevůdce Prhoň Klátinec, který za podlého padlého
Bzdinky pracoval jako písař na generálním štábu.
POZNÁMKA: Prhoň Klátinec vzešel opravdu z malých poměrů:
jeho otec byl trpaslíkem. Celý život zasvětil studiu plánů
Hannibalových bitev, na vrcholu slávy však prohlásil ke svému
pobočníkovi: "Bylo to na hovno." Na sklonku života psal paměti, které
mají spíše cenu sexuologickou než literární. Nazývají se "Válečníkem
za každé situace" a vydal je rovněž Daniel Adam z Veleslavína ve
Vokovicích.
Prhoň Klátinec připravil Čechům zdrcující porážku u Červené nad
Vltavou (město má odtud své jméno - původně se nazývalo Červená
ve Vltavě, pak analogií se Světlou nad Sázavou se začalo užívat
dnešního názvu), když Čechové svou zdržovací taktikou roztáhli
vlastní obranu do fantastické šíře (jejich levé křídlo se náhle octlo v
Prčicích a pravé se ztratilo někde u Františkových Lázní). Prhoň
snadno prorazil středem, kudy žádný zkušený válečník neútočí, a brzy
oblehl Prahu, aby ji vyhladověl.
42
POZNÁMKA: To mu při známé choulostivosti Pražanů nedalo
velikou práci. Podle dobových záznamů nebylo vyjímkou, že fronta na
maso u Chmela na Národní třídě se táhla ke kavárně Slávii, tu se
zatáčela podél nábřeží k divadlu Na zábradlí, Husovou, Skořepkou,
Rytířskou až k Panské ulici, celou Panskou až k Wilsonovu nádraží,
kde končila ve vlaku na Velkou Bíteš.
Cestou ku Praze poplenil Prhoň Klátinec Dobříš, velké škody tím
však Čechům nezpůsobil. Když se pak v Praze vyskytla první úmrtí
hladem a panikou, dal Prhoň Klátinec připravit velká bidla, na nichž
byly uvázány kusy zadního hovězího, kýty, uherák, věnce vuřtů, v
neposlední řade pak i dietní párky, neboť tento humanista ve zbroji
myslel i na nemocné a diabetiky. To vše pak přehazováno na oněch
bidlech přes hradby: v okamžiku se na ně vrhali pražští bojovníci i
civilisté - Krhúti je pak v celých hroznech přehazovali přes opevnění a
na místě jímali. Během prvních tří dnů tak padlo do zajetí 156 000
Čechů a za hradbami se stále ještě hromadily fronty nenažraných
Pražanů, zatímco kníže Chudáček ve svém posledním komuniké
vyčíslil, že se životní úroveň průměrného Pražana v době obléhání
zvýšila v průměru třikrát. Potom zmíněné kníže kapitulovalo, a jak
psáno, krátká epizoda krhútského řádění v Praze byla prý vzpomínána
Pražany dlouho a s úsměvem: padlo jí prý za oběť 2 miliony hektolitrů
piva, 16 000 prostějovských režných (kapesních), 187 výkladních
skříní a 26 zahraničních turistů, jakož i ministerstva školství a kultury.
POZNÁMKA: Hlavní příčinou vítězství nad Čechy již před Prahou
byly známé tři body, kterými Prhoň Klátinec paralyzoval rušivý vliv
českých krasavic na armádu: 1. Prostým vojínům byly přibity na
skráně oční klapky, aby neviděli do okolních houštin. 2. Velitelé
nižších oddílů byli nahrazeni ženami. 3. Do armády bylo povoláno
dostatečné množství vlastních krhútských zrzavic, ze kterých se staly
později elitní síly krhútské branné moci, s úspěchem používané jako
stráže zajatců - o útěk se prý nepokusil ani jeden.
Při obléhání Prahy byl Prhoňův hlavní stan v obci - nedaleko Prahy
a přitom v bezpečné vzdálenosti - kde si Krhúti narychlo postavili
krásný hrad se zahradou, jak bylo jejich zvykem. Na počest svého
43
vojevůdce jej nazvali Prhonice (dnešní Průhonice ovšem!). Tábor
zrzavic, ledabyle obehnaný ostnatým drátem, na kterém takřka
neustále viselo dámské prádlo, nalézal se v prostoru dnešní Libně (ta
má odtud své jméno, neboť i Čechům se Krhútky velice líbily), ejčský
elitní sbor stál na Smíchově a pomocné sbory za starou belu.
POZNÁMKA: Kronikář Kanec Trh krásně popisuje jednání o
kapitulaci: "Kníže Chudáček, vida, ano se město odIidňuje, roztrhl si
roucho a za mekotu trub a za zpěvu kvilce Zhasněte lampióny přijel
do Vršovic, aby tu v hospodě U Milošů (nyní Květen) dojednal s
Prhoněm Klátincem podmínky příměří. Svědci popisují nikoli bez
pohnutí velkodušné jednání obou slovanských předáků a sdělují, jak
Prhoň, aby usnadnil trpký úděl Chudáčkovi, nabídl nejprve ze
slušnosti tomuto Přemyslovci kapitulaci Kníže Chudáček zaplakal a
odpověděl, že přijmouti něco takového není mu lze, neboť se mu na to
nedostává deviz." Kronikář Vrba Hrbata naproti tomu jen lakonicky
poznamenává: "Glatinez s Chudaczkem zvornie su pili a blili." Inu básník!
Prvními administrativními opatřeními, které Krhúti po zabrání
Prahy učinili, bylo zrušení policejní hodiny, kterým si získali sympatie
vlivných pobudů, dále přejmenování Václavského náměstí na Náměstí
Krombožince Lilibínského (lidově se mu pak říkalo Lilibinec) a
samozřejmě územní reorganizace, která se však - jako všechny v
Čechách občas organizované - neukázala příliš šťastnou. Krhúti, kteří
nebyli s to pochopit složitost feudálního státu, snažili se násilím
navrátit Čechy ke kmenovému zřízení a rozdělit je opět i
administrativně na Netolice (hl. město Č. Budějovice), Lučany
(Plzeň), Děčany (Děčín) a Hradčany (hl. m. Pardubice). Veškerou
půdu zkonfiskovali a rozdělili ji rodům a rodinám: avšak známý
vysoký počet rozvodů v Čechách tu způsobil nepopsatelný zmatek,
nehledě na to, že se zatím Netolici počeštili a Děčani poněmčili, takže
nevěděli, co vlastně jsou. Prhoň Klátinec, vida krach své okupační
politiky, rozlítostněn prohlásil, klepaje si popel na hlavu: "S Čechy
není žádná sranda!" (doslova!) a odtáhl s vojskem zpět do Ejče. České
kmenové zřízení se rozpadlo podruhé a naposled.
44
Mnoho učenců promarnilo celý život bádáním, jaké byly převážné
příčiny velkých vojenských úspěchů Prhoně Klátince. Podle mého
názoru tomu tak bylo proto, ze Prhoň Klátinec především využil při
organizaci národního vojenství starých lidových tradic: byly chvíle,
kdy se generální štáb podobal Ústřednímu domu lidové tvořivosti. Z
toho všeho vidíme, že potyčky Krhútů s Čechy nebyla žádná legrace,
ale že to byly závazné příspěvky k rozvoji tradiční česko-krhútské
vzájemnosti.
45
KAPITOLA ČTVRTÁ
Krč Drška - aneb
O vznešenosti despocie
"Tyranie bez dršky toť fašírka bez koření!"
KROMBOŽINEC LILIBÍNSKÝ
KRČ DRŠKA - JEHO PŮVOD, POSTAVA, MLÁDÍ A ZVYKY VYUŽITÍ PACUKAVCŮ - DRŠKA VĚROZVĚSTEM - UMĚNÍ ZA
JEHO VLÁDY - PIBŘICH POSEDLÝ A JEHO HNUTÍ - ODR
(HALIFAX) VARTULÍK A STRAŠNÝ DRŠKŮV KONEC
Národy nebývají hrdy pouze na světlá období svých dějin; s
odstupem doby se stávají hrdými i na své tyrany, na úplné zhovadilce,
kteří jim kdysi tak krásně krvavě vládli. Hovořme o nich s úctou,
neboť si nemůžeme být nikdy dost jisti, zda se v příkladu takového
despoty nezhlídne nějaký krhútský současník a nevezme si jej za
mustr. Proto hodlám vyprávět jen to nejlepší a z kladných pozic o
největším krhútském despotovi Krči Drškovi a o hrůzovládě, kterou
rozehrál ve své říši na nejvyšší úrovni, k potěše ambiciózních
historiků, učitelů, prozaiků, řečníků, propagandistů a školitelů všech
následujících pokolení: jeho duch dodnes straší v národě krhútském a
zachraňuje břídily na ejčských prestolech, neboť každý pomazaný blb
může vmést v tvář svým odpůrcům, kritikům, všem nespokojencům:
"Buďte rádi, že nejsem takový Drška!" A oni zpravidla rádi jsou:
relativita hraje velkou roli v historii lidstva - nebýt hanebných stránek
dějin, nebylo by ani světlých - nebylo by je čím měřit.
Zanechme však planých úvah, které - ač geniální - jsou zcela
historicky bezcenné, a vraťme se ke svým beránkům, jak říkají
Francouzi.
Po krhútských obcích, osadách a kolibách se dosud nepřestalo
hovořit o slávě Prhoně Klátince, největšího z gulichánů, když se na
scéně ejčského politického života objevila hvězda, člověk ani ne tak
moudrý jako hluboce krutý, známy obecně pod jménem Krč Drška.
Již samo jeho jméno ho poněkud charakterizuje: byl to muž
přikrčeného těla i ducha. (Popisuje ho především blíže neznámý autor
46
monografie o Krči Drškovi jakýsi Rafaj Oštara.) Přezdívku Drška si
pak vysloužil pro svou pověstnou ukrutnost.
POZNÁMKA: Jak známo, znamená slovo "drš" v krhútštině "krev",
slovo dršmaš pak krveprolévání, a drška tedy ukrutníka, kruťasa.
Původně se v krhútštině objevovalo také slovo "kruťas", ale ve zcela
jiném významu než v češtině: znamenalo člověka, který "ukroutí
mnoho ťasů" - tedy opilce.
Krč Drška, jako konečně většina slovanských politiků, vzešel z
maloměstského prostředí, narodiv se v zapadlém městečku
hornokrhútského pomezí Vnitromázdře. Jeho rané dětství a jinošství
není nijak pozoruhodné, i když se v době jeho vlády našla řada
spisovatelů, kteří jeho nudné mládí důvtipně rozpracovali do čítanek a
brožur, činíce tak svému pánu opsouší službu: ze školních dítek, která
se musela těmto výpotkům učit nazpaměť, vzešlo nové pokolení, které
se naučilo nenávidět velikého Krče už ve školních škamnech, neboť
byla trestána, když si nemohla zapamatovat projev, který pronesl
dvouletý Drška k revoltujícím dřevořezbářům.
POZNÁMKA: Krčovo dětství se tak stalo příčinou jeho vlastního
pádu. Pro krhútskou budoucnost z toho plyne poučení, že jména
velkých lidí by se nikdy neměla spojovat s tresty.
Pro nás je však důležité psychologické hledisko vývoje Krčova
intelektu v dětství: mlaskot otcových pohlavků mu dával snít o
vzpouře a rozněcoval jeho ctižádost rozdávat vlastní, daleko hlučnější
a ještě velkolepější rány. Byl to typ myslivý: od raného dětství jej
zajímaly věčné otázky lásky, života a smrti: vydržel prý se - podle
Rafaje Oštary - dlouhé hodiny se zájmem dívat na pářící se dobytek a
dospěl k názoru, že je to jev pozoruhodný. V osmnácti letech se
poprvé pokusil uvedený dobytek napodobit, ale pro svou malou,
nevzhlednou postavu a přiblblý výraz byl odmítnut všemi
krasavicemi, které měl k dispozici a kterých hodlal k tomuto
vědeckému pokusu použít. Tak dospěl k názoru, nikoli ovšem bez
delšího vnitřního boje, že páření je konání nedobré, nemorální,
zavrženíhodné, podezřelé, eklhaftské, hambaté, nedůstojné, protože
47
jemu jest odepřeno. Věnoval se tedy studiu bohosloví a politice.
Jediným člověkem, který cítil s nešťastným Krčem, byl jeho otec Krč
Obrvaň. S velikou námahou sehnal tento opilec skrovnou částku,
kterou bylo zapraviti za vyšší vzdělání synovo, a tak, již ve zralém
věku. 35 let, přichází Krč Drška do okresního semináře při chrámu
potrubí v městečku Prvotroska.
POZNÁMKA: Tento chrám byl vybudován už jako ruina z panelů:
tamní škola, která se rozpadala od samého dostavění, si vydobyla
slávu a respekt na celém okrese.
Již ve škole samé obrátil na sebe pozornost nekonformním a
tvrdým postojem ke všem úchylkám od myšlenek slavných
věrozvěstů. Po absolvování okresního semináře strávil Krč krátkou
dobu ve vojště.
Pak se střemhlav vrhl do politického života v Ejči, rozhodnut, že
vedoucího postavení dosáhne stůj co stůj. Posloužil mu k tomu
znamenitý nápad, snad jediný za celou dobu jeho života, nápad, za
který Krhútstvo a celé civilizované lidstvo dodnes pyká: podařilo se
mu stmelit všechny pacukavce pod záminkou očisty a šíření Prakršna.
Krč Drška první geniálně rozpoznal a využil úlohu pacukavců v
dějinách.
Poznal totiž z vlastní zkušenosti, ze všichni tito tvorové bez
fantazie, suchaři, srabíci, moralisté, paďouři, byrokrati, impotenti,
maloměšťáci, honimíři, mindrákáři a jiní nevzdělanci si nesmírně rádi
hrají na veledůležité a přemoudré.
Naplnil jejich odvěké, dotud neorganizované touhy, stal se jejich
mluvčím a prorokem. Stmelil pacukavce v obrovskou potenciální sílu
a s jejich pomocí postupně ovládl celou zemi, neboť pacukavci se
vyskytovali ve všech vrstvách a profesích, ba často zaujímali klíčová
místa v krhútském národním hospodářství. Svěřil jim ochranu
náboženství.
POZNÁMKA: Známý pamfletista a vtipálek té doby, Vrůtek
Vondra, který byl později popotahován, poznamenal, že Krč Drška
musel nejprve Prakršno okleštit, aby je mohl ostříhat. (Popotahování
48
je jedním z nejstarších starokrhútských trestů a nezřídka končí smrtí
popotahovaného.)
Krč Drška, tento podnikavý komediant, strávil tři dny a tři noci v
ejčské kanalizaci, kde údajně rozmlouval s Lomikelem, pak vylezl,
opilý a ušpiněn, a ve svých rukou - jak Mojžíš sestupující z hory Sinaj
- držel ušmudlaný papundekl, na kterém bylo naškrábáno několik
vyznání pravé víry pacukavců, které ovšem nemá nic společného s
vyznáním skutečné víry krhútské nebo uhlířské:
1. Všechno má své meze!
2. Pozor, padá-li omítka!
3. Nemysli, myslí se samo!
4. Ruka neudělá kluka!
5. Lépe se báti než litovati!
6. Nesesmilníš!
7. Nedotýkej se vedení ani spadlého na zem!
8. Neponižuj nás spropitným!
9. Důvěřuj, ale spíše si dej bacha!
10. Nedívej se na Frantíka, jde-li kolem zahrádky!
Netrvalo dlouho a pacukavecké hnutí nabylo ekonomické převahy:
po smrti sv. otce Hrnce Prkoly, který zemřel pokojně, proboden
neznámým zhovadilcem při vykonávání tělesné potřeby, byl Krč
Drška jmenován jeho nástupcem. A bylo po legraci. Doslova.
Následovala hrůzovláda, jakou dějiny Krhútů nepoznaly a kterou se
mohou pyšnit i před vzdálenou cizinou. Byla zavedena okamžitě tvrdá
sexuální prohibice, všechny ejčské čibridníky byly uzavřeny (tradičně
vynikaly vzornou obsluhou a byly opěvovány básníky!), literatura
byla podrobena tvrdé protimilostné cenzuře a šmahem z ní byly
vyškrtány všechny zmínky o milostných vztazích. Dokonce i v
překladech světové poezie bylo slovo "láska" nahrazováno jménem
Krče Dršky, takže např. Ščipačevova báseň vypadala v soudobém
překladu takto:
Krče si važte už teď v mládí
a s lety dvakrát vroucněji:
Drška - to není vzdychat, hladit,
vodit se s lunou v aleji.
49
Přijdou i mraky, nečas, tíseň.
Pak zkřehle, kdo vás zahřeje?
Krč Drška je jako dobrá píseň,
a píseň složit - těžké je.
Velicí básníci jako Hanzlík Nepozval a Šotol Škrt, předáci
generací, ba dokonce i národní bard Ilja byli nuceni veršovat říkánky
na slávu impotence a cudnosti. Z té doby se naopak datuje velkolepé
leporelo státotvorého básníka Srandy Šutra "Krč Drška", jehož části
zlidověly a byly zpívány po večerech; začínalo takto:
Stával jsem sám,
z života
trče,
špině své potrhlé
soukromé
svršky:
když jsem však
poznal
velkého Krče,
stal jsem se
mluvčím
Veliké Dršky.
Kdekdo se snažil, aby si mohl došlápnout na kohokoli, hysterické
ženy plakaly dojetím v chrámech, staré panny byly uctívány, úředníci
shledávali pacukavectví pohodlným při jednaní se stranami: život se
stal jednodušším a každý problém jevem řešitelným a snadným. Národ
rostl, košatěl a kráčel vpřed: jeho pochod byl stále vítězný, protože se
stále nacházela individua pravověrnější než ti druzí a nikdy nebyla
nouze o záminky k odstranění těch, jejichž prebendy a postavení byly
záviděníhodné. Vzdělání se stalo zbytečnou přítěží, neboť nikdo
nesměl projevit více inteligence než jeho nadřízený - dokonce se lidé s
oblibou vydávali za blbce, aby došli obliby. Také vědci se stali
zbyteční, proto jejich práce byla pokládána za ponižující a byli k ní
odsuzováni lidé, kteří se nemohli uplatnit v čestnějším povolání. A
nad tím vším trčel Krč Drška jako skála, jako symbol, jako koryfej:
50
mladí, již zcela noví Krhúti hřměli píseň populárního kozáka Pilaře
Kokrháče:
Pryč jsou doby nečisté jsme Krčisté, jsme Krčisté!
Není však vše hotové:
buďme také Drškové, buďme Drškové!
Jen strach před Lomikelovým rourácením zabránil bigotnímu
hrůzovládci, aby vůbec zakázal fyzickou lásku a její rozmanité
projevy jako líbání, hlazení, ani nemluvě o tom hlavním - totiž
pohlavním. V archivních záznamech bezpečnostních orgánů té doby
najdeme zajímavá hlášeni, jako např. že Žudr Toť a bývalá čibrida
Tekla Treska byli přistiženi za stodolou v nehrbaté pozici.
U nadaných lidí, kteří pozbyli možnosti bloudit v hvozdech
Zdaravášových, zakrňovaly určité staré myšlenkové procesy,
vytvářely se nové kulturní vztahy: umění bylo povýšeno na řemeslo.
POZNÁMKA: Byl to veliký krok vpřed, uvědomíme-li si, v jaké
vážnosti byla vždy u Krhútů ruční práce (proto se zde dodnes
nevyvinul vpravdě moderní průmysl a automatizace).
Krč Drška, kterému velice lahodilo, že je nazýván přítelem umění,
ač četl pouze kalendáře a policejní raporty, povýšil umělce na státní
zaměstnance, soustředil je do dílen, podobných truhlářským, a každý
občan či skupina občanů si sem přicházeli sjednat termínovanou
dodávku románu, básně, obrazu apod.
Veškeré melouchaření umělců bylo přísně stíháno. Stalo se, že
jeden mladý učeň v básnické dílně Obrana Slava se zamiloval a z
přemíry citů vyryl do zdi hlubince báseň, vytrysklou z hloubi jeho
střeleného srdce:
Na Mejkníně u Ejči,
dělají se kola:
chtěla se mnou Anka chodit,
teď mě má za vola!
51
Případ se vyšetřil a delikvent byl odsouzen k nuceným pracím v
jednom předním vědeckém institutu (podle paragrafu 66-69), které
byly velmi špatně placeny.
Toto zkoncesování krhútských uměn mělo ovšem následek, že se
někteří umělci, především malíři a básníci, vnitřně poltili: zbytky
zásob své vlastní, rychle se kazící fantazie se potají snažili vyplácat,
jak se dalo. Tak známý ejčský malíř a uzenář Abstrakta vyplácával
zbylé barvy ze státních objednávek na zbylé útržky pláten, aby mohl
vykázat prázdnými tubami vyšší spotřebu barev, a tak překračoval
plán. Takto zaklohněná plátna schovával, neznámo proč, snad z
obavy, aby se na jeho podvody nepřišlo. Dlouho po jeho smrti (a již v
době vlády Prnty Prkoly) byla tato plátna objevena v jeho
pozůstalosti: nedorozuměním byla pokládána za díla zcela neznámého
směru a vystavena ve zvláštní síni ejčské galerie, nad jejímž vchodem
byla skromná tabulka s nápisem: Abstraktovo umění.
POZNÁMKA: Díky poměrné izolaci Krhútů od ostatního méně
civilizovaného světa se až v tomto století dostala zmíněná plátna do
ciziny: v některých zemích vzbudila obrovský zájem a dala zrod
směru, nepochopením krhútského příjmení nazvanému "abstraktním
uměním", ač jde o čistě konkrétní dílo krhútského řezníka Abstrakty.
Že nešlo v říši všechno zcela hladce, je nabíledni: nespokojenci a
kverulanti vždy byli a budou: Za Caesara i za Napoleona, za Františka
Josefa, ba dokonce i za Stalina a za Karla IV. se tu a tam nějaký na
chvíli objevil: jakž by se nenašel za Krče Dršky!
V této souvislosti nelze nepohovořit o nesmírně závažném hnutí,
kolem kterého dosud koluje tolik pitomých dohadů, nejasností a
dokumenty nejasně podložených polopravd. Mám na mysli Hnutí
posedlých (HP), vedené rozporuplnou postavou - Pibřichem
Posedlým, jehož jméno jen vyslovit bylo po dlouhá léta přísně
zakázáno. Snad se bude zdát někomu přehnané, že právě tato složitá
postava, oválená v bahně a kalu, zaslouží plné rehabilitace.
Prozkoumáním nově objevených dokumentů a vyjevených textů,
většinou zašantročených na půdě Vatikánu a ve sklepích Intelligence
Service, odbouráním nánosu pokrytectví a demagogie na nich lpících,
dospíváme k možnosti vyřknout závěry překvapivé a statečné. Nuže
52
tedy: V době, kdy je Krč Drška na koni, kdy je nemožné se volně
eroticky projevit, kdy je dokonce hanbou být krasavicí, byl zvolen na
uvolněné místo jednoho z věrozvěstů mladý, ztepilý muž, miláček
žen, jménem Pibřich. Věren odkazu svých otců a nepsaných zákonů,
jež vždycky cos kázaly nám, neváhal odhodlaně vyslovovat svůj názor
na správu státní, připouštěje, že Krč je veliký, ale blb; jako Ježíš se
stal mesiášem lásky, ale na rozdíl od Krista pána byl hlasatelem spíše
lásky tělesné a přirozenosti mravů.
Učil mládež, že v korzetu se člověk hůře pohybuje než bez něho, že
na kuří oka je především Chirana a nikdo jiný, a vyslovil
podivuhodnou filozofickou poučku, že člověk dojde dál bos, ač
okrvaven, než se španělskou botou. Jeho oblíbeným symbolem byl akt
a vítr. Se svými stoupenci vnikal tajně do lesů Zdaravášových, kde s
nimi opékal vuřty a učil je plácat nesmysly, aby toto umění nebylo v
národě zcela zapomenuto.
POZNÁMKA: Ve svém traktátu "Rozpínání šněrovaček", psaném
překrásnou středokrhútštinou, volá na str.164: "Ajta, maršíčku, méně
škrobu vař si, míň jej k líci klada: těžce roztáhneš pak hubu k smíchu,
tak-li zamane se chvíle. Věř mi: trdlo ducha, toť jest sláva obce, vítejž,
trdlování volné! šněrováním zadýcháš se brzy. Slunce jásá, cesta
krásná rozepíná náruč, čeká otevřena. Hájek vlídně kyne nám.
Machonin měkký zve ke spočinutí v hebkém loži. Podprsenkou,
dcerko, stáhneš-li ten příboj rujný - kráčíš-li tak rychle? Sluníčko
proklínáš, opsouch ti nemil - hladova, sousta nepozříš. Spadnětež,
šněrovačky, ňadra vyndejte z kapes! Tak volám, sám prostovlasý, a
bosým srdcem šlapu prach cest!"
(Překlad pořídil autor této knihy)
Tehdejší doba však ještě nedorostla Pibřichovy renesanční
velikosti, chvíle nedozrála. Ňadra nebyla vyndána z kapes, hnutí bylo
odhaleno, Pibřich jat soldateskou Krčových impotentů, obviněn, že se
svými stoupenci hnětl bžuch a vyznával orut, a z tohoto důvodu byl
odsouzen k smrti. Byl upálen sirkami, a to veřejně na ejčském
hlavním náměstí dne 12. září v 7 hod. ráno: trpěl velmi, neboť vál
silný vítr a sirky stále zhasínaly.
53
POZNÁMKA: Co to znamená hnísti bžuch, není známo, dokonce
ani věrozvěstům. Podle nově vyjevených dokumentů seznáváme, že
význam tohoto slova byl nepochopitelný i samým Pibřichovým
současníkům. Snad šlo o smyšlenou frázi, nezbytnou k tomu, aby mohl
Krč odůvodnit svůj tvrdý postoj. Podobně je tomu s orutem. Sám
nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Z tohoto důvodu nebyl
dosud Pibřich Posedlý rehabilitován, neboť nikdo neví, z čeho byl
vlastně obviněn.
Jméno Pibřicha Posedlého upadlo časem v zapomnění, teprve
dnešní osvícená doba se k němu nesměle vrací, dovoluje nám aspoň
poněkud poodhalit roušku tajemství, zakrývající tragédii nešťastného
a bezesporu ušlechtilého věrozvěsta, který se dopustil té chyby, že
předběhl svůj věk o celá staletí. (Hodně z něho pak čerpal Jean
Jacques Rousseau.) Je na čase, aby byla očištěna památka tohoto
mučedníka a podrobena hlubokému zkoumání.
Po krvavé lázni, která smetla Hnutí posedlých, trvalo řadu let, než
se národ vzpamatoval. V té době se na pozadí onoho krhútského
temna vztyčila světlá postava Vartulíkova, učeného synka pacholkova,
a trčela k obloze jak žalná výčitka, jak obraz bídy a svatý na mostě,
trčela tak dlouho, až osvobodila národ a založila epochu velkých
avatárů.
POZNÁMKA: Avatár byla hodnost pohříchu a ryze krhútská, snad
ještě indoevropského původu (v sanskrtu znamená slovo avatár
pozemskou inkarnaci boha Višnu, ve francouzštině průšvih). Nebyla to
hodnost ani demokratická, ani monarchistická. Bylo to něco mezi
prezidentem, králem a šaškem: avatár se sice někdy volí, leč jednou
zvolen vládne takřka neomezeně a doživotně, čímž jeho zásluhy
rostou. Stolec se může uprázdnit jen uhynutím avatára, jeho abdikací
nebo zdařilým povstáním. K prvnímu nebo druhému mohl být avatár
přinucen, ke třetímu nikoli. Šlo tedy o instituci typicky pospolnědruhobytnou; avatáři nosívali na hlavě někdy máslo, někdy zlatou,
zašpičatělou čabraku, podobnou ťubetejce, zvanou rpuť.
Nechť vedou učení biografické spory o tom, zda byl Vartulíkův
tatínek oním pověstným panským pacholkem, který pučoval pistolku,
54
aby si chasníci mohli dát sem tam nějakou ranku, a tak si nastřádal
určité jmění, aby mohl svému nadanému a pilnému synkovi zaplatit
nákladné studium na vyhlášených světových univerzitách v obou
Berlínech, Salamance a ve Volovém neboli Oxfordu, nechť
nactiutrhači zkoumají pod drobnohledem pomluv jeho problematický
sňatek s lady of Halifax, po matce z Ascotu (byl jí prý unesen), my se
omezíme na tak dost bohatá fakta.
Jedním z těchto faktů je ten, že vynikal tak úpornou pílí, že nesnesl
být ani na okamžik nečinným a zmocnil se postupně dějepravectví,
vlastivědy, jazykozpytu, krasovědy, filozofie, bohosloví, osmi jazyků
(při čemž jazykem suaheli neměl ani jednou příležitost promluvit), stal
se praraplem, věrozvěstem i věštcem, vrhl se strachy před nudou a
matematikou na politiku, a jakoby maní osvobodil národ od Krče
Dršky.
Nemůžeme se tu zdaleka zmínit o všech dílech, která v době svého
dlouhého života napsal, hovořme jen o těch nejvýznamnějších. Jeho
stěžejní filozofickou prací o životě a smrti je mnohosvazkové dílo
"Šlépěje oušlapu", které je navíc plno poezie a nepostrádá
polemického břitu, jímž vyvrací především křesťanské monotheistické
systémy.
POZNÁMKA: Dávno před T. R. Fieldem (Šumavanským) jest mu
život oušlapem, onou pomyslnou stopou člověka na cestě životem,
vedoucí z mlhy do mlhy (Šumavanský se spíše kloní k názoru, že jde o
cestu z díry do díry). Na sklonku života se dostáváme k Mejknínu,
mlhavé řece, která má pouze jeden břeh: ten protější, to už je "onen"
břeh, kde se oušlap ztrácí v mlze. Tak učí T. R. Field. Tak učil i Odr
(Halifax) Vartulík.
Krhútský svět ovšem nebyla jen poetická filozofie marnosti, smrti a
života, byl to také svět zalidněný obry, vílami, bohyněmi, šotky a
strašidly. Také těmto jevům, typickým pro starou i novou krhútskou
skutečnost věnoval velkou studii a jen díky ní můžeme i dnes dosti
přesně identifikovat různé krhútské nadpřirozené jevy.
Podle něho se po polích krhútské země honí, hvízdá a huláká
strašný rabas, neúprosná filla rozkládá v amorfní tvary všechno, co jí
padne do oka a co se jí zalíbí, nenápadná kremlička deformuje těla
55
nevěrných žen, lítá špála vládne mocí zfialovět v komínovém kouři, tu
zase dovádí obávaný a mnohaúčelový prepsl se svou družkou zejdou,
snažící se zpřevracet zavedený logický pořádek věcí.
POZNÁMKA: Vartulík nás svým dílem "Humanizace strašidel aneb
Ruku v ruce se štursou" uvádí doprostřed tohoto prapodivného světa
deformací a ukazuje nám některé zajímavé lidské rysy těchto
nehmotných jsounů. (Jsouni jsou podle T. R. Fielda (Šumavanského)
bytosti, které jsou, a označují se tak blíže nerozlišení bozi, lidé i
strašidla. Jsou-li dvourozměrní, hovoříme o dvounech, trojrozměrní
jsou tříni, zvláštní pak kategorií jsou čtveráci. Kladu mezi ně i
Lomikela.)
Vartulík, ovládnuv tedy všechny humanitní obory, neměl již na
domácí půdě dostatek prostoru k emanaci tvůrčího ducha, aby se mohl
jaksepatří vydovádět, a proto odchází dodaleka, aby tu přednášel
pohanskou filozofii na univerzitách, po hospodách a všude, kde se
dalo. Delší dobu prodlel u britského dvora a udivoval tam svým
průmyslem (t. j. pronikavým důmyslem). Jednou se zeptal při partii
bridge: "Mé dámy, víte-liž pak, kde je Ejči (where is H)?" Dámy se
svíjely smíchy a Vartulík je dorazil sdělením, že Kvakev štípem
klekce. Partie bridge se stala pamětnou, protože dvorní dámy
přísahaly, že takový národ nemůže nekonečně úpět a vykonaly
okamžitě dobročinnou sbírku k další propagační činnosti.
POZNÁMKA: Sbírka vynesla 892 liber a třípenc (královna dala
všechny drobné, co měla u sebe, prohlásivši, že Krhúti skutečně za
všechny drobné jsou), dva prsteny, jednu brož, jeden zlatý řetěz od
splachovadel, jeden podvazek nesmírné ceny a jednu obnošenou
podprsenku.
Za sebrané peníze publikoval Vartulík řadu propagačních úvah o
krhútském národě, např. "The Crhoot's National Question", "Les
Querhouts s'adressent a l'Humanité":, "Was der Krhutischen Frage
noch beizufugen ist" a "Krguty v borbe za mir". Propagační kampaň
měla takový dosah a takovou průraznost, že nezůstala bez odezvy ani
doma, ani ve světě.
56
Zpanikařený Krč Drška se přesvědčil, že se dopustil velké chyby
tím, že se obklopil zcela neschopnými pacukavci, kteří nedovedli
vnitřnímu pohybu mas čelit, ačkoliv byl přesvědčen, že se nikým
jiným obklopit nemohl. Políčil tak na sebe důmyslnou past, ve které
uvízl. Potkal ho zlý konec: byl předhozen pochybným ženám a
čibridám, které za své vlády tak tvrdě pronásledoval. Moudře pak o
tom poznamenal Vartulík, že člověk schází i tím, čím nechce
zacházet...
V den, kdy Krč Drška padl, vypuklo v Ejči krásné povstání: stateční
občané se vrhli především na ta skladiště, která už nikdo nehlídal, jiní
se vyřádili v nápisech psaných jadrnou hlaholicí, řada krásných dívek
byla znásilněna, aniž si to uvědomily, řada nadšenců pronesla projevy
a stala se tak politiky. Lid jásal a zpíval píseň složenou na počest
památné Vartulíkovy britské partie bridge:
Bridge, ach bridge je všechno,
bridge je má naděje!
Když Vartulík vtáhl v čele svých věrných do šílících ejčských ulic,
sedě na několikagrošovatém koni, bylo mu již 98 let. Město se mu
svíjelo u nohou, lidé si rvali ňadra a jiné okončetiny, nazývajíce jej
naším tatíčkem, synáčkem, dědečkem, tchánem a strýčkem, ale
Vartulík na to vše shlížel ze své koňské výše s klidným pohnutím,
líbal předložené mu holčičky v národních krojích a uhýbal matkám,
které mu slintaly na kolena. Inu - starci, kteří se dostanou na trůn v
pozdním věku, bývají tolerantní a osvícení, neboť vědí příliš dobře, že
sami nezmění svět a že všechna lidská moc není ničím na prahu
smrti...
Odr (Halifax) Vartulík chtěl jít národu příkladem vstříc především
ve smyslu mravním; na ejčském zámku obýval pouze jednu menší
komoru a spával tu v bedně, přikryt denním tiskem. Do shromáždění
hordubalů chodíval v trepkách, diplomaty přijímal v jediném, značně
ošumělém krznu, takže platil v celé Evropě za velkého filozofa. Když
jeho komoří koupil ze skrovných úspor Vartulíkovi nové krzno a staré
rozdal chudině, Vartulík tuto svou novou šubu schválně rychle a
značně ošuměl.
57
Když konečně vydechl milovaný avatár naposledy, celý národ
zkoprněl, neboť si nedovedl představit, že by mohl existovat bez
tohoto mudrce, který nikomu nepřekážel. Pak zabral moroň, zaskřípal
mrulíř, žalobej zněl. Na kimoríně plakal déšť a vítr sténal, že i selihy
avatárů se léty propadají v zapomenutou huhláň. Pak už po něm ani
psovák nezaštěkelil...
58
KAPITOLA PÁTÁ
Prnta Prkola - osvícená žena
na stolci
Treska Kvakev, treska těha
bezkořená Velekněha!
(Tresce Kvakev, tresce těžce
neuctivost k velekněžce!)
POKLONA VELEKNĚŽCE
DOBA BEZVLÁDÍ A TAHANIC - PRVNÍ VOLBY V EJČI POD
MEJKNÍNEM - MLÁDÍ A ŽIVOT PRNTY PRKOLY - ROZKVĚT
FILOZOFIE - SMUTNÉ ROZLOUČNÍ S PRNTOU
Doba dějinné černavy a mrákotného temnověku, kterou jest
každému národu protrpět až do dřeně vlastního, nezcizeného jáství,
bývá kolbištěm kronikářů, veležreců, praraplů, tmářů a jiných
představitelů inteligence pospolně-druhobytné společnosti, odkud nám
jen tu a tam a nezřídka i jinde vynášejí učenci posedlí archeologií na
světlo dne tu střep, tu ohořelý trám, tu ještě něco daleko horšího. Tito
oráči neúrodných pahorků jsou sice nejpilnějšími dělníky, pracujícími
s krumpáčem a lopatou, přesto však nevěřme doslova všemu, co nám
ukazují, ušpinění a u vytržení nad zrezivělou čepelí: copak lze
vykopat lidský vzdech, touhu, utkvělou myšlenku, sen?
Tragikomedií lidského rodu je fakt, že si namlouvá, že každá
epocha, kterou je mu třeba žít, je neopakovatelná a že není většího
štěstí, než žít právě v ní. Chtějí tak ovšem jen malomocně umocňovat
skutečnost, že žití samo o sobě je prostě krásné. I když se někdy zdá
nesnesitelným.
O tom, že ani tak nezáživná věda, jako je kronikářství a pomocné
vědy historické, nemusí postrádat chvil dobré pohody, svědčí zajisté
krátký a šťastný úsek krhútské historie, který byl dán vládou osvícené
ženy, Prnty Prkoly, "čibridy na trůně".
POZNÁMKA: Slovo "čibrida" se příliš úzce překládá do češtiny
výrazem "běhna" - je to naprosto mylné. Toto slovo znamená doslova
"žena, která rozdává radost zdarma nebo za příslušný obnos". Přitom
radostí nemyslí Krhúti pouze lásku (i když i ji!), ale i třeba moudrost,
59
vlídné slovo či obnošené šatstvo. Tímto slovem byly pak označovány
všechny ženy osvícené, ženy volného myšlení, mravů i způsobů.. Slovo
běhna se v krhútštině sice také vyskytuje, ale zcela v jiném smyslu:
Krhúti dělili ženy na ty, co chodí rychle ("běhny"), a na ty, co chodí
pomalu ("coury").
Po zániku ukrutného Krče Dršky a smrti Odra (Halifaxe) Vartulíka
nastala krátká doba bezvládí a zmatků, která se vyznačovala
především energickými tahanicemi mezi Drškovými pohrobky pacukavci - a jejich odpůrci - posedlými čili odrovci, s téměř
naprostou rovnováhou jejich sil. Nárůst kdysi tak neoblíbených
pacukavců si lze vysvětlit jedině nostalgií stárnoucích strejců.
POZNÁMKA: Dovedeme si zajisté představit, jak za padesát let
prohodí demonstrující student z roku 1989 nostalgicky: Ach, jaká to
byla krásná doba, ta doba Husákova a Biľakova a Jakešova - vždyť to
jsem byl tak krásně mlád, byla to doba mých prvních polibků, trhání
malin nezralých! Ach, kde jsi, Brežněve!
Vážky se klonily hned na tu, hned na onu stranu, obě strany často
své úsilí egoisticky přeháněly a stávalo se, že posedlí někdy hanili
pacukavce za stejné vady, které byly vlastní i jim: někdy to mělo
formu až vzájemného vytahování. Obě strany se častovaly nadávkami
a obviněními z krátkozrakosti, z liberalismu, dogmatismu, hlupáctví,
ignorantství, velezrady, mnohoženství, impresionismu, politického
abstrakcionismu, ba dokonce i z břichomluvectví.
Přesto mělo toto období velký význam pro ozdravení charakteru
národa. V době nejistoty totiž, zda bude vát vítr zprava, nebo zleva,
postupně odpadávali kariéristé a přikrčení úředníci se napřimovali,
neboť bylo velmi těžko odpovědně vystihnout, co se v kterém
momentu žádá a co je záhodno prohlašovat. Tato volnost projevu byla
ovšem odepřena pouze starým Mrtonohům.
POZNÁMKA: Bylo to někdy až komické: např. kniha jakéhosi
Obroka Kučery, žertující o Krči Drškovi, byla tištěna osmnáctkrát,
aniž vyšla. Když měli totiž vrch posedlí, byla vždy dávána do tisku,
60
než ale byla vytištěna, nabyli vrchu pacukavci a dali vše do stoupy.
Byla tím vázána značná kapacita tiskařských závodů Mír, s. p.
Konečně ztratili (díky odpadnutí přicmrdálků a plahounů)
pacukavci zázemí a jejich vláda definitivně padla. Byli posláni, ba
zahnáni zpět do svých kanceláří a dvorů, a národ se rozhodl, že začne
znovu (zase jednou opět!).
Protože pacukavečtí věrozvěstové byli tedy sesazeni a nebylo
nikoho, kdo by nové věrozvěsty jmenoval, rozhodl se národ, vedený v
té době pouze šupáky a organizátory veselic, že si své věrozvěsty
zvolí.
POZNÁMKA: Jak známo, podle starých krhútských obyčejů museli
být vždy nejméně tři věrozvěsti, aby v případě nedostatku vládních
úkolů mohli hrát mariáš. Ubyl-li jeden, byl jeho nástupce jmenován
sv. otcem, tj. služebně nejstarším věrozvěstem. Ubyl-li sv. otec, což se
stávalo nezřídka, stal se jím automaticky služebně nejstarší věrozvěst.
Byl to první případ, nikoli však poslední, kdy byli Krhúti nuceni
sáhnout k volbě, a proto se rozhodli, že jejich volby budou
nejdemokratičtější na světě - že budou volit losem ze všech dospělých
občanů.
Tak se stalo, že po volbách se národu představila bizarní vláda,
trojice věrozvěstů, jakou svět nepoznal. Byl tu velice populární klaun
ejčského stálého cirku Verych Vosk, dále mentálně zaostalý periferní
metař skotského původu MacOurek a konečně čibrida luxusního
ejčského podniku, baru "Mrzena" - Prnta Prkola.
POZNÁMKA: Poněkud tendenční pacukavec Rafaj Oštara
poznamenává o prvním zasedání věrozvěstů: "Byla to spíš sranda než
zasedání." Skutečností však je, že když byla čtena nařízení sboru
věrozvěstů, propukaly davy občanů v bujarý řehot.
Je zajímavé, že v té době byla rovněž - nikoli losem - zvolena Prnta
Prkola královnou krásy (neboli Miss Ejč pod Mejknínem), jsouc
vrcholem Krhútské zrzavé líbeznosti. A tu se věrozvěsti rozhodli, že
se podřídí rozhodnutím této jediné, první, volené královny krhútské.
61
POZNÁMKA: Bylo to spíše jakési galantní gesto a Verych Vosk
prohlásil: "Národ, který prožil doby drškismu Krčova, si zaslouží
kompenzaci!
Je pochopitelné, že po dlouhém masopustu a sexuální prohibici
bylo přijato zvolení Prnty Prkoly "královnou krásy a tedy celé země,
neboť Krhútem býti, krásné jest", jak praví kronikář, s neutuchajícím
jásotem všeho lidu.
Musíme se tu však alespoň stručně zmínit o Prntě Prkole - člověku,
o jejím mládí, původu a povolání.
O jejím původu kolují pouze dohady: má se za to, že byla (a většina
kronikářů to potvrzuje) jednou ze 32 krásných dcer z velmi vznešené
rodiny věrozvěsta Hrnce Prkoly, čemuž nasvědčovalo její jméno. Tak
se o tom zmiňuje nejen Lektvar Syr, ale i největší krhútský písmák té
doby Vejcovod Trubec ve svém obsáhlém díle "De revolutionibus
terrarum Crhutarum libri tres" (neboli O povstáních v krhútských
zemích knihy tři, na str. 2665 vlevo nahoře).
POZNÁMKA: Tehdy se v Ejči pod Mejknínem zpíval populární
zádrhel neznámého autora, opěvující krásné dcery Hrncovy: Zněl
takto:
Dvaatřicet zajíčků
a každý je jiný:
ach, rozkošný pupíčku,
myslím na bibiny...
Již v raném mládí se Prnta Prkola rozhodla, že se věnuje povolaní
čibridy, neboť záhy objevila v sobě schopnosti zasahovat do veřejného
dění a uplatnit se více než v běžném pracovním procesu. Mezi
ejčskými mladíky byla oblíbena, protože velice často nežádala na
chuďasech ani jednoho střibuchu rzivého za tytéž rozkoše, které ji
museli bohatci platit zatraceně draho. Proto se o ní říkalo, ze bohatým
bere a chudým dává.
Prnta Prkola měla vlasy barvy červenozlaté, vzhůru vysoko česané,
leč přesto do čela v pravou chvíli padající, což spolu s plnými rty a
překrásnýma smaragdovýma očima dodávalo jejímu obličeji
nepopsatelné líbeznosti.
62
Na své povolání se připravovala opravdu odpovědně: již v raném
věku přečetla nejrůznější odbornou literaturu, především od českých
současných autorů. Když již nebylo v ejčské Městské knihovně,
nesoucí jméno znamenitého lidového vypravěče dědečka Žabrdy
Krucifixy, ničeho, čeho by se musela obávat, odhodlala se ke vstupu
do praktického života.
V té době však nastává období hrůzovlády Krče Dršky. Truchlivý
stav milostného života za prohibice Drškovy ji nemohl ovšem
uspokojit a proto, po strašném konci Pibřicha Posedlého, rozhodla se
odejít do ciziny. A tak se stalo, že přichází budoucí krhútská vladařka
do zlatého města svobodného milostného a turistického rozvoje, kde
již tehdy přes nízkou úroveň pohostinství byly všechny znalosti
rozkoší na vysokém stupni, do příbuzného, slovanského města Prahy.
Na pražských dlážděních rachotila její krhútština a krásná Prnta
Prkola prochází s vyznamenáním tak významným vysokým školstvím,
jako byly fakulty v Narcisu, Carioce, Tatranu, Srdíčku a Jaltě: bylo
málo jejích vrstevnic, kterým by se podařilo nashromáždit tolik
teoretických znalostí lidské psychologie. Přitom dlužno poznamenat,
že ani zde nepropadla Prnta Prkola velikášství, ale naopak žila velice
skromně, vydělávajíc si své pražské groše a bony v potu tváře pouze
občasnými kondicemi.
Konečně se vrací po smrti Drškově do rodné Ejči, aby mohla být
posléze zvolena královnou krásy a celé země. Jejím prvním činem
byla výstavba velekatedrály bohyně Kvakev, již dala sestrojit na
vlastní náklady. Ostatně, nebylo to v Ejči nic vyjímečného, neboť u
Krhútů byly nezřídka čibridy - jako dobře situovaná vrstva
obyvatelstva - skutečnými mecenáši umění.
POZNÁMKA: Někdy to ovšem mělo svůj háček. Tak například byla
Prnta jednou velice rozladěna, když zaslechla náhodný rozhovor dvou
chodců: Kdes byl? - Ale v tom velechrámu, co dala postavit ta stará
děvka Prkola... Již nikdy potom nevkládala své velké jmění do staveb,
a nevědouc, jak s ním lépe naložit, dala prý jednomu mladému,
hezkému Krhútovi zadarmo...
Za vlády Prnty Prkoly vůbec nesmírně vzkvetly vědy, kronikářství,
písemnictví a výtvarné umění, hojně zalévány potem těžce pracující
63
inteligence. (Zato upadala administrativa a v říši vládl ekonomický
chaos, podle poučky apologeta tohoto stavu Vhrdlo Prsa: "Holt
všechno nejde najednou.")
Rozkvět věd a umění v tak nesmírné šíři sice nebyl k žádnému
praktickému užitku, ale napříště už nikdo nemohl o Krhútech tvrdit, že
jsou zaostalým národem jako např. rozvojoví Češi, kteří se v té době
zmohli pouze na gotický realismus, infikovaný projevy pracovního
kvietismu.
V rozhovorech a setkáních českých a krhútských spisovatelů,
organizovaných v různých kroužcích, svazech a obcích, docházelo
sice k bratření, ale nikoliv k porozumění. Jádro pudla bylo v naprosté
rozdílnosti vývoje kultury obou národů: zatímco prostý český
pracující s bídou mohl pochopit svým nepřipraveným, primitivním
uměleckým citem pouze naprosto srozumitelné dřevořezby betlému a
pomalovaných madon s vystrčeným bokem (přesto se hojně v českých
a ještě více slovanských kulturních časopisech diskutovalo o tom, zda
by bok madon neměl být daleko odvážněji a nově vystrčen ještě o
něco víc), i prostý krhútský oráč si při odpočinku na mezi louskal Ch.
Morgensterna a své milé večer pod lípou bublal do ouška epigramy
Rosenbaumovy. A chtějte na prostém českém poplatníku, aby chápal
např. tuto na svou dobu skvělou krhútskou báseň, již napsal mladičký
Honc Podprseň po návštěvě Moravy a Čech:
Poroto Poroto Utápím se v Brnu
Poroto nad Ponikvou trnu
Pražane závidím ti Prahu
Pokud roušku sukní neodhrnu
Pálím žáhu
Stýská se mi po porodné Ejči
Šiju verš jak pokrhútský krejčí
Pukám a chce se mi kukat
A když rozteskní mě chutě bejčí
Piju mrukát
POZNÁMKA: V té době totiž byl v Čechách pořád ještě
bestsellerem mnohosvazkový kýč Viktorina Kornela ze Všehrd "O
64
práviech a sudiech země České knihy devatery", jakžtakž širokým
masám srozumitelný.
Jak by se mohli tito zaostávající sousedé Krhútů vyznat ve velkém
množství směrů krhútského malířství, z nichž největším výdobytkem
byl tehdy takzvaný "fantazismus", který spočíval v tom, že si lidé
draho kupovali a doma rozvěšovali zarámovaná čistá plátna, a podle
svého gusta si libovolně představovali, co by na nich mohlo být
namalováno. Tento směr, ke kterému pomalu spěje teprve dnešní
moderní doba, pokládali Češi za projev naprosté degenerace a
dekadence, ačkoliv v něm bylo více zdravého než čehokoliv:
rozplameňoval fantazii; a dokonce byl signalizován případ, že jeden se
k smrti zamiloval do aktu dívky, který si představoval namalovaný na
svém kusu čistého, vkusně zarámovaného plátna, a spáchal
sebevraždu.
POZNÁMKA: Tento obraz se pak stal nejdražším obrazem té doby:
byl vydražen za 12.000 střibuchů rzivých (tj. částka, za kterou by se
postavily nové Budějovice). Znamenitě ztvárnil tuto příhodu krhútský
romanopisec německo-židovského původu Franta Havránek ve svém
vizionářském díle "Zarámovaná smrt".
Tak se tedy na vládě Prnty Prkoly plně potvrdilo staré krhútské
přísloví, že zmlknou-li zbraně, haraší Můzy. Byla to skutečně doba
mírová, protože Prnta Prkola dovedla svým překrásným zeleným
pohledem smést všechny diplomatické překážky z cesty.
Nikdo, kromě Krhútů samých, neměl v té době v okolí žádných
územních požadavků, a Krhúty, jako téměř vždy, nikdo nebral vážně.
A přece dosáhla Prnta Prkola svého: při řešení jedné složité krize
krhútsko-české, která hrozila pohraničními šarvátkami, sedla Prnta
Prkola do obrněných nosítek a nechala se klusem donést do Prahy, kde
setrvala s českým panovníkem tři dny a tři noci v přátelském a
srdečném rozhovoru, a pak si odnesla s sebou do vlasti dekret, kterým
se odstupuje Krhútům území Blovicka a Postoloprt, tradiční krhútské
pomezí.
Prnta Prkola nezemřela u vysokém věku, oplakávána muži i
ženami, neboť si prý v padesátce uchovala svou příslovečnou krásu.
65
Její pohřeb byl velkou vzpomínkovou manifestací, kterou Vejcovod
Trubec takto popisuje:
Prntu Prkolu, blahé paměti nejrozkošnější z žen, položili v černém
rouchu na povoz, kde zpravidla spočívá hrpát. Deset moroňů táhlo
povoz s tělem tolikrát milované zesnulé, za ní následovala lehká
brigáda zrzavic v červených dolománech a černých sukničkách, oné
slavné ejčské divize mažoretek, zvané "neprobouratelná": často
ztrácely krok i rachlíky. Hned za nimi se šoural sbor věrozvěstů, v
čele se sv. otcem Hrstkou Kruťasem. Básníci, umělci, filozofové a pak
celá téměř Ejč tvořila závěr průvodu, který nebral konce. Když se
blížili ke kimorínu Padlých věrozvěstů, zakvílel břinčíl a břinkla
kvilda, ozvalo se suché poklepávání kostrčí na violadermy: dav zapěl
táhly, zoufalý žalobej... Než dozněl, byli jsme na kimoríně. Třesoucí
se rukou a naněkolikrát musel sv. otec podpálit hranici, připravenou k
spálení překrásného trupu Prkolina. Pak pronesl řeč, ohřívaje si nad
hranicí chvílemi mimoděk své zoufalé, vyschlé ruce. Tklivou řeč
zakončil památnými slovy:
"Nezapomeňte památky této ženy, naší milované Prnty Prkoly,
která nikdy nezapřela svůj původ a která zůstala čibridou i na trůně!"
66
PŘÍLOHA
DRUHÁ
KRHÚTSKÁ POEZIE STŘÍBRNÉ DOBY
aneb SONETY KNĚŽKÁM KVAKVINÝM
Nebudu tak moc daleko od pravdy, prohlásím-li tu na vlastní
nebezpečí, že krhútská poezie je tak stará jako krhútský národ sám.
Nebudu vás ovšem unavovat organizovanými výlety do poetické
prehistorie, do dob nejútlejších, kdy se i v krhútštině psával ještě za
každým písmenem tuhým tzv. h r u b ý j i ř í k a za písmenem trhlým
vždy naopak j i ř í k j e m n ý , jak objevil již před lety nadaný
badatel Zdeněk Orut Harsa, ani se nebudeme zabývat čistě
akademickým zkoumáním objevu měkkého F ve starokrhútštině, jež
učinila filoložka Zlata Huttová v roce 1957.
Nikoli: nám při přeletu této národní stařiny půjde spíše o dřevní
ideové kořeny, na nichž košatěla a pupeněla, ba i planěla - nezřídka lyrika v každé době současná, obrácena čelem i jinými částmi těla k
palčivému včerejšku, k palčivému dnešku a i k neméně palčivému
zítřku. Tu pak musíme přímo s gustem konstatovat, že i v tomto
starém písemnictví byly erotické tendence dosti podstatné. Krhútské
dějiny nás totiž učí, že tam, kde nacházela zdravá erotika své místo,
docházelo k celonárodnímu rozpuku, k obdobím kvasnic a hranění,
jak je nazýval Jonáš Bicek, kdežto např. za časů oblíbeného tyrana
Krče Dršky národ strašně upadl, především do falešných iluzí. Je
všeobecně známo, že u Krhútů jsou nositeli antierotických koncepcí
především pacukavci, zatímco nositeli erotických antikoncepcí jsou
pak čibridy. Budiž řečeno ke cti krhútského písemnictví, že tu byly
oslavovány spíše čibridy než pacukavci.
Vždy s trochou panického rozechvění se přehrabávám v prvních
výdobytcích krhútské poezie stříbrného období, která je především
reprezentována prof. Ladislavem Morhou Novotným a dr. Moroňem.
Dovolte mi, abych prodlel ve vzpomínce u prof. Novotného, jehož
význam pro krhútský národ je možno přirovnat k přínosu takového
Václava Tháma, ne-li Klicperovu, šlo-li o Čechy. Jeho tři básně, jimiž
národ obdařil, totiž Na hovíně v Ejči, Ponikva a Krhútské blebno, není
bohužel možno reprodukovat. Profesor Morha Novotný se vposled
stal ředitelem obnoveného Krhútského muzea, které založil ve svém
67
bytě na Újezdě. Svou práci pojímal tak svědomitě, že později přímo se
svým muzeem splynul a nepozorovaně se stal jedním z jeho exponátů.
Zatímco se prof. Morha Novotný tedy umlčí navždy, druhý z
jmenovaných, dr. Moroň, není k umlčení a vzepne se k sepsání řady
příležitostných básní, aby demonstroval svoji potenci. Jeho Fanfáry
kněžen a Sonety kněžkám Kvakviným jsou sbírky básnické, které
nemají v celé krhútské poezii obdoby. Tak např. v jednom ze svých
sonetů dr. Moroň lká:
Milostné tvé práci - čest!
Třeba bych měl v tom pak lítat,
chci se s Tebou dopočítat
posvátného čísla šest!
Upřímnost až krutá, niternost deroucí se k povrchnosti v plné
nahotě a přece plná chlapeckého studu, oné božské nesmělosti, která
vždy vyznačovala velké duchy světové poezie. Přitom i nejlascívnější
myšlenka asociuje v jeho mysli krhútský národ, ztělesněný číslem
šest, číslem národně posvátným. Ne jakékoli číslo, ne zhovadilé
chvastounství, ale prostá národní šestka je dominantou autorovy
potence - umělecké i lidské.
KDYBYS BYLA KŮŇ
Kdybys byla kůň, byla bys klisna,
zdobená chocholem strakatým, pavím:
Ty jsi však kněžka, a tak jen zdravím,
pitvorně stoje tu, pomalu kysna.
Kdybys byla pták, byla bys vrána,
co legend o ní básník poví ti!
Marno je ale ptáka honiti,
čemusi zdálky zvoní hrana...
Kdypak vás osedlám, moroňi černí?
Kdy spolu vyjedeme v plném lesku?
Kdy do mne praštíš, černý Blesku?
68
Lidé si nemusí být jenom věrní,
a já mám pro tebe jen slova díků.
Ó, hrudě, Ó hrudě černých kyrysníků!
ZBOŽŇUJI TVÉ PRÁDLO
Zbožňuji tvé rozházené prádlo,
do jehož tajemství se sladce vniká...
kdyby v něm tvé hebké tělo vadlo,
ve mně najdeš svého vetešníka!
Jsi oltář rozkoše, a ten má zlatou branku:
chci býti ministrant a sloužit ti jak Panně:
dolévat občas olej do kahánku,
laskat tě teplem chvějící se dlaně.
Co člověk neví, snadno utají,
majitelko střelhbitého jazyka:
po nocích rozkoší ozve se muzika...
Krombožinky bíle - šavle prý nemají!
Mají... A nejeden hoch ví,
že mají rovněž nádherné pochvy!
JEZDKYNĚ, BÁSNÍŘKO...
Jezdkyně, básnířko, profile něžný,
jak vzrušující bývá svlékání kněžny,
jak kouzelná je uniforma červánků žrec vede k obětišti pohanku...
Uvolni uzdy a krev prožeň žilou,
spanilá jízda je projížďka s vílou ta nebývá tak rychle hotová!
Dragouni jedou cvalem, cinká podkova.
69
Fanfáry kněžen - vznešený rod,
kterému přichází ledacos vhod...
Zdál se mi sen, že na zem lehna
jsem obdivoval tvoje stehna,
jež vedla do závratných výší.
Běda mi, běda, já už to nedopíši!
(Několik ukázek z básnické sbírky Fanfáry
kněžek od Dr. E. Moroně, vavřince st. Ceny)
70
KAPITOLA ŠESTÁ
Náboženské války o Kvrdlo
"Když je někdo trdlo,
bývá z toho Kvrdlo."
DR. MOROŇ
VĚTROLAM SRDCEHLAS A JEHO ZJEVENÍ - JEHO
MUČEDNICKÁ SMRT - TŘI TÁBORY A BRATROVRAŽEDNÝ
BOJ - ŘÁDĚNÍ RADIKÁLNÍCH PIŠTORISTŮ - VÍTĚZSTVÍ
UMÍRNĚNÝCH KVRDLISTŮ - RŮZNÁ HODNOCENÍ
NÁBOŽENSKÝCH VÁLEK - KURDĚJ A JEHO UČENÍ
O VYSOKÉ ZDI
Mýlil by se, kdo by se domníval, ze Krhúti byli ušetřeni ve svém
středověku a začínajícím novověku prudkých náboženských bouří a
strašných dršmaší, nikoliv nepodobných těm, které v té době háraly
Evropou. Žádné náboženství jich nebylo ušetřeno: měli-li křesťané své
katolíky, pravoslavné, protestanty, české bratry a slovenské sesternice,
měli-li moslimové ší'ity a sunnity, buddhisté sekt jako máku, měli
Krhúti své kvrdlisty.
U všech náboženství je to důkazem, že dogma pozaostává za
životem - jen snad starověcí pohané se dovedli s dobou lépe
vyrovnávat: vyskytl-li se nový jev, přírodní či jiný úkaz - šup, zrodilo
se nové božstvo a jelo se dál. Ve středověku se jevily nové sekty a
noví mučedníci. Krhúti, ač pohané, nežili zase tak izolovaně od
Evropy, jak se nám to snaží namluvit čeští nacionalisté v čele s
Radovanem Krátkým a Vladimírem Dlouhým, a proto i na ně měla
evropská civilizace svůj vliv, i oni se dobrali kulturního požehnání
hranic, autodafé, autorallye, náboženské nevraživosti a jiných faktorů,
bez nichž není evropský středověký pokrok myslitelný.
Nedlouho po smrti Prnty Prkoly, v době hlubokého míru, který byl
odleskem nesmírné slávy, kterou si Krhúti dobyli na polích válečných,
orných a řepných, setkáváme se v cele klášterní v Ejči s učencem
neurčitého věku, který se jmenoval Větrolam Srdcehlas.
71
POZNÁMKA: Přesto, že byli Krhúti pohané, jejich mluvčí a
žrecové se nezřídka soustřeďovali v celibátních uskupeních, kam
nebyl ženám povolen přístup a jež byla něčím mezi klášterem a
anglickým pánským klubem: říkalo se jim borodáče.
Tento muž nebyl spokojen se svým údělem žrece nižšího svěcení a
6. platové stupnice (daně jsou tu stanoveny ve výši příjmů);
uvědomoval si totiž, že kariéra, která jej očekává, je k zoufání ubohá:
ano, bude denně uctívat bohyni Kvakev pálením žáhy, ano, bude
denně velebit tu starou škebli, zestárne v klášterní cele a psovák po
něm nezaštěkelí! Nevejde ani do dějin, ani do Památníku národního
písemnictví!
Jednoho večera jej tato pochopená pravda zvlášť silně uchopila za
hrdlo, škrtila jej, až mu přecházel zrak, a zoufale hmatal kolem sebe,
hledaje pevný bod ve vesmíru, jehož by se chytil a dle návodu
Archimedova světem pohnul: v poslední chvíli se náhodou přidržel
láhve s denaturovaným lihem a naráz ji vypil.
Probudil se pak kdesi daleko, mokrý jako myš, dávil, prozpěvuje si:
trdlo - kvrdlo, trdlo - kvrdlo, bůhví jak na ta slova přišel. Pak otevřel
oči - ale nic neuzřel než bílou mlhu, v níž končívá oušlap. Cítil, že jej
laská slunce, ale neviděl je, slyšel šplouchání řeky, ale neviděl ji,
hmatal mazlavou hlínu a hnůj, ale neviděl nic, zhola nic: metylalkohol
vykonal svou práci, Větrolam Srdcehlas oslepl. Začal volat o pomoc;
když jej přivedli nazpět do kláštera, lidskou trosku, na niž hanba
pohledět, bylo všem jasné, že zažil té noci něco vznešeného,
neuvěřitelného. Vyptáváním jej přivedli na myšlenku, která zvrátila
dějiny Krhútu, a jak se vzápětí dozvíme, i dějiny celého lidstva.
POZNÁMKA: O tomto vyptávání a rozhovorech s příslušníky a s
představenými kláštera podrobně pojednávají pokračovatelé
Vejcovoda Trubce, liší se však ve svých svědectvích: zatímco Žábr
rozsáhle píše o hluboké účasti Větrolamových přátel, reprodukuje
Carvaš slova opata Brabenečka Kvildy takto: "Kde ses byl tak zesral,
bratře?"
Větrolam Srdcehlas oznámil, že promluví na táboru lidu, ať svolají,
koho mohou. Předvedli tedy jedno učňovské učiliště, redakci
72
ženského časopisu "Samotrč", několik jednotek vojska a školní děti v
čele se školníkem Harachem. Pak jej, mladého slepce, předvedli před
tento nesourodý, hlučící dav, který rázem zmlkl. Vysadili jej na
dřevěnou budku se srdíčkem, a Větrolam, zahleděn nevidomýma
očima do plus minus nekonečna, promluvil:
"Lomikel mne oslepil, neboť jsem spatřil to, co neviděli jiní nelituji toho však. Byl jsem svědkem ponikvy boha Lomikela s bohyní
Kvakvem!"
Účinek jeho slov byl ohromující. Dav vykřikl zbožností a dvě stě
osmnáct žen různého věku omdlelo. Jeden starý řídící učitel dostal
infarkt, dva mladí vojíni byli postiženi exfarktem.
Ale Větrolam Srdcehlas, nehnuv brvou, pokračoval: "Bůh mne
oslepil, neboť po spatření nejvyššího božského ritu již nesmím spatřit
nikdy nic jiného. Přitom jsem ve svém úkrytu vyslechl tajemství, které
naplnilo moji duši radostí, totiž že dokonanou ponikvou boha
Lomikela a Kvakve může vzniknout třeba již zítra - ale třeba až za
deset tisíc let - nové božstvo, které se bude nazývat Kvrdlo. Padněte v
prach, zbožní Ejčané! Bijme se v čela, abychom čisti na duchu byli
právi pozdraviti Kvrdlo, Spasitele národů: Kvrdlo je naděje, Kvrdlo je
vykoupení z otroctví času, nudy, života a světa! Já jsem prorokem
Kvrdla!"
POZNÁMKA: Toto pojetí Větrolamovo nenechá zkušeného teologa
na pochybách, že za zimních večerů nahlédl do Starého zákona, nikoli
však už do zákona Nového: jistě by pak tvrdil, že se narodil ve chléve
a je proletářského původu, z rozvrácené rodiny.
A lidé padali v prach, trhali na sobě textil, což bylo zvláště u
mladých pobožnůstkářek vítané, několik stařen zešílelo strachy, že jim
nebude dopřáno dožíti se příchodu Kvrdla, několik obchodů bylo
vyrabováno, některé citlivé duše, které byly schopny chápat širší
souvislosti, plakaly radostí a uvědomovaly si, že se otevřela stavidla
převratných změn, a draly se vpřed, aby jimi prošly první a s co
největším ziskem.
Avšak desítky idealistů se chopily Větrolama a nosily jej po celý
den s jásotem ejčskými ulicemi. Poté jej po starobylém obyčeji upálili
sirkami na hlavním ejčském náměstí, jednak proto, že byl tak drzý a
73
rušil boha Lomikela, ale hlavně proto, že každá myšlenka se stane
skutečným majetkem mas, až když má své mučedníky.
POZNÁMKA: Když byla zapálena hranice, přiblížila se k
Větrolamovi neohroženě redaktorka ženského časopisu "Samotrč
Drása Čečetka a interviewovala jej. Na otázku, jak se mu líbí změna
povolání ze žrece na mučedníka, odvětil, že je šťasten, protože toto
nové povolání má budoucnost, kdežto žrectví nikoli: umírá prostě jako
Někdo. Pak nadiktoval Dráse ještě několik pozdravných telegramů
věrozvěstům a do zahraničí.
Svatý otec a nejstarší ze tří věrozvěstů Orut Hrb svolal neprodleně
své oba kolegy dr. Krouha a Smrtipsa Pištoru: dostavili se ihned a
okamžitě si vjeli do vlasů. Mladý, nadšený Pištora se stal okamžitě
kvrdlistou, protože viděl, že jedině tak se může poměrně brzy domoci
prestolu svatooteckého, ba avatárského. Orut Hrb trval na tom, že
učení Větrolama Srdcehlasa je krajně škodlivé, protože narušuje
obchod, průmysl, živnosti i zemědělství, z něhož jako skutečný otec
národa tyl. Kromě toho těžce snášel, že by jeho, svatého otce, mohl
někdo jiný poučovat a předstihnout v bohoslovectví.
Oba věrozvěsti se porvali, zatímco moudrý a umírněný dr. Krouh
zastával názor, že je třeba sice vzít možnost Kvrdla na vědomí, ale že
je třeba vyčkat jeho příchodu a teprve pak o něm přemýšlet. Tím se
sice přihlásil ke kvrdlismu, ale zároveň trval na zachování starých
pořádků. Volil tuto střední cestu v domnění, že je zlatá, a že když se
dva perou, nemůže z toho ten třetí prostě nemít užitek.
POZNÁMKA: Dr. Krouh praví doslova: "Dalekáť cesta Kvrdla je
ku nám: nevidět blikáčka jeho - času je dosti. Jen mrav, mrav je nám
držeti, aby Kvrdlo našlo nás hotové."
Svár věrozvěstů trval nepřetržitě 68 dní. V té době se také události
valily jako černí rejtaři: zatím Smrtipes Pištora pořádal po celé zemi
besedy se čtenáři. Po krátkém úvodu vyzýval k diskusi, zpravidla
marně, ale někde se zvedly dvě tři ruce a jejich majitelé se tázali, zda
by jim nemohl blíže popsat ponikvu Lomikela a Kvakve! Na tyto
otázky odpovídal prorok Pištora vyhýbavě, a protože jiných otázek
74
nebylo, byly besedy pokládány za úspěšné a za přínos ke kulturní
revoluci.
Jen někde docházelo k ostřejším střetnutím, jako na filozofické
fakultě, v ejčském závodu Pivoplechna, a především v květinářství
"Trefulka", kde se lidé zvědavě ptali: Co bude, až přijde Kvrdlo? Bude
odstraněn nedostatek šeříků? Budou povoleny cesty do zahraničí?
Především do Čech k Máchovu jezeru? Bude se hrát víc dixie, nebo
dechovka? Bude zaveden striptýz? A tak dále podobně.
A prorok Pištora, kdysi tichošlápek, ale nyní dupal, který nabyl
svým úspěchem jistoty, odpovídal chytře to, co si lidé přáli slyšet. Ale
protože nelze nikdy vyhovět všem, neboť lidé mívají různé mukny,
zároveň proti sobě popouzel část obyvatelstva. Sliboval-li
pozemkovou reformu, popudil si kominíky, kterých se tato reforma
vůbec netýkala, sliboval-li rock, rozlítil příznivce dechovky.
POZNÁMKA: Později se odtrhli od národa, ale byla jich jen
hrstka: odstěhovali se na jakýsi ostrůvek v Mejkníně, kde pořádali
orgie (dechové) za zpěvu pro Jarmilku. Této sektě se říkalo waldaufští
a nakonec musela být - ovšem ke škodě národa - vyhlazena.
Docházelo k prvním srážkám: ozbrojení sektáři vzali útokem chrám
Pokojného zažití a zbavili jej všech ozdob, které se jim hodily na
doma, prohlásivše jej za stánek Kvrdla, které si jej upraví samo podle
svého gusta, jen co přijde. Pořádek zemský byl vepsí, prorok Pištora
se stal černým koněm (moroněm) země. Zatím se věnoval práci
teoretické.
POZNÁMKA: V té době píše zároveň skvostnou postilu "Qurdlum
accalamavi", kterou sám také ilustroval, a dvanáctidílný cyklus
"Příchod Kvrdla aneb Skutečnost ultrakvrdlismu čili Kdoví, jak to
vůbec bude", kde geniálně sám se sebou polemizoval a kde se málem
potřel (dílo bohužel zůstalo torzem); pro mládež pak vydal populární
kapesní příručku "Těš se, dcero v Ejči" (vydala též Mladá fronta v
překladu Jirotky Vlkové-Kadlecové).
Kvrdlisté se pak rozdělili na umírněné a radikální, na takzvanou
Velkou a Malou stranu. První si říkali (ústy dr. Krouha): "Byli jsme
75
před Kvrdlem, budeme i po něm!" Rekrutovali se z řad kramářů,
klofáčů, rašínů, krejčích, příznivců Offenbachových operet, psovodů,
fotbalistů, zlodějů koní, nunvářů, drobných policajtů a soukromě
hospodařících prostitutek, tedy z vrstev, které se pokládaly za
nepostradatelné za každého režimu.
Druzí si říkali malostraňáci, pištoristé nebo ultrakvrdlisté. Hlásali,
že úhelným problémem bohů a lidí je ponikva, a byli proti sňatkům z
rozumu i z jakýchkoli jiných důvodů, proti císařským fialkám a zlé
krvi. Lomikel nemiluje Kvakev, tvrdili jejich filozofové, ale protože
není jiných bohyň, spojuje se s ní v ponikvě dokonce i přesto, že ona
je rodu mužského. Obrazem tohoto božského spojení u lidí však není
manželství. Chyba lávky! Obrazem božského spojení a božské dvojice
je rozdílnost pohlaví, proto jakékoli spojení dvou pohlaví - ale
případně i jednoho - je obrazem ponikvy: čím více a častěji se
spojujeme, tím jsme zbožnější.
POZNÁMKA: Učený Jirous Český-Rýdl k tomu poznamenává: "Jen
tak dospějeme k mravnosti, protože nemravnost již neexistuje jako
kriterion."
Ovšem, byly i krajně extremní živly, které zacházely do absurdna:
Tak např. jakýsi Strakapoud Lejnečko prohlásil, že se Kvrdlo narodí z
lůna prosté ženy, domovnice paní Piskáčkové, oplodněné Lomikelem.
Byl pronásledován všemi třemi názorovými skupinami a posléze
upálen sirkami, neboť se prokázalo, že paní Piskáčkovou oplodnil sám
a hledá cestu z prekérní situace. Dopustil se tak zločinu vydávání se za
boha, totiž proti § I. odst. 1 A-C. Kdyby držel hubu, spravily by to
alimenty!
Po těžkých šarvátkách v ejčských lokálech sebral Smrtipes Pištora
své věrné a odvedl je na druhý konec Mejknína, kde na příhodném
místě založil trucměsto Pištorohrad, aby zde jeho stoupenci žili podle
pravého učení Větrolama Srdcehlasa blahé paměti. Město bylo velmi
pevné, neboť bylo zbudováno z velkých balzaků a bylo chráněno
těžkými haliburtony, které obsluhovali vybraní bicani. Ještě když sem
zavítali Hanzelka a Zikmund, hovoří v jedné relaci do vlasti o
upadajícím městě Qrdlsburku, kdysi známém kvetoucím průmyslem
dětských potřeb a ochranných prostředků proti molům.
76
Společnými silami kvrdlistů obojího nátěru byli konečně poraženi
zatvrzelí protivníci nového učení, většinou podnikatelé cest,
univerzitní profesoři, právníci, krčmáři, pedagogové, lazebníci,
penzisté a svíčkové stařeny, kostelníci a admirálové.
Dva roky na to, v památné bitvě u šotoliště, došlo ke krvavé srážce
obou táborů kvrdlistických.
Voje z Pištorohradu byly po tuhé bitvě, která trvala několik dní
(tehdy se ještě přísně dodržovala osmihodinová denní doba bitevní),
rozprášeny, zdeptány a otráveny. Sám Smrtipes Pištora byl jat, hlavně
pochybnostmi. Největším překvapením pro všechny ovšem bylo, když
se soudně prokázalo, že Pištora je vlastně žena.
Mír opět zavládl v zemi, dlouho kýžený. A v paláci věrozvěstů v
Ejči, poněkud vylidněné bitvami, morem, žloutenkou, infarkty a
jinými nádorovými chorobami, se opět sešli tři věrozvěsti, aby dále
svorně rozhodovali o osudu národa. Avatár, kterým byl nyní bezpečně
dr. Krouh, pravil:
"Dlouholeté války, které jsme proti sobě vedli, neobtěžujíce
zbraněmi druhé národy, daly nám velké duchy a mučedníka. Byla
obohacena věda a písemnictví, oživil se obchod i stavebnictví. To není
ani penězi, natož životy k zaplacení."
Jeho slova přijali oba ostatní věrozvěstové s potleskem a od té doby
říkali dr. Krouhovi "Strejda vlasti".
POZNÁMKA: Daleko největší pak byl ohlas kvrdlistických sporů v
Evropě: jak u Husa, tak u Luthera, Kalvína a Petra Chelčického a
především u oportunistického mistra Jana Rokycany najdeme některé
myšlenky a celé pasáže nikoliv nepodobné myšlenkám a pasážím
obsaženým v dílech Větrolama Srdcehlasa Smrtifeny Pištory a Jirouse
Českého-Rýdla.
Že vzal pak průběh reformního hnutí v různých evropských
národech jiný směr a často i tragičtější obrat, za to neviňme Krhúty
ani Větrolama Srdcehlasa; dějiny si vytvářejí národy samy pro svou
potřebu i potěšení, a Krhúti se nikdy nevměšovali do vnitřních
problému ostatních zemí, ani když k tomu byli písemně vyzváni.
77
POZNÁMKA: Budiž řečeno ke cti evropských národů, že dosud
nikdo za tragické události reformistických válek Krhúty neobviňoval.
Ovšem, že se hodnocení díla kvrdlistů různí: zatímco idealističtí
historikové zdůrazňují samu jsoucnost Kvrdla a vysvětlují příčiny
rozbrojů a náboženských válek božským zjevením, kterého se
Větrolamovi dostalo a které je jakousi věcí "an sich", kategorickým
imperiativem, o němž je zbytečné polemizovat, pokládají
materialističtí filozofové Větrolama Srdcehlasa za geniálního (na svou
dobu ovšem!) mluvčího určitých vrstev národa, který symbolizuje
narůstající neřešitelné rozpory vyrostlé v lůně krhútské společnosti z
daných kořenů. Jako byl Prhoň Klátinec ztělesněním zdravého
rozmachu krhútských tvůrčích sil v době ohrožení samé existence
národa, je Větrolam Srdcehlas ztělesněním marného pokusu řešit v
daných podmínkách rozpory úpadkové, zahnívající, především ejčské
společnosti v období částečného rozkladu po době vlády Prnty Prkoly.
Je zajímavé, že tato skupina vědců, ač na Kvrdlo nevěří, zdůrazňuje
daleko silněji kvrdlistické tradice než idealisté, kteří na Kvrdlo pevně
věří.
Potud svět. Ale co doma? Kdo první řekne, se vším rizikem, jež k
tomu patří, že Větrolam Srdcehlas byl podvodník? Kdo mravně obrodí
do slepé ulice zavedený národ? Kdo potvrdí starou pravdu, že
myšlenky nejryzejší se s ostychem schovávají před halasem tržnic?
Kdo jasně, srozumitelně a bez šumlování prohlásí, že není Kvrdla a že
je náboženské blouznění třeba nahradit výdobytky filozofie? Že je
třeba se vrátit k původnímu Prakršnu a povznést je na vyšší úroveň
hodnou současnosti?
Bude to Vrtichvost Kurděj Záběhlík, nazývaný nejčastěji prostě
Kurděj.
Tento osobní přítel Descartův a Pascalův, s nimiž se však nikdy
osobně nesetkal, bude klidně přemýšlet v zápecí svého záběhlického
pustorálku o své koncepci krhútské existenční filozofie a o svém učení
o vysoké zdi.
POZNÁMKA: Stejně jako jansenista Blaise Pascal (jehož jméno
snadno identifikujeme jako zkomoleninu typicky krhútského přízviska
Blázen Poscal), bude i náš Kurděj ohromen a zdrcen pochopením
78
neřešitelnosti lidského osudu; přirovnává-li Pascal osud člověka k
obrazu bezmocného, spoutaného odsouzence na smrt, bude výchozí
bod věrouky Kurdějovy nepochybně optimističtější.
"Někteří říkají," píše Kurděj ve svém prvním spise "Obrazy z
prostého života" na str. 97, "že vše lidské pachtění je beze smyslu:
víme, že civilizace zaniknou, že lidstvo vyhyne, že vždy noví barbaři
stanou na římské hranici a že vždy noví divoši budou znovu objevovat
krásu ženské zadnice: proč tedy všechno snažení lidstva? Ale cožpak
jeden každý z nás neví od nejútlejšího dětství, že rovněž zajde, byť
král či kmán - a přece, jak i darmošlap se handrkuje o ten svůj
nesmyslný čas a hrdlí se o každý den!"
A přece pohled na tohoto vychrtlého mudrce, lovícího kousek jasu
z poznané bezvýchodnosti života, s asketickou tváří kolem pohaslých
očí, nebude příliš povzbudivý. Stále rychle pohybuje hlavou, jako by
si v duchu přitakával: neboť jeho matka, chudá švadlena, bude jej prý
co dítě přivazovat ke šlapadlu svého šicího stroje, aby se nezatoulal:
pohyb pedálu bude cukávat s jeho hlavou s takovou pravidelností, až
mu tato vada zůstane navždy.
POZNÁMKA: Relativita životního pocitu bude hrát proto v jeho
filozofii povážlivou roli: aspoň na chvíli odvázán se bude cítit
svoboden a šťasten, byť chud a bit: daleko šťastněji než, jeho bohatší
vrstevníci, kteří však nebyli od malička systematicky uvazováni.
A když pak odejde, aby se toulal světem, volný, i když nepěkný
pták, zbavený matčina pedálu, zdá se mu krásné žít, byť kol zuřily
války, domy pleněny a vsi páleny, tento krhútský František z Assisi,
druhý blbeček boží, se bude pokládat za hostáně tohoto světa a postaví
na tom celou filozofii krhútského života.
POZNÁMKA: Ve svém spise "Hostáň světa nebo Aniž odkážeš
hnusu", který je přátelskou polemikou s Labyrintem světa Jana Amose
Komenského a jeho pocity odcizeného vykořenění - nazývá zde
Komenského familiérně "tím starým troubou, který by i kozla připravil
k maturitě" - dovádí, že člověk je na tomto světě hostáněm: musí
79
"prolézt každou díru", ale musí se chovat slušně, aby zanechal dobrý
dojem.
Je poutavé, jak k těmto závěrům dospívá Kurděj čistě teoreticky,
neboť sám bude asketou a pro svou skromnost a nenáročnost příliš
mnoho "děr tohoto světa" nepozná: velkým městům i ženám se bude
vyhýbat, pln ostychu, bude spávat ve chlévech s kozami, a své práce
bude klohnit někde za humny u kompostu, kde se cítí nejlépe. A
navzdory svému učení nezanechá zpravidla po sobě dobrého dojmu,
neboť jeho současníci o něm shodně vydají svědectví, že smrdíval, že
se neholil a že na něho vůbec bylo hnusno pohledět.
POZNÁMKA: To nijak ovšem nezmění objektivní význam jeho
učení: skutečnost, že bude žít jinak, než učil, je už sám o sobě artefakt
vzácné tolerance vlastního života k vlastnímu učení a naopak.
Vedle filozofického přínosu Kurdějova pak nelze ovšem pomlčet o
jeho významu pro krhútskou teologii, již obohatil svým učením o
"vysoké zdi". Toto učení navazuje na Vratiprsta Krombožince
Lilibínského a jeho učení o oušlapu, dovádí je k mystickému
zakončení, či - podle bratří Müllerů (jeden byl z Thurgau a druhý z
Vršovic) - je jeho idealistickou variantou.
Kurděj totiž učí, že za oním břehem Mejknínu, kde se oušlap ztrácí
v mlze, stojí v této mlze Vysoká zeď, která je jeho skutečným
koncem. Co je za Vysokou zdí? klade si Kurděj otázku a odpovídá na
ni jednoznačně: Za touto zdí je přesně to, co si každý z nás
představuje, že za ní je.
Ne v mlze končí tomuto životnímu optimistovi oušlap, ale zdí, za
níž skutečně nacházíš to, o čem jsi snil. Nebo čeho se obáváš. Jdi a
najdeš, buď s pokojem!
POZNÁMKA: Je zajímavé, že moderní psychoanalýza pojala tuto
představu vysoké zdi do svých psychologických testů: je to důkazem,
jak krhútský bohoslovec daleko předešel svou dobu.
Nezbývá než dodat, že konec Kurdějův bude takový jako jeho
život: upatlaný a nevonný, neboť přepaden bolestmi těla ulehne na
80
hnojiště malešického statku a na otázku zavšivené děvečky, co vidí za
vysokou zdí, odpoví prostě: "Hovno."
81
PŘÍLOHA
TŘETÍ
KRHÚTSKÉ NÁRODNÍ PÍSNÉ A TANCE
Vedle pohádek, kuchařských předpisů, veršovaných odplivnutí a
pohřebních zpěvů, tedy útvarů typických pro každé národní obrození,
je nepřetržitým prýštidlem dneška vetchá lyrika lidová, prostonárodní
hry, říkadla, tanečky a písně.
Lidová píseň krhútská je prachstará, tak stará, až je to hanba.
Můžeme dokonce směle říci, že je podstatně starší než folklór český:
není divu, Krhúti byli v naší kotlině dřív. Důkazem za mnohé nám
budiž osud populární krhútské písničky z VIII. století n. l.
"Hospodyně, pomiluj mne, věrozvěste, polituj mne, ty znáš, kde je
všeho míra, spas mě, když mě uslyšíš!", jejímž autorem byl jakýsi
věrozvěst Krleš. Snad že ji Čechové nedobře odposlouchali nebo snad
že ji shledali málo lidovou, chtějíce ji pokřesťanštit, stal se jim z
prosté hospodyně Hospodin, věrozvěsta pokřestili na Jezukrista a
zcela špatně si vysvětlili podpis autora, hulákající proti vší logice jeho
jméno třikrát za každou slokou: Krleš! Krleš! Krleš! Přesto se stal
tento otrokářský překlad vůbec nejstarší českou písemnou památkou!
Než vraťme se k naší krhútské lidové písni, jež tryská z každodenního,
přímo z prostého života.
Krhútský soubor lidových písní a tanců Zimostráze Vysrálka ze
západního pomezí připravil pro vás malou ukázku této fundamentální
prostonárodní tvorby.
Na scénu přicházejí naši furianti, hoši v líbivých národních krojích,
na nichž pozorujeme barevné lípance a fleče, na hlavách má každý
velkého hrycha s pytlem. Zvolna zpívají vstupní píseň:
Ještě stojí zdinec můj, ještě je ho kousek,
máš-li hlad, Krhúte, tak se nacpi housek.
Protože jde o komihel, natřásají hoši v rukou bidla:
Hrdě držím bidlo to, jak už to holt bývá,
máš-li bol, Krhúte, nacucej se píva!
82
A už to frčí, muži se rytmicky natřásají v komihelu, a jen škoda, že
český překlad nemůže plně vystihnout jadrnost pomezního dialektu:
To svět ještě neviděl, neviděl,
jak se tančí komihel, komihel,
když se ruka poprská, poprská,
bidlo se tak nemrská, nemrská!
Cára haf haf, cára haf haf,
už jsem z toho paf!
Pak z božího vnuknutí, vnuknutí,
oddávej se blbnutí, blbnutí,
to se nám to vohání, vohání,
vždyť jsme přece pohani, pohani!
Až uvidíš Japonce, Japonce,
vydrž s nima do konce, do konce,
až ti někdo napráská, napráská,
čti si doma Jiráska, Jiráska!
POZNÁMKA: Jirásek je tu uveden jako příklad kvůli českému rýmu
- v originále mohlo jít o jakoukoli četbu, třeba o Viktora Huga.
To už ale přicupitávají dívky, pomalounku, rytmicky krokem
krouží:
Držela jsem v hrsti ptáčka,
úplného ubožáčka,
nevěděla jsem jak počít
pěkně se s ním v kole točit...
Muži do toho furiantsky vpadají se vztyčenýma rukama:
Pusť už, děvče, toho ptáka,
postavím ti sněhuláka,
ten má aspoň krapet zdání
o frigidním milování!
83
Nastává chvíle vzájemného škádlení - tak na poněkud nařvaného
chlapce dívky zaútočí:
Cos, synku, červený jako korál,
tatíček se tě ptá, co jsi zvoral?
Mládenec upřímně odpovídá:
Zvoral jsem, zvoral, co se dalo,
takže jsem vydělal dosti málo...
Dívky:
Když se ti, synečku, dělat nechce,
sotva se uplatníš - bez protekce!
Jedna dívka předstupuje před ostatní a upřímně se jim svěřuje:
Měla jsem milého úředníka.
Ten se moc nepředřel, jak se říká:
nedal nic na moje nářky,
makaly na něj dvě sekretářky!
Měla jsem milého Papuána to jsem si však dala, Kristapána!
Nejdřív se mnou jen tak spával,
potom mě potají ohlodával!
V oplátku na to se svěřuje mladý, hezký, ale naivní chlapec:
Když jsem já šel včera ejčskou branou,
dívaly se dvě soudružky za mnou,
a volaly hošíčku, zazpívej nám písničku!
Marně na mne, soudružky, voláte,
za co vy mne, hernajs kruci máte kdo vás jednou miluje, týden se kurýruje!
84
Další chlapec rozčileně vypráví svou písní:
Na té naší návsi holub vrká,
mysli si, co mysli, mě to krká,
krká, krká, krkat musí,
už se mi všechna ta drůbež hnusí!
Proto jsem zabíjel včera vepře že si dám vnitřnosti s trochou pepře.
Marně mu v útrobech člověk šátrá ta naše čuňata nemaj' játra!
Nyní přicházejí chlapci a dívky do kolového tance a společně pějí:
Pod našimi okny teče potrubí,
moje milá se s tím ale nechlubí,
voda pořád teče, kouká na ní vkleče,
ona pořád teče - to ji zahubí!
Pod našima okny roste kaluže,
prý však za to ale nikdo nemůže milá se v ní topí, koukám, co to tropí,
ona se v ní topí - kdo jí pomůže?
Rozhořčeni nad nepřízní osudu přecházejí chlapci ke zbojnickému
tanci:
Buřte, buřte, buřte!
ty jsi má potrava!
člověk k tobě tíhne,
kéž nás nepostihne
masová otrava!
Hlavní tanečník v popředí mává rachlíkem:
Tři dny jsem na zboj chodil,
pak jsem to odmarodil!
Znovu bych jít nemohl,
to bych se roznemohl!
85
Druhý tanečník vykřikne: Joj a teď do teho, horní chlapci!
A všichni:
Když se nedá leccos koupit,
musí zbojník občas loupit,
vyřiďte tam doma matce,
ze jde všechno velmi hladce.
Už jsem přece dosti starý,
počkám si tu na žandáry
vždyť při dnešní velký láci
uživím se i na Pankráci!
Ale jedna z dívek hlavního zbojníka napomíná:
Jaroši, Jaroši, nehraj si na šaška,
co proti kanónům zmůže tvá valaška!
Hoši furiantsky odpovídají:
Valaška a flaška, a kroje salónní kdo může popříti, že jsme též kanóni?
A začíná závěrečný rej, muži se opět chápou bidel (neboli prnt),
aby zatančili závěrečný komihel nikoli nepodobný čardáši, začínající
nesrozumitelnými výkřiky:
Ó pé bé há - Ó pé bé há
vezměme do lisu!
Dodaly mi místo kamen
klozetovou mísu!
Mísu, mísu, mísu, mísu
v té nemohu topit,
nemusím však ó pé bé há
žádnou pětku klopit!
86
KAPITOLA SEDMÁ
Boj mladokrhútů se starokrhúty
a jeho příčiny
"Národe, tebe-li zeptá se otlema
cizí, kdo zničil ten národ,
řekni mu hrdě: Pravda a kmín!"
RAPL DR. HADR TRDLO
RAPL DR. HADR TRDLO - VRTÁK SRAB, ČLOVĚK TEMNÉHO
PŮVODU - CHAMTIVOST RUBBY KOHNOVA - VZNIK
MLADOKRHŮTSTVÍ A JEHO EKONOMICKÉ KOŘENY STATEČNÝ ODPOR KLEINHAMPLA - TRAGICKÝ VÝVOJ
ŠARVÁTEK - ZKÁZA EJČE A ZÁNIK CIVILIZACE
Již malé děti se učí v různých bězích školení, že hlavním jablkem
sváru a příčinou rozdělení na starokrhúty a mladokrhúty, ústící v
bratrovražedný boj a posléze ve zkázu stařičké krhútské civilizace, byl
počet kmínů, doporučovaných k přípravě puhýše.
POZNÁMKA: Jak známo, je puhýš ryba nesmírná, s jedním
modrým okem, žijící v Mejkníně: byla hlavní živitelkou Krhútů.
Některé prameny uvádějí, že puhýš byl rybák. Oko puhýše, kterým se
nasytilo osm koní nebo 42 mužů, bylo vždy připravováno s jedním
kmínem. Množství koření - totiž šafránek a fabián - nebylo stanoveno.
Ovšem, s čím se spokojí nezletilá mládež, vstupující do života plná
ideálů a dobrých předsevzetí, nestačí k ukojení bádavosti skutečného
vědce. Badatel, kterému jsou známy hluboké souvztažnosti a příčiny
otřesů dějin, zamýšlí se nad pravými kořeny, které se skrývají za
symboly jako zástěrky, nedostatečně kryjící hambaté části lidí i
historických událostí: ty pak pomáhaly jen rozbouřit hladinu chtivosti
neinformovaných prosťáků.
Nuže, sledujme počáteční stopy gigantického zápasu!
V té době nacházíme u kormidla vlády a správy státní dva muže,
dva věrozvěsty, jejichž odlišný názor na různé důležité
zanedbatelnosti překročil rámec mírového soužití, jejich neshoda
dosáhla obludných forem a skončila hrdlořeží.
87
Jedním z nich byl neobyčejně vzdělaný muž, člověk ušlechtilý,
hrdina kladný par excellence, učený to rapl dr. Hadr Trdlo.
Jeho mládí bylo spíše pohnuté než ne: narodil se jedné chudé,
nepříliš pohledné a těžko skývu shánějící čibridě Tekle Trdlové,
narozené v Ejči, bytem tamtéž a tamtéž pochované, většinou trestané
šestinedělím za nepatrné krádeže. Jeho otec není znám (a je to snad
dobře), jak už to při ruchu každodenní práce těchto pracovnic bývá.
Byla těch otců pravděpodobně celá řada, a proto je právem označován
za skutečného syna národa, kterým zůstal až do konce. Vystudoval
Prakršno v Ejči, odtrhuje si od úst, co se nedalo pozřít, podobně jako
Vratiprst Choromysl, a byl habilitován na rapla dík své disertační
práci "L'enfluence des periodes de Quaqueff sur les cycles
disharmoniques de l'historie des Crhouts", solidní to dílo o 12.386
stranách, které se bohužel nikdy nikomu nepodařilo dočíst do konce.
POZNÁMKA: Doba, kdy byl jmenován věrozvěstem, byla idylickou
érou rozkvětu: umění rostlo 286 květy, vzdělanost dosáhla nebývalého
stupně - po veliké kampani, vedené pod heslem "Uč se, vole, budeš
pánem!" zbylo jen asi 97 % analfabetů.
Věrozvěstem - naproti tomu - daleko méně vybaveným intelektem
byl jakýsi provinciál Vrták Srab, člověk temného původu a náchylný
cizím vlivům. Narodil se ve znamení Polopanny, a to neznamená nic
dobrého. Podle archívů, zapečetěných v krabicích od cukru a
otevřených teprve nyní, vychází najevo, že ten Vrták se asi dvakrát či
šestkrát opil, a tak se zadlužil nejbohatšímu protestantskému
finančníku v Ejči, snad čínského původu, Rubby Kohnovi, jenž
nesmírně zbohatl tím, že od nic netušících věrozvěstů za pakatel
zakoupil výhradní právo prodeje kmínu v celé zemi. Zbohatlík se však
nehodlal spokojit s fantastickými zisky (nezapomínejme, že do jeho
pokladny plynul příjem z pokrmu každé rodiny!) a spolu se zhýralým
opilcem, tím Vrtákem, který se stal jeho loutkou a posléze jeho zetěm
(vzav si za ženu jeho prostopášnou dceru Štroblu), přemýšlel o tom,
jak vycedit ještě více z krhútského kmínového monopolu. Bylo jim
jasné, že vyspělý krhútský národ nepřijme za tím účelem jiných
pohnutek než silně ideologických, jako je reklama, přednáška se
světelnými obrazy a skandál.
88
Tehdy společně vypracovali ideologii mladokrhútství, kryjící se
liberálně demokratickými hesly a demagogicky požadující dva kmíny
k přípravě oka puhýše místo dosavadního jednoho. Na veliké
manifestaci o svátku Omladnic pronesl Vrták Srab, mírně podroušen,
příšernou řeč, ve které obvinil za vytí najatých podomků a členek
dobročinných spolků z konzervatismu všechny, kdo se přidržují
jednoho kmínu.
"Dva kmíny jsou náš program," hřměl ten Srab, "již dlouho jsme si
kazili žaludky naší mdlou, knedlíkovou krhútskou kuchyní! Nastal čas
jednat! Otevřme dveře přílivu koření! Kupředu, přátelé! Za kmín, za
pikantnost, za pankreas!"
POZNÁMKA: Ideovou biblí nového učení těchto lstivých vyděračů
se stala tendenční "Kuchařská kniha" Galušky Kadrhelové, vydaná
péčí krhútské Matice školské v neslýchaném nákladu 8 výtisků. I to
bylo ažaž: žádný pokrm připravený podle jejího předpisu nebyl
poživatelný.
Bylo nemálo prosťáčků, kteří se dali nachytat demagogickými
hesly těchto liberálů a ve svém fanatismu se domnívali, že vytáhli do
pole za pokrok a osvobození individua. Kmín se stal smyslem jejich
života.
Pochopitelně, že proti nim vzápětí vystoupila skupina drobných
střádalů a námezdních oráčů, jejichž lidovým tribunem se stala
rázovitá a populární postava té doby, jakýsi baron Kleinhampl,
neznámého celkem třídního původu. Povídalo se o něm, že pocházel z
kdysi uprchlé kalvínské švýcarské rodiny, ale hodinářem nebyl.
POZNÁMKA: Tito konzervativci nosili v klopě dvoulistou petišku:
tak se poznávali.
Marně se snažil moudrý rapl dr. Hadr Trdlo zastavit lavinu, která se
nezadržitelně řítila na krhútský národ; marně mluvil k ejčské
inteligenci, vyzývaje ji, aby zůstala nad kmíny, marně prosil, marně
kvílel své referáty. Jak mohli Krhúti zůstat stranou boje, když se tu
chystala taková grandiózní prča, která hrozila vyhlazením národa!
89
Spravedlivého rapla se zastalo jen několik hluchoněmých
důchodců.
Poslední jeho projev skončil všeobecnou řeží mezi staro a
mladokrhútskou inteligencí. Rvačka se rychle přenesla do ulic, kde se
mohli univerzitní profesoři lépe mydlit deštníky a zasazovat si strašné
rány svazky svých přednášek; narychlo povolané vojsko se k nim
připojilo: Nastaly vleklé pouliční boje, při kterých se město obrátilo
několikrát naruby.
POZNÁMKA: Kdyby se dr. Hadr Trdlo se vší svou autoritou
postavil za jednu z obou svářejících se stran, byl by boj rozhodnut ve
velmi krátké době, on však, vznešený idealista, jako pravý mučedník
pravdy raději obětoval národ, protože nemohl přistoupit na myšlenku,
že kmín je rozhodující hybnou silou dějin. Tak vešel do dějin jako
světec, člověk železné páteře, kterou nezlomil ani jekot násilněných
žen a vřískot nemluvňat, odnášených do celotýdenních mateřských
škol a jeslí. Jako Nero přehlížel smrduté spáleniště kdysi překrásného
města a byl z toho pohledu tak zpitomělý, že ani nezaplakal.
Zatím se ovšem události vyvíjely nezadržitelným tempem. Baron
Kleinhampl přijel okamžitě ve své bryčce ze svého letního sídla a již
cestou oběsil na svém biči dva mladokrhútské studenty a svedl
manželku Vrtákovou Štroblu, laje při tom jejímu choti.
V samém centru města vládl nepopsatelný zmatek, způsobený tím,
že se krhútští skauti a sokolové snažili udržet pořádek.
Z druhé strany města se však blížila narychlo sestavená domobrana
mladokrhútů. Velký finančník Rubby Kohn jí vyšel vstříc, posiluje
žíznivé šiky tajtrlíky prostějovské kmínky, kterou nechal zabavit ve
sklepích věrozvěsta dr. Hadra Trdla, kde sloužila bohoslužebným
účelům. Rozohnění muži se vrhli do města jako bouře, jako smršť,
hrdlořež byla strašná a rabování všeobecné. Plakáty, na kterých se
oznamovalo, že Hadr Trdlo vyzývá k pořádku a k otevření obchodů,
byly sprostě ignorovány: naopak, k tomu účelu určené lepidlo se stalo
vítanou zbraní obou bojujících táborů. Tmelily se jim šiky.
POZNÁMKA: Ještě nikdy - ani za Krče Dršky! - neviděla Ejč
takový obraz hrůzy: řež trvala s menšími přestávkami na přesnídávku
podávanou oběma stranám červeným křížem po celé dva měsíce. Rapl
90
dr. Hadr Trdlo neúnavně bloudil mezi zápolícími davy, vyvolávaje, že
nejde o kmín, ale o zachování národa, jenže nikdo ho nevyslyšel.
Nebylo nikoho, kdo by politoval hořce */ plačícího starce.
Několik pamětníků, kteří přežili v poměrném zdraví pouliční boje,
vyprávěli hrůzné věci o zkáze národa: synové napadali své otce v
ostrém generačním boji, právě tak jako manželské sváry dostaly svůj
legální, ideový podklad. Bylo všedním jevem, že vlastní žena ubila
svého chotě dlažební kostkou, horujíc pro jeden kmín. Bylo všedním
jevem, že tříleté pachole utratilo dědečka, volajíc: "Dedectu pitomej,
lapl dl. Hadl Tldlo má plavdu!"
Zoufalý pohled byl na rabování v novém muzeu Krombožince
Lilibínského, kterého se zmocnila horda Starokrhútů vedena
statečným baronem Kleinhamplem. Ozbrojila se historickými
zbraněmi Keltů, Franků a Markomanů, jakož i žílci a rachlíky Prhoně
Klátince, a drtila lebky každému, kdo se pokusil strčit do muzea nos.
POZNÁMKA: Vypraví se, že tak zahynulo několik zahraničních
turistů, kteří si přišli - nic netušíce - prohlédnout cenné exponáty.
Muzeum bylo pak obleženo třemi šupy pravidelných zrzavic.
Obránci se bránili skvěle, ale proti vycvičené soldatesce vedli ztracený
boj. Chodba za chodbou, sál za sálem, vitrína za vitrínou, exponát za
exponátem padaly do rukou bojovnic.
Třeskot sypajících se vitrín naplňoval ovzduší spolu s řevem
dobyvatelek. Baron Kleinhampl konal divy udatenství: osobně
pokousal jednu houfnici a využiv všeobecné vřavy, dal si rande se
zrzavicí jménem Anežka Tříhodinová. Nebyla vzpurná. Vida pak, že
je bitva prohraná, stáhl se se zbytkem svých věrných do hořejších
pater, metaje po protivníkovi vázy neobyčejné ceny: nočník Prnty
Prkoly rozbil lebku jedné zfanatizované čibridě.
Nakonec utvořil zbytek zoufalců s Kleinhamplem uprostřed
kosočtverec, ježící se kulečníkovými tágy z doby Samovy.
*/ Hle, další příklad toho, kdy se ve světové literatuře píše o prvním šéfredaktoru Mladé fronty
Jaromíru Hořcovi.
91
Zkušené zrzavice postupovaly proti tágům neohroženě a s
profesionální bravurou: na vše bylo pozdě, boj byl ztracen, osud
zpečetěn. Nešťastný Kleinhampl byl chycen živý a upečen s jedním
kmínem. Pak pohozen potulným ratlíkům.
Rubby Kohn, který pozoroval z balkónu své rezidence řež, zešílel
při pohledu na spoušť, kterou rozpoutal. Byl sice skvělý obchodník,
ale člověk měkkého srdce a lidumil, "sentimentální žid", jak říká můj
přítel Gabriel Laub, kterému puklo srdce steskem, když viděl, že po
skončení občanské války nebude nikoho, komu by prodával svůj
kmín, nemluvě o zboží koloniálním.
Tu, ve chvíli nejkritičtější, zasáhl konečně dr. Hadr Trdlo svou
genialitou: odebral se s hrstkou svých věrných důchodců neprodleně k
Mejknínu a otrávil všechnu vodu tím, že s nasazením života otevřel
stavidla prastarých posvátných kanálů, které kdysi do Mejknína ústily
a kde se za staletí průmyslové výstavby nashromáždilo tolik neřádu,
že to bylo prostě k nevydržení. Došlo k ekologické katastrofě a během
několika vteřin nebo dokonce i sekund pochcípalo v jezeře a řece vše
živé, i puhýš, nesmírný rybák, i několik německých turistů, kteří se
koupali opodál města a kteří, jak známo, bývají všude a při všem.
Nebyl puhýš, nebyl důvod k dalším svárům. Město se pomalu
uklidňovalo, jeho zbytky dohořívaly. Zbytky starých Mrtonohů
pochopitelně těžily z krhútské tragédie, mnoho zbylých Krhútů v
hrůze emigrovalo do Čech, kde se rozptýlili po všech krajských
národních výborech, ba i na Moravu, kde se ptýlili jinak. Neřestný
Vrták Srab uprchl do Holandska, kde ještě dlouho šťastně žil v ústraní
a v zasloužené bídě.
Síly dr. Hadra Trdla byly však již u konce: otráven puchem kanálů,
jejichž stavidla tak neohroženě otvíral, aby zachránil národ smradem a
jedem, klesl jako podťatý dubček na hromadu mrtvých zrzavic, aby
mezi ženami zemřel, neboť patřil mezi lidi, kteří se mezi ženami
narodili. Tak se uzavřel bohatý, leč tragický život velikého muže,
který pravdě dovedl obětovat i celý vlastní národ. Pravda však tuto
oběť nepřijala: neměla nad kým zvítězit.
Žel, odešel v něm poslední věrozvěst ejčských Krhútů, vyhasl v
něm život staleté tradice a kultura země: zahynula v něm v krvi a
kouři celá veliká epocha krhútského národa.
92
Kéž by byl pozdraven, ubohý rapl! Poděkujme mu za to, že nám
umožnil tak radostnou práci na krhútském obrození!
93
PŘÍLOHA
PRAVIDLA
ČTVRTÁ
KRHÚTSKÉHO
NÁRODA
Vyrozumění
Posláním těchto pravidel je umožnit všem, kdo se chtějí pokládat za
Krhúty, a to vědomě, živelně nebo z přinucení, plné národní vyžití.
Maji být vodítkem a inspirací, příspěvkem k vytvoření smělých
výdobytků na poli národního obrození, které zdárně započalo r. 1957
na záchodku v hotelu Bílá růže v Písku a navazuje na burcování a
odkaz velkých avatárů Krombožince Lilibínského, T. R. FieldaŠumavanského a Ervína Moroně Hrycha, proroků to Lomikela, boha
potrubí a kanálů.
Ideovým pojidlem Krhútů je Prakršno, známé ve světě jako věda o
kmihu, motání a cucích, tmelící národ ve volné souručenství
věrozvěstů, hordubalů, raplů a honimírů všeho druhu, vycházející z
bezpečně dosažené etapy pospolně-druhobytné společnosti se silnými
rodovými prvky. Všichni Krhúti se zpravidla děli do čtyř prastarých
rodů, pocházejících od významného dědka. Je to rod Moroňů
(přiznávající barvu černou), Krombožinců (bílou), Klátinců
(červenou) a Dršků (modrou). Orodování se provádí losem a
příslušníci se pokládají za příbuzné. V čele rodu stojí hordubalové
nebo bujaři.
Krhúti se pokládají za prapůvodní obyvatele české kotliny, kteří se
s Čechy asi-milovali, ale nepodlehli přemyslovské centralizaci, byť
měla charakter nájezdů nebo besed se čtenáři, nebo neměla charakter
vůbec. Čech s Krhútem se dorozumí občas, Krhút s Čechem jen tehdy,
když chce. S Moravanem se domlouvá Krhút s pomocí prostřednice,
se Slovákem pomocí krajnice.
I. Obecnice
1. Krhútem se může stát kdokoli, pocítí-li nutkavou potřebu.
2. Krhúti jsou p o v i n n i vyznávat Prakršno, milovat avatáry a
občas si trhnout nohou.
94
3. Krhúti mají p r á v o vyznávat Prakršno, být milováni avatáry a
občas si trhnout nohou.
4. Krhútský národ se nachází všude tam, kde se nachází.
5. Při krhútských jednáních rozhoduje o sporných případech sprostá
většina.
II. Avatár
6. Hlavou národa je Smrtipes avatár boha Lomikela, který je pokládán
za pozemské vtělení Lomikelovo a je proto nedotknutelný,
nesvéprávný a za jeho přečiny je trestán vždy někdo jiný.
7. Avatár je povinen být praraplem.
8. Avatárská stolice se může uprázdnit: a) ztrátou avatára,
b) poděkováním avatára, c) zdařilým povstáním.
9. Novým avatárem se stává služebně nejstarší a nejzasloužilejší z
věrozvěstů.
10. Avatár zastupuje národ ve styku se zahraničím, ale moc jej
nereprezentuje.
III. Věrozvěsti
11. Věrozvěsti jsou voleni podle patentního klíče, a to buď jako
zajímavá individua, nebo jako představitelé malebných skupin.
12. Název věrozvěst zní hrdě, je doživotní a nemůže být zcizen.
13. Věrozvěst je povinen být raplem.
14. Věrozvěst je moudrý: je automaticky pokládán za moudrého i
tehdy, je-li úplný blbec.
15. Věrozvěsti pomáhají avatárovi spravovat národ v neděli a ve
svátek, a to měkkou rukou.
IV. Hordubalové (bujaři)
16. Hordubalové neboli bujaři jsou rodoví náčelníci stojící nebo sedící
v čele rodů.
17. Jsou obdařeni takovou autoritou, jakou si zaslouží.
95
18. Hordubalové (bujaři) hájí členy svého rodu před avatárem, soudy,
sudičkami, nactiutrhači a provokatéry.
19. Hordubal (bujar) nemusí být ani raplem, nemusí být ani moudrý,
ani blbec.
20. Hordubalové pomáhají avatárovi spravovat národ ve všední dny, a
to tvrdou rukou.
V. Národní sešlost
21. Každá sešlost shromážděných Krhútů je národní sešlostí.
22. Národní sešlost schvaluje výplody a nápady avatárů, věrozvěstů a
hordubalů", nebo je neschvaluje, nebo je nejednotna podle
malebných skupin, jež vytváří.
23. Národní sešlost volí věrozvěsty a hordubaly tajemně, losem,
rovnou nebo šejdrem.
24. Národní sešlost bdí nad čistotou Prakršna a k uctívaní bohů mu
slouží litvy, které pronáší hordubal Krombožinců.
25. Národní sešlost bdí nad čistotou národa a k uctívání avatárů mu
slouží poklony, které pronáší hordubal Moroňů.
VI. Odměny a tresty
26. Vědeckou krhútskou hodností je hodnost rapla. Může se jím stát
kdokoli, kdo prostudoval Krhútskou kroniku a před jakoukoli
komisí odpověděl úspěšně na tři otázky z jejího obsahu.
27. Nejvyšší vědeckou hodností je hodnost prarapla. Může se jím stát
kdokoli, kdo napsal Krhútskou kroniku (nebo jinou odbornou
práci stejného významu pro národ).
28. Čestnou odměnou za zásluhy o národ je titul vavřince státní ceny
Bohdana Šumavanského, který uděluje avatár nebo věrozvěsti na
návrh boha Lomikela.
29. O udělení trestu rozhoduje sbor sudiček, kterým předsedá
hordubal Dršků nebo, v jeho nepřítomnosti, jakýkoli Drška.
30. Krhútům mohou být uděleny tyto tresty:
a) smrt (pro nepatrnost trestu se neuděluje)
b) šestinedělí v opuce (pouze za zcizení střibuchu rzivého)
c) stětí na vlastní náklady sťatého
96
d) vyobcování
e) vypití sterledě různé velikosti (sterleď je sklenice sodovky,
minerálky či vody ochucené solí a pepřem).
POZNÁMKA: Tato pravidla se nemusí dodržovat, případně se
mohou dodržovat pravidla úplně jiná.
Tato pravidla byla schválena 18. března 1966 a inovována
18.ledna 1990.
97