Prvotiny 2010 - Knihovna města Olomouce

Prvotiny 2010 - Knihovna města Olomouce

PRVOTINY
sborník
prací
literární
soutěže
Knihovny
města
Olomouce
Každý člověk na této planetě má alespoň jeden příběh, který by mohl vyprávět
ostatním. Někteří jej napsali a poslali do naší literární soutěže PRVOTINY, kterou
Knihovna města Olomouce vyhlásila již po deváté. Do letošního ročníku
připutovalo 318 příspěvků od 291 autorů z celé republiky. Porota ve složení
Doc. PhDr. Vlasta Řeřichová, CSc. (pro tvorbu do 15 let), Mgr. Radek Malý, Ph.D.
(poezie nad 15 let) a dvojice PhDr. Petr Hanuška, Ph.D. a Mgr. Stanislav Denk
(próza nad 15 let) neměla jednoduchou úlohu a věřím, že mezi předloženými
příspěvky objevila ty malé perličky, které povedou k tomu, že autorům vyjde
knížka a budou námi čteni a obdivováni.
Ve sborníku najdete některá oceněná díla či jejich části, to však neznamená,
že práce vás ostatních nemají smysl. Vyprávějte své příběhy dál, my na ně
netrpělivě čekáme…
RNDr. Lenka Prucková, ředitelka Knihovny města Olomouce
1
Přehled vítězů literární soutěže
Prvotiny 2010
Kategorie do 15 let poezie
Karolína Peřinová
Zuzana Sušánková
Gabriela Štěpaníková
Kategorie do 15 let próza
Kateřina Hejnarová
Radka Janků
Jirka Kotrla
Adam Langer
Lenka Martinková
Karolína Peřinová
Všechny vítězné texty najdete v plném
rozsahu na webu
Knihovny města Olomouce
(www.kmol.cz)
Kategorie nad 15 let poezie
Jana Martiníková
Natálie Paterová
Pavel Stýblo
Adam Svozil
Štěpán Špád
Kategorie nad 15 let próza
Robert Brinda
Vítězslav Kaprál
Mirko Králík
Tomáš Lesa
Antonín Mazáč
Zdeněk Miška
Klára Váňová
Přání
Karolína Peřinová
Mít oči jako z nebe šité
a vlasy z hvězdy tkané,
mít srdce pro jednoho skryté
a na něm jeho jméno psané.
Mít šaty šité z červánků
a za lunou se skrývat,
mít boty z bílých beránků
a na Zem se jen dívat.
Mít jednoho přítele,
co život za něj dáš,
mít duši jako andělé
a přijít v pravý čas.
Mít tobolku plnou zázraků
a po hrsti je rozdávat,
mít pobřeží plné majáků
a na cestě k cíli nezklamat.
2
Kouzelník
Kateřina Hejnarová
Bylo pozdní odpoledne. S Lucy Charlesovou, jako každou neděli v tuto dobu, uháněl rychlík směrem
Londýn. Někdejší ,,buranka z vesnice“ totiž patřila k premiantům jedné uznávané londýnské internátní
školy. Teď si však připadala spíš jako ošuntělá panenka Barbie, již nějaká holčička zapomněla ve vlaku.
Tmavě hnědé vlasy jí znaveně padaly přes obličej, ač naprosto marně, přesto je Lucy stále odhrnovala
a dávala za uši. Upřeným pohledem zírala z okna, utápějíc se v myšlenkách o všem možném, možném
trochu méně i zcela nemožném.
Vtom zaprášené vlakové dveře zaskřípaly a do nudného béžovo-hnědého kupé nakoukla hlava, schovaná
pod elegantním černým kloboukem. ,,Dobrý den, slečno, máte tu, prosím, volno?“ Když se asi čtyřicetiletý
muž naklonil víc dovnitř, zahlédla Lucy svítivě hnědé oči, plné energie, optimismu a neskrývaného
rebelství, menší nevýrazný nos, vzhled jinak dokonale oholené tváře narušující tmavý knírek, pod ním pak
zářivý šarmantní úsměv, jímž onen gentleman už jistě nejednu dámu okouzlil. Ten úsměv jí byl zvláštně
povědomý. ,,A-ano, jistě,“ trhla sebou nervózně. Stydlivost patřila k jejím nejvýraznějším vlastnostem.
Bohužel. Brilantně naleštěná bota tedy s ohromnou lehkostí vkročila do kupé, za chvíli k ní přibyla i její
na chlup stejná sestřička. Stále s tím samým výrazem se pán posadil přesně naproti ní. Mohl sedět kdekoli
jinde, zbývalo ještě šest neobsazených sedaček. On však zvolil toto místo, místo s magickým číslem 77.
Zaprášenou místnůstku opět zalilo ticho. Tentokrát ale nešlo o onen uklidňující zvuk, jenž lákal do světa snů
a představ, tohle byla tísnivá mlčenlivá chvíle, která pro Lucy představovala neskutečné utrpení. ,,Jmenuji
3
se Howard Boyle. Smím znát vaše jméno, slečno?“ jako by jí ten tajemný muž četl myšlenky. ,,Charlesová,“
vystřelila. Měla dobře naučené, že profesorům držícím v rukou notes a majícím v úmyslu zapsat známku
je její křestní jméno k ničemu. Tenhle pan Boyle však jedním z nich přece nebyl. ,,Lucy Charlesová,“ dodala
s úsměvem, jelikož se vlastně představila úplně stejně jako neohrožený James Bond. ,,Velice mne těší.
Fialová vůně čerstvě natrhaných levandulí vyzařující z vašeho jména je přímo úchvatná.“ A ruku, co mu
v rámci svého dobrého vychování podala, lehce políbil, jako by žili někdy v 18. století. Neměla sebemenší
tušení, odkud ví, jak moc miluje levandule. Zato profil šarmantního Cassanovy se jevil čím dál jasnější.
,,Děkuji,“ věnovala mu letmý stydlivý úsměv. ,,Já-mohla bych-kam vlastně jedete?“ nadhodila nervózně
na oplátku. Odpověď dostala příjemnou a nenucenou. ,, Greenwich, pracovní cesta. Podle vašeho kufru
soudím, že vy máte namířeno zřejmě někam dál.“ Lucy mírně zrudla. Staromódní loďák po babičce jí
připadal neuvěřitelně trapný. Gentlemanův výraz však působil spíš jako by právě pozoroval luxusní
zavazadlo značky Luis Vuitton. „Ne, ne, jedu taky do Londýna. Totiž, na internát.“ „Ach tak. Jistě, taková
inteligentní mladá dáma, mělo mi to dojít hned.“ „V pořádku.“ Úsměvy létaly závratnou rychlostí, kam jen
zmizelo ono kousavé ticho?
Upravená čistá ruka sáhla do kapsy příruční tašky a vylovila balíček hracích karet. Druhá je začala mistrně
míchat. Papírové obdélníčky se míhaly před udivenýma Lucyinýma očima jako barevné kamínky v
krasohledu. „Vy jste kouzelník?“ „Vyberte dvě karty,“ řekl místo souhlasu. Natáhla tedy ruku, aby se zapojila
do známého triku, který sama vcelku dobře ovládala. Popravdě na kdovíjaké čáry příliš nevěřila, všechno
vždy uměla nějak racionálně vysvětlit. Nechtěla však kazit zábavu. Srdcová sedmička, piková šestka. „Mám
4
vám je ukázat?“ Kývl. „A teď je vraťte kamkoli do balíčku.“ Zavřel oči. Nebo to tak alespoň vypadalo. Potom
opět předvedl několik brilantních způsobů míchání. „Teď ještě vy“ a podal jí hromádku karet. Jemné
ruce barevné, trošku omšelé, papírky spíš přehazovaly, než míchaly. Ale co, on je přeci kouzelník. Vrátila
mu všech 32 obdélníčků zpátky a tušila, že má v plánu najít ty dva, které předtím vybrala. Nemýlila se.
„Nyní vám najdu vaše karty.“ Vějířovitě rozložil balíček rubem nahoru. „Říkala jste srdcová šestka a piková
sedmička, že? Lituji, tady nejsou. Mohla byste se podívat za sebe?“ Lucy v mžiku otočila hlavu. Skutečně,
v sedačce za ní byly zastrčené ty dvě karty.
„Jak jste to udělal?“ překvapeně koukala na šest červených srdíček a sedm černých lístků. „Ve skutečnosti
vaší volbou nebyly srdcová šestka a piková sedmička, ale srdcová sedmička a piková šestka. Tyhle jsem
schoval během svého představování, pak stačilo jen počkat na vhodný okamžik. Tomu se říká síla sugesce,
vidíte, co vidět chcete.“ „Fascinující,“ vydechla a vrátila karty nazpět. Ohraný trik najednou působil zcela
nově. „Ehm, pane, nemohl byste mi ukázat ještě nějaká kouzla?“ věnovala mu pohled, jakým prosila matku
o kapesné, sestru o půjčení toho krásného trička nebo profesorku chemie o opravný referát. Podkopávala
tím své skálopevné přesvědčení, že každé kouzlo je jen obyčejný trik, pro dnešní odpoledne však byla
ochotna onu skepsi obětovat. Kouzelníka tento obdiv evidentně potěšil.
Další hodinu se pak Lucy účastnila zábavného magického představení. Pan Boyle vymýšlel nejrůznější
triky, ať už s kartami, mincemi či třeba obyčejnými stíny. Vlak uháněl závratnou rychlostí. Za oknem se
střídaly lesy s poli, pole s jezery, jezera s městy a města zase s lesy. Slunce zářilo čím dál slaběji, postupně
zoranžovělo a potom zalilo celou oblohu odstíny červené, růžové i fialové. Na hladinách řek jako by
5
plavaly perly smotané ze slunečních paprsků. Ano, Lucy měla ráda své myšlenky. Ba ne, přímo milovala
tajemný fantazijní svět, tomuhle odpoledni se však ani zdaleka nevyrovnal.
Čas ubíhal, rychlík začal projíždět londýnskými předměstími. Ulice zalilo šero. „Bohužel budu muset
vystupovat,“ prohlásil Lucyin spolucestující svým gentlemanským hlasem „bylo mi potěšením s vámi
cestovat.“ Vrátil všechny věci do tašky, sundal kufr z poličky, vzal kabát a klobouk. „Mně také,“ věnovala mu
poslední vřelý úsměv „nashledanou.“ Elegantně přes sebe hodil sako, boty, stále tak dokonale naleštěné,
jako když vešel, vykročily k vrzavým dvířkům. Ještě naposledy zablesknul těma svýma záhadnýma očima
a zmizel v zaprášené vlakové uličce. Za pár minut spatřila Lucy do tmy zářící lampy, stojící na nástupišti
nevelkého nádraží jednoho greenwichského obvodu. Brzdy bolestně zaskřípěly. Lidé vystupovali z vlaku,
až ji docela překvapilo, kolik jich je. Marně mezi nimi hledala luxusní černý klobouk. Po chvíli se vlak dal
znovu do pohybu, ještě pár minut a bude také vystupovat. Na nádraží už jistě čekají Suzie, Rubby i Claire,
nemohla se svých třech nejlepších přítelkyň dočkat.
„Jízdenky prosím.“ Lucy v dálce zaslechla známou větu. Jako skutečná vzorňačka měla důležitý malý
lístek vždy pečlivě uložený v peněžence. Nebo si to alespoň doposud myslela. Teď však prohledala
všechny kapsy i kapsičky, jízdenka nikde. Hlas průvodčího byl nezadržitelný. V tom spatřila jakýsi kousek
papíru na kouzelníkově sedačce, nejspíš mu musel vypadnout z kapsy. Je zachráněna! Chňapla po něm,
jaké zklamání ji však čekalo, když zjistila, že už prošel. 12. 4. 2005. No výborně! Horečně přemýšlela,
jak zachránit situaci. „Počkat, 12. 4. 2005? Dnes je přeci 21. 4. 2005, takže …“ myšlenky jí v hlavě běhaly
stokrát rychleji než při řešení toho nejtěžšího chemického příkladu. No jistě! Položila svůj lístek sem na
6
tu malou vlakovou poličku, pak na něj dal kouzelník balíček karet a potom už tam nebyl. Zato tenhle
prošlý našla zastrčený v sedačce stejným způsobem, jako předtím srdcovou šestku s pikovou sedmičkou.
Všechno jí do sebe zapadalo. „Ale to přece nemůžu,“ skepticky nakrčila obočí, „tohle je něco úplně jiného,
kouzla ve skutečném světě nejsou.“ Uvnitř její hlavy propukal nelítostný boj mezi Lucy Zasněnou a Lucy
Racionální.
,,Dobrý večer, jízdenky prosím.“ Průvodčí si stoupnul mezi dveře. „Tady, 21. dubna 2005,“ vítězka Lucy
Zasněná mu s milým, až maličko umělým, úsměvem podávala černě potištěný papírek. „Tak, a teď mě
chytne a vyhodí z vlaku. Teda ne, ještě předtím dostanu pokutu. Úžasné, opravdu úžasné!“ Lucy Racionální
to však nehodlala vzdát. Postarší pán zadumaně prohlížel jízdenku. V kupé bylo nepříjemně horko, mezi
stěnami poletovalo kousavé napětí. Dešťová kapka zapomenutá na okně se vyděšeně klepala. Atmosféru
šlo doslova krájet.
V tu chvíli udělal průvodčí krok dopředu, rutinně jízdenku cvakl a podal ji Lucy. Dvě malá kolečka
vítězoslavně spadla na zem, horký lepivý vzduch vyletěl otevřenými dveřmi ven. S bodrým „děkuji“ vyrazil
průvodčí za dalšími cestujícími. Lucy si zhluboka oddechla a otočila hlavu k oknu. Nemohla uvěřit, že na
přísného strážce vlakového pořádku zabral tak obyčejný trik. Přemýšlela o kouzelníkovi, jaký vzkaz jí chtěl
touhle hříčkou předat? A co byl vlastně zač? Ulicemi, zahalenými do šera, kličkoval studený večerní vánek.
Lucy uchváceně pozorovala, jak se stromy jemně naklánějí. Na tohle magické odpoledne nejspíš nikdy
nezapomene. Pevně stiskla lístek a spiklenecky se usmála. „Byla to síla sugesce, viděl, co vidět chtěl“.
7
Gabriela Štěpaníková
(bez názvu)
Našel jsem já na ulici
sedmi prstou rukavici.
Je to smůla, boží trest
když mám prstů jenom šest.
Pavel Stýblo
II
Zeus
Héra Déméter
Poseidón Artemis Apollón
Hermés Athéna Afrodité Héfaistos
Ékagé Vévévé Dévédé Eseró
Dépéhá Hádépé Dééná
Esemes Ememes
Háívé
8
9
Pavel Stýblo
Příteli
Přijdeš příště?
Přivykám přítmí
Přijímám příměří
Přitakám
Přihlížím přízemnímu příběhu
Příznačný případ
Připouštím
Připravuji přiznání
Připomenu přikázání
Přísahám!
Přivítám přístav
Přirozené přístřeší
Příteli přijď!
V
Přichází příliv
Přihořívá
Příliš přízračná přítomnost
Přibývá příkoří
Příčina?
Příšery příšeří
do hrobového
ticha
dýchá
III
Smrt
na hřbitově
r
d
obro
d
h
rnýc
r
ví (ú
užst
)
yvek
smí
ve
ých
v
o
k
ťán
ry
o
ika D
n
o
r
K
otrla
K
a
Jirk
10
Nepořádek
Karolína Peřinová
Ze spánku mě probudily podivné zvuky. Chvíli jsem poslouchala, odkud se ty hlasy a skřeky berou.
Otevřené okno hlásilo jen hrobové ticho. Něco se mi asi zdálo. Usínám a vtom se hlasy ozývají znovu.
Nepatří nikomu z rodiny. Otvírám oči a bojím se pohnout. Někdo je v mém pokojíčku. Zřetelně slyším
každé slovo.
„Zase na mně nechala spoustu otisků. Mám obrazovku úplně zachytanou. A jak mi tluče do
klávesnice. Ještě teď mě bolí,“ stěžuje si hlubokým hlasem notebook.
„Ty se z toho vyspíš, ale co mám říkat já,“ piští tužka. „Každý den mě ta holka kouše.“
„Nás taky,“ přidávají se ostatní a vyskakují ze stojánku. „Jsme okousané a tupé. To si nenecháme líbit!“
„Ano, ano,“ přidává se diář a ukazuje všem pomačkané a poškrtané stránky. Plačíc dodává: „Některé
mi dokonce úplně chybí.“
„Takhle se k nám chovat nemůže. Vyhlásíme jí válku. Ať se naučí si nás vážit.“
„Hlavně nedělejte průvan,“ kašle podložka na psacím stole. „Z toho prachu začínám mít astma.“
„Pojďme se domluvit, co s tou nepořádnicí uděláme. Pšššt, tiše, ať se nevzbudí.“
V pokoji se rozlilo ticho. Ještě chvíli napínám uši a pak znovu usínám. Ráno si vzpomenu na
podivný sen a směji se těm nesmyslům. Zapínám počítač, ale co to? Obrazovka je černá. Že by nešel proud?
Chci se posadit, ale židle mi ujede a já padám na zem. Zvedám se a do nohy si zapíchnu špendlík.
„Jauvajs!“
11
Potřebuji si něco zapsat, ale nemám čím.
„Kde jsou moje tužky? Někdo se mi směje.“
Aha, už jsem to pochopila. Utíkám z pokoje pro vysavač a prachovku. Uklízím dlouho a pečlivě.
„Tak.“
Ještě vyleštím obrazovku, která se z ničeho nic rozsvítila. Kouká na mě smajlík, úsměv od ucha k uchu.
„No, to potřebuji, takové posměváčky.“
Rozhlížím se kolem sebe. Knížky se naštěstí ke stávce nepřipojily. Jsou se svým uspořádáním spokojené.
Mé oči se zastaví na velké šatní skříni.
„Nee, tu tedy otvírat nebudu!“
Ale vím, že mě asi čeká další bezesná noc.
12
Robert Brinda
13
(bez názvu, úryvek)
Je tam?
Je tam?
Je tam čert?
En ten tyky, dva špalíky,
Čert vyletěl z elektriky.
Bez klobouku bos,
Natloukl si nos.
Jsou říkadla a rozpočítadla a čert v elektrice je rozpočítadlo. Ale nezdá se vám, že je v něm něco špatně? Jen uvažte: Viděli jste někdy čerta v tramvaji? A i kdyby nakrásně čert byl v tramvaji, nedržel by se
jako klíště, aby nevypadl? Čerti prý mají na hlavě rohy. Že by byl bez klobouku, aby se mu na ty jeho rohy
každý koukal? A na levé noze prý mají kopyto? Že by chodil bos, aby každý to jeho kopyto viděl? Ale jděte!
Nevyletěl z elektriky, nebyl bez klobouku, nebyl bos, všechno bylo jinak. Chcete vědět jak? Takto:
Ten jeden se jmenoval Toník. Ten druhý byl Jeník. Tomu jednomu říkali Cvalík, tomu druhému Špunt.
Toník byl Cvalík, Jeník byl Špunt. Když na ně volali, nevolali „Jeníku!“ „Toníku!“ Volali: „Cvalíku!“ „Špunte!“
Cvalík byl Cvalík, protože byl cvalík, když se Špunt narodil. Špunt byl Špunt, protože to byl takový baculatý
souček, aspoň takový byl tenkrát, když mu začali říkat Špunt. Je pravda, že to bylo již dávno. Tenkrát
Cvalíkovi bylo nějakých pět let a co může takové pětileté děcko být, když ne cvalík? A co může být takové
čtyřleté dítko, když ne špunt? Uznejte sami. Co by mohli být?
Ze začátku jim tak říkali jen táta s mámou. To proto, že široko daleko nebyl nikdo jiný, kdo by jim tak
mohl říkat. A široko daleko nikdo jiný nebyl, protože bydleli na samotě u lesa, na takové táhlé stráni, na
které se v zimě krásně sáňkovalo a v létě ještě krásněji válely sudy.
Táta s mámou měli na té stráni chalupu, u chalupy stáj, ve stáji dva či tři koně, protože táta se živil
obchodováním s koňmi. Tady na jarmarku koně koupil, tam na jarmarku koně prodal. To se ví, od jednoho
jarmarku do druhého si koně nechal doma, tomu vyléčil koliku, onomu spravil spěnky, spěnky jsou koňské
nohy a moc, moc často koně bolívají a musí se jim léčit. Tak a to dělal táta. A máma? Ta se starala o
chalupu, o nějakou slepici, aby byla vajíčka, o kocoura Bartoloměje, který jí za to domů nosil myši, o psa
Alíka, který jí domů nenosil nic, ale místo toho v noci štěkal, aby se máma nebála. Pravda, někdy v noci
místo štěkání vyl, ale to se musí psům dovolit, oni by bez toho vytí nemohli být. Když na to přijde, to vytí
se moc krásně poslouchá, když jste v teple pod peřinou a můžete se spokojeně bát. Alík vyje, vám běhá
mráz po zádech, krčíte se pod peřinou a říkáte si: „To je dobře, že jsem v suchu a v teple. Co tam ten Alík
má, že tak teskně vyje?“ Co by měl? Vyje si, protože je mu smutno. Protože široko daleko nemá žádného
kamaráda, žádného Azora, který by mu odpověděl. A když náhodou někde v dálce nějaký Azor je a začne
výt Alíkovi v odpověď, vyjí oba dva, a jsou rádi, že se slyší.
To Cvalík a Špunt jsou na tom líp. Ti mají jeden druhého. Bodejť by neměl bráška brášku. Od toho přece
14
bratři jsou.
Společně se táta s mámou lopotili na políčku za chalupou, aby na něm vypěstovali nějaký ten brambor
do hrnce, trochu žita na chleba a trochu ovsa pro slepice. Ovsa. Kdepak na těch kopcích pšenici. Ta se
pěstuje jen dole v rovinách. Tady na kotárech ji musí nahradit oves. I pro koně je oves to nejlepší. Když se
koně léčí, musí se také krmit. Nemusí všechno zrní sezobat jen slepice. A když se sklidí trochu toho žita,
musí ho táta naložit na vůz a odvézt do mlýna, aby je mlynář semlel na mouku.
A to byl ten kámen úrazu. To žito. Táta s mámou ho sklidili, vymlátili, zrno vyfoukali, aby ho zbavili plev,
nasypali je do pytlů a pytle naložili na vůz. No dobře. Jenže začalo pršet. Když na horách prší, tak neprší,
ale lije. A když lije, nedá se jet do mlýna se zrním. Pytle ležely na voze, vůz stál ve stodole, a Cvalík se
Špuntem nemohli ven, protože pršelo jako z konve.
Co asi udělají takoví dva kluci, když nemohou ven? Nu, přece zalezou do stodoly. A co v takové stodole?
Nu, přece vylezou na vůz. A co na takovém voze? Nu, přece si začnou hrát na piráty. Korba toho vozu, to je
paluba korábu, oj vpředu je čeleň, uprostřed je stožár s plachtou, vzadu kormidlo…A kde je ten stožár? Kde
je to kormidlo? To je, prosím, těžké. Říká se, že kde nic není, ani smrt nebere. Ale co s takovým korábem,
který nemá ani stožár, ani plachty, ani kormidlo? Řekněte sami: Co je to za koráb?
To zas neznáte Cvalíka a Špunta. Kde má táta kladivo a hřebíky, věděli. Kde má pilu, věděli rovněž. A kde
má srovnaná prkna, věděli také. Co by mohlo takovým dvěma vykutálencům uniknout? Věděli, kde jsou
hřebíky, kladívko, prkna, a nebudete tomu věřit, nějakou náhodou, nějakou divnou náhodnou náhodou se
ty hřebíky a ta prkna octly ve stodole. Kladívko rovněž. Úplně stejnou náhodou.
S těmi prkny se to mělo tak: Přiznejme si to, táta byl trochu mlsná huba. Napadlo ho, že by si mohli
15
odchovat prasátko, aby byly v zimě jitrničky a jelítka a kousek ovaru, kousek uzeného na neděli a třeba tu
a tam i nějaká pečínka. Proto si smyslel, že postaví chlívek, z naspořených grošů koupí selátko, vypěstují
pašíka, a na Vánoce budou hody. Proto měl ta prkna, proto měl tu pilu a kladívko a hřebíky a právě se
chystal, že se do té stavby pustí, když prkna zmizela. A také zmizela pila. Hřebíky byly také fuč. A kladívko
jakbysmet.
Když zmizí prkna, pila, kladívko, hřebíky, musí se po nich pátrat. A když se po něčem pátrá, přijde se
i do stodoly. A uvidí se… koráb. Uprostřed korábu se tyčí stožár z rozřezaných prken, vzadu trčí kormidlo
z rozřezaných prken, od postranic vzhůru se táhne lanoví, pro změnu z tátových otěží a opratí, dokonce i
z vazáků, jimiž se přivazovali koně ke žlabu ve stáji. To je to, co mu padlo do očí jako první. A pak mu padli
do očí piráti. Krčili se za bočnicí vozu, jenom střapaté hlavy jim koukaly.
„Zatrápení uličníci! Aby vás čert vzal!“ Ulevil si táta a to neměl dělat.
Říci „aby vás čert vzal“ vůbec není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, protože nikdy
nevíte, kdo vás vezme za slovo. Vy řeknete „aby vás čert vzal,“ a do stodoly se vám všourá takový tatík, kde
nic tu nic, možná něco mysliveckého, protože má zelený klobouk s pírkem, ale jen takový ten na tři facky,
je vidět, že to pírko již prolezlo lecjakým houštím, protože z něj nezůstalo téměř nic, vlastně zůstal jen ten
holý brk. A takový smutný kukuč ten chlapík má. To od toho, jak mu visí dolů kníry, které má pod nosem.
Co s nimi asi dělá, když obědvá? Vytírá s nimi při každém soustu lžíci?
„Co byste rád, člověče?“
Ten člověk na kupce koní nevypadá. Takže se táta zeptat musí. Co kdyby to byl nějaký vandrovník,
který nese vzkaz odněkud od doláka, od nějakého sedláka, který bydlí dole v rovině, a nestojí mu to za to
16
štrapacírovat se do toho kopce a do té stráně, aby se zeptal, jestli táta náhodou nemá právě teď na prodej
pár valachů, vhodných k tahu.
„Já, jako, tento…,“ trochu jako koktá chlapisko. „Já bych, prosím, ty dva uličníky.“
„Co byste?“ Nevěří svým uším táta a je mu jasné, že o koně asi nepůjde.
„No, ty dva uličníky, prosím. Jak jste říkal, že si je jako mám vzít. Tak jsem, prosím, tady.“
Pak se s takovým člověkem domluvte! Vy se chystáte naplácat svým dvěma klukům na zadek za
zničená prkna, za rozsypané hřebíky, za ztracené kladívko, a on si přijde, že by si jako ty dva raubíře vzal.
Kde by tátu napadlo, že právě řekl, aby si je čert vzal. Vždyť to se přece jen tak říká a říká se to stále. Ale ten
nápad, že by vás čert vzal za slovo? No, to snad ne!
„Člověče…“
„A to, prosím, ne. Člověče mi, prosím, neříkejte. To je jen taková podoba, aby se lidé nelekali. Člověče
mi neříkejte, protože já jsem čert.“
17
Natálie Paterová
Pro případ nouze
Pro případ nouze
si schovávám smrt
ve spodním šuplíku
nočního stolku.
Dokud se srdci chce
Tak sekni, bože!
Dokud se srdci chce
z hrudi vyskočit –
vyrvi mi páteř
a pohni světem!
Štědrovečerní
Na dvoře muži vykostili anděla.
Křížem ztloukli psa, když žebral
a ke kostrám vysvlečených
z rybích těl hleděli tak
zbožně
že by jim to člověk snad
i uvěřil.
18
Adam Svozil
(bez názvu)
1
Bože, jak jsou nechutná, jídla v aspiku
třesoucí se okurky pepř a čas.
Jak jsme se měli,
chodili se navštěvovat
a potom želatina přetekla i naše domy.
Natekla mi do všech krabic a zásuvek, do rádia
do knih
i do hlavy
a proto už tě ani nevolám,
naše minulost je třaslavá
a přítomnost pouhou hrou na jídlo.
Dělí nás pět ulic a moře želatiny.
Je mi to lhostejné?
Jen kdyby všechno tak nekmitalo
6
nehybné páteční večery doma
Slyšet kočku zašitou v pytli
a kaskády tuku plnící tělo
a přitom tak horké ruce!
zase ujel autobus
zase uvadá a hnědne listí
a můj čas zde
hučí v uších
srůstají nohy
na co myslet?
prahne se po jiné, lepší tmě
a hlavně po cizích vlasech
ale svět mrzne
a já s ním.
19
Velké Ticho
Klára Váňová
Moře, plodová voda mého snu. Jen několikrát jsem se u něj zastavila. Nejsem jím fascinovaná.
Nepatří mi. Ani já mu nepatřím. Jsme jako dva cizí lidé, uctivě se jeden druhému pokloníme, víme o své
existenci, ale za chvíli přejdeme na druhý chodník.
Kolébá se. Namlouvá si, přitéká a odtéká. Pění se a nadává. Jemňoučce doráží, hystericky se směje.
To vše beze slov. Je to ochrana před těmi zbytečnými slovy, před tím, co se tak obyčejně ve společnosti
říká, co jsem já i vy slyšeli již mnohokrát. Všechno překryje, všechno. Není ani na začátku našich dní, není
ani na jejich konci.
Voda mezi mým nosem a ústy. Protéká mnou. “Co když nevyplavu,” napadne mě. “Co když jen
nevyplavu?” Jenže utopit se by bylo tak snadné. Sůl štípe přece jen chvíli. A pak už jen ticho. Velké přestárlé ticho.
Moře není mrazivé. Je jako jíní, cukrově pění, skládá ódy neforemnému tělu. I když je leden a
zimní čas. Nejsou tu víry, nebezpečná místa.
Vyplavu nad hladinu. Sípavě se nadechnu prochladlého vzduchu. Rozkašlu se. U břehu je moře
mělké, vyvrhuje mě jako tvrdou slupku. Postavím se do bledého slunce. Kůže se mi proti vodní hladině
temně leskne. Kotníky stále namočené v slaném nálevu. Oklepu se jak blechatý chundelatý pes.
“Budeš mít rýmu,” říká ten člověk, který sedí na břehu, opřen v chladném písku o loket. Sedí bez
hnutí, oči má přimhouřené. Kouř z tabáku, který všude s sebou nosí, se rychle rozplyne ve studeném vzduchu.
20
“Asi ano,” souhlasím.
21
“Ale vyplavala jsi a to je moc dobře.”
“Asi ano,” kývu hlavou a kýchnu.
“Musíš k sobě přistupovat jinak než doposud,” říká ten člověk. “Jemněji.”
Naslouchám jeho slovům. Kolébají se. Nejsou vůbec hranatá.
“I já k tobě musím přistupovat jemněji,” říká dál a popotáhne do plic sloupec dýmu. “Smrtí to
nekončí,” obrací ke mně svůj zrak plný něhy. “Víš to?”
Jak bych to mohla vědět? Jen jsem doufala, že mě potom už nebude nic trápit. Že zapomenu na
všechny své nekontrolované a namyšlené zrůdnosti lidství. A že zlomenina pravé nohy před dávnými věky
mě při změně počasí nebude bolet.
“K čemu tedy to velké divadlo?” ptám se popuzeně.
“Aby se hlupáci zalekli, aby světu vládl strach,” řekne a nabere do dlaní trochu toho sypkého písku.
“Ale já se nechci bát. Slyšíš? Nechci být stále ustrašená, nechci se stále třást,” křičím na něj.
“Kdyby ses teď nebála o svůj život, utopila by ses,” odvrací oči někam do dálky a odplivne si. Ví, že
brzy odejdu. A že mě z té cesty nemůže zrazovat. “Půjdeš ho tedy hledat?” ptá se a oči má podlité řetězem
náhodných a nepřítomných dní.
“Copak je ještě jiná možnost?” ptám se sarkasticky.
“Třeba se jednou ke mně vrátíš,” usměje se rozpačitě. A v té jediné chvíli, v té drobounké chvíli, se
prokmitne v jeho tváři skořepina milosti.
“A co když ne?” pátravě hledám v jeho pohledu. “Uvažoval jsi někdy o tom, že se třeba nemusím
vrátit a nebude to mojí vinou?”
“Víš, kudy se dát?”
Zavrtím hlavou.
“Za kolonádou by měl být velký dům. V dětství jsem o něm slýchával.”
“Když se ztratím, půjdeš mě hledat?” zkouším to znovu. Na tu cestu mě přece připravil on. To
jedině tento člověk smyl z těla krutá znamení času a nepřístojností a seslal do něj trochu klidu a tepla.
“Nejsem si jistý, zda bych to zvládl.”
“Takže mi nepomůžeš?”
“Všechno jsi dokázala sama.”
“A kdo hlídal můj spánek? Kdo ve mně věřil, dodával živočišné teplo, krmil nadějí?”ptám se zcela ohromena.
Mlčí a už se na mě nepodívá.
Ticho praská v mých uších jak střelný prach. Všechno se dá shrábnout na chodník a počkat, až to
popeláři odvezou do smetí.
“Věřila jsem, že máš laskavé srdce,” říkám a z mých rtů vytekla do písku veškerá krev.
“Nemám vůbec žádné srdce,” říká ten muž a vytahuje z kapsy pomuchlaný balíček tabáku. Patrně
si již brzy ubalí další cigaretu.
Oblékám se mlčky. Potopit se ještě jednou do moře by byl jen další marný pokus, jak ještě chvíli
zůstat. Už nejsem součástí moře. Nejsem již součástí žádné důmyslnější stavby.
Ani se neloučím. Moře zůstává za mnou tiché a bezejmenné. Neumělo mě pohřbít, nezvládlo mě utopit.
Je ráno. Mlžné a mlaskavé. Jantarový písek mi křupe mezi bosými prsty. Na kolonádě se prohánějí
22
rackové. Krouží nad ocelovou konstrukcí, hledají společnost. Vyzobávají drobná zrna trav, která se
uchytila v písku po přílivu. Mám olepená víčka nánosy řas, vzpomínek a zívání. Prohrábnu se v mastných
vlasech. Jsou slané. Všechno je slané. Představa pšeničných tyčinek s krystalky soli, které se tak dobře
chroupají před jakoukoli televizní obrazovkou. Stejně jako rackové jsem si vybírala ty, na kterých bylo soli
nejvíce.
Na pobřeží se rozprostírá slanost a trpkost budoucího dne. Slunce je ještě plaché a osamělé.
Písek vychladlý nočními stesky a rozemletými lasturami. Šlápnout do něj mimo jitrem prohřátou stopu
znamená zjistit znovu a opět, že je zimní období.
Chtěla jsem vylovit z moře něco převratného. Něco, co by lidstvo posunulo dál. Pryč od jejich
pozemských nenasytností. Hladu, věčně věků opakování stejných banálních chyb. Chtěla jsem se potopit
až na dno, překonat malost každého pokušení, dotknout se prázdného prostoru, který se rozevírá. Položit
život za něco většího než je každodenní štěrk, který vysypávám z rukávů.
A tak jsem se vydala. “Tebe hledám,” křičím, “tebe, který přinášíš úlevu unaveným smyslům. Jako
rodič, do jehož náruče spěchám. Jako rodič, kterého do večera musím zničit, abych nebyla zničena sama.
Odpovíš mi na otázky? Dáš mi živou vodu pro rány hlubší než je smrt sama? Pomůžeš mi namazat jizvy
těch, kteří trpí, heřmánkovou mastí?
Jdu za tebou. Kdysi jsem ti chtěla sloužit. Dnes žádám jen být. Alespoň na chvíli si nepřipadat jako
ztracené jmelí na vysoké borovici.
Prázdná kolonáda. Sloupy z mramorového kamene. Proplétám se jako užovka mezi nimi.
Chladnokrevný živočich mezi bílými nosníky, na kterých zbyly otisky pompézní doby a vůně zašlých
23
časů v jelenicových rukavičkách. Lidí tu není. Je na ně příliš velká zima, než aby popíjeli z porcelánových
kalíšků vodu slanější než jsou jejich vlastní slzy. A pletichařili, milovali, odporovali a vzdávali se. I ozvěna
by pod jejich kroky umlkla. Chvíli tu bloumám, prohlížím mytologické obrazy nad sloupy. Rackové na sebe
dorážejí a odpočívají na rampách.
Najednou ji vidím. Opravdu ji vidím. Není to přelud, ale secesní vila. V ranním oparu nahmatávám
její studené obrysy. Je jen pár kroků vzadu na vyvýšeném místě. Tam, kde se první půda s chomáčky
trávy spojuje s dunami písku. Je nazelenalá jako mořské chaluhy. Šla jsem tudy tolikrát a přitom jsem ji
nezahlédla. Brouzdala jsem se tudy sama i ve společnosti druhých lidí, a přece jsem na ni nikdy nenarazila.
Co řekl ten člověk? Že o ní slyšel v dětství vyprávět? Spatřil ji vůbec někdy? Nebo o ni jen marně a tvrdohlavě
snil?
Několika hbitými kroky se dostanu až k ní. Na první pohled je vybledlá. Holka. Chudokrevné děvče
s modravým jazýčkem, který jen s velkou námahou vyplazuje. Vysoká a bokatá. S dřevěnými krovy. Se
zastřešenou verandou. Kdysi se tu muselo dobře sedět a hledět na moře. Sledovat jeho proměny a hrát
s racky domino.
Tak velkou touhu vetřít se k někomu do příbytku a na chvíli zůstat, jsem nikdy neměla. Na chvíli
sklonit hlavu a dát ji někomu do dlaní. A říci, “ano, zašla jsem příliš daleko a nemám se kam vrátit.”
Na několika místech se jí drolí omítka. A co je pod ní? Bytelné pálené cihly. Dům má i zelená
dláždění. Potýraná okna se skleněnými ornamenty překrytá silným igelitem. Odhrnu jeden z nich. Okna
jsou původní, při krajích jemně zbroušená. Nezdají se poničená, jen zaprášená dlouhým věkem. Vyběhnu
venkovní schody do domu. Přidržuji se krátkého vratkého zábradlí. Spěchám a volám. “Tak tady jsem. Dělej
24
Velká prostorná hala. Koberec s nízkým chlupem, podlouhlé zažloutlé zrcadlo na stěně. Kromě
schodiště tu nic není. Vidím ten dům rozsvícený a pohostinný. Plný lidí, kteří si svlékají kabáty a vítají
se s těmi, kteří tu bydlí. Celá ta scéna vypadá klidně a neuspěchaně. Pluje jak plachetnice s napnutými
plachtami a dobrým větrem v zádech. Stoupám po schodišti, prsty se nervózně dotýkám dřevěných polic
po obou stranách. Některé jsou prázdné, v jiných jsou vyskládané zbytky knih. Jejich názvy jsou v jazycích,
které jsem se nezvládla nikdy naučit. Táhnou se jak davy ptáků po obloze. Spěchají na jiný kontinent, za
jiným sluncem.
Ani v prvním patře nikdo není. Jen troje zavřené dveře. Jsou nenápadné a neozdobené. Mám
ostych je otevřít a podívat se, co je uvnitř.
Několik bezbranných místností s dřevěnými trámy. Jsou prostorné, bez nábytku. A opět úplně holé.
Zatažené žaluzie. Příjemný chládek a zbytky záclon, které se pohupují jako mořští koníci. A uprostřed těch
místností široké postele, ve kterých by patrně mohly být pokrývky a polštáře. A bílá vypnutá prostěradla.
Všichni spí. Mají buclaté obličeje, ruce volně splývající po polštářích, oči pevně zavřené. Pod
víčky se jim míhají vodní sasanky, které doprovázejí jejich potulné sny. Je možné, že se před tím mnozí
z nich milovali, zpomaleně jako příliv a odliv, komíhali kyčlemi, bloudili v dunách písku, šustili hedvábným
povlečením. Jenže pak usnuli, a jsou tak nevinní, a tak hořce hořce krásní.
Zavřu za sebou ten výjev a ocitnu se opět na schodišti. Je důkladné a vrzající jako život, po kterém
kráčím. Už nemám nač čekat. Rozběhnu se vzhůru do těch schodů.
Obdélníkový stůl o patro výš. Zimomřivé kachličky na podlaze plné vůní a laskajících dobrot.
25
Lampa v koutě se stínidlem, kredenc se zbytky bílého porcelánu. Na stole poházené stříbrné příbory.
Desatero kuchyně, desatero ostrých nožů. A rodina, která tu večeří. Cinkání skleniček, drobky, neumyté
nádobí. Slyším šoupnutí židle, dětské pošťuchování.
Už není kam se vydat. Oslněná výškou a světlem, vcházím do poslední místnosti v domě. Parkety
pod mými kroky jemně ševelí. Je to taneční sál nebo něco podobného? Ale proč je tedy tak zoufale
prázdný? Vidím křišťálové barevné lustry s cingrlátky. A hořící oči návštěvníků, kteří tu zůstali přes noc.
Je slyšet hudbu. Odněkud se nese. Balkónová okna jsou dokořán. Od moře jimi prochází slaná
vůně a lehký pobřežní vítr. Lidé jsou rozesmátí, tancují, dovádějí. Dívky v dlouhých róbách s naducanými
živůtky. Muži ve vybělených košilích a kravatách. Hudba zní veselá, skočná jako právě zadělávané těsto.
Stojím uprostřed té nádhery a dívám se. Třeba i pro mě přijde nějaký tanečník a dostanu se do kola.
Ale nikdo nepřichází, nikdo mě nevidí. Lidé okolo se smějí, důvěrně si šeptají a tancují své tance. Stojím
tam uprostřed té nádhery a divím se, proč nikdo nepřichází. Proč mě nikdo z těch mužů taky nepožádá
o tanec. Vždyť bych se určitě snažila jako ostatní dívky. Bylo by to milé zapojit se do toku času a na chvíli
se vmísit mezi ostatní. Pak se však podívám na své ruce a zesinám. Jsou staré, plné pigmentových skvrn.
Jsem překvapená či zaskočená? Zahledím se do broušeného zrcadla na stěně a užasnu. Světla podél něho
se třepotají a oznamují mi, že mám obličej prokvetlý vráskami. Moje kdysi dlouhé tmavé vlasy zesvětlaly.
Vítr z balkónu si s nimi hraje. Jsou zázračně bílé jako chomáčky vaty.
Tohle tedy měl být cíl mé cesty? Tohle je odpověď na veškeré hledání a snažení? Podívaná
perverznější než smích obrovských velryb? Rozeběhnu se ze schodů dolů. Nechci v tom divadle dál hrát.
Schodiště se přede mnou divoce roztočí a vlní se stále rychleji. Už mě nic nemůže zastavit.
26
Jenže tohle není konec všemu dění. Těžce doklopýtám do sklepních prostor a narazím na schody
zbudované z kluzkých kvádrů. Na nízké klenby. Na uhrančivé šero a mokré teplo. Držím se oběma rukama
zavlhlých zdí. Až se mi začíná třást brada a zuby v ústech cvakají do rytmu. Pak uklouznu po jednom
schodu. Naražená kostrč pálí, hlava je zmatená. Uvidím police s vínem. Sáhnu po jedné z těch lahví,
podívám se skrz ní do světlého pruhu světla, které sem ze schodů dopadá.
A jsem blízko. Tak blízko. Možná je to smrt, možná je to narození. Nové závěsy na oknech. Aby
slunce nesežehlo všechny květiny. I mysl je jako průzračné proužkované pyžamo, ve kterém přicházejí jen
dobré sny. Utrpení není bolestí, smích nakupenou hříčkou hloupých přání. Krása není souměrná, veselost
není poznamenána sobectvím. A láska ta není požírající, zhoubná a násilná.
Už brzy to spatřím. Dotknu se toho celou svou bytostí a nabídnu cokoliv. A sundám pavučiny
okolo zavařovaček s třešňovým kompotem.
V hloubce přede mnou, za regály dříve plnými jablek a jiného ovoce, tam, kde kdysi visely ryby a
odpočívala zvěřina, překryté skruží, začíná opět mořské pobřeží. S důvěrou hledím do moře. Šumí mi u
nohou jak láhev šampaňského. Z jeho hloubky na mě zírají dvě tmavé oči. Je to poťouchlý, ale neuhýbavý
pohled. Nevím, kdo se to z hlubiny moře na mě dívá. Kdo mě pouští do svých hnědozelených sítí. Čí oči
to jsou.
Jsou moje.
Praha, únor 2010
27
Jana Martiníková
Dům
Poštolky
omítku plnou nezhojených ran
dešťovou vodou zpitý do němoty
dům bezdomovec
zůstal dokořán
měsíc
nepořádně vykreslená omalovánka
šišatý puk na kluzišti nebe
a slunce
rozhodčí na klesající tribuně
sledují volnou jízdu poštolčího páru
čůrá jak pes na všechny vaše ploty
Zubní
osmička vlevo nahoře
je nekonečno s drobným kazem
moudrost má blízko k pokoře
a ta tě stáhne zpátky na zem
28
dvojité hvízdnutí
přejíždí po zádech studenou bruslí
vzpomínky
stále jich přibývá
mozek přepíná kanály
propojí hokej s krasobruslením
poštolčí hvízdání teď a tehdy
v krajině přivlastňovací
kamkoli pohlédnu
obrázky naskakují
jak rychlé by muselo být
to velké závěrečné
promítání...?
L´altro anno a Venezia – Předloni v Benátkách (úryvek)
Vítězslav Kaprál
Přitahuješ mě gravitační silou, mé zrychlení roste, už zase vyděluji jednotlivost z náčrtu a kompozici
ztrácím ze zřetele, plamen vášně mi vskočil do tváří, hořím, hořím, hořím v éteru jako sirné proudy hvězd,
má odvaha kypí k Velkému třesku, dychtím spatřovat Tě znovu a znovu, každé boží ráno na tomto světě
chci být svědkem toho, jak procitáš, vyprovázet Tě k odchodu na zápraží a líbat na cestu; jsi-li daleko,
volám ze skal po Tvém objetí, a přitom ve Tvé přítomnosti ztrácím sílu a bojím se Tě oslovit, ozvěnou se
mi proto vrací leda vlastní hlas. Žiju osamocená, na vysoké skále, životem poustevnice.
Na kostelní věži odbíjí celá hodina, utichá dusot kopyt, utkání končí; seskočil jsi z koně, snímáš přilbu,
Tvé kaštanové kučery splývají na dálku s koňskou srstí. Stála bych tu za plůtkem bez hnutí (zato však
s pohnutím v srdci) třeba celý den, hltala každý Tvůj pohyb, jen Tě mít stále na očích, ale nic se nikdy
neodvíjí podle našich představ, nyní například musím naskočit na bicykl a ujet, co nejrychleji ujet bázni ze
setkání, z hrozby možného zklamání a rozuzlení odsunout na večer. Uchystám vanu ke koupeli, ponořím
se do nálevu z květů levandule a nasáknu nadějí.
Ještě teď jitří mé nitro to starodávné odpoledne, ještě mi v uších zvoní zvony, kopyta koní, kostelní zvony.
Ještě mám naději!
Svět rozprostřený mým očím vodnatí, kapky se řasí pod okapy, řetízkují na zábradlí, zúží se, ukapávají a
rozstřikují se mi v řasách, nutí mne mrkat. Slzy, které dříve nebo později oželím. Dosti už povzdechů, je
hloupé truchlit pro ztrátu něčeho, co jsem nikdy neměla. Když nenalezne kuráž muž, musí ji v sobě najít
žena…
29
Vzduch pod lipami náhle zprudka zavoněl ambrózií, zezlátl medovým nektarem, to protože ses zhmotnil
ve dveřích tanečního sálu (jsi skutečný, nezdáš se mi?), právě když jsem se chystala vstát a vejít, než vyhlásí
dámskou volenku. Pomalu se napřimuji, strnulá, bez dechu, rozvzpomínám se na úsměv, v levandulovém
uzardění svírám kapesník pod staženým hrdlem, ztratila jsem řeč, nedokážu si vybavit zvuk slova, stojím
a vyzařuji půvab a důstojenství, hvězdy opouštějí své pevné místo, už jsi tak blízko, že rozeznám odstín
Tvé vázanky i Tvou vůni, Královské kapradí. Póry kůže pronikavě vnímám všechny pachy, tóny i barvy
noci. Jestli se mě teď dotkneš, přísahám, že omdlím. Šeptem jsi vyslovil mé jméno, hvězdy mi srší do očí,
praskají v uších, žádáš mě o tanec; ano, tak jsem se dočkala, věděla jsem to, přece jsi musel vidět, co se mi
po celou tu dobu zračí v očích, přesto odmítám Tvé rámě, tento večer rozvinul lístky jako krásná tropická
květina, patří nám a já Tobě, pojďme si zatančit přímo zde, na terase, v doslechu hudby, avšak sami, svoji
pod stříbroskvoucím Měsícem.
Uchopil jsi mě v pase, nevím, jestli tančíme anebo se vznášíme, Tvůj purpurový dech mi hřejivě dopadá
na líce, slábnu, slastně přivírám víčka, zakláním hlavu, sklouzl mi kapotek, padl do listí, odevzdávám se Ti,
můj pane, jsem Tvá, beze zbytku, Tvůj ret se nepatrně rozvírá jako kalich vesmíru do mého úžení, a teď
– teď…
Věčnost uběhne v jediném okamžiku.
Naše nejskvostnější, láskyplná vteřino, zrozená z milosrdenství večera, oplotím tě jako rajský sad, uložím
na věčné časy v kanopě paměti, opevním si tě v srdci a již nikdy nic, ani smutek, ani příkoří, nenajde sil
mě pokořit.
Je to skutečnost. Je to sen?
30
Hlava se mi točí a zvony zvoní, zvony zvoní, zvoní, zvoní, zvoní… !
Zima
Sv. Václav
Ledovec rampouch v křoví
Sochy můžete
lesklými ptáčky vypípán
kopí nekopí
červené bobuloví
Životní díla
uprostřed zimy tulipán
nadživotní velikosti
Na koni pod koněm
nikdo nesmí stát
Snad stát
A vleže v Houštce
ubíjejí se navzájem
tóny
bronzu ze Staré Boleslavi
měla by se jmenovat
Stará Václav
31
Štěpán Špád
Zuzana Sušánková
Smog
Nevyrovnaná ústa
hrají si se slovy.
Nevyřknutá úcta
chuť jakoby od soli.
Vonný zápach
jarních vloček a krátkých dnů
slabý nátah
smogu a probděných snů.
Hádanky přilepené slinou
na okno do nekonečna,
kde miliony obrazů splynou
a pára s nimi, ústy nedotčena.
32
Zdeněk Miška
Neviděné, …leč, prožité skutečnosti?! – O „životě“ (úryvek)
Život a smrt je de-fakto JEDNO*
To co se nazývá Smrtí, je jen přechod k ŽIVOTU.
Život je jen velmi krátká část našeho ŽIVOTA.
Život je součástí ŽIVOTA*
Tak jako realita je součástí REALITY*
Můžeš být slepý ………a přesto vidět.
Můžeš vidět …….a přesto žít v temnotě.
Můžeš být slepý, nebo vidět
…..a nemít …nebo MÍT Srdce.
Rozhodni se Člověče!
33
Tak nádherně se smála
Brzoranní sen. Velké oparové nic a z dáli se přibližuje nádherná antická tvář a nádherně se směje. Anděl
říkám, když mi prvně píp, píp, píp …mobilový budík a hned ho přerušuji a vracím se zpět do snu. Chvála
Bohu je tu a pořád se přibližuje, přímo na mě letí a tak nádherně, přenádherně se směje, beze zvuku,
úsměv, co jaktěživ jsem neviděl.
Několikrát odkládám vstávání, nemohu se nabažit té nádherné Andělské tváře. Už se směji a šťuřím i já.
Nádherné prodloužené vstávání, tak tak, že stíhám vlak.
Tudum, tudum podřimuji ve vlaku cestou TAM. V polospánku polodospávání cítím, jak jede rychle. Až to
háže po kolejích a …stojíme! Obec Chropyně? – tu přeci rychlík nestaví! Vypíná se topení, motor mašiny
a ticho ………….zkrátím to…………
PŘIBRALI JSME NA PŘEJEZDU AUTO.
34
Abecední seznam účastníků literární soutěže Prvotiny 2010
Antoš, Matěj
Antoš, Pavel
Bačinská, Eva
Baleková, Martina
Bartoňková, Jana
Bartošová, Monika
Bařinová, Jitka
Bébarová, Amálie
Becová, Pavla
Bekárek, Jan
Beranová, Eliška
Beranová, Silvie
Bican, Vítězslav
Bonaventurová, Jitka
Borowska, Janina
Brabcová, Jitka
Brinda, Robert
Brišová, Nikola
Břečková, Alice
Buchalová, Iveta
Bundilová, Kateřina
Búran, Miroslav
Capůrková, Jana
Cwik, David
Čaníková, Sabina
Čaníková, Sabina
Čáp, Petr
Čapoun, Milan
Čermáková, Miroslava
Černá, Barbora
Černošková, Barbora
Černucká, Veronika
Černý, Bohumil
Červenka, Jan
Čičáková, Marie
Čížek, Jaroslav
Čunátová, Barbora
de Quiz, Paul
Derner, Vladimír
Diatka, Vojta
Dobiášová, Ester
Dobrovítovská, Jitka
Dočkalová, Minka
Doleček, Martin
Doležalová, Aneta
Dostál, Karel
Doubravová, Kristýna
Drábiková, Ivana
Ehrenberger, Jakub
Engelmannová, Luci Filo,
Andrej
Fílová, Zuzana
Fišer, Jakub
Fuchsová, Vladana
Gatalica, Goran
Gavlasová, Michaela
Gecová, Barbora
Hajdíková, Zuzana
Halfarová, Adéla
Hanyášová, Tereza
Havlenová, Klára
Havlíčková, Míša
Havlová, Mirka
Hejnarová, Kateřina
Hellinger, Roman
Heto, Matyáš
Hiklová, Helena
Hinerová, Romana
Hlavatá, Natálie
Horák, Peter
Horák, Radoslav
Hospes, Vítězslav
Hovorková, Marie
Hradilová, Helena
Hradilová, Lenka
Hrdinová, Aneta
Hušek, Dominik
Chytilová, Hana
Ivanecká, Lucie
Janků, Iveta
Janků, Radka
Janská, Radka
Jaroš, Mirek
Javorková, Lucie
Jiříčková, Jana
Jurek, Jan
Kabelíková, Zdeňka
Kačírková, Petra
Kalusová, Zlata
Kaprál, Vítězslav
Karoliová, Martina
Kartal, Lena Jaro
Ketnerová, Radka
Klimeš, Milan
Knappová, Ema
Knoppová, Anna
Kobulejová, Karolina
Kolářová, Ivana
Kolářová, Marika
Kolovrat, Oldřich
Konečná, Šárka
Konečný, Vojtěch
Kontová, Terézia
Kopecká, Tereza
Kopecký, Vít
Kopečná, Helena
Koreček, Vladimír
Korytářová, Eva
Kosíková, Žaneta
Kotrla, Jirka
Kozlová, Anna
Kožnar, Robin
Kráčmarová, Markéta
Krahulcová, Anna
Králík, Mirko
Kramářová, Jana
Krampolová, Zdeňka
Krausová, Kateřina
Kropp, Daniela
Krupášová, Lucie
Křivánková, Alena
Kubíček, Jan
Kubíková, Gabriela
Kučerová, Nikola
Kušová, Karin
Kvapilová, Dorota
Kyselová, Eliška
Landová, Pavlína
Lange, Adam
Laryš, Jaroslav
Lesa, Tomáš
Líbalová, Zdenka
Lírová, Jindra
Loučková, Kamila
Macková, Barbora
Mahdalová, Miroslava
Machačíková, Kristina
Machovská, Hana
Machovský, Honza
Majáková, Denisa
Maliková, Tereza
Maloušková, Ivana
Mareček, David
Marek, Tomáš
Martin, H.
Martiníková, Jana
Martinková, Lenka
Martínková, Aneta
Marvan, Jakub
Mašková, Aneta
Matisová, Veronika
Matys, Pavel
Mazáč, Antonín
Melounová, Karolína
Menšík, Radovan
Mikešová, Jana
Miška, Zdeněk
Mlčáková, Veronika
Molčániová, Emília
Montag, Boris
Montagová, Kristýna
Moravcová, Isabela
Morongová, Magdaléna
Mráčková, Milena
Muchová, Zuzana
Müller, Michal
Nejedlý, Václav
Nevrlá, Irena
Nguyen, Mai Lan
Nosálek, Pavel
Novotný, Martin
Ondoušková, Pavla
Orthová, Monika
Pálková, Barbora
Pargačová, Tereza
Pášová, Eva
Paterová, Natálie
Pavelková, Martina
Pavlasová, Martina
Pavlíček, Miroslav
Pazdiorová, Helena
Pechar, Martin
Pěchoučková, Eva
Peltanová, Alena
Persein, Václav
Peřinová, Karolína
Piňous, Jan
Pinta, Ondřej
Pískovský, Daniel
Plačko, Marcel
Platonová, Tatiana
Plicková, Martina
Pohlová, Lenka
Polák, Miloš
Poláková, Petra
Poláková, Lucie
Polívková, Denisa
Pospíšilová, Lenka
Princ, Kamil
Procházková, Hana
ProvazníkováVydomusová, Dobroslava
Přikryl, Radomil
Přikrylová, Kristína
Puškárová, Nikola
Puškárová, Denisa
Pyšná, Barbora
Richterová, Alena
Rudolfová, Lucie
Rýsler, Jiří
Řeháček, Jan
Řezáčová, Bára
Řezníček, Pavel
Samková, Marie
Sedláčková, Miroslava
Sedlák, Jaroslav
Schenková, Alexandra
Schmidová, Věra
Skula, Kryštof
Slavík, Jiří
Slonková, Veronika
Smejkalová, Lada
Smékalová, Naděžda
Smékalová, Růžena
Součková, Petra
Spurná, Kateřina
Srncová, Veronika
Staněk, Martin
Straková, Petra
Straková, Kateřina
Stránská, Karolína
Stýblo, Pavel
Sušánková, Zuzana
Svašková, Dita
Svobodová, Ivana
Svozil, Adam
Svozilová, Karolína
Šárková, Alice
Šebíková, Zdeňka
Šimánek, Martin
Šindelářová, Kateřina
Škrabal, Radomír
Šlechta, Antonín
Šmajzrová, Katka
Špačková, Dana
Špád, Štěpán
Špičková-Mecová, Marie
Štafová, Eva
Štarková, Petra
Šťastný, Adam
Štefanidesová, Anna
Štěpaníková, Gabriela
Štěpánková, Aneta
Šustková, Hana
Šušlíková, Jana
Tisucká, Beáta
Tulka, Tomáš
Turčeková, Šárka
Uhlíř, Petr
Ulbrich, Martin
Vaculíková, Zdena
Valsová, Michaela
Vaníčková, Silvie
Váňová, Klára
Vejnarová, Věra
Veličková, Helena
Věžník, Tomáš
Vihan, Miloš
Vlasák, Jan
Vlčková, Jana
Vodičková, Alena
Vojáček, Libor
Vojáčková, Hana
Vondra, Martin
Votruba, Svatopluk
Voženílková, Simona
Vrána, Ondřej
Vrána, Václav
Vrubel, Ondřej
Vykydalová, Adéla
Vysloužil, Richard
Wagenknechtová, Petra
Węglowski, Jan
Zámečníková, Jana
Zdráhalová, Iva
Zdrůbecký, Josef
Zedníková, Anna
Zelinka, Martin
Zemanová, Marta
Zubalík, Petr
Ediční poznámka:
Případné odchylky od ortografické normy v
jednotlivých textech byly respektovány jako
výraz autorského záměru.
Obsah
Karolína Peřinová
Kateřina Hejnarová
Gabriela Štěpaníková
Pavel Stýblo
Jirka Kotrla
Karolína Peřinová
Robert Brinda
Natálie Paterová
Adam Svozil
Klára Váňová
Jana Martiníková
Vítězslav Kaprál
Štěpán Špád
Zuzana Sušánková
Zdeněk Miška
Přání
Kouzelník
(bez názvu)
( b e z n á zv u ) Kronika Doryťánkových vesmírných dobrodružství
Nepořádek
(bez názvu)
Pro případ nouze
Štědrovečerní
Dokud se srdci chce
(bez názvu)
Velké Ticho
Dům
Zubní
Poštolky
L´altro anno a Venezia – Předloni v Benátkách
Zima
Sv. Václav
Smog
Neviděné,…leč, prožité skutečnosti – O „životě“
s. 2
s. 3
s. 8
s. 8-9
s. 10
s. 11
s. 13
s. 18
s. 19
s. 20
s. 28
s. 29
s. 31
s. 32
s. 33
Knihovna města Olomouce 2010
TISKÁRNA – JO, spol. s r.o.
ISBN 978-80-85061-42-0