docsféry ženy - Filozofická fakulta Univerzita Mateja Bela v Banskej
download 
Stížnost Transkript
sféry ženy - Filozofická fakulta Univerzita Mateja Bela v Banskej
FAKULTA HUMANITNÝCH VIED UNIVERZITY MATEJA BELA v Banskej Bystrici a SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AKADÉMIE VIED ČESKEJ REPUBLIKY v Prahe SFÉRY ŽENY PRÁVNE, POLITICKÉ, EKONOMICKÉ VEDY PhDr. Jana Lasicová, PhD. (ed.) Banská Bystrica 2004 2 Editor: PhDr. Jana Lasicová, PhD. Recenzent: Doc. PhDr. Dalibor Vlček, CSc. Vydavateľ: Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici Sociologický ústav Akadémie vied Českej republiky v Prahe Za obsahovú a jazykovú stránku textov zodpovedajú autori This publication was funded by the 5th Framework Programme of European Union Enlargement, Gender and Governance: The Civic and Political Participation of Women in EU Candidate Countries (SERD-2002-00033) Tlač: Bratia Sabovci s. r. o., Zvolen ISBN: 80-8083-001-0 EAN: 9788080830014 3 4 Obsah Úvodné slovo 8 Gabriela HALÍŘOVÁ: Právní postavení ženy v procovněprávních vztazích 11 Alena HOLÍKOVÁ: Žena a rodina v spoločnosti 23 Katarína JASAŇOVÁ: Ženy na trhu práce v Slovenskej Republike 32 Zdeňka KRÁLIČKOVÁ: Práva neprovdané matky 38 Patrik MATYÁŠEK: Zákaz sexuálního obtěžování v pracovněprávních vztazích v ČR de lege lata 47 Katarína RYBANSKÁ: Rovnoprávne postavenie mužov a žien v pracovnoprávnych vzťahoch v komunitárnom a slovenskom práve Ilona SCHELLEOVÁ: K některým otázkám právní úpravy zákazu diskriminace žen v českém právním řádu Eva ŠIMEČKOVÁ: Uplatnění principu rovnosti u transsexuálů při odchodu do starobního důchodu Ivana ŠOŠKOVÁ: Vývoj majetkoprávneho postavenia ženy na Slovensku po roku 1945 s dôrazom na jej majetkové pomery v manželstve Dana ŠVIHLOVÁ: Ženy v trvalo udržateľnom rozvoji 58 68 123 Michal DOBRÍK: Ženský fenomén medzinárodného terorizmu 128 Dagmar HOSCHEKOVÁ: Vnímanie postavenia žien v Európe 135 Daniela JEŽOVICOVÁ: Politické myslenie na Slovensku a emancipačné snahy významných predstaviteliek slovenskej inteligencie 144 Petr JUST: Ženy v parlamentu v mezivílečném Československu: komparace se Spojeními státy americkými a Švédskem 153 Vladimíra KNOTKOVÁ: Úloha ženy v rozvojové pomoci a dobrovolné práci v rozvojových zemích 162 Jana LASICOVÁ: Feminizmus ako teória medzinárodných vzťahov 171 Eleonóra MESÍKOVÁ: Hodnotový a spoločenský systém – hodnotové postavenie ženy z hľadiska dejinného vývinu spoločnosti 180 Adriana MIKULČÍKOVÁ: Politická emancipácia ženy vo švajčiarskej spoločnosti 192 Dana MUSILOVÁ: Některé aspekty politické činnosti žen v Národním shromáždění 1918 – 1938 203 Drahomíra ONDROVÁ: Feministické hnutie v anglo-saských krajinách 213 Antonín STANĚK: Gender a politická činnost 221 Marta ZÁGORŠEKOVÁ: Feministická paradigma kultúr 229 73 80 92 Renáta ŠMEHLÍKOVÁ: Žena jako soudkyně a otázky diskriminace z důvodu pohlaví v soudnictví a jako předmět civilního soudního řízení 100 Zuzana TRÁVNIČKOVÁ: Feministický pohled na mezinárodní právo 113 5 Mária ADAMCOVÁ: Žena ako politický aktér demokracie 6 Úvodné slovo Odborná literatúra o ženách nemala do začiatku 20. storočia presne vymedzený okruh problémov. Údaje o osudoch žien boli zdokumentované najmä ako štatistické ukazovatele. Ženy boli vnímané ako nositeľky tradičných úloh – matka, manželka, vychovávateľka, prípadne im bol venovaný priestor v oblasti výskumu, ktorý zmapoval ich prínos v oblasti vedy, školstva, kultúry, osvety, zdravotníctva, ako aj v iných oblastiach. Prínos sa však málokedy hodnotil z hľadiska významu v tej-ktorej oblasti. Hodnotil sa skôr ako mimoriadna, pre ženu nie celkom obvyklá aktivita, súvisiaca skôr s emancipáciou (19. storočie tomu hovorilo výstrednosť) ako s talentom. 20. storočie, najmä jeho druhá polovica, priniesla do odbornej literatúry a vedy nový prvok – čoraz viac sa aktivizovalo hnutie feminizmu. Rozumieme pod ním nielen nebývalú aktivizáciu žien vo verejnej sfére, ale aj nový prístup k výskumu, novú metodológiu, iný spôsob analýz, iné témy. Feminizmus má mnohé podoby – od klasického chápania ako hnutie za práva žien, cez feministickú filozofiu, gender výskumy až po najnovšie feministické teórie – teória medzinárodných vzťahov, ekofeminizmus, feministická teória rozvojových krajín, mainstreaming. Jednou zo zvláštností súčasného vedeckého skúmania je skutočnosť, že vzájomné pôsobenie jednotlivých špecifických vied vedie k metodologickej konvergencii. Teoretický systém jednej vedy sa môže stať metódou skúmania inej vedy. To je aj prípad feminizmu – skôr ako ucelená teória, sa v dnešnej podobe prezentuje ako špecifický metodologický prístup k známym faktom v sociálnych, politických a ďalších humanitných disciplínach. Prispieva tak k budovaniu nových štruktúr, nových informácií, nových korelácií a nových záverov. Efektívnosť tejto feministickej metódy sa ukázala veľmi vysoká, dynamická a pružná. Konkrétne treba vyzdvihnúť najmä dva aspekty tohto postupu. Prvým je empiricko-pragmatický aspekt – skúmanie sa zameriava na mapovanie podmienok v akých žena žije, pracuje, tvorí, vychováva deti, aké má postavenie z hľadiska zabezpečenia jej práv v manželstve. Rovnako dôležitou súčasťou postavenia žien je aj ich situácia, 7 8 v ktorej sa ocitnú po rozvode, pri adopcii dieťaťa alebo pri iných vážnych životných situáciách. Napokon aj spôsob jej profesionálneho uplatnenia, spôsob ako sa môže uplatniť v politickom živote či v občianskych aktivitách. Z hľadiska týchto samozrejmých práv existujú priepastné rozdiely medzi ženami v rôznych krajinách, o ktorých treba diskutovať. Druhý aspekt by sme mohli nazvať teoretickokorelačným. Feministické teórie medzinárodného práva, medzinárodných vzťahov, kulturológie, etnológie, politológie, občianskeho aktivizmu – pacifizmu - ponúkajú úplne nový pohľad na danú problematiku. Skúmajú kultúry, rasy, etniká, národy, štáty a ich atribúty, právo, suverenitu, bezpečnosť nie ako dané historicky konštituované celky s mnohými aktérmi (premennými), ale ako štruktúry kde stále panuje, od úsvitu ľudskej spoločnosti zavedené rozdelenie na dominantných a podriadených. Dominantní sú muži a všetky mužské prvky hierarchie – štát, cirkev, vláda, armáda, stratégia a i.. Podriadené sú ženy a ich sféry – domácnosť, rodina, výchova. Rozdelenie spoločnosti na polis a oikos je pevné a mení sa len veľmi pomaly. Predstaviteľky feministických hnutí sa pýtajú: „Musí to tak byť aj dnes? Nie je moderná civilizácia už natoľko vyspelá, aby odstránila dichotómiu - slabý a silný, nezávislý a závislý, s právami a bez práv - zo všetkých sfér, súkromnej i verejnej?“ Jednou z charakteristických čŕt všetkých ženských hnutí, aj feminizmu je skutočnosť, že uprednostňuje štrukturálne, čiastkové zmeny – metódu postupových krokov, a to bez revolúcií, vojen a prevratov. Naopak, chce naprávať, budovať, meniť k lepšiemu a kultivovať. Preto aj feministický prístup k skúmaniu a jeho metódy môžeme považovať za alternatívu ako kultivovať vedu a spoločnosť. Budúcnosť vedy ako i ľudskej spoločnosti je naozaj v alternatívach. Doba osamelých géniov pominula. Nastúpili tvorivé tímy, interdisciplinárna a medzinárodná spolupráca širokospektrálnych vedeckých pracovísk. Aj feminizmus má takéto ambície – byť jednou z možností, ako poznať a zlepšiť svet, prispieť k pokusu budovať humánnejšiu alternatívu. Ak by sme sa autoriek a autorov príspevkov v tomto zborníku opýtali, či sa považujú za teoretikov feminizmu, pravdepodobne by povedali, že nie. Postupovali však spôsobom, aký je uvedený vyššie – metódou, ktorá analyzuje a vypovedá o špecifickej problematike z hľadiska ženy. Rôzne vedecké, pedagogické a iné pracoviská v ČR a SR prezentujú prostredníctvom autoriek a autorov množstvo analýz, týkajúcich sa minulosti a prítomnosti slovenskej i českej proveniencie, ale aj iných európskych štátov, USA a rozvojových krajín nevynímajúc. Práve preto je výpovedná hodnota zborníka výnimočná. Poskytuje správu o stave spoločnosti vo vzťahu k ženám a ich problémom. Veríme, že posolstvo, ktoré chceli autorky a autori tohto zborníka odovzdať, je prenosné a bude inšpiráciou nielen pre ďalší výskum a bude ho možné akceptovať aj v praxi. 9 10 Jana Lasicová PRÁVNÍ POSTAVENÍ ŽENY V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH Gabriela Halířová 1 Resume Příspěvek je zaměřen na postavení ženy v pracovněprávních vztazích v minulosti a především v současnosti. Pozornost je věnována zejména promítnutí směrnic Evropských společenství o zásadě rovných příležitostí do pracovněprávní oblasti (rovné zacházení mužů a žen v oblasti přístupu k zaměstnání, odměňování, pracovních podmínek, funkčního postupu apod.) a směrnic ES definujících přímou a nepřímou diskriminaci, sexuální obtěžování, které byly promítnuty do českého zákoníku práce s účinností od 1. března 2004. Dále je pojednáno o problematice genderové nerovnosti a problémech žen na poli sladění rodinného a profesního života. Klíčová slova rovné zacházení, diskriminace, pracovněprávní vztahy, rodinné a pracovní povinnosti Ženy mají v současné době významnou a důležitou úlohu v ekonomickém, sociálním, kulturním a politickém životě společnosti, t.j. ve všech jejich sférách. V minulosti tomu však tak zdaleka nebylo. Po celá staletí zaujímala žena ve společnosti nerovnoprávné postavení a byla diskriminována takřka ve všech oblastech veřejného života. Až v posledních desetiletích došlo k výrazným a podstatným změnám v postavení žen a pohledu na ně a k plné rovnoprávnosti s muži. V některých sférách veřejného života však nerovnost mezi muži a ženami nebyla plně odstraněna, což se nejvýrazněji projevuje právě v oblasti pracovněprávních vztahů, konkrétně u zaměstnávání žen a v situaci na trhu práce. Zaměstnanost žen všeobecně narostla zejména po druhé světové válce. Jejich ekonomická činnost a zapojení se do pracovního procesu byly ovlivněny několika okolnostmi. 1 JUDr. Gabriela Halířová pôsobí na Právnickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci, ČR. e-mail: [email protected] 11 Bezprostředně po válce se jednalo především o důvod související s hospodářským rozvojem společnosti, kdy muži již sami nemohli zastávat všechny funkce, pracovní posty, vykonávat práce ve všech sférách ekonomiky a žen bylo zapotřebí. Dnes je již vysoká zaměstnanost žen dána spíše na jedné straně postupným zvyšováním kvalifikace a vzdělanosti žen, jejich snahou zapojit se do veřejného života, budovat kariéru a také vyrovnat se mužům, na straně druhé též zvýšit příjem rodiny a její životní úroveň, jelikož v naší společnosti udržení životního standardu rodiny většinou vyžaduje dva paralelní příjmy. Dnes je proto ekonomická aktivita žen prakticky nezbytná. České ženy vstoupily masově na český trh práce v 50. letech minulého století v souvislosti s rozkvétající industrializací. Ač byla rovnoprávnost žen a mužů garantována již tehdejším právním řádem (čl. III Ústavy 9. května z roku 1948, čl. 20 Ústavy ČSSR z roku 1960), neznamenala však rovné příležitosti pro obě pohlaví. Po dlouhých 40 let byla ženě komunistickým režimem přisouzena role pracovnice plně pracovně vytížené. Ženy tak v tehdejším socialistickém Československu plně pocítily problém tzv. dvojí zátěže, t. j. v práci a zároveň v domácnosti a rodině, čímž současně výrazně vynikl daleko závažnější problém, a to nerovné postavení žen vůči mužům. I po politických a ekonomických změnách v naší společnosti v roce 1989 tradičně vysoká zaměstnanost žen přetrvává a takřka se nemění. Pracovní trh je již dlouhodobě adaptován na ženskou pracovní sílu, která zůstává jeho důležitou a nedílnou součástí. 1. Zásada rovného zacházení Mezi základní principy fungování demokratické a občanské společnosti patří zásada občanské rovnosti, která je nevyhnutelný předpokladem dosažení rovnosti mezi muži a ženami. Požadavek vzájemné rovnosti bez zřetele na pohlaví tedy doplňuje princip občanské rovnosti a je chápán jako variantní vyjádření tohoto obecného demokratického principu.2 V našem právním řádu je všem lidem ve společnosti garantováno rovné postavení a zaručena základní práva a svobody 2 NOVÁKOVÁ, J. Princip rovného zacházení s muži a ženami v českém právním řádu. In.: Sociální politika, č. 7-8/2001, s. 2. 12 ve všech oblastech života v Listině základních práv a svobod3 (dále jen “Listina”). Princip občanské rovnosti je zakotven v čl. 1 Listiny, který stanoví: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Požadavek rovnosti občanů bez ohledu na různé okolnosti a skutečnosti (tzv. diskriminační důvody) obsahuje čl. 3 Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zásada rovného zacházení bez ohledu na pohlaví, resp. zákaz diskriminace je zakotvena ve významných mezinárodních dokumentech a smlouvách, které Česká republika ratifikovala a jsou tedy součástí našeho právního řádu.4 Především v souvislosti se závazkem harmonizovat český právní řád s legislativou Evropských společenství (dále jen “ES”), jejíž nedílnou součást tvoří rovné příležitosti žen a mužů, byl princip rovnosti pohlaví začleněn do celé řady právních předpisů, které se však týkají výhradně pracovněprávní problematiky – do jiných společenských vztahů nebyla zásada rovného zacházení bez ohledu na pohlaví legislativně začleněna. Z pracovněprávní oblasti to jsou zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a oblast odměňování (zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost 3 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky, jak vyplývá ze změny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb. 4 Patří sem Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen sjednaná v New Yorku v roce 1979, Evropská sociální charta vyhlášená Radou Evropy v roce 1961 v Turínu, úmluvy Mezinárodní organizace práce o diskriminaci č. 111 z roku 1958 a o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty č. 100 z roku 1951, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášená Radou Evropy v roce 1950, Mezinárodní pakt OSN o občanských a politických právech přijatý roku 1966. 13 v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů). Do našeho právního řádu byly v souvislosti s touto otázkou promítnuty směrnice ES č. 76/207/EC, o realizaci zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu, služební povýšení a pracovní podmínky, a č. 75/117/EEC, o sladění zákonů členských států, týkající se uplatnění zásady stejné odměny pro muže a ženy. České pracovní právo tak bylo v této oblasti plně sladěno s právem ES. Ještě před přistoupením České republiky do Evropské unie byly do českého právního řádu implementovány další nové směrnice ES, které se týkají rovného zacházení a zákazu diskriminace, a to s účinností od 1. 3. 2004. Jedná se o směrnici č. 2000/43/ES, o provádění zásady rovného zacházení mezi osobami bez ohledu na jejich rasový nebo etnický původ, směrnici č. 2000/78/ES, která stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, a konečně směrnici č. 2002/73/ES, kterou se novelizuje směrnice o rovném zacházení s muži a ženami z roku 1976 (č. 76/207/EHS). Uvedené směrnice kromě jiného obsahují definici přímé a nepřímé diskriminace a směrnice z roku 2002 rovněž vymezuje pojem obtěžování a sexuální obtěžování. Zásada rovného zacházení, příhodněji někdy označovaná jako zásada rovných příležitostí, tedy představuje především realizaci zásady stejného zacházení s muži a ženami, která znamená zákaz diskriminace z důvodů pohlaví, a která je v právu ES považována ze jedno ze základních práv.5 Do zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) byla zásada rovného zacházení znamenající zákaz diskriminace a s ní související otázky začleněny s účinností od 1. ledna 2001 (zákon č. 155/2000 Sb.), resp. od 1. března 2004 (zákon č. 46/2004 Sb.). Tyto dvě novely podrobněji rozvádí princip rovného zacházení. Jedná se zejména o oblasti rovného zacházení se všemi zaměstnanci, zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích, institut rodičovské dovolené, kterou se transformovala dosavadní další mateřská 5 KUBÍNKOVÁ, M. a kol. 2000. Zákoník práce po novele s účinností od 1. 1. 2001, 2. vydání, Sondy, Praha, s. 18. 14 dovolená tak, aby se možnost pečovat o dítě stala reálně dosažitelnou pro oba rodiče, a to za stejných podmínek, zákaz nežádoucího sexuálního chování na pracovišti a nároky zaměstnanců v případě porušení zásady rovného zacházení nebo diskriminace. V textu zákona je zásada rovných příležitostí výslovně zakotvena v ustanoveních § 1 odst. 3 a odst. 4 zákoníku práce (dále jen “ZP”). V § 1 odst. 3 je vyjádřena takto: Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Přičemž je dále stanoveno, že za nerovné zacházení se nepovažuje rozlišování, které stanoví zákoník práce nebo zvláštní právní předpis nebo kdy je pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro výkon této práce nezbytný. Z uvedeného ustanovení je patrné, že zákoník práce upravuje tuto zásadu podstatně širším způsobem, poněvadž zaměstnavatelé musí zajistit rovné zacházení se všemi zaměstnanci nejen z ohledem na pohlaví, ale též z ohledem na jiné buď trvale (barva pleti, národnost, rasa, jazyk, sociální původ atd.) nebo dočasně (věk, zdravotní stav, majetek, členství v politické straně či odborové organizaci, rodinný stav atd.) neměnné okolnosti či znaky. I když v praxi se pravděpodobně zásada rovného zacházení projeví zejména ve vztazích k ženám a mužům, podle mého názoru zákonodárce při jejím začlenění do zákoníku práce zvolil velice vhodný způsob, který postihuje celou škálu možného odlišného chování a přijímání rozdílných opatření zaměstnavatele vůči zaměstnancům. V každodenní činnosti zaměstnavatele zásada rovného zacházení znamená, že v oblasti pracovních podmínek (jako jsou např. odměňování, dovolená na zotavenou, úprava pracovní doby, přestávky a překážky v práci, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, skončení pracovního poměru), v otázce přístupu k profesní kariéře a odborné přípravě již nesmí existovat diskriminace. Pro zaměstnavatele to znamená zejména povinnost nebrat v úvahu při funkčním postupu příslušnost k pohlaví nebo rodinnému stavu, totéž platí o zařazování zaměstnanců do kursů ke zvýšení nebo 15 prohloubení kvalifikace, účasti na školení, při zaškolování a zaučení zaměstnance a pod.. I dnes po změně právní úpravy lze bohužel konstatovat, že především v otázce funkčního postupu a získání vedoucího místa jsou ženy bezpochyby znevýhodňovány. Muži na vedoucích postech vidí zase raději muže a upřednostňují mužské kolektivy. Ženy, pokud chtějí vedoucího místa dosáhnout, musí vyvinout mnohem větší úsilí než muž a musí prokázat větší výsledky než muž, protože při srovnatelných výsledcích jejich práce je vždy dávána přednost muži. V § 1 odst. 4 ZP je zakázána přímá i nepřímá diskriminace zaměstnanců z důvodů, které jsou v tomto ustanovení vymezeny – s ohledem na téma tohoto příspěvku platí mimo jiné i zákaz diskriminace s ohledem na pohlaví, čímž je rozuměna i diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství, na sexuální orientaci, manželský a rodinný stav nebo povinnosti k rodině. Jde o tzv. diskriminační znaky a jejich výčet je v tomto ustanovení taxativní. Výčet diskriminačních znaků uvedených v zákoníku práce vychází z demonstrativního výčtu uvedeného v čl. 3 odst. 1 Listiny a ZP jej dále rozšiřuje a zpřesňuje. V ust. § 7 odst. 4 až 6 ZP jsou stanoveny druhy individuálních nároků zaměstnance pro případ porušení rovnosti zacházení nebo diskriminace a zakazují se opatření zaměstnavatele přijatá v odvetě za to, že se zaměstnanec domáhá svých práv a nároků. Postižený zaměstnanec má právo domáhat se v případě porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, aby zaměstnavatel od takového jednání upustil, odstranil jeho následky a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění, čímž je míněna morální satisfakce (např. omluva). Až totiž v konkrétním případě nebude postačující upuštění od nežádoucího jednání, protože byla ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti, má zaměstnanec právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. O výši náhrady rozhoduje soud. Jde o obdobnou právní ochranu osobnosti, která je známa z občanského zákoníku6. 6 Ve vztahu k obecné občanskoprávní ochraně osobnosti (§ 11 – 13 občanského zákoníku) jde o zvláštní prostředek ochrany osobnosti, a to osobnosti zaměstnance, pokud byla zaměstnavatelem porušena zásada rovného zacházení nebo došlo k diskriminaci. 16 2. Pozitivní opatření Vzhledem k současné situaci na trhu práce a postavení žen při zaměstnávání – především vdaných či osamělých s malými dětmi nebo mladých a svobodných – a při prosazování principu rovnosti nabývá na významu přijímání tzv. pozitivních opatření. Jedná se o mimořádná a dočasná opatření, jejichž cílem je vyrovnání výrazných rozdílů v zastoupení mužů a žen. Na problematiku těchto pozitivních opatření reaguje i poslední novela zákoníku práce (zákon č. 46/2004 Sb.) v ust. § 1 odst. 5 – jsou v něm vymezena základní pravidla pro přijímání pozitivních opatření ve prospěch méně zastoupeného pohlaví směřující k rovnoměrnému zastoupení mužů a žen. Ustanovení výslovně stanoví, že dočasné opatření zaměstnavatele, jímž se poskytují zvláštní výhody pro usnadnění pracovního zapojení méně zastoupeného pohlaví nebo se předcházejí či kompenzují nevýhody v jeho funkčním nebo jiném postupu, nelze považovat za diskriminaci. Postup zaměstnavatele však nesmí směřovat v neprospěch zaměstnance opačného pohlaví, jehož kvality jsou vyšší než kvality zaměstnanců přijímaných do pracovněprávního vztahu současně s ním. Názory na přijímání opatření, které zaručuje určité skupině absolutní a nepodmíněnou prioritu např. pro přijetí do zaměstnání, se různí – na jedné straně jsou vnímána jako odporující zásadě rovného zacházení a naopak na straně druhé jsou taková opatření odstraňující existující příčiny faktické nerovnosti považována za vhodná a potřebná. Podle mého názoru jsou pozitivní opatření žádoucí a velmi nutná. Kromě toho, že stále převažuje diskriminace žen v oblasti přístupu k zaměstnání a jeho získání, mezi nejzávažnější problémy dále patří segregace pracovního trhu podle pohlaví, feminizace některých odvětví (školství, státní správa, textilní výroba, zdravotnictví), nižší výdělky žen a jejich mzdové znevýhodňování, obtížnější dosahování řídích a rozhodovacích pozic jak v soukromé, tak ve veřejné sféře, tendence preferovat při propouštění ženy a pod... Veškerá opatření, jejichž cílem je překonat diskriminaci v těchto oblastech, je nutné považovat za pozitivní a v dnešní době velice potřebná. Tato mimořádná a dočasná opatření musí být nejen přijímána, ale především důsledně prosazována ve všech 17 potřebných oblastech. Pokud tedy např. ženy, které se hlásí na pracovní místo, splňují naprosto stejné předpoklady a požadavky pro výkon určitého povolání jako muži a u zaměstnavatele je zaměstnáno nepoměrně více mužů než žen, přijme zaměstnavatel do pracovního poměru tyto ženy, aby bylo dosaženo rovnoměrného zastoupení obou pohlaví. Stejně tak v případě funkčního postupu, zvyšování kvalifikace a pod..1 3. Harmonizace rodinného a pracovního života Odstranit nerovné zacházení s muži a ženami je a ještě bude bezpochyby dost obtížná a dlouhodobá záležitost, jelikož rozdíly mezi pohlavími v oblasti zaměstnávání mají původ zejména v předsudcích a stereotypních společenských představách, jež předurčují ženy a muže k výkonu určitých “ženských” a “mužských” povolání. V důsledku těchto postojů posléze dochází k tzv. horizontální segregaci (výskyt feminizovaných oborů jako je školství či zdravotnictví) a segregaci vertikální (vysoký počet žen v nižších funkcích či opačně jejich nedostatečné zastoupení ve funkcích rozhodovacích). Oba typy segregace mají přímou souvislost s rozdílem ve výši pracovních příjmů mužů a žen, tedy s mírou ekonomické nezávislosti žen. V české společnosti silně zakořenilo a stále přetrvává povědomí o rozdělení mužských a ženských rolí v rodině, podle kterého většina odpovědnosti v rodině leží na bedrech ženy, a 1 Srov. rozsudek Evropského soudního dvora (dále “ESD”) č. 450/93 ve věci Eckhard Kalanke versus spolková země Brémy – v této kauze se jednalo o automatické upřednostňování žen při rozhodování, kdo ze stejně kvalifikovaných kandidátů různého pohlaví bude povýšen. ESD judikoval ve prospěch žalobce, který napadal aplikaci zákona spolkové země Brémy z roku 1990, a shledal, že příslušné ustanovení zákona je v rozporu s čl. 2 odst. 4 směrnice č. 76/207/EHS, tudíž nelze takto upřednostňovat ženy před muži. Naproti tomu v jiném rozsudku č. C409/95 ve věci Helmutt Marschall versus spolková země Severní Porýní – Westfálsko ESD usoudil, že vnitrostátní právní předpis, který vyžaduje, aby v případech, kdy je méně žen než mužů na úrovni určitého postu ve veřejných službách a jak ženský, tak mužský kandidát na tento volný post je stejně kvalifikovaný, byla dána přednost kandidující ženě, není v rozporu s požadavkem článku 2 odst. 4 směrnice. 18 úlohou muže je její finanční zajištění. Stalo se samozřejmostí, že tradiční rolí ženy je role matky a pečovatelky o rodinu a děti, jež je všeobecně považována za zcela přirozenou a neměnnou. Avšak i současné ekonomické a kulturní faktory nutí v určitých fázích rodinného cyklu, t. j. po narození dítěte a dočasném odchodu ženy do domácnosti, partnery k návratu k tradičnímu rozdělení genderových rolí. Žena s mateřstvím často přebírá kromě dominantní role pečovatelky o dítě také většinu povinností týkajících se vedení domácnosti, zatímco muž v rámci maximalizace svého příjmu přistupuje často k přesčasové práci, aby naplnil roli hlavního živitele rodiny. A tato jeho role jej zase zpětně vzdaluje od role otce, který působí na výchovu dítěte a formuje jej. Role manželky, hospodyně a pečovatelky o děti, kterou na sebe žena přebírá v období čerpání mateřské a rodičovské dovolené, se pak dostává do konfliktu s její rolí pracující ženy v období návratu na trh práce. Tento přístup však ve svých důsledcích vede k neúměrnému dvojímu zatížení žen a k nesouladu mezi rodinným a pracovním životem. Diskriminace žen na pracovním trhu se tak odvíjí od předpokladu jejich stávajících či budoucích rodičovských a rodinných povinností a poté pokračuje v souvislosti s tím, že žena již děti má. Ač by se mohlo zdát, že zakořeněné chápání mužských a ženských rolí ve společnosti je důsledkem vývoje, kterým naše země v minulosti prošla, a od 90. let dochází k postupným změnám v myšlení lidí, bohužel tomu tak není. Z posledních výzkumů vyplývá, že rodiče nahlížejí na rozdělení mužských a ženským rolí velmi konzervativně – více než tři čtvrtiny lidí jsou přesvědčeny, že o malé dítě se má starat převážně žena, a samy ženy se domnívají, že při výchově dětí hrají důležitější roli než muži. Drtivá většina lidí pak roli živitele přisuzuje muži.2 Podle mého názoru některými možnými a vhodnými kroky, které by výrazně pomohly v oblasti sladění profesního a rodinného života žen, byly například tyto: - Umožnit ženám pracovat u svého zaměstnavatele na částečný 2 Průzkum Sociologického ústavu a Centra pro výzkum veřejného mínění z prosince 2003, In: Češi lpí na tradiční dělbě role otce a matky v rodině, MF Dnes, 9. 2. 2004, s. A/5. 19 úvazek po dobu čerpání rodičovské dovolené, aby si udržely profesní kontakty, mohly si prohlubovat kvalifikaci, seznamovat se s dalšími novými poznatky ve svém oboru a nevypadly tak z pracovního procesu. Tímto způsobem by se jejich profesní kariéra stala stabilnější a mohly by dosahovat stejných odborných zkušeností jako muži. V současnosti však tím, že jejich pracovní kariéra je často zbržděna v důsledku péče o děti, naopak muži dosahují stabilnější pracovní dráhy a mají větší odborné a profesní zkušenosti, což je právě jednou z příčin existujícího rozdílu v odměňování obou pohlaví. - Zřizovat pro ženy na rodičovské dovolené rekvalifikační programy, hledat nové formy práce a nové flexibilní metody pro znevýhodněné skupiny žen, např. teleworking. - Ke vhodnému sladění rodinného a pracovního života žen by také přispělo, aby se změnila forma a úroveň zabezpečení zaměstnankyň během mateřské dovolené Domnívám se, že je žádoucí, aby se peněžitá pomoc v mateřství3 poskytovala ve výši průměrné čisté mzdy, t. j. odstranit pro účely zajištění žen redukční a absolutní hranice denního vyměřovacího základu4. - Též hmotné zajištění osob po dobu rodičovské dovolené není řešeno adekvátně. Pro výdělečně činné osoby, které využitím práva na rodičovskou dovolenou ztrácejí příjem z výdělečné činnosti, by měla být zakotvena speciální dávka zohledňující jejich předchozí ekonomickou aktivitu. Pouze pro nevýdělečné občany by zůstal stávající rodičovský příspěvek5. Je všeobecně známé a prokázané, že se dnes Česká republika potýká s nízkou porodností a jaké nepříznivé důsledky to má a bude mít pro budoucnost naší společnosti. Mnoho žen v důsledku špatné rodinné politiky dává přednost kariéře či 3 Dávka nemocenského pojištění náležející z důvodu těhotenství, porodu a péče o narozené dítě po dobu 28 týdnů, popř. 37 týdnů. 4 Jedná se průměr započitatelných příjmů zaměstnance zjištěný z rozhodného období, který připadá na jeden kalendářní den; dále se však redukuje na základě dvou redukčních hranic, z nichž druhá je současně absolutní, tj. je stanovena maximální výše denního vyměřovacího základu. 5 Dávka státní sociální podpory (§ 30 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). 20 odkládá úmysl mít rodinu až na pozdější dobu, kdy se finančně zajistí, což následně většinou vede k tomu, že mají jen jedno dítě nebo nemají děti vůbec. Mnoho rodičů si také z ekonomických důvodů “pořídí” maximálně jedno dítě. K tomu připojme časté zdravotní a psychické problémy, jež jsou spojeny s otěhotněním či donošením plodu. Tato situace se však podstatně nezlepší, spíše bude, jak vyplývá z častých průzkumů, stále horší, pokud vláda a zákonodárci nepřistoupí k podstatné změně stávající koncepce a nezačnou přijímat a prosazovat nové, i nestandardní, kroky, které napomohou ženám a tím i společnosti. Cílem je vytvořit pro obě strany přijatelný kompromis, kdy by se žena mohla plně realizovat v zaměstnání i v péči o dítě a nemusela se obávat o budoucnost svoji a své rodiny. LITERATURA KUBÍNKOVÁ, M. a Kol. 2000. Zákoník práce po novele s účinností od 1. 1. 2001. Sondy, Praha MAŠKOVÁ, H. Mateřství v kontextu aktuálních legislativních změn. In.: Sociální politika, 12/28, s. 15 NOVÁKOVÁ, J. Princip rovného zacházení s muži a ženami v českém právním řádu. In.: Sociální politika, 7-8/27, s. 2 NOVÁKOVÁ, J. Veřejná diskuse na téma rovnost mužů a žen (2). In.: Sociální politika, 10/27, s. 11 ŠTANGOVÁ, V. K připravované euronovele zákoníku práce. In.: Právo a zaměstnání, 11/IX., s. 11 ŠTANGOVÁ, V. 1987. Postavení těhotných žen a matek v pracovním právu a právu sociálního zabezpečení. Univerzita Karlova, Praha discrimination in almost all areas of public life and only in last ten years basic and significant changes can be seen in the position of women and view towards full equal position with men. In some spheres inequality between men and women has not been eliminated yet which is reflected especially in the area of employment relations, particularly employment of women and situation on the job market. The story deals with the position of women in the labour law – is presented the interpretation of the principle important for the area of labour law and employment, i.e. principles of equal treatment of all employees, respectively prohibition of discrimination. All precautions accepted in favour of employed mothers are not end in themselves but the main aim is to create suitable and acceptable conditions for the participation of women in social work and their involvement in employment process and together with it to create such conditions for women which would allow them to take care of children, i.e. to evoke such environment that women could without any problems put together their family and working life. ADRESA JUDr. Gabriela Halířová Právnická fakulta Univerzity Palackého tř. 17. listopadu 8 771 00 Olomouc ČESKÁ REPUBLIKA SUMMARY Women take an important standing in economic, social, cultural and political life of a society. Equal standing of women in a society is guaranteed in Articles 1 and 3 of Charter of Human Rights and Freedoms. In the past women were subject to 21 22 ŽENA A RODINA V SPOLOČNOSTI Alena Holíková 1 Resume V uvedenom príspevku sa venujeme uplatneniu ženy, a to nielen v rodine ale aj v spoločnosti. Poukazuje na súvislosti medzi uplatnením ženy v rodine ako manželky a matky a zároveň na jej uplatnenie na trhu práce. Reálnym výskumom je poukázané na konkrétne fakty, ktoré sú pre Slovensko typické a zároveň poukazuje na možnosti zmeny v určitých citlivých otázkach. Kľúčové slová žena v rodine, deľba práce, výchova, mzdové ohodnotenie mužov a žien Diskusie na túto tému zaznievajú z rôznych uhlov a názory sú rôzne. Preto by sme radi stručne a jasne charakterizovali postavenie ženy v rodine, v práci spoločnosti. Keďže toto postavenie nie je ľahké a jednoznačné, preto by sme radi poukázali na súvislosti s úlohou ženy ako manželky, matky, ale i modernej ženy uplatňujúcej sa v spoločnosti na postoch o ktorých pred nedávnom nemohla ani len snívať. V minulosti boli posty mužov a žien presnejšie definované. Od praveku bol muž živiteľom rodiny a pokiaľ by nič neulovil, rodina by zomrela od hladu. Lenže časy sa menia a zo žien “udržovateliek ohňa” sa stávajú bytosti emancipované, a niekedy dokonca zarábajúce viac než muži. A tu niekde možno nastáva akýsi zdanlivý (možno reálny) problém narušenia rovnováhy. Ako to vlastne je? A ako to presne má fungovať? Existuje reálna rovnosť šancí? Kto má byť dominantný, a kto podriadený? Majú byť obaja vo svojich pozíciách vyrovnaní? Vieme, že v minulosti do určitých oblastí ženy jednoducho nemali nárok na vstup. V dnešnej dobe sa vývoj zmenil a niektoré ženy stoja na čele rôznych podnikov, ktoré pod ich vedením dosahujú veľmi dobré výsledky. Popritom sa nezriedka musia starať aj o výchovu detí a domácnosť, hoci aj v tejto oblasti nastali určité zmeny. Dnešný obraz ženy sa teda podstatne líši od toho, ktorý bol v minulosti, keďže spája v sebe už nielen predstavu obetavej manželky, matky, ale aj inteligentnej a vzdelanej odborníčky v nejakej oblasti. Keď vychádzame z biologických predpokladov, tak sa jednoznačne prikláňame k názoru, že starostlivosť o dieťa je záležitosť, ktorú by mala zastávať žena, ale v spolupráci s mužom. V dnešnej dobe to nie je jednoduchá záležitosť. Z ekonomického hľadiska muži v zamestnaní dosahujú vyšší zárobok, zabezpečujú rodinu, považujú sa za dostatočne vyťažených v práci a zabúdajú na iné hodnoty, ktoré život ponúka. Nie je to vo všetkých prípadoch, ale v drvivej väčšine vzťahov. Úloha matky je však dôležitá a či si to chceme alebo nechceme uvedomiť, práve matka zohráva nesmierne dôležitá úlohu vo výchove budúcich generácií. Táto úloha ženy býva často podhodnotená a plne neakceptovaná spoločnosťou, pretože nie je ekonomicky produktívna pre spoločnosť. Určité hodnoty sa nedajú odmerať a klasifikovať v merateľných jednotkách, a predsa sú dôležité. Preto by sme radi poukázali na to, že materská dovolenka nie je ohodnotená ani ekonomicky, ani spoločensky, t. j. morálne. Starostlivosť o rodinu sa vyžaduje a očakáva tak od ženy, ktorá je na materskej dovolenke, ale aj od ženy pracujúcej. Spoločnosť stále zotrváva v určitých stereotypoch, ako možno sledovať na výskume, ktorý bol zameraný na sledovanie reálneho a nie ideálneho stavu. Keď sa pozrieme na výskum, ktorý bol realizovaný IVO v r. 2002, môžeme z neho vyčítať pár údajov ako napr. Tabuľka č.1: Kto reálne vykonáva tieto činnosti vo Vašej domácnosti? (%) ZásadneePrevažneeObaja PrevažneeZásadnee muž muž rovnakoožena žena Starostlivosť o deti Ženy 0 0 32 46 22 Muži 1 1 44 41 13 1 Ing. Alena Holíková pôsobí na Katedre ekonomických vied na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 23 24 Tabuľka č. 2: Predstavy o ideálnych vzťahoch v rodine (%) Nákupy potravín Ženy 2 4 28 44 22 Muži 3 8 34 42 13 Ženy 1 1 10 43 45 Muži 1 3 12 47 37 Varenie Bežné upratovanie Ženy 1 1 17 48 33 Muži 1 2 22 54 21 Ženy 36 50 10 2 2 Muži 44 47 6 2 1 Vzdelanie Ženy A N Deľba práce A.V ideálnej rodine sa o deti a domácnosť stará ZV manželka B. V ideálnej rodine sa obaja manželia podieľajú SOU rovnakým dielom SV VV Rozhodovanie v rodine A. Muž je hlava rodiny o dôležitých veciach ZV rozhoduje on B Muži A N B 23 16 61 34 19 47 17 15 68 27 20 53 11 6 16 12 73 82 20 13 15 65 18 69 15 15 70 31 18 51 7 12 81 23 18 59 3 3 12 10 85 87 16 8 14 70 10 82 19 31 50 26 32 42 13 26 61 21 28 51 8 5 20 24 72 71 12 9 24 64 25 66 Opravy v domácnosti Vybavovanie po úradoch Ženy 7 17 Muži 10 21 Zdroj: Inštitút pre verejné otázky, jún 2002 44 45 20 16 12 8 Z uvedenej tabuľky č. 1 vyplýva, že realita každodenného dňa spočíva hlavne na pleciach ženy. Nakoľko ona sa podieľa na každodennom chode domácnosti. Z uvedených odpovedí vyplýva, že ona zásadne varí, upratuje nakupuje potraviny a stará sa o opateru detí a členov rodiny. Keď sa pozrieme na informáciu vybavovania po úradoch, tak najväčšia váha je na oboch partneroch a jedine v oblasti opráv sú dominantní muži. Tabuľka č. 2 je zostavená z odpovedí, ktoré by mužom aj ženám vyhovovali z hľadiska ideálneho partnerstva, t. j. to čo oni pokladajú za ich ideál a teda by boli šťastní a spokojní, keby sa tento ideál naplnil. 25 B. Muž a žena sú partneri a preto by mali o SOU dôležitých veciach rozhodovať spolu SV VV Výchova detí A. Pri výchove je potrebné deti viesť k poslušnosti ZV bez rozhodovania a diskutovania B. Pri výchove je potrebné deti zapájať do rodinných SOU záležitostí SV VV Zdroj: Inštitút pre verejné otázky, jún 2002 A – súhlasím s tvrdením A N - neviem B – súhlasím s tvrdením B 26 Ako možno pozorovať, aj muži aj ženy by boli radi, keby ich vzťah bol založený na rozdelení práce rovnakou mierou pre oboch partnerov, čo dokumentujú aj odpovede prvej otázky (68 % žien, 56 % mužov). Keď sa pozrieme na tabuľku č. 1, kde deľba práce je reálne rozvrhnutá väčšinou pre ženy a pomerne málo pre mužov a zhodnotíme to so stavom, ktorý by bol pre mužov aj ženy ideálny, možno sledovať výrazný rozdiel. Muži radi prezentujú pred tvárou spoločnosti vzťah muža a ženy, ktorý je založený na rovnakých právach a povinnostiach, ale realita je iná. Keď sa zameriame i na ostatné otázky, ako napr. rozhodovanie v rodine (79 % žien, 61 % mužov), rovnako muži ako i ženy odpovedali, že by radi spoločne rozhodovali o dôležitých veciach. To isté možno dokumentovať i pri výchove detí (62 % žien, 52 % mužov), kde obaja partneri sú ochotní viesť deti ku komunikácii, a spolu s deťmi rozhodovať o rodinných záležitostiach. Z tabuľky č. 2 vyplýva, že muži aj ženy na Slovensku sa nehlásia k patriarchálnemu modelu rodiny. Prikláňajú sa skôr k modelu partnerských rovnocenných vzťahov. Pri tomto hodnotení musíme podotknúť, že hlavným faktorom, ktorý dosť ovplyvňuje odpovede je vzdelanie. So zvyšujúcim sa vzdelaním, sa muži i ženy odkláňajú od názorov patriarchálneho modelu a približujú sa k názorom partnerského modelu. Ako ukazuje tabuľka, ženská a mužská časť interpretácie skutočnej deľby práce v rodinách sa mierne odlišuje: Každá skupina väčšmi zdôrazňuje vlastný príspevok k zvládnutiu rodinných povinností. Graf č. 1: Kto sa vo vašej domácnosti venuje spravidla starostlivosti o deti ? S ta r o s tliv o s ť o d ie ť a Možno teda polemizovať o tom, ktorá interpretácia ženská alebo mužská – je bližšia faktickému stavu. Správanie mužov v rodine býva totiž často v rozpore s ideálom vyváženej deľby povinností v rodine, ku ktorému sa navonok hlásia.1 V uvedenej problematike je ešte mnoho pojmov a problémov, na ktoré by sa dalo poukázať a riešiť ich. Jedným z dominantných je mzdové ohodnotenie žien ako i uplatnenie v spoločnosti. Niekedy sa skutočne stáva, že mzdové ohodnotenie ženy býva vyššie ako ohodnotenie muža, vtedy dochádza k určitej demotivácii muža, keďže muži majú ešte stále hlboko vžitý pocit, že oni nevyhnutne musia byť živiteľmi rodiny. Slovensko je krajina, kde vo veľkej miere zo základných ekonomických dôvodov by mali pracovať obaja partneri pre prospech rodiny, ale v iných krajinách je prirodzené, že napr. žena zostáva v domácnosti napr. Holandsko, Nemecko, Švajčiarsko a i.. Keďže existujú reálne príjmové nerovnosti a podľa výskumu uskutočneného Štatistickým úradom (1996 - 2000), je to preukázateľné v tabuľke č. 3, kde možno jasne vidieť, že priemerná mzda žien dosahuje 75 % priemernej mzdy mužov. Tabuľka č. 3: Podiel priemernej hrubej mesačnej mzdy žien na mzde mužov v SR podľa vzdelania (1996 – 2000 ) Vzdelanie/ Roky Zákl. vzdelanie Str odb. vzdelanie Stredné vzdelanie Úplné SOV Úplné SVV Úplné SOV - OŠ Vysokoškolské vzd. Spolu SR 1996 75,7 69,5 78,5 73,3 80,3 72,5 74,7 74,5 1997 73,9 67,5 72,6 75,7 68,1 74,7 84,2 78,5 1998 72,4 69,5 71,5 78,6 76,7 74 72,2 77 1999 74,1 71,5 70 73,1 77,3 74,7 66,8 75 2000 72,6 70,7 74 74,1 77,9 71,8 65,4 75 Zdroj: Výberové zisťovanie o štruktúre miezd zamestnancov v SR. Štatistický úrad SR 1997 – 2001. Bratislava 100% 80% o b a ja žena m už 60% 40% 20% 0% ZV SOU SV V z d e la n ie Prameň : Inštitút pre verejné otázky, jún 2002. 27 VV 1 BÚTOROVÁ, Z. – FILADELFIOVÁ, J. – CVIKOVÁ – GYARFÁŠOVÁ, O. – FARKAŠOVÁ, K. 2003. Ženy, muži a rovnosť príležitostí. In: Slovensko 2002 (Súhrnná správa o spoločnosti) IVO, Bratislava 28 Priemerná mzda v národnom2 hospodárstve v roku 2000 predstavovala 11 430,- Sk. V odvetviach kde v prevažnej väčšine pracujú ženy (školstvo, zdravotníctvo, sociálna sféra), táto mzda nedosiahla ani úroveň 10 000, - Sk. Rovnaká vzdelanostná úroveň mužov a žien ešte stále nezabezpečuje rovnakú odmenu za prácu. Ženy mali nižšiu mzdu v každej vzdelanostnej kategórii. Jej hodnota dosahovala od 65 % do 78 % mzdy mužov. S rastom vzdelania sa táto disproporcia neznižuje. V skupine vysokoškolsky vzdelaných žien a mužov v posledných dvoch rokoch sa prejavuje najväčší mzdový rozdiel. V roku 2000 predstavovala priemerná mzda žien v tejto vzdelanostnej kategórii iba 65 % mzdy mužov. Rozdiely môžu byť ovplyvnené iným pracovným zaradením, viac mužov pôsobí v riadiacich pozíciách v súkromnom sektore, kde sú mzdy celkovo vyššie. Môžu však byť aj dôsledkom toho, že ženy sú väčšmi ochotné pracovať na miestach s nižšou kvalifikáciou. Mzdové rozdiely medzi mužmi a ženami sa vyskytujú vo všetkých zamestnaneckých kategóriách a s rastúcou pozíciou sa neznižujú. U zákonodarcov a riadiacich pracovníkov bolo zaostávanie miezd žien dokonca vyššie. Možná príčina môže byť v type zamestnávateľskej organizácie. Vo verejnom sektore je ohodnotenie podľa tabuliek, v súkromnom sektore je hodnotenie voľnejšie. Ďalším činiteľom je odlišná vzdelanostná dráha ako i rozdiely v dĺžke praxe, kde muži dosiahnu vyššiu vzdelanostnú úroveň skôr, ale ženy musia prerušiť pracovnú kariéru z dôvodu materstva, opatrovania či ošetrovania členov rodiny a pod.. Rozdiely v mzdách mužov a žien sa rastúcim vekom prehlbujú a možno konštatovať, že rodové rozdiely sa nachádzajú najmä v zamestnaneckej segregácii, vo feminizácii niektorých odvetví a profesií, v maskulinizácii riadiacich pozícií a v príjmovom znevýhodňovaní žien. S danou problematikou ešte súvisí mnoho tém, ktoré by sa dali charakterizovať a poukázať na možné rozdiely medzi mužmi a ženami. Na záver by sme ešte spomenuli oblasti, v ktorých sa uplatňujú ženy a v ktorých muži: predpoklady fungovania manželstva; ekonomická sebestačnosť partnerov; samostatné bývanie; finančná podpora rodičov; predmanželské spolužitie; rodičovstvo a výchova detí a s tým 2 Štatistický úrad SR: Výberové zisťovanie o štruktúre miezd zamestnancov v SR. Bratislava 1997 – 2001. 29 súvisiaca úcta k druhému pohlaviu. Ďalej výber správneho partnera a vhodné naplánovanie rodiny; umelé prerušenie tehotenstva, príp. problém slobodnej matky; antikoncepcia; problém homosexuality, či drogovej závislosti; deľba rolí pri výchove detí; rozvod alebo udržiavanie nevydareného manželstva; starostlivosť o deti v prípade rozpadu rodiny. Týka sa to aj problémov žien v zamestnaní – postavenia žien na určitom mieste a správania mužov na tomto poste; postoje pri zvýhodňovaní mužov - kto má lepšie možnosti pri postupe v kariére, žena alebo muž ako nadriadená či nadriadený; dôstojnosť žien na pracovisku a s tým súvisiace sexuálne obťažovanie; zdravý spôsob života u žien a mužov; šport a aktívny pohyb; zdravá výživa; konzumácia alkoholu; fajčenie; pôsobenie ženy a muža vo verejnom živote; výhody žien oproti mužom a výhody mužov oproti ženám a mnohé ďalšie. LITERATÚRA BÚTOROVÁ, Z. – FILADELFIOVÁ, J. – CVIKOVÁ – GYARFÁŠOVÁ, O. – FARKAŠOVÁ, K. 2003. Ženy, muži a rovnosť príležitostí. In: Slovensko 2002 (Súhrnná správa o spoločnosti) IVO, Bratislava Výberové zisťovanie o štruktúre miezd zamestnancov v SR. Štatistický úrad SR 1997 – 2001. Bratislava SUMMARY This article is only short message about women’s enforcement in family and society. Research about men and women meanings is different as reality. You can see different between reward men, women and also between post in firm or corporation. ADRESA Ing. Alena Holíková Katedra ekonomických vied FPVaMV UMB Kuzmányho 1 30 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] ŽENY NA TRHU PRÁCE V SLOVENSKEJ REPUBLIKE1 Katarína Jasaňová 2 Resume Príspevok sa zaoberá postavením žien na trhu práce na Slovensku s akcentom na otázky, ako sa podieľajú na zamestnanosti, nezamestnanosti atď. V tejto súvislosti poukazuje na súčasný stav a najvýraznejšie problémy, ktoré je vzhľadom na rovnosť príležitostí na trhu práce medzi pohlaviami na Slovensku potrebné zohľadniť. Kľúčové slová trh práce, genderové stereotypy, diskriminácia Analýzy v posledných rokoch ukazujú, že medzi mužmi a ženami v SR existujú mnohé nerovnosti, ktoré sa najmarkantnejšie prejavujú práve na trhu práce. Napriek tomu, že je ženám i mužom Ústavou SR i Zákonníkom práce zaistená rovnosť v pracovnej sfére, skutočnosť je iná. Hoci už boli pod tlakom Európskej únie prijaté viaceré zákony proti diskriminácii, sú mladé ženy pri prijímacích pohovoroch do zamestnania nútené pravidelne čeliť otázkam na rodinné plány. Na trhu práce je mladá žena považovaná za vysoko neistú pracovnú silu tým, že môže v budúcnosti odísť na materskú dovolenku. Muž sa s podobnými otázkami takmer nestretáva. Vo všeobecnosti možno konštatovať, že dnešný trh práce je k ženám krutý. Musia čeliť nezamestnanosti, diskriminácii, zastrašovaniu a obťažovaniu. V nadväznosti na to si kladieme otázku – je postavenie žien na slovenskom trhu práce rovné? V čom spočívajú hlavné nerovnosti? Vytipovali sme najmä tieto: 1. Ženy figurujú na horších pracovných miestach, sú finančne podhodnotené v porovnaní s mužským zárobkom. Podľa 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. Ing. Katarína Jasaňová pôsobí na Katedre rozvoja obcí, miest a regiónov na Ekonomickej fakulte UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 32 2 31 oficiálnych štatistík sú priemerné platy žien v postkomunistickej Európe o 20 až 30% nižšie v porovnaní s mužmi s rovnakou kvalifikáciou. Čím viac sa stúpa v hierarchii, tým viac sa priepasť prehlbuje. V krajinách EÚ sú mzdy žien v priemere o 19% nižšie ako mzdy mužov. V súčasnej dobe slovenské ženy v rámci rovnakej pozície, kvalifikácie a veku v porovnaní s mužmi zarábajú až o 4000 Sk menej. Priemerná mzda žien za posledné roky dosahuje cca 75% priemernej mzdy mužov, pričom ženy dosahujú nižšiu mzdu v každej vzdelanostnej kategórii. 2. Rozdiely v priemerných platoch mužov a žien bývajú zdôvodňované ochotou mužov k nadčasom a k ďalšej práci nad rámec pracovných požiadaviek, čo znamená ďalšiu podmienku na ich lepšie finančné ohodnotenie. Väčšiu šancu na trhu práce má ten, kto neobmedzene disponuje svojím časom a v prípade potreby ho môže použiť v prospech firmy. Takmer každý si dáva za požiadavku časovú neobmedzenosť pracovnej doby. Pokiaľ chce žena uspieť na trhu práce, musí hľadať pomoc u partnera, u blízkych príbuzných alebo voliť opatrovanie, realizovať pracovné činnosti priamo alebo čiastočne doma a pracovať na skrátený úväzok. A to je jej zo strany zamestnávateľa nie vždy umožnené. 3. Práca vykonávaná ženami sa často považuje za menej hodnotnú- vo verejnej aj v súkromnej sfére je podhodnocovaná. Ženy pracujú väčšinou v odvetviach, pre ktoré je typické nižšie mzdové hodnotenie a majú nižší sociálny status. Z týchto skutočností vyplýva výrazná rodová segregácia na trhu práce (horizontálna aj vertikálna). Týka sa to sektorov ako je zdravotníctvo, školstvo a sociálna starostlivosť. 4. Aj keď je v tejto Európe, ktorá sa rýchlo stala liberálnou, jednoduché prepúšťať, ženy spravidla váhajú s protestmi a boja sa riskovať stratu zamestnania. Nezamestnanosti pritom čelia viac ako muži, napr. v roku 2002 tvorili až 55,9% tých, ktorí hľadajú prácu. Na celkovej zamestnanosti sa pritom podieľali menej ako polovicou. 5. Žena, ktorá sa uchádza o zamestnanie, je zaradená do skupiny znevýhodnených na trhu práce. Ak je mladá, pýtajú sa jej na rodinné plány. Ako matka sa vedľa finančného nedocenenia rodičovstva naviac stretáva so spoločenským nedocenením. Z tohto pohľadu sa nemôže slobodne rozhodnúť medzi úplnou starostlivosťou o deti a zamestnaním, ale je nútená prijať riešenie “hrdinského rozhodnutia” pre materstvo. Konflikt rodinných a pracovných rolí nadobúda v živote súčasných žien stále na význame. Po odchode detí z rodiny majú síce ženy tendenciu začať sa znova realizovať v práci, na pracovnom trhu sa však stretávajú s diskriminačnými podmienkami, stratou kvalifikácie a nedostatkom praxe oproti mužom, kariéra ktorých na dlhšiu dobu prerušená nebola. 6. Výrazným problémom na trhu práce z rodového hľadiska je aj nedostatočná flexibilita v organizácii práce. Prejavuje sa to najmä u rodín s malými deťmi alebo u rodín s odkázanými členmi domácnosti - táto skupina zamestnankýň má problém s udržaním si pozície na pracovnom trhu. 7. Ženy sa väčšinou pohybujú na sekundárnom trhu práce a len obtiažne sa presadzujú na trhu primárnom (predstavuje relatívne isté, dobre platené, perspektívne miesta s možnosťou pracovného postupu). Bariéry vstupu na primárny trh sú vytvárané tradíciou, mužskou solidaritou (muži sa v pracovnej sfére vzájomne formálne i neformálne podporujú, starší muži sa cítia potupení, keď na ich miesto vyberú kandidátku- ženu, preto dávajú šance zasa len mladým mužom.), ako aj sociálnou záťažou žien (rodina a deti). 8. Ženy len veľmi ťažko prenikajú do tzv. mužských profesií. Mužom sa väčšinou nepáči, aby do ich profesií vstupovali ženy a bránia im niektoré povolania vykonávať. Obávajú sa pravdepodobne, že keď sa tieto povolania úplne sprístupnia ženám, vyvolá to dojem, že to nie je ťažká a dôležitá práca alebo že na ňu stačí nižšia kvalifikácia. Zárobky potom klesajú, prestíž práce sa znižuje a s ňou i sociálny status muža. A tomu sa muži snažia všemožne, argumentáciou technickou, inštrumentálnou a sociálnou zabrániť. 9. Existujú tzv. feminizované odvetvia, v ktorých z troch štvrtín pracujú ženy- zdravotníctvo (77,8%) a školstvo (74,5%). Hoci disponujú kvalifikovanou pracovnou silou, patria k podpriemerne platovo ohodnoteným. Vo všeobecnosti platí, že v tých odboroch, kde väčšinu pracovných síl tvoria ženy, muži zastávajú vyššie a najvyššie pozície. 10. Pokiaľ sa hovorí o rovnakých príležitostiach mužov a žien v zamestnaní, pozornosť sa väčšinou sústreďuje len 33 34 na pozície už zamestnaných žien. Firmy často deklarujú, že ženy nediskriminujú práve tým, že neuplatňujú programy, ktoré so ženami a mužmi zaobchádzajú rôzne. Neutralita pre firmy znamená, že na ženy a mužov pozerajú rovnako a ignorujú tak špecifiká zamestnávania žien a mužov. Je to však v realite slovenských firiem naozaj tak? 11. I keď ženy majú vysoký podiel na trhu práce, ich úloha v riadení je minoritná (tzv. “glass ceiling”) - majú nižšie zastúpenie vo vyšších riadiacich pozíciách aj medzi podnikateľmi (počet žien podnikateliek na Slovensku predstavuje približne 25% z celkového počtu podnikateľov). 12. Pre ženy v roli vedúceho pracovníka je oveľa ťažšie získať autoritu. Ako vzorové správanie vedúceho je všeobecne zafixované správanie muža. Keď sa žena nespráva ako muž, nemusí byť vôbec prijatá. Keď sa tak správa, často sa s tým nedokáže vnútorne stotožniť. Môže sa tak dostať do situácie, keď neexistuje pre jej rolu model vzorového správania. Preto stojí mnohé ženy enormné úsilie obhájiť svoju pracovnú pozíciu pred ostatnými spolupracovníkmi, dokázať im, že na ňu majú a že sú dobré, či dokonca lepšie ako muži. Skĺbenie rodinných a pracovných povinností je pre súčasnú ženu nutnosťou. Domnievame sa, že kompatibilita práce a rodinného života nie je prirodzene nemožná, ale je sociálne zložitá. Je potvrdené, že postavenie akejkoľvek ženy na trhu práce sa zlepšuje s jej dosiahnutou kvalifikáciou. Možno to je rada pre ženy- súčasné i budúce matky. Nepremárniť čas a stále sa vzdelávať, aby dosiahli rovnocenné miesto na trhu práce ako muži. Genderové stereotypy je nutné postupne odbúrať tak, aby mali ženy i muži rovnaké príležitosti nájsť svoje miesto v spoločnosti podľa svojich skutočných preferencií. Myslíme si, že spoločnosť ku skutočnému zrovnoprávneniu musí postupne dozrieť. Ženy i muži by si však mali už dnes uvedomiť, že akákoľvek nerovnováha pohlaví v spoločnosti je nevýhodou pre všetkých a plodí nepriateľstvo. Pokiaľ bude táto mentalita prevládať, texty inšpirované Európskou úniou k presadzovaniu rovnosti v práci budú len ťažko uplatňované. LITERATÚRA Prečo je tomu tak? To všetko sa dá vysvetliť návratom tradičných ideí o delení pohlaví, podľa ktorých ženy by mali zostať doma, vychovávať deti, variť a upratovať, zatiaľ čo muži majú povinnosť živiť svoju rodinu. V súčasnom systéme naďalej existujú genderové stereotypy, podľa ktorých je pre ženu nemožné odvádzať dobrý pracovný výkon a pritom byť aj dobrou matkou (stereotypy vo vzdelávacom systéme napr. chlapcom prisudzujú väčší talent v technických odboroch a viac ich podporujú v štúdiu). Nižšie finančné ohodnotenie na trhu práce primárne tiež vychádza zo stereotypného rozdelenia rolí ženy, pre ktorú sú za prvotné považované rodinné roly a preto sa na trhu práce nemôže uplatniť rovnako ako muž. Žena je pokladaná za hlavnú opatrovateľku detí, chorých a starých členov rodiny a z toho pramení predpoklad jej neschopnosti zvládnuť aj prácu. Často sa ženy z dôvodu rodiny menej ako muži usilujú o kariérny postup a uspokojujú sa s horšie plateným zamestnaním. Za svoju zodpovednosť za riadny chod domácnosti teda "platia" horšou pozíciou na trhu práce. 35 MOŽNÝ, I. 1999. Sociologie rodiny. Vydavateľstvo Slon, Praha www.euroinfo.gov.sk/index/go.php?id=360 www.europa.eu.int/comm/employment_social/index_en.htm www.politologiaucm.host.sk/politicka%20sociologia/socialne%20 nerovnosti.htm www.zena.centrum.sk/tiskclanek.phtml?id=501370 SUMMARY Zwar hat sich die Situation der Frauen in der EU bereits erheblich verbessert, doch wird die Gleichstellung der Geschlechter im täglichen Leben nach wie vor dadurch unterminiert, daß Frauen und Männer in der Praxis nicht die gleichen Rechte genießen. Unter anderem zeugen die Unterrepräsentation der Frauen wie auch die Gewalt gegen Frauen von nach wie vor bestehenden strukturellen Ungleichheiten zwischen den Geschlechtern. Diese 36 Ungleichheiten sind in der Slowakei besonders auf dem Arbeitsmarkt wichtig. Wirksame Abhilfe kann hier dadurch geschaffen werden, daß man das Ziel der Geschlechtergleichstellung in die Politiken integriert, die direkte oder indirekte Auswirkungen auf das Leben von Frauen und Männern haben. Bei Konzeption und Durchführung politischer Maßnahmen sollte Anliegen, Bedürfnissen und Wünschen der Frauen Rechnung getragen und die gleiche Bedeutung beigemessen werden wie denen der Männer. Es gilt auch fűr den Arbeitsmarkt. ADRESA Ing. Katarína Jasaňová Katedra rozvoja obcí, miest a regiónov EF UMB Tajovského 10 974 00 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] PRÁVA NEPROVDANÉ MATKY Zdeňka Králíčková 1 Resume Přípěvek pojednává o statusových právech v rodině ve světle tzv. velké novely zákona o rodině (zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině), zejména o posílení statusových práv neprovdané matky, neprovdané nezletilé matky a pravděpodobného otce dítěte, a o posílení majetkových práv neprovdané matky, resp. těhotné ženy. Závěrečná slova jsou věnována problematice de lege ferenda. Kľúčové slová statusová práva v rodině, neprovdaná matka, nezletilá matka, tzv. právně volné dítě, otec, resp. pravděpodobný otec Úvod Po roce 1989 se česká společnost začala potýkat s nárůstem počtu dětí narozených mimo manželství a celou řadou sociálních, ekonomických a právních problémů, kterou tento staronový jev představuje. 2 Zákonodárce byl postaven před úkol chránit také rodinu nezaloženou manželstvím, dítě a v neposlední řadě i neprovdanou matku. Významným počinem, vedoucím k posílení přirozené rodiny, bylo přijetí Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.), celé řady lidskoprávních 1 Doc. JUDr.Zdeňka Králičková, Ph.D. pôsobí na Katedre občianskeho práva na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne, ČR. e-mail: [email protected]. 2 Pokles natality a nárůst počtu dětí narozených mimo manželství ukazuje následující tabulka: narození celkem mimo manželství 37 1989 128 881 1995 96 397 2000 91 169 2001 90 978 2002 93 047 10 208 15 013 19 868 21 359 23 552 Pramen: Statistická ročenka České republiky 2003. Český statistický úřad, Scientia, Praha 2003. 38 mezinárodních úmluv (především Úmluvy o právech dítěte, č. 104/1991 Sb.) a zejména velké novely zákona o rodině (zákon č. 98/1998 Sb., kterým byl měněn a doplňován zákon č. 94/1963 Sb., o rodině). Za hlavní změny, související s tématem tohoto příspěvku, je třeba označit posílení statusových a majetkových práv neprovdané matky, zvláště pak neprovdané nezletilé matky. V neposlední řadě je nutné poukázat i na výrazné posílení statusových práv muže, jehož otcovství k dítěti se jeví pravděpodobným. Posílení statusových práv neprovdané matky, neprovdané nezletilé matky a pravděpodobného otce dítěte Velká novela zákona o rodině především výslovným kogentním ustanovením zakotvila, že “matkou dítěte je žena, která dítě porodila” (§ 50a ZOR). Touto novou úpravou vzniku rodinně právního vztahu matka – dítě bylo mimo jiné zamezeno uzavírání smluv mezi těhotnými ženami a matkami novorozených dětí v tísni3 (“surogačními” matkami, “náhradními” matkami, matkami “hostitelkami”) se zájemci o dítě. Byla tím také učiněna přítrž počínajícího obchodu s dětmi a dalším nezákonným praktikám. Ruku v ruce s úpravou statusového postavení matky novorozeného dítěte bylo ve světle již posíleného postavení přirozené rodiny precizováno právo matky “vzdát se” svého dítěte formou udělení souhlasu k osvojení nebo kvalifikovaného zavrženíhodného jednání, které má za následek, že souhlas matky nebude v řízení o osvojení vyžadován.4 Osvojení nezletilého dítěte je jediným institutem českého rodinného práva, kterým se může matka “vzdát” dítěte a dítě se může právně “dostat” do nové, osvojitelské rodiny (adoptione natura imitatur). Je třeba zdůraznit, že česká právní úprava neznala a nezná institut tzv. právně volného dítěte, výjma specifické situace nalezence. Nicméně v praxi se tento pojem používá, což vede k řadě nesnází. 5 Pod termínem tzv. právně volné dítě je tak nutné chápat dítě, jehož osvojení právní řád připouští. Nic více, nic méně. Jelikož rodinně právní vztah tohoto dítěte k jeho rodičům zaniká až právní mocí rozsudku o osvojení, jde v podstatě o dítě, které tzv. statusově volné není, a které podle naší právní úpravy tzv. statusově volné býti nemůže. Ani jednostranným právním úkonem rodičů, ani smlouvou mezi rodiči a zájemci o osvojení totiž nemůže být dítě zbaveno své rodiny, rodičů, sourozenců. 6 Dítěte se tak nelze platně právně vzdát, neboť práva a povinnosti vyplývající z rodičovského statusu jsou právy absolutními, nedisponovatelnými. 7 O osvojení rozhoduje pouze soud. Souhlas matky k osvojení jejího dítěte je základní hmotněprávní podmínkou osvojení. Souhlas matky k osvojení je nutné chápat jako úkon vedoucí ke změně statusu. Právo udělit souhlas k osvojení dítěte je zvláštním osobním právem, které náleží jeho rodiči, protože je s dítětem pokrevně spojen. Nicméně současná právní úprava dává zásadně právo udělit souhlas k osvojení pouze rodiči, který je zákonným zástupcem svého dítěte (§ 67 ZOR). Toto právo je tedy spojováno s rodičovskou zodpovědností (§ 31 ZOR), která náleží jen rodiči, který má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (§ 34 odst. 2 ZOR). Právo udělit souhlas k osvojení tak má i rodič, jehož rodičovská zodpovědnost byla omezena (§ 44 odst. 2 ZOR) 3 K tomu viz SEVEROVÁ, J. 2001. Matky, které se vzdávají svého dítěte. Náhradní rodinná péče., č. 1, s. 38 a násl. 4 Ke kritice stávající právní úpravy provedené tzv. velkou novelou zákona o rodině (zákon č. 91/1998 Sb.) srov. díla z pera J. F. HADERKY. K některým domnělým (i skutečným) nedostatkům zákona čl. 91/1998 Sb. ve vztahu k osvojení. Právní praxe, 1999, č. 7, str. 406 a násl., a Osvojení a adopční řízení od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb., týž časopis, 1998, č. 7, str. 402 a násl. Ke kritice předchozího stavu srov. např. HADERKA, J. F. Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo, Právní praxe, 1994, č. 9, str. 516. 39 5 K nepřesnosti a problematičnosti pojmů “vzdání se dítěte” a “právně volné dítě” viz RADVANOVÁ, S. Poznámky k výkonu rodičovských práv a povinností. In.: Ve službách práva. Sborník k 10. výročí založení pobočky nakladatelství C. H. Beck v Praze. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 203 a násl. 6 Viz KRÁLIČKOVÁ, Z. Kausa tzv. právně volné dítě. Právní rozhledy, 2004, č. 2, str. 52 a násl. 7 K problematice tzv. nedisponovatelných práv viz dílo KRÁLIČKOVÁ, Z. 2003. Autonomie vůle v rodinné právu v česko-italském porovnání. Brno, Masarykova Univerzita, s. 44 a násl. 40 a také pozastavena (srov. § 44 odst. 1 ZOR), neboť v těchto případech rodičům náleží, ale nemohou ji vykonávat, resp. vykonávat v plném rozsahu. Jde-li pak o odvolání platného souhlasu k osvojení, je otázkou, zda je možné bez dalšího konstatovat, že toto právo rodiče nemají, neboť ani zákon o rodině, ani občanský zákoník “odvolání právního úkonu” obecně výslovně neupravují. Lze mít za to, že zákon takto ani v obecné rovině stanovit nemůže. V rodinně právní literatuře se názory na problematiku odvolání souhlasu k osvojení různí: Názory plně respektující Úmluvu o právech dítěte a další mezinárodní instrumenty a také nové pojímání institutu osvojení jako především služby dítěti se kloní k závěru, že rodiče mohou svůj souhlas k osvojení svého dítěte odvolat kdykoli do právní moci rozsudku o osvojení.8 Je třeba konstatovat, že právě z tohoto názoru vychází zásady, na nichž má být vypracován nový občanský zákoník.9 Výjimka z pravidla nutnosti souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte se týká rodičů, kteří nejsou zákonnými zástupci svého dítěte, t.j.: − rodiče nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu - byli ve způsobilosti k právním úkonům omezeni nebo jí byli zbaveni (§ 10 OZ) - rodičovská zodpovědnost jim pak nenáleží ze zákona, − rodiče byli rodičovské zodpovědnosti zbaveni (§ 44 odst. 3 a 4 ZOR) - rodičovská zodpovědnost jim nenáleží v důsledku soudního rozhodnutí. Jako zvláštní formu souhlasu k osvojení upravuje zákon o rodině tzv. blanketový souhlas rodičů, kdy rodiče dávají souhlas k osvojení předem bez znalosti osob zájemců o osvojení (§ 68a ZOR). Podstatou tohoto zvláštního úkonu je, že je anonymní. Tzv. blanketový souhlas musí být učiněn osobně přítomným rodičem písemně, a to před soudem nebo orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Souhlas mohou rodiče udělit až po 6 týdnech věku dítěte. Zákon o rodině expressis verbis upravuje možnost odvolání platně 8 V podrobnostech srov. RADIMOVSKÝ, J. - RADVANOVÁ, S. 1989. Zákon o rodině. Komentář. Panorama, Praha, str. 245 9 K tomu viz dílo ELIÁŠ, K. - ZUKLÍNOVÁ, M. 2001. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Linde, Praha, s. 169 41 učiněného blanketového souhlasu k osvojení tak, že reguluje právo rodičů odvolat souhlas k osvojení do doby, než je dítě umístěno na základě rozhodnutí do péče budoucích osvojitelů (srov. § 68a in fine ZOR). V literatuře je v této úpravě spatřován rozpor s Úmluvou o právech dítěte, který by měl být v rámci rekodifikace rodinného práva odstraněn. Tzv. blanketový souhlas o osvojení musí předcházet řízení o zprostředkování osvojení a vlastnímu řízení o osvojení dítěte. V řízení o osvojení již rodiče dítěte nebudou účastníky řízení (srov. § 181 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Jak již bylo řečeno, rodinně právní vztah rodiče – dítě a rodičovská zodpovědnost rodičů se všemi právy i povinnostmi zaniká až právní mocí rozsudku o osvojení, nikoli umístěním dítěte do péče uchazečů o osvojení. Za další výjimky, kdy je prolomena zásada souhlasu rodičů s osvojením jejich dítěte, jsou-li zákonnými zástupci dítěte, je nutné považovat: a) tzv. kvalifikovaný nezájem (§ 68 odst. 1 písm. a/ ZOR), kdy souhlasu rodičů není třeba tehdy, jestliže rodiče neprojevovali po dobu nejméně šesti měsíců soustavně o dítě opravdový zájem, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě, a b) tzv. žádný zájem neboli absolutní nezájem (§ 68 odst. 1 písm. b/ ZOR), kdy souhlasu rodičů není třeba tehdy, jestliže po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem, ačkoli jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. O otázce kvalifikovaného nezájmu a žádného zájmu rozhoduje soud v tzv. incidenčním řízení (§ 180a zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř.). Jedná se o řízení, ve kterém se zkoumá, zda je dítě tzv. právně volné. Toto řízení předchází vlastnímu řízení o osvojení (srov. § 68 odst. 3 zák. o rod.). Opět je třeba zdůraznit, že rodinně právní vztah rodič – dítě zaniká až pravomocným rozhodnutím soudu o osvojení. Tomu odpovídá i procesně právní úprava, podle které pravomocný rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, soud na návrh zruší, změní-li se poměry, avšak nebylo zahájeno řízení o osvojení. 42 Návrh lze podat nejdříve po uplynutí jednoho roku od právní moci rozsudku (§ 180b o.s.ř.). Velká novela zákona o rodině přinesla posílení postavení nezletilé matky, ačkoli není zákonným zástupcem svého dítěte. Zejména bylo expressis verbis stanoveno, že k osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý (§ 67 odst. 2 ZOR). V zákoně o rodině není stanovena žádná věková hranice pokud jde o právo nezletilého rodiče udělit souhlas k osvojení. I nezletilý rodič tak bude účastníkem řízení o osvojení svého dítěte. Souhlas bude udělovat v tomto řízení. Pokud jde o tzv. blanketový souhlas, zákon právo nezletilému rodiči udělit souhlas k osvojení jeho dítěte předem bez vztahu k určitým osvojitelům výslovně neupravuje (srov. text § 68a ZOR).10 Za pozitivum je nutné považovat skutečnost, že velká novela zákona o rodině dále zakotvila, že ustanovení upravující tzv. kvalifikovaný nezájem a tzv. žádný zájem se uplatní také tehdy, když je rodič nezletilý (§ 68 odst. 2 ZOR). Nezletilý rodič bude tedy i účastníkem tzv. incidenčního řízení, ve kterém se zkoumá, zda je dítě tzv. právně volné. Velká novela v souvislosti s ochranou nezletilé matky též zakotvila právo nezletilého rodiče, aby mu soud přiznal tzv. částečnou rodičovskou zodpovědnost ve vztahu k péči o novorozené dítě, je-li starší 16 let a skýtá-li záruku řádné péče o své dítě (srov. § 34 odst. 3 ZOR). Nicméně nezletilá neprovdaná matka nemůže být zákonným zástupcem svého dítěte. Nemá-li dítě druhého rodiče, resp. je-li také nezletilý, musí být novorozenci ustanoven poručník (srov. § 78 ZOR). Velká novela zákona o rodině představuje mimo jiné také značné posílení statusu otce dítěte, za kterého není matka provdána. Jednak může být muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, nově iniciátorem řízení o určení otcovství podle třetí domněnky určování otcovství (srov. nové znění § 54 odst. 1 zák. o rod.). Dále, v souvislosti s osvojením, je jeho postavení posíleno novým ustanovením, podle kterého nemůže být dítě osvojeno, dokud rozhodnutí soudu v řízení o určení otcovství zahájeném na 10 K tomu v podrobnostech srov. KRÁLIČKOVÁ, Z. Souhlas k osvojení, přímý i blanketový, jako právní úkon směřující ke změně statusu dítěte. In.: Správní právo, 2003, č. 5 – 6, str. 307 a násl. 43 návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, nenabude právní moci (srov. § 70a ZOR). Posílení majetkových práv neprovdané matky Velká novela zákona o rodině dále posílila majetkové postavení neprovdané matky a neprovdané těhotné ženy (§ 95 odst. 1 a § 95 odst. 2 ZOR). Matka dítěte může tedy po otci dítěte (muži, jemuž svědčí II. nebo III. domněnka otcovství) žádat, aby jí poskytl přiměřené výživné po dobu dvou let.11 Podle ustálené judikatury může tato poměrně dlouhá doba spadat částečně do doby před porodem a z větší části pak do doby péče o novorozené dítě. Neprovdaná matka nemá právo podílet se na životní úrovni otce svého dítěte, 12 nicméně při určování výše přiměřeného výživného se vychází nově nejen z možností a schopností povinného, ale i z jeho majetkových poměrů. Neprovdaná matka má vůči otci svého dítěte právo také na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, což mohou být poměrně vysoké částky, zejména není-li žena účastna veřejného pojištění. Těhotná žena pak může požadovat, aby jí pravděpodobný otec jejího dítěte (tj. muž, který s ní souložit v kritickou dobu) poskytl také výživné pro ni po dobu dvou let a dále úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Mimo těchto práv může těhotná žena u soudu žádat, aby soud uložil pravděpodobnému otci povinnost úhrady výživného pro dítě, které se má narodit a to po dobu, co by zaměstnankyni náležela mateřská dovolená, tedy po dobu 28 nebo 37 týdnů, jedná-li se o ženu osamělou. Právo žádat výživné a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím po otci, resp. pravděpodobném otci, může žádat samozřejmě i žena nezletilá. Smyslem a cílem institutu majetkových práv neprovdané matky dítěte vůči jeho otci není připodobnit tento vztah svazku založenému manželstvím, 11 Původní úprava zakotvená v zákoně o rodině stanovila délku poskytování výživného na dobu 6 měsíců, která byla novelou z roku 1982 rozšířena na 1 rok. 12 Dítě však právo na stejnou životní úroveň má (srov. § 85 odst. 2 in fine ZOR). Dítěti může být z velmi vysokého výživného i spořeno (srov. § 85a odst. 2 ZOR). 44 nýbrž chránit neprovdanou matku ve smyslu ulehčení jejích “těžkostí” spojených s těhotenstvím a slehnutím a péčí o novorozené dítě, snaha po vyrovnání příjmů matky, které v tomto svízelném období zákonitě poklesly tak, aby se zamezilo sociálnímu propadu této neúplné rodiny a případným tlakům na “odložení” dítěte do ústavní nebo jiné náhradní péče. výše uvedeného narůstajícího počtu dětí narozených mimo manželství a potřeby je chránit také prostřednictvím ochrany jejich matek, dojde dále k posílení ochrany pozůstalé neprovdané matky dítěte zůstavitele: bude-li těhotná, bude mít právo na slušné výživné až do konce šestého týdne po porodu.14 Závěr SUMMARY Jak již bylo uvedeno v úvodu, velká novela zákona o rodině představuje sice významný počin na cestě k vyšší ochraně přirozené rodiny, nezletilých dětí a jejich neprovdaných matek. Nicméně další změny lze očekávat s rekodifikací českého občanského zákoníku jako základu soukromého práva. 13 Do druhé části nového občanského zákoníku bude zařazena soukromoprávní materie rodinného práva, tedy komplexní regulace osobních, osobně majetkových a majetkových vztahů mezi manžely, úprava vztahů mezi rodiči a dětmi a jejich příbuznými a dalších vztahů obdobných vztahům rodinným a manželským (zapisované partnerství). Z věcného záměru jsou patrné především tendence dále prohlubovat ochranu přirozené rodiny a veškeré formy náhradní rodinné péče chápat v pravém slova smyslu jako náhradní vůči rodině přirozené. Jde-li o manželské majetkové právo a právo rodinného bydlení, je třeba zmínit především navrhovanou ochranu tzv. potencionálně slabšího partnera, což jsou velmi často právě ženy pečující o nezletilé děti, nemající vlastní příjem a bydlící v domě nebo bytě ve výlučném vlastnictví manžela. Je otázkou, zda nový kodex bude obsahovat také ustanovení proti domácímu násilí. Ve třetí části připravovaného kodexu soukromého práva bude začleněno mimo jiné právo dědické. V této souvislosti je třeba poukázat také na posílení ochrany pozůstalé vdovy, která sice nebude začleněna mezi nepominutelné dědice, ale bude mít právo na základní vybavení rodinné domácnosti a na nutné zaopatření, nebude-li schopna sama se živit (až do uzavření nového manželství). Bude-li vdova těhotná, bude mít právo na slušné výživné až do konce šestého týdne po porodu. V důsledku The article is focused on the status of the family not based on the marriage in the light of the so called great amendment to the Act on the Family (Act No. 91/1998 Coll., changing the Act No. 94/1963 Coll., on the Family). It deals with the status of non married mother, non married minor mother and non married father. The second part is focused on property climes of non married woman. The end of the article is devoted to the drafts of legal changes. ADRESA Doc. JUDr. Zdeňka Králičková, Ph.D. Katedra občianskeho práva Právnická fakulta Masarykova univerzita Veveří 70 602 00 Brno ČESKÁ REPUBLIKA [email protected] 13 K tomu ELIÁŠ, K. - ZUKLÍNOVÁ, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. op. cit. 45 14 V detailech viz http://juristic.cz. ze dne 10. května 2004. 46 ZÁKAZ SEXUÁLNÍHO OBTĚŽOVÁNÍ V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH V ČR DE LEGE LATA Patrik Matyášek 1 Resume Český zákoník práce byl s účinností od 1.3.2004 novelizován zákonem č. 46/2004 Sb. Tento zákon precizoval právní úpravu zákazu sex. obtěžování, která v ČR platila již dříve. Příspěvek pojednává o tom, jak současná hmotněprávní a procesněprávní úprava definuje pojmy, jak vymezuje hranice mezi dovoleným zakázaným lidským chováním sexuální povahy účastníků pracovněprávních vztahů a jaké poskytuje prostředky ochrany obětem sexuálního obtěžování. Klíčová slova sexuální diskriminace, sexuální obtěžování, prostředky ochrany Český zákoník práce byl s účinností od 1.3.2004 novelizován zákonem č. 46/2004 Sb. (tzv. euronovela). Tento zákon precizoval právní úpravu zákazu sex. obtěžování, která v ČR platila již dříve. Dřívější právní úprava zákazu sexuálního obtěžování spočívala v zákazu šikanování v § 7 s využitím § 11 a násl. obč. zák. per analogiam juris a od 1.1.2001, kdy nabyla účinnosti tzv. harmonizační novela ZP (zák. č. 155/2000 Sb.), našla výslovnou právní úpravu v § 7 odst. 2 až 6 ZP. Tento legislativní počin českého zákonodárce nebyl ani tak výsledkem jeho reflexe nevyhovujícího stavu legislativy a uvědomění si potřeby lépe chránit oběti sexuálního obtěžování, které výše uvedených prostředků vůbec nevyužívaly, nýbrž byl vynucen harmonizačním imperativem (rezolucí Rady ES č. 90/C/157/02 o ochraně důstojnosti žen a mužů na pracovišti a doporučením Komise č. 92/131/EEC). Zákonodárce zřejmě pod vlivem občanskoprávní 1 JUDr. Patrik Matyášek, PhD. pôsobí na Katedre pracovného práva na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity Brno, ÈR. e-mail: [email protected] 47 úpravy zvolil zvláštní koncepci právní úpravy v zákoníku práce, když sexuální obtěžování nenazval sexuálním obtěžováním, ale “nežádoucím sexuálním chováním na pracovišti” a uvedl jej jako podkategorii pojmu “ponižování lidské důstojnosti”. Jen ti, kteří sledovali legislativní vývoj této problematiky pozorně a dlouhodobě, a to i v evropském a celosvětovém kontextu, se nenechali touto systematikou oklamat a udrželi si schopnost vnímat sexuální obtěžování jako druh sexuální diskriminace. To mělo význam zejména ve sporech o to, zda oběť sexuálního obtěžování mohla v řízení před soudem požívat výhody obráceného důkazního břemene či nikoliv – jako bude ukázáno dále). Tato česká anomálie však není v Evropě jedinou. Zvláštnosti existují ve vnitrostátní pr. úpravě v Rakousku, kde není rozlišováno mezi sex. obtěžováním a sex. diskriminací a ve Španělsku, kde je sexuální obtěžování považováno spíše za porušení práva na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Nežádoucí sexuální chování na pracovišti bylo definováno v § 7 odst. 2 českého zákoníku práce jako chování, které kromě toho, že je nežádoucí, má sexuální povahu a realizuje se na pracovišti, je nevítané, nevhodné nebo urážlivé, nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Této definici bylo vytýkáno nesprávné užití logických operátorů, nevhodné omezení zákazu jen na pracoviště zaměstnavatele, a nejasné užití adjektiva “nežádoucí”. Po vypořádání se s takovými obtížemi skrze teleologický výklad dospěli jsme k definici následujícího znění : Aby mohlo být sexuální obtěžování kvalifikováno jako právem nedovolené jednání, musí v sobě pojmově zahrnovat tyto náležitosti, které musí být splněny kumulativně : a) chování motivované pohlavním pudem (sexuální, erotické chování) nebo jiné chování založené na pohlaví, směřující proti důstojnosti zaměstnance (případy nevhodných vtipů, průpovídek, gest apod. znevažujících ženy resp. Muže či sexuální menšiny); b) chování adresátem nevítané, jím vnímané jako nevhodné či odporné, urážlivé a nebylo vyvoláno (vyprovokováno) jeho chováním; c) chování na pracovišti nebo za okolností týkající se 48 práce, které vytvořilo "nepřátelské pracovní prostředí" nebo byl splněn požadavek quid pro quo. Novelou zákoníku práce zákonem č. 46/2004 Sb. byla právní úprava účinností od 1.3.2004 přenesena z § 7 do § 1, kde se nyní nalézá většina antidiskriminačních ustanovení. Novinkou je, že se zakazuje nejen obtěžování sexuální, nýbrž i obtěžování z důvodu sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, zdravotního postižení, věku, náboženství či víry (v takovém případě zákon výslovně říká, že se jedná o diskriminaci), eventuelně i z jiných důvodů (potíž však opět nastává, kdyby se jednalo o ostatní diskriminační znaky : majetek, manželský a rodinný stav nebo povinnosti k rodině, politické nebo jiné smýšlení, členství a činnost v polit. stranách nebo polit. hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů. V § 1 odst. 4 ZP je řečeno, že rozlišování na jejich základě je coby diskriminace zakázáno s výjimkou přirozené nutnosti, z § 1 odst. 10 ZP zase naopak vyplývá, že obtěžování na jejich základě není diskriminací …). Nová legální definice od 1.3.2004 zní takto : “Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.” Nejzjevnější podobou sexuálního obtěžování je záměrný fyzický kontakt v rozsahu od koketních dotyků po omezování pohybu oběti při přikročení k sexuálnímu napadení. Chování může zahrnovat jak fyzický kontakt, tak vizuální či verbální úkony. Verbální sexuální obtěžování v sobě zahrnuje návrhy či výzvy sexuálního charakteru nebo rovněž žádosti ohledně sdělení různých osobních údajů. Může jím být také poznámka týkající se těla oběti, či její sexuality, včetně její sexuální pověsti, nevhodný vtip nebo ponižující poznámka týkající se sexu, upřené pohledy na sexuální části těla obtěžované(ho) apod., ale také např. vtipkováním na téma blondýnek za přítomnosti zaměstnankyně světlých vlasů, znevažování zaměstnance netradiční sexuální orientace, zvlášť děje-li se veřejně atp. K vizuálnímu sexuálnímu obtěžování dojde předváděním či vystavováním obrázků, či jiných předmětů, které mají vztah k sexualitě, stejně tak úmyslným umisťování takových předmětů na místa, kde je má oběť nalézt (např. osobní skříňka na pracovišti), sexuálními gesty, upřenými pohledy na sexuální části těla obtěžované(ho) nebo písemnými sděleními jako lístky či dopisy, které jsou ve své podstatě milostné či sexuální. Nevítanost chování je dána, když adresát takového chování důvodně (oprávněně) pohlíží na ono chování jako na odporné nebo nevhodné (tzn. není mu vhod) a ke kterému nevybízel. Užití slova “oprávněně” v leg. definici umožňuje objektivizovat jinak velmi subjektivní prvek vnímání cizího chování receptorem tohoto chování. Umožňuje soudu, aby si učinil samostatný úsudek a oprávněnost přezkoumal. Velmi málo totiž záleží na názoru obtěžovatele ohledně jeho chování. Zde více než je obvyklé nabývá na významu míra ztotožnění soudce (senátu) s žalobcem, co se týče jeho emocí. Individualita, sociálně kulturní zázemí a vše, co formuje psychiku žalobce může být ověřeno znaleckým posudkem, pokud soud uzná za vhodné. Soud přitom posuzuje situaci jako celek. Bere v úvahu, zda oběť sama nezavdala příčinu k sexuálnímu obtěžování svým chováním či zevnějškem se znaky sexuální agresivity nebo vyzývavosti. Zejména se uznává, že nevítané může být sexuální chování homosexuálního nadřízeného vůči heterosexuálnímu podřízenému, či heterosexuálního nadřízeného vůči homosexuálnímu podřízenému, který je vnímá jako nevítané. Pokud adresát nevítaného chování zjevně neodmítne předehru obtěžovatele nebo si na něj nestěžuje, nemusí se jednat o sexuální obtěžování. Nezáleží rovněž na tom, zda někdy před tím na pracovišti adresát nevítaného chování nepřivítal sexuální chování jiné osoby, když totéž chování nepřivítal u obtěžovatele, a to ani tehdy, je-li jeho povolnost příslovečná. Avšak pokud někdy dříve přivítal sexuálně motivované chování obtěžovatele a později je shledal nevítaným, musel by obtěžovateli způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, jaká je jeho vůle, sdělit, že takové jeho chování je nadále nevítané. V případě požadavku quid pro quo (z lat. něco za něco) je oběť nucena strpět sexuální chování jiného, aby si zachovala výhody ze zaměstnání na daném pracovišti. Sexuální obtěžování 49 50 quid pro quo se téměř výlučně děje tam, kde obtěžovatel je nadřízený nebo přímý nadřízený řídící zaměstnanec s vlivem na výši mzdy obtěžovaného, jeho služební postup či podržení si současného místa. Je to projev nerovného postavení účastníků pracovněprávního vztahu. Obtěžovatel buď výslovně sdělí obtěžovanému, že se mu musí podrobit určitým sexuálně motivovaným způsobem, aby si zachoval jisté výhody nebo tento požadavek v sobě obsahuje jeho jiný projev vůči obtěžovanému. Jinými slovy, oběť musí učinit více, než jen vykonávat práci pro zaměstnavatele, aby si zachovala zaměstnání či výši mzdy, musí také spolupracovat na obtěžovatelově sexuální agendě. Tato agenda nemusí nutně zahrnovat pohlavní styk. Chování vedoucí k tvorbě zastrašujícího, nepřátelského nebo ponižujícího pracovního prostředí (intimidating, hostile or humiliating work environment), slovy zákona po poslední novele nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího pracovního prostředí - (dále jen nepřátelské pracovní prostředí) se může vyskytovat současně s požadavkem quid pro quo, ale nikoli nezbytně. V tomto druhu sexuálního obtěžování je chování natolik závažné a výrazné, že zakládá změnu podmínek práce, činíc pracovní prostředí nesnesitelným pro ponížení/ponižování či permanentní pocit strachu v adresátovi. Ač pro vytvoření nepřátelského prostředí je typická opakovanost inkriminovaného chování, není vyloučeno, aby v krajním případě byť i jediný nevítaný sexuálně motivovaný dotek vytvořil nepřátelské pracovní prostředí. Stejný následek může přivodit i sexuální chování adresované třetí osobě na pracovišti, různé od žalobce. Nezáleží na přesvědčení obtěžovatele, že jeho chování je v souladu s právem. Zájmem zaměstnavatele by mělo být účinně předcházet výskytu sexuálního obtěžování v jeho podniku. Zanedbání této své prevenční povinnosti může mít těžké následky. Již před účinností tzv. euronovely byla v zákoníku práce zakotvena právní úprava soukromoprávní ochrany zaměstnanců proti k sexuálnímu obtěžování (v § 7 ZP). Euronovela umožnila užití těchto prostředků ochrany kromě těchto zaměstnanců i všem ostatním obětem nerovného zacházení nebo diskriminace. Podle této právní úpravy má zaměstnanec právo se domáhat vůči zaměstnavateli (a potažmo navíc také vůči obtěžovateli, pokud není totožný se zaměstnavatelem), aby bylo upuštěno od tohoto porušování nebo chování a aby byly odstraněny následky tohoto porušování nebo chování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud byla ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující výše uvedené zjednání nápravy, má právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši takové náhrady určí soud s přihlédnutím k dvěma hlediskům: k závaznosti vzniklé újmy, k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo, např., zda zaměstnavatel o této věci nevěděl či naopak věděl a nepodnikl žádná protiopatření, k jakým sexuálním praktikám či chování na základě pohlaví došlo, zda k této věci došlo veřejně, jak vnímavý byl adresát, došlo-li k poškození fyzického či duševního zdraví s přechodnými či trvalými následky atd. Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích by soud měl nalézat rozumný kompromis s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo a do jisté rozumné míry i k velikosti zaměstnavatele, zjištěné z příslušného rejstříku či z účetních dokladů podle výše základního kapitálu, resp. u státních podniků kmenového jmění, a také podle celkového počtu zaměstnanců. Domnívám se totiž, ze je namístě extensivní interpretace pojmu "okolnosti, za nichž k porušení práv a povinností došlo" s přihlédnutím k výchovné funkci pracovního práva. Finanční satisfakce výchovnou funkci nesmí pominout, byť hlavní její funkcí vždy zůstane funkce reparační. Ze zaměstnavatelova majetku jeho část poslouží k uspokojení (zadostiučinění) zaměstnance – je tedy důležitější, jaký efekt vyvolá na zaměstnancově straně a méně podstatné, jaký na zaměstnavatelově, avšak oproti právu občanskému vnímáme v pracovním právu funkci výchovnou silněji, a proto finanční satisfakci přiznáváme také funkci výchovnou a od ní odvozenou funkci sankční. To znamená, ze soud bedlivě dbá na to, aby dopad takovéto finanční sankce do majetkové sféry zaměstnavatele, který nutně musí nastat, pokud je satisfakce přiznána v penězích, byl stejně závažný do majetkové sféry velkého zaměstnavatele, jako i malého. Bylo by totiž silně demotivující z hlediska prevence, kdyby finanční satisfakce v určité výši na jedné straně malého zaměstnavatele významně postihla a na druhé straně 51 52 velkému nijak neublížila. Relativně (percentuelně) stanovená sankce je schopna lépe zajistit, aby motivace k prevenci rizik z nežádoucího sexuálního chování na pracovišti byla u zaměstnavatelů stejná. Zaměstnavatele tím nutí více vnímat riziko, které s sebou nese jejich podnikání s využitím námezdní práce zaměstnanců – čím větší zaměstnavatel, tím zpravidla vyšší počet zaměstnanců a tím také vyšší riziko s tím spojené. Soud by rovněž měl zjistit, zda za posuzovaný skutek (skutky) nebyl ve správním řízení někdo pokutován (eventuelně do pravomocného skončení kontrolního řízení úřadu práce přerušit soudní řízení). Pokud by byl, nebylo by již namístě žádat, aby finanční satisfakce obsahovala sankční složku. V opačném případě by však rozhodnutí soudu bylo jediným zásahem státní moci, způsobilým plnit výchovnou a prevenční funkci. V anglosaském právu byly zaznamenány extrémní příklady zdůraznění sankční povahy a výchovné funkce přiměřeného zadostiučinění Soud tam přiznává obětem desetinu ročního obratu zaměstnavatele a nebere v úvahu skutečnost, ze velký podnik zpravidla také zaměstnává velký počet zaměstnanců. Relativně stejný díl zaměstnanců žádající finanční satisfakci tak může představovat daleko početnější skupinu a pokud by soud každému mechanicky přisoudil onen “desátek“, pak by byli velcí zaměstnavatelé naopak zcela demotivováni oproti malým. Poučná je také další negativní zkušenost z anglosaských zemí, t.j. že daleko více žalob je podáváno na velké zaměstnavatele, kde jsou vyhlídky na závratně vysoké sumy oproti žalobám proti malým zaměstnavatelům. Český soud by proto měl nalézat rozumný kompromis s přihlédnutím k výše uvedeným hlediskům. Oběti sexuální diskriminace v pracovním právu (stejně jako diskriminace z některých dalších vybraných diskriminačních důvodů rasy nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace,) jsou zvýhodněny v soudním řízení obrácením důkazního břemene. Podle § 133a o.s.ř. má ve věcech pracovních soud za prokázané ty skutečnosti, které žalobce tvrdí o tom, ze byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Žalovaný zaměstnavatel resp. zaměstnanecobtěžovatel se ve své obraně zaměří na vyvrácení tvrzení žalobce prostřednictvím důkazů, které sám soudu nabídne. Domnívám se, že soud by měl alespoň při rozhodování o výši finanční satisfakce (§ 7 odst. 6 ZP), když ne např. o náhradě škody, přihlédnout také k tomu, zda zaměstnavatel o obtěžování věděl nebo vědět měl a pokud ano, zda podnikl okamžitou a adekvátní akci k nápravě. Podle amerického práva se zaměstnavatel odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že o obtěžování nevěděl nebo nemohl vědět, a pokud věděl, zda podnikl okamžitou a adekvátní akci k nápravě. To je však možné jen v případě sexuální obtěžování mezi stejně funkčně zařazenými spolupracovníky, ne v případě, že obtěžoval zaměstnavatel sám či jeho vedoucí pracovník zneužívajíc funkční nadřízenosti vůči oběti. Česká právní úprava s liberací z tohoto důvodu výslovně nepočítá, proto můj výše uvedený názor. Je důležité si uvědomit, že je přirozeným projevem lidské sexuality, že muži mívají jiné představy o sexuálně motivovaném chování a jeho reflexi u adresáta než ženy, resp. jiná očekávání a představy o sexuálně motivovaném chování druhého účastníka mají muži a jiné ženy. Často se stává, že žalovaní obtěžovatelé bagatelizují dopad svého chování do sféry adresáta a ten jej přitom vnímá mnohem intenzivněji. Nezáleží na úmyslech obtěžovatele a na tom, jak své chování vnímal on a jaké účinky mu sám přikládal, nýbrž záleží na tom, jak závažný dopad mělo jeho chování do sféry oběti, zda vytvořilo nepřátelské pracovní prostředí či zda bylo quid pro quo. Z toho je zřejmé, že bude velmi záležet, nakolik se ztotožní soudce s tvrzeními žalobce a bude zde více než v jiných případech diskriminačních sporů sehrávat roli pohlaví či sexuální orientace soudce (v pracovněprávních věcech rozhoduje soud v senátu), neboť zde podvědomí soudce sehrává významnější roli, než sám dokáže připustit a rozeznat. Domnívám se, že je zde namístě připustit možnost vyloučení člena/členů senátu pro podjatost (§ 14 a násl. 53 54 Pokud svým diskriminačním jednáním zaměstnavatel způsobí zaměstnanci škodu, jinou škodu, či mu na úkor zaměstnance vznikne bezdůvodné obohacení, jsou zaměstnancovy nároky na náhradu škody, jiné škody a na vydání bezdůvodného obohacení zcela samostatné a řídí se příslušnými ustanoveními zákoníku práce o odpovědnosti za škodu, resp. za bezdůvodné obohacení. o.s.ř.), pokud nebude složení senátu maximálně vyvážené co do pohlaví. V USA jsou takové případy rozhodovány porotními soudy, které musí zastoupeny z 50% ženami a z 50% muži. V českých podmínkách sudého počtu nelze dosáhnout, proto hovořím pouze o maximálním možném vyvážení. Tzv. euronovela zákoníku práce zrušila dosavadní zúžený záběr legální definice zákazu sexuálního obtěžování na chování jakoby výlučně jen na pracovišti a jelikož v nové legální definici není použito žádného geografického vymezení jejího záběru, můžeme s úlevou konstatovat, že již nebude pochyb a sporů o to, že záběr definice bude skutečně široký a bude zakazovat sexuální obtěžování formou quid pro quo i vytvořením nepřátelského pracovního prostředí za všech okolností týkající se práce, lhostejno, zda se děje přímo na pracovišti, či zda se odehrává mimo ně. Nevítaná sexuální nabídka nadřízeného po večerní návštěvě divadla, kam podřízená přijala nevinnou pozvánku, doprovázená požadavkem quid pro quo, bude tudíž podřaditelná nikoli pod § 11 obč. zák. o ochraně osobnosti, nýbrž pod §§ 1 a 7 zákoníku práce a jej nyní již zcela jasné, že oběť tohoto chování bude požívat výhody obráceného důkazního břemene podle § 133a o.s.ř. Euronovela tedy skoncovala s potřebou obtížného extenzivního teleologického výkladu, který tuto výhodu chtěl navzdory liteře zákona oběti zachovat. Sexuální obtěžování může mít rovněž trestněprávní aspekt, a to přesto, že v českém trestním zákoně neexistuje speciální skutková podstata jako např. v trestních kodexech Francie či Velké Británie (britský CJPOA 1994: "Úmyslné obtěžování rasové, sexuální či jiné formy, na ulici nebo v zaměstnání se trestá vězením.") V českém trestním zákoně se vyskytují mnohé skutkové podstaty, jejichž aplikovatelnost může připadat v úvahu. Sex. obtěžování quid pro quo nejlépe vyhovuje útisk (§ 237 tr. zák.): Kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců. Navzdory komentářům a judikatuře, které hovoří o útisku zejména v souvislosti s ochranou s osobní cti, není v žádném případě vyloučeno, aby se aplikace vztáhla i na případy sexuálního obtěžování v pracovním právu. Další veřejnoprávním prostředkem ochrany obětem 55 sexuálního obtěžování je pokuta vyměřená úřadem práce v rámci pravomoci úřadu kontrolovat dodržování pracovněprávních předpisů. Zaměstnanci – obtěžovateli může být vyměřena pokuta do 2.000,- Kč a do stejné výše i v případě opakovaného porušování. Zaměstnavateli může být vyměřena pokuta do 250.000,- Kč a v případě opakovaného porušování do 1.000.000,Kč. Výnos pokuty však nijak nesanuje negativní dopad sexuálního obtěžování do sféry oběti a připadá toliko státu. Plní tedy zejména výchovnou funkci. LITERATURA GALVAS, M. a kol. 2001. Pracovní právo. Masarykova univerzita, Brno JOUZA, J.: Sexuální obtěžování na pracovišti. In : Právní rádce. 5/2001, s. 20 MATYÁŠEK, P. 1996. Sexuální obtěžování. In : Teoretická konference Pracovní právo na přelomu tisíciletí. Orac, Praha MATYÁŠEK, P.: Sexuální obtěžování. In : Právník. 8/1998, s. 717 MATYÁŠEK, P.: Poslední vývoj právní úpravy zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích. In: Právník. 5/2001, s. 491 SUMMARY The author describes the newest changes in laws of the Czech Republic prohibiting sexual harassment in labour relations which take effect on March 1, 2004. The author explaines the consequences of harmonization with the directives of the EEC and interprets the new Czech laws with attention to the intent of the legislature, the requirements of the European directives, and the experiences of other foreign states. The article is dealing with civil rights, sexual harassment, burden of proof and remedies. Although it is still too early to predict how the newly passed laws will be interpreted and applied in practice, he predicts that the future will give further inspiration to perfect these laws. 56 ADRESA JUDr.Patrik Matyášek, Ph.D. Katedra pracovného práva Právnická fakulta Masarykova univerzita Veveří 70 602 00 Brno ČESKÁ REPUBLIKA [email protected] ROVNOPRÁVNE POSTAVENIE MUŽOV A ŽIEN V PRACOVNOPRÁVNYCH VZŤAHOCH V KOMUNITÁRNOM A SLOVENSKOM PRÁVE1 Katarína Rybánska 2 Resume Úprava pracovnoprávnych vzťahov zostáva vo všeobecnosti doménou vnútroštátneho práva členských štátov Európskeho spoločenstva (ES). Komunitárne právo má predovšetkým za cieľ harmonizovať problémové oblasti. Legislatíva ES v oblasti rovnoprávnosti mužov a žien v pracovnoprávnych vzťahoch a zákazu diskriminácie z dôvodu pohlavia je pomerne bohatá. Príspevok sa zaoberá vybranými prameňmi primárneho a sekundárneho práva, upravujúcimi túto oblasť, ako aj ich implementáciou do slovenského právneho poriadku. Kľúčové slová diskriminácia, rovnoprávnosť pohlaví, zásada rovnakého zaobchádzania Zásada rovnakého zaobchádzania, resp. zákaz diskriminácie, je prítomná v mnohých oblastiach komunitárneho práva, ako napríklad v oblasti ochrany ľudských práv, sociálnej politike, ale i v problematike voľného pohybu. Zákaz diskriminácie znamená uznanie určitého rovnakého práva všetkým osobám. Rovnosť medzi mužmi a ženami sa vždy vynára ako prvý okruh pri riešení zákazu diskriminácie. Rieši ju aj Zmluva o založení ES. V článku 2 ju dokonca povyšuje na jeden zo základných cieľov a úloh spoločenstva. Spoločenstvo sa má vo všetkých svojich aktivitách snažiť odstrániť nerovnosti a podporovať rovnosť medzi mužmi a ženami. Rovnosť pohlaví v otázkach pracovného práva je zmluvne zachytená aj v článkoch 137 a čl. 141 Zmluvy o založení ES. 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. JUDr. Katarína Rybánska pôsobí na Katedre pracovného práva a práva sociálneho zabezpeèenia na Právnickej fakulte UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: 58 2 57 V ustanovení čl. 137 spoločenstvo podporuje a doplňuje činnosť členských štátov, okrem iného aj v oblasti rovnakého postavenia mužov a žien na trhu práce a rovnaké zaobchádzanie na pracovisku. Na základe čl. 141 má každý členský štát zabezpečiť uplatňovanie zásady rovnakej odmeny pre mužov a ženy za rovnakú alebo rovnocennú prácu. Článok 141 predvída dosiahnutie adekvátnejšieho, to znamená menej disproporčného zastúpenia oboch pohlaví v tých oblastiach, v ktorých tak doposiaľ nie je. Toto sa uskutočňuje prechodným (časovo obmedzeným) zvýhodnením menej zastúpeného pohlavia. Účelom tohto ustanovenia je zlepšiť postavenie žien, aspoň ich krátkodobým zvýhodnením. Predpis však môže zvýhodniť i muža, pokiaľ bude potrebné zlepšiť jeho zastúpenie v určitej odbornej pracovnej oblasti alebo predísť jeho nevýhodám v pracovnej kariére. Zvýhodnenie je však možné len vtedy, keď je prechodné a vo svojich dôsledkoch primerané. Tieto články Zmluvy o založení ES slúžia ako právny základ opatrení na zabezpečenie rovnosti mužov a žien ohľadne pracovných príležitostí a pracovných podmienok. Nadväzuje na ne niekoľko smerníc, ktoré túto problematiku dopĺňajú. Predpisy sekundárneho zákonodarstva i bohatá judikatúra Európskeho súdneho dvora zahŕňa nielen oblasť upravenú priamo v Zmluve o založení ES, ale vzťahuje sa tiež na rovnaké zaobchádzanie s oboma pohlaviami i v ostatných sektoroch pracovných podmienok, vrátane prístupu na trh práce, rovnakého postavenia v oblasti vzdelania a podobne. Právo nechráni len pred bezprostrednou diskrimináciou z dôvodu pohlavia, ale poskytuje ochranu i proti sprostredkovanej diskriminácii. Uskutočňovanie zásady rovnakého postavenia má v praxi i hospodárske dôvody. Prekonávanie nerovností medzi jednotlivými štátmi spočíva v tom, že v niektorých štátoch by boli ženy odmeňované neporovnateľne horšie ako ich mužskí kolegovia, čo by prinášalo hospodárske výhody a nerovnaké podmienky v hospodárskej súťaži. V dôsledku uplatňovania tejto zásady dochádza k odstraňovaniu nezaslúžených výhod a zjednocovaniu hospodárskych podmienok na celom vnútornom trhu. Predpisy upravujúce túto oblasť sú najmä: - smernica Rady 75/117/EHS o aproximácii právnych predpisov Táto zásada je stanovená v primárnom práve vo vyššie spomínanom článku 141 Zmluvy o založení ES. V zmysle tohto článku každý členský štát zabezpečí uplatňovanie rovnakej odmeny mužom a ženám za rovnakú prácu alebo prácu rovnakej hodnoty. Odmenou sa rozumie obvyklá minimálna mzda alebo plat a všetky dávky, ktoré zamestnávateľ vypláca priamo alebo nepriamo, v hotovosti alebo v naturáliách pracovníkovi v pracovnom pomere. Odmenou za prácu sa podľa rozhodnutí Súdneho dvora považuje aj náhrada mzdy, príspevky zamestnávateľa pracovníkom z titulu súkromného (nie však štátneho) dôchodkového poistenia, odstupné pri ukončení pracovného pomeru, ako aj právo na zľavu cestovného pre dôchodcov. Rovnosť pohlaví pri odmeňovaní znamená, že odmena za rovnakú prácu sa pri úkolovej mzde vypočíta podľa rovnakej sadzby a že odmena za prácu pri hodinovej mzde je rovnaká pri tom istom druhu práce. Rovnosť odmeny sa vyžaduje pri rovnakej či rovnocennej práci. Avšak otázka rovnakej práce je zložitým problémom. Ide o otázku kritérií, zrovnateľných hľadísk, hodnotenie konkrétnych faktorov ako napríklad pracovných podmienok, spôsobu výkonu práce, požiadavky na vzdelanie a skúsenosti a podobne. Muži a ženy majú taktiež nárok na rovnakú odmenu ako 59 60 - - - členských štátov a uplatňovaní zásady rovnakej odmeny pre mužov a ženy, smernica Rady 75/207/EHS na uskutočňovanie zásady rovnakého zaobchádzania, pokiaľ ide o prístup k zamestnaniu, prípravu na povolanie a postup v zamestnaní, ako aj vo vzťahu k pracovným podmienkam, smernica Rady 79/7/EHS o postupnom uskutočnení zásady rovnakého zaobchádzania s mužmi a ženami v oblasti sociálneho zabezpečenia, smernica Rady 97/80/ES o dôkaznej povinnosti v prípadoch diskriminácie založenej na pohlaví, smernica Rady 2000/78/ES vytvárajúca všeobecný rámec pre rovnaké zaobchádzanie v zamestnaní a povolaní. Rovnaké odmeňovanie za rovnakú prácu ich predchodcovia iného pohlavia. Rovnaká práca neznamená však identickú prácu. Za rovnakú prácu môže byť považovaná i rozdielna činnosť. Hodnota práce je merateľná podľa individuálnej užitočnosti pre zamestnávateľa alebo na základe všeobecne zrovnateľnej hodnoty takejto činnosti na pracovnom trhu. preukázať len skutočnosti, ktoré môžu dosvedčovať priamu či nepriamu diskrimináciu. Žalovaný je potom povinný dokázať, že k takémuto porušeniu nedošlo. Zatiaľ čo žalobcovi postačí, aby uviedol skutočnosti, ktoré hovoria za neprípustnosť diskriminácie, žalovaný musí predložiť dôkazy podľa predpisov v dôkaznom konaní o tom, že k diskriminácii nedošlo. Rovnaké postavenie žien a mužov vo vzťahu k pracovným podmienkam Právne následky zaobchádzania V tejto oblasti je dôležitá smernica Rady 76/207/EHS, podľa ktorej sa mužom a ženám poskytujú tie isté podmienky, bez diskriminácie na základe pohlavia. Pojem pracovné podmienky však nie je definovaný. Táto smernica zahŕňa všetky oblasti pracovného pomeru, vzťahuje sa na všetky situácie od jeho vzniku až po jeho ukončenie. Osobný rozsah smernice zahŕňa aj výkon verejnej služby. Účelom je zabezpečiť rovnaký prístup k vzdelaniu a sociálnemu zabezpečeniu. Smernica zakazuje priamu alebo nepriamu diskrimináciu z dôvodu pohlavia, najmä so zreteľom na manželský a rodinný stav. Rozhodujúca je pritom objektívna existencia diskriminácie bez toho, aby musel existovať vedomý akt nerovnakého zaobchádzania na základe pohlavia. Členské štáty môžu vylúčiť pôsobnosť smernice na pracovné činnosti, resp. povolania a prípadne vzdelanie pre ne potrebné, pre ktoré predstavuje povolanie na základe druhu zamestnania a podmienok jeho vykonávania bezpodmienečný predpoklad. Výnimky z rovnakého postavenia smernica rámcovo definuje a zahŕňa do troch prípadov: - prípady, kedy pohlavie je predpokladom určitej činnosti (fotomodelka, herec) - prípady, kedy podľa národných právnych predpisov sú ženy najmä v tehotenstve a materstve chránené - sú možné i opatrenia k podpore zaistenia rovnakých šancí pre mužov a ženy Prostriedky právnej ochrany majú niekoľko foriem. Základom pre ich uplatnenie je neplatnosť diskriminačného opatrenia. Poškodený sa môže domáhať zákazu týchto opatrení a môže požadovať dodatočné plnenie, resp. náhradu škody. V prípade neplatného skončenia pracovného pomeru sa môže domáhať ďalšieho zamestnávania. Na ilustráciu uvádzam príklad Defrenne v. Sabena (judikát Súdneho dvora ES č. 43/75). Súdny dvor stanovil, že čl. 141 má horizontálny účinok a môže sa ho preto dovolávať pracovník voči zamestnávateľovi. Nie je pritom dôležité, či je zamestnávateľom súkromný alebo štátny subjekt. V tomto prípade išlo o diskrimináciu pri odmeňovaní letušky spoločnosti Sabena vo vzťahu k mužom vykonávajúcim rovnakú prácu. porušenia Základná úprava zákazu Slovenskej republiky zásady diskriminácie rovnakého v Ústave Dôkazné bremeno vo veciach diskriminácie na základe pohlavia je právne upravené smernicou 97/80/ES. Stanovuje, že osoby, ktoré sa v dôsledku porušenia zásady rovnakého zaobchádzania cítia byť poškodené a obrátia sa na súd, musia V slovenskom práve je zákaz diskriminácie resp. zásada rovnakého zaobchádzania upravená vo viacerých zákonoch rozličnej právnej sily. Ústava Slovenskej republiky v článku 12 zaručuje základné práva a slobody na území SR všetkým bez ohľadu na pohlavie, rasu, farbu pleti, jazyk, vieru a náboženstvo, politické či iné zmýšľanie, národný alebo sociálny pôvod, príslušnosť k národnosti alebo etnickej skupine, majetok, rod alebo iné postavenie. V článku 13 ods. 3 sa ďalej uvádza, že zákonné obmedzenia základných práv a slobôd musia platiť rovnako pre všetky prípady, ktoré spĺňajú ustanovené podmienky. Medzi základné práva a slobody Ústava SR zahŕňa okrem iného aj právo na slobodnú voľbu povolania, právo občanov na prácu a právo zamestnancov na spravodlivé a uspokojujúce pracovné podmienky. Ženy, mladiství a osoby zdravotne postihnuté majú v 61 62 Dôkazné bremeno vo vzťahu k diskriminácii súlade s článkom 38 Ústavy SR právo na zvýšenú ochranu zdravia pri práci a osobitné pracovné podmienky. Článok 41 ďalej ustanovuje, že žene v tehotenstve sa zaručuje osobitná starostlivosť, ochrana v pracovných vzťahoch a zodpovedajúce pracovné podmienky. Podrobnosti má pritom ustanoviť zákon. Rovnoprávne postavenie mužov a žien v zákone č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce nepriateľské, zastrašujúce, zahanbujúce, ponižujúce alebo urážlivé prostredie. Novela Zákonníka práce účinná od 1. júla 2004 nahradila definície v § 13 odkazom na osobitný zákon, ktorým je zákon č. 365/2004 Z. z. o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon). Zamestnanec má právo podať zamestnávateľovi sťažnosť v súvislosti s porušením zásady rovnakého zaobchádzania. Zamestnávateľ je povinný na sťažnosť zamestnanca bez zbytočného odkladu odpovedať, vykonať nápravu, upustiť od takého konania a odstrániť jeho následky. Zamestnanec, ktorý sa domnieva, že jeho práva alebo právom chránené záujmy boli dotknuté nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania, môže sa obrátiť na súd a domáhať sa právnej ochrany. Ústavný princíp rovnosti pred zákonom sa v pracovnom práve prejavuje ako rovnaké zaobchádzanie resp. ako právo na rovnosť. Právo na rovnaké zaobchádzanie v oblasti pracovnoprávnych vzťahov Zákonník práce uskutočňuje zákazom priamej a nepriamej diskriminácie. Zakotvuje zákaz diskriminácie ako jednu zo základných zásad v čl. 1 a čl. 6. Komplexný zákaz diskriminácie vo vzťahu k všetkým právam vyplývajúcim z pracovnoprávnych vzťahov zakotvuje § 13 Zákonníka práce. V čl. 1 je širší osobný rozsah, ktorý je adresovaný fyzickým osobám a nie zamestnancom alebo občanom. Predmetom zákazu diskriminácie je právo na prácu a na slobodnú voľbu zamestnania, právo na spravodlivé a uspokojivé pracovné podmienky a ochranu proti nezamestnanosti. Obsah práva na prácu sa prejavuje predovšetkým v štádiu jeho realizácie, a to v priebehu trvania pracovného pomeru. Čl. 6 Zákonníka práce zakotvuje zákaz diskriminácie medzi mužmi a ženami. Zásada rovnakého zaobchádzania s oboma pohlaviami patrí medzi základné zásady práva ES, preto boli v tomto článku zahrnuté požiadavky viacerých právnych prameňov ES. Tento článok zabezpečuje širšiu právnu rovinu zachovávania rovnoprávnosti mužov a žien v oblasti pracovného práva. Zásada rovnakého zaobchádzania s mužmi a ženami znamená zákaz priamej alebo nepriamej diskriminácie na základe pohlavia. Všeobecný zákaz diskriminácie, ktorý sa vzťahuje na všetky práva vyplývajúce z pracovnoprávnych vzťahov, je upravený v § 13 Zákonníka práce. Do 30. júna 2004 obsahovalo toto ustanovenie definície priamej a nepriamej diskriminácie. Za formu diskriminácie podľa § 13 sa považovalo aj obťažovanie, definované ako nežiadúce správanie s úmyslom alebo účinkom porušiť ľudskú dôstojnosť, ktoré vytvára pre zamestnanca Roztrieštenosť antidiskriminačnej úpravy pred 1. júlom 2004 mala za následok jej neprehľadnosti a ťažkosti pri posudzovaní stupňa zlučiteľnosti s legislatívou EÚ. Okrem toho smernica č. 2000/43/ES o vykonávaní zásady rovnakého zaobchádzania s osobami bez ohľadu na rasový alebo etnický pôvod a č. 2000/78/ES, ktorá ustanovuje všeobecný rámec pre rovnaké zaobchádzanie v zamestnaní a povolaní, obsahujú niektoré inštitúty, ktoré slovenské právo dovtedy v súvislosti so zákazom diskriminácie nepoznalo, bolo teda nevyhnutné ich začlenenie do slovenského právneho poriadku. Pritom bolo možné zvoliť buď cestu novelizácie množstva jednotlivých už existujúcich zákonov, čo by ale viedlo k ešte väčšej neprehľadnosti protidiskriminačných ustanovení, alebo cestu prijatia osobitného zákona upravujúceho samostatne a výlučne problematiku rovnakého zaobchádzania a zákazu diskriminácie. Legislatívci napokon zvolili akúsi zlatú strednú cestu: Rozhodli sa predložiť vláde a potom aj Národnej rade SR návrh zákona o rovnakom zaobchádzaní a o ochrane pred diskrimináciou, o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon), ktorý v článku I sústreďuje a systematizuje antidiskriminačné ustanovenia "pod jednou strechou" a v ďalších článkoch (II až XXII) prináša ustanovenia dopĺňajúce 21 63 64 Zásada rovnakého zaobchádzania antidiskriminačného zákona podľa osobitných zákonov (Zákonník práce, zákon o štátnej službe, zákon o výkone prác vo verejnom záujme, zákon o vojenskej službe, živnostenský zákon, zákon o prokurátoroch a právnych čakateľoch prokuratúry, zákon o službách zamestnanosti, zákon o vysokých školách, zákon o sústave základných a stredných škôl, zákony o sociálnom poistení, o sociálnej pomoci, o zdravotnej starostlivosti a ďalšie), do ktorých buď nanovo vkladá antidiskriminačné ustanovenia alebo ich novelizuje. Predmetom úpravy antidiskriminačného zákona, ktorý vyšiel v Zbierke zákonov SR pod číslom 365/2004 Z. z. a účinnosť nadobudol 1. júla 2004, je uplatňovanie zásady rovnakého zaobchádzania a použitie prostriedkov právnej ochrany, ak dôjde k porušeniu tejto zásady. Dodržiavanie zásady rovnakého zaobchádzania pritom podľa § 2 spočíva v zákaze diskriminácie z akéhokoľvek dôvodu, vo výkone práv a povinností v súlade s dobrými mravmi, ako aj v prijímaní opatrení na ochranu pred diskrimináciou. Zákon teda neuvádza jednotlivé dôvody diskriminácie (pohlavie, vek, rasový a etnický pôvod,...), ale vzťahuje zákaz diskriminácie na akýkoľvek dôvod. Ďalej zákon v súlade so smernicami definuje základné pojmy, ako diskriminácia, priama a nepriama diskriminácia, obťažovanie, pokyn a nabádanie na diskrimináciu, neoprávnený postih, ale aj diskriminácia právnickej osoby. Napriek tomu, že v úvodných ustanoveniach je vymedzený zákaz diskriminácie z akéhokoľvek dôvodu, v súvislosti s pracovnoprávnymi vzťahmi zákon osobitne vymedzuje ako dôvody diskriminácie tehotenstvo alebo materstvo, pohlavnú alebo rodovú identifikáciu. V rámci ustanovení o prípustnom rozdielnom zaobchádzaní zákon uvádza, že diskrimináciou nie je také rozdielne zaobchádzanie, ktoré je objektívne odôvodnené povahou činností vykonávaných v zamestnaní alebo okolnosťami, za ktorých sa tieto činnosti vykonávajú, ak sú rozsah alebo spôsob takéhoto rozdielneho zaobchádzania primerané a nevyhnutné vzhľadom na tieto činnosti alebo okolnosti, za ktorých sú vykonávané. Za diskrimináciu z dôvodu pohlavia sa nepovažuje objektívne odôvodnené rozdielne zaobchádzanie, ktoré spočíva v ustanovení rozdielneho dôchodkového veku pre mužov a ženy alebo ktorého účelom je ochrana tehotných žien alebo matiek. Antidiskriminačný zákon obsahuje ustanovenia o právnej 65 ochrane a konaní vo veciach porušenia zásady rovnakého zaobchádzania. Každý sa môže domáhať svojich práv na súde, ak sa domnieva, že je alebo bol dotknutý na svojich právach nedodržaním zásady rovnakého zaobchádzania. Môže sa najmä domáhať, aby ten, kto nedodržal zásadu rovnakého zaobchádzania, upustil od svojho konania, ak je to možné, napravil protiprávny stav alebo poskytol primerané zadosťučinenie, prípadne sa môže domáhať aj náhrady nemajetkovej ujmy v peniazoch. V konaní vo veciach porušenia zásady rovnakého zaobchádzania zavádza zákon v súlade so smernicou 97/80/ES o dôkaznom bremene v prípadoch diskriminácie na základe pohlavia a ďalšími smernicami presun dôkazného bremena na žalovaného, ktorý je povinný preukázať, že neporušil zásadu rovnakého zaobchádzania, ak žalobca predloží súdu dôkazy, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k porušeniu zásady rovnakého zaobchádzania došlo. LITERATÚRA SIMAN, M. - SLAŠŤAN, M. 2004. Zmluva o Európskej únii a Zmluva o založení Európskeho spoločenstva. Právnická fakulta UMB, Banská Bystrica TICHÝ, L. - ARNOLD, R. - SVOBODA, P. - ZEMÁNEK, J. KRÁL, R. 2004. Evropské právo. C. H. Beck, Praha Ústava slovenskej republiky č. 460/1992 Zb. v znení neskorších predpisov Zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov Zákon č. 365/2004 Z. z. o rovnakom zaobchádzaní v niektorých oblastiach a o ochrane pred diskrimináciou a o zmene a doplnení niektorých zákonov (antidiskriminačný zákon) SUMMARY Regulation of labour legal relations has been, in general, a dominant field of domestic law of the EU Member States. The aim of the Community law is first of all to harmonise the troubled 66 fields. The legislation of the European Communities in the field of equality of men and women in the labour legal relations and prohibition of any discrimination on grounds of sex is quite rich. The article deals with selected sources of primary and secondary law regulating this field as well as their implementation into Slovak legal system. ADRESA JUDr. Katarína Rybánska Katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia Právnická fakulta UMB Komenského 20 974 00 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA K NĚKTERÝM OTÁZKÁM PRÁVNÍ ÚPRAVY ZÁKAZU DISKRIMINACE ŽEN V ČESKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU Ilona Schelleová 1 Resume Problematika zákazu diskriminace žen se stala v posledních letech v České republice předmětem několika významných právních úprav. Zejména v souvislosti s promítáním závazků České republiky vůči směrnicím Rady EU do českého právního řádu došlo v posledních letech k několika změnám zejména v občanském právu procesním a pracovním právu ve vztahu k problematice zamezení diskriminace na základě pohlaví. Předmětem novelizace byl zejména § 133a občanského soudního řádu a § 7 zákoníku práce. Klíčová slova občanské soudní řízení, občanský soudní řád, zákoník práce, diskriminace, směrnice EU V souvislosti s promítáním závazků České republiky vůči směrnicím Rady EU do českého právního řádu došlo v posledních letech k několika změnám zejména v občanském právu procesním a pracovním právu ve vztahu k problematice zamezení diskriminace na základě pohlaví. Tak především se jedná o Směrnici Rady (ES) č. 97/80/EC ze dne 15. 12. 1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. Uvedená směrnice stanoví, že v zájmu zásady rovného zacházení (tj. odstranění jakékoliv diskriminace založené na pohlaví, buď přímé nebo nepřímé) budou přijaty m.j. v občanském soudním řízení opatření, která, jak uvádí čl. 4 odst. 1 směrnice, “jsou nezbytná k zajištění toho, že pokud osoby, které se cítí poškozeny tím, že vůči nim nebyla uplatněna zásada rovného zacházení, uvedou před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, bude povinnosti žalovaného dokázat, že 1 67 JUDr. Ilona Schelleová, Dr. pôsobí na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne. ČR. 68 nedošlo k porušení zásady rovného zacházení”. Dále podle směrnice č. 2000/43/ES jsou členské státy Evropské unie povinny ve svém právním řádu zajistit, aby v případech, kdy osoby, které se považují za poškození, protože vůči nim nebylo postupováno podle zásady rovného zacházení a předloží soudu skutečnosti, podle nichž se lze domnívat, že došlo k jejich přímé nebo nepřímé diskriminaci, bylo povinnosti žalovaného prokázat, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo. Obdobný požadavek obsahuje směrnice č. 2000/78/ES ve vztahu k osobách, které se cítí diskriminovanými v důsledku svého náboženství, světového názoru, invalidity, věku nebo sexuální orientaci. V důsledku nutnosti promítnutí těchto směrnic do českého právního řádu byl m.j. vydán zákon č. 30/2000 Sb. a poté zákon č. 151/2002 Sb., jako novely občanského soudního řádu obsahující zejména § 133a OSŘ. Tento nový paragraf obsahuje ustanovení podle kterého “skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak”. V návaznosti na to je ve druhém odstavci tohoto paragrafu stanovené, že “skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, má soud ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak”. Opak vyjde najevo tehdy, jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení “zásady stejného zacházení”. Vzhledem k tomu, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze, podá protistraně důkaz opaku tím, že prokáže rovné zacházení se všemi zaměstnanci. 2 Uvedená novelizace českého občanského soudního řádu 2 BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. – KRČMÁŘ, Z. – MAZANEC, M. 2003. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 6. vydání. C.H.Beck, Praha, s. 503 69 souvisí i s novelizací zákoníku práce provedenou zákonem č. 155/2000 Sb. V § 7 ZP bylo nově doplněno, že nikdo nesmí zneužívat výkonu práv a povinností z pracovněprávního vztahu k ponižování jeho lidské důstojnosti. Ponižování lidské důstojnosti zahrnuje jednak takové projevy zaměstnavatele vůči zaměstnancům, které zahrnují například pokyny, aby pro nadřízeného vedoucího zaměstnance vykonával určité úsluhy, které nemají s druhem práce podle pracovní smlouvy nic společného, dále způsob jednání dávající zaměstnanci na vědomí, že pro zaměstnavatele nic neznamená a že by měl být vděčný za to, že ho zaměstnává atd. Podle výslovné úpravy se za ponižování lidské důstojnosti považuje rovněž i nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti, které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé, čímž vytváří nepřátelskou atmosféru na pracovišti, nebo které může být druhým účastníkem pracovněprávního vztahu oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, která ovlivňují výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Nežádoucí chování sexuální povahy proto může být za určitých okolností v rozporu s principem rovného zacházení ve smyslu čl. 3, 4 a 5 směrnice ES č. 76/207/EEC. V zájmu zvýšení ochrany zaměstnanců a zlepšení vynutitelnosti jednotlivých ustanovení pracovněprávních předpisů je stanoveno, že zaměstnavatel nemusí přímo či nepřímo postihovat nebo znevýhodňovat zaměstnance z toho důvodu, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících z pracovněprávních vztahů, ať již formou nebo cestou soudního sporu. Dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami, nebo k ponižování lidské důstojnosti formou nežádoucího sexuálního chování na pracovišti, má postižený zaměstnanec právo se domáhat, aby zaměstnavatel upustil od tohoto porušování nebo jednání, aby odstranil následky tohoto porušování nebo jednání a aby zaměstnanci bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud v konkrétním případě nebude postačující upuštění od nežádoucího chování nebo jednání, protože byla ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti, má zaměstnanec právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. 70 O výši náhrady rozhoduje soud.3 Citovaná ustanovení zákoníku práce a občanského soudního řádu o zákazu diskriminace navazují na řadu ustanovení v obecnějších právních i politických dokumentech z nichž je třeba přednostně jmenovat čl. 3 Listiny základních práv a svobod, dále Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a samozřejmě Úmluvu č. 111 MOP o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání. ADRESA JUDr. Ilona Schelleová, Dr. Právnická fakulta Masarykova univerzita Veveří 70 602 00 Brno ČESKÁ REPUBLIKA LITERATURA BUREŠ, J. – DRÁPAL, L. – KRČMÁŘ, Z. – MAZANEC, M. 2003. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 6. vydání. C.H.Beck, Praha DAVID, L. Diskriminace na základě pohlaví v pracovních vztazích a § 133a občanského soudního řádu.In.: Právo a zaměstnání, 2001, č. 9, s. 2 GALVAS, M. a kol. 2002. Pracovní právo. Masarykova univerzita. Brno HOCHMAN, J. – JOUZA, L. – KOTTNAUER, A. 2001. Zákoník práce a související předpisy. Linde, Praha KASAL, J. Správný směr, problematická schůdnost. In.: Právní rádce 2001. č. 6, s. 30 SUMMARY Cocerning appearance of commitments of Czech Republic against rules of EU council in czech legal order, there have been many changes in last few years especially in civil procesure law and labour law. They were about problematic of sexual discrimination. Subject of novelization ws especially § 133 OSŘ on § 7 ZP. 3 HOCHMAN, J. – JOUZA, L. – KOTTNAUER, A. 2001. Zákoník práce a související předpisy. Linde, Praha, s. 33 – 34 71 72 UPLATNĚNÍ PRINCIPU ROVNOSTI U TRANSSEXUÁLŮ PŘI ODCHODU DO STAROBNÍHO DŮCHODU Eva Šimečková 1 Resume Princip rovnosti a zákazu diskriminace se uplatňuje v pracovním právu i v právu sociálního zabezpečení. Nejzajímavější oblast, kde se ale princip rovnosti neuplatnil, je stanovení důchodového věku podle ust. § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, podle kterého není stanovena stejná hranice odchodu do důchodu pro ženy a muže. Ženy odcházejí do důchodu dříve, a to v závislosti na tom, zda vychovaly děti. Jak se ale bude započítávat odchod do důchodu transsexuálovi - ženě, která v budoucnu postoupí změnu pohlaví a o důchod bude žádat jako muž nebo obráceně a zároveň bude chtít započítat péči o dítě. Klíčová slova princip rovnosti, transsexuál, pracovní právo a právo sociálního zabezpečení, důchodový věk, péče o dítě Na téma mého příspěvku, jak se uplatní princip rovnosti u transsexuálů v pracovním právu a v právu sociálního zabezpečení mě přivedl televizní pořad. Začala jsem se zabývat otázkou jejich postavení z hlediska odchodu do starobního důchodu. 10. verze Mezinárodní kvalifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, kterou vydal Český statistický úřad podle § 19 odst. 2 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, obsahuje pod kódem F64 celkem pět různých poruch pohlavní identity, z nichž první s kódem F640 je transsexualismus. Dalšími čtyřmi poruchami pohlavní identity jsou transvestismus dvojí role (F641), porucha pohlavní identity v dětství (F642), jiné poruchy pohlavní identity (F648) a porucha pohlavní identity nespecifikovaná (F649).2 Stát tak na transsexualismus pohlíží jako na nemoc, respektive poruchu, se všemi pozitivními i negativními 1 Mgr. JUDr. Eva Šimečková, Ph.D. pôsobí na Právnickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci, ČR. e-mail: 2 http://www.zachrannasluzba.cz/propacienty/dg.htm 73 důsledky z toho plynoucími. Samotnými transsexuály je toto nazírání chápáno rozporuplně, a to zejména s ohledem na jejich pochopitelné usilování o úhradu nákladů spojených se změnou pohlaví, zejména pak chirurgických výkonů, z prostředků zdravotního pojištění. Změnu pohlaví u transsexuálů jako lékařský zákrok řeší pouze zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a to v § 27a. Stanovuje, že žádost pacienta musí posoudit odborná komise a před podáním žádosti musí lékař osobu náležitě informovat a upozornit na rizika a případné nepříznivé důsledky s ním spojené. Transsexuál je osoba, která je jednoznačně somaticky vyvinuta jako muž nebo jako žena, avšak psychicky cítí opačně a chce docílit legální změny svého pohlaví.3 Podle našeho právního řádu se o pohlavní příslušnosti jedince rozhoduje při narození podle fyzického zjevu novorozence a pozorování zevních pohlavních znaků. Podle nich je pak zapsán do matriky, je mu vystaven rodný list a přiděleno rodné číslo. Cílem přeměny pohlaví je nastolení takového právního stavu, s nímž se jedinec ztotožňuje. Léčba probíhá ve dvou krocích, první je hormonální léčba, která zvýrazní tělesné znaky připodobňující zevně k žádoucímu pohlaví a druhý krok tvoří plasticko – chirurgický zásah, jímž je vytvořena nápodoba mužských nebo ženských genitálií. Tento zásah je nezvratný a zpětnou úpravu už provést nelze. Důsledkem operace je ztráta reprodukční schopnosti. 4 K úplné biologické změně pohlaví nedojde, ale z právního hlediska se s touto osobou zachází tak, jako by osobou požadovaného pohlaví skutečně byla. Pozdější přeměna pohlaví nezpochybňuje správnost deklaratorního prohlášení pohlavní příslušnosti při porodu a všechny právní úkony, které učinila osoba daného pohlaví před jeho změnou jsou platné. Mohla tedy uzavřít sňatek, porodit a vychovávat děti. Pokud u transsexuální osoby probíhá změna pohlaví, může požádat podle § 72 odst. 5 zákona č 301/2002 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících 3 HADERKA, J. F. Právně deklarovaná změna pohlavní příslušnosti a její dopad na rodičovské postavení transsexuální osoby. In.: Právní praxe 4/2000, s. 242 4 FIFKOVÁ, H. a kol. 2002. Transsexualita. Diagnostika a léčba. Grada Publishing, Praha, s. 107 74 zákonů o užívání neutrálního jména a příjmení. Svou žádost musí doložit potvrzením zdravotnického zařízení, u něhož léčba probíhá. Po úplné změně pohlaví doložené lékařským posudkem z oboru sexuologie je pak do matriky zapsáno nové jméno a příjmení a změna pohlavní příslušnosti. Ještě před provedenou změnou pohlaví se musí transsexuál nechat rozvést. Po přeměně pohlaví jsou mu vystaveny nové doklady totožnosti a je mu přiděleno nové rodné číslo. Je mu vystaven náhradní doklad o vzdělání a také dosavadní doba zaměstnání se mu započítává pro výpočet důchodu. Provedená právní změna však nemůže mít zpětné účinky, proto zápis v rodných listech jeho dětí se nemění a transsexuál zůstává rodičem se všemi právy a povinnostmi. Po provedené změně pohlaví a změně dokladů může transsexuál znovu uzavřít sňatek. Vzhledem k tomu, že u nás proběhla harmonizace práva EU s našim právem, mělo by i postavení transsexuálních osob být naprosto v souladu s principem rovnosti. Jakákoliv diskriminace při přijímání do zaměstnání, při výpovědi apod. by znamenala diskriminaci na základě pohlaví a je tedy zákoníkem práce popř. dalšími zákony zakázána. I do oblasti sociálního zabezpečení se promítl princip rovnosti, obsažený ve směrnici Rady 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení, směrnici 86/378/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků, která byla změněna směrnicí 96/97/ES. Směrnice z roku 1979 se v čl. 7 písm. a) umožňuje, aby si členské státy samy upravily a stanovily důchodový věk pro účely poskytování starobních důchodů. Podle směrnice z roku 1996 čl. 6 odst.1 písm. f) ustanovení, která odporují zásadě rovného zacházení, zahrnují ta založená na pohlaví, přímo nebo nepřímo, zejména odkazem na manželský nebo rodinný stav pro: stanovení rozdílných důchodových věků. Přestože to odporuje zásadě rovného zacházení, je tedy možné stanovit, že ženy a muži půjdou do důchodu jindy. Při stanovení důchodového věku pro odchod do starobního důchodu podle § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jsou zvýhodněny ženy, a to v závislosti na tom, zda vychovaly děti. Podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy je upravena v ust. § 32 odst. 4 tohoto zákona. Podle § 32 odst. 1 činí důchodový věk u mužů 60 let a u žen 57 let. Za výchovu dětí se odečítají roky a důchodový věk u žen činí 56 let, pokud vychovala jedno dítě, 55 let dvě děti, 54 let, pokud vychovala tři nebo čtyři děti a 53 let, pokud vychovala pět dětí. Tato hranice platila do konce roku 1995 a v současné době je v českém právu přechodné období do 31.12.2012. V současné době se podle § 32 odst. 2 přičítají u mužů 2 kalendářní měsíce a u žen 4 kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z doby po roce 1995 do dne dosažení věkových hranic, uvedených v odstavci 1. Od 1.1.2013 bude podle § 32 odst. 3 činit důchodový věk u mužů a také u žen, které nevychovaly děti 63 let, u žen, které děti vychovaly bude rozpětí 62 – 59 let podle stejného klíče jako doposud. Náš právní řád tedy zvýhodňuje ženy, a to podle počtu vychovaných dětí. Podmínka výchovy dítěte je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků, to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat. V souvislosti s odchodem do důchodu se tedy objevuje zajímavá otázka, v kolika letech bude odcházet do důchodu transsexuál - muž, který se narodil jako žena, porodil a vychoval své děti o po dosažení jejich zletilosti nebo ještě před tím podstoupil změnu pohlaví. Žádat o starobní důchod už bude jako muž. Podmínka výchovy dítěte mu jako muži nebude započítána. Co je ale ze společenského hlediska podstatné ? To, že je nyní mužem nebo to, že vychoval děti ? Společnost by měla ohodnotit jeho přínos při výchově dětí, navíc v době, kdy je vychovával byl ženou. Z hlediska právního to na první pohled vypadá zcela jednoznačně. V § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. je uvedeno : podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě….V případě, že tedy transsexuál žádá o důchod už jako muž, bere se v úvahu právní stav ke dni podání žádosti o důchod. V ustanovení § 32 odst. 4 zákona jsou ale dvě rozhodné skutečnosti a to, že o 75 76 důchod žádá žena a dále ta skutečnost, že pečuje nebo pečovala o dítě. Tedy obě skutečnosti musí být splněny. V modelovém případě ovšem v době, kdy o tyto děti bylo pečováno, byly splněny a jeho rodičovské povinnosti byly zachovány jako ženě. To, že bude žádat jako muž a nebude mu podmínka výchovy přiznána, je neoddiskutovatelná diskriminace na základě pohlaví. Navíc z hlediska biologického vlastně zůstává stále ženou, jen s provedenými plastikami, i když společnost na něj z formálního i právního hlediska pohlíží jako na muže. Stejně zajímavý se může jevit i opačný případ, kdy muž vychovává své děti se svou manželkou a později podstoupí změnu pohlaví a už jako žena požádá o započtení výchovy svých dětí. Tedy v tomto případě by výchova dětí byla započítána jak biologické matce dětí, tak biologickému otci, který v době žádosti o odchod do starobního důchodu je už ženou. V tomto případě by z právního hlediska už problém být neměl, protože žádá žena, ale jak naložíme se skutečností, že v době, kdy děti vychovával byl mužem, který už na odpis let nárok nemá ? Poněkud absurdní, ne však nemožná by však byla situace, kdy manželé vychovávají společně děti a poté by oba podstoupili změnu pohlaví, tudíž by nemuselo dojít ani k rozvodu manželství, protože by se pouze vyměnily role, a oba by zažádali o započítání výchovy dítěte. Tato z hlediska odchodu do důchodu lákavá eventualita však zřejmě nebude masově využívána. Základní problém, ke kterému celý rozbor nakonec musel nutně vést, je závěr, že zde není promítnuta zásada rovného zacházení mezi muži a ženami. Jestliže muž může čerpat rodičovskou dovolenou ode dne narození dítěte, může třeba po smrti své manželky sám celý život vychovávat děti až do jejich zletilosti, měla by mu tato péče být započítána. Tíha péče o děti by měla spočívat na obou rodičích a spravedlivější by zřejmě bylo, aby i muž mohl prokázat, že své děti vychovával a mohl odejít do důchodu dříve podle počtu vychovaných dětí. Současné pojetí vychází z tradičního modelu, kdy muž zajišťuje rodinu po stránce materiální a žena se stará o děti a domácnost. Zpravidla se tento model uplatní i dnes, ale jak dlouho je udržitelný do budoucna ? Aby byla zachována rovnost mezi muži a ženami je v podstatě možné několik přístupů k dané problematice : 77 1. buď se započítá výchova dítěte muži i ženě, 2. po dohodě rodičů si započítá výchovu jeden z nich, v případě, že nedojde k dohodě by výchovu uplatnila žena, 3. výchovu dítěte by měl mít možnost započítat i muž, pokud by prokázal, že žena o děti nepečovala, např. muž by čerpal rodičovskou dovolenou, protože matka zemřela při porodu, děti mu byly svěřeny do péče apod., 4. možnost, že se výchova dětí nebude započítávat nikomu, myslím odporuje strategii každého státu, který má zájem na rozvoji a fungování rodin. 5. rozhodnou skutečností nebude výchova dítěte, ale porod. Závěrem lze tedy dodat to, že i když se tento problém zřejmě jeví jako okrajový, dá se celkem jasně dovodit, že při odchodu do důchodu nebyl do zákona včleněn princip rovnosti mezi muži a ženami. Ale zatímco jiná diskriminace založená na pohlaví se nemusí každého dotknout, do důchodu odchází každý člověk, pokud se ho dožije. Započítání péče o dítě je společenským zhodnocením toho, že společnost potřebuje děti, ale výchova dětí je stejně náročná pro muže i ženu. LITERATURA FIFKOVÁ, H. a kol. 2002. Transsexualita. Diagnostika a léčba. Grada Publishing, Praha HADERKA, J. F. Právně deklarovaná změna pohlavní příslušnosti a její dopad na rodičovské postavení transsexuální osoby. In.: Právní praxe, 4/2002, s. 242 – 250 HADERKA, J. F. Jaký právní přístup k otázkám transsexualismu? In.: Právník, 3/1986, s. 213 – 228 http://www.zachrannasluzba.cz/propacienty/dg.htm SUMMARY The principle of equality and prohibition of discrimination is applied in labour law and social security law, since both the legal 78 branches have harmonised the Czech law with the European Union law. Should transsexuals be discriminated, then it would be sex based discrimination. Throughout the world, there have been issued many court decisions concerning this problems, and they are often very inspiring. In the Czech Republic, discrimination based on sex is prohibited by Labour Code, employment Act, and acts on wages and salaries. A most interesting field, where the equality principle is though not applied, is the determination of pension age under Act No. 155/1995 § 32 Coll. on pension insurance, which states different pensionable ages for women and men. Women retire earlier, in proportion to number of children raised. This particular provision does not reflect legal status when men also can take parental leave or raise children after its termination. The condition of childcare for the women’s claim is defined in provision of § 32 par. 4 of the cited act. However, the question remains how the retimement age will be counted in for a woman who will undergo a change of sex, and who will ask the pension as a man or vice versa, at the same time wanting to count in a childcare. ADRESA Mgr. JUDr. Eva Šimečková, PhD. Právnická fakulta Univerzita Palackého Tř. 17. listopadu 8 771 11 Olomouc ČESKÁ REPUBLIKA VÝVOJ MAJETKOPRÁVNEHO POSTAVENIA ŽENY NA SLOVENSKU PO ROKU 1945 S DÔRAZOM NA JEJ MAJETKOVÉ POMERY V MANŽELSTVE1 Ivana Šošková 2 Resume Príspevok je zameraný na postavenie ženy v majetkovoprávnych vzťahoch od skončenia druhej svetovej vojny – porovnanie právneho stavu v rokoch 1945-1949 (v r. 1949 došlo k prijatiu nového Zákona o práve rodinnom a k zavedeniu nového inštitútu zákonného majetkového spoločenstva manželov) so stavom po roku 1949. Príspevok rozoberá aj ďalšie úpravy majetkovoprávnych vzťahov v manželstve až dodnes. Kľúčové slová manželstvo, manželské právo, majetok, majetkoprávne pomery medzi manželmi, oddelený majetok, koakvizícia, spoločenstvo majetku, vydržovacia a alimentačná povinnosť, manželské bremená, modifikácie majetkového režimu manželov, veno, obvenenie, rodinné právo, zákonné majetkové spoločenstvo, spoluvlastníctvo, bezpodielové spoluvlastníctvo manželov Vznik samostatnej ČSR v roku 1918 so sebou priniesol recepciu rakúskeho a uhorského práva (na území Čiech, Moravy a Sliezka platilo naďalej právo rakúske, na Slovensku a Podkarpatskej Rusi právo uhorské). Právny dualizmus sa v medzivojnovom období nepodarilo prekonať a nutnosť riešenia tohto problému opäť vyvstala po skončení druhej svetovej vojny v roku 1945. Staré normy už neodrážali potreby, ktoré priniesla nová spoločenská situácia. Normy manželského práva svojim pôvodom spadali ešte do 19. storočia, do doby, kedy majetok zohrával obrovskú úlohu a manželstvo sa vnímalo ako “dobre premyslený obchod... kde hlavnou veličinou, okolo ktorej jeho 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. JUDr. Ivana Šošková pôsobí na Katedre dejín štátu a práva na Právnickej fakulte UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 80 2 79 hodnota oscilovala, bolo vždy veno a dedičstvo.” (Klabouch, Jiří 1962, str. 195). Posúďme sami... Manželské právo na Slovensku bolo až do roku 19493 upravené recipovaným uhorským zákonným článkom XXXI/1894 o práve manželskom a zákonom č. 320/1919 Sb. z. a n. – tzv. manželskou novelou, ktorou sa menili ustanovenia občianskeho práva “o obradnostiach zmluvy manželskej, o rozluke a o prekážkach manželstva.” Majetkoprávne pomery medzi manželmi však ani jeden z uvedených zákonov neupravoval. Tieto pomery sa spravovali starým uhorským obyčajovým právom, 4 ktoré bolo potom od roku 1861 potrebné vykladať v duchu pravidiel prijatých tzv. Judexkuriálnou konferenciou.5 Hlavným prameňom manželského majetkového práva teda naďalej ostávalo právo obyčajové a súdna prax. Na území Čiech a Moravy bola úprava osobného i majetkového práva manželov obsiahnutá priamo vo Všeobecnom občianskom zákonníku (ďalej len VZO), t.j. recipovanom rakúskom ABGB z roku 1811 - čiže v komplexnej a podrobne rozpracovanej norme občianskeho práva. Dokonca v 28.hlave pod názvom “Svatební smlouvy” boli v §-och 1217 až 1266 zakotvené možné modifikácie majetkového manželského režimu (pozri ďalej). Pokiaľ manželia ohľadne svojho (pred vstupom do manželstva nadobudnutého, t.j. do manželstva vnášaného) majetku neuzavreli žiadnu zmluvu, platilo tak v práve slovenskom ako aj českom, že uzavretím manželstva v ich majetkových pomeroch nenastali nijaké zmeny. Každý z nich ostával subjektom svojich doterajších majetkových práv a mohol so svojim majetkom ľubovoľne disponovať. Platila tu teda zásada 3 Zákon č. 265/1949 Sb. o práve rodinnom nadobudol účinnosť až 1.januára 1950. 4 Základom pre slovenské súkromné právo vôbec bolo Verbőczyho Tripartitum z roku 1514. Napriek tomu, že bolo akousi neoficiálnou zbierkou obyčajového práva, požívalo až do polovice 19. stor. autoritu zákonníka. 5 Pravidlá sa majetkového práva manželov dotkli jedine v prípade koakvizície – aj tu však iba deklarovali pôvodný stav, keď § 13 prvého uznesenia tejto konferencie znel: “Ustanovenia skorších uhorských zákonov o majetku počas manželstva nadobudnutom zostávajú nezmenené.” 81 oddeleného majetku. Na Slovensku manželovi nepatrili nijaké práva na majetok jeho manželky. Dokonca aj keby išlo len o správu majetku, musela by mu ju najprv žena prepustiť ako svojmu povereníkovi: manžel nemohol byť bez zvláštneho poverenia pokladaný za správcu zvláštneho majetku manželkinho (Úr. sb. 1360)6. Správu majetku mu manželka mohla kedykoľvek odňať, takže manžel bol potom povinný majetok spätne vydať. V práve českom platila priamo zo zákona domnienka, že manželka svoj voľný, resp. oddelený majetok automaticky zverila svojmu manželovi ako svojmu zákonnému zástupcovi. Manžel sa teda stával správcom jej majetku podľa zákonného ustanovenia, bez jej vôle, dokonca i bez jej vedomia. Ohľadne majetku nadobudnutého počas manželstva už bol majetkový režim odlišný. Kým v českom práve platila priamo zo zákona zásada oddeleného majetku, teda, že čo každý z manželov akýmkoľvek spôsobom nadobudne, nadobudne pre seba, a len v pochybnosti sa má za to, že nadobudol muž (§ 1237 VZO); v práve slovenskom platil, s výnimkou manželstiev bývalých šľachticov a tzv. honoraciorov7, princíp koakvizície. Koakvizícia predstavovala majetok resp. majetkový prírastok, ktorý manželia nadobudli, alebo ku ktorého rozmnoženiu prispeli spoločnou prácou, spoločným pričinením v dobe skutočného manželského spolužitia. Koakvizíciu bolo treba posudzovať vždy vzhľadom na stavovskú príslušnosť manželov, pretože priamo zo zákona platila iba v manželstvách nešľachticov. Tu sa totiž predpokladalo, že ide o manželstvá osôb pracujúcich prevažne fyzicky a teda i žena prispieva svojou 6 Úr. sb. = Úradná sbierka rozhodnutí Najvyššieho súdu Československej republiky vo veciach občianskych z právnej oblasti Slovenska a Podkarpatskej Rusi, ročníky I.-VI. (nakladateľ a vydavateľ Právnická jednota na Slovensku v Bratislave) 7 V r. 1848 boli v Uhorsku zrušené hlavné verejnoprávne rozdiely medzi šľachticmi a nešľachticmi. Súkromnoprávne rozdiely – najmä v oblasti rodinného a dedičského práva – ostali naďalej v platnosti. Po tomto zrušení šľachtictva už možno hovoriť len o bývalých šľachticoch, o poddaných už len ako o bývalých poddaných resp. nešľachticoch. H o n o r a c i o r i - nešľachtici, ktorí sa živili nie fyzickou, ale duševnou prácou, napr. diplomovaní (verejní) úradníci, advokáti, lekári, umelci atď. Čo sa týka koakvizície, boli posudzovaní rovnako ako bývalí šľachtici. 82 prácou k zveľaďovaniu majetku, preto by bolo slušné, aby majetkový prírastok bol po zániku manželstva rozdelený medzi oboch manželov rovným dielom. Naopak, v manželstvách bývalých šľachticov a honoraciorov bol za hlavného nadobúdateľa všetkého majetku považovaný iba manžel, preto nebolo uznávanie spolunadobudnutého majetku odôvodnené už zo zákona.8 Koakvizícia nadobúdala praktický význam až po zániku manželstva (tiež v prípade rozvodu9 od stola a lože). Dovtedy totiž nakladala každá strana so svojim majetkom voľne ako s tým, ktorý mala už pri uzavieraní manželstva. Až po zániku manželstva mohla každá manželská strana (v prípade smrti dedičia) žiadať od druhej manželskej strany ( resp. jej dedičov) polovicu z toho, čo na majetku prirástlo počas skutočného manželského spolužitia. Výška spolunadobudnutého majetku sa určila tak, že od celkovej hodnoty celého majetku, ktorý tu bol po zániku manželstva, sa odpočítala hodnota osobitného (voľného) majetku jedného i druhého manžela tak, ako ho vniesli do manželstva už pri sobáši, a tiež hodnota majetku, ktorý nadobudli počas manželstva dedičstvom či darom. Takto získaný rozdiel predstavoval hodnotu koakvizičného majetku, ktorý sa potom rozdelil na polovicu. Pokiaľ ide o vydržovaciu a alimentačnú povinnosť, táto tak v práve českom, ako i v práve slovenskom zaťažovala už priamo zo zákona 10 manžela ako hlavu rodiny, pričom jej rozsah bol závislý od miery manželského spolužitia. Pokiaľ manželstvo trvalo a manželia normálne spolu žili, manžel bol povinný vydržiavať svoju manželku úplne, spravidla in natura, primerane svojim majetkovým pomerom a spoločenskému postaveniu, a to i vtedy, ak mala manželka sama dosť majetku, aby sa živila. Vydržiavanie teda muselo zodpovedať majetkovým a zárobkovým pomerom muža (jeho stav bol určujúci pre stav manželky). 8 Každopádne, aj v týchto manželstvách prichádzala koakvizícia do úvahy, ak by si ju manželské strany dohodli zmluvne, rovnako ako manželia nešľachtického pôvodu ju mohli zmluvne vylúčiť. 9 Výrazu “rozvod” tu nemožno prikladať význam, v akom ho poznáme dnes. Dnešnému pojmu rozvod zodpovedala v danom čase “rozluka manželstva”. Rozvod od stola a lože bol akýmsi kompromisom, stavom, kedy manželstvo právne trvalo naďalej, no manželia boli súdom zbavení povinnosti žiť spolu. 10 viď tzv. alimentačný zákon č. 4/1931 Sb. z. a n. 83 Obvykle spočívalo v poskytovaní stravy, ošatenia, platení prípadných výdavkov na nemoc a pod. Ak však manželka opustila spoločný byt svojvoľne a bez vážneho dôvodu, jej nárok na vydržiavanie zo strany muža zanikal. Ak ale opustila muža s jeho súhlasom, alebo hoci aj bez súhlasu, ale z dôležitého dôvodu, bol muž povinný platiť jej toľko, aby si sama mohla nájsť zaopatrenie primerané jeho majetkovým pomerom. Povinnosť vydržiavania a alimentovania manželky zaťažovala dokonca aj manželových rodičov, ak muž priviedol nevestu do spoločnej domácnosti s nimi s ich súhlasom, a manžel sám nebol schopný plniť si túto povinnosť zo svojho majetku či príjmov. V zásade bola aj žena povinná vydržiavať a poskytovať alimenty svojmu manželovi primerane podľa jej majetkového stavu a zárobku, ale len v tom prípade, že jej manžel bol nemajetný a pritom práce a zárobku nie z vlastnej viny neschopný (Z.R. 196). Táto povinnosť manželky sa potom spravovala rovnakými zásadami ako povinnosti manžela. Pri nákladoch na spoločnú domácnosť muž hradil hotové výdavky a niesol zodpovednosť aj za všetky objednávky, ktoré urobila manželka ako gazdiná domácnosti, i keď sa tak stalo bez manželovho vedomia. Tieto objednávky nesmeli prekročiť medze skutočných potrieb domácnosti s prihliadnutím na majetkové pomery oboch manželov. Vtedy totiž manžel nebol povinný za ne zaplatiť, ak upovedomil dotyčné tretie osoby, že za objednávky svojej manželky neberie zodpovednosť. Jeho zodpovednosť za ne ale ostávala nedotknutá, ak objednávky odsúhlasil resp. schválil tým, že sám užíval predmety alebo sa obohatil zužitkovaním predmetov zadovážených manželkou. Ako sme doteraz uviedli, majetkové spoločenstvo manželov bolo upravené priamo zákonnými predpismi. Napriek tomu v oboch právnych oblastiach platila v majetkovom práve manželov zásada zmluvnej úpravy pomerov prioritne. Manželia si svoje majetkové pomery mohli navzájom upravovať zmluvne, celkom voľne, podľa vlastného uváženia a vôle, a to tzv. svadobnými zmluvami. 11 11 Svadobnú zmluvu treba odlišovať od zmluvy manželskej – zakladajúcej životné spoločenstvo vôbec. Svadobné zmluvy sa týkali výlučne majetkových dôsledkov manželstva, išlo o dvojstranné právne úkony manželov alebo snúbencov, ktorými títo mali upraviť resp. skôr 84 Všeobecný zákonník občiansky, platný na území Čiech a Moravy, uvádzal vo svojej 28. hlave s názvom “Svatební smlouvy” demonštratívny výpočet týchto zmlúv. Patrili sem najmä veno, obvenenie, “jitřní” dar, spoločenstvo majetku, správa a požívanie pôvodného alebo nadobudnutého majetku, vdovský plat, zmluva dedičská a zmluva advitálna. V rámci práva slovenského sa uvádzali veno, obvenenie, koakvizícia a spoločenstvo majetku, ale tiež iba príkladmi. V prípade svadobných zmlúv teda išlo o právo dispozitívne, t.j. platné len vtedy, ak si strany nedohodli niečo iné. 12 Pre svadobné zmluvy sa ako podmienka ich platnosti vyžadovala v oboch právnych oblastiach forma notárskeho (verejnonotárskeho) spisu. “Opatrnost právě uvedená je předepsána jak v zájmu samých manželů, tak v zájmu jejich věřitelů.”13 Ako uvádza Ráth v Komentáři k čsl. občanskému zákoníku obecnému, svadobné zmluvy v slovenskom práve boli “dosť zriedkavou záležitosťou, pretože vo všeobecnosti nezodpovedali životnému názoru obyvateľstva. Najviac rozšírenými boli u židov a podľa zamestnania u obchodníkov a remeselníkov.”14 V nasledujúcich riadkoch predkladáme rozbor vena a obvenenia, ako inštitútov v praxi asi najviac používaných, známych v oboch právnych oblastiach, a poukážeme na podstatné rozdiely v ich úprave právom slovenským a českým. Veno môžeme charakterizovať ako účelovo viazané imanie, ktoré poskytovala žena (alebo namiesto nej niekto iný) manželovi na uľahčenie majetkových bremien, spojených s uzavretím a trvaním manželstva.. Podstatou vena bolo, že sa zriaďovalo v prospech manžela a malo ho čiastočne odbremeniť od nákladov manželského života, a ďalej že sa zriaďovalo výlučne zmeniť zákonné majetkoprávne účinky manželstva. Strany si mohli svoje vzájomné vzťahy upraviť úplne podľa svojej vôle, teda dať zmluve taký obsah, ktorý v zmluvných typoch nebol vôbec uvedený; tiež si ich mohli upraviť len čiastočne, resp. upraviť len niektorý z predmetov takejto svadobnej zmluvy. V ostatnom potom popri zmluve ostávali v platnosti ustanovenia zákona. 13 Slovník veřejného práva československého, zv.II. Manželství a manželské právo. Brno 1932. str. 547 14 ROUČEK-SEDLÁČEK. 1935. Komentář k čsl. občanskému zákoníku obecnému, V. zväzok. Praha, str. 449 85 12 na dobu, po ktorú manželstvo trvalo. Po smrti manžela malo veno zabezpečiť, resp. podporiť výživu pozostalej manželky. Na rozdiel od práva platného na území Slovenska, kde rodičia nevesty nemali povinnosť zriadiť veno, v českom práve dával zákon ženám priamo právny nárok proti rodičom alebo starým rodičom na veno vo výške primeranej ich spoločenskému postaveniu. “A čo sa týka vena, o ňom už komentátori VZO Rouček a Sedláček zisťujú, že dotálny15 systém vyhovoval najlepšie aristokratickému rodinnému zriadeniu a Rath videl v tom, že slovenské právo nepozná povinnosť rodičov nevesty zriadiť veno, znak pokrokovosti slovenského manželského práva.”16 Obvenenie podľa slovenského práva bolo majetkom, ktorý prislúchal manželke z titulu odmeny za zachovanie manželskej vernosti. Manželka teda mala naň nárok až po skončení manželstva a len pod podmienkou zachovania vernosti. V českom práve sa obvenením rozumelo to, čo dá ženích alebo namiesto neho niekto iný neveste k rozmnoženiu vena. Teda obvenenie malo počas manželstva rovnaké postavenie ako veno a po smrti manžela potom navyšovalo majetok, ktorý žena dostala popri vene na svoju výživu. Na rozdiel od vena, rodičia manžela nemali povinnosť poskytnúť svojmu synovi obvenenie, dokonca to nebolo povinnosťou ani samotného ženícha. Rodičia boli povinní dať synovi iba výbavu, pričom v praxi i výbavu novomanželom poskytovali najčastejšie rodičia nevesty. Toľko teda z platného práva tesne po vojne... Manželstvo sa však postupne prestávalo vnímať ako “dobre premyslený obchod” – vojna priniesla úbytok mužov, slabé populačné ročníky, navyše ženy počas vojny dokázali, že sa vedia zodpovedne zhostiť starostlivosti o rodinu i majetok, rovnako ako muži. Mení sa pohľad na ženu, na jej postavenie v rodine a tým i na manželstvo vôbec. V tejto situácii sa nová právna úprava vzťahov v manželstve a rodine javila nevyhnutnou. V historickom vývoji sa po “víťaznom” februári 1948 dôležitým medzníkom vo vývoji práva stáva Ústava 9. mája, ktorá už zakotvuje nové zásady – zásady ľudovodemokratického zriadenia. Toto sa týkalo i oblasti rodinného a manželského práva 15 dos, dotis (lat.) = veno ČIKVANOVÁ, M. Manželský prínos. In.: Právny obzor, r. 1945-46, roč. 28-29, str. 253 86 16 (napr. rovnoprávne postavenie muža a ženy v rodine i v spoločnosti, rovnoprávnosť detí bez ohľadu na ich manželský či nemanželský pôvod a pod.) Ústava priniesla i nové interpretačné pravidlo výkladu starých noriem: čl. 173 ods.2 – normy, ktoré by odporovali ustanoveniam ústavy a zásadám ľudovodemokratického zriadenia, alebo by veci upravovali odchylne od tejto ústavy, strácali platnosť a prestávali byť súčasťou platného právneho poriadku. Cieľom tzv. právnickej dvojročnice 1948-1950 bolo v čo najkratšom čase priniesť novú, pokrokovú, no predovšetkým komplexnú a spoločnú, pre celú ČSR jednotnú právnu úpravu v najdôležitejších oblastiach života spoločnosti. Prvým kódexom sa podľa vzoru Sovietskeho Zväzu stal Zákon č. 265/1949 Sb. o práve rodinnom. Nový zákon (samozrejme pod vplyvom nadšenia z nového smerovania dejín) vysoko odsudzoval kapitalistické zákonodarstvo, “pokryteckú morálku meštiackeho štátu” a vyzdvihoval manželstvo a rodinu ako “vhodnú formu, ako usporiadať osobné a rodinné vzťahy ľudí nie na podklade majetkovom, ale na podklade vzájomnej citovej náklonnosti, a vytvoriť zdravú základňu pre úspešnú výchovu detí, ako budúcich občanov novej, vyššej formy štátu.”17 Zákon komplexne upravoval rodinnoprávne pomery a rodinné právo bolo týmto kodifikačným počinom vyčlenené za samostatné právne odvetvie. Pokiaľ ide o majetkoprávne pomery manželov, tieto nový zákon zjednotil, vyčlenil ich z práva občianskeho a postavil ich na novom inštitúte - tzv. zákonnom majetkovom spoločenstve (ďalej len ZMS) a na spoločnej správe majetku doň patriaceho. Zákonné majetkové spoločenstvo bolo upravené v 2. časti I. Hlavy ZoPR, v §22 až §29, pod názvom “Práva a povinnosti manželov.” §22 ods.1 určoval, že “imanie, ktoré nadobudne ktorýkoľvek z manželov v čase trvania manželstva – vyjmúc to, čo nadobudne dedičstvom, darom, a to, čo slúži jeho osobným potrebám alebo výkonu jeho povolania – tvorí jeho získaný majetok. §22 ods.2 potom určoval, že “získané majetky oboch manželov sú majetkom im spoločným (zákonné majetkové spoločenstvo).” Inštitút ZMS bol považovaný za materiálny doplnok zásady dôslednej rovnoprávnosti muža a ženy a 17 Správa ústavnoprávneho výboru k vládnemu návrhu zákona o práve rodinnom zo dňa 7.12.1949 87 vychádzal zo zásady, že − majetok, ktorý mali obaja manželia pred sobášom, je samostatným majetkom každého z nich − majetok, ktorý obaja manželia nadobudli počas trvania manželstva, je majetkom im obom spoločným – nakoľko sa vychádza z predpokladu, že na nadobudnutí tohto majetku majú rovnakú zásluhu obaja manželia (či už sú zárobkovo činní obaja, alebo len jeden, pretože aj keď tu nie je aktívna spoluúčasť druhého manžela na získavaní majetku, má sa za to, že starostlivosť o domácnosť prípadne o výchovu detí, ktorej sa výlučne venoval druhý manžel, vytvorila pre zárobkovo činného manžela vhodné predpoklady k získaniu majetku, nakoľko bol odbremenený od starostlivosti o domácnosť) Táto nová úprava majetkových manželských pomerov bola účinná od 1.1.1950 a nepôsobila retroaktívne, teda ustanovenia o ZMS nebolo možné vzťahovať spätne na majetkové pomery manželov založené pred 1.1.1950, a to ani na Slovensku, kde platila do tej doby koakvizícia (obdobne ostávali nedotknuté pomery upravené dovtedy tzv. svadobnými zmluvami). Ustanovenia o ZMS sa od 1.1.1950 začali vzťahovať aj na manželstvá uzatvorené pred týmto dátumom, ale len pokiaľ išlo o majetok získaný až po tomto dni (do tej doby platili staršie ustanovenia – v českých krajinách rakúsky ABGB z roku 1811, na Slovensku uhorské obyčajové právo, pokiaľ si strany zmluvne neurčili niečo iné). ZMS vznikalo ipso iure uzatvorením manželstva, priamo zo zákona a neexistovala možnosť zmluvne ho vylúčiť. Ustanovenia o ZMS však boli dispozitívnej povahy v tom zmysle, že §29 Zákona o práve rodinnom (ZoPR) umožňoval manželom dohodou zmeniť rozsah spoločného majetku, taktiež sa mohli dohodnúť o inej úprave správy spoločného majetku, navyše mohli tiež zákonné majetkové spoločenstvo vyhradiť až ku dňu zániku manželstva. Vzhľadom na dôležitosť a závažnosť takýchto manželských dohovorov sa pre ich platnosť vyžadovala forma súdnej zápisnice. Ochrana záujmov tretích osôb bola zabezpečená ustanovením, že voči inej osobe sa manželia na takýto dohovor mohli odvolať len vtedy, ak jej bol známy. V roku 1960 bol zavŕšený prechod od ľudovej demokracie 88 k socializmu, a tak bol daný podnet aj na vypracovanie nového zákona o rodine, ktorý mal prispieť k vytváraniu nových vzťahov medzi ľuďmi – “vzťahov ovládaných morálkou socialistickej spoločnosti.”. 4. decembra 1963 bol prijatý nový Zákon o rodine č. 94/1963 Sb. V majetkovoprávnych vzťahoch manželov sa však stala rozhodujúca inštitúcia bezpodielového spoluvlastníctva manželov (BSM), vyňatá zo zákona o rodine a zaradená do Občianskeho zákonníka č. 40/1964 Sb., účinného od 31.1.1964. Tu už Občiansky zákonník neprevzal koncepciu ZMS, no majetkové vzťahy medzi manželmi vyjadril v právnej forme “bezpodielového” spoluvlastníctva, ktoré by sme mohli vyjadriť ako vlastníctvo jedného manžela obmedzené rovnakou mierou vlastníctva manžela druhého. BSM bolo upravené v §143 až §151 OZ. Tieto ustanovenia boli kogentné, bez možnosti zmluvne si ich upraviť. Až postupne sa tuhosť danej úpravy zmierňovala niekoľkými novelizáciami, z ktorých snáď najvýznamnejšia bola novela č. 509/1991 Zb. Základné ustanovenie §143 OZ, ktorý určoval, že do BSM patrí všetko, čo môže byť predmetom vlastníctva a čo nadobudol niektorý z manželov za trvania manželstva, s výnimkou vecí získaných dedičstvom, darom, ako aj vecí, ktoré podľa svojej povahy slúžia osobnej potrebe alebo výkonu povolania len jedného z manželov, novela rozšírila o veci vydané v reštitúciách jednému z manželov, pokiaľ tento mal danú vec vo vlastníctve ešte pred uzavretím manželstva alebo ak mu bola vec vydaná ako právnemu nástupcovi pôvodného vlastníka. Tiež odstránila kogentnosť ustanovení o BSM tým, že zaviedla §143a, ktorým manželom umožnila zmluvnú úpravu týkajúcu sa rozsahu BSM, správy BSM, ako aj momentu vzniku BSM – ku dňu zániku manželstva. Reagovala aj na obnovenie podnikateľskej činnosti občanov a v tejto súvislosti konkretizovala úpravu vzťahov manželov – podnikateľov v novozaradenom § 148a. Ďalšia novela č. 264/1992 Zb. zaradila § 149a, ktorý pre platnosť dohôd manželov ohľadne nehnuteľností vyžaduje písomnú formu a účinnosť takejto dohody stanovuje až k momentu vkladu do katastra nehnuteľností. Úprava BSM v znení spomínaných noviel platí na Slovensku do súčasnosti. 89 LITERATÚRA ČIKVANOVÁ, M. Manželský prínos. In: Právny obzor, 1945-46 roč. 28 – 29 FAJNOR-ZÁTURECKÝ. 1998. Nástin súkromného práva platného na Slovensku a Podkarpatskej Rusi. III. vydanie pôvodného diela. Heuréka, Šamorín KLABOUCH, J. 1962. Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha KRÁL, Š. Výživné manželky. In: Právník, 1949, č. 3 – 4 LUBY, Š. 1946. Dejiny súkromného práva na Slovensku. Bratislava MURÁNSKA, J. 2002. Historický vývoj majetkových vzťahov medzi manželmi. In: Notitiae novae, roč. VI. PrF UMB, Banská Bystrica RADIMSKÝ-RADVANOVÁ a kol. 1989. Zákon o rodině – komnetář. Panorama, Praha ROUČEK-SEDLÁČEK. 1935. Komentář k čsl. občanskému zákonníku obecnému, V. zväzok. Praha Správa výboru ústavno-právneho k vládnemu návrhu zákona o práve rodinnom, prednesená na 37. schôdzi NZ RČS dňa 7. decembra 1949 Komentář k zákonu o právu rodinném. 1954. Orbis, Praha SUMMARY The contribution is focused on the development of woman's position referring to the rights of property since the end of 2nd World War – is focused on comparison of legal status in 19451949 (1949 was enacted the new Family Law Code, which introduced new interspousal institute called legal proprietorial comunity) with the status after 1949. The contribution analyses next legal regulations of patrimonial relations in matrimony up to now as well. 90 ADRESA JUDr. Ivana Šošková Katedra dejín štátu a práva Právnická fakulta UMB Komenského 20 974 00 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] ŽENY V TRVALO UDRŽATEĽNOM ROZVOJI1 Dana Švihlová 2 Resume Trvalo udržateľný rozvoj je proces na ktorom sa zúčastňujú všetky kľúčové skupiny, vrátane žien. Ženské organizácie formulovali vlastný akčný program s predstavou ako zosúladiť sociálne, environmentálne a ekonomické ciele tak na globálnej ako aj národnej a miestnej úrovni. Jeho presadzovanie nesie pečať ženských priorít a predstáv o fungujúcej a spravodlivej spoločnosti. Kľúčové slová trvalo udržateľný rozvoj, Agenda 21, rovnosť príležitostí, ženské medzinárodné organizácie, ženy a rozvoj Úvod Trvalo udržateľný rozvoj je v posledných dvadsiatych rokoch široko diskutovaný koncept ktorý prináša nový pohľad na perspektívy ľudskej spoločnosti. Jeho vznik si vyžiadali konkrétne dôsledky ľudských aktivít vo svete obmedzených zdrojov, s globálnymi prejavmi a nepredvídateľnými prejavmi v blízkej budúcnosti. Najznámejšia a najpoužívanejšia definícia trvalo udržateľného rozvoja pochádza z roku 1987 zo správy Svetovej komisie pre životné prostredie a rozvoj, známej pod názvom Naša spoločná budúcnosť (1991) kde je formulovaná ako ”trvalo udržateľný rozvoj je taký, ktorý zabezpečuje potreby súčasnej generácie bez toho, aby obmedzil možnosti budúcich generácií zabezpečovať ich budúce potreby.” Kombinácia týchto dvoch pojmov “trvalá udržateľnosť” a “rozvoj” implikuje snahu dosiahnuť rovnovážny vzťah medzi ľudskou spoločnosťou a prírodným prostredím, ktorý môže byť udržateľný a zároveň 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. Ing. Dana Švihlová, PhD. pôsobí na Katedre rozvoja obcí, miest a regiónov na Ekonomickej fakulte UMB v Banskej Bystrici, SR. email:[email protected] 92 2 91 umožňuje určitý rozvoj. Tento dokument bol prvou významnou medzinárodnou iniciatívou založenou na navrhovaní opatrení globálneho charakteru, založenou na zmenách v oblasti spolupráce rozvojových a rozvinutých krajín, s využitím rôznych mechanizmov na podporu vyššej efektívnosti materiálového a energetického využitia a poskytnutím určitých stimulov na zvýšenie ekonomickej a politickej rovnosti. Postavenie žien v Agende 21 Pokračovaním globálnych iniciatív bol Summit Zeme v Rio de Janeiro v roku 1992, ktorého výsledným dokumentom bola Agenda 21 (1996). Agenda 21 je považovaná sa globálnu stratégiu trvalo udržateľného rozvoja. V nadväznosti na predchádzajúce iniciatívy a stupeň ich realizácie, prijala zásady, navrhla priority a spôsoby realizácie s konkrétnou zodpovednosťou jednak národných vlád, ale aj kľúčových skupín na dosiahnutí cieľov trvalo udržateľného rozvoja. Formulovanie úloh kľúčových skupín v procese trvalo udržateľného rozvoja bolo považované za základ pre zapojenie verejnosti do rozhodovacích procesov ako jedného zo základných predpokladov v dosiahnutí stanovených cieľov. Bolo vybraných 9 kľúčových skupín1, pre ktoré boli stanovené ciele, aktivity na ich dosiahnutie a navrhnuté spôsoby realizácie. Úlohe žien v trvalo udržateľnom rozvoji je v Agende 21 venovaná kapitola 24. Jej obsah nadväzuje na viacero dohovorov a akčných plánov prijatých na medzinárodnej úrovni, ktoré sa týkali plného, rovnoprávneho a všeobecne prospešného začlenenia žien do všetkých rozvojových aktivít. Predovšetkým sa jedná o dokument prijatý v Nairoby (1985), v ktorom sa zdôrazňuje účasť žien na národnej a medzinárodnej úrovni v starostlivosti o ekosystémy, o životné prostredie a na kontrole jeho znehodnocovania. Ďalším významným dohovorom bol Dohovor o odstránení všetkých foriem diskriminácie žien, ktorý okrem iného vyžadoval zrovnoprávniť ženy v oblasti práce, vzdelávania a prístupu k zdrojom. Významným podkladom bola aj Svetová deklarácia o živote, ochrane a rozvoji detí z roku 1990. 1 Kľúčové skupiny v Agende 21: ženy; deti a mládež; domorodí obyvatelia; mimovládne organizácie; samosprávne orgány; pracujúci a odbory; obchod a priemysel; vedecká a technická obec. 93 Predpokladom účinnej realizácie prijatých dokumentov bolo zabezpečenie účasti žien v hospodárskom a politickom živote a úspešnej implementácii strategických cieľov vyplývajúcich z Agendy 21. Tieto boli zamerané hlavne na posilnenie účasti žien v rozhodovaní a politike, v príprave a realizácii stratégií trvalo udržateľného rozvoja na národnej úrovni, odstránenie všetkých foriem a oblastí diskriminácie, posilnenie vzdelávania a ochrana pred prejavmi násilia. Aktivity na dosiahnutie boli rozdelené do troch základných skupín: 1. Oblasti, ktoré vyžadujú neodkladné opatrenia sú zamerané na odstránenie degradácie hospodárstva a životného prostredia rozvojových krajín, ktoré negatívne ovplyvňujú životy detí a žien a zvýšenie zapojenia žien do rozhodovania v trvalo udržateľnom rozvoji. 2. Výskum, zber a rozširovanie informácií sa zameriavajú na vytvorenie databáz a informačných systémov s rodovým rozlíšením, participačný výskum a analýzu navrhovaných politík a ich vplyvov na ženy. 3. Medzinárodná a regionálna spolupráca sa aktívne zaoberala budovaním inštitucionálnych kapacít na medzinárodnej úrovni a prepojením ich aktivít. Náklady na realizáciu navrhovaných aktivít boli odhadnuté na 40 mil. USD poskytnutých vo forme medzinárodných grantov, ktoré by mali byť podporené programami v signatárskych krajinách. Prijatie Agendy 21 bolo uznaním kľúčovej úlohy žien v trvalo udržateľnom rozvoji, rozvoji, ktorý spája ekonomické, environmentálne a sociálne ciele. Toto uznanie sa zakladalo na predpoklade integrácie žien a rodovej rovnosti na všetkých stupňoch, zvlášť do všetkých politík, programov a aktivít. Ženské hnutie v oblasti trvalo udržateľného rozvoja Prvým krokom v budovaní medzinárodného ženského hnutia v trvalo udržateľnom rozvoji bolo poskytnutie príležitosti ženám pri dohode na súbore princípov a spoločnom akčnom pláne. V novembri 1991 sa konal na Floride v USA prvý svetový kongres žien pre zdravú planétu na ktorom bol za účasti 1500 žien z 83 krajín sveta prijatý dokument Ženská akčná agenda 21. Obsahom dokumentu boli: 94 - demokratické práva, diverzita a solidarita ako kódex postupov potvrdzuje víziu zahrnutia ženských predstáv a skúseností do rozhodovacieho procesu, - environmentálna etika a zodpovednosť sú založené na spolupráci a žiadosti, aby vlády posudzovali environmentálne a sociálne náklady a do národných účtov započítali ženskú prácu, - požiadavka na 50 % zníženie nákladov vojenských rozpočtov a na využívanie armády na ochranu prostredia a na obnovu prírodných systémov, - odmietnutie využívania nukleárnej energie, zlepšenie využívania zdrojov, - ženy ako spotrebiteľky môžu ovplyvniť vzory spotreby, ako aj ovplyvňovať rozvoj environmentálne vhodného plánovania a výroby. Ďalším míľnikom v ženskom hnutí bola konferencia v Pekingu v roku 1995. Vlády 189 zúčastnených krajín prisľúbili ženám “rovnocenný prístup a úplnú spoluúčasť vo vládnych štruktúrach a v rozhodovacích procesoch.” Ženy v miestnej Agende 21 Aktivity ženských organizácií sa uskutočňovali nie len na medzinárodnej a národnej úrovni, ale aj na miestnej úrovni. Tieto boli spojené s aktivitami miestnych samospráv v realizácii miestnej Agendy 21. Na to, aby ženské organizácie jasne charakterizovali postavenie žien v implementovaní miestnej Agendy 21, WEDO3 (Women´s Environment and Development Organization) uskutočnilo v roku 1991 prieskum v 20 mestách v 16 krajinách na všetkých kontinentoch. Výsledkom tohto prieskumu bolo definovanie 5 oblastí, ktoré sú základnými bariérami pre vstup žien do aktivít zameraných na presadenie cieľov trvalo udržateľného rozvoja: nízke povedomie v oblasti rovnosti rodov, tradície, viacnásobná úloha žien, rodové predsudky, inštitucionálne bariéry. 3 http://www.wedo.org/sus_dev/section2.htm 95 Na základe týchto analýz boli navrhnuté 2 typy stratégií zameraných na prekonanie bariér posilnenia postavenia žien v presadzovaní miestnej Agendy 21: 1. Zber a poskytovanie rodovo senzitívnych informácií. 2. Zavádzanie inovačných mechanizmov spolupráce. 1. Rodovo senzitívne analýzy a údaje sú pre formulovanie politík a programov zásadné. Pri ich využívaní je však nevyhnutné brať do úvahy, že ženy sú tak producentkami, ako aj používateľkami údajov. Z toho vyplývajú dva prístupy tejto stratégie. Prvým je vytvorenie vhodných mechanizmov zberu údajov, ktoré by obsiahli celkové skúsenosti a záujmy žien, identifikovali problémy, príležitosti a ohrozenia pre zvýšenie účasti žien v rozhodovacom procese a v rovnakom prístupe ku zdrojom. Navrhnuté sú indikátory na meranie postavenia žien boli identifikované v šiestich oblastiach: - postavenie žien v rozhodovacích procesoch v oblasti životného prostredia, - dostupnosť vody, - energia, - lesy, - životné podmienky ako sú kvalita ľudských sídiel, environmentálne zdravie a mestské prostredie, - pôda. Druhý prístup stratégie zameranej na rodovo rozlíšené informácie je zameraný na vytvorenie a používanie nástrojov, ktoré budú schopné hodnotiť alokovanie verejných prostriedkov na rodovom prístupe. V roku 1984 v Austrálii bola založená Ženská rozpočtová iniciatíva a v roku 2000 naplno prebiehala v 20 krajinách. Je zameraná na hodnotenie a porovnávanie prínosov z verejných rozpočtov pre mužov a ženy. Tvorba rodovo citlivých rozpočtov je zameraná na tri ciele: zvyšovanie povedomia vlád v oblasti vplyvu rozpočtu na ženy, informovanie žien o vplyve navrhovaných štátnych rozpočtov na ich život a podpora alokácie zdrojov na podporu rovnosti rodov a ľudský rozvoj4. Druhý typ stratégie je zameraný na zavádzanie inovačných mechanizmov spolupráce. Táto stratégia má zaistiť 4 http://www.undp.org/unifem/progressww/2000/chap5.pdf 96 zvýšenie účasti žien v rozhodovaní a v politike. Jedná sa tak o bežné postupy v zapájaní žien do rozhodovacieho procesu, ako aj legislatívne zmeny, ktoré zaistia ženám rovnocenný prístup k pozíciám v politike, vrátane zmien volebného systému a dočasných opatrení vo forme uzákonenia kvót pre kandidátske listiny. V roku 2002 sa v Johannesburgu uskutočnil summit, ktorý hodnotil 10 ročné obdobie napĺňania cieľov Agendy 21 prijatej v Rio de Janeiro. Rovnako ženské organizácie zhodnotili situáciu a formulovali akčný plán žien pre vlády, medzinárodné inštitúcie a občiansku spoločnosť do roku 2015 pod názvom Zdravá a mierumilovná planéta. Obsahuje 5 základných oblastí v ktorých sú zakotvené odporúčania žien na riešenie základných problémov trvalo udržateľnej budúcnosti ľudstva. Jedná sa o nasledovné oblasti: I. Mier a ľudské práva so zameraním na odstránenie ekologických, sociálnych, ekonomických a politických príčin vojenských konfliktov, násilia a teroru. II. Globalizácia pre trvalo udržateľný rozvoj je založená na zmene neo-liberálneho prístupu k globálnemu rozvoju na udržateľný, rodovo citlivý a environmentálne priaznivý rozvoj s cieľom odstránenia chudoby. III. Dostupnosť a riadenie zdrojov má zmeniť ignorovanie ženských znalostí a zručností v nakladaní s prírodnými zdrojmi a nedostupnosť ich vlastníctva, čo zapríčiňuje ožobračovanie žien a ich sociálnu neistotu, zvlášť v oblasti vlastníctva a využívania pôdy. IV. Environmentálna bezpečnosť a zdravie zameriava pozornosť na sledovanie zdravotných rizík v ženskej populácii, zlepšenie zdravia a zabezpečenie dostatočnej zdravotnej starostlivosti. V. Vládnutie pre trvalo udržateľný rozvoj obsahuje rovnocennú účasť všetkých kľúčových hráčov na všetkých stupňoch rozhodovacích procesov, zodpovednosť vlád k obyvateľom, transparentnosť, prístupnosť pre všetky skupiny, právna stabilita a rovnoprávnosť. To vyžaduje presadzovanie rovnosti príležitostí. 97 Záver Účasť žien v procese trvalo udržateľného rozvoja má zásluhou medzinárodných organizácií a dokumentov prijatých na globálnej a národných úrovniach jasne formulované ciele. V súčasnosti sú dostupné nástroje a postupy na presadzovanie týchto cieľov. Je však úlohou spolupráce všetkých účastníkov tohto procesu, aby ciele boli postupne dosahované. Ženské organizácie na Slovensku majú možnosť zapojiť sa do medzinárodných iniciatív, ako aj presadzovať skúsenosti iných krajín a transformovať ich do aktivít na lokálnej úrovni. Vyžaduje to však systematický prístup, využitie odborného potenciálu a koordinovanie aktivít v oblasti rovnosti príležitostí a zapojenia žien do procesu trvalo udržateľného rozvoja. LITERATÚRA Agenda 21 a ukazovatele trvalo udržateľného rozvoja. 1996. Ministerstvo životného prostredia SR, Bratislava. s. 517. ISBN 80-88833-03-5 Naše společná budoucnost. 1991. Světová komise pro životní prostředí a rozvoj. Academia Praha, Praha. s. 300. ISBN 8085368-07-02 Správa svetovej konferencie skúmajúcej a hodnotiacej úspechy Dekády OSN venovanej ženám: Rovnosť, rozvoj, mier. Nairoby, 15.-16. júl 1985 ŠVIHLOVÁ D. - WILSON E. 1999. Obce a životné prostredie. IROMAR/KHF, Banská Bystric. 110 s. ISBN 80-8055-218-5 ŠVIHLOVÁ, D. 2001. Organizácia spolupráce v procese miestnej Agendy 21. In: Environmentálne problémy miest. Zborník z celoštátnej konferencie. EXPO- EDUC, spol. s r. o., Košice. s. 165-168 SUMMARY Concept of sustainable development requires the participation of all stakeholders, including of the women. Women´s organizations have formulated the strategies and actions plans for integrating 98 gender issues and women´s participation in national and local policy for sustainable development. ADRESA Ing. Dana Švihlová, PhD. Katedra rozvoja obcí, miest a regiónov EF UMB Tajovského 10 974 01 Banská Bystrica Slovenská republika [email protected] ŽENA JAKO SOUDKYNĚ A OTÁZKY DISKRIMINACE Z DŮVODU POHLAVÍ V SOUDNICTVÍ A JAKO PŘEDMĚT CIVILNÍHO SOUDNÍHO ŘÍZENÍ Renáta Šmehlíková 1 RESUME Tento příspěvek zpracovává problematiku diskriminace z důvodů pohlaví v soudnictví. i jako předmět civilního soudního řízení. Je zaměřen na otázky postavení ženy jako soudkyně a zpracovává v této souvislosti výsledky průzkumu, který byl s cílem jeho vytvoření proveden mezi ženami vykonávajícími tuto funkci. Ve své druhé části se pak věnuje otázce diskriminace z důvodu pohlaví jako předmětu občanského soudního řízení, zejména rozboru ustanovení § 133a občanského soudního řádu, který obsahuje zvláštní právní úpravu důkazního břemene v řízeních, jejichž předmětem je ochrana před diskriminací. Klíčová slova soudnictví, diskriminace, občanské soudní řízení, důkazní břemeno Otázky diskriminace žen z důvodů jejich pohlaví, a to zejména v pracovněprávních vztazích, jsou stále aktuálním tématem řady diskuzí naší společnosti. Je zřejmé, že boj za práva žen dosáhl v uplynulém století velkého pokroku, což dokazuje i zrovnoprávnění jejich postavení na legislativní úrovni. U mnoha povolání, která bývala ještě na počátku minulého století ryze mužskou záležitostí, se jejich výkon osobami ženského pohlaví stal zcela běžným a v některých z nich dnes ženy dokonce převažují. Jednou z takovýchto profesí, kde je převaha žen zřetelná, je i výkon funkce soudce. V České republice vykonává funkci soudce dnes přibližně 2700 osob, z toho je více než 60 % žen2. Vezmeme-li v úvahu 1 99 Mgr. Renáta Šmehlíková pôsobí na Právnickej fakulte na Univerzite Palackého v Olomouci, ČR. email: [email protected] 2 Podle aktuálních údajů ze stavu k 17. březnu 2004, vykonává funkci soudce 2774 osob, z toho je 1768 žen a 1006 mužů. 100 skutečnosti, že na našem území neměly ženy až do roku 1920 ani ústavně zaručenu rovnost s muži před zákonem, jmenování první ženy jako soudkyně Nejvyššího soudu ve Spojených státech amerických v roce 1965 bylo označeno za jednu z událostí desetiletí a že první žena byla v Iráku jmenována do funkce soudkyně až v roce 1975, je tato dnešní situace v českém soudnictví jistě překvapivá. Důvody, pro které jsou ženy při získávání tohoto povolání úspěšnější, můžeme jen odhadovat, nelze je však spatřovat jen ve vyšší míře zodpovědnosti a svědomitosti, které jsou společností obecně přisuzovány spíše ženám než mužům. Jedním ze základních předpokladů pro přijetí do přípravné služby justičního čekatele je dle § 6 vyhlášky č. 303/2002 Sb., o výběru, přijímání a odborné přípravě justičních a právních čekatelů a o odborné justiční zkoušce a odborné závěrečné zkoušce právních čekatelů, absolvování vyšetření, jehož cílem je posouzení vlastností a dalších osobnostních předpokladů každého uchazeče pro výkon funkce soudce a jež vždy provádí odborné psychologické pracoviště. Z uvedeného tak můžeme dovozovat, že i dle názoru odborníku z oboru psychologie jsou ženy pro výkon funkce soudce vhodnější. Pouhá statistická převaha žen–soudkyň nad muži–soudci však sama o sobě neznamená, že jsou si ženy a muži při výkonu této profese rovni, a že se ženy při tomto jejím výkonu nemohou stát obětí diskriminace z důvodu svého pohlaví. Pro posouzení, zda je výkon funkce soudce povoláním, v němž bylo dosaženo absolutní rovnosti žen a mužů, zcela oproštěným od jakýchkoli projevů diskriminace z důvodů pohlaví, není možné vycházet pouze z teoretických poznatků, ale je nutné získat i odpovídající poznatky praktické. Z tohoto důvodu byl v rámci přípravy tohoto příspěvku vypracován a rozeslán náhodným výběrem 199 soudkyním v České republice anonymní dotazník, jehož účelem bylo získání informací nejen o jejich osobních zkušenostech s projevy diskriminace z důvodů pohlaví, ale také o názorech, které mezi těmito ženami na danou problematiku, a to zejména na její právní úpravu, panují.3 Před uvedením vlastního rozboru konkrétních výsledků tohoto průzkumu, je však vhodné nejprve vymezit, jak je chápán význam pojmu diskriminace na základě pohlaví a co lze považovat za její projevy. Novelou provedenou zákonem č. 46/2004 Sb. bylo do zákoníku práce vloženo nové znění § 1, které zaměstnavatelům ukládá povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci, a rovněž v pracovněprávních vztazích zakazuje přímou i nepřímou diskriminaci z nejrůznějších důvodů včetně pohlaví. Přímou diskriminací se rozumí jednání nebo opomenutí, kdy je, bylo, nebo by bylo, na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji či výhodněji než s jiným zaměstnancem (§ 1 odst. 6 ZP ). Nepřímou diskriminací pak jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální ozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (§ 1 odst. 7 ZP). Za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Je zřejmé, že některá povolání vyžadují, aby je prováděly osoby fyzicky zdatné nebo osoby splňující zvláštní předpoklady, jež v plné míře naplňuje jen jedno pohlaví. Proto zákoník práce v § 1 odst. 5 současně stanoví, že diskriminací není rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovní činnosti nebo souvislosti vyplývá, že důvod, který by byl jinak důvodem diskriminace, představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon práce, kterou má zaměstnanec vykonávat a který je pro výkon této práce nezbytný. Cíl takovou výjimkou sledovaný musí být oprávněný a požadavek pro výkon práce musí být přiměřený. Výše zmiňovanou novelou bylo znění zákoníku práce uvedeno do souladu s komunitárním právem, a to zejména se směrnicí Rady 76/207 ve znění směrnice 2002/73 o implementaci principu rovného zacházení s muži a ženami pokud jde o přístup k povolání, odbornému školení a povyšování, a o pracovní podmínky4, která obsahuje totožné vymezení pojmu diskriminace. 4 3 Znění dotazníku, jakož i zpracování konkrétních odpovědí soudkyň na jednotlivé otázky tvoří přílohu tohoto příspěvku. 101 Council Directive 76/207/EEC on the implementation of the principle of equal treatment for men and women as regards access to employment, vocational training and promotion, and working conditions amended by 102 Právo Evropské unie považuje princip rovnosti a rovného zacházení za jeden ze svých základních principů a otázkám zákazu diskriminace z důvodu povolání byla, ačkoli Evropská společenství vznikla primárně za účelem ekonomické spolupráce, nepřímo věnována pozornost již v původním znění Římské smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1957, a to v jejím článku 119, který zaváděl princip rovného platového ohodnocení mužů a žen za stejnou práci5. V průběhu jejich dalšího vývoje byla ochraně před diskriminací z nejrůznějších důvodů, včetně pohlaví na poli Evropských společenství a později Evropské unie věnována stále větší pozornost, což se projevilo v zakotvení oprávnění Rady přijmout opatření k potírání diskriminace v článku 13 Smlouvy o založení Evropského společenství a také v přijetí řady aktů sekundárního komunitárního práva zaměřených na boj s diskriminací, věnovaných již nejen problematice stejných platových podmínek mužů a žen6, ale také otázkám rovného zacházení v zaměstnání7, rodičovské dovolené8, či organizaci pracovní doby9. Otázky diskriminace z důvodu pohlaví jsou také Directive 2002/73/EC of the European Parliament and of the il of 23 Septembre 2002, OJ L 039, 14.02. 76, p. 40, OJ L 269, 05/10/2002, p. 15 – 20 5 Viz. Římské smlouvy. 1993. Ústav mezinárodních vztahů, Praha, str. 77 6 Council directive 75/117/EC of 10 February 1975 on the approximation of the laws of the Member states relating to the application of the principle of equal pay for men and women, OJ L 001 03.01.94, p. 484 Směrnice Rady 75/117/EC z 10. února 1975 o sbližování práva členských států vztahujícího se k aplikaci principu rovného platového ohodnocení mužů a žen 7 Výše zmiňovaná směrnice Rady 76/207 ve znění směrnice 2002/73. 8 Council directive 96/34/EC of 3 June 1996 on the framework agreement on parental leave concluded by UNICE, CEEP and the ETUS, OJ L 145, 19/16/1996, p. 4 – 9 Směrnice Rady 96/34/EC z 3. června 1996 o rámcové smlouvě o rodičovské dovolené přijaté organizacemi UNICE, CEEP a ETUC 9 Council directive 93/104/EC of 23 Novembre 1993 concerning certain aspects of the organization of working time, OJ L 307, 13/12/1998, str. 18 Směrnice Rady 93/104/EC z 23. listopadu 1993 týkající se některých aspektů organizace pracovní doby 103 častým předmětem rozhodnutí Evropského soudního dvora10 Další definice pojmu diskriminice z důvodu pohlaví v našem právním řádu přinášejí některé mezinárodní úmluvy, které Česká republika ratifikovala. Např. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 vyhlášená u nás pod číslem 62/1987 Sb., považuje za diskriminaci jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti (čl. 1 Úmluvy). Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 111 z roku 1958 o diskriminaci v zaměstnání a povolání publikovaná u nás pod číslem 465/1990 zahrnuje pod pojem diskriminace jakékoli rozšiřování, vylučování nebo dávání přednosti založené na pohlaví, které má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání (čl.1 Úmluvy). Z výše uvedeného je patrné, že za jeden ze základních projevů diskriminace z důvodů povolání považuje české i komunitární právo rozdílné platové ohodnocení mužů a žen, jež vykovají stejnou práci za stejných podmínek. Podívejme se tedy blíže na to, zda se s takovýmto projevem diskriminace setkávají i ženy vykonávají funkci soudkyně. Platové podmínky soudců upravuje zvláštní zákon, a to zákon č. 236/1995 Sb. o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců. Tento předpis obsahuje přesné vymezení pro výpočet platu každého soudce, výše platu je tedy stanovena zákonem a nikoli zaměstnavatelem, jak je tomu v soukromé sféře, kde právě často dochází ke stanovování různé odměny za stejnou práci mužům a ženám11, 10 Za nejvýznamnější jeho rozhodnutí v této oblasti můžeme považovat např. rozhodnutí Defrenne v. Sabena, Sbírka rozhodnutí soudního dvora (ShSD) 1976, str.455, Drake case, ShSD 198, str. 1995, Jenkins case, ShSD 1981, str. 925, Razzouk case, ShSD 1984, str. 1530 apod. 11 Výsledky výzkumu Pozice ženy s vysokoškolským vzděláním Sociologického ústavu AV ČR jednoznačně vykazují, že ženy v ČR dosahují v průměru 73 % platu mužů, Viz. Čermáková, M. : Nerovnost? Segregace? Diskriminace?aneb Pozice ženy s vysokoškolským 104 a lze tedy předpokládat, že ženy – soudkyně tímto způsobem při výkonu své funkce diskriminovány nejsou. Tomuto názoru odpovídají i konkrétní vyjádření soudkyň k zaslanému dotazníku. U výkonu funkce soudkyně je tak zcela jistě zajímavější otázkou, zda se soudkyně ve svém povolání setkávají s jinými projevy diskriminace z důvodu jejich pohlaví.12. Z celkového počtu 199 zaslaných dotazníků bylo soudkyněmi vyplněno a zasláno zpět 66 z nich. V převážné většině soudkyně na otázku, zda se již setkaly při výkonu svého povolání s projevy diskriminaci z důvodu pohlaví, odpovídaly záporně, u pěti dotazníků však byla tato otázka zodpovězena kladně13. Uvedené výsledky průzkumu tedy prokazují, že ani povolání tak prestižní jako je výkon funkce soudce se neubrání projevům diskriminace z důvodů pohlaví, a že i přes to, že toto povolání zastává v současnosti více žen než mužů, nelze ani u něj diskriminační jednání plně vyloučit. Je nutné si však položit i otázku, zda se soudkyně, které v dotazníku potvrdily, že proti nim byly směřovány různé projevy diskriminace z důvodu pohlaví, s těmito projevy setkaly ryze v pracovněprávních vztazích14, tj. ze strany kolegů soudců, popř. soudců zastávajících z hlediska státní správy soudů vedoucí funkci a z tohoto pohledu tedy nadřízených, nebo zda je činily osoby, se kterými se soudkyně setkávají při samotném výkonu své vzděláním, Akademický Bulletin, 8/2000 12 Jistě si dovedeme představit různé formy nevhodného chování naplňujícího znaky diskriminice, aktuální v této souvislosti bude jistě i otázka sexuálního obtěžování, jež je rovněž pod tento pojem subsumováno. Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů (§1 odst. 9 ZP). 13 Viz. statistické vyjádření výsledků dotazníku, příloha tohoto příspěvku. 14 Pracovní vztah soudců se řídí přiměřeně zákoníkem práce pouze, neníli v zákoně č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích stanoveno něco jiného (¨§ 84 zákona č. 6/2002 Sb.). 105 funkce, jako např. účastníci řízení, osoby zúčastněné na řízení, veřejnost účastnící se soudního jednání apod.nebo zda k projevům diskriminace dochází zcela mimo soudní budovu, v běžném sociálním kontaktu. Zodpovězení této otázky má svůj význam zejména pro celkové zhodnocení fungování soudnictví, neboť byly-li soudkyně předmětem diskriminace výhradě ze strany účastníků jednání, veřejnosti, popř. osob, s nimiž se setkávají v běžném sociálním kontaktu, stavěly by takové výsledky dotazníku vnitřní fungování soudnictví a vztahy vznikající v jeho rámci do jiného úhlu pohledu než z jakého jsou nazírány projevy diskriminace v běžných pracovněprávních vztazích mezi zaměstnankyněmi a jejich zaměstnavateli mužského pohlaví, popř. mezi jednotlivými zaměstnanci při výkonu jiných povolání. Mohly bychom pak z nich dovozovat, že vztahy mezi soudci a soudkyněmi jsou na rozdíl od těchto běžných pracovněprávních vztahů “čisté” a nekonfliktní, prosté projevů diskriminace z důvodu pohlaví. To neznamená, že diskriminace ze strany účastníků řízení či veřejnosti účastnící se soudního jednání by byla pro ženusoudkyni méně závažná, výše uvedené úvahy se týkají ryze vztahů mezi soudkyněmi a soudci, popř. jinými pracovníky soudů, neboť jde o posouzení diskrimininace z důvodů pohlaví v pracovněprávních vztazích “uvnitř” soudnictví.15 Bohužel odpovědi soudkyň v dotazníku přijetí pozitivního závěru o těchto vztazích neumožňují, neboť tři z pěti diskriminovaných soudkyň byly diskriminovány právě ze strany soudců, zastávajících z hlediska státní správy soudů vedoucí funkci. Dvě zbylé se pak setkaly s diskriminací ze strany účastníků soudního řízení, veřejnosti účastnící se soudního jednání, jakož i v běžném sociálním kontaktu. Ani výkon funkce soudkyně, který požívá určité společenské prestiže a je jedním z nejlépe finančně zabezpečených povolání, tak nezajišťuje ženám snad s výjimkou platových podmínek jistotu, že nebudou 15 Je zřejmé, že projevy diskriminace ze strany účastníků řízení bychom mohli očekávat zejména v trestním soudnictví, ze strany obžalovaných, zvláště jsou-li obžalováni ze spáchání trestných činů proti lidské důstojnosti. Domnívám se však, že soudkyně rozhodující trestněprávní záležitosti si možnost takových projevů diskriminace uvědomuje spíše než možnost obdobného chování ze strany mužských kolegů soudců. 106 předmětem nevhodného jednání naplňujícího znaky diskriminace ze strany mužských kolegů, zejména těch, kteří mají z hlediska státní správy soudů vyšší postavení. Uvedené závěry tak prokazují, že diskriminaci z důvodu povolání v pracovněprávních vztazích je nutné pojímat jako obecný problém všech povolání, jež jsou běžně vykonávána oběma pohlavími. Posoudíme-li pak výsledky dotazníku při současném připuštění diskriminace jako tohoto obecného problému celé společnosti, nevyznívají pro výkon funkce soudkyně tak negativně, jak bychom s nejvyšší pravděpodobností mohli očekávat např. u sekretářek, asistentek apod. Je zřejmé, že žádné projevy diskriminace nejsou ospravedlnitelné a není jistě příliš potěšující, očekávají-li dle výsledku dotazníku čtyři z pěti diskriminovaných soudkyň, že projevy diskriminace budou i nadále pokračovat, na druhou stranu však výsledky dotazníků prokazují, že diskriminaci z důvodu pohlaví nelze považovat za problém, jež by byl vnitřnímu fungování soudnictví vlastní, spíše vedou k závěru, že výskyty takového chování jsou ojedinělé. Mezi dotazovanými soudkyněmi pak ve většině panuje názor považující současné českou právní úpravu ochrany před diskriminací z důvodu pohlaví za dostatečnou (celkově 71%). Každý projev diskriminace si však vždy zaslouží pozornost a snahu nejen o jeho odpovídající sankcionizování, ale i o zabránění jeho případnému dalšímu výskytu v budoucnu. Předpokladem takového postupu je však i aktivní podíl diskriminované osoby, zejména zveřejnění nevhodného chování, i když to bývá zpravidla velmi obtížné nejen pro další trvání pracovněprávních vztahů, ale i pro psychiku této osoby. Opatření proti diskriminaci učinily 3 soudkyně, pouze jedna z nich se svým opatřením uspěla. Na problematiku vztahu výkonu funkce soudkyně a diskriminace z důvodu pohlaví ale můžeme nahlédnout také ze zcela jiného pohledu. Žena soudkyně se při výkonu své funkce může setkat s otázkami diskriminace z důvodu pohlaví také jako osoba, jež bude spor o ochranu proti takové diskriminaci rozhodovat16. Vydávání rozhodnutí v těchto záležitostech je jistě pro soudkyni jako ženu citlivou záležitostí, při výkonu své funkce 16 Ze 47 soudkyň rozhodujících věci v občanském soudním řízení se s řízením, jehož předmětem byla ochrana proti diskriminaci z tohoto důvodu, setkaly dvě soudkyně. 107 však musí respektovat zákon i základní zásady ovládající civilní řízení před soudem. Právě ve věcech diskrimininace z důvodu pohlaví se však žalobci, jímž bývá zpravidla diskriminovaná žena, zákon nevylučuje a v souladu se zásadou rovnosti žen a mužů ani vyloučit nesmí, aby to byl muž, jeho tvrzení, že došlo k projevům přímé nebo nepřímé diskriminace, dokazují velmi obtížně, neboť jediným možným důkazním prostředkem bývá zpravidla jeho výpověď. Tato situace byla na konci 90. let předmětem diskuzí na poli Evropské unie, jež vyústily v přijetí směrnice 97/80 o důkazním břemenu v případech diskriminace z důvodu pohlaví17. České právo bylo s touto směrnicí harmonizováno v roce 2000, kdy bylo novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností k 1. lednu 2001 vloženo nové ustanovení § 133a stanovující, že skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak18. Tímto ustanovením bylo tedy v řízeních ve věcech pracovních konstruováno tzv. obrácené důkazní břemeno. Ve sporném řízení je účastník procesně odpovědný za prokázání skutečností, které tvrdí.Tato procesní odpovědnost je nazývána důkazním břemenem. U žalobce nastává tato procesní odpovědnost vždy, u žalovaného pouze, rozhodne-li se svou obranu proti žalobě koncipovat aktivně, tj. nebudovat ji na pouhém popírání žaloby, ale i na tvrzení skutečností dokazujících, že není nositelem v žalobě tvrzené povinnosti19. V řízeních dle §133a o.s.ř.však nyní platí pro dokazování jiné pravidlo, žalobce není procesně odpovědný za prokázání 17 Council directive 97/80/EC of 15 December 1997 on the burden of proof in cases of diskrimination based on sex, OJ L 014 20.01.1998, p. 6 18 Novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. bylo toto ustanovení doplněno i o jiné důvody diskriminace, a to rasový nebo etnický původ, náboženství, víra, světová orientace a zdravotní a rovněž připojen nový druhý odstavec týkající se důkazního břemena ve věcech diskriminace na základě rasového a etnického původu v některých řízeních. Také tyto změny občanského soudního řádu byly provedeny v souvislosti s harmonizací českého práva s právem Evropské unie, a to směrnicí č. 2000/78 zakládající obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání 19 Viz. WINTEROVÁ, A. a kol. 1999. Civilní právo procesní, Linde, Praha, str. 242 108 tvrzených skutečností, o tom, že byl diskriminován na základě pohlaví, naopak žalovaný, nechce-li ve sporu prohrát, musí tvrdit skutečnosti na svou obranu a musí je také prokázat, neboli on nese důkazní břemeno za prokázání jím tvrzených skutečností, žalobce nikoli. Uvedené pravidlo tak představuje zřejmý zásah do principu rovnosti účastníků řízení, který je jedním ze základních principů českého civilního procesu, jež však byl učiněn v souladu se zákonem a principem ochrany slabšího. Žalobce, který tvrdí, že byl diskriminován, je z výše naznačených důvodů často v důkazní nouzi a byl tak na poli Evropské unie shledání slabším subjektem, jemuž je nutné poskytnout zákonnou ochranu. Obrácení důkazního břemene v řízeních v pracovněprávních věcech má své opodstatnění, nelze však popřít, že dává i široký prostor k jeho zneužívání, neboť si lze v praxi přestavit i situace, kdy se bude chtít zaměstnankyně z nejrůznějších důvodů pomstít svému zaměstnavateli a může k tomu využít i ustanovení § 133a o.s.ř. a podat žalobu s vědomím, že prokázat, že k projevům diskriminace nedošlo, bude povinností právě zaměstnavatele, ačkoli v jiných sporných řízeních by musela nést důkazní břemeno i ona 20. Jistě tak bylo zajímavé pomocí dotazníku zjistit i názory soudkyň na tuto novou právní úpravu § 133a o.s.ř. i na celkovou komunitární legislativu týkající se této problematiky. Z 35 soudkyň, které se ke sledovanému ustanovení o.s.ř. vyjádřily, s jeho obsahem zcela souhlasí 14 z nich, tj. přibližně 40 %, 8 soudkyň je považuje za velmi komplikované a snadno zneužitelné a 4 jsou rozhodně proti takovéto právní úpravě. Zbylých 9 soudkyň pak uvedlo, že nemají s tímto ustanovením žádné zkušenosti. Naděje do komunitární legislativy vkládá 38 ze všech dotazovaných soudkyň, neboť se domnívají, že vstup České republiky do Evropské unie a s ním spojené akceptování právního řádu tohoto společenství států přinese zlepšení situace právní úpravy ochrany před diskriminací z důvodu pohlaví i na našem území. Naproti tomu v toto zlepšení nevěří 13 soudkyň. Závěrem lze tedy zhodnotit, že diskriminace z důvodu 20 K ustanovení § 133a blíže viz. David, L. : Diskriminace na základě pohlaví v pracovněprávních vztazích a § 133a občanského soudního řádu, Právo a zaměstnání, 9/2001, str. 2 109 pohlaví je problémem i vnitřního fungování soudnictví, a to i přesto, že funkci soudce dnes vykonává více žen než mužů. S ohledem na výsledky dotazníku bychom mohli přijmout závěr, že projevy diskriminace z důvodu pohlaví proti soudkyním jsou ojedinělé. Je ovšem nutné připomenout, že tento byl zaslán jen malému počtu soudkyň, a proto je nelze považovat za obecně platné bez jakýchkoli pochybností. Rovněž to neznamená, že by projevům diskriminace neměla být věnována dostatečná pozornost, která předpokládá i snahu diskriminované soudkyně o učinění konkrétních opatření. Z hlediska komplexního posouzení výsledků dotazníkem provedeného průzkumu je však možné alespoň pozitivně zhodnotit, že výkon funkce soudkyně nepodléhá rozdílným platovým podmínkám než výkon funkce soudce a že většina soudkyň považuje jak českou, tak komunitární legislativu upravující ochranu proti diskriminaci z důvodu pohlaví za dostatečnou. LITERATURA DAVID, L. Diskriminace na základě pohlaví v pracovních vztazích a § 133a občanského soudního řádu. In.: Právo a zaměstnání. 9/2001, s. 2 HLAVSA, P. 2003. Občanský soudní řád, Soudní řád správní a předpisy souvisící s výkladem nových ustanovení - 2. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1.8.2003, Linde, Praha SCHERMERS, H.,G. - WAELBROECK, D. F. 2001. Judicial protection in the European Union. Sixth Edition. Kluwer Law International, Hague ŠTANGLOVÁ, V. 1987. Postavení těhotných žen a matek v pracovním právu a právu sociálního zabezpečení. Univerzita Karlova, Praha WINTEROVÁ, A. a kol. 1999. Civilní právo procesní. Linde, Praha ČERMÁKOVÁ, M. Nerovnost? Segregace? Diskriminace? aneb Pozice ženy s vysokoškolským vzděláním. Akademický Bulletin 8/2000 Římské smlouvy. 1993. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 110 Dotazník pro zpracování vědeckého příspěvku “Žena jako soudce” 12. 1. a) b) c) d) Uveďte, jak dlouho již vykonáváte funkci soudkyně: méně než 1 rok 1-5 let 5-10 let 10 a více let a) b) c) d) 2. a) b) c) d) Označte, prosím, článek soudní soustavy, na kterém působíte ve funkci soudkyně: okresní soud krajský soud vrchní soud Nejvyšší soud (Nejvyšší správní soud) 3. a) b) c) Uveďte prosím, zda jako soudkyně projednáváte a rozhodujete věci: v občanském soudním řízení v trestním řízení ve správním soudnictví 4. a) Setkala jste se jako soudkyně s diskriminací z důvodu Vašeho pohlaví: ano b) ne 13. a) b) c) d) e) Domníváte se, že současná česká právní úprava ochrany před diskriminací z důvodů pohlaví je dostatečná? rozhodně ano spíše ano spíše ne rozhodně ne Přinese dle Vašeho názoru zlepšení této situace vstup České republiky do Evropské unie, ve které se otázkou diskriminace z důvodů pohlaví zabývá i Smlouva o založení Evropského společenství a řada dalších aktů sekundárního komunitárního práva? rozhodně ano snad ano nevím, neznám komunitární legislativu spíše ne rozhodně ne 14. Setkala jste se ve své rozhodovací praxi s řízením, jehož předmětem byla ochrana proti diskriminaci ? Pokud “ano”, prosím uveďte, z jakého důvodu byl, příp. dle svého tvrzení měl být, účastník diskriminován? 15. Jaký je Váš názor na právní úpravu důkazního břemene v § 133a o.s.ř? Odpovídáte-li “ne”, prosím přejděte na otázku č. 10. 5. a) b) c) d) e) f) g) h) Pokud “ano”, bylo to ze strany (označte, prosím, všechny odpovídající možnosti): Vašich kolegů soudců nadřízených ostatních pracovníků soudu (příslušníci justiční stráže, soudní doručovatelé apod.) účastníků řízení pouze osoby obžalovaného osob zúčastněných na řízení veřejnosti účastnící se soudního jednání jiná možnost …………………… 6. a) Setkala jste se s projevy diskriminace od těchto osob i mimo soudní budovu? ano b) ne Pokud ano, kde? ………………………….. 7. a) Učinila jste proti těmto projevům diskriminace nějaké opatření? ano b) ne 8. a) Pokud “ano”, bylo toto opatření úspěšné? “ano” 9. a) Očekáváte, že se budete s takovými projevy diskriminace při výkonu své funkce i nadále setkávat ? ano b) ne 10. a) Zastáváte vedoucí funkci? ano 11. Pokud “ano”, jak byste charakterizovala vztahy mezi Vámi a vašimi podřízenými mužského pohlaví? korektní, rozdíl pohlaví nehraje v našich profesních vztazích žádnou roli víceméně korektní, v přímém kontaktu jsem se náznaky diskriminace nebo jiného nepříjemného chování z důvodu mého pohlaví nesetkala neutrální, nesouhlas podřízených s mou osobou jako ženou pociťuji, ale k žádnému přímému projevu diskriminace nedošlo nepříliš korektní, setkala jsem se již s přímými projevy diskriminace nebo jiného nesouhlasu s mou osobou problematické a) b) c) d) e) b) ne b) ne 111 SUMMARY This article is dealing about the problem of discrimination on the ground of sex. The main topic is the question, whether the judgeswomen are becoming a subject of unpleasant behaviour, which could be defined as direct or indirect discrimination during their work, and whether the persons discriminating them are colleagues – judges or parties to the processes. It is also explicating what the word discrimination means according to its definition in the Czech employment code and some international agreements and briefly explains the results of a questionnaire sent to 199 women – judges in the Czech republic. One part of the article is dealing about the burden of proof in the cases of discrimination based on sex as well. ADRESA Mgr. Renáta Šmehlíková Právnická fakulta Univerzita Palackého Tř. 17. listopadu 8 771 11 Olomouc ČESKÁ REPUBLIKA [email protected] 112 FEMINISTICKÝ POHLED NA MEZINÁRODNÍ PRÁVO Zuzana Trávníčková 1 RESUME Feministicky lze na mezinárodní právo pohlížet buď konkrétně na úrovni jednotlivých institutů nebo obecně na úrovni mezinárodního práva jako normativního systému. Následující příspěvek spojuje oba pohledy a pojednává o zdrojích, kterými se feministická stanoviska dostala do mezinárodního práva a jeho vědy, o cílech feministické teorie ve vztahu k mezinárodnímu právu a o jejich dosahování. Klíčová slova mezinárodní právo, teorie mezinárodních vztahů, feminismus Na otázku, zda vůbec existuje nějaký vztah mezi ženami a mezinárodním právem, můžeme odpovědět jednoznačně a kladně. Takových vztahů se dokonce nabízí celá řada. Mohli bychom se zabývat rolí žen při tvorbě mezinárodního práva - sledovat jejich zastoupení v důležitých právních orgánech mezinárodních organizací. Mohli bychom zkoumat vlivy nevládních organizací, zaměřených na práva a postavení žen. Mohli bychom zkoumat smluvní i obyčejová pravidla, která se týkají práv žen, jejich rovného postavením s muži, zákazu diskriminace. Aktuálně bychom se mohli zabývat trestnými činy podle mezinárodního práva, které se dotýkají žen a jejich důstojnosti a ochranou žen v humanitárním a uprchlickém právu. Cílem mého příspěvku je pohlédnout na vztah žen a mezinárodního práva “z ptačí perspektivy” - obecně a teoreticky – očima feministické teorie. O tom, že feministická stanoviska dnes zasahují i do oblasti mezinárodního práva veřejného, nemůže být pochyb. Během devadesátých let zahájily činnost “ženské”, “gender” a “feministické” zájmové skupiny u významných akademických institucí, které se mezinárodním právem zabývají. 2 Zdroje feministických názorů na mezinárodní právo Ve srovnání s jinými oblastmi života a práva se do mezinárodního práva feministická stanoviska dostávají až s určitým zpožděním. O to intenzivněji do něj ale pronikají, a to hned ze dvou směrů. Jednak skrze právní teorii (vycházející z vnitrostátního práva), jednak skrze teorie mezinárodních vztahů. Každý z uvedených směrů přináší feministické myšlenky v jiné formě. Feminismus jako teorie mezinárodních vztahů hodnotí mezinárodní právo komplexně. Právníci a právničky vycházející ze znalosti vnitrostátního práva se naopak při svém působení v právu mezinárodním nesnaží dojít k obecnému pohledu, ale formulují zcela konkrétní právní normy a navrhují úpravu jednotlivých institutů. Mezinárodní právo je tak širokým odvětvím, že komplexní a konkrétní feministický pohled se v něm doplňují, ale nekonkurují si. Na otázku, jaký je feministický pohled na mezinárodní právo, lze tedy odpovědět dvojím způsobem. Buď obecně – budeme zkoumat feministickou teorii (jako jednu z teorií mezinárodních vztahů) a sledovat, jak mezinárodní právo hodnotí, co mu vytýká a jaké místo přiznává právním normám při tvorbě mezinárodní politiky. Nebo může být odpověď zcela konkrétní – zaměří se názory feministických směrů na konkrétní instituty mezinárodního práva. V tomto příspěvku budou oba nastíněné přístupy spojeny. Mezinárodní právo v feministické teorii mezinárodních vztahů Teorie mezinárodních vztahů se jako samostatný vědní obor začínají formovat po první světové válce, a to především v anglosaských zemích. Jednoznačná definice tohoto vědního oboru nebyla dosud nalezena a proto se musíme omezit na obecné tvrzení, že teorie mezinárodních vztahů zkoumají mezinárodní 2 1 Mgr. Ing. Zuzana Trávníčková pôsobí v Stredisku medzinárodných štúdií Jána Masaryka, Fakulta medzinárodných vzťahov VŠE v Prahe, ČR. e-mail: [email protected] 113 Např. Committee on Feminism and International Law při International Law Association v Londýně, Women in International Law Interets Group při American Society for International Law, Women and International Law Interest Group při Canadian Council on International Law v Torontu. 114 vztahy. Jednou ze základních otázek, zkoumaných teoriemi mezinárodních vztahů, je povaha mezinárodního řádu a tedy i význam té části mezinárodních vztahů, které jsou upraveny mezinárodním právem – mezinárodněprávních vztahů. Postavení mezinárodního práva v mezinárodních vztazích a jeho vztah k mezinárodní politice tak tedy tvoří jen jeden z pohledů, jimž se teoretici na mezinárodní vztahy dívají. Feministický přístup se mezi teoriemi mezinárodních vztahů objevuje v sedmdesátých letech, v souvislosti s tzv. třetí debatou. 3 Společně s neomarxismem, konstruktivismem a postmodernou tvoří hlavní proudy tzv. kritického přístupu. Společným znakem kritických přístupů je odhalování politických cílů dosavadních teorií a objasňování role představ o mezinárodních vztazích na realitu mezinárodních vztahů.4 Až do druhé poloviny osmdesátých let neměl feministický přístup mezi ostatními teoriemi pevné místo, protože se omezuje na obecná tvrzení ve vztahu k gender a jeho představitelé a představitelky jej nebyli schopni s většími úspěchy aplikovat na mezinárodní záležitosti. Konec osmdesátých let přináší první feministické rozbory mezinárodních vztahů a devadesátá léta můžeme dokonce označit za období boomu feministických názorů.5 Feministické názory nejsou založeny na jediném výchozím tvrzením a rozhodně netvoří jeden jediný směr.6 Roztříštěnost feministických směrů a okrajová pozornost, kterou feministické přístupy věnují mezinárodněprávním vztahům nedovoluje vyvozovat obsáhlé závěry ve věci obecného feministického pohledu na mezinárodní právo. Přesto můžeme v jednotlivých názorových proudech najít ve vztahu k mezinárodnímu právu jeden hlavní společný znak: kritiku současných mezinárodněprávních norem jako normativního systému vytvořeného na maskulinním základě a pro maskulinní mezinárodní vztahy. Základní principy mezinárodního práva jako jsou princip suverenity, kogentní normy, sebeurčení a donucení vycházejí z mužského vidění mezinárodních vztahů. Mezinárodní právo je odvětvím, které patří ze své podstaty mezi veřejné záležitosti (tvořené a ovládané muži).7 Teoretický feministický pohled na mezinárodní právo dělá čest svému řazení mezi kritické přístupy a současný stav mezinárodního práva shledává jako velmi neuspokojivý. Mezinárodní právo v feministické právní teorii 3 Od svého zformování prošel vědní obor teorie mezinárodních vztahů podstatným vývojem. Původní koncepce byly opakovaně překonány a stále se objevují nové názory (buď se jedná o tzv. teorie, nebo méně rozsáhlá tzv. paradigmata). Bývá dobrým zvykem vymezovat jednotlivé teorie chronologicky na pozadí tzv. velkých debat. První velká debata proběhla ve 30. letech mezi realisty a idealisty, druhou debatu datujeme do 60. let a jedná se o spor mezi realismem a skupinou tzv. vědeckých přístupů (scientismus). Třetí debata proběhnuvší v sedmdesátých letech je označována jako debata paradigmat (hledání cest k poznání mezinárodních vztahů). Zahrnuje tři názorové proudy: realismus, pluralismus a širokou skupinu tzv. kritických přístupů, včetně přístupu feministického. Zatím poslední velká debata byla zahájena v osmdesátých letech a je označována jako debata mezi pozitivisty a postpozitivisty. Předmět aktuálního sporu tkví zjednodušeně řečeno v tom, zda mezinárodní vztahy mají objektivní základ a jsou tedy realitou nezávislou na lidském životě (pozitivismus), nebo zda jsou ovlivňovány i představami hlavních aktérů a nejsou tedy čistě objektivní (postpozitivismus). Podrobněji DRULÁK 2003: 47 an. 4 DRULÁK, P. 2003. Teorie mezinárodních vztahů. Portál, Praha. s. 111 115 Na vnitrostátní úrovni se feministická právní teorie (feminist legal theory) formuje již od 60. let dvacátého století. Její cíle a vliv rostly přímo úměrně době její existence a dnes feministické snažení míří do celé řady právních odvětví – do trestního práva (formování skutkových podstat trestných činů proti ženám a jejich důstojnosti), do rodinného práva (rovný podíl muže a ženy na výchově dětí), do práva zaměstnanosti a pracovního práva (rovné pracovní příležitosti, nediskriminace na 5 KODÍČKOVÁ, T. Gender a mezinárodní vztahy. In.: Mezinárodní vztahy 3/1998. s. 74 – 83 6 Nejvýraznější čtyři feministické směry (ve vztahu k teorii mezinárodních vztahů) označujeme jako liberální, radikální, marxistický a psychoanalytický feminismus. Podrobněji ELSHTAIN 1999. 7 ELSHTAIN J.B. 1999. Veřejný muž, soukromá žena. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha WEILER, J. H. H. – PAULUS, A. L. The Structure of Change in International Law or Is there a Hierarchy of Norms in International Law? In.: European Journal of International Law 8,1997/4, s. 545 – 565 116 základě pohlaví, rovnost v odměňování). Teprve po dosažení dílčích úspěchů na úrovni vnitrostátního práva se feministická právní teorie začíná poohlížet i po právu mezinárodním. I na této úrovni se její pole působnosti v čase zvětšuje – od zakotvení práv ženy jako lidských práv jsou feministická stanoviska postupně formulována i k dalším odvětvím mezinárodního práva (humanitárnímu právu, individuální trestní odpovědnosti za mezinárodní zločiny aj.). Feministický pohled na mezinárodní právo tedy nelze stručně vystihnout jednou větou. Feministické teorie mezinárodních vztahů se vyjadřují k podstatě a smyslu mezinárodního práva. Feministická právní teorie zase analyzuje jednotlivé právní instituty a oblasti mezinárodního práva. Jen zkoumaní obou těchto rozdílných směrů společně umožňuje odpovědět na otázku, jaký je feministický pohled na mezinárodní právo. Společné znaky feministických stanovisek ve vztahu k mezinárodnímu právu Na první pohled by se mohlo zdát, že široká názorová skupina feministických přístupů nemá nic společného. Jednotlivé přístupy ale něco společného mít musí, něco, co je bude odlišovat od “nefeministických směrů”. Společným znakem feministických přístupů je schopnost dívat se na věci z pohledu rodu, schopnost rozlišovat jevy jako feminní, maskulinní nebo genderově neutrální. Mezinárodní právo funguje jako maskulinní systém (právě maskulinita a doznívající europocentrismus působily jako překážky pronikání feministických stanovisek a způsobily jejich “zpoždění”). Bylo vytvářeno státy, které řídili muži, a proto i jeho instituce, i jeho normy, i jeho fungování vychází z mužských představ. Mužské představy formovaly základní principy, které mezinárodní právo ovládají (princip suverenity, odpovědnost za protiprávní jednání, použití síly). Snad jen oblast lidských práv, především práv žen, vykazuje znaky feminní úpravy.8 Maskulinní povahu mají nejvýznamnější aktéři v mezinárodním společenství – suverénní státy i mezinárodní 8 CHARLESWORTH, H. – CHINKIN, CH. – WRIGHT, S. 1991. Feminist Approaches to International Law. In.: American Journal of International Law 85. s. 614 117 organizace. Jde o dva hlavní subjekty mezinárodního práva. Vnitřní uspořádání, které má maskulinní povahu (je založeno na koncentraci moci), bylo vzorem i pro vytvoření struktury mezinárodních organizací. Samostatnou pozornost by si zasloužilo početně skromné zapojení žen do těchto struktur. Ve vztahu k obsazování postů v mezinárodních organizacích se dokonce můžeme setkat s výrazem gender racism.9 I když řada států i mezinárodních organizací přijímá nejrůznější opatření na vyrovnání šancí mužů a žen, nelze jejich dosavadní efekt hodnotit jako dostačující. Nedostatečná účast žen ve svém důsledku deformuje činnost mezinárodního společenství. Muži ve své rozhodovací činnosti opomíjejí otázky, které trápí především ženy a tyto otázky pak zůstávají bez úpravy nebo nejsou upraveny dostatečně. Kritické výtky feministických přístupů směřují také k mezinárodní normotvorbě. Maskulinní instituce tvoří normy na základě maskulinních pravidel. Při vytváření pravidel se zřetelně projevuje dělení problémů na veřejné a soukromé. Rozdíl mezi veřejným a soukromým je analogický rozdílu mezi mužským a ženským a mezi kulturou a přirozeností. Dělení jevů na veřejné a soukromé provází lidskou společnost od nejstarších společenských útvarů. Rozdělování ženských a mužských činností v rodině vedlo později k oddělení záležitostí politických (veřejných) a rodinných (soukromých). Ženy zůstaly spojeny s věcmi soukromými a rodinou, muži si pro sebe vyhradili oblasti politickou a veřejnou.10 V dnešní době nejsou hranice mezi soukromým a veřejným zdaleka tak jasné a neproniknutelné jako v minulosti. V řadě oblastí lidského života ale toto rozdělení zůstává nepřekonáno. Mezinárodní právo upravující vztahy mezi státy (jako veřejnými jednotkami) je povšechně chápáno jako veřejná záležitost. Stejně jako není možné jedinou větou popsat současné feministické přístupy k mezinárodnímu právu, není ani možné 9 CHARLESWORTH, H. – CHINKIN, CH. – WRIGHT, S. 1991. Feminist Approaches to International Law. In.: American Journal of International Law 85. s. 623 10 ELSHTAIN J.B. 1999. Veřejný muž, soukromá žena. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 118 jednoduše shrnout jejich cíl. Šíře jejich záběru dává možnost vymezit více cílů na různých úrovních. Feministická stanoviska mohou zaujímat kritické názory na současnou úpravu vybraných institutů, podněcovat debatu a formulovat novou právní úpravu. Mohou přinést novou (feminní) interpretaci platných pravidel. 11 Cílem feministických přístupů je také nabídnout nové metody poznávání mezinárodního práva. Vnést do mezinárodního práva dichotomii mezi feminním a maskulinním, přiznat institutům rod a vyvážit zastoupení obou skupin. Nepřistupovat k mezinárodnímu právu výhradně pozitivisticky a zkoumat de lege ferenda současné instituty, ale “napadat” celou podstatu mezinárodního práva, zamýšlet se nad jeho tvůrci a nad jeho normami. “Napadáním” podstaty není míněno její zpochybňování (tak jak je vlastní nihilistickým směrům), ale spíše upozornění na maskulinní východiska a rozdílnost genderového pojetí. V souladu s naznačenými cíli byla jasně formulována stanoviska v některých oblastech, např. uprchlickém právu12, humanitárním právu13, v problematice lidských práv14. Přítomnost feministických názorů v těchto odvětvích není nikterak překvapivá. Již výše bylo zmíněno, že vyjmenované oblasti nejsou narozdíl od většiny ostatních institutů mezinárodního práva založeny na maskulinním, ale na feminním pojetí. Odvážněji působí pronikání feministických názorů do typicky maskulinních záležitostí, např. do teorie státní suverenity.15 11 CHARLESWORTH, H. – CHINKIN, CH. – WRIGHT, S. 1991. Feminist Approaches to International Law. In.: American Journal of International Law 85. s. 634 12 RAJ, S. The Gender Element In International Refugee Law: Its Impact on Agency Programming and the North-South Debate. In.: ISIL Year Book of International Humanitarian Law 9, 2001 – www.worldlii.org/journals/ISILYBIHRL/2001/9.htm 13 GARDAM, J. 1992. A Feminist Analysis of Certain Aspects of International Humanitarian Law. In.: Australin Year Book of International Law 12. s. 265-278 14 BYRNES, A. 1992. Women, Feminism and International Human Rights Law – Methodological Myopia, Fundmental Flaws or Meaningful Marginlistaion? Some Current Issues. In.: Australin Year Book of International Law 12. s. 205-240 15 KNOP, K. Re/Statements: Feminism and State Sovereignty in International Law. In.: Transnational Law and Contemporary Problems 119 Do budoucna můžeme očekávat feministické příspěvky i v dalších oblastech. Zastánci a zastánkyně feministických přístupů mají v maskulinním a veřejném mezinárodním právu dost příležitostí, jak prosazovat učení o gender. Jejich ambice sahají výše než jen aplikovat vlastní teorii na zavedené instituty. Jak vyplývá z dosavadním prací, jsou feministky a feministé smířeni s tím, že jejich přístup není s to “ovládnout” mezinárodní právo, ale může ho v mnohém obohatit a výrazně přispět k jeho progresivnímu rozvoji. LITERATURA BYRNES, A. 1992. Women, Feminism and International Human Rights Law – Methodological Myopia, Fundmental Flaws or Meaningful Marginlistaion? Some Current Issues. In.: Australin Year Book of International Law 12. s. 205 – 240 CHARLESWORTH, H. – CHINKIN, CH. – WRIGHT, S. 1991. Feminist Approaches to International Law. In.: American Journal of International Law 85. s. 613 – 645 CHINKIN, CH. A Critique of the Public/Private Dimension. In: European Journal of International Law 2. 1999/10, s. 387 – 395 DRULÁK, P. 2003. Teorie mezinárodních vztahů. Portál, Praha ELSHTAIN J.B. 1999. Veřejný muž, soukromá žena. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha GARDAM, J. 1992. A Feminist Analysis of Certain Aspects of International Humanitarian Law. In.: Australin Year Book of International Law 12. s. 265 – 278 KNOP, K.: Re/Statements: Feminism and State Sovereignty in International Law. In.: Transnational Law and Contemporary Problems (A Journal of the University Iowa College of Law) 3. 1993/2, s. 293 – 344 KODÍČKOVÁ, T. Gender a mezinárodní vztahy. In.: Mezinárodní vztahy 3/1998, s. 74 – 83 RAJ, S.: The Gender Element In International Refugee Law: Its Impact on Agency Programming and the North-South Debate. In.: ISIL Year Book of International Humanitarian Law 9, 2001 – (A Journal of the University Iowa College of Law) 3. 1993/2, s. 293-344 120 www.worldlii.org/journals/ISILYBIHRL/2001/9.htm ROSENBLATT, L. 1999. Feminist International Relations: The Construction of World Pictures & Fish Stories. WUV Universitätsverlag, Wien WEILER, J. H. H. – PAULUS, A. L. The Structure of Change in International Law or Is there a Hierarchy of Norms in International Law? In.: European Journal of International Law 8,1997/4, s. 545 – 565 Fakulta medzinárodných vzťahov VŠE nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3 ČESKÁ REPUBLIKA [email protected] SUMMARY International law has far largely resisted feminist analysis and it appeared as “gender free zone” until seventies. Feminist research of this field was based on approaches of domestic feminist jurisprudence and feministic theory of international relations – that’s why current feminist jurisprudence cannot be described as one single school or approach. Feminist approaches to international law may be understood as seeking to personalize its normative and institutional structures. Seen through women’s eyes, the principles of international law – as a public (not private) affair - are created and applied by predominantly male elites. A feminist account of international law suggests that we inhabit a world in which men of all nations have established international community to serve the economic and nationalist needs of men, while basic human and social needs are not met. The aims of current feminist research are presented as challenging the actual norms and devising new agenda for theory. A feminist transformation of international law would involve more than simply reforming existing law (based on masculine principles). It could lead to the creation of international regimes that focus on structural abuse and revise our notions of state responsibility. It could also lead to a challenge to the centrality of state in international society and to the traditional sources of international law. ADRESA Mgr. Ing. Zuzana Trávníčková Stredisko medzinárodných štúdií Jána Masaryka 121 122 ŽENA AKO POLITICKÝ AKTÉR DEMOKRACIE Mária Adamcová 1 Resume Súčasťou demokratického procesu je aj aktivácia ženskej participačnej schopnosti, ktorá začína pri bezprostredných záujmoch ženy, pokračuje ich artikuláciou a prevádza tieto záujmy do vízie politickej komunity. Cieľom príspevku je nájsť odpoveď na otázku, aké možnosti poskytuje demokratické zriadenie žene ako politickému subjektu pri udržaní vlastnej suverenity. Kľúčové slová žena ako politický aktér, artikulácia záujmov, lokalizácia ženského subjektu v demokracii Politologický diskurz, ktorý mieri ku konštrukcii nových významov - k tomu, aby sa subjekty stali sami pre seba prehľadnejšími - sa musí odohrať v aréne, kde ľudská reč alebo diskurzívna reflexia je slobodná, nepodlieha nátlaku ani manipulácii, je aproximáciou Habermasovej “ideálnej rečovej situácie”. Pre výpoveď o ženách ako politických aktéroch je zvlášť dôležité, že ponúka motív pre oslobodenie sa z bludiska jednotlivého subjektu, ktorý aktívne hľadá svoj zmysel a význam. V podmienkach manipulácie, donucovania alebo umlčovania sa toto hľadanie deformuje a nie je celkom možné, možnosti nám poskytuje priestor nazývaný demokracia. Celou históriou demokracie sa prelína diskusia o rovnováhe medzi verejným dobrom a právom jednotlivca (teda aj ženy) na uplatňovanie slobodnej vôle. Úvahy nad obsahom týchto diskusií nás privádzajú k zamysleniu sa nad vzťahom medzi právami občanov a demokraciou. Ľudia potrebujú práva, ale zároveň musia chápať, že práva ich zaväzujú k zodpovednosti. Chápanie práva ako veci viacej súkromnej než verejnej vedie 1 PhDr. Mária Adamcová, PhD. pôsobí na Katedre politológie na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 123 k oslabovaniu princípu zákonnosti. Univerzálne práva predpokladajú rovnosť tých, ktorí ju vyžadujú a demokracia musí byť z tohto hľadiska politikou rovnosti. Práva sú spojené s demokraciou a pokiaľ práva a demokracia neexistujú spoločne, neexistujú vôbec. Predpokladom a prvým krokom pri formovaní demokracie je vznik demokratickej občianskej spoločnosti: tá sa rodí v slobodnej výmene názorov a informácií, v procese premeny súkromných osôb vo verejné. Súčasťou tohto procesu je aj aktivácia ženskej participačnej schopnosti, ktorá musí začať pri bezprostredných záujmoch ženy, pokračovať ich artikuláciou a nakoniec prevodom týchto záujmov do transformovanej vízie politickej komunity. Táto však je spojená s občianstvom, ktoré je inkluzívne a nie exkluzívne, dokáže zahrnúť všetkých na základe rovnosti. Pri artikulácii našich záujmov musia ženy počítať s tým, že každý spôsob života bude vo svojich spoločenských formách stelesňovať akýsi súbor základných popisov, nevyhnutný ako morálny základ, a to predovšetkým práve pre vytvorenie a udržanie akéhokoľvek spôsobu života. Bez takéhoto súboru morálnych zákonov a pravidiel, základných pojmov a symbolických foriem nemôže existovať žiadna ľudská spoločnosť. Politická predstavivosť musí byť zakorenená v tých morálnych pojmoch a politických tradíciách, v ktorých ľudia myslia, a ktoré slúžia ako základné kamene ich spôsobu života. Preto musíme odmietnuť rétorické tvrdenia, že minulosť možno celkom prekonať alebo vízie, že musia byť prekonané. Ako sme už spomínali, demokracia ponúka politickú participáciu, spojenú s ukazovateľmi zapojenia žien (občanov) do tvorby politiky a prijímania politických rozhodnutí, ktoré by sme mohli formulovať nasledovne: 1) volebná účasť (účasť na referende); 2) príslušnosť k politickým stranám a hnutiam; 3) príslušnosť k záujmovým a nátlakovým skupinám; 4) priame osobné kontakty s poslancami; 5) účasť na aktivitách politických strán; 6) politické diskusie s ďalšími občanmi. Demokracia poskytuje i ďalšie možnosti spoluúčasti žien 124 na politickom procese. K modernej demokracii patrí základné právo slobodne sa združovať. Ženy majú teda možnosť združovať sa za účelom spoločného presadenia svojich záujmov a názorov. To znamená, že veľký počet spoločenských, záujmových organizácií, ako aj masových spoločenských hnutí ponúka možnosť politického pôsobenia. Veľký význam má i sloboda tlače. Do masovokomunikačných prostriedkov prispievajú okrem občanov predovšetkým odborníci – teda aj ženy, odborníčky vo svojom odbore. Z hľadiska možnosti spoluúčasti žien sa myslí nielen na čitateľské listy, ale i na pozornosť, ktorú masovokomunikačné prostriedky venujú prezentovaniu záujmov a názorov jednotlivých skupín. Ďalšími spôsobmi ako môžu ženy upozorniť na svoje názory je využitie práva slobody zhromažďovania, právo na štrajk, petičné právo, prípadne právo iniciovať referendum. V súčasnej dobe sa vytvorili nové možnosti spontánneho združovania sa za účelom vytvárania rôznych občianskych iniciatív a nadácií. V náväznosti na problematiku participácie žien sa vynára i otázka participačného optima, teda otázka najvhodnejšej miery politickej účasti v existujúcej štruktúre, ktorá je poznačená mužskou dominanciou. Domnievame sa, že uniknúť nutným vzťahom medzi mužmi a ženami v demokracii, ak má spoločenský život v nejakej forme prežiť, sa nedá. Reakciou na tento vzťah je v demokracii feminizmus, ktorý zahŕňa široké spektrum názorov a hnutí. S niektorými sa dá stotožniť, s niektorými len čiastočne a niektoré sú absolútne neprijateľné. Ale ak si povieme, že feminizmus bojuje za to, aby ženu v živote a pri realizácii jej túžob nik nediskriminoval len preto, že je žena, tak musíme uznať feminizmus v tejto podobe za prijateľný. Myslíme, že nejde o to, stavať proti sebe mužov a ženy, pretože ideálny stav je vtedy, keď ženy a muži spolupracujú, keď sa rešpektujú a oceňujú. Ide o to napraviť veci tam, kde neprebiehajú správne, kde je poriadok vecí nespravodlivý, kde korene predsudkov siahajú do minulosti. Bolo by prijemné, mať viac mužov – feministov. Negatívny vzťah k feminizmu je vlastne celkom prirodzený: vyrovnať postavenie mužov a žien ako politických aktérov bolí predovšetkým tých, ktorí musia zo svojich privilégií ustúpiť. Muži si dnes bránia predovšetkým privilégia a nie postavenie muža. Hľadanie optima býva často sprevádzané hľadaním rovnoprávnosti. Ak sa jedná o intelektuálnu rovnoprávnosť, tú nie je možné docieliť ani zákonmi, ani kvótami, ani nariadeniami, to je vecou rozvoja každej ženy. Jediná rovnoprávnosť môže skutočne nastať len vo vedomí človeka, ale to už nehovoríme len o rovnoprávnosti mužsko-ženskej, ale aj o národnej, etnickej, či rasovej. A k tej máme všetci ešte veľmi ďaleko, aj keď zákony hovoria inak. Potrebujeme vytvoriť spôsob politického myslenia, ktorý pomáha ženám znovu popísať spoločenskú realitu z vhodného východiska, ktoré by nám umožnilo a udržiavalo kritickú reflexiu. Potrebujeme konceptualizovať prijateľné alternatívy a potrebujeme sa vyhnúť tlakom, ktoré vedú k opakovaniu minulého nutkania, ku ktorému patrí sentimentalizácia rôznych foriem útlaku ženy pod nejakým novým nánosom. Neoddeliteľnou súčasťou tejto potreby je hľadanie ženskej subjektivity, ktorej cieľom by bolo vysvetlenie, pochopenie a kritika vo verejnom a súkromnom sektore. Znamená to, že politológ musí odmietnuť akékoľvek vysvetlenie, ktoré požaduje alebo ukladá žene už pred pokusom skúmať jej vlastné sebapochopenie prijať teoretický pohľad na to, čo ona sama je, čo chce a čo by mala byť. Je potrebné najprv lokalizovať ženský subjekt. Nemôžeme sa zmieriť s politickým umlčovaním ženy odôvodňujúc to tým, že majú svoje vlastné sociálne postavenie, tradičné zvláštnosti, lokálne, či konkrétne a potom sa presunúť k iným “dôležitejším” veciam. Musíme zistiť ako žena našej doby vidí samu seba, alebo ako by sa videla keby mala príležitosť vysloviť sa o svojej existencii. To vyžaduje lokalizáciu ženy ako subjektu politického a spoločenského skúmania, presun od abstraktného k aktívnemu činiteľovi živého politického sveta. Niekedy musíme prebrať ženský subjekt v jeho konkrétnom spoločenskom umiestnení a niekedy je individuálny ženský subjekt ponorený do nejakého súhrnu kategórií, ako je v našom prípade občianstvo. Osobný rozvoj, ktorý sa pripisuje občianstvu v demokracii je do značnej miery morálnym rozvojom, a je naplnením osobnej autonómie. Keby niekto nemal osobnú autonómiu jednoducho by 125 126 nemohol žiť podľa pravidiel, ktoré si sám zvolil. Minimálne žiadúci rozsah osobnej autonómie teda musí byť aspoň taký široký ako je minimálne žiadúci rozsah sebaurčenia a morálnej autonómie. Predpoklad osobnej autonómie vypovedá o tom, že každý človek je najlepším znalcom svojho vlastného blaha alebo záujmov. Tento proces je vo svojej podstate skrytým (v politickom zmysle slova) nepreorganizovaným postojom. Jeho vývoj je možné dosiahnuť skôr v oblasti individuálneho a skupinového vedomia. Preto môžeme v závere konštatovať, že ženy sú ako politický aktér zaujímavou skupinou, nie sú však zatiaľ zaujímavou skupinou politickou. Je to dôsledok politickej kultúry druhej civilizačnej vlny a následok toho, na čo sme sa snažili v príspevku upozorniť. ŽENSKÝ FENOMÉN MEDZINÁRODNÉHO TERORIZMU Michal Dobrík 1 RESUME Problematika medzinárodného terorizmu a terorizmu vo všeobecnosti je oblasťou, ktorá nie je v súčasnosti dostatočne prebádaná a venuje sa jej veľká pozornosť. V rámci výskumov o problémoch terorizmu je špecifickou tematikou účasť žien v teroristických hnutiach. Skúmajú sa príčiny, ciele a dôsledky tohto fenomému, ktorý v poslednom desaťročí nadobúda stúpajúcu tendenciu nielen v tradičných islámskych krajinách, ale aj v Európe. Kľúčové slová terorizmus; medzinárodný terorizmus; činnosť organizovaných skupín, namierená proti idey štátu SUMMARY The aim of this paper is to find the answer to the question whether democracy could be possible without women as political actors in terms of the power holder´s sovereignty, which is, on the one hand, defined by the sovereignty of rights and liberties, and, on the other hand, is partially de facto realized. The research intention is to harmonize the principles and values of democracy with their realization within the framework of a functioning democratic political system. ADRESA PhDr. Mária Adamcová, PhD. Katedra politológie FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] Problematika terorizmu a medzinárodného terorizmu sa v posledných desaťročiach stala nevyhnutným javom ktorý ohrozuje spoločnosť. V súčasnosti je možné ho rozdeliť na niekoľko kategórií. Terorizmus možno ho najvšeobecnejšie rozdeliť do dvoch základných kategórií: - štátny terorizmus (je terorizmus, ktorý využíva štát voči iným štátom alebo vlastnému obyvateľstvu – Líbya, Irak), - terorizmus organizovaných skupín namierený proti štátu, respektíve štátnemu zriadeniu. - Pokiaľ prejdeme do teórie medzinárodných vzťahov možno hovoriť o: - vnútroštátnom terorizme, - medzinárodnom terorizme, to znamená terorizme pri ktorom aktivity teroristických organizácií prekračujú hranice jednotlivých štátov a zasahujú viacero štátov prípadne v súčasnosti celé medzinárodné spoločenstvo (príkladom môžu byť napríklad ešte stále čerstvé udalosti z 11. septembra 1 127 PhDr. Michal Dobrík pôsobí na Centre pre výskum medzinárodných vzťahov na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 128 2001, útok na WTC v New Yorku). Terorizmus sa pokúšalo klasifikovať mnoho analytikov. Vo všeobecnosti možno hovoriť o: - nacionalistickom, separatistickom terorizme (IRA, ETA, Front oslobodenia Korzického ľudu, OOP), - revolučnom, tzv. ľavicovom terorizme (RAF, Brigade Rosse, v určitej vývojovej fáze aj ETA), - pravicovom terorizme (Prima Linea, Ordine Nuevo, Ordine Nero, Mussolini Action Squad v 70-tych a 80-tych rokoch v Taliansku, aktivity neonacistických skupín v Nemecku), - náboženskom extrémizme (najmä islamský fundamentalizmus skupín ako OOP, Hamas, Al Fatah, Al – Káida). Na druhej strane je potrebné zdôrazniť, že vo väčšine prípadov dochádza k prelínaniu viacerých faktorov, napr. ku kombinácii náboženských a separatistických tendencií, či separatistických a ľavicových tendencií. Techniky, ktoré teroristické organizácie využívajú pri svojej činnosti na dosahovanie svojich cieľov oscilujú od bombových útokov a atentátov cez únosy lietadiel, samovražedné atentáty až po využívanie zbraní hromadného ničenia, či už chemických, biologických alebo jadrových až po zneužívanie počítačových sietí s diverzným účelom s cieľom narušiť bezpečnostné systémy svetových veľmocí, s čím sa objavujú aj nové formy ako nukleárny terorizmus a cyberterorizmus 2 – čo je označenie pre nezákonnú činnosť uskutočňovanú v priestore dátových sietí, vrátane telefónnych liniek či rádiového spojenia. Terorizmus, predovšetkým medzinárodný terorizmus, sa stal jedným z najvýraznejších, tzv. asymetrických bezpečnostných rizík súčasného sveta, ktorý zasahuje takpovediac všetky štáty svetového spoločenstva, či už priamo, priamou formou alebo nepriamo. V súčasnosti sa v jeho rámci prejavuje aj nový fenomén, ktorý síce nie je až takou novinkou – z času na čas sa prejavoval aj v minulosti, ale v posledných rokoch sa prejavuje vo zvýšenej miere. Členmi teroristických organizácií a aktívnymi účastníkmi ich operácií už nie sú len muži, ale v čoraz väčšej miere do tejto sféry prenikajú aj ženy. 2 HOFREITER, L. 2004. Bezpečnosť, bezpečnostné riziká a ohrozenia. Žilinská univerzita, Žilina, s. 90 129 Kým v minulých storočiach bola úloha žien vo vojenských štruktúrach viac menej zriedkavá, symbolická a náhodná, v dnešnej dobe už nemajú účasť len v regulárnych vojenských zložkách (ako napríklad v štáte Izrael, kde je všeobecná branná povinnosť v Obranných silách Izraela Zahal, resp. IDF – Israel Defence Forces, povinná aj pre príslušníčky ženského pohlavia – a to 24 mesiacov, pre porovnanie u mužov je to 32 mesiacov) ale stali sa aktívnymi zložkami a mnohých prípadoch aj aktívnymi nástrojmi teroristického boja a rovnocennými partnermi mužov aj v tejto oblasti. Motívy, ktoré vedú ženy k tomu, aby sa aktívne zapájali do tejto činnosti sú do istej miery totožné ale na druhej strane aj odlišné od motívov mužov. Je to predovšetkým rodina a viera, ktoré v ženách formujú ich budúci pohľad na svet, a preto ich motívy ktoré ich vedú k takejto aktivite sú predovšetkým v prvom rade: sociálne faktory, náboženské faktory, faktory pomsty, za padlých otcov, bratov a manželov, (vystupujú do popredia predovšetkým v Palestíne a v súčasnosti aj v Čečensku). Treba však pripomenúť, že tieto faktory len zriedkavo vystupujú ako jeden dominantný motív, väčšinou dochádza k ich prelínaniu, pretože navzájom spolu úzko súvisia. Sociálne faktory sú faktory súvisiace so zmenou usporiadania moci v štáte s cieľom zlepšiť postavenie jednotlivých vrstiev obyvateľstva v štáte a spoločnosti. Jednou z prvým teroristických kampaní, v ktorej mali účasť aj ženy bola odštartovaná v Rusku tajnou anarchistickou organizáciou nazvanou Narodnaja Volja (Vôľa ľudu) – jej náplňou bol boj proti cárskemu režimu. Dala si za cieľ vraždu samotného cára a predstaviteľov cárskeho režimu v Rusku (1879 – 1881). Po uväznení vedúcich predstaviteľov hnutia jej vedenie prevzala Sofia Petrovská a 1. marca 1881 zorganizovala atentát na cára Alexandra II. Ženský terorizmus zaznamenávame aj pri útoku na boľševického vodcu V.I. Lenina v prvom Socialistickom štáte na svete – politický atentát s cieľom nastoliť buržoázne zriadenie, ktoré odstránila revolúcia. 130 Sociálny koncept sa znova objavuje najmä v 70 – tych rokoch minulého storočia, a to predovšetkým v štátoch Západnej Európy, najmä v Taliansku a NSR. Ženy sa stávali členkami skupín sociálno – revolučného typu. Sociálno – revolučný terorizmus typu Baader – Meinhoffová predstavoval v Západnom Nemecku v 70 – tych rokoch 20. storočia najväčšie nebezpečenstvo pre demokraciu. Jeho počiatky siahajú a spájajú sa so študentským hnutím, ktoré prinieslo oživenie marxistických a socialistických politických teórií. RAF (Rote Armee Fraktion) bola formálne založená 5. júna 1970 ako radikálna ľavicová organizácia Andreasom Baaderom a Gudrun Ensslinovou, univerzitnou asistentkou. Neskôr sa k nim pridala Ulrike Meinhoffová, ktorá pôsobila vo vedení ľavicového časopisu Konkret, prostredníctvom ktorého podporovala a zároveň obhajovala aktivity RAF. Ženy – členky teroristických organizácií si v krutosti nezadajú s mužmi - napríklad prvým zástupcom vodcu Svetlého chodníka (teroristickej – guerillovej organizácie, ktorá vznikla v roku 1978 v Peru) Abimaela Guzmána bola Elene Iparaguirre zvaná Miriam. Členkami tejto organizácie a jej spoluzakladateľkami boli aj ďalšie ženy – Rosa Angelica Salas, Marta Huatay, Maria Pantoja 3 , ktoré výrazne ovplyvňovali ideové smerovania a aktivity tejto organizácie. Ideológia Svetlého chodníka vychádzala z marxizmu, a podporovala presvedčenie, že ozbrojený boj kombinovaný s politických vzdelávaním peruánskych roľníkov a robotníckej triedy je jedinou cestou ako dosiahnuť ekonomické zmeny v štáte v zmysle dosiahnutia sociálnej spravodlivosti všetkých jeho vrstiev. K sociálnym faktorom je možné zaradiť aj aktivity najrôznejších skupín bojujúcich za práva žien, predovšetkým čo sa týka otázok spojených s bojom za zákaz potratov či otázok práva slobodnej voľby žien mať alebo nemať dieťa. Aktivity spojené s bojom za zákaz potratov sa objavovali najmä v USA v posledných desaťročiach minulého storočia, kde pôsobili skupiny ako Obranná akcia, Operácia záchrana, či Kristove jahniatka. Ich aktivity sa zameriavali na demonštrácie prípadne útoky na kliniky kde sa takéto potraty vykonávali, pričom v mnohých prípadoch boli tieto skupiny silne motivované 3 Encyklopedie Světový terorismus. 2001. Svojtka & Co., Praha, s. 390 131 aj náboženskými faktormi. Náboženské faktory prevládajú predovšetkým v islamských skupinách, pričom je ale potrebné zdôrazniť, že v islamskom svete, kde sú ženy v podstate potláčané a spoločnosť je ovládaná mužmi je možné vydeliť skupiny, ktoré sú radikálne a sú zložené výlučne z mužov (ako napr. hnutie Taliban v Afganistane, alebo organizácia Al – Káida). Sú však aj skupiny, ako napr. Hamas či Al Fatah, ktoré na dosiahnutie svojich cieľov využívajú aj ženy – v súčasnej dobe predovšetkým ako tzv. samovražedné atentátničky - fedayeen. Dnes už zosnulý duchovný vodca Hamasu šejk Ahmed Jásin pred necelým polrokom vyhlásil: “prvýkrát sme použili ženskú bojovníčku a nie bojovníka v našom odboji proti nepriateľovi, ktorý neskončí, kým Židia neodídu”. V islamských skupinách sa samovražední atentátnici regrutujú v prvom rade medzi mladistvými chlapcami a dievčatami do dvadsať rokov. Roky strávené v modlitbách ich vedú k presvedčeniu, že ako mučeníci padlí za Palestínu a palestínsky ľud pôjdu do neba, kde sa im dostane posmrtnej slávy (v prípade žien – mučeníčok sa stanú najkrajšími a najčistejšími formami anjelov v najvyššej sfére islamského neba). Zároveň mučenícka smrť znamená niečo, čo prinesie úctu rodine mŕtveho v očiach príbuzných, susedov a celej komunity. V prípade islamských žien však nejde len o mučenícku smrť, ale v mnohých prípadoch aj o krvnú pomstu za smrť svojich najbližších, svojich otcov, bratov, manželov a synov, ktorí padli v boji proti “izraelským okupantom” palestínskeho územia. Tento fenomén, faktor pomsty sa paradoxne objavuje aj v prípade čečenského separatistického terorizmu namiereného proti Rusku. V tomto prípade sa hovorí o tom, že za samovražednými atentátmi stoja vdovy čečenských rebelov – pre ich označenie sa zaužíval pojem “čierne vdovy”. 4 Na rozdiel od Izraelsko – palestínskeho konfliktu na 4 Deväť mesiacov po rukojemníckej dráme v moskovskom divadle Ost – Nord na Dubrovke, odpálili v sobotu 5. júla 2003 dve samovražedné atentátničky na rockovom koncerte na moskovskom letisku Tušino dve bomby na vlastnom tele a zabili sedemnásť, podľa neoficiálnych správ až dvadsať mladých ľudí. Najmenej šesťdesiat ich bolo zranených, mnohí z nich ťažko. 132 Blízkom východe, v Rusku ešte donedávna samovražedné atentáty žien neexistovali. Čečenská propaganda hovorí v súvislosti so starostlivo naplánovanými samovražednými útokmi ako o “činoch beznádeje”. Mnohé teroristky majú byť vdovy po zabitých rebeloch, ženy, ktoré pri vojne v Čečensku prišli o manželov, bratov či synov a teraz sa snažia ich takouto formou pomstiť. Ženský terorizmus a jeho súčasnú samovražednú formu môžeme charakterizovať ako krajnú krutú formu násilného činu s politickým zámerom, s krutosťou zameranou nielen voči spoločnosti ale aj voči sebe. Je to druh fanatizmu, ktorý vzniká symbiózou citového, fatálneho fundamentalistického základu s faktorom zúfalstva, aké pociťuje žena ak ide o prežitie jej rodiny, rodu. Je to však zároveň aj prejav morálky iného druhu akú vyznáva euroatlantická reflexia. Z hľadiska západnej spoločnosti a kultúry je táto, napr. islamská spoločenská posvätná morálka úplne nepochopiteľná a zatiaľ neznáma. Západ ju spája skôr s duševnými poruchami (anomáliami) vzniknutými vďaka tradičnej neeurópskej, neliberálnej výchove. Je však neoddiskutovateľné, že ženská forma terorizmu je založená na pevných morálnych hodnotách. Je o to nebezpečnejšia, pretože psychológovia potvrdzujú, že ženy oveľa viac ako muži uctievajú a dodržiavajú hodnoty systému, aký platí v tej ktorej najmä tradičnej spoločnosti, a sú ochotné a schopné brániť ho. SUMMARY Problem of international terrorism, and terrorism in general, is an area, which is not explored yet. Participation of women in various terrorist organizations represents nowadays specific problem of research of this area. In the last decade we can see the growing tendency of such phenomenon not only in traditional Islamic countries but also in Europe. ADRESA PhDr.Michal Dobrík Centrum pre výskum medzinárodných vzťahov FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] LITERATÚRA Encyklopedie Světový terorismus. 2001. Svojtka & Co., Praha HOFREITER, L. 2004. Bezpečnosť, bezpečnostné riziká a ohrozenia. Žilinská univerzita, Žilina KREJČÍ, O. 1997. Mezinárodní politika. Victoria Publishing, Praha KREJČÍ, O. 2001. Mezinárodní politika. EKOPRESS, Praha KULICH, M. a kol. Terorizmus – destabilizujúci fenomén súčasnosti a boj proti nemu. http://www.mod.gov.sk/download/teror.pdf#search='terorizmus' 133 134 VNÍMANIE POSTAVENIA ŽIEN V EURÓPE1 Dagmar Hoscheková 2 Resume Formovanie názoru na rovnoprávne postavenie žien a mužov v rámci Európskej únie prešlo svojím vývojom a tento proces nie je určite ešte definitívne ukončený. Prvá časť príspevku analyzuje ustanovenia týkajúce sa rovnosti vo vybraných právnych dokumentoch (Rímske zmluvy, Amsterdamská zmluva a iné) a kreovanie a funkcie inštitúcií a orgánov, ktoré sú zodpovedné za rovnoprávnosť medzi ženami a mužmi.V ďalšej časti je rozoberaná situácia na Slovensku z hľadiska legislatívy a aktívneho zapájania sa žien do politického procesu. Kľúčové slová gender, Rímske zmluvy, Amsterdamská zmluva, Európska únia, Slovensko, inštitúcie Úvod Pri skúmaní postavenia žien v Európe sme narazili na niekoľko problémov. Jedným bola nemožnosť uceleného skúmania geograficky vymedzenej Európy. Nejednotnosť historického vývoja spôsobila, že každý región v Európe má odlišnú historickú skúsenosť v danom období a napriek súčasným snahám o vyrovnanie týchto disproporcií existujú neovplyvniteľné faktory (napr. skúsenosť s demokraciou je určite odlišná v prípade Holandska a iných krajín západnej Európy so skúsenosťou postkomunistických krajín, kde sa demokracia rozvíja iba posledných pätnásť rokov), ktoré to znemožňujú. Zaujímavosťou však ostáva, že napriek existencií niekoľkých odlišných dominantných náboženstiev v rámci Európy, všetky tri (katolícke, evanjelické i anglikánska cirkev) majú svoj pôvod v kresťanstve a tým pádom môžeme 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. PhDr. Dagmar Hoscheková, pôsobí na Centre pre výskum medzinárodných vzťahov na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 135 2 predpokladať, že sú založené na tých istých morálnych hodnotách i vo vzťahu k chápaniu postavenia a úlohe ženy v spoločnosti. Výnimku tvorí iba Turecko a tam dominantná islamská viera, ktorá predstavuje odlišný náboženský systém v náhľade na ženy. Z tohto dôvodu sa budeme venovať relatívne ucelenému systému rovnoprávnosti medzi ženami a mužmi, ktorý sa vytvoril a stále sa ešte vytvára v rámci Európskej únie. Na druhej strane stoja novoprijaté krajiny s komunistickou minulosťou, kde sa emancipácia žien chápala odlišným spôsobom. U týchto krajín je vysoko pravdepodobné, že preberaním legislatívy, inštitúcií a ďalších nástrojov na podporu rovnosti príležitostí pre mužov a ženy fungujúcich v rámci Európske únie sa zaradia do tohto systému. Uplatňovanie rodového hľadiska v rámci EÚ Keďže prvotným podnetom pre vznik Európskych spoločenstiev boli predovšetkým ekonomické dôvody, aj úprava postavenia žien a mužov sa dotýkala najmä ekonomického postavenia a pracovných podmienok. Článok 119 Rímskej zmluvy (1957) predstavuje základ komunitárneho práva v oblasti rodovej rovnosti, pretože zaviedol princíp rovnakej odmeny za rovnakú prácu.3 Pôvodne bol uvedený článok zakomponovaný do Rímskej zmluvy preto, aby sa Francúzsko vyhlo nevýhodám plynúcich zo svojej sociálnej politiky. Až neskôr, vďaka Súdnemu dvoru, sa sociálny dopad tohto článku objasnil. V súčasnosti je rovnosť medzi ženami a mužmi garantovaná nielen týmto článkom, ale aj deviatimi smernicami, nesmiernym množstvom odporúčaní a rozhodnutí Európskeho parlamentu, akčnými plánmi a rozhodnutiami Súdneho dvora. Spomínané smernice o rovnosti medzi mužmi a ženami musia byť zahrnuté do národných legislatív a tým majú reálny a priamy dopad. Týkajú sa oblastí: 1. Aproximácia práva členských štátov týkajúceho 3 Priame uplatňovanie tohto princípu začalo až rozhodnutím Európskeho súdneho dvora v 1976 Gabrielle Defrenne v Sabena, CJEC 22 April 1976, C 43/75, ECR 1976. GARCIA MUŃOZ, V. 1998. Women’s Rights and the Treaty of Amsterdam on European Union. European Parliament, Luxembourg, s. 8 136 sa uplatnenie princípu rovnaká odmena pre mužov a ženy (1975) 2. Implementácia princípu rovnakého zaobchádzania pre mužov a ženy v prístupe k zamestnaniu, odbornému školeniu, postupe a pri vytváraní pracovných podmienok (1976) 3. Sociálneho zabezpečenia (1978, 1986) 4. Pre pracujúcich v poľnohospodárstve, pre samostatne podnikajúce osoby a ich partnerov/partnerky (1986) 5. zlepšenie bezpečnosti a zdravia pri práci tehotných žien a kojace matky (1992) 6. rodičovské voľno (1996) 7. dôkazné bremeno v prípadoch rodovo podmienenej diskriminácii (1997) 8. rámcová dohoda o práci na polovičný úväzok (1997).4 Amsterdamská zmluva priniesla zásadnú zmenu v postavení žien, pretože v článku 2, 3 a 6a zdôrazňuje rodovo podmienenú nediskrimináciu, rovnosť medzi mužmi a ženami ako základné právo. Tieto ustanovenia a sociálna politika vo všeobecnosti boli prijaté všetkými členskými krajinami v tom čase bez výhrad.5 Vďaka tomu sa ženy považujú za rovné s mužmi vo všetkých oblastiach. Toto postavenie žien by malo byť chránené a v pracovnom živote sa zavádza i pozitívna diskriminácia. Popri legislatíve sa vytvoril aj široký inštitucionálny rámec. V každom štáte EÚ boli približne od 50-tych rokov vytvárané orgány zodpovedné za rovnosť príležitostí. V súčasnosti fungujú buď v rámci Ministerstva práce a sociálnych vecí alebo ako samostatné Ministerstvo pre rovnosť (Dánsko, Luxembursko, Taliansko, Írsko, Rakúsko, Portugalsko, Švédsko, Veľká Británia). Medzi ich kompetencie patrí: • zisťovanie/vyhľadávanie prípadnej nerovnosti v legislatíve a v praxi (v práci, spoločenskom živote, politike) • príprava návrhov zákonov a iných opatrení, systémov a nástrojov na odstránenie zistených nerovností 4 GARCIA MUŃOZ, V. 1998. Women’s Rights and the Treaty of Amsterdam on European Union. European Parliament, Luxembourg. s. 11 – 23 5 NOVÁČKOVÁ, D. a kol. 2000. Európska integrácia: Od Ríma cez Maastricht po Amsterdam. Eurounion, Bratislava. s. 67 137 • informovanie a zvyšovanie povedomia o rôznych aspektoch rovnosti medzi mužmi a ženami • koordinácia existujúcich iniciatív • poskytovanie technickej pomoci a expertov štátnej i súkromnej sfére, ktoré majú záujem implementovať smernice týkajúce sa rovnosti medzi mužmi a ženami • monitorovanie politiky rovných príležitostí na medzinárodnej úrovni • plánovanie a príprava rôznych projektov s európskym spolufinancovaním alebo c spolupráci s inými inštitúciami a orgánmi • programy pre nezamestnané ženy, aby sa mohli znovu zapojiť na trhu práce6 Popritom EÚ má vlastnú vnútornú štruktúru inštitúcií pre rovnosť príležitostí. V rámci Európskeho parlamentu pracuje Komisia pre práva žien a rovnosť príležitostí, Jednotka pre ženské práva pri Generálnom riaditeľstve pre výskum a Oddelenie rovnosti príležitostí mužov a žien. Pri Európskej komisii funguje Jednotka pre rovnosť príležitostí medzi ženami a mužmi a pre rodinnú politiku, expertné skupiny a sieť vytvorená Generálnym riaditeľstvom V (zamestnanosť a spoločné záležitosti), Poradný výbor pre rovnaké príležitosti pre ženy a mužov a ďalšie. Keďže štruktúra orgánov je pomerne široká, pre malý rozsah práce, nie je možné uviesť podrobnejšie všetky, spolu s ich kompetenciami. Rozšírenie práv pre ženy a zlepšenie ich pracovného postavenia v legislatíve sa samozrejme prenieslo aj do reálneho života žien a vo zvýšenej miere zaplnili pracovný trh. Tomuto trendu sa museli prispôsobiť aj ich rodiny a najmä muži, ktorí prebrali čiastočne povinnosti spojené s chodom domácnosti a s výchovou detí. Z toho možno vyvodiť, že nepriamo to malo vplyv aj na zmenu v postojoch a postavení muža v spoločenskej rovine. Táto zmena len veľmi pomaly, ale tento proces nie je ešte zďaleka ukončený. Napriek všeobecnému pokroku, oblasti ako politika a obchod – tradičné bašty moci – sú stále prevažne mužskou 6 BACELAR, E. 1999. Institutions and bodies responsible for equality between women and men. European Parliament, Luxembourg. s. 3 – 74 138 záležitosťou. Európa zostáva rozdelená na sever, kde sa ženy viac zaujímajú o politiku a vôbec nie je nezvyčajné vidieť ženu ako ministersku, poslankyňu, či dokonca premiérku a na tradičnejší juh (spolu s Belgickom, Veľkou Britániou a Írskom), kde politika je stále prevažne mužským svetom. Príčiny prečo ženy napriek dostatočnému vzdelaniu absentujú v riadiacich funkciách a na vyšších rozhodovacích postoch sa dajú zhrnúť nasledovne: • menší záujem o politiku (možno predpokladať, že záujem mladých žien je najnižší, s vekom narastá a potom opäť klesá) • uprednostňovanie materských a rodinných povinností pred kariérou • nízke povedomie o existujúcich právach7 Na druhej strane si možno položiť otázku, či je pre spoločnosť ako celok naozaj prospešné pokračovať v započatom trende zmeny postavenia žien, keď niekoľko rokov dozadu môžeme pozorovať mínusový prírastok obyvateľstva (tzv. starnutie spoločnosti) v krajinách západnej Európy. Na to nadväzujú úvahy o zvýšení veku odchodu do dôchodku, čo v konečnom dôsledku vyrieši situáciu iba z ekonomického hľadiska. Situácia na Slovensku Slovensko ako súčasť socialistického bloku zastávalo politiku plnej zamestnanosti a emancipácie žien. Pri porovnaní so situáciou, ktorá bola pred 2. sv. vojnou, išlo o veľký posun, ale o tom či išlo skutočne o emancipáciu je možné polemizovať. Tu je dôležité spomenúť historické pozadie toho, prečo sa emancipácia žien v strednej Európe vyvíjala daným smerom. Podľa tradičného marxizmu totiž príčinou útlaku a diskriminácie žien bol systém súkromného vlastníctva a kapitalistické rozdelenie spoločnosti na triedy. Nízke postavenie žien vychádzalo z buržoázneho typu manželstva, kde ženy boli považované za vlastníctvo manžela. A jedine prijatie výrobných prostriedkov na socialistickom základe (ktoré by samozrejme oslobodilo aj mužov) a umožnenie prístupu žien na pracovný trh (ktoré umožňuje byť ženám nezávislé od mužov) bolo spôsobom ako dosiahnuť emancipáciu. Napriek tomu ženy zarábali menej ako muži, obsadzovali menej platené a menej atraktívne pozície a trojitá úloha ženy (ako matky, domácej pani, zamestnanej ženy na plný úväzok) zostala zachovaná (napriek jasliam atď.). To znamená, že deklarovaná rovnosť mužov a žien znamenala väčšie zaťaženie pre ženy a prehĺbenie klasického stereotypu. Zapájanie sa žien do politických aktivít bolo riešené systémom kvót, bolo striktne centralizované cez Ústredný výbor zväzu žien. Táto organizácia bola súčasťou Národného Frontu (bol to poradný orgán ústredného výboru KSČ, bez hlasovacieho práva a aj keď vystupoval ako nevládna organizácia, nesmel spochybňovať politickú líniu strany). Práve vďaka kvótam bolo relatívne vysoké percento zastúpenia žien v parlamente, ktoré bolo umelo udržiavané. Po zmene režimu a po zrušení kvót kleslo zastúpenie žien v parlamente vo vtedajšom Československu po prvých demokratických voľbách z 30% na 9%.8 Možno povedať, že nízke zastúpenie v parlamente sa odráža aj v iných oblastiach zapájania sa žien do politiky (členstvo v politických stranách, počet žien na kandidátkach atď.). Príčiny sú podobné tým, ktoré sme uvádzali aj pre krajiny západnej Európy. Ako sme už uviedli Slovensko ako nová členská krajina EÚ sa bude musieť prispôsobiť požiadavkám, legislatíve a systému, ktorý funguje v rámci EÚ. Posledný príklad ukazuje, že nie sme veľmi úspešný. Ide o nedávny návrh sudcov pre Súd pre ľudské práva, schválený Súdnou radou a vládou, kde boli traja muži, pričom požiadavka bola – zastúpenie oboch pohlaví v pomere 2:1 pre mužov či ženy. Samozrejme, že tento náš návrh bol zamietnutý. Slovensko je aj podľa sociologických výskumov tradičnou krajinou v otázke postavenia žien. Tento postoj je zrejmý aj zo súčasného zloženia vlády – ani jedna žena, v parlamente je 28 žien čo predstavuje 18,6%. Pri poslednej voľbe prezidenta sa medzi kandidátmi neobjavila ani jedna žena. Vo 7 Equal opportunities for women and men in Europe?Eurobarometer 44.3 - Results of an opinion survey. 1998. Office for Official publications of the European Communities, Luxembourg 139 8 MORONDO, D. 1997. The situation of women in Hungary, Poland and the Czech Republic. European Parliament, Luxembourg, s. 14 140 všeobecnosti ľavicové politické strany deklarujú záujem o väčšie zapojenie žien do politiky, na rozdiel od pravicových. Snahy o vytvorenie ženskej politickej strany sa v tomto nejavia ako reálne, pretože strana s jedným cieľom má väčšinou krátke trvanie a pravdepodobne by nezískala podporu ani medzi voličkamiženami. Slovenská ústava v Kapitole 2 (Základné práva a slobody), článku 12 iba všeobecne hovorí o nediskriminácii: "Základné práva a slobody sa zaručujú na území Slovenskej republiky všetkým bez ohľadu na pohlavie ..."9. Neexistuje ani špeciálny zákon upravujúci rovnosť medzi ženami a mužmi. Niektoré ďalšie zákony zamerané na ochranu žien sa týkajú len zamestnania a rodiny. Slovensko síce prijalo všetky medzinárodné dokumenty týkajúce sa rovnosti príležitostí a pokiaľ zabezpečujú viac práv a slobôd ako domáca legislatíva, majú aj prednosť, ale praktické uplatňovanie týchto záväzkov je veľmi nízke. Medzi inštitúcie vytvorené na ochranu a podporu rodovej rovnosti patrí Koordinačný výbor pre problematiku žien, Odbor rovnosti príležitostí pri Ministerstve práce, sociálnych vecí a rodiny a Parlamentná komisia žien pri Výbore Národnej rady pre ľudské práva a menšiny. Z uvedeného je zrejmé, že ide o značne poddimenzovanú štruktúru bez reálnych kompetencii. Možno konštatovať, že Slovensko v presadzovaní rovnosti medzi ženami a mužmi značne zaostáva. Je potrebné prijať potrebnú legislatívu, vytvoriť inštitúcie podobné tým v krajinách Európskej únie s adekvátnymi kompetenciami, zabezpečiť finančné krytie pre jednotlivé programy a v neposlednom rade zabezpečiť lepšie informovanie verejnosti o problematike rovnosti príležitostí žien a mužov a vytvoriť priestor pre sociálny dialóg. Záver Vzhľadom na nerovnomernosť politického a sociálneho vývoja na európskom kontinente a odlišné kultúrne špecifiká jednotlivých krajín, môžeme pozorovať rozdielne vnímanie postavenia žien v Európe. V krajinách východnej a strednej Európy transformácia priniesla aj zhoršenie postavenia žien, resp. niektorých skupín žien (nezamestnaných, dôchodkýň, slobodných 9 alebo rozvedených matiek atď.) v porovnaní s mužmi. Relatívne hlboko sa zakorenil tzv. komunistický pohľad na ženu. Samotný vstup týchto krajín do Európskej únie nezmení toto postavenie, ale poskytne legislatívny a inštitucionálny rámec pre presadzovanie rovnosti medzi ženami a mužmi. Nové členské krajiny tak majú možnosť využiť skúsenosti z vývoja v západnej Európe, prevziať a aplikovať len tie inštitúty, ktoré boli úspešné avšak s prihliadnutím na domáce vnútorné podmienky (napr. fungujúci systém kvót pre ženy v západnej Európe je pre strednú a východnú Európu akousi reminiscenciou na predchádzajúci režim a stretáva sa väčšinou s odmietnutím). LITERATÚRA BACELAR, E. 1999. Institutions and bodies responsible for equality between women and men. European Parliament, Luxembourg BACELAR, E. 1999. The work of the committee on women’s rights 1994-1999. European Parliament, Luxembourg Equal opportunities for women and men in Europe?Eurobarometer 44.3 – results of an opinion survey. 1998. Office for Official Publications of the European Communities, Luxembourg GARCIA MUŃOZ, V. 1998. Women’s Rights and the Treaty of Amsterdam on European Union. European Parliament, Luxembourg MORONDO, D. 1997. The situation of women in Hungary, Poland and the Czech Republic. European Parliament, Luxembourg NOVÁČKOVÁ, D. a kol. 2000. Európska integrácia: Od Ríma cez Maastricht po Amsterdam. Eurounion, Bratislava Ústava Slovenskej republiky SUMMARY Forming the opinion on equality between women and men within the EU has its own development and such process is certainly not Ústava Slovenskej republiky 141 142 finished yet. The first part of the paper analyses the provisions on equal rights for men and women in choosen legal documents (the Treaty of Rome, the Amsterdam Treaty and other) and deals with establishing of wide net of institutions and bodies responsible for equality. Situation in Slovakia from legislation and active women´ participation point of view is presented in the next part. POLITICKÉ MYSLENIE NA SLOVENSKU A EMANCIPAČNÉ SNAHY VÝZNAMNÝCH PREDSTAVITELIEK SLOVENSKEJ INTELIGENCIE1 Daniela Ježovicová2 ADRESA PhDr. Dagmar Hoscheková Centrum pre výskum medzinárodných vzťahov FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica Slovenská republika [email protected] Resume Tento článok načrtáva historickú perspektívu slovenského politického myslenia so špeciálnym zameraním na emancipačné snahy reprezentantiek slovenskej inteligencie. Miesto a úloha žien v dejinách Slovenska je vymedzená tradičným ponímaním ich sebarealizácie v udržiavaných líniách patriarchálnej dominancie. Emancipačné snahy v dejinách politického myslenia na Slovensku možno ohraničiť literárnoosvetovou, národno-buditeľskou činnosťou k tradicionalistickej forme umierneného feminizmu v 20. storočí. Podmienky nerovnoprávneho postavenia v 19. storočí, určované ekonomickou závislosťou v súčasnosti nie sú dominantné. Pluralizmus foriem západoeurópskeho politického myslenia skúmanej problematiky vplyvu feministického hnutia v slovenskom politickom myslení rieši otázku rovnoprávneho postavenia mužov a žien. Cieľom predmetného výskumu dejín politického myslenia na Slovensku je kreovanie ženského hnutia, jeho špecifík a vytýčenie miesta v ideovom rámci dejín politického myslenia. Kľúčové slová literárno-osvetová činnosť, národno-buditeľská tradicionalistická forma umierneného feminizmu činnosť, V úvahách o úlohe žien v histórii Slovenska sa vynára niekoľko známych príkladov. Počnúc najstarším obdobím, možno analogicky poukázať na symbol ženstva a materstva z rekonštrukcie pamiatok hmotnej povahy (plastika Magna Mater), cez ženské vzory vládnutia významných kráľovien až k aktívnym reprezentantkám emancipačných snáh a formovania 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. PhDr.Daniela Ježovicová pôsobí na Katedre politológie na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 144 2 143 slovenskej politiky. Dejiny Slovenska sú ilustrované glorifikáciou alebo odsúdením ženských postáv, čomu nasvedčuje, že neplnili len základnú funkciu zachovávania potomstva. Vláda Alžbety Kumánskej, ktorá viedla boje so šľachtou a dláždila tak cestu na trón Ladislavovi V. Pohrobkovi, alebo manželka Ľudovíta I. Veľkého Alžbeta ako úspešná a uznávaná spoluvládkyňa, či jej dcéra Hedviga, ktorá svadbou s kráľom Vladislavom Jagelovským sa ako kráľovná podieľala pri zrode poľsko-litovskej únie a mnohé iné významné, no menej známe ženy stáli v tieni vlády nad územím Slovenska. Patrí sem aj Alžbeta Báthoryová, symbol panskej ukrutnosti a útlaku ľudových vrstiev, ktorá dosiahla spoločenskú prestíž udržiavaním kontaktov s poslednými magnátskymi rodinami v monarchii, alebo naopak symbol ušľachtilosti v postave Žofie Bosniakovej, ktorá patrila medzi malú skupinu vzdelaných a ekonomicky aktívnych žien, pričom sa venovala aj trpiacim chudobným poddaným. Miesto a úloha žien v dejinách Slovenska, ich snahy a mobilizácia síl vo sfére spoločnosti i samotnej politiky naznačuje, že tradičné ponímanie ich sebarealizácie spočívalo v udržiavaných líniách patriarchálnej dominancie. V historickej perspektíve, významní predstavitelia slovenských dejín a najmä ich politická reprezentácia nepresiahla hranice uhorského, resp. slovenského významu, čo však nie je dôvodom, aby sme im venovali len marginálnu pozornosť. Faktom je, že úplnú absenciu popri predstaviteľoch slovenských dejín zaujímajú ženy. V procese formovania sa Slovákov na moderný národ, napriek svojej zložitosti - úloha žien pri presadzovaní národných požiadaviek, ich snaha o prekonanie zaostávania, pozdvihnutie vzdelanostnej úrovne a umocnenie adaptability v konkurenčnom prostredí - sú len čiastkové prvky rezonujúce v ich myšlienkovom odkaze alebo praktickej činnosti. Odpoveď na otázku, či možno v slovenskom politickom myslení vystopovať líniu ženského politického myslenia, má za cieľ skúmanie v oblasti dejín slovenského politického myslenia. V prístupe ku skúmaniu dejín slovenského politického myslenia sa hlavným kritériom javí väzba na myšlienkové prúdenie európskeho politického myslenia, teda na jednej strane ide o reflexiu dominantných línií politických smerov a vysporiadavania sa s nimi v rámci našej spoločnosti a na strane 145 druhej poznanie národných špecifík, formovanie myslenia, ktoré vychádzalo z domáceho prostredia a z aktuálnych požiadaviek riešenia problémov slovenskej spoločnosti. Skutočnosť, že oblasť výskumu v otázke, akou mierou sa spolupodieľali ženy pri riešení slovenskej otázky nie je dostatočne zmapovaná je dôvodom pochybností o ich zanedbateľnom prínose. Naopak, v súvislosti s rozvojom slovenského národného hnutia a v kontexte s rozvojom ženského hnutia na Západe, aktivita slovenských žien počas uplynulých dvoch storočí priamoúmerne rástla. Emancipačné snahy slovenských žien možno vymedziť činnosťou literárno-osvetovou, cez národno-buditeľskú až k umiernenej vetve feminizmu v 20. storočí. Zatiaľ čo 19. storočie poznačilo úsilie o slovenskú národnú samobytnosť vo všeobecnosti, v 20. storočí sa rozvoj ženského hnutia na Slovensku, najmä po oslobodení z nadvlády Maďarov a vznikom ČSR diferencuje na viaceré spoločensko-politické aktivity, najmä však v kultúrnej a sociálnej oblasti. Liberálny feminizmus3 v demokratickom štáte podmienil pôsobnosť žien vo verejnom živote. Iný model predstavuje socialistický program, ktorý vyčlenil v druhej polovici 20. storočia na Slovensku pracovnú sféru a na druhej strane posilnil jej pozície v rodine. Voľba žien medzi dvomi mantinelmi bola poznačená rezignáciou na profesijnú i politickú kariéru.4 Súčasné obdobie označované ako postfeminizmus5, vychádza z už prekonaných alternatív dosiahnutých feministických cieľov. Paradigma, s ktorou sa v ženskom hnutí vysporiadava slovenská spoločnosť, vyplýva z ekonomických a sociálnych determinánt. Zatiaľ čo podmienky k nerovnoprávnemu postaveniu v 19. storočí boli určované rámcom patriarchálnej ekonomickej závislosti, v súčasnosti už tento fenomén nedominuje a dôležitosť naberá riešenie parciálnych problémov postavenia žien a zlepšenia ich života. Práve súčasnosť odkrýva pluralistické formy feminizmu, ktoré majú bezprostredný vplyv aj na slovenské politické myslenie. 3 FARKAŠOVÁ, E. 1994. Filozofia so ženskou tvárou? (Stručný úvod do feministickej filozofie). In.: Filozofia. Bratislava, s. 387 – 395 4 HAVELKOVÁ, H. 1992. Kdo se bojí feministické filosofie. In.: Filozofický časopis, č. 5. Bratislava, s. 729 – 740 5 HEYWOOD, A. 1992. Politické ideologie. Victoria Publishing, Praha, s. 204 – 226 146 Inštitucionálne mechanizmy, odborné odporúčania vládam a súkromnému sektoru, mimovládne organizácie - majú za cieľ riešiť spoločné problémy žien spoločným úsilím, a v partnerstve s mužmi smerom k dosiahnutiu rodovej rovnosti vo svete. (Závery 23. Mimoriadneho zasadnutia VZ OSN) Politické myslenie bolo z pozície slovenského ženského hnutia podmienené dvomi skutočnosťami: odnárodňovacou politikou a agrárnym charakterom krajiny, ktorý Slovensko určoval ako roľnícke etnikum s nepočetnou inteligenciou; kultúrnou a národnou aktivitou, narastajúcou v prostredí učiteľských farských rodín, čo možno pozorovať v spomienkach Štúrovcov, ktorí si práve z domu a najmä od svojich matiek priniesli národnú a mravnú kultúru.6 Štúrovci podnietili rozmach kultúrneho a národného života. Nadviazali na tradíciu predchádzajúcej generácie osvietencov, došlo k postupnému zbližovaniu dvoch konfesne rozdelených táborov v otázke jazyka a k šíreniu osvety. Záujem o ľud, jeho jazyk a súčasne individuálne a národné záujmy sú hlavné atribúty dobovej literárnej histórie. Štúrovské almanachy a časopisy umožňovali uverejňovať príspevky Sloveniek. V Slovenských národných novinách sa objavovali články uvažujúce o novom poslaní žien vo formujúcom sa národe. Politická angažovanosť žien, ktorým naviac uhorské právo umožňovalo dediť a spravovať majetok, prípadne vykonávať prácu naznačuje, že v tejto dobe nefungoval absolútny patriarchát všade. 7 Na druhej strane postoj Štúrovcov a najmä Ľ. Štúra k ženám bol rozporný. Podľa neho má byť žena “dobrá gazdiná”, ale nemá si na tom zakladať, lebo potom by nerozumela svojmu mužovi, ktorý sa chce obetovať pre národ. V Slovenských národných novinách kritizoval ich nevzdelanosť a navrhoval vzdelávanie slovenských dievčat v Prahe, kde sú vhodné školy. Na strane druhej Štúr ženy úplne odmietal.8 6 MIKULOVÁ, M. 2002. Ženy a národ na prelome 19. a 20. storočia. In.: Aspekt. Bratislava, s. 166 – 175 7 KOVAČEVIČOVÁ, S. 1993. Z rozhovoru Aspektu a pani S. Kovačevičovej. In.: Aspekt. 1, Bratislava, s. 41 – 47 8 MIKULOVÁ, M. 2002. Ženy a národ na prelome 19. a 20. storočia. In.: Aspekt. Bratislava, s. 166 – 175 147 Aktivizácia politického života po nenaplnených revolučných udalostiach a ostrom konzervatívnom kurze viedenskej politiky v 70-tych rokoch 19. storočia mala bezprostredný vplyv na formovanie ženského hnutia. Charakteristickou črtou tohto obdobia sú individuálne a skôr jednorázové akcie, čo potvrdzuje, že slovenské ženské hnutie vlastne neexistovalo. 9 Väzba slovenských žien na slovenské národné hnutie sa odvíjala od snahy slovenského národa na samobytnosť. Národnú a osvetovú činnosť reprezentuje Ľudmila Hodžová – Hudcová a jej sestra Marína, ktorá udržiavala rozsiahlu korešpondenciu s národne aktívnymi ženami, napr. A. Daxnerovou, Szablakovou, Ľ. Kôrkovou, ale na druhej strane aj s V. P. Tóthom. V národno-kultúrnej sfére sa rovnakou mierou angažovala Mária Bobuľová. Zaslúžila sa najmä o propagáciu a rozširovanie slovenskej tlače, bola iniciátorkou a podporovateľkou slovenských národných podujatí. V národnobuditeľskej činnosti sa z tohto hľadiska ako medzník v živote slovenských žien považuje rok 1869. Založenie ženského spolku Živena malo reflektovať úspechy Ženského výrobného spolku v Prahe, ktorý v sebauvedomovacom procese českého národa zohral významnú úlohu. Cieľ spolku z hľadiska dnešnej doby obsiahol vo svojich stanovách minimálne požiadavky národného povedomia a zodpovedajúcej výchovy i vzdelanosti žien, ktoré nesmú zaostávať za ženami iných národov. V dobovom rámci sa však spolok stal terčom kritiky najmä zo strany mužov. Spoločenské konvencie vyvolávali v otázke vzdelanostnej úrovne žien názorové tenzie, ktoré na jednej strane neodsudzovali jej potrebu, ale na druhej strane živili predsudok, že vzdelanie pripraví ženy o obetavosť a nenáročnosť - teda cnosti, ktoré sú pre mužov výhodné. Význam spolku Živena, z hľadiska politického myslenia na Slovensku, prezentuje ženskú literárnu tvorbu a praktickú činnosť, ktorá spočívala v ekonomických a kultúrnych aktivitách. Po zrušení slovenských gymnázií a zákaze činnosti Matice slovenskej sa však činnosť Živeny nezdala natoľko nebezpečná, aby ju zrušili. Spolok na seba prevzal úlohu národného spojiva v najťažších časoch slovenského útlaku. Z predstaviteliek ženskej 9 VOTRUBOVÁ, Š. 1931. Živena, jej osud a práca. In.: Živena. Turčiansky sv. Martin,. s. 345 148 literárnej tvorby vynikali Elena M. Šoltésová, Terézia Vansová, Božena S. Timrava, Kristína Royová, Oľga Horváthová, Hana Gregorová, Zuzka Zguriška, Margita Figuli, Anna Horáková – Gašparíková a ďalšie. Najvýznamnejšou ženskou osobnosťou tohto obdobia bola Elena Maróthy Šoltésová, popredná predstaviteľka spolku Živena, ktorá organizovala emancipačné, kultúrne a sociálne hnutie slovenských žien, dievčenské školstvo a vydávanie časopisov pre ženy. V literárnej tvorbe reprezentovala slovenský literárny realizmus, písala umelecko-dokumentárnu tvorbu a fiktívnu prózu, poznačenú romanticko-sentimentálnymi prvkami. Cenné sú jej literárnokritické úvahy, v ktorých hodnotila tvorbu iných autorov, najmä Timravy, s čím sa stotožňuje aj literárny vedec I. Kusý. Originálne názory proti predsudkom doby a názory týkajúce sa emancipácie žien vydala pod názvom Potreba vzdelanosti pre ženské, zvlášť zo stanoviska mravnosti, kde apeluje na vzdelanosť slovami: Prípadná vzdelanosť ducha sa u žien nepokladá za prednosť, ale skôr za nehodu.10 K prekonaniu spoločenských a etických bariér medzi mužmi a ženami navrhuje rovnocenné hodnotenie skutkov, práv a povinností medzi pohlaviami. K nepochopeniu emancipácie žien sa nekompromisne postavila tvrdením, že najpochybnejšie je pod ženskou emancipáciou predstaviť si akýsi bláznivý odboj ženy proti mužovi. Podľa nej má ženská emancipácia vnútorné pohnútky a vonkajšie príčiny, pričom kladie dôraz na ženskú dušu a prekonávanie vonkajších spoločenských a hospodárskych prekážok. Rozdiel medzi mužom a ženou, ktorý nedáva mužovi právo výhradného vládnutia sú slová, ktoré už v tomto období predznamenali nasledujúci vývoj ženského hnutia na Slovensku. Umiernená forma feminizmu bola ideologickým rámcom slovenského ženského hnutia v nasledujúcich rokoch 20. storočia. Slovenský realizmus v slovenskom politickom myslení, presadzovaný v prvej polovici 20. storočia v ženskom hnutí, sa kryštalizuje v literatúre dvoch predstaviteliek vyhraneného typu: Ľudmily Podjavorinskej–Ríznerovej a Boženy Slančíkovej Timravy. Ľ. Podjavorinská je prvou slovenskou ženou, ktorá vydala svoje básne knižne. Nastolenie nacionálnych, 10 MRÁZOVÁ, L. 1934. Začatá cesta. Vydavateľstvo Živeny, Turčiansky sv. Martin, s. 157 149 spoločenských a umeleckých otázok ju radí medzi bojovníčky za práva žien. 11 Kritický realizmus v diele Timravy vystihuje atmosféru života vidieckej spoločnosti a ťažký život žien. 12 Prozaická tvorba v nábožensko-didaktických reflexiách K. Royovej umožnila medzi slovenskými ženami poznať slovenské nacionálne idey na Slovensku aj v zahraničí, ako uvádza i autorka Slezáčková. protest proti tradičnej ideológii a nerovnosti žien v spoločnosti podala Hana Gregorová, ktorá sa v období I. ČSR zaoberala hlavne sociálnou otázkou. Do literatúry s vyhranenými postojmi k vojnovej problematike prispela aj osobná archivárka T. G. Masaryka, A. Horáková-Gašparíková.13 Praktické aktivity Živeny mali svoj politický kontext. Zatiaľ čo organizovanie kultúrnych podujatí a hospodárskej činnosti dopomohlo k propagácii slovenského umenia doma i v zahraničí, význam ženského hnutia spočíval v riešení aktuálnych spoločenských a sociálnych otázok, akcentovalo ideové prúdenie európskeho politického myslenia, vytváralo priestor pre pluralitu názorov a umožnilo rozšíriť činnosť na celé Slovensko. Vojnové obdobie preverilo zodpovednosť žien v oblastiach, ktoré dovtedy zastávali muži. Mnohé sa aktivizovali v ilegálnom hnutí (napr. Oľga Houdková, Emília Hrušovská a iné). Ako píše H. Gregorová, vojna silne posunula ženskú otázku. 14 Špecifické prvky ženského hnutia akcentované v období I. republiky vyplývali z charakteru demokratického štátu. Tradičný umiernený feminizmus nebol zameraný proti mužom, skôr išlo o dôslednejšie rozvíjanie úloh stanovených v predchádzajúcom období slovenského národného hnutia. Realizáciu programu žien nabúral totalitný systém po II. svetovej vojne. V tomto období sú zrejmé aktivity späté s oficiálnou politickou ideológiou. Vznik Slovenského zväzu žien podnietil snahu ľavicovej orientácie ženskej inteligencie. Vo všeobecnosti, socialistický sociálny program v občianskej rovine viedol k potláčaniu práv rovnako 11 MRÁZ, A. 1948. Literatúra a jazyk. In.: Slovenská vlastiveda. Diel V, sv. 1, SAVaU, Bratislava, s. 426 12 MINÁRIK, J. 1988. Literárna rukoväť. SPN, Bratislava, s. 410 13 GAŠPARÍKOVÁ-HORÁKOVÁ, A. 1995. U Masarykovcov. AEP, Bratislava, s. 303 14 GREGOROVÁ, H. 2002. Služby ženy na národnom poli. In.: Aspekt. Bratislava, s. 160 – 164 150 mužov i žien. Verejná sféra sa síce ženám právne otvárala, čomu nasvedčuje obsadzovanie verejných funkcií prostredníctvom kvót, ideologickým vyzdvihovaním pracujúcej ženy a rovnaký prístup k vzdelaniu. V konečnom dôsledku sa vplyv na redukciu verejnej sféry presunul do oblasti súkromnej. V dôsledku zákazu združovania a spolčovania, okrem organizácii Národného frontu, sa preniesol do súkromia, čo viedlo k posilneniu tradičného postavenia žien v rodine. Treba podčiarknuť, že kritické myslenie k viditeľným nedostatkom režimu aj v ženskom hnutí rezonovalo. Napriek zjavnému pokroku v iniciatívach žien posledných desaťročí však aj naďalej pretrváva dostatočne nevyriešená problematika v otázke rovnoprávnosti. Možno pre ďalšie riešenie by mohlo byť v nadčasových horizontoch aktuálne krédo Hany Ponickej, ktorá v intenciách svojej doby poukázala na primknutie človeka k politickému režimu, najmä vďaka materiálnemu pozdvihnutiu, keď apelovala na plnú osobnú dôstojnosť. Podľa nej, úcta k schopnostiam človeka samostatne zvažovať a dospievať k svojim úsudkom a názorom je potrebná bez neustáleho presviedčania a vnucovania hotových názorov, ako i bez strachu. K plnej potrebe dôstojnosti človeka našej pospolitosti patrí pocit slobody a idea sociálnej spravodlivosti, ktorej jedným rozmerom je aj spravodlivosť týkajúca sa mužov a žien. LITERATÚRA FARKAŠOVÁ, E. 1994. Filozofia so ženskou tvárou? (Stručný úvod do feministickej filozofie). In.: Filozofia. Bratislava GAŠPARÍKOVÁ-HORÁKOVÁ, A. 1995. U Masarykovcov. AEP, Bratislava GREGOROVÁ, H. 2002. Služby ženy na národnom poli. In.: Aspekt. Bratislava HAVELKOVÁ, H. 1992. Kdo se bojí feministické filosofie. In.: Filozofický časopis č. 5 Bratislava HEYWOOD, A. 1992. Politické ideologie. Victoria Publishing, Praha KOVAČEVIČOVÁ, S. 1993. Rozhovor aspektu s pani Soňou Kovačevičovou. In.: Aspekt 1, Bratislava 151 MIKULOVÁ, M. 2002. Ženy a národ na prelome 19. a 20. storočia. In.: Aspekt. Bratislava MINÁRIK, J. 1988. Literárna rukoväť. SPN, Bratislava MRÁZ, A. 1948. Literatúra a jazyk. In.: Slovenská vlastiveda. Diel V, sv. 1, SAVaU, Bratislava MRÁZOVÁ, L. 1934. Začatá cesta. Vydavateľstvo Živeny, Turčiansky sv. Martin ŠOLTÉSOVÁ, E. M. 1925. Sedemdesiat rokov života. Matica slovenská, Turčiansky sv. Martin VOTRUBOVÁ, Š. 1931. Živena, jej osud a práca. In.: Živena. Turčiansky sv. Martin SUMMARY This paper describes historical perspective of Slovak political thinking. It is specially concentrated on emancipation struggle of women representatives of Slovak intelligence. The position and the role of women in Slovak history are determined by traditional perception of their self-realization in terms of patriarchal dominancy. Emancipation struggle within the political thinking in Slovakia can be determined by literary – enlightened and national – awakening activities to traditional form of moderate feminism in the 20th century. Conditions of unequal position of women in the 19th century, determined by economic dependency, are not dominant at present. Pluralism of forms of political thinking of Western Europe dealt with the issues of equal position of men and women. Establishment of women movement, its characteristics and its position in history of political thinking, is the main goal of research of history of political thinking in Slovakia. ADRESA PhDr.Daniela Ježovicová Katedra politológie FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] 152 ŽENY V PARLAMENTU V MEZIVÁLEČNÉM ČESKOSLOVENSKU: KOMPARACE SE SPOJENÝMI STÁTY AMERICKÝMI A ŠVÉDSKEM Petr Just 1 Resume Přítomnost žen v politice lze “zajistit” různými způsoby. Článek má za cíl motivovat ženy ke vstupu do politiky s poukázáním na tradice první československé republiky (1918-1938), kdy bylo postavení žen v politice ve srovnání s vyspělými zeměmi lepší a důstojnější. V komparaci s Československem jsou v příspěvku použity USA a Švédsko. 1938) mohly politicky ambiciózní ženy po celém světě svým kolegyním v Československu jen závidět. Počty žen pohybujících se v československé politice mezi světovými válkami byly malé jen relativně. Následující příspěvek má být důkazem, že české a slovenské ženy mají na co navazovat. Důraz bude kladen nejenom na počty žen v zákonodárných sborech tehdejšího státu, ale i na jejich zastoupení v parlamentních orgánech. Údaje o Československu budou srovnávány se Spojenými státy americkými a se Švédskem. V tomto příspěvku pominu fenomém první české poslankyně Boženy Vikové-Kunětické, která byla zvolena do parlamentu ještě za Rakousko-Uherska v roce 1912. Nikoli proto, že bych to nepovažoval za důležité, ale protože její působení v rakouském parlamentu nespadá do mého časového rozpětí. Budu se věnovat zastoupením žen v parlamentu mezi světovými válkami. Klíčová slova ženy, politika, parlament, ČSR, USA, Švédsko Úvod Česká republika ani Slovensko nepatří mezi státy, které by se v současné době mohly pyšnit výrazným zastoupením žen ve vysokých ústavních, státních a politických funkcích. I když se v nějakých oblastech najdou světlé výjimky – například na vrcholných postech české justice či ve vedení slovenských ústředních orgánů státní správy – v porovnání s obdobně vyspělými státy nepatříme mezi esa. Na zvýšení přítomnosti žen v politice se shodují téměř všichni. Rozdíly jsou v tom, jaké řešení zvolit. Abych se přiznal, nejsem zastáncem žádných umělých a násilných opatření, jakým jsou pro mě například kvóty. Dávám přednost přirozeným cestám. Jednou z forem přirozených cest je odkaz a tradice naší minulosti. Pozice českých a slovenských žen v politice nebyla vždy tak nelichotivá, jak tomu je nyní. Například v období tak zvané první československé republiky mezi světovými válkami (19181 Bc. Petr Just je študentom Politológie, predsedom Česko-slovenské unie studentů politických věd (CPSSU), Institut politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Prahe, ČR. e-mail: [email protected]. 153 Revoluční Národní shromáždění (14.11. 1918 – 15.4. 1920) Prvním zákonodárným orgánem na území prvorepublikového Československa bylo Revoluční Národní shromáždění (dále jen RNS), které fungovalo v období 14.11. 1918 – 15.4. 1920. V tomto orgánu, který nebyl zvolen, ale ustaven podle podle výsledků voleb z roku 1911, se objevilo celkem 10 žen. Jejich podíl činil 3,12%. Do parlamentu se vrátila i výše zmíněná první česká poslankyně z období RakouskoUherska Božena Viková-Kunětická. Rekordmankou v poslaneckých aktivitách byla sociální demokratka, úřednice ze Smíchova Božena Ecksteinová. Byl členkou celkem deseti parlamentních výborů, včetně finančního, právního, rozpočtového či zahraničního. Nejvíce žen – čtyři – pracovalo ve zdravotním výboru a v sociálně-politickém výboru. V komparaci se Spojenými státy americkými (USA) zasahuje funkční období RNS do 65. a 66. funkčního období Kongresu USA (4.3. 1917 – 3.3. 1919 a 4.3. 1919 – 3.3. 1921). V tomto časovém úseku najdeme mezi americkými zákonodárci jedinou ženu, a to republikánskou poslankyni z Montany Jeanette Rankin. Tato bojovnice za volební právo žen, prohibici a zákaz dětské práce, byla první federální americkou poslankyní a sloužila 154 dvě (ovšem ne navazující) funkční období. Poprvé zasedala v Kongresu v letech 1917-1919, podruhé pak v letech 1941-1943 (toto období již do mého referátu nespadá).2 Po skončení svého prvního poslaneckého mandátu se chtěla uchytit v Senátu. Nezískala však nominaci za Republikánskou stranu a ani její pokus vstoupit do Senátu jako nezávislá kandidátka nevyšel. Ve Švédsku v tomto období ještě ženy v parlamentu nebyly. Národní shromáždění: 1. funkční období (25.4.192014.11.1925) Nová Ústava Republiky československé z roku 1920 zavedla dvoukomorové Národní shromáždění, skládající se z 300členné Poslanecké sněmovny a 150-členného Senátu. Rovněž zavedla všeobecné, přímé a rovné volební právo, tajné hlasování a proporční volební systém pro obě komory. Poslanecká sněmovna měla být volena na šest let, Senát na osm. Vždy ale došlo k jejich společnému rozpuštění před uplynutím řádného mandátu. Ve dvoukomorovém Národním shromáždění zasedalo ve funkčním období 1920-1925 celkem 17 žen. V Poslanecké sněmovně pracovalo 13 žen, což znamelo 4,33%. Tři z nich měly zkušenost z působení v RNS. Ženy – poslankyně byly zastoupeny nejvíce opět ve zdravotnickém výboru. Stejně jako v RNS i tentokrát tam zasedly čtyři dámy, jedna z nich – Eliška Purkyňová – dokonce působila po celé funkční období jako místopředsedkyně výboru a byla tak do té doby nejvýše postavenou poslankyní. Počtem výborů, v nichž byly jednotlivé poslankyně zastoupeny, žádná výrazně nevybočovala, jako tomu bylo v RNS u Boženy Ecksteinové. Raritou může ale být skutečnost, že ženy měly zastoupení i v branném výboru, čehož i v současné době ženy dosahují velmi zřídka. Na začátku jsem uvedl, že v Národním shromáždění pracovalo ve funkčním období 1920-1925 celkem 17 žen. Je ale pravda, že by se mělo hovořit o 16, protože Božena VikováKunětická se stala senátorkou jen na 33 dní. Jako náhradnice za 2 Zajímavostí je, že Jeanette Rankin byla v Kongresu vždy v době, kdy rozhodoval o vstupu do obou světových válek. Rankin byla pacifistkou a stala se jediným členem Kongresu, který hlasoval proti oběma světovým válkám. 155 senátora Jana Herbena, který se vzdal mandátu, složila dne 12.10.1925 na 286. schůze senátorský slib a k 14.11.1925 byl Senát rozpuštěn. Plné funkční období si v Senátu odsloužily tři ženy (2%). Kromě Boženy Ecksteinové, která měla zkušenost z RNS, to byly dvě zástupkyně německých stran. Deutsche Wahlgemeinschaft (NNS) zastupovala lékařka z Liberce Emma Maria Herzig; za Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslovakischen Republik (NSD) byla senátorkou Anna Perthen. Obě německé poslankyně působily ve zdravotním výboru, Ecksteinová mimo jiné zasedala v rozpočtovém. Období let 1920-1925 zasahuje v USA do tří funkčních období Kongresu USA (66.-68.). O letech 1919-1921 jsem se zmínil před chvílí, v té době ženy v Kongresu nebyly. Následující 67. Kongres (4.3.1921-3.3.1923) už ale ženy ovlivňovaly, i když zatím jen symbolicky. V tomto období spoluvytvářely federální legislativu čtyři ženy – tři poslankyně a jedna senátorka. Ale jen jediná z nich, republikánská poslankyně z Oklahomy Alice Mary Robertson, sloužila celé funkční období. Ostatní se dostaly do Kongresu jako náhradnice za zesnulé či odstoupivší zákonodárce – muže: Winnifred Sprague Mason Huck (R, Illinois) od 7.11.1922, Mae Ella Nolan (R, California) od 23.1.1923. Doslova kuriozitou se stalo jmenování náhradnice do Senátu a první americké senátorky Rebeccy Latimer Felton (D, Georgia), která sloužila dva dny (21.-22.11.1922). V 68. Kongresu (4.3.19233.3.1925) sloužila jediná žena, poslankyně Mae Ella Nolan (R, California), která se po předchozím jmenování náhradnicí ucházela v řádných volbách o vlastní mandát a volby vyhrála. Navíc se Mae Ella Nolan stává na 68. funkční období předsedkyní výboru pro výdaje poštovního úřadu. Shrnu-li zastoupení žen v americkém Kongresu v letech 1920-1925, najdeme zde celkem čtyři dámy. Švédsko čekalo na ženy v parlamentu až do voleb v roce 1921. Po těchto volbách vstoupilo na půdu Riksdagu pět žen, z toho Kerstin Hesselgren (liberálně sociální strana) do tak zvané První komory (horní komora, osmiletý mandát, nepřímo volená) a čtyři další do Druhé komory (dolní komora, čtyřleté období, přímo volená) (1,7%). Prvními švédskými poslankyněmi byli Bertha Wellin (konzervativní strana), Agda Östlund a Nelly Thüring (sociálně demokratická strana) a Elisabeth Tamm 156 (liberální strana). Z pěti žen, které byly zvoleny do Riksadu v roce 1921 jen dvě získaly řádné zastoupení v parlamentních výborech. Nejednalo se však o stálé výbory s přesně stanovenou odbornou působností v rámci legislativního procesu, ale jen o ad hoc vytvářené výbory. Zbylé tři ženy fungovaly jako náhradnice. Tato situace trvala po celé meziválečné období. K částečnému zlepšení došlo až ve 40. až 60. letech 20. století, kdy švédské ženy získávaly zatoupení ve stálých výborech zabývajících se rodinou a sociální problematikou. Až od 70. let začaly pronikat i do silových výborů. 1929 senátorka Kerstin Hesselgren, o které jsem se zmínil výše. Poté, co vypršel její osmiletý mandát, vymizely ženy z horní komory na čas úplně a vrátily se tam až v roce 1943, což je již období mimo můj příspěvek. V dolní komoře bylo po volbách v roce 1925 o jednu ženu více – tedy pět (2,2%). Národní shromáždění: 2. funkční období 15.11.192525.9.1929 Ve funkčním období 1925-1929 došlo k určitému poklesu žen v československém parlamentu, stále však bylo jejich postavení v porovnání se Švédskem a USA lepší. V Poslanecké sněmovně v tomto období zasedalo devět dam (3%), z nichž šest mělo zkušenosti z předešlého působení v některé z komor parlamentu. Opět nejvíce žen měly mezi svými členy zdravotní výbor (6) a sociálně politický výbor (5). Zdravotní výbor měl i ženu místopředsedkyni (Ludmila Pechmanová-Klosová), stejně jako vyšetřovací výbor (Betty Karpíšková). Ženy byly přítomny i ve výborech zahraničním a rozpočtovém. V horní komoře zasedaly čtyři senátorky (2,67%). Dvě pracovaly v sociálně politickém výboru a rozpočtovém. Senátorka Františka Plamínková byla členkou dokonce šesti výborů, mimo jiné i rozpočtového, národohospodářského a zahraničního. V rozpočtovém s ní byla i Božena Ecksteinová. V období 1925-1929 se začala situace žen v americké politice trochu zlepšovat. V 69. Kongresu (4.3.1925-3.3.1927) se objevují tři ženy, řádně zvolené a sloužící plné funkční období. Všechny tři navíc svůj mandát obhájily i ve volbách v roce 1926, navíc k nim přibyla další kolegyně, a tak v 70. Kongresu (4.3.1927-3.3.1929) už nacházíme ve Sněmovně reprezentantů čtyři dámy. Zatímco v dnešní době pochází většina amerických poslankyň a senátorek z Demokratické strany, ve dvacátých letech minulého století byla většina členek Kongresu z Republikánské strany. V horní komoře švédského Riksdagu zasedala až do roku Národní shromáždění – 3. funkční období 27.10.192918.5.1935 Ve funkčním období 1929-1935 si ženy polepšily. Jejich počet v Poslanecké sněmovně stoupnul na 12 (4%). Poprvé se na scéně objevuje “slavná” komunistická poslankyně Anežka Hodinová-Spurná. Po roce 1945 se stala místopředsedkyní Prozatímního Národního shromáždění (1945-1946), ve stejné funkci pokračovala i v Ústavodárném Národním shromáždění (1946-1948) a posléze v Národním shromáždění (1948-1960). Poslankyní byla až do roku 1964. Nicméně již za první republiky o sobě dávala vědět. Hned ve svém prvním funkčním období se stala členkou celkem šesti výborů, včetně rozpočtového a zahraničního. Překonala ji jen Anna Vetterová-Bečvářová, která pracovala v 10 výborech (branný, iniciativní, inkompatibilní, rozpočtový, sociálně politický, ústavně právní, zahraniční, zdravotnický, zemědělský, živnostensko-obchodní). K posílení ženského prvku dochází po roce 1929 i v Senátu. Původní čtyři zvolené senátorky doplňují během funkčního období jako náhradnice další tři dámy. Horní komora tedy v roce 1935 končí v sestavě, v níž ze 150 senátorů je sedm žen (4,7%). Výrazné postavení si vydobyla především Františka Plamínková, která se stala členkou dvou významných výborů: rozpočtového a zahraničního. K posunům směrem k posílení pozice žen v zákonodárství dochází i v USA. V 71. Kongresu (4.3.1929-3.3.1931) se počet poslankyň Sněmovny reprezentantů zvyšuje na dvojnásobek předchozího stavu – na osm. Poslankyní se mimo jiné stává i dcera bývalého ministra zahraničních věcí USA Williama Jenningse Bryana, Ruth Bryan Owen (D, Florida). V průběhu funkčního období v roce 1930 pak jako náhradnice přichází devátá žena. Senát je stále bez zastoupení žen. V 72. Kongresu (4.3.1931-3.1.1933) je do Sněmovy reprezentantů zvoleno sedm žen, v průběhu fukčního období se ženský sbor rozšiřuje ještě o 157 158 jednu poslankyni. Senát zahajuje své 72. funkční období opětovně bez ženy, nicméně i na jeho půdě dochází ke změně a v listopadu 1931 přichází do Kapitolu Hattie Wyatt Caraway (D, Arkansas), aby dokončila mandát svého zesnulého manžela. Následně je zvolena v rádných volbách a stává se tak první Američankou zvolenou do Senátu. Caraway tedy zůstává v Senátu i během 73. funkčního období (4.1.1933-3.1.1935), v horní komoře však působí jako žena sama. Dolní komora na začátku 73. funkčního období uvítala šest žen, dlaší dvě pak v průbehu funkčního období. Zato ve Švédsku počet žen po volbách v roce 1929 klesl z pěti na tři (1,3%). Zvrat přichází až v dalších volbách v roce 1933, kdy je do dolní komory zvoleno pět žen a jejich poměr se vrací na 2,2%. Národní shromáždění – 4. funkční období 19.5.193521.3.1939 V posledním sledovaném funkčním období v letech 19351939 klesl počet žen v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění zpět na devět (3%). Jako se v minulém období objevila budoucí “hvězda” komunistického parlamentu HodinováSpurná, v roce 1935 se na scéně poprvé objevuje budoucí dlouholetá ministryně (a de facto – nikoli však de iure – úřadující předsedkyně československé vlády ze srpna 19683) Božena Machačová-Dostálová. Jako obvykle, i v tomto volebním období byly ženy aktivní zejména ve zdravotním výboru. Z devíti poslankyň bylo jeho členy sedm, Marie Jurnečková-Vorlová dokonce jako místopředsedkyně. Jinak měly ženy zastoupení ve všech klíčových výborech – rozpočtovém, ústavně právním a zahraničním. Františka Zemínová byla místopředsedkyní Stálého výboru. Do posledního předválečného Senátu bylo zvoleno pět žen (3,3%), z nichž nejprestižnějšího postavení dosáhla Františka Plamínková coby místopředsedkyně senátního rozpočtového výboru. Zastoupení žen v Kongresu USA v této době stagnovalo 3 Československý premiér Oldřich Černík byl internován v Moskvě, náměstci předsedy vlády se ukrývali před dopadením. MachačováDostálová řídila po dobu nepřítomnosti premiéra a viceemiérů tzasedání vlády. 159 na předchozí úrovni. V rámci 74. Kongresu (4.1.193-3.1.1937) pracovalo v americké federální legislativě sedm poslankyň a z počátku jedna senátorka (výše zmiňovaná Hattie Wyatt Caraway). Poději se k ní přidala další senátorka, Rose McConnell Long (D, Louisiana) – ovšem pouze jako náhradnice a sloužila pouze jeden rok (31.1.1936-3.1.1937). Situace se nezlepšila ani v 75. Kongresu, do kterého bylo zvoleno pět poslankyň a jedna se dostala do Sněmovny reprezentantů jako náhradnice. V Senátu kromě “stálice” Caraway se v průběhu funkčního období vystřídaly daší dvě ženy. Obě se dostaly do Senátu jako náhradnice, ale protože jedna z nich sama také rezignovala, nikdy se na půdě Kapitolu nepotkali. Dixie Bibb Graves (D, Alabama) sloužila od 20.8.1937 do své rezignace 10.1.1938, Gladys Pyle (R, South Dakota) přišla 9.11.1938. K určitému zlepšení dochází v tomto období ve Švédsku. Po volbách v roce 1937 stoupl počet žen v dolní komoře Riksdagu na 10 (4,3%). Závěr Problematika žen v politice – ač jsem si ji limitoval na období mezi světovými válkami – je natolik rozsáhlá, že předepsaných sedm normostran zdaleka nestačí. Pokusil jsem se ve svém příspěvku alespoň stručně zmínit, že žen v prvorepublikovém Československu bylo co do zastoupení v parlamentu v porovnání s dvěmi vybranými zeměmi více a že jejich působení v rámci parlamentních struktur bylo významné. LITERATURA DAHLERUP, DRUDE (eds). 1985. Blomster og Spark, Samtaler med kvindlige politikere i Norden.Nordic Council of Ministers Společná česko-slovenská parlamentní digitální knihovna Sveriges Riksdag United States Congress Zákon č. 121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, Ústavní listina Československé republiky Konzultace: Martin K. I. Christensen 160 SUMMARY The text compares the position of women in parlimanets in Czechoslovakia during inter-war period in 1918-1938 with the situation in the United States of America and Sweden. The aim of this artice to show that although todays situation of women in Czech and Slovak politics is not a good one, there is a tradition from past which we can follow while motivating women to enter the politics. ADRESA Bc. Petr Just Institut politologických studií Fakulta sociálních věd UK U Kříže 8-10 158 00 Praha 5 – Jinonice ČESKÁ REPUBLIKA [email protected] ÚLOHA ŽENY V ROZVOJOVÉ POMOCI A DOBROVOLNÉ PRÁCI V ROZVOJOVÝCH ZEMÍCH Vladimíra Knotková 1 Resume Již od 70. let se mezi odborníky a představiteli rozličných rozvojových organizací přihlíží k tomu, že i v rozvojových zemích ženy hrají důležitou roli v nejrůznějších oblastech života. V průběhu času si poskytovatelé a organizátoři rozvojové pomoci začali uvědomovat, že bez toho, aby se ženám v zemích příjemce věnovala v rozvojových projektech větší pozornost, nebude možné dosáhnout skutečného pokroku. Klíčová slova rozvoj, rozvojové země, rozvojová pomoc, úloha žen, vzdělávání Při své dobrovolnické činnosti v Africe a pro Afriku jsem mimo jiné narazila na problematiku postavení a role žen, která si podle mého zaslouží bližší pozornost nejen kvůli porušování lidských práv, ale i proto, že bez zlepšení v postavení žen nelze v rozvojových zemích dosáhnout skutečného pokroku v celé řadě jiných, zdánlivě nesouvisejících oblastech, včetně hospodářského rozvoje. A proto bych tento svůj příspěvek chtěla věnovat právě úloze ženy v rozvojové pomoci a obecně v rozvojových zemích, se zaměřením na oblast Afriky, zejména pak v souvislosti s pandemií HIV/AIDS a vzděláváním. Pokračovat budu svými zkušenostmi s rolí žen při organizování rozvojové pomoci a nejrůznějších rozvojových programů v zemi dárce a v zemi příjemce. Role žen v rozvojové pomoci a rozvoji v zemích 3. světa obecně Již od 70. let se mezi odborníky i představiteli rozličných 1 161 Ing. Vladimíra Knotková pôsobí na Vysokej škole ekonomickej, Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka, Praha, ČR. 162 rozvojových organizací uznává, že i v rozvojových zemích ženy hrají důležitou roli v nejrůznějších oblastech života. Často se zdůrazňuje jejich role producentů zemědělských surovin, pracovní síly v zemědělství, drobných podnikatelů a obchodníků a samozřejmě také jejich role obstaravatelů potravin a prostředků pro živobytí vlastní rodiny. Nelze opomenout roli žen v oblasti zajišťování vody a hygieny. Je jednoznačné, že produktivita žen je důležitá jak pro ně samotné a jejich rodiny, tak pro blaho celé země. Podle zprávy Organizace spojených národů World’s Women 2000, ženy v Africe produkují většinu potravin a odpracují dvě třetiny odpracovaných hodin, nicméně za to sklidí méně než čtvrtinu mezd a vlastní méně než procento majetku. Postavení žen v rozvojových zemích se formuje v kontextu nerovnosti pohlaví a specifické kultury, víry a přístupů k rolím obou pohlaví, zejména zaběhaným přístupům k mužské a ženské sexualitě a vzorci ekonomické nerovnosti pohlaví. Je očividné, že další rozvoj závisí na tom, zda ženy mají přístup k základním zdrojům, např. půdě, lepším pěstitelským a chovatelským postupům, k informacím, na tom, zda mají možnost získat práci. Zlepšení nelze dosáhnout bez vzdělání a informací, proto jedním ze základních projektů, na které se v Africe zaměřujeme je vzdělávání bez rozdílu pohlaví, t. j. snaha nediskriminovat v tomto ohledu ženy, a naopak snaha vzdělávat právě ženy. Protože právě investice do vzdělávání žen se vrátí mnohonásobně i díky výchově dalších generací2. A pak jsou oblasti, kde je potřeba šířit osvětu zejména mezi ženami, protože jsou ohroženou nebo cílovou částí populace, ať už je řeč o AIDS nebo nezávadné vodě a hygieně. Alespoň na papíře je tak již obecně přijímáno, že situaci v rozvojových zemích nelze zlepšit bez zapojení žen do rozvojových programů. K podobnému závěru dospěla i Světová banka, která v několika studiích ukázala, že nerovnost pohlaví brání hospodářskému růstu a je na překážku iniciativám snižujícím chudobu. Podpora rovnosti pohlaví ve školství, zdravotnictví, politice i dalších oblastech rozvojových programů 2 Je to důležité i z hlediska zdraví a přežití další generace. Dítě, které se narodí ženě s nejméně čtyřmi lety základní školní docházky, má dvojnásobně větší šanci na přežití, než dítě, které se narodí ženě bez vzdělání. (RAZ 15.12.2003) 163 tudíž není jen otázkou práva žen, ale také nezbytnou podmínkou zmírnění chudoby. V dnešní době již nelze hovořit o rozvoji bez toho, abychom hovořili o gender. Dokud ženy nebudou mít lepší přístup ke vzdělání, zdrojům, rozhodování a vlastnictví majetku, bude ve většině rozvojových zemí snižování chudoby a ekonomický růst nemyslitelné. 3 Programy pomoci a rozvoje je proto nezbytné převést na programy, které berou v potaz a dále podporují to, jak ženy přispívají společnosti i hospodářství. Celé řady důležitých cílů, jako je snížení chudoby, boj s HIV/AIDS, zlepšení zdravotního stavu a stabilizace společností v řadě rozvojových zemí vůbec, nebude možné dosáhnout, pokud se nezlepší postavení žen. Podle některých hlasů by měl dobře známý obraz chudé Afričanky s hladovějícím dítětem nebo ženy infikované virem HIV ustoupit dynamičtějšímu obrazu významu afrických žen pro hospodářství i společnost4. S tím samozřejmě nelze než souhlasit, ale minimálně v blízké budoucnosti jsou tyto pohledy na ženy v rozvojových zemích neoddělitelné, protože jednotlivě o skutečných ženách a podmínkách, v jakých jsou nuceny žít, ani o jejich budoucnosti nevypovídají. Vzdělávání Nejčastěji se uvádí, že z 880 milionů negramotných tvoří dvě třetiny ženy. Je očividné, že kvalitní základní vzdělání je pro zlepšení postavení žen kritické. Nicméně více než 60% dětí, které nejsou zapsány do základních škol, jsou dívky, a z těch, které do základní školy začnou chodit, zůstane o čtyři roky později ve škole pouze jedna ze čtyř.5 A rozdíl mezi pohlavími samozřejmě roste na vyšších stupních škol. Přitom vzdělávání dívek je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak v rozvojových zemích podpořit ekonomický růst a snížit chudobu. Už jen proto, že vzdělané ženy se vdávají později, mají méně dětí6, menší úmrtnost a jejich děti 3 Podle Marka Blackdena z Africké sekce Světové banky by byl v uplynulých 30. letech růst v Africe dvojnásobný, kdyby měly ženy přístup ke vzdělání. (RAJAGOPALAN 20.10.2003) 4 McCAULAY, M. African Women Are Key to Africa’s Development. In.: InterAction. July 28, 2003 5 viz např. http://www.womensedge.org 6 O dvě až čtyři dětí méně, než ženy bez vzdělání. 164 jsou zdravější. 7 Je ovšem smutnou realitou, že pokud si rodina může dovolit poslat do školy alespoň jedno dítě, tak tímto dítětem je ve valné většině případů chlapec, a to i v případech, kdy je dívka dokonce i nadanější než její bratr. Nicméně úkolem dívky je starat se o mladší sourozence a pomáhat matce v domácnosti. V takových případech mohou pomoci projekty jako jsou adopce afrických dětí na dálku, kdy adoptivní rodič, respektive sponzor, hradí prostřednictvím místních koordinátorů vybranému dítěti náklady spojené se školní docházkou. Mezi potenciálními adoptivními rodiči se však často setkávám s přístupem, že dívenky na fotkách jsou sice velmi roztomilé, ale že stejně nemá cenu jim hradit pár let školu, když je stejně nakonec nečeká nic jiného než manžel, děti a dřina, a že je tedy mnohem perspektivnější si vybrat chlapce. Je samozřejmé, že ani podobné projekty nejsou všemocné a nemají neomezené prostředky, takže nemohou ve vybrané zemi pokrýt celou dívčí populaci, ale další troškou do mlýna jsou alfabetizační programy pro dospělé, zejména pak vzdělávání dospělých žen. AIDS S výše uvedenou problematikou úzce souvisí otázka šíření a dopadů AIDS. Podle OSN se již více než 80% lidí nakažených HIV/AIDS nachází v Subsaharské Africe, přičemž ženy tvoří 58% (r.2002), zatímco v r. 1999 to bylo jen 70%, respektive 55%. I z těchto údajů je vidět, že tato zákeřná choroba je v Africe na postupu a nejohroženější skupinou jsou právě ženy, které se ve valné většině nakazí přes své mužské partnery. V některých zemích Subsaharské Afriky ženy a dívky činí až 90% nově nakažených. Zároveň se dívky obecně nakazí v dřívějším věku než muži, více než polovina nakažených žen se nakazí do 20. roku věku. Má to samozřejmě nejen obrovské lidské, ale i ekonomické důsledky. Například Keňa, kde je podle oficiálních údajů nakaženo kolem 15% populace8 předpovídá, že v r. 2005 bude její 7 Uvádí se, že dítě, které se narodí ženě se čtyřmi roky základní docházky má dvakrát větší pravděpodobnost přežití, než dítě, které se narodí ženě zcela negramotné. Výše uvedené údaje se zakládají na studiích a zprávách OSN. 8 Poslední dobou se sice uvádí, že v Keni toto procento již stagnuje, nebo 165 HDP o 14% nižší, než by bylo bez AIDS.9 Pozitivní je, že v řadě zemí již není AIDS takovým tabu jako ještě před několika lety, přestože na rozsáhlé a účinné kampaně a prevenci stále ještě čekají10. Vzorem by jim například mohlo být Thajsko, kde se s katastrofou hrozící jim koncem 80.let vypořádali díky detabuizaci tématu a široké osvětě. Podle mých zkušeností z Keni se o těchto otázkách stále ještě příliš nehovoří11, a když, tak se osvětě v této oblasti věnují v chudinských čtvrtích zejména muži, ale i oni si uvědomují, že investice do osvěty v řadách žen se jim vrátí několikanásobně. Problém je ovšem v tom, že muž může se ženou o těchto otázkách mluvit jen velmi obtížně. Například při mém pobytu na Rusinga Island na Viktoriině jezeře mne jeden z učitelů sám vyzval, zda bych ke starším dětem, zejména dívkám v jejich škole nepromluvila o tomto tématu, aby si uvědomily jeho závažnost, s tím, že jako žena k nim budu mít blíž a můžu s nimi hovořit o věcech, o kterých muž nemůže, a zároveň je jako žena a navíc cizinka mohu lépe zaujmout. Není to nic jednoduchého. Mladé dívky často padnou za oběť takovým pověrám, jakože muž nakažený HIV se vyléčí díky styku s pannou. Často na ně u škol také čekají starší muži, kteří jim nosí sladkosti a slibují pomoc a lepší život. Vysoký věkový rozdíl mezi partnery je v Africe velmi běžný a právě i to je jedním z důvodů, proč jsou mladé dívky a ženy nejohroženější skupinou. Ale platí to i obráceně: U některých etnik je mladší bratr povinován se oženit s vdovou po svém starším bratrovi, což je dokonce klesá, ale skutečné číslo bude zřejmě mnohem vyšší, protože značná část populace nemá přístup k odpovídajícímu lékařskému ošetření ani diagnostice, takže se nikdy ani nedozví, že jsou HIV pozitivní, nebo že mají AIDS. A jejich rodiny se nikdy nedozví, že dotyčný umírá v důsledku této nemoci, takže šíření choroby pokračuje dál. 9 Zároveň od r. 1990 do r. 2002 poklesla hlavně v důsledku AIDS očekávaná délka života v Keni ze 60 na 45,5 let. 10 Od roku 2001 sice proběhly kampaně v televizi a rádiu, ale přístup k těmto médiím má na vesnicích a v chudinských čtvrtích jen zlomek populace. 11 Nicméně v r. 2000 byl při keňské prezidentské kanceláři vytvořen Národní výbor pro kontrolu AIDS, který ještě v témže roce vypracoval Keňský národní strategický plán pro HIV/AIDS. 166 svým způsobem chvályhodné, protože o ni a jejich děti bude postaráno, ale na druhou stranu se nikdo neptá na názor ovdovělé ženy ani onoho mladšího bratra. A pokud starší bratr měl AIDS a nakazil i svoji ženu, nemoc se šíří nekontrolovatelně dál. Pokud lidé v dané komunitě nevědí nic o AIDS nebo si neuvědomují nebezpečí, může to mít skutečně fatální důsledky. Již nyní se v Africe setkáte s tím, že děti vychovává babička, protože rodiče, či dokonce celá střední generace v dané rodině zemřela. Samozřejmě, může to být způsobeno celou řadou nemocí, ale HIV/AIDS jsou nasnadě12. Organizace rozvojové pomoci v zemi dárce Jak již jsem zmínila, je úloha žen při rozvoji v zemi příjemce obecně přijímána, nicméně podobně mají svou úlohu v rozvojové pomoci i ženy v dárcovské zemi. Prostě existují otázky, které může muž, i když má sebelepší úmysly, ženám v rozvojových zemích jen těžko vysvětlovat a probírat je s nimi, ať už jde o bezpečný sex, plánované rodičovství, AIDS, nebo třeba práva žen. Shodou okolností jsou ve skupince, se kterou organizujeme projekty na podporu Afriky v České republice, prakticky samé ženy. Zpočátku to rozhodně nebylo úmyslné. Jedním z důvodů, proč se na naší práci soustavně nepodílejí muži, může být i to, že z velké části je celá naše dobrovolnická aktivita výrazně spíš o nudné, neustále se opakující organizační a administrativní práci. Možná je to jen další z rodových stereotypů, ale podle mého názoru je to i o schopnosti empatie (vcítění se do potřeb lidí v daleké Africe), kdy i mezi “adoptivními rodiči”, respektive iniciátory rozhodnutí “adoptujeme si dítě v Africe” výrazně převažují ženy. Je to hodně emotivní záležitost. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo na škodu. Naopak, ženy organizující podobné projekty často dokáží i působivěji vylíčit situaci a své nápady na projekty na základě svých zkušeností přímo na místě lépe “prodat”, a to nejen v zemi dárce, ale i v zemi příjemce. Už jenom proto, že je velmi exotické, když Vám do Afriky přijede bílá žena povídat o tom, co všechno byste mohli dokázat, kdybyste přestali čekat na pomoc zvenku, jak se často děje, a místo toho se zorganizovali a začali si pomáhat sami13, počínaje takovými úplnými maličkostmi jako je možnost směnit vědomosti: umím šít na stroji, naučím to i jiné; nebo jsem učitelka bez práce, nemám jídlo ani pro své dítě, tak začnu učit děti ve své komunitě, které nemají peníze na docházku do “normálních” škol, a odměnou mi nebudou peníze, ale střecha nad hlavou a jídlo, na které se daná komunita složí; nebo dát dohromady to málo, co máme, a koupit kozu, která nám bude dávat nejen mléko, ale i kůzlata, až budeme mít koz víc. Tím nechci v žádném případě tvrdit, že muži potřeby lidí v rozvojových zemích nevidí nebo nechápou. Tak to rozhodně není, ale podle mých zkušeností mají spíš tendenci měnit rovnou celý systém, a nevidí právě ty drobnosti, které krůček po krůčku zlepší život konkrétním lidem. V uplynulých desetiletích se revoluce při řešení problémů třetího světa příliš neosvědčily, zatímco zdánlivě malými a neambiciózními projekty lze dát kamínek ke kamínku a v dlouhém horizontu spustit lavinu. Organizace rozvojové pomoci v zemi příjemce Musím přiznat, že v našem případě jsme v Keni měly poměrné značné problémy získat v místních slumech nebo na venkově mezi hlavní keňské koordinátory projektů ženy, přestože na práci v projektech se ženy podílejí. Mezi 9 hlavními koordinátory byste našli pouze tři ženy, a to vdané s alespoň třemi dětmi, protože jako svobodné by rozhodně nebyly v pozici, kdy by se mohli podobným projektům věnovat. Ale když už se do podobných aktivit zapojily, byly velmi úspěšné. Jedna je učitelkou na základní škole v chudinské čtvrti na okraji Nairobi, kde organizuje podporu pro ty nejchudší z nejchudších; druhá si dokonce o kus dál, přestože sama nemá příliš velké vzdělání, v otřesných podmínkách zřídila školu a zajistila učitele pro ty ještě méně šťastné; a ta třetí nejenom, že vydupala doslova ze země školu zřejmě v druhém nejhorším slumu v Nairobi, ale také se jako zdravotní sestra stará o primitivní zdravotní kliniku. Nepředstavujte si pod tímto pojmem ovšem nic honosného, je to jen další bouda z vlnitého plechu, která na sobě nese hrdě nápis 12 Podle USAID, tj. Americké agentury pro mezinárodní rozvoj, do konce r. 2001 ztratilo v Keni 892 tisíc dětí mladších 15 let matku nebo oba rodiče v důsledku AIDS. 167 13 I když je pravda, že právě proto, že jsme ženy, nás často neberou vážně muži na úřadech v zemi příjemce. 168 Medical Clinic. Nicméně tyto ženy by jen těžko mohly se svými projekty uspět, kdyby již na začátku neměly ve své komunitě přirozenou autoritu, kterou v žádném případě nesmí organizátoři z rozvinutých zemí podkopat nějakým neuváženým zaváděním nových pořádků a reforem. Prostě nic se nesmí uspěchat, přestože bychom rádi změnili celou řadu věcí a nejraději hned. Je dobré ženám v Africe ukázat, že existuje také něco jiného než věčná dřina a lepší zacházení, než na jaké jsou zvyklé, ale je potřeba postupovat velmi opatrně a nebouřit proti všem starým pořádkům. Díky našim vlastním stereotypům, které si tam přinášíme z Evropy, zároveň může být někdy poměrně těžké určit, kdy je potřeba něco na životě a postavení žen v rozvojových zemích měnit, protože řadu věcí na první pohled nevidíme nebo nechápeme, přestože samy jsme ženami.14 Je třeba si pro každou specifickou oblast stanovit prioritu podle situace v ní, ať už je to AIDS, násilí na ženách nebo vším prostupující postupné vzdělávání žen. Občas sice můžeme propadat malomyslnosti, že výsledky nejsou vidět hned, ale všechno chce svůj čas, protože jinak hrozí, že, budeme-li netrpěliví, v dané komunitě nepřijmou ani to základní. Nesmíme a ani nechceme rozvracet jejich kultury a svět. Nechceme jim nutit náš pohled na svět a náš život, ani náš pohled na gender jako ten jediný správný, prostě jen chceme, aby se i jinde měli lidé lépe, a jak se ukázalo, cesta vede přes srdce i rozum žen. Development. In.: InterAction. July 28, 2003 RAJAGOPALAN, K. Gender Integration Vital to Development in Many Countries. In.: InterAction. October 20, 2003 RAZ, R. Gender Inequality Remains Key Issue in Development. In.: InterAction. December 15, 2003 The World’s Women 2000. 2000. United Nations, New York Women in Development. A.I.D. Policy Paper. 1982. U.S. Agency for International Development, Washington SUMMARY The paper focuses on the role of women in development projects in developing countries and development in general. The topic is divided into two parts, first the experience of the author with voluntary work in Kenya and organisation of the projects for Kenya in the Czech Republic, and secondly, general contemplation of actual and potential role of women in developing countries. ADRESA Ing.Vladimíra Knotková Vysoká škola ekonomická Středisko mezinárodních studií J.Masaryka nám. W.Churchilla 4 130 00 Praha 3 ČESKÁ REPUBLIKA LITERATURA World Survey on the Role of Women in Development. 1999. United Nations, New York Mainstreaming Gender into the Kenya National HIV/AIDS Strategic Plan 2000-2005. 2002. The Gender and HIV/AIDS Technical Sub-Committee of the National AIDS Control Council Human Development Report 2000. 2000. United Nations, New York McCAULAY, M. African Women Are Key to Africa’s 14 Např. mnohoženství – je to pošlapání lidských práv nebo ekonomická nutnost? 169 170 FEMINIZMUS AKO TEÓRIA MEDZINÁRODNÝCH VZŤAHOV1 Jana Lasicová 2 Resume Teórie medzinárodných vzťahov v 20. storočí sa venujú najmä otázkam vojny a mieru. V súvislosti s tým, sa výskum zameriava na rôzne definície kategórií – štát, medzinárodné spoločenstvo, systém, trh, bezpečnosť, národný záujem, obrana. Feministická teória medzinárodných vzťahov vychádza z kritiky chápania týchto kategórií, pretože reprezentujú mužský charakter a povahu. Feministická kritika globálnej hierarchie vychádza z názoru, že globálne štruktúry reprodukujú etnické, národné, štátne a supraštátne inštitúcie – všetky založené na dominancii mužskej elity. V spoločnosti vládne tradičné rozdelenie na oikos a polis a toto rozdelenie sa len veľmi pomaly mení. Kľúčové slová gender; štát; medzinárodné spoločenstvo; globálne štruktúry; oikos; polis Feminizmus sa dostal do povedomia teoretikov politických vied najprv ako praktická ideológia, ktorá stojí v pozadí ženského hnutia3. Metodologické princípy feministického skúmania vychádzajú z tzv. gender (rod), a genderových rolí, ktoré ženy (muži) získavajú nie na základe pohlavia a s tým spojenej skúsenosti, “...ale na základe životných postojov a vlastností, ktoré ovplyvňujú správanie jednotlivcov, skupín, spoločností i vývoj jednotlivých spoločenských vied.”4 V teórii medzinárodných vzťahov sa špecifický feministický pohľad začal formovať v 60-tych rokoch 20. 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. PhDr. Jana Lasicová, PhD. pôsobí na Centre pre výskum medzinárodných vzťahov na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 3 KODÍČKOVÁ, T. Gender a mezinárodní vztahy. In: čas. Mezinárodní vztahy č. 3/98, s. 75 4 Tamže, s. 74 171 2 storočia. Malo to viaceré príčiny. V medzinárodných vzťahoch zaznamenávame obdobie označované ako détente – uvoľňovanie napätia, keď po kubánskej kríze nastalo racionálne zhodnocovanie zahraničnej politiky oboch blokov. Svet stál na pokraji jadrovej vojny, a lokálne vojny studenej vojny už nevypovedali o prestíži, ale o nemohúcnosti pokračovať ďalej. Šesťdesiate roky vôbec boli rokmi diskusií, študentských vzbúr, aktivizácie protivojnových síl. Ale boli aj obdobím dominancie politického realizmu, neskôr neorealizmu, funkcionalizmu, teda obdobím hľadania iných alternatív teórií medzinárodných vzťahov, aké platili doposiaľ. Jednou z nich je aj feministická alternatíva, ktorá vychádza z kritiky vtedajších dominantných teórií, z kritík ich chápania celej ich teoretickej konštrukcie, predovšetkým štátu. V súlade s konštitučnými princípmi teritoriality je moderný štát chápaný v dvoch rovinách – ako ochranca občianskeho, ale aj súkromného života, s čím sú spojené jeho vnútorné a vonkajšie funkcie. Suverenita je formálny princíp, ktorý upravuje hranice medzi človekom a štátnou mocou, inštitucionalizuje verejnú autoritu, zabraňuje anarchii, určuje poriadok (právny, občiansky), upravuje pravidlá súkromných vzťahov (rodina, manželstvo), výchovu, vzdelanie, zabezpečuje pre súkromné osoby (občanov) istotu slobodného a mierového života. Štát zasahuje aj do takých súkromných sfér človeka, akými sú morálka a náboženstvo, aj tieto sú predmetom inštitucionalizácie rôzneho druhu. Podľa feministickej kritiky, tento vývoj a status štátu má výrazné genderové črty – oddeľuje súkromnú a verejnú sféru, určuje vzťahy dominancie a podriadenosti, silové prvky nadraďuje slabým. Každá autorita vychádza zo silových prvkov, reprezentovaných navonok vo verejnej sfére. Vzťahy v štáte sa implikujú v rovnakej podobe do medzinárodných vzťahov. Všetky západné štáty majú pôvod v patriarchálnom chápaní spoločnosti, ktoré od vzniku civilizácie manipuluje s genderovými identitami podľa patriarchálneho projektu a hierarchie. Ľudia sú socializovaní tak, aby sa sila, autorita, moc identifikovala s maskulínnymi konštrukciami vytvárajúcimi mužskú moc, mužskú nezávislosť, mužskú nadradenosť. Manipulovaná societa považuje túto identifikáciu za prirodzenú. Z nej vyplýva právo 172 vlastniť zbrane, bojovať, víťaziť, panovať, rozdeľovať (napr. vládu, zisk a pod.). Ženy (dcéry, matky) sú identifikované ako bytosti ktoré treba viesť, ochraňovať, lebo sú slabé, neschopné postarať sa samé o seba. Tento nedostatok je však kompenzovaný ich schopnosťou rodiť, vykonávať sociálnu, emocionálnu a ekonomickú podporu mužským aktivitám. Na týchto základoch bola budovaná aj moderná kapitalistická spoločnosť.5 Ženské aktivity v tradične mužských sférach (kapitalistická akumulácia, veda, armáda, verejná činnosť) sa vnímali ako extrémne výstredné aktivity. Novoveké formovanie suverenity štátov spolu so vznikom medzinárodného práva vychádza z tejto genealógie, a prenáša sa aj do medzinárodných vzťahov. Kľúč k pochopeniu koncepcie feministickej teórie medzinárodných vzťahov predstavuje teda derivácia domácich (vnútroštátnych) sociálnych a politických koncepcií, ktoré sú všade na svete výrazne patriarchálne. Okrem už spomínanej suverenity, aj termíny ako moc, anarchia, bezpečnosť, vojna, nebezpečenstvo, ohrozenie sú so štátom súvisiace činitele, ktoré sa vždy skúmajú separovane od privátneho života. Identifikujú takmer vždy mužskú, nie ženskú skúsenosť a reflexiu. Tak ako v štáte, aj v medzinárodných vzťahoch sa napr. zahraničná politika, vojna, mier, globalizácia skúmajú ako abstraktné činitele, vyplývajúce z konania aktérov (sú to mužské činitele – štát, organizácia), ktorí nemajú nič spoločné so súkromnou sférou (ženy, deti). Feministická teória medzinárodných vzťahov sa teda zameriava najmä na kritiku politického realizmu, neorealizmu, ktoré vysvetľujú medzinárodné vzťahy ako formu správania sa štátov v určitých situáciách, kde vždy prevláda národný záujem (preložené do feministickej terminológie – kde vždy prevláda mužský princíp egoizmu, dominancie a jej prezentácie za každú cenu, už len z princípu). Globálne spoločenstvo tiež reprodukuje národnú, štátnu hierarchiu – pretože iný typ hierarchie neexistuje, alebo nie je stáročiami preverený. Globálna hierarchia opakuje to, čo funguje v štáte – nadradenosť a podriadenosť rás, národov, komunít. Medzinárodné vzťahy sú replikou nacionálnych vzťahov, 5 ECO, U. 2004. Päť úvah o morálke. Kalligram, Bratislava, s. 67 173 nacionálne sú replikou genderových vzťahov. Základným stavebným prvkom medzinárodného spoločenstva je v konečnom dôsledku človek, postihnutý gender-stigmou. Feministická teória medzinárodných vzťahov uvažuje o náprave systému takto: zmena vzťahov medzi mužom a ženou, nové gender vzťahy musia nastať na súkromnej – miestnej – lokálnej – etnickej – národnej – štátnej úrovni. Najprv výchovou u detí. Vychovávať dospelú generáciu k inému cíteniu, napr. k tolerancii je strata času.6 Tieto zmeny v chápaní musia byť ukotvené morálne, sociálne, legislatívne, najprv v parciálnych štruktúrach. Tieto štruktúry môžu potom modifikovať zodpovedajúce inštitúty na štátnej, supraštátnej, medzinárodnej úrovni - nie naopak - ako sa to podľa feministiek deje v súčasnosti. Medzinárodné projekty (často vypracované v krajine, kde je iný sociálny a kultúrny štandard) sú oktrojované do teritória z inej kultúrnej dimenzie. Tieto praktiky prinášajú len čiastkové úspechy a ich poslanie sa často zveličuje. Podobným typom úprav sú kvóty žien vo vedeckých, riadiacich, štátnych, parlamentných a supraštátnych inštitúciách, ako aj rôzne kampane určené na zapojenie žien do rôznych aktivít sociálneho, kultúrneho charakteru na vnútroštátnej aj na medzinárodnej úrovni.7 Ak zhrnieme doterajšiu analýzu, feministky konštatujú, že doterajšie gender vzťahy priznávajú ženám najdôležitejšiu alebo výlučnú úlohu len v tradičných sférach. Takto fungujú aj medzinárodné vzťahy, ako sféra mužov, v ktorej muži kontrolujú všetko, politiku aj privátny život. Potvrdzuje to aj fakt, že v moderných dejinách boli práva žien prejednávané a deklarované až nakoniec, keď už ostatné ľudské práva svet prejednal a schválil. Feministická teória medzinárodných vzťahov si všíma aj 6 Tamže, s. 71 Podľa údajov zo štatistickej ročenky Slovensko v r. 1984, Bratislava OBZOR - 84% česko-slovenských žien je členkami rôznych záujmových organizácií NF, kde členstvo bývalo len formálne, slúžilo len na profesionálny postup. Rovnako formálne boli aj medzinárodné aktivity a hnutia za mier, účasť československých žien na medzinárodných mierových kongresoch, podporovaná KS, pretože boli považované za ideologicky neutrálne a prispievali k prestíži štátu. 174 7 štruktúry ďalšieho aktéra medzinárodnej politiky - medzinárodné organizácie. Podľa nej sú medzinárodné organizácie, ešte viac ako národné, doménou elity mužov. Muži majú privilegované postavenie najmä v ekonomických inštitúciách, čím vlastne ovplyvňujú rozhodnutia, týkajúce sa vnútroštátneho sociálneho aj ľudského rozvoja. Feministická kritika sa týka najmä už uvedeného pôsobenia zhora – čiže faktu, že medzinárodné ekonomické inštitúcie nereagujú na potreby zdola, ale rozhodujú podľa vlastných mocenských pravidiel. Ženy však majú niektoré priority v iných inštitúciách – agentúrach OSN – WHO, UNICEF, UNHCR, WFP a ďalších. Venujú sa problematike, blízkej ženskému naturelu - boju s hladom, biedou, útlakom, porušovaním ľudských práv. V samotnej OSN je zastúpenie ženských pracovníčok najmä v ženských, detských, utečeneckých, potravinových inštitútoch alebo ako administratívne sily v bezpečnostnej a rozvojovej agende OSN. Podobná situácia je aj v ďalších medzinárodných organizáciách (ILO), ale aj v EÚ. Všetky spomínané organizácie odrážajú nacionálnu disparitu pohlaví. Podľa feministiek, inštrumentálna racionalita s mužskou dominanciou pôsobí vo vede v štáte, a v každom establishmente, ktorý sa vytvára pri veľkých medzinárodných projektoch. Od gender správania v konaní štátov a medzinárodných organizácií sa odvíja aj zahraničná politika štátov, konštatujú feministky. Muži dominujú v domácej i zahraničnej politike (v diplomacii je vo vedúcich funkciách 0,2% žien).8 N. McGlen vo svojej štúdii o zahraničnej politike9 píše, že ženy bývajú zriedkakedy zasvätené do aktuálnych dejov, keď sa rozhoduje o zahraničnej politike, aj keď bývajú veľmi dobre informované. Tie, ktoré dostanú príležitosť, ako dve americké političky – M. Allbrightová a C. Riceová – vykonávajú svoju profesiu mimoriadne úspešne. Ženy majú aj ďalšiu šancu v zahraničnej politike – veľmi dobre sa uplatňujú v práci v neštátnych a NGO organizáciách – v poslednom desaťročí nadobúdajú čoraz väčší význam ako tzv. neštátni aktéri. Tu sa však pohybujú na preskúmanej pôde, majú viac ako 150-ročné skúsenosti. Spomeňme len Červený kríž, 8 United States News Agency, 15 October 1999 TRUE, J. 2001. Feminism. In: Theories of international relations. N.Y., Palgrave, s. 260 175 Červený polmesiac, aktívny pacifizmus, ktorý sa sformoval vďaka britským a americkým pacifistkám už na začiatku 19. storočia. Po skončení I. svetovej vojny bola činnosť ženských pacifistiek skoordinovaná do organizácie s názvom Medzinárodná liga žien za mier a slobodu so sídlom v Ženeve. Táto organizácia bola veľmi vplyvná počas celého medzivojnového obdobia. Ženy hrali mnohé kľúčové úlohy v transnacionálnych hnutiach alebo v celonárodných aktivitách. B.von Suttner, I. Joliot – Curie, Aun San Su–Ťij sú však len tri ženy v rozpätí storočnice, ktorých angažovanosť za mier a ľudské práva bola odmenená Nobelovou cenou. OSN má agendu, ktorá eviduje podiel ženských aktivistiek na lokálnych úrovniach, v rôznych oblastiach – od ekonomiky, cez právo na sebaurčenie až po zlepšenie kvality života. Sú to stovky mien, často neznáme autorky analýz, príprav k projektom, vykonávateľky bežnej a málo hodnotenej práce, ktorou prispeli k prijatiu a realizácii globálnych projektov z rôznych oblastiach. Nepreskúmané a sociologicky nezhodnotené sú mnohé takéto aktivity. Spomeňme len jednu z nich: Väčšinou negramotné ženy iniciovali na Tichomorských ostrovoch, vo Francúzskej Polynézii hnutie proti nukleárnym skúškam, aby ochránili svoj domov a zdravie svojich detí. Vyvinuli obrovskú úspešnú kampaň, aj keď nemali s verejnou prácou ani skúsenosti, ani historický precedens. C. Enloe10 formulovala zaujímavú analýzu, týkajúcu sa žien vo vzťahu k vojne, pretože podľa nej sú ženy vo vojne dobrovoľne prinútené prijať vojnový status a vykonávať psychologické, opatrovateľské, zdravotnícke, logistické, sexuálne služby. Ženy sú rezervami každej armády – sú ženy a matky vojakov, vojačky aj teroristky, ponížené, obete. Ak sú víťazky, ich víťazstvo má vždy trpkú príchuť krvi. Preto sa z nich stávajú pacifistky, bojovníčky za mier, nikdy nebudú schvaľovať vojnu. Ako aktivistky a činiteľky mimovládnych organizácií vedia byť veľmi presvedčivé, výkonné a vytrvalé. Ženám v týchto aktivitách nejde o kariéru, ide im o ľudskú dôstojnosť, o záchranu života, preto často zostávajú v anonymite. Špecifické postavenie majú z hľadiska feminizmu aj mimovládne organizácie, zaoberajúce sa ochranou ľudských práv, 9 10 Tamže, s. 262 176 špeciálne práv ženy. Iniciovali deklaráciu na globálnej úrovni – tzv. Ženskú konvenciu (CEDAW). V roku 1990 ukončila Amnesty International spracovanie materiálov, týkajúcich sa špecifickej perzekúcie žien, ktorým táto organizácia pomáhala.11 Kanada bola prvým štátom na svete, ktorý udelil azyl ženám – utečenkám, ktoré boli vo svojej vlasti prenasledované za to, že verejne prejavili nesúhlas so sociálnymi tradíciami akými sú vynútené manželstvo, sexuálne zneužívanie, domáce násilie, obriezka a iné praktiky, ktoré ženu ponižujú ako ľudskú bytosť. USA majú zásluhu o rozvoj zvláštneho druhu štátneho feminizmu, ktorý iniciovala M. Allbrightová a M. Clintonová, aby sa uplatnili ekonomické a politické sankcie v Afganistane kvôli porušovaniu základných ľudských práv afgánskych žien. Výsledkom lobbingu transnacionálneho hnutia feministiek bolo aj zverejnenie perzekúcie žien, devastácia ich osobného života, zničenie domova, ktoré zapríčinila vojna v bývalej Juhoslávii. Bádanie v oblasti feministických medzinárodných vzťahov, teda zahrnuje rôzne druhy aktivít na podklade materiálov, získaných z teoretických a regionálnych gender štúdií. Vo všeobecnosti, tieto štúdie argumentujú, že gender je konštitutívna dimenzia politickej identity, pretože politika bola vždy združovaním výlučne mužskej časti verejnej sféry a aktivity mužov, oddelená od privátnej sféry, s ktorou sa identifikujú ženy a ženské aktivity. Zaujímavý je aj pohľad feministiek na nacionalizmus a nacionálnu identitu. Podľa nich sú tiež genderové – sú privilegovacou sférou mužských aktérov, ktorí ju prezentujú vždy v boji za národ (na Slovensku napr. Štúrovci). Používajú heslá ako posvätný boj, heroický boj, všetko za národ. Ženám je v tomto boji za národ prisúdená úloha rodičiek budúcich bojovníkov a ochrankýň mužskej cti. Ženy sú len biologické a sociálne reprodukčné nástroje pod mužskou kontrolou. Naturalizácia genderovej hierarchie vo vnútri národa predurčuje legitímnu dominantnosť prvých – mužov a podriadenosť druhých – ženy, iné etniká, iné náboženstvá, ktoré tvoria cudzí prvok vo vnútri národných hraníc. V občianskej vojne v Juhoslávii, konkrétne v Kosove, bola okrem etnického rozmeru použitá aj táto zbraň voči ženám ako cudziemu prvku vo vnútri etnicity. Veľký počet feministických štúdií sa venuje, najmä po studenej vojne, výskumu transformácie genderových vzťahov po páde komunizmu vo Východnej Európe a v bývalom Sovietskom Zväze. Pre feministické teórie medzinárodných vzťahov je región Východnej Európy veľkou oblasťou bádania. Aj tu boli ženy považované za nástroj reprodukcie národa, za sexuálne objekty aj napriek tomu, že režim deklaroval ich sociálne práva a sociálnu starostlivosť. Napriek tomu ich diskvalifikoval v iných oblastiach (neumožnenie profesionálneho rastu, bez členstva v KS, nutnosť zatajovať náboženské cítenie a pod.). Súčasná spoločnosť, v SR aj v EÚ, sa buduje na základe multiplicitných identít, suverenít a vzťahov. Vo svete týchto diverzít môže byť feministická alternatíva medzinárodných vzťahov rovinou, kde sa tieto analýzy nebudú týkať abstraktných univerzálnych rovín (vojna, mier, štát), ale budú vychádzať z presne identifikovaných historických, kultúrnych, psychologických, etnických kontextov. Bude presnou mapou, kde budú náčrty a kontúry komplexu príčin a súvislostí, ktoré viedli ku konkrétnym udalostiam v medzinárodných vzťahoch. Takto to vnímajú feministky. Z tohto pohľadu prinášajú feministické skúmania iný popis medzinárodného systému. Taký, ktorý by mohol prispieť “...masám ľudí, ktorí až doteraz niesli následky kabinetného rozhodovania v medzinárodnom systéme. To však vyžaduje rekonštruovať zavedené kategórie teórií medzinárodných vzťahov i spôsob myslenia. Otázkou zostáva, či sa teória medzinárodných vzťahov vôbec usiluje priblížiť k realite, či nechce zostať len intelektuálnym cvičením pre úzku skupinu elitných teoretikov”.12 LITERATÚRA AZUD, J. 2001. Základy medzinárodného práva. FPVaMV UMB, Banská Bystrica ECO, U. 2004. Päť úvah o morálke. Kalligram, Bratislava GYENGE, Z. 2003. Mythology and the Philosophical discourse. In: Filozófai diskurzusok. EFK LÍCEUM KIADÓ, Eger 12 11 Tamže, s. 263 177 KODÍČKOVÁ, T. Gender a medzinárodné vzťahy. In: čas. Mezinárodní vztahy č. 3/98, s. 82 178 KODÍČKOVÁ, T. Gender a medzinárodné vzťahy. In: čas. Mezinárodní vztahy č. 3/98 MOEM, C. 1989. Upadok i razrušenie ženskogo principa. Moskva, Izvestija TRUE, J. 2001. Feminism. In: Theories of international relations. N.Y., Palgrave HODNOTOVÝ A SPOLOČENSKÝ SYSTÉM HODNOTOVÉ POSTAVENIE ŽENY Z HĽADISKA DEJINNÉHO VÝVINU SPOLOČNOSTI1 Eleonóra Mesíková 2 SUMMARY Resume Theories of international relations in the 20th century dealt particularly with issues of war and peace. Areas of research resulted from various definitions of the following categories state, international community, system, market, security, national interest, defense. Feministic theory of international relations is based on the criticism of these above-mentioned categories, because they represent their mass cultural character. From this situation resulted also the domination of male element in institutions representing these categories. Feminists criticize current global hierarchy, which create and reproduce national hierarchy – and its social and gender identities. Reform have to be done at the lowest levels – ethnic and national structures – woman doesn’t have to perform only in traditional structures of oikos (households) but also as an equal partner in polis (public sphere). ADRESA PhDr. Jana Lasicová, PhD. Centrum pre výskum medzinárodných vzťahov FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] Každá spoločnosť má svoj vlastný systém hodnôt, ktorý je spojený s historickým vývinom danej spoločnosti, a súčasne je i reflexiou spoločensko-ekonomických vzťahov, ktoré sa rôznym spôsobom etablujú do hodnotového systému každého jej jednotlivca. Keďže je konferencia venovaná nám ženám, v príspevku chcem poukázať ako sa pod vplyvom historicky meniacich symbolov ženstva, ženy neustále prispôsobujú a menia sa. Pozornosť mužov vždy upútame komunikáciou tela, charizmou a harmóniou vyžarujúcou z nášho vnútra... V skratke povedané, žena by mala v každom prípade byť a zostať osobnosťou... Kľúčové slová hodnoty; hodnotový systém; hodnotová konfigurácia; motivačná sféra osobnosti; členenie hodnôt - pyramídové členenie, hierarchické členenie; genderová hierarchia; maskulínny a femínny hodnotový systém; emocionálne a racionálne vnemy Hodnoty a hodnotový systém Človek si okolitý svet osvojuje v procese, v ktorom významné miesto zastáva poznanie, s čím neodmysliteľne súvisí i hodnotenie. S hodnotením sa neodmysliteľne spája systém určitých kritérií, ktoré sa premietajú do procesu priraďovania hodnôt. Život človeka v každom historickom období je úzko spojený s určitými normami, ideálmi, hodnotami, ktoré vznikli a boli formované v priebehu vývoja danej spoločnosti a zároveň 1 Štúdia je výsledkom riešenia grantového projektu VUGA 6/2003. PhDr. Eleonóra Mesíková pôsobí na Centre pre výskum medzinárodných vzťahov na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 180 2 179 sú i spoločensko-historicky determinované. 3 Hodnotový systém chápeme ako prejav určitej integrity a kontinuity. Vzhľadom na to, že hodnoty sú spoločenskohistoricky determinované, nemôžeme ich pokladať za niečo ustálené a nemenné. Hodnotový systém citlivo reaguje na akékoľvek zmeny spoločenského vývoja, pod vplyvom ktorých hodnotový systém spoločnosti reaguje progresívnejšie ako hodnotový systém jednotlivcov, ktorí danú spoločnosť tvoria. Následne dochádza k vytvoreniu hodnotovej štruktúry, ktorá sa stáva hodnotovou konfiguráciou, a ktorá vzniká zladením vnútorného hodnotového systému jednotlivca s iným hodnotovým systémom. 4 Človek si začal v procese svojho vývoja postupne uvedomovať a spoznávať hodnotu javov a predmetov, s ktorými prichádzal do každodenného kontaktu. Hodnotenie je špecifickou formou a zároveň i dôsledkom vzťahu človeka k objektívnej skutočnosti. Pôsobenie človeka zameriava na to, čo je pre neho podstatné, rozhodujúce, významné. V závislosti od hodnotenia predmetov a javov, ktoré nás obklopujú, si človek kladie ciele, ktoré spolu s ďalšími faktormi motivujú jeho správanie. Konkrétna ľudská činnosť je prvotným a najbližším vyjadrením záujmu. Z psychologického hľadiska, pojem záujem predstavuje určité nasmerovanie osobnosti. Predstavuje tendenciu zaoberať sa určitou činnosťou opakovane. Záujem orientuje ľudskú aktivitu určitým smerom, aktivizuje činnosť človeka a usmerňuje jeho psychické procesy. Vytváranie hodnotového systému je teda založené na multiciplitnej báze. výsledok a predovšetkým ide o sebarealizáciu konkrétnej záujmovej aktivity. Pri výbere záujmov prevláda individuálny charakter základných východísk, ktorý je priamo či nepriamo ovplyvňovaný módnymi trendmi. Záujmom môžeme priradiť funkciu indikátora hodnôt jednotlivca. Rôznorodá škála záujmov usmerňuje človeka vo výbere konkrétnych hodnôt, ktoré rozhodujúcim spôsobom ovplyvňujú jeho životný štýl. Hodnota je vždy úzko spojená s určitým predmetom alebo javom, u ktorých nachádzame rovnako kladné ako i záporné vlastnosti. Charakter vlastností závisí od toho, kto ich hodnotí alebo oceňuje. Ak hodnoty skúmame v súvislosti s potrebami, záujmami ľudí, tak predstavujú rovnako subjektívnu ako aj objektívnu jednotu. Význam konkrétneho predmetu pre človeka je vyjadrený úrovňou vzťahu človeka k danému predmetu, či už vyjadrením pozitívneho alebo negatívneho postoja, teda celkovým zhodnotením kvality predmetu alebo javu. Avšak, pod pojmom hodnota rozumieme i určité fenomény spoločenského vedomia, morálne princípy, ideály, ktoré inak nazývame aj ako duchovné hodnoty. 6 Nový, formujúci sa vzťah medzi človekom a konkrétnym predmetom alebo javom, vplýva i na rozvoj ľudskej osobnosti. Predmet alebo jav nadobúda hodnotu vtedy, ak súčasne nadobúda i ľudský zmysel a zaraďuje sa tak do celospoločenského procesu. Každá jedna hodnota sa spája s človekom. Človek je tou správnou bytosťou, ktorá dáva predmetom alebo javom význam a to tak, že si k nim vytvorí určitý vzťah. Hodnota tak nadobúda svoje opodstatnené miesto v historickom procese vývoja ľudstva a je začlenená do sústavy ľudských vzťahov. Hodnoty ako realizácia potrieb Hodnoty ako determinácie výsledok spoločensko-historickej Hodnoty a záujmy vychádzajú z potrieb, no nemožno ich stotožňovať navzájom. “Avšak nemôžeme tvrdiť, že záujmy zo subjektívneho hľadiska sú vždy kladné a človeka priťahujú. Záujmy môže človek uznávať aj v tom prípade, ak ho osobne nepriťahujú.”5 V problematike, zaoberajúcej sa záujmami, sa dôraz kladie na prostriedok, pomocou ktorého sa dosahuje Hodnoty chápeme ako určitý vzťah subjektívnoobjektívneho charakteru, ktorý je spoločensko-historicky determinovaný.7 V hodnotách sú zovšeobecnené sociálne skutočnosti, nadobudnuté počas historického vývoja spoločnosti, ktoré sa odrážajú do vedomia príslušníkov danej sociálnej, resp. 3 6 PRUNNER, P. 2002. Výzkum hodnot. Plzeň, s. 9 tamže, s. 19 5 GRÁC, J. 1979. Pohľady do psychológie hodnotovej orientácie mládeže. Bratislava, s. 28 181 4 Duchovné hodnoty svoje miesto nachádzajú vo vedomí a zahŕňajú v sebe hodnotiaci vzťah ku skutočnosti a nepriamo ovplyvňujú ľudskú činnosť. 7 PRUNNER, P. 2002. Výzkum hodnot. Plzeň, s. 16 182 pracovnej alebo záujmovej skupiny. V tejto súvislosti hodnota vystupuje ako kritérium, norma, regulačný prvok jednotlivcov alebo i celej skupiny. Prevládajúca hodnotová orientácia v skupine tak plní zjednocujúcu funkciu všetkých jej členov, a zároveň je i diferenciáciou vo vzťahu k iným skupinám. 8 Hodnoty môžeme chápať ako neustále sa sociálne determinované selektívne vzťahy človeka k materiálnym a duchovným predmetom a ideálom spoločnosti. Hodnoty vznikajúce vo vedomí človeka sa vzťahujú k predmetom, cieľom alebo prostriedkom, slúžiacich na uspokojovanie ľudských potrieb. V prevažnej väčšine spoločensko-vedných disciplín je vzťah hodnoty objektu a ľudského faktora riešený na platforme vzájomne sa podmieňujúcich väzieb. Autori, zaoberajúci sa danou problematikou, kladú dôraz hlavne na hodnotiacu činnosť, a teda v ich teóriách sa hodnoty objavujú v závislosti od aktívnej činnosti človeka, čiže osoby, ktorá realizuje hodnotiaci proces.9 Konkrétna ľudská činnosť je objektívnym procesom, tak v prípade činnosti jednotlivých subjektov ako aj spoločenských skupín. Prepojenie hodnôt s praktickou ľudskou činnosťou sa javí ako hodnota s určitým prirodzeným efektom, vyplývajúcim z reálnych spoločenských potrieb. Hodnota je podstatnou stránkou života, ktorá dáva zmysel ľudskej existencii, a ktorú človek pociťuje a prijíma ako kritérium svojho konania.10 Z pohľadu sociológie funkcia hodnôt spočíva v tom, že práve jej prostredníctvom sa ľudia zaraďujú do života spoločnosti. Z hľadiska sociologického prístupu, sa k hodnotám väčšinou pristupuje ako k pojmu, vzťahujúcemu sa na spoločenské vedomie. Zo sociologického hľadiska sa hodnoty pokladajú za základný vzťažný bod empirickej analýzy sociálnych systémov, u ktorých dochádza ku hodnoteniu na rôznych úrovniach.11 V oblasti výskumu problematiky hodnôt sa veľmi významnými stali teórie amerických sociológov. Medzi 8 Bližšie pozri: HODOVSKÝ, I. 1993. Proměny hodnot. Olomouc Bližšie pozri: VELEHRADSKÝ, A. a kol. 1978. Hodnocení a hodnoty v činnosti člověka. Praha 10 ČAČKA, O. 1997. Psychologie. Brno, s. 332 11 Bližšie pozri: ULEDOV, A. K. 1973. Struktura společenského vědomí. Praha 183 najvýznamnejších možno zaradiť T. Parsonsa, ktorý za základ skúmania hodnôt pokladá normy, normatívne kultúrne štandardy.12 Normatívne štandardy sa stávajú základom konania človeka, a v súlade s nimi sa jednotlivec snaží uspokojovať svoje priania. T. Parsons vo svojej teórii ďalej upozorňuje na dôležitosť významu – spoločné hodnotové vzorce. Každá spoločnosť sa vyznačuje určitými hodnotovými vzorcami, ktoré vplývajú na spôsob rozhodovania, ako i na spôsob neustáleho spoznávania vonkajšieho prostredia. Integrácia spoločných hodnotových vzorcov a ich implementácia do individuálnych hodnotových štruktúr, so sebou prináša konformitu jednotlivých členov, čo v sociálnom systéme predstavuje i určitý stabilizačný prvok. Stabilizácia sa ďalej prejavuje zosúladením individuálnych a kolektívnych, resp. celospoločenských záujmov. Hodnoty plnia funkciu hybnej sily pre oblasť ekonomickej produkcie v závislosti od toho, ako sú členovia spoločnosti schopní stotožniť sa so spoločensky uznávanými hodnotami. Hodnoty ako motivácia Výchova človeka je nemysliteľná bez vytvorenia istých autoregulačných mechanizmov a neustáleho dotvárania hodnotového systému jednotlivca alebo skupín. Každý jednotlivec, spoločenská trieda i spoločenská skupina má k okolitému svetu určitý vzťah a hodnotí javy, s ktorými vstupuje do vzájomnej interakcie. Hodnotenie sa tak stáva procesom, v ktorom subjekt odráža svoj vzťah k okolitým javom. Kvalita odrazu závisí na kvalite kognitívnych procesov, vyjadruje úroveň prežitkov a zároveň je i výsledkom konkrétnej aktivity, v priebehu ktorej sa daný subjekt – jednotlivec hodnotil.13 Je veľmi dôležité, aby si jednotlivec v priebehu procesu socializácie osvojil také hodnoty, ktoré by mu zaručili aktívnu účasť na živote spoločnosti, v ktorej sa vyvíja. Dôležitým cieľom zámerného pôsobenia je vychovať človeka, ktorého systém hodnôt nebude v rozpore s hodnotovým systémom spoločnosti. 9 12 Kultúrne štandardy sú podľa T. Parsonsa inštitucionalizované a vo vzájomnej interakcii jednotlivých činiteľov prostredníctvom očakávaných postavení – rolí – sa stávajú normami jednania. 13 PRUNNER, P.2002. Výzkum hodnot. Plzeň, s. 25 184 Život jednotlivca v spoločnosti v neustálej interakcii so sociálnym prostredím, prináša každodennú konfrontáciu s najrozmanitejšími životnými udalosťami, čím sa v značnej miere spolupodieľa na vytváraní a zmene hodnotovej štruktúry. Hodnoty nie je možné skúmať iba z pohľadu jednej spoločensko-vednej disciplíny. Do škály vedných disciplín neodmysliteľne patrí aj psychológia. V psychológii sa hodnoty častokrát spájajú s problematikou všeobecnej teórie činnosti, čím sa hodnoty dostávajú do úzkej súvislosti s motivačnou sférou osobnosti. Takto chápe význam hodnôt napr. O. Čačka14, podľa ktorého: “...sú hodnoty z psychologického hľadiska určitým zovšeobecnením tendencií snaženia sa človeka, vychádzajúc z jeho skúseností a ideálov, a teda sú formované zo subjektívneho hľadiska každého jednotlivca.” Hodnoty sú teda výraznou hybnou silou motivačnej štruktúry jednotlivca a plnia dôležitú funkciu v procese poznávania. Vytvorená hodnotová štruktúra jednotlivca v značnej miere ovplyvňuje vnímanie javov z vonkajšieho prostredia. Pomocou hodnotovej štruktúry si jednotlivec vytvorí akýsi poznávací filter, ktorý mu je nápomocný pri selekcii množstva poznatkov, s ktorými prichádza do kontaktu.15 Často sa vyskytujúcim synonymom k pojmu hodnota je pojem postoj. Postoj môžeme chápať aj ako istú pripravenosť jednotlivca a sociálnej skupiny, vytvorenú na základe predchádzajúcich skúseností. Vnútornú zložku postoja tvorí kognitívna, konatívna a emotívna zložka. Všetky tieto tri zložky sa premietajú do procesu hodnotenia a sú veľmi úzko prepojené. 16 To čo sa v kognitívnej zložke pokladá za dobré alebo správne, sa stáva orientačným bodom, na ktorý človek sústreďuje svoju pozornosť. Na základe priameho alebo sprostredkovaného kontaktu s určitým javom, dochádza k vytvoreniu emocionálneho vzťahu, a tak si človek ku konkrétnemu objektu alebo javu vytvára svoj určitý hodnotový postoj. Koncipovanie výskumu, zameraného na sledovanie hodnotovej problematiky si vyžaduje objasnenie ich vzájomného vzťahu a odlišností k ďalším charakteristikám, ktoré sú neoddeliteľnou súčasťou ľudského bytia. Hodnotová štruktúra Hodnotová štruktúra je dôležitým subsystémom psychiky osobnosti, akýmsi orientačným štítom, ktorý ovplyvňuje celý život jednotlivca. Skúmanie problematiky hodnotovej štruktúry je potrebné realizovať v úzkej spojitosti s výskumom osobnosti a pozorovaním konkrétneho prejavu človeka. Hodnotovú štruktúru je tak možné charakterizovať pomocou sociálnych a mravných hodnôt, ktoré sa prejavujú v potrebách, záujmoch, názoroch a v konkrétne realizovaných aktivitách. 17 Hodnotová štruktúra plní úlohu významnej riadiacej funkcie, čo sa prejavuje hlavne pri selektovaní podstatného a dôležitého od menej podstatného, s čím človek bezprostredne prichádza do kontaktu. Pomocou hodnotovej štruktúry sa tak zaisťuje stabilita osobnosti, istý druh správania a konania v závislosti od preferovaných potrieb a záujmov. Hodnotová štruktúra sa u konkrétnej osobnosti stáva súčasťou subjektívneho individuálneho vedomia, ktoré v mechanizme systémovej regulácie zastáva vyššiu, nadradenú úroveň. 18 Do konkrétneho správania sa dostávajú najmä tie hodnoty, ktoré nadobudli pre jednotlivca istý význam, ako napr. normy, ciele a ideály. Tie potom usmerňujú človeka v jeho konaní. U ľudí, žijúcich v určitých vzájomných vzťahoch bolo dokázané, že ich spája hodnotová jednotnosť. Pri hlbšom skúmaní však môžeme dospieť k záveru, že v každej hodnotovo jednotnej skupine pôsobia jednotlivci, ktorí sa vedia vyjadrovať značne zreteľne a jedinci, ktorí v presadzovaní svojich názorov nie sú dosť aktívny.19 Formovanie hodnotovej štruktúry jednotlivca je zložitý proces. V prípade, že hodnotová štruktúra osobnosti sa nestotožňuje so základnou hodnotovou štruktúrou skupiny, do ktorej jednotlivec vstupuje, kolektív neprijíma nové názory a predstavy nového člena skupiny. Hodnotovú štruktúru chápeme 14 ČAČKA, O. 1997. Psychologie. Brno, s. 332 – 333 PRUNNER, P. 2002. Výzkum hodnot. Plzeň, s. 30 16 Kognitívna zložka obsahuje vedomosti, názory, postoje. Emotívna (afektná) zložka je zameraná na prežívanie vzťahov a citovej väzby k objektu. Konatívna (behoviorálna) sa označuje ako tendencia konať. 185 15 17 Bližšie pozri: HOMOLA, M. 1972. Motivace lidského chování. Praha, ČAČKA, O. 1997. Psychologie. Brno 18 Bližšie pozri: ČAČKA, O. 1997. Psychologie. Brno, s. 337 19 PRUNNER, P. 2002. Výzkum hodnot. Plzeň, s. 42 186 ako vnútorné usporiadanie hodnôt, ktoré vytvára hodnotový systém uznávaných hodnôt jednotlivca. V tomto usporiadaní nachádzame hodnoty umiestnené najvyššie a naopak hodnoty, ktoré nemajú výrazný vplyv na formovanie osobnosti.20 V hodnotovom systéme sú zakomponované významné charakterové rysy osobnosti, a stávajú sa tak významným indikátorom orientácie človeka vo svete, čo mu umožňuje vytvoriť si vlastný svetonázor.21 V odbornej literatúre sa môžeme stretnúť s rôznym členením hodnotového systému. Napr. podľa S. Kratochvíla 22 má hodnotový systém jednotlivca podobu pyramídy s jedinou hodnotou, umiestnenou na vrchole. Takéto usporiadanie hodnôt s jednou dominujúcou hodnotou, umiestnenou na vrchole pyramídy, je hodnotovou štruktúrou, ktorá jednotlivcovi určuje zmysel života. Človek sa tak vo svojom živote sústredí na dosahovanie cieľovej hodnoty, ktorá robí jeho život zmyselným a napĺňa ho spokojnosťou. Človek sa sústredením na jediný bod koncentruje na aktivity, pomocou ktorých sa mu podarí získať vytúžený cieľ a všetko ostatné mu prispôsobuje. Tým sa ale obmedzuje vplyv ostatných hodnotových oblastí, ktoré strácajú na svojej opodstatnenosti a dôležitosti, a teda sú pre jednotlivca nepodstatné. Avšak, človek sa svojim zameraním na jediný cieľ oberá o mnohé ďalšie hodnotové oblasti, čím sa vyvoláva vznik deficitných stavov. V prípade, že jednotlivec nedosiahne vytúžený cieľ a nedôjde k naplneniu cieľovej hodnoty - môže to ohroziť jeho ďalšiu existenciu. Človek sa tak stane výrazne zraniteľným, stráca zmysel života a dostáva sa do - pre neho samotného - spleti nevyriešiteľných situácií.23 Ďalším členením hodnotového systému je hierarchické usporiadanie hodnôt, ktoré predstavuje škálu približne rovnocenných hodnôt. Táto síce nevytvára výrazne výkonový základ, ale zabezpečuje jednotlivcovi väčšiu stabilitu v tom prípade, že niektorá s hodnôt nie je realizovaná k spokojnosti. 20 tamže, s. 45 Bližšie pozri: HOMOLA, M. 1972. Motivace lidského chování. Praha, ČAČKA, O. 1997. Psychologie. Brno 22 Bližšie pozri: KRATOCHVÍL, S. - ŠKOPEK, J. 1976. Úvod do psychoterapie. Brno 23 PRUNNER, P. 2002. Výzkum hodnot. Plzeň, s. 46 187 21 Nerealizovateľná hodnota môže byť tak nahradená inou hodnotou tej istej hodnotovej úrovne, čím je zabezpečená väčšia stabilita jednotlivca v krízových situáciách, ako aj kontinuita v hodnotovom systéme a človek nestráca zmysel života. Do hierarchického usporiadania hodnôt človeka neodmysliteľne patrí aj genderová hierarchia, či už sformovaná vedome na základe spoločenského statusu, alebo podvedome preberaná z prevládajúcej kultúrnej, etnickej či inej tradície. Preto ak chceme hovoriť o hodnotovom systéme vo vzťahu k ženám, musíme sa na túto gender hierarchiu pozerať ako na systém budovaný na základe vyššie spomenutého - trojitého pôvodu hodnôt. Hodnotové postavenie ženy z hľadiska dejinného vývinu spoločnosti Každá spoločnosť má svoj vlastný systém hodnôt, ktorý je spojený s historickým vývinom danej spoločnosti, a súčasne je i reflexiou spoločensko-ekonomických vzťahov, ktoré sa rôznym spôsobom etablujú do hodnotového systému každého jej jednotlivca. Už v starovekom Egypte, v období vládnutia faraónov, bola žena pre muža rovnocenným partnerom. Bola samostatnou bytosťou so všetkými právami a povinnosťami. Mohla sa slobodne rozhodnúť o tom, čomu sa bude venovať – domácnosti, náboženstvu alebo podnikaniu – len od nej samotnej záležalo kam to až dotiahne. Spoločenská a náboženská úloha ženy v staroegyptskej spoločnosti bola určujúcou pre celú históriu tejto krajiny. Egypťanka bola jednoznačne nositeľkou svojho mena, vyjadrovala ním seba a svoju osobnosť bez toho, aby musela byť podriadená mužovi... Pod vplyvom historicky sa meniacich symbolov ženstva, sa ženy neustále prispôsobujú a menia. Pozornosť mužov vždy upúta komunikácia tela, charizma a harmónia vyžarujúca z jej vnútra... V skratke povedané, žena by mala byť v každom prípade osobnosťou... Doba, v ktorej žijeme, ženy priam tlačí do emancipácie, a s tým sa nie každá z nás veľmi stotožňuje. Mužov tento fakt pochopiteľne odstrašuje. Žiť so ženou, ktorá si buduje kariéru je niekedy dosť náročné. Problematické rozdelenie úloh spoločnosť 188 ešte stále nevyriešila ku spokojnosti oboch strán. Je jasné, že ženy rozmýšľajú celkom inak ako muži. Ženy sú celkom iné pohlavie a muži sa musia naučiť vyznať sa v ňom. Po duševnej i po sexuálnej stránke. Aby sa predišlo zbytočným nedorozumeniam, je potrebné naučiť sa častejšie dospievať ku kompromisom. Akceptácia, empatia, kompromis a diplomacia sú vo všeobecnosti predpokladom dobrých medziľudských vzťahov, a teda aj partnerských. Každý deň je totiž iný. Je potrebné riešiť nové situácie alebo problémy, a vždy musí niekto z dvojice ustúpiť. A tak sa dostávame na podstatu problému, ktorá vo väčšine prípadov pramení v komunikácii. Nie každý vie zrozumiteľne formulovať to, čo očakáva od toho druhého. Tak, ako by vo vzťahu nemali chýbať etické a morálne hodnoty, nemalo by chýbať ani priateľstvo a humor. Ženy sa pod vplyvom rôznych negatívnych životných skúseností, naučili spoliehať samé na seba. V súčasnosti sme svedkami toho, že mnoho vydatých žien má potrebu žiť bez záväzkov. Už ich nebaví chodiť ovešané nákupmi, cestovať v preplnenom autobuse a pri pomyslení na to, čo ich čaká doma za dverami – padajú do mdlôb. Sú presvedčené o tom, že bez záväzkov by mali viac peňazí, mali by viac času pre seba, na vlastnú realizáciu... Na druhej strane sú ženy, ktoré sú úspešné, majú na seba čas, môžu sa venovať svojim záľubám a ešte stále majú dosť času na to, aby sa pripravili na ďalší náročný deň. Čo by dali ony za to, keby sa mohli postarať o svoju rodinu, svojich blízkych? To je presne to, čo robí ženu ženou – schopnosť vytvoriť čaro teplého domova v znamení nehy, lásky a porozumenia - miesto, kde sa bude každý rád vracať znovu a znovu. Hodnota, ktorá tu po nich, nás ženách, navždy zostane... vlastný život. Život, od ktorého očakávame, že si nás muži budú vážiť, že nás budú mať radi a budú nám dôverovať, aby sa mohli o nás oprieť. Z uvedenej krátkej analýzy môžeme vydedukovať nasledovný záver: hodnotový systém prijímaný spoločnosťou bude mať vždy dvojitú podobu – maskulínnu a femínnu; analýza hodnôt spoločnosti musí teda vychádzať z tejto dichotómie; táto dichotómia by však nemala byť vnímaná ako neprekonateľná prekážka, ale ako alternatíva dvoch prejavov ľudskej psychiky; psychika ženy bola, je a vždy bude zameraná na emocionálne vnímanie reality života, kým tá mužská je zameraná na racionálne vnemy. ...každá žena je presvedčená o tom, že niekde na svete existuje tá správna polovica, ktorá by jej dokonale sadla. A pravdou je i to, že svet je plný polovíc, ktoré by nás mohli urobiť šťastnými, avšak očakávania mužov a žien sa dávno zmenili. Život si chcú budovať sami a bez toho, aby to za nich robili okolnosti. Láska je však nevypočítateľná, a to sa len veľmi ťažko dá zosúladiť s požiadavkou mať osud pod kontrolou... LITERATÚRA Ženy musia byť silné v tom, aby si našli silného partnera, ktorý sa o ženu dokáže postarať, ktorý je ešte ku všetkému aj dobrý a milý spoločník a radca. Mal by byť chápavý a schopný vytvoriť žene priestor pre jej vlastnú sebarealizáciu, ktorá pramení z jej prirodzenej potreby byť užitočnou nielen z hľadiska potreby uživiť vlastnú rodinu. Mal by to byť muž, ktorý si žije svoj vlastný život a ženu nechá žiť ten jej vlastný bez toho, aby to v ňom prebúdzalo čo i len najmenšie komplexy. Niektoré ženy skutočne nechajú so sebou manipulovať, no nikdy nebudú žiť svoj BAUEROVÁ, J. 1974. Zaměstnaná žena a rodina. PRÁCE, Praha ČAČKA, O. 1997. Psychologie. Brno GRÁC, J. 1979. Pohľady do psychológie hodnotovej orientácie mládeže. Bratislava HODOVSKÝ, I. 1993. Proměny hodnot. Olomouc HOMOLA, M. 1972. Motivace lidského chování. Praha KRATOCHVÍL, S. - ŠKOPEK, J. 1976. Úvod do psychoterapie. Brno KREJČÍ, O.: Politická psychologie. EKOPRESS, Praha 2004 PRUNNER, P. 2002. Výzkum hodnot. Plzeň ULEDOV, A. K. 1973. Struktura společenského vědomí. Praha 189 190 VELEHRADSKÝ, A. a kol. 1978. Hodnocení a hodnoty v činnosti člověka. Praha POLITICKÁ EMANCIPÁCIA ŽENY VO ŠVAJČIARSKEJ SPOLOČNOSTI Adriana Mikulčíková 1 SUMMARY Each society has its own individual system of values, which is closely connected with history of such society. This system of values also represents some kind of reflection of socio-economic relations, which can be transformed into the system of values of each individual. In my paper I would like to emphasize the changing role of women in society. Women can draw the men’s attention by communication of their bodies, charisma and harmony beaming from their inside… So we can say that woman should stay woman with her typical attributes. Resume Pre švajčiarsku spoločnosť je charakteristické, že v politických záležitostiach ju poznačila silná patriarchálna demokratická tradícia. Na emancipačný proces švajčiarskych žien vplývalo množstvo faktorov, čo malo za následok, že švajčiarske ženy získali právo voliť a hlasovať až v roku 1971. Aj keď sa politické postavenie žien zlepšilo, je potrebné hľadať cesty na zintenzívnie ich aktívnej politickej participácie. Vyžaduje si to zmenu prístupu k tradičnej úlohe žien v spoločnosti – nielen zo strany mužov, resp. politických strán ale aj samotných žien. Kľúčové slová ADRESA PhDr. Eleonóra Mesíková Katedra ekonomických vied FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] historicko-politicko-právne predpoklady emancipačných politických snáh, volebné a hlasovacie právo pre ženy, politické zastúpenie žien Moderný švajčiarsky spolkový štát – Švajčiarska konfederácia, vznikla prijatím ústavy v roku 1848. Ústava zakotvovala základné myšlienky a princípy liberálneho demokratického štátu. V porovnaní s ostatnými európskymi štátmi možno Švajčiarsko označiť za jednu z najrozvinutejších demokracií 19. storočia, ktorá sa vyznačovala klasickou deľbou moci, slobodnými voľbami (pre mužov), vysokou mierou kontroly štátnej moci – prostredníctvom referenda a ľudovej iniciatívy, či rozvinutým federalizmom. Politické výhody a slobody však boli poskytované iba mužskej časti švajčiarskej populácie. Politickí reprezentanti a politická elita zastávali v otázke práv a postavenia žien vo švajčiarskej spoločnosti veľmi konzervatívne stanovisko, korene ktorého musíme hľadať v neporovnateľnom a špecifickom historicko-politickom vývoji švajčiarskej spoločnosti, a ktoré sa odzrkadlili v spôsobe a náhľade na ich politické postavenie. 1 191 PhDr. Adriana Mikulčíková pôsobína Katedre politológie na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 192 Napriek tomu, že švajčiarske ženy o hlasovacie a volebné právo počas celého 20. storočia bojovali a v tomto boji z časového hľadiska - udržiavali krok s inými európskymi krajinami, získali ho iba začiatkom sedemdesiatych rokov 20. storočia, teda v období, keď ho ženy v ostatných európskych krajinách už mali. Cesta k volebnému a hlasovaciemu právu žien bola pomerne zložitá a predovšetkým zdĺhavá. Príčiny jeho neskorého zavedenia sú rozličné a celý proces možno objasniť z viacerých hľadísk. Dotýkajú sa v prevažnej miere už spomenutých zvláštností dejín švajčiarskej multietnickej spoločnosti, či švajčiarskeho politického systému ako takého. Švajčiarska ústava z roku 1848 zakotvovala, na jednej strane, na toto obdobie veľmi demokratický čl. 4, ktorý bol vyjadrením odstránenia nadvlády privilegovaných vrstiev a ústavne zaručoval základný princíp rovnosti pred zákonom. Píše sa v ňom: Všetci Švajčiari sú si rovní pred zákonom. Vo Švajčiarsku neexistujú žiadne vzťahy poddanstva, žiadne výsady založené miestom, narodením, rodinami, alebo osobami.2 Na druhej strane bol odrazom doby, v ktorej vznikol a podľa toho dochádzalo aj k jeho výkladu. V roku 1848, keď došlo k prijatiu švajčiarskej ústavy, sa ženy v politike jednoducho neangažovali. Zásluha na vzniku a založení Švajčiarskej konfederácie bola pripisovaná iba mužom. Aj v politických záležitostiach mali právo rozhodovať iba muži, keďže ich dospelosť a právo voliť a hlasovať sa odvodzovala od práva nosiť zbraň.3 Z týchto dôvodov nebola žena v politickej oblasti vnímaná ako rovnocenný partner muža a odopretie jej (legitímnych) politických práv bolo vedomé a chcené. Právny výklad tohto článku nebol tesne po vzniku Švajčiarskej konfederácie presne stanovený. Vo všeobecnosti sa však dôraz kládol predovšetkým na politickú rovnosť (dospelých mužov). 2 JIRÁSKOVÁ, V. 1996. Dokumenty k ůstavním systémům. Karolinum, Praha. s. 205 3 V kantóne Appenzell Innerrhoden majú muži aj v súčasnosti právo rozhodnúť sa, či sa pri hlasovaniach preukážu volebných lístkom alebo tradičnou zbraňou Studien zur Landsgemeinde des Kantons Appenzell Innerrhoden. 1995. Ratskanzlei Appenzell I.Rh. Appenzell. s. 43 – 54 193 O ženách sa nehovorilo nielen v článku o rovnosti pred zákonom, ale v nadväznosti naň aj v článku o volebnom práve. Podľa čl. 63 švajčiarskej ústavy z roku 1848 bol oprávnený voliť a hlasovať každý Švajčiar (nie Švajčiarka), ktorý dosiahol vek 20 rokov.4 Na tému volebného a hlasovacieho práva sa až do jeho zavedenia viedli dlhé diskusie. Odporcovia jeho prijatia argumentovali tým, že čl. 63 rešpektuje tradíciu politickej kultúry a je istým špeciálnym zákonom, ktorý má prednosť pred všeobecným zákonom v čl.4.5 Prívrženci jeho zavedenia poukazovali na to, že v takej podobe výklad tohto špeciálneho zákona stratil svoje opodstatnenie a je v rozpore so základnými hodnotami a ideami ústavy. Presadzovanie zavedenia hlasovacieho práva pre ženy nezáviselo iba od rozhodnutia švajčiarskeho parlamentu. Veľkú úlohu zohrávala aj skutočnosť, že švajčiarska spoločnosť bola a je spoločnosťou so silnými prvkami priamej demokracie. O všetkých zákonoch sa môže, resp. musí hlasovať v referende. Tento spôsob prijímania zákona v patriarchálnej švajčiarskej spoločnosti sťažoval snahy o zavedenie hlasovacieho práva. V tejto súvislosti je potrebné upozorniť na to, že parlament nebol ochotný schváliť zákon, resp. zaoberať sa ľudovou iniciatívou, aby ich mohol postúpiť na referendum. Predstavy o deľbe úloh medzi mužom a ženou vo švajčiarskej spoločnosti boli hlboko zakorenené a iba veľmi pomaly ich vytláčali myšlienky občianskej a politickej rovnoprávnosti. Z tohto dôvodu mali švajčiarsky parlament a švajčiarska vláda vysoký podiel na tom, že dlhé desaťročia sa touto otázkou nezaoberali a nepredkladali návrhy na rozpracovanie zákona o hlasovacom práve žien. Na druhej strane je potrebné upozorniť na to, že špecifický postoj k hlasovaciemu právu mali aj samotné ženy. Švajčiarske ženské hnutie bolo v tejto otázke nejednotné, čo samozrejme do veľkej miery ovplyvnilo proces boja o zavedenie tohto práva. Časť švajčiarskych žien, v prevažnej miere z buržoázneho (meštianskeho) prostredia, sa aktivizovala (cez ženské spolky 4 http://www.verfassungen.de/ch/ch48.htm WEGMÜLLER, R. 2000. Die Frau Sozialwissenschaftlicher Fachverlag, Bern 194 5 gehört ins Haus. a združenia) v oblasti starostlivosti o chudobných, chorých, v oblasti vzdelávania dievčat. Zastávali názor, že žena má v prvom rade plniť úlohu manželky a matky a z tohto spoločenského statusu má byť činná v sociálnej oblasti. Tento spôsob práce a vypomáhania (cez dobrovoľnú, vedľajšiu a častokrát čestnú činnosť v rôznych výboroch, či cez osobné a rodinné kontakty) dopomohol k začleneniu švajčiarskych ženských organizácií do štátu a spoločnosti. Integrácia žien do spoločnosti sa niesla v duchu postupných krokov, t.j. ženy mali svoje práva nadobudnúť najskôr v oblasti cirkvi, školstva, sociálnych vecí, atď. – teda v oblastiach, ktoré sa akosi prirodzene spájali s ich naturelom, kde boli etablované a mali aj isté aktívne, či pasívne rozhodovacie (hlasovacie či volebné) práva. Tieto práva však nezahŕňali oblasť politických práv. Väčšina týchto žien sa od politiky chcela dištancovať. Aj voči politickým stranám sa správala zdržanlivo, chcela zostať neutrálna, resp. iba svojou činnosťou a prácou presviedčať politikov o nevyhnutnosti prijímania istých politických rozhodnutí. Ďalšiu skupinu tvorili ženy, ktoré podporovali ženské hnutie, resp. aktivizovali sa v ňom. Vo Švajčiarsku ho podnietilo prijatie už spomínaných ústavných zákonov, ktoré ženy stavali do nerovnocennej pozície. Spočiatku sa zasadzovali za občiansku rovnosť, neskôr za rovnosť politickú. V roku 1909 bol založený Švajčiarsky zväz za hlasovacie práva žien. V opozícii voči nemu stál Spolok švajčiarskych ženských organizácií, ktorý preferoval spoluprácu s mužmi a “politické” pôsobenie žien prostredníctvom mužov (otcov, bratov, synov,...). Z politických strán podporovala zavedenie hlasovacieho práva žien predovšetkým ľavica, ktorá túto otázku najčastejšie otvárala. V priebehu prvej polovice 20. storočia došlo k viacerým pokusom o zavedenie hlasovacieho práva pre ženy – od generálneho štrajku, cez viaceré (bezúspešné) petície, po podania sťažností na Spolkový súd (ktorý žiadosť zamietol s odvolaním sa na zvykové právo). Priaznivejšie podmienky nastali až po 2. svetovej vojne. Na základe toho, že Spolková rada chcela do Národnej rady koncom 50-tych rokov predložiť zákon o civilnej ochrannej službe, ktorá mala byť povinná aj pre ženy, v parlamente prešiel zákon o hlasovacom práve žien. Pri účasti 67% však v referende 195 v roku 1959 jasnou väčšinou hlasov obyvateľov i kantónov stroskotal6. K prijatiu zákona došlo - paradoxne – na vonkajší podnet, keď Švajčiarsko chcelo podpísať Európsku konvenciu o ľudských právach, čím muselo znovu otvoriť túto otázku. V roku 1971 bolo referendum úspešné7. Hlasovaním došlo k zmene ústavy – čl. 74 ústavy (terajší čl.136) hovorí: Pri hlasovaniach o voľbách majú Švajčiari a Švajčiarky rovnaké politické práva a povinnosti. 8 Článok 4 (teraz čl. 8) o rovnoprávnom postavení muža a ženy bol prijatý v referende až v roku 1981 a znie: Muž a žena sú rovnoprávni. Zákon dbá o ich rovné postavenie, hlavne v rodine, vzdelaní a práci. Muž a žena majú právo na rovnaký plat za rovnocennú prácu.9 Okrem spomínaných argumentov proti zavedeniu hlasovacieho práva pre ženy, akými bolo to, že ženy samotné nechcú hlasovacie právo, že Švajčiarsko je štátom, v ktorom o politických záležitostiach tradične rozhodovali iba muži, sa objavovali názory, že žena sa charakterovo ani psychicky do politiky nehodí, že jej miesto je v rodine, čo sa nedá spojiť s politickou angažovanosťou, že žena nevykonáva vojenskú službu, keďže hlasovacie a volebné právo sa chápalo ako korelát vojenskej povinnosti. Politici poukazovali aj na to, že by to znamenalo mnohé negatíva – stratu ženskosti a diskrimináciu muža. Ženy a ich prívrženci protiargumentovali tým, že ženské hnutie (predovšetkým vo francúzsky hovoriacich kantónoch) je silné, že došlo k radikálnej zmene chápania úlohy rodiny, ženy sú samostatné a pracujú, že do politiky prinesú nový element a iné videnie sveta. Snahy o zavedenie hlasovacieho práva pre ženy neprebiehali iba na spolkovej úrovni, ale od konca 1. svetovej vojny aj na kantonálnej úrovni, keďže pri silnej tradícii federalizmu to pre niektoré skupiny bola najlegitímnejšia cesta na jeho nadobudnutie - zdola nahor, a zodpovedala švajčiarskej 6 za prijatie hlasovalo 323727 voličov, proti 654939 http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/19590201/index.html 7 pri 58% účasti hlasovalo za 621109 a proti 323882 voličov in: http://www.admin.ch/ch/d/pore/va/19710207/index.html 8 Die neue Bundesverfassung 1998. s. 35 9 Die neue Bundesverfassung 1998. s. 7 196 in: politike postupných krokov. Túto stratégiu podporovala aj sociálna demokracia, ktorá prijatím hlasovacieho práva na kantonálnej úrovni videla reálnejšiu šancu v jeho presadení na úrovni spolkovej. Od roku 1919 do roku 1971 sa o jeho zavedení hlasovalo v 15 kantónoch. Do roku 1971 bolo úspešne prijaté v deviatich prevažne francúzsky hovoriacich kantónoch (Waadt, Neuenburg – 1959; Ženeva-1960; Bazilej-mesto-1966; Bazilejvidiek-1968; Tessin – 1969; Wallis, Luzern, Zürich – 1970). V ostatných kantónoch, resp. polkantónoch sa do roku 1971 o tejto téme vôbec nehlasovalo a impulz na jeho zavedenie dalo až jeho prijatie na spolkovej úrovni. V polkantóne Appenzell – Ausserrhoden krajinské zhromaždenie odmietlo prijať hlasovacie právo pre ženy v rokoch 1972, 1976, 1979 a prijalo ho až v roku 1989, v polkantóne Appenzell – Innerrhoden bolo podobne odmietnuté v rokoch 1973, 1982, 1990 a iba na intervenciu Spolkového súdu došlo k jeho prijatiu bez ľudového hlasovania v roku 1990. Vo všeobecnosti možno konštatovať, že francúzsky a taliansky hovoriace kantóny boli otvorenejšie k zavedeniu hlasovacieho práva pre ženy, kým nemecky hovoriace ho odmietali. Je to ďalší paradox, pretože práve v kantónoch centrálneho Švajčiarska došlo ešte v období stredoveku k prijatiu istých demokratických princípov. Zavedením hlasovacieho práva sa dovŕšil takmer storočný proces o jeho dosiahnutie. To, že ženám bolo hlasovacie právo dlhodobo odopierané, sa prejavilo na pasivite ich politickej angažovanosti. Netýka sa to ich účasti na voľbách, ktorá je v súčasnosti vyrovnaná s mužskou časťou populácie. 10 Problémom však zostáva aktívne zastúpenie žien v reálnej politike. Predmetom diskusií je preto spôsob zostavovania kandidátskych listín a volebných, resp. iných kvót, ktoré by mohli ženám uľahčiť vstup do politiky. V politických diskusiách sa objavovali návrhy na prijatie opatrení, ktoré by odstránili problém nominácie žien na kandidátky. K zvyšovaniu zastúpenia žien v jednotlivých vládach či parlamentoch samozrejme došlo, ale tento proces je pomalý. 10 STÄMPFLI, R.- LONGCHAMP, C. 1990. Wie wird die Zukunft weiblich? In: Schweizerisches Jahrbuch für Politische Wissenschaft. Paul Haupt Verlag, Bern. s. 33 197 V prvých voľbách do Národnej rady bolo zvolených asi 5% žien, v súčasnosti je to 25%. V Rade štátov v roku 1971 bola zastúpená iba jedna žena, v roku 1979 tri ženy, v súčasnosti je to 11 žien. Prvá žena bola do vlády zvolená až v roku 1984, v rokoch 19992003 v nej boli zastúpené dve ženy, v súčasnosti je to jedna. Ľudová iniciatíva na spolkovej úrovni na zavedenie už spomínaných kandidátskych kvót bola v roku 2000 v referende zamietnutá. Iniciatíva predpokladala, že medzi zvolenými mužmi a ženami do Národnej rady nemôže byť väčší rozdiel ako 1 pre každý kantón, že v Rade štátov kantóny s dvoma miestami budú vysielať jedného muža a jednu ženu, že v Spolkovej rade budú minimálne tri miesta obsadzovať ženy, že min. 40% kresiel Spolkového súdu bude patriť ženám11. Odmietnutie predlôh takéhoto typu v referende znamená zvyčajne odsunutie tohto problému na istý čas z politickej agendy. Medzi ďalšie návrhy na odstránenie problému nominácie žien bol návrh na zostavenie rozdielnych kandidátskych listín – pre mužov a ženy, ako aj vo vytvorení čisto ženských politických strán, zároveň sa malo dbať na to, aby ženy nahradzovali ženy, aby ženy boli na zvoliteľných miestach. Z hľadiska straníckej reprezentácie žien, dominuje SPS (Sociálno-demokratická strana), ako tradičná strana, ktorá sa usilovala o rovnoprávne postavenie ženy a Zelení ako strana podporujúca paritu. Zo všetkých zvolených žien v Národnej rade je až 60% z týchto dvoch strán. V porovnaní s ostatnými krajinami sveta je Švajčiarsko s 25% žien v Národnej rade na 25 mieste, pre porovnanie je Slovensko na 41. mieste (19,3%), Česko na 52. mieste (17%), Francúzsko na 66. mieste (12,1%), Taliansko na 70. mieste (11,5%).12 Reálna šanca na dosiahnutie 40% zastúpenia žien v parlamente, ako je to známe zo severských krajín, nie je vo švajčiarskej spoločnosti poznačenej patriarchálnou kultúrou 11 Problematike kvót sa venovali aj jednotlivé kantóny a obce – v meste Bern v roku 1995 došlo k hlasovaniu o návrhu, ktorý predpokladal, že v mestskom parlamente bude zastúpených 40% žien. Predloha bola zamietnutá, hoci sú v parlamente ženy bežne zastúpené vyšším ako 40 percentným podielom. www.admin.ch/ch/d/pore/va/20000312/det461.html 12 http://www.ipu.org/wmn-e/classif.htm 198 so špecifickým volebným systémom13, veľmi veľká. Riešenia na zvýšenie počtu žien v politike sa hľadajú pomerne zložito. V prvom rade je potrebné upozorňovať na stav, aký panuje, a neuspokojovať sa s ním. Veľkú úlohu môžu zohrať samotné ženy svojim záujmom o politiku a vlastnou aktivitou, napr. cez štrajky a vyvíjanie politického nátlaku, ktorý priama demokracia umožňuje. Ženy sa tak dostanú do povedomia potencionálnych voličov, resp. politikov. Ich vstup do politiky nie je nevyhnutne spätý so vstupom do politickej strany, čo súvisí s tým, že vo Švajčiarsku majú politické strany podstatne slabšie postavenie v porovnaní s inými straníckymi demokraciami. Veľmi dôležitý je aj postoj jednotlivých politických strán k tejto problematike. Tým, že bol odmietnutý návrh na jednotné zavedenie kvót, riešia politické strany “ženskú” problematiku vnútrostraníckymi nariadeniami. Najotvorenejšie sa k nej stavajú Zelení. Táto strana sa profiluje ako feministická strana. Vo všetkých dôležitých straníckych grémiách preferuje paritné zastúpenie, polovicu jej reprezentantov v jednotlivých obecných parlamentoch, kantonálnych parlamentoch či kantonálnych vládach tvoria ženy. Taký istý obraz platí aj pre stranícku základňu. Zavedenie kvót je podľa nich potrebné, pokiaľ nie je zaručené ich zastúpenie v grémiách. Sociálno-demokratická strana podporovala otázku zrovnoprávnenia. Iba pod vplyvom nových sociálnych hnutí a Zelených začala byť v otázkach politickej emancipácie žien aktívnejšia. Sama o sebe hovorí, že je stranou žien. Aj v jej prípade možno hovoriť takmer o parite, jej štatút vyžaduje vo všetkých straníckych orgánoch 40% zastúpenie žien. Otázka zavedenia kvót by prispela k politickému zrovnoprávneniu mužov a žien. Strana slobodných demokratov má najviac svojich reprezentantiek v kantonálnych vládach. Vo vnútri strany sa vedie diskusia o postoji k zavedeniu kvót. Kresťansko-demokratická ľudová strana zatiaľ zavedenie 13 Švajčiarsky volebný systém umožňuje voličom robiť na volebných lístkoch vlastnoručné zmeny, volič môže kandidátov škrtať, resp. uviesť niektoré meno dvakrát. Má dokonca možnosť vytvoriť si vlastný lístok z kandidátov z rôznych politických strán 199 kvót odmieta, ale uvedomuje si dôležitosť zastúpenia žien v politike, na kandidátkach koncom 90-tych rokov mali ženy 30% zastúpenie. Nízka reprezentácia žien vo švajčiarskej politike závisí aj od ďalších faktorov, ktoré majú všeobecnejší charakter a isté paralely sa dajú nájsť aj v spoločenskom postavení slovenských žien. Dotýkajú sa sociálneho statusu ženy a nerovnosti jej šancí v oblasti vzdelania a zamestnania ako aj politickej socializácie, ktorá je ženám vo všeobecnosti cudzia, (čo samozrejme sťažuje cestu do politiky a mobilizáciu pre politické témy), i participačnej kultúry, ktorá ženy posúva do oblasti sociálnej pomoci a dobrovoľníckych aktivít. V neposlednom rade je to aj politický záujem, ktorý je u žien iný. Ženy zvyčajne artikulujú iné požiadavky ako muži a ak dôjde k uspokojeniu ich požiadaviek, nezriekajú sa tak ľahko svojich osobných záujmov, len aby robili politickú kariéru. Okrem toho je oveľa ťažšie získať politické postavenie s témami, ktorým sa ženy zvyčajne venujú – školstvo, kultúra, sociálne veci a ktoré sú menej “atraktívne” ako témy financie, obrana či hospodárstvo. Kým sa ženy nezačnú zaoberať aj nimi, v politike sa pravdepodobne presadia ťažko. Aby sa idea rovnoprávnosti a zmena pohľadu na (politické) postavenie žien vo švajčiarskej spoločnosti naozaj presadila, vyžaduje si to čas. V krajine postupných krokov akou Švajčiarsko bezpochyby je, to určite platí mnohonásobne. Prispeje k tomu nový pohľad na tvorbu rolí v spoločnosti, ku ktorému má dopomôcť zmena vo výchove a vzdelávaní, čo je dlhodobý proces. Pre presadenie žien v politike je potrebná aj istá ústretovosť zo strany politikov (mužov), aby prijímali a akceptovali správanie a spôsob argumentácie žien političiek, aby upustili od čisto mužského vedenia politiky a politického štýlu, ktorý mnohé ženy odrádza, a do politiky nevstupujú. V oblasti politického presadenia žien zohráva nemalú úlohu aj podpora médií. Podľa stavu zastúpených žien v politických orgánoch a inštitúciách od zavedenia volebného a hlasovacieho práva sa dá predpokladať kontinuálny vývoj a postupné zvyšovanie ich počtu aj do budúcnosti. Či tomu tak bude, ukáže čas. 200 LITERATÚRA Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft und Verfassung des eidgenössischen Standes Zürich 2000 Der lange Weg ins Parlament. Die Frauen bei den Wahlen 19992003. 2003. Bundesamt für Statistik, Neuchâtel Die neue Bundesvefassung vom 18.12.1998 JIRÁSKOVÁ, V. 1996. Dokumenty k ůstavním systémům. Karolinum, Praha LADNER, A. – BRÄNDLE, M. 2001. Die Schweizer Pateien im Wandel. Seismo, Zürich LADNER, A. 1999. Das Schweizer Parteiensystem und seine Parteien. In: Klöti, U. a kol.: Handbuch der Schweizer Politik. NNZ Verlag, Zürich SIGG, O. 1996. Die politsche Schweiz. Pro Helvetia, Zürich STÄMPFLI, R.- LONGCHAMP, C. 1990. Wie wird die Zukunft weiblich? In: Schweizerisches Jahrbuch für Politische Wissenschaft. Paul Haupt Verlag, Bern Studien zur Landsgemeinde des Kantons Appenzell Innerrhoden. 1995. Ratskanzlei Appenzell I.Rh. Appenzell WEGMÜLLER, R. 2000. Die Frau gehört ins Haus. Sozialwissenschaftlicher Fachverlag, Bern WERNER, S. 2003. Ein Streifzug durch hundert Jahre Kampf um die politische Gleichstellun der Frauen in der Schweiz. Universität St. Gallen www.admin.ch/ch/d/pore/va/19590201/index.html www.admin.ch/ch/d/pore/va/19710207/index.html www.admin.ch/ch/d/pore/va/20000312/det461.html www.admin.ch/ch/d/pore/va/20000312/det461.html www.ipu.org/wmn-e/classif.htm www.ipu.org/wmn-e/classif.htm www.verfassungen.de/ch/ch48.htm The paper characterizes the process of political emancipation of women in Switzerland, it characterizes their political position and possibilities of political participation before and after their universal suffrage came into force. ADRESA PhDr. Adriana Mikulčíková Katedra politológie FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] SUMMARY Society of Switzerland, characterized by strong democratic patriarchal tradition, gave women the right to vote only since 1971. 201 202 NĚKTERÉ ASPEKTY POLITICKÉ ČINNOSTI ŽEN V NÁRODNÍM SHROMÁŽDĚNÍ 1918 – 1938 Dana Musilová 1 Resume Příspěvek se zabývá vybranými aspekty politické činnosti žen v Národním shromáždění v Československu v letech 1918 – 1938. Pokouší se odpovědět na otázku, jaké ženy se stávaly političkami, co to znamenalo být v době první republiky političkou a do jaké míry byla determinovaná faktem, že je žena. Dále se soustřeďuje na témata, jimiž se zabývaly, jak je prosazovaly při parlamentních jednáních a do jaké míry v této činnosti úspěšné. Klíčová slova ženy; politika; Československo 1918 – 1938; Národní shromáždění Počátky politické činnosti žen v českých zemích sahají do konce 19. století. Ženy se až do této doby o politiku příliš nezajímaly; jednak proto, že rakouský spolčovací zákon zakazoval přijímat ženy do politických spolků, a také z toho důvodu, že politika byla dlouho považována za výhradně mužskou aktivitu. Teprve když politické strany pochopily, jak prospěšné jim mohou být ženy jako voličky i jako agitátorky, zařadily – alespoň některé z nich - do svého programu vybrané ženské požadavky (např. rozšíření volebního práva na ženy) a začaly je přijímat do svých řad.2 Ženské hnutí nastolilo první politické požadavky v průběhu boje za všeobecné volební právo v letech 1905 – 1907. Františka Plamínková 3 založila v roce 1905 Výbor za volební 1 PhDr. Dana Musilová, CSc. pôsobí na Ústave historických vied Pedagogickej fakulty Univerzity Hradec Králové, ČR. e-mail: [email protected] 2 Strany nebyly – na rozdíl od politických spolků – právním subjektem. Rakouský a později ani československý právní řád neupravoval postavení politických stran. Mohly tedy přijímat ženy bez omezení. 3 Františka Plamínková (1875 – 1942), od 90. let 19. století vůdčí 203 právo žen a snažila se získat podporu vlivných českých politiků. Ženy se rovněž ve velkém počtu účastnily manifestací za všeobecné, rovné a přímé volební právo v listopadu 1905. Jejich boj však nebyl úspěšný a volební právo do říšské rady jim zůstalo i nadále odepřeno.4 5 V ženském hnutí se už před první světovou válkou vedla debata o tom, zda a jak se mají ženy účastnit politického života. Liberální křídlo ženského hnutí kladlo politickou činnost žen do souvislosti s národní emancipací. Za politiku považovalo nejen činnost parlamentu, ale v duchu odkazu T. G. Masaryka také drobnou vzdělávací a osobní práci, jejímž prostřednictvím se mohou ženy účastnit politického života v době, kdy ještě nemají volební právo. Diskutovalo se o tom, zda se jednou ženy spokojí s aktivním a pasivním volebním právem, budou napodobovat muže a půjdou jejich cestou, nebo chtějí něco víc, tj. vnést do politického života to, čemu říkaly ženský prvek. Neexistovala ovšem jednoznačná představa o tom, co by mělo být obsahem onoho ženského prvku. 6 Katolické křídlo ženského hnutí se naopak soustředilo na prosazování vzdělávání a osvěty mezi ženami v katolickém duchu a veřejně deklarovalo, že nemá žádné politické ambice. Československá ústava přijatá 29. února 1920 zakotvila mimo jiné formální zrovnoprávnění žen s muži v politickém osobnost českého ženského hnutí, zakladatelka (1923) a předsedkyně Ženské národní rady (1923 – 1942) a senátorka Národního shromáždění (1925 – 1938) za Československou stranu socialistickou. 4 VOŠAHLÍKOVÁ, P. 1993. Česká žena v politické a veřejné činnosti na přelomu 19. a 20. století. In: Documenta Pragensia XIII. Žena v dějinách Prahy. Scriptorium, Praha. s. 291-299 5 Volební právo do říšské rady měly pouze ženy z velkostatkářské kurie. Ženy, které platily nejméně osm korun přímých daní, mohly od roku 1908 volit do zemských sněmů v českých zemích. V roce 1912 byla v doplňovacích volbách do českého zemského sněmu zvolena poslankyní žena – spisovatelka Božena Viková – Kunětická. Do zemského sněmu však stejně nevstoupila, protože jí místodržitel kníže František Thun odmítl vydat potřebná osvědčení. KOŘALKA, J. 1996. Zvolení ženy do českého zemského sněmu roku 1912. In: Documenta Pragensia XIII. Žena v dějinách Prahy. Scriptorium, Praha. s. 307-319 6 STRÁNSKÁ - ASBOLONOVÁ, O. 1920. Účast ženy na politickém životě národa. In: Za novou ženu. B. Kočí, Praha. s. 135-137 204 životě společnosti. Existence aktivního a pasivního volebního práva vytvářela spolu s předcházejícími zkušenostmi z veřejné činnosti předpoklady pro aktivní vstup žen do tzv. vysoké politiky. Vstup žen do politiky, jejich postavení a činnost v různých politických strukturách ovlivňovalo několik faktorů: (společenské klima, struktura a fungování politického systému, připravenost žen vstoupit do politiky, individuální předpoklady, motivace ke vstupu do politiky). 1. Společenské klima Společenské klima lze - s jistými výhradami - označit za příznivé. Takové klima nevzniklo naráz, ale formovalo se v delší historické perspektivě. Prosazení práva žen na vzdělání, na ekonomickou aktivitu a boj za volební právo představovaly důležité kroky na cestě ke změně postoje společnosti k ženám. Prvním příznakem změny byly doplňovací volby do českého zemského sněmu v roce 1912, v nichž získala mandát spisovatelka Božena Viková – Kunětická.7 Pozici žen posílila skutečnost, že se během první světové války dokázaly uplatnit v profesích, které do té doby vykonávali pouze muži. Poválečný demokratizační proces - zejména uzákonění aktivního i pasivního volebního práva pro všechny občany bez rozdílu pohlaví v roce 1920 - umožnil rozšíření politických aktivit žen. Důležitou roli sehrál rovněž úspěch socialistických stran – především sociálně demokratické strany – v prvních poválečných parlamentních volbách. Tato strana jako jedna z prvních včlenila již před první světovou válkou do svého programu tzv. ženskou otázku a nabídla ženám místo na svých volebních kandidátkách. To ovšem neznamenalo, že zmizely více či méně otevřené názory volající po vyloučení žen z politického života. Škála názorů na ženské politické aktivity byla velmi široká; od tradičních, které argumentovaly, že politika je záležitostí mužů a ženy do ní nepatří, až k takovým, které a priori neodmítaly vstup žen do politiky, ale hledaly argumenty, proč se taková činnost 7 Božena Viková – Kunětická (1862 – 1934), spisovatelka, první zvolená poslankyně českého zemského sněmu a poslankyně československého Revolučního národního shromáždění (1918 – 1920) za Československou národní demokracii. 205 vlastně pro ženy nehodí. Je příznačné, že politické aktivity žen nekritizovali pouze muži, ale často i samotné ženy. Ženská argumentace vycházela z obhajoby tradiční ženské role, která je neslučitelná s politickou činností. Ženy tedy nebyly z politiky pouze vylučovány; vylučovaly se ještě samy. Političky a aktivistky ženského hnutí, které veřejně obhajovaly právo žen na politickou činnost, neměly - na rozdíl od mužů - dostatečné zkušenosti s tím, jak se získává a udržuje politická moc, nemohly se opřít o větší početní zastoupení v politických strukturách a především: chyběla jim ženská solidarita, důležitý předpoklad úspěchu v politickém boji ovládaném solidárními muži. 8 2. Struktura a fungování politického systému s důrazem na zákonodárnou moc a politické strany Dvoukomorové Národní shromáždění tvořily poslanecká sněmovna a senát. Poslanecká sněmovna měla 300 členů (z toho 13, 10, 10 a 8 žen v 1. až 4. volebním období), senát 150 (z toho 3, 4, 4 a 5 žen v 1. až 4. volebním období). 9 Nejdůležitější část parlamentní práce probíhala ve výborech a v politických klubech. Zde se přijímala zásadní rozhodnutí o tom, s jakým stanoviskem půjdou poslanci a senátoři do pléna svých komor. Ženy měly zastoupení v různých parlamentních výborech, největší v méně významných, např. v sociálněpolitickém nebo ve zdravotním. Ani tady však netvořily většinu členů. Jejich zařazení zjevně vycházelo z obecného přesvědčení, že pečovatelská role ženy přímo předurčuje k tomu, aby se věnovaly sociálním a zdravotním záležitostem. Toto přesvědčení nejspíš sdílely rovněž samotné poslankyně a senátorky. Svědčí o tom nejen témata, která předkládaly k jednání, ale zejména argumentace, s níž je prosazovaly. Témata většinou souvisela s tradičními ženskými rolemi – 8 Ženské katolické spolky odmítaly účast žen ve vysoké politice s odůvodněním, že je neslučitelná s jejich mateřskou rolí. Komunistky byly jako partnerky nepřijatelné pro ostatní ženské spolky z ideologických důvodů. 9 ZÁDĚRA, V. 1935. Národní shromáždění ve čtvrtém volebním období. Po parlamentních volbách z 19. května 1935. Nakladatelství Novina, Praha. s. 76 206 mateřskou a pečovatelskou – a jen zřídka překračovala tento horizont.10 Poslankyně a senátorky bez ohledu na národnost a politickou příslušnost akcentovaly mateřství jako nejvýznamnější roli v životě ženy a usilovaly o větší legislativní ochranu matek a dětí a o zrovnoprávnění matky s otcem. Předkládaly rovněž další návrhy, např. na zvýšení pracovněprávní ochrany zaměstnaných žen. Živě se diskutovalo o dekriminalizaci interrupcí. Tu však podporovaly – s odkazem na legalizaci umělého přerušení těhotenství v Sovětském svazu – pouze komunistické poslankyně a senátorky. Pokud ženy chtěly prosadit v parlamentě jakýkoliv návrh, musely pro něj nejdříve získat politický klub, jehož členkami byly, a také příslušný parlamentní výbor. To jednoznačně limitovalo jejich možnosti prosazovat ženská témata. Nicméně se mohly pochlubit alespoň dílčími úspěchy. Podařilo se jim např. prosadit důslednější ochranu dětí narozených mimo manželství, která ovšem ještě zdaleka neznamenala jejich zrovnoprávnění s dětmi narozenými v manželství. Aktivita poslankyň a senátorek ve výborech a v klubech byla kvantitativně srovnatelná s aktivitou mužů, zřídka však dostaly příležitost vystoupit v plénu jako zpravodajky výboru. Ani v jednom ze čtyř volebních období parlamentu se jim nepodařilo získat přístup k vedoucím pozicím ve sněmovně či v senátu. Uvedená fakta naznačují nízkou prestiž jejich politické práce na parlamentní úrovni. Pro poslankyně a senátorky měl mandát přesto značný význam – jak v osobní, tak v pracovní rovině. Ocitly se mezi elitou společnosti, kam by se většina z nich – vzhledem ke svému původu a dřívějšímu společenskému postavení – pravděpodobně nedostala. Vysoká míra prestiže spojená s mandátem umožňovala političkám prosazovat intenzivněji ženská práva a intervenovat na úřadech státní správy a samosprávy v záležitostech týkajících se žen. Poslanecký, respektive senátorský mandát měl tedy pro ženu větší symbolickou hodnotu než pro muže. Klíčový prvek politického systému první republiky představovaly politické strany. Rozhodovaly o podobě volebních kandidátek a ovlivňovaly činnost poslanců a senátorů. Zásadní 10 Srovnej: Těsnopisecké zprávy Národního shromáždění 1920 – 1938. Praha 1920 – 1938. 207 politická rozhodnutí se opakovaně přijímala právě na úrovni politických stran, ačkoliv formálně bylo jednou z ústředních institucí ústavního systému meziválečného Československa dvoukomorové Národní shromáždění. Politické strany rozhodovaly nejen o nominaci kandidátů na poslance a senátory, ale prostřednictvím vázaných kandidátních listin do značné míry ovládaly své zástupce v obou komorách parlamentu (BROKLOVÁ 1992:82). Prakticky všechny politické strany měly ve svých programových dokumentech přijatých během meziválečného období větší či menší pasáž o tzv. ženské otázce a své ženské organizace. Důvody, proč podporovaly ženské aktivity, byly nejméně dva. Ženy představovaly významný voličský potenciál a ženské organizace při politických stranách vykonávaly práci, kterou by strany bez nich obtížně zvládaly (např. volební agitace), a pomáhaly šířit stranický program a ideologii mezi potencionální voličstvo. Nebylo náhodné, že strany s masovými ženskými organizacemi (sociální demokracie, lidová strana, agrární strana) opakovaně vykazovaly dobré volební výsledky. Ženské organizace byly pro politické strany nepostradatelné, to se však neprojevovalo ani v počtu žen zastoupených ve stranických orgánech ani na volebních kandidátkách. Ženy stále hrály roli jakési ozdoby kandidátek. Na volitelném místě jedna, maximálně dvě, ostatní – pokud vůbec kandidovaly – na místech nevolitelných. Takto postupovaly i strany, které jinak věnovaly v dobovém kontextu ženské problematice nadstandardní pozornost (sociální demokracie, národní socialisté). Socialistické strany měly odlišný okruh voličů i program, ale shodovaly se v důrazu na některé aspekty tzv. ženské otázky. Obě strany rovněž se svých programových dokumentech prosazovaly rozšiřování účasti žen ve veřejném životě, v politické praxi však postupovaly jinak. Socialistické strany měly spolu s KSČ po celé meziválečné období absolutně největší zastoupení žen v poslanecké sněmovně i v senátu. Odpovídalo to jednak tradičnímu zájmu těchto stran o tzv. ženskou otázku a jednak profilu jejich ženských organizací, které dlouhodobě usilovaly o zastoupení žen na vyšších úrovních politického života. Na 208 kandidátky se přesto dostával omezený okruh žen a ještě menší byl okruh těch, které ve volbách uspěly. Nabízejí se tři možné důvody, proč tomu tak bylo. Politické strany za prvé upřednostňovaly při tvorbě volebních kandidátek muže a dávaly je na volitelná místa. Za druhé: okruh vhodných kandidátů byl – vzhledem k bohatším politickým zkušenostem mužů – širší než okruh vhodných kandidátek (jen malý počet žen ve srovnání s jejich početním zastoupením ve společnosti měl zkušenosti s politickou prací). Za třetí: politické strany dávaly opakovaně příležitost ženám, které již uspěly ve volebním boji (např. Františka Plamínková, Betty Karpíšková, Františka Zeminová, Irene Kirpal). podstatnější roli. Rozhodující byly předchozí zkušenosti z veřejné a politické práce a loajalita ke straně. Důležitějšími předpoklady byly sociální původ a rodinné zázemí, neboť ovlivňovaly do značné míry rozhodování žen o tom, do které strany vstoupit. Poslankyně a senátorky za socialistické strany a za KSČ pocházely výhradně z dělnických, respektive středostavovských rodin 5. Motivace ke vstupu do politiky Za individuální předpoklady lze považovat sociální původ, rodinné zázemí, věk a vzdělání. Vzdělání (akademický titul měla v celém sledovaném období pouze jedna poslankyně) ani věk (pohyboval se okolo 40 let podobně jako u mužů) nehrály při rozhodování o zařazení ženy na volební kandidátku Otázka motivace je velmi složitá; jednou věcí je motivace zveřejněná, deklarovaná, druhou motivace skutečná, která se zjišťuje obtížněji. Deklarovanou (u některých jistě i skutečnou) motivací vstupu do politiky byla snaha prosadit zrovnoprávnění žen a mužů ve všech oblastech veřejného i soukromého života a zajistit ženám vyšší stupeň sociální ochrany, dále zkušenosti s nerespektováním již dosažených ženských práv ze strany státní moci (rozpor mezi ústavou a zákony, např. mezi ústavou zakotvující rovnoprávnost mužů a žen a platným občanským zákoníkem, který tuto změnu vůbec nereflektoval a stále obsahoval diskriminační ustanovení ve vztahu k ženám) a v neposlední řadě přesvědčení, že ženy by si měly vzájemně pomáhat. Skutečnou, avšak nedeklarovanou motivací mohla být společenská prestiž spojená s mandátem poslance či senátora nebo možnost vstoupit tam, kam dříve měli přístup jen muži. Okruh žen, který se prosadil ve vysoké politice, byl z objektivních i subjektivních důvodů velmi omezený. Ženy představovaly v poslanecké sněmovně i v senátu - ve srovnání s muži – početně malou komunitu, navíc rozptýlenou do několika poslaneckých, respektive senátorských klubů a do vybraných výborů, a svázanou povinností hlasovat v souladu s rozhodnutím klubu. Ženy nezískaly po celé meziválečné období přístup do elitních pozic ve sněmovně ani v senátu, ačkoliv jejich aktivita byla srovnatelná s aktivitou mužů a tato místa jim náležela i podle počtu mandátů. Jejich mandáty měly v parlamentě nižší prestiž než mandáty poslanců senátorů (jinou otázkou je společenská prestiž mandátu). Nabízí se tedy (kacířská) otázka, jaký význam měla činnost malé skupinky žen v parlamentě, zda jejich aktivity nebyly příliš zatíženy tradičními ženskými rolemi a zda měla 209 210 3. Připravenost žen vstoupit do politiky Připraveností žen se rozumí předchozí zkušenosti s veřejnou činností (spolky, boj za volební právo, publikování v tisku). Ženy, které vstupovaly do vysoké politiky, měly vesměs dlouholeté zkušenosti z veřejné, resp. politické činnosti, přispívaly do ženských časopisů a do tiskových orgánů svých stran, některé z nich se angažovaly v boji za volební právo žen. Pokud měly zájem a chuť vstoupit do vysoké politiky, jedině tímto způsobem mohly přesvědčit stranu o svých předpokladech a schopnostech. Dalším nezbytným předpokladem byla loajalita k vedení strany a ochota respektovat pravidla hry. Počet žen, které by splňovaly všechna uvedená kritéria, byl z objektivních (společenské předsudky, vytváření negativního obrazu ženy – političky - ve veřejnosti zejména konzervativně orientovaným tiskem, omezený počet žen s dostatečnými zkušenostmi z veřejné práce) i subjektivních důvodů (důraz na pracovní kariéru, obtížné sladění profese a práce v parlamentě, mateřství, ochota respektovat za všech okolností rozhodnutí strany a vzdát se tak do značné míry svobody v rozhodování) omezený. 4. Individuální předpoklady činnost poslankyň a senátorek v takových podmínkách vůbec nějaký smysl a význam. Parliament, even though their activity was comparable with activities of men and such positions should have belonged to them also according to the number of their mandates. Their mandates had less prestige than the mandates of the men did. LITERATURA BROKLOVÁ, European. 1992. Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918 – 1935. SLON, Praha KOŘALKA, J. 1996. Zvolení ženy do českého zemského sněmu roku 1912. In: Documenta Pragensia XIII. Žena v dějinách Prahy. Scriptorium, Praha STRÁNSKÁ - ASBOLONOVÁ, O. 1920. Účast ženy na politickém životě národa. In: Za novou ženu. B. Kočí, Praha VOŠAHLÍKOVÁ, P. 1993. Česká žena v politické a veřejné činnosti na přelomu 19. a 20. století. In: Documenta Pragensia XIII. Žena v dějinách Prahy. Scriptorium, Praha ZÁDĚRA, V. 1935. Národní shromáždění ve čtvrtém volebním období. Po parlamentních volbách z 19. května 1935. Nakladatelství Novina, Praha ADRESA PhDr. Dana Musilová, CSc. Ústav historických věd Pedagogické fakulty Univerzity Hrades Králové Víta Nejedlého 573 500 03 Hradec Králové ČESKÁ REPUBLIKA [email protected] SUMMARY In the interwar period women in the Chamber of Deputies and in the Senate of the National Assembly – as far as mandates are concerned – represented a small community which was even disbanded into several senator and deputy clubs and into selected committees. Moreover, the parties obliged their deputies and senators to vote in accordance with resolutions of the clubs. Activities of women-politicians and women-senators were comparable with activities of their male political counterparts. Yet, women worked in parliamentary committees of less importance, such as in the social and health committee. Such placement of theirs was derived from the then general conviction that women are predestined to deal with social and health issues. This is also linked to the scheme of topics which womenpoliticians pushed through and which reflected mainly the traditional female role model. For the whole interwar period women did not get an approach to the first-rate positions of 211 212 FEMINISTICKÉ HNUTIE V ANGLOSASKÝCH KRAJINÁCH Drahomíra Ondrová 1 Resume Príspevok je zameraný na analýzu feministického hnutia, v ktorom je možné identifikovať niekoľko smerov: liberálny feminizmus, socialistický feminizmus, radikálny feminizmus, postmoderný feminizmus. V ďalšej časti príspevku autorka rozoberá participáciu britských a amerických žien na verejnom a v politickom živote štátu. Kľúčové slová feminizmus, verejno-politický život, súkromný život amerických a britských žien ”Women have served all the centuries as looking –glasses possessing the magic and delicious power of reflecting the figure of a man at twice its natural size”2 Feminizmus v širšom slova zmysle možno charakterizovať ako politickú teóriu, ktorá hlása ekonomickú a sociálnu rovnosť pohlaví, v protiklade k patriarchizmu, t.j. sociálnemu stavu, keď sa v spoločnosti presadzuje asymetrická, hierarchická a špecificky násilná forma vzťahu medzi pohlaviami. Povedané slovami Roberta K. Barnharta feminizmus je ”a doctrine that favors more rights and activities for women in their economic, social, political and private lives, it is a movement to secure these rights and the qualities of females”3; podobne je definovaný pojem feminizmu v encyklopedickom slovníku Longmans English Larousse ako. ”the policy practice or advocacy 1 PhDr.Drahomíra Ondrová, CSc. pôsobí na Katedre medzinárodnej komunikácie na Fakulte politických vied a medzinárodných vzťahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 2 WOOLF, V. 1928. A Roon of One´s Own. Penguin Books, London, s.37 3 BARNHART, R. K., The World Book Dictionary, s. 784 213 of political, economic and social equality for women”4 . V súčasnosti sa feminizmus považuje za jedno z troch najväčších hnutí dnešného Západu spolu s ekologickým a mierovým hnutím. Feminizmus zahrňuje filozofické a sociálnopolitické teórie o sociálnej rovnosti žien s mužmi. Cieľom tohto hnutia je zviditeľniť špecifickosť ženskej perspektívy a ženského prístupu k riešeniu problémov minulosti i prítomnosti. Organizáciou, ktorá medzinárodne podporuje rozvoj feministickej filozofie a rozpracováva jej teoretický základ je Medzinárodná asociácia filozofiek (International Association of Philosophers). V celosvetovom feministickom hnutí je evidentných niekoľko smerov: 1. liberálny feminizmus má korene v klasickom liberálnom myslení a zdôrazňuje myšlienku slobody pre všetkých jednotlivcov spoločnosti, podporuje vytváranie rovnakých možností pre rozvoj ich talentu a záujmov. Zastáva názor, že ženy majú mať rovnaké práva a možnosti ako muži, snaží sa o eliminovanie predsudkov a diskriminácie voči ženám, podporuje slobodné rozhodovanie žien v oblasti sexuálneho života. Liberalizmus rešpektuje rodinu ako základnú sociálnu a spoločenskú inštitúciu, ale zároveň podporuje akcie žien na ich plné uplatnenie sa v spoločenskom živote, preto presadzuje a podporuje možnosť materskej dovolenky pre zamestnané ženy, dostupnosť a dostatok sociálnych zariadení pre deti, zvýšenú starostlivosť o matku a dieťa. Liberálny feminizmus je z historického pohľadu najstarší a úzko súvisí s bojom žien za volebné právo, za rovnakú ochranu pred zákonom a s vytvorením rovnakých sociálno – spoločenských možností, aké mali muži. 2. socialistický feminizmus sa vyvinul zo základného marxistického učenia K.Marxa a F.Engelsa. Vychádza z presvedčenia, že ženy budú rovné s mužmi iba vtedy, keď sa odstráni súkromné vlastníctvo a rodinné vzťahy, ktoré z neho plynú. Kľúčom k dosiahnutiu tohto cieľa je socialistická revolúcia a odstránenie sociálnych rozdielov medzi ľuďmi. 3. radikálny feminizmus proklamuje úplnú slobodu, individualizmus a právo ženy rozhodovať o svojom tele. Podporuje túžbu žien presadiť sa mimo rodiny a domova, zo žien 4 Longman English Larouse. The New Encyclopaedia Dictionary. 1973. London, s. 403 214 v domácnosti sa stávajú feministky, chcú sa presadiť v oblasti verejnej sféry a naplniť tak svoje ambície v práci. 4. postmoderný feminizmus veľkým pojmom postmoderny je dekonštrukcia, zavádza sa pojem gender (rod). Gender (rod) sa síce viaže na biologicky dané pohlavie (sex), znamená však aj kultúrou formovanú skupinu vlastností, spojenú s obrazom ženy a muža. Teda, ako hovorí Simone de Beauvoirová “Ženou sa žena nerodí, ženou sa žena stáva”5. Postmoderný feminizmus v anglo-americkom prostredí je za úplne oslobodenie od tradičného spoločenského typu, ktorý je založený na tradičnej rodine, je za tzv. ”a gender free society”, t.j. za spoločnosť, ktorá nerozdeľuje svet na ženský a mužský protipól, znamená to, že človek – ľudská bytosť, to sú najmenej dvaja – žena a muž. Postmoderné feministky označujú vedu a poznanie za “mužské”, pretože v nich nebol zohľadnený ženský pohľad na svet. Kreujú sa nové inštitúcie zamerané výlučne na ženský princíp, tzv. ”Women Studies, alebo Gender Studies”. Čelnými predstaviteľkami feministiek rovnosti sú Camille Pagliaová a Christina Hoff Sommersová. Feministické hnutie v USA I. Prvá vlna feministického hnutia v USA začína v roku 1890 súbežne s prejavom verejného odporu voči otroctvu. Podľa Johna J. Macionisa ”The ideology of sexism justifies male dominance, just as rasism suppports racial dominance”6. Čelnými predstaviteľkami feministického hnutia žien, ktoré nachádza svoju paralelu s bojom afro-američanov za rovnoprávnosť a slobodu boli aktivistky Elizabeth Cady Stanton a Lucretia Mott. Boli predstaviteľkami liberálneho feministického hnutia a ich prvoradým cieľom bolo získanie všeobecného volebného práva, ktoré bolo americkým ženám po prvýkrát umožnené v roku 1920, zatiaľ čo ostatné znevýhodnenia sociálnospoločenského postavenia žien naďalej pretrvávali v americkej spoločnosti, a to aj napriek dodatku v Americkej ústave, ktorý 5 MINAROVIČOVÁ, K. Upratovanie v pojmoch feministických. Mikroskop XX, 6.1.2001. www.inzine.sk, s.3 6 MACIONIS, J. J. 1992. Society – The Basic. Prentice Hall, New Jersey, s.254 215 garantuje rovnaké práva aj pre ženy: ”Equality of rights under the Law shall not be denied or abridged by the United States or any state on account of sex” (US Constitution) II. Druhá vlna feministického hnutia USA začína v 60tych rokoch 20.storočnia a pretrváva do dnešných dní. Feminizmus nadobúda nový kvalitatívny rozmer a nesie sa v znamení nespokojnosti a kritiky s pretrvávajúcim stavom v americkej spoločnosti. Dnešné americké feministické hnutie požaduje: 1) uznať rovnocennosť a ľudskú dôstojnosť obidvoch pohlaví bez rozdielu rasovej príslušnosti, 2) presadzovať rovnocenné spoločenské postavenie žien v americkej spoločnosti, 3) umožniť rovnosť spoločenského uplatnenia obidvoch pohlaví, t.j. rovnocenný prístup, k vzdelaniu, zamestnaniu a odmeňovaniu za rovnakú odvodenú prácu, 4) eliminovanie a odstránenie sexuálneho obťažovania a násilia voči ženám, vrátane domáceho týrania, zákazu pornografie, ktorá hrubým spôsobom degraduje ľudskú dôstojnosť žien 5) autonómnosť a nezávislosť v oblasti sexuálneho a reprodukčného života žien. Americké ženy vo verejno-politickom živote V minulom storočí žena nebola zvolená na žiadny dôležitý spoločenský post. Ženy získali volebné právo v Kanade v roku 1917 a v USA až v roku 1920, hoci niektoré ženy kandidovali vo voľbách už oveľa skôr ako bolo ustanovené volebné právo pre ženy, napr. Viktória Woodhull v roku 1872 kandidovala za politickú stranu The Equal Rights Party na funkciu prezidenta. V čase volieb strávila deň v newyorskej mestskej väznici. Dnes niekoľko tisíc žien zaujíma posty starostov miest na celom území USA, ako aj dôležité miesta vo federálnej vláde. V súčasnosti sú evidované zástupkyne žien na najvyšších štátnických miestach, napríklad v roku 1992 v Snemovni reprezentantov tvorili ženy 11%, v roku 1992 54 žien zaujalo miesta v Kongrese. Vôbec prvou ženou zvolenou do Snemovne reprezentantov bola Jeannette Ronkin z Montany v roku 1917. Prvou ženou, ktorá sa uchádzala o post vice–prezidenta 216 bola Lena Jones Spring v roku 1929. Prvou ženou v Senáte bola Hattie Caraway v roku 1931. V roku 1932 Frances Perkins bola nominovaná do prezidentského Kabinetu. Prvou afroameričankou na prezidentskej nominačnej listine bola Shirley Chisholm v roku 1972. Až v roku 1981 bola žena menovaná do najvyššieho súdu USA, bola ňou Sandra Day O´Connor. Prvou úspešne nominovanou ženou na post vice– prezidenta bola Geraldine Ferraro v roku 1984. Verejno – súkromný život amerických žien Polarizujúce tendencie v americkej spoločnosti sú ešte stále evidentné a v mnohých ohľadoch značne živé a rozšírené, i keď podľa najnovších prieskumov je evidentný značný posun od tradičného striktného patriarchiálneho chápania postavenia žien smerom k väčšej tolerancie a väčšej akceptácii vo verejnom živote spoločnosti, ako aj rovnoprávneho partnerstva v súkromnom živote. Tento trend je evidentný predovšetkým u reprezentantov mladšej generácie. Dnes sa stáva bežným javom zamestnanosť žien a matiek, i keď na najprestížnejších a najlepšie platených miestach stále prevládajú muži. Iba niekoľko pár žien sa objavuje na vrcholových miestach top exekutívy a manažmentu najvyšších amerických spoločností a korporácií. Napriek pozitívnym trendom v spoločnosti stále ešte prevláda všeobecný názor, že zamestnané majú byť len ženy slobodné a bezdetné. Vybavenosť sociálnymi zariadeniami, napriek vyspelosti americkej spoločnosti je veľmi nedostačujúca a pomerne na nízkej úrovni. Feministické hnutie vo Veľkej Británii Verejno – politický život Britských žien Veľká Británia je jednou z prvých Európskych krajín, ktorá nominovala do funkcie predsedu vlády práve ženu (M. Thatcher – konzervatívna strana) a má prvú ženu, ktorá viedla zasadnutia Dolnej snemovne britského parlamentu ( Harvie Anderson – konzervatívna strana)7 7 Harvie Anderson nastúpila do funkcie “Speakera” 2. júla 1970. 217 Margaret Thatcher sa stala premiérkou po víťazstve konzervatívnej strany vo všeobecných voľbách v roku 1979. Od februára 1975 viedla konzervatívnu stranu a na poste predsedu britskej vlády zotrvala 11 rokov, je to najdlhšie funkčné obdobie na premierskom poste v 20.storočí. Druhou významnou ženou, ktorá bola zvolená na post predsedu Dolnej snemovne bola predstaviteľka labouristickej strany Betty Boothroyd. Do funkcie nastúpila 27. apríla 1992 po víťazstve labouristickej strany po víťazných voľbách labouristov v roku 1971. Vo verejno – politickom živote Británia zaujíma popredné miesto v zastúpení žien, nadväzujúc a pokračujúc v tradíciách, ktoré siahajú hlboko do keltských a anglo – saských čias, neskôr posilnené liberálnym politickým a filozofickým myslením Johna Stuarta Milla a Johna Locka. V porovnaní s ostatnými európskymi krajinami má Británia pomerne lepšie zastúpenie žien v Dolnej snemovni britského parlamentu. Po všeobecných voľbách v júni 2001 sa do Dolnej snemovne dostalo 118 žien, z celkového počtu 659 poslancov je to 18%. Najsilnejšie zastúpenie žien je z labouristickej strany (95), na druhom mieste je konzervatívna strana (14), tretie miesto zaujímajú liberáli s počtom 5. Prvou ženou poslankyňou za Severné Írsko bola Bernadette Devlin v roku 1969. V súčasnosti na ministerských postoch je v Británií 35 žien. Prvou ženou na ministerskom poste bola zástupkyňa labouristickej strany Margaret Bondfield. V roku 1929 bola menovaná na post ministersky práce, stala sa aj prvou členkou britského kabinetu. Dnes temer všetky britské verejno – právne inštitúcie poskytujú svoj priestor ženám, jednou z posledných bola anglikánska cirkev, ktorá po dlhoročných diskusiách sprístupnila v roku 1993 ženám možnosť vykonávať knažské povolanie. Dodnes však ostávajú uzavreté pre ženy, Oxfordský a Cambridgský klub. Sú to asociácie absolventov prominentných britských univerzít, ktoré tvoria súčasť tzv. “britského establishmentu”, t.j. nepísaného zákona v obsadzovaní najvyšších spoločenských, vládnych, diplomatických a cirkevných postov britskej spoločnosti, z ktorých sú ženy ešte stále viac – menej 218 vylúčené. Vo verejnom živote anglických žien sa oficiálne neuznávajú a nepriznávajú rozdiely na základe pohlavia, no neoficiálne stále tieto rozdiely existujú a pretrvávajú, a to najmä v oblasti zamestnanosti žien, napriek prijatiu Antidiskriminačného zákona z roku 1975, ktorý sa týka predovšetkým sféry zamestnania žien. Aj dnes je väčšina žien zamestnaná len na čiastočný úväzok a často za podstatne nižší plat ako ich kolegovia, napríklad podľa štatistík z roku 1993 bol plat žien v tom istom zamestnaní až o 50% nižší ako u mužov. Aj dnes celá starostlivosť o rodinu a dieťa je stále vo väčšine prípadov výsostne doménou a povinnosťou žien, i keď dnešní anglickí muži sa viac podieľajú na prácach v domácnosti než ich predchodcovia v minulosti. Súkromný život britských žien Najviac predsudkov a stereotypov stále pretrváva v súkromnom živote britských žien, paradoxne oveľa viac a v ostrejšej miere než v iných krajinách EU. Dotýka sa to hlavne spoločenských zvyklostí a spoločenského správania, ktoré majú svoje korene hlboko v britských spoločenských zvyklostiach a tradíciách, v tzv. “manierizme”, t.j. britskom kóde spoločenského správania sa. Podľa posledných štatistík v spoločenskom rebríčku jednotlivých spoločenských tried najväčšie predsudky dominujú u príslušníkov najnižšej a najvyššej spoločenskej vrstvy. Najmenej sú evidentné u príslušníkov strednej vrstvy. MINAROVIČOVÁ, K. Upratovanie v pojmoch feministických. Mikroskop XX, 6.1.2001. www.inzine.sk WOOLF, V. 1928. A Roon of One´s Own. Penguin Books, London SUMMARY The presented paper ”Feminism in Anglo-Saxon Countries” is divided into three main parts. The first part deals with the idea of feminism and its division into liberal, socialist, radical and postmodern characteristics. The second part is aimed at the waves of feminism in the USA and the last one concentrates at the public – private dichotomy of the British society. Finally, we can say, that despite tremendous efforts and steady gains, women are still largely unrepresented in government and high – top level institutions in both countries. ADRESA PhDr. Drahomíra Ondrová, CSc. Katedra medzinárodnej komunikácie FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA LITERATÚRA BARNHART, R. 1995. The World Book Dictionary. World Book, Inc. Chicago. Longman English Larouse. The New Encyclopaedia Dictionary. 1973. London MACIONIS, J. J. 1992. Society – The Basic. Prentice Hall, New Jersey McDOWALL, D. 1995. An Illustrated History of Britain. Longman, England 219 220 GENDER A POLITICKÁ ČINNOST Antonín Staněk 1 Resume Příspěvek se zaměřil na analýzu statistických údajů o zastoupení žen na volebních listinách při volbách do zastupitelstev obcí, krajů, obou komor Parlament ČR a Evropského parlamentu a o zastoupení žen na dobře placených místech ve státní správě. Klíčová slova gender, feministická politická teorie, volby Souhlasím s názorem, na který již mnohokrát poukázali sociologové, že mluvíme-li o politice, mluvíme v podstatě o moci (RENZETTI 2003:380). Na potřebu rozlišovat dvě základní pojetí politické vědy – politická věda jako věda o státu a politická věda jako věda o moci – poukazoval i M. Duverger. Především s tím druhým, širším, se ke konci 20. století ztotožnili všichni významní politologové. Dalo by se tak říci, že vymezení předmětu politické vědy nám nebude dělat žádné problémy, ale opak je pravdou. Pojetí politické vědy jako vědy o autoritě, o vládách, o moci má své kritiky. K těm nejvýraznějším se řadí stoupenci přístupu, který prosazuje tzv. feministická politická teorie (ŘÍCHOVÁ 2002:18). Feministická politická teorie, jak ji vymezuje B. Říchová, je bezesporu tou nejoriginálnější teorií. Zjednodušeně se dá říci, že všechny její analýzy vycházejí z názoru, že jak spravedlnost, tak moc, tak i pohled na politiku jako smlouvu mezi vládci a ovládanými – jednoznačně odrážejí zkušenosti mužů, tedy že poskytují jednoznačně maskulinní interpretaci moci. A právě rozdílem v účasti na politické moci z hlediska příslušnosti k pohlaví - se bude zabývat i tento příspěvek, především pak srovnáním úspěšnosti mužů a žen při získávání úřadů veřejné správy a dosahování do politických funkcí. Pokusím se podložit, či naopak vyvrátit tvrzení uveřejněné na 1 Mgr. Antonín Staněk pôsobí na Katedre společenských věd Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ČR. e-mail: [email protected] 221 webových stránkách, které se problematice zastoupení žen v politice intenzivně věnují. Budu vycházet ze statistických údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ), které jsou dostupné na webových stránkách. Zaměřím se na složení volebních listin pro zatím poslední volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PS P ČR) v roce 2002 a na aktuální složení PS P ČR tak jak je uvedeno na webových stránkách ČSÚ. Podrobně se zaměřím na jednotlivé senátní volby od historicky prvních voleb v roce 1996 až po doposud poslední řádné volby jedné třetiny senátorů v roce 2002. Neopomenu ani pohled na kandidáty pro volby do zastupitelstev obcí a krajů a opět podrobněji se zaměřím na složení volebních listin pro historicky první volby do Evropského parlamentu, které se budou konat v červnu 2004. V závěru se pak ještě zmíním o obsazení dobře placených a prestižních míst ve státní správě. Obecní a krajská zastupitelstva Při volbách do zastupitelstev v obcích kandidovalo na kandidátních listinách celkem 193 628 kandidátů a z toho bylo 53 634 žen, což představuje 27,7%. Průměrný věk kandidujících žen byl 44,73 roku. Nejvýraznější zastoupení měly ženy kandidátky ve věkové hranici 45 – 49 let, celkem 7940 kandidujících žen (4,10%). Při volbách do krajských zastupitelstev pak na kandidátních listinách kandidovalo celkem 7725 kandidátů a z toho bylo 1689 žen, což představuje 21,87%. Také v těchto volbách byl průměrný věk kandidujících žen nad čtyřicítkou – 46,26 roku. Podobně jako voleb do obecních zastupitelstev byla nejsilnější volební skupinou skupina žen ve věkovém rozmezí 30 – 49 let, celkem jich v této věkové hranici kandidovalo 773, což představuje 10,01%. Zajímavá je i skutečnost že jen těsně za touto skupinou byla skupina žen ve věkové hranici 50 a více, těch kandidovalo 709, tedy 9,18%. Ze statistických údajů ČSÚ sice jednoznačně nevyplývá, na jakých místech volebních listin byly ženy umisťovány, zda na místech volitelných, či nevolitelných a nevyplývá ani jejich volební úspěšnost či neúspěšnost. Můžeme však konstatovat, že zastoupení žen bylo pro oboje volby poměrně reprezentativní, což 222 jak uvidíme u významnějších voleb, nebude vždy pravdou. Ze statistických údajů také vyplývá, že spíše jsou na volebních listinách ženy starší, které mají pro veřejnou angažovanost již vytvořené rodinné zázemí, nebo jsou jinak na rodině a dalších povinnostech spojených například s výchovou dětí nezávislé. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Zatím poslední řádné volby do PS P ČR se uskutečnily v roce 2002. Na volebních listinách se objevilo celkem 6 068 kandidátů a z toho bylo 1 596 žen, což představuje 26,31%. Průměrný věk kandidujícíh žen byl 43,48 roku. Pokud jde o nejsilnější věkové kategorie pak obdobně jako u voleb do obecních a krajských zastupitelstev byla nejsilněji zastoupena věková hranice 30 – 49 let. V absolutních číslech to představovalo 730 kandidujících žen (12,03%). Protože složení PS P ČR je poměrně stabilní můžeme se podívat i na úspěšnost žen kandidátek. V současné chvíli zasedá v dolní komoře Parlamentu České republiky v Poslanecké sněmovně v souladu s Ústavou ČR 200 poslanců. Z toho je jen 332 žen (16,5%). Pokud jde o příslušnost k politickým stranám, pak nejvíce žen má poslanecký klub KSČM – celkem 11 žen, dále klub ČSSD – celkem 10 žen, dále ODS – 8 žen, US-DEU3 – 2 ženy a KDU – ČSL také dvě ženy poslankyně. Senát Parlamentu České republiky Od historicky prvních voleb do Senátu Parlamentu České republiky4 v roce 1996 uplyne letos 8 let. Celkové platné složení 2 Tento údaj ještě počítá s Hanou Marvanovou z US – DEU jako poslankyní, v roce 2003 byla nahrazena svým kolegou. 3 Tento údaj ještě počítá s Hanou Marvanovou z US – DEU jako poslankyní, v roce 2003 byla nahrazena svým kolegou. 4 Parlament České republiky je složen ze dvou komor – Poslanecké sněmovny a Senátu. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů – tj. 27. Jen v historicky prvních volbách do Senátu v 1996 byla zvolena celá komora najednou s tím, že třetina senátorů byla zvolena na dva, druhá třetina senátorů byla zvolena na čtyři a třetí třetina senátorů byla zvolena na 6 let. 223 horní komory Parlamentu České republiky v květnu 2004 je takové, že z celkového počtu 81 senátorů je 72 mužů ( 88,89%) a 9 žen (11,11%). V roce 1998 byly z 26 volených senátorů zvoleny 2 ženy (7,69%) doc. MUDr. Jaroslava Moserová, DrSc.5 a MUDr. Zuzana Roithová, MBA6 . Z 27 senátorů volených v roce 2000 byly zvoleny 4 ženy (14,81%) Ing.arch. Daniela Filipová7, RNDr. Alena Palečková8, Mgr. Soňa Paukrová9 a Ing. Helena Rögnerová10. Z 26 senátorů volených v roce 2002 byly zvoleny 3 ženy (11,53%) RNDr. Jitka Seitlová11, Ing. Václava Domšová 12 a PaedDr. Alena Gajdůšková13. Zatím poslední volby14 proběhly v roce 2003 a v nich se volili pouze dva senátoři. V těchto volbách neuspěla žádná žena. Pokud jde o příslušnost k politickým stranám, pak nejúspěšnější ženské zastoupení mají bezpartijní členové, ti mají v Senátu Parlamentu České republiky 4 ženy (44,44%), dále ODS, která má 2 ženy (22,22%) a následují politické strany ČSSD, KDU-ČSL a ODA, které mají každá po jedné ženě (11,11%) v horní komoře Parlamentu ČR. Když byl v roce 1996 poprvé zvolen celý Senát Parlamentu České republiky, pak v něm zasedalo z 81 senátorů 9 5 Jaroslava Moserová byla v době své volby členkou ODA a kandidovala na kandidátní listině 4KOALICE. Při prezidentské volbě v roce 2003 byla oficiální kandidátkou vládní koalice na funkci prezidenta ČR. 6 Zuzana Roithová byla v době své volby členkou KDU-ČSL a kandidovala na kandidátní listině 4KOALICE. 7 Daniela Filipová byla v době své volby členkou ODS a kandidovala za ODS. 8 Alena Palečková byla v době své volby členkou ODS a kandidovala za ODS. 9 Soňa Paukrová byla v době své volby bezpartijní a kandidovala na kandidátní listině 4KOALICE. 10 Helena Rögnerová byla v době své volby bezpartijní a kandidovala na kandidátní listině 4KOALICE. 11 Jitka Seitlová byla v době své volby bezpartijní a kandidovala na kandidátní listině NEZÁVISLÍ. 12 Václava Domšová byla v době své volby bezpartijní a kandidovala na kandidátní listině Sdružení Nezávislých kandidátů. 13 Alena Gajdůšková byla v době své volby členkou ČSSD a kandidovala za ČSSD. 14 Nešlo o řádné ale pouze doplňující volby. 224 žen (11,11%). Ze všech výše uvedených čísel je patrné, že průměrný počet žen v Horní komoře parlamentu se pohybuje kole m11%. Úspěšnost žen kandidátek v senátních volbách můžeme vidět v následující tabulce. Zvolené ženy Volební rok15 Kandidující ženy (celkový počet kandidujících) (voleno senátorů)16 1996 59 (568) 9 (81) 1998 12 (137) 3 (27) 2000 26 (160) 4 (27) 2002 26 (168) 3 (27) V tabulce můžeme vidět, že po relativně malém počtu kandidujících žen v roce 1998 se počet žen, které usilovaly o to usednout do senátorských lavic stoupl a ustálil se na počtu 26. Z tabulky je také možno vyčíst relativně malou úspěšnost žen při přímé volbě. Evropský parlament Poslední velké volby, které otvírají cestu do vysoké politiky českým občanům a mezi nimi i ženám jsou volby do Evropského parlamentu, které se uskuteční v červnu 2004. Do těchto voleb předložilo své kandidátní listiny celkem 32 politických stran a uskupení a je na nich 808 kandidátů. Z nich je celkem 205 žen (25,37%). Je velmi zajímavé sledovat, jak výrazné zastoupení mají ženy na kandidátních listinách jednotlivých politických stran. Nejvýrazněji jsou ženy zastoupeny na kandidátních listinách Humanistické aliance 68,75% a Strany zelených 50,01%. Více než 40% zastoupení mají 3 politické strany – Strana zdravého rozumu, Konzervativní strana a Strana pro otevřenou společnost. Velmi významné zastoupení 37,5% žen na kandidátní listině má Masarykova demokratická strana. Naopak výrazně slabé zastoupení žen na kandidátních 15 V roce 1996 se volil celý Senát Parlamentu ČR tedy 81 senátor, v následujících letech vždy jen jedna třetina tedy 27, a proto je i méně kandidátů a tedy i kandidujících žen. 16 Doplňující volby za odstoupivší zemřelé senátory jsou zařazeny do příslušného řádného volebního roku. 225 listinách mají strany Za zájmy Moravy ve sjednocené Evropě (6,9%), Sdružení nestraníků (9,38%) a Balbínova poetická strana má na své volební listině tři kandidáty, z toho ani jednu ženu. Pokud jde o současné parlamentní strany, pak u nich je zastoupení žen na volebních listinách vcelku průměrné, nejvýraznější zastoupení má KDU-ČSL kandiduje 8 žen (25,00%) a dále pak Česká strana sociálně demokratická kandiduje 6 žen (18,76%), Komunistická strany Čech a Moravy kandiduje 6 žen (18,76%), Občanská demokratická strana 4 ženy (12,5%). Pokud jde o průměrný věk kandidujících žen, pak se opět tradičně pohybuje na úrovni 41,63 roku a nejsilnější zastoupení je ve věkovém rozmezí 30 – 49 let, je to 96 kandidujících žen (11,88%). Ve srovnání s ostatními volbami mají mladé ženy ve věku od 21 do 29 let poměrně silné zastoupení – 45 kandidátek (5,57%). Jen o něco lépe jsou na tom ženy ve věkovém rozmezí 50 a více let – 64 kandidátek (7,92%). Je více méně jasné, že všechna tato čísla nevypovídají nic o volitelnosti žen na jednotlivých kandidátních listinách. Vypovídají však o tom, že právo být volen nabývá v České republice mezi ženami stále větší význam. Jak se však bude ženám dařit v náročné konkurenci takové mužské přesily je otázka. Vždyť prosadit se mezi euro-poslance bude náročné a pro ženy o to víc, že v českém politickém prostředí je více než běžné moudro, které se dá interpretovat jako “ženy do politiky nepatří”. Například ženy na kandidátní listině ČSSD mají téměř nulovou volitelnost17 a na jiných kandidátních listinách významnějších politických stran to není o mnoho lepší. Jako volební jedničku má KDU – ČSL Zuzanu Roithovou. Budou-li se ženy chtít prosadit, nezbývá jim v mnohém nic jiného, než bojovat o tzv. preferenční hlasy, ale podle aktuálních propočtů volitelnosti zbývají neparlamentním stranám tak čtyři volná křesla, včetně těch, o která bude bojovat Strana zelených. Pokud by tyto starny neuspěly, přerozdělí se křesla mezi strany úspěšné a těm se zvedne počet případných získaných křesel o jedno až dvě, avšak ani na těchto místech nenalezneme u parlamentních stran ženy. Pokud jde o jiná prestižní místa, pak přesto že se český stát zavázal různými úmluvami, respektovat rovné příležitosti 17 Tento neslavný osud potkal i předsedkyni Rady vlády pro rovné příležitosti Annu Čurdovou. 226 mezi ženami a muži, je realita zcela jiná. Ani stát jako zaměstnavatel o vyrovnávání nerovného postavení žen neusiluje. Po odchodu ministryně zdravotnictví Marie Součkové z vlády ČR má nyní tato koaliční vláda 17 členů, z toho 1 ženu18, což představuje 5,88%. Na postech náměstkyň ministrů je z 92 zaměstnanců 15 žen (11,8%), přičemž vedení takových ministerstev jako Ministerstva průmyslu a obchodu, Ministerstva zahraničí, Ministerstva zemědělství, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva obrany jsou ryze mužská. Dá se tedy říci, že účast žen na rozhodovacích procesech v české politice a na dobře placených místech v českém státě se v roce 2004 nezlepšuje, ale spíše ještě klesá. Přitom právě ženy by mohly vnést do rozhodovacích procesů a řízení ministerstev zcela nové pohledy. Nejvýraznější šancí jsou v nejbližší době volby do Evropského parlamentu a podzimní volby do krajských zastupitelstev. Bez šancí by ženy neměly zůstat ani ve volbách jedné třetiny Senátu Parlamentu České republiky. Záměrem tohoto příspěvku bylo ukázat na vybraných statistických datech přetrvávající rozdíl v zastoupení českých žen v politických rozhodovacích procesech. Viděli jsme, že zdrojem nerovného postavení je již malé zastoupení žen ve vlastním výběrovém řízení – na volebních listinách. Dříve to mělo své zdůvodnění – např. boží vůlí nebo jako přirozený řád věci, ale dnes jsme podstatně a tuto skutečnost bychom měli být schopni překonat. SUMMARY The contribution focuses on an analysis of statistical data on the representation of women in the lists of candidates in elections for local and regional authorities, both the chambers of the Parliament of the Czech Republic and the European Parliament, and on the representation of women on the well-paid jobs in the government administration ADRESA Mgr. Antonín STANĚK Katedra společenských věd Pedagogická fakulta Univerzity Palackého Žižkovo náměstí 5 771 40 Olomouc ČESKÁ REPUBLIKA [email protected] LITERATURA DAVID, R. 1997. Ústava České republiky Listina základních práv a svobod. Nakladatelství Olomouc, Olomouc KOLÁŘOVÁ, L. Do Evropy bez českých žen? In.: Literární noviny, Příloha Občanské noviny, 7. března 2004, 1 RENZETTI, C. M. 2003. Ženy, muži a společnost. Nakladatelství Karolinum, Praha ŘÍCHOVÁ, B. 2002. Úvod do současné politologie. Portál, Praha 18 Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Petra Buzková. 227 228 FEMINISTICKÁ PARADIGMA KULTÚR Marta Zágoršeková 1 Resume Príspevok je analýzou problému o pôvode feministickej paradigmy. Autorka ponúka viaceré možnosti – vznik feministickej paradigmy možno hľadať v starých kultúrach, na kultúrnej križovatke 60-tych rokov alebo v iných obdobiach, v ktorých dochádza k zmene interpretácie danej kultúry. K všetkým možnostiam zaujíma autorka kriticky formulovaný prístup. Kľúčové slová feministická paradigma, interpretácia kultúr, ženský fenomén, kultúrna entita Keďže sa nepokladám za odborníčku na feminizmus, zaumienila som si, že v tomto príspevku preskúmam či existuje a aká je, feministická paradigma interpretácií kultúr. Inšpirovali ma k tomu aj študentky našej fakulty, T. Petrányiová, P.Ťažárová, N. Struhárová, ktoré sa vo svojich seminárnych prácach zaoberali danou problematikou. Môj príspevok nadväzuje aj na našu spoločnú komunikáciu na seminároch. Prvá otázka, ktorú musíme objasniť je otázka, či je oprávnené hovoriť o feministickej paradigme v interpretáciách kultúr? Druhou otázkou, ktorá vyplýva z prvej je otázka podstaty tejto paradigmy. Prv, než sa pustíme do skúmania našej témy, musíme si uvedomiť riziká dosť rozšíreného fenoménu. Často sa totiž stáva, že odborné témy pod vplyvom určitých populárnovedeckých módnych vĺn získajú až príliš široké extrapolácie v dôsledku čoho aj odborná verejnosť akceptuje ich oprávnenosť bez toho, aby sa jasne prezentovali objektívne vedecké znaky týchto “módnych” alebo nových tém výskumu. Ak sa o nejakej 1 Doc.PhDr.Marta Zágoršeková,CSc. pôsobí na Katedre medzinárodných vz ahov a diplomacie na Fakulte politických vied a medzinárodných vz ahov UMB v Banskej Bystrici, SR. e-mail: [email protected] 229 novej vlne módnych tém často hovorí, to ešte neznamená, že skutočne jestvuje. Veď o koľkých “veciach” sa už “hovorí” niekoľko tisíc rokov, a predsa v skutočnosti nejestvujú?! Dokonca za vymyslené a nejestvujúce predstavy sa v dejinách prelialo a stále prelieva viac ľudskej krvi ako za skutočné veci. Takže, skúmanie tejto problematiky som začala otázkami: 1. Sú mýtus a teória dve odlišné textové entity? 2. Je mýtus výpoveď o tom, čo nevieme dokázať? 3. Au contraire: Je teória výpoveď na základe dôkazov? Vychádzala som pritom z presvedčenia, (nie poznania!), že na všetky otázky bude správna odpoveď áno. Kde treba hľadať paradigmu? Podľa T. Kuhna (Štruktúra vedeckých revolúcií) vieme, že paradigma vzniká v kultúrnohistorickom procese tým, že pri riešení určitého problému, ktorý skupina odborníkov pokladá za kritický, istý postup vedie k lepším výsledkom ako iný. Ale rozhodnutie o tom, čo je lepšie, závisí od žijúcich vedcov, nie od mŕtvych. Nežijúcich vedcov síce ustavične resuscitujme, ale rozhodujeme my živí. Takže som sa aj ja rozhodla, že vznik feministickej paradigmy začnem hľadať na kultúrnej križovatke (cross-cultural) mýtu a teórie v čase legendárnych 60 rokov (sixties). Oprávnenosť tohto postupu som videla na jednej strane v tom, že sú textové dôkazy o “výbuchu” sexistickej, resp. feministickej problematiky v čase sixties (Simone de Beauvoir, Susan Sontag, Pauline Kael, Marshall McLuhan, Herbert Marcuse a mnoho iných). Na druhej strane v tom, že ešte aj v tomto čase v euroamerickej civilizácií prolonguje takmer päť- tisícročná kontinuita transkultúrnych skrížení mýtu s teóriou. Obdobie sixties sa stalo legendárnym práve preto, že už otváralo výhľady (konečne!) smerom k modernej dobe. Ďalší dôkaz správnosti tohto postupu som videla v pravdepodobnosti hypotézy, že za uplynulých - cca 40 rokov- sa už mohla vytvoriť hľadaná feministická paradigma. Výsledky skúmania, ktoré tu budem stručne prezentovať, však nie sú “radostným vedením”. Heuréka bola prekvapujúca, nečakaná a žalostná zároveň. Ale poďme po poriadku - na otázku v akých textoch hľadať križovatku mýtu a teórie v päťtisícročnej kontinuite písaného slova mi ponúkli odpoveď Júlia Kristeva a Eduard 230 Petiška. Dielo J. Kristevy ma inšpirovalo, aby som skúmala semiotické entity a E. Petiška ma podnietil k skúmaniu naratívnych entít. Ďalšia autorka A. Bozeman (Civilizácie pod stresom, 1975) ma varovala, aby som ustavične sledovala vzťah medzi mojimi vedeckými cieľmi a faktami, lebo sa môže stať, že za feministickú paradigmu budem pokladať všetky kognície od ženských autoriek. To by potom bola ľahká práca, lebo by som zozbierala všetko to, čo napísali ženy S. de Beauvoir, S. Sontag, J. Kristeva a mnoho iných autoriek, mala by som tak svoju vlastnú víziu feministickej paradigmy. Aby som bola čo najstručnejšia, inauguráciu významu, ktorý hľadám (inaugurer un sens – C. Merleau-Ponty)2, ukážem pomocou ilustrácie. Je ňou najznámejší mýtus z knihy Genesis, ktorý prerozprával okrem mnohých iných aj E. Petiška. Jeho príbeh o stvorení ženy je nasledovný: Adam žil v raji, ale bol sám a bolo mu smutno. Jahve sa naňho pozeral z nebeskej klenby a uvažoval: Nie je dobré človeku osamotenému. Siahol znovu po hline a vytvoril z nej ženu. Vdýchol žene život a dal jej meno Lilith a poslal ju k Adamovi. Netrvalo dlho a Lilith sa pustila s Adamom do hádky, lebo sa nechcela podriadiť jeho vôli. “Si rovnaký ako ja, Jahve nás oboch uhnietil z rovnakej hliny” – hovorila. Hádky Lilith s Adamom nemali konca, až jedného dňa mrzutá Lilith vyslovila tajné a mocné meno Jahve, vzniesla sa do ovzdušia a ako dych zmizla. Adam bol opäť sám a osamelejší ako predtým. Obrátil sa na Jahveho: “Ó pán sveta – žena, ktorú si mi dal, odišla. A predsa všetko tvorstvo, ktorému si vdýchol život, žije vo dvojici.” Jahve zaslal na Adama hlboký spánok. Vyňal Adamovi rebro a z neho stvoril novú ženu. (Niektorí autori hovoria, že Adam mal jedno rebro prebytočné.) Nestvoril ju z Adamovej hlavy – aby nespyšnela, nestvoril ju z oka – aby nesliedila všade očami, ani z ucha – aby nepočúvala hocikoho(otázne je, koho? Veď na Zemi bol len Adam sám?), ani z Adamových úst – aby príliš nehovorila, ale z Adamovej kosti, ktorá je zakrytá kožou, aj keď je človek nahý.(Všimnite si, prosím, ten kryptosymbol!) Jahve dal žene život a poslal ju k Adamovi. Adam dal svojej žene meno Chavá. ...Pokračovanie príbehu už všetci poznáme. Hebrejské meno Chavá je kryptosymbolom matky dávajúcej život ľudskému pokoleniu. Po nespočetných prekladoch Mojžišovej knihy Genesis od 2. tisícročia pred Kr. cez Pentateuch, Septuaguintu, Tóru a Vulgátu, pravdepodobne to bol – ako som zistila – Hieronymus Sophronius Eusebius (sv. Hieroným), cirkevný spisovateľ, ktorý zmenil meno na Chavá na EVA – v zmysle svojej hierogamickej licencie. Mal na to aj sémantické oprávnenie, lebo v 4. a 5. storočí po Kr., v čase rozkvetu tvorby cirkevných otcov už v latinskom jazyku, latinský výraz AVEÓ resp. AVÉ je všeobecne rozšírený radostný pozdrav (pokrik) niekomu, kto prichádza s dobrou správou: BUĎ VÍTANÝ! Iné latinské slovo `E-VADO znamená (okrem mnohých iných významov): ”vyvinúť sa” - “stať sa” - “vzpriamiť sa” a pod. Takže AVÉ EVA – znamená vitaj žena menom EVA, čo je až po dnes zrozumiteľné všetkým kresťanom i nekresťanom. (Bulvárni humoristi tieto slová “prekladajú” do svojho jazyka takto: Vitaj Eva, čo si sa vyvinula!” A intelektuáli tiež tvrdia, že z hľadiska antropo-socio-genézy archetypy pomenovaní sú odvodené od funkcií tela - gr. sóma). Teraz už zaiste tušíte, čo som chcela naznačiť. Chcete ešte iný dôkaz ? Predkladáme Vám dôkaz uvedenej teórie: Hebrejské meno CHAVÁ vzniklo amalgamizáciou a performanciou zo slov “CHA-CHAM” (hebr. mudrc, vedomkyňa), “CHA-LUKA (hebr. časť, úd, delenie) a “VAAD” (hebr. spolu, spojený) – alebo ešte aj zo slova “VAŠNÍ” (hebr. ... a ten druhý). Semiotická dekonštrukcia hebrejského mena ženy odhaľuje tieto významy: múdrosť, časť(muža), spolu (s mužom)... a ten druhý (“druhé pohlavie” – ktoré sa stalo filozofickým pojmom zásluhou S. de Beauvoir). Neviem uviesť iné argumenty v mene platnosti tejto dekonštrukčnej grammatickej konštrukcie iba to, že gramma – písmo - ako vieme, tisícročia platilo a ešte platí v mnohých civilizáciách vo význame zákon (resp. zmluva). W. F. Albright3 zastáva názor, že hebrejská poézia pred Mojžišom mohla byť kultúrnym základom knihy Genesis. V podmienkach kultúrnej bifurkácie a etnického exodu z Egypta sa grammatika poézia postupne transformovala na grammatiku 3 2 Marleau-Ponty, Maurice: Oko a duch a jiné eseje. Obelisk, Praha 1971 231 Albright, W. F.: Poznatky staroorientálnej archeológie. Vyšehrad, Praha 1971 232 zákona. V hebrejskej poézii pred Mojžišom sa objavuje veľa symbolov plodenia, úrody, semena padajúceho zhora nadol (napr. “rosa neba a tuk zeme, strieborná poleva na hlinenom črepe, nadúvanie hlbín pod dychom vetra”). Etnografia orientu zistila aj to, že muži, keď uzatvárali zmluvu s inými mužmi – ženy nemali práva – na znak prísahy, že zmluvu dodržia, položili ruku na falus. Toto gesto opustili až Židia v čase Mojžiša a nahradili ho položením ruky na srdce. Sigmund Freud v tom videl začiatok religiózneho zahaľovania libida a začiatok frustrácií v židovsko-kresťanskej civilizácii. Nebudem ďalej rozoberať iné mená prvej pozemskej ženy, ktoré vznikli v iných civilizáciách, a ktoré zvyčajne pôvodne ani nie sú menami, iba znakom pohlavia (napr. jam, jing/jang, Anat, Churija, Atirat, Aštoreta, Pan-Dora: Pan-starogrécky poloboh s veľkým falusom, Doros – dar). Toľko na úvod, ktorého zmyslom bolo ilustrovať, že nástrojom extrapolácie a kríženia mýtu s teóriou je nielen jazyk, ale celá štruktúra kultúry, ktorá svojimi kryptosémantickými vzormi kognície spolurozhoduje o našej zdanlivo slobodnej vôli a ponúka gramatické výrazy, z ktorých sa utvárajú pojmy. Príkladom – či dôkazom - môže byť S. de Beauvoir, ktorá svoje slávne dielo nazvala Druhé pohlavie v záujme možnosti, aby istý - mýtom kultivovaný vzor myslenia, podrobila filozofickej expertíze. Nasledujúci text je ilustráciou výsledkov tejto expertízy. Jeden z možných počiatkov feministickej paradigmy kultúr som hľadala v čase sixties a v metóde pretrvávajúceho skríženia mýtu a logu pri skúmaní ženskej problematiky. Lákavú možnosť, ktorej podľahli už mnohí - totiž všetku filozofiu a vedu čo napísali ženy treba pokladať za feministickú - som hneď na začiatku skúmania odmietla, lebo by sme museli uznať v duchu S. Sontag, že je aj feministická fyzika alebo astronómia. A vice versa, ani skúmanie problému ženy nedáva oprávnenie na to, aby sme hovorili o feministickej vede, lebo by sme museli napríklad aj prácu gynekológov premenovať na feministickú medicínu. Hľadala som teda takú definíciu feministickej paradigmy, ktorá by obstála v skúške kritiky. Hoci sa často tvrdí, že rozchod mýtu a logu už nastal v antickej gréckej filozofii, v otázke skúmania ženského fenoménu to, podľa môjho názoru neplatí. Vo vede a umení sa o nijakom inom predmete skúmania nevytvorilo toľko mýtov ako o žene. Do tejto nekonečnej kreativity prispievali a prispievajú rovnako muži i ženy, hoci muži podľa S. de Beauvoir boli usilovnejší (napr. Erasmus, Agrippa, Voltaire, Diderot, Helvétius a i.). Vytvorili okrem iného la nostra buona filosofia (U. Eco v knihe Meno ruže), z ktorej na stáročia vylúčili ženy ako osoby, ale aj ako filozofický problém. Muži obsadili veľký priestor intelektuálnej i behaviorálnej činorodosti - mysleli, konali, vyrábali, ničili, bojovali, zatiaľ čo ženy ich milovali alebo nenávideli, ale vždy stáli po ich boku ako Chavy, Pandory, Antigóny, Veroniky, či Márie z Magdaly alebo Kleopatry. S. de Beauvoir napísala, že pre ženy, ktoré sa chceli presadiť v čase pred Veľkou francúzskou revolúciou, bola kultúrna oblasť najprístupnejšia. Žiadna žena však nedosiahla výšiny Danteho, či Shakespeara, o čom podľa nej svedčí všeobecná priemernosť ich životného priestoru v kreatívnej kultúre. Kultúra bola výsadou iba ženskej elity, nie masy. Ale práve z masy vyšli mužskí géniovia – tvrdí Sartreova životná družka. Mojim cieľom nie je podrobná analýza názorov S. de Beauvoir a S. Sontag, o ktorých som sa domnievala, že stáli na začiatku zrodu feministickej paradigmy kultúr v čase sixties – hoci každá v inej časti euroamerickej kultúry a iným spôsobom myslenia. A predpokladám, že ich názory sú dnes už notoricky známe. S. de Beauvoir upriamila pozornosť na filozofickú otázku ženy tým, že spojila ontologickú otázku skúmania existencie ženy s jej sociálnym statusom. Toto spojenie pre vznik teoretickej paradigmy mohlo byť nádejné, lebo pri všetkom úsilí hovoriť o žene iba ako o človeku - z hľadiska existencialistickej filozofie by neprinieslo nijaké špecifické poznatky o ženskom rode. Skúmanie jej statusu bytia v kohézii s jej sociálnou existenciou bolo nesmierne zaujímavé. Lenže paradigma, ktorú by sme mohli radostne označiť za feministickú, podľa môjho názoru nevznikla, iba sa v Európe začalo častejšie hovoriť o feministickej téme na filozofickej, ale i politickej scéne. Zásluhu na tejto pozornosti má S. de Beauvoir v tom, že 233 234 vhodne využila grammatickú fosíliu druhého pohlavia ako nosiča svojich názorov. Predpokladala, že sfalzifikovať túto tradíciu možno iba pomocou jej jazyka. Au contraire: Práve táto sfalzifikovaná tradícia umožnila, že abstraktné kognície S. de Beauvoir sa stali zrozumiteľnými masám mužov i žien, a viedli väčšou mierou k politickým aktivitám v záujme sociálneho statusu ženy. Ale stačí tento fakt na to, aby sme oprávnene hovorili o vzniku existencialistickej feministickej paradigmy? S. Sontag v šesťdesiatych rokoch, ako filozofka intelektuálnych salónov americkej bielej kultúry, mala vynikajúce predpoklady na to, aby vytvorila novú paradigmu interpretácie kultúr z hľadiska extrapolácie štrukturalistickej a pragmatickej filozofie a teórie. Jej skúmania kultúrnych elementov (veda verzus umenie, avantgarda verzus populárne, masové umenie a pod.) a vzniku novej senzibility vyvolali síce veľkú mediálnu pozornosť, dokonca hlavne z mužskej strany (M. Mc Luhan, N. Mailer), ale neviem, či aspoň stochasticky možno akceptovať, že je iniciátorkou jednej feministickej paradigmy. Ako jedna z prvých v čase sixties ukázala, že nová štruktúra kultúrnej senzibility smeruje k heterogenite, voluntaristickej štýlovej disperzii. Podľa S. Sontag, kultúrnym podhubím tohto javu je hektická hyperkritickosť voči tradíciám a masová fascinácia avantgardným umením, ktorého symbolom v tom čase boli J. Johns, J.–L. Godard alebo Beatles. Po tridsaťštyridsať ročnom odstupe vieme oceniť, že postrehla vznik masového pop-artu i sociálne kontexty s ním súvisiace. Avšak, o pár rokov neskôr, keď jej názory mohli už zapustiť korene potrebné na intelektuálnu emanáciu paradigmy, objavujú sa v USA nové bojové amazónky lavicovej i pravicovej politiky. Odhodili intelektualistické názory S. Sontag ako jednostranné, týkajúce sa iba bielej ženy. Napríklad L. Low (profesorka na Kalifornskej univerzite) v 90-tych rokoch vystúpila s manifestom non-whites feministickej koncepcie. Sústredila svoje skúmanie na postavenie ázijských žien imigrantov v USA, ktoré sa podľa jej názoru, pred 2. svetovou vojnou dostali do kontroverzií medzi národnou ekonomikou a politikou štátu, a dnes do kontroverzií medzi národným štátom (USA) a globálnou politikou. Aj vtedy aj dnes, non-whites imigrantky prechádzajú tvrdým školením, aby sa stali konsolidovanými elementmi whites 235 kultúry (L. Lowe)4. D. Lloyd5, autor knihy Anomálne štáty, L. Low v knihe Azijská americká kultúrna politika, C. Conolly, G. Lipsitz - autor knihy Nebezpečné križovatky a mnoho ďalších intelektuálov, vyslovujú dnes úplne iné interpretácie kultúr, ako S. Sontag a tí, čo reagovali na jej názory v čase sixties. Situácia sa zmenila a do pozornosti sa dostali politické aspekty ženského rodu. Nastala - podľa môjho názoru – politizácia feministickej problematiky a je mnoho dôvodov si myslieť, že práve spolitizovaný feminizmus sa stáva v súčasnom globalizovanom svete jednou z feministických paradigiem interpretácie kultúr. Táto paradigma nesie jednoznačné politické znaky, v zmysle kontrapozície whites a non-whites kultúry, paradoxu medzi skúmaním bytia a existencie ženy, jej súkromného a verejného statusu a pod.. Toto poznanie patrí medzi nečakané závery môjho blúdenia v húštine produkcie tých autorov, ktorí sa dnes zapájajú do diskurzu o feminizme. Na začiatku svojho skúmania vybraných textov som dúfala, že nájdem revitalizované úlomky intelektuálnej atmosféry sixties, ale namiesto toho do textov presakovala plazma politizácie feminizmu. Moja východisková hypotéza o možných paradigmách interpretácie kultúr nevedie k úspechu a musím začať z iného konca. Táto hypotéza je mylná. Teórie kultúr sa dnes rozpadávajú na heterogénne konštrukty, ktoré pri každom pokuse o fúziu ukazujú svoje iné a iné jannusovské tváre. Nečakala som, že namiesto logickej príbuznosti nájdem heteromorfózu, známy jav v biotickom svete, keď napríklad u niektorých rakov na mieste odrezaného oka vyrastie iba tykadlo. Za vhodné pokladám položiť otázku: “Aj my sa podobáme na takého raka? Už sa nebudeme dívať na kultúru vzdelaným duchom a okom Marleau-Pontyho, ale iba kýpťom našich slepých tykadiel?” Ďalší symptóm chorej kultúry homo sapiens-sapiens by som nazvala genasténiou, keď sa oslabujú funkcionálne valencie 4 Law, L.: Work, Immigration, Gender: New Subjekt of Cultural Politics. In: The Politics of Culture in the Shadow of Capital. Duke Univ. Press. pp. 354 – 370. 5 Lloyd, D.: Anomalous States. Duke University. Press.1998 236 génov následkom invázie barbarskej a militantnej politickej plazmy do etnokultúrnych vzťahov. Prejavy tejto choroby sú očividné v medzinárodnom procese, ale kultúra sama nemá dostatok vnútornej sily zabrániť jej šíreniu. Huntingtonom označené krvavé hranice islámu síce poburujú mnohých tolerantných vedcov a vedkyne, lebo naozaj nie sú nekonfliktým východiskom teórie kultúr. A keby na základe tejto tézy vznikla nejaká globálna politická paradigma interpretácie kultúr, viedla by iba k návratu náboženského i etnického rasizmu. Na druhej strane, keď som 14.mája 2004 prečítala na stránkach denníka SME správu, že jordánsky súd zrušil trestné stíhanie muža, ktorý zavraždil vlastnú tehotnú sestru, pretože nebola vydatá, a aj otec rodiny tento zločin cti schvaľoval, cítila som sa bezmocná a paralyzovaná masculinnou civilizáciou. Keby som chcela načrtnúť existenciu adekvátnych zjednocujúcich myšlienok v záujme toho, aby som ukázala, že predsa len nejaké výhonky vedeckého konceptu kultúr sa sem-tam objavia, musela by som mať veľkú fantáziu. Namiesto kontinuity som v prácach prečítaných autorov našla iba ruptúry, a namiesto črtajúcich sa paradigiem – iba politickú plazmu strachu z genderového multikulturalizmu. LITERATÚRA MARLEAU-PONTY, M. 1971. Oko a duch a jiné eseje. Obelisk, Praha PETIŠKA, European. 1991. Příbehy starého Izraele. Nakladateľství Martin, s. 7 – 14 ALBRIGHT, W. F. 1971. Poznatky staroorientální archeológie. In: Cesty k pramenům. (Biblická archeológie a literární kritika.) Vyšehrad, Praha, s. 15 – 119 ALBRIGHT, W. F. 1960. Archeology of Palestine. Georgtawn, Washington BEAUVOIR, de S. 1949. Druhé pohlaví. Orbis, Praha, s. 48 SONTAG, S. 1966. One Culture and the New Senzibility. In: Against Interpretation. Farrar, Straus & Girous (doplnená 237 reedícia vydaná: Gerald Howard:The Sixties). Art, Politics and Media our Most Eplosive Decade. Paragon House, New York, 1991. s. 293 – 303 KRISTEVA, J. 1971. Essays in Semiotics. The Hague, Mouton APEL, K.-O. 1981. Die Idee der Sprache in der Tradition des Humanismus von Dante to Vico. Bouvier, Bonn AUSTIN, J. L. 1962. How to Do Things with Words. Oxford University Press ANDERSON, E. R. 1998. A Grammer of Iconism. London. Ass. University Press LAW, L. – LLOYD, D. 1997. The Politics of Culture in the Shadow of Capital. Duke University Press, Durham-London LAW, L. 1997. Work, Immigration, Gender: New Subjekt of Cultural Politics. In: The Politics of Culture in the Shadow of Capital. Duke University Press, s. 354-370 LLOYD, D. 1998. Anomalous States. Duke University Press CONOLLY, C. – PRAGNA, P. Women Against Fundamenalism. BM BoX 2706, London WCI3XX ROSTOVÁNYU, Z. 1993. Clash of Civilization and Culture. Unity and Disunity of Word Order”, nepublikovaná prednáška 29.marca 1993, ktorá inšpirovala názov knihy S.P. Huntingtona: The Clash of Civilizations (1997), avšak S. P. Huntington, na rozdiel od Zs. Rostoványiho nerobí rozdiel medzi pojmami civilizácia a kultúra. MARCELLI, M. - PETŘÍČEK, M. 2002. Dublety. Kalligram, Bratislava BOZEMAN, A. Civilizations Under Sress. Virginia Quaterly Review, Vol. 51, 1975. s. 1-18 WITTGENSTEIN, L. 1993. Rozličné poznámky. Váhy, Mladá fronta, Praha Mc LUHAN - MARSHALL. 1970. Culture Is Our Business. McGraW Hill DICSTEIN - MORRIS. 1988. Gates of Eden: American Culture in the Sixties. Penguin GITLIN - TODD. 1987. The Sixties: Years of Hope. Days of Rag. Bantam MORRIS, Ch. W. 1993. Symbolism and Reality. A Study in the Nature of Mind. Amsterdam, Benjamints 238 SUMMARY The paper analyses the origin of feministic paradigm. Author proposes various alternatives concerning the origin of such paradigm – we can see the origin of feministic paradigm in ancient cultures; on the cultural crossroad of the sixties or in other historical periods characterized by changing of interpretation of existing culture. Author presents critical approach to all presented alternatives. ADRESA Doc. PhDr. Marta Zágoršeková, CSc. Katedra medzinárodných vzťahov a diplomacie FPVaMV UMB Kuzmányho 1 974 01 Banská Bystrica SLOVENSKÁ REPUBLIKA [email protected] 239 240 Názov: Sféry ženy. Právne, Politické, Ekonomické vedy Editor: PhDr. Jana Lasicová, PhD. Recenzent: Doc. PhDr. Dalibor Vlček, CSc Náklad: 200 ks Vydanie: prvé Rok vydania: 2004 Vydavateľ: Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici Sociologický ústav Akadémie vied Českej republiky v Prahe Technická realizácia: Mgr. Peter Luby ISBN: 80-8083-001-0 EAN: 9788080830014 241
Podobné dokumenty
o negenetickém rodičovství trochu jinak
• pěstounská péče – genetická vazba chybí a právním rozhodnutím nevzniká
mezi pěstounem a dítětem vazba jako mezi rodičem a dítětem; přesto zde
pěstounskou péči uvádíme. V ČR má pěstounství tradič...
Vypracované otázky vnitřní lékařství
Univerzita Karlova v Praze
3. lékařská fakulta
Modul oborů vnitřního lékařství
Vnitřní lékařství
Průvodce náhradní rodinnou péčí
Osvojení je nejvyšší forma náhradní rodinné péče v tom smyslu, že dítě získává novou rodinu se vším všudy, včetně všech příbuzenských vztahů.
Vztahy k původní rodině zanikají. To však neznamená, že...
Závaznost a dopady rozhodnutí Soudního dvora o p
za škodu v případě závažného porušení vyššího právního pravidla určeného k ochraně jednotlivce.19 Nicméně téměř o třicet let
později v případu Bergaderm Soudní dvůr stanovil, že pro odpovědnost Spo...
Anna Mária
Jindrová
