ÿþM icrosoft W ord - 2 0 0 2 0 4 1 9
Transkript
"Edvard Beneš Dilemata evropského politika" autorský text prezidenta republiky Václava Havla, Süddeutsche Zeitung, Neue Zürcher Zeitung, Gazeta Wyborcza, Magyár Hírlap, Sme, Le Monde, Format, 19. dubna 2002 Evropa je kontinentem neobyčejně členitým, rozmanitým a různotvárným. Zároveň jsou však všechny její součásti svým osudem odnepaměti tak hluboce vzájemně provázány, že lze právem o tomto světadílu mluvit jako o jediné - byť složitě strukturované - entitě. Jakékoli důsažnější dění v kterékoli oblasti lidského počínání mělo vždycky své přímé či nepřímé důsledky pro náš kontinent jako celek. A tisíckrát se mohl Francouz, Holanďan, Čech nebo Němec starat jen sám o sebe, a přesto vždycky znovu jeho počínání svým významem a důsledky zasahovalo i ostatní. České země leží v samotném středu Evropy, v exponovaném místě, kterému se nevyhnul žádný evropský konflikt, ba kde dokonce mnohé evropské konflikty začínaly a končily. My Středoevropané jsme jedněmi z obzvlášť zkušených svědků propojenosti Evropy jako politického faktu. Proto také zesíleně pociťujeme svou spoluzodpovědnost za evropské dění a proto si také v zesílené míře uvědomujeme, jak velkou historickou šanci pro Evropu jako celek i pro nás v ní je idea evropské integrace. Tato zvláštní exponovaná poloha Českých zemí přivedla v mnoha pohnutých okamžicích evropských dějin představitele našeho státu před drtivá dilemata. Totiž, zda mají ublížit národu tím, že se podrobí něčímu diktátu, nebo tím, že se mu nepodrobí. Zda zvolí řešení takzvaně pragmatické, anebo řešení morální. Hrozné dilema prožil československý prezident Edvard Beneš v době mnichovského diktátu. Věděl dobře, že jde o agresi šílence, posvěcenou našimi tehdejšími spojenci, kteří tím zradili nejen smlouvy, které podepsali, ale i hodnoty, které vyznávali, a že v zájmu národní cti a záchrany mravní integrity by bylo správné se tomuto diktátu nepodrobit. Věděl ale zároveň, co by to mohlo znamenat: tisíce a tisíce mrtvých, zničenou zemi a její pravděpodobou brzkou vojenskou porážku nepoměrně silnějším protivníkem. Ve 30. letech Edvard Beneš ztělesňoval ty nejlepší tradice našeho kontinentu. Spoluvytvářel tehdejší Společnost národů, budoval mírové vazby mezi státy a varoval Evropu před rozmáhajícím se fašismem. S předvídavostí vnímavého Středoevropana tušil, k jakým hrůzám se schyluje, a burcoval, žel neúspěšně, apatický Západ. Byl to právě on, kdo - proti odporu českých nacionalistů i sudetoněmeckých henleinovců - otevřel v druhé půli třicátých let naši zemi tisícům svobodomyslných Němců i Rakušanů, kteří nalezli v Československu snad nejvlídnější evropské útočiště. Hitler rozpoutal proti Benešovi nenávistnou propagandu, jejíž některé stereotypy bohužel dodnes přežívají i v aktuálních diskusích jako často neuvědomělý, bezmyšlenkovitě přejímaný spodní proud. Beneš věděl, že by jeho rozhodnutí odmítnout mnichovský diktát bylo provázeno i nepochopením a odporem demokratického světa, který by z něj udělal českého nacionalistu, škůdce míru, provokatéra a hazardéra pošetile doufajícího, že strhne i další národy do války, jež vůbec není nutná. Rozhodl se pro kapitulaci bez boje, protože se mu zdálo, že to je odpovědnější než riskovat kapitulaci zaplacenou nesmírnými obětmi. K válce stejně došlo a obětmi na životech i statcích ji zaplatili nejen Češi, ale i ti, kdo v Mnichově bláhově věřili, že zachraňují mír. Mnichovská dohoda je historickým traumatem, které ovlivňuje české myšlení dodnes. A Beneš, frustrován z mnichovské dohody, se rozhodl něco podobného již nikdy nedopustit. Tento muž, jehož příbuzné nechal Hitler pozavírat do koncentračních táborů, se v londýnském exilu stal symbolem českého boje proti nacismu a naší demokratické tradice; tím, čím byl de Gaulle pro Francouze a královna Wilhelmina pro Holanďany, anebo i Churchill pro Brity. Pamatuji si dobře, jak si lidé po válce Beneše vážili a kolik nadějí do něj vkládali. Byl pro ně skutečnou zárukou naší svobody, demokracie, nezávislosti a našich dobrých perspektiv. Jak se nakonec stalo, že v roce 1948 tento starý a zlomený muž bez boje ustoupil komunistickým pučistům? Jak se stalo, že tento muž, který se hlásil k evropským liberálním a demokratickým tradicím, nenáviděný nacisty i komunisty, postupně přijal za svou myšlenku, že dlouhodobý mír lze zabezpečit jen vysídlením milionů Němců? Je laciné a povrchní odbýt tuto otázku a zkratkovitě jej jmenovat jedním dechem s Miloševičem či se Stalinem. Edvard Beneš sdílel tuto představu s politiky jako byl Churchill a Roosevelt, jako byli polští politici Sikorski a Mikołajczyk. Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech i v době poválečné bude asi trvalým tématem diskusí. Vždycky jsem tíhnul a dodnes tíhnu spíš ke kritickému názoru na jeho rozhodnutí v těchto osudových chvílích. Tato rozhodnutí měla totiž cosi společného: před řešením morálním byla dána předost řešení takzvaně pragmatickému. Mně osobně ale dnes daleko více než neustálé kritizování Beneše za jeho kapitulace před zlem zajímá sám původ tohoto zla, jeho vývoj a společenské mechanismy jeho tolerování. A samozřejmě i úkaz nad jiné zajímavý a neustále poněkud opomíjený, totiž zvláštní schopnost nás všech promítat vlastní selhání do vybraných obětních beránků a jejich trvalým kritizováním se sami před svým svědomím očišťovat. Spíše, než otázka, proč Beneš přijal nakonec mnichovskou dohodu a myšlenku vysídlení, mne tedy zajímá otázka jiná: jak se stalo, že to vůbec udělat mohl a že to vyvolalo tak malý odpor. Nechci jakékoli politické rozhodování jednotlivce relativizovat a odpovědnost za něj rozptylovat. Patří k osudu politika, že musí občas rozhodovat za jiné a za svá rozhodnutí musí nést odpovědnost před nimi, ale i před soudem historie. Upozorňuji pouze, že tento soud, máli být spravedlivý, musí přihlížet i k tomu, zda se přenášením veškeré odpovědnosti na jediného muže někdo nezbavuje i odpovědnosti své. Dnešní evropští politici, ale i novináři a další veřejně činné osoby by si proto měli uvědomit, že nesou odpovědnost za své činy i za svou pasivitu, pokud podléhají pokušení vypouštět džiny nacionalismu a starých historických sporů z jejich lahví, anebo pokud tomu rozhodně nečelí. Bohužel, oživování starých obrazů nepřítele se v poslední době stává módou střední Evropy. Nedopusťme, aby se tento jev stal nenápadným počátkem neblahého vývoje na našem kontinentu. Pevně věřím, že skončil čas oněch strašných dilemat, před nimiž musel stanout evropský politik Edvard Beneš. Ale jsem přesvědčen, že kdybychom přece jen někdy před těmito dilematy stanout museli, pak Benešův lidský a politický příběh nám může být zdrojem všestranného poučení. Tento příběh je totiž velkým dramatem moderní doby. A každé drama je výzvou člověku. Jak této výzvě porozumíme a co z ní pro sebe vyvodíme, je ovšem už jen věc našeho svědomí.
Podobné dokumenty
Los a sázka - Michal Horáček
je nutné se podřídit.
Už to málo, co tu bylo řečeno, očividně navozuje množství problémů. Jak se například postarat o to, aby budoucí výsledek předmětné události byl v okamžiku uzavření
sázky stejn...
Test: Mapa asertivity Vyberte u každého tvrzení úroveň
Zvýšíte hlas, abyste přiměli druhé k tomu, aby udělali to,
co chcete vy?
PALSTAT CAQ® Vstupní kontrola 1 Obsah
.) Z těchto údajů je vyhodnocováno PPM v Menu/Hodnocení.
Převzal – přednostně je dosažen uživatel, který je přihlášen do programu.
Ostatní položky jsou informační, využití záleží na uživateli.
V čá...
PALSTAT CAQ® Výstupní kontrola 1 Obsah
Kód firmy – je přitažen z výběrového okna. V případě, že jsou u dílu v Databázi dílů
definováni konkrétní partneři (odběratelé) pro vyhodnocovaný díl, jsou tito přednostně
nabízeni ve výběrovém okn...