Nový Prostor

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají
platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
310
v prodeji od 4. srpna 2008
pod záštitou hejtmana královéhradeckého kraje
a za podpory náčelníka Václava Havla
Geronimo Agency presents
21st SUMMER
OF CULTIC AND WELL KNOWN FESTIVAL
Věnováno obětem 21. srpna 1968 a magii nového místa “Na Prachárně„
1987
2008
Naposledy “Na Bojišti“!
21.-24.8. 2008
Celebration and Great Trip under the Mountains!
začátek v pátek 22.8.2008 ve 1300 hodin v Trutnově
neoficiální začátek ve čtvrtek v podvečer 21.8.
„Bob“ junior - syn krále reggae ověnčený girlandou zeleného listu Grammy
/
OT Vinta! (ukr) • Abuela Coca (arg/u) • Dub Trio (usa)
K.C. McKanzie (d/usa) • Fanfare Transilvania (ro) • Esther Bertram & Howard (uk/aus)
4 d a y s o f L o v e & P e a c e , 10 0 a c t s , 4 s t a g e s
F e s t i v a l c i t y, P e a c e V i l l a g e , I n d i á n s k ý t á b o r, K r i s h n a C a m p , h v ě z d á r n a ,
sprchy pana Háska, vod ní k Karel a tvoje šamanské nástroje...
Jasná Páka • Garage • Jiří Schmitzer • Monkey Business • Rudolf Pellar• Psí Vojáci • Polemic • 100oC • Dukla Vozovna • Záviš
Bratři Ebenové • Skyline • Buty & Jukebox • Květy • Airfare • -123 min. • Hudba Praha • Robert Křesťan & Druhá tráva
Plastic People of the Universe • Švihadlo•E!E•Sto zvířat•Jarret•Tleskač • Petr Váša & Ty Syčáci•Michal Prokop a Framus Five
U
L
A
TE
R
!
O
Y
E
E
www.f
R
T WA
ov.cz
tn
NO
tivaltru
s
e
S
E LO V
AK
E
M
Locomotive • Boron • Pepíček Čečil • SPS • Totální nasazení • Vladimír Mišík & ETC • Krucipüsk • Kale
Marta & Rasputin • NVÚ • Sputnik • Vilém Čok a ByPass • Afrodisiak • Jolly Joker • Folk3mail • Shoenfelt • Houba
Ready Kirken • Kohout plaší smrt • Jana Šteflíčková & Kůň • Status Praesents • Eastpark • Majerovy brzdové tabulky
Dark Gamballe • Deverova chyba • Hadry z těla • Jaksi Taksi • Smola a hrušky • Budoár staré dámy
X-Core • Karel Kahovec a G&B • Landmine spring • Spínací Špendlík
Velvet Underground revival • United Cans Unlimited•Karpatské chrbáty • Vrbovskí víťazi
Magma Hotel•Vlasta Třešňák & Band • Prague Ska Conspiracy
Sylva Krobová & klaun Bilbo • Schodiště • Phantoms on fire • Milo
Die Outsiders • Pumpa • Nior W • Pop-Porn • Znouzectnost • Brutus • Insania
Hoochie Coochie Band • Fast Food Orchestra • Gnu
Dorota Nvotová & Band • Pavel Fajt s bubny
Dáša Vokatá & Ivan Magor M. Jirous a další...
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
léto lze prožít na chalupě, můžete ho rovněž
strávit u moře. Je ale také možné prožít ho
dobrodružně – a stačí k tomu přitom málo:
postavit se na krajnici a vztyčit palec. Určitě
Vám někdo zastaví.
Autostop jsme ale jako hlavní téma nevybrali
proto, že mnohým z nás připomene nejeden
nevšední zážitek (viz k tomu anketu na s. 9).
Představuje rovněž příležitost pro navázání
společenských kontaktů napříč zeměmi, společenským postavením či věkem, jak ukazuje článek
Jakuba Černého na s. 6-7. Vzájemnost se také
může přelévat i do dalších sfér cestovatelského
života, jak ukazujeme v článku na s. 8. Autostop
se rovněž stal inspirací pro umění, jak na příkladu
filmu přibližuje článek na s. 10-11.
V tomto čísle Vás čekají dvě překvapení v podobě nových rubrik. Rubrika zaměřená na historii
zůstala, rozhodli jsme se ji ale pojmout odlišně:
už ne kalendárium Rok po roce, ale spíše analýzy institucí, dějů a osobností, které vycházejí
z historie, ale mají dopady i na dnešek. V tomto
čísle to budou hranice, propříště se budete na s.
12-13 setkávat s různými popisy historie, která
ovlivňuje naše současné životy. Čeká Vás vše,
co jste chtěli vědět, ale na hodinách dějepisu
jste se báli zeptat.
Další rubrikou se vracíme k tradici ženských
stránek. Přísloví „nevstoupíš dvakrát do
téže řeky“ se nám snad protentokrát podaří
obelstít. Článek na s. 21 zajímavě kontrastuje
s fejetonem (s. 4): zatímco jeho autor Jan Stern
se pustil do přizpůsobování jazyka politické
korektnosti, autorka ženské stránky Klára
Cozlová varuje, že jazyk může velmi snadno fungovat jako mocenský nástroj a že i tak nevinná
věc jako zdrobnělina se může stát prostředkem
k ovládání druhých lidí. Měli bychom se tedy
zamýšlet nad tím, jakým způsobem mluvíme…
Co dodat? Snad jen dvojí upozornění: milé dámy,
rozhodně si nemyslete, že témata, která Vás
zajímají, budete v Novém Prostoru nacházet jen
na ženské stránce. A milí pánové, nemyslete si,
že tato stránka není určena i pro Vás a že byste
ji neměli pro vlastní poučení číst.
OBSAH
fejeton:
kurz politické
koreknosti
/Stern/
POŠLI TO DÁL:
téma:
stopem
dobrodružství se
zdviženým palcem
téma:
stopem
poděl se zdarma
o svůj gauč
/Černý/
/Budka/
road movies
/Procházka/
4 – 5
dějiny
přítomnosti:
životopis
hraniční čáry
téma:
stopem
anketa
6 – 7
reportáž:
tanec slunce –
místo počátku
/Procházka/
/Tesařová/
8
referát:
evropa bez
střechy nad
hlavou
9 – 11
rozhovor:
václav trojan
/Novotná/
/Urbanová/
12 – 13
~:
zlatíčko
udělej mi
kafíčko
14 – 15
komiks:
Samorost
/Bažant, Novák/
21
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka:
/Cozlová/
16 – 17
22
23
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
kultura:
film
/Veselý/
/Šourek/
/Procházka/
24
uličníci:
průřez
prodejcem
/Budka/
anketa
25
26
27
Alexandr Budka, Andrea Novotná
Obálka: Štěpán Bartošek
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Hlavním tématem příštího čísla budou celebrity. Jaká je podobnost
mezi jejich zbožňováním a středověkým kultem svatých? Jakým
způsobem jsou vyráběny? A jak s tím souvisí vůdcovský kult osobnosti
v době nedávno minulé?
Z dalších materiálů by vaší pozornosti neměl ujít rozhovor
s obdivovaným i zatracovaným psychiatrem Stanislavem Grofem, prvním
českým experimentátorem s LSD a objevitelem holotropního dýchání.
28 – 29
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Jan Stern
z
r
u
k
ý
v
o
ň
p
u
st
u
o
Dv
politické korektnosti
Vážení přátelé,
děkuji, že jste se začetli do těchto řádků.
Mohu vám slíbit, že nebudete litovat. I dnes
totiž budeme pokračovat v našem Kurzu
radostného života. Tento národ takový kurz
potřebuje jako sůl. Nedávno jsem se o tom
znovu přesvědčil.
Možná jste to zaslechli také, tu šokující zprávu: Bývalý tenista Justin Gimelstob při svém
rozhlasovém moderování tenisových zápasů
brutálně sexisticky napadl naši tenistku Nicol
Vaidišovou. Prohlásil o ní doslova: „Je to opravdu dobře vyvinutá mladá dáma.“ Spravedlivé
sankce vyspělé západní kultury za tento verbální masakr samozřejmě následovaly. Americká
tenisová asociace stáhla reklamní spot na US
Open, v němž kriminogenní element Gimelstob
vystupoval.
Mě, jako odborníka na something studies, zajímal
i názor Čechů na celou kauzu. A čeho jsem se
dočkal? Kroucení hlavou, úsměšky, posměšky. Tak takto bychom to daleko nedotáhli,
přátelé.
Po této zkušenosti jsem učinil patřičná šetření
a výsledky jsou šokující: Českým veřejným prostorem řádí politicky nekorektní terorismus.
Dennodenně přehlížíme hrůzné zločiny proti
korektní lidskosti. Sportovní komentátoři,
baviči, politici a jiné pozůstatky totality takto brzdí naše radostné směřování k vyspělé
západní demokracii. Rozhodl jsem se proto
využít tohoto prostoru k základní lekci politické
korektnosti.
Každý lektor politické koreknosti samozřejmě ví,
že po umaštěncích sotva odrostlých z totalitních
šusťáků nemůže chtít hned zázraky. Převýchova
musí být postupná, nenásilná. Dovolím si proto
nabídnout základní slovníček, přesněji překlad
nejotřesnějších prohřešků, které jsem v poslední
době kolem sebe zaslechl, ve dvoustupňové
podobě.
Nejprve korekce 1. stupně:
1) je to opravdu dobře vyvinutá mladá dáma
– je to opravdu dobrá tenistka s fyzickými předpoklady (pro nás vzdělance připadá v úvahu
i označení „výborný somatotyp“)
2) Turci znovu otočili zápas! Já snad začnu věřit
v Alláha – turečtí fotbalisté disponují značným
entuziasmem, který je jim možno závidět
3) to jsou kozy! – to je mi ale příjemná
společnost!
4) to jděte do prdele – změňte místo pobytu,
pokud je to vaše svobodné rozhodnutí (v zesílené verzi: soudím, že by vám prospěla geografická rekonfigurace)
5) vy ste si vytřeli prdel s tamtěma, tamti si
vytřeli prdel s támhletěma a někdo půjde bručet
– vy purifikujete, tamti purifikují a někdo půjde
vnitřně rezonovat
6) jste dobytek, pane poslanče – jste poslanec,
pane poslanče
7) to je ale kráva, donutíme ji spolupracovat
silou, Kaťuško – uplatníme své zkušenosti a tuto
komplikovanou situaci překleneme, Kateřino
8) já myslím, že máme ty mediální mrdky pořešený – myslím, že naši přátelé z médií jsou již
informačně i jinak saturováni dostatečně
9) Gejza Lakatoš je Róm – Gejza Lakatoš je české
národnosti. Má hnědé oči, snědou pleť, mluví
slovensky a maďarsky. V místě svého trvalého
bydliště se dlouhodobě nevyskytuje.
10) stojí to za hovno – je to zajímavé
Já myslím, že sami cítíte, že i po překladu
prvého stupně zůstává ještě mnoho problémů
a nášlapných min. Nedivil bych se, kdyby ve
vyspělé demokracii vyvolal i tento prvostupňový překlad jistá pnutí. Na konci naší cesty
nás samozřejmě čeká překlad 2. stupně, který
je certifikován Mezinárodní asociací politické
korektnosti vedenou prof. N. Flandersem.
1) je to opravdu dobře vyvinutá mladá dáma
– je to opravdu pěkný zápas
2) Turci znovu otočili zápas! Já snad začnu věřit
v Alláha – je to opravdu pěkný zápas
3) to jsou kozy! – dnes ráno jsem posnídal
lívance
4) to jděte do prdele – počasí nám dnes obzvláště přeje
5) vy ste si vytřeli prdel s tamtěma, tamti si
vytřeli prdel s támhletěma a někdo půjde bručet
– život je samé překvapení
6) jste dobytek, pane poslanče – jak se máte,
Davide?
7) to je ale kráva, donutíme ji spolupracovat
silou, Kaťuško – vygenerování komplexního
řešení každého problému je podmíněno jeho
řádným zkomunikováním
8) já myslím, že máme ty mediální mrdky pořešený – nezávislá média jsou pilířem každé
demokracie
9) Gejza Lakatoš je Róm – Gejza Lakatoš je
člověk jako my všichni. V mládí rád maloval
a zpíval. Jeho oblíbeným jídlem byla rajská
omáčka.
10) stojí to za hovno – mohlo by sprchnout
No řekněte, jestli byste se necítili mnohem
lépe, kdybyste ve veřejném prostoru slýchali
jen samá politicky korektní vyjádření a oslovení. Ale nyní již neváhejte a pospíchejte
dovnitř našeho báječného listu. Vždyť počasí
nám dnes obzvláště přeje! I když by mohlo
i sprchnout.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Dvojí metr na veřejný alkohol
V zájmu zachování rovnosti před zákonem
by ovšem vyhláška zasluhovala zpřesnění.
Tresty by měly být odstupňované podle ceny
a jakosti alkoholu. Za popíjení krabičáku
na lavičce by se postihovalo exemplárně,
zatímco s dobře temperovaným chateau
Rothschild v piknikovém koši by nebyl důvod
k obavám…
Alexandr Budka
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
Kvůli úsilí pražské radnice o ještě zregulovanější a tedy šťastnější život už naše rubrika
působí poněkud monotónně. Nelze ale jinak.
Tentokrát došlo na popíjení alkoholu na vybraných veřejných prostranstvích. Která to jsou se
snad každý zájemce dozví na lampárně, hlavním
nádraží či vývěsce ve sklepení magistrátu.
Proslýchá se, že k suchým zónám patří i Petřín
a Kampa. Toto proslulé sraziště alternativní
mládeže a oblíbené dějiště pikniků si pro svůj
protest spojený s ochutnávkou exotických likérů vybrala i Strana zelených. Navzdory účasti
Kateřiny Jaques se střet s policií tentokrát
nekonal a dorazivší natěšené televizní štáby
vyšly naprázdno. Jak nám totiž radní vysvětlili,
řádný občan nemá důvod k obavám. Nařízení
se bude uplatňovat přísně výběrově, zejména
proti bezdomovcům. Těm pak nepomohou ani
známé a osvědčené úskoky zpoza oceánu,
jako přelévání závadného obsahu do lahví
od minerálek či ukrývání piva do papírových
pytlíků. Bdělí policisté budou totiž vybaveni
alko testery.
Italská válka proti „cizákům“
Itálie není jednoduchá země. Když v ní přijdete posedět na internet do kavárny, budou po
vás chtít doklad totožnosti, z něhož si opíší
některé údaje. Podobná procedura vás čeká
při výměně peněz v bance. Na ulicích měst
bohatšího severu najdete samolepky vyzývající k odtržení od chudšího jihu. Premiérem
je již poněkolikáté mediální magnát Silvio
Berlusconi, jemuž se funkce hodí mimo jiné
proto, aby odvrátil hrozící trestní stíhání své
vlastní osoby. Kromě toho nyní panuje v Itálii
stav nouze, který bývá pravidelně vyhlašován
už od roku 2002. Je to snad nějakou každoročně
řádící živelní pohromou? Kdepak, na vině je
strach z imigrantů.
Za hrozbu členské zemi G8, tedy spolku nejbohatších a nemocnějších zemí světa, jsou vydáváni uprchlíci z Afriky, připlouvající na chatrných
plavidlech, a Romové z Rumunska. Všem Romům
původně chtěla vzít vláda otisky prstů – když
se proti tomu Evropská unie postavila jako
proti rasismu, Berlusconi jí „ustoupil“: otisky
prstů budou od roku 2010 součástí všech nově
vydaných občanských průkazů... Ministr vnitra
Zabavíme školu
Ten příběh oběhl v médiích celou republiku: žák při školní exkurzi rozbil historickou
vázu v ceně více než milion korun. Dítě školou povinné sice v tomto případě dovedlo
co my ne, bylo by ale rozhodně nesmyslné
dát šestimístnou částku k proplacení jemu.
Jenže řešení, které se r ýsuje na obzoru,
není o moc moudřejší – na školu, která není
dostatečně pojištěná, hodlá ředitel muzea
poslat exekutory.
Čin, kter ý se stal v únoru 2001, se řeší
dodnes. Škola z Mladé Boleslavy si přehazuje zodpovědnost se sklářským muzeem
v Harachově, případ patrně poputuje až
před nejvyšší soud. Ředitel muzea František
Novosad už ovšem oznámil, že pokud škola
do července nezaplatí, předá věc k exekuci. Odvolání k soudu totiž nemá odkladný
účinek.
Rozbitá historická váza je jistě průšvih, jenže
průšvihy se prostě čas od času stávají. Je
opravdu namístě kvůli jednomu takovému
průšvihu zabavit potřebné věci ve škole,
tedy ve společenské instituci zodpovědné
za vzdělávání dětí, tedy za něco, co je pro
společnost nezastupitelnou potřebou? Co
Robert Maroni se chystá budovat nové sběrné
tábory a z ilegální migrace se stal závažný trestný čin, právě tak jako z pomoci migrantům. Do
vězení se tak snadno půjde dostat za soucit.
Agresivní rétorika proti přistěhovalcům, která pomohla Berlusconimu vyhrát volby, ale
inspiruje i tu nejtemnější podobu „lidové tvořivosti“. V posledních měsících došlo k několika
desítkám útoků na romské osady, jedná se často
o žhářské akce s použitím zápalných lahví.
NP_svoboda_57x43.pdf
7/28/08
Andrea Novotná
10:18:31 PM
INZERCE
kdyby se takový přístup stal obecným pravidlem a pak třeba přišel nějaký obecnější
„průšvih“ v podobě ekonomické krize?
Andrea Novotná
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Jakub Černý
se
í
v
st
ž
u
Dobrodr
m
e
c
al
p
m
ý
n
e
ž
zdvi
„Kam nás to vezou?“ ptám se bráchy. „Já nevím,“ říká.
„Kam nás to vezete?“ ptám se asi šedesátileté
rakouské paní a její dcery, když sjely z hlavního
tahu na české hranice. Obě si nás bez skrupulí
chvíli předtím pustily do auta v podvečer na
předměstí Vídně.
„My tady kousek bydlíme, stavíme se k nám,
dáme vám něco k zakousnutí na cestu a odvezeme vás na hranice,“ říká perfektní angličtinou
dcera.
„To nemusíte, my máme dost… no dobrá, to je
od vás moc milé,“ neodporuji jejímu hostitelskému pohledu.
„Nemusíte nás ale vozit až na hranice, zvlášť když
bydlíte dvacet kilometrů od nich,“ zkouším se
bránit nezvyklé velkorysosti… bezúspěšně.
„Proč to všechno pro nás děláte?“ ptám se.
„Když jsem byla mladší, jezdili jsme s turistickým oddílem po Evropě, lidé nám často pomohli,
teď to prostě jen vracím,“ odpověděla o něco
horší angličtinou starší paní.
Dynamika dobrého skutku
Tento příběh vyprávím od dob svých prvních zkušeností se stopováním. Za dobu
těch několika let, co využívám tento způsob
přemísťování z místa na místo, se opakoval
v různých variacích ještě mnohokrát. Velká
skupina řidičů a řidiček, které jsem potkával,
byli bývalými stopaři nebo cestovateli. Svým
způsobem spláceli dluh, který si vybrali jako
mladší, chudší, svobodnější, a pak přišel čas,
kdy měli možnost část z toho vrátit. Možná
také cítili potřebu stát se zase na chvíli
součástí toho sexy dobrodružství, které je
charakteristické vším, čím dobrodružství
může být. Tedy nečekanými kličkami a rychlými pády.
V jazyce společenských věd je stopování interakcí, ve které je obsažen prvek redistribuce
a sociální směny mezi dvěma a více lidmi.
Pokud jde o redistribuci, v té chvíli bohatší a vybavenější řidič poskytuje teoreticky
chudému stopaři něco, co on bude moci vrátit
až později v životě. Stejně jako student dnes
neplatí za školu s nevysloveným očekáváním,
že jednoho dne bude vracet společnosti to, co
do něj investovala. Splácení přitom nemusí
být tak přímočaré, jak jsem naznačil, tedy že
jde jen o výměnu služeb mezi bývalými stopaři
a těmi současnými. Dobré skutky, kterými stop
ve většině případů je, se dají redistribuovat
i šíře. Máme zde tedy společenskou aktivitu, která je založena na principu „pošli TO
dál“, přičemž TO může být jakýkoliv pozitivní
impuls, který nemá smysl vrátit nebo nejde
vrátit lidem, od kterých jsem ho přijal. Jedinou možností je poslat ho dál a udržet jeho
sílu ve stálém růstu.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Nečekaná porozumění
Nejde jen o princip přerozdělování statků
a služeb, ale i o princip sociální směny.
„Tak mládeži, co znáte za vtipy?“ nebo „Co
Vás napadlo jet takovou dálku až sem?“ může
se například ozvat od řidiče. Tím dává najevo
zájem, abychom ho obohatili o naši zkušenost, o náš příběh, který je na hony vzdálen
tomu jeho, zvlášť když jde o stop v cizí zemi.
Stejně tak i stopaři nasávají životní zkušenost
člověka, se kterým by se mohli v životě třeba
jen těžko potkat.
Směs časově vymezené doby vztahu oproti
velké fyzické blízkosti v malém prostoru
produkuje někdy možnost velmi svobodné
komunikace. V té si jak řidič, tak stopař
může zahrát roli, kterou si v běžném životě
nemohou dovolit. To má své výhody i svá
rizika. Například minulé léto cestou přes
Maďarsko mě vzal mladý pán s firemním autem společnosti Bosch. On:
kravata, košile, značkové brýle, čisté
boty, uhlazené vystupování, prostě
reprezentant mladého úspěšného
japíka. Já: špinavý batoh, trochu
smradlavý, zarostlý a evidentně
bez peněz, tak trochu reprezentant prasečího chlívku na
cestě bůhvíodkud. Jmenoval
se János a jel do Budapešti,
aby odtamtud mohl odletět
do Stuttgartu na pracovní jednání. Když jsem mu
vyložil svou anabázi, přiznal se mi, že už delší
dobu uvažuje o jiném životě. Peněz má prý dost
a chtěl by odjet, jako jsem byl já, na dobrovolnický projekt do nějaké rozvojové země. Později
jsem si uvědomil, že jsem byl svědkem něčeho,
co si János připustil možná poprvé od doby, kdy
nastoupil do firmy Bosch. Jeho kolegové by se
mu možná vysmáli, ale špinavý student, chudý,
ale „free“ ho mohl v tu chvíli pochopit mnohem
lépe. V tom spočívá příležitost jedinečné sociální směny, kterou stop nabízí.
Umíme žít s rizikem?
Rizika, která jsou součástí autostopu, jsou jasná, ale často médii a mýty zveličována. I když je
stop ideální příležitostí pro devianta, případů,
kdy se jí úspěšně využije, je nejspíš mnohem
méně, než se říká. Fámy žijí svým vlastním
životem: asi každý už slyšel ( já dokonce od
nejrůznějších lidí z rozdílných koutů republiky) tu stejnou, zaručeně ověřenou historku
o stopaři, který v autě zapomněl tašku, ve které
řidič (ve většině případů něčí údajný známý)
později našel strunu na uškrcení.
Nechci stop idealizovat, nebo snižovat bezpečnostní rizika, častokrát se stane, že se řidič
a stopař minou a zbude jen pachuť neporozumění a únava ze ztraceného času. Vyloženě
nepříjemné nebo rizikové setkání, se ale objevuje velmi zřídka. V případě, že už se objeví,
je dobré mít v hlavě krizový plán a zachovat
chladnou hlavu. Když se mi jedinkrát v životě
stalo, že mě chtěl řidič „ojet“, slušně jsem ho
odmítl a požádal o zastavení. Tím to skončilo.
Moje bývalá přítelkyně měla zase zkušenost
s onanistou. Její příběh skončil stejně jako můj,
požádala o zastavení a dojela autobusem (ten
den už se jí do stopování dvakrát nechtělo).
Oba jsme byli v autě s řidičem sami, což by se
nemělo zejména u dívek stávat. I když stop
ve dvou trvá o něco déle, silně se tím omezuje varianta, že Vám zastaví řidič, který má
postranní úmysly. Zapnutý mobil, popřípadě
slzný sprej, pak může být základem, který
poskytne pocit ochrany. Je namístě s řidičem
krátce promluvit ještě než vlezete do auta
a jízdu případně odmítnout. Na druhou stranu očekávání problémů může samo problémy
vytvářet aktivizací předsudků a stereotypů.
Tak co, vydáte se dohnat resty za letošní prázdniny a ulehčíte Českým, nebo jiným drahám?
A vy řidiči, i když jste třeba dřív necestovali,
zkusíte to někdy s námi stopaři? Třeba Vám
povyprávíme odkud zrovna jedeme a věřte, že
historek máme plný rukáv!
Autor studuje psychologii,
pracuje jako terénní sociální pracovník.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Alexandr Budka
Poděl se zdarma o svůj gauč!
Gauč je symbolem pohodlného života v zaběhaných kolejích. Pro mnohé je „gaučing“,
tedy válení na něm, jediným provozovaným sportem. Přesto se s ním dají dělat i vzrušující věci. Třeba surfování!
Na návštěvě přes internet
Před několika lety se v našem společně obývaném domě náhle začali objevovat mladí
světoběžníci. Na návštěvy jsme zvyklí, ale
množství přespávajících cestovatelů ze
všech koutů světa bylo skutečně neobvyklé.
Příčina se brzy vysvětlila. Jeden z našich
spolubydlících nás přihlásil do CouchSurfing,
celosvětové výměnné sítě, ve které se lidé dělí
právě o gauče.
Není nic lepšího, než když je zdarma cestujícímu stopaři ke svezení nabídnut i nocleh.
Jeden můj kamarád v polovině devadesátých
let absolvoval měsíční cestu stopem po Evropě, na které se nemusel starat o střechu nad
hlavou ani jedinkrát. I mně se to nejednou
poštěstilo. Poprvé v příjemném universitním
městě St.Gallen. Student, který mě do města
přivezl, mi s naprostou samozřejmostí nabídl nocleh a vzápětí se omluvil, že musí na
několik hodin odejít. Ať prý se zatím vykoupu a najím, kdybych chtěl vyrazit ven, mám
nechat klíč pod rohožkou a objeví-li se jeho
přítelkyně, můžu ji zabavit vyprávěním kdo
a odkud jsem.
Po tomto zážitku jsem si usmyslel, že při
první příležitosti začnu takovou velkorysou
pohostinnost oplácet. Ne každý má ale takové
štěstí a ne vše je dobré ponechávat náhodě.
Zvláště když necestujete stopem a možnost
seznámení s vlídným ubytovatelem je tak
menší. Proto vznikly na Internetu hned dva
kluby cestovatelů, kde lidé hledají a nabízejí
ubytování zdarma.
Větší a uživatelsky o něco příjemnější je systém
CouchSurfing. Byl založen před čtyřmi lety
skupinou dobrovolníků z celého světa, kteří si
tak sami splnili sen o snadném a levném cestování. Celá myšlenka stojí na současné vlně
internetových komunitních sítí, propojujících
uživatele se sobě podobnými z celého světa.
Založíte si svůj profil, prozradíte něco o sobě,
přidáte fotografii a adresu svého gauče. Pak
podle směru své cesty vybíráte z ostatních
profilů vhodného pana domácího. Nabídka
je opravdu bohatá, na celém světě je téměř
650 000 uživatelů a například Berlín, který
je třetí nejoblíbenější destinací, nabízí skoro
sedm tisíc gaučů.
Sami sobě průvodci
Systém neodmítá ani ty, co sami doma ubytování nabídnout nemohou, dokonce se podle
mých zkušeností zdá, že lidé se zde přirozeně
dělí na cestovatele a studenty, kteří stránky
využívají i ke vzájemnému potkávání a komunikaci, a ubytovatele, které do systému láká
možnost seznámení se zajímavými lidmi.
Jeden z jihočeských uživatelů mi nadšeně
líčil, jak se u něj objevil sympatický Angličan
s bicyklem na cestě kolem světa. Z pouhého
noclehu se stal příjemný večírek plný exotických historek.
Chcete-li si podobným způsobem sehnat
nocleh zdarma, doporučuje se začít s dostatečným předstihem. V oblíbených místech se
vám snadno stane, že vámi vybraný gauč už
je obsazený. Navíc mnozí uživatelé jsou sami
často na cestách nebo jsou zaneprázdnění.
Předpokládá se totiž, že ubytovatel by měl mít
na svého hosta alespoň trochu čas. I proto je
dobré se nejdříve na dálku vzájemně poznat.
Díky tomu pak spolu s noclehem dostanete
mnohdy i zasvěceného průvodce a přestanete
tak být pouhými turisty. Proniknete do místních zvyků a života obyvatel a dostane se vám
i varování před mnohými nástrahami. Cestování tak dostává nový rozměr, je skutečným
poznáváním a ne jen okukováním pamětihodností, kdy svou neschopnost postarat se o sebe
prodáváme místnímu turistickému průmyslu.
Je mnohem příjemnější, když vás místo cizího
personálu anonymního hotelu očekává spřízněná duše, která se o vás postará. Domorodci
přestávají být nepochopitelnými podivíny
a špatně placenými posluhy, ale stávají se
přáteli. S mnohými našimi návštěvníky jsme
stále v kontaktu a s některými jsme se začali
navštěvovat pravidelně.
Svět samozřejmě není bez chyb a ne vždy vše
probíhá takto ideálně. Proto je v systému
věnována velká pozornost i bezpečnosti.
Provozovatelé stránek se snaží poskytované
údaje ověřovat a hlídat dodržování pravidel.
K dispozici je podrobný návod jak se chovat
a předcházet rizikům. Doporučuje se například,
aby se obě strany nejprve sešly na nějakém
veřejném místě. Kromě toho v každém větším
městě fungují dobrovolní ambasadoři, řešící
případné problémy. Nejlepší pojistkou jsou
ale samotné profily uživatelů. Stačí se podívat kolik má kdo přátel či kladných referencí,
neobjevuje-li se u něj varování, že si službu
plete se seznamkou nebo nepožaduje-li peníze.
Ty můžete naopak věnovat na chod celé služby
a stát se tak ještě důvěryhodnějším a oblíbenějším. I bez toho se ale lze obejít. Vždyť nejlepší
věci na světě jsou zadarmo.
Více o obou cestovatelských klubech se
dozvíte na www.couchsurfing.com
a www.hospitalityclub.org
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
ANKETA: Váš nejzajímavější zážitek na stopu
Erika Hníková
režisérka a bývalá šéfredaktorka
Nového Prostoru
Před mnoha a mnoha lety jsem s jedním kamarádem jela stopem do Turecka. Nestáli jsme
na D1 ani hodinku a zastavil nám starý velký
Mercedes, který řídil rumunský podnikatel. Velké rychlé auto a sympatický řidič nás nadchli.
A navíc, podnikatel se právě vracel z obchodní
cesty a jel až domů, do Bukurešti.
Strávili jsme s ním v autě dva dny, vyprávěl nám
o orientálních kobercích a po cestě fotografoval
různé květiny, které viděl u cesty. S koberci
obchodoval, fotografie květin sbíral.
Můj nejdelší stop v životě pokračuje doteď, i po
tolika letech mi občas přijde domů poštou fotografie květiny, kterou mi posílá Pan Rumun.
„Aaaa, bratři Maďaři!“, jásám při zjevení dvou
žlutých kamiónů. Berou mě a rádi. Sedám do
prvního vozu. Moc si nepokecáme, řidič halasí
do vysílačky, chlípně si mě měří. I maďarsky
porozumíš, když jde o kejhák. Funím tedy pěšmo
a ráda k závoře a prý mám čekat hodně daleko
za ní. Policajti mě vítají s otevřenou náručí.
Po prázdninách se trochu nudí. Zírají do pasu.
„Aaaa, geolog, to tam máte asi šutry…“ vrací
mi s úsměvem dokument usměvavá uniforma.
Pár kroků a pak se leknu: „Jak může vědět, že
jsem geolog?“ On ví, že žádné šutry, ale knihy
od Tigrida.
Na Maďary nemíním čekat a hned jede kamión
s německou espézetkou. „Němci jsou suchaři,“
přesvědčuji sama sebe a lezu do kabiny. Zubí
se na mě Turek. „Mluvit, mluvit!!!!,“ opakuji
si základní pravidlo stopařek. Jenže jakou
řečí? Turek má jasno:„Sex“! „Asi to je šest
německy,“… zadoufám, ale rázný stisk paže
mě vyvádí z omylu.
Na Přimdě točí volant doprava. Silničku znám,
vede do lesů a pro mě do beznaděje. Turek
v zatáčce potřebuje obě ruce. Otvírám dveře,
letí skejt, bágl a pak já.
Sbírám sebe, bágl a skejt. Letím na křižovatku.
Staví první auto: malý červený opel.
„Proč jsi nestopla nás, vždyť tě míjíme už
z Francie? “ diví se skoročesky řidič ze Slezska.
Polák veze ukázat rodině americkou manželku.
V sedm volám rodičům, že vlak už přijel. Moji
zachránci parkují před naším domem tři další
dny.
Jen kamarádka vrtí hlavou: „Vždyť jsi si mohla
užít!“
Lenka Kučerová
nezávislá novinářka
Pozdní odpoledne, Paříž Nádhera, sen. Jenže
zítra touhle dobou musím být v Praze. Dnes
v roce 2008 žádný problém. Ale bylo 3.září
1989, sem mě vzal hodný řidič přes agenturu za
půl benzínu, ale jak zpět? Nad drahým vlakem
vítězí stop.
Kámoš mě doveze na hranici s Německem a mizí
ve francouzské půlnoční tmě.
Konečně staví kamión. Jugoslávec prý jede
nonstop do Norimberku a možná pak i do Prahy.
Nezbývá než věřit. Po deseti kilometrech brzda.
Prý je celý unavený a trocha spánku neuškodí.
Podle ruce na mém stehně je jasné, že žádá ukolébavku. Skáču z kabiny a nekonečná řada kamiónů
mi napovídá, že těch lačných hnát je tu zřejmě
více. Plížím se do škarpy, kde trávím noc.
Ráno se pokorně sunu na sedadlo. „Vůbec jsem
se nevyspal,“zoufá si řidič a ukazuje kamsi do
rozkroku. Za moji nechápavost mě vykopne
z vozu v půli Německa.
Markéta Vinkelhoferová
členka občanského sdružení Berkat
K cestám po Izraeli patří neodmyslitelně autostop. Také proto, že se v pátek před soumrakem
autobusová doprava zastaví a nerozjede se do
sobotního soumraku, konce šábesu.
Pamatuji se, jak se kolem milénia na poslední
autobusové zastávce z Jeruzaléma směr Tel Aviv
v pátek vytvořila pestrá směska stopařů: vojáci
a vojačky, ortodoxní Židé, au-pairky atd. Řidiči
často zastavujících aut automaticky z okénka
vykřikovali své cílové destinace a stopaři tvořili
skupinky a nasedali. Nejpreferovanější byli vždy
vojáci a vojačky (každý Izraelec přece sloužil
v armádě), nicméně do půlhodiny odjel každý.
Horší to bylo na stopu v poušti. V roce 2000
jsem se chtěla se svým otcem vydat od Mrtvého moře na jih do města Ejlat k Rudému moři.
Zmeškali jsme poslední autobus před šábesem.
Čekalo nás několik stovek kilometrů stopování.
Na první úsek jsme měli štěstí - auto nás však
vysadilo u typické zastávky v izraelské poušti –
osvětleného ostrůvku, kde desítky kilometrů na
jednu či druhou stranu, kde nic, tu nic. Již jsme
si hledali místo, kde se pod širákem vyspíme,
když v tom si můj táta (zavilý odpůrce kouření)
vzpomněl na „zákon zapálené cigarety“ (když
už si po delší době stopování chcete dopřát
cigaretu, „jako naschvál“ vám zastaví auto):
„Nechtěla by sis dát cigaretu?“. A po několika
šlucích nám opravdu auto zastavilo…
Pokud byste si chtěli dopřát podobné zážitky,
nezapomeňte, že v Izraeli či jiné zemi Blízkého
východu se nestopuje se vztyčeným palcem (to
je sprosté gesto), nýbrž s jedním či dvěma prsty
ukazujícími směrem k zemi.
Alexandr Budka
šéfredaktor Nového Prostoru
Bylo krátce po listopadovém převratu a já coby
sedmnáctiletý usoudil, že je nejvyšší čas zažít
pravé dobrodružství na cestě a poznat bájný
Západ. Se skupinou přátel jsme se rozhodli, že
vyrazíme stopem k Atlantiku, procestujeme
křížem krážem Francii a ve vybraných městečkách se vždy v určený den a hodinu sejdeme
před kostelem. Kupodivu to vycházelo nad
očekávání dobře, nikde jsme na sebe nemuseli
čekat déle než dva dny a občas se nám metodou
náhodného píchnutí do mapy podařilo objevit
kouzelná, turismem nezasažená místa. Vše šlo
skvěle, kombinace nevinného mladistvého obličeje a tehdy exotického původu zpoza železné
opony dělala divy. Radostně jsem zjistil, že díky
francouzské pohostinnosti z velevzácných čtyř
set franků skoro nic neubylo. Pohodu zkalilo
až zjištění, že pytlík s doklady a penězi zůstal
ležet na patníku, od kterého už mě dělil den
stopování a dobrých sto padesát kilometrů.
Zkroušeně jsem si šel stoupnout na druhou stranu silnice, abych zamířil do Paříže na konzulát,
ale první řidič mě přesvědčil, abych se na místo
ztráty přeci jen jel podívat. Pomyslel jsem si
něco o naivních Francouzích, co nevědí jak to
chodí. K mému údivu se ale vše našlo u obsluhy
nedaleké benzínové pumpy!
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Petr Procházka
Road-movies: Hra na svobodu a zatracení
„Vím, že tam kdesi podél patníků budou holky a vize a všechno: vím, že tam kdesi podél
patníků mi někdo podá perlu.“ Jack Kerouac – Na cestě
Easy Rider
Tři mušketýři a přejetí indiáni
Všechno to vlastně začalo už v roce 1922
němou groteskou Maxe Lindera L´étroit mousquetaire (Tři mušketýři), ve které se mušketýři
ženou do Anglie k vévodovi z Buckinghamu
za ztraceným diamantovým přívěskem pro
francouzskou královnu nikoli na koních, jak
by velela dobová manýra, ale – na mopedech.
Cestou je provází množství nástrah, bojůvek
a zranění, takže jsou nuceni volat z telefonu
vtipně ukrytého ve statném dubu. Nejeli za
svobodou, jeli za ctí.
Stará poučka filmařů zní: Pokud chceš scénu
podtrhnout nebo nevíš jak dál či jaký převaz dát
mezi sekvence, natoč jedoucí vlak. Vlak evokuje
jak odosobnění a anonymitu stroje, tak zároveň
člověka coby jeho tvůrce, člověčenství. Chladnou samotu i nevyhnutelnost přímých kolejí.
Se stopováním je to už složitější. Stopování
socializuje. Spojuje. Tvoří příběh a konfrontuje
roli jezdce i stopujícího.
To znamená, že by mělo představovat příběh.
V zapomenutém jediném filmu ikony kapely
Doors Jima Morrisona s názvem HWY: An American Pastoral (1969) však příběh ani náhodou
nevysledujeme. Jde opravdu o vzácné dílo, ke
kterému měl sám Morrison odsekávaný frackoidní komentář: „Jděte všichni do p..., když
nepoznáte báseň!“ Zpěvák, básník a té doby
10
student fakulty College of Fine Arts v L.A. chtěl
pouze natočit sám sebe, své běsy, trýzně, noční
můry, sny a zlé vzpomínky z dětství. Obrazově podivínský až halucinogenní film začíná
osmiminutovým záběrem zarostlého Morrisona koupajícího se pod vodopádem v horách.
Potom sledujeme jeho cestu na dálnici, kde
dlouho nikdo nestaví... Jediným vodítkem je
text balady, zpívané smutným hlasem Georgie
Ferrarové – za nekonečného mávání rukama
i koženým kabátem při stopování nastiňuje
osamělý stopař Jimy téma snímku i básnířskou
duši sebe samého (viz box). Podivínský obrazový doprovod, kde není žádný děj, zakončí
Morrison šestiminutovým bloumáním po Los
Angeles – bezcílně se toulá mezi hlukem aut,
barů, policejních sirén, naráží do chodců
a – konec.
Jim Morrison, který studoval filmovou vědu,
prý chtěl pouze natočit své vzpomínky. V dětství viděl řidiče, jak najel do rodiny Indiánů
na chodníku a všichni zemřeli. Také jej bolel
případ z černé kroniky o stopařovi, jenž zabil
svého dobrodince řidiče. V HWY je krátký záběr
přejetého kojota, který má ztělesňovat zabité
Indiány. Do stopujícího Morrisona prý vstoupil
duch mrtvého Indiána, a proto jen bezcílně
bloudí po cestách. Ano, nemá to děj, není to
o rebelství, je to „jen“ báseň.
Bez příčiny, bez cíle,
bez cenzury
Pravá postava rebela na cestě začala ale už
v padesátých letech. Tehdy byl natočen kultovní
motorkový film The Wild One (Divoch, 1953),
v němž Marlon Brando ztvárnil prvního hipstera
ještě před Jamesem Deanem. Prvního „rebela
bez příčiny“, jenž na otázku „Proti čemu vlastně
rebeluješ?“ dává fantastickou odpověď, platnou
pro celé následující dekády – „Co nabídneš?“
Tehdy konečně vyrůstá nehrdinský hrdina,
vnitřně rozervaná osobnost, která se po svém
osvobozuje od zkostnatělých společenských pravidel a touží po volnosti. Film Divoch je sledem
drobných anekdotických epizod, soutředěných
na konflikt dvou soupeřících motorkářských
gangů s místními burany. Výtržnosti narůstají
a ve finále dochází ke smrtelné nehodě, kterou
ovšem zavinil jeden z horlivých obhájců pořádku.
Tématem nebyla kriminalita mládeže, ale mládež
zbavená ideálů a cílů, která nevěděla, jak mobilizovat svůj potenciál. Film nepoukazoval pouze
na motorkářské chuligány, ale též obchodníky
a policisty, kteří jsou svým nadřazeným postavením sami zdrojem nebezpečí. Původním záměrem
bylo ukázat, že reagovat na násilí násilím nevede
k úspěchu, že něco shnilého je v celém uspořádání společnosti, která produkuje mládež, jejíž
rebelii potom není s to pochopit.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
S uvolňováním cenzury se postupně ve filmech
tohoto žánru zobrazují poměrně otevřeně
sexuální či drogové scény a příběhy. Často
na psychologicky prostých, až vrahounsky
primitivních rolích rebelů. Většinou jsou
zde naivně vyjadřovány naděje alternativní
kultury. Vlastně až romantizující drogověmotorkářskou baladu Easy Rider (1969) lze
označit jako výsostně tvůrčí a poetickou
revoltu proti stávajícímu establishmentu.
Psychologie snímku nesleduje jenom příběh
dvou motorkářů – drogových kurýrů na cestě
přes Státy, dává do kontextu celou „novou“
kulturu „jiné“ společnosti. Rockery, hippies
i připosranost vyšší střední vrstvy (ve skvělé
postavě vyplašeného a věčně opilého právníka Jacka Nicholsona, který na „to“ dojede).
Kritici v souvislosti s Easy Riderem mluvili
o fascinaci smrtí a utrpením a o poetické
vizi anarchistické touhy po svobodě, které
je člověk tragicky neschopen dosáhnout. Bylo
to ale i o penězích a nečisté práci motorkářů,
převážejících v nádržích svých Harleyů kokain.
Bylo to o realitě. Easy Rider není kladným existenciálním východiskem z frustrace moderní
společnosti – koneckonců hlavní hrdinové na
své chování tragicky doplatí... Je ale konečně
obrazem i „jiné“ společnosti.
Nová cesta za svobodou
K důležitým filmům, jež se úspěšně pokusily
o průnik do příčin rebelií té doby patří i psychologicko-filozofický příběh F. F. Coppoly
Lidé deště (1969). Road-movie, jehož hrdinkou je těhotná Natalie (Shirley Knightová),
která bez varování opustí manžela a vydá
se autem na cestu po Spojených státech.
Její pouť za iluzorní svobodou provázejí
v konečném zúčtování tragická setkání se
dvěma muži – osamělým stopařem a hrubiánským policistou. Na bolestnou otázku své
„Kam jedu? Sjíždím z hor. Jedu celý den. V horku, jen v košili jako poutník, bos. Mám jen svoje
blues. Dál přes hory musím pokračovat. Šestnáct
hodin v kuse ruce na volantu. Nahoru a dolů.
Šplhám se po úbočích. Jedu a jedu a jedu. Chci
být jako ten pták na nebi. Jen kroužit nad vším
jako ten podivný svobodný černý pták.“
Jim Morrison ve filmu HWY: An American
Pastoral
The Wild One
matky, proč odjíždí, Natálie odpoví: „Nevím.
Chci být jinde. Zkusit žít jinak. Aspoň minutu,
den, pár hodin, týden… Nevím. Chci to zkusit.“
Stopař, mentálně infantilní vyděděný prosťáček, pak vysvětluje Natálii v autě, kdo jsou
to ti „lidé deště“ – „Lidé deště jsou z kapek.
A když pláčou, tak úplně zmizí, protože sami
sebe vypláčou. Vypadají jako obyčejní lidé.“
Příběh klade symbolickou otázku hrdinčiny
schopnosti přejímat odpovědnost za život
druhého člověka, kdy Natálie proti své vůli
začíná projevovat mateřské city k člověku,
kterého vůbec nezná. A na konci melodramatu
je stejně podivná a obyčejná smrt.
Koncem šedesátých let procházela Amerika,
a vlastně celý svět společenským i politickým
převratem, jaký neměl v poválečných časech
obdoby. Hnutí proti válce ve Vietnamu či boj
o lidská práva měly napravit trhliny mezi rétorikou a realitou. Vzdor vší naivitě se mladí lidé
bouřili proti blahobytu, proti nastolenému
řádu a rozdělení společnosti. Jejich cíle směřovaly spíše k idealismu než k materialismu
a zájmy byly bytostně citové než politické.
Tehdejší rocková a drogová subkultura dávala
tvůrcům nové impulsy.
Vzniklo množství pozoruhodných snímků
o „nové cestě za svobodou“, které zde nelze
ani zčásti obsáhnout. Namátkou - Antonioniho
Zabriskie Point (1969) poznamenaný dobovým
ovzduším revoltující studentské mládeže.
Americká kritika i diváci chápali f ilm jako
„protiamerický“ a okázale jej bojkotovali.
Teprve později byla doceněna poetičnost jeho
sekvencí, z nichž některé (zvláště závěrečná
scéna výbuchu ve vile) vešly do dějin filmu.
Formanovy Taking Off (1971) či slavný oscarový
Hair (1979) exponující na pozadí studentské
revolty a lásky válku ve Vietnamu. Na vlně
anarchistického humoru nesené road-movie
Arthura Penna Alice´s Restaurant (Aliciina
restaurace, 1969) – tragikomická balada o osudu protestní hippie komuny, kterou založilo
několik přátel v opuštěném kostele. Hlavní
hrdina Arlo v podání folkové legendy Woody
Guthrieho, jemuž nesedí univerzitní život, se
úspěšně vyhýbá vojenské službě ve Vietnamu,
k čemuž mu napomáhají trable s policejními
byrokraty. Film vtipně karikuje vojenskou
i policejní mašinérii, ale starý americký sen
o svobodě je vylíčen s jemně sebeironizujícím nadhledem. Neobyčejně syrově působí
psychologické drama Scarecrow (Strašák,
1973) režiséra Jerryho Schatzberga o dvou
ztracencích, kteří spolu prožívají během
pouti z Kalifornie do Pittsburghu a Detroitu
nejrůznější dobrodružství, ale téma rozporu
rebelsky nekonvenčního života a silné lidské
touhy po zajištěné existenci zůstává u tohoto
ceněného filmu pouze nastíněno. V načatém
díle jako by pokračoval třeba i Jim Jarmusch.
Jeho film Podivnější než ráj (1984) se podobá blikající laterně magice, v níž se střídají
černobílé záběry s temnými pauzami. V tom
střídání světla a tmy Jarmusch zachycuje skrytý, vnitřní rytmus života lidí, kteří vrávorají
jeho příběhem. Je to život přetržitý, složený
z nanicovatých polorozhovorů, půlsetkání,
groteskních nedorozumění, z bezcílných
a neúspěšných pokusů „někam odjet“. Ta
nasvícená prázdnota, nuda či apatie ve tmě
nebezpečně pracuje a začne být dotěrně osobní. Je v ní pravda o naší vlastní zbloudilosti.
Skončit můžeme stejně jako jsme začali
– s Kerouacovým Na cestě: „Najednou jsme
oba viděli před sebou celou zemi jako ústřici,
která jen čeká na rozlousknutí – a hele! je tam!
Ta perla tam je!“
11
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autorka: Julie Tesařová
Životopis hraniční čáry
Většina z nás vnímá existenci hranic, jen když je překračujeme. Říká se, že žijeme v době,
kdy hranice mizí, a bereme to jako fakt. Opak je ale pravdou.
Tohle je naše
Na začátku devadesátých let minulého století
významný francouzský geograf Michel Foucher vypočetl, že veškeré mezistátní hranice
na Zemi by dohromady měřily zhruba 226 000
kilometrů. Během dalších osmi let toto číslo
narostlo o více než dalších 25 000 kilometrů
hraničních linií. Hranice nemizí, ale přibývají
a neustále se mění. Historie se neodehrává ve
vzduchoprázdnu a hranice jsou i přežívajícími
svědky uplynulého dění.
Většina dnes existujících hranic byla někdy
v historii frontovou linií a některé jí jsou
doposud. Příkladem mohou být nejstřeženější
hranice na světě – mezi Jižní Koreou a KLDR.
Hranice Izraele jsou místem dennodenních
bojů. Každý metr hranice vedoucí neúrodnou,
vyschlou krajinou mezi Etiopií a Eritreou, která
se od ní v roce 1993 oddělila, stál za několik
málo let nespočet lidských životů.
Přesto lze většinu hranic víceméně bez problémů přecházet za splnění určitých podmínek
jako je třeba platný cestovní pas, celní předpisy
a popřípadě vízum. Vyhrocená konfrontace
obvykle není na pořadu dne. Nicméně taková
otevřenost hranic, jaká panuje mezi evropskými státy, jež jsou součástí schengenského
prostoru, je stále výjimečná.
Kde hledat prvopočátek hranic? I některé druhy zvířat si nárokují vlastní teritoria a jejich
hranice si pečlivě střeží. Překročení některé
z těchto neviditelných hranic vetřelcem stejného druhu vnímají jako akt invaze, na který
je třeba reagovat. Lidské společenství funguje
na podobném principu. Narušení své hranice
vnímá jako bezprostřední ohrožení. Hranice
jsou jedním z důležitých symbolů celku a zdrojů
identity jeho příslušníků. Na jejich případné
změny reagují obvykle velmi emotivně. Silný
může být vztah i k již dávno neexistujícím
hranicím, které zůstávají součástí národního
vědomí. Takové pocity ssebou nesou nebezpečí nacionalistických vášní. Příklad srbského
vůdce Miloševiče a úspěchu jeho populistické
strategie, založené na probuzení snů o „Velkém
Srbsku“ v jeho nejširších historických hranicích
bez ohledu na současnou realitu, je v tomto
ohledu více než varující.
Vymítání cizích ďáblů
Přes potřebu „vymezit teritorium“ dlouho neexistovaly hranice v podobě jasně zakreslitel-
12
ných čar. Hranice byly spíše pružné, měnily se
podle momentálního dosahu moci, a to zejména
vojenské, jíž disponoval konkrétní státní útvar.
Celistvá, jasně definovaná linie to byla zřídkakdy. Mnohem jasnější bývaly hranice, kterými
si jednotliví vlastnící půdy na nejnižší úrovni
vytyčovaly své majetky, například vprostřed
polí. Čím méně byla oblast kultivována člověkem, tím méně jednoznačný charakter měla
hranice, jež jí procházela.
V některých starověkých říších sice náznaky
hranic najdeme, například systém římských
„limes“, mezi nimiž je nejznámější Hadriánův
val napříč Velkou Británií. V Asii se dodnes
zachovala proslulá Velká čínská zeď. Nicméně
tehdy spíše než aby byly vyznačením hranic
mezi rovnocennými sousedy, měly tyto stavby především obranný charakter a označovaly
konec známého světa. Kartografové staré Číny
považovali za střed světa Zakázané město uvnitř Pekingu, ten v jejich představách obklopovala ostatní Čína ve tvaru čtverce a vše mimo
něj bylo označeno jako „cizí ďáblové“.
Nejen mnohé vnitrozemské africké říše dlouhá
staletí existovaly ve velmi proměnlivých prostorových útvarech, ve kterých bylo jasně dáno
pouze vlastní centrum. Pokud neměly silného
souseda, necítily potřebu se vůči němu vyme-
zit hranicí. Ani ve středověké Evropě nebyla
situace o mnoho jasnější. Nesčetná panství,
pouze přibližné hraniční oblasti a překrývající
se nároky a lenní vazby různých vládců nebyly
žádnou výjimkou. Situace se rychle měnila
dle vývoje poměrů sil jednotlivých sousedů
a výhodnosti těch kterých spojenectví.
Důsledkem faktu, že dlouhou dobu byla naprostá většina hranic spíše než jednoduchou čárou
nejasnou oblastí, kde se stýkala jednotlivá panství, jsou i některé současné evropské hranice,
jdoucí i skrze města a vesnice. Takové najdeme
třeba v Lotrinsku na pomezí Francie a Německa,
další uvnitř francouzsko-švýcarských měst jako
je Basilej. Extrémním příkladem je nizozemská
obec Baarle-Nassau, na jejímž území se nachází
38 belgických enkláv, které tvoří město BaarleHertog. Přitom uvnitř některých z těchto belgických enkláv existují další miniaturní enklávy
nizozemské. Státní hranice tak procházejí často
napříč budovami a zahradami.
Opona železná i kaktusová
Smlouva mezi Francií a Rakouskem z roku 1769
týkající se nizozemských hranic je zřejmě prvním historickým dokumentem, který definuje
hranici jako souvislou linii, jež vymezuje hranici
výkonu moci panovníků obou zemí. Všeobecně
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
jsou ale takto chápané hranice, tedy celistvé
čáry přesně limitující jeden státní celek a výkon
jeho suverenity, novodobou záležitostí. Až
ve 20. století se problematika hranic začala
pojímat mnohem soustavněji. Zejména po první světové válce v Evropě začaly být horečně
vytyčovány, měřeny a co nejpřesněji zakreslovány. A v této situaci se zákonitě objevila
i řada hraničních sporů.
Prvorepublikové Československo může sloužit
jako výborný příklad. Maďarsko-slovenskou
hranici bylo třeba vymyslet úplně, neboť nikdy
předtím neexistovala. Pocit, že důstojní páni
s kružítky a pravítky byli méně shovívaví
k bývalé uherské mocnosti, zůstává v mnoha
Maďarech dodnes. Zařazení Uherska do táboru
poražených spolu s Rakouskem a Německem pro
ně znamenalo sníženou možnost protestovat.
Mezi nově vzniklým Československem a obnoveným Polskem byla využita možnost lidového plebiscitu. Ač se zdá jako řešení nejlepší,
v konečném důsledku stejně zanechá značnou
část obyvatelstva roztrpčenou. Někdy bylo rozhodnuto použít historickou hranici a obnovit
její platnost, jako v případě středověké hranice
Zemí koruny české.
Přesun polských hranic na Odru a Nisu po
druhé světové válce pak představuje další
xx
mimořádnou událost v dějinách moderní
tvorby hranic. Přes zisk území odebraného
Německu, jež mělo kompenzovat území, které
se přisvojil Sovětský svaz, je ztráta Lvova
a dalších oblastí důležitých pro vlastní identitu pro mnohé Poláky stále velmi emocionální
záležitostí.
Nový význam získaly hranice ve studené válce
– kromě mezistátních hranic vedla Evropou
jakási „nadhranice“ v podobě železné opony
mezi západním a východním blokem. V jednom případě přetínala dokonce velkoměsto:
berlínská zeď se stala rovněž vyjádřením
vážnosti konfliktu a její zboření roku 1989
představovalo symbol jeho konce. Pověstná
„železná opona“ byla rovněž svého druhu
frontou, byť ne frontou klasické války, a i ona
měla své oběti. Studená válka měla také své
paradoxy, z nichž jeden přetrvává až dosud:
základna USA na komunistické Kubě. Základny
Guantanámo, umístěné na základě smlouvy
s předkomunistickým režimem, se chtěl Fidel
Castro pochopitelně zbavit. Když neuspěl,
nechal ji nejprve obehnat neproniknutelným
pásmem kaktusů (tzv. „kaktusovou oponou“)
a později nařídil pásmo kolem ní pro jistotu
také zaminovat.
Podle koloniálního pravítka
Více než čtyři pětiny celkové délky hranic se
rozkládá v třetím světě. Valná většina z nich
byla vytvořena koloniálními mocnostmi bez
ohledu na místní obyvatelstvo. Hranice většiny blízkovýchodních zemí uměle vytvořili
kartografové vítězů první světové války. Ti
si rozdělili „Arábii“, navzdory vůli jejích obyvatel, kteří mimochodem bojovali jako jejich
spojenci za příslib nezávislosti a sjednocení,
na tzv. mandátní území, z nichž se po druhé
světové válce staly nezávislé státy. Výsledkem
je například dnešní Irák – od stolu vytvořené
hranice „uvěznily“ uvnitř jednoho umělého
celku tři těžko smiřitelné skupiny, Kurdy, šíity a sunnity. Následky jsou zřejmé, obzvláště
v současné době.
Extrémním příkladem tzv. „ syndromu kancelářské hranice“ je Afrika. Hranice narýsované
podle pravítka nebo kopírující například řeku
jdou často napříč tradičními kmenovými územími. Většina z nich byla totiž ustanovena „od
zeleného stolu“ dohodami mezi příslušnými
koloniálními velmocemi. A jak postupně kolonie
dosahovaly nezávislosti, stávaly se tyto hranice
státními. Jejich někdejší tvůrci ale pramálo
brali ohledy na etnické, kulturní a jazykové
skupiny, jež vnucené hranice rozdělily. A ještě
hůře – někdy tyto hranice „uzavřely“ do jednoho celku etnika zcela odlišná, rozdílná a často
i k sobě nepřátelská. Po odchodu mocnosti,
která jim byla vládcem, soudcem i rozhodčím,
se tyto hranice staly příčinou mnoha vnitropolitických i mezistátních konfliktů, často velmi
krvavých.
Paradoxně tak dochází k situacím, kdy jsou
tyto zděděné hranice v některých případech
větším zdrojem vnitrostátních problémů než
mezinárodních konfliktů. V tu chvíli se „skořápka“ státu mění v jakési hradby, v nichž jsou
uvězněni lidé, kteří jsou spolu jen stěží schopni
žít, komunikovat, natož dohromady spravovat
stát a vytvářet jakousi společnou identitu.
Koloniální hranice znamenají nelehké dědictví,
kterého se nelze jen tak zříci. Přes stávající problémy lze asi těžko takovéto necitlivé hranice
zrušit, protože chaos, k němuž by došlo, by byl
neúnosný. Proto také Organizace africké jednoty
přijala kvůli obavám ze separatismu usnesení
o neměnnosti hranic. Jedinou výjimkou je dosud
Eritrea a výsledkem jejího oddělení od Etiopie
je v současné době 70 000 mrtvých.
Přestože hranice v podobě přímky v Evropě
nenajdeme, více než polovina současných
evropských hranic vznikla v posledních padesáti
letech. Schengenský prostor se sice rozšiřuje
a hranice uvnitř celé Evropské unie obecně
oslabují. Přesto i v rámci něj existují Baskové
a Katalánci, kteří se dosud nesmířili s rozpůlením svých území Španělskem a Francií.
Mimo Evropskou unii je situace ještě složitější.
Na Balkáně řada „horkých“ hranic vyžaduje
přítomnost vojenských sil, například čerstvá
hranice Kosova se Srbskem. Postsovětskou
republiku Moldavsko, jež přímo sousedí
s Evropskou unií, rozděluje nikým neuznaná,
přesto plně funkční hranice na řece Dněstr,
za níž se rozkládá separatistická Podněsterská republika, víceméně ovládaná i střežená
bývalou posádkou Rudé armády.
Také v Evropě rozpadem Jugoslávie, Sovětského
svazu i Československa celková délka hranic
narostla. Pokud zmizela konfliktní linie mezi
dvěma ideologickými bloky, vznikly nové, např.
mezi pobaltskými státy a Ruskem. Ani Evropa
není prosta problematických hranic a problémů
s hranicemi. A pokud budeme považovat za
součást Evropy Kavkaz, jejich počet dále prudce
naroste.
Svět bez hranic zkrátka není na pořadu dne.
Rozdíl mezi krvavými hranicemi a hranicemi
prostupnými nám spíše ukazuje, že záleží
především na tom, jak se naučíme hranice
zvládat – a také jak moc dokážeme poručit hranicím v naší vlastní hlavě, našim
předsudkům.
Autorka je politoložka.
13
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Petr Procházka
Tanec slunce - místo počátku
„Když legendy umírají, umírají sny. Když skončí sny, neexistuje už velikost.“ Sedící býk
Obřadní konstrukce, na kterou se bojovníci v průběhu tance zavěšují, dokazujíc tak své pohrdání bolestí.
Po chodníku si to šněruje značně upravený Indián. V ruce drží hnědý papírový pytlík a z něj kouká hrdlo lahve levného bourbonu. Když Indián
upadne, chodci ho bez zájmu překračují. Tady
v Minneapolis jsou na podobné scény zvyklí.
AIM znamená cíl
Auto před nízkým domkem má poznávací značku
AIM ONE. Jezdí v něm Clyde Bellecourt, vůdce
největší indiánské politické organizace American Indian Movement – Hnutí amerických Indiánů. AIM znamená v angličtině cíl, úmysl. A cíle
téhle organizace se sídlem v Minneapolis nejsou
malé. Její ideologie je jednoduchá – Amerika
patří Indiánům. Alespoň většina Ameriky.
Clyde nás rozesadí kolem stolu a v mističce
z alobalu zapálí posvátnou rostlinu sage. Před
začátkem rozhovoru je potřeba se jejím kouřem
očistit. Pak nám ukáže několik fotografií z protestních akcí pořádaných AIM. Na většině z nich
jsou ostré střety s policií. Napadá nás srovnání
s proslulou černošskou militantní organizací
Černých panterů. Clyde toto srovnání odmítá
jen zčásti. „My jsme silnější. Nás vláda nemůže
zničit jako pantery!“ Potom se omlouvá – za pár
dní začíná v Pipestone největší náboženská
slavnost Sundance neboli Tanec slunce, a on
musí dohlédnout na přípravu slavnostního teepee. Předává nás svému bratrovi Vernonovi.
Nejsme nespokojeni. Clyde je vůdce hnutí, ale
jak již víme, Vernon je jeho mozek. Vernona
Sundance příliš nezajímá. Jeho zajímá politika.
Dokonce byl před časem v Lybii u Kaddáfího,
14
který ho vyznamenal za boj proti americkému
imperialismu. Když se dozví, že jsme z Česka
a chceme ho nafilmovat do našeho dokumentu
o Indiánech, s omluvou se jde převléci z bělošského civilu do tradičních indiánských šatů.
Potom s patosem táborového řečníka předčítá
manifest AIM. Padají slova jako bílí otrokáři
nebo pirát Kolumbus. Žádá dodržení všech
smluv, které Indiáni s bělochy v historii uzavřeli,
především navrácení půdy. „90% nerostného
bohatství USA je na indiánské půdě,“ vysvětluje.
Konečně balíme kameru a jdeme se rozloučit
s Clydem. Nacházíme ho v jakési velké garáži připomínající hangár, kde na podlaze právě několik
mladých Indiánů dokončuje malbu slavnostního
obřadního tee-pee. I takto nepostavené vypadá
nádherně. Clyde je potěšen naším zájmem a zve
nás na Sundance. Dokonce nám dovoluje alespoň
přípravy v Pipestone natáčet. Lapáme po dechu.
Pokud víme, to se ještě nikomu nepodařilo.
Vyndej starou indiánskou
dýmku míru…
Pipestone znamená dýmkový kámen (nerost
catlinit nese jméno po cestovateli a malíři
George Catlinovi, jenž jej v první polovině 19.
století jako první popsal). Tento název dostalo
městečko v jihozápadním cípu Minnesoty podle
narůžovělé skály, nedaleko které vyrostlo. Tato
skála je totiž nejposvátnějším místem Indiánů.
Sem se sjížděli z dalekých prérií pro hlavičky
kalumetů. Bylo to místo usmíření nepřátelských
kmenů a sídlo boha Skály, Všemohoucího Otce
Inyana. Běloši jej dříve nazývali Území míru.
A tady také Siouxové neboli Dakotové obnovili
tradici největšího a nejmocnějšího náboženského svátku – Tance slunce, Sundance.
Přestože se USA považují za kolébku demokracie, Indiáni se z ní nemohli příliš těšit. Až
do druhé světové války totiž zákon zakazoval
jakékoli tradiční indiánské slavnosti a rituály.
Na konci čtyřicátých let byly povoleny pow wow,
což jsou ale spíše společenské sešlosti. Tanec
slunce byl obnoven (povolen americkou administrativou) teprve v posledních desetiletích
(roku 1974), a ani dnes na něj úřady nepohlížejí
zrovna s důvěrou. Koneckonců není divu – byl
to právě Tanec slunce, na kterém shromáždil
velký lakotský medicinman Tatanka Yotanka
neboli Sedící býk v roce 1876 bojovníky, kteří
pak o několik dní později uštědřili legendární
drtivou porážku Sedmé kavalerii generála
Custera u Little Big Hornu.
Tanec slunce symbolizuje znovuzrození. Trvá
čtyři dny, u některých kmenů dokonce sedm.
Během této doby tanečníci nesmí jíst, ani pít,
ani spát. Noc před obřadem se tanečníci – bojovníci a noví kandidáti Tance slunce očišťují ve
sweat lodge, potních chýších. Na začátku obřadu
jim medicinman do kůže na prsou vetkne orlí
dráp, jelení kůstku či malý dřevěný špalík, jenž
je pak koženým řemenem spojen s posvátným
stromem uprostřed obřadního prostoru. Okolo
posvátného stromu tanečníci celé čtyři dny
tančí obráceni tělem ke slunci. Přijímají sílu
od boha Slunce, jsou propojeni se světem duší
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
svých předků a s „Nejvyšším“, s Wakan Tankou.
Čtvrtý den se tanečníci od stromu doslova
„odervou“ – se silou symbolicky načerpanou
od stromu a zcela očištěni vstupují do nového
života. Tance se smí účastnit pouze zasloužilí
bojovníci, kteří jsou poté, co tuto mučivou
proceduru podstoupí, náležitě hrdí na jizvy
Chtěl jsem zákaz přestoupit a tajně z dálky nahrát
táhlou úvodní píseň obřadu. Dopadl jsem katastrofálně. Přístroj prostě přestal fungovat a ani
technici od SONY nedokázali později v Mnichově
zjistit, co se s ním vlastně stalo. Disketa, na
které jsme měli nenahraditelné rozhovory, musela až do Japonska, kde z ní technici vytáhli po
Významní kmenoví tanečníci se i dnes těší velké úctě a autoritě.
v prsou. Obřad obsahuje mnoho tajných ceremonií a ritů, je tedy jasné, že běloši jsou připuštěni
jen výjimečně, a už vůbec není myslitelné, aby
zde někdo fotografoval či dokonce filmoval.
Šamanská kouzla a hamburgry
Přestože jsme měli povoleno nafilmovat alespoň
přípravy obřadu, nebylo to tak jednoduché. Celé
široké okolí, více než na dohled, bylo střeženo
hlídkami s vysílačkami a zbraněmi u pasu. Již
u vchodu do areálu nás prohlédla indiánská
hlídka, a přes Clydovo povolení striktně trvala
na tom, že s foťáky a kamerou dovnitř nesmíme.
Teprve na Clydovu osobní intervenci nás vpustili dovnitř. Ale i tak jsme se setkávali s velmi
odmítavými reakcemi. Když se jedna Indiánka
dozvěděla, že opravdu smíme v areálu filmovat,
s bědným smutkem ve tváři si povzdechla, že
ji z toho bolí duše. Mnoho dalších přítomných
Indiánů nás zase obviňovalo, že jsme od FBI,
a teprve když z naší angličtiny pochopili, že
jsme opravdu z daleké Evropy, alespoň trochu
se uklidnili. Jenom nás stále upozorňovali, že
po začátku obřadu se opravdu už nic natáčet
nesmí.
Jak jsme brzy zjistili, toho se bát nemuseli.
Místo, na kterém Indiáni konají své obřady již
prý „tisíce a tisíce let“, se umělo bránit samo.
V okamžiku, kdy jsme dostali zákaz dále filmovat,
naše drahá technika přestala poslouchat. Kameře
vysadil motor, fotoaparátu zase zaostřování. A to
jsme s filmováním a focením chtěli už opravdu
přestat! Nejhůře však dopadl zvukový minidisk.
několika měsících komplikovaných rekonstrukcí
vydal alespoň předešlé záznamy. Nemusím ani
připomínat, že nahrávka z Tance slunce na nich
nebyla. Kamera i foťák začaly fungovat hned
jak jsme z areálu vyjeli. Nejsem pověrčivý, ale
v těchto okamžicích mne obházela posvátná
hrůza. Se západní technikou si indiánští šamani
prostě dokážou poradit.
Koneckonců, tahle technika už hraje roli
i při takovéto tradiční duchovní slavnosti.
Indiánské hlídky, které objížděly auty široké
okolí, aby nikdo nemohl z prérijních pahrbků
přihlížet obřadu, se domlouvaly krátkovlnnými
vysílačkami, v táboře samém stály kousek od
slavnostních tee-pee karavany a plastikové
chemické kadibudky. A když jsme se večer šli
podívat do improvizované kuchyně, jaké speciální jídlo si jako poslední dají tanečníci před
začátkem obřadu, utrpěli jsme menší šok. Na
roštu na otevřeném ohni si opékali – hamburgry.
Amerika.
Maturitní předměty: Casino
management a Black Jack
„Proboha, proč vás zajímaj´ právě americký
Indiáni?,“ ptá se zděšeně pingl v malé pizzerii
na samé hranici indiánské rezervace Mille
Lacs v Minnesotě, když se zmíníme, že jedeme
natáčet slavnost pow wow. Není to poprvé, co
slyšíme podobnou otázku. I ostatní návštěvníci
na nás koukají poněkud nedůvěřivě, myslí si, že
si buď vymýšlíme, nebo jsme pošuci. Vysvětlovat, že jsme si celé dětství hráli na hrdé váleč-
níky z prérie a že nás moc zajímá, co z téhle
romantiky zůstalo, nemá evidentně cenu. Tady
je Amerika. Před pizzerií stojí dvoumetrová
dřevěná kopie sochy svobody a o kus dál vlaje
na stožáru před ošumělým domečkem ohromná
vlajka Spojených států. V téhle Americe jsou
Indiáni nepatřiční. Tvoří sice nepatrné procento
foto: archiv a petr procházka
obyvatelstva, ale zato téměř z poloviny zaplňují
věznice. Ničí je především alkohol, nejúčinnější
zbraň bílého muže.
Ale pomalu se učí. Vědí, jak přežít alespoň ve
svých rezervacích, kde stále dávají přednost
životu v téměř nedotčené přírodě. Kousek za
hranicí rezervace Mille Lacs projíždíme kolem
velkého kasina. Parkoviště je plné aut snad ze
všech států Unie. Vlády některých rezervací
totiž využily své určité autonomie a začaly dělat
to, co se na bělošském území nesmí – stavět
kasina. Dokonce první střední škola, kterou jako
zárodek vlastního indiánského školství postavila
AIM, vyučuje takovým speciálním oborům, jako
je Black Jack nebo casino management. A bílí
mužové jezdí do rezervací nechat tam v kartách,
u rulety či v hracích automatech své těžce vydělané dolary. Z milionových výdělků pak indiánské
„vlády“ dotují rozvoj svých rezervací. V Mille
Lacs prý ještě před pár lety měli 80% nezaměstnanost. Dnes tyto problémy nemají. Postavili si
školy, vodárnu, rezervaci protkali moderní sítí
silnic a pořád ještě dost zbývá. Začali tedy od
bělochů skupovat půdu kolem rezervace… Bojují
proti bělochům jejich vlastní zbraní – s využitím
jejich zákonů. Ojibwejové, kteří v rezervaci bydlí,
mají auta a televize, ale nechtějí žít jako bílí.
Chtějí žít po svém, ale naučili se proti bílým
bojovat jejich zbraněmi.
Indián se pomalu zdvihl a cílevědomě zamířil
k nejbližší lavičce. Blíží se večer a je nutno
si najít místo na spaní. Ohnivé vody je ještě
dost.
15
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autorka: Hana Urbanová
Evropa bez střechy nad
Je lepší být bezdomovcem ve Finsku nebo v
Půjdete-li do supermarketu ve čtvrti Chamartín, jedné z „lepších adres“ ve španělském
Madridu, může se vám stát, že vás u vchodu uvítá milým úsměvem bezzubých dásní asi
padesátiletý Jesus.
Jesus spolu s dalšími „kolegy“ žije v parku
poblíž supermarketu. Den tráví v jeho blízkosti,
často plní funkci jakéhosi vrátného, který zdraví zákazníky či jim pomůže vyvézt přeplněný
vozík k autu. Večer si Jesus (jméno znamenající
v překladu Ježíš sice pomalu vychází z módy,
přesto je ve Španělsku stále poměrně časté)
v supermarketu vyzvedne toho dne neprodanou zeleninu, ovoce a pečivo a odebere se do
parku povečeřet. Na první pohled se zdá, že žije
poměrně spokojeným životem. I ostatní lidé na
něj vesměs reagují pozitivně, někteří mu za
drobnou službu dají pár centů, jiní se na oplátku
alespoň usmějí. Proč se s takovýmto poklidným
soužitím „běžných“ občanů a bezdomovců většinou nesetkáme v jiných městech Evropy?
Otevřená náruč venkova
Ve Španělsku žije podle přibližných odhadů
kolem 250 000 lidí bez střechy nad hlavou. Pře-
16
sto jich v Madridu mnoho nepotkáte – poslední
výzkum zjistil počet 1444 lidí, což je ve srovnání
s co do počtu obyvatel podstatně menší Prahou,
kde se počet bezdomovců odhaduje na nejméně
2000, překvapivě málo. Důvodem může být
poměrně snadná dostupnost dobře fungujících
sociálních služeb (nejvíce se v oblasti práce
s lidmi na sociálním okraji angažují křesťanské
organizace, které mají v katolickém Španělsku
silnou tradici), které dostanou lidi z ulic do
zařízení sociální péče.
Zásadním důvodem ale může být i fakt, že na
španělském venkově se lidem bez přístřeší žije
lépe než ve velkých městech. I když se teploty
mohou v zimě pohybovat kolem bodu mrazu,
klima je pro život venku daleko příhodnější
než jinde v Evropě. Mnoho lidí bez přístřeší se
stahuje na jih do Andalusie, kde žije z darů lidí
či ze zbytků před supermarkety ať už osaměle,
nebo v komunitách podobných hippie vesnič-
kám z šedesátých let. Příkladem mohou být
známé „jeskyně“ v blízkosti Granady. Jedná
se o často velmi dobře vybavené přístřešky,
které si budoucí obyvatelé vyhloubí v kopci
nad městem. Problém bezdomovectví se tedy
ve Španělsku částečně řeší sám, ačkoli tato
země nemá žádnou ucelenou koncepci, jak se
snažit lidi bez přístřeší začlenit do společnosti.
I tato poměrně idylická situace se však může
brzy změnit – s mohutnou vlnou emigrantů
ze zemí bývalého východního bloku roste
počet cizinců (především Rumunů a Poláků)
bez přístřeší.
Homeless jejího veličenstva
Ne všechny země jsou však geograficky tak
obdařeny, aby mohly spoléhat na španělský
příklad. Přesto se v některých z nich daří řešit
problém bezdomovectví lépe, v jiných hůře.
Česká republika, kde před rokem 1989 tento
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
hlavou
bezdomovectvím, např. mladými lidmi, kteří
opouštějí ústavní péči nebo lidé odcházející
z vězení či nemocnic. To je jistě velmi účinná
forma prevence, která brání tomu, aby se lidé
na ulici dostali. Velká Británie se však nesoustřeďují pouze na prevenci bezdomovectví,
ale i na podporu lidí, kteří už se na ulici ocitli.
Důraz je v poslední době kladen především
na výstavbu sociálního bydlení a vymezení
cílových skupin, pro které je určeno.
Severské mosty mezi lidmi
ve Španělsku?
problém oficiálně vůbec neexistoval a osoby
na sociálním okraji končily ve věznicích či psychiatrických ústavech, je za západními zeměmi
v mnohém pozadu. Proto by se především Praha,
kde dlouhodobě žije nejvíce bezdomovců, měla
snažit poučit z chyb a naopak napodobovat
příklady, které se jinde v Evropě osvědčily.
K tomu jí může pomoci organizace European
Federation of National Organisations working
with homeless – FEANTSA (Evropská federace
národních organizací pracujících s bezdomovci), která slouží mimo jiné k výměně dobré
praxe řešení problematiky bezdomovectví
mezi zeměmi EU.
Příkladem poměrně úspěšného přístupu
k celé problematice může být bez pochyb
Velká Británie. Jako jediná z evropských zemí
ukládá zákonnou odpovědnost za problematiku
bezdomovectví v Zákoně o bydlení (Housing
Act), který byl přijat v již v roce 1977. Vedle
této zákonné úpravy existuje mnoho koncepcí
prevence bezdomovectví na státní i nestátní
úrovni. Jednou z oblastí, na něž se koncepce
zaměřují, je předcházení soudnímu vystěhování
pomocí finančního poradenství, spolupráce
s majiteli domu apod. Další oblastí je sociální práce s cílovými skupinami ohroženými
Výstavba sociálního bydlení je jednou z efektivních cest, jak snížit počet lidí bez přístřeší
a zároveň přispět k jejich integraci zpět do
společnosti i co se dalších sociálních návyků týče. Zřejmě největšího úspěchu dosáhlo
v tomto směru Finsko. Od roku 1987, který byl
označen jako Mezinárodní rok příbytků pro
lidi bez domova (International Year of Shelter
for the Homeless), do konce minulého století
zde počet bezdomovců klesl z 18 000 na pouhou polovinu a to především díky tomu, že
vláda přijala mnohastupňový program boje
s bezdomovectvím, který zahrnoval kromě
výstavby sociálního bydlení i vybudování sítě
nízkoprahových sociálních a zdravotnických
služeb. Dalším zajímavým konceptem, jehož
idea vzešla z Finska, je tzv. Noc pro bezdomovce
(Night for the Homeless), která se snaží budovat
mosty mezi „běžnou“ populací a bezdomovci.
K této akci, která většinou probíhá 17. října, se
v poslední době připojily i organizace z České
republiky.
Avšak ani situace ve Finsku není v současné
době bezproblémová. Většina Finů žije v bytech
či domech, které sami vlastní. Ceny za pronájem, především v okolí Helsinek, kde se
pohybuje většina lidí bez domova, dosahují
velmi vysokých částek, které si lidé z ulice
nemohou dovolit platit. Stávají se tedy zcela
závislými na státu a jeho podpoře výstavby
sociálního bydlení. V tomto směru jde tedy
i ve Finsku spíše o příslovečné hašení požáru
než o efektivní preventivní opatření bytové
politiky.
Budeme opakovat chyby?
Země, kterým se daří problematiku bezdomovectví nejúspěšněji řešit, mají jiný přístup než
vynakládat prostředky zejména na represivní
opatření. Postupují spíše cestou opatření
předcházejících tomu, aby se lidé na ulici
ocitali, či se snaží o zlepšení životní situace
lidí bez domova (budování sociálního bydlení
a dostupné sítě sociální a zdravotní péče). Již
mnohokrát v historii se potvrdilo, že represe,
kterou nedoprovází preventivní a osvětová
opatření, není řešením žádného sociálního
problému. Stačí podívat se na příklad prohibice, která ani ve třicátých letech v USA
ani ve Švédsku v sedmdesátých letech nijak
nepomohla s řešením problému alkoholismu.
Přesto se však nový Akční plán řešení problematiky bezdomovectví pražského magistrátu
vydává směrem represe. Vychází vstříc spíše
„běžným“ Pražanům, kteří v něm citovaném
průzkumu berou bezdomovce jako obtíž, než
aby se snažil pomoci lidem, kteří se často ne
vlastní vinou ocitli na sociálním dně. Pokud
se naplní obavy odborníků, kteří akční plán
kritizují, dojde spíše k tomu, že se bezdomovci
ve strachu z represí stáhnou z míst, která jsou
přístupná terénním pracovníkům, do míst méně
dostupných a tedy i hůře kontrolovatelných.
„Problém“ tedy sice nebude tolik na očích, pod
pokličkou však bude narůstat.
A to se netýká jen řešení problematiky bezdomovectví. Prvního července letošního roku
začala platit vyhláška, která penalizuje pití
alkoholu na veřejnosti, odhazování cigaretových nedopalků či venčení psů bez vodítka.
I v tomto případě přichází na mysl otázka:
Nebylo by v konečném důsledku efektivnější
investovat spíše do úklidové služby či – v případě alkoholu – do osvětových či sociálních
programů? Jistě je jednodušší „nepohodlné
chování“ schovat z dosahu zraku „spořádaných
občanů“ a turistů. Nevydáváme se tak ale na
cestu, která například ve Spojených státech
vedla k tomu, že tři čtvrtiny jinak úhledného
a zeleného hlavního města Washington jsou
pro běžné občany z bezpečnostního hlediska
v podstatě nepřístupné, protože zde žijí „ti
nepřizpůsobiví“? A nemusíme chodit ani za
oceán – stačí vzpomenou na hořící Paříž z podzimu roku 2005. Ano, i tady stáli za nepokoji
lidé ze sociálního dna. Otázkou ale zůstává,
zda by situace došla tak daleko, kdyby nežili
v sociálně izolovaných ghettech, které sociolog Zigmund Bauman nazývá „roustoucími
oblastmi chudého jihu (toto označení často
odpovídá národnostnímu složení obyvatel
ghett) na bohatém severu“. Od vytlačování
bezdomovců z městského centra ke vzniku
ghett vede sice dlouhá cesta. Je to ale cesta
stejným směrem – směrem represe, kterou
nedoprovází sociálně adaptační a toleranci a vzájemné porozumění podporující
programy.
Autorka spolupracuje s nevládními organizacemi zabývajícími se rozvojovou a humanitární
pomocí.10:20:33
NP_lidskost_57x43.pdf
7/28/08
INZERCE
17
P
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autorka: Andrea Novotná
y
b
í
v
dra
z
a
n
y
n
r
á
v
o
T
y
al
v
o
g
n
u
nef
S Václavem Trojanem
o Chartě 77 a reformě
zdravotnictví
Snaha o urychlené prosazení reformy zdravotnictví vyvolala odpor. Nesouhlas vyjádřili lékaři, univerzity, odbory, dárci krve – a vedle nich také dvacet tři signatářů
Charty 77. S jedním z nich jsem se setkala v kanceláři počítačové firmy v Praze, abych
se ho zeptala na jeho opoziční činnost za minulého režimu i na důvody kritiky reformy
zdravotnictví.
Nebylo to hrdinství
Co vás přivedlo k podpisu Charty 77?
To by bylo nadlouho... Svou roli hrála důvěra
v osobnost profesora Patočky. Byl zárukou, že
nepůjde jen o politickou či ideologicky motivovanou akci, ale o vyjádření „sokratovské“
občanské angažovanosti.
Chartu jsem podepsal už v roce 1976, takže to
nebylo žádné hrdinství. Vážím si hlavně těch,
kteří podepsali později, kdy se proti Chartě
rozpoutala neuvěřitelná mediální kampaň
a rozsáhlé prezekuce. Já dopadl ještě relativně
dobře, díky tomu, že jsem pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů, kde nás
bylo chartistů víc a kde byly velmi výjimečné
poměry. Namísto jinde běžného vyhazovu jsem
byl potrestán tím, že mě vyloučili z ROH. Neřekl
jsem jim, že jsem do ROH nikdy nevstoupil... Také
mi ovšem zmrazili plat a následovaly hromady
výslechů. Hned v roce 1977 jsem byl také vyhozen z vědecké aspirantury. To mi příliš nevadilo,
moje ambice nebyla stát se kandidátem věd.
Vzali mi řidičák, pas a tak…
Charta se po roce 1989 sama rozpustila,
ale už při několika příležitostech se
někteří její bývalí signatáři společně
vyjádřili…
To, že se Charta rozpustila, bylo to nejmoudřejší,
co mohla udělat. Všechno, co následovalo po
rozpuštění Charty, už je skupina lidí, kteří se
znají a kteří se rozhodli nějak angažovat.
Já sám jsem po roce 1989 působil v Helsinském
občanském shromáždění v sekci pro lidská práva
a viděl jem jakýsi smysl pokračovat v občanské
angažovanosti mimo politické strany. Mezitím
jsem se stal řadovým členem Strany zelených,
18
Václav Trojan vystudoval filozofii a soci-
ologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1970 pracoval jako programátor. Patřil
mezi první signatáře Charty 77. Po roce 1989
působil v Helsinském občanském shromáždění.
Roku 1999 se stal laureátem ceny Františka
Kriegla, slovy zdůvodnění „za dlouholetou,
nezištnou a obětavou činnost při obhajobě
občanských práv“.
ale nejsem si dnes jistý, jestli jsem udělal
dobře.
K čemu jste jako bývalí chartisté zaujali
stanovisko?
Jedná se, jak jsem řekl, o skupinu lidí, řekněme
„chartistů v důchodu“. Například byl odeslán
otevřený dopis, který reagoval na některé výroky prezidenta Klause o NGOismu a postdemokracii. Skupina chartistů také napsala prohlášení
k situaci ve Vietnamu, kde vzniklo hnutí velmi
podobné Chartě, které se dokonce na Chartu
odkazuje – možná díky vlivu navrátilců z Československa. Je to velice zajímavá skupina, ve
které se stalo něco podobného jako v Chartě:
jsou tam třeba buddhističtí nebo křesťanští
duchovní, ale také bývalí komunisté i antikomunističtí disidenti atd. Jsou velmi otevření
a rozhodli se postupovat podobně jako Charta.
Když byli ve Vietnamu zatčeni a odsouzeni na
mnoho let někteří signatáři, zdálo se mi nutné
vyjádřit jim alespoň morální podporu.
Pak se bývalí chartisté také vyjádřili k CzechTeku
a nedávno k připravované reformě zdravotnictví. Nejedná se ale o nějakou vyhraněnou
skupinu.
Akciové zdraví
Jak jste se vy sám dostal ke zdravotnictví a co vás vedlo k názoru, že s reformou
není něco v pořádku?
Význam připravovaných změn ve zdravotnictví, jak už to tak bývá, jsem pochopil v situaci,
když je člověku hodně zle – kvůli nemoci dcery.
Nebezpečnost reformy jsem si uvědomil, když
ministerstvo zdravotnictví plánovalo připojit
Ústav hematologie a krevní transfuze, kde je
léčena moje dcera, k Všeobecné fakultní nemocnici. Mluvil jsem o tom s mnoha přáteli, zejména
s lékaři a snažil jsem se nejdřív pochopit, jestli
v propojení těch dvou institucí není nějaké racionální jádro. Nakonec jsem ale dospěl k názoru,
že to je zcela iracionální krok a že pokud za tím
nebudeme hledat nějaký obchodní nebo nevím-
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
jaký zájem, tak je to zcela nepochopitelné.
Ústav by integrací mimo jiné ztratil samostatnost a také něco, co je pro něj naprosto
zásadní: velmi pracně získanou mezinárodní
prestižní akreditaci Joint Commision International, JCI, která mu umožňuje účast v různých
mezinárodních projektech na nejvyšší úrovni.
V této souvislosti jsem se zúčastnil i besedy
s ministrem Julínkem a slyšel jsem, jakým
způsobem argumentoval. Mimo jiné řekl, že
ústav akreditaci neztratí, ale naopak ji brzy
získá celá nemocnice. Vzhledem k tomu, že jsem
už o akreditaci něco věděl, pochopil jsem, že
to může říct jen člověk, který o tom buď nic
neví, nebo lže. Postupně se ukázalo, že v připravované transformaci zdravotnictví je celý
komplex problémů.
Které z nich jsou nejpodstatnější? Nejvíc
se mluví o poplatcích…
Poplatky vynechme. Sice představují posun
v chápání ústavního principu bezplatné péče
financované z veřejného pojištění, a tak, jak
jsou paušálně nastaveny, je považuji za špatné, ale není to zdaleka nejzávažnější problém
a někdy odvádějí pozornost od důležitějších
věcí. Závažnější je např. záměr vytvořit
z pojišťoven a fakultních nemocnic akciové
společnosti. Akciová společnost je instituce
zřízená za účelem zisku a funguje podle tomu
odpovídajících pravidel: například je povinná
vytvářet zisk a vyhlásit konkurz v případě, že
se dostane do záporné bilance. Řada fakultních
nemocnic je přitom momentálně ve finančním
propadu. Dejme tomu, že se je z něj podaří na
nějakou dobu dostat, ale mohou do něj kdykoli
znovu spadnout.
Tyto nemocnice mají celou řadu úkolů, zejména
poskytovat výuku lékařů a lékařského personálu, zajišťují tzv. excelentní péči v případech,
které běžná zařízení neumí řešit. Vyučují se tam
nejrůznější obory, které často nejsou a nemohou
být „ziskové“. Jenomže akciová společnost musí
dosahovat zisku, sotva tedy může garantovat
neziskové obory.
Takový model není nikde na světě, dokonce ani
ve Spojených státech. Je to nesmírně riskantní
podnik. Přitom byl připraven bez debaty s veřejností, akademickou obcí a lékařskými fakultami.
Jde o celou řadu dalších problémů, o majetek,
know-how, dobré jméno univerzit, způsob řízení
nemocnice atd.
Ministr Julínek chtěl co nejrychleji protlačit tyto
zákony parlamentem a transformovat nemocnice na akciové společnosti. Ministerstvo přitom
zdůrazňuje pozitiva systému, aniž je dokáže
přijatelným způsobem obhájit, a zamlčuje rizika
s reformou spojená.
Nakonec se podařilo dosáhnout odkladu v projednávání těch nejproblémovějších zákonů.
Vedle zákona o univerzitních nemocnicích to
byl zákon o zdravotních pojišťovnách, který
měl změnit momentální stav, kdy pojišťovny
nemohou z povinného pojištění produkovat zisk.
Uvědomme si přitom, že jenom na samotném
výběru pojistného se jedná přibližně o 200 miliard a dalších zhruba 50 miliard se investuje ze
státního rozpočtu. Z těchto obrovských částek
by mělo jít 15% ze zisku do soukromých rukou.
Je to opravdu lukrativní velký byznys, který také
přivábil celou řadu investorů a podnikatelů.
Považuji za nepřijatelné povolit odvod ze zisku
ze zákonem stanoveného povinného pojištění
do soukromých rukou.
Jaké by to mělo důsledky?
Nejnebezpečnější důsledek, když to řeknu
velmi jednoduše, by bylo pro velkou část pacientů potenciální zhoršení zdravotní péče, její
kvality a dostupnosti. Navíc by nejspíš došlo
na postupné zvyšování finanční spoluúčasti
pacientů za zdravotní služby, zeslabil by se
existující princip solidarity a zavedl by se
systém standadní a „nadstandardní“ péče.
Reforma je z velké části inspirována systémem
ve Spojených státech, ale tam je celý problém
úplně jinak postavený, není tam povinné zdravotní pojištění a má odlišnou historii. V Evropě
mají podobný model, dejme tomu, v určité části
zdravotní sítě ve Švýcarsku. Ministr Julínek
často poukazuje na Holandsko, ale ani tam
nemocnice a pojišťovny netvoří komplexy
běžných akciových společností, které mohou
produkovat zisk.
Nejlevnější jsou pijavice
Takže reforma vlastně spojuje prvky
amerického systému, který je navíc
v USA předmětem značné kritiky,
s povinným pojištěním, vytvářejícím
povinnost vůči soukromým osobám?
Absurdita je v tom, že by se sem z USA zanášely prvky systému, který je tam postavený
na nepovinném pojištění. Celá řada kroků,
které ministr Julínek předkládá, jako například řízená péče, je tam krůčkem dopředu,
zatímco tady by to byl krok kamsi do neznáma,
hlavně v souvislosti s nebezpečím vzniku jak
vertikálních, tak i regionálních monopolů.
Vertikálním monopolem rozumíme propojení
celého systému jedním vlastníkem – od zdravotní pojišťovny přes poskytovatele
19
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
zdravotní péče, nemocnice, zdravotní zařízení,
až po lékárny. Takový vlastník by se ve snaze
maximalizovat zisk logicky pokoušel snižovat
náklady v celém řetězci.
Nejlevnější pacient je přitom jak známo ten,
který vůbec nechodí k doktorovi, protože včas
umře. Nevyplatí se zatím celkem zdravý dědeček. Mimochodem, reforma by nejvíce postihla
právě starší občany, protože největší náklady
na péči jsou u nich. Za celý život obecně vzato
zdravotnický systém investuje do člověka úplně
na začátku, když se narodí, pak dlouho jednotlivec naopak přispívá. Okolo čtyřicátého až
pětačtyřicátého roku nastřádá do současného
systému průměrně zhruba 260 000 korun a pak
si to vybírá zpátky – začínají přicházet infarkty, nemoci … Je otázka, jestli by se privátní
subjekty prostě nesnažily maximalizovat zisk
tím, že budou v těchto případech poskytovat co nejlevnější služby. V nových návrzích
zákonů, které mají nahradit zákon o zdraví
lidu z roku 1966, například chybí větička, že
zdravotní péče, kterou garantuje stát, musí
být poskytována podle nejnovějších vědeckých
možností. Takže nás najednou budou moci léčit
třeba pijavicemi, což vyjde jistě laciněji nežli
genetická biologie.
Je otázka, jestli nevzniknou jakési obchodní
domy, kde se prostě poskytne ten nejlevnější,
jednoduchý servis, který bude vyladěný na minimální náklady a maximální zisk. Zdraví přitom
není komodita, se kterou se dá takto obchodovat. I když budu stát na straně úplně krajního
liberála, musím i pak uznat, že ve zdravotnictví
je potřeba respektovat i určité etické a sociální
ohledy. Chronicky nemocný člověk, který je pro
systém nejdražší, se často nemůže příliš podílet
na nákladech léčby. To si může dovolit mladý,
zdravý a sociálně zdatný člověk.
Jak se to řeší ve světě?
V různých systémech různě, někde se snaží
garantovat strop, který musí člověk zaplatit,
dejme tomu nějakým procentem z příjmu. To
pak pro velmi bohaté lidi znamená, že platí
i velmi drahé úkony v někdy plné míře a ti
nejchudší zaplatí spíše symbolickou částku.
V návrhu, který předkládá ministr Julínek, ty
otázky nejsou kvalitně řešeny.
Zdravotnictví je přitom velmi komplikovaný
systém, kde působí mnoho různých zájmových
skupin a lobby, ale ta nejslabší zájmová skupina, která není schopna reagovat, jsou právě
nemocní. Ten, kdo dostane infarkt, nebude
chodit do parlamentu demonstrovat, a než
ten infarkt lidé dostanou, tak je to nezajímá…
Tlak občanů - pojištěnců je velmi slabý. A na
druhé straně tu jsou velmi silné zájmové skupiny poskytovatelů péče, lékařů, farmaceutů,
lékárníků, prodejců zdravotnických zařízení
a zdravotních pojišťoven.
Stávající systém se bezesporu dá zlepšit, ale
přesto už nyní poskytuje relativně dobrou
20
péči, srovnatelnou s vyspělými zeměmi.
Jakákoli změna vyžaduje dlouhodobou
debatu. Důsledky takové reformy by totiž
byly nevratné. Kdyby se dejme tomu z velkých
nemocnic udělaly akciové společnosti, tak
už nikdo nebude mít peníze ani moc vrátit se
k původnímu stavu.
Kam nás pošle pojišťovna
V prohlášení bývalých chartistů pojmenováváte ještě jeden problém: přesun
zdravotní dokumentace na soukromé
firmy.
V celém balíku to možná vypadá jako okrajová
záležitost. V lékařské dokumentaci řada velice
delikátních informací, které by neměl dostat
do ruky nikdo jiný než lékař. Vlastnictví těchto
informací může představovat velký kapitál.
V podstatě není dořešena otázka, jak může
zdravotní dokumentaci převzít nějaká soukromá instituce a jaké důsledky z toho mohou
vyplývat. NP_ucta_57x43.pdf 7/28/08 10:17:39
INZERCE
Několikrát tu padl pojem řízená péče, co
přesně znamená?
Řízená péče je něco, co skrytě existuje už dnes
a ve všech systémech, nicméně tady se to zavádí jako princip. Byli jsme na to zvyklí za dob
před rokem 1989, kdy byl člověk v momentě,
kdy se dostal do rukou jednoho lékaře, prostě
posílán z jednoho místa na druhé a nemohl
si vybrat, kam jde. Toto se s velkou slávou
odbouralo po roce 1989 a zavedla se možnost
svobodné volby lékaře.
V řízené péči platí, že pokud si nezaplatím
vyšší sazbu, tak mne pojišťovna bude posílat tam, kam ona uzná za vhodné, kde má
nasmlouvány nejvýhodnější služby. Může to
znamenat, že někde udělají jakousi levnou
zdravotnickou „fabriku“ a já, jako pacient,
pokud si nepřiplatím, budu v rukou tohoto
řetězce. Takový systém představuje riziko
naprostého odlidštění.. Následkem bude tlak
na rychlost a „efektivitu“. Zdravotnictví ale
není továrna na zdraví.
Opět jako ztroskotanci
a samozvanci
Reforma vyvolala značný negativní
ohlas, ať už u ředitelů nemocnic, které
Julínek odvolal, u vás jako bývalých
chartistů nebo univerzit…
A pacientů, lékařské komory…
Jaký byl dopad toho odporu? Mělo to
smysl?
Podařilo se, alespoň v první fázi, přinejmenším
oddálit předložení celého reformního baťohu.
Domnívám se, že tato vláda nemá mandát k tak
zásadní a nevratné reformě. Nejde o to, jestli
směřuje napravo nebo nalevo. Je to zásadní
změna, která má posunout celý systém někam
do neznáma a takové riziko se nesmí dopustit.
Co teď ministr Julínek, když to neprošlo
na jaře, udělá?
Teď má v plánu připravit na schůzi vlády přijetí
tří zákonů: o zdravotních službách, o záchranné
službě a o speciálních zdravotních službách.
Tyhle tři zákony, které byly vyčleněny z balíku
jako méně riskantní, chce ministr Julínek ještě
během prázdnin protlačit do sněmovny. V těch
PM
zákonech jsou nebezpečné momenty, například
v některých případech povinnost pacienta
hradit rozdíl mezi úhradou pojišťovny a cenou
poskytovatele. Jinými slovy, když se člověk
dostane do situace, kdy mu bude poskytnuta
služba převyšující úhradu od pojišťovny, tak ten
rozdíl tzv. se souhlasem zaplatí. To tedy chci
vidět, jak někdo polomrtvý v nemocnici řekne:
„Ne, ne, nechte to být, na to nemám.“ To, co
jsem citoval, je například jedna přehlédnutelná
větička v paragrafu 40. Závažný problém je snaha eliminovat ze systému vliv lékařské komory,
neexistence definic základních pojmů, např. co
je standardní péče a co onen „nadstandard“,
který je do systému pomalu importován.
Jaký jste měl pocit z reakcí na váš
dopis? Počínaje článkem „Charta
v důchodu“ v Lidových novinách…
O žádných závažných ohlasech nevím. Reakce Lidových novin, novin, kterým jsem kdysi
sám pomáhal na svět tím, že jsem je ilegálně
kopíroval a rozšiřoval, mě mrzela. Myslím,
že i novinářsky byla ubohá. Připomnělo mi
to dobu, kdy Rudé právo napadlo Chartu jako
ztroskotance a samozvance. Tady z nás udělali skupinu penzistů, kteří o tom nic nevědí.
Přitom nás ani necitovali.
Také jsem dostal odpověď od předsedy parlamentu Vlčka, který mi poděkoval, a od
některých poslaneckých klubů. A také od
předsedy senátu Sobotky, který napsal, že
obdivuje naši odvahu mluvit o věcech, kterým
nerozumíme...
Charta byla volné sdružení lidí, kteří se po listopadu rozešli do různých názorových proudů.
Tady nás spojil jeden absurdní a podle mne
velmi nebezpečný a nedostatečně připravený
krok ministerstva zdravotnictví.
Děkuji za rozhovor.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autorka: Klára Cozlová
Zlatíčko,
udělej mi
kafíčko
ILUSTRACE: MATOUŠ LIESLER
Moc,
obtěžování
a jazyk
Je zajímavé, v kolika situacích nám vytane na mysli zdrobnělina. Přemýšlíte? Když nás
něco rozněžní či dojme, když je něco samo o sobě malé a roztomilé nebo když chceme
někoho potěšit. Krásný pejsánek; to je ale hodná holčička; ty jsi moje zlatíčko! Zdrobněliny mají ale i odvrácenou tvář, zdaleka ne tak „roztomiloučkou“.
Příjemňoučká nadvládička
Jazykově se nic nemění. Stále to jsou ta samá
slova: pejsánek, holčička, zlatíčko. Způsob
použití těchto slov však již naznačuje něco
naprosto jiného. Jde o situaci, ve které se tato
slova pronáší.
Do některých situací totiž zdrobněliny tak
úplně nepatří. Již nejde o to popsat roztomilou situaci a přenést to „příjemno“, které nás
zalilo, do jazyka a poslat tak dál. Jde naopak
o chladné použití frází jen k tomu, abychom
druhého vmanipulovali do určité činnosti či
role. Touto aktivitou zároveň upevňujeme svou
nadvládu, která umožňuje ovlivnit pozici toho
druhého. Ukazujeme svou vlastní moc nad slovy, ale zároveň i nad druhými. Ovládáme jazyk,
ovládáme komunikaci, a ovládáme tak druhé.
Manipulace pomocí zdrobnělin odkazuje na
mocenské souvislosti. Moc přitom může mít
mnoho podob a vycházet z pracovních vztahů
nebo z rozdílných genderových rolí (pojem
gender označuje společenské role a nerovnosti
spojované s pohlavím). Manipulace pak mohou
fungovat na úrovni nadřízený – podřízená; kolegyně – kolegyně; přítel – přítelkyně. (Pozice
muž – muž moc se zdrobnělinami nepracuje,
užívání zdrobnělin muži mezi sebou totiž patří
především do slovníku homosexuálů a zdrobněliny se zde užívají spíše k zesměšňujícímu
naznačení, že druhý patří k této menšině.)
Zdrobněliny zkrátka v určitých souvislostech
vycení zuby – nebo spíš zoubky či zoubečky?
Ať už v práci (udělejte mi kafíčko), na pracovní
schůzce, či při oslovování (a to je naše Hanička).
Že to není tak hrozné?
V roli pusinky a kočičky
Také jsem se dlouho bránila představě, že
jazyková stránka věci může být dokladem
nějaké diskriminace, či dokonce obtěžování.
Ale zrovna nedávno jsem se přistihla, že mě
neskutečně vytočilo, když šéf umně používal
právě zdrobnělin k tomu, aby kolegyni vmanipuloval do určité velmi nepříjemné práce,
kterou původně vůbec neměla dělat ona. To,
že byla zlatíčko, jí evidentně nijak netěšilo…
a já zas přemýšlela, proč nezkouší podobné
fígle na mužské kolegy?
Můžeme v souvislosti s jazykem a užíváním
zdrobnělin mluvit o obtěžování, nebo dokonce o sexuálním obtěžování? Tato dvě slova
jsou u nás stále trochu tabu, ostatně i pro ně
vymyslel jeden český spisovatel významově
zdrobňující harašení. K žádnému obtěžování
u nás nedochází, čeští muži jen tak „haraší“
coby sympatičtí rošťáci a ženám to je vlastně
příjemné. A kdo je proti, to je nejspíš zapšklá
a kyselá feministka indoktrinovaná v USA anebo
mu prostě haraší...
A tak mi nezbývá než přemýšlet, jestli jsou
v zahraničí opravdu tak přecitlivělé ženy, nebo
jsme my – Češky i Češi – spíše tak znecitlivělí.
Napadá mě jiný příklad, onehdy v restauraci nás
číšník oslovil: „Copak si dáme, děvčátka?“ A to
mohl být tak o tři, maximálně pět let starší. Na
veřejných prostranstvích se lze často potkat
s tím, že slyšíte výrazy typu: „kočičko“, „zlatíčko“ od naprosto cizích mužů. Nejde zde již jen
o zdrobněliny, ale obecně o jazyk a jeho užití
k ovládnutí terénu. Zdrobnělina v takové situaci
dává najevo, že si lze dovolit být důvěrný. Vymezuje jazykové teritorium a předepisuje tomu
druhému jeho roli. A od používaného jazyka je
k realitě jen krok… pardon, krůček.
Feministická lingvistika
Jazyk jako takový je živý systém, popisuje
objekty, skutečnosti, popisuje, ale také tvoří
významy. A i v jazyce mohou nejen působit stereotypy, ale také se dále vytvářet a přenášet.
Více se působením jazyka z tohoto pohledu
zabývá feministická nebo také genderová
lingvistika, která vznikla v sedmdesátých
letech v USA a později se rozšířila do Německa
a celého světa. Od devadesátých let je výraznou představitelkou v českých zemích Jana
Valdrová, která zastává názor, že: „způsob,
jakým o ženách mluvíme, je zároveň svědectvím
o jejich společenském postavení“. Feministická
lingvistika se zabývá odlišnostmi ve vyjadřování a komunikaci žen a mužů. Zároveň analyzuje,
jakým způsobem jsou zakotveny role obou
pohlaví v jazyce a jak se to projevuje v rolích
žen a mužů ve společnosti.
21
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Dokončení citátu Gabriela Lauba „Logika je plebejský způsob myšlení... “ naleznete v tajence
Vyluštění tajenky z čísla 309: ... abych nepraštil hlavou o sedadlo před sebou.
Vítězové tohoto kola jsou: Jarmila Hrabalová (Brno), Marek Knotek (Brno), Pavel Capoušek (Pardubice)
Ceny do soutěže – 3x CD ve formátu MP3: Ellery Queen – Město malérů. V hlavní dvojroli Eduard Cupák – poskytl Radioservis, a.s.
– vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz,
tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna
– Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
Byl jsem na severu,
na jihu, na východě
i na západě.
22
Prošel jsem hory, údolí, pouště,
obří města i pustiny.
Ale stejně - člověk se pořád
tak nějak nejhůř cítí doma.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Jiří Ptáček
Školní pomůcky Evy Koťátkové
K tabuli půjde… Eva Koťátková nás usazuje do lavic a nechává ožívat vzpomínky na
základní školu.
se strnule hlásí) a dřevené rámy kolem jejich
těl jim symbolicky znemožňují pohyb.
Výstavou Evy Koťátkové navazuje nové vedení
Galerie Václava Špály na tradici každoročně
představit aktuálního laureáta Ceny Jindřicha
Chalupeckého udělované umělcům mladším
pětatřiceti let. Minulé vedení Špálovky ji
nadlouho přerušilo a nový tým, reprezentovaný umělcem v roli galeristy Pavlem Humhalem,
se k ní tímto vrací. Těm, co neviděli výstavu
finalistů soutěže, se díky tomuto rozhodnutí
naskýtá příležitost poznat, za co autorka
byla oceněna.
Mnoho cest do školy
Kartotéka činností a pocitů
Eva Koťátková se ráda probírá vlastní pamětí. Její výstavy je možné přirovnat k brikolážím poskládaných z různých materiálů,
technik, postupů a rovněž obsahů - útržků
v ybavovaného a vysněného. Platí to také
o Cestě do školy. Kresby jsou zde vystaveny
vedle prostorových objektů i vedle promítání
inscenovaných akcí, v nichž se děti stávají
živou, tělesnou součástí prostorových
instalací. Koťátková zaznamenává, inscenuje, jednoduše kreslí a technicky náročné
objekty racionálně a pečlivě vyrábí. Také její
„vyprávění o škole“ není utříděné a souvislé,
je souborem obrazů, činností, rituálů, emocí
a asociací. Co ji k tomu vede?
S rukama za zády
Zvolit školu za téma výstavy má jednu výhodu.
Školní docházka zanechala v každé duši své
stopy a zásluhou školy se také řada našich
zkušeností podobá. Rádi si je sdělujeme,
což mimo jiné dokládá nespočet literárních,
filmových a jiných děl, které ze školního prostředí vycházejí. Nejsou stejné, ale příbuzné
prvky v nich najdeme často.
Také Eva Koťátková uplatnila ty nejtypičtější
předměty a systémy, jaké ze školy známe:
disciplinované sezení v lav icích, chůzi
s aktovkou na zádech, věšáky a lav ice ze
šatny, zelenou školní tabuli, papírové vystřihovánky v oknech, rostliny, které působí
tak neurčitě, jak neurčitou mají ve třídách
funkci… S nimi si pak pohrává - například
tabuli zmenší na kapesní formát, aktovku
vyrobí ze dřeva, umělý chodník ve vstupní
místnost i sv ine v hadov itou „cest ičku do
školy“ a květ iny usadí do truhlíků, které
se v určitých částech mění v model školní
budovy. Zatímco objekty na výstavě působí
trochu jako rozkošné školní suvenýry, kresbami a videi probleskuje bolest a donucování
k disciplíně. Nakreslení školáci různě trpí.
Jsou poranění a často vidíme jejich kostry.
Školáci ve v ideích zase sedí v pov inných
pozicích (s rukama za zády, čtou z čítanky či
Hra s předměty a pravidly, jež málokoho nechávají emociálně neutrálním, je bezesporu podstatnou složkou výstavy. Podstatnější ale je,
jak je Koťátková zapojuje do kontextu umění.
Z uměleckých postupů totiž vybírá takové, které se od sebe liší měrou uplatněné spontaneity
nebo naopak důkladného rozvažování, nutnosti osobně vstupovat do situací, či možnosti
zůstat u jejich opisu, atd. Umělecké zpracování
školních rekvizit a rituálů je v tomto smyslu
způsobem, jak vzpomínat – uvědomovat si
paměť skrze tvorbu. Před jednou „cestou do
školy“ dostalo přednost mnoho cest, podobně tak jako nás změněné okolnosti dovedou
pokaždé k jiným vzpomínkám. Koťátkové se tak
podařilo překročit lidovou oblibu v čemkoliv,
co připomene ztracené mládí, a opodstatnit,
proč se školní docházce věnuje výtvarný umělec a proč to lidem ukazuje v galerii. A to je
nesmírně důležité.
Eva Koťátková: Cesta do školy. Galerie
Václava Špály, Národní 30, Praha 1 (www.
NP_mir_57x43.pdf
7/28/08
10:19:36
spalovka.cz).
Výstava potrvá
do 24. srpna.
INZERCE
OBRAZY SLOV
EVŽEN ŠIMERA
Celé léto a část podzimu mohou návštěvníci
pražského letohrádku Hvězda na Bílé Hoře zhlédnout
výstavu Obrazy slov. Jak název napovídá, dvě desítky
výtvarných umělců různých generací zde vystavují
práce, jejichž významnou složkou jsou slova a texty.
Odpočívadlo schodiště Pražákova paláce v Brně slouží už řadu let jako Prostor pro jedno dílo.
Vybíráno je obvykle od mladých autorů. Zatím posledním vybraným je Evžen Šimera s jednou ze svých
nejzdařilejších prací Skateboardové překážky. Vytvořil ji podle minimalistických objektů amerických
umělců a předal skejťákům, kteří objekty vyzkoušeli jako překážky. V galerii se ocitly stokrát přejeté
a špinavé. Šimera tím popsal cestu od estetiky k účelu a zpět, což je jeho typický postup.
Obrazy slov. Letohrádek Hvězda, Liboc 25c, Praha 6.
Výstava potrvá do 31. října.
Evžen Šimera: Skateboardové překážky. Pražákův palác, Husova 18, Brno.
(www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 31. srpna.
23
PM
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Tereza Marečková
Vůle a proroci
„Pamatuj si, co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád,“ varuje otec syna. Snaží se ho
ušetřit obrazů, které si zatím čtenář bez milosti kopíruje do své vnitřní kartotéky.
Otec chce, aby jeho syn zavřel oči před otřesnou skutečností. Všichni ale zanedlouho
máme pochopit, že otiskům světa se nelze bránit ani vyhnout. Že je podstatnější, jak
s nimi pak uvnitř naložíme. Jen odvážlivec, který projde nevýslovným šílenstvím Cesty,
může vyslechnout tiché zašeptání na jejím konci.
Otec se synem putují zemí po celosvětové
katastrofě. Ta je o to děsivější, že její forma je
jen naznačena a příčiny si podle indicií může
domýšlet každý po svém. Zbyla ohořelá Země se
zčernalými zbytky civilizace, jejích důmyslných
věcí i demokratických vymožeností mezi jejími
obyvateli. Ze světa mizí slova, jejichž význam
už ztratil smysl. Lux, záclony, dezert, možná
i soucit, humor… Trvají jen ve vzpomínkách
přeživších a v jejich snech, které způsobují, že
je vždy znovu ráno bolestně překvapí všudypřítomná šeď a mrtvolnost nekonečného prostoru
a marnosti všech cest. A také vytrvale padající
popílek, před kterým si je potřeba vyrobit roušku
zakrývající tvář.
Malý chlapec, putující s otcem na jih za teplem,
se už narodil do nového světa. Poslouchá příběhy z otcova předchozího života jako pohádky
a rytířské zkazky. Sní o tom, že jednou podobný
svět potká, nebo ho vytvoří. A vlastně ho spolu vytvářejí každou minutu. Jsou si navzájem
celým světem a ostrovem. Přesto, že jejich
pečlivě střežená představa o podobě mezilidských vztahů dostává stále citelnější zásahy,
s nepochopitelnou důstojností na ní trvají.
Román Cesta se svým tvarem podobá hromádce
diapozitivů, která se vám nečekaně vysype na
hlavu z krabice při uklízení půdy. Jsou nafocené
nesmírně zručným vizuálním vypravěčem, který
jako by znal vaše noční můry. Musíte hned všeho nechat a jeden po druhém si prohlédnout.
Postupně se z nich skládá silný příběh o světě,
který tu je, i o tom, který by tu, nedejbože, jed-
nou mohl být. Mezi výjevy z putování se promíchaly vzdálené útržky šťastného života, v nichž
ještě vystupuje žena a matka, nebo se v nich
pluje v loďce s kouzelným a přesto skutečným
dědečkem. Jiné zase jako by promlouvaly z onoho světa, kam zmizeli už téměř všichni přátelé,
známí, lidé. Občas se v hromádce obrázků objeví
nedopatřením zachycený vyděšený pohled fotografa za objektivem, který nemůže uvěřit tomu,
co se před jeho zraky a v jeho hlavě děje.
Kniha jako by popadala dech škrcený všudypřítomným popílkem katastrofy a v záblescích
soustředění stihla vyslovit v kratším či delším
výdechu obraz dalšího kousku cesty na jih
k pobřeží, cesty za nadějí. Jednotlivé sloky
a odstavce vyprávění se často blíží básni v próze.
Takže i o nejkrutějších podobách násilí se dozvídáme prostřednictvím obnaženého náznaku,
jehož domyšlení a dotvoření se prostě nelze
ubránit. Zároveň autor prosvěcí některé situace
něhou, která hravě smete krutost všeho předchozího. Bezdeché, tenoučké nitky dialogů otce
a syna, dvou vyčerpaných lidí na pokraji smrti,
se postupně splétají v pevný provaz. Zázrakem
si uchovávají vzájemný respekt a úctu, jaké by
možná za normálních okolností poztráceli. Slova
jsou tím posledním, čeho se ještě nevzdali, čím
se mohou vzájemně obdarovat. V nich přežívá
světlo starého světa.
Chlapec si uprostřed spáleného lesa zkouší řídit
prastarý ztroskotalý vlak plný mrtvol, brání psa
před smrtí a snědením, vymůže si na otci pomoc
zloději, který je před malou chvilkou okradl
a ohrozil na životě. Přesto nikde ani stopa po
citovém vydírání nebo nevěrohodnosti. Drastické
momenty a pocity naprostého zmaru jsou většinou
překonány právě chlapcovým postojem, které se
dotýká svatosti. Jeho strach není strachem o sebe
sama, nýbrž o druhého, o svět z otcova vyprávění.
Většina lidí, které dvojice potkává, už mají jen
sžíravý strach o vlastní kosti, což vede k opuštění
všech hodnot a překročení všech pravidel. A my
spolu s otcem žasneme, kde jen se bere ta dávající
čistota, vprostřed víru chaosu.
Cormac McCarthy
Cesta, Argo, 2008
Novinky na knihkupeckých pultech:
24
Dorota Maslowská
Královnina šavle
Překlad: Barbora Gregorová, Fra, 2008
Petra Hůlová
Stanice Tajga
Torst, 2008
Kniha hlásá: „Nejde tu o žádný kecičky od strejčka Jedličky, ale
o absurdní parodii médií a dneška. Mc Doris v ní na kole značky
Kolbe putuje a celej tenhle systém, intouše a jiný lůzry fakuje…“
Další z řady svěžích Fra kousků.
V pátém románu Petry Hůlové se cestuje
v dalekých zemích a rozdílných mentalitách
po Dánsku nebo ruské Sibiři, ale především
v detektivně napínavém příběhu.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Karel Veselý
Vlci v lidských obydlích
Kanadští indie rockeři Wolf Parade navázali na svůj úspěšný debut temnější druhou
deskou, na které zpívají o konci světa.
Když v roce 2005 vydali Wolf Parade výtečné
debutové album Apologies to the Queen Mary,
byl to jako testament výjimečnosti indie rockové scény v kanadském Montrealu. Deska byla
schizofrenním příbuzným majestátného Funeral
jejich kolegů Arcade Fire a stejně jako oni se
Wolf Parade bez pomoci médií či mainstreamového hudebního tisku stali přes noc senzací
v alternativním rockovém proudu. „Kapela,
která změní váš život,“ ohlašovali tehdy hudební
novináři, kteří podlehli jejich kouzlu. Příliv
zajímavých indie rockových kapel z Kanady
nevyschl ani po třech letech, Arcade Fire se
stále tvrdošíjně odmítají stát novými U2 (což
se jim ale nejspíše nepovede) a členové Wolf
Parade osvěženi bočními projekty konečně
dali dohromady své druhé album At Mount
Zoomer.
Potomci promiskuity
Jedním z typický r ysů současné kanadské
indie scény je promiskuita. Hudební, ne
sexuální, samozřejmě. Muzikanti volně
poletují mezi skupinami, sestavují nové
projekty, hostují si vzájemně na deskách
a někdy není tak úplně jasné, která kapela
si na ně může nárokovat domovské právo.
Scéna tak připomíná jednu velkou hudební
komunitu, kde f ilozof ie „každý s každým“
př ináší zajímavé výsledky. Dohromady se
tak dali i Dan Boeckner a Spencer Krug, dva
hudební mozky za Wolf Parade. Krug dostal
v roce 2003 nabídku zahrát si před Arcade Fire
a protože členové jeho kapely Frog Eyes se
zrovna rozprchli po vlastních cestách, sestavil v šibeničním termínu tří týdnů původně
jednorázový projekt s Boecknerem, jež se
právě přestěhoval do Montrealu po rozpadu
Atlas Strategic. Společná práce jim zachutnala a se specialistou na elektronické nástroje
Hadji Bakarou a bubeníkem Arlenem Thomp-
sonem natočili dvě EP desky,
díky nimž si jich všiml slavný
americký label Sub Pop.
Jakkoliv je spojení Boecknera
a Kruga oslavováno jako jedna
z nejlepších autorských dvojic
v současném rocku, nahrávky
Wolf Parade nejsou zdaleka
jejich jediné hudební počiny.
Boeckner a jeho manželka
Alexei Perry vystupují jako
dvojice Handsome Furs (vloni
v říjnu hráli v Praze na Sedmičce), jeho parťák Krug je
aktivní v projektech Fifths of
Seven, Sunset Rubdown nebo
v kanadské indierockové superskupině Swan Lake. Nějakou
dobu to trvalo, ale cesty obou muzikantů se
vloni znovu potkaly a přípravy na druhé album
Wolf Parade mohly začít.
Euforické žalozpěvy
Jako strážní andělé kapely se znovu zjevili
Arcade Fire, kteří jim půjčili odsvěcený kostel, jež před léty zakoupili a v němž nahráli
své druhé album Neon Bible. Na stejném místě
z improvizací vznikly písně, které pak Wolf
Parade nahráli ve studiu Mount Zoomer svého
bubeníka Thompsona. Název alba je hrdým
přiznáním nezávislého ducha: „Desku jsme si
nahráli a produkovali sami a ve svém vlastním
studiu.“ Mylné byly obavy, že by Wolf Parade
chtěli zneužít úspěchu svého debutu a přidali
na komerční přijatelnosti. Album si zachovává punkovou přímočarost, které ale nechybí
rafinovanost. Boecker a Krug se rádi inspirují
post-punkem a Bowiem, tentokrát ale nejsilněji
v jejich hudbě zní odkaz alternativního rocku
80. let, Pixies, Hüsker Dü či ranných R.E.M..
Nedělají si žádnou hlavu z hymnických refrénů,
častého použití syntezátorů či klavíru. Písně
na nové desce jsou ale stejně euforické, jako
jsou temné.
Je to právě toto „dvojí“ čtení, které na současných kapelách z Kanady od Arcade Fire až
po Broken Social Scene vzrušuje. Soldier‘s
Grin je popová písnička, pod jejímž lesklým
obalem zvonivých kytar prosvítají temné
podtóny příběhu vojáka, kterého jeho vláda
poslala na jistou smrt. V chytlavé California
Dreamer zase Krug zpívá o smrti amerického
snu o absolutní svobodě, o kterém kdysi pěli
The Mamas And The Papas nebo Beach Boys.
Jednotícím motivem devíti skladeb je pak
vize post-apokalyptického světa, v němž
naše města místo mrtvého lidstva obydlila
zvířata. Je to syrová metafora skonu lidství,
jež nahradila animalita. Jsou to všechno velmi
smutná témata, ale písně o nich se poslouchají
moc krásně.
Wolf Parade: At The Mount Zoomer.
Sub Pop 2008
Menomena – Nic není tak složité
Do proslavené strahovské Sedmičky tentokrát nezveme na nic agresivního, ani přísně novátorského, druhý srpnový víkend tam dorazí jen jedna americká
indie kytarovka. (Ehm, vlastně dvě.) Trio Menomena z Oregonu existuje osm let a má na svědomí tři desky pohybující se na ose mezi rockovými experimenty
a čistým písničkářstvím. Demokraticky se střídají za mikrofonem i za jednotlivými instrumenty a na pódiu kromě živých nástrojů také hojně využívají laptopy
či předtočené smyčky. Jejich loňské album Friend and Foe provázela přízeň hudební kritiky a poutalo na sebe pozornost také neobvyklým obalem, za který si
dokonce vysloužili nominaci na cenu Grammy. Jeho autorem byl komiksový malíř Craig Thompson, u nás známý svým intimním grafickým románem Pod dekou.
Menomena s malířem úzce spolupracuje, na posledním evropském turné Thompson během koncertu maloval improvizované skeče, které pak rozdával divákům.
Menomena (USA), The Vibrarians (USA), 10. 8., začátek v 20:00 – klub 007, Praha
25
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Petr Šourek
Letní dojná kráva
Antická divadla jsou jediné starověké památky, pro které se našlo moderní využití.
Třicítka starověkých divadel na řeckém území slouží kulturním akcím. V budoucnosti
by měla přibýt další. Co se v nich bude hrát? Antická činohra?
Představení a koncerty ve starověkých
divadlech jsou neobyčejně populární. Řecký
archeologický dozor obdrží každý rok tisíce
žádostí od soukromníků a místní samosprávy.
Všichni by rádi pořádali své akce v antických
divadlech. Archeologové vyhoví pouze zlomku
žádostí.
Divadlo podle archeologů
Na první pohled se může zdát, že archeologové s těžkým srdcem ustupují požadavkům
veřejnosti, která žádá turistický chléb a hry
v antických divadlech. Historie moderního
využití antických divadel je ale docela jiná.
Právě klasičtí archeologové a filologové kdysi
přišli s myšlenkou provozovat hry starověkých
dramatiků v ruinách starých divadel. Od konce
devatenáctého století tak vznikaly festivaly
antického dramatu. Nejprve ve francouzské
Provence, později v sicilských Syrakusách
a nakonec ve třicátých letech dvacátého století v řeckých Delfách. Tam se ovšem konají na
stadionu, protože delfské divadlo je ve velmi
špatném stavu.
Nejzachovalejší starověké divadlo v Řecku je
v Epidauru. Pochází z konce 4. století př. n.
l. a má vynikající akustiku. Ve 20. století se
stalo vzorem mnoha nápodobám antického
divadla. Již padesát let v něm pravidelně
hraje. První moderní inscenace se v Epidauru
odehrála na konci třicátých let. Od roku 1954
se tu pak v letních měsících koná divadelní
festival. Památkářské předpisy omezují váhu
kulis a zakazují sváření, lepení a natírání na
místě. Všechny přísně zakázané věci se přesto
v Epidauru děly. Scénografický návrh posílají
soubory na poslední chvíli a archeologové
nemají šanci řádění divadelních techniků
zabránit.
Přísně střežený repertoár
Archeologové tak svůj vliv uplatňují především omezováním repertoáru. V Epidauru se
neprovozuje hudba ani opera nebo tanec, ačkoli
se k tomu divadlo svou akustikou a kruhovým
tvarem orchestry hodí. Uvádějí se zde pouze
činoherní inscenace klasického dramatu. Teprve před několika lety se začaly objevovat hry
novověkých klasiků na antické náměty. Přivezly
je zahraniční soubory, které získaly přístup na
scénu v roce 2002.
Nová iniciativa řeckých archeologů žádá otevření dalších divadel pro kulturní akce. Využívaná
divadla mají větší šanci získat prostředky na
údržbu. Většina starověkých divadel na řeckém
území je přitom v kritickém stavu. Vykopávky
odstartují erozi. Nezajištěné svahy sjíždějí
a dílo zkázy dokonají kořeny náletových rostlin.
Památky nelze chránit pouze pasivně. Když
už byly jednou odkryty, je třeba je opravovat
a chránit proti erozi, jinak za pár let na letním
slunci, větru a zimním dešti zchátrají víc než za
tisíc let pod ochranným příkrovem hlíny.
Členy iniciativy s názvem Diazoma, která žádá
zpřístupnění dalších divadel, jsou vedle archeologů také divadelníci. Jsou to jména dobře
známá z dosavadních inscenací ve starověkém
divadle v Epidauru. Dá se předpokládat, s jakým
repertoárem počítají. Tito zástupci divadelního
akademismu se naučili se využívat starověké
divadlo v letních měsících jako dojnou krávu.
Valnou část návštěvníků tvoří zahraniční
turisté. Turisté obdivují atmosféru starověkého
divadla, ale ze hry v řečtině nerozumějí ani
slovo. Zmatení odcházejí s pocitem, že viděli,
co vidět chtěli: pravé antické divadlo. Přitom
sledovali dosti kuriózní skanzen novořeckého
divadla, zakonzervovaný archeology a financovaný turismem.
Adoptujte antické divadlo
Po celém Řecku je rozeseto celkem 134 antických
divadel. Třicítka z nich se v současnosti využívá
k pořádání kulturních akcí. Dalších 76 starověkých divadel můžete navštívit jako archeologická
naleziště. O zbylých 28 divadlech máme sice
spolehlivé zprávy ze starověkých pramenů, ale
dosud se je nepodařilo lokalizovat nebo odkrýt.
Řečtí archeologové nyní navrhují, aby se další
antická divadla otevřela veřejnosti. Důvodem
jsou peníze. Opravy by v budoucnosti neměl
hradit pouze stát a Evropská unie, ale především
soukromí dárci a místní sponzoři. Někteří budou
moci památku i adoptovat.
letní zábava pro masy
I u nás si můžete dosyta užít komerčních divadelních spektáklů orientovaných na turisty. Nemáme sice antické amfiteátry,
ale divadelní točna v parku krumlovského zámku je hravě zastane. Každoroční výzva UNESCO k její likvidaci a následné
prodloužení vyjímky už prostě patří k létu. Stejně jako vlajková loď našeho divadelního průmyslu, Letní shakespearovské
slavnosti. Letos nejen v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu, ale i na nádvoří Lichtenštejnského paláce.
Více na www.shakespeare.cz
26
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Petr Procházka Rolling Stones: Shine A Light
Jsou stále symbolem čistokrevného rocku, i po všech punkových, novovlných či alternativních otřesech. „Pro mě je rock výhradně tělesná záležitost, žádné mozkové dostihy,“
říká Jagger a miliony fanoušků souhlasí.
O rockové legendě už vzniklo asi dvacet dokumentů, hráli v mnoha filmech, se slavným
Jean-Luc Godardem natočili Sympathy For The
Devil, pro TV udělali The Rock and Roll Circus
– prý největší show na světě – s Lennonem,
Yoko Ono, klavírním virtuosem J. Katchenem,
trpaslíky, Indiány a kovboji, i s konkurenčními
Jethro Tull a Who,... Dnes mají členové kapely
domy a byty kdekoli po zeměkouli, bezpočet
potomků, majetkové podíly na kdečem a Jagger
možná mindrák filmového herce, který po roce
1970 nedotočil Herzogova Fitzcaralda a neudělal zkoušky na Formanova Amadea.
Scorseseho snímek Shine A Light je výjimečný.
„Jde sice pořád o vystoupení naší kapely, ale
zároveň je to naprosto prvotřídní rock´n´rollový
film,“ shrnul Keith Richards. Martin Scorsese, který nikdy netajil svůj obdiv ke Stones,
přesvědčil Jaggera, aby zvolili neobvykle
komorní prostředí newyorského divadla Beacon
Theatre.
Minulost je připomínána spíš decentně, často
v humorných vsuvkách z archivů. Ani v proslaveném uvěznění Jaggera s Richardsem se režisér
nijak nerýpe. V červenci 1967 dostali tři měsíce
nepodmíněně za neoprávněné držení čtyři tablet benzedrinu, získaných v Itálii jakožto lék
proti cestovní nemoci. Times pak v úvodníku
Jak umučit motýla napsaly: „Kdyby si arcibiskup z Canterbury u papeže koupil prášky proti
nevolnosti a dovezl je do Británie, dopustil by
se stejného přečinu.“ Téhož dne byli oba Stones
propuštěni.
Scorsese má na kontě např. koncertní film The
Last Waltz, výtečný dokument o Bobu Dylanovi
No Direction Home nebo TV sérii Martin Scorsese Presents The Blues. Záznam-dokument
Shine A Light je stavěný jakoby podle mustru
prvně jmenovaného. Režisér zde potvrzuje své
filmařské kvality a přitom je hravý. Úvod na
černobílý materiál mapuje domlouvání se členy
kapely ohledně koncertního sálu, playlistu
nebo umístění kamer na pódiu. Napůl fiktivním a stylizovaným napětím vtáhne diváka do
filmu. Jakmile kapela spustí, ocitáme se uvnitř
koncertu. Scorsese i vizuálně šlape ve společném rytmu písní. Dynamický dojem umocňuje
klipovitý střih, kdy málokterý záběr přesáhne
několik vteřin. Osmnáct kamer, obsazených
renomovanými kameramany v čele s oscarovým Robertem Richardsonem, splňuje svůj
účel. Dlouhé a efektní záběry gigantománie
Rolling Stones si přece fanoušci mohou užít
jinde, třeba na kolekci čtyři DVD z posledního
turné Bigger Bang.
Dokonce ani epizodní role Billa Clintona
s manželkou nebo bývalého polského prezi-
denta Kwasniewského nijak neruší. „Je skvělé
vás tu vidět,“ uvítá Keith Richards publikum. „Je
skvělé vůbec někoho vidět,“ naráží na stáří členů
kapely. Film sympaticky civilním, ale zároveň
detailním způsobem ukazuje divákovi, jak šlape
mechanismus nejvýkonnějšího ekonomického
stroje šoubyznysu. Kompaktně působí i vystoupení Jacka Whitea z White Stripes či veterána
a jedné z inspirací stoneovských kytar Buddy
Guye. Ani popová hvězda Christina Aquilera
v písni Live With Me není mimo mísu. Je cítit ve
střižně strávených devět měsíců i to, že z amerických režisérů první ligy má právě Scorsese
nejblíže k rockové hudbě. Vždyť i jeho hrané
filmy jsou pověstné výbornou prací s hudebním
doprovodem. Závěrečné titulky vychutnejte
až do konce – do titulní písně je vložen malý
dialogový fórek.
Prosíme, přetočte
Jerry a Mike jsou kámoši. Mike dělá ve videopůjčovně, Jerry má utkvělou představu, že mu sousední elektrárna
ničí mozek. Po neúspěšném pokusu o sabotáž se něco opravdu stane! Jeho zmagnetizovaný mozek vymaže
všechny kazety v Mikově videopůjčovně. Napadne je, jak zachránit skomírající obchod a rozhodnou se smazané
filmy přetočit. Vzniknou tak kuriózní verze filmů jako King Kong, Krotitelé duchů nebo Robocop.
(Be Kind Rewind, USA, 2008, režie: Michel Gondry, 102 min., komedie)
27
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Autor: Alexandr Budka
Průřez prodejcem
Eva Holbusová prodává na Jiřího z Poděbrad. Bohužel zastihnout ji nebývá snadné,
protože ji trápí epilepsie, a tak je její kariéra kolportérky Nového Prostoru přerušovaná
občasnými hospitalizacemi. Pokud ji však zastihnete, určitě ji nepřehlédnete. Zaujme
kultivovaným zjevem a pečlivě sladěnými modely v přírodních barvách. O to více
překvapí, že o bydlení přišla už více jak před rokem a služeb nocleháren ze zásady téměř
nevyužívá, a to ani v zimě. Se svým partnerem Františkem prodávají Nový Prostor už
od února, ale na společné bydlení se zatím nezmohli. Dávají tedy přednost přírodě,
která poskytuje mnohem víc soukromí a na rozdíl od nocleháren možnost být spolu.
František se o Evu stará, když ji trápí její nemoc. „Mám s tím velké problémy. Lidé často
nerozeznají, že se jedná o epilepsii, myslí si, že je člověk opilý nebo zfetovaný. Nejhůř
zvládám hospitalizace v Bohnicích, ten pocit, že je člověk zavřený, je k nesnesení.“
Eva je typický příklad toho, co zcyničtělí novináři nazývají HLP – Hluboký Lidský
Příběh. Otec jí zemřel ve třech letech, bohužel už v té době nežil s její biologickou
matkou, kterou nikdy nepoznala. S macechou a jejím novým partnerem ji osud zavál
do Afriky, kde však trpěla velkými zdravotními problémy. I z tohoto důvodu pak
vyrůstala v péči svého dědečka. Vdávala se mladá, první dítě měla už v devatenácti
letech a pak ještě přišly další dvě. Přesto dokázala vystudovat medicínu, i když
atestaci už kvůli dětem nezískala. Školu dokončila v roce osmdesát devět a pak
už byly úplně jiné podmínky. Od té doby už to bohužel šlo jen z kopce. „Manžel byl
houslistou Národního divadla, pořád někde na cestách a já hrozně trpěla samotou a
přetížením. Byla jsem na děti sama a neměla vůbec čas pro sebe. Nemohla jsem se
věnovat medicíně, ani piánu, na které dodnes ráda hraji. Prostě jsem to nezvládla.
Rozvedla jsem se a děti zůstaly v péči manžela. Dnes už vím, že to byla životní
chyba. Pak jsem měla další dítě, ale druhý manžel záhy tragicky zemřel. Z třetího
manžela se vyklubal narkoman a alkoholik, s ním začala moje cesta na dno.“
Dlouho Eva vydržela živit sebe i manžela, ale kolotoč problémů a dluhů byl
čím dál divočejší. „Manžel dlužil kam se podíval, začaly přicházet exekuce.
Nakonec jsme skončili na ubytovně v Psárech u Prahy, kde i pracovala v prádelně.
Dál už to nešlo. Z muže je teď naprostá troska, já se pokouším ode dna odrazit.
František mi dal novou naději, zase mě baví žít.“ S dětmi je Eva v občasném
kontaktu, ty starší už jsou dospělé a mají své vlastní životy. „Vím, že jsem
udělala spoustu chyb, ale nikdy jsem jim nechtěla ublížit. V restituci jsem
získala nějaký majetek a vše jim přenechala. Je to tak lepší, stejně bych asi
o všechno přišla v exekucích.“
Kromě hry na klavír si Eva oblíbila i pletení a háčkování. „Moc mě to baví
a hlavně uklidňuje. Vydržím plést celé hodiny, občas háčkuju i při prodeji
časopisů. Ty svetry co máme s Františkem na sobě, jsou moje dílo!“ Když se
za Evou v metru na Jiřího z Poděbrad zastavíte, uplete vám z donesené
vlny co jen si budete přát!
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
ANKETA: Naši prodejci a zdravotní péče
1. Jak hodnotíte dostupnost zdravotní
péče?
2. Jste spokojen/á s kvalitou
zdravotní péče?
3. Máte zdravotní pojištění?
4. Pokud jste pojištěn/á, odrazují Vás
od léčby poplatky?
Zdeněk,
Billa Lesná
1. Mám dobrého lékaře, takže zdravotní
péči hodnotím kladně.
2. Jsem spokojen.
3. Ano.
4. Poplatky mne neodrazují, můj lékař je
po mě nevyžaduje.
Jaromír,
Špalíček
1. Zdravotní péče je pro mne nedostupná,
již tři roky nemám lékaře.
2. Jsem absolutně nespokojen, jsem totiž
invalidní důchodce bez důchodu. Navíc
mám tři chronické nemoci.
3. Nemám zdravotní pojištění.
4. Poplatky mi vadí, když jsem žil ve
Francii, měl jsem zdravotní pojištění
a celou dobu jsem tam žádné poplatky
NP_fair
platit nemusel.
play_210x148.pdf
7/28/08
10:21:11
Lída,
Hl. nádraží
PM
1. Pro mne je nedostupná. Nejsem totiž
z Brna, nemám tu lékaře. Na druhou
stranu, pokud se někdo válí opilý na
cestě, tak ho ošetřují hned.
2. Nejsem spokojená.
3. Ano, mám.
4. Poplatky mne odrazují.
Jindra,
Billa Klusáčkova
1. Jelikož nedocházím k lékaři, tak tohle
nemůže posoudit.
2. Nemůžu posoudit. Ordinace byla
zrušena, ani nevím, kde mám kartu.
3. Ne.
4. Pokud bych měl lékaře, poplatky by
mi vadily.
Jaroslav,
Rubín
1. Zdravotní péče je mi dostupná,
prodávám totiž časopis pěti lékařkám.
2. Mám jen dobré zkušenosti.
3. Ano.
4. Jak kdy, některé léky se vyplatí upovat
bez receptu.
INZERCE
29
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily
Objednejte si předplatné Nového Prostoru a staňte se členy Klubu přátel NP
Neprodává se ve vašem městě Nový Prostor nebo nemáte cestu místy, kde
můžete zastihnout naše prodejce?
Předplatné:
www.novyprostor.cz/casopis
nebo na telefonech:
774 150 552; 220 199 302.
Nevadí. Nový Prostor si můžete také objednat v rámci akční nabídky
předplatného.
Výhody , které jsme pro vás připravili:
Polovina částky, kterou při přímém prodeji obdrží naši prodejci, tak
poputuje na sbírkový účet.
Prostředky, které se sem dostanou, využíváme na mimořádné výdaje
našich prodejců, jako například poplatky za léky, ošetření u lékaře
a podobně.
VÝHODY PRO ORGANIZACE
• 20% sleva při zadání inzerce v časopise Nový Prostor
• 1x za rok PR článek v časopise zdarma
• Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny
• 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce,
kterou pořádá Nový Prostor
Můžete si vybrat z těchto variant předplatného:
• Čtvrtletní předplatné (3 měsíce, čili 6 čísel) za 240,• Půlroční předplatné (6 měsíců, čili 12 čísel) za 480,- + první číslo
zdarma (obdržíte od nás tedy 13 čísel)
• Roční předplatné (12 měsíců, čili 24 čísel) za 960,- + první dvě čísla
zdarma (obdržíte od nás tedy 26 čísel)
VÝHODY PRO JEDNOTLIVCE
• Zdarma drobná soukromá inzerce (seznamka, bazar) do 4 řádků
• Přednostní zpracování námětů na články a příspěvků od čtenářů
do klubové rubriky v časopise Nový Prostor
• Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny
• 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce,
kterou pořádá Nový Prostor
Objednávejte e-mailem: [email protected]
Do e-mailu napište: své jméno a příjmení, adresu, kam chcete časopis
zasílat. A samozřejmě také délku předplatného.
Více informací naleznete na našich webových stránkách v části
VÝHODY PRO DROBNÉ PODNIKATELE (Živnostníky)
• Platí kombinované výhody obou předchozích skupin.
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo
s vašimi penězi naloženo.
Dodatečné poděkování NP: tabulku a obrázek k článku Lidé na okraji v čísle 308 poskytla Urbánní a regionální laboratoř při katedře sociální geografie
a regionálního rozvoje PřF UK. Je řešitelkou vědecko-výzkumného projektu „Suburbánní rozvoj, suburbanizace a urban sprawl v České republice:
omezení negativních důsledků na životní prostředí“, finančně podpořeného Ministerstvem životního prostředí ČR. V rámci tohoto projektu byla
připravena brožura „Suburbanizace.cz“ a výstava „Suburbanizace.cz... bydlím v satelitním městečku“, která je volně přístupná do 30.9. 2008 v budově
Přírodovědecké fakulty, Albertov 6, Praha 2. Více se můžete dozvědět na www.suburbanizace.cz
sms a e-maily
iu!
Zdr avím vynovenú redakc
si ho
309 je fak t super, včera som
Najnovšie číslo časopisu
s Davidom
or
hov
Roz
.
ala
čít
pre
hom
kúpila a hneď jedným dyc
sú zaujímavé
nky z Témy a Pošli to dál
Lynchom je pecka a aj člá
rna, smiala
Ste
a
Jan
tón
feje
ž
tie
a presne k veci. Pobavil ma
a
pred tým na tex toch od Jan
som sa na ňom v metre ako
obávam
iať,
sm
čom
na
je
nie
asi
sa
Jiráka. Aj keď v pods tate
Bořutová,
:-) Akurát mi chýbal a Eva
sa, že to všetko je pravda
to oceniť .
žem
oká
a d
l
štý
jej
na
kla
keď som si už konečne zvy
dar í!
j
ale
naď
sa
h
zol kliešť. Nec
Dúf am, že ju zase neuhry
Petra
30
Odpověď redakce:
dobrý den;
v posledním vydání np (velmi čtivé,
inteligentní, citlivé a alternativní v pravém
slova smyslu) jsem si mimo jiné přečetla
i sugestivní recenzi na indické nokturno
dominiky prejdové. píše, že vešlo do
distribuce, ale v kinech není: mínila tím
dvd? držím vám palce v další práci, a díky,
sandra.
Film je distribuován
ných
bohužel jen do vybra
t kin.
ar
a
bů
klu
ch
vý
filmo
ete,
hn
sti
za
Jestliže ho ne
k
lit
hý
uc
se
ž
ne
á
ýv
nezb
í,
stv
át
pir
internetovému
omn
dě
ípa
př
v
o
jak
stejně
pstu
do
ne
ak
ha dalších jin
.
mů
fil
ch
ký
sic
kla
ných
sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected]
100 %
bez popcornu
kvalitní dokumenty na plátně / premiéry výjimečných filmů / kavárna s výstavami /
filmy z festivalů / výběr českých filmů pro Prahu 7 / animace, experimenty…
Františka Křížka 15, Praha 7, tel.: 233 382 606, [email protected], www.biooko.net
Bio Oko Prostor Tisk.indd
1
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce:
Petr Procházka, Andrea Novotná, korektury: Zuzana Josková, art director:
Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město,
tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]),
Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová,
tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům
Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]),
Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.:
+420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
7/28/08 2:53:47 PM
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
Spálená guma,
brzdová kapalina,
Pokud vám to nevoní,
exkrementy a krev.
netelefonujte za volantem
bez handsfree.
The new fragrance for women
Kampaň vám přináší T-Mobile a Autoklub ČR.