AIO 2/2011 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Acta Iuridica Olomucensia
Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research
2011 | Vol. 6 | No. 2
Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta
***
Palacký University, Olomouc
Faculty of Law
Czech Republic
Elektronicky archivováno | Electronically archived at:
Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/
Dvakrát ročně vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci,
Křížkovského 8, IČ 61989592.
Ročník VI, 2011, číslo 2. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. prosince 2011. Ev. č. period,
tisku: MK E 15579.
Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná
čísla + specielní čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné).
Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + specielní čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk
každého čísla, poštovné a balné).
Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce
přijímá redakce.
Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkovského 8,
IdN 61989592.
Volume VI, 2011, number 2. This number was issued in Olomouc in December 2011.
Evidence number of periodicals: MK E 15579.
Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for
4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included.
Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office.
Šéfredaktor | Editor in Chief:
JUDr. Ondrej Hamuľák
Členové RR | Members of Editorial Board:
JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. | Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. | Prof.
JUDr. Josef Fiala, CSc. | JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA | Doc. JUDr. Daniela
Gregušová, CSc. | Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. | Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc.
| Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. | Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. | Prof. JUDr. Jiří Jelínek,
CSc. | Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. | Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. | Doc.
JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. | Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. | Prof. nadzw. dr. hab.
Krzysztof Skotnicki | JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. | Prof. JUDr. Vladimír Sládeček,
DrSc. |Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz | Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. | Prof. JUDr.
Ján Švidroň, CSc. | Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. | Donald E. deKieffer (†)
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická
fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká
republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.
© Univerzita Palackého, 2011. ISSN 1801-0288
Obsah | Contents
JE REŠPEKTOVANIE ZÁKLADNÝCH ZÁSAD TRESTNÉHO KONANIA ....7
PRI MOBILNÝCH SÚDOCH REÁLNE?
Radovan Blažek
POVINNOSTI PRODÁVAJÍCÍHO...................................................................... 17
Karel Marek
ZADRŽOVACÍ PRÁVO V PROMĚNÁCH ČASU............................................ 41
Pavel Vetešník, Pavel Pohorský
KOMPARATÍVNY ÚSTAVNOPRÁVNY POHĽAD
NA INŠTITÚT EURÓPSKEHO ZATÝKACIEHO ROZKAZU
A NEDOSTATKY SLOVENSKEJ ÚSTAVNEJ ÚPRAVY................................. 51
Milan Hodás
VYBRANÉ OTÁZKY ZNALECKEJ ČINNOSTI V ČESKEJ REPUBLIKE.... 73
Zuzana Adameová
VYPOŘÁDÁNÍ DĚDICTVÍ PODLE ISLÁMSKÉHO PRÁVA........................ 91
Lenka Bezoušková, Václav Bednář
PROCESSUS IUDICIARIUS SECUNDUM STILUM PRAGENSEM.
GENEZE, VÝZNAM A OBSAH DÍLA............................................................. 115
Dominik Budský
FIŠKÁLNA POLITIKA AVIGNONSKÝCH PÁPEŽOV................................. 131
Vojtech Vladár
Zpráva z konference o právním vzdělávání Valencie 11.–15. 7. 2011........... 151
Petra Melotíková
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů.............................................. 153
Požadovaná forma příspěvku............................................................................. 154
Korrigendum:
Redakce se omlouvá za chybu, která se objevila v minulém vydání AIO (1/2011).
V článku JUDr. Františka Pěchy (Několik úvah o přirozeném právu a právním
pozitivismu v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku) došlo při
přepisu strojopisu do elektronické podoby k záměně slov „morální“ a „normální“. Správní verze textu na s. 127 zní: „John Finnis (nar. 1940), který ve svém
díle Natural Law and Natural Rights, založeném na učení Aristotela a Tomáše
Akvinského, dospívá k závěru, že morální normy ospravedlňují samotnou instituci pozitivního práva.“
Poslání a struktura časopisu
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým
periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci.
Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní
teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe.
AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku
všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce,
která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů
vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém
jazyce. Časopis je standardně strukturován na následující části:
Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo
anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo
kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky
– závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní
literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé
množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov
v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000
znaků (10 normostran).
Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující
individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní
teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem
reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem.
Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran).
Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých,
slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa
na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace.
Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích,
konferencích a projektech.
The aim and structure of journal
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal
issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and
problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of
opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific
research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English
language. The journal is commonly structured into the following sections:
Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English
language based on original research activity of author or team of authors, which
is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects
the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular
field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes
and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article
is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language
of article and in English is required mandatorily.
Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper
presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of
legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects
the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent
is up to 18.000 characters (10 pages).
Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech,
Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional
quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in
the particular legal field.
Information: This section contains information about past and future scientific
events, conferences and projects.
JE REŠPEKTOVANIE ZÁKLADNÝCH
ZÁSAD TRESTNÉHO KONANIA PRI
MOBILNÝCH SÚDOCH REÁLNE?
Compliance with the basic principles of criminal proceedings
in deciding of „mobile courts“ – reality or fiction?
Radovan Blažek
BLAŽEK, Radovan. Je rešpektovanie základných zásad trestného konania pri
mobilných sudích reálne? Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp.
7–15.
Kľúčové slová: mobilné súdy, extrémizmus, vandalizmus, výtržníctvo, športové
podujatia, základné zásady trestného konania, hlavné pojednávanie, osobitne
skrátené vyšetrovanie.
Abstrakt: Predkladaný článok pojednáva o novele Trestného poriadku v SR, ktorá zaviedla možnosť viesť hlavné pojednávanie priamo na štadióne, kde dochádza k výtržnostiam. Autor v článku kritizuje nerealizovateľnosť uvedeného ustanovenia v praxi s ohľadom na dodržiavanie všetkých pravidiel a zásad v trestnom
konaní, čím toto ustanovenie stráca zmysel. O nevyužívaní tejto možnosti hovoria aj uplynulé skúsenosti z ČR.
Keywords: mobile courts, extremism, vandalism, sports events
Abstract: The article describes the legislative changes made in Criminal procedure code in Slovak republic, which made possible to sentence the offenders
during the sport events, if they conduct the criminal acts. Author criticises the
impossibility of practical use of this provision, because the rules and basic principles of the criminal proceedings obstruct this provision. Author expresses the
meaning that this provision is not usable. The same experiences were noticed in
the Czech republic.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288
7
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
1. Úvod do problematiky
Od 1.4.2010 je na Slovensku účinná novela Trestného poriadku1 (ďalej aj ako
„TP“) zákonom č. 93/2010 Z.z., ktorá zavádza len nepatrnú zmenu § 248 ods.
1 TP – „Ak je to vhodné a účelné, hlavné pojednávanie sa môže konať priamo
a bezodkladne na mieste, kde bol spáchaný prečin, s uplatnením skráteného vyšetrovania (§ 203, § 204 tohto zákona). Tento postup možno uplatniť iba v prípade,
keď nie sú dané podmienky povinnej obhajoby podľa § 37 Trestného poriadku“. Ide
o tzv. novelu, ktorá je známa skôr ako novela o „mobilných súdoch“. Jej autorkou
je Katarína Tóthová z politickej strany HZDS.
Jej cieľom je obmedziť násilnosti páchané na futbalových či hokejových štadiónoch, ktorých v poslednej dobe pribúda. Podľa slov autorky má novela priniesť
rýchlejšie konanie s týmito páchateľmi a má zároveň pôsobiť ako výstraha pre
ostatných páchateľov. Zákonodarca sa tak snaží jednak o určité prevenčné pôsobenie, aby možní výtržníci boli odradení od páchania výtržností pod hrozbou,
že ich môže stihnúť postih priamo na štadióne. Zároveň sa tým má zabezpečiť
urýchlenie týchto konaní, ktoré by sa týmto spôsobom mali uskutočniť priamo
na mieste činu, kde je najefektívnejšie zhromažďovanie dôkazov. Zároveň by mal
byť posilnený aj prevýchovný účel, ktorý má pôsobiť aj na ostatné osoby prítomné na štadióne, ktoré priamo môžu sledovať proces.
Zdanlivo jednoduchá, stručná a bezproblémová novela však môže v praxi
priniesť nekonečné množstvo problémov, ktoré môžu spôsobiť, že takáto novela
bude v praxi absolútne nepoužiteľná. Vo svojom článku sa snažím analyzovať tieto problémové miesta v kontexte ostatných zákonov a iných právnych predpisov,
ktoré budú s touto novelou už čoskoro konfrontované.
2. Trestná zodpovednosť vandalov na štadiónoch
Prvým najbežnejším trestným činom, s ktorým musí rátať každý agresor
a vandal na štadióne, je trestný čin výtržníctva podľa § 364 TZ, ktorého sa dopustí páchateľ ak: „sa dopustí slovne alebo fyzicky, verejne alebo na mieste verejnosti
prístupnom hrubej neslušnosti alebo výtržnosti najmä tým, že napadne iného alebo hrubým spôsobom ruší zhromaždenie občanov alebo priebeh športového alebo
kultúrneho podujatia.“ Za toto konanie možno páchateľa postihnúť v SR trestom
až na 3 roky. Ak by sme uvažovali o organizovaných fankluboch, ktoré sa orientujú práve na vyvolávanie štadiónových nepokojov, mohli by sme hovoriť tiež
o organizovanej skupine páchateľov a teda o kvalifikovanej skutkovej podstate
tohto činu, horná hranica trestnej sadzby však ostáva nezmenená.
Tohto trestného činu sa páchateľ dopúšťa aj v tom prípade, že nedôjde reálne
k ujme na zdraví alebo na majetku. Ak by však páchateľ spôsobil škodu na majet1 Zákon č. 301/2005 Z.z. Trestný poriadok v znení neskorších predpisov
8
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
ku (čiže by došlo k poškodeniu zariadenia štadióna, bol by zároveň zodpovedný
za trestný čin poškodzovania cudzej veci podľa § 245 TZ. Pre trestnú zodpovednosť za tento trestný čin však musí vzniknúť škoda minimálne za 266 eur. Tu
hrozí bežnému páchateľovi trestná sadzba do 1 roka. Ak by šlo o organizovaných
fanúšikov, tým hrozí trest odňatia slobody na 3 až 8 rokov. Tu vidíme určitú
disproporciu medzi výtržníctvom a poškodzovaním cudzej veci. Pri výtržníctve
sa totiž v tomto prípade vôbec nezdvihne horná hranica trestnej sadzby, zatiaľ
čo postihnutie za poškodzovanie cudzej veci organizovanou skupinou by malo
byť postihnuté diametrálne odlišnou sadzbou – 1 a 3–8 rokov. Ide dokonca
o prísnejší trest, ako keby došlo k škode vyššej ako 2660 eur, čo sa mi zdá trochu
prehnané.
Zodpovednosť páchateľov za priestupok sa však viaže aj so spôsobením menšej škody ako 266 eur. Za takéto poškodenie umožňuje zákon uložiť pokutu až
do výšky 331 eur.
Ďalšia kategória postihov sa vzťahuje na ublíženia na zdraví. Keďže na štadiónoch sú pomerne bežné bitky, pri ktorých sa poškodenia zdravia vyskytujú,
musím zdôrazniť, že páchateľ je následne zodpovedný za trestný čin ublíženia na
zdraví. Trestné sadzby sa líšia podľa toho, či došlo k ťažkej ujme na zdraví alebo
nie. Za ťažkú ujmu na zdraví sa považuje napr. poškodenie dôležitého orgánu,
ochromenie údu, zmrzačenie, strata alebo podstatné oslabenie funkcie zmyslového ústrojenstva, čo sa pri štadiónových bitkách môže stať. V takom prípade
hrozí trest až 4–10 rokov, ak ide o organizovanú skupinu až na 5–12 rokov. Ak by
došlo iba k poruche zdravia, ktorá si vyžiadala objektívne lekárske ošetrenie, no
nie je spojená s niektorými z predchádzajúcich negatívnych následkov, páchateľov by bolo možné potrestať od 6 mesiacov do 2 rokov, resp. ak ide o organizovanú skupinu na 2–5 rokov.
Nemožno tiež opomenúť ďalšie trestné činy ako napr. trestné činy extrémizmu, ktorými sú napr. podpora a propagácia skupín smerujúcich k potlačeniu
základných práv a slobôd podľa § 421 a 422, hanobenia národa, rasy a presvedčenia podľa § 423, podnecovania k národnostnej, rasovej a etnickej nenávisti
podľa § 424. Väčšina z nich sú prečiny, kde horná hranica trestne sadzby neprevyšuje 5 rokov.
Pri trestných činoch netreba zabúdať pri ukladaní trestov aj na tzv. asperačnú
zásadu, pri ktorej sa sprísňuje trest, ak dôjde k spáchaniu viacerých trestných
činov, z ktorých aspoň jeden je zločinom a boli spáchané viacerými skutkami.
Páchatelia sa samozrejme môžu dopustiť okrem trestných činov aj priestupkov, napr. ak budú nosiť na štadióny chladné zbrane (nože), ale myslím, že tieto
konania nie je potrebné preberať dopodrobna, pretože to už presahuje rámec
našej problematiky.
Ak chceme hovoriť o procesnej stránke, tá bola do prijatia predmetnej novely rovnaká ako pre ostatné trestné činy, muselo prebehnúť vyšetrovanie alebo
© Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288
9
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
skrátené vyšetrovanie, prokurátor podal obžalobu a prebehlo konanie na súde.
Samozrejme, mohlo dôjsť aj k tzv. osobitne skrátenému vyšetrovaniu podľa § 204
TP, ktorým sa celá vec značne urýchlila, pretože celé skrátené vyšetrovanie od
zadržania páchateľa až po podanie obžaloby nesmie trvať viac ako 48 hodín.
Toto konanie je však možné len pre prečiny s hornou hranicou trestnej sadzby 5
rokov a pre páchateľov prichytených pri čine alebo bezprostredne po ňom.
3. Bezpečnosť na štadiónoch
Na Slovensku bol prijatý koncom roka 2008 zákon č. 479/2008 Z.z. o organizovaní verejných telovýchovných podujatí, športových podujatí a turistických
podujatí a o zmene a doplnení niektorých zákonov účinný od 1.11.2008.
Usporiadateľ športového podujatia je podľa tohto zákona povinný zabezpečiť
ochranu verejného poriadku prostredníctvom usporiadateľskej služby a prípadne aj súkromnej bezpečnostnej služby (§ 4 ods. 3 písm. b) citovaného zákona).
Organizátor by však pri organizovaní podujatia mal spolupracovať s obcou, ktorej sa organizácia podujatia oznamuje, a tiež Policajnému zboru (ďalej len ako
„PZ“), ktorý podľa oznámenia vyhodnocuje, do akej miery je potrebné organizáciu podujatia „istiť“ zo strany PZ. Zákon totiž neukladá žiadne pokyny
týkajúce sa počtu usporiadateľov a príslušníkov SBS podľa rizikovosti podujatia
alebo počtu účastníkov. Obmedzenia sa týkajú iba rozdelenia účastníkov do sektorov, zákazu vnášania zbraní a nebezpečných predmetov a požívania alkoholu
na týchto podujatiach. Ak však PZ považuje počet usporiadateľom nasadených
príslušníkov SBS za nedostatočný, musí sám vykonať opatrenia, aby v prípade, že
sa podujatie vymkne usporiadateľovi z rúk, mohol efektívne zasiahnuť. Polícia
však na štadióne zasahuje až na pokyn organizátora (§ 4 ods. 4 citovaného zákona). Polícia však môže vykonať bezpečnostné opatrenia mimo štadióna.
Na účely zisťovania páchateľov trestnej činnosti musia byť štadióny tiež
zabezpečené kamerovým systémom.
4. Mobilné súdy – skúsenosti z Českej republiky
Myšlienka mobilných súdov neskrsla v hlave samotnej navrhovateľky. Bola
prevzatá z iných právnych poriadkov a samotná dôvodová správa k zákonu uvádza ako vzor práve Českú republiku.
Projekt mobilných súdov bol v Čechách skutočne realizovaný, na základe
dohody Polície Českej republiky a Mestského štátneho zastupiteľstva v Prahe
bolo zriadené provizórne pracovisko Obvodného súdu pre Prahu 7 priamo na
štadióne Sparty Praha. Ak je mi dobre známe, tak napriek tomu, že táto úprava
existuje od mája 2008, v praxi sa to uplatňuje len minimálne, najmä pre zvýšenie
nákladov, ktoré sú s tým spojené. Český mobilný súd použili údajne v roku 2008
10
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
na futbalovom zápase Sparty Praha a Baníka Ostrava. Oba kluby majú fanúšikov
známych násilím a vandalizmom. Iba mesiac predtým pritom po zápase Sparty
so Slaviou skončilo vo vyšetrovacej väzbe 25 ľudí. Na zápase s Baníkom, kde bol
aj sudca a jeho asistenti, však k násilnostiam nedošlo.2
V Čechách chceli ísť s mobilnými súdmi ešte ďalej. Na papieri mali nakreslenú súdnu sieň v návese kamióna, ktorý by jazdil na rizikové zápasy či veľké
zhromaždenia alebo demonštrácie. „Projekt sa však nerealizoval pre nedostatok
zdrojov,“ vysvetlila Marie Lhotáková z Mestského súdu Praha.3 Najnovšie plánuje Česká republika zakúpenie mobilných ciel (v počte 31), ktoré budú slúžiť
práve pre potreby krátkodobého obmedzenia osobnej slobody výtržníkov na
štadiónoch.4
Napriek tomu, že sudca mestského súdu v Prahe Jan Sváček sa v počiatkoch
zavedenia mobilných súdov vyjadroval pomerne optimisticky,5 do dnešného dňa
nebolo zaznamenané v ČR významnejšie využitie daného inštitútu a očakávania,
ktoré si od tohot inštitútu tvorcovia sľubovali, nenastali.
5. Mobilné súdy – neistá budúcnosť v SR
Je jasné, že táto novelizácia Trestného poriadku vychádza z mnohých prípadov z praxe, keď sa fanúšikovia rôznych klubov pobili medzi sebou na štadióne
alebo keď došlo k potýčkam medzi políciou na jednej strane a fanúšikmi na strane druhej. Podľa môjho názoru je pre poriadok na štadiónoch skôr podstatné,
aby polícia a prokuratúra mali prostriedky a priestor na vyšetrovanie priamo
na mieste. Napríklad, či polícia má k dispozícii videozáznamy alebo dostatočné
možnosti na zadržanie páchateľov. Či tam bude sedieť sudca, alebo nie, nie je až
také podstatné pre rýchlosť konania. Páchateľ môže byť pred sudcu dopravený
aj do polhodiny, aj keď nie je prítomný na štadióne. Myslím, že efekt mobilných
súdov je skôr psychologický ako praktický.
Navyše, toto konanie môže byt úplne paralyzované, ak bude obvinený požadovať obhajcu. To by musel byť na štadióne prítomný zároveň okrem sudcu,
zapisovateľa a prokurátora aj advokát,6 čo značne zvýši náklady na toto konanie.
2 Lukáš, M.: Mobilné súdy majú trestať chuligánov. v Česku sa neujali, Denník Pravda,
8.3.2010
3Tamže.
4 Troníček, J.: Policie chce koupit mobilní cely, bude je vozit na fotbal či mítinky, denník
Právo, 4.6.2010, str. 1.
5 Zhrnutie jeho optimistického rozhovoru na internete bolo možné vyjadriť najlepšie jeho
poslednou vetou: „Jsem přesvědčen, že to dopadne dobře“. http://aktualne.centrum.cz/
domaci/politika/clanek.phtml?id=604580
6 Český sudca Jan Sváček si to predstavoval tak, že „Na stadionu bude přítomen obhájce ex
offo. v případě nutnosti budou další obhájci připraveni na telefonu.“ http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580
11
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
že Títo všetci ľudia totiž budú musieť byť zaplatení bez ohľadu na to, či dôjde
na danom štadióne k ich využitiu alebo nie. Rovnako by musel byť prítomný
tlmočník alebo prekladateľ, ak by išlo o človeka, ktorý neovláda slovenský jazyk
a aj s takýmito problémami sa už na slovenských štadiónoch organizátori museli
potýkať. V minulosti totiž na našich štadiónoch boli problémy s maďarskými,
poľskými, slovinskými či chorvátskymi príslušníkmi.
V súvislosti s mobilnými súdmi treba tiež zdôrazniť, že trestné konanie nie
je kabaretné alebo cirkusové predstavenie. Podlieha prísnym pravidlám, ktoré
je potrebné rešpektovať a dodržiavať, pričom ich rešpektovanie a dodržiavanie
v rámci štadióna nie je príliš možné. V tejto súvislosti treba poukázať na formálne pravidlá vybavenia miestnosti, v ktorej má sú viesť pojednávania. Tieto
pravidlá určuje vyhláška MS SR č. 543/2005 Z. z. o Spravovacom a kancelárskom
poriadku pre okresne súdy, krajské súdy, Špeciálny súd a vojenské súdy (§ 35
ods.1 vyhlášky, príloha č. 7) Týchto ustanovení je potrebné vyvodiť dôsledok,
že na štadióne by musel byť vyhradený priestor, kde by súd pojednával a táto
miestnosť by musela byť patrične vybavená. Ťažko si predstaviť, ako to dokážu
organizátori podujatí zabezpečiť.
Celým problémom je, že predmetná novela zákonom č. 93/2010 Z. z. má
len jeden paragraf a neobsahuje žiadne ďalšie nadväzné ustanovenia, ktoré by
usmerňovali, ako si zákonodarca predstavoval realizáciu mobilných súdov. Sudcovia sami nemajú predstavu, kto rozhodne o tom, či sa má alebo nemá zúčastniť
sudca určitého športového podujatia. Autorka novely Katarína Tóthová tvrdí,
že prídu na zavolanie usporiadateľa. Ráta aj s prítomnosťou advokáta a prokurátora. Rozvrhom práce je síce ustanovený sudca, ktorý má pohotovosť a rozhoduje v tých prípadoch, v ktorých je nevyhnutné dodržiavať zákonné lehoty,
ktoré napr. pri zadržaných osobách môžu byť 24, 48 alebo 72 hodín, ale potreba
jeho prítomnosti je v prvom rade je na súde, na ktorom má pohotovosť a má byť
k dispozícii. Podľa všetkého by teda organizátor mal dať vopred súdu informáciu
o tom, že bude požadovať prítomnosť sudcu na štadióne a rozvrhom práce by
mal byť určený na tento účel osobitný sudca, ktorý bude mať službu výlučne na
tomto podujatí.
Už v minulosti sme mali inštitút tzv. osobite skráteného vyšetrovania, pri
ktorom bol policajt povinný do 48 hodín skončiť vyšetrovanie a v tej istej lehote
musel ešte aj prokurátor podať obžalobu. Zamyslime sa však presne nad tým,
že v tejto situácii mali k dispozícií policajti aspoň tých 48 hodín, zatiaľ čo pri
mobilných súdoch zákonodarca predpokladá konanie ihneď na mieste prečinu,
čiže na štadióne. Neviem si príliš dobre predstaviť, ako policajt stihne vykonať
skrátené vyšetrovanie, odovzdať vec prokurátorovi na podanie obžaloby a celú
vec následne ešte aj sudca rozhodne na príslušnom podujatí. Keď uvážime bežnú
dĺžku športového podujatia, to môže trvať niekoľko hodín, podľa môjho názoru
nie viac ako 5 aj so všetkými prípravami pred zápasom a ukončovaním zápasu.
12
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Ak sudca nestihne rozhodnúť v priebehu zápasu,7 tak potom sa podľa môjho
názoru značne znižuje efekt mobilného sudcu. Ak nemá byť pojednávanie sledované zároveň odstrašením pre ostatných potenciálnych výtržníkov, potom je
asi úplne jedno, či bude sedieť sudca na štadióne alebo o niekoľko ulíc ďalej
v súdnej budove. Ďalej sa tiež treba zamyslieť nad tým, aký prevýchovný účel
má mať konanie na ostatných výtržníkov, ak ho nemajú vôbec možnosť vidieť.
Ak uvážime riešenie, pri ktorom by bola pre súd vyhradená osobitná miestnosť
v priestore štadióna, potom by sme množstvo verejnosti sledujúcej toto konanie
museli obmedziť na kapacitu miestnosti. Pri počte výtržníkov na štadióne by
však ťažko bolo možné hovoriť o prevýchovnom charaktere na ostatných fanúšikov, keďže štadióne majú u nás kapacitu niekoľko tisíc divákov. Priemerný
prevýchovný efekt by mohol nastať, ak by sudca priamo sedel v radách divákov
na tribúne a celý štadióne by mohol konanie sledovať. Zrejme namiesto zápasu...
Ďalším aspektom je počet výtržníkov, ktorých by sudca mohol počas podujatie odsúdiť. Keď si primyslíme, že násilnosti na štadiónoch majú skupinový, ba
dokonca občas priam masový charakter, ťažko si predstaviť, že by jeden sudca
dokázal všetkých potenciálnych páchateľov odsúdiť..
Keď ale vezmeme do úvahy všetky ostatné aspekty trestného konania
a najmä jeho zásady (napr. obžalovacia zásada), je tento inštitút úplne nerealizovateľný. Ak má totiž sudca rozhodovať, potrebuje mať k dispozícií obžalobu,
aby túto mohol preštudovať a zistiť, či poskytuje dostatočný podklad pre rozhodnutie o skutku. Kde a kedy ju prokurátor stihne napísať? Len na podklade
podanej obžaloby môže súd rozhodovať vo veci. Takže už tu narážame na dosť
závažný praktický problém. Nehovoriac o tom, že ešte predtým by mal policajt
vydať uznesenie o začatí trestného stíhania a vzniesť obvinenie. Kde to bude
spisovať, to sa dá ťažko čo i len tušiť. Myslím, že v takto bizardne skrátenej
podobe a v extrémnych podmienkach nie je možné spravodlivo rozhodnúť.
A to aj s ohľadom na skutočnosť, že sudca pri rozhodovaní o výške trestu musí
prihliadať aj na iné okolnosti, napr. či bol alebo nebol páchateľ predtým trestaný, za aké trestné činy, či náhodou nie je v skúšobnej dobe po predchádzajúcom podmienečnom zastavení trestného stíhania, odsúdení alebo prepustení
z výkonu trestu. Samotné rozhodnutie v konkrétnej veci podľa mňa vyžaduje
vykonať niekedy veľmi náročné dokazovanie (napr. týkajúce sa výšky škody, ak
dôjde k poškodeniam vecí, alebo lekársku správu, ak dôjde k zraneniam). To
všetko vyžaduje náročné odborné alebo znalecké dokazovanie a to sa za pár
hodín rozhodne nedá stihnúť.8
7 Český sudca Jan Sváček mal v máji 2008 predstavu o dĺžke trvania pojednávaní na štadiónoch nasledovnú: „Zkrácené řízení se již dnes běžně používá. Rozhodují vždy dosažitelní
soudci, a to i o víkendu nebo o svátcích. v daném případě to však trvá několik dnů, my
bychom to chtěli zkrátit v tomto konkrétním případě na desítky minut nebo hodiny.“http://
aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580
8 Český sudca Jan Sváček mal v máji 2008 mal nasledovnú predstavu: „Soudce bude mít
13
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Rovnako problematické sa bude javiť samotné dokazovanie, či ide o prečin
a teda, či možno konať podľa daného ustanovenia, keďže ako som naznačil skôr,
môže ísť o organizované skupiny špecializované na páchanie podobných trestných činov a tam sa pohybujeme už v iných trestných sadzbách.
Samotná novela zákona ide sama proti sebe, keď hovorí, že hlavné pojednávanie sa môže uskutočniť priamo na mieste prečinu, ak je to vhodné alebo účelné“.
Myslím, že práve toto ponúka možnosť každému sudcovi, aby takéto hlavné
pojednávanie odmietol a konal podľa bežných pravidiel v súdnej budove.
Ďalšia skutočnosť, ktorá značne narúša efektívnosť a zmysel mobilných
súdov, je právo obvineného na odvolanie proti rozsudku. Odvolanie týmto ustanovením nie je dotknuté, takže obvinený sa rovnako ako predtým bude môcť
priamo po vyhlásení rozhodnutia (ak by k nemu ihneď došlo) odvolať. Takéto odvolanie sudca zapíše do zápisnice. Ak by aj nebol schopný sa odsúdený
k odvolaniu vyjadriť, má na to ďalších 15 dní. Ďalšie konanie po podaní odvolania už potom nebude odlišné od predchádzajúceho postupu – celý prípad sa
bude musieť postúpiť príslušnému odvolaciemu súdu.
Novela nerieši pre prípady mobilného súdnictva osobitné obmedzenia popri
ukladaní trestov. V zásade by to znamenalo, že súd bude môcť udeliť také isté
tresty, prípadne aj ochranné opatrenia, aké by mohol uložiť v riadnom konaní,
ktoré by sa viedlo po osobitnom skrátenom vyšetrovaní (tresty do 5 rokov),
keďže to je jediná možnosť, ako by sa mohlo vyšetrovanie v týchto prípadoch
viesť.
6. Záverom:
Vo svojom článku som sa snažil naznačiť len niektoré nedoriešené aspekty
mobilných súdov, na ktoré bude musieť ešte dať odpoveď prax. Zatiaľ je ťažko
hovoriť, akú odozvu mobilné súdy v praxi vyvolajú. Za uplynulý takmer polrok,
počas ktorého je táto novela účinná, príslušné využitie tohto inštitútu nenašlo
v praxi odozvu. Domnievam sa však, že táto novela nemôže v praxi zostať bez
úpravy ďalších právnych predpisov, ktoré by je uvádzali do života a doriešili
napr. povinnosti organizátorov a usporiadateľov, ale aj súdov, ktoré sa potrebujú prispôsobiť možnej potrebe „nasadiť“ sudcov na štadióny. Dnešné predpisy totiž na takéto nasadenie sudcov do terénu nepočítajú.
Myslím, že o nepripravenosti justície či už v SR alebo v ČR na mobilné súdnictvo najlepšie vypovedá práve výrok sudcu Jána Sváčka, ktorý k otázke, ako
to bude s náročným dokazovaním v konaniach na štadiónoch odkázal najmä na
kamerový systém na štadiónoch a čo sa týka ostatných dôkazov, k tým uviedol:
k dispozici elektronický přístup do všech potřebných databází. Svědci se budou vyslýchat ve
zkráceném řízení a jako důkaz může posloužit i záběr z kamerového systému na stadionu.“
http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580
14
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
„Dále uvidíme...“ 9 Takže nám neostáva nič iné, ako tiež konštatovať, že ako to
dopadne s mobilnými súdmi na Slovensku ukáže až čas.
JUDr. Radovan Blažek, PhD.
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
Email: [email protected]
9http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=604580
15
POVINNOSTI PRODÁVAJÍCÍHO1
Seller´s duties
Karel Marek
MAREK, Karel. Povinnosti prodávajícího. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol.
6, No. 2, pp. 17-39.
Klíčová slova: prodávající, povinnosti, doložky, INCOTERMS® 2010.
Abstrakt: Příspěvek se zabývá právy a povinnostmi prodávajícího u kupní smlouvy podle právní úpravy určené obchodním zákoníkem. Věnuje se
i novým doložkám INCOTERMS® 2010, vydaným k 1. 1. 2011. v doložkám
došlo totiž k řadě upřesnění. Čtyři doložky ze skupiny D byly pak vyřazeny a tato
skupina byla doplněna dvěma novými doložkami. v textu se upozorňuje, že ke
konci devadesátých let minulého století byly vznášeny pochybnosti, zda se
používání INCOTERMS® hodí i pro použití v tuzemsku. Postupem doby se
ukázalo, že tyto pochybnosti nejsou oprávněné. Doložky lze použít, i když
některé z nich jsou vhodné jen pro použití při námořní dopravě.
Keywords: sellers, duties, discretion, INCOTERMS® 2010 clauses.
Abstrakt: The article deals with discretions and duties of the seller at the
contract of purchase according to the Commercial Code. It goes in for new
2010 INCOTERMS® clauses too, issued on January 1, 2011. a number of specifications was made in the clauses. Four clauses from the group D were removed
and two new were added instead. The text reminds that at the end of 90´s there
were doubts if the usage of INCOTERMS® is suitable for inland´s usage. After
some time it was proved, that these doubts were not right. The clauses can be
used, however some of them are suitable only for the sea transport
1 Podle českého obch. zák. po vydání dodacích doložek INCOTERMS® 2010, kterými se lze
řídit od 1. 1. 2011.
17
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
V našem pojednání navazujeme na naše dřívější publikace2, text zpřesňujeme
(i když právní úprava doznala jen dílčích změn) a v rámci tohoto tématu pojednáváme o znění nových dodacích podmínek INCOTERMS® 2010. Obě dílčí
témata považujeme za vhodné publikovat společně. Mají totiž přímou souvislost
a společné publikování pomůže čtenářům.
Obchodní zákoník určuje, že prodávající je povinen kupujícímu dodat
zboží, předat doklady, které se ke zboží vztahují, a umožnit kupujícímu nabýt
vlastnického práva ke zboží v souladu se smlouvou a tímto zákonem (§ 441
obchodního zákoníku).
Mezi povinnosti prodávajícího tedy patří
•
dodat zboží v souladu se smlouvou a ustanoveními obchodního zákoníku,
•
předat dokumenty vztahující se ke zboží,
•
umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva.
Dodání zboží (včetně doložek INCOTERMS®)
U dodání zboží se uplatňuje podle zákona tzv. zásada odnosnosti. Kupující
(pokud není jiného ujednání) si musí pro zboží přijet. Není-li prodávající povinen podle smlouvy dodat zboží v určitém místě, uskutečňuje se dodání zboží
jeho předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího, jestliže smlouva
stanoví odeslání zboží prodávajícím.
Prodávající přitom umožní kupujícímu uplatnit práva z přepravní smlouvy
vůči dopravci, pokud tato práva nemá kupující na základě přepravní smlouvy
vůči dopravci, pokud tato práva nemá kupující na základě přepravní smlouvy. Umožnění uplatnit práva může být provedeno předáním příslušných
vyhotovení přepravních dokladů (např. nákladních listů) a plných mocí
vystavených prodávajícím (přepravní smlouvu totiž uzavřel s dopravcem
prodávající).
Jestliže smlouva nemá ustanovení o odeslání zboží prodávajícím a zboží je
ve smlouvě jednotlivě určeno nebo určeno podle druhu, avšak má být dodáno z
určitých zásob nebo má být vyrobeno a strany v době uzavření smlouvy věděly,
kde se nachází nebo kde má být vyrobeno, uskutečňuje se dodání, když je kupujícímu umožněno nakládat se zbožím v tomto místě.
V jiných případech splní prodávající povinnost dodat zboží tím, že umožní
kupujícímu nakládat se zbožím v místě, kde má prodávající své sídlo nebo místo
podnikání, popřípadě bydliště nebo organizační složku, jestliže prodávající její
místo včas kupujícímu oznámí.
2 Zejména navazujeme a vycházíme z Marek, K.: Smluvní obchodní právo, Kontrakty, 4.
aktualizované a rozšířené vydání 2008, MU, Brno, ISBN 978-80-210-4619-1, 480 s.
18
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Uskutečňuje-li se dodání zboží jeho odesláním a zboží předávané
dopravci není zjevně a dostatečně označeno jako zásilka pro kupujícího,
nastanou účinky dodání, jen když prodávající bez zbytečného odkladu oznámí kupujícímu odeslání zboží a odeslané zboží v oznámení blíže určí. Jestliže
tak prodávající neučiní, uskutečňuje se dodání až předáním zboží dopravcem kupujícímu (ustanovení § 413 obchodního zákoníku). Toto ustanovení
pro případy, kdy prodávající nedostatečně označil zásilku, chrání kupujícího před přechodem nebezpečí škody na zboží již v okamžiku jeho předání
dopravci.
Na rozdíl od dřívější úpravy v hospodářském zákoníku nemá obchodní zákoník řešení pro případ, že si strany nesmluvily odeslání zboží prodávajícím a prodávající je kupujícímu odeslal. Zde bychom po našem soudu mohli považovat za
dodání zboží až předání zboží dopravcem kupujícímu. De lege ferenda doporučujeme tuto otázku řešit přímo zákonem.
V praxi lze „ušetřit“ text smlouvy (v souladu s ustanovením § 274 obchodního zákoníku) a určit místo plnění i odkazem na některou doložku v užívaných
vykládacích pravidlech (popř. odkazem na použití obchodních podmínek podle
§ 273 obchodního zákoníku nebo odkazem na použití obchodních zvyklostí
podle ustanovení § 264 odst. 2 obchod. zák.).
Některé subjekty zatím neznají význam uvedení příslušné doložky ve smlouvě a její obsah. Lze jen doporučit, aby podnikatelé text platných doložek, zejména doložek INCOTERMS®, měli k dispozici v jejich oficiálním vydání a znali
význam jejich použití.3 Dříve se doložky používaly v mezinárodních vztazích,
nyní se užití některých doložek, které lze vhodně uplatnit i v ČR, rozšiřuje i ve
smlouvách uzavíraných mezi tuzemskými subjekty.
Jednotný výklad dodacích doložek přijala Mezinárodní obchodní komora
v Paříži, jde o tzv. International Commercial Terms – INCOTERMS®. Poslední
úprava byla vydána k používání od 1. 1. 2011 a nese označení INCOTERMS®
2010.
Uváděné doložky lze rozdělit do čtyř skupin (níže uvádíme jen velmi stručné
výňatky z textu, v praxi je třeba užívat originální text):
Skupina E
ZE ZÁVODU
EX WORKS
EXW (uveďte místo dodání) INCOTERMS® 2010
EXW (insert named place of delivery)
3 viz Šubert, M.: INCOTERMS® 2010, překlad a komentář, ICC Česká republika, Praha 2010,
184 s. Výňatky z textu INCOTERMS® provádíme podle této publikace.
19
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Toto pravidlo může být použito pro jakýkoliv způsob zvolené dopravy
a může být uplatněno i v případech, kde dochází k použití více než jednoho druhu dopravy. Je vhodné pro vnitrostátní obchod, zatímco pravidlo FCA je zpravidla vhodnější k použití v mezinárodním obchodě.
„Ze závodu“ znamená, že prodávající splní povinnost dodat, jakmile dá zboží k dispozicí kupujícímu v objektu prodávajícího, anebo v jiném místě (např.
závod, skladiště apod.) Prodávající není povinen nakládat zboží na přistavený
přejímací dopravní prostředek ani není povinen odbavit zboží pro vývoz, pokud
takové odbavení přichází v úvahu.
Skupina F
VYPLACENĚ DOPRAVCI
FREE CARRIER
FCA (uveďte místo dodání) INCOTERMS® 2010
FCA (insert named place of delivery) INCOTERMS® 2010
Toto pravidlo může být použito pro jakýkoliv způsob dopravy a to i v případě, kdy dojde k použití více způsobů dopravy.
„Vyplaceně dopravci“ znamená, že prodávající dodává zboží dopravci nebo
jiné osobě jmenované kupujícím v objektu prodávajícího nebo v jiném jmenovaném místě. Stranám se doporučuje co nejpřesněji specifikovat bod ve jmenovaném místě dodání, neboť v tomto bodě přechází riziko za ztrátu a poškození
zboží z prodávajícího na kupujícího.
VYPLACENĚ k BOKU LODI
FREE ALONGSIDE SHIP
FAS (uveďte ujednaný přístav nalodění) INCOTERMS® 2010
FAS (insert named port of shipment) INCOTERMS® 2010
Může být použito jen pro námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu.
„Vyplaceně k boku lodi“ znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání, když dodá zboží k boku lodi (tj. na nábřeží nebo člunem) jmenované kupujícím v ujednaném přístavu nalodění. Riziko za ztrátu a poškození zboží přechází
dodáním zboží k boku lodi a kupující od tohoto okamžiku nese veškeré náklady.
Stranám se doporučuje, aby co nejpřesněji určily nakládací bod v ujednaném
přístavu nalodění, neboť náklady a rizika do tohoto bodu jdou na účet prodávajícího a tyto náklady a s tím spojené manipulační poplatky mohou být rozdílné
podle praxe jednotlivých přístavů.
20
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
VYPLACENĚ LOĎ
FREE OF BOARD
FOB (uveďte přístav nalodění) INCOTERMS® 2010
FOB (insert named port of shipment) INCOTERMS® 2010
Toto pravidlo může být uplatněno pouze v námořní nebo ve vnitrozemské
vodní dopravě.
„Vyplaceně loď“ znamená povinnost prodávajícího dodat zboží na palubu
lodi jmenované kupujícím ve sjednaném přístavu nalodění anebo obstarat zboží
takto dodané. Riziko za ztrátu anebo poškození zboží přechází na kupujícího,
jakmile je zboží dodáno na palubu lodi a kupující nese veškeré náklady od tohoto okamžiku.
Od prodávajícího se požaduje, aby dodal zboží na palubu lodi, anebo obstaral zboží již takto dodané pro odeslání do místa určení, které bylo dohodnuto
v kupní smlouvě. Odkaz na „obstarání“ bere zřetel na možnost tzv. následných
prodejů zboží (angl. „string sales“), k nimž zvláště běžně dochází u prodejů zboží
hromadné povahy.
Pravidlo FOB není vhodné uplatňovat, pokud je zboží předáváno dopravci
před jeho naloděním na palubu lodi, např. v případě dodání zboží v kontejnerech, které jsou pravidla dodávány v překladišti. v takovýchto případech by mělo
být použito pravidlo FCA.
Skupina C
NÁKLADY a PŘEPRAVNÉ
COST AND FREIGHT
CFR (uveďte jmenovaný přístav určení) INCOTERMS® 2010
CFR (insert named port of destination) INCOTERMS® 2010
Je určeno pouze k použití v námořní nebo ve vnitrozemské vodní dopravě.
„Náklady a přepravně“ znamená, že prodávající splní svou povinnost dodání
naložením zboží na palubu lodi nebo obstaráním zboží takto dodaného. Přechod rizika za ztrátu anebo poškození zboží přechází na kupujícího dodáním
zboží na palubu lodi. Prodávající je povinen sjednat přepravní smlouvu a zaplatit
náklady a přepravné nutné pro dodání zboží do jmenovaného přístavu určení.
Pokud jsou použita pravidla CPT, ClP, CFR nebo ClF, plní prodávající
svou povinnost dodání, jakmile zboží předá dopravci způsobem odpovídajícím
zvolenému pravidlu, a nikoliv, až když zboží dorazí do místa určení.
21
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
NÁKLADY, POJIŠTĚNÍ a PŘEPRAVNÉ
COST INSURANCE AND FREIGHT
CIF (uveďte sjednaný přístav určení) INCOTERMS® 2010
CIF (insert named port of destination) INCOTERMS® 2010
Toto pravidlo je určeno pouze pro námořní nebo pro vnitrozemskou vodní
dopravu.
„Náklady, pojištění a přepravně“ znamená, že prodávající dodá zboží
na palubu lodi nebo obstará zboží takto dodané. Riziko ztráty anebo poškození
zboží přechází na kupujícího, jakmile je zboží dodáno na palubu lodi. Prodávající je povinen sjednat přepravní smlouvu a hradit náklady a přepravné potřebné
k dodání zboží do sjednaného přístavu určení.
Prodávající je rovněž povinen sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího
za ztrátu nebo poškození zboží během přepravy. Kupující si musí uvědomit, že
podle pravidla CIF je povinností prodávajícího sjednat pojištění pouze na bázi
minimálního krytí. Pokud by kupující měl zájem na obstarání širšího krytí,
musí se buď takto dohodnout co nejpřesněji s prodávajícím, anebo učinit vlastní
zvláštní opatření ohledně pojištění.
Pokud jsou použita pravidla CPT, CIP, CFR nebo CIF, plní prodávající svůj
závazek dodání, jakmile předává zboží do péče dopravce způsobem, který je stanoven ve zvoleném pravidle, a nikoliv, až když zboží dojde do místa určení.
PŘEPRAVA PLACENA DO
CARRIAGE PAID TO
CPT (uveďte místo určení) INCOTERMS® 2010
CPT (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010
Lze uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může být rovněž
použito v případě využití více dopravních prostředků.
„Přeprava placena do“ znamená, že prodávající dodává zboží dopravci anebo
jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě (pokud takovéto místo
je dohodnuto mezi stranami) a prodávající je povinen sjednat přepravu a hradit
náklady spojené s přepravou zboží do jmenovaného místa určení.
Pokud jsou použita pravidla CPT, ClP, CFR nebo ClF, prodávající plní svůj
závazek dodání, jakmile předá zboží do péče dopravce, a nikoli jakmile dojde
zboží do místa určení.
22
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
PŘEPRAVA a POJIŠTĚNÍ PLACENY DO
CARRIAGE AND INSURANCE PAID TO
CIP (uveďte jmenované místo určení) INCOTERMS® 2010
CIP (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010
Toto pravidlo lze uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může
být rovněž použito v případě využití více dopravních prostředků.
„Přeprava a pojištění placeny do“ znamená, že prodávající dodá zboží
dopravci nebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě (pokud
je takovéto místo dohodnuto mezi stranami) a prodávající je povinen sjednat
přepravu a nést náklady spojené s dodáním zboží do jmenovaného místa určení.
Prodávající je rovněž povinen sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího za
ztrátu nebo poškození zboží během přepravy. Kupující si musí uvědomit, že na
podkladě pravidla ClP je povinností prodávajícího sjednat pojištění pouze na
minimální krytí. Pokud by kupující měl zájem na obstarání širšího krytí, musí
se buď takto výslovně dohodnout s prodávajícím, anebo učinit vlastní zvláštní
opatření ohledně pojištění.
Pokud jsou uplatněna pravidla CPT, ClP, CFR nebo ClF, plní prodávající svou
povinnost dodání, jakmile předá zboží do péče dopravce, a nikoliv až když zboží
dojde do místa určení.
Skupina D
S DODÁNÍM DO PŘEKLADIŠTĚ
DELIVERED AT TERMINAL
DAT (uveďte překladiště v přístavu nebo v místě určení) INCOTERMS® 2010
DAT (insert named terminal at port or place of destination) INCOTERMS® 2010
Toto pravidlo lze uplatňovat bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může
být rovněž použito v případě využití více dopravních prostředků.
„S dodáním do překladiště“ znamená, že prodávající splní dodání, jakmile je
zboží vyloženo z příchozího dopravního prostředku a dáno k dispozici kupujícímu ve jmenovaném překladišti ve jmenovaném přístavu anebo v místě určení.
Označení „překladiště“ zahrnuje jakékoliv místo kryté nebo nekryté jako např.
nábřeží, skladiště, kontejnerové depo nebo silniční, železniční anebo letecké
překladiště. Prodávající je povinen nést veškeré riziko spojené s dodáním zboží
a jeho vykládkou v překladišti ve jmenovaném přístavu anebo místě určení.
23
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
S DODÁNÍM v MÍSTĚ URČENÍ
DELIVERED AT PLACE
DAP (uveďte místo určení) INCOTERMS® 2010
DAP (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010
Může být použito bez zřetele na způsob zvolené dopravy a může také být
použito při přepravě více dopravními prostředky.
„S dodáním v místě určení“ znamená, že prodávající splní dodání, jakmile je
zboží dáno k dispozici kupujícímu na příchozím dopravním prostředku připravené k vykládce v místě určení. Prodávající nese veškerá rizika spojená s dodáním zboží do jmenovaného místa.
S DODÁNÍM CLO PLACENO
DELIVERED DUTY PAID
DDP (uveďte místo určení) INCOTERMS® 2010
DDP (insert named place of destination) INCOTERMS® 2010
Toto pravidlo může být použito bez zřetele na způsob zvolené dopravy
a může také být použito při přepravě více dopravními prostředky.
„S dodáním clo placeno“ znamená, že prodávající splní dodání, jakmile dá
zboží k dispozici kupujícímu, celně odbavené pro dovoz na příchozím dopravním prostředku připravené k vykládce ve sjednaném místě určení. Prodávající
nese veškeré náklady a riziko spojené s dodáním zboží do tohoto místa a má
povinnost celně odbavit zboží nejen pro vývoz, ale i pro dovoz a uhradit clo jak
pro vývoz, tak i dovoz včetně provedení příslušných celních odbavení.
Pravidlo DDP představuje maximální povinnosti pro prodávajícího.
Text doložek však není všeobsažný, proto je třeba otázky, které neřeší, ujednat ve smlouvě.
Pokud smluvní strana zajišťuje celní odbavení nebo je odpovědna za dodávku
do místa určení ve vnitrozemí cizího státu, je vhodné smluvně počítat se situacemi, kdy celní odbavení nebo vnitrozemská doprava řádně neproběhne z důvodů,
které nemají původ v činnosti této smluvní strany. Tyto otázky je třeba vhodně
upravit ve smlouvě.
Kromě INCOTERMS® se počínají uplatňovat i nové INTRATERMS (International Trade Terms), které na INCOTERMS® navazují a vycházejí z nich.4
4 Viz Hermann, A. H.: lnternational Trade Terms, Mezinárodní obchodní podmínky,
RADIX Praha 1997, 164 s.
24
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Doklady vztahující se ke zboží
Prodávající je povinen předat kupujícímu doklady, jež jsou nutné k převzetí a k užívání zboží, jakož i další doklady stanovené ve smlouvě (§ 417
Doklady, jež jsou potřebné k převzetí přepravovaného zboží nebo k volnému
nakládání se zbožím nebo při dovozu k jeho proclení, je prodávající povinen
předat kupujícímu v místě placení kupní ceny, jestliže k předání má dojít při
tomto placení, jinak v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti kupujícího.
Tyto doklady předá prodávající kupujícímu včas tak, aby kupující mohl se zbožím volně nakládat nebo převzít přepravované zboží v době jeho dojití do místa
určení a dovezené zboží bez zbytečného odkladu proclít.
Předání dalších dokladů se uskutečňuje v době a místě určených ve smlouvě,
jinak při dodání zboží v místě tohoto dodání. Jestliže prodávající předal doklady
před stanovenou dobou, může až do této doby odstranit vady dokladů, jestliže
tím nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené obtíže nebo výlohy. Nárok na náhradu
škody tím není dotčen.
Jak je zřejmé z výše uvedeného textu obchodního zákoníku, rozlišuje
obchodní zákoník doklady potřebné (nutné) k převzetí přepravovaného zboží
nebo k volnému nakládání se zbožím nebo při dovozu k jeho proclení a další
doklady stanovené ve smlouvě.
Nutné doklady jsou podle zákona (§ 417):
•
doklady nutné k převzetí (např. náložný list, skladištní list, přepravní
listina, apod.),
•
doklady nutné k užívání (návody, technická dokumentace, pokyny pro
údržbu, servisní knížky, apod.).
Smluvenými doklady mohou být mj. seznamy záručních – pozáručních
opraven, seznamy náhradních dílů doporučených pro jednoletý, tříletý, pětiletý
či další provoz, apod.
Zboží individuální, zboží druhově určené, dodávky energií
Zboží lze třídit na zboží individuálně určené (např. jednoúčelový obráběcí
stroj stanoveného typu a určitého výrobního čísla) a na zboží určené druhově (nafta, uhlí, cement). U individuálně určeného zboží půjde o věci, které jsou
přesně určeny svými charakteristickými znaky, uvedenými ve smlouvě. Pak se
plní takto smluvené zboží. U zboží určeného podle druhu je třeba sjednat druh
zboží a jeho množství.
Nejsou-li jakost a provedení zboží sjednány, určí se vlastnosti zboží podle
sjednaného nebo obvyklého účelu (viz ustanovení § 420 odst. 2 obchodního
zákoníku).
25
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Diskusní z hlediska charakteru předmětu plnění může být otázka, zda je
možné a vhodné podle kupní smlouvy realizovat dodávky vody, plynu, elektrické
energie apod. dodávané pomocí rozvodných sítí. Zde existuje v praxi řada názorů. Ve smyslu občanskoprávní teorie lze energie považovat za věci; z této teorie
také vychází většinová praktická řešení.
V obchodních podmínkách, které lze „ušít na míru“ právě specifikům tohoto
plnění, by pak mj. pochopitelně neměla být ustanovení zneužívající monopolní
či dominantní postavení jedné smluvní strany.
Jde-li o jiný předmět plnění než zboží a nejde-li o případ, kde se chtějí využít
smluvní typy, lze uzavřít i nepojmenovanou smlouvu.
„Líc smluvní volnosti má v podobě nepojmenované smlouvy i svůj rizikovější rub. Inominátní smlouva totiž nedisponuje (na rozdíl od smluv pojmenovaných) pozadím dispozitivních norem, použitelných při absenci jiné dohody
stran, a vztah inominátní smlouvou založený spočívá jen na tom, co bylo smluveno....“5 Vzhledem k textu ustanovení § 269 odst. 1 obchodního zákoníku se
domníváme, že na smlouvy inominátní podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku nelze podpůrně použít text pojmenovaných smluvních typů obchodního
zákoníku, není-li to výslovně sjednáno.
Množství zboží
Prodávající je povinen dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje
smlouva, a musí je zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem stanoveným ve
smlouvě.
Vyplývá-li ze smlouvy, že množství zboží je určeno ve smlouvě pouze
přibližně, je prodávající oprávněn určit přesné množství zboží, které má být
dodáno, ledaže smlouva přiznává toto právo kupujícímu. Pokud ze smlouvy
nevyplývá něco jiného, nesmí odchylka přesáhnout 5 % množství stanoveného ve smlouvě.
Skutečnost, že je množství zboží určeno přibližně, nemusí být stanovena
jen ve smlouvě, může to vyplývat z povahy zboží. Vyplývá-li z povahy zboží,
že jeho množství určené ve smlouvě je pouze přibližné, může činit rozdíl
mezi množstvím zboží určeným ve smlouvě a množstvím zboží skutečně
dodaným nejvýše 5 % množství uvedeného ve smlouvě, pokud ze smlouvy
nebo z předchozí praxe mezi stranami nebo z obchodních zvyklostí nevyplývá něco jiného.
Pokud prodávající dodrží toleranci 5 % (nebo jinou dohodnutou toleranci), jde o plnění řádné. Vzhledem ke smluvní volnosti jsou v těchto otázkách
5 Bejček, J.: Obchodní závazky (Obecná úprava a kupní smlouva), MU Brno, 1994, 2.
vydání, s. 262.
26
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
možná různá smluvní řešení. Kupní cena se přitom vždy určuje skutečně
dodaným množstvím zboží.
Jde-li o překročení stanovené tolerance nebo o překročení množství tam, kde
tolerance nepřichází v úvahu, jde o větší množství zboží.
Dodá-li prodávající větší množství zboží, než je stanoveno ve smlouvě, může
kupující dodávku přijmout nebo může odmítnout přijetí přebytečného množství
zboží.
Jestliže kupující přijme dodávku všeho nebo části přebytečného zboží je povinen za ně zaplatit kupní cenu odpovídající kupní ceně stanovené ve smlouvě.
Jakost zboží
Neurčuje-li smlouva jakost nebo provedení zboží, je prodávající povinen
dodat zboží v jakosti a provedení, jež se hodí pro účel stanovený ve smlouvě,
nebo není-li tento účel ve smlouvě stanoven, pro účel, k němuž se takové
zboží zpravidla užívá.
V souvislosti s tímto ustanovením obchodního zákoníku týkajícím se
kupní smlouvy, je třeba současně vzpomenout i ustanovení § 759 obchodního zákoníku (toto ustanovení má značný význam i pro jiné smlouvy, zejména též pro smlouvu o dílo).
Pokud by totiž ve smlouvě, jejímiž stranami jsou osoby mající sídlo nebo
místo podnikání, popř. bydliště na území České republiky, nebo které mají na
tomto území podnik nebo jeho organizační složku, byla stanovena jakost věci
v rozporu s ustanoveními právních předpisů, platí pro určení jakosti ustanovení
těchto předpisů o jakosti přípustné k užívání (to neplatí, pokud ze smlouvy nebo
z prohlášení strany, jež má věc nabýt, nebo z předmětu jejího podnikání vyplývá,
že věc má být vyvezena).
Provedení zboží
Má-li být zboží dodáno podle vzorku nebo předlohy, je prodávající povinen
dodat zboží s vlastnostmi vzorku nebo předlohy, jež předložil kupujícímu. Je-li rozpor mezi určením jakosti nebo provedením zboží podle tohoto vzorku
nebo předlohy a určením zboží popsaným ve smlouvě, je rozhodující určení
popsané ve smlouvě. Není-li v těchto určeních rozpor, má mít zboží vlastnosti
podle obou těchto určení.
Důležité je bezpečné uložení vzorku po celou dobu, která přichází v úvahu
k uplatnění odpovědnosti za vady, na bezpečném místě (např. u vzorku briket
u té zkušebny, která vystavila atest o jejich složení a výhřevnosti).
27
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Obal zboží
Neurčuje-li smlouva, jak má být zboží zabaleno nebo opatřeno pro přepravu, je prodávající povinen zboží zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem,
který je obvyklý pro takové zboží v obchodním styku, nebo nelze-li tento způsob
určit, způsobem potřebným k uchování a ochraně zboží. Problematiku hospodaření s některými obaly upravují dnes zvláštní předpisy.
Tam, kde není hospodaření s obaly upraveno zvláštními předpisy, tam je
možno otázku vrácení obalů řešit smluvně. Lze dohodnout, v jakých lhůtách
budou obaly vraceny, jak je vyjádřena hodnota jejich opotřebení v penězích
a jak bude probíhat účtování a placení (např. bude s cenou probíhat účtování
opotřebení obalů, a pokud obal nebude včas vrácen, bude doúčtován rozdíl mezi
opotřebením a cenou obalu, apod.), jak bude postupováno při poškození obalu,
vedení evidence vracených obalů, příp. další otázky.
Doba plnění zboží
Doba plnění bývá především sjednána ve smlouvě (i když není podstatnou
částí smlouvy). Podle obchodního zákoníku je prodávající povinen dodat zboží:
a) dne, který je ve smlouvě určen nebo určen způsobem stanoveným
ve smlouvě (v některých případech bývá dohodnuta i hodina),
b)\kdykoli během lhůty, která je ve smlouvě určena (je třeba však zvážit
rozdílnost smluvního ujednání „IV. čtvrtletí 2006“ oproti „do 31. 12.
2006“, kdy lze podle smlouvy plnit kdykoli do tohoto dne), nebo určena způsobem stanoveným ve smlouvě (např. „v roce 2006 do 5 týdnů
od předání výkresové dokumentace kupujícím“; i zde je však třeba si
uvědomit důsledky toho ujednání, neboť výkresy mohou být předány
v lednu, ale také v době dovolených), ledaže ze smlouvy nebo z účelu
smlouvy, jenž byl prodávajícímu znám při uzavření smlouvy, vyplývá, že
dobu dodání v rámci této lhůty určuje kupující (smluvní ujednání může
znít „v listopadu 2006 do 10 dnů po oznámení kupujícího o uzavření
kontraktu na prodej tohoto zboží se zahraničním zákazníkem „).
Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, začíná lhůta, v níž má být zboží
dodáno, běžet ode dne uzavření smlouvy. Jestliže však podle smlouvy má kupující splnit určité povinnosti ještě před dodáním zboží (např. předložit nákresy
potřebné k výrobě zboží, zaplatit kupní cenu nebo její část nebo zajistit její zaplacení), začíná tato lhůta běžet teprve ode dne splnění této povinnosti.
Dodá-li prodávající zboží před určenou dobou, je kupující oprávněn zboží
převzít, nebo je může odmítnout. Není-li dohodnuto jinak, nemůže u smlouvy
kupní dojít k dřívějšímu plnění. Tato úprava patří k významným odlišnostem
od smlouvy o dílo, kde je předčasné plnění podle obchodního zákoníku možné.
28
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Před účinností obchodního zákoníku, kdy byl v hospodářskoprávních vztazích podstatnou náležitostí smlouvy i čas plnění, bylo mnohdy konstatováno, že
v konkrétním ujednání o času plnění v dané smlouvě není text smlouvy jasný
a určitý, čas tedy není dohodnut a smlouva nevznikla.
Situacím, kdy nevznikne smlouva, protože nebyla jasně, srozumitelně a určitě dohodnuta doba plnění, případně protože nebyla použita ujednání, která by
zákon znal a mohla by být doba stanovena výkladem, se snaží obchodní zákoník
předejít. v dispozitivním ustanovení § 416 určuje, že nebyla-li doba dodání zboží smluvena, je prodávající povinen bez vyzvání kupujícího dodat zboží ve lhůtě přiměřené s přihlédnutím k povaze zboží a k místu dodání (u kupní smlouvy
není přitom třeba ani požádání ze strany kupujícího; neplní se na požádání, ale
v zákonné lhůtě).
Přestože sjednávání doby plnění v kupní smlouvě můžeme jen doporučit,
vidíme, že případné vynechání této obvyklé části smlouvy nemá žádné důsledky
na vznik smlouvy a umožňuje konstruování doby plnění podle textu obchodního zákoníku. Jiná přitom bude pochopitelně přiměřená doba u dodávek zeleniny
v letní sezóně, jiná např. u zemních strojů a opět jiná u plnění odlitků pro čerpací
agregáty apod.
V dispozitivním ustanovení § 415 přitom obchodní zákoník reaguje na ujednání, která se ve smlouvách často objevují, a určuje: Pokud z obchodních zvyklostí nebo z ustálené předchozí praxe mezi stranami nevyplývá něco jiného,
rozumí se pro určení doby plnění ve smlouvě výrazem
•
„začátkem období“ prvních 10 dnů tohoto období,
•
„v polovině měsíce“ od 10. do 20. dne měsíce,
•
„v polovině čtvrtletí“ druhý měsíc čtvrtletí,
•
„koncem období“ posledních 10 dnů období,
•
„ihned“ je u potravin a surovin do dvou dnů, u strojírenských výrobků 10 dnů, u ostatního zboží 5 dnů (pojem „ihned“ je v praxi velmi
často používán).
Vystaví-li kupující návrh smlouvy – objednávku – s dobou plnění „ihned“, je
nyní zřejmé (pokud není třeba dříve – např. v nepojmenované smlouvě, kde si
strany sjednaly „rámcové podmínky obchodních případů“ – dohodnuto jinak),
kdy má dojít k plnění.
29
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Vady zboží
Vady bývají nejčastěji tříděny na tzv. vady právní a vady faktické.
U vad faktických pak rozlišujeme:
•
vady kvality (především vady jakosti a provedení zboží),
•
vady kvantity (dodávky jiného než sjednaného množství zboží),
•
vady balení,
•
vady v dokladech (chybí-li doklady, bez nichž nemůže kupující se
zbožím vůbec nakládat, např. atest o zaručené svařitelnosti, není splněno vůbec; budou-li mít jiné doklady nedostatky, bude se začasté
postupovat jako u vad kvality).
Poruší-li prodávající povinnosti v množství, jakosti, provedení a obalu
zboží, má zboží vady.
Za vady zboží se považuje i dodání jiného zboží (i když toto jiné plnění může
být použito k účelu smlouvy – plnění aliud, např. když místo rohových ventilů
jsou dodány ventily přímé a příruba s obloukem), než určuje smlouva, a vady
v dokladech nutných k užívání zboží.
Jestliže z přepravního dokladu, dokladu o předání zboží nebo z prohlášení
prodávajícího vyplývá, že dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží,
nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách zboží.
Byly-li použity podle smlouvy při výrobě zboží věci předané kupujícím,
neodpovídá prodávající za vady zboží, které byly způsobeny použitím těchto věcí, jestliže prodávající při vynaložení odborné péče nemohl odhalit
nevhodnost těchto věcí pro výrobu zboží nebo na ni kupujícího upozornil,
avšak kupující trval na jejich použití (§ 423 obchodního zákoníku).
Ustanovení § 423 obchodního zákoníku je omezením jinak objektivní
odpovědnosti prodávajícího za vady zboží (pro případ, že byly ke zhotovení použity věci kupujícího a prodávající nemohl zjistit jejich nevhodnost,
event. i zjistil, provedl upozornění, a kupující přesto na jejich použití trval).
Prodávající neodpovídá za vady zboží, o kterých kupující v době uzavření smlouvy věděl (např. při dodávkách použitého zboží) nebo s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena (např. u potravin nižší
jakosti určené k jiným než potravinářským účelům), musel vědět (jedná se
např. o „vady do očí bijící“ a o vady, které se musí při zachování odborné
péče běžně zjistit), ledaže se vady týkají vlastností zboží, které zboží mělo
mít podle smlouvy.
Prodávající odpovídá za vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází
nebezpečí škody na zboží na kupujícího, i když se vada stane zjevnou až po
30
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
této době. Povinnosti prodávajícího vyplývající ze záruky za jakost zboží tím
nejsou dotčeny. Prodávající odpovídá rovněž za jakoukoli vadu, jež vznikne po
této době, jestliže je způsobena porušením jeho povinností (např. vadu balení).
Zde je vhodné si uvědomit, že širší rozsah odpovědnosti bude mít prodávající
při poskytnutí – sjednání záruky (viz dále text o záruce) než jen při realizaci
zákonného textu podle obchodního zákoníku.
Pokud prodávající dodá zboží se souhlasem kupujícího před sjednanou
dobou, může prodávající až do uplynutí této lhůty doplnit chybějící část či
množství zboží, nebo nahradit vadné zboží bezvadným, jestliže výkon tohoto práva nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené obtíže nebo nepřiměřené výdaje.
Kupujícímu je však zachován nárok na náhradu škody.
Bylo-li dodáno zboží vadné a pokud bylo provedeno řádné a včasné
oznámení vady, lze uplatnit nároky z vad zboží (podle ustanovení § 436 až
441 obchodního zákoníku). Nároky přitom rozlišujeme podle toho, zda se
jedná o porušení smlouvy podstatným způsobem, či nikoli.
Za podstatné porušení smlouvy se přitom podle zákona považuje takové
porušení, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy
nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy
(který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena), že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém
porušení smlouvy.
Aby se předešlo případným pochybnostem (v pochybnostech jde o nepodstatné porušení), je možno již ve smlouvě sjednat, co bude považováno za podstatné porušení smlouvy, popřípadě též demonstrativním výčtem.
Při dodávce vadného zboží a porušení smlouvy podstatným způsobem
může kupující zvolit, zda využije svého práva
a) požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné,
dodání chybějícího zboží a odstranění právních vad,
b) požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže vady jsou opravitelné,
c) požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny nebo
d) odstoupit od smlouvy.
Volba mezi nároky a) až d) kupujícímu náleží jen tehdy, jestliže své rozhodnutí oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Pokud kupující zavčas bez zbytečného odkladu
svůj nárok u prodávajícího neuplatní, postupuje se jako při nepodstatném porušení smlouvy.
Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího. Pokud
se však ukáže, že vady zboží jsou neopravitelné, nebo že s jejich opravou by byly
31
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
spojeny nepřiměřené náklady, může kupující požadovat dodání náhradního
zboží, požádá-li o to prodávajícího bez zbytečného odkladu poté, kdy mu prodávající oznámil tuto skutečnost.
Jestliže však prodávající vady neodstraní v přiměřené dodatečné lhůtě nebo
oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit
od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny. Uplatnění nároků z
vad zboží nijak nebrání uplatnění nároku na náhradu škody, příp. i na smluvní
pokutu, je-li sjednána.
Při porušení smlouvy nepodstatným způsobem jsou možnosti volby kupujícího užší. Kupující může požadovat buď
a) dodání chybějícího zboží a odstranění ostatních vad zboží, nebo
b) slevu z kupní ceny.
Požaduje-li kupující odstranění vad zboží, nemůže před uplynutím přiměřené dodatečné lhůty, kterou je k tomuto účelu povinen poskytnout prodávajícímu, uplatnit jiné nároky z vad zboží (kromě nároku na náhradu škody
a smluvní pokuty), ledaže prodávající oznámí kupujícímu, že nesplní své povinnosti v této lhůtě.
Dokud kupující přiměřenou dodatečnou lhůtu nestanoví nebo neuplatní
nárok na slevu z kupní ceny, může prodávající sdělit kupujícímu, že vady odstraní v určité lhůtě. Jestliže kupující bez zbytečného odkladu po obdržení tohoto
sdělení neoznámí prodávajícímu svůj nesouhlas, má toto sdělení stejný účinek,
jako stanovení dodatečné přiměřené lhůty kupujícím.
Neodstraní-li prodávající vady zboží ve lhůtě k tomu stanovené, může
kupující uplatnit nárok na slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit,
jestliže upozorní prodávajícího na úmysl odstoupit od smlouvy při stanovení dodatečné přiměřené lhůty k odstranění vad, anebo alespoň v přiměřené
lhůtě před odstoupením. Zvolený nárok z vad zboží nemůže kupující bez souhlasu prodávajícího měnit.
Pro případ, že kupující neuplatní nárok na slevu z kupní ceny nebo z důvodu vady neodstoupí od smlouvy stanoveným způsobem podle obchodního zákoníku, je stanoveno, že prodávající je povinen dodat chybějící zboží
a odstranit právní vady zboží. Ostatní vady je povinen odstranit podle své
volby opravou zboží nebo dodáním náhradního zboží, zvoleným způsobem
odstranění vad však nesmí způsobit kupujícímu vynaložení nepřiměřených
nákladů.
Odstoupení od smlouvy je jedním z titulů, který může kupující využít
při vadném plnění – a často se také využívá. Kupující ale nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu. Pokud však
k odstoupení dojde postupem podle obchodního zákoníku a kupující nemůže
32
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
vrátit zboží ve stavu, v jakém je obdržel, pak účinky odstoupení od smlouvy
nevzniknou nebo zaniknou.
Výjimky stanoví (zachovává tedy možnost odstoupení) obchodní zákoník
takto:
a) nemožnost vrácení zboží ve stavu, v jakém je obdržel, není způsobena
jednáním nebo opomenutím kupujícího, nebo
b) ke změně stavu zboží došlo v důsledku prohlídky řádně vykonané
za účelem zjištění vad zboží,
c) před objevením vad kupující zboží nebo jeho část prodal nebo zboží zcela nebo zčásti spotřeboval nebo je pozměnil při jeho obvyklém použití.
v tomto případě je povinen vrátit zboží neprodané nebo nespotřebované
nebo zboží pozměněné a poskytnout prodávajícímu náhradu do výše,
v níž měl z uvedeného zboží prospěch.
Pokud jsou nároky z vad zboží řešeny dodáním náhradního zboží, je prodávající oprávněn požadovat, aby mu na jeho náklady kupující vrátil vyměňované
zboží ve stavu, v jakém mu bylo dodáno. Obdobně platí úprava o vrácení zboží
při odstoupení od smlouvy.
Spolu s uvedenými otázkami bylo potřebné upravit problematiku slevy
z kupní ceny. Tuto úpravu obsahuje § 439 obchodního zákoníku.
V ustanovení § 439 odst. 1 obchodního zákoníku je stanoveno, že nárok
na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží
bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, přičemž pro určení
hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění.
Podle textu ustanovení § 439 odst. 2 obchodního zákoníku může kupující
o slevu snížit kupní cenu placenou prodávajícímu. Byla-li kupní cena již zaplacena, může kupující požadovat její vrácení do výše slevy spolu s úroky sjednanými ve smlouvě, jinak úroky určenými podle obchodního zákoníku (ustanovení
§ 502 obchodního zákoníku).
Další text obchodního zákoníku (§ 439 odst. 3) určuje, že jestliže nebyla vada
včas oznámena, může kupující vykonat právo podle § 439 odst. 2 obchodního
zákoníku pouze se souhlasem prodávajícího. Toto omezení neplatí, jestliže prodávající o vadách věděl v době dodání zboží.
U právních vad je rozhodující doba stanovená v § 435 odst. 1 obchodního
zákoníku, tj. že uplatnění stanoveného práva třetí osobou s uvedením jeho povahy je kupující povinen oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy
se o něm dozvěděl.
V praxi se často vyskytují případy, kdy kupující řádně oznámí vady a současně nezaplatí část kupní ceny. Tím se snaží vyvolat tlak na prodávajícího k odstra© Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288
33
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
nění vad. Jde o postup podle zákona, jestliže neprovedená platba odpovídá případné slevě z ceny.
Do doby odstranění vad není totiž kupující povinen platit část kupní ceny, jež
by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny.
Zdůrazněme, že jakékoli nároky z vad zboží se nedotýkají (podle § 440
obchodního zákoníku) nároku na náhradu škody nebo na smluvní pokutu. Přitom však ale kupující, kterému vznikl nárok na slevu z kupní ceny, není oprávněn požadovat náhradu ušlého zisku v důsledku nedostatku vlastnosti zboží, na
něž se sleva vztahuje. Na to je třeba při sjednávání slevy pamatovat.
Změnou proti dřívější hospodářskoprávní úpravě v rámci ustanovení o odpovědnosti za vady je ustanovení § 440 odst. 2 obchodního zákoníku. Stanoví totiž,
že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad
zboží podle ustanovení § 436 a § 437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout
uplatněním nároku z jiného právního důvodu.
I zde tedy platí, že práva přejí bdělým a musíme dbát řádného a včasného
uplatnění svých nároků. Nevyužitím možností podle § 436 a § 437 nelze již suplovat např. právo na odstranění vady požadavkem provedení naturální náhrady
škody – uvedením zboží v bezvadný stav.
Prohlídky zboží
Kupující je povinen prohlédnout zboží podle možnosti co nejdříve – po přechodu nebezpečí škody na zboží, přičemž se přihlédne k povaze zboží.
Jestliže smlouva stanoví odeslání zboží prodávajícím, může být prohlídka
odložena až do doby, kdy zboží je dopraveno do místa určení. Pokud je zboží
směrováno během přepravy do jiného místa určení (např. do jiné provozovny –
prodejny kupujícího, nebo při tzv. traťových dodávkách, kdy je uzavírána další
smlouva kupujícím – v roli nového prodávajícího – s dalším subjektem – novým
kupujícím) nebo kupujícím znovu odesláno (např. subdodávka zboží pro stavbu), aniž by měl kupující možnost přiměřenou povaze zboží si je prohlédnout,
a v době uzavření smlouvy prodávající věděl nebo musel vědět o možnosti takové změny místa určení nebo takového opětného odeslání, prohlídka může být
odložena až do doby, kdy zboží je dopraveno do nového místa určení.
Jestliže kupující zboží neprohlédne nebo nezařídí, aby bylo prohlédnuto
v době přechodu nebezpečí škody na zboží, může uplatnit nároky z vad zjistitelných při této prohlídce, jen když prokáže, že tyto vady mělo zboží již v době
přechodu nebezpečí škody na zboží, což ovšem bude důkazně dosti obtížné.
34
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Oznámení vad
Při oznámení vad zboží můžeme jen doporučit kupujícímu, aby volil písemnou
formu oznámení a vytvářel si vhodnou důkazní situaci pro možné další řízení.
Právo kupujícího z vad zboží nemůže být totiž po námitce prodávajícího,
že kupující nesplnil včas svoji oznamovací povinnost (viz ustanovení § 428
odst. 2 obchodního zákoníku), přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu
poté, kdy kupující vady zjistil, kupující při vynaložení odborné péče měl
vady zjistit při prohlídce, vady mohly být zjištěny později při vynaložení
odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě
od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se
vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba (viz ustanovení
§ 428 odst. 1 obchodního zákoníku).
K námitce prodávajícího se nepřihlédne, jestliže vady zboží jsou důsledkem
skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží.
Zákonná úprava lhůty pro oznámení vad se jeví na prvý pohled pro kupujícího velmi výhodná, neboť může oznámit vady nejpozději do „dvou let“. Je třeba
si ovšem uvědomit, že současně musí dodržet i lhůtu „bez zbytečného odkladu“.
Vzhledem k tomu, že se i zde jedná o dispozitivní úpravu, jsou možná jiná
smluvní řešení.
Ve prospěch kupujícího lze – za současné právní úpravy – např. sjednat
místo zákonného textu § 428 odst. 1, že vady budou oznámeny do dvou let od
obdržení zboží a do 15 dnů od jejich zjištění pracovníkem kupujícího.
Prodávajícímu pak prospěje zachování části textu § 428 odst. 1 obchodního zákoníku s tím, že – při dodržení zásady poctivého obchodního styku
v souladu s charakterem zboží – místo dvou let sjedná lhůtu o něco kratší.
V této souvislosti ještě připomeňme rozdíl mezi úpravou odpovědnosti za
vady podle obchodního zákoníku a případnou úpravou při sjednání záruky.
V porovnání svědčí text zákona více prodávajícímu, sjednání záruky pak
umožňuje lépe hájit zájmy kupujícího. I zde se však musí vzít v úvahu i ustanovení § 264 odst. 2 obchodního zákoníku.
Záruka za jakost
Zárukou za jakost zboží přejímá prodávající písemně závazek, že dodané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak
k obvyklému účelu nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé vlastnosti.
35
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Převzetí záruky zajišťuje kupujícímu širší rozsah vlastností zboží, než stanoví
zákonná úprava podle obchodního zákoníku v případě, že nebyla záruka poskytnuta.
Po našem soudu přitom není vyloučeno, aby prodávající poskytl záruku jen
částečně (např. jen na prorezivění karosérie) a v ostatním platila zákonná úprava.
Je přípustné, aby byla na konkrétní části zboží poskytnuta odlišná záruka; např.
je možná v určitém rozsahu záruka obecně na zboží (např. u automobilu obecně
dva roky) a v jiném rozsahu záruka speciální (na karosérie šest let).
Převzetí závazku ze záruky může vyplynout ze smlouvy nebo z prohlášení
prodávajícího, zejména ve formě záručního listu. Účinky převzetí tohoto závazku má i vyznačení délky záruční doby nebo doby trvanlivosti nebo použitelnosti
dodaného zboží na jeho obalu. Je-li ve smlouvě nebo v záručním prohlášení prodávajícího uvedena záruční doba odlišná, platí tato doba.
Záruční doba začíná běžet ode dne dodání zboží, nevyplývá-li z obsahu
smlouvy nebo záručního prohlášení něco jiného. Je-li prodávající povinen
odeslat zboží, běží záruční doba ode dne dojití zboží do místa určení. Záruční
doba ale neběží po dobu, po kterou kupující nemůže užívat zboží pro jeho vady,
za které odpovídá prodávající.
Odpovědnost prodávajícího za vady, na něž se vztahuje záruka za jakost, přitom nevzniká, jestliže tyto vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi, nezpůsobil je prodávající nebo osoby, s jejichž
pomocí prodávající plnil svůj závazek (§ 431 obchodního zákoníku).
Ustanovení § 431 vylučuje odpovědnost prodávajícího ze záruky v případech,
že vady byly způsobeny po přechodu nebezpečí škody na zboží vnějšími událostmi, ale bez vlivu prodávajícího nebo osob, které prodávající použil k plnění
závazku.
Vzhledem k dispozitivnosti textu tohoto zákonného ustanovení lze však i
zde sjednat vznik odpovědnosti přísněji či mírněji, pokud to bude v souladu se
zásadou poctivého obchodního styku (odlišné smluvní ujednání bude možné,
pokud by např. kupující trval na tom, že subdodávka musí být z cenových důvodů od osoby obchodující s použitým zbožím – tzv. renovovanými díly).
Pro vady zboží, na něž se vztahuje záruka, platí ustanovení § 429 až 432
obchodního zákoníku, nadepsané Záruka za jakost. Podle textu § 432 přitom
platí pro vady zboží, na něž se záruka vztahuje, též ustanovení § 426 až 428
obchodního zákoníku (ustanovení o vadách zboží) a ustanovení § 436 až 441
(společně nadepsaná Nároky z vad zboží).
36
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Právní vady
Zboží má právní vady, jestliže prodané zboží je zatíženo právem třetí osoby
(zejména z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví), ledaže kupující
s tímto omezením projevil souhlas.
Vyplývá-li právo třetí osoby, jímž je zboží zatíženo, z průmyslového (např.
u ochranných známek, označení původu, patentů, průmyslových nebo vkusových vzorů) nebo jiného duševního vlastnictví, má zboží právní vady (§ 433
obchodního zákoníku), jestliže toto právo požívá právní ochrany podle právního
řádu státu, na jehož území má prodávající sídlo nebo místo podnikání, příp. bydliště, nebo jestliže prodávající v době uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel,
že toto právo požívá právní ochrany podle právního řádu státu, na jehož území
má kupující sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště, nebo podle právního
řádu státu, kam zboží mělo být dále prodáno nebo kde mělo být užíváno, a prodávající o tomto prodeji nebo místu užívání v době uzavření smlouvy věděl.
Nárok z právních vad však nevzniká, jestliže kupující o právu třetí osoby
věděl v době uzavření smlouvy nebo prodávající podle smlouvy byl povinen při
plnění svých povinností postupovat podle podkladů, které mu předložil kupující
(§ 434 obchodního zákoníku).
Podle ustanovení § 435 odst. 1 obchodního zákoníku uplatnění práva uvedeného v § 433 třetí osobou s uvedením jeho povahy je kupující povinen oznámit
prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o něm dověděl.
Práva kupujícího z právních vad zboží nemohou být přiznána v soudním
řízení, jestliže kupující nesplní povinnost stanovenou v § 435 odst. 1 a prodávající v soudním řízení namítne nesplnění této povinnosti kupujícím (§ 435 odst. 2
Účinky uvedené v předchozích ustanoveních § 435 však nenastávají, jestliže
prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl
kupující (§ 435 odst. 3 obchodního zákoníku).
Pro nároky kupujícího z právních vad zboží platí stejná ustanovení o nárocích z vad zboží, jako pro kterékoli jiné vady, tj. platí ustanovení § 436 až 441
obchodního zákoníku (viz § 435 odst. 4 obchodního zákoníku).
Nabytí vlastnického práva ke zboží
Kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží
předáno. Před předáním nabývá vlastnického práva k přepravovanému zboží,
když získá oprávnění zásilkou nakládat (např. na základě náložného listu – srov.
§ 612 a násl. obchodního zákoníku).
37
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Na základě ujednání ve smlouvě může kupující nabýt vlastnické právo dříve nebo později, než je uvedeno výše.
Podle kogentního ustanovení § 444 obchodního zákoníku nemůže kupující
nabýt vlastnické právo dříve, než je zboží dostatečně odlišeno od jiného zboží
a kupující způsob označení zná. Jinak by totiž byla větší pravděpodobnost, že
při neoznačeném zboží by totéž zboží (např. při splnění tzv. uskladněním u prodávajícího) mohlo být „prodáno“ několikrát. Označení je rovněž třeba mj. i pro
situace, kdy je nutné při zničení zboží nahodilou událostí přesně identifikovat,
o jaké zboží se jedná a komu tedy vznikla újma.
Výhrada vlastnického práva podle § 445 obchodního zákoníku přichází
v praxi v úvahu zpravidla, když je zboží dodáváno na úvěr nebo když kupní cena
má být placena podle platebních podmínek ve splátkách. Pak přechází, je-li to
ujednáno, vlastnické právo na kupujícího až úplným zaplacením kupní ceny.
Sjednání výhrady vlastnického práva lze při pozdějším placení než při dodání zboží jen doporučit. Může se totiž např. stát, že u kupujícího dojde později
k úpadku, a nebude-li sjednána výhrada vlastnického práva, bude zboží zahrnuto do konkursní podstaty a zpeněženo ve prospěch uspokojování nároků všech
věřitelů.
Možná formulace výhrady vlastnického práva ve smlouvě může být následující: „... Strany se dohodly, že vlastnické právo přechází až úplným zaplacením
zboží.“ Vlastník – prodávající pak mj. může v konkursním řízení žádat o tzv.
vyloučení věci z konkursní podstaty, věc mu bude vydána a nenastane případ,
kdy by prodej věci v rámci zpeněžení konkursní podstaty byl proveden ve prospěch věřitelů.
Je ovšem třeba pamatovat také na to, kdo bude „nositelem“ nebezpečí škody
na zboží. Lze však sjednat též např., že ke splnění dojde předáním zboží prvnímu
dopravci a při splnění dojde k přechodu nebezpečí škody na zboží na kupujícího,
vlastnictví však přejde až úplným zaplacením.
Významnou odlišností od práva občanského, resp. úpravy občanského
zákoníku, je ustanovení zvyšující jistotu realizace kontraktu podle práva.
Jde o ustanovení obchodního zákoníku, v němž pro zvýšení jistoty stanoví
zákon, že kupující nabývá vlastnické právo prodávajícího, který není vlastníkem zboží. Kupující však musí být v dobré víře. Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží,
ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět
měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím
nakládat za účelem jeho prodeje (§ 446 obchodního zákoníku).
38
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Závěrečná poznámka
Ke konci devadesátých let minulého století byly vznášeny pochybnosti,
zda se používání INCOTERMS® hodí i pro použití v tuzemsku. Postupem
doby se ukázalo, že tyto pochybnosti nejsou oprávněné. Doložky lze použít, i
když některé z nich jsou vhodné jen pro použití při říční a námořní dopravě.
Jak dokazují i INCOTERMS® 2010, texty doložek se zpřesňují, některé
z nich se vyřazují, jiné doplňují. Vyřazování doložek (těch, které se používaly
jen jednotlivě) však nebrání jejich případnému použití. Ve smlouvě je možno
na takovou doložku odkazovat s uvedením doložky INCOTERMS® a roku
vydání, ve kterém byla doložka zařazena, tedy např. s údajem 2000.
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
Právnická fakulta Masarykovy Univerzity, Brno
39
ZADRŽOVACÍ PRÁVO V PROMĚNÁCH ČASU
The evolution of the right of a retention
Pavel Vetešník, Pavel Pohorský
VETEŠNÍK, Pavel, POHORSKÝ, Pavel. Zadržovací právo v proměnách času.
Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 41–50.
Abstrakt: Tématem příspěvku je jeden z institutů občanského práva, a to zadržovací právo. Právní úprava zadržovacího práva se nacházela již v obecném zákoníku občanském – jež vstoupil v účinnost před dvěma sty lety. Příspěvek se snaží
postihnout základní proměny tohoto institutu v čase. Dikce ustanovení týkajících se zadržovacího práva se měnila v souvislosti s právním náhledem na tento
institut, i v souvislosti s právními poměry ve státě. V příspěvku je kromě komparace právních úprav zadržovacího práva platných na našem území zohledněn i
obsah návrhu znění příslušných ustanovení v novém občanském zákoníku
Klíčová slova: zadržovací právo, detence, rekodifikace soukromého práva, věc
movitá, věc nemovitá, splatnost, pohledávka, závazek
Abstract: The theme of the paper is to juridical institute the civil law, a right of
retention. Legal regulation a right of retention belongs to the General civil code
– The act, which came into force two hundred years ago. The content of the legal
concept be changed. These changes were caused in connection with the development of the legal theory (for a long time was a right of retention from the code
completely removed). The paper in addition to comparison of legal regulation in
force in our country reflects the content of the draft text of the relevant provisions of the new Civil Code.
Keywords: a right of retention, a detention, the recodification of private law,
a movable thing, an immovable thing, maturity of a claim, a claim, a liability
41
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Tento příspěvek bude zaměřen na institut zadržovacího práva a jeho vývoj
od obecného zákoníku občanského1 až po současnost, respektive bude zmíněna i
navrhovaná úprava v novém občanském zákoníku. Zadržovací právo, stejně jako
Československé občanské právo, se vyvíjelo, zejména v období let 1948 až 1989,
v souvislosti s právními poměry ve státě. Jak uvádí P. Bělovský ve svém článku
Občanské právo: „Ve zmíněném období byl vývoj reflexí jednotlivých etap transformace společnosti diktovaných politikou Komunistické strany Československa2“.
U každé etapy vývoje zadržovacího práva bude uvedena i související judikatura,
která tento institut výrazným způsobem doplňovala a rozvíjela.
Od vzniku Československého státu v roce 1918 až do konce roku 1950 platilo v Československu dřívější občanské právo převzaté tzv. recepčním zákonem3.
V Čechách tak platil obecný zákoník občanský a na Slovensku uherské zvykové
právo. Zadržovací právo, respektive tzv. zákonné zadržovací právo bylo v obecném občanském zákoníku upraveno v ustanovení § 471 („Ten, kdo byl povinen
vydati věc, mohl ji k zajištění svých dospělých pohledávek, vzniklých nákladem na
věc učiněným nebo škodou věci způsobenou, zadržeti s tím účinkem, že mohl býti
odsouzen k vydání jen za vzájemné plnění z ruky do ruky.“). Zadržovací právo
však nebylo právem věcným a ani právem na přednostní uspokojení4. Jak uvedl autor komentáře Československého obecného zákoníku občanského František Rouček: „Retenční právo přísluší dlužníkovi jen tehdy, když nikoli na základě dvoustranné smlouvy nebo nikoli na základě deliktu, nýbrž z jiného právního
důvodu, je povinen nějakou věc dodati nebo vydati aneb peněžitou částku platiti
a když vůči věřiteli měl splatnou pohledávku, která mu vznikla tím, že na věc něco
vynaložil nebo že věc způsobila mu škodu.“5. Jak uvedl prvorepublikový Nejvyšší
soud, „zadržovací právo podle § 471 obecného občanského zákoníku nemá sloužiti
k chikanosnímu protahování sporu a proto nemá míti námitka, že tu jest (zadržovací právo), za následek zamítnutí žaloby na vydání věci, nýbrž jen to, že jest
žalovaného odsouditi k vydání věci toliko na vzájemné plnění.“6. Tehdejší odborná literatura vymezovala zadržovací právo v rozsahu subjektu, objektu a obsahu
zadržovacího práva a dále se zaměřovala na samotné podmínky zadržovacího
práva a na jeho zánik. Subjektem zadržovacího práva byl tedy ten, kdo byl povinen vydat věc, nezávisle na tom, zda jde o povinnost obligační nebo věcně právní. Subjekt zadržovacího práva nemusel mít věci ve svém držení. Objektem zadržovacího práva byly pouze věci hmotné, což vyplývalo z vymezení slova „vydati“.
1 Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících
2 srov. Bělovský, P. Občanské právo. In Komunistické právo v Československu, Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 461
3 zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého
4 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Rv I 1288/1930, ASPI ID: JUD8655CZ
5 srov. Rouček, F., Československý obecný zákoník občanský a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Druhé doplněné vydání. Praha: Československá Kompas,
tiskařská a vydavatelská akc. spol. 1932. S. 486
6 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Rv II 478/1925, ASPI ID: JUD12893CZ
42
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Objektem zadržovacího práva tak nemohly být pohledávky, ale např. cenné
papíry7. Na rozdíl od současného vymezení objektu zadržovací práva, prvorepublikový Nejvyšší soud vymezil, že předmětem zadržovacího práva mohou být
i věci nemovité8. Podmínkou zadržovacího práva byla zadržovatelova dospělá
pohledávka, kterou měl proti tomu, kdo se domáhal vydání věci. Další podmínkou byla skutečnost, že pohledávka vznikla nákladem na věc učiněným nebo
škodou věci způsobenou. Ke vzniku pohledávky Nejvyšší soud uvedl, že „Zadržovací právo přísluší nejen pro náklady na věc, najmě pro náklady její opravy,
nýbrž i pro náklady vzniklé nabytím věci.“9 a že „Zadržovací právo pro škodu věcí
způsobenou může se týkati jen škody, jež byla způsobena samou zadrženou věcí,
nestačí, že mezi škodou a věcí jest vzdálená, nepřímá souvislost; najmě nestačí,
že byla škoda způsobena třetími osobami, jež zadržovanou věc dopravovaly aneb
upravovaly, nebo že se při jinakém nakládání s ní dopustily nedopatření na újmu
držitele věci.“10. Obsah zadržovacího práva spočíval v tom, že zadržovatel mohl
být odsouzen k vydání jen za vzájemné plnění z ruky do ruky. Zadržovací právo
tak zaniklo zánikem pohledávky nebo vydáním zadržené věci11. K samotnému
výkonu zadržovacího práva prvorepublikový Nejvyšší soud uvedl, že „Výkon
zadržovacího práva propůjčeného smluvní straně jest dopuštěn jen v ten způsob,
že strana povinná k plnění z ruky do ruky má sice býti odsouzena k plnění, k nimž
jest povinna, ale jen za vzájemného plnění z ruky do ruky.“12. V ustanovení § 471
obecného občanského zákoníku bylo dále uvedeno, že „Výkon zadržovacího práva může býti odvrácen poskytnutím jistoty; poskytnutí jistoty rukojmími nemá
místa.“. Jak k tomu Nejvyšší soud uvedl, „Výkon zadržovacího práva byl odvrácen
složením peněz do soudní úschovy, stalo-li se tak k zaplacení pohledávky, pro niž
bylo vykonáno zadržovací právo.“13.
Druhou právní úpravou upravující institut zadržovacího práva byl zákon
č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„občanský zákoník z roku 1950“), který byl vydán po Ústavě z 9. května 194814
a na jejím základě. To se projevilo opuštěním jednotného a obecného pojmu
vlastnictví a nahrazení jej po sovětském vzoru vlastnickým systémem, v němž
socialistické vlastnictví mělo převahu nad vlastnictvím individuálním. Státní
socialistické vlastnictví, které bylo považováno za vrchol vlastnické soustavy,
7 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a
občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: Právnické knihkupectví
a nakladatelství V. Linhart v Praze., 1935, s. 805–806
8 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. R II 44/1929, ASPI ID: JUD15363CZ
9 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ASPI ID: JUD22365CZ
11 srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: Právnické
knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze., 1935, s. 807-809
13 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ASPI ID: JUD22365CZ
14 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky
43
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
mělo dominantní postavení. Dále došlo k neodůvodněným preferencím národních podniků před občany a k teoretickému opuštění rozlišování práva veřejného a práva soukromého. Na druhou stranu občanský zákoník z roku 1950 svou
koncepcí zůstal omezeně použitelný v tržním hospodářství, nezávisle na tom, že
tržní hospodářství samo bylo rychle likvidováno a nahrazováno hospodářstvím
centrálně direktivním15. Vzhledem ke skutečnosti, že občanský zákoník z roku
1950 byl poznamenán tehdejšími společenskými poměry, zejména změnami po
roce 1948, byl v tehdejší době i tak hodnocen. Jak vyplývá z důvodové zprávy
k zákonu č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „občanský zákoník“), „Charakteristickým rysem tehdejší ekonomiky bylo, že
vedle socialistického sektoru existoval i soukromokapitalistický sektor a že podstatnou roli hrál sektor malovýrobní, socialistický sektor nebyl dosud plně upevněn
a socialistické společenské vlastnictví nebylo ještě zcela konsolidováno, socialistické
formy organizace výroby a plánovité řízení hospodářství se teprve začínaly rozvíjet.“ Občanský zákoník z roku 1950 proto vycházel z ekonomické a politické
situace období, v němž vznikal, a musel být proto pojat tak, aby jeho ustanovení
byla použitelná pro všechny sektory národního hospodářství16. Institut zadržovacího práva byl v občanském zákoníku z roku 1950 upraven v části třetí (práva
věcná), v hlavě desáté (právo zástavní a právo zadržovací) v § 205 až 208. Podle
§ 208 občanského zákoníku z roku 1950 ten, kdo byl jinak povinen vydat věc,
mohl ji zadržet, aby zajistil svou splatnou pohledávku za náklad pro věc anebo na
náhradu škody věcí mu způsobenou. Na rozdíl od současné právní úpravy, což
samozřejmě vyplývá z tehdejších společenských poměrů, bylo upravení ostatních podmínek využití zadržovacího právo velmi strohé. Jak vyplývá z důvodové
zprávy k občanskému zákoníku z roku 195017, zástavnímu a zadržovacímu právu
se v buržoazní společnosti dostalo zvláštního významu. Bylo prostředkem ke
kapitalistické expropriaci a nástrojem kapitalistů, který napomáhal akumulaci
a koncentraci kapitálu. S ohledem na znárodňování převážné části výrobních
prostředků a bank se toto právo měnilo z nástroje vykořisťování v jeden z prostředků sloužících k ochraně národního majetku. Jak bylo uvedeno výše, občanským zákoníkem z roku 1950 došlo k neodůvodněným preferencím národních
podniků před občany, bylo tomu i tak v případě institut zadržovacího práva, kdy
se zvýhodňovaly socialistické subjekty zapsané v podnikovém rejstříku18. Podle
§ 209 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950 tak mohl věřitel, který byl zapsán
v podnikovém rejstříku, k zajištění splatných pohledávek z hospodářského styku, zadržet peníze, cenné papíry a jiné movité věci svého dlužníka, které měl
15 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje
občanský zákoník, ASPI ID: LIT33241CZ
16 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, ASPI ID: LIT32422CZ
17 Občanský zákoník, Právnický ústav Ministerstva spravedlnosti. Praha: Orbis Praha, 1956,
s. 182–192
18 Občanský zákoník, stručný výklad zákona ze dne 25. X. 1950 č. 141 Sb. Právnický ústav
Ministerstva spravedlnosti. Praha: Orbis Praha, 1952, s. 59
44
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
z jeho vůle u sebe. V dalších ustanoveních byly dále upraveny podmínky zadržovacího práva věřitele zapsaného v podnikovém rejstříku. Jak uvedl Nejvyšší soud
k otázce vzniku zadržovacího práva věřitele zapsaného v podnikovém rejstříku,
„Není podmínkou, aby se výkon tohoto práva stal ihned, jakmile se setkají splatné
pohledávky věřitele z hospodářského styku s dlužníkem se skutečností, že se u věřitele ocitly z vůle dlužníka věci v § 209 občanského zákoníku uvedené a dlužník
prodlévá s placením. Ke vzniku zadržovacího práva není rovněž třeba, aby věřitel
o výkonu zadržovacího práva dlužníka bezodkladně zpravil.“. V tomto rozhodnutí
se Nejvyšší soud vyjádřil i k zániku zadržovacího práva, ke kterému „nedochází
ani tím, že věřitel, který uplatnil k věcem zadržovací právo, souhlasil, aby věci byly
v exekuci na movité věci, kterou vede jiný vymáhající věřitel, zabaveny a prodány,
jestliže věřitel na svém zadržovacím právu trvá“19.
Právní úprava zadržovacího práva je v současné době obsažena občanském
zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Této současné úpravě v občanském zákoníku však předcházelo několik
podob. Občanský zákoník byl při svém vzniku v šedesátých letech 20. století
poznamenán zejména společenským náhledem na tento institut. Stejně jako
na zástavní, tak i na zadržovací právo bylo nahlíženo jako na typický institut
kapitalistické společnosti sloužící především finančnímu a obchodnímu kapitálu, který se pro vztahy v socialistické společnosti nehodí. Jak vyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, „Socialismus se v naší zemi stal skutkem.
Přešli jsme k další etapě budování socialistické společnosti, v níž se plně rozvinou
a uplatní všechny formy socialistického života. … Uskutečněním socialismu tak
došlo k četným změnám ve společenských vztazích. Socialistická hospodářská soustava se stala jediným ekonomickým základem naší společnosti. … Je zapotřebí,
aby nové společenské vztahy byly upraveny v právních předpisech tak, aby právo
umožňovalo a podporovalo jejich další rozvoj a plnilo tak jako součást socialistické
nadstavby aktivní úlohu.“20. Institut zadržovacího práva byl proto upraven pouze
v části čtvrté, hlavě páté (Oprava a úprava věci), konkrétně v § 278. Zadržovací
právo k věci, která byla předmětem služby, tak měla pouze socialistická organizace, dokud občan nezaplatil cenu služby. Při prodlení občana se zaplacením opravy nebo úpravy věci tak měla organizace za podmínek vymezených v ustanovení
§ 278 občanského zákoníku zadržovací právo21. Zadržovací právo mělo povahu
zabezpečení pohledávky a mohlo být uplatněno pouze v případě opravy a úpravy věci, a nikoliv u jiných typů služeb (tedy ani při zhotovení věci na zakázku).
Organizace však zadržovací právo neměla, jestliže smlouva o opravu a úpravu
věci nebyla uzavřená platně, např. když při převzetí věci do opravy a úpravy
nebyla určená cena za tuto službu22. Pokud byla cena služby požadovaná organi19 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Cz 558/1954, ASPI ID: JUD10305CZ
20 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, ASPI ID: LIT32422CZ
21 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. Cpj 39/1988, ASPI ID: JUD3324CZ
22 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu SR Sp. zn. Cpj 42/1977, ASPI ID: JUD5546CZ
45
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
zací sporná a občan tuto cenu zajistil složením do notářské úschovy, zadržovací
právo organizaci nepříslušelo. I přes strohou právní úpravu měla organizace stanovenou povinnost o zadrženou věc řádně pečovat. Pokud jí opatrováním zadržené věci vznikly nutné náklady, měla právo na jejich náhradu. Tento právní stav
vydržel až do 31. 12. 1991, kdy byla část čtvrtá zákonem č. 509/1991 Sb., kterým
se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, vypuštěna.
Další podobu institutu zadržovacího práva přinesl s účinností od 1. 1. 1992
již zmíněný zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. I v tomto případě byla změna právní úpravy poznamenána společenským poměry, zejména změnami po roce 1989. Návrh zákona byl součástí uceleného procesu přeměn v soukromoprávní oblasti. Základem byl návrat
k některým osvědčeným institutům klasického občanského práva a čerpání
nejen z poznatků a zkušeností s uplatňováním občanského práva na území ČSR
v období mezi světovými válkami, ale i přihlédnutí k řadě úprav v právních státech našich sousedů, které mají srovnatelnou právní kulturu i tradici. Návrh
zákona také reagoval na změny v soukromoprávní sféře, zejména na změnu systému vlastnictví, provedenou novelizací ústavy, a v řadě zákonů umožňujících
soukromé podnikání a vznik tržního hospodářství, včetně zákonů o privatizaci a popř. restituci vlastnictví23. Vzhledem ke skutečnosti, že občanský zákoník
do 31. 12. 1991 neobsahoval obecnou úpravu věcných práv k cizím věcem, byl
institut zadržovacího práva upraven v nové hlavě třetí (Práva k cizím věcem),
konkrétně v ustanovení § 151s až § 151v. Podle § 151s odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo byl povinen vydat movitou věc, mohl ji zadržet, aby zajistil svou
splatnou peněžitou pohledávku vůči tomu, jemuž byl jinak povinen věc vydat.
V ostatních zmiňovaných ustanoveních byly dále upraveny podmínky související se zadržovacím právem (např. případy kdy nešlo věc zadržet, vyrozumění
dlužníka o zadržení věci, opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených, zánik zadržovacího práva). Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu,
zadržovací právo podle § 151s až § 151v občanského zákoníku má na rozdíl od
zástavního práva jen zajišťovací a nikoliv uhrazovací funkce. Nelze proto zadržet věc určenou třetí osobě a stejně tak není možné zadržovat věc svémocně
nebo lstivě odňatou, a navíc toto právo nemá ten, jemuž oprávněná osoba při
předání věci uložila, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem
zadržovacího práva24. Nejvyšší soud se dále zabýval i dalšími podmínkami souvisejícími s institutem zadržovacího práva, mimo jiné s výší pohledávky zajištěné
zadržovacím právem a výkonem zadržovacího práva ve spojení s dobrými mravy25. Jak uvedl Nejvyšší soud „Zadržovací právo podle ustanovení § 151s odst. 1
občanského zákoníku slouží k zajištění splatné peněžité pohledávky v její skutečné
výši (tj. v takové výši, jakou je dlužník poprávu povinen věřiteli zaplatit) a nikoliv
23 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje
občanský zákoník, ASPI ID: LIT33241CZ
24 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 11 Tdo 483/2003, ASPI ID: JUD28064CZ
25 § 3 odst. 1 občanského zákoníku
46
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
ve výši věřitelem tvrzené (tj. v takové výši, o níž se věřitel jen domnívá, že na ni
má nárok). Jestliže uplatněním zadržovacího práva podle ustanovení § 151s odst.
1 občanského zákoníku vznikla dlužníkovi určitá újma (škoda), neumožňuje tato
okolnost sama o sobě učinit závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy,
není-li prokázáno, že věřitel výkonem zadržovacího práva nesledoval zajištění své
splatné peněžité pohledávky, nýbrž že jeho chování bylo vedeno přímým úmyslem
poškodit dlužníka.“26.
Zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č.
281/2009 Sb., se § 151s až 151v včetně nadpisu zrušily a byly přesunuty do Hlavy třetí a (PRÁVO ZÁSTAVNÍ a ZADRŽOVACÍ) Oddílu druhého (Zadržovací
právo) a zadržovací právo bylo upraveno v ustanovení § 175 až 180. Jak vyplývá
z důvodové zprávy k tomuto zákonu, navrhovaná novela občanského zákoníku
vycházela z prací na přípravě na kodifikaci soukromého práva, přičemž tematicky se soustřeďovala jen na několik problémů. Důvodem k tomuto postupu byl
předpokládaný časový horizont nové kodifikace a tato okolnost vedla k tomu,
že bylo třeba přistoupit k dílčím úpravám některých problematik, protože jejich
nová úprava byla naléhavá a nesnesla časového odkladu. Novela proto neměnila
občanský zákoník plošně, ale zaměřila se v podstatě jen na tři okruhy: na zvláštní
úpravu smluv spotřebitelských, na zástavní právo a věcná břemena a na nájem
nebytových prostor. v souvislosti s novou úpravou zástavního práva bylo nově
upraveno i právo zadržovací (retenční)27. Ačkoliv v důvodové zprávě k § 175 až
§ 180 bylo uvedeno, že navrhovaná úprava zadržovacího práva vychází z dosavadního právního stavu28, došlo přece jenom k výrazné změně v tomto institutu. Bylo zpřesněno základní ustanovení. Podle § 175 odst. 1 ten, kdo je povinen
vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné
pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Jak uvádí
autoři článku „K některým aspektům zadržovacího práva po novele občanského
zákoníku“, oproti původní úpravě v § 151s obsahuje nové ustanovení dva podstatné rozdíly, absenci výslovného omezení zadržovacího práva pouze na zajištění peněžních pohledávek a podmínku mít věc při zadržení u sebe29. Dále byly
rozšířeny případy zániku zadržovacího práva a způsob vzniku zadržovacího
práva (jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli
zadržet věc). Na rozdíl od předchozí judikatury Nejvyššího soudu, že zadržovací
právo podle § 151s až § 151v občanského zákoníku má pouze zajišťovací a niko26 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 21 Cdo 624/2001, ASPI ID: JUD71118CZ
27 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona
č. 281/2009 Sb., ASPI ID: LIT19207CZ
28 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona
č. 281/2009 Sb., ASPI ID: LIT19214CZ
29 srov. Sedláček, D., Rámiš, V. K některým aspektům zadržovacího práva po novele občanského zákoníku, Praha: Právní rozhledy č. 3/2001, s. 106 – 109
47
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
liv uhrazovací funkce, Nejvyšší soud připustil, že zadržovací právo má i funkci
uhrazovací: „Nesplní-li tak dlužník svoji povinnost ani dodatečně, může se věřitel
uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady
z majetku (z jiného majetku) dlužníka (funkce uhrazovací).“30. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval podstatou vzniku zadržovacího práva pronajímatele k věcem nájemce, kdy zadržovací právo podle § 175 občanského zákoníku
nevznikne, „zadrží-li pronajímatel za účelem zajištění své pohledávky po skončení
nájmu věci, které nájemce umístil v (na) pronajaté věci“. Nejvyšší správní soud se
zabýval i otázkou, co může být předmětem zadržovacího práva, zda jím může
být např. technický průkaz, který byl vydán k silničnímu motorovému vozidlu
a kterým se osvědčují některé údaje (např. schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníku a provozovateli
vozidla). Ačkoliv i technický průkaz silničního motorového vozidla je jako listina „ovladatelný hmotný předmět“ a z tohoto pohledu by mohl být považován
za „movitou věc“, přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že zmíněný doklad nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde o doklad, jehož smyslem (účelem) je osvědčovat
(obsahovat) zákonem a jinými právními předpisy stanovené údaje o silničním
motorovém vozidle. Následně soud dovodil, že technický průkaz silničního
motorového vozidla podle své povahy funkčně náleží k silničnímu motorovému
vozidlu, k němuž byl vydán, a že silniční motorové vozidlo utrpí funkční újmu,
kdyby mělo být užíváno bez technického průkazu, a protože technický průkaz
silničního motorového vozidla není z objektivního pohledu schopen naplnit
uhrazovací funkci zadržovacího práva, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nemůže
být ve smyslu ustanovení § 175 občanského zákoníku zadržen k zajištění pohledávky a že jeho případným zadržováním vlastníku nevzniká věřiteli ve prospěch
jeho pohledávky zadržovací právo31. Další důležité rozhodnutí Nejvyššího soudu
je k otázce, kdy má oprávněná osoba u sebe věc „po právu“. Nejvyšší soud došel
k závěru, že věřitel může zadržet podle ustanovení § 175 občanského zákoníku
cizí movitou věc, „má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem,
avšak věc mu na základě platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu předala
nebo jí má věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat“32.
Od 1. 1. 2001 až do současnosti se právní úprava zadržovacího práva změnila
již pouze jednou, a to zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím. Změna od 1. 1. 2008
spočívala v provedení formulačních úprav, které byly nutné vzhledem k terminologii insolvenčního zákona. Přihlíželo se totiž též k tomu, že jedním z účinků
zahájení insolvenčního řízení je (jde-li o dlužníkův insolvenční návrh), že právo
na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo
majetkové podstaty, lze (s taxativně vypočtenými výjimkami) uplatnit a nově
30 srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Sp. zn. 21 Cdo 493/2009, ASPI ID: JUD192757CZ
48
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
nabýt zásadně jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem33. V této
souvislosti je na místě uvést jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se
insolventního řízení a zadržovacího práva: „Je-li v průběhu insolvenčního řízení
prohlášen konkurs na majetek věřitele oprávněného ze zadržovacího práva a probíhá-li v době prohlášení konkursu spor o existenci zadržovacího práva formou
vindikační žaloby, kterou se vlastník zadržené movité věci domáhá jejího vydání
po tom, kdo mu ji zadržuje, nastává ve vztahu k tomuto sporu účinek přerušení řízení předjímaný ustanovením § 263 odst. 1 insolvenčního zákona. Vzhledem
k ustanovení § 265 odst. 1 insolvenčního zákona nelze v takto přerušeném řízení
po dobu trvání účinků konkursu vůbec pokračovat, neboť spor o vydání věci má
v insolvenčních poměrech charakter sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové
podstaty dlužníka.“34.
Jak již bylo avizováno na začátku tohoto příspěvku, je jistě na místě se zmínit
i o návrhu úpravy zadržovacího práva v novém občanském zákoníku, který se
v současné době nachází v legislativním procesu v Parlamentu České republiky.
Jak vyplývá z důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku35, ustanovení
o zadržovacím právu je z převážné části recepcí § 175 až 180 stávajícího občanského zákoníku. Byly provedeny drobné stylistické změny v pojmosloví: dluh
namísto pohledávky, věřitel namísto oprávněné osoby a násilně namísto svémocně. Mezi zásadní změny oproti současné právní úpravě lze považovat pouze
rozšíření práva k zajištění nesplatného dluhu zadržovacím právem v případech,
kdy dlužník nezajistí dluh jinak, ačkoliv tuto povinnost má podle smlouvy anebo
zákona, a prohlásí-li dlužník, že svůj dluh nesplní. Dále byl ještě rozšířen výčet
způsobů zániku zadržovacího práva o případ, kdy se věřitel vzdá zadržovacího
práva jednostranně či ujednáním s vlastníkem zadržené věci. Z výše uvedeného
tak vyplývá, že současná právní úprava zadržovacího práva je dle našeho názoru
dostatečná a navrhované změny jsou pouze technicko-legislativního charakteru.
Závěrem lze tedy obecně konstatovat, že zadržovací právo, ačkoliv není tak
často využíváno, je jedním ze zajišťovacích prostředků. Spolu se zástavním právem a věcným břemenem je tzv. právem k cizí věci. Hlavní funkcí zadržovacího
práva je funkce zajišťovací, která zabezpečuje splatnou a v některých případech
i nesplatnou pohledávku věřitele a motivuje tak dlužníka k dobrovolnému plnění. Ačkoliv to řada autorů vylučuje36, zadržovací právo, jak již potvrdila judikatura, má i vedlejší funkci, kterou je funkce uhrazovací. Vzhledem ke skuteč33 srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho
přijetím, ASPI ID: LIT29084CZ
35http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=362&CT1=0
36 např. Švestka, J., Dvořák, J. Občanské právo hmotné 1, Díl první: obecná část, Díl druhý:
věcná práva, 5. Jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 419, Fiala,
J. a kol., Občanské právo hmotné, třetí opravené a doplněné vydání, Brno: Masarykova
univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 179
49
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
nosti, že současná právní úprava obchodního zákoníku37 institut zadržovacího
práva neobsahuje, lze jej použít i v případě obchodně-závazkových vztahů38. Co
je zadržovacím právem velmi výstižně vystihl v jednom ze svých rozhodnutí i
Nejvyšší soud: „Zadržovací právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zadržovacího práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem
dobrovolně splněna ani dodatečně a nezanikla-li jiným způsobem. Akcesorickým
je zadržovací právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také
pohledávka, k jejímuž zajištění slouží, a že dochází k jeho zániku rovněž v případě,
že zanikla zajištěná pohledávka.“39.
JUDr., Bc. Pavel Vetešník
JUDr. Mgr. Pavel Pohorský
Policejní akademie České republiky
37 zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
38 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv, Občanský zákoník I, II. 2. Vydání,
Praha: C. H. Beck, s. 1174
50
KOMPARATÍVNY ÚSTAVNOPRÁVNY
POHĽAD NA INŠTITÚT EURÓPSKEHO
ZATÝKACIEHO ROZKAZU A NEDOSTATKY
SLOVENSKEJ ÚSTAVNEJ ÚPRAVY1
Comparative constitutional view on the institute of European
arrest warrant and failings of Slovak legal regulation
Milan Hodás
HODÁS, Milan. Komparatívny ústavnoprávny pohľad na inštitút európskeho zatýkacieho rozkazu a nedostatky slovenskej ústavnej úpravy. Acta Iuridica Olomucensia,
2011, Vol. 6, No. 2, pp. 51–72.
Kľúčové slová: európsky zatýkací rozkaz, zväzok medzi štátom a občanom, zásada
nevydávania, zrozumiteľnosť právneho jazyka, potreba zmeniť Ústavu Slovenskej
republiky.
Abstrakt: Problematika európskeho zatýkacieho rozkazu sa dotýka citlivého vzťahu
medzi štátom a občanom, ktorý má výrazný ústavnoprávny rozmer. V predloženom
článku sa autor zaoberá ústavnými zmenami, ktoré vyvolala potreba implementácie inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu do národného právneho poriadku. Na
základe komparácie ústavnoprávnych zmien v Poľskej republike, Nemeckej republike
a v kontexte požiadavky na zrozumiteľnosť právneho jazyka dochádza autor k záveru, že Ústava Slovenskej republiky by si vyžadovala zmenu textu, z ktorej bude jednoznačne vyplývať, že občana Slovenskej republiky je možné vydať na trestné stíhanie do
zahraničia. Ako vhodné sa javí aj doplnenie ústavných limitov pre vydanie občana spočívajúcich vo formulácii podmienky dodržať pri vydávaní požiadavky právneho štátu.
Keywords: European arrest warrant, relation between the State and its citizens, the
principle of non-extradition, the clarity of legal language, the need to amend the
Constitution of the Slovak Republic
Abstract: The issue of European arrest warrant touches the sensitive relationship
between the state and citizens, which has a significant constitutional dimension. In
this article, the author deals with constitutional changes triggered by the need to
implement the European arrest warrant into the national law. Based on the comparison of constitutional changes in Poland and Germany in the context of the requirements for clarity of the legal language, the author concluded that the Slovak Constitution would require amendment of the text of Constitution which shall clearly
show that citizens of the Slovak Republic can be extradited for prosecution abroad. It
seems to be appropriate to supplement the constitutional limits for extraditing citizens for prosecution abroad through the formulation that the principles and requirements of the rule of law have to be observed.
1 Tento príspevok je výsledkom riešenia projektu "Vplyv judikatúry súdov Európskej únie
na vnútroštátne právo jej členských štátov", ktorý je financovaný Agentúrou na podporu
výskumu a vývoja (zmluva č. APVV-0754-07).
51
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
1. Úvod
Problematika európskeho zatýkacieho rozkazu a transpozícia tohto mechanizmu do právnych poriadkov členských štátov Európske únie, si v súvislosti s kontinentálnou zásadou nevydávania vlastných štátnych príslušníkov2 ako
výrazom osobitného zväzku medzi občanom a štátom, vyžiadala zložité ústavnoprávne úvahy3 a polemiky pred ústavnými súdmi členských štátov Európskej
únie.4 Cieľom tohto článku je analýza vhodnosti a zrozumiteľnosti ústavných
zmien vykonaných v Slovenskej republike v súvislosti s transpozíciou inštitútu
európskeho zatýkacieho rozkazu do právneho poriadku Slovenskej republiky.
Štátne občianstvo je trvalý právny zväzok medzi štátom a jednotlivcom.5
Vzniká medzi nimi osobitný, tzv. štátoobčiansky vzťah, ktorý možno charakterizovať ako časovo trvalý a miestne neobmedzený právny zväzok, ktorý je proti
vôli fyzickej osoby spravidla nezrušiteľný a ktorého obsahom sú značne široké
a právnym poriadkom detailne vymedzené vzájomné práva a povinnosti, spočívajúce najmä v práve fyzickej osoby na ochranu zo strany štátu na jeho území i mimo neho... .6 Podobne definuje štátne občianstvo aj Ústavný súd Českej republiky v Náleze publikovanom pod č. 207/1994 Sb. (sp. zn, Pl. ÚS 9/94),
v zmysle ktorého je štátne občianstvo:
„časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je
proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho sub2 Krajiny s common law systémom majú skôr tradíciu v extradícii vlastných štátnych
príslušníkov. Pozri napr. Mathisen, Gjermund; Nordic Cooperation and the European
Arrest Warrant: Intra-Nordic Extradition, the Nordic Arrest Warrant and Beyond; Nordic
Journal of International Law 79 (2010) str. 13:
“While a considerable group of countries (typically common law jurisdictions) have
a long-standing tradition of extraditing their own nationals on par with foreigners, many
other countries (typically civil law jurisdiction) have traditionally refused extradition of
their own nationals.”
3 Porovnaj aj Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant:
Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York
2005; str. 8
4 napr. rozhodnutie Ústavného súdu Poľskej republiky z 27. apríla 2005; rozhodnutie Nemeckého spolkového ústavného súdu z 18. júla 2005; rozhodnutie najvyššieho súdu Cyperskej
republiky zo 7. novembra 2005; rozhodnutie Ústavného súdu Českej republiky z 3. mája
2006
5 Azud, Ján; Medzinárodné právo; VEDA vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied; Bratislava 2003; str. 210–211
6 Slašťan, Miroslav; Júda, Vieroslav; Teória štátu a práva; Univerzita Konštantína Filozofa
v Nitre; Nitra – Bratislava – Banská Bystrica; 2008; str. 35; Zoubek, Vladimír; Právověda
a státověda – Úvod do právního a státovědního myšlení; Aleš Čeněk, s.r.o.; Plzeň 2010; str.
374; Porovnaj aj Ipsen, Knut; Völkerrecht; 4. Auflage; Verlag C.H. Beck; München 1999; str.
292:
„Die Staatsangehörigkeit im völkerrechtlichen Sinne ist ein rechtliches Band, das auf einer tatsächlichen sozialen Bindung gründet, räumlich unbeschränkt ist und aus dem sich bestimmte
Rechte und Pflichten gegenüber einem Staat ergeben.“
52
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
jektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na
ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v
právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí.“
I keď sa s inštitútom veľmi blízkym dnešnému štátnemu občianstvu môžeme stretnúť už v starovekom Ríme (status civitatis), súčasné poňatie štátneho
občianstva je spojené s osvietenstvom.7 Vzťah medzi jednotlivcom a štátom
(spoločnosťou) je historicky založený na vzájomnej výhodnosti. Ľudia sa spájajú
kvôli vzájomnému zachovávaniu svojich životov, slobôd a majetkov. Zmluvou,
ktorou sa dobrovoľne podriaďujú politickej moci vytvárajú štát. Vytvára sa tak
monopol násilia nezávislý na ľuďoch.8 To znamená, že každý jednotlivec v ríši
mal povinnosť byť verný Korune a na oplátku bola Koruna povinná jednotlivca
chrániť. Môže to byť považované za spoločenskú zmluvu, v zmysle ktorej občania
preniesli moc na vládu. Moc vlády teda v tomto kontexte možno považovať za
výsledok poverenia jednotlivca, aby chránila jeho práva a slobody.9
V mnohých členských štátoch Európskej únie boli štátni občania chránení
pred vydaním do zahraničia ústavným právom a to bezvýhradne.10 Zsuzsanna
Deen-Racsmány uvádza, že pred zavedením inštitútu európskeho zatýkacieho
rozkazu obsahovalo ústavné obmedzenie alebo úplný zákaz extradície vlastných štátnych príslušníkov 14 z 2511 členských štátov Európskej únie: Rakúsko, Cyprus, Česká republika, Estónsko, Fínsko, Nemecko, Taliansko, Lotyšsko, Litva, Holandsko, Poľsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko.12 Myšlienka,
ktorá sa skrýva za týmto zákazom môže spočívať aj v ochrane pred procesom
podľa cudzieho práva a v cudzom jazyku.13 Možno sa stretnúť s názorom, podľa
ktorého je otázne ako hlboko je reštrikcia vydať vlastného štátneho občana do
zahraničia zakotvená v ústavnej tradícii členských štátov Európskej únie, pretože
tento princíp sa nikdy nevyvinul v anglosaskej právnej tradícii.14 Z historického
7 Zoubek, Vladimír; Právověda a státověda – Úvod do právního a státovědního myšlení;
Aleš Čeněk, s.r.o.; Plzeň 2010; str. 374–375
8 Krsková, Alexandra; Štát a právo v európskom myslení; IURA EDITION, Bratislava 2002;
str. 265
9 Pozri aj Ashton, Christina; Finch, Valerie; Constitutional law in Scotland; Sweet and Maxwell; Edinburg 2000; str. 322
10 Pôvodne obsahovala takúto úpravu napr. slovenská ústava, nemecká ústava, poľská ústava
atď.
11 autorka text písala pred pristúpením Rumunska a Bulharska do Európskej únie.
12 Deen-Racsmány, Zsuzsanna; Lessons of the European Arrest Warrant for Domestic Implementation of the Obligation to Surrender Nationals to the International Criminal Court;
Leiden Journal of International Law 20/2007; str. 170
13 Bapuly, Bedanna; The European Arrest Warrant under Constitutional Attack; The Vienna
Online Journal on International Constitutional Law 1/2009; str. 14–15:
„In continental Europe the extradition of own nationals was constitutionally banned in many
countries as opposed to the UK´s legal world. The idea behind this ban was the protection of
citizens from trial under foreign law and language.“
14 Komárek, Jan; European Constitutionalism and the European Arrest Warrant: in Search of
the Limits of „Contrapunctual principles“; Common Market Law Review 44/2007; str. 15
53
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
hľadiska extradícia páchateľov všeobecnej kriminality principiálne neexistovala
až do 19. storočia a s ohľadom na nízku mobilitu európskeho obyvateľstva tejto
doby, ako aj obmedzený stupeň spolupráce medzi vtedajšími európskymi štátmi, ani neprestavovala výraznejší problém.15 Jestvujúca úprava extradície má vo
väčšine európskych štátov svoj pôvod v modeli vytvorenom v 19. storočí. Tento
model jednak nepripúšťal priamu účinnosť súdneho rozhodnutia v trestnej veci
vrátane zatýkacieho rozkazu v inom štáte a jednak si osoboval úplnú kontrolu
a plnú trestnú právomoc štátu nad vlastnými občanmi, ktorú nesmeli vykonávať
akékoľvek tretie štáty.
Zásada, podľa ktorej štát tradične nevydával svojich občanov na trestné stíhanie v zahraničí, teda v tej dobe neodrážala právo občanov nebyť vydaný, ale
skôr vyjadrovala štátnu suverenitu nad svojimi občanmi. Zásada nevydávania
vlastných štátnych príslušníkov na trestné stíhanie v zahraničí mala silné ospravedlnenie aj vo v tej dobe široko panujúcej vzájomnej nedôvere medzi súperiacimi európskymi mocnosťami.16 Až po tragických udalostiach, ku ktorým došlo
najmä v Európe v prvej polovici 20. storočia, sa zásada nevydávania vlastných
štátnych príslušníkov/občanov do zahraničia transformovala zo štátom nárokovanej zodpovednosti za vlastných občanov na princíp ochrany vlastných
štátnych príslušníkov/občanov pred vydaním do zahraničia. Prax teda zostala
rovnaká, zmenilo sa len jej odôvodnenie. Niektoré štáty šli na základe svojich
historických skúseností tak ďaleko, že zákaz extradície začlenili do svojich ústav.
Zákaz extradície sa postupne posúval do oblasti základných slobôd, čo je pochopiteľné za situácie, keď vo svete stále jestvuje mnoho nedemokratických režimov,
ktoré nezabezpečujú právo na spravodlivý proces na úrovni štandardov demokratických právnych štátov.17 Extradícia vlastných štátnych príslušníkov však
bola medzinárodnou komunitou odobrená pre prípady prejednania najzávažnejších trestných činov a trestných činov proti ľudskosti pred medzinárodnými
trestnými tribunálmi.18
2. Európsky zatýkací rozkaz, extradícia a procesné garancie práva EÚ
V štátoch s ústavným zákazom extradície vlastných štátnych príslušníkov
v súvislosti s transpozíciou Rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV z 12. júna
2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými
štátmi vyvstala potreba nielen zmeniť/prijať „jednoduchú“ – zákonnú právnu
15 pozri bod. 67. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006
(434/2006 Sb.).
16 pozri bod. 68. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006
(434/2006 Sb.).
17 porovnaj bod. 69. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006
(434/2006 Sb.).
Online Journal on International Constitutional Law 1/2009; str. 15
54
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
úpravu, ale aj zmeniť ústavné právo.19 V súvislosti s ústavnými zmenami, ktoré si
vyžiadal inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu a v kontexte špecifického vzťahu medzi štátom a občanom, je potrebné hneď na úvod zdôrazniť rozdiel medzi
extradíciou a európskym zatýkacím rozkazom. Veľmi výstižné vysvetlenie môže
poskytnúť citácia bodov odôvodnenia návrhov generálneho advokáta Ruiz-Jarabo Colomer z 12. septembra 2006 vo veci C – 303/05 Addvocaten voor de Wereld
VZW proti Leden van de Ministerraad:
„41. Prechod od vydávania k európskemu zatykaču so sebou prináša kopernikovský obrat. Je zrejmé, že obidva inštitúty slúžia rovnakému účelu, a to vydaniu
obžalovaného alebo odsúdeného do rúk orgánov iného štátu, aby v ňom mohol byť
súdený alebo aby v ňom vykonal trest, tu sa však podobnosti končia.
42. Postup vydávania spája dva zvrchované štáty, dožadujúci a dožiadaný,
pričom každý z nich koná v rámci svojho zvrchovaného postavenia: prvý žiada
o spoluprácu druhý štát, ktorý rozhodne podľa okolností prípadu, či ju poskytne,
a zohľadní pritom aj dôvody presahujúce čisto právnu oblasť, aby tak prenikol
do oblasti medzinárodných vzťahov, kde má významnú úlohu zásada vhodnosti.
Z uvedených dôvodov sú konečný zákrok politických predstaviteľov a kritériá typu
vzájomnosť alebo dvojitá trestnosť opodstatnené, pretože pochádzajú z rôznych
oblastí.
43. O iný prípad ide, ak sa pomoc vyžaduje a poskytuje v rámci nadnárodného
právneho systému integrácie, v ktorom sa štáty čiastočne vzdávajú svojej zvrchovanosti a prenášajú svoje právomoci na cudzie orgány s normotvornou spôsobilosťou.
Táto aproximácia, ktorá je vlastná prvému pilieru Únie(35), pôsobí tiež v treťom
medzivládnom pilieri so zjavnou tendenciou „Spoločenstva“, ako ukázal rozsudok
Pupino(36), ktorý na rámcové rozhodnutia preniesol určité kategórie prvého piliera a niektoré parametre charakteristické pre smernice.(37)
44. Medzi uzavretými priestormi sa nevytvárajú vzťahy, a preto je nevyhnutné v takýchto prípadoch overovať ad casum, či sa poskytnutím pomoci nenarušia
základy spoločenského zriadenia. Naopak, cieľom je poskytovať podporu niekomu,
s kým sa zdieľajú zásady, hodnoty a záväzky(38), a na tento účel budovať inštitucionálnu sústavu doplnenú o osobitné pramene práva rôznej právnej sily, v konečnom dôsledku však záväzné, ktorých cieľom je prevencia a boj proti kriminalite
v spoločnom priestore slobody, bezpečnosti a práva, uľahčovaním spolupráce medzi
štátmi alebo aproximáciou ich trestnoprávnych predpisov.“20
Je zjavné, že inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu je spojený s ústavným
konfliktom vo veľmi citlivej oblasti – ochrane základných práv.21 Je preto nevy19 Pozri aj Hufeld, Ulrich; Česká ústavní úprava vztahu k Evropské unii. Podklady a nález
k evropskému zatýkacímu rozkazu; Časopis pro právní vědu a praxi, č. 4/2008; str. 319
20 text zvýraznil autor
21 Pozri aj Sarmiento, Daniel; European Union: The European Arrest Warrant and the quest
for constitutional coherence; International Journal of Constitutional Law 1/2008; str. 180
55
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
hnutné poukázať aj na garancie pre extradiciu22, ktoré sú obsiahnuté v práve
Európskej únie. Tento kváziústavný limit Európskej únie vzťahujúci sa na extradíciu je prezentovaný článkom 19 ods. 2 Charty základných práv Európskej
únie (Úradný vestník Európskej únie C 83, 30. marca 2010), ktorý reglementuje
ochranu pred vysťahovaním, vyhostením a extradíciou.23
Obdobne ako na vnútroštátnej úrovni sa teda vytvára osobitný zväzok
medzi špecifickou entitou, ktorou je Európska únia a občanom Európskej únie.
A podobne ako na vnútroštátnej úrovni sa aj na úrovni Európskej únie stanovujú
procesné trestno-právne garancie – právo na účinný prostriedok nápravy a spravodlivý proces,24 prezumpcia neviny a právo na obhajobu.25
Snaha o vyjadrenie špecifickosti zväzku medzi štátom a jednotlivcom sa
podľa môjho názoru zrkadlí aj v sekundárnom práve Európskej únie – v článku
5 ods. 3 Rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom
zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi, podľa ktorého,
ak osoba, na ktorú bol vydaný európsky zatykač pre účely trestného stíhania,
je štátnym občanom alebo má trvalý pobyt vo vykonávajúcom členskom štáte,
odovzdanie môže podliehať podmienke, že táto osoba bude po vypočutí vrátená
22 v ďalšom texte pojmovo dôsledne nerozlišujem nuansu obsiahnutú v citovaných bodoch
odôvodnenia návrhov generálneho advokáta Ruiz-Jarabo Colomer z 12. septembra 2006
vo veci C – 303/05 Addvocaten voor de Wereld VZW proti Leden van de Ministerraad
23 „Článok 19
Ochrana v prípade vysťahovania, vyhostenia alebo extradície
1. Hromadné vyhostenie je zakázané.
2. Nikto nesmie byť vysťahovaný, vyhostený ani vydaný do štátu, v ktorom existuje vážne
riziko, že bude vystavený trestu smrti, mučeniu alebo inému neľudskému alebo ponižujúcemu
zaobchádzaniu alebo trestu.“ *
* Na Chartu základných práv Európskej únie explicitne odkazuje článok 6 ods. 1 Zmluvy
o Európskej únii (Úradný vestník Európskej únie C 83, 30. marca 2010):
„Článok 6
1. Únia uznáva práva, slobody a zásady uvedené v Charte základných práv Európskej únie zo
7. decembra 2000 upravenej 12. decembra 2007 v Štrasburgu, ktorá má rovnakú právnu silu
ako zmluvy.“
24„Článok 47
Právo na účinný prostriedok nápravy a na spravodlivý proces
Každý, koho práva a slobody zaručené právom Únie sú porušené, má za podmienok ustanovených v tomto článku právo na účinný prostriedok nápravy pred súdom.
Každý má právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodlivo, verejne a v primeranej lehote
prejednaná nezávislým a nestranným súdom zriadeným zákonom. Každý musí mať možnosť poradiť sa, obhajovať sa a nechať sa zastupovať.
Právna pomoc sa poskytuje osobám, ktoré nemajú dostatočné prostriedky v prípade, ak je
táto pomoc potrebná na zabezpečenie efektívneho prístupu k spravodlivosti.“
25“Článok 48
Prezumpcia neviny a právo na obhajobu
1. Každý, kto je obvinený, sa považuje za nevinného, kým jeho vina nebola preukázaná
zákonným spôsobom.
2. Každý, kto je obvinený, má zaručené právo na obhajobu.“
56
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
do vykonávajúceho členského štátu s cieľom výkonu trestu alebo ochranného
opatrenia, ktorý bol proti nej vydaný vo vydávajúcom členskom štáte.
3. Poľská republika
V záujme kritickej analýzy Ústavy Slovenskej republiky v kontexte Európskeho zatýkacieho rozkazu sa v zmysle latinskej zásady „exempla ilustrant“ ako
nevyhnutné ukazuje použiť komparatívny prístup a analyzovať problematiku
v kontexte ústavného vývoja iných členských štátov Európskej únie. Ako komparatívny príklad pre nevyhnutnosť zmeniť v súvislosti s prebratím Rámcového
rozhodnutia 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch
odovzdávania osôb medzi členskými štátmi ústavu, možno uviesť Poľskú republiku, kde došlo k zmene článku 55 Ústavy Poľskej republiky („Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej“) a generálny zákaz vydať občana do zahraničia bol doplnený
o relevantné výnimky, v zmysle ktorých tento zákaz neplatí, ak ide o „extradíciu“
na základe Poľskou republikou ratifikovanej medzinárodnej zmluvy alebo zákona vykonávajúceho právo medzinárodnej organizácie, ktorej je Poľská republika
členom. Ústava Poľskej republiky26 tak v súčasnosti, na rozdiel od Ústavy Slovenskej republiky, obsahuje v článku 55 ods. 4 podmienky, pri splnení ktorých
je extradícia vylúčená. Ide o spáchanie nenásilného trestného činu z politických
dôvodov a prípad, keď by extradíciou došlo k porušeniu občianskych slobôd
a ľudských práv.27 Poľská Ústava teda obsahuje právne garancie zohľadňujú26 Znenie Ústavy Poľskej republiky je dostupné v poľskom, anglickom, nemeckom, francúzskom a ruskom jazyku na stránke Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej: http://www.sejm.gov.
pl/prawo/konst/angielski/kon1.htm
27 „Art. 55.
Ekstradycja obywatela polskiego jest zakazana, z wyjątkiem przypadków określonych w ust.
2 i 3.
Ekstradycja obywatela polskiego może być dokonana na wniosek innego państwa lub
sądowego organu międzynarodowego, jeżeli możliwość taka wynika z ratyfikowanej przez
Rzeczpospolitą Polską umowy międzynarodowej lub ustawy wykonującej akt prawa stanowionego przez organizację międzynarodową, której Rzeczpospolita Polska jest członkiem, pod
warunkiem że czyn objęty wnioskiem o ekstradycję:
1) został popełniony poza terytorium Rzeczypospolitej Polskiej, oraz
2) stanowił przestępstwo według prawa Rzeczypospolitej Polskiej lub stanowiłby przestępstwo według prawa Rzeczypospolitej Polskiej w razie popełnienia na terytorium Rzeczypospolitej Polskiej, zarówno w czasie jego popełnienia, jak i w chwili złożenia wniosku.
Nie wymaga spełnienia warunków określonych w ust. 2 pkt 1 i 2 ekstradycja mająca
nastąpić na wniosek sądowego organu międzynarodowego powołanego na podstawie
ratyfikowanej przez Rzeczpospolitą Polską umowy międzynarodowej, w związku z objętą
jurysdykcją tego organu zbrodnią ludobójstwa, zbrodnią przeciwko ludzkości, zbrodnią
wojenną lub zbrodnią agresji.
Ekstradycja jest zakazana, jeżeli dotyczy osoby podejrzanej o popełnienie bez użycia przemocy przestępstwa z przyczyn politycznych lub jej dokonanie będzie naruszać wolności i
prawa człowieka i obywatela.
W sprawie dopuszczalności ekstradycji orzeka sąd. “ (text zvýraznil autor)
57
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
ce špecifický charakter a hodnotu zväzku medzi občanom a štátom. Zároveň,
a opäť na rozdiel od znenia Ústavy Slovenskej republiky, obsahuje Ústava Poľskej
republiky explicitné a zrozumiteľné vyjadrenie normy, v zmysle ktorej je extradícia občana Poľskej republiky v určitých prípadoch možná.
Do prijatia zákona z 8. septembra 2006 o zmene Ústavy Poľskej republiky
(Ustawa o zmianie Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 8 września 2006
r. – Dz.U. Nr 200, poz. 1471), ktorý nadobudol účinnosť dňa 7. novembra 200628,
obsahoval článok 55 Ústavy Poľskej republiky generálny zákaz vydania poľského
občana a to bez výnimiek.29 Prijatiu predmetného zákona predchádzalo rozhodnutie Ústavného súdu Poľskej republiky (Trybunal Konstytucyjny) z 27. apríla
2005 (P 1/05), ktorým bol za nezlučiteľný s článkom 55 ods. 1 Ústavy Poľskej
republiky vyhlásený článok 607t ods. 1 Trestného poriadku Poľskej republiky (Kodeks postępowania karnego /Dz. U. Nr 89, poz. 555 ze zm./), v rozsahu
v akom na základe Európskeho zatýkacieho rozkazu dovoľuje vydanie občana
Poľskej republiky do členského štátu Európskej únie.30 Pre úplnosť treba doplniť,
že za protiústavné bolo teda vyhlásené ustanovenie Trestného poriadku Poľskej
republiky, ktorým sa do právneho poriadku Poľskej republiky implementoval
(transponoval) inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu.31 Keď bola v roku 1997
schválená nová Ústava Poľskej republiky, bol inštitút európskeho zatýkacieho
rozkazu ešte neznámy. Ústavodarca sa teda mohol uspokojiť s tým, že do ústavného textu zakotvil bežný zákaz vydania občanov Poľskej republiky. Vstupom do
Európskej únie však na seba Poľsko prevzalo povinnosť plne transponovať Rámcové rozhodnutie Rady 2002/584/SVV z 12. júna 2002 o európskom zatykači
a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými štátmi (Mimoriadne vydanie
Ú. v. EÚ, kap. 19/zv. 6; Ú. v. ES L 190, 18.7. 2002). Už počas legislatívnych prác
smerujúcich k prebratiu Rámcového rozhodnutia Rady 2002/584/SVV z 12. júna
2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi členskými
štátmi (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 19/zv. 6; Ú. v. ES L 190, 18.7. 2002)
28 Nußberger, Angelika; Poland: The Constitutional Tribunal on the implementation of the
European Arrest Warrant; International Journal of Constitutional Law; 1/2008; str. 162
29 „Art. 55.
1. Ekstradycja obywatela polskiego jest zakazana.
2. Zakazana jest ekstradycja osoby podejrzanej o popełnienie bez użycia przemocy przestępstwa z przyczyn politycznych.
3. W sprawie dopuszczalności ekstradycji orzeka sąd.” (text zvýraznil autor)
30„Art. 607t § 1 ustawy z dnia 6 czerwca 1997 r. – Kodeks postępowania karnego (Dz. U. Nr
89, poz. 555 ze zm.) w zakresie, w jakim zezwala na przekazanie obywatela polskiego do
państwa członkowskiego Unii Europejskiej na podstawie europejskiego nakazu aresztowania,
jest niezgodny z art. 55 ust. 1 Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej.” (text zvýraznil autor)
31 Hofmański, Piotr; Górski, Adam; The European Arrest Warrant and its Implementation in
the Member States of the European Union; Vydawnictwo C.H. Beck; Warszawa 2008; str.
25:
„Therefore the Constitutional Court resolved that, on the one hand, the provision of Article
607t of the CCP (the provision implementing the EAW into the Polish legal order) contradits
Article 55 of the Constitution of the Republic Poland.“
58
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
bola v parlamente Poľskej republiky vášnivo diskutovaná otázka ústavnosti
vydávania štátnych občanov Poľskej republiky.32 Rozhodnutie Poľského Ústavného súdu nasledovalo po predložení právnej otázky Okresným súdom v Gdaňsku, ktorá bola formulovaná v súvislosti s vydaním Márie D. na trestné stíhanie
do Holandského kráľovstva33 (predmetom ktorého bolo obvinenie zo spáchania trestného činu podvodu34). Bol to prvý prípad kontroly ústavnosti bežného
poľského zákona, ktorého prijatie bolo nevyhnutné k transpozícii sekundárneho
európskeho práva.35 Možno povedať, že Poľský Ústavný súd („Trybunal Konstytucyjny“) sa od prvopočiatku poľského členstva v Európskej únii výrazne zapojil
do diskusie o účinkoch práva ES/EÚ a jeho vzťahu k vnútroštátnemu právu členských štátov. V tomto diskurze patril v skupine novopristúpivších štátov k tým
najaktívnejším.36
Rozhodnutiu Trybunalu Konstytucyjnego predchádzala skutočnosť, že regionálny súd v Gdaňsku, pred ktorým prebiehalo konanie o vykonaní Európskeho
zatýkacieho rozkazu, mal závažné pochybnosti, či v novelizovanom trestnom
poriadku Poľskej republiky obsiahnutá úprava vykonania zatýkacích rozkazov
iných členských štátov Európskej únie je zlučiteľná s ústavne zakotveným zákazom vydania poľských občanov, a to v miere, v akej dovoľuje vydanie poľských
občanov do členských štátov Európskej únie. Trybunal Konstytucyjny odmietol
názor, podľa ktorého preskúmanie ústavnosti je vylúčené z dôvodu, že dotknuté
ustanovenia zákona boli do právneho poriadku Poľskej republiky prijaté s cieľom
transpozície Rámcového rozhodnutia.37 V právnej vede jestvuje názor, v zmys32 Nalewajko, Pawel; Der Europäische Haftbefehl: aktuelle Entwicklungen in Polen; Zeitschrift für Internationale Strafrechtsdogmatik 3/2007; str. 113:
„Bereits während der Arbeiten zu einem Gesetzesentwurf über die Umsetzung des Rahmenbeschlusses zum Europäischen Haftbefehl wurde im polnischen Parlament die Frage der Verfassungsmäßigkeit der Auslieferung polnischer Staatsbürger heftig diskutiert.“
Nußberger, Angelika; Poland: The Constitutional Tribunal on the implementation of the
European Arrest Warrant; International Journal of Constitutional Law; 1/2008; str. 162:
„The decision of the Constitutional Tribunal put an end to an intense political and academic debate about the constitutionality of the provision in question.“
33 Pozri bod 1.1. rozsudku Ústavného súdu Poľskej republiky (Trybunal Konstytucyjny) z 27.
apríla 2005 (P 1/05).
34 Siegel, Scott; Courts and Compliance in the European Union: The European Arrest Warrant in National Constitutional Courts; Jean Monnet Working Paper 05/08; New York
2008; str. 27
35 Banaszkiewicz, Boleslaw; Ústavní judikatura nového členského státu EU vůči vyzváním
evropské integrace: zkušenosti Ústavního tribunálu Polské republiky; Jurisprudence
7/2005; str. 7
36 Hamuľák, Ondrej; Rozhodnutí ústavního soudu jako pramen práva v materiálním slova
smyslu na příkladu rozhodnutí Trybunalu konstytucyjnego o eurozatykači; in: Hamuľák
Ondrej (ed.); Fenomén judikatury v právu; Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009; Leges; Praha 2010; str. 127
37 Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant: Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York 2005;
str. 9
59
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
le ktorého rozhodnutie Ústavného súdu Poľskej republiky vo veci Európskeho
zatýkacieho rozkazu ukazuje, že zlučiteľnosť s Európskym právom bola v tomto
prípade považovaná za dôležitejšiu ako súlad s ústavou/ústavnosť,38 že jeho rozsudok je proeurópsky,39 resp. že Ústavný súd Poľskej republiky konal ako právny
zástupca Európskej únie.40 Ústavný súd Poľskej republiky totiž odložil účinky
svojho rozhodnutia až do uplynutia 18 mesiacov od dátumu publikácie tohto
rozhodnutia. Trybunal Konstytucyjny pristúpil k tomuto opatreniu vedený rešpektom k záväzku obsiahnutému v článku 9 Ústavy Poľskej republiky,41 podľa ktorého Poľská republika dodržiava medzinárodné právo, ktoré je pre ňu záväzné42
(princíp pacta sunt servanda43). Trybunal Konstytucyjny však vyslovil myšlienku, že i keď je transpozícia rámcového rozhodnutia v tomto zmysle ústavným
záväzkom Poľskej republiky, realizovanie transpozície neznamená automaticky
a v každom prípade konformitu sekundárneho práva Európskej únie s ústavou.44
Podľa článku 190 ods. 3 Ústavy Poľskej republiky je rozhodnutie Ústavného
súdu platné dňom vyhlásenia. Ústavný súd môže stanoviť inú lehotu, uplynutím ktorej stratí normatívny akt svoju záväznosť. Ak je rozhodnutím Ústavného
súdu dotknutý zákon, táto lehota nesmie prekročiť 18 mesiacov.45 Ak sa Ústavný
Online Journal on International Constitutional Law 1/2009; str. 18
39 Nußberger, Angelika; Poland: The Constitutional Tribunal on the implementation of the
European Arrest Warrant; International Journal of Constitutional Law; 1/2008; str. 162:
„Although it blocked the implementation of the European Arrest Warrant, the judgment
nonetheless may be viewed as pro-European because it urges the legislature to ensure the
effectiveness of EU law in the Polish legal order.“
40 Siegel, Scott; Courts and Compliance in the European Union: The European Arrest Warrant in National Constitutional Courts; Jean Monnet Working Paper 05/08; New York
2008; str. 28
41 Hamuľák, Ondrej; Rozhodnutí ústavního soudu jako pramen práva v materiálním slova
42 „Art. 9.
Rzeczpospolita Polska przestrzega wiążącego ją prawa międzynarodowego.“
43 Azud, Ján; Medzinárodné právo; VEDA vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied; Bratislava 2003; str. 290:
„Platné medzinárodné zmluvy zaväzujú zmluvné strany. Vyplýva to zo zásady pacta sunt
servanda, obyčajovej zásady medzinárodného práva, ktorá je kodifikovaná aj v článku 26
Viedenského dohovoru tak, že každá platná zmluva zaväzuje zmluvné strany a musí sa plniť
v dobrej viere. Zmluvy sa musia plniť nielen formálne ale aj obsahovo, aby sa plne uplatnili.“
Viedenský dohovor o zmluvnom práve je publikovaný ako vyhláška č. 15/1988 Zb.
(poznámka autora)
44 Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant: Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York 2005;
str. 9
45 „Art. 190. 3
Orzeczenie Trybunału Konstytucyjnego wchodzi w życie z dniem ogłoszenia, jednak Trybunał Konstytucyjny może określić inny termin utraty mocy obowiązującej aktu normaty-
60
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
súd Poľskej republiky rozhodne, pre toto riešenie, zostáva vadná norma počas
odkladnej doby v platnosti, a je použiteľná.46 Pozdržaním následkov svojho výroku o protiústavnosti zákona transponujúceho inštitút Európskeho zatýkacieho
rozkazu teda Trybunal Konstytucyjny na časovo obmedzenú dobu pripustil, aby
poľské orgány konali v rozpore s ústavou a predávali občanov Poľskej republiky
na trestné stíhanie alebo výkon trestu do iných štátov Európskej únie.47 Slovami
Jána Filipa teda použil „zásadu, podle které se vlk nažral a koza zůstala celá“.48
Trybunal Konstytucyjny riešil i otázku či by na daný prípad nebol aplikovateľný
článok 31 ods. 3 Ústavy Poľskej republiky, v zmysle ktorého obmedzenie požívať
ústavnoprávne slobody a práva možno stanoviť len zákonom a len vtedy, keď sú
v demokratickom štáte nevyhnutné na zabezpečenie jeho bezpečnosti, verejného poriadku alebo na ochranu životného prostredia, zdravia, verejnej morálky
alebo na ochranu práv a slobôd iných. Tieto obmedzenia však nesmú porušiť
podstatu práv a slobôd.49 Zákaz extradície občana Poľskej republiky je však
formulovaný skôr ako jasné pravidlo a nie ako princíp. Ako pravidlo nemôže
byť aplikovaný tak vyvážene ako ostatné ústavné práva, ktorú sú štrukturálne
formulované ako princípy. Zákaz (extradície Poľského občana) sa aplikuje systémom „buď alebo“ a nie ako príkaz na optimalizáciu. 50 V tejto súvislosti Trybunal Konstytucyjny v bode 4.2 Rozhodnutia z 27. apríla 2005 (P 1/05) uvádza, že
zákaz extradície občana Poľskej republiky formulovaný v článku 55 ods. 1 Ústavy
Poľskej republiky má absolútny charakter a subjektívne právo občana vychád-
46
47
48
49
50
wnego. Termin ten nie może przekroczyć osiemnastu miesięcy, gdy chodzi o ustawę, a gdy
chodzi o inny akt normatywny dwunastu miesięcy. W przypadku orzeczeń, które wiążą się z
nakładami finansowymi nie przewidzianymi w ustawie budżetowej, Trybunał Konstytucyjny określa termin utraty mocy obowiązującej aktu normatywnego po zapoznaniu się z opinią
Rady Ministrów.“ (text zvýraznil autor)
Banaszkiewicz, Boleslaw; Ústavní judikatura nového členského státu EU vůči vyzváním
evropské integrace: zkušenosti Ústavního tribunálu Polské republiky; Jurisprudence
7/2005; str. 5
Hamuľák, Ondrej; Rozhodnutí ústavního soudu jako pramen práva v materiálním slova
Filip, Jan; Evropský zatýkací rozkaz před ústavními soudy; Časopis pro právní vědu a praxi; Roč. 13, č. 2 (2005); str. 159
„Art. 31.
1. Wolność człowieka podlega ochronie prawnej.
2. Każdy jest obowiązany szanować wolności i prawa innych. Nikogo nie wolno zmuszać
do czynienia tego, czego prawo mu nie nakazuje.
3. „Ograniczenia w zakresie korzystania z konstytucyjnych wolności i praw mogą być ustanawiane tylko w ustawie i tylko wtedy, gdy są konieczne w demokratycznym państwie dla jego
bezpieczeństwa lub porządku publicznego, bądź dla ochrony środowiska, zdrowia i moralności publicznej, albo wolności i praw innych osób. Ograniczenia te nie mogą naruszać istoty
wolności i praw.“ (text zvýraznil autor)
Komárek, Jan; European constitutionalism and the European Arrest Warrant: Contrapunctual Principles in Disharmony; Jean Monnet Working Paper 10/05; New York 2005;
str. 12
61
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
zajúce z neho nemôže byť predmetom žiadnych obmedzení, pretože ich zavedenie by znamenalo znemožnenie výkonu tohto práva.51 Konflikt medzi článkom
9 ods. Ústavy Poľskej republiky stanovujúci rešpekt k medzinárodno-právnym
záväzkom Poľskej republiky a článkom 55 ods. 1 Ústavy Poľskej republiky stanovujúci zákaz extradície občanov Poľskej republiky do cudziny podľa názoru
Trybunalu Konstytucyjneho de constitutione lata nie je riešiteľný a ako možnosť
na jeho odstránenie nemožno vylúčiť vhodnú zmenu znenia článku 55 Ústavy
Poľskej republiky.52 Dňa 8. septembra 2006 teda kvôli implementácii inštitútu
európskeho zatýkacieho rozkazu došlo k už spomínanej zmene Ústavy poľskej
republiky (Ustawa o zmianie Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 8 września 2006 r. – Dz.U. Nr 200, poz. 1471) t.j. k explicitnému vyjadreniu možnosti
vydať občana Poľskej republiky. Toto normatívne vyjadrenie sa javí ako vhodné
aj pre inšpirovanie ústavodarcu v Slovenskej republike.
4. Česká republika
V Českej republike problematiku vzťahu medzi občanom a štátom z hľadiska extradície resp. vydávania do cudziny upravuje článok 14 Listiny základných
práv a slobôd:
„Čl.14
(1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.
(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní
Republiky, má právo svobodně je opustit.
(3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné
pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu
práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.
(4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské
Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.
(5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.“53 (text
zvýraznil autor)
51 „4.2. ....W konsekwencji wyżej dokonanych ustaleń dotyczących znaczenia terminu „ekstradycja” (zob. pkt 3.1. uzasadnienia niniejszego wyroku) trzeba przyjąć, że sformułowany w
art. 55 ust. 1 Konstytucji zakaz ekstradycji wyraża prawo obywatela RP do odpowiedzialności karnej przed polskim sądem. Przekazanie go zaś na podstawie ENA innemu państwu
członkowskiemu Unii Europejskiej miałoby charakter naruszenia tej istoty. Z tego punktu
widzenia należy uznać, że zakaz ekstradycji obywatela polskiego, sformułowany w art. 55
ust. 1 Konstytucji, ma charakter absolutny, a podmiotowe prawo osobiste obywateli z niego
wynikające nie może podlegać żadnym ograniczeniom, albowiem ich wprowadzenie uniemożliwiałoby realizację tego prawa. ...“ (text zvýraznil autor)
52 pozri bod 5. rozsudku Ústavného súdu Poľskej republiky (Trybunal Konstytucyjny) z 27.
apríla 2005 (P 1/05)
53 Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.
62
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
V súvislosti s transpozíciou Rámcového rozhodnutia Rady 2002/584/SVV
z 12. júna 2002 o európskom zatykači a postupoch odovzdávania osôb medzi
členskými štátmi (Mimoriadne vydanie Ú. v. EÚ, kap. 19/zv. 6; Ú. v. ES L 190,
18.7. 2002) do právneho poriadku Českej republiky došlo k polemike, ktorá
vyústila do konania pred Ústavným súdom Českej republiky. Dňa 26. novembra
2004 bol Ústavnému súdu Českej republiky doručený návrh skupiny poslancov
„Poslanecké sněmovny České republiky“ a skupiny senátorov „Senátu Parlamentu České republiky“, na zrušenie ustanovení Trestného zákona Českej republiky a Trestného poriadku Českej republiky, ktorými sa transponoval inštitút
Európskeho zatýkacieho rozkazu. Navrhovatelia namietali, že z ústavnoprávneho hľadiska dochádza napadnutou úpravou k narušeniu štátoobčianskeho
vzťahu medzi štátom a občanom,54 pričom poukazovali na nevyhnutnosť použiť
argument a minori ad maius, teda ak Listina základných práv a slobôd (Listina
základních práv a svobod) zakazuje nútiť občana k opusteniu vlasti, čím možno
rozumieť minimálne nepriame nútenie (nepriamy nátlak), tým skôr zakazuje
jeho vydanie, ktoré je nútením priamymi prostriedkami, t.j. prostredníctvom
núteného obmedzenia osobnej slobody vo vydávacej väzbe a následným vydaním orgánom členského štátu Európskej únie.55
Navrhovatelia ďalej upozorňovali na skutočnosť, že pôvodne vláda Českej
republiky súčasne s návrhmi ustanovení Trestného zákona a Trestného poriadku
navrhovala aj novelizáciu článku 14 „Listiny základních práv a svobod“ vložením
piateho odseku, ktorý mal znieť:
„Občan múže být předán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání
nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky
jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit.“
Návrh novely Listiny základních práv a svobod však bol dňa 2. apríla 2004
zamietnutý Poslaneckou snemovňou. Následne boli, i proti vetu prezidenta, prijaté novely Trestného zákona Českej republiky Trestného poriadku Českej republiky, ktoré transponujú inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu, a na základe
ktorých možno vydať občana Českej republiky do členského štátu Európskej
únie. Následne vláda Českej republiky zmenila argumentáciu v tom zmysle, že
novela Listiny základ základních práv a svobod nie je potrebná.
Polemika vyústila do vydania Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl.
ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.), ktorým bol zamietnutý návrh na zrušenie
noviel Trestného zákona a Trestného poriadku Českej republiky, ktorými bol do
právneho poriadku Českej republiky transponovaný inštitút Európskeho zatýkacieho rozkazu.
Ústavný súd Českej republiky poukázal na nevyhnutnosť eurokonformného
54 bod. 8. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.).
63
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
výkladu ústavného práva. Z článku 1 ods. 2 Ústavy Českej republiky,56 v spojení
s princípom stanoveným v článku 10 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva57 podľa Ústavného súdu Českej republiky vyplýva ústavný princíp, podľa
ktorého majú byť domáce právne predpisy vrátane ústavy interpretované v súlade s princípmi európskej integrácie a spolupráce komunitárnych orgánov a orgánov členského štátu. Pokiaľ teda jestvuje niekoľko interpretácií Ústavy, ktorej
súčasťou je aj Listina základných práv a slobôd, pričom len niektoré z nich vedú
k dosiahnutiu záväzku, ktorý prevzala Česká republika v súvislosti so svojim
členstvom v Európskej únii, je nutné zvoliť výklad, ktorý podporuje realizáciu
tohto záväzku a nie výklad, ktorý túto realizáciu znemožňuje. Tieto závery sa
vzťahujú aj na výklad článku 14 ods. 4 Listiny základných práv a slobôd.58 Ďalej
Ústavný súd Českej republiky zdôrazňuje:
„Jsou-li čeští občané poživateli výhod spojených se statutem občanství EU, je
v tomto kontextu přirozené, že s těmito výhodami je nutno akceptovat též jistou
míru odpovědnosti. Vyšetřování a potírání trestné činnosti, k níž dochází v evropském prostoru, není možno úspěšně realizovat v rámci jednotlivého členského
státu, ale vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci. Výsledkem této spolupráce je
nahrazení dřívějších procedur vydávání osob podezřelých z trestných činů novými efektivnějšími mechanismy, reflektujícími reálie 21. století. Současný standard
ochrany základních práv uvnitř Evropské unie nezavdává podle Ústavního soudu žádné příčiny se domnívat, že tento standard ochrany základních práv, skrze
uplatňování principů z nich plynoucích, má nižší kvalitu než ochrana poskytovaná
v České republice.“59 (text zvýraznil autor)
Právo občana na ochranu zo strany štátu by podľa Ústavného súdu Českej
republiky bolo porušené, ak by bol občan vydaný na trestné stíhanie do štátu, kde
štandardy trestného konania nespĺňajú požiadavky kladené na trestné konanie
českým ústavným poriadkom (napr. ak by bolo ohrozené právo na spravodlivý
56„Čl.1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě
k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ (text
zvýraznil autor)
57„Čl. 10
Členské štáty prijímajú všetky opatrenia všeobecnej alebo osobitnej povahy potrebné na
zabezpečenie plnenia záväzkov vyplývajúcich z tejto zmluvy alebo z činnosti inštitúcií spoločenstva. Členské štáty uľahčujú plnenie úloh spoločenstva.
Členské štáty sa zdržia akýchkoľvek opatrení, ktoré by mohli ohroziť dosiahnutie cieľov tejto
zmluvy.“
Tento článok (obsahujúci tzv. zásadu loajality nazývanú aj princíp loajálnej spolupráce)
bol po nadobudnutí platnosti Lisabonskej zmluvy v podstate nahradený článkom 4 ods. 3
Zmluvy o Európskej únii.
59 bod 71. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.)
64
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
proces).60 V tejto súvislosti však poukázal na judikatúru Súdneho dvora Európskej únie, v zmysle ktorej majú členské štáty vzájomnú dôveru vo svoje systémy
trestnej justície a každý z nich uznáva trestné právo platné v inom členskom
štáte, a to aj vtedy, pokiaľ by aplikáciou svojho vlastného práva dospel k inému výsledku (Rozsudok Súdneho dvora Európskych spoločenstiev z 11. februára 2003 trestné konania proti Hüseyin Gözütok a Klaus Brügge spojené veci
C-187/01 a C-385/01; bod 33). Slovami Ústavného súdu Českej republiky:
„Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou
signatáři evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát
EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu
vyžadovanému v České republice, přičemž právní řády všech členských států jsou
postaveny na hodnotách, k nimž se náš stát přihlásil teprve po roce 1989. Česká Listina základních práv a svobod totiž rovněž vychází z evropské Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.“61 (text zvýraznil autor)
Ústavný súd Českej republiky však poukázal i na možný rozpor inštitútu
európskeho zatýkacieho rozkazu s ústavným poriadkom Českej republiky a to
s poukazom na dištančné trestné činy spáchané najmä prostredníctvom výpočtovej techniky.62
Nález Ústavného súdu Českej republiky Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006
Sb.) obsahuje i votum separatum sudcu Stanislava Balíka a sudkyne Elišky Wagnerové, ku ktorej sa pripojila Vlasta Formánková. Sudca Balík poukazoval najmä
na multilinguálne prostredie aplikácie európskeho zatýkacieho rozkazu a s tým
spojené problémy. Eliška Wagnerová sa zamerala na nedbalú implementáciu
inštitútu európskeho zatýkacieho rozkazu národným zákonodarcom (netransponovanie článku 4 ods. 7 rámcového rozhodnutia 2002/584/SVV – možnosť
odmietnuť vykonanie európskeho zatýkacieho rozkazu), nevhodnú metódu
60 pozri bod 85. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006
(434/2006 Sb.)
61 bod 86. Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.)
62 bod 114 Nálezu „Ústavního soudu České republiky“ Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.):
„Specifickou kategorii, spadající pod zásadu teritoriality, představují trestné činy distanční,
páchané zejména prostřednictvím výpočetní techniky, které teoreticky připouštějí, že důsledky
jednání, k němuž dojde v České republice, mohou v jiném členském státě EU naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Ústavní soud připouští, že by, za zcela výjimečných okolností,
mohla být aplikace evropského zatýkacího rozkazu v rozporu s ústavním pořádkem České
republiky, zejména v případě, že by distanční delikt byl trestným činem podle práva dožadujícího státu, nebyl by však trestným činem podle českého trestního práva, eventuálně by
dokonce požíval v České republice ústavní ochrany (např. v rámci ústavní ochrany svobody
slova). v tomto smyslu jsou námitky navrhovatelů opodstatněné. v takovémto, byť nepravděpodobném případě, by nastoupila aplikace § 377 tr. řádu, obsahujícího mechanismus, jak
předejít neústavním důsledkům evropského zatýkacího rozkazu, ve smyslu shora uvedeném.“
65
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
posúdenia tejto implementácie, resp. neskúmanie implementácie z pohľadu
článku 8 Listiny základných práv a slobôd.
V súvislosti s poukazom Ústavného súdu Českej republiky na eurokonformný výklad je nutné poznamenať, že podľa Súdneho dvora Európskej únie povinnosť eurokonformného výkladu nenúti vnútroštátny súd k výkladu vnútroštátneho práva contra legem a nemôže ňou byť obmedzená zásada právnej istoty
a zásada zákazu retroaktivity.63 Na margo extenzívnosti výkladu uvádzam, že
je pravdou, že interpretácia textu ústavy je vzhľadom na špecifický charakter
ústavných noriem odlišná od výkladu iných právnych noriem. Výklad ústavy
má častejšie kreatívny charakter pričom výklad podústavných noriem smeruje
skôr k derivatívnej (deklaratórnej interpretácii).64 Je však potrebné poznamenať,
že: „Interpretácia ústavného textu neznamená moc sudcov nad textom samotným.
Okrem výnimočných situácií nie je takisto akceptovateľné vykladať text takým spôsobom, ktorý by si protirečil alebo bol v kontraste so samotným textom.“65 Inšpirujúc sa uhlom pohľadu Ústavného súdu Poľskej republiky som preto nútený
konštatovať, že predmetný zákaz je skôr formulovaný ako jasné pravidlo a nie
ako princíp a preto bez narušenia princípu právnej istoty neumožňuje úvahy
pre optimalizáciu resp. výklad v rozpore s jazykovým vyjadrením. Navyše, ak sa
má interpretovať ustanovenie, ktoré ukladá povinnosť alebo obmedzuje garancie štátu voči jednotlivcovi, mám zato, že takéto ustanovenie sa v právnom štáte
musí interpretovať reštriktívne. Prikláňam sa teda skôr k argumentácii navrhovateľov, že ak Listina základných práv a slobôd (Listina základních práv a svobod) zakazuje nútiť občana k opusteniu vlasti, čím možno rozumieť minimálne
nepriame nútenie (nepriamy nátlak), tým skôr zakazuje jeho vydanie, ktoré je
nútením priamymi prostriedkami, t.j. prostredníctvom núteného obmedzenia
osobnej slobody vo vydávacej väzbe a následným vydaním orgánom členského štátu Európskej únie.66 V tejto súvislosti poukazujem aj na skutočnosť, že na
základe toho istého znenia Listiny základných práv a slobôd Česká republika
odmieta vydanie svojich občanov pre trestné činy spáchané pred 1. májom 2004,
t.j. spáchané pred vstupom Českej republiky do Európskej únie.67
Z vyššie uvedených dôvodov nepovažujem rozhodnutie Ústavného súdu
Českej republiky v predmetnej veci, ako ani súvisiace ústavné vyjadrenie vzťahu
štátu a jednotlivca vo vzťahu k extradícií, za vhodné a inšpiratívne pre Slovenskú
právnu úpravu.
63 Mazák, Ján; Jánošíková Martina; Základy práva Európskej únie, Ústavný systém a súdna
ochrana; IURA EDITION; Bratislava 2009; str. 297
64 Morawski, L.; Zasady wykladni prawa; Toruň 2006; str. 18; cit. Podľa Ľalík, Tomáš; Interpretácia ústavy a úloha ústavného súdu; Justičná revue č. 12/2010; str. 1314
65 Ľalík, Tomáš; Interpretácia ústavy a úloha ústavného súdu; Justičná revue č. 12/2010; str.
1315
67 Pozri Implementation of the European Arrest Warrant and Join Investigation Teams at EU
and national level; Directorate General internal policies of the Union; January 2009; str. 12
66
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
5. Slovenská republika
V Slovenskej republike sa na problematiku extradície vzťahuje článok 23
odsek 4 Ústavy Slovenskej republiky, ktorý znie:
„Čl.23
(1) Sloboda pohybu a pobytu sa zaručuje.
(2) Každý, kto sa oprávnene zdržiava na území Slovenskej republiky, má právo toto územie slobodne opustiť.
(3) Slobody podľa odsekov 1 a 2 môžu byť obmedzené zákonom, ak je to
nevyhnutné pre bezpečnosť štátu, udržanie verejného poriadku, ochranu zdravia alebo ochranu práv a slobôd iných a na vymedzených územiach aj v záujme
ochrany prírody.
(4) Každý občan má právo na slobodný vstup na územie Slovenskej republiky.
Občana nemožno nútiť, aby opustil vlasť, a nemožno ho vyhostiť.
(5) Cudzinca možno vyhostiť iba v prípadoch ustanovených zákonom.“
V súvislosti so súčasným znením článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky je na účely skúmanej problematiky potrebné zdôrazniť, že ide o znenie, ktoré
má základ v známej „euronovele“ Ústavy Slovenskej republiky č. 90/2001 Z. z.,
teda ide o znenie, ktoré sa do Ústavy Slovenskej republiky dostalo s účinnosťou
od 1. júla 2001.68 Dovtedy platný text Ústavy v tomto bode znel:
„Čl. 23
(4) Každý občan má právo na slobodný vstup na územie Slovenskej republiky.
Občana nemožno nútiť, aby opustil vlasť, nemožno ho vyhostiť ani vydať inému
štátu.“ (text zvýraznil autor)
Podľa komentára k zneniu článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky
účinnému do 1. júla 2001 ústava výslovne zakazuje, aby príslušné orgány Slovenskej republiky vyhostili občana Slovenskej republiky alebo ho vydali inému
štátu. V prípade vyhostenia ide o uplatnenie trestnoprávnej alebo administratívnoprávnej sankcie, ktorá nemôže byť uložená občanovi Slovenskej republiky.
V prípade vydania inému štátu ide o trestnoprávny inštitút, ktorého účelom je
vydanie osoby na trestné stíhanie v cudzine, odovzdanie celého trestného konania a napokon odovzdávanie odsúdených osôb na výkon trestu odňatia slobody.
Ústava zakazuje príslušným štátnym orgánom Slovenskej republiky vydať občana, hoci by šlo o občana Slovenskej republiky, ktorý má zároveň občianstvo štátu
žiadajúceho o vydanie. V takom prípade je vydanie možné len po podmienkou,
že s vydaním súhlasia oba štáty a aj občan, ktorého má Slovenská republika
vydať.69
68 Článok I, bod 9. Ústavného zákona 90/2001 Z. z. : v čl. 23 ods. 4 druhá veta znie: „Občana
nemožno nútiť, aby opustil vlasť, a nemožno ho vyhostiť.“
69 Porovnaj Čič, Milan a kol.; Komentár k Ústave Slovenskej republiky; Matica slovenská
1997; str. 137
67
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Ďalej je potrebné poukázať na skutočnosť, že limity extradície obsahuje
v právnom poriadku Slovenskej republiky len podústavné právo – § 501 Trestného poriadku č. 301/2005 Z. z. v platnom znení:
„§ 501
Neprípustnosť vydania
Vydanie osoby do cudziny je neprípustné, ak
a) ide o občana Slovenskej republiky, okrem prípadu, ak povinnosť vydať
vlastného štátneho občana ustanovuje zákon, medzinárodná zmluva alebo rozhodnutie medzinárodnej organizácie, ktorým je Slovenská republika viazaná,
b) ide o osobu, ktorá požiadala v Slovenskej republike o udelenie azylu, alebo
jej bol udelený azyl alebo poskytnutá doplnková ochrana, v rozsahu ochrany
poskytnutej takej osobe osobitným predpisom alebo medzinárodnou zmluvou;
to neplatí, ak ide o osobu, ktorá požiadala v Slovenskej republike o udelenie azylu opakovane a o jej žiadosti o udelenie azylu už bolo právoplatne rozhodnuté,
c) trestné stíhanie alebo výkon trestu odňatia slobody sú podľa právneho
poriadku Slovenskej republiky premlčané,
d) čin, pre ktorý sa vydanie žiada, je trestným činom len podľa právneho
poriadku dožadujúceho štátu, nie však podľa právneho poriadku Slovenskej
republiky,
e) trestný čin, pre ktorý sa vydanie žiada, má výlučne politický alebo vojenský charakter,
f) trestný čin bol spáchaný na území Slovenskej republiky, okrem prípadov,
keď s ohľadom na osobitné okolnosti spáchania trestného činu treba dať prednosť vykonaniu trestného stíhania v dožadujúcom štáte z dôvodov náležitého
zistenia skutkového stavu, výmery trestu alebo jeho výkonu,
g) osoba bola pre trestný čin, pre ktorý sa vydanie žiada, už právoplatne
odsúdená alebo oslobodená slovenským súdom, alebo
h) vyžiadaná osoba nebola za trestný čin podľa právneho poriadku Slovenskej
republiky v čase jeho spáchania trestne zodpovedná, alebo sú iné dôvody vylučujúce
jej trestnú zodpovednosť.“
6. Niekoľko kritických poznámok k článku 23. ods. 4 Ústavy Slovenskej
republiky
K únijne ústretovému riešeniu, ktoré priniesla novela Ústavy Slovenskej
republiky č. 90/2001 Z. z. je nevyhnutné uviesť niekoľko kritických poznámok.
Platné znenie Ústavy Slovenskej republiky nestanovuje ústavný limit pre vydanie občana Slovenskej republiky inému štátu, či inému medzinárodnému alebo
68
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
inému subjektu. V tejto súvislosti možno vyzdvihnúť nemecké riešenie, ktoré
v článku 16 ods. 2 Ústavy Nemeckej spolkovej republiky stanovuje generálne
pravidlo, podľa ktorého Nemca nemožno vydať do cudziny, zákonom však možno prijať právnu úpravu, ktorou sa stanoví výnimka pre vydanie občana Nemeckej spolkovej republiky členskému štátu Európskej únie alebo medzinárodnému
súdnemu dvoru, a to za kumulatívneho splnenia podmienky, že sú zachované
princípy právneho štátu.70 Toto ustanovenie Ústavy Nemeckej spolkovej republiky nadobudlo obsah umožňujúci vydanie občana Nemeckej spolkovej republiky
už v roku 2000,71 čo vyplývalo z uznania Medzinárodného trestného súdu.72
Zároveň je potrebné poukázať na požiadavku splnenia základných funkcií právneho jazyka73 v texte ústavy, ktoré by mali byť splnené o to viac, že ide
o ústavný text, t.j. text dokumentu predstavujúceho základ regulácie vzťahov
v štáte. Prenos informácie o želanom spôsobe správania a podmienkach spoločenskej koexistencie od normotvorcu smerom k adresátovi právnej normy sa
totiž uskutočňuje prostredníctvom písaného práva.74 Hovoríme o informačnej
funkcii práva.75 S informačnou funkciou práva sa spája požiadavka zrozumiteľnosti právnej normy jej adresátom.76
70 „Art 16
(1) Die deutsche Staatsangehörigkeit darf nicht entzogen werden. Der Verlust der Staatsangehörigkeit darf nur auf Grund eines Gesetzes und gegen den Willen des Betroffenen
nur dann eintreten, wenn der Betroffene dadurch nicht staatenlos wird.
(2) Kein Deutscher darf an das Ausland ausgeliefert werden. Durch Gesetz kann eine abweichende Regelung für Auslieferungen an einen Mitgliedstaat der Europäischen Union oder
an einen internationalen Gerichtshof getroffen werden, soweit rechtsstaatliche Grundsätze
gewahrt sind.“
71 Pozri napr. bod 64. a bod 69 rozsudku Ústavného súdu Nemeckej spolkovej republiky
BVerfG, 2 BvR 2236/04 z 18.7. 2005
72 Sinn, Arndt; Wörner, Liane; The German Perspective in: Górski, Adam; Homański, Piotr;
The European Arrest Warrant and its Implementation in the Member States of the European Union; C.H. Beck, Warszawa 2008; str. 32
73 Pozri napr. Svák, Ján; Kukliš, Peter; Teória a prax legislatívy; Bratislavská vysoká škola práva; Bratislava 2007; str. 165
74 „Nezbytným předpokladem působení právní normy je komunikace mezi jejími subjekty. …Základní jazykovou komunikací v oblasti práva je komunikace mezi zákonodárcem
a adresáty, resp. recipienty právní normy. Tato komunikace je striktně formalizována a de
iure se uskutečňuje výlučně oficiálním publikovaným textem právní normy.“ Knap, Viktor;
Teorie práva; C.H. Beck, Praha 1995; str. 74
75 K informačnej funkcii práva resp. právneho jazyka bližšie pozri napr. Kapp, Viktor; Holländer Pavel; Aplikácia logiky v právnom myslení; Vydavateľské oddelenie PF UK; Bratislava
1992; str. 16
76 „Nevyhnutnosť zrozumiteľnosti právneho jazyka, bez ktorej právny jazyk nespĺňa a nemôže
spĺňať ani regulatívnu funkciu, si zákonodarcovia dobre uvedomovali už v minulosti. Napríklad v období panovania Márie Terézie v Uhorsku existovala inštitucionálne vytvorená funkcia nazývaná buta ember (doslova sprostý človek). Touto funkciou bol poverený človek priemernej inteligencie a základného vzdelania. Jeho úloha bola v tom, že čítal návrhy všetkých
právnych textov a potom pred osobitne zriadenou komisiou oznamoval ich obsah „svojimi
slovami“. Ak jeho správa nebola dostatočne adekvátna skutočnému obsahu návrhu, komisia
69
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Zo v súčasnosti platného znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky však jednoznačne nevyplýva možnosť extradície občana Slovenskej republiky. K výkladu, v zmysle ktorého v súčasnosti platná Ústava Slovenskej republiky
umožňuje extradíciu občana Slovenskej republiky dospejeme len tzv. právnou
archeológiou, t.j. porovnaním znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky platného do 1. júla 2001 a znenia platného po tomto dátume. Vzhľadom
na skutočnosť, že ústava predstavuje základný zákon štátu najvyššej právnej sily,
ktorý upravuje základy organizácie štátu, jeho formu a štruktúru a zásady (princípy) a pravidlá vzťahov medzi štátom a občanmi,77 mali by byť tieto princípy
a pravidlá zrozumiteľne vyjadrené. (v záujme predvídateľnosti práva). Občan by
mal mať možnosť oboznámiť sa zrozumiteľnou formou o obsahu svojich záväzkov voči štátu a o obsahu záväzkov štátu voči občanovi. Ako príklad zrozumiteľnejšieho vyjadrenia možnosti vydania vlastného štátneho príslušníka do členského štátu Európskej únie možno okrem už spomenutej poľskej právnej úpravy
poukázať napríklad na článok 19 Ústavy Rumunskej republiky78:
„Článok 19
Žiadny občan Rumunska nesmie byť vydaný ani vyhostený z Rumunska.
Ako výnimka z ustanovenia odseku 1, môžu byť občania Rumunska vydaný
na základe medzinárodných dohôd, ktorých je Rumunsko zmluvnou stranou,
v súlade so zákonom a na báze reciprocity.
Cudzinci a osoby bez štátnej príslušnosti môžu byť vydané len v súlade
s medzinárodnými konvenciami alebo na základe reciprocity
O vyhostení alebo vydaní rozhodne súd.“79
V súvislosti so zrozumiteľnosťou ústavného vyjadrenia možnosti extradície
občana Slovenskej republiky sa v marci 2010 na cvičeniach z ústavného práva
uskutočnil neformálny výskum medzi študentmi dvoch výučbových krúžkov
druhého ročníka denného štúdia na Právnickej fakulte Univerzity Komenského
v Bratislave (t.j. 2x 22 študentov). Cieľom výskumu bolo zistenie, či v súčasnosti
platné znenie článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky umožňuje respondentovi jednoduché zistenie odpovede na otázku, či možno Slovenského štátneho občana vydať do cudziny. Študentom bola položená otázka, či platné znenie
článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky umožňuje vydanie Slovenského
štátneho občana do cudziny, resp. iného členského štátu Európskej únie. Študenti vyššie uvedených krúžkov tvrdili, že podľa v súčasnosti platného znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky nie je možné vydať občana Slovenskej
uznala návrh za nie celkom zrozumiteľný a vrátila ho na prepracovanie.“
Gizbert-Studnicki; T.; Jezyk prawny z perspektywy sosjolingwistycznej; Warszawa Kraków
1986; str. 108–109 citované podľa Holländer, Pavel; Paradox právneho jazyka http://vvv.
juls.savba.sk/ks/1995/6/ks1995-6.html
77 Palúš, I.; Štátne právo (všeobecná časť), PF UMB, Banská Bystrica 1998; str. 5
78http://www.cdep.ro/pls/dic/site.page?den=act2_2&par1=2#t2c1s0a19
79 text preložil autor
70
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
republiky do cudziny, resp. iného členského štátu Európskej únie. K opačnému
názoru prišli až komparáciou znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky platného do 1. júla 2001 so znením platným po tomto dátume. Výskum teda
potvrdzuje tézu, že v súčasnosti platné znenie článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej
republiky je z hľadiska jeho zrozumiteľnosti priemernému občanovi nevyhovujúce (v prijímateľovi informácie evokuje nesprávny obsah informácie), pričom
ako vhodné sa javí explicitné vyjadrenie možnosti vydať občana Slovenskej
republiky inému členskému štátu Európskej únie.
Pokiaľ však ide o aplikáciu Ústavy Slovenskej republiky v kontexte Európskeho zatýkacieho rozkazu, resp. zákona č. 154/2010 Z. z. o európskom zatýkacom rozkaze, je potrebné použiť eurokonformný výklad Ústavy Slovenskej
republiky, čo znamená, najmä vzhľadom na novelu ústavy 90/2001 Z. z., nevyhnutnosť aplikácie inštitútu Európskeho zatýkacieho rozkazu aj v existujúcom
ústavno-právnom kontexte Slovenskej republiky. Ako odôvodnenie tohto záveru možno použiť článok 1 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky, v zmysle ktorého
Slovenská republika uznáva a dodržiava všeobecné pravidlá medzinárodného
práva, medzinárodné zmluvy, ktorými je viazaná, a svoje ďalšie medzinárodné
záväzky80 (túto argumentáciu použil vo svojom Náleze aj Ústavný súd Českej
republiky Pl. ÚS 66/04 z 03.05. 2006 (434/2006 Sb.), najmä bod 61, 79, 80) a už
spomenutým vypustením slov „ani vydať inému štátu“ z článku 23 ods. 4 Ústavy
Slovenskej republiky.
7. Záver
Problematika európskeho zatýkacieho rozkazu sa dotýka citlivého vzťahu
medzi štátom a občanom, ktorý má výrazný ústavnoprávny rozmer. Na jednej
strane je potrebné chrániť vzťah občana a štátu, na druhej strane je potrebné
reagovať na zväčšujúcu sa mobilitu ľudí obzvlášť výraznú v rámci Európskej únie,
ako aj samotnú existenciu integrácie štátu do Európskej únie.
V súvislosti s ústavným zohľadnením požiadavky vydať vlastného štátneho
príslušníka do cudziny je na jednej strane potrebné zohľadniť špecifiká ústavných
textov, t.j. pristupovať k textu ústavy spôsobom akceptujúcim tendenciu k extenzívnemu výkladu, no na strane druhej je potrebné zdôrazniť, že týmto spôsobom
nie je možné dochádzať k výkladu „contra legem“ a porušovať tak princíp právnej istoty, najmä ak ide o tak závažné obmedzenie ochranných garancií vo vzťahu k občanovi. Vzhľadom na skutočnosť, že ústava predstavuje základný zákon
štátu, t.j. zákon najvyššej právnej sily, ktorý upravuje základy organizácie štátu,
jeho formu a štruktúru, ako aj zásady (princípy) a pravidlá vzťahov medzi štátom a občanmi,81 mali by byť tieto princípy a pravidlá (v záujme predvídateľnosti
80 Bližšie k výkladu článku 1 ods. 2 Ústavy Slovenskej republiky pozri: Drgonec, Ján; Ústava
Slovenskej republiky – komentár, 2. vydanie; Heuréka 2007; str. 91–93
81 Palúš, I.; Štátne právo (všeobecná časť), PF UMB, Banská Bystrica 1998; str. 5
71
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
práva) zrozumiteľne vyjadrené. Občan musí mať možnosť oboznámiť sa zrozumiteľnou formou o obsahu svojich záväzkov voči štátu a o obsahu záväzkov štátu
voči občanovi o to viac, keď ide o tak elementárne záväzky. V prípade ústavného
vyjadrenia normy vo vzťahu k zákazu extradície občana Slovenskej republiky
sa domnievam, že svojim charakterom ide o vyjadrenie pravidla a nie princípu,
čo neumožňuje priestor pre optimalizáciu a (vzhľadom na zvolenú dikciu) je
potrebné ho aplikovať systémom „buď alebo“.
V súčasnosti platné znenie Ústavy v adresátovi právnej normy neevokuje
informáciu, ktorú sa normotvorca do tohto znenia pokúšal dostať. Až komparáciou znenia článku 23 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky platného do 1. júla
2001 so znením platným po tomto dátume možno dospieť k záveru, že extradícia občana Slovenskej republiky je možná. Z hľadiska zrozumiteľnosti adresátovi
noriem je preto ústavná zmena 90/2001 Z. z. umožňujúca vydanie občana Slovenskej republiky nevhodná.
Aj na základe komparácie ústavnoprávnych zmien v Poľskej republike
a Nemeckej spolkovej republike a v kontexte požiadavky na zrozumiteľnosť právneho jazyka dochádzam k záveru, že Ústava Slovenskej republiky by si vyžadovala zmenu textu článku 23 ods. 4, z ktorej bude jednoznačne vyplývať, že občana
Slovenskej republiky je možné vydať do zahraničia, ak to vyplýva z medzinárodných záväzkov Slovenskej republiky alebo jej členstva v Európskej únii. Vzhľadom na požiadavku právnej istoty, ako aj požiadavky vyplývajúce z informačných funkcií právneho jazyka sa mi ako nevhodná javí Česká právna úprava, a to
aj napriek jej aprobácii Ústavným súdom Českej republiky.
Ako vhodné sa javí aj doplnenie ústavných limitov pre vydanie občana spočívajúcich napríklad vo formulácii podmienky dodržať pri vykonávaní extradície
požiadavky právneho štátu. V tejto súvislosti považujem za inšpiratívnu právnu úpravu Poľskej republiky, Nemeckej spolkovej republiky, ako aj Rumunskej
republiky.
JUDr. Milan Hodás
Katedra ústavného práva
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
72
VYBRANÉ OTÁZKY ZNALECKEJ
ČINNOSTI V ČESKEJ REPUBLIKE
Selected issues of the judicial expert activities in the Czech Republic
Zuzana Adameová
ADAMEOVÁ, Zuzana. Vybrané otázky znaleckej činnosti v Českej republike.
Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 73–89.
Kľúčové slova: znalec, znalecká činnosť, verejné subjektívne právo, správne
konanie, dohľad, správa justície
Abstrakt: V poslednej dobe môžeme pozorovať nespokojnosť odbornej aj laickej verejnosti s výkonom činnosti znalcov, ktorá je bežnou súčasťou súdnych či
správnych konaní. Práve prebiehajúca reforma justície venuje pozornosť aj tejto, napriek niekoľkým pokusom o novelizáciu, zanedbanej oblasti. Autorka sa
v príspevku zaoberá vybranými otázkami znaleckej činnosti v Českej republike,
napríklad otázkou právneho postavenia znalcov či štátnej správy znalectva.
Keywords: expert, expert activities, public subjective right, administrative proceedings, administration of justice
Abstract: We may have noticed a recent both professional and lay public’s discontent with the activities of experts, which is a common part of judicial or
administrative proceedings. Currently ongoing reform of the justice system pays
attention to this area that remains neglected despite several attempted amendments. The author focuses on selected issues of expert activities in the Czech
Republic, for instance, the legal status of experts or expert related state administration.
73
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
1. Úvod
Činnosť znalcov je bežnou súčasťou súdnych alebo správnych konaní či
uzatvárania zmlúv. Spôsob výkonu znaleckej činnosti a kvalita posudkov pritom ovplyvňuje výsledky a dĺžku konaní ako i záväzkové vzťahy jednotlivcov.
V poslednej dobe môžeme pozorovať nespokojnosť laickej aj odbornej verejnosti
s právnou úpravou a praxou v oblasti výkonu znaleckej činnosti.1 Kritika sa sype
zo strany advokátov, účastníkov súdnych konaní, obecnej verejnosti i ombudsmana. Na znaleckých posudkoch závisí dĺžka konania a podľa ich výsledku
doslova aj ľudské osudy. Nezriedka sa stáva, že práca odvádzaná znalcami je
nekvalitná a povrchná. Obviňovať však netreba len znalcov. Ich samotné právne
postavenie a z toho vyplývajúce práva, napríklad na súdnu ochranu, činí v praxi
nejeden problém. Rovnako sa zvyšuje počet prípadov, kedy sudcovia kladú znalcom otázky právne, miesto faktických. Nepresúva sa tak v skutočnosti výkon
súdnictva do nepovolaných rúk? V čase odovzdania tohto článku redakcii sa
v parlamente nachádza novela zákona o znalcoch a nespokojné hlasy očakávajú
aspoň čiastočné zlepšenie súčasného kritického stavu.
Práve prebiehajúca reforma justície venuje pozornosť aj tejto, napriek niekoľkým pokusom o novelizáciu, zanedbanej oblasti. V práci sa budem venovať
niektorým pálčivým otázkam s výkonom znalectva súvisiacich. Predovšetkým to
bude otázka právneho postavenia znalcov a zaistenia riadneho výkonu znaleckej činnosti. Na jednej strane leží povinnosť orgánov verejnej moci šetriť práva
znalcov vo veciach ich menovania a odvolávania, na strane druhej je to otázka
(efektívneho) štátneho dohľadu nad činnosťou znalcov.2 Judikatúra dosvedčuje,
že donedávna orgány verejnej moci nepodrobovali postupy vo veciach menovania a odvolávania znalcov podpornému použitiu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (ďalej len „sp.ř.“. alebo „správny poriadok“). Ďalšou otázkou, ktorá bude
predmetom krátkej úvahy, je tenká deliaca čiara v činnosti znalcov a sudcov
pokiaľ ide o odlíšenie rozhodovania faktických a právnych otázok v konaní pred
1 Soudní znalci – poznatky z praxe veřejného ochránce práv (příloha Zprávy za 3. čtvrtletí
roku 2009). [online] [cit. 10.8.2011] Dostupné na < http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/>; ZÁHUMENSKÝ, David a kol. Problémy
v činnosti soudních znalců z oboru zdravotnictví. Systémové doporučení Ligy lidských práv
č. 7. [online] www.llp.cz [cit. 8.8.2011] Dostupné na <http://www.llp.cz/_files/file/SYSTEMOVE_DOPORUCENI_7.pdf>; KOLÁČKOVÁ, Jana. Jednou znalec, navždy znalec aneb
Jak se žije znalcům v Česku?[online] viaiuris.cz, 1.8.2007 [cit. 15.8.2011]. Dostupné na
http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=164>; TELEC, Ivo. Právní postavení znalců
a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č.5, s. 4–13; MAREŠ, Miroslav. Proč je ČR státem
soudních znalců? [online] jinepravo.blogspot.com 16.4.2008 [cit. 11.8.2011]. Dostupné na
< http://jinepravo.blogspot.com/2008/04/pro-je-r-sttem-soudnch-znalc.html>; SOKOL,
Tomáš. Justice v rukou znalců.[online] blog.aktualne.cz, 6.1.2008 [cit. 11.8.2011]. Dostupné na <http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sokol.php?itemid=5537>.
2 Napr. uznesenie senátu Ústavného súdu zo dňa 26. júla 2003, sp.zn. I.ÚS 178/03. “Z uvedeného je rovněž zřejmé, že postup při jmenování a odvolávání znalců podle zákona č. 36/1967
Sb. není správním řízením a nevztahuje se na něj zákon č. 71/1967 Sb. – správní řád.“
74
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
súdom. A na záver bude v práci venovaná pozornosť štátnej správe znalectva.
Správu znaleckej činnosti radíme vecne do štátnej správy justície spolu so správou súdov, štátnych zastupiteľstiev, väzenstva, probácie a mediácie, nezabúdajúc
na tlmočníkov.
2. Právne postavenie znalcov
Podľa § 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnicích (ďalej len „zákon
o znalcoch“) je účelom platnej právnej úpravy znalectva zaistenie riadneho výkonu znaleckej činnosti vhodným počtom znalcov podľa potrieb súdov a iných
orgánov v každom obore a súkromných potrieb fyzických a právnických osôb.
Nie je to len stanovenie podmienok, za ktorých môžu jednotlivci vykonávať znaleckú činnosť (ako je napríklad výkon advokácie alebo živnostenského podnikania). Znalecká činnosť je dvojakej povahy. Jednak ju možno chápať ako činnosť
v zmysle článku 26 Listiny3 a zároveň ako výkon špecifickej činnosti vo verejnom
záujme pripomínajúcej verejnú funkciu alebo dokonca úrad v zmysle článku 21
Listiny.4 Znalectvu sa nemôže uprieť váha a dôležitosť pripomínajúca odborného radcu sudcov pre výkon spravodlivosti. Mali by byť špecialistami a osobami
vedomými si následkov svojich stanovísk a disponujúci povahovými vlastnosťami blížiacimi sa nestrannosti sudcov. Bez sporu je činnosťou, na výkone ktorej,
a na riadnom výkonom ktorej, existuje verejný záujem.
Počiatky znaleckej činnosti sú spojené s potrebami odborného dokazovania,
ktoré vyvstali s rozvojom ľudských činností v prípadoch, kde k vysvetlenie vyžadovalo názor odborníka. Prvé zmienky o znaleckých zoznamoch stálych súdnych znalcov pochádzajú z roku 1787.5 O menovaní a výmaze znalca zo zoznamu po roku 1918 rozhodoval krajský súd vo zvláštnom senáte pre veci súdnej
správy.6
Podľa vládneho nariadenia č. 269/1939 Sb., o seznamech stálých soudních
znalců (ďalej „vládne nariadenie“), bolo stanovené, že počet znalcov sa určí
podľa potrieb súdov. Na rozdiel od dnes účinného zákona o znalcoch, vládne
nariadenie poskytuje čiastočnú definíciu znalcov ako „[o]sob, o nichž je šetřením zjištěno, že mají ony schopnosti a osobní vlastnosti, které jsou předpokladem správného nálezu a posudku.“7 Už vládne nariadenie výslovne stanovilo,
že na ustanovenie znalcom nie je právny nárok a nie je daný opravný prostriedok
proti rozhodnutiu o zamietnutí žiadosti. Zákon o znalcoch z roku 1949 (zákon
3 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako
ústavní zákon FS ČSFR.
4 K chápaniu znalca ako úradu sa prikláňa aj Ivo Telec. TELEC, Ivo. Právní postavení znalců
a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č.5, s. 4–13.
5 BRADÁČ, Albert. Soudní inženýrství. Brno: CERM, 1997, s. 25.
6 Tamtiež, s. 26.
7 § 3 ods. 1 vládneho nariadenia č. 269/1939 Sb., o seznamech stálých soudních znalců.
75
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
č. 167/1949 Sb., o stálých přísežných znalcích a tlumočníních) používal po jazykovej stránke pojem „úrad znalca“ a štátnu správu na úseku znalectva venoval
rovnako ako vládne nariadenie z roku 1939 krajským súdom.8 Obrat nastal
zákonom z roku 1957 (zákon č. 47/1959 Sb., o úpravě právních poměrů znalců
a tlumočníků).
Platná právna úprava znaleckej činnosti je obsiahnutá v zákone č. 36/1967
Sb., o znalcích a tlumočnících. Zákon upravuje menovanie a odvolávanie znalcov, výkon znaleckej činnosti, odmeňovanie a náhradu nákladov znalcov, znaleckú činnosť ústavov, rovnako aj pôsobenie znalcov nezapísaných do zoznamu
znalcov. Podrobnosti o vykonávaní znaleckej činnosti, o odmenách znalcov
a ústavov, a náhradách nákladov v súvislosti s nimi stanoví vyhláška k vykonaniu zákona o znalcoch (vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích
a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) a pre interné účely justície existuje
smernica vydaná ministrom spravodlivosti v roku 1975.9 V súčasnosti sa pripravuje už spomínaná novela zákona o znalcoch.10
Podľa zákona o znalcoch môžu znaleckú činnosť vykonávať znalci zapísaní
do zoznamu znalcov a znalecké ústavy. Výnimočne sú k tomu oprávnené aj osoby do zoznamu nezapísané za zákonom stanovených podmienok. Ide o pochopiteľnú výnimku, pretože predmet súdneho konania môže byť zvlášť špecifický
a zriedkavý, pričom znalec v tomto obore nemusí byť v zozname uvedený. Predpokladom zápisu do zoznamu znalcov je zloženie sľubu a menovanie znalcom
ministrom spravodlivosti alebo príslušným predsedom krajského súdu na základe výberu.
Z judikatúry vyplýva, že znalecká činnosť je považovaná za činnosť vykonávanú okrem iného „k tomu, aby zabezpečovala pro státní orgány odborné
podklady pro rozhodovací činnost. Z toho však nutně nevyplývá, že cílem osob,
které znaleckou činnost provádějí, není dosahování zisku. Znalci jsou za svoji
znaleckou činnost honorováni a dosahují tedy zisk, který je zcela nepochybně
jedním z motivů výkonu znalecké činnosti.”11 K osobe znalca uvádzam postoj
Najvyššieho správneho súdu, že znalec je „[o]sobou, která prostřednictvím
svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve
znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení.”12
Aj keď budeme na znalectvo nahliadať ako na povolanie dostupné pre všetky osoby, ktoré sa osvedčia po profesijnej a morálnej stránke, ako sú napríklad
8 Zákon č. 167/1949 Sb., o stálych prísežných znalcích a tlumočnících.
9 Smernica Ministerstva spravodlivosti ČSR zo dňa 15.2.1975, čj.10/73 – kontr. o organizaci,
řízení a kontrole znalecké a tlumočnické činnosti.
10 V čase odovzdania článku do redakcie vrátil Senát návrh zákona s pozmeňovacími
návrhmi. Návrh zmeny zákona a dôvodová správa sú dostupné na stránkach poslaneckej
snemovne < http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=322>.
11 Rozsudok Vrchného súdu v Prahe zo dňa 15.10.1993, sp. zn. Cmz 38/92.
12 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 29.5.2007, č. j. 33 Odo 324/2005.
76
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
advokáti, avšak s obdobou princípu numerus clausus, alebo ako na úrad,13 ktorú
štát zaisťuje podľa aktuálnych potrieb určitých odborných činností pre účely
konaní pred jeho orgánmi, hoci zároveň umožňuje jeho predstaviteľom aj výkon
činnosti pre súkromných zadávateľov, mám za to, že na menovanie a odvolávanie znalca by sa mal podporne aplikovať správny poriadok. Okrem správneho poriadku ďalej i zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. (ďalej len „s.ř.s.)
v prípadoch nápravy proti rozhodnutiam ministra spravodlivosti alebo predsedu
krajského súdu. Na tejto skutočnosti nič nemení ani to, že ich rozhodnutia nie sú
výslovne označené ako správne rozhodnutia v zmysle § 9 sp.ř.
V rovine znalectva ako úradu má každý ústavne zaručené právo podieľať sa
na správe verejných vecí, a do jeho širokého obsahu spadá aj verejná služba –
odborné posudzovanie a uplatňovanie svojich poznatkov a skúseností osobného charakteru pre obecné dobro, akým je pomáhanie riadnemu výkonu justície.
Nie je možné obísť fakt, že na menovanie do funkcie a následný zápis neexistuje
zákonom stanovený právny nárok. Preto v nasledujúcej časti venujme pozornosť
tomu, či sa aplikácia časti druhej správneho poriadku týka rovnako aktu menovacieho ako aktu odvolacieho. Vopred uvádzam svoje stanovisko, že na oba akty
sa právna úprava správneho konania vzťahuje, hoci k zásahu do právnej sféry
osoby práva znalca dochádza odlišným spôsobom.
Menovanie osoby znalcom, ktoré zákon zveruje v stanovených prípadoch
ministrovi spravodlivosti a na jeho poverenie predsedom krajských súdov, nie
je podmienené len splnením zákonom stanovených podmienok, ale predovšetkým výberom z osôb, ktoré taktiež splňujú podmienky pre výkon znaleckej činnosti. Tomu zároveň zodpovedá právo príslušného správneho orgánu niektoré
osoby nemenovať. Pokiaľ neexistuje povinnosť správneho orgánu menovať všetkých kandidátov splňujúcich predpoklady, nie je daný ani ich nárok byť znalcom menovaný a zapísaný do zoznamu znalcov. Avšak aj keď neexistuje právny
nárok na to, aby bol kandidát menovaný ministrom alebo predsedom krajského
súdu, niektorým konkrétnym osobám sa kladným rozhodnutím zakladá právo
vykonávať znaleckú činnosť. Menovanie predstavuje konštitutívne rozhodnutie
o práve jednotlivca so správnym uvážením. Jedná sa o akt, ktorým štát prostredníctvom svojich orgánov k tomu povolaných zakladá znalcovi nový pomer, ktorého tu pred tým nebolo.
Keďže Listina zaručuje každému prístup k verejným funkciám za rovných
podmienok, musia orgány verejnej moci postupovať tak, aby nedošlo k ich strany k porušeniu ústavne zaručených verejných subjektívnych práv jednotlivca
navrhnutého na funkciu znalca, tj. práva na rovný prístup verejným funkciám,
práva nebyť diskriminovaný, práva na spravodlivý proces a dbať jeho legitímneho očakávania.
13 Úrad bez rozhodovacej právomoci, ktorý plní úlohy mu zverené na základe aktu pribratia
do konania súdom alebo správnym orgánom.
77
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Pred vstupom do účinnosti „nového“ správneho poriadku judikoval Ústavný súd v uznesení zo dňa 27.10.2005, sp. zn. II. ÚS 153/04, že „[j]menování do
funkce znalce tudíž nelze považovat za právo každého občana. Je rovněž zřejmé,
že postup při jmenování a odvolávání znalců podle zákona č. 36/1967 Sb. není
správním řízením a nevztahuje se na něj zákon č. 71/1967 Sb. – správní řád.“
Avšak po tom, ako sa stal nový správny poriadok účinným, je treba aplikovať
obecné ustanovenia o správnom konaní aj na tie konania, v ktorých sú vydávané
rozhodnutia o právach podľa zvláštnych zákonov aj so skoršou dobou účinnosti.
Pozrime sa napríklad na akt menovania sudcov prezidentom Českej republiky. Musíme súhlasiť s názorom, že subjektívne verejné právo na menovanie
do funkcie sudcu a znalca nie je.14 Podľa postoja Najvyššieho správneho súdu
vystupuje prezident pri menovaní sudcov ako správny úrad.15 „Prezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky,
a to, kdy výkon dané právomoci je vázan zákonem, a dále, kdy jeho rozhodnutí
při výkonu takové právomoci zasahuje do věrejných subjektivních práv konkrétních osob.“16 Súd došiel k záveru, že súdna ochrana pred porušením práv ako je
právo na spravodlivý proces alebo právo nebyť diskriminovaný, nie je obmedzená tým, že na menovanie sudcom nie je právny nárok. Jedná sa o verejné subjektívne práva, ktorým nie je možné uprieť súdnu ochranu.
Mám za to, že podmienky výberu by mali byť v zákone špecifikované presnejšie. Ako napríklad rozhodne predseda krajského súdu, ak v obvode súdu, ktorému predsedá, vyžaduje prax aktuálne troch znalcov v určitom obore, pričom
kandidátov, ktorí by sa kvalifikovali do úradu je viac ako tri? Bude postupovať
podľa dátumu návrhov na zápis do zoznamu? Bohužiaľ ani zákon ani vykonávacia vyhláška nešpecifikuje konkrétny stupeň znalostí, ktorými má kandidát na
znalecký post disponovať, rovnako neuvádza ani dĺžku praxe. Pojem „potrebné
znalosti“ uvedený v zákone je podľa môjho názoru, vzhľadom na druh činnosť
znalcov, vágny a nepresný a následne priestor pre uváženie ministra alebo predsedov krajských súdov príliš široký. Hoci prax si mohla vytvoriť určité ustálené
pravidlá výberu, domnievam sa, že pre potreby odbornej činnosti, ktorú si vyžaduje rozhodovanie súdov, ide o nepochopiteľne ľahostajný prístup. Pre postup vo
veciach znaleckých vydalo 15.2.1973 ministerstvo spravodlivosti smernicu pre
účely organizácie, kontroly a riadenia znaleckej činnosti.17 Smernica uvádza,
že pre zistenie kvalifikácie kandidáta pre funkciu znalca si krajský súd obstará
doklady o absolvovaní príslušného odborného vzdelania, vyjadrenie štátnych
orgánov prípadne záujmovej organizácie o tom, že navrhovaný je vhodným kandidátom. Podľa smernice môžu predsedovia krajských súdov, ak je to účelné,
14 Pozri napr. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 2. vydanie. Praha: ASPI Wolters
Kluwer, 2009, s. 259.
15 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 27.4.2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35.
16 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 27.4.2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35.
17 Smernica ministerstva spravodlivosti ČSR zo dňa 15.2.1975, čj. 10/73-kontr. o organizaci,
řízení a kontrole znalecké a tlumočnické činosti.
78
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
menovať spomedzi znalcov tzv. znaleckú komisiu, ktorá spolupôsobí pri menovaní znalcov a v správnom trestaní znalcov v príslušnom obore.
Hoci osoba nemá nárok na to, aby bola do funkcie menovaná, má právo
na to, aby o jej žiadosti príslušný orgán riadne rozhodol, tj. prehodnotil jej predpoklady a kvalifikáciu, potreby znaleckej činnosti vo svojom obvode, a dodržal
v tomto postupe zásady činnosti správnych orgánov. Ministra aj predsedov krajských súdov viaže v tomto prípade povinnosť držať sa zásad dobrej správy verejných vecí.18
Odvolanie znalca z funkcie je podľa môjho názoru materiálne správnym
rozhodnutím. V súčasnosti zákon neobsahuje procesný režim rozhodovania
o odvolávaní znalca. Zákon neupravuje ani postup udeľovania výstrahy, a len
posledný návrh zmeny zákona o znalcoch prináša inštitút pozastavenia výkonu
činnosti. Ako som už uviedla vyššie, menovanie do funkcie konštituuje osobe
znalca nové právne postavenie. Je teda nepochybné, že právny status adresáta
odvolacieho aktu sa opäť zmení, ak dôjde k jeho odvolaniu. Stranou nesmieme
nechať ani skutočnosť, že odvolanie môže zasiahnuť aj dobrú povesť a meno osoby znalca. Akt odvolania, ktorý do práv znalca zasahuje má, ako plynie z princípu materiálneho právneho štátu, podliehať pravidlám zásahov do právnej sféry
jednotlivca. Obrana proti odvolaniu znalca smeruje k ochrane jeho práva na
výkon znaleckej činnosti, ktorú fyzická alebo právnická osoba získala rozhodnutím správneho orgánu. Obrana je uplatnením práva na to, aby štát rešpektoval
právne postavenie, ktoré sám založil svojím pôvodným rozhodnutím a k jeho
zmene pristúpil len v zákonom stanovenom prípade (§ 20 zákona o znalcoch).
Ide o princípy právneho štátu, ktoré opodstatňujú práva znalca, najmä princípy
legality a právnej istoty, princíp legitímneho očakávania a dôsledného rešpektovania práva na spravodlivý proces.
Podľa Vrchného súdu v Prahe predstavuje rozhodnutie ministra spravodlivosti autoritatívne rozhodnutie orgánu štátnej správy s vplyvom na už existujúce
subjektívne práva a povinnosti jednotlivca a preto podlieha súdnemu prieskumu.19 Následne sa k otázke odvolania znalca vyjadril aj Najvyšší správny súd:
„Procesní úprava odvolávání znalce v zákoně o znalcích a tlumočnících obsažena není. Ze skutečnosti, že rozhodnutí o odvolání znalce zasahuje do jeho práva a povinností, však nevyplývá toliko příslušnost správních soudů k ochraně
tohoto veřejného subjektivního práva (§ 2 s.ř.s.), nýbrž je nutno konzistentně
dovodit rovněž aplikaci správního řádu (viz jeho § 1), byť s vědomím značné
18 V správe o šetrení verejného ochrancu práv zo dňa 6.5.2011, sp. zn. 5364/2010/VOP/PJ sa
uvádza: „S ohledem na vývoj judikatury vyšších soudních instancí je třeba přisvědčit názoru,
že jmenování i odvolání znalce (tlumočníka) jednoznačně představuje (z pohledu materiálního) konstitutivní správní rozhodnutí (správní akt), kterým se zakládá či ruší právo vykonávat
určitou specifickou činnost (srov. § 9 správního řádu).“
19 Nepublikovaný rozsudok Vrchného súdu v Prahe zo dňa 27.9.2001, sp. zn. 7 a 160/99 In
rozsudok Najvyššieho správneho súdu ČR zo dňa 4.2.2004, čj. 6 a 57/2002 - 61.
79
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
specifičnosti rozhodování v těchto případech. Pokud totiž zvláštní právní předpis procesního pravidla, podle nichž musí správní orgán postupovat při vydání
rozhodnutí, nebo náležitosti rozhodnutí neupravuje, je třeba subsidiárně použít
procesní předpis, kterým je správní řád.“20
Môžeme sa domnievať, že absencia zvláštnej procesnej úpravy v zákone
o znalcoch je dôsledkom predchádzajúceho vnímania verejných subjektívnych
práv ako druhoradých pred právnymi vzťahmi štátnymi a politickými. Napriek
absencii zvláštnej procesnej úpravy či odkazu na subsidiárnu aplikáciu správneho poriadku, nie je prakticky vylúčená aplikácia časti druhej správneho
poriadku. Zákon o znalcoch obsahuje k procesnej stránke menovania, zápisu,
a odvolávania u znalcov len ustanovenia týkajúce sa právomoci a príslušnosti
ministra spravodlivosti a predsedov krajských súdov. Správny poriadok v ustanovení § 180 sp.ř. stanoví, že správne orgány v konaniach, v ktorých výsledkom je
vydanie rozhodnutia, postupujú podľa druhej časti správneho poriadku, aj vtedy,
ak zvláštny zákon neobsahuje úplnú úpravu. Postup podľa správneho poriadku
vo veciach odvolávania dokazuje i judikatúra.21
Dôvodová správa k predloženej novele zákona o znalcoch uvádza k postupu
menovania iba rozšírenie podmienok pre výkon znaleckej činnosti o bezúhonnosť a plnú spôsobilosť k právnym úkonom a upúšťa od podmienky štátneho
občianstva Českej republiky.
Predložená novela odporúča spresniť podmienky pre zánik práva vykonávať
činnosť znalca. Čo sa týka procesného režimu, odkazujú jej autori na použitie
správneho poriadku, výslovný odkaz však v návrhu textu zákona chýba.
Vyššie boli spomenuté dva inštitúty, ktoré predovšetkým súvisia s dohľadom
nad výkonom znalectva. Nie je však možné obísť ich ani z pohľadu procesnej
stránky rozhodovania a práv znalca. Za prvé, zákon o znalcoch stanoví, že znalca
je možné odvolať ak napriek výstrahe neplní alebo porušuje svoje povinnosti.
Výstraha udelená znalcovi je následkom porušenia povinnosti pri výkone znaleckej činnosti (znalecký správny delikt) a ako taká spochybňuje jeho odbornosť
a bezúhonnosť, teda je spôsobilá zasiahnuť do jeho povesti. Aj v tomto prípade
majú minister a predsedovia krajských súdov povinnosť postupovať v správnom
konaní, pretože fakticky rozhodujú vo veci správneho trestania znalca. Po druhé, návrh zmeny zákona o znalcoch prináša nový inštitút pozastavenia výkonu
20 Rozsudok Najvyššieho správneho súdu ČR zo dňa 4.2.2004, čj. 6 a 57/2002 - 61. Ďalej aj
uznesenie Ústavného súdu ČR zo dňa 22.1.2002, sp. zn. I. ÚS 567/01.
21 Uznesenie Ústavného súdu zo dňa 27.10. 2005, sp. zn. II. ÚS 153/04; rozsudok Najvyššieho
správneho súdu zo dňa 4.2.2004, č. j. 6 a 57/2002-61. Judikatúra Najvyššieho správneho
súdu k materiálnemu posudzovaniu správneho rozhodnutia v zmysle § 65 s.ř.s.: uznesenie rozšíreného senátu Najvyššieho správneho súdu zo dňa 23.3.2005, čj. 6 a 25/2002-42,
rozsudok Najvyššieho správneho súdu zo dňa 23.11.2009, čj. 5 As 35/2006-52, rozsudok
Najvyššieho správneho súdu zo dňa 14.6.2006, čj. 4 As 65/2005-70, rozsudok Najvyššieho
správneho súdu zo dňa 4.10.2006, čj. 5 As 36/2006-48.
80
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
činnosti. Odporúča sa aj v tomto smere postupovať podľa správneho poriadku.
V demokratickom právnom štáte je nežiaduce uprednostniť pred procesnou
úpravou chrániacou práva jednotlivcov pred právnou úpravou, ktorá nezaťažuje
príslušné orgány verejnej moci napríklad rozhodovaním o náprave pre dotknutých jednotlivcov.22
3. Výkon štátnej správy a efektívny dohľad nad výkonom znalectva
Výkon štátnej správy zveruje štát podľa platnej právnej úpravy zákona o znalcoch ministerstvu spravodlivosti a predsedom krajských súdov. Vrchnostenským orgánom je minister spravodlivosti a v rámci jeho poverenia predsedovia
krajských súdov. Komora súdnych znalcov nie je orgánom, ktorý by samosprávu znalectva vykonával na základe zákona. Komora je občianskym združením
a členstvo znalcov v nej nevyžaduje žiaden právny predpis.
Štátnu správu znalectva vykonávanú predsedami krajských súdov je potrebné oddeľovať od štátnej správy súdov, ktorú predsedom krajských súdov zveril zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech),(ďalej len „zákon
o súdoch“). Správa znalectva je zvláštnou časťou štátnej správy, ktorá systematicky patrí do správy justície a pôsobnosti ministerstva spravodlivosti a predsedov
krajských súdov, ktorí v správe znalectva vystupujú ako správny orgán vo veciach menovania a odvolávania znalcov z poverenia ministra. Štátna správa súdov
a znalectva majú k sebe veľmi blízko, preto sa o štátnej správe súdov a štátnej
správe činnosti spojených s výkonom súdov hovorí ako o štátnej správe súdnictva. Výkon štátnej správy súdov nesmie zasahovať do ich nezávislosti. Aj preto
je dôležité venovať pozornosť štátnej správe znalectva, tak často sa približujúcej
štátnej správe súdov.
Úlohou štátnej správy znalectva by malo byť vytváranie podmienok k riadnemu výkonu znalectva obsadzovaním znaleckých funkcií k tomu kvalifikovanými odborníkmi (menovanie a odvolávanie znalcov), dohľad nad riadnym výkonom znaleckej činnosti a správne trestanie znalcov, dohľad nad ich odborným
vzdelávaním, preškoľovanie znalcov, vybavovanie sťažností na činnosť znalcov
a pod. Súčasťou štátnej správy súdov je vedenie zoznamu znalcov krajskými súdmi podľa zákona o súdoch, pretože ide o evidenčnú činnosť pre účely výkonu
súdnictva.23
Napríklad dohľad nad úmernosťou a úplnosťou účtovaných odmien občasnými kontrolami v zmysle § 19 ods. 2 zákona o znalcoch krajskými súdmi nie je
jednoduché zaradiť do jednej z dvoch oblastí štátnej správy. Primeranosť vyú22 Podľa navrhovaného ustanovenia § 20 ods. 4 zákona o znalcoch by bol odkladný účinok
odvolania proti rozhodnutiu o pozastavení práva vykonávať činnosť znalca vylúčený ex lege.
23 TELEC, Ivo. Právní postavení znalců a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č. 5, s. 4–13.
81
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
čtovaných odmien nie je len v záujme znalcov, ale predovšetkým účastníkov
súdnych alebo správnych konaní, ktorí nesú povinnosť hradiť náklady konania.
Pôsobnosť krajských súdov, resp. predsedov (alebo presidentov, terminologicky podľa vládneho nariadenia z roku 1939) stanovila už právna úprava z roku
1939, 1949 a 1959. V tomto smere sa neodlišuje ani navrhovaná novela, ktorú
prejednáva parlament.
Opačný trend zvolil zákonodarca na Slovensku, kde pred účinnosťou nového znaleckého zákona platil zákon 36/1967 Z.z., o znalcoch a tlmočníkoch, ktorý s len malými zmenami platí v Českej republike. „Nový“ slovenský znalecký
zákon č. 382/2004 Z.z., o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene
a doplnení niektorých zákonov, zveruje pôsobnosť v správe znalectva ministerstvu spravodlivosti a znaleckým ústavom. Dôvodová správa k zákonu bližšie neuvádza dôvody odklonu od pôvodného modelu. Znalecký ústav je nový
pojem, ktorý zákon zaviedol. Znalecký ústav nie je totožný so znalcami – právnickými osobami a okrem samotnej znaleckej činnosti, predovšetkým vo zvlášť
obťažných prípadoch, plní zákonom zverenú funkciu rezortného a metodického
centra v oblasti znaleckej činnosti zapísanej v zozname.24 Pôsobnosť vo veciach zápisu a vyčiarknutia zo zoznamu má Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej
republiky.25
Vykonávanie právomoci vo veciach menovania a odvolávania znalcov
a výkon správneho trestania predsedami krajských súdov je diskutabilné. Predsedovia krajských súdov menujú znalcami uchádzačov o znalecký úrad v rozsahu poverenia ministra. Okruh osôb a oblastí, v ktorých zákon zveruje kreačnú právomoc ministrovi, je stanovená vo vykonávacej vyhláške č. 37/1967 Sb.
Okrem toho si minister môže vyhradiť menovanie ďalších znalcov.
Predsedovia krajských súdov teda rozhodujú o menovaní veľkej skupiny
znalcov podľa ich bydliska v obvode krajského súdu. Zároveň im je zverené rozhodovanie o výstrahe a odvolaní znalcov, ktorých do úradu menovali. Je bežné, že znalec vykonáva znaleckú činnosť v obvode krajského súde, v ktorom sa
nachádza jeho bydlisko. Je bežné, že práve znalcov žijúcich obvode krajského
súdu priberajú do konania v prvom stupni okresné aj krajské súdy a ich znalecké
posudky predkladajú účastníci konania ako dôkaz. So znaleckými posudkami sa
ďalej stretáva aj krajský súd, ktorého predseda znalca menoval, ako odvolací súd.
Takáto organizácia znaleckej činnosti a koncentrácia rozhodovacích právomocí
do rúk predsedu krajského súdu podľa bydliska znalca má výhody, ale aj riziká.
24 V Českej republike obdobne fungujú zbory pre znalecké otázky podľa §16 Zákona o znalcoch.
25 Podľa slovenskej právnej úpravy zapíše ministerstvo do zoznamu fyzické a právnické osoby
ak spĺňajú zákonom stanovené podmienky. Zákon obsahuje taxatívny výpočet podmienok, ktoré sú presne špecifikované a poskytujú len minimum priestoru na správne uváženie ministerstva. Na konania podľa zákona o znalcoch sa použije správny poriadok.
82
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
V prvom rade je v záujme hospodárnosti konania priberať znalcov z blízkeho
okolia súdu. V druhom rade sa sudcovia stretávajú s posudkami znalca opakovane a môžu spozorovať časté chyby alebo klesajúcu kvalitu znaleckých posudkov
a podať podnet na preškolenie znalca.26 Procesná úprava vo veciach správneho
trestania znalcov alebo odvolania je však nedostatočná. Postup, akým ministerstvo a predsedovia krajských súdov naložia s podnetmi na kontrolu a preškolenie znalca a sťažnosťami na údajné chyby znalca, nie je transparentný a v súlade
so zásadami dobrej správy. Sám súd alebo správny orgán rozhodujúci v konaní,
do ktorého pribral znalca, pritom môže rozhodnúť o znížení znalcovej odmeny,
alebo jej odopretí, ak znalec vykonal požadovaný úkon oneskorene alebo nekvalitne. Rozhodnutie o znalečnom je nemeritórne rozhodnutie, znalec proti nemu
môže podať opravný prostriedok v civilnom súdnom konaní a jeho právu na
odmenu je teda poskytnutá ochrana.27
Odvrátenou stránkou takéhoto usporiadanie je, že sa rozhodovanie o znalcovom práve vykonávať znaleckú činnosť a veci jeho správneho trestania koncentrujú v jednom obvode krajského súdu, pričom existuje široký priestor pre
uváženie predsedu krajského súdu, ale len minimálna procesná úprava. Až judikatúra od účinnosti „nového“ správneho poriadku dospela k tomu, aby sa na
postup v týchto otázkach aplikoval správny poriadok a znalci sa dnes odvolávajú
k ministerstvu spravodlivosti ako nadriadenému orgánu predsedov krajských
súdov. Bez možnosti opravného prostriedku k ústrednému orgánu ako je ministerstvo alebo orgánu ako by napríklad mohol byť zvláštny orgán poverený zákonom k prejednávaniu znaleckých priestupkov alebo kárnych previnení (podobne
napríklad trojčlenný kárny senát zložený z členov kárnej komisie Českej advokátnej komory), je na mieste úvaha do akej miery neposkytuje zákon predsedom
krajských súdov možnosť praktikovať zjavnú ľubovôľu bez možnosti nápravy pre
znalcov.
26 Orgánom verejnej správy nie sú oprávnené hodnotiť vecnú správnosť znaleckých posudkov predložených v konaní. Po obsahovej stránke môže hodnotiť znalecký posudok len
súdom alebo správnym orgánom v rámci zásah hodnotenia dôkazov. Sudca môže hodnotiť znalecký posudok v súlade so zásadami týkajúcimi sa hodnotenia dôkazov a prípadne
rozhodnúť o znížení alebo odňatí znalečného alebo/a podať podnet predsedovi krajského
súdu na zahájenie kontroly znalcovej činnosti.
27 K povahe nároku znalca na odmenu píše Ivo Telec, že sa ponúka jednak rozširujúci na
základe podobnosti výklad článku 28 Listiny o práve na spravodlivú odmenu za výkon
verejného úradu v právnom konaní z úradného poverenia a ďalej platnosť prirodzeného ľudského práva na spravodlivú odmenu nielen za zamestnaneckú prácu, ale aj za akúkoľvek inú hospodársku činnosť v prospech druhej strany. TELEC, Ivo. Právní postavení znalců a tlumočníků. Právní rádce, 2009, roč. 17, č. 5, s. 4–13.; Autor komentára k znaleckému
zákonu Luboš Dörfl vychádza pri charaktere odmeny znalca vychádzať z § 2 Obchodného
zákonníka a § 3 ods. 2 písm. d) Živnostenského zákona podľa ktorých je znalecká činnosť samostatnou zárobkovou činnosťou (podnikaním), a jej výška sa odvíja od zákonného
určenia alebo zmluvnej voľnosti strán podľa toho, kto je zadávateľom znaleckého posudku,
či orgán verejnej moci alebo súkromné osoby. DÖRFL, Luboš. Zákon o znalcích a tlumočnících. Komentář. 1. vydanie, Praha: C.H.Beck, 2009, s.107.
83
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Na okraj ešte môžeme poznamenať, že 6.9.2011 bola prijatá novela súdneho
poriadku správneho. Okrem iného prináša zmenu miestnej príslušnosti krajských súdov príslušných k rozhodovaniu o žalobe proti rozhodnutiu správneho
orgánu.28 Podľa predchádzajúcej úpravy bol k rozhodovaniu o žalobe podľa § 65
a nasl. s.ř.s. príslušný súd, v obvode ktorého je sídlo správneho orgánu, ktorý vo
veci vydal rozhodnutie v poslednom stupni. Tým je ako odvolací orgán Ministerstvo spravodlivosti a príslušným súdom na prejednanie správnych žalôb znalcov
proti rozhodnutiu ministerstva Mestský súd v Prahe. Podľa uvedenej novely s.ř.s
to je súd príslušný podľa obvodu orgánu, ktorý vo veci rozhodoval v prvom stupni. V znaleckých veciach teda opäť krajský súd, ktorého predseda znalca menoval
a odvolal.
Hoci predseda krajského súdu vystupuje vo veciach menovania a odvolávania, prípadne udeľovania výstrahy ako správny orgán, a v prejednávaní a rozhodovaní žaloby znalca, ktorého sám z funkcie odvolal, mu bráni inštitút vylúčenia,
jeden z nástrojov chrániaci nezávislosť a nestrannosť súdnictva, bolo by z hľadiska riadneho výkonu súdnictva a ochrany verejných subjektívnych práv znalcov
vhodné znížiť riziko ohrozenia práva na spravodlivý proces znalcov. Mohlo by ísť
napríklad o právomoc iného krajského súdu (teda dnešný model úpravy, ale scenár sa tu opakuje v prípade znalcov sídliacich v obvode Mestského súdu v Prahe)
alebo zmene organizácie štátnej správy súdnictva. Pôsobnosť v hlavných záležitostiach štátnej správy znalectva, vo veciach menovania, odvolávania a kárnej
zodpovednosti by malo ministerstvo a prípadne novo vytvorený zvláštny orgán
pre veci obsadenia znaleckých úradov a kárnej zodpovednosti, napríklad podľa
modelu advokácie.29 Súdnu ochranu by potom poskytovali krajské súdy bez
toho, aby sa ich predsedovia zúčastnili aj na štátnej správe znalectva.
4. Dohľad nad výkonom znaleckej činnosti a hodnotenie kvality znaleckých
posudkov
Riadny výkon znaleckej činnosti závisí predovšetkým na odborných predpokladoch znalcov zapísaných v zozname. Posudzovanie odbornej kvalifikácie
znaleckej činnosti je súčasťou výberu osoby, ktorá je navrhnutá do úradu znalca
a následne sa skúma pri udeľovaní výstrahy a odvolávaní znalca. Už som uviedla,
že zákon vymedzuje podmienky požadovanej odbornej prípravy veľmi vágne.
Takisto z ustanovenia § 20 písm. c) zákona o znalcoch nevyplýva jasne, čo zákon
rozumie pod neplnením alebo porušovaním povinností znalca. Domnievam
sa, že ide o porušenie povinností vyplývajúcich znalcom zo zákona o znalcoch
a vykonávacej vyhlášky, teda osobný výkon znaleckej činnosti, oznámenie dôvo28 Zákon č. 303/2011 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
29 Dôvodová správa k novele znaleckého zákona v obsahuje variantu zriadenia nového orgánu, určitej expertnej rady ministerstva spravodlivosti alebo expertnej rady súdov, ktoré by
rozhodovali o pozastavení práva vykonávať činnosť znalca a o vyškrtnutí zo zoznamu.
84
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
dov zaujatosti a odmietnutie vykonať úkon, dodržovanie formálnych náležitosti
posudkov, vedenie znaleckého denníka, riadne účtovanie odmien a pod. Hlavná
a najvýznamnejšia časť –povinnosť vykonávať znalecké posudky riadne a dohľad
nad ňou nie je v zákone bližšie rozvedená.
Minister ani predsedovia krajských súdov nemôžu preskúmavať posudky
znalcov a rušiť ich alebo prehlasovať za neplatné, pretože by tým dochádzalo
k zásahu verejnej správy do nezávislého výkonu súdnictva. Súdy hodnotia znalecké posudky v konaní ako dôkazy podľa príslušných zásad. V prípade, že stoja
pred nimi dva posudky s rozličnými závermi, môžu súdy požiadať o vykonanie
tzv. revízneho posudku. Ten ale nemá vyššiu dôkaznú silu. Sudca hodnotí aj tento posudok rovnako ako predošlé. Skúma predovšetkým kto znalecký posudok
vypracoval, jeho spoľahlivosť a odbornosť, aké metódy použil, postupy, ktorými
znalec dospel k záveru, celkovú dôveryhodnosť daného posudku a na základe
toho učiní sám rozhodnutie vo veci. Znalecký posudok nie je nesprávny len preto, že iný znalec došiel v tej istej veci k rozdielnemu záveru. Súd musí zhodnotiť
len spoľahlivosť oboch posudkov, a prácu, ktorú znalci na prípade odviedli či
spôsob, akým dospeli k svojim záverom.
Skutočnosť, že odborníci sa môžu vo svojich záveroch líšiť, sťažuje možnosť hodnotiť vecnú správnosť ich práce. Orgány štátnej správy znalectva nemôžu zasahovať do znaleckej činnosti v prebiehajúcom konaní. Sú však oprávnené vykonávať kontrolu znaleckých denníkov, aby získali ucelené poznatky pre
potreby kontroly znaleckej činnosti. Do znaleckého denníka však znalci zapisujú len predmet úkonu, zadávateľa, výšku odmeny a nákladov vrátane dni ich
preplatenia. Zo znaleckého denníka je teda možné zistiť len to, či znalec dodržuje
lehoty na vykonanie úkonov alebo riadne účtuje svoju odmenu.
Na základe podnetov súdov o tom, že činnosť určitého znalca vykazuje chyby vykonáva predseda krajského súdu a ním poverení zamestnanci súdu alebo
predsedovia okresných súdov kontrolu znaleckej činnosti, na ktorej sa fakultatívne podieľa aj znalecká komisia ustanovená predsedom krajského súdu. Opäť
týmto orgánom neprislúcha hodnotiť vecnú správnosť znaleckej činnosti kontrolovaného znalca, pretože odbornosť záverov sa môže líšiť, ale iba metódy
a postupy znalca, dôraz na detaily, poriadnosť jeho prístupu k práci, logickosť
vyvodzovania záveru, zohľadnenie všetkých predložených skutočností a pod.
Otázkou ostáva ako často súdy hlásia pochybenie znalcov a ako často na
základe podnetov predseda krajského súdu zaháji kontrolu znalca. V systémovom doporučení uvádzajú právnici nevládnej organizácie Liga lidských práv
mediálne známy príklad znalca, ktorý vypracoval znalecký posudok najprv ako
expert z oddelenia kriminalistickej techniky a následne predložil za obhajobu
v tej samej veci posudok s opačným záverom a i dnes je stále zapísaný v zozname
znalcov.30
30 ZÁHUMENSKÝ, David a kol. Problémy v činnosti soudních znalců z oboru zdravotnic-
85
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Podľa návrhu novely zákona o znalcoch budú znalci postihovaní len za porušenie povinností zákona o znalcoch, ktoré však nesúvisia s posudzovaním kvality
alebo odbornej správnosti posudku, ako napríklad nevedenie znaleckého denníka alebo vykonanie znaleckej činnosti so zjavnými pochybeniami. Mám za to,
že posúdenie, či vykonanie znaleckej činnosti vykazuje zjavné chyby, má blízko
k posudzovaniu kvality a odbornosti posudku. Považujem za dôležité, aby boli
vopred stanovené pravidlá kontroly a znalec nebol trestaný za to, že jeho odborný záver sa líši od záveru iného znalca. Znalci zohrávajú v konaní pred súdom
alebo správnym orgánom dôležitú úlohu, preto som toho názoru, že prostriedky
dohľadu a kontroly by mali príslušné orgány využívať efektívne. Súdy by nemali
byť k chybám znaleckých posudkov ľahostajné a mali by upustiť od nekritického
preberania záverov neprofesionálne pripraveného posudku, čo je podľa môjho
názoru otázka profesijne etická a týka sa činnosti súdov i znalcov.
5. Nahrádzajú znalci sudcov?
Prevažná časť kritiky laickej aj odbornej verejnosti voči znalcom a právnej
úprave znaleckej činnosti smeruje k skutočnosti, že ťažisko rozhodovania vecí
sa prenáša zo sudcov na znalcov. Panuje obecná nespokojnosť s tým, že výsledok
sporu sa odvíja najmä od znaleckého posudku, strany sa predháňajú v predložení znaleckého posudku a predovšetkým, že znalci sa v posudku vyjadrujú k otázkam, ktoré majú byť výlučne rozhodnuté súdom.31
Kedy prestáva byť rozhodnutie vo veci rozhodnutím nezávislého súdu a stáva sa rozhodnutím súdneho znalca? V rade prípadov k tomuto javu dochádza nesprávnym postupom orgánu, ktorý znalcovi zadá vypracovanie posudku
na právne alebo nesprávne formulované otázky, zodpovedanie ktorých potom
nekriticky prevezme do rozhodnutia vo veci samej, bez toho, aby vykonal hodnotenie dôkazu a vyvodil z posudku vlastný záver. Otázky, ktoré má znalec
zodpovedať totiž až príliš často prekračujú oblasť odborného posúdenia a predstavujú otázky právne, ktoré má zo zákona povinnosť zodpovedať iba súd. Súd
pozná právo a znalcova rola spočíva v tom, aby prispel k odpovedi na právnu
otázku aplikáciou vlastných odborných znalostí na určité skutočnosti alebo údaje za použitia vedeckých metód a vyslovil odborný názor alebo záver o tom, že
uvedené skutočnosti sa napríklad udiali určitým spôsobom, alebo sú následkom
iných javov a skutočností alebo sa tak v budúcnosti stane a tak podobne. Ak je
znalec vyzvaný k tomu, aby daný faktický stav subsumoval pod právnu normu,
presúva sa ťažisko rozhodovania sporu zo súdu na znalca a dochádza k porutví. Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 7, s. 6. [online] www.llp.cz [cit. 8.8.2011].
Dostupné na http://www.llp.cz/_files/file/SYSTEMOVE_DOPORUCENI_7.pdf>; Znalec je zapísaný v zozname znalcov aj k dátumu 14.9.2011. Záznam o znalcovi v zozname je dostupný na < http://datalot.justice.cz/justice/repznatl.nsf/0/64EE990DB40CEF28C12578640069C5BB?OpenDocument >.
31 Viz poznámka pod čiarou č. 1.
86
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
šeniu ústavne zaručených ľudských práv účastníkov konania – práva na súdnu
ochranu zakotveného v článku 36 Listiny a práva na zákonného sudcu, vyplývajúce z článku 38 Listiny – a porušeniu zásadného pilieru demokratického právneho štátu, kde súdnu moc vykonávajú súdy.
Domnievam sa, že súčasná prax požadovania odborného posúdenia právnych otázok od znalcov má dve príčiny. Prvou príčinou je bohužiaľ obecne známy ľahostajný prístup niektorých sudcov k prejednávaným prípadom. V ich
činnosti chýba schopnosť sledovať individualitu a špecifiká prípadov, účastníkov
konania a schopnosť prispôsobiť postup primerane daným okolnostiam. Súd sa
drží v rozhodovaní zaužívaných pravidiel a praktík, pretože je to ľudovo povedané jednoduchšie a „taká je prax“.32 Aj Ústavný súd sa vyjadril kriticky k postupu
súdov. V jednom zo svojich nálezov komentoval práve to, ako súdy nekriticky
preberajú závery znaleckých posudkov na otázky prekračujúce hranice odborného posúdenia.33
Verejný ochranca práv v jednej zo svojich správ z roku 2009 odporučil súdom,
aby z hľadiska hospodárnosti konania zvážili nutnosť ďalšieho dokazovania vo
veci a prehodnotili prebytočné odročenie jednaní za účelom vypracovania znaleckých posudkov.34
V lepšom prípade je to spôsobené zaneprázdnenosťou súdov, čo by snáď
mohli vyriešiť alebo aspoň zlepšiť systémové zmeny, zlepšenie rozpočtovej situácie súdov a pod. V tom horšom prípade je nesprávna prax dôsledkom morálneho zlyhania individuálnych sudcov, ktorú reforma znalectva či justície odstráni
len ťažko.
Druhú možnú príčinu vidím v tom, že s vývojom spoločnosti, nárastom
právom regulovanými oblastí spoločenských vzťahov a predovšetkým rastúcim
objemom právnych predpisov, u sudcov sledujeme trend spoliehania sa na znalcov ako odborníkov na právne problémy. Príkladom môže byť oblasť autorského
práva a otázka, či v konkrétnom prípade sú splnené pojmové znaky diela autorského diela v zmysle autorského zákona alebo nie. Ďalšie príklady nemusíme
chodiť ďaleko do finančného práva, medicínskeho práva alebo práva elektronických komunikácií. Samozrejme v rade prípadov sa stále vedú diskusie o tom, či
sú niektoré otázky právne alebo skutkové. K objasneniu prispieva predovšetkým
judikatúra, ale môžeme sledovať aj to, ako sa v dôsledku odbornej diskusie mení
pohľad súdov.
32 Môžeme poukázať na kritiku priberania znalcov z oboru psychiatrie vo veciach obmedzenia alebo zbavenia spôsobilosti k právnym úkonom, ktoré sudcovia len v málo prípadoch
nahradia či doplnia pribratím znalca z iného oboru, napríklad psychológa alebo sociálneho pracovníka.
33 Nález Ústavného súdu zo dňa 13.12.2007, sp. zn II.ÚS 2630/07.
34 Soudní znalci – poznatky z praxe veřejného ochránce práv (příloha Zprávy za 3. čtvrtletí
roku 2009). [online] [cit. 10.8.2011] Dostupné na < http://www.ochrance.cz/zpravy-o-cinnosti/zpravy-pro-poslaneckou-snemovnu/>.
87
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Sudcom ukladá zákon povinnosť neustále sa vzdelávať, prehlbovať si odborné právne aj ďalšie znalosti potrebné pre riadny výkon ich funkcie. Dokument
Etické zásady chování soudců, ktoré prijala sudcovská rada tiež obsahuje ustanovenie vyzývajúce sudcov k využívaniu svojich schopností k naplneniu sudcovského poslania a sústavnému dopĺňaniu svojich odborných znalostí. Ani dnes
ani v budúcnosti by nemalo byť rastúce množstvo právnych predpisov ospravedlnením prenášania povinností na iné osoby. Nesprávnu prax ohľadom presúvania rozhodovania právnych otázok zo sudcov na znalcov by najskôr zlepšilo rešpektovanie kompetencií na oboch stranách. Znalec by nemal rozhodovať
právnu otázku. Z posudku by mali byť zreteľné jeho závery k skutočnostiam,
ktoré sú predmetom jeho skúmania ako podklady pre rozhodnutie právne, ktoré náleží sudcovi. Na druhej strane sudcovia majú rovnako rešpektovať hranicu odborného posudzovania. Pomôcť by mohla pravdepodobne komunikácia
medzi sudcami a znalcami v procese zadávania znaleckého posudku, tak aby si
strany navzájom ujasnili znenie otázok a požiadavky na obsah podkladov, ktoré
má znalecký posudok poskytnúť.35 Zároveň nemôže byť na škodu veci, ak sa aj
táto otázka stane súčasťou diskusie o profesijnej etike právnikov a znalcov ako
predstaviteľov činnosti spadajúcej pod justíciu.
6. Záver
Na záver by som uviedla, že súčasná právna úprava znalectva v Českej republike nie je vyhovujúca a v praxi spôsobuje problémy. Ostávam skeptická v očakávaniach, aké zmeny sa podarí presadiť posledne predloženým vládnym návrhom
novely zákona o znalcoch.
Judikatúra dnes dokazuje, že sa vo veciach znalcov má aplikovať správny
poriadok, pokiaľ ide o vydanie rozhodnutia, ktorým sa osobám zakladajú, menia
alebo rušia práva alebo povinnosti alebo ktorým sa deklaruje, či osoba práva
alebo povinnosti má alebo nemá. V praxi sa však ukazuje, že len podporné pou35 V literatúre som sa stretla s názorom, že v budúcnosti dôjde k prelomeniu zásady iuria
novit curia a niektoré právne predpisy budú môcť interpretovať iné osoby než sudcovia.
Autor však na jednom mieste v článku uvádza, že „znalec nečiní nic jiného než že aplikuje
právní předpis na konkrétní situaci“ a v závere vyslovuje svoju prognózu, že „v budoucnu
budou existovat právní předpisy, které budoumoci interpretovat jiné osoby než soudci“. Viz
KŘÍSTEK, Lukáš. Ústavněprávní rozměr znalecké činnosti. Právní rádce, 2009, roč. 17, č.
4, s. 63–67.Nie je mi jasné, či autor tejto myšlienky predpokladá, že sa právomoc rozhodovať vo vybraných veciach, odborne náročných, presunie na novo zriadený orgán (sústavu
orgánov) s rozhodovacou právomocou, alebo predpokladá, že dôjde k zvereniu právomoci
interpretovať právny predpis záväzne niektorému orgánu. V súčasnosti interpretuje právny
predpis orgán, ktorý ho aplikuje s účinkami inter partes alebo erga omnes, podľa druhu
konania. Nezáväzný odborný výklad existuje v súčasnosti ako výklad doktrinálny a je možné sa s ním stretnúť aj v judikatúre.
88
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
žitie správne poriadku nie je dostačujúce a zákon o znalcoch by mal v budúcnosti obsahovať procesnú úpravu. Ďalej, štátna správa znalectva má vecne blízko
k štátnej správe súdov a spolu vytvárajú širší okruh správy súdnictva. Pri bližšom
skúmaní je ale možné sledovať, že pôsobnosť predsedov krajských súdov nesie
aj svoje nevýhody.
A konečne patrí k mojím záverom konštatovanie, že napriek oprávnene smerovanej kritike znaleckej činnosti voči systémovým nedostatkom, existujú nielen
v znaleckej činnosti, ale i v súdnictve, zlyhania, ktorých príčina je ľudskej povahy. Aj tu sa otvára priestor pre diskusiu o profesijnej etike právnických a právu
príbuzných povolaní.
Mgr. Zuzana Adameová
Katedra správního práva a správní vědy
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
89
VYPOŘÁDÁNÍ DĚDICTVÍ PODLE
ISLÁMSKÉHO PRÁVA
Inheritance in the Islamic Law
Lenka Bezoušková
Václav Bednář
BEZOUŠKOVÁ Lenka, BEDNÁŘ, Václav. Vypořádání dědictví podle islámského práva. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 91–113.
Klíčová slova: islámské právo, dědické právo, poslední pořízení
Abstrakt: Tento článek se zabývá islámským dědickým právem jakožto jednou z nejdůležitější oblastí islámského práva pro muslima. Poukazuje na to, jak
muslimští právníci dovodili poměrně odlišné právní názory ohledně některých
aspektů islámského práva vztahujících se k sukcesi a to zčásti díky odlišné interpretaci primárních zdrojů islámského práva. Článek také osvětluje, jakým způsobem je pozůstalost rozdělena mezi dědice.
Keywords: Islamic law, Inheritance, Succession, Bequest
Abstract: This paper focuses on Islamic succession law as one of the most important part of law for Muslim. It demostrates how Muslim jurists have derived at
slightly different opinions regarding certain aspects of Islamic law pertaining to
succession partly due to differences in the interpretation of the primary sources
of the sharia. Paper also explores how is a estate of Muslim devided between
heirs.
91
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
1. Obecně o dědickém právu v islámu
Věda o dědickém právu (cilm al-faráíd)1 v islámu je poměrně složitá, a to
především kvůli počítání dědických podílů. Právník si zde nevystačí jen se znalostí samotného práva, ale musí zvládnout i vypočítat dědické podíly, tj. pracovat
se zlomky. Muhammad se měl však vyjádřit, že je nutné se naučit dědickému
právu, neboť představuje půlku vědění.2 Tento článek si klade za cíl zprostředkovat to podstatné z islámského dědického práva a podat ucelený přehled o právním odvětví, jenž je pro muslimy tak podstatné.
Dědické právo je upraveno v různých pramenech práva – částečně v Koránu
a sunně, zaznamenané v tzv. hadíthech, jež jsou soustředěny do sbírek. Některé
z těchto sbírek se těší velké vážnosti mezi muslimy a jsou považovány za spolehlivé zdroje informaci, jak se chovat.3 Normy vztahující se k dědickému právu
nalezneme i v dalších „pramenech“ práva konsenzu (idžmá) a qijásu, byť jejich
pojetí se mezi sunnity a šícity v detailech liší.
Ústřední normy dědického práva obsahuje Korán ve své 4. súře Ženy, verši
11 a 12:4
A Bůh vám stanoví o dětech vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou
dcer; a je-li dcer více než dvě, patří jim dvě třetiny toho, co zůstavil. a jestliže
je dcera pouze sama, tedy jí patří polovina. a rodičům jeho: každému z nich
jedna šestina toho, co zůstavil, jestliže měl mužského potomka. Jestliže neměl
mužského potomka, pak po něm dědí jeho rodiče, přičemž matce jeho patří jedna třetina. a jestliže měl bratry, pak matce náleží jedna šestina toho, co zůstane
po vyplacení odkazů a uhrazení dluhu.“ …
1případně míráth či fiqh al-mawáríth, resp. cilm al-mawáríth. Zatímco cilm al-faráíd
je tradičním označením pro dědické právo, dnes se užívá spíše termínu míráth či cilm
al-mawáríth. Kdy je název odvozen od slovesa waratha – dědit a i když centrem pozornosti
zůstávají dědické podíly, zabývá se i jinými normami šaríy vztahujícím se rozličným
otázkám dědění.
2 S tímto výrokem se setkáme v celé řadě odborných publikací. Nicméně Powers upozorňuje
na poznámku překladatele Rosenthala, jenž se domnívá, že termín faráíd se v tomto případě nevztahuje pravděpodobně jen k dědickému právu, ale obecně k „povinnostem“ či
„závazkům“ muslima. Pokud by byl vnímán termín v tomto kontextu, pak by opravdu bylo
možné hovořit o „polovině vědění.“ I Coulson poukazuje na vztah slova fard (povinnost –
Boží příkaz) a faráíd z hlediska gramatického. POWERS, David S. Studies in Qurán and
Hadíth : The Formation of the Islamic Law of Inheritance. Berkeley : University of California Press, 1986, s. 8; COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge :
Cambridge University Press, 1971, s. 3
3 Pro sunnity jsou nejvýznamnější následující “kanonické” sbírky hadíthů, z nichž přední
místo zaujímá sbírka od Muslima (z. 874 n.l.) a Buchárího (z. 870) se shodným názvem
Sahíh, dále pak Sunan Ibn Mádža od Ibn Mádžy (z. 886), Sunan Abí Dáwúd od Abú
Dáwúda (z. 888), Džámic at-Tirmídhí od at-Tirmidhího (z. 892) a Sunan an-Nasá´í od
al-Nasáího (z. 915).
4 Používám překlad Koránu od I. Hrbka.
92
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Vám náleží polovina z toho, co zůstavily manželky vaše, jestliže neměly mužského potomka. a jestliže měly mužského potomka, patří vám z toho, co zůstavily, jedna čtvrtina poté, když byly vyplaceny odkazy a uhrazeny dluhy jejich.
a manželkám patří jedna čtvrtina toho, co zůstavíte, jestliže nemáte mužského
potomka. a jestliže máte mužského potomka, pak patří manželkám jedna osmina toho, co jste zůstavili po vyplacení odkazů a po uhrazení dluhů. Jestliže muž
nebo žena zanechají dědictví po boční linii a mají bratra nebo sestru, pak každému z obou patří jedna šestina. a je-li jich více, pak jsou podílníky na jedné třetině
po vyplacení odkazů a po uhrazení dluhů aniž se tím někomu uškodí. …
Kdy je to následně doplněno veršem 176 stejné súry:
… „Bůh vám dává toto vysvětlení o dědictví v boční linii: zahyne-li muž, aniž
měl dítě, a má-li sestru, náleží jí polovina toho, co zůstavil, a také on dědí po ní,
nezanechala-li ona dítě. Jestliže jsou dvě sestry, náleží jim dvě třetiny toho, co
zůstavil. a má-li bratry a sestry, pak muži připadne podíl dvou žen. …
Z těchto veršů Koránu (a pomocí doprovodných hadíthů) jednotlivé právní
školy5 vybudovaly důmyslný systém dědického práva. Navzdory tomu, že panuje
představa o uniformitě islámského práva, resp. islámské právní vědy, vždy tomu
tak není. Názorová pluralita se projevuje zejména v oblasti práva personálního
statusu,6 a to mezi sunnity a šícity obecně, ale i mezi sunnity (i šícity) navzájem, kdy jsou patrné rozdíly především mezi sunnity a šícou dvanácti imámů.7
V rámci dědického práva jsou rozdílné právní názory markantní a vedou často
k odlišnému způsobu vypořádání pozůstalosti, resp. ke stanovení odlišné výše
podílů jednotlivých dědiců.8 To, zda bude pozůstalost vypořádána podle sunnit5
Islámská právní věda není zcela homogenní a postupem času vznikly a následně přežily jen
některé „právní školy“ nesoucí jméno jedné z významných právnických osobností. V současné době tak vedle sebe existují čtyři sunnitské právní školy: hanafijská, málikovská, šáfic
ovská a hanbalovská. Blíže viz mj.: BEZOUŠKOVÁ, L. Několik poznámek k sunnitským
právním školám a taqlídu, Právník 2010, Vol. 149, No. 11, s. 1158-1171
6Tzv. al-ahwál aš-šahsíja. Do práva personálního statusu spadá jak rodinné a dědické právo,
ale i právo náboženských nadací (waqf, pl. awqáf) a darovací smlouva (hiba).
7Šíca dvanácti imámů (ithnác ašáríja) či imámité, je jeden z proudů šícy a je co do počtu
věřících nejpočetnější. V Iránu je oficiálním náboženstvím od roku 1501. Jak jejich označení již napovídá, jejich stoupenci věří v linii dvanáct po sobě jdoucích imámů, vůdců
náboženské společnosti, kdy poslední, dvanáctý imám je v ústraní a jednoho dne se vrátí.
8 Jak může být odlišné rozdělení pozůstalosti mezi dědice demonstrujme na příkladech:
1. Zůstavitel (Z) nezanechá žádného syna a pozůstalost se rozdělí mezi otce, matku a dceru. Pokud byl Z sunnita, pak otec dostane 1/3, matka 1/6 a dcera ½. Byl-li šícita, pak otec
a matka by získali každý po 1/5 a dcera 3/5.
2. Z přežije jen jeho děd z otcovo strany, jeho manželka a dcera. Za předpokladu, že byl
sunnita, se pozůstalost rozdělí na 3/8 pro děda, 1/8 pro manželku a ½ pro dceru. Pokud byl
šícita, získá dcera a manželka každá po polovině pozůstalosti.
3. Z zanechal jen dceru, vzdálenou tetu a strýce. Pozůstalost Z jako sunnity by byla rozdělena na polovic, kdy polovinu by získala dcera a zbytek strýc a teta. Podle šícitů by ale dceři
připadla celá pozůstalost.
93
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
ských nebo šícitských pravidel, určuje příslušnost zůstavitele k sunně nebo šíce.
Důvodem vzniku rozdílných právních názorů je někdy odlišná interpretace
primárních pramenů islámského práva. Pokud nebude výslovně uvedeno jinak,
níže uvedená studie se zabývá vypořádáním pozůstalosti, jak činí sunnité a bude
poukázáno jen na některá odlišná stanoviska šícy. Stranou nezůstanou i odkazy
na vybrané právní úpravy dědického práva v islámských zemích. Islámské země
totiž v drtivé většině případů přistoupily k přijetí právních předpisů vztahujících
se k dědickému právu. Zvolily buďto cestu samostatných zákonů a prováděcích
vyhlášek, nebo více či méně ucelené kodifikace práva personálního statusu. Na
rozdíl od právní úpravy rodinného práva, kde se častokráte setkáme s odlišnou
právní úpravou pro jednotlivá náboženství, dědické právo může být i shodné pro
všechny státní příslušníky bez ohledu na jejich víru.9
2. Předpoklady pro vypořádání dědictví
Ještě než se přistoupí k samotnému výpočtu dědických podílů a rozdělí
pozůstalost mezi dědice, je podniknuto několik kroků. Chronologicky vzato,
vypořádání dědictví má několik stádií, kdy nejprve musí být splněny základní
předpoklady dědického nástupnictví. Za prvé musí být prokázána smrt zůstavitele, případně se na základě soudního rozhodnutí presumuje.10 Dále je bezpodmínečně nutné, aby v okamžik smrti existovali způsobilí dědicové. Mezi ně
je řazen i nasciturus za podmínky, že se narodí – že je zcela (většinový názor)
nebo zčásti (podle hanafitské právní školy) venku z matčina lůna. Zároveň musí
jevit známky života – typicky pláč či jiný zvuk, což je v souladu s hadíthem „jakmile novorozenec zapláče, má mít právo dědit.“ Tvrdí-li žena, že byla v očekávání
v okamžik zůstavitelovy smrti a její dítě je po něm oprávněno dědit, vyčká se, zda
9 Tak tomu je např. v Egyptě, kde se jak zákon o dědické posloupnosti, tak i zákon o odkazu
se vztahují na všechny bez rozdílu víry. V Maroku platí zákoník o právu personálního
statusu (Mudauwana) z r. 1957/8, jež se aplikuje na muslimy a výjimečně i na nemuslimy
(Židé mají ale zvláštní právní úpravu).
10 Je-li osoba nezvěstná (mafqúd) a není tedy jisté, zda je či není při životu, platí presumpce,
že osoba žije. Teprve po uplynutí určité doby (která trvá život), je soudem osoba prohlášena za mrtvou. Jak dlouhá doba musí uplynout, než je možné osobu prohlásit za mrtvou?
To závisí na právní škole – podle hanafijské zpravidla 90 let a podle málikovské 70 let,
jednotliví představitelé právních škol však mohli stanovit i jinou, vyšší hranici. Šáfiovci,
hanbalité a šícité to ponechali na soudci, ať přihlédne k okolnostem jednotlivého případu.
Málikovci a hanbalovci připouští výjimku a pokud se stala osoba nezvěstnou za podmínek,
z nichž můžeme důvodně domnívat, že nastala smrt, pak již po uplynutí čtyř let (hanbalovci), nebo pokud nastala jedna ze tří následujících situací – během bitvy, po bitvě, během
epidemie nebo kalamitního stavu, pak zpravidla po uplynutí jednoho roku je možné úředně prohlásit osobu za mrtvou (málikovci). Každopádně do té doby, než uplyne doba či je
vydáno rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, je z hlediska práva považována osoba pouze
za nezvěstnou a je tedy i mj. způsobilým dědicem (pokud splní ostatní podmínky). Blíže
viz: COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 195 an.
94
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
se narodí dítě živé.11 Zemřou-li dědicové po smrti zůstavitele, ale zároveň dříve,
než získají svůj podíl na pozůstalosti, náleží jejich podíl jejich dědicům. Islámské
právo řeší i případ, kdy zůstavitel zemřel při jedné události spolu i s dědicem či
dědici (potopení lodi, spadlý dům atp.). Presumuje se, že zemřeli v jeden okamžik a podle hanafitské, málikovské a s dílčí výjimkou i podle šáfiovské právní
školy budou po nich dědit jejich dědicové, nikoli však po sobě navzájem. Podle
hanbalovské právní škola a šícy však po sobě dědit mohou.12 Z dědění není vyloučena ani nezvěstná osoba. Její podíl je ponechán stranou a pokud se zjistí, že je
naživu, podíl obdrží. Je-li shledána mrtvou na základě soudního rozhodnutí, je
její podíl přerozdělen mezi zbývající dědice.13
Další podmínkou je, aby zůstavitel zanechal po sobě věc, k níž mu náleželo (vlastnické) právo a která představuje pozůstalost. Může se jednat jak o věc
movitou, tak i nemovitou.14 Platí, že dědictví musí být vypořádáno bez ohledu
na výši hodnoty věcí, které jsou předmětem dědění.15 Do pozůstalosti (taríqa)
se zahrnují všechny předměty, k nimž měl zůstavitel vlastnické právo a to bez
ohledu na to, zda je měl aktuálně v držbě, či nikoli. Dále pak všechny jeho závazky a všechna jeho práva vyplývající ze smluv – typicky pohledávky vůči svým
dlužníkům, nebo odstoupení od smlouvy v případě zjištění, že věc trpí vadou či
právo kupujícího si vybrat mezi vícero předměty. Právo mohlo zůstaviteli náležet
i na základě jiných právních skutečností (např. díja, tzv. „krvavé peníze“),16 nebo
práva in rem (např. právo cesty, práva k vodě, zástavní právo atd.).17
11 Podle málikovské právní školy se dokonce vyčká i s vypořádáním celé pozůstalosti do okamžiku, kdy se dítě narodí. Ostatní školy to nepovažují za nutné – s výjimkou případu,
kdy by dítě vyloučilo zcela (nějaké) dědice a dědicům z pozůstalosti přidělí alespoň jejich
minimální podíly. Kazuisticky se pak v jednotlivých školách přistupuje k otázce předpokládaného pohlaví dítěte, případně dětí, jež se mají narodit. Pohlaví a počet nenarozených
dětí, potenciálních dědiců, může mít vliv na přidělení podílu ostatním dědicům před jejich
narozením. Blíže viz: COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge :
Cambridge University Press, 1971, s. 204
12 KHAN, Hamid. The Islamic Law of Inheritace : a Comparative Study of Recent Reforms in
Muslim Countries. Oxford : Oxford University Press, 2007, s. 64
13 NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status : Third Revised and Updated Edition.
Leiden : Brill, 2009, s. 205
14 Při přechodu vlastnického práva k pozemkům, případně jeho části se projevuje rozdíl mezi
sunnitským a šícitským dědickým právem, kde platí výjimka u vdov: zatímco vdova s dětmi smí po svém zesnulém manželovi nabýt vlastnické právo k pozemku, bezdětné vdově je
to odepřeno. Smí případně jen nabýt (spolu)vlastnické právo k nemovitostem na pozemku. Sporné je, zda považovat za bezdětnou vdovu i tu, jež porodila, ale dítě zemřelo. Blíže
viz: KHAN, Hamid. The Islamic Law of Inheritace : a Comparative Study of Recent Reforms
in Muslim Countries. Oxford : Oxford University Press, 2007, s. 38
15 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 43
16 Je to kompenzace za zabití nebo ublížení na zdraví (v tomto případě zůstavitele). V případě
úmyslného zabití má rodina nárok na krvavé peníze, nebo může požadovat trest smrti,
nebo mu odpustit. Je-li zabití neúmyslné, pak má rodina nárok jen na krvavé peníze. Tato
kompenzace je součástí dědictví.
95
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Dědicem se můžete stát na základě pokrevního pouta (nasab) se zůstavitelem, na základě nepříbuzenského vztahu sui generis (walác)18 nebo uzavření
manželství (nikáh), kdy manželství musí být právoplatně uzavřeno a není vyžadována konzumace manželství.19 Část muslimů (jen šícité) připouští uzavření
dočasného manželství (mutac), tedy manželství „na dobu určitou.“ Postavení
ženy v takovémto svazku je ale odlišné od postavení ženy v manželství, jež není
předem časově omezeno. Není oprávněna, mj. dědit po svém manželovi.20 Žena
je oprávněna po svém manželovi dědit, jestliže v okamžik jeho smrti manželství trvalo, resp. nebylo s konečnou platností ukončeno.21 Pokrevní příbuzenství
může vzniknout v zásadě jen mezi legitimním potomkem a rodiči, tj. pokud se
dítě narodí po dobu trvání manželského svazku, nebo během tzv. „čekací“ doby
(cidda), tj. během doby, jež slouží ke zjištění případného těhotenství ženy.
3. Skutečnosti mající za následek nemožnost dědit po zůstaviteli
(mawániál-irth)
U případných dědiců se mohou vyskytnout skutečnosti, pro něž jsou z dědění vyloučeni. Řadí se mezi ně rozdílnost ve víře (ichtiláf ad-dín), zabití (qatl),
nemanželský původ, překážky v dědění (popření vztahu k zůstaviteli), odlišné
bydliště (v jiné zemi) či odlišná státní příslušnost (ichtiláf ad-dárajni)22 a otroctví
(riq).23
18 walác znamená doslova přátelství a představuje svazek mezi dvěma subjekty, jež zakládá právo dědit. Hanafijská právní škola zná dva druhy walá´ – pán propuštěného otroka a dědic „na základě smlouvy,“ kterou se (budoucí) dědic zavázal uhradit zůstavitelovy
pokuty či dluhy. Blíže viz: IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing, 2006, s. 437 an.
19 COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University
Press, 1971, s. 17
20 SCHIRRMACHER, Christine; SPULER-STEGEMANN, Ursula. Frauen und die Scharia :
Die Menschenrechte im Islam. München : Wilhelm Goldmann Verlag, 2004, s. 147
21 zde je nutné zmínit některé, z našeho pohledu zvláštní případy, kdy manželství je „podmíněně“ rozvedeno, tzn. ne s definitivní platností, tj. za určitých podmínek je možné, aby
manželství dále pokračovalo. Taková situace nastává v okamžiku, kdy muž zapudí (taláq)
ženu a to zapuzení je odvolatelné. Pak po dobu, jež je povinna žena vyčkat, si ji může vzít
zpět a manželství pokračuje. Do uplynutí ciddy manželství není rozvedeno a žena je tudíž
oprávněna dědit po manželovi. v zásadě platí, že dokud není dokončena cidda, mohou po
sobě manželé dědit. Blíže k problematice zapuzení, především kdy se jedná o odvolatelné
a neodvolatelné zapuzení viz např.: NASIR, Jamal J. A. The Islamic Law of Personal Status :
Third Revised and Updated Edition. Leiden : Brill, 2009, s. 111 an., 204
22 Toto pravidlo se vztahuje jen na nemuslimy a je považováno za jisté residuum minulosti
(z prvních let islámu). Aplikoval-li by se tento zákaz, pak by po nemuslimovi, který zemřel
v Egyptě nemohli dědit jeho nemuslimští příbuzní z Kanady či Anglie. V současných právních úpravách se aplikuje toto pravidlo jen tehdy, není-li dána reciprocita, tj. pokud země
dědice neumožňuje muslimovi dědit po svých příbuzných. Tak je tomu např. i v Egyptě (čl.
6), Sýrii (čl. 264 c) a Kuvajtu (čl. 293 d).
23 Poslední islámskou zemí, jež zrušila oficiálně otroctví byla Saudská Arábie roku 1962. Jak
96
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Základní zásada islámského dědického práva (podle sunnitů) je, že muslim
dědí po muslimovi a nemuslim po nemuslimovi. Muhammad měl říci: „Muslim
nemůže dědit po nevěřícím, stejně jako nemůže být nevěřící dědicem muslima.“24
Přičemž se vychází z teze, že náboženská obec (a její majetek) by se měla zvětšovat a nikoli zmenšovat. Přechod vlastnického práva na dědice – nemuslima
by způsobil zmenšení majetku jiného muslima a potažmo náboženské obce
a je tudíž nežádoucí. Naopak dědí-li muslim po nemuslimovi, je to přínosem
pro náboženskou obec a šíité to z tohoto důvodu umožňují.25 Opírají se při tom
o hadíth ze sbírky Dáwúda: „Islám přijímá, ale nezmenšuje se.“ I část druhů
Muhammada, Ibn Tajmíja a Ibn al-Qajjim se přiklonili k tomu, aby mohl muslim
dědit po křesťanovi nebo židovi.26
Zásada, že muslim dědí po muslimovi a nemuslim po nemuslimovi je prolomena jen v případě posledního pořízení, kdy se připouští, aby odkazovníkem
byla i osoba jiného vyznání. Poslední pořízení je chápáno jako smlouva,27 kdy
je rozhodná svobodná vůle muslima, jak naloží se svým majetkem a omezení
co do příslušnosti k určitému náboženství neplatí. Z pohledu islámského práva
tak nemuslimové dědí po muslimovi jen prostřednictvím posledního pořízení.
Jinak dědí jen po sobě. Právní školy se poněkud liší v otázce, zda i nadále má být
rozhodná příslušnost k víře a dědit mají jen příslušníci jedné víry mezi sebou,
nebo zda mohou všichni muslimové dědit po sobě bez rozdílu.28
K jakému okamžiku se posuzuje příslušnost k víře? Zpravidla k okamžiku
smrti zůstavitele. Byl-li potenciální dědic v daný okamžik muslimem či muslimkou,29 je podmínka příslušnosti ke stejné víře splněna. Jen hanbalovská právní
ale muslimové podotýkají, klasické islámské právo znalo otroctví a platí bez ohledu na čas.
Proto ho pro úplnost uvádíme mezi překážkami dědění.
24Arabsky: lá jaríthu al-muslimu al-káfira wa lá al-káfiru al-muslima. Tento hadíth obsahuje
všech šest kanonických sbírek.
25 GALLALA, Imen. Religionsfreiheit und islamisch geprägtes Erbrecht : Gesetzliche Regelungen und Rechtssprechungauslegung im heutigen Ägypten und Tunesien. In ELLIESIE,
Hatem. Beiträge zum Islamischen Recht VII. : Islam und Menschenrechte/Islam and Human
Rights/al-islám wa huqúq al-insán. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2010. s. 502
26 MOURAD, Samir. Fiqh II: Handels-, Arbeits – und Eigentumsrecht, Karlsruhe: Deutscher
Informationsdienst über den Islam, 2007, s. 164
27 HALLAQ, Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge
University Press, 2009, s. 292
28 Blíže k situaci v Egyptě a Tunisku, včetně odkazů na judikaturu viz uvedený článek
o Gallaly. : GALLALA, Imen. Religionsfreiheit und islamisch geprägtes Erbrecht : Gesetzliche Regelungen und Rechtssprechungauslegung im heutigen Ägypten und Tunesien. In
ELLIESIE, Hatem. Beiträge zum Islamischen Recht VII. : Islam und Menschenrechte/Islam
and Human Rights/al-islám wa huqúq al-insán. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2010. s.
503
29 Muslimem či muslimkou se může stát člověk narozením nebo svobodným přijetím víry
(vyslovením tzv. šahády, vyznání víry), přičemž platí pravidlo, že pokud je otec muslimem
a jeho manželka křesťanka nebo židovka, z pohledu islámského práva je jejich společné
dítě muslimem.
97
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
škola připouští, aby dědil i ten, kdo je nemuslim a přijme víru po smrti zůstavitele. Nejpozději tak ale musí učinit do vypořádání pozůstalosti.30 Poměrně problematická situace je muslima – odpadlíka (murtadd). Podle většinového názoru není způsobilým dědicem, jen hanafijská škola mu přiznává právo dědit po
muslimovi. Hanbalovská škola analogicky připouští dědění za předpokladu, že
se odpadlík navrátí k islámu do vypořádání pozůstalosti. Možná je i opačná situace, kdy odpadlík zemře a musí se určit okruh dědiců. Málikovská, hanbalovská
a šáfiovská právní škola nechá celou jeho pozůstalost připadnout fisku, zatímco
hanafijská zastává odlišný právní názor. Podle ní je rozhodné, zda majetek nabyl
v období kdy byl muslim (dědí po něm jeho muslimští příbuzní) a nebo až poté,
co odpadl od víry (připadne státní pokladně).31
Současné právní úpravy reflektují zásadu, že po muslimovi dědí jen muslim a po nemuslimovi nemuslim.32 Právo dědit je tak založeno na reciprocitě
v závislosti na příslušnosti k víře. Odpadne-li muslim od islámu, stává se absolutně nezpůsobilým dědicem a nemůže dědit ani po muslimovi či nemuslimovi,
ale ani po jiném odpadlíku. Jeho situace z hlediska práva je srovnatelná s úmrtím
muslima. Navrátí-li se ke své víře, je jeho pozice stejná jako navrátivší se nezvěstné osoby.
Vedle odlišného náboženství činí dědice nezpůsobilým dědicem i zabití
zůstavitele. Tomu odpovídá i tradice, podle níž Muhammad řekl, že „ten, kdo
zabil člověka nemůže po něm dědit“(ze sbírky od Tirmídhího, Ibn Mádži i Abú
Dáwúda). Všichni islámští znalci práva jsou zajedno, že vrah nedědí po své oběti, protože opak by vedl k nepřímé podpoře páchání trestných činů. Úmyslné
zabití tedy vylučuje pachatele z dědění, na tom panuje shoda mezi sunnitskými
právními školami. V hodnocení ostatních způsobů zabití jsou již znatelné jemné
nuance, do kterých nebudeme v tomto článku zacházet. Podle šáfiovské právní
školy jakékoli zabití má za následek vyloučení z dědění, podle hanafijské existují
výjimky z tohoto pravidla,33 stejně jako podle málikovské34 i hanbalovské právní
školy.35
31 EBERT, Hans-Georg. Das Erbrecht arabischer Länder. Frankfurt am Main : Peter Lang,
2004, s. 90
32 Egypt, čl. 6 z.č. 77/1943 o dědictví; Sýrie čl. 264; Kuvajt čl. 293 a, b; Alžír čl. 138 z.č.
84-11/1984 a v zásadě i Tunis dle čl. 88 z. o právu personálního statusu z r. 1956, na základě
jehož nejasného znění soudy dovodily, že jednou z překážek dědění je i rozdílnost v náboženství, a to navzdory nesouhlasu odborných kruhů.
33 Ospravedlnitelné zabití podle šarícy, zabití v důsledku nutné obrany, zabití v souladu s šaríc
ou, zabití spáchané nezletilým nebo duševně nemocným pachatelem a „nepřímé“ zabití
(např. když pachatel vykope díru, někdo jiný do ní spadne a způsobí si zranění, kterému
podlehne. Nebo když pachatel položí na cestu předmět, o který se někdo jiný zraní atd.)
34 Ospravedlnitelné zabití podle šarícy, zabití v důsledku nutné obrany, zabití v odvetě
a neúmyslné zabití
35 Zabití v důsledku nutné obrany a války a zabití v odvetě
98
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Poměrně striktní je islámské právo v otázce příbuzenského vztahu. Dítě
narozené mimo manželský svazek se považuje za nemanželské dítě a je v zásadě
vyloučeno z dědění. Platí při tom následující pravidla:
•
dítě narozené do šesti měsíců od vzniku manželství je nemanželské,
•
dítě narozené od šestého měsíce po vzniku manželství je legitimním
potomkem, ledaže domnělý otec své otcovství nepopře,
•
dítě narozené do dvou let od zániku manželství je legitimním potomkem, není-li otcovství bývalým manželem popřeno36 – podle hanafijské právní školy. Ostatní školy mají jiné lhůty pro narození potomka
po zániku manželství (šáfiovci a málikovci až čtyři roky a podle šícy
do deseti měsíců).37
Stádia vypořádání pozůstalosti38
I. Náklady na pohřeb
Náklady spojené s pohřbem by měly být uhrazeny z pozůstalosti a jejich výše
by měla odpovídat místním zvyklostem. Duchovní se postavili proti vzrůstající
tendenci pořádat nákladné pohřby a zastávají názor, že je z pozůstalosti možné odečíst jen minimální náklady na pohřeb.39 V rámci škol se můžeme setkat
s odlišným názorem na případnou povinnost manžela či manželky uhradit tyto
náklady z vlastních zdrojů (pokud jsou movití).
36 Obecně se vychází z toho, že sexuální styk je přípustný jen v rámci manželského svazku
(ponecháváme stranou trestněprávní rovinu případného mimomaželského styku). V článku uvedená doba (2 či 4 roky) představuje dobu, po kterou je žena těhotná. Z dnešního
pohledu medicíny se nám může zdát nemožné, aby se dítě narodilo po tak dlouhé době od
zániku manželství a zároveň platila domněnka otcovství. V islámu ale panovala představa
o „spícím těhotenství,“ kdy se fetus v lůně matky po delší dobu nevyvíjel, byl v jakémsi stádiu klidu a pak se opět začal vyvíjet. Vše je podepřeno i různými hadíthy, které připouštěly
tak extrémně dlouho trvající těhotenství. Blíže ke „spícímu těhotenství“ viz: BOSSALLER,
Anke. ‘Schlafende Schwangerschaft’ in islamischen Gesellschaften: Entstehung und soyiale
Implikationen einer weiblichen Fiktion. Würzburg: ERGON Verlag, 2004, s. 133 an.
38 Vycházíme zde z dělení fází dle hanbalovské právní školy a některých hanafitů, kteří nejprve zaplatí náklady na pohřeb zůstavitele a až následně přistoupí k vypořádání dědictví.
Málikovci, šífiovci a většina hanafitů je názoru, že náklady na pohřeb jdou k tíži toho, kdo
měl vůči zůstaviteli vyživovací povinnost, případně jsou hrazeny z pozůstalosti. Na prvním
místě řeší splnění závazků zůstavitele a následně až náklady na pohřeb. Blíže viz: HALLAQ,
Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge University
Press, 2009, s. 290¨
Pro tento postup vypořádání se rozhodl např. egyptský zákonodárce (čl. 4), alžírský (čl.
180), kuvajtský (čl. 291) či jordánský (čl. 1093). V Maroku (čl. 218) a Tunisu (čl. 87) naopak
jsou nejprve uhrazeny zůstavitelovy dluhy.
2004, s. 76
99
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
II. Splnění závazků zůstavitele
Splnit závazky zůstavitele je považováno za prvořadou povinnost pozůstalých a jsou splněny ještě před tím, než je dědicům rozdělena pozůstalost. To
odpovídá i hadíhům.40 Jejich nesplnění dokonce brání vstupu duše zemřelého
do ráje.41 Sporné je, zda dluhy vůči Bohu (např. zakát a „odpustky“ za zhřešení) zanikají okamžikem smrti muslima, či musí být pod sankcí nevynutitelnosti
zmíněny v posledním pořízení a jaký je jejich vztah k ostatním dluhům co do
priority splnění.
Poté, co jsou uhrazeny náklady spojené s pohřbem zůstavitele, jsou vyrovnány i ostatní závazky, kdy je právníci dělí do tří kategorií:
•
ty, jež vznikly v období, kdy byl zůstavitel zdráv,
•
ty, které vznikly v období nemoci, jež vedla ke smrti. Ostatní věřitelé
zůstavitele mají právo popřít tyto pohledávky (vzniklé např. na základě
kupní smlouvy, darovací atp.)
•
a v neposlední řadě i na ty, jež vznikly částečně v období, kdy byl zdráv
a kdy nebyl zdráv.
Nejdříve jsou vypořádány první a naposledy zmíněné dluhy a až pak případně i dluhy, jež vznikly v okamžik smrtelné nemoci zůstavitele.42 V první řadě se
tak zaplatí dluhy váznoucí na nemovitosti a kupní ceny za věci zakoupené zůstavitelem před jeho smrtí. Pak následují ostatní dluhy.
Vypořádává je buďto vykonavatel, nebo zástupce zůstavitele, kterého jmenoval zůstavitel ještě před svou smrtí, nebo jmenovaný soudcem. Jeho oprávnění
se liší v závislosti na tom zda převažují aktiva nebo pasiva v pozůstalosti. Jsou-li
dluhy zůstavitele ve stejné výši jako jeho majetek, nebo se rovnají, pak smí vykonavatel jednat s věřiteli a uspokojit jejich pohledávky prodejem nejprve všech
movitých následně i nemovitých věcí. Převyšují-li aktiva pasiva, smí vykonavatel prodat jen tolik movitých věcí, jenž je nezbytné k pokrytí dluhů zůstavitele
a teprve až pak případně prodat jeho nemovitost.43
40 … Alí bin Abí Tálib, kéž je s ním Bůh spokojen: Vy (lidé), recitujte tento verš, „Po poslední
vůli, kterou zanecháte nebo dluhy,“ ale Posel Boží, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, rozhodl, že dluhy mají být vyrovnány před (vypořádáním) dědictví. (ze sbírky od Tirmídhího
a Ibn Mádžy)
… ibn Abbás, kéž je s ním Bůh spokojen, podal zprávu: „Sad ibn Ubada, kéž je s ním Bůh
spokojen, požádal Proroka, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, o radu: ‘Má matka zemřela
před tím, než splnila svůj slib,’ Prorok řekl: ‘Splň to místo ní.’“
41 ... Abú Hurajra: Posel Boží, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, řekl: „Duše věřícího zůstává
v nejistotě (nevstoupí do ráje), dokud nejsou všechny její dluhy vyrovnány.“ (ze sbírky
Ahmada Ibn Hanbala, Tirmidhího a Ibn Mádžy)
100
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
III. Odkaz (wasíja)
Každý muslim má právo vyhotovit své poslední pořízení, je mu to dokonce i
důrazně doporučováno.44 Na druhou stranu není zcela jasné, zda sám Muhammad poslední pořízení zanechal. Sám měl podle hadíthů od Buchárího svůj majetek přenechat potřebným jako sadáqu (dobrovolnou almužnu) a jeho pozůstalost
neměla být rozdělena mezi dědice. Ti si z ní mohli případně něco vzít.
Sepsat poslední pořízení odpovídá praxi jak v předislámské, tak i ranně islámské době, kdy i umírající na základě své vůle rozhodli o osudu jejich majetku.45
Korán obsahuje verše týkající se odkazu – podstatný je především verš 2:180
(Jest vám předepsáno, že když dostaví se smrt k některému z vás a on zanechá vám
majetek, má učinit závěť ve prospěch rodičů a příbuzných podle zvyklosti uznané
– a to je povinností pro bohabojné) a 2:240 (Ti z vás, kteří budou ke Mně povoláni
a zanechají manželky, nechť odkáží manželkám svým zaopatření na celý rok, aniž
je nutí odejít z domu. …). Většina právníků se shodne na „derogaci“ (nasch)46
těchto veršů verši pozdějšími, tj. 4:11–12, obsahující základy dědického práva
(viz úvod článku). Pozoruhodné na debatě ohledně derogace veršů o odkazu je,
že na ně zprvu nebylo nahlíženo jako na derogované verše a tento názor se prosadil až mnohem později.47
Odkaz představuje dar jednoho druhému, či druhým, pro případ smrti.48
U odkazu se rozlišují jeho pilíře či základní znaky – pořizovatel odkazu, odka44 Viz hadíth: Abdulláh ibn Umar, kéž je s ním Bůh spokojen, uvádí, že Prorok, kéž mu Bůh
požehná a dá mu mír, řekl: „Není správné, když muslim, který něco vlastní, o čem by
měl vyhotovit poslední vůli, stráví dvě noci, aniž by u sebe uschoval svou poslední vůli
v písemné formě.“
45 Powers uvádí několik případů z prvních let islámu, kdy umírající před svědky jmenovali
správce dědictví, kteří následně v souladu s jejich vůli pozůstalost rozdělili. Především uvádí příběh Umm Kuhhy, jež nedostala z pozůstalosti svého manžela nic, byla tak bez prostředků (stejně jako její dcery) a podala stížnost k Prorokovi pro zjevnou nespravedlnost.
Vzhledem k tomu, že v daný okamžik nebyly zjeveny příslušné verše Koránu, ponechal to
Prorok Boží vůli. Následně byly teprve seslány verše Koránu (4:11–12), na základě nichž
měly ženy nárok na podíl na dědictví. Blíže viz: POWERS, David S. Studies in Qurán and
Hadíth : The Formation of the Islamic Law of Inheritance. Berkeley : University of California
Press, 1986, s. 11 an.
46 Vzhledem k tomu, že Korán byl sesílán Muhammadovi postupně došlo (podle většinového názoru) k derogaci veršů, resp. jejich „překrytí“ verši pozdějšími. Pracuje se s termíny
násich (verš překrývající či přepisující) a mansúch (verš překrytý, přepsaný). Kolik překrytých veršů Korán obsahuje, na tom nepanuje mezi učenci shoda. Někteří jich napočítali 21,
jiní jen 5. I když je považován některý verš za překrytý, zůstává i nadále součástí Koránu
a je recitován. V souvislosti s derogací se zkoumá i vztah Koránu a sunny a možnosti jejich
vzájemné derogace. V podrobnostech viz: KAMALI, Mohammad Hashim. Principles of
Islamic Jurisprudence. Cambridge : Islamic Texts Society, 2003, s. 202 an.
47 POWERS, David S. Studies in Qurán and Hadíth : The Formation of the Islamic Law of
Inheritance. Berkeley : University of California Press, 1986, s. 144 an.
48 IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing,
2006, s. 407
101
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
zovník, předmět odkazu a forma odkazu. Způsobilým učinit odkaz je fyzická
osoba – pořizovatel odkazu (músí), jenž dosáhl zletilosti. Jen málikovská a hanbalovská právní škola připouští, aby mohl sepsat poslední vůli i nezletilý schopný
vlastního úsudku (tamjíz). Předpokládá se, že nezletilý starší sedmi let již tuto
schopnost má a může tak pořídit poslední vůli. Současné právní úpravy umožňují učinit odkaz osobě, jež je zletilá.49 Další podmínkou je, aby byl svobodný,
tj. nesmí být otrokem. Pro platnost poslední vůle není rozhodující, zda ji zřizuje muslim či nemuslim. Překážkou platnosti by bylo, pokud by pořizovatel byl
v okamžik pořízení odkazu ve stavu, kdy by si neuvědomoval smysl a právní
následky svého jednání, nebo byl na něj vyvíjen nátlak. Neplatný je i odkaz učiněný v žertu či ve stavu opilosti.50
Prostřednictvím odkazu tedy zůstavitel odkáže odkazovníkovi (al-músa
lahu) nějakou věc (músa bihi) či přejde na něj z vůle zůstavitele užívací právo.51
Předmětem odkazu jsou tak na příklad peníze, jakožto další movité věci, stejně
jako nemovité, ale i užívací právo. Tedy práva, jež jsou ocenitelná penězi. I v případě odkazu by předmětem transakce neměl být nedovolený předmět (vepřové či víno). Výjimkou je odkaz nemuslimovi. Samozřejmostí je, že odkazovaný
předmět musí existovat v okamžik smrti zůstavitele. Výše uvedenému odpovídá
i současná právní úprava islámských zemí.
Odkazovník má možnost odkaz odmítnout, nebo přijmout. Odkaz je tedy
chápán jako smlouva a nikoli jednostranný právní úkon. Přihlíží se k projevu
vůle dospělého, který je učiněn až po smrti zůstavitele. Vůle projevená za života
zůstavitele či nezletilým je právně irelevantní. Za nezletilého jedná jeho zástupce, jen hanafijská právní škola umožňuje nezlitilému po dosažení sedmi let právoplatně přijmout odkaz.52 Nestihne-li odkazovník za svého života přijmout
nebo odmítnout odkaz, pak podle hanafijské právní školy připadne odkazovaná
věc do jeho pozůstalosti, podle ostatních právních škol jen přejde právo přijmout
či odmítnout odkaz na jeho dědice. K otázce, k jakému okamžiku nabude odkazovník vlastnické právo k odkazované věci, se staví právní školy odlišně. Podle
šáfiovské a hanafijské právní školy k okamžiku smrti zůstavitele, podle málikovské a hanbalovské až okamžikem přijetí odkazu.53
Pro odkaz platí i jisté formální požadavky. Klasické islámské právo rozeznává odkaz učiněný ústně i v písemné formě a nevyžaduje použití konkrétních
slov. Z jednání musí být jednoznačně patrný úmysl předat majetek po své smr49 Hranice zletilosti je stanovena v islámských zemích odlišně. Zpravidla je mezi 18–21
rokem života.
2004, s. 137
51 Zprvu se na tomto školy neshodly, až později ve středověku se tato doktrína prosadila.
K otázce časového omezení odkázaného užívacího práva viz: COULSON, Noel J. Succession in the Muslim Family. Cambridge : Cambridge University Press, 1971, s. 220 an.
102
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
ti, příp. užívací právo k věci. Vyžadována je přítomnost dvou svědků (dospělých muslimů). Není-li jich, pak podle málikovské a hanbalovské právní školy
je odkaz platný za předpokladu, že je rozpoznáno zůstavitelovo písmo nebo jeho
podpis.54 Současné právní úpravy zpravidla vyžadují písemnou formu odkazu
ve formě veřejné listiny, zůstavitelem vlastnoručně napsaného a podepsaného
dokumentu nebo s úředně ověřeným podpisem zůstavitele. Odkaz může obsahovat i podmínky, jež mají být splněny (např. způsob využití odkázané věci).
Ty však nesmí být v rozporu s islámským právem. Pokud by nebyly v souladu
s islámským právem, pak by byly neplatné. Na platnosti odkazu by to ale nic
nezměnilo.55 I islámské právo připouští, aby zůstavitel změnil svou vůli vůlí pozdější.
Pro odkaz platí v zásadě dvě omezení – co do rozsahu majetku s nímž je možné svobodně naložit a co do okruhu odkazovníků. Co se týče rozsahu majetku,
který má odkazovníku připadnout, tak ten je omezen až do výše jedné třetiny
dědictví. To vyplývá (nepřímo) jak z verše Koránu (2:180),56 tak i sunny (přímo).57 Není zcela jasné, k jakému okamžiku se ale počítá podíl celého odkazu
vůči pozůstalosti. Šáfiovská a hanbalovská právní škola a šíité považují za určující okamžik smrt zůstavitele, hanafijská okamžik rozdělení pozůstalosti a málikovská momentem akceptace odkazu. Názor hanafijské a málikovské školy je
opřen o analogické posouzení odkazu jako daru. Pokud k dokonání uzavření
darovací smlouvy je třeba podle hanafijské (a i šáfiovské) právní školy předání daru a podle málikovské postačuje přijetí nabídky daru,58 pak je to možné
obdobně použít i pro odkaz.
Press, 1971, s. 216
55 tamtéž, s. 222
562:180 Jest vám předepsáno, že když dostaví se smrt k některému z vás a on zanechá vám
majetek, má učinit závěť ve prospěch rodičů a příbuzných podle zvyklosti uznané – a to je
povinností pro bohabojné
57 Ámir ibn Sad uvádí, že slyšel následující od svého otce, kéž je s ním Bůh spokojen: „Byl
jsem nemocný a prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, mne navštívil. Řekl jsem mu:
‘Ó Posle boží, popros Boha, aby mne nenechal se obrátit zpět’ a on odvětil: Bůh tě vyslyší
a učiní tě potřebným pro ostatní lidi.’ Řekl jsem mu: ‘Chci učinit poslední vůli, mám ale
jen jedinou dceru, mám jí odkázat dvě třetiny (mého majetku)?’ Prorok řekl: ‘Ne.’ Mám ji
odkázat polovinu? Prorok odvětil: ‘Polovinu? To je příliš!’ Tu jsem řekl: ‘Tak jednu třetinu
z něj.’ Prorok řekl: ‘Třetinu? I třetina je hodně...’ Podle toho lidé odkazovali jednu třetinu,
což bylo shledáno dovoleným“ (Sahíh od Buchárího i Muslima, Muwatta od Málika, sbírka
od Tirmídhího, Abú Dáwúda i Ibn Mádžy).
V hadíthu je uvedeno – „i třetina je hodně“ – z tohoto důvodu velké množství právníků
v ranné době islámu vyžadovalo, aby odkaz představoval méně než jednu třetinu pozůstalosti. Abú Bakr a cUmar (pravověrní chalífové) měli odkázat jeden 1/5 a druhý ¼. Mělo se
to opírat o jeden ze (slabých) hadíthů, který doporučoval odkázat dokonce méně než 1/3.
Blíže viz: IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing, 2006, s. 407
58 AL-ZUHAYLI, Wahbah. Financial Transaction in Islamic Jurisprudence : Volume I. Damašek : Dár al-Fikr, 2003, s. 352 an.
103
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Účelem omezení odkazu co do jeho rozsahu je, aby dědici ze zákona nezůstali nezaopatřeni a majetek nepřipadl osobě, jež by stála mimo rodinu a o potřebné by nebylo postaráno, což potvrzuje i hadíth, kdy se jeden věřící obrací na
Muhammada s dotazem, zda může odkázat na charitu vše, co vlastní, případně
polovinu toho. Muhammad mu odpověděl: „Je lepší, když zanecháš své dědice
zaopatřené, než abys je zanechal jako nuzáky, co musejí žebrat u lidí“ a souhlasil s odkazem ve výši jedné třetiny jeho majetku. Jsou-li dědicové z nuzných
poměrů, měl by podle Nawawího59 pořizovatel poslední vůle tento fakt zohlednit a své nakládání omezit i na méně než přípustnou jednu třetinu. Překročí-li
naopak pořizovatel poslední vůle limit jedné třetiny pozůstalosti, je vyžadován
souhlas ostatních dědiců. Váha jejich hlasu odpovídá výši jejich podílu. Nedají-li
dědicové souhlas, dochází k redukci podílu odkazovníka či podílů odkazovníků
na jednu třetinu pozůstalosti po vypořádání dluhů a nákladů na pohřeb. Zde
se opět projevuje názorová pluralita mezi právníky jednotlivých právních škol.
Zatímco většina právníků sníží odkazy poměrně, aby dohromady činily dovolenou jednu třetinu pozůstalosti, tak Abú Hanífa (hlavní představitel hanafitské
právní školy), nejdříve snížil jakýkoli odkaz větší než jedna třetina pozůstalosti
na její jednu třetinu a až následně je po sečtení poměrně pokrátil, aby ve výsledku byla odečtena z pozůstalosti jen jedna třetina představující všechny odkazy
dohromady. Tyto dva odlišné přístupy mohou vést k odlišným výpočtům, jak je
patrné z níže uvedeného příkladu:60
Zemře muž a zanechá oba dva rodiče a syna jako jediného dědice ze zákona.
Ve svém posledním pořízení stanoví, že polovina jeho pozůstalosti má připadnout místní mešitě a 1/6 jeho jedinému vnukovi po zemřelém synovi. Zanechá
nemovitosti vysoké hodnoty ve výši £ 108 000. Náklady na jeho pohřeb jsou
£ 1 000 a zanechá dluhy ve výši £ 35 000.
Po uhrazení nákladů na pohřeb a dluhů hodnota pozůstalosti je £ 72 000.
Projev vůle zanechat místní mešitě poloviny pozůstalosti je ultra vires.
Všichni (podíloví) dědicové nesouhlasí s tím, aby polovina pozůstalosti přešla
na mešitu. Odkázat je možné jen třetinu pozůstalosti, tj. £ 24 000.
Podle šáfiovského, málikovského a hanbalovského fiqhu stejně jako dvou
prominentních učenců od Abú Hanífy – imáma Abú Júsufa a imáma Muhammada (pozn. žáci Abú Hanífy a hanafijci) pozůstalost snížena na hodnotu jedné
třetiny.
Podíl, který mešitě připadne je redukován na ¾ z 1/3 (3/4 z £ 24 000) a podíl
vnukovi je redukován na ¼ z 1/3 (1/4 z £ 24 000). Tzn. je zde zachován poměr 3:1
59 Imám Nawawí (631–676 n.l.) hlásící se k šáfiovské právní škole, jehož výbory z hadíthů
jsou velmi oblíbené. Do českého jazyka byla přeložena jedna s jeho sbírek hadíthů: Zahrady spravedlivých. Praha: A.M.S. trading s.r.o. 2008
60 Znění příkladu je převzato a zkráceno z monografie Husseina, jež obsahuje 200 různých
příkladů z dědického práva. HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 395
104
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Konečné vypořádání pozůstalosti je:
Náklady na pohřeb £ 1 000
Dluhy£ 35 000
Odkaz místní mešitě
£ 18 000
Odkaz vnukovi
£ 6 000
Matka
£ 8 000
Otec£ 8 000
Syn £ 32 000
Podle imáma Abú Hanífy je odkaz mešitě nejprve redukován na jednu třetinu pozůstalosti, následně odkazy poměrně sníženy, tzn. odkaz mešitě je redukován na 2/3 z 1/3 (2/3 z £ 24.000) a odkaz vnukovi na 1/3 z 1/3 (1/3 z £ 24.000).
Podle Abú Hanífy je ve výsledku pozůstalost následovně vypořádána:
Náklady na pohřeb £ 1 000
Dluhy£ 35 000
Odkaz místní mešitě
£ 16 000
Odkaz vnukovi
£ 8 000
Matka
£ 8 000
Otec£ 8 000
Syn £ 32 000
Platí omezení dispozice s jednou třetinou pozůstalosti absolutně? Co když
zůstavitel nezanechal jediného (způsobilého) dědice, jemuž by náležel podíl na
pozůstalosti a prostřednictvím poslední vůle zůstavil více než jednu třetinu?
Zatímco většina právníků by redukovala výši podílu odkazovníka na jednu třetinu a zbytek by nechala připadnou státu, Abú Hanífa by zohlednil vůli zůstavitele
bez ohledu na případný profit státní kasy.61 Podle Málika platí omezení na jednu třetinu bez výjimky a není možné odkázat více než jednu třetinu. Pokud by
ostatní dědicové souhlasily s odkazem nad jednu třetinu, pak je to sice přípustné,
ale toto jednání klasifikuje jako darování.62
Pro odkazovníky platí obecná pravidla – z odkazu musí být zřejmá jejich
identifikace, ať již obecně, nebo konkrétně (např. dítě v lůně XY či chudí z mé
vesnice, sirotci apod.) a odkazovníci musí být v okamžiku učinění odkazu na
živu, pokud jsou jmenovitě určeni. Jsou-li určeni obecně, např. potomci XY, pak
je podle většinového názoru rozhodným okamžikem ne učinění odkazu, ale
smrt zůstavitele.63 Odkaz může být učiněn ve prospěch fyzické osoby, stejně jako
61 HALLAQ, Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge
105
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
zařízení podílející se na zabezpečení veřejného zájmu či sociálních potřeb, jako
např. nemocnice, školy, mešity apod. Muslimové jsou obecně vyzýváni k dávání
dobrovolné almužny (sadáqy) a rádi prostřednictvím poslední vůle odkáží část
svého majetku na dobročinné účely – nějaké náboženské nadaci (tzv. waqf)64
nebo ji prostřednictvím poslední vůle sami zřídí, doufajíc v odměnu od Boha.65
Zřizovaly se jak náboženské nadace (waqf al-chajrí),66 tak i rodinné (waqf ql-ahlí),
jež měly zaopatřit rodinu pozůstalého, nebo případně i dočasné nadace (jejich
zřízení ale podle hanafitské právní školy není možné). Zatímco rodinné nadace
byly v některých islámských zemích zrušeny,67 resp. jejich zakládání omezeno,
náboženské nadace přetrvávají ve většině islámských zemí dodnes.68
Okruh odkazovníků (fyzických osob) je omezený. Muhammad se měl vyjádřit: „Žádný odkaz pro dědice“ – lá wasíjata li – wárith. Nicméně se zdá, že toto
pravidlo nemuselo nutně mít formu hadíthu, ale jen zavedené zvyklosti,69 na níž
Leiden : Brill, 2009, s.237
64 waqf je znamená „chránit věc od toho, aby se stala vlastnictvím třetí osoby.“ Podle žáků
Abú Hanífy waqf představuje převod vlastnického práva k věci takovým způsobem, že
zaniká vlastnické právo původního vlastníka a stává se vlastnictvím Boha. Právníci jsou
názoru, že waqf je nedokonalou formou vlastnictví, kdy vlastnictví a užívání nepřísluší
v jeden okamžik jedné a té samé osobě. Pravděpodobně prvním waqfem byly pozemky
darované cUmarem, jak zaznamenává následující hadíth ze sbírky Muslima a Buchírího:
… ibn cUmar, kéž je s ním Alláh spokojen, podal zprávu: „cUmar nabyl vlastnické právo ke
kusu země v Haibaru. Odebral se k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, a řekl:
‘Ó posle boží, nabyl jsem kus země a lepší obchod než tento jsem nikdy neudělal. Dej mi
tak Tvou radu.’ Prorok řekl: ‘Věnuj tyto pozemky (na bohulibé účely) – pokud chceš –
a daruj výtěžek z něj (jako almužnu).’ cUmar to pak daroval s podmínkou, že jeho pozemky
nesmějí být prodány, darovány ani zděděny a že výnos z nich je almužnou pro chudé,
příbuzné, otroky na cestě boží, hosty, cestující a že není pro správce majetku hříchem, když
z nich uhradí i své životní náklady nebo nakrmí přítele, který nemá v úmyslu bezdůvodně
se obohatit.“
65 Muhammad vyzýval své souvěrce k dávání dobrovolné almužny za jejich života a ne až
na smrtelném lóži. Hadíth zařazený Muslimem do sbírky dokládá, do jaké míry Bůh ocení
muslimovo dobrodiní: Abú Hurajra, kéž je s ním Alláh spokojen, podává zprávu o tom,
že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, řekl: „Když člověk zemře, přestanou se
jeho dobré činy množit – s výjimkou tří případů: 1. dávání almužny, které pokračuje po
jeho smrti (např. zřízení nadace), 2. když rozšířil užitečné vědomosti, které jsou prospěšné
pro lidstvo, 3. když dobře vychová (muslimské) dítě, které se za něj modlí.“
66 Náboženské – dobročinné nadace nebyly bezvýznamné. V Osmanské říši byly hodně rozšířené a v celé řadě krajů představovaly až ¾ orné půdy, v Íránu roku 1930 přibližně 15 %
půdy, jak uvádí Kropáček. KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha : Vyšehrad,
1998, s. 132
67 BERÁNEK, Ondřej ; ŤUPEK, Pavel. Dvojí tvář islámské charity. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 43
68 v Tunisku byly náboženské nadace roku 1956 zrušeny a jejich majetek převeden na stát
69 Tento názor zastává Powers a ve své knize na podporu svého tvrzení uvádí, že Tabárí
(z. 923) sice zmiňuje devatenáct autorit vyjadřujících se k problematice případného rušení
verše Koránu o odkazu, ale ani jeden z učenců nezmiňuje hadíth o zákazu odkazu pro
dědice. Toto pravidlo mělo být vysloveno Qatádou (z. 735) a ve formě hadíthu se mělo
106
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
se všichni shodli. Málik ve své Muwattě (Upravená cesta) uvádí: „Jahjá řekl, že
slyšel se Málika vyjádřit: Zavedená praxe, na níž panuje shoda, u nás je, že není
dovolené pořizovateli odkazu učinit odkaz ve prospěch dědice, ledaže s tím ostatní
dědicové souhlasí.“ Podle ibn Rušda se však mělo jednat o Muhammadova slova.70 Na zásadě „žádný odkaz pro dědice“ se většina učenců shodla (sunnitské
právní školy a ismailité). Šíca dvanácti imámů takovýto souhlas nevyžaduje.71
Odkaz ve prospěch toho, kdo by nebyl za jiných okolností oprávněn dědit po
zůstaviteli je přípustný. Tak tomu je v případě odlišného náboženského vyznání
manželky. Pokud je křesťanka nebo židovka, může být odkazovníkem. Rozdílné
názory panují na otázku, zda spáchání zabití nebo vraždy pořizovatele poslední vůle odkazovníkem představuje překážku a pachatel proto nedědí – ani ze
zákona, ani z poslední vůle. Šáfiovci, Málikovci a šíca dvanácti imámů připouští,
aby pachatel dědil alespoň z odkazu a přirovnávají to k daru. Hanafité nepřipouští, aby pachatel vůbec dědil a argumentují, že poslední pořízení vykazuje
podobnosti jako darování. Je-li darování harbí neplatným právním úkonem, pak
zůstavení majetku pachateli výše uvedených trestných činů vůči zůstaviteli činí
poslední pořízení neplatným (co do zůstavení části pozůstalosti pachateli).72
Hanbalovci považují odkaz pachateli za neplatný, ledaže byl učiněn až po jeho
činu, nebo byl odkaz po činu ještě před zůstavitelovo smrtí potvrzen.73
70
71
72
73
objevit až v aš-Šáfiího Risále (Risála fí usúl al-fiqh – Traktát o základech fiqhu, tj. první
ucelené dílo o právní vědě). Powers poukazuje na způsob, jakým aš-Šáfií hadíth uvádí.
Zmiňuje sice samotný výrok Muhammada (tzv. matn), neuvádí však řetězec tradentů (tzv.
isnád), kteří si hadíth předávali a jež vede až k osobě, která se s Muhammadem mohla
setkat. Znakem věrohodného, správného hadíthu je, že obsahuje jak samotný výrok, tak
i mimo jiné kompletní řetězec tradentů. Dvě z nejváženějších sbírek hadíthů – Sahíh od
Muslima a Buchárího žádný hadíth podobného znění neobsahují. Když už se tento hadíth
v nějaké sbírce objevuje, má podle Powerse „slabý“ isnád, tzn. že řetězec tradentů vykazuje
jisté vady – v tomto případě v osobách dvou tradentů. U jednoho byla zpochybněna schopnost zapamatovat si hadíth, u druhého nebylo jisté, v kolika letech slyšel Muhammada výše
uvedená slova vyslovit (zda nebyl jen malým chlapcem). Pro tyto vady v tradentech není
možné považovat hadíth „správný,“ ale „slabý.“ Zjednodušeně řečeno, takový hadíth je
v rámci klasifikace hodnověrnosti na nižším stupni.
POWERS, David S. Studies in Qurán and Hadíth : The Formation of the Islamic Law of
Inheritance. Berkeley : University of California Press, 1986, s. 158 an.
IBN RUSHD. The distinguished Jurist‘s Primer: Volume 2. Reading: Garnet Publishing,
2006, s. 405
ROHE, Mathias. Das islamische Recht : Geschichte und Gegenwart. München : Verlag C.H.
BECK, 2009, s. 100
HALLAQ, Wael B. Sharíá : Theory, Practice, Transformations. Cambridge : Cambridge
HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 390
107
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
4. Rozdělení zbylé pozůstalosti dle podílů
Do skupiny dědiců „ze zákona“ patří všichni ti, kterým náleží podle Koránu, sunny nebo konsenzu podíl na pozůstalosti. Dědicové získávají jen aktiva
zůstavitele a neodpovídají svým majetkem za jeho dluhy. o ty je už pozůstalost
očištěna. V islámském právu tak platí universální sukcese.
Výše dědických podílů se liší v závislosti na konstelaci jednotlivého případu
a je zde patrná značná kazuističnost. Výše podílu se vyjadřuje ve zlomcích (1/2,
¼, 1/8, 1/3, 2/3 a 1/6). Obecně platí, že muž dědí podíl rovný dvěma ženám
stejného stupně ve vztahu k zůstaviteli až na jednu výjimku – polovlastní bratr
a polovlastní sestra z matčiny strany dědí stejně.74 Dále platí, že upřednostněni
jsou descendenti (děti, vnoučata) před ascendenty (rodiče, prarodiče).75 To však
neznamená, že rodiče nejsou oprávněni dědit vedle svých potomků. Sunnitské
dědické právo se v klasifikaci dědických skupin drží kritéria mužské linie a rozlišuje se, zda byl zůstavitel příbuzný s dědicem v mužské nebo ženské linii, tj. zda
je agnátem nebo kognátem. Toto rozlišení šíitské právo nezná.76
Sunnité rozlišují se mezi „podílovými“ dědici (asháb al-furúd – držiteli povinného podílu), residuálními dědici (casabát) a vzdálenými příbuznými
(dawhú al-arhám) představujícími poslední skupinu dědiců. Zatímco manželce
náleží vždy podíl na pozůstalosti, synové jsou vždy resiudální dědicové, stejně
jako dcery. Podíloví dědici mají vždy přednost před ostatními dědici. Někteří dědici mohou být zcela, nebo zčásti vyloučeni z dědění jinými dědici. Zcela
může být vyloučen např. děd (otcem), bratr (synem nebo otcem), babička (matkou, nebo otcem), vnučka (synem), vlastní sestra (synem, otcem, nebo vnukem)
či polovlastní sestra z otcovo strany. Částečně mohou být (jako podílový dědici)
vyloučeni např. vnučka (dvěma a více dcerami), vlastní sestra (jednou nebo více
sestrami, nebo vnučkami nebo dvěma a více vlastními sestrami) atd.. Mohou
však dědit jako zbylí dědici. Základní pravidla pro vyloučení jsou především, že
osoba bližší co do stupně příbuzenství vylučuje tu, která je vzdálenější v rámci
jedné třídy dědiců (např. syn vnuka). Vlastní příbuzní vylučují polovlastní přibuzné (stejného stupně) ze strany otce (vlastní sestra vyloučí polovlastní sestru)
atd.77 Dále je pak kategorie dědiců, u nichž není vyloučení přípustné – otec, matka, dcera, syn, manžel a manželka.
75 Jak uvádí i hadíth: „Ibn cAbbas, uvádí, že prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, řekl:
Rozdělte peníze mezi dědice první skupiny (primárním dědicům) v souladu s Božím přikázáním. a pokud poté ještě něco zbude (z pozůstalosti), je pro nejbližšího mužského příbuzného (zemřelého).“ (sbírka od Buchárího, Muslima a Ibn Mádžy)
77 V podrobnostech viz mj. HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 52 an.
108
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
U podílových dědiců se rozlišuje dvanáct kategorií,78 přičemž devět z nich
je zmíněno v samotném Koránu. Vnučka, babička a děd byli přidání na základě
použití qijásu:79
1. manžel (az-zawdž), kdy předpokladem je platně uzavřené manželství.
Náleží mu podíl ve výši ¼ z pozůstalosti. Nemá-li jeho manželka žádného dítěte je jeho podíl navýšen na ½.
2. manželka (az-zawdža), manželce náleží polovic toho, co manželovi,
tudíž ¼, resp. 1/8. Měl-li manžel více než jednu manželku, je výše uvedený podíl rozdělen mezi ně.
3. otec (al-ab), jehož podíl se odvíjí od toho, zda-li zanechal syny, či dcery
a vnuky z jejich strany nebo byl bezdětný. Jeho podíl je pak 1/6 s tím, že
někdy dědí i zbytek jako residuální dědic.80
4. matka (al-umm), jejíž podíl je zpravidla také 1/6, příp. 1/3, pokud s ní
nedědí zároveň i žádný potomek zůstavitele, ani potomek potomka či
zůstavitelovo bratr a sestra.
5. otcův otec (al-džadd as-sahíh) a případně další mužští příbuzní v linii
s podílem ve výši 1/6 pozůstalosti. Dědí však za předpokladu, že není
otec zůstavitele naživu.
6. babička (al-džadda as-sahíha) ze strany otce či matky a případně v další
linii, které náleží podíl ve výši 1/6 pozůstalosti. Babička z otcovo strany
je vyloučena z dědění, je-li otec ještě naživu.
7. dcera (al-bint), dědí ½ pozůstalosti, má-li zůstavitel více dcer, dědí tyto
dohromady 2/3. Zanechal-li zůstavitel i syna, dědí dcera jako zbylý
dědic. Dcera tedy vždy obdrží podíl na dědictví.
8. dcera syna (bint al-ibn), její výše podílu závisí na tom, kdo je spolu s ní
oprávněným podílovým dědicem. Může dědit např. ½, pokud mezi
dědici není syn, vnuci ze strany syna či dcera zůstavitele, ale i 1/6 pokud
měl zůstavitel jednu dceru. Měl-li dvě a více dcer, je dokonce dcera syna
vyloučena z dědění jejich přítomností atd.
9. vlastní sestra (al-ucht aš-šaqíqa), i v tomto případě záleží na konstelaci,
zda spolu s ní mají dědit i otec, mužští descendenti (z dědění je vyloučena), zda je sester více (pak dědí dohromady 2/3) či zda dědí spolu
78Šícité jich mají jen devět: otec, manžel, bratr z matčiny strany, manželka, dcera, vlastní
sestra, polovlastní sestra z matčiny i otcovo strany a matka.
Press, 1971, s. 35
80 Jedná se tedy o vyloučení z dědění jako podílového dědice jiným dědicem, kdy se ze skupiny podílových dědiců přesune do skupiny těch zbylých. Následující dědicové se mohou
takto stát zbylým dědicem: otec, děd z otcovo strany, matka, dcera, synovo dcera, vlastní
sestra a polovlastní sestra z otcovo strany.
109
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
s bratrem, příp. bratry, pak dědí jako „zbytkový“ dědic polovinu toho,
co bratr atd.
10. polovlastní sestra z otcovo strany (al-ucht li-ab), na níž se vztahují
ve většině případů analogicky ustanovení o vlastní sestře.
11. polovlastní sestra z matčiny strany (al-ucht li-umm), pro kterou platí
stejná pravidla jako pro polovlastního bratra z matčiny strany.
12. polovlastní bratr z matčiny strany (al-ach li-umm) má nárok na 1/6
pozůstalosti. Je-li jich více, pak dohromady 1/3. V tomto případě dědí
mužští i ženští příbuzní stejný podíl bez rozdílu pohlaví. Polovlastní
sourozenci z matčiny strany mohou být z dědictví vyloučeni přítomností
otce, děda z otcovy strany, stejně jako dítětem a synovo dítětem.
Druhou skupinou dědiců jsou (agnatičtí) „zbylí,“ agnatičtí dědicové,81 kam
řadíme příbuzné v přímé linii (ascendenty i descendenty) i v boční linii, jež mají
vztah k zůstaviteli v mužské linii. Zpravidla jsou „zbylí“ dědicové mužského
pohlaví.82 Výjimku tvoří ty dědičky, jejichž vyloučení z dědictví by vedlo k porušení zásady spravedlnosti a zásady dvojnásobného podílu mužského dědice na
stejné úrovni. Mezi ně se řadí dcera, synovo dcera, vlastní sestra a polovlastní
sestra z otcovo strany. V literatuře se hovoří o tom, že jsou agnatizovány a stanou
se spolu s agnatickými dědici dědičkami.83 Zbylí dědicové získají část pozůstalosti jen tehdy, když není podílových dědiců, nebo není mezi ně celá pozůstalost
rozdělena.
Zbylí dědicové se dělí do tří hlavních skupin – agnatičtí dědicové „sami
o sobě“ (al-casaba bi-nafsihi), sdružující mužské příbuzné v linii po synovi, otci,
bratrovi a strýci, dále skupinu agnatických dědiců „skrze jiné“ (al-casaba bi-rajrihi), tj. dědicové, resp. dědičky, jež dědí díky a spolu s jinými oprávněnými dědici.
Tak je tomu u dcery, dědí-li spolu se synem, u dcery syna, pokud zároveň dědí i
syn syna nebo u vlastní a polovlastní sestry z otcovo strany, je-li zároveň dědicem
i vlastní nebo polovlastní bratr. Třetí skupinou jsou agnatičtí dědicové „vedle
jiných“ (al-casaba maca rajrihi), kam patří vlastní a polovlastní sestry z otcovo
strany za předpokladu, že dědí spolu s dcerami, synovo dcerami atd.84
81Šícité dělí residuální dědice do tří skupin, kdy v první jsou rodiče a děti bez ohledu
na pohlaví, v druhé prarodiče a sourozenci, případně jejich děti a ve třetí tety a strýcové
jak z matčiny, tak i z otcovo strany, případně jejich děti.
82 V souladu s hadíthem: „Ibn cAbbas, uvádí, že Prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír,
řekl: Rozdělte peníze mezi dědice první skupiny (primárním dědicům) v souladu s Božím
přikázáním. a pokud poté ještě něco zbude (z pozůstalosti), je pro nejbližšího mužského
příbuzného (zemřelého). “ (Buchárí, Muslim, Ibn Madžá)
2004, s. 114
84 Tato skupina byla vytvořena na základě hadíhu od Buchárího, jež dokumentuje případ, kdy
se řešil případ rozdělení dědictví mezi dceru, synovu dceru a sestru. Dcera dostala polovic,
synovo dcera šestinu a sestra dědila jako zbylá dědička to, co zbylo.
110
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Třetí skupinou jsou neagnátští dědicové/vzdálení příbuzní, kteří dědí jen
za předpokladu, že není možné pozůstalost rozdělit mezi předcházející dvě
základní skupiny dědiců. Patří sem tací příbuzní zůstavitele, s nimiž je příbuzensky spřízněn alespoň přes jednu ženu (kognátský dědic) – např. děti dcery či děti
synovo dcery, děti sestry atd. U neagnátského dědice nehraje pohlaví roli. Jejich
právo dědit po pozůstalém je sporné a přiznává jim ho jen část právních škol
(hanafijská a hanbalovská, částečně šáfiovská).
Může dojít k situaci, že součet jednotlivých podílů je vyšší, nebo nižší než
jedna. Pokud po přidělení podílů není celé dědictví rozděleno, pak je podle většinového názoru85 zbytek poměrně rozdělen mezi stávající dědice (radd). Podmínky pro navýšení podílů jsou tři: musí být naživu alespoň jeden podílový dědic,
absence zbylého dědice a existence přebývající části pozůstalosti, tj. musí existovat nějaký podíl na pozůstalosti, který nepřipadl žádnému dědici. Jsou zaznamenány rozdílné názory k otázce, zda by měl být i podíl manžela/manželky takto
navýšen či nikoli, zpravidla není navýšení jejich podílu přípustné.86 Hanafitská
a hanbalovská škola, stejně jako část šáfiovců toto připouští.87 Argumentují při
tom, že příbuzný má na dědictví spíše nárok, než jakýkoli jiný cizinec či náboženská komunita. Zastánci radd rozdělí pozůstalost mezi vdovce a dceru (není-li
resiudálních dědiců) následujícím způsobem: vdovci náleží ¼, dceři ½, v součtu
tedy jsou rozděleny ¾ pozůstalosti. Zbylou jednu ¼ přidělí dceři (vdovec nemá
nárok na navýšení svého podílu). Ve výsledku má vdovec ¼ a dcera ¾. Odpůrci
radd zbylou ¼ přiřknou fisku. Je-li přítomno více dědiců, jejichž podíly je možné
navýšit, pak se navyšují takovým způsobem, aby byl zachován jejich poměr, tzn.
jsou-li dědičkami matka a synovo dcera, pak jejich podíly jsou 1/6 a ½, v součtu
2/3 pozůstalosti. Podíly se navýší v poměru 1:3, tj. matka získá ¼ a synovo dcera ¾.
Vedle navýšení podílů zná islámské právo i opačný případ, kdy podíly musí
být pokráceny (caul). Doktrína o pokrácení podílů se opírá o konsensus z doby
chalífátu cUmara bin Al-Chattába, případně Zaida bin Thábita. a podle cAbdulláha bin cAbbáse by neměly být pokráceny podíly těch, jimž je garantován
minimální podíl (manžel/manželka, rodiče a sourozenci z matčiny strany), ale
těch, co dědí jako podílový dědici, ale i jako residuální (dcera, vnučka, sestra
a polovlastní sestra z bratrovo strany).88 Pro ilustraci je možné uvést následující
příklady krácení podílů: dědici jsou manžel, matka a jedna vlastní sestra nebo
85 Minoritní názor mají Málikovci, jež by zbylou část dali státní pokladně jako reziduálnímu
dědici a pozůstalost má být využita k blahu celé náboženské obce. Podle nich by neměli
dědicové získat ve výsledku větší podíly, než jim Korán přiznává. S určitými výjimkami
doktrínu radd aplikují i šíité.
86 Mezi dědice, kterým je nejčastěji podíl navýšen je matka, babička z otcovo strany, dcera,
synovo dcera, vlastní sestra, polovlastní sestra z otcovo strany, bratr a sestra z matčiny
strany.
2004, s. 119
88 HUSSAIN, A. The Islamic Law of Succession. Riyadh : Darussalam, 2005, s. 361, 362
111
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
polovlastní z otcovo strany. Manžel by měl dostat 3/6, sestra 3/6 a matka 2/6, což
v součtu činí 8/6. Jejich podíly převedou na společného jmenovatele 8 a pokrátí
na 3/8, 3/8 a 2/8. V druhém případě zemře žena a zanechá vdovce a dvě vlastní
sestry jako dědice. Výše stanovených podílů je ½ pro manžela a 2/3 pro sestry, což činí dohromady po převedení na společného jmenovatele 7/6. Abychom
dosáhli jedné, tj. 7/7, podíly pokrátíme na 3/7 pro manžela a 4/7 pro sestry, tj.
2/7 pro každou z nich.
Z výše uvedeného nástinu způsobu rozdělení pozůstalosti je více než zřejmé,
že především systém rozdělení podílů mezi dědice a případně residuální dědice
je poměrně složitý. Sami muslimové se obracejí s žádostmi o vystavení posudku (fatwy) na učence, jež jim vypočítají podíly pro jejich konkrétní případ.89
Na internetu se setkáme s několika stránkami, jež radí, nebo dokonce nabízí
spočítání jednotlivých podílů.90
5. Vyhodnocení
Z našeho stručného náhledu do islámského dědického práva je zřejmé, že
v islámském právu se neuplatňuje tradiční kontinentální princip dědického práva a to princip rovnosti. Většinou muslimů je zohledněno, zda je dědic v příbuzenském vztahu po otci či matce a že je založeno na nerovnosti pohlaví. Jak je
správně poukazováno v literatuře,91 na tuto nerovnost musíme nahlížet v kontextu celého islámského práva.
Snahy o zrovnoprávnění muže a ženy v dědickém právu v Iráku r. 1959 ztroskotaly. Ten se rozhodl nerozlišovat pohlaví při dědění užívacího práva k pozemkům a umožnit odkaz i ve prospěch podílových a residuálních dědiců. Reforma
se nesetkala s pozitivním ohlasem a právní úprava byla roku 1963 zrušena.92
Dále z předloženého výkladu vyplývá, že podle islámského dědického práva
je též výrazně potlačen další ze základních principů dědického práva93 a to princip svobody vůle zůstavitele stanovit dědice. Oproti tradičnímu vnímání nepominutelných dědiců v kontinentálních právních úpravách se v islámském právu
klade na zaopatření nejbližších příbuzných velký důraz. To svědčí o skutečnosti,
že dědické právo je v islámu chápáno spíše jako prostředek pro zaopatření rodiny, než jak nástroj zůstavitele, kterým by mohl volně pořídit o svém majetku
na případ smrti.
89 Příklady fatew zabývajících se vypořádáním dědictví viz: VEJRYCH, Jaromír, VÍTEK, R.
Islámské dědické právo, Právník 2010, vol. 149, no. 5, s. 518 an.
90 ABU MOSTAFA, Ayman. Islam Channel [online]. [2011] [cit. 2011-09-15]. Inheritance calkulator. Dostupné z WWW: <http://www.islamchannel.tv/pages/inheritcalculator.aspx>
91 ARSAD, Raffia. Islamic Family Law. London: Sweet & Maxwell, 2010, s. 192
92 ROHE, Mathias. Das islamische Recht : Geschichte und Gegenwart. München : Verlag C.H.
BECK, 2009, s. 230
93 TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské. Praha: Bursík & Kohout, 1905. s. 9
112
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Některé tradiční instituty mají v islámském právu trochu jiný význam.
Kupříkladu poslední pořízení neslouží primárně k určení dědice a jeho podílu
na pozůstalosti. Závětního dědice islámské právo vlastně ani nezná. Posledním
pořízením je povoláván odkazovník, jehož postavení je však poněkud odlišné
od postavení odkazovníka v evropských úpravách, kdy je tento vnímán jako
věřitel dědicův.
Shodnou koncepci má v islámské a naše dědické právo v pojetí dědické
nehodnosti. Staví se na hodnotových principech, které jsou pro danou kulturu
zásadní. Vražda zůstavitele vylučuje vraha z dědického práva, stejně jako rozlišnost ve víře (hodí se připomenout, že obecný zákoník občanský ve svém původním znění jako jeden z důvodů dědické nehodnosti stanovil odpadnutí od víry).
JUDr. Lenka Bezoušková, LL.M
Fakulta Právnická, Západočeská univerzita v Plzni
Katedra teorie práva
JUDr. Václav Bednář, Ph.D.
Fakulta Právnická, Západočeská univerzita v Plzni,
Katedra soukromého práva a civilního procesu
113
PROCESSUS IUDICIARIUS SECUNDUM
STILUM PRAGENSEM.
GENEZE, VÝZNAM A OBSAH DÍLA1
Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem.
Genesis, Significance and Content of the Work
Dominik Budský
BUDSKÝ, Dominik. Processus iudiciarius secundum stilum pragensem. Geneze,
význam a obsah díla. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 115–129.
Abstrakt: Studie poskytuje základní informace o důležitém a značně rozšířeném
procesně-právním traktátu z konce 14. století. Je rozdělena do dvou částí. První pojednává o vzniku i významu díla a druhá část studie obsahuje přehlednou
synopsi celého traktátu.
Klíčová slova: kanonické právo, procesní právo, středověk
Abstract: This paper provides its readers with basic information about an important and widespread procedural–legal treatise originated in the late 14th century
in Prague It is divided into two parts. They deal with the the genesis and the
meaning of the treatise and the second section provides a synopsis of the treatise.
Keywords: canon law, procedural law, Middle Ages
1 Tato stať je součástí disertace, kterou autor zpracovává pod vedením prof. PhDr. Zdeňky Hledíkové CSc. na KTF UK v Praze. Výzkum je podpořen grantem GAUK č. 285111
Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem Mikuláše Puchníka, kompletní kritická
edice díla.
115
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
I. Geneze díla, jeho význam a využití
Dle datace stanovené Miroslavem Boháčkem2 lze s velkou jistotou tvrdit, že
dílo Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem bylo sepsáno oficiálem
arcibiskupa Jana z Jenštejna Mikulášem Puchníkem v období mezi únorem 1386
a říjnem 1389.
Srovnáním s daty, jež poskytuje biografie3 autora, se dá říci, že toto období
představovalo poměrně klidnou periodu v Puchníkově životě, protože autor měl
relativně dost času na intelektuální tvorbu, vzhledem k tomu, že zatím zastával
pouze funkci oficiála a pedagogicky působil na univerzitě. Jeho finanční situace
a zabezpečení se rovněž pozvolna zlepšovalo. Stranou nezůstává ani to, že dosud
panoval klid i v politické rovině, tj. ve vztazích mezi arcibiskupem a panovníkem.
Mikuláš Puchník byl přitom pro sepsání zkoumaného díla velmi dobře vybaven, a to jak po stránce teoretické (licenciát dekretů), tak i praktické (oficialát).
Zároveň se tak v úzce vymezeném oboru kanonického procesního práva stal
průkopníkem, neboť podobné dílo dosud v českém prostředí chybělo. Běžné
normativní právo bylo vyučováno na univerzitě pražské, resp. pražské právnické
univerzitě podle běžných příruček, tedy přednášením z Klementin a Liber Sextus. I sám Mikuláš Puchník vedl v počátcích své kariéry spor s Janem de Dulmen
o právo přednášet Liber Sextus na pražské právnické univerzitě, jenž nakonec
13. října 1382 vyhrál.4
Novopečený profesor a licenciát dekretů tehdy samostatné pražské právnické
univerzity se však nespokojil jen s povinným penzem přednášek. Za nějakou
dobu po svém nástupu do funkce oficiála v červenci roku 1383 si pravděpodobně uvědomil citelný nedostatek pomůcky, jež by vysvětlovala nikoliv samotné zákonné normy, nýbrž průběh procesního řízení před soudem. Užitečnost
a potřebnost takové příručky byla jistě nasnadě. Před soudy pražského oficiála
i generálních vikářů se takřka denně konala stání v desítkách sporů, trvajících
často měsíce, ba i roky. Příručka by tedy mohla napomoci k orientaci ve spleti
procesních úkonů nejen studentům, tedy budoucím školeným právníkům, ale
i tehdejšímu personálu obou soudů a stejně tak i všem žalobcům a obhájcům.
V tehdejší Evropě se již samozřejmě celá řada procesních spisů a traktátů
vyskytovala, nicméně velká řada z nich byla buď příliš teoretická a tudíž nepoužitelná při praktickém vedení sporů či názorném způsobu výuky, nebo tato díla
2 Miroslav BOHÁČEK, Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem, in: Akademiku
Václavu Vojtíškovi k 75. narozeninám pracovníci Archivu ČSAV, Práce z Archivu ČSAV,
Praha 1958, s. 5–35, s. 16.
3 Podrobné biografické informace o Mikuláši Puchníkovi viz studie Dominik BUDSKÝ,
Mikuláš Puchník. Biografie autora díla Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem, Mediaevalia Historica Bohemica 13/2, 2010, s. 85–106.
4 Ferdinand TADRA (ed.), Acta iudiciaria consistorii Pragensis, Praha 1893–1901 II., s. 169;
Jiří Kejř, Dějiny pražské právnické univerzity, Praha 1995, s. 54.
116
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
nebyla v českých rukopisných celcích dostatečně zastoupena. Největším nedostatkem cizích procesních spisů a naopak předností Puchníkova traktátu byla
přitom právě ona názornost a praktičnost nezapomínající na všechna stádia sporu včetně bohatě zastoupených ukázek formulí písemností vydávaných v různých částech sporu a stejně tak i ono secundum stilum Pragensem. Tento důležitý
dovětek, odlišující zcela jasně Puchníkovo dílo ve všech rukopisných katalozích,
znamenal v praxi popsání právních specifik (obyčejů) tak, jak byly uplatňovány
právě na soudě pražského oficiála.
O hojném užívání díla svědčí především frekventované rozšíření rukopisných opisů traktátu v teritoriu širší střední Evropy.5 I v dnešní době je stále
dochováno, nebo panuje jistá povědomost o celkem 15 exemplářích, z nichž se
pouze jeden nachází na území ČR–v Olomouci. Ostatní jsou rozmístěny od nejsevernějšího Rostocku přes oblast německou a polskou až po Štýrský Hradec.
Časový rozptyl jednotlivých opisů je přitom značný. Počínaje nejstarším dochovaným exemplářem v Mnichově napsaným roku 1390 až po nejmladší gdaňský
rukopis Mar F 294 vzniklý až po roce 1467. Mezi vznikem autografu a opsáním
posledního exempláře se tedy rozpíná období více než tři čtvrtě století.
Uvedená fakta dostatečně ilustrují a dokazují důležitost zkoumaného díla
pro tehdejší výuku procesního práva i praktické uplatnění v konkrétních procesních úkonech.
II. Obsahová synopse
Cílem této kapitoly je podat obsah díla Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem v češtině tak, aby bylo dílo samo snadno dostupné pro českého
čtenáře bez nutnosti vyhledávání žádané tematiky v latinském textu edice, jenž je
poměrně náročný kvůli množství specializovaných juristických termínů.
Synopse nemá ambici nahradit úplný překlad (převod) originálního latinského textu do češtiny, ale poslouží k rychlé orientaci v obsahu díla. Důvodů,
proč se autor disertace rozhodl pro zpracování synopse a nikoliv překladu je
hned několik. Synopse se jeví jako vhodnější především proto, že na rozdíl od
překladu eliminuje na nutné minimum časté stereotypní formule, které zabírají
značnou část díla. Synopse zachycuje všechny obsahově důležité pasáže včetně
obyčejů (consuetudines Pragenses). Všímá si i různých juristických postupů
a zvláštností včetně několika odkazů na normy kanonického práva a stejně tak
popisuje průběh vzorového sporu, jenž prostupuje podstatnou částí díla. Výsledkem takového postupu je již zmiňovaná větší přehlednost českého textu oproti
latinskému originálu.
5 Podrobné informace k rozboru rukopisů viz studie Dominik BUDSKÝ, Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem Mikuláše Puchníka (Rozbor dochovaných rukopisů),
Studie o rukopisech XXXVIX, 2009, s. 255–277.
117
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Základní strukturou synopse jsou „kapitoly“ označované v jednotlivých
rukopisech obvykle buď rubrikami, odsazením, podtržením nebo přeškrtnutím
textu apod.
V následujících odstavcích se podává synopse strukturovaná dle jednotlivých kapitol. Každý oddíl je uvozen názvem kapitoly a jeho překladem či opisem
do češtiny s následující synopsí. Pokud se to jeví jako účelné a ilustrativní, je kurzivou citována i část originálního latinského textu. Kurzivou jsou rovněž vyznačeny některé právnické termíny, jež jsou natolik speciální a mnohdy postrádající
přesný český ekvivalent, že se zdálo vhodné uvádět je rovněž v originálním latinském znění.
1. Incipit, citacio – púhon, předvolání žalované strany.
Po stručném incipitu, dle kterého lze bezpečně poznat exemplář Puchníkova
Processu mezi všemi ostatními procesními spisy v knihovnách celé Evropy, následuje ihned popsání prvního kroku nutného k zahájení jakéhokoliv sporu, totiž
podání žaloby a následnému púhonu, předvolání obžalované strany k soudu.
Autor probírá dva způsoby púhonu, a to pomocí přísežného posla (nuncius,
bedellus) nebo písemně (littera). Pokud provádí púhon posel, podá soudci zprávu, zda se mu obžalovaného podařilo vyhledat a pokud se vyhledaný obžalovaný
i přesto nedostaví k soudu, je buď exkomunikován, pokud je laik, nebo suspendován od vstupu do kostela (pokud je duchovního stavu). Následují formule užívané pro exkomunikaci nebo suspendování.
Pokud posel obžalovaného nenalezne, nařídí soudce veřejný púhon, jenž
spočívá ve veřejném předčítání púhonu v místě předpokládaného bydliště obžalovaného a v kostele qua maior affinitur populi multitudo. Ohledně dostavení či
nedostavení se obžalovaného k soudu platí stejná pravidla i formule jak řečeno
výše. Pokud však dojde k tomu, že se na soud dostaví obžalovaný a nikoliv žalobce, jenž za sebe nepošle ani právního zástupce–prokurátora, je žalobce odsouzen
k zaplacení soudních výloh žalovanému, tj. diet (dietas vulgares) a cestovních
výloh. Puchník uvádí i přesné částky cestovních výloh. Odškodné za zbytečnou
cestu se navíc mění podle vážnosti a sociálního stavu dané osoby, i dle vzdálenosti místa apod. Žalobce musí samozřejmě vyplatit jistou částku i soudnímu
poslovi.
V případě, že dojde k tomu, že se jedna ze stran sporu nechá zastupovat prokurátorem, je třeba přezkoumat, zda je prokurátor dostatečný, zda má příslušné
pověření sepsané patřičnou formou, jež se hned uvádí. Pokud není mandát prokurátora jedné ze stran řádný a dostatečný, ocitne se příslušná strana v kontumaci.6
6 Pojmem kontumace (lat. contumatio) se v tomto případě rozumí pohrdání soudem zapříčiněné nedostavením se k jednání.
118
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Jestliže je vše v pořádku, soudce nařídí žalobci, aby mu předal libelus a obžalovanému kopii libelu. Opět se uvádějí příslušné formule.
2. Tenor libelli – obsah žalobního spisu, tzn. předmět žaloby a její zdůvodnění.
Z obsahu libelu se dozvídáme předmět příkladového sporu, který se bude
prolínat podstatnou částí celého díla. Žalobcem je plebán, obžalovaným laik,
jenž odmítá zaplatit 10 kop grošů pražských dle závěti svého příbuzného odkázaných kostelu v blíže neurčené vsi. Zároveň se specifikuje povinný obsah libelu
a styl, jakým má být napsán a stejně tak jsou opět uvedeny notářské formule.
Na základě obsahového rozboru Puchníkem vydaných a dochovaných listin
by tedy teoreticky mělo být možné nalézt skutečně proběhlý soudní proces, jenž
by mohl autorovi díla posloužit jako předobraz příkladového sporu. Vezmeme-li
originálně dochovanou listinu–rozsudek z 22. dubna 1385,7 je zde určitá shoda
nasnadě. v tomto sporu žaloval farář kostela Panny Marie před Týnem Bartoloměj staroměstského měšťana Vavřince, poručníka dětí Henslina Zeisselmeistera,
kvůli nevyplacení peněz odkázaných faráři Henslinem.8 Konkrétně se jednalo
o částku pouhé jedné kopy grošů pražských ročního platu, kterou měl Henslín
v testamentu odkázat kostelu na sloužení anniversárií. v listině inserovaný libelus žalobcova prokurátora navíc vykazuje stylistickou shodu s libelem užitým
v Processu.9 Podobně jako v příkladovém sporu byl i zde žalovaný poručník od
povinnosti platby osvobozen.
3. Excepcio – námitka žalovaného
Žalovaný vznáší námitku, že jde o finanční částku a spor tudíž nepatří před
církevní, ale světský soud. Žalovaný si má v této fázi rovněž promyslet, zda
nemá ještě nějaké další excepciones (Nam reorum est semper fugas querere). Tyto
námitky mohou být několikerého druhu. Buď tzv. excepciones dilatorie, jež mají
za následek odročení sporu na další termín např. z důvodu sehnání dalších svědků či důkazního materiálu, nebo excepcio declinatoria, tj. taková, která poukazuje
na nekompetentnost soudu nebo soudce, nebo tzv. peremptorie, tj. neodvolatelné, konečné, jež spor vylučují. Pokud jsou některé z těchto námitek předloženy
a uznány ještě před fází litis contestacio (viz níže), k soudnímu řízení samému
7 Regest listiny viz Jaroslav ERŠIL–Jiří PRAŽÁK (edd.), Archiv pražské metropolitní kapituly I (–1419), Katalog listin a listů, Praha 1956, s. 140, č. 499.
8 Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Z diplomatické praxe pražského oficialátu ve druhé polovině 14.
stol., Sborník archivních prací 22, 1972, s. 135–161, s. 154.
9 Tamtéž, s 154. Podrobný stylistický rozbor formulí užitých v Processu a jejich porovnání
s tehdy užívanými formulářovými sbírkami a formulemi užívanými v Puchníkem vydaných listinách bude součástí samostatné studie. K formulářovým sbírkám se již vyjádřila
Z. HLEDÍKOVÁ, Z diplomatické praxe, s. 151–157.
119
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
vůbec nedojde a celá věc může být vyřešena přes smírčí rozhodce (arbitri), nebo
přátelským ujednáním (per amicabilem composicionem), či standardním rozsudkem např. před světským soudem (sentencia diffinitiva). Další excepciones
peremptorie se pak dají uplatnit vůči svědkům.
4. Replicacio – odpověď na námitku.
Námitka se zamítá s poukazem na dekretál de foro conpetenti.10 Předmětem
sporu jsou peníze odkázané kostelu, tudíž tuto kauzu má projednávat církevní
soud. Žalobce plebán proto žádá, aby byl laik donucen odpovědět na libelus.
5. Sentencia intelocutoria – mezitímní rozsudek
Obžalovanému se přikazuje, aby vzal v potaz žalobu a odpověděl na plebánův
libelus non obstantibus excepcionibus frivolis predictis.11 Laik má ještě možnost,
se proti tomuto rozsudku v mezitímním sporu odvolat, pokud se jím cítí být
poškozen (protestacio de gravamine), a to ve lhůtě 10 dnů od vyhlášení rozsudku.
6. Litis contestacio – vymezení předmětu sporu
Velmi důležitá část každého kanonického procesu, ve které se s definitivní
platností vymezují strany a především předmět sporu, s tím, že po této fázi již
nemůže být k vymezenému předmětu, tj. zaplacení 10 kop nic přidáno. Opět
jsou uvedeny nezbytné formule. Žalobce má tedy s definitivní platností vymezit své požadavky a notář zároveň od obou stran přijme přísahu (iuramentum
calumpnie, viz níže).
Rovněž se řeší situace, když se obžalovaný přizná ještě před skončením sporu. Pokud dojde k tomu, že se obžalovaný přizná hned po fázi vymezení sporu, vyvodí se z tohoto přiznání definitivní rozsudek a obžalovaný je odsouzen i
k zaplacení soudních výloh. Zde se uvádí i první pražský obyčej (de more autem
consistorii Pragensis), jenž ustanovuje, že pokud dojde k přiznání v odpovědi
na libelus, soudce odsoudí obžalovaného k zaplacení výloh, které ihned vyčíslí
a z přiznaných faktů vyvodí i rozsudek. Poněkud jiná situace nastane v okamžiku, kdy se obžalovaný přizná ještě před fází litis contestacio, tedy de facto ještě
před samotným zahájením vlastního soudního řízení při prvním stání, kdy se
dostavil jako pohnaný k soudu. Tehdy soudce z takového přiznání nevyvodí rozsudek, ale stanoví obžalovanému termín čtyř měsíců nebo i delší, aby se sám se
žalobcem vyrovnal a k soudu tak prakticky vůbec nedojde. Soudce má přitom
brát ohled i na vážnost přiznavší se osoby i její „solventnost“.
10 VI. II. 2. 1.–3. taktéž i v Clem. II. 2. 1.
11 Bez ohledu na předchozí neplatné námitky.
120
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
V další části kapitoly se autor vrací do okamžiku, kdy bylo obžalovanému
nařízeno odpovědět na libelus žalobce. Pokud tak v daném termínu neučiní, je
exkomunikován. Uvedeny formule.
Další možností, kterou obžalovaný má, je podat tzv. protižalobu na původního žalobce. V tom případě musí předložit libellus reconvencionalis, a to v daném
termínu, nejpozději však do fáze litis contestacio. Vzhledem k tomu, že se jedná
o tu samou kauzu, soudce o obou libelech rozhodne nakonec v jednou konečném rozsudku.
Zde se „dějová linka“ příkladového případu na okamžik přerušuje a autor
v několika následujících oddílech pojednává o různých typech přísah.
7. Iuramenta – přísahy
a) Iuramentum calumpnie–přísaha žalobce, že podává spravedlivou a odůvodněnou žalobu a že nebude spor zbytečně protahovat např. pomocí
falešných svědectví nebo žádostí o zbytečné odklady a další stání. Tato
přísaha má navíc dvě formy–jednu pro žalobce a jednu pro obžalovaného. Na tomto místě se vyskytuje další pražský obyčej, jenž praví, že
obžalovaný, který nechce složit tuto přísahu je ihned exkomunikován.
b) Iuramentum malicie–o složení této přísahy může soudce požádat v jakékoli fázi sporu tu stranu, o níž se domnívá, že by mohla o cokoliv žádat
se špatným úmyslem.
c) Iuramentum veritatis–tuto přísahu skládají svědci, předvádění oběma
stranami sporu. Přísahou se zavazují vypovídat pravdu.
Po složení jakékoliv přísahy se ten, kdo ji skládal, dotkne evangeliáře (pokud
je kněz), nebo kříže (pokud je laik).
8. Posiciones – články žalobce
V této kapitole se autor vrací zpět k základní dějové lince příkladového procesu a to k fázi těsně po litis contestacio, kdy žalobce vymezí své požadavky vůči
obžalovanému (articuli). Prokurátor laika si vyžádá kopie těchto artikulí a je
mu dána lhůta na odpověď. Zároveň se uvádí formule a podrobně se popisují
všechny artikuly žalobce, tj. zesnulý laik odkázal kostelu v testamentu 10 kop
grošů langwenti corpore et conpos racione12 (1.), zesnulý laik po sobě zanechal
dosti majetku, mj. jeden dům včetně příslušenství a zařízení (2.), zesnulý nařídil
v testamentu částku vyplatit plebánovi kostela (3.), obžalovaný laik se ujal držby
majetku zesnulého a drží a spravuje ho pacifice et quiete13 (4.), obžalovaný laik,
12 Při těle již slábnoucím, avšak schopen rozumového uvažování.
13 V klidu a bez překážek.
121
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
ačkoliv byl několikrát napomínán, odmítal vyplnit poslední vůli zesnulého. (5.)
Konečně se dodává, že všechna tato tvrzení jsou obecně známa mezi lidmi. (6.)
Obžalovaný je pak povinen na artikuly žalobce odpovědět, zda je považuje za
pravdivé nebo ne. K těm artikulům, kterým obžalovaný přizná pravdivost, pak
žalobce nemusí uvádět žádné další důkazy.
9. Sex modi quibus posiciones actoris repelluntur – šest způsobů, kterými
žalovaný zamítá tvrzení žalobce.
V kapitole se uvádí šest způsobů, kdy může obžalovaný zamítnout artikuly
(tvrzení) žalobce. Každý způsob je nejprve stručně definován a po výčtu všech
šesti se autor znovu vrací k prvnímu a postupně všechny vysvětluje zevrubněji
včetně uvedení příkladů.
První způsob spočívá v tom, že tvrzení žaloby nesmějí být předkládána
v záporném způsobu ale naopak s použitím kladných slovesných výrazů, např. tu
dicis, quod tecum contraxi matrimonium tali die et in tali loco, ego dico et probare
volo, quod illo die et ante et post illum diem [eram] continue in alio loco.14
Ve druhém případě je odmítnuto takové tvrzení žaloby, jež neodpovídá
tomu, kdo ho předkládá. v tomto případě se nahradí slovním vyjádřením.
Za třetí se zamítá článek, jenž se nevztahuje k případu a nevychází z libelu.
Tento způsob se liší od předchozího v tom, že ve druhém způsobu se jedná o tvrzení, jež se vztahuje(!) k projednávané kauze.
Ve čtvrtém případě se odmítá takové tvrzení žalobce, jež vychází z jiného,
které už bylo popřeno, např. pono, quod mihi pecuniam mutuasti. Item pono,
quod eandem pecuniam tradidisti ecclesie, dependet, si primum negaretur et aliud
confiteretur articulum.15
V předposledním případě se odmítá taková „pozice“, na kterou se již jednou
žalobce tázal a bylo mu na ni odpovězeno, ať už kladně nebo záporně.
Poslední, šestý, případ povoluje odmítnout takové tvrzení žalobce, které
je „implicitní“, tj. pozice, ze které by bylo možno utvořit dvě nebo tři. Taková
pozice obsahuje dva či tři členy, z nichž jeden je pravdivý a druhý nepravdivý.
Dle pražského obyčeje je ale obžalovaný i v takovém případě povinen odpovědět separátně na každou jednotlivou část takové inplicita posicio. Příkladem této
„pozice“ je: Item pono, quod tu possides ecclesiam spectantem ad subieccionem
talis monasterii, ubi sunt due posiciones sub uno articulo, videlicet tu possides
ecclesiam et eadem ecclesia spectat et pertinet ad talem monasterium ecce secunda
posicio.16
14 Tvrdíš, že jsem s tebou uzavřel manželství toho dne a na tom místě, avšak já tvrdím a chci
dokázat, že onoho dne a před ním i po něm jsem bez přerušení dlel na jiném místě.
15 Tvrdím, že jsi mi půjčil peníze. Zároveň tvrdím, že ty samé peníze jsi předal kostelu (farnosti). Zde se jedno a to samé tvrzení nejprve vyřkne, ale hned poté popře.
16 Taktéž tvrdím, že vlastníš kostel (obročí) náležící onomu klášteru. Zde jsou dvě tvrzení
122
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Obžalovaný musí na každou „pozici“ ihned jednotlivě odpovědět, zda ji přijímá nebo ne a pokud na nějakou nechce odpovědět, považuje se tvrzení za prokázané. Podle pražského obyčeje je poté kontumován, a následně exkomunikován,
pokud soudce nestanoví čas k odpovědi. Obžalovaný by navíc měl odpovídat
zcela jasně na celé tvrzení žalobce, protože z nejasného vyjádření není možné
vyvodit rozsudek. Obžalovaný smí žádat o čas na vyjádření se k tvrzení žalobce,
jen pokud se jedná o složitou „pozici“, kde si nemůže být jist. V jasných situacích
nemá být připouštěn k poradě se svým advokátem.
Následně se uvádějí všechna tvrzení žaloby a vyjádření obžalovaného k nim.
Obžalovaný laik zcela zamítl tvrzení 1. a 2.,17 ke třetí „pozici“ se necítí být vázán
se vyjadřovat s ohledem na čtvrtý způsob zamítnutí žalovacího artikulu (jedno
tvrzení vychází z jiného), čtvrtý artikul laik zcela popřel, k pátému se po napomenutí přiznal, ale odmítl, že by nastoupil v držbu majetku testátora, a tudíž se
necítí být vázán vyplnit vůli testamentu a konečně ohledně šestého tvrzení se
vyjádřil, že uznává jen to, co bylo oficiálně vypovězeno.
Po této fázi se má žalobce rozhodnout, zda z výpovědí žalovaného na „pozice“ lze vyvodit konečný závěr a rozsudek, nebo zda je třeba žádat o termín prvního odkladu (prima dilacio) za účelem předvedení svědků.
Následně se uvádí příklad obecně platného interogatoria–souboru otázek na
svědka, který se týká nejen projednávané kauzy, ale i osobních údajů svědkových
(sociální stav, věk, bydliště, event. vztah k žalobci, movitost apod.). Teprve poté
jsou svědkovi předkládána a v mateřském jazyce vysvětlena jednotlivá tvrzení
žaloby, aby se k nim vyjádřil.
Když žalobce během prvního odkladu nic neprokáže, je kontumován, leda že
by se některý z jím předvolaných svědků nedostavil. Pak soudce daného svědka
exkomunikuje a stanoví termín druhého odročení. Dle pražského obyčeje navíc
platí, že když žalobce nic neprokáže při prvním ani druhém odročení, nepřipouští se už další odročení a spor je uzavřen.
10. Interrogatoria supra diversis materiis – soubory otázek dle různých
typů sporů
V této kapitole se pro ilustraci udávají příklady otázek dle typu kauzy.
•
Super matrimonio–v manželských sporech. Otázky směřují především na
to, jakými slovy bylo manželství uzavřeno, před jakými svědky, zda se
nejednalo o žert, zda nebyl nikdo nucen, zda uzavření svazku předcházelo ujednání přátel. Otázky směřují i na věk manželů, dobu uzavření,
oděv apod.
v jednom článku, neboť „ty vlastníš kostel“ je jedno tvrzení a „tentýž kostel náleží onomu
klášteru“ je druhé tvrzení.
17 Viz číslování „pozic“ v kapitole 8. Posiciones–články žalobce.
123
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
•
•
•
Super empcionibus, vendicionibus, donacionibus et aliis contractibus18–
veškeré „obchodní transakce“. Otázky se týkají především povahy transakce, zda byly peníze skutečně vyplaceny a v jaké měně, či zda transakci
předcházela nějaká podmínka.
Super iuris patronatus vel iuris presentandi–ve sporech o patronátní právo.
Svědkové jsou tázáni, kdo je patronátním pánem, zda patronát sám založil
nebo zdědil, kdo je vlastníkem majetků, ze kterých plynou platy, jak dlouho patronát vlastní, kolikrát již prezentoval duchovního apod.
Super spolio–loupež. Otázky se týkají nejprve vlastníka věci–jak dlouho
předmět vlastnil, zda byla držba nepřetržitá a pokojná, zda mu patřil
předmět přímo nebo prostřednictvím jiné osoby. Dále otázky směřují
na dobu, kdy byl oloupen, zda se tak událo násilím či s pomocí zbraně,
nebo zda pozbyl vlastnictví z důvodu strachu, zda loupež spáchal přímo
obžalovaný nebo někdo jiný na příkaz obžalovaného.
11. Forma examinandi testium – přísaha svědků, zjištění jejich nestrannosti.
Autor se opět vrací k vzorovému sporu a udává příklad výslechu svědka předvedeného plebánem–žalobcem (viz závěr kap. 9.). Plebánův svědek, jenž pochází
z dané vsi je poplatníkem plebána (žalobce), má asi 30 let a není příbuzný s žádnou stranou sporu. Svědek je postupně tázán na jednotlivá tvrzení (artikuly)
žalobce (viz kap. 8.). Plebánův svědek celkem pochopitelně potvrdí všechna tvrzení žaloby a zároveň uvádí některé zajímavé detaily, např. pořízení závěti datuje
dle posledního morové vlny, popisuje podrobněji dům testátora (celý dřevěný,
okna do ulice, patro), i celé hospodářství (tři koně, čtyři krávy). Nakonec svědek
učiní prohlášení o své nestrannosti a následují příslušné notářské formule.
V další části kapitoly se autor věnuje žádostem o odročení řízení a pravidlům,
která se odročení týkají. Základní postulát je vyjádřen větou Nota, quod tres dilaciones de iure dantur et quarta de solempnitate legali. In peremptorie vero datur
tamen una dilacio. Standardně jsou tedy poskytovány tři odklady pro žalující
stranu, aby mohla předvést další svědky, výjimečně i čtvrtý, avšak při závěrečném
líčení je možné, aby soudce poskytl již jen jedno odročení. Pokud žalobce žádá i
čtvrté stání, musí navíc složit speciální přísahu, jež je uvedena. v závěru kapitoly
jsou uvedeny příslušné notářské formule zaznamenávající výslech svědka žaloby.
12. Excepcio contra – námitka žalovaného proti výpovědi svědka i jeho věrohodnosti.
První námitka směřuje vůči tomu, že některá tvrzení má svědek pouze
z doslechu, avšak mnohem závažnější je, že svědek není svobodného stavu nýbrž
18 O koupích, prodejích, darováních a dalších „kontraktech“.
124
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
plebánovým poplatníkem a tudíž je vůči němu v závislém postavení. Další předvedení svědci se neshodují ve svých výpovědích apod. Nejzávažnější je však fakt,
že žádný ze svědků neprokázal tzv. intencio actoris (úmysl žalobce a shrnutí jeho
požadavků). Laikův prokurátor proto požaduje zproštění žaloby pro svého klienta a uhrazení soudních nákladů plebánem.
Dále se podrobněji probírají legální důvody pro odmítnutí předváděných
svědků (nevěrohodná osoba, křivopřísežník, úhlavní nepřítel obžalovaného,
zkorumpovaná osoba).
13. Replicacio – odpověď žalobce (plebána) na námitky žalovaného.
Plebánův prokurátor hodnotí námitku obžalované strany jako frivola, frustratoria, iuri obvia et contra racionem et penitus vacua veritate. Dále uvádí
podpůrné argumenty na obranu svědků i prokázání intencio actoris. Dále se
prokurátor žalobce odvolává na ustanovení si actor est honestus (de iure iurando maxime).19 Toto ustanovení umožňuje žalobci, jenž složí speciální přísahu
(iusiurandum maximum), přenést důkazní břímě na stranu obžalovaného, a to i
navzdory právnické zásadě, že dokazovat má vždy ten, kdo něco tvrdí.
V tomto případě se navíc, dle názoru žaloby, jedná o tzv. causa favorabilis,
kdy má soudce více hledět k zájmům žalobce než obžalovaného. Neboť Tres enim
sunt cause favorabiles: matrimonialis, liberalis et testamentalis, in quibus iudex
debet favere actori pocius, quam reo.20
14. Duplicacio – odpověď žalovaného na replicacio žalobce, trvá na námitkách vůči svědkům.
Žalovaná strana nesouhlasí s výrokem ohledně causa favorabilis. Laik je navíc
tak chudý, že požadovaných 10 kop stejně ze svého majetku nemůže zaplatit.
Po těchto krocích (může být vložena ještě triplicacio, tj. další výměna argumentů a libelů mezi oběma stranami), soudce stanoví termín k vynesení konečného rozsudku. Ještě před tím musí dojít k tzv. conclusio, tj. k uzavření dokazování. Je stanoven termín, do kterého mohou obě strany předložit veškeré další
písemnosti (privilegia atp.), o nichž se domnívají, že podpoří jejich nároky.
19 D. 12. 2. 36. Ačkoliv většina rukopisů uvozuje citaci majuskulou C., která odkazuje na Graciánův dekret, jedná se ve skutečnosti o článek v Justiniánových Digestech, tedy o normu
světského (!) práva.
20 Existují totiž tři typy případů, kdy má soudce více hledět k zájmům žalobce než žalovaného, a to jsou spory manželské, ohledně svobodného stavu osoby a testamentární.
125
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
15. Sentencia diffinitiva–konečný rozsudek, laik osvobozen.
Laik osvobozen od žaloby a plebán odsouzen k zaplacení soudních výdajů,
jež budou vyčísleny soudcem. Uvádí se příslušné formule konečného rozsudku
i notářského zápisu.
16. Appellacio–žalobce se odvolává k papežské stolici.
Žalobce podává odvolání k římské kurii a má lhůtu osmi měsíců na to, aby
se tam osobně dostavil a apelaci přednesl. Následují formule a celé znění apelace
včetně pověření pro právního zástupce apod. Standardní lhůta pro podání odvolání je 10 dnů od vynesení konečného rozsudku. V případě, že odvolání není
v dané lhůtě podáno, přikročí se k vykonání rozsudku (sentencia execucionis).
17. Expensium taxacio – stanovení nákladů na spor, které má zaplatit žalobce.
V této kapitole se probírá způsob stanovení nákladů na spor. Počítají se
náklady na cestu, sluhu, advokáta, prokurátora, notáře akt konsistoře, cestovné
pro svědky a posly, různé písemnosti a konečně definitivní rozsudek.
Touto kapitolou končí základní „vzorový“ spor. Další kapitoly se týkají speciálnějších nebo méně obvyklých procedur, jež by nebylo možné ilustrovat na testamentární kauze.
18. Forma appelacionis ab interlocutoria – odvolání od rozsudku v mezitímním sporu.
Jedná se o spor mezi Strahovským klášterem a litomyšlský biskupem ohledně
páchání škod na statcích kláštera. Jsou uvedeny pouze obecné formule bez bližších údajů např. o příčině sporu, předmětu interlokutoria apod.
19. Forma procuratoria – ustanovení zákonných zástupců pro vedení sporu.
Rozsáhlá formule pověření a plné moci pro právní zástupce (prokurátora)
při vedení sporu. Jmenují se všemožné eventuality, jež mohou nastat v průběhu
soudního řízení s vymezením pravomocí právního zástupce.
20. Forme libellorum – různé druhy libelů dle obsahu sporu.
a) Libellus super proprietate bonarum – vlastnictví majetku. Spor mezi klášterem a děkanem (místní jména se liší dle rukopisu) o několik vsí, jež
si klášter nárokuje. Děkan si vesnice nárokuje a již 17 let ukládá jejich
obyvatelům daně, čímž způsobil škodu odhadem 50 kop grošů. Žalobce
(klášter) žádá zaplacení částky a ukončení děkanových nároků.
126
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
b) Libellus super spolio – loupež. Uloupení blíže neurčené věci z domu
žalobce.
c) Libellus super criminali causa – křivé nařčení. Klerik uražen na cti. Viník
má odvolat urážky a zaplatit pokutu 1000 kop grošů.21
d) Libellus in causa matrimoniali – manželský spor. Zákonitá manželka
požaduje potvrzení legitimity svého sňatku s mužem, který si přivedl
jinou ženu a zároveň prohlášení o nulitě svazku s touto novou ženou.
e) Forma super depositis – zapůjčené věci. Vypůjčitel požaduje vrácení knihy nebo alikvotní hodnoty ve výši 10 kop grošů.
f) Super mutuo – peněžní půjčky. Půjčka 10 kop grošů v hotových penězích
nesplacena v dohodnutém termínu. Dlužník má zaplatit a navíc ještě pět
kop jako pokutu pro dampnis.22
g) Libellus iniuriarum – kriminální čin (násilný). Klerik nižšího svěcení,
jenž nenosí duchovenský oděv ani tonsuru násilně napaden laikem
usque ad non modicum sanguinis effusionem.23 Na útočníka se vztahují
ustanovení kánonu Si quis suadente...24 a je povinen zaplatit 1 000 kop
grošů.25 Zároveň upadl do exkomunikace, ze které může být absolvován
pouze papežskou kurií.
21. Appellacio super gracia in forma pauperum – odvolání ohledně udělení beneficia chudému klerikovi.
Klerikovi uděleno beneficium pod klášterní kolací na základě expektance in
communi forma pauperum.26 Během šesti měsíců si však na totéž obročí začal
činit nárok další klerik, jenž se opírá o listinu in speciali forma.27 První klerik se
snažil in partibus Italie rychle získat stupeň svěcení potřebný pro dané beneficium, což se mu sice zdařilo, ale vhledem k tomu, že neměl svolení svého diecézního biskupa toto vyšší svěcení obdržet mimo svou domovskou diecézi (littera
dimissoria), se dostal do klatby a tedy neschopnosti zastávat jakékoliv beneficium dle ustanovení kánonu Quam racione incidit.28
21 Pokuta 1000 kop gr. byla pravděpodobně vnímána jako varovná částka, odrážející závažnost přečinu, za který měla být udělována. Lze si jen stěží představit, že by jednotlivec byl
schopen tak astronomickou částku splatit.
22Odškodné.
23 Až k prolití krve (rozsáhlejšímu).
24 C. XVII, q. 4, c. 29 taktéž i v Clem. V. 8. 1.
25 Dtto jako v poznámce č. 21.
26 Hromadná expektance pro více „chudých“ kleriků.
27 Tedy speciálně jen pro něj.
28 X. V, 30 (celý titulus).
127
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Zde končí text rukopisu Mnichov 677. Pro zbývající část díla je základním
textem rukopis Vratislav BU II O 1.
22. Censure ecclesiastice – církevní tresty.
Jedná se o tresty uvalené v důsledku soudní kontumace.
a) Forma excommunicacionis–exkomunikace. Formule pro vyhlášení exkomunikace v několika kostelích při zvonění zvonů a zhasnutých svících.
Provádí se o nedělích a svátcích.
b) Aggravacio – zpřísnění exkomunikace. Provádí se u těch, kteří zatvrzele
setrvávají ve stavu, kvůli kterému byla exkomunikace udělena. Kromě
prostého vyhlášení, jako v předchozím bodě, se připojuje ještě formule
prefatum contumatum ab omnibus Christi fidelibus in cibo, potu, oracione, locucione, empcione, vendicione, igne, via, foro, balnea et alia quamvis
humana participacione arcius evitari.29
c) Aggravacio maior per decanatum–vyhlášení exkomunikované osoby v kostelích celého děkanátu. Navíc se připojuje formule o zákazu křesťanského
pohřbu a odepření všech dalších svátostí kromě křtu dětí a zpovědi před
smrtí.
23 Forma comissionis absolucionis – svěření absoluce, tj. snětí exkomunikace, místnímu plebánovi.
Uvádí se formule pro snětí exkomunikace z kajícníka plebánem místní farnosti.
24. Forma absolucionis – snětí exkomunikace soudcem.
Formule.
25. Absolucio mortui – snětí exkomunikace ze zemřelého, umožnění
církevního pohřbu.
Zemřelý laik byl zatížen několika exkomunikacemi v důsledku soudních kontumací a zemřel dříve, než se z nich stačil vyvázat. Přátelé a příbuzní laika tedy
prosí o snětí exkomunikace a umožnění církevního pohřbu. Následují formule.
29 Zmíněného exkomunikovaného odsuzujeme k odloučení od všech křesťanů při jídle, pití,
modlitbě, rozhovoru, kupování i prodávání, od ohně (krbu), na cestě a náměstí, v lázni
a při jakémkoliv lidském účastenství.
128
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
26. Forma monicionis–kanonické napomenutí, důtka.
Formule pro napomenutí před uvalením exkomunikace. Zde se jedná o dluh
29 grošů, který má splatit laik místnímu plebánovi ve lhůtě šesti dnů.
Závěrem lze říci, že Puchníkův Processus byl ve své době pozoruhodným
a frekventovaně užívaným traktátem, který našel svoji cestu i do cizích zemí sousedících s českým královstvím a to mimo jiné díky akademické peregrinaci studentů pražské univerzity. Traktát, užívaný řadu desetiletí, má jasnou strukturu,
která jen podtrhuje jeho praktičnost i didaktickou tendenci.
PhDr. Dominik Budský
Ústav pro českou literaturu AV ČR v.v.i.
129
FIŠKÁLNA POLITIKA AVIGNONSKÝCH PÁPEŽOV1
The Fiscal Policy of the Popes of Avignon
Vojtech Vladár
VLADÁR, Vojtech. Fiškálna politika avignonských pápežov. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 2, pp. 131–150.
Kľúčové slová: gregoriánska reforma, centralizmus, avignonskí pápeži, fiškálna politika, anáty, staršie kánonické právo, partikulárne cirkvi, vzťahy Cirkvi a štátu, národné štáty, sekularizácia.
Abstrakt: Pojmom fiškálna politika avignonských pápežov je vo všeobecnosti označované prílišné zameriavanie sa pápežov, sídliacich v priebehu 14. storočia v Avignone, na záujmy pápežskej pokladnice a hromadenie finančných prostriedkov, na
základe rôznych titulov výslovne neuvedených v staršom kánonickom práve. Práve
tento fiškalizmus, sčasti rozvinutý už v čase úspešného presadzovania gregoriánskej
reformy a s ňou súvisiacou centralizáciou v Cirkvi, viedol k mnohých kontroverziám
a nedorozumeniam medzi pápežmi a predstaviteľmi partikulárnych cirkví, či svetskými autoritami, dlhodobo dotknutými pretrvávajúcim status quo. Viacerí bádatelia preto nachádzajú v tejto pápežskej politike základy pre výrazné zhoršovanie sa
vzťahov medzi Cirkvou a štátom, vznik rôznych schiziem a heréz, samotnú reformáciu v konečnom dôsledku nevynímajúc. Hlavným cieľom tohto článku je poukázať
na počiatky tohto systému v pápežskom Ríme, jeho ďalší rozvoj, vrcholiaci za čias
avignonských pápežov, až po naznačenie ďalších východísk jeho vývoja, neopomínajúc pritom ani súvisiaci konfesno-právny výklad.
Abstract: The term fiscal policy of the popes of Avignon means in general excessive focusing of the popes who resided in Avignon during the fourteenth century on the interests of the pope‘s treasure and gathering financial resources on the
base of various titles not explicitly stated in the older Canon Law. Right this fiscal
policy established particularly in the times of successful enforcement of the Gregorian reform and related centralization in the Church led to many controversies
and misunderstandings between popes and representatives of particular churches
or secular authorities offended by the long term status quo. A lot of the researchers
find in the above mentioned papal policy the basis for the evident worsening of the
relationships between Church and state, rise of the various schisms and heresies, not
excepting the reformation itself. The main goal of this article is to point out the beginnings of this system in the papal Rome and its next development culminating in the
times of the popes of Avignon, with consequent indication of its relevant evolution,
not forgetting also the related Confess Law comment.
Keywords: Gregorian reform, centralism, popes of Avignon, fiscal policy, annates,
older Canon Law, particular churches, relationships between Church and state, national states, secularization
1 Tento príspevok je výstupom z vedeckého projektu VEGA s názvom „Teológia a právo – Prínos kresťanstva k rozvoju európskej právnej kultúry“, registrovaného pod číslom
1/0495/11. Prednesený bol dňa 6. septembra 2011 na konferencii „Církev a stát, Právní
aspekty financování církví“, usporiadanej Katedrou ústavního práva a politologie Právnickej fakulty Masarykovej univerzity v Brne.
131
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
1. Úvod
Z hľadiska ekonomickej teórie rozumieme pod pojmom „fiškalizmus“, či
„fiškálna politika“ jednostranné zameriavanie finančnej politiky štátu na záujmy
štátnej pokladnice. Táto činnosť má pritom prioritne smerovať k zabezpečeniu
vyrovnaného štátneho rozpočtu, od vládnej až po miestnu úroveň, sledujúc
najmä stabilizáciu ekonomiky. V prenesenom význame sa však týmito slovami
označuje aj správanie smerujúce k nekompromisnému a nešetrnému zabezpečovaniu finančných prostriedkov pre vlastné potreby štátom, ale tiež inou právnickou osobou, prípadne jednotlivcom. Zohľadňujúc oba významy slov, používajú
viacerí historici tento, dnes už všeobecne zaužívaný výraz, na označenie pápežskej finančnej politiky v období avignonského pápežstva, trvajúcom v rozmedzí
rokov 1309 až 1377, ktorá bola uplatňovaná aj za čias Veľkej západnej schizmy
(1378–1417). Práve v avignonskej perióde cirkevného vývoja dosiahla centralizácia Cirkvi svoj dovtedajší vrchol, s čím súviseli tiež permanentné potreby prísunu finančných prostriedkov do pápežskej pokladnice, za účelom zabezpečenia
chodu prebujneného administratívneho aparátu kúrie a ďalších činností, súvisiacich najmä s politickými úlohami pápežstva. K širokej centralizácii mala napomôcť predovšetkým v praxi úspešne presadená gregoriánska reforma, na základe
ktorej stúpla prestíž pápežov, a to nielen vo vzťahu k jednotlivým partikulárnym
cirkvám, do ktorých záležitostí od toho času čoraz častejšie zasahovali, ale tiež
voči cisárstvu, čo vyvrcholilo v pápežských hierokratických požiadavkách obdobia vymedzenom polovicou 12. až polovicou 13. storočia. Aj keď na jednej strane
je potreba disponovania značným kapitálom, s ohľadom na vtedajšie úlohy univerzálnej Cirkvi a pápežstva pochopiteľná, na druhej strane táto politika viedla
k viacerým negatívam, a to či už z hľadiska zhoršovania vzťahov medzi Cirkvou
a štátom, ale tiež objavenia rôznych schiziem a heréz, čo do budúcna významne
predznamenalo ďalší cirkevný i celospoločenský vývoj.
2. Gregoriánska reforma a centralizácia v Cirkvi
Napriek viacerým autoritatívnym požiadavkám pápežov prvého desaťročia, začiatky skutočnej centralizácie v Cirkvi možno nachádzať až v období
prebiehajúcej gregoriánskej reformy, teda v čase 11. a 12. storočia. Jej základy
spočiatku súvisia s reformou začatou „zdola“, ktorú iniciovali najmä kláštory clunyjského reformného hnutia a až postupne bola sprevádzaná reformnými snahami „zhora“, keďže obdobné reformné snahy začali vychádzať aj
od svetskej či cirkevnej vrchnosti.2 Kláštorné reformné hnutie tak napokon
2 Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s.
20 a MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 263,
266–267. Z pohľadu svetskej moci by sme mohli spomenúť príklad viacerých nemeckých
cisárov. Z cirkevných predstaviteľov sa na čelo reformného hnutia postavilo samotné
pápežstvo. Snahy pápežov od začiatku smerovali proti zasahovaniu svetských autorít, a to
najmä cisárov do vnútorných cirkevných záležitostí. V pápežskej kúrii pritom v tejto dobe
132
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
celkom plynule a prirodzene vyústilo do celocirkevnej gregoriánskej reformy, pomenovanej podľa jej najvýznamnejšieho predstaviteľa, pápeža Gregora
VII. (1073–1085).3 Aj keď jej najvýraznejším a charakteristickým znakom bol,
popri presadzovaní vnútro-cirkevných cieľov, taktiež politicko-cirkevný program oslobodenia Cirkvi spod moci laikov (libertas Ecclesiae), napriek tomu
ju nemožno spájať výlučne s bojom proti laickej investitúre, či všeobecnou
snahou obmedziť pôsobenie laického prvku na záležitosti rýdzo cirkevného
charakteru. V skutočnosti totiž išlo o reformné hnutie, ktoré si za cieľ kládlo
oveľa širšie zámery a smerovalo k obnove cirkevného a náboženského života
v tom najširšom zmysle slova.4 Aj keď bol boj o investitúru napokon ukončený
kompromisne prostredníctvom známeho Wormského konkordátu (r. 1122),5
existovali dva rozdielne názory na pomer moci svetskej k moci cirkevnej, a to názory radikálne a umiernené. Krajní predstavitelia gregoriánskej reformy presadzovali, že Cirkev ako
„Ecclesia universalis“ (respublica christiana), pozostávajúca z prvkov „sacerdotium“ a „regnum“, je zvrchovaná ako inštitúcia všeobecnej spásy nad štátom. Druhá časť reformátorov
(zvlášť z rehoľných kruhov) sa zasadzovala za dualistickú teóriu rovnoprávnosti obidvoch
inštitúcii a popri obnove vnútorného cirkevného života, presadzovali tiež nové usporiadanie vzťahov medzi štátom a Cirkvou. Toto rozpoloženie napokon našlo svoj výraz aj v prameňoch vtedajšieho cirkevného práva. Bližšie som sa touto problematikou zaoberal v diele
VLADÁR, V.: Pramene práva Katolíckej cirkvi v historickom vývoji. Plzeň : Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 108–115.
3 Začiatok gregoriánskej reformy je vo všeobecnosti spájaný s pontifikátmi nemeckých
pápežov (od Klementa II., 1046–1047, po Viktora II., 1055–1057), ktorí začali cielene bojovať proti všeobecne rozšírenej simónii a klérogamii. Úsilia o posilnenie primaciálnych práv
Apoštolskej Stolice boli potom obnovené za pápeža Leva IX. (1049–1054) a celková reforma bola napokon úspešne ukončená za pápeža Eugena III. (1145–1153). Porov. KUMOR,
B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress, 2001, s. 35.
4 Porov. FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 84–88.
5 Túto zmluvu uzatvorili pápež Kalixt II. (Calixtus II., 1119–1124) a cisár Henrich V.
(1099/1111–1125) vo forme dvoch vyhlásení. Henrich sa zaviazal navrátiť skonfiškovaný
cirkevný majetok a zaručil slobodu voľby biskupov a opátov. Súhlasil tiež s kánonickou
voľbou prelátov a taktiež s ich slobodnou konsekráciou metropolitmi. Cisár tak musel
rešpektovať kánonické právo, ktoré vyhradzovalo biskupskú voľbu kléru a šľachte diecézy,
od konca 12. storočia zboru kanonikov združených okolo biskupskej katedrály (dómska
kapitula). Pápež zase súhlasil, že cisár odovzdá zvolenému kandidátovi nie berlu a prsteň,
ale „žezlo“, ktoré sa malo týkať svetských záležitostí. Preláti prisahali vernosť panovníkovi len z titulu statkov a výhradných práv, ktoré im boli naďalej prepožičiavané. Feudálna
prísaha cirkevných hodnostárov teda zostala naďalej zachovaná a s ňou tiež vymedzené
povinnosti voči cisárstvu. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s.
334–335; MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 296
a KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress,
2001, s. 26–28. Wormský konkordát bol z pohľadu svetskej moci schválený v roku 1122
na ríšskom sneme v Bambergu, kde bol zároveň vyhlásený ako ríšsky zákon, a cirkevnou
mocou na Prvom lateránskom koncile v roku 1123. Aj keď boli jeho ustanovenia zásadne dodržiavané aj v nasledujúcom období, boj medzi cisárstvom a pápežstvom prebiehal
naďalej. Za toto dôležité víťazstvo mohol pápež ďakovať najmä práci kánonistov, a to najmä
biskupovi Ivovi zo Chartres (1091–1116), ktorý bol známy svojimi názormi ohľadom spoluúčinkovania oboch mocí. Jasne totiž od seba odlišoval „duchovný“ aspekt (spiritualia)
133
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
vo všeobecnosti je akceptovaný názor, že znamenal faktické víťazstvo Cirkvi
nad cisárstvom a koniec svetských zásahov do cirkevných záležitosti, v zmysle dovtedy uplatňovaného nábožensko-politického systému západného cézaropapizmu.6 Myšlienky gregoriánskej reformy tak pôsobili naďalej a úžitky
prinášali prakticky až do konca 13. storočia, postupne sa presadzujúc v praxi
jednotlivých partikulárnych cirkví, a to najmä vďaka činnosti silných pápežov
12. a 13. storočia.
Od čias uzavretia Wormského konkordátu nastupuje éra relatívnej slobody Cirkvi a nezávislej pápežskej moci.7 Boli tiež položené základy pre vrcholné obdobie stredovekého pápežstva, na základe čoho došlo k posilneniu jeho
postavenia nielen voči partikulárnym cirkvám, ale tiež voči moci svetskej.
V súvislosti s tým dochádzalo k výraznému prehlbovaniu centralizácie v Cirkvi a myšlienky Gregora VII., vychádzajúce z ponímania pápeža ako hlavy celého sveta (caput totius orbis), rezonovali po celý stredovek.8 Pápež tak začal
od 11. storočia nosiť ako symbol svojej hierarchickej moci na neliturgických
slávnostiach zvláštnu vysokú pokrývku hlavy, tzv. „tiaru“ predstavujúcu „regnum“ (teda „vládu“). Aj pápežský dvor sa vo svojej štruktúre začal podobať
svetskému dvoru panovníka a od konca 11. storočia sa v pápežských dokumentoch, popri označení „sacrum palatium Lateranense“, pravidelne objavuje názov „curia Romana“.9 Postavenie pápežstva tak v tomto období skutočne
smerovalo k dosiahnutiu vrcholu svojej zvrchovanej moci a rímsky veľkňaz
sa stal neobmedzeným vládcom celej Cirkvi s plnosťou moci (plenitudo potestatis) ako najvyšší zákonodarca, sudca a administrátor (správca), vo vzťahu
k laikom i duchovným. Len pápež sa mohol nazývať ako „episcopus universalis“
investitúry od „svetského“ alebo „časného“ (temporalia). Porov. BEDOUELLE, G.: História
Cirkvi. Prešov : Petra, 2005, s. 74–75; BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha :
Všehrd, 1946, s. 144–145 a RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého
po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 123.
6 Tento systém sa rozvinul už za vlády franskej Merovejovskej kráľovskej dynastie (481–751),
konkrétne za panovania Chlodovíka I. (481–511), ktorý bol ďalej presadzovaný panovníkmi
Karlovskej dynastie, na čele s predstaviteľom vrcholného západného cézaropapizmu
a prvým západným cisárom od Romula Augustula (475–476), Karolom Veľkým (768/800–
814). Situácia sa ešte zhoršila za jeho slabých nástupcov, keď sa ešte jasnejšie začali
prejavovať snahy o vytvorenie nezávislej národnej franskej cirkvi, postavenej výhradne
na metropolitoch, s už takmer úplným vylúčením pápežovho vplyvu. Porov. BUŠEK, V.:
Učebnice dějin práva církevního. Bratislava : Právnická fakulta Univerzity Komenského,
1929, s. 59. Vo Franskej ríši tak v skutočnosti existovala namiesto biskupskej kolegiality
tzv. „ríšska kolegialita“, ktorá bola viazaná na kráľa. Aj synody, ktoré prebiehali v tejto dobe
na ríšskej úrovni, boli prakticky ríšskymi snemami a ich závery boli zverejňované ako
kráľovské, či cisárske kapitulárium. Porov. SCHATZ, K.: Dějiny papežského primátu. Brno :
Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 77. Bližšie k tejto problematike pozri
napríklad tiež BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Frankové a Evropa. Praha : Vyšehrad, 2009.
7 Porov. MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 102.
8 Porov. FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 82–84.
9 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 428.
134
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
a výlučne on disponoval právom dosadzovať, potvrdzovať a zosadzovať biskupov, bez ohľadu na eventuálny výrok synodálneho súdu.10
Popri zákonodarnej právomoci pre celú Cirkev jedine pápežovi náležalo
zvolávať všeobecné (ekumenické) koncily, predsedať partikulárnym synodám
(prostredníctvom legátov), prijímať apelácie a súdiť kauzy celej Cirkvi. Pápežský
primát a neomylnosť vo veciach viery a mravov (vicarius Christi), akceptované
prakticky už od čias staroveku (Epistola dogmatica ad Flavianum, r. 449; Formula Hormisdae, r. 519 a pápež Agaton, r. 680)11, v období vrcholného stredoveku
teologicky potvrdil Tomáš Akvinský († 1274).12 V oblasti cirkevnej správy sa
primaciálne právomoci pápeža týkali predovšetkým zvrchovanej kontroly celého cirkevného života, zriaďovania, delenia a rušenia biskupstiev, potvrdzovania
nových reholí a regúl, erigovania opátstiev, vynímania kláštorov a biskupstiev
spod moci biskupov alebo metropolitov, a od konca 12. storočia tiež potvrdzovania biskupov volených katedrálnymi kapitulami. Ani dôležité provinčné synody nebolo možné zvolať bez pápežského potvrdenia. Na základe odvodzovania
právomocí partikulárnych predstaviteľov cirkevnej hierarchie od moci pápeža,
postupne dochádzalo k vytvoreniu úzkeho puta medzi partikulárnymi cirkvami
a pápežským Rímom, čoho výrazom bolo najmä odovzdávanie pália metropolitom13 a povinné návštevy Ríma všetkými biskupmi.14 Postupne sa tiež vytvoril zvyk, že rozhodovanie o najdôležitejších záležitostiach univerzálnej Cirkvi
10 Napriek viacerým snahám kráľov a kniežat o nanútenie väčšej závislosti partikulárnych cirkevných predstavených od svetskej moci, postupne sa rozširoval zvyk, že najvýznamnejšie
cirkevné hodnosti udeľuje Apoštolská Stolica. V 12. storočí to pápeži robili len na žiadosť
kánonicky kompetentných predstavených, neskôr už priamo odporúčali svojich kandidátov a v 13. storočí sa z odporúčania stal rozkaz. V roku 1265 napokon pápež Klement IV.
(1265–1268) vyslovil v bule Licet ecclesiarum zásadu, že pápežovi patrí „plenaria dispositio“
ohľadom obsadzovania všetkých cirkevných úradov. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II.
Martin : Neografia, 1943, s. 426–427.
11 Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress, 2001, s. 129–131.
12 Porov. Summa Theologiae II, II q. 1. a. 10. Originálne latinské znenie najdôležitejšieho
diela scholastiky, vrátane českého prekladu, možno nájsť na stránke http://summa.op.cz/
sth.php.
13„Pallium“ predstavuje pás bielej vlnenej látky, odznak pontifikálnej moci, ktorý bol položený na Petrov hrob. Ide teda o akúsi „dotykovú relikviu“. Ako vyznamenanie bolo udeľované aj niektorým vynikajúcim biskupom, pre ktorých sa potom tiež užívalo titulu arcibiskupského. Porov. SCHATZ, K.: Dějiny papežského primátu. Brno : Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2001, s. 73. Ako znak metropolitnej moci a spojenia so Svätou Stolicou bolo pálium odovzdávané už od čias pápeža Gregora I. Veľkého (590–604) a Bonifáca
V. (619–625). V roku 877 zase pápež Ján VIII. (872–882) na synode v Ravenne zaviazal
každého metropolitu, aby v období troch mesiacov od svojej konsekrácie poslal zvláštnu
deputáciu Svätej Stolici s vyznaním viery a prosbou o pálium. V prípade, že by túto povinnosť zanedbal, mal stratiť metropolitné právomoci. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 2.
Raný kresťanský stredovek. Levoča : Polypress, 2001, s. 185.
14 Máme na mysli návštevy „visitatio ad limina apostolorum“, ktoré sú požadované aj platným
kánonickým právom. Porov. kán. 399 CIC a kán. 208 CCEO.
135
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
i jednotlivých partikulárnych cirkví (causae maiores) prislúcha jedine pápežovi, pričom jeho výroky boli akceptované ako definitívne a nepodliehali diskusii
(téma Collectio Pseudo-Isidoriana a Dictatus papae).15 V súvislosti s centralizáciou cirkevnej správy a rastom pápežskej agendy celkom logicky úmerne rástli
aj náklady na pápežskú kúriu (curia Romana),16 na základe čoho sa podľa väčšiny bádateľov začal od 13. storočia postupne rozvíjať nezdravý systém rôznych
poplatkov v prospech Ríma, ktorý vyvrcholil práve v 14. storočí, za čias avignonských pápežov.
3. Avignonské pápežstvo a fiškalizmus
Historická etapa pápežských teokratických požiadaviek voči svetskej moci sa
chýli ku koncu približne v polovici 13. storočia, keď muselo pápežstvo postupne
začať ustupovať pred silnejúcimi štátmi, ktoré si stále viac začali uvedomovať
nacionálnu identitu a presadzovať nezávislosť voči univerzalistickým inštitúciám, teda pápežstvu i cisárstvu.17 Za vyvrcholenie hierokratických snáh pápežstva, avšak zároveň za okamih ich definitívneho zavrhnutia svetskou mocou, je
považované vystúpenie pápeža Bonifáca VIII. (1294–1303), ktorý v spore s francúzskym kráľom Filipom IV. Pekným (Philippe IV. le Bel, 1285–1314) publikoval
známu bulu Unam Sanctam.18 To, čo teda praktizoval Gregor VII. a súkromne
spísal v roku 1075 v Dictatus (Gregorii) papae, ohlásil Bonifác VIII. v roku 1302
v slávnostnom prehlásení.19 Osvojoval si pritom ale spôsoby a prostriedky, ktoré
15 V roku 1170 pápež Alexander III. (1159–1181) rezervoval aj právomoc kanonizovať svätých, ktorá do toho času patrila diecéznym biskupom, výlučne Apoštolskej Stolici. Od 12.
storočia si pápeži navyše vyhradili právo rozhrešovať od vymedzených ťažkých previnení
(rezerváty), s čím súvisel vznik osobitného úradu pre záležitosti vnútorného fóra – Apoštolskej penitenciárie. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s.
426–427.
16 Medzi kuriálnymi úradmi možno na prvom mieste spomenúť Pápežskú kanceláriu (Cancellaria Apostolica), ktorá vystavovala pápežské dokumenty; Apoštolskú komoru (Camera
Apostolica), pod ktorej právomoc patrili finančné a administratívne záležitosti; už spomínanú Penitenciáriu (Poenitentiaria Apostolica), do ktorej kompetencie náležali vyhradené
absolúcie a dišpenzy a Rímsku rotu (Sacra Rota Romana), predstavujúcu približne od konca 13. storočia najvyšší cirkevný súd. Na čele pápežskej kancelárie stál kancelár (predtým
„bibliothecarius“), o financie sa staral komorník (neskôr vždy kardinál), ktorý spravoval
pápežské majetky. Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha :
Kalich, 2008, s. 378.
17 Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha,
1995, s. 7.
18 Bližšie pozri napríklad tiež NEMEC, M.: Teória dvoch mečov – významný prameň vzťahu
cirkvi a svetskej moci v stredoveku. In Acta Universitatis Tyrnaviensis – Iuridica : ročenka Právnickej fakulty Trnavskej univerzity v Trnave 2010. 7. Trnava : Typi Universitatis
Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a VEDY, vydavateľstva
Slovenskej akadémie vied, 2010, s. 191–199.
19 Vychádzal pritom z aristotelovskej filozofie a Tomáša Akvinského, majúc pritom prirodzene na zreteli myšlienky Aurélia Augustína († 430). Práve Augustínovo dielo „De civitate
136
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
dosahovali účinky v predchádzajúcej perióde, ale v časoch vtedajšieho politického rozpoloženia jednoducho nemohli mať šancu na úspech.20 Filip IV. Pekný
sa preto postavil pápežovi, nedbajúc hrozby použitia duchovných zbraní (najmä
exkomunikácie panovníka a zbavenia poddaných prísahy vernosti) a v roku 1303
voči nemu použil fyzické násilie na zámku v Anagni.21 Práve pontifikát Bonifáca VIII. je považovaný za začiatok úpadkovej fázy pápežskej moci, keďže ním
skončila éra úspešného presadzovania univerzálnej mocenskej prevahy pápežstva nad mocou svetskou.22 Už jeho nástupca Benedikt XI. (1303–1304) musel
zrušiť exkomunikáciu francúzskeho kráľa a v kliatbe ponechal jedine priamych
pôvodcov násilia v Anagni. V poradí druhý Bonifácov nástupca, vnímaný ako
kompromisný, pápež Klement V. (1305–1314), však musel na naliehanie Filipa
IV. Pekného odvolať účinky buly Unam Sanctam voči Francúzsku (breve Meruit,
r. 1306), zrušiť bulu Clericis laicos (r. 1296), ktorá pod hrozbou exkomunikácie
zakazovala, aby klerici odovzdávali laikom dary a poplatky akéhokoľvek druhu
bez dovolenia Svätej Stolice, a povoliť tiež desatiny z cirkevných majetkov na päť
rokov v prospech francúzskeho kráľa.23 V snahe zabrániť procesu proti Bonifácovi VIII. bol napokon donútený k zrušeniu templárskeho rádu na Viennskom
koncile (r. 1312).24
Dei“ (O Božom štáte), ktoré bolo dokončené ešte v roku 422, sa totiž stalo v rôznych interpretáciách určujúcim pre stredoveké chápanie filozofie dejín a štátu. Spomínaný klasický dokument pápežskej hierokracie Bonifáca VIII., bol spísaný tiež pod vplyvom odkazu
najsilnejšieho pápeža histórie – Inocenta III. (1198–1216), Bernarda z Clairvaux († 1153),
Huga zo Svätého Viktora († 1141) a Egídia Rímskeho (Aegidius Romanus,† 1316). V tejto
bule bolo okrem iného deklarované jednoznačne nadradené postavenie duchovnej moci
voči každej svetskej moci a najmä pápežská myšlienka, že „... byť podriadený rímskemu veľkňazovi je pre každé ľudské stvorenie nevyhnutné ku spáse“ („Porro subesse Romano Pontifici
omni humanae creaturae declaramus dicimus, definimus et pronunciamus omnino esse de
necessitate salutis.“). Každému bolo v tomto prípade celkom jasné, že tu nejde len o podriadenie sa pápežovi výlučne vo veciach duchovných, ale rovnako i vo veciach svetských. Čo
sa týka jej dogmatického charakteru, má ho len natoľko, nakoľko je slávnostným opísaním
pápežského primátu v náboženskom význame. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 3. Zlaté
obdobie kresťanského stredoveku. Levoča : Polypress, 2001, s. 179; KUMOR, B.: Cirkevné
dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 19; BUŠEK, V.: Učebnice
dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 153 a MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 332–333 a FRANZEN, A.: Malé dějiny církve.
Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 171.
20 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 6–7.
1995, s. 9.
23 Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress,
2002, s. 16.
24 K tomuto kroku došlo administratívnou cestou aj napriek nesúhlasu väčšiny prelátov
zhromaždených na tomto ekumenickom koncile. Už na ňom boli navyše za hlavné nedostatky všeobecnej Cirkvi označené: neschopnosť a svetácky život prelátov, porušovanie
spravodlivosti, zneužívanie náboženských funkcií, kumulovanie benefícií (cumulus beneficiorum), prehnané udeľovanie exempcií kláštorom a prílišné rozmnožovanie pápežských
137
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Francúzskemu kráľovstvu sa v tomto čase začalo úspešne dariť s elimináciou
prvého univerzalistického elementu a ani cisár, ako hlavný predstaviteľ svetskej
moci, napokon nebol schopný výraznejšie sa postaviť jeho rozpínavosti. Po páde
rodu Hohenštaufovcov (r. 1268) totiž došlo k výraznému oslabeniu cisárskej
moci a idea rímskeho cisárstva a s ním spojeným imperializmom rímskych cisárov (renovatio et restitutio imperii Romani), presadzovaným už od čias Ota I. Veľkého (962–973), sa stali len titulom.25 Po interregne, trvajúcom v rokoch 1256 až
1273, ktoré ďalej prehlbovalo rozbitie jednotnej Ríše, bol zvolený za nemeckého
kráľa prvý z rodu Habsburgovcov, Rudolf I. Habsburský (1273–1291). Napriek
viacerým odvážnym predsavzatiam o veľkolepej obnove Ríše, bol napokon donútený venovať sa výlučne vnútorným problémom Nemecka.26 Najmä z týchto dôvodov nebolo možné výraznejšie obmedzovať národný partikularizmus,
na základe čoho sa nacionálne prebudené a jednotné Francúzsko stalo skutočne
dominantnou mocnosťou Európy.27 Uvedomujúc si svoju pozíciu, začali aj
francúzski králi uvažovať stále viac univerzalisticky, čo sa spočiatku prejavovalo
v snahách o ovládnutie pápežstva a neskôr tiež v pokusoch o získanie cisárskej
hodnosti.28 Prvá skutočnosť sa spočiatku ukázala najmä v prijímaní viacerých
Francúzov do kardinálskeho kolégia, v dôsledku čoho sa nasledujúcimi pápežmi
stávali Francúzi.29 Spomínaný pápež Klement V. pochádzal z Bordeaux, ktoré
príjmov. Porov. FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 113.
25 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 253 a RAPP, F.: Svatá říše
římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s.
25, 50 a 101. Bližšie k tejto problematike pozri napríklad tiež KELLER, H.: Otoni. Jindřich
I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Velké postavy světových dějin. Svazek 2. Praha : Vyšehrad, 2004.
26 Proti ríšskym kniežatám bol podporovaný (najmä finančne) predovšetkým mestami, ktoré
za jeho vlády získali definitívne označenie „ríšske mestá“ (civitates imperii). Porov. RAPP,
F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl :
Paseka, 2007, s. 191.
27 Už za panovania kráľa Ľudovíta IX. Svätého (1226–1270) bolo Francúzsko skonsolidované
do silnej kresťanskej monarchie. Z európskeho hľadiska išlo v tomto čase navyše o jednoznačne obyvateľstvom najpočetnejší štát so 14 miliónmi obyvateľov, kým Nemecko malo
8, Španielsko 5, Itália 6 a Anglicko 2 milióny obyvateľov. Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej
Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 75.
28 Evidentne sa tieto snahy prejavili najmä pri cisárskej voľbe po smrti Maximiliána I. (1493–
–1519) v roku 1519. Francúzsky kráľ František I. (1515–1547) chcel totiž nadobudnutím
cisárskej koruny získať prevahu nad Nemeckom a stať sa tak najsilnejším európskym
monarchom. Napriek proklamovanej podpore pápeža Leva X. (1513–1521) bol napokon
z dôvodu udržania národnej prestíže nemeckými kurfirstami za cisára zvolený španielsky kráľ Karol V. Habsburský (1516/1519–1556). Opätovné nadobudnutie dominantného
postavenia v Európe sa napokon Francúzsku podarilo až po, predovšetkým na náboženských základoch vedenej, 30-ročnej vojne (1618–1648). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny
III. Martin : Neografia, 1943, s. 134–135, 141 a 161.
29 Porov. FRANZEN, A.: Malé dějiny církve. Kostolní Vydří : Karmelitánské nakladatelství,
2006, s. 171. Na ilustráciu možno uviesť, že zo 134 kardinálov menovaných v rokoch 1316–
1378 malo až 113 francúzsky pôvod. Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava :
Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 78. O postupnom presúvaní ťažiska pápežskej politiky na francúzsku stranu však hovorilo tiež povolanie Karola I. z Anjou (1266–1282) pápežom Urba-
138
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
v tom čase nepatrilo francúzskej korune, keďže bolo od roku 1303 spravované
Angličanmi. Napriek tomu však už po svojej voľbe nepovažoval za nevyhnutné prísť do Ríma, nechal sa intronizovať v Lyone a vo Francúzsku napokon aj
zostal.30 V roku 1309 zriadil svoju rezidenciu v Avignone, v ktorej zostali i jeho
šiesti nástupcovia (všetci pôvodom Francúzi) až do roku 1377.
Klement V., podobne ako jeho následníci ospravedlňoval pobyt v Avignone, označovaný za „dočasný“, tvrdením, že pred návratom kúrie do Ríma je
potrebné obnoviť na italskom polostrove poriadok.31 Najmä v Ríme dochádzalo k neustálym nepokojom, podnecovaným ustavičnými konfliktami medzi
prívržencami rodín Orsini a Colonna.32 Kým Rím bol, ako pôvodné a tradičné
sídlo pápežov považovaný za symbol Petrovho nástupníctva a prvenstva v celej
Cirkvi a z pohľadu západného univerzalizmu za symbol „imperium Romanum“,
Avignon bol prakticky úplne pod mocenskou kontrolou francúzskych kráľov.
Pápeži sa tak postupne stávali nástrojmi ich nacionálnej politiky a nič na tom
nemenili ani skutočnosti, že mesto bolo lénom nemeckej Ríše, ktoré patrilo Neapolskému kráľovstvu, či kúpa tohto teritória aj s okolím pápežom Klementom
VI. (1342–1352) v roku 1348.33 Avignon bol totiž zo všetkých strán obklopený
územím francúzskeho kráľovstva a uzavretý voči okolitému svetu. Teritoriálnej
a s ňou spojenej politickej nezávislosti, ktorú pápeži úspešne bránili v bojoch
proti Hohenštaufovcom, sa tak napokon dobrovoľne vzdali v prospech francúzskej koruny.34 Tento mimorímsky pobyt, označovaný s vedomou narážkou na
babylonské zajatie Izraela v rokoch 586 až 538 pred Kr., aj ako „avignonský“, či
„babylonský exil“, pripravil pápežstvo o morálne i materiálne sily a v súvislosti so
slabnúcim cirkevným štátom dochádzalo k úpadku jeho politického významu.35
Na druhej strane však kontinuálne narastala autorita kardinálskeho kolégia, čo
sa navonok prejavilo najmä v podobe prvej volebnej kapitulácie v roku 1352.36
nom IV. (1261–1264) v roku 1263 na trón sicílskeho kráľa, pričom k jeho korunovácii došlo
v roku 1266. Ten istý pápež zároveň vymenoval do kardinálskeho kolégia šiestich nových
francúzskych kardinálov. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943,
s. 358–359 a 361. O veľkej miere francúzskeho vplyvu hovorilo tiež zvolanie všeobecného
koncilu do Lyonu v roku 1274 (Druhý lyonský koncil) pápežom Gregorom X. (1271–1276).
Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 366.
30 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 12 a 13.
31 Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha
– Litomyšl : Paseka, 2007, s. 206.
32 Porov. ŠMÁLIK, Š.: Boží ľud na cestách. Cirkev v 49 pokoleniach. Bratislava : Lúč, 1997, s. 386
a 397.
33 Tento majetok napokon zostal v rukách pápežov až do Veľkej francúzskej revolúcie
(r. 1789). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 20.
2006, s. 172.
2002, s. 24; FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 113
a JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 78.
139
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Ako sme už spomínali, medzi avignonských pápežov zaraďujeme spolu
sedem pápežov, konkrétne Klementa V. (1305–1314), Jána XXII. (1316–1334),
Benedikta XII. (1334–1342), Klementa VI. (1342–1352), Inocenta VI. (1352–
1362), Urbana V. (1362–1370) a Gregora XI. (1370–1378). Nemožno k nim však
zaradiť pápežov sídliacich v Avignone počas obdobia Veľkej západnej schizmy
(1378–1417), ktorí sú kvalifikovaní ako protipápeži.37 Pápeži (ale i protipápeži)
avignonského obdobia sú vnímaní väčšinou historikov ako osoby, ktoré majú
zásluhu na neúnosnom finančnom zaťažovaní celej Cirkvi, zločinoch pri obsadzovaní cirkevných úradov a ich kumuláciách. Nespokojnosť a pobúrenie pritom vzbudzovali predovšetkým rozsah a metódy, ktorými nachádzali stále nové
prostriedky a cesty k vyberaniu peňažných dávok a daní, aby si pomohli z trvalej finančnej krízy (avignonský fiškalizmus)38. Základy pre koncipovanie tejto
pápežskej finančnej politiky a špecifických poplatkov v prospech avignonskej
kúrie súviseli najmä s teóriou o „plenitudo administrationis“, ktorú vypracovali
kánonisti v priebehu 13. storočia,39 a už spomínanou „plenario dispositio“ potvrdenou v roku 1265 bulou Klementa IV. Licet ecclesiarum. Na ich báze pápeži
disponovali právomocou centralisticky zasahovať do celej cirkevnej organizácie,
od najnižších úradov až po najvyššie, udeľujúc pritom mnohé privilégiá (privilegia), exempcie (exemptiones) či rezervácie (reservationes) ešte neobsadených
miest, predovšetkým vo forme provízií (provisiones), postulácií (postulationes)
a expektancií (expectantiae).40 Ak by sme mali vo všeobecnosti zhrnúť pápežské
príjmy pochádzajúce z vlastných zdrojov, ale i poplatkov partikulárnych cirkví
a svetských autorít, mohli by sme spomenúť v prvom rade „census“, predstavujúci príjmy z cirkevného štátu a výnosy z pápežských majetkov (v tomto období
37 Po poslednom avignonskom pápežovi bol zvolený protipápež Klement VII. (1378–1394)
a po ňom Benedikt XIII. (1394–1417), ktorí sídlili opätovne v Avignone. Aj keď bol druhý
menovaný v roku 1415 na všeobecnom koncile v Kostnici (1414–1418) vyhlásený za zosadeného ako „sprisahanec, schizmatik a heretik“ a musel utiecť do Peniscoly pri Valencii,
považoval sa naďalej za jediného právoplatného pápeža a pri tomto názore zotrval až do
svojej smrti. Po ňom boli zvolení ešte jeho dvaja bezvýznamní nástupcovia, protipápeži Klement VIII. (1423–1429) a Benedikt XIV. (1430–1437). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné
dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 30; BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I.
Praha : Všehrd, 1946, s. 159; TOMKINS, S.: Stručné dějiny křesťanství. Praha : VOLVOX
GLOBATOR, 2009, s. 178 a RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého
po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 236.
2006, s. 173.
39 Väčšinu pápežských právomocí vo vzťahu k rezerváciám vymedzených benefícií napokon
zhrnul v roku 1335 pápež Benedikt XII. do apoštolskej konštitúcie Ad regimen. Porov.
KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 36.
40 Rozsiahlym využívaním rezervácií sa stali známymi najmä pápeži Klement V., Ján XXII.
a Urban V. Províziami označujeme udelenie uvoľneného úradu za zásluhy v jednotlivom
prípade. Pod pojmom „expektancia“ rozumieme čakateľský nárok prisľúbený istej osobe
(duchovný čakateľ) za poplatok na benefícium, ktoré sa zatiaľ neuprázdnilo. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 87 a MOLNÁR, A.: Dvanáct století
církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 378.
140
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
značne klesajúce).41 K ním patrili poplatky exemptných kláštorov a kostolov, či
lénne platby kniežat a krajín (Sicília, Korzika, Sardínia), vrátane tzv. „peterského
haliera“ (denarius Sancti Petri), vyberaného v tomto období z Anglicka, Uhorska, Poľska a škandinávskych krajín.42
Okrem rozličných ďalších poplatkov, museli väčšie benefíciá pápežskej kúrii
odvádzať desiatky (pars decima); interkalárne výnosy (fructus medii temporis,
ius deportuum), ktoré predstavovali polovicu biskupských príjmov z prvého
roka v úrade, odvádzané za udelenie benefícií rezervovaných Apoštolskej Stolici
a „servitia communia“ (servitia Camerae Papae), teda povinné poplatky biskupov a opátov za udelenie väčších benefícií patriacich pápežovi (vo výške tretiny
dôchodku prvého roka).43 Práve z týchto poplatkov sa vyvinuli známe, a za avignonského pápežstva rozsiahle vyberané, anáty (annatae, primitiae), predstavujúce poplatky vo výške príjmov prvého roka zo všetkých uprázdnených a nanovo
odovzdaných benefícií.44 Metropoliti (arcibiskupi), ktorých právomoci boli vo
vzťahu k sufragánom výrazne okresané,45 platili jednorázové poplatky za „pallium“ a spolu s biskupmi odvádzali pravidelné platby pri príležitosti „visitationes“ (liminum), spojených s podávaním správy o stave svojich provincií, resp.
diecéz.46 Platby sa požadovali tiež pri apeláciách, pri udeľovaní rôznych vyznamenaní a v mimoriadnych prípadoch zvykla Svätá Stolica vyrubiť daň celej Cirkvi. Popri anátoch možno ako ďalšiu osobitosť avignonského pápežstva spomenúť
2006, s. 173.
42 Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 378–379.
43 Neskôr sa objavujú i tzv. „servitia minuta“, ktoré predstavovali poplatky odovzdávané kardinálom a ďalším duchovným na pápežskom dvore. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III.
Martin : Neografia, 1943, s. 88.
44 Tento poplatok sa postupne rozvinul z biskupského práva požadovať požitky z prvého roku
od osoby novo uvedenej do úradu. Už v roku 1305 ho však výslovne požadoval prvý avignonský pápež Klement V. zo všetkých vakantných benefícií v Anglicku. Jeho nástupca,
pápež Ján XXII., si v roku 1319 dokonca nárokoval tieto poplatky zo všetkých benefícií
uprázdnených v rámci nasledujúcich dvoch rokov z celého kresťanského sveta. Porov.
ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 19–21. Zaujímavosťou zostáva, že poplatky vo forme anátov a „media“ anátov boli neskôr vo svojej forme zavedené
aj v španielskom miestokráľovstve Peru v Latinskej Amerike. Vyplácané boli španielskej
korune pri vymenovaní určitej osoby do štátneho zastupiteľského úradu v Peru. Platené
boli na dva krát, pričom prvá polovica sa platila pri vymenovaní, druhá až po roku účinkovania vo funkcii. Cieľom zavádzania týchto opatrení malo byť v tomto prípade najmä riešenie finančnej krízy španielskeho kráľovského dvora v roku 1631. Porov. PUCHOVSKÝ,
J.: Právne dejiny ríše Inkov a miestokráľovstva Peru. Bratislava : Univerzita Komenského
v Bratislave, Právnická fakulta, 2010, s. 167–168.
45 Porov. DLUGOŠ, F.: Koncily Katolíckej cirkvi. Levoča : Nadácia Kňazského seminára biskupa Jána Vojtaššáka, 2005, s. 299 a ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943,
s. 87.
46 Túto povinnosť nariadil pápež Paschal II. (Paschalis II., 1099–1118) a na jej základe museli
preláti prichádzať za týmto účelom každé štyri roky do Ríma. Potvrdená bola neskôr aj
pápežom Gregorom IX. (1227–1241). Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 426.
141
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
vyberanie poplatkov vyplývajúcich z tzv. „ius spolii“ (spoliačné právo). V tomto
prípade išlo o hnuteľný majetok zomrelých prelátov nárokovaný pápežmi, ktorý
si do avignonských čias zásadne privlastňovali územné kniežatá.47 Tieto platby
boli vyberané už od čias zvolenia pápeža Jána XXII. v roku 1316, prakticky až
do spomínaného zosadenia Benedikta XIII. Kostnickým koncilom v roku 1417,
približne od 200 duchovných.48 Vo všeobecnosti možno konštatovať, že poplatky z uvedených mimoriadnych spôsobov obsadzovania benefícií sa stali bohatým prameňom pápežských príjmov a tým i zdrojom rôznych prehreškov voči
disciplíne, súvisiacich najmä so simóniou a široko rozvinutým nepotizmom49.
Finančný systém avignonskej kúrie zároveň hlbšie zakorenil škodlivý zvyk
kumulovania benefícií (cumulus beneficiorum) a rozšírenie systému komend,
ktorý spočíval v udelení benefícia výlučne pre poberanie požitkov z neho istému
klerikovi, bez zvýšenia jeho bremien a povinností. Tie boli totiž zvyčajne prikázané inému duchovnému, ktorý žil častokrát v úplnej biede.50 Keďže v tomto
období existovali rôzne poplatky aj za privilégiá a milosti (napríklad dišpenzy,
či odpustky51) celkovou situáciou v Cirkvi začali byť znepokojení a pobúrení aj
47 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia, 1943, s. 254 a 298 a ŠPIRKO, J.:
Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 88. Pojem „ius spolii“ sa však používa ako
terminus technicus až od konca 15. storočia, hoci statky, ktoré sa stávali predmetom tohto
práva boli bežne nazývané ako „spolia“ i v pápežských záznamoch pochádzajúcich zo 14.
storočia. Porov. SAINT-PALAIS D‘AUSSAC, F. de: Le droit de dépouille (jus spolii). Paris :
Éditions A. Picard, 1930, s. 19. Právnické používanie pojmu „spoliatio“ bolo od začiatku
zaužívané najmä v súvislosti s násilným vypudením držiteľa („spoliácia“ alebo „despoliovanie“) z držby. Etymologický význam tohto slova pochádza z latinského výrazu „spolium“,
čo znamená „koža“, či „useň“. V prenesenom význame (obyčajne v pluráli) môže ísť tiež
o „ulúpené brnenie“ alebo „korisť“, najmä osobných vecí (predovšetkým oblečenia). Korešpondujúce sloveso „spoliare“ znamená zase „vyzliecť“ (bežne používané ako talianske
„spogliarsi“ a francúzske „se dépouiller“) alebo „olúpiť“, „drancovať“, či „ošklbať“. Porov.
WILLIMAN, D.: The Right of Spoil of the Popes of Avignon 1316–1415. In Transactions of
the American Philosophical Society, New Series. Philadelphia : The American Philosophical Society, 1988. Vol. 78, No. 6 (1988), s. 1. Aplikovanie obdobného inštitútu na spôsob
spoliačného práva možno v tomto čase badať aj u svetskej moci. Na jeho základe napríklad
nemecký kráľ s titulom „kráľ rímsky“ (Rex Romanorum) disponoval lénami uvoľnenými
vymretím rodu ich držiteľov (išlo o tzv. „odúmrte“). Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská
národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 195.
48 Ich zoznam, vrátane vynikajúceho pojednania na danú problematiku, možno nájsť v diele
WILLIMAN, D.: The Right of Spoil of the Popes of Avignon 1316–1415. In Transactions of
the American Philosophical Society, New Series. Philadelphia : The American Philosophical
Society, 1988. Vol. 78, No. 6 (1988).
49 Z lat. „nepos“, t.j. „synovec“. Ním sa vyznačovali prakticky všetci avignonskí pápeži,
s výnimkou Benedikta XII. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943,
s. 19–20.
1995, s. 31.
51 Tie sa výrazne rozšírili najmä za čias Veľkej západnej schizmy a od toho času boli bežne
vyhlasované. Okolo roku 1500 sa napokon neraz vyskytlo, že časť štátneho rozpočtu niektorých štátov bola krytá príjmami z odpustkov. Porov. MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 142 a 149.
142
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
jednoduchí veriaci.52 Všetky peňažné požiadavky boli navyše od poplatníkov
v prípade neochoty platiť bežne vymáhané prostredníctvom rôznych cenzúr či
vyhrážok kliatbou.53 Čo sa týka polemiky vo vedeckej literatúre ohľadom veľkosti skutočne nadobudnutého majetku avignonských pápežov môžeme minimálne konštatovať, že avignonská kúria bola v tomto období jednou z najväčších
finančných mocností Európy.54
Všetky platobné tituly a množstvo administratívnych úloh na jednej strane
prirodzene zvyšovali príjmy kúrie, na strane druhej však viedli k enormnému
rozšíreniu úradníckeho aparátu, ktorého vydržiavanie bolo značne nákladné.
Treba ale poznamenať, že veľkú zásluhu na tomto úpadku majú i svetskí panovníci, predovšetkým cisári, ktorí sa stále domáhali odmien pre svojich verných
služobníkov na účet Cirkvi.55 Aj pápežská kúria bola ale nútená siahať k týmto praktikám kvôli zlepšeniu svojej zlej finančnej situácie, a to najmä z dôvodu spomínaného vysokého počtu personálu a úloh, ktoré na pápežstve ležali,
ale tiež kvôli prepychovému životu pápežov. Zároveň išlo o dôsledok kuriálneho centralizmu a snáh pápežov, ktoré vyplývali z presadzovania teórií o „plenitudo potestatis“ voči svetskej moci. Zaujímavosťou zostáva, že v skutočnosti
väčšina platobných titulov požadovaných avignonským pápežstvom nemala
oporu v staršom kánonickom práve.56 Finančné požiadavky voči jednotlivým
partikulárnym cirkvám tak boli nárokované zásadne administratívnou cestou,
na základe oprávnení vyplývajúcich zo spomínaných „plenitudo administrationis“ a „plenaria dispositio“.57 Práve neexistencia opory v kánonicko-právnej tradícii vzbudzovala u platiacich vlnu nevôle a poskytovala im hlavný argument
pre vznášanie námietok voči pápežskému uzurpovaniu týchto práv. Avignonská
systematická centralizačná politika, ospravedlňujúca vyberanie anátov a ďalších
poplatkov viedla v konečnom dôsledku nielen k nespokojnosti duchovných, ale
52 Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich, 2008, s. 379.
2006, s. 174.
54 Florentský kronikár Giovanni Villani († 1348) totiž vo svojej známej „Nuova Cronica“
uvádza, že za pápeža Jána XXII. disponovala pápežská pokladnica sumou 25 miliónov
dukátov. Väčšina bádateľov tieto závery spochybňuje a podľa odhadu uvádza sumu okolo milióna zlatých, ktorá sa za jeho nástupcu mala navŕšiť ešte o ďalší pol milión. Porov.
ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 18–19. Konkrétne sa predpokladá, že priemerné ročné zisky Apoštolskej komory vynášali v období pontifikátu pápeža
Jána XXII. 230 000, za Benedikta XII. 165 000, za Klementa VI. 190 000, za Inocenta VI.
250 000, za Urbana V. 260 000 a za Gregora XI. 480 000 zlatých guldenov. Porov. KUMOR,
B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 37.
55 Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 155.
56 Napriek tomu je celkom zrejmé, že tieto práva boli priznávané výhradne Apoštolskej Stolici
a v 16. storočí o nich už takmer nikto z cirkevných právnikov nepochyboval. Porov. RAVIER,
A.: Ignác z Loyoly zakládá Tovaryšstvo Ježíšovo. Velehrad : Refugium Velehrad-Roma, 2002,
s. 31.
1995, s. 31.
143
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
i laických patrónov a svetských panovníkov, keďže značne obmedzovala ich tradičné prerogatíva.58 Práve ona dala podnet k mnohým sťažnostiam a fakticky
spájala partikulárnych cirkevných predstavených so svetskými autoritami, pripravujúc tak cestu pre rôzne schizmy a herézy, reformáciu 16. storočia nevynímajúc.59
4. Záver
Napriek doterajšej charakteristike, avignonských pápežov nemožno označiť výlučne za osoby nehodné, poprípade ich prirovnať k pápežom známeho
obdobia „saeculum obscurum“60. Práve oni sa totiž viac krát pričinili o zloženie
zbraní v prebiehajúcej storočnej vojne medzi Francúzskom a Anglickom (1337–
–1453), opätovne začali misijnú akciu na Ďalekom východe, v Číne a Indii a vrátili sa k otázke zjednotenia pravoslávneho Východu s katolíckym Západom. Veľké zásluhy majú i na rozvoji kresťanskej kultúry, a to najmä vďaka výdatnej podpore univerzitných štúdií.61 Napriek tomu profrancúzska politika a hromadenie
bohatstva v ich rukách viedlo k ďalekosiahlym následkom, ktoré predznamenali
na dlhý čas cirkevno-politický vývoj v Európe, predovšetkým z hľadiska vzťahu kúrie k cisárstvu, národným kráľom a jednotlivým partikulárnym cirkvám.
Najmä spor medzi pápežom Jánom XXII. a cisárom Ľudovítom IV. Bavorským
(1314–1347), počas ktorého sa pápežstvo opätovne pokúsilo o uplatnenie teórií o lénnej zvrchovanosti nad cisárstvom, sa napokon obrátil proti nemu.62
58 Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha
– Litomyšl : Paseka, 2007, s. 206.
59 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 13.
60 Z lat. „temné“, alebo „železné storočie“. Podľa viacerých autorov toto obdobie začalo už
násilnou smrťou pápeža Jána VIII. († 882), prípadne zánikom karlovskej Franskej ríše
(r. 888), a trvať malo až do začiatku cirkevnej reformy „in capite“ v roku 1046 spustenou
pápežom Klementom II. (1046–1048). Dôvody tohto úpadku možno hľadať predovšetkým
v partikularizme svetskej moci, vplyve italských rodov (Spoletovci, Krescenciovci, Tusculovci) na ľahko manipulovateľné pápežské voľby a sukcesívnych voľbách nehodných pápežov. Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 2. Raný kresťanský stredovek. Levoča : Polypress,
2001, s. 102–105. Niektorí autori používajú pre označenie úpadku 9. a 10. storočia tiež
pojem „pornokracia“, a to z dôvodu, že pápeži mali byť počas neho ovládaní skazenými
ženami Teodorou († okolo r. 927) a jej dcérami Maroziou († 937) a Teodorou Mladšou
(† 950). Pápežstvo, zbavené opory univerzálneho cisárstva tak postupom času stále viac
strácalo svoj univerzálny význam a rímske biskupstvo postupne klesalo na úroveň mestskej
inštitúcie. Porov. MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. Praha : Kalich,
2008, s. 262–263.
2002, s. 25.
62 Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 204–209. V Nemecku došlo po smrti cisára Henricha VII.
Luxemburského (1312–1313) k dvojitým voľbám, keďže proti väčšinou voliteľov zvolenému kniežaťu Ľudovítovi Bavorskému postavila habsburská strana protikráľa Fridricha
Krásneho Habsburského (1314–1330). Obaja kandidáti sa obrátili na pápeža Jána XXII.
144
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Prívrženci cisára totiž pristúpili k sformovaniu nových názorov na postavenie pápežstva vo vzťahu k univerzálnej Cirkvi, partikulárnym „národným“
cirkvám a voči moci štátnej.63 Samotný cisár sa po uvalení exkomunikácie odvolal na všeobecný koncil, spochybnil pápežskú voľbu a obvinil ho z rušenia cirkevného poriadku a herézy (františkánska kontroverzia o chudobe)64. Práve apelácia
k ekumenickému snemu predstavovala jasné zárodky konciliárnej teórie, ktorá
bola permanentne vznášaná na prestížnych univerzitách a cirkevných synodách
počas celého 15. storočia.65 Postupne sa tak v tomto čase začína rozvíjať doktrína
o potvrdenie voľby. Keďže prvý z nich ešte pred pápežskou konfirmáciou vymenoval
cisárskeho vikára pre Itáliu, pápež sa postavil rozhodne na stranu Fridricha Krásneho.
Keďže Ľudovít dosiahol v roku 1322 jednoznačné vojenské víťazstvo nad habsburským
kandidátom a stal sa skutočným pánom cisárstva, prevzal vládu v Nemecku a v roku 1323
za pomoci vojenskej sily aj v Itálii. Z toho dôvodu ho pápež, napriek silnému odporu viacerých kardinálov, predvolal pred svoj súd s úmyslom zbaviť ho kráľovského i cisárskeho
úradu. Keďže Ľudovít sa odmietol dostaviť, pričom v rokoch 1323 a 1324 spísal tri otvorené
listy Apoštolskej Stolici, v roku 1324 ho pápež exkomunikoval a poddaných zbavil prísahy
vernosti. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 15–17a MALÝ,
R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 143–145
63 Kým obhajcovia pápežstva naďalej opakovali známe argumenty na podporu svetovládnych
pápežských snáh, štátna moc opierala svoje názory o myšlienky parížskeho filozofa a hosťa na bavorskom dvore, Marsilia z Padovy (Marsiglio da Padova, † 1343) (najmä dielo
„Defensor pacis“, Obranca mieru; r. 1324) a oxfordského profesora a cisárskeho dvorného
teológa, Viliama Ockhama (William Occam, † 1349). Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská
národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 207.
Až do toho času bola totiž svetská moc v zásadnej nevýhode proti cirkevným nárokom,
z dôvodu uznávania princípu o pôvode všetkej moci od Boha a duchovnom vodcovstve
Cirkvi. Marsilius z Padovy však tento princíp opustil, prehlasujúc myšlienku, že pôvod
všetkej moci je v samotnom ľude. Štátu tak umožnil upierať cirkevné nároky zasahovať
do výsostne svetských záležitostí, keďže zodpovedným za tieto veci mal byť len panovník,
a to výlučne a priamo ľudu. Podľa jeho myšlienok má byť Cirkev nemajetná, účinkovať
len na rýdzo duchovnom poli a vo všetkom má byť podriadená štátu. Jej moc pramení
výlučne v cirkevnej komunite (congregatio fidelium) a najvyššou cirkevnou inštanciou je
ekumenický koncil, ktorého zvolanie prináleží civilnej autorite, pričom právom hlasovať
na ňom majú disponovať aj laici. Najmä na základe myšlienok tohto filozofa tak boli položené základy moderného princípu demokracie, vystavané na teórii spoločenskej zmluvy.
Obdobným spôsobom aplikoval vyššie uvedené zásady na cirkevnú hierarchiu nominalista
Viliam Ockham, a to predovšetkým vo svojom diele „Dialogus de imperatorum et pontificum potestate“ (Dialóg medzi učiteľom a jeho žiakom o moci kráľov a pápežov, 1338–
–1343) prehlasujúc, že pápežovi patrí „plenitudo potestatis“ výlučne v duchovných veciach
a že nad pápeža a biskupov je postavený všeobecný koncil, ako zhromaždenie všetkých
veriacich s Kristom ako hlavou. Poslednou inštanciou v otázkach viery však pre Ockhama
nebol všeobecný koncil, ale Sväté Písmo a rozum (náznaky novodobého individualizmu).
Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 156; ŠPIRKO,
J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 17–18 a FRÖHLICH, R.: Dva tisíce let
dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 120 a 124.
2002, s. 39.
65 Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel. Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 93.
Jej najvyšším vyjadrením bolo zvolanie viacerých tzv. „koncialiaristických koncilov“, ktoré
145
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
o štáte a Cirkvi, ktorá priniesla úplný rozchod s tradičným myslením stredoveku
a v tom čase stále platným cirkevným zriadením, isté prelúdium raného humanizmu, ale tiež budúcej protestantskej reformy.
Autoritatívna politika Svätej Stolice vyvolala veľa nepriateľstva, najmä
po uvalení interdiktu na územie Ríše, ktorý platil viac ako dvadsať rokov a priniesol ťažké následky a zneváženie reputácie Cirkvi.66 Aj z tohto dôvodu sa
nemožno čudovať, že väčšina duchovenstva, kniežat a miest sa napokon postavila na stranu cisára. Od čias tohto konfliktu dochádzalo k obmedzovaniu vplyvu
pápežstva na cisárske voľby67 a z politických dôvodov sa tiež začína pochybovať
o pápežovom korunovačnom práve. Obdobný vývoj ako v Ríši však bol zaznamenaný v Anglicku, ktoré sa najmä z dôvodu protežovania Francúzska, snažilo
o eliminovanie vplyvu pápeža, formujúc štátnu, národnú a nezávislú cirkev.68
si nárokovali charakter všeobecných snemov a uplatňovaná bola na nich teória o zvrchovanosti koncilu nad pápežom (concilium supra papam). Medzi tieto koncily zaraďujeme
synodu v Pise (r. 1409), väčšiu časť rokovaní Kostnického koncilu (1414–1418), koncil
v Pávii a Siene (1423–1424) a Bazilejský koncil (1431–1449). Pápežstvu sa podarilo fakticky zvíťaziť nad konciliárnymi teóriami v roku 1449 po rozídení sa Bazilejského snemu.
V roku 1459 toto víťazstvo pápež Pius II. (1458–1464) potvrdil bulou Execrabilis et pristinis,
v ktorej zavrhol každé odvolanie sa voči pápežovmu rozhodnutiu ku všeobecnému koncilu. V roku 1512 na Piatom lateránskom koncile (1512–1517) opätovne zaznieva zásada
zvrchovanosti pápeža nad koncilmi, vyjadrená slovami: „Romanum pontificem, tamquam
super omnia concilia auctoritatem habentem, conciliorum indicendorum, transferendorum
ju set potestatem habere.“ (sess. XI.). Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I.
Praha : Všehrd, 1946, s. 162 a ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s.
55–56 a 87.
1995, s. 25
67 Nemeckí kurfirsti na základe uznesenia snemu v Rhense v roku 1338 totiž prehlásili, že
väčšinou kurfirstov zvolený nemecký kráľ nepotrebuje nijaké pápežské schválenie alebo
potvrdenie a je okamžite oprávnený k správe cisárskych majetkov a práv. Až do toho času
sa totiž vyžadovala jednohlasná voľba, ktorá častokrát končila voľbou dvojitou a sukcesívnym pápežovým právom rozhodnúť o vhodnom kandidátovi. V mene cisára napokon
volitelia ešte v roku 1338 vyhlásili na sneme vo Frankfurte nad Mohanom dekrét Licet
iuris, ktorý rozšíril rozhodnutia z Rhensu aj na osobu cisára, prehlasujúc, že cisárska moc
pochádza výlučne a bezprostredne od Boha a že kurfirstami zvolený kráľ je oprávnený
nosiť ihneď po voľbe titul a moc kráľa i cisára rímskeho. Pápežovi bola pritom priznaná len
formalita cisárskej korunovácie. Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od
Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s. 208–209; ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 19; BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I.
Praha : Všehrd, 1946, s. 155–156 a MALÝ, R.: Církevní dějiny. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001, s. 144–145.
68 Tento vývoj bol zaznamenaný už za vlády kráľa Henricha II. z Anjou (Plantagenet, 1154–
1198), ktorý sa snažil čo najviac ohraničiť privilégiá duchovenstva vo svojej krajine v prospech kráľovskej moci, vyžadujúc od nich lénnu prísahu a podriaďujúc ich svetským súdom
(zavrhnutie „privilegium fori“). Snem v Clarendone napokon v roku 1164 prijal 16 článkov
(consuetudines avitae), na základe ktorých sa anglickí klerici nemohli odvolávať do Ríma,
prezentačné a patronátne práva patrili pred kráľovský súd a zrušené boli tiež viaceré ďalšie
privilégiá Cirkvi a duchovenstva. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny II. Martin : Neografia,
146
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Vo Francúzsku sa objavovali volania po nezávislej národnej cirkvi simultánne
s upevňovaním kráľovskej moci a silnejúcim národným sebavedomím, ktoré boli
načas utlmené, pre Francúzsko značne výhodným, avignonským pobytom pápežov. Za čias Veľkej západnej schizmy, keď už Francúzsko neprofitovalo z prítomnosti (proti) pápežov, francúzsky kráľ Karol VI. (1380–1422) viac krát nariadil
obmedzenie pápežských právomocí voči francúzskej „galikánskej“ cirkvi v konciliárnom duchu (r. 1407, 1408 a 1418). Napriek tomu však pápežstvo stále disponovalo dostatočne silnou autoritou, aby mohlo aj po odchode pápeža Gregora
XI. do Ríma (r. 1377) a skorom začiatku Veľkej západnej schizmy naďalej vyberať
poplatky zavedené avignonskou kúriou. Hlavný rozdiel spočíval jedine v skutočnosti, že počas tohto obdobia boli tieto platby inkasované dvomi a potom tromi
pápežmi.69
Práve z dôvodu avignonského exilu, Veľkej západnej schizmy, neúnosnej
pápežskej fiškálnej politiky a zmätkov v partikulárnych cirkvách sa už v 14. storočí začínajú ozývať volania po celkovej reforme Cirkvi „v hlave a v údoch“ (in
capite et in membris).70 Aj reformné synody 15. storočia boli charakteristické
snahami o zbavenie sa pápežských finančných tiarch a pod výzvami na reformu v hlave (reformatio capitis) sa malo na mysli najmä eliminovanie pápežských zásahov do benefícií a obmedzovanie poplatkov v prospech kúrie.71 O tejto skutočnosti vypovedajú koncilové dekréty, ale tiež konkordáty uzatvorené
s jednotlivými štátmi po Kostnickom koncile (1414–1418)72 a sneme konanom
69
70
71
72
1943, s. 352–353. V nadväznosti na clarendonské akty, najmä zákony „Statute of Provisors“
z rokov 1306 a 1350 a „Statute of Praemunire“ z roku 1353 vyhlásené za kráľov Eduarda I.
(1272–1307) a Eduarda III. (1327–1377), prezentovali za nezákonné pápežské menovania
na cirkevné benefíciá situované v Anglicku a zakazovali pod ťažkým trestom zavedenie
a uplatňovanie pápežských búl, súdnych rozsudkov, apelácií a rezervácií. Za panovania
Eduarda III. zároveň anglický parlament v roku 1366 odmietol formálnym a definitívnym
spôsobom platenie feudálnych poplatkov Svätej Stolici, ktoré neboli v tom čase vyplácané
už 33 rokov a boli reklamované pápežom Urbanom V. (1362–1370). Porov. DOLINSKÝ,
J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 32 a 77.
Všetky anáty z Anglicka v prospech kúrie však boli zrušené až v roku 1531, keď pápež
napomínal parlament, ktorý spolu s generálnym zhromaždením anglického kléru vyhlásili
kráľa Henricha VIII. Tudora (1509–1547) za hlavu štátnej anglickej cirkvi. Porov. ŠPIRKO,
J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 182.
Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha,
1995, s. 37.
Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress,
2002, s. 6.
V roku 1406 tak označil jeden z reformných spisov za hlavné problémy v univerzálnej
Cirkvi neporiadok v kánonickom práve, prebujnenú pápežskú kúriu, komoru, „potestas
plenaria“, pápežský dvor, súd a neobmedzenú jurisdikciu pápeža. Porov. FRÖHLICH, R.:
Dva tisíce let dějin církve. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 115.
Na tomto koncile došlo k ukončeniu schizmy zvolením pápeža Martina V. (1417–1431),
ktorý však čoskoro vyhlásil nové reguly apoštolskej kancelárie (regulae cancellarie Apostolicae) a obnovil finančný systém avignonského pápežstva (12. novembra 1417), čo predznamenalo ďalšie snahy na koncile zúčastnených predstaviteľov štátnej moci o riešenie
147
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
v mestách Bazilej, Ferrara a Florencia (1431–1449).73 Ich príznačným znakom
boli značné ústupky Svätej Stolice v prospech jednotlivých svetských vládcov
v záujme získania podpory voči konciliarizmu, ktorú sa napokon podarilo získať za cenu výrazného nárastu regalistických a národných cirkevno-politických
tendencií. Nemecko, resp. Ríša,74 dosiahli značnú úľavu uzatvorením Viedenského konkordátu (r. 1448), podľa ktorého boli Svätej Stolici rezervované len
niektoré benefíciá, pápež mal disponovať iba právom potvrdzovania zvolených
biskupov, obmedzené boli apelácie na Rím a namiesto anátov malo byť vyberané maximálne raz ročne zodpovedajúce „servitium“ od biskupstiev a opátstiev,
ktoré sa uprázdnili.75
Po pokuse o jednostranné riešenie v roku 1438 vo forme tzv. „Pragmatickej
sankcie“ (Pragmatica sanctionae) z Bourges, ktorou boli zrušené pápežské anáty a rezervácie, boli vzájomné vzťahy Francúzska voči Svätej Stolici upravené
Bolonským konkordátom z roku 1516, ktorý zostal v platnosti až do Veľkej francúzskej revolúcie (r. 1789).76 Podobná zmluva bola uzatvorená aj so Španielskom
(r. 1482).77 Aj v iných krajinách naďalej pretrvávali sklony k jednostrannému
obmedzovaniu jurisdikčnej (predovšetkým administratívnej) právomoci pápeža
73
74
75
76
77
finančných záležitostí pápežskej kúrie. Aj na ďalších reformných synodách, ktoré sa vyznačovali najmä uplatňovaním konciliarizmu a demokratickým poňatím rokovaní a hlasovaní, sa tak predstavitelia jednotlivých štátov snažili o presadenie dekrétov, ktoré mali zrušiť
rôzne zvyky v obsadzovaní cirkevných benefícií a Avignonom zavedené poplatky. Porov.
KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s.
91–93.
Na Bazilejskom koncile tak bolo v roku 1433 vyhlásené zrušenie anátov, platieb za páliá,
poplatkov pápežskej kancelárii a všetkých beneficiálnych rezervátov, ktoré neboli obsiahnuté v kánonickom práve. Porov. DOLINSKÝ, J.: Dejiny Cirkvi. Tretí diel. Obdobie reforiem. Bratislava : Dobrá kniha, 1995, s. 48.
Práve v Nemecku sa už v 15. storočí, najmä však na začiatku 16. storočia, čoraz častejšie
ozývali hlasy prezentujúce písomne i na ríšskych snemoch sťažnosti nemeckého národa
proti Rímu (Gravimina nationis Germanicae). Tie požadovali zrušenie exempcií, rezervátov a imunít kléru a sťažovali sa na nedostatočnú cirkevnú správu. Zároveň však pritom nie
raz celkom nelogicky požadovali, aby boli k akýmkoľvek cirkevným hodnostiam pripúšťaní len šľachtici. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 40.
Základom tohto konkordátu boli tzv. „Advisamenta nationis Germanicae“, ktoré predložili
ríšski zástupcovia počas rokovaní Kostnického koncilu. Popri tomto „ríšskom“ konkordáte, ktorý sa týkal popri Nemecku aj Čiech, Poľska, Uhorska a Škandinávie, boli sukcesívne
uzavreté viaceré kniežacie konkordáty, ktoré v konečnom dôsledku urobili z nemeckých
kniežat pánov „svojich“ cirkví a podporili tak vývoj cirkevného teritorializmu na území
Ríše. O tom, že v skutočnosti všetky dosiahnuté opatrenia neboli dostatočné hovorí tiež
skutočnosť, že už začiatkom roku 1451 sa proti pápežskému fiškalizmu zdvihla vlna protestov, po ktorej vystúpili so svojimi sťažnosťami v roku 1452 kurfirst – arcibiskup trevírsky a v roku 1455 kurfirst – arcibiskup mohučský, prezentujúc, že ďalšie uplatňovanie
pápežskej fiškálnej politiky „... premení Nemecko na púšť“. Porov. RAPP, F.: Svatá říše římská národa německého (od Oty Velikého po Karla V.). Praha – Litomyšl : Paseka, 2007, s.
249–257.
Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 55.
Porov. BUŠEK, V.: Učebnice dějin práva církevního I. Praha : Všehrd, 1946, s. 160–161.
148
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
voči jednotlivým partikulárnym cirkvám (Portugalsko, Anglicko atď.). Postupne sa tak podarilo eliminovať, či aspoň zmierniť, dopady avignonskej fiškálnej
politiky, avšak ojedinelé snahy o jej opätovné zavedenie sa objavovali naďalej.78
Vo všeobecnosti tak môžeme konštatovať, že avignonské zajatie so sebou prinieslo značný úpadok univerzalistickej prestíže pápežstva, nárast autority kardinálskeho kolégia a urýchlenie procesu formovania autonómnych národných cirkví,
ktoré boli prakticky nezávislé na pápežovi.79 Spomínané finančné praktiky spolu
s ďalšími nešvármi (najmä tzv. „renesančných pápežov“), v konečnom dôsledku
pripravili cestu reformácii. John Wycliffe († 1384), Ján Hus († 1415) i Martin
Luther († 1546) sa napokon zhodovali v ostrej kritike cirkevných majetkových
pomerov, osobitne zdôrazňujúc pápežský fiškalizmus, vďaka čomu nachádzali
priaznivcov a spojencov v radách predstaviteľov štátnej moci.80 Enormne veľký
majetok v rukách Cirkvi a jej znížená autorita v novovekej svetskej spoločnosti
napokon viedli k viacerým prehnaným a proti prirodzenému právu idúcim reakciám, ktoré sa prejavovali najmä v rozsiahlych sekularizáciách cirkevného majetku.81 Európskym kniežatám a predstaviteľom štátu totiž viac než samotná Cirkev
a jej moc v skutočnosti prekážalo jej bohatstvo, z ktorého chceli profitovať. Aj
z toho dôvodu sa núka položiť na záver otázku, z akého dôvodu sa dnes objavuje toľko hlasov poukazujúcich na „neadekvátne“ poskytovanie platov a ďalších materiálnych výhod duchovným štátmi zásadne sekulárnymi so zavedeným
78 Napríklad pápež Pavol II. (1464–1471) vyhlásil v roku 1469 bulou anáty (quindennia) na
benefíciá pripojené ku každej korporácii, ktoré mali byť vyberané každých 15 rokov (teda
nie pri každej prezentácii). Porov. KUMOR, B.: Cirkevné dejiny 4. Jeseň cirkevného stredoveku. Levoča : Polypress, 2002, s. 236–237.
79 Porov. ŠMÁLIK, Š.: Boží ľud na cestách. Cirkev v 49 pokoleniach. Bratislava : Lúč, 1997, s. 371.
80 Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 13.
81 V roku 1131 tak napríklad kráľ Alfonz I. Aragónsky (1104–1134) daroval celú tretinu svojej pôdy špitálnikom (johanitom). V čase anglického kráľa Jána Bezzemka (Jean Sans Terre,
1199–1216) bola zase Cirkev držiteľkou viac než tretiny všetkej pôdy v Anglicku. Porov.
WOODS, T. E.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha : Res Claritatis, 2008,
s. 142. Obdobne v Nemecku v čase reformácie (16. storočie) disponovala Cirkev takmer
tretinou pôdneho fondu, čo vyvolávalo nenávisť a žiarlivosť a podnecovalo myšlienky širokej sekularizácie, ktoré sa čoskoro, najmä v protestantských krajinách bežne v praxi uplatňovali. Väčšina nemeckých kniežat napokon priamo podporovala protestantské hnutie,
keďže od neho očakávali vzrast svojej moci a materiálne zisky zo zabraných cirkevných
majetkov. Porov. ŠPIRKO, J.: Cirkevné dejiny III. Martin : Neografia, 1943, s. 139. Spomenúť by sme mohli tiež príklad škótskeho a neskôr i anglického kráľa Jakuba I. (1567/1603–
1625), ktorému sa na istý čas podarilo v Škótsku nahradiť presbyteriálnu cirkevnú správu
biskupskou, po tom, čo si podporu šľachty kúpil rozdaním cirkevnej pôdy. Ako príklady
najväčších sekularizácií v katolíckych krajinách sa možno zmieniť o veľkej sekularizácii
cirkevných majetkov v Nemecku, ku ktorej došlo v roku 1803 na základe uznesenia ríšskej
deputácie v Regensburgu; vo Francúzsku došlo k zoštátneniu majetku už v prvom roku
Veľkej francúzskej revolúcie (r. 1789); v Rakúsku nemožno opomenúť systém „jozefinizmu“ cisára Jozefa II. (1765/1780–1790), ktorý obdobne pristúpil k rozsiahlej sekularizácii.
Osobitne možno spomenúť zavedené a bežne uplatňované praktiky totalitných režimov,
komunistický režim v bývalom Československu nevynímajúc.
149
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
kooperačným modelom vzťahov Cirkvi a štátu.82 Je predsa celkom zrejmé, že
ide len o kvapku v mori oproti majetku, o ktorý bola Cirkev počas novoveku či
v modernej dobe nespravodlivo pripravená. Tieto skutočnosti by tak mali byť aj
dnes s určitosťou zohľadňované pri príprave konfesných zákonodarstiev dotknutých štátov.
JUDr. Vojtech Vladár, PhD.
Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave
Katedra rímskeho a cirkevného práva
82 Zaujímavosťou zostáva, že tento model bol naznačený už koncom 13. storočia, keď sa ozývali hlasy po zavedením štátneho dohľadu nad Cirkvou a sekularizácii cirkevných majetkov, namiesto ktorých mal štát duchovenstvu poskytovať štátne platy. Týmito myšlienkami
sa prezentovali najmä dominikán Ján Parížsky (Jean de Paris, † 1306) a advokát Pierre
Dubois († po r. 1321). Obdobné myšlienky však vo svojich dielach napokon hlásal už spomínaný anglický reformátor John Wycliffe. Porov. JUDÁK, V.: Dejiny mojej Cirkvi. II. diel.
Trnava : Spolok sv. Vojtecha, 2004, s. 94–96 a FRANKIELOVÁ, S. S.: Křesťanství. Cesta
spásy. Praha : PROSTOR, 1999, s. 64.
150
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Zpráva z konference o právním vzdělávání
Valencie 11.–15. 7. 2011
Mgr. Petra Melotíková
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
V letošním roce nebylo snad akce, na kterou se vyučující praktických forem
výuky práva těšili více, než na 6. celosvětovou konferenci pořádanou organizací pro právní vzdělávání GAJE (Global Aliance for Justice Education) konanou
ve dnech 11.–15. července ve španělské Valencii. Konference nesla podtitul „Boj
proti sociální nespravedlnosti skrze právní vzdělávání“ (Combating Social Injustice Through Justice Education).
Tradice pořádání konferencí s cílem umožnit výměnu poznatků a prohloubení znalostí a dovedností o praktické formě výuky odborníkům z univerzit,
doktorandům, ale i právníkům z praxe sahá do roku 1999, kdy se první akce
tohoto druhu uskutečnila v Indii. Přičemž poprvé se letos podařilo uskutečnit
zajímavé spojení s pořádáním další konference, a to s 9. konferencí časopisu pro
právní vzdělávání (International Journal of Clinical Legal Education, IJCLE),
který je součástí Školy práva Northumbrijské univerzity v Anglii (School of Law,
Northumbria University). Cíle časopisu jsou v mnohém podobné s cíli GAJE,
tedy podpořit diskuzi o způsobech a formách vzdělávání studentů práv s cílem
umožnit jim skrze praktickou výuku v řádném studijním plánu získání potřebných praktických dovedností a návyků využitelných v praxi.
Letošní klíčové téma konference spočívalo v otázkách boje se sociální nespravedlností a souvisejícími problémy, zejména s možnostmi přístupu k právní
pomoci a její kvalitou. Přes 300 delegátů ze 40 zemí světa (z České republiky
vyslaly své zástupce Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci83
a Právnická fakulty Univerzity Karlovy v Praze) po celý týden s úžasným elánem
probíralo desítky témat souvisejících jak s právním vzděláváním, reformami studijních plánů, možnostmi zařazení praktických předmětů do soustavy povinných předmětů, tak i otázky zapojení studentů do probono aktivit a zdůraznění
sociálního podtextu klinických metod výuky.
Program konference byl nabitý – mohli jste se účastnit plenárních zasedání k vybraným problémům, denně jste si mohli vybrat z desítek workshopů či
83 Účast akademiků s Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci byla možná díky
finanční podpoře z projektu „Právní vzdělání pro celý život“ (reg. č. CZ.1.07/2.2.00/15.0290)
z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, finančně podporovaného
z prostředků Evropské unie, Evropským sociálním fondem v ČR i Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR.
151
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
přednášek plných zajímavostí a problémů spojených s výukou práva, dostupností právní pomoci širokému spektru (i nemajetných) potřebných osob. Jiná
část příspěvků pak byla věnována představám a plánům neziskových organizací
bojujících za prosazení řádné výuky práva v méně rozvinutých zemích.
Jen namátkou mohu vyzdvihnout např. blok týkající se spolupráce lékařů,
sociálních pracovníků a studentů práv a medicíny a jejich vzájemné ovlivňování
pohledu na řešení medicínských problémů právního rozměru (autory příspěvku
byli Lisa Bliss, Sylvia Caley, Robert Pettignano a Maria Ejchart). Velkou diskuzi
vzbudil příspěvek profesorky Norbani Mohamed Nazeri, která ve své klinice se
studenty pomáhá v malajských věznicích hájit práva mladistvých vrahů a na studenty je tak kladeno i morální dilema a znalost psychologie osob. Neméně poutavé pak bylo vyprávění o pojímání výuky práva profesory z Číny a Haiti, tedy
zemí, které postihly (postihují) živelní katastrofy, kdy prakticky zaměřená výuka
práva dostává širší sociální rozměr tím, jak se zaměřuje na poskytnutí právní
pomoci studenty nemajetným vrstvám obyvatelstva či osobám postiženým přírodními živly. Závěr konference pak patřil skvostnému vystoupení Baltasara
Garzóna, působícího např. u Mezinárodního trestního soudu v Haagu, který se
zamýšlel nad hledáním pravdy v trestních věcech a nad myšlenkou, že „závažný
zločin spáchaný v jedné zemi musí být zločinem všude na světě“.
Asi bude znít jako klišé má poslední poznámka, nicméně ji musím uvést. Je
až neuvěřitelné, s jakým zaujetím všichni konferující vyslechli vzájemně problémy, se kterými se jednotlivé státy a právnické fakulty potýkají. Nikomu nebylo
zatěžko poradit, pokud už měl s podobnou situací zkušenost. Cíl konference byl
stoprocentně naplněn, ba co víc, mnohým z nás ukázala směr a cestu, kterou se
ubírat, a poskytla možnost navázání akademických vztahů důležitých pro další
rozvoj právního vzdělávání v České republice.
152
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů
•
•
•
•
•
•
Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce
ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou.
Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit
na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO.
Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle
následujícího vzoru).
Každý příspěvek prochází recenzním řízením.
Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen
k publikování.
O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce
rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.
Instructions for the Authors and Publishig Conditions
•
•
•
•
•
The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent
in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail.
Contributions must be submitted in the form required by the editors (see
form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft
Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be
sent to the email or mailing address of the editors of AIO.
Each contribution is peer-reviewed.
Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply
with the requirements of form and content or which will be assessed as not
suitable for publishing by the reviewer.
The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections.
If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the
author is not authorized to require it.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci,
Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11
Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635,
fax: +420 585 637 506.
153
AIO, 2011, Vol. 6, No. 2.
Požadovaná forma příspěvku
Název článku (česky nebo slovensky)
Název článku (anglicky)
Jméno autora(ů)
Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov)
Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov)
Keywords (anglicky, maximálně 15 slov)
Summary (anglicky, maximálně 50 slov)
Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na
novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/
Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření
bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.)
Jméno autora(ů) + tituly
Působiště autora
Email
Required form of the paper
Title
Name of the Author(s)
Keywords (English, maximum 15 words)
Summary (English, maximum 50 words)
Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each
paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote
according to the usual form)
Name of autor(s) + academic titles
Home institution
Email
154

AIO 2/2011 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Podobné dokumenty

Reklamační protokol + žádost o reklamaci

OB_Nova spolecnost sro_aktualizovane vydani2.indd - Praha

Movie Maker – nástroje videa