Z Madridu do Jičína – 2007

Obsah:
Poděkování......................................................................................... 4
Několik slov úvodem. .......................................................................... 5
Zápisky z cesty Jičín – Madrid 30.4. – 4.5.2007, na start
„Cykloputování“ z Madridu do Jičína. .................................................. 7
Prolog pátek 4.5. Madrid – Getafe – Valdemoro. 43 km kolo, 18 km
autostop, 15 km vlak ......................................................................... 12
1. etapa sobota 5.5. Valdemoro – Aranjuez 38 – Toledo 97 – Mora 135
– Madridejos 176km, 7 hod.30 min. .................................................. 15
2. etapa neděle 6.5. Madridejos – Herencia 40 km – Alcazar 53 –
Pedro Muňoz 80 km – Mota del Cuervo 95 – Belmonte 111 – La
Altamarcha 150 – San Lorenzo 171 – Cuenca 215km, 10 hod. 30min.
......................................................................................................... 17
3. etapa pondělí 7.5. Cuenca – Canete 78 km – Teruel (916) 158 km,
7 hod. 15 min. ................................................................................... 19
4. etapa úterý 8.5. Teruel – Corbalan - Cedrillas 36 – Allepuz 51 –
Sollavientos (1507) 55 – Villaroya (1700) 69 – Fontanela 78 – Passo
Pelado (1657) 87 – Cantaviera 97 – Mirambel 115 – Forcall 129 –
Morella 144 km, 8 hod. 15 min. ......................................................... 22
5. etapa středa 9.5. Morella – Monroyo 28 – Calacei – Te 75 km –
Mora 124 – Falset 142 – Tarragona 185km – jen 8 hod. „pěkné práce“
......................................................................................................... 24
6. etapa čtvrtek 10.5. Tarragona – Pas Ordal (487) 74 – Castelldefels
129 – Barcelona 99 – 157 km, 7 hod. 45 min.................................... 26
7. etapa pátek 11.5. Barcelona – Mataró 38 – Sant Vicenc de Montalt
50 – Blanes 78 – Sant Feliu de Guixols 119 km, 6 hod. 20 min. ....... 28
8. etapa sobota 12.5. Sant Feliu – Palamos 18 – Palafrugell 26 – San
Sebastian 31 – Pals 48 – Torroella 59 – Figueres 94 – hranice Francie
120 – Perpignan 153 – Canet - Plage (kempink) 169 km, 7 hod. 30
min.................................................................................................... 30
2
9. etapa neděle 13.5. Canet Plage Perpignan 16 – Narbonne 103 km,
5 hod. 15min. – odpočinkový den...................................................... 32
10. etapa pondělí 14.5. Narbonne – Beziers 32 – Agde 55 km, 2hod.
15 min............................................................................................... 34
11. etapa úterý 15.5. Agde – Séte 27 – Montpellier 56 – Nimes 118 –
Avignon 164 km, 8 hod. .................................................................... 36
12. etapa středa 16.5. Avignon – Apt 54 – Forcalquier 97 – Montford
123 – Sisteron 145 km, 6 hod. 40 min............................................... 38
13. etapa čtvrtek 17.5. Sisteron – Tallard 39 – Embrun 86 – MontDauphin 104 – L´Argentiere 118 – Briancon 144 km, 6 hod. 30 min. 40
14. etapa pátek 18.5. Briancon – Montgenevre 21 – Susa 65 – Torino
121 – Chivasso 148 – Casale 199 km, 9 hod. ................................... 42
15. etapa sobota 19.5. Casale – Mortara 36 – Pavia 75 – Lodi 113 –
Rema 132 – Chiari 170 – Cologne 180 km, 8 hod. 5 min. ................. 44
1. odpočinkový den neděle 20.5........................................................ 47
2. odpočinkový den pondělí 21.5....................................................... 48
16. etapa úterý 22.5. Cologne – Bergamo 33 – Lecco 67 – Calico 114
– hraniční přechod Švýcarsko Castasenga 150 – Casaccia 5km před
sedlem Maloja 167 km, 8 hod. 40 min............................................... 49
17.etapa středa 23.5. Casaccia – passo Maloja 5 – St. Moritz 24 –
Zernez 57 – Susch 64 – Martina hraniční přechod do Rakouska 103 –
Pfunds 116 – Landech 149 km, 7 hod. 10 min. ................................. 50
18. etapa čtvrtek 24.5. Landeck – Imst 20 - Telfs 51 – Innsbruck 85 –
Jenbach 120 – Woergl 148 – St. Johann 182 km, 8 hod. 20 min. ..... 52
19. etapa pátek 25.5. St. Johann – Lofer 26 – Bad Reichenhall 51 –
Salzburg 71 – Strasswalchen 100 – Vocklabruck 135 – Wels 172 –
Linz 199 – Reichenau 230 – Vyšší Brod 245 km, 10 hod. 15 min. .... 55
20. etapa sobota 26.5. Vyšší Brod – Rožumberk 9 – Český Krumlov 33
– Č. Budějovice 59 – Soběslav 99 – Radenín 122 km, 5 hod. 20 min.
......................................................................................................... 58
3
21. etapa 27.5. neděle Radenín – Mladá Vožice 26 – Vlašim 48 –
Kladruby a zpět Vlašim 62 – Benešov 82 – Kamenice – Ládví 98 –
Štiřín 102 – Říčany 115 – Újezd nad Lesy 130 km 5 hod. 35 min. .... 59
22. etapa pondělí 28.5. Újezd nad Lesy – Sadská 30 – Poděbrady 41
– Kopidlno 71 – Jičín 91 km, 3 hod. 35 min....................................... 60
Rekapitulace ..................................................................................... 62
Poděkování
1) Jitce, která mi cestu dovolila a ještě doladila můj program – moc
mi pomáhal
2) Pavlovi Hejlovi, který mě průběžně informoval o dění v Jičíně, ve
světě, a podával zprávy o počasí, kam směřovala má cesta
3) Všem přátelům, kteří mě podporovali a povzbuzovali zprávami
SMS:
od Štěpána mi pomohlo „… jsem rád, že se Ti to líbí, jen to moc
nepřeháněj, cesta samotná je cílem, nejde o kilometry a
průměry…“
Mirek Jiran „… už mi chybí Tvoje přítomnost, musíš jet rychle,
abys už byl doma…“
Petr Vomáčko „Vidím, jak umíš užívat život …“ (moc lichotivá)
4) Nesmím zapomenout na Jičínský deník, který o mé cestě
informoval Jičíňáky
5) CS Cargo, které mě dopravilo na místo startu, tj. do Madridu,
disponentovi Jiřímu Matesovi
6) Všem, které jsem potkal a pomáhali mi navrženou trasu cesty
ještě vylepšit a zpříjemnit
7) Všem přátelům v Cologni 20. – 21.5., hlavně Anně a Giulianovi
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2007
4
4.5.- 28.5.2007
3290 km
„Život je jako kniha a kdo necestuje, málo z ní přečte“.
Jean Paul
Vydávám se na svoji nejdelší cestu na kole jen pro své potěšení,
abych co nejvíce využil svůj volný čas, který je mi dán.
Několik slov úvodem.
Proč ne „po stopách Vuelty“, ale „z Madridu do Jičína“?
V roce 2005 se mi podařilo splnit můj životní sen a zvládl jsem
s mladším cyklistou a doprovodem 8 nejtěžších etap ve stopách
cyklistického závodu v Itálii „Giro d´Italia“, za 12 dní to bylo 1394 km a
nastoupáno 21 000m. Bylo to 48 hodin v sedle a průměrná rychlost
činila v tak náročném terénu neuvěřitelných 29 km/hod!
V loňském roce jsem společně s mladšími cyklisty z Vysokého Mýta
zvládl „modifikovaný program – ve stopách Toure de France“, což je
nejtěžší cyklistický závod světa. Bylo to opět 8 horských etap na území
Itálie, Francie a Švýcarska v oblasti Dauphinských a Savojských Alp,
kolem Mont Blancu za pouhých 8 dní to bylo 8 etap, tzn. bez žádného
odpočinku jen 886 km, ale nastoupáno 23.000 m, což je možné
přirovnat skoro ke třem výjezdům na kole na Mont Everest, nejvyšší
bod naší planety. Denně to bylo téměř 3000m, což je u nás např. 5x
Špindl – Špindlerovka.
Poslední můj cyklistický sen pro letošní rok byl jet ve stopách Vuelty,
což je cyklistický závod ve Španělsku, hodnocený jako třetí nejtěžší
závod světa po Toure a Giru. „Bohužel“, jak říká můj tříletý vnuk
Tomáš, se nepodařilo najít žádného vhodného mladšího cyklistu, který
5
by obětoval 3 týdny volného času a nemalé náklady na cestu a
doprovod na Pyrenejský poloostrov.
Zvolil jsem proto cestu na start do Madridu kamionem z Carga Jičín a
zpět na horském kole se zátěží asi 20 kg. Jel jsem sám, abych si to
užil „až do morku kostí“, mohl se zastavit, kde se mi zalíbí. Nebyl jsem
však sám, neboť jsem se každý den o své zážitky dělil nejen s Jitkou,
ale i s přáteli, kteří mě neustále informovali o dění doma a na dálku mě
velmi podporovali. Jitka přepsané SMS zprávy denně zasílala mailem
všem zájemcům.
6
Zápisky z cesty Jičín – Madrid 30.4. – 4.5.2007, na start
„Cykloputování“ z Madridu do Jičína.
Původní
termín
odjezdu
v pátek 27.4. se o tři dny
posunul
z důvodů
pozdní
vykládky a návratu kamionu
Carga
s řidičem
Petrem
Dusbabou.
V pondělí 30.4. v 8:30 hod.
jsem
přijel
doprovázen
na
Jitkou
kole
se
zavazadly na dvůr ČSAD
Jičín,
kde
se
setkávám
poprvé s řidičem, který byl
zároveň mým společníkem
dalších 5 dnů. Po naložení
kola
a
zavazadel
a
nezbytném focení se loučím s manželkou, snad jen na 5 týdnů.
Odjíždíme do Brandýsa nad Labem, kde ve skladu firmy Mitas po
hodině čekání dalších skoro 6 hodin nakládací četa plnila kamion
Volvo
s vlekem
300
ks
cca
převážně
velkých pneumatik pro
traktory
a
stavební
stroje; největší z nich
váží
až
240
Pomocníkem
kg.
je
vysokozdvižný vozík a
těžkou ruční práci na
7
korbě auta dělají tři Ukrajinci, kterým velí šéf nakládky. Práci
vykonávají velmi pomalu a pro urychlení žádají cigarety, pivo a
alkohol; asi po třech hodinách dostávají od řidiče láhev vína, kterou
vypili během pár minut. Teprve v 17 hodin se vydáváme na cestu směr
Rozvadov, kde je první hodinová bezpečnostní přestávka, kterou
využíváme k podání teplé večeře připravené doma Jitkou (byla skvělá
zrovna jako oběd). Skoro do půlnoci pokračujeme po německé dálnici
na Norimberk a cestu musíme ukončit na velkém parkovacím dvoře u
Kirchbergu, kde už obtížně hledáme místo pro kamion, neboť je tu asi
240 nákladních aut z celé Evropy. Odhaduji, že asi třetina jich je
z Česka a 8 přímo od firmy Cargo Jičín. Poplatek činí 10 €, ale je tu
dokonalé zázemí včetně sprch a podání jednoho teplého jídla. Protože
druhý den, tj. 1.5. je svátek, všichni tu musí čekat celý den a teprve po
22. hodině mohou pokračovat v jízdě. Už večer před příjezdem se
řidiči vysílačkami a SMS zprávami domlouvají na setkání na
parkovacím dvoře a tak skoro 3 hodiny po půlnoci popíjejí pivo , vaří
grog a „klábosí“ za svitu měsíce a hvězd venku na parkovišti.
Vyprávějí zajímavé historky ze svých cest, většinou pomlouvají své
firmy a šéfy, jen můj Petr je trochu výjimkou. Je hrdý, že pracuje u
Carga, povolání je jeho koníčkem, jezdí zásadně sám po celé Evropě
a někdy se vrací domů až po třech týdnech. Přitom má doma mladou
ženu a dva dospívající syny; sám má 42 let. Je to pohodový člověk
s maximálním pořádkem a čistotou, v kabině sedíme jen v bílých
ponožkách (boty na schůdcích) a jídlo připravujeme mimo kabinu – je
to jeho čistý domeček na kolečkách. Dodržuje stoprocentně nejen
bezpečnostní přestávky, ale i předepsané rychlosti. (Protože dobře
zná bývalé zaměstnance ČSAD Jičín, na dobrou noc ve 3 hod.
připíjíme fernetem
a vypráví „historky“ z práce. Největší sympaťák
z Carga je Franta Balzar, který mi přinesl med na cestu zpět. Je úterý
1. května, svátek práce, řidiči ještě v 9 hodin většinou pospávají; po
8
snídani opět klábosí, pouštějí DVD, nahrávají kazety a CD, zábavné
seriály, muziku. Já začínám psát deník, poskytuji rozhovory o svém
cestování a připravuji, resp. jen ohřívám skvěle připravené jídlo na
oběd a večeři. Opět je krásný slunečný den, jen vítr je trochu
chladnější a odpoledne silnější. Odpoledne čtu všechen tisk, luštím
křížovky a též odpočívám, abych mě síly na cestu zpět. Z horoskopu
se dozvídám: „útěkem před zodpovědností nic nevyřešíte. Nyní je
potřeba, abyste se tomu, co se děje, postavili čelem a ukázali, že
z toho nemáte strach.“ Ano, nesmím se zaleknout náročné cesty domů
nesmím utíkat před dalekou a náročnou cestou. Kolegové z Carga už
mi dnes nabízejí snadný návrat z Francie či Itálie, kam se znovu vrací
příští týden.
Po
večeři
sledujeme v televizi
MS našich v hokeji
s Američany (4:3) a
po
22.
hod.
můžeme
pokračovat 4 hodiny
v cestě a poté má
být opět 11 hodin odpočinek – toto jsou pravidla pro bezpečný provoz
kamionů po Evropě. Těžko asi můj řidič stihne vykládku cca 40 km
jižně od Madridu ve městě Valdemoro do pátku a já sám proto nevím,
zda vynechat cestu na kole do Madridu a zase zpět plánovaným
směrem na jih, kde bude kamion asi 2 dny čekat. Obracím se znovu
do horoskopu, kde čtu: „vaší plné seberealizaci záměrů bude bránit
vaše vnitřní nejistota. Nejspíš nevíte, pro co se vlastně máte
rozhodnout. Dejte na svou intuici“. Ano, rozhodnu se až v sobotu ráno.
Hlavně už se těším na kolo, neboť pohybem se člověku děsně uleví…
9
Úderem 22. hodiny většina kamionů opouští střežený „autodvůr“ a my
též směrem Heilbronn – Freiburg – směr Basilej a před švýcarskými
hranicemi
odbočujeme
vpravo
přes
hraniční
řeku
Rýn
do
francouzského Mulhouse, kde ve 2 hodiny ráno končíme na parkovišti
u benzínové stanice, které se postupně zaplňuje. Spát se ani nechce,
neboť odpočatí jsme ujeli za 4 hodiny 340 km po stále méně zaplněné
dálnici. Proto popíjíme plzeňské a fernet a sledujeme v kabině
Goldoniho komedii „Sluha dvou pánů“ v titulní roli s M. Donutilem.
Ve středu 2.5. vstávám v půl desáté, řidič Petr ještě o hodinu později.
Po hygieně snídaně, luštění sudoku a malé procházky v okolí. Počasí
slunečné, opět větrné, chladné. Obědváme přesně v poledne a ve
12:45 hod. pokračujeme po dálniční trase Francie Besancon – Dole,
kde po 2 hodinách opouštíme dálnici a dále už jen po silnici 1. třídy
s mnoha kruhovými křižovatkami, jak je Francii zvykem. Mezitím se
zatáhlo a další hodinu pršelo, teplota pouhých 12°C . Za Chalon
vysvitlo opět slunce a tak znovu hodinová bezpečnostní pauza,
svačíme, Petr hraje karty s počítačem a já luštím další křížovky.
Silnice vedoucí rovinatou krajinou je úzká, většinou kolem pole se
vzrostlým obilím a louky, na nichž se pásla stáda pouze bílých krav,
koz nebo ovcí., a tak mi připomíná trochu Polabí. V 17 hodin pokračuje
Moulins – Montluson – Gueret, kde je opět bezpečnostní pauza. Od
20:30 – 21:15 hod. ji využíváme k lehké večeři, zprávám SMS a
upřesňujeme trasu na zítra a relaxujeme. Do Madridu je to ještě 1020
km! Pokračujeme již za tmy trochu kopcovitým terénem, ale
s minimálním provozem – pohoda; posloucháme DVD s Felixem
Holzmannem a „Marečku, podejte mi pero“, Petr stačí za jízdy ještě
číst a psát SMS nebo ovládat vysílačku – informace na kanálu č. 10
mezi českými řidiči, např. kde jsou silniční kontroly nebo pro
rozptýlení, neboť řidič bývá v kamionu sám a je mu dlouhá chvíle,
zvláště na dálnicích; důležité jsou též informace, kde jsou volná
10
parkoviště, zvláště v Německu. Z Gueretu jsme pokračovali po trase
Bellac – Angouleme (před ním v La Rochefoucauld míjíme krásně
nasvícený velký členitý hrad, kde se natáčela Angelika) – Bedenac,
kde půl hodiny po půlnoci končíme v překrásném parku u benzínové
stanice. Protože zde doplňujeme naftu, máme vše k dispozici zdarma
včetně teplé sprchy, což rádi využíváme. Opět doplňujeme tekutiny až
do druhé hodiny ranní a „jedním okem“ sledujeme komedii „Co takhle
dát si špenát“.
3.5. čtvrtek - zatím co já nemohu dospat, Petr spí do 10 hodin, kdy
má připravenou bohatou snídani na stolečku v parku hned vedle auta.
Sluníčko příjemně hřeje a tak snídáme skoro hodinu, neboť až ve 12
hodin
můžeme
pokračovat
směr
v cestě
Bordeaux
a
přiblížit se španělské
hranici.
Město
jsme
objeli po moderním 3 –
4 proudovém obchvatu
a dvakráte po mostech
nad širokou a špinavou
řekou
Garonne.
Následovalo více jak 200 km dálnice jižním směrem podél
Atlantického moře s přímořskou vegetací, kde převažují piniové lesy –
dlouhá, nudná „placka“ – nic pro cyklisty, i když cyklostezka vede
souběžně s dvěma pruhy dálnice. Naštěstí na obloze se objevují
mráčky a kabině funguje klimatizace – před Bayonne dokonce pršelo,
hnědá, špinavá je proto řeka Nivé ústící do moře a po třech hodinách
je povinná zastávka u moře v Bidartu (1 km na pláž), kde obědváme.
V 16 hodin pokračujeme v cestě, za 15 minut nás vítá Movistar,
španělský operátor, krajina i dálnice mnohem členitější a zajímavější,
11
mnoho tunelů a mostů, v samotném San Sebastianu velká výstavba
obytných domů i v samotné blízkosti dálnice. Jsme v oblasti Baskicka,
kde je pro kamiony zákaz jízdy v neděli jako ve většině zemí EU. Na
zbytku Španělska žádná omezení nejsou. V 16:40 hod. mořský záliv
s loděmi olizuje přímo naši dálnici a znovu stoupáme nahoru, kde jsou
mraky. V Bilbao chvilku i opouštíme dálnici a mezi horami silničními
zářezy a po mostech pokračujeme směrem Viktoria – Gasteiz
národním parkem. Pohodovou cestu doplňuje pěkná muzika na CD,
většinou česká, a nechybí ani skladby Tučného. Při poslechu „Tam u
nebeských bran“ říkám Petrovi, že tu mi budou hrát na pohřbu.
Doufám, že mě žádný blázen „nesestřelí“ při zpáteční cestě na kole
domů. Znovu si uvědomuji, jak je na světě krásně. I na této smysluplné
cestě hledám štěstí, pro mne smysl života. Právě se raduji z pohledu
na desítky točících se větrných elektráren; jako poutník na cestě
světem vnímám jeho nádheru, přitahuje mě příroda, lákají mě dálky,
cítím se šťastně. Bude už 19 hodin, opět bezpečnostní pauza, dnes už
poslední – Madrid už jen 260 km a opustili jsme Baskicko.
Pokračujeme do Burgosu a kolem 23. hodiny budeme hledat volné
parkoviště před Madridem. To se podařilo ve 23:20 hod., kdy končí
časový limit dnešní jízdy, tzn. celkem 9 hodin 40 km před Madridem,
jehož světla už vidíme, zrovna jako žlutou kouli Měsíce. Jako vždy
popíjíme a sledujeme DVD „Marečku, podejte mi pero“. Petra po jeho
domácích koláčkách s jablky bolí břicho a tak už nevečeří, zatím co já
jím stále. Po jedné hodině ranní usínáme.
Prolog pátek 4.5. Madrid – Getafe – Valdemoro. 43 km kolo, 18
km autostop, 15 km vlak
Vstávám už v 8:30 hodin, neboť máme možnost pokračovat už v 10:20
hodin a těším se na projížďku Madridem. Petr město objíždí a jede
vykládat jižněji do Valdemora. V 11 hodin nasedám na kolo – bagáž
12
zůstala v kamionu a za 25 minut už jsem pohodlně na Plaza de Toros
(1929) a začínám i fotit – vstup do býčí arény. Projíždím po širokých
bulvárech, většinou pruhy pro bus a taxi, po
pěších
zónách
a
po
parcích.
Jsem
neskonale rychlý – nestačí ani houkající
sanitky či policejní vozy. Pro
třímilionové
město s obrovským provozem je to kolo
úžasné a vše snadno dostupné. Mám
dostatek času, a tak vidím více než jsem
plánoval, a ještě stačím klábosit s cyklisty i
těmi, co mě fotí. Šokuje mě, že většina
taxíků jsou Oktávie bílé barvy a jsou
jich stovky, spíš tisíce – zvláště
v centru,
kde
se
pohybují.
Navštěvuji chrám Concepcion de
Nuestra Seňora, potom kulturní
centrum Madridu na Plaza Colon,
Plaza de Espaňa, kde se fotím
s kolem u Dona Quijota na koni a
Sancho Panzou na oslu, odpočívám
u Paláce Reyale, kde fotím muže
na koni (Reinando Isabel Segunda
13
de Borbon – 1844), za pár minut po pěší zóně jsem na Puerta de Sol,
kde fotím symbol města medvěda mlsajícího arniku a na dlažbě
vyznačený nultý km, kde přikládám i svůj program a kolo.
Ještě rychleji přijíždím do staré části
města na „Plaza Mayor“, které je
obrovské
a
barevné
kavárničkami
příjemných
a
restauracemi;
21°C.
přivydělává
s mnoha
Mnoho
hraním
na
lidí
je
si
hudební
nástroje, jiní se převlékají za klauny
nebo jen tak sedí jako sochy umazané
blátem
a
po
vhození
mince
do
klobouku nebo plechovky jejich ruka
pokyne jako „automatický stroj“. Je tu
mnoho moderních, až exkluzivních budov a nakonec se vydávám
k fotbalovému stadionu „Bernabeu“ Realu Madrid. Jízda po 6-8mi
pruhovém
bulváru
je
asi
nejsilnější zážitek, a rovněž tak
zpět k železničnímu nádraží,
nyní
modernizovanému.To
ještě jsem netušil, že jsem ho
měl použít pro cestu mimo
Madrid.
Na
zjišťuji,
že
periferii
města
všechny
silnice
vedoucí z Madridu jsou jen autopisty, tzn. cyklisté je nemohou použít
(jako u nás na rychlostní silnice a dálnice cyklista nesmí). Prohlídku
jsem si mohl prodloužit, neboť řidič Petr mi píše, že ve Valdemoro
vykládá až v pondělí ráno. A tak teprve v 17 hodin chci opustit Madrid,
ale nemohu. Před nájezdem na rychlostní silnici zastavuji řidiče
osobního auta, který má na střeše držáky na kola, okamžitě nakládá
14
mé kolo a odváží do města Getafe (asi na půl cestě do Valdemoro);
zastavuje u vlakového nádraží a abych neplatil vysokou pokutu při
požití pisty, kupuji za 1,5€ jízdenku v automatu Getafe Industrial do
Valdemoro. Po 15 minutách čekání
a 10 minutách jízdy komfortním
vlakem
jsem
skoro
u
cíle.
Navštěvuji supermarket a zjišťuji, že
není žádané sherry ani víno tinto
z oblasti Barcelony a nemají ani sýr
Azul. Vše ale přiveze do měsíce
Petr, až pojede kolem Barcelony. Kupuji pouze pro nás na večer sýr,
veku a litr červeného, a v 18:30 se s Petrem setkávám na parkovišti.
Ohřívám výborné plátky s omáčkou od Jitky a přikusujeme okurky a
chléb. Těším se na poslední večer s Petrem, ráno nabalím nezbytné
věci a hurá na cestu. Bude to možná ještě zajímavější než jsem si
myslel. Pro dnešek končím a posílám nadbytečné věci po Petrovi do
Jičína. Byl skvělý, za celou dobu nepotřeboval ani mapu a tak bych
s ním ještě někdy podobný výlet uskutečnil. Jsem rád, že i on byl se
mnou spokojený.
Valdemoro, dopsáno v 21 hod.
1. etapa sobota 5.5. Valdemoro – Aranjuez 38 – Toledo 97 – Mora
135 – Madridejos 176km, 7 hod.30 min.
Vstávám už v 7:15 hod., odjíždím v 9 hod., modrá obloha, tepleji,
nabalení jen nezbytných věcí, zbytek posílám kamionem do Jičína.
Obtížný výjezd z města velkou oklikou a dokonce blouděním po městě
díky rozporuplným informacím. Všichni totiž používají neplacenou
rychlostní silnici, kam já na kole nemohu. Vysvobozuje mě cyklista, za
kterým jedu asi 5 km v závěsu; do Aranjuezu je to 38 km. Jde o bývalé
sídlo králů, město zahrad. Jak skvělé je, že tu mám kolo a mohu se
15
projíždět
překrásnými
zahradami s
sochami.
fontánami a
Do
49
km
vzdáleného Toleda je široká
silnice s malým provozem
mírně
zvlněným
terénem
neobydlenou krajinou. Na 49
km jedna benzinka, několik
zemědělských usedlostí, kolem vzrostlá pšenice, občas olivovníky a
pokusy o vysázení stromů, spíše neobdělaná půda, keře a tráva,
rozkvetlé vlčí máky podél
celé cesty, teplota v Toledu
25°C.
Ob ědvám v parku
nad městem a řekou Tajo.
22:20 hod. Nemám brýle,
tudíž jsem slepý, píši, i když
nevím, kde jsem skončil –
v Toledu to bylo super a prolítal jsem tam skoro 3 hodiny – viz
program. Skoro půl hodiny jsem stoupal na náhorní planinu z Toleda.
Cesta na Moru a Madridejos byla nudná – samé olivovníky nebo obilí,
žádná stavení – úplná autostráda, ale
s minimálním provozem a většinou
příznivým větrem – ten tu má sílu.
Kempink nebyl a hned první penzion
„Perla“ je super a levný – jen 14€.
Nákup
v supermarketu
a
skvělá
večeře – jen ty brýle mě mrzí, že nemohu Jitě včas odepsat, poslední
pokus učiněn asi ve 22 hod. – snad to rozluští. Brýle zůstaly asi
v kabině kamionu – pozítří musím koupit náhradní. Zatím mě štěstí a
počasí přeje. Je 22:45 hodin a půjdu „na kutě“.
16
2. etapa neděle 6.5. Madridejos – Herencia 40 – Alcazar 53 –
Pedro Muňoz 80 – Mota del Cuervo 95 – Belmonte 111 – La
Altamarcha 150–San Lorenzo 171–Cuenca 215 km, 10 hod.30min.
Vstávám v půl sedmé a před osmou už vyjíždím - opět slunečný den.
Bohužel na výjezdu z města podlehnu mylné informaci místního
Španěla a jedu po rychlostní komunikaci směr Cordoba, tzn. oklikou
přes Hurencia do Alcazaru, což je o 20 km více. Nevadí, neboť cesta
krásně
ubíhá;
silnice
má
překrásný
asfaltový
povrch
včetně
odstavného pruhu 2m širokého, což mi vyhovuje. Provoz zcela
minimální,
Kolem
skoro
opět
žádný.
olivy,
které
později vystřídá obilí. Ale
mnoho půdy je neobděláno.
Opět dost fouká, je zřejmé,
proč je tu tolik větrných
mlýnů.
Jsem
v oblasti
Manchy. V Alcazaru si fotím
jen
další
památník
s
Donem
Quijotem na koni a Sancho Panzou
na
oslu
katedrálu.
a
místní
Pokračuji
červenou
nekonečně
přímou silnicí, kolem už jen vinice a
vinice. Zastavuji u větrného mlýnu,
17
který je na prodej (vedle něho rajtují koně) – malý hipodrom. V Mota
del Cuervo na náměstí fotím a
obědvám – nádherné prostředí a
ještě lepší oběd – Jity gulášek,
vychlazené
pivo
a
bageta
koupená 30 m od náměstí –
super. Nad městem fotím několik
větrných mlýnů a poté projíždím
Belmontem
uličkami.
Dále
je
s mnoha
členitější
výjezdy
už
a
sjezdy
a
jeho
úzkými
cesta
dlouhými
–
jako
na
houpačce, ale je to zajímavější
než
jízda
zvláště
v otevřené
když
severovýchodu,
fouká
kam
krajině,
od
zrovna
mířím. Zde už pěstují pouze obilí, ale většina půdy není obdělána. Ani
se nedivím, když tu skoro nikdo nebydlí. Od San Lorenza vítr nahradily
dlouhé táhlé kopce a krásná krajina,
lesy a skály, skoro až do Cuenca,
cíle dnešní cesty. Byl to překrásný
náročný den; řidič Petr by řekl
„krásná práce“ – ano, ve větru to byl
dobrý
výkon.
Ještě
musím
vzpomenout dva okamžiky:
1) v sobotu a neděli jsem v okolí měst potkal dost cyklistů, ale
převládali bikeři
2) v krajině „La Mancha“ jsem potkal turistu se psem, vypadajícího
jako kovboj – cestovat zde pěšky, kdy je od vesnice či města
vzdálenost minimálně 30 km, to je neskutečné.
18
Prohlédl jsem 5 penzionů než jsem uspěl, tzn. limit 20€. Všechny
ostatní byly za 32 – 40 €. Rychle nakupuji večeři a spokojen
odpočívám. Jako „slepec“ se Jitě pokouším napsat SMS, aby byla
klidná, že ještě žiji.
3. etapa pondělí 7.5. Cuenca – Canete 78 km – Teruel (916) 158
km, 7 hod. 15 min.
Vstávám
v půl
sedmé,
abych stihl do 8. hodiny
vyjet se podívat na visící
domy (calas colgadas),
což je nádhera. Líbí se mi více jak
hodinová
projížďka
městem
včetně
náměstí „Plaza Mayor“ se starými domy
s tepanými mřížemi. Jsem rád, že ještě
nebyl v provozu kemp a tudíž jsem spal
v penzionu „Mora“, neboť ráno jsou jen
pouhé 4°C, ale když opouštím m ěsto, je
už 14°C. Zprvu rovinnou krajinu
a úrodná pole kole m vystřídalo
dlouhé stoupání na náhorní plošinu, kde začínají skály a lesy a stáda
pasoucích se ovcí. Silnice opět
skvělá, provoz skoro žádný, tak to
nazývám
„cyklistickou
dálnicí“.
Trochu sjezd a až do Canete, asi 30
km, jedu kaňonem podél řeky, mezi
barevnými skalami bizarních tvarů a
kvetoucími a vonícími květinami a keři. Musím stále zastavovat a
19
kochat se – je to fascinující, nádherné. Předtím ještě míjím maurskou
stavbu
(chrám)
vesničkou
s
v pozadí.
překrásnou
Na
oběd
stavím na půl cesty v Canette, kde
na
náměstí
(poslední
připravuji
dobroty
od
oběd
Jity)
a
doplňuji tekutiny (piva o,40€, víno
tinto 1€, pomerančový džus a 1,5 l minerální vody – musím pít,
protože celý den praží slunce).
Poskytuji
rozhovor
starostovi,
který mě pozval na kávičku po
obědě. Do 14 hodin pokračuji
směr Teruel. Silnice téměř bez
auta, Španělé v tomto horku asi
spí a já vesele stoupám na
zatím nejvyšší sedlo Puerto de
Hontanar 1302 m n.m. v pohoří
Sierra de Cas Cuerdas a Montes Universales – „pěkná práce“!
20
Dvanáctikilometrový sjezd s konstantním 7% spádem v protivětru, tj. o
cca 850 m níže, byl dokonalý zážitek – více jak 55km/hod. jsem si
netroufl. Pokračoval jsem úzkou údolní cestou podél řeky Túria pod
piniemi a později rozkvetlými ovocnými stromy – idylka. Kempink je
zavřený a tak opět do penzionu. Už jsem zaplatil 20€ v historickém
centru, ale jsem rozpačitý, když nemohu otevřít pokoj č. 14. Žádám o
pomoc
domácí,
starší
paní,
ale ta sdělí,
že
po
schodech
nemůže.
Volá synovi,
ale ten pokoj
též
neotevře.
Když
mi
nabízí jiný, sociální zařízení na patře zcela nefunguje, odmítám a
odcházím cca 200 m dále do jiného penzionu „Alcazaba“, kde majitel
žádal 35 €, ale pomohl program mé cesty a sdělení, že v Madridu jsem
platil 20€. Je mi vyhověno a mám super pokoj (pět hvězdiček) za
stejnou cenu. Úspěšný je pokus o nové brýle hned za rohem, které i
s pouzdrem mám za 10€ (své jsem zapomněl v kamionu). Nakupuji
místní speciální šunku, olivy, víno atd. a s chutí večeřím. Večer
odcházím do blízkého baru, kde chutnám místní speciality včetně
tapas (stále mi nosí šunku) a pivo 1€. Konečně mohu psát SMS a tak
toho využívám. Usínám až ve 23 hod.
21
4. etapa úterý 8.5. Teruel – Corbalan - Cedrillas 36 – Allepuz 51 –
Sollavientos (1507) 55 – Villaroya (1700) 69 – Fontanela 78 –
Passo Pelado (1657) 87 – Cantaviera 97 – Mirambel 115 – Forcall
129 – Morella 144 km, 8 hod. 15 min.
Vstávám jako obvykle
v 6:30 hod. a těším se
do hor. Dříve si ještě
projíždím a prohlížím
zajímavé
město.
a
moderní
Mnoho
věží,
viadukt a kostel „San
Pedro“. Musím se krotit
s focením. Po opuštění města mě čeká 8 km
dlouhé
stoupání
na
náhorní
plošinu
s krásnými výhledy. Předjíždím manželskou
dvojici asi 50ti letých Australanů na dvojkole,
která objíždí Španělsko a Francii, též měsíc.
Na cestě odbočuji vlevo do staré malebné
vesničky
Corbalan,
obydlené
několika
starými lidmi, kteří tu dožívají stejně jako
vesnice. Počasí opět slunečné, teplé – ve
výšce nad 1000 m n.m.,
kde jedu, je příjemně.
Náročné bylo stoupání na
„Pas Cedrilas“ 1600 m.
n.m
ve
výšce
naší
Sněžky, 26 km následuje
sjezd dolů a opět táhlé
stoupání asi půl hodiny
22
do výšky 1507 m. Zde začíná národní park, ale nikdo tu nebydlí, ani
zatím nejezdí. V malé vesničce Villarroya u baru vidím dvě kola jako
mám já, a tak tu obědvám s dvěma Holanďany (57 let), kteří cestují po
Španělsku 2 týdny – cca 80
km/den. Dnešní moji etapu jedou
dva dny. Obdivují můj program,
spíše vylepšený Jitou. Znovu
stoupám
do
třetího
Villaroya
(1700),
někdy
sedla
jen
10km/hod, ale v pohodě. Sjezd
úžasný, až 60 km/hod. Zastavuji ve vsi Fontanela, kde se mi líbí
kamenné domky s kostelem. Podobné je to ve vsi Mirambel, kde jedu
17 km po úzké záplatované silnici stále dolů podél říčky. Následuje
opět
výborná
silnice
až
asfaltová
do
Morelly,
bohužel pouhých 15 km.
Dále cestuji po širokých
silnicích
s
členitým
horským terénem „Sierra
de
Gúdar“
„Maestrazgo“.
a
pohoří
Překonal
jsem 4 pasy, tj. průsmyky od výšky 1500 – 1701 m n.m., bylo to velice
náročné, ale příjemné, počasí
maximálně
přálo,
provoz
skoro žádný a tak jsem si
trasu vychutnával. Přirovnal
bych to 4 výjezdům z Vrchlabí
přes Špindlerův mlýn na
23
Špindlerovku a zpět. Ubytoval jsem
se opět v penzionu - „La Murala“,
neboť kempink zde není. Ještě večer
jsem se projel kolem hradu a bylo to
úžasné. Zrovna tak jako večerní
procházka
úzkými
uličkami,
vše
nádherně upravené, příjemné, milé.
Stejně jako večerní posezení v baru
v historickém centru města. Byl to
další
překrásný
den
na
mém
putování zpět do Českého ráje.
5. etapa středa 9.5. Morella – Monroyo 28 – Calacei – Te 75 km –
Mora 124 – Falset 142 – Tarragona 185km – jen 8 hod. „pěkné
práce“
Bydlel jsem v krásném pensionu
„La Muralla“ uprostřed malebného
městečka, a tak jsem toho po
snídani ještě využil k hodinové
procházce (bez kola) ke kochání
se upravenými domy, většinou
kamennými, a zajímavostmi, jako
jsou osvětlení, vstupní dveře s ornamenty, balkony, žaluzie, malé
zahrádky v nádvořích domů „patia“, atd. Potkávají se a zdraví
pouze
turisté.
v cyklistickém
jsem
Oblečen
často
oslovován. Stejně tak se ke mně
přidal
mladý
Australan
s manželkou, též cyklista, je na
24
cestě po Evropě letecky. Ptají se na trasu cesty, kde spím, jak se
stravuji, co jím doma, co piji, kdy odpočívám. Osahávají mé nohy a
žasnou. Po 9. hodině nasedám na kolo a loučím se s městečkem i
pohořím „Maestrazgo“, které zůstává krásné, i když tak drsné. Včera
jsem zapomněl sdělit, jak ve vyšších polohách mají podél silnic trvale
zábrany proti návějím sněhu. Slunce hřálo už od rána a navíc jsem
začal stoupáním do pasu (španělsky puerto)
„Torre Miro“ 1204 m
n.m., kde příjemně fouká, což potvrzují točící se vrtule desítky
větrných elektráren. Silnice vede po náhorní planině nebo klesá do
skal, kolem stromy, převážně borovice, a barevné keře. Silnice se
zúžila (nová vedle se staví), ale je to cyklistická fantazie, samá
zatáčka. 11 km před Alcanizem se vracím
na známou E 420 z Madridu a jedu přímo
na jih. Teplo je však veliké, 27°C a les ů
ubylo, zato více vinic, olivy a ovocné
stromy. A tak úderem 13. hodiny odbočuji
do malého městečka
Calaceite , kde si
kupuji grilované kuře u stánku a k tomu
cervezy (=piva) a víno a v centru starého
města přímo pod věží s chutí obědvám na překrásné kovové lavici a
25
odpočívám ve stínu. Všichni kolemjdoucí mě zdraví „olá“ a jeden
vnucuje prospekt na maratón v Katalánsku. Přejeden si ještě
dopřávám kávičku, neboť zbývá pouhých 55 km. Nebýt horka, asi bych
dojel až k moři. Rychlý sjezd do Mora mi usnadnil ještě vítr v zádech,
přejel jsem známou širokou řeku Ebro, na polích olivy a šafrán a již
zralé třešně; nejvíc je tu ale
vinic.
Malá
odpočinková
zastávka na doplnění tekutin
na 142. km přišla vhod – 2
piva + 1,5 l vody. Na tržnici
jsem
dostal
2
velké
pomeranče a byly výborně
sladké.
Cesta
s větrem
v zádech rychle ubíhá a tak v 19:30 jsem v pobřežním městě
Tarragona, aniž bych chtěl. Je to velkoměsto s obrovským provozem,
což mi nevadí, neboť už mám zkušenost z Madridu. Rychle jsem se
ubytoval v pensionu „Alhambra“ v samém centru města za 18€.
Nakupuji večeři a vyrážím do baru na cervezu. Zde dopisuji deník,
přijímám SMS zprávy a odepisuji. Těším se na zítřejší prohlídku města
a koupání v moři.
6. etapa čtvrtek 10.5. Tarragona – Pas
Ordal (487) 74 – Castelldefels 129 –
Barcelona 99 – 157 km, 7 hod. 45 min.
Úžasně pohodová byla ranní projížďka po
bulvárech a pěších zónách poklidného
města, kde jsem fotil zajímavé domy.
Bulvár „Ramblas“ končí monumentem
s vyhlídkou
Středozemního
na
moře
moře).
(balkón
Nedaleko
je
26
katedrála, kde zapaluji svíčku za zesnulého Jirku Mazáčka, stejně
„mladého“ jako jsem já (včera
mě o jeho smrti psal Pepa
Kužel).
Rozjímám
a
hledám
povzbuzení pro další cestu. Jako
obvykle jsem nasedl na kolo v 8
hodin, teplota je 18°C, p říjemný
vánek
od
moře.
V pohodě
opouštím město směr Barcelona
po E 340, což je nádherná silnice podél moře s menším provozem,
neboť souběžně vede dálnice. Silnice prochází vesnicemi a městečky,
v polích jsou jen vinice. Proti předchozím dnům větší obydlenost a
značný provoz. Míjím i mnoho cyklistů a předjíždím ještě dva starší.
Prohodím pár slov a už mi navrhují zastávku v hospůdce na terase,
kde popíjíme vínko a pojídáme tapas (chuťovky) – velmi příjemné
posezení.
Skoro
omylem
jsem
se
dostal na
okraj
Barcelony
a
tak
jsem
se
trochu
vracel na pláž Středozemního moře, což bylo 27 km. Vítr, vlny, voda
nebyla moc teplá, ale po 129 km to bylo příjemné osvěžení. Nakoupil
jsem předtím super jídlo a pití a tak si užívám. Po 18. hodině se
v pohodě vracím do Barcelony, kde jsem se rychle a levně ubytoval,
hostel „Joventut Ideal“ za 18€ se snídaní (a to jsem sám, dvojice to má
27
levnější). Vedle na pokoji bydlí sympatická Veronika z Náchodu.
Ubytovna je podobná našim kolejím pro vysokoškoláky, skromná, ale
čistá. V přízemí je velké internetové pracoviště obsazené mladými
lidmi z celého světa. Všichni usměvaví, vstřícní, ihned navazují
kontakty; mladý Polák si ode mne půjčuje šálek na víno. Ještě jdu do
nočních ulic nasát atmosféru, je příjemně teplo,
procházím se
v samém centru města po bulváru „La Rambla“.
7. etapa pátek 11.5. Barcelona – Mataró 38 – Sant Vicenc de
Montalt 50 – Blanes 78 – Sant Feliu de Guixols 119 km, 6 hod. 20
min.
Z mnoha památek, které Jitka zná lépe,
neboť tu byla nedávno 5 dní, se mi líbila
bazilika
„Santa
Maria
del
Mar“
–
přirovnal bych ji k chrámu sv. Víta
v Praze. Z nových staveb jednoznačně
famózní Sagrada Familia od Gaudího.
Nakonec jsem zvěčnil na objednávku
Jity mrakodrap „Torre Agbar“, i když
bylo obtížné najít dobrou pozici. Před
obědem opouštím hlavní město, které
28
jsem na kole opravdu vychutnal a bylo to rychlejší než jezdit taxíkem.
Jel jsem na severovýchod těsně po pobřeží moře, místy jen 50 m od
prázdných pláží, koukajíc na mořské vlnky. Silnice je frekventovaná
hlavně cyklisty a vede hustou zástavbou. Jezdí tu i velké skupiny,
starší většinou na horských
kolech. U jedné z hospod na
mě silně volají, abych zastavil,
a zvou na tapas, víno, kávu.
Jsou
to
čtyřicátníci,
velice
příjemní
s nimi
příjemně
trávím volný čas, který mám
(poslali
Jitce
domů
foto
internetem) na cestu mi dávají
svoji cyklostravu. Stále hezčí je pobřeží Costa Brava a tak na 62.
kilometru zastavuji na pláži.
Kolo
je
pod
deštníkem
maminky Holanďanky, která
vše hlídá a já se rochním ve
Středozemním moři – úplná
idylka. Dnes fouká méně
než včera, 27°C ve stínu, je
to pohádka. Mám se lépe,
než si zasloužím. Ochutnávám španělské lahůdky a hlavně výborné
levné víno a relaxuji. Dnes asi daleko nedojedu, nevadí, není kam
spěchat, raduji se z překrásného dne, co mi byl dán, a využívám ho na
maximum. Kolem 17. hodiny mi to nedalo, sbalil jsem se a pokračoval
v cestě, abych zítra překročil hranice Francie, ale není to vůbec
důležité, třebas už se neprobudím, ale žiju to na 100%. Poslal jsem
29
pozdrav do Aquacenta, kterému dlužím za svou rehabilitaci, zvláště po
úrazu na „Králi Šumavy“ v roce
2005. Krátká zastávka v Tossa
del Mar a poté úzká asfaltka
zcela bez provozu se vine
nahoru a dolů asi 300 m po
skále nad mořem a slunce už
zapadá. Setkal jsem se zde
s dvěma Švýcary – cyklisty – a
jsou zrovna jako já nadšeni tou krásou přímořské vegetace - žádná
auta – super. Nádherný byl sjezd do Sant Feliu, kde jsem se ubytoval
v pensionu „Geis“ za maximální cenu, tj. 20€ - dobré.
8. etapa sobota 12.5. Sant Feliu – Palamos 18 – Palafrugell 26 –
San Sebastian 31 – Pals 48 – Torroella 59 – Figueres 94 – hranice
Francie 120 – Perpignan 153 – Canet - Plage (kempink) 169 km, 7
hod. 30 min.
Obloha ráno jako vždy čistá, modrá, slunečno. Po Barceloně už
nemusím baziliky, kostely a radnice, jsou skoro všude krásné zrovna
jako u nás doma, ale vychutnávat chci přímořskou vegetaci a super
silničky, které mi doma někdy chybí. Hlavně se však chci potkávat
s lidmi a mluvit s nimi – to je
to nejzajímavější. Přesto jsem
se
zastavil
v blízkém
Palamosu, brzy ráno, neboť
jsem vyjel o půl hodiny dříve
než obvykle – už mě lákají
zase hory na přechodu do
Francie. V Palafrugellu jsem
dostal nabídku na vyhlídku na moře s majákem a nejhezčí pláž na
30
Costa Brava 2x5 = 10 km, což jsem přijal. Španěl Josef Ventura
pracuje pro italskou firmu a tak jsme si příjemně pohovořili. Potvrdil to,
že Španělé vstupem do EU se mají moc dobře. Sám to vidím mimo
jiné ve velkolepé výstavbě silnic a dálnic na své cestě. Změnil jsem na
jeho doporučení méně frekventovanou silnici za delší a hezčí na Pals,
kde jsem se projížděl úzkými uličkami
mezi kamennými domy. Je tu moc
příjemně a tak se tu „družím“ a dalšími
cyklisty Španělska. Vzdaluji se od moře
do vnitrozemí směr Figueres. Zde políčka
ve vodě, neboť tu roste rýže, dále
dozrávající pšenice a ječmen, který už
sklízejí. Sady hrušní a jabloní – velmi
úrodná půda. Z domova mi vyčítají, že
moc spěchám. Je to jen mořský vánek,
který mě vytlačuje ze Španělska do Francie. Na oběd zastavuji ve
Figueres, kde překvapuje, kolik je tu Afričanů a jak mnoho se tu mluví
rusky.
mladé
Oslovil
dívky
jsem
a
dozvídám se, že jsou
jen turistky a přiletěly
ze Sibiře podívat do
muzea
Dalího,
Salvádora
které
jim
pomáhám najít (díky
svému
resp.
programu,
přípravě
od
Jitky). Když horko zesláblo, pokračoval jsem po pěkné silnici na
hranice Francie, odkud byl už silný provoz aut až do Perpignanu a
krajnice pro mé kolo zdaleka ne tak kvalitní jako ve Španělsku.
31
Ubytování v hotelu bylo nad můj stanovený limit, tak jsem pokračoval
asi 16 km k moři, kde jsem poprvé stavěl stan v městečku Canet –
Plage. Ve velikém kempu samé obytné přívěsy a stany pouze dva – já
a vedle sympatičtí Holanďané, kteří mi poskytli stoleček, židličku atd.
Kemp za 10€.
Sladká Francie, země Galského kohouta, nejvíce fascinující je ono
„savoir vivre“ – umění žít, užívat si života, pohostinná otevřená země,
kde nejsou špinavé továrny ani nebezpečná předměstí, ale dobrá vína
a dobré sýry.
9. etapa neděle 13.5. Canet Plage Perpignan 16 – Narbonne 103
km, 5 hod. 15min. – odpočinkový den
Poprvé po týdnu na obloze mraky a
tak odpočívám a přemýšlím, zda
zůstat v neděli u moře, jak jsem
původně chtěl, anebo využít pro
cestování
pokračovat
příjemného
v cestě.
počasí
a
Sousedící
Holanďané balí a tak je následuji.
Vracím se do Perpignanu a prohlížím si památky – nejprve aukční síň
dámského oblékání ve Francii, poté
pevnost „Le Castilett“, tzv. „Mořskou
lóži“ (Loge de la Mer), katedrálu
St.Jean a v pravé poledne usedám na
Náměstí republiky k nedělnímu obědu
– půlka grilovaného kuřátka, olivy, sýr
a skvělé víno. Stále zataženo, ale
teplo. Toulám se uličkami, ale na
konverzaci ve francouzštině to není a
tak raději nasedám na kolo a pokračuji
32
v cestě směr Narbonne. Kolem silnice je
středomořská
vegetace,
cypřiše,
tamaryšky, pinie. Nejvíce je tu však vinic!
Díky souběžné dálnici je provoz na pěkné
silnici malý. Už v 17 hodin jsem dosáhl
Narbonne a vzhledem k nejistému počasí
jsem
dal
přednost
ubytování
pod
střechou. Stavím proto u Formule 1
(levné ubytovny pro diváky sportovních
podniků, otevřeny až od 17 hodin), kde
chtěli za lůžko 29€, což bylo nad limit. V sousedním hotelu (který je na
poutači inzerován jako „levný“) chtějí 90€ a tak se okamžitě vracím, co
jsem včera ušetřil, to dnes přidávám. Recepční mluví pouze
francouzsky, zprvu odmítá vzít mé kolo do hotelu a ještě nemá drobné
(na 50€!!). Místo klíčů či karty mi na
fakturu vytiskla pouze kódy pro vstup
do budovy a na pokoj, tzn. bez brýlí
jsem vyřízen (i
která
je
mimo
v noci na toaletu,
pokoj,
nesmím
zapomenout kód, tzn. vzít fakturu a
brýle, jinak spím na chodbě). Volný
čas
věnuji
projížďce
po
tomto
vinařském městě, prohlížím krásné
památky – katedrálu a baziliku, ale
neumím je vyfotit, jak jsou rozměrné.
Nakupuji dobroty na večeři, to znamená, že „lukulské hody“ započaté
obědem dlouho pokračují. Volný čas jsem věnoval jak údržbě kola a
svého těla, tak i
„velkému prádlu“. Zvykám si na Francii, avšak
s láskou a radostí vzpomínám na Španělsko nad láhví dobrého
červeného skoro do 23. hodiny.
33
10. etapa pondělí 14.5. Narbonne – Beziers 32 – Agde 55 km,
2hod. 15 min.
Vyjíždím před osmou hodinou do zamračeného dne a bohužel po
hodince jízdy musím navléci pláštěnku, abych za deště dojel do
Beziers, kde si stačím projet staré město, ale zesilující déšť mě zahnal
do kavárny, kde si dávám svou
nejdražší kávu v životě za 1,70€!
Mělo
to
barmanka
však
výhodu,
znající
protože
italštinu
mi
poradila, jakou cestu zvolit do
Montpellieru – jednoznačně podél
moře na Sete, které již znám.
Nasedl
jsem
na
kolo
a
pokračoval za drobného, ale
teplého
deště,
který
však
značně zhoustl u moře v Agde
a ještě se přidala bouřka. Tak
jsem cestu opět přerušil a
raději se předčasně ubytoval
v hotelu „La Galiote“, neboť by
byla škoda nevychutnat si tu nádheru pod tamaryšky a cypřiši a celou
středomořskou
vegetací
za
příznivějšího
počasí. Vždyť nikam nespěchám a jsem
„pánem svého času“. Jsem asi jediný host
hotelu a tak jsem usmlouval ubytování ze 45€
na 28€ za noc. Odpoledne déšť ustal a tak
jsem
využil
hospůdek
čas
k návštěvě
a ochutnal
rybářských
jejich speciality a
výborné červené víno. Líbily se mi úzké uličky,
34
hlavní památkou je tu kamenná
katedrála „Saint Etienne“, na níž je
přímo „nalepen“ hotel, ve kterém
jsem spal. Mezitím se vyčasilo a tak
trochu lituji, že jsem možná měl
pokračovat v cestě; vysvitlo slunce,
ale zesílil vítr. Připravuji si kotlety
s bramborovou
kaší
a
čerstvým
salátem + červené (Le vin du
Patron). Menu v mém hotelu, resp.
jeho restauraci, nabízejí za 19,5€.
Jako zajímavost uvádím, že je tu
dost mužů tmavší pleti (Afričané z bývalých kolonií), kteří při setkání
kromě podání ruky se 4x políbí. Naposledy jsem to viděl v Gruzii v
Tbilisi.
Večeři
jsem
si
připravoval jako obvykle
sám a byla následující:
slivovice od Mirka Jirana,
šunka, olivy, bageta, 7
plátků
vepřové
kýty,
vařený brambor, rajčatový
salát, francouzské víno a
máčené piškoty v čokoládě –
asi za čtvrtinu ceny oproti
hotelu, ale více a lépe. Dostal
jsem mnoho zpráv SMS, které
mě těší. A těším se na zítra –
hlavně aby nebyl silný vítr
jako dnes odpoledne.
35
11. etapa úterý 15.5. Agde – Séte 27 – Montpellier 56 – Nimes 118
– Avignon 164 km, 8 hod.
Maximálně odpočatý jsem už po
sedmé hodině pokračoval po
zcela rovné, přímé silnici do Séte
těsně podél prázdných pláží za
silných poryvů bočního větru, na
což jsem byl upozorněn už večer
Jitkou (SMS), z druhé strany jsou
většinou jen písečné duny. Příjemná byla ranní projížďka a zastávka
v rybářském městě Séte, kde
jsem zavzpomínal
na náš
pobyt před jedenácti roky při
návratu
z Gibraltaru.
Za
městem v mořských zátokách
sleduji plameňáky. Jak jsem se
začal
vzdalovat
od
začaly
opět
vinice
moře,
pro
muškátová vína. Na 41. kilometru mě předjíždí osobní auto tak blízko,
že si sklopí boční zrcátko a roztrhne mi boční brašnu na kole. Řidič
ihned zastavil, stále se omlouval, ale já jsem rád, že žiji a kolo je též
v pořádku. Byl to ale šok.
V brašně
se
mi
rozbily
náhradní brýle, které jsem si
koupil před týdnem. Vypsal
mi šek na 100€ a vyměnili
jsme si vizitky. Pokračuji do
Montpellieru,
kde
poprvé
vidím starý most, o kterém
jsem se kdysi učil na stavební fakultě v předmětu mostní inženýrství.
36
Kromě justičního paláce tu jsou krásné domy na samém vršku města,
které je na skalním výběžku. Město má mnoho věží a tak jsem tu
pobýval dost dlouho (výstavní síň „Carré Sainte Anne“), nakonec se
v bance pokouším o výměnu šeku, ale marně. Mám vizitku viníka a tak
se prostřednictvím úředníka domlouváme po telefonu všichni tři. Asi po
čtvrthodinovém čekání, když jsem pohrozil policií, viník běží k bance a
z bankomatu mi předává 150€ - za zdržení a škody, které mi způsobil.
Tvrdí, že spěchal do nemocnice a byl značně unavený. Já byl rád, jak
to nakonec pro mě dopadlo. Za městem zastavuji ve vilové čtvrti a pod
olivovníky už v pohodě obědvám a těším se na další pokračování do
Nimes. Po obědě jsem ještě opravil
první defekt (trn) výměnou duše.
Silnice je po obou stranách skoro
stále lemována vzrostlými platany a
v polích jsou jen vinice a zase
vinice. Projížďka městem je sice
dlouhá,
ale
mnoho
zajímavého
37
nenacházím. Vysoký a obrovský je chrám „St. Perpetue“ na centrálním
náměstí, uvnitř chvíli rozjímám o Francouzi, který mě dopoledne skoro
„sestřelil“ – to bylo moje štěstí v neštěstí.
Jeho byl problém, že byl unavený či ospalý,
ne můj. Silnice do Avignonu je nejvíce
frekventovaná, opět olivovníky a vinná
réva. Teprve před cílovým městem je táhlé
dlouhé stoupání a poté nádherný sjezd
přes řeku Rhone po mostě Evropa do
Avignonu, papežského města. Ubytoval
jsem
se
v hotelu
Central
za
25€
a
spokojeně nakupuji největší laskominy, které mám rád – šunka, olivy,
víno, sýr Gorgonzola. Večer jdu na noční vycházku oslavit krásný
šťastný den – co chybělo? Málo. Zítra budu pokračovat do hor po
trase Tour de France. Ráno si ještě dopřeji toulky městem.
12. etapa středa 16.5. Avignon – Apt 54 – Forcalquier 97 –
Montford 123 – Sisteron 145 km, 6 hod. 40 min.
Vstávám již v 6 hodin a brzy
vyjíždím
na
pohodlnou
projížďku překrásným městem
(zavazadla
jsem
ponechal
v hotelu). Kromě papežského
paláce objíždím staré hradby kolem
celého města, mnoho kostelů, část
starého
mostu
Benezet,
jen
s jednou věží „Tour de Philippe“.
38
Poseděl jsem v zahradě
poblíž
hotelu,
nespěchám
a
nikam
musím
sdělit, že už jsem si zvykl
na Francii a cítím se tu
dobře, resp. je fajn, že tu
můžu být. Ranní slunce
hřeje, málo lidí – asi je pro
Francouze brzy – 9 hodin.
Na cestu dnes ideální počasí, slabý jihozápadní vítr, teplota 20°C.
Směrem do hor provoz zeslaboval, ustupovaly vinohrady, nahradily je
ovocné sady, obilí a výše skály a lesy kolem cesty do Aptu. Potkávám
mnoho cyklistů, většinou asi penzistů. Je patrné, že dnes jedu na
jedné z etap Tour de France. Všichni se zdravíme, usmíváme,
pohoda. Dobře jsem poobědval, abych zvládl kopce, které mě
odpoledne čekají. Hřeben jsem překonal ve Forcalquieru a byl to
skvělý terén TdF, jedinečné, skoro samí cyklisté. Super silnička, velmi
členitá. Stejně krásný byl i sjezd do údolí Chaterau – Arnouz. Zajímavé
jsou skály u Montfordu, zrovna jako samotná stará ves vysoko na
kopci
vlevo.
Jsou
to
zachovalé
románské
vesnice,
kde
se po staletí
nic neměnilo.
Ubytování
hotel
Tivoli,
25€.
39
13. etapa čtvrtek 17.5. Sisteron – Tallard 39 – Embrun 86 – MontDauphin 104 – L´Argentiere 118 – Briancon 144 km, 6 hod. 30 min.
Vstávám opět v 6 hodin a těším se na další horskou etapu po tzv.
Napoleonově cestě. Za chladného rána s vysokou oblačností se mi
snadno stoupalo do Gapu
(743 m n.m.), ležícího na
trase Grenoble – Nice.
Na
široké
silnici
souběžné s dálnicí jelo
tolik aut asi jako cyklistů –
málo.
Při
cestě
jen
ovocné sady převážně broskvoní s ochrannými sítěmi a kolem hory a
hory. Silnice se také nazývá „Route des Fruits“ a též „Villages
Perches“. 16 km před Gapem mi francouzský cyklista doporučil
odbočku na Tallard a jet po
trase
TdF
18.7.2007.
Výhodou tu jsou pruhy pro
cyklisty
podél
silnice
–
paráda. Na 58. km se
napojuji na N94 z Gapu a
sluníčko hřeje. Zastavuji u
jezera „Lac de Serre
Poncon“,
další,
následují
lákají
mě
kempinky, ale co tam
budu dělat? V pohodě
sjíždím
už
za
silnějšího provozu do
Embrunu, kde
40
v maximálním klídku obědvám u turistického byra (stará budova),
vyhřívám se na sluníčku a posiluji se litrem výborného Merlotu. Klid a
pohoda zde přímo čiší a tak si je vychutnávám, není kam spěchat.
V Mont – Dauphin
začíná francouzský
národní park; hory,
které
z loňského
znám
„Ve
stopách TdF“. Do
Argentiere
proti
proudu řeky, kolem
louky, skály. Výjezd
do sedla asi 1400 m nebyl těžký, ale sjezd a dojezd do Brianconu
ležícího v 1204 metrech proti poryvům větru byl děsivý. Celá etapa
byla skvělá, pohádková, až na posledních 12 km. Nesehnal jsem
levnější ubytování a
tak
pojedu
do
kempu cca 5 km
před město, kam
jsem
se
obtížně
předtím
dostával.
Je však ještě brzy a
tak
si
prohlížím
město, vyjel jsem
na strmý, asi 1 km
dlouhý kopec až ke starému opevnění. Zde kromě TdF se jede 24.5.,
tj. za týden, etapa „Giro d´Italia“. Správcová kempu mluví německy a
tak jsem se nechal pozvat na večeři – s poplatkem za ubytování platím
14€. Při rozhovoru pro mě bylo nejzajímavější, proč se Francouzka
učila německy. Zdarma mohla studovat němčinu, neboť za účelem
41
zlepšení francouzsko – německých vztahů studium platila německá
vláda. Jak málo, nebo jak
neradi mluví Francouzi jiným
jazykem,
to
jsem
se
přesvědčil například i včera
při hledání ubytování – v pěti
hotelích
nikdo
nemluvil
italsky, a přitom je to do
Itálie pouhých 13 km.
14. etapa pátek 18.5. Briancon – Montgenevre 21 – Susa 65 –
Torino 121 – Chivasso 148 – Casale 199 km, 9 hod.
Noc byla velmi teplá – výška 1200 m, ale vítr ustal až nad ránem. Je
krásný slunečný den a jsem
rád, že spím v přírodě u řeky
a ze stanu vidím ještě sníh
na vrcholcích hor. Z kempu
stoupám 21 km na pas
Montgenevre (1880) a je to
paráda. Nedivím se, že tudy
vede jak TdF, tak i Giro
d´Italia. Úžasný výhled na Alpy, nejvyšší vrchol „Chamerton“ 3300 m.
Dlouho jsem se tu rozhlížel, než jsem se spustil dolů do Itálie na
hraniční přechod Montgenevre, ale nikde to není napsáno. Je 9:15
hod., teplota 12°C. Sjezd údolím „Valle di Sussa“ j e přenádherný,
členitým terénem s malým provozem, silnička vinoucí se v zářezu ve
skále nad hlubokým údolím a přede mnou stále zasněžený vrchol
„Roca Melone“, více jak 3500 m vysoký. Úderem 12. hodiny zastavuji
na oběd a v pěkném prostředí parku jím a hlavně jsem nucen mluvit
s lidmi, kteří sedí na okolních lavičkách a sami mě zvědavě oslovili.
42
Ti, co jen poslouchají, mi nakonec přijdou přátelsky podat ruku a
popřát
šťastnou
cestu.
Dokonce dostávám vizitky a
pozvání na příští návštěvu i
s manželkou, po více jak 2000
km si tu připadám už jako
doma a po skvělém obědě
zakončeném výborným vínem
musím
bohužel
pokračovat
směr Torino. Ale těším se moc, každý kilometr je pro mě nádherný,
opět nové pohledy, nové zážitky, před Torinem je frekvence větší, ale i
zde potkávám cyklisty. Je
stále tepleji,
nad horami
opar, asi 26°C. pro cyklisty
je pohyb po městě ideální,
všude mají přednost, jsou
nejrychlejší. Jel jsem po
pěší zóně dlouhé více než
kilometr, samé kavárničky a
luxusní obchody. Před královským palácem mě oslovují cyklisté a
jeden
jako
stejně
jsem
„mladý“
já
nabízí
doprovod po městě a to
lze
stěží
odmítnout.
Prima chlápek nevěří,
že
jsem
ráno
vyjel
z Brianconu. Zve mě na
kávu a sendviče a na co
mám chuť. Poté jedeme
spolu po památkách a nakonec podél řeky Pádu krásnou cyklostezkou
43
mě vyvádí za město, kam směřuji. Ještě foto u moderního monumentu
legendárního
italského
cyklisty
Fausto Copiho a už se musím
rozloučit, neboť mě ještě čeká asi
50 km údolím řeky Pádu, kde
pěstují pouze rýži až do cíle cesty
Casale, což byla rovina jako u nás
v Polabí.
Ubytoval
jsem
se
v hotelu „Leon d´Oro“ – Zlatý lev za 30€. Stmívá se, a tak navzdory
vyšší ceně se rozhoduji okamžitě,
už chci v pohodě odpočívat. Byl to
opět super den, skvělá cesta až
do Torina, v podvečer za chládku
s minimálním provozem už trochu nuda podél rýžových polí. Po večeři
jdu do kavárny na centrálním náměstí Mazzoni, 5 minut od hotelu, je to
luxus, ale dnes si ho zasloužím (včetně cukroví), dopisuji deník, na
což díky rozbitým brýlím nevidím, ale je mi dobře, příjemný teplý
večer. Do hotelu se vracím po půlnoci. Těším se na zítra, kdy asi
večer dorazím ke svým velmi dobrým přátelům, které znám již 40 let,
do vesnice Cologne u Brescii.
15. etapa sobota 19.5. Casale – Mortara 36 – Pavia 75 – Lodi 113 –
Rema 132 – Chiari 170 – Cologne 180 km, 8 hod. 5 min.
Vstávám bohužel už v 5:40hod., nemohu dospat a přitom není kam
spěchat, protože do Cologne chci dojet až večer, kam tuto zprávu slíbil
telefonicky vyřídit včerejší přítel z Torina.
5:50 hod.: píši si předběžné posouzení dvou třetin dosavadní cesty:
na kole 93 hod., ujeto 2176 km z předpokládaných 3160, 14 dní, půl
dne odpočinku, tzn. 155 km/den, průměrně 6,5 hodiny denně,
44
průměrnou rychlostí 23 km/hod. Kvalitnější silnice, menší provoz,
příznivý vítr, nedodržování předpisů (předjíždění stojících aut – plynulá
jízda, dle možností i na červenou, využívání pruhů pro taxi, autobusy,
cyklostezky atd.). Kamionem tam
4,5 dne (méně než pět dní),
odpočinkový den nebyl zatím nutný, pouze půl dne – déšť. Plánuji
jeden den zastávku u přátel v Cologni – určitě (neděle 20.5.). Jen
využívám každý den, který je mi dán, odpočívat budu v Jičíně, resp.
„až tady nebudu“. Přitahuje mě příroda, proto víc fotím hory, skály,
cesty, než pamětihodnosti – dělám to, co se mi líbí, jsem svobodný
člověk. Dokud mám síly, chci ještě cestovat, zbytek života ale strávím
asi doma, s Jitkou v Jičíně. Nemohu dospat a tak píši (P.S. Jita by
řekla „samé blbosti“).
Zakoupil jsem telefonní kartu, abych se poprvé spojil „živě“
s domovem, resp. synem Pavlem a tříletým vnukem Tomášem. Bylo to
velmi milé, když pozdravil svého dědu. Ještě nebylo půl osmé, když
jsem pokračoval směr Milano a
teploměr už ukazoval 19°C, op ět
úrodnou Pádskou nížinou, znovu
pole rýže, ale také kukuřice a obilí
stejně jako u nás v Polabí. Pro
cyklisty moc fádní, zvláště pro mě,
který má rád kopce a hory, i
když jsem rodák z Polabí, o to
více si vážím Jičína a jeho
okolí, opravdový ráj. .Na oběd
jsem
města
přijel
do
Pavia,
starobylého
znovu
přes
největší řeku Itálie, Pád. Je
velmi široká, ale mnoho vody v ní nebylo. Jako zajímavost musím
45
uvést, že potkávám i
školáky, a to je sobota.
Zde chodí do školy 6
dní v týdnu, ale v létě
mají
3
prázdniny.
mě
velké
měsíce
Překvapilo
množství
cyklistů a v samotném
centru, kde obědvám,
spousta zaparkovaných kol. Na teploměru je 27°C, a tak obligátní
oběd – šunka, mortadela, sýr gorgonzola a ementál, černé masité
olivy, rajčata, chléb a dobré červené – vždy 1 litr (dobře mi to pak
šlape). Při trvajících 27°C pokra čuji do města
Lodi, kterému jako
symbol vévodí Vittorio Emanuele II. Odpočívám ve stínu a popíjím.
Trochu měním trasu do Chiari, ale už v 18 hodin dosahuji Cologne,
cíle mé dnešní cesty, kde mám přátele. Jako vždy nejprve navštěvuji
hřbitov, abych zapálil svíčku na hrobě svého největšího italského
přítele Angela, se kterým jsem se seznámil před 40 lety na Vesuvu
46
a za týden nato náhodně setkal v sicilském Agrigentu. Naše přátelství
jsme rozšířili na vzájemná setkávání pěveckého sboru, jehož byl
sbormistrem, a turistů Vodních staveb Praha, kde jsem byl vedoucím
odboru turistiky. Tehdy v době totality byly výměnné zájezdy jednou
z mála možností, jak vycestovat do zahraničí. Večer jsem pak toto
výročí
slavil
s posledním
italským
tohoto
žijícím
pamětníkem
seznámení,
Giulianem.
Oslava
v kruhu jeho rodiny a
dalších
přátel
byla
velkolepá a dlouho přes
půlnoc.
1. odpočinkový den neděle 20.5.
Od Jitky dostávám pokyn co nejvíce odpočívat a tak vstávám až před
8. hodinou; jdu do římskokatolického kostela na zpívanou mši a potom
celý den v doprovodu Giuliana navštěvuji mnoho svých přátel v obci.
Trvalo to neuvěřitelných 9 hodin a všude přátelské setkání. Všichni
vzpomínali na úžasné pobyty v Praze a okolí, Českém ráji, Tatrách,
Beskydech, Jižních Čechách, Karlových Varech atd., atd. Večer jsme
se mnozí setkali znovu
v restauraci na společné
večeři
a
přejídali
znovu
a
se
popíjeli,
vyprávěli
historky
z cestování
za
doby
totality,
vzpomínali
zvláště na kontroly při
47
překračování hranic a srovnávali s dnešní dobou, kdy si často
neuvědomujeme, ve které zemi vlastně jsme, a stačí osobní průkaz,
ani není nutný pas. Všichni mě přesvědčují, že zde musím zůstat
minimálně ještě jeden den a tak nakonec s jejich návrhem souhlasím.
Gervasio mi dokonce opravuje náhradní rozbité brýle a tak mohu
znovu bez problémů číst a psát .
2. odpočinkový den pondělí 21.5.
Po snídani jedeme pouze v pěti
lidech na 50 km vzdálené jezero
Lago de Garda, což po včerejším
maratonu návštěv představuje
skutečně
odpočinkový
den.
Městečko Sirmione, zvláště jeho
historická
část
s hradem,
je
skvostem u nádherného jezera.
Slavím zde 32. narozeniny syna
Štěpána
a
dokumentuje
to
mnoho fotek, které jsem pořídil.
Oběd
v přírodě,
kávička
v nedalekém Desenzanu, kam
právě
trajekt.
přijížděl
Překrásný
den, 28°C, rád jsem
poslal
trochu
sluníčka a pohody
mému synkovi do
Prahy,
alespoň
prostřednictvím
SMS zprávy.
48
Poslední byla zastávka
u přístavu města Sale u
stejného jezera. Až po
19.
hodině
jsme
se
vrátili do Cologne, kde
jsme
pokračovali
v oslavě narozenin syna
Štěpána a já se loučil s
přáteli.
16. etapa úterý 22.5. Cologne – Bergamo 33 – Lecco 67 – Calico
114 – hraniční přechod Švýcarsko Castasenga 150 – Casaccia
5km před sedlem Maloja 167 km, 8 hod. 40 min.
Moc jsem se těšil na kolo a tak už v 7:30 vyjíždím z Cologne. Při
vážení své osoby, což činí 73 kg, vážím i kolo s brašnami, a nemohu
uvěřit, že je to plných 39 kg! Z toho plyne, že asi 25 kg činí zavazadla
(4,5 l vína, 1 l vody, 1 l grapy + jídlo = tak mě vybavili přátelé na
cestu). Do Bergama byla silnice moc frekventovaná, do Lecca již
méně. Ale dále kolem
jezera
Como
byli
většinou jen cyklisté –
paráda,
pohoda,
v pohádce.
stín,
občas
jako
Příjemný
tunel,
kvetoucí zahrady, a tak
brzy zastavuji na oběd.
Musím co nejvíce snížit
váhu zavazadel. Od Gervasia mám domácí salám jako předkrm,
ohřívám králíka jako ragú a popíjím super víno od Giuliana. Za
městem Calico se silnice začala vzdalovat od jezera a začala stoupat
49
do hor, což bylo dobré, neboť na teploměru už bylo 33°C ve stínu a jen
slabý
vítr.
Před
Chiavennou jsem raději
zastavil,
abych
doplnil
tekutiny,
tj.
iontové
nápoje, chlazené pivo a
další
červené
od
Giuliana; k tomu trochu
šunky, gorgonzoly, oliv a
zase víno. Na 150 km
překračuji hranice do Švýcarska a před sebou zasněžené špičky hor.
Příjemná je cesta stále nahoru, ale ráno snad bude obloha čistá, a tak
zastavuji
„passo
Casaccia
5
dei
km
před
Maloja“
(1460),
sedlem
v osadě
kde
mám
k dispozici levný hotel „Stampa“
za 12€. Je to spíš ubytovna, ale
vše
k dispozici
a
maximální
čistota; navíc jsem tu sám.
17.etapa středa 23.5. Casaccia –
passo Maloja 5 – St. Moritz 24 –
Zernez 57 – Susch 64 – Martina
hraniční přechod do Rakouska 103
– Pfunds 116 – Landech 149 km, 7
hod. 10 min.
Ráno jsem nemohl dospat, jak jsem
se těšil do hor. Počasí výborné,
obloha
čistá,
jak
jsem
si
přál.
Vychutnávám si cestu nahoru, po
50
krásné silnici skoro bez aut. Cyklisté také ještě nevyjeli, bylo totiž 7
hod. ráno, za 32 minut jsem byl v sedle s překrásným výhledem do
údolí „Bregaglia“ a podél
velkého jezera „Silvaplana“
s průzračnou vodou začal
klesat
do
švýcarského
národního parku Engadin
směr St. Moritz. Sluneční
paprsky
rychle
ohřívají
chladný vzduch vanoucí ze
zasněžených hor. V Moritzi
je 15°C, sva čím, a
pak
pokračuji údolím řeky Inn
obklopeném třítisícovkami
do Zernezu, kde nakupuji
zásoby na oběd a večeři.
Eura berou, ale bohužel
vrací jen švýcarské franky,
taktéž ceny jsou jen ve
francích, ale to mi nevadí. Obědvám u fontány a míjí mě mnoho
cyklistů. V údolí je už zase moc horko. Pod stromem ořešáku
odpočívám a relaxuji, ale
dlouho
Pokračuji
to
nevydržím.
podél
řeky,
kolem skály, občas lesy, a
hlavně kvetoucí a vonící
louky a na nich stáda
kraviček.
51
Předposlední hraniční přechod Martina do Rakouska jsem ani
nezaznamenal. Pokračuji stále podél bystré řeky Inn, obklopené
pohořím Engadin.
V Pfunds jsem musel opustit rychlostní silnici
vedoucí podle řeky (cyklisté tu mají zákaz) a jet vesničkami po staré
silnici. První dva kilometry se
mi to moc nelíbilo, ale potom
to byla paráda. Trénovali tu
samí cyklisté, a tak jsem se
ke skupince pěti mladíků
přidal. Mysleli si, že jen
žertuji,
když
jedu
s nimi,
ale
když
v háku
jsme
společně zdolali 35 km za
hodinku, pozvali mě na pivo
a „dali jsme řeč“. Protože
začalo
na
horách
bouřit,
neváhal jsem a vzal luxusní
„Zimer frei Haus Can“ za
25€. Všechno stihnul, včetně vyprání a prohlídky města. Večer jsem
zaplavován SMS zprávami, z nichž každá mě potěšila. V noci začalo
pršet a já se radoval, že nejsem v kempu, ale pod střechou
v penzionu.
18. etapa čtvrtek 24.5.
Landeck – Imst 20 Telfs 51 – Innsbruck
85 – Jenbach 120 –
Woergl 148 – St.
Johann 182 km, 8 hod.
20 min.
52
Po noční bouřce obloha modrá, příjemné ráno, a tak už před sedmou
hodinou jsem pokračoval dál podél řeky Inn směr Innsbruck, jen
Imstem a Telfsem se silnice vyšplhala vysoko nad řeku, ale o to byla
zajímavější;
skalami
dočasně
(v
zářez
mezi
jednom
místě
uzavřena,
kde
horolezci
uvolněné
odstraňovali
kameny).
Díky
souběžné dálnici byl provoz
minimální. Před Telfsem se mi
líbil
obrovský
dvěma kopulemi,
klášter
se
ve městě
jsem kontroloval podruhé za
cestu tlak v pneumatikách a bylo to téměř stoprocentní, 4.2 atmosféry
namísto původních 4.5. Silnice
do Innsbrucku skoro bez aut,
jen
cyklisté
trénující
tu
v chládku, kolem stromy nebo
vonící seno na loukách. Deset
kilometrů před Innsbruckem musím na
cyklostezku, což mi nevadí. Až do
samotného centra města jedu parkem
a
totéž,
když
město
po
obědě
opouštím. Udivuje mě veliký počet kol
a cyklistů, ale po dvou hodinách
zjišťuji, kdo se tu chce pohybovat
rychle a bezpečně, nic jiného mu
53
nezbývá. Tady je cyklista „pán“ a dávají mu přednost i chodci. Je
nutné dodržovat cyklistické dopravní značky. Jsou tu překrásné fasády
domů, lákající uličky, ale i značně turistů, nejvíce snad Japonců. Stále
podle řeky Inn, kterou mám střídavě po obou stranách silnice.
Pokračuji širokým údolím směr St. Johann s přestávkami na odpočinek
či focení. Na obloze přibylo oblačnosti, ale teplota 25°C, p říjemný vítr.
Při focení odkládám cyklistické brýle a tentokráte se pro ně vracím 2
km nebyly. Při pomalé jízdě zpět je nacházím a mám z toho velkou
radost. Bylo to už před St. Johanem, odkud přicházely černé mraky a
při
dojezdu
města
do
začíná
bouřka
a
padají
první kapky. Proto
beru
hned
penzion
první
v centru
„Edelweisshof“
za
25€ a jsem rád, že
jsem se v pohodě
vrátil
na
místo,
54
odkud jsme s Jitou přivezli mnoho pohárů a ona dokonce ten
nejcennější za titul mistra světa v časovce. Odpoledne z Innsbrucku
byl silný provoz a čím víc jsem se blížil k St. Johannu, tím víc ještě
narůstal.
19. etapa pátek 25.5. St. Johann – Lofer 26 – Bad Reichenhall 51 –
Salzburg 71 – Strasswalchen 100 – Vocklabruck 135 – Wels 172 –
Linz 199 – Reichenau 230 – Vyšší Brod 245 km, 10 hod. 15 min.
Raději jsem si přivstal, neboť ráno je menší provoz a za chládku se
jede příjemněji, to znamená, že před sedmou hodinou v ST. Johannu
opouštím komfortní penzion. Pěkná cesta, většinou kolem lesy a skály,
rychle ubíhala. Asi 7 km za
Loferem
však
tuto
pohodlnou silnici s mnoha
tunely musím opustit
a
vystoupat na starou cestu,
která je však určena jen
jim. A tak se dostávám na
37 km na území Německa
do obce Melleck. Stojí to
více námahy, ale jsou odtud i lepší výhledy než z údolí na rychlostní
komunikaci; něco za něco. Překrásná cesta lesem až do lázní
Reichenhall a po 25 km
se
znovu
vracím
do
Rakouska a za necelé 3
hodiny
(2hod.
49min.)
jsem byl v Salzburgu (71
km
–
pohodových).
Obloha se mezitím trochu
vyjasnila. A začalo být
55
opět teplo. Do města mě přivedla opět cyklostezka – je i v tunelu – a
tak
jezdit
na
rakouských
kole
v
městech
je
radost a pohoda. Byl jsem
tu
nedávno
při
cestě
z Čech do Itálie a tak se
spíše
jen
vozím
po
historickém centru a jen se
dívám, místo abych fotil.
Jita mi to asi bude vyčítat,
ale už jsem takový, že se
raději jen dívám. Zaujalo
mě,
že
městě
průvodkyně
hovořila
skupině
po
k celé
Japonců
do
malého mikrofonu a ti měli
v uších
poslouchali
sluchátka,
a
reagovali.
Velmi snadno cyklistickou stezkou s orientací podle slunce opouštím
město směr Linz. Krátká zastávka na oběd ve Strasswalchenu, kde
mě oslovil místní cyklista a
tak
chvíli
klábosíme
o
cestě a cyklistice. Italské
víno již došlo a tak jedu na
pivo; je to vůbec
možné,
že v supermarketech naše
plzeňské
stojí
0,63€?
Slivovice, kterou jsem si
ráno
čistil
zuby,
došla
v Itálii. Od té doby si ráno i večer čistím zuby grapou. Další cestu mi
56
zpříjemnila mladá cyklistka „na švihu“. Zastavuji skoro každé dvě
hodiny v klimatizovaném supermarketu a dokupuji hlavně chlazené
nápoje a ovoce. Provoz na silnici do Linze stále sílí a tak mi nezbývá
než jet co nejrychleji umím. Však také dnešní průměr je zdaleka
nejvyšší a to z Linze od Dunaje jsem musel 12 km stoupat až do
nadmořské výšky 950 m. S chutí využívám místní kašnu s vodou
k umytí a osvěžení. Na vrcholu stoupání konzultuji nejbližší cestu do
Čech a tak měním původní trasu. Místo do Dolního Dvořiště jedu přes
hraniční
přechod
Studánky a končím ve
Vyšším Brodě v jednom z penzionů,
který čeká spíše na Rakušáky, resp. na ně čekají naše děvčata. Ve
dvou penzionech jsem byl odmítnut, i když je ještě neměli obsazené.
Dole v hospodě hraje místní kutálka a zpívají tam „sprostonárodní“
písničky. Ubytování mám luxusní, ale za 450 Kč (cca 17€). Překvapivě
dobrá je i místní kuchyně.
Při překročení posledních hranic na cestě domů v 19:30 hod. jsem dal
řeč s celníky, resp. oni se mnou. V tu chvíli jsem byl opravdu moc
šťastný, že jsem v Čechách, kde snad lidem rozumím nejlépe.
Vzpomněl jsem na prolog v Madridu, překrásných 19 etap, šťastných
2947 km a přál si jediné – vrátit se zdráv do Českého ráje. Snad budu
mít štěstí i na zbývající kilometry po Čechách.
57
20. etapa sobota 26.5. Vyšší Brod – Rožumberk 9 – Český
Krumlov 33 – Č. Budějovice 59 – Soběslav 99 – Radenín 122 km, 5
hod. 20 min.
Přijímám pozvání přátel Jirky a
Evy na chalupě v Radeníně,
poblíž Choustníku u Soběslavi;
sdělují, že „přivítací výbor“ je
připraven. A tak brzy ráno (opět
nemohu dospat) vyrážím na
jubilejní 20. etapu. Počasí po
ránu je příjemné, ale zataženo.
Cesta podél řeky Vltava je
pohodlná.
Nepříznivé
začalo
být počasí, slabý déšť a obloha
se před Krumlovem zatáhla
úplně. Dokonce jsem musel
přerušit cestu. Krátká prohlídka
po dešti v Krumlově a za chvilku České Budějovice, opět krátká
projížďka
po
městě,
ale
delší
posezení v mléčném baru, kde si
dávám s chutí mnoho sladkostí, ale
drahých. Zato na oběd zastavuji
v Soběslavi v penzionu „Pavla“, kde
nabízí levné menu. Majitelka mi však
oznamuje, že bohužel mají dnes
uzavřenou společnost. To mi však
nevadí, neboť nevěstě vysvětluji, že
mám za sebou velkou cestu a chuť
na domácí kuchyni, kterou inzerují.
58
Říká, že je také vášnivou cyklistkou a abych byl obsloužen jako jejich
host! Skvělé! Výborné jídlo, a tak se mám „jako na svatbě“ (líná huba,
holé neštěstí)! Počasí se zcela změnilo, teplo skoro jako ve
Španělsku. Co mi chybí? Nic, jen mi zbývá pár kilometrů na chalupu
přátel v Radeníně, cesta stoupá lesem i mezi poli do výšky 560 m n.m.
s výhledem z blízkého hradu Choustník
na celé jižní Čechy až po
hřeben Kleti a Boubín. Přátelské setkání s Evou, Jirkou a další
známou Alenou, která
tu též tráví víkend. Celé
odpoledne sedíme na
terase
v
zahradě,
popíjíme a povídáme,
hlavně
o
horách,
lyžování
a
cyklistice.
Dobrá večeře a vínko je
samozřejmostí
mých
hostitelů; tady se cítím
jako doma. Dvacátou etapu
jsem nazval „Jižní Čechy –
Vltava“,
takový
poetický
název.
21. etapa 27.5. neděle
Radenín – Mladá Vožice 26
– Vlašim 48 – Kladruby a
zpět Vlašim 62 – Benešov
82 – Kamenice – Ládví 98 –
Štiřín 102 – Říčany 115 –
Újezd nad Lesy 130 km 5
hod. 35 min.
59
Téměř po prázdné silnici před 8. hodinou vyjíždím na předposlední 21.
etapu nazvanou „Vysočina – Blaník“; samé lesy, zvlněný, velmi členitý
terén, který mám nejraději. Brzy mě dojíždí mladý cyklista a skoro
hodinu pokračujeme až do Vlašimi spolu. Když se loučíme, nutí mi
banán a tyčinku na doplnění energie pro cestu do Újezdu nad Lesy,
kde byl cíl dnešního dne. Vlastní nepozorností zajíždím do 7 km
vzdálených Kladrub,
kde je významné rehabilitační
středisko.
V pohodě končím v rodinné vilce svého syna Pavla a vnuka Tomáše.
Setkání s nimi je to nejmilejší. Po pozdním obědě jsem absolvoval
společenskou návštěvu v nedalekých Jirčanech. Krátká návštěva
příbuzných byla jediným nepříjemným zážitkem, což je „velká kaňka“
na této překrásné pohodové a zajímavé cestě; smutné zjištění, jak si
mohou lidé závidět a ubližovat jen proto, že mají jiné názory či jiné
životní hodnoty. Bylo to nepříjemné a chci na to rychle zapomenout.
Ale takový je život a proto jsem nemohl vynechat v deníčku i toto
zjištění. Lépe jsem se cítil opět v Újezdě v kruhu svých nejbližších u
večeře nad skleničkou kvalitního vína. Ještě mám milou povinnost
vyprávět na dobrou noc pohádku Tomášovi.
22. etapa pondělí 28.5. Újezd nad Lesy – Sadská 30 – Poděbrady
41 – Kopidlno 71 – Jičín 91 km, 3 hod. 35 min.
Ráno lenoším s vnoučkem,
nakupujeme
v
pekárně,
stavíme stan na zahradě a
raduji se s ním. Čeká mě
závěrečná
Českého
22.
ráje,
etapa
do
místa
nejkrásnějšího, které znám.
Mezi přátele, na které se
těším a na svou ženu, s kterou se uvidím po 4 týdnech, resp. 29
60
dnech.
Pohodová
cesta
s malou
projížďkou
po
kolonádě
v Poděbradech, oběd v Kopidlně a na zbývající kilometry odjíždím po
14. hodině. U Čejkovic na mě
čeká několik kamarádů na
kolech
a
manželka
S transparentem
Jitka.
Madrid
–
Jičín na kole Ivan Pírko 3.440
km. Byl to jejich odhad na
základě
mé
nepřesné
informace.
Skutečnost
byla
3.290 km. Spanilou jízdou mě
doprovodili před Městský úřad
na
Žižkově
náměstí,
kde
čekala skupina mých pěších
příznivců.
Otevření
šampaňského
koupel
a
nechtěná
v místní
fontáně.
Konečně doma!
61
Rekapitulace
Přehled ujetých kilometrů:
Španělsko
1317
Francie
529
Itálie
508
Švýcarsko
120
Německo
25
Rakousko
448
Česko
343
Celkem
3290 km
Náklady činily celkem asi 15.000 Kč při 29 dnech, tj. cca 520 Kč/den.
Ušetřil jsem za dopravu, tam kamionem, zpět kolo. Určitým
příspěvkem bylo finanční odškodnění za střet s autem ve Francii –
150€.
Úbytek na váze činil pouhý jeden kilogram, tj. ze 72 kg při odjezdu na
71 kg při návratu.
Porovnání:
1) Tour de France i Giro d´Italia se obvykle jede 22 etap a prolog.
Stejně tak moje cesta Madrid – Jičín
2) Počet km se pohybuje v rozmezí 3200 – 3400 km, já 3290 km
3) Dva dny odpočinku – já též dva dny
4) Obdobný profil tratí, některé dokonce tytéž jako TdF a Giro
5) Jediný rozdíl – profesionálové jezdí rychleji, ale:
a) na uzavřené trati ve skupině s doprovodnými auty
b) silniční kola váhy cca 7 kg, já na 14 kg horáku + zavazadla
= 20 – 25 kg
c) nemusí si vařit, prát, nakupovat, shánět ubytování atd.
d) jsou o několik let mladší (asi o dvě generace).
Jičín, 9.6.2007
Ivan
62