obsah: editorial - Apoštolský exarchát
Transkript
OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 3 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 LITVA, VILNIUS A VÝCHODNÍ KATOLÍCI .................................................................... 6 ГЛАВА УГКЦ НАЗВАВ ВІЗИТ ПАПИ ДО ТУРЕЧЧИНИ ДУЖЕ ВІДВАЖНИМ ................. 8 JSME KOUSKEM DOMOVA .......................................................................................... 9 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SEDMIBOL. PANNY MARIE V PARDUBICÍCH .. 11 POSELSTVÍ SV. OTCE BENEDIKTA XVI. KE DNI MIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ ............... 13 MIKULÁŠ NA TITANIKU .......................................................................................... 14 UKRAJINSKÉ VÁNOCE ............................................................................................. 15 KRÁTKÝ POHLED DO ŽIVOTA PLZEŇSKÉ FARNOSTI SV. MIKULÁŠE.......................... 15 LITURGICKÉ POJMY: DISKOS, KALICH ..................................................................... 18 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN ZLATOÚSTÝ (30. LEDNA)......................................... 19 SVATÝ JAN ZLATOÚSTÝ O MODLITBĚ ..................................................................... 21 EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, držíte v ruce první číslo našeho časopisu v roce 2007. V tomto vydání vás chceme upozornit na důležité výročí. V září 2007 uplyne 1600 let od smrti jedné z největších osobností východní církve, svatého Jana Zlatoústého. Už v tomto čísle mu ale věnujeme dva články, protože v měsíci lednu slavíme dva svátky sv. Jana Zlatoústého. Dne 27. ledna si připomínáme přenesení ostatků tohoto světce a 30. ledna slavíme svátek tří světitelů – Bazila Velikého, Řehoře Teologa a Jana Zlatoústého. Odkazu tohoto učeného muže budeme věnovat pozornost i v dalších číslech našeho časopisu. Přinášíme tentokrát také podrobnější aktuality z našich farností v Plzni a v Českých Budějovicích. V Plzni byl koncem minulého roku posvěcen nový zvon, což je událost mimořádná, protože se obyčejně děje jednou za několik staletí. V Českých Budějovicích si věřící před Vánocemi zazpívali ukrajinské koledy, přišel tam dokonce i Mikuláš, a to přímo na Titanik! Náš tradiční rozhovor nám tentokrát poskytl biskupský vikář v pražské katedrále u sv. Klimenta o. Vasyl Slyvotskyj, který pečuje o významnou část našich věřících, pocházejících z Ukrajiny. O tom, proč stále více lidí nachází cestu do pražské katedrály, se dočtete na straně 9. V březnu se těšíme na další setkání s vámi. Redakce 3 SLOVO OTCE BISKUPA V měsíci lednu probíhá ve všech našich farnostech týden modliteb za jednotu křesťanů. Je to velmi důležitý fakt, který se však nemá omezit jenom na tento týden, ale má být naším stálým úkolem a stylem života po celý rok. Jde tady o takzvaný duchovní ekumenizmus, který je v moci každého z nás a je duší ekumenizmu. Je vyjádřením touhy po skutečné jednotě všech křesťanů. A Svatý Otec Jan Pavel II. kdysi řekl, že když existuje taková touha v mnoha upřímných srdcích křesťanů, tak jednou určitě dojde vyslyšení. Kromě těchto modliteb existuje ještě takzvaný teologický ekumenizmus, kde se vytváří smíšené teologické komise, jež studují některé sporné otázky, a pak je ještě takzvaný praktický (institucionální) ekumenizmus spočívající ve společných aktivitách křesťanských církví ve prospěch života, ve prospěch obecných křesťanských a lidských hodnot. Ani my řeckokatolíci nemůžeme stát bokem od těchto proudů. Máme se i my moudře a v pravdě v tomto hnutí angažovat. Svatý Otec Benedikt XVI. minulý rok před obnovením práce smíšené ka- 4 tolicko-pravoslavné teologické komise zdůraznil, že tyto práce mají pokračovat v pravdě a v lásce. Pravda a láska se nedá oddělit. I my chceme v tomto dialogu předkládat naší katolickou pravdu pokorně a s láskou. Jenom pravda nás může osvobodit od rozdělení. Žádné politické kompromisy tady nejsou na místě. Letos koncem července (28. 6. – 1. 7.) se na Velehradě uskuteční mezinárodní konference u příležitosti stého výročí unionistických sjezdů. Zúčastní se na něm mnoho významných hostů. Mezi jinými kardinál Lubomír Huzar, vyšší arcibiskup z Kyjeva a kardinál W. Kasper z Říma. Přislíbili účast i některé významné osobnosti zahraničních pravoslavných církví. Doufáme, že podporované našimi modlitbami to bude další malý krůček k jednotě všech křesťanů. Ladislav INFORMACE A AKTUALITY Zprávy z farností • Dne 26. listopadu 2006 slavili věřící pražské farnosti apoštolského exarchátu svůj chrámový svátek. Slavnostní liturgii sloužil apoštolský exarcha Ladislav Hučko, spolu s ním emeritní pomocný biskup Ján Eugen Kočiš, generální vikář Milan Hanuš a biskupský vikář Vasyl Slyvotskyj. Ve své promluvě o. biskup zdůraznil dnešní úlohu papeže při sjednocování křesťanů. • Dne 30. listopadu 2006 navštívil apoštolský exarcha L. Hučko a biskupský vikář V. Slyvotskyj soukromé ukrajinské gymnázium v Praze 4 - Nuslích. V průběhu návštěvy, která se konala na pozvání ředitelky školy, o. biskup obeznámil a přiblížil studentům činnost a postavení Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve v České republice. • Při příležitosti chrámového svátku svatého Mikuláše posvětil v Plzni apoštolský exarcha L. Hučko nový zvon. Slavnostní liturgii dne 3. prosince 2006 sloužil spolu s místním duchovním o. Igorem Bibkem. • Ve věku nedožitých 87 let zemřel dne 23. prosince 2006 v Praze Václav Hora, náš dlouholetý pražský farník. Manžel Marie HorovéMyšanič, jejíž některé básně jsme publikovali v letošním Kalendáři. • Na svátek Narození Páně dne 25. prosince 2006 v katedrále sv. Klimenta v Praze sloužil apoštolský exarcha L. Hučko slavnostní liturgii, koncelebroval generální vikář M. Hanuš. Ve své promluvě o. biskup zdůraznil, že smysl svátku Narození Páně spočívá v tom, že nám dává splněním všech Božích přislíbení pevnou a jistou naději pro věčnost. • V prosinci 2006 vydal Apoštolský exarchát publikaci Řeckokatolický kalendář na rok 2007. Též vyšel sborník "10 let Apoštolského exarchátu". Brožurka obsahuje příspěvky připomínající nejvýznamnější události prvního desetiletí v Apoštolském exarchátu v ČR. Ze života církve • Dne 30. listopadu 2006 se papež Benedikt XVI. zúčastnil liturgie, kterou v istanbulském patriarchálním chrámu sv. Jiří sloužil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I., duchovní vůdce pravoslavných křesťanů ve světě. Papež prohlásil usmíření katolíků s pravoslavnými věřícími za prioritu svého pontifikátu. Katolická a pravoslavné církve jsou rozděleny od roku 1054, kdy došlo k velkému schizmatu. vf 5 LITVA, VILNIUS A VÝCHODNÍ KATOLÍCI Litevští historici předpokládají, že původním autorem myšlenky založit unii byl velký litevský kníže Vitold (zemřel v roce 1422). Po uzavření brestské unie (1596) byl ve Vilniusu zřízen duchovní seminář, který připravoval východní katolické duchovní pro všechny "nekatolické" státy Evropy. Seminář byl umístěn v budově, která byla přestavěna v renesančním stylu v roce 1622. Seminář fungoval do roku 1798, tedy do posledního rozdělení Litevsko-Polského státu. V tomto roce byla budova odevzdána Vilniuské univerzitě. Budova byla před několika lety vrácena Vilniuskému arcibiskupství a v současnosti se zde často konají hromadná setkání křesťanské mládeže. Začátkem 19. století fungovalo v Litvě 254 byzantských katolických chrámů. Zvlášť silný byl baziliánský řád, který pečoval o vzdělávání. Měl vlastní kláštery dokonce v západní části Litvy, kde se stal vážnou konkurencí jezuitům. V dobách existence Sovětského svazu byly všechny východní katolické chrámy a kláštery zavřeny a řeckokokatolíci byli postaveni mimo zákon. V současné době funguje ve Vilniusu (stejně tak jako v celé Litvě) jediný východní katolický kostel Svaté Trojice. Nachází se ve Starém Městě, na území bývalého baziliánského kláštera (místnosti kláštera byly dány k dispozici vysoké škole). Dveře kláštera, které byly po požáru vytvořeny vilniuským sochařem I. K. Glaubicem, jsou mistrovským dílem epochy renesance a státní architektonickou památkou. Mohutná vysoká vrata svými silnými zdmi vyvolávají dojem neuvěřitelné lehkosti a ladnosti. Vzdálenost mezi vnějšími a vnitřními dveřmi je více než 50 metrů. Klášter se rozprostírá na kopci Svaté Trojice. Podle legendy zde byli v roce 1347 umučeni první křesťanští mučedníci Jan, Antonín a Eustachius. Na památku této události nechala manželka velkého litevského knížete, Olgerda Juliona, postavit dřevěný chrám. Pamětní deska na zdi kostela tuto událost připomíná. 6 Po Brestské unii v roce 1596 se Vilniuský baziliánský klášter stal centrem řeckokatolické provincie Svaté Trojice založené v roce 1617. Zde připravoval archimandrita V. I. Rutskyj spolu s budoucím biskupem I. I. Kuncevičem adepty. V roce 1596 si osvojili typografii a začali s knihtiskem, což se stalo základem náboženské kultury řeckokatolíků až do uzavření kláštera. V roce 1623 byl polocký biskup I. I. Kuncevič nepřáteli unie zabit a později byl kanonizován (jako první řeckokatolický svatý). Informuje o tom také pamětní deska u vchodu do chrámu. V roce 1821 byli baziliáni vyhnáni, chrám byl odevzdán pravoslavné církvi a v klášteře byla zřízena věznice, ve které věznila carská vláda v roce 1823-1824 studenty vilniuské univerzity, mezi nimi i básníka A. Mickiewicze. V sovětských dobách byl chrám Svaté Trojice využíván jako sklad, přičemž interiér byl totálně zničen. Řeckokatolíkům byl chrám vrácen v roce 1990 na začátku "perestrojky". V současné době je chrám stále v rekonstrukci, zrestaurovat se podařilo zatím jen jednu kapli, ve které se konají bohoslužby. Společenství tvoří asi 40 věřících. Bohoslužby jsou slouženy v ukrajinském jazyce. Vincas-Lucius Lapinskas psáno pro časopis Exarchát 7 ГЛАВА УГКЦ НАЗВАВ ВІЗИТ ПАПИ РИМСЬКОГО ДО ТУРЕЧЧИНИ ДУЖЕ ВІДВАЖНИМ У вівторок розпочався чотириденний візит до Туреччини Папи Римського Венедикта XVI. Напередодні візиту в Стамбулі відбулися масові акції протесту, які зібрали близько 25 тисяч чоловік, що вимагали від Глави Католицької Церкви не приїжджати. Свою оцінку візиту понтифіка та про можливий шлях розвитку ситуації, яка склалася, в інтерв'ю кореспонденту Бі-Бі-Сі Ірині Сомер під час свого перебування в Брюсселі представив Глава Української Греко-Католицької Церкви Блаженніший Любомир. «Цей візит, я думаю, дуже відважний зі сторони Папи Римського, і я надіюся, що з нього буде користь, хоча я чув, що там є протести, - зокрема прозвучало в ефірі української служби Бі-Бі-Сі. Але протести минуть, а певне, може суттєве порозуміння буде осягнене. Бачите, відношення, стосунки Католицької Церкви з ісламом, мусульманським світом це є дуже особлива ділянка, треба її розглядати історично, але також її треба розглядати в обставинах сьогодення. Ми знайшлися в дуже новій ситуації, коли і в середині ісламу, і в середині Католицької Церкви відбувається певний процес, духовні процеси. Один з них є так званий фундаменталізм, де люди дуже дослівно, дуже вузько беруть, розуміють свою релігію і за всяку ціну хочуть це накинути іншим, за всяку ціну, можливими і неможливими способами», - сказав Предстоятель УГКЦ. За його словами, таке явище, яке сьогодні, на жаль, є вже досить поширеним в релігійних колах, не дає підстави, надії на швидке та легке порозуміння. «Тут треба величезної долі терпеливості, терпіння, щоби один одного прийняти, щоби не бажати один одному щось накинути. Це є дуже складна справа», - наголосив Блаженніший Любомир. Відтак Глава УГКЦ висловив надію, що побут Папи Римського Венедикта XVI в якійсь спосіб спричиниться до того, що порозуміння настане. «Я думаю, що якби це було б досягнутим, був би великийвеликий крок вперед», - сказав щодо цього Предстоятель УГКЦ. Прес-секретаріат Глави УГКЦ 8 JSME KOUSKEM DOMOVA Světový den migrantů a uprchlíků se letos slaví 14. ledna. K tomuto dni vydal Svatý otec Benedikt XVI. poselství s podtitulem Migrující rodina. O tom, jaká je v České republice situace migrujících rodin, ale také jednotlivých řeckokatolických věřících, jsme si povídali s biskupským vikářem pro ukrajinské věřící o. Vasylem Slyvotskym: * Jak dlouho působíte v Praze a nakolik se za tu dobu změnilo složení vašich věřících? Nastoupil jsem 15. října 2003, kdy mě otec biskup jmenoval farářem v katedrále u sv. Klimenta a biskupským vikářem pro věřící ukrajinské národnosti v České republice. Tak od toho času až do dnešního dne jsem tady, tři roky a tři měsíce. Podle všech statistik a podle toho, co vidím také já, počet věřících narostl o 120 procent. Předtím jsme měli tak 40 křtů, teď za minulý rok jsme jich měli 62. * Tak to musíte mít radost...? Mám z toho radost a přeji si, aby to tak bylo i nadále. Předtím byla v neděli slavena jedna liturgie, teď máme v katedrále sv. Klimenta tři a pokaždé je návštěvnost velmi dobrá. Začínáme utreňou v 7.30, potom na ukrajinské liturgii v 8.30 je tak minimálně 300 lidí a skoro stejný počet věřících je na staroslověnské liturgii v 10.15 a večer v 17.00 chodí tak kolem 50 lidí, takže musím říci, že účast na bohoslužbách v katedrále je velmi pěkná. V neděli, mimo velké svátky, tedy navštíví katedrálu tak 500-600 věřících. O Velikonocích přijde i několik tisíc věřících. 9 * Myslíte, že je to tím, že sem přijíždí více lidí z Ukrajiny nebo se změnil přístup k věřícím? Hodně pomohlo, že otec biskup umožnil v roce 2003 slavit liturgie v národních jazycích, na které jsou naši věřící již zvyklí z domova. Dnes tedy máme liturgii nejen staroslověnskou, ale i ukrajinskou, slovenskou a českou. Neřekl bych, že do České republiky přijíždí více lidí, a tím pádem i víc našich potenciálních farníků. Spíš platí, že dnes mají možnost si vybrat. * Ze kterých částí Ukrajiny jich přijíždí nejvíc? Většinou ze západní části Ukrajiny, z Haliče a Zakarpatské Ukrajiny. * Nakolik těžké je tu v Praze vybudovat společenství věřících, když zde existuje velká fluktuace lidí? Podívejte, žijí tady tři skupiny věřících. Jedni jsou ti, kteří tu pracují a žijí s rodinami nastálo a mají trvalý pobyt, případně i občanství. Druhá skupina jsou "míchané" rodiny věřících, on Ukrajinec, ona Češka nebo obráceně. Třetí skupina jsou věřící, kteří tu vydělávají a často jezdí domů. Takže společenství můžete vytvořit z těch, kteří tu s rodinami žijí, bydlí, pracují. Ukrajinská menšina je jednou z největších v ČR. * Může církevní společenství aspoň částečně nahradit rodinu pro ty, kteří tu nejsou doma a do Česka jezdí pouze za prací? Oni tu mají kousek domova. Není to domov, ale důležitý kousek domova. Takže v tomto smyslu ano. * Mění se pohled Ukrajinců na víru po příjezdu do Čech? To víte, že se mění. V každém případě začínají o těchto věcech jinak přemýšlet. Záleží od každého člověka, kdo v jakém prostředí vyrostl a v jakém žije. Lidem, kteří navštěvují liturgie v Praze, je to všechno blízké, protože se cítí téměř jako doma, na Ukrajině. * Co podle vás potřebují ukrajinští věřící v České republice ze všeho nejvíc? To je hodně těžké. Z těch lidí, co znám, asi největší skupinu tvoří ti, kterým nejvíc chybí domácí prostředí, rodinné zázemí. Když tu pracují a na Ukrajině mají partnera nebo děti, je to pro ně opravdu velmi náročné. Viera Folkmanová 10 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SEDMIBOLESTNÉ PANNY MARIE V PARDUBICÍCH – „KOSTELÍČEK “ Kostel P. Marie Sedmibolestné – tzv. "Kostelíček" na Vystrkově v Pardubicích byl postaven v roce 1710 na místě, kde původně stála kaplička Sedmibolestné Panny Marie. O výstavbu kostela v barokním slohu se zasloužil bohatý zeman Jakub Antonín Stross. "Kostelíček" se stal později útočištěm v dobách, kdy bylo město obsazeno pruskými vojsky. U Matky Sedmibolestné se scházeli lidé z blízka i z dalekého okolí, aby zde hledali Boží útěchu. Protože kvůli velkému zájmu poutníků prostory uvnitř kostela nestačily, konaly se pobožnosti také v ambitech, které byly díky přispění řady dobrodinců postaveny hned po Strossově smrti. Celý "Kostelíček" i s ambity představují bolest Matky Boží a utrpení Ježíše Krista. Městská rada v Pardubicích zde nechala později sloužit pravidelnou nadační mši, a to za blaho všech občanů. V roce 1786 byl ovšem "Kostelíček" na základě patentu císaře Josefa II. zavřen a začal být používán jako skladiště pro císařské panství v Pardubicích. Občané se spolu s městskou radou domáhali během následujících let odvolání císařského patentu, a za tímto účelem se vypravili orodovat za jeho otevření u královéhradeckého biskupa Haye. Až teprve další císař Leopold II. vydal 14. března 1790 povolení, aby se mohly v kostelíčku konat obvyklé pobožnosti. Město se ale muselo zavázat, že nechá na náhradním místě postavit velké skladiště a špejchar pro císařské panství. Slavnost vysvěcení kostelíčka proběhla během třetí neděle po Velikonocích. Slavného průvodu, který vyšel z farního chrámu a ubíral se městem ke „Kostelíčku“, se zúčastnilo celé město v čele s městskou radou. Na památku znovuvysvěcení kostela se zde začala konat každou třetí neděli po Velikonocích pouť. Císařský špejchar, který muselo město kdysi postavit a jež stál před „Kostelíčkem“, byl v roce 1900 koupen městem a kvůli úpravě náměstí před kostelem rozbourán. Z dobových trámů špejcharu byla vyhotovena dubová zpovědnice, kazatelna a oltářní mřížka v „Kostelíčku“. Až do roku 1903 probíhalo rozsáhlé restaurování vnitřních výzdob „Kostelíčka“ – například oltářního obrazu Krista na Olivetské hoře a Krista před Pilátem; restaurovány byly dřevěné sochy sv. Josefa, Maří Magdalény a sv. Petra. Jako okno nad hlavním oltářem byl umístěn umělecký obraz na skle znázorňující Sedmibolestnou Pannu Marii. V roce 1931 byl "Kostelíček" znovu restaurován, neboť hrozilo jeho sesutí. Těžká nákladní auta způsobila svými těžkými otřesy padání 11 omítky, ve zdi se objevily trhliny, ohrožující bezpečnost přítomných v kostele. "Kostelíček" proto musel být pro veřejnost uzavřen. Jeho oprava byla ukončena v roce 1932, a to i díky přispění řady dobrodinců. V období druhé světové války byl "Kostelíček" během bombardování Pardubic spojeneckými letouny v roce 1944 poškozen jenom nepatrně. Tlaková vlna vyrazila několik barevných okenních tabulek v okně na evangelní straně v presbytáři a na téže straně popraskalo barevné okno s obrazem Božského srdce Páně a vysypalo se dovnitř chrámové lodi. Po roce 1948 přešla správa „Kostelíčka“ pod Městský národní výbor v Pardubicích, který v následujících letech několikrát uvolnil peníze na jeho opravu. Velké množství práce ale bylo odvedeno bez nároků na odměnu. Po mnoho let o "Kostelíček" pečovaly sestry františkánky, které působily v sousedním domově důchodců. Roku 1977 se ovšem sestry přestěhovaly do Opavy a do Bílé Vody a péči o "Kostelíček" převzalo několik rodin. V roce 1978 sem byly přesunuty mládežnické mše svaté z kostela sv. Bartoloměje; po zrušení pravoslavné modlitebny byly v kostelíčku slouženy pravoslavné boho- 12 služby. Kvůli klesajícímu počtu věřících ale nakonec byly zrušeny. Začátkem 90. let byl "Kostelíček" pro nedostatek kněží uzavřený a sloužil jako skladiště interiérů opravovaných kostelů Zvěstování Panny Marie, sv. Bartoloměje a sv. Jana. Na kostelíčku se v té době prováděly pouze nejnutnější opravy. Znovu do původního stavu byl "kostelíček" uveden v zimě 1997 – 1998. Hned poté našel nové uplatnění, když v něm začaly být slouženy bohoslužby řeckokatolického ritu. Podkladem pro to se stala Smlouva o výpůjčce z 15. 7. 1998. "Kostelíček" tak zase začal fungovat pro účel, pro který byl postaven, tj. k oslavě a chvále Boha a povznesení věřících. Původně se konaly bohoslužby východního ritu jen v neděli v 10 hodin, nyní i v pondělí a ve středu. vf POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K XCIII. SVĚTOVÉMU DNI MIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ (14. LEDNA 2007) „Migrující rodina“ (Úryvek) Evangelista Matouš vypráví, že těsně po Ježíšově narození byl Josef přinucen odjet v noci do Egypta a vzít s sebou dítě a jeho matku, aby unikli před pronásledováním krále Heroda (srov. Mt 2,13-15). Papež Pius XII., v komentáři této evangelní pasáže v roce 1952 napsal: „Nazaretská rodina v exilu; Ježíš, Maria a Josef jsou emigranty v Egyptě a tady jsou jako uprchlíci před hněvem bezbožného krále vzorem, příkladem a oporou všem emigrantům a těm, kdo odkudkoli a v každém věku musejí putovat; všem, kteří prchají z jakékoliv situace hrozících perzekucí nebo nouze a jsou nuceni opustit vlast, drahé příbuzné, sousedy, blízké, přátele a vydat se do cizí země.“ V dramatu nazaretské rodiny přinucené uprchnout do Egypta spatřujeme bolestnou situaci všech migrantů, zejména přistěhovalců, exulantů, utečenců, uprchlíků a pronásledovaných. Vidíme těžkosti každé migrující rodiny, nepohodlí, pokořování, tíseň a křehkost milionů a milionů migrantů, uprchlíků a přistěhovalců. Nazaretská rodina odráží Boží obraz, který spočívá v srdci každé lidské rodiny, i když je zraněná a oslabená emigrací. Odloučení členů rodin a chybějící znovusjednocení působí často rozpad původních svazků. Ustavují se nové vztahy a rodí se nové city; zapomíná se na minulost a vlastní povinnosti, vystavené těžké zkoušce odloučení a samoty. Není-li rodině přistěhovalců zajištěna reálná možnost začlenění a společenství, je těžké předpokládat její harmonický rozvoj. Pro integraci rodin přistěhovalců se dělá mnoho, třebaže mnohé ještě zbývá udělat. Existují skutečné obtíže spojené s určitými „obrannými mechanismy“ první generace přistěhovalců, kteří upadají do nebezpečí klást překážky dalšímu dozrávání mladých z druhé generace. Je proto nutné podniknout zákonné, právní i sociální kroky, které by tuto integraci usnadnily Kéž se Světový den migrantů a uprchlíků stane užitečnou příležitostí pro zvýšenou vnímavost církevních společenství a veřejného mínění pro potřeby a problémy, jakož i pozitivního potenciálu migrujících rodin. Slova apoštola Pavla: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14) vybízejí darovat se přednostně těm bratřím a sestrám, kteří se ocitli v nouzi. S těmito pocity vyprošuji každému pomoc Boží a ze srdce uděluji apoštolské požehnání! Vatikán, 18. října 2006. 13 MIKULÁŠ NA TITANIKU Jak všichni víme, podle staré tradice přichází sv. Mikuláš k dětem 19. 12. Náš Mikuláš ale přišel už o dva dny dříve. Ptáte se kam? Na Titanik! Hned vysvětlím. Titanik je název jedné ubytovny v Benešově nad Černou, kde žije mnoho Ukrajinců, kteří v místních podnicích pracují. Polemiku nad podobností staré lodi a této ubytovny necháváme na vás... Asi deset dětí z Benešova, Kaplice a okolí bylo nejdříve zděšeno, když přiběhl strašlivý čert, ale po volání o pomoc adresovaném sv. Mikuláši nadšeno, protože sv. Mikuláš opravdu přišel. Nejdříve se ptal dětí, co je rodiče doma učí a když slyšel nějakou pěknou odpověď (což byly mimochodem všechny), daroval drobnůstku nejdříve rodičům. Pak přišlo na řadu vyprávění ze života sv. Mikuláše, pak bylo slovo dáno dětem, každé mohlo Mikuláši něco předvést, zazpívat, zarecitovat. A tak jsme slyšeli básničky a písničky v češtině i ukrajinštině. Pak děti malovaly Mikuláši obrázek, za který opět dostaly nějaký dáreček. No ale protože Mikuláš nedává dárečky jen za to, co si zasloužíme, dostaly děti na závěr od sv. Mikuláše ještě pěkný balíček dobrot. Dospělí dostali po jablíčku. Pak jsme všichni zpívali o sto šest a kdo chtěl, mohl se s Mikulášem ještě i vyfotit. Lidé byli velmi vděční, neboť do těchto končin Mikuláš pro všechny zavítal poprvé. Děti byly nadšené, rodiče děkovali a mnozí říkali, že to pro ně byla první akce tohoto druhu. Byla zde atmosféra radosti a klidu. Svatý Mikuláš a jeho pomocníci z Českých Budějovic (zpěváci, andělé i čert) nás potom opustili, protože spěchali zase k jiným dětem. Třeba právě k vám? o. Ruslan Zassiedko 14 UKRAJINSKÉ VÁNOCE 13. prosince se v kavárně Měsíc v Českých Budějovicích uskutečnila prezentace ukrajinských koled a zvyklostí pod názvem Ukrajinské vánoce. Programu se zúčastnil i sboreček při tamější řeckokatolické farnosti. Zazpíval známé ukrajinské vánoční koledy a přidal i něco z liturgických zpěvů. Vyslechli jsme si i vyprávění o ukrajinské kuchyni a tradicích během těchto krásných svátků. Také jsme se seznámili s osudem jedné ukrajinské rodiny, která se do Čech přistěhovala. Večerem nás provázel o. Ruslan Zassiedko. Přítomni byli i zástupci masmédií. Tohoto večera se zúčastnilo kolem 40 lidí. o. Ruslan Zassiedko KRÁTKÝ POHLED DO ŽIVOTA PLZEŇSKÉ FARNOSTI SV. MIKULÁŠE V minulém roce 2006 se odehrály v životě naší farnosti dvě významné události, které jsou pro každé farní společenství ojedinělé, a proto bychom vám je chtěli na těchto stránkách více přiblížit. První slavností bylo jubileum, které se vztahovalo k našemu farnímu chrámu. Zdejší kostel, ve kterém už několik let slavíme sv. liturgie řeckokatolického obřadu, a který nám nyní už definitivně patří, byl postaven v roce 1406. Loni tedy uplynulo jubilejních 600 let od jeho stavby. Historické prameny města Plzně uvádějí, že kostel ke cti sv. Mikuláše a sv. Jana Křtitele vystavěl plzeňský měšťan Vít Malíř ( Vít Hiat, malíř miniatur ) roku 1406 na své vinici zvané „Mitterwald“. Po roce 1989 nastaly pro kostel zlé časy. V roce 1990 byl celkem šestkrát vyloupen. Poslední loupež v noci z 21. na 22. 12. 1990 měla přinést úplnou zkázu. Samotný kostel měl lehnout popelem prostřednictvím ohně založeného pod dřevěným schodištěm na kůr, který se ale jako zázrakem nerozhořel. Bohužel, pachatelé těchto loupeží až na výjimky nebyli vypátráni. 15 Na podporu snah o zvelebení kostelíka a na upozorňování projevů vandalizmu vůči kostelu a hřbitovu vyvíjí iniciativu také občanské sdružení HUMART, které mj. převzalo záštitu nad pořízením nového zvonu za starý, který byl zrekvírovaný během II. světové války. Ale to se už dostáváme k podstatě druhé velké události minulého roku v naší farnosti. Obřad svěcení nového farního zvonu není každoročním jevem, naopak, může jít o svátek jednou za několik století, a tento svátek jsme mohli prožít i my. Až do II. světové války nesla věž zdejšího kostela sv. Mikuláše své dva zvony. Ale během této války, podle vzpomínek tehdejšího kostelníka, padl nešťastnou záměnou za oběť rekvirace na vojenské účely právě větší a cennější zvon, který byl pravděpodobně z XV. století. Zůstal jen menší zvon a kostel nadlouho ztratil svůj původní hlas. Až změnou poměrů po roce 1989 se začalo vážně uvažovat o pořízení nového zvonu. Iniciativy se ujal pan Petr Puchta, který se inspiroval tím, čím spousta lidí jinak pohrdá. Od roku 1969 začal shromažďovat drobný měděný šrot, který sbíral na skládkách, kam byl vyvážen jako odpad. Drobné částečky kovu, kterých se jiní zbavovali a vyhodili je na smetiště, se tak staly základní surovinou pro zhotovení nového zvonu. Na tomto místě je třeba velmi poděkovat rodičům pana Puchty, kteří měli trpělivost a tolerovali ve sklepě hromady drátků a plíšků. Staří rodiče pomáhali s „revizemi“ kdejakých sutin při domovních rekonstrukcích elektrických rozvodů. Dík patří i jeho přátelům a aktivistům kolem kostela Všech svatých v Plzni na Roudné, kteří jsou sdruženi i ve výše zmíněném občanském sdružení HUMART, a kteří Petra Puchtu od dob hluboké totality štědře zásobovali měděným šrotem, aniž by tušili, kdy k realizaci nového zvonu dojde. K prvnímu kroku došlo v lednu roku 2005 díky velkorysosti ředitele firmy TSR – Kovové odpady v Plzni, který umožnil bezplatné slisování celkově pěti pytlů měděného odpadu. Zhotovení zvonu se ujala Zvonařská dílna Tomášková – Dytrychová paní Leticie Vránové – Dytrycho- 16 vé v Brodku u Přerova. Sem byl také v květnu 2005 dopraven balík slisovaného měděného šrotu o celkové hmotnosti 62 kg spolu se zbylým zvonem určeným k restaurování, a taky k určení ladění nového zvonu, aby spolu zvony harmonicky souzněly. Celá akce se však protáhla kvůli technickým problémům. Pracovníci firmy BOROKO, kteří spolupracují s danou zvonařskou dílnou, museli nejprve zaměřit zvonové stolice pro umístění nového zvonu, k čemu došlo v srpnu a předání zjištěných údajů pro dílnu proběhlo o něco později. Na zvonu, který se jmenuje Sv. Mikuláš, se začalo pracovat až v roce 2006. Jeho výzdobu – ornamenty, letopočet, jméno zvonu, darovací texty, vyobrazení reliéfů patronů kostela a zvonu sv. Mikuláše a sv. Jana Křtitele – provedla akademická sochařka Věra Kunčarová. Je vyroben ze zvonařského bronzu, má celkovou hmotnost 30 kg, průměr 355 mm a je laděn na tón D3. Hotový zvon byl přivezen do Plzně dne 10. 10. 2006. Firma BOROKO však ještě dodá ke zvonu potřebný závěs a provede jeho osazení na stolici ve věžičce. Nutno na závěr dodat, že celou tuto akci zaštítilo občanské sdružení pro humanitu a umění HUMART, Barrandova 12, Plzeň, které vyvíjí iniciativu při zdejším kostele a při příležitosti 600. výročí založení chrámu vydalo malou informační brožurku. Ať je proto zdejší zvon svědectvím, co dokáže lidská trpělivost, obětavost a kolektivní nadšení pro dobrou věc. Současně je to příklad dnes tolik zdůrazňované ekologie, sběru surovin, vztahu člověka k ohrožené přírodě bez toho, aby se někde kradly kolejnice, lešení, nebo vodiče elektrického napětí. Ad Maiorem Dei Gloriam. Vyvrcholením výše uvedených událostí byla slavnostní svatá liturgie za hojné účasti věřících a hostů. Tu jsme slavili v neděli dne 3. 12. 2006, kdy byla naše farní pouť ke cti patrona chrámu sv. Mikuláše, ale zejména to byly oslavy 600 let založení kostela, při kterých byl slavnostně posvěcen nový zvon. Hlavním celebrantem a světitelem zvonu byl náš o. biskup Ladislav Hučko, apoštolský exarcha, který byl i skvělým kazatelem, přednesl velmi aktuální homilii. Celou svatou liturgii krásně doprovázel řeckokatolický chrámový sbor z Prahy pod vedením Olgy Mandové. Nechybělo závěrečné a chutné agapé, o to se postarali naši věřící, kteří připravili výzdobu a úpravu chrámu. Sdílená radost je dvojnásobná radost a o tu jsme se chtěli s vámi podělit. Petr Puchta, o. Igor Bibko 17 LITURGICKÉ POJMY: DISKOS, KALICH Diskos je pozlacený „talířek“, podnos pro chléb při svaté liturgii. Za dob prvních křesťanů, když přistupovali ke svatému přijímání všichni, byl dost velký, aby se na něj vešel potřebný počet částeček (partikulí). Diskos při proskomidii (přípravě obětních darů) znamená jesle Ježíše Krista. Na příslušných místech liturgie znamená Golgotu, ale také hrob Spasitele. Má být vyroben z vhodného materiálu, který je většinou pozlacený. I v dnešních dobách má být dost velký, aby se na něj vešly částečky ke svatému přijímání, alespoň na běžných liturgiích. Kalich (čaša, potir) se v řeckých bohoslužebných knihách nazývá poteérion - nádoba na pití. Symbolizuje utrpení Ježíše Krista i kalich, který podával Ježíš Kristus apoštolům při Poslední večeři. V prvních časech křesťanství byly kalichy vyrobeny ze dřeva, skla i mosazi. Existují i zmínky o ušlechtilejších kovech. Z praktických důvodů Církev nedoporučuje používání různorodého materiálu, ale doporučuje užívat kalichy z pozlacených materiálů. Pro cestovní účely mohou být malé příp. rozebíratelné. Kalich a diskos světí sám biskup nebo ten, koho biskup pověří. V každém chrámě je minimálně jedna souprava liturgických předmětů. Kompletní liturgickou soupravu tvoří kalich, diskos, lžička, kopí a hvězdička. Ve východních chrámech zůstává kalich na žertvenniku (obětním oltáři), aby byl vždy připraven k použití. Ke kalichu a diskosu patří tři přikrývky: - pokrovec - přikrývka na kalich je malý kus plátna ve tvaru čtverce, dobře vyztužený, aby byl pevný. Má tvar pětiúhelníku. - přikrývka na diskos - je podobna první, jen o něco větší. - aer - aérion - vozduch - je velký čtyřúhelníkový kus plátna, který se užívá na přikrytí kalichu a diskosu najednou. Dvě menší přikrývky symbolizují buď plenky nebo pohřební plátno Ježíše Krista. Vozduch symbolizuje kámen na hrobě Ježíše Krista nebo vesmír, ze kterého přišla Betlémská hvězda. zpracováno podle: Vojtěch Boháč, Liturgika II. 18 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN ZLATOÚSTÝ (30. LEDNA) Sv. Jan se narodil kolem r. 347 ve významné patricijské rodině v Antiochii. Po ukončení studia si Jan zvolil dráhu advokáta. Úskoky soudních síní se mu ale znechutily a službu opustil. V té době se blíže seznámil s antiochijským biskupem Melecijem, který jej kolem r. 367 pokřtil. Jan začal také navštěvovat antiochijskou teologickou školu. Když se vrátil z Jeruzaléma biskup Zeno, ustanovil Jana lektorem v jednom z antiochijských chrámů. Po matčině smrti Jan odešel do kláštera v blízkosti Antiochie. Pak se uchýlil do opuštěné jeskyně, kde strávil dva roky v tvrdé disciplíně a studiu. Příliš tvrdá askeze však Janovi podkopala zdraví, proto se vrátil zpět do Antiochie. Po návratu byl vysvěcen na diakona a stal se spolupracovníkem patriarchy Melecia. R. 386 byl Jan vysvěcen Meleciem na kněze s tím, aby se stal kazatelem v katedrálním chrámě. V této funkci působil dvanáct let a získal si tam světové jméno a přezdívku Zlatoústý. Přes velkou skromnost byl Jan přísný, ale přátelský a spíše snášel rozhněvaného člověka než své ctitele. V řeči byl velmi otevřený. Byl činný i literárně a zanechal po sobě mnoho děl, hlavně exegetických. R. 397 zemřel cařihradský patriarcha Nektarius. Mladý císař Arkádius rozhodl, že novým biskupem města bude slavný antiochijský kazatel. Předpokládalo se, že se Jan bude snažit vyhnout císařskému rozhodnutí, povolali jej tedy do Cařihradu pod jinou záminkou a teprve na cestě mu prozradili, co ho čeká. Jan se podvolil a po formální volbě cařihradského cír- kevního synodu funkci přijal. Aby vysvěcení mělo větší váhu, byli na císařův rozkaz povoláni četní biskupové a alexandrijský patriarcha Teofil. Ten, ale navrhoval svého kandidáta. Teofilovi hrozil soud, proto dostal na vybranou: buď Jana vysvětí, nebo bude souzen. Teofil uznal ze strachu Jana za biskupa a v r. 398 byl vysvěcen na cařihradského patriarchu. Jan viděl, že musí mnoho věcí změnit. Z patriarchálního paláce odstranil všechen luxus. Žil jednoduše a to vyžadoval i od duchovenstva. Zakládal nemocnice a domy pro chudobné. Cítil s každým člověkem. Protože byl přísný na klérus, začala jej část kněží nenávidět a pomlouvat. Lid jej však pro jeho kázání miloval. Pokud byl Jan osočován pouze v kléru, mnoho to neznamenalo. Když však začal příliš kárat úředníky, začala plát proti němu nenávist ještě více. První větší nedorozumění s císařským dvorem měl Jan r. 399. V té době Eutropius prosadil zákon, ve kterém se dovolovalo, aby člověk odsouzený k smrti, který se ukryl v chrámě, mohl být odtud vyveden i násilím. Jan se proti zákonu postavil. Sotva však byl zákon vyhlášen, upadl Eutropius u císaře v nemilost a utekl do chrámu. Když ho Jan viděl ležet u oltáře a třást se strachem, vystoupil na kazatelnu a ostře jej káral. Toho využili nepřátelé a obviňovali patriarchu z tvrdosti. Ten se ale Eutropia u císaře zastal a zachránil ho. Později se však Eutropius opět provinil a byl popraven. Jan se též zasloužil o to, aby nebyly ariánům povoleny v Cařihradě bo- 19 hoslužby. Když žádal vojenský velitel Gainas o obnovení ariánské bohoslužby, Jan protestoval. Když ariáni začali chodit v průvodech po městě a rouhali se Kristu, zavedl Jan katolická procesí na oslavu pravé víry (takto vznikla procesí). V Cařihradě si Jan ztížil situaci kritikou císařovny Eudoxie, která nežila příkladným křesťanským životem a lehce se poznala v jeho kázáních. Podrážděná císařovna hledala jen vhodnou příležitost, jak by se zbavila nepříjemného mravokárce. Tato příležitost se naskytla, když Jan poskytl útulek padesáti mnichům, které alexandrijský patriarcha Teofil nespravedlivě obvinil z origenismu a vyhnal ze země. Jan sice mnichy nepřijal do církevního společenství, protože nechtěl zasahovat do kompetencí alexandrijského patriarchy, ale neviděl důvod, proč by jim měl odmítnout pohostinství. Toho využila císařovna a předvolala Teofila s dvaceti pěti biskupy do Cařihradu. Ti v r. 403 Jana sesadili. Arkádius rozsudek potvrdil a chtěl poslat Jana do vyhnanství. Lid se však proti tomuto rozhodnutí bouřil. Patriarcha chtěl předejít krveprolití, proto se sám vydal do rukou vojáků. Ti jej pak odvezli do vyhnanství do blízké Bitýnie. Toto vyhnanství netrvalo dlouho. V císařském paláci se stalo neštěstí a Cařihrad postihlo zemětřesení. To vylekalo Eudoxii a požádala o Janův návrat. Janův pobyt v Cařihradě netrval dlouho. Nedaleko chrámu Boží Moudrosti byla postavena socha císařovny. Mezi chrámem a sochou bylo malé náměstíčko, na kterém se odbývaly lidové hry. Jan v domnění, že se jedná 20 o znesvěcení chrámu, obrátil svá kázání proti původcům sochy. To popudilo císařovnu. Pod jejím vlivem a na neustálé žaloby Janových protivníků byl svolán nový sněm, který patriarchu zbavil hodnosti. Proti Janovu sesazení protestoval papež Inocent I., ale císař odmítl přijmout jeho posly. Tehdy Inocent přerušil církevní společenství s východními patriarchy. Jan byl odvezen do vyhnanství do Kukuz v Arménii. Protože byl ve spojení se svými přívrženci, kteří jej tam navštěvovali, dal jej císař r. 407 odvléci k Černému moři. Vyhnaný patriarcha nastoupil na dalekou cestu. Podlomené zdraví mu ztěžovalo přechod přes horské hřebeny maloasijského vnitrozemí. Bezcitní průvodci mu nedopřáli ani odpočinek. 14.9.407 opustily Jana síly a padl na zem. Průvodci jej donesli do blízkého chrámu v Komaně. Umírající ještě přijal eucharistii. Jeho poslední slova byla: „Sláva Bohu za vše.“ Pochovali jej vedle hrobu místního mučedníka sv. Baziliška. Liturgická úcta sv. Jana začala r. 428, kdy byl ustanoven jeho svátek. R. 438 byly jeho ostatky slavnostně přeneseny z Komany do Cařihradu, kde jej uložili v chrámě Svatých apoštolů. Sám císař prosil nad rakví za odpuštění vin své matky Eudoxie, jejímž přičiněním byl Jan poslán do vyhnanství. V současné době se ostatky Jana Zlatoústého nacházejí v Římě, v Bazilice sv. Petra, kam byly převezeny křižáky. zpracováno podle: Antonín Čížek, Synaxár SVATÝ JAN ZLATOÚSTÝ O MODLITBĚ Ježíš Kristus nás zve k modlitbě se slovy: "Proste a bude vám dáno! Hledejte a naleznete! Tlučte a bude vám otevřeno! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalezá a kdo klepe, tomu bude otevřeno" (Mt 7, 7-8). Sv. Jan Zlatoústý napomíná věřící, aby při modlitbě neprosili o věci pomíjivé, jako je krása těla, která časem uvadne, nemocí se ničí a smrtí zaniká. Při modlitbě není třeba prosit o peníze, bohatství ani o moc. Ježíš učí, že při modlitbě není dobré hodně mluvit, tak jak to dělají pohané (Mt 6, 7). Pohanům jsou podobni ti, kteří prosí o pomíjivé věci. Je vhodné prosit o věci dobré, které jsou zapotřebí. Bůh ví nejlépe, co potřebujeme. Někdy křesťan prosí o věci, které jsou pro něj škodlivé, ale on se domnívá, že jsou užitečné. Bůh je naším lékařem a nedá nám to, co by bylo naší záhubou. Ani milující otec nedá úplně malým dětem meč nebo žhavé uhlí, neboť ví, že takový dar by byl pro ně škodlivý. Sv. Jan Zlatoústý zdůrazňuje, že někteří prosí nejen o neužitečné věci, ale proklínají své nepřátele a žádají od Boha pro ně nějaký trest. Proto nám Pán dává za vzor modlitbu Otče náš. Máme se modlit vždy pozorně. Kdo mluví s Bohem, nemá ve chrámu sledovat lidi. Když někoho prosí, dívá se jen na toho, kdo je schopen splnit jeho prosbu, a tím je Bůh. Kdo se dívá očima na všechny strany, odejde s prázdnýma rukama. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává modlitbu k dýchání: tak jako potřebujeme dýchat, stejně tak potřebujeme Boha. 21 Všechno máme dělat ve jménu Božím, u všeho máme prosit o Boží pomoc. Kde je Pánovo jméno, tam všechno končí šťastně. Abrahám posílá svého sluhu ve jménu Božím (Gn 24, 1), David ve jménu Božím zvítězil nad Goliášem (1 Sam 17, 45). Sv. Jan Zlatoústý velice doporučuje společnou modlitbu. Pozoruhodně popisuje slavení Eucharistie. Mystický stůl je připraven, Beránek Boží snáší smrt za hříšníky, duchovní oheň pramení z neposkvrněného oltáře, krev se vylévá z přečistého boku na očištění člověka. Při Eucharistii máme účast na Božském tělu a krvi, jako bychom jsme se ústy dotýkali přečistého božského boku. Modlitba v chrámu má probíhat s bázní, chvěním, s povznesenou duší, vždyť na oltáři spočívá Beránek Boží, kněz stojí před oltářem, s rukama pozdviženými k nebi vzývá Ducha Svatého, aby přišel a dotkl se předložené oběti, a Duch rozdává milosti. Při modlitbě máme následovat Pána a modlit se za nepřátele. On nám říká: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem" (Mt 11, 29). Spasitel na kříži se modlí za ty, kteří ho ukřižovali. Také svatý Štěpán říká: "Pane, nepočítej jim tento hřích" (Sk 7, 60). Svatý Štěpán je příkladem dobré modlitby. Jsme také pozváni děkovat za dobra, která dostali jiní lidé. Při modlitbě odpouštějme, aby nám bylo odpuštěno (Lk 6, 37). Modleme se za odpuštění a zapomenutí křivd, které byly na nás spáchány. "Když nás ponižují, my se modlíme" (1 Kor 4, 13). Když se modlíme "buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi" - vyprošujeme, aby všechny Bůh přitáhl k sobě, i když jsou našimi nepřáteli. Jan Zlatoústý chválí mnichy, kteří v noci oslavují Boha a přes den se věnují čtení Bible. Tak jako modlící se Mojžíš, i když nepřítomen, pomohl svojí modlitbou k vítězství nad Amalekity (Ex 17, 11), tak i modlitba může pomoci nepřítomným. zpracováno podle: Slovo č.25-26/2006 __________________________________________________________________ Foto na str. 1: ilustrativní foto, autor o. biskup Ladislav, str. 2: nové lavice a nový ikonostas v kapli sv. Ondřeje v Karlových Varech, str. 23: ilustrativní foto, str. 24: řeckokatolický farní chrám Panny Marie Sedmibolestné v Pardubicích řečený "Kostelíček" __________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8. 22
Podobné dokumenty
Pamětní brožura vydaná u příležitosti založení 100 let SDH
dobrovolných hasičů pořádá každoročně ples. Další drobné akce pro děti
přichystají několikrát do roka ženy místního ČSŽ.
V roce 2002 obnovil svoji činnost Sokol. Znovu se začal hrát hokej, zorganiz...
VŠEOBECNÝ ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA 1. Úvodní pojmy Nový
dnešní knihy. Nejprve se kladlo na sebe tolik listů papyru, kolik bylo
zapotřebí pro určité dílo, a tyto listy se potom uprostřed přeložily. Lepší
bylo, když se kladly na sebe jen asi čtyři listy, ...
obsah: editorial - Apoštolský exarchát
že jednotlivec tady nic nezmůže. Není to pravda. Lidé
nezmůžou nic, ale Bůh může
všechno. Avšak i on potřebuje své nástroje, své spolupracovníky v díle spásy a záchrany lidstva. Nepotřebuje
vždy mn...
Election Platform - Department of Anglophone Literatures and Cultures
Společnosti pro studium utopií (Utopian Studies Society - USS), organizovaná v roce 2014 Pavlou
Veselou. Na rok 2015 připravujeme sympózium a letní školu HERMES (HERMES Symposium and
Summer School)...