Lopez Lomong

Lopez Lomong: V šesti letech běžel tři dny.
A běžel o svůj život
Dávno předtím, než se stal olympionikem, prchal malý chlapec doma v Africe před ozbrojenci
bos napříč buší. Svůj největší závod Lopez Lomong vyhrál, i když ho občas nesli.
Tohle je příběh velkého běžce, ale vlastně není tak úplně o běhání. Pravdou je, že běhání v
něm přesto hraje velkou roli. Zachránilo život malému chlapci a později ho řízením náhody a
osudu postrkovalo po cestách života, až se z něj stal olympionik, který závodil za úplně jinou
zemi, než kde se narodil.
Je to příběh, na jehož počátku byli muži s kalašnikovy, život ztracený dopředu, a na konci
spása a úspěch. Je to příběh súdánského chlapce jménem Lopepe Lomong.
Už jste na to dávno zapomněli, ale možná jste ho viděli, jak nesl americkou vlajku při zahájení
olympiády v Pekingu. Běžel tam závod na 1 500 metrů. Ale ani zdaleka to nebyl jeho
nejdůležitější závod.
Ten, kde šlo o mnohem víc, zaběhl už v roce 1991. Běžel tři dny a noci, občas ho nesli. Byl to
běh o život.
A bylo mu šest.
Jenže už nebyl dítětem, protože jeho dětství skončilo pár týdnů předtím. To když přišli ti
muži s kalašnikovy.
Lopepe znamená rychlý
Stalo se to v neděli dopoledne, když byl malý Lopepe s rodiči na mši. Najednou tam byli.
Jihosúdánští povstalci, kteří už řadu let bojovali proti súdánské vládě, přišli ze stejného
důvodu, kvůli němuž už tak takhle přepadli řadu vesnic. Chtěli děti. Chlapce proto, aby z nich
udělali další vojáky, dívky proto, aby z nich udělali své ženy.
Lopepova vesnice se jmenovala Kimotong a byla chudá, bydleli tam pastevci. Pobožnost se
konala ve stínu pod korunou rozložitého stromu.
"Zůstaňte sedět!" přikázal velitel nájezdníků. Pak rozkaz změnil: "Lehnout!" A dodal:
"Bereme si děti."
Matka k sobě Lopepeho přitiskla tak, až ho to bolelo, zřejmě v marné snaze, aby si ho vojáci
nevšimli. Za chvíli ho však už jeden z mužů začal tahat k náklaďáku, jímž přijeli. Matka i otec
se ho snažili vytrhnout. Oba plakali. Jako všichni rodiče, kteří tam byli. Ozýval se křik a
prosby: "Neberte nám je."
Jeden velký voják pohrozil samopalem a zařval: "Ještě jeden krok a začneme střílet!"
Najednou Lopepe cítil, jak ho někdo zvedá, potom letěl vzduchem. Tvrdě přistál na korbě
mezi ostatními dětmi. Pak vyrazili. Bylo to poprvé, co jel Lopepe autem.
Na hrbolaté cestě se natřásali několik hodin. Děti spolu nemluvily, měly strach. Lopepe si
vybavuje jen to, jak ho pálily bosé nohy od auta rozžhaveného sluncem. A taky měl dětský
strach, že si zamaže vyprané šortky a svoji nejlepší košili, kterou mu maminka do kostela
oblékla.
Když vůz zastavil, skočil nahoru voják, každému dítěti zavázal hadr kolem očí a hodil ho dolů.
Tam je seřadili. Každý se musel držet toho před sebou. Pak je někam vedli. Kdo klopýtl,
dostal ránu. Lopepe si připadal jako krávy jeho otce, když je večer pomáhal zahánět do
ohrady. Ale děti skončily v jakési místnosti. Po letech v knize Running for my life napsal, že
místnost, kde byli, byla menší než jeho dnešní obývák. Ale dětí tam bylo snad
osmdesát.Lopez Lomong
Narodil se 5. ledna 1985, ale stejně jako dvacet tisíc súdánských mužů, kteří byli během
druhé občanské války v Súdánu připraveni o rodiče či nuceně přesídleni a jimž se říká
Ztracení súdánští chlapci, má v dokumentech oficiální datum narození 1. ledna.
Svůj první americký národní titul vybojoval v roce 2009 na dráze 1 500 metrů, o rok později
to zopakoval. Právě na tuto vzdálenost se specializuje, běhá ale všechny střední tratě, od 800
metrů do pěti kilometrů.
Roztřídili je na větší a menší. Větší dostanou vojenský výcvik, menší budou čekat, až
dorostou. Prozatím byly k ničemu. A tak většinu času seděly v místnosti, hladověly - a
umíraly. Měly málo vody, která nebyla zrovna čistá, takže dostávaly těžké průjmy a další
nemoci. Navíc žily ve špíně, protože jít na záchod si každý rozmyslel, jelikož stráže je za to
mlátily. Malý Lopepe se tehdy naučil poznávat příznaky, že některé z dětí brzy vydechne
naposledy. "Prostě seděly, usnuly a byly pryč," napsal po letech. "Děti umíraly den co den."
Vojákům to bylo jedno: všude přece bylo tolik vesnic, kde si mohli opatřit další. Po několika
týdnech se něco stalo. Za Lopepem přišli starší chlapci a řekli, že jsou z jeho vsi, chtějí
uprchnout a jeho vezmou s sebou. Nevěřil tomu, hned to pustil z hlavy. Ale v noci kluci
opravdu přišli.
Plížili se ven z tábora, slyšeli stráže, jak se baví, vtipkují a zapalují si cigarety. Prolezli pod
plotem a byli venku. Když se dostali do bezpečné vzdálenosti, dali se do běhu. Byli bosi - v
buši, kde rostou stromy s trny, jež dokážou propíchnout pneumatiku.
A běželi tři dny. Běželi i v noci. Žádné jídlo. Jen divočina kolem.
Byl to běh o život. Kdyby je vojáci dopadli, těžko říct, jak by to s nimi skončilo. A spoustu dětí,
které takhle za desítky let brutální občanské války utekly, zabila divoká zvířata.
Lopepe byl na svůj životní běh dobře vybaven. Měl to v sobě. Už jeho jméno znamená
"rychlý". Ale také byl běžec. Ještě doma si z něj dělali legraci, že neumí chodit, protože jen
běhal. Byl k neutahání.
Ale na tohle jeho šestileté tělo nestačilo. Starší kluci ho občas museli nést na zádech. A když
hledali vodu, vynechali ho z toho, schovali ho do skalní rozsedliny a pití mu potom nosili v
pohárcích vyrobených z listí.
Z nudy běhal kolem tábora
Po třech dnech narazili na vojáky. Ale vypadali jinak. Nebyli bosí. Byla to keňská pohraniční
hlídka. Ukázalo se, že se spletli. Místo, aby běželi domů na sever, zamířili přesně na jih. Ale
možná to bylo jejich štěstí.
Skončili v uprchlickém táboře Kakuma. Ten se stal na dalších deset let jeho domovem. Ale
tábor je nepřesné slovo. Tohle bylo město z chýší a stanů, žilo v něm na sedmdesát tisíc
uprchlíků.
Lopepe s dětmi v okolí sbíral dřevo na oheň, uklízeli tábor, jedli přídělové dávky, hráli fotbal s
papírovými koulemi místo míčů a chodili do školy pod širým nebem. Tabule byla pod
stromem.
A z Lopepeho se stal Lopez. Začali mu tak říkat humanitární pracovníci.
Ale děly se i jiné věci. Lopez začal běhat. Obvod tábora měřil asi pětatřicet kilometrů. A
Lopez běhal okolo, protože to byly okamžiky, kdy se cítil svobodný. A taky tím zabíjel nudu.
Když mu bylo patnáct, zažil něco, co ho zasáhlo naplno. Chlapci mu řekli, že se jdou podívat
na televizi. Běželi asi osm kilometrů daleko, zaplatili vstupné a on poprvé v životě viděl živé
obrázky. Byly černobílé a zrnité. Ale ovlivnily jeho život. V televizi zrovna běžel americký
čtvrtkař Michael Johnson. A zvítězil. Právě byla olympiáda v Sydney. Malý Lopez moc
nechápal, oč jde, nebylo mu jasné, proč je ten chlápek tak šťastný, ale řekl si: "Jednou chci
běhat tak jako on."
Když se vracel, bylo to to už za tmy, pořád mu nešlo z hlavy, proč měl ten muž, když stál na
stupních vítězů, takovou radost a proč mu tekly slzy. Jeho dětská hlava si to dala dohromady
s vlajkou, která u toho byla a třemi písmeny, které měl napsány na hrudi: USA. Tak to aspoň
Lopez Lomong vypráví. A dodává, že se rozhodl, že za tahle písmena bude závodit taky.
Pro súdánského uprchlíka žijícího v táboře v Keni, syna negramotných rodičů z vesnice, kde
nebyla tekoucí voda ani elektřina, to bylo hodně nesplnitelné přání.
O osm let později byl tentýž chlapec praporečníkem americké olympijské výpravy v Pekingu,
kde měl zálusk na medaili v běhu na 1 500 metrů.
"Jedeš do Ameriky"
Vše začalo pár měsíců poté, co Lopez viděl poprvé televizi. V kostele v táboře oznámili, že
Amerika přijme několik tisíc súdánských sirotků. Celkem jich bylo 3 800. Zájemci měli na
papír napsat, jaké měli osudy a proč by chtěli do Ameriky. Lopezovi, který zrovna neovládal
angličtinu, pomáhali dopis napsat starší kamarádi. Musel si na to půjčit pero a sehnat papír.
Sám nic takového neměl.
Přesně na Vánoce se dozvěděl, že ho vybrali. Pojede do Ameriky. Jeho adoptivními rodiči se
stali Rogersovi, kteří žili na severu státu New York. Když ho vyzvedli na letišti, nechtěl věřit,
že mají auto. Myslel, že půjdou několik dní pěšky.
Bylo mu šestnáct a první noc spal při rozsvícené lampičce, protože ji neuměl vypnout.
Vlastně ani nevěděl, že je to možné. Mléko strčil do mrazáku, protože poprvé v životě viděl
ledničku. Po sprchování se třásl zimou v posteli, protože sprcha byla nastavená na studenou
a on netušil, že lze pustit i teplou. Dokonce si myslel, běloši jsou bílí proto, že se myjí ve
studené vodě. Mikrovlnka byla něco nepochopitelného. Když se vydal do supermarketu,
uviděl tam krabici s obrazem koláče, jaký servírovala paní Rogersová. Koupil si ji a otevřel,
jenže ho čekalo zklamání: uvnitř byl jen prášek. Netušil, že paní Rogersová koláč musí ještě
upéct.
Ale pomalu se s novým světem sžíval. A jednou oznámil, že se půjde proběhnout a oběhne
celé město. Rogersovy to vyvedlo z míry. A tak zavolali středoškolskému trenérovi, že jejich
Lopez ma takovéhle choutky a že prý něco takového opravdu dělal v Africe. Trenér ho
nechal, ať to zkusí.
A Amerika měla o budoucího olympionika víc.
Tenhle byl však zvláštní. Začal s tréninkem až v šestnácti letech. Byl rychlý a měl výdrž a vůli.
Jako asi každý, kdo jednou běžel o život.
Jeho časy se snižovaly, výkonnost a hvězda stoupaly vzhůru. Několikrát se stal americkým
šampionem, zaběhl pár nejrychlejších světových časů a jel na další olympijské hry do
Londýna. Je možné, že ho uvidíme i za dva roky v Riu.
Súdánce, který běžel o život, a nakonec doběhl na olympiádu.
Chlapce, který se nakonec sešel i se svou rodinou. Jednou mu další Súdánci, s nimiž byl v
Americe ve styku, předali vzkaz, že v táboře Kakuma ho hledá jeho matka. Nakonec s ní
mluvil telefonicky. Chudák, myslela, že je to omyl, protože slyšela dospělý mužský hlas, a ona
čekala, že na ní promluví její malý Lopepe. Ale domluvili se, i když Lopez už moc rodný jazyk
neovládal.
V roce 2006 vyrazil přímo domů, do rodné vsi. Tam mu rodiče ukázali hromadu kamení. To
byl jeho hrob. Navršili ho, když si mysleli, že se už nikdy nevrátí.
Mimochodem, ti tři starší chlapci, kteří mu tehdy v roce 1991 pomohli uprchnout a běželi s
ním jeho běh o život, zmizeli beze stopy.
Autoři: Rungo.cz, Milan Vodička